10/22 - Jak chutná moc v církvi

Dobrovolnictví

Strávíte trochu svého času s osamělým člověkem, popovídáte si o společných zájmech, poslechnete si hudbu, začtete se spolu do zajímavé knihy.

Můžete si zahrát stolní hru, něco upéct nebo se projít v parku.

Potěšíte se navzájem. Vyhráváte oba.

Z OBSAHU

4 Slovo

Co z nás dělá blahoslavené?

6 Rozhovor

Jehven Fursov: Vyrůstal jsem v Mariupolu

12 Téma

Jak chutná moc v církvi Bronislav Matulík a kolektiv autorů

19 Seriál Historie 8. díl Krupaň

24 Reportáž

UNITED 2022: Festivalová mozaika

28 Diskuze

Prezidentské volby

PŘÍŠTĚ

Svědomí David Novák a kolektiv autorů

TIRÁŽ

BRÁNA, evidenční číslo E 5080 10/2022

Ročník Bratrské rodiny 54, Českobratrské rodiny 78 Vydavatel – Církev bratrská, Soukenická 1193/15, 110 00 Praha 1, IČ 00445215

Vyšlo 2. 10. 2022 – Vychází 10 × ročně, cena 46 Kč Šéfredaktorka – Ing. Eva Čejchanová eva.cejchanova@cb.cz

Redakční rada – Bc. David Novák, M.Th. Mgr. Kateřina Korábková, Ph.D. – Mgr. Radislav Novotný Mgr. Martin Srb – Bc. et Bc. Pavla Lioliasová Bc. Anna Duchková – redakce.brana@cb.cz

Editorka a korektorka – Bc. Věra Matulíková Výtvarník – Ondřej Košťák

Grafický styl a sazba – BcA. Judita Košťáková Správce webu a sociálních sítí – Bc. Kamila Beranová Web – brana.cb.cz

Inzerce – inzerce.brana@cb.cz

Tisk – Grafotechna Plus, s.r.o. Distribuce pro zrakově postižené v elektronické podobě: szp@scps.diakonie.cz

Předplatné – u sborových distributorů nebo na adrese distribuce.brana@cb.cz, tel.: 273 136 629

Pro sponzory časopisu – číslo účtu: 1938904339/0800 , (zpráva pro příjemce: Dar pro časopis BRÁNA)

Použité fotografie jsou z archivu časopisu BRÁNA, není-li uvedeno jinak.

Milí čtenáři,

ten, kdo je blaženě zasazen u tekoucí vody, jak si můžeme přečíst v prvním žalmu a úvodním slově Viktora Bera, to má snadné, ale kritické chvíle odhalují, co je v nás. Je-li naše duše vysvlečena, pohled na ni nás může znechutit, ale také přivést k hledání milosti u Boha, který se chce nejednou v lidských slabostech oslavit. Takovým syrovým odha lením může být současná válečná krize. Rozhovor s ukrajinským (a také českým) kazatelem bratrem Jevhenem Fursovem připomíná otázku, jestli jsme neotupěli při sledování utrpení bližních, dokonce bratří a ses ter z blízkého národa. K podobnému kritickému odhalení může poslou žit situace, kdy třímáme v rukou moc. Co je v nás? Mít moc bylo a vždy bude pokušením. Lze vykonat něco velmi dobrého, nebo naopak něco velmi zlého. Něco, co může prospět pouze nám, jak si sami myslíme, nebo můžeme prospět bližnímu. Vedoucí v církvi může získat v určitých chvílích roli, jakou má snad jenom rodič. Rodič, který může svému dítěti totálně zkazit celý život, nebo mu pomůže dozrát v člověka silného a vyrovnaného. Co si počít se zneužíváním moci v církvi? Hlavní téma Brány chce rozvířit naše uvažování, debatu, nabídnout řešení, která by zabránila dalším bolestným zraněním a hříchům církve.

V časopise nás čekají i krásná svědectví, která se zrodila v bolest ných dobách dětského domova, na cestách nebo ve válce. Mnozí, ještě v těžkostech, nevěděli, co je čeká, ale měli víru, která je přenesla. Možná, že sami jste to podobně prožili nebo prožíváte. Právě tvoje svě dectví, milí čtenáři, je to, co tu chybí. Povzbuzujme se i napomínejme, zaznívá nám jako výzva z Písma. Časopis Brána je naším společným dílem, také proto ji dnes můžete držet v rukou.

Přeji vám, aby vás odhalení, ke kterým dojdete během čtení říjnového čísla Brány, zdravě znechutila a přitiskla ještě víc do Boží náruče, aby kořeny vaší duše čerpaly z vody živé a v každé kritické chvíli vám Boží síla pomohla vyplodit to nejkrásnější, co ve vás je.

RADEK NOVOTNÝ

1,1–6

CO Z NÁS DĚLÁ BLAHOSLAVENÉ?

text VIKTOR BER ilustrace BRÁNA

Hned první slovní spojení navozuje hlavní téma tohoto žalmu. Jde o to, kdo je „blažený muž“ – což můžeme vykládat šířeji – blažený člověk, ať muž nebo žena. Pojem „blahoslavený“ nebo „blaze tomu“ zřejmě představuje „objektivní“ charakteristiku. Není řeč o pocitu „rozjuchanosti“, spíše o tom, jak daného člověka vnímá jeho okolí. Člověk se ne vždy cítí jako „blahoslavený“ nebo „blažený“ – to ale neznamená, že jím pro své okolí není.

Co „blažený“ nedělá – vliv prostředí Žalm nejprve popisuje onoho blaženého člověka zápornými větami, říká se tedy, co takový člověk nedělá: Nechodí podle rady svévolníků (ČEP „neřídí se“), nestojí na cestě hříšníků, neusedá v zasedání posmě vačů. Krásně jsou zde soustředěna slovesa vyjadřující pohyb či stav v prostoru: cho zení – stání – sezení. Tím je zahrnut prak ticky celý lidský život.

Žalmista si všímá ještě dalšího rozměru: V našem pobývání ve světě obvykle nejsme sami. To by pořád ještě bylo v pořádku. Je zde ovšem riziko špatné společnosti na cestě životem: Chodit se svévolníky, postávat s hříšníky, usedat s posměvači. Náš žalm právě v této špatné společnosti během různých životních okolností vidí hlavní riziko špatného života – proto jsou použity záporné formulace. Jak později

Blaze muži, který se neřídí radami svévolníků, který nestojí na cestě hříšných, který nesedává s posměvači, nýbrž si oblíbil Hospodinův zákon, nad jeho zákonem rozjímá ve dne i v noci.

napíše apoštol Pavel: „Špatná společnost kazí dobré mravy.“ (1Kor 15,33).

Co blažený dělá – vliv Písma Začne nyní žalmista doporučovat lepší společnost – společnost spravedlivých, možná bychom řekli slušných lidí. Snad překvapivě se žalm posouvá od

špatné společnosti k dobré knize – totiž k Hospodinovu Zákonu. Výraz pro Zákon v hebrejštině – „Tóra“ – má poměrně široký význam. Může se jednat o jednotlivá právní ustanovení v Knihách Mojžíšových, v širším slova smyslu ale jde o to, jaké místo mají tato jednotlivá nařízení v pří běhu o Bohu, o Izraeli a o člověku. Tóra také znamená, že se toto vše studuje, při pomíná, vyučuje, předává… a činí.

Takže „blažený“ člověk si tuto Tóru (Zákon) oblíbil. ČEP překládá, že tento muž nad Zákonem Božím „rozjímá ve dne v noci“. Komentáře upozorňují, že příslušné sloveso navíc zahrnuje i zvu kové projevy – člověk si Boží slovo brouká, přeříkává polohlasem, „mumlá“. Je v tom nějaký rozdíl – tj. jestli v duchu medituji, nebo jestli pobrukuji nahlas? Jako činy svévolníků se projevovaly navenek něja kým pohybem, také studium Písma je fyzická činnost. C. S. Lewis zdůrazňo val propojenost duchovního života a lid ské tělesnosti. Emoce se projevují fyzicky a mohou být fyzickou činností zpětně ovlivněny. Proto doporučoval (respektive jeho „zkušený ďábel“ nedoporučoval) při modlitbě pokleknout a vztah k Bohu vyjá dřit i fyzickým postojem.

„Vše, co podnikne, se zdaří“ (Ž 1,3) Takový jednoznačný příslib zdaru nás může dráždit. Neodpovídá naší zkušenosti,

podle které se i dobrým lidem dějí zlé věci. Mohli bychom také mít podezření, že je tu představen nějaký nadčlověk. Danou větu lze ale přeložit i slovy: „Vše, co podnikne, přivede [Bůh] ke zdaru.“ Slovo Bůh se zde nevyskytuje. V posledním verši našeho žalmu však vidíme, že Bůh je s cestou spravedlivého těsně spojen. Nejde zde tedy o vítězství lidských dovedností a schop ností. Nejde o to, že by nás nemohly potkat dílčí nezdary, neštěstí, nebo i Boží zkoušky – stačí pomyslet na zkoušku Abrahama v Genesis 22 nebo na zkoušení Jóbovy oddanosti a věrnosti Bohu. Důležitý je dobrý směr, kterým člověk jde. Konečné vítězství je nadějí, kterou máme v Bohu. Bůh je také nakonec garantem našeho vítězství: „Tomu, kdo zvítězí, dám… jíst ze stromu života… jíst ze skryté many… moc nad národy, hvězdu jitřní… usednout se mnou na trůn…“ (Zj 2,7.17.26.28; 3,21).

Jací jsou ti svévolníci – opět obraz rostlin

Stručněji se žalmista vyjadřuje k svévol níkům, kteří fungují jako kontrast k muži blaženému. Jejich charakteristika nepřímo zazněla v prvním verši. Můžeme vyvozo vat, že právě svévolníci chodí podle své volných rad, postávají s hříšníky a usedají s posměvači. Ve v. 4 k tomu žalm přidává opět obraz z říše rostlinné: Je-li spraved livý silný, pevný a užitečný strom, pak své volníci jsou jeho úplný opak: Plevy – tedy to, co se z obilí po vymlácení oddělí od zrna, vítr to odfoukne (a navíc se pak tyto plevy často spálí). Je to obraz pomíjivosti, ne-smyslu, života, který nemá směr, cíl, účel. To vychází najevo tehdy, pokud jsou takoví lidé posuzováni – zde se asi myslí skutečný soud, lidský soud a rozhodování. Ale i toto rozhodování – pokud soudí spra vedliví lidé – nakonec vlastně vyjadřuje i Boží pohled na svévolníky, a tedy i Boží soud nad jejich činy.

Dvě cesty

Náš žalm začal chozením po cestě a cestou to také končí, tedy obrazem dvou cest, podobně jako je tomu v knize Deuteronomium nebo pak v Kázání na hoře.

Je zde cesta spravedlivých – čtenář ji správně spojí s cestou blahoslaveného člo věka. Nyní, na konci žalmu, si přečteme to, co jsme asi již postupně vytušili. Bůh tuto cestu zná – opět jde o sloveso s bohatým významem: Bůh „se má“ k lidem na této cestě, dohlíží na ně, vede je. Druhá cesta vlastně nevede nikam – končí v záhubě, v nesmyslu a nicotě.

Dozvídáme se tedy, že ten, kdo hledá Boží vůli, kdo si předčítá Písmo, kdo roste jako strom u vody – ten je také na cestě. A není na ní sám. Zprvu mě zara zilo, že ti hříšníci a svévolníci a posmě vači jsou v partě, je jich více – zatímco „blahoslavený“ studující Písmo byl popi sován jako jednotlivec, neřkuli samotář. Na konci žalmu už to ale neplatí – člověk rozjímající nad Písmem se ocitá na cestě s Hospodinem a – díky množnému číslu – i s ostatními spravedlivými.

Boží Zákon, lidské srdce a blahoslavenství

Přečetli jsme zvláštní úvod do knihy biblických modliteb. K Bohu se zde nemluví, o Bohu jen trochu – mluví se zde o nás lidech. Je to dobrá příprava na ty nářky rozervaných duší v úzkost ných žalmech, je to příprava na bujaré jásání před Hospodinem. Žalm 1 neklade

nějaký důraz na emoce. Začíná jednoduše u četby Písma, což je to, co nás vede na cestu spravedlivých, tam, kde je s námi také Hospodin.

„Čti Bibli!“ Někomu to může připadat trochu nudné nebo „suché“ řešení život ních problémů, vnitřních zmatků, napětí, nejistot. Taková rada někdy může vyjadřo vat nezájem o druhého člověka. Na druhou stranu je docela úlevné se vracet k Písmu v situaci, kdy se ztrácíme sami v sobě, ve svých pocitech. Může to být úleva pro pře tížené nitro, kdy se točíme sami v sobě.

Kdybychom se tedy zeptali žalmisty na radu, jak se udržet na cestě s Bohem a za Bohem, co je přitom pro člověka rozhodu jící, řekl by asi: Společnost, ve které trá víš čas, a to, co čteš. Špatná společnost nás může zavést na scestí. Ale dobrá společnost není nabídnuta jako řešení samo o sobě. Člověk může být mezi skvělými lidmi –a nutně ho to nezmění k lepšímu. Důležité je, odkud čerpáš. Jsou to velice praktická nasměrování, praktická pomoc: S kým se stýkáme, co čteme, na co se díváme, čemu věnujeme pozornost – co si „pobrukujeme“ – to nás utváří. Četbou Písma vstupujeme na cestu, nad kterou bdí Hospodin a na které také budeme v dobré společnosti. ■

Nezkrácenou verzi najdete na brana.cb.cz.

VIKTOR BER (1972)

je ordinovaným kazatelem Církve bratrské. Přednáší biblistiku a judaistiku na Teologické fakultě Jihočeské univerzity, rovněž působí jako učitel na Evangelikálním teologickém semináři.

Tento žalm je jedinečný tím, kde se nachází – jde o první žalm, o úvod k celé knize Žalmů. Tento první žalm úplně nezapadá mezi hlavní druhy žalmů – není to ani nářek, ani děkovný žalm, ani žalm oslavný. Může se zdát zvláštní, že žalm nevyjadřuje onu niternost, s níž se setkáváme v jiných žalmech. Není to ale náš dobově podmíněný důraz, který předpokládá nějaký zásadní rozpor mezi pocity člověka a snahou být eticky čitelnou osobou pro své okolí? Pro člověka vychovaného v evangelikální, pietistické či charismatické zbožnosti může být zarážející, že žalmy začínají důrazem na Hospodinův zákon. I to je jeden z důvodů, proč mne tento žalm zaujal, neboť se o biblické právo již nějaký čas zajímám.

VYRŮSTAL JSEM

V MARIUPOLU

Pochází z místa, které se stalo symbolem zkázy, jakou Evropa od druhé světové války neviděla. A to lze z hrůzy, kterou město prožilo, vidět jen část, protože zlo tam pořád ještě vládne. Má tam rodinu. Jak ustát tak strašné věci, a neztratit víru? Co na to Bůh? Ptáme se rodáka z Mariupolu a kazatele CB Jevhena Fursova.

Jaký život jste žil na Ukrajině předtím, než jste odjel studovat do Rakouska? Čím jste žil?

Mariupol je velké město na pobřeží Azovského moře. Mám dvě sestry a staršího bratra. S rodiči jsme trávili hodně času na moři, táta nás brával s sebou na ryby. Měl jsem bezstarostné dětství. Pamatuji si, že mě moc bavilo číst knihy a příběhy o cestovatelích a misionářích. Jednou jsem se jako dítě modlil: „Pane Bože, chci jako ti misionáři taky udělat něco velkého pro Tebe. Ať už je to cokoli.“

To, že jednou budu kazatelem v České republice, jsem si nikdy nepředstavoval.

Jste správcem sboru a pastorem v Horní Suché, ale původem jste z ukrajinského Mariupolu. Co vás dovedlo až sem?

Narodil jsem se v křesťanské rodině a ve čtrnácti letech jsem v baptistickém sboru na Ukrajině pro žil osobní obrácení. Ve dvaceti jsem se rozhodl jít na teologickou školu a po třech letech jsem se roz hodl pokračovat ve studiích teologie v Rakousku. Jednou tam přijela na krátkodobý pobyt velmi krásná žena z Čech. Seznámili jsme se a po dvou letech jsme se vzali.

Takže láska…

Ano. A ten hezký vztah trvá. (úsměv) V létě 2007 jsme tu měli svatbu, v Čechách už jsem patnáct let.

Jak dlouho jste kazatelem?

Na začátku jsem pracoval v IT firmě pro meziná rodní telekomunikační společnost v Ostravě a když po deseti letech kazatel našeho sboru odešel do důchodu, oslovilo mě vedení sboru s dotazem, zda bych ho nahradil. Tak jsem do té služby po deseti letech a po dvou letech vikariátu nastoupil. Od roku 2021 působím v CB v Horní Suché.

Jsou chvíle, které se nikdy nezapomenou. Kde jste byl 24. února ve chvíli, kdy jste se dozvěděl, že Rusko napadlo Ukrajinu?

Doma, v Čechách. Když jsem se dozvěděl, že Ukrajina včetně Mariupolu je bombardovaná Ruskem, moje první myšlenka šla za rodinou, která tam zůstala. Čtyřiadvacátého ráno jsem zavolal sestře, která byla v té době v práci, a zeptal jsem se, co se ve městě děje. Byla to hloupá otázka, pro tože jsem v telefonu slyšel exploze, slyšel jsem, jak Rusové ostřelují raketami město. Ale nic jiného mě nenapadlo, tak jsem se zeptal. A moje sestra řekla, že všichni pracovníci musí opustit kanceláře a běžet do úkrytu. Tak jsem se s ní musel rozloučit. Napsala mi až o pár dnů později, že je ve městě velmi špatné mobilní spojení a není tam elektřina. A pak jsem o nich celé dva měsíce vůbec nic nevě děl. Neměl jsem žádné informace.

Teď už máte spojení? Jsou vaši blízcí v pořádku? Spojení se obnovilo ve chvíli, kdy Rusové dobili Mariupol a začala tam okupace. Moje sestra dostala ruskou SIM kartu a benzínový generátor, aby si mohli nabít telefon. Takže jí volám na ruské číslo.

ptala se EVA ČEJCHANOVÁ foto ARCHIV JEVHENA FURSOVA

JEVHEN FURSOV, M.Th. (1978)

Narodil se v Mariupolu na jihovýchodě Ukrajiny. Vystudoval teologie v Rakousku a v Praze (IBTS), oženil se do Čech, pracoval v Ostravě v oboru informačních technologií a po letech se stal kazatelem a správcem sboru CB v Horní Suché na Karvinsku. S manželkou Joannou má jedno dítě.

Doposud (rozhovor byl nahráván v čer venci 2022 – pozn. redakce) nemají ani vodu, ani elektřinu, ani plyn. Nic tam není.

Jak ty dva měsíce, kdy jste spojení neměli, vaše rodina prožila?

Byla to pro ně těžká doba. Museli cho dit do krytů, do sklepů, byly tam velmi těžké boje, venku bylo velmi nebez pečno. Dobré bylo, že táta těsně před vál kou naplnil velkou nádrž za domem 2,5 tunami vody. Takže ty nejkritičtější měsíce měli zásoby vody i potravin, protože žijí v rodinném domku na okraji města. Tak přežili. Lidé v centru města na tom byli mnohem hůř, nebylo kam utéct, neměli zásoby, pili vodu z radiátorů.

Dům vaší rodiny tedy zůstal stát? Ano, stojí. Až na rozbitá okna a rozstříle nou omítku je v pořádku.

Záběry ze zkázy Mariupolu známe všichni. To, co vyprávíte, vypadá jako malý zázrak. Hodně jste se za ně modlil? Jo, byl to zázrak. Nedovedu zpětně říct, jak jsem to prožil – něco uvnitř mě se změ nilo. Možná tam vyrostla nějaká bariéra, která chránila moji psychiku, protože jsem měl pocit, že přátelé a lidé ze sboru, kteří

se mě ptali, měli o moji rodinu větší strach než já sám. Měl jsem v sobě pokoj, takový nadpřirozený klid. Řekl jsem Bohu: „Pane Bože, já se budu starat o lidi tady, a ty se, prosím, postarej o moji rodinu na Ukrajině.“ Začali jsme pomáhat.

Uzavřel jste s Bohem smlouvu? Dá se to tak říct. A musím říct, že Pán Bůh je věrný. Staral se o moji rodinu. Mají se dobře.

Pomáháte válečným uprchlíkům. S čím lidé z Ukrajiny přijíždějí? Jaké osobní svědectví vás nejvíc zasáhlo? Příběhy lidí, se kterými se setkáváme, je velmi těžké slyšet. Když jsem poprvé přijel na Ukrajinu s humanitární pomocí, nechal jsem tam materiál a odvezl jsem odtam tud jednu ženu se dvěma dětmi. Přežili masakr v mariupolském divadle. Pár týdnů bydleli u nás, pak jsme jim našli ubyto vání a té ženě i práci. Ale psychologické trauma zůstává. Nemůže v noci spát, děti, když slyší bouřku, hledají v domě úkryt. Jiná žena tady po příjezdu dostala zprávu, že její syn ve válce zahynul. Taky na tom byla psychicky špatně. Pak jsme přivezli matku, která na Ukrajině musela nechat své dítě – to jsme na její prosbu přivezli

o měsíc později. Skoro každá rodina, která sem přijede, má svůj smutný pří běh. Pomáháme v oblasti fyzické a mate riální – to se všechno dá nějak vyřešit. Ale duševní traumata jsou mnohem těžší, vyjít z nich trvá dlouho a je třeba hodně práce a pomoci, je to dlouhá cesta.

