Co to máš zase na sobě?

Co to máš zase na sobě?

Jak spolu komunikují matky a dcery Encyklopedie moderní ženy

obal_matky_03.indd 1

KATALOGOVÉ ČÍSLO:

RANDOM HOUSE

ZONER software, s.r.o.

Nové sady 18, 602 00 Brno tel.: 532 190 883 fax: 543 257 245 e-mail: knihy@zoner.cz http://www.zonerpress.cz

250 KČ ZR611

ISBN 80-86815-44-7

9 7 8 8 0 8 6 8 1 5 4 4 2

Deborah Tannen

si gn .c z

DOPORUČENÁ CENA:

Jak spolu komunikují matky a dcery

© Pa ve l D u f e k – d u f d e

Pavel Kristián Deborah Tannen působí na ústavu lingvistiky Georgetownské univerzity, kde je jednou z pouhých dvou pracovníků, kteří na filosofické fakultě dosáhli titulu profesora.

Její kniha Ty mi prostě nerozumíš: Jak spolu mluví ženy a muži, které se jen v USA prodalo přes dva miliony výtisků a byla přeložena do devětadvaceti jazyků, patřila podle žebříčku New York Times tři roky mezi bestsellery a osm měsíců byla dokonce nejprodávanější knihou. Kniha Co to máš zase na sobě? je v pořadí její dvacátá.

Co to máš zase na sobě?

Co to máš zase na sobě?

Možná jste již někdy hledala knihu, která by byla napsána právě pro Vás, knihu, která by dokázala odpovědět, poradit, nebo třeba jenom pobavit tehdy, kdy to jako žena potřebujete.

V nové knižní řadě Encyklopedie moderní ženy bychom Vám rádi představili knihy nejrůznějších žánrů a témat, od knih s vážnější problematikou, jakou jsou partnerské vztahy, výchova dětí nebo zdraví a výživa, přes publikace věnované Vaší kariéře, rozvoji osobnosti a vzdělávání, až po zábavu, koníčky a trávení volného času.

Vybíráme pro Vás nejlepší knihy světové produkce i knihy domácích autorů a autorek. Chtěli bychom Vám představovat knihy, které Vás zaujmou, potěší, poučí i pobaví. Rádi využijeme i Vaše podněty a uvítáme Vaše názory, doporučení i kritické poznámky k vydaným knihám. Pro kontakt s námi využijte níže uvedenou adresu vydavatelství.

Jednou ze specialit, kterou bychom Vás v knihách chtěli potěšit, jsou „kmotři a kmotry“. V každé publikaci bychom rádi věnovali – větší nebo menší – prostor některé ze známých český osobností.

Chceme Vám přinášet knihy se zajímavou problematikou a věříme, že byť i několik málo úvodních slov může být často tím prvním krůčkem, který by Vás mohl povzbudit k přečtení knihy. Je mou milou poviností poděkovat skvělé herečce Květě Fialové za věnování do této knihy naší nové ediční řady.

Za vydavatelství Zoner Press Vám přeji příjemné čtení.

„Moje dcery mi dokážou v milisekundě zkazit náladu,“ říká žena, jejímž dcerám je okolo třiceti.

Jiná žena mi vypráví: „Někdy telefonuji s mámou a všechno je v pohodě, ale pak najednou řekne něco, co mě tak vytočí, že prostě zavěsím. Později nemůžu uvěřit tomu, že jsem to udělala. Nikomu jinému bych nezavěsila.“ Ale slýchávám i postřehy jako: „Nikdo mě nedokáže tak podpořit a povzbudit jako moje matka. Vždycky je na mé straně.“ A od matky dospělé dcery: „Mám obrovské štěstí, že jsme si s dcerou tak blízké, tím víc, že jsem se svojí matkou tak blízký vztah neměla. Velmi si toho cením.“ Matky a dcery mají za sebou dlouhou historii – v případě dcery celý život – která obsahuje celý život rozhovorů. Mohou se smát stejným vtipům, mluvit stejným tempem a přesně vědět, co ta druhá myslí, jakmile vysloví jedno nebo dvě slova.

Sdílení tohoto konverzačního vesmíru může přinášet velké potěšení. Pokud ale jiné stránky řeči té druhé lezou na nervy, obě jsou si jich také velmi dobře vědomy. Je to jako poslouchat rádio věčně naladěné na stejnou stanici, obě vědí, co přijde, když uslyší jistý druh poznámky, známý tón hlasu, určitý rytmus. Pokud jedna předpokládá, že po té poznámce, rytmu, přijde něco, co se jí nebude líbit, rozčílí se už předem.

Rozhovor může být najednou velmi napjatý nebo se rovnou změní v hádku – stejnou hádku jako již mnohokrát předtím. To špatné rozhlasové drama už je obě dvě unavuje, ale nemají tu moc ani se pokusit přeladit stanici – ladicí knoflík je navždy zaseknutý.

Deborah Tannen

Deborah Tannen

Encyklopedie moderní ženy

7.12.2006 16:25:38

Co to máš zase na sobě?

Jak spolu komunikují matky a dcery Deborah Tannen

You’re wearing that?

Understanding Mothers and Daughters in Conversation

Encyklopedie moderní ženy

You’re Wearing That? Understanding Mothers and Daughters in Conversation Copyright © 2006 by Deborah Tannen Published in the United States by Random House, an imprint of The Random House Publishing Group, a division of Random House, Inc., New York.

Random House and colophon are registered trademarks of Random House, Inc. All rights reserved. No part of this publication may be reproduced, stored in a retrieval systém, or transmitted, in any form or by any means, electronic or mechanical, by photocopying, recording or otherwise, without prior permission in writing from the publisher.

Co to máš zase na sobě? Jak spolu komunikují matky a dcery.

Deborah Tannen Copyright © ZONER software, s. r. o.

Vydání první v roce 2006. Všechna práva vyhrazena.

Zoner Press KATALOGOVÉ ČÍSLO: ZR611

ZONER software, s. r. o.

Nové sady 18, 602 00 Brno http://www.zonerpress.cz Šéfredaktor: Ing. Pavel Kristián Odpovědný redaktor: Mgr. Bohdana Borková DTP: Petr Autrata © Překlad: Šárka Tomancová © Obálka: Pavel Dufek 2006 – dufdesign.cz Informace, které jsou v této knize zveřejněny, mohou být chráněny jako patent. Jména produktů byla uvedena bez záruky jejich volného použití. Při tvorbě textů a vyobrazení bylo sice postupováno s maximální péčí, ale přesto nelze zcela vyloučit možnost výskytu chyb.

Vydavatelé a autoři nepřebírají právní odpovědnost ani žádnou jinou záruku za použití chybných údajů a z toho vyplývajících důsledků.

Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být reprodukována ani distribuována žádným způsobem ani prostředkem, ani reprodukována v databázi či na jiném záznamovém prostředku či v jiném systému bez výslovného svolení vydavatele s výjimkou zveřejnění krátkých částí textu pro potřeby recenzí.

Dotazy týkající se distribuce směřujte na:

Zoner Press ZONER software, s. r. o.

Nové sady 18, 602 00 Brno tel.: 532 190 883, fax: 543 257 245 e-mail: knihy@zoner.cz www.zonerpress.cz

ISBN: 80-86815-44-7

Věnováno památce mé matky narozené jako Dina Rosin Minsk, Rusko 3. května 1911 zemřelé jako Dorothy Tannen USA 24. července 2004

5

6

Co to máš zase na sobě?

Obsah Úvod 1 Můžeme si promluvit?

Rozhovor mezi matkou a dcerou

17

2 Moje matka, moje vlasy 39 Starost a kritika 3 Neodháněj mě!

Jak je důležité být ženou

67

4 Je přesně jako já, vůbec není jako já 89 Kde končíš a kde já začínám?

5 Zastav!

Ukonči ten rozhovor, chci vystoupit 6 Hledá se matka! ...popis práce?

113

135

7 Nejlepší kamarádky – úhlavní nepřátelé 157 Chůze po odvrácené straně 8 „Mami … brb.“ Jak naše vztahy ovlivňuje internet

185

9 Směs důvěrnosti a nezávislosti 209 Nové způsoby mluvení Doslov

Poděkování O autorce Poznámky Literatura

233

237

239 241 249

Redakční příloha Internetové zkratky a symboly

253

7

Matka je nejdůležitější v mém životě.

Semínko, která zasela, vyklíčilo v mém žití a o to semínko se starám.

