Téma

šikovnou lež, které sám věří, proto je důvěryhodný. Dokáže na svou stranu získat lidi, kteří ho pak volí, obdivují jeho vizi, rozhodnost, tah na branku, proto přehlížejí jeho defekty. (Kolik evangelikálních křesťanů v USA volilo Trumpa! České politiky u nás si dosaďte sami.)

O hraniční poruše osobnosti píše mj. Heinz-Peter Röhr takto: „Především je zřetelně pozoruhodné rozštěpení postavy na dvě extrémně odlišné poloviny: nahoře ježčí kůže, která představuje nedotknutelnost, agresi, obranu, archaismus, a dole malý lidský chlapec, který představuje aspekty jako bezmoc, něhu, zranitelnost. Obě části při své protikladnosti představují silné napětí.“ Röhr dále říká, že takové chování je často zapříčiněno už v prenatálním či dětském věku jako následek nepřijetí, a dále pokračuje: „Takový člověk trpí mimořádnými problémy se sebehodnocením, aby toho, co v jeho nitru volá po vysvobození, dosáhl vlastním výkonem, prací a úsilím.“ Röhr pak toto lidské neštěstí komentuje tak, že podobný člověk má vlastně velkou smůlu, protože žije v dnešní šílené době založené na výkonu. Má hluboký pocit, že právo na svou existenci má jen za předpokladu, že bude svým okolím kladně hodnocen a přijat pouze podle výkonu a úspěchu. Dodávám, že i sám sebe jedině tak přijímá.

Čímž jsme se dostali dost na dřeň naší Církve bratrské jako takové, která má své kořeny v reformované kalvínské teologii, zajisté v mnoha ohledech velmi dobré. Jenže psychoterapeut Jakub Hučín říká, že k němu přichází velké množství klientů právě z Církve bratrské, kteří ho vyhledávají proto, že jejich trápení spočívá v nepřijetí sama sebe právě na základě pocitu nedostatečné výkonnosti. Jak daleké Kristu je tak zoufalé prožívání svého života a víry! Chce se mi říci, že jsme to s tou náročností trochu přešvihli…

To jsou ovšem v naprosté většině nešťastníci, kteří trápí svou zdánlivou nedostatečností jen sami sebe, u nich v podstatě k žádnému zneužití moci nemůže dojít. Oproti těm, kteří skutečně problém mají, ti by ovšem psychoterapeuta či kazatele nenavštívili a nezpovídali by se mu z obav a hříchu, že nezvládají svou autoritu, že jsou opilí mocí a že svou drogu zoufale potřebují k životu a k vlastní sebeúctě, aby mohli dýchat…

Jak je tomu s mocí v Církvi bratrské

V Církvi bratrské (jako v podstatě ve většině tradičních církví, které u nás působí), existují ochranné mechanismy, které si (byť těžce) dovedou se zneužitím moci v církvi poradit. Každý starší má jen jeden hlas, starší se zodpovídají členskému shromáždění, existují opakované volby staršovstva i Rady, hlasování o setrvání kazatele, změna kazatele-správce na sboru nejpozději po 16 letech, vizitace, mimořádné vizitace a samozřejmě Řád správy CB aj. Hůře na tom jsou nově vzniklé samostatné sbory v podstatě závislé na charismatickém vůdci a otci zakladateli, který je obdarován autoritou. Religionista Zdeněk Vojtíšek o tom píše v knize Nová náboženská hnutí a kolektivní násilí: „Tento typ autority vzniká a je posilován přisuzováním mimořádných a nadlidských vlastností a schopností, tedy tzv. charismatizací. Díky těmto vlastnostem a schopnostem je pak nositel charismatické autority obvykle považován za oprávněného vykonávat autoritu i v ostatních, s náboženstvím zdánlivě nesouvisejících oblastech života, např. v oblasti manželského a rodinného života. Mimořádnými vlastnostmi a schopnostmi se stoupenci člověka, vybaveného charismatickou autoritou, mohou cítit zavázáni k bezvýhradné poslušnosti, k vysoké oddanosti, k nekritickému přijímání postojů a k napodobování.“

Tady musí být na pozoru také každý nově vzniklý či založený sbor Církve bratrské, i když, jak jsem řekl, existují ochranné mechanismy. Ale na pozoru musí být i jednotliví křesťané, kteří ke svému životu potřebují „autoritu“, aby se jim bezpečně žilo. Občas k nám do Církve bratrské přicházeli a přicházejí křesťané z jiných denominací a říkají mně: „Ty jako pastor jsi moje autorita.“ Na to jim dost hlasitě oponuji, že jejich autorita je Kristus, kterému se zodpovídají, a hříchy si když tak musíme vyznávat vzájemně jeden druhému. Navíc já za ně v žádném případě nic

rozhodovat nebudu, protože Bůh nás stvořil natolik svobodné, že ani on za nás nikdy nic rozhodovat nebude. A k tomu bych rád doplnil zkušenost rabína Abrahama Joshuy Heschela: „Když jsem byl mladý, obdivoval jsem chytré lidi. Teď, když jsem starý, obdivuji laskavé lidi.“ Je to dobrá nápověda, jakým směrem by se měla ubírat naše duchovní zralost.

