Věra Linhartová: Portraits carnivores / Masožravé portréty by Akropolis

AKROPOLIS

Vฤ ra Linhartovรก

Český překlad Jitka Hamzová

Cet ouvrage a bénéficié du concours du Ministére de la Culture de la République Tchèque et, dans le cadre du Programme d’aide à la pub lication F. X. Šalda, du soutien de l’Institut français de Prague. Tato kniha vychází za přispění Ministerstva kultury ČR a za pomoci programu na podporu publikační činnosti F. X. Šalda Francouzského institutu v Praze.

© Věra Linhartová, 1982, 2015 © Frontispis Henri Michaux, 1982 — all rights reserved © Translation Jitka Hamzová, 2015 © Translation Miloslav Topinka, 2010, 2015 © Graphic Design Toman Design, 2015 © Filip Tomáš — Akropolis, 2015 ISBN 978-80-7470-096-5

La Vieille de la Montagne StaĹ&#x2122;ena zÂ hory

Comment a-t-elle pu tomber si bas, elle qui fut la gloire de sa génération, l’adorée des princes, la fleur la plus sublime là où pourtant les fleurs les plus épanouies ne manquaient pas? Voyez-la qui se traîne hésitante, le regard fuyant, cou verte de hardes, sale et malodorante. Dans le monde qu’elle avait quitté, on racontait sur son compte des choses plutôt curieuses, parfois franchement ahurissantes: cet homme qu’elle a laissé mourir transi de froid devant sa porte close afin de le mettre à l’épreuve, la poursuit-il toujours? On dit que son fantôme ne la lâche pas d’une semelle, c’est à lui qu’elle parle lorsque, toute seule, elle profère ses longs discours, lance ses cris. Elle est devenue la risée des enfants de tous les villages par où elle passe. On l’appelle la Vieille de la Montagne, mais son véri table nom, qui s’en souvient? Inlassablement elle marche, statue vivante de la décrépitude, spectre qui témoigne de sa propre beauté passée, de sa gloire irrémédiablement perdue. S’en souvient-elle seulement? A quel moment précis son amour pour cet homme s’est-il mué en haine féroce? Ou bien n’en fut-il jamais autrement, son amour et sa haine allant de pair sans aucune distinction possible? Pourquoi s’est-elle acharnée sur cet homme parmi tous ceux qui l’entouraient, pour quoi l’a-t-elle assailli tantôt des marques de la tendresse la plus exaltée, tantôt des manifestations d’un refus violent? Quel mot autre qu’acharnement conviendrait pour

Jak mohla tak hluboko klesnout, ona, jež byla chlou bou své generace, zbožňovaná knížaty, nejúchvatněj ší květ tam, kde se kolem ní skvělo tolik půvabných květů? Podívejte se, jak váhavě se vleče, s uhýbavým pohledem, v hadrech, špinavá a páchnoucí. Ve světě, který kdysi opustila, se o ní vyprávěly prapodivné, někdy až otřesné věci: pronásleduje ji dosud ten muž, jejž nechala zemřít, promrzlého, před svými zavřenými dveřmi, jen aby ho vyzkoušela? Jeho fantóm jí prý nedopřeje klidu, nehne se od ní na krok, to s ním hovoří, když o samotě rozpřádá své dlouhé monology a cosi vykřikuje. Ve vesnicích, kterými prochází, se stala pro všechny děti terčem posměchu. Říká se jí Stařena z hory, ale vzpomene si ještě někdo, jak se doopravdy jmenovala? Neúnavně kráčí, ta oživlá socha zchátralosti, přízrak svědčící o její zašlé kráse a nenávratně ztracené slávě. Pama tuje se na to aspoň? Kdy přesně, v jaké chvíli se její láska k ono mu muži změnila v divokou nenávist? Nebo tomu bylo úplně jinak a láska šla u ní ruku v ruce s ne návistí, takže se daly stěží od sebe rozeznat? Proč byla ze všech, kdo ji obletovali, posedlá právě tímto mužem, proč ho zahrnovala projevy přepja té něžnosti a vzápětí ho rázně odmítala? Žádné jiné slovo než posedlost nevyjadřuje tak přesně

