Diskuze

DĚTI MOCNÉHO KRÁLE

podle autentického vyprávění ZLATKY a TONDY BERÁNKOVÝCH napsala EVA ČEJCHANOVÁ ilustrační foto PIXABAY a ARCHIV

Tonda pozoroval svou manželku a věděl, že se děje něco zásadního. Zlatka se zarazila u otevřených dveří vychovatelny s pozdravem na rtech a zlomek vteřiny zírala na ženu, která se tam bavila s její bývalou vychovatelkou. Anita! Hovor ustal, chvíli na sebe v náhle napjaté atmosféře jen tiše hleděly. Uteklo mnoho let, ale poznaly se. Zlatka udělala první krok. Došla k ženě a podala jí ruku. Měla v sobě čisto.

Atmosféra najednou povolila. „Nebylo hezký, cos mi dělala, ale odpouštím ti.“ Je to vysloveno – a slovo se stalo realitou. Po letech to mohla úplně uzavřít. Nechat to za sebou a už se k tomu nevracet. Nebylo to lehké, ale Bůh jí tu sílu odpustit dal už dávno, už když mu jako čerstvě dospělá dala svůj život i s tím těžkým, co si odsud, z dětského domova, do života nesla a čím se léta trápila. Ale teď je to zpečetěné. Je volná. Už může tu ženu svobodně potkat kdekoli. Už to nebolí. Tohle místo je teď v jejím srdci očištěné od všech bolavých emocí a negativní vzpomínky už nemají sílu zraňovat. Zůstalo jen to dobré. Tohle byl její domov. Odsud měla svoje první vzpomínky.

„Tak jsou tady,“ nakoukla vychovatelka do kanceláře, aby oznámila ředitelce, že auto s novými dětmi už stojí před domovem.

Pomáhali jim vylézt z auta. Tři děvčátka – nejmladší Zlatušce byly tři roky, pak čtyřletá Ivetka a pětiletá Angelka. Šestiletou Květušku nepřivezli, měla tak zničená kolena, že ji odvezli rovnou do nemocnice na operaci. Možná se to neobejde bez následků. Až se zotaví, tak dovezou i ji, aby mohly být zase všechny čtyři sestřičky pohromadě.

Ale i ty tři, které dorazily, byly v dost zbídačeném stavu. Měly svrab ze špíny, boláky na hlavě, lupénku, nejmladší praskaly kosti – těžko říct, co bylo z nedostatku kvalitního jídla, co z venku prožívané zimy a co z neléčených potíží. Bylo ale jasné, že se jejich rodiče o svoje děti nestarali. I vychovatelkám, které byly z praxe zvyklé na ledacos, se srdce sevřelo. Vzaly holčičky do své péče s láskou, jakou od svých vlastních rodičů nezažily. Psal

se rok 1974 a děvčátkům Beránkovým začalo opravdové dětství.

Ale nedalo se říct, že by bylo bez mráčku...

Na svůj příjezd do dětského domova v Kladně-Rozdělově si Toník nepamatuje. Bylo mu 3,5 roku. Jen od babičky z matčiny strany, která za ním jezdila, ví, že to kdysi bývala věznice a že tam bylo vlhko. Pak ho převezli do Benešova. Odtamtud už má své první vzpomínky – na venkovní bazén. Budova sloužila jako kojenecký ústav i mateřská škola. Pak žil nějaký rok v Sedlci a potom ho přemístili do Čáslavi. Neměl možnost ochutnat hloubku a hodnotu rodinných vztahů, sotva si někde zvykl, už odtamtud odjížděl.

Rodiče se za ním byli podívat v každém z těch domovů maximálně dvakrát. Když začal rozumět tomu, že jiné děti bydlí s rodiči a mají domov, hodně se na ně zlobil. Chtěl být s nimi! Utíkal k nim, ale nikdy tam nedošel. Vždycky ho chytili a vrátili zpátky. Měl rodičům za zlé, že takhle žil. Byl osmý z deseti sourozenců – ale z rodiny šli pryč všichni. Jen každý jinam.

Vychovatelka stála čelem do místnosti a celý oddíl C, čítající kolem deseti dívek, s napětím čekal, co se z té nečekaně svolané schůzky vyklube. Vypadala vážně. Zlatka věděla, co se bude dít, a moc dobře jí z toho nebylo. Je to kvůli ní. To ona to tetě řekla. Trvalo to tři roky. To je strašně dlouhá doba. Když je člověku deset, je to kus života. Ale dřív to říct nemohla, měla strach, protože Anita vyhrožovala, že jestli někde něco řeknou, že to bude ještě horší. Jenže to bolelo tak, že už dál nemohla. Tohle by se žádné malé holce dít nemělo. V noci, ve tmě prázdné místnosti, tajně, opakovaně, týden co týden. Strach, bolest, slzy. Snášely to všechny čtyři, protože Anita byla silnější. Ale nakonec to přece jen přeteklo. Sebrala odvahu a šla za tetou. Tety jsou fakt bezvadný, hrozně se jí ulevilo, když to všechno řekla. Hlavně, že to skončí. „Dějí se tu věci, které se tu dít nesmějí.“ Teta se podívala na Anitu. Musela se přiznat. „Tak tys to byla? Tak to ne!“ Všichni se dozvěděli, co dělala. Bylo to venku. Ta ostuda! Zlatka by na jejím místě rozhodně být nechtěla. Teď to ví každý, už jim ubližovat nebude.

Úskalí je mnoho

PSYCHOLOGIE

Mgr. ROBERT KREJČÍ, psycholog, Dům křesťanské pomoci – Bethel

Když za vámi zaklapne brána dětského domova a vy stojíte před budovou, která má být na mnoho let místem vaší takzvané rodiny, nemáte tušení, kolik rozporuplných myšlenek se vám honí hlavou. Dítě přichází do prostředí, které je samostatným světem v již tak komplikovaném světě. V té chvíli vás úplně nezajímají státní prohlášení a garance o plnohodnotném nahrazení rodinného prostředí, i přes nepopiratelnou snahu se stávají pouze jakýmisi klišé ve vaší příliš hlučné samotě.

I přes deklarovanou nejlepší péči všichni cítíme, že se nejedná o dobrovolný pobyt v tom nejlepším místě na zemi. Každý obyvatel takového zařízení si v sobě nese určité trauma ze skutečnosti, která se pokazila nebo vychýlila od určitého společenského standardu. Ať už to byla závislost, nemoc, nedostatečné sociální zázemí u biologického rodiče, navždy zůstávají otcem nebo matkou. Je to ona nekonečná diskuze, zda má dítě vyrůstat ve špatné rodině, nebo v dobrém dětském domově. Odpověď nebude nikdy zcela jednoznačná, jako není jednoduchý osud jednoho každého takto ovlivněného jedince. Přirozené sourozenecké vazby nahrazují kamarádi ve skupině s omezeným soukromím, rodičovské pouto lásky, blízkosti a bezpečí vztah s vychovateli, kteří i přes veškerou snahu netvoří vlastní domov, ale chodí tam do práce. K rodinnému poutu patří i rodinné tradice, rituály, budování a upevňování vazeb, pocity bezpečí a jistoty, které jsou následně v samostatném životě dítěte pevným vodítkem a kormidlem v cestě životem. K těmto hodnotám a skutečnostem se ústavní výchova může přiblížit jen vzdáleně jako ten pouhý stín skutečnosti.

Průzkumy často ukazují a upozorňují na slabou připravenost dětí z dětských domovů na reálný život. A i když to jistě neplatí absolutně, ukazuje se, že se nejedná jen o pouhý předsudek. Jedná se o tři základní oblasti nedostatků. Ta první je, žel, systémová, další jsou omezené možnosti vzdělávání a nedostatek informací, zvláště s ohledem na finanční gramotnost a utváření vztahů. Důsledky jsou selhávání v integraci do společnosti a častý pád na společenské dno po odchodu z ústavní výchovy. Ohledně vzdělání se ukazuje, že více než polovina dětí před odchodem plánuje studovat dále, reálně tato potřeba po odchodu již často není pociťována. Po odchodu studuje pouze jedno dítě z deseti – a to je alarmující skutečnost. Dětem často chybí informace o tom, co všechno je třeba po opuštění instituce zařídit a o co všechno se starat. Zápasí navíc s velmi nízkou finanční gramotností, která jim v reálném světě komplikuje situaci. Také příliš úzká vazba na vychovatele se stává paradoxně slabým místem, protože mladí lidé se domnívají, že se dále budou moci na ně obracet v boji s nástrahami reálného života, což většinou vůbec není možné.

