Ivana Cahová – Erik Gilk – Martin Lukáš (eds.): Tobě zahynouti nedám… by Akropolis

Tobě zahynouti nedám… Ivana Cahová – Erik Gilk a Martin Lukáš (eds.)

Holokaust patří mezi významná témata české poválečné prózy. Předkládaná antologie tento obraz nikterak nenarušuje, ale obohacuje jej o další hlasy známých, ale též pozapomenutých spisovatelů a spisovatelek, jež byly dosud skryté na stránkách literárních časopisů. Výbor je rozdělen do tří tematických bloků, jež zachycují nelehký i tragický osud Židů na sklonku druhé republiky a v protektorátu, v internačních či vyhlazovacích táborech a posléze v poválečných letech. Antologii doprovází rozsáhlá studie, jež shrnuje historii zobrazování holokaustu v české próze a přináší motivickou analýzu povídek.

Tobě zahynouti nedám … česká časopisecká šoa povídka 1945–1989 Ivana Cahová, Erik Gilk a Martin Lukáš (eds.) Akropolis

Tobฤ zahynouti nedรกm ...

Tobě zahynouti nedám ...

česká časopisecká šoa povídka 1945—1989

Ivana Cahová — Erik Gilk a Martin Lukáš (eds.)

Akropolis

K ATALOGIZACE V KNIZE — NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR Tobě zahynouti nedám... : česká časopisecká šoa povídka 1945—1989 / Ivana Cahová — Erik Gilk — Martin Lukáš (eds.) — Vydání první. — Praha : Akropolis, 2017 ISBN 978-80-7470-158-0 (brožováno) 821.162.3-32 * 323.12“1939/1945“ — česká povídka — 1945—1989 — holocaust (1939—1945) — české povídky — antologie — studie 821.162.3-3 — Česká próza [25]

Kniha je výstupem projektu Česká krátká próza šoa — kritická edice s evidenčním číslem IGA_FF_2015_015. Studii recenzovali prof. PhDr. Jiří Holý, DrSc. Mgr. Daniel Soukup, Ph.D. Přes veškerou snahu se nakladatelství nepodařilo dohledat všechny držitele autorských práv, prosíme tedy tyto, aby se případně přihlásili.

© Editors Ivana Cahová, Erik Gilk & Martin Lukáš, 2017 © Epilogue Ivana Cahová, 2017 © Univerzita Palackého v Olomouci, 2017 © Graphic & Cover Design Katka Orlíková (Studio Symbiont), 2017 © Mirek Elpl — dědicové/heirs c/o DILIA, 2017; Jiří Fränkl — dědicové/heirs, 2017; Hermína Franková — c/o DILIA, 2017; Ladislav Fuks — dědicové/heirs c/o DILIA, 2017; Achille Gregor — dědicové/heirs c/o DILIA, 2017; Jiří Hájek — dědicové/heirs, 2017; Margit Herrmannová — dědicové/heirs, 2017; František Hrubín — dědicové/heirs c/o DILIA, 2017; Vítězslav Kocourek — dědicové/heirs c/o DILIA, 2017; Pavel Komanec — dědicové/heirs [2017]; František Robert Kraus — dědicové/heirs, 2017; Arnošt Lustig — dědicové/heirs c/o DILIA, 2017; Jindřiška Smetanová — dědicové/heirs c/o DILIA, 2017; Jan Štern — dědicové/heirs, 2017; Johana Kohnová — dědicové/heirs, 2017; Jiří Weil — dědicové/heirs c/o DILIA, 2017 © Filip Tomáš — Akropolis, 2017 ISBN 978-80-7470-158-0

Předtím

Před koncem zápasu H. Kytková

Ulice stoupá do kopce, po jedné straně zahrady, po druhé straně za‑ hrady, domy až za nimi, je to už předměstí, ale tváří se jako vilová čtvrť, jenom se tak tváří, předstírá blahobyt. Zahrady taky jenom předstírají, jsou dokonce někde opatřené starými stromy, někde se tváří jako kus parku, ale jenom kus, tam, kde by měl být bazén, jsou záhonky s mrkví a cibulí a zelím nebo rajčaty — je to předměst‑ ská ulice nevelkého města. Předstírá také, že má stromořadí, jsou to neduživé stromečky vecpané do chodníku, vzteklé a vzdorovité, že je tady ušněrovali, ale co mají dělat, i tak rostou, protože se nedá nerůst, od toho jsou tady. Aspoň s tím tedy nepospíchají. Ulice je trochu do kopce a možná taky z toho je otrávená — aspoň teď tak vypadá, doslova otráveně, až nahoru k té vile a k jakési ohradě. Za ní je cestička do polí s hlohem, který má listí do šeda uprášené a unavené létem, vypadá zrovna tak ospale jako celá ulice. Je nedělní odpoledne a nikde ani človíčka, odpolední siesta se zřejmě tvrdě dodržuje, ani děti nejsou venku, jako by jich tu vůbec nebylo. Je nedělní odpoledne, nic se neděje. Teď se tam dole konečně kdosi objevil. Míří nahoru ulicí, kam by taky šel. Nezabočí‑li do některých vrátek u domků, nemůže než dojít k té ohradě nebo dál, do polí a kdovíkam potom.

