© Egon Bondy – heirs, 2023
© Graphic Design & Cover Photo Petr Krejzek, 2023
© Editor Martin Machovec, 2023
© Filip Tomáš – Akropolis, 2023
ISBN 978-80-7470-478-9
ISBN 978-80-7470-479-6 (MOBI)
ISBN 978-80-7470-480-2 (ePUB)
Když se vyšplhal na vrchol kopce, rozprostřela se před ním planina. V poli stály tři stromy. Cesta byla pokryta zbytky tajícího sněhu a plná kaluží. Hlína se lepila v celých kusech na boty. Když došel pod stromy, zakopl o mrtvolu. Byla už v pokročilém rozkladu. Nedalo se proto rozeznat, byl-li to muž, nebo žena. Dloubal do ní nohou a vytékalo z ní bláto. Byla to mrtvola světa. Bylo ošklivé počasí a nebe bylo kalné. Po pár kilometrech došel do hospody. Měl silnou kocovinu. Poslední dni nepřetržitě a mnoho pil.
Hostinská mu nalila pivo. Byla tlustá, ale ještě ne stará. Měla naondulované, ale pocuchané vlasy, černé a lesklé. Když se usadil v koutě, odešla do kuchyně za zasklenými dveřmi. Vzápětí bylo slyšet, jak se s někým páří. Otřásala se kredenc a nádobí a sklenice drnčely. Ozývala se mužská slova a její vzdychání. Dvoje nohy podupávaly a šoupaly po podlaze. Za oknem na malé návsi bylo liduprázdno. Všechna okna v domcích byla temná a zatažena malými barevnými či háčkovanými záclonkami. V místnostech muselo být i teď o polednách tma. Jen z některých komínů se kouřilo.
Když šel dál a vzdaloval se od středu planiny, uvažoval o mrtvole světa. Zřejmě tam ležela už přes zimu. Těžko by se dalo předpokládat, že ve vesnici o ní nevěděli. Měli ji přímo za humny a ještě u cesty. Zdá se, že jí vzali boty, čepici a jistě i hodinky. Na konci planiny, kde začínal opět spád kopce, se zastavil. Přes řídký lesík viděl v šedivém, ale jasném vzduchu až dolů. Zdálo se mu, že hladina vod se opět o něco zvedla. Poslední měsíce zůstávala stát a jen příliv zaplavoval dočasně pár metrů země navíc. Z včerejška však zřejmě přes noc opět stoupla. Bylo nutné jen čekat, jestli se opět zastaví. Takto byl již zaplaven celý kraj. Podivně, neboť kopec, na kterém stál, nebyl nikterak nejvyšší na zemi. Voda zalila však již i vysoké hory a pokryla je jako plášť, který se chvěl a přetékal, ale tkvěl na nich v překvapující stálosti, přelévaje se pak zase dál do nížiny. Možná že toto byla poslední souš. Na druhé straně bylo pod vrchem město. Tam bydlel. Na předměstí již voda zalila některé domy. Byly však již stejně prázdné. Byl v hospodě, která byla poměrně nedaleko a v malém dolíku. Není vyloučeno, že dnes je už zaplavena. Rozhodl se, že se vrátí jinou cestou, protože do příchodu noci se stačil ještě vrátit. Na této straně kopce byly pod lesem ještě dvě vesnice a v každé měli pivo. Jako každé noci, i v této se otevírala nebesa. Zdržel se přece jen v poslední vesnici a nevolnost z něj trochu spadla. Šel domů za tmy
strání nad vodou. Cesta mu byla pohodlná a známá, a tak se netečně díval před sebe a do nebe, kde se rozvíjel film, jehož obměny byly už tak nepodstatné, že kvůli nim nestálo běžně za to chodit se na něj dívat. Uprostřed černé oblohy, z níž dávno vymizely Měsíc i hvězdy, rozevřela se plamenná výheň, ale v šlehajícím ohni občas létaly podivné předměty, lidské údy a jakoby těla a hlavy, které otevíraly ústa a něco křičely, ale nebylo je pro dálku slyšet. Někdy se objevila v rámu plamenů jakoby nějaká tvář, ale byla zase tak veliká, že bylo vidět jen její bradu, ústa a špičku nosu, takže se nedalo říci, komu by mohla patřit. A jindy tam byla po několik měsíců po sobě vidět veliká zelená prdel.
