Od Listopadu po Novu
Vývoj české žurnalistiky v letech 1989–1994
David Klimeš
Od Listopadu po Novu
Vývoj české žurnalistiky
v letech
1989–1994
David Klimeš
KATALOGIZACE V KNIZE – NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR
Klimeš, David, 1982–
Od Listopadu po Novu : vývoj české žurnalistiky v letech 1989–1994 / David Klimeš. –
Vydání první. – Praha : Akropolis, 2024
Anglické resumé
Obsahuje bibliografii, bibliografické odkazy a rejstřík
ISBN 978-80-7470-519-9 (brožováno)
* 070 * 316.774:32 * 070.13 * 342.727 * 316.42 * 070.42 * (437.3) * (048.8)
– 1989–1994
– žurnalistika – Česko – od 1989
– masmédia a politika – Česko – od 1989
– svoboda tisku – Česko – od 1989
– svoboda projevu – Česko – od 1989
– společenská transformace – Česko – od 1989
– novinářská profese – Česko – od 1989
– monografie
070 – Noviny. Tisk. Žurnalistika [12]
Recenzovali
PhDr. Milan Šmíd
PhDr. Adéla Gjuričová, Ph.D.
Tato monografie vznikla v rámci systému podpory fakultních monografií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy.
© David Klimeš, 2024
© Graphic Design & Illustration Zdeněk Trinkewitz, 2024
© Filip Tomáš — Akropolis, 2024
ISBN 978-80-7470-519-9
ISBN 978-80-7470-520-5 (MOBI)
ISBN 978-80-7470-521-2 (ePUB)
Úvod: Jak zkoumat
„médium sebepoznání lidstva“
V květnu 1992 se v Praze konal 45. mezinárodní novinářský kongres FIEJ (Mezinárodní federace vydavatelů deníků). Vystoupil na něm i tehdejší prezident České a Slovenské Federativní Republiky Václav Havel, a ač hlavním tématem jeho projevu byla svoboda tisku, podělil se s hosty kongresu i o svou zkušenost s konzumací tehdejších médií: „Po desítiletích nesvobody je dnes i v Československu plná svoboda tisku. Vychází tu velké množství nejrůznějších novin nejrůznějšího druhu a zaměření. Všechny deníky, které mají ráno vyjít, dostávám do bytu kolem jedenácté hodiny večerní předchozího dne. Nedočkavě na ten okamžik čekám a ihned, jak noviny dostanu, začínám se jimi nervózně probírat. Jsou to zneklidňující a nejednou i depresivní okamžiky. Zjišťuji, kolik vypuklo nových afér a skandálů, kolik se objevilo nedorozumění, dezinformací a dezinterpretací, které bude během dne někdo dementovat, kolik nekvalifikované, zlovolné, ba často až žlučovité kritiky bylo za jediný den zplozeno, kolik různých tendenčních výkladů téže události a nespravedlivých útoků jedněch proti druhým zítřejší noviny přinesou, a kolik důležitých věcí naopak zcela nenávratně opominou. Asi půl hodiny četby ranních novin zabírá tedy u mne nervozita, zlost a deprese. Ale asi po půl hodině, kdy vstřebám všechny hlouposti, jež noviny píšou, a probírám se jimi dál, zjišťuji, kolik v nich zároveň nalézám zajímavých informací, postřehů a analýz, z nichž každá mne nějak poučí a obohatí. A mou depresi začíná pomalu, ale nezadržitelně vytlačovat pocit uspokojení a radosti. A spát odcházím téměř v euforii z toho, že jsme svobodná země a máme svobodný tisk, který aktivizuje ohromný tvořivý potenciál, do nedávna potlačovaný a utajovaný. A vždy znovu si před spaním vzpomínám na moudrá slova jednoho amerického soudce, který – když soudil jakési noviny za jakési hnusné pomluvy – řekl: všechny pitomosti, které všechny americké noviny napíší, je nepatrná, nezbytná a v podstatě bezvýznamná daň, kterou platíme za ten nesmírný, krásný a životně důležitý dar, jímž je svoboda projevu. Dovolte mi, abych na závěr zvolal jednu repliku jedné nešťastné postavy z jedné mé – prý absurdní – hry: Ať žije svoboda slova!“1 Ve vybroušeném projevu Havel vyhlásil přímo plnou svobodu tisku a různorodost tehdejších mediálních obsahů v nové demokracii. Nepřímo pak deklaroval i nutnost absence zásahu politiků do médií a nesouhlas s právními postihy pomluv. Obecně je takové hodnocení i po třech dekádách stále relevantní, nicméně by to byl příliš ideální popis tehdejší transformační společnosti počátku devadesátých let, kdy se v mnoha politických,
1 ČTK. Projev prezidenta ČSFR Václava Havla na 45. mezinárodním novinářském kongresu FIEJ. ČTK. 25. 2. 1992.
sociálních, ekonomických či legislativních sporech ustanovovala psaná pravidla i nepsané rutiny a zvyklosti mediálního provozu ve svobodné společnosti. Sám Havel jakožto nejvýznamnější politik počátku devadesátých let může být spolu se svým okolím dobrým příkladem několika těchto sporů. První svobodné volby v roce 1990 ovlivnila kauza údajné spolupráce předsedy Československé strany lidové Josefa Bartončíka s StB – ten měl dát slib Václavu Havlovi, že odejde z politiky. Když se ale rozhodl kandidovat, Havlovo okolí začalo vše medializovat. Vystoupení tehdejšího náměstka ministra vnitra Jana Rumla v ČTK a televizi už ovšem zasahovalo do moratoria na předvolební kampaň a lidovci se cítili silně poškozeni. Z dosavadního ujišťování o poklidné a slušné kampani v nově nabyté svobodě byla najednou silná mediální pře, v níž si nikdo nebyl jistý novými pravidly.
