Vzpomínka
Stojím na kraji moře. Stojím a nechávám si jím omývat nohy, stejně jako omývá starý hrad, který se tyčí ve vodě kus od pevniny. Myslím na tebe. Jak tam tak stojím a moře mi vymývá písek pod nohama, bořím se do něj a přitom myslím na tebe. Na tvé špinavě blonďaté vlasy, které máš často stažené do neúhledného drdolu, myslím na to, jak si je rozpustíš a ony ti spadnou na ramena a jejich konečky se roztomile vlní.
Vzpomínám na tvé oči, ve kterých se tak ráda utápím. Jsou modrozelené. Ty sám je přirovnáváš k rybníku. Směšné, řekla bych. Vzpomínám na tvé objetí. Na to, jak se schovám v tvém náručí jako bys byl můj strážce.
Teď když nad tím tak přemýšlím, jsi jako strážce majáku, duší nebo zákona. Jsi strážce pokladu. A já jsem ten poklad, který musíš strážit. Ne, nejsem egoista. To ty sám jsi řekl, že jsem tvůj poklad. A tak tady teď stojím na kraji moře a vzpomínám na tebe. Už zase. Chybíš mi.
Zastávka
Stojím na zastávce a čekám na autobus. Stojím v řadě lidí, kteří také čekají na autobus. Na ten stejný autobus, na který čekám já. Koukám do slunce, které ozařuje střechy a věže města. Zapadá. Odchází. A odnáší s sebou všechno. Odnáší radost, štěstí a den ze světa. Podívám se dolů na své nohy. Ani nevím proč, ale udělám to. Pak znovu vzhlédnu. A vidím. Co? Koho? Tebe. Tebe stojícího v tom zapadajícím slunci. V tom
slunci, které všechno odnáší někam pryč. Daleko odsud. Ale ty, jako kdybys to všechno právě vrátil sem. Jako kdybys vrátil štěstí, radost a den. Všechno se najednou zdá lehčí, hezčí a jasnější. Stojíš tam na zastávce v zapadajícím slunci. Vlasy rozpuštěné, spadlé na ramena. Vane lehký větřík. V tom větříku, při zapadajícím slunci, tvé vlasy lehce vlají. Je to roztomilé. Slunce ti vlasy rozzáří. Teď, na zastávce v zapadajícím slunci a vanoucím větříku, tvé vlasy vypadají, že jsou zlaté. Skvělý oční klam. Ve skutečnosti jsou blonďaté. A tvé oči, do kterých se snažím nekoukat, protože vím, že kdybych to udělala, utopím se v nich jako v rybníku, ke kterému je přirovnáváš. Tvé oči teď vypadají černě. Černě jako noc, která nastane, až slunce odejde úplně. Ale já vím, že tvé oči jsou modrozelené. Moc dobře je znám. Už několikrát jsem se v nich utopila. Teď ale nesmím. V hlavě mi hraje nápis, který jsem včera viděla na zdi uprostřed města. „Nikdo ještě neumřel na styk s modrýma očima.“ Jak pošetilé, řekla bych. Já bych umřela. Vím to. Proč? Protože tvoje modré oči miluju, ale vím, že nikdy nebudou jen mé…
Sen nebo skutečnost?
Kdyby neměl sluchátka, asi by slyšel zacinkání rolničky, ale on sluchátka měl. Jedno ale slyšel. „Nemá ruce, nemá nohy, a přece dveře otvírá.“ Rozhlédnul se. Nic ani nikoho neviděl. Také nemohl. „Nemá ruce, nemá nohy, a přece vrata otvírá.“ Sundal si sluchátka a znovu se rozhlédnul. Znovu slyšel tu podivnou
větu. Znovu se rozhlédnul, ale nikoho neviděl. „Víš?“
„Nevím. Jak bych mohl?“ „Tak je mi líto.“ „Co… co je vám líto?“ „Nemůžete mě vidět, pokud neuhádnete moji hádanku.“ „Ale já tě chci vidět. Chci vědět, s kým mám tu čest a do hlasu jaké krásky jsem se zamiloval.“ Ona se na něj dívala s bolestí v obličeji. „Také vás miluji, ale nevíte-li odpověď na mou hádanku… Je mi líto.“ Ozvalo se zacinkání rolničky a ona zmizela. „Hola… hej… Kde jsi? Kam jsi zmizela?“ Nikdo se neozval. Bylo slyšet jen cinkání rolničky a on cítil pohlazení na krku.
Čaj lásky
Ležím nahá ve tvé posteli, ve tvém objetí. Koukáme z okna a ty mě hladíš v mých krátkých vlasech. Otočím se čelem k tobě a ty mě políbíš. Chceš čaj, lásko? Zeptáš se. Usměju se na tebe a kývnu na znamení souhlasu. Ty mi dáš pusu na čelo a pak se zvedneš z postele. Když odejdeš, zachumlám se do peřin a nasávám z nich tvou krásnou vůni. Po chvíli se vrátíš s podnosem, na kterém jsou dva šálky a konvice s čajem. Podnos položíš na noční stolek, vyhrabeš mě z peřin a položíš mi hlavu na hrudník. Já se zasměji, protože od osoby tvého charakteru je toto gesto vtipné. Vypadáš jako klubíčko štěstí. Po chvilce se zvedneš, naleješ čaj do šálků a ten můj mi podáš. Sotva se napijeme, už jsme zase v opojení lásky a tulíme se k sobě.
Oheň
Koukám se do dohořívajícího ohně. Odněkud z dáli ke mně sahají trhané zvuky rozladěného piana. Plameny z těch pár kusů dřeva mě hřejí na tváři a vzpomínka na tebe na duši. Jak se tak koukám na ty oranžové plamínky ohně, jak si tak šťastně tančí na rozpadajících se uhlících, je mi smutno. Taky bych tančila, ale nemám s kým. Ty plamínky mají dřevo. Bez něj by nemohly žít. Já mám tebe. Stejně jako plamínky bez dřeva, já bez tebe nemůžu žít. Ale ty mě k životu nepotřebuješ.
V ohni praská, jak se dřevo pomalu rozpadá. Ve mně praská, jak se má duše pomalu rozkládá. Oheň mě hřeje, ale já nechci. Chci, abys mě hřál ty. Chci zase cítit tvé velké teplé ruce, jak putují po mém těle. Obzvláště v tomto počasí. Když je venku hnusně a v duši ještě hůř.
Lišky prolhaný
Všude kolem pampelišky, my zrzaví jak dvě lišky.
Stejně tak jsme prolhaní, naše lži nás dohání.
Mezi námi tisíc mil. Vidět tě už nechci, bez citu jsi prohlásil.
Dal jsi mi tím zdarma lekci, nevěř stejně prolhaným, nebudem pak zklamaný.