V první dny vyčkávali do setmění venku výrostci a blbě se tím bavili, až je to taky přestalo poutat, a zůstávali u televize nebo šli do biografu. Když se náhodou objevilo něco nového, jako kdysi hrozně legrační kozí hlava, rozhlásili to vždycky nějací pozdní chodci, a opilci se tak po pár dní měli na co koukat. Ale dost brzo se to vždycky okoukalo.
Někteří říkali – ale neměli pro to žádný racionální podklad, a tak je nikdo nebral vážně, podobně jako kartářky či chiromanty – že tam nahoře dávají pozor na diváky a upravují program podle jejich reakce. Různí ochmelkové vykládali, že po zavření hospody viděli zářit velikou sklenici piva, nebo jak se z bezedné láhve lije rum, ale nepodařilo se to nikdy verifikovat ani navodit experimentálně. V této noci se neukazovalo nic nového. Šel a díval se na to, co vídal již několik měsíců, když byl za noci venku.
Ve městě v hospodě bylo ještě plno. Dozvěděl se, že vody stouply jen o málo. U karet vykládal jeden chlapík, kterého dobře znal od vidění, ale ne jménem, že tentokrát už se nezastaví a že je za pár týdnů konec. Vykládal to každý rok aspoň dvakrát, vždycky když se voda o palec zvedla. Byl už několikrát na psychiatrii a jeho kamarádi si z něj uměli dělat dobrou srandu, protože na všechno skočil. Ale jinak to byl hodný člověk, jen měl smůlu, že už měl sedm dětí. Skoro každý rok jedno. Teď se mu to už ale pomalu začínalo vyplácet, protože z přídavků na děti bral víc než druhý plat. Taky bylo vidět, že je spokojen, a vlastně mu teď trochu záviděli. Aspoň si od něj půjčovali do karet. Z rádia hráli poslední oblíbené písničky.
Vypil jen tak vestoje dvě piva a šel domů. Bydlel v malém domku, který dříve býval velkolepou garáží, jež nyní přepažena nabízela dvě obytné místnosti. Záchod se nacházel venku přede dveřmi, a kdo nebyl s domem obeznámen, vstoupil nejdříve do něho. Byl to malý příspěvek k dokončení vývoje architektury.
V pokoji ležela sestra na gauči, z něhož čouhala mořská tráva (či cibule), ale jehož péra byla stále pevná. Sestra – nebo polosestra? Nebo nevlastní sestra? Nebo sestřenice z půltého kolena? To nebylo ani jí ani jemu jasno, neboť dávno vyšlo z používání označení sourozenců, kteří měli jednoho otce, ale jinou matku – poslouchala desky, četla detektivku a látala ponožky. Koho bolí břicho, má si na ně lehnout, a to sestra učinila. Bolelo ji břicho po včerejšku, kdy se přespříliš napili.
„Už jsi se vrátil? Jak je venku?“ Zeptala se posadivši se.
Vzhledem k nejistotě jazykového označení oslovovali se oba buď křestním jménem, nebo jako sestřenice a bratranec.
„Venku je škaredo,“ řekl, „bude pršet, nebude-li dokonce ještě znova padat sníh. Ale není příliš zima.“
Svlékl se a usedl. Sestřenice mu nalila čaj z pomerančových lístků, který jedině pil. Bylo snad obtížné ho sehnat, ale nepátrali po tom, neboť měli za garáží několik dobře zaletovaných beden. Bylo to jejich malé dědictví po otci, který je byl přivezl ze svých cest do někdejšího zámoří.
Oba se odedávna milovali. Ani v pubertě neměli nikdy o nikoho jiného vážnější zájem. Teď byli v nejlepším, byť ne nejrozumnějším věku třiceti let. Obě matky je porodily v stejný rok, měsíc a den.
Venku opravdu začalo pršet se sněhem. Nevanul žádný vítr a zasklenou stěnou pozorovali před usnutím tichou a pomalou pouť kapek a vloček. Byli tak šťastni!
V litinových kamínkách bylo slyšet oheň.
* * *
Když nadešlo ráno, spali. V březnu začínají již být svítání časná a východy slunce doprovázejí pracující do práce. Když se rozbřesknou nad střechami a vniknou do oken tramvají či když zazáří někde náhle za humny, pracující se pousmějí, jako by je pohladila ruka. Nezadržitelně se již přibližuje krásný čas léta, dovolených, plováren, opalování, tepla.
