SCI-FI POVÍDKY Z JESENICKA TOMÁŠ NEUWIRTH
DÁRCE
Po čtyřech měsících měl Marty REM přístroj připravený. Otázkou bylo, na kom ho vyzkoušíme. V úvahu jsem připadala buď já, anebo on. Nikoho jiného jsme do toho zasvěcovat nechtěli.
„A co když se mi bude zdát o sexu s třemi muži? Nenaštveš se pak na mě?“
„Sny jsou odrazem reality. Takové jsou tvoje touhy, Kláro?“
„Nejsou, ale já nevím, co se mi bude odehrávat v hlavě, až usnu.“
„Neboj, respektuji tvoje sny a osobně si je brát nebudu.“
„A nechceš to raději vyzkoušet na sobě, Marty? Je to přece jen tvůj vynález.“
Lehla jsem si do postele. Jakmile mé oči začnou signalizovat REM (Rapid Eye Movement) fázi spánku, Marty mi přilepí na spánky elektrody a mé sny už nebudou mým osobním tajemstvím. Dostanou se na povrch. Trochu mě to děsí.
To, co nastalo, předčilo veškerá naše očekávání, protože jsme si mohli své sny přehrát celé. Pět minut po probuzení si pamatujeme pouze polovinu snu a do deseti minut už z našeho snění většinou nevíme vůbec nic. I když si těsně po probuzení živě vzpomínáme, o čem se nám zdálo, jde pouze o malou část z celkového snu, jehož zbytek jsme už zapomněli. Navíc si nikdy nevzpomeneme na začátek snu, vždy se objevíme přímo v něm. A takto jsme ho poprvé viděli celý. Byly to neskutečné obrazy. Je neuvěřitelné, co náš mozek dokáže během spánku vyprodukovat. Není ničím omezený, nejsou žádné hranice. Všechno je možné. Střídali jsme se s Martym, někdy jsme natáčeli moje sny a někdy jeho. Pak jsme si je společně pouštěli a nestačili jsme se divit, co naše mozky v noci vytvořily. Bylo to jak koukat na nezávislé filmy z jiné galaxie. U filmu jste limitovaní rozpočtem, u snu ne. Záleží jen na představivosti a fantazii vašeho podvědomí.
Po čase nás napadlo udělat z toho placený videokanál. Vytvořili jsme webovou stránku s přehrávačem, kde naše sny pouštíme. Vše běží na darknetu,
3
abychom nebyli dohledatelní, a k platbě se používají pouze kryptoměny. Je to přece jen vizualizace z přístroje, který patří Novolabu. Funguje to už druhým rokem a za tu dobu se okruh našich pravidelných diváků docela rozrostl. Jednou týdně v přesně daný čas pouštíme nový zhruba hodinový sen. Zpočátku jsme si vystačili s vlastními, ale pak se nám začaly trochu opakovat. I když máme oba s Martym docela bujnou fantazii, jsme přece jen okleštěni prostředím, kde žijeme, i našimi zážitky. A tak jsme začali využívat takzvané dárce. Lidi, kteří jsou ochotni se o své sny za finanční obnos podělit. Pravidla jsou jasná: sny nikdy necenzurujeme, co se nahraje, to pustíme. S REM přístrojem jsme ukryti v Rychlebských horách, v této bohem zapomenuté krajině. A pro své dárce a jejich sny si jezdíme převážně do Jeseníku a okolních vesnic. Nevěřili byste, jaké zajímavé věci se zdají například bezdomovcům. O co nuznější je jejich život, o to bohatší jsou jejich sny. Kde si podvědomí realizuje své nesplněné cíle.
Na dnešní vysílání se nám však nikoho sehnat nepodařilo, a tak jsme udělali zcela neetický krok: ukradli jsme sen spícímu opilci na záchodě restaurace. Snímací jednotka REM přístroje je relativně malá a snadno přenosná. Podstatně větší je „šifrovačka“, která převádí zaznamenaný kód (sen) do audiovizuální stopy. Rychle se nám krátil čas, bylo už osm večer a v deset jsme měli vysílat. A to jsme ještě museli dojet domů a zajistit převod kódu. Naštěstí se najdou lidi, kteří se dokážou zhulákat už před soumrakem.
„Doufám, že nám vydrží připojený aspoň pět minut. Na další sen už nemáme čas,“ řekl Marty, když připevňoval spícímu muži elektrody na spánky.
