SÍLA STARÝCH RODŮ V CÍRKVI

text BRONISLAV MATULÍK

Řekněme rovnou, síla starých rodů a rodinných klanů v církvi je veliká v dobrém i ve zlém, stojí na nich a někdy i padá církev. Sám z podobné rodiny částečně pocházím, vím proto, o čem mluvím, i když o klanu se zřejmě nedá hovořit, protože jsme se nakonec rozprchli do mnoha stran země, nesetrvali na místě v jediném sboru. Naše služba se tudíž trvale nezakonzervovala v jednom společenství, ale nadobro se rozdrobila po církvi a církvích. Nehodlám však primárně psát o naší rodině, uvádím to jen proto, aby bylo zřejmé, že se mě toto téma osobně týká. Předně chci psát obecně o věrných rodech, na kterých stál a dodnes stojí život církve a sborů, což především dosvědčují naši starší bratři ve víře – Židé.

Vše začalo Abrahamem

Vezměme to od otce víry Abrahama, on je náš společný a úctyhodný zakladatel, respektovaná hlava rodu, který přesměroval tradici otce Teracha, s pomocí Boží se osamostatnil a založil novou rodovou i duchovní linii. I když po celou dobu žil ve své zemi jen jako host, jeho potomci v ní žijí s přestávkami dodnes a mají obrovský vliv – na světovou politiku a předně na tři monoteistická náboženství.

Proto, než nahlédneme problematiku starých rodinných klanů v církvi, mysleme na Abrahama, Izáka a Jákoba. Pamatujme na jeho dvanáct synů, na Judu a jeho potomky. Nezapomeňme na Davida, Šalomouna i Roboáma. Následně mějme před očima Menašeho, Amóna a Jóšijáše. Abychom na vrcholu Abrahamova rodu uviděli Ježíše. Ale mysleme samozřejmě i na všechny ženy, jakými byly Sára, Rebeka, Ráchel, také Támar, Rachab, Rút, Bat-šeba a konečně Marie matka Ježíšova. Chtěl by snad někdo zpochybňovat sílu Abrahamova rodinného klanu a vyjadřovat se o něm pohrdavě? To by byl blázen!

Pohrdavě jistě ne, ale kriticky samozřejmě ano. Nelze zakrývat oči před tím, že Izák opakoval chyby otce Abrahama. Není možné zatajovat, že se úskočný Jákob s pomocí maminky prosazoval proti bratru Ezauovi a že v Jákobově rodině to patriarcha neměl jednoduché se ženami a že sourozenci si navzájem počínali vskutku nebratrsky. A když už vytahujeme starou špínu, pak všemu dává korunu David s Bat-šebou, které vůbec nebylo proti mysli zahýbat manželovi, a Davidovi nečinilo problémy strojit vražedné úklady proti podvedenému Uriášovi. Za moudrého Šalomouna, který se mnohdy choval nemoudře, sice Izrael zažil největší rozkvět, byla zachována jednota, ale jeho synovi se „úspěšně“ podařilo rozdělit církev, totiž Izrael, vedví. A co se dělo za krále Menašeho, o tom raději opravdu ani nemluvme, jen se divíme, že jeho vnuk Jóšijáš byl schopen tak radikální reformace. Inu, rodinné klany mají vskutku velikou sílu, v dobrém i ve zlém – Izrael je toho důkazem. A církev toto dědictví nese dějinami od samotného začátku.

Malý exkurz do počátku dějin církve

Zajímá-li nás problematika silných tradičních rodin v církvi, pak stojí za pozornost řecký termín desposinoi, kterým autor nejstarších církevních dějin, historik Sextus Julius Africanus vyjádřil správcovský nárok na řízení jeruzalémského sboru plynoucí z příbuzenského poměru k Ježíšovi.

Konkrétně řečeno, když první sbor přestala vést charismatická dvanáctka apoštolů, vedení přešlo na Jakuba zvaného

Spravedlivý, bratra Ježíšova. A protože Jakub patřil k judaistické straně jeruzalémského sboru, vliv helénistů tím byl nadobro omezen a uzavřen, jak to komentují evangeličtí historikové Rudolf Říčan s Amadeo Molnárem. Zkrátka rodina a její silné osobnosti stojící v čele určují teologii a zaměření sboru, čímž chtě nechtě omezují jiné a nedovolují jim vnášet do společenství odlišné názory a praxi. Eliminací helénistů, tedy křesťanů s přesahem do řeckého světa, se první sbor výrazně uzavřel – misijně i kulturně.

