Zeno Dostál: Soukromá trestní obžaloba by Akropolis

Zeno Dostál (1934—1996), rodák

Optikou někdejších norimberských

z Konice (u Prostějova), režisér

zákonů je ústřední hrdina, desetiletý

a spisovatel, od roku 1992 až

Jakub, dítětem z tzv. smíšeného

do své smrti předseda Židovské

manželství. A ačkoliv žije s rodiči

obce v Praze. Autor prozaického

a prarodiči v malebném moravském

cyklu, jehož jednotlivé části jsou

městečku Konice, události druhé světové

pojmenovány podle jednotlivých znamení zvěrokruhu: Býk, Beran a Váhy (1981), Lev a Štír (1983), Vodnář (1987), Labuť (1991), Blíženci (1992), Ryby (1994) a z pozůstalosti vydaný Malý vůz (2021). Otec spisovatelky Zuzany Dostálové.

války nemohou osudově nedopadnout i do jeho světa. Od zákazu vystupování na dětském karnevalu, přes nucené

zeno dostál

Sou kromá trestní obža loba

zeno dostál

Soukromá trestní obžaloba

uzavření koloniálu jeho židovských prarodičů, až po povolání do transportu, které obdrží nejdříve Jakubovi prarodiče a později i jeho maminka Charlota. Román Jakubova nezvyklého

Boris Jirků (1955) — původem

zrání zachycuje osobní katastrofu

ze Zlína, malíř, sochař, ilustrátor

miliónů rodin v intimním portrétu,

a vyučující několika výtvarných

povětšinou laskavě a dětsky naivně.

škol a akademií. V r. 1987 ilustroval

Tikot nástěnných hodin v „neznámém

novelu Zeno Dostála Vrata.

domě“ u tety, kde se Jakubovi podaří dočkat konce války, je neméně hlučnou obžalobou skutečnosti jako halasné scény z příjezdových ramp koncentračních táborů.

ISBN 978-80-87310-29-8 Doporučená cena vč. DPH 499 Kč www.akropolis.info

prebal_rozkres.indd 1-2,5

akropolis

30.10.2023 8:59:55

akropolis

soukromá trestní obžaloba_zvětšeno_ilustrace.indd 1

30.10.2023 8:39:42

soukromá trestní obžaloba_zvětšeno_ilustrace.indd 2

30.10.2023 8:39:45

zeno dostál

Soukromá trestní obžaloba soukromá trestní obžaloba_zvětšeno_ilustrace.indd 3

30.10.2023 8:39:47

Vychází za podpory Ministerstva kultury ČR a Nadačního fondu obětem holocaustu.

© Zeno Dostál — heirs/dědicové, 2023 © Illustrations Boris Jirků, 2023 © Graphic & Cover Design Stará škola, 2023 © Nakladatelství Akropolis s. r. o., 2023 ISBN 978-80-87310-29-8 ISBN 978-80-87310-30-4 (MOBI) copy 978-80-87310-31-1 (ePUB) ISBN

soukromá trestní obžaloba_zvětšeno_ilustrace.indd 4

30.10.2023 8:39:47

prVní díl

soukromá trestní obžaloba_zvětšeno_ilustrace.indd 5

30.10.2023 8:39:47

soukromá trestní obžaloba_zvětšeno_ilustrace.indd 6

30.10.2023 8:39:47

„… Utíkej, Káčo, utíkej…“ Jakub sebou škubl, to jak mu podklouzla podrážka, sevřel Medinu ruku, protože do zatáčky musí hada udržet, aby se kolo neroztrhlo, „honí tě kocour velikej,“ zazpíval nahlas, viděl, že se Meda po něm podívala, asi ji to zabolelo, a tak povolil, teď by ji stejně musel pustit a chytit se kominíčka, půl písničky spolu budou tancovat jenom kluci. Její muchomůrkový klobouk se začal ztrácet mezi ostatní čepice na opačnou stranu sokolovny, pod kruhy na cvičení, z kterých jednou Jakub žuchl jako hruška. Cítil, že mu ujíždí pod bradou gumička, že se mu čepice s třemi černými bambulemi sune k uchu, jenom aby mu nespadla zrovna teď, určitě by mu ji rozšlápli, protože nemůže nikdo zastavit, zvlášť Dosoudil, který tancuje v šatech brouka svatojánka, ten by mu na ni dupl schválně. „… kocour ji chytit nemůže…“ zpívá Jakub a popadá dech, nad hlavou mu ubíhají lampiony, řetězy žárovek, sám vede řadu jako první, celou polovinu kluků ze třídy, kdyby něco pokazil, smáli by se, a svatojánek nejvíc! Ještě půl zatáčky musí vydržet! I když má v prstech skoro křeč! A pak se muchomůrkový klobouk začal znovu vracet, světla na drátech se zastavovala, zůstala stát, Meda už je zas na místě, podává ruku. O tom mývalovi jí měl povědět hned na začátku, hned jak přišli, protože teď se budou spolu držet jenom při poslední písničce, 7

soukromá trestní obžaloba_zvětšeno_ilustrace.indd 7

30.10.2023 8:39:47

jak začnou poskakovat na bobku, a to by ho neslyšela, nemůže na ni volat nahlas, zaslechli by všecko ostatní a smáli by se mu, že s Medou chodí. Chaloupky pod horami, co se to stalo s vámi? „Na špice!“ paní učitelka Míčková vykřikne, tleskne a sama si stoupne na špičky uprostřed sálu, aby všem předvedla, co mají dělat. Byly jste takové hezké, vy naše chaloupky české! „… na špice!“ zavolala znova nahlas. Když paní učitelka Míčková zpívá, nafukuje se jí krk a zvedají se jí prsa, rozhlíží se, aby nikdo nic nepokazil, protože je poslední zkouška. „Smutně teď jdeme světem,“ jak Jakub zpíval, díval se jenom na Medu, houpe její rukou jako pírkem, lehkým jak ta látka na jejích rukávech, tancují v těch kostýmech dneska poprvé. Třeba se Medě líbí jeho bílé šaty taky, říká se jim domino, domino proto, že v nich odpradávna tancovali harlekýni, kteří nebyli žádní strakatí psi, jak kecal Dosoudil, ale královští tanečníci ode dvora. Šila mu je maminka na šicím stroji sama. LESNÍ KARNEVAL. Přitlouká ke dvěma tyčkám na jevišti sokolník pan Havelka, stojí přitom rozkročmo na žebříku a v puse má provázek, sune se teď zrovna za Mediným kloboukem, jako kdyby někam plul, a s ním klavír, na který hraje paní Šůnová, co nevidí na noty přes tlusté brýle, zatímco houslista, pan berní Pros, se do nich nepodívá ani jednou, má je zavřené před sebou na stojanu. Celá sokolovna je plná větviček. „… na horách sejou hrách, na dolině… chytit se! Přijďte k nám, já vám dám, do hrníčka… otočit!“ V uších má Jakub pořád jenom 8

