Egon Bondy: Invalidní sourozenci

Page 1

egon bondy
invalidní sourozenci

© Egon Bondy – heirs, 2023

© Graphic Design & Cover Photo Petr Krejzek, 2023

© Editor Martin Machovec, 2023

© Filip Tomáš – Akropolis, 2023

ISBN 978-80-7470-478-9

ISBN 978-80-7470-479-6 (MOBI)

ISBN 978-80-7470-480-2 (ePUB)

sestřence
6

Když se vyšplhal na vrchol kopce, rozprostřela se před ním planina. V poli stály tři stromy. Cesta byla pokryta zbytky tajícího sněhu a plná kaluží. Hlína se lepila v celých kusech na boty. Když došel pod stromy, zakopl o mrtvolu. Byla už v pokročilém rozkladu. Nedalo se proto rozeznat, byl-li to muž, nebo žena. Dloubal do ní nohou a vytékalo z ní bláto. Byla to mrtvola světa. Bylo ošklivé počasí a nebe bylo kalné. Po pár kilometrech došel do hospody. Měl silnou kocovinu. Poslední dni nepřetržitě a mnoho pil.

Hostinská mu nalila pivo. Byla tlustá, ale ještě ne stará. Měla naondulované, ale pocuchané vlasy, černé a lesklé. Když se usadil v koutě, odešla do kuchyně za zasklenými dveřmi. Vzápětí bylo slyšet, jak se s někým páří. Otřásala se kredenc a nádobí a sklenice drnčely. Ozývala se mužská slova a její vzdychání. Dvoje nohy podupávaly a šoupaly po podlaze. Za oknem na malé návsi bylo liduprázdno. Všechna okna v domcích byla temná a zatažena malými barevnými či háčkovanými záclonkami. V místnostech muselo být i teď o polednách tma. Jen z některých komínů se kouřilo.

Když šel dál a vzdaloval se od středu planiny, uvažoval o mrtvole světa. Zřejmě tam ležela už přes zimu. Těžko by se dalo předpokládat, že ve vesnici o ní nevěděli. Měli ji přímo za humny a ještě u cesty. Zdá se, že jí vzali boty, čepici a jistě i hodinky. Na konci planiny, kde začínal opět spád kopce, se zastavil. Přes řídký lesík viděl v šedivém, ale jasném vzduchu až dolů. Zdálo se mu, že hladina vod se opět o něco zvedla. Poslední měsíce zůstávala stát a jen příliv zaplavoval dočasně pár metrů země navíc. Z včerejška však zřejmě přes noc opět stoupla. Bylo nutné jen čekat, jestli se opět zastaví. Takto byl již zaplaven celý kraj. Podivně, neboť kopec, na kterém stál, nebyl nikterak nejvyšší na zemi. Voda zalila však již i vysoké hory a pokryla je jako plášť, který se chvěl a přetékal, ale tkvěl na nich v překvapující stálosti, přelévaje se pak zase dál do nížiny. Možná že toto byla poslední souš. Na druhé straně bylo pod vrchem město. Tam bydlel. Na předměstí již voda zalila některé domy. Byly však již stejně prázdné. Byl v hospodě, která byla poměrně nedaleko a v malém dolíku. Není vyloučeno, že dnes je už zaplavena. Rozhodl se, že se vrátí jinou cestou, protože do příchodu noci se stačil ještě vrátit. Na této straně kopce byly pod lesem ještě dvě vesnice a v každé měli pivo. Jako každé noci, i v této se otevírala nebesa. Zdržel se přece jen v poslední vesnici a nevolnost z něj trochu spadla. Šel domů za tmy

7

strání nad vodou. Cesta mu byla pohodlná a známá, a tak se netečně díval před sebe a do nebe, kde se rozvíjel film, jehož obměny byly už tak nepodstatné, že kvůli nim nestálo běžně za to chodit se na něj dívat. Uprostřed černé oblohy, z níž dávno vymizely Měsíc i hvězdy, rozevřela se plamenná výheň, ale v šlehajícím ohni občas létaly podivné předměty, lidské údy a jakoby těla a hlavy, které otevíraly ústa a něco křičely, ale nebylo je pro dálku slyšet. Někdy se objevila v rámu plamenů jakoby nějaká tvář, ale byla zase tak veliká, že bylo vidět jen její bradu, ústa a špičku nosu, takže se nedalo říci, komu by mohla patřit. A jindy tam byla po několik měsíců po sobě vidět veliká zelená prdel.

V první dny vyčkávali do setmění venku výrostci a blbě se tím bavili, až je to taky přestalo poutat, a zůstávali u televize nebo šli do biografu. Když se náhodou objevilo něco nového, jako kdysi hrozně legrační kozí hlava, rozhlásili to vždycky nějací pozdní chodci, a opilci se tak po pár dní měli na co koukat. Ale dost brzo se to vždycky okoukalo.

Někteří říkali – ale neměli pro to žádný racionální podklad, a tak je nikdo nebral vážně, podobně jako kartářky či chiromanty – že tam nahoře dávají pozor na diváky a upravují program podle jejich reakce. Různí ochmelkové vykládali, že po zavření hospody viděli zářit velikou sklenici piva, nebo jak se z bezedné láhve lije rum, ale nepodařilo se to nikdy verifikovat ani navodit experimentálně. V této noci se neukazovalo nic nového. Šel a díval se na to, co vídal již několik měsíců, když byl za noci venku.

Ve městě v hospodě bylo ještě plno. Dozvěděl se, že vody stouply jen o málo. U karet vykládal jeden chlapík, kterého dobře znal od vidění, ale ne jménem, že tentokrát už se nezastaví a že je za pár týdnů konec. Vykládal to každý rok aspoň dvakrát, vždycky když se voda o palec zvedla. Byl už několikrát na psychiatrii a jeho kamarádi si z něj uměli dělat dobrou srandu, protože na všechno skočil. Ale jinak to byl hodný člověk, jen měl smůlu, že už měl sedm dětí. Skoro každý rok jedno. Teď se mu to už ale pomalu začínalo vyplácet, protože z přídavků na děti bral víc než druhý plat. Taky bylo vidět, že je spokojen, a vlastně mu teď trochu záviděli. Aspoň si od něj půjčovali do karet. Z rádia hráli poslední oblíbené písničky.

8
* * *

Vypil jen tak vestoje dvě piva a šel domů. Bydlel v malém domku, který dříve býval velkolepou garáží, jež nyní přepažena nabízela dvě obytné místnosti. Záchod se nacházel venku přede dveřmi, a kdo nebyl s domem obeznámen, vstoupil nejdříve do něho. Byl to malý příspěvek k dokončení vývoje architektury.

V pokoji ležela sestra na gauči, z něhož čouhala mořská tráva (či cibule), ale jehož péra byla stále pevná. Sestra – nebo polosestra? Nebo nevlastní sestra? Nebo sestřenice z půltého kolena? To nebylo ani jí ani jemu jasno, neboť dávno vyšlo z používání označení sourozenců, kteří měli jednoho otce, ale jinou matku – poslouchala desky, četla detektivku a látala ponožky. Koho bolí břicho, má si na ně lehnout, a to sestra učinila. Bolelo ji břicho po včerejšku, kdy se přespříliš napili.

