Rudolf Šmíd - Široká smyčka by Rudolf Šmíd

Evropský sociální fond Praha a EU: Investujeme do vaší budoucnosti

© Rudolf Šmíd 2012 Photographs © Rudolf Šmíd; archive of author Cover & typo © Rudolf Šmíd 2012 Na obálce jsou použity kresby, které namalovaly děti z předlické ZŠ na téma Zahrádky na našich workshopech. Vydala Akademie múzických umění v Praze, 2012

Kdo chce vidět kance, musí do lesa. madagaskarské přísloví

Rudolf Šmíd

ŠIROKÁ SMYČKA /vizuální sociologicko–divadelní case study/

Předlice – Zeď v ulici U Jeslí Předlice – Zeď v Řeháčkově ulici Předlice – Ohrada v Prostřední ulici

Obsah Úvodem

Předlice

Biografie mého zájmu o „jiné“

Biografie mého zájmu o site spe-cific

V romském ghettu

Začátky hledání

Zahrádky – aktéři

Široká smyčka

Představení

Patrik – u nás a v médiích

Přílohy

Nápad realizovat terénní sociologicko-–divadelní průzkumu vznikl na počátku listopadu roku 2011, kdy jsem měl možnost poprvé navštívit ústeckou čtvrť Předlice v rámci poněkud bizarní exkurze. Ta měla nastolit předběžná témata pro budoucí akce site specific, jenž se měly uskutečnit jako semestrální výstup v této ústecké čtvrti ve dnech 25. února až 3. března 2012. Celý projekt nazvaný Kam ústíme? byl realizován v rámci posledního ročníku pilotního programu na pražské DAMU. Díky pozvání Fakulty umění a designu UJEP, konkrétně jejího děkana Michala Kolečka, se tentokrát všechny studentské projekty soustředily na jednu lokalitu. FUD UJEP nabídla Předlice nejen jako území, kterým se dlouhodobě zabývá, ale na projektu participovala i finančně a organizačně. Především možnost bydlení na vysokoškolských kolejích v Klíši a finanční podpora AMU umožnila uskutečnit opakovaná šetření v této lokalitě, nezbytná pro realizaci kvalitativvní sociologizující sondy. Výzkumy tohoto typu jsou náročné nejen na čas, který výzkumník stráví v samotném terénu, ale jsou i časově náročné na následnou analýzu dat získaných z dané lokality.

Behjamin Fragner a Michal Koleček

Úvodem

Vybydlená ulice Na Nivách

Prní dojmy – prní nápady

Detail plastiky na budově bývalých jatek

Předlice Předlice jsou čtvrtí s pohnutou minulostí. Původní vesnice byla od města oddělena koncem 19. století rozsáhlou průmyslovou zónou, na jejímž okraji vyrostla počátkem minulého století i obytná čtvrť, určená především pro zaměstnance nově postavených továren. V horní části Předlic, blíže centru, pak bylo postaveno několik ulic s činžovními domy, které těsně sousedí s vilovou zástavbou Klíše.

Nová jatka – interiér

Nová jatka V roce 1928 byla na farním poli postavena budova nových jatek, která je po architektonické stránce cennou stavbou – klasicizující expresionismus. Autorem projektu byl německý architekt Josef Hennings. Po funkční stránce však obsahovala řadu nedostatků a po mnohamilionových úpravách byla plně zprovozněna až v druhé polovině 30. let. Dnes slouží bývalá jatka především jako sklad stavebního materiálu.

Ulice Na Nivách Blíže centru je, dnes již kvůli totální devastaci uzavřená, ulice Na Nivách. Většinou třípatrové činžáky, na tehdejší dobu velmi dobře vybavené, zažily svůj první otřes hned po 2. světové válce, kdy z nich byli odsunuti obyvatelé německé národnosti. Ale i potom byla tato ulice, sousedící s vilovou částí čtvrti Klíše, vyhledávaným místem pro bydlení, byť do ní město investovalo jen minimálně.

Ulice Na Nivách

Obrat nastal počátkem 80. let, kdy byli pováleční nájemníci vystěhováni na sídliště a novými obyvateli se stali Romové „přemístění“ ze slovenských osad, kulturně i sociálně zcela nepřipravení na život ve městě. Tehdejší chemička však potřebovala další nekvalifikovanou pracovní sílu. Deset let poté se ze zcela vybydlených domů stěhovali i Romové, kteří odcházeli především do Nových Předlic. V této době docházelo v Ústí k útlumu těžkého průmyslu a Romové byli skupinou, kterou postihla téměř stoprocentní nezaměstnanost. Ani následný pokus o revitalizaci ulice Na Nivách formou privatizace se nevydařil a jen urychlil její zkázu. O zbytek se postarali hledači kovů a vůbec všeho, co se dá prodat, nebo s tím zatopit v kamnech.

Nové Předlice

Romské ghetto – ulice Marxova

Původně v této lokalitě bydlely rodiny úředníků a mistrů pracujicích ve zdejších fabrikách. V letech 1910 až 1914 zde v přízemí domu na rohu Mahenovy ulice a Školního náměstí trávil část dětství i spisovatel Jaroslav Foglar.

V parku před naším domem stříhal v určitých dobách obecní strážník růže (asi to měl v pracovním úvazku) a jednu mi věnoval, když jsem byl u toho. Jak jsem si té růže plné vůně vážil! Dal mi ji strážník! Jaroslav Foglar: Život v poklusu, Olympia 1997 Také většina tamních obyvatel byla německé národnosti, kterou postihl poválečný odsun do Německa. S poválečnou vlnou „bílých“ přistěhovalců přišla do Předlic i první vlna Romů přesídlených ze Slovenska,

Pohled na Předlice z vysokoškolských kolejí v Klíši /romské ghetto v pozadí spolu s kostelem sv. Josefa/

kteří tu měli pomáhat při obnově těžkého průmyslu. Romští „starousedlíci“ mají dodnes většinou dobré sousedské vztahy s torzem „bílé“ komunity, která v Předlicích zbyla. Tu tvoří vesměs senioři, kteří nechtějí na stáří opustit své udržované domy. Romské ghetto zde začalo vznikat až v devadesátých letech, kdy se sem přestěhovali slovenští Romové z ulice Na Nivách. V té době současně umožnil magistrát výhodný nákup zdejších domů tzv. Moravákům – skupině Romů z Jižní Moravy, kteří zbohatli příhraniční prostitucí. Ti začali na vysokých nájmech, placených ze sociálních dávek nezaměstnaných Romů, vydělávat nehorázné zisky, aniž by se o domy starali. Tedy scénář, podle kterého během dvaceti let vznikly na našem území desítky, možná stovky, romských ghett bez většího zájmů komunálních politiků či orgánů státní správy. Fatální rozpad / rozvrat – to byla slova, která mě při první návštěvě Předlic napadala. Skutečnost, kterou jsem v tamních ghettech poznal, když jsem jezdil v letech 2000 ař 2003 sociologicko–fotograficky pozorovat Romy do Chanova, chomutovského sídliště Janov nebo do Jiřetína u Mostu, byla ještě o poznání horší.

Předlické ghetto – ulice Prostřední

Předlické ghetto – varující cedule na vybydlených domech jsou trojjazyčné

Předlické ghetto – hranice mezi smetištěm a dětským hřištěm jsou zde nejasné

Biografie mého zájmu o „jiné“ Ještě než přistoupím k popisu projektu a vlastní realizace divadelně–sociologizující sondy v Předlicích, pokusím se o krátký historický exkurz mého dosavadního sociologicko–fotografického zájmu o romskou problematiku. Ten by měl zároveň osvětlit i můj metodologický přístup k tomuto typu akčního výzkumu.

Žižkovská speciálka Ještě v rámci studia na FF UK (Sociologie – Pedagogika)1 jsem se v rámci ročníkové práce z didaktiky zajímal počátkem osmdesátých let o speciální základní školu určenou výhradně romským dětem či dětem ze smíšených manželstvích, která až do svého zrušení sídlila na Prokopském náměstí v Praze 3. Byla to zvláštní škola už tím, že ve třídách bylo maximálně jen patnáct žáků a učitelé pobírali zvláštní příplatky za výchovu a vzdělání „jiných“ dětí. U vybraných žáků prvního stupně ZDŠ jsem zkoumal kvalitu čtení, zapamatování si a následné vyprávění čteného textu – pohádky. Výsledky romských žáků jsem pak komparoval s výsledky žáků sousední „bílé“ ZDŠ v kontextu jejich klasifikace. Pro mne bylo zajímavé, že výsledky romských i neromských jedničkářů byly srovnatelné. Přímo úměrně sse zhoršující se kvalifikací však dosahovaly obě skupiny rozdílných výsledků. Trojkař v romské třídě odpovídal v mém testu schopnostem čtyřkaře v neromské třídě. V té době jsem také začal fotograficky dokumentovat život Romů, především na Žižkově, např. cyklus „Polední den cikánské školy“ či projekt „Slušní cikáni“ o neproblémových romských rodinách.

Chomutov – Janov 2001

Chomutov – Janov 2000

Romští asistenti a drsný Sever

V letech 1999 až 2000 jsem se zúčastnil projektu „Romští asistenti – most nebo hromosvod“, který byl součástí výzkumného záměru Institutu sociologických studií FSV UK v Praze. Měli jsme nejen možnost zkoumat průběh samotného rekvalifikačního rychlokurzu, probíhajícího ve vzdělávacím centru v kladenském Libušíně, ale i sledovat další osudy Romů vyškolených na romské asistenty při jejich nástupu do praxe.2 Většina ze sedmnácti absolventů kurzu pocházela z Chomutova nebo z Mostu. Na Chomutovsku a především na Mostecku (osada Chanov) se koncem devadesátých let začaly kumulovat problémy s početnou romskou komunitou, které mj. souvisely se výrazným útlumem těžkého průmyslu v těchto oblastech. To byl i hlavní důvod, proč jsme se rozhodli právě zde dlouhodobě zkoumat (1999– 2001)3 problematiku česko–romského soužití. Dalším důvodem byla skutečnost, že nám nově navázané osobní kontakty s romskými asistenty umožnily v těchto lokalitách snadnější vstup do tohoto, pro „bílé“ uzavřeného, prostředí. Mě osobně zajímal především předmětný svět Romů, tedy způsob jejich bydlení, soukromý prostor versus veřejný prostor, vybavení bytů, rituály a strategie přežití ve stávajících neutěšených poměrech. Každodenní i sváteční život Romů ve vznikajících cikánských ghettech mě natolik fascinoval, že jsem za nimi opakovaně jezdil, to už bez grantové podpory, až do roku 2003. 1/ 2/ 3/

FF UK jsem studoval v letech 1976–1981 ed. KLAVČOVÁ P., ŠMÍDOVÁ O. (2000), Bílá místa na bílé mapě, in Biograf č. 23, str. 75–84 V rámci výzkumného projektu „Romové mezi Čechy, Češi mezi Romy“ (GAUK 301/1999).

Slyšet a nahrávat V rámci výzkumu jsme se i nadále drželi metod typických pro komunitně a sociálně–antropologicky laděný kvalitativní výzkum: polostrukturované či volné rozhovory a pozorování. Velkou část rozhovorů jsme nahrávali a zvukový záznam byl následně transkribován za účelem další analýzy. Během terénního šetření se tak díky našim častým návštěvám obou lokalit podstatně rozšířil i okruh našich romských a „bílých“ známých.

Vidět a fotografovat Kromě použití běžných technik kvalitativního sociologického výzkumu se jako velmi podstatné ukázalo fotografování (popř. natáčení), které ve vizuální rovině dokumentovalo průběh celého výzkumu. Užití fotografie (videa) také sehrálo důležitou roli v počáteční fázi výzkumu, neboť nám významně usnadnilo vstup do terénu a romských domácností. Fotografie se stala „otvíračem dveří“ a neformálně nám tak umožňovala opakované návštěvy v domácnostech i institucích. Zároveň činila naše počínání pro Romy i „bílé“ srozumitelnější. Užití fotografie se jevilo téměř nutností rovněž z hlediska komunikace v rámci výzkumného týmu, neboť všem jeho členům umožnilo alespoň základní orientaci – who is who? –v romských široce rozvětvených rodinách. Kromě „vizuálních field notes“ z průběhu terénního šetření jsem realizoval dva komentované fotografické cykly – „Předmětný svět Romů“ (romské byty, kuchyně, televize – cikáni jim říkali kostky, nástěnky, chodby atd.) a Romové – dny všední a dny sváteční (vaření, sváteční rituály – Vánoce, Velikonoce, volba Miss, svatby, křtiny atd.). Z nich jsem pak sestavil výstavní soubory „U nich doma“ a „Kostka“.4 Vybrané fotografie byly využity také v další fázi výzkumu, a to ve fotografickém interview. Tím se výrazně zmenšila rizika nedorozumění v komunikaci mezi výzkumníkem a respondentem. Ke spolupráci na fotodokumentaci života Romů v Chanově jsem přizval i romského chlapce Danka Horvátha(14 let), který se pod mým vedením pokoušel zachytit život Romů v místním ghettu. 4/

Starý cikán Izidor ve scéně, kdy se ve venkovské hospodě chlubí svým „bílým“ sousedům, že ve Francii jsou cikáni bráni za rovnoprávné gadžům, říká: „...všechno tam opravují, rádia, televize, hrnce...“ Gádžo Dilo (1997) Francie/Rumunsko, režie GALTIF T.

Místo klasického interview tématizujeme rozhovor s použitím fotografií. Fotografie, nejen že jednoduše konkretizuje oblast našeho výzkumného zájmu, ale do značné míry pomáhá překlenout i psychickou bariéru mezi oběma aktéry rozhovoru. Nastává zde totiž velmi podstatná změna, která se týká vztahu respondenta k tazateli. Dotazovaný se necítí být objektem zkoumání jako při klasickém interview, neboť fotografie vyvolává dojem, že ona je tím objektem zájmu výzkumníka. Vyprávějící tak spontánně komentuje fotografie, aniž by si uvědomil, že skrze ně vypráví o sobě samotném. Fotografie zároveň nenásilným způsobem nastoluje konkrétní téma rozhovoru.

Z fotografického cyklu „Kostka“

FOTOGRAFICKÉ INTERVIEW

Kostel sv. Markéty od Kiliána Ignáce Dientzenhofera – 60. léta 20. stol.

Biografie mého zájmu o site specific První pozvání ke spolupráci na komunitním projektu site specific jsem dostal od Tomáše Žižky, potažmo od občanského sdružení Mamapapa, před dvanácti lety. Od té doby jsem se zúčastnil mnoha akcí tohoto typu, organizovaných především Mamapapou, ale i studenty DAMU a FAMU (např. Podchod; Letňany 2002–2003).5 Od roku 2009 jsem se na přípravě a realizaci projektů site specific podílel i jako pedagog, a to v rámci pilotního předmětu Divadelní tvorba v netradičních prostorech, který probíhal až do letošního roku na pražské DAMU. Moje role byla různorodá. Od iniciátora a spoluorganizátora akcí, přes fotografa, kameramana, sociologa až po kuchaře. Vše jsem dělal ve víře, že to bude mít pro ostatní zúčastněné nějaký smysl. Se stejnou péčí jsem také připravoval plněný lilek k obědu i večerní přednášku o terriculologii.6

Poprvé – Pohyby zrcadel V malé příhraniční obci Šonov na Broumovsku pořádala v červnu 2001 Mamapapa čtrnáctidenní workshop v rámci druhého ročníku Týdne pro broumovské kostely. Festival si kladl za cíl uměleckými aktivitami upozornit na většinou neutěšený stav kostelů v této lokalitě a pokusit se o jejich revitalizaci. Byl jsem přizván, respektive spolu s Magdalénou Rajčanovou jsme byli přizváni jako sociologové, jejichž úkolem bylo především sesbírat vyprávění pamětníků o šonovských kostelech pro představení v opuštěném kostele sv. Markéty, kterým měl vyvrcholit čtrnáctidenní workshop. Pro obyvatele Šonova jsme byli poněkud zvláštní dvojicí, která se zájmem naslouchala jejich životních příběhům. Divadelníkům jsme se pak snažili zprostředkovat tento vhled a umožnit tak dotknout se lokálního kontextu nejen kostela, na nějž jsme se soustředili především, ale i celého místa. Naše role byla sporná, respektive brzy se ukázalo, že náš přínos pro dílnu by byl daleko větší, pokud bychom se lokalitou zabývali již dříve, v předstihu. V takto krátkém čase jsme nebyli schopni, a z etických důvodů vlastně ani ochotni, bezprostředně tlumočit to, co nám místní lidé začínali odkrývat ve svých vyprávěních. Náš zájem původně zaměřený na jeden objekt – kostel sv. Markéty – nás přivedl k obecnému tématu vztahu lidí k místu, ve kterém žijí. K obsáhnutí tématu pochopitelně nepostačoval dvoutýdenní letní pobyt a rozhodli jsme se mu věnovat i nadále . Nakonec náš průzkum přerostl původní rámec naší účasti na site specific projektu a byl pro nás inspirací pro hlubší poznání daného prostředí. Opřeli jsme se o příběhy, o biografická vyprávění patnácti místních obyvatel, které jsme nahrávali, popř. natáčeli na video. Z nich pak vznikl filmový dokument To kostel ještě byl, který se stal součástí CD-ROMu Pohyb zrcadel.