désigner avec justesse cette relation orageuse qui lui a pris tant de ses forces, qui lui a coûté tant de nuits d’insom nie. Qui l’a consumée lentement mais irrémédiablement jusqu’à ce point d’abandon où on peut la voir maintenant, une vieille loque sans fard, aux cheveux hirsutes, avec son regard égaré. Car elle le détestait avec toutes les forces de son amour qui, on s’en doute, n’étaient pas des moindres. Est-ce parce qu’elle n’a jamais consenti, comme son rang, ses talents, ainsi que les us et coutumes de la société dans laquelle elle était née semblaient l’y prédestiner, à devenir un bien exclusif, compagne entièrement sou mise de quelque seigneur bien en place à la cour? Est-ce pour cela qu’elle était maintenant en proie aux fantômes, non seulement au spectre de celui qui avait rendu son der nier soupir devant sa porte fermée, mais encore de tous ceux qu’elle avait rencontrés avant lui et qui, à présent, formaient une cohorte de revenants qui l’accompagnait de façon plutôt fracassante? Elle n’a jamais voulu que son monde à elle prît une forme définitive. Le monde des autres, qu’elle défiait plutôt qu’elle ne le refusait, aurait-il finalement eu raison d’elle, pourtant si déterminée, si volontaire dans tout ce qu’elle avait entrepris pour l’af fronter? Voilà une question qu’il faut se poser à la voir dans son état actuel, question qui demeure suspendue malgré les apparences qui semblent témoigner sans équi voque de son échec cuisant.

bouřlivý vztah, který ji připravil o tolik sil a stál ji tolik bezesných nocí. Vztah, který ji zvolna, ale nezhojitelně stravoval až po tu zpustlost, jíž se vyznačuje dnes jako zestárlá lidská troska, bez li čidla, s rozježenými vlasy a nepřítomným pohle dem. Neboť ho nenáviděla vší silou své lásky, pa trně vskutku horoucí. Bylo tomu tak proto, že vzhledem k svému po stavení, svým vlohám a zvyklostem společnosti, v níž přišla na svět — pro ni zřejmě osudovým — nikdy nepřivolila stát se výlučným majetkem a družkou zcela podrobenou některému šlechtici dobře zapsanému u dvora? Kvůli tomu byla nyní obětí přeludů a pronásledoval ji nejen přízrak muže, jenž vydechl naposled před jejími dveřmi, nýbrž i všech, s nimiž se do té doby setkala a kteří teď tvořili houf strašidel provázejících ji s velkým halasem? Nikdy si nepřála, aby její svět dostal defi nitivní podobu. Světu druhých sice vzdorovala, ale neodmítala ho, a nestal se tedy nakonec tím, co ji udolalo, jakkoli bývala rozhodná a pevná ve všem, co podnikala s úmyslem mu čelit? Tuto otázku je třeba si položit při pohledu na Stařenin současný stav, otázku, jež zůstává přes všechno zdání ote vřená, neboť její zjev svědčí jednoznačně o trpké porážce.

Il est vrai qu’elle était animée d’un esprit de destruc tion hors pair, de sorte que démolir les attaches par les quelles on essayait de la capter comptait parmi ses plai sirs rares. En souffrait-elle moins pour autant? Qui peut le dire? Qui peut en avoir la moindre idée claire? Pourrait-on seulement affirmer qu’aujourd’hui encore, alors qu’elle paraît dépossédée de tout, elle n’ait pas préservé intact un sentiment orgueilleux de supériorité qui lui permette de continuer, contre vents et marées, dans ses pérégrinations dérisoires? Car il semble bien que, rejetée dans le ruisseau, méprisée, riée, décriée, jamais elle ne s’est avouée vaincue. Jamais l’idée d’être dans son tort n’a effleuré cet esprit altier. Bien sûr, tout cela se passa à l’autre bout du monde, il y a mille ans environ. A cette époque-là, barbare bien qu’extrêmement raffinée, policée au point que nos piètres civilisations actuelles pâlissent devant le reflet de tant de magnificence, il était évident, et personne ne songeait à le contester, que chaque personne suivait le sort que lui conférait sa naissance, acceptait une place qui l’attendait dans ce monde brillant et immuable. Pour son malheur — ou bien est-ce là son titre de gloire? — elle s’obstinait à ignorer ce qu’on sollicitait d’elle, ne se sentait nullement liée par des engagements que l’on jugeait alors naturels et convenables. Et si elle a accepté de jouer le jeu pendant un certain temps, c’était plutôt malgré elle, dans la mesure où

