V ýměna A lisek
ČÁST 9.
Terezín – ghetto, 1944 (O tom, že vědět více než ostatní nemusí být někdy nutně to nejlepší, což platí i v ghettu)
Protektorát, 1. červen 1944, 9:00
Čas v ghettu plyne jednotvárně, střídá se den s nocí, hlad se sytostí, dny se sobě podobají jako vejce vejci a všemu vládne nejistota, co přinese následující den. Všichni obyvatelé, velcí i malí, mladí i staří, se usilovně snaží nějak se se svou novou situací vyrovnat, zapomenout na to, co bylo, a soustředit se na každý den, na každou další hodinu svého života. Kolem neustále obchází všeobecný strašák transportu do Polska, transportu, o němž nikdo nemá nejmenší tušení, kam vlastně míří, o to větší se tak otevírá prostor pro fantazie a výmysly všeho druhu lidově zvané „bonkes“. Osazenstvo chlapeckého Domova 1 se s tou neutěšenou situací také snaží vyrovnat po svém a tak, za vydatné podpory vedoucího vychovatele Valtra Eisingera, začnou chlapci na sklonku roku 1942 vydávat svůj časopis, který hrdě nazvou VEDEM.7) Každý obyvatel Domova
I má právo do něj přispět čímkoliv, čím by ostatní nějak obohatil, něčemu přiučil nebo alespoň dobře pobavil. A tak se píší básně, vymýšlí povídky a fejetony, reflektují události ve městě i na Domově, a samozřejmě nechybí ani vzájemná kritika nebo vtipkování na účet některého z obyvatel. Častým přispěvatelem je také sám vychovatel čerpající ze svých bohatých znalostí
7) Časopis VEDEM vycházel v Terezíně, v Domově 1., od prosince 1942 do srpna 1944.humanitních věd, které nabyl ještě před válkou jako profesor na gymnáziu v Brně, kde působil. Vše pak tradičně vrcholí páteční večer společným předčítáním z časopisu za všeobecného veselí všech zúčastněných.
„Doktůrku, kdy už budeš mít hotový ten svůj článek, který jsi nám slíbil do časopisu?“
Vyslanec redakce časopisu, nevysoký černovlasý chlapec s bledým obličejem, kruhy pod očima a rozpraskanými rty, nejspíš od nedostatku vitamínů, stojí v uličce a nervózně přešlapuje.
„Ještě to nemám celé, potřebuji trochu víc času.“
„Tak dobře, ale uzávěrka je zítra v poledne, po obědě už se musí jít tisknout, aby se stihlo večerní vydání, tak si s tím pospěš.“
„Udělám, co bude v mých silách, slibuji.“
Celou debatu se zástupcem redakce časopisu sleduje Adam a pobaveně se usmívá. Když redakční posel, nepříliš uklidněný zjištěním, že příspěvek stále ještě není, odejde, podívá se na svého kamaráda a zavrtí nechápavě hlavou.
„Vidíš? Co jsem ti říkal? Že nemáš nic slibovat, teď tě akorát budou honit a nakonec bude tvoje vina, že se vydání nestihne. A víš, jak si všichni na tom časopisu zakládají. Měl jsi držet pusu, a ne se hned do všeho hrnout.“
„Já vím, ale už jsem to slíbil, tak to prostě musím dokončit.“
„Tak to alespoň zkrať, máš to zbytečně dlouhé,“ pokývne Adam hlavou k hromádce hustě popsaných papírů na posteli, „vzpomeň si, jak jsou některé ty články krátké, a také to stačí. A ty ses rozhodl napsat rovnou knížku…“
„Žádnou knížku,“ zamračí se Isaac, „tomu nerozumíš. To je klasické vědecké pojednání o některých důležitých fyzikálních zákonitostech. Mohl bys vědět, že to se prostě několika větami vyjádřit nedá, nedávalo by to žádný smysl. Chápeš?“
„Chápu. Ale ty nechápeš, že tomu stejně nikdo nebude rozumět, o čem tam píšeš. Je to moc složité a vědecké, kluci se přece chtějí hlavně bavit.“
„Ale zábava není vše, také je potřeba se něco naučit,“ nesouhlasně zakroutí hlavou Isaac. „A vzpomeň si, co říkal pan profesor, že tu nesmíme zakrnět, ani fyzicky, ani duševně. Na kotrmelce já moc nejsem, tak se postarám o ten duševní rozměr. Co je na tom zlého?“
„Nic. Tak si klidně sepisuj ta svoje moudra, když tedy myslíš, ale až ti to redakce hodí na hlavu, tak za mnou nechoď, já tě utěšovat nebudu,“ pokrčí Adam rezignovaně rameny, otevře knihu, kterou má na klíně, a nalistuje místo, kam naposledy dočetl.