„Tak hlavně klid, ať ho neprobudíš.“
„Kláro, bude to tak tak. Převod zabere půl hodiny, nebude čas na ten jeho sen ani mrknout. Převedeme ho a hned s ním ven.“
4
„Však jsme říkali žádná cenzura, tak co bys chtěl kontrolovat?“ ohradila jsem se.
„O. k.“
Máme ukradnutý sedmiminutový sen a uháníme s ním domů. Za chvilku už šifrovačka pracuje na plné obrátky a ve 21:48 je sen převedený do audiovizuální stopy. Rychle ho uploadujeme do přehrávače.
„Marty, zapínám web.“
„Kolik je připojených lidí?“
„Tisíc dvě stě sedmdesát, to je slušný,“ pochválím počet diváků.
„Tisíc dvě stě sedmdesát platících diváků, to je víc než slušný, zlato.“
Přesně ve 22:00 pouštíme do éteru sen, o kterém vůbec nic nevíme. Sen, který zcela zásadně změní naše životy.
Na monitoru je potemnělý sklep a je tam také nějaká postava přivázaná k židli. Další postava sestupuje po schodech. Ta je zřetelnější, což většinou bývá iniciátor snu. Následné scény jsou jak z hororu. Postava na židli je mučena, asi nechce něco prozradit. Pak střih, najednou jsme v restauraci. U stolu je více lidí, zřejmě nějaká schůzka. V závěru snu se hlavní aktér vrací do sklepa a postavu na židli dvěma ranami do týlu zastřelí.
Jsme v šoku. Už jsme pouštěli nejrůznější sny, ale něco takového jsme tu ještě neměli.
„Sakra, Kláro, co to bylo?“
„Marty, to vůbec nevypadalo jako sen, spíš jako vzpomínka.“
„Taky mě to napadlo.“
„Víš, co jsme právě udělali? Zveřejnili jsme vzpomínky vraha,“ řeknu vyděšeně.
„Tak to jsme teda pěkně v prdeli.“
„Musíme to okamžitě ukončit, Marty. Stáhni platby a vymaž web.“
5
„Uklidni se, Kláro. O. k, tak jsme to promítli, ale přehrávač už na webu není.“
„A co když si to někdo třeba nahrál na mobil?!“
„Myslíš, že je možný, aby někdo z těch 1270 lidí toho vraha znal?“ zeptá se Marty. „Vždyť jsou z celého světa.“
„Vyloučit to nemůžeme. A nejde jen o toho vraha, ale i ty další lidi v restauraci. Ti taky asi nebudou rádi, že jsme je zveřejnili.“
„Stejně je to nějaký divný, Kláro, vrah v hospodě v Jeseníku...“
„Tak třeba je z Prahy a v Jesu má chatu.“
„V tom snu to byl on, jsem si téměř jistý, na tom záchodě jsem na něho koukal dost dlouho.“
„Marty, já mám strach. Tihle lidi jsou určitě schopní všeho. Co budeme dělat?“
„Nevím. Web jsem smazal, ale nějaká stopa by ho k nám možná dovést mohla.“
„A co s tím zajít na policii?“
„Jo, a pustit jim video z ukradeného přístroje od Novolabu. Porušení výrobního tajemství, krádež, zpronevěra… to bych z basy nevylezl.“
„Takže jsme v pasti a budeme jen čekat, až si nás najde?“
„No, jedna možnost by tu byla. Myslím, jak by nám mohla pomoc policie.“
„Ano?“ upřu svůj pohled na Martyho.
„Kdyby se nám podařilo zjistit jeho totožnost, můžeme poslat to video ze snu na policii jako udání nebo oznámení. Samozřejmě inkognito a s tím, že je to záznam ze skryté kamery. Co ty na to?“
„Nic jiného nám asi nezbývá.“
„Dobře. Výhoda je, že my víme, jak vypadá, a on neví, jak vypadáme my.“
„Zatím Marty, zatím... Otázka je, jak dlouho to nebude vědět.“
6
7
„Tak musíme jednat rychle. Vytisknu si ráno záběr na jeho obličej a zkusím se v tom baru na něho zeptat. Jestli tam chodí často a tak dále.“
„Dobře. Dneska asi neusnu...“
Ráno se šel Marty zeptat do hospody U Dvou štírů na tajemného muže ze snu.