soukromá trestní obžaloba_zvětšeno_ilustrace.indd 8

30.10.2023 8:39:47

hlas paní učitelky, nad sebou řadu světel, která se točí dokola, dokolečka, přesně podle toho, jak se točí oni, radši se dívá na Medinu čepici, už jednou se mu skoro zatočila hlava, když se ohlédl. Ale pořád se na ni dívat nemůže, i když by s ní tak tancoval nejradši pořád, protože ona by se pak na něho dívala taky, zpívali by a drželi se za ruce, mohla by mu padat čepice, jak by chtěla, jenomže ostatní by to poznali, že je to pravda. Ale sám by se jí v životě nepřiznal, že s ní tancuje rád, možná ani tehdy, když by se vsadil se Šoupaly na matčinu smrt, by jí to neřekl. „Počkej, já povím, žes na mně loudíval, počkej, já povím, žes na mně… tlesk! tlesk!“ ozvala se paní učitelka Míčková skoro u nich, slyšel ji dupnout, věděl, že teď přijde co nevidět ta chvilka, kdy se o sebe s Medou opřou zády, pustil její ruku o maličko dřív a tleskl taky. V zahrádce růžičku, po cestě hubičku, počkej, já povím, žes na mně chtěl! Jak zpívala, hrozila na něho Meda prstem, protože hrozila na kluky prstem všecka děvčata. Jakub polkl a olízl se: „Přišla bys? Dostal jsem od dědy toho mývala. Dáme mu cukr,“ stačil povědět, odlepil se od jejích zad a kroksunkrok! a kroksunkrok!, a přitom si představil dědův dvůr, jak na něj svítí slunko a oni s Medou jdou k té králíkárně, kde mýval Lojzák bydlí; vede ji za ruku, zrovna jako před chvílí, v kapse tři bílé kostky, za dráty jim kouká vstříc medvědí tlamička s černými knoflíky očí, Lojzák se drží pletiva drápky, než uskočí dovnitř do klece a bude se dlouho schovávat, aby ho museli prosit. „On si všecko umývá, až mu nic nezbude,“ řekl honem nakonec, protože zrovna dotancovali k paní učitelce Míčkové, tleskající si před velkýma prsama do taktu. V kabátě s červenými a černými knoflíky se na něho ušklíbl Dosoudil, ale Jakubovi to teď vůbec 9

soukromá trestní obžaloba_zvětšeno_ilustrace.indd 9

30.10.2023 8:39:47

nevadilo, protože drží Medu za ruku a ona mu jistě slíbí, že se na toho mývala podívat přijde, protože u nich na dvoře vlastně pořádně nebyla. Však spolu nikdy doopravdy nekamarádili, až teď ten měsíc, co se cvičí besídka. „A děti, znovu: Počkej, já povím… ukročit, stůj!“ zpívala paní učitelka nedaleko od nich a začala zas do muziky volat: „Pěkně, děti, hrozíme, je poslední zkouška…“ Hrozili a zpívali teď zase jenom kluci, zpíval a hrozil Jakub na Medu. „Když já nevím,“ pověděla najednou a pokrčila rameny, a jako kdyby se na Jakuba přestala usmívat. Ještě pořád na ni dělal prstem: počkej, já povím!, druhou rukou se držel v bok, otevíral ústa, ale slova písničky z nich nešla. Představoval si zrovna zase Lojzáka, jak vylezl konečně z tmavého kouta kotce, jak od Medy opatrně do paciček cukr vzal, jak ke kostce čichl a namočil ji do misky s vodou a začal ji v prackách mýt a umývat a znovu namáčet, a ona se mu zmenšovala a zmenšovala, drobila a ubývala; protože mýval se jmenuje podle toho, že si všecko pořád myje. A když mu nic nezbylo, olízl si prázdné tlapky a mžourá a smutně hledí, zatímco se Meda směje, až jí nadskakuje muchomůrkový klobouk, ve kterém na tu návštěvu přišla. Bylo najednou ticho. Hudba přestala hrát. Jak se všichni zastavili, bernímu Prosovi zůstal smyčec ve vzduchu, jako kdyby s ním chtěl praštit o zem. Tady při té písničce přece hudba nikdy nekončila!, pomyslel si Jakub a ohlédl se po paní učitelce, která ještě pořád ukazovala rukama kamsi k muzikantům. Vedle ní stojí pan lesní Krtsch, naklání se k jejímu uchu a pak se vrací zase zpátky ke dveřím, kde čeká paní lesní s jejich Gerdou s tenkýma nohama v bílých punčochách. Asi přijeli kvůli sněhu z lesovny pozdě, do školy ji musí taky vozit z té dálky sáněmi. Zrovna kvůli ní nedopověděl, co právě chtěl! Zrovna kvůli ní, která proti němu vždycky všecky popichuje, zvlášť Dosoudila, i když jí Jakub nikdy nic neudělal, akorát že na ni jednou vyplázl jazyk. A přitom ji ostatní kluci klidně tahají za cop. 10

soukromá trestní obžaloba_zvětšeno_ilustrace.indd 10

30.10.2023 8:39:47

soukromá trestní obžaloba_zvětšeno_ilustrace.indd 11

30.10.2023 8:39:50

Jedna žárovka blikala, rozsvěcuje se a zhasíná. Jakub chtěl Medě ještě pošeptat, v kolik hodin by k nim teda přišla, když vtom si to paní učitelka namířila rovnou sem k nim. Díval se na ni, na ty její poslední dva kroky, na zádech pod dominem ho zamrazilo. Jak před ním stála, v ten okamžik mu bylo jasné, že paní Míčková za ním jde kvůli něčemu úplně jinému. Pan lesní Krtsch nemohl přijet k sokolovně pozdě, všecky cesty jsou dávno protažené pluhem, včera po cestě k hájovně jeli Šoupaláci za mámou do lesa, on na ně čekal za rumištěm. Pořád ještě se Mediny ruky nepouštěl, možná ji teď o něco víc tiskl, jako kdyby se jí chtěl přidržet. V tom tichu vrzla dvířka od kamen a v rourách zahučelo, křach! křach! nabral sokolník na lopatku uhlí. „Já ti musím něco, Jakube, povědět. Pojď,“ jak dýchala, čněla paní učitelka vysoká, celá se zvedala, červená v tvářích. V kamnech za zády hučelo. Dívají se sem k Jakubovi všichni. Celá škola. Berní Pros se smyčcem nad houslemi. I slepá Šůnová od klavíru. Ode dveří Krtschovi. Kruhy nad hlavami se pohupovaly. Pustil Medinu ruku. Po levé straně kluci, napravo děvčata z jejich třídy, dva metry za paní učitelkou, vydal se Jakub teda tou uličkou, gumička ho škrtila pod bradou, teď už ji ale opravovat nebude. Černý střapec na dominu se mu houpe ze strany na stranu, je slyšet jenom jejich kroky, ještě pořád cítil mezi prsty Medinu teplou dlaň, tušil, kam jdou a co mu asi paní učitelka řekne, a myslel přitom na to, že kdyby mu teď ta čepice spadla, že by mu na ni mohl šlápnout Dosoudil třeba i pětkrát, třeba i schválně, všichni by mu přes ni mohli klidně skákat a přitom se tomu smát, protože mu ta špičatá čepice už na nic nebude. Ve dveřích se ještě otočil. Celá sokolovna se strakatěla barevnými šaty, cancoury papírů na zdech mezi větvičkami, jedna žárovka pořád ještě blikala, pod nápisem LESNÍ KARNEVAL trčel 12