Nesnáz v našich sborech samozřejmě nastává ještě tehdy, když se člověku služba Bohu a církvi stane bohem, když se stane smyslem života, a ne Bůh sám. Což je velmi delikátní hranice, kterou lze nepozorovaně překročit, aniž by si to člověk a jeho okolí uvědomili. Že se to stalo, pozná se podle bolesti a hořkosti, když by měl např. kazatel nebo starší sboru či jiný pracovník ve vedoucích pozicích skončit a odejít. Snadno se totiž člověk křesťan po létech stane funkcí, jeho tvář je neodmyslitelně spjata se službou, kterou koná. Přičemž to možná vůbec neplánoval, ale vedoucí funkce jej zformovala k obrazu svému.

Týká se to samozřejmě každého z nás, kdo jsme přijali nějakou odpovědnost, nějakou službu. Rozhodně je proto na místě u tématu odcházení vzít velmi vážně Ježíšovo slovo: „Říkám vám však pravdu: Prospěje vám, abych odešel. Když neodejdu, Přímluvce k vám nepřijde. Odejdu-li, pošlu ho k vám.“ Hořkovtipný komentář k tomu měl psycholog Jeroným Klimeš: „Škoda že se podle toho neřídí někteří faráři, když i Ježíš věděl, že má odejít.“ Někdy si kazatel nebo starší zkrátka nedovede představit, že by mohl být překážkou Duchu svatému, že vykonal, co měl, a nyní je nutné odejít, aby Duch Boží mohl nově pracovat. Ježíš to věděl a šel nám příkladem.

A ještě jeden aspekt nesnadno zvládnutelné duchovní moci Ježíš vystihl. To když za ním přišli jeho učedníci s radostí, že se jim i duchové poddávají. Sám je k této službě zplnomocnil, řekl jim však, aby se z toho neradovali a spokojili se jen s tím, že jsou jejich jména zapsána v nebesích. Jak jsme si řekli, žijeme

Pastorův sbor

autentické svědectví BÝVALÉHO ČLENA NEJMENOVANÉ CÍRKVE zaznamenala EVA ČEJCHANOVÁ

Pocházím z nevěřící rodiny, uvěřil jsem kolem svých devatenáctin a člověk, který mně tehdy svědčil, mě poslal do tohoto sboru. Většina křesťanů tam byla obrácena ze světa, někteří přišli i z jiných církví. Bylo to skvělé, modlili jsme se za lidi, lidé přicházeli, pastor byl fajn, neměl jsem důvod hledat jinde. Jezdili jsme do Brna i do Prahy, kde se tehdy v době probuzení konala velká shromáždění. My jsme byli jednou z menších církví. Ne s každým jsme si rozuměli a ne všechno jsme brali, ale tehdy to na mě nedělalo dojem nějaké vyhraněnosti.

Pak došlo kvůli rozdílnému názoru na to, co je a co není z Ducha, k přetnutí styků našeho sboru s církví v Brně, se kterou jsme do té doby úzce spolupracovali, a jezdili jsme už jen do velkého sboru jiné církve v zahraničí. Pastor tohoto sboru byl nadlouho jediným člověkem, který měl u vedení naší církve nějaké uznání. Ale bylo to dočasné. Vyhraněnost názorů se zostřovala, rozpory pokračovaly, laskavé

SVĚDECTVÍ

pobídky k pokání z pýchy ze strany zahraničního sboru a prosby o nepřerušování kontaktu byly naším vedením odmítnuty, ten obrovský charismatický sbor naši vedoucí prohlásili za odpadlíky a my jsme se – jako „jediná správná církev“ – ocitli už definitivně a zcela odříznuti od věřících z jiných církví. Konec návštěv, konec kontaktů se všemi. Zůstal kazatel, který se nikomu nezodpovídá, a JEHO sbor. Nebylo žádoucí, aby k nám chodili lidé zvenku – nevěřící by se museli podřídit okamžitě a ve všem vedení a věřící z jiných sborů byli označováni za zvědy. Byli jsme výjimeční. Nikdo nejde za pravdou jako my.

