Anna Hájková: Lidé bez dějin jsou prach

Akropolis

L idé bez dějin jsou prach Queer touha a holokaust

A nna Hájková

V autorizovaném překladu

Terezy Tomášové a Michala Urbana

Hájková, Anna, 1978–

[Menschen ohne Geschichte sind Staub. Česky]

Lidé bez dějin jsou prach : queer touha a holokaust / Anna Hájková ; v autorizovaném překladu Terezy Tomášové a Michala Urbana. —

Vydání první. — Praha : Akropolis, 2024

Přeloženo z němčiny

ISBN 978-80-7470-507-6 (brožováno)

* 316.344.8-055.3 * (=411.16) * 323.28 * 323.12"1939/1945" * 343.819.5 * 364.633 * 316.644:613.885 * (048.8) * (0:82-322.6)

— homosexuálové — perzekuce — 1939–1945

— Židé — perzekuce — 1939–1945

— holocaust (1939–1945)

— koncentrační tábory — 1939–1945

— sexuální zneužívání

— homofobie

— studie

— biografické příběhy

316.4/.7 — Sociální interakce. Sociální komunikace [18]

Vychází za laskavé podpory Goethe-Institutu.

The translation of this work was supported by a grant from the Goethe-Institut.

© Text Anna Hájková, 2024

© Translation Tereza Tomášová, 2024

© Translation Michal Urban, 2024

© Preface Martin Šmok, 2024

© Graphic & Cover Design Filip Kraus, 2024

© Filip Tomáš — Akropolis, 2024

ISBN 978-80-7470-507-6

ISBN 978-80-7470-509-0 (ePUB)

ISBN 978-80-7470-508-3 (MOBI)

Předmluva k českému vydání

Martin Šmok

Před lety jsem měl takový nápad: v rámci přípravy vzdělávacích aktivit pro české školy prozkoumat, jak čeští přeživší holokaustu ve filmových vzpomínkách uchovávaných ve Visual History Archive of USC Shoah Foundation vzpomínají na homosexuální spoluvězně. Myslel jsem především německé homosexuály vězněné v koncentrácích proto, že svou homosexualitou sabotovali program rozplozování německého lidu a národa. A tak jsem nadějeplně zasedl v badatelně Centra vizuální historie Malach na Malostranském náměstí a naťukal do vyhledávače klíčové slovo „homosexuálové“.

První citát sice nebyl o německých homosexuálech, ale byl dobrý: „Tohle je země, ve střední Evropě, která vždycky má mezi svým obyvatelstvem prvky menší snášenlivosti. Vůči některým skupinám, které se trochu vymezují, vůči těm ostatním. Ať už jsou to… Židé, to už dneska není problém, vzhledem k holokaustu, že, třeba Romové, homosexuálové, jiné minoritní skupiny. Já dneska vidím Vietnamce a někdy se přistihuji, že mi taky vadí. Říkám si, neměli by mi vadit, to není správné. Ale je to prostě v nás, tady v tom úzkém středoevropském prostoru jsme žili vedle sebe moc stísněni, vůbec ne tak, jako třeba za oceánem. A nemáme prostě rádi nikoho, kdo se vymyká. Je potřeba něco s tím dělat, to není dobře,“ vzpomínal přeživší Pavel Pešek. Ale byl to také poslední indexovaný výskyt termínu „homosexuálové“ v celé českojazyčné kolekci svědectví přeživších, který nebyl negativně zabarven. Zbytek výskytů zachycoval strach a děs českých židovských vězňů z něčeho tak strašného, jako je homosexualita: „Na těch blocích byli blokovými nebo vedoucími, v Birkenau byli buď kriminální živlové z Německa, anebo homosexuálové. A protože potřebovali zábavu, tak si z toho rodinného tábora

vybrali ty mladé chlapce a drželi si je na svém bloku.“ „To byl kluk velmi zdatnej, dobrej, byl teplouš, ale jinak ohromně fajn kluk.“ „My jsme měli překrásná představení. Nezapomenutelná, hudební, vtipná, herecká. A myslím, že stojí také za zmínku, že mě zásadně angažovali, obsazovali do rolí žen. Proč, to nevím, říkali, že asi proto, že jsem měl oblé tvary. Ale asi jsem tu smůlu měl. Protože později, když přišly ty horší doby na mě, tak jsem byl vždycky terčem buzerantů.“ „Vlastně našimi nejúhlavnějšími nepřítelkyněmi byly ženský, který dělaly v kuchyni. To byly Polky, taky vězeňkyně, a to byly přítelkyně těch esesaček. A byly to lesbičky všecky. A tyhlety svoje hrátky provozovaly tam, na těch našich ubikacích, a to bylo dost nepříjemný se na to dívat.“ „To byly lesby a to bylo hrozný. Já jsem nevěděla, co ony dělají, ale bylo mi jasný, že dělají něco hroznýho.“

