Jak fotografovat krajinu by Zoner Press

E N C Y K L O P E D I E

G R A F I K A

F O T O G R A F I E

Jiří Havel

Jak fotografovat krajinu

K R E A T I V N Ě

Nechte se inspirovat barevnými i černobílými fotografiemi krajin z celého světa a čerpejte z bohatých zkušeností jednoho z našich nejlepších fotografů-krajinářů.

JiĹ&#x2122;Ă Havel Jak fotografovat krajinu

Jiří Havel Jak fotografovat krajinu /zkušenosti – inspirace – zážitk y/

Jiří Havel

Jak fotografovat krajinu Copyright © Jiří Havel Copyright © ZONER software, s.r.o. Vydání první v roce 2007. Všechna práva vyhrazena. Zoner Press Katalogové číslo: ZR612 ZONER software, s.r.o. Nové sady 18, 602 00 Brno http://www.zonerpress.cz Šéfredaktor: Pavel Kristián Odpovědný redaktor: Pavel Kristián DTP: Pavel Kristián Jazyková korektura: Petr Kroupa Informace, které jsou v této knize zveřejněny, mohou být chráněny jako patent. Jména produktů byla uvedena bez záruky jejich volného použití. Při tvorbě textů a vyobrazení sice bylo postupováno s maximální péčí, ale přesto nelze zcela vyloučit možnost výskytu chyb. Vydavatelé a autoři nepřebírají právní odpovědnost ani žádnou jinou záruku za použití chybných údajů a z toho vyplývajících důsledků. Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být reprodukována ani distribuována žádným způsobem ani prostředkem, ani reprodukována v databázi či na jiném záznamovém prostředku bez výslovného svolení vydavatele s výjimkou zveřejnění krátkých částí textu pro potřeby recenzí. Dotazy týkající se distribuce směřujte na: Zoner Press ZONER software, s.r.o. Nové sady 18, 602 00 Brno tel.: 532 190 883, fax: 543 257 245 e-mail: knihy@zoner.cz

Vydání knihy podpořila společnost Skanska CZ a.s., Divize Technologie, sekce 01 Technická zařízení budov

ISBN: 978-80-86815-65-7

Pod horou Fitz Roy, v Patagonských Andách

Obsah Rozhovor s autorem (namísto úvodu)

ČÁST PRVNÍ

KRAJINY NA DOSAH Čtvero ročních období (v detailech) „Nalezené“ krajiny Přírodní zátiší Znásobený prales Rýchorský prales Pár slov o výřezu Krkonošské bystřiny Skalní reliéfy

9 10 13 17 21 25 29 33 39

ČÁST DRUHÁ

KRAJINY BLÍZKÉ

Debakl /?/ na Zlatém návrší Počasí – prvek kreativní Krkonošská oblaka Jak fotografovat slunce Bleskem na krajinu Krajiny domova Co umějí přechodové ﬁltry Kavyly na Oblíku

45 47 53 57 61 69 75 79

ČÁST TŘETÍ

KRAJINY VZDÁLENÉ

Pcháče – nejen v Dolomitech Věž v jezeře Podzim v Dolomitech Jak jsem fotil Piemont Krajina kulturní Krajina ozvláštněná ﬁltry Půlnoční Lofoty

83 84 87 91 97 101 105

ČÁST ČTVRTÁ

KRAJINY DALEKÉ

109

Svět z ptačí perspektivy Do Afriky s Čedokem Namibie Národní park Etosha Nepálská políčka Cesta do Lukly Japonské zahrady Let k hoře jménem Sanford Z Aljašky do Kalifornie McKinley – hora rozmarná Malý Velký kaňon Tropický ráj – Iguazú Patagonská pampa Antika v Austrálii? Dvanáct apoštolů Ayers Rock Na konci světa

111 115 121 127 131 135 137 141 142 147 153 155 159 165 167 171 173

Rozhovor s autorem (namísto úvodu)

Řada snímků v knize má až učebnicovou kompozici. Ať už jde o využití linií, kontrastů, umocnění prostorové hloubky, vzdušné perspektivy atd. Přitom v knize se tomuto tématu explicitně nevěnujete. Co byste doporučil začínajícím fotografům? Je třeba studovat pravidla kompozice, nebo se nechat vést citem?

Já jsem pravidla kompozice nikdy nestudoval a myslím si, že mi to ani nechybí. Něco vědět by o nich však měl každý fotograf. Zejména pokud se chce věnovat krajinářské fotografii, kde je dobrá kompozice nutností. Bádat ale například nad pravidlem „zlatého řezu“ a jeho historií považuji za ztrátu času. Stačí vědět, že v podstatě jde o umístění hlavního motivu do třetiny obrazu. Je také dobré si uvědomit, že objekty a linie nejlépe působí v úhlopříčce, hlavní motiv je vhodné vyvažovat vedlejším, pokud možno na opačné straně záběru. Obrazové prvky by měly být rovnoměrně rozmístěny po celé ploše a vzájemně se doplňovat, vyvažovat. A tak dále… „Komponovat znamená podrobit rozmanitost jednotě…“ zní pravidlo. To vše je dobré znát, ale zároveň i vědět, že se nejedná o žádné dogma. Někdy je výhodné tato pravidla záměrně porušit a snímek tak ozvláštnit. Šedá je však teorie před barvitostí praxe. Teprve ta nám pomůže získat cit pro kompozici. Ten je pak třeba jako vzácnou květinku opečovávat, pěstovat, rozvíjet. Jak? Například prohlížením fotografií na výstavách a v publikacích, zkoušením různých výřezů u vlastních záběrů, procvičováním vidění pomocí jednoduchého rámečku. Já na to mám takové staré fotografické kukátko, jak o tom píšu v kapitole „Pár slov o výřezu“ na straně 29.

Procestoval jste téměř celý svět, zůstává nějaký fotograﬁcký sen, který byste si chtěl splnit?

Děkuji za tuto otázku, pomohla mi uvědomit si, jaký jsem vlastně šťastlivec! Mně se podařilo své cestovatelské sny splnit. Sic pozdě, často za podmínek dosti drsných, někdy až nedůstojných, ale přece! Svět se mi vlastně otevřel až v důchodovém věku, po pádu „železné opony“. Totalita totiž ovlivnila můj cestovatelský životopis zcela zásadně. Poprvé jsem se za hranice státu dostal až ve svých 26 letech, tři dny jsem pobýval ve východním komunistickém Německu, NDR. Moře jsem na vlastní oči spatřil, když mi bylo 32, a to opět ve státě socialistickém – Rumunsku. Že se ze mne stane jednou fotograf-cestovatel, tomu dlouhá léta nic nenasvědčovalo. Do Himaláje jsem se dostal „mlád“ 55 let, na Kilimandžáro, když mi bylo 62. Na proslulé australské skále Ayers Rock jsem mohl oslavit sedmdesátiny. Moje poslední velké cestovatelské přání, navštívit pohoří Paine na jihu Patagonie, se mi splnilo v 72 letech. Ale ještě nekončím. Letos, kdy mi bylo 76, se chci podívat na Island… Kde by mne tenkrát, když jsem o velkých cestách mohl jen snít, napadlo, že se něčeho takového na stará kolena dožiju…

Digitální fotograﬁe je fenoménem posledních let. Jaký je Váš názor na její postavení při fotografování krajiny?

