Simon Garfield (1960) je britský žurnalista a spisovatel, jeden z významných představitelů současné britské non-fiction. V minulosti pracoval jako scenárista pro rozhlasovou stanici BBC, byl redaktorem časopisu Time Out a přispíval do novin The Independent a The Observer. Je autorem řady knih na nejrůznější témata, mj. The End of Innocence: Britain in The Time of AIDS (1994), za niž mu bylo uděleno ocenění Somerset Maugham Award. Velkého ohlasu se dočkala jeho kniha o fontech Just My Type (2010, české vydání připravujeme). Simon Garfield žije střídavě v Londýně a St Ives. – Více informací na autorových webových stránkách www.simongarfield.com.
Simon Garfield Proč svět vypadá tak, jak vypadá
Prstem po mapě
Brilantní britský esejista a vypravěč Simon Garfield zve svými knihami k výpravám za poznáním. V Prstem po mapě sleduje historii kartografie, a tím i představ o světě kolem nás. Ve svých faktografických příbězích tak např. nahlíží přes rameno viktoriánským lékařům, kteří se s pomocí mapy snažili zastavit šíření cholery, sleduje pionýrské mořeplavby, jakož i nejmodernější postupy neurovědců mapujících hlubiny lidského mozku či sociálních sítí. Mapy totiž zdaleka nejsou jen praktickou pomůckou, nesou v sobě vždy i zprávu o světě a našem postavení v něm. Nejčastěji na mapě hledáme místo, kde právě jsme či kde být chceme. Do mapy však možno vstoupit i jinak a prožít v ní nekonečná dobrodružství. Fascinující Garfieldova kniha se tomu všemu snaží přijít na kloub: nápaditě, čtivě i zábavně.
Simon Garfield
Prstem po mapě Proč svět vypadá tak, jak vypadá
ISBN 978-80-7470-166-5
Akropolis-on-the-map-Garfield-obalka.indd Všechny stránky
1.11.2017 17:05:55
Akropolis_On_the_map_Garfield_sazba.indd 1
1.11.2017 18:43:19
Akropolis_On_the_map_Garfield_sazba.indd 2
1.11.2017 18:43:19
Simon Garfield
Akropolis_On_the_map_Garfield_sazba.indd 3
1.11.2017 18:43:19
Akropolis_On_the_map_Garfield_sazba.indd 4
1.11.2017 18:43:20
Simon Garfield
Prstem po mapě Proč svět vypadá tak, jak vypadá
Akropolis Praha 2017
Akropolis_On_the_map_Garfield_sazba.indd 5
1.11.2017 18:43:40
KATALOGIZACE V KNIZE – NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR Garfield, Simon [On the map. Česky] Prstem po mapě : proč svět vypadá tak, jak vypadá / Simon Garfield ; z anglického originálu On the map: Why the world looks the way it does přeložil Marek Sečkař. – Vydání první. – Praha : Akropolis, 2017. – 432 stran ISBN 978-80-7470-166-5 (brožováno) 912.43 * 528.9(091) * 0/9 * (0.062) – mapy – dějiny kartografie – všeobecnosti a zajímavosti – populárně-naučné publikace 528 – Geodezie. Kartografie [7]
Simon Garfield: On the map Why the world looks the way it does © 2012 by Simon Garfield © Translation Marek Sečkař, 2017 © Grafická úprava Eliška Kudrnovská a Filip Blažek – Designiq, 2017 © Filip Tomáš – Akropolis, 2017 ISBN 978-80-7470-166-5
Akropolis_On_the_map_Garfield_sazba.indd 6
1.11.2017 18:43:40
JustinÄ›
Akropolis_On_the_map_Garfield_sazba.indd 7
1.11.2017 18:43:40
Akropolis_On_the_map_Garfield_sazba.indd 8
1.11.2017 18:43:40
Předmluva Davy Sobelové
Z lásky k mapám Simon Garfield si jako titul svého úchvatného chvalozpěvu na mapy zvolil pozoruhodný dvojsmysl. Pohybovat se prstem po mapě znamená směřovat k cíli. Také to ale znamená přemýšlet o vývoji kartografie v dějinách a v kulturním prostředí, které ji obklopovalo. A také to znamená jednoduše se do mapy zabrat, ztratit se v ní. Toto pozvání obdrží každý čtenář, a já je s radostí přijímám. Miluji mapy. Nejsem v pravém smyslu sběratelka, pokud ovšem nepočítáme ty mapy, co jsem si nechala jako suvenýry z měst, jež jsem navštívila, nebo jako vzpomínky na výlety krajinou. Mapy, po nichž prahnu – dávná zobrazení známého světa, námořnické portolány plné větrných růžic a mořských příšer –, ty všechny jsou mi tak jako tak nedostupné. Patří tam, kde jsou, do muzeí a knihoven, a nebylo by dobře, kdybych si je schovávala doma. Stejně by je nakonec jen rozežrala plíseň. Hodně o mapách přemýšlím. Pokud pracuji na nějaké knize, musím mít po ruce mapu daného území, aby měla postava ponětí o svých kořenech. Dokonce se mi vybavují i nahodile: například zrovna ze svého e-mailového účtu mažu spam, když v tom si uvědomím, že „spam“ se pozpátku čte „maps“ a že mapy, vlastně pravý opak spamu, se nám nevnucují, nýbrž nás pouze zpovzdálí vábí. Mapa vás dovede až do míst, kde začíná Terra Incognita, a tam vás zanechá. Zanechá vás ovšem s bezpečným vědomím, že jste tam, kde jste. Mapy hledí dolů stejně jako já, když si dávám pozor, kam šlapu. Jejich pohled z výše je tak zřejmý, tak důvěrně známý, že až zapomínáme, kolik hledění vzhůru taková mapa obnáší. Ptolemaiova pravidla kartografie, sepsaná v druhém století, vycházela z jeho předchozího studia astronomie. Povolal měsíc a hvězdy 9
Akropolis_On_the_map_Garfield_sazba.indd 9
1.11.2017 18:43:40
dolů na zemi a s jejich pomocí potom utřídil všech osm tisíc míst známého světa. Obratníky a rovník tak mohl nakreslit v místech, kde planety procházejí přímo v nadhlavníku, a vzdálenosti ve východo-západním směru odhadl, jak nejlépe dovedl, podle zatmění Měsíce. A byl to Ptolemaios, kdo stanovil, že sever bude na mapách nahoře, neboť pól míří přímo k jedné osamělé hvězdě, která celou noc zůstává pevně na místě. Jako každý v tomto věku se při jízdě autem spoléhám na rychlé digitální mapy a cestu pěšky nebo veřejnou dopravou často hledám pomocí mapové aplikace na svém smartphonu. Pokud se ale chci na cestu připravit a neponechat nic náhodě, potřebuji skutečnou mapu. Jedině s mapou si dokážu udělat představu o tom, kam mám namířeno. Pokud před cestou nevidím, že cílová země svým tvarem připomíná holínku, rybí ocas nebo staženou zvířecí kůži, nikdy ve mně to místo nevyvolá patřičný pocit. Pokud dopředu vidím, že ulice města tvoří pravidelnou šachovnici, rozvíjejí se kolem centrálního náměstí v kruzích anebo nesledují žádný rozeznatelný plán – už to samo mi řekne něco o tom, jaké to bude, až se jimi budu procházet. A pokud se nikam nechystám, putování prstem po mapě představuje jedinou možnou cestu. Mohu se tak vypravit, kamkoli se mi zachce: do hlubin lidského genomu, na vrcholek Everestu, po tranzitech Venuše přes sluneční disk v průběhu příštích tří tisíc let. Skrze mapu se dostaneme i k zakopaným pokladům, na ztracené kontinenty nebo na fantomové ostrovy. Co na tom záleží, že cílů, jež jsem si vysnila při putování prstem po mapě, nikdy nedosáhnu? Vždyť i ti nejslavnější kartografové dávných dob zůstávali doma. Vezměte si třeba otce Maura, který strávil celý život zavřený ve svém benátském klášteře: právě tam pomalu splétal tenká vlákna zpráv nespolehlivých cestovatelů a nakonec z nich vytvořil své geografické veledílo. Přímo si libuji ve vizuálních požitcích, jež mi mapy přinášejí. Takzvaná „teorie čtyř barev“, jež definuje minimální počet odstínů potřebných pro vytvoření mapy světa, neklade svobodě umělce žádné meze. A o nic méně barevně nezní mým uším ani jazyk map. Slova jako „zeměpisná šířka“ nebo „souřadnice“ opřádají svět doko10
Akropolis_On_the_map_Garfield_sazba.indd 10
1.11.2017 18:43:40
nalou sítí. A slovo „kartuš“, označující onen zdobený rámeček, v němž najdeme název mapy nebo legendu, slétne ze rtů jako čerstvý vítr. Některé místní názvy jódlují; jiné cvakají nebo zpívají. S radostí se vydám z Grand-Bassamu do Tabou v Pobřeží slonoviny, už jen proto, abych ta jména mohla vyslovit nahlas. Mapy zkreslují, to nelze popřít, ale já jim to ráda odpouštím. Jak byste chtěli stlačit kulatý svět do dvojrozměrného obrazu a neobětovat při tom nějaké ty proporce? Všechny metody mapové projekce, od slavné Mercatorovy až po ortografickou, gnómonickou nebo azimutální, mají vždy za následek určité pokřivení. Skutečnost, že za mého dětství bývalo Grónsko na mapě stejně velké jako Afrika, ještě neznamená, že jsem tak opravdu vnímala svět. Vždyť ani nad názvem Grónsko, anglicky „Greenland“, tedy „Zelená země“, jsem se nepozastavovala, přestože jsem věděla, že tam není nic než led, zatímco hned vedle ležící Island („Iceland“, tedy „Ledová země“) je na pohled skutečně zelený. Mapy jsou koneckonců dílem lidí. Každá mapa vypráví příběh. Pitoreskní starobylé mapy vyprávějí o hledání a dobývání, o objevech, územních nárocích a slávě, a to ani nezmiňuji strašlivé příběhy o vykořisťování původních obyvatel. V moderních mapách mohou být linie příběhů rozostřené nebo se skrývat pod různými přírodními i umělými krajinotvornými prvky, současné mapy však vytvářejí krásné šablony pro nové příběhy: sice na nich není tolik topografických detailů, ale zato v nich najdeme jiné věci, třeba zprávy o chování voličů v posledních volbách nebo záznamy o tom, jak se světem šíří nakažlivé choroby. Jediná věc, která mapy předčí, je atlas. Atlas, Titán, který kdysi držel na ramenou nebesa, propůjčil své jméno nejen mezikontinentálním balistickým raketám, ale také knihám plným map. Vlastním jich hned několik a všechny vyžadují vpravdě titánskou sílu, mám-li je sundat z police a přenést na stůl. Mohla bych básnit také o glóbech, zvláště o těch dvojitých, které se vyráběly kdysi, přičemž jedna koule zobrazovala Zemi a druhá oblohu (jež byla také zobrazena shora, se všemi souhvězdími zrcadlově převrácenými). Glóbus však není nic jiného než nafouklá, reinkarnovaná mapa. Začíná jako spousta plochých 11
Akropolis_On_the_map_Garfield_sazba.indd 11
1.11.2017 18:43:40
obrázků, které je třeba poskládat a nalepit na kouli tak, aby z toho vyšla Země. Pokud ve vás mapy vyvolávají touhu po cestách, pak čtěte dál.