Je patrné, že úskalí a nejrůznějších překážek je mnoho. Nicméně ony také otvírají příležitosti a nové možnosti nejen pro neziskové organizace, ale i církve, aby nabídly účinnou a bezpečnou pomoc právě v této mnohdy přehlížené a tolik klíčové etapě životů mladých lidí.

A pak se Zlatka nestačila divit. Dozvěděla se, že ona a její sestry nebyly samy, které Anita trápila. Ani ta další strašně dlouho nic neřekla. Taková je moc strachu. Byla ještě mladší než ony.

Vychovatelka nastavila přísná pravidla – a bylo jasné, že se nic podobného nebude moct opakovat. Už nebylo kde ani jak. Anita se dostala „do podmínky“, kterou ale nedlouho nato porušila krádežemi, útěky i drzým chováním – a odvezli ji do polepšovny. Dětský domov v Horním Slavkově se zase stal místem bezpečí, kde se každý další sebemenší projev šikany vyřešil na místě zákazem televize a nucenou pomocí v kuchyni.

Děcák byl zase fajn.

Byli čtyři, taková parta sígrů, co se pere, kouří, lže, pije a krade. A Toník byl sám, o šest let mladší hubený kluk ze druhé třídy. Snadný terč. Když se ho někdo z ostatních kluků zastal, tak ho zbili taky. Trvalo to dva roky. Občas byly následky vidět – až si toho jednou všiml ředitel a začal Toníka chránit. Ale kluci si nedali říct, a když přestávali být pro vychovatele zvladatelní, tak jednoho dne skončili v pasťáku.

Vyprchalo to samo, zmizelo to s věkem. Přikryl to čas. Když pak dva z nich po letech potkal v obchodě,

Šli jsme do toho s vírou

PETR a JITKA SVOBODOVI, slouží v dorostu CB Tábor

Naší motivací pro podání žádosti o svěření dítěte do péče bylo pomoct. Pomoct jednomu z mnoha dětí z dětského domova, pro které jsme v té době připravovali Hodiny Bible, později výlety, letní tábory, víkendovky, a nakonec i pravidelná setkávání v rámci dorostu. Přestože s námi děti zažily spoustu hezkých a silných momentů, vždy se musely vrátit do zaběhlých kolejí dětského domova. Jak jinak tedy účinně pomoci než nabídnout bezpečné prostředí vlastní rodiny s oporou živého společenství sboru? Dopředu nás postrkovala i určitá dávka naivity a sebejistoty pramenící z toho, že „ty děti přece už známe,“ a zažívali jsme i podporu od našich evangelických přátel, kteří si dvě děti osvojili už dříve.

Jednoho adventního odpoledne jsme z kojeneckého ústavu odváželi ročního chlapce a jeho pláč při cestě domů tišili jeho o málo starší budoucí sourozenci. (Vychovali jsme tři děti, které jsou již dospělé, a nyní se dvěma nejmladšími dcerkami žijeme v Chýnově.) Tento pláč bylo z naší domácnosti slyšet poměrně často. Nejčastějším důvodem bylo odmítavé NE, nevyhovění některému z požadavků nebo věnování se jinému z dětí. Moc jsme si nevěděli rady. Kde hledat pomoc? Na koho se obrátit? Sociálním pracovníkem nám bylo doporučeno osvojení I. stupně (adopce), protože chlapeček byl dítě tzv. právně volné. Prý tím předejdeme možným nepříjemnostem souvisejícím s kontaktem s biologickou matkou, budeme mít možnost rozhodovat sami o jeho aktivitách, cestování, zdravotnických úkonech... Rozhodli jsme se dobře míněné rady uposlechnout

SVĚDECTVÍ

a zažádali jsme o adopci. Tím jsme se ovšem připravili o možnost pravidelné odborné pomoci a zůstali jsme na to sami. Může člověk ve 25 letech nahlédnout možné důsledky takového rozhodnutí? Bylo třeba hodně mladické nerozvážnosti nebo víry... Pokud je víra opravdu spolehnutí se na milujícího Otce, který nám dá to, co právě potřebujeme, tak převládala víra. A máme ji i dnes.

Čím vším jsme prošli? Jaká byla naše společná cesta? Teď, když už několik let nežijeme ve společné domácnosti (synovi je 20 let), začínáme vidět naši tehdejší rodinu s mírným odstupem. Všemi možnými způsoby jsme se snažili začlenit chlapce do běžné společnosti. Protože žijeme i ve sborové rodině, kde se cítíme doma a přijímaní, chtěli jsme totéž i pro něj. Částečně se nám to podařilo doma, ve sboru, v církevní škole, ve skautu…, nicméně ve věku zhruba 15 let se chlapec proti veškerým aktivitám spojených s námi a církví naprosto vymezil a přerušil veškeré kontakty. Řešili jsme problémy s krádežemi, lehkými drogami, absencemi ve škole – a po nějaké době byl nakonec umístěn ve výchovném ústavu. V 18 letech bylo jeho přáním žít samostatně, pracovat a „mít se dobře“. Pomohli jsme mu tedy s hledáním zaměstnání a ubytování. Takže dobrý konec?

Mysleli jsme si, že dobrá pracovní zkušenost, vstřícný přístup pronajímatele bytu a naše částečná finanční výpomoc budou dobrým startem. V současné době ale chlapec pravidelně do práce nechodí, žije z příležitostných brigád a zlobí se na celý svět.

Pane Bože, zažili jsme i spoustu dobrých věcí a ve tvých rukou je vše – naše skutky, modlitby za všechny naše děti i jejich cesty. Použij si, co ty sám uznáš za potřebné.

nemuseli mluvit o odpuštění, věděli, že to je za nimi. Objali se úplně samozřejmě. Zůstalo jen to hezké, co si z toho kousku společného dětství nesli do života každý zvlášť.

Schoulila se na posteli a brečela. I když už jí bylo osmnáct, nepřipadala si jako dospělá. Byla tři sta kilometrů od všeho, co znala, a stýskalo se jí. Po tetách, po místě, kde vyrůstala, po ostatních holkách v domově, po kamarádce Kláře. Po prázdninách doma u kamarádek ze školy, z vesnice nebo u tet. Po všech těch závodech, kde běhala a skákala do dálky. Po besídkách, které hráli pro babičky a dědečky v domovech důchodců. Patnáct let v jednom domově. Žili tam jako rodina. Ale takhle to prostě je. Nikdo nemůže v děcáku zůstat věčně. „Vzali tě do učení, uvařit si taky umíš, holka, tak nebreč a makej,“ říkala si. Teď je jejím domovem internát. A pak tu zůstane pracovat a bude bydlet na ubytovně. Život jde dál. Aspoň že sestry jsou teď tady ve městě. A všem blízkým, které má v místě, jež jí bylo celé dětství domovem, bude psát.

„Můžu si přisednout?“ zeptala se Tondy starší paní, v ruce tác, na kterém si nesla oběd. Kývl. Měla laskavé oči. Bylo v nich zvláštní světlo. Začala povídat o Ježíši – a Tonda pochopil, že paní toho Ježíše opravdu miluje. Zvláštní. Ne že by o něm nikdy neslyšel – strýc, který si ho párkrát vzal k sobě na prázdniny, o Ježíši mluvil a občas šli i do kostela, ale to, že by s ním někdo mohl takto v životě počítat, to ho zaujalo. Tetička Šedivá se Tondovi stala duchovním průvodcem. Bylo mu šestnáct, bydlel na internátě, vařil si sám – a nechal se pozvat do sboru. Moc se mu tam líbilo. Nechal se dovést až k Ježíši. A začal s ním žít.

