M
I
L
A
N
K
U
N
C
RUCE PRYČ OD KÝČE Malba je řečí, malba je osudem a podle Milana Kunce se kýč v umění stal jejím druhým hlavním jazykem, hlavně díky reklamě. Neodděluje vysoké od nízkého a tedy zdá se, že malíř vyhrál, a že jeho dlouholetý boj s uměním moderním i klasickým je u konce. Bylo by tomu zajisté tak, ale ještě stále přesně nevíme, co je to kýč. Kýčařem je zván člověk ten, co se chce zalíbit lidem všem. Tato veršovaná definice zajisté platí na jeho celou jednu oblast, ale zdaleka ne na všechno. Je to fenomén nesnadno uchopitelný. Kýč je obrana útokem, ale také útočiště těch, kteří zhřešili ve světě umění a nezapomínejme, že je to také dobře prosperující živnost. Kýčem epochy minulé jsou zajisté zahradní trpaslíci, v oleji vyvedení na horách troubící jeleni a barvotisky kajících a uslzených Maří Magdalén. Tedy „kýčová klasika“ minulosti, ale také kýč současný, třeba televizní talkshow, v nichž plačící světice nahrazují neméně plačící hosté pořadu, rozvedená manželka zpovídající se před diváky ze svých omylů a poklesků. Ale jako v kýči tradičním nemůže troubící jelen za to, že je krásný a Maří Magdaléna za svůj osud, také tito hosté nemohou za to, že jsou jen náměty pořadu dokonale divácky úspěšného a stejně tak kýčovitého. Lidé chtějí být dojati neboť teprve potom jsou osloveni osudovou identitou, buď prohry, anebo krásy, která jako život rychle pomine a nikdy se nevrátí.
Andělská louka. 1994, olej na plátně, 165 × 205 cm Angel meadow. 1994, oil on canvas, 165 × 205 cm
Milan Kunc namaloval celou řadu pláten tak říkajíc „kýčovitých“, ačkoliv podle newyorského teoretika Donalda Kuspita dělá z kýče, který je lehce srozumitelný „složitou“ věc. Neděsíme se složitosti a neleká nás ani jednoduchost, zvláště víme-li, že dokonale kýčovitá je samotná příroda. Nezávisle na tom, že obrazoborci kýče říkají, že krajinka se stromořadím a muchomůrkami podél cest se stane kýčem jen tehdy, když se namaluje anebo ztvární jinými uměleckými prostředky. Takový je totiž Kuncův obraz „Podzimní rychlost světla“. Milan Kunc v jednom z rozhovorů také použil výrok Nikity Sergejeviče Chruščova na sjezdu komunistické strany, sovětský vůdce hovořil o situaci obyčejného diváka: „Umění je, když se prochází za mrazivého jitra, jinovatka je na plotě a břízky jsou ověšeny sněhem. Toto je vhodné znázornění.“ Milan Kunc dodal: „Jsem v tomhle zajedno s Nikitou Chruščovem“ a rázem si popudil nejenom jistou část kunshistorické obce (která je občas hodně kunsthysterická), a nejenom je, ale také nejpravověrnější pravičáky, co si myslí, že nejenom v umění, ale také jako společnost a celek spějeme k vytvoření nového ráje na zemi a běda všem, kteří by k jeho vybudování nevykročili stejnou nohou. Ruce pryč a běda všem bořitelům iluze! Prastaré a tradiční obrazoborectví dnes nahradilo iluzeborectví. Kýč, třeba jen domnělý je v tom nevinně.