Musí to být vyčerpávající a psychicky velmi náročné i pro vás – Ukrajina je váš domov. Jakou roli v tom, abyste to zvládl, hraje Bůh?

Největší. My jsme se rozhodli, že budeme pomáhat, a řekli jsme Bohu, že jsme mu k dispozici. Nijak zvlášť jsme neplánovali, řekli jsme si, že dokud budou finanční prostředky, tak pomáhat nepřestaneme. A přestaneme, až nebudou. Ale vždycky, když už jsme byli s financemi u konce, tak bez toho, že bychom je nějak sháněli, nám někdo zavolal a nabídl další peníze. Koukali jsme na to s manželkou s údivem – a vyvodili z toho, že asi Pán Bůh chce, abychom pokračovali. (úsměv) S ubyto váním uprchlíků to bylo podobné – vůbec jsme nevěděli, kam je dát. Vždycky říkáme: „Přijeďte, pak se uvidí.“ Nemáme dopředu připravená místa. Když sem pak přijeli, ozval se nám jeden podnikatel s tím, že má několik bytů, které poskytne

– člověk, který nechodí do sboru a s církví možná nemá vůbec nic společného, nabízí zdarma ubytování pro uprchlíky. Vidíme v tom Boží jednání. My jsme jen k dispo zici jako prostředníci.

Dá vám i odpočinout?

Tohle je trochu těžká věc, když už pátý měsíc poskytuji svůj domov. Ale ti lidé jsou zranění, co prožili a o co všechno přišli, je nesrovnatelné s našimi těžkostmi a s tím, co máme my tady.

Od samého začátku máte u sebe doma ubytované uprchlíky z Ukrajiny?

Ano, teď jsou to dvě rodiny. Ale byla doba, kdy jsme měli doma sedmnáct lidí.

Vedle služby pomoci, kdy jste se nabídl Bohu, musí fungovat i sbor. Jak se od začátku války změnila vaše služba kazatele?

Jsem vděčný Pánu Bohu za naše staršov stvo. První měsíc, kdy to bylo nejtěžší a velmi intenzivní, staršovstvo převzalo moji funkci. Abych se mohl věnovat uprch líkům, začali vést sbor. Hodně mi v tom pomohli. Pak začali přicházet na naše bohoslužby Ukrajinci, začal jsem kázat v ruštině s překladem do češtiny, změnili jsme formu bohoslužby, což přitáhlo další Ukrajince. Mohlo jich přicházet kolem čtyřiceti. Slyšeli řeč, které rozumí. Začali jsme je zapojovat do programu bohoslu žeb, aby nebyli jen návštěvníci, ale cítili, že jsou součástí společenství. Uspořádali jsme lekce češtiny a biblické hodiny pro Ukrajince. Museli jsme toho změnit hodně.

Lidé, kteří přicházejí, jsou věřící? Nebo na té cestě hrůzy teprve potkávají víru? Ukrajinci jsou lidé z pravoslavného pro středí. Tradičně se považují za věřící, stejně jako se Poláci považují za věřící katolíky. Je velmi důležité, aby porozu měli tomu, čemu věří, a začali o své víře přemýšlet. Takže je nepřesvědčujeme, aby uvěřili, ale spíš jim klademe otázky. Hodně lidí tu začíná přemýšlet, co jim jejich víra dává, v co věří, jaký vliv má jejich víra na jejich život. Hodně z nich řeklo, že věří

PŘED VÁLKOU JSEM VĚDĚL A VYZNÁVAL, ŽE BŮH JE MOJE SÍLA – TEĎ TO PROŽÍVÁM

PRAKTICKY.

v srdci, takže sbor nepotřebují. Ale mys lím si, že se to mění. Protože tady je to pro ně doba, kdy mohou začít od nuly. Mají čas přemýšlet. Potřebují jen prostor s Ukrajinci, kde by se cítili dobře, a tím prostorem je sbor. Ptají se, zajímají se.

Mariupol je docela blízko Rusku, zřejmě tam byl už před válkou ruský vliv silnější než na západě Ukrajiny. Jaká byla ve městě vůči Rusku nálada v době svobodné Ukrajiny?

Mariupol a celý Donbas jsou hodně osíd leny lidmi původem z Ruska, i můj táta je Rus. Máma je Ukrajinka. Mariupol si velmi dobře vedl ekonomicky – byly tam velké železárny (známý Azovstal), praco valy tam desítky tisíc lidí. Mezi východní a západní částí Ukrajiny je mentální roz díl – na východě byli lidé zaměřeni spíš

materiálně, neměli politické ambice, měli práci, starali se o své rodiny a dařilo se jim. Na západní Ukrajině převládala ideologie – materiálně na tom možná nebyli tak dobře, ale byli hrdí na to, že jsou Ukrajinci. Na východě neřešili ani to, jakým jazykem mluví, nikdo je neutlačo val. Bylo jim jedno, jakou mají vládu, šlo jim o to, mít se dobře a žít v klidu.

Jak to vnímají teď? Co se v těch lidech děje?

Po tom, co prožili v Mariupolu, jsou poli tické otázky to poslední, co je zajímá. Zdá se, že jsou v jakési apatii. Potřebují naplnit základní životní potřeby. Vůbec neřeší politiku, jestli je tam Rusko, nebo Ukrajina, jestli by se chtěli připo jit k Rusku, nebo zůstat na Ukrajině. Potřebují přežít. To je pro ně nejdůleži tější. My, tady na západě, se na to díváme a fandíme Ukrajině, ale ti lidé tam to vní mají úplně jinak. Potřebují přežít.

I to totalitářské vymývání mozků, které my odsud v okupovaných oblastech vidíme, jde mimo ně?

Ano. To je nástroj Ruska. Když dobyli Mariupol, bylo zajímavé sledovat, jak na troskách zbouraných budov, v místech, kde lidem vydávali humanitární pomoc, posta vili veliké obrazovky s Putinem, kde jim sli boval, jak se budou mít dobře. Proputinská politika fungovala hned od začátku. Ve městě není elektřina, ale na tohle vymý vání mozků hned nasadili generátory.

Máte informace z první ruky. Jsou nějaké rozpory mezi tím, co si myslíme, že se v Mariupolu děje, a tím, co se tam skutečně děje? Věří Češi něčemu, co není pravda?

Upřímně – nevím, co si myslí Češi o situ aci v Mariupolu. Mariupol bylo krásné moderní město. Naposledy jsem tam byl v říjnu 2021. Byl vidět jeho ekonomický růst. Zvlášť po roce 2014 začala Ukrajina do Mariupolu hodně investovat. Vím, že drtivá většina obyvatel města cítila, že se jim dobře daří. Lidé, kteří sem z Mariupolu přijíždějí, nejsou žádní ubožáci – jsou to

podnikatelé, majitelé velkých rodinných domů. Teď je téměř celé město zničeno, desítky tisíc lidí byly zabity. Najednou při šli o všechno, zůstalo jim jen to, co nalo žili do auta. Zachraňovali si holé životy. Ale pořád říkají, že jakmile skončí válka, vrátí se do Mariupolu.

I kdyby bylo pod ruskou vlajkou? Říkají: „Hlavně aby to nebyla Doněcká lidová republika.“ Protože v Doněcku se po

Věřím v toho, kdo má tu největší moc, a věřím v to, že existuje konečná sprave dlnost. Protože pokud neexistuje konečná spravedlnost, tak neexistuje spravedlnost vůbec. Dává to naději všem.

Když s Bohem mluvíte o Mariupolu, co mu přinášíte nejvytrvaleji? Za co se nejintenzivněji modlíte?

Věřím, že Mariupol je a bude sou částí Ukrajiny. Mluví ke mně modlitby

na Ukrajině měla, víra v to, že ten smysl má, dává naději a sílu se s tím vyrovnat.

Kam se od konce února posunul váš vztah s Bohem?

Některé věci jsem o Pánu Bohu věděl teo reticky, a teď je prožívám prakticky. Před válkou jsem věděl a vyznával, že Bůh je moje síla, moje naděje a zdroj mých sil emocionálních, psychických, fyzických – teď to prožívám prakticky. „Pane, jestli

POMOC UPRCHLÍKŮM

Jevhen Fursov se od samého začátku ruského útoku na Ukrajinu angažuje v pomoci lidem, kteří z válkou zasažené země utíkají do České republiky.

roce 2014, kdy tam přišli Rusové, nic neu dělalo. Je v mizerném stavu. Je tam bída. Tíhu ukrajinské bolesti těžce nese mnoho Čechů, i když tam třeba nikdy nebyli. Co je pro vás největší tíhou? Nejtěžší je nejistota a důsledky války, pro tože situace na frontě se mění každý den. Mnoho analytiků předpovídá vývoj udá lostí, ale ve skutečnosti nikdo neví, jak to skončí. Obávám se, že důsledky války budou mnohem horší než samotná válka. Ta dříve nebo později skončí a lidé se vrátí do svých domovů. Ale válka vytvořila téměř nepřekonatelnou psychologickou propast mezi normálním životem a živo tem ve válečných podmínkách. Vytvořila vztahovou propast mezi lidmi ve společ nosti, mezi křesťany na Ukrajině a křesťany v Rusku. Nevím, jak se s tím budou vyrov návat, jestli ji vůbec někdy lze překonat.

z knihy Žalmů, třeba Žalm třetí: „Povstaň, Hospodine, zachraň mě, můj Bože! Rozbiješ čelisti všem mým nepřátelům, svévolníkům zvyrážíš zuby. V Hospodinu je spása. S tvým lidem je tvoje požeh nání!“ Tak se modlím. Aby ruští oku panti odešli z území Ukrajiny, aby Bůh dal moudrost ukrajinské vládě a prezi dentovi, aby mohli dělat správná rozhod nutí. Modlím se, aby Bůh zachránil ukra jinský národ.

Je těžké vyrovnat se s tím, že Bůh dopustil takové hrůzy?

Je to těžké, ale věřím v to, že tyhle hrozné věci mají nějaký cíl. Že to má nějaký smysl pro lidi na Ukrajině, pro lidi v Rusku a možná pro lidi na celém světě, protože válka na Ukrajině se nějakým způsobem dotýká společností na celé zemi. I když se možná nikdy nedozvíme, jaký smysl válka

ty mi nedáš sílu, zhroutím se, nemám kde ji čerpat.“ Prožívám, že Bůh je skutečným praktickým zdrojem mé síly, že to není klišé. A že je v tom věrný.

Mluvíte o naději. V čem vidíte naději pro celou Ukrajinu, v čem pro Mariupol a Donbas a v čem pro vás a vaši ukrajinskou rodinu?

Hospodin je naše naděje. Bible mluví o konečném vítězství dobra nad zlem, Boha nad ďáblem a pravdy nad lží. A pokud tomuto slovu věříme, máme naději, že Bůh celou historii lidstva dá do pořádku. V konečném výsledku bude hezký závěr, i když teď musíme projít těžkými věcmi, i když prožíváme hrůzu války, tak máme Boží zaslíbení, že Bůh nakonec všechno urovná.

Celý rozhovor najdete na brana.cb.cz.

JAK CHUTNÁ MOC V CÍRKVI

Jaké to je, mít moc? Opojné? Povznášející?

„Bůh nebes ti dal království a moc...“ vyřídil Nabúkadnesarovi prorok. Ale on se choval, jako by to byla jeho vlastní moc. Zapomněl, že ji má jen svěřenou. A výsledek? Sedm let budeš s dobytkem jíst trávu. „...než poznáš, že nad lidským královstvím vládne Nejvyšší, a komu chce, je udílí!“ Takže jaké to je? Zodpovědné? Zavazující? A co teprve moc nad Božím lidem...

text BRONISLAV MATULÍK a KOLEKTIV AUTORŮ foto TASR, UNSPLASH

Jak chutná moc v církvi? Jako všude jinde, jen záleží na tom, kdo k ní přičichne a kdo se jí začne opájet, u koho se projeví „vůle k moci“.

Proto je třeba brát vážně varování rabína Jonathana Sackse: „Nikdo není mimo poku šení a nikdo není mimo podezření.“ A tak si nikdo nesmí být jistý sám sebou. Životem pro věřený františkán Vladimír Benedikt Holota, v 50. letech komunisty internovaný do koncen tračního lágru, napsal: „Žádná ctnost nemůže být nazvána ctností, dokud nebyla pokušením vyzkoušena.“ Nepochybně i to byl důvod, proč nám kazatelům Církve bratrské před časem na pastorálce připomněl evangelický farář Miroslav Heryán známou skutečnost: „Jsou tři slupky od banánu, po kterých může uklouznout každý kazatel – sex, peníze a moc.“ A zvláště na poku šení moci dávno před ním poukázal známý lord Acton: „Moc korumpuje a absolutní moc korum puje absolutně.“

Toho byl děsivým příkladem v 15. století Tomás de Torquemada, dominikánský mnich a první Velký inkvizitor ve Španělsku. Zbožný, asketický, nejedl maso, oblékal se stroze, nepoužíval ložní prádlo, nepodplatitelný, ale o to krutější – inici átor pogromů na židy i muslimy a trestů upále ním pro tisíce křesťanů nařčených z kacířství. Přes svou askezi žil ale v přepychovém paláci se stov kami sluhů, cestoval pod ochranou padesáti rytířů a nashromáždil pohádkové jmění z majetku zaba veného pronásledovaným kacířům.

Abychom ale nechodili příliš daleko do historie či jiných zemí, nahlédněme do naší doby a české církve, kde lze bezpečně popsat chování někte rých pastorů, kteří si např. odklonili ze sborové pokladny dva miliony na svůj účet nebo kázali o zbavení se majetku pro Krista, ale když poslušná sestra vyhodila zlato do Vltavy, šli ho tam lovit. Anebo ještě jinak chutná moc, když zpovědník přiměje mladé děvče k detailnímu popisu intim ního chování za účelem, aby jí byly odpuštěny hříchy a byla naplněna Duchem svatým. Anebo stačí když kazatel či vedoucí vytvoří atmosféru strachu v církvi, ve sboru i na staršovstvu v takové míře, že není odvaha povědět jiný názor. Žel ale i v křesťanských rodinách lze potkávat „hlavy“

odkazující se ke Kristu, které bezohledně vlád nou, tyranizují a nutí ženy k poslušnosti ve jménu Písma a Boha, protože naprosto přesně vědí, že je u Pavla napsáno, že žena má mít před mužem fobos, totiž strach. Ale aby vlastní život po způsobu Ježíše pro ženu obětovali, na to jsou příliš slabí.

Moc chutná všude stejně, ale naštěstí ne každý na ni má chuť, protože ne každý na ni má žaludek a zvládne její sílu. Je však ale třeba jasně říci, že problém není v samotné moci, poli tické, ekonomické ani církevní. Moc je bez dis kuze potřebná, moc jako schopnost zvládnout život, rodinu, církev i stát. Nesnáz ale spočívá v charakterech lidí, má-li totiž člověk poruchu osobnosti (což si nezvolil), má to těžké se sebou, ale žel ještě těžší to má jeho okolí s ním.

Hraniční porucha a inklinace k moci Můj dávný přítel, křesťan a psycholog Jindřich Kabát říkával: „Psychopaty najdete na pozicích vysokého managementu, v politice a ve vězení.“ Neřekl v církvi, ale nejásejme předčasně, do církve přece přichází každý – také psychopati, ale nesmí v ní vládnout! Protože právě psycho pat touží po moci a nikdy se nesmíří s poráž kou, on nikdy neprohrává, je vítězný typ! To byl mj. důvod, proč jsme ve vedení církve roz hodli, že nastupující kazatelé v čase vikariátu projdou psychologickým vyšetřením, které pro nás dělal již zmíněný Jindřich Kabát, než si ho Pán odvolal do nebeského domova. Nyní jsme vděční psychologu a někdejšímu kazateli i členu Rady CB Samuelu Jindrovi, že takto slouží viká řům a celé církvi.

Jak jsme si řekli, naštěstí ne každý má potřebu a chuť opájet se mocí a autoritou, vět šiny se to dokonce ani netýká. Žel ale v pří padě našeho tématu nelze užít lidové přísloví „proti gustu žádný dišputát“. Hrozí-li někomu, že se zpije mocí svou, pak v církvi nezbývá, než zakročit. Ale je to těžké, někdy dokonce téměř nemožné, a vždy to po sobě zanechá hnusnou pachuť – někdy i na léta. Je to těžké právě proto, že psychopat trpící antisociální poruchou bývá velmi schopný, výkonný, mívá vysokou inteli genci, mistrně manipuluje a nejednou užívá →

BRONISLAV MATULÍK (1961)

Církve bratrské, první místopředseda Rady CB a dobrovolný pracovník Vězeňské duchovenské péče.

Kazatel

šikovnou lež, které sám věří, proto je důvěryhodný. Dokáže na svou stranu získat lidi, kteří ho pak volí, obdivují jeho vizi, rozhodnost, tah na branku, proto přehlížejí jeho defekty. (Kolik evangelikálních křesťanů v USA volilo Trumpa! České politiky u nás si dosaďte sami.)

O hraniční poruše osobnosti píše mj. Heinz-Peter Röhr takto: „Především je zřetelně pozoruhodné rozštěpení postavy na dvě extrémně odlišné poloviny: nahoře ježčí kůže, která předsta vuje nedotknutelnost, agresi, obranu, archaismus, a dole malý lidský chlapec, který předsta vuje aspekty jako bezmoc, něhu, zranitelnost. Obě části při své protikladnosti před stavují silné napětí.“ Röhr dále říká, že takové cho vání je často zapříčiněno už v prenatálním či dětském věku jako následek nepřijetí, a dále pokračuje: „Takový člo věk trpí mimořádnými pro blémy se sebehodnocením, aby toho, co v jeho nitru volá po vysvobození, dosáhl vlast ním výkonem, prací a úsi lím.“ Röhr pak toto lidské neštěstí komentuje tak, že podobný člověk má vlastně velkou smůlu, protože žije v dnešní šílené době zalo žené na výkonu. Má hlu boký pocit, že právo na svou existenci má jen za předpo kladu, že bude svým oko lím kladně hodnocen a přijat pouze podle výkonu a úspě chu. Dodávám, že i sám sebe jedině tak přijímá.

Čímž jsme se dostali dost na dřeň naší Církve bratrské jako takové, která má své kořeny v reformované kalvínské teologii, zajisté v mnoha ohledech velmi dobré. Jenže psychoterapeut Jakub Hučín říká, že k němu při chází velké množství klientů právě z Církve bratrské, kteří ho vyhledávají proto, že jejich trápení spočívá v nepřijetí sama sebe právě na základě pocitu nedostatečné výkonnosti. Jak daleké Kristu je tak zoufalé prožívání svého života a víry! Chce se mi říci, že jsme to s tou náročností trochu přešvihli…

To jsou ovšem v naprosté většině nešťastníci, kteří trápí svou zdánlivou nedostatečností jen sami sebe, u nich v podstatě k žád nému zneužití moci nemůže dojít. Oproti těm, kteří skutečně problém mají, ti by ovšem psychoterapeuta či kazatele nenavští vili a nezpovídali by se mu z obav a hříchu, že nezvládají svou

autoritu, že jsou opilí mocí a že svou drogu zoufale potřebují k životu a k vlastní sebeúctě, aby mohli dýchat…

Jak je tomu s mocí v Církvi bratrské

V Církvi bratrské (jako v podstatě ve většině tradičních církví, které u nás působí), existují ochranné mechanismy, které si (byť těžce) dovedou se zneužitím moci v církvi poradit. Každý starší má jen jeden hlas, starší se zodpovídají členskému shromáždění, existují opakované volby staršovstva i Rady, hlasování o setrvání kazatele, změna kazatele -správce na sboru nejpozději po 16 letech, vizitace, mimo řádné vizitace a samozřejmě Řád správy CB aj.

Hůře na tom jsou nově vzniklé samostatné sbory v podstatě závislé na cha rismatickém vůdci a otci zakladateli, který je obdaro ván autoritou. Religionista Zdeněk Vojtíšek o tom píše v knize Nová náboženská hnutí a kolektivní násilí: „Tento typ autority vzniká a je posilován přisuzováním mimořádných a nadlidských vlastností a schopností, tedy tzv. charismatizací. Díky těmto vlastnostem a schop nostem je pak nositel cha rismatické autority obvykle považován za oprávněného vykonávat autoritu i v ostat ních, s náboženstvím zdán livě nesouvisejících oblastech života, např. v oblasti man želského a rodinného života. Mimořádnými vlastnostmi a schopnostmi se stoupenci člověka, vybaveného charisma tickou autoritou, mohou cítit zavázáni k bezvýhradné posluš nosti, k vysoké oddanosti, k nekritickému přijímání postojů a k napodobování.“

Tady musí být na pozoru také každý nově vzniklý či založený sbor Církve bratrské, i když, jak jsem řekl, existují ochranné mechanismy. Ale na pozoru musí být i jednotliví křesťané, kteří ke svému životu potřebují „autoritu“, aby se jim bezpečně žilo. Občas k nám do Církve bratrské přicházeli a přicházejí křesťané z jiných denominací a říkají mně: „Ty jako pastor jsi moje auto rita.“ Na to jim dost hlasitě oponuji, že jejich autorita je Kristus, kterému se zodpovídají, a hříchy si když tak musíme vyznávat vzájemně jeden druhému. Navíc já za ně v žádném případě nic

rozhodovat nebudu, protože Bůh nás stvořil natolik svobodné, že ani on za nás nikdy nic rozhodovat nebude. A k tomu bych rád doplnil zkušenost rabína Abrahama Joshuy Heschela: „Když jsem byl mladý, obdivoval jsem chytré lidi. Teď, když jsem starý, obdivuji laskavé lidi.“ Je to dobrá nápověda, jakým směrem by se měla ubírat naše duchovní zralost.