Digitální fotografie se dobře uplatňuje v krajinářské fotografii již dnes. Sleduji to na záběrech kolegů, kteří tuto techniku používají. Dokáží udělat brilantní fotografie formátu 30 × 40 cm, vyhrávají s nimi i v krajinářských soutěžích. Dá se předpokládat, že již brzy dostihnou kvality klasického středního formátu. Technika však bude vždy ve fotografii jen prostředkem, nikoliv účelem. Není důležité, jak byla fotografie pořízena, jakých pomůcek jsme k tomu použili, důležitý je pouze výsledek. Dobrá fotografie je především záležitostí invence autora. Jeho schopnosti osobitě se vyjádřit.

Ve městech některé známé pohledy zmizely. Jsou zakryty novostavbami, komíny, nadjezdy… Cítíte v krajině podobné působení člověka? Dá se s tím něco dělat?

Nejen že negativní působení člověka v krajině cítím, ale velice mě to trápí, ba přímo štve. Jako fotografa, i občana. Kde jsou ty časy, kdy vesnicím vévodily malebné kostelíky, lemovaly je stuhy polí s mezemi plnými motýlů, jahod, mateřídoušky. Teď jim dominují monstrózní sila a velkovýkrmny, pole se proměnila v bezútěšné holé pláně. Ani po změně režimu se krajina nijak nevzpamatovala. Kravíny nezmizely, jen jsou ještě ošklivější, přibývají k nim obrovité haly továren a skladišť, předměstí jsou plná nevzhledných supermarketů a bizarní pseudoarchitektury. Z krajiny mizí aleje, ale přibývá stožárů, větrné elektrárny vypadají jako vystřižené z nějakého sci-ﬁ. Co se s tím dá dělat? Nic! Byznys a peníze jsou všemocné, na ty nemají ani jednotliví občané, ani organizace. Úřady, které by měly různým stavebním excesům zabraňovat, jim často ještě napomáhají. A co s tím můžeme dělat my, fotografové? Také nic. Nefotografovat to. Ještě že nám trochu úlevy přináší digitální technika. Ta umožňuje rušivé prvky z obrazu celkem snadno odstranit a uplatní se tak záběry, které by ještě donedávna nemělo smysl vůbec fotografovat. I v této knížce takto vylepšených snímků několik je…

ČÁST PRVNÍ Krajiny na dosah Čtvero ročních období (v detailech) „Nalezené“ krajiny Přírodní zátiší Znásobený prales Rýchorský prales Pár slov o výřezu Krkonošské bystřiny Skalní reliéfy

ČTVERO ROČNÍCH OBDOBÍ (V DETAILECH)

Pokaždé se nemohu dočkat, až skončí zima. Netrpělivě vyhlížím první ostrůvky bez sněhu, pomáhám jim růst očima, těším se, až se zazelenají. Pak to ale jde ráz na ráz! Nastává úplný vegetační výbuch. A jestliže nejsem mezi záhony bledulí, šafránů či sasanek v pravou chvíli, kdy kvetou naplno, mám smůlu. Je to otázka pár dní, někdy jen hodin, a v případě horního obrázku dokonce minut! Sníh v teplých paprscích jarního slunce mizí přímo před očima a polapit takovou minizahrádku, orámovanou sněhem, je opravdu kumšt. Její osazenstvo tvoří dva kvítky šafránů a červené lístky rdesna. Nápadná barva lístků je způsobena tím, že začaly rašit ještě pod sněhem, ve tmě, na slunci se za chvilku přebarví zeleně. Ani šafrány dlouho kvést nevydrží, stačí jim na to jeden slunečný den. Takže tady šlo spíš o bleskovou reportáž, než

poklidné focení přírody. Zatímco rdesna je na horských loukách plno, jde téměř o plevel, šafránů moc v Krkonoších neroste. Je jich asi „jako šafránu“. Poněkud větší porosty jsou jen v Horních Albeřicích, a to je ještě botanici ošklivě podezírají, že nejsou původní, nýbrž zplanělé ze zahrádek. To mi ovšem vůbec nevadí, těším se na ně celou zimu a zahajuji jejich fotografováním své krkonošské jaro. To ale strašně rychle uteče a je tu léto. Sníh živoří už jen na pár místech v nejvyšších polohách, vlády na krkonošských stráních se ujímá zeleň. A v ní oranžové stříkance jestřábníků, žlutobílé koberce sasanek a konikleců, purpurové ostrůvky vstavačů či knotovek. Námětů čekajících na barevné ztvárnění je nepřeberně, jen si vybrat. Ale jak? Jak najít v tom chaosu skvrn a tvarů nějaký řád, jak ho ozvláštnit, vtisknout mu působivou formu, zajímavou kompozici? Tady žádný recept neexistuje, to v učebnicích nenajdeme. Chce se to jen pozorně dívat, umět si představit, jak by motiv asi vypadal na obrázku. Trpělivě hledat…

Jak to napsal v předmluvě jedné mé knížky Miloš Macourek: „Fotograf se podobá dávným prospektorům, kteří v Krkonoších hledávali vzácné drahokamy. Ale ze všeho nejvíc připomíná ty staré krkonošské skláře, kteří uměli proměnit kousky průhledné hmoty v křehké zázraky křišťálově čisté krásy.“ Jaro přichází do hor pozdě, podzim brzy. Začátkem září odkvétají poslední trsy modrých hořců tolitovitých – a konec. Konec květům, nikoliv barvám. Ty naopak koncem září vzplanou v až neskutečné nádheře. Vévodí jim jásavě červené keříky borůvčí, které zdobí kdejakou stráň, kdejaký pahrbek až po nejvyšší polohy. Pastva pro oči, slavnost barev. Ani tady ovšem není záhodno podlehnout euforii a plýtvání barevným materiálem. Fotografování na barvu je smysluplné jen tehdy, je-li její zachycení funkční, něčím záběr obohacuje, činí ho zajímavým. Pokud by námět vyšel stejně dobře v černobílém podání, nebo dokonce lépe, pak je hloupost fotografovat ho jinak.

To platí i v dnešní digitální době, až na to, že už se nemusíme rozhodovat předem, před zmáčknutím spouště. Vymoženosti photoshopu nám dovolují nechat rozhodnutí na doma, a v klidu u počítače uvážit, jakou zvětšeninu vyrobíme – zda barevnou, černobílou, nebo tónovanou. I mně, ač digitálem nefotografuji, přinášejí nové technologie velké výhody. Dřív jsem s sebou vláčel 3 těžké kazety – jednu s ﬁlmem černobílým, druhou s barevným negativem a třetí s diapozitivem. Dnes mi na to všechno stačí jediná. Fotografuji na barevný diapozitiv a z něj se dá udělat všechno. Díky digitalizaci tedy nosím na zádech o dvě kila míň, což s přibývajícími léty stále více oceňuji... Zima lovcům přírodních detailů příliš nakloněna není. Všechny ty krásné drobnůstky, ornamenty, reliéfy totiž zmizí, zalehnou je velké duchny sněhu. Proto se vždy modlím, aby sníh napadl co nejpozději a mrzlo jen „na sucho“. To se pak každý lísteček, větévka, stéblo promění v drahokam, námraza a led z nich vyčarují stříbrné a křišťálové šperky.