132

Šlape takovým trochu směšným krokem, jako by přidupával nebo poskakoval, je shrbený v ramenou a jde, jako by počítal dla‑ žební kostky. U jedné branky zprudka vyštěkl pes, muž se lekl, škubl sebou a přešel na samu obrubu chodníku a po ní teď směřuje dál vzhůru ulicí. Ale nepodíval se k brance, jen se tak divně, jakoby neosobně lekl, dál se dívá do chodníku, jako by počítal kostky nebo vlastní kroky a neuhne pohledem na žádnou stranu, ani ho nezvedne před sebe, dopředu. Jde svým trochu směšným krokem, ruce složené za zády, přes ně přehozený plášť, vypadá jako v šosatém kabátě. Zastavil se u posled‑ ního domku před ohradou, teď poprvé se rozhlédl ulicí, nahoru i dolů, otočil se na to, jako by chtěl obhlédnout všechno, co na tomhle místě obhlédnout lze, a pak přistoupil k brance a stiskl zvonek. Nahoře se otevřelo větrem přivřené okno, vyhlédla mužská tvář a beze slova zase zmizela. Za chvilku se objevil ve dveřích domku chlapec, zazpíval naučeně „dobrý den“, na jedné noze doskákal k brance, otevřel ji, počkal, až muž vejde, a zase zamkl. „Máte jít nahoru,“ oznámil ještě a zmizel kdesi za domkem, odkud se ve chvilce ozvalo hvízdání a vzápětí chlapecké hlasy. Člověk šlape po schodech, pomalu a váhavě, skoro jako by si přál, aby ještě nekončily, aby jich bylo víc, ale není jich víc, právě jen do prvního patra, a tak co se dá dělat, už je nahoře, dveře jsou poote‑ vřeny, zaklepe, ale nikdo se neozve, kdesi hlučně teče voda, možná neslyší nikdo tam uvnitř, zaklepe ještě jednou, ale uvnitř zase ani hlas, jen ta voda a taková směs zvuků, která potvrzuje, že kdosi je uvnitř, ale dál nic. Vklouzne tedy do dveří kradmo a rychle, zavře za sebou — klobouk má pořád ještě na hlavě a zase už zvuk dveří je slabý, není zřejmě slyšet uvnitř. Stojí v malé předsíňce, na věšáku kabáty a zástěry a tepláky, dole starý deštník a několik párů bot, stará špajzka, na jedné straně truhlíky na mouku a zavřená na rýgl. Člověk stojí u dveří a nemůže se od nich odlepit, přehodil si kabát, ruce má kostnaté a nervózní a teď rozpačitě kouká kamsi pod vlastní nohy, divný člověk. Konečně se ozvaly rázné kroky, dveře vlevo se rozlétly a vysoký člověk udělal dva kroky k příchozímu.

133

„Propánaboha, Pepíčku, proč tu stojíte u dveří, proč nejdete dál? Ukažte, pověsím vám ten kabát, tak ještě klobouk. To víte, při‑ šel jste trochu brzo, stará teprve uklízí po obědě a já jsem se trochu dával do gala.“ Je to pravda, vlasy má ještě mokré, pečlivě učesané do pěšinky, obličej zčervenalý od studené vody, ostatně v jedné ruce ještě drží ručník. Příchozí se rozpačitě usměje, sám pámbuví, co je všechno v tom úsměvu, je to úsměv omluva a úsměv prosba, a úsměv nejistota a úsměv obava — neřekne nic, navyklým pohybem si stahuje sako a urovnává kravatu pod vrásčitým, hubeným krkem, ty ruce jako by pořád tanco‑ valy nad úvazem, nevědí kam a nevědí co. — Tváře má zrůžovělé, pod očima vrásky, když se prve usmál, vějířky vrásek mu ještě víc zešik‑ mily malé hnědé oči, trochu mžourá, jako by soustřeďoval pohled, jako by chtěl lépe vidět — možná, že opravdu chce něco lépe vidět. „To víte, Strnade, já radši brzo, dokud nechodí lidé, byly by zby‑ tečné řeči… a já bych nerad…“ Strnad mávne rukou, nepovažuje za nutné něco říci, a neob‑ ratně strká příchozího dál, do pokoje. Místnost je světlá a dost prostorná, není v ní mnoho nábytku, ale je tu velké, dokořán otevřené okno s tenounkou, možná mušelí‑ novou záclonou a se snahou, aby to co nejméně křičelo. Příchozímu je přistrčena židle, mlčky usedá. Strnad říká: „Má vám stará uvařit čaj, nebo máte chuť na pivo?“ „Co budete vy, co vy…,“ poplaší se příchozí a muž mlčky kývne a za chvíli se vrací se dvěma láhvemi piva a dvěma půllitry. Nese to všechno v náručí, jen to upustit a rozbít, ale to jen tak vyhlíží, neupustí ani nerozbije, už je staví na stůl, pak si vzpomene a pod‑ loží noviny, které ležely na prázdné židli, pivo zapění ve skleni‑ cích, muži zvednou půllitry a beze slova jimi o sebe zavadí, napijí se a ve stejném okamžiku si utřou hřbetem ruky ústa. Najednou zase není co dělat ani co mluvit, a to je horší, ticho se rozlézá jako pavučina, olepuje oba ze všech stran, přibývá ho a je stále hmatatelnější, oba jsou zřejmě nesví, ale mají co mluvit. V obou je obava, jeden i druhý ji cítí v tom druhém i před tím druhým, jsou dost citliví na to, aby tomu tak bylo, a vědí to o sobě,

134

znají se už příliš dlouho, předstírají teď mlčení jako ulice svou vilo‑ vou tvář, ale neumějí dobře předstírat, a ticho narůstá… Host se náhle prudce zvedne, a zase hned jako by se lekl zvuku odstrkované židle, ale už jde k oknu, je pořád otevřené a není z něj valná vyhlídka. Dole je ohrada a za ní se prostírá hřiště, z levé strany tribuna a šatny, z pravé strany za ohradou poslední domy druhé ulice a v dálce za mírným svahem polí se modrá lesík. Host stojí u okna a dívá se na hřiště. Je prázdné, jen několik kluků kope do tenisáku za dolní, bližší brankou a bílé lajny svítí na šedivé hlíně, jen u roho‑ vých praporků jsou zelené klíny drnovatého trávníku. Na klan‑ dru u dveří do šaten sedí a klátí nohama několik mládenců, asi tři jsou v kopačkách a stulpnách, v trenýrkách, ostatní ještě „v civilu“. U maličké kantýny vedle šaten postává několik mužů, mladí i starší, s půllitry v rukou, host se vyklání z okna, jako by jim naslouchal — živá gesta rukou dokazují, že se tam vášnivě debatuje. Muž se dívá na hosta, vidí, jak dychtivě natahuje svůj hubený krk, jak propátrává očima, kdo to tam sedí, kdo to tam debatuje. Už zase má ty ruce za zády, je to zvyk, ještě více natahuje krk, samozřejmě zbytečně — muž se dívá a najednou mu, ačkoliv je zřejmě o léta mladší, pokládá skoro otcovsky ruku na shrbená ramena a říká trochu chraptivě: „Pojďte si eště sednout, Pepíčku, je fůra času, kluci jsou v kabi‑ nách, kdoví jestli tam už vůbec jsou.“ „Já vím, já vím…,“ zadrmolí starý — je opravdu starý, teď v tom jasném světle je vidět každou vrásku v obličeji, je víc než starý, je k smrti unavený a vyděšený, každé slovo nové věty je jako rána, kte‑ rou se chystá zachytit, aniž ví, patří‑li jemu. Nehne se od okna, vytr‑ vale se dívá na prázdnou plochu hřiště se sítěmi branek a veselými šátečky praporků, dalo by se říci, že se dívá skoro úpěnlivě. Najednou mu bleskne hlavou jakási myšlenka, odvrátí se od okna a usedne zase ke stolu s dvěma půllitry piva a mlčícím mužem v protější židli. „Nezlobte se, Strnade, já vím, kdyby mě tu někdo viděl… ale já už budu rozumný, dám pozor…“ Dívá se jako pes, propánaboha, proč se dívá jako pes, napadlo Strnadovi, a proč já mlčím, možná že se mě bojí, že má strach, že