12
Akropolis_On_the_map_Garfield_sazba.indd 12
1.11.2017 18:43:40
Úvod
Mapa, která se nakreslila sama V prosinci 2010 zveřejnil Facebook novou mapu světa, krásnou a současně ohromující. Každý hned poznal, že se jedná o zobrazení světa – byla to standardní projekce, kterou v šestnáctém století vynalezl Gerhard Mercator –, ale přitom na ní bylo cosi zvláštního. Dominovala na ní zářivě modrá barva, po níž se jako pavučina šířila tenká vlákna. V čem spočívala její zvláštnost? Čína i celá Asie byly sotva viditelné a východní Afrika jako by tonula pod vodou. A některé země nebyly tak zcela na svém místě. Nebyla to totiž mapa světa s údaji o přítomnosti na Facebooku, nýbrž mapa, kterou přímo vytvářela facebooková spojení. Byla to mapa světa tvořená pěti sty miliony kartografů současně. Zaměstnanec Facebooku Paul Butler použil údaje společnosti o uživatelích sítě, vzal jejich zeměpisné souřadnice a pospojoval je se souřadnicemi uživatelů, s nimiž udržovali kontakt. „Každá linka může znamenat přátelství vzniklé na nějaké cestě, příbuzného v zahraničí nebo starého spolužáka z vysoké, kterého osud zavál neznámo kam,“ vysvětlil Butler na svém blogu. Jelikož měl Facebook v té době asi 500 milionů uživatelů, Butler očekával, že vznikne pěkný zmatek, neprostupná změť drátů (podobně jako to vypadalo ve starých počítačích), které se budou všechny sbíhat do nějakého ústředního bodu. Místo toho, vzpomínal Butler, „po několika minutách začal vyvstávat jakýsi nový vzor, který mě docela překvapil. Nevznikl žádný ústřední bod, ale podrobná mapa světa. Byly jasně vidět kontinenty, a vyvstaly dokonce i některé státní hranice. Nejvíc na mě ale zapůsobila skutečnost, že ty linky nepředstavují pobřeží, řeky nebo politické hranice, nýbrž opravdové mezilidské vztahy“. 13
Akropolis_On_the_map_Garfield_sazba.indd 13
1.11.2017 18:43:40
Bylo to dokonalé ztělesnění představy, s níž se mi svěřil zakladatel Facebooku Mark Zuckerberg, když jsem s ním dělal rozhovor (bylo to asi rok předtím, než Butler vytvořil svoji mapu): „Nejde o to, že by Facebook vytvářel novou komunitu. On spíš mapuje všechny možné komunity, které už na světě existují.“ Digitální revoluce – tak dokonale vyjádřená tou facebookovou mapou – změnila mapy víc než všechny převraty, jimiž kartografie za celá staletí prošla. Mapy si nosíme v mobilu, na počítači máme nainstalovaný Google Earth a už si ani nedovedeme před14
Akropolis_On_the_map_Garfield_sazba.indd 14
1.11.2017 18:43:41
stavit, jak jsme se bez toho dříve mohli obejít. Doby, kdy jsme si kupovali poskládané mapy, které se už nikdy nepodařilo složit tak, jak byly, zůstávají jen mlhavou vzpomínkou. Anebo ty atlasy, které byly tak těžké, že když jsme je sundávali z police, skoro nám vykloubily rameno. A ty rejstříky, jimiž jsme se probírali, a divili se, kolik je ve Spojených státech Springfieldů… Skutečnost, že všechny tyto prosté radosti jsou pryč, představuje vpravdě revoluční změnu. Hmotné mapy byly totiž nedílnou součástí našeho světa už v dobách, kdy jsme coby lovci 15
Akropolis_On_the_map_Garfield_sazba.indd 15
1.11.2017 18:43:41
a sběrači na afrických pláních hledali cestu k potravě. Opravdu, podle Richarda Dawkinse se úplně první mapy objevily ve chvíli, kdy stopař zvyklý sledovat zvířecí stopy načrtl do prachu plánek; a španělští archeologové nedávno našli mapu vyškrábanou na kámen v příbytku jeskynních lidí z doby před čtrnácti tisíci lety. Dawkins spekuluje dokonce i o tom, že vznik map – a spolu s tím i vznik koncepce měřítka a prostoru – souvisí s rozvojem a zvětšováním lidského mozku. Jinými slovy, mapy jsou klíčem k tomu, co nás činí lidmi. Bezesporu provázejí naši historii, ale také ji utvářejí. Odrážejí to nejlepší i to nejhorší v nás – zvědavost a objevitelského ducha, ale také puzení ke konfliktu a destrukci – a dokumentují naše mocenské hry. I jako jedinci zřejmě cítíme potřebu zakreslovat si trasu a zaznamenávat postup, vyznačovat možnosti dalšího zkoumání a také únikové cesty. I jazyk map je pevnou součástí našich životů. Pokud jsme sami sebe (nebo své město) umístili na mapu, znamená to, že jsme něčeho dosáhli. Ti z nás, kterým nečiní potíže organizace, mají všechno přesně zmapované. Bez kompasu si připadáme ztraceni. Máme potřebu se orientovat (na starých mapách je východ nahoře, odtud orientovat se). Zeměpisné souřadnice definují prostor, v jehož rámci se můžeme volně pohybovat. Mapy nás fascinují, protože v nich nacházíme příběhy. Příběhy v této knize vyprávějí o tom, jak mapy přišly na svět, kdo je kreslil, co těm lidem běželo hlavou, a také, jak mapy používáme. Stejně jako u každé mapy je i zde výběr velmi omezený, protože kniha o mapách je ve skutečnosti knihou o vývoji světa: bachraté koráby v patnáctém století, triangulace na konci století šestnáctého, stanovení zeměpisné délky ve století osmnáctém, letecké snímky ve století dvacátém. Načež přichází internet, GPS a satelitní navigace – a naše pojetí prostoru se opět obrací naruby. Internet totiž přinesl jednu obrovskou, nesmírně významnou změnu. Kdysi stála naše Země přímo ve středu vesmíru, a pokud se astronomové odvážili naznačovat něco jiného, obvykle je čekala šibenice. Není to tak dávno, co jsme kladli do středu našich map Jeruzalém – anebo provincii Jou, pokud jsme žili v Číně. Později to mohla být Británie nebo Francie coby srdce 16
Akropolis_On_the_map_Garfield_sazba.indd 16
1.11.2017 18:43:41
příslušného impéria. Nyní však stojíme každý sám uprostřed své vlastní mapy světa. Na svých počítačích, mobilech nebo GPS si plánujeme trasu nikoli z bodu A do bodu B, ale z místa, kde stojíme („Zapnout polohové služby“), kamkoli se nám zachce. Každá vzdálenost se měří od místa, kde se právě nacházíme, a když cestujeme, sami svůj pohyb volky nevolky mapujeme. Před časem si jeden můj přítel všiml na svém blackberry zvláštní věci. Byl zrovna na túře v italských Alpách a chtěl si ověřit vrstevnice a nadmořskou výšku. Na mobilu měl otevřenou cyklistickou aplikaci pro Londýn, užitečný program, do něhož zadáte jakoukoli lokalitu v Londýně, a on vám sdělí, kolik kol je k dispozici na kterémkoli stanovišti. V Itálii ta aplikace tak užitečná nebyla, anebo on si to aspoň myslel. Aplikace však nadále fungovala a mapa, na níž byly v Londýně zaznamenané cyklistické informace, ve skutečnosti pokrývala celý svět. Kola byla jen jednou z mnoha věcí, které ta služba nabízela. Bylo na ní možné naplánovat cestu do Ravella, Kapského Města nebo Aucklandu. Kamkoli se můj přítel vydal, on sám byl pokaždé mapou, středobodem, kolem něhož se otáčel celý svět. A aplikace ho samozřejmě také stopovala, pročež neustále někdo věděl, na jaké italské hoře se právě nachází a kdo zrovna jede na kole, které předchozího dne odložil na stanovišti. Jak jsme se proboha dostali až k tomuto stavu? Tato kniha by měla tuto otázku zodpovědět, můžeme ji ale vnímat také jako cestu po jakési výstavě. Ta výstava je nutně imaginární, protože obsahuje věci, které by nikdy nešlo shromáždit na jednom místě: dávno zapomenuté vnímání světa, jež bylo běžné ve starém Řecku, poklady světových univerzit, jisté dechberoucí kousky z Britské knihovny a z Knihovny Kongresu, vzácné exponáty z Německa, Benátek a Kalifornie. Najdeme na ní rukopisy, námořní mapy, atlasy, screenshoty a mobilní aplikace. Některé exponáty mají klíčový význam, jiné jsou zařazeny jen pro pobavení. Škála bude nesmírně široká: mapy chudoby a bohatství, mapy filmové a mapy pokladů, mapy se slabostí pro chobotnice, mapy Afriky a Antarktidy, ale také míst, která nikdy neexistovala. Některé mapy se budou zaměřovat na fyzickou podobu světa, jiné zase na jednu ulici nebo na trasu letadla směřujícího do Casablanky. 17
Akropolis_On_the_map_Garfield_sazba.indd 17
1.11.2017 18:43:42
Hodně prostoru zaberou naši průvodci: chvástaví obchodníci, puntičkářští zeměměřiči, rozhádaní filozofové, rozmařilí sběratelé, nespolehliví mořeplavci, bezstarostní tuláci, nezkušení výrobci glóbů, nervózní kurátoři, půvabné neuroložky a chamtiví dobyvatelé. Někteří z nich nám budou dobře známí – Klaudios Ptolemaios, Marco Polo, Winston Churchill, Indiana Jones – a jiní ne zas až tolik: jistý benátský mnich, newyorský obchodník, londýnský mapovač mozku, holandský podnikatel, africký kmenový náčelník. Výstava, jejíž katalog právě držíte v ruce, začíná v jedné knihovně na pobřeží Egypta.
18
Akropolis_On_the_map_Garfield_sazba.indd 18
1.11.2017 18:43:42
Kapitola 5
Tajemství Vínlandu Pokud obchodníci s vzácnými knihami a mapami vědí, co činí, mohou vydělat hodně peněz, ale jen málokdy se zapíší do historie. Laurence Claiborne Witten II. byl však výjimkou potvrzující pravidlo – byl to obchodník, který nalezl mapu schopnou změnit samy základy našeho pohledu na svět. Witten bydlel v New Havenu v Connecticutu, ale často cestoval do Evropy, kde vyhledával nové zboží. Na podzim roku 1957 se zrovna probíral zásobami jednoho obchodníka v Ženevě, když narazil na cosi, z čeho se mu rozbušilo srdce – jednoduchou mapu nakreslenou na pergamenu, která naznačovala, že Severní Ameriku už pět set let před Kolumbem objevili a osídlili vikingští mořeplavci. O vikingských plavbách do této části světa se už dlouho mluvilo, nikdy však nebyly potvrzeny přímým kartografickým důkazem. Nyní bylo možná všechno jinak. Mapa zobrazovala jakési území, jež mohlo být součástí Newfoundlandu nebo Labradoru. Kdyby tomu tak skutečně bylo, jednalo by se o nejstarší evropský dokument zachycující Nový svět. Něco takového však bylo nesmírně kontroverzní. Bylo snad všechno, co nás učili ve škole, najednou špatně? Anebo byla ta mapa jen dokonalý podvrh, schopný oklamat i ty nejlepší historiky kartografie na světě? A pokud to podvrh skutečně byl, kdo byl jeho původcem? Historie Vínlandské mapy – od slova Vínland (Země vína), jímž Vikingové kolem roku 1000 označovali Severní Ameriku – patří k největším a nejpoutavějším příběhům v dějinách kartografie. Navíc dokonale ztělesňuje romantickou a tajemnou povahu map a posiluje v nás dojem, že jsou čímsi jiným, než by se na první pohled zdálo. — 80
Akropolis_On_the_map_Garfield_sazba.indd 80
1.11.2017 18:44:07
Larry Witten se narodil v rodině bohatých virginských pěstitelů tabáku, kteří se později dali na výrobu nábytku. V roce 1951 si v New Havenu otevřel antikvariát a brzy dosáhl věhlasu coby obchodník s vzácnými středověkými a renesančními rukopisy. Na trh vstoupil v pravý čas: řada evropských sběratelů tehdy zrovna rozprodávala své nejcennější kousky, aby měli na holé přežití, a sbírky vyrabované během války se do rukou překupníků dostávaly za směšně nízké ceny. Jedním z Wittenových nejspolehlivějších dodavatelů byl švýcarský bonviván jménem Nicolas Rauch, který žil hlavně z měnových machinací, mimo to ale vedl v Ženevě salón, kde se setkávali obchodníci s knihami a vyměňovali si informace; jeho gala večeře před každou velkou dražbou byly nedílnou součástí obchodu. Jedním z Rauchových pravidelných dodavatelů byl jistý Enzo Ferrajoli de Ry, bývalý italský důstojník, který ve snaze o rychlý zisk doslova „honil“ vzácné knihy a rukopisy po celé Itálii, Španělsku, Portugalsku a Švýcarsku a někdy využíval i nespecifikovaných a nejistých zdrojů. V září 1957 byl Witten zrovna u Raucha na návštěvě, když tam dorazil Ferrajoli ve svém Fiatu Topolino a začal z něj vykládat nové zboží. Mezi jeho kuriozitami byl i dokument, kterému dnes říkáme Vínlandská mapa. Měřila 27‚8 × 41 cm a původně byla v polovině vertikálně přeložena. Nacházela se v tenkém svazku spolu s rukopisem zvaným Tatarské vyprávění, což byla rukopisná zpráva na pergamenu a papíru vydávající svědectví o cestě františkánského mnicha Giovanniho da Pian del Carpine do Mongolska v letech 1247–1248. Předpokládalo se, že obě díla vznikla zhruba v letech 1430 až 1450, přestože když je Witten spatřil poprvé, nacházela se v moderní převazbě. Pokud byla mapa pravá, zachycovala dvě neuvěřitelné věci. První byla skutečnost, že Evropané měli už padesát let před Kolumbem povědomí o vikingských plavbách do Severní Ameriky. A druhou byl fakt, že podle vysvětlivky na mapě, napsané těsným gotickým písmem hned nad vyobrazením Vínlandu, došlo k objevení Ameriky mezi lety 985 a 1001, kdy mořeplavci narazili na nesmírně slibný velký ostrov.6
81
Akropolis_On_the_map_Garfield_sazba.indd 81
1.11.2017 18:44:07
Vínlandská mapa (s Vínlandem úplně vlevo). Pravý hlas z minulosti, anebo jeden z nejdokonalejších padělků, co kdy vznikly?
82
Akropolis_On_the_map_Garfield_sazba.indd 82
1.11.2017 18:44:08
83
Akropolis_On_the_map_Garfield_sazba.indd 83
1.11.2017 18:44:09
Co si s tím vším počal Larry Witten uprostřed dvacátého století v obchodě svého švýcarského přítele? Nález ho vzrušil, ale nemohl se ubránit pochybnostem. Zdálo se mu, že mapa by mohla být pravá (obchodníci s mapami bývají velmi hrdí na svůj instinkt), ale věděl, že v oboru středověkých map se vyskytuje řada lidí, kteří jsou mnohem větší experti než on sám. Netušil ovšem, že někteří z nich už mapu viděli a byli z ní pořádně nervózní. Witten několik hodin přemýšlel, zda má mapu i připojený rukopis koupit. „Důvody, proč jsem vyloučil možnost podvrhu, stále platí,“ napsal o třicet let později. Vysvětlil, že takové podvrhy jsou obvykle zřejmé na první pohled, protože překážky, které je nutné překonat, jsou příliš velké: musíte mít správný pergamen, správné psací nástroje, inkoust vyrobený ze správných přísad, dále musíte dokonale zvládnout příslušný styl psaní i jazyk a navíc mít rozsáhlé povědomí o dobových kartografických znalostech i praxi. Sotva by se našel člověk vládnoucí všemi těmito schopnostmi – i celý tým padělatelů by měl co dělat, aby všechny materiální požadavky splnil. A dále zde byla otázka motivu. Proč by si někdo dával práci, aby tu věc vyrobil tak kvalitně? Jaký by z toho měl zisk? A co otázka provenience? Mapa se předtím neobjevila na žádné veřejné aukci a v záznamech ji neměl žádný obchodník. Bylo to, jako by někdo našel doma na půdě pravého Rembrandta. Bylo to nesmírně nepravděpodobné, nebylo to však nemožné. Mapa byla až klamavě jednoduchá. Odrážela však téměř všechny kartografické vědomosti daného období, přičemž většina z nich byla bezpochyby obkreslena z nejméně jedné další středověké mapy. Sever měla nahoře a tři kontinenty středově6 Plné znění je následující: „Z Boží vůle, po dlouhé plavbě mezi ledy z ostrova Grónska jižním směrem až do nejvzdálenějších končin západního oceánu, objevili Bjarni a Leif Eiríksson novou zemi, nesmírně úrodnou, dokonce víno plodící, a nazvali ten ostrov Vínlandem. Eirík, vyslanec Svaté stolice a biskup Grónska a sousedních oblastí, dorazil do této vskutku rozlehlé a velmi bohaté země ve jménu všemocného Boha v posledním roce života našeho nanejvýš požehnaného otce Pascala, dlouho tam pobyl v letním i zimním čase a později se vrátil na severovýchod do Grónska, načež s příkladnou pokorou postupoval dle vůle svých představených.“ Datace objevu mezi léta 985 a 1001 pochází ze zpochybňovaných zpráv o těchto cestách ve sbírkách cestovatelských příběhů ze čtrnáctého století, přestože panuje přesvědčení, že Bjarni Herjólfsson a Leif Eiríksson možná neputovali společně, ale nezávisle na sobě.
84
Akropolis_On_the_map_Garfield_sazba.indd 84
1.11.2017 18:44:09
Obrys Grónska na Vínlandské mapě – podezřele dobrý odhad na kartografa z patnáctého století.