Přitom samozřejmě Jakub a jeho příbuzní byli křesťané velmi oddaní Ježíši a věrní Hospodinu, byli poctiví a spravedliví podle Zákona a rozhodně jim nelze vyčítat neochotu obětovat pro církev úplně všechno – včetně života. O tom svědčí skutečnost, že v roce 63 n. l. byl Jakub za jeruzalémského velekněze Chananji ben Chananji synedriem odsouzen k smrti a navzdory protestům z farizejské strany byl ukamenován.

Zdá se tedy, že i v církvi neomylně platí citát Jeana Paula Sartra: „Kdo se nepoučil z dějin, musí je znovu prožívat.“ Na mysl nám proto mohou přijít neblaze proslulé papežské rody, z nichž zřejmě nejznámější jsou Borgiové nebo Medicejští. Bude však dobře, abychom si neřekli, že se nás to netýká, že to byl mocenský boj v rámci římskokatolické církve, protože jako lidé jsme všichni stejní. Takže jak je tomu u nás?

Silné rodiny v Církvi bratrské

Církev se bez silných sborových rodin a rodů neobejde! Velice je potřebuje a nemůžeme si vlastně nic lepšího přát než aby naše děti, vnuci, pravnuci a pak jejich děti (dokud Pán nepřijde) následovali Krista a sloužili v církvi a v našich sborech. Proto mám radost, že vnučka i pravnučka, pravnuk a prapravnučky včetně pra-prapravnoučat Aloise Adlofa, jednoho ze zakladatelů Církve bratrské, stále chodí do sboru v Soukenické. Bylo však dobře, že po Aloisi Adlofovi se stal předsedou Rady nepříbuzný František Urbánek a až po něm Adlofův zeť František Zdychynec a pak už jeho rodina v samotném čele církve nestála.

A zdravě inspirující je sledovat historii a věrnost dalších rodů a rodin, namátkou jmenovaných podle abecedy: Bischofů, Fajfrů, Hanušů, Holubců, Homolků, Hurtů, Hušků, Chrásků, Jurčů, Kaletů, Košťáků, Najbrtů, Rausů, Veselých a mnoha a mnoha dalších, kteří svým svědectvím víry a života nejenže neodradili své děti ani vnoučata, ale slouží na mnoha sborech věrně a oddaně. Mluvím jen o těch, které znám a kteří, jak doufám, mně to odpustí, jako věřím, že mi odpustí i ti, které jsem nejmenoval. (úsměv)

Přitom samozřejmě všechny tyto a další věrné rodiny v církvi, stejně jako rodina Abrahama a včetně té naší, přinášely a přináší nejen požehnání, ale i nedostatky, hříchy a chyby. Ale navzdory omylům a slabostem nás všech potřebujeme na sborech a v církvi silné abrahamovské rodiny, které svou věrností, horlivostí, láskou i pokáním (to možná především) ponesou církev dál.

Závěr

Síla rodinných klanů v církvi je skutečně veliká v dobrém i problematickém. Členové zasloužilých rodů dovedou věrně a obětavě držet služby, mají v DNA církevní disciplínu, opravdovou zbožnost, ale dovedou být také na sebe a svou pozici citliví a někdy i přecitlivělí. Dokáží se velmi obětovat, ale také druhé omezovat, ať už to dělají v dobré víře a úmyslu co nejlépe sloužit Kristu a církvi, nebo i proto, že si zvykli prosazovat svůj vliv a autoritu.

A proto je třeba se tím více držet Abrahama, který se nikdy nikde natrvalo neusadil, ale byl stále na cestě. Je třeba právě tento rys otce víry a zakladatele rodu přijmout za svůj. Členové silných rodin a rodinných klanů proto musí vědomě dříve nebo později (mnohdy raději dříve) předávat kormidlo vedení dál, aby se jim nestalo, že by si, byť nezáměrně, privatizovali sbor pro sebe a na svou autoritu si zvykli. I nadále totiž mohou dál a radostně sloužit – třeba jinde nebo pokorně ve vlastním sboru pod vedením někoho dalšího. Amen, nechť se tak stane. ■ →

