Philippe Jaccottet
jaccottet - sazba HD2.indd 1
2.11.2012 17:17:51
jaccottet - sazba HD2.indd 2
2.11.2012 17:17:51
Philippe Jaccottet
Sešit zeleně PO MNOHA LETECH
Přeložila Lucie Koryntová
Praha 2012
jaccottet - sazba HD2.indd 3
2.11.2012 17:17:51
Publikace vychází za laskavého přispění Ministerstva kultury ČR a Nadace Český literární fond
© Philippe Jaccottet, 2012 Cahier de verdure © Editions Gallimard, 1990 Après beaucoup d’années © Editions Gallimard, 1994 © Illustration Gérard de Palézieux, 2012 © Translation & Epilogue Lucie Koryntová, 2012 © Graphic & Cover Design Jan Dobeš — Designiq, 2012 © Filip Tomáš — Akropolis, 2012 ISBN 978-80-87481-93-6
jaccottet - sazba HD2.indd 4
2.11.2012 17:17:51
jaccottet - sazba HD2.indd 5
2.11.2012 17:17:51
jaccottet - sazba HD2.indd 6
2.11.2012 17:17:51
Sešit zeleně
jaccottet - sazba HD2.indd 7
2.11.2012 17:17:51
Třešeň
8—9
jaccottet - sazba HD2.indd 8
2.11.2012 17:17:51
N
ěkdy mě napadá, že jestliže stále píšu, pak je to proto — nebo by to především mělo být proto —, abych shromáždil více či méně jasné a přesné zlomky radosti, která snad kdysi dávno vybuchla jako naše vnitřní hvězda a rozhodila v nás svůj prach. Že se trocha tohoto prachu rozsvěcuje v pohledu, nás nepochybně rozrušuje, okouzluje a ze všeho nejvíc mate; avšak po důkladné rozvaze je to mnohem méně podivné, než kdybychom na jeho třpyt, nebo odlesk jeho roztříštěného třpytu narazili v přírodě. Přinejmenším byly tyto odlesky zřejmě původem mnoha mých snění, která nebyla vždycky neplodná.
Tentokrát to byla třešeň. Nikoli rozkvetlá třešeň, jež k nám mluví průzračným jazykem, ale třešeň obsypaná plody, zahlédnutá jednoho červnového večera na druhé straně rozlehlého obilného pole. A opět to bylo, jako by se tam někdo objevil a mluvil k vám, ale beze slov, bez jediného pokynutí; někdo, nebo spíše něco, a určitě něco krásného“; kdyby to ” však byla lidská bytost, žena na procházce, do mé radosti by se přimísilo rozechvění a záhy i potřeba se k ní rozeběhnout, stanout před ní nejprve neschopen slova, a to nejen proto, že bych běžel, a potom jí naslouchat, odpovídat, chytit ji do sítě slov nebo se nechat chytit do jejích sítí — a s trochou štěstí by tak začal docela jiný příběh, ve vrtkavém spojení světla a stínu; a tehdy by tam začal nový příběh lásky, jako se na jaře objevuje nový potůček z nového pramene — k té třešni, k té jsem se nijak netoužil přiblížit, dobýt ji, vlastnit; nebo spíše: už se tak stalo, přišla ke mně, dobyla mě, nebylo nic, co bych mohl očekávat, o co bych mohl žádat; byl to jiný příběh, jiné setkání, jiná promluva. Něco, co bylo ještě obtížnější uchopit.
