studený jaro
Do televize dorazil s doporučeným hodinovým předstihem a zamířil rovnou do maskérny.
Tam nad ním maskérka spráskla ruce.
„Jako tak špatný, jak když sem přijde ten násoska ze sněmovny rovnou po tahu, to není, ale mladej pane, osprchovat jste se teda mohl,“ kárala ho naoko.
František se jí snažil vysvětlit, že o tom ráno vážně přemejšlel, ale vzhledem k tomu, že je velmi teplomilný typ a nejspíš by v tý ledový sprše dostal infarkt a umřel, připadalo mu i vůči televizi lepší přijít špinavej než nepřijít vůbec.
Maskérka se zasmála a napatlala mu na vlasy suchej šampon. František si při pohledu do zrcadla připadal jako někdo úplně novej a navíc i voňavej.
Debata byla nakonec ještě horší, než čekal. Posadili ho na takovou tu barovou židli, která je strašlivě nepohodlná, protože se na ni vlastně nedá pořádně sednout a člověk má permanentně pocit, že padá. Naproti si přidřepl chlap z hnutí „Putin nás před zimou zachrání“. Od pohledu to nebyl sympatický člověk – stárnoucí připlešlý tlouštík. Veškerý křivdy a naděje svýho života očividně vtěsnal do existence tohodle pochybnýho spolku. Tvářil se spokojeně. Už teď měl totiž pocit, že vyhrál. Vzali ho do televize – poprvý v životě ho někdo bral vážně. Moderátor s ním, k Františkovu nesmírnýmu překvapení, očividně sympatizoval. A František uměl vést diskusi o číslech a grafech, ale ne o demagogii.
„Jenže my víme, že ty letadla, co lítají nad Prahou, umí chladit vzduch!“ vyštěkl na něj třeba ten chlápek. Nebo: „Vám jde jen o to, udržet lidi ve strachu tou propagandou o chladu!“
Na to se pořádně nedalo nic říct. František se pokoušel nějak smysluplně reagovat, ale bylo mu už dopředu jasný, že bude před národem za vola. Tuhle debatu sice neférově, ale vyhraje tlouštík,
co si myslí, že zima je nástroj vlády. Anebo to aspoň předstírá, aby byl za dostatečnýho exota, kterej bude zajímat i televizi.
Pořad skončil, František s úlevou vypadl na chodbu a už měl rozepsanou esemesku pro Vaška, aby s ním tu marnost šel zapít, když v tom ji spatřil.
Stála u okna a tak moc se snažila, aby nebylo vidět, že brečí, až to vypadalo, že brzo splyne s okenní tabulkou. Ta holka, co celou střední dělala, že je průsvitnej, nosila nos nahoru a občas ho, jo, už by si to měl konečně přiznat, šikanovala. Třeba se mu smála, že nemá moderní kalhoty. Vlastně se pořád kvůli něčemu s ostatníma holkama na jeho účet chichotaly. A teď ji tu měl jako na dlani. Prvně v životě ji viděl brečet. Mohl by si ji konečně podat, bejt na ni taky hnusnej, vždyť už je prakticky na kolenou, nebylo by to vůbec těžký.
Nic z toho ale neudělal.
„Sabrina z béčka?“ Byl z toho tak hotovej, že to omylem řekl nahlas.
Otočila se a bylo znát, že naprosto netuší, kdo na ni mluví. Tak se teda potupně přestavil a jí se konečně rozsvítilo.
„Ježiši, Franto, nazdar! Co tady děláš?“ Spěšně si z tváří utírala slzy smíchaný s řasenkou.
„Ale nic, byl jsem se tu pohádat s jedním magorem, živě. Hele, vypadáš, že potřebuješ panáka, já jsem na něj taky zralej. Nezajdem někam?“
Kdysi na střední, a možná ještě i dneska dopoledne by ho poslala do háje. Nejspíš by se mu i vysmála za to, jaký má vlasy nebo bundu. Ale smršť e-mailů, telefonátů a esemesek, kterou si přečetla po tom, co odhlásila počasí v odpoledních zprávách, ji natolik vyděsila, že už se bála i vyjít z televize sama. A tak vlastně byla dost ráda, že minimálně z baráku ji někdo doprovodí.
