Anna Hájková: Lidé bez dějin jsou prach

Akropolis

L idé bez dějin jsou prach Queer touha a holokaust

A nna Hájková

V autorizovaném překladu

Terezy Tomášové a Michala Urbana

Hájková, Anna, 1978–

[Menschen ohne Geschichte sind Staub. Česky]

Lidé bez dějin jsou prach : queer touha a holokaust / Anna Hájková ; v autorizovaném překladu Terezy Tomášové a Michala Urbana. —

Vydání první. — Praha : Akropolis, 2024

Přeloženo z němčiny

ISBN 978-80-7470-507-6 (brožováno)

* 316.344.8-055.3 * (=411.16) * 323.28 * 323.12"1939/1945" * 343.819.5 * 364.633 * 316.644:613.885 * (048.8) * (0:82-322.6)

— homosexuálové — perzekuce — 1939–1945

— Židé — perzekuce — 1939–1945

— holocaust (1939–1945)

— koncentrační tábory — 1939–1945

— sexuální zneužívání

— homofobie

— studie

— biografické příběhy

316.4/.7 — Sociální interakce. Sociální komunikace [18]

Vychází za laskavé podpory Goethe-Institutu.

The translation of this work was supported by a grant from the Goethe-Institut.

© Text Anna Hájková, 2024

© Translation Tereza Tomášová, 2024

© Translation Michal Urban, 2024

© Preface Martin Šmok, 2024

© Graphic & Cover Design Filip Kraus, 2024

© Filip Tomáš — Akropolis, 2024

ISBN 978-80-7470-507-6

ISBN 978-80-7470-509-0 (ePUB)

ISBN 978-80-7470-508-3 (MOBI)

Předmluva k českému vydání

Martin Šmok

Před lety jsem měl takový nápad: v rámci přípravy vzdělávacích aktivit pro české školy prozkoumat, jak čeští přeživší holokaustu ve filmových vzpomínkách uchovávaných ve Visual History Archive of USC Shoah Foundation vzpomínají na homosexuální spoluvězně. Myslel jsem především německé homosexuály vězněné v koncentrácích proto, že svou homosexualitou sabotovali program rozplozování německého lidu a národa. A tak jsem nadějeplně zasedl v badatelně Centra vizuální historie Malach na Malostranském náměstí a naťukal do vyhledávače klíčové slovo „homosexuálové“.

První citát sice nebyl o německých homosexuálech, ale byl dobrý: „Tohle je země, ve střední Evropě, která vždycky má mezi svým obyvatelstvem prvky menší snášenlivosti. Vůči některým skupinám, které se trochu vymezují, vůči těm ostatním. Ať už jsou to… Židé, to už dneska není problém, vzhledem k holokaustu, že, třeba Romové, homosexuálové, jiné minoritní skupiny. Já dneska vidím Vietnamce a někdy se přistihuji, že mi taky vadí. Říkám si, neměli by mi vadit, to není správné. Ale je to prostě v nás, tady v tom úzkém středoevropském prostoru jsme žili vedle sebe moc stísněni, vůbec ne tak, jako třeba za oceánem. A nemáme prostě rádi nikoho, kdo se vymyká. Je potřeba něco s tím dělat, to není dobře,“ vzpomínal přeživší Pavel Pešek. Ale byl to také poslední indexovaný výskyt termínu „homosexuálové“ v celé českojazyčné kolekci svědectví přeživších, který nebyl negativně zabarven. Zbytek výskytů zachycoval strach a děs českých židovských vězňů z něčeho tak strašného, jako je homosexualita: „Na těch blocích byli blokovými nebo vedoucími, v Birkenau byli buď kriminální živlové z Německa, anebo homosexuálové. A protože potřebovali zábavu, tak si z toho rodinného tábora

vybrali ty mladé chlapce a drželi si je na svém bloku.“ „To byl kluk velmi zdatnej, dobrej, byl teplouš, ale jinak ohromně fajn kluk.“ „My jsme měli překrásná představení. Nezapomenutelná, hudební, vtipná, herecká. A myslím, že stojí také za zmínku, že mě zásadně angažovali, obsazovali do rolí žen. Proč, to nevím, říkali, že asi proto, že jsem měl oblé tvary. Ale asi jsem tu smůlu měl. Protože později, když přišly ty horší doby na mě, tak jsem byl vždycky terčem buzerantů.“ „Vlastně našimi nejúhlavnějšími nepřítelkyněmi byly ženský, který dělaly v kuchyni. To byly Polky, taky vězeňkyně, a to byly přítelkyně těch esesaček. A byly to lesbičky všecky. A tyhlety svoje hrátky provozovaly tam, na těch našich ubikacích, a to bylo dost nepříjemný se na to dívat.“ „To byly lesby a to bylo hrozný. Já jsem nevěděla, co ony dělají, ale bylo mi jasný, že dělají něco hroznýho.“

