Věnováno všem rodičům, kteří dělají chyby.
Věnováno všem dětem, které se je snaží napravit.
Věnováno všem, kteří mají odvahu se zanořit pod hladinu.
A všem, kteří mají odvahu se odrazit ode dna.
Věnováno všem, kterým zrovna slunce nesvítí. A taky všem, kterým zrovna svítí, protože ho za čas překryjí mraky.
A vy všichni, prosím, zalévejte své květiny.
„Nebuďte tam ale příliš dlouho, je tu teprve krátce a léky ještě nestačily zabrat.“ Při těchto slovech na mě Bára hodí tázavý pohled, ale místo abych jakkoliv reagovala, ji chytám za ruku a nasměruji nás do pokoje číslo třináct. Než vstoupíme, potichu zaklepu. Dle očekávání bez odezvy. Na nic dál nečekám a beru za kliku. V posteli u okna leží urostlé mužské tělo schoulené pod bílou peřinou a pravidelně oddychuje. Zase ta bílá, pomyslím si. Leží tu sám a zády k nám. Zdá se, že naši přítomnost zatím nezaznamenal. Periferně vnímám Bářin upřený pohled, kterým mě propichuje skrz na skrz. Dožaduje se vysvětlení. Dávám si na čas a při tom dál pozoruji schoulené mužské tělo. Báře ale po chvíli dochází trpělivost a podrážděně, nicméně potichu (zřejmě aby nevzbudila pacienta) na mě vyjede: „Alice, můžeš mi laskavě vysvětlit, o co tady jde?“ Otočím se k ní a dál už na nic nečekám. Chytám ji za ruku a s pohledem upřeným do jejích očí pronesu co nejvřeleji: „Baru, on nemohl přijít.“
Chvilku na mě nechápavě kouká, než jí to dojde. V ten moment zbledne, pouští mou ruku a ztrácí rovnováhu. Naštěstí stojí u stěny, která ji zachytí. Opřená zády o zeď ode mě odvrací svůj zrak a pootáčí hlavu směrem k oknu. Jejich oči se setkávají. Zřejmě ho probudila naše slovní výměna. Napětí v místnosti by se dalo krájet. Dokonce se přistihnu, jak chvíli nedýchám, abych nenarušila rozhovor, který se tu teď odehrává na němé úrovni. Když už mám pocit, že se čas zastavil, ozve se do ticha místnosti hluboký mužský hlas se slovy: „Co tu sakra pohledáváte? Už
jednou jsem ti říkal, že ze mě žádné peníze nevyloudíte. Sbalte se a vypadněte!“
Bára na nic nečeká, s vypětím všech sil se napřímí a direktivně směrem ke mně pronese: „Alice, odvez mě domů!“ Přiskočím k ní a bez dalších slov opouštíme pokoj.
Dny běží a černobílý film se přehrává zas a znovu. Asi abychom my depresí „přibrždění“ byli schopni postupně pochopit jeho děj. Budíček, snídaně, pilule s oblbováky, kontrola spolknutého oblbováku, tvůrčí dílny à la mateřská škola, oběd, oblbovák, kontrola spolknutého oblbováku a s chutí znovu do dílen, večeře, oblbovák, kontrola spolknutého oblbováku, sprchy pro dobrovolníky (co si ještě připadají naživu a dává jim smysl se umýt), chvíle rozjímání a tma (večerka vždy v přesný čas). Nemít mobil a tablet, ani nevím, jak dlouho tu jsem. Každý den na vlas stejný. Tedy až na dny, kdy přivezou novou pacientku. To se pak často dějí věci, které člověka z jeho prázdnoty vytrhnou. Třeba když vidí mladou holku, jak se válí na zemi v křečích, má pěnu u pusy a sestry kolem ní běhají ve zrychleném tempu. Na takovou scénu právě koukám a mé tělo je strnulé pod vlivem strachu. Mám strach o tu holku, nebo o sebe, že takhle dopadnu? Na chvíli mě děj zajímá. Chci totiž vědět, jak to celé dopadne.
Dnes jsem tu už skoro tři týdny a antidepresiva začínají zabírat. Zatím žádný zázrak, ale aspoň už nemám tak velké úzkosti. Stále nevidím v ničem smysl, ale na druhou stranu, kdo by ho našel tady v tomhle „magordomě“?
Poprvé začínám přemýšlet o návratu domů. Rozhodnu se s touto myšlenkou seznámit svou ošetřující doktorku.