LEAVE KITSCH ALONE Painting is speech, painting is fate, and according to Milan Kunc, kitsch in art has become its second main language, thanks mainly to advertising. It does not distinguish between high and low, and it now seems that the painter has won, and that his long fight with modern art and classical art is at an end. That ought to be certain, but we still don’t know exactly what kitsch is. A kitschist is a person who wants to do something that all people will like. This versified definition certainly applies to it as a whole, but not in all places. It is a phenomenon which is not easy to grasp. Kitsch is a defence against an attack, but also a battlefield for those who have sinned in the world of art and have not forgotten that it is also a quite profitable way to make a living. Kitsch in the last epoch meant garden trolls, oil paintings of stags on mountains, lithographs of penitent and weeping Mary Magdalens. These are the “kitsch classics” of the past, but there is also the kitsch of the present, such as the television talk show, where weeping saints have been replaced by weeping talk show guests, the divorced wife confessing her sins before an audience to the sound of applause. But in traditional kitsch, it is not up to the stag if he is handsome, nor is Mary Magdalene responsible for her fate; so too these guests are not responsible for the fact that they are only subjects of a show which is perfectly successful, both to its viewers and as kitsch. People want to be moved; because only afterwards do they address the crucial identity, whether losers or beauties, which like life, passes quickly and never returns. Milan Kunc has painted a number of canvasses that have been called “kitsch”, though according to the New York critic Donald Kuspit, they are made out of kitsch, which is something slightly more “complicated” conceptually. We’re not afraid of the complication and we’re not frightened of the simplicity, especially when we know that perfect kitsch is nature itself. It’s not bound to what kitsch iconoclasts say, that a landscape with a tree-lined avenue and toadstools along the way becomes kitsch only when it’s painted or created via other artistic means. One such is Kunc’s painting “Podzimní rychlost světla” / “The Autumn Speed of Light”. In one interview Milan Kunc also used a quotation by Nikita Sergeyovitch Krushchev from a meeting of the Communist Party; the Soviet leader spoke about the situation of the ordinary person: “Art is a walk on a winter morning, when the frost is on the fence and the birches are covered by snow. That is acceptable representation.” Milan Kunc adds, “I completely concur with Nikita Krushchev,” and immediately outraged not only a certain part of the art-history community (which is sometimes rather art-hysterical), but also the most orthodox right-wingers, who think that not only in art but also in society and as a whole we are working together in creating a new paradise on earth, and woe to them who do not set off in the same direction in its construction. Woe to all architects of illusions! Leave them alone! Ancient and traditional iconoclasm today has been replaced by illusoclasm. There kitsch, perhaps, is only allegedly innocent. “A Banal Illusionist,” is what some have called Milan Kunc, but the painter Joan Miró wisely said that “nothing is stupid or banal”. Kunc considers his work as a new form of pop-art, which of course needs to be taken seriously. Today everyone is making pop-art. Everyone who has a digital camera or movie camera makes portraits and landscapes, and he or she who shoots family films and home video is him – or herself a director, scorer and editor... also a singer when need be. Artistic visions, which everyone can make apparent, have become an everyday phenomenon, pop-art an everyday entertainment. Actually rather like a global variant of entertainment, which for some time has been entering the galleries: exhibitions by models, singers, and hockey players, seriously introduced into the world of art exhibition critics. As a whole it is reminiscent of kitsch, kitsch gesamtkunstwerk, but basically it is just a component of contemporary culture, in which everything is mixed together and the mix finally given postmodern appellations. A certain danger is hidden here, right in the inherence of diversity. Max Picard in one book remembers Germany in the time of Hitler’s rise and
Toskánská cesta. 2003, olej na plátně, 115 × 80 cm Tuscan road. 2003, oil on canvas, 115 × 80 cm
Banální prorok, napsali o Milanu Kuncovi, ale malíř Joan Miró moudře říká, že „nic není hloupé nebo banální“. Kunc pokládá své dílo za nový druh pop-artu což je ovšem na pováženou. Pop-art dělají dnes všichni. Každý, kdo má digitální foťák a kameru dělá portréty, krajinaří anebo točí rodinné klipy a domácí videa, sám sobě režisérem, libretistou i střihačem a je-li nutnost také sám sobě zpěvákem. Vize umění, které mohou dělat všichni se konečně uskutečnila, tento lidový pop-art se stal každodenní zábavou. Spíše ovšem jako globální odrůda zábavy, která již dávno pronikla i do galerií: vystavují modelky, zpěváci i hokejisti, vážně uváděni do světa výtvarnými teoretiky. Jako celek to připomíná kýč, kýčovitý gesamtkunstwerk, ale v podstatě je to jen součást současné kultury, v níž se všechno mísí dohromady a směs se posléze nazve postmoderní. Určité nebezpečí se zde skrývá, právě v inherenci různorodého. Max Picard v jedné knize vzpomíná na Německo v čase nástupu Hitlera a na časopisy, které tehdy vycházely: „na první straně polonahá tanečnice, na druhé straně oddíl vojáků s kulometem, pod tím fotografie učence X.“ a tak dál. Picard již upozorňoval na situaci, kdy se zabsolutňuje nicotnost a selektuje se člověk, který „přijímá všechny věci ve směsici, která nemá žádnou vnitřní souvislost“. Nezdůrazňuju to zbytečně.
the magazines which were being published: “on the first page a half-naked dancer, on the second page a military division with a machine gun, underneath the photography of artiste X” and so on. Picard was alerting attention to the situation when triviality is raised to the absolute and is selected by a person who “accepts all things in a blend which has no internal connections”. I am not stressing this casually.
