Rozhovor

VYRŮSTAL JSEM V MARIUPOLU

ptala se EVA ČEJCHANOVÁ foto ARCHIV JEVHENA FURSOVA

Pochází z místa, které se stalo symbolem zkázy, jakou Evropa od druhé světové války neviděla. A to lze z hrůzy, kterou město prožilo, vidět jen část, protože zlo tam pořád ještě vládne. Má tam rodinu. Jak ustát tak strašné věci, a neztratit víru? Co na to Bůh? Ptáme se rodáka z Mariupolu a kazatele CB Jevhena Fursova.

Jste správcem sboru a pastorem v Horní Suché, ale původem jste z ukrajinského Mariupolu. Co vás dovedlo až sem? Narodil jsem se v křesťanské rodině a ve čtrnácti letech jsem v baptistickém sboru na Ukrajině prožil osobní obrácení. Ve dvaceti jsem se rozhodl jít na teologickou školu a po třech letech jsem se rozhodl pokračovat ve studiích teologie v Rakousku. Jednou tam přijela na krátkodobý pobyt velmi krásná žena z Čech. Seznámili jsme se a po dvou letech jsme se vzali.

Takže láska… Ano. A ten hezký vztah trvá. (úsměv) V létě 2007 jsme tu měli svatbu, v Čechách už jsem patnáct let.

Jak dlouho jste kazatelem? Na začátku jsem pracoval v IT firmě pro mezinárodní telekomunikační společnost v Ostravě a když po deseti letech kazatel našeho sboru odešel do důchodu, oslovilo mě vedení sboru s dotazem, zda bych ho nahradil. Tak jsem do té služby po deseti letech a po dvou letech vikariátu nastoupil. Od roku 2021 působím v CB v Horní Suché.

Jaký život jste žil na Ukrajině předtím, než jste odjel studovat do Rakouska? Čím jste žil? Mariupol je velké město na pobřeží Azovského moře. Mám dvě sestry a staršího bratra. S rodiči jsme trávili hodně času na moři, táta nás brával s sebou na ryby. Měl jsem bezstarostné dětství. Pamatuji si, že mě moc bavilo číst knihy a příběhy o cestovatelích a misionářích. Jednou jsem se jako dítě modlil: „Pane Bože, chci jako ti misionáři taky udělat něco velkého pro Tebe. Ať už je to cokoli.“ To, že jednou budu kazatelem v České republice, jsem si nikdy nepředstavoval.

Jsou chvíle, které se nikdy nezapomenou. Kde jste byl 24. února ve chvíli, kdy jste se dozvěděl, že Rusko napadlo Ukrajinu? Doma, v Čechách. Když jsem se dozvěděl, že Ukrajina včetně Mariupolu je bombardovaná Ruskem, moje první myšlenka šla za rodinou, která tam zůstala. Čtyřiadvacátého ráno jsem zavolal sestře, která byla v té době v práci, a zeptal jsem se, co se ve městě děje. Byla to hloupá otázka, protože jsem v telefonu slyšel exploze, slyšel jsem, jak Rusové ostřelují raketami město. Ale nic jiného mě nenapadlo, tak jsem se zeptal. A moje sestra řekla, že všichni pracovníci musí opustit kanceláře a běžet do úkrytu. Tak jsem se s ní musel rozloučit. Napsala mi až o pár dnů později, že je ve městě velmi špatné mobilní spojení a není tam elektřina. A pak jsem o nich celé dva měsíce vůbec nic nevěděl. Neměl jsem žádné informace.

Teď už máte spojení? Jsou vaši blízcí v pořádku? Spojení se obnovilo ve chvíli, kdy Rusové dobili Mariupol a začala tam okupace. Moje sestra dostala ruskou SIM kartu a benzínový generátor, aby si mohli nabít telefon. Takže jí volám na ruské číslo.

JEVHEN FURSOV, M.Th. (1978)

Narodil se v Mariupolu na jihovýchodě Ukrajiny. Vystudoval teologie v Rakousku a v Praze (IBTS), oženil se do Čech, pracoval v Ostravě v oboru informačních technologií a po letech se stal kazatelem a správcem sboru CB v Horní Suché na Karvinsku. S manželkou Joannou má jedno dítě.