135

se bojím, propánaboha, co to z nás všech udělali, co mám dělat, co mu mám říci, aby věděl, že nelžu z lítosti, když mu řeknu, že se ani trochu nebojím, nebude to pravda, strach mám, lidi jsou všelijaký a já mám děti jako schůdky, ještě dlouho nebudou dospělí, ostatně oni se nezastaví před dětmi, vždyť to přece vím, ale já nikomu nic nedělám, jen tomuhle chudákovi chci dopřát aspoň kousíček toho, co měl rád, co mám dělat, co mu mám říct, aby věděl, že se zase nebojím tak, aby se nemohl dívat z toho posranýho vokna, k čertu se vším… Co jsem zase řekl, co jsem neměl, ale možná, že si to vymýš‑ lím, vždyť tohohle člověka znám, je to poctivec, je přímý, kdyby nechtěl, abych si sem v neděli přišel, tak mi to řekne, všelijak mi to může říct, může říct, že nebudou doma, to je snadné, to se dělá, mnoho mých bývalých přátel pro mne teď nikdy není doma, a já vím, že už nikdy pro mě doma nebudou, to znám, ale tenhle mne vždycky zdraví první, nepřechází na druhý chodník, ostatně, tohle mi nabídl, sám, sám mi řekl, víte co, Pepíčku, přijďte k nám, podí‑ váte se na zápas od nás, není to sice ono, ale přece jen, když budete chtít… samozřejmě, že jsem chtěl, co mám taky dělat, to jsou léta, co si nedělní odpoledne neumím představit jinak než na hřišti, nikoho nemám, jenom ty kluky tam, zajít za nima, podstrčit jim něco, měli mě rádi… měli? Možná mají, nevím, bojím se mezi ně, nesmím tam, bylo by zle… ale sem mohu, sám mne zval, jenomže teď tu sedíme a mlčíme. Možná že toho lituje, že bych měl mít rozum a už sem nepřijít, má přeci děti… co mám dělat, co mám dělat… „A co dělá paní Strnadová? Ani jsem ji nepozdravil…,“ řekne ze všeho plaše a rychle střelí pohledem po svém protějšku. Ten si zapaluje cigaretu, zahoupe se v židli a zakřičí: „Mámo!“ Pepíček se přikrčí a dívá se ke dveřím. „Hned, už du,“ ozve se odkudsi z hloubi bytu a za chvíli je tu Strnadová. „Pěkně vítám,“ halasí hned ve dveřích, „nemám ani čas na kus slova, ty haranti har‑ tusí, abysme už šli, a já nevím, kterýmu dřív vsolit pohlavek. Přišel ste na fotbal, že jo,“ ujišťuje se zbytečně. „Vy ste holt stejnej blázen jako ten můj starej,“ řekne bez okolků, „ale co s vámi, že jo. Každej sme nějak potrefenej,“ — zarazí se najednou, zrozpačití a z rozpaků

136

se rozkřikne na muže: „Dybys taky aspoň šel ty kluky zkrotit, slyšíš, už se tam zase rvou, bože, já mám soužení.“ A najednou jako by cítila to, o čem se tu mlčí, zapospíchá: „Já už radši du, zbořili by barák, to víte — však vy se tady už pobavíte beze mne, a líp, že jo. To je dost, žes aspoň pod ty sklenice dal noviny, kam to zapsat, tak sbohem,“ říká jedním dechem a podává hostovi ruku. A už se za ní dveře zavírají, v pokoji jsou zase jen oba muži a ticho, které je teď dvojnásob tíživé. „Inu jo,“ řekne napůl omluvně, napůl s úlevou muž, „znáte moji mámu.“ Zvedne půllitr a nabádavým gestem přiměje hosta k novému přiťuknutí — a zase sklenice dosednou na stůl, dvě ruce se zvednou k ústům, a zase není co dělat. Na hřišti je už ruch, lidí přibylo, muž to spíše vycítí, než zahlédne, trochu se nadzvedne v židli, aby viděl „na plac“, sedí proti oknu, starý to zpozoruje a zase tak překotně vstává. Ale nejde tentokrát přímo k oknu, zamíří stranou a postaví se tak, že je téměř schován za záclonou, shrnutou k jedné straně. Tiskne se k oken‑ nímu rámu, jako by bylo možné, aby se v něm nějak skryl, aby se k němu připodobnil, aby byl nepostřehnutelný, neviditelný. „To je pitomost, tam nic neuvidíte,“ říká nahlas tvrdě Str‑ nad a vezme Pepíčka svou svalnatou rukou pod paží a postrčí ho k středu okna. Říká to tak, jako by tím odpovídal na nějakou otázku sám sobě. Chvíli je ještě ticho, jen z hřiště sem doléhá šum, to ticho už je jiné, teď už nemusí sedět u stolu a dívat se na sebe a přemýš‑ let, co dělat, co říci, teď je tu okno s pohledem na hlučící hřiště, barevné skvrny dresů se míhají v rychlém přebíhání. Terč míče poletuje z místa na místo, oči běhají za ním — a slova najednou přeletují stejně volně a lehce mezi oběma muži u okna, známá slova s obsahem, který nemá nic v pozadí a který nemůže ublížit, který se nemůže špatně dotknout — dívají se na svoje mužstvo a fandí mu, povzbuzují, rozčilují se, hra je vodí po hřišti od branky k brance a není čas na nic jiného, kdepak, jestlipak jim tenhle útok vyjde, to je pěkná přihrávka — ale sakramentskej Honza, už zase vlít do ofsajdu, von se to, pacholek, nevodnaučí — a ten jejich