Z plánovaného vzdělávacího materiálu pro školáky nebylo nic, minimálně v českém jazyce. A tak jsem o fenoménu alespoň přednášel, pod názvem Oběti předsudků coby nositelé vlastních předsudků. Hlavní, co jsem si ze zážitku při prohledávání Visual History Archive odnesl, byla pachuť poznání, že pokud bych byl muž, který má rád muže, či žena, která má ráda ženy, před těmito spoluvězni v Terezíně nebo Birkenau bych se to rozhodně snažil utajit. Asi nebylo náhodou, že Klaus Mann ve svém pražském textu Levice a „neřest“ napsal, že progresivní levice sice „bojuje za práva všech, ale nenávidí nás, potírá nás, a o nacistech říká, že jsou my“. Označit někoho za homosexuála bylo pro širokou veřejnost očividně stejně pejorativní a hanlivé jako označit někoho za Žida.

Anna Hájková ve svých textech pokaždé nabízí nové, pro mnohé nečekané úhly pohledu. Její kniha Poslední ghetto, kte-

rá vyšla česky roku 2021, rozvířila po desetiletí nehybné vody interpretace historie terezínského ghetta. Představila jej jako nucené společenství lidí, kteří byli navzdory své rozmanitosti s tragickou konečností definováni předsudky okolí, a čtenářům zprostředkovala vhled do prožitků jednotlivců žijících v dodnes mnohdy stereotypně nazírané každodennosti nacisty zřízeného „Židovského sídelního území Terezín“.

Kdo z dnešních čtenářů knihy si uvědomil, že není až tak vzdálená doba, kdy mluvit, natožpak psát o ghettu a osudu jeho židovských obyvatel ve veřejném prostoru bylo považováno za krajně nevhodné? Terezín byl místem národního utrpení, na národním hřbitově se vzpomínalo na národní hrdiny. Ghetto ve veřejné paměti neexistovalo. Židovské oběti se dobře vyjímaly ve statistikách českých obětí nacistické okupace předhazovaných západnímu Německu, ale zkoumání historie deportací či osudů osob perzekvovaných pro jejich židovství či zákonné označení za Židy bylo považováno za nebezpečný projev sionismu. Sionisté, jak hlásala bolševická propaganda, jsou přece nejbližší spolupracovníci západoněmeckých nacistů a amerických imperialistů. A tak se o židovském osudu nad rámec stereotypní sentimentality raději mlčelo. Velmi podobně se dodnes mlčí o queer lidech a jejich historii, natožpak za holokaustu. Zmínka o odlišné identitě, o které všichni přímí účastníci historických událostí vědí a mluví, by sice neměla být vnějšími pozorovateli vnímána jako urážka toho, koho se týká, mnohdy tak ale pořád vnímána je. Snaha umlčet dokumentaci queer zkušenosti holokaustu s tím, že je odporné o takových věcech vůbec mluvit, způsobila nenávratnou ztrátu informací a kontextů, které mohly osvětlit nemálo historických situací a událostí.

Adresátem potřeby chránit před „pomluvou“, ve skutečnosti jen špatně skrytého výronu vlastních stereotypních představ, bývá mnohdy osobnost, které si sebecenzurující hluboce váží, někdo obdivovaný. Proč ale takovému člověku i v dnešní svobodné společnosti upírat právo na vlastní citovou či sexuální identitu? Možná jde o střet historie tradičně akademické, filtrované a bez osobních údajů, a historie vnímané jako součet individuálně prožitých lidských životů. Historie otevřené, intimní, svým akcentem na lidskost absolutně relevantní a poučné pro dnešek.

Sám jsem schopen přesně identifikovat okamžik, kdy mi došlo, jak abstraktní a od reality odtrženou konstrukcí homofobie je. Bylo to zhruba v době, kdy jsem začínal objevovat své židovství, či co přesně to je, když se narodíte do rodiny postižené nacistickou genocidou všech osob, které oni za Židy považovali. Byl rok asi 1993 a já vyprávěl Pavlu Kouteckému na filmařském večírku, jak strašně módní je být homosexuál a jak „oni jsou teď všude“. A on mi řekl: „Hele, a víš, že já jsem jeden z nich?“ Najednou stál proti mně homosexuál – a nedělo se vůbec nic. Neměl potřebu to dál rozpitvávat. Dobře věděl, co „být jedním z nich“ znamená pro člena jakékoli minority. Můj vlastní konstrukt zhnusení a odporu, kultivovaný rodiči, školou i společností, se sesypal jako hrad z písku. Přede mnou stál živý homosexuál a nebylo proč mít strach. Strach, který tolik ovlivňuje lidské předsudky. Strach z neznámého.