Je pravda, že měla sklon k mimořádně bezohled nému chování, že jí například působilo zvláštní potě šení, když mohla přerušit styky s lidmi, kteří se po koušeli něčím si ji získat. Ale kdoví, zda tím zároveň netrpěla. Dovede se vůbec někdo do ní trochu vžít? Nedalo by se aspoň s jistotou říci, že v ní dodnes pře trvává, i když asi o všechno přišla, pocit jakési pyšné nadřazenosti, který jí dovoluje vzdor všem překáž kám pokračovat v jejím směšném putování? Neboť byť znovu a znovu uvrhována do bahna, opovrhová na, vysmívána, pomlouvána, nikdy si patrně nepři znala, že je poražena. Nikdy toho hrdého ducha ani ve snu nenapadlo, že se mýlí. Tohle všechno se ovšem událo na druhém konci světa někdy před tisíci lety. V oné barbarské době, nadané neobyčejně vytříbeným cítěním a vybraný mi způsoby, takže naše ubohá dnešní kultura bledne ve světle vší té okázalosti, bylo každému zřejmé a ni koho nenapadlo to popírat, že člověk se řídí svým osudem, jak mu ho vytyčilo jeho narození, a že v tom to znamenitém neměnném světě zaujímá místo, kte ré tu na něj čekalo. Naneštěstí pro ni — anebo jí to bylo ke cti? — si vzala do hlavy, že bude ignorovat, co se od ní žádá, a necítila se nikterak omezena závazky považovanými tehdy za přirozené či náležité. A jest liže byla svolná hrát nějaký čas tuto hru, pak spíš

elle ne s’était pas aperçue de l’infamie à laquelle elle s’était prêtée à son insu. Un jour où elle se trouvait assise dans son jardin, il lui arriva qu’une lumière brève se fit en elle et que, l’espace d’un éclair, elle saisit comme un fragment infime d’une certitude fuyante: elle l’aimait parce que justement il n’y avait absolument aucune raison de l’aimer. Aucune rai son, aucun intérêt, aucune solution. Son élan vers lui était entièrement gratuit, se passait de toute preuve palpable, n’entrait pas dans le jeu convenu de ce monde si bien organisé et, de ce fait, ne pouvait aspirer à àucun dénoue ment, à aucun aboutissement. Ce fut un amour sans fin désespérément. Sa fière intelligence s’accommodait mal de cette découverte, qui la replongea dans un état de rêverie attristée. Elle se croyait supérieure à lui et ce sentiment était pour elle une cause de souffrances infinies. Elle s’en voulait à mort de s’être éprise d’un être qu’elle considérait comme une créature ordinaire. Elle avait l’habitude de fréquenter ses égaux, des hommes de forte personnalité, avec lesquels il suffisait d’échanger de temps à autre un signe d’intel ligence pour qu’un lien indestructible, une amitié à vie fussent noués. Point n’était besoin entre eux d’un com merce humain quotidien pour que leur présence auprès d’elle fût sensible, constante. Tandis que cet homme, si différent d’elle et de ses compagnons habituels, conscient