„Už jsi se vrátil? Jak je venku?“ Zeptala se posadivši se.

Vzhledem k nejistotě jazykového označení oslovovali se oba buď křestním jménem, nebo jako sestřenice a bratranec.

„Venku je škaredo,“ řekl, „bude pršet, nebude-li dokonce ještě znova padat sníh. Ale není příliš zima.“

Svlékl se a usedl. Sestřenice mu nalila čaj z pomerančových lístků, který jedině pil. Bylo snad obtížné ho sehnat, ale nepátrali po tom, neboť měli za garáží několik dobře zaletovaných beden. Bylo to jejich malé dědictví po otci, který je byl přivezl ze svých cest do někdejšího zámoří.

Oba se odedávna milovali. Ani v pubertě neměli nikdy o nikoho jiného vážnější zájem. Teď byli v nejlepším, byť ne nejrozumnějším věku třiceti let. Obě matky je porodily v stejný rok, měsíc a den.

Venku opravdu začalo pršet se sněhem. Nevanul žádný vítr a zasklenou stěnou pozorovali před usnutím tichou a pomalou pouť kapek a vloček. Byli tak šťastni!

V litinových kamínkách bylo slyšet oheň.

* * *

Když nadešlo ráno, spali. V březnu začínají již být svítání časná a východy slunce doprovázejí pracující do práce. Když se rozbřesknou nad střechami a vniknou do oken tramvají či když zazáří někde náhle za humny, pracující se pousmějí, jako by je pohladila ruka. Nezadržitelně se již přibližuje krásný čas léta, dovolených, plováren, opalování, tepla.

9

Bratranec se sestřenicí se však neprobudili, neboť nebyli pracující. Sotvakdy v  zimě, když slunce v těchto severních krajích vychází se značným zpožděním, viděli východ a předcházející ho červánky, ale nikdy toho nelitovali, protože namísto toho spávali dlouho. Proto i tohoto dne otevřeli oči zcela současně až do skoro poledního jasu. Byli rádi, že je slunečno, vyhlídka na to, že dlouhé temné období konečně přešlo. Oba byli od samého procitnutí spokojeni. Přelili si znova pomerančový čaj horkou vodou a šli na toaletu. Finanční zajištění bratrance a sestřenice nebylo valné, ale bylo nějaké. Brali invalidní důchod nepříliš značné výše jako práce neschopní. Ke konci měsíce jim však vždycky chyběl nepatrný obnos. Dnes na to znovu zavedli řeč.

„Neustále mě zajímá pomyšlení,“ řekl bratranec, „že před pouhými dvěma či třemi sty lety bychom sotva byli mohli být živi. Teprve nejvyspělejší průmyslová společnost může zajišťovat obživu i všem nepracujícím elementům. Dělá to ovšem jako z nouze ctnost, protože je pro ni ekonomicky výhodnější poskytovat jim almužnu než je zaměstnávat, neboť ve výrobním procesu by tyto elementy nadělaly více škody než užitku a výsledek by byl pro společnost neefektivní. Ale pomyšlení na to, že před pouhými pár generacemi bychom byli bývali museli pracovat anebo umřít hladem či žebrat a krást, je přece jen fascinující. Žijeme v podmínkách nejvyspělejšího vývojového stadia společnosti, k čemuž celé pokolení statisícileté dějiny pracovaly. Po tisíce pokolení nešťastníci jako my skomírali a umírali a teprve my dnes zaslouženě sklízíme plody jejich utrpení. Pohyb a postup dějin a jejich dialektika jsou pro mne neustále zdrojem velikého vzrušení.“

Sestřenice soustředěně přikývla, neboť věděla, že historie je mu velmi milá. Pronesené konstatování znala, ale věděla, že to pro něj není prostým opakováním řeči.

Okouzleni sluncem, které je oblilo hned, když přecházeli ze dveří garáže ke dveřím záchodu, vypravovali se rychle ven.

Sestřenice si oblékla šaty, které si přebarvila z nalezené režné pytloviny. V důsledku neodborného provádění přebarvování byly šaty skvrnité oranžovou barvou v různé intenzitě a sestřenice využila odstínu tak, že je okonturovala purpurovou tuší. Kde se rozpila, vznikaly nádherné přechody nevytvořitelné záměrně. Šaty měly střih velmi prostý, tunika v pase jen málo zúžená, s krátkým rukávem, přepásané zlatou šňůrou od rádia, jejíž původní určení by nikomu ani nepřipadlo na

10

mysl. Šaty se jen trochu napínaly přes prsa, jež měla sestřenka úměrná ke své postavě, tedy ani malá ani nehezky velká. Sahajíce dost hluboko pod kolena, byly zdobeny přirozenými třásněmi, jimž zčásti byla ponechána původní pytlová barva. Malý výstřih nebyl obrouben, takže tkanivo se tu zcela nepatrně třepilo, což ihned vytvářelo neočekávaný a zvláštní půvab. Pod šaty si sestřenka ovšem oblékla teplé prádlo, neboť A. (tj. bratranec) byl velmi starostlivý o to, aby se nenachladila.

Jägrovo prádlo bylo však tak upraveno, že barevným tónováním nenarušovalo, nýbrž spíš žádoucně doplňovalo svrchní oblečení až po nátepníčky na zápěstích a na kotnících, jež byly jemně, ale kontrastně vybarveny. Na krk si sestřenka zavěsila náhrdelník z malých mušlí, jež se každodenně daly nasbírat na břehu vod, jež ale svým jemně kaštanovým odstínem se dokonale hodily k domácky vyrobenému oblečení.

A. jí podal šálu, která svou huňatostí nezadala liščímu límci, a navrch si sestřenka oblékla tulení kožíšek, jenž byl také jednou z památek na otcovy námořní cesty – byl tedy již jistě přes půl století stár. Obula si boty do bláta, tedy třetí ze všech párů bot, jež měla: do zimy, na léto a do bláta. Byly to polovysoké boty jako čižmy, ale s omyvatelným svrškem z umělé hmoty.

Dalo by se říci, že ze šatů, které si pečlivě ze všech ostatních vybrala, nebylo skoro nic vidět, ale A. měl rád, když byla krásně oblečena, a kromě toho se dalo počítat s tím, že na jarním slunci se budou někde na kameni u vody moci slunit.

Na hlavu si sestřenice uvázala hedvábný šátek vybledlý do příjemně neurčité barvy a nechala doma kožešinovou čapku, kterou dosud přes zimu nosila.

A. se oblékl jako obvykle. * * *

Když vyšli, nevydali se hned k vodám, protože to by byli museli jít přes celé město, ale pustili se do kopce, který chtěli – bude-li se jim to líbit –přejít až na druhou stranu. Po nočním polosněžení bylo všude bláto, ale přesto sešli hned za městem ze silnice a dali se polními cestami a po mezích, protože byli rádi spolu sami.