jaccottet - sazba HD2.indd 9
2.11.2012 17:17:51
Jisté je, že tatáž třešeň vytržená ze svého místa, myšlená mimo ně, by mi příliš neřekla, rozhodně ne totéž. Ani kdybych na ni narazil v jinou denní dobu. A kdybych ji chtěl hledat a dotazovat se jí, možná by také zůstala němá. (Někteří si myslí, že nebe se odvrací“ od těch, kdo je unavují svým ” očekáváním, svými modlitbami. Kdybychom to vzali doslova, jaké vrzání pantů by muselo doléhat k našim uším…) Snažím se ze všech sil si vzpomenout, nejprve že to bylo navečer, dokonce docela pozdě, dlouho po západu slunce, v hodinu, kdy se světlo prodlužuje nečekaně daleko, než je nadobro pohltí tma, a to je milost, poněvadž je dán odklad, rozloučení je odloženo, skryté roztržení zmírněno — jako když vám kdysi dávno někdo k hlavě postele přinesl lampu, aby zahnal přízraky. Je to také hodina, kdy se zdá, že pozůstalé světlo, jehož zdroj již není vidět, vyzařuje z nitra věcí a stoupá ze země; a toho večera z hlinité cesty, po níž jsme šli, nebo spíše z obilného pole už vysokého, ale stále zeleného, téměř kovového, takže jsme si na okamžik vybavili čepel, jako by se podobalo kose, která je požne. Jako by se něco měnilo: země se stávala světlem, obilí připomínalo ocel. Zároveň jako by se protiklady přibližovaly, splývaly v tomto okamžiku, kdy den přechází v noc, kdy se měsíc jako vestálka chystá vystřídat atletické slunce. I my jsme si připadali, jako bychom byli přivedeni zpět, nikoli však panovačnou pěstí nebo bičem blesku, nýbrž téměř nepostřehnutelným tlakem, něžným jako pohlazení, zpět proti času, do nitra nás samých, do onoho přízračného věku, kdy bylo to nejbližší a nejvzdálenější ještě spjato, takže svět vzbuzoval důvěru, vypadal jako dům, a někdy dokonce jako svatyně, a život zněl jako hudba. Myslím, že to byl už velmi matný odlesk toho, co ke mně přicházelo, jako k nám přichází ono tak staré světlo, že je astronomové nazvali fosil”
10 — 11
jaccottet - sazba HD2.indd 10
2.11.2012 17:17:51
ním“. Kráčeli jsme velkým domem s dveřmi dokořán, který tlumeně osvětlovala neviditelná lampa; nebe bylo jako skleněná stěna chvějící se v závanech zchladlého vzduchu. Cesty nás vedly domem; tráva a kosa už splynuly v jedno; ticho spíše než narušeno bylo umocněno štěkáním psa a doznívajícím cvrlikáním ptáků. Křídlo okna pokryté tenkou vrstvou stříbra se k nám obrátilo svým třpytem. A tehdy se tam, docela daleko, na druhé straně, na kraji pole, mezi tmavnoucími stromy, že brzy budou černější než noc poskytující přístřeší spánku jejich listům a ptákům, objevila vzrostlá třešeň obsypaná plody. Třešně byly jako dlouhý hrozen červeně, proud červeně v tmavé zeleni; plody v kolébce nebo v košíku z listí; červeň v zeleni, v hodině, kdy věci klouzají jedna v druhou, v hodině pomalého a tichého vyvstávání proměny, v hodině zjevení takřka jiného světa. Hodině, kdy se zdá, že se cosi otáčí jako dveře v pantech. Co to bylo za červeň, že mě tak překvapila a rozradostnila? Určitě ne krev; kdyby strom stojící na druhé straně pole byl zraněný, měl krví potřísněné tělo, pocítil bych jen hrůzu. Já ale nejsem z těch, co si myslí, že stromy krvácejí, a jež uříznutá větev dojme stejně jako zabitý člověk. Bylo to spíše jako oheň. A přitom nic nehořelo. (Vždycky jsem měl rád ohně v zahradách, na polích: je to světlo a teplo zároveň, ale také pohyb, zmítá to sebou, kouše, jako by to bylo divoké zvíře, a hlouběji a ještě nevysvětlitelněji to také je jakýsi otvor v zemi, průlom v hradbě prostoru, věc, již bychom stěží následovali tam, kam nás chce patrně dovést, jako by plamen nebyl docela z tohoto světa, plamen, který je pro svou uhýbavost a vzpurnost pramenem radosti. Ony ohně ještě hoří v mé paměti, zdá se mi, že zrovna kolem nich procházím. Jako by je někdo nazdařbůh rozesel po krajině a s příchodem zimy všechny naráz rozkvetly. Nemohu od nich odtrhnout oči. Jestlipak vůbec vím, že s praskáním