proti své vůli a jenom tak dlouho, než si uvědomila, k jaké se bezděčně propůjčila hanebnosti. Jednoho dne, když seděla v zahradě, náhle cítila, že v ní vzplálo jakési světélko, a ve vteřině pochopila jakoby nepatrnou částečku prchavé jistoty: miluje ho právě proto, že k tomu nemá ten nejmenší důvod. Nemá k tomu důvod, není to v jejím zájmu, nic tím neřeší. Nadchla se pro něj bez jakéhokoli opodstat nění, nezapojila se do žádné konvenční hry, běžné v oné tak dobře uspořádané společnosti, a tudíž ani nemohla usilovat o žádné rozuzlení, očekávat žádný výsledek. Šlo o lásku zoufale beznadějnou. Při své hr dosti a při své inteligenci se však nedokázala s tímto zjištěním smířit, takže jen znovu upadala do jakéhosi posmutnělého snění. Domnívala se, že nad ním vyniká, a tento po cit byl pro ni zdrojem nekonečných útrap. Měla si velmi za zlé, že se zamilovala do člověka, kterého pokládala za průměrné stvoření. Byla zvyklá po hybovat se mezi sobě rovnými, mezi vyhraněnými osobnostmi, před nimiž stačilo dát občas najevo známku porozumění, aby byl navázán celoživotní vztah nebo nerozlučné přátelství. S takovými lidmi nebylo třeba se denně stýkat, a přesto cítila vedle sebe trvale jejich přítomnost. Zatímco tenhle muž, tak odlišný od ní i jejích obvyklých společníků, vě

probablement de cette différence qui le désavantageait par rapport aux autres, se sentant animé par le désir de s’éle ver jusqu’à elle, n’avait cessé de la harceler de ses assiduités auxquelles elle avait fini par prendre goût. Elle savait pour tant parfaitement que jamais il ne romprait avec sa condi tion de courtisan, que jamais il ne lui sacrifierait ses titres ni sa carrière, ses habitudes, ses résidences confortables. Peut-être avait-il des ressources d’affection qu’elle igno rait et que son comportement plus tard révéla de façon on ne peut plus évidente. Cependant elle n’y croyait point et, convaincue que lui ne pourrait jamais dépasser les limites de sa situation mondaine, s’engageait toujours plus avant dans un lien qu’elle jugeait elle-même illusoire, éphémère. Peu à peu elle ne doutait plus qu’en répondant à ses ins tances, elle courait tout droit à sa propre perte. En réalité, elle savait très bien qu’elle ne pouvait comp ter sur personne hormis elle-même, qu’elle se devait de répondre toute seule à l’unique interrogation que lui avait posée sa vie dès sa naissance. La solution possible de cette énigme était indépendante de toute autre personne, ou plu tôt la présence à ses côtés d’une autre personne ne pouvait jamais qu’occulter, que différer peut-être la question fon damentale qui lui avait été posée. Sur ce point, elle ne s’est jamais trompée, elle n’a jamais essayé de s’y soustraire. Et pourtant ce qui lui arrivait par rapport à cet homme, seul en cela parmi les autres, l’étrange attachement qui les liait

dom si patrně rozdílu, který ho před ostatními zne výhodňoval, velmi toužil povznést se na její úroveň a nepřestával ji obtěžovat svým dvořením, až v něm nakonec našla zalíbení. Přitom však bezpečně vědě la, že on sám by nikdy neupustil od služby dvořana, nikdy by se kvůli ní nevzdal svých nároků ani své kariéry, svých zvyklostí, svého pohodlného příbyt ku. Možná že měl jakési zdroje citu, o nichž neměla tušení a jež později odhalilo v celé šíři jeho chování. Tomu však zatím nevěřila, a ačkoli byla přesvědče na, že by nikdy nebyl schopen překročit meze své ho společenského postavení, stále víc se angažovala ve vztahu, který sama pokládala za iluzorní a pomí jivý. Znenáhla už nepochybovala, že podvoluje-li se jeho naléhání, řítí se rovnou do záhuby. Ve skutečnosti jí bylo jasné, že nemůže spolé hat na nikoho jiného než sama na sebe, že si musí sama odpovědět na onu významnou otázku, kterou jí položil život, když přišla na svět. Možné rozře šení této hádanky nezáviselo na žádné jiné osobě, lépe řečeno spoluúčast každé další osoby je mohla leda zatemnit nebo i onu základní otázku zkreslit. Sama se v těchto věcech nikdy nemýlila ani se ne snažila vyhnout odpovědi. A přece, to co se jí při hodilo s tímto mužem, v tom ohledu jako jediným ze všech, ona podivná náklonnost, která je k sobě