Kosmické ovoce. 2003, olej na plátně, 96 × 130 cm Cosmic fruit. 2003, oil on canvas, 96 × 130 cm
Jaro. 2004, olej na stříbře a plátně, 110 × 80 cm Spring. 2004, oil on silver and canvas, 110 × 80 cm
Kunc již před více než patnácti lety řekl v rozhovoru s Brigitte Schenkovou: „Jsme zamořeni špatnými filmy, nesmyslnými a slabomyslnými programy, nespočetným množstvím bezvýznamných časopisů. Máme z toho těžké sny a naše myšlení už není svobodné. Manipuluje se námi proti naší vůli a stáváme se průměrnými a tupými.“ A přece: za hlavního viníka se často a mylně označuje kýč a jeho tvůrci. Ale role kýče je skromnější a není nebezpečná. Kýč je sice útěk mimo realitu a do iluze, ale jak říká spisovatel H. Broch: „rozhodně není formou špatného umění“. Kýč má obecenstvo, je úspěšný a úspěch je to, co se neodpouští. Podle této zvrácené logiky je velkým umělcem právě ten, na jehož výstavu nechodí vůbec nikdo. Hle zneuznanost, ale vše napraví čas a nejlépe po smrti tvůrce! Ale právě umění tzv. „vážné“ je příliš často kontaminováno mystikou nejrůznější provenience. Mystifikuje a jestliže v rámci experimentu vsází na náhodu, je to ještě horší, neboť – slovy Ladislava Jehličky – „náhoda jako by se stávala hlavním motorem této doby, i když její lepší jméno zní někdy třeba experiment“. Žijeme v éře všeobecného zmatku, z jehož rámce (pokud to tak lze vůbec nazvat), se nevyčleňuje ani umění současné, kýč je v něm pouze zástupným symbolem. Možná, že je pouze chůzí pozpátku, do věku nevinnosti, intuitivním činem lidí, kteří před sebou cítí propast.
Fifteen years ago, Kunc already said in an interview with Brigitte Schenke, “We are drowning in a sea of bad films, nonsensical and idiotic programmes, an innumerable amount of insignificant magazines. Because of these we have bad dreams and our thoughts are not free. They manipulate us against our will and we become average and dull.” A this is why: kitsch and its creators are often identified as the main culprit, and mistakenly. For the role of kitsch is more humble and is not dangerous. Kitsch is an escape outside reality and into illusion, but as the writer H. Broch says: “it is unquestionably not a form of bad art”. Kitsch has an audience, it is successful, and its success is that by which it is unforgiving. According to this reverse logic the great artist is the one whom nobody comes to see their exhibition. Behold the unappreciation! But time heals all, and best after the death of the artist. But actually “serious” art is too often contaminated by mysticism from the most diverse provenances. It mystifies, and if in the framework of experiment it plays with chance, it is even worse, or – in the words of Ladislav Jehlička – “it is as if chance has become the main engine of the era, even if its better name sounds sometimes like experiment”. We live in an era of ordinary confusion, in the framework (if it can be called one at all) of which not even contemporary art takes part; kitsch is involved in it only as a representative symbol. Perhaps it is only walking backwards, into an age of innocence, the intuitive act of people who sense the chasm in front of them.