A přišly změny. Po krůčkách. Evangelizace zmizela. Lidé si to prý nezaslouží, je to jako házet perly sviním. Vedoucí skupin našeho sboru se museli řídit pokyny vedení, nebo už vedoucími nebyli. Přes uvaděče u vchodu nikdo cizí neprošel. Kázání začala být dostupná jen na přístupový kód. Číst se mohla jen „doporučená“ literatura. Desátky členů mizely v neprůhledném účetnictví a v milionovém osobním vlastnictví, většinou v soukromých nemovitostech v Praze a v zahraničí. Lidé se začali vzájemně urážet a ponižovat.

Začínal jsem vidět, že církev v Bibli je jiná, než jak ji prezentuje náš pastor. V listu do Korintu jsem viděl rozdíl jeho přístupu a povahy s těmi Pavlovými. Pavel se pokládal za nulu s tím, že se ztrapní kdekoliv jen proto, aby někoho pro Boha získal – to by u nás možné nebylo. „Už se za ně nemodlete, když nechtějí činit pokání.“ Tato věta zněla u modliteb na shromáždění stále častěji. Na všechny se nadávalo. Na nevěřící, na ostatní církve, na odpadlíky. O tom byla kázání. Všichni jsou ve špíně a hřeší. Jen naše církev je čistá – díky pastorovi, který nás před tou špínou chrání. Nikde se nežije tak dobře jako v naší církvi. Když byl na kázání záskok, byla to óda na velikost pastora a my jsme byli pakáž, která si ho nezaslouží. On byl označován za druhého Mojžíše a my za lid, který Mojžíše nevděčně skoro umořil k smrti, i když on ho dál miloval.

Běžnou formou kázání se stala lež smíchaná s pravdou a profesionální manipulace, které si jednodušší člověk nebyl schopen všimnout. Běžnou formou vlivu na chování členů byla doporučení spojená s postihy za jejich neposlechnutí. Separace nebo vyloučení ze sboru. Člověk by přišel o všechno – o rodinu, o kamarády. Nesmělo se mluvit o pochybnostech. →

v šílené době oceňující především úspěch a výkon, přičemž k úspěchu je třeba mít samozřejmě moc a schopnosti. Učedníci zřejmě zakusili prožitek vlastní důležitosti, mimořádnosti a neuvědomili si, na jak maličkém rybníku se pohybují. Jako ani my v Církvi bratrské si nemusíme uvědomovat, že jsme malí, nepatrní a náš rybníček je skutečně titěrný. Je vlastně úsměvné (v Božích očích především) uspokojivě se opájet jakýmsi duchovním úspěchem, když sbor šlape a roste, ale stejně tak obráceně je bolestně úsměvné propadat se do zármutku, když se nám v církvi a ve sboru nedaří, když se porovnáváme s jinými (samozřejmě úspěšnějšími) a my zakoušíme bezmoc. Radujme se, že jsou naše jména zapsána v nebesích!

Resumé

Jak chutná moc v církvi? Jako všude, jen záleží na tom, komu chutná a kdo po ní prahne tak, že bez ní nemůže být, anebo pro koho je pouze věcí služebnou. Pro někoho je moc jen propůjčeným nástrojem či schopností k dobrému, pro druhého je drogou – tatáž moc s dvojím účinkem. Jako oheň nebo jaderná energie – dobrý sluha, zlý pán.

Jestliže jsme na začátku vzali vážně varování rabína Jonathana Sackse, poučme se i od jeho kolegy Harolda Kushnera: „Můžete někoho milovat a dát mu prostor a právo být sám sebou, nebo se můžete snažit ho ovládat, přinutit ho, aby dělal, co chcete vy, ať už je to pro jeho dobro, nebo pro posílení vašeho ega. Ale obojí najednou dělat nemůžete.“

Tady je dělicí hranice moudré autority a prosazování moci v církvi nepodléhající otcovsky nadřazenému a svůdnému paternalismu. To si musí každá „hlava“ ve vedoucích funkcích v církvi dopředu probojovat, jako Ježíš na poušti, anebo alespoň dodatečně odejít na poušť a nezbytně projít ďábelským pokušením moci.