137

centrhalv nemá v hlavě nic, to náš Franta, podívejte se na něj, jak to diriguje — to je hlava, na to musí bejt hlava, kdepak, fotbal se nedá hrát jen tak nohama, to nestačí, to musí bejt koncert… a hra běží a slovíčka a věty přeletují jako míč a najednou je tu jen pohoda nedělního odpoledne, naši kluci hrajou a my jim fandíme, všechno je jako obyčejně, tak krásně obyčejně a obvykle, rozhodčí píská, no jo, trestný kop, ale na nás si nepřijdou, kdepak, Vašek v brance, to je pánbu, ale ani pánbu by tak nezachytal, kdepak pánbu, směje se starý a je jako dítě, šťastné nad svými dřívky a hřebíčky, blažené na výsost. A potom je poločas, diváci hlučí, a u kantýny je nával, hráči zmizeli v šatnách a vybíhají jednotlivě, s lahví sodovky, vyplachují ústa, zakřiknou na sebe, no jo, Pepík, i v poločase si našel minutu pro svou Jiřinku, to je láska jako trám, tak to kluci říkají, a kdepak je Franta, ten zas jistě dává rozumy v šatně, to on si nedá vzít, kolikrát jsem ho tam poslouchal… a teď tam nesmím, teď jsem tady u okna, z milosti, ať si říká, kdo chce co chce, je to z milosti, příště mohou nebýt doma, možná, že už je jen dnešek, možná, že už je vůbec jen dnešek. Jsem poznamenaný člověk, k čemu si nás poznamenávají, hvězda, klub má taky ve znaku hvězdu, červenou hvězdu, krásnou, pěticípou, měl jsem rád hvězdy na dresech našeho klubu, nosil jsem ji na odznaku, hvězdičku, byla taková maličká, červená v bíločerve‑ ném poli, to jsou klubové barvy, maličká hvězda — teď mám taky hvězdu, velikou, aby ji nikdo nepřehlédl, aby se mnou nikdo nemlu‑ vil, ani ti chlapci, kolik jich znám od dorostenců, když byli ještě malí, vždyť já s tímhle klubem žiju svoje neděle a svoje týdny už hrozně dlouho — ale co je to hrozně dlouho, každé hrozně dlouho má nějaký konec, můj konec je ta nová hvězda na mém kabátě, je to divné, mám rád hvězdy na nebi v zimních nocích, vždycky mi připadalo, že v zimě svítí víc, aby lidem nebylo tolik zima… Zachvěl se. Slunce svítilo skoro jako v létě, jenom tolik nehřálo, ale zima nebylo, dole hlučeli diváci, u kantýny byl zástup, kluci byli v šatnách, teď jim asi trenér dává rozumy, jakpak ne, vždycky se tak střídali, napřed mluvil Franta, potom trenér Jirka, ale obvykle mluvili stejně, byli už léta kamarádi, skoro stejně mysleli, aspoň

138

pokud jde o fotbal, vždycky jsem sedával blízko nich, měl jsem je rád, těžko říci, kterého víc, vůbec těžko říci, kterého z těch asi patnácti z prvního mančaftu víc, znal jsem je všechny, znal jsem jejich děvčata, svěřovali se mi, taky se starostmi, taky s maléry ve škole nebo ve fabrice, vím, že Slávek je škrťa a že Mirek nekouká na korunu, znal jsem jejich kapsy jako svoje a často jsem do nich přidával, znal jsem jejich bláznivé nápady na zájezdu, kolikrát jsem usmiřoval nahněvané párky a třikrát — ne, už čtyřikrát jsem byl za svědka. Vím, co dovedli spořádat, vozil jsem někdy na zájezdy salám a chleba, měl jsem radost, když jim chutnalo — měl jsem je jako svoje… měl jsem. — — Měl jsem, jak rychle, přes noc se stává přítomnost minulostí — možná, že zrovna tak rychle se minulost stává ničím, já nevím, ještě jsem to nezkusil, ale teď mám hvězdu, hvězda zvěstuje nové časy, nové časy… hvězda také zvěstuje zlo a válku a neštěstí a krev, říkají to staří, asi mají své zkušenosti, nikdy jsem nevěřil na takové věci, a přece se bojím té žluté hvězdy… Jsem starý člověk, co mám dělat — — — ale mohu vůbec něco dělat? Za chvíli vyběhnou ze šaten a zápas bude pokračovat, vedeme o tři branky, to je dost, zápas je vyhraný, klukům to dnes jde, úplný koncert — za chvíli vyběhnou na hřiště a zase se budu dívat, jako před týdnem, jako před měsícem, jako před rokem… Začal druhý poločas. Míč přeletoval z nohy na nohu, Strnad komentoval známými slovíčky a větami každou akci, rozčiloval se i chválil, zapaloval cigarety a nervózně je zhasínal, když „nám ho vezli“ — ale najednou si uvědomil, že mluví sám, že fandí sám, že starý žid vedle něho mlčí a mlčí, že stojí bez pohnutí a dívá se na hřiště. Vlastně se díval upřeně na jedno místo, snad na protější branku, snad na bílé lajny, nebo na tribunu, na které sedával v první řadě uprostřed, aby mu nic neušlo, nachýlen kupředu a s nataže‑ ným krkem, právě jako teď tady. Jenže to jeho oči lítaly za míčem, za hráči, byl jako rtuť, ustavičně v pohybu, a teď stojí, mlčky jako sloup, a dívá se snad na hřiště, ale snad taky někam… bůhvíkam se to dívá. Strnad přestal mluvit, přestal se i dívat. Hřiště bylo pod nimi, hlučící a hlučné. Starý maličko narovnal shrbená záda, pak se pomalu obrátil a stejně pomalu, rozvážně stáhl záclonu