l’un à l’autre et qu’elle décida de pousser jusqu’à l’extrême sans se soucier des risques et des conséquences, tout cela ressemblait à un bâton jeté dans la roue du destin, c’était comme si le destin aveugle avait tenté de contrarier son propre cours, inflexible. Elle crut comprendre soudain, dans ce moment excep tionnel dont l’éclat la surprit alors qu’elle était assise dans le jardin de sa maison, que pour réduire à néant cet attachement, il fallait s’abandonner entièrement non pas à l’homme, mais à son spectre qui allait surgir inévitable ment, dès que l’homme aurait disparu. Qu’au lieu d’ac cepter simplement sa présence, il fallait plutôt l’absorber jusqu’à ce que rien ne subsistât. Alors seulement elle se retrouverait libre. Les mots, les réflexions d’aucune sorte ne pouvaient arranger la chose, ils ne faisaient que renfor cer cet état de possession dans lequel elle se trouvait. C’est là qu’elle conçut son plan, découvrit la certitude que la seule façon de l’anéantir efficacement était de ne pas résis ter à l’envahisseur, ne pas s’épuiser à entraver son avance, mais au contraire, lui céder du terrain pas à pas, sans même qu’il s’en aperçût; l’attirer sur son terrain à elle, puis, lors qu’il serait engagé assez loin pour ne plus pouvoir reculer, l’encercler comme d’une étreinte de fer jusqu’à l’oubli com plet qui lui paraissait alors le seul espoir de survie. En outre, elle n’ignorait pas le moins du monde que cet homme n’était pour elle qu’un instrument, un médiateur

poutala a kterou se rozhodla dovést do krajnosti, aniž se starala o její rizika a následky, to vše se podobalo falešné minci vhozené do kola štěstěny, jako by se slepý osud pokoušel stavět na odpor své mu vlastnímu nezvratnému běhu. Najednou si uvědomila, v onom výjimečném oka mžiku, jehož záblesk ji překvapil, když seděla tehdy v zahradě před domem, že chce-li toto pouto přet nout, je nutno cele se oddat nikoli muži, nýbrž jeho přízraku, který před ní nevyhnutelně vyvstane, jak mile muž zmizí. Že místo aby prostě přijala jeho pří tomnost, musí ho beze zbytku do sebe pohltit. Jen tak se bude cítit zase svobodná. Věc nemohla spravit slova ani jakékoli úvahy, ty by jen utvrdily vlastnický stav, v němž se nacházela. Právě na tom založila nyní svůj plán a přišla na to, že jediný způsob, jak toho vetřelce účinně odstranit, je neodporovat mu, nevy čerpávat se tím, že by ho brzdila, ale naopak mu po zvolna, dokonce aniž by něco zpozoroval, ustupovat; přilákat ho na své vlastní území a poté, až by zašel co nejdál a nemohl už couvnout, ho obklíčit, obejmout ho, pevně ho stisknout jako do želez až do úplného zapomnění, což se jí tehdy zdálo být jedinou nadějí, jak přežít. Kromě toho velmi dobře věděla, že tento muž je pro ni jen jakýmsi nástrojem, jen prostředníkem