Polistopadová éra bývá ztotožňována s érou nestranických a nezávislých médií. Je to ale pravda? Václav Havel jako čelný disident a zakládající člen obnovených samizdatových Lidových novin v červnu 1990 přišel už jako prezident s premiérem české vlády Petrem Pithartem na redakční poradu, aby s redaktory probrali, jak list dále zlepšovat. Opozice uvnitř Občanského fóra i mimo něj tvrdila, že „Lidovky“ tak stále zůstávají prohradní a prohavlovské. Později vzniklá ODS se situaci snažila vyvažovat listem Telegraf a dalšími projekty, které by zase stranily jí. Jistě tedy platí, že média se poměrně rychle – až na malé výjimky – stala nestranickými ve smyslu přímého podřízení stranám či státu. Ale zda byla i nestranící, zda to vůbec tehdy šlo a co si pod tím vlastně představit v dobových i dnešních termínech, to je již složitější úkol.
Podobně jako v dalších postkomunistických zemích i v Československu proběhla liberalizace mediálního trhu rychleji u tisku než audiovize. Již v roce 1991 vznikly základní vysílací zákony, které upravovaly jak budoucí duální systém vysílání, tak postavení České televize a Českého rozhlasu jako médií veřejné služby. Diskuze o stranění či ovládání těchto médií se tím ale paradoxně jen vystupňovaly. Od března 1990 měl Václav Havel exkluzivní prostor v rámci populárních rozhlasových Hovorů z Lán přičemž podobného výsledku později dosáhli i další politici (například v televizi federální premiér Marián Čalfa). Mnohem více politiků však bylo nespokojených a dožadovalo se „spravedlivého“ prostoru v rozhlasovém éteru či na televizních obrazovkách.
Audiovize s omezeným počtem frekvencí také ukázala, jak obecně deklarovaná svoboda médií rychle narazila na praktické problémy s neexistující či nevhodnou legislativou, licenčním řízením a nutností elementárního plánu, dle kterého lze transparentně rozdělit kmitočty. I do této debaty Havel několikrát vstoupil. Na přelomu let 1990 a 1991 například podpořil tým populárního rádia Stalin, které začalo vysílat pirátsky a chtělo svou činnost legalizovat. To ovšem odmítl nejprve místní obvodní národní výbor, následně došlo dokonce na zabavení vysílačky. Na podporu rádia se tehdy ozvalo mnoho významných osobností, mezi nimi i prezident. Havel svou podporu vyjádřil i při startu první soukromé celostátní televize v postkomunistickém evropském prostoru – TV Nova. Během udílení licence se okolo ní odehrával lítý politický boj, ale nakonec při zahájení vysílání 4. února 1992 v Národním muzeu videozdravici zaslal jak Václav Havel, tak premiér Václav Klaus, jehož ODS se proti vlastníkům Novy původně silně vymezovala. Havel v projevu na novinářském kongresu poeticky mluvil o tom, že lidstvo má díky společné svobodě volby a společné odpovědnosti jednu duši. A ta, aby se dorozuměla, po-
třebuje média: „Svým způsobem je tisk – jako součást informačního a komunikačního systému dnešní civilizace – jakousi duší duše lidstva. Mediem jejího sebepoznání.“2 V tomto popisu ale vedle „duše duše lidstva“ chybí ještě „sebepoznání sebepoznání lidstva“ – média nikdy nebyla a nejsou jen příznakem veřejné sféry, jsou i jejím spolutvůrcem. V časech krizí a ustavování nových mocenských ekvilibrií je tato role o to výraznější a zasluhuje podrobný výzkum.
V dalších kapitolách bude zmíněno nemálo textů, ve kterých je již historie médií počátku devadesátých let zachycena. Tato kniha proto rozhodně není vyčerpávajícím popisem tehdejší proměny médií. Jejím hlavním cílem je především koncepční vymezení tehdejšího překotného vývoje žurnalistické profese, které je zároveň založeno na archivním výzkumu. Navazuje v tom na předchozí knihu o médiích na konci osmdesátých let Doporučeno nezveřejňovat: Fungování propagandy, cenzury a médií v pozdně normalizačním Československu 3 Základem knihy je časové vymezení, a to od roku 1989 do roku 1994. První rok se vyznačuje erozí a zhroucením komunistického panství, druhý rok zahájením vysílání TV Nova. Nejde tedy o milníky z jedné oblasti – první milník je politický a zásadní pro celou společnost, druhý je důležitý „pouze“ ve vnitřní logice médií, tedy dokončení duálního systému vysílání první celostátní komerční televizní alternativou. Toto časové období mnohé další milníky zahrnuje, ač by samy mohly mít také nárok na uzavírání určité epochy: volby 1990, vznik sady mediálních zákonů v roce 1991, vznik České televize a Českého rozhlasu počátkem roku 1992, volby 1992, vznik Blesku, rozdělení Československa, začátek vysílání FTV Premiéra a mnohé další. Zvolené milníky jsou však podstatnější a nejsou zas tak nesourodé, jak se může na první pohled zdát – zatímco 17. listopad 1989 znamenal začátek výrazné politizace české veřejné sféry, 4. února 1994 začala naopak její výrazná depolitizace.
První kapitola, „Polistopadová transformace české žurnalistiky v komparativní perspektivě“, se zabývá dosavadním výzkumem o vývoji novinářské profese a médií po roce 1989. Důraz klade na identifikaci společných transformačních znaků žurnalistiky v postkomunistických státech a zároveň rozdílů, které jsou pro Česko(slovensko) typické. Druhá kapitola, „Přestavbový prolog“, ukazuje, jak je důležité nezačínat příběh svobodné žurnalistiky až od listopadu 1989, ale pochopit i dosavadní tradice žurnalistiky, ať už se jednalo o tu oficiální ve státem a stranou dozorovaných médiích, samizdatovou, která se v průběhu let 1988–1989 prudce rozvíjela, či exilovou, která po ukončení činnosti rušiček koncem roku 1988 také zažívala boom. Poslední zmiňovaná skutečnost vedla i k výrazně většímu propojení oficiální a samizdatové žurnalistiky ještě před listopadovými událostmi. Třetí kapitola, „Vývoj české žurnalistiky v letech 1989–1994“, uvozuje témata, v nichž je z různých pohledů sledován popřevratový vývoj žurnalistické profese. Kapitola čtvrtá, „Proměny kolektivní reprezentace novinářů“, pojednává zdánlivě o něčem, co neexistovalo, protože v reakci na předchozí poměry v Československém a Českém svazu novinářů drtivá většina aktivních žurnalistů další takovou formální identitu odmítla. Neznamená to však, že by se kolektivní představy o novinařině stejně neutvářely, dělo se tak, byť třeba ne for-
2 Tamtéž.
3 David KLIMEŠ Doporučeno nezveřejňovat: Fungování propagandy, cenzury a médií v pozdně normalizačním Československu. Academia, 2022.