139

a zavřel okno. Pak došel ke stolu, mechanicky dopil zvětralé pivo a řekl Strnadovi: „Já už půjdu, táto. Radši dřív, víte… A vy jděte za klukama… Aspoň teď na konec. Stejně je vám to líto, že jste tam nebyl v polo‑ čase, já vás znám.“ Udivený Strnad otevřel ústa — ale starý ho zarazil: „Nemá to cenu, táto. Jednou bych tu stejně byl naposledy — a co kdyby zrovna prohráli,“ usmál se křivě. „A potom, vaše žena měla pravdu, že jsem starý blázen. Jsem hlavně starý — a vy máte děti. No tak co…“ „Ale Pepíčku, máma to takhle nemyslela, dyť vona nás voba hází do jednoho pytle, když de vo fotbal, jako byste ji neznal. Máte čas, nemusíte pospíchat…“ Ale starý už byl v předsíni a hemoval se do kabátu, zimomřivě, jako by nesvítilo sluníčko, už měl na hlavě i klobouk a hartusil, jako by se bál, že se dá přemluvit, i jako by se bál, že ho stejně nebudou přemlouvat: „Pojďte, pojďte, Strnade, musíte mi otevřít, a vemte si kabát, vždyť máte jen košili, a jděte za klukama, jděte, jděte.“ A už sestupoval po schodech, zase trochu váhavě, jako by je počítal, věděl teď, že jde po nich naposled, věděl to, a nepospí‑ chal. Vyšli na dvůr, hluk z hřiště byl teď ostřejší a bližší, ohrada byla odtud pár metrů. Starý chvíli postál, smekl klobouk a zase si jej nasadil, přejel si oběma rukama od ramen dolů — pod prsty ucí‑ til žlutou skvrnu hvězdy — pak se otočil a podal Strnadovi ruku: „Děkuju vám, Strnade. A jděte za klukama. Co vám mám víc říkat… No, však se neloučíme, že jo…,“ zase se tak křivě usmál: To se ví, že se loučíme, však ty to víš taky, oba to víme, to bylo to, co jsme věděli tam nahoře v pokoji, ale nač o tom mluvit, co namluvíme. Branka klapla, starý vyšel a zamířil svým poskakujícím, tro‑ chu směšným krokem ulicí dolů. Občas trochu natočil hlavu, jako by se zastavil a naslouchal ještě jednou tomu hluku tady nahoře v ulici, a zase trochu zrychlil krok a šel dál. Ulice je otrávená z nedělního odpoledne, chybí jí dětský povyk z všedních dnů, teď tu přejde rodinka s dětmi v pěkném pořádku, v nedělním oblečení, děti předstírají, že jsou poslušné, rodinka

140

předstírá nedělní pohodu, táta by chtěl na pivo nebo na fotbal, matku bolí nohy v parádních střevících, děti přemýšlejí, jak pro‑ cházku zkrátit, aby mohly vypadnout za kamarády na plácek — ulice předstírá vilovou čtvrť, a je to trochu k smíchu, nikdo jí to nevěří, jen zahrady voní zvláštní kořennou vůní blízkého podzimu, už není léto, ulice se svahuje trochu z kopce a neduživé stromky nebaví na ni koukat, ale co mají dělat. Ulice je nedělně ospalá, otrá‑ veně vplouvá do silnice, která na ni milostivě čeká dole, pod mír‑ ným svahem, je tam odtud vidět, silnice se zatáčí ke středu města. Dole, u posledních stromků v té předměstské ulici je ještě vidět shr‑ benou, tak trochu směšně poskakující postavu. Jde po kraji chod‑ níku, ruce má složeny za zády a dívá se na chodník, možná počítá vlastní kroky… Možná nepočítá nic. Nejspíš nepočítá vůbec s ničím. Najednou otřásl ulicí táhlý pokřik. Gól, pět jedna, zaregistroval v duchu Strnad, který ještě stál u branky. Podíval se dolů do ulice. Starý se zastavil, pomalu se obrátil — jistě zas natahuje krk, jako v tom okně, napadlo Strnadovi. Ale starý už zase běžel svou podiv‑ nou chůzí dál, za roh, už ho nebylo vidět. Strnad předstíral, že nic nepochopil: „Chudák Pepíček. Co ho to napadlo, vodejít před koncem.“ Věstník ŽNO 29, 1967

141

Literárněhistorický obraz reprezentace šoa v krátké časopisecky publikované próze 1945—1989 Ivana Cahová „Lvíčata řvou po kořisti, na Bohu se dožadují stravy.“ (Žalmy 104,21) Výsledný korpus antologie, který vznikl rešerší periodik Židovské náboženské obce a literárních časopisů publikovaných v letech 1945—1989, čítá na třicet textů šestadvaceti autorů. Základním kritériem výběru se stala především ideová závažnost, se kterou autoři k literárnímu obrazu šoa přistupují. V antologii se vedle ikon kánonu české literatury 20. století objevují i texty zcela neznámých autorů, ať už se jedná o pravidelné přispěvatele, nebo tvůrce toliko jediného časopisecky publikovaného textu. Je zřejmé, že texty nerenomovaných autorů budou při komparaci z hlediska umě‑ lecké kvality značně handicapovány, byť v některých ojedinělých případech textům uznávaných autorů zdatně sekundují, popřípa‑ dě i konkurují. Umělecké zhodnocení časopisecké produkce textů reflektujících šoa bylo tedy při sestavování výsledného korpusu textů úmyslně odsunuto do pozadí. Záměrem bylo především postihnout co možná nejširší tematickou variabilitu a pokusit se zmapovat, jakým způsobem ztvárňují šoa krátké prózy, otiskované v oficiálně vydávaných periodikách v letech 1945—1989. Zajímalo nás, v čem jsou fikční světy krátkých prozaických útvarů specifické