Potkali se v práci, dělali na stejné hale. Zlatka se zamilovala o chvíli dřív. Tonda byl jiný. Mluvil o Bohu a chodil mezi lidi, kteří o Něm mluvili stejně samozřejmě, jako by s ním žili. Zlatka to tak neměla. Když se dívala na přírodu, tak věděla, že Bůh existuje – taková nádhera jako lesy nemohla vzniknout náhodou. Ale nesouhlasili. Jenže pro Tondu jejich hlas neměl takovou váhu jako hlas jeho vlastního srdce a vlastně ani jako hlas jeho sborové rodiny, která je vzala mezi sebe jako vlastní a svatbu jim přála. Těžko tátovi

s Bohem si nikdy nepovídala tak jako on. A chtěla to, co měl on. Tak ji mezi ty lidi vzal. Říkali tomu „mládež“. Líbilo se jí tam – ty příběhy z Bible, modlitby, kdy se k Bohu obraceli se svými problémy – a viděli jejich řešení… začala se k Němu přibližovat.

Trvalo to dost dlouho, ale jednoho dne odevzdala život Ježíši. Na pokraji dospělosti, když se podle sirotčího důchodu dozvěděla, že její biologičtí rodiče umřeli a že se s nimi už nemá šanci potkat, se stala Božím dítětem, dcerou mocného Krále. Mohla mu dát do rukou svoje zdraví, které se z prvních tří let života nikdy pořádně nevzpamatovalo. A Bůh jí tolik pomohl! Léčí jí tělo i duši a její rány. Pomohl jí odpustit Anitě šikanu a rodičům to, že svoje děti opustili.

Víra jí dala naději do nového života – byla volná, ničím netlačená, nesvázaná. Takhle je to dobře.

Zlatka je chtěla poznat. Nedopadlo to nejlíp. Tondovi rodiče se svatbou a mámě odpouštěl, že ho nechali v děcáku a že čtyři ze svých sourozenců vlastně ani pořádně nezná. Na celé rodinné tragédii neviděli nejmenší podíl vlastního selhání. „Byli jsme oběťmi komunizmu, nemohli jsme za to, muselo to tak být,“ říkali, ale ani Tonda ani Zlatka téhle verzi nevěřili. Rodiče nikdy neřekli pravý důvod – že je táta alkoholik a mámu mlátil. Nebylo to dobré místo k životu pro dítě. V tomhle děti vyrůstat nemohly. A agresivním alkoholikem zůstal. Jen krátce před smrtí přestal kouřit. To byla doba, kdy mu Tonda odpustil, i když táta o žádné odpuštění nestál.

Otče, díky za to, že smíme být Tvými dětmi. Neměli jsme domov, a teď ho máme u Tebe. Ty nás nikdy neopustíš a nikdy se nás nezřekneš. Uzdravuješ staré rány a staráš se i o každou novou bolest, se kterou k Tobě přijdeme. Díky za to, že smíme prožívat Tvoji lásku. Jako milované děti.

UNITED 2022: FESTIVALOVÁ MOZAIKA

text EVA ČEJCHANOVÁ foto AUTORKA a DANIEL MACEK

Ve Vsetíně to opět žilo. Koncerty, přednášky, semináře, divadlo, modlitby, chvály… Víc jak dva dny napěchované programem souběžně na několika místech najednou. Nejde to obsáhnout všechno. A to malinko, co obsáhnout jde, nelze popsat beze zbytku. Co účastník, to jedinečná sada vzpomínek. Každý si pro tu svoji musel 18.–20. srpna na UNITED přijet sám.

Zdomu kultury vede mezi stavebními zátarasy úzká cesta ke schodům. Na nich sedí lidé a povídají. Vidí se po měsících. Další jsou ze stejného sboru a nevěděli o tom druhém, že taky jede. Poznávají se přátelé přátel. Dělí se o večeři… Stan s registrací je až pod schody. Pár metrů od něho stojí muž a sleduje příchozí. Má úkol. Dostal volnou vstupenku, kterou má někomu dát. Někomu, koho vybere Bůh. V duchu se modlí. Přichází mladá dvojice, chvíli rozpačitě přešlapují kus od registračního stolu a vypadá to, že zase odejdou. Hlas v srdci říká, že to jsou oni. Muž přistupuje ke dvojici a po dotazu, jestli si jdou koupit vstupenky, jim jednu podává. Překvapení v jejich tvářích se mění ve vlnu dojetí, které se v jejich slovech těžko skrývá: „Víte, máme před svatbou, šetříme každou korunu...“ Bůh je tam chtěl mít.

Ulice je plná lidí, i když UNITED stánky různých křesťanských organizací jsou tentokrát jen po jedné straně.

v číslech

INFOBOX

12. ročník — 3 dny, 2 noci — 3 500 účastníků, včetně organizátorů a účinkujících — 14 míst s programem — program 9:00–0:30 hod. — 16 koncertů — 26 rozhovorů — 15 seminářů — 13 workshopů — 5 talkshow — 2 divadelní představení — příští ročník UNITED: 17.–19. 8. 2023 U prvního stánku stojí hrazda, na které jsou zavěšeny dvě dřevěné koule. A na nich visí teenager. Atleti v akci nalákali do soutěže ve výdrži visu za koule zatím skoro třicet zástupců mužů, sedm žen a dvě děti. Nejdelší výdrž s nohama ve vzduchu je aktuálně kolem osmdesáti vteřin, holky mají necelých čtyřicet. Mladík na hrazdě se snaží udržet, ale dá mu to práci. Paže se mu chvějí. Dlaně pomalu ale jistě kloužou po povrchu koulí. Je jedno, kolik pudru si na ně dal, stejně kloužou. Gravitaci nepřemůžeš.

Je poledne a náměstí je skoro prázdné, jen v hledišti sedí skupinka mladých. Na hlavní stagi se připravuje odpolední účinkující. Jsou to jen úryvky na nastavení mixážního pultu, ale zpívá úchvatně. Na lavičce pod stromem mimo hlavní hlediště sedí muž neurčitého věku. Husté

strniště, kdyby nebylo toho podivného smutku, který z něj sálá, vypadal by jako ranař. Na první pohled by člověk řekl: válečný veterán. Má nataženou nohu a vedle něj je opřená berle. Z druhé strany, otočená k němu, sedí žena v letních šatech. Hlavu má skloněnou, jednu ruku položenou na nemocné noze, druhou na mužově rameni. Modlí se. Není jí vidět do tváře, ale jemu ano – přibývá v něm pokoje a kolem rtů začíná poletovat úsměv. Byla by to krásná fotka – ale ta chvíle by se o ni mohla roztříštit. Náměstím prochází muž s UNITED visačkou na krku. Taky je vidí. Zastavuje se kus od lavičky a tiše sklání hlavu. Vypadá to, že se v podpoře připojuje k ženině modlitbě, ať už je jakákoli. Je to silný moment – chvíle jednoty mezi lidmi, kteří se pravděpodobně vůbec neznají. Žena na lavičce zvedá hlavu a po chvilce vstává. Muž s berlí také. Objala ho. Náznak úsměvu se mění v úsměv skutečný. Odchází každý jiným směrem. vrátit domů, na svoji planetu – a tělo je moc těžké, s ním se tam nedostanu. Ale tělo je jen skořápka, tak nebuď smutný. Skořápka není nic smutného.“ V sále kina je naprosté ticho.