Matka mi prošlapala cestu a já tu cestu prošlapávám dál pro svoji dceru.

Květa Fialová

10

Co to máš zase na sobě?

Úvod

Jsou to ty nejlepší rozhovory, jsou to ty nejhorší rozhovory. Konverzace mezi matkou a dcerou může být obojí: výrok naší dcery či matky může mnohem více pomoci i mnohem více ublížit než tentýž výrok z úst někoho jiného. Vztah mezi matkou a dcerou je doslova „matkou všech vztahů“. Je to jeden z nejsilnějších vztahů v životě ženy, je zdrojem nejhlubší lásky i zloby – dokonce i nenávisti – který žena v životě pozná. Staví nás tváří v tvář odrazu sebe sama a nutí nás čelit základním otázkám o tom, kdo jsme, kým chceme být, jaký máme vztah k ostatním uvnitř i mimo svou rodinu.

Vztah matky a dcery má nadále moc nad naším životem – nad dcerou i dlouho poté, co vyroste, a dokonce i poté, co je matka dávno pryč, nad matkou dlouho poté, co se dcera stala dospělou a většinou i sama matkou. Slova, vyměněná mezi matkou a dcerou v daném momentě nebo v minulosti, mohou mít velkou váhu. V knize Ty mi prostě nerozuÚvod

11

12

míš (You Just Don’t Understand) jsem objasnila, že muži a ženy si ze vzájemné konverzace odnášejí naprosto rozdílné názory na to, co bylo řečeno a co tím kdo myslel. Totéž platí pro rozhovor matky a dospělé dcery, ačkoliv obě jsou ženy a v mnoha ohledech mluví týmž jazykem – vlastně je to proto, že obě jsou ženy a v mnoha ohledech mluví týmž jazykem: jazykem, v němž neustále vymezujeme hranice důvěrnosti a blízkosti, ale i moci a odstupu. Zlepšení komunikace mezi matkou a dcerou, stejně jako překonávání překážek v komunikaci mezi mužem a ženou, vyžaduje především pochopení a schopnost posoudit situaci z pozice toho druhého. V této knize nabízím pochopení, stejně jako konkrétní návrhy ke zlepšení komunikace mezi matkou a dcerou, a tím i jejich vztahu.

V každém vztahu, v každém rozhovoru musíme najít způsob, jak si být tak blízké, jak jen chceme (a ne víc), aniž by se blízkost stala dotěrnou či ohrožovala naši svobodu a pocit, že máme kontrolu nad svým životem. V tomto je vztah matky a dcery podobný všem ostatním vztahům. Kombinuje nejhlubší pouto a povzbudivou blízkost na jedné straně s únavným bojem o nadvládu na straně druhé. Máme tendenci přeceňovat moc té druhé a zároveň podceňovat svou vlastní. Obě také chceme být akceptovány takové, jaké jsme, přičemž tu druhou vidíme tak, jak samy chceme, případně máme dojem, že nesplňuje naše očekávání. Ženy touží po příjemném rozhovoru s matkou nebo dospělou dcerou, někdy aby posílily už tak výborný vztah, jindy aby se vymanily z kolotoče nedorozumění, který může v mžiku změnit vlídnou konverzaci ve zraňující nebo zuřivou. Obě chceme maximalizovat dar porozumění a důvěry a zároveň minimalizovat nevyhnutelné křivdy, které s sebou přináší každý blízký vztah, ale právě v tomto mohou být obzvlášť silné.

Co to máš zase na sobě? vychází z mé minulé knihy v podstatě stejně, jako Ty mi prostě nerozumíš vycházela z té před ní. Moje první kniha pro širokou veřejnost Tak jsem to nemyslela! (That’s Not What I Meant!) představila mé pojetí konverzačního stylu a objasnila jeho moc v každém ohledu každodenního života. Z deseti kapitol knihy si nejvíc pozornosti a největší ohlas vysloužila kapitola věnovaná konverzaci mezi mužem a ženou. To mě přimělo zaměřit své bádání na téma mužské a ženské komunikace a napsat knihu Ty mi prostě nerozumíš: jak spolu mluví ženy a muži. Obdobně si z devíti kapitol knihy o rodinných vztazích Říkám ti Co to máš zase na sobě?

to, protože tě miluji (I Only Say This Because I Love You) vysloužila nejvíce pozornosti kapitola „Pořád jsem tvoje matka“ a čtenáře nejvíce zaujaly ty části knihy, které se věnovaly složitým vztahům mezi matkami a dospělými dcerami. Povzbuzena tímto ohlasem a také svou touhou přijít na kloub vývoji vztahu se svou vlastní matkou jsem zaměřila svůj průzkum na konverzaci mezi matkami a dcerami a snažila se hlouběji ponořit do tohoto ojediněle intenzivního vztahu – vztahu, který vyvolává silné emoce i dlouho poté, co zdánlivě přestal být středem našeho osobního života.

Hodně z toho, co uvádím o konverzaci matky a dcery, platí i o rozhovoru mezi matkou a synem, otcem a dcerou a otcem a synem. Tím, že jsem se zaměřila na dcery a matky, to nepopírám. Neprováděla jsem srovnávací studii. Jako profesorka lingvistiky se specializací na sociolingvistiku používám při své práci případovou studii. Ve smyslu „lingvistické“ stránky sociolingvistiky opírám svá zjištění o podrobnou analýzu zaznamenaných rozhovorů. S ohledem na „sociální“ stránku analyzuji také rozhovory, kterých jsem se účastnila nebo je zaslechla, stejně jako se někteří sociologové nebo antropologové – nebo spisovatelé – stávají pozorovateli a analytiky dění kolem sebe. Mnoho uvedených příkladů jsou rekonstrukce událostí, kterých jsem byla součástí, zaslechla je nebo mi je někdo vyprávěl. Možným zdrojem ilustrativního příkladu je každá konverzace s lidmi známými i cizími, na kterou narazím, a také jsou to ženy, které zjistily téma mého průzkumu a nabídly své vlastní zkušenosti. Základem mého průzkumu je však důkladný rozbor přepisů zaznamenaných rozhovorů. V této knize také analyzuji doslovné přepisy rozhovorů, jak byly pořízeny studentkami v mých kurzech v souvislosti s písemnými úkoly, které odevzdávaly jako součást své celoroční práce a poskytly mi souhlas s jejich použitím.

Také jsem se domluvila na cílenějších debatách – můžeme jim říkat rozhovory – s mými známými a jejich známými, abych se dozvěděla podrobnosti o jejich zkušenostech s matkami a dcerami. Kdykoliv jsem s někým mluvila osobně, rozhovor jsem si nahrávala a nechala jej přepsat, když jsem s někým telefonovala, používala jsem sluchátka a při hovoru si dělala poznámky, a pokud jsme si posílaly e-maily, vytiskla jsem si je. V mnoha případech jsem mluvila s matkou a nezávisle na tom pak Úvod

13

14

s dcerou, nebo naopak. Ve dvou případech jsem mluvila se skupinou žen u společné večeře, kterou uspořádala má známá a velkoryse pozvala i své kamarádky, které jsem neznala. Rozhovorů (v podstatě debat, protože jsem nepokládala předem připravené otázky) se účastnily ženy různého věku, rasy a etnických skupin. Nesnažila jsem se však generalizovat jednotlivé skupiny, takže neuvádím rasu nebo etnickou příslušnost žen, jejichž zážitky uvádím, ačkoliv mnoho předložených příkladů pochází od bělošek, černošek i asiatek, ostatně také od hluchých i slyšících, žen heterosexuálních i lesbiček.

Každý použitý příklad je uveden se souhlasem osoby, která jej poskytla. Aby se mnou lidé mluvili otevřeně, a také v zájmu cti (využívání mých studentů, přátel a rodiny coby zdrojů by se jinak zdálo poněkud vydřidušské), vždycky lidem objasním, jak hodlám s jejich zážitky nakládat, abych se ujistila, že jsem je správně pochopila a ujasnila si, jestli mohu uvádět jejich jména nebo pseudonym. Pseudonym je vždy jen křestní jméno, pokud uvádím zdroj příkladu, pak používám jméno i příjmení.

Analýzy uvedených příkladů se zakládají na odhalení podstaty věci a koncepci, kterou jsem rozvinula za více než čtvrtstoletí od doby, kdy jsem získala doktorát z lingvistiky na Kalifornské univerzitě v Berkeley a kdy jsem prováděla akademický průzkum.

