Měsíc a já
Nic… Nikde nic, jen neproniknutelná tma, Nikde nikdo, jen dalekohled, měsíc, a pak já…
To ticho, ta samota, jen měsíc se na mě děsivě dívá, V téhle strašidelné chvilce odpověď na všechno se skrývá.
Stačí jen pozorně naslouchat tichu… Slyšíš? To nic, nádech…
Život není jen o radosti, ale i o těžkých a náročných pádech…
V té nekonečné tmě a tichu odpověď najdeš vždycky, prostě vždy, Ta prázdnota, to děsivé nic, i poslední myšlenky už odešly…
Naslouchej tichu dál, koukni se na měsíc, usměj se přeci, Není nic lepšího než tyhle měsíčné, tiché a probdělé o samotě noci…
Tereza
2
Emoce
Občas mám pocit, že bouchne mi hlava, Ze všech těch emocí, nic nepomáhá.
Nelze utéct, nelze je vyřešit, Máš už jen pocit, že nejde žít. Smrt klepe na dveře, Snad je neotevře.
Život visí na vlásku, Však pro lásku – k rodině Chytáš se posledního stébla naděje.
Nina
3
Pocity
Chce se mi brečet, Chce se mi smát, Nic z toho nejde, Nesmím to vzdát.
Je to boj o přežití, Snažím se vyhrát, Nebojím se nežití, Nechci jen selhat.
Problémy jsou déšť, Ten mi teče do bot, Chce mě to snést, Cítím se jak robot.
Vzdávám to, nemůžu, Sama jsem a mlčím, Ostatním pomůžu, Samu sebe mučím.
4
Lucka
Antidepresiva
Co jsou to antidepresiva?
Umělý pocit navození štěstí, Když se duši stane neštěstí.
Poprvé mi byly nasazeny ve 14 letech, Probouzení naděje v nevinných dětech.
Proč je dávat dítěti, Jsme jen nevinné oběti.
Oběti tohohle systému, Který je postavený na hlavu.
Honíme se za světlem lepších zítřků, Skládáme budoucnost z nadějí střípků.
Eliška
5
Stigma psychiatrie
Spoustu let jsem se sama trápila, Měla jsem pocit, že jsem se doslova zbláznila.
Ale mluvit o takových věcech se přeci nemůže, Nemůžu si dovolit vyhledat někoho, kdo mi pomůže…
A tak jsem spoustu let sama bojovala, Nikdy jsem se z toho ale nedostala…
Kvůli své blbosti jsem skončila na JIP, Řekla jsem vše doktorce, snad bude líp.
Bála jsem se, co nastane a co bude dál, Velký rozsudek nade mnou najednou stál.
A tak jsem nakonec na psychiatrii skončila, V tu chvíli bych nejradši z okna skočila.
Brzy jsem zjistila, že to není tak hrozné, Můžou mi pomoci, je to úplně prosté…
Stačí spolupracovat a trnitou cestou jít, Hlavně se nenechat dalšími pády zastrašit.
Bohužel psychiatrie stále velké stigma je, Říkali „Jsi blázen“ a poslali mě do háje.
Styděli se za mě, nechápali to, „Nemáš důvod se takhle chovat“, bylo to zlo…
Mysleli si, že jim to dělám schválně, Byla jsem nešťastná, snažila jsem se to vysvětlit – marně…
6
Byla jsem z toho všeho na dně, Má to vůbec cenu? Nevidím to slavně…
Pak jsem přestala poslouchat ostatní, Říkala jsem si „Není to pro mě podstatný“. A najednou mi bylo mnohem lépe, Tady… Teď… Na tomto světě…
A tak vás prosím – nechte si pomoci, Sama moc dobře znám ty stavy bezmoci. Ty stavy neustálého strachu ze zklamání, Ale kdo jiný, když ne my sami, nás zachrání?
7
Tereza
Duševní nemoci
Duševní nemoci jsou furt velké tabu, Radši řekneš „Jsem OK“ ve velkém davu.
Bojíš se sporů, názorů, urážek, Snažíš se vyhnout ze zbytečných otázek.
Neumím o tom mluvit, co na tom sejde, Tak o tom básním, nic jiného mi nejde.
Mám strach z ostatních, „Co na to řeknou?“
Na to, že místo procházky si jdu radši lehnout.
Nechci o tom mluvit, radši budu zticha, Ale pak se divím, proč jsem se tak odcizila.
Odcizila od lidí, kvůli své blbosti, Přitom nikdo nemůže, za své poruchy.
„Přijde mi zbytečné psát si o pomoc, To radši budu trpět, celý den a celou noc.“
Kladu si pořád otázku „Proč?“
Když ti odborníci můžou pomoct.
Oni jsou tu z nějakého důvodu, Nejsou tu jen tak, pro srandu.
Proč o tom tedy nemluvit otevřeně, Když se pak cítíš vlastně uvolněně?
8
Lucka
Kruh
Je to šílené, jak roky běží, Moje hlava funguje jen stěží.
Mám pocit, že točím se v kruhu, Kde vyvstává to samý dokola na povrchu.
Emoce jsou až moc těžké, Nezvládám je sama, běžně, Léky, spánek a sklenka whiskey, Utlumím je v sobě vždycky.
Ony se však budou vracet, A v hlavě budou dělat zmatek,
Sama vím, že tak žít se nedá, Však bez toho bych trpěla leda.
Zvykla jsem si na útěk tak moc, Že to jen zhoršuje mou nemoc.
Jak dostat se ven z toho kruhu?
Ptám se sebe, už dní mnoho… Docházejí mi na boj síly, Hodně mám už v sobě tíhy.
A mám strach, že jednoho dne, Mi i poslední zbytek naděje dojde…
9
Nina