jaccottet - sazba HD2.indd 11
2.11.2012 17:17:51
stravují suché listí? Jsou jako stromy, jimiž cloumá vítr, dokud nezmizí. Nebo lišky, ryšaví společníci.) Ale tahle červená nehořela, nepraskala, ani to nebyly žhavé uhlíky, jaké zůstávají rozptýlené v dálce na sklonku dne. Místo aby to stoupalo jako plamen, stékalo to nebo viselo, hrozen, přívěsky červeně či šarlatu; v úkrytu tmavé zeleně. Anebo protože to přece jenom zářilo a hřálo a zdálo se to přicházet z dálky, mělo by se říci, že to bylo jako zavěšený oheň, který by nerval ani nehryzal, který by byl promíšený s vodou v nalitých kuličkách, krotký a mírný? Jako plamínek ve skleněné lampičce na nočním stolku? Hrozen ochočeného ohně spojeného s noční vodou, s utvářející se nocí, jež je blízko, ale ještě nepřišla? Na tom všem se chvěla bezmezná hebkost jako závan vzduchu chladnoucího s blížící se nocí. Myslím, že i naše rok od roku hrubější kůra se během těch několika chvil zjemnila, jako když země rozmrzne a propustí čerstvou vodu na povrch. Cosi spojovalo listy s nocí a vzdálenou řekou, kterou jsme neslyšeli; a cosi spojovalo ovoce s ohněm, světlem. To, co nás zastavilo a snad k nám mluvilo z druhého kraje pole, jež vítr čeřil jako bledou řeku, se trochu podobalo, aniž by to přestalo být třešní obsypanou plody, jejichž odrůdu bych mohl rozpoznat, kdybych k ní šel blíž — stejně jako nic kolem nás nepřestalo být cestou, polem a nebem —, malému přírodnímu památníku, který najednou zevnitř rozzářil olej obětního daru, jakémusi sloupu, jenž by se ale mohl chvět, ačkoli v tu chvíli vypadal naprosto nehybně — který by byl na věčnou paměť ozdoben hroznem plodů, ochočeným ohněm; takže při pohledu na něj, když jsme si mysleli, že kráčíme po cestách až moc dobře známých, se vše změnilo,
12 — 13
jaccottet - sazba HD2.indd 12
2.11.2012 17:17:51
vše dostalo jiný smysl, nebo zkrátka smysl; stejně jako když v síni zazní zpěv, anebo prostá, ale ne ledajaká promluva v pokoji, je to stále táž síň, týž pokoj, nevyšli jsme z nich, ani jsme nepřestali být obětí pečlivě pracujícího ničivého času, a přesto se zdá, že se něco podstatného změnilo. Ten večer jsem možná nevědomky cítil, že něco z času, z hodin, jež jsem prožil, tedy něco ze dne, ale také z noci pomalu proniklo do těchto plodů, zakulatilo je a nakonec zbarvilo do červena; že to všechno obsahují zavěšeny v úkrytu listoví jako pod zelenými křídly, jež však brzy budou černé, černější než nebe, na jehož spodním okraji se ve spánku zachvívají… Udělal bych líp, kdybych plody otrhal, pomyslí si někdo, a nedělal už takové okolky. Však já je také umím otrhat, mám na nich rád lesk za jasného dne, kulatost červených tváří, občas kyselou, občas vodnatou chuť, jejich šarlat. To je jednoduše jiný příběh: o touze za horkého slunného dne se rychle zakousnout do dalšího plodu, o žebřících, po nichž k oslnivému nebi počínajícího léta nestoupají andělé, ale něco mnohem lepšího… Přecházení barvy v jinou barvu, chvíle střídání — sluneční atlet ustupuje vestálce, která se zdá pomalejší než on —; jako srdce, jako Nejsvětější Srdce Ježíšovo na svatých obrázcích? Hořící keř. Oheň ve skrytu listů, jež samy mají spíše barvu spánku. Pokojné a útěšlivé. Mateřské peří. Purpurová vejce pod příkrovem tmavých per. Pod oblouky listů vzdálená slavnost. V dálce, ve stále větší dálce.