„NALEZENÉ“ KRAJINY

Co vám vedlejší obrázek připomíná? Střechu, dlažbu, džungli? Exotickou krajinu? Už zase dělám chybu a snažím se vykládat „co tím chtěl básník říci“. Chci ale jen trochu napovědět, o co mi u těchto plošně pojatých detailů jde. Snažím se nalézt poklady! Taková skrytá zátiší, minikrajiny, po kterých často šlapeme, krásu, již míjíme bez povšimnutí. To dnes dělá hodně fotografů věnujících se makrofotografii a záběrům zblízka. Já se ale ještě více specializuji, záměrně potlačuji perspektivu, dbám, aby byl celý záběr až do rohů brilantně ostrý, aby působil jako krajina, jak ji vidí ptáci. Samozřejmě každý asi hned pozná, co na fotografii je. Že to jsou nějaké rostliny, lišejníky, kameny. Dobrá fotografie však nepůsobí jen prvoplánově na náš rozum, má svá tajemství, je ještě něco za ní. Oslovuje i naše podvědomí, podněcuje fantazii, vyvolává emoce. A o to se snažím i u „nalezených“ krajinek. Pokud jde o ten vedlejší snímek, je na něm vrba! Dlouho jsem setrvával v bláhovém domnění, že vrby znám. Z obrázků pana Lady a i vlastních klukovských zkušeností. Jsou to přece ty shrbené stromy, vyskytující se podél potoků za účelem

poskytování proutí na pomlázky. Až dík fotografování se mé botanické znalosti trochu vytříbily. Zjistil jsem, že vrb je spousta druhů a většina z nich se stromům vůbec nepodobá. Zejména její horské druhy. Ty se musí držet pospolu při zemi, aby lépe odolávaly živlům, místy vytvářejí husté koberce. Takové živé reliéfy. K těm patří i vrba na obrázku. Vrba síťnatá (Salix reticulata), která se však u nás nevyskytuje. Fotografoval jsem ji v Tatrách. Poněkud jsem sklouzl od fotografování k botanice. Je tak trochu mým koníčkem, a to velmi výhodným. Jako fotograf přírody mohu klidně o svém námětu psát, představit ho, prozradit i něco z jeho soukromí. Kdybych fotil třeba modelky, nebo zpěváky, o aktu ani nemluvě, bylo by to horší. To by už zavánělo bulvárem, eventuálně i žalobou pro utrhání na cti. Na další dvoustraně představuji fotograﬁe, které se krajinám podobají ještě více. Ty organismy na kameni mají jméno téměř příznačné: lišejník zeměpisný. Dřevo starého smrku posloužilo v druhém případě jako předloha pro snímek podobající se vrásám země.

SKALNÍ RELIÉFY

Aby člověk dobře fotografoval hory, či skály, nemusí být zrovna horolezec. Těžko může někdo udělat kvalitní záběr, když visí někde ve stěně, ale ani na vrcholu moc času nezbývá, sotva tak na pár dokumentárních momentek. Když chceme horu vyfotografovat, nemusíme na ni vylézt. Naopak, nejlíp ji zpodobíme z nižší polohy a určitého odstupu. Obdobně je tomu i u skal. Já jsem dříve horolezcům záviděl. Vidí svět z nadhledu, z míst obyčejným smrtelníkům nedosažitelných. Těch úžasných scenerií a nevšedních záběrů, co se jim tu nabízí. Pak jsem však poznal jejich život blíže, podnikl s nimi několik expedic a zjistil, že mají jiné starosti než fotografování. Nějaký ten fotograﬁcký přístroj, pokud možno lehký, s sebou mají snad všichni, není to však jejich priorita, nejsou ochotni pro dobrý snímek něco riskovat. Jedinou výjimkou byl můj přítel Mirek Šmíd. Ten například kvůli fotografování bivakoval na vrcholu nepálské hory Ama Dablam (6 856 m), aby z ní mohl zachytit okolní osmitisícovky při západu i východu slunce. Čho Oju, Everest, Lhotse, Makalu… A riskoval, že se při náhlé změně počasí nemusí z hory živ a zdráv vrátit. Možná, že se z Mirka mohl stát vynikající fotograf hor, kdyby v nich nezahynul. Měl na to „našlápnuto“. Většinou se však v tomto oboru prosadí lidé, kteří začnou lézt až kvůli fotografování. Za všechny bych připomněl alespoň Viléma Heckela. Dost dlouho mi trvalo, než jsem poznal, jak hory fotografovat. A ještě déle tomu bylo u skal. Nakonec jsem se to naučil v Krkonoších a Adršpachu. A zjistil jsem, že na rozdíl od hor je lepší fotografovat skály více zblízka. Široká panoramata, daleké výhledy se mi zde moc nedařily. Začal jsem skály vnímat spíše jako krajinný detail, reliéf, strukturu. A i tady jsem dospěl ke „krajinám na dosah“. To je ovšem

Z Klokočských skal u Turnova

spíše metafora, ve skutečnosti bývají mnohé motivy dosti daleko a nedá se k nim dostatečně přiblížit. Proto se zde uplatní spíše objektivy s delším ohniskem. Ty ovšem vyžadují pevné držení a stativ je v těchto případech naprostou nezbytností – umožní nám, za účelem zvýšení hloubky ostrosti a překlenutí různých nerovností motivu, hodně clonit. Takže až několikasekundové expozice jsou při fotografování skalních reliéfů zcela běžné. Většinu záběrů skal, včetně těch zde uveřejněných, jsem pořídil zezdola, aniž bych riskoval, že se při lezení potluču. Ostatně v Adršpachu byly jen dvě skály, na které jsem dokázal vyšplhat. Neměly ani jméno a horolezcům mohly být jen pro smích. Ale stály na pokraji skalního amﬁteátru, byl z nich na něj pěkný výhled a teleobjektivem se tady daly pořídit i zajímavé detaily. Podařilo se mi na ty skály vytáhnout nejen sebe, ale i mou linhofku 6 × 9 cm, stativ a všechno potřebné příslušenství. Nejčastěji jsem používal obstarožní objektiv Tessar 210 mm, který však kreslí výborně. A tak bylo možno občas spatřit ve skalách zajímavý výjev: nikoliv obligátní horolezce svinující lana po zdařilém výstupu, nýbrž velký stativ s obstarožně vyhlížejícím měchovým přístrojem, se kterým manipuloval neméně obstarožní fotograf. A jednou bylo dokonce možné žasnout nad tímto obrázkem dvakrát! Vypadalo to jako přelud, na nedaleké skále jako bych se opakoval. Také tam byl velký stativ, staromódně vyhlížející měchový přístroj, jen fotograf působil poněkud mladistvěji. Výjev jako z časů pana Daguerra! Po zdařilém sestupu jsem zjistil, že se jedná o mého kolegu, který v té době fotografoval pro stejné vydavatelství pohlednic jako já. Tahal s sebou na skály však výstroj ještě těžší: kardan značky Sinar 9 × 15 cm s příslušenstvím…

Adršpašské skály

ČÁST DRUHÁ Krajiny blízké Debakl /?/ na Zlatém návrší Počasí – prvek kreativní Krkonošská oblaka Jak fotografovat slunce Bleskem na krajinu Krajiny domova Co umějí přechodové ﬁltry Kavyly na Oblíku