Z plánovaného vzdělávacího materiálu pro školáky nebylo nic, minimálně v českém jazyce. A tak jsem o fenoménu alespoň přednášel, pod názvem Oběti předsudků coby nositelé vlastních předsudků. Hlavní, co jsem si ze zážitku při prohledávání Visual History Archive odnesl, byla pachuť poznání, že pokud bych byl muž, který má rád muže, či žena, která má ráda ženy, před těmito spoluvězni v Terezíně nebo Birkenau bych se to rozhodně snažil utajit. Asi nebylo náhodou, že Klaus Mann ve svém pražském textu Levice a „neřest“ napsal, že progresivní levice sice „bojuje za práva všech, ale nenávidí nás, potírá nás, a o nacistech říká, že jsou my“. Označit někoho za homosexuála bylo pro širokou veřejnost očividně stejně pejorativní a hanlivé jako označit někoho za Žida.

Anna Hájková ve svých textech pokaždé nabízí nové, pro mnohé nečekané úhly pohledu. Její kniha Poslední ghetto, kte-

rá vyšla česky roku 2021, rozvířila po desetiletí nehybné vody interpretace historie terezínského ghetta. Představila jej jako nucené společenství lidí, kteří byli navzdory své rozmanitosti s tragickou konečností definováni předsudky okolí, a čtenářům zprostředkovala vhled do prožitků jednotlivců žijících v dodnes mnohdy stereotypně nazírané každodennosti nacisty zřízeného „Židovského sídelního území Terezín“.

Kdo z dnešních čtenářů knihy si uvědomil, že není až tak vzdálená doba, kdy mluvit, natožpak psát o ghettu a osudu jeho židovských obyvatel ve veřejném prostoru bylo považováno za krajně nevhodné? Terezín byl místem národního utrpení, na národním hřbitově se vzpomínalo na národní hrdiny. Ghetto ve veřejné paměti neexistovalo. Židovské oběti se dobře vyjímaly ve statistikách českých obětí nacistické okupace předhazovaných západnímu Německu, ale zkoumání historie deportací či osudů osob perzekvovaných pro jejich židovství či zákonné označení za Židy bylo považováno za nebezpečný projev sionismu. Sionisté, jak hlásala bolševická propaganda, jsou přece nejbližší spolupracovníci západoněmeckých nacistů a amerických imperialistů. A tak se o židovském osudu nad rámec stereotypní sentimentality raději mlčelo. Velmi podobně se dodnes mlčí o queer lidech a jejich historii, natožpak za holokaustu. Zmínka o odlišné identitě, o které všichni přímí účastníci historických událostí vědí a mluví, by sice neměla být vnějšími pozorovateli vnímána jako urážka toho, koho se týká, mnohdy tak ale pořád vnímána je. Snaha umlčet dokumentaci queer zkušenosti holokaustu s tím, že je odporné o takových věcech vůbec mluvit, způsobila nenávratnou ztrátu informací a kontextů, které mohly osvětlit nemálo historických situací a událostí.

Adresátem potřeby chránit před „pomluvou“, ve skutečnosti jen špatně skrytého výronu vlastních stereotypních představ, bývá mnohdy osobnost, které si sebecenzurující hluboce váží, někdo obdivovaný. Proč ale takovému člověku i v dnešní svobodné společnosti upírat právo na vlastní citovou či sexuální identitu? Možná jde o střet historie tradičně akademické, filtrované a bez osobních údajů, a historie vnímané jako součet individuálně prožitých lidských životů. Historie otevřené, intimní, svým akcentem na lidskost absolutně relevantní a poučné pro dnešek.

Sám jsem schopen přesně identifikovat okamžik, kdy mi došlo, jak abstraktní a od reality odtrženou konstrukcí homofobie je. Bylo to zhruba v době, kdy jsem začínal objevovat své židovství, či co přesně to je, když se narodíte do rodiny postižené nacistickou genocidou všech osob, které oni za Židy považovali. Byl rok asi 1993 a já vyprávěl Pavlu Kouteckému na filmařském večírku, jak strašně módní je být homosexuál a jak „oni jsou teď všude“. A on mi řekl: „Hele, a víš, že já jsem jeden z nich?“ Najednou stál proti mně homosexuál – a nedělo se vůbec nic. Neměl potřebu to dál rozpitvávat. Dobře věděl, co „být jedním z nich“ znamená pro člena jakékoli minority. Můj vlastní konstrukt zhnusení a odporu, kultivovaný rodiči, školou i společností, se sesypal jako hrad z písku. Přede mnou stál živý homosexuál a nebylo proč mít strach. Strach, který tolik ovlivňuje lidské předsudky. Strach z neznámého.