Jiří Olič
Jiří Olič
Ruská panenka. 2002, olej na plátně, 120 × 100 cm A Russian dolly. 2002, oil on canvas, 120 × 100 cm
Domnívám se, že se nejedná pouze o můj pocit, ale je snad pravidlem, že autoři, kteří svou prací prorazili v cizině, a to jak z domova, či nedejbůh v emigraci, jsou z nějakých nepochopitelných důvodů přehlíženi a nebo se o jejich tvorbě mnoho neví a nemluví. Také v zahraničí velmi viditelný a ceněný Milan Kunc zde není dostatečně znám. Sice jako první z výrazných osobností, která svou prací získala respekt v zahraničí, měl Kunc již v roce 1992/3 přehlídku svých prací v Letohrádku Belvedér na Pražském hradě, pořádanou Kanceláří prezidenta republiky, dále pak v roce 1996 ještě proběhla veřejností velmi navštěvovaná výstava v Galerii Václava Špály v Praze, ale to bylo vše. I když Kunc nyní bydlí v Praze, vystavuje převážně ve světě, nyní (2006) v Amsterdamu. Životní běh Milana Kunce je pestrý, stejně jako jeho obrazy. Pražský rodák vyrůstal v muzikálním prostředí. Matka byla koncertní pianistkou a Milan po ukončení studia hry na klavír se snaží být více komponistou než interpretem. Věnoval se hudbě a zároveň začal studovat na Akademii výtvarných umění. V osmém semestru byl pro „nedostatek talentu“, tedy spíše pro konflikty s vedením Akademie, vyloučen. Po okupaci Československa zůstává v Itálii, poté odchází studovat na Akademii v Düsseldorfu, kde se mu dostalo pozvání Josepha Beuyse a stává se jeho žákem (1970). V té době byla politika v očích studentů cennější nežli umění. Kunc byl jedním z mála, kdo v jeho ateliéru maloval. Možná i proto prohlásil Beuys na Kuncovu tvorbu: „Takové obrazy by se měly zakázat“. S Kuncem zároveň studovali později známí malíři Jörg Immendorf (1945), Anselm Kiefer (1945) a také Peter Angermann (1945). Po odchodu Beuyse z Akademie přechází Kunc do ateliéru Gerharda Richtera. Od roku 1974 Kunc vytváří provokativní malby vycházející ze socialistického realismu a kýče. Tuto část tvorby nazývá Trapným realismem. V letech 1978 a 1979 vzniká „ost-pop“, kde umělec používá a kombinuje atributy propagandy socialismu a symboly západního konzumu a reklamy. Tato etapa vrcholí performancí (a sérií fotografií) na Rudém náměstí v Moskvě (1979) v době příprav na Olympijské hry. V roce 1979 spoluzakládá s Peterem Angermannem z Düsseldorfu a Janem Knapem (1949), tehdy žijícím v New Yorku skupinu Normal. Společně malují obrazy, v nichž rozeznáme charakteristický rukopis jednotlivých aktérů, jsou veselé, plné humoru a lehkovážností, které nemají daleko až k cynismu. Chtějí dělat obrazy srozumitelné všem. Píše se rok 1980 a v Evropě i Americe vzniká nové umění, malířství zažívá obrodu. Skupina je pozvána a jako jediní z Evropy se účastní Times Square Show (1980) v New Yorku, kde se mimo jiných zúčastnili postpopartista Kenny Scharf (1958), sochař-postpopartista Tom Otterness (1952), fotografka Cindy Sherman (1954) a také dvě vycházející hvězdy Keith Haring (1958–1990) a Jean-Michel Basquiat (1960–1988). V témže roce je Kunc pozván k účasti na kolektivní výstavě mapující tehdejší mladé světové umění v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Saint-Éttiene společně s umělci, kteří jsou dodnes vidět na umělecké scéně, např. Georg Baselitz (1939), Markus Lüpertz (1941, Liberec), Mimmo Paladino (1948), Sandro Chia (1946), Frank Stella (1936) a Julian Schnabel (1951). Po úspěchu skupiny Normal v N. Y. C. Kunc samostatně vystavuje v Los Angeles a stává se pevnou součástí expandující East Village scény, která vznikla v New Yorku počátkem 80. let. Jeho galeristka Pat Hearn v New Yorku spolu s ním vystavuje úspěšné kolegy z této doby a k tomuto okruhu patří např. malíř Philip Taaffe (1955), který parodicky interpretuje op-art, figurativní malíř David Bowes (1957) nebo Peter Schuyff (1958), sochař a malíř narozený