soukromá trestní obžaloba_zvětšeno_ilustrace.indd 12

30.10.2023 8:39:50

prázdný žebřík, sokolník Havelka dosud nabranou lopatku nepřiložil, z kamen mu svítí červený oheň po tváři. Až teď se rozběhla lesních Gerda na Jakubovo místo k Medě. Zrovna tam, kde před chvilkou ještě tancoval. Na chodbě byla zima. Na zdi nad okny se zatemněním matně žloutla písmena PAŽE TUŽ, VLASTI SLUŽ! V šeru stály věšáky obsypané kabáty, černými chuchvalci šatů. „Jakube, musíš počkat tady, než maminka přijde, samotného tě domů nepustím,“ paní učitelka ho držela horkou rukou za rameno, „už nebudeš moct s ostatními na besídce tancovat. Lesní K rtsch nechce, abys byl tam, kde jeho Gerda, když se dal k Němcům.“ „Já vím,“ řekl a díval se na ta zlatavá písmena, vysekaná na mramorové desce, nad kterou stávala kdysi hlava doktora Tyrše, který založil Sokol na celém světě. Schovali ji před Němci, kam, to ví jenom pár lidí a táta Mojmír, je to hrozně tajné. „V sobotu mě poslali domů z kina, akorát když se začalo hrát, tak pro mě přišel pan policajt Strouhal, co bubnuje. Ani jsem Tarzana skoro nezahlídl.“ „On za to, Jakube, pan Strouhal nemůže. Zrovna tak jako dneska já,“ paní učitelka rozsvítila vypínačem slabou žárovku na stropě, „pojď, najdeme tvůj kabátek.“ „Já vím, že nemůže,“ řekl a šel k druhé kupě, dobře věděl, na kterém háčku jeho kožíšek visí, věšela ho tam paní sokolníková vedle Medina bílého s modrými knoflíky, když přišli a když chtěl poprvé povědět Medě o Lojzákovi. „Tancovals dobře, Jakube, nic si z toho nedělej,“ paní učitelka Míčková vzdychla, celá se přitom zvětšila, vytáhla zpod věšáků židli, přistrčila mu ji, „sedni si a počkej.“ A pak zase zhasla. Ze sálu bylo slyšet, že pan berní Pros ladí housle, protože paní Šůnová brnkala pořád jednu notu a on točil kolíčkem. Klika od sokolovny se matně leskla jako ta písmena na mramoru PAŽE TUŽ!, když paní učitelka otvírala, ještě na blik zahlédl žárovky jako hvězdičky, kdesi pod nimi tam zůstala Meda. 13

soukromá trestní obžaloba_zvětšeno_ilustrace.indd 13

30.10.2023 8:39:50

Meda Badalová s muchomůrkovým kloboukem a kominíčci a cvrčci a víly, jak se naposledy zastavili. Jenom na jeho místě Gerda s tenkýma nohama. Já do lesa nepojedu, já do lesa nepůjdu… Jak seděl na židli, nohy mu začaly s písničkou tancovat samy, rozhoupaly se ve vzduchu. Zastavil je schválně. kdyby na mne hajný přišel, on by mně vzal sekyru… Vlastně na něho hajný přišel. Hajný Krtsch. A vyhnal ho ze sokolovny. „… otočit, stůj!“ ozvalo se, ale slabě, protože to bylo za dveřmi, kde Jakub není. Otevřel oči, začal se v tom přítmí rozkoukávat. Slezl ze židle. Došel ke sklu vývěsní skřínky kina. Na fotografii se dal matně rozeznat Tarzan, stojí na větvi, okolo boků má jenom tygří kůži, v ruce dýku. A Jakub si najednou na tu sobotu vzpomněl, v sále rachotily židle, než se zhaslo, pak začly v týdeníku jezdit tanky a vynořila se německá ponorka z moře, pustila torpédo a z nepřátelského křižníku se začalo kouřit, pak znovu rozsvítili a zhasli a pak za chvilku na něho promluvil pan policajt Strouhal, který se znenadání objevil v uličce mezi řadami, naklání se zrovna jako paní učitelka Míčková… „Musíš jít domů.“ Šly panenky silnicí, silnicí… „Rázně pochodujeme, děti, rázně, levá, dva!“ bylo ji zrovna ze sálu slyšet. Tarzan se mu rozpíjel před očima. Strčil ruce do kapes a šel si zase sednout. 14

soukromá trestní obžaloba_zvětšeno_ilustrace.indd 14

30.10.2023 8:39:50

Sem do sokolovny chodí vlastně už dávno. Odmala. Protože táta Mojmír tady nacvičoval divadlo. V zimě. A Jakub hrával taky. Tam za těmi dveřmi k jevišti bývala kamna vždycky celá červená, tam se napřed všecko četlo z knížek, než se zkoušelo mezi kulisami. Paní Klíčová fotografová, která pokaždé dělávala kněžnu, nosívala Jakubovi křížaly z hrušek. Přes černý papír nevidět. Jen jedinou dírkou prosvítá slunko, čárkou světla míří sem, mezi kabáty. Vztáhl po paprsku ruku, nezachytil nic. která moje budete, budete má? ‚Na besídce už tancovat nebudeš…‘ Medin klobouk se začal vzdalovat mezi ostatními čepicemi. Přidřepl, paprsek svítil na roh kachlíku, na cosi blýskavého. Byl to ohnutý špendlík, beztak ze šatny, jak zde připichují ke kabátům čísla. Narovnal jej mezi prsty a zapíchl pod kožešinu na klopě, ohmatal, jestli na druhém konci špička nevyjela. Děda Benedikt špendlík taky zvedne. Stejně Jakub ví, kde je ta Tyršova hlava zakopaná! Na které zahradě. I se sokolskou kronikou. Slyšel to tenkrát z tátovy kanceláře, když si šel zadem pro nějaké papíry na psaní do archivu, a táta o tom nevěděl. Ale nepoví nikomu. Protože je to tajné. Vlastně o tom neřekl ještě ani Šoupalům. A s těma si říká všecko na světě. „Na špice!“ volala paní Míčková nahlas. Podíval se k sálu, matně se tam leskla mosazná klika, kdesi tam tancuje Meda, teď s Gerdou. Anebo svatojánkem. Jakubovi se zazdálo, že paprsek po zemi kousek popolezl. Kdyby měl zrcátko, mohl by jej klidně odrazit až na strop nebo na ta zlatá písmena PAŽE TUŽ! nebo na Tarzana ve skřínce. Vtom sebou 15