V době neustále rostoucího počtu nenávistných výlevů brojících proti stereotypně vnímané „homosexualistické propagandě“, blábolících o prznění a unášení dětí – prozatím bez výmyslů o rituálních vraždách – nabývá poznávání životních příběhů skutečných queer lidí naprosto zásadního

významu. Protože narušuje základní stavební kámen každého stereotypu – nejsou to lidé jako my, jsou naším opakem, oni. Stejně jako první kontakt se živým Židem i ve dvacátém století přinášel mnohým šok z toho, že Žid vypadá zcela jako člověk a nemá rohy, i poznání prostého faktu, že queer lidé jsou prostě lidé, se vším, co to znamená, může být srovnatelně šokující. O to je důležitější.

Většinová společnost už netvrdí, že Židy je potřeba vraždit, protože zabili Ježíše. Netrvá ani na separaci Židů od křesťanů. Nemocné, staré a slabé již neházíme ze skály. Dvacáté století přineslo osobní svobody pro většinu lidstva dříve zcela nevídané. Je načase smířit se s tím, že queer lidé byli, jsou a budou. Jsou nedílnou součástí celé naší civilizace. Díky Anně Hájkové je k dispozici kniha, která optikou queer menšiny v menšině představuje individuální lidské příběhy. Není lepší cesty k otupení přirozeného lidského strachu z neznámého, který tak často vede ke slepé nenávisti, než poznání, že lidé jsou lidé. Složití, komplikovaní a každý jiný – a je to tak v pořádku.

Martin Šmok, červenec 2024

Rozhodla jsem se nepřijmout stigma

Předmluva autorky k českému vydání

Mám obrovskou radost, že existuje český překlad mé německé knihy o queer touze v době holokaustu. Jsem českým čtenářům a čtenářkám vděčná, že je mé psaní zajímá. Ještě více jsem vděčná všem lidem, kteří vydání knihy umožnili: především Filipu Tomášovi, mému nakladateli, a Tereze Tomášové. Ráda bych také zmínila Michala Kosáka, který nás seznámil a doporučil mou knihu nakladatelství Akropolis. Martinu Šmokovi bych ráda poděkovala za přátelství, rady a naše diskuze, které už 20 let obohacují můj život a přivádí mne na chytré nápady. Mám radost z fantastické obálky, kterou navrhl můj bratranec Filip Kraus. Ráda bych poděkovala Zuzaně Lejčarové a Janu Hráchovi za pomoc a důvěru, stejně jako Míně Neunerové a Janě Šplíchalové za neutuchající archivní podporu. Na Irenu Millerovou mě upozornila Christa Schikorrová a velkoryse mi poskytla rozhovor, který s ní dělala. Kryštof Stupka byl vždy na správném místě, aby mě podpořil a já to nevzdala, nacházel řešení a cesty vpřed, když já pila kávu a stěžovala si. Pražský

Goethe­Institut nejenže provozuje jeden z nejduchaplnějších twitterových účtů v České republice, ale i jeho zaměstnanci a zaměstnankyně vydávání této knihy podpořili mnoha způsoby. Ráda bych poděkovala jejich Adele Newmanové a Tomáši Moravcovi.

Queer historie holokaustu zkoumá zkušenosti a subjektivitu stejnopohlavní touhy Židů a Židovek, kteří byli nacisty pronásledováni kvůli své „rase“. Má fascinace tímto tématem vycházela z mého výzkumu společnosti obětí v terezínském ghettu. Můj výzkum se tehdy, stejně jako nyní, soustředil na výpovědi obětí holokaustu: zaujalo mě, že některé příběhy byly vyzdvihovány do popředí a jiné byly vyprávěny třetími osobami, a to negativně. Mnohé z těchto marginalizovaných

příběhů souvisely se sexualitou, zejména sexuální směnou a queerností. Inspirována knihami kolegů a kolegyň zabývajících se queer historií ve střední Evropě, které v té době vznikaly a vycházely, jsem v roce 2015 začala systematicky shromažďovat a analyzovat příběhy o homofobii, lásce mezi osobami stejného pohlaví, touze, sexuální směně a také o sexuálním násilí. Vycházela jsem přitom z kréda queer studií: místo toho, abych se slepě přizpůsobovala diktátu „normálního“ a „nenormálního“, vnímám všechny takové výpovědi jako popud k vytváření důležitých vnitřních pravidel, přičemž je mým cílem tato pravidla analyzovat a historizovat. Stručně řečeno: stigma nemusíme přijímat, ale mělo by nás zajímat, jak vzniklo a k jakému účelu stigmatizace slouží.