kého světa (Evropu, Asii a Afriku) zobrazovala jako přibližný ovál obklopený oceány. Byla však nakreslena spíše hrubě a obsahovala relativně málo textu: bylo na ní jen pět vyznačených měst – Alexandrie, Řím, Jeruzalém, Mekka a Káhira. Nejvíce podrobností obsahuje Asie, kde nalezneme jména řek, horstev a dalších geografických prvků, z nichž mnohé jsou zmíněny rovněž v Tatarském vyprávění. Anglie je se svým západním výběžkem (Somerset, Devon a Cornwall) dobře rozeznatelná a správně je vyznačeno i Irsko (Ibernia) a ostrov Wight. Skotsko ještě zakresleno není, ale v oblasti nad ním najdeme malé plovoucí ostrovy, jež by mohly představovat Shetlandy a Faerské ostrovy. Na mapě nejsou zobrazeny žádné hranice a nejsou na ní ani žádné iluminace či ilustrace představující nějaké alegorie nebo příběhy. Obsahuje však několik překvapivě přesných nových podrobností, jež jsou téměř určitě výsledkem skutečného objevitelství. Kdybychom například Grónsko, jež je správně zakresleno jako ostrov, srovnali se současnými mapami, dospěli bychom k závěru, že se tvarem i měřítkem téměř dokonale shoduje s realitou: tato skutečnost také později posloužila jako jeden z nejpádnějších 85
Akropolis_On_the_map_Garfield_sazba.indd 85
1.11.2017 18:44:10
argumentů proti pravosti mapy. Vínland byl zobrazen jako mnohem menší než skutečná Severní Amerika (má tu jen zhruba dvojnásobek rozlohy Anglie), ale podoba východního pobřeží má v realitě své paralely. Skutečnosti odpovídá i jeho umístění jihozápadně od Grónska; jedná se mimochodem o nejzápadnější místo, které se ještě na pergamen vešlo. Autor byl omezen velikostí pergamenu a stejně jako většina středověkých kartografů se patrně děsil prázdného prostoru. Vínland je zobrazen se dvěma hlubokými zálivy, což možná naznačuje, že se ve skutečnosti jedná o tři ostrovy ležící těsně vedle sebe – Vínland, Helluland a Markland. Jedna věc ale Wittena trápila víc než cokoli jiného: dírky po červotoči. Ty se vyskytovaly na mapě i na spisu, ale problém byl v tom, že se neshodovaly. Jestliže nevznikly ve stejné době, mohlo by z toho vyplývat, že oba dokumenty (jež působily jako dílo jedné ruky) jsou ve skutečnosti padělky napsané moderním inkoustem na dvou nijak nesouvisejících kusech pergamenu. Witten nakonec navzdory pochybám oba dokumenty od Ferrajoliho koupil za nemalý obnos tří tisíc pěti set dolarů. O akvizici nejprve nikomu neřekl a teprve o dva týdny později, při cestě letadlem domů, neodolal a svěřil se s ní svému sousedovi, jistému americkému inženýrovi. Poznamenal, že půlkruhový let do USA – se zastávkou na Islandu na doplnění paliva a přeletem přes jižní výběžek Grónska a Labrador – se nápadně podobá plavbě dávných severských objevitelů. — Po návratu ukázal Witten mapu a rukopis přátelům na Yale, těm se ale rovněž nezdály neshodující se dírky po červotoči a chybějící provenience. A objevila se ještě jedna zneklidňující hádanka: nápis na zadní straně mapy, který zněl „Vylíčení první části, druhé části [a] třetí části Specula“. Co by tohle mohlo znamenat? Nakonec se mělo ukázat, že se jedná o klíč ke všemu. Witten si byl dobře vědom, že jeho mapa je kontroverzní, a nyní si rovněž uvědomil, že nemá v zásobě nic, čím by mohl její autentičnost dokázat, nebo naopak popřít. Enzo Ferrajoli odmítl poskytnout k její minulosti jakékoli informace a Witten se obával, že kdyby dál tlačil na pilu, nakonec by se zesměšnil. Rozhodl se, 86
Akropolis_On_the_map_Garfield_sazba.indd 86
1.11.2017 18:44:10
že nechá celou věc na chvíli usnout a bude se věnovat jiným záležitostem. Mapu neuvedl ve svém katalogu jako položku k prodeji a věnoval ji své manželce Coře. Několik dalších let tak byla mapa uložena v jejich domě v New Havenu a jen občas ji ukazovali hostům, přičemž o ní mluvili spíše jako o půvabné kuriozitě než jako o historickém dokumentu s potenciálem změnit dějiny. Později Witten zjistil, že mapu ve skutečnosti neobjevil a fakt, že ji nalezl v obchodě svého přítele, dost možná nepředstavoval žádnou náhodu. Už před ním dokument pečlivě zkoumali nejméně dva přední světoví historikové kartografie. Kdyby to byl Witten věděl dříve, možná by byl dospěl k přesvědčení, že na něj celou věc někdo narafičil. Několik měsíců před Wittenovou cestou do Ženevy v září 1957 se Vínlandská mapa a Tatarské vyprávění nacházely v Britském muzeu, kde je analyzoval vedoucí oddělení map R. A. Skelton spolu se zástupcem správce oddělení starých tisků Georgem D. Painterem, který byl rovněž skvělým životopiscem Prousta a Caxtona. Pokud byl kdo schopen vysledovat rodokmen mapy, byli to oni dva. Skelton byl metodický odborník, největší autorita na středověké mapy, a jeho slovo by v případě Vínlandské mapy bylo považováno za rozhodující. Svůj názor – a dokonce i fakt, že mapu vůbec viděl – však držel v tajnosti celých osm let. Jak se vlastně stalo, že Skelton a Painter mapu spatřili? Enzo Ferrajoli ji tři měsíce před setkáním s Wittenem nabídl přednímu londýnskému obchodníku Irvingu Davisovi. Davis si ji nejprve nezávazně „vypůjčil“, ale trápil ho její původ, a tak ji odnesl do Britského muzea. Skelton a Painter ji pak několik dní zkoumali, a dokonce si ji i obkreslili, což je praktika, která se obvykle neschvaluje. Painter i Skelton se domnívali, že je mapa pravá. Painter o ní po letech prohlásil, že je to „významné a autentické poselství ze středověku zachycující dosud neznámý okamžik z dějin světa a objevování Ameriky. Je to skutečný hlas minulosti, dosud živý, který už nikdy nesmí umlknout“. Painter a Skelton však věděli, že by to byl jeden z nejkontroverznějších názorů, jaké kdy předložili, a Skelton nechtěl kvůli mapě obětovat svoji reputaci a zaručit se za ni bezvýhradně. Možná ho také trápilo podezření, že mapa 87
Akropolis_On_the_map_Garfield_sazba.indd 87
1.11.2017 18:44:10
byla ukradena. Dokument tedy putoval zpátky k Davisovi a ten ho vrátil Ferrajolimu. Witten ovšem o epizodě v Britském muzeu neměl ani tušení a nutně musel dospět k závěru, že se svým názorem zůstává osamocen. V zimě 1958 však přišel velký zvrat: šťastná náhoda ho dovedla k tušení, že koupil mapu století. Zavolal mu jistý Tom Marston, kurátor oddělení středověké a renesanční literatury v knihovně na Yaleově univerzitě. Marston řekl, že by mu rád ukázal pár úžasných nových rukopisů. Wittenovi se to příliš nezamlouvalo: myslel si, že se na něj chce Marston vytahovat, ale nakonec se nechal přesvědčit. Zaujala ho jedna konkrétní akvizice, rukopis obsahující část spisu Speculum Historiale, encyklopedických dějin světa, které sepsal dominikánský mnich Vincent de Beauvais. Rukopis byl uložený v těžce opotřebené a různě vyspravované vazbě patrně z patnáctého století a Wittena napadlo, že gotická kurzíva spisu by mohla nabídnout užitečné srovnání s písmem Vínlandské mapy a Tatarského vyprávění. Jeho pozornost vzbudilo rovněž slovo „Speculum“. Vzal si rukopis přes noc domů a všechny tři dokumenty porovnal. Překvapilo ho, že jsou opatřeny stejným vodoznakem – býčí nebo volskou hlavou. „A další velký šok mi způsobilo obyčejné pravítko,“ vzpomínal v roce 1989. „Listy obou svazků měly naprosto shodné rozměry.“ Také zjistil, že rukopis obou dokumentů je velmi podobný a stejné jsou i mezery mezi slovy. A potom zde byla ještě jedna věc, poslední dílek do skládanky: díry po červotoči se shodovaly. Díry na titulní straně spisu Speculum Historiale byly stejné jako díry na Vínlandské mapě a díry v zadní části se zase přesně shodovaly s Tatarským vyprávěním. Witten z toho vyvodil, že všechny tři dokumenty byly kdysi součástí jednoho svazku. „Zatajil jsem dech,“ vzpomínal. „Všechny tři části do sebe dokonale zapadaly a navíc se zdálo takřka neuvěřitelné, že by kterákoli ze tří částí spisu mohla představovat moderní podvrh. Ještě v noci zavolal Witten Marstona. Marston byl jedním z prvních lidí, kteří Vínlandskou mapu spatřili po Wittenově návratu z Evropy v roce 1957, a přestože z ní byl nadšený, i jemu dělaly starosti neodpovídající díry po červotoči. Avšak nyní, poté co bylo mezi oba dokumenty vloženo Speculum Histori88
Akropolis_On_the_map_Garfield_sazba.indd 88
1.11.2017 18:44:10
Larry Witten (vlevo) a expert Britského muzea R. A. Skelton. Skelton věřil, že mapa je pravá, svoji reputaci však raději neriskoval.
ale, dokázali celý sled událostí uspokojivě rekonstruovat. Enzo Ferrajoli původně získal jak Vínlandskou mapu s Tatarským vyprávěním, tak Speculum Historiale. Zřejmě byly již tou dobou oddělené a on nepoznal, že se jedná o části téhož svazku. Speculum prodal londýnskému obchodníku Irvingu Davisovi, který je uvedl v jednom svém katalogu, a Marston je pak koupil za méně než 100 liber. Witten a Marston potom prozkoumali všechny možné even tuality vedoucí k závěru, že mapa – jednoznačně nejcennější a nejvýznamnější ze všech tří částí svazku – představuje falzum. Jelikož o pravosti Specula nebyly žádné pochybnosti, uvažovali, že by je padělatel mohl pouze „vylepšit“ tím, že by mapu nakreslil na čistý list v nějakém náhodném středověkém rukopisu (Tatarské vyprávění) a potom by všechno spojil v jeden celek. Dospěli ale k závěru, že takové jednání by nemělo žádný uspokojivý motiv. 89
Akropolis_On_the_map_Garfield_sazba.indd 89
1.11.2017 18:44:11
Také nemohli pochopit, proč by padělatel následně celý svazek rozdělil, když právě to byla věc, která potvrzovala pravost mapy. Aby dokumenty nebyly znovu rozděleny, Marston věnoval Speculum Historiale Coře Wittenové. „To nebylo z mé strany žádné donkichotské gesto,“ napsal později. „Doufal jsem, že moje velkorysost zajistí Yaleově knihovně určitý vliv na další osud mapy, pokud by se ji paní Wittenová rozhodla prodat.“ Witten a Marston potom začali o pravosti svého nálezu přesvědčovat další lidi. Ne každý se nechal získat, ale jednoho člověka celá věc velmi silně zaujala. Bohatý absolvent Yaleu a filantrop Paul Mellon také věřil v pravost Vínlandské mapy a prohlásil, že je připraven anonymně ji věnovat univerzitě k dalšímu zkoumání a následně i k vystavení, pokud se její pravost prokáže. Nejprve by ji ale musel vlastnit: nabídl Coře Wittenové tři sta tisíc dolarů, osmdesátkrát víc, než činila částka, kterou za mapu zaplatil její manžel. Cora Wittenová nabídku přijala. Potom se ale chvíli zdálo, že peníze budou muset být vráceny. V roce 1961 zatkla Enza Ferrajoliho španělská policie a obvinila ho z krádeže knih ze zaragozské katedrály. Strávil osmnáct měsíců ve vězení a nakonec byl podmínečně propuštěn. Witten byl vždy přesvědčený o Ferrajoliho nevině a tvrdil, že všechny jeho obchody s katedrálou probíhaly s požehnáním kanovníků. Po několika měsících nejistoty se mu ulevilo, když zjistil, že na dlouhém seznamu položek, jež byly údajně odcizeny, nefiguruje Vínlandská mapa ani s ní spojené rukopisy. — V následujících pěti letech zkoumala mapu v utajení skupina nejvýznamnějších světových kartografů. Pergamen, inkoust i vazbu posuzovali experti z celé Evropy. R. A. Skelton a George Painter z Britského muzea odletěli na Yale a věnovali těmto dokumentům více času než jakékoli jiné práci, k níž se kdy dostali, a stejně si počínala i řada odborníků z univerzity včetně Toma Marstona. Nebyli přesvědčeni všichni stejnou měrou, ale nakonec dospěli k témuž závěru: mapa je pravá a oni jsou ochotni na to vsadit veškerou svoji reputaci. Připravili rozsáhlou dokumentaci, jež měla toto tvrzení podpořit. 90
Akropolis_On_the_map_Garfield_sazba.indd 90
1.11.2017 18:44:11
Alexander Orr Vietor, kurátor oddělení map v knihovně Yaleovy univerzity, poznamenal, že „v některých významných historických otázkách ... může objevení jediného dokumentu výrazně změnit všeobecně přijímanou představu; a takový dokument se zkrátka publikovat musí, tu povinnost na sebe člověk musí vzít“. Vietor prohlásil, že v tomto případě je připraven břímě odpovědnosti nést, protože se jedná o věci „neslýchaně nové“. Tvrdil, že Vínlandská mapa „obsahuje nejstarší známé zcela jednoznačné kartografické zobrazení Ameriky“, a své vyjádření uzavřel tím, že veškeré důkazy a všichni experti „pravost dokumentu bezvýhradně potvrzují“. Veřejnosti byla mapa spolu s rukopisy poprvé představena 9. října 1965. Nakladatelství Yale University Press vydalo třísetstránkovou knihu, v níž byly dokumenty a jejich pravděpodobný původ pečlivě rozebrány, a samotné objekty byly vystaveny v právě otevřené Beineckeově knihovně, nové budově, v níž měla být uložena skvělá sbírka vzácných knih a rukopisů Yaleovy univerzity. V tomto kontextu zaujala Vínlandská mapa místo hned vedle výtisku Gutenbergovy bible. Mediální poprask, který se následně strhl, bychom mohli přirovnat k výbuchu menší bomby. Laurence Witten vzpomínal, že „všichni Italové a Italoameričané zuřili už při pouhé představě, že by se někdo odvážil Kryštofu Kolumbovi upřít jeho prvenství, a urážku v jejich očích ještě posilovala skutečnost, že oznámení Yaleovy univerzity přišlo zrovna před Kolumbovým dnem“. Witten byl zaplaven různými dotazy z tisku, a reportéři mu dokonce bušili na dveře, což bylo v roce 1965 poměrně neobvyklé. Witten jim stručně sdělil základní podrobnosti, ale dával si pozor, aby neprozradil, kde a jak přesně k dokumentům přišel. Nyní byli na řadě skeptici, aby své stanovisko obhájili. Několik následujících let létaly vzduchem staré známé argumenty ohledně materiálu a provenience. V roce 1966 se v Smithsonově institutu konala mezinárodní konference a o rok později byly dokumenty odeslány k dalšímu zkoumání do Britského muzea. Mnoho se ale nezměnilo až do roku 1974, kdy první skutečně vědecké zkoumání mapy obrátilo všechno vzhůru nohama. 91
Akropolis_On_the_map_Garfield_sazba.indd 91
1.11.2017 18:44:11
Pokrok v oblasti mikroskopie umožnil přední chicagské výzkumné společnosti McCrone Associates analyzovat inkoust mapy a výsledky byly doslova šokující. Walter McCrone spolu se svou manželkou Lucy odebrali z mapy dvacet devět mikročástic inkoustu a dospěli k závěru, že obsahuje mezi třemi až padesáti procenty titanu ve formě anatasu, což je čistý oxid titaničitý. Ten je běžně dostupný teprve zhruba od roku 1920. A vedle toho nalezli i jednu věc, jež by mohla představovat skrytý úskok: přes žlutohnědý inkoust byla zřejmě nezávisle nanesena vrstva černého inkoustu, jež byla následně seškrábána, což mělo možná „simulovat podobu vybledlého inkoustu“. Walter McCrone tvrdil, že pravděpodobnost výskytu anatasu ve středověkém inkoustu je asi taková jako pravděpodobnost, „že Nelsonova vlajková loď u Trafalgaru byla ve skutečnosti vznášedlo“. Yaleova univerzita byla nucena uznat, že mapa „je dost možná novodobým falzem“. Avšak Witten, George Painter i mnozí další odmítli toto stanovisko uznat jako definitivní; raději se spolehli na své instinkty a cit pro dějiny. A v následujících letech jako by Vínlandská mapa znovu získávala ztracené pozice. V roce 1985 byla podrobena nové analýze. Věda zase o něco pokročila a o další kapitolu příběhu se postaral slavný rentgen v Crockerově nukleární laboratoři na Kalifornské univerzitě v Davisu. Mapa byla vystavena proudu protonů z cyklotronu a výsledky zpochybnily závěry McCroneovy zprávy, neboť naznačovaly, že drobné částečky inkoustu z minulého testu nereprezentují dostatečně inkoust z celé mapy. Vědci v Davisu nalezli pouze nepatrné množství titanu a prohlásili, že zhruba na polovině zkoumané plochy titan zcela chybí. Mimoto cyklotron nalezl dvacet dalších prvků přítomných ve stopovém množství, z nichž mnohé McCrone zcela pominul. Byly to mimo jiné měď, nikl, kobalt a olovo, což jsou všechno přirozené složky středověkých inkoustů, jež se ale v moderních inkoustech téměř nevyskytují. Problematický titan byl navíc nalezen i v Gutenbergově bibli, a to dokonce v ještě větším množství než na Vínlandské mapě. A tak se mapa opět ocitla ve hře. Byla svolána další mezinárodní konference a nakladatelství Yale University Press ohlásilo aktualizované vydání katalogu z roku 1965, který doprovázel první veřejné představení mapy. Kniha vyšla v roce 1995 a editoři 92
Akropolis_On_the_map_Garfield_sazba.indd 92
1.11.2017 18:44:11
doufali, že by to mohlo vést k „rehabilitaci jednoho z nejvýznamnějších kartografických nálezů v dějinách“. George Painter, který mapu zkoumal jako první před téměř čtyřiceti lety v Britském muzeu, o ní prohlásil, že je to „skutečný hlas minulosti, dosud živý, který už nikdy nesmí umlknout“. Jiní odborníci však zůstali skeptičtí. William Reese, jeden z největších světových expertů na americké artefakty, se Vínlandskou mapou zabýval mnohokrát a domnívá se, že je „s osmdesátiprocentní pravděpodobností falešná“.7 A v roce 2004 se historička kartografie Kirsten Seaverová pokusila prokázat nejen to, že je mapa podvrh, ale také naznačit, kdo by mohl být jejím autorem. Úvahy tohoto druhu předchozí zkoumání často ignorovalo. Seaverová přisoudila hlavní vinu (anebo zásluhu) jistému rakouskému jezuitovi jménem Josef Fischer. Fischer byl odborník na středověkou kartografii a dějiny normanských objevných plaveb a Seaverová naznačuje, že mohl mít pro své jednání i hlubší motivy než pouhý finanční prospěch (na mapě ostatně zřejmě mnoho nevydělal). Spíše se jednalo o jakousi pomstu. V polovině třicátých let se Fischer spolu s dalšími jezuity dostal do konfliktu s nacisty, a když vypukla válka, byl nucen zanechat své práce a několikrát se stěhoval. Nakonec nalezl útočiště na hradě Wolfegg v Bádensku-Württembersku v jihozápadním Německu. Tam možná mapu nakreslil, přičemž si chtěl zřejmě udělat dobrý den z nacistických vědců. Nacisté by možná byli schválili skutečnost, že mapa dokazuje pokročilost severských plavců, trápila by je ale představa, že k objevení Vínlandu došlo ve snaze šířit římsko-katolickou víru. Recenze vydaná v předním kartografickém časopisu Imago Mundi označila tyto domněnky za pozoruhodné, jedním dechem ale dodala, že se neopírají o žádné důkazy. Vínlandská mapa spolu s přiloženými rukopisy představuje i dnes potenciálně nejcennější položku v katalogu Beineckeovy 7 William Reese byl kurátorem výstavy „Creating America“ v Beineckeově knihovně na Yale, kde představil Vínlandskou mapu vedle dalšího kontroverzního exponátu, mapy zaznamenávající údajné plavby Nicola a Antonia Zenových. Bratři Zenovi dost možná spatřili Ameriku už kolem roku 1380, ale jejich husarské kousky zaznamenal na mapě teprve jistý jejich potomek v Benátkách o více než dvě stě let později. Na mapě je Grónsko zachyceno jako součást evropské pevniny, ale nacházejí se na ní i jakási tajemná území označená jako „Estoliland“ a „Drogho“, což by mohl být Labrador a Newfoundland.