v Holandsku, a také Mark Kostabi (1960), umělec narozený v Los Angeles estonským imigrantům, který ve své tvorbě koncem 80. let navázal na filozofii Andyho Warhola a jeho Factory. Tento kontroverzní umělec se svou Kostabi World v roce 2003 navštívil Prague Biennale. Po roce 1983 se Kuncova malba zbavila expesivity a zjemněla, jeho klasická technika s přesně formulovaným obsahem sahajícím od ekologie k přírodnímu mysticismu až k neoklasicistní tématice je znovu v opozici proti všem tendencím. „Moje umění je zprávou o světě, o duchovním stavu lidského rodu,“ prohlašuje Kunc. Umělec maluje portréty, zátiší, krajiny a alegorické výjevy, které jsou plné neskutečných nápadů, humoru, invence a fantazie. I když Kuncovo umění bylo spíše v opozici ke hnutí Neue Wilden, byl umělec roku 1982 pozván k účasti na výstavě 10 junge Künstler aus Deutschland ve Folkwang museu v Essenu, s pokračováním v Bologni, kde vystavoval se členy skupiny Mülheimer Freiheit /J. G. Dokoupil (1954), Hans Peter Adamski (1947), Walter Dahn (1954) ad./ a dalšími německými mladými umělci, u nichž převažovala expresivní „divoká“ malba. V druhé polovině 80. let se Kuncovi otevírá Evropa, vystavuje v Londýně, Madridu a v Miláně. V roce 1990 vzniká mezinárodní skupina Maximalismus s proměnným počtem členů /Kunc, Jan Knap, Luigi Ontani (1943), Peter Duka (1954), Robert Greene (1953), Mark Kostabi ad./, která se poprvé představuje v kolínské Galerii Schulze. Kunc v 90. letech již nepracuje s ikonografií minulých dekád. Více se také věnuje krajině i portrétu, aktu a dalším oblíbeným tématům. Obrazy má jako vždy promyšlené, rozvržené, rozehráté v několika psychologických rovinách. V jeho práci nejde o provokaci, vždy chtěl vyjádřit svůj postoj k věcem, které jsou nevyřčené. „Možná přestanu reagovat na evidentní nesmyslné projevy společnosti a největší provokace dnes bude, že se budu zabývat jen pěknými věcmi,“ říká umělec. Po dvou výstavách v Praze v 90. letech se jeho tvorba objevuje opět převážně v zahraničí, kromě celé řady samostatných prezentací se setkává na společných expozicích také se svými přáteli, Knapem, Kostabim, Dokoupilem a několikrát s italským malířem Salvem (1947), umělcem s konceptuální zkušeností hnutí Arte povera. Ten je Kuncovi jistě blízký. Salvo maluje jasnými, pastelovými barvami, modrými a růžovými tóny banální témata – architekturu, jednoduchá zátiší, města jižní Itálie v zapadajícím slunci, to vše redukováno na základní geometrické tvary. Z jeho prací sálá neuvěřitelná pohoda a klid. Ten také cítíme z některých Kuncových obrazů posledních let (např. Andělská louka. 1994; Kytice. 2006). Umělec užívá v květinových zátiších plátkové zlato jako plošné pozadí. Gotika je pro něj inspirující, stejně jako raná renesance – umělci quattrocenta a také surrealismus. Maluje prostě normální obrazy, vždyť termín normální umění, jen pro úplnost, použil již v počátcích své umělecké dráhy. Světoběžník Kunc se po několikaletých pobytech v Římě (1988–91) a New Yorku (1995–96) znovu vrací do Kolína nad Rýnem, od roku 2004 začíná žít v Praze. Skupina Normal byla v roce 2005 poctěna historickou výstavou na Prague Biennale 2 a nyní celá kolekce v repríze putuje po Itálii. Americký vědec a výtvarný kritik Donald Kuspit píše: „Umění Milana Kunce nás oslovuje na dvou úrovních. Na jedné straně se vysmívá univerzálnímu jazyku kýče tím, že ho používá absurdním způsobem a na druhé straně ukazuje, že všechno to je až příliš lidské a že tam, kde existuje lidská společnost, nemůže být žádný ráj.“ Miroslav Schubert