jaccottet - sazba HD2.indd 13
2.11.2012 17:17:51
Tantalos? Ano, kdyby plody byly ňadry. Ale nejsou ani jejich obrazem. Ponaučení z vnějšku: některá místa, některé okamžiky nás sklánějí“, jakoby tlakem ruky, neviditelné ruky, která vás ” přiměje změnit směr (kroků, pohledu či myšlenek); tato ruka by také mohla být vánkem, který stáčí listy, oblaka, plachetnice. Pobídnutí tlumeným hlasem, jako kdyby někdo šeptl: podívej, nebo poslouchej, nebo prostě: čekej. Ale máme ještě čas čekat, tu trpělivost? A potom, opravdu jde o to čekat? Stalo se vůbec něco? Plamen mezi dvěma dlaněmi, jež ozařuje a zahřívá. Ztlumená lucerna. Jaký vývěsní štít by byl krásnější pro ten nejlepší hostinec? Do nějž by nebylo třeba vstupovat, aby se člověk cítil v bezpečí, kde by nemusel pít, aby uhasil žízeň? U třešně obsypané plody.“ Výstřední štít, ačkoli krásný, a po” divný cestující, jehož průvodcem a stravou jsou přeludy! Nevypadá trochu vylekaně, ba nezdá se nějak pohublý? Ať vítr, který mu na prahu této letní noci připomíná dávná pohlazení, zesílí a rozduje se, mám totiž strach, že už mu nebude moci dlouho vzdorovat. Před věkem se neochráníme vzpomínkami ani sny. Možná ani modlitbami. Ale kdo vám kdy něco slíbil? Nebo přinejmenším slíbil víc než tyto tak krásné nástrahy, že vám nedají spát? A přesto příliš krásné, myslí si stále umanutě, aby byly pouhými nástrahami.
14 — 15
jaccottet - sazba HD2.indd 14
2.11.2012 17:17:51
jaccottet - sazba HD2.indd 15
2.11.2012 17:17:51
Sešit zeleně
16 — 17
jaccottet - sazba HD2.indd 16
2.11.2012 17:17:51
Růže, náhle jako růže, která se zjevila v zimě. Není tu sníh, ale spousta vody deroucí se skalami a fialky vprostřed stezky. Voda zelená trávou. Růže, dvířka roku.
Jako prchavá růž na tvářích, sníh, který mizí dřív, než se dotkne země, blahodárný.
jaccottet - sazba HD2.indd 17
2.11.2012 17:17:51
Tato zelená úžlabina, kde nejsou květy ani ptáci, zavěšená, jako zelená terasa, nad níž rychle přecházejí oblaka, jež se vynořila jako stáda z neviditelné a chladné propasti svažující se na druhé straně, tyto pastviny, kde už dlouho není žádný dobytek. Ve třpytivém světle, které se proti slunci zamlžuje, jakási houpací síť z trávy, živý vzduch ve výšce a mírný při zemi, ovčín ze slonoviny vybledlé jako lampa, jež přes den zůstala rozsvícená, jako měsíc, právě tak, měsíc, který tušíme, mléčný prs.
Ještě jednou jděte k horským jezerům, která jsou jako louky proměněné ve smaragdy. Možná se z nich už nenapijeme, možná právě proto je nyní vidíme. V horách jsou smaragdy, jako když zahlédneme prchající zvěř. A jaro je zářivý prach.
