Věda, písmo a oběti

K Rvav Ob Ti

za kroke M

Useknutí hlavy patřilo k výsadám nejvzácnějších obětí, zpravidla nepřátelských králů nebo zajatců, jejichž družstvo prohrálo v míčové hře pok-a-tok. Jednalo se o ozvuky mayského mýtu, v němž bohové smrti usekli hlavu bohovi kukuřice. Oběto-

Obřad zahájily rituální tance kolem kůlu, ke kterému kněží přivázali lidskou oběť. Na hrudi, v místě srdce, přitom nešťastníkovi (nebo ušlechtilému dárci, podle úhlu pohledu) namalovali bílou značku. Do té se pak, jeden po druhém, pokoušeli

U lidských obětí se jednalo o vůbec nejběžnější postup. Rituál se obvykle odehrával na vrcholu pyramidy. Kněží oběť svlékli, pomalovali ji rituální modrou barvou a na hlavu jí nasadili vysokou čelenku. Pak jí na kamenném oltáři

Ve městě Chichén Itzá se nacházejí dva zaplavené krasové závrty zvané cenotes. Ten větší, Cenote Sagrado (posvátné cenote), sloužil k usmíření boha deště prostřednictvím lidských obětí. Vybrané jedince Mayové

Při tomto druhu oběti si dárce proklál poddajnější část těla ostrým předmětem, například trnem z agáve. Prýštící krví pak zkropil kultovní sochu nebo list papíru, který následně spálil. Stoupající kouř údajně dokázal otevřít bránu mezi naším

Zvířata Mayové obětovali pravidelně před každým důležitějším úkonem. Nechovali ovce, kozy, dobytek ani prasata, museli proto upřít úsilí k lovu divoké zvěře. Pod rituálním

Velká civilizace v letopočtech

Počátky Mayové založili osady v jihomexické oblasti Soconusco na tichomořském pobřeží.

Vznikla první trvalá sídliště, také se objevuje první keramika nebo figurky z pálené hlíny.

Předklasické období V severnějších oblastech mayského osídlení vykrystalizovala menší centra kulturně odlišná od velkých jižních metropolí. Přibližně do stejného období spadají první mayské hieroglyfy tesané do kamene.

vané nešťastníky někdy před smrtí čekalo skalpování, bití, v extrémních případech vyřezávání vnitřností. O rozšíření této praxe svědčí archeologické nálezy hromadných hrobů s ostatky bezhlavých a jinak znetvořených zástupců šlechty.

trefit mayští lučištníci. Střelba neskončila, dokud se hruď oběti neježila šípy. Oběť musela umírat co nejpomaleji, každý střelec si proto před napnutím tětivy ještě několikrát zatančil.

s pomocí zvláštního pazourkového nože vyrvali srdce a ještě tlukoucí je nabídli soše příslušného boha. Tělo svrhli ze schodů a pak jej ještě mohli stáhnout z kůže, v níž si nakonec velekněz zatančil posvátný tanec.

svázali a omotali dlouhými provazy. Poté je svrhli do hlubin, vyčkali, až se utopí, následně bezvládná těla opět vytáhli a pohřbili. Obřadům často přihlížely zástupy lidí, kteří se během mrazivé podívané úpěnlivě modlili.

a božským světem. Dárci si obvykle propichovali jazyk, uši nebo rty, největší cenu však měla krev z genitálií. Podle mayské víry dokázala její plodivá moc přejít do rostlin a přispět k hojnější úrodě.

nožem nejčastěji skončil jelenec běloocasý, k obvyklým obětem patřili i psi a ptáci. Vzácněji došlo na obávanější zástupce fauny, například jaguáry a kajmany.

Hliněná dóza s víkem představuje krásnou ukázku mayského užitého umění

Doba rozkvětu Moc městských států rostla, přibývalo velkolepých kamenných staveb a také obchodních a politických kontaktů s okolním mezoamerickým světem. Mayská populace dosáhla několika milionů.

Kolaps Velká jižní města postihl úpadek spojený s vylidněním.

Příčiny takzvaného kolapsu klasického období jsou dodnes předmětem diskusí. K podezřelým patří katastrofální sucho, válečný konflikt či ekologická katastrofa.

Nedotčený sever Severní města nadále vzkvétala. Po úpadku Chichénu a Uxmalu ovládl většinu severního území Mayapán, a to až do revolty v roce 1450. Menší území na torzech jižnějších měst se dočkala obnovy.