malizovaně. Pátá kapitola, „Vývoj představ o svobodné žurnalistice“, zkoumá, co vše se v dobových sporech za argumentací svobodou a nezávislostí vlastně skrývalo. Z mnoha dobových sporů se text zabývá čtyřmi aspekty – a to diskuzemi o polistopadovém samosprávném řízení redakcí a s tím spjatými takzvanými „spontánními privatizacemi“ tisku, o míře stranickosti či vlivu politických sil na média, o limitech svobody slova v případě bulváru, xenofobie a erotiky a také o českém vnímání odlišně se vyvíjející nejen slovenské politiky, ale i médií. Kapitola „Liberalizace mediálního trhu“ se pak zaobírá ekonomickými a právními podmínkami pro výkon žurnalistické profese. Tehdejší dění dělí na „neviditelnou ruku tiskového trhu“ a „viditelnou audiovizuální ruku státu“, protože cesta k soukromým periodikům a soukromým rádiím i televizím byla výrazně odlišná.
Závěr tato kniha nemá, protože rok 1994 je jen uzavřením jedné důležité kapitoly v dějinách českých médií, nikoliv ale jejich koncem. Stanovovat zásadní hodnocení té doby bez zahrnutí následných proměn by bylo ahistorické, protože by takový přístup opomíjel jak pozdější impulzy z vývoje samotných médií (nástup internetových médií), tak z politiky (dokončení žurnalistické emancipace od vládní politiky v krizích 1996 a 1997) i z ekonomiky (proměna inzertního trhu či změna vlastnictví médií). Místo závěru proto kniha nabízí raději jen několik tezí o vývoji médií v první polovině devadesátých let. Pokud se čtenáři bude zdát, že mají vnitřní logiku a argumentaci odpovídající faktům z předchozích kapitol, bude to pro autora to největší ocenění.
Liberalizace mediálního trhu
Vývoj žurnalistické profese a míra svobody a nezávislosti jednotlivých médií ale nezávisela jen na ustavujících se rutinách žurnalistické profese ve vznikající demokratické společnosti. Velmi silně závisela i na penězích a paragrafech, tedy na ekonomických a právních podmínkách nově se utvářející mediální krajiny. Jako i v dalších postkomunistických státech liberalizace mediálního trhu nejprve náležela tisku, který hned v roce 1990 zažil svůj boom. Roky 1992 a 1993 patřily především nástupu nových rozhlasových stanic. A rok 1994 byl rokem televize Nova. Cílem této kapitoly není přinést novou konceptualizaci liberalizace mediálního trhu na počátku devadesátých let, ale základně odlišit „neviditelnou ruku tiskového trhu“, tedy záměr státu co nejméně reglementovat rozvoj tisku, a „viditelnou audiovizuální ruku státu“, která disponovala jen omezeným počtem frekvencí. Následně je cílem oba dobové trendy podpořit výčtem základních změn na mediálním trhu. To na několik let přineslo nestabilní prostředí, které Splichal nazval „paternalisticko-komerčním modelem“194 .
Neviditelná ruka tiskového trhu
Na poli tisku už koncem roku 1989 vznikl výrazný tlak, aby nová média nebyla povolována, ale jen oznamována. Legalizované Lidové noviny již v prosinci 1989 nabouraly tiskový monopol stran a organizací Národní fronty. V polovině ledna 1990 zástupci tehdy ještě fungujícího FÚTI oznámili, že registrovaných titulů periodického tisku je mezi 1100 a 1200, jednorázově vychází ve 32 milionech výtisků a ročně spotřebují 140 tisíc tun papíru. Od prosince do poloviny ledna se k registraci přihlásilo dalších 25 novin a časopisů. Naopak pět silně ideologických titulů z nakladatelství Rudé právo bylo zastaveno: Lidové milice, Nová mysl, Teorie socialismu, Tribuna a Život strany. Zároveň od pracovníků FÚTI zazněl odhad, že do zisku se mohou dostat periodika v nákladu od 50 do 80 tisíc výtisků a výše.195 Dalším limitujícím faktorem byl stav strojů v polygrafickém průmyslu, protože 80 procent z nich bylo na odpis. Nedostatkový byl i papír, což částečně pomohl na jaře vyřešit britský tiskový podnikatel Robert Maxwell, který daroval Československu 1000 tun novinového papíru jako pomoc při obnově demokratického tisku.
194 Slavko SPLICHAL . „Media Privatisation and Democratisation in Central-Eastern Europe“. Gazette. Ročník 49, číslo 1–2, 1992, s. 3–22.
195 ČTK. K novým titulům periodického tisku. ČTK. 17. 1. 1990.
Velmi rychle byl přijat zákon č. 86/1990 Sb., kterým se liberalizoval tiskový zákon z roku 1966. Nad jeho základní osou – zrušení cenzury, přenesení odpovědnosti na šéfredaktory a nahrazení povolování prostou registrací titulu – byla všeobecná shoda. Drobné spory vznikly jen o to, zda vydavatelem může být jen česká osoba či firma, nebo i zahraniční. Jako příklad byl uváděn Pavel Tigrid a jeho Svědectví a další emigrantská periodika. Zákon byl nicméně poslanci již 28. března rychle schválen a prakticky každý tiskový titul z domácí či zahraniční provenience mohl dosáhnout na legální vydávání.
