MÁM RÁD VYDANOST BOHU AŽ NA DŘEŇ

Začínala noc před Štědrým dnem.

Seděl ve střižně a skládal mozaiku „Vánočního pohlazení“, pořadu, který krátce na to běžel na televizi Noe.

Muž pokorný před Bohem, laskavý k lidem, přitom velmi úspěšný v mediálním světě.

I rozhovor s Leošem Ryškou, knězem a ředitelem TV Noe, byl jak pohlazení.

Poslední rok éry socialismu v Československu jste byl vysvěcen na kněze. Jaké to bylo studovat na kněze v komunistické zemi?

Bylo to dobrodružství. Věděli jsme, že nejsme svobodní – pořád jsme byli sledováni, nesměli jsme mít žádné sdělovací prostředky, měli jsme zakázáno i rádio. Nikdo v semináři nesměl mít auto, kontrolovali nám poštu, prohlíželi obsahy balíků, často byl někdo ze spolubratrů předvoláván na policii – udržovali nás ve strachu. V každém ročníku – nebo tedy alespoň v tom našem ano – byl nastrčený někdo, kdo donášel.

Jak jste ho poznali?

Režim si tyto lidi vyučil – aby se chovali jako kandidáti kněžství. Nedošli až k vysvěcení, ale všechno dělali s námi. Časem se dalo vypozorovat, kteří to jsou – třeba kouřili drahé cigarety. Po čase se dalo zjistit, že tihle kluci nemyslí studium upřímně a že jsou tam nasazení. Byla to zvláštní doba, báli jsme se dělat cokoli navíc. Byli jsme sledováni, kdo se s kým baví. Ale i tak byla v semináři tiskárna, kde jsme tiskli spoustu ilegálních skript a dalších věcí, které jsme potřebovali ke studiu. Přefocovali jsme diaseriály, jezdil jsem do Teplic vyvolávat diapozitivy, šířila se zakázaná literatura… Člověk ale musel být opatrný. Komunistickému dozoru, který byl nad námi, nejvíc vadila existence řádů. Ty byly ilegální a jako bohoslovci jsme měli zakázáno během studia do jakéhokoli řádu vstoupit. Museli jsme podepsat, že jsme si vědomi toho, že porušením tohoto zákazu budeme vyloučeni z fakulty.

Proč vadily komunistům řády?

Protože řád má vždycky vyšší strukturu. Má pevně dané společenství, bylo ho potřeba rozbít. Proto režim věznil hlavně řeholníky.

Vy jste si přesto vybral cestu řeholníka…

Ano, v semináři jsem se rozhodl být salesiánem, ale řád jsem poznal už předtím. Paradoxně navzdory sledování polovina semináře, možná i víc, byli řeholní kněží. Některé z nás odhalili, protože nás sledovali na každém kroku, ale byli pošetilí s myšlenkou, že by řád mohli zničit. Museli jsme dávat pozor s kým a kam chodíme. Každý týden jsme měli salesiánskou formaci, scházeli jsme se venku, chodili jsme kolem Labe, měli jsme i duchovní vedení – jezdili za námi kněží, např. páter Kubíček, lékař a gynekolog, nás učil tajům práce s manželi; nebo pan doktor Jiří Grygar. Byly to skvělé přednášky. Samozřejmě za zavřenými dveřmi a tajně. Asi to vystihuje slovo „dobrodružství“ – tak jsem to prožíval. Nemohu říct, že jsme z toho měli legraci – ten zvláštní strach tam pořád byl, ani doma jsem nemohl říct, že mám formaci salesiánů – ale mohu říct, že nás to pronásledování hodně semklo. Dodnes máme mezi sebou krásné vztahy – scházíme se každý rok, vzpomínáme na to období.

Studoval jste v semináři, stal jste se salesiánem, a přesto jste po studiu teologie začal studovat ještě film. To je nezvyklá kombinace – zvlášť v tomto pořadí. Co vás k tomu vedlo?

