Richard Popel: Ohledávání času přítomného

Ohledávání času přítomného Richard Popel

Ohledávání času přítomného Richard Popel

Ohledávání času přítomného až bobtná imaginací, s níž je příběh rozvíjen, ale i stylem, který je košatý, bohatý a nutí některé pasáže vyslovovat nahlas, propukat smíchem či trnout. Románový projekt, jak signalizuje už název, je vystavěn na půdorysu velkých modernistických románů — nejen Hledání ztraceného času, ale i Kafkových románů, Haškova Švejka, Klímova Utrpení knížete Sternenhocha a podobně. Od velkých autorů si Popel bere potřebu experimentujícího a grandiózního psaní a vypravování; zároveň ale tyto romány, především Proustovo Hledání, nostalgicky v příběhu odsouvá do minulosti jako něco, co bylo, ale už není. Román v postapokalyptickém duchu líčí svět v lecčems podobný světu Topolova Citlivého člověka — svět, který se jeví jako neproniknutelný chaos, jenž vytrhal všechny tradiční kořeny a přináležitosti a nabízí jen provizorní přežívání.

Právě v kontrastu s obrazy současnosti o to sugestivněji působí ony velké romány minulosti, k nimž se odkazuje, ale které už v tom současném světě zároveň vyznívají muzeálně a nepoužitelně.

Petr A. Bílek

Doporučená cena 549 Kč ISBN 978-80-7470-288-4

Akropolis

Richard Popel

Ohledávání času přítomného Richard Popel

Martinovi Oráči s jeho volky, volky nevolky věnuje autor.

Vychází za laskavého přispění Ministerstva kultury ČR a Nadace Český literární fond. © Richard Popel, 2020 © Graphic Design & Cover Illustration Ondřej Fučík, 2020 © Filip Tomáš — Akropolis, 2020 ISBN 978-80-7470-288-4 ISBN 978-80-7470-289-1 (MOBI) ISBN 978-80-7470-290-7 (ePUB)

„Chudoba Babylonu, nunváři říkadel, delikatesy sirovodíku, kumysy synkopujících cích…“ Baron

16 Na potřebný milión jsme nakonec dlouho nečekali. Khouri zřejmě udělal výhodný obchod, neboť hned druhý den ráno jsme dostali bankovky pěkně naskládané v aktovce, která byla gratis.

Cestou k Baronovi jsme se střídali u volantu, nyní byla řada na mně.

Jel jsem rychle, neboť jsem se obával přepadu, ať už od banditů, nebo nejrůznějších bojovníků za nezávislost, což často bývalo to samé. Moc jsem nedal na Županovo ubezpečování, že v Sodomské vysočině, jež je Baronovým dědičným lénem, nikomu bez jeho vůle ani vlas z hlavy nespadne a obyvatelstvo, ač nečetné, je mu věrné.

Projeli jsme několika malebnými údolími, takřka Babiččinými, kde mír se zdál být natolik zahnízděn, že jsem na bandity docela zapomněl, když tu se náhle v kopcích před námi objevila hrozivá stavba, tak zjevně nevlídná a pochmurná, že jsem z pohledu na ni pocítil mrazení v zádech. Mimovolně jsem zpomalil, takže jsme jeli takřka krokem, když Župan pravil, že teď se už skutečně nemusíme ničeho bát, neboť jsme takřka u cíle. Ano, to chmurné stavení na obzoru není nic jiného než Baronova vila Folies-Bergère. „Vila? Vždyť to vypadá jako vězení, nemůžeš se mýlit?“ Ne, nemýlí se, je to sice už nějaký ten rok, co zde naposledy byl, ale stavba, která vskutku vypadá jako pevnost nebo vězení a působí takovým truchlivým dojmem, je Folies-Bergère, to je ochoten odpřisáhnout na matčinu smrt. Architektonicky je vila zcela ojedinělá a pravděpodobně nemá na celém světě obdoby. Župan byl zřejmě v dobré náladě a pohled na depresivní cíl našeho putování, jenž se nám podivně vzdaloval, čím více jsme se k němu přibližovali (na rozdíl od smrti, pomyslel jsem si), na něj působil jako nějaký posilňující lék. Stručně mi popsal zvláštnosti tohoto unikátního Baronova sídla, jež si pojmenování vila vlastně nezasluhovalo.

353

Severní zeď, k níž se nyní pomalu, ale jistě, respektive nejistě blížíme, prozrazuje vskutku všechny známky pevnosti nebo bunkru, je to v podstatě železobetonový val opatřený střílnami pro kulomety, který hravě odolá útoku běžné artilerie. Na západní straně vila vypadá pro změnu jako romantické trosky, jejíž zdi jsou zcela skryté pod hustou pokrývkou nejrůznějších popínavých rostlin, a náhodný poutník by za tou hradbou rostlinstva sotva očekával obytné stavení. Na straně východní se setkáme s něčím opět docela jiným: zde vila vyhlíží jako pohádkový palác, postavený v čistém maurském slohu, což je zcela vhodné, neboť nastavuje svou tvář poušti a východu. Poutník, který se k vile přiblíží z této světové strany, užasne nad zázrakem narůžovělého zdiva s bezpočtem pravidelných obloukovitých oken, náhle si není jist, zda bdí nebo sní, neboť ta neskutečně nádherná a nádherně neskutečná stavba se v horkém tetelivém vzduchu přímo vznáší nad zemí, jako by pro ni neplatily běžné fyzikální zákony.

Na tomto místě se Župan odmlčel, asi znovu uzřel tu vidinu, zdánlivě ztracenou a nyní opět vyvrhovanou vrtošivým časem: před jeho vnitřním zrakem zřejmě vyrůstal ten pohádkový obraz ve své bytostné vytříbenosti, čistý a bez kazu, asi tak jako před zrakem Marcelovým se kdysi vynořily všelijaké ty zvonice, cyklistky, pláže s fotografy a prostě vše, co mu nějaký náhlý impuls připomenul. „A z jihu, jak vypadá vila z jihu?“ otázal jsem se.

Jižní tvář vily, jak se mělo ukázat, byla veselá a podle všeho docela šílená. Musel jsem svého společníka o její popis požádat třikrát, neboť dvakrát mu prostě došla slova. Nebylo divu, vždyť průčelí vily, které se mi snažil popsat, neslo známky nejrůznějších stylů a Župan, ač obdivuhodně sebevzdělaný, postrádal schopnost jednotlivé styly roztřídit a definovat. Mluvil o křehké, proměnlivé fasádě, kde se tísnili Mickey Mousové vedle kačerů Donaldů, hadi se plazili kolem mramorových a alabastrových sloupků, navíc obtočených lekníny, satyrové zde skotačili na chrličích, z jejichž šklebících se úst crčela zkamenělá voda do očí žab, napůl již proměněných v princezny… Jižní zeď vily, totiž její průčelí, oplývalo zvířaty všeho druhu: byly zde veverky, salamandři, motýli, vážky, ptáci zpěvní, ale i dravci, koně, pakoně, zubři, turové, nechyběl ptakopysk ani lenochod, plazů bylo bezpočet, méně již klokanů a pštrosů. Lidstvo zastupovali hlavně rozjívení uličníci a pihovaté ocopánkované holčičky, nalézal se zde i Strýček Sam s cylindrem na hlavě a doutníkem mezi zuby. Prominentní však byly 354

princezny a čarodějové, menšinu tvořili rytíři, králové, královny a někteří bibličtí patriarchové.

Nakonec jsem pochopil, že architekt či spíše šprýmař, který jižní zeď Folies-Bergère spáchal, přikládal pod kotel své imaginace tak dlouho, až se mu podařilo proměnit vody Neuschwansteinu ve víno Disneylandu.

Vila byla konečně před námi, zastavil jsem před pancéřovou branou, Župan mi předal aktovku s penězi, vystoupil a začal hovořit do mluvítka, umístěného na menší brance v jedné výplni vchodu.

Pozoroval jsem ho, jak něco povídá, potom čeká a opět něco říká.

Obvyklá hesla, pomyslel jsem si: citát z Marcelovy Knihy, případně epizoda z Baronova života, jeho oblíbený nápoj…, pouhá formalita. Neměl jsem pochyby o tom, že nás už dávno zpozorovali nějakým ultrachytrým elektronickým dalekohledem, který pozorovateli umožní spočítat kapky potu na vašem čele, ba možná i částku peněz ve vaší aktovce na vzdálenost několika kilometrů. Župan se vrátil k vozu a sotva nasedl, brána se začala otevírat.

Jak jsme vjížděli dovnitř, oddával jsem se představě, že vjíždíme do Aladinovy jeskyně, v níž se skrývá vše, co se podařilo zachránit z Baronových sbírek: kostry předků s koketně nasazenými diadémy na hlavách, nábytek všech slohů od červotočivých sedaček Merovejců po komodu strýčka Alfonse s rafinovanými intarziemi představujícími stránku z Kámasútry, dřeváky majordoma Gavroche a okuláry Chardinovy, šál Isadory Duncanové a nápotníčky svatého Bernarda, monokl knížete milánského, housle Daliborovy, vycpávky z šatů Ulricha Levobočka, kabát Napoleonův, úvěrové listiny, nymfy na divoko, okovy, výrovky, kyrysy, synagogální zpěvy, vypjaté projevy, vyprahlost ostnokožců, cupaninu z Niny… Mohl nás očekávat přísný zjev komtura v bobřím kožichu, obklopený hopkajícími trpaslíky, za příšerného skřípání žentouru, tlačeného úpějícími vězni. Mohli tam sedět blaničtí rytíři náležitě poturčení, určení k obraně severního náspu, také kulometčíci s ukazováky na spouštích svých zbraní, očekávající útok Drúzů.

Baron mě však zklamal: na nevelkém, docela prázdné nádvoří nebylo nic než dva automobily a obrněný transportér. Z toho náhle vyskočilo asi pět zakuklených ozbrojenců v černých kombinézách, kteří nás 355

obklopili z obou stran, a sotva jsme otevřeli dveře, vytáhli nás z vozu a odvlekli do budovy, ale každého zvlášť, mě vpravo a Župana vlevo.

Zamžilo se mi trochu před očima, ani jsem si pořádně nevšiml, kam mě strkají, neboť všechno proběhlo hrozně rychle. Měl jsem matný dojem, že mě postrkují do dveří pod jakousi arkádou, když tu jsem náhle ucítil obrovskou ránu do zátylku a vzápětí jsem padal do bezedných závějí černé vaty.

Probudil jsem se, nebo jsem se aspoň domníval, že jsem při vědomí, obklopen neproniknutelnou temnotou. Zkusil jsem se štípnout do ruky, abych zjistil, zda bdím nebo sním, ale z jakéhosi důvodu to nešlo. Důvod mé bezmoci byl jednoduchý, seděl jsem na židli, k níž jsem byl připoután, a nemohl jsem se ani pohnout. „Soi bienvenu à Folies-Bergère,“ ozvalo se dunivě, jako by hlas mluvčího vycházel z hlavně obrovského kanónu. Několik metrů přede mnou se rozsvítila lampa a ozářila obrovskou bledou tvář se třemi bradami, tvář klauna. „Je mi do pláče, vskutku bych plakal sám nad sebou a nad celým svým rodem, nad každým, kdo má právo nositi jméno Yaffas. Kdo by si to byl představil? Mí ubozí předkové, mí předchůdci. Představil by si to snad Karel Martel nebo Hugo Capet? Friedrich Barbarossa, starý Condé, nešťastný Maxmilián, a abych nezapomněl, Pipin Krátký a Filip Krásný, Robert Černá slípka. Tušil by některý z nich, k jakému přijdu konci, jak nízko, nizoučko se budu muset sklonit, žebrat, cha cha cha, a poklonkovat? Poslyš, ty tam! Pověz, jak to vypadá ještě níže, popiš mi krajinu, z níž se podrážky mých bot jeví jako nedostupná nebesa.

Mohu se totiž sehnout velice nízko, ponížit se a ohnout hřbet, ale tak nízko, jako jsi ty, to skutečně nejde. Opravdu to nejde? Ne, nejde, nejde a nepůjde. Ach ano, ohnul jsem se sice leckterému, ba ba, ohnul, ale v jiném smyslu. Nyní však mluvím o ohýbání společenském a v tomto ohledu má yaffasovský hřbet jenom tolik a tolik vůle, odtud až potud, takže abych se dozvěděl, jak se věci mají v dolních světech, v podzemí ducha, na to potřebuji zprostředkovatele. Z prostého prostředí odstředit syrovátku, a abych nádchu změřil, kolem močidla choditi musím. Jsi tam ještě? Nevidím tě ani neslyším. Jak může taková věc…, takové nic, pupínek žraný ctižádostí stát se puchýřem, vůbec pomyslet, že by mohl znečistit svým stínem posvátné brány mého posledního

356

útočiště. Poslyš, hola hej, tebe volám, červe! Jen počkej, stokrát se posereš, než s tebou budu hotov a vymetu tě na hnůj, opovážlivče!

Pane soudče, blahorodí, rcete, je zde spravedlnosti činěno zadost?“ Baron si nasadil černý biret a sám si odpověděl tenkým pisklavým hláskem: „Ano, činěno, ale ne učiněno, Vaše Nesmírnosti.“ „Proč činěno, a ne učiněno?“ zeptal se svým normálním hlasem, sundávaje biret. „Protože nedokonáno ještě, konáno pouze,“ pískl s biretem opět na hlavě. „Správně odpověděla Vaše Soudnost, se soudností sobě vlastní.

Souzeno pouze, neodsouzeno avšak. Rcete, jazyka správně zdali používáno, vše přesně vymezeno, i bezmezné?“ „V pravdě pravím vám, vše vymezováno ještě podle možností, mezné i bezmezné, Vaše Bezmeznosti.“ „A třeskuliplné též? Trachtilost i zatrachtilost?“ „Ay ay, taktéž rozprostovlasatelnost a nerozprostovlasatelnost.“ „Hlasatelnost?“ „Taktéž, aj hmatatelnost.“ „Jest stenografitelné vše to?“ „Co měřitelné, jest měřeno, co ředitelné, ředěno, řiditelné řízeno, viditelné viděno, poznatelné poznáno, nepoznatelné nepoznáno, vyslovené vysloveno, nevyslovené nevysloveno, vykoktatelné vykoktáno, nevykoktatelné nevykoktáno, Vaše Bezvýslovnosti.“ „Jest obžalovaný šílencem, Vaše Sudí?“ „Není věru šílený, s lehkým trestem sotva vyvázne.“ „Je japný, nebo nejapný?“ „Podle soudu mého japný, leč velmi málo.“ „Děkuji, Vaše Sudokopytnosti: dokoktáno jest!“ Baron se odmlčel, posléze nabral dech a opět spustil: „Tak to vidíš, Máňo, nevypadá to s tebou příliš dobře, ale abys nemyslel, ve své bezmezné nepokrytosti a všeštědré všehrdosti chtěl jsem advokáta tobě zjednati, leč advocatus diaboli za méně než jeden milion tolarů eremitských nůši tuto na záda svá vzíti nechtěl. Diabolus oboly dobrými mu platí, neboť svou pekelnou stodolu plnou má obolů těchto, a ex offo k mání nebyl, udělal se pro sebe, v Memliku mameluk ten malou oficínku, chci říct exoficínku, má a pokoutně advokaká. Coby 357

feudál demokratem věru nejsem, Demokritem ještě méně. Nepřišel jsem v místa tato demokracii síti jako zhoubní Eremitčané. V pravdě pravím tobě, jak můžeš něco takového do hlavic řízených střel nacpati? Vždyť do hlavic lidských často nelze něco takového vtlouci, ni trychtýřem norimberským nalíti, ni v podobě noků či knedlíků husopasně do krků nastrkati. Jelikož vidím na vizáži tvé, že zoon politikon nejsi, nevím, proč lekce z politiky nebo zoologie tobě bych dával.

Zpět ku případu tvému, co praví obžaloba?

Vetřel ses v přízeň mou, podloudně narafičils, bych z vězně na hosta tebe povýšil, potom však za zády mými s živly mnohými nezdravými jsi vyjednával, jednal, pojednával, ujednával a spiknutí chystal.

Komorníka mého jsi obloudil, odloudil a svedl. S mužem tímto jeden milión tolarů eremitských jsi sehnal, bys mrzce mne podplatil, autoritu a karakter můj podvrátil a za peníz tento mrzký auktora slavného sobě koupil. Věz, že peníz tento zabaven byl, neb na prodej nejsem ni ke koupi, pýcha má nezměrně uražena byla. To však není vše: pod záminkou předání špinavých těchto peněz do soukromí mého s řečeným komorníkem vetřeli jste se, leč vytřel jsem vám zrak jak se patří. Točím s vámi, točím, až s vámi zatočím. Župan, spoluviník tvůj, již ke všemu se přiznal. Přiznání tvé tudíž očekávám, a to netrpělivě.

Přiznáváš se, červe?“ Mlčel jsem, i kdybych byl chtěl promluvit, nebyl jsem schopen slova. „Nic neslyším, mlčení je souhlas. Slyšel jste něco, vážený pane soudce?“ S biretem opět na hlavě zapištěl: „Neslyšel.“ „A mlčení, tystnaden, jest souhlasem, nebo nesouhlasem?“ „Tradice mní, že souhlasem, Vaše Feudálnosti.“ „Přiznal se tudíž obžalovaný zde přítomný, mlčící?“ Předstíral, že naslouchá, s rukou u ucha, po chvíli: „Nic neříkáte, což znamená, že souhlasíte, čili se přiznal.“ „Jaký trest však vyměřiti, jakou dávku odměřiti z díže trestů, to jest otázka. Celý život já ubožák doplácel na bezmeznou svou milosrdnost, jsa milosti a srdnosti pln. Kdekomu dovolil jsem, by vznešený můj stín na hlavu jeho padl. Ustrnovával jsem se nad všelikou plebejskostí, pomysliv, jak hrozné musí nešlechticem býti a světem darmo ve stavu nízkém se plouhati: daroval jsem tudíž zde pohled, zde úsměv, bych povyrazil poněkud chámy a chámky a přítomností svou 358

pouhou celou tu chámovinu maličko povýšil. Vydával jsem se vskutku ze samé podstaty své, ehm, a nic na oplátku jsem nechtěl u vědomí, že obdarovati nikdo mne nemůže, leda král. Kam však poděli se králové, kam císařovny? Nic nechtěl jsem, nic nedostal jsem, ale čím více blahosrdečný, milostirozdavný a štědroručný byl jsem, tím více resentimentuplný svět mne deptal a nic se mne neptal, aniž by poslouchal, zda v deptání tom reptám na osud svůj jako reptáci, ti ptáci podivní, často činí. Ne ne, pouze bral mi svět vše to málo, co ještě jsem měl, tu hrstku, co zbyla mi z věků předešlých. Škubal a obíral mě svět nevděčný v nenávisti své vůči všemu, co vyšším jest než obrubeň trotoáru. Oškubám tě, skřivánečku, gentil alouette, prohlásil prasák svět. Pohleďte, pasáci, fouňové, grázlové a zkurvenci: gentilhomme!