V době neustále rostoucího počtu nenávistných výlevů brojících proti stereotypně vnímané „homosexualistické propagandě“, blábolících o prznění a unášení dětí – prozatím bez výmyslů o rituálních vraždách – nabývá poznávání životních příběhů skutečných queer lidí naprosto zásadního

významu. Protože narušuje základní stavební kámen každého stereotypu – nejsou to lidé jako my, jsou naším opakem, oni. Stejně jako první kontakt se živým Židem i ve dvacátém století přinášel mnohým šok z toho, že Žid vypadá zcela jako člověk a nemá rohy, i poznání prostého faktu, že queer lidé jsou prostě lidé, se vším, co to znamená, může být srovnatelně šokující. O to je důležitější.

Většinová společnost už netvrdí, že Židy je potřeba vraždit, protože zabili Ježíše. Netrvá ani na separaci Židů od křesťanů. Nemocné, staré a slabé již neházíme ze skály. Dvacáté století přineslo osobní svobody pro většinu lidstva dříve zcela nevídané. Je načase smířit se s tím, že queer lidé byli, jsou a budou. Jsou nedílnou součástí celé naší civilizace. Díky Anně Hájkové je k dispozici kniha, která optikou queer menšiny v menšině představuje individuální lidské příběhy. Není lepší cesty k otupení přirozeného lidského strachu z neznámého, který tak často vede ke slepé nenávisti, než poznání, že lidé jsou lidé. Složití, komplikovaní a každý jiný – a je to tak v pořádku.

Martin Šmok, červenec 2024

Rozhodla jsem se nepřijmout stigma

Předmluva autorky k českému vydání

Mám obrovskou radost, že existuje český překlad mé německé knihy o queer touze v době holokaustu. Jsem českým čtenářům a čtenářkám vděčná, že je mé psaní zajímá. Ještě více jsem vděčná všem lidem, kteří vydání knihy umožnili: především Filipu Tomášovi, mému nakladateli, a Tereze Tomášové. Ráda bych také zmínila Michala Kosáka, který nás seznámil a doporučil mou knihu nakladatelství Akropolis. Martinu Šmokovi bych ráda poděkovala za přátelství, rady a naše diskuze, které už 20 let obohacují můj život a přivádí mne na chytré nápady. Mám radost z fantastické obálky, kterou navrhl můj bratranec Filip Kraus. Ráda bych poděkovala Zuzaně Lejčarové a Janu Hráchovi za pomoc a důvěru, stejně jako Míně Neunerové a Janě Šplíchalové za neutuchající archivní podporu. Na Irenu Millerovou mě upozornila Christa Schikorrová a velkoryse mi poskytla rozhovor, který s ní dělala. Kryštof Stupka byl vždy na správném místě, aby mě podpořil a já to nevzdala, nacházel řešení a cesty vpřed, když já pila kávu a stěžovala si. Pražský

Goethe­Institut nejenže provozuje jeden z nejduchaplnějších twitterových účtů v České republice, ale i jeho zaměstnanci a zaměstnankyně vydávání této knihy podpořili mnoha způsoby. Ráda bych poděkovala jejich Adele Newmanové a Tomáši Moravcovi.

Queer historie holokaustu zkoumá zkušenosti a subjektivitu stejnopohlavní touhy Židů a Židovek, kteří byli nacisty pronásledováni kvůli své „rase“. Má fascinace tímto tématem vycházela z mého výzkumu společnosti obětí v terezínském ghettu. Můj výzkum se tehdy, stejně jako nyní, soustředil na výpovědi obětí holokaustu: zaujalo mě, že některé příběhy byly vyzdvihovány do popředí a jiné byly vyprávěny třetími osobami, a to negativně. Mnohé z těchto marginalizovaných

příběhů souvisely se sexualitou, zejména sexuální směnou a queerností. Inspirována knihami kolegů a kolegyň zabývajících se queer historií ve střední Evropě, které v té době vznikaly a vycházely, jsem v roce 2015 začala systematicky shromažďovat a analyzovat příběhy o homofobii, lásce mezi osobami stejného pohlaví, touze, sexuální směně a také o sexuálním násilí. Vycházela jsem přitom z kréda queer studií: místo toho, abych se slepě přizpůsobovala diktátu „normálního“ a „nenormálního“, vnímám všechny takové výpovědi jako popud k vytváření důležitých vnitřních pravidel, přičemž je mým cílem tato pravidla analyzovat a historizovat. Stručně řečeno: stigma nemusíme přijímat, ale mělo by nás zajímat, jak vzniklo a k jakému účelu stigmatizace slouží.