Pod horou Kotel v západních Krkonoších

DEBAKL /?/ NA ZLATÉM NÁVRŠÍ

1. 11. 2005 jsme s přítelem vyrazili na Zlaté návrší v západních Krkonoších fotografovat východ slunce. Den před tím byla vysoká inverze, ze které se jako tajemné ostrovy nořily jen nejvyšší horské hřebeny. Takovou povětrnostní situaci miluji a snažím se být u toho. Podle předpovědi mělo být stejně jako včera. Brzy ráno však svítily hvězdy a na inverzi to nevypadalo… Mé obavy, že to „nebude ono“, cestou stále více sílily. Nahoře byl silný vítr, nebe úplně vymetené, bez mráčku, údolí tmavá, po mlhách ani památky. Krajina k nefocení! Každý normální člověk by to zabalil a jel domů. Jenže já zřejmě normální nejsem. Bylo mi líto včasného vstávání a dvouhodinové cesty, nechtělo se mi to vzdát. Napadlo mě, že když se žádný fotografovatelný východ zřejmě konat nebude, mohla by krajina být alespoň zajímavě nasvícená. U nedalekých Harrachových kamenů jsem nedávno objevil nový motiv s horou Kotel v pozadí a zapamatoval si na centimetr přesně, kam posadit stativ. To se mi teď mohlo hodit! Jenže byla hrozná zima, vítr s námi, foťákem a mnou, neúprosně lomcoval. Tak

Kotel od Harrachových kamenů, Krkonoše

jsem přístroj přitlačoval rukou, abych zmírnil vibrace a čekal na oddych mezi větrnými nárazy. A abych si to užil ještě víc, snažil jsem se skálu v popředí přisvítit bleskem. Chtěl jsem ji tak světelně odlišit od pozadí a zvýšit prostorový dojem. Což se ovšem neobešlo bez dalšího utrpení: musel jsem si sundat rukavice, ruce mi omrzaly. S velkým sebezapřením jsem udělal tři záběry a honem balil fidlátka, protože to už nebylo k vydržení. Přítel to vzdal už dávno a čekal na mě v autě. Po vyvolání filmu jsem zjistil, že jeden z těch tří záběrů, který jsem exponoval ¼ sekundy, roztřesený není. Barvy vyšly i bez oranžového filtru nečekaně sytě, i to přisvětlení bleskem bylo tak akorát. Jen vlevo nahoře se mi nelíbila příliš prázdná modrá plocha, tak jsem tam později, po naskenování, nechal na počítači přidělat měsíc. Takže to nakonec zas až tak velký průšvih nebyl. Ze zoufalých podmínek jsem vytěžil docela slušný obrázek a historku, jak velká umíněnost – občas, někdy – slaví úspěch. Můj ideál to ovšem není. Nejraději mám na focení klid a pohodu, to se mi pak daří nejvíc…

POČASÍ – PRVEK KREATIVNÍ

Čeština je jazyk lahodný a krásný. Proto mi vadí, když se používají cizí slova pro pojmy, které se dají vyjádřit stejně dobře česky, ne-li lépe. Se slovem kreativita však je potíž. Tady výstižné české slovo nemáme. Výtvarnost? Uměleckost? Tvořivost? Nic z toho mi přesné nepřipadá. Takže se s kreativitou musíme smířit a přijmout ji za vlastní. Jaké to tedy jsou ty kreativní povětrnostní prvky? Světlo, oblačnost, mlha, rosa, sníh, námraza. A také denní a roční doba, od ní je počasí přímo závislé. Vlastně za vše, co činí krajinu krásnou a nevšední, vděčíme počasí. Zastihnout ji však v některé z těch jejích podivuhodných proměn není snadné. Někdy nám pomůže náhoda, spoléhat na ni však nejde. Musíme jí umět předcházet, napomáhat. A to tak, že na předem vybraná místa chodíme co nejčastěji. Čím vícekrát je navštívíme, tím je pravděpodobnost zastižení nějaké zajímavé atmosféry vyšší. Ty nejúžasnější scenerie jsou jedinečné, vlastně se nikdy neopakují. A když nejste na místě přesně ve správný čas, který nikdy netrvá dlouho, někdy jen pár minut, tak zkrátka máte smůlu. Mně se například v Krkonoších podařilo za celý život vyfotografovat takových výjimečných

Studniční hora v Krkonoších

nálad jen pár, sotva deset… A trápí mne pomyšlení, co jsem jich promarnil. Pokud jde o denní dobu, bývá nám fotografům nakloněno nejvíce ráno. Z ročních období mám nejraději podzim. Hlavně na horách. Slunce už putuje nízko a plasticky modeluje krajinu, do údolí klesá studený vzduch a tvoří mlhy, stráně hýří barvami. Žlutě září keříky vrb, oranžově svítí trávy, červeně planou lístky borůvčí. A to nejen v Krkonoších, ale i v Alpách, ve Skandinávii, na Aljašce, v Kanadě. Ale ani tento ohňostroj barev netrvá dlouho, musíme mít štěstí, abychom ho zastihli v plné slávě. Mně se to například podařilo v aljašském Národním parku Denali. Byl jsem tam v roce 1994, sedmého září, a nevycházel jsem z úžasu. Tajga zde již přecházela v tundru, která hýřila barvami jako obrazy impresionistů. Keříky v popředí tvořily pestré koberce, ale i hory v dáli svítily jako majáky. O dva roky později jsem se v Denali, přesně na den a ve stejnou dobu, ocitl znovu. A těšil jsem se, jak si to barevné opojení zase užiji. Ale nekonalo se! Tundra byla jen smutně šedohnědá, snad časné mrazíky všechny rostliny spálily.

JAK FOTOGRAFOVAT SLUNCE

Slunce je naše nejbližší hvězda. Je vzdáleno „pouze“ 150 milionů kilometrů, jeho světlo k nám letí jen osm a půl minuty. (Z druhé nám nejbližší hvězdy, Proxima Centauri, to však světlu už trvá přes čtyři roky!!!) Z fyzikálního hlediska jde o téměř nevyčerpatelný zdroj zářivé energie, lidé v něm však vždy spatřovali něco víc. Například pro staré Egypťany, nebo Inky, bylo slunce bohem. Ani dnes ho podvědomě nevnímáme jako obrovskou nukleární pec, nýbrž spíše jako tajemnou bytost. Bájemi a mýty opředený nebeský úkaz. Což se projevovalo i při jeho zobrazování; málokterý výtvarník ho maloval jako bílý ostrý ohraničený kroužek, vždy tam bylo ještě něco navíc. Nešlo o reálný obraz, nýbrž o ztvárněnou představu umělce. Vzpomeňme třeba jen sluníčka Monetova, či van Goghova… Fotografové si ovšem nemohou své obrazy jen tak vymýšlet, jejich fantazii omezuje reálná předloha. Jelikož však skutečnost nekopírují, nýbrž přetvářejí, vždy si najdou nějaký způsob, jak realitu posunout, obohatit. Což se týká i fotografování krajin se sluncem. Já se snažím, aby sluníčka i na obrázku zářila, měla kolem sebe paprsky. Toho by se dalo nejsnáze dosáhnout trikovou předsádkou, která kolem světelných bodů vytváří svatozář, celý ohňostroj duhových linek. To mi však připadá příliš vyumělkované, mé představě dosti vzdálené, blížící se kýči. A tak jediný trik, který zde uplatňuji, je nastavení co nejvyššího clonového čísla, tak 22 až 32, a paprsky

Sněžka z Úpské hrany

se samovolně vytvoří lomem světla na lamelách clonky. Kolik lamel – tolik paprsků. Pro fotografování slunce se nejlíp hodí širokoúhlé objektivy jednoduché konstrukce, protože téměř nevytvářejí odlesky. Většinu krajin se sluncem fotím linhofkou a Super Angulonem 47 mm, nebo Angulonem 65 mm. U broniky mám širokoúhlý Zenzanon 50 mm, ten už je složitější a vytváří odlesků více. Zcela nevhodné jsou pro tento účel teleobjektivy a zoomy. Ty vyprodukují celé shluky rušivých odrazů a ještě k tomu nepříjemně světelně závojují. Při záběrech se sluncem vznikají těžko zvládnutelné světelné rozdíly. Což ani tolik nevadí v zimě, kdy je krajina zasněžená a poměrně světlá, horší to je v létě. Pak to řeším pomocí přechodového šedého filtru, který nebe ztmaví. Eventuálně ještě popředí přisvítím bleskem. (Viz vedlejší obrázek Sněžky.) Plošky filtru však mohou být zdrojem dalších reflexů. Ty ovšem nebývají velké a není obtížné je pak digitálně vyretušovat. Někdy to dokonce ani není potřeba, protože odlesky mohou zvýšit působivost motivu. Při intenzivním, téměř bodovém světelném zdroji, jakým slunce je, expozimetry selhávají. Kdybychom se na ně spolehli, vyšly by záběry podexponované, příliš tmavé. Proto zde nastavuji expoziční parametry ručně, podle zkušenosti. A vychází mi tak 1/125 sekundy při cloně 22 a citlivosti filmu 100 ASA.