Než došli na náhorní planinu, trvalo jim to tedy víc jak tři hodiny a bylo už hodně po poledni. Nezastavovali se doposud, na slunění bylo

11

přeci jen ještě příliš chladno, a celou cestu si povídali. Měli nevyčerpatelnou studnu hovoru, přestože spolu rostli již od dětských let, napadalo je neustále nové a nové, měli si pořád co vyprávět o tom, co si mysleli, co četli, co viděli, neboť byť by i viděli denně totéž, nikdy to pro ně nebylo opakovaně totéž. Na předmětech svého bytu, na vzhledu města, na tváři krajiny, na otevřeném nebi a na stále stejně se přelévajících vodách viděli každý den tolik nového, že se to sotva dalo úplně vypovědět. A každý zážitek, který měli, pokud byli sami – jako A. včera při své cestě po planině – byl tak bohatý, že jeho přesné sdělení trvalo chvíli. Když došli vrcholu ostrova, našli si pár suchých pařezů k odpočinku. Kdysi, ještě za jejich dětství, tu býval les. Slunce svítilo neustále a jeho schylování bylo pomalé.

Byl to jejich první společný jarní výlet přes kopec. I A. včera šel po zimě přes vrch poprvé. Na podzim ještě na cestě před horní vesnicí nenašel nic. Po dlouhém zimním období byli oba zvědavi, co je nového, a A. měl původně v úmyslu zopakovat svoji včerejší cestu, aby mohl krok za krokem ukazovat B. (sestřence), co jej upoutalo – teď ale si zašli obloukem a vracet se k hořejší vsi nestálo za to. A. usoudil, že nejlepší bude, když z místa, na němž jsou, sestoupí k vodám a pak po břehu dojdou ke konečné tramvaje. Budou ještě moci navštívit přátele nebo si udělat dobrou večeři. V něžné zapomnětlivosti mládí nevzali si sebou nic k jídlu.

K vodě sestoupili, právě když slunce zapadlo. Bylo ještě stále jasno a červené mraky odrážely na hlínu úplně červené světlo. Voda se nerozlívala na písek, nýbrž jen zmáčela a zbahňovala oranici. Zapomněli na zvýšení stavu vod a museli jít hlínou. Po několik let byla po břehu ušlapaná pěšinka, ale ta byla teď zalitá. Chůze jim byla nepříjemná. Odmlčeli se.

„Podívej se – !“ řekla B. a dotkla se bratrancova kožíšku. „Co se to tam děje?“

A. se hned ohlédl, kam sestřenka ukazovala. Na vrcholu vodních hor, které zvlášť na této straně ostrova jej vysoko převyšovaly, se zdála temnět jakási čmouha, či jen pouze čárka, ale svou černí zřetelně odlišitelná od modře a bíle se prolamujících vln vody. Něco takového ani

12
* * *

jako optický klam ještě nikdo nikdy na vodách nezpozoroval – to oba věděli, neboť stále ještě bylo dost těch, kteří se pořád dívali do vod a k jejich obzoru, zda se tam přece jen něco nevynoří.

Černá čárka, dobře odlišitelná, plula či sklouzávala z vodního pohoří. Když se zastavili, mohli za nedlouhou chvíli konstatovat, že se skutečně blíží. A jak se přibližovala do vodního údolí, začaly být patrné jakési drobnější čáry na vodní hladině. Ne tak nesporné jako ta první, ale přece jen jako by ji doprovázely za ní.

Podle odhadu to bylo asi velmi daleko – nejsouce geometry, neměli přesné ponětí o vzdálenosti prvního viditelného vodního hřebene a nikdy je to ani nezajímalo. A tak šli dál po okraji vod, hledajíce, kde už je večerním mrazíkem hlína umrzlá. Poznávali to podle bílé jinovatky, jež se tam teď držela.

„Podívej se – !“ řekla B. a dotkla se znovu bratrancova zimního kožíšku. „Ono nás to sleduje!“

A. se zastavil a podíval se. Černá čárka na obzoru se stala už černým předmětem. Vypadlo to, jako by to byl člun. A za ním na hladině –jako většinou se jen mírně převalující – na dva tucty rýh, ve vodě zřetelných. Ale nic v nich neplulo.

Zatímco však ušli za půl hodiny kus cesty, směr, kterým putovalo to něco, se změnil. Mířilo to teď šikmo k nim.

„Půjdeme pomalu,“ řekl bratranec. „Je to v každém případě velmi zajímavé.“

Když šli co noha nohu mine, ještě před prvními domy města přistál na pobřeží člun. Za ním zůstaly chvět se ve vodě na dva tucty rýh, jako zůstávají po loďce vedené kormidlem. Leč ty nepřistávaly.

Bratranec si povzdechl: „Kterýkoli z našich učenců by řekl, že to je nemožné. Bylo by zajímavé vědět, co by říkali, kdyby to viděli, ale je možné, že by to přesto neviděli.“

„Ten člun na nás asi něco chce –,“ poznamenala B. „Proč by nás byl stále sledoval?“

„V takovém případě oželíme dnešní večeři,“ řekl bratranec. „Nasedneme do něho, a když se v něm chvíli pohoupáme, bude uklidněn.“

Dávajíce pozor, aby si zbytečně nepromáčeli boty, pečlivě se navzájem podpírajíce, vstoupili do člunu, bratranec po krátkém dohadování první, aby sestřenici přenesl přes mělčinu. A tu se člun dal do pohybu a rychleji než předtím plul k vrcholkům vodních hor, za ním konvoj

13

brázd neviditelného loďstva. Bylo zatím již chvíli po západu slunce a na nebi začaly bleskotat první elektrické výboje nočních vidění. Pokud sourozenci měli hlad, mohli jej utěšit jídly a nápoji, jež nalezli rozprostřené na dně červené loďky. Byla podivuhodně hluboká, takže se mohli pohodlně položit, a její žebra byla neočekávaně měkká jako nejlepší gumová pěna. Přesto byla loď – neboť na loď co do velikosti se rozšířila tak, že si zasloužila toto nazvání – prokazatelně značného stáří. Všechno žebroví bylo ohlazeno vodou a prostoupeno mořskou solí tak, jako by to byla jakási zesolnatělá fosilie.

Pluli rychle a zdálo se jim, že vodní hory jsou hned na dosah ruky. Začali plout do výše a sráz vod byl místy tak příkrý, a z něho se valící vlny tak veliké a děsivé, že se báli, že musejí spadnout a vlny že je musejí pohltit. Ale hřebeny vln se před člunem rozestupovaly. Když se ohlédli, měli pocit dávení jako v dětství na horské dráze v zábavním parku. Neohlíželi se tedy dál a dívali se jen do výšky před sebou, ale i tak se jim točila hlava.

Nicméně byli zvědavi, co uvidí za vodními horami, země byla prý přece tak veliká, jak četli v knihách. Pak vyplul člun na poslední hřeben vod a otevřel se pohled za ně: nebylo tam vidět nic, či přesněji, bylo tam vidět jen nic. (Pro překladatele: Nur das Nichts war zu sehen; ничего видеть не было, только ничто; there was nothing to be seen, but nothing.)