Byla jsem první, kdo se tímto tématem zabýval, a trvalo několik let, než začalo být bráno vážně. Ano, nacistické pronásledování queer mužů a žen bylo kolegům i široké veřejnosti známo. Nechtěla jsem však psát dějiny z pohledu logiky pronásledování; jako historičku dějin židovského holokaustu mě zajímají zkušenosti obětí. Svůj první článek jsem publikovala v německých novinách tageszeitung v roce 2016, svou první stať v roce 2018. V roce 2021 vyšla v německém nakladatelství Wallstein v rámci řady Hirschfeld­Lectures ve spolupráci se Spolkovou nadací Magnuse Hirschfelda první, ještě tenké vydání této knihy. Poté, co byla kniha v létě 2023 vyprodána, vyšlo v květnu 2024 druhé, rozšířené vydání. České vydání se skládá ze tří kapitol. První kapitola obsahuje úvod do queer historie holokaustu, táborové homofobie a poválečného zprostředkování a na příkladech z Terezína ukazuje, jak můžeme queer historii zpracovávat. Ukazuje také nesmírné obtíže, které queer historie holokaustu musela –

a stále musí – překonávat. Kapitola vychází z mé stejnojmenné eseje z ročenky Sexualities 2018 vydané nakladatelstvím Wallstein. Byla mým prvním akademickým textem o queer dějinách holokaustu a pro toto vydání jsem ji přepsala do podoby vhodné pro širší čtenářské publikum. Několik pasáží jsem vymazala a některé přidala. Ráda bych to vysvětlila na části věnované Fredymu Hirschovi. V průběhu let jsem dospěla k závěru, že v queer dějinách musíme být otevřeni obtížným a ambivalentním příběhům. Patří k nim i skutečnost, že Fredy Hirsch (a někteří další queer hrdinové) sexuálně zneužíval děti a mladistvé. Není to jednoduchý a „spořádaný“ příběh, jak by si možná někteří přáli. Je to však příběh, který spravedlivě vystihuje ambivalenci lidské povahy tváří v tvář extrémům.

Prostřední, druhá kapitola vypráví životní příběh česko­americké „míšenky“, odbojářky Ireny Millerové, která žila na okraji oficiální kultury paměti a mohla podat svědectví díky lesbické solidaritě německých feministických historiček.

Původní text vyšel ve vzpomínkové publikaci pro Insu Eschebachovou, emeritní ředitelku Památníku Ravensbrück, jejíž výzkum homofobie mezi přeživšími byl jednou z inspirací pro můj výzkum. Doufala jsem, že se mi pro české vydání podaří zjistit více informací o přítelkyni Ireny Millerové před jejím zatčením, ale bohužel se mi to nepodařilo. Díky pomoci Jana Kouřimského z Národního archivu teď ale víme něco o tom, ke které odbojové skupině Millerová patřila.

Třetí kapitola se věnuje dospívání pěti mladých Židů a Židovek, dvou Němců, dvou Poláků a jednoho Čecha, z nichž čtyři přežili a jednu nacisté zavraždili. Tato dívka, Anne Franková, je pravděpodobně také nejznámější osobou v knize, avšak queer podtónům v jejím deníku se doposud dostalo

jen málo pozornosti. Ukazuji, jak tyto záznamy v posledních letech vzbudily hněv amerických populistů a populistek, a sleduji historii českých vydání. Poslední příběh, život židovského homosexuálního komunistického divadelního režiséra Jiřího Vrby, jednoho ze spoluzakladatelů Terezínské iniciativy, jsem napsala pro české vydání.

Česká queer historie je mi obzvlášť blízká a provázela mě při mých myšlenkových pochodech. Mnohé z těchto příběhů jsem mohla prezentovat a rozvíjet při přednáškách pro Společnost pro queer paměť, jejíž členkou jsem dlouho byla.

Průkopnické práce Jana Seidla, Pavla Himla, Franze Schindlera a Lukáše Nozara byla rameny titánů, na nichž jsem mohla stát. Dodnes neexistuje systematická studie o osudech českých mužů, žen a genderově nekonformních lidí, kteří byli pronásledováni kvůli své queer orientaci. Doufám však, že se díky generaci mladých historiků a historiček situace brzy změní: lidé jako Denisa Vídeňská píší disertační práce, které se těmito slepými místy systematicky zabývají. Skutečnost, že jsem tyto lidi mohla svou prací inspirovat, mě nesmírně těší. Doufám, že je i Česká republika připravena oficiálně připomínat queer oběti nacistické okupace, a tím tyto lidi zachránit před zapomněním – před tím, aby se stali oním příznačným prachem dějin.

A největší poděkování nakonec: píšu tyto řádky 15. července 2024, v den prvního výročí svatby se svou milovanou ženou Albane Duvillier. Vzaly jsme se na úřadě v naší čtvrti Haringey a obě jsme brečely jako želvy, když oddávající řekla: prohlašuji vás za manželku a manželku. Toto mohlo proběhnout ve Spojeném království, nikoli v České republice, kde je manželství pro všechny stále nelegální; queer lidé jsou v mé

vlasti lidmi druhé kategorie. Albane mě provází často tragickými příběhy, o kterých píšu a přemýšlím. Hřejivý plášť její lásky mě zahaluje v tolika temných chvílích – a tak končím s úsměvem a vděčností.