„Já jsem už stará babička...“ začíná bělovlasá paní zhruba v páté řadě, které moderátor dává slovo v části vyhrazené na dotazy. „… a vy jste dva moudří pánové...“ Petr Vizina i Pavel Hošek, pozvaní v talkshow s názvem Jak se hledá pravda, se začínají smát. „…tak mi, prosím vás řekněte, jak mám svým vrstevníkům říct, aby nevěřili všem těm fejkům, co jim chodí v mailech.“ Sálem to zašumí obdivným údivem, který následuje potlesk. Vtipné, moudré, odvážné a mladé – bez ohledu na věk. „Nechám vás odpovědět,“ obrací se moderátor Martin na oba pozvané hosty poté, co celý prostor opět utichl, „a pak bych vám rovnou rozdal Nobelovy ceny.“

V sále kina je příjemný chládek, naprosto narváno a úplná tma. Kužel světla osvětluje jen kousek jeviště – svět Malého prince. Jediný herec tam na sotva dvou metrech plochy předvádí skvělý výkon. „Neměj o mě starost,“ říká Malý princ pilotovi, který ztroskotal v poušti – stejně jako kdysi Exupéry, spisovatel a pilot. „Bude to vypadat, jako že jsem umřel, ale neumřel jsem. Jen se potřebuju

Při vstupu do sálu, kde už půl hodiny znějí ranní chvály, dostane dvojice ránu do obličeje vydýchaným vzduchem. Po chvíli si plíce zvykají. Usazují se zády ke stěně vedle vchodu, jinde už není místo. Odchodová ulička na parketách už zarostla lidmi. Chtěli stihnout Thabatu, ale nepovedlo se. Bůh měl jiný plán. Chapela je taky skvělá. Chvály je táhnou do Boží přítomnosti. Vrací se jim chvíle z rána a intenzivní potřeba modlit se za ty dva v parku. Opilé, ztracené, bolavé, závislé, možná i hledající. Začalo to zasednutím „jejich“ lavičky, pokračovalo hovorem o alkoholu a o smrti, přešlo to do naděje v Kristu a přes „Já chci toho vašeho Boha vidět!“ to nemohlo skončit jinak než nahlas vyslovenou naléhavou modlitbou. Teď už je to na Tobě, Bože. Je to odevzdané.

Je po dešti. Venku se hned lépe dýchá, to vedro bylo na padnutí. Lidé proudí z kina, míjí po jedné straně stánek s občerstvením a modlitební karavan Modliteb 24/7, a celou občerstvovací sekci po straně druhé, a zastavují se. Na tom kousku vyasfaltované plochy se tvoří velký lidský kruh. V jeho středu je kaluž, ve které řádí dvě malé děti. V šatičkách, v botách, v sedě, v leže i na kolenou. Radost, s jakou se plácají v louži, je nakažlivá, kdo je vidí, ten se musí usmívat. Kdo může, fotí. Do šumu ulice zřetelně zní hlas: „A UNITED má svoje mediální hvězdy.“

Další střípky letošní vsetínské mozaiky – umělec, který rámuje dopravní značky, mistři republiky na bike show, ponor do sekty Sinčchondži, úžasná atmosféra nočních koncertů a mnoho dalších – už budou zapsány jen v srdci.

ACH JO, HUDEBKA!

ptala se EVA ČEJCHANOVÁ foto ARCHIV JIŘÍHO PELIKÁNA

Bylo pro vás povolání hudebníka jasnou volbou? Byl to zajímavý proces, protože když už jsem do hudebky – ach jo – musel začít chodit, začalo mě to bavit. Už jen zkoumání, jak nástroj funguje a jak se rozeznívá, mě velmi zaujalo. Na začátku deváté třídy se mě pan učitel ptal, jestli bych nechtěl na konzervatoř. Odpověděl jsem mu, že si myslím, že na to nemám. Rázně mě uťal slovy: „Do toho mi nemluv, to musím vědět já, ať za mnou táta přijde!“ Když jsem otci vyřídil učitelovo pozvání, jeho první reakce byla: „Ty kluku, co jsi zase provedl?“ (smích) Pak jsem se dozvěděl, že se tam málem pohádali, protože otec argumentoval, že „přece z kluka neudělá komedianta!“ Ale domluvili se a já jsem to přijal.

Hudba si vás získala spíš funkčností nástroje, ale teď pracujete v Jihočeské filharmonii a hudba vás živí. Uměl byste dneska žít bez hudby? To je otázka. Letos dovrším věk pro pobírání starobního důchodu, takže mohu zjistit, jestli to budu umět, nebo ne. (úsměv) Ale když o tom přemýšlím, tak si myslím, že i kdybych přestal hrát v orchestru, tak s hudbou v kontaktu zůstanu – ať ve sboru, kde se na hudbě podílím, nebo v rodině. V nějaké formě by hudba v mém životě jako jeho součást zůstala.

Jste také sólista, vyšlo vám CD, máte na kontě turné po Evropě, hudbu vyučujete. Z pohledu okolí jste úspěšný. Jaké jsou předpoklady pro to, aby v této profesi člověk uspěl i vnitřně? Bez jakéhokoli patosu si myslím, že to je otázka upřímnosti k sobě samému. Dokázat si přiznat, že mi něco nejde, že to či ono neumím a udělat něco, aby se to změnilo. Hrál jsem krátce, oproti spolužákům na konzervatoři jsem neměl tolik „naběháno“. Často mě to přivádělo na moje hranice. Musel jsem si přiznat, že nemám všechno ve své moci, že jsou věci, které nemohu ovlivnit. To byl důležitý impulz k tomu, abych hledal dál.

Co musí člen filharmonie oproti jiným muzikantům umět? Jiný druh hudby jsem neprovozoval, tak nemám s čím srovnávat… Filharmonie je zvláštní organizmus. Setkávají v něm různé nástrojové skupiny a každá z nich má svá specifika, co se týká konstrukce nástroje, barvy zvuku, systému ladění. Když tyto různé prvky dáte dohromady, tak z toho na první poslech vyjde velmi nesourodý zvuk. Pak je na hudebnících, aby z této nekompaktní suroviny vytvořili zvuk, který je spojený, široký, barevný, oslovující… a to není jednoduché.

Popište prosím váš běžný pracovní den. Trumpetistův den začíná brzy ráno a končí pozdě večer – tak to říkám studentům. Tu práci je třeba rozložit do celého dne, protože kumulovaná do krátkého času by mohla trumpetistovi fyzicky ublížit. V tom to máme hodně podobné se sportem, musí se trénovat, ale i odpočívat.

Takže od šesti ráno půl hodiny tělocvik, pak snídaně, ranní ztišení a kolem půl osmé se začínám rozehrávat. Pak jedu na kole do práce. Zkouška ve filharmonii je od devíti do jedné. Oběd a pak učím na konzervatoři nebo ZUŠ. Když je koncert, tak se jdu po vyučování lehce nasvačit, znovu rozehrát a pak na koncert. Když má den tyto tři fáze, bývám hodně unavený. Ve dvoufázovém dni bez koncertu jedu po škole domů a večer se znovu s nástrojem potkám při procházení partů, sólového repertoáru, a hlavně na nátiskových cvičeních. V únoru jsem natáčel svoje třetí CD, to byla také zhruba roční práce.

JIŘÍ PELIKÁN

Vyrůstal jsem na venkově, do školy jsem se skoro nepotřeboval učit. Miloval jsem, když jsem mohl volně běhat venku. Dospělo to do fáze, kdy můj otec jednoho dne pronesl: „Kluku, takhle to dál nejde, začneš chodit do hudebky!“ Za něco možná mohou i geny – moje starší sestra hrála na akordeon, ta prostřední byla taky v kulturních činnostech aktivní, i když ne tak hudebně vyhraněná. Jinak bylo naše rodinné prostředí nehudebnické, zpívalo se, ale rodiče na nic nehráli. V širší rodině už hudebníci, byť amatérští, byli. Můj praděda byl kapelníkem dechovky, táta rád vzpomínal, jak hrál na baskřídlovku, a když mu začaly padat zuby, tak přešel na tubu. Ale já jsem ho nezažil.

Co říkají na vaše rána sousedé? Ano, to je důležité téma. (úsměv) Jsem vybaven zařízením, kterému se říká „cvičicí dusítko“. Před jeho vynálezem si umíte představit, co sousedé museli vytrpět, zvláště když jsme ještě bydleli v paneláku. Takto teď trpí už jen rodina mé dcery, s nimiž bydlíme v jednom domě, a ti si zatím nestěžují. Všechny tři naše děti mají základní hudební vzdělání, ale hudbu si za profesi nezvolili, zůstala jejich koníčkem.

Co je v oblasti hudby vaše srdeční záležitost? Mám rád barokní hudbu. V období baroka byla trubka – tehdy nazývaná clarina – na vrcholu své slávy. Hodně se používala v církevním prostředí k oslavě Boha. Zvuk trubek nemůže nic nahradit. Vznikalo hodně krásných barokních koncertů. Znalost clarinového způsobu hry se poté ztratila a začala být znovu objevována ve 20. století spolu s vývojem piccolo trubek. Pro mou generaci se jejich prostřednictvím otevíral výhled do barokní hudby. I to moje první CD jsou převážně barokní sonáty hrané na piccolo trubku.