Šonovský kostel sv. Markéty v roce 2002

Vesnice nás natolik zaujala, že jsme se tam s podporou Česko-německého fondu budoucnosti vraceli ještě další tři roky a sbírali jsme paměti odsunutých i současných obyvate Šonova.

5/ 6/

ŠMÍD, R., RAJČANOVÁ, M. (2002), A co děti, mají se kde bát?, in: Biograf č. 28, str. 59–80 Věda o strašácích, kterou jsem v roce 2005 založil na půdě Masarykovy univerzity v Brně (terriculus/la; lat. strašák) Titulky z dokumentu „To kostel ještě byl“ (2002) in: CD–ROM Pohyb zrcadel, Mamapapa & Trimedia

Šonov – manželé Kopišťovi 2002

Restaurace „U šafáře“ fungovala (1955-65) jako hospoda „U Macháčků.“ (40. léta 20. stol. a rok 2001)

SOCIOLOGICKÉ STUDIE – INSPIRATIVNÍ ZDROJ PRO AKCE SITE SPECIFIC BIOGRAF – časopis pro kvalitativní výzkum

www.biograf.org

„Místa slova“ – úryvek o šonovských hospodách7 Podobný osud měla i hospoda Josefa Adama (č.p. 24), které se dříve přezdívalo „Beim Schaffer“, tedy „U šafáře“. Dědeček tohoto Adama byl totiž v nedalekých Otovicích „Anschaffer“, tedy na statku říkal lidem, co mají dělat. A proto měl přezdívku šafář. Po válce zpočátku sloužila převážně jen k bydlení a hospodský věhlas znovu nabyla až v roce 1955, kdy se sem stěhují manželé Macháčkovi. Na kuchyň a na obsluhu si nemohl žádný naříkat.

Tam byl takovej sálek, sáleček pěknej, takovej šikovnej, vždycky tak na Silvestra nebo dožínky tam bejvaly a poslední leče se tam dělaly. To bylo veselo. A tam člověk mohl přijít ráno, v poledne nebo o půlnoci a vždycky jste něco dostal. (H. M.) Hospoda U Macháčků sloužila tři roky také jako obchod a byla zde i vývařovna pro opoziční družstvo Šonov 2.

A ty těžký železňáky, ty starý, ze statku. Vždycky jsme v tom škvařili sádlo a tak. A říkám: Mami, já si vezmu ty železňáky na omáčky, aby se mně nepřichytávaly. Tam naproti, jak je ten baráček, tak když začalo JZD (Šonov 2), tak tam byla kancelář. A můj manžel tam dělal účetního. A ona vždycky vykoukla z okna: Láďo, pojď mně míchat omáčkou, já ji musím svářet! Tak jsme se vždycky smáli, jak šel míchat omáčkou. (A. N.) A když přijeli brigádníci, vařila Macháčková až sto padesát obědů.

„No a sama. To jsem ještě dělala knedlíky. To se nekupovalo! (H. M.) Na lívance se zadělávalo do škopků. Hospoda byla vyhlášená svou domácí kuchyní. Jednou se tam dokonce pekl „jezevec“. No, když tenkrát chlapi tam bendili, zastřelili psa a udělali si ho. Přišel Kubec, Hrubej a Skřvan a chlapi je naladili, že to je jezevec. A to pekáč doslova vytřeli, jak jim to chutnalo. No jo. No a pak když to snědli, tak na ně začali bafat. (P. H.)

Pan Macháček za pípou (polovina 60. let 20. stol.)

V přístavku hospody se v šedesátých letech promítaly filmy pro děti. Lístek stál korunu a bylo prý plno.

No jo, a tady jsme chodívali do kina. To kino bylo tady v tom přístavku, co dneska bydlejí, tam jsme chodili - no jo, tenkrát, Old Četrhend, Vinetů, žejo. (R. I.) V květnu 1962 uspořádal právě založený Kroužek chovatelů drobného zvířectva na zahradě u Macháčků svoji vůbec první výstavu. Je to jedna z mála poválečných tradic, která se v Šonově udržela dodnes.

A ještě si pamatuju nejstarší výstavu zvířectva, která byla právě dole u tý Macháčkový hospody, tam jak jsme chodívali do kina. Tak to bylo tam na jejich zahradě dopředu k těm garážím. Tam jsem vlastně viděl poprvé zblízka divoký prase pořádně. (R. I.) Když v roce 1972 zemřel Miroslav Macháček, vedli ještě chvíli hospodu jeho zeťové, ale ne dlouho. Jednota vyhověla žádosti Anny Macháčkové a netrvala na původní podmínce smlouvy, že v objektu bude trvale zřízen hostinec. Objekt byl převeden do osobního vlastnictví a přestavěn na rodinný dům. 7/

ŠMÍD, R., RAJČANOVÁ, M. (2008): Místa slova, in: Biograf č. 38, str. 63–84

Naposled (zatím) – Široká smyčka V rámci mého tříletého pedagogického působení na DAMU v rámci předmětu Divadelní tvorba v netradičních prostorech jsem měl možnost být u zrodu a realizace několika projektů site specific, které měly výraznější sociologizující aspekty, ať už svým použitím metod kvalitativního sociologického výzkumu či akčním terénním výzkumem, jehož výsledky byly jednou ze základních inspirací pro vlastní představení site specific s následnou reflexí do sociálního dění.8 Tím posledním byl projekt Široká smyčka v romském ghettu v ústeckých Předlicích. 8/

Paní Gertruda Pomezná byla v Šonově poslední pamětnicí, která zde žila ještě před 2. světovou válkou (20. léta 20 stol., 2002)

více v monografii ŽIŽKA T. a kol. (2012), Umění místa, kap.: Slaměný pes, str. 42–47; kap.: Milada, str. 86–91; kap.: Široká smyčka, str. 100–115; kap.: Kolora 01, str. 146–157

FOTOGRAFIE V TERÉNNÍM ŠETŘENÍ Fotografie je taková věčná konzerva právě přítomného času. Karel Kopfrkingl – Spalovač mrtvol (1968), režie HERZ J. Citlivé uplatnění fotografie, totéž lze říci i o jiných vizuálních záznamech, se v počáteční fázi terénního šetření stává důležitým pomocníkem v základní orientaci výzkumníka ve zkoumané problematice a současně mu umožňuje navázání neformálních kontaktů se zkoumanými osobami. Zároveň konkrétně vymezuje, vizuálně zprotředkovává, zkoumanou problematiku i pro ty, kteří neznají místo ani aktéry terénního šetření. Ačkoliv fotografování není skrytá technika výzkumu, může skrývat vlastní cíle výzkumu. Fotografování je pro zkoumané osoby srozumitelná činnost a usnadňuje tak výzkumníkovi vstup do terénu i případné opakované návštěvy – fotografie jako dar. Kromě fotografií vzniklých jako dokumentace samotného výzkumu můžeme využít i fotografie z archivů, ať už oficiálních institucí, nebo rodinných. Obsahová analýza zkoumané problematiky by se měla rovněž zaměřit na její vizuální obraz jak v tradičních prostředcích masové komunikace, tak i v nových médiích, včetně sociálních sítí. FOTOGRAFIE V ČASE Specifickou metodou využití fotografie ve výzkumu je časová metoda, která spočívá v opakovaných záznamech konkrétních míst / osob v předem stanovených intervalech. Místo, odkud se fotografuje, je určeno předem a nelze ho v průběhu fotografování měnit. Specifickou obdobou použití této časové metody jsou tzv. komparativní fotografie, tedy vzájemné vizuální srovnávání objektů fotografova zájmu, nezřídka s využitím archivních materiálů.

Syn paní Kopišťové s medvídkem (70. léta 20. stol.) < Paní Kopišťová s medvídkem (50. léta 20 stol.)

18 Předlické ghetto – chodba domu v Prostřední ulici

V romském ghettu Předlické ghetto jsem sám poprvé navštívil počátkem listopadu loňského roku. Bylo jiné než ta, která jsem poznal předtím, jež vznikly z bývalých panelákových sídlišť. Většina domů byla postavena na počátku 20. století a celá čtvrť s torzy polorozbořených a vyhořelých domů vypadla spíše jako kulisy k filmu o konci 2. světové války. Šel jsem prostředkem Prostřední ulice a nenápadně sledoval, jak jsem nenápadně sledován. Nechtělo se mi věřit, že na tak relativně malém prostoru, podle odhadů Člověka v tísni o. p. s., žije dva až tři tisíce lidí. Myslel jsem také na poslední odstavec své kapitoly v knize Divadlo v netradičním prostoru, performance a site specific. Sám si ho nepamatuji, tak se budu raději citovat. “Důraz na techniky kvalitativního výzkumu a užití fotografie jako výzkumné metody měly ukázat možnosti jejich použití i mimo sociologii, a to dokonce v tak na první pohled vzdálené oblasti jako je divadelní tvorba. Nejde jen o sociologickou reflexi konkrétní lokality či tématu, ale i o využití této reflexe při konkrétním uměleckém záměru, který může následně intervenovat do sociálního prostředí samotného.”9 Napsalo se to tenkrát snadno, teď ale opět nastala možnost vyzkoušet si po letech vlastní teoretickou konstrukci v praxi, a navíc na tématu, které mě dlouhodobě zajímá, tedy život v romském ghettu. Akční výzkum musel brát na zřetel specifika daná předpokládaným hlavním výstupem, jímž neměl být prioritně sociologický výstup, ale představení vycházející z poznání místa a o místě samotném. Kromě faktoru času, kterého bylo na tento typ výzkumu zoufale málo, zde hrála svoji negativní úlohu i skutečnost, že budoucí tým měl jen velmi mlhavé povědomí o tomto typu sociologického, či spíše sociologizujícího, šetření. 9/

ed. SCHMELZOVÁ R. (2010) Divadlo v netradičním prostoru, performance a site specific, str. 81

PŘEDLICE – ROMSKÉ GHETTO /zdroj: www.mapy.cz/

Předlické ghetto

1. Zrušená část zahrádek – pozemky magistrátu 2. Rušící se část zahrádek – pozemky magistrátu 3. Fungující zahrádky – pozemky města 4. Základní škola 5. Kostel sv. Josefa

K tomu bylo nutné ještě přičíst fakt, že se sběr dat měl uskutečnit ve velmi nebezpečném prostředí.10 S tím vším jsem ale počítal, tedy počítal jsem skoro se vším.

Začátky hledání Hledání se Ještě ten samý večer po návštěvě předlického ghetta jsem našel mezi studenty první zájemce. Ivanu Čonkovou už jsem znal z předcházející spolupráce na tryzně za uhořelé bezdomovce na Florenci Slaměný pes11 a na festivalu Vodňany žijou. S námi šel i její spolužák z Katedry autorské tvorby a pedagogiky DAMU Jan K.12 Oba zkoušeli v ghettu přitáhnout zájem dětí. Honza to zkoušel v roli kašpárka a Ivana soutěží „Předlice hledají giga super star”. Děti, které se na nás postupně nabalovaly, nám předváděly, co umí. Studenti plánovali jakýsi divadelní projekt, já jsem se jen díval a fotografoval. Na dalších dvou výletech do Ústí jsme postupně navazovali nové kontakty a současně se formovala definitivní podoba týmu. V podstatě odpadl Jan K. a přibyla Michaela Tůmová, rovněž z Katedry autorské tvorby a pedagogiky a studentka scénografie na „alterně” Veronika Svobodová,13 která se původně přišla jen ze zvědavosti podívat, protože v rámci akce Kam ústíme? dělala samostatný site specific projekt Jezero Milada.14 Prostředí ghetta ji však natolik vtáhlo, že si ještě k Miladě přibrala zahrádky. V tomto složení jsme už zůstali až do konce, i když s námi občas zašli na návštěvu k našim novým známým i další studenti. 10/

Co se týče míst v Ústí, která se respondenti bojí navštěvovat, nejvíce kontaktovaných považuje za nebezpečnou lokalitu Předlice – tři čtvrtiny dotázaných (77,8 %). Agentura GAC s. r. o. (2009) www.mezikulturnidialog.cz/res/data/011/001303.pdf

11/

ed. SCHMELZOVÁ R. (2010) Divadlo v netradičním prostoru, performance a site specific, kap. Pro nebesa jsou lidé jako slamění psi (pieta za neznámé uhořelé), str. 42–47

Kašpárkovská intervence – listopad 2011

12/

Honza nebyl přihlášený do mého předmětu Sociologie prostorů. Stál vždycky mimo, spíš jako spolužák Ivany, a podle svých momentálních potřeb chvíli do týmu patřil, chvíli si zase dělal, co uznal on sám za vhodné. Nicméně vždy pod hlavičkou, a tudíž s podporou, i finanční, DAMU. V tom spatřuji velké úskalí, kterému se chci napříště rozhodně vyhnout. Tedy spolupráci s „kukačkou”. Napříště je potřeba si předem jasně stanovit pravidla, kdo a co bude v rámci výuky dělat, a jasně oddělit ty, kteří tyto pravidla nerespektují. Lze jen těžko přebírat odpovědnost za studenta, který podniká svévolné akce v terénu, se kterým nemá žádné zkušenosti, aniž by je s kýmkoli konzultoval. Ty pak mohou následně celý projekt týmu ohrozit. A nejde jen o ohrožení akce, ale i všech zúčastněných, neboť jsme se skutečně pohybovali ve velmi nebezpečném prostředí. Nerad bych, aby to bylo vnímáno jako osobní útok na konkrétního studenta. Chápu to jako svoje selhání, že jsem ho buď neusměrnil, nebo nevykázal mimo rámec DAMU. Ale jeho nahodilé aktivity se mi do mé reflexe docela hodí, a tudíž o nich bude ještě řeč. 13/

Jejich reflexe ve field notes jsou pro mne autentickým odrazem našeho společného snažení, navíc viděného z pozice studenta. Koneckonců právě jejich poznámkami v rozhodující míře doprovázím svůj text. 14/

Ten se týkal problematické rekultivace těžební jámy dolu Chabařovice v příměstskou rekreační oblast.