soukromá trestní obžaloba_zvětšeno_ilustrace.indd 15

30.10.2023 8:39:51

škubl, zvenku ho oslepilo doopravdovské slunko, jak se dveře naráz otevřely. „Mami… já čekám tady.“ Máma Charlota zůstala překvapeně stát. „Už tancovat nesmím.“ „Tak pojď domů, Jakube. Co máš z toho. Já tam dovnitř taky nesmím. Musela bych stejně celou dobu čekat na tebe tady, v šatně.“ Přivřel proti opravdovému slunci oči na škvírku. Od sokolovny dolů je silnice posypaná, ale kolem Dětského domova vede vždycky kus klouzačky až za Křupkovu drogerii, je odtud vidět, jak se leskne. Pan drogista vždycky vyběhne, když se někdo sklouzne, ale nikoho nikdy nechytí, protože nikoho nikdy nehoní, jen pohrozí rukou, pak si ji otře do klotového pláště, zajde dovnitř pro lopatku popela a kousek ledovky posype. Na nebi je modro, od střech až nahoru, sníh chrupe pod nohama. Jakub se opatrně rozhlíží ze strany na stranu, lidi si totiž budou jistě myslet, že v sokolovně zlobil, proto ho máma Charlota vede domů dřív, že něco provedl a nesmí za trest tancovat. Ale ulice je celá prázdná, od sokolovny až po Medin dům, nikde ani živáčka, na věži kostela se blýská křížek a baňka. A pak mu napadlo, že v té baňce nad kostelem jsou prý taky schovány nějaké věci, zrovna jako ta socha Tyrše u Hemzalů na zahradě, ale že jsou to peníze a noviny z té doby, kdy věž kostela opravovali, kdysi před první válkou, ve které padl nejstarší bratr táty Mojmíra, strýc Bohuš, co chtěl být vynálezcem, který je na fotografii úplně podobný tátovi Mojmírovi, ale má vousky dovrchu, naopak než děda Benedikt. Taky si lidi můžou myslet, že chodí v dominu jen tak, a budou se mu smát taky; že jde po ulici šašek. Rozhlédl se po oknech, zazdálo se mu, že se v nich začali naráz všichni objevovat, uviděl cvikr paní Veselé, co prodává knoflíky a nitě, tam zase kohosi jiného. Přestal se dívat. 16

soukromá trestní obžaloba_zvětšeno_ilustrace.indd 16

30.10.2023 8:39:51

Když procházeli kolem sedlářství Medina táty, pospíšil, jako kdyby se měl schovat za mámin kožich, hledí rovnou před sebe na popel sněhu, na kolej po saních. ‚Na špice!‘ jako by mu zaznělo ještě v uších. Paní učitelka se chystá tlesknout, ale ruce jí trčí na místě, jak se Jakubovi vzpomínka zastavila. „Řeknem to tátovi?“ Pod Mediným domem se objeví ještě tři střechy, potom se ulice roztrojí, ke hřbitovu, k pivovaru a do uličky, která vede k náměstí a kde se každým okamžikem objeví nízký dům se dvěma koulemi nade dveřmi, vedle kterých visí tabule

JUDr. MOJMÍR DVOŘÁK advokát a obhájce ve věcech trestních v KONICI

a pod ní ještě jedna malá, kde stojí přesně napsáno, kdy táta úřaduje. Psal ty tabule úplně tenkým štětcem malíř pan Krejčí, ruku měl opřenou o tyčku s bambulí a přivíral oko, protože mu přímo do něho táhl kouř z cigarety, přilepené ke rtu, ale on říkal, že přivírá oko proto, aby měl lepší odhad. „Povíš mu to až doma. Jistě má klienty. Zbytečně bysme mu přidělávali starosti.“ Jakub si právě přeříkával všecky úřední hodiny, od rána do večera, od pondělka do soboty, jak jsou tam napsány, jestli si čísla pamatuje zpaměti, když slyšel o klientech, všecko zapomněl. Přišli klienti! Odešli klienti! Tady to přinesli klienti. Co by tomu řekli klienti, kdyby viděli, jaký tady, Jakube, máš nepořádek? Musela bych se hanbou propadnout! 17

soukromá trestní obžaloba_zvětšeno_ilustrace.indd 17

30.10.2023 8:39:51

Když je řeč o klientech, všichni se doma vždycky zarazí a začnou poslouchat. Protože klienti nás teď živí. „Každého živí něco jiného. Nás klienti, i když jsou zde na horách chudí a já od nich skoro nic neberu.“ Říká táta Mojmír. Vzhlédl k mámě. Cípek žluté hvězdy se jí odpáral od kožichu a při každém kroku plápolá. Maminka byla mladá a vysoká, šátek na černých vlasech nenosila ani v zimě. Usmála se nakrátce a přitáhla Jakuba o kousek blíž k sobě. Až bude mít Jakub své vlastní klienty, bude jim radit zrovna tak jako jeho táta, bude je udobřovat, zastupovat u soudu, protože se stane slavným advokátem, a budou ho mít v městečku všichni rádi, protože bude zrovna tak spravedlivý jako táta, od chudých nebude brát za poradu taky nic, i když se na něho bude Meda doma někdy zlobit, že nemá dost na živobytí, právě tak se teď v poslední době zlobí na tátu maminka Charlota, protože se už nedá jít dolů do pokladny k dědovi, na výpůjčku, když je kasa rajcenkrecht prázdná; děda nesmí ve svém obchodě už dlouho prodávat, Němci mu to zakázali, protože je žid. A babička Johana je taky židovka, a máma Charlota a všichni tři musí nosit žlutou hvězdu JUDE, aby je ostatní na dálku poznali a mohli se jim vyhnout; i když je tady dávno všeci znají, od narození. Maminka s Jakubem radši po chodníku nechodí. Protože židi nesmí po chodníku chodit. Když po něm jde křesťan, nebo někdo jiný, zvlášť Němec, to musí máma honem uhnout do vozovky. Na to je pokuta, kdyby to neudělala, zrovna tak jako na ostatní věci, které není židům dovoleno dělat. Třeba jít do hospody nebo jezdit s ostatními vlakem. On sám po chodníku může. Po mámě je židem jenom napůl a nemusí ani nosit hvězdu. Protože táta Mojmír je křesťan. Taky proto může Jakub chodit s ostatními do školy. Němci jejich rodině říkají smíšené manželství. 18