SVĚDECTVÍ

Výhrady kohokoli z členů církve vůči vedení (tedy vůči Bohu) se musely nahlásit. Běžně se udávali i členové rodin navzájem. Nabralo to obludných rozměrů. Motivem všeho byl strach. Lidé měli a mají obrovský strach. Už by nikdy neviděli své děti, rodiče…

O lásce se mluvilo jen jako o pravdě – když někoho miluji, natvrdo mu naservíruji pravdu, a když ji nepřijme, tak pohrdl. S takovým ani nejezte. „Když odešel do jiného sboru, jde do zahynutí.“ „To dítě se musí obrátit, nebo ho vyhoďte. Dělá si z vás srandu!“ Pastor býval vzteklý, kázání prošpikovaná vulgarizmy. Uvědomoval jsem si, že tam nemohu nikoho přivést. Za svou církev jsem se začal stydět.

Nátlak na rodiny byl obrovský. Hodně rodin se úplně rozpadlo. Rodiče proti dětem, prarodiče proti vnoučatům. „Snad si nemyslí, že dostane něco k narozeninám, když se nechce obrátit!“ Byl jsem svědkem toho, že se čekalo, až dítěti bude osmnáct nebo až dostuduje, aby ho vyhodili z domu. Zavírali ho doma v pokoji, nesměl s rodiči jíst ani se s nimi potkat v kuchyni, nesměl vylézt, když měli návštěvu, ignorovali ho, zřekli se ho. Prý to Bůh také tak dělá, když neposloucháme. No nevím… Mně Bůh řekl, že mě nikdy neopustí a nikdy se mě nezřekne. (Žid 13,5) Když je to naopak – že chtějí odejít rodiče a děti už nejsou malinké – tak církev „přebírá autoritu nad dětmi odpadlíků“, snaží se je izolovat od rodičů a všemožně jim projevovat lásku „matičky“ církve. Lidé, kteří ze sboru odešli, své děti od jejich puberty neviděli.

Teď s odstupem času, když už jsem z toho venku, jsem přesvědčen, že lidé v této církvi vůbec netuší, co je to křesťanství. Je to moc smutné.

Ale tehdy to nebylo lehké vidět. Na všechno v Bibli měl pastor svůj vlastní, velmi přesvědčivý výklad. Kdo byl zadobře s vedením, byl před ostatními vyvýšen, že je na tom duchovně dobře. S lidmi, kteří přemýšleli jinak, byly vedeny procesy. Řekli jim, že se už nikdy nebudou moci vrátit k Bohu, že ztratili rozeznání. Není pro ně cesta zpátky. Někteří se pak museli léčit na psychiatrii nebo se pokusili o sebevraždu. Ostatně – takto se za ty lidi po jejich odchodu sbor „modlí“: „Ať se zblázní, ať umře.“ Protože David se také tak modlil proti svým nepřátelům. A ten, kdo odpadne od pravé víry, je Boží nepřítel. O tom, jestli to třeba není ten nepřítel, kterého máme podle Pavla milovat a kterému máme dobrořečit, se už nepřemýšlelo.

Ale mně to vrtalo hlavou. I ďábel přeci argumentuje Božím slovem.

Vždy, když jsem narazil na něco divného, přesvědčilo mě, že v Božím slově to je psáno

Jaké že to je pokušení? Něco málo z toho pozoruhodně naznačuje kanadský psycholog Jordan Peterson: „Ďábel Kristovi nabídne všechna pozemská království. Tak zní svůdná píseň světské moci (dodejme i církevní) – možnost vládnout a poroučet všem a všemu. Kristus může usednout na samotný vrcholek dominanční hierarchie… To ale není vše. Takové povýšení společenského statusu rovněž otevírá dveře dokořán niterné temnotě každého člověka.“

Ježíš obstál, to víme, nepoklonil se ďáblu, vzdal se vábení moci a stálo ho to nakonec kříž. Je třeba, abychom obstáli i my, aby se v nás v touze po moci a vlastním úspěchu neprojevila niterná temnota, která přestane respektovat svobodu druhých. Je třeba obstát, říci radikálně ďáblu NE, jen tak se v nás prosadí blahodárná moc Ducha svatého.

jinak. Těch věcí přibývalo a už to nebylo zanedbatelné. To světlo, které vycházelo z Bible, nesláblo. Všem to doporučuji – nenechte si ji vzít, čtěte ji, sami, proste Boha, abyste rozuměli. Bylo těžké nečíst ji pod vlivem toho, co se kázalo – každý týden jsme měli intenzivní několikahodinová kázání a skupinu. Člověk ale prostě tolik času nemá, tak doporučuji všem nějakou dobu neposlouchat nebo nechodit a někam se zavřít s Biblí a číst jen pro sebe, bez „výkladu“. Zato s výkladem Ducha svatého. Čtěte evangelia, přemýšlejte, jak se Ježíš choval k lidem, jak byl pokorný. Vykašlete se na jeden nebo dva verše o odpadlících. Musíte číst v kontextu celé Bible! Každá sekta vytrhuje verše a na těch staví své odlišné učení.