307

a jiné, v čem rozšiřují aktuální a neustále se vyvíjející organismus obrazu šoa v české kulturní paměti obecně. Zajímavé a pro literární historii přínosné (neboť doposud neprozkoumané) je také srovnání zastoupení témat v textech publikovaných v literárních časopisech a v periodikách vydávaných Židovskou náboženskou obcí (ŽNO). Pro lepší orientaci čtenáře a ukotvení námi sledované problema‑ tiky v kontextu nastíníme nejprve historii české poválečné prózy s tematikou šoa a její periodizaci. Výklad bude založen na knižně vydané próze, záhy se jej pokusíme dynamizovat perspektivou, která reflektuje přítomnost holokaustu v beletrii publikované v časopisech. Šoa patří k frekventovaným a konstantním tématům české poválečné prózy. Jeho výskyt není tak intenzivní jako ve vel‑ kých světových literaturách (například v sousední literatuře polské1 či v literatuře hebrejské, americké nebo německé), přesto však genocida Židů2 za druhé světové války a její dopad na další gene‑ race představují námět, který se v závislosti na politických a histo‑ rických3 podmínkách periodicky vrací až do současnosti. Válečné osudy židovského obyvatelstva se jako součást kulturně-historické paměti nebo jako zástupná paralela ke kritice režimů potlačujících individualitu a duchovní rozvoj jedince či k vlastnímu vědomí společenského outsiderství prolínají i díly nežidovských literátů (Ladislav Fuks, Josef Škvorecký, Hana Bělohradská), přičemž ně‑ které z nich leckdy od zkušenosti druhé světové války dělila i celá generace či více (Jáchym Topol, Hana Andronikova).

2 3

Výskyt tématu šoa v české, polské a slovenské literatuře srovnává publikace Holokaust — Šoa — Zagłada v české, slovenské a polské literatuře Jiřího Holého (HOLÝ 2007), která je výstupem mezinárodního sympozia konaného v Praze roku 2005. Několik relevantních studií k problematice šoa a jeho reprezentace v české a slovenské literatuře je obsaženo i v nejnovější kolektivní monografii Centra pro studium holokaustu a židovské literatury Cizí a blízcí (HOLÝ 2016). Ve slově Žid se držíme obecně platného úzu a užíváme velkého písmene. V citacích ponecháváme velké či malé písmeno dle znění originálu. K moderním dějinám Židů v Čechách a na Moravě srov. v kontextu současné české odborné literatury např.: ČAPKOVÁ 2005 nebo SOUKUPOVÁ 2013. K problematice antisemitismu v československé meziválečné společnosti pak nejnověji např. FRANKL — SZABÓ 2015.

308

S největší intenzitou bylo téma holokaustu zpracováváno v prvních poválečných letech. Texty autorů, kteří přežili nacistickou genoci‑ du nebo se stali jejími přímými svědky, byly motivovány především snahou podat co nejautentičtější svědectví o této bezprecedent‑ ní tragédii. Jak podotýká Jiří Holý (HOLÝ 2016: 434) s odkazem na úvodní teoretickou kapitolu k textu polského badatele Jacka Leociaka Tekst wobec Zagłady, je třeba rozlišovat mezi texty, kte‑ ré vznikaly v době pronásledování a bezprostředního ohrožení (texty válečné), jež je možné označit za bezprostřední svědectví (deník, kronika), a texty, které byly napsány až post factum (texty poválečné) a jsou tedy vzpomínkami, byť motivovanými snahou o co nejautentičtější záznam vzpomínaných událostí. Zásadní roli v textech prezentujících šoa hraje podle Leociaka (viz IBID.: 435) také vztah mezí literární fikcí a historickou skutečností, tedy napětí mezi fabulí a dokumentem. Pro celou takzvanou první vlnu poválečné literatury, kterou zde vymezujeme koncem válečného konfliktu a nástupem komu nistického režimu k moci, tedy lety 1945—1948/19494 se stala signifikantní právě snaha o maximální autentičnost. Vedle za války nevydaných textů zavedených autorů se na literární scéně objevilo i několik próz zachycujících autentické zážitky doposud neetablo‑ vaných autorů (jednou z prvních „reportáží“5 o vyhlazovacích táborech, která v Československu knižně vyšla, se stala kniha Fran‑ tiška R. Krause Plyn, plyn… pak oheň, vydaná v září 1945, vzpomín‑ ky na dobu v internačním táboře publikovala v témže roce Anna 4

K periodizaci české holokaustové literatury srov. např. článek Aleše Hamana O tak zvané „druhé vlně“ válečné prózy v naší současné literatuře (HAMAN 1961) nebo text Jiřího Holého Židé a šoa v české a slovenské literatuře po druhé světové válce (HOLÝ 2011a) nebo nejnověji ve studii Štěpána Balíka a Jiřího Holého Mezi tichem a křikem. Poezie o šoa (BALÍK — HOLÝ 2016: 435), v níž je navržena následující kategorizace: Terezín (1941—1945), první poválečná fáze (1945—1949), druhá (1949—1956), třetí (1956—1970), čtvrtá (1970—1989) a pátá, poslední (1989—dodnes). Už v srpnu 1945 začala na Vsetínsku časopisecky vycházet jako příloha svědecká próza Oty Krause a Ericha Kulky Továrna na smrt, dokumentující jejich pobyt v koncentračním táboře Osvětim-Birkenau. Knižně byla poprvé vydána v roce 1946 v Praze, předmluvu napsal E. F. Burian. Česky pak byla vydána celkem sedmkrát, z toho čtyřikrát v padesátých letech.