soukromá trestní obžaloba_zvětšeno_ilustrace.indd 18

30.10.2023 8:39:51

soukromá trestní obžaloba_zvětšeno_ilustrace.indd 19

30.10.2023 8:39:54

240

soukromá trestní obžaloba_zvětšeno_ilustrace.indd 240

30.10.2023 8:40:43

druhý díl

241

soukromá trestní obžaloba_zvětšeno_ilustrace.indd 241

30.10.2023 8:40:43

242

soukromá trestní obžaloba_zvětšeno_ilustrace.indd 242

30.10.2023 8:40:43

V jednotřídce sedí všechny třídy pohromadě, proto se jí říká jednotřídka, pan učitel je taky jenom jeden, takové vyučování Jakub ještě nikdy nezažil. V prvních lavicích prvňáci a páťáci až vzadu, jedni počítají do sešitu a jiní opisují z knížky a ty u dveří zatím pan učitel Havlíček učí nahlas. Anebo stojí u tabule a povídá všem dohromady. „Ode dneška s vámi bude chodit do školy tady Jakub Dvořák, protože jeho rodiče jsou v Německu a on bydlí u paní učitelky nad kostelem, bude vaším spolužákem, dokud se nevrátí oni zpátky,“ řekl ráno, když Jakuba přivedl do třídy a postavil na stupínku vedle sebe, že ale Jakub musí opakovat pátou, i když se dobře učil, to už nepověděl, protože by musel všem vysvětlovat, že děti ze smíšeného manželství nesmějí navštěvovat měšťanku na území celého Protektorátu, a tady ty děti beztak ani nevědí, co to smíšené manželství je, kdepak by se v takové vesnici vzalo, když nejbližší židovská rodina byli právě děda Benedikt s bábou Johanou. V zadních lavicích zrovna lepili obaly na knížky a na sešity pro všecky třídy a taky slepovali rozbité učebnice. Pan učitel Havlíček posadil Jakuba k Otáhalovi, který od toho lepení hlavu ani nezvedl, Jakub skoro celou hodinu nevěděl, jak Otáhal vlastně zepředu vypadá. 265

soukromá trestní obžaloba_zvětšeno_ilustrace.indd 265

30.10.2023 8:40:46

Leda prezident Hácha byl v novém rámku, jinak bylo všecko o moc starší než ve škole v Konici, oknem, u kterého začal Jakub přilepovat první obal, bylo vidět rovnou na záda svatému Janovi mezi lípami a nad jeho hlavou kostelní zídku s kaštany, ze kterých se občas snesl list. Kdyby někdo nový, jako on dneska, přišel do jejich staré třídy, to by Šoupaláci už dávno věděli, co má v kapsách, jestli někdy jezdil na kole a jestli s nima půjde odpoledne do pivovaru zabavit pár špuntů od pivních flašek, které se soukají do ráfků místo gumové pneumatiky, ale vůbec nepérují a na každém kamínku vypadávají. Ale Jakub neměl svoje kolo nikdy. Táta Mojmír říkal, že když chce někdo hrát na housle, že si musí hlavně hlídat prsty, z kola že se každou chvilku spadne a je konec. Jakub vlastně nikdy v životě neviděl tátu jet na kole. Jenom na lyžích. A chodili spolu plavat. Zezelenalo rákosí a zhouplo se odrazem ve vodě, ale rybník mizel a tratil se v šeru pivovarské půdy, s ním i tátův plovoucí obličej mezi flaškami zaprášenými v řadách pod vikýřem, od kterého se táhnou pruhy slunka v kouři, to tenkrát byl Jakub poprvé se Šoupaláky na těch špuntech do ráfků a šlukoval z viržinka, které Rudyn šmajzl na popelníku U Dvořáků v hospodě. Třeťáci se učili, kde se dělá čárka před že a před aby, věděl, že se po něm všeci pořád otáčejí, lepil, dělal jakože nic. Horší to bude v náboženství, až se pan farář začne ptát na dědu, co se židi normálně modlí a jak, a jak můžou být pobožní, když nechodí do kostela. A někdo na Jakuba začne třeba zase pokřikovat: žid, smrad, kolovrat…, a Šoupaláci nikde, aby se ho v bitvě zastali. Otáhal si utíral o spodek lavice i do kalhot prsty od lepidla, pak mu spadly nůžky a zapíchly se do země, Jakub mu je zvedl a podává, teprve teď Otáhal zastrčil špičku jazyka, kterou si po celou dobu při lepení pomáhal. „Na přírodopis půjdeme odpoledne do Luhu, povíme si o jedovatých houbách, děti!“ 266

soukromá trestní obžaloba_zvětšeno_ilustrace.indd 266

30.10.2023 8:40:46

Hurááá! ozvalo by se teď v jejich staré třídě a nejvíc by hulákal Rudyn. Ale tady v jednotřídce bylo ticho jako předtím, jako kdyby pan učitel Havlíček nic neřekl. Jenže pan učitel Kuba s nimi stejně ven do přírody nechodil, protože šňupal tabák, a když si šel šňupnout za silný strom, schovalo se mu zatím půl třídy všude možně. Ale hlavní důvod, že se do lesa nechodilo, byl ten, že po okolí brousili hitlerjugendi s dýkami, nikdy nikdo nevěděl, kde je potká, táhli pak za třídou a posmívali se tak dlouho, jak je to bavilo. Teta Mařenka učí všecko jako pan učitel Havlíček, a k tomu ještě dívčí ruční práce, ale sama jednotřídku vést nechce, a tak chodí přiučovat po sousedních školách, do Střemeníčka, do Javoříčka, nahoru do Ješova, skoro všude jezdí na kole nebo chodí pěšky, protože Pecháčkova Anča jede jen litovelským směrem a jen jedenkrát za den v jinou dobu. Pecháčkova Anča. S rezervními koly vzadu na nosiči, mezi řidičem a lidmi skleněná přepážka, kolem oken ubíhá krajina, Jakubovi se zdá, že je to nejmíň měsíc, co sem přijeli. A co máma Charlota odjela. Co odjela. V tašce na zádech mu chrastilo v penále, šel vedle vzorku od Ančiny pneumatiky, silnice jako kdyby nikam nevedla, nohy ho nikam nenesly. „Je válka, kdy skončí, nikdo neví. Co všecko Němci do té doby udělají, to se nedá vytušit. Jsi tady vlastně schovaný, já za tebe, Jakube, rodičům ručím. I když musíš chodit do školy a budeš chodit nakupovat a se mnou do kostela, bude nejlíp, když si vybereš kamaráda co nejblíž domu, aby ses na dědině neukazoval víc, než je potřeba. Ani ne tak kvůli našim lidem, ale kvůli cizím, nikdo neví, kdo zrovna dědinou projede nebo se tady ukáže. Za plotem bydlí Lojzík Kovář, přes zahrady můžete za humna a k lesu, ale ani tam není potřeba courat, i les je dnes plný kdekoho.“ Teta ohřívala k obědu nudle s mákem, zrovna v takovém modrém kastrůlku topívala máslo máma Charlota. „Neříkám, že by v dědině byli všichni 267