18 — 19
jaccottet - sazba HD2.indd 18
2.11.2012 17:17:51
jaccottet - sazba HD2.indd 19
2.11.2012 17:17:51
jaccottet - sazba HD2.indd 142
2.11.2012 17:17:56
jaccottet - sazba HD2.indd 143
2.11.2012 17:17:56
Philippe Jaccottet — básnické prózy
Francouzsky píšící básník Philippe Jaccottet se narodil roku 1925 ve švýcarském Moudonu. Poezii začal psát již v dětství a literatuře zasvětil celý život nejen jako autor četných básnických sbírek, ale také jako velmi činný překladatel a literární kritik. Svou tvorbou a myšlením významně ovlivnil dějiny francouzské literatury, což dokládá četnost univerzitních studií věnovaných jeho dílu. Získal řadu literárních ocenění, v roce 2003 Goncourtovu cenu za poezii. Po literárně zaměřených studiích v Lausanne odešel roku 1946 do Paříže a pracoval zde jako překladatel pro švýcarského nakladatele Henryho-Louise Mermoda. V roce 1953 se se svou ženou, malířkou Annou-Marií Haeslerovou, natrvalo usadil v jihofrancouzské vesničce Grignan v kraji Drôme, kde žije dodnes. K jeho nejbližším přátelům patřili švýcarský básník Gustave Roud (1897—1976), s nímž si až do jeho smrti dopisoval, a francouzský básník Francis Ponge (1899—1988). Sblížil se rovněž s básníky Yvesem Bonnefoyem (1923), Andrém du Bouchetem (1924—2001) a Jacquesem Dupinem (1927), kteří v letech 1967—1972 spolu s dalšími vydávali časopis L’Ephémère (Pomíjivý), do nějž přispíval i Philippe Jaccottet. Tyto básnické individuality spojuje poetika elementárního (vzduchu, vody, kamene, ohně… tíhy, lehkosti, průzračnosti,
144 — 145
jaccottet - sazba HD2.indd 144
2.11.2012 17:17:56
tmy…) a kritický lyrismus (jenž je podle francouzského básníka a literárního historika Jeana-Michela Maulpoixe charakteristický pro velkou část francouzské poezie dodnes). Svým kritickým lyrismem tito autoři, přicházející na literární scénu v padesátých letech minulého století jako dědici surrealismu a svědci druhé světové války, vyjadřovali nedůvěru v ideologie, konceptuální jazyk a básnický obraz. Avšak na otázku, zda je poezie možná po holokaustu, odpovídají: ano. Ve století, jež diskreditovalo jazyk jako nástroj mentálního útlaku, tito autoři — svou básnickou tvorbou úzce spojenou s její reflexí — obhajují víru, že jazyk je domovem člověka a že poezie může obrodit náš vztah ke světu. Rok 1953 je v Jaccottetově literární dráze zlomový. Básník toho roku vydá sbírku Sýček (L’Effraie), již bude považovat za počátek svého díla — první sbírku Trois poèmes aux démons (Tři básně démonům) z roku 1945 zavrhne —, a odejde z Paříže, aby se usadil uprostřed provensálské krajiny v podhůří Alp ve vesničce Grignan. Na první procházce po okolí zažije pocit, který se mu natrvalo stane zdrojem tvorby: radost v srdci přírody. Od toho okamžiku začne Jaccottet intenzivně rozvíjet vlastní, osobitou poetiku, spočívající ve zkoumání této nové a obtížně uchopitelné emoce a v hledání přiléhavého jazyka pro její vyjádření. Následují sbírky Nevědomý (L’Ignorant, 1958), Vzdušné melodie (Airs, 1967), Učební hodiny (Leçons, 1969), V zimním světle (A la lumière d’hiver, 1977) a Myšlenky pod mraky (Pensées sous les nuages, 1983). Český výbor z těchto sbírek, od Sýčka až po Myšlenky pod mraky, na nichž můžeme pozorovat postupné uvolňování pevné veršové formy a posilování reflexe básnění, nazvaný Myšlenky pod mraky a jiné básně (Torst 1997) připravili Jiří Pechar a Jiří Pelán. Vedle poezie pak Jaccottet rozvíjí komplementární tvůrčí polohu, která u něj postupně převáží — básnickou