Na Luční pláni

Z Modrého dolu

BLESKEM NA KRAJINU

Používat při fotografování krajiny elektronický blesk může někomu připadat dost pošetilé. „Ač je to zcela absurdní, umělý blesk za bílého dne a záři slunce!“ Tohle napsal o mém fotografování pan dr. Jaromír Wolf v knížce „Ostrovy v oblacích“. Nelze se divit, že mu to připadalo divné a nesmyslné. Jako fotografický laik se domníval, že svítit bleskem má smysl pouze při špatném světle, nejspíš ve tmě. Ostatně jeho přítel, fotograf Vilém Heckel, se kterým podnikl několik horolezeckých expedic, přece v přírodě také blesk nikdy nepoužíval. Nepoužívali ho ani jiní význační krajináři: Josef Sudek, Eugen Wiškovský, Zdenko Feyfar. Což se dá pochopit; jenže já vlastně ani nevím, že by blesk používal někdo ze současných fotografů krajin. Je to tedy jen takový můj vrtoch, snaha dělat se zajímavým? To určitě nikoli. Já také netvrdím, že bych se v krajině bez blesku neobešel. Blesk mi však otevřel nové možnosti, s jeho pomocí jsem udělal mnoho zajímavých záběrů, které by jinak vůbec nevznikly. Jedním z technických problémů je v krajinářské fotografii zvládnutí velkých světelných rozdílů. Já rád fotografuji v protisvětle, a to zejména zrána a navečer. Krajinu laská medové světlo nízkého slunce, měkce ji modeluje. Stíny v popředí jsou tmavé, ale barvy i kresbu v něm vidíme dokonale. Obloha intenzívně září, nicméně i zde, ve vysokých jasech, se nám jeví jako dobře prokreslená. Fotografie takovýchto krásných motivů však může být velkým zklamáním. Film, ale ani čip totiž tyto velké světelné rozdíly nezvládnou. Zvláště při záběrech širokoúhlým objektivem. Buď správně naexponuji blízké tmavé popředí a obloha je pak příliš světlá, bez kresby, nebo naopak kratším časem dobře zobrazím oblohu a popředí vyjde příliš tmavé a žádné podrobnosti v něm nerozeznáme. S tímto nedostatkem se lze vyrovnat několika způsoby: buď je vůbec nefotit, to by však byla škoda, nebo ztmavit oblohu přechodovým filtrem, či přisvícením popředí bleskem. Někdy používám oba tyto způsoby současně. O filtrech si něco povíme v jiných kapitolách, věnujme se teď blýskání v krajině. Nikoliv ovšem tomu nebeskému „na lepší časy“, nýbrž elektronickému. Volný prostor krajiny je poněkud jiné prostředí než uzavřená místnost, kde se světlo odráží od stěn a stropu. V krajině je

Z NP Los Glaciares, Argentina

v dosahu svítivosti blesku zpravidla jen menší část plochy záběru, a spíše při okraji, většina světla se vlastně vyzáří do prostoru a přichází nazmar. Záblesková automatika zde selhává, a proto se blesk musí ovládat ručně. Je to však velmi jednoduché: pomocí směrného čísla, sníženého vzhledem k volnému prostoru asi o jeden stupeň EV, stanovíme clonu a k ní doměříme čas. Já používám blesk Metz se směrným číslem 45, v krajině tedy počítám jen 32. Pak odhadnu vzdálenost předmětu, který chci přisvítit. Řekněme, že je to trs travin vzdálený od aparátu 2 m. Směrné číslo vydělíme touto vzdáleností, 32 : 2 = 16. Na tuto hodnotu nastavíme clonu a k ní doměříme příslušný expoziční čas podle jasu pozadí. Bleskem se dá fotografie krajiny buď jen vylepšit, nebo přímo vytvořit. V prvém případě jde „pouze“ o zvýšení technické kvality, vyjasnění ve stínech. Skutečnost tím nijak nepřetváříme, naopak činíme ji reálnější, přibližujeme ji našemu smyslovému vnímání. Důraznějším nasvícením získáme však fotografie, o které by jinak vůbec nemělo cenu se pokoušet. Často je krásný motiv v popředí ve tmě, normálně by nikoho nenapadlo vyndávat přístroj z batohu. Bleskem však vytvoříme novou světelnou situaci, pozadí vyjde tmavší a naopak z větvě kleče, ojíněného keříku, či kamenů v popředí získáme nasvícením hlavní motiv. Způsob zobrazení jinak ponuré krajiny s jasným popředím není ostatně nic nového. Krajináři jej znali již dávno. Jednou jsem zhlédl výstavu romantického malíře Hawránka. Byl tam také vystaven pralesní motiv s prudce nasvíceným vývratem v popředí. Vypadalo to přesně tak, jak bych si dnes tuto náladu vytvořil pomocí blesku. Malíři ovšem nejsou tak závislí na skutečné předloze. Jim stačí nosit obraz v mysli. Fotografové to mají horší. Musí takovou vzácnou náladu skutečně v přírodě zastihnout. I Zdenko Feyfar, dlouhá léta můj fotografický vzor, má vynikající snímky podzimních Krkonoš s těžkými tmavými mraky, ze kterých vystupuje zářící ojíněné popředí, nasvícené sluncem. Ale kolikrát musel do Krkonoš vyrazit a jaké velké štěstí musel mít, aby tuto náladu zastihl. Elektronický blesk umožňuje vytvářet takové situace uměle, bez zdlouhavého vyčkávání, zdali se na vás usměje štěstí, či nikoliv.