Cítila jsem hrdost, že tam patřím

Svědectví sestry z CB

Ve sboru, kam už léta chodím, nemám (pokud nepočítám svoje děti) jediného pokrevního příbuzného. Přivdala jsem se z poměrně velké dálky. Sbor mě tehdy přijal dobře, byla jsem v generaci mládežníků, respektive tehdy už mladých rodin. A bylo to milé. Nevyrůstala jsem ve sboru a obdivovala jsem, že se mohu stát součástí nějaké generační skupiny. Že vůbec něco takového existuje. Do té doby jsem to neznala. Přivdala jsem se do křesťanské rodiny a byla jsem nadšená, že do ní mohu patřit. Moc se mi líbilo, že všichni z rodu věří, chodí do sboru… Předtím jsem navštěvovala daleko menší sbor a v začátcích bylo to strašidelné množství lidí, mezi kterými jsem se neorientovala, pro mě to nejtěžší. Bála jsem se i jen chvíli zůstat sama. Potřebovala jsem mít stále poblíž manžela. Vzpomínám si, jak jsem v neděli po shromáždění s hrůzou říkala: „Buď se mnou, nikam nechoď...“

V rodině, která měla ve sboru zvučné jméno, jsem tehdy cítila oporu. Brala jsem jako poctu, že mohu být členem toho rodu. Jeho členové mě přijali moc dobře, mohu říct vřele. Přišla jsem v podstatě z nevěřícího prostředí a chtěla jsem v tom jejich křesťanském prostředí žít. Všechno jsem vnímala pozitivně, všechno pro mě bylo příkladné, obdivuhodné – a do toho obdivu se promítala i moje osobní touha pokračovat takto a předávat víru i svým dětem. Cítila jsem hrdost, že tam patřím. Být členem sborového rodu mi přinášelo rychlejší a lepší začlenění se do sborového společenství. Přece jen – kontakty už existovaly, jen jsem se na ně napojovala. Nijak jsem nevybočovala, ta „rodová víra“ mi vyhovovala. Nikdy to nebylo silné nebo autoritativní vyžadování dodržování nějakých dogmat, pravidel, zásad. Nezaznamenala jsem ani to, že by tato autorita byla uplatňována na někom jiném z rodiny, že by se někdo z rodiny musel bránit nějakému nátlaku. Věřím, že to tak v jiných rodinách být může, ale v té mé jsem se s tím nesetkala. Nikdo mne do ničeho nenutil, nepřemlouval mě ani mi nic nevnucoval. Mohla jsem volně žít.

Už nejsem členem té rodiny, ale zůstala jsem členem toho sboru. Tam mi bylo vždycky dobře a pořád mi tam dobře je – a protože ani s rodinou jsem neměla špatnou zkušenost, nemám důvod měnit společenství. Když jsem poznala manžela, byl pro mne příkladem a vzorem křesťana. I proto jsem se do něho zamilovala. Možná jsem si ho při své touze mít za muže věřícího člověka zidealizovala. Časem se naše rodina rozrůstala a přibývaly starosti a problémy, které, jak teď s odstupem času mohu hodnotit, se neřešily s Pánem Bohem, ale skrývaly se. Objevily se přetvářka, zákonictví, které samozřejmě negativně ovlivňovaly moje snahy vést děti k víře, být jim příkladem. Rozvod mého manželství kontakty s rodinou hodně omezil, ale asi v tom významnou roli hrálo to, že vlastně nevíme, jak se k sobě chovat, jelikož rozvod v církvi není běžná ani obvyklá záležitost. Sama jsem to dlouho vnímala tak, že je to vlastně nepřípustné, ale nemohu říct, že by ke mně byl někdo z rodiny nepřátelský. Já samozřejmě vůči nikomu nemám žádnou averzi a byla bych ráda, kdybychom si k sobě cestu opět našli. Mohu říct, že i po těch letech můj pohled na počátek mých zkušeností s větším církevním rodem zůstal pozitivní – v životech členů rodiny byla a je osobní živá víra. V mnohém jsem tam načerpala, mnohému jsem se naučila a možná i mnohému (špatnému) odnaučila. Takže si myslím, že je dobré, aby měl sbor silné staré rody, které budou předávat zdravou osobní živou víru, budou takovým ostrovem pokoje, lásky, vstřícnosti, ohleduplnosti, jako jsem to zažila já.