Byla jsem první, kdo se tímto tématem zabýval, a trvalo několik let, než začalo být bráno vážně. Ano, nacistické pronásledování queer mužů a žen bylo kolegům i široké veřejnosti známo. Nechtěla jsem však psát dějiny z pohledu logiky pronásledování; jako historičku dějin židovského holokaustu mě zajímají zkušenosti obětí. Svůj první článek jsem publikovala v německých novinách tageszeitung v roce 2016, svou první stať v roce 2018. V roce 2021 vyšla v německém nakladatelství Wallstein v rámci řady Hirschfeld­Lectures ve spolupráci se Spolkovou nadací Magnuse Hirschfelda první, ještě tenké vydání této knihy. Poté, co byla kniha v létě 2023 vyprodána, vyšlo v květnu 2024 druhé, rozšířené vydání. České vydání se skládá ze tří kapitol. První kapitola obsahuje úvod do queer historie holokaustu, táborové homofobie a poválečného zprostředkování a na příkladech z Terezína ukazuje, jak můžeme queer historii zpracovávat. Ukazuje také nesmírné obtíže, které queer historie holokaustu musela –

a stále musí – překonávat. Kapitola vychází z mé stejnojmenné eseje z ročenky Sexualities 2018 vydané nakladatelstvím Wallstein. Byla mým prvním akademickým textem o queer dějinách holokaustu a pro toto vydání jsem ji přepsala do podoby vhodné pro širší čtenářské publikum. Několik pasáží jsem vymazala a některé přidala. Ráda bych to vysvětlila na části věnované Fredymu Hirschovi. V průběhu let jsem dospěla k závěru, že v queer dějinách musíme být otevřeni obtížným a ambivalentním příběhům. Patří k nim i skutečnost, že Fredy Hirsch (a někteří další queer hrdinové) sexuálně zneužíval děti a mladistvé. Není to jednoduchý a „spořádaný“ příběh, jak by si možná někteří přáli. Je to však příběh, který spravedlivě vystihuje ambivalenci lidské povahy tváří v tvář extrémům.

Prostřední, druhá kapitola vypráví životní příběh česko­americké „míšenky“, odbojářky Ireny Millerové, která žila na okraji oficiální kultury paměti a mohla podat svědectví díky lesbické solidaritě německých feministických historiček.

Původní text vyšel ve vzpomínkové publikaci pro Insu Eschebachovou, emeritní ředitelku Památníku Ravensbrück, jejíž výzkum homofobie mezi přeživšími byl jednou z inspirací pro můj výzkum. Doufala jsem, že se mi pro české vydání podaří zjistit více informací o přítelkyni Ireny Millerové před jejím zatčením, ale bohužel se mi to nepodařilo. Díky pomoci Jana Kouřimského z Národního archivu teď ale víme něco o tom, ke které odbojové skupině Millerová patřila.

Třetí kapitola se věnuje dospívání pěti mladých Židů a Židovek, dvou Němců, dvou Poláků a jednoho Čecha, z nichž čtyři přežili a jednu nacisté zavraždili. Tato dívka, Anne Franková, je pravděpodobně také nejznámější osobou v knize, avšak queer podtónům v jejím deníku se doposud dostalo

jen málo pozornosti. Ukazuji, jak tyto záznamy v posledních letech vzbudily hněv amerických populistů a populistek, a sleduji historii českých vydání. Poslední příběh, život židovského homosexuálního komunistického divadelního režiséra Jiřího Vrby, jednoho ze spoluzakladatelů Terezínské iniciativy, jsem napsala pro české vydání.

Česká queer historie je mi obzvlášť blízká a provázela mě při mých myšlenkových pochodech. Mnohé z těchto příběhů jsem mohla prezentovat a rozvíjet při přednáškách pro Společnost pro queer paměť, jejíž členkou jsem dlouho byla.

Průkopnické práce Jana Seidla, Pavla Himla, Franze Schindlera a Lukáše Nozara byla rameny titánů, na nichž jsem mohla stát. Dodnes neexistuje systematická studie o osudech českých mužů, žen a genderově nekonformních lidí, kteří byli pronásledováni kvůli své queer orientaci. Doufám však, že se díky generaci mladých historiků a historiček situace brzy změní: lidé jako Denisa Vídeňská píší disertační práce, které se těmito slepými místy systematicky zabývají. Skutečnost, že jsem tyto lidi mohla svou prací inspirovat, mě nesmírně těší. Doufám, že je i Česká republika připravena oficiálně připomínat queer oběti nacistické okupace, a tím tyto lidi zachránit před zapomněním – před tím, aby se stali oním příznačným prachem dějin.