soukromá trestní obžaloba_zvětšeno_ilustrace.indd 267

30.10.2023 8:40:46

lidi svatí, stát se tady může taky ledacos, ale dokud platí nařízení, že můžeš s ostatními dětmi do školy, tak se nemůže tolik stát. Rozumíš? Ale co oči nevidí, srdce nebolí, jak se říká. Já taky radši posedávám doma. Budeme se spolu učit, číst si a pěstovat králíky a sušit křížaly, za chvilku budou Vánoce…, že mám pravdu?“ „Ano,“ odpověděl a chvíli jedl. „My musíme mít teď svůj svět doma,“ my židi teď nechodíme nikam na procházku, chtěl dopovědět, protože před kredencem se mihl dědův stín, to jak se děda Benedikt rozmáchl tenkrát v krámě s prázdnými regály: Když nesmíme mezi ostatní lidi, tak jaképak procházení! To si člověk jenom myslí, že musí všecko dělat tak, jak dělával, když ještě nebylo tak zle. A jak to ten stín říkal, zase se ztrácel. „Vstávat budeme o šesti. Přes den se k žádné práci nedostaneme. Jak přijdeš ze školy, dáš králíkům, a když doma nebudu, přihřeješ si oběd. Oheň neuhasínám, vzadu pod plotnou jsou po celou dobu zahrnuté žhavé uhlíky v popelu, stačí jenom přiložit suché větvičky. Do studny na zahradě sám chodit nebudeš, je hluboká, vodu nám nanosí sousedky. V Polomí do takové studny spadlo jedno děvče po hlavě, a než ji vytáhli, byla mrtvá. S uhlím na zimu nevystačíme, musíme dřívím šetřit, doma budeme chodit v silných ponožkách. Tady v tom železňáčku hřeju stále čaj na pití, když si vezmeš, stačí přilít jen trochu vody a ponořit dovnitř bylinky. Když budeš chtít dělat něco sám, řekneš, zrovna tak, když budeš chtít jít ven. Abych o tobě pořád věděla a nemusela mít strach. To není proto, že bych tě chtěla nějak sekýrovat, však víš.“ Teta měla stejné i čelo jako táta Mojmír, nejen rozpůlenou bradu, ale i trochu barvu očí jako děda Benedikt. Teta taky mezi lidi moc nechce, jako židi, přitom je hodně katolická a stále chodí do kostela; kdo vlastně mezi lidi rád chodí? Angorákovi v horní kleci chtěl dát jméno podle mývala Lojzáka, protože králík má podobnou barvu, ale mýval Lojzák byl na světě jenom jeden, toho nemůže nahradit žádný králík, i kdyby byl nejangorovatější ze všech. A taky by na něho nemohl volat 268

soukromá trestní obžaloba_zvětšeno_ilustrace.indd 268

30.10.2023 8:40:46

Lojzáku, protože by se mohlo zdát, že tak volá na sousedova Lojzu, se kterým by měl ode dneška kamarádit. Zavřel králíkárnu a koš s trávou uklidil. Tetin dvůr je daleko širší, než měli u dědy Benedikta, od výměnku za průjezdem kolem stodol až po zahrádky osázený ořechy a švestkami, stavení porostlé vinnou révou. Stodoly veliké málem jako konický pivovar, za nimi se táhne sad, že se nedá dohlédnout konce, uprostřed pod sehnutou jabloní ta studna s okovem, u samého plotu pod strání k lesu tekl přes zahradu potok, který není slyšet, dokud se k němu Jakub nedobrouzdal na pár kroků. Stál ve vysoké trávě, ani na nebi se nic nepohnulo, jediné ptačí křídlo neprolétlo, neslyšel nic, jako kdyby byl teďka na celém světě úplně sám. Ale pak začala od sousedů svištět cirkulárka a nabírá výšku, pan Kovář dělá někdy stoláře. Na sehnuté jabloni červeněly plné větve jablek, kdyby na pahýl vylezl, mohl by si jich natrhat třeba plnou kapsu. Už začal zvedat ke kmeni nohu, pak ale jediné ne utrhl a vracel se zpátky. Tetina tvář se usmála za oknem. „Umyju ti hlavu v heřmánku. Skočíš na faru pro vajíčka,“ říkala a vázala si přes čelo na vlasy šátek, přiložila pod plotnu. Na kredenci tikaly hodiny mezi muškáty. Myslel právě na to, že včera nenatáhl dědovy rosskopfky, že se na ně od večera nepodíval. Heřmánek strašně voněl a voda byla horká, teta mu drbala hlavu, jako kdyby měl mít vši. Jenže Jakub v hlavě žádnou havěť nemá, to měl teda v životě jen jednou, když byla zavšivená celá třída, a to mu ji máma Charlota balila do hadru s petrolejem. „Když vlasy párkrát za měsíc umyjeme, budeš mít od kamilek vlasy do světla, spíš do naší rodiny, jako má táta Mojmír.“ Stála za ním před zrcadlem a česala ho, bradu měl v odraze skoro na spodním rámu. „A rty dávej taky trochu víc k sobě, aby se ti tak nenafukovaly. Ukaž, jak!“ Máma Charlota byla černá, jako jsou pravé židovky, to ano, ta když si vlasy umývala v octové vodě, tak jí svítily jako havraní 269

soukromá trestní obžaloba_zvětšeno_ilustrace.indd 269

30.10.2023 8:40:46

křídla, až do fialova. Ale děda Benedikt a bába Johana měli přece hlavy už šedé a žádné velké pysky, aby musel Jakub stiskat rty; ale když to teta chce a tak myslí? Jak asi máma transportem jela? Jestli taky v poštovním voze jako děda Benedikt s bábou a starým panem Freundem, který vyráběl tvarůžky, ale byl tak starý, že už žádné kšefty ani nedělal, zrovna jako pan Moritz, který měl flikované boty. Představil si bábu v tom vagonu, než zašoupli vrata, seděla na ranci s peřinou a děda nad ní galantně stál, potom ještě naposledy zamávali a lokotka pískla, ale bába se pojednou proměnila do podoby tety Iltisové z Prostějova, která bydlela v pokoji plném fíkusů, skoro už ven nechodila a obsluhoval ji pan Hirsch, který utekl z Berlína před Hitlerem a nechal tam banku. Však to muselo být hrozných poštovních vagonů pro všechny židy! Když nesměli do obyčejných vozů. Fííí! Odkudsi zazněl do ucha konický vlak, pískával tak na přejezdu. Fííí! Na každé faře je studená chodba s kachlíky na podlaze a s křížem na zdi a voní klih z knížek, či co, a staré kytky. „Pochválen buď Pán Ježíš Kristus,“ řekl Jakub hned, jak se udělala ve dveřích škvíra, „já jdu pro ta vajíčka.“ Byl přece ze školy tak zvyklý zdravit na začátku náboženství. Ale za dveřmi, které pootevřel, se vlásek nehne, síň prázdná, jiné dveře vedou do zahrady. Odkudsi cinklo nádobí. Lekl se a ohlédl, ale byla to jen Kristova hlava, která se k němu otáčela. Stojí a neví, jestli odejít, jestli opatrně stisknout kliku a zmizet zase ven a pak přijít znovu a pozdravit víc nahlas, když v tom okamžiku zahlédl jakousi postavu, prošla s předpaženýma rukama mezi stromy a zase zmizela. Chvíli stál bez hnutí a natáčel ucho, pak se prosmýkl kolem veřeje a schoval se za sloupek. Uprostřed zahrady černá pan farář, v rukou větvičku jako řídítka od kola, bink!, škube sebou proutek a on ho zvedá vysoko nad hlavu a zase opatrně spouští, bink! bink!, zas na tomtéž místě, až pan farář celý poskočil. Bink! 270