V tu vteřinu zazářila noční obloha jako výbuchem a bílé světlo je zcela oslnilo. Zavřeli oči, a když je pootevřeli, byli v té nejčernější a nejhustší tmě, že neviděli ani ruku před nosem a jen pocitem se domnívali, že ještě plují, leč jakoby ne po vodě, nýbrž ve vzduchu, nebo že letí, jako by stáli.

I to však trvalo jen krátko. Se slabým nárazem se člun zabořil do měkkého písku. Vystoupili.

Svítalo.

Porozhlédnuvše se, neviděli nikde vody. Člun prostě stál u písku, doprava i doleva od něj po tuctu rýh vyrytých příděmi neviditelných člunů, jež je doprovázely. Ale tam, kde by měly být vody, byla čerň bez pohnutí.

Opatrně vyšli pár kroků od břehu, držíce se za ruce. Tu najednou jako by se rázem rozednilo a viděli před sebou řídký háj a slyšeli hlasy mnoha lidí.

14

A nato je též uviděli, bavící se ve skupinách a některé s něčím, snad s míči nebo s malými zvířaty si hrající.

Přestože byli oblečeni jinak, ještě jako do zimy, zatímco zde zřejmě bylo plné léto, nikdo jim nevěnoval žádnou pozornost, a tak se jen procházeli mezi nimi a prohlíželi si je pozorně. Ale byli jako ostatní jejich přátelé, mladší i starší, menší i větší, hezčí i ošklivější. Také odění měli nejrůznější, někteří na ně dbali, někteří zřejmě nedbali, někteří byli i vůbec neoblečeni, což jim nevadilo, neboť bylo horko. Zatím A. a B. jejich kožíšky už notně tížily. A vtom si jich nakonec v jedné skupině všimli a dali se jim do smíchu, považujíce jejich ústroj nepochybně za maškarádu, jež měla přispět k obecnému rozveselení. Smíchy padali na zem.

Raději tedy přece jenom sundali kožíšky i těžké boty do bláta, a když všechno sundali, složili to pod stromem.

„Jenom abychom to tady nezapomněli –,“ vyhrkla přece jen sestřenka.

S podivem bylo také, že lidi tu mluvili cizí řečí, ale to poznávali jen po nezvyklém zvuku a jinak jim vlastně rozuměli.

Půl tuctu mladíků a dívek mířilo dál od břehu, zřejmě najíst se a napít. Povídali si o různých věcech a lidech, o nichž A. a B. jakživi neslyšeli. Chránili se však říkat něco o tom, jak sem přijeli. Když přišli ke stolům s jídlem a pitím, báli se, že nebudou mít čím zaplatit, ale brali si jako ostatní, co prostě chtěli.

B. chtěla říci A., že je tu asi ani nemají za cizince, ale nešlo jí to jinak než tou cizí řečí, a tak se zarazila v půli slova. Byli přece jenom oba trochu zaraženi. Zdálky uslyšeli potom zvuky šílené kapely.

„No ne –,“ nezdržela se přece jenom sestřenka, „takhle jsem si vždycky představovala, že mohli hrát jen Plastikové na pohřbu Egona Bondyho!“

„Nebylo to asi horší,“ řekl A., „to si tedy musíme jít poslechnout zblízka.“

Vytratili se od stolu a dali se po zvuku. Hájek, který se táhl podél pobřeží, skončil a na plném slunci hrálo na vyvýšeném pódiu asi šest divých mužů, neodolatelně křepčících.

Kolem dokola stály, posedávaly či poskakovaly stovky dalších neodolatelně vlasatých individuí. Rytmus byl tak útočný a řev tak strhující, že A. a B. neodolali a začali tančit taky. Dokonale pomatená změť

15

zvuků byla nejpodobnější řevu mamutů v říji, tu však vyplynula na povrch neuvěřitelná melodie, jíž vše ostatní se poddalo, a jako žalm sjednotila hudebníky i posluchače v jedno těleso, pomalu ale nezadržitelně se prodírající znovu a znovu vzhůru a opět od počátku hloubky, kterou nebylo ani možno dosáhnout.

Bylo to k nevíře, ale bylo to.

A opět znova bez přestávky rozvřískali se hudebníci, zesíleni elektronikou na tisíc decibelů, a A. a B. se ocitli v dosud neslyšeném rytmu, který připomínal nepravidelností křeče epileptiků. A. a B. se už ani nedostávalo sil. Ale vedle nich tančící dvě dívky podaly jim omamně vonící bonbon, o nějž se A. a B. rozdělili, nepochybujíce, že je to nějaká droga, kterou dosud neznali. Tu začali všichni opět zpívat další fantastickou píseň, která jim tentokrát připadala dokonce známá, ale nevěděli odkud. A zpívali s ostatními, i když neznali slova a nemohli je ani rozeznat, neboť melodii dominovala jakási ďábelská flétna, která vše přehlušovala. A nedalo se poznat, zda je flétnista ovládal hodinu nebo pět hodin – bylo to nekonečné, nekončící, bez možnosti konce, až rázem zmlkl všechen hluk, na pódiu nebylo nikoho vidět a stovky posluchačů dotančovaly ještě v tichu posledních několik minut, neboť nikomu nebylo možno zastavit se naráz.

A. a B. klesli okouzleně na písek, horký, pevný, ale elastický, barvy spíše oranžové až červenající než žluté či bílé, a hleděli na sebe.

Bylo neuvěřitelné, že to slyšeli, přesahovalo to vše, co si zatím i jen dokázali představit. Byli zesláblí štěstím a prudce dýchali.

Hudba, kterou slyšeli, měla úplně jinou strukturu než hudba, kterou dosud znali. Nebylo možno ji k ničemu přirovnat. Snad zde byly nejen nové nástroje, nový rytmus, nová stupnice tónů a nové melodické vazby a přechody, ale přímo nový, jiný kmitočet zvukových vln než na zemi. A. a B. připadalo, jako by byli začarováni. Nebyli s to posoudit a rozebrat hudbu, kterou právě slyšeli, ani v nejmenším, možná že je to zdejší nejprimitivnější taneční muzika, možná že to byla symfonie, nemohli si o tom navzájem nic říct a věděli to, a tak jen kroutili hlavami a dívali se na sebe a mlčeli. Posléze pocítili únavu.

Nezdálo se, že by bylo uběhlo tak mnoho času, jak předpokládali, slunce, které stále zářilo, nebylo vlastně v nekonečném jasu oblohy vidět a dosud si nevšimli, jak a kterým směrem se v průběhu času posouvají stíny, ale zdálo se, že buď zde mají věčné dopoledne, nebo

16

skutečně ještě nebylo dvanáct. Šli tedy pomalu zpět ke břehu, spíše se vyhýbajíce dalším setkáním či dalším zážitkům, doufajíce, že najdou kout, kde se vyspí. Vždyť přece od chvíle, kdy navečer vstoupili do člunu, nespali.