309

Auředníčková pod názvem Tři léta v Terezíně, jako cenný informační pramen je s odstupem let hodnocena vzpomínková kniha Richar‑ da Federa Židovská tragédie z roku 1947, ve které autor líčí likvidaci kolínské židovské obce, jíž byl rabínem). Tragické události jsou v těchto textech líčeny bez přehnaného patosu, neboť dostatečnou výpovědní hodnotu má mít pro čtenáře samotný záznam událostí. Typická je preference židovské kolektivní identity a polarizované rozdělení společnosti na oběti-vězně, trýznitele-pachatele a kola‑ boranty. Protižidovské represe reflektovali i nežidovští autoři (Emil František Burian, Milan Jariš), avšak z pozic nastoupivšího režimu. Zdůrazňují především boj proti nacismu; užívají dobový termín „oběti fašismu“, který kromě Židů asimiloval i nejrůznější další pronásledované skupiny. Připomínání židovských obětí a obecně židovské kultury, historie a náboženství bylo v oficiálně vydávané literatuře na dlouhá desetiletí upozaděno. I přes represe ze strany režimu se téma holokaustu z kulturní paměti úplně nevytratilo. Ke konci padesátých let, po částečném uvolnění poměrů v důsledku oficiálního odsouzení stalinských praktik, se stalo znovu výraznějším, zásadně se však změnil pří‑ stup a způsob jeho zpracování. Příklon k relativizaci černobílého vidění válečných let a rozvolnění původně striktního rozlišování kategorií absolutního dobra a absolutního zla a jejich zástupců, tedy absolutně zlých Němců-pachatelů a absolutně dobrých Ži‑ dů-obětí, se promítl i v literárním zpracování látky pronásledování Židů. Žánr memoáru byl nahrazován fikčními texty, které se opíra‑ ly o historickou realitu, aniž by však měly ambici být jejím věrným otiskem. Objevuje se nový typ tzv. antihrdiny, obyčejného člověka vystaveného bez vlastního přičinění zrůdně racionalizované maši‑ nerii zla,6 jehož pasivita stála v přímém protikladu k socialistickým představám o hrdinství. Podobný obrat, podpořený změnou pohledu na holokaust (tedy chápání holokaustu nikoliv jako historické události, ale jako

Tento typ výrazně anticipuje Jiří Weil v románu Život s hvězdou, jenž vyšel již v roce 1949.

310

události ahistorické, bezprecedentní), do té doby zahrnovaný pod paradigma zločinů nacismu, registrujeme i v literatuře ev‑ ropské. Iniciační charakter měl v tomto ohledu proces s Adolfem Eichmannem, probíhající v roce 1961 v Jeruzalémě. Morální status pasivní oběti doznal změn nejprve v Izraeli. Prakticky až do roku 1967, tedy do vypuknutí tzv. šestidenní války, zde byla genocida Židů v Evropě vnímána jako známka národního pokoření a jako taková přijímána s minimálně ambivalentními pocity, ve kterých se mísil smutek nad masovou vraždou soukmenovců se studem za je‑ jich pasivní přístup. Tento negativní postoj k válečným uprchlíkům z Evropy se v šedesátých letech v důsledku šestidenní a následně jomkipurské války (říjen 1973), vnímaných jako „hrozba druhé Osvětimi“, začal pozvolna měnit. Vnímání nacistické genocidy Židů bylo do velké míry přehodnoceno a teze o jedinečnosti holo‑ kaustu se začala uplatňovat i v akademických a veřejných disku‑ zích západní Evropy. Zatímco v prvních dvou poválečných deseti‑ letích byl důraz kladen na hrdinství vojáků či odbojářů a pasivní a nevinná oběť byla spojována s pocity studu a zahanbení, ke konci šedesátých let však významně narůstá její morální kredit. Tyto změny se odrazily částečně i v československém kultur‑ ním diskurzu a šoa se opět stalo frekventovaným tématem. Na přelomu padesátých a šedesátých let mluvíme o tzv. druhé vlně (po)válečné literatury (HAMAN 1961), kterou předznamenalo vydá‑ ní prózy Norberta Frýda Krabice živých (1956). Zřetelný je odklon od dokumentární přesnosti, ostré hranice mezi autentickým zachyce‑ ním událostí a fikcí se začínají obrušovat, důraz je kladen na pro‑ myšlenou modelaci osudu Žida za protektorátu a jeho subjektivní prožívání každodennosti. Do popředí se dostávají formálně kratší prozaické útvary, jako je povídka či novela. S postupně sílícím vlivem existencialismu v české próze dochází k výraznější psycho‑ logizaci postav, běžnými narativními postupy se stávají introspekce a vnitřní monolog. Hrdina přestává být nedílnou součástí kolek‑ tivu, je více izolován, jeho zasazení do konkrétního časoprostoru výrazně ztrácí na významu. Převládají modelové situace, zdůraz‑ ňující existenciální krizi individua, důraz je kladen především na

311

jeho vnitřní boj, rozhodnutí k činu, k osobní vzpouře proti totalit‑ nímu režimu, a to nejen fašistickému. Šoa začíná být vnímáno také jako „modelový obraz totalitarismu“ (HOLÝ 2011b: 153) a stává se zástupnou paralelou stalinské totality padesátých let i režimu soudobého. Proniká čím dál častěji i do děl autorů nežidovského původu (Ladislav Fuks), ve kterých šoa představuje jistou všudy‑ přítomnou reálii, součást historie některých postav, ovlivňující aktuální děj (novela Jana Otčenáška Romeo, Julie a tma, 1958, či prózy Josefa Škvoreckého Sedmiramenný svícen, 1964, a Lvíče, 1969). V narativu literatury holokaustu se začínají objevovat nové, ozvlášt‑ ňující postupy, čtenáři je obraz šoa zprostředkován z perspektivy viníků, spoluviníků či nečinných svědků, protižidovské represe a život v koncentračních táborech jsou nahlíženy naivním dětským vypravěčem (Arnošt Lustig, Ludvík Aškenazy ad.), v prvních publi‑ kovaných dílech Karola Sidona (Sen o mém otci, Sen o mně) se objevuje existenciální sebeanalýza a její transformace na cestě od dětství k dospělosti. Jako dosud příliš nefrekventovaný prostředek proniká do próz reflektujících tragédii holokaustu s odstupem času hu‑ mor a tragikomičnost (některé vzpomínkové prózy Oty Pavla, dílo J. R. Picka). Do povědomí veřejnosti se dostávají i autorky (Hana Bělohradská, Věra Sládková). V sedmdesátých letech s nastupující normalizací a neostali‑ nismem se židovská témata včetně šoa stala opět nežádoucími. Objevovala se především v samizdatové nebo exilové produkci (romány Ivana Klímy), v oficiální literatuře jen okrajově (prózy Oty Pavla z první poloviny sedmdesátých let). Intenzivnější návrat k tématu pronásledování Židů za druhé světové války sledujeme pak až po revoluci v roce 1989 (např. ab‑ surdně laděné drama Arnošta Goldflama Sladký Theresienstadt aneb Vůdce daroval Židům město, 1996, či jeho fraška Doma u Hitlerů aneb Hitlerovic kuchyň, 2009). Takzvaná třetí vlna válečné prózy nahlíží šoa s odstupem druhé a třetí generace, sledujeme v ní i odkazy na starší texty věnující se přenosu traumatu šoa na další generace (pr‑ votina Ireny Douskové Goldstein píše dceři, 1997), retrospektivní pró‑ zy, orientované na osudy žen, narušené internací v koncentračních