Konference zvířat. 2005, olej na plátně, 150 x160 cm Animal Conference. 2005, oil on canvas, 150 × 160 cm
Večerní zvonění. 2000–01, olej na plátně, 100 × 140 cm Night toll. 2000–01, oil on canvas, 100 × 140 cm
Milan Kunc Biografie / Biography: Narozen / Born: 27. 11. 1944, Praha Studia / Studies: AVU, Praha (1964–1967) 1969 emigroval / emigrated Studia / Studies: Staatlichen Kunstakademie, Düseldorf (1970–1975, prof. Joseph Beuys, Gerhard Richter) 1979 s Janem Knapem a Peterem Angermannem spoluzakládá skupinu Normal / with Jan Knap and Peter Angermann founded the Normal group 1984 žije a pracuje v Kolíně nad Rýnem lives and works in Cologne 1988–1991 žije a pracuje v Římě lives and works in Roma 1995–1996 ateliér / studio New York, East Hampton 1996–1997 pracuje na keramických sochách v Den Haag / he makes the ceramic sculptures in Den Haag od 2001 střídavě žije a pracuje v Praze a Kolíně nad Rýnem lives and works in Prague and Cologne od 2004 žije a pracuje v Praze lives and works in Prague Samostatné výstavy – výběr Solo exhibitions – selected: 1979 Normale Welt. Harlekin Art Galerie, Wiesbaden 1980 Schilderijen. Galerie T Venster, Rotterdam 1982 Art Normal. Ulrike Kantor Gallery, Los Angeles • Bilder und Zeichnungen. Galerie Swart, Amsterdam 1984 Neue Ikonen. Kunstverein für die Rheinlande und Westfalen, Düsseldorf • Nieuwe Ikonen. Groninger Museum, Groningen 1985 Neue Ikonen. Monika Sprüth Galerie, Köln • Romantic Landscapes. Pat Hearn Gallery, New York 1987 Galerie Swart, Amsterdam 1988 Galleria La Maquina Española, Madrid • New Paintings. Robert Miller Gallery, New York 1989 Photocollages. Robert Miller Gallery, New York • Paintings & Drawings. Edward Totah Gallery, London 1990 Galleria Toselli, Milano 1991 Fotopop. Tröster & Schötler Galerie, Frankfurt/Main 1992 Galeria Patricia Asbæk, Copenhagen • Letohrádek Belvedér, Praha 1993 Malmö Konsthall, Malmö 1994 Badischer Kunstverein, Karlsruhe • Kunsthalle, Rotterdam 1995 Studio d‘Arte Raffaelli, Trento 1996 Galerie Václava Špály, Praha
Česká krajina. 1993, olej na plátně, 90 × 100 cm Czech Landscape. 1993, oil on canvas, 90 × 100 cm
1998 Ceramic. Museum het Princessenhof, Leeurwarden • Studio d‘Arte Cannaviello, Milano • Dibuixos, pintures, escultures. Sio Galerie, Barçelona 1999 Link Gallery, Hague 2000 Galleria Sperone, Roma 2001 Museo di Stato San Marino, Republica di San Marino • Ceramic. Associazione Culturale Betta Frigieri, Sassuolo 2002 Pastels and drawings. Galleria del Tasso Arte Contemporanea, Bergamo 2003 Embarrassing Realism. L‘Ariete Arte Contemporanea, Bologna • Galeria Ariette, Bologna 2004 Galleria Giampiero Biasutti, Torino 2005 The drawings collection. Galleria Santa Marta, Milano 2006 Obrazy a kresby. Galerie Caesar, Olomouc Kolektivní výstavy – výběr Collective exhibitions – selected: 1976 Nachbarschaft. Kunsthalle Düsseldorf 1979 Schlaglichter. Rheinisches Landesmuseum Bonn 1980 Times Square Show. (Group Normal). New York • Mysterium der Geburt. Neue Galerie – Sammlung Ludwig, Aachen • XI. Biennale de Paris. (Gruppe Normal). Musée d‘Art Moderne de la Ville de Paris, Paris • Après le classicisme. Musée d‘Art et Industrie, Saintt-Etienne 1981 Treibhaus. Kunstmuseum Düsseldorf • (Gruppe Normal). Museo civico d‘Arte