jaccottet - sazba HD2.indd 145
2.11.2012 17:17:56
prózu. Představují ji například sbírky Procházka pod stromy (La promenade sous les arbres, 1957), Krajina s nepřítomnými postavami (Paysages avec figures absentes, 1970), Skrze sad (A travers un verger, 1975), Kormoráni (Les cormorans, 1980). Od roku 1963 publikuje Jaccottet kromě poezie a básnické prózy také básnické zápisky; ty shrnul do několika svazků nazvaných Rozsévání (např. La semaison, carnets de 1954—1962; La semaison, carnets de 1963—1967; La semaison, carnets de 1954—1979; La seconde semaison, carnets de 1980—1994). Během celé své literární dráhy píše rovněž články o literatuře pro La nouvelle revue française a Gazette de Lausanne; tyto texty jsou zahrnuty do výboru Rozhovor múz (L’entretien des muses, 1968). Publikuje i monografie o uměleckých osobnostech, které jsou mu blízké, například o Gustavu Roudovi, Raineru Mariovi Rilkovi a také malíři Gérardu de Palézieuxovi. Tento malíř, jehož tvorbu v přítomné knize představujeme jako ilustraci básníkova krajinářství, sdílel s Jaccottetem zaujetí pro scenérie jižní Francie, a dokonce si v šedesátých letech pronajímal dům v Jaccottetově Grignanu. Významnou část Jaccottetovy literární činnosti tvoří překlady. Od čtyřicátých let překládal poezii italského básníka Giuseppa Ungarettiho, s nímž se dokonce osobně seznámil. Básníci vedli dlouholetou korespondenci a její vydání z roku 20081 umožňuje nahlédnout do tvůrčího procesu Jaccottetova překládání. Vedle Ungarettiho překládal Friedricha Hölderlina, Novalise, Luise de Góngoru, Giacoma Leopardiho, Rainera Mariu Rilka, Roberta Musila, Thomase Manna a také Homérovu Odysseu. Básnické překlady shromáždil ve výboru Na pětistrunné lyře (D’une lyre à cinq cordes, 1997), který je dokladem širokého autorova překladatelského záběru sahajícího až k české poezii Jana Skácela.
146 — 147
jaccottet - sazba HD2.indd 146
2.11.2012 17:17:56
Cílem přítomného výboru je představit českému čtenáři dosud neznámou tvorbu Philippa Jaccotteta — jeho básnické prózy, a to dvěma sbírkami z pozdního tvůrčího období — Sešit zeleně (Cahier de verdure) z roku 1990 a Po mnoha letech (Après beaucoup d’années) z roku 1994. Sbírky však v sobě snoubí všechny Jaccottetovy tvůrčí polohy, najdeme zde především básnické prózy, ale také několik cyklů básní a básnických zápisků. Pozorování přírody a reflexe básnického jazyka jsou prokládány postřehy k autorovým oblíbeným spisovatelům, malířům a skladatelům, přičemž díla spisovatelů Jaccottet ilustruje vlastními překlady. Básník, který v době psaní těchto sbírek má za sebou třicetiletou básnickou cestu počínající Sýčkem, otvírá knihu zamyšlením nad motivací svého psaní: Někdy mě napadá, že jestliže stále píšu, pak je to proto — nebo by to především mělo být proto —, abych shromáždil více či méně jasné a přesné zlomky radosti, která snad kdysi dávno vybuchla jako naše vnitřní hvězda a rozhodila v nás svůj prach. Sbírka Sýček napsaná v době odchodu z Paříže na venkov zní hlubokou melancholií při vědomí smrti, melancholií, která se bude v následujících sbírkách ozývat tu více, tu méně naléhavě a básník ji bude překonávat právě prozkoumáváním slova radost, jež mu