Jděte a škubněte si, berte a naberte si. I statky mé dědičné mizely jeden po druhém: Délezay, Guérigny, La Bilière, Autreville, Bourg-Uzès, Lussac, Sarmagnac, Namours, Méhilac, Trabentez-sur-Toit, Cramaux, Mont-Sallinac, Beretz…, zmizely, propadly se, roztekly, rozutekly, jeden po druhém, po dvou, vyrvány drápem fiskálního závistivce, rozbubnovány v aukcích resentimentujících žárlivců. Bortila se země pod nohama mýma, jak moře závisti a zášti ji užíralo, ustupoval jsem a ustupoval, až uchýlil jsem se na poslední statky své a nyní v doupěti posledním, v jamce lvové, schovávám se před lovci slídivými. Kdo zasil v roklinách a křoviscích těchto do písku a neřádu neplodného sémě, z něhož vyrostl tento malý zázrak stavební, Les Folies-Bergère? Nelam si hlavu, poutníče, nad tím, kdo původcem edificie této jest, spíše sen zkamenělý, myšlenka zhmotnělá, v zemi zapuštěná, a přec nad ní se vznášející, čtyřtvářná, čtyřvětrná, výspa spasitelnosti, stihomam ambivalence, centrum encefalografomanie, exemplum invence. Cesty konec a začátek, alfa a omega habitování. Kdo nezná mne, věru nechápe, proč stavení toto výtečné Folies-Bergère nazývám a vilou ještě k tomu, ač spíše pevnost připomíná…“ Baron zmlkl a zavřel oči. Snad se dal na lov slov nebo se zasnil. Jisté bylo, že se silně potil a maškara na tváři se mu poněkud sesunula.

Uslyšel jsem vlastní hlas, který zřejmě zaznamenal příležitost, okamžitě se jí oportunisticky chopil a vyrukoval. „Pokračuj prosím, ó šlechetný Barone, prášení tvého nemám dosti, stísněn jsem z odmlčení se tvého, hořím zvědavostí, stín stínu nicotný, jenž právo nemá obšlápnut být podešví obuvi tvé.“ 359

„Dobře pravils, co málo znáš, ode mne jest, jinak nic krom neartikulovatelné podlosti v prázdném okovu hlavy tvé, polojapný nýmande. Padám pod břemenem vlastní dobroty, kdo mne však pozvedne, kdo ruky podá? Co to pravím, že bych měknul pod vlivem tohoto nezastřešeného bezdomovce s duší podkoního? Jak bych pomoc přijmouti mohl, jak mohu byť jen pomyslit na možnost něčeho takového jako uchopení ruky pomocné? Jako bych ponocný byl nebo slouha obecní?

Nikdo nechť se neopováží ani v Povolží ni v Pováží ni v Potemží, kde mží takřka bez přestání, nechť nenajde se ten, kdo by jen pomyslel na podání mi ruky pomocné takové. Pouze od císařů, králů a kraleviců, princů, markrabat, hrabat a kurfiřtů, satrapů taktéž pomoci bych přijal, snad i od kurtizán z rozmaru, ale zde hranice končí. Yaffasové, co kdy potřebovali, sami sobě vzali, podpory nepotřebovali, naopak, pilíři byli království všelikých, knížectví též i dominií, světů, polosvětů a podsvětí, a pokud padli, v pádech svých velkolepí byli, neb malolepost byla jim zcela cizí. Nevěřícně na svět zírám, zraky své protírám: jak změnil se a změlnil, nil takřka, nihil téměř. Stvoření jako Nil teče a roztéká se, zaplavuje, ne však oplodňujícně, jícen jeho jest nihilizující. Cítím v kostech svých stárnoucích světů pád, světa tkáně rozklad, z pakostice kosmu smutek mne jímá. Vše chaos: kámen na kameni nestojí, řeky do kopců tekou, odkud jako daňkové skotačiví vlny a vlnky shora dolů kdys skákávaly. Kde hierarchie zdí, střech, pilířů a kupolí kdysi se vršila, kde věže svěží jako prsty do nebes se vzpínaly, zřím patvar bez hranic, urbanismus usmrkanců, cumle lemlovských kýchavců, tříšť bezhlavosti. Takzvaná města: statistika stok s davy semo tam se valícími, onam onamo nepříčetně těkajícími, z nikam do nikam utíkajícími, jen tekutá bezmoc. Osud můj věru je strašný, stokrát raději byl bych guillotinován, než abych trmácel se touto noční můrou, žebral a troškařil. Svět přežraný mými statky na chvíli si schrupne v odporném zažívání, nepochopitelně přehlédne, slepec, přehršel zbytků, co zbyly mi, a já spěšně shrnu je kolem sebe jako suknici selka, bych uvnitř na chvilenku sporuloval. Ne na dlouho však dopřáno mi klidu, minutu nedají mi na konsolidaci. Sotva do zpevňování opevnění dám se a nit navléknu, bych sítě kamuflážní zalátal, čenichalové drzí na vrata má tlučou, vpuštění se domáhají. Přišli prý s almužnou, s žokem peněz, s aktovkou papírků… Prosil jsem se však o něco? Na prodej či koupi něčeho pomýšlím? Mám snad špiniti si konečky svých aristokratických prstů hnojem peněz? Ta přidrzlá 360

ducha nedonošenost, ostnatá v rukavici ze sametu. Tu Tutenkámen, tam Tamar, tamaryšky škytavých východňárů, rusíni ničivých víchů, chudoba Babylonu, nunváři říkadel, delikatesy sirovodíků, kumysy synkopujících cích. Jímá mne strach, rachotí kola káry popravčí… V čí ruce vydati mě chtějí, jebáci? Citují jakési silotvorné nesmysly, slyším dobře? To vše jen řezanka troufalosti, stihomam nezvaných hostí, stupidita tatrmanů, nukleární nihilizace celníků, kurozpěv evakuace, celulóza zaoraných polí…“ Baron se opět odmlčel, tentokrát se však začal ošívat, jako by ho celé tělo svrbělo, dokonce se snažil povstat, ale aniž by se vztyčil do celé své výšky, počal se v této nahrbené pozici vymotávat z pomyslných sítí a přitom soptil: „Podívej se, no, jen se podívej, cos způsobil, cháme chámová, kráme krámová, vato totalitní blbosti, stíne stínu, jenž není hoden přiblížit se stínu vrhanému podrážkou mé boty. Jsem snad nakažen? Zapomněli tě odvšivit? Tohle mi zaplatíš, budeš trpět, trpět a trpět, a nebudeš, opakuji, nebudeš atamanem. Atamanem ni Atatürkem, Tartarinem ni Tarrasconem.“ Jeho pohyby byly stále zběsilejší, škrabal se po celém těle, nadskakoval, přeskakoval z jedné nohy na druhou a v tváři mu zuřivě škubalo.

Nakonec docela ztratil kontrolu a začal ze sebe trhat kusy oděvu, netrpělivě trhal knoflíky, a než jsem se nadál, tancoval a točil se na místě, oděn pouze v nátělník a polodlouhé pruhované spodky, z nichž přetékalo jeho chlupaté břicho jako obscénní vepř, kterého doposavad schovával pod šaty. Světlo náhle zhaslo, rozezněly se zvuky zmatených kročejů a lidských hlasů, z nichž některé šeptaly, kdežto jiné mi explodovaly přímo u ucha. Pozvolna jsem ztrácel vědomí: přecházel jsem z jedné tmy do druhé. Zdálo se mi, že kdesi v dálce, snad v jakési vzdálené galaxii, slyším klapnutí dveří.

Dveře cely se otevřely, dozorkyně mě vyzvala, abych vyšel ven. Byla krásná a hrbatá jako ostatní, jako všechny ženy ve Folies-Bergère.

Měli jsme svého času s Baltazarem, mým spoluvězněm, o těch hrbech dlouhou debatu. Nebylo žádným tajemstvím, že zmíněné hrby jsou falešné, nikdo se ani nesnažil přesvědčit svět o opaku. Zvláštní na nich bylo jen to, že takový umělý hrb žádné nositelce pořádně nepadl a naše dlouhá diskuse o příčinách této vady se točila právě kolem 361

tohoto bodu. Baltazar se domníval, že špatné upevnění tohoto břemene a veškeré svízele s tím spojené lze přičíst amatérskému, neschopnému režisérovi, kterého Baron najal, aby ušetřil peníze. Já jsem byl naopak názoru, že příčina je hlubší a zřejmě tkví v Baronově misogynii. Připomněl jsem Baltazarovi, že dozorkyně už nějaký čas pozoruji a z jejich chování odvozuji, že jejich nepadnoucí hrby, které se jim často svezou dolů a ony si je musí rychle, ale také nenápadně — a proč nenápadně, když je všeobecně známo, že jsou umělé — poposunout na původní místo, nejsou pouze otázkou fušerské práce, za kterou je vskutku nakonec zodpovědný onen lajdácký režisér, nýbrž symptomem něčeho jiného, totiž Baronovy potměšilosti a nevraživosti vůči ženskému pohlaví.

Otázal jsem se Baltazara, zda si nevšiml, jak některé dozorkyně nesou své hrby celkem snadno, kdežto jiné sotva klopýtají pod jejich tíhou, a často se dokonce musí přidržet zdí, jako by na zádech nesly veškeré hříchy světa. To ovšem znamená, že mezi hrby je zřejmě rozdíl: některé jsou pravděpodobně duté, a tudíž lehké, kdežto jiné jsou plné něčeho, například železných pilin nebo nějakého jiného balastu.

Nevšiml si snad také, jak ty s lehkými hrby se pořád ošívají a vší snaze o sebeovládání navzdory tváří se neméně zmučeně než ty s hrby těžkými. Vskutku, člověk má dojem, že v hrbech či pod nimi je něco lechtá a ony by se hrozně rády podrbaly, ale nemohou. Co by to mohlo být? Inu, je možné, že mají pod takovým poklopem například čmeláka nebo celý roj much, případně větší zvíře, jako například myš nebo křečka. Hrbačky tedy trpí a každý druh jiným způsobem, jedny proto, že se musí dennodenně vláčet s těžkým břemenem na zádech, a ty druhé, jejichž břímě je sice lehké, zase proto, že je pod ním něco škrabe nebo lechtá. Z toho můžeme usoudit různé: jednak je na první pohled zřejmé, že hrby jsou nejspíš vyrobené z rozličných materiálů, ty lehké například z lepenky nebo polystyrénu nebo podobné hmoty, kdežto těžké musí být z něčeho daleko solidnějšího, aby se jejich obsah nevysypal. A nyní musíme přihlédnout k další věci, zejména k tomu, že některé dozorkyně nosí jeden týden hrb lehký svědivý, kdežto týden nato třeba hrb těžký, ale někdy dokonce lehký nesvědivý, ale posuvný. Nějaký čas jsem o tom přemýšlel a nakonec jsem došel názoru, že jde o různé druhy trestů: těžší přestupek se trestá udělením hrbu těžkého, lehčí hrbem lehkým svědivým, přičemž hrby lehké nesvědivé zřejmě platí za normální. V žádném případě si však falešná hrbačka 362

nesmí od svého břemene odpočinout, zapomenout na ně, nýbrž musí si být svého ponížení a zesměšnění neustále vědoma. Nebylo těžké si představit, že Baron jim přísně nakázal, aby se chovaly přirozeně, jako by byly hrbačkami od narození, což je uvádělo do další nemožnosti, neboť něco takového je velmi těžko dosažitelné: mám na zádech špatně umístěný umělý hrb, který stále popojíždí, nebo je tak těžký, že pod jeho tíhou doslova padám, krom toho všichni vědí, že je umělý, ale přesto musím předstírat, že je součástí mého těla. Zkrátka a dobře, Baron je krutě mučil a ponižoval jen proto, že byly ženami.

Baltazar se mnou nakonec souhlasil, ačkoliv si vymínil, že mé vysvětlení je pouze hypotetické, jelikož nemáme možnosti si je empiricky ověřit. Žádný z nás neviděl ani jeden z hrbů v jeho nahotě, natož aby do něj nahlédl a zjistil, co se v něm skrývá.

Baltazar byl velice úslužný, až devótní a podbízivý. Cítil se mi být zadlužen, neboť jsem, jeho slovy řečeno, dal jeho životu nový smysl.

Když jsme se totiž napoprvé setkali zde ve vězení, byl v hluboké depresi, neboť se vzdal naděje, že se mu kdy podaří nalézt svého bratrance Melichara, toho samého cikánského hudebníka, s nímž jsem se kdysi setkal v poušti. Jeho nalezení si vzal za cíl, ale po dlouhých letech putování od města k městu, od vesnice k vesnici, od oázy k oáze začal nakonec věřit, že Melichar je buď mrtev, nebo žije někde hrozně daleko, možná na jiném kontinentě, například v Amrice. Marně poslouchal rádio pro případ, že se mu podaří zaslechnout pořad cikánské hudby, kde by Melicharovo jméno bylo uvedeno, nebo aby aspoň v zaslechnutém kousku rozeznal neopakovatelný zvuk Melicharových houslí. Neměl jsem to srdce namítnout, že každý druhý primáš, ba i obyčejný houslista si říká Melichar, ač se původně jmenuje třeba jinak, jako konečně i ten „náš“, jenž měl jiné jméno pro každou příležitost. Okamžik poznání asi nadešel, když jsem mu Melichara na jeho přání dopodrobna popsal, přičemž jsem ale popisoval jeho samého.

Sotva jsem se tak dostal k uším, Baltazar zajásal a zvolal: To je on, to je on!!! Takřka před mýma očima omládl radostí z téhle noviny, ale když jsem se ho zeptal, co ho k tomu celkem vzato vzdálenému příbuznému (byl to, jak se říká, bratranec z druhého kolena) pudí, suše odvětil, že ho musí zabít. Jeho odpověď mě překvapila, že by snad mezi nimi byla krevní msta? Nikdy jsem o takové tradici u cikánů neslyšel. Vysvětlil, že příčinou této potřeby Melichara zabít není msta, ale 363

jedná se o problém totožnosti. Jsou si totiž natolik podobní, že jsou zcela zaměnitelní, a on nemůže žít s představou, že někde ve světě žije jeho dvojník. Proč si ale zoufal, že je možná mrtev, nebyla by taková smrt, respektive pravděpodobnost Melicharovy neexistence naopak důvodem k dosažení klidu? S poměrným taktem mi dal na vědomí, že má otázka je naivní. Je sice pravda, že ho mučí nejistota, jenže i kdyby měl jistotu, že Melichar zemřel, taková jistota by nebyla o nic méně mučivá, neboť může dosáhnout klidu jen tehdy, když ho vlastnoručně zabije a pohřbí. Velice záleží na správném místě a momentě takového činu a vůbec, s takovou záležitostí jsou spojené velmi komplikované praktiky a věci, které bych asi nepochopil, i kdyby se mi je snažil vysvětlit. Stačí říct, že špatně zabitý nebo nesprávně pohřbený dvojník se zpravidla vrací jako duch, který je ještě horší, neboť takového zabít a zlikvidovat je stokrát těžší. Kdyby měl Melichar zemřít dřív, než se mu jej podaří nalézt a zabít, nic by tím nezískal, jen další neklid z pomyšlení, že nebožtík ho bude strašit.

Během této rozmluvy jsem pomyslel na jistou paralelu mezi námi, ačkoliv by se spíš dalo mluvit o rozdílu než o podobnosti: jako on i já něco, respektive někoho hledal, třebaže v mém případě šlo o osoby dvě, totiž o Marcela a Šeherezádu. K tomu prvnímu mě poháněl pocit odpovědnosti a šlo zde o případ, aspoň jak já jsem jej nazíral, přímočarý, kdežto co se Šeherezády týkalo, záležitost byla daleko složitější.

Kdykoliv jsem sebral odvahu nebo se dopustil neopatrnosti, či spíš by se dalo hovořit o zapomnětlivosti, neboť jsem zapomněl na své předsevzetí na věc nemyslet, neobírat se jí, a zamyslel se nad naším vztahem, jen po několika krocích, jež mě vedly do překvapivě temných, kluzkých a krkolomně zakroucených chodeb labyrintu, na jehož konci mohlo, ale nemuselo být rozřešení toho, čemu jsem z nedostatku vhodnějšího slova říkal „náš případ“, zmocnila se mě malomyslnost.

Nyní jsem se ubíral nekonečnými, vlhkými, špatně osvětlenými chodbami podzemí Folies-Bergère, připoután želízkem k zápěstí hrbaté dozorkyně, jejímž údajným úkolem bylo dovést mě k soudu. Řekli mi, že tentokrát přijde rozsudek, jenže na ten mě připravili už mnohokrát, takže jsem neočekával nic jiného než nové odročení.