Svého času jsem také zpíval v souboru Dyškanti vokální polyfonii, to mě také velmi oslovuje.

Na co z toho, na čem jste pracoval, jste nejvíc hrdý? Docela si považuji, když mě v roce 2006 přizvali jako sólistu do Dvořákova komorního orchestru v Praze. Tři sezóny jsem s nimi dělal koncerty, z nichž většina se odehrávala ve Svatojiřském klášteře na Pražském hradě v Bazilice svatého Jiří. Hráli jsme barokní hudbu a převlékali jsme se u rakve svaté Ludmily. (úsměv)

Věříte v Boha. Jaká cesta vás k němu dovedla? Vyrůstal jsem v rodině, která se explicitně k Bohu nehlásila. Rodiče vyrůstali v tradičním katolickém prostředí, i když u táty to bylo složitější. Vůči křesťanství však zůstal tolerantní, ale osobně ho nepraktikoval. Mamka v sobě zbytek víry měla.

Kde se to pro vás změnilo směrem k Bohu? Kolem roku 1968 náš vesnický pan farář začal pořádat májové bohoslužby pro mládež. Chytlo nás to, chodila tam poměrně velká skupina. Byli jsme připraveni k prvnímu svatému přijímání a následně k biřmování. Biřmoval nás biskup Hlouch, dlouho po něm v regionu žádný duchovní takového kalibru nebyl. Zůstala ve mně úcta k němu i k věcem souvisejícím s křesťanskou vírou. S tímhle jsem šel na konzervatoř. Osobní víra přišla později. Když jsem nastoupil na vojnu do symfonického orchestru Armádního uměleckého souboru v Praze (AUS VN), dostal jsem se do kontaktu s evangelikálními křesťany. A tam už to šlo tak, jak to známe. (úsměv) V jednadvaceti letech jsem prožil osobní obrácení.

Sloužíte jako hudebník ve sboru. Hudba v církvi má velký vliv na prožívání Boží blízkosti. Má tento vliv i na vás jako na zprostředkovatele hudby, nebo už samotné hraní spotřebuje veškeré hudebníkovo soustředění? Jestli mají hudebníci sloužit Bohu, tak pro ně musí být hudba tím, čím je pro kazatele jazyk. Tedy zprostředkovatelem. Napojení na Boha tam být musí. „Tvorba zvuku“ nesmí člověka zaujmout natolik, aby tento rozměr ztratil.

Na českobudějovické konzervatoři vyučujete hru na trubku. Máte nějakou svoji teorii, jaký vliv měl zvuk trubek na pád zdí Jericha? (smích) Nabízí se, že trubači zaduli a zbořilo to hradby. Ale myslím si, že největší práci hrála Boží moc poté, co Izraelité byli poslušní a sedm dní obcházeli Jericho. Faktem ale je, že zvuk je chvění, které se z jednoho tělesa přenáší na druhé. Ale nemyslím si, že by bylo tak intenzivní, že by bořilo hradby. Navíc oni tehdy nehráli na žesťové nástroje, ale na volské nebo beraní rohy, což je mohutnější kostěný nástroj (šófar), jehož zvuk nemá takovou břesknost. Takže zásluhy bych nechal Bohu.

FILHARMONIK

je součástí velké mozaiky, jejíž každý dílek má vliv na fungování celého tělesa. Hudebník jako člen orchestru, čítajícího desítky lidí, nastudovává hudební dílo podle pokynů dirigenta, interpretuje ho a udržuje interpretační úroveň přípravou a cvičením.

PREZIDENTSKÉ VOLBY

připravila EVA ČEJCHANOVÁ anekdota ROMAN GADAS

Na podzim začíná kampaň prezidentských voleb. Jaké kvality by měl mít v současné době český prezident? Co by měl nový prezident zemi přinést?

PETRA VESELÁ

psychoterapeutka

Přijde mi, že dneska se stalo módou poukazovat na chyby našeho současného prezidenta. Pro mě je otázkou, co z toho byl jeho skutečný „zlý“ záměr, a co byla jen neschopnost uvést do praxe vlastní „dobré“ vize, se kterými šel do prezidentského volebního boje. Proto se trochu bojím chtít po kandidátovi něco, co on sice může slíbit, ale nemusí být schopen splnit. Ale až bude kompletní volební kandidátka, bude moje uvažování o tom, koho volit, obsahovat asi takovéto otázky: Co o tomto člověku vím z minulosti? Jakým činem mi dává naději, že se za něj nejen nebudu stydět, ale že na něj možná i budu hrdá? Kde se v jeho dosavadní práci Musí nás být vidět. Znáš dav – jsou schopní vyřvat si i Barabáše...

dají najít doklady toho, že bude vyznávat mnou preferované životní hodnoty? Existují v jeho dosavadní historii kroky, které by se daly označit jako moudré?

Vím, že to zní obecně. Konkrétně bych tedy byla hrdá na prezidenta, který by dokázal moudře pracovat s různými vrstvami obyvatelstva a nepreferoval jen některé, který by se nebál přiznat chyby, který by měl odvahu udělat a pak i moudře a trpělivě vysvětlovat nepopulární kroky, který by hledal porozumění, který by se k židovsko-křesťanské kulturní tradici hlásil živě a aktivně, který by lidem přinesl více hrdosti, naděje, důstojnosti a moudrosti, který by zkrátka mohl být příkladem pro naše děti, aniž bychom jim ve třídách museli vysvětlovat, že pán, který visí na obrázku nad jejich hlavami, sice říká tato slova, ale my je říkat nebudeme. Jak krásné by bylo znovu s hrdostí a bez ironie říkat: „…jak moudře řekl náš pan prezident…“

BENJAMIN ROLL

spoluzakladatel a bývalý předseda spolku Milion chvilek, vikář ČCE

Nacházíme se v těžké době. Válka, ekonomická, energetická a enviromentální krize, krize demokracie, vzestup populismu a radikalizace společnosti zejména skrze sociální sítě… To vše naznačuje, že 30 nejkrásnějších a nejklidnějších

let v dějinách Evropy je u konce. V takových dobách je nutné vnímat svou vlastní odpovědnost a zároveň najít a podpořit dobré společenské lídry a správce věcí veřejných.

Posledních 10 let až příliš silně ukázalo, jak obrovskou moc a vliv může mít prezident (navzdory nepříliš širokým formálním pravomocím). Zvláště, když je volený přímou volbou.

V těchto těžkých dobách proto potřebujeme zvolit takovou osobnost, která bude v roli prezidenta stavět na první místo zájmy společnosti, a ne ty svoje. Osobnost, která bude schopná spolupracovat s našimi spojenci, a ne propagovat nepřátelské Rusko a Čínu. Osobnost, která dokáže veřejně upozorňovat na potřeby těch nejslabších a nejchudších, a zároveň nevyvolávat nenávist vůči lidem, kteří utíkají z válek a nemají vůbec žádné zastání. Potřebujeme v čele státu někoho, kdo v souladu s vládou dokáže formulovat, kam má naše země jako součást Evropské unie směřovat. Osobnost, která dokáže klidnit společenské vášně a vždy hájit právo na svobodný a důstojný život pro každého.

Ale po 10 letech s Milošem Zemanem by prostě stačilo mít prezidenta, který bude dodržovat Ústavu ČR, nenechá hradní kancelář v rukou mafiánů a ruských agentů a nebude lhát ani ponižovat druhé.

MAREK ORKO VÁCHA

kněz ŘKC, pedagog, spisovatel

Především musí být autoritou mravní. Nemusí být profesionální politik, nemusí být ekonom, nemusí být právník, i když to všechno může být přínosné. V těchto dnech vidíme velmi zřetelně, jak královna Alžběta, třebaže neměla faktickou moc vlastně žádnou, byla celé ty desítky let důležitým tmelem společnosti, s přirozenou autoritou. Umíte si představit královnu Alžbětu, jak opilá vrávorá nad korunovačními klenoty? Jak rozšafně říká do televize, že kouření po dvacátém sedmém roku věku neškodí? Nebo jako bonmot, že se ministerského předsedy lze zbavit volbami, nebo kalašnikovem? Tak přesně to mám na mysli, když mluvím o mravní autoritě, a ještě mnohem víc.

