Slovo

Žalm 1,1–6 CO Z NÁS DĚLÁ BLAHOSLAVENÉ?

text VIKTOR BER ilustrace BRÁNA

Hned první slovní spojení navozuje hlavní téma tohoto žalmu. Jde o to, kdo je „blažený muž“ – což můžeme vykládat šířeji – blažený člověk, ať muž nebo žena. Pojem „blahoslavený“ nebo „blaze tomu“ zřejmě představuje „objektivní“ charakteristiku. Není řeč o pocitu „rozjuchanosti“, spíše o tom, jak daného člověka vnímá jeho okolí. Člověk se ne vždy cítí jako „blahoslavený“ nebo „blažený“ – to ale neznamená, že jím pro své okolí není.

Co „blažený“ nedělá – vliv prostředí

Žalm nejprve popisuje onoho blaženého člověka zápornými větami, říká se tedy, co takový člověk nedělá: Nechodí podle rady svévolníků (ČEP „neřídí se“), nestojí na cestě hříšníků, neusedá v zasedání posměvačů. Krásně jsou zde soustředěna slovesa vyjadřující pohyb či stav v prostoru: chození – stání – sezení. Tím je zahrnut prakticky celý lidský život.

Žalmista si všímá ještě dalšího rozměru: V našem pobývání ve světě obvykle nejsme sami. To by pořád ještě bylo v pořádku. Je zde ovšem riziko špatné společnosti na cestě životem: Chodit se svévolníky, postávat s hříšníky, usedat s posměvači. Náš žalm právě v této špatné společnosti během různých životních okolností vidí hlavní riziko špatného života – proto jsou použity záporné formulace. Jak později

Blaze muži, který se neřídí radami svévolníků, který nestojí na cestě hříšných, který nesedává s posměvači, nýbrž si oblíbil Hospodinův zákon, nad jeho zákonem rozjímá ve dne i v noci.

napíše apoštol Pavel: „Špatná společnost kazí dobré mravy.“ (1Kor 15,33).

Co blažený dělá – vliv Písma

Začne nyní žalmista doporučovat lepší společnost – společnost spravedlivých, možná bychom řekli slušných lidí. Snad překvapivě se žalm posouvá od špatné společnosti k dobré knize – totiž k Hospodinovu Zákonu. Výraz pro Zákon v hebrejštině – „Tóra“ – má poměrně široký význam. Může se jednat o jednotlivá právní ustanovení v Knihách Mojžíšových, v širším slova smyslu ale jde o to, jaké místo mají tato jednotlivá nařízení v příběhu o Bohu, o Izraeli a o člověku. Tóra také znamená, že se toto vše studuje, připomíná, vyučuje, předává… a činí.

Takže „blažený“ člověk si tuto Tóru (Zákon) oblíbil. ČEP překládá, že tento muž nad Zákonem Božím „rozjímá ve dne v noci“. Komentáře upozorňují, že příslušné sloveso navíc zahrnuje i zvukové projevy – člověk si Boží slovo brouká, přeříkává polohlasem, „mumlá“. Je v tom nějaký rozdíl – tj. jestli v duchu medituji, nebo jestli pobrukuji nahlas? Jako činy svévolníků se projevovaly navenek nějakým pohybem, také studium Písma je fyzická činnost. C. S. Lewis zdůrazňoval propojenost duchovního života a lidské tělesnosti. Emoce se projevují fyzicky a mohou být fyzickou činností zpětně ovlivněny. Proto doporučoval (respektive jeho „zkušený ďábel“ nedoporučoval) při modlitbě pokleknout a vztah k Bohu vyjádřit i fyzickým postojem.

„Vše, co podnikne, se zdaří“ (Ž 1,3)

Takový jednoznačný příslib zdaru nás může dráždit. Neodpovídá naší zkušenosti,

podle které se i dobrým lidem dějí zlé věci. Mohli bychom také mít podezření, že je tu představen nějaký nadčlověk. Danou větu lze ale přeložit i slovy: „Vše, co podnikne, přivede [Bůh] ke zdaru.“ Slovo Bůh se zde nevyskytuje. V posledním verši našeho žalmu však vidíme, že Bůh je s cestou spravedlivého těsně spojen. Nejde zde tedy o vítězství lidských dovedností a schopností. Nejde o to, že by nás nemohly potkat dílčí nezdary, neštěstí, nebo i Boží zkoušky – stačí pomyslet na zkoušku Abrahama v Genesis 22 nebo na zkoušení Jóbovy oddanosti a věrnosti Bohu. Důležitý je dobrý směr, kterým člověk jde. Konečné vítězství je nadějí, kterou máme v Bohu. Bůh je také nakonec garantem našeho vítězství: „Tomu, kdo zvítězí, dám… jíst ze stromu života… jíst ze skryté many… moc nad národy, hvězdu jitřní… usednout se mnou na trůn…“ (Zj 2,7.17.26.28; 3,21).