Jak jsme tak kráčeli pospolu, zdálo se mi, že se mě dozorkyně nedotýká svou rukou, připoutanou k mému zápěstí, jen náhodou, nýbrž úmyslně. Mohl jsem se sice mýlit, ale nedalo mi to, a abych se ujistil, 364

uchopil jsem ji, ne bez jisté námahy, za konečky prstů a zmáčkl je. Její reakce byla prudká a takřka mi vzala dech. Hrbatá krasavice se zastavila, poloobjala mě svou volnou rukou a vdechla mi do ucha: „My dva se přece známe.“ Podíval jsem se jí do tváře a náhle jsem ji poznal, jenže odkud ji znám, jsem nevěděl. Měl jsem dojem, že jsem ji snad znával v poněkud jiné podobě a že její nynější tvář je na té původní nanesena, ne však jako maska, která se snaží onu původní zakrýt, nýbrž jako tvář tak říkajíc konečná, do níž ta minulá mohla dorůst, neboť k tomu měla přes veškerou svou nedokonalost předpoklady. Při troše soustředění se mi podařilo vyčíst z perfektního oválu nynější tváře původní koňskost, pod povrchem hebké sametové kůže jsem vytušil hrbolatá pole vyléčeného akné, a dokonce v zrcadlech rozšířených zornic jejích nádherných očí jako bych uzřel ta malá těkající očka její minulosti. Ale mohl jsem se mýlit, neměl jsem výhody takového archeologa nebo geologa, jenž má odkryté vrstvy půdy stále před sebou v podobě sondy, může je měřit, brát z nich vzorky a podrobit je nejrůznějším testům, a dokonce může vyjmout nejrůznější vzorky odkrytých artefaktů nebo zkamenělin a podrobit je dalšímu výzkumu. Mohl jsem se opírat jen o dojem a instinkt, neměl jsem po ruce „hmatatelnou“ evidenci. Jakmile jsem však zavadil o slůvko hmatatelnost, napadla mě velkolepá a smělá myšlenka: naskýtá se mi přece vzácná příležitost sáhnout si na dozorkynin hrb. Co by takový Baltazar za něco takového dal! Moci se tak dotknout takové bájné a zcela zakázané věci bylo přece nemyslitelné a mně se nyní dozorkyně nabízela celá i s hrbem.

Objal jsem ji napůl svou volnou paží a poněkud zdráhavě, jako bych očekával elektrický šok, jsem se hrbu dotkl, a to jen lehce, konečky prstů.

Nevěděl jsem, co očekávat, ale to, co jsem pocítil, se nedá popsat jinak než jako něco, co je nade vše očekávání. Měl jsem pocit, jako bych se dotýkal samého zdroje života, jakéhosi tekutého božství, nebo řečeno prozaičtěji, proudu zvláštní energie, oživující, omlazující, oplodňující a povzbuzující, všestranně pozitivní a v pravém slova smyslu životodárné. Bylo mi, jako bych byl náhle jakousi zlatou nádobou, bezedným grálem, do něhož proudí veškerá spermatozoa z celého kosmu, spolu se vší krví, lidskou i zvířecí. V jediném, takřka nepostřehnutelném okamžiku celá živá příroda vtekla náhle do mne a zároveň ze mne vytékala do hrbu a skrze něj do dozorkyně. Tohle nepochopitelné a takřka 365

nepopsatelné kolování a proudění mi způsobilo erekci, kterou dozorkyně zřejmě ucítila, neboť se silně zachvěla, vydechla sotva slyšitelné „ach“ a přitiskla se ke mně silněji. Posléze zvrátila hlavu maličko dozadu a darovala mi vlahý pohled s náznakem otevřenosti, přijímání, plodnosti, žírnosti a prostě všeho, co by se dalo stručně definovat jako „weiblichost“. Toto slovo přineslo i poznání, s kým mám tu čest: Heidi nebo Lotte! Zašeptal jsem jí její jméno do ucha a ona přikývla, potvrzujíc tak svou totožnost.

Jak se sem ale dostala, co tady dělá? Je tu snad proto, aby se stala skutečnou součástí mého příběhu, a ne pouhým mihnutím, zastavením, vhodným snad pro vystavení nějakých papírů? Vrátila se, aby byla prohloubena, vyhraněna a vykreslena. Chtěla, abych ji posadil definitivně na jednu ze dvou židlí, na nichž doposavad seděla, postavila se mi do cesty jako nějaké osobní rozcestí, které hodlá riskovat operaci, po níž, bude-li úspěšná, se stane jednosměrem? Tomu poslednímu odporovalo její automatické přikývnutí, v němž nebylo zaváhání, ani žádost nějakého zjednodušení, měla (a zřejmě i chtěla) nadále zůstat Heidi nebo Lotte, nicméně naše faktické objetí prozrazovalo spojení víc než symbolické a vyžadovalo zájem z mé strany o osud, zájmy, motivy, cíle, strachy, úzkosti a nejrůznější vlastnosti téhle bytosti, jíž jsem, upřímně řečeno, nepřikládal valnou důležitost během našeho soubytování v lágru, kde byla, jak jsem to tehdy zhruba odhadl, plukovníkovou pravou i levou rukou.

Tento zájem jsem nyní cítil růst ve svých útrobách společně s planutím erotického ohně, zapáleného dotekem s tajemným hrbem, a nemusel jsem se tak do ničeho nutit z důvodů pouhé poctivosti a povinnosti vůči nespravedlivě přehlíženému charakteru. Tato touha byla zjevně osobní a zabarvení jasně erotického, chtěl jsem se té bývalé sekretářce vskutku dostat na hrb a nechat se prodchnout jeho báječnými vibracemi a elektromagnetickomagickou energií, která by odplavila aspoň po dobu svého působení z mého systému vše morbidní a sebemučivé. Snad jsem doufal, že se uvnitř hrbu skrývá esence nebo aspoň podstatná část toho, čemu naši moudřejší a možná šťastnější předkové říkali eros, jenž se sem utekl v těchto těžkých dobách, kdy thanatos zuří stále troufaleji v převlecích progresivně absurdnějších a kýčovitějších. Cožpak sem Spojenci nedopravili rakety typu Thanatos-2 a Thanatos-3, z nichž první způsobuje totální sterilitu u mužů a žen, 366

kdežto záření po výbuchu takové „trojky“, jak ji kamarádsky nazývá amritský viceprezident, má za následek okamžité odumření schopnosti myslet kriticky, což znamená, že z poraženého nepřítele — raketa nezabíjí, je humánní — se rázem stane vděčný příjemce našich mírových diktátů. Tyto informace přineslo nedávné vydání Al-Núru a já nebyl z těch, kteří věří, že tento deník tiskne jen samé lži.

Nemohli jsme jen tak stát a nekonečně se objímat, bylo třeba pokračovat v cestě, a když jsme opět vykročili, začal jsem usilovně přemýšlet, jak bych se s Heidi nebo Lotte mohl opět setkat. Byl jsem zmaten, celý houf různých pocitů, často konfliktních, mě nyní zaplavil s nemenší silou, než byla ta způsobená dotykem s dozorkyniným hrbem. Rozum mne varoval před osudovým spojením s Heidi nebo Lotte, měl bych si zachovat chladnou hlavu, neboť mým prvním úkolem je nalézt a zachránit Marcela. A nestal bych se na Heidi nebo Lotte naprosto závislým kvůli jejímu hrbu, z něhož bych doufal čerpat onu životodárnou sílu? Coby hrdina s nadosobní misí bych takto docela zklamal a spadl bych do první pasti u cesty jako nějaký prosťáček. Ale počkat, vložil se do toho jiný hlas, vždyť žádnou vyhraněnou misi nemáš, něco takového si jen namlouváš právě proto, že si připadáš nepotřebný a zbytečný.

Potřebuje tě Marcel skutečně? Vždyť se bez tebe celá dlouhá léta obešel, a třebaže jsi mu v táboře trochu posluhoval, takovou práci mohl přece zastat kdokoliv. Neexistují snad stovky a tisíce kvalifikovaných ošetřovatelů a ošetřovatelek, kteří se o něj můžou postarat daleko lépe než ty? Není možné, že jsi mu svým amatérským posluhováním vlastně odepřel péči daleko lepší, a zkrátil mu tak život? A co Šeherezáda?

Cožpak jsi na ni rázem zapomněl kvůli krásné hrbačce? Jak dlouho jsi vlastně tady ve Folies-Bergère? Vidíš, ani se nepamatuješ, a přece jsi ze začátku pilně odškrtával jednotlivé dny, ale když jsi jednu zeď své cely celou vyšrafoval, tak jsi toho nechal.

Heidi nebo Lotte mne nevedla nahoru do obytných prostor vily, ale zastavila se před malými železnými dveřmi, notně pokrytými rzí, otevřela je a vyzvala mne, abych ji následoval. Sama při vstupu sice obezřele sehnula hlavu, neboť dveře byly nízké, ale zapomněla přitom na svůj hrb, který zavadil o horní rám dveří a maličko se jí svezl po zádech. Instinktivně jsem vztáhl ruku, abych jí hrb narovnal, ale když jsem se ho už téměř dotýkal, stáhl jsem ruku zpátky, neboť mě napadlo, 367

že tento okamžik není k takovému doteku příhodný. Co kdyby kouzlo náhle přestalo působit? Takové riziko jsem si teď nemohl dovolit, neboť zklamání, které by nutně následovalo, by se stalo mukou ještě horší než jakýkoliv trest, který mi měla nadělit Baronova spravedlnost. Měl jsem předtuchu, že tentokrát bude rozsudek nade mnou skutečně vynesen, neboť Baron si k dnešnímu líčení vybral místnost docela novou. Předešlá soudní jednání se odehrávala v jednom z mnoha pokojů nahoře a Baron se ani nesnažil předstírat, že je bere vážně. Jednou si mě zavolal k výslechu do své ložnice, ležel přitom v posteli jen nedbale přikrytý lehkou pokrývkou, pod kterou byl dočista nahý. Bezostyšně obnažoval masitou nohu s krabatým namodralým kolenem, vyrůstající z obrovského bílého stehna, a v rozsáhlém, těžko definovatelném prostoru jeho nesmírného břicha se pod pokrývkou cosi hýbalo jako klubko neposedných koťat. Vlnilo se to tam, převalovalo a chichotalo, jako by břicho žilo nezávislým veselým životem.

Baron byl na úkor toho života pod pokrývkou velmi roztržitý, očividně mu vadilo, že se něco zpěčuje jeho vševládnoucí feudální vůli, nějaký čas tu činnost sice toleroval, ale nakonec se dopálil a se zuřivou kletbou pokrývku odhodil. Odhalil tak světu, totiž mně, ne snad koťata nebo krysy, ani chobotnici nebo hnízdo pavouků, ale snědého kudrnatého klučinu, který, hnán zřejmě nějakým primitivním ostychem, se snažil mezi bohatými břišními faldy svého pána schovat. Podrážděný šlechtic mi uštědřil vražedný pohled, jako bych za kluka a nepohodlí, jež mu působil, mohl já, a řekl vztekle, že líčení se odročuje na neurčito. Tato scéna byla ovšem výjimečná, zpravidla na mne čekal oblečen a pečlivě nalíčen a hrál role nejrůznějších účastníků soudu, od vyšetřujícího soudce přes státního návladního a advokáta až po posledního člena poroty.

Místnost, do níž mne nyní Heidi nebo Lotte vtáhla, se nápadně podobala sklepu, v němž jsem se s Baronem poprvé setkal na jeho hradě.

Ale nejen to, i scéna byla prakticky tatáž: Baron, zahalený do křižáckého pláště, seděl na trůně pod světlem reflektoru, jehož úzký paprsek dopadal odkudsi z klenby sklepení jako zlomek rozbřesku v nějakém antisvětě. Jako tehdy i tentokrát promlouval Marcelovým hlasem skrze zavřená ústa, a jako tehdy i tentokrát mě takové znesvěcení vzácného hlasu uráželo a zkrušovalo.

368

„A heleme se, heleme se: první manželský pár, Blbec s Hrbatou, po pádu. Pád, nápad, dopad, přepad, výpad, západ, rozpad. První přečin, první rozsudek a první trest. Na počátku byl přečin… Nezdá se vám to zvláštní, že nejdřív si člověk musí odpykat trest a teprve potom si musí počkat na rozsudek? Vždyť je, chudák, vlastně odsouzen dvakrát: nejdřív k životu na zemi, a když si trest odkroutí, čeká ho celá věčnost buď v nebíčku, nebo v peklíčku. A má vůbec možnost se odvolat? Cha cha cha cha, no nic, to já jen tak…“ Baron domluvil, světlo pomalu zhasínalo, až zhaslo docela, následovala neproniknutelná temnota, doprovázená nepříjemným chladem, a vzduchem zavanula plíseň. Po chvíli se ze tmy jakoby odevšad ozval strašný chechtot, a když utichl, Baronův vlastní hlas zvolal: „Fiat lux.“ Okamžitě se rozzářily dva reflektory, jednak ten původní, zaměřený na Barona, a druhý, který zjevil nahého Župana, stojícího několik kroků nalevo od trůnu. Ruce měl za zády a nebylo těžké si představit, že je má spoutané. Baron opět promluvil svým obvyklým hlasem: „Ejhle, člověk, no, jen se podívejte na tu bídu. Že zrazuje a zapírá, věru jsem věděl, že však zapře a zradí mne, svého pána, osvoboditele, dobroditele a, ehm, milence, toho vskutku jsem se nenadál.“ Opět se na chvíli odmlčel, ale pak se rozchechtal, to vše se zavřenými ústy. Potom se opět rozřečnil, tentokrát však hlasem Županovým. „Nazývejte mě Župan. Jsem rozený podvodník, zrádce, zloděj a lhář. Nespočet jmen měl jsem za života svého, tolik bylo jich, že věru nevím, které z nich jest jménem mým pravým. Ukradl jsem, co jsem mohl, taktéž zalhal, prolhal, vylhal, nalhal a ulhal zde, tam, onde a leckde jinde. Dal-li jsem rukou jednou, tou druhou nazpět jsem vzal.

Pána svého dobrotivého neustále jsem zapíral, jemu se vzpíral, co šlo jemu, jsem upíral, a vpravdě více upírem jemu byl jsem než služebníkem. Život prolhaný a podvojný vedl jsem, tváře různé jsem nosil, až tvář svou vlastní jsem ztratil. Jsem tváří ztracenou, a kdybych opět nalézti ji mohl, nepoznal bych ji. Zasloužím si trestu nejvyššího a poníženě žebrám, by milosti této mi dopřáno bylo.“ „Svědku, jenž mimo jiné nazýván jsi Županem,“ oslovil ho Baron pisklavým soudcovským hlasem, „znáš přítomného zde obžalovaného, jenž podobně jako ty mnohých jmen, krycích i nekrycích, používá a, ehm, za jméno ani nestojí, rci, znáš jej?“ 369

„Věru, znám jej, Vaše Odsouzeníhodnosti.“ „Zneužil on jména člověka čestného a neposkvrněného, najmě Roberta St. Cyr?“ „Zneužil a využil, Vaše Sudoměřitelnosti, jako že užívání, vyžívání a zneužívání jsou mu zcela přirozené a vlastní.“ „Odpovídej k věci, jednoduše, ne rozvitě. Rci, patří přežívání též k nespočetným zločinům jeho?“ „Přežívání zajisté, též…,“ Župan nedopověděl, asi si uvědomil, že má zakázáno rozvádět. „Též co?“ vypískl Baron. „Též přižívání, Vaše Nestoudnosti.“ „Ve smyslu příživnictví?“ „Zcela tak, Vaše Soudná stolice.“ „Přižívá se obžalovaný na dílech jiných jako parazit ničemný?“ „Bezpochyby, Vaše Rozsudkuvyměřitelnosti.“ „Má povolání nějaké obžalovaný zde stojící?“ „Věru nevím, zda povolání on má, volání snad, leč volání jeho jest marné.“ „Ach tak, marné volání…, a cesta jeho daleká jest?“ „Cesta daleká, marné volání, pokud vím, Jasnosti.“ „Inu, cesta jeho krátká jest, neb zde, v kasematech mých, končí a kdo uslyší volání jeho skrze zdivo nedobytné? Rci, muži mnoha jmen a zaměstnání, jehož z ničeho kdysi pozvedl jsem a povýšil na komorníka svého, nepřiznal ses snad, že lhářem nevyléčitelným jsi, takže ani jednomu jedinému slovu tvému, jež z úst tvých jako sliz odporný vytéká, věřiti nelze?“ „Vpravdě přiznal, Vaše Sudorodí.“ „Což jest však lež a jinak ani býti nemůže, neb vše, co pravíš, lží jest, souhlasíš?“ „Souhlasím-li, lhu, nesouhlasím-li, lhu taktéž.“ „Žádná sofismata a paradoxy nikdo od tebe nikoli nežádá, cháme, slovem jedním odpověz, neb spravedlnost a policie jednoslabičné odpovědi nade vše rády mají, anebo ne?“ „Ano.“ „Což ovšem znamená ne, není-liž pravda?“ „Ne.“ „Jakou as cenu svědectví tvé má, když co slovo, to lež. Jazyk tvůj ničemný a prázdný jest, protimluvů, vytáček a pastí skrytých plný. Rci, 370

zdali s mužem tímto, jenž znám jest co občan země neznámé, do soukromí mého posvátného nevloudili jste se, byste peníz mrzký mi nabídli za literáta bývalého, známého pod jménem Marcel?“ „Pravda vychází z úst vašich, Vaše Přísudečnosti.“ „Věz, že literát onen bývalý jest, byl a bude lží pln, jako ostatní druhu jeho. Druhem mým kdysi byl, dobrodruhem pouhým dnes, jenž s podruhy se přátelí. Bah, za peníz nestojí, grešli ni držgrešli zlámanou nedal bych za něj. Pokusiti se o smlouvání jakés se mnou a vetření se do prostor mých soukromých, aj, jako zlodějové, pouze jedním ze zločinů vašich jest, leč strašným. Nebudu zabývati se ni obírati zločiny vašemi jinými, tento postačí.

