ZEP2341 Sluneční soustava

VELKÁ KNIHA

SLUNEČNÍ SOUSTAVA

Obrazová encyklopedie

Planety a hvězdy v měřítku Rovníkové poloměry objektů

Merkur 2 439 km

Neptun 24 768 km

Mars 3 396 km

Uran 25 559 km

Venuše 6 051 km

Země 6 378 km

Saturn 60 268 km

Jupiter 71 492 km

Země 6 378 km

Wolf 359 Jupiter 100 000 km 71 492 km

Slunce 696 392 km

Sirius 2 Slunce (S)

V kosmickém měřítku je Země natolik malá, že ji lze považovat v podstatě za vesmírný prach. Slunce má zhruba stonásobný průměr a největší známá hvězda VY Canis Majoris jej pak překonává více než tisíckrát. Kdyby se zmíněná stálice nacházela ve středu Sluneční soustavy, dosahoval by její povrch až za dráhu Jupitera. Hvězdná perspektiva se zkrátka od lidské zásadně odlišuje.

Sirius 2S

Aldebaran 45 S

Betelgeuze 764–1 021 S

Pollux 9S

Aldebaran 45 S

Arcturus 25,4 S

Betelgeuze 764–1 021 S

Antares 680 S

Rigel 79 ± 7,4 S

μ Cephei 972 ± 228 S

VV Cephei A 1 050 S

VY Canis Majoris 1 420 ± 120 S

Velká kniha Sluneční soustava

OBSAH

Velká kniha Sluneční soustava 6

NADKUPA GALAXIÍ

80

Stáří naší planety

12

GALAXIE MLÉČNÁ DRÁHA

84

Kosmické smetí

20

SLUNEČNÍ SOUSTAVA

90

Van Allenovy pásy

Naše vesmírná adresa (Stanislav Mihulka)

Nebe nad hlavou (František Martinek)

Komplikovaný příběh (Pavel Gabzdyl)

30 SLUNCE

Hvězda mezi hvězdami

(Michal Švanda)

40 46

48 60 70

4

Pozorování a objevy

Historie objevování planet (František Martinek)

Velikosti planet

Jak stará je Země? (František Martinek)

Skládka na oběžné dráze (Tomáš Přibyl)

Radiační pásy Země

92 MARS

Po stopách života (František Martinek)

104 JUPITER

Hvězda mezi planetami (František Martinek)

Jak velké jsou planety?

MERKUR

Peklo na výsluní

114 SATURN

V království prstenců a měsíců

(František Martinek)

(František Martinek)

VENUŠE

Svět ukrytý v oblacích

124 URAN

Na mrazivé periferii

(František Martinek)

(František Martinek)

ZEMĚ

Křehký domov

(Josef Myslín)

130 NEPTUN

Poslední z oběžnic (František Martinek)

obsah

138 Vesmírné kameny

Suvenýry z kosmu (Pavel Gabzdyl)

144 Rotace planet

Jak se točí planety?

146 Magnetosféry

Magnetická pole planet (Michal Švanda)

150 Aurory

Efekty polárních září (Jan Píšala)

156 Počasí na planetách

Velké planetární bouře (Michal Švanda)

162 Duny

Vítr umělcem (František Martinek)

166 MĚSÍCE PLANET

Zmenšené světy (František Martinek)

PLUTO A TRPASLIČÍ 194 PLANETY

V říši trpaslíků (František Martinek)

202 PLANETKY

Hrozba z vesmíru? (František Martinek)

208 MALÁ KOSMICKÁ TĚLESA Právoplatní obyvatelé

210 Kentauři

Planetky u obřích planet (Pavel Koten)

214 Trojáni

Jiní průvodci Jupitera (Pavel Koten)

218 KOMETY

Obávané i obdivované (Pavel Koten)

226 Významné komety

Proslavené vlasatice (František Martinek)

176 MĚSÍC

Náš dobrý známý (Pavel Gabzdyl)

186 Obyvatelné světy

Kde hledat život (František Martinek)

192 Mimozemské oceány Světy plné vody

230 Krátery na planetách

Svědkové dávných kolizí (Vladimír Socha)

236 BUDOUCNOST

Osud vesmírného domova (Michal Švanda)

244 Slovníček 246 Rejstřík

5

Velká kniha Sluneční soustava

SLUNEČNÍ SOUSTAVA Komplikovaný příběh

Slunce, pár planet a jejich měsíců? Ve skutečnosti je náš domovský systém mnohem komplikovanější. Kromě velkých a často velmi zvláštních světů totiž obsahuje desítky početných skupin menších těles, jež se navzájem ovlivňují. Jejich výzkum nám pak umožňuje vytvářet stále přesnější obraz vzniku a vývoje Sluneční soustavy

