Z GENERACE NA GENERACI

Hospodin pracuje s generacemi. Někdy možná víc než s jednotlivci. Ve Starém zákoně to byly jednotlivé rody, ze kterých vzešel celý národ. V Novém zákoně to pak jsou místní sbory. Bůh nás prostě zasadil do společenství, kde jednotlivé generace zápasí o „předání“ víry těm dalším.

Předávání víry

Víra se „předává“ z generace na generaci. Zda se to povede, se nedá naplánovat, natož nějak zajistit, nicméně je to i náš zápas. Písmo v tomto ohledu ukazuje na dvě základní „metody“. Na prvním místě to je rodina, kde rodiče tlumočí svou víru dětem (Dt 6,6–7). To rozvádí např. kniha Přísloví, jejímž základním zarámováním je rozhovor otce se synem o autentickém životě víry (Př 2,1; 3,1). Na místě druhém to je rozvinutý systém židovských slavností a svátků, který při předávání víry dokázal skloubit původní biblické příběhy s lidskými emocemi. Co jiného v tomto smyslu je například starozákonní „svátek stánků“? Něco jako dnešní dorostová přespávačka. To děti a dorostenci milují, jinak by přece nejezdili na tábory. Tam si nastupující generace užije různá dobrodružství. A právě tam můžete s dětmi mluvit o Pánu Bohu, o jeho pomoci a věrnosti nebo třeba o víře a odvaze v mnoha životních situacích. Když se totiž Boží slovo spojí s hlubším prožitkem, může vás to nasměrovat k vlastnímu duchovnímu životu. A to nemluvím o mnoha dalších židovských svátcích, kde se základní biblické pravdy komunikují formou nevšedních zážitků včetně bohatství jídla a pití. Něco jiného prostě je, když si nějakou věc pouze informačně uvědomíte, nebo když stejnou věc také hluboce prožijete. Mám za to, že židovským komunitám se daří předávat svou víru dalším generacím lépe než nám, neboť v reformačních církvích nedokážeme příliš pracovat se „zážitkovostí“. Starozákonní systém svátků tak vytvářel způsob předávání víry, který dnešní církve, orientované výhradně na zvěstování slova, nedokáží šířeji uchopit.

Čtyři generace

Řada různých společenství existuje zhruba jedno století. Je to proto, že se střídají čtyři základní generace. Pak často přichází zlom. Je možná jedno, jedná-li se o větší společnost, korporaci, politickou stranu, církev či jeden křesťanský sbor.

Nejprve tu je otec, tedy „otec zakladatel“. Ten vybuduje cosi nového takříkajíc z ničeho. Je jednoznačný a cílevědomý. Ví, co dělá, má tah na branku. Zakladatel uvede svou myšlenku v život. Dá jí konkrétní pohyb i srozumitelnou formu. Tak pracuje silná osobnost.

Druhou generací je syn. Ten svého otce následuje. Byl u toho, když se něco nového zrodilo, ví, o co se jedná, s dílem svého otce se ztotožňuje. Nemusí mít už tolik odvahy a charismatických schopností, nicméně na práci svého otce naváže a zpravidla ji někam posune nebo dále rozvine.

Třetí generací je vnuk. Ten už se více řídí tradicí. Proto ani v dynamicky měnícím se světě nedá na aktuální nové výzvy nebo kritické hlasy. Důvěřuje spíš tomu, co slyšel od svého otce a jeho otce. Vnuk je prostě spjat s historií, se kterou se cítí být vázán a zavázán. Dalo by se říct, že v daném společenství tak nastává období jisté „konzervace“, neboť odkaz minulých generací je silnější než ostatní vlivy.

Nakonec tu je generace čtvrtá, kdy často přichází zlom. Ke společenství, ve kterém se takoví lidé narodili, už nemají osobní vztah jako jejich předchůdci. Čtvrtá generace přijde ke všemu téměř zadarmo, tak nějak automaticky a veskrze lehko. Ti už nemusejí tvrdě pracovat, protože všechno přece odjakživa funguje. Věci kolem sebe pokládají za samozřejmost, tedy jako něco, co tu bylo vždycky a co funguje docela samo. Proto věci, které vybudovaly generace předchozí, se v té čtvrté často zastaví, ztratí svou dynamiku, vnitřní pohyb i vnější sílu. Můžeme tedy pozorovat, že nejen velké společnosti, ale i některé menší celky se po čtyřech generacích dostávají do jakési přirozené a v jistém smyslu očekávatelné fáze ztráty zapálení a odhodlanosti pro společnou věc.