K rozsudku nyní přistoupím, stejnou měrou sudou i lichou vyměřeno vám bude, ježto jeden z vás nad druhého není, jakože za osmnáct jeden jest a druhý za dvacet bez dvou. Slyšte tudíž oba, a dobře slyšte. Trest původní zněl: v jámu vlkovou uvržena býti a od vlka onoho sežrání, za mého dívání se radostného. Tak zněl trest a odvolání proti němu, jakož i volání obyčejné, marné by bylo. Jelikož dnes však den výjimečný máme, neb jmeniny své slavím, v náladě nanejvýš blahosklonné se nalézám. Zmírnění trestu tudíž pečlivě uváženo bylo a nakonec schváleno, slyšte: oba dva, jeden jako druhý, do domácnosti mé pojmuti budete jako služebníci ranku nejnižšího, totiž otrockého. Po břichách svých plaziti se budete, přede mnou, ba i před služebníky mými, výsměchu vystaveni a potupě všeliké. Ponížení stravou vám bude a povýšení ambicí marnou. Dosti však času a slov plýtvání, cesta trnitá pro vás nadchází, kdežto já na cestu svou jinou se dám. Nyní navrátím se do prostor svých obytných, bych ve přidávání lesku jménu mému slavnému pokračoval, neb život můj arci ničím jiným není než nepřetržitým lesku přidáváním, blesku a bouři poroučením a potlesku davu hold mi vzdávajícímu posloucháním. Zpět k životu se vracím, vy k živoření…“ Ubytovali nás v ložnici pro otroky, která byla v podzemí, pouze o několik dveří dál od soudní síně. Byla to temná, nikdy nevětraná místnost, plná nejrůznějších krámů; kam se člověk vrtnul, pokaždé do někoho nebo něčeho vrazil. Vládl zde chaos a orientovat se v něm, natož si na něj zvyknout bylo zhola nemožné. Někteří otroci spali na kavalcích, kdežto jiní na visutých síťových lůžkách, natažených v uličkách mezi kavalci bez jakéhokoliv smyslu pro pořádek. Jelikož jsme byli 371

s Županem nováčci, museli jsme se spokojit s takovými houpačkami, které byly plné děr a často se v noci utrhly nebo je některý z otroků nařízl, aby s vámi spadly, takže už samotné přenocování bylo velmi nepříjemné. Byla by však chyba se domnívat, že nováčci na tom byli hůř než staří mazáci; takové rozdíly zde vlastně nebyly, zvyk se zde zabydlet nesměl, vláda chaosu byla absolutní. Takto se mohlo stát, že „starý mazák“ vás vyhodil z vaší nepohodlné houpačky a sám se v ní uvelebil, kdežto vy jste šli spát na jeho daleko pohodlnější kavalec.

Běžné otrocké práce se navzájem velmi lišily, některé, jako například výpomoc v kuchyni, byly těžké, ne-li přímo nesnesitelné, zatímco práce venku v zahradách byla mnohdy téměř příjemná.

V kuchyni byl otrok vystaven opovržení personálu, který se skládal převážně z propuštěnců. Byl to skutečný očistec: nebohý otrok, jemuž poroučeli všichni, od šéfkuchaře až k nejnižšímu kuchtíkovi, musel lítat po kluzké, mastné podlaze jako blázen, často se džberem vřelé vody v ruce nebo s náručí plnou špinavých talířů. Běda mu, když upadl: v takovém případě byl otrok mnohdy opařen, pořezán střepy z rozbitého nádobí, a navíc zkopán od rozzuřených kuchařů. Ovšemže takové nehody nevznikaly jen tak, mnohdy zlomyslní kuchtíci nastavili otrockému pomocníkovi nohu nebo ho přímo strčili, a způsobili tak jeho pád, jen aby ho mohli s chutí zbít, a v případě, že omdlel, vylít mu na hlavu džber studené vody. Jakmile se nešťastník probral, musel pokračovat v práci, která se mu mezitím nahromadila. Předtím ovšem musel uklidit nepořádek způsobený svým pádem.

Zahradničení v aleji před severní zdí bylo ve srovnání s kuchyňskou prací sice lehčí, ale daleko nebezpečnější. Z kuchyně se člověk vracel sice zničený, ale živý, kdežto u severní zdi mohl snadno přijít o život. Stávalo se totiž, že kulometčíci střežící tuto stranu vily si často zamanuli na zahradníky střílet, zpravidla z nudy, jen tak pro legraci, a leckterý otrok byl takhle zabit nebo aspoň zmrzačen. Takovou „nehodu“ kulometčíci pokaždé vysvětlili jako pouhý omyl a drze tvrdili, že si otroka-zahradníka spletli s nepřátelským vyzvědačem. Z tohoto důvodu se většina otroků této práci vyhýbala, a když na některého připadla, snažil se ji vyměnit za práci bezpečnější. Výměna směn byla sice oficiálně zakázaná, ale prováděla se běžně a jako nad jinými nepravidelnostmi i nad touto dozorkyně většinou přimhouřily oko. Co do osobní svobody, dozorkyně na tom nebyly o mnoho lépe než otroci, 372

ale rozdělování směn činilo výjimku a v této oblasti jim vedení podniku ponechalo celkem dost pravomoci. Výměna směny však nepřišla zdarma, za všechno se platí, a žadatel, který našel dobrovolníka ochotného k výměně, musel zaplatit, rozhodně v případě, kdy šlo o získání lepší práce. Platilo se buď penězi, nebo častěji službou sexuálního rázu. Dlužno poznamenat, že většina otroků měla směny více méně permanentní, neboť v otrokárně panoval zvyk — v přímém protikladu k poměrům v ložnici —, že ti samí lidé bývali odvelováni k týmž úkolům den co den a k nepravidelnostem docházelo zpravidla jen tehdy, když se rozdělování prací chopila zbrusu nová dozorkyně, neznalá nepsaných zákonů.

Osobně jsem si nemohl stěžovat, v kuchyni jsem pracoval jen jednou, ačkoliv za mnou přišel jeden nepříjemný syfilitik s nabídkou, že když ho vykouřím, tak si se mnou směnu vymění. Měl skutečně fešáckou směnu, luxoval pokoje v obytné části vily. S díky jsem tehdy jeho návrh odmítl.

Většinou jsem pracoval jako zahradník na západní straně vily, kde byl klid a práce se omezovala na kultivaci a udržování popínavých rostlin, pokrývajících zdivo. Několikrát se mi zachtělo změny a takto se mi podařilo „přímou výměnou“, čili bez placení, neboť šlo o práce považované za rovnocenné, získat úklid po hostinách. Otrok, který si se mnou práci vyměnil, pocítil potřebu nadýchat se čerstvého vzduchu, kdežto já zase zatoužil po nedojedcích, mezi nimiž se nalezly nejrůznější pamlsky, o kterých otrok závislý na běžné šlichtě mohl leda snít.

Mé zahradničení bylo tudíž zdravé a snadné a jediné, na co si člověk musel dávat pozor, bylo několik druhů jedovatého břečťanu, neboť po doteku takové rostliny neopatrník okamžitě opuchl a zemřel za hrozných bolestí.

Jelikož jsem nevěřil Baronovu tvrzení, že neví, kde se Marcel nalézá, počal jsem se nejrůznějších otroků vyptávat, jestli ho náhodou ve vile neviděli nebo o něm aspoň neslyšeli. Mé vyšetřování však nikam nevedlo, ať jsem se o něm zmiňoval jménem nebo ho dopodrobna popsal, doufaje, že bledého pána s ušlechtilými rysy ve vozíku pro invalidy člověk jen tak nepřehlédne. Každý z dotazovaných nakonec zavrtěl hlavou, a navíc tupě opakoval mou otázku: „Kritur frančez, di’nomo Marcel, invalido’palido? No no, no video.“ 373

Županovo chování ke mně se po soudu značně změnilo a já usoudil, že ho trápí špatné svědomí, poněvadž proti mně musel svědčit. Chtěl jsem mu říct, že mu to nezazlívám, jelikož dobře vím, že neměl na vybranou. Konec konců nebylo ani jisté, zda svědčil on, neboť za něj mluvil Baron, třebaže jeho hlasem. Mělo se však ukázat, že jsem se ve svém úsudku zmýlil, neboť když se mi ho jednoho dne podařilo nachytat o samotě a přinutit ho, aby mi konečně odpověděl na několik otázek, vůbec si nepočínal, jako by ho tlačilo špatné svědomí, nýbrž byl drzý a krajně nepříjemný. Marně jsem se snažil v tomhle hulvátském otrokovi nalézt starého Župana. Vůbec jsem tu změnu nedovedl pochopit. Jeden ze symptomů jeho úpadku mě obzvláště zarazil: vyměnil totiž svou vytříbenou mediteránštinu za ošklivou a těžko srozumitelnou hantýrku otrokárny. „Co jsem ti, Župane, udělal, jen mi to, prosím tě, pověz. Vždyť proti tobě vůbec nic nemám, vždycky jsem oceňoval tvé služby, byl jsi přece tak schopný a loajální…, takže nechápu…“ „Loajální, roajální, to sou mi slovíčka, hele, na mě se nekasej, teď seš votrok jako já, tak co.“ (Te’sklavo kom’mi, eh.) „Vím, že jsem otrokem, je to hrozné neštěstí, že jsme upadli do otroctví, ale za to přece může Baron, víš sám, že je šílený.“ „Baron, a šílenej? Poslouchej, dej si bacha na zobák, nebo tě prásknu. Tyhle cizinci! Příde si to kdoví vodkaď, ani se to tu nevohřeje a hned všecko ví, všecko zná a furt jen kritizuje. Abys věděl, tak Šéf je dobrej, akorát měl těžkej život, to je to.“ „Prosím tě, o čem mluvíš? Baron že měl těžký život, člověče, probuď se! Neslyšel jsi o tom, jak nahoře hodují, jak se tam stoly prohýbají pod nejlepšími jídly, jak pijí řeky vína a likérů, požírají hory kaviáru…“ „No vida, eště mu závidíš, to sem si moh myslet! Jenže abys věděl, von mi zachránil život a já ho zradil, takže mě spravedlivě potrestal.

Dyk byl jako muj vlastní táta, a takhle sem se mu vodměnil. Cizince sem se pokusil k němu propašovat, jen se přiznej, žes ho chtěl zabít.

Vodjakživa sem cejtil, že seš špión.“ „Ale Župane…“ „Jakýpak ale Župane! (Ke me Župan!) A neřikej mi Župane, já se teď menuju jinak.“ „A jak, prosím tě?“ „Vuk…, respektývně Lupus, to je mý nový votrocký méno.“ 374

„Když chceš, Lupe, tak tedy Lupus…“ „Jo, a víš, jaký je tvý votrocký méno?“ „No, to nevím, cožpak mám nové jméno? Odjakživa jsem byl Max a nic jiného.“ „Počkat, počkat, copak si nebyl na chvíli Robert St. Cyr? Zapomněls, jaks mě přinutil, abych ti sehnal falešný papíry? Ale do toho teď vrtat nebudem. Abys věděl, každej votrok má svý votrocký méno a to tvý je Ratus, ponivač si krysa, a pěkně velká. Sveds mě, abych zradil svýho pána, a podivej se, jak sem dopad. Byl sem vyučenym komorníkem a teď sem kvůli tobě votrokem, a kde? V takový jako jámě vlkový, jak vo ní povidal Šéf. A tak sem teda Vuk nebo vlastně Lupus. Poslechni, Kryso, musim jít a už s tebou nemluvim, tak nepřilejzej, nebo uvidíš!“ „Co uvidím?“ vyhrkl jsem dotčeně. „Velkýho Chuje, copak ho neznáš?“ „Myslím, že ano, od vidění…“ Velký Chuj byl známý pro svou sílu a šeptalo se o legendárních rozměrech jeho přirození, odtud ta přezdívka, Gra’Falo. Na ubikaci znásilnil, koho chtěl, nikomu se ani nesnilo, aby se mu postavil. Sám jsem takřka nespal strachem, že na mne také přijde řada. Měl jsem v živé paměti nešťastníky, kteří padli té gorile do rukou. Ti šťastnější z nich chodili několik dní po čtyřech, a stali se tak snadnou obětí sodomitů menšího kalibru, než byl Velký Chuj, kteří je snadno oskákali. Nakonec se však ze svých ran přece jen vylízali a přežili. Jejich méně šťastní druzi se však ani na všechny čtyři postavit nedokázali, bídně zahynuli a skončili jako potrava pro vlkodavy, chované Baronem. „Jo, tak já sem teď jeho holka, však víš, co to znamená,“ pravil Župan významně, s ošklivým úsměvem na tváři.

K depresi, způsobené touto rozpravou, se přidružil zesílený strach z Velkého Chuje. Nikdy jsem nestál o to, abych vzbudil jeho pozornost, a teď když se s ním spolčil Župan, se takové nebezpečí zdvojnásobilo. Bývalý komorník zřejmě vychutnával moc, kterou nade mnou takto získal. Dobře věděl, že stačí jen jedno jeho slovo Velkému Chuji, a se mnou je amen. Těm dvěma jsem se musel klidit z cesty, a to velmi rychle. Začal jsem tudíž usilovně přemýšlet, jak se dostat ze společné ložnice.

375

Ediční poznámka Poslední díl Popelovy tetralogie vyšel pod titulem Gajstova smrt v r. 2011 (nakladatelství Akropolis), text však byl napsán již o deset let dříve, převážně v r. 2000. Ohledávání času přítomného je datováno srpnem 2003, ovšem s tím, že tehdy byla tato próza dopsána, lze tedy předpokládat, že v chronologii Popelova díla navazuje právě na Gajstovu smrt, nikoli však jako její další díl, jakkoli některé postavy a motivy v Ohledávání lze najít již v předchozí tetralogii (zejména protagonista díla Max, autorovo druhé, literární já).

Roku 2004 začal Richard Popel vydávat své texty jako soukromé tisky vždy jen v pár exemplářích, jimiž obdarovával své přátele. První vydání Ohledávání je bez vročení, ale jeho předmluva je datována 15. březnem 2004, takže zřejmě zahajuje celou tuto ediční řadu.1 Svazek tvoří 585 paginovaných, oboustranně potištěných listů A5 v černých deskách s červeným hřbetem; tiráž zní: „1. samizdatové vydání ve 3 exemplářích, v edici Soumrak vydal a vytiskl Richard Popel. Obálka, grafická úprava atp. Richard Popel © R. Popel“. V podstatě tedy jde o knižní kuriozitu, o bibliofilii. Dále je archivována obdobná autorská edice, tj. pravděpodobně druhé soukromé vydání, rovněž bez data, ale s průvodním dedikačním listem autorovu příteli malíři Janu Jedličkovi, v němž stojí, že „text [je] už 13 let starý“, z čehož možno vyvodit, že tuto edici autor pořídil v r.

2016. Tento svazek čítá 537 paginovaných, oboustranně potištěných listů A5, taktéž v černých deskách, tentokrát však s modrým hřbetem. Na titulní stránce je uvedena edice a lokace: „Soumrak / York“ a na rubu této stránky se nachází 1

V této řadě registrujeme celkem čtrnáct česky či anglicky psaných opusů (prózy, epistolografie, básně, překlady); řada však není číslována, některé tituly nejsou datovány, je možné, že v této bibliofilské edici vydal autor i jiné práce: 1/ Ohledávání času přítomného [1. vyd.], b.d., asi 2004; 2/ Mátoření & Vesmírný kokot & Srdce temnoty, 2005; 3/ And the world is full of homeless aztecs, 2006; 4/ Letters to the Editor, b.d., 2006 či později; 5/ Letters to the Editor Vol II, b.d., 2006 či později; 6/ New Letters to Editors & Orientalists, b.d., 2007 či později; 7/ Z Mytologií, b.d.; 8/ Kleenerz, 2008; 9/ Stařec a moře fantastických a nezdravých představ, 2012; 10/ Sny Dreams, b.d., 2015 či později; 11/ Ohledávání času přítomného [2. vyd.], b.d., asi 2016; 12/ Rosemary Tonks [překlady básní], b.d., asi 2016; 13/ Noc pro básníka, b.d., 2018; 14/ Nyberg se zastavil…, 2019.

595

poněkud mystifikační tiráž: „© Richard Popel — Ohledávání času přítomného.

York. Edice Soumrak. Vydání asi jedenácté…“ Tato edice není textově totožná s vydáním z r. 2004. Text byl částečně zredigován a autor poté, co podstatně proškrtal původní první kapitolu, připojil její zbytky k původní druhé kapitole, která se takto sama stala první kapitolou. A tato textová verze byla posléze edičně připravena pro nynější první vydání regulérním knižním tiskem.

O textu samém napovídá leccos již titul knihy. Svou inspiraci dílem Marcela Prousta ozřejmil autor jednak v jedné pasáži v původní první kapitole, jednak ve výše zmíněném dedikačním dopisu Janu Jedličkovi, z něhož s jeho svolením zde citujeme: Proustovská inspirace je celkem jasná. Čtenář, který zná Hledání ztraceného času, celkem snadno uhodne, že např. takový Župan je v originálu Joupien, případně že El Sateer je původně Elstir a Baron al Yaffas je Charlus. Nejde ovšem o žádné přesné analogie nebo dvojnictví.

Ovšem znalost Proustovy knihy není podmínkou, a i bez ní se čtenář, jak doufám, může pobavit. Ačkoli je dnes text už 13 let starý, paradoxně příliš nezastaral, co se geopolitického kontextu týče, neboť na Blízkém východě se to mydlí dál.

Některá fakta z každodenního života se však buď změnila, nebo zastarala — tak např. občas zmiňované gauloisky se dnes již bohužel neseženou.

A v původní první kapitole stojí: Jak víš, píšu román s prozatímním názvem Ohledávání času přítomného, ale píšu jej v hlavě — to říkám, abys mi lépe rozuměl, sám se obejdu bez takových prostorových určení — a je to román bez začátku a bez konce. Minulost mne už dávno nezajímá, žiju zcela v přítomnosti, kterou, jak říkám, ohledávám, a mohu prohlásit, že s časem jsme si konečně téměř rovni. Nějaký pedant by mohl namítnout, že můj „román“ vlastně žádným románem není, že je to pouhá fantazie nebo nanejvýš nějaký ne-román, neboť tady nic není, žádná kniha, kterou by bylo lze otevřít a zavřít, nejsou zde žádné postavy, žádný děj, zápletka a podobné věci, do kterých by se mohl zakousnout literární kritik, tak jakýpak román? Jenže takový pedant nic nezná, a i kdybych takového člověka k sobě připustil — což bych ovšem nikdy neučinil — a on naléhal s otázkou, proč své meditaci říkám román, odvětil bych, že z jakési spisovatelské setrvačnosti.