A největší poděkování nakonec: píšu tyto řádky 15. července 2024, v den prvního výročí svatby se svou milovanou ženou Albane Duvillier. Vzaly jsme se na úřadě v naší čtvrti Haringey a obě jsme brečely jako želvy, když oddávající řekla: prohlašuji vás za manželku a manželku. Toto mohlo proběhnout ve Spojeném království, nikoli v České republice, kde je manželství pro všechny stále nelegální; queer lidé jsou v mé

vlasti lidmi druhé kategorie. Albane mě provází často tragickými příběhy, o kterých píšu a přemýšlím. Hřejivý plášť její lásky mě zahaluje v tolika temných chvílích – a tak končím s úsměvem a vděčností.

Queer touha v Terezíně

Jak je vůbec možné vyprávět queer historii holokaustu tváří v tvář homofobii a vymazaným archivům? V následující

části nabízím řešení vycházející z queer touhy v terezínském ghettu. Tato volba má dva důvody: zaprvé znám jeho historii velmi dobře.48 Detailní znalost je předpokladem k rozpoznání fragmentárních a často skrytých queer zdrojů v dějinách holokaustu, k jejich nalezení a za jejich pomoci i k napsání smysluplného příběhu. Navíc v Terezíně, stejně jako v naprosté většině ghett, byli vězněni muži i ženy. Nemůžeme tedy queer touhu vysvětlit toliko absencí heterosexuálních příležitostí, jak tomu bylo ve většině koncentračních táborů – což je také jedním z důvodů, proč se toto vysvětlení objevuje znovu a znovu.

Egon Redlich, známý jako Gonda, byl mladý sionista z Olomouce. V Terezíně vedl spolu s Fredym Hirschem oddělení péče o mládež. Od samého počátku požadovala SS existenci židovské samosprávy, která by se starala o organizaci všeho, co se v ghettu děje. Oddělení péče o mládež se staralo

o děti a mladistvé, kteří byli ubytováni odděleně od svých rodičů (dospělí měli povinnost pracovat) a v lepších podmínkách. Redlichův deník, na rozdíl od jeho pisatele, přežil a stal se jedním z nejznámějších židovských svědectví o holokaustu. Dne 10. září 1944 si Redlich poznamenal: „Dvě vychovatelky pracovaly spolu. Jedna miluje druhou patologickou láskou. Byl jsem nucen ji propustit.“49 Redlich považoval svou queer kolegyni za špatnou zaměstnankyni a propustil ji, jak se ukazuje v jeho popisu, právě kvůli její „patologické“ lásce k jiné ženě. V záznamu z téhož dne se Redlich rovněž vyjadřuje k obvinění ze sexuálního obtěžování, které jiná pečovatelka vznesla proti svému mužskému nadřízenému. Redlich si poznamenal, že se mu podařilo prokázat, že se obvinění nezakládá na pravdě, a žalobkyni propustil. Naproti tomu bylo Redlichovo propuštění queer ženy motivováno homofobií, a ne potřebou ochrany před queer sexuálním obtěžováním, protože to by si poznamenal.

Záznam z června 1943 vrhá na vztah mezi oběma pečovatelkami další světlo. Redlich vypráví o dospívajícím zamilovaném páru v domově mládeže. „Jedna dívka se pokusila o sebevraždu. Byly dvě přítelkyně, které se navzájem milovaly. Milovala ji exaltovanou láskou. Jedna z těchto dvou přítelkyň mi dnes vyzradila své tajemství: homosexuální láska. Pokus o sebevraždu.“50 Vzhledem k tomu, že obě dívky nebyly jeho zaměstnankyněmi, nýbrž svěřenkyněmi, nemohl je propustit. Jeho homofobie však vedla k tomu, že si událost našla cestu do jeho deníku, jejich vztah interpretoval jako problém a viděl v něm důvod pokusu o sebevraždu.