Šťastnou náhodou poznali cestu, kudy přišli, a tak našli i hromádku svých kožíšků, Jägrova spodního prádla a bot do bláta pod stromem, kam je složili. Ale rozhlížejíce se, nedokázali najít místo, kam by se uložili, a tak se instinktivně obrátili s náručí šatstva ke břehu.

Došli ke člunu, který byl nyní spíše bachratý jak kolébka než úzký jako kánoe, a A. rozprostřel v něm svůj krásný kožešinový plášť, aby se sestřenka mohla pohodlně uložit. Ale i na A. zbylo místo, jako by se jeho plášť byl rozšířil, a tak klidně, ale opatrně ulehl k ní. Při uléhání byli zvědavi, čím budou překvapeni po probuzení. * * *

Po probuzení zjistili, že jsou na zabahněném břehu země. Člun s nimi během jejich spánku odplul.

„Jaká škoda –,“ řekla sestřenka, „že jsi nezůstal u kormidla, abychom se sem nikdy nevrátili. Nebo jsme aspoň mohli spolu vytáhnout člun tak vysoko na břeh, že by jej příliv nebyl odnesl.“

„Opravdu,“ řekl A., „jaká škoda, že jsem na to ani nepomyslil. Řeknu-li si, že pro takové pitomé nedopatření jsme znova na světě, radši bych skutečně jednu noc nespal. Ale nedá se nic dělat. Bude teď pro nás obtížné jít na toaletu.“

„Věc chce být popsána stejně střízlivě jako životopis Mohamedův,“ odpověděla sestřenka –, „vše, co se stalo, je prostě naším pouhým nedopatřením. Toho se Mohamed dopouštěl často.“

Nato vstala a ukázalo se, že nebylo kupodivu tak obtížné jít na toaletu. Uvažovali pak, co se člunem, neboť kdokoli by sem přišel, byl by nález ne použil, ale denuncoval, avšak protože eventuální udání jim bylo lhostejné, nechali člun kývat se tam, kde z něho vystoupili.

Bylo opět temno jak po celou zimu, a proto spěchali rychle domů. Na konečné zastihli naštěstí tramvaj, a tak za třičtvrtě hodiny byli u garáže. Jelikož celá zatím prochladla, věnoval se A. hned rozdělávání ohně, a protože to činíval nerad, pospíchal. Sestřenka zatím seděla na gauči, komíhala nohama, předčítajíc si znovu polohlasně báseň, kterou

17

Ediční poznámka

Podkladem, tedy textovým východiskem tohoto v pořadí již pátého knižního vydání Invalidních sourozenců (bez kolibříkového reprintu prvního, torontského vydání, o němž ještě pár slov dále) je původní autorský strojopis z r. 1974 (dále AS74). Ten na základě autorova diktování nahraného na magnetofonový pásek pořídila Blanka Dobešová, strojopis byl svým autorem ručně na řadě míst korigován a autor z něho také text této prózy poprvé veřejně četl během dvou večerů, konkrétně 4.–5. listopadu 1974 v hostinci „Na Zavadilce“ v Klukovicích u Prahy, ovšem jen pro uzavřenou společnost sestávající z pár desítek tehdejších autorových přátel z undergroundové komunity (o tom podrobněji v komentáři vydaném spolu s CD a DVD Egon Bondy / My žijeme v Praze… Guerilla Records, Louny 2007).

Tento původní strojopis byl od konce sedmdesátých let postrádán a až v roce 2022 jej Jiří Gruntorád našel ve vídeňském archivu Přemysla Janýra, jenž jej laskavě věnoval Gruntorádově knihovně Libri prohibiti. Strojopis čítá 211 paginovaných stránek A4 + první list, na němž –snad autorovou – rukou napsáno: !NEOFOCOVAT, NEXEROXOVAT!

Kromě rukopisu (dále RKP74) díla, který je uložen v Literárním archivu Památníku národního písemnictví (datován únorem 1974; první list nese nadpis: Text prózou C / (Invalidní sourozenci) / únor 1974 a tvoří jej celkem 142 + 3 autorovou rukou číslovaných, po obou stranách jeho rukopisem popsaných listů A4), a kromě části nahrávky autorova diktátu (tj. jeho četby vlastního rukopisu pro záznam určený pro písařku), který však pokrývá jen cca 35 % celku textu (jde o dvě pasáže: 1/ od začátku knihy až ke slovům A k nim patřili A. a B. i jejich přátelé., zde na s. 20; 2/ od slov Zejména pro mě, pomyslel si A., s. 34, až ke slovům […] její inteligentská elita, se nejvíc dožadovala likvidace důchodců […], s. 61; úryvek z první pasáže vyšel na výše zmíněném CD v r. 2007), je AS74 nejvýznamnějším, nejautoritativnějším textovým pramenem otištěné prózy, který chyběl editorům předchozích vydání (1991, 2002 a zejména 2012), přičemž však nelze vyloučit, že vydavatelé torontského, prvního vydání (1981) měli k dispozici buď fotokopii, nebo

166

nějaký velmi dobrý, přesný opis AS74, protože znění tohoto prvního vydání se až nyní ukazuje být poměrně velmi spolehlivé a blízké znění AS74 (totéž se tedy týká i onoho kolibříkového reprintu, které v r. 1983 pořídil v německém Erlangenu Josef „Baghýra“ Jelínek – tento reprint byl vydán v Jelínkově „Edici Kolibřík“, jejímž účelem bylo snazší pašování exilových tisků do Československa).

Na základě detailních kolací AS74 s dalšími prameny je bohužel nutno konstatovat, že ono předchozí knižní vydání díla (Akropolis, Praha 2012) je ze všech dosavadních vydání asi nejméně přesné, obsahuje nejvíce odchylek od autorizovaného znění, o čemž podrobněji níže.

Zároveň je však také třeba konstatovat, že vlastně ani jeden textový pramen, včetně AS74, není bez chyb, že i v AS74 se vyskytují překlepy a omyly, které bylo možno napravit zase jen přihlédnutím k rukopisu díla.

Ale konečně lze také s jistou úlevou rovněž poukázat na fakt, že až na několik málo závažnějších různočtení se jednotlivé strojopisné textové varianty, resp. chybné opisy a nespolehlivá samizdatová vydání, od sebe liší jen v drobnostech: převážně v menších změnách slovosledu, místy v členění na odstavce, ovšemže v interpunkci atp., ale základní významy nejsou nikde podstatně narušeny, jde spíše o menší formulační rozdíly: těch je ovšem několik set. V této souvislosti ještě nutno zdůraznit, že ani RKP74 nelze pokládat za závazný výchozí textový pramen, neboť při jeho čtení pro nahrávku autor rukopisné znění na více místech měnil, de facto text poprvé redigoval; o tom podrobněji v ediční poznámce k vydání 2012 (dále VYD12); takovýmto pramenem je právě jen a jedině AS74.

Pár slovy k onomu předchozímu vydání, v ediční poznámce k němuž je mj. popisováno pátrání po AS74, resp. vůbec po tom, zda něco takového kdy existovalo.