Doposud (rozhovor byl nahráván v červenci 2022 – pozn. redakce) nemají ani vodu, ani elektřinu, ani plyn. Nic tam není.

Jak ty dva měsíce, kdy jste spojení neměli, vaše rodina prožila? Byla to pro ně těžká doba. Museli chodit do krytů, do sklepů, byly tam velmi těžké boje, venku bylo velmi nebezpečno. Dobré bylo, že táta těsně před válkou naplnil velkou nádrž za domem 2,5 tunami vody. Takže ty nejkritičtější měsíce měli zásoby vody i potravin, protože žijí v rodinném domku na okraji města. Tak přežili. Lidé v centru města na tom byli mnohem hůř, nebylo kam utéct, neměli zásoby, pili vodu z radiátorů.

Dům vaší rodiny tedy zůstal stát? Ano, stojí. Až na rozbitá okna a rozstřílenou omítku je v pořádku.

Záběry ze zkázy Mariupolu známe všichni. To, co vyprávíte, vypadá jako malý zázrak. Hodně jste se za ně modlil? Jo, byl to zázrak. Nedovedu zpětně říct, jak jsem to prožil – něco uvnitř mě se změnilo. Možná tam vyrostla nějaká bariéra, která chránila moji psychiku, protože jsem měl pocit, že přátelé a lidé ze sboru, kteří se mě ptali, měli o moji rodinu větší strach než já sám. Měl jsem v sobě pokoj, takový nadpřirozený klid. Řekl jsem Bohu: „Pane Bože, já se budu starat o lidi tady, a ty se, prosím, postarej o moji rodinu na Ukrajině.“ Začali jsme pomáhat.

Uzavřel jste s Bohem smlouvu? Dá se to tak říct. A musím říct, že Pán Bůh je věrný. Staral se o moji rodinu. Mají se dobře.

Pomáháte válečným uprchlíkům. S čím lidé z Ukrajiny přijíždějí? Jaké osobní svědectví vás nejvíc zasáhlo? Příběhy lidí, se kterými se setkáváme, je velmi těžké slyšet. Když jsem poprvé přijel na Ukrajinu s humanitární pomocí, nechal jsem tam materiál a odvezl jsem odtamtud jednu ženu se dvěma dětmi. Přežili masakr v mariupolském divadle. Pár týdnů bydleli u nás, pak jsme jim našli ubytování a té ženě i práci. Ale psychologické trauma zůstává. Nemůže v noci spát, děti, když slyší bouřku, hledají v domě úkryt. Jiná žena tady po příjezdu dostala zprávu, že její syn ve válce zahynul. Taky na tom byla psychicky špatně. Pak jsme přivezli matku, která na Ukrajině musela nechat své dítě – to jsme na její prosbu přivezli o měsíc později. Skoro každá rodina, která sem přijede, má svůj smutný příběh. Pomáháme v oblasti fyzické a materiální – to se všechno dá nějak vyřešit. Ale duševní traumata jsou mnohem těžší, vyjít z nich trvá dlouho a je třeba hodně práce a pomoci, je to dlouhá cesta.

Musí to být vyčerpávající a psychicky velmi náročné i pro vás – Ukrajina je váš domov. Jakou roli v tom, abyste to zvládl, hraje Bůh? Největší. My jsme se rozhodli, že budeme pomáhat, a řekli jsme Bohu, že jsme mu k dispozici. Nijak zvlášť jsme neplánovali, řekli jsme si, že dokud budou finanční prostředky, tak pomáhat nepřestaneme. A přestaneme, až nebudou. Ale vždycky, když už jsme byli s financemi u konce, tak bez toho, že bychom je nějak sháněli, nám někdo zavolal a nabídl další peníze. Koukali jsme na to s manželkou s údivem – a vyvodili z toho, že asi Pán Bůh chce, abychom pokračovali. (úsměv) S ubytováním uprchlíků to bylo podobné – vůbec jsme nevěděli, kam je dát. Vždycky říkáme: „Přijeďte, pak se uvidí.“ Nemáme dopředu připravená místa. Když sem pak přijeli, ozval se nám jeden podnikatel s tím, že má několik bytů, které poskytne

– člověk, který nechodí do sboru a s církví možná nemá vůbec nic společného, nabízí zdarma ubytování pro uprchlíky. Vidíme v tom Boží jednání. My jsme jen k dispozici jako prostředníci.