To zůstane mezi námi, Adame, jestli ti to nevadí…
„A co ty? Tebe to také nebude zajímat?“ pronese potichu Isaac, takže to nikdo další nemůže slyšet. „Myslíš, že by ostatní pochopili, proč čteš zrovna tohle?“ kývne hlavou ke knize na Adamově klíně a nakrčí pochybovačně nos.
„Asi ne, v tom máš pravdu, Izku.“
Adam zamyšleně vezme knihu do ruky a podívá se na titul na hřbetě: Na západní frontě klid, E. M. Remarque – přečte potichu a pak se pousměje. „Nic zajímavějšího jsem v terezínské knihovně nenašel,“ dodá a lehce pokrčí rameny.
„Nemyslel jsem to tak,“ řekne smířlivě Isaac a omluvně se na něj podívá.
„Vždyť já vím, Izku, ale s námi dvěma je to jiné, rozumíš, co tím myslím?“
„Že vidíme svět jinak než ostatní? To máš na mysli?“
„Přesně tak.“
„A myslíš, že je to dobře? Nemají naopak pravdu ti, kteří se starají hlavně o svůj prospěch, o svoje blaho a na ostatních jim nezáleží? Nejsme naopak my ti divní?“
„Možná jsme, Izku, ale už je to tak a nezměníš to, jsme prostě takoví, jací jsme. A ty už koukej tvořit, nebo to vážně skončí průšvihem,“ přátelsky ho plácne po rameni na znamení, že rozkol je zažehnán a kamarádství zůstává.
„No ano, jdu na to, už to mám beztak skoro hotové, jen ještě pár korektur a mohou si to vzít.“
Adam pokývá souhlasně hlavou a vrátí se ke své rozečtené knize, zatímco Isaac si rozloží svoje papíry a dá se do korektury připraveného textu. Před odchodem na oběd má příspěvek pro časopis hotový a hrdě ho odevzdá redakci. Jaké je ale jeho překvapení, když se odpoledne, namísto slov chvály, dočká zamítnutí článku pro přílišný rozsah a malou srozumitelnost. Když mu svůj nemilosrdný verdikt redakce oznámí a vrátí mu jeho rukopis, usedne na kavalci a skryje obličej v dlaních, jen aby si Adam nevšiml slz, které se mu v očích objevily. Tomu ale
neunikne nic, pozoruje svého menšího kamaráda a jen bezmocně zatíná pěsti.
„Neříkal jsem ti to? No tak neříkal jsem to? Ale ty musíš vždycky prosadit svou, že? Dobře ti tak, paličáku jeden, hlavo dubová, tvrdohlavá!“
„Prý je to moc dlouhé,“ ozve se plačtivý hlas zpoza dlaní, „a moc složité.“
„Aha? Kdo ti to tady říkal celou dobu? Ale kdepak, ty přece víš všechno nejlíp. Tak tady to máš a teď si breč, mezuláne jeden, jsi tvrdohlavý jak mezek.“
Adam schválně mluví hodně příkře, aby zakryl vlastní vztek, bezmoc a lítost z tolika zbytečně vynaložené práce. Ale Isaac moc dobře ví, že všechna ta zloba není ve skutečnosti určena jemu, otře si uslzené oči a vděčně se na Adama podívá. Pak pokrčí odevzdaně rameny, vezme papíry, co mu vrátila redakce, zaloví pod matrací a vytáhne černý sešit, do kterého je založí.
„Můžu se podívat?“ ozve se potichu Adam.