Textovými prameny tehdy byly: a/ RKP74 (ovšem u vědomí toho že mezi ním a tehdy pohřešovaným autorským strojopisem jsou značné textové rozdíly, z nichž některé jsou v ed. pozn. k  VYD12 konkrétně zmíněny); b/ raný opis AS74, jejž velmi pravděpodobně pořídil v r. 1975 básník František Pánek; tento samizdat vskutku je velmi spolehlivý a věrný, jak bylo možno ověřit až nyní při práci s AS74 (psáno „perličkou“; na tit. stránce jen titul Invalidní sourozenci; 156 paginovaných s. A4, uloženo v editorově archivu); c/ strojopis (172 paginovaných

167

s. A4; na titulní stránce: Text prózou C / Egon Bondy / INVALIDNÍ SOUROZENCI / (únor 1974); originál ve fondu Národní knihovny v Praze, sign. 54 D 64986 a III 13574154 (dále ISNK).

A právě tento třetí z tehdy použitých pramenů byl zdrojem řady špatných čtení i chyb. Omylem byl tehdy pokládán za výsledek jakési pozdější autorovy redakce textu, jeho autoritativnost byla mj. podtržena tím, že většina samizdatových opisů tohoto díla uložených v knihovně Libri prohibiti je svým zněním spíše bližší ISNK, jen pár spíše samizdatu pravděpodobně Pánkovu.

Na základě srovnání ISNK s AS74 je však nyní nutno konstatovat, že ISNK je buď velmi nedbalým opisem AS74 či nějakého jiného, pozdějšího opisu, nebo je výsledkem práce samozvaného anonymního opisovače, resp. „rádobyredaktora“.

Bohužel při přípravě VYD12 bylo k  ISNK častěji přihlíženo, takže výsledek vypadal podle toho.

Níže vypisujeme podstatnější textové rozdíly mezi stávajícím vydáním a VYD12 (případně mezi oběma těmito vydáními a edicemi staršími), zde ještě pár poznámek:

Do nynějšího vydání již nezařazujeme Bondyho básnický cyklus z února 1977, který ve VYD12 byl publikován jako „Dodatek“ k vlastnímu dílu na s. 164–179. Tehdy šlo o východisko z nouze, ale tento cyklus, který autor ze svého díla vyřadil a který, nutno přiznat, nikdy součástí Invalidních sourozenců nebyl, je zařazen a otištěn pod titulem

[PRO INVALIDNÍ SOUROZENCE] s podrobným komentářem ve III. svazku Bondyho Básnických spisů (Argo, Praha 2016, s. 907–917).

Dále také nutno konstatovat, že znění tohoto nynějšího vydání je v řadě ohledů bližší znění textu prvního vydání (1981), z něhož pak vycházelo vydání druhé a třetí; text předchozího, čtvrtého vydání je touto novou edicí de facto zneplatněn.

Sem již nezařazujeme bibliografii dosavadních vydání Invalidních sourozenců ani náčrt literárněhistorických souvislostí Bondyho prozaického díla, jen poznamenáváme, že v r. 2017 vyšel ještě slovinský překlad tohoto díla pod titulem Invalidna sorojenca (přel. Tatjana Jamnik, vydalo Kulturno-umetniško društvo Police Dubove, Ljubljana, Slovenija).

A dojde-li někdy přece jen k překladu Invalidních sourozenců do angličtiny, pak si tímto editor dovoluje doporučit právě toto nynější vydání jako výchozí text, s nímž by mělo být pracováno.

168

Obecně (zčásti již v souladu s VYD12) píšeme zkratkovitá jména s tečkami, tedy

A. a  B., nikoli jak je původně bez teček, A a  B; píšeme všude jméno Mandelbaum v delším tvaru, nikoli v rkp. a v  AS74 občas se vyskytující Mandlbaum; též píšeme Armagedon m. Hermagedon; sjednocujeme psaní Člun s počátečním velkým písmenem; rušíme uvozovky u vnitřních monologů a důsledně podle AS74 oddělujeme jednotlivé části textu buď třemi * * * nebo (v závěru textu) jednou *; píšeme nyní metylpiperazinylový, nikoli methylpiperazinylový; důsledněji než ve VYD12 modernizujeme pravopis, např. všude píšeme „univerz itní“, a pečlivěji je opravena interpunkce.

Níže uvádíme příklady výraznějších zásahů odlišujících čtvrté a páté vydání:

VYD12 VYD23

s. 7Na této straně kopce byly pod lesem ještě dvě vesnice a v každé měl pivo.

s. 14there was nothing to be seen, but nothing.

→… a v každé měli pivo.

→there was nothing to be seen, but nothing.

[Opravu z VYD12 ponecháváme, byť v AS74 i v dalších vydáních pasáž zní: „nothing was to see, but nothing“.]

s. 15… na vyvýšeném pódiu asi šest divných mužů, neodolatelně tančících.

s. 18Probablemantická podvaha… zústavši…

→… divých mužů, neodolatelně křepčících.

→Probablemantická podvaha… z ústavši…

[Opravujeme na jednom místě a tiskneme jako prózu dle torontského vyd., neboť v pramenech grafická úprava nejasná.]

s. 19… podle znění písně o psovi a jitrnici)

→… podle známé písně o psovi a jitrnici)

s. 19… pak ať si stoupnou na zeď)→… pak ať si stoupnou za zeď)

s. 20 … a nebudež jim zpomoženo…

s. 28„Máš ještě nějakou sklenici, kromě těch rozpouštěcích?“

→… a nebudeť jim zpomoženo…

→… nějakou obyčejnou sklenici…

169

s. 30Bylo zářivé a přitom horké poledne.

s. 33Sundal a sroloval ji v malý uzlíček…

s. 33Snažil se myslet na to, že si už kolikrát předsevzal, že si prostuduje etnografii a dějiny pravěkých náboženství a že mu na to dosud nevybyl čas.

„Budu muset požádat Karla Velikého, aby nám o tom udělal pár přednášek –“ říkal si a pokoušel se udržet mysl při tom.

s. 39Státní cenu Leonida

Brežněva (A. pochyboval, že národní malíř vůbec ví, kdo to byl)…

→Bylo zářivé a přímo horké poledne.

→Sundal bundu a sroloval ji v malý uzlíček…

→Snažil se myslet na všechno, co o tom kultu věděl, aby nemusel myslet na strach.

Stejně si zas jednou budu muset popovídat o tom s Karlem Velikým, říkal si a…

[Pasáž do VYD12 dodána z rkp. v dobré víře, že se nachází v tehdy pohřešovaném AS74; tak tomu však není.]

→Státní cenu Leonida Brežněva (A. pochyboval, že národní malíř vůbec ví, kdo to byl)

[Doplněk ve VYD12 ponecháváme; v AS74 je sice škrtnut, ale ke škrtu je připojen otazník; kromě toho se škrtnutá pasáž nachází i v jiných smz. opisech.]

s. 43Šli ulicemi mezi pospíchajícími do práce…

→Šli ulicemi mezi pospíchajícími do práce…

[Oprava z VYD12 ponechána, byť „mezi“ není ani v rkp., ani v AS74.]

s. 44… kteří byli dost chytří na to, aby nepracovali, ale dost hloupí na to, aby se nespokojili s žebráckým invalidním důchodem…

s. 50„Nemyslíš si, že se dostáváš do nebezpečné blízkosti ‚Bojovníků za lepší lidstvo‘?“

→kteří byli dost chytří na to, aby nepracovali, ale dost hloupí na to, aby se spokojili s žebráckým invalidním důchodem…

[Vracíme původní znění, oprava ve VYD12 byla mylná.]