93
Akropolis_On_the_map_Garfield_sazba.indd 93
1.11.2017 18:44:11
knihovny (jednou byla její cena kvůli pojištění odhadnuta na dvacet milionů dolarů) a hovoří se o ní s rozkošnou uvážlivostí jako o „předmětu velmi zajímavé debaty“. I kdyby se však jednalo o podvrh (a je docela možné, že pravdu se nikdy napevno nedovíme), její skutečná hodnota by přesahovala otázku pravosti, či nepravosti. Její hodnota totiž spočívá v příběhu. Tajemství Vínlandu nám ukazuje, jak dalece nás mapy fascinují, vzrušují a provokují, jak mění běh dějin a tiše nám sdělují, odkud jsme přišli a kam směřujeme.
94
Akropolis_On_the_map_Garfield_sazba.indd 94
1.11.2017 18:44:11
Kapitola 12
Cholera a mapa, která ji zastavila Sedmého dubna 1853 byl doktor John Snow hned zrána povolán do Buckinghamského paláce, aby asistoval při narození osmého dítěte královny Viktorie, prince Leopolda. Čtyřicetiletý lékař z Yorkshiru byl jedním z předních zastánců podávání chloroformu při porodu (a také při většině dalších lékařských zákroků: za svůj život použil toto anestetikum celkem 867krát při trhání zubu, dvaadvacetkrát při operaci rakoviny prsu u žen, sedmkrát při operaci rakoviny prsu u mužů, devětkrát při úpravě očního víčka a dvanáctkrát při amputaci penisu). Porod byl úspěšný a bez potíží se obešlo i narození princezny Beatrix o čtyři roky později, při němž Snow rovněž asistoval. Snow použil chloroform také u dcery arcibiskupa z Canterbury a souhlas královských i církevních kruhů vedl nakonec k tomu, že se anestezie všeobecně rozšířila. Snow tak získal slávu
John Snow – doktor Mapa.
207
Akropolis_On_the_map_Garfield_sazba.indd 207
1.11.2017 18:45:19
a bohatství, dnes na něj ale vzpomínáme kvůli něčemu jinému: použití mapy ke znázornění toho, jak se šíří epidemie cholery. Mapa se zaměřovala především na londýnskou čtvrť Soho a ve své době nebyla vnímána jako něco zvláštního. Nebyla to první mapa, která tuto smrtelnou chorobu znázorňovala, a z vědeckého hlediska byla považována za neuspokojivou. Dnes ji ale vnímáme jako skutečnou ikonu, jednu z nejdůležitějších map viktoriánské éry. A jako způsob, jak zaujmout mladé mozky a objasnit jim řešení medicínských záhad, nenašla sobě rovnou ani u Sherlocka Holmese nebo v seriálu House. — Asijská cholera přišla do Británie poprvé roku 1831 a vyžádala si více než padesát tisíc životů. Druhá epidemie z roku 1848 měla podobné následky, což je zvlášť hrozivé číslo u země, kterou vláda právě ujistila, že nový zákon o veřejném zdraví zásadně zlepší hygienickou situaci. Ukázalo se ale, že cholera je tvrdošíjný nepřítel: když začala třetí epidemie koncem léta 1854 vybíjet londýnskou čtvrť Soho, lidé se stále ještě nedokázali shodnout na její příčině. Většinou si mysleli, že cholera je svou povahou miasmická (tj. šíří se vzduchem), což byl názor, který zastávali i dva nejvýznamnější lékaři té doby, Florence Nightingaleová a sir John Simon, jenž byl vrchním zdravotníkem Londýna. U řady vůdčích epidemiologů ale začínalo klíčit podezření, že tomu tak není. Snowova studie choroby, jež vyšla v roce 1849 v brožurce s názvem O způsobu šíření cholery, zavrhovala představu, že je to jen cosi ve vzduchu. Autor předložil názor, že choroba je způsobena buď konzumací kontaminovaného jídla či vody, anebo tzv. „fomity“, což obvykle znamená kontaminované oblečení nebo ložní prádlo. Tvrdil, že epidemii roku 1848 způsobil nakažený námořník z Hamburku, který přišel do Londýna se zamořeným ložním prádlem, ale příliš se mu nedařilo to doložit. Snow tušil, že organismus cholery má buněčnou strukturu, nemohl to ale ukázat pod mikroskopem, řídil se tak především instinktem. Koncem srpna 1854 Snow zrovna zkoumal, zda by aktuální epidemie v jižním Londýně nemohla souviset s rozvodem vody 208
Akropolis_On_the_map_Garfield_sazba.indd 208
1.11.2017 18:45:19
Čmuchání po příčinách cholery: Seymourovi zdravotní inspektoři na stopě v roce 1832.
z Temže, když se dověděl o nových případech jen pár set metrů od svého bydliště v Sackville Street na Piccadilly. Předtím žil dokonce ještě blíže, na Frith Street, kde už došlo k několika úmrtím, a věřil, že znalost prostředí a kontakt s místními lidmi by ho mohly dovést k důkazům, které potřeboval na podporu své teorie. Udělal, co doktoři v těch časech stále ještě dělali: vydal se od domu k domu. Bylo to odvážné počínání: ve snaze srovnat lidskou chorobu s lidským chováním se bezesporu vystavoval velkému riziku, a kdyby se ukázalo, že se cholera přece jen přenáší vzduchem, zvídavý Snow by jí patrně podlehl. V prvním týdnu jeho průzkumu zemřelo více než pět set obyvatel Soho. Nemoc se u lidí začala projevovat 31. srpna a kulminovala o dva dny později. Třetího dne však Snow dospěl k přesvědčení, že nalezl příčinu: byla to veřejná pumpa v místě, kde se Broad Street stýká s Cambridge Street. Nejenže to byl hlavní zdroj vody pro lidi z okolí, ale také se tam často zastavovali procházející obchodníci a děti. Navíc z pumpy čerpali vodu i další uživatelé, především místní hostinští, kteří s ní ředili gin a whisky, ale také řada kaváren a restaurací. Snow si později poznamenal, 209
Akropolis_On_the_map_Garfield_sazba.indd 209
1.11.2017 18:45:19
že majitelka jedné místní kavárny, kterou rádi navštěvovali různí řemeslníci, „mě informovala, že už devět jejích zákazníků zemřelo“. Voda se navíc prodávala v krámcích „s čajovou lžičkou šumivého prášku pod názvem šumák“. Třetího září zkontroloval Snow vodu z pumpy na Broad Street, ale výsledky byly neprůkazné: pouhým okem v ní nenalezl skoro žádné nečistoty, třebaže když se na ni znovu podíval druhý den, zjistil, že v ní plave větší množství „bílých vločkovitých částeček“. Jeden místní obyvatel mu také řekl, že voda změnila chuť. Jelikož nenalezl žádnou jinou možnou příčinu a krom toho měl asi i pocit, že mu dochází čas, vyžádal si z matričního úřadu seznam zemřelých. V týdnu, který končil 2. září, zemřelo na choleru celkem osmdesát jedna lidí; když se Snow vydal se seznamem na obchůzku, potvrdilo se mu přesně to, co očekával: „Téměř ke všem úmrtím došlo v krátké vzdálenosti od pumpy.“ Na další pochůzce narazil Snow na další skutečnosti, které jeho teorii potvrzovaly. V okolí jiné vodní pumpy došlo pouze k deseti úmrtím a pět příbuzných zemřelých lidí prohlásilo, že vždycky brali vodu na Broad Street, protože ji „měli raději“ – zřejmě jim víc vyhovovala její chuť anebo si mysleli, že je čistší. Dva z pěti zbývajících případů byly děti, které chodily do školy nedaleko Broad Street. Snow dospěl k přesvědčení, že epidemie nemohla být zapříčiněna miasmicky (což by chorobu přímo spojovalo s chudobou), neboť zjistil, že nedaleký chudobinec, v němž žily stovky lidí, nebyl cholerou vůbec zasažen; ukázalo se, že brali vodu z vlastní studny. Důkazy byly nyní naprosto drtivé. Večer 7. září se Snow setkal se zástupci místního sboru opatrovníků a předložil jim svá zjištění. „V důsledku mých slov byla klika pumpy následujícího dne odmontována.“ Jakmile byl přístup k vodě znemožněn, výskyt nových případů se prudce snížil. Devátého září bylo zjištěno jen jedenáct úmrtí, což znamenalo značný pokles proti 143 úmrtím o osm dní dříve. Dvanáctého září se vyskytl jeden případ a 14. září už žádný. To ovšem nebylo možné spojovat pouze s uzavřením pumpy, protože výskyt případů se snižoval už v předchozích dnech. A jak říkal sám Snow, významnou roli sehrála i evakuace – stovky obyvatel už oblast raději opustily. 210
Akropolis_On_the_map_Garfield_sazba.indd 210
1.11.2017 18:45:19
Mapa duchů: Snowův plán Soho se zamořenou pumpou na rohu Broad Street (dnes Broadwick Street).
211
Akropolis_On_the_map_Garfield_sazba.indd 211
1.11.2017 18:45:20
— Teprve nyní začal Snow sestavovat svoji slavnou mapu, která byla spíše ilustrací jeho zjištění než znázorněním příčin. Základní mapa už byla k dispozici, vytiskla ji nedaleká firma C. F. Cheffins z Holbornu, která vydávala také jedny z prvních železničních map. Měřítko měla třicet palců ku jedné míli a část, kterou Snow reprodukoval, představovala oblast kolem Broad Street: to byl Jeruzalém londýnského Soho. Snow přidal na mapu tři zásadní prvky. Prvním bylo rozmístění vodních pump – celkem jich bylo třináct, nejsevernější na Adam and Eve Court nad Oxford Street a další potom v oblasti od Titchborne Street až po Piccadilly Circus. Dále vyznačil klikatou tečkovanou linií oblast, kde měli obyvatelé nejblíž k pumpě na Broad Street: dnes se tomu říká Voroného diagram a Snowova verze je jeho nejslavnějším raným příkladem. A nakonec na mapě zaznamenal všechna úmrtí, k čemuž použil krátké černé čárky připomínající náhrobní kameny na přeplněném hřbitově. V několika místech se čárky výrazně hromadily: v St Ann’s Court u Dean Street jich bylo dvacet čtyři, na Bentinck Street u Berwick Street jich bylo devatenáct a v Pulteney Court u Peter Street deset, přičemž devět se jich týkalo jednoho domu. Nahromadění kolem Broad Street bylo ale nepřehlédnutelné: jenom v této ulici došlo k 82 úmrtím a mnoho dalších jich bylo v těsné blízkosti. Snow prezentoval své nálezy – a svoji mapu – na přednášce pro Londýnskou epidemiologickou společnost v prosinci 1854. Brzy poté vypukla další epidemie a vyšetřování (jež vedla komise místních farníků se Snowem v čele) vedlo k ještě podrobnější analýze událostí a vzniku další mapy. Zpráva komise byla doslova nechutná: psalo se v ní nejen o nesmírné chudobě a přelidnění, ale také o hygienických podmínkách, jaké bychom neočekávali ani na venkovské farmě. Ve sklepech a suterénních místnostech prý ležela souvislá vrstva lidských výkalů. Zastánci miasmické teorie tvrdili, že výpary z výkalů samy o sobě k šíření choroby stačí, a objevil se také názor, že oblast Soho, která byla zasažena cholerou v roce 1854, leží přímo nad 212
Akropolis_On_the_map_Garfield_sazba.indd 212
1.11.2017 18:45:20
masovým hrobem obětí epidemie moru z roku 1665. Přestože byly Snowovy mapy na první pohled zcela průkazné, jeho teorie o šíření cholery vodní cestou nebyla dosud všeobecně přijata a hlavně se dlouho nedařilo rozluštit jednu velkou záhadu: jak došlo ke kontaminaci vody z pumpy? Nejpádnější odpověď na tuto otázku poskytl místní kněz Henry Whitehead, který se v týdnech po vypuknutí epidemie v Soho pustil do vlastního průzkumu. Začal jako přesvědčený zastánce miasmické teorie, postupně v něm ale začaly hlodat pochybnosti. V čísle 40 na Broad Street hovořil s policejním konstáblem Thomasem Lewisem a jeho manželkou, kteří mu řekli, že jejich pětiměsíční dcera Sarah zemřela 2. září po úporném průjmu. Matka tvrdila, že Sarah onemocněla 28. srpna, a také se zmínila, že vodu obsahující „stolici“ dítěte vylévala do jímky ve sklepě. Whitehead zjistil, že obsah jímky prosakuje do půdy a zřejmě se dostává do rozvodu vody. Snow o této první oběti epidemie patrně nevěděl, neboť na jeho mapě jsou u čísla 40 na Broad Street vyznačena pouze čtyři úmrtí, a ne pět. — Epidemiologie samotná ovšem nebyla Snowovým vynálezem. Základní koncepce vznikla dávno před ním, samo slovo se objevilo už v roce 1802 a úmrtí se na mapu Londýna zaznamenávala dokonce už po velké morové epidemii a požáru v letech 1665–1666. A ještě o půl století dříve se podle záznamů úmrtnosti zjistilo, že hlavními příčinami úmrtí jsou v Londýně úplavice a křeče. V Americe přísluší titul prvního lékařského kartografa zřejmě muži jménem Valentine Seaman. Byl to newyorský úředník pověřený péčí o veřejné zdraví, který v roce 1798 nakreslil první skutečnou mapu výskytu nemocí. Epidemie žluté zimnice v manhattanských docích nedaleko Wall Street měla za následek stovky úmrtí. Seaman identifikoval ohnisko výskytu nemoci a zakreslil je na dvě mapy, které potom vyšly ve vlivném lékařském časopise. Na rozdíl od Snowa byl však přesvědčeným zastáncem miasmické teorie. Zjistil, že k mnoha úmrtím došlo v blízkosti „semeniště miasmatu“ a také nedaleko jedné otevřené veřejné latríny. Newyorské úřady neměly pumpy s klikami, které by mohly 213
Akropolis_On_the_map_Garfield_sazba.indd 213
1.11.2017 18:45:20
První mapa nemoci: newyorské nábřeží s případy výskytu žluté zimnice na plánu Valentina Seamana z roku 1798.
