Vrch labí

Špindlerova Mlýna a Černého Dolu až do 30. let. Poštovní balíčky rozvážel příjemcům postilion Rücker se svým jednospřežením až do roku 1945.

Zemědělské nástroje, stroje i povozy se musely udržovat, koně okovat. K tomu bylo zapotřebí řemeslníků: kováře, koláře, sedláře. Sedlář neměl na starosti pouze jezdecká sedla, staral se o celý koňský postroj vč. polstrování a kožené střechy kočáru. Jeden z tohoto cechu to ve Vrchlabí dotáhl až na továrníka.

Naši sedláci nehráli v hospodářském životě města v žádném případě druhé housle. To bylo zřetelné o nedělích a svátcích a obzvláště při slavnostech a průvodech. Při nich se sedláci rádi prezentovali coby rovní s dobře situovanými měšťany. Jeden selský synek z Dolní Olešnice, Johannes Borth, coby děkan založil tradici velikonoční projížďky. Během ní přijížděli v neděli dopoledne na vyzdobených kočárech mladí sedláci a děvčata přes Stavidlový vrch dolů do města. Mezi nimi, rovněž na oři, i děkan. U kostela proběhla polní bohoslužba, roku 1938 naposledy.

↑ Hubertův spolek ve Vrchlabí spojoval obyvatele města i venkova. I sedláci vlastnili lesy a rádi v nich lovili

↑ Sedlák při sečení trávy. V pozadí žebřiňák a před ním jednoduchý žací stroj

↑ Křídlovým strojem / Flügelmaschine bylo obilí odkládáno na stranu v podobě velkých otepí. Vázáno bylo ještě ručně (1925 až 1935)

↑ Bindemäher / samovaz vázal již obilí motouzem automaticky (od roku 1935)