Prezident musí být mravní autoritou, být příkladem pro žáčky a studenty, mít je na mysli, ať říká či dělá cokoli, neboť ať chce nebo nechce, bude jim příkladem v dobrém i ve zlém, a třeba se dočkáme, že učitelé budou znovu její či jeho portrét vyvěšovat po třídách. Nejsem zcela optimista. Můj národ si za prezidenta nepochopitelně Miloše Zemana zvolil. Jistě, mýlit se je lidské. Zvolit jej ovšem podruhé bylo již neodpustitelné. Tento národ bude volit znovu. Nejsem si jist, zda po přejití vichřic hněvu se vláda věcí tvých znovu navrátí jaksi sama a automaticky. Přeji proto všem čtenářům, ať volí srdcem i myslí a ať zvolí někoho, kvůli komu nebudou muset v příštích letech vypínat televizi.

■ Obsah rubriky nemusí vyjadřovat názor redakční rady.

Člověk objevitel

JAN JANDOUREK

GLOSA

Na začátku září jsme čekali, kdy poprvé odstartuje nová americká raketa, která bude používána k návratu lidí na Měsíc. Zatím bez lidí, ale je to první krok. Jak bývá u tak složitých věcí zvykem, něco se porouchalo, tak se ještě nějaký ten týden počká.

Mnoho lidí napadne, proč se to vlastně dělá. Kosmický program stojí strašné peníze a na zemi je dost jiných problémů. Na to se dá říct, že díky němu ale máme satelity pro předpovídání počasí, elektronickou navigaci a počítače doma na stole. Technický pokrok dříve urychlovala válka, ale tohle je rozhodně lepší způsob.

Jak mi jeden astronom řekl, vědci mají někdy radši sondy bez lidí, protože to stojí méně a výsledky jsou ohromné. Něco jiného ale je, že se lidé chtějí někam dostat vlastní nohou. Všichni samozřejmě ne, hodně lidí se spokojí s mnohem kratšími cestami, ale od doby, kdy jsme schopni vývoj lidstva ze záznamů sledovat, se různí jedinci vydávali s rizikem nejen na různá vojenská tažení a obchodní cesty. Potom lezli na velehory a pokoušeli se dojít na zemské póly a ponořit se na nejhlubší místo oceánu. Tahle místa měla jednu vlastnost společnou – vůbec nic užitečného tam není!

Nedá se to vysvětlit jinak, než že jsme na to nějak tajemně naprogramováni a pochopitelně jen u někoho se potřeba objevitelství nakonec realizuje tak extrémním způsobem. Někdo „jen“ vynalezne automatickou pračku nebo je vášnivý houbař, popřípadě najde nový kuchařský recept. Neznamená to, že každý objev přinese štěstí, ale i slepé uličky musí někdo vyzkoušet.

Pokud máme takovou objevitelskou potřebu vrozenou, chce to pak ovšem pozornou péči, abychom ji v sobě neudusili.

PODSTATNÉ SETKÁNÍ

text MATĚJ HÁJEK foto ARCHIV

Pavel Hošek: Chasidské příběhy – mezi židovskou mystikou a krásnou literaturou

Vydalo Centrum pro studium demokracie a kultury v roce 2022 216 stran, brožovaná vazba N ěkteré příběhy zní neobyčejnou melodií. Je to myslím tím, že nečekaně rozechvějí onu nenápadnou strunu, která prochází naším nitrem a je natažená mezi rozumem a prožíváním, mezi hlavou a srdcem. Některý příběh o ni třeba jen jemně brnkne, jiný rozehraje celou píseň. Nádhernou a zásadní jakoby z hlubin staletí či ještě odjinud. Kdoví proč to tak je. Kdoví proč i ti nejotřelejší a nejrealističtější z nás se občas nechají chytit. A když se zrovna nikdo nedívá, zažívají tu zvláštní směs překvapení, přistižení, útěchy, dojetí, úlevy: „Ano! Dyť to je přesně ono!“, „Líp bych to neřek…“, případně „Tak přece jenom – něco na tom asi opravdu bude...“ anebo „Ty vado, no jo vlastně…asi jo…“

Málokdy tomu věnujeme pozornost, přestože se nás různé příběhy umí silně dotknout, inspirují a mnohdy nás i doslova (vz)nesou (i když o tom možná většinou nevíme). Za pozornost to ale jistě stojí. Proto je dobře, že profesor Pavel Hošek přináší svou novou (a další) studii o příbězích a vyprávění. Tentokrát o těch chasidských, o vyprávěních na pahorkatém pomezí židovského podobenství, vtipu, mýtu, pohádky a proroctví z východu Evropy.

Od Hoška se dozvíme jako vždycky to podstatné, abychom si v hlavě sestavili mapu a mohli se v krajině, do které nás zve, dobře a přitom stravitelně orientovat. A je to mapa tak akorát podrobná (Hošek nám měřítko kalibruje knížku od knížky stále vhodněji – věty jsou kratší a krásnější, poznámkový aparát uměřený a užitečný k případným dalším výpravám do neznáma). Přitom zároveň umožňuje i žádá základní cestovatelskou spolupráci. Dostáváme skládací papírovou mapu do ruky, GPS a návodná digitální navigace zůstávají vypnuté. Dozvídáme se tak jednak o hlavních postavách chasidských dějin, o duchovních učitelích, kteří nesou jiskry „svatého Božího světla“ a rozsvěcují je jak svými dobrými skutky, tak prostřednictvím vzácného daru vyprávění. A jsme srozumitelně zváni i do pronikavé a překvapivě oslovující vize světa, z níž vyrůstá chasidská duchovní cesta.

To podstatné ale nejsou informace o reáliích a faktech ze života Chasidů. Hoškova knížka je totiž spíš jako plastická mapa – jako středověká zmenšenina krajiny s malými zelenými stromečky, dřevěnými chaloupkami a figurkami lidí a zvířat kolem nažloutlých klikatých pěšinek a cest. Člověk se na tu miniaturu dívá a nemůže si pomoct – za chvilku (i když se třeba dopředu zařekl, že tentokrát se vážně nenechá zblbnout!) si z hloubi srdce, jako malý kluk, přeje octnout se v té tajemné, malebné, domácké i neprobádané zemi na vlastní kůži. Výlet do Hoškova textu o chasidských příbězích vede totiž k něčemu podobnému jako tyto neobyčejné příběhy samotné. Zapaluje srdce, vyslovuje věci tak, že se mnohdy s úžasem i úlevou praštíme do čela. Je jako podstatné setkání, na které už hrozně dlouho čekáme. Je bezesporu opravdu vydařeným a chytlavým „pozváním k četbě“ chasidských vyprávění. Mám ovšem vážné podezření, že je ještě něčím jiným. Je jako jiskérka Světla. Umí rozeznít v nitru člověka onu vzácnou jemnou strunu, o níž jsem se odvážil zmínit na začátku.