Všechny koncepce, které tady uvádím, spolu s vysvětlením metod mého průzkumu jsou detailněji popsány v akademických publikacích.

(Kdo má zájem, najde další odkazy na mé internetové stránce www. deborahtannen.com.)

Když se mě někdo zeptá, proč jsem se rozhodla psát pro širokou veřejnost namísto akademických článků a knih, obvykle odpovídám: „Chtěla jsem psát knihy, které by si mohla přečíst i moje matka.“ Když říkám „moje matka“, symbolizuje to běžného čtenáře, který by si nikdy nevybral odbornou knihu, jakkoliv by bylo její téma zajímavé. „Moje matka“ však také představuje moji matku. Osobu, která je do jisté míry prvním kritikem všech mých výkonů, hlavní porotce všech mých činů.

To, že má matka zemřela, když jsem tuto knihu psala, mi v mnoha směrech zkomplikovalo práci, ale také ji to učinilo naléhavější. Kniha mi umožnila vzdát čest její památce a také mě přiměla prozkoumat ten Co to máš zase na sobě?

1 Můžeme si promluvit?

Rozhovor mezi matkou a dcerou

„Moje dcery mi dokážou v milisekundě zkazit náladu,“ říká žena, jejímž dcerám je okolo třiceti. Jiná žena mi vypráví: „Někdy telefonuji s mámou a všechno je v pohodě, ale pak najednou řekne něco, co mě tak vytočí, že prostě zavěsím. Později nemůžu uvěřit tomu, že jsem to udělala. Nikomu jinému bych nezavěsila.“ Ale slýchávám i postřehy jako: „Nikdo mě nedokáže tak podpořit a povzbudit jako moje matka. Vždycky je na mé straně.“ A od matky dospělé dcery: „Mám obrovské štěstí, že jsme si s dcerou tak blízké, tím víc, že jsem se svojí matkou tak blízký vztah neměla. Velmi si toho cením, je to příjemné.“ Matka a dcera pro sebe navzájem představují významný zdroj útěchy, ale i trápení. Mluvíme spolu lepším i horším způsobem než s kýmkoliv jiným. A tyto extrémy se vzájemně střídají v tomtéž vztahu matka – dcera. V nemocnici, kde byla ke konci života jejich matka, spolu jely Můžeme si promluvit?

17

výtahem dvě sestry. „Jak se budeš cítit, až tady nebude?“ zeptala se jedna. Její sestra odpověděla, „Jedna část mne říká, jak to přežiju? Ta druhá říká bim bam, čarodějnice je mrtvá.“ Ta část dcery, která říká „jak to přežiju?“, vyjadřuje hluboké pojítko: nutkání mluvit s matkou může být instinktivní, téměř tělesná touha, ať už žije v sousedství, na opačném konci republiky, v jiném státě, anebo už nežije. Ale ta část, která vidí matku jako podlou čarodějnici – škodolibou ježibabu s magickými schopnostmi – odráží to, jak vybuchneme vzteky, když nám ublíží odmítnutím, vyjádřením nesouhlasu nebo tím, jak s námi pořád zachází jako s malým dítětem. Americká kultura stejně jako jednotlivci si v každodenním životě matku romantizují a démonizují. Poletujeme mezi „Za vše, čeho jsem kdy dosáhla, vděčím své matce“ a „Za všechny problémy v mém životě může moje matka“. Obě mínění jsou zapříčiněna silnými emocemi. Byla jsem ohromena tím, kolik žen mi v e-mailech, ve kterých mi vyprávěly o svých matkách, psalo „když tohle píšu, musím plakat“. Žena coby matka se potýká s podobnými rozpory. Snadno ji může pohltit směsice obdivu, který pociťuje ke své dospělé dceři, a pocitu odpovědnosti za její blaho. Vyrovnat se tomu může jen bolest, kterou pociťuje, když se snaží pomoci nebo jen zůstat v kontaktu, ale je odmítnuta či dokonce za své vměšování podrobena zdrcující kritice. Samotný fakt, že tyto výkyvy pokračují i poté, co její dcera dávno dospěla, je překvapením, a ne zrovna příjemným. Žena kolem šedesátky to vyjádřila takto: „Vždycky jsem si myslela, že až bude dcera dospělá, bude po problémech. Budeme kamarádky, budeme si to užívat. Ale pak zjistíte, že stárnete, přijdou různé bolesti, a pak ještě ke všemu všelijaké komplikace s dcerou. Je to smutné.“

Malá jiskřička, velký výbuch Ještě smutnější – a překvapující – je, jak i drobná a zdánlivě nevinná poznámka může zranit city nebo způsobit hádku. Tady je příklad od studentky jednoho z mých kurzů Kathryn Ann Harrisonové.

18

Co to máš zase na sobě?

„Ty chceš ta rajčata krájet na čtvrtky?“ zaslechla Kathryn při přípravě salátu svou matku. Kathryn ztuhla a zrychlil se jí tep. „No, chtěla jsem,“ odpověděla. Matka odvětila: „Aha, dobře“, ale tón v jejím hlase a výraz ve tváři přinutil Kathryn, aby se zeptala: „To je špatně?“ „Ne, ne,“ opáčila matka. „Jenom že já osobně bych je nakrájela na kolečka.“ Reakce Kathryn byla stručná: „Fajn.“ Když však krájela rajčata – na kolečka – říkala si, copak nemůžu nic udělat, aniž by mi moje matka dávala najevo, že bych to měla dělat jinak?

Vsadila bych se, že Kathrynina matka se prostě zeptala na krájení rajčat. Existuje vůbec něco bezvýznamnějšího? Její dcera se však nasupila, protože slyšela skrytý smysl „Nevíš, co děláš. Já to vím líp.“ Jestliže dcera naštvaně, nebo dokonce vztekle reaguje na drobné, zdánlivě nevinné poznámky, matka začne mít pocit, že se pohybuje po tenkém ledě. Musí vážit každé slovo.

Matčiny otázky a poznámky, které mohou budit dojem, že by dcera měla dělat věci jinak, mohou vyvolat nepřiměřenou reakci, protože upozorňují na jeden ze zásadních hlavolamů ve vztahu matka – dcera: dvojsečnost blízkosti a nadvlády. Mnoho matek má ke svým dcerám tak blízko, jak jen to je možné.

Taková důvěrnost však s sebou vždycky nese potřebu, vlastně přání přemýšlet nad tím, jak naše činy ovlivní druhou osobu, z čehož může pramenit pocit, že svůj vlastní život už neovládáme. Jakékoliv slovo nebo krok, zamýšlené v duchu sblížení, mohou být pochopeny jako náznak, že se nás druhá osoba snaží ovládat. Tato dvojsečnost se jasně projevila v postřehu jedné ženy: „Moje dcera mi telefonovala každý den,“ vypráví. „Byla jsem ráda. Ale pak přestala. Chápu to. Vdala se, nemá čas, měla pocit, že musí povolit pouta. Chápu to, ale přesto mi ty telefonáty chybí.“ Dvojsečnost blízkosti a kontroly se zrcadlí ve frázi „povolit pouta“. Slovo „pouta“ evokuje spojení „těsné pouto“, ale také „spoutání“, být svázaný, nebýt volný.

A ještě existuje další důvod, proč i drobná poznámka nebo návrh mohou jít na nervy: mohou působit jako vyslovení nedůvěry. Je to nepříjemné od kohokoliv, ale když přijdou od osoby, na jejímž názoru záleží nejvíc – od matky – pak je to obzvlášť bolestivé.

Můžeme si promluvit?

19

Jakkoliv se to matce může zdát podivné, i ta nejmenší poznámka může zaostřit na velký otazník, který visí nad téměř každou konverzací mezi matkou a dcerou: Vidíš mě takovou, jaká jsem? A je to, jaká jsem, v pořádku?

Když se zdá, že matčiny poznámky vůči dceři (případně dceřiny poznámky vůči matce) odpovídají na tyto otázky kladně, je to naprosto uklidňující, celý svět je v pořádku.

Když však její slova naznačují, že odpověď je nebo bz mohla být „ne“, že s naším počínáním není něco v pořádku, pak dcera (a později v životě matka) může mít pocit, že se jí začíná chvět půda pod nohama. Začne pochybovat o tom, jestli všechno, co dělá, a tedy i ona sama je v pořádku.

Nechceš jít takhle oblečená, že ne?