Nesnáz v našich sborech samozřejmě nastává ještě tehdy, když se člověku služba Bohu a církvi stane bohem, když se stane smyslem života, a ne Bůh sám. Což je velmi delikátní hra nice, kterou lze nepozorovaně překročit, aniž by si to člověk a jeho okolí uvědomili. Že se to stalo, pozná se podle bolesti a hořkosti, když by měl např. kazatel nebo starší sboru či jiný pracovník ve vedoucích pozicích skončit a odejít. Snadno se totiž člověk křesťan po létech stane funkcí, jeho tvář je neodmy slitelně spjata se službou, kterou koná. Přičemž to možná vůbec neplánoval, ale vedoucí funkce jej zformovala k obrazu svému.

Týká se to samozřejmě každého z nás, kdo jsme přijali něja kou odpovědnost, nějakou službu. Rozhodně je proto na místě u tématu odcházení vzít velmi vážně Ježíšovo slovo: „Říkám vám však pravdu: Prospěje vám, abych odešel. Když neode jdu, Přímluvce k vám nepřijde. Odejdu-li, pošlu ho k vám.“ Hořkovtipný komentář k tomu měl psycholog Jeroným Klimeš: „Škoda že se podle toho neřídí někteří faráři, když i Ježíš věděl, že má odejít.“ Někdy si kazatel nebo starší zkrátka nedovede představit, že by mohl být překážkou Duchu svatému, že vyko nal, co měl, a nyní je nutné odejít, aby Duch Boží mohl nově pracovat. Ježíš to věděl a šel nám příkladem.

A ještě jeden aspekt nesnadno zvládnutelné duchovní moci Ježíš vystihl. To když za ním přišli jeho učedníci s radostí, že se jim i duchové poddávají. Sám je k této službě zplnomocnil, řekl jim však, aby se z toho neradovali a spokojili se jen s tím, že jsou jejich jména zapsána v nebesích. Jak jsme si řekli, žijeme

SVĚDECTVÍ

Pastorův sbor

autentické svědectví BÝVALÉHO ČLENA NEJMENOVANÉ CÍRKVE zaznamenala EVA ČEJCHANOVÁ

Pocházím z nevěřící rodiny, uvěřil jsem kolem svých devatenáctin a člověk, který mně tehdy svědčil, mě poslal do tohoto sboru. Většina křesťanů tam byla obrácena ze světa, někteří přišli i z jiných církví. Bylo to skvělé, modlili jsme se za lidi, lidé při cházeli, pastor byl fajn, neměl jsem důvod hledat jinde. Jezdili jsme do Brna i do Prahy, kde se tehdy v době probuzení konala velká shromáždění. My jsme byli jednou z men ších církví. Ne s každým jsme si rozuměli a ne všechno jsme brali, ale tehdy to na mě nedělalo dojem nějaké vyhraněnosti.

Pak došlo kvůli rozdílnému názoru na to, co je a co není z Ducha, k přetnutí styků našeho sboru s církví v Brně, se kterou jsme do té doby úzce spolupraco vali, a jezdili jsme už jen do velkého sboru jiné církve v zahraničí. Pastor tohoto sboru byl nadlouho jediným člověkem, který měl u vedení naší církve nějaké uznání. Ale bylo to dočasné. Vyhraněnost názorů se zostřovala, rozpory pokračovaly, laskavé

pobídky k pokání z pýchy ze strany zahra ničního sboru a prosby o nepřerušování kontaktu byly naším vedením odmít nuty, ten obrovský charismatický sbor naši vedoucí prohlásili za odpadlíky a my jsme se – jako „jediná správná církev“ –ocitli už definitivně a zcela odříznuti od věřících z jiných církví. Konec návštěv, konec kontaktů se všemi. Zůstal kazatel, který se nikomu nezodpovídá, a JEHO sbor. Nebylo žádoucí, aby k nám chodili lidé zvenku – nevěřící by se museli pod řídit okamžitě a ve všem vedení a věřící z jiných sborů byli označováni za zvědy. Byli jsme výjimeční. Nikdo nejde za prav dou jako my.

A přišly změny. Po krůčkách. Evangelizace zmizela. Lidé si to prý nezaslouží, je to jako házet perly sviním. Vedoucí skupin našeho sboru se museli řídit pokyny vedení, nebo už vedoucími nebyli. Přes uvaděče u vchodu nikdo cizí neprošel. Kázání začala být dostupná jen na přístupový kód. Číst se mohla jen „doporučená“ literatura. Desátky členů mizely v neprůhledném účetnic tví a v milionovém osobním vlastnictví, většinou v soukromých nemovitostech v Praze a v zahraničí. Lidé se začali vzá jemně urážet a ponižovat.

Začínal jsem vidět, že církev v Bibli je jiná, než jak ji prezentuje náš pastor. V listu do Korintu jsem viděl rozdíl jeho přístupu a povahy s těmi Pavlovými. Pavel se poklá dal za nulu s tím, že se ztrapní kdekoliv jen proto, aby někoho pro Boha získal – to by u nás možné nebylo. „Už se za ně nemod lete, když nechtějí činit pokání.“ Tato věta zněla u modliteb na shromáždění stále častěji. Na všechny se nadávalo. Na nevě řící, na ostatní církve, na odpadlíky. O tom byla kázání. Všichni jsou ve špíně a hřeší. Jen naše církev je čistá – díky pastorovi, který nás před tou špínou chrání. Nikde se nežije tak dobře jako v naší církvi. Když byl na kázání záskok, byla to óda na velikost pastora a my jsme byli pakáž, která si ho nezaslouží. On byl označován za dru hého Mojžíše a my za lid, který Mojžíše nevděčně skoro umořil k smrti, i když on ho dál miloval.

Běžnou formou kázání se stala lež smíchaná s pravdou a profesionální mani pulace, které si jednodušší člověk nebyl schopen všimnout. Běžnou formou vlivu na chování členů byla doporučení spo jená s postihy za jejich neposlechnutí. Separace nebo vyloučení ze sboru. Člověk by přišel o všechno – o rodinu, o kamarády. Nesmělo se mluvit o pochybnostech.

v šílené době oceňující především úspěch a výkon, přičemž k úspěchu je třeba mít samozřejmě moc a schopnosti. Učedníci zřejmě zakusili prožitek vlastní důležitosti, mimořádnosti a neu vědomili si, na jak maličkém rybníku se pohybují. Jako ani my v Církvi bratrské si nemusíme uvědomovat, že jsme malí, nepatrní a náš rybníček je skutečně titěrný. Je vlastně úsměvné (v Božích očích především) uspokojivě se opájet jakýmsi duchovním úspěchem, když sbor šlape a roste, ale stejně tak obráceně je bolestně úsměvné propadat se do zármutku, když se nám v církvi a ve sboru nedaří, když se porovnáváme s jinými (samozřejmě úspěšnějšími) a my zakoušíme bezmoc. Radujme se, že jsou naše jména zapsána v nebesích!

Resumé

Jak chutná moc v církvi? Jako všude, jen záleží na tom, komu chutná a kdo po ní prahne tak, že bez ní nemůže být, anebo pro

koho je pouze věcí služebnou. Pro někoho je moc jen propůjče ným nástrojem či schopností k dobrému, pro druhého je drogou – tatáž moc s dvojím účinkem. Jako oheň nebo jaderná energie – dobrý sluha, zlý pán.

Jestliže jsme na začátku vzali vážně varování rabína Jonathana Sackse, poučme se i od jeho kolegy Harolda Kushnera: „Můžete někoho milovat a dát mu prostor a právo být sám sebou, nebo se můžete snažit ho ovládat, přinutit ho, aby dělal, co chcete vy, ať už je to pro jeho dobro, nebo pro posílení vašeho ega. Ale obojí najednou dělat nemůžete.“

Tady je dělicí hranice moudré autority a prosazování moci v církvi nepodléhající otcovsky nadřazenému a svůdnému paternalismu. To si musí každá „hlava“ ve vedoucích funkcích v církvi dopředu probojovat, jako Ježíš na poušti, anebo ale spoň dodatečně odejít na poušť a nezbytně projít ďábelským pokušením moci.

SVĚDECTVÍ

snaží se je izolovat od rodičů a všemožně jim projevovat lásku „matičky“ církve. Lidé, kteří ze sboru odešli, své děti od jejich puberty neviděli.

Teď s odstupem času, když už jsem z toho venku, jsem přesvědčen, že lidé v této církvi vůbec netuší, co je to křesťan ství. Je to moc smutné.

Výhrady kohokoli z členů církve vůči vedení (tedy vůči Bohu) se musely nahlásit. Běžně se udávali i členové rodin navzájem. Nabralo to obludných rozměrů. Motivem všeho byl strach. Lidé měli a mají obrovský strach. Už by nikdy neviděli své děti, rodiče… O lásce se mluvilo jen jako o pravdě – když někoho miluji, natvrdo mu naserví ruji pravdu, a když ji nepřijme, tak pohrdl. S takovým ani nejezte. „Když odešel do jiného sboru, jde do zahynutí.“ „To dítě se musí obrátit, nebo ho vyhoďte. Dělá si z vás srandu!“ Pastor býval vzteklý, kázání prošpi kovaná vulgarizmy. Uvědomoval jsem si, že tam nemohu nikoho přivést. Za svou církev jsem se začal stydět.

Nátlak na rodiny byl obrovský. Hodně rodin se úplně rozpadlo. Rodiče proti dětem, prarodiče proti vnoučatům. „Snad si nemy slí, že dostane něco k narozeninám, když se nechce obrátit!“ Byl jsem svědkem toho, že se čekalo, až dítěti bude osmnáct nebo až dostuduje, aby ho vyhodili z domu. Zavírali ho doma v pokoji, nesměl s rodiči jíst ani se s nimi potkat v kuchyni, nesměl vylézt, když měli návštěvu, ignorovali ho, zřekli se ho. Prý to Bůh také tak dělá, když nepo sloucháme. No nevím… Mně Bůh řekl, že mě nikdy neopustí a nikdy se mě nezřekne. (Žid 13,5) Když je to naopak – že chtějí ode jít rodiče a děti už nejsou malinké – tak cír kev „přebírá autoritu nad dětmi odpadlíků“,

Ale tehdy to nebylo lehké vidět. Na všechno v Bibli měl pastor svůj vlastní, velmi přesvědčivý výklad. Kdo byl zadobře s vedením, byl před ostatními vyvýšen, že je na tom duchovně dobře. S lidmi, kteří přemýšleli jinak, byly vedeny procesy. Řekli jim, že se už nikdy nebudou moci vrátit k Bohu, že ztratili rozeznání. Není pro ně cesta zpátky. Někteří se pak museli léčit na psychiatrii nebo se pokusili o sebe vraždu. Ostatně – takto se za ty lidi po jejich odchodu sbor „modlí“: „Ať se zblázní, ať umře.“ Protože David se také tak modlil proti svým nepřátelům. A ten, kdo odpadne od pravé víry, je Boží nepřítel. O tom, jestli to třeba není ten nepřítel, kterého máme podle Pavla milovat a kterému máme dobrořečit, se už nepřemýšlelo.

Ale mně to vrtalo hlavou. I ďábel přeci argumentuje Božím slovem.

Vždy, když jsem narazil na něco divného, přesvědčilo mě, že v Božím slově to je psáno

Jaké že to je pokušení? Něco málo z toho pozoruhodně naznačuje kanadský psycholog Jordan Peterson: „Ďábel Kristovi nabídne všechna pozemská království. Tak zní svůdná píseň světské moci (dodejme i církevní) – možnost vládnout a poroučet všem a všemu. Kristus může used nout na samotný vrcholek dominanční hierarchie… To ale není vše. Takové povýšení společenského statusu rovněž otevírá dveře dokořán niterné temnotě každého člověka.“

Ježíš obstál, to víme, nepoklonil se ďáblu, vzdal se vábení moci a stálo ho to nakonec kříž. Je třeba, aby chom obstáli i my, aby se v nás v touze po moci a vlast ním úspěchu neprojevila niterná temnota, která přestane respektovat svobodu druhých. Je třeba obstát, říci radi kálně ďáblu NE, jen tak se v nás prosadí blahodárná moc Ducha svatého. ■

Výběrové řízení

Nadace Mezinárodní potřeby hledá výkonného ředitele na plný úvazek

Místo výkonu práce je kancelář v České Třebové, částečná práce z domu je možná po dohodě a zaučení. Práce je spojena s cestováním v ČR i do zahraničí, odpovědností za tým spolupracovníků a komunikací v angličtině.

Předpokládaný nástup: Od 1. 8. 2023 jako asistent ředitele, od 1. 4. 2024 samostatně jako výkonný ředitel.

Máte-li zájem u tuto práci: Nejpozději do 31. 12. 2022 napište na e-mail petr.horacek@mezinarodni-potreby.cz, přiložte svůj strukturovaný životopis, popište, proč se ucházíte o tuto práci a jaké jsou Vaše předpoklady k ní. Uveďte kontakt na vedoucího svého sboru/společenství, kde jste závazným členem.

Nadace Mezinárodní potřeby je křesťanská nezisková organizace. Podporuje přes třicet lektorů primární prevence v ČR, v sedmi zemích světa umožňuje chodit do školy chudým dětem v programu Dálková adopce PLUS® a podporuje další rozvojové a humanitární projekty.

jinak. Těch věcí přibývalo a už to nebylo zanedbatelné. To světlo, které vycházelo z Bible, nesláblo. Všem to dopo ručuji – nenechte si ji vzít, čtěte ji, sami, proste Boha, abyste rozuměli. Bylo těžké nečíst ji pod vlivem toho, co se kázalo – každý týden jsme měli intenzivní několika hodinová kázání a skupinu. Člověk ale prostě tolik času nemá, tak doporučuji všem nějakou dobu neposlouchat nebo nechodit a někam se zavřít s Biblí a číst jen pro sebe, bez „výkladu“. Zato s výkladem Ducha svatého. Čtěte evangelia, přemýšlejte, jak se Ježíš choval k lidem, jak byl pokorný. Vykašlete se na jeden nebo dva verše o odpadlících. Musíte číst v kontextu celé Bible! Každá sekta vytrhuje verše a na těch staví své odlišné učení.

Pak jsem jednou poslouchal kázání jednoho kazatele z CB. Kázal evangelium, o lásce a o spasení… o tom se u nás už vůbec nemluvilo. Mluvil o ohledech na druhé, aby člověk nebyl špatným příkladem – a byla z toho cítit láska k ostatním. Potom mluvil o Lotovi a několikrát řekl: „Jestli víš, že jsi někde, kde nemáš být, tak odejdi dnes.“ Lot zůstával v Sodomě, a ještě tam zatáhl i celou svoji rodinu! Mluvil ke mně.

Je velmi důležité odejít rychle. Jinak vás rozloží psy chicky a nevíte nejen čemu vlastně věříte, ale už pomalu ani jak se jmenujete.

Dnes patříme do sboru, kde je všechno jinak. Je tam pravda, ale i láska. Nejsme dokonalí, pořád jsme pozna menaní tím, co jsme prožili, ale je to pro mě oáza.

Na moc v církvi jsem nezahořkl. Autorita být musí. Ale nesmí se zneužívat. Člověk ale buď autoritu má, nebo ne. Neuroticky si ji vydupávat nelze. ■

www.mezinarodni-potreby.cz Jsme na sociálních sítích a YouTube. Další informace na tel. 732 373 573 nebo na petr.horacek@mezinarodni-potreby.cz

P Ř I J M E M E

O NÁS

F nadace je již 28 let zaměřena na rozvoj a šíření křesťanských duchovních hodnot, patří mezi 10 největších nadací a nadačních fondů v ČR

L o k a l i t a p r a c o v i š t ě : p ř i m ě ř e n á d o s t u p n o s t p r o t ý m o v o u s p o l u p r á c i v O s t r a v ě a O l o m o u c i

V a š e ž i v o t o p i s y s p o l u s k r á t k ý m d o p r o v o d n ý m t e x t e m p r o s í m z a s í l e j t e n a e m a i l o v o u a d r e s u : t o m a s u r b a n @ f n a d a c e c z

V í c e i n f o r m a c í n a l e z n e t e n a w w w f n a d a c e c z / a k t u a l i t y /

A D M I N I S T R Á T O R A D Á R C O V S K Ý C H F O N D Ů

ZKORUMPOVANÁ RUSKÁ PRAVOSLAVNÁ CÍRKEV

text PAVEL ČERNÝ

Celé církevní dějiny přinášejí mnohá svědectví o podléhání či tvrdém zápase s těžkými pokušeními. Nakonec už na stránkách Nového zákona čteme o Šimonovi, který si chtěl koupit Ducha svatého, o sexuálních výstřelcích v korintském sboru či o nepod dajnosti těch, kteří zneužívali svou moc. Během staletí se roz víjející hierarchická struktura církve stala přímo ideálním pro storem pro zneužití moci nad druhými lidmi. Velká moc, často spojená s bohatstvím, zkorumpovala již nejednoho církevního představitele v hierarchických církvích, ale v současné době např. i v některých nezávislých mega-sborech. Současný historik Timothy Snyder napsal ve své výborné knížce „Cesta do nesvobody“, že „je třeba probudit lidi i některé křesťany“, aby se vzepřeli uplatňování nepatřičné moci nad dru hými. Jeho kniha se týká historického vývoje ruské společnosti se zaměřením na filozofii tzv. „ruského světa“ a role Ruské pra voslavné církve. Není pochyb o tom, že v ruském pravoslaví je mnoho poctivých a upřímných křesťanů. Ovšem současné zko rumpované vedení, opilé církevní i politickou mocí, je velkou ostudou a ohrožením života této církve.

Již jednou se v historii této bohaté církve stalo, že bolševická revoluce (1917) smetla moc a pýchu Ruské pravoslavné církve. Církev přišla nejen o majetky, tisíce kněží skončily v gulagu či na popravišti. Postupem doby se tato církev znovu dostávala na výsluní veřejného života. Lidé v Rusku nebyli nasyceni komunis tickou ideologií a hledali hlubší zakotvení pro své životy. V době 2. světové války pravoslavná církev darovala zlato na nákup zbraní a mnozí z jejích řad osvědčili velkou statečnost v boji s německým nacismem. To církvi pomohlo k novému respektu. Žel, historická zkušenost z doby carského Ruska a Sovětského svazu nebyla uplatněna. Jestliže si v mnoha zemích římskoka tolická církev a různé protestantské církve uvědomily nebezpečí korupce státní mocí, potom o Ruské pravoslavné církvi to neplatí. Od 50. a 60. let minulého století se začala vytvářet různá propo jení se státní mocí a na biskupské stolce přicházeli ti, kteří začali využívat moc, která jim byla svěřována. Propojení bylo za čas tak silné, že různí biskupové a metropolité se stali loutkami v rukou státní moci. Dostávali různé výhody a odměňovali se loajali tou ke státnímu zřízení a sovětské ideologii. Ruská pravoslavná církev vstoupila i do ekumenických struktur a vysoké čepice jejích představitelů byly brzy vidět i mezi prezidenty Světové rady církví. Najednou nevadilo, že tito reprezentanti církve byli

zároveň agenty KGB (státní tajné bezpečnosti) a tvrdě prosazo vali sovětskou ideologii zabalenou do pokryteckého mírového úsilí. Ekumena se přestala ptát na kořeny zhoubné ideologie a na pozadí těchto představitelů církve. Ruské pravoslavné církvi se ustupovalo z cesty a to se, žel, děje dodnes.

V současné době je jedním z nejkřiklavějších příkladů korupce mocí osoba moskevského patriarchy Kirilla, bývalého agenta KGB, kolegy prezidenta Putina. Oba začali vytvářet exemplární příklad zkorumpovaného režimu, který se přelévá z vládních struktur do církve a naopak. Kirill má za svou podporu nebývalé výhody a patří k nejbohatším lidem v Rusku. Putin má od něj podporu církve a dostává vizitku člověka, který se chodí do chrámu mod lit a hledat Boží vůli pro svou hrůzovládu. Kirill dostal na kraji Moskvy nově vybudovaný chrám ruských ozbrojených sil, ve kterém jsou na stěnách tanky a vojáci se samopaly. Tam káže a žehná vojákům a ruským zbraním, aby bránili Rusko před zka ženým Západem. Není pochyb o tom, že Západ je v mnohém zkažený, ale nápravu nelze provádět tanky, letadly a raketami. Kirill jako podporovatel Putina a fašistické ideologie „ruského světa“ je osobně zodpovědný za podporu zabíjení, znásilňování žen a dětí a rozbíjení domovů milionů Ukrajinců. Pokud se někdo v církvi proti ruské agresi vzbouří, je okamžitě umlčen, a to nejen od státního režimu, ale také ze strany církve. Vedení Ruské pravo slavné církve je zkorumpované mocí a stává se otřesným příkla dem pokroucení Kristova evangelia v současném světě. Válečná rétorika této církve dnes nemá ve světě obdoby a její mocenské ambice těžce poznamenávají ji samotnou a zároveň podkopávají svědectví o Kristu v tomto světě.