ČÁST TŘETÍ Krajiny vzdálené Pcháče – nejen v Dolomitech Věž v jezeře Podzim v Dolomitech Jak jsem fotil Piemont Krajina kulturní Krajina ozvláštněná ﬁltry Půlnoční Lofoty

Jezero d‘Ayous, francouzské Pyreneje

PCHÁČE – NEJEN V DOLOMITECH

Dlouho jsem si pcháče pletl s bodláky. Dodnes pořádně nevím, jaký je mezi nimi rozdíl. Tyhle pichlavé a agresivní rostliny neměly u nás na venkově dobrou pověst. Byl to nepříjemný plevel. Až po letech jsem si uvědomil, že jde o rostliny zajímavé a svým způsobem krásné. Je to už spousta let, kdy jsem se poprvé ocitl v Tatrách. Sotva jsem vystoupil z autobusu v Kežmarských Žlebech, upoutaly mne statné rostliny podobné bodláku, jejichž ﬁalové květy vyrůstaly z nápadných stříbrných koulí. Odtud jejich název – pcháč bělohlavý. A na nich se popásali velcí šedaví motýli s rumělkovými kolečky na křídlech – jasoni červenoocí. Nádherní a už tehdy vzácní horští motýli s honosným latinským názvem Parnassius Apollo. Celý u vytržení jsem je hned začal fotografovat. Flexaretou s pomocí předsádkových čoček na černobílý ﬁlm. Moc se mi to nepovedlo, výsledky byly se skvělou předlohou nesouměřitelné. Nemohlo mě tehdy napadnout, že tyto neumělé

záběry zůstanou mými jedinými snímky jasoňů na dlouhá léta. V Tatrách jsem se s nimi již nikdy nesetkal a ani jinde se mi příliš nevedlo. A že by se mi do publikací o horách moc hodili. Zato pcháče jsem viděl a fotil často. Nejen bělohlavé na Slovensku, ale i různolisté v Krkonoších, alpské v Dolomitech. Ty jsou zajímavé hlavně tvarově. Květy nemají výraznou barvu, jsou jen takové nažloutlé a jde tedy o námět vhodný pro černobílý materiál, jak dokládá i vedlejší obrázek. Výrazné protisvětlo vypíchlo stvoly od hor v pozadí, které jsem ještě zdůraznil použitím žlutého filtru. Částečná neostrost v zadním plánu nevadí, naopak – zvyšuje dojem prostorovosti a zároveň dokládá, že fotografie nemusí být vždy všude ostrá po celé ploše. Jen pro úplnost ještě uvádím technická data. Snímek byl pořízen v roce 1977 praktisixem s použitím objektivu Flektogon 50 mm na film ORWO 20.

VĚŽ V JEZEŘE

Projížděli jsme jižním Rakouskem a hledali lanovku, která by byla v provozu. Zajeli jsme i do údolí u Nauders, kde podle mapy měla jedna být. Bylo to ale v říjnu, po sezoně, a ani zde jsme neuspěli. Tak jsme ještě kousek popojeli, a já si najednou připadal nějak divně… Tohle už jsem přece jednou zažil! „Dejà vu“ tomu říkají Francouzi. Uprostřed jezerní zátoky se tyčila starobylá věž, ale nikoliv na ostrově, vyrůstala přímo z vody! Zvláštní, až neskutečná scenerie, jako z nějaké fantastické povídky. Pak jsem však trochu vystřízlivěl a uvědomil si, že jsem tady opravdu před lety byl. A tu věž fotografoval. Tenkrát ale ještě nebylo přehradní jezero Lago di Resia plné a věž stála na suchu. Teď to ale bylo něco úplně jiného. Krajina se

Jezero Resia, Itálie

proměnila a zkrásněla. Průzračný vzduch činil jezero blankytně modrým a hory, pocukrované prvním sněhem, se v něm zrcadlily. Po hrázi se procházeli lidé a příjemně ji oživovali. I když na obrázku nezaujímají velkou plochu, jsou tam velmi dů ležití. Slouží totiž jako měřítko, zvyšují monumentalitu krajiny. Nesmí ovšem splývat s pozadím, důležité je, aby se od něj světelně i barevně odlišovali. Každý snímek kulturní krajiny vhodně umístěnou stafáží jen získává. Kdysi jsem fotil na zakázku pohlednice a tam se stafáž až pedantsky vyžadovala. Náměstí musela být oživena pestře barevnými lidmi, lavičky musely být „vhodně“ obsazené, ruch musel být zachycen i před hotely a zotavovnami. Dočkat se vhodné stafáže často bylo obtížné, spoléhat se na

šťastnou náhodu se nedalo, a tak jsem si vozil „oživení“, stafáž, sebou. To když se nade mnou někdo smiloval, oblékl se barevně a byl ochoten mi pózovat. Obyčejně to odnesli přátelé, nebo rodinní příslušníci. Oba tyto obrázky jsem pořídil na diapozitiv formátu 6 × 7 cm. Z něj jsem pak „říznul“ i široké panoráma umístěné nahoře. Je tedy zvětšeno z formátu 70 × 25 mm a jak můžete sami posoudit, bohatě to postačí. Při fotografování věže v jezeře jsem zcela nahodile a bezděky uplatnil svou metodu, kdy se vracím na určité místo tak dlouho, až ho zastihnu v nějaké zajímavé situaci, působivé atmosféře. Tady se mi to podařilo hned napodruhé. S odstupem pouhých 14 let…

JAK JSEM FOTIL PIEMONT Mezi knížkami, které jsem v mládí obdivoval a ctil, zaujímala významné místo Plickova Praha ve fotograﬁi. Pak jsem se někde dočetl, že pan profesor dostal nabídku fotografovat ve Skandinávii, aby podobně jako o Praze vytvořil monograﬁi o nějakém švédském městě, snad to byl Göteborg. Ale odmítl to! Pro mne věc zcela nepochopitelná, mít možnost fotografovat v cizině, dokonce kapitalistické, a to ještě za honorář! O něčem tak úžasném jsem se ani neodvažoval snít… Ale život, respektive náhoda, občas přináší věci zcela neuvěřitelné. Muzeo Nazionale della Montagna v italském Turíně mi nabídlo v roce 1997, abych se zúčastnil akce spojené s velkou výstavou – „Čtyři zahraniční fotografové v turinských údolích“. Američan, Kanaďan, Japonec a já jsme dostali určené oblasti v alpském podhůří a ty jsme měli nafotografovat. Mohli jsme si vybrat roční období, já zvolil jaro, přidělili mi místního znalce jako průvodce, a ten se o mne vzorně staral, nosil mi dokonce i batoh s fotovýbavou. Byly to krásné dny. Putovali jsme údolími kolem rozkvetlých voňavých horských luk, podél divokých bystřin, místy překlenutých prastarými mosty, až k hranicím sněhu. Míjeli jsme políčka ohrazená kameny, kamenné salaše, které měly střechu z velkých břidlicových plátů. Krajina mi připomínala himálajské podhůří. Kamenné domy, celé vesničky z kamene, kamenné ploty, kapličky. Je pozoruhodné, jak se v různých částech světa ve stejných podmínkách ty stavby navzájem podobají. V botanice se tomu říká konvergence. Rostliny se také dokáží přizpůsobit svému prostředí natolik, že se sobě podobají, ačkoliv jde o zcela rozdílné druhy a na různých kontinentech. V něčem se však ty italské horské vesničky od těch nepálských lišily. Byly totiž opuštěné. Jejich obyvatelé odešli za snadnější obživou do údolí. (Turín je vysoce průmyslový, sídlí zde například automobilka Fiat.) Byl to zvláštní pocit, procházet se uličkami zarůstajícími plevelem, které již oživují jen sošky svatých, či oprýskané náboženské fresky. Ještě smutněji působí klášter San Besso, přilepený vysoko v horách ke skále jako vlaštovčí hnízdo. Samozřejmě také opuštěný (obrázek na následující straně). Veseleji bylo dole v údolích. Tam mě