Biblickým příkladem může být doba královská. Prvním izraelským králem byl Saul. Druhou (byť nepříbuzenskou) generací se stal král David, třetí král Šalomoun. Ve čtvrté generaci se pak všechno zvrtlo. Izrael jako stát se v té době úplně rozsypal. Izraelské království zůstalo na dlouho rozděleno. Něco podobného předpovídal Daniel i králi Nebúkadnesarovi (Da

2,36-43 – zlatá hlava sochy, její stříbrná hruď, měděné břicho a smíšené nohy). I jeho slavná říše ve čtvrté generaci zanikne. Samozřejmě, ty věci nefungují automaticky, ale něco se čas od času zopakuje. →

Mgr. PETR GRULICH (1967)

Po absolvování teologické fakulty (Univerzita Karlova v Praze) a zahraničního studia (Ewersbach, Německo) sloužil jako kazatel ve sborech Horní Krupá a Praha 1 – Soukenická, dále jako tajemník Rady CB. Současně pracuje jako kazatel a správce sboru v Černošicích. S manželkou Martou mají tři děti a dvě vnoučata.

T Ma

Generační sbory a rodinné klany v církvi

Pokud bychom generační jevy vztáhli na život a budoucnost naší církve nebo na život a službu jednoho sboru, jak bychom se z toho poučili? Jaká je síla rodového vlivu a jaké to naopak přináší problémy? Proč se mnoha evropským církvím stalo, že generace pátá, šestá a další už ani v tu Bibli a snad ani ve vzkříšení Ježíše Krista nevěří, z křesťanství se stala neurčitá etika a bezbřehá tolerance ke všemu? A jak spravovat sbor, aby v jeho čtvrté generaci nepřišel bolestný zlom?

Výše popsaným mechanismem vznikají dost možná i církevní a sborové klany. Sám do některých z nich také patřím. Rody v církvi mají své přednosti, ale zároveň i stinné stránky. Vnitrosborové skupiny se zpravidla zformují kolem silné osobnosti, ke které se přidají někteří příbuzní. Můžete mít třeba člověka, který bude trvat na tom, že základní věci ve sboru budou fungovat jen tehdy, pokud se dělají způsobem, který se osvědčil právě v té generaci, kdy se rodila jeho osobní víra. A to je potíž. Ve třetí sborové generaci nemůžete pracovat způsobem, který odpovídá generaci druhé nebo první.

Pomozme si v tom jiným obrazem: v ovocném sadu se na jaře také pracuje úplně jinak než na podzim. Jde tedy

Tlustá čára se zásadně dělat nemá

ROZHOVOR SE SAMUELEM BALCAREM, starším sboru CB Náchod ptala se EVA ČEJCHANOVÁ o rozpoznání času. Jinak se pracuje v létě a úplně jinak zase v zimě. Pokud by sadař chtěl tvrdit, že když se mu v jedné sezóně něco osvědčilo, musí v tom pokračovat stále stejně, jaká pak bude úroda? V generačních sborech se tak setkáváme s tendencí věci konzervovat, ohlížet se do minulosti místo tolik potřebné odvahy obstát ve výzvách, se kterými zápasí generace nastupující. Osvědčená tradice se pak může velmi rychle zvrtnout v jakýsi tradicionalismus. Vždyť je přece známo, že dobrá tradice je živá víra mrtvých, avšak tradicionalismus spíš působí jako mrtvá víra živých.

Jsi potomkem nejstaršího rodu Církve bratrské. Víš, kolikátá generace jsi od zakladatele CB v Bystrém?

Nevím, i když nějaké pátrání bylo. Zřejmě nejsme přímými potomky Jana Balcara.

CB je rodinnou církví, rodiny jsou základním kamenem stavby této církve. Silné rody mohou být ve sboru pozitivní, ale i problematickou silou. Jak vnímáš sílu vašeho rodu v církvi ty?

Síla našeho rodu se dost měnila. Ne vždy jsme byli ve vedení sboru. Ale síla rodu obecně vždycky závisí na tom, jak to ten rod myslí s Pánem Bohem. Jakou má víru, jak upřímní jsou.

Velkou slabinou rodových skupin bývá jejich uzavřenost. Noví křesťané se v takovém společenství cítí nepřijati. Těžko se pracuje ve sboru, který nedokáže rozpoznat, že na světě už je generace nová, přičemž stále trvá na postupech a formách, které měly svůj význam v generacích minulých. Jsme znovu u toho – jde o jakési rozpoznání času. Vždyť přece i sám Hospodin pracoval s různými generacemi v různých dobách odlišně, což např. v knihách Mojžíšových ukazuje dlouhé generační putování pouští. Proč asi?