Touha evangelizovat. Už v semináři jsem se do toho při ofocování těch diáčků zamiloval. Dělal jsem diapásma s tím, že je budu používat při výuce náboženství a při práci se snoubenci, později do toho přišla kamera a video. Viděl jsem několik krásných filmů, které mě chytly za srdce – třeba hned ten první, ve Slušovicích, „Bratříček Slunce, sestřička Luna“, ten mě velmi zasáhl. Viděl jsem, že je možné filmem lidi vést k Bohu. Je to o emocích, a když je emoce silná a pozitivní, tak nutí člověka přemýšlet. Když jsem byl ve farnosti v Karviné, půjčil jsem si od jednoho pána kameru a začal natáčet vše, co mě zaujalo, hlavně ze života mladých. Pak jsem prodal všecko, co jsem měl, a koupil jsem ji od něho. Brzo na to jsem natáčel celosvětové setkání mládeže v Czenstochowé. To se psal rok 1991. V Ostravě postupně vznikala mediální

Mgr. LEOŠ RYŠKA (1963)

Kněz v řádu salesiánů, zakladatel a ředitel TV Noe, režisér, kameraman, střihač. Vystudoval teologickou fakultu v Litoměřicích a Vyšší odbornou filmovou školu ve Zlíně.

Založil společnost

Telepace, která se zabývá výrobou dokumentů a vzdělávacích pořadů.

Rozhovor

skupinka. Oslovil jsem paní Urbáškovou z České televize, zda by se nechtěla zapojit do zpracování filmu o Czenstochowé, přidávali se další. To už jsem všude chodil s kamerou, natáčel a stříhal… Pak ve Zlíně otevřeli filmovou školu a ona paní, naše dramaturgyně, mi řekla, že by bylo dobré ten obor vystudovat. Zeptal jsem se tedy představených a v roce 1993 jsem na Vyšší odbornou filmovou školu nastoupil. Mezitím se v budově polorozpadlého kláštera v Ostravě začaly budovat nové prostory a studia.

Neměl jste jako kněz pochybnost, jestli film je ta správná cesta?

Měl, skutečně. Ale hodně mi pomohl ředitel italského Telepace Don Guido – viděl jsem kněze, který je ředitelem televize a velmi intenzivně žije s Bohem. Když jsme se poprvé potkali, tak mě hned vedl „za ředitelem“. Bylo mi to divné, protože ředitelem byl on. Ale on mě radostně zavedl do kaple. Velmi mě to zasáhlo. Mám to rád – když člověk něco začíná a pozve do toho Boha. Ptal jsem se Dona Guida, jestli mám jít na tu školu. A on mi odpověděl otázkou: „Na co jsi dostal svěcení?“ „Abych sloužil mši svatou.“ „A na co ještě?“ „Abych kázal Boží slovo.“ Čekal, až to řeknu. „A představ si, televize je největší kazatelnou, jakou si umíš představit. Běž a neboj se, Pán Bůh ti požehná.“ Bylo to pro mne velkým povzbuzením, protože jsem se rozhodoval, jestli práce s mládeží, nebo filmařina. Tak jsem se rozhodl pro tu těžší, neprošlapanou cestu – že se budu vzdělávat a evangelizovat obrazem.

Vaše dokumenty z chudých afrických zemí, kam jste jel jako misionář, ale i jako filmař, byly tedy prvotinou vaší profesionální cesty?

Učil jsem se postupně. Natáčení v chudých misijních zemích byly pro mne velkou školou.

Kromě střihače jste i kameraman, režisér a producent. Čím z toho jste nejraději?

To je těžké. Rád jsem za kamerou. Baví mě zachytit to, co vidím. Druhá fáze je to poskládat, vdechnout tomu ducha. Takže opravdu velmi rád stříhám – a ve střižně trávím spoustu času. Pracuje se tam s hudbou, se slovem, s obrazem – je nutné přemýšlet, aby si k tomu, co chci sdělit, divák vytvořil nějakou emoci a vtáhlo ho to do děje. Režisér musí na place postavit a řídit celý štáb a pak dát dílo dohromady. Také mě to baví, ale spíš než ředitelem se cítím být otcem lidí, kteří to tvoří. Tím, že mám zkušenost, se mi s nimi lépe komunikuje.

Vrátíme-li se k vašim výpravám – máte duši dobrodruha, misionáře, nebo jste obojí?

Líbí se mi ta naprostá vydanost do rukou Božích a lidí, kteří v těch vzdálených místech jsou. To radikální odevzdání se teprve desítky let – a to je rachot, jak se při bohoslužbách radují… To my jsme tady studení. (smích)

A ohledně dobrodružství – to jsem miloval od dětství, měl jsem motokáru, motorku. Hodně jsem chodil po horách, dost jsme riskovali, miloval jsem adrenalin. Člověk neví, jak to dopadne, je vydán všanc přírodě. Ale poznal jsem, že nejsilnější dobrodružství je dobrodružství s Bohem. To se dějí věci, že se člověk nestačí divit. Je to dobrodružství v tom duchovním slova smyslu – a to je to vůbec nejsilnější.