Bratranec se sestřenicí se však neprobudili, neboť nebyli pracující. Sotvakdy v zimě, když slunce v těchto severních krajích vychází se značným zpožděním, viděli východ a předcházející ho červánky, ale nikdy toho nelitovali, protože namísto toho spávali dlouho. Proto i tohoto dne otevřeli oči zcela současně až do skoro poledního jasu. Byli rádi, že je slunečno, vyhlídka na to, že dlouhé temné období konečně přešlo. Oba byli od samého procitnutí spokojeni. Přelili si znova pomerančový čaj horkou vodou a šli na toaletu. Finanční zajištění bratrance a sestřenice nebylo valné, ale bylo nějaké. Brali invalidní důchod nepříliš značné výše jako práce neschopní. Ke konci měsíce jim však vždycky chyběl nepatrný obnos. Dnes na to znovu zavedli řeč.
„Neustále mě zajímá pomyšlení,“ řekl bratranec, „že před pouhými dvěma či třemi sty lety bychom sotva byli mohli být živi. Teprve nejvyspělejší průmyslová společnost může zajišťovat obživu i všem nepracujícím elementům. Dělá to ovšem jako z nouze ctnost, protože je pro ni ekonomicky výhodnější poskytovat jim almužnu než je zaměstnávat, neboť ve výrobním procesu by tyto elementy nadělaly více škody než užitku a výsledek by byl pro společnost neefektivní. Ale pomyšlení na to, že před pouhými pár generacemi bychom byli bývali museli pracovat anebo umřít hladem či žebrat a krást, je přece jen fascinující. Žijeme v podmínkách nejvyspělejšího vývojového stadia společnosti, k čemuž celé pokolení statisícileté dějiny pracovaly. Po tisíce pokolení nešťastníci jako my skomírali a umírali a teprve my dnes zaslouženě sklízíme plody jejich utrpení. Pohyb a postup dějin a jejich dialektika jsou pro mne neustále zdrojem velikého vzrušení.“
Sestřenice soustředěně přikývla, neboť věděla, že historie je mu velmi milá. Pronesené konstatování znala, ale věděla, že to pro něj není prostým opakováním řeči.
Okouzleni sluncem, které je oblilo hned, když přecházeli ze dveří garáže ke dveřím záchodu, vypravovali se rychle ven.
Sestřenice si oblékla šaty, které si přebarvila z nalezené režné pytloviny. V důsledku neodborného provádění přebarvování byly šaty skvrnité oranžovou barvou v různé intenzitě a sestřenice využila odstínu tak, že je okonturovala purpurovou tuší. Kde se rozpila, vznikaly nádherné přechody nevytvořitelné záměrně. Šaty měly střih velmi prostý, tunika v pase jen málo zúžená, s krátkým rukávem, přepásané zlatou šňůrou od rádia, jejíž původní určení by nikomu ani nepřipadlo na
mysl. Šaty se jen trochu napínaly přes prsa, jež měla sestřenka úměrná ke své postavě, tedy ani malá ani nehezky velká. Sahajíce dost hluboko pod kolena, byly zdobeny přirozenými třásněmi, jimž zčásti byla ponechána původní pytlová barva. Malý výstřih nebyl obrouben, takže tkanivo se tu zcela nepatrně třepilo, což ihned vytvářelo neočekávaný a zvláštní půvab. Pod šaty si sestřenka ovšem oblékla teplé prádlo, neboť A. (tj. bratranec) byl velmi starostlivý o to, aby se nenachladila.
Jägrovo prádlo bylo však tak upraveno, že barevným tónováním nenarušovalo, nýbrž spíš žádoucně doplňovalo svrchní oblečení až po nátepníčky na zápěstích a na kotnících, jež byly jemně, ale kontrastně vybarveny. Na krk si sestřenka zavěsila náhrdelník z malých mušlí, jež se každodenně daly nasbírat na břehu vod, jež ale svým jemně kaštanovým odstínem se dokonale hodily k domácky vyrobenému oblečení.
A. jí podal šálu, která svou huňatostí nezadala liščímu límci, a navrch si sestřenka oblékla tulení kožíšek, jenž byl také jednou z památek na otcovy námořní cesty – byl tedy již jistě přes půl století stár. Obula si boty do bláta, tedy třetí ze všech párů bot, jež měla: do zimy, na léto a do bláta. Byly to polovysoké boty jako čižmy, ale s omyvatelným svrškem z umělé hmoty.