Příležitost pro mladou rodinu

Sbor CB v Kyjově hledá domovníka pro svůj sborový dům s modlitebnou. K dispozici je byt 2 + 1 (70 m2) v přízemí sborového domu. Byt je po celkové rekonstrukci.. Kontakt na telefonu č. +420 605 202 714 – Pavel Werner, hospodář sboru

Nechte se nadchnout

Brennan Manning: Uchvácen Kristem

v roce 2007 vydalo nakladatelství Návrat domů

Oslovuji tímto všechny, kteří mají chuť nadechnout se svěží touhy objevovat plnost života. Nedávno jsem z knihovny vytáhl knihu Brennana Manninga, františkánského kněze, Uchvácen Kristem (Návrat 2007). Kniha je napěchovaná myšlenkami, které jsou ale podány tak poutavě, že čtenáře vcucnou a nadchnou touhou zažít to, o čem autor píše. Podle Manninga není Bůh starosta města v soudní budově, ale větrem ošlehaným vůdcem průkopnické výpravy. Ježíš není šerif hlídající pořádek ve městě, ale zvěd, který proráží cestu. Duch svatý není děvče ze salonu utěšující zákazníky, ale lovec bizonů, který cestovatelům zajišťuje čerstvé maso (autor evidentně není vegetarián), který rád děsí občany města, zejména při jejich nedělní procházce na zmrzlinu. Křesťan není usedlý občan města, ale odvážný průkopník toužící po novém životě. Kazatel není bankéř střežící s šerifem cennosti města, ale kuchař, který pro ostatní připravuje jídlo z toho, co přinesl lovec bizonů. Víra není důvěra v bezpečí města, ale odvaha vydat se na cestu v důvěře ve vůdce výpravy, zvěda a lovce. Hřích není porušením městského řádu, ale touha vrátit se zpět. Spása není život v těsné blízkosti radnice, ale život v krytém voze s nebem nad hlavou.

Dostanete-li se k této knize, dejte jí šanci vás inspirovat. ROMAN TOUŠEK ■

Neobyčejné divadlo

Divadelní drama Mlčení

autorka: Miriam Hurtová režie: Petr Filgas

Jak se z členů vážené rodiny stanou lidé opovrhovaní a šikanovaní všemi? Jak se ze sousedů stanou násilnické udavačské zrůdy? Jak se z přátel stane ke zlu mlčící dav? Jak se ze zbabělce rodí agresor? Co všechno dokáže strach? Jak bych se v tomto prostředí zachoval já? Znám se dobře? Divadelní představení s názvem Mlčení je v mnoha ohledech unikátní drama o době holokaustu. Scénář napsala Miriam Hurtová (CB Vsetín) a nastudovali ho klienti Spolku Na cestě, tedy herečtí amatéři, o které se organizace stará (více iNform – Na cestě už dvaadvacet let)). Původně se jednalo o benefiční akci na opravu budovy centra Archa (pro práci s drogově závislými), které spolek provozuje. Hra však měla takový ohlas, že se režie dobrovolně ujal vsetínský režisér Petr Filgas a sama o sobě se stala obdivuhodným projektem.

Mlčení už Spolek Na cestě nehraje, ale záznam představení, pořízený v rámci 17. ročníku festivalu Chaverut – Přátelství 2021 ve Valašském Meziříčí, najdete na YouTube. Stojí za to ho vidět. Nejen jako obsahově stále aktuální a hodnotné dílo, ale i jako inspiraci vedoucím kolektivů, a to nejen mladých. EVA ČEJCHANOVÁ ■

TIP

Projekt Bez filtru

PAVLA LIOLIASOVÁ

Od poloviny září vychází každý týden dva nové podcasty od novinářského projektu Bez filtru, který založili bývalí pracovníci Radia Proglas poté, co z média na jaře dobrovolně odešli. Znát je můžete z podcastu Na dřeň a publicistických relací 13+. Své zkušenosti nyní rozvíjí ve vlastním nezávislém projektu. Každý čtvrtek tak vychází

Příběhy bez filtru – rozhovory o hlubokých tématech, duchovnu a spiritualitě. Podcast přináší příběhy inspirativních lidí a otevírá témata, která jsou podle autorů v katolické církvi ještě pořád trochu tabu. V neděli si pak pravidelně můžete pustit Týden bez filtru – pořad o aktuálním dění v širších souvislostech. Tvůrci hledají příčiny událostí a sledují kontext v rozhovorech, anketách i komentářích. Oba podcasty najdete na Spotify, Apple Podcasts nebo Soundtier. Tým připravuje také workshopy o mediální gramotnosti a vedení dialogu, ve spolupráci s brněnskou Pamětí národa či festivalem Meeting Brno chystá veřejné debaty.

Téměř polovinu z milionového rozpočtu projektu získali tvůrci od nadace 3WFoundation, část peněz se teď snaží vybrat přes crowdfundingový portál Hit-hit. Více informací najdete na bezfiltrupodcast.cz.

Okno v poschodí

Bylo páteční pozdní odpoledne, uklízela jsem svůj pracovní stůl a chystala se odjet domů. Zazvonil telefon. Ve sluchátku rozechvělým hlasem promluvila Františka: „Paní Pavlo, prosím, já mám strach. Můžete přijít ke mně domů? Stojím u okna a nemůžu to zastavit. Něco mě nutí skočit. Strašně moc se bojím.“

Zhluboka jsem se nadechla, vyběhla z kanceláře do posledního patra panelového domu a zaklepala na dveře jejího bytu. Otevřela mi malá dcera s koťátkem v rukou a ukazovala směrem k zadnímu pokoji. Vešla jsem do něj a uviděla Františku mlčky stát u okna s kamenným pořád dokola. Jen jsem se stala plnoletou, tak jsem otěhotněla. Přítel mě bil, pil alkohol, nakonec bil i moje děti. Dělá to dodnes. Syn má už problémy ve škole, je hrubý, agresivní. A já tu stojím a to, čeho se nejvíc bojím, je, že budu stejná. Stejná jako moje matka. Úplně stejným způsobem zbabělá.“ „Františko, jste silná žena – všechno, co jste mi právě řekla to dokazuje. Kolik bolesti a beznaděje jste musela a chtěla unést. Dala jste život dvěma dětem a přes všechnu krutou minulost se snažíte být jiná. Pro své děti jste celým světem. Nedovolte ničemu zlému vám našeptat, že to tak není,“ odpověděla jsem tiše na její příběh.

Františku jsem večer doprovodila na psychiatrii, kde jí byla dána potřebná

Příběhy ztracených existencí

výrazem. „Františko, jsem zde. Můžeme se společně posadit na pohovku a promluvit si?“ požádala jsem ji. V hlavě mi běžela jediná věc – hlavně, ať je co nejrychleji pryč od toho otevřeného okna, které i přes dusno a horko působilo tak děsivě. Kývla hlavou, posadila se a začala plakat. „Proč mě Bůh nutí žít takový život, něco tak ošklivého a zničujícího?“ zeptala se. Její pohled byl prázdný a zároveň plný očekávání. „Františko, co by vám teď nejvíce pomohlo? Co mohu udělat, aby vám bylo lépe?“ zeptala jsem se jí a posadila se naproti na podlahu. „Já… já to asi potřebuji ze sebe všechno dostat, všechno to říct a slyšet, že existuje naděje. Začalo to, když jsem byla dítě. Táta mamku bil denně, byl alkoholik. Mamka měla těžké deprese, nikdy to neřešila, a když bylo nejhůř, tak odešla z bytu a nás nechala celou noc se sestrou samotné. Musely jsme se postarat

Čeho se nejvíc bojím, je, že budu jako moje matka. Úplně stejným způsobem zbabělá.

o jídlo, oblečení, domácnost. Do školy jsme chodily špinavé, neměly jsme ani svačiny, učení nám nešlo. Když mi bylo patnáct, tak jsem se v partě poprvé opila a zkouřila hašišem. Seděli jsme v parku a kluci odběhli na druhý konec. Po chvíli se ozval křik, pláč a z křoví vyběhla malá holčička, snad sedmiletá. Kluci ji znásilnili. Přišel soud, nařízený pasťák a rok naprostého zoufalství. Když jsem se vrátila, tak na tom mamka byla ještě hůř. Otec zemřel a ona ztratila veškerou motivaci. Den před Vánocemi skočila z okna našeho bytu. Zemřela. Přišel dětský domov, psychiatrická léčebna a tak medikace a v současné době dochází na terapii. Odešla z toxického vztahu, dochází se svým synem do výchovného střediska a společně i se svojí dcerou hledají nový směr do dalšího života. Nevím, zda se Františce podaří všechny vzpomínky na minulost zpracovat do té míry, že už nikdy nebude stát u otevřeného okna s myšlenkou na smrt. Věřím ale, že víra a naděje, kterou opět nalezla, jí pomohou okno zavřít a odejít od něj do bezpečné vzdálenosti. Jak často se nám i v našich životech snaží zlo našeptat, že nemá smysl snažit se o nový začátek, že je vše ztraceno. Okna budou v našich životech stále. Stejně jako náš Pán, který umí udělat průvan a okno zabouchnout, když nám dojde síla. Františka to už ví.