Když si umíte představit život Bohu vydaného misionáře – byl byste misionářem s kamerou?

To víte, že ano. Jako misionář bych určitě pracoval s kamerou. Pokud bych potřeboval vyžebrat nějaké peníze na misii, tak bych natáčel, posílal a prosil právě tím videem. Je to forma komunikace – někdo píše knížky, někdo hraje, někdo natáčí a vypráví.

Jaký váš film má pro vás samotného největší hodnotu a proč?

To je velice těžká otázka. Natočil jsem jich hodně. V každém z nich bylo něco, co mě posunulo dál.

Bohu i lidem až na dřeň. Mám to rád. Potkal jsem několik lidí, kteří mě opravdu nadchli. Třeba Tono Odrobiňák v ekvádorském pralese nebo jsem viděl, jak pracuje

Don Med v Indii – hoří pro ty lidi. Nebo sestry v Čaku, kde působí a vydávají se indiánům – člověk se tam pomoci nedovolá a v případě zdravotních problémů musí počítat i s tím, že umře. A přesto je jejich láska k domorodcům tak silná.

Takže kdyby mě někdo poslal na misii a já bych tady neměl ty povinnosti, co mám, tak bych se třeba nechal zlákat. (úsměv)

Misie jsou Božím dílem, jsou to zázraky. Lidé jsou tam krásní. Byl jsem v Papui Nové Guineji, kde je křesťanství někde

Jeden z mých prvních misijních filmů se jmenoval „Uganda – trpící perla Afriky“. To jsem se dostal na sever Ugandy, kde zuřila válka, unášeli tam děti, i my se tam báli o život. Je to silný dokument právě proto, že se tam promítl strach, bál jsem se asi nejvíc v životě. Hodně na to vzpomínám. Ta válka už tam naštěstí není.

Jeden film byl z pralesa. Vidět tu Boží přírodu je zážitek na celý život. Hodně na mě také zapůsobilo, když jsem v Paraguayi natáčel „Vodopády milosrdenství“ nebo když jsem točil o komunitě Cenakolo, která tam nově vznikla v Centru Božího milosrdenství. Rozhovory s bývalými narkomany byly pro mne velmi silné. Někdy se člověk před kamerou odhalí. Každý máme nějaký příběh, a když člověk na kameru řekne ten svůj, protože chce, aby svým svědectvím někomu pomohl, dává mi do rukou bohatství, které mohu poslat dál. To jsou chvíle, kdy cítím zvláštní chvění až dojetí, a taky velkou zodpovědnost, abych to, co mi ten člověk řekl, dobře zpracoval a použil to tím nejlepším způsobem.

Mluvíte o strachu, o válce. Žijete život kněze – nemít rodinu je v této situaci zřejmě výhoda. Ale na začátku to asi nebylo snadné rozhodnutí…

Rozhodnout se pro život bez rodiny není snadné. Člověk se toho musí opravdu zříct. V Bibli je psáno, že když se člověk všeho zřekne pro Boží království, dostane ještě na této zemi mnohokrát víc. Platí to, ale člověk to skutečně musí udělat. Pak může být otcem mnoha lidí, i když není otcem nějakému dítěti. Je v tom moudrost. Mým učitelem byl Kája Herbst. Chodil jsem za ním, když jsem byl na vojně, a on mě vedl. Ptal se mě, jestli bych měl rád ženu a chtěl bych mít děti. Uměl jsem si to představit, miloval bych ženu a měl bych hodně dětí, měli bychom kapelu… (úsměv) Řekl mi na to: „Tak to je dobře, přemýšlej tak dál. Protože kdyby sis myslel, že se nechceš otravovat s nějakou ženou a dětmi, tak bys nikdy nebyl dobrým knězem.“ Člověk nemůže utíkat odněkud někam, ale musí vědět, že se něčeho vzdává.

Ale pak je to cítit jako bolest… Je, ale manželé také, když se vezmou, jsou si věrní na celý život bez ohledu na to, že tady ta žena vedle je krásnější a chytřejší než ta moje. I v manželství mohou přijít pokušení. Ale vstupuje do toho Boží milost a Bůh dává člověku sílu přeměnit tělesnou lásku v něco vyššího. Když kněz slouží lidem a má je opravdu rád, tak mu to, že nemá svou rodinu, bohatě vynahradí.