Jací jsou ti svévolníci – opět obraz rostlin

Stručněji se žalmista vyjadřuje k svévolníkům, kteří fungují jako kontrast k muži blaženému. Jejich charakteristika nepřímo zazněla v prvním verši. Můžeme vyvozovat, že právě svévolníci chodí podle svévolných rad, postávají s hříšníky a usedají s posměvači. Ve v. 4 k tomu žalm přidává opět obraz z říše rostlinné: Je-li spravedlivý silný, pevný a užitečný strom, pak svévolníci jsou jeho úplný opak: Plevy – tedy to, co se z obilí po vymlácení oddělí od zrna, vítr to odfoukne (a navíc se pak tyto plevy často spálí). Je to obraz pomíjivosti, ne-smyslu, života, který nemá směr, cíl, účel. To vychází najevo tehdy, pokud jsou takoví lidé posuzováni – zde se asi myslí skutečný soud, lidský soud a rozhodování. Ale i toto rozhodování – pokud soudí spravedliví lidé – nakonec vlastně vyjadřuje i Boží pohled na svévolníky, a tedy i Boží soud nad jejich činy.

Dvě cesty

Náš žalm začal chozením po cestě – a cestou to také končí, tedy obrazem dvou cest, podobně jako je tomu v knize Deuteronomium nebo pak v Kázání na hoře.

Je zde cesta spravedlivých – čtenář ji správně spojí s cestou blahoslaveného člověka. Nyní, na konci žalmu, si přečteme to, co jsme asi již postupně vytušili. Bůh tuto cestu zná – opět jde o sloveso s bohatým významem: Bůh „se má“ k lidem na této cestě, dohlíží na ně, vede je. Druhá cesta vlastně nevede nikam – končí v záhubě, v nesmyslu a nicotě.

Dozvídáme se tedy, že ten, kdo hledá Boží vůli, kdo si předčítá Písmo, kdo roste jako strom u vody – ten je také na cestě. A není na ní sám. Zprvu mě zarazilo, že ti hříšníci a svévolníci a posměvači jsou v partě, je jich více – zatímco „blahoslavený“ studující Písmo byl popisován jako jednotlivec, neřkuli samotář. Na konci žalmu už to ale neplatí – člověk rozjímající nad Písmem se ocitá na cestě s Hospodinem a – díky množnému číslu – i s ostatními spravedlivými.

Boží Zákon, lidské srdce a blahoslavenství

Přečetli jsme zvláštní úvod do knihy biblických modliteb. K Bohu se zde nemluví, o Bohu jen trochu – mluví se zde o nás lidech. Je to dobrá příprava na ty nářky rozervaných duší v úzkostných žalmech, je to příprava na bujaré jásání před Hospodinem. Žalm 1 neklade nějaký důraz na emoce. Začíná jednoduše u četby Písma, což je to, co nás vede na cestu spravedlivých, tam, kde je s námi také Hospodin. „Čti Bibli!“ Někomu to může připadat trochu nudné nebo „suché“ řešení životních problémů, vnitřních zmatků, napětí, nejistot. Taková rada někdy může vyjadřovat nezájem o druhého člověka. Na druhou stranu je docela úlevné se vracet k Písmu v situaci, kdy se ztrácíme sami v sobě, ve svých pocitech. Může to být úleva pro přetížené nitro, kdy se točíme sami v sobě.

Kdybychom se tedy zeptali žalmisty na radu, jak se udržet na cestě s Bohem a za Bohem, co je přitom pro člověka rozhodující, řekl by asi: Společnost, ve které trávíš čas, a to, co čteš. Špatná společnost nás může zavést na scestí. Ale dobrá společnost není nabídnuta jako řešení samo o sobě. Člověk může být mezi skvělými lidmi – a nutně ho to nezmění k lepšímu. Důležité je, odkud čerpáš. Jsou to velice praktická nasměrování, praktická pomoc: S kým se stýkáme, co čteme, na co se díváme, čemu věnujeme pozornost – co si „pobrukujeme“ – to nás utváří. Četbou Písma vstupujeme na cestu, nad kterou bdí Hospodin a na které také budeme v dobré společnosti.

■ Nezkrácenou verzi najdete na brana.cb.cz.

VIKTOR BER (1972)

je ordinovaným kazatelem Církve bratrské. Přednáší biblistiku a judaistiku na Teologické fakultě Jihočeské univerzity, rovněž působí jako učitel na Evangelikálním teologickém semináři.

Tento žalm je jedinečný tím, kde se nachází – jde o první žalm, o úvod k celé knize Žalmů. Tento první žalm úplně nezapadá mezi hlavní druhy žalmů – není to ani nářek, ani děkovný žalm, ani žalm oslavný. Může se zdát zvláštní, že žalm nevyjadřuje onu niternost, s níž se setkáváme v jiných žalmech. Není to ale náš dobově podmíněný důraz, který předpokládá nějaký zásadní rozpor mezi pocity člověka a snahou být eticky čitelnou osobou pro své okolí? Pro člověka vychovaného v evangelikální, pietistické či charismatické zbožnosti může být zarážející, že žalmy začínají důrazem na Hospodinův zákon. I to je jeden z důvodů, proč mne tento žalm zaujal, neboť se o biblické právo již nějaký čas zajímám.