Kašpárkovská intervence – listopad 2011

Rozhovor s panem „Tesařem“ – leden 2012 Na zahrádce manželů Brejchových – únor 2012

Čekala nás velmi těžká a časově náročná práce v terénu. S ohledem na nezkušenost týmu a rizikovost území, ve kterém jsme se pohybovali, jsem počítal s tím, že musím být přítomný při všech návštěvách předlického ghetta.15

Metody a techniky akčního výzkumu – etnometody Zvolil jsem metody, které člověk běžně používá v každodenní sociální interakci s ostatním světem, jen se místo „pozorování” dívá a místo „interview” si prostě s někým povídá. Rozdíly mezi laickým a expertním pozorováním nejsou samozřejmě jen v odborné terminologii, ale tyto odlišnosti v komunikaci s respondenty jsme si z časových důvodů vysvětlovali a ukazovali až na konkrétních příkladech v terénu. PŘÍMÉ NEZÚČASTNĚNÉ POZOROVÁNÍ Přímé pozorování znamená v sociologickém slova smyslu, že jsme byli se zkoumanými v bezprostředním, tedy smyslovém kontaktu. Nezúčastněnost v tomto případě neznamená, že bychom se o dění nezajímali, ale vymezuje naši roli výzkumníka vůči respondentům. Tu jsme nezatajovali, ale mluvili jsme otevřeně - zjevné pozorování - o důvodech naší přítomnosti v romském ghettu. Neměli jsme ambice pozorovat teritorium zúčastněně, což by znamenalo stát se alespoň na přechodnou dobu jedním z obyvatelů zahrádek. Vlastní pozorování probíhalo současně s foto- a videodokumentací, která byla jakýmsi prodloužením našich smyslů a hlavně paměti. Ta také umožnila výmluvně zprostředkovat naše zjištění veřejnosti prostřednictvím fotografické výstavy a filmového dokumentu.

Field notes Z terénních šetření si měli studenti pravidelně dělat poznámky a zaznamenávat svoje postřehy. Nevím, co to znamená napsat field notes, jestli je to reflexe, nebo popis toho, co se dělo, nebo explikace mých pocitů z toho, když je tam to slovo field, nebo úvaha. Nevím. Tak něco napíšu. Něco, co se bude hodit hlavně mě. /I. Č./ POLNÍ POZNÁMKY – FIELD NOTES

U Zlatky – prosinec 2011

Mají být co nejpopisnější s minimální snahou zobecňovat / konceptualizovat. Ta je záhodná až při jejich další analýze. Formě se v zásadě meze nekladou, od jednoduchých poznámek v bodech až po formu, která se blíží reportáži.

Moje osobní zkušenost je taková, že ideální je dělat si stručné poznámky, pokud to samozřejmě situace dovoluje, už v terénu. Ty pak po ukončení terénního šetření dále rozepsat. Field notes napsané po více jak třech dnech jsou bez poznámkového aparátu více interpretací v kontextu dalších událostí než bezprostředním záznamem situace.

15/

Kromě na DAMU, učím ještě externě na FHS UK předmět Vizuální sociologie, ve kterém studenti fotograficko-sociologicky zpracovávají nejrůznější témata společenského života. Ta nebezpečná, byť lákavá, která se týkají sociální exkluze, nekompromisně zakazuji.

Rozhovory S našimi respondenty jsme vedli polostrukturované rozhovory zaměřené na problematiku romské a neromské komunity v Předlicích, kterou jsme postupem času stále více vztahovali ke zdejší zahrádkářské kolonii.

Aniž bychom se s Rudou domlouvali, vešli jsme do areálu a poté do boudy, kde si lidé chodili s lístkem vyzvednout obnos za vydané železo. Zapnula jsem diktafon ve své tašce a pravda nepříliš nenápadným stylem jsem ho jednou ruko přidržovala. Po cca 8 minutách, co se s námi pán za kasou neochotně bavil, se obrátil na mě s otázkou, jestli mi to není trapné. Ptal se, proč jsme ho neupozornili na diktafon a že je naše jednání nekorektní. V tu chvíli mi totálně zrudnul obličej a myslela jsem, že se propadnu hanbou. Mermomocí jsem se mu omlouvala a snažila se vysvětlit důvod mého počínání. Potom mi došla slova a měla jsem dojem, že vysvětlováním vzniklou situaci jen zhoršuji. S mužem začal mluvit Ruda. V tu chvíli začala být diskuze opravdu zajímavá. Jakoby se ve chvíli našeho doznání viny prolomily ledy a muž začal otevřeně mluvit o zoufalé situaci, která v Předlicích je. /V. S./

VEDENÍ INTERVIEW Moje osobní zkušenost z rozhovorů je taková, že je z počátku lepší se ptát co nejméně a nechat dotazovaného bez přerušení volně vyprávět. Můžeme se tak dozvědět i o tématech / problémech, o kterých nemáme ani tušení. Platí také pravidlo, že pokud se hned neptáme ukvapeně na ty nejzjevnější / nejpalčivější problémy, respondent nám je v průběhu svého vyprávění sám spontánně řekne. Často potřebuje jen čas, aby k nám získal důvěru. Empatickým mlčením můžeme získat více informací než neustálým přerušováním rozhovoru dalšími otázkami nebo poučováním respondenta.

Mějte vždy při interview na paměti dialog šamana a reportéra z Antonioniho filmu Povolání: reportér. Šaman tam na reportérovu otázku odpovídá slovy: „Moje odpověď vám toho o mně řekne méně, než mně říká vaše otázka o vás.“ 16 Získaná fakta je třeba dále triangulovat, tzn. ověřit si je z více zdrojů, než s nimi budeme operovat jako s hodnověrnou informací. Samozřejmostí je i dodržování etických principů.

16/

Povolání: reportér (1975), režie ANTONIONI M.

Zahrádkářská kolonie Předlice – listopad 2011

Pokud se rozhovor nahrává, není třeba zapisovat do field notes obsah rozhovoru, ale spíše se soustředit na kontext, ve kterém dotazování probíhá (datum, čas, charakteristika místa, osob apod.).

Obsahová analýza dokumentů Naše šetření jsme ještě před příchodem do terénu a samozřejmě také v jeho průběhu doplňovali informacemi z médií i z dalších dokumentů. Písemné dokumenty: Stanovy Českého svazu zahrádkářů, Provozní řád zahrádkářské kolonie v Předlicích, články a rozhovory v tisku, monografie Předlice atd. Webové stránky: Magistrát Ústí nad Labem, o. p. s. Člověk v tísni, ČT, Nova, iDnes, Deník a Reflex atd. Obrazové dokumenty: fotografie z médií, filmové zpravodajství, rodinné fotografie, letecké mapy.

Hledání tématu Skutečné terénní šetření pro mě začalo až návštěvou tamní zahrádkářské kolonie, která lemovala severní stranu Marxovy ulice. Do té doby jsem se více jen díval a nasával atmosféru romského ghetta. Totéž jsem radil svým studentům.

Zahrádky Oblast rušící se části zahrádkářské kolonie mě od počátku fascinovala, takový zvláštní kus přírody, spíš džungle. Ne nadarmo se tomuto území říkalo v Předlicích „Kongo“. Vzpomněl jsem si, jak se mě počátkem osmdesátých let soucitně ptali američtí příbuzní mé tehdejší ženy, kdo to žije v těch slumech na okraji Prahy. Mysleli tím tenkrát vzkvétající zahrádkářské kolonie. Smáli jsme se tomu, dnes se to stalo skutečností. Vstupovali jsme tam s pocitem, jako bychom šli do nějaké africké vesnice. Exotický dojem dokreslovaly i hygienické podmínky, ve kterých zde zdejší lidé žili. Bez pitné vody, později i bez elektrického proudu. ZAHRÁDKY – CHATIČKY NAŠICH RESPONDENTŮ /zdroj: www.mapy.cz/ 1. Zlatka (později „Globuska“) 2. „Globuska“ 3. „Koza“ (později „Tesař“) 4. Slováci 5. „Tesař“ 6. Brejchovi

Studny, ze kterých brala část „zahrádkářů“ vodu, sloužily občas i jako ledničky, ve kterých byly na provaze spuštěné igelitové tašky s masem. Vzpomínám si, že když nám při naší první návštěvě nabídli čaj, moc se mi do něj nechtělo. Ale přikývli jsme nakonec souhlasně všichni, abychom neurazili hostitele. Příliš mě neuklidnilo ani ujišťování, že zdejší voda je podle rozboru v pořádku z 95 % a přemýšlel jsem, co se asi ve skutečnosti skrývá za těmi pěti nepitnými procenty. Všechno jsme přežili, ba co víc, začali jsme se do zahrádek vracet. A dalo by se říci, že svým způsobem rádi. Zblízka všechna ta hrůza a chudoba dostávaly další dimenzi v konkrétních osudech lidí, pro které bylo toto území místem jejich nezávislosti, a někdy překvapivě i štěstí.

Bude mi ten chybět ten prostor. Tady máte prostor. Předtím jsem tady měl tu drůbež, králíky, to mě bavilo. Měl jsem německý strakáče, činčily, staral jsem se o ně... Pak tady jsem měl dva psy... Když jsem byl tady, tak jsem se nenudil, prostě. Teď se budu nudit, když nebudu mít práci. /Norbert/ Také se zde snilo, hlavně o penězích. Někomu by stačilo ke spokojenosti alespoň pět tisíc, někdo by potřeboval milion, aby se postavil na vlastní nohy. Z části obyvatel zahrádkářské kolonie se vyklubali sice svérázní, ale přece jen zahrádkáři, kteří tu žili už několik let a snažili se rozhodnutí magistrátu o zrušení zahrádek zvrátit. My jsme sem přišli v době, kdy většina z nich už rezignovala. Zanedbaná část kontrastovala se sousedící, dokonale upravenou, zahrádkou manželů Brejchových, kteří patřili mezi poslední „bílé“ starousedlíky v Předlicích. Pan Brejcha se v domě, kde dnes oba manželé žijí, narodil. Jako jedni z prvních si zde v roce 1947 pronajali také zahrádku a hospodaří na ní dodnes, byť se stále většími obtížemi. Situace se stala neúnosnou, když magistrát vydal rozhodnutí, že se tato oblast má zrušit.

Návštěva u manželů Brejchových nám poskytla možnost nahlédnout do situace očima lidí, kteří žijí přímo v Předlicích a vlastní tady zahrádku. Dennodenně jsou konfrontováni s tamním systémem rozkrádání, demolice, vršením odpadků atd. Člověk by čekal, že to budou zahořklí lidé. Ale opak byl pravdou. Paní Brejchová měla permanentní úsměv na tváři a oba manželé velmi otevřeně hovořili o své situaci. „ … Na světě jsou zlí a hodní lidé a my žijeme tam, kde je víc těch zlých.“ (Brejcha). „ … Když jsme byli kdysi dávno na dovolené, žena si vzala spadlou hrušku ze stromu, která ležela na cestě. Tak jsem jí vynadal, ať nebere, co jí nepatří.“ Dnes jim to přijde jako paradox, když se jich sami zloději ptají, jak se dostanou na jejich zahradu, aby si mohli nakrást jablka. Jejich situace je pro mě v mnoha ohledech obdivuhodná. Nemohou říct tak jako Zlatka nebo Norbert: „Tak, už na to tady nemáme trpělivost, jdeme jinam.“ (Brejcha) „Člověk by se z toho zbláznil brát to vážně. Uklidňuje mě jediné, že už tady dlouho nebudu.“ Jak to teda bere, když ne vážně? /M. T./

26 Zlatka před svým domkem – prosinec 2011

Zahrádky – aktéři Během čtyř měsíců jsme uskutečnili řadu rozhovorů, jak s obyvateli předlického ghetta, tak s lidmi, kteří už Předlice opustili. Z nahrávek rozhovorů pamětníků i z dalších analýz písemných i obrazových pramenů o této lokalitě nám vznikl poměrně plastický obraz tamního dění od poválečného období až po současný stav. Rozhodující vliv na proměny této čtvrti měla vždy na svědomí politická rozhodnutí. Čtvrť byla původně postavená pro střední třídu úředníků a mistrů, kteří pracovali ve zdejších továrnách. Jako příslušníci německé národnosti byli po 2. světové válce odsunuti. I potom patřily Nové Předlice mezi vyhledávané lokality v Ústí. Od padesátých let let sem byli v několika vlnách, v rámci potřeb nekvalifikované pracovní síly pro zdejší těžký průmysl, přestěhováni Romové ze slovenských osad. Byli to často lidé bez základních hygienických a sociálních návyků, nepřipraveni pro život ve městě. Dílo zkázy pak bylo dokonáno v devadesátých letech. Nekompetentní politická rozhodnutí jsou symptomatická i pro současnost. Způsob řešení neutěšeného stavu zahrádek toho byl jen dokladem. V kulisách rušících se zahrádek se odehrávaly příběhy, které zrcadlily dlouhodobě neřešené problémy naší společnosti jako je vztah Romů a neromů, dopady sociální exkluze či arogance politické moci. To všechno jsme v koncentrované podobě nalezli na nevelkém území zahrádkářské kolonie, které obývali naši respondenti a současně budoucí aktéři našeho představení. Byť zde nakonec účinkovali jen ve zprostředkované podobě jen jako bezprostřední inspirační zdroj pro budoucí site specific představení.

Zlatka Zlatka – Romka, s blonďatými dredy. Vypadá starší, než asi ve skutečnosti je, tak mezi 40ti a 50ti lety. Žije teď v chatičce natrvalo. Má ji asi dva roky. Předtím měla jinou v části zahrádek, které jsou už několik let zcela vybydlené. Když jsme za ní poprvé zašli, zrovna dělala vánoční výzdobu na střeše a pekla vánoční cukroví ve stařičké remosce. Měla vánoční stromeček a papouška, který se stále díval do kulatého zrcátka, místo aby si všímal svého plastového dvojníka. Zlatka dříve pracovala v tiskárně Severografia, která už nefunguje. Měla prý předtím byt v činžovním domě v Předlicích. Když ale odjela na dva týdny k sestře do Anglie, tak jí během nepřítomnosti byt zcela vybílili. Vykradli jí ho pak prý ještě dvakrát.

Je tu hrozně feťáků a ona už se taky bojí, i když má dva psy. Uvnitř je chatička celé vyzdobená umělými kytkami, červenými látkami a sety blýskavého nádobí, které porůznu našla. Třeba i rozbité. Tak je teď vystavuje na poličkách otočené nepoškozenou stranou. Se sousedy z kolonie se přátelí. Ještě při naší první návštěvě nás prosila, ať něco pro záchranu zahrádek uděláme, ale dva měsíce na to už byla pryč, rezignovala. /M. T./

U Zlatky – prosinec 2011

Byla to nebojácná ochránkyně zahrádek. Vystupovala před námi jako ta, která má smysl pro pořádek a spravedlnost. Popisovala nám, jak to v zahrádkách chodí. Že děti zapalují bouchačkama domy, děsí psy, a pak si natáčí hasiče na mobily, když přijedou hasit. Rodiče těch dětí jim nic neřeknou a policajt řekne: „A co s nima mám dělat?“

„Slováci“ Při první návštěvě jsme u chatičky zastihli matku s dítětem a snachou. Na zahradě měli největší nepořádek ze všech. Poprvé tu byly jen dvě ženy s dítětem a malé roztomilé štěňátko – to nás vlastně poprvé k nim neformálně přivedlo. Při druhé návštěvě jsme tu zastihli matku, syna a jeho zfetovaného kámoše – Dušana. Opravovali spolu kárku na sběr a zpočátku byli velmi agresivní a nepříjemní. Až když jim dal Ruda fotografie z minulé návštěvy, tak se rozpovídali. Otec dítěte (34 let, Slovák, fousy, vysoký, hubený, ale silný) se hodně chlubil, že všechno umí. Že má 12 dětí, které miluje a že by každého zabil, kdo by mu na ně šáhnul Když jsme se ho ptali na to, jak to, že má tolik dětí, tak říkal, že ho jeho žena stále přitahuje, že by nikdy s jinou nenašel. Stěhujou se prý někdy v únoru, protože tady je to děsný a s dítětem se tam nedá být. Mají prý přidělený nějaký byt v paneláku. /M. T./

Glóbuska

U Slováků – prosinec 2011

Tato mladá Romka se dvěma malými dětmi se nám od počátku vyhýbala. Její manžel / přítel byl bratr dvanáctinásobného otce od vedle. Krátce jsem si s ní povídal poté, co vyhořeli a Zlatka jim přenechala svoji chatičku, jejíž interiér, dříve se podobající indiánskému interiéru během svátku mrtvých, se proměnil ve zvláštní obyvák s obrazy světců na zdi, kterému však dominovaly dvě baseballové pálky.