Některé tituly sice dál zanikaly – například německý Prager Volkszeitung –, ale obecně nastal boom nových periodik, často nasměrovaných na skupiny, které dosud kvalitní tisk neměly. Hned na počátku ledna 1990 vznikl romský měsíčník Lačho lav, v květnu vyšlo první číslo ženského týdeníku Nora a emigrantské Listy se začaly tisknout v Československu. Nastal značný boom ekonomických periodik. Od půlky května se týdeník Hospodářské noviny stal deníkem, v akciové společnosti Economia držela podíl federální vláda, dále ČTK a tři banky. K tomu se později začal vydávat i Týdeník Hospodářských novin, v říjnu 1991 přejmenovaný na Ekonom. V souboji týdeníků ale nakonec v té době zvítězil Československý profit, který vydával od poloviny roku 1990 pod vedením Michala Voráčka švýcarský Ringier. Vznikla ale i spousta dalších ekonomických titulů, v září 1990 například vyšlo první číslo časopisu Firma a v roce 1992 přibyl časopis Úspěch. Významnou proměnou v roce 1990 prošly dva důležité tituly. Lidové noviny od 2. dubna 1990 vycházely jako deník. „Upřímně říkáme, že se chceme stát tiskem československé inteligence. Okruhem redaktorů a spolupracovníků, filozofií a výběrem materiálů, způsobem prezentace dění u nás i kolem nás, ale také čtenářskou obcí, která – jak věříme – bude stále větší,“ deklarovali Jiří Ruml a Rudolf Zeman 196 Pod nové vydavatelství se zařadily i další tituly: Studentské listy, Rock a pop či Dějiny a současnost.
Průběh spontánní privatizace byl podrobněji rozebrán v předchozí kapitole z pohledu představ o svobodě a nezávislosti tisku. Proces, v jehož rámci bylo převedeno vydávání Mladé fronty z nástupce SSM Svazu mladých na Mladou frontu Dnes vydávanou akciovou společností MaF a kdy 65 redaktorů složilo stejný podíl – 3000 korun –, za který dostali nepřenosné a neprodejné akcie, je ale samozřejmě důležitou kapitolou i v liberalizaci médií. Stejně tak tomu je i u dalších titulů z fáze spontánní privatizace. Vedle spontánně privatizovaných deníků Mladé fronty Dnes, Rudého práva či Zemědělských novin pod stranickou vládou zůstaly naopak listy Svobodné slovo a Lidová demokracie. Ale ne na dlouho. Vydavatel Svobodného slova Melantrich byl tak dlouho úvěrován Investiční a poštovní bankou, až nástupkyně ČSS Liberální strana národně socialistická ztratila většinový podíl. Další ztrátový list Lidová demokracie byl Československou stranou lidovou prodán podnikateli Fidelisu Schlée a následně zanikl. Podobně i další ztrátový list Práce byl odboráři prodán podnikateli Vladimíru Stehlíkovi a také zanikl.
Již v roce 1991 bylo jasné, kdo se na liberalizovaném trhu prosadil lépe a kdo hůře. Zanikl například týdeník Fórum. Neuchytil se ani tiskový orgán hybatele revoluce Občanského fóra – Občanský deník. Postupně se tak konsolidují i náklady periodik. Rok 1991 je rokem, kdy Mladá fronta Dnes porazila v popularitě Rudé právo. Ještě v květnu podle
196 ČTK. TB Vydavatelství a nakladatelství Lidové noviny. ČTK. 21. 3. 1990.
údajů Unie vydavatelů denního tisku Rudé právo tisklo 413 tisíc výtisků a Mladá fronta 399 tisíc výtisků (následovalo Svobodné slovo s 318 tisíci, Zemědělské noviny s 288 tisíci, Práce s 248 tisíci, Lidové noviny se 156 tisíci a Hospodářské noviny se 143 tisíci výtisků). Z konce roku 1991 nemáme údaje o nákladu, ale agentura AISA zjistila, že jedenkrát až dvakrát týdně čte Mladou frontu Dnes 30 procent lidí, Zemědělské noviny 18 procent, Práci 17 procent a Rudé právo jen 16 procent populace. Dále následoval bulvár Špígl, Lidové noviny, Sport, Hospodářské noviny, Lidová demokracie, další bulvár Expres, Večerník Praha a Český deník. Pro srovnání: na Slovensku si dle výzkumu někdejší tiskový orgán komunistů vedoucí postavení udržel. Nejčtenější zůstala Pravda, dále pak Práca, Smena, Národná obroda, Východ, Šport a Slovenský deník. Mezi nejpopulárnější časopisy se koncem roku 1991 řadily v českých zemích Televize, Vlasta, Reflex a Mladý svět, na Slovensku Televízia, Život, Slovenka a Expres. 197
Na počátku roku 1992 začal vycházet již v předchozí kapitole zmiňovaný deník Telegraf, který se hlásil k politické pravici s konzervativním charakterem. Vydavatelem Telegrafu byl místopředseda ODS a v roce 1992 krátce i ministr Miroslav Macek. Do pravicové části deníkového spektra ale chtělo proniknout více titulů. K jedním z nich patřily Noviny vydavatele Ladislava Bátory, které vycházely od března do září 1992 a vedl je Vladimír Bystrov. Dalšími konkurenty byl deník Prostor Aleše Lederera či deník Metropolitan. Při diskuzích o sloučení těchto titulů, které se prodávaly jen v nižších desítkách tisíců výtisků, již v srpnu Bátora deklaroval cíl vytvořit „kvalitní a rovnocennou rovnováhu levicovým deníkům typu Rudé právo a Svobodné slovo a deníkům středu, jako jsou Mladá fronta Dnes a Lidové noviny“198. Nakonec se zmíněné deníky spojily pod hlavičkou Prostoru a Metropolitního Telegrafu
Zatímco přetlačovaná mezi novými pravicovými deníky žádný výraznější titul nepřinesla, jinak to vypadalo na poli bulváru. Bulvární pokusy z kraje devadesátých let nebyly příliš úspěšné, přestože o tom někteří velcí investoři uvažovali: „V jednu chvíli jsem i Springerům navrhoval, že bychom založili bulvár a ten by živil seriózní noviny. Ale když jsme to důkladně probírali, tak jsme zjistili, že bychom nesehnali lidi. Věděl jsem, že bulvár bude vždy vydělávat, ale neviděli jsme šéfredaktora a tým, který by to byl schopen dělat. Tak jsme to odpískali,“ řekl ve vzpomínce Karel Hvížďala.199 První číslo deníku Blesk tak vyšlo „až“ 13. dubna 1992, šéfredaktorem byl bývalý šéfredaktor Zemědělských novin Petr Schönfeld, vydavatelem švýcarský Ringier. I Schönfeld vzpomíná, že největší problém bylo sehnat tým, a to navíc během čtyř měsíců roku 1992: „To byl světový rekord v rychlosti. Nejhorší bylo sehnat lidi, protože to nikdo nechtěl dělat.“200 Ringier už předtím uspěl v Československu s tituly Profit, Rozhlas a televize či Teletip, nyní se pustil do kopie švýcarského bulváru Blick. Již v roce 1990 bulvární formy volily tituly (Středočeský) Expres a Špígl. Určité bulvarizující prvky zkoušel například i Večerník Praha. Teprve Blesk však přinesl bulvár, který se ukázal udržitelný. Nebyl tak dryáčnický jako Expres a Špígl
197 ČTK. Nejčtenějším deníkem v ČR je Mladá fronta Dnes. ČTK. 18. 12, 1991.