Lubomír, 60 let: První krok je si přiznat, že nejsem proti zneužití moci imunní. Jsme nejvíc ohroženi tím, o čem jsem si jisti, že se nám stát nemůže. S tím souvisí poctivé přiznání deficitů v našem životě. Nemějme na sebe mírnější kritéria, než jaká jsou na členy církve.

Dobrým kontrolním signálem je to, nakolik jsme ochotni naslouchat i kritic kým pohledům ostatních a zda se nám nějakých dostává. Pokud už dlouho nikdo z našeho okolí neupozornil na nějaký nedostatek v našem životě, nemusí to být známkou naší zralosti, ale známkou toho, že kolem sebe vytváříme nedotknu telnou atmosféru.

V církvi by měla být atmosféra důvěry a podpory. Ta nebrání tomu, abychom měli cíleně budované otevřené vztahy, kdy nás někdo z našeho okolí je připraven upozornit, když se v našem jednání zne užití objeví.

Milan, 49 let: Snažím se fungovat týmově – zapojit staršovstvo a každého, kdo má chuť přiložit ruku k dílu. Je třeba pokory a rozlišovat vnitřní motivaci, aby hlavní nebylo prosazovat sebe, ale dobro pro celek. Někdy jsou manipulace a zneužití moci schované do zbožného hávu. Pomáhá mi otevřená, upřímná komunikace.

Robert, 50 let: Duchovní moc má pokorně sloužit druhým k jejich dobru a růstu. Svou pastorační práci, kde je riziko zne užití moci asi největší, se proto snažím pojímat předně jako duchovní dopro vázení, kde hlavním motorem změny je působení Boží milosti a svobodné lidské rozhodování a „moc“ není k ničemu. Snažím se nebrat sám sebe moc vážně. Pomáhá mi modlitba, radost z evangelia,

sebereflexe a přátelé, kteří mi řeknou pravdu. Dobrá spolupráce se staršov stvem. Vděčnost Bohu za jeho mocnou milost, která stačí.

z pohledu příležitosti podlehnout onomu pokušení jsou třeba kázání, která zamířím proti konkrétním lidem.

Pavel, 62 let: Jak se bráním pokušení zneužití moci v církvi? Tím, že nerozho duji sám, ale rozhodujeme kolektivně jako staršovstvo. V osobních rozhovo rech se pak snažím příliš netlačit, ale zachovat druhému svobodný prostor.

Které situace jsou zvláště rizikové? Asi nejvíc napomínání. Obecně tam, kde to člověk myslí dobře, ale neuvědomuje si, že zašel příliš daleko a neponechává druhým svobodu.

Jaroslav, 57 let: Nezneužívat moc v církvi mi pomáhá vědomí, že církev není moje, ale Pánova, dále pak touha připodob ňovat se Ježíši, který přišel sloužit, ale také ochota připustit si k sobě někoho, kdo mi dá upřímnou zpětnou vazbu. Jako rizikové z pohledu vzniku vnitřního zdroje onoho pokušení mi přijdou situace, kdy se mi zdá, že jsem od členů společenství nespravedlivě posuzován. Jako rizikové

Tomáš, 53 let: Nebezpečí zneužití moci v církvi bych rozdělil do tří oblastí: 1. neadekvátní obvinění ze zneužití moci; 2. reaktivní nezdravé použití moci a 3. dlouhodobě zneužívající chování. Třetí kategorie není tak častá, ale i v CB se setkáváme s osobnostními poruchami nebo s dlouhodobým vztahově nezdra vým prostředím. Tam musí často přijít vnější pomoc. Pro většinu pracovníků v církvi je asi největší riziko v kombinaci první a druhé oblasti – tedy neadekvátní obrana člověka pod tlakem. Zpětně hod notím některé situace, do kterých jsem se dostal, jako svá selhání a je mi líto, že jsem v nich nebyl zralejší. Kdykoli vidím, že se u mě či u druhých ukazuje ten dence k sebeobhajobě, bliká mi varovná kontrolka.

Radek, 46 let: Církev a její služebníci jsou ustanoveni Bohem. Na druhou stranu jsme lidská organizace a my, služebníci, jsme stejně hříšní lidé s pokušeními, kterým někdy podléháme – ostatně jako ostatní. Když si povídám s lidmi, kteří byli zneužiti církví nebo dokonce některým služebníkem, nutí mě to k zamyšlení nad sebou samým, k ostražitosti, ale i k otáz kám, jestli jednáme dostatečně pokorně, zda je nám v církvi úcta a důstojnost bliž ního posvátná. Riziková mi přijde chvíle, kdy mám pocit moci. V takové chvíli si musím připomenout: „Cokoliv jste učinili těmto maličkým, mně jste učinili. Kdo chce být první, buď otrokem všech.“ Bez těch, kteří nastavují zrcadlo mé pýše, si to nedovedu představit. ■

Jak se bráníte pokušení zneužití moci v církvi? Které situace jsou zvláště rizikové?

na anketu odpovídali PASTOŘI A KAZATELÉ CÍRKVÍ CB, ECM A KS připravil RADEK NOVOTNÝ

SICILSKÉ DOBRODRUŽSTVÍ

text RADEK NOVOTNÝ a KRYŠTOF foto ARCHIV AUTORA

Děti prý potřebují zažít tátu jen pro sebe. Takže když mají naše děcka dvanáct, můžou si vybrat dobrodružství s tátou. Kryštof si vybral Sicílii. Aby to nebylo fádní, roz hodli jsme se jet nablind. Žádná cestovka, zajištěné ubytování, nic. Pouze batůžek, spacák, hamaka, ešus, vařič, čtyři kusy prádla a solární nabíječka. Pomodlili jsme se a vybrali si nejlevnější letenku směr Palermo.

„Nechceš do kokpitu?“ zeptal se stevard Kryštofa. A už seděl místo pilota. Nad půlnoční Prahou letadlo vykroužilo spirálu a zamířilo na jih. Po hodině nastalo v letadle zděšení. Kapitán hlásí poruchu. Prý klimatizace. Ale kdo ví? Snad ne Kryštof…! Čeká nás nouzové přistání. Kolem dvou set různě vytočených lidí, včetně dětí, ste puje v letištní hale milánského letiště. Náhradní letadlo není a nebude. Přijel autobus a dopravil nás do hotelu. Spolucestující začali skupovat ranní letenky. Horlivé nakupování rázem vyšponovalo cenu až čtyřnásobně. My zůstali v klidu. Měli jsme sice plán, ale i tohle bylo dobrodružství. Čtyřhvězdičkový hotel je luxusní. Prý ho platí až čtrnáct dní letecká společnost, dokud nepřijde s řešením. Prima. Snad to nebude tak rychlé. Dali nám pokoj s obrovskou postelí, velký jak náš obývák. K němu dvě koupelny, balkón a hlavně – klimatizaci. Usnuli jsme hned. Ráno začalo snídaní. Všechno, co si nenasytné oči dvou hladových kluků představí. Od dokonalé ranní italské kávy přes klobásky, sýry, líva nečky, výborné koláče, ovoce, sladkosti a ještě víc. K obědu steaky a k večeři, po předkrmu z italských raviol, losos. Třikrát denně senzační jídlo.

Dny trávíme s novými přáteli z letadla. Navštěvujeme centrum Milána, Muzeum Leonarda da Vinciho a katedrálu. K dennímu programu patří kulečník, ping-pong, posilovna a večer filmy. Dokonce za námi přijel kamarád z Mantovy, který nás před pár lety zachraňoval, když se nám roz bilo auto.

Za šest dnů bylo i toho luxusu příliš. Hledáme nejlevnější letenku k moři. Miláno-Sardinie. Je

neděle. Po ranní koupeli ve vysněném moři se vydáváme hledat baptistickou misii na kraji Cagliari. Na bohoslužbě je asi patnáct lidí. Zazpíváme pár známých písní z kancionálu a pak americký misionář Christopher vyzývá Kryštofa k přednesu modlitby Otče náš v češtině. Hned se cítíme jako doma. Po shromku jsme pozváni na oběd. Specialita Sardinie. Je libo steak z koně nebo selátko? Děcka volí ravioly jako pěst a chlapi maso. Navrch kopec zmrzliny. Když se ptáme na nejlepší pláž, jsme odkázáni na Costa Rei. Ta je ale dvě hodiny daleko! Na pustém autobusové nádraží nás během půl minuty míjí autobus –a zrovna na Costa Rei! Ani si nestíháme koupit lístek – a řidič nás nechává jet gratis. Dva dny na pláži bohatě stačí. Cestou na letiště ještě pro cházíme historické centrum Cagliari a kupujeme pizzu a hromadu zmrzliny.

Let do Prahy byl Pánem Bohem opět připra vený do detailu. Původní let ze Sicílie měl mít mezipřistání. Hádejte kde?

Je nádherné svěřit kontrolu nad svým živo tem (i dovolenou) do Božích rukou. Za lubem má vždycky víc, než si dokážeme představit. ■

RADISLAV NOVOTNÝ

kazatel ve Sboru Praha 1 Soukenická, člen Redakční rady časopisu Brána

Vězňova cesta

Program, který motivuje vězně ke změně vlastní identity, absolvovalo ve věznici ve Stráži pod Ralskem už 126 vězňů.

Projekt Brno-Kounicova

Co všechno se děje kolem projektu na přestavbu stoleté modlitebny CB? Jak se musely změnit plány? Jaká je duchovní vize sboru pro nové prostory?

PROJEKT iNform

STAVÍME KOSTEL

Váš sbor se rozhodl realizovat projekt velké přestavby modlitebny. Z kolika možností jste vybírali?

Na úvod je třeba uvést, že původním záměrem nebyla celková přestavba modlitebny. Na počátku našeho uvažování o rekonstrukci stála potřeba opravy stropu hlavního sálu modlitebny, který je ve stavu, že neu možňuje užívání patra nad hlavním sálem. K této potřebě se pak přidala myšlenka, zda nevyužít tuto situaci k celkové rekonstrukci modlitebny, aby lépe vyhovovala současným potřebám. Staršovstvo proto nechalo vypracovat dvě architektonické stu die. Každá ze studií si získala své rozhodné zastánce a odpůrce, a to napříč celým sborem, což hrozilo vyhrocením a rozkolem. Sbor nechtěl jít cestou kon fliktu a upřednostnil jednotu před prosazováním jedné nebo druhé varianty i za cenu výrazně vyšších nákladů. Řešením pak bylo zadání třetí architekto nické studie architektonické kanceláři, ohledně níž jsme získali všeobecnou shodu.

INFOBLOK

Místo sboru: Brno, Kounicova 15

Počet členů: Včetně dětí a přátel zhruba 250 lidí Doba vzniku sboru: 1903 – po několikaleté práci amerických misionářů v tehdejším Brně. Následně po válce v roce 1926 byla otevřena nově posta vená modlitebna na stávající adrese Rozpočet projektu stavby: Stávající rozpočet je přibližně 46 mil. Kč s tím, že přibližně třetinu pro středků má sbor našetřenou a zbývající část by rádi pokryli z půjček od členů a přátel sboru i jiných sborů CB. Přesný rozpočet a také přesný rozsah prací se v současné době ještě upřesňuje. Číslo účtu: 2101004413/2010

Další podrobnosti: modlitebna.online

Rozpočet je 46 milionů a jste středně velký sbor – to je velká finanční zátěž členů do budoucna. Doba je ohledně finanční stability lidí hodně nejistá. S čím konkrétně počítáte?

Sbor chce Boží dům zvelebit tak, aby reprezentoval našeho Pána. Máme pěkné domy a není nám jedno, jak vypadá dům, ve kterém se scházíme k uctívání Hospodina. Ale uvědo mujeme si, že nejde o cihly kdybychom měli nádhernou modlitebnu, do které nebudou chodit lidi, je to falešné a nemá to cenu dělat. Částka 46 milionů vyplývá z odhadu ve studii, který byl proveden před dvěma lety, tedy vůbec nezohledňuje zdražení v průběhu covidu ani dopady války na Ukrajině. Hrubým laickým odhadem se nyní pohybujeme v nákladech kolem 80 milionů korun. Tyto peníze nemáme a ani na ně nevidíme. Architekt teď pracuje na prováděcí projektové dokumentaci. Jeho úkolem je posoudit, zda by se celý projekt dal rozdělil na etapy. Pokud ano, budeme zatím realizovat jen první etapu což je rekonstrukce stropu a patra nad hlavním sálem. Další etapu bychom zahájili až po zaplacení dluhů první etapy. Financovat bychom chtěli z vlastních prostředků, darů členů a přátel sboru a půjček od členů, které budeme splácet.

Máte hodně víry na dokončení takového projektu? Říct, že máme hodně víry, zavání pýchou. Věříme, že to, co děláme, je Boží dílo a takto k tomu přistupujeme. Chceme se nechat vést krok po kroku a s důvěrou vyplout na hlubinu. Současně vnímáme, že rekonstrukce modlitebny je jen prostředek k naplnění našeho poslání a nechceme, aby rekonstrukce spolkla všechny naše zdroje, a to jak finanční, tak i lidské. Nechceme rekon struovat za cenu, že bychom rezignovali na duchovní růst, evangelizaci a pomoc potřebným. ■ ptala se EVA ČEJCHANOVÁ

rozhovor s Lukášem Packem, členem zastupitelstva sboru CB Brno – Kounicova

Z HISTORIE BRNĚNSKÉHO SBORU

Počátky brněnského sboru se datují do roku 1874, kdy do Brna přijíždí Jindřich Schauffler. Brzy museli misionáři řešit otázku, zda nově obrácení lidé zůstanou v reformované církvi, či nikoli. To vedlo roku 1880 k založení Svobodné reformo vané církve. Misionáři se však museli vrátit zpět do Ameriky a sbor zůstal na dlouhá léta bez kazatelského vedení.

Rok 1903 byl pro sbor přelomový přišel kazatel Josef Kostomlatský. V té době se počet věřících rozrůstal. V roce 1907 byli za členy sboru přijímáni první lidé z Bohumilic, kde má sbor dodnes stanici. V roce 1908 bylo rozhodnuto o stavbě nové modlitebny, kde byl sbor až do roku 1918. Byla to požehnaná doba. Když v roce 1918 kaza tel Kostomlatský zemřel, sbor se ocitl nejen bez duchovního vedení, ale i bez prostor pro setká vání.

10. prosince 1918 byl ustanoven První brněnský sbor. Kazatelem se stal Bohumil Procházka. Začali se scházet na Kolišti ve školní místnosti. Následující rok byl k tomuto sboru připojen sbor Královopolský pod vedením bratra Josefa Fajfra. Kazatel Procházka odjel do USA, po návratu však na post kazatele rezignoval. Nový kazatel Antonín Josef Gayer nastoupil v lednu 1923. Za jeho působení se v roce 1925 sbor rozhodl koupit dům v Kounicově ulici. Podařilo se sehnat dostatek peněz, a tak mohla stavba modlitebny dle návrhu bratra Františka Uherky začít. Slavnostní otevření proběhlo 19. září 1926.

Po odchodu kazatele Gayera se v brněnském sboru do konce války vystřídalo několik kazatelů. Poválečné období zosobňoval kazatel Adolf Pospíšil, bývalý farář ČCE, zvolený v roce 1945. Během svého působení zde sepsal nejucelenější historii brněnského sboru. Odešel v roce 1964. Dalším kazatelem se stal Jan Urban. Sloužil zde do roku 1983. V době jeho působení se modlitebna na konci 60. let rekonstruo vala a rozšířila. Stavba byla prováděna svépomocí za řízení bratra Františka Karpíška. Později se začalo říkat rozšířené části modlitebny „Karpíškův sál“.

Když začal kazatel Urban působit v Radě CB, potřeboval brněnský sbor dalšího kazatele. Stal se jím tehdy čerstvě vystudovaný Bronislav Kaleta. Rokem 1983 služba Jana Urbana v brněnském sboru neskončila stal se druhým kazatelem a na místo správce přišel Stanislav Heczko. Toho vystřídal kazatel František Marek. Od roku 2000 do 2004 se o sbor staral Roman Neumann, po kterém sbor spravoval Jan Asszonyi. Ten ve sboru sloužil do roku 2020.

Nová kapitola dějin brněnského sboru se otevírá příchodem kazatele Karla Hůlky. ■ Z dobových pramenů DAVID FAJFR

OTÁZKA ... NA KARLA HŮLKU

duchovního správce

sboru CB Kounicova

Jaká duchovní vize projekt provází?

Stavební obnova sborové budovy by měla, kromě vrá cení užitné a estetické hodnoty na úroveň v době jejího vzniku, vyjádřit i touhu nebýt jen společenstvím udržujícím stávající stav, nebo dokonce obráceným do minulosti. Chceme být těmi, kdo si uvědo mují, že jako Boží lid tu nejsme sami pro sebe, ale pro Pána a lidi kolem nás. Chceme být těmi, kdo budují nejen tuto stavbu z cihel, ale kteří také staví ten skutečný Boží dům z živých kamenů (viz 1. Petrova 2,5). Při tom všem vnímáme, že budouc nost je v Božích rukou a Pánu Bohu se z ruky nic nevymkne, jakkoliv se zdá, že se obzor zatáhl novými hroz bami a nejistotami.

Naproti všem možným rizikům a pochybám si můžeme připome nout třeba slova proroka Jeremjáše, který zdánlivě nevhodně píše svým krajanům deportovaným do vzdálené země: „Stavějte domy a bydlete v nich, vysazujte zahrady a jezte jejich plody…“ (Jer 29,5).

A dodává: „neboť to, co s vámi zamýšlím, znám jen já sám, je výrok Hospodinův, jsou to myšlenky o pokoji, nikoli o zlu: chci vám dát naději do budoucnosti.“ (Jer 29,11).

Z tohoto úhlu pohledu se chceme dívat jak na naše životy, tak i na při pravovanou rekonstrukci.

MISIE iNform

SROZUMITELNĚ PŘEDAT KŘESŤANSTVÍ NA INTERNETU

Poznat Ježíše, duchovně růst a zapojit se do lokálního společenství křesťanů – to jsou cíle neziskové organizace HledamBoha.cz. Hledajícím nabízí možnost se online propojit s vyškolenými dobrovolníky, takzvanými e-kouči, absolvovat online kurz a případně schůzku s konkrétním člověkem v lokalitě, odkud hledající je.

Projekt HledamBoha.cz začal vlastně velmi nená padně. Jeden Francouz vytvořil web, kde lidé mohli pokládat otázky o Bohu a víře. A ukázalo se, že spoustu lidí má tyto otázky. „Web doslova „explodoval“ počtem vzkazů,“ popisuje koordinátor projektu HledamBoha.cz Jan Heřmanský. „O pár let později jsme tento web spus tili v Čechách a k velkému překvapení všech to také začalo fungovat!“

Celá organizace reaguje i na to, jak velký podíl lidí v Česku se nehlásí k žádné církvi. „Přitom zájem o duchovní věci je v české společnosti ohromný. Nedá

NĚCO MEZI KOSTELEM A

ULICÍ

Jak spolek NA CESTĚ vznikl?

Díky Boží inspiraci. V roce 1990 přijel můj kamarád z Hamburku nadšený z křesťanské kavárny, do které zvali lidi z ulice. Čerstvě po pádu komunismu mi to připadalo jako z říše pohádek. Představa úplně obyčejné práce v kavárně spojené s křesťanstvím a službou lidem mě ale nadchla. A začala jsem se za to modlit. Po mateřské jsem našla práci v Klíči, který se soustředí na první stupeň práce s drogově závislými na ulici. Z pískoviště od malých dětí jsem šla rovnou k lidem na tvrdých drogách. Pak se

se říci, že by Češi byli nevěřící. Češi nejsou ateisté, ale „něcisté“. Věří v „něco“ mezi nebem a zemí,“ popisuje Jan Heřmanský. „Něcismus však neobstojí ve chvílích osobní krize a neřešitelných problémů. V té chvíli lidé hledají odpovědi. Neobrací se však zpravidla na církev,“ dodává.

I proto autoři webu nechtěli zůstat jen u stránky s otázkami. Přibylo dnes už padesát dobrovolníků a z webu se stala organizace. „My dobrovolníky nazý váme „e-koučové“, protože lidi doprovází především

ty modlitby začaly nějak konkretizo vat přišlo mi dobré začít pracovat s těmi mladými lidmi ještě dřív, než se dostanou na jehly. Tak jsme u nás v obýváku založili spolek NA CESTĚ.

Naplnily se představy, které jste o té práci měli na začátku?