Dnes odpoledne s ní mám sezeníčko. A jelikož nám dnes odpadly tvůrčí dílny, zavítám do místní knihovny. Nebo přesněji do skříňky, která stojí u vchodu do jídelny a ve které je knížek jako šafránu. Aspoň mi nezabere moc času zjistit, jaký druh literatury se zde nachází. Během deseti minut prolítnu očima všechny tituly a zjišťuji, že polovina jsou křížovky a bulvární časopisy a druhá půlka je červe-
ná knihovna. Panebože, pomyslím si, jak mají tyhle braky místní zoufalce duševně obohatit? Chvíli přemýšlím nad harlekýnkou, ale nakonec svůj záměr shodím ze stolu. Pomyšlení na zamilované a šťastné páry ve mně vyvolává ještě větší depku, než ve které se právě zmítám. Navíc se teď stejně nedokážu soustředit na čtení. S těmito argumenty kapitolu „knihovna“ uzavírám.
Než se ale vrátím na pokoj, zaposlouchám se na chvíli do rozhovoru sestřiček na sesterně. Sesterna je od jídelny oddělená pouze tenkou zdí. „Dokážeš tohle pochopit?
Místo aby se doma radovala, že má zdravé dítě, tak ho opustí, nechá se dovézt až sem, a člověk, aby ji tu ještě obletoval. Takové matky by fakt děti mít neměly,“ povídá jedna a dává si zjevně záležet na tom, aby slovo „neměly“ znělo dostatečně důrazně. A druhá jí hned přitakává: „Přesně. Máš pravdu. Chudák dítě a její manžel.“ Po
těchto slovech na mě jdou mrákoty. Nespočetkrát jsem se takto sama odsoudila, ale slyšet to z úst druhých má účinky definitivního ortelu. S vypětím všech sil se dostávám zpět do svého pokoje a nevycházím z něj, dokud nejsem přinucena jednou ze sester. Nahání nás k obědu a já si připadám jako kus dobytku hnaný na porážku.
Při odpoledním rozhovoru s paní doktorkou se domluvíme, že bych mohla jít domů za týden. Už tady být nechci. Přemýšlím, kdy a jak tuto novinu oznámím manželovi. Zároveň se bojím, jak mě přijme moje malá dcerka. Co když na mě bude naštvaná a už mi to nikdy neodpustí?
Jak na ni budu reagovat já? Budu stále jak z kamene, bez emocí, nebo konečně zvítězí příroda? Příroda, ve které jsou samice-matky schopny pro ochranu svých mláďat položit život. A kam se do prdele poděla ta příroda ve mně? ušklíbnu se. Snad nečekáš, Alice, že tě zpět k přírodě přivedou chemické pilule? pokračuji v sebemrskání.
Pak se ale nad sebou slituji, protože stejně nemám jiné řešení a další měsíce tady za mřížemi mě nikam dál určitě neposunou.
Rozhodnu se novinu manželovi oznámit hned. Beru telefon a vytáčím jeho číslo. Standardně jsem nervózní, protože čekám negativní reakci. Po krátkém vyzvánění se na druhé straně ozve: „No?“ Přesně jak jsem čekala: už se nezdravíme ani neoslovujeme jménem. Zhluboka se nadechnu a spustím: „Ahoj, dnes jsem mluvila se svou ošetřující doktorkou a dohodly jsme se, že bych mohla jít za týden domů.“ Odmlčím se a čekám na reakci. Chvilkové ticho před bouří střídá průtrž mračen: „A co teď jako ode mě čekáš? To si rozmysli ty! Je to tvoje poslední šance!
Takže pokud máš pocit, že na to máš, tak přijď. Jinak se domů nevracej! To znamená, že pokud jsi připravená se sebou konečně něco dělat, dveře máš otevřené. A teď už musím jít za malou.“ Snažím se ho ještě zastavit a doptat se na Natálku, ale už je pozdě. Pokládá telefon. Jako zpráskaný pes odkráčím na pokoj a přemýšlím, co tu budu celý další týden dělat. Mohla bych Natálce uháčkovat svetřík pro panenku. Třeba mně to tu rychleji uteče a rozptýlí mě to od negativních myšlenek. Následující den dostanu ještě jeden úkol: zaregistrovat se u psychiatra. Ke splnění úkolu mi má sloužit seznam místních doktorů. Jenže dle jakého kritéria vybrat? Zkusím tedy jména postupně zadávat do Googlu a pročíst si hodnocení pacientů. Moc se toho ale nedozvím, krom informací typu „pan doktor umí naslouchat“, „paní doktorka má příjemnou sestřičku“ atd. Provádím tedy namátkový výběr a volám. Vzápětí však zjišťuji, že to nebude zas tak jednoduchý úkol. Někteří doktoři vůbec nenabírají nové pacienty a ti ostatní mají dlouhé objednací doby. Po pár pokusech se mi přeci jen podaří narazit na psychiatra, který nabízí
první schůzku za deset dní – no neber to! A aby se má
„světlá“ budoucnost neopírala pouze o psychofarmaka, rozhodnu se najít si i psychologa. Po několika telefonátech jsem i v tomto hledání úspěšná.