sur la voie au-delà de l’amour. Aussi n’hésitait-elle pas à se servir de lui, inconscient qu’il était, pour des visées qui le dépassaient de loin, dont il ne soupçonnait même pas l’existence. L’œuvre d’amour qu’elle devait édifier toute sa vie durant appelait de tels supports concrets, faute de quoi ses poésies, si détachées et hors du réel qu’elles parussent, n’auraient sans doute jamais vu le jour. Pour cela elle se devait d’attiser en elle-même un foyer ardent où il serait consumé sans défense, et d’où il resurgirait, méconnaissable. Il était le grain de sable qu’elle enrobait de nacre pour extraire de ses propres entrailles ces perles noires, reluisantes, que l’on prisait à un si haut point. Dans ces circonstances, qui s’en serait soucié, qui aurait seulement songé à ce grain de sable insignifiant, enfoui au plus profond d’elle-même, à ce résidu secret de la matière terrestre qui la faisait cruel lement souffrir sans qu’elle en laissât rien paraître? La perle seule comptait. Etait-elle honnête envers lui en le chargeant de tout le poids de son amour démesuré, tout en sachant qu’il n’était pas à même de le supporter, encore moins de lui rendre la pareille? Ne l’avait-elle pas choisi délibérément pour cette faiblesse, parce qu’elle savait pertinemment qu’à lui seul il ne pouvait épuiser les ressources sans fond de l’amour qu’elle portait en elle-même, dont elle avait cependant décidé de l’auréoler superbement, quitte à le

na cestě za něčím, co je víc než láska. Proto ho také při jeho nevědomosti neváhala využít k záměrům, jež ho vysoce přesahovaly, o jejichž existenci neměl potuchy. Dílo lásky, které měla budovat po celý ži vot, vyžadovalo takovou konkrétní podporu, bez níž by rozhodně nikdy nebyly spatřily světlo světa její básně, jakkoli se zdály odtažité a mimo reali tu. Proto pokládala za svou povinnost rozdmýchat v sobě prudký oheň, jímž by byl tento bezbranný tvor stráven a z něhož by znovu povstal k nepo znání proměněn. Stal se zrnkem písku, které oba lila perletí, a z vlastního nitra vyňala ony černé třpytivé perly, jichž si lidé tak cení. Kdo by se byl za těchto okolností zajímal o něho, kdo by byl i jen pomyslil na to bezvýznamné zrnko písku zasuté kdesi hluboko v ní samé, na ten skrytý zbyteček pozemské hmoty, pro který tak krutě trpěla, aniž to dala na sobě znát? Důležitá tu byla pouze ona perla. Bylo od ní poctivé obtížit ho celou vahou své ob rovské lásky, ačkoli věděla, že není schopen ji unést, natož ji stejnou měrou opětovat? Nevybrala si ho úmyslně kvůli této slabosti, poněvadž správně usou dila, že sám nemůže vyčerpat bezedné zdroje lásky, kterou k němu vskrytu chovala a kterou se přesto rozhodla nádherně ověnčit svatozáří, i když ji pak

faire disparaître noyé au cœur même de cette couronne étincelante qui jaillissait de leur rencontre douloureuse? Dans cet affrontement sans pitié, qui fut le possédant, qui le possédé? A qui, en fin de compte, revenaient les gains et les pertes de cette histoire sinistre? De quel côté se tenait le malin, duquel le dupe? Le traitait-elle seulement en être humain, ne s’était-elle pas plutôt forgé, à partir de lui, une espèce d’effigie, un souffre-douleur autant qu’un souffre-amour qui lui tenait lieu de toutes les adversités du monde confondues, une victime de choix qu’elle poursuivait infatigablement de son affection? Le messager qu’elle lui envoya ce jour-là ne fut même pas choisi avec un soin particulier, et la missive qu’il emporta fut écrite avec des caractères peu élégants. Le papier s’accordait mal au ruban par lequel il fut atta ché à la branche d’érable, et le tout, la lettre, sa présen tation et l’accoutrement du porteur, trahissait de l’impa tience et de l’agacement plutôt qu’une envolée amoureuse. Quant à lui, est-il possible qu’il fût à ce point aveugle, à ce point dépourvu de perspicacité pour ne pas s’apercevoir de tant de négligence qui, venant d’elle, était une marque de mépris certain? Elle le manda de toute urgence, et il se hâta d’obéir sans satisfaire au moindre cérémonial d’usage. Comment se peut-il qu’en moins d’un clin d’œil c’en fût fait des bonnes mœurs de ces deux personnes si bien élevées, quel vertige les prit pour qu’ils défiassent, l’un et l’autre, les