Naplnily se v tom smyslu, že nám Pán Bůh v podmínkách, ve kterých jsme, posílal lidi a že jsme se jim snažili zpro středkovat Boží lásku, jak jsme to jen uměli. A víru a lásku Ježíše. Další představa byla, že tuto práci budeme finan covat dary z církve nebo z nestátních zdrojů. Chtěli jsme, aby to bylo něco mezi kostelem a ulicí. Ale abychom se tomu mohli věnovat na plný úvazek, museli jsme se začlenit do Zákona o sociálních službách. Přesto tomu Pán Bůh žehná před osmi lety jsme otevřeli službu následné péče pro závislé na alkoholu a drogách a pro lidi s úzkostnými poruchami. Z velké části nás financuje stát.

rozhovor s Mgr. Miriam Hurtovou, terapeutkou ve spolku NA CESTĚ Vsetín

říjen 2022

skrze kladení otázek a využívají hodně koučinkových principů,“ popisuje Heřmanský. Na webu také fungují online kurzy, které přináší základy křesťanství, i různé tematické kurzy o problé mech, které lidé řeší. Zájemci si proto mohou vybrat kurzy jako „Proč Ježíš?“, „Nebe, peklo, ráj“ nebo „Jak budovat hluboký vztah s Bohem“. Během kurzu s člověkem mluví právě přidělený dobro volník, kurz s ním prochází a odpovídá na jeho dotazy. „Smyslem je především srozumitelně prezentovat křesťanství na internetu, odbourat prvotní bariéry, které lidé mají, a pomoci jim najít místo ve společenství křesťanů v jejich okolí,“ vysvětluje Jan Heřmanský. Hledajícím tak často organizace hledá dobrovolníky ze stejných míst. Aby zkrátka bylo co nejjednodušší překlopit online kontakt do offline setkání. „A ve větších městech to docela pěkně funguje,“ pochvaluje si ředitel. „Největší bariérou je samozřejmě přijít přímo

INFOBLOK

Práci organizace můžete finančně podpořit. Teď navíc běží akce „Double podzim“. Každá darovaná částka, kterou orga nizace získá, bude zdvojnásobena. Dary zcela nových dárců budou ztrojnásobeny. Pro své fungování organizace potřebuje vybrat dvě stě tisíc korun. Víc informací na HledamBoha.cz.

do církve. Na to lidé z online prostředí sbírají sílu nejdéle třeba i několik let. Proto většinou začínáme u osobních setkání.“

A data ukazují, že křesťanství na internetu funguje. Ročně jsou členové organice v kontaktu s více než tisícovkou lidí. Kurzy pro šlo přes pět tisíc uživatelů. „Co se týká efektivity tohoto způsobu, tak z toho, co máme dosledováno, víme, že mezi křesťany přijde každý rok i několik desítek lidí. Toto číslo se snažíme dostupnými způsoby sledovat, protože je to o něco snazší, než se pokoušet posoudit, jestli daný člověk uvěřil, nebo ne,“ říká Jan Heřmanský.

A co říkají na kurzy sami účastníci? „Před kurzem jsem sice měla znalosti o Bohu a Bibli, ale byla jsem ateistka, po kurzu jsem šťastná VĚŘÍCÍ křesťanka!“ (PročJežíš?)

„To byl ten nejlepší a nejzábavnější kurz o křesťanství. Rád bych ho doporučil svým blízkým.“ (Hledačův průvodce Galaxií)

„Příjemné povídání o víře. Líbily se mi otázky na konci jednotli vých kapitol. Jelikož víru s nikým takto nediskutuji, nedostávám otázky, co pro mne znamená Ježíš, co bych mu řekla atd. Je rozdíl něco cítit, ale potom to napsat.“ (PročJežíš?)

„Není snadné na internetu sdílet evangelium. Tento kurz při vede lidi, kteří už aspoň trochu chtějí zjistit, „jak to s tím Bohem vlastně je“. Nejsou to výkřiky do tmy, ale vzniká „sama“ důležitá diskuze, což je skvělé.“ (PročJežíš?)

PAVLA LIOLIASOVÁ ■

Berete jako Boží potvrzení, že ve Vsetíně působíte už tak dlouho?

Beru to jako malý zázrak, protože kolem je hodně velkých orga nizací tohoto typu Diakonie, Charita… My máme pořád jen 5–6 zaměstnanců. Ale budeme tady, dokud nám Pán Bůh neřekne, aby chom dělali něco jiného.

22 let je generace…

Ano, chodí sem už děti klientů. Také pozoruji, jak se ta generace změnila. Co zůstává, je, že potřebují lásku a bezpečí. A pořád je oslovují příběhy. Ale přes technologie se k nim dostáváme mno hem hůř.

Příběhy táhnou… máte nějaký příběh Božího jednání?

Každý, kdo tu přijal Krista, je pro mě příběhem Božího jednání.

Modlíte se za klienty?

Neustále se modlím, v jazyku se modlím pořád. Prosím o moudrost. Ale mluvím s nimi jako profesionál, takže nenabízím modlitbu. Ale

mám pořekadlo, že sem lidé chodí, protože jsou strašně hladoví, a já jim dávám suché rohlíky a jim to stačí. Ale těm, kteří sami začnou mluvit o spirituálních tématech, protože mají tu potřebu, vždycky říkám, že mám v lednici dort, a když ho budou chtít, tak ho vytáhnu. Pokud mě do toho Pán Bůh nevede, tak to na první dobrou neříkám. Čekám, až to lidi chtějí.

Co se v klubu probírá? I nejvážnější témata. Záškoláctví, závislosti, týrání, otěhotnění v patnácti, změna identity…

Co nejdůležitějšího vidíte za sebou, když se za těmi léty ohlédnete?

Že Bůh je věrný. Není to tak jasně vidět přímo v dané situaci a určitě to člověk neřekne, když je ta situace hrozná člověk se té informace jen pevně drží. Vidět to je, až se člověk ohlédne. ptala se EVA ČEJCHANOVÁ ■

Celý rozhovor i s fotografiemi na brana.cb.cz. Přispět spolku NA CESTĚ můžete na dárcovský účet: 2400581157/2010

Z JEDNÁNÍ RCB V PRAZE září 2022

▪ Rozhovor o vikariátu s Tomášem Valíčkem

Rada se setkala s novým studentem ETS a adeptem vikariátu ze Šumperku Tomášem Valíčkem. Povzbudila bratra, aby se v současné době soustředil především na studium 1. ročníku ETS a současně začal sloužit ve sboru v Šumperku s mlá deží. Po roce studia a služby bude opět pozván k rozhovoru o vstupu do vikariátu.

▪ Odbor pro obnovu sborů (Cesta obnovy) Na základě rozhovoru s Pavlem Plchotem

Rada souhlasí, aby bratr zůstal předse dou odboru pro obnovu sborů (Cesta obnovy), podporuje tuto jeho službu.

▪ Připravované vizitace sborů

Do konce roku proběhnou vizitace na těchto sborech: Pardubice, Praha 6 – Dejvice, Vsetín – Maják, Olomouc, Český Těšín a Písek.

▪ Termíny voleb, hlasování, instalací a uvedení

Do sboru Brno Kounicova přichází nový vikář Vojtěch Barota v Brně, předpokládané datum uvedení do služby je 16. 10. 2022.

Rada vzala na vědomí, že bratr Pavel Maňásek byl dne 4. 9. 2022 zvolen druhým kazatelem sboru CB v Písku – Elim od 1. 12. 2022.

▪ Slib nového celocírkevního pracovníka Novým celocírkevním pracovníkem Odboru pro zakládání stanic a sborů (7Z) se stal kazatel Petr Dvořáček, který při jednání Rady složil slib do rukou předsedy Rady CB Davida Nováka. →

CÍRKEV BRATRSKÁ

PASTÝŘSKÝ LIST

Milé sestry, milí bratři, vzpomínám si, že když jsem před pár měsíci psal pastýřský dopis kvůli začínající pandemii, tak jsem si myslel, že nás na dlouhou dobu nic podobného nepotká a že jako společnost i církev časem najedeme do starých a hlavně relativně poklidných kolejí. Mýlil jsem se. Svět okolo nás se „mele“ a leccos z toho začíná stále silněji dopadat i na nás. I proto mnozí hledí do budoucna s obavami.

V tomto kontextu bych chtěl připomenout slova Pána Ježíše: „Já jsem to, nebojte se“. Tato slova byla učedníkům řečena na lodi v bouři, daleko od pevniny, po dlouhém, únavném a hlavně marném několikaki lometrovém pádlování. V tomto jejich rozpoložení k lodi přichází po moři Ježíš. Není divu, že tento nepřirozený úkaz společně s bouří a únavou způsobil úlek, jiný překlad zní „zmocnil se jich strach“. Ježíšova slova „Já jsem to, nebojte se“ vysvětlují, kdo byl onen přízrak chodící po vodě, zároveň nám ale ukazují ještě jeden důležitý rozměr. Strach a obavy, které přirozeně přicházejí v nepříznivých okolnostech, se nevyřeší tím, že se vše k dobrému obrátí, jakkoliv si to všichni přejeme. Změna našich postojů a vnímání situace se odehraje především tehdy, když prožijeme Ježíšovo „Já jsem to“, tedy jsem s vámi, a především proto se nebojte. Něco podobného jsme mnohokrát zažili s malými dětmi. Když se začaly bát, pak klíčové bylo, že jsme je ujistili svou přítomností. Tam, kde je milující rodič, tam je pro dítě svět bezpečný, okolnostem navzdory.

To, co píšu, může znít jako klišé, ale ve slovech „Já jsem to“ je vlastně skryto vše podstatné. Jedná se o poznání Krista a o důvěru v něj. O jistotu, že tam, kde je Pán Ježíš nablízku, je bezpečno, a to nikoliv protože se vše uklidní, ale často navzdory tomu, že je zle.

Někdy přemýšlím, co zásadního nám předali naši otcové-zaklada telé. Co je DNA naší denominace. S jistotou to nedokážu říci, neznám tak dobře naši historii, ale z toho, co jsem vyčetl, se mi zdá, že jedním z klíčových pilířů byla snaha vyvýšit Krista. Když se probírám přede vším Adlofovými spisy, tak se Kristus u něj opakuje stále dokola. Jeho životopisci tvrdí, že „Evangelium je radostná zpráva o spasení v Ježíši Kristu. Této zprávě byl Adlof úplně zcela oddaný. V Kristu, v evangeliu o Spasiteli, viděl lék na celý lidský život.“ (Jan Štěpán)

Chci ukázat, že důraz na Ježíše Krista, na jeho moc, vedení a ochranu naši denominaci zásadně formovalo. I proto jsme tento důraz přijali jako jednu z klíčových hodnot současné Rady. Konkrétně oddanost Ježíši Kristu. (Další dvě jsou otevřenost a odvaha.)

Když společně stojíme před dalším školním rokem, pak okolnosti nejsou nejlepší. Možná horší než kdykoliv jindy. O to více potřebujeme slyšet „Nebojte se, já jsem to!“

Jsem vděčný, že toto ujištění můžeme slyšet jako společenství církve, jako lidé propojení společnou touhou následovat a poznávat

Krista. Moc bych si přál, abychom na konci tohoto školního roku mohli vyznat, že jsme navzdory někdy těžkým okolnostem mohli prožívat, že jsme se tomu, který je Pánem nad dějinami, nejen nevzdálili, ale naopak přiblížili.

v Kristu DAVID NOVÁK ■

VĚZŇOVA CESTA – MOŽNÝ ZAČÁTEK NOVÉHO ŽIVOTA

Zároveň Rada jmenovala od 1. 9. 2022 Davida Nováka novým předsedou Odboru pro zakládání stanic a sborů (7Z) místo Petra Dvořáčka, neboť tyto funkce jsou dle Řádu CB vzájemně neslučitelné.

▪ Nový web CB

V neděli 28. 8. 2022 byli v libereckém sboru CB

Vladimír Brukner a Martin Borisjuk noví služebníci v projektu Vězňova cesta ve vězni cích Liberec a Stráž pod Ralskem. Tento projekt je jedním ze stěžejních programů Prison Fellowship International a klade si za cíl přinést do života vězňů vnitřní proměnu za použití obnovujících principů, tak jak jsou představeny v Bibli. Jedná se o osmitýdenní kurz pro malé skupinky vězňů. K 29. srpnu 2021 jej absolvovalo více než 460 000 vězňů v 39 zemích světa. Ve Věznici Stráž pod Ralskem je kurz reali zován ve spolupráci s kap lanem Martinem Škodou již od roku 2019. Celkově zde mohlo program absol vovat již 126 vězňů. O tom, že to má smysl, svědčí i ohlasy účastníků. Jeden z nich na závěr řekl: „Věz ňova cesta mi dala naději. Každý příběh mi ukázal, že je možné odpuštění a nový začátek. Jelikož jsem vrah a velmi špatný člověk, který bral drogy, přepadával lidi a dělal spoustu dalších špatných věcí. Jsem neskutečně vděčný, že díky víře v Ježíše Krista má můj život další smysl, náplň a také cíl. Moc mě mrzí, že jsem na to nepřišel dříve…“

Ze závěrů tříletého výzkumu, který prováděl Institut pro náboženská studia při Baylorově univerzitě v Texasu a kterého se zúčastnilo na 900 vězňů z různých států světa, jednoznačně vyplývá, že účast v programu Vězňova cesta měřitel ným způsobem zvyšuje motivaci vězňů ke změně vlastní identity (cestou hledání nového smyslu a směru v životě navzdory trestní minulosti a uvěznění) i moti vaci k budování pozitivních charakterových vlastností. Program u účastníků rov něž snižuje negativní emoce a riziko agresivního chování.

Výzkum programu Vězňova cesta tak předkládá důkazy o tom, že dosaho vat při práci s vězni pozitivních výsledků je možné i díky podobně orientova ným programům v úzké spolupráci s kaplany a dobrovolnými duchovními, jejichž následná služba zajistí další péči a vlastní prohloubení životní a duchovní cesty odsouzených.

MARTIN ŠKODA, kaplan Věznice Stráž pod Ralskem ■ Celý článek najdete na brana.cb.cz.

Rada připravuje nové webové stránky a za tím účelem se setkala se zástupci DM Publishing za přítomnosti sekretáře Aleše Čejky. Členové Rady byli podrobně informováni o obsahu analýzy webu, časovém harmonogramu a finančních nákladech. Dokumentace analýzy bude sloužit pro následný výběr zpracovatele webových stránek. Záměrem Rady je, aby nový web sloužil k oslovení lidí mimo církev, ekumenu a samozřejmě aby záro veň dobře sloužil kazatelům a celé Církvi bratrské.

▪ Setkání hospodářů

Rada souhlasí s uspořádáním on-line setkání hospodářů a s doškolením nových statutárů sborů v BOZP, a to v sobotu 26. 11. 2022.

▪ Žádost o souhlas se služební cestou Rada schválila zahraniční služební cestu Romana Touška na Evropský kongres pastorační služby, který pořádá ECPCC (European Council for Pastoral Care and Counselling) v Maďarsku ve dnech 21.–25. 9. 2022.

▪ Časopis Brána

Rada na základě inflace a zvyšo vání nákladů na tisk časopisu navrhla zvýšení ceny předplatného časopisu Brána pro rok 2023 na 60 Kč. O zvýšení poplatku sborů za členy, kteří neo debírají časopis Brána dle usnesení Konference z roku 2017, bude Rada teprve jednat.

slavnostně požehnáni

iNform říjen2022

AKTUÁLNĚ

MODLITBA ZA DOMOV 2022: ODKUD MI PŘIJDE POMOC?

Ekumenická rada církví Vás srdečně zve na 16. roč ník ekumenického setkání lidí dobré vůle Modlitba za domov, které se bude konat v rámci oslav vzniku Československé republiky 28. října v Národním památ níku na Vítkově v Praze 3. Tématem letošního ročníku je modlitba: „Odkud mi přijde pomoc?“ (Žalm 121,1).

V rámci slavnostní bohoslužby v přímém přenosu České televize od 13:00 hod. promluví vojenský kap lan Pavel Ruml, farářka a členka Československé obce legionářské Jana Šmardová, prof. Pavel Hošek, Ph.D. a kněz Marek Orko Vácha. Bohoslužbu povedou představitelé církví a biskup Tomáš Holub a hudebně ji doprovodí Kühnův dětský sbor a Vladimír Merta.

Rodiny s dětmi mohou využít doprovodný program (divadelní vystoupení, kreativní dílna a prohlídky Národního památníku na Vítkově). Děti a mládež zveme také k účasti na výtvarné soutěžní přehlídce, do které mohou do 15. října zaslat své výtvarné práce. Nejlepší z nich budou odměněny a vystaveny. Vstup na akci je zdarma. Více informací na www. modlitbazadomov.cz ALEŠ ČEJKA

ČASOPIS BRÁNA NA UNITED 2022

S částí redakční rady časopisu Brána jste se mohli naživo setkat na festivalu UNITED. Po celou dobu fes tivalu zde už tradičně byly zdarma k rozebrání zbytky výtisků mnoha čísel časopisu z posledních let.

Číslo 10/2022 , vychází 10 × ročně

Šéfredaktorka – Ing. Eva Čejchanová Výtvarník – Ondřej Košťák

Grafická styl a sazba – BcA. Judita Košťáková

Vydavatel – Rada Církve bratrské, Soukenická 15

Vychází – 2. 10. 2022

Kontakt – brana@cb.cz

Použité fotografie jsou z archivu časopisu BRÁNA, není-li uvedeno jinak.

KRUPAŇ

Tak jsme přišli do hlubokého lesa, tma ohromná, že nebylo viděti ani na dlaně. Koně od trénu a mužstvo, vše v jed nom chumáči, my unaveni, hladovi, sotva že jsme se potá celi. A komandant náš cestu neznal, tedy nic jiného nezbývalo než zůstat stát. Vyšli jsme na jedno prostranství a tam, jak jsme byli, lehli na mokrou zemi, plášti se přikryli a spali jako dřeva až do rozbřesknutí.

Je tedy 17. srpna 1914, pondělí, a my vstáváme, zimou zkře hlí, a nic ani do úst nemajíce, bérem zase své věci na ramena a jdeme vpřed. Měli jsme totiž tento marš vykonati na dvakrát, ale jezdec, jenž nám rozkaz nesl, byl zastřelen, tedy jsme byli tak tmou překvapeni. Měli jsme býti až u Krupaně.

Vyšli jsme na jednu stráň lesa a tu přijel roz kaz, abychom si uvařili kávu. To jsme rádi usly šeli. Ihned jsme vyndali reservní porci kávy a roz dělali oheň a vařili. Nejvíce potíží máme s vodou, pramenů je zde dost, ale vše zakysané bahnem, a když tam vejdou dva neb tři, je vše kalné. Ale když se to svaří, je to dobré. Chutnalo nám výborně. Pak jsme šli dále. Při jednom odpočinku mi dal Pán slovo své Jozue 22,44 o tom odpočinutí, jež dal Bůh lidu izraelskému ze všech stran, a že žádný před nimi neobstál. I nám Pán zaslibuje odpočinutí. Ale musíme dřív přes oceán světa přejíti. A pak budeme korunováni. Dej mi, Pane, věrnost i pro dnešní den.

Nastává již ukončení dne pondělního a my po celodenním marši jsme na jednom vrchu, kde odpočíváme. Byla to smutná podívaná v ta místa, kudy jsme šli. Mašírovali jsme přes Krupaň, na níž jsme měli včera přijíti, kde byla veliká bitva. Několik nemocných Srbů bylo viděti na cestě. Na jedné nížině pohřbívali naše vojíny, jenž tam padli. Krupaň je malé městečko, šli jsme přes ni. V několika domech byla nemocnice, kde obvázáni byli naši nemocní. My jsme dnes zase ani do boje nepřišli. Srbové dále utíkají dovnitř země, kde se soustředí ten největší boj. Smutno, přesmutno je všude. Ženy uplakány vyhlíží ze svých příbytků. Zahrady jsou mnoho rozlámány, neb často není nic jiného k jídlu. Já jsem dnes si pochutnal na ovčím sýru, jenž rozdávala jedna stařenka před svým sklepem. Nyní čekáme na náš trén, jenž nám veze maso. Již se potřebujeme najíst, neb naše žaludky jsou pře plněny jen nedozrálým často ovocem a vodou.

Večer zakončil dobře. Kuchyně naše přijely a my si pochut nali na mase a teplé polévce. Já přinesl seno do celty a hned jsme šli spát. Noc byla pro nás klidná. Ráno o 4. hodině již jsme byli připraveni k odchodu.

Je tedy 18. srpna v úterý a my mašírujeme vpřed. Na jednom kopci dostáváme každý kus chleba, kávu jsme neměli ani čas uvařiti. Cestu máme až dosud pohodlnou.

Je 11 hod. a my se nalézáme již v boji. Na našem pravém kří dle hřmí střelba z děl i z ručnic. Nad námi přelétlo jen několik dělových šrapnelů. Jsem opět oddán do vůle Boží. Nyní postupujeme.

Je již 1 hodina odpoledne a my se nalézáme na jednom ohromném kopci, na jehož vyjití jsme potřebovali všecku sílu. Před námi se nalézá nepřítel, který střílí z kanónů přes naše hlavy. Nyní asi půjdem rychle ku předu, abychom to místo dostali. A jest pokoj v duši mojí. Pokoj krásný. Každou chvilku hledím smrti v tvář, ale jsem v rukou Božích. Dnes jsem četl o tom odpočinutí, jež připraveno je lidu Božímu. A do toho odpočinutí bych i nyní rád vešel a tam odpočinul. Ale rád bych též pro ty mé drahé zde ještě žil, rád bych své maličké děti Pánu vychoval, rád bych s mojí drahou Stázičkou žil, ano, rád bych to a ono, ale nyní volám: Pane, staň se vůle Tvá. Co toto píši, šrapnely hvíz dají nad našimi hlavami, ale srbská střelba utichá.

Nyní jsem rozdal jablka kamarádům, jenž unaveni přichá zejí do naší švarmlinie. Dnes jsme šli mnohými zahradami, tak máme ovoce dost. I dobré vody jsme dnes nalezli v těch stráních. Střelba zase je prudší. Jdeme ku předu a nepřítele stíháme. Nyní právě stojíme nad šesti zajatými Srby, kteří vypravují o svém vojsku. Oni jsou jen lehce oděni. Mantl, celtu, patron taše a dost.

