Hvězdné nebe aneb vzácná astronomická díla ve fondu Vědecké knihovny v Olomouci JIŘÍ GLONEK
O
bjevování a zkoumání vesmírných těles bylo lidstvu vlastní od pradávna. Lidská zvídavost byla zkrátka neukojitelná a ve své podstatě stála za všemi velkými vědeckými objevy. Exaktněji definované jevy na Zemi i ve vesmíru následně umožnily například lepší určování zeměpisných souřadnic, posun v trigonometrii a navigaci, přesnější měření času a reformu kalendáře, stejně jako rozvoj mořeplavby a rozkvět světového obchodu. Nebývalý progres astronomických bádání přitom nemohly zastavit ani komplikace spojené s náboženstvím a jeho doktrínami. Každopádně astronomie, považovaná za nejstarší vědu i Koperníkem a jeho současníky, již ve středověku patřila mezi sedm svobodných umění a v jejich rámci do tzv. kvadrivia, souboru čtyř vyšších umění tvořených aritmetikou, geometrií, hudbou a právě astronomií. Ta se vyučovala i na olomoucké jezuitské univerzitě v rámci filozofických studií coby součást matematiky. Představovala ovšem poněkud kontroverzní vědní segment vzhledem k problematice spojené s křesťanskými dogmaty a uspořádáním sluneční soustavy. 4
Zatracení velikáni vědy V tomto ohledu se nám může jevit jako poněkud zvláštní skutečnost, že právě jezuitské knihovny ukrývaly mnoho vzácných a pro vědecké poznání zcela klíčových děl spojených s astronomií, ocitnuvších se na indexu zakázaných knih. Jezuité přirozeně respektovali církevní odsouzení Koperníkova heliocentrického systému, nicméně ho v přednáškách pro studenty uváděli jako jeden z několika existujících variant uspořádání Sluneční soustavy. Navíc v duchu tradice chápali astronomii jako obor veskrze matematický (mající předpovídat zatmění Slunce, Měsíce apod.), jehož úkolem rozhodně není bádání o uspořádání vesmíru. To přináleželo výhradně teologii, potažmo filozofii. Výše nastíněné však osvětluje skutečnost, že jsme se mohli i v někdejších bibliotékách olomouckých či brněnských jezuitů setkat rovněž se spisy Galilea, Giordana Bruna, Tycha Braheho či Keplera. U řady z nich byl ovšem případný čtenář již předem na titulním listu upozorněn na jistou závadnost autora a obsahu. Například formou rukopisného vpisku „auctor damnatus“ tak, jako to vidíme