Dá vám i odpočinout? Tohle je trochu těžká věc, když už pátý měsíc poskytuji svůj domov. Ale ti lidé jsou zranění, co prožili a o co všechno přišli, je nesrovnatelné s našimi těžkostmi a s tím, co máme my tady.

Od samého začátku máte u sebe doma ubytované uprchlíky z Ukrajiny? Ano, teď jsou to dvě rodiny. Ale byla doba, kdy jsme měli doma sedmnáct lidí.

Vedle služby pomoci, kdy jste se nabídl Bohu, musí fungovat i sbor. Jak se od začátku války změnila vaše služba kazatele? Jsem vděčný Pánu Bohu za naše staršovstvo. První měsíc, kdy to bylo nejtěžší a velmi intenzivní, staršovstvo převzalo moji funkci. Abych se mohl věnovat uprchlíkům, začali vést sbor. Hodně mi v tom pomohli. Pak začali přicházet na naše bohoslužby Ukrajinci, začal jsem kázat v ruštině s překladem do češtiny, změnili jsme formu bohoslužby, což přitáhlo další Ukrajince. Mohlo jich přicházet kolem čtyřiceti. Slyšeli řeč, které rozumí. Začali jsme je zapojovat do programu bohoslužeb, aby nebyli jen návštěvníci, ale cítili, že jsou součástí společenství. Uspořádali jsme lekce češtiny a biblické hodiny pro Ukrajince. Museli jsme toho změnit hodně.

Lidé, kteří přicházejí, jsou věřící? Nebo na té cestě hrůzy teprve potkávají víru? Ukrajinci jsou lidé z pravoslavného prostředí. Tradičně se považují za věřící, stejně jako se Poláci považují za věřící katolíky. Je velmi důležité, aby porozuměli tomu, čemu věří, a začali o své víře přemýšlet. Takže je nepřesvědčujeme, aby uvěřili, ale spíš jim klademe otázky. Hodně lidí tu začíná přemýšlet, co jim jejich víra dává, v co věří, jaký vliv má jejich víra na jejich život. Hodně z nich řeklo, že věří

PŘED VÁLKOU JSEM VĚDĚL A VYZNÁVAL, ŽE BŮH JE MOJE SÍLA – TEĎ TO PROŽÍVÁM PRAKTICKY.

v srdci, takže sbor nepotřebují. Ale myslím si, že se to mění. Protože tady je to pro ně doba, kdy mohou začít od nuly. Mají čas přemýšlet. Potřebují jen prostor s Ukrajinci, kde by se cítili dobře, a tím prostorem je sbor. Ptají se, zajímají se.

Mariupol je docela blízko Rusku, zřejmě tam byl už před válkou ruský vliv silnější než na západě Ukrajiny. Jaká byla ve městě vůči Rusku nálada v době svobodné Ukrajiny? Mariupol a celý Donbas jsou hodně osídleny lidmi původem z Ruska, i můj táta je Rus. Máma je Ukrajinka. Mariupol si velmi dobře vedl ekonomicky – byly tam velké železárny (známý Azovstal), pracovaly tam desítky tisíc lidí. Mezi východní a západní částí Ukrajiny je mentální rozdíl – na východě byli lidé zaměřeni spíš materiálně, neměli politické ambice, měli práci, starali se o své rodiny a dařilo se jim. Na západní Ukrajině převládala ideologie – materiálně na tom možná nebyli tak dobře, ale byli hrdí na to, že jsou Ukrajinci. Na východě neřešili ani to, jakým jazykem mluví, nikdo je neutlačoval. Bylo jim jedno, jakou mají vládu, šlo jim o to, mít se dobře a žít v klidu.