Propuštěná queer pečovatelka byla i později opět vymazána, a sice když ji vynechala v hebrejském vydání deníku

Ruth Bondyová, doyenka výzkumu Terezína.51 Bondyová byla v mládí sama v Terezíně vězněna. Vzhledem k tomu, že anglické vydání vychází z vydání hebrejského a nebylo porovnáno s originálem, jsou v něm bohužel vynechány stejné pasáže. V tomto ohledu pečovatelku odstranili dvakrát: jednou z oddělení péče o mládež a podruhé z historického pramene, protože její forma existence nebyla považována za vhodnou historickou znalost. O 16 let později napsala Bondyová příspěvek do sborníku, který se měl stát významným pramenem pro budoucí výzkum o ženách a holokaustu: „[L]esbické vztahy byly v ghettu velmi vzácné; většina žen mého věku, mě nevyjímaje, vyrůstala v puritánských rodinách a nevěděla, co slovo lesba vůbec znamená.“52 Cenzura stejnopohlavní touhy v dílech Ruth Bondyové naznačuje, že vůbec nebyla tak vzácná, jak Bondyová tvrdila, že byla spíše něčím, o čem si přála, aby to neexistovalo.53 Kdo tyto ženy byly, se pravděpodobně nikdy nedozvíme. Já jsem žádnou z nich identifikovat nedokázala.

Propuštění bezejmenné queer ženy se opakovalo v březnu 1945 na epidemickém oddělení terezínské nemocnice. Mladý dánský Žid Ralph Oppenhejm o své kamarádce, která zde pracovala, poznamenal: „Marianne jsem neviděl. Chudinka, vyhodili ji z nemocnice, protože měla jednou v noci sex se ženou. Jeden pacient šel zrovna kolem a viděl to, a světe div se! –Jojo, mě něco takového nepřekvapuje.“54 Oppenhejmova poslední věta odhaluje, že žil jako otevřeně homosexuální muž. Lidé v jeho okolí (i v Terezíně) věděli, že je gay (a že tak sám sebe identifikoval). Pokud vím, je jeho deník jediným dokumentem tohoto typu dochovaným po queer oběti holokaustu. Šarmantní a zábavný Oppenhejm, který byl s rodinou deportován do ghetta v říjnu roku 1943, byl oblíbený zejména

mezi ženami. Snad proto byla jeho sexuální orientace přijímána. Vynaložil také hodně energie na to, aby byl mezi svými kamarádkami oblíbený. Velká část jeho deníku se věnuje jeho známým ženského pohlaví – občas až pomlouvačným, někdy i zlým způsobem.55 Další okolností, která měla vliv na jeho popularitu, byl pravděpodobně fakt, že Oppenhejm nebyl v ghettu sexuálně aktivní, alespoň pokud můžeme usuzovat z jeho deníku a ze vzpomínek jeho sestry Ellen. 56 Vědci a vědkyně jako Laurie Marhoefer poukázali na to, jak důležitý byl sociální kapitál pro bezpečnost queer lidí v nacistickém Německu.57 Oppenhejmův šarm byl proto důležitým faktorem, proč byl jako homosexuál vězeňskou komunitou přijat.

Bohužel není možné zjistit Marianninu identitu, protože neexistují žádné seznamy zdravotních sester z té doby. Jméno Marianne bylo mezi vězeňkyněmi běžné a z bývalých zdravotních sester, s nimiž jsem hovořila, si na ni žádná nepamatovala. Z žen stejného věku, které byly v té době v Terezíně, jich neslo toto jméno celkem 30.

Susanne Fallová byla mladá žena z Ostravy, která v ghettu pracovala pro transportní doprovod. Krátce po osvobození napsala nepřikrášlené vyprávění o svých zážitcích z pozice mladé ženy v Terezíně, v němž s velkou otevřeností vypráví o svých zkušenostech členky společenské elity, mladé Češky, mezi ostatními obyvateli ghetta. Píše o jídle, krádežích mezi vězni, o boji o vyškrtnutí ze seznamu deportací. V ghettu prožila své první intimní zkušenosti s mužem a objevení vlastní sexuality jí přinášelo velkou radost. Zejména pro mladší vězně v Terezíně byla sexualita důležitým překonávacím mechanismem, který činil věznění snesitelnějším.58 V listopadu 1943 pomáhala starým lidem, kteří byli považováni za „prominentní“:

Při této příležitosti kontroluji také návrat jedné pacientky (jedné prominentní dámy, která v Magdeburských kasárnách obývá vlastní pokoj). Dlouho musím klepat na dveře. Slyším vzrušený šepot, a když mi otevřou, vidím rozházenou postel, dvě ženy s přehozenými župany, viditelně v rozpacích a vzrušené. Zmocní se mě strašná ošklivost, netušila jsem, že něco takového je možné i zde. 59

Proč Fallová, která sama před několika týdny s rozkoší prožila svou první sexuální zkušenost, na stejnopohlavní lásku reagovala „strašným znechucením“? Fallová o existenci queer lásky věděla, na rozdíl od Ruth Bondyové, která vyrůstala v podobném prostředí. Stejně jako později Bondyová i ona si přála, aby tento typ lásky v Terezíně neexistoval.