Poté, co „Globusce“ vyhořela chatička, se přestěhovala i s dvěma dětmi do bývalého Zlatčina zahradního domku – únor 2012

30 Pan Tomek přezdívaný „Tesař“ – prosinec 2011

„Tesař“ a jeho dcera Petra Pan Tomek (65 let), kterého jsme přezdívali „Tesař“, podle jeho poslední profese, byl prý pět let zaměstnán jako hasič z povolání. Nyní je už v důchodu. Duší je stále tramp. Manželka mu zemřela před devíti lety. Žil tu se svou dcerou Petrou. Bylo z něj cítit, že i přes obtížnost své situace má svoji hrdost. Občas tu přespával Rom Dušan, který oslovoval pana Tomka „dědo“. Petra během našeho pobývání v domečku odcházela ven a po čase vždy donesla hrst nebo nákupní košík plný materiálu, ne vždy dřeva, ke spálení. Potom jsme navštívili jejich bývalý domeček, kterému už chyběly dveře i s kovovými futry. Dušan z něj postupně na kárce odvážel všechny ty špinavé a roztodivné předměty všeho druhu do chatičky, kterou jim přenechal Orbit. /M. T./

Když jsme šli od Slováků, potkali jsme pana Norberta. Oslovil nás sám a Ruda se ho zeptal, zda bychom se k nim mohli jít podívat. Souhlasil. Norbert, přezdívaný Orbit nebo Koza, tu žije trvale se svou družkou Romkou Idou. Seznámili se na dráze, kde oba pracovali. Teď jsou oba bez práce, České dráhy prý snižovali stavy. Popisoval, jak se to v zahrádkách změnilo, když se přistěhovala jedna romská rodina, jak se to během dvou let proměnilo v „Kongo“. Už letos ani neporyl, ani neposekal, ani neostříhal stromy, když se to bude rušit. Dříve tu prý chodil předseda svazu zahrádkářů a kontroloval. A kdo neměl vzorně uklizeno a posekáno, dostal pokutu! Norbert má německé předky. Taky má rád psy. Měl černou fenku – křížence labradora. Nejraději by prý měl psinec a staral se o psy. Říkal, že se musel on přizpůsobit Romům, aby tu mohl být a oni si ho nevšímali. Ida se prý s nikým nebaví. /M. T./

17/

Iduš na žádném snímku ve studii není, i když jsem ji nakonec několikrát vyfotografoval. Respektoval jsem její přání, že nechce, aby jeji fotografie byly někde zveřejněny.

Norbert řečený Koza – prosinec 2011

Norbert a Iduš17

Dcera pana Tomka Petra – březen 2012

Jeho dcera Petra, vyučená pomocná kuchařka (asi 29 let), zakusila snad vše špatné, co se může člověku v životě přihodit. Před devíti lety jí zemřela matka, nepoznala prý ani své dva sourozence, kteří zemřeli ještě než se narodila. Loni otěhoťněla, ale dítě zemřelo ještě v porodnici. Jejím životním krédem bylo: „Chudej zůstane vždycky chudej. “

32 Manželé Brejchovi – prosinec 2011

Manželé Brejchovi

Pak jsme se vydali k Brejchům zeptat se, zda paní Brejchová bude vůbec ochotná v představení účinkovat a že je zveme,, aby přišli. Nejprve jsem jí volala, zda na chvíli můžeme přijít. Už z hlasu po telefonu jsem cítila, jako by byla nerada, jako by nerada, jako by nechtěla, abychom přišli, ale nechtěla nás odmítnout. Nechtěli jsme se moc zdržet, abychom ještě zjistili, zda by chtěl účinkovat „Tesař“. Říkali jsme, že jsme potkali v autobuse jejího syna a že víme o jejich situaci s brankou. Na paní Brejchové bylo vidět, že se jí začínají lesknout oči a pak se rozplakala. Doposud nikdy nebyl pan Brejcha ani paní Brejchová tolik vnitřně rozhořčení. Dozvěděli jsme se, že ten rozbořený bývalý domek „Tesaře“ má na svědomí on sám, tedy s dcerou a Dušanem, stejně jako rozkradení věcí v zahrádce u Brejchů. Paní Brejchová to prý viděla na vlastní oči. Pan Brejcha říkal, že letos ještě zahrádku zaplatí a všechno tam zlikviduje, pořeže stromy, aby to vrátili v původním stavu. „Ale kdo si pamatuje, jak to vypadalo v sedmačtyřicátém roce?“ Byli smíření s tím, že zahrádka skončí, že jiné východisko není. /M. T./

Zahrádky – mocní a lůza Současný stav zahrádkářské kolonie byl kombinací nezájmu městských orgánů, které měly tuto agendu na starosti, a současně stále se stupňujících ataků části obyvatel ghetta.

Ono je to kilometr nebo dva a oni žijou v úplně jiným světě. Oni snad vůbec nevědí, jaká ta mentalita těch lidí tady je. Ach, to už unavuje, no. /Brejcha/ Největší obavu měli zdejší „zahrádkáři“ z nájezdů narkomanů. Za nimi následovali sběrači kovů a v zimě k nim přibyli i sběrači všeho, co hoří v kamnech. Jednoduše řečeno, co nešlo nebo nemělo smysl ukrást, se alespoň zničilo.

Vždyť vám tam všechno ukradnou! Co si zasadíte, to nesklidíte. Vedle soused, co měl zahradu v tý zahrádkářský kolonii, ten to vzdal. Šel do města, že to ruší, že nechce žádnou zahradu, že nebude platit, že tam má chatu, ať to dají, komu chtěj. A tak to právě je. /Brejcha/ Dlouho jsme si mysleli, že v plánu zrušení kolonie je i zahrádka manželů Brejchových. Složitost celé situace jsem pochopil až po několikáté návštěvě. Rozhodnutí magistrátu se týkalo jen zahrádek spadajících do jeho kompetence, ale pozemek Brejchových, byť

Letecké snímky předlického ghetta – na símcích je patrná postupná devastace zahrádek /Zdroj: mapay.cz – 2003. 2006, 2012/

V autobusu do Předlic potkáváme vnuka Brejchových, který nám líčí peripetie, že za poslední týden třikrát(!) měnili branku, přičemž některé její verze tam vydržely pouze hodinu. Nešlo jim prý ani tak o krádež jako o pouhou svévolnou destrukci. Opravenou branku jim třeba jen prokopli, aniž by si ji odnesli.

s rušící se částí zahrádkářské kolonie bezprostředně sousedil, spadal do správy města. Což ve skutečnosti znamenalo, že jejich zahrádka se neruší. Informace magistrátu uveřejněná v médiích však vyvolala dojem, že se tato oblast kompletně promění v „louku“.

Já jsem byla za tím Řeřichou a říkám, že bez zahrádek to budete mít akorát z celýho bordel. Jsem se ptala, co z toho chtějí udělat a ta ženská říkala, že tam bude loučka. A když jsem to řekla někomu ve městě někomu. Zeptal se. „A vy tam máte hřbitov, že tam budou dělat loučku?“ A já říkám ne, že tam bude louka a čisto. /Brejchová/ To byl pro část místních obyvatel signál k zesílení loupežných nájezdů na Brejchovic zahrádku. Marně se paní Brejchová dovolávala na magistrátu nápravy, konkrétně u tehdejšího náměstka primátora Ing. Jana Řeřichy, který měl tuto oblast v kompetenci. Nezájem či neochota magistrátu tak v podstatě znamenaly tichý souhlas s devastací celé zahrádkářské kolonie, která se odehrávala doslova před našima očima. Od počátku jsem byl vzdálen představě zachránit tuto oblast před likvidací, ale integrovat do představení tento aspekt, tedy oprávněnost požadavků Brejchových, se mi zdálo nejen dramaturgicky nosné, ale viděl jsem zde i možnost společenské intervence, jež by mohla stávající situaci změnit. Na tuto skutečnost pak reagovalo vlastní představení scénou, ve které se četl rozhovor s náměstkem primátora o osudu zahrádek, a závěrečným apelem za znovupostavení plotu pro zahrádku Brejchových. Ten skončil během tuhé zimy jako palivo v některé z předlických domácností. V žádném případě se nejednalo o stavění plotu mezi Romy a „bílými“, tak jak nás po představení mylně obviňovali někteří diváci.

Norbertova kůlna – leden 2012

Byli jsme nařknuti, že děláme plot z romských dětí proti Romům, ve spojitosti s kauzou v Matiční ulici a stavbou zdi proti Romům. Nastavili jsme zrcadlo a situace neodpovídala tomu, nač byli diváci připraveni, mnozí byli pohoršeni. V našem případě odhalili pokrytectví i upřímnost a rozkryli míru předsudků. Tentokrát však na straně „bílých“ návštěvníků. /V. S./

A to nejen proto, že živý plot s námi stavěly i romské děti. Také z našich rozhovorů s romskými starousedlíky jsme věděli, že jsou s Brejchovými solidární. Nebyla v tom žádná pseudosymbolika. Jen jsme pragmaticky chtěli, aby magistrát své chybné rozhodnutí alespoň částečně napravil a finančně se spolupodílel na výstavbě nového plotu, který by oddělil rušící se část kolonie od pozemku manželů Brejchových.

Detail zahradnĂho domku pana Bodyho â&#x20AC;&#x201C; prosinec 2011

Field notes – Předlice 20. ledna 2012 Vyjíždíme už v půl sedmé. Tradičně se zastavíme v bufetu u nádraží a potom jdeme na magistrát. Socialistická budova se v interiéru mění na raný kapitalimus. Náměstek primátora Ing. Řeřicha nás přívítal spolu s člověkem, který po celou dobu neřekl ani slovo. Snad tam byl jen kvůli tomu, aby na nás taky byli dva. My jsme se s Ivankou dohodli, že mi bude říkat „pane doktore“ a já jí „vy Ivanko“. Docela nám to šlo. Když jsem řekl panu náměstkovi, o co nám jde, možná toho bylo až příliš, řekl: „Neradi bychom, aby jste romantizovali toto území.“ Pak mě požádal, abychom vypnuli kameru. Asi po deseti minutách jsem ji teprve mohl zapnout. Po deváté se s námi rozloučil. Vystřídal nás starosta Předlic, na kterého se Řeřicha odvolával, když jsme se zeptali něco „na tělo“. Po návštěvě luxusního magistrátního záchodu jsme se vydali trolejbusem do Predlic. Ivanka jako obvykle neplatila. Zavolali jsme Orbitovi. Zvedla to Iduš a říkala, že nemůže jít na zahrádku, protože čeká doma na dceru, a Orbit je na návštěvě u kamaráda. Trochu zklamaní jsme tentokrát šli Marxovou ulicí z opačné strany, protože jsme ještě chtěli nakoupit ve vietnamském supermarketu čaj a sušenky pro naše respondenty.

Petra s Dášenkou

Za pět minut dvanáct už u „Tesařů“ dávno bylo

Okukovali jsme zahrádky, které prozatím nemají být zlikvidovány. Upravené chatičky byly v kontrastu s posledním zahradním domkem, resp. skoro domem, s novými plastovými okny. Z okna zrovna pokuřovala asi třicetiletá Romka. Žije tu prý se třemi dcerami (asi 7, 10 a 15 let). Dům jí zrekonstruoval její otec, ktery žije naproti v opravdovém domě. Železné kůly plotu už byly předpřipravené na odvoz do nonstop sběrny. Nechtěla se fotit, máme přijít jindy, až budou dcery doma. Ty si pak můžeme i vyfotografovat. Mám alespoň fotku jejího psa, abych tam příště nešel s prázdnou, ale obávám se, že stejně s prázdnou odejdu. Chtěla po nás, abychom jí sehnali práci. Dosud údajně žádnou práci neměla. Na zahrádce cosi dělala Zlatka, ale když nás uviděla, tak před námi zmizela. Šli jsme tedy až k jejímu domečku.Vyšla jen nerada a zjevně naštvaná. Nechtěla se s námi bavit. „Nemám vůbec čas!“ K našemu překvapení jsme se od ní dozvěděli, že jsou Orbit s Iduš už odstěhovaní. Před Orbitovým domkem však stále štěkal pes. Nezdálo se mi, že by ho tam Orbit nechal. Několik minut jsme zevlovali před brankou a najednou z Orbitova domečku vyšla dcera pána s berlemi - „Tesaře“ - voliče ODS.. Šla proti nám a říkala, že tu teď bydlí. Prý teď používají oba domky. „Mám teď dvojnásob práce, když mám na starosti dva domy,“ svěřila se nám. Požádali jsme ji, jestli můžeme dovnitř. Šla se zeptat otce a ten nás nakonec pustil do chatky. Byl tam ještě cikánský mladík Dušan, který mu říkal „dědo“. „Tesař“ pro něj kdysi něco udělal, a tak je teď zkrátka jeho „dědou“, na kterého nedá dopustit. Také se nám omlouval, že nám minule vyhrožoval nožem, když jsme chtěli natočit interiér „dědova“ obydlí během minulé návštěvy. Dovolili nám tentokrát fotit i točit. Většina věcí z doby Orbita zmizela a byla nahrazena jednodušší výbavou. Jedinou potravinou, kterou jsem v domečku viděl, byl sáček načatých kolínek Korrekt z nedalekého Glóbusu. (Bylo by hezké do těch prázných prostor pověsit fotky z doby, kdy tu ještě bydlel Orbit s Iduš.) Od „Tesaře“ jsme se dozvěděli, že Orbitovci žádnou garsonku nemají a jsou teď na ubytovně blízko restaurace Peklo. Blízko peklu byli i tady. Orbit nám (s)prostě lhal, ale s tím se musí počítat. Nemá smysl mu to nějak vyčítat. Důležitejší je se s ním ještě sejít, a to nejlépe právě na ubytovně. Černou fenku jim pry daroval, tak teď mají „Tesařovi“ dva domy a dva psy. Poprosili jsme je, jestli můžeme zajít do jejich původního obydlí. Nakonec souhlasili. Za doprovodu tesařovy dcery jsme se vydali na exkurzi do jejich původního domečku. Interiér mě příliš nepřekvapil. Snad jen nůž u postele s vystřiženým srdíčkem a hodiny s „véčkem“ už byly na mne trochu moc.

Ivanka pak musela jít do divadla a já zašel k Brejchům. Oni si už sami způsobně sedli na gauč a pán začal vyprávět. Tentokrát to byl příběh jen pro mě. „Nechtěl jsem to říkat před děvčaty, ale víte, co se mi stalo? Dvanáctiletý kluk se vysvlékl a křičel na mne, ať mu ho vypiju!“ „Vykouřím, vykouřím, řekl!“ opravila ho roztomile se červenající paní Brejchová. Jsou to andělé. Dostal jsem nějaké rodinné fotografie ze zahrádek, knihu o Předlicích z roku 1912, kterou napsal tamní sudetský Němec. A také kousek smaženého květáku. Dobrota! Ještě mi říkali, že ani Zlatka nemá byt v Trmicích, ale obtížně si ho vyřizuje, aby se měla kam odstěhovat. Všechno je jinak. Ale těmito slovy jsem končil každé polní poznámky, když jsem před více než deseti lety začal jezdit za Romy do Mostu a Litvínova. /zapsal R. Š./

Nalezené hračky

Daleko víc „moc“ však byla „Tesařova“ dcera Petra, která se konečně nechala vyfotografovat se psem i kocourem. Povídala si s námi. Je jí 29 let. Matka jí zemřela na mozkovou mrtvici. Zemřeli i její dva sourozenci, kteří ale byli starší než ona. Když jsem se jí ptal, co by si přála, kdyby potkala kouzelného dědečka, nevěděla. Nakonec řekla: „Peníze.“ (Více je na videu.) Má batoh plný hraček, ale zrovna nevěděla kde je. Hračky se surrealisticky povalovaly po celém domečku. Hrůza hrůz!

Široká smyčka Změnu původního názvu Zahrádky na Širokou smyčku jsem navrhl já. Objevil jsem ho v překladu knihy o Předlicích, napsané na počátku minulého století tamním farářem Otto Kamshoffem, kterou mi půjčil pan Brejcha. Nejstarší název pro obec Předlice – Breedlis – prý ve staroněmčině znamenalo sousloví „široká smyčka.“ Přišlo mi symptomatické, že původní název obce ve mně vyvolával stejné pocity jako současný stav romského ghetta v Předlicích. To jsem ještě netušil, že ta „smyčka” je dost široká na to, abychom v ní uvízli i my.