Vzpomínám si, jak generace mých rodičů lamentovala nad ekumenickým překladem Bible. Odložení Bible Kralické

Rozhovor

Vidíš tam přímou úměru – čím upřímnější je víra rodu, tím pozitivnější je jeho vliv?

Nechci tam dávat úplné rovnítko, ale ano, Pán Bůh se k tomu přiznává svým požehnáním, vede si to podle svého. Ale pokud rod není pevně ukotven ve víře, může to naopak mít na celý sbor negativní vliv.

Když rod začíná tolerovat hřích, obhajovat některé své členy, kteří zásadně zhřešili.

Když je loajalita v rodě větší než pokora před Bohem. Přes značný vliv ve sboru se ten problém nese celou církví a velmi ji to poznamenává. Protože církev je propojena rodinami, dopadá to i na různé sbory v okolí. A to bývá největší problém. Místo tolerance hříchu je potřeba členu rodiny říct: „Máme tě rádi, ale tohle děláš špatně.“

Ale mnohdy zůstává jen to: „Máme tě rádi,“ – a nastupuje řešení bez Ježíše a obhajování takového člena. Viděl jsem to třeba v případech sborových rozvodů, do kterých byli zainteresováni lidé ze staršovstva coby členové rodin dotčených manželů. Člověk je lidsky chápe, ale z duchovního hlediska to není dobře. Ti lidé měli poznat, že jsou ve střetu zájmů, a jednání se v takových případech neúčastnit. Nadělalo to spousty škod, zůstaly tam křivdy, které si rody nesou léta. Deset, patnáct let, celé generace! Člověk někdy až zírá, jak to těmi generacemi jde dál. Člověk musí být nesmírně pokorný, aby si nemyslel, že to „ta naše rodina“ ví nejlíp. Je třeba se modlit, aby nás Pán Bůh ochraňoval od zlého. Některé rody byly silné, byly to pilíře sboru, ale už nejsou, právě proto, že přestaly spoléhat na Pána Ježíše. pokládali někteří z nich dokonce za svatokrádež. Jenže komunikace evangelia se neustále mění. Ano, evangelium jako takové je stále stejné, měnit se nebude. Měnit se však budou způsoby jeho sdílení, byť bychom si přáli, aby vše zůstalo tak, jak tomu rozumí právě ta „naše“ generace. Teolog by na to řekl, že církev musí být nejenom reformovaná, ale neustále „se reformující“.

Sám jsi ve staršovstvu. Nejde tomuto střetu zájmů zabránit tím, že se to systémově ošetří?

To by bylo ošetření byrokratické. Myslím si, že v první řadě musí mít střízlivý pohled na věc kazatel a staršovstvo, které se nenechá daným problémem unést. Není těžké členovi staršovstva říct: „Prosím tě, jen na tohle rozhodnutí budeš muset odejít, protože to je u tebe střet zájmů.“ V krajních případech, pokud to citelně narušuje chod staršovstva, je lepší, aby se staršovstvo rozpadlo a udělaly se nové volby. Nebo aby byl ten člověk nahrazen.

Hledání cesty

Zajímavé je sledovat, jak některé skupiny zápasí o vliv na vedení sboru. Jedni by chtěli pracovat tak, a druzí zase docela jinak. Jde tedy o jakousi přetahovanou, jak získat kazatele a staršovstvo na svou stranu. Jak takovou věc řešit?

Kazatel může zvolit způsob, že se přimkne k jedné skupině. Musí pak ale počítat s tím, že ta druhá se mu v takovém případě začne stavět na zadní. Kazatel však ke sborovým skupinám může přistoupit více „diplomaticky“, a tak je bude vést k jednotě formou jakéhosi obrušování hran. V takovém případě pak obrazně řečeno sjíždí jakýsi „obří slalom“, při kterém protichůdné názory „kyvadlově vyvažuje“. Vedení sboru však v tomto ohledu může zvolit i jinou cestu, a to v souvislosti s tím, o čem zde přemýšlíme. Je to hledisko rozpoznání času, kdy si klademe otázku: V jaké fázi života (resp. v jaké generaci) se náš sbor aktuálně nachází a jaké ovoce z naší práce sklidí generace po nás? Funguje to však pouze za předpokladu, že vedení sboru má rádo a bude se starat o všechny sborové generace, neboť jak píše Pavel, bez lásky nic nejsem…