soukromá trestní obžaloba_zvětšeno_ilustrace.indd 270

30.10.2023 8:40:46

Jakub ten zvuk zaslechl skoro až sem, od farářových prstů nemohl stále ještě odtrhnout oči, v zádech přitom neustále něco nutkalo, aby se otočil a zmizel, dokud je čas, z místa se ale hnout nešlo. „Voda se mně ztrácí. Občas si pramen najde novou cestu,“ ozval se z ničeho nic pan farář a jen těkl pohledem k Jakubovi, jako kdyby o něm už dávno věděl, ale to už držel na provázku závažíčko a to závažíčko se začalo pomaloučku kývat a roztáčet, otáčí se v čím dál větších kruzích, „no pojď, pojď se, chlapče, podívat na zázraky!“ A to závaží se točí, že mu musí pan farář udělat místo, ustoupit a naklonit se, aby je nezabrzdil koleny. „Ty seš Jakub, že?“ Tiskl dosud záda ke zdi, kývl, udělal první krok blíž k němu. Pan farář zvedl podbradek, bylo vidět, že na něm má farářský límec. „Mojmírův?“ Závaží se stále čím dál víc roztáčelo. „Tady je pramen jako blázen! No, pojď zkusit! Stejně vidím, že si myslíš, že tím točím sám!“ zasmál se a oddechl, jako kdyby nejmíň půl hodiny někam běžel. „Voda vyzařuje víry a ty jdou přes srdce. Na!“ a provázek Jakubovi podal, „pěkně nad středem, co je ten kolík.“ Pan farář má hluboký hlas, jako když se mluví do sudu. Jakub zvedl ruku, jak mu pan farář ukazoval, dívá se na mosazné závažíčko, které tam na konci visí, a ono se pojednou doopravdy začalo kývat jako splávek na vodě, kývá se a neznatelně vrtí, najednou nabírá zase směr dokola, začíná se točit a točí se a točí, jako by je kdosi zezdola popoháněl; i když se Šoupalákama čarovali na půdě s kartama, něco takového v životě nezažil. „Tak to vidíš, třeba by tě i proutek poslouchal, virgule,“ pověděl nakonec pan farář, ten provázek smotal a strčil do kapsy. „A tož ty teď budeš tady pobývat s náma!“ vzal Jakuba kolem ramen a vede ho zpátky ke schůdkům, „tak si můžeš představovat, že je to jako ve staré Spartě. Jako ve staré Spartě. Víš, jak tomu tam bylo, ne?“ Jakub o Spartě a Athénách a o celém starém Řecku kdysi cosi od táty Mojmíra slyšel, ale teď nevěděl. Pan farář otevřel dveře do kuchyně, zasvítila celá bílá i s nábytkem. „Takoví kluci jako ty se rodičům z úřední moci na deset let odebrali, ještě daleko menší, 271

soukromá trestní obžaloba_zvětšeno_ilustrace.indd 271

30.10.2023 8:40:46

a šup! do internátu, a tam je cepovali tak dlouho, dokud z nich nebyli správní chlapi!“ „Ale důstojný pane!“ ozvalo se od spíže, kde slečna kuchařka ťukala o sebe vajíčky, jestli nemá některé nakřaplou skořápku. „Jednou je tady, jako ti ve Spartě, a deset let to trvat nebude. Možná ani ne rok!“ řekl nakonec a trochu ztišil hlas a podíval se maně k oknům, jako by ho mohl někdo zaslechnout, „však zas bude, jak má být. Všeci jsme v rukou božích. Jenom nepromarnit svoji hřivnu,“ položil Jakubovi ruku na rameno, „teď budeš mít fůru času, tak bychom si o té Spartě mohli cosi povědět a kousek latiny nakousnout. Já už jsem v tvých letech skloňoval, jako když bičem mrská: Victor, victóris, victóri, victórem, za chvilku bude po válce, školy otevřou dveře a co ty?!“ Jak kousl do koláče, jeden drobek mu zůstal přilepený na horním rtu a hýbal se s každým slovem, ne a ne upadnout. Jakub nevěděl co on, až teda ty školy otevřou, však není, kdo by s ním o tom promluvil. „A čímpak vůbec budeš?“ „Advokátem. Jako táta.“ Já jsem měl přece odmalička v kuchyni svoji kancelář, chtěl dopovědět. „A zažaluješ všecky, co odvezli vaše, že mám pravdu?“ pan farář usrkl bylinek. Jakub se skoro lekl. Však o tom nikdy s nikým nepromluvil, leda s tátou, o žalobě, o soudu s Krtschem a ostatními kolaboranty, bylo to přece jeho největší tajemství, zrovna jako schovaná smithka pod trámem na půdě. „Tak, tak, chlapče, všecky požalujeme, ale do té doby se musíš učit, aby z tebe byl dobrý advokát.“ Slečna kuchařka postavila na stůl košíček vajec: „A vem si u nás farské buchty, Jakoubku!“ přistrkuje mísu s táčem. Ucítil, že má slečna studené prsty. Vůbec nemá rád, když mu lidi říkají jak miminu. Jakoubku. Sahal pro buchtu a nešlo mu stále z hlavy, jak pan farář o té žalobě ví, že má beztak tajemnou moc, 272

soukromá trestní obžaloba_zvětšeno_ilustrace.indd 272

30.10.2023 8:40:47

nejenom na to ohýbání proutku, ale že mu třeba v kostele našeptávají nějaké hlasy všecko možné o lidech a budoucnosti. Kousal rohový kousek a hleděl na barevnou sošku Panenky Marie, která se za farářovým ramenem usmívala a spínala ruce, už párkrát jako by se Jakubovi zazdálo, že nabarvenými rty pohnula, jako by právě ona byla tím jedním hlasem. „Tak co, tu latinu si dáme?“ Pokýval hlavou, vzápětí si vzpomněl, že je to neslušné neodpovědět, „ano,“ řekl a chtěl teda jít, když vtom pan farář vytáhl zpod ubrusu šuplík a z něj knížečku, je na obálce ministrant a drží v ruce trojzvonek. „Tady v tom zrovna máš dvacet stránek latiny,“ jako by zase pověděla socha za jeho ramenem. „Copak dělá slečna učitelka?“ optala se ale místo Panenky Marie slečna kuchařka, vzala dva kousky buchty a zabalila, položila na ta vajíčka. „Myla mně hlavu,“ abych nevypadal tak židovsky, chtěl málem povědět, polkl, „a teď opravuje sešity,“ řekl nahonem a ten košík vzal za ucho, v druhé ruce rukověť malého ministranta, „tak děkuju,“ a pozdravil ode dveří. „Pánbůh požehnej,“ odpověděla slečna, zatímco pan farář od stolu jen pokýval hlavou, zpod podbradku mu zasvítil kolárek, zpod stolu bílé spodky na konci kalhot nad ponožkami. A jak ještě Jakub stál a doslýchal svůj hlas, kterým před chvílí řekl „spánembohem“, viděl slečninu tvář, která se roztáhla ještě k většímu pousmání. Pozdravil tak sám od sebe beztak proto, že je zde všude kolem fara a ty sochy a ta vůně, že se na něho dívají ty tváře a hlavně vymalovaná Panenka Maria od zdi. „Sbohem,“ odpověděli mu oba dva skoro současně. Když na faru šel, měl teda větší strach. Že se bude pan farář vyptávat. Teď měl v sobě jakousi radost, že to tak dopadlo, s vajíčky skoro metl, že cvakaly skořápky jedna o druhou. Rukověť malého ministranta. Držel knížečku, aby listy nepomačkal, victor, victóris, připomínala farářův hluboký hlas: Tak co? 273