Loraine trávila týden na návštěvě u své matky, která žije v penzionu pro seniory. Večer se chystaly sejít na večeři do jídelny. Když Loraine mířila ke dveřím, její matka zaváhala. Prohlédla si dceru od hlavy až k patě a zeptala se: „Nechceš jít takhle oblečená, že ne?“ „Proč ne?“ zvednul se Loraine krevní tlak. „Co je na tom špatného?“ „Víš, tady se lidé snaží k večeři oblékat hezky, to je všechno,“ vysvětlila jí matka, přičemž svou dceru dál urážela, když jí naznačovala, že není hezky oblečená.

Matčiny negativní otázky byly Loraine vždycky proti srsti, protože to samozřejmě vůbec nebyly otázky. „Proč vždycky odsuzuješ moje oblečení?“ zeptala se.

Nato se na ni matka podívala tak ublíženým pohledem, jako by Loraine byla ten hulvát. „Neodsuzuji,“ protestovala. „Jen mě napadlo, že by sis možná chtěla obléct něco jiného.“ Pochopit rozdíl mezi tím, co Loraine slyšela, a tím, co její matka řekla, znamená rozlišit mezi sdělením a jeho skrytým významem. Když řekla „Neodsuzuji“, Lorainina matka měla na mysli sdělení, doslovný 20

Co to máš zase na sobě?

význam slov, která vyřkla. Nesouhlas, který slyšela Loraine, byl skrytým významem – to znamená ukrytý pod matčinými slovy. Význam všeho, co vyslovíme, má tyto dvě roviny. Význam sdělení leží ve slovníkových definicích slov. Na tom se většinou všichni shodneme. Už se však neshodneme na způsobu interpretace slov, protože ta tkví ve skrytém významu – význam se skládá ze způsobu, jak je něco řečeno, nebo i ze samotného faktu, že je to vůbec vyřčeno. Emotivní reakce často vyvolává právě skrytý význam.

Když Lorainina matka řekla „Neodsuzuji“, odvolávala se na doslovný význam, schovávala se za sdělení samotné a přijala zodpovědnost jen za doslovný význam svých slov. Když se odvoláváme na doslovný význam, vyřešit spor je složité, protože se nakonec dohadujeme o významu sdělení, ačkoliv vás vlastně vytočilo skryté sdělení. Není to tak, že by některé výroky obsahovaly skrytá sdělení a významy a jiné nikoliv. Všechno, co řekneme, v sobě má skryté sdělení, které naznačuje, jak si mají lidé naše slova vyložit: Myslí to vážně, nebo je to vtip? Obtěžuje jej to, nebo je to dobrá vůle? Většinou si skrytá sdělení vyměňujeme a vysvětlujeme bez povšimnutí, neboť mluvčí a posluchač se na významu shodnou. Pouze tehdy, když skrytý význam, který mluvčí zamýšlí – nebo přiznává – neodpovídá tomu, který posluchač přijímá, si jej všimneme a věnujeme mu pozornost.

Když si Loraine vyložila matčinu otázku jako známku nesouhlasu, vycházela z předchozích rozhovorů. Nesčetněkrát, ať už při této návštěvě nebo předchozích, slyšela svou matku říkat: „Co to máš zase na sobě?“ V tom je ten zakopaný pes. Cokoliv je vyřčeno mezi matkou a dcerou, může potěšit srdce, ale i zvednout mandle. Jejich vzájemné rozhovory mají dlouhou historii, sahající doslova k počátkům dceřina života. Cokoliv tedy některá z nás v určitý moment řekne, nabírá význam nejen z právě vyřčených slov, ale ze všech vzájemných rozhovorů v minulosti. Platí to v kladném i záporném smyslu. Začneme od sebe navzájem očekávat jistý typ reakcí a to, co slyšíme, jsme připraveny vyložit si ve známém duchu.

Dokonce i dar, gesto, jehož vzkaz je jasný – sblížení – může nést skrytý vzkaz kritiky v kontextu konverzace, která se odehrála v minulosti.

Když dcera daruje matce umělkyni dárkový poukaz do nóbl obchodu Můžeme si promluvit?

21

3 Neodháněj mě!

Jak je důležité být ženou

Poskytovala jsem novinářce rozhovor o konverzaci mezi dcerami a matkami, o tom, jak ji dokáží zpackat, jak si ubližují. Vyhrkla: „Co je to s matkami a dcerami? Proč jsou naše rozhovory tak složité, naše vztahy tak křehké? Proč jsou jiné než vztah otce a syna, otce a dcery, matky a syna?“ Musela jsem se na chvíli zamyslet, než se zrodila zřejmá odpověď: protože jsou obě ženy. A protože jsou ty ženy pro sebe navzájem tak důležité, všechny výhody a záludnosti charakterizující rozhovory dívek a žen jsou umocněné. Povídání samozřejmě hraje ve vztazích dívek a žen mnohem větší a složitější roli než mezi chlapci a muži. Vztahy dcer a matek se více než vztahy otců a synů odehrávají a uzavírají prostřednictvím povídání. Víc mluvení znamená víc příležitostí jak k opečovávání vztahu, tak i k nedorozumění a zraněným citům. Mluvení představuje mezi ženami tmel, který drží jejich vztah pohromadě – a také výbušninu, která jej může rozmetat.

Neodháněj mě!

67

Je překvapivé, že chování zvířat odpovídá našemu, ačkoliv takovou spojitost neradi přiznáváme. Podle Jamese Poolea, odborného vedoucího projektu zkoumajícího slony v parku Amboseli v Keni, sloní samice ve volné přírodě „mluví“ více než jejich samčí protějšky a také tak navazují vztahy. V e-mailu mi dr. Poole napsal: Sloní samice (ale ne samci) jsou docela „ukecané“ a v určitých situacích používají mnohohlasné nebo sborové volání (s použitím rozmanitých zvuků), které zřejmě slouží k upevnění důležitých vztahů.

Počítáme sem usmiřování mezi přáteli, vyjádření solidarity s rozhodnutím nebo plánem akce někoho jiného, projevení zájmu o potomka někoho jiného (únos, přivítání nového mláděte, porod, záchrana mláděte, reakce na ohrožení mláděte), kolektivní rozhodování či reakce na vnější hrozbu (spojení proti jiným skupinám a útok/útěk před predátory) a upevnění vazeb se spojenci během vzrušené společenské události (pozdrav, páření atd.).

Netvrdím, že chování zvířat je rovnocenné lidskému, ačkoliv mě fascinovalo Poolovo zjištění, že nejen že se sloní samice projevují více, ale že hlas používají k „upevnění“ přátelství, stejně jako často uvádím, že pro dívky a ženy je mluvení „tmelem“, který drží jejich vztah pohromadě.

Poznání, že ženy tíhnou k používání řeči k utváření a upevňování společenských vztahů, vysvětluje, proč na každou dceru, která si stěžuje: „Matka mě pořád kritizuje“, připadá matka, která si stěžuje: „Dcera mě odhání.“ Abychom pochopili, jak může povídání ve vztazích mezi ženami vést k neustálým stížnostem, začněme tím, že se podíváme na to, jak si holčičky hrají a jak se jejich použití jazyka liší od chlapečků.

68

Co to máš zase na sobě?

Mluv se mnou Žena, která má desetiletého syna a šestiletou dceru, si všimla rozdílu mezi svými dětmi, když je vypravovala na jednodenní letní kempování. „S Jasonem,“ vypráví, „je to bez problémů. Řeknu mu, které si má vzít boty, a už je venku. S Lucy je to každý den nadlouho. Povídá mi: ‚Nevím, jestli se mám v bazénu bavit s Jodie, nebo s Lisou.‘ A jede a jede – slíbila den předtím některé něco? Co si bude Jodie myslet, když si vybere Lisu?

Jak se bude cítit Lisa, když si vybere Jodie?“ Matka, zaujatá rozdílem mezi svými dětmi, se zeptala syna: „Jasone, kdo jsou ti kluci z tvého baseballového týmu?“ A Jason odpověděl: „Já je, mami, neznám. Ale rád s nimi hraju, protože vyhráváme!“ Zeptala jsem se té ženy: „Co když Jason jde plavat a musí si vybrat kamaráda?“ „Jednoho si vybere,“ řekla. „Není to problém. Nevykládá mi o tom. A od Lucy podobné věci slýchám každý den, bez ohledu na to, co má v plánu.“ Lucy a Jason nejsou výjimky. Badatelé, kteří zkoumají děti při hraní, zaznamenali, že dívky a chlapci se v tomto směru liší. Společenský život dívek se většinou soustřeďuje na nejlepší kamarádku a ty si nejlepší kamarádství měří povídáním. Naučí se tak využívat jazyk ke stanovení si, jak blízké si s ostatními děvčaty chtějí být. Proto je Lucyino rozhodování ohledně výběru kamarádky tak důležité – a složité.