Contemporanea, Gibelina 1982 10 junge Künstler aus Deutschland. Folkwang Museum, Essen • La Giovane Pittura in Germania. Comune di Bologna. Galeria d‘Arte Moderna, Bologna 1983 Group Show. Pat Hearn Gallery, New York 1984 Handpainted Dreams. Barbara Gladstone Gallery, New York • Nouveau Bohème. Monika Sprüth Galerie, Köln • Von hier aus (Gruppe Normal). Messehallen Düsseldorf 1985 Photographs of Contemporary Artists. Pace Mc Gill Gallery, New York • Rheingold, 40 artisti da Colonia e Düsseldorf. Palazzo delle Belle Arti, Torino • Tiefe Blicke. Hessisches Landesmuseum in Darmstadt 1986 Künstliche Paradiese. Folkwang Museum, Essen; Kunstverein München • Terra Motus. Fondazione Lucio Armelio, Napoli • What it is. Tony Shafrazi Gallery, New York • Europa/Amerika. Museum Ludwig, Köln • Aanwinsten moderne Kunst. Museum Boymans van Beuningen, Rotterdam
1988 Eros&Arch. Galerie Torch, Amsterdam • Photoarbeiten aus der Sammlung F. C. Gundlach. Kölnischer Kunstverein, Köln 1989 Prospect 89. Frankfurter Kunstverein, Schirn Kunsthalle, Frankfurt 1990 Artistes de Colonia–allò bell, allò sinistre. Centre d‘Art St. Mónica, Barçelona • Maximalismus. Galerie Schulze. Köln 1991 Ambienti. Galleria del Credito Valtellinese, Milano • Wanderlieder. Stedelijk Museum, Amsterdam 1992 7 artisti in vetta. Studio Raffaelli, Trento • Československá fotografie v exilu. Galerie Mánes, Praha 1997 Brandend zand-keramiek. Museum Beelden aan Zee, The Hague 2000 Art of the 20th century. National Gallery, Prague 2001 Home Made. Museé Internationale des Arts Modestes (MIAM), Sete • Floating Time. Museum Het Kruithuis, S-Hertogenbosch, Pat Hearn Memorial, New York 2002 Klopfzeichen/Wahnzimmer Deutschland. Kunstmuseum Leipzig, Leipzig • Folkwang Museum, Essen 2003 Dali und die Magie der Mehrdeutigkeit. Museum Kunstpalast, Düsseldorf 2004 Il Nudo. Galleria d‘Arte Moderna, Bologna • Art Prague. Veletrh současného umění. Mánes, Praha (expozice Galerie Caesar Olomouc) 2005 Art Prague. Veletrh současného umění. Mánes, Praha (expozice Galerie Caesar Olomouc) • Group Normal. Prague Biennale 2, Praha 2006 Group Normal. Flash Art Museum, Trevi • 80+25=20 (paintings of the 80‘s). Gallery Witteeven, Amsterdam Veřejné sbírky / Public collections: Kunstmuseum Düsseldorf • Hessisches Landesmuseum, Darmstadt • Museum Groningen • Stadtmuseum Düsseldorf • Rooseum, Malmö • Deutsche Bank, Frankfurt / Main • Coca-Cola Collection, Verona • Stedelijk Museum, Amsterdam • Museum Boymans van Beuningen, Rotterdam • Museum Würth, Künzelsau • Národní galerie, Praha
Za finanční podpory Ministerstva kultury ČR a Statutárního města Olomouce / Financial support from The Czech Ministry of Culture and City of Olomouc
MILAN KUNC – Obrazy a kresby / Paintings & drawings • 168. výstava Galerie Caesar / 168th Galerie Caesar Exhibition • 4. 4.–28. 4. 2006 / April 4–April 28, 2006 Kurátor výstavy / Exhibition Concept: Miroslav Schubert • Text: Jiří Olič, Miroslav Schubert • Překlad / Translation: www.starolomouc.cz Grafická úprava / Layout: Oldřich Šembera • Tisk / Print: Sprint Olomouc výrobce vína sponzor vernisáží Galerie Caesar
GALERIE CAESAR, družstvo pro podporu výtvarného umění / cooperative for the support of visual arts Horní náměstí-radnice, 771 00 Olomouc, Czech Republic tel/fax: +420 585 225 587 • galerie.caesar@cmail.cz • www.galeriecaesar.cz Reprodukce na obálce: Vidím, slyším, hořím. 1998–99, olej na plátně, 150 × 130 cm Cover reproduction: I hear, I see, I burn. 1998–99, oil on canvas, 150 × 130 cm
mediální partner Galerie Caesar