Jednou jste řekl, že rozhodnutí pro celibát přišlo na vojně, když jste byl rozbitý. Musel vás Bůh zlomit? (úsměv) (smích) Rozhodoval jsem se začátkem roku a v květnu jsem tam měl úraz, ano. Takže jsem s bolavou rukou dost dlouho ležel. Měl jsem čas všechno promyslet, hodně jsem četl. Ale neřekl bych, že mě Pán Bůh zlomil, myslím že mě objal, abych šel a nebál se.

Teď jste nejen ředitelem televize Noe, ale i jedním z jejích zakladatelů. Proč a jak TV Noe před 16 lety vznikla?

Už předtím, tuším v roce 2004, jsme měli takové bláznivé nápady, že bychom

NA CESTÁCH

Leoš Ryška v Iráku před vybombardovanou budovou univerzity v Mosulu to mohli zkusit, podali jsme žádost na Radu pro rozhlasové a televizní vysílání. A pak jsme dostali nabídku. Oslovil nás pán, který provozoval televizní vysílání a věděl, jak se získává licence, s tím, že zná naši tvorbu, že v éteru nic podobného není a že by nás pustil na svůj multiplex. A potřeboval rychlé rozhodnutí. To byl listopad 2005 s tím, že o Vánocích bychom měli začít. Byli jsme zaskočeni. Za měsíc pro nás nebylo reálné začít vysílat. Další termín byly Velikonoce. To už jsme si možná představit dovedli, zvláště když Velikonoce mají 50 dnů. (úsměv) Věděli jsme, že potřebujeme hrát o každý den. Nakonec jsme 10. května 2006 začali vysílat. Do té doby jsme se ale museli technicky vybavit. Bylo nás tehdy v týmu šestnáct. Neměli jsme žádnou zkušenost, ale za to obrovskou chuť.

Kdy jste vzali tu jistotu, že se o vás Bůh postará?

Poslali jsme dopis s anketou po farnostech, jestli lidé vůbec mají o takovou televizi zájem. A vrátilo se nám 60 tisíc podpisů lidí, z toho celkem 40 tisíc lidí zakřížkovalo, že jsou ochotni podpořit vysílání i finančně. To jsme nečekali. Tahle anketa byla směrodatná i pro Radu pro rozhlasové a televizní vysílání, protože jsme se museli prokázat, jaká bankovní společnost za námi stojí. (smích) Neměli jsme nic, tak nás napadlo udělat tuto anketu. Na základě jejího výsledku nám Rada dala licenci. Protože jsme nekomerční – a nikdy nechceme být komerční. Bylo to celé bláznivé, ale věřili jsme, že když bude Pán Bůh chtít, abychom mu sloužili, že se nějak postará. Měli jsme tehdy dluhy, byli jsme v mínusu, neměli jsme žádné peníze na rozjezd.

Rozhovor

A pak ta jistota přišla ještě se zkušeností s italským Telepace – viděl jsem, jak to dělají, taky jen z darů – a Bůh se o ně stará. Sice nejsme Itálie, ale Pán Bůh je jeden, a když se stará o ně, tak proč bychom to nezkusili u nás.

na moderátory. Ale jinak do všech profesí lidé přišli, pobyli, zjistili, jestli je to baví – a my pak našli způsob, jak na ně sehnat peníze. Každý další člověk je samozřejmě další balík peněz. Ti lidé, co tu byli na počátku, tu pořád jsou, to je to jádro, většího prostoru za výhodných finančních podmínek. Museli jsme to zvažovat, protože se nám to zdálo šílené. Nemohli jsme se rozhodnout, jestli je to pokušení, nebo výzva. Nakonec jsme vyhodnotili, že je to výzva, a šli jsme do toho, dostali

Jaké jiné výrazné Boží stopy jste na té cestě začátků televize Noe viděli?

Vždycky se v pravý čas objevil ten pravý člověk. Pán Bůh ho vždycky na tu naši Noemovu archu poslal a on s námi začal plout. A našel se a dneska už je profesionál. Dodnes to tak je. I lidé, kteří nám pomohli finančně – třeba i lidé starší, kteří věřili té myšlence, obětovali mnoho. To vidím jako znamení Boží přízně a vnímám to velmi silně. Můžete mít nápady – třeba těch já mám dost (smích), ale když nejsou lidé, kteří by vám je pomohli zrealizovat, tak se nic nepodaří. A Bůh mi poslal do cesty lidi, kteří mi věřili.