Anne Franková

Anne Franková je pravděpodobně nejznámější obětí holokaustu. Její deník zachycuje život všímavé a inteligentní teenagerky během dvouletého skrývání se v Amsterdamu a patří ke knižnímu kánonu řady dospívajících lidí na globálním Západě. Ze života Anny Frankové byla věnována pozornost mnohému, například kaštanu, který sledovala ze své skrýše, nebo přesnému datu její smrti.61 Je proto s podivem, že ve vědecké literatuře dochází skoro k naprostému přehlížení queer roviny jejího života. Důležitou výjimkou je vnímavá magisterská práce kanadské anglistky Cheryl Hannové.62 Už Annina biografka Melissa Müllerová upozornila na fakt, že Anne měla dva queer příbuzné, z otcovy strany to byl známý designer nábytku Jean Michel Frank a z matčiny strany Walter Holländer. O strýci Waltrovi si Anne v září 1942 poznamenala na dvoustraně, kterou později sama zalepila: „Všichni muži, pokud jsou normální, chodí se ženami […]. Strýček Walter není normální.“63 Tato

dvoustrana zůstala zastřená až do roku 2018, kdy se ji vědcům podařilo rozluštit pomocí softwaru pro zobrazování fotografií.64 Toto zastření Annina deníku je metaforou vhodnou pro celé queer téma v něm samotném: zatímco poznámka o queer Anně čtenáře a čtenářky pravděpodobně překvapí, její vztah se sedmnáctiletým Petrem van Pelsem, jedním z osmi ukrytých, bude patrně všeobecně známý. Je sice hezké, že queer žurnalisté pravidelně znovuobjevují zápis ze 6. ledna 1944,65 analyticky s ním však nikdo nepracuje.

Zde je úplná citace zmíněného zápisu:

Nevědomky jsem takové city měla ještě před příchodem sem, vím totiž, že když jsem jednou přespávala u Jacque [Jacqueline van Maarsenové], nemohla jsem se už večer ovládnout, tak zvědavá jsem byla na její tělo, které přede mnou vždycky skrývala a ještě nikdy jsem ho neviděla.

Zeptala jsem se jí, jestli si na doklad našeho přátelství vzájemně osaháme prsa. Jacque to odmítla. Stalo se taky, že jsem měla strašnou potřebu Jacque líbat, a taky jsem to udělala. Když vidím nahou ženskou postavu, jako třeba

Venuši v Springerových dějinách umění, upadnu z toho pokaždé do extáze. Někdy mi to přijde tak podivuhodně krásné, že skoro nemůžu udržet slzy. Kdybych tak měla přítelkyni!66

V celém zápisu ze 6. ledna 1944 vyjadřuje Anne svoje přání mluvit o tíživých tématech. Píše o kritice své matky, o stejnopohlavní touze a své náklonnosti k Petrovi. Jak ukazuje Cheryl Hannová, povaha výstavby deníkového zápisu vede k tomu, že jeho queer dimenze bývá opomíjena. „Protože je

Anne Franková v roce 1942 © Dům Anne Frankové

Annino zkoumání vlastní queer touhy zasazeno mezi ‚záruky‘ heterosexuality, je jeho váha – tedy jeho ‚nebezpečnost‘ – zastřena.“67 Přesto však její přání stát se matkou ani její vztah s Petrem nejsou pádnými důvody k negaci jejích queer tužeb. Práce Cheryl Hannové osvětluje mnohé důležité části deníku, jež mohou být vykládány v queer rovině. Dokonce i jedna z pasáží, které publicista Allen Ellenzweig interpretoval jako důkaz toho, že v době před ilegalitou měla Anne údajně jen „plnou hlavu kluků“,68 obsahuje odkaz na to, že si Anne sice užívala pozornosti, které se jí od chlapců dostávalo, ale po ničem víc z jejich strany netoužila. Touhu chlapců po fyzickém kontaktu Anne komentuje slovy: „Ale u mě jsou na špatné adrese.“69 Nadto objevuje Hannová queer perspektivu ve vzájemném dvoření Anny a Petra: oba se oblékají do oblečení opačného pohlaví. Když Anne začne projevovat svoji náklonnost k Petrovi, spojuje ji se svým vztahem k Jacqueline. Ještě než Anne v březnu roku 1944 zmíní krásnou, zasněnou sobotu strávenou na půdě s Petrem, vzpomene na Jacqueline, která ji zasvětila do problematiky sexu. 70 V kontextu queer příbuzenství je možné formulovat věc takto: zatímco Anne objevuje spřízněnost s Petrem, kontextualizuje ho svým starým queer poutem s Jacqueline.