■ PAVLÍNA BŘEŇOVÁ vedoucí pobočky Naděje, Česká Třebová

Vyluštěte tajenku a vyhrajte knihu

Tajenku zašlete do 12. 10. 2022 na adresu krizovka@cb.cz. Vylosovaný výherce získává knihu Pavla Hoška Chasidské příběhy, kterou vydalo Centrum pro studium demokracie a kultury.

Tajenka z čísla 08–09/2022: Váš zármutek se promění v radost. Dětské album chval Kde bydlí Bůh? vyhrává Hedvika Kořínková. Připravil Dušan Karkuš.

PODZIMNÍ KVĚTY

text LIBOR DUCHEK

Nedávno jsem byl na úvodní mši k začínajícímu školnímu roku. Jedna z věcí, která zaujala mou pozornost, byla velká bílá svíce, na které hořel velice skrovný plamínek. V kostele bylo mnoho svící, ale z nějakého důvodu jich hořela jen hrstka. Kostelník snad chtěl šetřit jejich vosk či takto ráno bylo světla prostě dost. Nevím. Plamínek se třepotal, chvěl a všude kolem postávali žáci, učitelé a duchovní. Slova střídal zpěv, zpěv zase slova. „Jaký to má všechno smysl?“ Jeden učenec kdysi pravil: Vzdělání začíná tam, kde končí naučené – respektive to, co se nám všemi možnými způsoby snažili vtlouci do hlavy ve škole. „Na co si to zde hrajeme?“ Veškerá lidská moudrost shoří v plameni Boží přítomnosti.

V KOSTELE BYLO MNOHO SVÍCÍ, ALE HOŘELA JICH JEN HRSTKA.

Kde končí lidská vzdělanost, kde končí náš plán, tam se teprve objevuje prostor pro Boha, pro jeho vedení, pro jeho moudrost. Bez Boha jsou naše kroky někdy opovážlivé, často však bojácné, vždy pak marné.

Lidským okem v kostele hoří jen malý plamínek. Mnohem výraznější je světlo světa – prolamující se vitrážemi světců. Ještě více je slyšet hlas kněze či hudba linoucí se ze sbírky nástrojů. Když se člověk soustředí, slyší a snad i vnímá text písní, slovo evangelia a epištol. Do toho se čas od času ozve zlobivý žák a celý kostel strne – jako by jeden z nenadálých vandalských nájezdníků roztřísknul vzácnou vitráž k pohoršení věřících a ke smutku trpícího světce. „Apage, Satanas!“

Ne, ještě se nerozevřela země a nevystoupili padlí andělé, aby si rozdělili naši zem za kořist. To jen nějaký nebožák si již nemohl pomoci, LIBOR DUCHEK

učitel, člen CB Smíchov

když se jeho démon svíjel pod kletbou exorcismu. V našich srdcích je přeci mír, naše mysl je zalita neporušitelným klidem vědoucích. Smysl všeho je nepochybný, a proto není místa pro křik a nepokoj. „Utrpení tohoto věku pomíjí, ba v těchto zdech již pominulo!“ Nepominulo, teprve sbírá síly. Děti za mohutného řevu vybíhají z kostela. „Ne mečem, ale Slovem!“ No, ale to by nejprve můj hlas musel nabýti moci polnice. Tohle prostě nepřekřičím.

Tak jako se nejeden učitel již na počátku roku cítí vyčerpán – dílo, které ho čeká, vidí jako nenaplnitelné – tak i mnozí další, věrní křesťané, se cítí na pokraji sil či jen prostě vyprázdnění. „Vydali jsme počet, nejeden plod byl dobrý, ale příští léto už nezasejeme, už nesklidíme.“ Není kde brát.

A přece tu stále hoří ten malý, lidskému oku sotva zaznamenatelný plamínek. Obraz, symbol něčeho mnohem většího, nevyčerpatelného, nedostižně krásného. Obraz přítomnosti Boží. Věčného tance Boží trojice – dokonalého vztahu neutuchající lásky, radosti a tvořivosti, která bez ustání přetéká do stvoření a znovu ho obnovuje dechem života. Zvědavost, vděčnost a radost – z každého kvítku, z každého výhonku, který se znovu zazelená v korunách našich duší, třebas do jara zbývá ještě celý podzim, celá zima. Kéž naše duše kvetou i ve tmách podzimů! „Poušť i suchopár se rozveselí, rozjásá se pustina a rozkvete kvítím.“ (Iz 35,1)

najdi 10rozdílů

Vydejte se s námi po stopách apoštola Pavla. Z Derbe se vydal na zpáteční cestu opět přes Lystru v Lykaonii (dnes v troskách, naleziště Kilistra, Turecko).

Bůh stvořil všechno viditelné i neviditelné, připomíná nám to apoštolské vyznání víry hned v úvodu. A toho neviditelného je mnohem více, než si můžeme uvědomit, když si prohlížíme například nejnovější obrázky pořízené novým Webbovým vesmírným dalekohledem. Ten totiž „vidí“ záření, které je pouhému lidskému oku skryté.

Infračervené záření můžeme leda tak pocítit na vlastní kůži – vnímáme je jako teplo. Naše oči na něj ale nestačí. Má sice stejnou podstatu jako viditelné světlo, avšak má větší vlnovou délku a je pro lidský zrak „příliš červené“. Duha na obloze pro nás čer-

Obrázky z vesmíru se pro lidský zrak musí převádět KAM OKO NEDOHLÉDNE, NAMÍŘÍ INFRAKAMERU

venou barvou končí, i když za ní pokračují pro nás neviditelné další „barvy“. Ty bychom spatřili například pomocí infračervené kamery.

Právě takovými kamerami je vybaven i nejnovější vesmírný dalekohled, pojmenovaný po řediteli vesmírné agentury NASA Jamesi Webbovi. Má za úkol zachytávat infračervené záření z nejrůznějších vesmírných těles a posílat o tom data na Zem. Až tady ze zachycených „čísel“ lidé vytvářejí obrázky, které si můžeme prohlížet i my. Přitom z těch nejvzdálenějších vesmírných těles k nám doletí právě jen infračervené záření – tím, jak se od nás vzdalují, se vlnová délka letícího světla doslova natahuje, až přestane být viditelná, protože se dostane do infračervených čísel.

Infračervené záření se chová částečně jinak, ale přitom velmi podobně jako viditelné světlo. Stejně jako světlo prochází sklem, vodou a dalšími průhlednými a průsvitnými materiály, infračervené záření prochází mezihvězdným prachem a plynem. A podobně jako je světlo směs záření o různých vlnových délkách (které zrakem vnímáme jako barvy), tak i infračervené záření má různé vlnové délky. Vědci rozlišují blízké, střední a vzdálené infračervené vlny – a každé z nich mají mnoho odstínů. Jakou „barvu“ budou mít na obrázcích, které uvidíme, o tom rozhodují lidé, kteří je zpracovávají. Jde jim o to, aby na snímku vynikly některé zajímavé a pozoruhodné skutečnosti – proto například snímek planety Jupitera obarvili zcela nezvykle (oproti dosavadním známým záběrům z viditelného světla), protože jsou na něm patrné světlé pásy vyšší oblačnosti. Naopak snímek mlhoviny, v níž se rodí hvězdy, má barvy podobné se starším záběrem z dalekohledu s viditelným světlem a vyniknou na něm detailněji zaznamenané jednotlivé hvězdy.

Někdo by mohl namítnout, že obarvování snímků zkresluje skutečnost – jenže my nemůžeme vlastníma očima vidět, jak skutečně dotyčná vesmírná tělesa vypadají. I zrakové vjemy k nám doléhají jen tak, jak je zpracovávají buňky v očích, nervech a mozku, a jsou tak v jistém slova smyslu zkreslené. Ještěže se můžeme spolehnout na to, že Bůh vždy vidí věci objektivně, takové, jaké jsou doopravdy ve všem viditelném a neviditelném.

text MARTIN SRB foto WIKIPEDIA a ESA