Celá původní první kapitola je otištěna v tomto svazku jako dodatek k vlastnímu textu mj. i proto, že jde o cenný doklad toho, jak autor snad dvacet let před tímto knižním vydáním své chef d‘œuvre započínal.

596

Původní první kapitola Ohledávání času přítomného Život je těžký, ale alespoň je krátký.

Anonym Z dálky se podobal stromu, stál tam přímý a vznešený jako topol nebo palma, vyrůstající přímo ze středu země, tak hluboké a dlouhovztažné se zdály být jeho kořeny, nic jimi nepohnulo a zřejmě ani nemohlo, snad ani kdyby „přišla bóra a udeřila do plachet“. Nepohnul ani svalem.

Z dálky vypadal vskutku jako jeden z těch opěrných ocelových sloupů, jaké podepíraly stříšku táhnoucí se podél celé rampy. Pevný a funkční sloup, imperativní vykřičník, celý v černém od holínek až po čepici. Jako všichni ostatní i já jsem se k němu snažil dostat, i já chtěl dosáhnout té kýžené mety, totiž rampy, na které stál, abych se dotkl špiček jeho holínek (troufal bych se je políbit?), ale přes veškerou snahu dostat se dopředu byl jsem naopak odtahován jakousi odlivovou vlnou, která jako by si právě mě vybrala za svou oběť. Dav čekajících snaživců byl jako moře, ovládané různými zákony, snad přírodními, ale možná i tak trochu nadpřirozenými. Lidé vskutku tvořili vlny a vlnky a dá se říct, že se i tříštili o stěnu rampy jako příboj. Jejich hlavy a vztažené paže tam vytvářely dokonalé chaotické vlnobití, přičemž jinde, a to zpravidla v místech, kde jsem se nalézal, jimi zase zachvívaly různé proudy, protichůdné a zpravidla zrádné, jejichž směry a protisměry nebylo možné předvídat. Jindy bylo toto lidské moře

597

zase dočista klidné, nic se nehýbalo, hladina hlav se nečeřila, ale mýlil by se ten, kdo by se domníval, že se naskýtá příležitost proplout nějak vpřed, vždyť ta klidná čekající masa byla zcela neprostupná a nezbývalo než doufat, že nastane nějaký pohyb, neboť jen tehdy bude možné postoupit, třebaže jen o krůček. K takovému porušení klidu docházelo právě v okamžiku, kdy se objevil na rampě, buďto sám, častěji však doprovázen dvěma obrovskými dogami, svými černými lajtnanty.

Občas se na východě objevil vlak a očividně se k nám blížil, zřejmě aby zastavil u rampy, která byla vlastně nádražním nástupištěm, ale po nějaké chvíli se vynořil na druhé straně jako už vzdálený a vzdalující se bod. Nechápal jsem to — má základní chyba byla ovšem v tom, že jsem se o nějaké pochopení vůbec pokoušel. Vyhnul se nám nějak ten vlak, tolik bylo jasné, ale jak, když koleje vedly pouze tudy? Že by snad vjel do nějakého dobře utajovaného podzemního tunelu a opět z něj v bezpečné vzdálenosti vyjel? Několikrát jsem se snažil poradit se o té věci s někým jiným, zpravidla se sousedem, který byl na mě nalepený. V této věci jsem měl ale smůlu: z jednoho se vyklubal hluchoněmý, jiný odpověděl v jazyce mně naprosto neznámém, a našel se i takový, který sice mluvil ostošest, ale místo aby mi na mou otázku odpověděl stručně a jasně, rozhovořil se o vlacích osobních, nákladních, parních, elektrických, obrněných a kdoví ještě jakých, ale nic o těch, které náhle zmizí a opět se objeví. Stále puzen tím nesmyslným přáním věc pochopit jsem nakonec usoudil, že vlak byla pouhá fata morgána, respektive vidění zvláštního druhu, které vzniklo následkem jistého způsobu myšlení.

Usuzoval jsem totiž takto: jsme v táboře a do tábora přivážejí lidi ve vlacích. Támhle je přece stanice s nástupištěm, tudíž někde musí být i vlak. Není divu, že jsem jej následovně i viděl. Že sem mnohé přivážejí na nákladních autech a mnozí jiní přijíždějí na velbloudech, koních, nejrůznějších vozech a koleskách, či přicházejí pěšky, mě v tom okamžiku ani nenapadlo…

Plukovník Smöresz odhodil psaní na stůl. „No vida,“ řekl. Cítil jsem se jako školáček, nad kterým ředitel školy vyřkne hrozný ortel. „Zřejmě si myslíš, že jsme tady samí blbci a že tě nikdy nechytíme,“ řekl.

Chvíli mě znechuceně pozoroval, jako bych byl nějaký nepříjemný hmyz, a pak pravil hlasitě a důrazně: „Cožpak nevíš, že psaní je výslovně zakázáno?“ To jsem pochopitelně věděl. Zda jsem ale autorem úryvku, který mi právě přečetl z jakéhosi usmoleného rukopisu, tím jsem si už tak jistý nebyl. Mohl to být prachobyčejný podvrh. Mátlo mě, že jsem tu a tam, mezi šroubovitými frázemi a v zákrutech podezřelé syntaxe, zaslechl svůj vlastní hlas. Tábor se přímo hemžil všelijakými podezřelými živly, které byly ochotné takový padělek vytvořit za pár drobných nebo z pouhé zlomyslnosti. Pravděpodobnější však bylo, že to napsal plukovník sám.

598

„A samé lži,“ pokračoval kazatelsky: „Mluvíš o táboře, ale cožpak tohle je nějaký tábor? Kolikrát ti mám vysvětlovat, že jsme sběrné zařízení, a to je přece jen něco jiného… Nebo tam někde dál spekuluješ, jestli jsem skutečně plukovník Smöresz, něco se mi na tom chlapovi nezdá, říkáš a hraješ si s nejrůznějšími možnostmi, kým bych vlastně mohl být, a nakonec o několik stránek dál všemu nasadíš korunu, když řekneš, že na tom vlastně nezáleží. Vždyť mě, člověče, vlastně urážíš. Myslíš si, že ti něco takového projde? Totiž, abych to upřesnil, myslel sis, když jsi to psal, že ti něco takového projde? Já vím…

Při vší aroganci tě asi nenapadlo, že ten tvůj rukopísek najdeme, a dokonce si tam někde vymýšlíš všelijaké tresty, kterými v tomhle táboře stíhají ty, kteří přes výslovný zákaz psaní tajně píšou. Dovol, abych se zasmál: posílají je na nebezpečné mise neznámo kam… Nikdy se už nevrátí… Takové žvásty!

Kdo ti, prosím tě, nakukal ten nápad s misemi do neznáma? Jaképak mise do neznáma. A jak by se takové neznámo odlišovalo od přítomného neznáma, ó ano, cha cha cha, vždyť se také o zdejším táboře vyslovuješ jako o neznámu… počkej, tady to někde je, poslouchej: ‚Celý tábor je vlastně těžko definovatelný prostor, jakési neznámo, někdy podivně povědomé.‘ Někdy podivně povědomé… Můj ty smutku!“ Smöresz se chraplavě zasmál. „Lži, výmysly, absurdity… Chápeš už, proč psaní zakazujeme? No, řekni: Jsou lži, výmysly a absurdity něco hezkého?“ „Ne,“ odpověděl jsem poslušně. „A jsme v nějakém táboře?“ „Ne.“ „A jsem plukovník Smöresz?“ „Ano.“ „A jsem během pracovních hodin naprosto přístupný, může za mnou kdokoliv přijít, nebo na mne naopak lidé čekají celé dny, tlačí se jeden na druhého, aby se prodrali dopředu, mnozí jen proto, aby mě viděli zblízka?“ „Jste pro každého přístupný,“ řekl jsem. „Nicméně dá se říct, že někdy je to skutečně tak, jak píšeš, a venku čeká celý dav lidí, kteří doufají, že některého z nich vyvolám. Takový šťastlivec věří, že se tak odsud dostane, neboť je všeobecně známo, že cesta odsud vede jen skrze mne, nebo snad ne?“ „Máte naprostou pravdu,“ řekl jsem. Tahle věta se mu zpravidla velmi líbila, ale tentokrát, místo aby se samolibě usmál, pravil podrážděně: „Naprostou pravdu! Jak to víš, že mám naprostou pravdu, víš ty, co je taková naprostá pravda?“

599

Zavrtěl jsem hlavou. „Je zavrtění hlavou naprostá pravda? No, řekni, je nebo není?“ „Těžko říct,“ osmělil jsem se. Ta odpověď ho kupodivu uspokojila. „To víš, že těžko říct! Můjtybože, mám já s vámi ale někdy práci!“ Začal opět listovat v tom dokumentu, chvílemi čemusi přitakal, několikrát zakroutil nevěřícně hlavou, a několikrát se dokonce tiše zahihňal. „No tohle, já nevím, jen si poslechni: Mám silné podezření, že mé setkání s Marcelem nebylo dílem náhody, ale že je od začátku pečlivě naplánoval plukovník Smöresz. Tak například uličník, jeden z těch bezprizorných chlapců, jakých je v táboře bezpočet, jenž mne k Marcelovi zavedl, je určitě jedním z jeho lidí. Několikrát jsem ho zahlédl v kanceláři… Nechal jsem se nalákat na slib dovezených potravin. (To mi ovšem ne­řekl, že ty vzácnosti budu muset shánět sám zrovna tak jako inhalátory pro nemocného Mistra a že se ze mě stane taková holka pro všechno.) Když ale člověk jí jen samé houby a nic než houby, tak představa masové konzervy nebo bramborové kaše v prášku se stane lákadlem vskutku neodolatelným… Už nějaký čas mám dojem, že skutečným zájmem plukovníka Smöresze je Marcel a že zájem o můj případ, jak tomu říká, pouze předstírá. Nenechá si ujít příležitost, aby se na Mistra nezačal vyptávat, jak se mu daří, jak je na tom s dechem…, chce znát všechny jeho zvyky a slabůstky, obsese, alergie… a v neposlední řadě na mně vyzvídá, jestli neporušuje zákaz psaní, vždyť je přece možné, že něco třeba píše pod pokrývkou, při baterce… Obzvláště mě znechucuje jeho falešně žoviální tón, který nasadí, když říká, jak nám to pohromadě pěkně sluší, dva literáti takhle pod jednou střechou, a hned nato začne vyzvídat, jestli je mezi námi nějaká rivalita, zda soutěžíme, vždyť taková soutěž je přece zdravá… Nevím ovšem, co se za tím vším skrývá, co plukovník ode mne vlastně chce…“ Plukovník se odmlčel a v kanceláři se rozhostilo nepříjemné ticho, husté a těhotné nevyslovenou hrozbou. Posléze jsem riskoval otázku: „Vy tomu věříte?“ „Čemu věřím, nebo nevěřím, tady nehraje vůbec žádnou roli. To by ses mě mohl rovnou zeptat, jestli věřím, že jsem plukovník Smöresz. Představuješ si, že člověk v mé pozici by ti doopravdy řekl, co si myslí? Něco takového vůbec nespadá do mých povinností, kdepak, zdaleka ne, a mohl bych dodat, ani mezi mé zájmy to mnohdy nespadá. Mým úkolem je velet, dohlížet na správné fungování tohoto zařízení, organizovat a dbát na to, aby se dodržoval zákaz psaní, to přinejmenším. Není to snadná práce, udržovat pořádek a všeobecnou rovnováhu, obzvláště za daných podmínek. Abych byl skutečně produktivní, musím vědět vlastně o všem, co se tady děje. Mít takový dokonalý přehled by bylo ideální. Nevěřil bys, kolik toho už vím, mimo jiné i o tobě. Tak například

600

vím, že jsi cosi jako spisovatel nebo přinejmenším novinář. Pokud něčím takovým skutečně jsi, nebo se to jen domníváš, mě příliš nezajímá, to je tvoje věc. Zajímá mě však možnost, že tě sem někdo poslal, abys tady žil inkognito a posílal mu odsud zprávy. V takovém případě jsi zpravodaj, a není třeba dodávat, cizího listu. Dovedeš si představit, v jaké mám oblibě takové zpravodaje cizích listů?“ Smöresz si se mnou pohrával jako kočka s myší, což nebylo konečně nic nového, tentokrát však na sobě nedával znát, jak se mu ta hra líbí a jak vychutnává svou převahu. Možná že si dobře pamatoval, jak ho nedávno přepadl hrozný strach, že je mým výmyslem, pouhou fikcí bez substance, a jak mě prosil, abych ho na důkaz jeho tělesnosti bouchal do zad. To přání jsem mu splnil, bušil jsem do něho s chutí, třebaže jsem mohl odmítnout a kochat se jeho úzkostí. Naneštěstí si během té hry vzpomněl, že má revolver, kdežto já jen prázdné ruce. V tu ránu jeho sebevědomí okamžitě stouplo, tak říkajíc z nuly téměř do nekonečna, a hra byla naráz u konce.

Po každém takovém „pohovoru“ s plukovníkem Smöreszem jsem býval vyčerpaný, neboť jsem do poslední chvíle nevěděl, jestli mě nepošle na misi, nebo zpátky domů. Domovem byla má a Marcelova společná domácnost.

Jak jsem se tak toulal špinavými táborovými uličkami domů, přemítal jsem o svém zdejším dosavadním životě a opět mě napadlo, jako už mnohokrát předtím, jak si se mnou čas nebo snad má paměť pohrávají. Opět se mě zmocnil ten zvláštní pocit, že jsem zde prožil celý život, a vykročil jsem tudíž jako starý usedlík, který je tu doma, zná tady každý kámen, a jelikož nemá nic na práci, prochází se bezcílně po táboře jako mnozí jiní. Sotva však učiním několik kroků, zalije mne pocit zcela opačný: je mi, jako bych přijel teprve dnes, vůbec se tady nevyznám a pociťuji zvláštní úzkost. Hledám něco či někoho, vlastně doufám, že zde proti vší pravděpodobnosti narazím na nějakého známého, a puzen touto jen polouvědomělou touhou bloudím křivolakými uličkami mezi nesčetnými stany, chýšemi, přístavky, a kouty, kde si hrají rozjívené děti, štěkají psi a rodiny přistěhovalců vaří nad skomírajícími ohníčky svá skrovná jídla. Po nějaké chvíli se mi zdá, že chodím neustále v kruhu, přestože nic nepoznávám či, lépe řečeno, všechno se mi zdá docela nové, ale přesto jaksi známé. Ať se snažím, jak chci, nemůžu najít žádný orientační bod. Uvažuju, zda bych se neměl někoho zeptat, ale najednou nevím na co. Posléze se mi zdá, že mě k sobě někdo volá, asi tak jako na atletických závodech slepců ti vidoucí

601

pomocníci k sobě přivolávají své soutěžící svěřence. A pak se před mým vnitřním zrakem vynoří jméno a zazáří jako nějaké neonové návěstí: Marcel.

Než jsem se k Marcelovi nastěhoval, bydlel jsem různě: na ulicích (pokud se zde o nějakých ulicích dalo mluvit) nebo na „pláži“, jak se říkalo špinavému pruhu písku hned za dráty, který ale netvořil břeh nějakého moře, nýbrž byl spíš jen jakýmsi předpolím nebo předchutí dalšího písečného pole, respektive pouště, která se rozprostírala až na obzor a pravděpodobně ještě dál, snad až na konec světa. Ano, tam jsem nějaký čas vegetoval s ostatními bezdomovci, a kdykoliv jsem uléhal k spánku, zpravidla plnému nepříjemných snů, které jsem po probuzení okamžitě zapomínal, doufal jsem, že snad tentokrát se v mé nemocné a chatrné paměti či, lépe řečeno, ve snu, který pro změnu nezapomenu, vynoří obraz mého skutečného domova. Kde byl onen domov, který jsem obýval předtím, a jak nalézt to zmizelé nezachytitelné „předtím“?

Samotná „pláž“ a poušť, do které se přelévala, mi šeptaly svým jazykem pohyblivého písku, že žádné „předtím“ nikdy nebylo, a i kdyby snad čirou náhodou přece jen bylo, tak je písek už dávno pozřel a rozmělnil svým pohyblivým všežravým jazykem. Žádné „předtím“, žádné „potom“.

Někdy se náhle na pláži objevily skupiny mladíků v černých uniformách s obrovskými obušky. Bylo to zpravidla v tu vlčí hodinu na rozhraní dne a noci, kdy se podle staré tradice odvádějí odsouzenci k smrti na popravu. Kdo se včas neprobudil a neutekl nazpět do tábora, toho těmi dřevěnými klacky, které připomínaly obrovské ztopořené pyje, nemilosrdně zmlátili. Pláž zůstala nějaký čas prázdná až na psí hovna, staré, do nečitelna vylouhované noviny, automobilové pneumatiky, péra od matrací, chuchvalce koudele, slovem neřád všeho druhu. Časem se tam však povaleči začali opět pomalu vracet, nejprve jednotlivě, později v celých houfech. Život na pláži se vrátil do starých kolejí a pokračoval nerušeně až do příští čistky. Jednoho dne jsem zaspal, ti v černém mne obklopili, ale místo aby mne zmlátili jako ostatní opozdilce, odvedli mne k plukovníku Smöreszovi.

Nějaký hypotetický svědek nebo čtenář, kterému záleží na tom, aby se čas choval pořádně a zachovával si svou posloupnost, by zřejmě přikládal důležitost otázce, zda tato má audience u plukovníka byla vůbec první, nebo jen jednou z mnohých. Je těžké vysvětlit, že takový přístup k věci by byl pochybný. To by už mělo konečně vyplývat z výšeuvedeného.