odmontovat, časem se ale naučily zvládat epidemie tropických chorob pomocí karantény. Seamanovy mapy jsou dodnes vlivné a aktuální. Vedly ke vzniku nového trendu, dokonce nové vědy: lékařské geografie. Jejím hlavním předchůdcem byl Leonhard Ludwig Finke, německý porodník, který si v osmdesátých letech osmnáctého století usmyslel, že vytvoří atlas založený na chorobách. Pod silným vlivem dva tisíce let starých Hippokratových spisů začal přemýšlet o zámořských epidemiích, o nichž se předtím dočetl, a snažil se zjistit, zda je něco nespojuje. Pojítek našel celou řadu, mimo jiné půdu, vegetaci, vzduch a metody péče o zvířata. Domníval se, že nemocní nejsou lidé, ale spíše konkrétní území, a sestavil vědecky puntičkářské třísvazkové dílo, kterým chtěl svoji novou geografii vysvětlit – jakousi ranou podobu průvodce pro cestovatele s radami, kam se nemají pouštět. Jeho snahu vytvořit atlas 214
Akropolis_On_the_map_Garfield_sazba.indd 214
1.11.2017 18:45:20
chorob sice zhatily vysoké náklady v době napoleonských válek, ale v roce 1792 vytvořil alespoň světovou mapu nemocí. Finkeho teorie měly bezesporu tuhý kořínek. V roce 1847 psala Charlotte Brontëová o Jane Eyreové a jejím hledání nějakého místa v impériu, kde by nebyly ty strašné nemoci, co se o nich píše v novinách, její výběr byl ale velmi omezený. Nová lékařská geografie jako by ospravedlňovala postoje, které bychom dnes považovali za xenofobní. V Jane Eyreové byly tropy zobrazeny jako malárií sužovaná zóna stíhaná pohromami, zatímco západní Afrika představovala „morem stíhané pobřežní mokřady guinejské“. Zcela zamořeny byly rovněž ostrovy v Karibiku, Indie a velká část Nového světa. Brontëová však zaujala celkově protiimperialistický postoj, když prohlásila, že ničení krajiny a import patogenů jsou zhoubným dědictvím západního kolonialismu. — Skutečnost, že hlavní příčinu šíření cholery je třeba hledat ve vodě, byla v Londýně konečně uznána v sedmdesátých letech devatenáctého století, kdy sir John Simon, bývalý vrchní zdravotník Londýna, který nyní zastával podobnou funkci u vlády, prohlásil, že se miasmické teorie nadobro vzdává. Nelze odhadnout, kolik životů zachránil Snowův instinkt a jeho vytrvalost, a také se můžeme jen dohadovat, jak dalece ovlivnil hygienickou politiku ve městech. Samozřejmě to nedělal všechno sám: stejně významná byla i práce Henryho Whiteheada a zdravotní úředníci si tou dobou už začínali uvědomovat, že systém veřejné hygieny je třeba prověřit a zdokonalit, především pokud jde o dodávku vody z Temže (nejhlasitěji pro to nakonec nehovořily žádné mapy, ale sama cholera). Čtyři roky po epidemii na Broad Street byl angažován inženýr Joseph Bazalgette, aby zbavil Londýn tzv. „velkého zápachu“; jeho důmyslná soustava podzemních stok, jež byla dokončena roku 1875, přispěla k vyčištění Londýna od cholery víc než cokoli jiného. Avšak Snowovo dílo – především jeho mapa – zůstává nadále legendární. Spisovatel Steven Johnson ji nazval „mapou duchů“, a je to přiléhavý titul: přestože ty tenké černé čárky na ní zůstávají anonymní, hovoří výmluvněji než pouhá statistika. Snad 215
Akropolis_On_the_map_Garfield_sazba.indd 215
1.11.2017 18:45:20
proto, že Snow žil přímo v zasažené oblasti a někteří z těch zesnulých byli jeho sousedy nebo možná i pacienty, a také proto, že popisy jejich životních osudů a příbytků jsou ve Snowových, Whiteheadových a dalších textech tak živé, cítíme, že máme na jejich životech jakýsi podíl, dokonce i když už jsou po smrti. Třeba s tím má co do činění i Charles Dickens – především jeho velmi barvité popisy londýnské špíny z konce třicátých let devatenáctého století. Sám Snow tu špínu viděl na vlastní oči jako mladý lékař, když obcházel své pacienty. A potom je zde sama Snowova mapa: její měřítko, podrobné vyznačení ulic a uliček, po nichž mnozí z nás chodí a vychutnávají si jejich vibrující život. Mapa obsahuje detaily, které byly na veřejných mapách v té době spíše vzácností: zaměřuje se na všechen ten chaos a nečistotu, které byly v těch ulicích běžnou věcí a jichž si opět všímáme teprve dnes díky přiblížení, jež nám poskytují elektronické mapy. Možná ale na Snowa vzpomínáme především proto, že jeho příběh je tak dokonalý: díky mapě byla nalezena pumpa a po odmontování kliky epidemie skončila. Samozřejmě to není celá pravda, ale co naplat: mapa duchů zkrátka začala žít vlastním životem.
216
Akropolis_On_the_map_Garfield_sazba.indd 216
1.11.2017 18:45:20
Kapesní mapa
Napříč Austrálií s Burkem a Willsem V roce 1860 byla Austrálie pustá země opředená tajemstvím. Tvar kontinentu byl znám poměrně dobře, pobřežní města jako Adelaide, Melbourne, Sydney a Brisbane se rychle rozvíjela a zlatá horečka z počátku padesátých let měla za následek prudký růst populace i ekonomiky Nového Jižního Walesu. Vnitrozemí bylo ale něco docela jiného. Byla tam úrodná půda, bylo by možné vydělat tam peníze? Vede tam nějaká vodní cesta? Dala by se tam postavit telegrafní linka, která by to území spojila se zbytkem neustále se zmenšujícího viktoriánského světa? Domorodci si žádné takové otázky nekladli, ale bílí badatelé z nově založené Královské společnosti Victorie chtěli nejen posunout vědecké a geografické znalosti o kus dál, ale také dohonit zbytek světa. Podrobná vědecká kartografie proměnila tvář Evropy, badatelé pronikli do neznámých oblastí Indie a Afriky, v Arktidě se pomalu otvírala Severozápadní cesta. V Austrálii však na mapě zůstávala jen nedozírná bílá plocha. Několik badatelů tam zkusmo proniklo v první polovině století. Gregory Baxland a William Wentworth se v roce 1813 pustili ze Sydney směrem na západ a překročili Modré hory. V polovině čtyřicátých let se na odvážnou výpravu severním směrem vydal Charles Stuart. Vyrazil z Adelaide, ale musel se vrátit, protože pouštní žár byl naprosto nesnesitelný. Pruský dobrodruh Ludwig Leichardt urazil tisíce mil podél severovýchodního pobřeží, ale jeho výprava do vnitrozemí z roku 1848 skončila jako velká cestovatelská hádanka: s celým svým týmem zmizel, jako by se po nich slehla zem. V roce 1860 však Královská společnost Victorie navrhla velkolepější – mohli bychom říci velkolepě absurdní – expedici. Jednalo se 217
Akropolis_On_the_map_Garfield_sazba.indd 217
1.11.2017 18:45:20
Nejdramatičtější část cesty Burkeho a Willse ke Carpentarskému zálivu na mapě nakladatelství De Gruchy & Leigh. Kroužky označují místa skonu jednotlivých účastníků výpravy.
o cestu napříč celým kontinentem z Melbourne na jihu až ke Carpentarskému zálivu15 na severu a potom zase zpátky, samozřejmě se spoustou map a deníků. Byla to výprava, kterou bychom dnes označili za extrémní sport, až na to, že extrémní sporty bývají lépe organizované a nenesou se v duchu takové pošetilosti. Toto totiž nebyla civilizovaná expedice na způsob Ordnance Survey, ale spíše dobrodružství, které se duchem blížilo průzkumu polárních krajin. A stejně jako polární výpravy byla i tato cesta nezbytně vedena muži, kteří byli buď příliš ambiciózní, nebo příliš vyšinutí, aby si uvědomovali vlastní meze. Expedice měla vstoupit do dějin jako případ tragického heroismu, jeden z těch příběhů, při nichž školáci sedí ve třídě napjatí jako struny a v duchu si přísahají, že až vyrostou, také se vydají na 15 Carpentarský záliv je velká vodní plocha východně od Darwinu. Právě tam přistál roku 1606 jako první Evropan Holanďan Willem Janszoon (nikoli kartograf, ale objevitel).
218
Akropolis_On_the_map_Garfield_sazba.indd 218
1.11.2017 18:45:21
daleké cesty. A dále zde byla mapa, na níž to bylo všechno zaznamenáno – mapa známá tím, že zobrazuje spíše smrt než slávu, jakýsi předchůdce mapy, na niž brzy narazíme v souvislosti s Antarktidou. Ke strastiplné cestě Roberta O’Hary Burkeho a Williama Johna Willse se vztahuje několik soudobých map, ale ta nejdramatičtější vznikla koncem roku 1861, pár měsíců poté, co oba muži spolu s několika dalšími členy výpravy zahynuli hladem. V měřítku jedna ku třem milionům ji vydala prosperující litografická společnost De Gruchy & Leigh, která se proslavila hlavně svými plány města Melbourne. Mapa vypadala jako dlouhá stonožka, byla místopisně nespolehlivá, vědecky nedokonalá a dávala jen málo smyslu, pokud jde o místní názvy a pozorování. Navíc dost nelogicky začínala až v půli cesty, v bodě označeném jako Cooper’s Creek, kam výprava dorazila až po několika měsících. Jako taková byla ovšem samozřejmě naprosto fascinující. 219
Akropolis_On_the_map_Garfield_sazba.indd 219
1.11.2017 18:45:22
Burkeho a Willsova výprava sestávající z devatenácti mužů, šestadvaceti velbloudů a třiadvaceti koní vyrazila 20. srpna 1860 z Royal Parku v Melbourne, kam se s ní přišlo rozloučit na patnáct tisíc nadšených občanů. Hned ze začátku se badatelům lepila smůla na paty. Měli celkem šest povozů, jeden se ale rozpadl, ještě než vyjeli z parku a další dva se nedostaly dál než na hranice Melbourne. K 16. prosinci, kdy začíná příběh zaznamenaný na mapě, zůstali ve skupině už jen čtyři muži: všichni ostatní buď expedici opustili, anebo byli pověřeni různými úkoly v souvislosti se zajištěním výpravy a vybudováním zásobáren potravin. Biografie těch, kteří zůstali, působí jako začátek nějakého nepovedeného vtipu. Robert O’Hara Burke byl Ir z hrabství Galway, který kdysi sloužil v rakouské armádě; William John Wills byl Angličan z Devonu, který se přestěhoval do Jižní Austrálie a pracoval jako lékařský asistent a astronom; John King, další Ir, získal určité geografické zkušenosti v Indii; a Charles Gray představoval jedno velké tajemství: nevědělo se o něm nic jiného, než že pochází ze Skotska. Druhá polovina cesty tam, tedy od Cooper’s Creek až k zálivu, trvala asi dva měsíce a nic zásadního se během ní nepřihodilo. Pozo-
„Je to snad hora Zoufalství?“ Burke, Wills a King plahočící se pustinou na rytině Nicholase Chevaliera z roku 1868.
220
Akropolis_On_the_map_Garfield_sazba.indd 220
1.11.2017 18:45:22
rování krajiny zaznamenaná na mapě působí poklidně: Vhodné pro pastviny; kamenitá poušť; poloslaná voda; potůček čisté vody; velká mraveniště o výšce 2‚5 až 4 stopy; pramen u čajového stromu – minerální chuť, asi železo. Občas je tam zmínka o místních obyvatelích: u King’s Creek najdeme poznámku Domorodci by mohli působit potíže. V horní části mapy, která zasahuje až po řeku Flinders hned pod Carpentarským zálivem, je poznámka, která říká: Burke a Wills pokračují pěšky dál na S, King a Gray zůstávají hlídat velbloudy. A potom těsně u horního okraje mapy najdeme záznam úspěchu: Burke a Wills, 11. února 1861. Cesta zpátky byla však něco úplně jiného. Wills, hlavní zeměměřič výpravy, si kreslil mapy nesoustavně vždy po několika týdnech, ale nebylo v jeho schopnostech zaznamenat celou trasu. De Gruchyho a Leighova mapa byla sestavena až zpětně a s odstupem, většinou na základě deníkových záznamů vyhrabaných ze země celé měsíce poté, co je tam badatelé ukryli ve snaze pokud možno ulehčit svému nákladu. Jejich čím dál zoufalejší vyprávění ilustrují na mapě stále kratší a smutnější poznámky: opuštěn Golah (vel‑ bloud); 16. dubna, zemřel Gray; nalezeno Willsovo tělo; nalezeno Burkeho tělo. Jak zahynuli? Další poznámka na mapě nám to napovídá: Nale‑ zen King. John King byl jediný ze čtveřice, který přežil; několik týdnů poté, co ostatní zemřeli, ho našla v táboře domorodců záchranná výprava pod vedením Alfreda Howitta. V jeho denících najdeme poutavé vyprávění o posledních dnech expedice, kdy její členy jednoho po druhém zabíjela kombinace extrémního horka, zimy, hladu a vyčerpání. Ploužili se vyprahlou zemí i bažinami. Viděli hady silné jako kmen stromu. Každou noc zastřelili kolem tábořiště na čtyřicet krys a zjistili, že lidé z domorodého kmene Yandruwandha jsou pohostinní, ale mají zlodějské sklony. Porazili velbloudy a nasušili si jejich maso. Motali se pořád kolem téhož místa ve stále zoufalejší naději, že je někdo zachrání. Jedno z míst, která se v zápiscích často objevovala, se jmenovalo Mount Hopeless – hora Zoufalství. Kingovo vyprávění obsahuje i určité tragikomické prvky – například jak se poutníci při návratu jen těsně minuli se svou podpůrnou skupinou (a nadějí na záchranu). Jejich lidé na ně čtyři měsíce čekali u Cooper’s Creek, až nakonec dospěli k závěru, že všichni zahynuli, 221
Akropolis_On_the_map_Garfield_sazba.indd 221
1.11.2017 18:45:22
a 21. dubna se vydali zpátky do Melbourne. Jen o osm hodin později dorazili na místo Burke, Wills, Gray a King. Byla to jejich poslední naděje. „Od chvíle, kdy jsme se zastavili, se zdálo, že pan Burke je na tom čím dál tím hůř,“ napsal King po návratu. „Říkal, že nevydrží víc než pár hodin, a dal mi své hodinky … Potom mi řekl: ‚Doufám, že se mnou zůstanete až do konce – je to pro mě útěcha, vědět, že tu se mnou někdo je.‘“ Pohřeb těchto pionýrů se konal v Melbourne v lednu 1863 a přišlo na něj sto tisíc lidí. Během následujících deseti let byla z Adelaide do Darwinu natažena telegrafní linka a v roce 1873 zmapoval anglický badatel William Gosse oblast kolem skály Ayers Rock v samém středu kontinentu. A za dalších deset let už bylo australské vnitrozemí prozkoumáno křížem krážem. O Burkeho a Willsově nešťastné výpravě se však dodnes vypráví kolem táborových ohňů. Vznikl dokonce i film Burke a Wills, v němž Burkeho hraje Jack Nicolson, Willse Nigel Havers a objevuje se tu i Greta Scacchiová, jež do příběhu vnáší poněkud nepravděpodobný milostný motiv. „Filmu dojde zápletka, ještě než cestovatelům dojde voda,“ napsaly o snímku New York Times. O to ale nejde: mapa a příběh, který vypráví, se vepsaly do australského národního povědomí a proslavily se i dál ve světě. Dnes příslušejí do téže fantastické krajiny jako Ned Kelly, Dame Edna a Krokodýl Dundee.
