Vrch labí SEDLÁKEM VE VRCHLABÍ: ZEMĚDĚLEC A VOZKA

Hory a podhůří dozajista nejsou ideální zemědělskou oblastí. A přesto byli sedláci z počátku 20. století ve Vrchlabí početně silně zastoupeni. Znalec tohoto povolání, jenž byl sám po celý svůj život sedlákem, vypočítává jmenovitě na 30 selských usedlostí, k tomu pak ještě „mnoho malých dvorů“.

Willi Hollmann, syn Franze Hollmanna, sedlák u Stavidlového vrchu ve Vrchlabí, o tom podává detailní zprávu:

Zemědělství u nás v Krkonoších bylo provozováno jako dnešní ekologické zemědělství: rozmanité střídání plodin, hodně jetele a trávy. Hnojilo se převážně hnojem a močůvkou, zřídka průmyslovými hnojivy. Práci značně ztěžovaly příkré svahy. Mnoho věcí se muselo namáhavě vytahovat do kopce. Využít strojní mechanizaci šlo pouze v málo případech. K tomu se přidávala kamenitá půda. Bohaté srážky a slunečné jižní svahy nevýhody horské krajiny částečně zmírňovaly. Slabé sklizně byly pouze v suchých létech. Velkou roli hrál do roku 1945 chov dobytka na loukách, který dnes z krajiny hodně zmizel. Každý „chalupník“, jak byli nazýváni nejmenší sedláci, měl jednu či dvě krávy nebo voly a několik koz. Augustiniánský klášter si až do začátku druhé světové války vydržoval své vlastní krávy, k tomu děvečku a pacholka, který při bohoslužbách šlapal na měchy varhan. Práci na poli dělal Franz Gottstein, jenž byl zodpovědný i za přepravu členů řádu. Prior Schuster se osobně staral o klášterní hospodářství.

Výnos ze zemědělství hodně početným rodinám k obživě často nestačil. Sedláci si tedy museli přivydělávat, museli jezdit s povozy. Se svými spřeženími převáželi dřevo, často šesti- a čtyřmetrové klády do pil nebo na nádraží, popřípadě dřevo do továren na papír pana Eichmanna či Dixe. Překladiště dřeva ležela převážně podél horního toku Labe, od Dívčích lávek ve Špindlerově Mlýně až po Labskou soutěsku; také v Hořejším Vrchlabí na místě zvaném „an der Lände“ (tam přistávaly klády posílané po Labi).

Selskými povozy se dovážel i vápenec z lomů u Hříběcích Bud do Kratzerova závodu, který se nacházel mezi nádražím a Šibeničním vrchem. Jiní vozkové přiváželi vápenec z Černého Dolu do Rennerovy vápenky ve Vrchlabí.

Továrny ve městě a v okolí byly neustále odkázány na dodávky uhlí. To často znamenalo dlouhé cesty pro sedláky a jejich koně. Když si například Nettelova továrna na papír na Tabulových Boudách objednala uhlí a vozka poté cestou zpět musel odvézt výrobky továrny na nádraží, znamenalo to pro něj celodenní jízdu.

Domácnostem vozili uhlí obchodníci s uhlím převážně sami. I oni vlastnili mnoho dobrých spřežení: Schubert, Kober, Ritter, Fink a další. I samotné továrny, pivovar a rovněž stavební firmy měly hodně koní a vlastní vozový park. Vše, co dnes doveze náklaďák, muselo být tenkrát dovezeno povozem. Zapomenout nesmíme ani na početné drožky, jež v kočáře či na saních celoročně vozily cestující. I sedláci Gottstein a Hollmann ze Stavidlového vrchu takto vozili výletníky od dráhy do Špindlu či na Benecko. Každý z nich měl jeden kočár pro mimořádné příležitosti, např. svatby. A když bylo zapotřebí ještě třetího kočáru, zapřáhl i kočí z Quidenusova bělidla. Během let rostl podíl automobilů. Avšak za války, kdy byl nedostatek benzínu, došlo k znovuoživení povozů. V posledních letech války se často vytvořila dokonce celá kolona kočárů na silnici do Špindlerova Mlýna. Kočáry vozily návštěvníky zraněných vojáků od nádraží do lazaretů.