602

Smöresz pokynul mým strážcům, aby odešli, vybídl mne, abych se posadil na prázdnou židli před jeho psacím stolem, a začal vytahovat ze zásuvek všelijaké papíry, které skládal do neúhledného štosu. Posléze ty materiály začal pročítat, počínal si, jako by v nich něco hledal, občas zabručel „hmm“ nebo „ááá“ a na mou existenci zřejmě dočista zapomněl. Trochu jsem zakašlal, abych na sebe upozornil, on něco zamumlal, pravděpodobně na mou adresu, neboť učinil pohyb hlavou směrem ke mně, aniž by přestával ve své práci. „Pardon, co říkáte?“ otázal jsem se ho. „Ale jenom že my dva se už přece známe.“ Oslovil spíš ty své materiály než mne, nevzhlédl od nich a nadále v nich listoval. Nechápal jsem, co tím myslí, v životě jsem ho neviděl. „Tak, tady to máme, výborně,“ zvolal náhle a konečně se na mne podíval.

Nastavil mi, aby se tak řeklo, k přečtení svou buclatou, hladce vyholenou tvář, jeho oči však zůstávaly skryté pod štítkem černé důstojnické čepice. Co jsem si měl počít s tváří bez očí? Že bych ho mohl poznat po hlase? Snažil jsem se vzpomenout si, kdo z lidí, s nimiž jsem se kdy setkal, mluvil podobným cizím přízvukem jako on. Plukovník náhle odložil papíry stranou, luskl prsty, jako by přivolával číšníka, a zavolal přes rameno směrem k pootevřeným dveřím do sousední kanceláře: „Heidi, cvaj kafé, zofort!“ Od vedle se ozvalo úslužné dívčí zapípnutí, následované cinkotem nádobí, a po nějaké chvíli se odtamtud vynořila mírně uhrovitá obrýlená blondýna s tácem, na němž stály dva miniaturní šálky kávy a hranatá cukřenka. Slečna položila oba šálky před plukovníka, přidala cukřenku a vzdálila se, aniž by mi věnovala pozornost. „Cukr?“ otázal se Smöresz sám sebe a nečekaje na odpověď vylovil z cukřenky kostku cukru, vhodil ji do jednoho šálku kávy a začal ji zamyšleně míchat. Míchal důkladně, jednou ve směru hodinových ručiček, pak obráceně.

Chvíli se díval do šálku jako cikánka věštící budoucnost, načež opakoval ten samý proces i s druhou kávou. „Cigaretu?“ Ta otázka opět patřila jemu samému, neboť přikývl, zapálil si a vyfoukl labužnicky kouř. „Takže všechno je v pořádku, pod kontrolou.“ Tentokrát oslovil mne. „Kontrola musí být, je to druh nutnosti, souhlasíš?“ Přikývl jsem. Plukovník chvíli mlčky kouřil a usrkával kávu, ale nakonec pootočil hlavu k oknu a zadíval se na zamženou oblohu, jako by odtamtud očekával inspiraci. „Ty si teda myslíš, že tohle je tábor!“ vykřikl tak hlasitě, že jsem leknutím nadskočil na židli. Jeho chování se náhle docela změnilo. Vztekle do sebe

603

hodil druhou kávu, dal si do úst novou cigaretu, snažil se ji zapálit, ale cigareta se nechtěla rozhořet, což ho ještě více dopálilo. „Jakejpak tábor, člověče, copak tohle möndö je ňákej lágr? Si skutečně tak blbej, že nerozeznáš möndö vod tábora? Byl si ty vubec někdy v pořádnym táboře? Cha cha cha, kamarádíčku, to bys viděl…, to je něco jinýho. Takovej lágr, vopravdovej rozloženej ležák, plánovanej, všechno důkladně promyšlený, dráty napjatý, elektřina v nich jen bzučí, žádný lážo plážo…, žádná pláž, ale stráž, ostražitost, věže, věžičky a ty hafani, to bys viděl! Takový táborový psi, to je něco jinýho než tyhle mý dvě holky, Helga a Olga… No, poďte sem, miláčkové, jen hezky řekněte tady pánovi haf haf…, no, vidíš, jak sou upejpavý, vopravdový princezny, velký, to jo, ale co do psovství uplný netýkavky. Těch se bát nemusíš, sou jen dekorativní, člověk v mý funkci musí mít psy, ale jinou úlohu nemaj než doprovodnou. Tyhle dvě dámy nejsou cvičený na kousání do přirození, kdepak, dyť ani nevěděj, co takový přirození je, žejo, v tomhle vohledu sou stoprocentně cudný, naprostý naivky, kdybys ho na ně vytáh, tak se budou červenat, teda červenaly by se, kdyby nebyly černý… Ha ha ha. Růž e noár… Víš ty, co je takovej růž e noár? Nevíš, neslyšel, neviděl, nečet, to sem si moh myslet. A to si řiká literát! Podívej se na mě, zdělání nemám, ani co by se za nehet vešlo, sem z chudýho pytle a stydim se snad za to? Nestydim! Vypracoval sem se vod piky, zezdola. Nic mi nikdy nikdo zadarmo nedal, musel sem dřít, řády i neřády. Na neřády sou řády, cha cha cha. Ale našel sem si čas i na jiný věci a růž e noár sem si přečet, červený a černý, takovej nádhernej kontrast!

Krev a černozem, blút unt bóden, jo, a drank nach osten, krevní tlak… a osten, ve všem, trn, kůl a vubec.“ Smöresz odložil masku pěstěného důstojníka a naráz se z něho stala žižkovská domovnice, mytická a nadpřirozená, jaké snad už ani neexistují. Jeho postava se před mým vyděšeným zrakem náhle proměnila a místo plnoštíhlého pána v dobře padnoucí černé uniformě seděla za stolem neforemná stařena v umaštěné zástěře s natáčkami v řídnoucích, špinavě šedivých vlasech.

Pokračoval dál, stále jaksi po žižkovsku, ale s rostoucím, snad maďarským přízvukem. „Jo, a řekni tomu buzikovi, že dobře víme, že potají píše ten svuj románek, tak ať si dá majzla. Von si totiž myslí, že když je starej a astmatickej, že ho nemůžeme poslat na misi. To se ale moc mejlí. Myslí si, že když je cizinec, tak na něj neplatěj naše zákony. Nenapíšeš, neupíšeš, nezapíšeš, nepopíšeš.

Píša předchází pád, to mu jen řekni. Pěkně mu vyřiď, že i když si sková ty svý drápanice, kam chce, třeba do řitě nebo do komína nebo, co já vim, třeba do

604

krabice na klobouky, my je nakonec najdem. Už sme toho napaběrkovali dost, mám toho tady celou fůru. Číst se to nedá, samý přepisování, vsuvky dodatky, no, hrůza. Jenže vono je to stejně jedno, jesli je to psaný načisto nebo nanečisto, krasopisně nebo nadrápaný, v eskymáčtině nebo v hanáčtině. Podle názvu to má bejt vo čase, ale vo čem to vopravdu je, to je u boha, jenže my to nakonec stejně rozluštíme. Voni ty naše kluci vod cenzúry si s tim poraděj, sou cvičený, samej vysokoškolák, kurvy prodejný, ale chytrý. Aby bylo jasno, psaní je už jednou, doprdele, zakázaný a porušování zákazu se trestá. Že ho netrestáme hned, je naše věc, třeba chcem víc důkazů, to ti stejně neřeknu a ani říct nemůžu, to je ‚tajdúf‘, můžeš si třeba myslet, že máme svý důvody. Vidíš to, von si píše vo čase a my ho zas máme. ‚Mám ho, tedy sem.‘ To řek, tušim, ňákej jeho landsman.

A máme taky tebe a můžem si s váma dělat, co chcem, na to nezapomínej. Dobrý je, že ňákej ušušňanej blbeček, takovej ten tvuj řadovej plešatej krátkozrakej intelektuál, kerej se posere, když mu vystřelíš za prdelí, si myslí, že je nám nějak nadřazenej, že je chytrej a my sme blbí. Von věří, že nad náma nějak zvítězí, ponivač pravda jako vítězí a pero je nejlepší zbraň a takový kecy… Pero… To víš, že Trockej si za mlada dokonce řikal Pero? Jo, tak tohle pero dostalo sekerou do hlavy a jaký bylo? Kdežto když tady vylezu na perón, jako ňákej Perón, tak se můžou všichni posrat, ponivač mám moc. Tu chtěj všichni, aspoň kousíček kdyby jí tak urvali. Můžou se zbláznit, když se na ně Moc jen maličko usměje, natož když je pohladí, to už sou bez sebe samym štěstim. A tyhle pisálkové, co si myslíš, ty jí chtěj asi nejvíc, ale jelikož nemaj kvéry, kerý sou nejlepší cestou k moci a její nejlepší zárukou, tak kecaj vo moci v péru a vyhrožujou, že jejich čas příde, nebo se tim možná utěšujou, a von možná příde, žejo, ponivač čas přichází a vodchází, jak se mu líbí, všelijak. Příde den, žejo, der ták vird kumma, a příde noc, lajla wa lajla. Příde noc a ty deš do hlubin tý noci, do srdce tý temnoty, a proč? Abys tam našel pravdu, kerá se tam před tebou schovává. Jo, ta je chytrá, vona je tak nějak přilepená k času a dá se říct, že svym způsobem fakt vítězí, ale jen na chviličku. Jenže je to vždycky spíš zejtra, a ne hned teď. Kdepak, když jí dám k hlavě bouchačku, tak je hned celá krotká a visí mi na vočích, aby mi splnila každičký přání. To hned běží a vyvěsí mý podobizny, mý prápory a mý hesla. To bys neřek, jak je pravda poslušná, když na ni trochu zadupeš, uplně jako ty mý dvě holky tady, Olga a Helga. Jenže když nejseš blbej, tak jí nevěříš a dáváš si velkýho bacha, si bdělej a vostražitej a bouchačku máš vždycky po ruce, ponivač v hlavni tvý bouchačky je tvoje pravda, malá, olověná a spolehlivá, pokud se nezasekne.

605

Dějiny, kamaráde, pravdivý dějiny píšou vítězové čili lidi, kerejm se nezasekly bouchačky. Ty maj pravdu, vítězové… A já sem co?“ „Vítěz,“ doplnil jsem po pravdě a poslušně. „Tak vidíš, možná že si přece jen porozumíme. Tak a teď padej, mám hromadu práce, a nezapomeň vyřídit tomu frantíkovi, co sem ti řek.“ Tomu „frantíkovi“ jsem ovšem nic nevyřídil, jenom jsem na jeho dotaz, kde jsem se zase toulal — jako bych skutečně jen někde pobíhal a nebyl většinou doma, abych splnil každičké jeho přání rozmazleného hypochondra —, zabručel: „Prosimtě, jak se můžeš vůbec ptát.“ Marcel se spokojeně zavrtěl v posteli, byl rád, že všechno zůstává při starém, a naši monotónní domácí rutinu neohrožuje žádná bezprostřední změna.

Bál se mého odvelení na misi ještě víc než já, poněvadž by ztratil ochotného neplaceného tajemníka. Posadil jsem se na rozviklané křeslo o třech nohách, ubohou imitaci Ludvíka XV. s odřeným zlacením na opěradle, a podíval jsem se z okna dolů do ulice, jako bych zapomněl, že pojmy jako „dole“ a „nahoře“ mi vsugeroval Marcel, který je často používal, jelikož zapomínal, že už dávno nebydlí v nějakém třetím či kolikátém poschodí na pařížském bulváru, jehož název zapomněl také. Naší zaprášené bezejmenné uličce ale jaksi ze zvyku říkal bulvár a mnohdy — ne vždycky — se choval, jako by nevěděl, že naše obydlí není žádný palác, ba ani solidní měšťanský dům, nýbrž chýše sflikovaná z různorodých materiálů, jako jsou tvárnice nejrůznějších velikostí, vlnitý plech, kusy překližky, drátěnky od postelí, a dokonce dvě mírně zrezivělé, ale poměrně zachovalé kapoty od chevroletu. Podobně jako plukovník Smöresz ani on se mnou nesouhlasil, když jsem náš habitat nazýval táborem. „Jakýpak tábor,“ říkával, „quel camp…, campement des bohémiens! La ville, mon ami, la ville!… Eh bien…, pardon, pardon, já vim, sme všichni z jedný český mámy…, někdy zapomínám.“ Měl osobitý humor, ale já jsem se ze zlomyslnosti jeho žertům nesmál, ani těm docela dobrým. Stejně mi většinou nebylo do smíchu, když jsem musel to velké rozmazlené dítě obsluhovat. Raději bych byl venku na svobodě jako zastara, přespával bych na pláži nebo v opuštěných garážích, hrál bych s různými přistěhovalci karty a snažil bych se je obehrát o nejrůznější věci, které se v táboře nedaly sehnat: především masové konzervy. Mnozí si je přinášeli zvenčí, právě jako by už předem věděli, že zde o ně bude veliká nouze.

Na apelplac bych chodil jen zřídka a dopředu bych se vůbec netlačil. Zkrátka a dobře, žil bych si daleko lépe než jako neplacený tajemník — v podstatě však

606

sluha — vybíravého maroda, osoby nedůtklivé, na všechno alergické, po všech stránkách difisilní, nespolehlivé a záhadné.

Marcel rád předstíral, že plukovníkovi nedůvěřuje, často mě varoval, že ten chlap je všeho schopný, a nabádal mě, abych si na něj dával dobrý pozor. Někdy zase chtěl mou takto posilovanou nedůvěru uspat tvrzením, že Smöresz je pouhý fantom, nic než produkt mé fantazie, a s ním i všechno ostatní: tábor, uprchlíci a okolní poušť. Tehdy říkával, že to všechno, včetně jeho samého, existuje pouze v mé hlavě a nemá žádnou nezávislou existenci. Není to normální svět, ale svět zcela smyšlený, ne obyčejný „mundus“, ale mundus imaginalis, nebo raději, řečeno se Smöroszem, möndö. „Proč ty umlauty?“ zeptal jsem se ho jednou bezděčně. „Otázka zploštění, umlaut má funkci zplošťovací. Nezdá se ti, že všechno je tady jaksi ploché, zploštělé, i lidé jsou takoví jen dvojrozměrní. Snad bych ti to ani neměl říkat, ale tvá obrazotvornost není právě nejlepší, uznej sám, nepřekypuje právě bohatstvím obrazů, nehýří barvami, nejsi schopen vylíčit skutečnost, jaká je, a už vůbec ne zlepšit ji, učinit ji skutečnější a pravdivější, plnou trojrozměrných, plnokrevných bytostí, žen, mužů a zvířat. Vždyť nedovedeš ani popsat našeho velitele. Jen se na toho svého ubohého Smöresze podívej, není to ani ryba ani rak, někdy se chová jako voják, jindy jako lékař a hned nato jako literární kritik. Není jasné, odkud pochází, jak je starý, jak se vůbec stal zdejším velitelem, ehm… chci říct… maire, no, jak se tomu říká, aha, starostou, a jaké je vůbec národnosti…“ „Zdá se mi, že je Maďar nebo snad maďarský Němec, těžko říct,“ řekl jsem nejistě. „Maďarský Němec, řecký Albánec, srbochorvatský Australan, zakavkazský australopithecus…, mon Dieu!“ Marcel se na mne podíval s jakýmsi blahosklonným opovržením a já musel obdivovat jeho statečnost, neboť si mohl domyslet, že jako tvůrce okolního světa, tohoto zploštělého mönda, a tím pádem i jeho, jsem z něho mohl udělat ne „frantíka“, jak ho opovržlivě nazýval Smöresz, nýbrž právě takového australského pitekantropa nebo bůhvíjakého bezejmenného pytláka, či dokonce vyděšeného afgánského uprchlíka, Háfize nebo Rafika, jací sem přijížděli v celých houfech. Možná že v tu chvíli zapomněl, jaké má štěstí, že si může ležet doma v posteli a posílat mě na všelijaké únavné pochůzky, jako bylo shánění inhalátorů, umělých květin — na růže byl, díky bohu, alergický, jinak by jich chtěl mít každý den tak dvě tři vázy, a kde bych je sehnal? —, a dokonce chlapečků. Ano, chlapečků! Na nic se už sice nezmohl, ale občas jim rád hrábl mezi

607

nohy, snad mu připomínali staré dobré časy. Takové hrábnutí náhle přivolalo ten dávný ztracený čas a on byl pojednou opět mladý, naše ubohá chatrč, ten potrat mé kulhavé a nedokonalé obrazotvornosti, která ji nedovedla ani pořádně zařídit a přistavit k ní aspoň nějaký výměnek pro sloužící, náhle zmizela a Marcel se povaloval ve ztemnělých budoárech pařížských homosexuálních bordelů, vysedával na čalouněných otomanech potažených brokátem, kouřil nargilé a všeobecně si počínal jako bohaté dítě svého věku. V těchto stínových prostorách se cítil dobře, zde vládl mandlově olivový čas, mdlý a orientální, zavinutý do pierrelotiovských japonérií a šinoazérií, hedvábí a hermelínu, zde čas jen poprchával ve formě květů abstraktních katlejí, punktovaný milostnými vzdechy, práskáním bičů a diskrétním pokašláváním obezřelých lokajů.

Marcel se na svém lůžku trochu nadzvedl, s námahou rozsvítil lampičku na nočním stolku, načež zvrátil hlavu na podušku a nastavil mi tak svůj „asyrský profil“. Jak byl asi starý? Vypadal na pětačtyřicet, ale mohlo mu být pětapadesát. Vlasy měl dokonale černé, nebylo však vyloučeno, že si je potajmu barví.

Holič, který k nám donedávna docházel stříhat mu vlasy a přistřihovat plnovous (já jsem se stříhal a holil sám) a který náhle beze stopy zmizel — šeptalo se, že byl buď poslán na misi, nebo že dokonce utekl —, mi jednou s dotěrnou důvěrností uslintaně zašeptal do ucha, že Marcel je ve skutečnosti zdravý jako rybička, tedy až na ten dech, a když nejsem doma, zajede si občas na kole na pláž okukovat mladíčky. Dodal, že on sám se s ním několikrát srazil v nedalekém vykřičeném domě.