222
Akropolis_On_the_map_Garfield_sazba.indd 222
1.11.2017 18:45:22
Poděkování
Rád bych vyjádřil svůj vděk všem, kdo mi s touto knihou pomohli. Vděčný jsem především těm, kteří mi věnovali svůj čas a poskytli mi rozhovor nebo zodpověděli otázky, které jim bezpochyby připadaly velice laické. Někteří jsou zmíněni v textu, jiní však nikoli, a proto děkuji jmenovitě Billu Reesovi, reverendu Peteru Haynesovi, Dominiku Harbourovi, Chrisi Clarkovi, Grahamu Araderovi, Richardu Greenovi, Kate Berensové, Peteru Bellerbymu, Paulu Lynamovi, Brianu MacLendonovi, Thoru Mitchellovi, Mattu Galliganovi, Julii Graceové, Normanu Dennisonovi, Timu Goodfellowovi, Haroldu Goddijnovi, Marku McConnellovi, Ianu Grif finovi, Cressidě Finchové, Jonathanu Potterovi, Alexi Grossovi, Nicole Dayové, Francesce Thornberryové, Georgi Thierry Handjovi a Massimu De Martini. Také děkuji všem těm mnoha lidem, kteří mi poskytli doplňkovou radu a pomoc: své agentce Rosemary Scoularové, Eleanor Farrellové, Saře Wheelerové, Belle Bathurstové, Marku Ovendenovi, Maxi Robertsovi, Clare Morganové, Ralphu a Patricii Kanterovým, Charliemu Drewovi, Jacku Drewovi, Tonymu Metzerovi, Davidu Robsonovi, Lucy Fleischmannové, Suzanne Hodgartové, Kristině Nilssonové, Rosie Ticknerové, Deanně Yickové, Nanu Rossovi, Helen Francisové, Carol Andersonové, Diane Samuelsové a svým dětem Benovi a Jakeovi Garfieldovým. Kniha, jako je tato, by nikdy nevznikla, nebylo-li by trpělivé práce a rozsáhlých znalostí knihovníků z Londýnské knihovny, Britské knihovny, Foyleovy studovny při Královské geografické společnosti a Newyorské veřejné knihovny. Jejich zdroje – knihy i mapy – jsou jádrem tohoto díla. Každý student kartografie dnes těží z nesmírného množství materiálu, který je dostupný online. Pro můj výzkum byly užitečné především dvě webové stránky. První, David Rumsey Map Collection (www.davidrumsey.com), obsahuje více než třicet tisíc map, které můžete po libosti zkoumat, a je to skutečná pastva pro oči, kde můžete strávit celé hodiny. Druhá, stránka Tonyho 414
Akropolis_On_the_map_Garfield_sazba.indd 414
1.11.2017 18:46:07
Campbella www.maphistory.info, plným právem sama sebe prohlašuje za bránu k online kartografii. Najdete zde nejen fascinující příběhy, ale také odkazy na další stránky, společnosti, časopisy a konference. Přípravnou verzi knihy četla a komentovala řada lidí, které jsem už většinou zmínil. Rád bych ale zdůraznil přínos svého velkého přítele a věrného čtenáře Andrewa Buda, který si všiml některých chyb, jež by mi jinak připravily řadu bezesných nocí, a poskytl mi několik velmi důležitých námětů. Pochybuji, že by si kterýkoli autor mohl přát lepšího, sebejistějšího a pečlivějšího redaktora, než je Mark Ellingham, jehož podíl na stavbě této knihy má nedocenitelnou hodnotu. S lidmi z nakladatelství Profile byla radost spolupracovat – rád bych poděkoval Andrewu Franklinovi, Penny Danielové, Stephenu Broughovi, Simonu Shelmerdineovi, Peteru Dyerovi, Niamh Murrayové, Claire Beaumontové, Emily Orfordové, Anne-Marie Fitzgeraldové, Valentině Zancaové, Ruth Killickové a Rebecce Grayové. A konečně, jsem nesmírně vděčný za krásnou obálku, jež je dílem Nathana Burtona, a za neuvěřitelně nápaditý grafický návrh od Jamese Alexandera. Bez jejich přispění by byla tato kniha vizuálně mnohem chudší.
415
Akropolis_On_the_map_Garfield_sazba.indd 415
1.11.2017 18:46:07
Literatura a použité překlady
Časopisy The Art Bulletin Construction History Society Newsletter The Cartographic Journal The Geographical Journal (Royal Geographical Society) Gesta Imago Mundi IMCoS Journal (International Map Collectors’ Society) The Map Collector Transactions of the American Philosophical Society The Wilson Quarterly Monografie Alexander, Doris: Creating Literature Out of Life, Pennsylvania State University Press, Pennsylvania, 1996. Auletta, Ken: Googled: The End of the World as We Know It, Penguin, New York, 2010. Baker, Daniel B (ed.): Explorers and Discoverers of the World, Gale Research Inc, Detroit, 1993. Barber, Peter – Harper, Tom: Magnificent Maps: Power, Propaganda and Art, British Library, London, 2010. Barber, Peter (ed.): The Map Book, Weidenfeld & Nicolson, London, 2005. Barber, Peter – Board, Christopher: Tales From the Map Room: Fact and Fiction About Maps and their Makers, BBC Books, London 1993. Barrow, Ian J.: Making History, Drawing Territory: British Mapping in India c1756–1905, Oxford University Press, Oxford, 2003. Berthon, Simon – Robinson, Andrew: The Shape of the World, George Philip Ltd, London 1991. Binding, Paul: Imagined Corners: Exploring the World’s First Atlas, Review, London, 2003. Booth, Charles: Life and Labour of the People in London, Macmillan, London, 1902. Booth, Charles: The Streets of London: The Booth Notebooks, Deptford Forum, London, 1997. Brotton, Jerry: Trading Territories: Mapping the Early Modern World, Reaktion Books, London, 1997. Carter, Rita: Mapping the Mind, Weidenfeld & Nicolson, London, 1998. Cherry-Garrard, Apsley: The Worst Journey In The World, Antarctic 1910–1913, Constable & Co Ltd, 1922.
416
Akropolis_On_the_map_Garfield_sazba.indd 416
1.11.2017 18:46:07
Christy, Miller: The Silver Map of the World, H. Stevens, Son & Stiles, London 1900. Cosgrove, Denis (ed.), Mappings, Reaktion Books, London, 1999. Crane, Nicholas: Mercator: The Man Who Mapped The Planet, Weidenfeld & Nicholson, London, 2002. Crossley, Robert: Imagining Mars: A Literary History, Wesleyan University Press, Connecticut, 2011. Dawkins, Richard: Unweaving The Rainbow, Allen Lane, London, 1998. Dekker, Eli: Globes From The Western World, Zwemmer, London, 1993. Donovan, Tristan: Replay: The History of Video Games, Yellow Ant, East Sussex, 2010. Edson, Evelyn: The World Map 1300–1492: The Persistence of Tradition and Transformation, Johns Hopkins University Press, Baltimore, 2007. Fordham, Herbert George: John Ogilby (1600–1676: His Britannia and the British Itineraries of the Eighteenth Century, Oxford University Press, Oxford, 1925. George, Wilma: Animals and Maps, Secker & Warburg, London, 1969. Goffart, Walter: Historical Atlases, University of Chicago Press, Chicago, 2003. Goss, John: The Mapmaker’s Art: A History of Cartography, Studio Editions, London, 1993. Harley, J. B. – Lewis, G. M. – Woodward, David (eds.): The History of Cartography Vols 1–3, University of Chicago Press, Chicago, 1987–1998. Hartley, Sarah: Mrs P’s Journey, Simon & Schuster, London, 2001. Harvey, Miles: The Island of Lost Maps, Random House, New York, 2000. Harvey, P. D. A.: Mappa Mundi: The Hereford World Map, British Library, London, 2002. Hewitt, Rachel: Map of a Nation: A Biography of the Ordnance Survey, Granta, London, 2010. Jacobs, Frank: Strange Maps, Viking Studio, New York, 2009. Jennings, Ken: Maphead: Charting the Wide, Weird World of Geography Wonks, Scribner, New York, 2011. Keates, Jonathan, The Portable Paradise, Notting Hill Editions, London, 2011. Knight, E. F.: The Cruise of the Alerte, Longmans, Green and Co, London 1890. Koch, Tom: Disease Maps: Epidemics on the Ground, University of Chicago Press, Chicago, 2011. Larner, John: Marco Polo and the Discovery of the World, Yale University Press, New Haven, 1999. Lethem, Lawrence: GPS Made Easy, Cordee, Leicester, 1994. Letley, Emma (ed.): Treasure Island, Oxford University Press, Oxford, 1998. Levy, Steven: In The Plex: How Google Thinks, Works and Shapes Our Lives, Simon & Schuster, New York, 2011 (česky jako: Jak myslí Google: a jaké je tajemství jeho úspěchu, Praha, Grada, 2012). MacLeod, Roy (ed.): The Library of Alexandria: Centre of Learning in the Ancient World, I.B. Tauris, London – New York, 2000.
417
Akropolis_On_the_map_Garfield_sazba.indd 417
1.11.2017 18:46:07
Markham, Clements: Antarctic Obsession, Erskine Press, Norfolk, 1986. McCorkle, Barbara B.: America Emergent (katalog), Yale University, New Haven, 1985. Mollat du Jourdin, Michel – de la Ronciere, Monique a další: Sea Charts of the Early Explorers, Thames and Hudson, London, 1984. Monmonier, Mark: Drawing The Line: Tales of Maps and Cartocontroversy, Henry Holt, New York, 1995. Moore, Patrick: On Mars, Cassell, London, 1998. Morton, Oliver: Mapping Mars: Science, Imagination and the Birth of a World, Fourth Estate, London, 2002. National Maritime Museum: Globes at Greenwich, London 1999. Ogilby, John – Hyde, Ralph (úvod): A-Z of Restoration London, London Topographical Society, London, 1992. Ogilby, John: Britannia, Volume The First, A Duckham & Co, London, 1939. Ogilby, John: London Survey’d, London & Middlesex Archaelogical Society, 1895. Oliver, Richard: Ordnance Survey Maps: A Concise Guide for Historians, The Charles Close Society, London, 1994. Parker, Mike: Map Addict: A Tale of Obsession, Fudge & The Ordnance Survey, Collins, London, 2009. Parsons, Nicholas T.: Worth The Detour, A History of the Guidebook, Sutton Publishing, Gloucestershire, 2007. Pawle, Gerald: The War and Colonel Warden, Harrap & Co, London, 1963. Pearsall, Phyllis: From Bedsitter to Household Name, Geographers’ A-Z Map Company, Kent, 1990. Pease, Allan – Pease, Barbara: Why Men Don’t Listen and Women Can’t Read Maps, Pease Training International, Australia, 1998 (česky jako: Proč muži neposlouchají a ženy neumí číst v mapách, Jiří Alman, Brno, 2000). Reeder, D. A. (úvod): Charles Booth’s Descriptive Map of London Poverty, London Topographical Society Reprint, London, 1984. Ross, James Clark: A Voyage of Discovery and Research in the Southern and Antarctic Regions During the Years 1839–43, John Murray, London, 1847. Ryan, Christopher – Jethá, Cacilda: Sex At Dawn, Harper Perennial, New York, 2010 (česky jako: Na počátku byl sex, Argo, Praha, 2014). Schwartz, Seymour: The Mismapping of America, University of Rochester Press, 2003. Seaver, Kirsten: Map, Myths & Men: The Story of the Vinland Map, Stanford University Press, 2004. Shephard, David: John Snow, Professional Press, Chapel Hill, North Carolina, 1995. Skelton, Raleigh Ashlin: Explorers’ Maps, Routledge and Kegan Paul, London, 1958. Skelton, Raleigh Ashlin: The Vinland Map and The Tartar Relation, Yale University Press, New Haven, 1995. Simkins, Peter: Cabinet War Rooms, Imperial War Museum, London, 1983.
418
Akropolis_On_the_map_Garfield_sazba.indd 418
1.11.2017 18:46:08
Stanley, H. M.: The Exploration Diaries of HM Stanley, W Kimber, London, 1961. Stevenson, Robert Louis: Treasure Island, Cassell, London, 1895 (česky vydáváno opakovaně, v překladu Aloyse Skoumala jako: Ostrov pokladů, Odeon, Praha 1967). Stevenson, Robert Louis: Essays in the Art of Writing, Chatto & Windus, London, 1995 (česky v překladu Jana Čepa jako: Essaye, Marta Floriánová, Stará Říše na Moravě, 1938) Tooley, R. V.: Collectors’ Guide to Maps of the African Continent and Southern Africa, Carta, London, 1969. Tooley, R. V.: Maps and Map-Makers, Batsford, London, 1971. Tooley, R. V.: The Mapping of America, Holland Press, London, 1980. Tyacke, Sarah: London Map-Sellers 1660–1720, Map Collector Publications, Tring, 1978. Virga, Vincent: Cartographia, Little, Brown and Co. New York, 2007. Wallis, Helen M. – Robinson, Arthur H. (eds.): Cartographical Innovations: An International Handbook of Mapping Terms to 1900, Map Collector Publications, 1987. Wheeler, Sara: Terra Incognita: Travels in Antractica, Jonathan Cape, London, 1996. Wheeler, Sara: Cherry: A life of Apsley Cherry-Garrard, Jonathan Cape, London, 2001. Whitfield, Peter: The Image of the World, The British Library, London, 1994. Whitfield, Peter: The Mapmakers – A History of Stanfords, Compendium, London, 2003. Wilford, John Noble: The Mapmakers, Junction Books, London, 1981. Williams, Kit: Masquerade, Jonathan Cape, London, 1979. Wilson, E. A.: Diary of the Discovery Expedition, Blandford Press, London, 1966. Použité překlady Barrie, J. M.: Petr Pan, přeložil a převyprávěl Pavel Šrut, Albatros, Praha, 1997. Carroll, Lewis: Lovení Snárka, přeložil Václav Z. J. Pinkava, Host, Brno, 2008. Conrad, Joseph: Srdce temnoty, přeložil Jiří Munzar, Alpress, Frýdek-Místek, 2006. Peaseovi, Allan a Barbara: Proč muži neposlouchají a ženy neumí číst v mapách, přeložila Marta Rottová, Jiří Altman, Brno, 2010. Stevenson, Robert Louis: Ostrov pokladů, přeložil Aloys Skoumal, Odeon, Praha, 1971. Překladatel děkuje za odbornou pomoc Jiřímu Humplíkovi (kapitola „Jdi přímo do Skyrimu“) a MUDr. Ingrid Niedermayerové (kapitola „Mapování mozku“).