jednou přišlo na mysl tváří v tvář přírodě. Básník je zde podobně jako autor Dum samotářského chodce (Les rêveries d’un promeneur solitaire, 1782) meditujícím poutníkem na procházce krajinou. Avšak na rozdíl od Jeana-Jacquesa Rousseaua je Philippe Jaccottet méně filozofem a více pozorovatelem s přesností botanika: Něco jiného zahlédnutého přes zamlžené okénko auta, když jsem se vracel domů po dlouhé chůzi v dešti: malý kdouloňový sad chráněný před větrem náspem porostlým trávou, v dubnu. Ať už je to kdouloňový sad, kvetoucí třešeň, proud bystřiny či horský průsmyk, to něco jiného, co vyvolávají, je radostná vidina, že
jaccottet - sazba HD2.indd 147
2.11.2012 17:17:56
v tomto okamžiku, tady a teď, se vše rozdělené spojuje do jednoho celku a přesahuje konečnost věcí. Tento okamžik bychom mohli nazvat okamžikem přízemní transcendence v opozici k transcendenci náboženské, vůči níž se Jaccottet vymezuje, poněvadž odsouvá věčnost mimo náš svět: Než se nadobro připojíš k řadě přízraků, napiš, že není vyššího nebe než tento pramen v barvě trávy. Básník, citlivý ke všemu jemnému a rozptýlenému, jako je třpyt světla, kvetoucí koruna, drobný déšť, stoupající dým nebo roj včel, staví z těchto prchavých věcí vlastní chrám: O toto třpytivé světlo se můžeme opřít celou vahou. Je to jediná nedobytná pevnost, co jsem kdy viděl. Psaní se stává rituálem oslavujícím transcendentní okamžik, prostředkem, jak se přiblížit k jeho podstatě. Přitom se však básník nenechá unášet volnou imaginací: psaní pro něj není ani extází mystika, ani vynořováním podvědomí surrealisty, nýbrž přísně kritickým hledáním pravdivého vyjádření jednoty vnitřního a vnějšího světa. Na rozdíl od básní, jež Jaccottet většinou předkládá jako završený a celistvý výraz, jsou jeho básnické prózy neukončenou cestou tohoto kritického básnického myšlení. Ve snaze vyhnout se lacinosti nebo falešnosti — nástrahám svůdných obrazů, které přijdou na mysl příliš snadno, aby byly pravdivé — je každý nový obraz pouhým přiblížením k tomu, co je nevyslovitelné. Básník u vědomí toho, jak obraz může manipulovat se skutečností: je příliš snadné žonglovat / s vahou věcí, jakmile jsou proměněny ve slova!,2 zastává morální závazek pravdivosti vůči světu. V konečném důsledku je pak jeho paradoxní touhou poezie beze slov: Byl bych chtěl mluvit bez obrazů, prostě jen / pootevřít dveře…3 U Jaccotteta však nikdy nepřeváží negativní psaní, které by směřovalo k bílé stránce. Ač básník obrazy zkouší a zavrhuje: Bylo to spíše jako oheň. A přitom nic nehořelo, nejsou popřeny absolutně, nýbrž stále v textu plápolají jako jeden z aspektů zachycované skuteč-
148 — 149
jaccottet - sazba HD2.indd 148
2.11.2012 17:17:56
nosti. Ve snaze evokovat její živé ticho: Bystřina mluví, dovolíte-li; ale vlastním hlasem: zvukem vody, se básník uchyluje k průzračnosti vět, lehkosti slov a nenápadné melodičnosti. Jeho přáním vysloveným na samém závěru předkládaného svazku je, aby jeho poezie byla jen šustění vzduchu, předaleko. Lucie Koryntová
1
2 3
Jaccottet, Philippe. Giuseppe Ungaretti, Correspondance 1946—1970) — Jaccottet traducteur d’Ungaretti. Paris: Gallimard, 2008. Jaccottet, Philippe. A la lumière d’hiver suivi de Pensées sous les nuages. Paris: Gallimard, 2004, s. 77. Jaccottet, Philippe. Myšlenky pod mraky a jiné básně. Praha: Torst, 1997, s. 112.