Pak jsem jednou poslouchal kázání jednoho kazatele z CB. Kázal evangelium, o lásce a o spasení… o tom se u nás už vůbec nemluvilo. Mluvil o ohledech na druhé, aby člověk nebyl špatným příkladem – a byla z toho cítit láska k ostatním. Potom mluvil o Lotovi a několikrát řekl: „Jestli víš, že jsi někde, kde nemáš být, tak odejdi dnes.“ Lot zůstával v Sodomě, a ještě tam zatáhl i celou svoji rodinu! Mluvil ke mně.

Je velmi důležité odejít rychle. Jinak vás rozloží psychicky a nevíte nejen čemu vlastně věříte, ale už pomalu ani jak se jmenujete.

Dnes patříme do sboru, kde je všechno jinak. Je tam pravda, ale i láska. Nejsme dokonalí, pořád jsme poznamenaní tím, co jsme prožili, ale je to pro mě oáza.

Na moc v církvi jsem nezahořkl. Autorita být musí. Ale nesmí se zneužívat. Člověk ale buď autoritu má, nebo ne. Neuroticky si ji vydupávat nelze. ■ →

Výběrové řízení Nadace Mezinárodní potřeby hledá výkonného ředitele na plný úvazek

Místo výkonu práce je kancelář v České Třebové, částečná práce z domu je možná po dohodě a zaučení. Práce je spojena s cestováním v ČR i do zahraničí, odpovědností za tým spolupracovníků a komunikací v angličtině.

Předpokládaný nástup:

Od 1. 8. 2023 jako asistent ředitele, od 1. 4. 2024 samostatně jako výkonný ředitel.

Máte-li zájem u tuto práci: Nejpozději do 31. 12. 2022 napište na e-mail petr.horacek@mezinarodni-potreby.cz, přiložte svůj strukturovaný životopis, popište, proč se ucházíte o tuto práci a jaké jsou Vaše předpoklady k ní. Uveďte kontakt na vedoucího svého sboru/společenství, kde jste závazným členem.

www.mezinarodni-potreby.cz Jsme na sociálních sítích a YouTube. Další informace na tel. 732 373 573 nebo na petr.horacek@mezinarodni-potreby.cz

Nadace Mezinárodní potřeby je křesťanská nezisková organizace. Podporuje přes třicet lektorů primární prevence v ČR, v sedmi zemích světa umožňuje chodit do školy chudým dětem v programu Dálková adopce PLUS® a podporuje další rozvojové a humanitární projekty.

|P R A C O V N Í N A B Í D K A

P Ř I J M E M E

A D M I N I S T R Á T O R A D Á R C O V S K Ý C H F O N D Ů

ZODPOVĚDNOSTI O NÁS

A D M I N I S T R A C E D A R Ů A N A D A Č N Í C H P Ř Í S P Ě V K Ů Z P R A C O V Á N Í P Ř E H L E D Ů D Á R C O V S K Ý C H F O N D Ů O B S L U H A D Á R C O V S K Ý C H A G R A N T O V Ý C H S Y S T É M U N A D A C E P O D P O R A M A R K E T I N G O V Ý C H A K T I V I T K O M U N I K A C E S P A R T N E R Y ( V Č E T N Ě A N G L I Č T I N Y ) S P O L U P R Á C E V T Ý M U A D M I N I S T R A T I V N Í P O D P O R Y F-nadace je již 28 let zaměřena na rozvoj a šíření křesťanských duchovních hodnot, patří mezi 10 největších nadací a nadačních fondů v ČR.

L o k a l i t a p r a c o v i š t ě : p ř i m ě ř e n á d o s t u p n o s t p r o t ý m o v o u s p o l u p r á c i v O s t r a v ě a O l o m o u c i

V a š e ž i v o t o p i s y s p o l u s k r á t k ý m d o p r o v o d n ý m t e x t e m p r o s í m z a s í l e j t e n a e - m a i l o v o u a d r e s u : t o m a s . u r b a n @ f - n a d a c e . c z

ZKORUMPOVANÁ RUSKÁ PRAVOSLAVNÁ CÍRKEV

text PAVEL ČERNÝ

Celé církevní dějiny přinášejí mnohá svědectví o podléhání či tvrdém zápase s těžkými pokušeními. Nakonec už na stránkách Nového zákona čteme o Šimonovi, který si chtěl koupit Ducha svatého, o sexuálních výstřelcích v korintském sboru či o nepoddajnosti těch, kteří zneužívali svou moc. Během staletí se rozvíjející hierarchická struktura církve stala přímo ideálním prostorem pro zneužití moci nad druhými lidmi. Velká moc, často spojená s bohatstvím, zkorumpovala již nejednoho církevního představitele v hierarchických církvích, ale v současné době např. i v některých nezávislých mega-sborech.