Předlické zahrádky jako obraz současného stavu naší společnosti. Představení i výstava vychází z akčního, více než tři měsíce trvajícího, sociologizujícího průzkumu této lokality. Výstupem by pak mělo být site specific, které se odehraje přímo v rozpadající se části zahrádek. Vizualizovaná reflexe – fotografie, filmový dokument – pak bude představena v Galerii Emila Filly v bývalé Armaturce v ústeckých Předlicích. / Popis akce určený jako pozvánka na plakát Kam ústíme?/

Narativní zdroje pro představení Jak již bylo řečeno, nakonec celková dramaturgie představení i jednotlivé scény vycházely buď bezprostředně, nebo byly jen volnou inspirací výsledků naší čtyřměsíční práce v předlickém ghettu. Například kontroverzní scéna „cibulová válka“, o které bude ještě řeč později, je inspirovaná dvěma příběhy z vyprávění pana Brejchy.

Ze závěrečných příprav na představení Široká smyčka

Před dvěma lety jsem šel ze zahrady. Ono to povolovalo, bylo to ledový. A dest kluků za mnou, deset kluků přede mnou a ti, co byli za mnou, po mně házeli koule, ty ledový. A ti, co byli předemnou, utíkali. A jak jsem se otočil na ty zadní, tak zase ty přední po mně házeli. No, a nikdo nic neviděl, představte si to. /Brejcha/

Vždyť se mi stalo, že takoví dvanáctiletí kluci, když jsem chtěl sklízet cibul, mi rozbili zámek. A já jsem šel pro novej klíč a novej zámek, no, a oni mezitím, oni věděli, kde bydlím, tak mi mezitím vytrhali cibul. A co myslíte, že s ní udělali? Po tý silnici, co jde dolů k liďáku tam, jí rozházeli, no. /Brejcha/ Původně se epizoda zkoušela s jablky, ale ve vlastním představení se nakonec házelo cibulí, kdy účinkující romské děti napadly lamentujícího „bílého“ zahradníka.

Příprava představení Poslední tři týdny před představením jsem věnoval veškerý čas finální podobě fotografické výstavy a filmového dokumentu. Ty měly dát do širšího sociálního kontextu divadelní akci site specific v zahrádkách. Do dramaturgického plánu, který se neustále měnil, jsem zasahoval jen ve dvou pro mě zásadních aspektech. Chtěl jsem, aby představení vycházelo v maximální míře z toho, co jsme v Předlicích v průběhu našich návštěv vypozorovali a nahráli. Byl jsem však zásadně proti tomu, aby jednotlivé scény v představení

jen natvrdo kopírovaly tamní život. Proto jsem uvítal, když z dramaturgického plánu vypadlo například házení předmětů do potoka. Stejně hektické to bylo i během finálních příprav v Ústí, kde jsem pracoval na konečné podobě filmu, respektive jeho části určené pro expozici v galerii Armaturka. Souběžně jsme instalovali výstavu. K tomu všemu jsem se ujal i nákupu rekvizit nutných pro představení. To poslední jsem měl určitě přenechat studentům a raději více konzultovat možná nebezpečenství předlického ghetta i samotného představení s kolegou Howardem Loetkerem, který převzal dramaturgickou supervizi nad představením. Mohli jsme některé scény, jež byly skutečně na hraně – viz „skleněný záhon“ či „cibulová válka“ - vypustit. Byť tím, že naštěstí dopadly dobře, bez zranění diváků i herců, patřily mezi ty nejsilnější.

Znovu se diskutuje, zda tam má být scéna s házením jablek. Proti je Saša, Ruda a ostatní chvíli také váhají. Já se toho nápadu zastávám. Připadá mi, že jedním z cílů představení je ukázat realitu a vycházím z Howardovi konzultace. /M. T./

Před představením Neméně nervózní byly i přípravy v den představení. Kromě romských dětí, kterých s blížícím se začátkem živelně přibývalo, se nacvičovalo i s dalšími dobrovolníky, především z řad studentů DAMU.

Zkoušíme dál. Zkoušení ale probíhá poněkud chaoticky, stále tam nejsme všichni. Když je tam Kubíček, zkouší se jeho věci. Pak dorazí Werner a zkouší se s přivezeným plotem. /M. T./

Zpráva, že k nám přece jen dorazí nikým nevítaný guláš, mě, eufemisticky řečeno, zarazila. Čtyři měsíce jsme se skoro každý víkend pohybovali v prostoru, o kterém ostatní studenti nic nevěděli a ani nikdo z nich zde žádnou další akci neplánoval. Za náš úmysl udělat představení právě v zahrádkářské kolonii jsme u většiny obyvatel ghetta sklidili údiv. „Proč to děláte tam? Tam bych nikdy ani nevkročil, udělejte to ve škole.“ Říkali nám často Romové. Pro mě to byl jen další důkaz, že i v téhle oblasti koncentrované chudoby je zdejší obyvatelstvo, byť na první pohled vypadá homogenně, vnitřně rozkastováno. Po celou dobu jsme zdejší obyvatele připravovali na to, že se v prostoru zahrádek odehraje „divné divadlo“. A teď měl dělat Široké smyčce entrée guláš zdarma, s černým katafalkem a s prasečí hlavou, původně připravený pro site specific akci Mass Meat,18 jež měla upozornit na architektonicky cennou budovu bývalých předlických jatek v průmyslové zóně.

Na zahrádkách zkoušíme, ujasňujeme jednotlivé scény zatím bez dětí. Kolem půl jedné začne Ivanka mluvit o tom, že má hlad, přijde Ruda, dozvídáme se, že se guláš bude přesouvat do Předlic na náměstí, protože nemůže být tam, kde být měl, tedy na bývalých jatkách. Ivanka a Ruda jsou velmi rozhořčení, voláme Tomášovi, snažíme se mu vysvětlit, proč to nechceme, ale

18/

ŽIŽKA T. a kol. (2012), Umění místa, str. 76–79

Ze závěrečných příprav na představení Široká smyčka

Site specific guláš

není to nic platné. Kubíček do toho rozjíždí svoje sólo věci: prodej cibule za korunu a další. Volá do megafonu: „Guláš! Guláš! Guláš!“ /M. T./ Tato „pseudovolební agitka“, jejímž jediným motivem byla snaha zbavit se špatně objednaného guláše, zbytečně změnila atmosféru, ve které jsme dosud připravovali naše představení. Dost už bylo na tom, že se ve zdejší škole uskutečnilo jen pár hodin předtím opravdové divadlo, takže si část dětí i dospělých z předlického ghetta myslela, že naše divadlo už proběhlo ve škole. Guláš naštěstí dorazil bez „smuteční“ vepřové hlavy, ale i tak vyvolal nevoli v týmu, který finišoval s posledními přípravami. Jen náhodou jsem přistihl nezkrotného Honzu K., jak donesl před školu všechny suroviny určené pro představení. „Co s tím chceš proboha dělat?“ „No, budu je jako alternativu guláši prodávat za korunu místním.“ To mě pobouřilo. „Ale tím přece holkám zničíš celé představení. To je docela originální, bojovat proti nechtěnému guláši tím, že zničíš několikaměsíční práci svých spolužáků.“ Nechal se přesvědčit, ale obratem vymyslel další protiakci „Vše za korunu! Jak z odpadků učinit zboží.“19 a jal se nabízet předměty z části nalezené v budově společnosti Člověk v tísni, z části přímo v okolí Školního náměstí.

Z akce Vše za korunu! – březen

Z akce „Site specific“ guláš

KAŠPÁREK ZA KČ se i s bazarem ztráty a nálezy zapojil hravě a vesele. /Tomáš Ruller/20

Ještě předtím však samozvaně vystřídal kolegu z ústecké fakulty Jana L. v servírování guláše, který začal prodávat „tržně“ za korunu.. Vůbec mě nepřekvapilo, že místo jím zamýšleného výchovného efektu to vedlo jen k tomu, že děti začaly žadonit peníze na koupi guláše, a pro ty, co už byly nejedené, to byla jen záminka, jak se dostat žebráním k penězům. Nemohl jsem se na to dívat, ale v tu chvíli jsem byl především rád, že si nakoupená zelenina přece jen v představení zahraje. Oč byla tato situace jiná oproti včerejšku, když děti pomáhaly Veronice Svobodové s jejím podivným rajským stromem tím, že okusovaly jablka, aby je mohla už jako ohryzky zavěsit na bájný strom. Děti se tenkrát také přejedly, ale jinak. Možná, že tahle detailní analýza role hovězího guláše v Široké smyčce může působit poněkud paranoicky, ale vše dovysvělím později.

19/

ŽIŽKA T. a kol. (2012), Umění místa, str. 96–97

20/

ŽIŽKA T. a kol. (2012), Umění místa, str. 61

RajskĂ˝ strom

42 Cibulová válka v hroudové repríze

Představení

Takový prostor, v jakém jsme pracovali, místo ohrožené a ohrožující, má-li v něm působit divadlo, potřebuje velkou zkušenost, vědomou práci a čas. Má své výhody i rizika v dynamičtější a spontánnější blízkosti herce a diváka. Je ale nezbytné vymezit rámec jiné reality, odlišit jeden prostor od druhého. Určit hranice mezi divadlem a jeho soustředěným prostorem a skutečným životem. My jsme prostor organizovali jen prostřednictvím průvodce, což bylo pro třicetičlenné publikum málo. /V. S./

Nástup

Zájem o představení byl nebývale vysoký, to nikdo z nás nepředpokládal. I já jsem se tenkrát přimlouval, aby se diváci rozdělili na dvě skupiny. Dnes to vidím jinak. Ti, co měli jít až ve druhém kole, se stejně buď do první skupiny postupem času přímo vmísili, nebo představení sledovali z ulice. Až ex post mi došla banální, ale velmi důležitá věc. Prostor, kde se odehrávalo představení, byť bylo zřejmé díky průvodkyni v osobě Ivany Čonkové, kudy se půjde, nebyl zřetelně fyzicky vymezen, například páskou. Hranice divadelního a nedivadelního protoru, diváků a čekajících, se tak formálně stíraly.

O genezi některých epizod v představení už byla řeč, budu se více zabývat jen dvěma akcemi, se kterými jsem nesouhlasil z toho důvodu, že jen reprodukují situace, které jsou spjaty s každodenní realitou života v předlickém ghettu. Jedná se o Cibulovou válku a Sběrače kovů.

Scéna s házením cibule už byla za hranicí divadla, možná to bylo jen další divadlo v divadle. Či snad další realita, kterou vyvolalo samotné představení? Hráli jsme podle skutečnosti a skutečnost si nakonec zahrála s námi.

Překvapuje mě mohutná a bolestivá palba cibulí. Snažím se udržet si samomluvu. Po odchodu diváků setrvávám ve svém pohroužení a jen po očku se dívám, co se děje dál. /M. T./

Skleněný záhon

Cibulová válka

Po prvním představení se jdu krátce pozdravit s Jakubem. On je poměrně vyděšený ze scény s cibulí. Ptá se, zda mi nemohou ublížit. Po pravdě nevím, ale odpovídám, aby se nebál, že to je všechno připravené a pod kontrolou. Potkávám také Tomáše Rullera a ten mi také zmiňuje, že mu ta scéna přišla poměrně na hraně. Svým způsobem jsem ráda, že mu to tak přišlo a nemám ještě v tu chvíli pocit, že to bylo přehnané. Na popud toho, ale přeci jen ještě mluvím se Sašou a žádám jí, ať dětem řekne, aby mi nemířili na hlavu a nedávaly takové šlupky. Saša se vyjadřuje trochu se zadostiučiněním, že to přece říkala, že je to blbý nápad, že jim to říkala pětkrát, ale že to je k ničemu. /M. T./

Lamentující zahradník

Během vlastního představení vypukla cibulová válka v plném proudu. Tuto možnost zastřílet si beztrestně do diváků využili místní kluci beze zbytku. Ani jsem nefotil, ale místo toho jsem postupně pacifikoval ty nejlepší střelce. Představa, že bitvu zažijeme ještě jednou, mě skutečně děsila. Pak mě napadla lest: „Kluci neházejte, vždyť je ještě jedno představení. Dejte si to sem na hromadu, ať máte čím házet potom!“

Neprokoukli ji a postupně odkládali cibulové střelivo na hromádku. Nenápadně jsem jim pak cibuli odnesl na kompost a nechal tam jen čtyři malé cibulky, a tak se v repríze házelo už „jen“ hroudami.

Sběrači kovů

Nešťastný Koza

Ústecké sběrny jsou ukázkou spolupráce mezi „sběrači kovů“ a majiteli sběren, kteří tzv. nepřizpůsobivým operativně přizpůsobují otevírací dobu svých sběrných míst. Fakt, že si s tím ústecká radnice dvacet let neví rady, vzbuzuje víc než podezření, že někdo z vedení města má z těchto aktivit osobní prospěch.

Ve dne v noci můžou chodit do sběru a odevzdávat sběr. Já bych vůbec zakázal, aby sběrny měly v noci otevřeno. /pan Brejcha/ Nechtěl jsem, aby holky spolupracovaly s majitelem sběrny. Ani se mi nelíbilo do zahrádek něco přivážet a ukazovat pak divákům to, s čím se každodenně setkávají – totiž s krádežemi všeho, co je ze železa. Ne nadarmo se nám jeden předlický sběrač kovů chlubil, že je jako magnet.

TV Řeřicha

Sběrači kovů

Původní představu, že „bílý“ herec bude odvážet ze zahrádek kovové předměty, však změnily samy romské děti, když spotánně z části pletiva ze sběrny začaly stavět plot.

Vyloučil se původní nápad, že Werner, když se lidi shromažďují u školy, projede v kvádru s vozíkem naloženým železem od zkratky do sběrny. To z organizačních důvodů není možné. Zkoušíme a domlouváme, kam Werner s vozíkem přijede. Jsou okolo celé situace kluci, kteří se mohutně nabízejí, že to udělají oni. Jsou perfektně organizováni a bez nejmenších problémů začínají stavět plot, zatloukají železné tyče do země. Je patrné, že se pohybují na známé půdě. Rozhodujeme se, že by to tam mohlo být i v představení. V tomto smyslu reagujeme spontánně na situaci. Ivanka se jim snaží zabránit, aby plot postavili, protože si myslí, že podruhé už je to nebude bavit, oni pokračují dál. Někdo říká, že ho postaví klidně kdykoli znovu. /M. T./ Nakonec byla tato scéna ve své jednoduchosti pro mě nejsilnější. Ti kluci dělali přesně opak toho, co vidí kolem sebe. A evidentně je to bavilo. Jeden z nich dokonce identifikoval oranžový plot ze sběrny. Paradoxně původně patřil k zahrádce Zlatky, která ho zřejmě před svým odchodem ze zahrádek ještě odvezla zpeněžit do sběrny. Odpadl tak i můj druhý argument, že se do zahrádek nemá nic vozit. Ten plot sem přece patřil odjakživa.

\45

Za nový plot pro zahrádku manželů Brejchových

Po představení

Fotografie Andělé z péefky z roku 2000

Pan Tomek s „Mass Meat“ hlavou

„Petra“ v chatičce se stěnami naruby

Naštěstí se nikdo nepořezal o skleněné květy / střepy nainstalované v záhonech.

Také je tam scéna, kdy někdo málem uklouzne po záhonu se sklem nebo se tam pere, tak dostanou ode mě znovu vynadáno a mají zákaz se k tomu záhonu přibližovat. /V. S./ Jen zázrakem nikdo nepřišel k úrazu v cibulové válce.