Říkal jste, že jste začínali se šestnácti lidmi. Dneska jich TV Noe má 90. Každý z nich byl takovýto „pravý člověk v pravou chvíli“ nebo si nějak vybíráte tým? Co člověk, to příběh, ale většinou to asi bylo takto. Nemáme konkurzy, pouze jsou velkým požehnáním. Naší paní dramaturgyni bude již 85 let a pořád s námi dělá, každý den chodí do práce. Vybízí nás k aktivitě, to je úžasné.

TV Noe žije výhradně z darů, nevysílá reklamy. Je to život každodenní many – trvalá nejistota pro celý tým a naprostá závislost na Bohu. Dá se na takový způsob života zvyknout i u takhle velkého týmu, nebo byste jako ředitel preferoval stálý příjem? No… přišel bych o to dobrodružství. (smích) Vnímám, že Pán Bůh se stará a že ty peníze vždycky přijdou. Dnes už je to skutečně hodně peněz – jsme na 6,5 milionech korun měsíčních nákladů, potřebuji, aby týdně přišlo 1,2–1,3 milionu. A všechno jsou to dary. Je to zázrak, že to funguje. Navíc jsme se rozhodli, že divákům dáme bonus – od společnosti, která šíří náš program, jsme dostali nabídku

ČAKA V PARAGUAY

Radost dětí, když jim rozdal plyšáky, které jim věnovaly děti z České republiky jsme další licenci na šíření ze sedmi vysílačů a přes internet (přes aplikace Hbb TV/Noe+) a o Vánocích začali vysílat další kanál – Noe+. Je komplementární ke kanálu Noe. Takže když někoho nebude bavit třeba slovesný program na Noe, může na Noe+ sledovat hudbu. Bude to pestřejší. To všechno jsme ale mohli jen díky štědrosti lidí, která stoupá.

Rozšíření vysílání ale zřejmě znamená i vyšší náklady, a tím pádem větší závislost na Bohu v oblasti financí. Kam to posouvá váš vztah s Bohem?

Já mu věřím. Kdyby to takto nechtěl, tak ty peníze prostě nepřijdou. Navíc to nebylo zas tak velké navýšení výdajů – na satelitu jsme snížili kapacitu HD na SD, protože si nás lidé mohou ve vysoké kvalitě najít jinak, a ten finanční rozdíl jsme použili na kanál Noe+. V tomto ta finanční zátěž není. Je v tom, že rostou platy, inflace i energie, musí se vyměňovat technika… Každým rokem se náklady zvyšují. Na začátku jsme měli měsíční náklady milion, nyní jsou šestinásobné.

Jak se žilo TV Noe v době pandemie?

To bylo veliké požehnání. Samozřejmě nás to také hodně kosilo – bránili jsme se, dezinfikovali, co se dalo, bojovali jsme, abychom se nenakazili. Ale také nás to hodně semklo a přišla velká chuť tvořit. Lidé byli zavření doma a my jsme chtěli být s nimi. Hodně jsme vysílali živě, třikrát za den byla mše svatá. Mezitím jsme vyráběli pořady „Uzdrav naši zem“, kde byly živé vstupy diváků, kteří se mohli ptát, povídat si s lidmi ve studiu, sdílet svoje starosti. Rozjeli jsme „Ovečky v karanténě“, katechetický pořad pro děti, to bylo také velmi úspěšné. A diváci viděli, že jsme fakt s nimi, byli rádi – a odměnili nás i finančně. Byli štědří, takže jsme na konci roku zjistili, že jsme během covidové doby získali na darech o víc než deset milionů navíc.

Co bylo pro vás v době covidu v souvislostí s TV Noe nejsilnější?

Mám farnost. Malinkou, v Ostravě-Heřmanicích. Přestěhoval jsem se tam, abych se chránil před nákazou, protože v Don Bosku, kde bydlím, byl pořád někdo nemocný. Na faře běžně nebydlím, ale prožil jsem tam nejkrásnější Velikonoce v životě. Chodil jsem sám po zahradě, modlil se breviář a viděl jsem, jak se postupně ta zahrada probouzí, jak se nasazují lístky a nalévají pupeny – nikdy v životě jsem vzkříšení přírody neviděl tak, jako v té karanténě. S farníky jsme si psali smsky, streamoval jsem pro svoje ovečky a viděl jsem, kolik stovek lidí je spojených přes mobil. Zažíval jsem zvláštní virtuální společenství. Samozřejmě s diváky taky.