Opět se můžeme jen dohadovat, kdo byla ona stará dáma. Kategorie „prominentní“ označovala skupinu vězňů se zvláštními privilegii týkajícími se ubytování, stravy a ochrany před transportem, které vycházely z jejich předválečného postavení.60 Samostatný pokoj, který žena obývala, byl sám o sobě velmi vzácnou výsadou. Většina obyvatel ghetta žila natěsnána v hromadném ubytování, i většina prominentů musela pokoj sdílet. Napadá mě Martha Mosseová, první policejní radová v Berlíně a později funkcionářka Říšského sdružení Židů, která byla lesba. Její nežidovská partnerka zůstala v Berlíně. V Terezíně se Mosseová stala prominentkou.61 Můžeme však jen spekulovat, zdali byla Mosseová identická se ženou ze vzpomínky Susanne Fallové, protože v Terezíně žilo vícero starších svobodných prominentních žen. Důležitý je zde vzorec systémové bezejmennosti těchto žen, jejichž konsensuální sexuální aktivitu okolí vnímalo s odporem.

Poslední dva příklady ukazují, jak Fredy Hirsch a Harry „Hambo“ Heymann, dva lidé žijící otevřený queer život, působili ve vedení vězeňské společnosti a ta je do jisté míry tolerovala. Oba byli němečtí emigranti: Fredy Hirsch narozený v Cáchách roku 1916 byl sionista, který v roce 1935 emigroval do Československa. V Terezíně vedl spolu s Redlichem oddělení péče o mládež. Hirsch je dodnes známý a vysoce respektovaný, mimo jiné proto, že se staral o dospívající děti. Ve velké míře se mu podařilo vytvořit pro děti svět naplněný sportovními aktivitami a společným duchem. V případě dalšího transportu na východ měli dospívající oproti mladším dětem větší šanci na přežití, a proto je Hirsch dodnes připomínán.62 Jeho homosexualita byla dobře známým faktem, který byl zřejmě akceptován, nebo alespoň trpěn.

Pokud se však na svědectví o Hirschovi podíváme blíže, objeví se trhliny: některé děti si utahovaly z jeho německého přízvuku a zženštilého chování.63 Hirschův partner, student medicíny Jan Mautner, v historických pojednáních chybí úplně.64

Co však přežilo, jsou zvěsti, že Hirsche přitahovali chlapci. Ti byli varováni, aby s Hirschem nezůstávali sami.65 Někteří přeživší vzpomínali, že jim bylo nepříjemné být s Hirschem o samotě.66 Jeden chlapec, v té době dvanácti­ nebo třináctiletý, si vzpomněl, že mu Hirsch v Praze před deportací „strčil ruku do trenýrek“. Jeho starší bratr za to Hirsche zmlátil.67

Victor Adler, mládenec z Uherského Hradce o tři roky mladší než Hirsch, s ním ve třicátých letech jezdil na tábory židovské mládeže. O mnoho let později se svěřil Martinu Šmokovi: „Ona je většina lidský historie komplikovanější, než si lidi dneska myslej. Já toho Hirsche znal, z několika táborů, měl

Fredy Hirsch, cca v roce 1940, © Bejt Terezín

pověst, že osahává kluky. No, tobě to řeknu, mne taky osahával. Měl prostě rád kluky. Někdo má rád holky, někdo vdolky.“68

Je frustrující, že se téměř žádné z mnoha pojednání týkajících se Fredyho Hirsche nezabývá těmito závažnými sděleními.69 Dlouhou dobu, prakticky až dodneška, ignorovaly výzkumy a vzpomínky na queer muže pronásledované nacisty skutečnost, že někteří z nich měli sex nejen s dospělými, ale i s chlapci.70 Z toho důvodu se domnívám, že bychom tyto prameny měli brát vážně. Je dost dobře možné, že Hirsch byl vším zároveň: statečným mužem, který inspiroval židovskou mládež, dodával jí důstojnost a motivaci v nesmírně obtížné situaci, často v posledních měsících jejich životů; přítel vysokého, pohledného moravského lékaře; muž, který příležitostně obtěžoval své svěřence.

Hana Fischelová Hoffmannová, Hirschova kolegyně z Terezína a rodinného tábora v Osvětimi, se mezi řečí zmínila o jeho „osobních slabostech“ a „chybách“, které by mu ona i její kolegové a kolegyně byli ochotni odpustit.71 Slovům Fischelové Hoffmannové bychom měli věnovat pozornost, protože slouží podobným účelům jako vyprávění Lindy Brederové o její přítelkyni Manci Švalbové. Ano, Hirsch byl oblíbený. Ale způsob, jakým přeživší vzpomínají na fakt, že byl gay a cizinec, ukazuje lehký othering a ambivalenci. Spojování homosexuality s pedofilií je založeno na dlouhodobě zakořeněných předsudcích, které homofobní tábory opakovaně vypouštějí.

