Věda, písmo a oběti p ok-a-tok

prastará hra, která rOzhOdOVala O žiVOtě a smrti hřiště

K architektuře mayských měst patřily rozlehlé dvorany obehnané masivními zdmi, v nichž se konaly velkolepé hostiny, náboženské obřady nebo zápasnická klání. Především však poskytovaly prostor nejdůležitější a nejoblíbenější sportovní podívané – konala se zde míčová hra pok-a-tok. Přitom zdaleka nešlo jen o zábavu. Hrazené hřiště se stávalo bitevním polem a zároveň posvátným prostorem, bránou na onen svět. V průběhu utkání si dvojice družstev odrážela míč, který se nesměl dotknout země. Někdy jej možná hráči dokonce prohazovali kamenným kruhem umístěným uprostřed hřiště vysoko na zdi. Úspěšný zásah přitom znamenal okamžité vítězství. Hráči nesměli používat ruce ani chodidla, míč proto odráželi pomocí boků, ramen a kolen. V průběhu utkání se střelhbitě pohybovali po hřišti a usilovně se snažili dovést své družstvo k vítězství. Jediný chybný pohyb totiž mohl znamenat jistou smrt. o děv sT rmé sc H ody Nezaměnitelným prvkem hřišť na míčovou hru se stala schodiště, často zachycená i v mayském výtvarném umění. Jejich funkce dosud zůstává předmětem odborných diskusí. Vesměs se předpokládá, že sloužila jiné hře, nebo tvořila součást obětních obřadů, které někdy následovaly po míčovém utkání.

Podoba hřišť se za 2 700 let téměř nezměnila. Jednotlivé stavby se sice lišily velikostí, ale tvar zůstával vždy stejný. Jednalo se o obdélnou plochu, po jejíchž delších stranách se zvedaly stupňovité zdi. Největší známé hřiště o rozměrech 96,5 × 30 m najdeme ve městě Chichén Itzá.

Hráče obvykle halila jen bederní rouška doplněná o kožené chrániče hýždí, případně i kolen. Někdy se užíval proutěný pás upevněný kolem boků – ten umožňoval odrážet míč s nasazením větší síly. Při slavnostnějších příležitostech si hráči zřejmě nasazovali okázalé obřadní čelenky.