Prezentujete se jako „televize dobrých zpráv“. Rok 2022 poznamenala brutální válka Ruska proti Ukrajině. Jak se TV Noe ve vysílání vyrovnává s tímto tématem?

Rozhodli jsme se na to zareagovat tím, co máme a co je nám nejdražší – a to je modlitba. Modlíme se každý den už od března. Ze začátku to bylo denně živě, teď už se nějaká modlitba reprízuje. Vím, že na to lidé čekají a modlí se s námi. To je naše reakce. Posunuli jsme kvůli tomu i časy hlavních vysílacích pořadů z 20:00 na 20:30. Kdo jiný by se měl modlit? Pak připravujeme pořady „Přejeme si mír“, kam si muzikant Pavel Helan zve hosty, často ukrajinské umělce. Dělali jsme velikonoční, vánoční a novoroční díl. Vytvořili jsme několik beneficí, kde se vybíralo na ukrajinské maminky a děti. Ve zprávách hodně ukazujeme štědrost a solidaritu, vždyť zemí prošlo půl milionu Ukrajinců. Je úžasné, jak jsme je jako malá země přijali. V Don Bosku, kde bydlím, je momentálně 54 ukrajinských uprchlíků, převážně maminek s dětmi. I v hrůzách války se najde dobro – spojují se lidé, národy, které spolu moc nekomunikovaly (třeba Švédové a Finové). To je ta dobrá zpráva – že si lidé nejsou lhostejní, že spojují síly, děje se mnoho dobrého. A od toho je Noe – dobra si všímat a o něm vysílat. Třeba i to, jak papež František burcuje k míru a odpuštění.

Liší se nějak způsob, který jste teď popsal pro TV Noe, od toho, jak se vy sám vyrovnáváte s válkou na Ukrajině? Přiznám se, že mě to hodně zajímá, nejen z historického kontextu. Hodně jsem ty země projel a setkal jsem se s válkou. Sleduji to, možná až moc. Ale měli bychom se o to zajímat, protože to není válka jen mezi Ruskem a Ukrajinou, je to válka nás všech. Jsme do ní vtaženi. Hybridní válku žijeme už mnoho let. Proto jsme i tak rozděleni – vidíte, jak se náš národ polarizuje, jak mnozí těm strašným nesmyslům a dezinformacím věří. Takže mě to zajímá a bolí. Naším úkolem je spojovat společnost, nerozdělovat. Naštěstí i mezi kolegy jsme v tom jednotní.

Za co jste při ohlédnutí se za tím, co jste s Bohem prožil, úplně nejvděčnější?

Cítím velkou vděčnost ke svým rodičům. Čím jsem starší, tím víc si uvědomuji, jak dobře mě do života vybavili – prožil jsem velkou lásku a něhu, měl jsem skvělé babičky, vedly mne k víře. Tatínka mám v nebi, umřel před dvěma lety. Mám i skvělé sourozence – jedna sestra je řeholní, máme velmi pěkný vztah. Druhá je profesionální pěstounka, takže jsem skrze ni už osmnáctkrát strýčkem. Teď zrovna má dvě malá dvojčátka. Obě mi dodávají energii.

A pak jsem vděčný Pánu Bohu, že se máme rádi tady, na Noemově korábu. Vlastně mám několik rodin – tu pokrevní, tu v práci a pak bráchové salesiáni. A pak cítím velikou vděčnost i za moji farnost, to je taky moje rodina. Jsem tam již 27 roků, nedávno jsem tam křtil malého Mikuláška od Anežky, za kterou jsem se modlil, aby se narodila rodičům, protože dlouho nemohli mít děti. To je zvláštní radost, prožívat to generačně. Nabíjí mě to. V tom cítím velkou vděčnost – že mám rodiny, kde se cítím milovaný a kde mohu milovat.

Věří můj otec, mí strýcové, věřil můj děd a jeho bratři, věřil i můj praděd. Náš rod je nepřehlédnutelnou součástí církve už celé generace. Tak kde je problém?