Na rozdíl od toho si chlapci častěji hrají ve větších skupinách a nejdůležitější je pro ně samotná činnost. Skupiny chlapců také zjevně dodržují hierarchii: chlapec dosáhne a udrží si vysoké postavení tak, že se dostane do středu zájmu a říká ostatním, co mají dělat. Chlapci tedy využívají jazyk k tomu, aby si ujasnili postavení ve skupině.

Michael Gurian, spisovatel, který často přednáší o rozdílech mezi pohlavími, rád jako příklad uvádí, že dáte-li holčičce panenku, obvykle na ni začne mluvit. Dáte-li však panenku chlapci, více než pravděpodobně začne předstírat, že je to auto nebo letadlo – nebo se bude snažit urazit jí hlavu, aby se mohl podívat dovnitř.

Podle Guriana je panenka pro chlapce objektem, se kterým může něco dělat, zatímco pro holčičku je panenka osobou, se kterou může navázat kontakt.

Neodháněj mě!

69

70

Badatelé také vypozorovali, že chlapci kombinují mluvení s fyzickou činností – nebo využívají jen fyzickou činnost – v situacích, kdy holčičky jen mluví, například když se s jiným dítětem domlouvají na hře. Jeden chlapec strčí do druhého, ten mu to oplatí a za chvilku už jsou zaměstnaní hrou. Tak to ale u holčiček nefunguje. Když se chlapeček snaží zatáhnout holčičku do hry tím, že do ní strčí, pravděpodobně od něho uteče. Tento rozdíl zachytil kreslený vtip v časopisu New Yorker: zachycoval holčičku a chlapečka, jak po sobě pokukují. Ona si myslí: „Možná bych se ho měla zeptat, jestli si se mnou nechce hrát.“ On si myslí: „Možná bych ji měl nakopnout.“ Když jsem svým studentům zadala úkol pozorovat děti při hře, vždycky si všimli, že dívky používají ke stanovení cílů mluvení, zatímco chlapci činy. Například Igor Orlovsky pracoval v dětském hracím koutku. Popisoval, co se stalo, když jednu hračku chtělo víc dětí.

Když třeba starší chlapec chtěl od mladšího rumbakoule, snažil se mu je vzít násilím. Když však rumbakoule chtěla jedna holčička od druhé, snažila se ji přesvědčit, aby hračku vyměnila za jinou, a vysvětlovala, že jiná hračka je mnohem lepší. Podobnou taktiku použila i Rebecca, čtyřletá holčička, kterou hlídala další studentka, Maria Kalogredisová.

Rebecca si ráda hrála na domácnost, kde ona byla máma a chůva zaujala roli dítěte. Maria tedy navrhla změnu: řekla, že chce být máma. Čtyřleté děvčátko, znepokojené takovým vývojem, se snažilo Marii přemluvit: „Určitě chceš být máma?“ zeptala se. „Protože když jsi dítě, je to větší zábava.“ Postupy zažité od dětství se stanou základem návyků, které v dospělosti odlišují společenský život mužů a žen. Protože obsahem ženského přátelství je povídání, mluví spolu kamarádky velmi často: každý týden nebo i denně.

Muž klidně považuje za nejlepšího kamaráda chlapíka, se kterým nemluvil několik měsíců, ne-li let. Pořád ale ví: když ho budu potřebovat, bude tady. Muž klidně hraje bowling, tenis nebo golf každý týden s někým jiným a ví jen málo o tom, co se děje v jejich soukromých životech.

Když muž oznámí, že se rozvádí, může to vypadat jako naprosté překvapení. Žena, která zjistí, že se její kamarádka rozvádí, aniž by kdy Co to máš zase na sobě?

zmínila nějaké problémy v manželství, může začít pochybovat o opravdovosti jejich přátelství, protože kamarádky si přece říkají, co se v jejich životě děje.

Vezmeme-li v úvahu význam povídání si ve vztazích mezi ženami, nepřekvapí nás četná zjištění početných studií, že matky na své děti mluvívají více než otcové a na dcery mluví více než na syny. Podle stejného vzoru se děti chovají i v dospělosti, kdy navíc dcery většinou více mluví s matkou než s otcem. Když s někým dlouze nerozmlouváte, máte méně příležitostí se navzájem sblížit – ale také méně příležitostí si to s ním rozházet.

K závazkům, které s sebou povídání nese, patří ještě mimořádná vlastnost vztahů mezi ženami, která vysvětluje některé spletitosti: ten typ rozhovorů, které spolu vedou, přináší starost o to, aby byly součástí a nebyly opomíjeny. Zvyknou si na to už jako děti při hře s ostatními holčičkami.

Velkou část holčičích rozhovorů tvoří prozrazování si tajemství. Když navzájem znají svá tajemství, znamená to, že jsou nejlepší kamarádky.

Obsah tajemství není tak důležitý jako samotný fakt, že se o ně dělí.

Vyměnit si tajemství představuje cestu k uzavření spojenectví. Holčička nemůže tajemství říct před dívkami, které nejsou kamarádky, protože její tajemství může slyšet jedině kamarádka. Takže když děvčata nemají ráda jinou holčičku, přestanou s ní mluvit a vyšachují ji ze skupiny.

Proto když se holčička nazlobí na kamarádku, často vyhrkne: „Nechci, abys přišla na moji oslavu narozenin.“ Je to strašlivá výhružka, protože odmítnutá dívenka se ocitne v izolaci. Naopak chlapci většinou dovolí si s nimi hrát i klukům, které nemají rádi nebo kteří mají ve skupině nízké postavení, ale nechovají se k nim hezky. Chlapci a muži tedy nesdílejí (nebo nechápou) citlivost dívek a žen na jakoukoliv známku opominutí. (Rozvine se u nich háklivost na náznaky ponižování nebo komandování.)

Jinými slovy, královskou mincí dívčího přátelství je začlenění a opomíjení, to první coby vzácný (ač prchavý) dar, to druhé coby krutý trest.

Vysvětluje se tím, proč velká část uspokojení z konverzace ve vztahu matka – dcera vychází z pocitu sounáležitosti a většina obav z pocitu odloučení.

Neodháněj mě!

71

5 Zastav!

Ukonči ten rozhovor, chci vystoupit

Matky a dcery mají za sebou dlouhou historii – v případě dcery celý život – která obsahuje celý život rozhovorů. Mohou se smát stejným vtipům, mluvit stejným tempem a přesně vědět, co ta druhá myslí, jakmile vysloví jedno nebo dvě slova.

Sdílení tohoto konverzačního vesmíru může přinášet velké potěšení. Pokud ale jiné stránky řeči té druhé lezou na nervy, obě jsou si jich také velmi dobře vědomy. Je to jako poslouchat rádio věčně naladěné na stejnou stanici, obě vědí, co přijde, když uslyší jistý druh poznámky, známý tón hlasu, určitý rytmus. Pokud jedna předpokládá, že po té poznámce, rytmu, přijde něco, co se jí nebude líbit, rozčílí se už předem.

Rozhovor může být najednou napjatý nebo se rovnou změní v hádku – stejnou hádku jako mnohokrát předtím. To špatné rozhlasové drama už je unavuje, ale nemají tu moc přeladit stanici – ladicí knoflík je navždy zaseknutý.

Zastav!

113

Někdy se může zdát, že dcera s matkou se účastní tajemného rituálu, kde každá hraje svou roli. Jistý muž mi líčil, že když poslouchá přítelkyni telefonovat se svou dospělou dcerou, slyší, jak nadhazuje témata (říká jim „neuralgické body“), o kterých ví, že jejich přívětivou konverzaci změní k horšímu.

Protože se ty dvě ženy milují a celkově spolu mají dobrý vztah, nakonec to téma odloží stranou a vrátí se k milému tónu, který převládal, než se dotkly neuralgického bodu. Toho muže však zajímalo, proč to jeho přítelkyně nevidí, když on ano. Řekla bych, že ji něco podněcuje ještě jednou zkusit dceru přesvědčit o svém názoru a její dceru zase něco podněcuje odpovídat obvyklým způsobem. Muž to nejspíš čeká proto, že je pozoruje zvenčí. Pokud by matky a dcery mohly vystoupit ze smyčky a pozorovat postupný vývoj, také by jasně viděly, co se děje – a viděly by i možnost, jak změnit scénář.