→„Nemyslíš si, že se dostáváš do nebezpečné blízkosti Bojovníků za lepší budoucnost?“

[Všude dále v textu se pak tato –zřejmě v pořadí třetí, byť takto nečíslovaná – skupina jmenuje

170

s. 54Dar je prostě dar, a rose is a rose is a rose is a rose

„Bojovníci za lepší budoucnost“, proto i zde opravujeme autorovo zřejmé přehlédnutí, které v rkp. i v AS74.]

→Dar je prostě dar, rose is a rose is a rose is a rose [Rušíme první neurčitý člen – jde o citaci z textu Gertrudy Steinové (původně v textu zcela bez členů).]

s. 54A. již věděl, že je tam – dřív než by tam dospěl Člun.

s. 62… Vladimírkova typu na začátku životní dráhy…

s. 63… průmyslové éry – Caspara Davida – jak se jen jmenoval –Friedricha – ten…

→ Jako by věděl, že už je tam – dřív než by tam dospěl Člun.

→… Vladimírkova typu na začátku životní práce…

→ … průmyslové éry – Caspara Davida –jak se jen jmenoval – Friedricha –ten…

[Ponecháváme opravu z VYD12; v rkp. a v AS74 pomlčky, v prvním knižní vyd. nejasné rozdíly mezi pomlčkami a spojovníky: „… jak se jen jmenoval – Caspara – DavidaFridricha – ten…“; ve druhém a třetím vyd. je znění trochu jiné: „… průmyslové éry – jak se jen jmenoval – Caspara – no – Davida –sakra – Friedricha – ten…“]

s. 69… která měla pro poesii přesný cit a přísnou formu.

s. 71… bylo absurdní, že tu nikdo neměl s sebou vodu…

s. 73… ale našli v jedné garáži petrolejovou lampu…

s. 80… tak se dá do odříkávání abecedy…

s. 89… že člověk je sám, izolovaně solipsistní, bez nemožnosti lidské komunikace…

→… která měla pro poesii přesný cit a přísnou normu.

→… bylo srandovní, že tu nikdo neměl s sebou vodu…

→… ale našli v jedné drogerii petrolejovou lampu…

→… tak se dá do odříkávání abecedy od A do Z…

→… že člověk je sám, izolovaně solipsistní, bez možnosti lidské komunikace…

171

s. 91 … Lev Davidovič ho rázně vážně usměrnil…

s. 96Při následující válce tyto dvě centrální velko-velko zanikly jak smrad.

→… Lev Davidovič ho rázně usměrnil…

→Při následující válce tyto dvě centrální velko-velko zanikly jak smrad.

[Ponecháváme znění z rkp. byť v AS74 je „smrt“, což však nepochybně je jen překlep.]

s. 108… atmosférického dusíku a kyslíku (jak již byla výše řeč)…

→… atmosférického dusíku a kyslíku…

[Ponecháváme opravu z VYD12, resp. sjednocujeme s předchozími zmínkami o tomtéž, neboť v jiných opisech je zde „dusíku a vodíku“.]

s. 121V kapse nějakou tu knížku starověkého profesora XIX.–XX. století…

→V kapse nějakou tu knížku starověkého profesora 20. až 21. století…

[Oprava ve VYD12 provedena podle rkp., ale v AS74 je znění, jaké ve všech dosavadních vydáních právě jen kromě VYD12.]

s. 125… a pár inteligentnějších elitářů…

s. 129… stále stojící uprostřed oblouku prachu…

… že by kdy bývala nějaká válka…

s. 130… na dvoře Historického muzea…

→… a pár inteligentskejch elitářů…

→… stále stojící uprostřed oblaku prachu…

… že by kdy bývala jaká válka…

… na dvoře Historického muzea… [Ponecháváme opravu z VYD12

jednak dle rkp. (tedy nikoli dle AS74) a rovněž proto, že zmínka o „muzeu“ v této souvislosti je v úplném závěru textu (V AS74 je „historického ústavu“.]

s. 131… aby zabili čas svého života…

→… aby zabili čas, aby zabili čas svého života…

172

s. 142… že postupují příliš rychle, nicméně od stráně kopce…

s. 147Protože nechtěli, pokud to nebylo nutné, chodit na zem…

→… že postupují příliš rychle, nicméně od stráně ostrova…

→Protože nechtěli, pokud to nebylo nutné, chodit na zem… [Ponecháváme opravu z VYD12; v ISNK je „pokud to bylo možné“, ale v AS74 i v Pánkově samizdatu je kontextu odporující „pokud to bylo nutné“.]

s. 148Sestřenka z přinesené syntetické kávy uvařila čaj

s. 159… že nebylo proč nezměnit i tento návyk…

s. 163…jako by v kosmickém měřítku sypali brambory z pytle.

→[Takto opravdu v rkp., v AS74 i ve všech tištěných vydáních.]

→[Ponecháváme opravu z VYD12, byť v rkp. i v AS74 je „změnit“, což však odporuje smyslu věty.]

→[Takto vskutku v rkp. i v AS74 a v dalších smz. a tištěných vydáních, tj. nikoli očekávatelné „jako by se sypaly…“; zřejmě má evokovat ona „vesmírná představení“ zmíněná za začátku textu.]

M. M.

únor – červen 2023

173

trávě, přihodilo zasedli opodál starosti. Šamanovi hlavě. právě nepřítomný kus masa, lepší podobně, – a dokázali vykládali jazykem o tom, jaký je kdy kdo před s družstvem táhlo obvykle

do vedlejšího klusem, a nedošli šaman odlezl pes. poslouchat neustálé spolehlivý rozhovory ženských idiotičtější, a bál přiblížit

Svlékla se a nohy si přikryla širokou sukní. Dlouho nemohla usnout. Venku jiskřily hvězdy. Měsíc odkudsi zpoza domu osvětloval průzračnou krajinu. Koruny stromů lehce šuměly. Když otevřela oči, uviděla v okně stát temnou postavu. Výkřik jí nevyšel z hrdla. Mladý muž oděný jako uhlíř na starých rytinách se pomalu otočil kolem osy a sestoupil po neviditelném žebříku. Malátně se posadila na lůžku, nohy spustila těžce na zem a přejížděla si rukou čelo. Kdo byl ten muž, který ji už dvakrát navštívil – a to ne vždy v noci – který jí ale nikdy nic nevysvětlil?

egon bondy 677 afghánistán

Bála se, ale cítila k němu víc důvěry než k mnohému ze známých. Měl pro ni nějaké poselství nebo nějaký úkol? Proč se s ním nedalo nikdy mluvit? Jako by nesla velkou tíhu, došla k oknu. Žebřík tam už nebyl. Dvě vysoká patra zámku stála nad poslední, třetí terasou, která se i za měsíční noci nořila ve tmě, ale tu ho uviděla: stál jako jedna ze soch na kamenné balustrádě, a kdyby nebyla věděla, že je to on, byla by ho klidně, jako kdokoli jiný, považovala za sochu. Na předprsni okna ležela vydrolená omítka. Brala kousky a házela je po něm. Tak by s ním chtěla mluvit!

egon

AKROPOLIS

poskytla devizovému máme pšenici? dodávají by ti nemohlo by se to bylo levnější? postaru. Tak tě kapitalismus. budovatelů naučit myslet vás individualismus, otče, najdeš štěstí.

krumpáčů jako květ, problémem! – Jak Štěstí je VB.