Barman Mára se přišoural k baru svým rozvážným krokem. „The Killer“, jak jsme si muže ze snu pracovně nazvali, mu byl povědomý. Ale nechodil tam nijak pravidelně, spíše nárazově. Jeho jméno Mára bohužel neznal.
„Jó, ten ksicht už jsem viděl, ale žádný štamgast to není. Ukáže se tady tak jednou za půl roku.“
Jinou stopu jsme neměli, nebylo kde pátrat. Netušili jsme, kdo by ho v Jeseníku mohl znát. A chodit s fotkou po městě a ptát se by bylo jak namalovat si na záda terč.
„Před chvilkou volala Petra. Zve nás na svatbu.“
„Která Petra, ta ze Studeného Zejfu?“ zeptá se Marty.
„Ne, spolužačka ze základky Petra Pokorná. Je to tuhle sobotu v Lipové na Kovárně. Já bych šla.“
„Tak dobře, aspoň přijdeme na jiné myšlenky.“
„Ale musíme zajet do obchodu, nemám co na sebe.“
„Klasika...“
„Ten tvůj oblek už má taky nejlepší roky za sebou.“
„Ale pár jich má ještě před sebou. Kvůli jedné svatbě si nový kupovat nebudu.“
„O. k.“
V sobotu ráno vyrážíme na svatbu, já v nových šatech a Marty v postarším
obleku. Musela jsem mu trochu posunout knoflík, je zvláštní, jak se mužům
kalhoty ve skříni zmenšují. Jako vždy máme zpoždění, tak tak stíháme
8
obřad. Petra vypadá božsky a je vidět, že si svůj velký den opravdu užívá.
Její snoubenec, teď už vlastně manžel, si to užívá o poznání méně, ale statečně s tím bojuje. Prstýnky, polibek, oběd, krájení dortu a volná zábava...
Korzujeme s Martym po zahradě Kovárny – a najednou mě polije studený pot. Náš Killer je mezi pozvanými hosty. Sedí venku v party stanu s partou kamarádů.
A v tom otočí a namíří si to rovnou k nám. Krve by se ve mně nedořezal.
„Marty, že nejde sem?
„Nevím, zlato. Vypadá to, že asi jo.“
„A co nám může chtít? Dělej něco.“
Za pár sekund je Killer u nás.
„Ahoj. Viděl jsem, že kouříte… neměli byste prosím jednu cigaretu?“
„Jasně,“ odpoví Marty a roztřesenýma rukama vytahuje cigaretu z krabičky.
Moc mu to nejde, je nervózní jako prase. Nakonec ale jednu vyloví.
„Ještě oheň, prosím,“ pronese Killer velmi klidně a mě napadne, že úplně stejně by to řekl Bruce Willis ve filmu Šakal.
„Díky. Možná vás přijdu otravovat ještě jednou, jestli vám to nevadí.“
„Nevadí, ještě máme jednu krabičku,“ zalžu mu do očí. Teda další krabičku máme, ale vadí nám jeho přítomnost.
„Marty, co tady dělá? Myslíš, že o nás ví?“
„To si nemyslím, prostě náhoda. Ber to pozitivně – je to šance, jak zjistit jeho totožnost.“
Po pár hodinách a po pár panácích se trochu uklidníme. Náš tajemný muž se jmenuje Michal Kovanda. S odstupem času už nám nepřipadá tak nebezpečný, dokonce se dá říct, že jsme se s ním trošku skamarádili. Ač to může znít zcela nereálně.
9
„Marty, mně to nějak neštymuje. Michal vypadá jako pohodový borec. Přece není možné, aby to byl vrah. Co když to nebyla vzpomínka a jen se mu vybavil nějaký film?“
„Zlato, taky nad tím přemýšlím, ale třeba je prostě dobrý herec.“
„Myslíš?“
„Nevím, uvažuju...“
„Tak co uděláme?“ rozhodím rukama.
„Naskenujeme ho ještě jednou. Musíme ho opít a pak zjistíme, co se mu honí hlavou. To je podle mě jediná možnost,“ navrhne Marty.
„Do toho se mi teda vůbec nechce, ale asi máš pravdu. Takže co?“
„Už žádný chlastání, panáky jen do něho.“
„O. k. Marty, a ty máš mašinku sebou?“
„Jo, je v autě.“
Sedíme s Michalem na baru v party stanu a objednáváme panáky jeden za druhým. On je klopí do sebe, my nenápadně na zem.
„Vy jeseničáci teda máte splávek...“
„To víš, trénink dělá šampióna.“
10