Mnoho diváků se pohoršovalo nad tím, že jsme do takového prostoru vstoupili s dětmi a společně si tam hrajeme, že děti stavíme do role nebezpečných útočníků – házení cibulí / jablek atd. Přitom tato scéna vycházela ze zážitků místního starousedlíka a v každodenním životě je reálná. Většina obyvatel ghetta tuto skutečnost a toto všechno toleruje? /V. S./ Nikdo nespadl do provizorně zakrytých studní, kterým chyběly původní litinové poklopy. Jen Bára Šimková, představitelka Petry ze zahrádek, se nešikovně řízla pilkou, ale ta byla od nás, z DAMU. Tak to nakonec všechno dobře dopadlo! Vždyť už samotné prostředí skrývalo tolik nástrah a naše představení ještě další přidalo. Ze zahrádek jsem odcházel do galerie Armaturka sám. Cestou se ke mně přidala kolegyně–pedagožka Sodja Loetker a zeptala se mě: „To s tou zahrádkou manželů Brejchových je fakt pravda?“ Nevěřila. Reálná situace zafungovala jako neuvěřitelná i na profesionála, to mě potěšilo. “Ano, rádi bychom jim touhle akcí pomohli.” Cestou do Armaturky mě čekal ještě jeden dobrý skutek. Zastavil nám kolega Josef Maděra, který byl zrovna ve funkci řidiče, ale ještě dopoledne jsme dostříhávali filmový dokument do Armaturky. Vezl naši studentku Apolenu Vanišovou s obří prasečí hlavou ze site specific akce Mass Meat. Nerudovsky nevěděla kam s ní?21 Byl jsem rád, že mě Apolena poslechla a nejela s katafalkem potaženým černým suknem, kterému vévodila prasečí hlava před předlickou školu.22 Snažil jsem se jí pomoci. Vzpomněl jsem si, že nám pan Tomek ukazoval před nedávnem torzo soupravy profesionálních nožů s tím, že si dříve přivydělával jako řezník na domacích zabijačkách. “Vím, komu udělá radost,“ řekl jsem. A vrátili jsme se ještě jednou do zahrádkářské kolonie. To už byla tma.

21/

Šel jsem kolem Mass Meat již dopoledne. I tam se zrovna shodou okolností řešila Nerudovská otázka: „Kam s ním?“ Tentokrát s gulášem, který místo v deset hodin dopoledne měl dorazit až kolem druhé, když už nebude v areálu bývalých ani živáček. Ale o něm už była řeč. 22/

V roce 2000 jsem měl na péefce strašáky. Byly to na dřevěném kříži pověšené dva obaly na řezané květiny. Nazval jsem je Andělé (viz foto vlevo dole) a přivezl jsem je jako dárek paní Evě. Romce, ke které jsme opakovaně jezdili při našich návštěvách do Janova. Místo poděkování se rozplakala: „To nám nedávajte, to by se nám mohl někdo z rodiny oběsit.” Pohlednici pak odložila ze slušnosti na poličku, ale další den už tam nebyla.

V Armaturce vše probíhalo, jak jsme si naplánovali. Byly tu už děti a dorazila i rozradostněná paní Brejchová se sousedkou.

V galerii proběhlo zahájení tak, že jsme svolali všechny do naší místnosti, přičemž velká část lidí tam vůbec nešla. Proč? Zazpívala se písnička a Ivanka řekla pár slov. Mohlo se to ale udělat víc oficiálně, aby lidé opravdu poslouchali. Když Ivanka uváděla vernisáž, tak řada lidí do toho mluvila. Zbytečně se to tím znevážilo. /M. T./ Pak proběhla vernisáž výstavy fotografií, která seznamovala účastníky představení s každodenním životem obyvatel v zahrádkách. Právě jejich výpovědi bezprostředně inspirovaly divadelní představení. Fotografie ukazovaly neuvětřitelně rychlý rozpad zahrádek, tak, jak jsme je během čtyř měsíců zažívali. Ve filmové smyčce současně běžely tři vybrané epizody ze stejnojmenného filmového dokumentu,23 které vedle sebe stavěly výpovědi „bílých“ starousedlíků, současných obyvatel rušících se zahrádek a představitelů města, majících zahrádky ve své gesci, konkrétně náměstka primátora Ing. Jana Řeřichu a starostu městského obvodu Ústí nad Labem – město Jana Tvrdíka, pod něhož spadají i Předlice.

Instalace Řeřichova zahrádka

Úvodem děti zazpívaly písničku o zahrádkách, ke které si samy složily text.

Celou instalaci v galerii doplňovaly kresby dětí ze ZŠ Předlice, které na téma zahrádky namalovaly během našich dvou workshopů.

Ve Hvězdě vládla uvolněná atmosféra. Přemýšlím, proč jsem o tom dítěti taky neměla potřebu s nikým mluvit. Opravdu, jako kdyby realita zážitku a divadla převládla nad skutečností. /M. T./

23/

Dokument Široká smyčka vznikl z mých videozáznamů, které jsem pořizoval během našich návštěv v Předlicích. Tento zhruba hodinový dokument pak ve výsledném tvaru obsahuje tato témata:: VZPOMÍNÁNÍ, SPOLU(NE)ŽITÍ, (NE)BEZPEČÍ, (Z)STĚŽOVÁNÍ, MIZENÍ, O(D)POUŠTĚNÍ, (H)ŘEŠENÍ, SMÍŘENÍ, ZPÍVÁNÍ.

Paní Brejchová s Ing. Řeřichou

Vezli jsme i děti, které jsem neznala. Během jízdy se mluvilo o tom dítěti, které se hledá. Ptala jsem se víc a někdo z dětí mluvil o tom, že to byl asi šestiletý letý kluk, který vyrůstal na ulici, zanedbaný. Nebylo jasné, že už je mrtvý. Tím, že byla policie v Trmicích, tak jsem si to vůbec nespojovala s naším představením. Tyto dva kluky, kteří o tom mluvili, jsme vezli až ke Globusu. Když jsme podjížděli viadukt, bylo tam plno plno policistů a hasičů.

Vernisáž v Armaturce

Zdálo se, že je to praktické naplnění toho, co jsem teoreticky popisoval v monografii Divadlo v netradičním prostoru, performance a site specific. Nezbývalo nic jiného, než se s celým týmem radovat. O tragédii, která se odhrála nedaleko od nás, nepadlo na večírku ani slovo.

Den poté Druhý den jsme se šli do Předlic rozloučit, hlavně s Brejchovými. Paní Brejchová se na včerejší vernisáži nechala vyfotografovat s náměstkem primátora Janem Řeřichou, který z obrazovky mluvil o tom, že o zahrádky není zájem, a proto se musí rušit. „Sama jsem za ním byla a říkala jsem mu, že mu dovedu nejmíň deset vážných zájemců o zahrádku,“ smála se jeho slovům v dokumentu. Myslím, že i ona, stejně jako my, nakonec uvěřila, že tohle „divné divadlo“ může osud její zahrádky změnit. Atmosféra dopoledních Předlic byla zvláštní, stíny našich pozorovatelů se míhaly za záclonami a vedle zahrádek stálo hasičské auto. Sluncem zalitá ulice byla nezvykle prázdná. Zazvonili jsme u Brejchů a vyšla dcera paní Brejchové, která zrovna dorazila z města. Za chvíli k nám dolů sešel i pan Brejcha. „Stalo se něco?“ ptáme se a ukazujeme na hasičský vůz. „To je tady normální, hoří tu skoro každý den,“ dostalo se nám odpovědi. „Včera se prý v Trmicích utopil nějaký kluk v Bílině, bylo to ve zprávách na Nově,“ řekla nám dcera paní Brejchové. „Běžte za maminkou, je na zahradě.“ Vzpomněl jsem si na včerejšek. Už nevím, jestli to bylo o přestávce mezi prvním a druhým představením, nebo na konci celé akce, když kolem mě proběhly děti. Jen v letu jsme zaslechl, že pod led spadl malý chlapec a utopil se. Ale nezastavily se. Běžely dál a některé se tomu smály. Vůbec jsem nespojoval tuto „zprávu“ s aktuálním děním v zahrádkách. Vždyť po sněhu nebylo dávno ani památky, ani nikdo nevolal o pomoc. Všude byla spousta dospělých. Nejen nás „bílých“, ale i obyvatel ghetta, kteří zpovzdálí sledovali naše divadelní snažení. V těch několika vteřinách, kdy jsem na to myslel, jsem to nakonec zařařadil do světa dětské fantazie. Stejně jako další informace, že po Předlicích chodí tajemný muž a krade děti a že se v zahrádkách narodilo loni hříbátko. Tak ono se skutečně něco stalo? Trmice byly asi půl hodiny pěšky od zahrádek. Vydai jsme se za paní Brejchovou. Klečela na kolenou a právě sázela petrklíče. Zvedla hlavu: „Všichni tu říkají, že jste poslali děti k lávce sbírat odpadky a jeden z nich se tam kvůli vám utopil.“

Patrik na našem workshopu – únor 2012

„Vždyť se to stalo v Trmicích,“ namítáme. „Ale kdepak! Támhle kousek u lávky se to stalo.“

Známe tu lávku, holky – puberťačky nás přes ni vedly do tajných zákoutí. Jsou to vlastně velké roury položené vedle sebe. Nějaký „magnet“ z ní flexou odřezal zábradlí do sběrných surovin, a tak se z ní stala spíš past. Všechno je jinak a žádám holky, ať rychle odtud odejdeme. Spěšně se loučíme. Před vchodem do zahrádek stojí mladá romská rodina. Měli pochopení pro naše divadelní snahy. Byli tu už včera. Dali jsme se s nimi do řeči.

Postupně se k nám donášely výpovědi, že za smrt Patrika můžeme my, že jsme ho k potoku poslali, že se to stalo v průběhu našeho představení, že nám to děti říkaly a my jsme nezavolali pomoc a ani ji sami neposkytli, že, že, že, že, že…

Několikaměsíční práce v háji. Už jsme přeci přestali být vetřelci, nebo ne? Mluvíme s pár lidmi. Vysvětlujeme, co vysvětlit můžeme, a vyvracíme ty lži a pomluvy, které vyvrátit můžeme. Ale nevíme. Nevíme, jestli někdo z dalších lidí během představení... Nevíme, jestli někdo něco někomu říkal. Nejsme tu všichni. Můžeme mluvit jen každý sám za sebe. /I. Č./ Lukáš – otec rodiny – se zde narodil, jeho rodiče patří mezi romské starousedlíky. Bydlí naproti Brejchovým. Jak jsem se od něj dozvědli, pohřešovaného Patrika vychovávali jen děda s babičkou. Na svůj věk (9) byl malého vzrůstu, vypadal tak na šest. Prý rozený komediant, děti ho měly rády pro jeho neutuchající humor, ale také prý sloužil jako otloukánek pro ty silnější.

Znal jsem ho od malička. Bylo to dítě ulice. Vychovávali ho sami děda s babičkou. Od tří let chodil po Předlicích úplně sám, ale nikdy se mu nic nestalo. Takový dítě štěstěny. Několikrát jsem ho potkal autem, jak jede na kole v protisměru po teplické dálnici. Už několikrát nepřišel na noc domů, ale vždycky se zase vrátil. /Lukáš/ Přidala se k nám parta kluků. Jeden z nich byl u toho, když Patrik spadl do potoka. Vykřikoval na nás nenávistně: „Všichni v Předlicích to ví, že za to můžete vy!“ Vlastně to znělo až radostně. „Odmítli jste zavolat policii!“ křičel na nás a přitom si ostentativně pohrával se svým mobilem. „Proč jsi ji nazavolal ty?“ Neodpověděl. Jak jsme se později dozvěděli, u potoka byli s Patrikem ještě tři další kluci. Jejich výpovědi o nehodě však byly tak různorodé, že ještě druhý den dopoledne prošetřovala policie také verzi, že se Patrik zranil v ruinách některé ze zničených chatiček, a pročesávala celou oblast zahrádek. K rušícím se zahrádkám totiž přiléhala ještě další, již před několika lety zrušená, zahrádkářské kolonie, která se stala Eldorádem místních kluků a narkomanů.

Ale teď jsem čelili obvinění, že jsme děti poslali k potoku sbírat odpadky a jedno z nich se utopilo. A navíc jsme odmítli zavolat pomoc. Kolotoč fám proti nám se roztočil naplno. Nic, co by se nedalo čekat. Ač na severu Čech, pohybovali jsme se v odlišném kulturním prostředí, ve kterém jsme byli „bílými vetřelci“. Vždyť i slovo „gadžo“ znamená v romštině „někdo jiný“. Proti nám šel ulicí zvláštní průvod. Byly v něm jen ženy s dětmi. V čele šla nejstarší z nich. Blížily se pomalu k nám. „To je Patrikova rodina a vpředu jde jeho babička,“ zašeptal Lukáš. Pozdravili jsme. Nechtěl jsem čekat, až dorazí mužská část rodiny. Domluvili jsme se s Lukášem, že se nám pokusí zprostředkovat schůzku s rodinou Patrika, a odešli jsme zcela zdecimovaní do vily, kde sídlil Člověk v tísni, a zavolali na sebe policii. Na ústeckém nádraží jsme byli díky zahradnickému náčiní zcela nepřehlédnutelní. U pokladny se k nám přitočila jedna Romka. Nebyla mi povědomá. Smála se na nás a asi i nám. „Děkuju, moc se vám to včera povedlo!“

Místo, kde spadl Patrik do rozbouřeného potoka

Když jsem se Lukáše ptal, proč policie nepřikročila k rekonstrukci tragické události na místě, řekl mi, že rodiče chlapců využili svoje právo a odmítli ji, protože jejich dětem ještě není patnáct let. Na tom skončila další možnost vyšetřování příčin této tragédie. Nicméně jisté je, že kluci bezprostředně po nehodě žádnou pomoc nevolali a sami po Patrikovi pátrali na vlastní pěst. Poté údajně oslovili obyvatele zahradních domků, ale ti jim nevěřili. Pak se teprve obrátili na děti, které učinkovaly v našem představení, a údajně i na dospělé. Mezitím možná uběhly desítky minut.

Patrik – u nás a v médiích Pátrali jsme se po osudu Patrika i na internetu. Tragédii však veškerá média stále situovala do vedlejších Trmic. Server iDNES, prezentující se sloganem „Zprávy, kterým můžete věřit“, dokonce uveřejnil mapku místa neštěstí, ale asi tři kilometry vzdálenou od skutečného místa neštěstí! Ze stejného, tedy chybného místa začínala i srdceryvná reportáž severočeského zpravodaje ČT Jana Stuchlíka. Nova, která informaci o neštěstí odvysílala jako první, uvedla v příspěvku rozhovor s otcem Patrika. Tak to bylo alespoň uvedeno v titulcích. Jak jsme později zjistili, byl to ve skutečnosti Patrikův děda. Otec s ním nikdy nežil. I Ústecký deník referoval pět dní o Trmicích, a ne o Předlicích. Vypátrali jsme, že za touhle mediální dezinformací stojí chybná zpráva ústecké policie. Když Ivana Čonková volala na policii do Ústí, proč se jako místo tragédie chybně uvádí Trmice, odpověděla jí paní na telefonu, že „to máte jedno, vždyť je to přece kousek“. Absurdní situace jako z Kafkova románu.

Potom mě napadlo, podívat se na zveřejněné zprávy v médiích o utonulém chlapci.Ve vyhledávači se objevila fotografie dítěte. Celou dobu to pro mě byl neznámý chlapec, ale když jsem uviděla fotografii a jeho tvář, hned mi došlo, o koho se jedná. Byl to Patrik, kluk z Trmic, který na našem výtvarném workshopu rozbil skleník! /V. S./ Všechno to něštěstí tak dostalo ještě osobnější rozměr. Začal jsem pátrat ve svém archivu a objevil Patrika na jednom z našich workshopů ve škole. Zúčastnil se projektu, ve kterém děti dostaly fotografie všech chatiček v rušící se části zahrádek a měly si z nich vybrat tu svou. Následně jsem je před skutečnou chatičkou i s fotografií v ruce vyfotografoval. Patrik si tenkrát vybral zahradní domek Brejchových.