198 ČTK. Od října nový konzervativní list s názvem Prostor. ČTK. 5. 8. 1992.
199 David KLIMEŠ Osobní rozhovor s Karlem Hvížďalou, Praha, 28. 7. 2023.
200 David KLIMEŠ Osobní rozhovor s Petrem Schönfeldem, Praha, 25. 7. 2023.
a už v květnu se tiskl v nákladu 250 tisíc výtisků. Blesk se velmi rychle vyhoupl do čela čtenosti. Schönfeld uvedl, že základní inspirací byl švýcarský Blick, ne vše se ale podařilo překlopit do českých reálií. „Trvalo půl roku, než si to sedlo. Během toho půl roku ale nastal obrovský vzestup čtenosti, byť poněkud nezasloužený, protože produkt ještě nebyl dobrý.“201 V elektronické podobě se v archivu Petra Schönfelda uchoval redakční manuál Blesku, který dle svých slov sepsal na začátku roku 1992 v rámci příprav nového listu. Takto definoval žánr bulváru: „Blesk je seriozní bulvár. Paradox? Nikoli. Tak to jenom připadá těm, kteří mluví o odpovědnosti sdělovacích prostředků a tím mají na mysli redakčně stanovenou nudu, nebo těm, kteří si formují obraz čtenáře podle svých vlastních přání. Blesk jsou bulvární noviny, nic víc, nic míň. To jest noviny prodávané na ulici. Denně bojují o svého čtenáře. Dělat bulvár je těžké, možná je to nejtěžší práce v novinařině vůbec. Ale také práce nejzajímavější a nejnáročnější. Je to výzva profesionalitě a řemeslnému umu všech v redakci.“202 Manuál se dále vymezuje proti „povinným tématům“, jedinou povinností je přinášet příběhy, které lidi „zajímají, baví, informují, pomáhají, uvádí v úžas“. Pátým bodem manuálu je heslo „Žena je víc než člověk“, které nabádalo redaktory, aby jejich texty byly zajímavé i pro čtenářky: „Denně je třeba hledat speciální témata zajímající ženy. Existují však témata, které se teprve pomocí novinářského přístupu stanou tématem pro ženy – tím, že příklad vylíčíte na příkladu jedné ženy místo na příkladu jednoho muže. Neredukovat ženská témata na kuchyň, děti a klepy!!“ A šestý bod se vyrovnával s politickou žurnalistikou. Blesk se deklaroval jako „nezávislý, politickými zájmy neposkvrněný deník“: „Víme však, že nic, co lidé dělají, není apolitické. Proto ani noviny jako Blesk nemohou vystačit bez vlastního politického určení. Blesk se tedy přihlašuje k právní demokracii, spravedlnosti, odmítá násilí jakéhokoliv druhu, respektuje přesvědčení druhých, solidarizuje se slabými a oceňuje úspěšné. Uznává práci a soutěžení jako základ stability a blahobytu. Na tomto poli si můžeme dovolit bezohledně kritizovat! Protože naše kritika stojí na pevné půdě souhlasu s ideály demokracie, s ideály země, ve které jsme doma. To musí být jasné našim čtenářům. Potom nás budou i politicky akceptovat jako kritické noviny.“203 Touha zakladatelů Blesku být populárními novinami pro čtenáře nejrůznějších politických názorů vedla tvůrce manuálu i k přesnému vymezení nejrůznějších formálních požadavků. Například to, co redakce chápe pod pojmem objektivita, bylo v Blesku – alespoň teoreticky – vymezeno jasněji než v mnoha jiných listech, které se považovaly za seriózní či byly blízké různým politickým proudům v zemi: „Co je to objektivita z pohledu Blesku?
Především snaha o znázornění rozdílných názorů a stanovisek ke sporným událostem. Vyžaduje to však trvalé, každodenní překonávání každého skutečného novináře zahrát do autu to, co se nehodí do jeho představ světa, a nadhodnotit to, co se mu líbí. Nestačí napsat, že A obviňuje B. Reakce B na toto obvinění je pro zpravodajství Blesku povinností!!
Blesk se může v komentáři postavit na stranu A nebo B, ale v informační části nesmí názor pisatele nikdy proBleskovat.“204
201 Tamtéž.
202 Petr SCHÖNFELD Redakční manuál Blesku. Osobní archiv.
203 Tamtéž.
204 Tamtéž.
v letech 1989–1994
Následující výčet milníků není kompletním přehledem mediálních změn v uvedených letech. Slouží jen pro lepší orientaci v knize, která se primárně zabývá proměnou žurnalistické profese a s tím souvisejících zásadních mediálních změn v pěti letech od roku 1989.
23. října 1989
Byla zaslána petice více než 200 novinářů z oficiálních médií, kteří po předsedovi vlády ČSSR Ladislavu Adamcovi požadovali legalizaci samizdatových Lidových novin a okamžité propuštění vedoucích redaktorů Jiřího Rumla a Rudolfa Zemana z vězení. Šlo o největší prolnutí oficiální a samizdatové žurnalistiky před listopadem 1989.
18. listopadu 1989
Průběh listopadových demonstrací výrazně ovlivnila nepravdivá zpráva, že student Milan Šmíd při brutálním zásahu policie zemřel. Publikoval ji s přesvědčením, že je pravdivá, Petr Uhl z Východoevropské informační agentury. Informace se rychle šířila, vysílala ji i Svobodná Evropa.