To vše by ale nemělo vést k přesvědčení, že Anne byla skutečně homosexuální nebo bisexuální. Mým cílem je zde poukázat na to, že Anne Franková, onen ikonický hlas obětí holokaustu, ve svém deníku nepokrytě zmiňuje queer tematiku. Zda by, v případě přežití, vedla heterosexuální život, není na tomto místě podstatné. Na příkladu Anne Frankové je potřeba podrobit kritice normativní binární dělení do kategorií heterosexuální a homosexuální (respektive bisexuální).

Tyto krátké úryvky queer témat v Annině deníku neukazují potřebu konceptu queer ve smyslu sebeidentifikace, ale spíš jako analytické metody.

Proč jsou tedy queer aspekty deníku Anne Frankové tak málo známé? Cheryl Hannová poukazuje na to, že povědomí o Anne pramení z jejího statusu nevinné oběti. Jakákoli sexualizace – a v případě queer sexualizace to platí dvojnásob – by tento status ohrozila. Jako symbol nevinnosti všech obětí holokaustu musí být Anne oddělena od své sexuální autonomie, protože ta by její nevinnost kontaminovala. 71 Právě proto byla poválečná recepce queer roviny Annina deníku vnímána s nelibostí. David Barnouw poznamenal, že první nizozemský vydavatel deníku Gilles Pieter de Neve z vydání odstranil zmínky o Annině menstruaci a také queer část zápisku z 6. ledna 1944.72 Vše je o to víc zarážející, že vydavatelství

Contact bylo nové a pokrokové, před válkou vydalo například progresivního sexuálního rádce Náš pohlavní život od německého židovského lékaře Fritze Kahnse. Otto Frankovi, Anninu otci, se tyto změny nezamlouvaly, jak lze vyčíst z dopisu překladatelce do angličtiny. „Tyto pasáže nebyly otištěny v nizozemském vydání, protože byly příliš dlouhé nebo mohly urazit nizozemské puritánské či katolické cítění.“73 A tak se pasáž ze 6. ledna jen v mírně zkrácené podobě objevila až v anglickém vydání z roku 1952 v USA a Velké Británii.74 Je nutné poznamenat, že v českých překladech onen zápis z 6. ledna 1944 nikdy nechyběl, i když byl často zkrácen. Už v prvním českém vydání z roku 1957 od Gustava Janoucha je tento zápis, v lehce zkrácené podobě, zařazený pod 5. leden.75 V druhém vydání z roku 1966 chybí Jacqueline a pasáž je zkrácena na poslední dva a půl řádky. Překlad Miroslava Drápala

Z komiksu Deník Anne Frankové od Ariho Folmana a Davida Polonského © Anne Frank Fonds

z roku 1991 je poměrně přesný (a dále zařazený do 5. ledna).76 O 12 let později, v roce 2004, vyšel kombinovaný překlad Drápala a Michaely Jacobsenové, který pasáž uvádí přesně a poprvé ji zařazuje pod 6. ledna. 77 V roce 2017 pak vyšel v nakladatelství Klokan další náklad Janouchova překladu, o něco zkráceného a znovu zasazeného do 5. ledna. Konečně v letech 2019 a 2022 vyšla dvě vydání v překladu Magdy de Bruin Hüblové, ve kterých je pasáž přeložena přesně, až na jednu zásadní změnu – pasáž končí slovy: „Kdybych tak měla kamarádku!“78 De Bruin Hüblová přeložila výraz „vriendin“, který v nizozemštině obsahuje ambivalenci jak přátelství, tak romantického vtahu, slovem „kamarádka“, které v češtině tuto ambivalenci postrádá. Výraz „přítelkyně“, použitý ve všech předchozích překladech, naproti tomu ambivalenci tohoto slova ponechává.79

V roce 2017 vydal fond Anne Frank Fonds komiksovou adaptaci Annina deníku. Grafický román, který upravil režisér Ari Folman a ilustroval David Polonsky, zachycuje deník na 149 stranách. Vše v něm vychází ze skutečného deníku. Součástí adaptace jsou i dvě stránky zápisu z 6. ledna 1944.80 Ilustrace zobrazují rozhovor na základě toho, jak si Anne vzpomíná na svůj rozhovor s Jacqueline. Obrázky ukazují dvě dívky, z nichž jedna (Anne) dosáhla puberty a druhá (Jacqueline) ne: Jacqueline, svírající plyšového medvídka, rezolutně odmítá Annin návrh: „Ohmatáme si navzájem prsa?“ „Ne, to nechci.“ Na následujícím obrázku, který vyplňuje celou stránku, kráčí Anne alejí vistárií a ženských antických soch k čekající ženské postavě. Text zní: „Upadám vždycky do extáze, když vidím nahou ženskou postavu.“ A dále: „Kdybych jen měla přítelkyni!“ Nejpozoruhodnější na ilustraci je však

to, že sochy vypadají jako živé. Stojí na stráži, sebevědomě vystavují na odiv své ženské křivky a pohrávají si s pohledem dospívající queer dívky. Krásné nahé bohyně se usmívají na mladou Anne, která prochází jejich špalírem směrem ke své přítelkyni.