TRMICE / PŘEDLICE /zdroj: idnes.cz/

Z workshopu v zahrádkách

1. Skutečné místo neštěstí 2. Místo, kam ho situoval zpravodajský server iDNES

Gulášové pravdy a fámy Nabízí se protiargument, že v rámci svalování viny na nás, ke kterému by zřejmě tak jako tak došlo, by našli Romové jiné důvody naší viny než rozdávání guláše, opékání buřtů či posílání dětí pro odpadky k potoku. To možná ano, ale byly by to fámy, které by se nezakládaly na chybách těch, kteří se na změně atmosféry těsně před představením výrazně podepsali a následně se od tragédie, která se nedaleko od představení odehrála, distancovali.

ŠIROKÁ SMYČKA se stáhla v zahrádce za vrátky, bez pravidel hry na hraně, za házením cibulí, nad zahrádkářskou představivostí v ruinách i trávě skrytá, mezi maškary smrtka se vloudila – z jiné dimenze mimo náš dosah. /Tomáš Ruller/24 Je ale nikdo ze smrti Patrika neobviňoval. Nás však ano. Proto jsem se snažil, až možná umanutě, dopátrat věcného původu zdánlivě nesmyslných fám, abych mohl proti nim vystoupit v naší obhajobě proti obviněním ze strany Romů. Až děsivě jsem vždycky nalezl „gulášovou“ souvislost mezi fámou a skutečností. Nemohl jsem nevzpomenout na osudnou ztrátu skleněnky vraha Kuglera z Čapkovy povídky Poslední soud.25

24/

ŽIŽKA T. a kol. (2012), Umění místa, str. 61

25/

Vždyť nebýt té zatoulané skleněnky, či ještě přesněji, nebýt toho, že malý Kugler špatně interpretoval ztrátu své skleněnky jako krádež, nestal by se z něj několikanásobný vrah.

PŘEDLICKÉ ZAHRÁDKY /zdroj: www.mapy.cz/

Z workshopu v zahrádkách

1. Místo neštěstí 2. Prostor, kde se uskutečnilo představení Široká smyčka

Tím rozhodně nechci tvrdit, že by guláš „zabíjel“, ale vyvolal situace, které vedly k tomu, že jsme se teď museli obhajovat z nařčení, že jsme zavinili smrt Patrika. Pátral jsem po fámě „buřty“, které si měly děti údajně opékat u potoka. Napadlo mě, že děti v rámci živelné akce „Guláš za korunu“ mohly vyžebrat i peníze, za které si potom koupily špekáčky. Ptal jsem se tedy Honzy K., kam přišly peníze, které vybral za guláš. „No, někdo mi je ukradl. Měl jsem je položené v igelitovém pytlíku na batohu.“ Poslední záhadu se sběrem odpadků mi taky vysvětlil Honza, když si byl u mne pro fotografie do publikace. „Honzo, to mi není jasné, vždyť ty jsi odpadky prodával po koruně, jak z toho mohla vzniknout fáma, že někdo posílal děti pro odpadky?“ „No, víš, děti neměly peníze, tak jsem jim řekl, že s nimi budu měnit odpadky za odpadky.“ Odškrtl jsem si tedy tuto fámu. Samozřejmě, že Honza neposílal děti k potoku, když v okolních dvorech by nasbíraly odpadků plný vagon, ale vytvořil podmínky pro vznik další fámy, která zdánlivě racionálně zdůvodňovala, proč jsme posílali děti k potoku. Vzkaz části romské komunity v Předlicích byl jasný: „Naše děti do zahrádek nechodí a nebýt vás, nic by se nikomu nestalo!“ Paradoxně se stal naším největším obhájcem pohřešovaný Patrik, respektive videozáznam, který během workshopu v předlické ZŠ natočila jeho kamarádka. Patrik a jeho kamarádi se v něm přiznávají, že do zrušené části zahrádek si chodí „dělat ohýnky a taky kouřit.“ Nebylo pro nás lehké vyrovnat se s naší osobní vinou na smrti Patrika, byť nešlo rozhodně o vinu v kriminálním slova smyslu. Stejně tak jsme se ale nechtěli smířit ani s tím, že z tohoto činu budeme nespravedlivě Romy obviňováni. Proto jsme se i přes zákaz obou fakult a s vědomím všech rizik z toho vyplývajících vydali do Předlic za Patrikovými prarodiči.

Návštěva u pozůstalých

Druhý křížek – březen 2012

Všichni jsme se měli ještě ten večer potkat u Ivanky v Divusu a rozhodnout se, kdo do Předlic pojede. Ruda na schůzku přinesl video a fotku ze zahrádek, na kterém byl Patrik. V momentě, kdy jsme se dívali na video, mi přišlo důležitější, než kdy předtím, abychom se do Předlic vrátili i přes zákaz všech ostatních, všech institucí. Když už nám jednou dali zodpovědnost, tak nám jí teď nemůžou odepírat. /V. S./

Nakonec jsme se do Předlic vydali společně. Holky mi podepsaly prohlášení, že jedou na vlastní riziko a s vědomím, že porušují nařízení školy, výměnou za slib, že pokud jim řeknu, ať jdou pryč, tak bez odmlouvání poslechnou a počkají na mne mimo oblast ghetta. A pokud bych se do půl hodiny neozval, tak zavolají policii. S odstupem času to možná vypadá pateticky, ale mě tenkrát nic lepšího nenapadlo. Lukáš s manželkou nás přijali vřele. Položili jsme kytky u křížku, který na místě neštěstí postavil Patrikův děda. Moc jsem nechápal, proč hned nejdeme k Patriko-

vým prarodičům. Důvod jsem zjistil, až když jsme k nim asi po hodině dorazili. Rodina totiž právě končila s úklidem. To mě trochu uklidnilo. Kdyby nás chtěli hned napadnout, těžko by kvůli tomu gruntovali. Ale atmosféra byla emočně i tak vypjatá. Dusivou atmosféru proměnilo až DVD, které jsem jim přinesl. Byly na něm záběry s Patrikem. I ten, který natočila jeho kamarádka o zahrádkách. Celá rodina nainstalovala v rychlosti televizi na stůl do kuchyně a všichni se rozesadili kolem obrazovky. Nastala zvláštní situace, stáli jsme naproti nim a dívali se na zadní stranu televize. Nemohl jsem se ubránit dojmu, že nás přestali vnímat. Dívali se na video s Patrikem a smáli se jeho vtipným hláškám, jako kdyby tam byl s námi. Do Předlic jsem se vrátil ještě jednou, tentokrát jen s Veronikou Svobodovou. Lukáš nás zavedl ke křížku. Děda Patrika musel vyrobit nový. Ten starý shořel. Někdo ho zapálil. Navštívili jsme i Brejchovy. Paní Brejchová už byla zase plná energie. Náměstka primátora Řeřichu prý zbavil magistrát pravomocí a gesci nad zahrádkami má teď někdo jiný. „Vypadá slušně, už jsem za ním byla. Slíbil mi, že nám s obnovou naší zahrádky pomůže.“ Situace se nakonec sama proměnila tak, jak jsme o to před několika týdny marně usilovali. „Tak to držíme palce, paní Brejchová!“

Závěr Projekt Široká smyčka čerpal svoji inspiraci v akčním sociologicko-divadelním výzkumu, který využíval metody kvalitatvní sociologie. Samotné představení v zahrádkářské kolonii v Předlicích obsahovalo i společenskou intervenci, jejímž cílem bylo napomoci manželům Brejchovým v jejich snaze ochránit svá vlastnická práva na svoji zahrádku. Ta se kvůli nekompetentní informaci, kterou poskytl médiím náměstek primátora Jan Řeřicha, dostala omylem mezi ty, jež se měly rušit. Výsledkem sociologicko-divadelního šetření v Předlicích nebylo jen samotné představení v zahrádkách, ale i navazující fotografická výstava s filmovou projekcí. Fotografie i film dokumentovaly nejen vývoj a průběh našich návštěv v předlickém ghettu, ale jsou zároveň intimním svědectvím o životě lidí „na okraji“. Už v prosinci loňského roku, když jsem fotografoval neuvěřitelnou rychlostí proměňující se „kulisy” zahrádkářské kolonie a život obyvatel v nich, mě napadlo, že se pokusím přenést tenhle bizarní svět do kamenného divadla formou blízkou dokumentárnímu představení, ale ne v popisném slova smyslu. I se všemi peripetiemi, které nastaly předtím a potom. Tato případová studie je tedy zároveň jakýmsi předscénářem. I když to možná bude znít kacířsky, pokud by nastala možnost dalšího obdobného projektu site specific v budoucnosti, nebránil bych se tomu. Byť bych k němu přistupoval s ještě větší pokorou a snahou vyhnout se všem úskalím, která jsem se pokusil v této case study popsat. Samozřejmě s vědomím, že všem úskalím se prostě vyhnout nejde.

Na závěr bych chtěl poděkovat nejen svému týmu za práci, kterou odvedl, ale v neposlední řadě také všem, bez jejichž osobní, organizační a finanční podpory by projekt Kam ústíme? a potažmo i Široká smyčka vůbec nevznikly. Totéž se bez výhrad týká této případové studie.

Přílohy

Případová studie by nejspíš žádnou přílohu vůbec neobsahovala, kdyby všechno dopadlo tak, jak bylo původně domluveno.

Prezentace projektu Široká smyčka v monografii Umění místa (AMU, Praha 2012) Na březnové schůzce v pražském Divusu, se hodnotil celý projekt Kam ústíme?, se i ostatní dozvěděli o tragédii, ke které došlo souběžně s představením nedaleko od místa představení. Zde mi editorka monografie, spolu s některými kolegy, kteří byli novou situací zaskočeni, nabídla, že dostaneme v chystané monografii větší prostor než ostatní, abychom se zde mohli vyjádřit ke smrti Patrika. Byl jsem k této možnosti od počátku skeptický, vědom si toho, že monografie je prezentací všech dosavadních site specific projektů vzniklých v průběhu pilotního předmětu Divadelní tvorba v netradičních prostorech. Poukazoval jsem na to, že se mi prostor reprezentativního katalogu nezdá ani dostatečně pietní a že tuto možnost reflexe využiji raději v případové studii, která se bude zabývat jen Širokou smyčkou, a byla už naplánovaná dávno před tragickou událostí. Nicméně jsem nakonec souhlasil a začali jsme psát reflexe do připravované monografie. Ale všechno dopadlo jinak. Omezím se jen na konstatování faktů, protože ve hře byla spousta „mimognoseologických“ faktorů, které, upřímně řečeno, nechci v této případové studii analyzovat. Nebylo a není to jejím cílem a také si myslím, že je jí pro tyto účely škoda. Do monografie se z původních tří reflexí mých studentek dostala jen jedna. Moje reflexe byla bez udání důvodů, věcných či odborných, vyškrtnuta z publikace úplně. Můj text byl nahrazen obecnou antropologickou studií jiného autora, která pojednává o jednotlivých teoretických přístupech a genezi spolupráce kulturních antropologů a divadelníků. Zmizel jsem i jako spoluautor projektu, respektive garant a tvůrce sociologické, fotografické a filmové části projektu, která s divadelní částí tvořila nedílný celek. Moje fotografie, jež měly přiblížit místo, ve kterém jsme prováděli náš průzkum, a naše aktéry v něm, nakonec posloužily jen jako náhodné ilustrace k textu o něčem jiném. Nenaplnila se ani naše domluva, že knihu uvidím ještě předtím, než půjde do tisku. Název monografie Kam ústíme? tak pro mě dostal další smysl. Tohle všechno se prý stalo ze strachu. Ze strachu z toho, že by „nadmíra smrti“ v monografii Kam ůstíme? mohla ohrozit nový grant na předmět Divadelní tvorba v netradičních prostorech, který měl po mnoha letech předcházejících snah konečně šanci se proměnit z pilotního stadia v řádný předmět na AMU. Já jsem ze stejného důvodu, tedy z obav, abych neohrozil úspěšnost grantu, nic zásadního nepodnikal pro to, aby editoři dostáli původnímu slibu. Monografie Umění místa tak vyšla, jak vyšla. Z finančních zdrojů nového grantu začala i výuka řádného předmětu Divadelní tvorba v netradičních prostorech v novém školním roce 2012/2013. Nechtěl jsem kontaminovat případovou studii zákulisními hrátkami kolem vydání knihy. Také se necítím být morálním arbitrem tohoto dění, neboť do osobnostních kvalit Mirka Dušína mám daleko. Koneckonců, kde jinde by se mělo zákulisním praktikám dařit lépe, než právě na Divadelní fakultě? I když cíle case study jsou a byly docela jiné, než jí vycpávat texty, které se do monografie „nevešly“, přesto jsem je zařadil do přílohy v nezměněné podobě, neboť autenticky odrážejí situaci po představení tak, jak ji viděli moji studenti i já sám. S tím, že už ztratily potenciální nebezpečnost, a tudíž nic a nikoho neohrožují. Podle mého názoru tento potenciál nikdy naše texty ani neměly.

Neuveřejněné reflexe původně určené pro monografii Umění místa (2012) AMU Michaela Tůmová Naše práce dostala zcela jiný kontext a význam, protože se nedaleko místa představení a v čase představení nebo těsně před ním, utopil v řece devítiletý chlapec. Tato tragická událost pro nás otevřela řadu otázek, které bychom si jinak možná vůbec nepoložili. Na site specific projektech mě přitahuje, že člověk během práce „objevuje svět“ a dostane se zblízka do prostředí, které nezná. „Na oplátku“, jako člověk zvenčí, může přinést jiný pohled, rozvinout či odhalit skryté možnosti místa. Bylo pro mě velkým obohacením dostat se do kontaktu s místními lidmi a poznávat prostor jejich prostřednictvím. Zažili jsme jak otevřenost a přijetí úplně cizími lidmi, tak jejich odmítání. Zvláště cenná a důležitá pro mě byla možnost osobně se setkávat s Romy a nemít již na ně jen zprostředkovaný náhled. Tím vším jsem byla obdarována. Vstupní a trochu lehkovážné nadšení spojené se zvědavostí však dostávalo během práce mnohem reálnější rozměry. Práce v Předlicích nám otevřela mnoho obecných otázek a problémů, které nás měly více provázet již během práce, a dokonce jsme si tyto otázky měli klást ještě dříve, než jsme tam vstoupili. Odpovědi na tyto otázky stále hledám. Co znamená konfrontace s tak odlišným prostředím? Odlišným sociálně, vizuálně, kulturně, lidsky? Život místních lidí byl na tolik jiné úrovni, že jsem chvílemi měla pocit, že je to nějaký neskutečný výlet. Zároveň jsem si nebyla jistá, zda, zda to vnímám jako realitu a jako k realitě se k tomu vztahuji. Na co všechno je třeba být připraven? Co všechno je třeba vzít v potaz? Co znamená udělat na takovém místě divadlo? Jak udělat divadlo, které bude fungovat pro místní i pro lidi zvenku? Lze to skloubit? Co to může znamenat? Co to může způsobit? Jsou věci, které se v takovém kontextu hrát či udělat nesmí? Musí? Je jiné někam přivést představení a je jiné vstoupit do fungujícího světa, nějak se v něm porýpat, tím ho ovlivnit a co pak? Ano, byla to zkušenost. My máme něco, co jsme neměli, ale ti, na kterých jsme se to naučili, nejsou naším zkušebním materiálem. My jsme se učili na skutečných lidech a to je ta zodpovědnost, že když něco zkazíme, tak to není hra, ale život, realita, pravda. Naše práce, zvláště pak tvorba představení, byla v důsledku nedostatku času poměrně živelná. Řada věcí byla dílem okamžiku a nezkušenosti a možná právě ono nenaplánované mělo nakonec v sobě nejsilnější výpověď. Neplánovaná, neukotvená práce jen s přibližným cílem, kdy se má poznat místo bez konkrétního předem daného obsahu výstupu a z ponání vytvořit to, co kdo bude chtít, mi ukázala mi ukázala, že všechno může být jinak. Ukázala se potřeba obrovské otevřenosti věcem, jejich dynamice a proměnlivosti, neustálá připravenost na změnu a obrat. Včetně toho nejhoršího možného, co se ale stalo pravdou. Rizikem takové práce je, že člověk dá něco do pohybu a nemůže pak jen tak odejít. Navalil se na nás Svět Předlic se na nás „navalil“ se všemi problémy, které jsme ale nepřišli vyřešit. Ale co s tím? Jaká je naše zodpovědnost? Jako vnější nezaujatí pozorovatelé jsme získali cenné poznání o místních lidech, získali jsme si snad i ty lidi (některé) a děti. Je pro mě otázkou, jak s tím naložit? Předat toto poznání těm, kteří s místními pracují, a jít dál? Uvědomili jsme si velkou zodpovědnost, kterou jsme na sebe vzali tím, že jsme se rozhodli pracovat ve veřejném prostoru a to ne zcela obyčejném.