21. listopadu 1989
Okruh z disidentských periodik Revolver Revue, Lidových novin a Sportu začal vydávat pod hlavičkou Nezávislého tiskového střediska Informační servis, který se snažil o první nezávislé zpravodajství o protestech. Z periodika se pak vyvinul časopis Respekt.
27. listopadu 1989
Do čela Československé televize se dostal dosavadní mluvčí federální vlády Miroslav Pavel, klíčová opora premiéra Ladislava Adamce. Vydržel ve funkci jen do 10. ledna, kdy ho vystřídal Jindřich Fairaizl.
29. listopadu 1989
Federální shromáždění přijalo ústavní zákon, který vypustil z ústavy článek 4 o vedoucí úloze Komunistické strany Československa. Média tak přestala podléhat kontrole ÚV a dalších orgánů KSČ.
Mezi nejvýznamnější příklady „spontánní privatizace“ médií patří případ Mladé fronty. Dosavadní Mladá fronta vydávaná nástupnickou organizací SSM Svazem mladých začala 1. září 1990 vycházet jako Mladá fronta Dnes pod soukromou akciovou společností MaF, kterou zformovali redaktoři periodika. Šéfredaktor Libor Ševčík v úvodním slově popsal celou genezi Mladé fronty od 17. listopadu a nejrůznější pokusy o založení „státního podniku, holdingové nebo akciové společnosti“, jen aby se list odstřihl od Svazu mladých. Nic z toho prý neuspělo, a tak dle Ševčíka redakce vzala „věci do vlastních rukou“: „A tak dostáváte dnes poprvé svůj list s novým názvem a vydavatelem. Udělali jsme konečně tečku za svazáckou minulostí, a získali tak i de jure nezávislost a svobodu. Pro nás a především však pro vás.“ Repro: Mladá fronta Dnes
S rokem 1990 se do českých zemí vrátil i politický bulvár, výrazný byl (Středočeský) Expres či deník Špígl. Vydavatel Špíglu Ladislav Froněk v deníku sledoval cestu vysokého nákladu, kterého byl ochoten docílit i za cenu občasné soudní prohry. Bulvární témata se tak střídala s konspiracemi a podporou radikálních či extrémních názorů. Zároveň ale cílil i na sociální a hospodářská témata, kterým mainstreamová média nevěnovala takový prostor. Repro: Špígl
Jmenný rejstřík
Adamec, Ladislav 30, 34, 39, 89
Andreas, Petr 21
Antall, József 16–17
Ash, Timothy Garton 10
Aumente, Jerome 11
Bačinský, Štefan 47
Bachár, Štefan 24
Bajgar, Radek 79
Balážová, Helena 67
Balík, Stanislav 21
Bartončík, Josef 6, 58, 91
Basiková, Bára 117
Bátora, Ladislav 73
Batrla, Libor 34
Bednář, Ivan 47
Benda, Aleš 34, 90
Benda, Josef 12, 51
Benda, Václav 63
Beniak, Luboš 27
Berglund, Sten 9–10
Berlusconi, Silvio 77
Bok, John 55
Boyer, Dominic 14
Brabec, Jan 39
Bubílková, Zuzana 60, 67–69, 77, 122
Butterfield, Jim 9
Bystrov, Vladimír 35, 44–46, 73
Cipkowski, Peter 9
Císař, Jakub 47, 56
Coman, Mihai 11–12, 14, 34
Coňk, František 24, 34
Csúcs, László 16
Čalfa, Marián 6, 44, 46, 60–61
Čarnogurský, Ján 40
Čásenský, Robert 49–50
Čermáková, Olga 27
Čermák, Petr 78, 95
Čermák, Zdeněk 21–22, 27, 33
Černý, Adam 29–30, 43–44, 48
Černý, Jiří 59
Černý, Ota 60, 77, 122
Červenka, Ivan 34
Čič, Milan 60
Činátl, Kamil 10
Čmolík, Otto 24, 34
Deegan-Krause, Kevin 9–10
Denemark, Martin 26, 44, 50–52
Devátý, Stanislav 63
Dienstbier, Jiří 28, 63
Dlouhý, Vladimír 61
Dobek-Ostrowska, Boguslawa 13, 43
Dolejší, Miroslav 62
Dostál, Pavel 57
Dražská, Drahomíra 38
Dubček, Alexander 22
Dumalas, Andreas 44
Dumas, Roland? 69
Eben, Marek 79
Ekman, Joakim 9–10
Fairaizl, Jindřich 34, 58, 89–90
Fecko, ? 33
Fischerová, Daniela 60
Fojtík, Jan 24, 97
Frčka, Ctirad 24
Froněk, Ladislav 63–64, 113
Fulmek, Alexej 69
Gál, Fedor 79
Gálik, Mihály 16
Gembrický, Július 69
Giorgi, Liana 11
Gjuričová, Adéla 10, 64
Głowacki, Michał 13, 43
Gombár, Csaba 16
Göncz, Árpád 16
Gorbačov, Michail Sergejevič 9, 21 Gross, Peter 11
Hadalin, Jurij 14
Hájek, Petr 110
Halík, Tomáš 80
Hankiss, Elemér 16
Havel, Václav 5–6, 22, 28–30, 34, 40, 44, 52, 56, 58–60, 63, 77, 80, 104, 106, 109
Hejdánek, Ladislav 60
Hejsek, Josef 63
Hejzlar, Jaroslav 120
Hersant, Robert 17, 75, 92
Hester, Al 11
Hiebert, Ray 11
Hloušek, Vít 21
Hoffman, Ivan 60
Holý, Ladislav 10
Horáček, Michal 27
Horn, Gyula 16
Hoření, Zdeněk 24, 34
Höschl, Cyril 80
Hrabica, Zdeněk 35, 44
Hromádka, Josef 39
Hrvatin, Sandra B. 12, 16–18
Hübel, Jozef 77, 122
Husák, Gustáv 97, 109
Hvížďala, Karel 52, 56, 73
Hyský, ? 33
Chaun, Igor 61
Jakeš, Miloš 24, 97, 108
Jakubowicz, Karol 11, 13–14, 19, 43
Janků, Heidi 117
Ježek, Vlastimil 95
Ježík, Karol 18, 69
John, Radek 79
Johnson, Owen V. 10–11
John, Zdeněk 29
Junek, Václav 57
Jurčak, Alexej 31
Jurist. Viz Rychetský, Pavel
Kaiser, Oldřich 79
Kalinová, Lenka 10
Kantůrek, Jiří 34, 58, 76, 78, 90
Kantůrková, Eva 60, 63
Kaplanová, Marie 66
Kasalová, Jana 29
Kašpar, Vlado 44
Klaus, Václav 6, 50, 56–57, 62, 64–65, 80, 117
Klein, Dušan 76