měla nechat pohasnout v samém středu oné třpyti vé koruny, zřídla jejich bolestného setkání? Kdo byl v tomto nelítostném souboji ovládajícím a kdo ovlá daným? Komu nakonec plynuly z toho neblahého příběhu výhry a komu ztráty? Na které straně zůstá val chytrák, na které ten naivně důvěřivý tvor? Zacházela s ním aspoň jako s lidskou bytostí? Ne vytvořila si z něj jakýsi imaginární portrét, obětního beránka nebo mučedníka lásky, v nichž byly pro ni soustředěny všechny útrapy světa? Vybranou oběť, kterou neúnavně pronásledovala svou náklonností? Vzkazu, který mu tehdy zaslala, nevěnovala žádnou zvláštní péči. Text byl napsán narychlo, kostrbatým písmem, papír se nehodil ke stužce, jíž byl připevněn k javorové větvičce, a všechno dohromady, to jest do pis, způsob, jakým byl předán, i podivně vyparáděný posel, svědčilo spíš o netrpělivosti a podrážděnosti než o milostném roztoužení. Pokud jde o něho, je možné, že byl tak slepý, tak málo prozíravý a nevšiml si té povážlivé nedbalosti, neznamenající právě u ní nic jiného než pohrdání? Naléhavě ho žádala, aby se k ní dostavil, a on okamžitě uposlechl, aniž učinil zadost sebemenší běžné formalitě. Jak je možné, že u těchto dvou dobře vychovaných lidí byla ve zlom ku vteřiny veta po dobrých mravech, jakému propad li poblouznění, že oba nedbali v jejich prostředí vždy

yeux omniprésents et les langues médisantes, toujours si promptes dans leur entourage? Elle le fit venir jusqu’au devant de sa porte, avec l’in tention ferme de se délecter de son agonie. Elle lui fixa un délai impossible à tenir, compte tenu de ce qu’on était en hiver et que la neige recouvrait alors le jardin, la ville, les montagnes environnantes. Cependant il accepta de bonne grâce de se soumettre à l’épreuve. Dès le soir même, il se rendit chez elle, et s’installa sur la terrasse de sa maison, pour y demeurer désormais imperturbablement fidèle à son poste, se contentant de lui parler à travers la mince paroi qui se dressait entre eux, tandis qu’ils se tenaient, chacun de son côté, sans se voir, sans autre signe de pré sence que le filet frêle de la voix qui coulait entre eux et les reliait d’une façon intermittente. De quoi s’entretinrent-ils pendant de si longues nuits? Fut-il encouragé par elle, se plaignit-il, implora-t-il sa grâce, s’impatienta-t-il ne fût-ce qu’une seule fois? Quant à elle, son but fut-il précis, iné branlable, sut-elle exactement où elle voulait en venir de la sorte, ne changea-t-elle pas plutôt d’avis plusieurs fois au cours de ce temps interminable? Sa dureté fut-elle réelle ou seulement feinte? Toujours est-il que lui a péri dans l’aventure, qu’il est mort avant même l’expiration du terme qu’elle lui avait fixé: la veille même du jour où, en vertu de sa promesse, elle eût enfin ouvert sa porte pour le recevoir.

