Tajemství Mayů

V Zdoba

Zdi hřišť na míčovou hru pokrývaly pestré fresky a reliéfy, které povětšinou zvěčňovaly místní památná utkání. Na dalších výjevech vidíme zástupy zajatců nebo lidské oběti. Řada těchto uměleckých děl se zachovala do současnosti, zůstávají proto zdrojem zajímavých informací ze světa Mayů.

k aučukový M íč Hrálo se s tvrdými míči z přírodní pryže z latexového mléka kaučukovníků. Velikost nebyla nijak jednotná, většinou zřejmě odpovídala dnešnímu volejbalovému míči. Ty mayské ovšem vážily asi patnáctkrát víc – odhady se pohybují kolem tří až čtyř kilogramů. Při prudším zásahu proto hráčům hrozilo zranění, ba i smrt. Podle dochovaných výjevů někdy míč nahradila lidská lebka.

k a M enné kruhy

V některých případech, zvlášť na severu mayské oblasti, měla hřiště i dva kruhy proti sobě uprostřed na zdi. Pokud se některému družstvu podařilo míč prohodit středovým otvorem, okamžitě dosáhlo vítězství. K tomuto mimořádnému výkonu však docházelo vzácně – otvor byl totiž jen nepatrně širší než míč, navíc se nacházel dost vysoko nad hřištěm (v Chichén Itzá až v šesti metrech).

o tázka života a SM rti

Hra pok-a-tok skrývala hluboký náboženský význam spjatý s jedním z nejzásadnějších mayských mýtů. Jednalo se o příběh Hrdinských dvojčat, která v této hře porazila vládce podsvětí a potom je lstí přiměla, aby si sami usekli hlavy. Míčové zápasy se jako symbolické ztvárnění cesty mezi životem a smrtí těšily velké vážnosti, dokonce Mayům sloužily k rozsouzení sporů. Někdy hra pomohla předejít válečnému konfliktu – to pak proti sobě stanuli králové znesvářených měst. Jak se dozvídáme z výzdoby na stěnách dvorců, utkání se často neobešla bez lidských obětí. Mayové leckdy proti místnímu mužstvu postavili válečné zajatce, jimž nesportovně svázali nohy. Následovala nevyhnutelná prohra –a stětí na počest bohů. Smrt však hrozila i úspěšným hráčům. Existují doklady, podle nichž Mayové zvolili jako vhodnou oběť vítězné mužstvo nebo jeho kapitána. Koneckonců, šlo o velkou poctu a po rychlém konci se nebožtíkovi otevřely brány do ráje. K obětování však zřejmě nedocházelo vždy, některé úspěšné týmy se totiž staly tehdejšími celebritami. Pravděpodobně se hrály dvě verze míčové hry. Jedna probíhala jako sportovní utkání, včetně sázek na vítěze, druhá tvořila součást posvátné tradice s následným obětováním.

Reliéf na stěně míčového dvorce zachytil lidskou oběť