Jsou 4 hod. odpoledne a my jsme dosud na tom samém místě, co jsme v 1 hodině přimašírovali. Snad asi dnes do boje nepřijdeme, ač jsme v prudkém ohni dost. Právě nyní jsme s br. Víškem snědli konservu, a tak jsme zas hlad ukojili. Dnes již máme zas jednoho raněného, četaře Pospíšila. Uhodil ho šrapnel.

Přepis válečného deníku Josefa Šťastného z Víckovic z doby 1. světové války, osmý díl

DĚTI MOCNÉHO KRÁLE

autentického vyprávění ZLATKY

Tonda pozoroval svou manželku a věděl, že se děje něco zásadního. Zlatka se zarazila u otevřených dveří vychovatelny s pozdravem na rtech a zlomek vteřiny zírala na ženu, která se tam bavila s její bývalou vychovatelkou. Anita! Hovor ustal, chvíli na sebe v náhle napjaté atmosféře jen tiše hleděly. Uteklo mnoho let, ale poznaly se. Zlatka udělala první krok. Došla k ženě a podala jí ruku. Měla v sobě čisto.

Atmosféra najednou povolila. „Nebylo hezký, cos mi dělala, ale odpouštím ti.“ Je to vysloveno a slovo se stalo realitou. Po letech to mohla úplně uzavřít. Nechat to za sebou a už se k tomu nevracet. Nebylo to lehké, ale Bůh jí tu sílu odpustit dal už dávno, už když mu jako čerstvě dospělá dala svůj život i s tím těžkým, co si odsud, z dět ského domova, do života nesla a čím se léta trápila. Ale teď je to zpečetěné. Je volná. Už může tu ženu svobodně potkat kdekoli. Už to nebolí. Tohle místo je teď v jejím srdci očištěné od všech bolavých emocí a negativní vzpomínky už nemají sílu zraňovat. Zůstalo jen to dobré. Tohle byl její domov. Odsud měla svoje první vzpomínky.

že auto s novými dětmi už stojí před domovem.

Pomáhali jim vylézt z auta. Tři děv čátka – nejmladší Zlatušce byly tři roky, pak čtyřletá Ivetka a pětiletá Angelka. Šestiletou Květušku nepřivezli, měla tak zničená kolena, že ji odvezli rovnou do nemocnice na operaci. Možná se to neo bejde bez následků. Až se zotaví, tak dove zou i ji, aby mohly být zase všechny čtyři sestřičky pohromadě.

„Tak jsou tady,“ nakoukla vychova telka do kanceláře, aby oznámila ředitelce,

Ale i ty tři, které dorazily, byly v dost zbídačeném stavu. Měly svrab ze špíny, boláky na hlavě, lupénku, nejmladší pras kaly kosti – těžko říct, co bylo z nedo statku kvalitního jídla, co z venku proží vané zimy a co z neléčených potíží. Bylo ale jasné, že se jejich rodiče o svoje děti nestarali. I vychovatelkám, které byly z praxe zvyklé na ledacos, se srdce sevřelo. Vzaly holčičky do své péče s láskou, jakou od svých vlastních rodičů nezažily. Psal

podle

a TONDY BERÁNKOVÝCH napsala EVA ČEJCHANOVÁ ilustrační foto PIXABAY a ARCHIV

se rok 1974 a děvčátkům Beránkovým začalo opravdové dětství.

Ale nedalo se říct, že by bylo bez mráčku...

Na svůj příjezd do dětského domova v Kladně-Rozdělově si Toník nepamatuje. Bylo mu 3,5 roku. Jen od babičky z matčiny strany, která za ním jezdila, ví, že to kdysi bývala věz nice a že tam bylo vlhko. Pak ho převezli do Benešova. Odtamtud už má své první vzpo mínky – na venkovní bazén. Budova sloužila jako kojenecký ústav i mateřská škola. Pak žil nějaký rok v Sedlci a potom ho přemístili do Čáslavi. Neměl možnost ochutnat hloubku a hodnotu rodinných vztahů, sotva si někde zvykl, už odtamtud odjížděl.

Rodiče se za ním byli podívat v každém z těch domovů maximálně dvakrát. Když začal rozumět tomu, že jiné děti bydlí s rodiči a mají domov, hodně se na ně zlobil. Chtěl být s nimi! Utíkal k nim, ale nikdy tam nedošel. Vždycky ho chytili a vrátili zpátky. Měl rodičům za zlé, že takhle žil. Byl osmý z deseti sourozenců ale z rodiny šli pryč všichni. Jen každý jinam.

Úskalí je mnoho

Mgr. ROBERT KREJČÍ, psycholog, Dům křesťanské pomoci – Bethel

PSYCHOLOGIE

Vychovatelka stála čelem do místnosti a celý oddíl C, čítající kolem deseti dívek, s napětím čekal, co se z té nečekaně svolané schůzky vyklube. Vypadala vážně. Zlatka věděla, co se bude dít, a moc dobře jí z toho nebylo. Je to kvůli ní. To ona to tetě řekla. Trvalo to tři roky. To je strašně dlouhá doba. Když je člověku deset, je to kus života. Ale dřív to říct nemohla, měla strach, protože Anita vyhrožovala, že jestli někde něco řeknou, že to bude ještě horší. Jenže to bolelo tak, že už dál nemohla. Tohle by se žádné malé holce dít nemělo. V noci, ve tmě prázdné míst nosti, tajně, opakovaně, týden co týden. Strach, bolest, slzy. Snášely to všechny čtyři, protože Anita byla silnější. Ale nakonec to přece jen přeteklo. Sebrala odvahu a šla za tetou. Tety jsou fakt bezvadný, hrozně se jí ulevilo, když to všechno řekla. Hlavně, že to skončí.

„Dějí se tu věci, které se tu dít nesmějí.“ Teta se podívala na Anitu. Musela se přiznat. „Tak tys to byla? Tak to ne!“ Všichni se dozvěděli, co dělala. Bylo to venku. Ta ostuda! Zlatka by na jejím místě rozhodně být nechtěla. Teď to ví každý, už jim ubližovat nebude.

Když za vámi zaklapne brána dětského domova a vy stojíte před budovou, která má být na mnoho let mís tem vaší takzvané rodiny, nemáte tušení, kolik rozpo ruplných myšlenek se vám honí hlavou. Dítě přichází do prostředí, které je samostatným světem v již tak komplikovaném světě. V té chvíli vás úplně nezajímají státní prohlášení a garance o plnohodnotném nahra zení rodinného prostředí, i přes nepopiratelnou snahu se stávají pouze jakýmisi klišé ve vaší příliš hlučné samotě.

I přes deklarovanou nejlepší péči všichni cítíme, že se nejedná o dobrovolný pobyt v tom nejlepším místě na zemi. Každý obyvatel takového zařízení si v sobě nese určité trauma ze skutečnosti, která se pokazila nebo vychýlila od určitého společenského standardu. Ať už to byla závislost, nemoc, nedostatečné soci ální zázemí u biologického rodiče, navždy zůstávají otcem nebo matkou. Je to ona nekonečná diskuze, zda má dítě vyrůstat ve špatné rodině, nebo v dobrém dětském domově. Odpověď nebude nikdy zcela jednoznačná, jako není jednoduchý osud jednoho každého takto ovlivněného jedince. Přirozené sourozenecké vazby nahrazují kamarádi ve skupině s omezeným soukromím, rodičovské pouto lásky, blízkosti a bezpečí vztah s vychovateli, kteří i přes veškerou snahu netvoří vlastní domov, ale chodí tam do práce. K rodinnému poutu patří i rodinné tra dice, rituály, budování a upevňování vazeb, pocity bezpečí a jistoty, které jsou následně v samostatném životě dítěte pevným vodítkem a kormidlem v cestě životem. K těmto hodnotám a skutečnostem se ústavní výchova může přiblížit jen vzdáleně jako ten pouhý stín skutečnosti.

Průzkumy často ukazují a upozorňují na slabou připravenost dětí z dětských domovů na reálný život. A i když to jistě neplatí absolutně, ukazuje se, že se nejedná jen o pouhý předsudek. Jedná se o tři základní oblasti nedostatků. Ta první je, žel, systémová, další jsou omezené možnosti vzdělávání a nedo statek informací, zvláště s ohledem na finanční gramotnost a utváření vztahů. Důsledky jsou selhávání v integraci do společnosti a častý pád na společen ské dno po odchodu z ústavní výchovy. Ohledně vzdělání se ukazuje, že více než polovina dětí před odchodem plánuje studovat dále, reálně tato potřeba po odchodu již často není pociťována. Po odchodu studuje pouze jedno dítě z deseti – a to je alarmující skutečnost. Dětem často chybí informace o tom, co všechno je třeba po opuštění instituce zařídit a o co všechno se starat. Zápasí navíc s velmi nízkou finanční gramotností, která jim v reálném světě komplikuje situaci. Také příliš úzká vazba na vychovatele se stává paradoxně slabým mís tem, protože mladí lidé se domnívají, že se dále budou moci na ně obracet v boji s nástrahami reálného života, což většinou vůbec není možné.

Je patrné, že úskalí a nejrůznějších překážek je mnoho. Nicméně ony také otvírají příležitosti a nové možnosti nejen pro neziskové organizace, ale i církve, aby nabídly účinnou a bezpečnou pomoc právě v této mnohdy přehlížené a tolik klíčové etapě životů mladých lidí.

A pak se Zlatka nestačila divit. Dozvěděla se, že ona a její sestry nebyly samy, které Anita trápila. Ani ta další strašně dlouho nic neřekla. Taková je moc strachu. Byla ještě mladší než ony. Vychovatelka nastavila přísná pravi dla – a bylo jasné, že se nic podobného nebude moct opakovat. Už nebylo kde ani jak. Anita se dostala „do podmínky“, kterou ale nedlouho nato porušila kráde žemi, útěky i drzým chováním – a odvezli

ji do polepšovny. Dětský domov v Horním Slavkově se zase stal místem bezpečí, kde se každý další sebemenší projev šikany vyřešil na místě zákazem televize a nuce nou pomocí v kuchyni.

Děcák byl zase fajn.

Byli čtyři, taková parta sígrů, co se pere, kouří, lže, pije a krade. A Toník byl sám, o šest let mladší hubený kluk

ze druhé třídy. Snadný terč. Když se ho někdo z ostatních kluků zastal, tak ho zbili taky. Trvalo to dva roky. Občas byly následky vidět – až si toho jednou všiml ředitel a začal Toníka chránit. Ale kluci si nedali říct, a když přestávali být pro vychovatele zvladatelní, tak jednoho dne skončili v pasťáku.

Vyprchalo to samo, zmizelo to s věkem. Přikryl to čas. Když pak dva z nich po letech potkal v obchodě,

Šli jsme do toho s vírou

Naší motivací pro podání žádosti o svěření dítěte do péče bylo pomoct. Pomoct jednomu z mnoha dětí z dět ského domova, pro které jsme v té době připravovali Hodiny Bible, poz ději výlety, letní tábory, víkendovky, a nakonec i pravidelná setkávání v rámci dorostu. Přestože s námi děti zažily spoustu hezkých a silných momentů, vždy se musely vrá tit do zaběhlých kolejí dětského domova. Jak jinak tedy účinně pomoci než nabídnout bezpečné prostředí vlastní rodiny s opo rou živého společenství sboru? Dopředu nás postrkovala i určitá dávka naivity a sebejistoty pramenící z toho, že „ty děti přece už známe,“ a zažívali jsme i podporu od našich evangelických přátel, kteří si dvě děti osvojili už dříve.

Jednoho adventního odpoledne jsme z kojeneckého ústavu odváželi ročního chlapce a jeho pláč při cestě domů tišili jeho o málo starší budoucí sourozenci. (Vychovali jsme tři děti, které jsou již dospělé, a nyní se dvěma nejmladšími dcerkami žijeme v Chýnově.) Tento pláč bylo z naší domácnosti slyšet poměrně často. Nejčastějším důvodem bylo odmítavé NE, nevyhovění některému z požadavků nebo věnování se jinému z dětí. Moc jsme si nevěděli rady. Kde hledat pomoc? Na koho se obrátit? Sociálním pracovníkem nám bylo doporučeno osvo jení I. stupně (adopce), protože chlapeček byl dítě tzv. právně volné. Prý tím předejdeme možným nepříjemnostem souvise jícím s kontaktem s biologickou matkou, budeme mít možnost rozhodovat sami o jeho aktivitách, cestování, zdravotnických úkonech... Rozhodli jsme se dobře míněné rady uposlechnout

a zažádali jsme o adopci. Tím jsme se ovšem připravili o mož nost pravidelné odborné pomoci a zůstali jsme na to sami. Může člověk ve 25 letech nahlédnout možné důsledky tako vého rozhodnutí? Bylo třeba hodně mladické nerozvážnosti nebo víry... Pokud je víra opravdu spolehnutí se na milujícího Otce, který nám dá to, co právě potřebujeme, tak převládala víra. A máme ji i dnes.

Čím vším jsme prošli? Jaká byla naše společná cesta? Teď, když už několik let nežijeme ve společné domácnosti (synovi je 20 let), začínáme vidět naši tehdejší rodinu s mírným odstu pem. Všemi možnými způsoby jsme se snažili začlenit chlapce do běžné společnosti. Protože žijeme i ve sborové rodině, kde se cítíme doma a přijímaní, chtěli jsme totéž i pro něj. Částečně se nám to podařilo doma, ve sboru, v církevní škole, ve skautu…, nicméně ve věku zhruba 15 let se chlapec proti veškerým akti vitám spojených s námi a církví naprosto vymezil a přerušil veškeré kontakty. Řešili jsme problémy s krádežemi, lehkými drogami, absencemi ve škole – a po nějaké době byl nakonec umístěn ve výchovném ústavu. V 18 letech bylo jeho přáním žít samostatně, pracovat a „mít se dobře“. Pomohli jsme mu tedy s hledáním zaměstnání a ubytování. Takže dobrý konec?

Mysleli jsme si, že dobrá pracovní zkušenost, vstřícný pří stup pronajímatele bytu a naše částečná finanční výpomoc budou dobrým startem. V současné době ale chlapec pravi delně do práce nechodí, žije z příležitostných brigád a zlobí se na celý svět.

Pane Bože, zažili jsme i spoustu dobrých věcí a ve tvých rukou je vše – naše skutky, modlitby za všechny naše děti i jejich cesty. Použij si, co ty sám uznáš za potřebné.

PETR a JITKA SVOBODOVI, slouží v dorostu CB Tábor

nemuseli mluvit o odpuštění, věděli, že to je za nimi. Objali se úplně samo zřejmě. Zůstalo jen to hezké, co si z toho kousku společného dětství nesli do života každý zvlášť.

Schoulila se na posteli a brečela. I když už jí bylo osmnáct, nepřipadala si jako dospělá. Byla tři sta kilometrů od všeho, co znala, a stýskalo se jí. Po tetách, po místě, kde vyrůstala, po ostatních holkách v domově, po kamarádce Kláře. Po prázd ninách doma u kamarádek ze školy, z ves nice nebo u tet. Po všech těch závodech, kde běhala a skákala do dálky. Po besíd kách, které hráli pro babičky a dědečky v domovech důchodců. Patnáct let v jed nom domově. Žili tam jako rodina. Ale takhle to prostě je. Nikdo nemůže v děcáku zůstat věčně. „Vzali tě do učení, uvařit si taky umíš, holka, tak nebreč a makej,“ říkala si. Teď je jejím domovem internát. A pak tu zůstane pracovat a bude bydlet na ubytovně. Život jde dál. Aspoň že sestry jsou teď tady ve městě. A všem blízkým, které má v místě, jež jí bylo celé dětství domovem, bude psát.

kteří o Něm mluvili stejně samozřejmě, jako by s ním žili. Zlatka to tak neměla. Když se dívala na přírodu, tak věděla, že Bůh existuje – taková nádhera jako lesy nemohla vzniknout náhodou. Ale

nesouhlasili. Jenže pro Tondu jejich hlas neměl takovou váhu jako hlas jeho vlast ního srdce a vlastně ani jako hlas jeho sbo rové rodiny, která je vzala mezi sebe jako vlastní a svatbu jim přála. Těžko tátovi

„Můžu si přisednout?“ zeptala se Tondy starší paní, v ruce tác, na kterém si nesla oběd. Kývl. Měla laskavé oči. Bylo v nich zvláštní světlo. Začala povídat o Ježíši – a Tonda pochopil, že paní toho Ježíše opravdu miluje. Zvláštní. Ne že by o něm nikdy neslyšel – strýc, který si ho párkrát vzal k sobě na prázdniny, o Ježíši mluvil a občas šli i do kostela, ale to, že by s ním někdo mohl takto v životě počítat, to ho zaujalo. Tetička Šedivá se Tondovi stala duchovním průvodcem. Bylo mu šestnáct, bydlel na internátě, vařil si sám – a nechal se pozvat do sboru. Moc se mu tam líbilo. Nechal se dovést až k Ježíši. A začal s ním žít.

Potkali se v práci, dělali na stejné hale. Zlatka se zamilovala o chvíli dřív. Tonda byl jiný. Mluvil o Bohu a chodil mezi lidi,

s Bohem si nikdy nepovídala tak jako on. A chtěla to, co měl on. Tak ji mezi ty lidi vzal. Říkali tomu „mládež“. Líbilo se jí tam – ty příběhy z Bible, modlitby, kdy se k Bohu obraceli se svými problémy a viděli jejich řešení… začala se k Němu přibližovat.

Trvalo to dost dlouho, ale jednoho dne odevzdala život Ježíši. Na pokraji dospě losti, když se podle sirotčího důchodu dozvěděla, že její biologičtí rodiče umřeli a že se s nimi už nemá šanci potkat, se stala Božím dítětem, dcerou mocného Krále. Mohla mu dát do rukou svoje zdraví, které se z prvních tří let života nikdy pořádně nevzpamatovalo. A Bůh jí tolik pomohl! Léčí jí tělo i duši a její rány. Pomohl jí odpustit Anitě šikanu a rodičům to, že svoje děti opustili.

Víra jí dala naději do nového života byla volná, ničím netlačená, nesvázaná. Takhle je to dobře.

a mámě odpouštěl, že ho nechali v děcáku a že čtyři ze svých sourozenců vlastně ani pořádně nezná. Na celé rodinné tragédii neviděli nejmenší podíl vlastního selhání. „Byli jsme oběťmi komunizmu, nemohli jsme za to, muselo to tak být,“ říkali, ale ani Tonda ani Zlatka téhle verzi nevěřili. Rodiče nikdy neřekli pravý důvod – že je táta alkoholik a mámu mlátil. Nebylo to dobré místo k životu pro dítě. V tomhle děti vyrůstat nemohly. A agresivním alko holikem zůstal. Jen krátce před smrtí pře stal kouřit. To byla doba, kdy mu Tonda odpustil, i když táta o žádné odpuštění nestál.

Zlatka je chtěla poznat. Nedopadlo to nejlíp. Tondovi rodiče se svatbou

Otče, díky za to, že smíme být Tvými dětmi. Neměli jsme domov, a teď ho máme u Tebe. Ty nás nikdy neopustíš a nikdy se nás nezřekneš. Uzdravuješ staré rány a staráš se i o každou novou bolest, se kterou k Tobě přijdeme. Díky za to, že smíme prožívat Tvoji lásku. Jako milované děti.

UNITED 2022: FESTIVALOVÁ MOZAIKA

text EVA ČEJCHANOVÁ foto AUTORKA a DANIEL MACEK

Ve Vsetíně to opět žilo. Koncerty, přednášky, semináře, divadlo, modlitby, chvály… Víc jak dva dny napěchované programem souběžně na několika místech najednou. Nejde to obsáhnout všechno. A to malinko, co obsáhnout jde, nelze popsat beze zbytku. Co účastník, to jedinečná sada vzpomínek. Každý si pro tu svoji musel 18.–20. srpna na UNITED přijet sám.

Zdomu kultury vede mezi staveb ními zátarasy úzká cesta ke scho dům. Na nich sedí lidé a povídají. Vidí se po měsících. Další jsou ze stej ného sboru a nevěděli o tom druhém, že taky jede. Poznávají se přátelé přá tel. Dělí se o večeři… Stan s registrací je až pod schody. Pár metrů od něho stojí muž a sleduje příchozí. Má úkol. Dostal volnou vstupenku, kterou má někomu dát. Někomu, koho vybere Bůh. V duchu se modlí. Přichází mladá dvojice, chvíli rozpačitě přešlapují kus od registračního

stolu a vypadá to, že zase odejdou. Hlas v srdci říká, že to jsou oni. Muž přistupuje ke dvojici a po dotazu, jestli si jdou koupit vstupenky, jim jednu podává. Překvapení v jejich tvářích se mění ve vlnu dojetí, které se v jejich slovech těžko skrývá: „Víte, máme před svatbou, šetříme kaž dou korunu...“ Bůh je tam chtěl mít.

Ulice je plná lidí, i když UNITED stánky různých křesťanských organi zací jsou tentokrát jen po jedné straně.

U prvního stánku stojí hrazda, na které jsou zavěšeny dvě dřevěné koule. A na nich visí teenager. Atleti v akci nalákali do soutěže ve výdrži visu za koule zatím skoro třicet zástupců mužů, sedm žen a dvě děti. Nejdelší výdrž s nohama ve vzduchu je aktuálně kolem osmdesáti vte řin, holky mají necelých čtyřicet. Mladík na hrazdě se snaží udržet, ale dá mu to práci. Paže se mu chvějí. Dlaně pomalu ale jistě kloužou po povrchu koulí. Je jedno, kolik pudru si na ně dal, stejně kloužou. Gravitaci nepřemůžeš.