Zezvířečtěli jsme za těch sto let! Nebo jsme snad rozumnější? Nebo se svět tak změnil? Ale v koncentráku je jiný chování v podstatě nepřirozený. Co si udělali, to maj. Ještě zaplať pánbůh, že není Bůh. Toho by z nás asi klepla pepka. Bylo by ho na to škoda. Ale jelikož není boha, je všechno hrozně těžké. Snad před sto lety se mohli jako malé děti strašit tím, že není-li boha, je vše dovoleno. Je to, Aljošo, právě naopak. Je-li bůh, můžeš si nakonec lajsnout, co chceš. Je možnost zaplatit a napravit. Není-li boha, nic nenapravíš. Čím bys to napravil?

egon bondy hry

Kriminálem? Sebeupálením? A je mnoho hroznějšího zla, než jsi udělal ty, hroznějšího, protože pohodlnějšího, a jsou z něj kariéry a pocty a prachy. Není-li boha, můžeš si jen sám dávat setsakramentskej pozor, ale to je skoro nad lidské síly – vždyť bez boha jsi zcela sám – a zvíře, zlo, který vládne, tě stejně nakonec jednou přelstí – a už jsi jeho.

ISBN 978-80-86903-47-7

už řekl, snad příchozím: „To, co neustále československá ekonomika mladých tajných ostatním, „že tu na tom plese,“ zezadu. tak...“ začal svou Hatmatilka byla tak sotva rozuměl, všichni ostatní. vypráví, a přerušovali najednou zvolali: se do mlácení občanskou místě ho zatkl průkaz. jednu ženskou, legitimoval: „My mu Havel chtěl jít zavřeli oba dva.

AKROPOLIS

Slavnost Tajuplný ostrov aneb Dva roky prázdnin byla první velkou příležitostí si zašílet. Zlolajné jazyky sice tvrdily, že to nebudou bohužel dva roky prázdnin, ale nejvýš dva měsíce, protože lidi se pod zemí bojej a vylezou – někteří dokonce šířili odporné zprávy, že viděli postižence vystrkovat nos ze zbořeniště, ale A. a B., stejně jako všem ostatním, byli už lidi tak fuk, že by si byli uspořádali slavnost třeba na střeše Baráku. (Rozumí se: generálního štábu.) Federální invalidi se k sezvání oslavy dali inspirovat tím, že objevili, že jeden obrovský sklad potravin se v jejich milovaném městě nepropadl do země, něco se tam zadrhlo a bouda vysoká jako hrom vykukovala z rumiště šikmo nahnutá jako strašák v poli, a když se prohrabali ke skleněným stěnám, jež do výše desátého patra udělali architekti pro estetiku, rozbili je Bojovníci za lepší budoucnost svými handgranáty, a tak učinili asi jediný rozumný skutek svého bytí. Ze skladu teď vynášeli invalidi nepřetržitým proudem jídlo a pití, a když vzkázali do vesnic, aby si přijeli, narukovali i družstevníci a před nosem nedaleko stojícího Baráku se futrovali i na deset let dopředu. Důstojníci se asi mohli zmámit vzteky.

egon bondy mníšek vylitý nočník

ISBN 978-80-87481-65-3

AKROPOLIS
egon bondy mníšek vylitý nočník 30.6.2008 12:22:22
akropolis
egon bondy šaman
egon bondy invalidní sourozenci
egon bondy bratři ramazovi
AKROPOLIS
egon bondy bratři ramazovi
Bondy Ram desky FINAL.indd 1 31.8.2007 17:06:51 egon bondy máša a běta AKROPOLIS
bondy máša a běta
egon bondy hry
egon bondy šaman
www.akropolis.info

egon bondy invalidní sourozenci

Vydal Filip Tomáš – Akropolis

(5. května 1338/43, 140 00 Praha 4, www.akropolis.info)

v roce 2023 jako svoji 476. publikaci

Ediční příprava Martin Machovec

Redakce Viktor Dobrev, Filip Tomáš

Grafická úprava a foto na obálce ReDesign, Petr Krejzek

Sazba písmem RePublic, ePUB a MOBI Stará škola (staraskola.net)

Na FSC papíře vytiskly Těšínské papírny, s. r. o., Lípová 1965, 737 01 Český Těšín

5. vydání (2. vydání v nakladatelství Akropolis)

176 stran, TS 13

ISBN 978-80-7470-478-9

ISBN 978-80-7470-479-6 (MOBI)

ISBN 978-80-7470-480-2 (ePUB)

Elektronická i tištěná podoba knihy na www.eshop.akropolis.info.

Doporučená cena včetně DPH 229 Kč

Slavnost Tajuplný ostrov aneb Dva roky prázdnin byla první velkou příležitostí si zašílet. Zlolajné jazyky sice tvrdily, že to nebudou bohužel dva roky prázdnin, ale nejvýš dva měsíce, protože lidi se pod zemí bojej a vylezou – někteří dokonce šířili odporné zprávy, že viděli postižence vystrkovat nos ze zbořeniště, ale A. a B., stejně jako všem ostatním, byli už lidi tak fuk, že by si byli uspořádali slavnost třeba na střeše Baráku. (Rozumí se: generálního štábu.) Federální invalidi se k sezvání oslavy dali inspirovat tím, že objevili, že jeden obrovský sklad potravin se v jejich milovaném městě nepropadl do země, něco se tam zadrhlo a bouda vysoká jako hrom vykukovala z rumiště šikmo nahnutá jako strašák v poli, a když se prohrabali ke skleněným stěnám, jež do výše desátého patra udělali architekti pro estetiku, rozbili je Bojovníci za lepší budoucnost svými handgranáty, a tak učinili asi jediný rozumný skutek svého bytí. Ze skladu teď vynášeli invalidi nepřetržitým proudem jídlo a pití, a když vzkázali do vesnic, aby si přijeli, narukovali i družstevníci a před nosem nedaleko stojícího Baráku se futrovali i na deset let dopředu. Důstojníci se asi mohli zmámit vzteky.

ISBN 978-80-7470-478-9

Doporučená cena 229 Kč

Turn static files into dynamic content formats.

Create a flipbook
Issuu converts static files into: digital portfolios, online yearbooks, online catalogs, digital photo albums and more. Sign up and create your flipbook.