419
Akropolis_On_the_map_Garfield_sazba.indd 419
1.11.2017 18:46:08
Reprodukce
s. 14 Courtesy of Facebook; s. 26 Courtesy of the Trustees of the British Museum; s. 40 © The Times, November 20th 1988; s. 43 The Hereford Mappa Mundi reproduced by kind permission of the Dean and Chapter of Hereford and the Hereford Mappa Mundi Trust; s. 44 The Folio Society digital facsimile of the Hereford Mappa Mundi, reproduced by kind permission of the Dean and Chapter of Hereford, the Hereford Mappa Mundi Trust and the Folio Society; s. 49 The Folio Society digital facsimile of the Hereford Mappa Mundi, reproduced by kind permission of the Dean and Chapter of Hereford, the Hereford Mappa Mundi Trust and the Folio Society; s. 54 Courtesy of the British Library; s. 56 Courtesy of the British Library; s. 61 Courtesy of the British Library; s. 75 © Jim Siebold, Cartographic Images; s. 77 © Jim Siebold, Cartographic Images; s. 82 © Yale University Press; s. 85 © Yale University Press; s. 102 Courtesy of Geography and Map Division, Library of Congress; s. 127 Courtesy of Rare Book and Special Collections Division, Library of Congress; s. 135 © Leen Helmink antique maps, www.helmink.com; s. 138 Courtesy of Arader Galleries; s. 139 ©Leen Helmink antique maps, www.helmink.com; s. 141 Courtesy of the David Rumsey Map Collection; s. 144 Courtesy of the David Rumsey Map Collection; s. 145 © Janine Doyle; s. 150 © Barry Lawrence Ruderman Antique Maps Inc; s. 152 © Barry Lawrence Ruderman Antique Maps Inc; s. 160 Courtesy of the Museum of London; s. 192 Courtesy of the University of Texas Libraries, University of Texas at Austin; s. 195 Courtesy of the David Rumsey Map Collection; s. 198 Courtesy of the Lilly Library, Indiana University, Bloomington, Indiana; s. 201 Courtesy of the Rare Books Division, Princeton University Library; s. 261 © Cassini Publishing Ltd; s. 264 © Cassini Publishing Ltd; s. 273 Courtesy of London Transport Museum; s. 275 Beck’s parody Courtesy of the London Transport Museum; s. 275 the Daily Mail Moral Underground courtesy of The Poke; s. 318 Courtesy of David Rumsey Map Collection; s. 327 Courtesy of the Imperial War Museum, London; s. 333 © Jessica Wager; s. 346 Nancy Chandler’s Map of Bangkok, reproduced courtesy of Nancy Chandler, www.nancychandler.net; s. 349 Courtesy of Shutterstock; s. 352 Courtesy of Europics; s. 361 Courtesy of Radio Times, Immediate Media; s. 363 © National Radio Astronomy Observatory; s. 374 Courtesy of the British Library; s. 395 © Google Earth; s. 407 © Saul Steinberg; s. 408 © Ellis Nadler; s. 409 © Olivia Harris/ Reuters Autor a nakladatelé vynaložili velkou snahu na dohledání autorských práv ke všem reprodukovaným vyobrazením, přesto se nepodařilo ve všech případech relevantní správce práv zjistit. Pokud někdo disponuje chybějícími informacemi o zbývajících reprodukcích, nakladatel a autor se rádi zavazují v případných dalších vydáních vše aktualizovat a náležitě upravit.
420
Akropolis_On_the_map_Garfield_sazba.indd 420
1.11.2017 18:46:08
Jmenný rejstřík
Adams, Douglas 394 Agrippa, Marcus Vipsanius 44 Agüera y Arcas, Blaise 404 Aitsinger, Michael 148 Aldrin, Buzz 395 Alexandr Veliký 20, 21, 63, 133 Alfons V., portugalský král 69 Al-Idrísí, Muhammad 58 Allan, Alasdair 401 Allen, Woody 299 Alphadesigner. viz Cvetkov, Janko Alžběta I., anglická královna 125, 128, 130, 168, 249
Amundsen, Roald 238, 239, 252, 253, 294, 367, 395
Anaximandros z Milétu 23, 24 Anistonová, Jennifer 293, 302 Antoniadis, Eugenios 366 Antonius, Marcus. viz Marcus Aurelius, Antonius Apian, Petr 111 Apollónios 21 Appleton, Daniel 285, 351 Arader, W. Graham III. 330–335, 340, 341
Archimédés 21, 25 Aristotelés 20, 21, 25, 116 Armitage, Simon 348 Armstrong, Neil 398 Arnaz, Desi 300 Arneson, Dave 380 Arriános 20 Ashford, William 187, 189 Ashfordová, Mary 187–189, 190 Atkinson, James 158 Augustus, římský císař (též Octavianus, Gaius Iulius Caesar) 45 Austenová, Jane 279
Bacon, C. W. 405 Baedeker, Karl 281, 282 Baedeker, Karl mladší 282 Balboa, Vasco Núñez de 106 Ballová, Lucille 300 Banks, Joseph 192 Barber, Peter 48 Barrie, J. M. (James Matthew) 291, 292
Barrow, Ian J. 180 Bassett, Thomas 194 Baxland, Gregory 217 Bayer, Herbert 143, 144 Baynes-Cope, Arthur David 47 Bazalgette, Joseph 215 Beatrix Sasko-Koburská, princezna 207 Beatus z Liébany 60, 61 Beck, Harry 272–276 Beer, Wilhelm 364 Behaim, Martin 106, 134, 314–316 Bellerby, Peter 306–309, 311, 313, 314, 319–324
Bellingshausen, Fabian Gottlieb von 245, 246 Bellwood, Peter 340 Bergmanová, Ingrid 294 Bey, Turhan „Turkish Delight“ 302 Bianco, Andrea 64, 65, 73, 76 Bieber, Justin 405 Binger, Louis-Gustave 191, 194 Bismarck, Otto von 203 Bissell-Thomas, James 322 Bjarni Herjólfsson 84 Blaeu, Cornelius 136 Blaeu, Joan 134, 136–140, 146, 148, 197, 198, 243, 330, 355, 371
421
Akropolis_On_the_map_Garfield_sazba.indd 421
1.11.2017 18:46:08
Blaeu, Willem (též Janszoon, Willem) 136, 137, 142, 355 Blair, Tony 53 Blakeová, Erin C. 68 Bland, Gilbert 340 Boetti, Alighiero 408 Bogart, Humphrey 294, 299 Bookheimerová, Susan 393 Booth, Charles 255–259, 266 Boothová, Mary 255 Borges, Jorge Luis 396 Bowers, Henry Robertson 251 Bowles, Carrington 170 Bradbury, Ray 362 Brahe, Tycho 136, 364 Bransfield, Edward 245 Brewster, David 248 Bridges, Beau 302 Bridges, Jeff 302 Briggs, Henry 113, 114 Brin, Sergey 397, 399 Brodmann, Korbinian 388–390, 391 Brontëová, Charlotte 215 Burke, Robert O’Hara 217–222 Burnham, baron (též Levy-Lawson, Edward, baron z Burnhamu) 263 Burton, Charles 365 Burton, Richard 196 Bush, George W. 53 Butler, Paul 13, 14 Byrd, Richard E. 249 Byron, George Gordon 279, 281 Cabot, John (též Caboto, Giovanni) 76, 97, 103 Caboto, Giovanni. viz Cabot, John Cabot, Sebastian 76 Caesar, Gaius Iulius viz Caesar, Julius Caesar, Julius 28, 29 Cagnoli, Andrea Antonio 168 Calvin, William 386 Camden, William 139, 166 Caquard, Sébastiene 297–299 Carroll, Lewis 115, 396
Cary, John 170, 194 Cassini, Giovanni Domenico 364 Cassini, Giovanni Maria 317, 318 Cassini, rodina 171–173 Cassini de Thury, CésarFrançois 120, 168, 330 Caxton, William 87 Claiborne Witten II., Laurence. viz Witten, Larry Clark, Chris 388, 391–393 Clark, William 331, 395 Clarkson, Jeremy 351, 357 Clinton, Bill 301, 354 Cock, Hieronymus 112 Coffmanová, Ferris La Verne 231 Colby, Thomas 176 Conrad, Joseph 195, 196, 203 Contarini, Giovanni 103 Cook, James 168, 243–245, 252 Coronelli, Vincenzo 316 Cortés, Hernán (též Cortéz, Hernando) 97, 111 Cortéz, Hernando viz Cortés, Hernán Crane, Nicholas 120 Curtis, Richard 299 Curtiz, Michael 294 Cvetkov, Janko (Alphadesigner) 407 Čang Cheng 74 Ču S’-pen 75, 76 da Gama, Vasco 97, 101, 242, 395 da Mosto, Alvise 76 da Pian del Carpine, Giovanni 81 da Signa, Boncompagno 77 da Vinci, Leonardo 117 dal Pozzo Toscanelli, Paolo 97 Dalrymple, Alexander 244 d’Anville, Jean Baptiste Bourgignon 197, 199 Dapper, Olfert 341 Darrow, Charles Brace 376 Davis, Irving 87–89 Davis, J. E. 206 Dawkins, Richard 16, 386–388
422
Akropolis_On_the_map_Garfield_sazba.indd 422
1.11.2017 18:46:08
Dayová, Nicole 310, 311 de Alarcón, Hernando 112 de’ Barbari, Jacopo 77, 78 de Cantilupe, Thomas, svatý 49, 50 de Hoces, Francisco 126 de la Acensión, Antonio 114 de la Boissière, Gilles 374 de la Cosa, Juan 98, 101–103, 107 de Laet, Joannes 113 de Ojeda, Alonso 107, 109 Defoe, Daniel 206 del Castillo, Domingo 112 Deller, Jeremy 408 Dennison, Norman 268, 269 Diana, princezna z Walesu 47 Dias, Bartolomeu (též Diaz, Bartolomeo) 97, 100, 242 Diaz, Bartolomeo. viz Dias, Bartolomeu DiCaprio, Leonardo 302 Dickens, Charles 216, 258, 317 Dijkstra, Edsger W. 355 DiMaggio, Joe 301 Dollond, John 169 Dollond, Peter 169 Donwood, Stanley 408 Doppelmayr, Johann Gabriel 316 Drake, Francis 125–128, 243, 395 Drummond, Thomas 175–177 Dumont d’Urville, Jules 249 Duncan, James 261 Dürer, Albrecht 117 Edney, Matthew 171 Eduard I., anglický král 43 Einstein, Albert 382, 383, 385, 392 Elcano, Juan Sebastián 126 Ellington, Mark 289 Eratosthenés z Kyrény 22–26, 28–31, 34, 179, 366, 381, 395
Evans, Edgard 250, 251 Evans, Frederick 204 Evans, Lewis 330 Everest, George 178–180 Ezop 160
Faraday, Michael 176 Ferdinand I., bulharský kníže a později car 263 Ferdinand II. Aragonský 100 Ferdinand VII., španělský král 114 Ferrajoli de Ry, Enzo 81, 86–90 Fields, W. C. 300 Filip II. Španělský 331, 334 Finé, Oronc 111, 242, 243 Finke, Leonhard Ludwig 214, 215 Fisher, Otto 336 Fischer, Josef 93, 111 Fitzová, Ellen Eliza 317 Flynn, Errol 300 Fodor, Eugene 287, 288 Fonda, Henry 300 Fontana, Francesco 364 Ford, Harrison 299 Ford, Richard 280 Forster, E. M. (Edward Morgan) 283 Fowler, Lorenzo Niles 389, 390 Fowler, Orson Squire 389, 390 Fowler, William 187 František Ferdinand d’Este 286 František Josef I., panovník rakousko-uherské monarchie 263 Fridrich Veliký, pruský král 171 Friedman, Thomas L. 66 Frisius, Gemma 173 Frommer, Arthur 287, 288 Fry, Stephen 351 Gable, Clark 300 Gall, Franz Joseph 389 Gall, James 121, 122, 123 Gastaldi, Giacomo 76, 131 Gautier Dalché, Patrick 64 Geffen, David 302 Gerry, Elbridge 153, 154 Gervase z Tilbury 63 Gibson, Mel 302 Gladwell, Malcolm 345 Glockendon, Georg 316 Goddijn, Harold 355–358 Goebbels, Joseph 378
423
Akropolis_On_the_map_Garfield_sazba.indd 423
1.11.2017 18:46:08
Goodfellow, Tim 270, 271 Goos, Abraham 113 Gosse, William 222 Gowrie, lord (též Grey Ruthven z Gowrie) 38, 40, 41, 48 Grant, Hugh 301 Gray, Charles 220–222 Gray, John 342 Green, Robert 158 Griffin, Ian 269, 296 Grosz, Alexander 262 Grosz, Frank 262 Gurney, Goldsworthy 176 Gutiérrez, Diego 112 Gygax, Gary 380 Hakluyt, Richard 126 Halley, Edmund 120, 158 Hamel, Christopher 38 Hamilton, R. V. 204, 205 Harbour, Dominic 50–52 Harcourt, W. Vernon 248 Harold II. Godwinson, anglický král 35 Harris, J. L. 343 Harrison, Richard Edes 328, 329 Hartleyová, Sarah 260 Hartman, Phil 301 Harvey, Miles 340 Havers, Nigel 222 Haynes, Peter 38, 40, 46–48 Hekataios z Milétu 23 Hérodotos 22, 197 Herschel, John 247, 365 Hill, Rowland 188–190 Hippodamos z Milétu 23 Hippokratés 214 Hitler, Adolf 308 Hodgson, Thomas Vere 238 Hollar, Václav 159 Holzerová, Jenny 408 Homann, Johann 316 Homér 21, 22, 30, 95, 160 Hondius, Henrik 136, 355
Hondius, Jodocus 131, 140, 197, 243, 330, 355
Hooke, Robert 166, 248 Hope, Bob 300 Housego, Fred 384 Howitt, Alfred William 221 Hui Te-Rangiora (též Ui Te-Rangiora) 242 Humboldt, Alexander von 101 Hunt, Frank A. de Vine 327 Hutton, Clayton 378 Huygens, Christiaan 364 Chabrol, Claude 299 Champlain, Samuel de 337 Chandlerová, Nancy 346 Charles, princ z Walesu 47 Chaucer, Geoffrey 42 Cherry-Garrard, Apsley 249–252, 366
Chevalier, Nicholas 220 Christie, James 168 Christy, Miller 128, 129 Churchill, Winston 18, 266, 306–308, 310–314, 325–329
Churchman, Joseph 149, 150 Irwin, B. St G. 185, 186 Isabela I. Kastilská 100 Izidor ze Sevilly, svatý 42, 60 Jacobs, Henry 187 Jacobus Angelus 95 Jakobs, Frank 406 Jakub I., anglický král 160 Janssonius, Johannes 136, 137, 142, 243 Janszoon, Willem, kartograf viz Blaeu, Willem Janszoon, Willem, objevitel 218 Jefferson, Thomas 105, 319, 331 Jeffreys, J. 375 Jeroným, svatý 42 Jindřich III., anglický král 53 Jindřich VII., anglický král 76 Jindřich Mořeplavec 315 Jiří III., anglický král 173, 334
424
Akropolis_On_the_map_Garfield_sazba.indd 424
1.11.2017 18:46:09
Jiří VI., britský král 325 Jobs, Steve 331 Johnson, B. 406 Johnson, Martin Elmer 294 Johnson, Steven 215 Johnsonová, Osa Helen 294 Joyce, James 228, 229 Kam, Alex 331, 335 Karel II., anglický král 140, 158, 160, 161, 163
Kateřina Aragonská 305 Kateřina z Braganzy, anglická královna 160 Keates, Jonathan 286 Keere, Pieter van den 155 Kelly, Ned (Edward) 222 Kennedy, John Fitzgerald 301 Kidron, Michael 144 Kin, Eusebius 114 King, John 220–222 King, Simon 184–186 Klencke, Joan 140, 146, 147 Kleomedés 25 Kleopatra 28 Knight, Edward Frederick 223–225, 229, 234–237, 250