Posledních pár dní tady se táhne stejně jako těch předchozích dvacet. Ale nakonec se přeci jen dočkám a je tu den D. Sbalená čekám na manžela. Mám smíšené pocity. Na jednu stranu už tu být nechci, ale na druhou stranu se bojím. Bojím se strašně moc. Přemýšlím nad „poslední šancí“ a nad tím, jak mě dcerka přijme. Může na mě po měsíci zapomenout? Nebo mě bude nesnášet za to, že jsem ji opustila? Je ještě tak malinká, a už si musela zakusit, jaké to je přijít o mámu. Mámu, jejíž přítomnost je v přírodě pro takto malého tvorečka otázkou přežití. Když mládě přijde o matku, je to jeho téměř jistá smrt. Proto mláďata na svých matkách doslova visí a svět v prvních dnech a měsících vnímají skrze ně. Jak asi vnímá moje holčička tenhle svět?
Při těchto myšlenkách se neubráním pocitu lítosti. Na jednu stranu je to tíživý pocit, že jsem své dcerce moc ublížila, ale na druhou stranu pro mě tenhle projev citu znamená hodně. Je to důkaz, že jsem uvnitř ještě neumřela. „Paní Niklová, máte tu manžela,“ volá na mě sestra ode dveří. Zhluboka se nadechnu a vykročím pravou nohou vstříc velmi nejisté a křehké budoucnosti.
„Ahoj. Díky, že jsi přijel. Kde je malá?“ „Je v autě.“ Mé bušící srdce musí slyšet i sestřička, která nás vyprovází ven přes zamčené dveře. Nadechnu se čerstvého vzduchu a okamžitě očima hledám naše zaparkované auto. Vtom ji spatřím. Sotva jde přes okno dveří vidět, jak je ještě maličká. Kouká přímo na mě těmi svými kukadly. Je tak nevinná a zranitelná, pomyslím si. Otvírám dveře auta a snažím se vykouzlit na tváři ten nejněžnější úsměv:
„Ahoj, Naty.“ Pořád ze mě nespouští oči a po chvilce našpulí rtíky a povídá tím svým roztomilým hláskem: „Ahoj.“ Třesou se mi kolena a vůbec nevím, co říct. Zapluji do auta a celou cestu domů se snažím vzpamatovat. V autě je ticho, ani jeden z nich mi „nejde naproti“. Určitě se na mě oba moc zlobí. U manžela je to jisté, ale vůbec nedokážu odhadnout, co se odehrává v té malé hlavičce. Naštěstí cesta domů není moc dlouhá a po chvilce už se soukáme z auta.
Nutně potřebuji čerstvý vzduch. Potřebuji se nadechnout. Z auta zamířím rovnou na zahradu. Manžel mezitím vytahuje dcerku ze sedačky a já je z dálky vsedě pozoruji. Pak na chvíli zavřu oči a zhluboka dýchám. Při asi třetím nádechu ucítím na pravém rameni jemný dotyk. Je to ručička mé malé holčičky. Otevírám oči a spatřuji to nejkrásnější stvoření na světě. „Mami, koukej, kvete češeň.“
Následuji pohledem její zdvižený ukazováček a zakláním hlavu. Odměnou mi jsou paprsky slunce, které se proplétají skrze růžové květy třešně a namotávají se na mé „zmrzlé“ tělo. Ucítím teplo v dlaních a nechci už nic jiného než objímat svou malou holčičku. Držím ji pevně a po tvářích mi tečou slzy jak hrachy. Nasávám vůni jejích vlásků a šeptám jí do ouška: „Omlouvám se, zlatíčko, moc se ti omlouvám.“