Hrajeme si svou písničku Model, kterého si ten muž všiml při poslouchání telefonátů své přítelkyně, se denně odehrává mezi matkami a dcerami v jejich domovech a přes telefony napříč zemí. Tady je další příklad. Cesta do práce trvá Tracy hodinu a čtvrt, ale její manžel jede do práce jen dvacet minut. Protože Tracy pracuje déle a ještě obstarává péči o děti a o dům, její matka Mona jasně vidí, že by dávalo větší smysl, kdyby Tracyina rodina bydlela blíž k jejímu pracovišti, ne k jeho.

Kdykoliv však toto téma před dcerou nadhodí, skončí to hádkou – přesto to při telefonátech stále zmiňuje. Mona si myslí, že na svou dceru dává pozor, a snaží se zabránit tomu, aby na sebe brala veškeré břímě.

Tracy má dojem, že matka nespravedlivě kritizuje její volbu, a co víc, jejího manžela; nesnáší, když musí stát mezi nimi, a nesouhlas s jejím manželem je nepřímo i nesouhlas s ní.

Podívejme se, jak se konflikt objeví a jak se stupňuje. Během rozhovoru Mona poznamená: „Jéje, zlato, zníš unaveně“, a Tracy připustí: „Jo, to taky jsem.“ Pak Mona řekne: „Víš, drahoušku, nebyla bys tak una114

Co to máš zase na sobě?

vená, kdybys nemusela tak daleko dojíždět. Zkusili jste se podívat po nějakém domě blíž k tvojí práci, jak jsme o tom mluvily?“ V Tracy to začne vřít a zopakuje matce to, co vždycky, když s tím začne: „Mami, už jsem ti to říkala. Dívali jsme se. Nemohli bychom mít tak hezký dům jako teď, kdybychom se přestěhovali blíž k městu. Kromě toho si Marty bere hodně práce domů a ten čas potřebuje. Moje práce zůstává v kanceláři.“ Nato Mona odpoví: „Tracy, bolí mě, když vidím, že upřednostňuješ Martyho potřeby před svými. Existují spousty obytných čtvrtí blíž k tvé práci a jsem si jistá, že byste tam našli dům, který byste si mohli dovolit. Nedávno jsem se dívala na nabídky a…“ Tracy jí skočí do řeči: „Já si tu dobu, co strávím v autě cestou do práce a z práce, užívám. Můžu se uvolnit a být sama se svými myšlenkami, než dojedu domů a padne na mě všechen ten tlak.“ Pak Mona řekne: „No, kdybys nemusela dojíždět tak daleko, nebyla bys doma v takovém časovém tlaku.“ Jak spolu mluví, Monu čím dál víc rozčiluje, že její dcera odmítá vylepšit svůj život, a Tracy čím dál víc rozčiluje matčina propracovaná kritika. Svoje už řekla, pomyslí si Tracy.

Tak proč to musí pořád opakovat?

Proč vlastně Mona neustále s tím tématem začínala, když věděla, že dceru naštve? A proč se do něho Tracy pokaždé zamotala? Samotnou mě to zajímá, protože jsem byla účastníkem podobných rozhovorů se svou matkou. Když se na to dívám z matčina úhlu pohledu, odhaduji, že Moninu cestu osvětluje záře naděje: nevzdává svou snahu vylepšit dceřin život, bránit ji, když se nebrání sama. Když se na matčino chování dívám z dceřina hlediska, řekla bych, že Monu pohání slepá paličatost; je si tak jistá svou pravdou, že věří, že tentokrát její dcera obrátí o sto osmdesát stupňů a uvidí matčinýma očima. Navíc si Mona zřejmě není vědoma bolesti, kterou způsobuje její nepřímý nesouhlas; nejspíš si nevšimla – nebo ji nezajímá – že se kvůli ní dcera cítí špatně. Je možné, že to byl ve skutečnosti její záměr?

Když tyto pohledy na věc sloučím, je jasné, že si matka nevšimla, že se kvůli ní dcera cítí špatně, protože se spíše soustředila na sdělení, snahu zlepšit Tracyin život než na skrytě vyjádřený nepřímý nesouhlas.

A je neúnavná, protože si připadá bezmocná: je tak evidentní, co by měla dcera udělat, ale nedokáže ji k tomu přinutit. Motor pohání také Zastav!

115

Tracyino odhodlání přimět matku, aby pochopila, že si nevybrala špatně, že se nenechává zneužívat – urážlivá domněnka obsažená v tom, co Mona považuje za obranu.

Existuje ještě další zdroj paliva pro motor tohoto konverzačního molochu, a tím je samotný rozhovor. Reakce každé z nich na poznámku té druhé vyvolá ještě dráždivější poznámku na oplátku. Když půjdeme pozpátku, Mona by nezmínila, že Tracy je kvůli dojíždění doma pod tlakem, kdyby Tracy neřekla, že cestu domů potřebuje jako jakési uklidnění před bouří. A Tracy to řekla, jen aby vyvrátila matčino přesvědčení, že dojíždění je utrpením. Proto také řekla, že její manžel potřebuje doma čas navíc, ale tato poznámka přiměla Monu pomyslet si, že Tracy upřednostňuje manželovy potřeby před svými. Mona si myslí, že zmínila Tracy potřebu se přestěhovat proto, že Tracy zněla unaveně. A Tracy se vlastně necítila až tak unavená, řekla to jen proto, aby neodporovala matčině poznámce „Zníš unaveně“.

Každý výrok byl reakcí na to, co ta druhá řekla, a zároveň vyprovokovala další odpověď – v neustálém koloběhu stupňujících se odpovědí, které se změnily v provokaci.

Vzájemně se provokující spirála Pro tuto vzájemně se provokující spirálu používám termín „komplementární schizmogeneze“. Schizma znamená rozkol, geneze znamená vznik, takže „komplementární schizmogeneze“ znamená vznik rozkolu vzájemně se provokujícím způsobem. Tento termín začal používat antropolog Gregory Bateson, aby popsal, co se stane, když se potkají různé kultury: každá reaguje na odlišnou stránku chování tím, že protichůdné chování stupňuje.

Aby tento model doložil, použil Bateson příklad hypotetické kultury, jež upřednostňuje asertivitu a dostane se do kontaktu s kulturou, která jeví známky poddajnosti. „Je pravděpodobné,“ napsal Bateson, „že povolnost bude podněcovat další asertivitu, která bude zase podněcovat další povolnost.“ 116

Co to máš zase na sobě?

Bateson také vymyslel termín „symetrická schizmogeneze“, aby popsal, co se stane, když se setkají kultury s podobným chováním: Chování obou kultur budou zdůrazněna spíše podobným než protichůdným způsobem. Aby tento postup objasnil, nastolil Bateson hypotetickou situaci, kdy obě kultury projevují známky vychloubání.

Každá strana reaguje na vychloubání druhé tím, že stupňuje svoje vlastní. Chování obou kultur je zdůrazněné, ale spíše stejným než rozdílným způsobem.

Adaptovala jsem Batesonovy termíny a představy, abych popsala, co se děje mezi mluvčími v každodenní konverzaci. Symetrická schizmogeneze by se mohla vztahovat na situaci, kdy se jedna osoba rozzlobí a zvýší hlas, a druhá na oplátku také zvýší hlas. Nakonec obě křičí, obě reagují zesílením stejného chování: zvýšením hlasu. Naopak komplementární schizmogeneze by popisovala situaci, kde se první osoba rozzlobí a zvýší hlas, a druhá osoba svůj hlas ztlumí, aby tak sdělila, že zvýšený hlas je nepřípustný. Tím první osobu naštve, protože tlumený hlas naznačuje nedostatek emocionální účasti. Mluví tedy ještě hlasitěji, čímž nutí druhou osobu mluvit stále tišeji. Nakonec jedna křičí a druhá šeptá, nebo se dokonce uchýlila k mlčení. To je komplementární schizmogeneze, protože každá z reakcí má za následek neustále se stupňující formy opačného chování.

Když v konverzaci nastane symetrická schizmogeneze, mluvčí většinou dobře vědí, co se děje. Oba používají formy mluvení, které znají a chápou. Komplementární schizmogeneze však může být matoucí.