20

náš solární systém

21

Velká kniha Sluneční soustava

Efekty polárních září Polární záře jsou jako vzácné lanýže, přinejmenším pro obyvatele žijící mimo polární končiny: Téměř každý o nich už slyšel, řada lidí dokonce ví, kde je hledat a jak by měly vypadat, ale málokdo je opravdu viděl na vlastní oči

P

okud chcete magický světelný jev zahlédnout, nestačí být pouze ve správný čas na správném místě – musíte mít i štěstí. Pokud to ovšem klapne, pravděpodobně oněmíte úžasem…

Pro našince představují polární záře neboli aurory skutečně oříšek. I když v České republice nezůstáváme s jejich pozorováním úplně bez šance (viz Záře nad Českem), přece jen je lepší za nimi vycestovat – ideálně do severních či jižních polárních oblastí, kde je pravděpodobnost jejich spatření největší, a navíc tam bývají i nejvýraznější.

150

Pod náporem energie Budeme-li pátrat po kořenech polárních září, čeká nás opravdu dlouhá cesta – přibližně 150 milionů kilometrů.

Právě v uvedené vzdálenosti od Země se nachází jejich původce, Slunce. Naše hvězda už přes čtyři a půl miliardy let zaplavuje celou soustavu nejen intenzivním zářením napříč elektromagnetickým spektrem, ale i pestrou směsicí elementárních částic.

Ve svrchní vrstvě sluneční atmosféry, tzv. koróně, se zmíněné částice urychlují na 400–700 kilometrů za sekundu

aurory

řečeno jde o procesy spojené s rekonexí neboli přepojením magnetických silokřivek nejen na úrovni sluneční koróny, ale i ve vrstvách pod ní, tedy v chromosféře a fotosféře. Rovněž v uvedeném případě se uvolní velké množství energie ve formě elektromagnetického záření i urychlených částic. Často však nezůstane jen u toho.

Vedlejším produktem erupce se může stát vyvržený oblak plazmatu s tzv. vmrzlým magnetickým polem, který se vydá na cestu meziplanetárním prostorem. Podstatné je, že ve srovnání s běžným slunečním větrem v něm hustota částic dosahuje asi 10 000krát vyšší hodnoty. Plazmové oblaky jsou také rychlejší a za sekundu urazí až 1 500 kilometrů.

Představuje-li výsledek sluneční erupce rovněž plazmový oblak, jedná se o tzv. koronální výron hmoty, známý pod anglickou zkratkou CME neboli coronal mass ejection.

Deštník pro Zemi Tím však celá anabáze polárních září teprve začíná. Dejme tomu, že pozemským pozorovatelům přeje štěstí a plazmový oblak se řítí směrem k modré planetě. Jak už zaznělo, tvoří jej nabité částice, a navíc s sebou nese vmrzlé magnetické pole. Jenže své vlastní, přibližně dipólové magnetické pole má i Země, přičemž severní a jižní magnetický pól se shodou okolností nacházejí poblíž jižního a severního geografického pólu. V blízkosti planety tudíž plazmový oblak neputuje náhodně, ale jeho chování silně ovlivňuje zemská magnetosféra.

Pokud bychom vše pozorovali s velkým odstupem z vesmíru, měli bychom pocit, že jak běžný sluneční vítr, tak plazmové oblaky Zemi v podstatě obtékají. Její magnetické pole se chová jako štít, který nás před vlivem nabitých slunečních částic chrání. Neobejde se to však bez následků.

Na denní, ke Slunci přivrácené straně je totiž zemská magnetosféra silně stlačená a má asi pětkrát větší průměr než planeta. Naopak na odvrácené straně se za Zemí táhne magnetický ohon v délce 100 zemských průměrů.

Magnetosféra představuje vysoce účinný štít, přesto není stoprocentní. Řadu slunečních částic totiž

Aurorální ovál v okolí jižního magnetického pólu Země

a následně se vydávají do meziplanetárního prostoru.

Astronomové je docela přiléhavě označují jako sluneční vítr.

Jeho součást tvoří záporně nabité elektrony i kladně nabité protony či jádra atomů helia – částice alfa. V blízkosti Země pak dosahuje hustota slunečního větru několika částic v jednom centimetru krychlovém.

Existují však i další způsoby, jak se horký ionizovaný plyn tvořící svrchní vrstvy Slunce, tzv. plazma, dostává daleko do naší soustavy. Souvisí to s mimořádnými ději, které astronomové označují jako erupce. Zjednodušeně

151