ZÁSVĚTÍ

Jakub Sunek

Domov

Pátek. Den jako každý jiný.

Seděl jsem v autě, hudbu hezky nahlas a spěchal jsem z práce domů.

Domov. Magické místo, kde člověk není obklopován ruchem okolního světa. Místo, kde na mne čekala manželka a malá dcerka.

Z protisměru se vynořilo auto. Za volantem seděl vytřeštěný, asi 18letý mladík, který zřejmě usedl poprvé za volant.

Bylo mi více než jasné, že srážka je nevyhnutelná.

Když plech narazil na plech, sklo se začalo tříštit a létat všude kolem mě. Zavřel jsem oči a v duchu se modlil.

Co se stalo?

Co se stalo? Co se to děje? Měl jsem tolik otázek.

Vznášel jsem se nad svým tělem a jen bezmocně sledoval, jak se dvě auta sráží a začínají hořet.

…

Za čtvrt hodiny dorazila záchranná služba. Slyšel jsem, jak konstatovali moji smrt. Řidiče protějšího auta, toho 18letého kluka, se jim podařilo zachránit, ale byl na tom zle.

„A co budeš dělat teď? Jaký je tvůj plán?“ ozvalo se za mnou.

Otočil jsem se. Přede mnou stál starší prošedivělý muž.

Gilhard

„K-Kdo jste?“ vykoktal jsem.

„Jmenuji se Gilhard,“ odpověděl muž. „Jsem průvodcem duší těch, jejichž tělo zemřelo. A jak se jmenuješ ty?“

„Vincent Wilfer.“

„Pojď za mnou, Vincente, ukáži ti tvůj nový domov.“

„Jaký domov?“

„ZÁSVĚTÍ. Místo, kde jednou skončí všichni.“ Pobaveně se uchechtl.

„No dobrá, tak pojďme,“ prohlásil jsem, aniž bych věděl, co se teď vlastně děje, a vyrazil jsem, aniž bych věděl, kam se vydat.

Gilhard se zamračil a ukázal rukou směr.

Pád

Šli jsme. Už ani nevím jak dlouho.

Najednou se před námi objevila propast.

Pohlédl jsem dolů a zamotala se mi hlava.

„Vypadá bezedná, že?“ odtušil Gilhard a opět se uchechtl. „Ale stejně jako vše má i ona svůj konec.“

Udělal na starce nečekaně obratný pohyb a strčil do mne. Já zavrávoral a udělal krok do prázdna.

Padal jsem do propasti.

Poslední, co jsem zaznamenal, bylo, jak na mě Gilhard cosi křičí, ale bohužel jsem mu nerozuměl.

A možná to byl jen ten jeho ďábelský smích.