Klíma, Josef 79–80
Kliment, Stanislav 52
Klimeš, David 7, 21, 25–26, 29–30, 37, 43, 48, 50–53, 55–56, 73, 79–80
Klimkiewicz, Beata 17
Knutsen, Terje 9–10
Kocian, Jiří 21
Kohl, Pavel 110
Kolář, Jan 68–69
Komárek, Martin 25, 29, 37, 50, 53
Končelík, Jakub 27
Kopeček, Michal 10
Kopřiva, Tomáš 62, 90, 95, 120
Korčák, Vít 117
Korte, Daniel 79
Kořán, Jaroslav 65
Kovács, Attila 17
Kovařík, Miroslav 51
Kratochvíl, Martin 77
Kraus, Karel? 29
Krejčí, Viktor 57
Kropáč, Zdeněk 97
Kruliš, Jiří 97, 109
Krumphanzl, Michal 115, 122, 126–127
Křelina, ? 33
Kubát, Bohumil 53–54, 93
Kubičko, Radko 37
Kudláček, Josef 52, 56–58, 76, 92, 119
Kusý, Miroslav 60
Kvačková, Radka 25, 51, 56
Kvapil, Karel 24, 34
Kvasnička, Ladislav 66
Lábus, Jiří 79
Lamper, Ivan 38–39, 60
Lauder, Ronald 79, 95, 127
Lautner, Václav 44
Lederer, Aleš 73
Lenárt, Jozef 33
Leschtina, Jiří 29
Lux, Josef 80
Macek, Miroslav 50, 56–57, 73, 94, 125
Machonin, Sergej 29
Majzlík, Ratibor 54
Malec, Miroslav 65, 116
Malý, Michal 60, 66
Marčák, Bohumil 44
Markovič, Milan 68–69
Mašek, Jaroslav 34
Mathé, Ivo 78, 94, 121 Maxwell, Robert 17, 71
Mazalová, Dana 44
Mečiar, Vladimír 18, 60, 62, 68–69
Mejstřík, Jiří 78, 94–95, 121
Menzel, Jindřich 24
Mervart, Jan 10
Mevald, Karel 97
Michnik, Adam 16
Mikloško, Jozef 66
Millard, Frances 10
Mills, Dean 11
Milton, Andrew K. 15, 17–18
Mitlöhner, Miroslav 65, 116
Mohorita, Vasil 108
Morávek, Josef? 33
Motl, Tomáš 29
Motyčka, Ludvík 61
Moučková, Miloslava 34, 90
Možný, Ivo 10 Murdoch, Rupert 17, 77
Musílek, Václav 62
Náhlik, Gábor 16
Najbert, Jaroslav 10
Navrátil, Jiří 34, 51, 90
Němec, Ondřej 121
Nevole, Milan 52
Nordenstreng, Kaarle 45
Novák, Tomáš 127
Novosel, Pavao 11
Nutz, Ota 59
Ondříček, Miroslav 78
O’neil, Patrick 11
Orság, Petr 23, 27
Ovečka, Jiří 44
Paletz, David 11
Pavelka, Zdenko 47, 59, 62
Pavel, Miroslav 34, 40, 89
Pavlíček, František 34, 90
Pažout, Jaroslav 21
Pelikán, Jiří 101
Pernes, Jiří 28
Peška, Stanislav 111, 121
Petković, Brankica 12, 16–18
Petřík, Lubomír 34, 51, 90
Pfeltschová, Barbara 12, 15
Pirunčík, Petr 44
Pithart, Petr 6, 44, 47, 56, 78
Popkin, Jeremy D. 11
Popp, Ota 76
Porybný, Zdeněk 34, 54–55, 76, 90, 92, 123
Pravda, Alex 10, 15
Proboštová, Drahuše 29
Procházková, Petra 44
Přibáň, Michal 27
Rákosník, Jakub 10
Rakušanová, Lída 32, 38
Rameš, Václav 61
Ramet, Dabrina P. 11
Reading, Anna 11
Riško, Ján 24, 35
Rothmayerová, Gabriela 67
Rotrekl, Zdeněk 45
Roubal, Petr 10
Ruml, Jan 6, 39, 62, 91, 99–100
Ruml, Jiří 28, 30, 34, 58–59, 72, 83, 86, 89
Rychetský, Pavel 22, 54, 65, 117
Sámelová, Anna 69
Saxonberg, Steven 9
Schimpfössl, Elisabeth 13
Schlée, Fidelis 72, 76
Schönfeld, Petr 26, 45, 53, 64, 73–74, 94, 124
Schopflin, George 9
Schröderová, Simona 25, 32, 38, 50, 76, 80
Sígl, Miroslav 35
Sirota, Igor 26
Slavík, Herbert 45
Sobíšková-Klímová, Jindra 45
Sparks, Colin 11
Splichal, Slavko 11–12, 51, 71
Spurný, Jaroslav 49
Spurný, Matěj 10
Staněk, Karel 55, 111
Stano, Jiří 35
Starý, Karel 34, 90
Stehlík, Vladimír 72
Stibral, Milan 95, 120
Stránská, Lucie 108
Suk, Jiří 10, 44
Sükösd, Miklós 13, 43
Suse de, Jacques 79
Svoboda, Bohumil 51
Svoboda, Karel 78
Šabata, Petr 25, 29, 76
Šábrt, Rastislav 57
Šafařík, Jaroslav 44
Šafr, Pavel 57, 94
Šalounová, Kateřina 25, 49–50, 80
Šašek, Václav 76
Ševčík, Libor 34, 52–53, 90, 112
Šídlo, Jindřich 49
Šimůnek, Petr 50, 76
Škvorecký, Josef 29
Šmíd, Martin 37–38, 107
Šmíd, Milan 12, 63, 78, 89
Šmuclerová, Libuše 80
Štaif, Jiří 10
Štefek, Martin 21
Šustrová, Petruška 39
Tachecí, Barbora 25
Tigrid, Pavel 72, 77, 101
Tichý, Vladimír 65
Tomáš, Josef 64, 94, 118
Toms, Stanislav 34
Topol, Jáchym 39
Topol, Josef 29
Uhde, Milan 57, 64
Uhl, Petr 34, 37–38, 47, 59, 62, 89–90, 107, 120
Urbániková, Marina 43, 49
Urban, Jan 39
Urban, Jiří 24
Uzel, Radim 65
Vášáryová, Magda 60
Vávra, Jan 55, 58, 79–80, 122
Večeřa, Pavel 27
Vejvoda, Jiří 59
Vencálek, Ladislav 26
Vilímek, Tomáš 21
Vintr, Vladimír 77
Volek, Jaromír 13, 43, 49
Volf, Petr 29
Voltmerová, Katrin 12, 15
Von Beyme, Klaus 9–10
Voráček, Michal 72, 91
Voříšek, Jaroslav 64, 94, 118
Vrba, Jan 52
Wagner, Jozef 63
Wałęsa, Lech 17
Waschková Císařová, Lenka 12
Weigle, Marcia A. 9
Weiss, Jozef 18, 69
White, Kristina 11
Xu, Han 44
Yablokov, Ilya 13
Zahradníček, Tomáš 10
Závozda, Jiří 29
Zelenka, Jan 24
Zeman, Miloš 25, 80
Zeman, Rudolf 30, 34, 44–45, 72, 83, 86, 89, 91, 99–100
Zielonka, Jan 10, 15
Žantovský, Michael 59
Železný, Vladimír 78–80, 128, 138
From November to TV Nova:
the development of Czech journalism between 1989 and 1994