Jak to vnímají teď? Co se v těch lidech děje? Po tom, co prožili v Mariupolu, jsou politické otázky to poslední, co je zajímá. Zdá se, že jsou v jakési apatii. Potřebují naplnit základní životní potřeby. Vůbec neřeší politiku, jestli je tam Rusko, nebo Ukrajina, jestli by se chtěli připojit k Rusku, nebo zůstat na Ukrajině. Potřebují přežít. To je pro ně nejdůležitější. My, tady na západě, se na to díváme a fandíme Ukrajině, ale ti lidé tam to vnímají úplně jinak. Potřebují přežít.

I to totalitářské vymývání mozků, které my odsud v okupovaných oblastech vidíme, jde mimo ně? Ano. To je nástroj Ruska. Když dobyli Mariupol, bylo zajímavé sledovat, jak na troskách zbouraných budov, v místech, kde lidem vydávali humanitární pomoc, postavili veliké obrazovky s Putinem, kde jim sliboval, jak se budou mít dobře. Proputinská politika fungovala hned od začátku. Ve městě není elektřina, ale na tohle vymývání mozků hned nasadili generátory.

Máte informace z první ruky. Jsou nějaké rozpory mezi tím, co si myslíme, že se v Mariupolu děje, a tím, co se tam skutečně děje? Věří Češi něčemu, co není pravda? Upřímně – nevím, co si myslí Češi o situaci v Mariupolu. Mariupol bylo krásné moderní město. Naposledy jsem tam byl v říjnu 2021. Byl vidět jeho ekonomický růst. Zvlášť po roce 2014 začala Ukrajina do Mariupolu hodně investovat. Vím, že drtivá většina obyvatel města cítila, že se jim dobře daří. Lidé, kteří sem z Mariupolu přijíždějí, nejsou žádní ubožáci – jsou to

podnikatelé, majitelé velkých rodinných domů. Teď je téměř celé město zničeno, desítky tisíc lidí byly zabity. Najednou přišli o všechno, zůstalo jim jen to, co naložili do auta. Zachraňovali si holé životy. Ale pořád říkají, že jakmile skončí válka, vrátí se do Mariupolu.

I kdyby bylo pod ruskou vlajkou? Říkají: „Hlavně aby to nebyla Doněcká lidová republika.“ Protože v Doněcku se po Věřím v toho, kdo má tu největší moc, a věřím v to, že existuje konečná spravedlnost. Protože pokud neexistuje konečná spravedlnost, tak neexistuje spravedlnost vůbec. Dává to naději všem.

Když s Bohem mluvíte o Mariupolu, co mu přinášíte nejvytrvaleji? Za co se nejintenzivněji modlíte? Věřím, že Mariupol je a bude součástí Ukrajiny. Mluví ke mně modlitby na Ukrajině měla, víra v to, že ten smysl má, dává naději a sílu se s tím vyrovnat.

Kam se od konce února posunul váš vztah s Bohem? Některé věci jsem o Pánu Bohu věděl teoreticky, a teď je prožívám prakticky. Před válkou jsem věděl a vyznával, že Bůh je moje síla, moje naděje a zdroj mých sil emocionálních, psychických, fyzických – teď to prožívám prakticky. „Pane, jestli

POMOC UPRCHLÍKŮM Jevhen Fursov se od samého začátku ruského útoku na Ukrajinu angažuje v pomoci lidem, kteří z válkou zasažené země utíkají do České republiky.

roce 2014, kdy tam přišli Rusové, nic neudělalo. Je v mizerném stavu. Je tam bída.