Je poledne a náměstí je skoro prázdné, jen v hledišti sedí skupinka mladých. Na hlavní stagi se připravuje odpolední účin kující. Jsou to jen úryvky na nastavení mixážního pultu, ale zpívá úchvatně. Na lavičce pod stromem mimo hlavní hle diště sedí muž neurčitého věku. Husté

strniště, kdyby nebylo toho podivného smutku, který z něj sálá, vypadal by jako ranař. Na první pohled by člověk řekl: válečný veterán. Má nataženou nohu a vedle něj je opřená berle. Z druhé strany, otočená k němu, sedí žena v let ních šatech. Hlavu má skloněnou, jednu ruku položenou na nemocné noze, dru hou na mužově rameni. Modlí se. Není jí vidět do tváře, ale jemu ano – přibývá v něm pokoje a kolem rtů začíná pole tovat úsměv. Byla by to krásná fotka –ale ta chvíle by se o ni mohla roztříštit. Náměstím prochází muž s UNITED visač kou na krku. Taky je vidí. Zastavuje se kus od lavičky a tiše sklání hlavu. Vypadá to, že se v podpoře připojuje k ženině mod litbě, ať už je jakákoli. Je to silný moment – chvíle jednoty mezi lidmi, kteří se prav děpodobně vůbec neznají. Žena na lavičce zvedá hlavu a po chvilce vstává. Muž s berlí také. Objala ho. Náznak úsměvu se mění v úsměv skutečný. Odchází každý jiným směrem.

vrátit domů, na svoji planetu – a tělo je moc těžké, s ním se tam nedostanu. Ale tělo je jen skořápka, tak nebuď smutný. Skořápka není nic smutného.“ V sále kina je naprosté ticho.

„Já jsem už stará babička...“ začíná bělovlasá paní zhruba v páté řadě, které moderátor dává slovo v části vyhra zené na dotazy. „… a vy jste dva moudří pánové...“ Petr Vizina i Pavel Hošek, pozvaní v talkshow s názvem Jak se hledá pravda, se začínají smát. „…tak mi, pro sím vás řekněte, jak mám svým vrstev níkům říct, aby nevěřili všem těm fej kům, co jim chodí v mailech.“ Sálem to zašumí obdivným údivem, který násle duje potlesk. Vtipné, moudré, odvážné a mladé – bez ohledu na věk. „Nechám vás odpovědět,“ obrací se moderátor Martin na oba pozvané hosty poté, co celý prostor opět utichl, „a pak bych vám rovnou rozdal Nobelovy ceny.“

a intenzivní potřeba modlit se za ty dva v parku. Opilé, ztracené, bolavé, závislé, možná i hledající. Začalo to zasednu tím „jejich“ lavičky, pokračovalo hovo rem o alkoholu a o smrti, přešlo to do naděje v Kristu a přes „Já chci toho vašeho Boha vidět!“ to nemohlo skončit jinak než nahlas vyslovenou naléhavou mod litbou. Teď už je to na Tobě, Bože. Je to odevzdané.

Je po dešti. Venku se hned lépe dýchá, to vedro bylo na padnutí. Lidé proudí z kina, míjí po jedné straně stánek s občer stvením a modlitební karavan Modliteb 24/7, a celou občerstvovací sekci po straně druhé, a zastavují se. Na tom kousku vyasfaltované plochy se tvoří velký lid ský kruh. V jeho středu je kaluž, ve které řádí dvě malé děti. V šatičkách, v botách, v sedě, v leže i na kolenou. Radost, s jakou se plácají v louži, je nakažlivá, kdo je vidí, ten se musí usmívat. Kdo může, fotí. Do šumu ulice zřetelně zní hlas: „A UNITED má svoje mediální hvězdy.“

V sále kina je příjemný chládek, naprosto narváno a úplná tma. Kužel světla osvětluje jen kousek jeviště – svět Malého prince. Jediný herec tam na sotva dvou metrech plochy předvádí skvělý výkon. „Neměj o mě starost,“ říká Malý princ pilotovi, který ztroskotal v poušti – stejně jako kdysi Exupéry, spisovatel a pilot. „Bude to vypadat, jako že jsem umřel, ale neumřel jsem. Jen se potřebuju

Při vstupu do sálu, kde už půl hodiny znějí ranní chvály, dostane dvojice ránu do obličeje vydýchaným vzduchem. Po chvíli si plíce zvykají. Usazují se zády ke stěně vedle vchodu, jinde už není místo. Odchodová ulička na parketách už zarostla lidmi. Chtěli stihnout Thabatu, ale nepo vedlo se. Bůh měl jiný plán. Chapela je taky skvělá. Chvály je táhnou do Boží přítomnosti. Vrací se jim chvíle z rána

Další střípky letošní vsetínské mozaiky – umělec, který rámuje dopravní značky, mistři republiky na bike show, ponor do sekty Sinčchondži, úžasná atmosféra nočních koncertů a mnoho dalších – už budou zapsány jen v srdci.

ACH JO, HUDEBKA!

ptala se EVA ČEJCHANOVÁ foto ARCHIV JIŘÍHO PELIKÁNA

Bylo pro vás povolání hudebníka jasnou volbou?

Byl to zajímavý proces, protože když už jsem do hudebky – ach jo – musel začít chodit, začalo mě to bavit. Už jen zkoumání, jak nástroj funguje a jak se rozeznívá, mě velmi zaujalo. Na začátku deváté třídy se mě pan učitel ptal, jestli bych nechtěl na konzervatoř. Odpověděl jsem mu, že si myslím, že na to nemám. Rázně mě uťal slovy: „Do toho mi nemluv, to musím vědět já, ať za mnou táta přijde!“ Když jsem otci vyřídil učitelovo pozvání, jeho první reakce byla: „Ty kluku, co jsi zase provedl?“ (smích) Pak jsem se dozvě děl, že se tam málem pohádali, protože otec argumentoval, že „přece z kluka neu dělá komedianta!“ Ale domluvili se a já jsem to přijal.

Hudba si vás získala spíš funkčností nástroje, ale teď pracujete v Jihočeské filharmonii a hudba vás živí. Uměl byste dneska žít bez hudby?

To je otázka. Letos dovrším věk pro pobí rání starobního důchodu, takže mohu zjis tit, jestli to budu umět, nebo ne. (úsměv)

Ale když o tom přemýšlím, tak si mys lím, že i kdybych přestal hrát v orches tru, tak s hudbou v kontaktu zůstanu – ať ve sboru, kde se na hudbě podílím, nebo v rodině. V nějaké formě by hudba v mém životě jako jeho součást zůstala.

Jste také sólista, vyšlo vám CD, máte na kontě turné po Evropě, hudbu vyučujete. Z pohledu okolí jste úspěšný. Jaké jsou předpoklady pro to, aby v této profesi člověk uspěl i vnitřně?

Bez jakéhokoli patosu si myslím, že to je otázka upřímnosti k sobě samému. Dokázat si přiznat, že mi něco nejde, že

to či ono neumím a udělat něco, aby se to změnilo. Hrál jsem krátce, oproti spo lužákům na konzervatoři jsem neměl tolik „naběháno“. Často mě to přivádělo na moje hranice. Musel jsem si přiznat, že nemám všechno ve své moci, že jsou věci, které nemohu ovlivnit. To byl důle žitý impulz k tomu, abych hledal dál.

Co musí člen filharmonie oproti jiným muzikantům umět?

Jiný druh hudby jsem neprovozoval, tak nemám s čím srovnávat… Filharmonie je zvláštní organizmus. Setkávají v něm různé nástrojové skupiny a každá z nich má svá specifika, co se týká konstrukce nástroje, barvy zvuku, systému ladění. Když tyto různé prvky dáte dohromady, tak z toho na první poslech vyjde velmi nesourodý zvuk. Pak je na hudebnících, aby z této nekompaktní suroviny vytvo řili zvuk, který je spojený, široký, barevný, oslovující… a to není jednoduché.

Popište prosím váš běžný pracovní den. Trumpetistův den začíná brzy ráno a končí pozdě večer – tak to říkám stu dentům. Tu práci je třeba rozložit do celého dne, protože kumulovaná do krát kého času by mohla trumpetistovi fyzicky ublížit. V tom to máme hodně podobné se sportem, musí se trénovat, ale i odpočívat.

Takže od šesti ráno půl hodiny tělo cvik, pak snídaně, ranní ztišení a kolem půl osmé se začínám rozehrávat. Pak jedu na kole do práce. Zkouška ve filharmonii je od devíti do jedné. Oběd a pak učím na konzervatoři nebo ZUŠ. Když je koncert, tak se jdu po vyučování lehce nasvačit, znovu rozehrát a pak na koncert. Když má den tyto tři fáze, bývám hodně unavený. Ve dvoufázovém dni bez koncertu jedu po škole domů a večer se znovu s nástrojem potkám při procházení partů, sólového repertoáru, a hlavně na nátiskových cviče ních. V únoru jsem natáčel svoje třetí CD, to byla také zhruba roční práce.

JIŘÍ PELIKÁN

Vyrůstal jsem na venkově, do školy jsem se skoro nepotřeboval učit. Miloval jsem, když jsem mohl volně běhat venku. Dospělo to do fáze, kdy můj otec jednoho dne pronesl: „Kluku, takhle to dál nejde, začneš chodit do hudebky!“ Za něco možná mohou i geny – moje starší sestra hrála na akordeon, ta prostřední byla taky v kulturních činnostech aktivní, i když ne tak hudebně vyhraněná. Jinak bylo naše rodinné prostředí nehudebnické, zpívalo se, ale rodiče na nic nehráli. V širší rodině už hudebníci, byť amatérští, byli. Můj praděda byl kapelníkem dechovky, táta rád vzpomínal, jak hrál na baskřídlovku, a když mu začaly padat zuby, tak přešel na tubu. Ale já jsem ho nezažil.

Co říkají na vaše rána sousedé?

Ano, to je důležité téma. (úsměv) Jsem vybaven zařízením, kterému se říká „cvi čicí dusítko“. Před jeho vynálezem si umíte představit, co sousedé museli vytr pět, zvláště když jsme ještě bydleli v pane láku. Takto teď trpí už jen rodina mé dcery, s nimiž bydlíme v jednom domě, a ti si zatím nestěžují. Všechny tři naše děti mají základní hudební vzdělání, ale hudbu si za profesi nezvolili, zůstala jejich koníčkem.

Co je v oblasti hudby vaše srdeční záležitost?

Mám rád barokní hudbu. V období baroka byla trubka – tehdy nazývaná clarina – na vrcholu své slávy. Hodně se používala v církevním prostředí k oslavě Boha. Zvuk trubek nemůže nic nahra dit. Vznikalo hodně krásných barokních koncertů. Znalost clarinového způsobu hry se poté ztratila a začala být znovu objevována ve 20. století spolu s vývo jem piccolo trubek. Pro mou generaci se jejich prostřednictvím otevíral výhled do barokní hudby. I to moje první CD jsou převážně barokní sonáty hrané na piccolo trubku.

Svého času jsem také zpíval v sou boru Dyškanti vokální polyfonii, to mě také velmi oslovuje.

Na co z toho, na čem jste pracoval, jste nejvíc hrdý?

Docela si považuji, když mě v roce 2006 přizvali jako sólistu do Dvořákova komor ního orchestru v Praze. Tři sezóny jsem s nimi dělal koncerty, z nichž většina se odehrávala ve Svatojiřském klášteře na Pražském hradě v Bazilice svatého Jiří. Hráli jsme barokní hudbu a převlékali jsme se u rakve svaté Ludmily. (úsměv)

Věříte v Boha. Jaká cesta vás k němu dovedla?

Vyrůstal jsem v rodině, která se explicitně k Bohu nehlásila. Rodiče vyrůstali v tradič ním katolickém prostředí, i když u táty to bylo složitější. Vůči křesťanství však zůstal tolerantní, ale osobně ho nepraktikoval. Mamka v sobě zbytek víry měla.

Kde se to pro vás změnilo směrem k Bohu?

Kolem roku 1968 náš vesnický pan farář začal pořádat májové bohoslužby pro mlá dež. Chytlo nás to, chodila tam poměrně velká skupina. Byli jsme připraveni k prv nímu svatému přijímání a následně k biřmo vání. Biřmoval nás biskup Hlouch, dlouho po něm v regionu žádný duchovní takového kalibru nebyl. Zůstala ve mně úcta k němu i k věcem souvisejícím s křesťanskou vírou. S tímhle jsem šel na konzervatoř. Osobní

víra přišla později. Když jsem nastou pil na vojnu do symfonického orchestru Armádního uměleckého souboru v Praze (AUS VN), dostal jsem se do kontaktu s evangelikálními křesťany. A tam už to šlo tak, jak to známe. (úsměv) V jednadvaceti letech jsem prožil osobní obrácení.

Sloužíte jako hudebník ve sboru. Hudba v církvi má velký vliv na prožívání Boží blízkosti. Má tento vliv i na vás jako na zprostředkovatele hudby, nebo už samotné hraní spotřebuje veškeré hudebníkovo soustředění? Jestli mají hudebníci sloužit Bohu, tak pro ně musí být hudba tím, čím je pro kazatele jazyk. Tedy zprostředkovatelem. Napojení na Boha tam být musí. „Tvorba zvuku“ nesmí člověka zaujmout natolik, aby tento rozměr ztratil.

Na českobudějovické konzervatoři vyučujete hru na trubku. Máte nějakou svoji teorii, jaký vliv měl zvuk trubek na pád zdí Jericha? (smích) Nabízí se, že trubači zaduli a zbo řilo to hradby. Ale myslím si, že největší práci hrála Boží moc poté, co Izraelité byli poslušní a sedm dní obcházeli Jericho. Faktem ale je, že zvuk je chvění, které se z jednoho tělesa přenáší na druhé. Ale nemyslím si, že by bylo tak intenzivní, že by bořilo hradby. Navíc oni tehdy nehráli na žesťové nástroje, ale na volské nebo beraní rohy, což je mohutnější kostěný nástroj (šófar), jehož zvuk nemá takovou břesk nost. Takže zásluhy bych nechal Bohu. ■

FILHARMONIK

je součástí velké mozaiky, jejíž každý dílek má vliv na fungování celého tělesa. Hudebník jako člen orchestru, čítajícího desítky lidí, nastudovává hudební dílo podle pokynů dirigenta, interpretuje ho a udržuje interpretační úroveň přípravou a cvičením.

PREZIDENTSKÉ VOLBY

připravila EVA ČEJCHANOVÁ anekdota ROMAN GADAS

Na podzim začíná kampaň prezidentských voleb. Jaké kvality by měl mít v současné době český prezident? Co by měl nový prezident zemi přinést?

PETRA VESELÁ psychoterapeutka

Přijde mi, že dneska se stalo módou pou kazovat na chyby našeho současného prezidenta. Pro mě je otázkou, co z toho byl jeho skutečný „zlý“ záměr, a co byla jen neschopnost uvést do praxe vlastní „dobré“ vize, se kterými šel do prezi dentského volebního boje. Proto se tro chu bojím chtít po kandidátovi něco, co on sice může slíbit, ale nemusí být scho pen splnit. Ale až bude kompletní volební kandidátka, bude moje uvažování o tom, koho volit, obsahovat asi takovéto otázky: Co o tomto člověku vím z minulosti? Jakým činem mi dává naději, že se za něj nejen nebudu stydět, ale že na něj možná i budu hrdá? Kde se v jeho dosavadní práci

Musí nás být vidět. Znáš dav – jsou schopní vyřvat si i Barabáše...

dají najít doklady toho, že bude vyzná vat mnou preferované životní hodnoty? Existují v jeho dosavadní historii kroky, které by se daly označit jako moudré?

Vím, že to zní obecně. Konkrétně bych tedy byla hrdá na prezidenta, který by dokázal moudře pracovat s různými vrstvami obyvatelstva a nepreferoval jen některé, který by se nebál přiznat chyby, který by měl odvahu udělat a pak i moudře a trpělivě vysvětlovat nepopu lární kroky, který by hledal porozumění, který by se k židovsko-křesťanské kul turní tradici hlásil živě a aktivně, který by lidem přinesl více hrdosti, naděje, důstoj nosti a moudrosti, který by zkrátka mohl být příkladem pro naše děti, aniž bychom jim ve třídách museli vysvětlovat, že pán, který visí na obrázku nad jejich hlavami,

sice říká tato slova, ale my je říkat nebu deme. Jak krásné by bylo znovu s hrdostí a bez ironie říkat: „…jak moudře řekl náš pan prezident…“

Nacházíme se v těžké době. Válka, eko nomická, energetická a enviromentální krize, krize demokracie, vzestup populi smu a radikalizace společnosti zejména skrze sociální sítě… To vše naznačuje, že 30 nejkrásnějších a nejklidnějších

BENJAMIN ROLL spoluzakladatel a bývalý předseda spolku Milion chvilek, vikář ČCE

let v dějinách Evropy je u konce. V takových dobách je nutné vnímat svou vlastní odpovědnost a zároveň najít a podpořit dobré společenské lídry a správce věcí veřejných.

Posledních 10 let až příliš silně ukázalo, jak obrovskou moc a vliv může mít prezident (navzdory nepříliš širokým formálním pravo mocím). Zvláště, když je volený pří mou volbou.

V těchto těžkých dobách proto potřebujeme zvolit takovou osob nost, která bude v roli prezidenta stavět na první místo zájmy spo lečnosti, a ne ty svoje. Osobnost, která bude schopná spolupraco vat s našimi spojenci, a ne propa govat nepřátelské Rusko a Čínu. Osobnost, která dokáže veřejně

upozorňovat na potřeby těch nej slabších a nejchudších, a zároveň nevyvolávat nenávist vůči lidem, kteří utíkají z válek a nemají vůbec žádné zastání. Potřebujeme v čele státu někoho, kdo v souladu s vlá dou dokáže formulovat, kam má naše země jako součást Evropské unie směřovat. Osobnost, která dokáže klidnit společenské vášně a vždy hájit právo na svobodný a důstojný život pro každého.

Ale po 10 letech s Milošem Zemanem by prostě stačilo mít prezidenta, který bude dodržovat Ústavu ČR, nenechá hradní kan celář v rukou mafiánů a ruských agentů a nebude lhát ani ponižo vat druhé.

Člověk objevitel

JAN JANDOUREK

Na začátku září jsme čekali, kdy poprvé odstar tuje nová americká raketa, která bude používána k návratu lidí na Měsíc. Zatím bez lidí, ale je to první krok. Jak bývá u tak složitých věcí zvykem, něco se porou chalo, tak se ještě nějaký ten týden počká.

Mnoho lidí napadne, proč se to vlastně dělá. Kosmický program stojí strašné peníze a na zemi je dost jiných problémů. Na to se dá říct, že díky němu ale máme satelity pro předpovídání počasí, elektronickou navigaci a počítače doma na stole. Technický pokrok dříve urychlovala válka, ale tohle je rozhodně lepší způsob.

Především musí být autoritou mravní. Nemusí být profesio nální politik, nemusí být eko nom, nemusí být právník, i když to všechno může být přínosné. V těchto dnech vidíme velmi zře telně, jak královna Alžběta, třebaže neměla faktickou moc vlastně žád nou, byla celé ty desítky let důleži tým tmelem společnosti, s přiroze nou autoritou. Umíte si představit královnu Alžbětu, jak opilá vrávorá nad korunovačními klenoty? Jak rozšafně říká do televize, že kou ření po dvacátém sedmém roku věku neškodí? Nebo jako bonmot, že se ministerského předsedy lze zbavit volbami, nebo kalašniko vem? Tak přesně to mám na mysli, když mluvím o mravní autoritě, a ještě mnohem víc.

Prezident musí být mravní auto ritou, být příkladem pro žáčky a studenty, mít je na mysli, ať říká či dělá cokoli, neboť ať chce nebo nechce, bude jim příkla dem v dobrém i ve zlém, a třeba se dočkáme, že učitelé budou znovu její či jeho portrét vyvěšovat po tří dách. Nejsem zcela optimista. Můj národ si za prezidenta nepochopi telně Miloše Zemana zvolil. Jistě, mýlit se je lidské. Zvolit jej ovšem podruhé bylo již neodpustitelné. Tento národ bude volit znovu. Nejsem si jist, zda po přejití vich řic hněvu se vláda věcí tvých znovu navrátí jaksi sama a automaticky. Přeji proto všem čtenářům, ať volí srdcem i myslí a ať zvolí někoho, kvůli komu nebudou muset v příš tích letech vypínat televizi.

Obsah rubriky nemusí vyjadřovat názor redakční rady.

Jak mi jeden astronom řekl, vědci mají někdy radši sondy bez lidí, protože to stojí méně a výsledky jsou ohromné. Něco jiného ale je, že se lidé chtějí někam dostat vlastní nohou. Všichni samozřejmě ne, hodně lidí se spokojí s mnohem kratšími cestami, ale od doby, kdy jsme schopni vývoj lidstva ze záznamů sledovat, se různí jedinci vydá vali s rizikem nejen na různá vojenská tažení a obchodní cesty. Potom lezli na velehory a pokoušeli se dojít na zemské póly a pono řit se na nejhlubší místo oceánu. Tahle místa měla jednu vlastnost společnou – vůbec nic užitečného tam není!