Dalo by se říci, že ze šatů, které si pečlivě ze všech ostatních vybrala, nebylo skoro nic vidět, ale A. měl rád, když byla krásně oblečena, a kromě toho se dalo počítat s tím, že na jarním slunci se budou někde na kameni u vody moci slunit.
Na hlavu si sestřenice uvázala hedvábný šátek vybledlý do příjemně neurčité barvy a nechala doma kožešinovou čapku, kterou dosud přes zimu nosila.
A. se oblékl jako obvykle. * * *
Když vyšli, nevydali se hned k vodám, protože to by byli museli jít přes celé město, ale pustili se do kopce, který chtěli – bude-li se jim to líbit –přejít až na druhou stranu. Po nočním polosněžení bylo všude bláto, ale přesto sešli hned za městem ze silnice a dali se polními cestami a po mezích, protože byli rádi spolu sami.
Než došli na náhorní planinu, trvalo jim to tedy víc jak tři hodiny a bylo už hodně po poledni. Nezastavovali se doposud, na slunění bylo
přeci jen ještě příliš chladno, a celou cestu si povídali. Měli nevyčerpatelnou studnu hovoru, přestože spolu rostli již od dětských let, napadalo je neustále nové a nové, měli si pořád co vyprávět o tom, co si mysleli, co četli, co viděli, neboť byť by i viděli denně totéž, nikdy to pro ně nebylo opakovaně totéž. Na předmětech svého bytu, na vzhledu města, na tváři krajiny, na otevřeném nebi a na stále stejně se přelévajících vodách viděli každý den tolik nového, že se to sotva dalo úplně vypovědět. A každý zážitek, který měli, pokud byli sami – jako A. včera při své cestě po planině – byl tak bohatý, že jeho přesné sdělení trvalo chvíli. Když došli vrcholu ostrova, našli si pár suchých pařezů k odpočinku. Kdysi, ještě za jejich dětství, tu býval les. Slunce svítilo neustále a jeho schylování bylo pomalé.
Byl to jejich první společný jarní výlet přes kopec. I A. včera šel po zimě přes vrch poprvé. Na podzim ještě na cestě před horní vesnicí nenašel nic. Po dlouhém zimním období byli oba zvědavi, co je nového, a A. měl původně v úmyslu zopakovat svoji včerejší cestu, aby mohl krok za krokem ukazovat B. (sestřence), co jej upoutalo – teď ale si zašli obloukem a vracet se k hořejší vsi nestálo za to. A. usoudil, že nejlepší bude, když z místa, na němž jsou, sestoupí k vodám a pak po břehu dojdou ke konečné tramvaje. Budou ještě moci navštívit přátele nebo si udělat dobrou večeři. V něžné zapomnětlivosti mládí nevzali si sebou nic k jídlu.
K vodě sestoupili, právě když slunce zapadlo. Bylo ještě stále jasno a červené mraky odrážely na hlínu úplně červené světlo. Voda se nerozlívala na písek, nýbrž jen zmáčela a zbahňovala oranici. Zapomněli na zvýšení stavu vod a museli jít hlínou. Po několik let byla po břehu ušlapaná pěšinka, ale ta byla teď zalitá. Chůze jim byla nepříjemná. Odmlčeli se.
„Podívej se – !“ řekla B. a dotkla se bratrancova kožíšku. „Co se to tam děje?“
A. se hned ohlédl, kam sestřenka ukazovala. Na vrcholu vodních hor, které zvlášť na této straně ostrova jej vysoko převyšovaly, se zdála temnět jakási čmouha, či jen pouze čárka, ale svou černí zřetelně odlišitelná od modře a bíle se prolamujících vln vody. Něco takového ani
jako optický klam ještě nikdo nikdy na vodách nezpozoroval – to oba věděli, neboť stále ještě bylo dost těch, kteří se pořád dívali do vod a k jejich obzoru, zda se tam přece jen něco nevynoří.
Černá čárka, dobře odlišitelná, plula či sklouzávala z vodního pohoří. Když se zastavili, mohli za nedlouhou chvíli konstatovat, že se skutečně blíží. A jak se přibližovala do vodního údolí, začaly být patrné jakési drobnější čáry na vodní hladině. Ne tak nesporné jako ta první, ale přece jen jako by ji doprovázely za ní.