soukromá trestní obžaloba_zvětšeno_ilustrace.indd 273

30.10.2023 8:40:47

Tu latinu si dáme? Černá postava stojí pod stromem a točí závažíčkem. Kdo ví, jak ví o žalobě? To zůstane pro Jakuba záhadou! Ještě od tetiných dveří se otočil. Kostel a fara černaly proti nebi, slunko dělalo za lesem červánek. Rovnou tím směrem je Konice, Tyršova sokolská mohyla nad serpentinami, náměstí a dům s půdou, ve kterém ze všeho šly úplně jiné zvuky. Jakub tam odpradávna poznal, kdo kam jde, už podle vrznutí dveří, podle průvanu. Než sáhl na kliku, ještě jednou pomyslel na to, odkud může fakt pan farář znát jeho největší tajemství, pojednou se otřásl jakousi zimou v zádech. V okně se svítilo, uviděl tetu za muškáty. Seděla pod stahovačkou, ještě pořád namáčela do kalamáře a opravovala školní sešity a vtom se ohlédla. Jakub najednou jako na povel stiskl k sobě rty, i když ani sám od sebe nechtěl. Musíš si myslet, že je to jako ve Spartě… odebrali kluky ještě mladší… a pak je za deset let vrátili… Od stropu šel farářův hluboký hlas. Peřiny byly těžké a strašně studené, Jakub musel ležet dlouho se skrčenýma nohama, než se zahřál. Obhlížel temný pokoj, byly zde úplně jiné vzdálenosti, i světlo přicházelo odjinud, než byl doma k usínání zvyklý. Držel pod polštářem dlaň na rosskopfkách, přes kůži cítil, že tikaly; kdesi v dálce leží zrovna tak máma Charlota a v úplně jiné táta Mojmír, přitom tam mají oba stejný středoevropský čas. Přicházely mu jejich podoby, ze dvora, z kuchyně, z kanceláře, pak najednou padala jakási postava dolů a křičí, letí do studny a je to ta holka, co se utopila hlavou dolů, ještě pořád letěla, i když už dávno musela narazit hlavou o dno, ve studni se však jen zrcadlí kruhy na vodě, to jak rozkročený pan farář dělá závažíčkem otáčky čím dál větší a rychlejší, při tom všem Jakub už hodnou chvíli cítil, že mu tečou slzy, tlačil obličej do polštáře, aby se nedíval na cizí pokoj, věděl, že mu není smutno kvůli jakési utopené, ale proto, že v jeho dlani se kulatěly hodinky, které mu máma Charlota nechala místo sebe, místo táty, místo všeho tepla, které přicházívalo 274

soukromá trestní obžaloba_zvětšeno_ilustrace.indd 274

30.10.2023 8:40:47

k jeho postýlce, když mu svýma měkkýma rukama přitahovala přikrývku pod bradu, stáčel opatrně ten polštář a ani o tom nevěděl, že si chtěl oblinou přivolat zdání jejího ramene, skousl okraj peřiny, aby ho teta nezaslechla vzlyknout, potichounku dýchal nosem vzduch, který voněl po heřmánku z jeho vlasů… mamí… říkal v duchu, ale dobře věděl, že jenom sobě.

275

soukromá trestní obžaloba_zvětšeno_ilustrace.indd 275

30.10.2023 8:40:47

soukromá trestní obžaloba_zvětšeno_ilustrace.indd 458

30.10.2023 8:41:02

Obsah

První díl . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5 Druhý díl . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 241 Ediční poznámka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 453

soukromá trestní obžaloba_zvětšeno_ilustrace.indd 459

30.10.2023 8:41:02

zeno dostál

Soukromá trestní obžaloba Vydalo Nakladatelství Akropolis s. r. o. (Na Plzeňce 2/1235, 150 00 Praha 5, www.akropolis.info) v roce 2023 jako svou 477. publikaci Ilustrace Boris Jirků Ediční příprava Tereza a Filip Tomášovi Redakce Klára Bláhová Grafická úprava, obálka a sazba písmem Beletria, ePUB a MOBI Stará škola (staraskola.net) Na 100 gr. papíře Arena Ivory Smooth vytiskla Tiskárna Helbich, a.s. Valchařská 36, 614 00 Brno Vydání první, 460 stran, TS 13. ISBN 978-80-87310-29-8 ISBN 978-80-87310-30-4 (MOBI) ISBN 978-80-87310-31-1 (ePUB) Elektronická i tištěná podoba knihy na www.eshop.akropolis.info. Doporučená cena včetně DPH 499 Kč

soukromá trestní obžaloba_zvětšeno_ilustrace.indd 460

30.10.2023 8:41:02

Zeno Dostál (1934—1996), rodák

Optikou někdejších norimberských

z Konice (u Prostějova), režisér

zákonů je ústřední hrdina, desetiletý

a spisovatel, od roku 1992 až

Jakub, dítětem z tzv. smíšeného

do své smrti předseda Židovské

manželství. A ačkoliv žije s rodiči

obce v Praze. Autor prozaického

a prarodiči v malebném moravském

cyklu, jehož jednotlivé části jsou

městečku Konice, události druhé světové

války nemohou osudově nedopadnout i do jeho světa. Od zákazu vystupování na dětském karnevalu, přes nucené

zeno dostál

Sou kromá trestní obža loba

zeno dostál

Soukromá trestní obžaloba

uzavření koloniálu jeho židovských prarodičů, až po povolání do transportu, které obdrží nejdříve Jakubovi prarodiče a později i jeho maminka Charlota. Román Jakubova nezvyklého

Boris Jirků (1955) — původem

zrání zachycuje osobní katastrofu

ze Zlína, malíř, sochař, ilustrátor

miliónů rodin v intimním portrétu,

a vyučující několika výtvarných

povětšinou laskavě a dětsky naivně.

škol a akademií. V r. 1987 ilustroval

Tikot nástěnných hodin v „neznámém

novelu Zeno Dostála Vrata.

domě“ u tety, kde se Jakubovi podaří dočkat konce války, je neméně hlučnou obžalobou skutečnosti jako halasné scény z příjezdových ramp koncentračních táborů.

ISBN 978-80-87310-29-8 Doporučená cena vč. DPH 499 Kč www.akropolis.info

prebal_rozkres.indd 1-2,5

akropolis

30.10.2023 8:59:55