nejvíce zaujala zajímavá architektura vinic. Réva se tu pěstuje na pergolách podpíraných sloupy, ve výšce asi 2 metry nad zemí. Zajímalo mne tady ovšem všechno. Nejen způsob pěstování, ale i jeho výsledky. A jak jsem si měl možnost ověřit, jsou velmi pozoruhodné… (obrázky na straně 94–95). Ačkoliv většinou v cizině fotografuji bronikou, tady jsem zvolil linhofku. Součástí zadání byla totiž i architektura a u té je důležité vyrovnat perspektivní sbíhání linií, aby se „nekácela“. Má linhofka je vlastně jednoduchý kardan, který umožňuje posuvem objektivu svislice vyrovnávat. Měl jsem zhotovit 50 černobílých fotografií formátu 40 × 50 cm. Fotil jsem na špičkové filmy Ilford FP 4 a vyvolával je v originální vývojce ID 11, jen ustalovač jsem použil obyčejný, který tehdy byl běžně na trhu. Ale byl to rychloustalovač, se kterým jsem neměl velké zkušenosti a málem jsem na to doplatil! Ustalovač nepůsobil rovnoměrně, místy na obloze způsoboval takové slabé, ale znatelné tmavé plochy, které jsem pak na zvětšeninách jen velmi obtížně retušoval. V Turíně jsem vystavoval již podruhé, ale teprve nyní jsem se dozvěděl proč. Před časem pan ředitel muzea Aldo Audisio navštívil festival horolezeckých filmů v Teplicích nad Metují. Seděl tam v hospodě a povalovala se tam jedna brožura. Z dlouhé chvíle v ní začal listovat a zaujaly ho v ní fotografie hor. Byl to katalog z mé výstavy „Z Krkonoš až na konec světa“, kterou jsem měl v roce 1988 ve Vrchlabí. Bůhví, jak se katalog do té teplické restaurace dostal, nicméně díky této až neuvěřitelné náhodě jsem měl v roce 1989 v Muzeu hor v Turíně velkou autorskou výstavu s pěkným katalogem, byl jsem pozván na vernisáž a všechny fotografie ode mne odkoupili do svých sbírek. Za 8 let si na mne vzpomněli znovu a pozvali mě fotit ta údolí. A opět následovala velká výstava s katalogem, kde byly všechny vystavované fotografie otištěny, zase ode mne všechny snímky odkoupili. Jeden z mých největších fotografických úspěchů, a vděčím za něj takové banální náhodě… Kdyby si pan ředitel tenkrát sedl k jinému stolu, nebo navštívil jinou restauraci, kdyby se tam nenudil… Kdyby se mu nepodařilo kontaktovat mě – bylo to za totality dosti obtížné…

Most Gaido, údolí Chiusella Klášter San Besso Osada Boschietto

108

ČÁST ČTVRTÁ Krajiny daleké Svět z ptačí perspektivy Do Afriky s Čedokem Namibie Národní park Etosha Nepálská políčka Cesta do Lukly Japonské zahrady Let k hoře jménem Sanford Z Aljašky do Kalifornie McKinley – hora rozmarná Malý Velký kaňon Tropický ráj – Iguazú Patagonská pampa Antika v Austrálii? Dvanáct apoštolů Ayers Rock Na konci světa

NP West Cape How, Austrálie

109

110

SVĚT Z PTAČÍ PERSPEKTIVY

Fotografovat krajinu z velkých dopravních letadel a snažit se o něco víc než pouhý suvenýr, se může jevit jako pošetilá výstřednost. Když však zvážíme, co času v letadle strávíme, kolik krajin, zemí, světadílů za tu dobu přeletíme, tak je to docela bohatá nabídka motivů. A bylo by ji škoda nevyužít, nějaké to rozptýlení při nudném cestování přijde vhod. Jak už o tom píši na jiném místě, po technické stránce je fotografování z letadel celkem jednoduché. Můžeme používat co nejkratší expozice, clonit nijak moc netřeba, zaostřeno můžeme mít stále na nekonečno. Ale zas tak úplná pohoda fotografování z dopravních letadel není, nějaké ty „mouchy“ tady také najdeme. Nedá mi to, abych jako pamětník nevzpomněl, jak obtížné bylo fotografování ze vzduchu za minulého režimu. V celém komunistickém bloku to bylo přísně zakázáno! Měl jsem přítele, povoláním pilota, který mi jednou ukázal své letecké snímky Krkonoš. Což mi uvízlo v hlavě. Když jsem připravoval k vydání svou první krkonošskou knížku, tak mě napadlo, že by se tam pár snímků z ptačí perspektivy docela pěkně vyjímalo. Jenže jako osoba nepříliš politicky spolehlivá jsem neměl naději, že by mi někdo něco takového povolil. Ale ujalo se toho nakladatelství, které knihu vydávalo. Bylo to však jako v pohádce O kohoutkovi a slepičce. Žádost bylo kompetentní vyřídit ministerstvo vnitra, ale jen se souhlasem ústředního výboru Svazarmu jakožto majitele vrchlabského letiště. To zase muselo mít souhlas svého nadřízeného orgánu, ministerstva národní obrany. Zřejmě se soudruzi strachovali, abych po vzoru Švejka nevyfotil nějaké nádraží! Ale zázraky se děly i za totality a nakonec jsem povolení k „leteckému snímkování“ dostal! Ještě však vyhráno nebylo. Jedna z mnoha podmínek nařizovala, že fotografování bude usměrňovat generální štáb MNO (!) a letu se musí zúčastnit jeho důstojník. Následovala řada telefonátů do Prahy jednomu podplukovníkovi, který požadoval oznámení letu předem. Několik dní! Což byl nesmysl hrozící zmařit celou akci. Vždyť fotografování i létání je závislé na počasí a dlouhodobé předpovědi nejsou spolehlivé ještě ani dnes… Pak však jako „deus ex machina“ zasáhl náčelník letiště. Uvolil se, že bude sám letadlo pilotovat a zároveň vyjednal, že na mne v zastoupení generálního štábu bude i dozírat. A tak

Pobřeží královny Šarloty, Kanada

v knížce Krkonoše, která vyšla koncem roku 1969 v nakladatelství Olympia, skutečně několik leteckých snímků je! Jednou jsme letěli z Bratislavy kolem Varšavy a přes Moskvu na Kavkaz. Krátce po startu se pod námi objevily krásně plasticky nasvícené Vysoké Tatry. Měl jsem dobrou pozici u okénka, letušky si mne nevšímaly a tak se mi podařily docela pěkné záběry, vypadaly jako plastická mapa. Protože to však bylo začátkem osmdesátých let, dopustil jsem se tím trestného činu! Naštěstí bez následků… Když jsem připravoval k vydání další knížku o horách, velice by se tam nějaké takové snímky do úvodu hodily. Příslušný pan redaktor měl známé na ministerstvu obrany a navrhl, že se pozeptá, zdali by mi po příslušné rekognoskaci nepovolili jeden snímek uveřejnit. „Vůbec se o tom nikde nezmiňujte, měl byste z toho velký průšvih, nejlepší by bylo ty fotky zničit,“ oznámil mi pan redaktor při příští návštěvě. Takže na rozdíl od „Krkonoš“ v knížce „Ostrovy v oblacích“ z roku 1989 žádné záběry z letadla nejsou. Dnes se už může z ptačí perspektivy fotografovat libovolně, ale i tak má „tvorba“ na palubách dopravních letadel svá omezení. Největší problém je dostat místo u okénka. V jedné řadě sedí až tucet cestujících, k oknu se tudíž dostane jen každý šestý. A tato místa bývají zadána předem. Přesto se snažím při vydávání palubenky mezi tyto šťastlivce vetřít. Dost často se mi to podaří, ale ani pak ještě není vyhráno. Sedíte-li nad křídlem, moc toho nevyfotíte. Také jsem se jednou stal šťastným majitelem místa u okna a celý výhled zakrývala roura tryskového motoru. Při takové smůle zbývá poslední možnost: okénko v nouzových dveřích u toalet. Nemůžete tam však dlouho stát, to letušky nemají rády. Pak se vyplatí sledovat průběh letu na palubních obrazovkách a vystartovat například ve chvíli, kdy se blížíte k nějakému pobřeží. Obrázky v této kapitole pocházejí z různých částí světa: na tom vedlejším je záběr kanadského Pobřeží královny Šarloty pořízený při letu ze Seattlu do Anchorage. Nepříliš průzračné sklo okénka vytvořilo okolo slunce spoustu reﬂexů, které však v tomto případě nevadí, přispívají k působivosti snímku. Na další dvoustraně jsou Andy před přistáním v Santiagu de Chile, ten barevný zachytil Alpy v zapadajícím slunci během letu z Prahy do Říma.