Podle odhadu to bylo asi velmi daleko – nejsouce geometry, neměli přesné ponětí o vzdálenosti prvního viditelného vodního hřebene a nikdy je to ani nezajímalo. A tak šli dál po okraji vod, hledajíce, kde už je večerním mrazíkem hlína umrzlá. Poznávali to podle bílé jinovatky, jež se tam teď držela.
„Podívej se – !“ řekla B. a dotkla se znovu bratrancova zimního kožíšku. „Ono nás to sleduje!“
A. se zastavil a podíval se. Černá čárka na obzoru se stala už černým předmětem. Vypadlo to, jako by to byl člun. A za ním na hladině –jako většinou se jen mírně převalující – na dva tucty rýh, ve vodě zřetelných. Ale nic v nich neplulo.
Zatímco však ušli za půl hodiny kus cesty, směr, kterým putovalo to něco, se změnil. Mířilo to teď šikmo k nim.
„Půjdeme pomalu,“ řekl bratranec. „Je to v každém případě velmi zajímavé.“
Když šli co noha nohu mine, ještě před prvními domy města přistál na pobřeží člun. Za ním zůstaly chvět se ve vodě na dva tucty rýh, jako zůstávají po loďce vedené kormidlem. Leč ty nepřistávaly.
Bratranec si povzdechl: „Kterýkoli z našich učenců by řekl, že to je nemožné. Bylo by zajímavé vědět, co by říkali, kdyby to viděli, ale je možné, že by to přesto neviděli.“
„Ten člun na nás asi něco chce –,“ poznamenala B. „Proč by nás byl stále sledoval?“
„V takovém případě oželíme dnešní večeři,“ řekl bratranec. „Nasedneme do něho, a když se v něm chvíli pohoupáme, bude uklidněn.“
Dávajíce pozor, aby si zbytečně nepromáčeli boty, pečlivě se navzájem podpírajíce, vstoupili do člunu, bratranec po krátkém dohadování první, aby sestřenici přenesl přes mělčinu. A tu se člun dal do pohybu a rychleji než předtím plul k vrcholkům vodních hor, za ním konvoj
brázd neviditelného loďstva. Bylo zatím již chvíli po západu slunce a na nebi začaly bleskotat první elektrické výboje nočních vidění. Pokud sourozenci měli hlad, mohli jej utěšit jídly a nápoji, jež nalezli rozprostřené na dně červené loďky. Byla podivuhodně hluboká, takže se mohli pohodlně položit, a její žebra byla neočekávaně měkká jako nejlepší gumová pěna. Přesto byla loď – neboť na loď co do velikosti se rozšířila tak, že si zasloužila toto nazvání – prokazatelně značného stáří. Všechno žebroví bylo ohlazeno vodou a prostoupeno mořskou solí tak, jako by to byla jakási zesolnatělá fosilie.
Pluli rychle a zdálo se jim, že vodní hory jsou hned na dosah ruky. Začali plout do výše a sráz vod byl místy tak příkrý, a z něho se valící vlny tak veliké a děsivé, že se báli, že musejí spadnout a vlny že je musejí pohltit. Ale hřebeny vln se před člunem rozestupovaly. Když se ohlédli, měli pocit dávení jako v dětství na horské dráze v zábavním parku. Neohlíželi se tedy dál a dívali se jen do výšky před sebou, ale i tak se jim točila hlava.
Nicméně byli zvědavi, co uvidí za vodními horami, země byla prý přece tak veliká, jak četli v knihách. Pak vyplul člun na poslední hřeben vod a otevřel se pohled za ně: nebylo tam vidět nic, či přesněji, bylo tam vidět jen nic. (Pro překladatele: Nur das Nichts war zu sehen; ничего видеть не было, только ничто; there was nothing to be seen, but nothing.)
V tu vteřinu zazářila noční obloha jako výbuchem a bílé světlo je zcela oslnilo. Zavřeli oči, a když je pootevřeli, byli v té nejčernější a nejhustší tmě, že neviděli ani ruku před nosem a jen pocitem se domnívali, že ještě plují, leč jakoby ne po vodě, nýbrž ve vzduchu, nebo že letí, jako by stáli.
I to však trvalo jen krátko. Se slabým nárazem se člun zabořil do měkkého písku. Vystoupili.
Svítalo.