Tíhu ukrajinské bolesti těžce nese mnoho Čechů, i když tam třeba nikdy nebyli. Co je pro vás největší tíhou? Nejtěžší je nejistota a důsledky války, protože situace na frontě se mění každý den. Mnoho analytiků předpovídá vývoj událostí, ale ve skutečnosti nikdo neví, jak to skončí. Obávám se, že důsledky války budou mnohem horší než samotná válka. Ta dříve nebo později skončí a lidé se vrátí do svých domovů. Ale válka vytvořila téměř nepřekonatelnou psychologickou propast mezi normálním životem a životem ve válečných podmínkách. Vytvořila vztahovou propast mezi lidmi ve společnosti, mezi křesťany na Ukrajině a křesťany v Rusku. Nevím, jak se s tím budou vyrovnávat, jestli ji vůbec někdy lze překonat. z knihy Žalmů, třeba Žalm třetí: „Povstaň, Hospodine, zachraň mě, můj Bože! Rozbiješ čelisti všem mým nepřátelům, svévolníkům zvyrážíš zuby. V Hospodinu je spása. S tvým lidem je tvoje požehnání!“ Tak se modlím. Aby ruští okupanti odešli z území Ukrajiny, aby Bůh dal moudrost ukrajinské vládě a prezidentovi, aby mohli dělat správná rozhodnutí. Modlím se, aby Bůh zachránil ukrajinský národ.

Je těžké vyrovnat se s tím, že Bůh dopustil takové hrůzy? Je to těžké, ale věřím v to, že tyhle hrozné věci mají nějaký cíl. Že to má nějaký smysl pro lidi na Ukrajině, pro lidi v Rusku a možná pro lidi na celém světě, protože válka na Ukrajině se nějakým způsobem dotýká společností na celé zemi. I když se možná nikdy nedozvíme, jaký smysl válka ty mi nedáš sílu, zhroutím se, nemám kde ji čerpat.“ Prožívám, že Bůh je skutečným praktickým zdrojem mé síly, že to není klišé. A že je v tom věrný.

Mluvíte o naději. V čem vidíte naději pro celou Ukrajinu, v čem pro Mariupol a Donbas a v čem pro vás a vaši ukrajinskou rodinu? Hospodin je naše naděje. Bible mluví o konečném vítězství dobra nad zlem, Boha nad ďáblem a pravdy nad lží. A pokud tomuto slovu věříme, máme naději, že Bůh celou historii lidstva dá do pořádku. V konečném výsledku bude hezký závěr, i když teď musíme projít těžkými věcmi, i když prožíváme hrůzu války, tak máme Boží zaslíbení, že Bůh nakonec všechno urovná.

■ Celý rozhovor najdete na brana.cb.cz.

JAK CHUTNÁ MOC V CÍRKVI

text BRONISLAV MATULÍK a KOLEKTIV AUTORŮ foto TASR, UNSPLASH

Jaké to je, mít moc? Opojné? Povznášející? „Bůh nebes ti dal království a moc...“ vyřídil Nabúkadnesarovi prorok. Ale on se choval, jako by to byla jeho vlastní moc. Zapomněl, že ji má jen svěřenou. A výsledek? Sedm let budeš s dobytkem jíst trávu. „...než poznáš, že nad lidským královstvím vládne Nejvyšší, a komu chce, je udílí!“ Takže jaké to je? Zodpovědné? Zavazující? A co teprve moc nad Božím lidem...

Jak chutná moc v církvi? Jako všude jinde, jen záleží na tom, kdo k ní přičichne a kdo se jí začne opájet, u koho se projeví „vůle k moci“.

Proto je třeba brát vážně varování rabína Jonathana Sackse: „Nikdo není mimo pokušení a nikdo není mimo podezření.“ A tak si nikdo nesmí být jistý sám sebou. Životem prověřený františkán Vladimír Benedikt Holota, v 50. letech komunisty internovaný do koncentračního lágru, napsal: „Žádná ctnost nemůže být nazvána ctností, dokud nebyla pokušením vyzkoušena.“ Nepochybně i to byl důvod, proč nám kazatelům Církve bratrské před časem na pastorálce připomněl evangelický farář Miroslav Heryán známou skutečnost: „Jsou tři slupky od banánu, po kterých může uklouznout každý kazatel – sex, peníze a moc.“ A zvláště na pokušení moci dávno před ním poukázal známý lord Acton: „Moc korumpuje a absolutní moc korumpuje absolutně.“

Toho byl děsivým příkladem v 15. století Tomás de Torquemada, dominikánský mnich a první Velký inkvizitor ve Španělsku. Zbožný, asketický, nejedl maso, oblékal se stroze, nepoužíval ložní prádlo, nepodplatitelný, ale o to krutější – iniciátor pogromů na židy i muslimy a trestů upálením pro tisíce křesťanů nařčených z kacířství. Přes svou askezi žil ale v přepychovém paláci se stovkami sluhů, cestoval pod ochranou padesáti rytířů a nashromáždil pohádkové jmění z majetku zabaveného pronásledovaným kacířům.