Budoucnost sboru

Pokud se soustředíme na otázku, co z naší práce sklidí generace příští, nebudeme tolik zatíženi minulostí, byť byla požehnaná. Generace synů bude víc přemýšlet o tom, co z naší služby sklidí generace vnuků. Generace vnuků bude přemýšlet o tom, co může udělat pro to, aby v generaci čtvrté nepřišel onen negativní zlom. Vždyť přece o věcech, které sklidíme za nějakých deset dvacet let, se rozhoduje právě dnes. Jinými slovy, pokud dnes nemáte kandidáty do staršovstva nebo do vedení dalších služeb, přemýšlejte o tom, jestli jste před deseti dvaceti lety dávali prostor ke službě také začátečníkům, a to i s vědomím, že třeba budou dělat různé chyby. Když totiž nepracujete se začátečníky, nebudete mít později ani ty pokročilé. A tak bychom mohli pokračovat dál. Shrnuto a podtrženo, v generační práci křesťanského sboru jde o to vidět dál, než vidí ostatní.

Rozhovor

To zní jako extrém. Myslíš si, že může rodový vliv dojít tak daleko?

Pokud se jedná o menší sbor složený z malého počtu velkých rodin, tak si myslím, že se to stát může. Navíc již zmíněnými rodinnými vlivy v okolí se do problému začnou míchat okolní sbory a může to poškodit i blízké vztahy v nich. Protože na rody jsou navázáni tzv. přátelé rodin. I jejich nadhled, který by z Božího slova měli mít, bývá narušen. Lidsky je to normální, ale když je člověk ve sboru v takové pozici, je nutné si přiznat, že už je to za hranou.

Máš nějaký „návod“ na obnovu toho

Božího nadhledu?

To je těžké. Největší problém vidím v tom, že se za problémy dělá „tlustá čára“ a tím se považují za vyřešené. Tlustá čára se zásadně dělat nemá. Věci se mají otevírat a řešit. I když to bude nepříjemné, bude to obrovská práce –a třeba bude trvat i rok. Ale pro společenství i pro rodinu je to nesmírně důležité. Vztahy pak mají daleko větší šanci se uzdravit. Vidím to ve stavařině – když se přetírá mokrá omítka nad prasklou kanalizací, tak to chvilku bude hezké, ale pak to stejně zase začne prosakovat.

Musíme si dát tu práci postavit tam lešení, zastavit vodu, probourat se tam, opravit problém tam, kde skutečně je (!), teprve potom to zazdít a pěkně natřít – a víme, že teď to teprve bude plnit danou funkci. Se vztahy ve sboru je to taky tak. Tlustá čára je prostě úplně špatně.

Jak dát lidem odvahu odkrýt problém až k tomu „prasklému odpadu“?

Myslím, že se už odmala musí děti učit, že se to dělá takto. A v rodinách jít příkladem. Nastavovat to už tam. Svět nás učí opak – zapírat a zapírat, protože tak z toho člověk vyjde nejlépe. Hlavně se v tom nešťourat. Možná se to chvíli zdá jako záchrana, ale ve skutečnosti je to zkáza. Když jsou věci nevyřešené, tak se otevřít musí. Jakmile se ale vyřeší, mohou se začít uzdravovat. Samozřejmě – každý si to bude pamatovat, ale je to uzdravené. A teprve pak už to neotevírat.

Jaký máš názor na misii, která by znamenala příliv „pochybných individuí“ do sboru?

Misie by měla být základem sboru. Ale měla by být konkrétní, zaměřená na danou oblast a tam systematicky tu sílu dávat. Takovou oblastí myslím třeba sousedské vztahy. Nejsem úplným příznivcem misie na ulici. Protože když se objeví noví lidé, je potřeba být na ně připraveni a dlouhodobě se jim věnovat.

U sousedské misie je to jednoduché – o člověka se stará ten, kdo ho přivedl. A tak je to taky správně. Ale je to velmi náročné – může to znamenat čtyři roky života na jednoho člověka. Někteří lidé mají zvláštní obdarování přivést lidi do sboru –jde jim to samo – ale dál už se jim nevěnují. Jako by jim už na to nezbyla síla.

Jsou chvíle, kdy jsi za silný rod Balcarů v CB opravdu rád?

Jsem hrdý Balcar, to jsem byl vždycky. Ale pak jsem hrdý Náchoďák, Královéhradečák, Čech. (smích). Teď jsem spíš velmi vděčný za to, jak se scházíme jako rodina. Za to děkuju Pánu Bohu. Držíme spolu, to je obrovské požehnání a vzácnost. ■