Veronika Svobodová Představení spolu s tragédií utonutí dítěte v potoce, který byl vzdálen nedaleko od prostoru, kde se odehrálo představení, mne nutí odstoupit a ohlédnout se jinak. Je to dar obrovské zkušenosti, za kterou jsem vděčná. Rozkrývá míru zodpovědnosti divadelní práce, kterou bych si bez tohoto kontextu možná ani neuvědomila. Takový prostor, v jakém jsme pracovali, místo ohrožené a ohrožující, má-li v něm působit divadlo, potřebuje velkou zkušenost, vědomou práci a čas. Má své výhody i rizika v dynamičtější a spontánnější blízkosti herce a diváka. Je ale nezbytné vymezit rámec jiné reality, odlišit jeden prostor od druhého. Určit hranice mezi divadlem a jeho soustředěným prostorem a skutečným životem. My jsme prostor organizovali jen prostřednictvím průvodce, což bylo pro třicetičlenné publikum málo. Okolní realita nám unikla? V tu chvíli byla naší realitou divadelní akce. To, co se stalo, má pro mne takový rozměr, kdy nelze určit hranice jednoznačných odpovědí typu „ano - ne“, co bylo či nebylo správné. Je to upozornění. Byla by chyba dělat jednoznačné závěry. Mnoho diváků se pohoršovalo nad tím, že jsme do takového prostoru vstoupili s dětmi a společně si tam hrajeme, že děti stavíme do role nebezpečných útočníků (viz házení cibulí). Přitom tato scéna vycházela ze zážitků místního starousedlíka a v každodenním životě ji většina obyvatel ghetta toleruje. Nastavili jsme zrcadlo a situace neodpovídala tomu, nač byli diváci připraveni. Mnozí byli dokonce pohoršeni. Odkryla se metafora divadla a světa. Světa jako divadelního představení na místě, které nás nutí spatřit sama sebe, jakými ve skutečnosti jsme, bez masky a přetvářky. V našem případě odhalila pokrytectví i upřímnost a rozkryla míru předsudků obou stran.

Můj text Řečno jazykem elektrotechniky, můj text, respektive dva texty byly určeny k paralelnímu čtení, tedy ke čtení „vedle sebe“. Pro mě to byla možnost, jak vyjádřit ambivalentní pocity, které jsem z projektu Široká smyčka měl. Ukázat tak události plastičtěji, „na hraně“ samotného dění. Snažil jsem se, aby proporce textů odpovídala zadanému tématu. Ty jsou především reflexí projektu a jeho realizace. Nicméně jsem se nemohl, ani nechtěl, vyhnout tragické události, ke které došlo nedaleko místa představení souběžně s ním, nebo možná i před jeho začátkem.

ŠIROKÁ SMYČKA 1

ŠIROKÁ SMYČKA 2

Od počátku jsem měl pocit, že jsme byli zavedeni do Předlic tak trochu uměle. Místo je to vskutku zajímavé, ať už industriální architekturou nebo jeho obyvateli. Mě lákalo to druhé – cikánské1 ghetto v Předlicích. O cikány se nepravidelně zajímám už od konce sedmdesátých let. V letech 1999 – 2004 jsem mezi ně intenzivně jezdil do Chanova a chomutovského Janova. První dva roky se studenty oboru Sociologie na FSV UK. Zajímalo mě, co se od té doby změnilo. Také to byla šance pro faktickou realizaci divadelně-sociologického výzkumu, který jsem zatím popsal jen ve skriptech. Možná i proto jsem nebral na vědomí čas, který byl tolik potřebný k poznání této lokality a její následné reflexi. Zčásti mě uklidňovala i Ivanka Č. Už kvůli svému romsko-českému původu a také tím, s jakou přesvědčivostí jednala s předlickými cikány. Implicitně jsem přepokládal, že má mnohaleté praktické zkušenosti se životním způsobem této skupiny. Neměla, ale to se ukázalo až nakonec.

Předlice jsou úžasné místo. Většina umění teď pochází z grantů, to samo o sobě přece není nic špatného. Naopak, byla to pro mě výzva. Udělat na předem zvoleném místě něco, co by mělo smysl. Kulisy předlického ghetta mě fascinovaly, šel bych tam i sám. Počáteční tým s poněkud neposedným Janem K. a nezkrotnou Ivanou Č. se s příchodem Michaely T. a posléze i Veroniky. S. zklidnil. Nechyběl jsem v týmu ani při jedné návštěvě ghetta. Chtěl jsem být přitom i kvůli nebezpečnému prostředí, ve kterém jsme se pohybovali, byť ke konfliktům s místními obyvateli docházelo jen zřídka. Věděl jsem, že smysluplně uchopit oblast celého ghetta je nemožné fakticky i tematicky. Koneckonců, i náš divadelně-sociologický výzkum se od počátku odkazoval na „ukotvenou teorii” kvalitativního výzkumu. Prostě jsme se nechávali, bez předem striktně vymezených hypotéz, inspirovat místem a osudy lidí, kteří zde žijí. Tomu odpovídal i náš výkumný aparát – zúčastněné pozorování, volně strukturované rozhovory, fotografická a filmová dokumentace.

Rušící se část zahrádkářské kolonie byla tím nejnebezpečnějším územím v Nových Předlicích. Bylo posledním útočištěm lidí bez domova, ať už bílých nebo barevných, kteří zde žili v podmínkách podobajících se indickým slumům z filmu Milionář z chatrče od Dannyho Boyla. V průběhu našich návštěv už „zahrádkáři“ žili bez elektřiny a používali vodu z pochybných studní. Zahrádky i zahradní domky byly pod permanentním tlakem sběračů kovů a v zimě i sběračů dřeva. Nejvíce se však jejich obyvatelé báli všehoschopných feťáků. Pervitin, který se v ghettu i vaří, tu prý prodávají pětiletí dealeři. Nedostatek času nutného k dlouhodobému pozorování celého ghetta mě utvrzoval v tom, že máme-li šanci něco poznat, pak je to právě tady.

Zahrádky mě na první pohled okouzlily. Za ty čtyři měsíce, co jsme tam jezdili, se změnily k nepoznání. Dnes, tedy v dubnu, už tam žije jen pan T. se svou dcerou Dášou. Ale počátkem prosince byly zahrádky plné života a komíny kouřily ze šesti chatek. Pro většinu jejich obyvatel už ale byly zahradní domečky jejich jediným domovem, i když část z nich nám tuto skutečnost dlouho zatajovala. Byl to zvláštní mikrosvět, ve kterém se v koncentrované podobě zrcadlily problémy „světa velkého“. Obyvatelé zahrádek se společně bránili atakům všemu se přizpůsobujícícho byvatel ghetta. A snad ještě tenkrát opravdu věřili, že se jim podaří zahrádky zachránit před zkázou. Ta možnost pohledu zblízka, poznání osudů lidí, které bylo jakýmsi „maggi“ toho, co se děje ve „velkém světě“, mě přesvědčilo o tom, že jsme tu správně.

Postupně jsme ztráceli iluze o lidech, kterým jsme začali věřit. Nejdřív zmizel největší bojovník za záchranu zahrádkářské kolonie „Koza“ se svojí družkou. Prý se odstěhoval na ubytovnu. Panu T. přenechal i svého psa, kterého prý miloval. Také nám přestal brát telefon. Odstěhovala se i Zlatka, kterou už osud zahrádek přestal zajímat. Jednotlivé příběhy „zahrádkářů“ se najednou rozplývaly s novou skutečností. Nebylo s kým bojovat proti zrušení zahrádek. A to jsme kvůli jejich záchraně navštívili starostu Předlic i náměstka ústeckého primátora, který měl magistrátní zahrádky na starosti.

Oázu klidu jsme našli u manželů Brejchových. Zahrádku tu mají od roku 1946. Jejich zahrádce zrušení bezprostředně nehrozilo, protože je na území města, a ne magistrátu. Ale fáma o jejím zrušení resp. nepřesná informace z magistrátu způsobila, že se zahrádka stala obětí bezohledných nájezdů cikánských tlup. Marně se paní Brejchová dovolávala na úřadech spravedlnosti. Politická arogance mocných se proti nim spojila s amorální lůzou feťáků a zlodějů. Zachránit divadlem celou zahrádkářskou kolonii? To je asi moc. Ale jednu nevelkou zahrádku? To by snad šlo.

Na přípravu vlastního představení v zahrádkách jsem prakticky neměl čas, neboť jsem se věnoval instalaci výstavy v Armaturce, kontroloval střih filmového dokumentu nebo nakupoval potřebné suroviny pro představení. Na zkoušce jsem byl jen jednou a krátce. Ale i to mě utvrdilo v tom, že scéna s házením jablek je nebezpečná a v cikánských dětech jen probouzí agresi, které mají v běžném životě beztak dost. Ale nezakázal jsem ji. Také

Původní dramaturgický plán mě dost rozčílil, ale holky mi říkaly, že už má úplně jinou podobu. Ten původní totiž jen málo reflektoval naše tříměsíční poznávání zahrádek a byl spíš jen takovou okamžitou inspirací z místa. Myslel jsem, že bude dobře, když jim do divadla nebudu příliš mluvit, práce okolo bylo dost. Byl jsem také zásadně proti tomu, aby se na zahrádky něco dodatečně vozilo, přišlo mi, že i tak je tam dost harampádí a odpadu.

proto, že jsem se na tento zákaz necítil profesně kompetentní. Abych alespoň zredukovalškody na těle Míši T. a také snížil náklady na představení, koupil jsem místo jablek cibuli. Moje obavy to ale nezmírnilo. Během vlastního představení vypukla cibulová válka v plném proudu. Kluci nikoho nešetřili. Terčem se nakonec stali i někteří diváci. Ani jsem nefotil, ale postupně jsem pacifikoval ty nejlepší střelce. Pak mě napadla lest: „Kluci neházejte, vždyť je ještě jedno představení, dejte si to sem na hromadu, ať máte čím házet potom.“ Neprokoukli ji. Nenápadně jsem jim pak cibuli odnesl na kompost a nechal tam jen čtyři malé cibulky. Oddychl jsem si, tak teď už se nic nestane. Stalo se. Sice o kousek dál, ale stalo.

Ale holky si nedaly říct, domluvily se s vedoucím sběrny a donesly do zahrádek torzo drátěného plotu. Děti v něm hned rozpoznaly bývalý plot u Zlatky. Přišlo mi až magické, že se právě tenhle kus plotu objevil jako rekvizita opět na zahrádkách. Kluci ho začali spontánně stavět. Tedy dělali něco, co za svůj život ani ve svém okolí zřejmě nikdy neviděli, protože zatímbyli svědky jenom opačného procesu. Nakonec mi tahle scéna připadala z představení nejsilnější. Konec dobrý, všechno dobré. Nakonec se u zahrádky manželů Brejchových postavil z lidských těl symbolický plot. Ten skutečný přes zimu zrecyklovali sběrači dřeva. Ne proti Romům a už vůbec ne na ochranu „bílých”. Manifestovalo se jen za jeho znovupostavení s cílem, aby se na jeho obnově podílel i ústecký magistrát jakožto spoluviník tohoto neutěšeného stavu.

Nejhorší byly ty její oči. Šli jsme se v sobotu do Předlic rozloučit s paní Brejchovou. Klečela na zahrádce a sázela pod keře prvosenky. Vyčítavě se na nás podívala a řekla: „Všichni tu říkají, že jste poslali děti k lávce sbírat odpadky a jeden z nich se tam kvůli vám utopil.“ Vzpomněl jsem si, že i já jsem něco od dětí včera slyšel, ale nebylo to volání o pomoc. To, že se někdo utopil, jsem bral jako něco, co se stalo dávno, a ani jsem to nespojoval s místem, kde se odehrávalo naše site-specific. Vlastně jsem to nakonec vůbec nebral vážně, protože děti pokračovaly ve sledování představení, nebo v něm dokonce samy účinkovaly. Smály se, stavěly plot, házely cibulí. Na vernisáži v Armaturce děti zpívaly a pochutnávaly si na čerstvých jahodách. Neslyšel jsem ani slovo o utonulém Patrikovi.

Nejkrásnější odměnou za naše více než tříměsíční snažení mi byla rozesmátá tvář paní Brejchové na vernisáži. Tahle žena v průběhu měsíců ztratila naději, že se dá její zahrádka ještě zachránit před nevšímavostí mocných a nájezdy vandalů a zlodějů. Nevěřila nám. Ani jsem se jí nedivil. Proč by měla věřit zvláštní čtveřici lidí s batůžky, která jí tvrdila, že to všechno ptaní, filmování a fotografovaní je kvůli divadlu v zahrádkářské kolonii. Po představení a hlavně poté, co uviděla dokument v Armaturce, uvěřila. Ochotně se nechala fotit s televizní obrazovkou, kde právě náměstek primátora říkal, že nezná nikoho v Předlicích, kdo by měl o zahrádky zájem. Smála se jeho slovům jako hrdá občanka. Pak s láskou vyčítala asi desetiletému klukovi, že stejně ví, že jí bude zase chodit na zahrádku, i když jí slíbil, že už ne.

Tenhle existenciální zážitek je nezapomenutelný. Neočekávám, že mi z toho někdo jiný pomůže. Cítím vinu za to, že tuhle zkušenost má celý náš tým a zprostředkovaně i všichni, kteří se představení zúčastnili, ať už v roli aktérů nebo diváků. Něco krásného prostě skončilo. Když už mluvím o hlubokém existenciálním zážitku, slušelo by se skončit větou JeanaPaula Sartra: „Chtěl jsem dobro – byla to pošetilost.“

A zase je všechno jinak! Ale tím už jsem končil každé field notes, když jsem před deseti lety navštěvoval romská ghetta v Chanově a Janově. A stejnou větu jsem opakoval i pokaždé, když jsme se vraceli vlakem z Ústí do Prahy. Název Široká smyčka jsem navrhl já. Je to německý překlad původního názvu Předlic. To jsem ještě netušil, že „smyčka“ bude tak široká, že ji ucítíme na krku i my. Děkuji členům svého týmu za to, jak se všichni chovali před i po představení. Z tohoto úhlu pohledu téhle existenciální zkušenosti nelituji. Snad něco krásného zase začne.2

V textu budu střídavě užívat slova cikán a Rom spíše jako synonyma. Vycházím z toho, že sami Romové o sobě mluví jako o cikánech. Například na stránkách časopisu Romane Hangos se i v odborných textech vracejí Romové ke slovu cikán jako k přirozenému označení jejich národnosti. Pro mě osobně je slovo Rom spíše jen taková hezká fasáda, která skutečný, možná by bylo přesnější říci neskutečný stav celého domu spíše zatemňuje.

Chybami se člověk učí. Chybami se učí i studenti. Chybami se učí i učitelé. Ale studenti by se neměli učit chybami učitelů. Tedy učitele, abych mluvil sám za sebe. Zároveň mě mrzí, že už žádnou další „smysluplnou chybu“ asi neudělám, alespoň ne na půdě DAMU. Uskutečnit divadelně-sociologický výzkum za tak krátkou dobu, dává validnímu terénnímu průzkumu jen malou šanci a už vůbec nestačí k jeho promyšlené divadelní reflexi v podobě site specific. Nová koncepce, alespoň pokud vím, už s tímto typem site specific – tedy se sociologizujícími dlouhodobými projekty – nepočítá.

Pan Brejcha na zahrádce – 50. léta 20. stol.

Evropský sociální fond Praha a EU: Investujeme do vaší budoucnosti