Způsob mluvení druhé osoby vám nedává příliš smysl a váš způsob mluvení nemá ten účinek, který máte v úmyslu, nicméně vás nenapadá jiný způsob, jak se v té situaci zachovat. Je to, jako byste seděli na jednom konci houpačky a druhá osoba ze svého konce seskočila a s plesknutím vás poslala k zemi. Samozřejmě víte, kde jste přistáli, ale nejste si jistí, jak jste se tam dostali, protože to nevyplývalo z ničeho, co jste udělali. Když rozhovor ovládne komplementární schizmogeneze, slyšíte se mluvit způsobem, jaký jste rozhodně neměli v úmyslu. A nejen že vás zajímá „Proč takto mluvím?“, ale také „Jak se ze mě stala taková osoba?“.

Tyto rozhovory mohou být nesnesitelné, zvlášť když se odehrávají znovu a znovu, jako stále hrající smyčka na kazetě.

Zastav!

117

Dokolečka dokola

Existuje mnoho způsobů, jak mohou dcery a matky uvíznout v komplementární schizmogenezi. Velmi snadno se to může stát při určování hranic blízkosti a odstupu. Irene se například chce přiblížit své dceři Marge. Často jí volá, snaží se navázat ten typ rozhovoru, o kterém se domnívá, že by spolu měly vést, tak, že se ptá, co se děje v Margině životě, a vypráví jí o svých starostech: zdraví, osamělost. Marge má dojem, že matka volá až moc často, že její otázky jsou dotěrné a že mluví až moc o sobě; obzvlášť nelibě nese, když matka mluví o tom, jak je osamělá, protože Marge to nevnímá jako „sbližující povídání“, na které by mohla odpovědět „Vím, jak se cítíš“, ale slyší spíše kritický ráz: „Jsem osamělá, protože se mnou netrávíš dost času.“ V důsledku toho Marge omezuje informace, které matce dává jako odpověď na její otázky, a sama nikdy otázky nepokládá, aby matku nepodporovala v ještě zdlouhavějším povídání. Odchází od telefonu tak rychle, jak jen může, s tvrzením, že má moc práce, což koneckonců má.

Jak se jí dcera vzdaluje, Irene svou snahu o sblížení stupňuje a volá častěji, pokládá více otázek a zveličuje své zdravotní problémy, aby zvýšila své šance na reakci. To všechno Marge dohání k soustředěnější snaze o udržení odstupu ze strachu, že by ji matka překonala. Ani jedna z nich si neuvědomuje, že chování, které se jí nelíbí, je částečně reakcí na jejich vlastní chování.

Irene se její dcera zdá vzdálená; nepřijde jí na mysl, že to vzdalování se je zčásti reakce na její snahu přiblížit se. A Marge si myslí, že matka je dotěrná; nenapadne ji, že je ta dotěrnost zčásti vyprovokovaná jejím ustupováním. Obě si myslí, že reagují a ta druhá iniciuje. Ani jedna nepodezřívá viníka: komplementární schizmogenezi.

Protože se tento proces odehrává v rovině skrytého významu, je těžké jej pochopit a také je těžké najít cestu ven. Je to jen další síla, kvůli které se matka i dcera mohou cítit bezmocné, a tedy si naléhavě uvědomovat moc té druhé. Irene se cítí bezmocná, protože neví, jak překlenout propast. Marge však reaguje tak, jak reaguje, zčásti proto, že ji matčina moc snadno překoná. Pro dceru představuje matčina schopnost udělit či odepřít souhlas mohutný meč, visící nad její hlavou. Dospělé dcery si 118

Co to máš zase na sobě?

často neuvědomují, do jaké míry se zvětšila jejich vlastní moc: schopnost omezit kontakt a ovládat možnost setkat se s vnoučaty se staly stejně mohutným, na oplátku mávajícím mečem.

Neslučitelné rozdíly ve stylu Problematické rozhovory mezi členy rodiny, včetně matek a dcer, někdy pramení z rozdílu v povaze a zvycích. Jedna je pořádkumilovný fanatik, druhá je nevyléčitelně nepořádná. Jedna balí několik dní před cestou, druhá v panice pár hodin před odletem. Jedna by nevyšla k poštovní schránce bez upravených vlasů, make-upu a oblečení, druhá na sebe hodí džíny a tričko, udělá si culík a žene se na smluvený oběd.

Protože tyto odlišnosti už dříve vedly ke zklamáním a tvrdým slovům, buď matka, nebo dcera (nebo obě) se mohou snažit předejít nepříjemné reakci pomocí nepřímosti.

Paradoxně samotná nepřímost může dráždit. Právě takovou situaci popsala studentka jednoho z mých kurzů, která svou písemnou práci založila na rozhovorech, které spolu vedly její matka a babička a popsala je její matka, jíž říkám Sandra.

Sandra často čelí výzvě: její matka je pedantsky dochvilná – a také úzkostlivá – zatímco Sandřina rodina bere čas na lehkou váhu. Sandra se někdy ocitne mezi nimi a konflikt může dorůst k obrovské nespokojenosti pro obě. Kdykoliv se Sandra, její manžel a jejich dospívající děti chystají jet k matce na rodinné setkání, matka je celá rozrušená, kdy dorazí, a to záleží na tom, kdy vyrazí. Při jedné takové příležitosti se Sandra s rodinou chystala vyjet okolo jedenácté hodiny, dost brzy, protože cesta trvá asi čtyři hodiny a večeře nejspíš začne mezi pátou a šestou.

V deset ráno zvoní telefon. Celá rodina ví, kdo to zaručeně bude: Sandřina matka telefonuje, aby zjistila, kdy budou odjíždět – a aby je přesvědčila, aby vyrazili dřív.

Sandra zvedne telefon a slyší: „Ach, ahoj, Sandy!“ Matčin nenucený tón neodpovídá vznikající obavě, která, jak Sandra ví, ji dohnala k zavolání. „Musím teď na chvíli odejít, tak jsem si říkala, že bych měla zavolat, Zastav!

119

8 „Mami … brb.“ Jak naše vztahy ovlivňuje internet

Můj otec se narodil roku 1908 ve Varšavě v Polsku. V roce 1920 s matkou a sestrou emigroval do Spojených států. Otec mu zemřel, když mu byly čtyři.

Jak táta vypráví, když přišel čas jejich odjezdu, dědeček, v jehož domě žili, si jej vzal na klín, aby se s ním rozloučil. Starému muži stékaly slzy po tváři a do dlouhého bílého plnovousu. Věděl, že už vnuka nikdy neuvidí. Ani kdyby dědečkovi nevzal život holocaust, cesta do Polska na návštěvu by byla příliš nákladná a zdlouhavá, než aby se o ní dalo vůbec uvažovat. Od té doby byly jedinou formou komunikace mezi nimi dopisy, které musely podniknout stejně náročnou cestu, na kterou se vydal můj otec – a která trvala víc než měsíc. Přestože existovaly telefony, neexistovala možnost zaoceánských hovorů. Když byla zpráva opravdu naléhavá, mohly se posílat telegramy, ale ty byly krátké a mimořádné. „Mami... brb.“

185

186

V roce 1966 jsem dokončila vysokou školu, půl roku pracovala, šetřila všechny vydělané peníze a pak si koupila jednosměrnou letenku do Evropy. Skončila jsem v Řecku, kde jsem našla práci jako učitelka angličtiny. S rodiči jsem tehdy komunikovala formou tenkých modrých leteckých dopisů, které cestovaly rychleji než dopisy, které si posílal otec se svým dědečkem, ale přesto trvalo až týden, než novinky dorazily na místo určení. Ale dopisy nebyly jedinou možností, jak být ve vzájemném kontaktu.

Když jsem chtěla s rodiči mluvit, mohla jsem. Šla jsem do města na hlavní poštu, vyplnila formulář a počkala, až někdo zavolal mé jméno a ukázal na budku, ve které se zhmotnily hlasy mých rodičů. Někdy jsem čekala hodiny, než hovor spojili, až se můj plánovaný večerní telefonát stal děsivým, spánek rušícím: „Prokaž mi laskavost,“ řekla jednou matka. „Když je po půlnoci, tak nevolej.“ (Pamatuju si to, protože mě to překvapilo a trochu zranilo; měla jsem za to, že bude nadšená, až mě uslyší, bez ohledu na čas.)

V roce 1996 odjela moje sestra na rok do Izraele. Během pár týdnů si zaplatila internet a naučila se používat e-mail. Brzy se k e-mailu dostala i druhá sestra a její dcera. Do měsíce jsme všechny byly denně v kontaktu – mnohem častějším, než nám dovolovaly naše telefonáty jednou za týden (dva týdny či měsíc), když byla sestra doma ve Spojených státech.