tak pohotových všudypřítomných očí a pomlouvač ných jazyků? Nechala ho přijít až před svůj práh s pevným úmyslem kochat se jeho agonií. Stanovila mu lhů tu, kterou nemohl dodržet, neboť k jejich setkání došlo v zimě a zahrada, město i okolní kopce byly pod sněhem. Přesto ochotně souhlasil, že se podro bí zkoušce. Vypravil se k ní ještě téhož večera a usa dil se na terase jejího domu, kde měl napříště zů stat, neochvějně věrný vykázanému místu. Spokojil se s tím, že s ní bude hovořit přes tenkou stěnu, jež se mezi nimi tyčila, takže na sebe neviděli, a jedinou známkou přítomnosti toho druhého byl slabý, sotva slyšitelný proud řeči, který se mezi nimi linul a stří davě jim umožňoval spolu komunikovat. O čem si asi za těch tak dlouhých nocí povídali? Povzbuzovala ho, zatímco on naříkal, úpěnlivě ji prosil, aby se nad ním smilovala, a ztrácel trpělivost, byť se tak stalo jen jednou? Pokud jde o ni, měla přesný, jednoznačný cíl, věděla bezpečně, co tím vším sleduje? Nezměnila spíš během těch nekonečných hodin několikrát ná zor? Byla skutečně tak tvrdá, anebo to jen předstíra la? Jisté však je, že on nesmyslně zahynul, neboť sko nal, ještě než vypršela lhůta, kterou mu určila: den předtím, než by mu byla podle svého slibu nakonec otevřela dveře, aby ho pozvala dál.

Ediční poznámka Tři francouzské texty, které tvoří soubor Portraits carnivores, vznikly v letech 1980–1981. První z nich vyšel nejprve samostatně: „La vieille de la Montagne“, L‘Ire des Vents, č. 5, Paříž, 1981. Souborné knižní vydání Portraits carnivores, k němuž vytvořil původní kresbu Henri Michaux, bylo publikováno v nakladatelství Le Nyctalope, Amiens 1982. Následovala překladová knižní vydání: Ritratti carnivori, Edizioni e/o, Roma 1987. Italský překlad Linda Ferri, doslov Sylvie Richterová. Zehrbilder, Howig, Zürich 1986. Německý překlad Susanna Roth. Anglicky vyšel samostatně třetí text: „A Barbarian Woman in Cap tivity“, Grosseteste Review, č. 15, Matloch 1983–1984. Překlad Keith Waldrop. Německé a anglické překlady vyšly dále v revuích a antologiích. Český překlad Jitky Hamzové Masožravé portréty zde vychází poprvé. Komentář k vlastním prózám „Une langue plurielle“ byl napsán dodatečně v roce 1988 a byl přednesen jako příspěvek k setkání Dílny poetiky, které pořádalo Literarisches Colloquium Berlin ve dnech 24.–28. 8. 1988. Pod názvem „Eine Sprache in der Mehrzahl“ vyšel text v časopise Sprache im technischen Zeitalter, LCB, Berlin, č. 107–108, 1988. Německý překlad Anna Hartwich. Český překlad z francouzského originálu pořídil Miloslav Topinka: „Pomnožný jazyk“, Host, č. 9, Brno 1998. Týž text byl pojat do souboru statí Soustředné kruhy, Praha, Torst, 2010. Francouzský text komentáře Une langue plurielle zde vychází poprvé. V. L.

107

Obsah La Vieille de la Montagne | Stařena z hory

Maître Sagiro | Učitel Sagiro

Une barbare captive | Zajatá divoška

Une langue plurielle | Pomnožný jazyk

Ediční poznámka

107

109

Věra Linhartová Portraits carnivores | Masožravé portréty Vydal Filip Tomáš — Akropolis (5. května 1338/43, 140 00 Praha 4, www.akropolis.info) v roce 2015 jako svou 304. publikaci Překlad Jitka Hamzová (Masožravé portréty) a Miloslav Topinka (Komentář: Pomnožný jazyk) Redakční spolupráce Miloslav Topinka Grafická úprava, obálka a sazba písmem Tabac Toman Design Tisk tiskárna Nakladatelství Karolinum, Pacovská 350, 140 21 Praha 4 Vydání české první (2. francouzské), 112 stran, TS 13. ISBN 978-80-7470-096-5 Doporučená cena včetně DPH 245 Kč