Isaac chvilku váhá – tenhle sešit, to je moje všechno, můj poklad, můj život, a kdyby se dostal do nepovolaných rukou… hned se ale za svoje úvahy zastydí – komu jinému na světě už by ho měl ukázat, když ne Adamovi? Přikývne a mlčky mu ho podá s omluvným úsměvem, který jako by říkal – Nediv se, co tam uvidíš…
„Co je to, Izku, co to všechno znamená? Nějaké šifry?“
„To jsou moje zápisky k nápadům, které mám, abych je nezapomněl, chápeš?“
„To chápu, takové poznámky a tak, ale co to proboha znamená? Vůbec je nedokážu ani přečíst.“
„Mám takový styl, něco jako šifru, kterou jsem si sám vymyslel, kdyby se ten sešit dostal do ruky někomu nepovolanému. Jsou to vážně důležité věci pro nás.“
„Pro koho, pro nás… Kdo to je? My dva?“
„Ano, a také všichni ostatní.“
„Myslíš všichni tady v Domově, nebo všichni v Terezíně?“
„Všichni na celém světě, Adame.“
„Aha, takže podle tebe je to důležité pro celé lidstvo?“
„Ano, myslím, že ano. Vlastně jsem si jist. Možná ne teď, ale jednou určitě. Chápeš?“
„Nechápu, Izku. Promiň mi upřímnost, ale chceš mi říct, že nějaké sotva vylíhlé kuře, co má ještě skořápku na zadku, ví něco, co bude jednou důležité pro celé lidstvo? A nezdá se ti náhodou, že máš ten nos trochu moc nahoru? Kdyby něco takového řekl třeba pan profesor, tak prosím, ale takový kluk, co mu ještě teče mlíko po bradě…“
„Dobrý den, chlapci, jdu se zeptat Isaaca, zda stihl svůj příspěvek do zítřejšího vydání časopisu. Moc se na něj těším.“
Oba se jako na povel otočí po směru hlasu a až teď si všimnou, že je v pokoji vychovatel Eisinger, který se právě zastavil u jejich uličky.
„Ano, stihl jsem to napsat, pane profesore, ale…“
„On vám to nebude chtít říct, tak to řeknu já.“
Adam sáhne do sešitu a vytáhne listy s připraveným článkem.
„Odmítli mu to otisknout, údajně pro velký rozsah a také asi že tomu nerozumí.“
„Odmítli?“ překvapeně zdvihne obočí vychovatel, „proč by to měli odmítat?“
„Říkal jsem mu, že to tak dopadne,“ nezapomene připomenout Adam, „ale tady mladý pán si nejspíš vzal do hlavičky, že když umí číst učené knihy v němčině, francouzštině a angličtině, tak nad něho není a všichni z toho musí padnout na zadek. A ono nic, že?“
Otočí se na Isaaca a zamává mu papíry před nosem.
„Chcete si to přečíst?“ obrátí se pak znovu k vychovateli a po očku při tom sleduje, jestli nebude Isaac protestovat. Když se dočká lehkého pokývnutí hlavou, spokojeně se usměje a vtiskne mu popsané listy do ruky. „Bude nás zajímat váš názor, pane profesore.“
„Pane profesore…“
„Dobře, moc rád se podívám, pokud tedy smím.“
„A kdybyste třeba potřeboval nějaké vysvětlení…“ špitne nesměle Isaac, ale hned se chytí za pusu za takovou drzost – on by chtěl poučovat pana profesora?
„Kuš!“ okřikne ho Adam a pleskne ho přes stehno, až mu tam zůstane otisk celé dlaně i s prsty.