Klaun a napodobitel žen Hambo je posledním příkladem queer osoby, která je zároveň jediným zástupcem trans* osudu z Terezína. Hambova genderová nonkonformita rozvířila stále rigidnější kategorie pohlaví a genderu, v nichž vězeňská společnost fungovala.72 Napodobování žen bylo uznávanou

Poznámka překladatelů

Kniha byla přeložena dvěma překladateli. Části Queer vyprávění holokaustu a kapitolu o Ireně Millerové přeložila Tereza Tomášová, část Lidé bez historie jsou prach. Homofobie a holokaust přeložil Michal Urban.

Po dlouhém přemýšlení jsme se rozhodli v textu přechylovat ženská příjmení. To nám umožnilo dodržovat v českém kontextu zaužívané formy jmen jako např. Anne Franková. Jsme si vědomi důležité diskuze o češtině a inkluzivitě, a doufáme, že si tímto rozhodnutím zajistíme co nejširší čtenářstvo. Anglický pojem queerness překládáme naším novotvarem queernost, který dle našeho názoru dobře vystihuje podstatu širšího spektra identit, praktik a zkušeností, které vybočují z tradičních normativních představ o sexuální orientaci a genderu. Pojem zahrnuje i různé formy vyjádření a identity, které zpochybňují binární pohledy na muže a ženy, heteronormativitu a další konvenční normy.

Nebinaritu (Judith Butler, Harry „Hambo“ Heymann) gramaticky vyjadřujeme pomocí třetí osoby množného čísla.

České vydání knihy vychází z druhého rozšířeného německého vydání knihy, které vyšlo pod názvem Menschen ohne Geschichte sind Staub. Queeres Verlangen im Holocaust v roce 2024 (první vydání vyšlo v roce 2021 pod názvem Menschen ohne Geschichte sind Staub. Homophobie und Holocaust).

Německé vydání z roku 2024 je opatřeno předmluvou německé transgender političky Tessy Gansererové. Tu jsme se rozhodli vynechat a pro české vydání jsme o předmluvu požádali publicistu a historika Martina Šmoka, jehož text téma knihy zasazuje do českého kontextu.

Oproti německému vydání je zařazena kapitola s názvem

Z Prahy do San Francisca. Neuvěřitelný příběh lesbické odbojářky Ireny Millerové, která původně vyšla ve sborníku Ravensbrück denken. Gedenk- und Erinnerungskultur im Spannungsfeld von Gegenwart und Zukunft (edd. Sabine Arend a Petra Fank, Metropol Verlag, 2020). Pro účely českého vydání autorka všechny texty upravila a rozšířila.

Kniha rovněž vyjde v roce 2025 v Toronto University Press.

Předmluva k českému vydání

Rozhodla jsem se nepřijmout stigma

Queer vyprávění holokaustu

Queer mezera v archivech

Homofobie přeživších

Queer touha v Terezíně

Závěr

Z Prahy do San Francisca.

Neuvěřitelný příběh lesbické odbojářky

Ireny Millerové

Lidé bez historie jsou prach. Homofobie a holokaust

Margot Heumannová

Příbuzenství

Nate Leipciger

Anne Franková

Molly Applebaumová

Anna Hájková

Lidé bez dějin jsou prach

Queer touha a holokaust

Vydal Filip Tomáš — Akropolis (5. května 1338/43, 140 00 Praha 4, www.akropolis.info)

v roce 2024 jako svou 490. publikaci

Z německého originálu Menschen ohne Geschichte sind Staub: Queeres Verlangen im Holocaust přeložili Tereza Tomášová a Michal Urban Úprava překladu Anna Hájková

Redakce Olga Zitová

Grafická úprava a obálka Filip Kraus Sazba písmem Garamond Medium a Terezin Serif, ePUB a MOBI Stará škola

Na FSC papíře vytiskla tiskárna FINIDR, s. r. o., Lípová 1965, 737 01 Český Těšín

Vydání první, 168 stran, TS 2.

ISBN 978­80­7470­507­6

ISBN 978­80­7470­509­0 (ePUB)

ISBN 978­80­7470­508­3 (MOBI)

Elektronická i tištěná podoba knihy na www.eshop.akropolis.info.

Doporučená cena včetně DPH 279 Kč

Anna Hájková (1978) je lektorkou moderních evropských kontinentálních dějin na University of Warwick ve Velké Británii, kde vede Centrum globálních židovských studií. Je historičkou židovského holokaustu a autorkou knihy Poslední ghetto. Všední život v Terezíně.

© Václav Jirásek