Porozhlédnuvše se, neviděli nikde vody. Člun prostě stál u písku, doprava i doleva od něj po tuctu rýh vyrytých příděmi neviditelných člunů, jež je doprovázely. Ale tam, kde by měly být vody, byla čerň bez pohnutí.
Opatrně vyšli pár kroků od břehu, držíce se za ruce. Tu najednou jako by se rázem rozednilo a viděli před sebou řídký háj a slyšeli hlasy mnoha lidí.
A nato je též uviděli, bavící se ve skupinách a některé s něčím, snad s míči nebo s malými zvířaty si hrající.
Přestože byli oblečeni jinak, ještě jako do zimy, zatímco zde zřejmě bylo plné léto, nikdo jim nevěnoval žádnou pozornost, a tak se jen procházeli mezi nimi a prohlíželi si je pozorně. Ale byli jako ostatní jejich přátelé, mladší i starší, menší i větší, hezčí i ošklivější. Také odění měli nejrůznější, někteří na ně dbali, někteří zřejmě nedbali, někteří byli i vůbec neoblečeni, což jim nevadilo, neboť bylo horko. Zatím A. a B. jejich kožíšky už notně tížily. A vtom si jich nakonec v jedné skupině všimli a dali se jim do smíchu, považujíce jejich ústroj nepochybně za maškarádu, jež měla přispět k obecnému rozveselení. Smíchy padali na zem.
Raději tedy přece jenom sundali kožíšky i těžké boty do bláta, a když všechno sundali, složili to pod stromem.
„Jenom abychom to tady nezapomněli –,“ vyhrkla přece jen sestřenka.
S podivem bylo také, že lidi tu mluvili cizí řečí, ale to poznávali jen po nezvyklém zvuku a jinak jim vlastně rozuměli.
Půl tuctu mladíků a dívek mířilo dál od břehu, zřejmě najíst se a napít. Povídali si o různých věcech a lidech, o nichž A. a B. jakživi neslyšeli. Chránili se však říkat něco o tom, jak sem přijeli. Když přišli ke stolům s jídlem a pitím, báli se, že nebudou mít čím zaplatit, ale brali si jako ostatní, co prostě chtěli.
B. chtěla říci A., že je tu asi ani nemají za cizince, ale nešlo jí to jinak než tou cizí řečí, a tak se zarazila v půli slova. Byli přece jenom oba trochu zaraženi. Zdálky uslyšeli potom zvuky šílené kapely.
„No ne –,“ nezdržela se přece jenom sestřenka, „takhle jsem si vždycky představovala, že mohli hrát jen Plastikové na pohřbu Egona Bondyho!“
„Nebylo to asi horší,“ řekl A., „to si tedy musíme jít poslechnout zblízka.“
Vytratili se od stolu a dali se po zvuku. Hájek, který se táhl podél pobřeží, skončil a na plném slunci hrálo na vyvýšeném pódiu asi šest divých mužů, neodolatelně křepčících.
Kolem dokola stály, posedávaly či poskakovaly stovky dalších neodolatelně vlasatých individuí. Rytmus byl tak útočný a řev tak strhující, že A. a B. neodolali a začali tančit taky. Dokonale pomatená změť
zvuků byla nejpodobnější řevu mamutů v říji, tu však vyplynula na povrch neuvěřitelná melodie, jíž vše ostatní se poddalo, a jako žalm sjednotila hudebníky i posluchače v jedno těleso, pomalu ale nezadržitelně se prodírající znovu a znovu vzhůru a opět od počátku hloubky, kterou nebylo ani možno dosáhnout.
Bylo to k nevíře, ale bylo to.
A opět znova bez přestávky rozvřískali se hudebníci, zesíleni elektronikou na tisíc decibelů, a A. a B. se ocitli v dosud neslyšeném rytmu, který připomínal nepravidelností křeče epileptiků. A. a B. se už ani nedostávalo sil. Ale vedle nich tančící dvě dívky podaly jim omamně vonící bonbon, o nějž se A. a B. rozdělili, nepochybujíce, že je to nějaká droga, kterou dosud neznali. Tu začali všichni opět zpívat další fantastickou píseň, která jim tentokrát připadala dokonce známá, ale nevěděli odkud. A zpívali s ostatními, i když neznali slova a nemohli je ani rozeznat, neboť melodii dominovala jakási ďábelská flétna, která vše přehlušovala. A nedalo se poznat, zda je flétnista ovládal hodinu nebo pět hodin – bylo to nekonečné, nekončící, bez možnosti konce, až rázem zmlkl všechen hluk, na pódiu nebylo nikoho vidět a stovky posluchačů dotančovaly ještě v tichu posledních několik minut, neboť nikomu nebylo možno zastavit se naráz.