111

136

JAPONSKÉ ZAHRADY

Když přemýšlím o japonských zahradách a představuji si jejich magickou atmosféru, nemohu nevzpomenout „kouzelné zahrádky“ Josefa Sudka. Jde sice o dva rozdílné žánry: nábožensky motivovanou zahradní architekturu a osobitý výtvarný projev, ale myslím, že mají mnoho společného. Cosi tajemného, melancholického, skrytě krásného. A představuji si, jaké by to asi bylo, kdyby pan Sudek mohl fotit v Japonsku jako doma, v Čechách. Určitě by i tady dával přednost podvečerním a ranním náladám, šedým mlhavým rozbřeskům, modravému stmívání oživenému plamínky kamenných luceren. Japonské zahrady asi vypadají kouzelně i za deště, či ve vločkách prvního sněhu. To musí být jedna z jejich nejkrásnějších podob, se stromy, keři a kameny oděnými do bílého hávu, tak jako tomu je na Sudkových fotograﬁích „Zima v mé zahrádce“, nebo „Před mým ateliérem“. A co teprve na jaře! Jaká to asi je hýřivá paleta barev: těch odstínů zeleně, růžových sakur, červených azalek, bělavých lotosů. Ale ještě barevnější tady asi je podzim s planoucími javory a zlatými jinany. To už by pro pana Sudka nebylo. Ten nikdy barevně nefotografoval, ale i tak by mu tady určitě „hudba hrála…“. On nikdy v Japonsku nebyl, ostatně – ani po tom netoužil, nacházel dostatek námětů doma. To já bych tady pobyl a fotografoval rád. Mám zkušenosti s focením lesních zátiší ve všech ročních obdobích, povětrnostních proměnách, náladách. To by se mi mohlo hodit. Je to takový můj nesplnitelný sen, udělat o japonských zahradách knížku. Určitě by byla zase trochu jiná (neříkám lepší), než těch šťastlivců, kterým se to podařilo. Nemám k tomu však předpoklady. Nemyslím fotograﬁcké, nýbrž organizační, manažerské. A tak musím být rád, že jsem se tam alespoň jednou podíval, trochu se té kouzelné atmosféry nadýchl. A udělal i pár obrázků.

Záliv Mijadžima u Hirošimy

Líčit krásy světa slovy, namísto obrazy, nebývá mým zvykem. V případě japonských zahrad dělám záměrně výjimku. Chci totiž vyjádřit kontrast mezi mou představou – snem a skutečností. Fotil jsem tady ve velkém stresu. Do Japonska jsem se dostal s Čedokem v roce 1984. Letěli jsme přes Sibiř na Dálný východ a pak pluli lodí. Když jsem poprvé Japonsko zblízka spatřil, byl to šok! Na přístavním molu nás totiž čekalo šest velkých autobusů! Všechny se nám je podařilo naplnit a celý tento zbytnělý kolektiv se jal dobývat místní pamětihodnosti. Včetně proslulých zahrad. Fotil jsem tady vlastně v poklusu, o nějakém poklidném rozjímání či rozvážném vyhledávání motivů jsem si mohl nechat jen zdát. Největší problém byl najít ve štrúdlu abonentů Čedoku škvíru, kterou bych mohl záběr pořídit. Vyskytovali jsme se tady většinou před polednem, osvětlení bylo ploché, atmosféra špatná. Fotil jsem „osvědčeným“ praktisixem a strachoval se, aby se mi neporouchal. Měl jsem s sebou sice těla dvě, ale jedno zkolabovalo hned na začátku zájezdu. (Nemohl jsem tehdy tušit, že se s těmito přístroji proslulými svou poruchovostí trápím naposledy. Krátce na to jsem se stal přešťastným majitelem Zenza Bronicy 6 × 7 cm.) Hromadné zájezdy nejsou pro fotografy zrovna nejlepším způsobem seberealizace. Za totality to však pro mne byla jediná možnost, jak se do dalekého světa dostat. Často jsem stál před rozhodnutím: buď takto, nebo vůbec. Co mi tedy zbývalo, když léta utíkala… Že se ještě dočkám doby, kdy se mi svět otevře dokořán, to by mě tehdy nenapadlo ani ve snu. Absolvoval jsem s Čedokem i fotograﬁcky úspěšné zájezdy. Na těch jsme ovšem nepotřebovali celou ﬂotilu autobusů, ale stačil nám mikrobus.

137

138

139

158

PATAGONSKÁ PAMPA

Není snad nudnější krajiny, než je patagonská pampa. Celé hodiny jedete po děravé nezpevněné cestě, za vámi se zvedá oblak prachu a jen se modlíte, aby nejelo auto v protisměru a nemuseli jste se tím prachem prodírat. Kolem ubíhá převážně rovinatá krajina, šedá, vyprahlá. Je to vlastně taková polopoušť s minimem vegetace. Sem tam pár trsů uschlé trávy, několik bídně živořících keříků, marně tu vyhlížíte nějaký strom. A když se v dáli na obzoru cosi se mu podobajícího vynoří, nakonec se z toho vždy vyklube jen větrné čerpadlo. Většinou polámané… Ale představte si – celá tato pustina je oplocená! Sice jen dvěma dráty nataženými mezi kolíky, ale ty dráty jsou dlouhé tisíce kilometrů, spoutávají většinu Patagonie. Tato zdánlivě nehostinná země totiž dokáže uživit tisíce ovcí. Špatná kvalita pastvy je nahrazována kvantitou. Pampa tedy žije! Občas zde můžete zahlédnout stádečko lam guanaco, skupinku pštrosů

Rozkvetlá pampa u jezera Viedma, Argentina

nandu, občas přes cestu přeběhne podivný zajíc mara, jednou jsme málem přejeli pásovce. Dokonce jsem viděl u Lago Viedma pampu kvést! (Viz vedlejší stránka a další dvoustrany.) To je sice hezké a zajímavé, ale co tady fotit? Člověk namlsán nádherou nedalekých Patagonských And má sklon tu nehostinnou a nepříliš fotogenickou krajinu podceňovat, pomíjet. Až když se někde zastaví a na seznámení s pampou je více času, tak se „rozkouká“ a začne fotografovat. A čím dál více zjišťuje, že to má něco do sebe. Alpy, Gran Canyon, Tádž Mahál jsou tak atraktivní, že tady udělá pěkné obrázky každý. Horší už je objevit něco nezvyklého. Zapomenout na tisíckrát opakované „osvědčené“ záběry, vymyslet něco nového. Vidět kreativně. To se spíš naučíme na méně efektivních námětech. A ty jsou všude kolem nás, nemusíme kvůli tomu jezdit až do Patagonie…

159

160

161