Na střední by ji fakt nenapadlo, že by někdy šla se šprtem, jak mu říkali, byť jenom na kafe. A teď vedle sebe seděli ve vinárně. Byl to jedinej podnik ve Vršovicích, kde majitel prozřetelně začal dělat pizzu a tou pecí na dřevo zároveň vytápěl celej podnik. Sabrině byla tahle kavárno-vinárna sympatická i v časech, kdy zrovna nebylo potřeba topit. Člověk tu seděl prakticky ve výkladní skříni a mohl pozorovat cvrkot venku. Všude, kde bylo místo, se válely knížky, které si mohl kdokoliv půjčit. Hosty i knihy pak ze stěny dozorovala obrovská malba královny Alžběty II. Sabrina měla ráda knihy i Anglii. Proto sem chodila docela často.
Po první decce vína jí začal připadat sympatickej. V těch brejlích vlastně působí dost chytře a určitě začal posilovat, jinak to není možný, na střední byl spíš takovej oplácanej, a teď mu to fakt sluší. Blond vlasy, modrá košile, bílý tričko... Po šestý deci už přemejšlela, jak by se podepisovala Františkovým příjmením a jestli by měli hezký děti. Pak jí to došlo a radši už si objednala jenom vodu.
Tak jo, zase se uklidníme. Dejchej, říkala si. Jo, asi to prostě bude tím, že místo chození s klukama svýho věku se poslední rok věnovala hlavě intimnímu sbližování s jedním starším chlápkem. Romantika se tomu asi říkat nedalo. Spíš utajenej, živočišnej sex. Pečlivě plánovanej, na minuty. Šifrovaně připomínanej v kalendáři, aby mu tam sekretářka nepleskla nějaký jednání. Romantickejm schůzkám tak nějak nepřála doba.
Sabrině totiž připadalo, že se všichni ostatní zbláznili. Nikdy, nikdy by ji nenapadlo, že může televizní rosničce za jeden den přijít tolik hejtů. Holkám ze zpráv, klukům z investigativních pořadů – to je jasný, to bylo vždycky. Ale vysoký hubený blondýně, co hlásí počasí? Copak ona může za to, že je furt hnusně a zima?
Fakt jí musí lidi psát věci jako „Chcípni potvoro. Kdo tě za to platí? Američani?“ nebo „Co si to vymejšlíš, ty krávo, my už chceme
jaro“? A dneska už to prostě nezvládla. Začaly jí chodit maily hrozící fyzickou likvidací. Asi by to už měla nahlásit policajtům. Co kdyby si na ni nějakej magor fakt počkal před televizí.
Podívala se na Františka, co si o tom jako myslí. Ten neurčitě přikývl.
Seděl naproti ní, nedbale kroužil vínem ve skleničce a jeho mozek naprosto zaměstnávala myšlenka na to, jak asi Sabrina vypadá bez podprsenky. Zbylýma mozkovýma buňkama se snažil vymyslet, jak jí řekne, že situace se jen tak nezlepší, právě naopak. Podle jejich měření by mělo příští týden začít mrznout a sněžit. Na začátku června. V mírným pásmu střední Evropy.
V ústavu to nikdo nechápe. Do toho jim před barákem bez přestání demonstrujou různý skupiny lidí: od těch, co sveřepě oblečení jen v šortkách a tričkách skandujou, že předpověď počasí je propaganda a žádná zima není, po ty, co od meteorologickýho ústavu chtějí, aby přestal poslouchat tajná nařízení vlády a tu zimu zrušil. Zároveň jsou dva měsíce do voleb a nejedna strana už v kampani slíbila, že až ji lidi zvolí, hned s tou zimou něco udělá. Frantu by fakt zajímalo co.
Z kroužení vínem ho vytrhlo Sabrinino vzlykání. Takže on, celoživotní introvert a prakticky stydlivej kluk, teď bude utěšovat třídní hvězdu a slavnou televizní rosničku? To by ho ještě dneska ráno fakt nenapadlo. Vzpamatoval se a chytil ji za ruku. Chtěl jí říct, že to všechno bude dobrý, ale nějak mu při pohledu na ni vyschlo v krku a nakonec z něj vypadla jenom otázka, jestli objednají ještě jednu lahev.