I zde platí slavný výrok Karla Marxe, že dějiny se obvykle opakují dvakrát: nejdříve jako drama a později jako komedie.

V roce 2021 začala kampaň skupiny Moms for Liberty vyvíjet nátlak na americké knihovny, aby zakázaly LGBTIQ literaturu pro děti.81 Zákazy knih vyvolaly rozruch, když knihovna v Tennessee zakázala knihu Arta Spiegelmana Maus – stala se první zakázanou židovskou knihou.82 Deník Anne Frankové se stal rovněž předmětem zákazů, zpočátku však nikoli originál, nýbrž Folmanův a Polonského komiks. V době, kdy píšu tyto řádky, tedy v září 2024, byla kniha zakázána ve dvou floridských městech. Na třech místech v Texasu knihu buď na krátkou dobu zakázali, nebo propustili vyučující, kteří ji zařadili do učebních osnov, nebo ke knize omezili přístup starším žákům školy.83 V okrese Clay na Floridě se jednomu židovskému otci podařilo dosáhnout toho, že byly všechny výtisky komiksu vyřazeny ze školních knihoven, kniha tedy není přístupná dětem a mládeži před maturitou. V lednu 2024 byl v okrese Escambia na Floridě nakonec zakázán i původní deník.84 V srpnu stejného roku zažalovala skupina velkých amerických nakladatelství stát Florida kvůli státnímu zákonu, který zakazuje „sexuální obsah“ ve školních knihovnách.85

Jak se USA dostaly do podivného bodu, kdy je deník Anne Frankové, dlouho považovaný za kvintesenci literatury o holokaustu pro děti, považován za nevhodný? Důvodem jsou zejména queer pasáže. Populistická pravice, která odmítá

komiksovou adaptaci, si nepamatuje, že se tyto pasáže nacházejí i v originále deníku. Novinář Andrew Lapin, který sleduje zákaz knihy, poznamenal: „Populisté se domnívali […], že jde o dílo levicové indoktrinace. Dokonce tvrdili, že obrázek Anne Frankové procházející zahradou soch je pornografický.“ Mezitím se queer pasáže v grafickém románu i kniha samotná staly symbolem zákazů knih, a to jak pro levici, tak pro pravici: „Mnoho lidí, kteří se považují za levicové, říká, podívejte, to je další důkaz toho, jak absurdní jsou zákazy knih, zakazují i Deník Anne Frankové. Pravice naopak tvrdí, že je to jen důkaz toho, že už nikdo nechápe, o co jde: „Tohle není ‚skutečná‘ Anne Franková, ale ‚zvrácená‘ verze deníku.“86 Jedním z argumentů ve prospěch zákazu grafického románu o Anne Frankové je, že queer pasáže z deníku „nepřispívají k tématům vzdělávání o holokaustu“, a proto by tato adaptace mohla být odstraněna.87

Jacqueline van Maarsenová, dívka, která Annu přitahovala, žije v Amsterdamu a je dnes dámou v letech. Známou se stala teprve ve spojitosti se smrtí své přítelkyně. O svém životě publikovala celých pět memoárů. David Barnouw mě upozornil na to, že Jacqueline sama zápis ze 6. ledna údajně objevila teprve v devadesátých letech a byla jím „šokována“.88 Teprve ve třetí knize Jmenuji se Anne, řekla, Anne Franková (2003) se věnuje náklonnosti své přítelkyně. Na více než jedné straně věnované tomuto tématu je nejpozoruhodnější, jak se snaží vyhnout jakékoli formulaci, která by naznačovala, že se jednalo o romantický nebo queer vztah. 89 Van Maarsenová uvádí, že Anne byla „dychtivá“ a že ignorovala Jacquelininy hranice. Pokus o vzájemné dotyky prsou, který ji „velmi uvedl do rozpaků“, je pro van Maarsenovou dokladem těch-

to „nadšených důkazů přátelství“.90 Když van Maarsenová poněkud nemotorně interpretuje Annino intimní gesto jako domnělý zájem o svoji podprsenku, je určujícím motivem celé pasáže rozpačitost. Celou vzpomínku van Maarsenová uzavírá tím, jak se jí taktně podařilo Anne upokojit zdůrazňováním korektnosti jejich přátelství. Nemohu se ubránit tomu, abych toto opakované zamlčování queer tužeb Anny Frankové osobou, které Anne své tužby odhalila, nevnímala jako zvláštní formu epistemické nespravedlnosti. To znamená nespravedlnosti, která je spojena s vědomím, že jsou tyto tužby vylučovány a vymazávány.91 Jacqueline van Maarsenová, jejíž důležitost pramení ze svědectví o vztahu s Anne Frankovou, zamlčela queer rovinu jejich přátelství a odbyla ji jako Anninu netaktnost a nevychovanost, namísto aby ji uznala jako součást její osobnosti, která jí byla nepřístupná.