Po večeři, když se většina obyvatel Domova I odebere na půdu a avizovanou přednášku o úloze Mezinárodního červeného kříže, zůstane na pokoji jediný Adam. Chvilku se jen tak probírá svými věcmi, na přednášku se mu nechce a neví zrovna, co by, pak mu dojde, že je v místnosti sám, a vyjde se podívat před budovu, zda se tam někde nepotuluje Isaac. Když ho nenajde, vrátí se dovnitř, nazdvihne matraci a zjistí, že sešit není na svém místě. Až rychlý pohled z okna mu objasní situaci. Vzadu, v rohu vnitřního dvora, na poklopu od studny, ho vidí, sedí tam s tím svým klenotem na klíně a něco vzrušeně vykládá osobě vedle sebe. Další pohled vše naráz vysvětlí – vychovatel Eisinger. Tiše tam sedí a poslouchá toho malého vědátora, jeho kamaráda. A nejen, že ho poslouchá, dokonce by se dalo říct, že pozorně a s velkým zaujetím. Adam zakroutí nevěřícně hlavou, pak pokrčí odevzdaně rameny a vrátí se zpět na kavalec. Lehne si na záda, založí si ruce za hlavu, na chvilku zavře oči a užívá si vzácné ticho, které kolem panuje.
„Adame, ty spíš?“
U kavalce stojí Isaac, pod paží svírá svůj sešit a tváří se udiveně. „Proč nejsi také na přednášce? Nezajímá tě to?“
„Ani ne,“ rozespale reaguje Adam, který právě zjistil, že na posteli nejspíš usnul. „A kde jsi byl ty? Hledal jsem tě .
„No ano, promiň, nestihl jsem ti to říct,“ Isaac se posadí na kavalec vedle Adama. „Pan profesor se mě chtěl jen na něco zeptat, víš, tak jsem myslel, že…“
„Mně se přece nemusíš omlouvat, nemusíš se mi ani zpovídat, já vím, kde jsi byl, viděl jsem vás z okna.“
„Zlobíš se?“
Isaac je viditelně nesvůj z toho, že nechal svého nejlepšího kamaráda o samotě, úplně poprvé od jejich příjezdu do Terezína. Adam to z jeho tónu okamžitě pozná a rychle zařadí zpátečku. Jsem idiot – uvědomí si – vždyť se teď chovám jak největší pitomec pod sluncem. A proč vlastně? Že měl pravdu, když nabízel profesorovi vysvětlení? A já se tomu posmíval?
„Ne, samozřejmě, že ne. Všechno je v nejlepším pořádku, Izku.“
„Vážně?“
„Vážně. Spíš bych se ti měl omluvit za to, co jsem říkal. A že jsem ti nevěřil. Bylo to ode mě hloupé.“
„To neříkej, Adame.“
„Ale ano, bylo. Nejsem ani zdaleka tak chytrý jako ty, já to vím a ty to také víš. Všichni to tady vědí, i pan profesor. Asi mi neřekneš, co jste spolu tam na dvoře řešili?“
„To zůstane mezi námi, Adame, jestli ti to nevadí. Pan profesor to tak chtěl a já to dodržím.“
„Dobře, tak ať to zůstane mezi vámi. Mně to nevadí, opravdu.“
Adam se smířlivě usměje a plácne ho po zádech.
„A teď bychom snad mohli jít alespoň na chvilku ještě nahoru, co myslíš?“ navrhne Isaac a v příští minutě již oba stoupají po schodech na půdu.
Později večer, po přednášce, když se osazenstvo vrací zpět do Domova, využije vychovatel Eisinger všeobecného zmatku a zastaví osamoceného Adama na chodbě.
„Chci ti jen říct, Adame, že rozumím, proč redakce odmítla ten Isaacův příspěvek do časopisu. Ani pro mě to nebylo snadné čtení, a to mám, oproti hochům v Domově, již něco vystudováno. Neber to nijak zle, vím, že tě to mrzelo, jeho myšlenky jsou ale určeny velmi úzké skupině vyvolených, kteří jim porozumí a budou schopní je ocenit. Náš kolektiv v Domově ani nikdo jiný v celém Terezíně to určitě není a dost možná, že není nikdo takový ani v celé Evropě, a kdoví, jestli vůbec na ce-
lém světě. Jeho myšlenky jako kdyby předběhly dobu a nejspíš ani nejsou určeny naší generaci, ale nějaké hodně vzdálené. Chtěl jsem, abys to věděl, jsi jeho jediný kamarád a on je šťastný, že tě má, i když mu nerozumíš. Potřebuje tě. Ale nikdo z nás mu nerozumí, je to jako kdyby mezi nás přišel z nějaké daleké planety.“