Matka se nikdy nenaučila e-mail používat, ale otec – ve svých devadesáti – to v roce 1998 zvládl.

E-mail byl cestou, kterou jsem mu mohla říci, jak moc ho mám ráda, aniž bych zranila matčiny city, tak jako když jsem otci odpovídala na dopisy, které matka nevyhnutelně četla. E-mail mi také umožňuje rychlou komunikaci s přáteli v Řecku. Když chci slyšet jejich hlasy, zvednu telefon a zavolám jim domů nebo na mobil.

Když byl můj otec dítě ve Varšavě, měly rodiny dvě možnosti komunikace: s těmi, kdo byli ve stejné místnosti, mohli mluvit, nebo mohli poslat písemný vzkaz. (V obchodech byly telefony, ale málokdo jej měl doma.) Nejčastější byla komunikace tváří v tvář. O víkendech se chodilo na návštěvu k příbuzným, kteří vždycky žili pár ulic od sebe. Občas si lidé také psali vzkazy. Otec si vybavuje, jak jej strýček jako sedmiletého posílal doručovat vzkazy jeho přítelkyním.

Co to máš zase na sobě?

Během otcova života proměnila způsob mezilidské komunikace spousta nových technologií. Nejdřív k rozhovoru tváří v tvář přibyl coby komunikační kanál telefon. Můj kamarád Pete Becker si vzpomíná, že jeho matka telefonovala se svou matkou každý den, třebaže bydlely jen několik ulic od sebe. (Pete mi dokonce v e-mailu napsal: „Bylo to ještě před vytáčecími telefony, takže jsem mohl zavolat Mercedes, spojovatelce, a zeptat se jí, kde je máma. ‚Je u tvé babičky.‘ “) Dnes ještě pořád máme dopisy a telefony, ale také záznamníky, hlasové schránky, mobilní telefony, e-mail, instant messengery a textové zprávy.

Někdy nový prostředek jen nahradí starou funkci její novou formou. Ženy mého věku například od matek dostávaly novinové výstřižky s radami, které podporovaly to, o čem předtím spolu hovořily, nebo prostě upozorňovaly na něco zajímavého.

Dnes matky pořád posílají výstřižky, ale také přeposílají elektronické verze novinových článků, nebo dcerám posílají elektronické odkazy na stránky, které plní stejnou funkci – a dospělé dcery dělají totéž pro matky. Každý nový prostředek však také rozšiřuje a od základů mění samotnou povahu komunikace a vztahů.

Nové dary, nová rizika Dokonce i dva podobné typy komunikace mohou mít ohromně rozdílné schopnosti a důsledky vyplývající pro vztahy. Soustředím se na dva druhy elektronické komunikace, e-mail a instant messaging (IM, možnost komunikovat v podstatě okamžitě, bez prodlevy, chatovat; typickou službou je např. známé ICQ, pozn. redakce), protože jsem o nich v rozhovorech se ženami o jejich dcerách a matkách slýchala nejčastěji, přestože mnohé z nich používají i jiné prostředky, jako třeba mobilní telefony a textové zprávy.

E-mail je hodně podobný dopisu, jen rychlejší. Odesilatel jej napíše, když má čas a chuť, stejně jako dopis, může do něho snadno „vložit“ kousek z jiného dokumentu, stejně jako může do obálky s dopisem vložit další kusy papíru. Přestože e-mail dorazí na místo určení kdekoliv „Mami... brb.“

187

188

na jiném místě na světě téměř okamžitě, osoba, které je určen, jej nemusí nutně ihned přečíst.

Může si jej přečíst během několika minut, je-li zrovna připojená, když e-mail dorazí, ale může to trvat i několik dní nebo týdnů, než jej „otevře“, jako dopis. A stejně jako dopis se může ztratit, může být doručen na špatnou adresu nebo prostě zmizet v černé díře, která někdy e-maily pohltí. A co je nejdůležitější, stejně jako psaný dopis a hlasová zpráva je e-mail jednostrannou formou komunikace: pisatel je sám, když jej píše, rozvíjí představy a myšlenkové pochody bez odezvy od adresáta, než vzkaz dokončí a odešle.

Ze všech těchto důvodů není náhodné, že slovní zásoba, kterou ve spojení s e-mailem používáme, je přenesena z psaných dopisů. Stejně jako to děláme s papírem, i e-mail „otvíráme“ a „zavíráme“, „kopírujeme“ a „vkládáme“ výstřižky. (Totéž platí pro hlasovou „poštu“, která je obvykle symbolizovaná ikonou obálky, takže i to je jednostranná komunikace.)

Instant messaging (IM) se na pohled podobá e-mailu: stejně jako e-mail se píše na obrazovce počítače a odesílá se elektronicky. Je to však diametrálně odlišná forma komunikace, protože je dvoustranná. Podobá se tak rozhovoru po telefonu nebo tváří v tvář více než dopisy. Povídání po internetu probíhá v reálném čase, když jsou připojeni oba účastníci.

Zprávy se na adresátově obrazovce objevují tak, jak byly napsány, takže každý zachytí reakci toho druhého, než rozvine své myšlenkové pochody. Tyto komunikační programy (např. ICQ) často slouží podobně, jako když s někým sedíte v místnosti, oba se věnujete samostatné činnosti a při tom si povídáte.

Když jsou dva lidé připojeni na svých počítačích a propojeni komunikačním programem, ocitnou se v otevřené komunikační situaci, ať už si v daný moment vyměňují vzkazy nebo ne. Obrazovka počítače je jako komunikační parket, na který může přijít kdokoliv, kdo má nutkání něco říci. Mladí lidé od svých přátel očekávají, že budou u obrazovky počítače a budou k dispozici pro výměnu informací, pokud nezanechají vzkaz „nepřítomný“, kterým oznámí, že tam nejsou. Jinými slovy, standardem je být neustále k zastižení, na rozdíl od e-mailu, kde je standardem nebýt připojen.

Co to máš zase na sobě?

Je těžké nedocenit revoluční změnu, kterou to do přátelství vnáší: jedinci samotní v místnosti už v podstatě nejsou sami; jsou v existenciálním smyslu „s“ přáteli, kteří jsou připojeni k programu a nezanechali vzkaz „nepřítomný“.

V této knize jsem ukázala, jak matky a dcery ustavičně spojují touhu po důvěrnosti s touhou po kontrole nad svým životem. Elektronická komunikace rovnováhu spojení a kontroly proměňuje. Telefonní hovor vytvoří spojení, ale je to také vyrušení a kontrola je nevyrovnaná. Volající iniciuje kontakt; volaný telefon může zvednout i nemusí, ale v každém případě reaguje.

E-mail rozděluje kontrolu rovnoměrněji: jedna osoba iniciuje zprávu, nezasahuje však do života druhé osoby až do doby, než se příjemce rozhodne zprávu si přečíst. Slova, kterými o e-mailu hovoříme, tento rozdíl vystihují. Osoba, které je e-mail poslán, jej neobdrží – pasivní činnost – ale spíš si jej vybere a tuto volbu má pod kontrolou. Dokonce i když při doručení zprávy počítač dotěrně oznámí „máte nový e-mail“, dělá to proto, že si tuto funkci osoba takto nastavila; takže kontrola je stále na její straně.

Když objevíme nové formy komunikace, těch starých se nevzdáváme; vybereme si z dostupných prostředků ten, který odpovídá dané situaci a tomu, co chceme říci.

Představte si dceru, která během cesty do práce zavolá matce z mobilu, zanechá jí mluvený vzkaz v hlasové schránce, když dorazí do práce, pošle e-mail a večer s ní buď telefonuje, nebo si povídá prostřednictvím internetu. Mohla by jí napsat a poslat dopis na papíru, ale nejspíš by to neudělala.

Když mi jedna mladá žena – samozřejmě v e-mailu – vysvětlovala, proč tento prostředek ke komunikaci s matkou používá, končila takto: „Asi by se to dalo vyřídit i hlemýždí poštou, ale bylo by směšné psát jí papírové dopisy!“ Samotný výraz „hlemýždí pošta“, který se začal užívat pro klasickou poštu právě jako kontrast k rychlosti e-mailu, vyjasňuje, proč papírové dopisy připadají této ženě tak směšné: přemisťují se příliš pomalu. Dcery a matky mohou používat všechny tyto komunikační technologie k vytvoření a sladění spojení a kontroly, které utvářejí jejich vztah. „Mami... brb.“

189