Současný historik Timothy Snyder napsal ve své výborné knížce „Cesta do nesvobody“, že „je třeba probudit lidi i některé křesťany“, aby se vzepřeli uplatňování nepatřičné moci nad druhými. Jeho kniha se týká historického vývoje ruské společnosti se zaměřením na filozofii tzv. „ruského světa“ a role Ruské pravoslavné církve. Není pochyb o tom, že v ruském pravoslaví je mnoho poctivých a upřímných křesťanů. Ovšem současné zkorumpované vedení, opilé církevní i politickou mocí, je velkou ostudou a ohrožením života této církve.

Již jednou se v historii této bohaté církve stalo, že bolševická revoluce (1917) smetla moc a pýchu Ruské pravoslavné církve. Církev přišla nejen o majetky, tisíce kněží skončily v gulagu či na popravišti. Postupem doby se tato církev znovu dostávala na výsluní veřejného života. Lidé v Rusku nebyli nasyceni komunistickou ideologií a hledali hlubší zakotvení pro své životy. V době 2. světové války pravoslavná církev darovala zlato na nákup zbraní a mnozí z jejích řad osvědčili velkou statečnost v boji s německým nacismem. To církvi pomohlo k novému respektu. Žel, historická zkušenost z doby carského Ruska a Sovětského svazu nebyla uplatněna. Jestliže si v mnoha zemích římskokatolická církev a různé protestantské církve uvědomily nebezpečí korupce státní mocí, potom o Ruské pravoslavné církvi to neplatí. Od 50. a 60. let minulého století se začala vytvářet různá propojení se státní mocí a na biskupské stolce přicházeli ti, kteří začali využívat moc, která jim byla svěřována. Propojení bylo za čas tak silné, že různí biskupové a metropolité se stali loutkami v rukou státní moci. Dostávali různé výhody a odměňovali se loajalitou ke státnímu zřízení a sovětské ideologii. Ruská pravoslavná církev vstoupila i do ekumenických struktur a vysoké čepice jejích představitelů byly brzy vidět i mezi prezidenty Světové rady církví. Najednou nevadilo, že tito reprezentanti církve byli zároveň agenty KGB (státní tajné bezpečnosti) a tvrdě prosazovali sovětskou ideologii zabalenou do pokryteckého mírového úsilí. Ekumena se přestala ptát na kořeny zhoubné ideologie a na pozadí těchto představitelů církve. Ruské pravoslavné církvi se ustupovalo z cesty a to se, žel, děje dodnes.

V současné době je jedním z nejkřiklavějších příkladů korupce mocí osoba moskevského patriarchy Kirilla, bývalého agenta KGB, kolegy prezidenta Putina. Oba začali vytvářet exemplární příklad zkorumpovaného režimu, který se přelévá z vládních struktur do církve a naopak. Kirill má za svou podporu nebývalé výhody a patří k nejbohatším lidem v Rusku. Putin má od něj podporu církve a dostává vizitku člověka, který se chodí do chrámu modlit a hledat Boží vůli pro svou hrůzovládu. Kirill dostal na kraji Moskvy nově vybudovaný chrám ruských ozbrojených sil, ve kterém jsou na stěnách tanky a vojáci se samopaly. Tam káže a žehná vojákům a ruským zbraním, aby bránili Rusko před zkaženým Západem. Není pochyb o tom, že Západ je v mnohém zkažený, ale nápravu nelze provádět tanky, letadly a raketami. Kirill jako podporovatel Putina a fašistické ideologie „ruského světa“ je osobně zodpovědný za podporu zabíjení, znásilňování žen a dětí a rozbíjení domovů milionů Ukrajinců. Pokud se někdo v církvi proti ruské agresi vzbouří, je okamžitě umlčen, a to nejen od státního režimu, ale také ze strany církve. Vedení Ruské pravoslavné církve je zkorumpované mocí a stává se otřesným příkladem pokroucení Kristova evangelia v současném světě. Válečná rétorika této církve dnes nemá ve světě obdoby a její mocenské ambice těžce poznamenávají ji samotnou a zároveň podkopávají svědectví o Kristu v tomto světě.