O výletech na kole jsem měl vážné pochyby, ale poslední informace nemohla být než podlou pomluvou, vždyť jsem zmíněnou chajdu rozkoše sám několikrát navštívil, ale kromě několika ohmataných špinavých padesátnic tam nic na prodej nebylo. Do takového podniku by můj pán nikdy ani nevkročil. Říkám můj pán, neboť ačkoliv mě původně zaměstnal jako tajemníka, časem se mu podařilo mé údajné tajemnictví degradovat na prachobyčejné lokajství. Aby tu změnu potvrdil, vymyslel si pro mne dokonce lokajské jméno René, na které jsem ale většinou nereagoval. „Jmenuju se Max,“ ohrazoval jsem se. „Áááá, Max,“ Marcel na to, „nechtěl jsi říct Jacob?“ „Žádný Jacob, Max!“ zavrčel jsem. „Ten byl také jedním z nás,“ odtušil Marcel. Nechápal jsem, o čem mluví.

608

Jak může být tohle všechno výplodem mé fantazie, ptal jsem se sám sebe, když je zde tolik záhad a zavřených dveří? Proč si vymýšlet vchod, jímž nejsme schopni projít? Proč si představit duši, do které nevidíme, například Marcelovu nebo plukovníkovu?

Jsem-li doopravdy tvůrcem tohoto „mönda“, proč neznám dokonale jeho nejzastrčenější zákoutí, je snad možné zabloudit v labyrintu, který jsem sám vytvořil? A proč bych si na sebe ušil bič, jakým je Smöresz, ale někdy i ubohý Marcel? Proč bych si nevytvořil „möndö“, ve kterém je lepší strava, lepší vzduch, svět, kde voda je křišťálově čistá, pláž se svažuje do moře a není to jen pruh špinavého písku plný lidí a tuláků, odpadků a psích hoven, vedoucí do pouště? A proč bych vytvářel svět, kde je zakázáno psát a kde člověka mohou poslat na misi do neznáma. Vždyť jsem si mohl vyfantazírovat elegantní salón ve městě s věžičkami katedrál a ateliérů, byly by tam hermelíny granad a podobné věci, hurisky a Šeherezáda, věčný kolotoč nejrůznějších rozkoší.

Napadlo mě, že se možná nalézám v očistci, ano, takovou možnost bylo třeba uvážit. Poněvadž když jsem to vzal kolem a kolem, tábor sice nebyl žádný ráj, ale na peklo to tady zase tak špatné nebylo, všechno mohlo být daleko horší a očistec se na zdejší „möndö“ celkem dobře hodil. Jenže tady byl háček: jak Smöresz, tak Marcel něco takového zásadně popírali. Ten první se ani nepokoušel chodit kolem horké kaše a jednoho dne mi přímo a bez obalu řekl: „Jen si nemysli, že jsi v očistci, kamarádíčku…, ani v pekle nejsi, co ty víš o pekle a o očistci.“ Ten druhý, se subtilností a elegancí sobě vlastní, naznačil (v dlouhých krko­lomných souvětích, která jsem se snažil si zapamatovat — v paměti, jak se mělo bohužel později ukázat, mi nakonec utkvěly jen ubohé zlomky —, abych je později podrobil analýze, to proto, že pochopit jeho řeč v okamžiku jejího toku se mi zdálo, poté co vyslovil několik prvních vět, zhola nemožné, neboť jejich rozvitost připomínala meandrující říčky a potůčky vinoucí se sem a tam, vtékající jedna do druhé, rozbíhající se a znovu se setkávající, předhánějící jedna druhou v jakési překotné fuze — není divu, že než jsem se vzpamatoval, tak jsem právě těch několik počátečních vět docela ztratil) v podstatě to samé, co ten první. Je sice možné, že jeho tvrzení, nebo spíš by se mělo říct prozatímní závěr, bylo docela jiné, ba opačné, neboť jak jsem už řekl, nejen že jsem si nezapamatoval jeho řeč v celé její rozkošatělé celistvosti, nýbrž mi z ní zbyly jen řečené zlomky, z nichž jsem se potom snažil sestavit jakýsi celistvý obrázek, asi jako když archeolog dává dohromady různé úlomky nalezené vázy nebo popelnice. Jelikož mé analytické schopnosti za mnoho

609

nestojí a sběratelsko-sestavitelské nejsou o mnoho lepší, výsledná rekonstrukce Marcelovy řeči mohla být, ba téměř bych se byl vsadil, že byla, spíš její parodií, nechtěnou, to se rozumí, ale rozhodně se nemohla vyrovnat originálu, takže spíše než abych podroboval analýze výroky jeho, rozebíral jsem vlastně výroky převážně své vlastní. K tomuto prozření jsem však dospěl až později, v prvním zápalu jsem byl natolik oblouzen „úspěchem“ své rekonstrukční činnosti — neboť nazírány povrchně, mé pracně sestavené a seštrikované věty se těm Mistrovým celkem podobaly —, že jsem bez dalšího otálení tak říkajíc sfáral do labyrintu, který představovaly, abych někde v těch tunelech nalezl smysl a vynesl ho na světlo boží. Ve své zaslepenosti — přítmí, ba občas naprostá tma v tunelech a chodbách ovšem nepomáhaly — jsem si neuvědomoval, že většina zdí je vlastně postavená z mých vlastních cihel, kdežto Mistrovi se dala přičíst jen tu a tam ojedinělá špona, kus lešení, nebo i občasný závan čerstvého vzduchu. Přesto jsem věřil, že naleznu odpověď na onu nutkavou otázku, tedy jsem-li v očistci, ale ta se skrývala za frázemi jako „na jedné straně“ a „na druhé straně“, všechno bylo jednu chvíli tak a okamžik nato zase onak.

Možná že jsem takové nelíbivé konstrukce pochybné provenience dodal sám, jiné fráze a idiomy jsem však rozeznal jako Mistrovy oblíbené, a tudíž bezpochyby jeho. Mezi ty patřily „nezapomínejme však“ nebo „není ale vyloučeno, že…“ a těch jsem se především chytal, když jsem rekonstruovanou řeč rozebíral, nyní už s hlavou daleko chladnější a v náladě zdravě skeptické, podruhé a potřetí. Jedna z vět, která byla košer a přímo na mne zakřičela ve svém původním znění: Les vrais paradis sont les paradis qu’on a perdus, čili opravdové ráje jsou ty ztracené. Tady se vyskytla potíž: Marcel do svého diskursu zapletl otázku ráje, snad proto, že očistec ho příliš nezajímal a o pekle údajně všechno řekl nějaký jeho krajan, jehož jméno zamumlal tak nesrozumitelně, že mi docela uniklo, který tam prý strávil celou sezónu. To se mi docela líbilo, celou jednu sezónu, doufám, že to bylo léto nebo aspoň jaro (ačkoliv v pekle je teplo pořád, jenže nakonec, kdo ví…?). A čas…, co čas? Ach ano, ani v ráji ani v pekle běžný čas není, vládne tam přece věčnost. Marcel se však otázkou času v ráji, o pekle ani nemluvě, příliš nezajímal či, lépe řečeno, nesoustředil se na ni, bral tyhle prostory, respektive světy spíš povšechně, a jelikož já o rájích nic nevím, rekonstrukce jeho řeči zde musela vycházet z autentických pramenů, k nimž jsem nebyl schopen nic přidat.

Marcel dlouze a podrobně analyzoval ráje nejen ztracené, ale taky ráje falešné, zdánlivé a v neposlední řadě i umělé. Ty falešné viděl jako jakási pekla na ruby, respektive pekla „bez humanity čertů“, světy zcela imanentní, ale jelikož ho neustále zaváděly do oblasti politiky, které se chtěl zjevně vyhnout,

610

přešel k rájům zdánlivým, jež líčil jako světy všední, nazírané skrze mámivé brýle lásky. Nějak tak to řekl, dodávaje, že láska je pomíjivá, a z toho důvodu například jeho přítel Schwantz, když se ze svého opojení probral, viděl ve své vyvolené ženu vlastně všední čili, jinými slovy, poznal i zdánlivost či iluzorní aspekt „ráje“, v němž se během svého poblouznění nalézal.

Umělé ráje se neodvážil postavit nad zdánlivé, zdráhal se však i hrubě je jim podřídit, jejich výhody viděl v tom, že je můžeme vyvolat sami, z vlastní vůle, máme na ně tak říkajíc recept, ale jejich trvání je bohužel jen krátké.

V tomto ohledu se rájům zdánlivým nevyrovnají. Bohatě citoval z de Quinceyho Pamětí anglického poživače opia, projevil značné znalosti o mimoevropských kulturách, zvláště těch majících dlouhou tradici hedonismu a požitkářství, s obdivem líčil, jak tito specialisté na vyvolávání umělých rájů dosáhli takřka nepochopitelných met co do rafinovanosti způsobů, jak dosáhnout rozkoše.

O očistci se nakonec zmínil taky, ale jaksi nerad a pouze jen krátce, počínaje si tak trochu jako estét, který je přinucen pobýt na nějakém nudném a ošklivém místě. Čím dříve se odsud dostat, tím lépe. Takto očistec odbyl jako něco mezi nebem a peklem, čekárnu, kde čas teprve ukáže svou pravou ničivou tvář, kde právě on mučí svou zdánlivou věčností. Ano, řekl, že očistec by se dal definovat jako zdánlivá věčnost.

Přemýšlel jsem o tom pamětném večeru, kdy Marcel pronesl svou původní řeč, dosti často. Stále méně jsem se zajímal o výsledky své konečné analýzy rekonstruovaného diskursu, které byly stejně neuspokojivé, a spíš jsem se soustřeďoval na náladu onoho večera, na dojem, jaký na mne jeho řeč tehdy udělala, ať už byl její obsah jakýkoliv. Onu náladu a dojem se mi kupodivu podařilo přivolat v paměti, třebaže jistě jen nedokonale, a náhle jsem viděl to, co mi doposavad zcela uniklo, totiž že celý Marcelův diskurs prostupovala jakási zvláštní faleš. Snažil jsem se tu falešnou notu zachytit a identifikovat, což nebylo právě snadné, neboť jsem si nebyl jistý, zda jde o notu nebo o tón, či dokonce o jeho přístup k věci. Musel jsem připustit i možnost, že se mýlím a Marcel že si počínal čestně a nikterak si se mnou nepohrával. Ta problematika ho doopravdy zajímá, říkal jsem si, jistě by rád věděl, jestli se nalézá (a já s ním) v ráji nebo v pekle, případně v očistci, který jsem si osobně vždycky představoval jako takový mezzanin, kde se tísní plno lidí. Mé pochyby se však vracely, zpravidla právě v okamžiku, kdy jsem se rozhodl, že jeho monolog — opět mluvím jen o jeho rekonstrukci, neboť monolog vlastní byl už dávno ten tam — byl inspirován skutečnou touhou po pravdě a že ho mohu, abych tak řekl, odložit ad acta.

Tyto nové a, nemusím dodávat, nevítané pochyby mě přinucovaly k opětovným

611

pokusům Marcelovu řeč nějak přivolat, znovu ji pracně zrekonstruovat a tuto novou rekonstrukci opět podrobit analýze, přičemž jsem zapomínal na jeho dobře míněnou radu, že podobné pracné rozpomínání na ztracený čas, nebo dokonce na ráj, není právě nejlepším způsobem jak ho znovu nalézt a oživit, nýbrž že daleko lepší je čekat na nějaký náhodný incident — jako když nám například spadne rýsovací prkno na nohu a celá minulost, v tomto případě Marcelův více méně ztracený monolog, se nám zázračně vrátí se všemi detaily, náladami, vůněmi, prostě se vším všudy. A vskutku, i mně se přihodila taková náhoda: když jsem se jednoho dne vracel z nějaké pochůzky, náhle jsem u dveří lehce zaškobrtl a celý Marcelův monolog se mi nečekaně vybavil v paměti ve své totalitě, všechna ta sáhodlouhá souvětí, včetně všech glos k Pamětem anglického poživače opia, ba i těch k Miltonovu Ztracenému ráji a Ráji nalezenému. V tom okamžiku jsem prozřel a pochopil, že v té řeči přes veškerou krkolomnost nic neskřípe, neprolíná ji žádná faleš, ba není v ní ani stopy po nějaké ironii nebo dokonce sarkasmu, nýbrž že onen tón, který se mi jaksi nezdál, byla vlastně melodie jisté sonáty, kterou si Marcel občas pohvizdoval. Nějakým způsobem se mi jeho slovní projev překryl s tím hudebním, čímž vznikla jistá disonance, kterou jsem si vysvětloval jako falešný, ve smyslu: neupřímný, tón jeho řeči. Možná že tuto komplikaci ještě dále komplikoval fakt, že Marcel neměl hudební sluch a pískal, ba i zpíval povětšinou falešně. Tyto jeho hudební výkony byly pro mne zdrojem nových muk, pískání jsem ještě jakž takž snášel, ale jeho zpěv mi, pokud se tak mohu vyjádřit, vyrážel dech.

Naštěstí si zpíval jen velice zřídka a ze svého, pravděpodobně beztak hubeného repertoáru vybíral pouze jakousi variaci na Auprès de ma blonde, a Malbrouk s’en va-t en guerre. Několikrát mě překvapil novinkou, která mě zpočátku mátla, ale nakonec se ukázalo, že to byl Joli tambour. Čas zde s námi tedy byl, nedalo se říct, že bychom byli nějak mimo čas, ale byl to čas zvláštní, nevládla v něm obvyklá posloupnost a lineárnost, tak se mi to aspoň zdálo, a to možná vysvětlovalo, proč jsem někdy nevěděl, zda se nějaká událost udála „předtím“ nebo až „potom“. Když jsem někdy tak seděl v plukovníkově kanceláři, měl jsem pocit, že příští pohovor se už udál a že ten nynější vlastně následuje až po něm, kdyby však někdo podotkl, že vidím do budoucnosti, nebyl bych s ním souhlasil. Často jsem se vracel k problematice „mönda“, přemýšlel jsem o něm, ale čím více jsem tak hloubal a spekuloval, tím méně jsem o něm věděl, unikalo mi, podobně jako zdejší čas, tu dopředu, tu dozadu, doleva a opět doprava.

612

Marcel se o möndu příliš nezmiňoval, tábor pojímal jako nějaké město, la ville.

V mých očích ho omlouvalo, že nikdy nevycházel ven — pomluvy holičského žalobníčka jsem nebral vážně —, ba ani z postele nevylézal a se světem za zdmi naší chatrče neměl žádnou bezprostřední zkušenost. Jelikož byl člověkem zcela městským, není divu, že si zbytek jeviště představoval jako město, které utkal z nejrůznějších vzpomínek na své mládí a dětství, ačkoliv do toho imaginárního guláše občas přimíchal i kus nějaké zapamatované vesnice dávných prázdnin nebo nějakou chatrnou představu přenesenou z četby.

Svět za zdmi našeho příbytku, respektive stěnami, neboť hovořit o zdech by bylo poněkud ambiciózní, považoval za docela normální, jako by zapomínal, že se jednou náhle takřka posadil na posteli a vyjekl: „Co je normální?“ a vzápětí zabručel: „That is the question.“ Přesto jsem se ale domníval, že právě on by mne mohl v této otázce osvítit, aspoň ve svých jasnějších momentech.

Ani mě nenapadlo, že bych se o něčem takovém mohl poradit s některým řadovým obyvatelem tábora. Kromě strážných, kteří vůbec nepřipadali v úvahu, a mohl jsem je tudíž vytknout před závorku, to byli většinou uprchlíci, jejichž svět se docela rozpadl, byli vybombardováni nebo vyhnáni ze svých měst a vesnic ať už takzvanými spojenci, kteří to s nimi mysleli dobře, nebo vlastními lidmi, kteří to s nimi už tak dobře nemysleli. Měli jiné starosti, a ačkoliv se mezi nimi tu a tam nalezl moudře vypadající stařešina s obdivuhodným turbanem a dlouhým bílým vousem, jenž zřejmě život dobře znal, naskýtaly se jazykové potíže a čerpat informace skrze tlumočníka není právě nejlepším způsobem, jak dosáhnout pravdy. Takže zbýval pouze Marcel.

V poslední době míval bohužel větší potíže s dechem než obvykle, a já běhal po táboře jako pominutý, sháněl jsem inhalátory, o které začala být velká nouze, neboť nějaký výrostek přišel na to, jak z nich vylouhovat jakýsi preparát, který dal člověku dobrý rauš, opravdový kopanec, následkem čehož jejich cena závratně stoupla.