Abychom ale nechodili příliš daleko do historie či jiných zemí, nahlédněme do naší doby a české církve, kde lze bezpečně popsat chování některých pastorů, kteří si např. odklonili ze sborové pokladny dva miliony na svůj účet nebo kázali o zbavení se majetku pro Krista, ale když poslušná sestra vyhodila zlato do Vltavy, šli ho tam lovit. Anebo ještě jinak chutná moc, když zpovědník přiměje mladé děvče k detailnímu popisu intimního chování za účelem, aby jí byly odpuštěny hříchy a byla naplněna Duchem svatým. Anebo stačí když kazatel či vedoucí vytvoří atmosféru strachu v církvi, ve sboru i na staršovstvu v takové míře, že není odvaha povědět jiný názor. Žel ale i v křesťanských rodinách lze potkávat „hlavy“ odkazující se ke Kristu, které bezohledně vládnou, tyranizují a nutí ženy k poslušnosti ve jménu Písma a Boha, protože naprosto přesně vědí, že je u Pavla napsáno, že žena má mít před mužem fobos, totiž strach. Ale aby vlastní život po způsobu Ježíše pro ženu obětovali, na to jsou příliš slabí.

Moc chutná všude stejně, ale naštěstí ne každý na ni má chuť, protože ne každý na ni má žaludek a zvládne její sílu. Je však ale třeba jasně říci, že problém není v samotné moci, politické, ekonomické ani církevní. Moc je bez diskuze potřebná, moc jako schopnost zvládnout život, rodinu, církev i stát. Nesnáz ale spočívá v charakterech lidí, má-li totiž člověk poruchu osobnosti (což si nezvolil), má to těžké se sebou, ale žel ještě těžší to má jeho okolí s ním.

Hraniční porucha a inklinace k moci

Můj dávný přítel, křesťan a psycholog Jindřich Kabát říkával: „Psychopaty najdete na pozicích vysokého managementu, v politice a ve vězení.“ Neřekl v církvi, ale nejásejme předčasně, do církve přece přichází každý – také psychopati, ale nesmí v ní vládnout! Protože právě psychopat touží po moci a nikdy se nesmíří s porážkou, on nikdy neprohrává, je vítězný typ! To byl mj. důvod, proč jsme ve vedení církve rozhodli, že nastupující kazatelé v čase vikariátu projdou psychologickým vyšetřením, které pro nás dělal již zmíněný Jindřich Kabát, než si ho Pán odvolal do nebeského domova. Nyní jsme vděční psychologu a někdejšímu kazateli i členu Rady CB Samuelu Jindrovi, že takto slouží vikářům a celé církvi.

Jak jsme si řekli, naštěstí ne každý má potřebu a chuť opájet se mocí a autoritou, většiny se to dokonce ani netýká. Žel ale v případě našeho tématu nelze užít lidové přísloví „proti gustu žádný dišputát“. Hrozí-li někomu, že se zpije mocí svou, pak v církvi nezbývá, než zakročit. Ale je to těžké, někdy dokonce téměř nemožné, a vždy to po sobě zanechá hnusnou pachuť – někdy i na léta. Je to těžké právě proto, že psychopat trpící antisociální poruchou bývá velmi schopný, výkonný, mívá vysokou inteligenci, mistrně manipuluje a nejednou užívá → BRONISLAV MATULÍK (1961)

Kazatel Církve bratrské, první místopředseda Rady CB a dobrovolný pracovník Vězeňské duchovenské péče.