Jak se bráníte pokušení zneužití moci v církvi? Které situace jsou zvláště rizikové?

na anketu odpovídali PASTOŘI A KAZATELÉ CÍRKVÍ CB, ECM A KS připravil RADEK NOVOTNÝ

Lubomír, 60 let: První krok je si přiznat, že nejsem proti zneužití moci imunní. Jsme nejvíc ohroženi tím, o čem jsem si jisti, že se nám stát nemůže. S tím souvisí poctivé přiznání deficitů v našem životě. Nemějme na sebe mírnější kritéria, než jaká jsou na členy církve.

Dobrým kontrolním signálem je to, nakolik jsme ochotni naslouchat i kritickým pohledům ostatních a zda se nám nějakých dostává. Pokud už dlouho nikdo z našeho okolí neupozornil na nějaký nedostatek v našem životě, nemusí to být známkou naší zralosti, ale známkou toho, že kolem sebe vytváříme nedotknutelnou atmosféru.

V církvi by měla být atmosféra důvěry a podpory. Ta nebrání tomu, abychom měli cíleně budované otevřené vztahy, kdy nás někdo z našeho okolí je připraven upozornit, když se v našem jednání zneužití objeví.

Milan, 49 let: Snažím se fungovat týmově – zapojit staršovstvo a každého, kdo má chuť přiložit ruku k dílu. Je třeba pokory a rozlišovat vnitřní motivaci, aby hlavní nebylo prosazovat sebe, ale dobro pro celek. Někdy jsou manipulace a zneužití moci schované do zbožného hávu. Pomáhá mi otevřená, upřímná komunikace.

Robert, 50 let: Duchovní moc má pokorně sloužit druhým k jejich dobru a růstu. Svou pastorační práci, kde je riziko zneužití moci asi největší, se proto snažím pojímat předně jako duchovní doprovázení, kde hlavním motorem změny je působení Boží milosti a svobodné lidské rozhodování a „moc“ není k ničemu. Snažím se nebrat sám sebe moc vážně. Pomáhá mi modlitba, radost z evangelia, sebereflexe a přátelé, kteří mi řeknou pravdu. Dobrá spolupráce se staršovstvem. Vděčnost Bohu za jeho mocnou milost, která stačí.

Pavel, 62 let: Jak se bráním pokušení zneužití moci v církvi? Tím, že nerozhoduji sám, ale rozhodujeme kolektivně jako staršovstvo. V osobních rozhovorech se pak snažím příliš netlačit, ale zachovat druhému svobodný prostor.

Které situace jsou zvláště rizikové? Asi nejvíc napomínání. Obecně tam, kde to člověk myslí dobře, ale neuvědomuje si, že zašel příliš daleko a neponechává druhým svobodu.

Jaroslav, 57 let: Nezneužívat moc v církvi mi pomáhá vědomí, že církev není moje, ale Pánova, dále pak touha připodobňovat se Ježíši, který přišel sloužit, ale také ochota připustit si k sobě někoho, kdo mi dá upřímnou zpětnou vazbu. Jako rizikové z pohledu vzniku vnitřního zdroje onoho pokušení mi přijdou situace, kdy se mi zdá, že jsem od členů společenství nespravedlivě posuzován. Jako rizikové z pohledu příležitosti podlehnout onomu pokušení jsou třeba kázání, která zamířím proti konkrétním lidem.

ANKETA

Tomáš, 53 let: Nebezpečí zneužití moci v církvi bych rozdělil do tří oblastí: 1. neadekvátní obvinění ze zneužití moci; 2. reaktivní nezdravé použití moci a 3. dlouhodobě zneužívající chování. Třetí kategorie není tak častá, ale i v CB se setkáváme s osobnostními poruchami nebo s dlouhodobým vztahově nezdravým prostředím. Tam musí často přijít vnější pomoc. Pro většinu pracovníků v církvi je asi největší riziko v kombinaci první a druhé oblasti – tedy neadekvátní obrana člověka pod tlakem. Zpětně hodnotím některé situace, do kterých jsem se dostal, jako svá selhání a je mi líto, že jsem v nich nebyl zralejší. Kdykoli vidím, že se u mě či u druhých ukazuje tendence k sebeobhajobě, bliká mi varovná kontrolka.