jaccottet - sazba HD2.indd 149
2.11.2012 17:17:56
Poznámka překladatelky
Překlad byl pořízen z francouzského vydání Cahier de verdure suivi de Après beaucoup d’années (Paris: Gallimard, 2007). Protože uváděné citáty z děl spisovatelů jiného jazyka autor většinou překládal sám, převádím — ve snaze zachovat stylovou jednotu básnického textu — všechny citované pasáže na základě Jaccottetova francouzského překladu. Část kapitoly Vody Sauvy a vody Lezu“ byla publiko” vána v čísle Živelná poezie časopisu Plav — měsíčník pro světovou literaturu (9/2011), s. 36—38. Za odbornou pomoc při překladu děkuji Jiřímu Pelánovi. L. K.
150 — 151
jaccottet - sazba HD2.indd 150
2.11.2012 17:17:56
Ilustrace
Gérard de Palézieux (1919—2012) —
—
—
Collines de Finges 1974, akvarel, 13‚6 × 15‚2 cm (repr. in Palézieux. Aquarelles, ed. Genoud, Lausanne 2009, s. 40); zde na obálce Grignan 1976, akvarel, 11 × 21‚4 cm (repr. tamtéž, s. 60); zde na s. 68 Champs de lavandes à Grignan 1976, akvarel, 14,2 × 18,3 cm (repr. tamtéž, s. 61); zde na s. 6
Děkujeme Philippu Jaccottetovi a Florianovi Rodarimu za výběr uvedených akvarelů a nadaci La Fondation William Cuendet & Atelier de Saint-Prex za jejich poskytnutí.
jaccottet - sazba HD2.indd 151
2.11.2012 17:17:56
jaccottet - sazba HD2.indd 152
2.11.2012 17:17:56
jaccottet - sazba HD2.indd 153
2.11.2012 17:17:56
Sešit zeleně
Třešeň — 8 Sešit zeleně Růže, náhle jako růže — 17 Zelený a bílý blazon — 20 Vrátily se deště — 28 Stoupání — 30 Hory proti světlu v letním ránu — 34 Úlomky srpna — 36 Na nebi tohoto vlahého svítání — 41 Úryvky zvednuté větrem — 44 Barvy zimních večerů — 53 Zjevení květin — 58 Tenký srpek měsíce — 65
jaccottet - sazba HD2.indd 154
2.11.2012 17:17:56
Po mnoha letech
Výhled na jezero — 70 Pivoňky — 74 Vody Sauvy a vody Lezu — 80 Poznámky na okraj noci — 86 Věnec — 92 Samoty — 104 Muzea — 110 Prázdná lodžie — 116 Dva nástiny — 122 V průsmyku Larche — 126 Po mnoha letech — 134
Philippe Jaccottet — básnické prózy — 144 Poznámka překladatelky — 150 Ilustrace — 151
jaccottet - sazba HD2.indd 155
2.11.2012 17:17:56
Philippe Jaccottet
Sešit zeleně Po mnoha letech
Z francouzských originálů Cahier de verdure a Après beaucoup d’années vydaných v jednom svazku v nakladatelství Gallimard v Paříži roku 2007 přeložila a doslov napsala Lucie Koryntová Vydal Filip Tomáš — Akropolis (Severozápadní IV 16/433, 141 00 Praha 41, www.akropolis.info) v roce 2012 jako svou 223. publikaci Ilustrace Gérard de Palézieux Redakce Irena Danielová Grafická úprava a sazba písmem ArnoPro: Jan Dobeš — Designiq Tisk tiskárna Nakladatelství Karolinum, Pacovská 350, Praha 4 Knihařské zpracování obálky Tomos Praha a. s., Ohradní 59, Praha 4 Vydání první. Počet stran 156. TS 13 ISBN 978-80-87481-93-6 Doporučená cena včetně DPH 280 Kč
jaccottet - sazba HD2.indd 156
2.11.2012 17:17:56