Poznámka překladatelů

Kniha byla přeložena dvěma překladateli. Části Queer vyprávění holokaustu a kapitolu o Ireně Millerové přeložila Tereza Tomášová, část Lidé bez historie jsou prach. Homofobie a holokaust přeložil Michal Urban.

Po dlouhém přemýšlení jsme se rozhodli v textu přechylovat ženská příjmení. To nám umožnilo dodržovat v českém kontextu zaužívané formy jmen jako např. Anne Franková. Jsme si vědomi důležité diskuze o češtině a inkluzivitě, a doufáme, že si tímto rozhodnutím zajistíme co nejširší čtenářstvo. Anglický pojem queerness překládáme naším novotvarem queernost, který dle našeho názoru dobře vystihuje podstatu širšího spektra identit, praktik a zkušeností, které vybočují z tradičních normativních představ o sexuální orientaci a genderu. Pojem zahrnuje i různé formy vyjádření a identity, které zpochybňují binární pohledy na muže a ženy, heteronormativitu a další konvenční normy.

Nebinaritu (Judith Butler, Harry „Hambo“ Heymann) gramaticky vyjadřujeme pomocí třetí osoby množného čísla.

České vydání knihy vychází z druhého rozšířeného německého vydání knihy, které vyšlo pod názvem Menschen ohne Geschichte sind Staub. Queeres Verlangen im Holocaust v roce 2024 (první vydání vyšlo v roce 2021 pod názvem Menschen ohne Geschichte sind Staub. Homophobie und Holocaust).

Německé vydání z roku 2024 je opatřeno předmluvou německé transgender političky Tessy Gansererové. Tu jsme se rozhodli vynechat a pro české vydání jsme o předmluvu požádali publicistu a historika Martina Šmoka, jehož text téma knihy zasazuje do českého kontextu.

Oproti německému vydání je zařazena kapitola s názvem

Z Prahy do San Francisca. Neuvěřitelný příběh lesbické odbojářky Ireny Millerové, která původně vyšla ve sborníku Ravensbrück denken. Gedenk- und Erinnerungskultur im Spannungsfeld von Gegenwart und Zukunft (edd. Sabine Arend a Petra Fank, Metropol Verlag, 2020). Pro účely českého vydání autorka všechny texty upravila a rozšířila.

Kniha rovněž vyjde v roce 2025 v Toronto University Press.

Předmluva k českému vydání

Rozhodla jsem se nepřijmout stigma

Queer vyprávění holokaustu

Queer mezera v archivech

Homofobie přeživších

Queer touha v Terezíně

Závěr

Z Prahy do San Francisca.

Neuvěřitelný příběh lesbické odbojářky

Ireny Millerové

Lidé bez historie jsou prach. Homofobie a holokaust

Margot Heumannová

Příbuzenství

Nate Leipciger

Anne Franková

Molly Applebaumová

Anna Hájková

Lidé bez dějin jsou prach

Queer touha a holokaust

Vydal Filip Tomáš — Akropolis (5. května 1338/43, 140 00 Praha 4, www.akropolis.info)

v roce 2024 jako svou 490. publikaci

Z německého originálu Menschen ohne Geschichte sind Staub: Queeres Verlangen im Holocaust přeložili Tereza Tomášová a Michal Urban Úprava překladu Anna Hájková

Redakce Olga Zitová

Grafická úprava a obálka Filip Kraus Sazba písmem Garamond Medium a Terezin Serif, ePUB a MOBI Stará škola

Na FSC papíře vytiskla tiskárna FINIDR, s. r. o., Lípová 1965, 737 01 Český Těšín

Vydání první, 168 stran, TS 2.

ISBN 978­80­7470­507­6

ISBN 978­80­7470­509­0 (ePUB)

ISBN 978­80­7470­508­3 (MOBI)

Elektronická i tištěná podoba knihy na www.eshop.akropolis.info.

Doporučená cena včetně DPH 279 Kč

Anna Hájková (1978) je lektorkou moderních evropských kontinentálních dějin na University of Warwick ve Velké Británii, kde vede Centrum globálních židovských studií. Je historičkou židovského holokaustu a autorkou knihy Poslední ghetto. Všední život v Terezíně.

© Václav Jirásek