A. a B. klesli okouzleně na písek, horký, pevný, ale elastický, barvy spíše oranžové až červenající než žluté či bílé, a hleděli na sebe.
Bylo neuvěřitelné, že to slyšeli, přesahovalo to vše, co si zatím i jen dokázali představit. Byli zesláblí štěstím a prudce dýchali.
Hudba, kterou slyšeli, měla úplně jinou strukturu než hudba, kterou dosud znali. Nebylo možno ji k ničemu přirovnat. Snad zde byly nejen nové nástroje, nový rytmus, nová stupnice tónů a nové melodické vazby a přechody, ale přímo nový, jiný kmitočet zvukových vln než na zemi. A. a B. připadalo, jako by byli začarováni. Nebyli s to posoudit a rozebrat hudbu, kterou právě slyšeli, ani v nejmenším, možná že je to zdejší nejprimitivnější taneční muzika, možná že to byla symfonie, nemohli si o tom navzájem nic říct a věděli to, a tak jen kroutili hlavami a dívali se na sebe a mlčeli. Posléze pocítili únavu.
Nezdálo se, že by bylo uběhlo tak mnoho času, jak předpokládali, slunce, které stále zářilo, nebylo vlastně v nekonečném jasu oblohy vidět a dosud si nevšimli, jak a kterým směrem se v průběhu času posouvají stíny, ale zdálo se, že buď zde mají věčné dopoledne, nebo
skutečně ještě nebylo dvanáct. Šli tedy pomalu zpět ke břehu, spíše se vyhýbajíce dalším setkáním či dalším zážitkům, doufajíce, že najdou kout, kde se vyspí. Vždyť přece od chvíle, kdy navečer vstoupili do člunu, nespali.
Šťastnou náhodou poznali cestu, kudy přišli, a tak našli i hromádku svých kožíšků, Jägrova spodního prádla a bot do bláta pod stromem, kam je složili. Ale rozhlížejíce se, nedokázali najít místo, kam by se uložili, a tak se instinktivně obrátili s náručí šatstva ke břehu.
Došli ke člunu, který byl nyní spíše bachratý jak kolébka než úzký jako kánoe, a A. rozprostřel v něm svůj krásný kožešinový plášť, aby se sestřenka mohla pohodlně uložit. Ale i na A. zbylo místo, jako by se jeho plášť byl rozšířil, a tak klidně, ale opatrně ulehl k ní. Při uléhání byli zvědavi, čím budou překvapeni po probuzení. * * *
Po probuzení zjistili, že jsou na zabahněném břehu země. Člun s nimi během jejich spánku odplul.
„Jaká škoda –,“ řekla sestřenka, „že jsi nezůstal u kormidla, abychom se sem nikdy nevrátili. Nebo jsme aspoň mohli spolu vytáhnout člun tak vysoko na břeh, že by jej příliv nebyl odnesl.“
„Opravdu,“ řekl A., „jaká škoda, že jsem na to ani nepomyslil. Řeknu-li si, že pro takové pitomé nedopatření jsme znova na světě, radši bych skutečně jednu noc nespal. Ale nedá se nic dělat. Bude teď pro nás obtížné jít na toaletu.“
„Věc chce být popsána stejně střízlivě jako životopis Mohamedův,“ odpověděla sestřenka –, „vše, co se stalo, je prostě naším pouhým nedopatřením. Toho se Mohamed dopouštěl často.“
Nato vstala a ukázalo se, že nebylo kupodivu tak obtížné jít na toaletu. Uvažovali pak, co se člunem, neboť kdokoli by sem přišel, byl by nález ne použil, ale denuncoval, avšak protože eventuální udání jim bylo lhostejné, nechali člun kývat se tam, kde z něho vystoupili.
Bylo opět temno jak po celou zimu, a proto spěchali rychle domů. Na konečné zastihli naštěstí tramvaj, a tak za třičtvrtě hodiny byli u garáže. Jelikož celá zatím prochladla, věnoval se A. hned rozdělávání ohně, a protože to činíval nerad, pospíchal. Sestřenka zatím seděla na gauči, komíhala nohama, předčítajíc si znovu polohlasně báseň, kterou