Knottová, Veronica 260 Kolumbus, Kryštof 22, 31, 33, 70, 73, 80, 81, 91, 97, 98, 100, 101, 103, 106, 107, 109–111, 126, 131, 242, 314, 342, 350 Kono, Eiichi 275 Koperník, Mikuláš 120, 257, 364 Kratés z Mallu 30, 241 Krogt, Peter van de 138 Kublaj, chán 73 Lafreri, Antonio 133 Lambert, Johann Heinrich 120 Lambton, William 179 Lamorisse, Albert 375 Lander, John 194 Lander, Richard Lemon 194 Lane, Samuel 319 Leif Eiríksson 84, 395 Leichardt, Ludwig 217
Leland, John 166 Leno, Dan 177 Leo Africanus 193 Leopold, princ, vévoda z Albany 207 Leopold II., belgický král 200–203 Letts, Malcolm 46 Lewis, Meriwether 331, 395 Lewis, Thomas 213 Lewisová, Sarah 213 Leybourn, William 161 Liberace 300 Little Titch (též Little Tich) 177 Livingstone, David 191, 196, 200, 308, 395
Livingstoneová, Marion Carswell 308 Lloydová, Marie 177 Lohanová, Lindsay 302 Lowell, Percival 362–364, 366, 367 Ludvík XIV., francouzský král 334 Ludvík XV., francouzský král 171 Mackintosh, Steven 308 Maddux, J. 343 Madison, James 331 Mädler, Johann von 364 Magalhães, Fernão de 106, 126, 128, 158, 350, 395
Maguireová, Eleanor 383–385, 388, 391
Majorsová, Farrah Fawcett 302 Marcus Aurellius, Antonius 28 Marie z Tecku, manželka britského krále Jiřího V. 249 Marinus z Tyru 33, 241 Marshall, George C. 311, 313 Marston, Tom 88–90 Marthellus, Henricus 242 Matthew Paris. viz Paris, Matthew Mauro, Fra 10, 69–71, 73, 74, 76, 78, 79, 96
May, Brian 360 Mayová, Nancy H. 114 McClendon, Brian 395–400 McConnell, Mark 269, 270
425
Akropolis_On_the_map_Garfield_sazba.indd 425
1.11.2017 18:46:09
McCrone, Walter 92 McCroneová, Lucy 92 McLaughlin, Glen 114 McNally, Rand 123, 194, 312, 352 Melbourne, lord (též Lamb, William, vikomt z Melbourne) 247 Mellon, Paul 90 Mercator, Gerhard 11, 13, 70, 115–118, 120–126, 130–132, 134, 139, 243, 329, 330, 339, 364, 395 Mercator, Michael 125, 130 Mercator, Rumold 130, 131 Mitchell, Edgard 78 Mitchell, Thor 400, 402 Moll, Herman 330 Monroe, Marilyn 300, 301 Moore, Isaac W. 149 Moore, Patrick 360–362, 367 Morden, Robert 156, 158 More, Thomas 229 Morecroft, George 188 Morgan, William 161–163 Morrell, Benjamin 204–206, 244 Mountová, Elizabeth 317 Mudge, William 188 Muirhead, Findley 285 Muirhead, James 285 Murray, John III. 279–282 Nabokov, Vladimir 228, 229 Nation, Timothy 345 Neale, John Mason 280 Nelson, Horatio, admirál 92, 169, 349 Nicolson, Jack 222 Nightingaleová, Florence 208 Norden, John 155–158 Oates, Lawrence 251
Octavianus, římský císař. viz Augustus Ogilby, John 111, 159–167, 170, 197, 273, 278, 330
O’Keefe, Dennis 302 Oliver, Richard 182
Omar I., kalif (též Umar I., Umar ibn al-Chattáb) 35 O’Neal, Ryan 302 Ortelius, Abraham 126, 133, 134, 139, 242, 273, 330, 339, 340, 395
Osbourne, Lloyd 226 Osbourne, Ozzy 302 Osbourneová, Sharon 302 Osgood, Carlton 330 Ovenden, Mark 276 Pacino, Al 302 Page, Larry 399 Paine, Ralph D. 225, 234 Painter, George Duncan 87, 90, 92, 93
Palmer, Nathaniel 245, 246 Paris, Matthew 53–57, 405 Park, Mungo 192, 193, 196, 200 Patterson, Simon 274 Pausaniás 277 Pearsallová, Phyllis 260–263, 265, 266, 268
Peas, Allan 342, 344, 347 Peasová, Barbara 342, 344 Peck, Gregory 300 Pekulová, Darlene 380 Pen, William 158 Perry, Grayson 408–410 Perry, Melvin 340 Peters, Arno 121–123 Pchej Siou 74 Picasso, Pablo 145 Pim, Richard 326, 327 Plantin, Christopher 133 Plinius starší 42 Polo, Marco 18, 68, 70, 71, 73, 74, 76, 77, 97, 315, 395
Polo, Matteo 71 Polo, Niccolò 71, 73 Ponting, Herbert 294 Porter, Philip 194 Postel, Guillaume 124 Potter, Jonathan 335 Prillinger, H. 275
426
Akropolis_On_the_map_Garfield_sazba.indd 426
1.11.2017 18:46:09
Proctor, Richard 364, 365 Proust, Marcel 87 Ptolemaios XIV. 28 Ptolemaios, Klaudios 9, 10, 18, 19, 31–33, 35, 37, 39, 58, 75–77, 95–97, 103, 104, 106, 110, 117, 120, 131, 134, 137, 139, 194, 197, 241, 242, 263, 339, 351, 364, 381 Pýthagorás 173
Rains, Claude 299 Ramsden, Jesse 173 Ramusio, Giovanni 73, 173 Ransome, Arthur 229 Rasmussen, Jens 395 Rasmussen, Lars 395 Ratoff, Gregory 302 Rauch, Nicolas 81 Redouté, Pierre-Joseph 331 Reese, William 93, 335–339 Reeves, Elwood 375 Reinecke, Johann 194 Rennell, James 191–194 Richard I. Lví srdce, anglický král 64 Richard de Bello viz Richard of Battle Richard of Battle (též Richard de Bello) 49, 50 Richard Swinfield 49, 50 Richard z Haldinghamu a Laffordu 48, 49 Richard z Chichesteru, svatý 62, 360
Richmond, vévoda (též Lennox, Charles, vévoda z Richmondu) 174 Ringmann, Matthias 106 Robinson, Arthur 123 Roger II., sicilský král 58 Roger Wendover 53 Rommel, Erwin 310 Roosevelt, Franklin Delano 306– 308, 310, 327
Rose, Frederick Walrond 151 Rose, Simon 184
Ross, James Clark 206, 240, 245, 247, 249, 252, 253, 294 Ross, John 247–249 Rowlingová, J. K. 299 Rowntree, Joseph 255 Roy, William 169, 171, 173–175, 179 Royds, Charles William Rawson 238 Rustichello da Pisa 70 Saladin 35 Sanson, Nicolas 114 Saxton, Christopher 170 Sayer, Robert 170 Sayersová, Dorothy L. 68 Scacchiová, Greta 222 Scoresby, William ml. 233 Scott, Robert Falcon 237, 238, 241, 244, 249–253, 294, 367
Scull, Anthony John 339 Seaman, Valentine 213, 214 Seaverová, Kirsten 93 Segal, Ronald 144 Selkirk, Alexander 206 Seller, John 156, 158 Senex, John 158, 330 Shackleton, Ernest Henry 206, 237, 238, 246, 395
Shepard, Alan 78 Shonibare, Yinka 323 Scherová, Paula 408 Schiaparelli, Giovanni 363, 365, 366 Schnitzer z Armsheimu, Johannes 32, 97 Schwartz, Seymour 109 Sikdar, Radhanath 179, 180 Simon, John 208, 215 Singh, Nain 179 Skelton, R. A. 87, 89, 90, 173 Skelton, Reginald 238 Smiley, Edward Forbes III. 337–340 Smith, John 339 Smith, William 245 Snow, John 207–213, 215, 216 Solinus 42 Sorkin, Aaron 121
427
Akropolis_On_the_map_Garfield_sazba.indd 427
1.11.2017 18:46:09
Speed, John 159, 170, 330, 340 Speke, John Hanning 196 Spielberg, Steven 295 Spilsbury, John 374 Stalin, Josif Vissarionovič 308, 327 Stanley, Henry Morton 59, 191, 196, 200, 202, 203, 395, 408 Starkeová, Mariana 279 Steinberg, Saul 406, 407 Stent, Peter 156 Stevenson, David 233 Stevenson, Robert 232, 233 Stevenson, Robert Louis 223, 225– 229, 231–234, 249
Stewart, James 299 Strabón 29, 30, 31, 34, 42 Strafford, lord (též Wentworth ze Straffordu, Thomas) 160 Stringer, Peter 343 Stuart, Charles 217 Süan-cang 60 Sulejman I. Nádherný, panovník osmanské říše 331 Sumirová, Sylvie 311 Swan, Robert 253 Swift, Jonathan 196, 197 Thatcherová, Margaret 47 Theroux, Paul 251 Thomas, Ken 304, 305 Thompson, Dugald 305 Thompson, Charles Ralfe (též Thompson, „Tommy“) 326 Thornton, Abraham 187–189 Tiller, John 41 Tisdale, Elkanah 154 Tolkien, J. R. R. (John Ronald Reuel) 226, 229 Tooker, Arthur 156 Tooley, R. V. 33, 332 Umar I. viz Omar I. Umar ibn al-Chattáb. viz Omar I. Unger, Hans 274 Utrillová, Pilar 387 Valentino, Rudolph 300
Védrines, Jules 263 Vergilius 160 Vespucci, Amerigo 103, 104, 107, 109, 110, 111, 395, 399
Vetter, Christopher 406 Vietor, Alxander Orr 91, 332 Viktorie, britská královna 207 Vincent de Beauvais 88 Visscher, Claes Janszoon 148, 149, 330
Vizcaino, Sebastian 114 Waldseemüller, Martin 96, 104–111, 131, 134
Warden, Pete 401 Ward, Richard 184 Watson, David 171 Watson, Norman 378 Waugh, Andrew 180 Weddell, James 246, 247 Weissmuller, Johnny 300 Wells, H. G. (Herbert George) 362 Wentworth, William 217 Westrem, Scott D. 50 Wheelerová, Sara 253, 254 Whitehead, Henry 213, 215, 216 Whitfield, Peter 63 Wilberforce, William 192 Williams, Kit 303, 304 Wills, William John 217–222 Wilson, Edward A. 237, 238, 240, 241, 251
Wilson, James 319 Wilsonová, Oriana 237 Witten, Larry (též Laurence) 80, 81, 84, 86, 87–92
Wittenová, Cora 90 Wren, Christopher 163, 167 Wright, Edward 120 Zappa, Frank 405 Ziegler, Robert 352 Zuckerberg, Mark 14
428
Akropolis_On_the_map_Garfield_sazba.indd 428
1.11.2017 18:46:11
Vychází 2018
Akropolis_On_the_map_Garfield_sazba.indd 429
1.11.2017 18:46:11
Obsah Předmluva Davy Sobelové
Kapesní mapa
Z lásky k mapám 9
Moc o tom nemluvit: Drakeova stříbrná plavba
Úvod
125
Mapa, která se nakreslila sama
Kapitola 8
13
Svět v knize
Kapitola 1
130
Co věděly velké mozky
Kapesní mapa
19
Lvi, orli a gerrymandři
Kapitola 2
148
Muži, kteří prodali svět
Kapitola 9
38 Kapesní mapa
Mapujeme město (snadno a rychle)
Píše se rok 1250. Víte, kde jste?
155
53
Kapitola 10
Kapitola 3
Svět získává tvar 58 Kapesní mapa
T ady jsou draci 66 Kapitola 4
Benátky, Čína a výlet na Měsíc 69 Kapitola 5
Tajemství Vínlandu 80 Kapitola 6
Vítejte v Amerigu
Ordnance Survey: šest příběhů o čím dál tím přesnějším zaměřování 168 Kapesní mapa
Mapa vraždy 187 Kapitola 11
Legendární pohoří Kong 191 Kapesní mapa
Nechutný případ Benjamina Morrella 204
95
Kapitola 12
Kapesní mapa
207
K alifornie jako ostrov 112 Kapitola 7
K čemu je nám Mercator 115
Akropolis_On_the_map_Garfield_sazba.indd 430
Cholera a mapa, která ji zastavila Kapesní mapa
Napříč Austrálií s Burkem a Willsem 217
1.11.2017 18:46:12
Kapitola 13
Kapesní mapa
Křížek na mapě: Ostrov pokladů
Churchillova mapová komnata
223
325
Kapitola 14
Kapitola 19
Nejhorší cesta na světě na poslední nezmapované místo
Největší obchodník s mapami, největší zloděj map
237
330
Kapesní mapa
Kapesní mapa
Charles Booth si myslí, že jste násilníci
Ženy neumí číst mapy. Opravdu?
255
Kapitola 20
Kapitola 15 260
Vzhůru do jezera: Jak satelitní navigace strčila celý svět do krabičky
Kapesní mapa
348
Největší mapa na světě: Beckovo londýnské metro
Kapesní mapa
272
360
Kapitola 16
Kapitola 21
Mapy na cestách: stručné dějiny turistického průvodce 277
Jdi přímo do Skyrimu. Obdržíš 4 000, pokud jsi cestou prošel Start.
Kapesní mapa
368
J. M. Barrie neumí složit kapesní mapu
Kapitola 22
291
382
Kapitola 17
Epilog
Casablanca, Harry Potter a kde žije Jennifer Anistonová
Pořád na mapě a v samém středu věcí
293
394
Paní P. a A–Z
342
Kanály na Marsu
Mapování mozku
Kapesní mapa
Zaječí maškaráda 303
Literatura a použité překlady 416
Kapitola 18
Reprodukce
Jak vyrobit hodně velký glóbus
420
306
Jmenný rejstřík 421
Akropolis_On_the_map_Garfield_sazba.indd 431
1.11.2017 18:46:12
Simon Garfield
Prstem po mapě Proč svět vypadá tak, jak vypadá Vydal Filip Tomáš – Akropolis (5. května 1338/43, 140 00 Praha 4, www.akropolis.info) v roce 2017 jako svou 356. publikaci Z anglického originálu On the map: Why the world looks the way it does přeložil Marek Sečkař Redakce a rejstřík Pavel a Lucie Kořínkovi Grafická úprava, obálka a sazba písmem Trivia Eliška Kudrnovská a Filip Blažek – Designiq (www.designiq.cz) Tisk Těšinské papírny, s. r. o., Bezručova 212/17, 737 01 Český Těšín Vydání první, 432 stran, TS 2. ISBN 978-80-7470-166-5 Doporučená cena včetně DPH 359 Kč
Akropolis_On_the_map_Garfield_sazba.indd 432
1.11.2017 18:46:12
Simon Garfield (1960) je britský žurnalista a spisovatel, jeden z významných představitelů současné britské non-fiction. V minulosti pracoval jako scenárista pro rozhlasovou stanici BBC, byl redaktorem časopisu Time Out a přispíval do novin The Independent a The Observer. Je autorem řady knih na nejrůznější témata, mj. The End of Innocence: Britain in The Time of AIDS (1994), za niž mu bylo uděleno ocenění Somerset Maugham Award. Velkého ohlasu se dočkala jeho kniha o fontech Just My Type (2010, české vydání připravujeme). Simon Garfield žije střídavě v Londýně a St Ives. – Více informací na autorových webových stránkách www.simongarfield.com.
Simon Garfield Proč svět vypadá tak, jak vypadá
Prstem po mapě
Brilantní britský esejista a vypravěč Simon Garfield zve svými knihami k výpravám za poznáním. V Prstem po mapě sleduje historii kartografie, a tím i představ o světě kolem nás. Ve svých faktografických příbězích tak např. nahlíží přes rameno viktoriánským lékařům, kteří se s pomocí mapy snažili zastavit šíření cholery, sleduje pionýrské mořeplavby, jakož i nejmodernější postupy neurovědců mapujících hlubiny lidského mozku či sociálních sítí. Mapy totiž zdaleka nejsou jen praktickou pomůckou, nesou v sobě vždy i zprávu o světě a našem postavení v něm. Nejčastěji na mapě hledáme místo, kde právě jsme či kde být chceme. Do mapy však možno vstoupit i jinak a prožít v ní nekonečná dobrodružství. Fascinující Garfieldova kniha se tomu všemu snaží přijít na kloub: nápaditě, čtivě i zábavně.
Simon Garfield
Prstem po mapě Proč svět vypadá tak, jak vypadá
ISBN 978-80-7470-166-5
Akropolis-on-the-map-Garfield-obalka.indd Všechny stránky
1.11.2017 17:05:55