Radek, 46 let: Církev a její služebníci jsou ustanoveni Bohem. Na druhou stranu jsme lidská organizace a my, služebníci, jsme stejně hříšní lidé s pokušeními, kterým někdy podléháme – ostatně jako ostatní. Když si povídám s lidmi, kteří byli zneužiti církví nebo dokonce některým služebníkem, nutí mě to k zamyšlení nad sebou samým, k ostražitosti, ale i k otázkám, jestli jednáme dostatečně pokorně, zda je nám v církvi úcta a důstojnost bližního posvátná. Riziková mi přijde chvíle, kdy mám pocit moci. V takové chvíli si musím připomenout: „Cokoliv jste učinili těmto maličkým, mně jste učinili. Kdo chce být první, buď otrokem všech.“ Bez těch, kteří nastavují zrcadlo mé pýše, si to nedovedu představit. ■

SICILSKÉ DOBRODRUŽSTVÍ

text RADEK NOVOTNÝ a KRYŠTOF foto ARCHIV AUTORA

Děti prý potřebují zažít tátu jen pro sebe. Takže když mají naše děcka dvanáct, můžou si vybrat dobrodružství s tátou. Kryštof si vybral Sicílii. Aby to nebylo fádní, rozhodli jsme se jet nablind. Žádná cestovka, zajištěné ubytování, nic. Pouze batůžek, spacák, hamaka, ešus, vařič, čtyři kusy prádla a solární nabíječka. Pomodlili jsme se a vybrali si nejlevnější letenku směr Palermo. „Nechceš do kokpitu?“ zeptal se stevard Kryštofa. A už seděl místo pilota. Nad půlnoční Prahou letadlo vykroužilo spirálu a zamířilo na jih. Po hodině nastalo v letadle zděšení. Kapitán hlásí poruchu. Prý klimatizace. Ale kdo ví? Snad ne Kryštof…! Čeká nás nouzové přistání. Kolem dvou set různě vytočených lidí, včetně dětí, stepuje v letištní hale milánského letiště. Náhradní letadlo není a nebude. Přijel autobus a dopravil nás do hotelu. Spolucestující začali skupovat ranní letenky. Horlivé nakupování rázem vyšponovalo cenu až čtyřnásobně. My zůstali v klidu. Měli jsme sice plán, ale i tohle bylo dobrodružství.

Čtyřhvězdičkový hotel je luxusní. Prý ho platí až čtrnáct dní letecká společnost, dokud nepřijde s řešením. Prima. Snad to nebude tak rychlé. Dali nám pokoj s obrovskou postelí, velký jak náš obývák. K němu dvě koupelny, balkón a hlavně – klimatizaci. Usnuli jsme hned. Ráno začalo snídaní. Všechno, co si nenasytné oči dvou hladových kluků představí. Od dokonalé ranní italské kávy přes klobásky, sýry, lívanečky, výborné koláče, ovoce, sladkosti a ještě víc. K obědu steaky a k večeři, po předkrmu z italských raviol, losos. Třikrát denně senzační jídlo.

Dny trávíme s novými přáteli z letadla. Navštěvujeme centrum Milána, Muzeum Leonarda da Vinciho a katedrálu. K dennímu programu patří kulečník, ping-pong, posilovna a večer filmy. Dokonce za námi přijel kamarád z Mantovy, který nás před pár lety zachraňoval, když se nám rozbilo auto.

Za šest dnů bylo i toho luxusu příliš. Hledáme nejlevnější letenku k moři. Miláno-Sardinie. Je neděle. Po ranní koupeli ve vysněném moři se vydáváme hledat baptistickou misii na kraji Cagliari. Na bohoslužbě je asi patnáct lidí. Zazpíváme pár známých písní z kancionálu a pak americký misionář Christopher vyzývá Kryštofa k přednesu modlitby Otče náš v češtině. Hned se cítíme jako doma. Po shromku jsme pozváni na oběd. Specialita Sardinie. Je libo steak z koně nebo selátko? Děcka volí ravioly jako pěst a chlapi maso. Navrch kopec zmrzliny. Když se ptáme na nejlepší pláž, jsme odkázáni na Costa Rei. Ta je ale dvě hodiny daleko! Na pustém autobusové nádraží nás během půl minuty míjí autobus – a zrovna na Costa Rei! Ani si nestíháme koupit lístek – a řidič nás nechává jet gratis. Dva dny na pláži bohatě stačí. Cestou na letiště ještě procházíme historické centrum Cagliari a kupujeme pizzu a hromadu zmrzliny.

Let do Prahy byl Pánem Bohem opět připravený do detailu. Původní let ze Sicílie měl mít mezipřistání. Hádejte kde?

Je nádherné svěřit kontrolu nad svým životem (i dovolenou) do Božích rukou. Za lubem má vždycky víc, než si dokážeme představit. RADISLAV NOVOTNÝ

kazatel ve Sboru Praha 1 Soukenická, člen Redakční rady časopisu Brána