Nedá se to vysvětlit jinak, než že jsme na to nějak tajemně naprogramováni a pocho pitelně jen u někoho se potřeba objevitelství nakonec realizuje tak extrémním způsobem. Někdo „jen“ vynalezne automatickou pračku nebo je vášnivý houbař, popřípadě najde nový kuchařský recept. Neznamená to, že každý objev přinese štěstí, ale i slepé uličky musí někdo vyzkoušet.

Pokud máme takovou objevitelskou potřebu vrozenou, chce to pak ovšem pozor nou péči, abychom ji v sobě neudusili.

MAREK ORKO VÁCHA kněz ŘKC, pedagog, spisovatel

PODSTATNÉ SETKÁNÍ

text MATĚJ HÁJEK foto ARCHIV

Některé příběhy zní neobyčejnou melo dií. Je to myslím tím, že nečekaně roze chvějí onu nenápadnou strunu, která prochází naším nitrem a je natažená mezi rozumem a prožíváním, mezi hlavou a srd cem. Některý příběh o ni třeba jen jemně brnkne, jiný rozehraje celou píseň. Nádhernou a zásadní jakoby z hlubin staletí či ještě odji nud. Kdoví proč to tak je. Kdoví proč i ti nejo třelejší a nejrealističtější z nás se občas nechají chytit. A když se zrovna nikdo nedívá, zažívají tu zvláštní směs překvapení, přistižení, útěchy, dojetí, úlevy: „Ano! Dyť to je přesně ono!“, „Líp bych to neřek…“, případně „Tak přece jenom – něco na tom asi opravdu bude...“ anebo „Ty vado, no jo vlastně…asi jo…“

vyprávění. A jsme srozumitelně zváni i do pro nikavé a překvapivě oslovující vize světa, z níž vyrůstá chasidská duchovní cesta.

Chasidské příběhy – mezi židovskou mystikou a krásnou literaturou

Vydalo Centrum pro studium demokracie a kultury v roce 2022 216 stran, brožovaná vazba

Málokdy tomu věnujeme pozornost, přes tože se nás různé příběhy umí silně dotknout, inspirují a mnohdy nás i doslova (vz)nesou (i když o tom možná většinou nevíme). Za pozornost to ale jistě stojí. Proto je dobře, že pro fesor Pavel Hošek přináší svou novou (a další) studii o příbězích a vyprávění. Tentokrát o těch chasidských, o vyprávěních na pahorkatém pomezí židovského podobenství, vtipu, mýtu, pohádky a proroctví z východu Evropy.

Od Hoška se dozvíme jako vždycky to pod statné, abychom si v hlavě sestavili mapu a mohli se v krajině, do které nás zve, dobře a přitom stravitelně orientovat. A je to mapa tak akorát podrobná (Hošek nám měřítko kalibruje knížku od knížky stále vhodněji – věty jsou kratší a krás nější, poznámkový aparát uměřený a užitečný k případným dalším výpravám do neznáma). Přitom zároveň umožňuje i žádá základní cesto vatelskou spolupráci. Dostáváme skládací papí rovou mapu do ruky, GPS a návodná digitální navigace zůstávají vypnuté. Dozvídáme se tak jednak o hlavních postavách chasidských dějin, o duchovních učitelích, kteří nesou jiskry „sva tého Božího světla“ a rozsvěcují je jak svými dob rými skutky, tak prostřednictvím vzácného daru

To podstatné ale nejsou informace o reáliích a faktech ze života Chasidů. Hoškova knížka je totiž spíš jako plastická mapa – jako středověká zmenšenina krajiny s malými zelenými stro mečky, dřevěnými chaloupkami a figurkami lidí a zvířat kolem nažloutlých klikatých pěšinek a cest. Člověk se na tu miniaturu dívá a nemůže si pomoct – za chvilku (i když se třeba dopředu zařekl, že tentokrát se vážně nenechá zblb nout!) si z hloubi srdce, jako malý kluk, přeje octnout se v té tajemné, malebné, domácké i neprobádané zemi na vlastní kůži. Výlet do Hoškova textu o chasidských příbězích vede totiž k něčemu podobnému jako tyto neoby čejné příběhy samotné. Zapaluje srdce, vyslo vuje věci tak, že se mnohdy s úžasem i úlevou praštíme do čela. Je jako podstatné setkání, na které už hrozně dlouho čekáme. Je bezesporu opravdu vydařeným a chytlavým „pozváním k četbě“ chasidských vyprávění. Mám ovšem vážné podezření, že je ještě něčím jiným. Je jako jiskérka Světla. Umí rozeznít v nitru člo věka onu vzácnou jemnou strunu, o níž jsem se odvážil zmínit na začátku. ■

Příležitost pro mladou rodinu

Sbor CB v Kyjově hledá domovníka pro svůj sborový dům s modlitebnou. K dispozici je byt 2 + 1 (70 m 2) v přízemí sborového domu. Byt je po celkové rekonstrukci.. Kontakt na telefonu č. +420 605 202 714 – Pavel Werner, hospodář sboru

Pavel Hošek:

Nechte se nadchnout

Oslovuji tímto všechny, kteří mají chuť nadechnout se svěží touhy objevovat plnost života. Nedávno jsem z knihovny vytáhl knihu Brennana Manninga, františkánského kněze, Uchvácen Kristem (Návrat 2007).

Kniha je napěchovaná myšlenkami, které jsou ale podány tak poutavě, že čtenáře vcucnou a nadchnou touhou zažít to, o čem autor píše. Podle Manninga není Bůh starosta města v soudní budově, ale větrem ošlehaným vůdcem průkop nické výpravy. Ježíš není šerif hlídající pořádek ve městě, ale zvěd, který proráží cestu. Duch svatý není děvče ze salonu utěšující zákazníky, ale lovec bizonů, který cestovatelům zajišťuje čerstvé maso (autor evidentně není vegetarián), který rád děsí občany města, zejména při jejich nedělní pro cházce na zmrzlinu. Křesťan není usedlý občan města, ale odvážný průkopník toužící po novém životě. Kazatel není bankéř střežící s šerifem cennosti města, ale kuchař, který pro ostatní připravuje jídlo z toho, co přinesl lovec bizonů. Víra není důvěra v bezpečí města, ale odvaha vydat se na

cestu v důvěře ve vůdce výpravy, zvěda a lovce. Hřích není porušením městského řádu, ale touha vrátit se zpět. Spása není život v těsné blízkosti radnice, ale život v krytém voze s nebem nad hlavou.

Dostanete-li se k této knize, dejte jí šanci vás inspirovat. ROMAN TOUŠEK ■

Neobyčejné divadlo

Jak se z členů vážené rodiny stanou lidé opovr hovaní a šikanovaní všemi? Jak se ze sousedů stanou násilnické udavačské zrůdy? Jak se z přá tel stane ke zlu mlčící dav? Jak se ze zbabělce rodí agresor? Co všechno dokáže strach? Jak bych se v tomto prostředí zachoval já? Znám se dobře?

Divadelní představení s názvem Mlčení je v mnoha ohledech unikátní drama o době holokaustu. Scénář napsala Miriam Hurtová (CB Vsetín) a nastudovali ho klienti Spolku Na cestě, tedy herečtí amatéři, o které se orga nizace stará (více iNform – Na cestě už dva advacet let)). Původně se jednalo o benefiční akci na opravu budovy centra Archa (pro práci

s drogově závislými), které spolek provozuje. Hra však měla takový ohlas, že se režie dob rovolně ujal vsetínský režisér Petr Filgas a sama o sobě se stala obdivuhodným projektem.

Mlčení už Spolek Na cestě nehraje, ale záznam představení, pořízený v rámci 17. roč níku festivalu Chaverut – Přátelství 2021 ve Valašském Meziříčí, najdete na YouTube. Stojí za to ho vidět. Nejen jako obsahově stále aktuální a hodnotné dílo, ale i jako inspiraci vedoucím kolektivů, a to nejen mladých. EVA ČEJCHANOVÁ ■

Projekt Bez filtru

PAVLA LIOLIASOVÁ

Od poloviny září vychází každý týden dva nové podcasty od novi nářského projektu Bez filtru, který založili bývalí pracovníci Radia Proglas poté, co z média na jaře dobrovolně odešli. Znát je můžete z podcastu Na dřeň a publicistic kých relací 13+. Své zkušenosti nyní rozvíjí ve vlastním nezávislém projektu. Každý čtvrtek tak vychází

Příběhy bez filtru – rozhovory o hlu bokých tématech, duchovnu a spi ritualitě. Podcast přináší příběhy inspirativních lidí a otevírá témata, která jsou podle autorů v katolické církvi ještě pořád trochu tabu. V neděli si pak pravidelně můžete pustit Týden bez filtru – pořad o aktuálním dění v širších souvis lostech. Tvůrci hledají příčiny událostí a sledují kontext v rozhovo rech, anketách i komentářích. Oba podcasty najdete na Spotify, Apple Podcasts nebo Soundtier. Tým při pravuje také workshopy o medi ální gramotnosti a vedení dialogu, ve spolupráci s brněnskou Pamětí národa či festivalem Meeting Brno chystá veřejné debaty.

Téměř polovinu z miliono vého rozpočtu projektu získali tvůrci od nadace 3WFoundation, část peněz se teď snaží vybrat přes crowdfundingový portál Hit-hit. Více informací najdete na bezfiltrupodcast.cz.

Brennan Manning: Uchvácen Kristem v roce 2007 vydalo nakladatelství Návrat domů

Divadelní drama Mlčení autorka: Miriam Hurtová režie: Petr Filgas

Okno v poschodí

Bylo páteční pozdní odpoledne, uklí zela jsem svůj pracovní stůl a chystala se odjet domů. Zazvonil telefon. Ve slu chátku rozechvělým hlasem promluvila Františka: „Paní Pavlo, prosím, já mám strach. Můžete přijít ke mně domů? Stojím u okna a nemůžu to zastavit. Něco mě nutí skočit. Strašně moc se bojím.“

Zhluboka jsem se nadechla, vyběhla z kanceláře do posledního patra panelo vého domu a zaklepala na dveře jejího bytu. Otevřela mi malá dcera s koťát kem v rukou a ukazovala směrem k zad nímu pokoji. Vešla jsem do něj a uviděla Františku mlčky stát u okna s kamenným

výrazem. „Františko, jsem zde. Můžeme se společně posadit na pohovku a promlu vit si?“ požádala jsem ji. V hlavě mi běžela jediná věc – hlavně, ať je co nejrychleji pryč od toho otevřeného okna, které i přes dusno a horko působilo tak děsivě. Kývla hlavou, posadila se a začala plakat.

„Proč mě Bůh nutí žít takový život, něco tak ošklivého a zničujícího?“ zeptala se. Její pohled byl prázdný a zároveň plný očekávání. „Františko, co by vám teď nej více pomohlo? Co mohu udělat, aby vám bylo lépe?“ zeptala jsem se jí a posadila se naproti na podlahu. „Já… já to asi potře buji ze sebe všechno dostat, všechno to říct a slyšet, že existuje naděje. Začalo to, když jsem byla dítě. Táta mamku bil denně, byl alkoholik. Mamka měla těžké deprese, nikdy to neřešila, a když bylo nejhůř, tak odešla z bytu a nás nechala celou noc se sestrou samotné. Musely jsme se postarat

Příběhy ztracených existencí

pořád dokola. Jen jsem se stala plnoletou, tak jsem otěhotněla. Přítel mě bil, pil alko hol, nakonec bil i moje děti. Dělá to dodnes. Syn má už problémy ve škole, je hrubý, agresivní. A já tu stojím a to, čeho se nejvíc bojím, je, že budu stejná. Stejná jako moje matka. Úplně stejným způsobem zbabělá.“

„Františko, jste silná žena – všechno, co jste mi právě řekla to dokazuje. Kolik bolesti a beznaděje jste musela a chtěla unést. Dala jste život dvěma dětem a přes všechnu kru tou minulost se snažíte být jiná. Pro své děti jste celým světem. Nedovolte ničemu zlému vám našeptat, že to tak není,“ odpo věděla jsem tiše na její příběh.

Františku jsem večer doprovodila na psychiatrii, kde jí byla dána potřebná

o jídlo, oblečení, domácnost. Do školy jsme chodily špinavé, neměly jsme ani svačiny, učení nám nešlo. Když mi bylo patnáct, tak jsem se v partě poprvé opila a zkouřila haši šem. Seděli jsme v parku a kluci odběhli na druhý konec. Po chvíli se ozval křik, pláč a z křoví vyběhla malá holčička, snad sed miletá. Kluci ji znásilnili. Přišel soud, naří zený pasťák a rok naprostého zoufalství. Když jsem se vrátila, tak na tom mamka byla ještě hůř. Otec zemřel a ona ztratila veškerou motivaci. Den před Vánocemi sko čila z okna našeho bytu. Zemřela. Přišel dětský domov, psychiatrická léčebna a tak

medikace a v současné době dochází na terapii. Odešla z toxického vztahu, dochází se svým synem do výchovného střediska a společně i se svojí dcerou hledají nový směr do dalšího života. Nevím, zda se Františce podaří všechny vzpomínky na minulost zpracovat do té míry, že už nikdy nebude stát u otevřeného okna s myšlen kou na smrt. Věřím ale, že víra a naděje, kterou opět nalezla, jí pomohou okno zavřít a odejít od něj do bezpečné vzdá lenosti. Jak často se nám i v našich živo tech snaží zlo našeptat, že nemá smysl snažit se o nový začátek, že je vše ztra ceno. Okna budou v našich životech stále. Stejně jako náš Pán, který umí udělat prů van a okno zabouchnout, když nám dojde síla. Františka to už ví.

vedoucí

Čeho se nejvíc bojím, je, že budu jako moje matka. Úplně stejným způsobem zbabělá.

PAVLÍNA BŘEŇOVÁ

pobočky Naděje, Česká Třebová

Vyluštěte

tajenku a vyhrajte knihu

Tajenku zašlete do 12. 10. 2022 na adresu krizovka@cb.cz. Vylosovaný výherce získává knihu Pavla Hoška Chasidské příběhy, kterou vydalo Centrum pro studium demokracie a kultury.

Tajenka z čísla 08–09/2022: Váš zármutek se promění v radost. Dětské album chval Kde bydlí Bůh? vyhrává Hedvika Kořínková. Připravil Dušan Karkuš.

PODZIMNÍ KVĚTY

Nedávno jsem byl na úvodní mši k začí najícímu školnímu roku. Jedna z věcí, která zaujala mou pozornost, byla velká bílá svíce, na které hořel velice skrovný plamí nek. V kostele bylo mnoho svící, ale z nějakého důvodu jich hořela jen hrstka. Kostelník snad chtěl šetřit jejich vosk či takto ráno bylo světla prostě dost. Nevím. Plamínek se třepotal, chvěl a všude kolem postávali žáci, učitelé a duchovní. Slova střídal zpěv, zpěv zase slova. „Jaký to má všechno smysl?“ Jeden učenec kdysi pravil: Vzdělání začíná tam, kde končí naučené – respektive to, co se nám všemi možnými způsoby snažili vtlouci do hlavy ve škole. „Na co si to zde hrajeme?“ Veškerá lid ská moudrost shoří v plameni Boží přítomnosti.

V KOSTELE BYLO MNOHO SVÍCÍ, ALE HOŘELA JICH JEN HRSTKA.

Kde končí lidská vzdělanost, kde končí náš plán, tam se teprve objevuje prostor pro Boha, pro jeho vedení, pro jeho moudrost. Bez Boha jsou naše kroky někdy opovážlivé, často však bojácné, vždy pak marné.

Lidským okem v kostele hoří jen malý plamínek. Mnohem výraznější je světlo světa – prolamující se vitrážemi světců. Ještě více je slyšet hlas kněze či hudba linoucí se ze sbírky nástrojů. Když se člověk soustředí, slyší a snad i vnímá text písní, slovo evan gelia a epištol. Do toho se čas od času ozve zlobivý žák a celý kostel strne – jako by jeden z nenadálých vandalských nájezdníků roztřísknul vzácnou vitráž k pohoršení věřících a ke smutku trpícího světce. „Apage, Satanas!“

Ne, ještě se nerozevřela země a nevystoupili padlí andělé, aby si rozdělili naši zem za kořist. To jen nějaký nebožák si již nemohl pomoci,

LIBOR DUCHEK

učitel, člen CB Smíchov

když se jeho démon svíjel pod kletbou exorci smu. V našich srdcích je přeci mír, naše mysl je zalita neporušitelným klidem vědoucích. Smysl všeho je nepochybný, a proto není místa pro křik a nepokoj. „Utrpení tohoto věku pomíjí, ba v těchto zdech již pominulo!“ Nepominulo, teprve sbírá síly. Děti za mohutného řevu vybíhají z kos tela. „Ne mečem, ale Slovem!“ No, ale to by nej prve můj hlas musel nabýti moci polnice. Tohle prostě nepřekřičím.

Tak jako se nejeden učitel již na počátku roku cítí vyčerpán – dílo, které ho čeká, vidí jako nenapl nitelné – tak i mnozí další, věrní křesťané, se cítí na pokraji sil či jen prostě vyprázdnění. „Vydali jsme počet, nejeden plod byl dobrý, ale příští léto už nezasejeme, už nesklidíme.“ Není kde brát.

A přece tu stále hoří ten malý, lidskému oku sotva zaznamenatelný plamínek. Obraz, symbol něčeho mnohem většího, nevyčerpatelného, nedo stižně krásného. Obraz přítomnosti Boží. Věčného tance Boží trojice – dokonalého vztahu neutucha jící lásky, radosti a tvořivosti, která bez ustání pře téká do stvoření a znovu ho obnovuje dechem života. Zvědavost, vděčnost a radost – z každého kvítku, z každého výhonku, který se znovu zaze lená v korunách našich duší, třebas do jara zbývá ještě celý podzim, celá zima. Kéž naše duše kvetou i ve tmách podzimů!

„Poušť i suchopár se rozveselí, rozjásá se pus tina a rozkvete kvítím.“ (Iz 35,1)

najdi 10rozdílů

Vydejte se s námi po stopách apoštola Pavla. Z Derbe se vydal na zpáteční cestu opět přes Lystru v Lykaonii (dnes v troskách, naleziště Kilistra, Turecko).

připravila Eva Čejchanová

Bůh stvořil všechno viditelné i neviditelné, připomíná nám to apoštolské vyznání víry hned v úvodu. A toho neviditelného je mno hem více, než si můžeme uvědomit, když si prohlížíme například nejnovější obrázky poří zené novým Webbovým vesmírným daleko hledem. Ten totiž „vidí“ záření, které je pou hému lidskému oku skryté.

Infračervené záření můžeme leda tak pocítit na vlastní kůži – vnímáme je jako teplo. Naše oči na něj ale nestačí. Má sice stejnou podstatu jako viditelné světlo, avšak má větší vlnovou délku a je pro lidský zrak „příliš červené“. Duha na obloze pro nás čer

Obrázky z vesmíru se pro lidský zrak musí převádět

KAM OKO NEDOHLÉDNE, NAMÍŘÍ INFRAKAMERU

venou barvou končí, i když za ní pokračují pro nás neviditelné další „barvy“. Ty bychom spatřili například pomocí infračervené kamery.

Právě takovými kamerami je vybaven i nejnovější vesmírný dalekohled, pojmenovaný po řediteli vesmírné agentury NASA Jamesi Webbovi. Má za úkol zachytávat infračervené záření z nejrůznějších vesmírných těles a posílat o tom data na Zem. Až tady ze zachycených „čísel“ lidé vytvářejí obrázky, které si můžeme prohlížet i my. Přitom z těch nejvzdálenějších vesmírných těles k nám doletí právě jen infračervené záření – tím, jak se od nás vzdalují, se vlnová délka letícího světla doslova natahuje, až přestane být viditelná, protože se dostane do infračervených čísel.

Infračervené záření se chová částečně jinak, ale přitom velmi podobně jako viditelné světlo. Stejně jako světlo prochází sklem, vodou a dalšími průhlednými a průsvitnými materiály, infra červené záření prochází mezihvězdným prachem a plynem. A podobně jako je světlo směs záření o různých vlnových délkách (které zrakem vnímáme jako barvy), tak i infračervené záření má různé vlnové délky. Vědci rozlišují blízké, střední a vzdálené infračervené vlny – a každé z nich mají mnoho odstínů. Jakou „barvu“ budou mít na obrázcích, které uvidíme, o tom rozhodují lidé, kteří je zpracovávají. Jde jim o to, aby na snímku vynikly některé zajímavé a pozoruhodné sku tečnosti – proto například snímek planety Jupitera obarvili zcela nezvykle (oproti dosavadním známým záběrům z viditelného světla), protože jsou na něm patrné světlé pásy vyšší oblačnosti. Naopak snímek mlhoviny, v níž se rodí hvězdy, má barvy podobné se starším záběrem z dale kohledu s viditelným světlem a vyniknou na něm detailněji zaznamenané jednotlivé hvězdy.

Někdo by mohl namítnout, že obarvování snímků zkresluje skutečnost – jenže my nemů žeme vlastníma očima vidět, jak skutečně dotyčná vesmírná tělesa vypadají. I zrakové vjemy k nám doléhají jen tak, jak je zpracovávají buňky v očích, nervech a mozku, a jsou tak v jistém slova smyslu zkreslené. Ještěže se můžeme spolehnout na to, že Bůh vždy vidí věci objektivně, takové, jaké jsou doopravdy ve všem viditelném a neviditelném.

text MARTIN SRB foto WIKIPEDIA a ESA