The book deals with the rapid development of the journalistic profession between 1989 and 1994. The first chapter, „The Post-November Transformation of Czech Journalism in Comparative Perspective,“ deals with existing research on the development of the journalism profession and the media after 1989. It emphasizes the identification of common transformational features of journalism in the post-communist countries and the differences that are typical for the Czech Republic (Slovakia). The second chapter, „The Transformation Prologue“, shows how important it is not to start the story of free journalism only from November 1989, but also to understand the existing traditions of journalism, whether it was the official one in the state and party supervised media, the samizdat one, which boomed between 1988 and 1989, or the exile one, which also boomed after the closure of the jammers at the end of 1988. This also led to a much greater connection between official and samizdat journalism before the events of November. The third chapter, „The Development of Czech Journalism in 1989–1994“, is divided into several chapters that trace the development of the journalistic profession from different perspectives: ‘The Changes in the Collective Representation of Journalists’ is ostensibly about something that did not exist, because in response to the previous conditions in the Czechoslovak and Czech Journalists’ Union, the vast majority of active journalists rejected any further such formal identity. „The Evolution of Ideas of Free Journalism“ explores what was actually behind the arguments of freedom and independence in the controversies of the time. Of the many contemporary disputes, the text focuses on four aspects – namely, discussions about the self-management of editorial offices and the associated so-called „spontaneous privatisations“ of the press, the degree of partisanship or the influence of political forces on the media, the limits of freedom of speech in cases of tabloids, xenophobia and erotica, and the Czech perception of the differently evolving not only Slovak politics but also the media. The chapter „Liberalisation of the media market“ then deals with the economic and legal conditions for the exercise of the journalistic profession. It divides the developments at the time into the „invisible hand of the press market“ and the „visible audiovisual hand of the state“, as the path to private periodicals and private radio and television was markedly different. Finally, the book offers fifteen theses on media development in the first half of the 1990s.
David Klimeš
Od Listopadu po Novu
Vývoj české žurnalistiky v letech 1989–1994
Vydal Filip Tomáš — Akropolis (5. května 1338/43, 140 00 Praha 4, www.akropolis.info)
v roce 2024 jako svou 494. publikaci
Redakce Olga Zitová
Grafická úprava a ilustrace Zdeněk Trinkewitz
Sazba písmem Times New Roman & Neue Haas Unica Stará škola ePUB a MOBI Stará škola
Na FSC papíře vytiskly Těšínské papírny, s. r. o., Lípová 1965, 737 01 Český Těšín
Vydání první, 144 stran, TS 2.
ISBN 978-80-7470-519-9
ISBN 978-80-7470-520-5 (MOBI)
ISBN 978-80-7470-521-2 (ePUB)
Elektronická i tištěná podoba knihy na www.eshop.akropolis.info.
Doporučená cena včetně DPH 229 Kč
Kniha se zabývá překotným vývojem žurnalistické profese v letech 1989 až 1994. Samotný příběh české novinařiny začíná již „přestavbovým prologem“, v němž se popisuje dosavadní tradice žurnalistiky, tedy nejen oficiální proud ve státem a stranou dozorovaných médiích, ale i sílící tradice samizdatová či exilová. Polistopadový vývoj je v knize rozdělen do několika kapitol, které z různých pohledů sledují vývoj žurnalistické profese: Proměny kolektivní reprezentace novinářů ukazují přechod od státem řízeného novinářského svazu k dobrovolnému syndikátu a nechuti mnohých novinářů se profesně organizovat. V kapitole Vývoj představ o svobodné žurnalistice autor zkoumá, co vše se v dobových sporech za argumentací svobodou a nezávislostí vlastně skrývalo. Jednalo se tak kupříkladu o polistopadové samosprávné řízení redakcí, míru stranickosti a vlivu politických sil na média nebo o limity svobody slova v případech bulváru, xenofobie či erotiky. V médiích se výrazně projevilo i sílící česko-slovenské napětí. Část popisující liberalizaci mediálního trhu se pak v knize dělí na „neviditelnou ruku tiskového trhu“ a „viditelnou audiovizuální ruku státu“, protože cesta k soukromým periodikům na jedné straně a soukromým rádiím i televizím na straně druhé se výrazně odlišovala. Závěrem kniha nabízí čtrnáct tezí, v nichž autor shrnuje vše podstatné z vývoje žurnalistiky a médií v první polovině devadesátých let.
Vychází ve spolupráci s Fakultou sociálních věd Univerzity Karlovy.
ISBN 978-80-7470-519-9