Jednoho dne se mému pánu a svěřenci však náhle ulevilo, zdál se být celkem čilý a do jeho doposavad bledých lící se navrátilo něco barvy. Využil jsem této příležitosti a dal jsem se s ním do hovoru. Oklikou, přes výhody a nevýhody pařížského metra, rybaření, aristokratické stolování — to bylo nebezpečné, neboť hrozilo, že se o tomto tématu dlouze rozhovoří a docela se tak vyčerpá — jsem se dostal k mé problematice. „Je-li tohle möndö mým výtvorem, jak říkáš, a tudíž i všechno v něm, nejen já, ale i ostatní obyvatelé tábora, ba i ti za obzorem, kteří přijdou teprve zítra nebo pozítří, a dokonce i ty sám, nezdá se ti, že bych byl šílenec,

613

kdybych sám sebe uvrhl do světa tak nepohodlného a plného nejrůznějších nesrovnalostí?“ Marcel o mé otázce chvíli přemýšlel a posléze pravil: „Nedohadujme se o tom, co je srovnalostí a co ne, možná že na tom nakonec ani tak nezáleží. Někdo vidí nesrovnalost tam, kde by ji jiný ani netušil, ostatně, to slovo se mi nelíbí, ale budiž… Vím, respektive doslechl jsem se, že jsi býval cosi jako spisovatel, a budu tedy mluvit jako mezi námi spisovateli. Nuže, nezdá se ti, že úlohou spisovatele je srovnávat nesrovnané a nesrovnávat srovnané? Jinými slovy, měnit, přetvářet, tvořit…“ Obával jsem se, že hovor stočí na svou Knihu, o které se často s oblibou rozpovídal, a tak jsem mu skočil do řeči: „Chápu, chápu, mně ale nejde o spisovatelské řemeslo, to mě teď nezajímá, co mě zajímá, je naše möndö. Sám jsi kdysi řekl, teď už nevím, jestli to bylo dávno nebo jen včera nebo předevčírem, že ‚tohle všechno‘ je jenom v mé hlavě, hovořím ovšem metaforicky…“ Marcel přikývl, a já pokračoval: „Nemohu se zbavit myšlenky, že tohle möndö není nutně moje, ale může patřit někomu jinému.“ „Každý má své möndö,“ odtušil Marcel unaveně jako někdo, kdo už po sté vysvětluje celkem jednoduchý problém obzvláště tupému žáku. Povzdechl si, obrátil se ke mně a zadíval se na mne pohledem, který mě podivně zneklidňoval. „Nejhorší möndö je to, do něhož uvrhneš sám sebe, ale přitom se v něm mučíš neustálými pochybami a chlácholíš se planými nadějemi. Teoreticky je možné, že se vskutku nalézáš ve svém vlastním möndu, v němž je jaksi všechno možné a zároveň nemožné. Vládne tam zdánlivý pořádek, neustále ohrožovaný zdánlivým chaosem. Domníváš se, že jenom blázen by si vykopal takovou past, a jelikož věříš, že bláznem nejsi, předpokládáš, že tu past musel vytvořit někdo jiný a ty se nalézáš v möndu někoho jiného. Nechce se ti uvěřit, že bys sám sebe odsoudil do mönda, v němž například nebudeš chápat, kde jsi, jak jsi se tam dostal a kam se vrtneš, nalézáš jen samé ‚nesrovnalosti‘. Přitom je to všechno ale jen tvým výtvorem, světem, který jsi sám stvořil a za nějž jsi zodpovědný. Je tudíž docela dobře možné, že jsi vytvořil möndö, do kterého jsi dosadil Marcela, a následovně se ptáš jakoby jeho, jako se právě teď ptáš mě, ale ve skutečnosti sám sebe, zda nejsi náhodou v jeho möndu.

Nemyslíš, že je možné představit si jako tvůrce mönda někoho docela jiného, který nás třeba právě teď pozoruje přes poušť dalekohledem a směje se naší hlouposti, neboť je to přece on, který nás vytvořil, přičemž ovšem sám neví, že

614

o něco dál se na něj dívá jiný, větší nebo skutečnější tvůrce, v jehož möndu je chycen, aniž si to uvědomuje? Taková řada je nekonečná. Kdybys byl na mém místě, uvažoval bys spíš časově než prostorově, neboť z toho, co říkáš, vysvítá, že möndö se ti jeví jako nějaký prostor, respektive svět.“ „Ale ty sám jsi přece jednou řekl, že möndö je svět, ‚mundus‘, nebo snad ne?“ „Snad jsem něco takového řekl, už si nevzpomínám. Ve své Knize jsem se kdysi snažil přivolat obyčejný svět…, ne, co to povídám, neobyčejný svět svého mládí, le monde de ma jeunesse!“ Teď začne o Knize, napadlo mě, ale Marcel, ač se mi zdálo, že o takové možnosti uvažuje, se podržel současného tématu. „Jak jsem řekl, jistější je projekce časová… Podívej se na mne, až na můj neduh mne nic netrápí, neboť jsem pochopil podstatu času, tedy aspoň se domnívám, že jsem na to konečně kápl. Už nejsem tak naivní, abych se snažil vytvářet nějaké světy, ať už skutečné či imaginární, přestal jsem uvažovat prostorově a svým způsobem mohu říci, že nejsem vlastně nikde. Jak víš, píšu román s prozatímním názvem Ohledávání času přítomného, ale píšu jej v hlavě — to říkám, abys mi lépe rozuměl, sám se obejdu bez takových prostorových určení — a je to román bez začátku a bez konce. Minulost mne už dávno nezajímá, žiju zcela v přítomnosti, kterou, jak říkám, ohledávám, a mohu prohlásit, že s časem jsme si konečně téměř rovni. Nějaký pedant by mohl namítnout, že můj ‚román‘ vlastně žádným románem není, že je to pouhá fantazie nebo nanejvýš nějaký ne-román, neboť tady nic není, žádná kniha, kterou by bylo lze otevřít a zavřít, nejsou zde žádné postavy, žádný děj, zápletka a podobné věci, do kterých by se mohl zakousnout literární kritik, tak jakýpak román?

Jenže takový pedant nic nezná, a i kdybych takového člověka k sobě připustil — což bych ovšem nikdy neučinil — a on naléhal s otázkou, proč své meditaci říkám román, odvětil bych, že z jakési spisovatelské setrvačnosti. Jsem už jednou spisovatel, třebaže momentálně nepíšu, ale tvořím, a mou tvorbou je právě zmíněné ohledávání.“ Marcel skončil, zřejmě už neměl co dodat. Chvíli jsem ho pozoroval, jak leží na svém loži, které mi z nějakého důvodu připomínalo lože smrtelné, ačkoliv si s tím umíráním dával na čas. Jenže pokud nelhal, tak byl vlastně nesmrtelný, neboť kdo s časem drží krok, může svůj konec oddalovat prakticky do nekonečna, smrt je přece otázkou času.

Připomněl jsem si slůvko téměř, kterým zřejmě přiznával, že čas má před ním přese všechno jakýsi předstih, třebaže jen malý, pokud ovšem nemínil,

615

že on to je, kdo je vždycky o krůček dál. To však nebylo pravděpodobné, neboť v takovém případě by opět hledal minulost, jak se o to už dávno snažil ve své Knize. Ačkoliv jsem měl v této otázce téměř jasno, přece jen bych byl rád od něho získal potvrzení a už jsem otevíral ústa, abych ho požádal o dodatečné vysvětlení, když mě napadla nepříjemná myšlenka, která se mi vracela v nejrůznějších formách, často docela nečekaně, že ten člověk není žádný slavný spisovatel, nýbrž podvodník. Ne snad nějaký prachobyčejný podvodník, to ne, ale přece jen podvodník. Jak snadno bych se byl nechal obelhat! Musí to být jeden ze Smöreszových lidí, a to zřejmě ten nejnebezpečnější, neboť je tak okatě neškodný a zjevně nemohoucí. Odkud se mohl například dozvědět, že jsem býval spisovatelem, ne-li přímo od Smöresze? S tímto svým hříchem jsem se mu nikdy nesvěřil. Na svém takzvaném spisovatelství, které spočívalo v několika limonádách napsaných pro peníze (to mi aspoň z mých materiálů citoval plukovník), jsem si nijak nezakládal, ba naopak, mírně jsem se za ně styděl. A Marcel se o těchto mých dávných poklescích několikrát zmínil, snad je dokonce i četl. Cítil jsem, jak se červenám. Třeba měl ten holič nakonec pravdu, a jakmile za mnou zapadnou dveře, tak tenhle zdánlivě umírající „lev literatury“ (Smöreszova posměšná slova) poběží za svým kamarádem, aby spolu spřádali své zrádné sítě a vylepšovali past, v níž jsem tak pěkně chycen, nebo aby se mi přinejmenším posmívali za mými zády. Musel si být sebou velice jistý, neboť klidně dřímal a vůbec se nebál, že bych tu jeho hru mohl prohlédnout a třeba ho ve spánku zardousit. Co bylo horší, považoval mě zřejmě za slabocha, který se na nic nezmůže, k žádné vraždě se neodhodlá a ze zbabělosti bude nadále tajtrlíkovat v té jejich hře, i když o jejich podvodu dávno ví. V tom by se byl nemýlil, neboť zardousit ve spánku bezbranného člověka, i kdyby to byl ten nejhorší zlosyn, nebylo v mé povaze. Mohl jsem ho však podrobit jistým zkouškám a v případě, že by neobstál, veřejně bych ho odhalil — „veřejně“ ovšem v uvozovkách, jelikož k takovému odhalení by nejspíš došlo mezi námi dvěma, v téhle místnosti. Tak například bych mohl tvrdit, že jsem nesehnal žádné inhalátory — na kterých je údajně tak závislý —, a čekat, jak si v takové situaci poradí. Předstíral by nadále, že má záduchu, začal by se dusit a obracet oči v sloup a zemřel by nakonec, jen aby svou hru dohrál až do konce? Nebo by se přiznal, že je plukovníkovým agentem, který si mě k sobě takhle připoutal, aby mě tak mohl lépe hlídat? Možná že bych ho ani nemusel podrobovat zkoušce tak drastické, vždyť by stačilo, abych se ho podrobněji vyptával na jeho mládí, respektive na detaily z mládí skutečného Mistra, o němž jsem navzdory obrovským děrám ve svém vzdělání leccos věděl. Stačilo by, abych se s předstíranou nevinností zeptal, zda Felix Mayol, ten zženštilý zpěvák,

616

jehož koncerty údajně navštěvoval, byl brunet nebo blondýn, anebo dokonce plešatý. Mohl by se ovšem vymluvit, že takové detaily už dávno zapomněl, řekl by, že na něco takového by si snad mohl vzpomenout, pouze kdyby namočil do čaje ten neobyčejný koláček, který by mu všechny takové drobnosti naráz připomněl. Tady by mě chytil, neboť kde bych v lágru takovou pochoutku sehnal? Dobrá, takovou výmluvu bych celkem přijal, ale co takhle název ulice v Illiers, kde údajně trávil prázdniny u svého strýce Amiota? Ani na čísle domu bych netrval, jen bych se byl rád dozvěděl, že dům stál v Rue du Saint-Esprit.

Věděl by to však? To byla právě otázka, that was the question! Na takovou ulici, kam jsem jezdil jako dítě rok co rok, přece nelze zapomenout, to není něčí piha nebo pleš, kterých jsme si všimli ve věku pozdějším a které nám paměť vrátí jen za cenu koláčku namočeného do čaje.

Všiml jsem si, že Marcelův polštář potřebuje nové povlečení, to mě vrátilo zpátky do skutečnosti. Ať už byl podvodníkem nebo ne, byl jsem za něj zodpovědný a musel jsem pokračovat s domácí rutinou. Sehnat čistý povlak na polštář nebyla žádná hračka. Nejprve bylo třeba zajít za Háfizem, což byl poměrně bohatý uprchlík z Nuristánu, a vyhrát na něm v mariáši aspoň jednu masovou konzervu. S tou se pak zašlo za nějakou matkou celé tlupy hladových dětí, která za ni vyprala, co jsem potřeboval, od podvlékaček až po prostěradlo. Jak to ty ženy dělaly, byla čirá záhada, neboť voda byla v táboře na příděl a dvoulitrová konev vody se rovnala polovině masové konzervy nebo pěti delším cigaretovým vajglům. Háfize jsem obehrával celkem snadno, tak snadno, že jsem ho podezříval z podvádění. Pravděpodobně šidil a nechával mne vyhrát, aby si mě tak naklonil, neboť se domníval, že jsem pod plukovníkovou ochranou, ne-li přímo jeho přítelem. Známost s plukovníkem měla celou řadu výhod, to se rozumí samo sebou, a dokonce i známost jen předstíraná a ničím nepodložená propůjčovala některým obyvatelům tábora neobyčejnou prestiž. Jelikož se zde ale všechno neustále měnilo, někdy takřka nepozorovaně, jindy náhle a dramaticky — tak například jednoho dne se má a Marcelova chýše náhle ocitla jen několik sáhů od táborového plotu a my jsme se po několik následujících dnů těšili výhledem na poušť —, taková, mnohdy pracně získaná prestiž znenáhla zmizela: veřejné mínění se zničehonic změnilo, lidé se začali starat o jiné věci. Háfiz se konečně měnil také. Když mi ho jeden uličník, vydávající se za jeho syna, představil, měl dlouhý černý vous a obrovský zahnutý nos.

Krom toho byl poměrně štíhlý, a jak se zdálo, i vysoký, pokud se jeho výška dala odhadnout, neboť sedával ve svém stanu po turecku, se zkříženýma nohama, na vyvýšeném stupínku. V této pozici jsem ho nalezl pokaždé, kdy mě

617

k němu zavedla nutnost vyhrát v kartách masovou konzervu. Někdy mi tedy připadal štíhlý a vysoký, jindy obtloustlý a širokoramenný, ale i jeho nos se měnil: dlouhý a špičatý jednoho dne, krátký a nápadně ploský den nato. Často byl zahalen do svého burnusu tak dokonale, že z něho byly vidět jen oči, pozorující svět úzkou štěrbinou. Někdy vypadal všemu zahalení navzdory jako muž, jindy naopak jako žena. No nevím, říkal jsem si, když ten přízrak vynášel sedmičku žaludovou nebo červenou osmu, co když Háfiz dneska svou roli přenechal nebo pronajal někomu jinému a odešel někam za obchodem. Ale ať už byl v takové dny v burnusu skrytý Háfiz nebo někdo jiný, nechal mě vyhrát obvyklou konzervu a já ji odnášel, abych ji vyměnil za jiné věci či služby, jako bylo například praní Marcelova povlečení.

618

Obsah Ohledávání času přítomného

7

Ediční poznámka

595

Původní první kapitola

597

Třetí díl volné tetralogie originálního českého spisovatele, žijícího od konce 60. let ve Velké Británii, splňuje všechna kritéria moderní světové beletrie: přináší příběh, napětí, hru, ale také klade provokativní otázky po smyslu a principu této hry, tvorby a ohledává možnosti románově-filozofického žánru. Odstupem od české reality, ale zároveň specifickým vztahem k ní představuje Popel zcela ojedinělý typ českého písemnictví, srovnatelný s dědictvím Ladislava Klímy (filozofie) či Egona Bondyho (umění pojednat příběh s čtivostí a zábavností). Hlavního hrdinu a vypravěče (autora daných světů) Maxe po jeho zdárném vyléčení (kniha Paradýzo, Argo 2000) zastihne přítel z archivu tajemného pana Gajsta (kniha Gajstova láska, Maťa 1997) Paulus informací, že rukopisy jeho nedávného psaní byly ukradeny literárním terapeutem dr. Smržem. Následuje dobrodružná výprava do jihoamerické republiky Parahuary a jejích exotických pralesů, v nichž na čtenáře čeká záhada v podobě „zontologizovaných“ literárních světů a jiné svérázné nástrahy. 372 s., váz., ISBN 978-80-86903-79-8

Hlavním tématem čtvrté části Popelovy volné tetralogie (Gajstova láska — Paradýzo — Paradýzo ztracené a znovunalezené — Gajstova smrt) je záměna lidské identity, možnost její ztráty a případného znovunalezení v procesu času, příběhu i v proudu jazyka, respektive celé řady jazyků. V Gajstově smrti je „příběh“ literární hrou současně reálnou i fiktivní, humornou i tragickou. V „tradicích postmoderny“ využívá autor celé řady motivů ze známých děl světové literatury, jež domýšlí a splétá s vlastní fikcí.

V tomto ohledu je příznačné, že v textu, jehož titul naznačuje „smrt“, je postava „Gajsta“ paradoxně ústřední a vypravěčkou je „vysloužilá prostitutka“ Šeherezáda Kreuzerová, kdežto hlavní postavy z předchozích dílů, které měly funkci jakýchsi autorových „alter ego“, se zde jen mihnou. Jihoamerická exotika, s níž je konfrontován „malý český svět“ v Paradýzu ztraceném a znovunalezeném, nachází v Gajstově smrti protějšek v nekonečných pláních „Ruslandu“ a v „divokém Kardašistánu“ — krajinách, které jsou mentálně, historicky, literárně i geograficky „české kotlině“ a jejím obyvatelům bohužel o dost bližší. Autorovo vypravěčské mistrovství dosáhlo v Gajstově smrti vrcholu. Čtenář je okamžitě vtažen do pitoreskního děje, v němž, řečeno s Ladislavem Klímou, „směšnost a hrůznost jsou sestry“. 352 s., váz., ISBN 978-80-87481-18-9

Richard Popel Ohledávání času přítomného Vydal Filip Tomáš — Akropolis (5. května 1338/43, 140 00 Praha 4, www.akropolis.info) v roce 2020 jako svou 416. publikaci Ediční příprava Martin Machovec Redakce Viktor Špaček Motiv na předsádce Richard Popel Grafická úprava, ilustrace na obálce a sazba písmem IBM Plex Ondřej Fučík ePUB a MOBI Stará škola (www.staraskola.net) Tisk Těšínské papírny, s. r. o., Bezručova 212/17, 737 01 Český Těšín Vydání první, 624 stran, TS 13.

ISBN 978-80-7470-288-4 ISBN 978-80-7470-289-1 (MOBI) ISBN 978-80-7470-290-7 (ePUB) Elektronická podoba knihy www.ereading.cz a www.kosmas.cz.

Doporučená cena včetně DPH 549 Kč www.eshop.akropolis.info

Ohledávání času přítomného Richard Popel

Ohledávání času přítomného Richard Popel

Ohledávání času přítomného až bobtná imaginací, s níž je příběh rozvíjen, ale i stylem, který je košatý, bohatý a nutí některé pasáže vyslovovat nahlas, propukat smíchem či trnout. Románový projekt, jak signalizuje už název, je vystavěn na půdorysu velkých modernistických románů — nejen Hledání ztraceného času, ale i Kafkových románů, Haškova Švejka, Klímova Utrpení knížete Sternenhocha a podobně. Od velkých autorů si Popel bere potřebu experimentujícího a grandiózního psaní a vypravování; zároveň ale tyto romány, především Proustovo Hledání, nostalgicky v příběhu odsouvá do minulosti jako něco, co bylo, ale už není. Román v postapokalyptickém duchu líčí svět v lecčems podobný světu Topolova Citlivého člověka — svět, který se jeví jako neproniknutelný chaos, jenž vytrhal všechny tradiční kořeny a přináležitosti a nabízí jen provizorní přežívání.

Právě v kontrastu s obrazy současnosti o to sugestivněji působí ony velké romány minulosti, k nimž se odkazuje, ale které už v tom současném světě zároveň vyznívají muzeálně a nepoužitelně.

Petr A. Bílek

Doporučená cena 549 Kč ISBN 978-80-7470-288-4

Akropolis