312

táborech (Hany Andronikovy Zvuk slunečních hodin, 2001, a Radky Denemarkové Peníze od Hitlera, 2006, které částečně vycházejí z tex‑ tu Děti holocaustu, 1979, americké novinářky Heleny Epsteinové, nebo román Magdaleny Platzové Aaronův skok, 2006). Tímto stručným exkurzem jsme shrnuli výskyt tématu šoa v kniž‑ ní produkci z období let 1945—1989 (resp. dále) a na následujících stranách se již soustředíme na prózu publikovanou časopisecky. Zhruba necelá čtvrtina krátkých textů vybraných do výsledného korpusu byla publikována ke konci padesátých let. Nejhojněji jsou zastoupena léta šedesátá, kdy i v rozsáhlejší, knižně vydávané české próze zažívá téma šoa svůj kulminační vrchol. Následuje poměrně dlouhá pauza a zbývající tři texty vycházejí až v závěru osmdesátých let. Při prvním přehlédnutí vybraných povídek zaujme zastoupení témat v textech z prvního sledovaného období. Krátká časopisec‑ ky publikovaná próza zareagovala na vývoj způsobu zobrazení šoa mnohem rychleji a už v padesátých letech zpracovává některé náměty, které se do rozsáhlejší prózy promítají až o několik let poz‑ ději. Objevuje se zde poválečná reflexe šoa z perspektivy tzv. nevin‑ ných viníků, antifašisticky smýšlejících Němců (povídka Jindřišky Smetanové Antifaschist Stönke), ale i z pohledu přímých účastníků‑ -pachatelů (povídka Jiřího Hájka Bez tří). S těmito novými postupy, a především snahou o narušení stereotypu černobílého rozlišování mezi morálními kategoriemi absolutního dobra a absolutního zla, respektive mezi skupinami, které tyto kategorie zastupují, se v knižně vydaných prózách setkáváme spíše až v průběhu šede‑ sátých let. I problematika konceptu kolektivní viny německého národa na zločinech nacionálního socialismu (spoluvina přihlížejí‑ cích úředníků a zaměstnanců, kteří pouze vykonávali rozkazy, ale i automatická vina řadových občanů nacistického státu), na kterém byl založen i poválečný odsun sudetských Němců (v návaznosti na premisu kolektivní neviny Čechů a snahy o revizi tohoto para‑ digmatu v devadesátých letech 20. století) se v československém

313

prostředí dostala do diskuze ve větší míře až v průběhu šedesá‑ tých let, částečně i v reakci na zveřejněné kontroverzní prohlášení Sudetoněmecká rady, která 15. ledna 1961 schválila požadavky na opětovné usídlení sudetských Němců na původních územích. V ce‑ loevropském kontextu byla revize pojmu kolektivní viny započata statí Carla Gustava Junga Po katastrofě (JUNG 1994) již v roce 1945, v totalitním prostředí Československa byla upozaděna. Jedním z nejvýrazněji zastoupených tematických celků ve vybraném konvolutu textů je bezesporu problematika v důsledku šoa se proměňující (radikalizující) postavy židovské ženy. V rozsáh‑ lejších textech zůstává toto téma spíše na okraji zájmu a objevuje se až s příchodem novel Arnošta Lustiga v průběhu šedesátých let (Dita Saxová, 1962, Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou, 1964, a pozděj‑ ší prózy), zatímco mezi krátkými texty jej evidujeme již v polovině padesátých let (povídka Mirka Elpla Legenda z roku dvaačtyřicátého v Židovské ročence z roku 1956/1957). Jako nosné téma — a v souvis‑ losti s potřebou artikulovat aktuální nebo aktuálně se vyvíjející problémy spojené s dědictvím šoa se opakující — vystupuje přede‑ vším rozdílné mezigenerační vnímání hrozby holokaustu s podté‑ matem šoa z perspektivy dítěte, tzv. mezigenerační mlčení a pro‑ blematický postoj k německému národu s přesahem k akcentaci devalvace německého jazyka jako jazyka viníků-vrahů. Výrazně přítomný je též motiv hudby, který svým vztažením k literatuře šoa získává nové přesahy a konotace. Poměrově je zastoupení vybraných textů v jednotlivých tiskovinách celkem vyrovnané, z celkového počtu třiceti vybraných textů je jich osmnáct otištěných v periodikách ŽNO. Věstník Židovských náboženských obcí v Československu, který vycházel od roku 1934 původně pod názvem Věstník Židovské obce náboženské v Praze (změna na výše uvedený název proběhla v roce 1952, v roce 1990 bylo periodikum přejmenováno na Roš chodeš) jako oficiální tiskovina Rady židov‑ ských náboženských obcí s cílem informovat židovské obyvatelstvo o událostech v jednotlivých židovských obcích i o událostech na celostátní úrovni, stejně jako Židovská ročenka, vydávaná Židovskou

314

náboženskou obcí v Praze (později Radou židovských nábožen‑ ských obcí v Československu, která se po roce 1989 transformo‑ vala do Federace židovských obcí ČR), představovaly periodika, do kterých bylo možno čas od času prosadit texty autorů, kteří oficiálně publikovat nesměli nebo patřili k tzv. nepohodlným osobám. V excerpovaných číslech se tak objevily např. povídky Karola Sidona Svatý František, Jany Černé Nebyly to moje děti či Ericha Kulky Heydebreck (ani jeden z textů nakonec do výsledného výběru zařazen nebyl). Rozložení velkých jmen literatury je však v obou skupinách periodik relativně rovnoměrné. V časopisech ŽNO se objevují jedny z prvních textů Ladislava Fukse, kterého vydání jeho prvotiny Pan Theodor Mundstock v roce 1963 doslova katapultovalo mezi uznávané autory české prózy, ale i barda literatury šoa Arnoš‑ ta Lustiga, který se ještě v první polovině šedesátých let suverénně pohyboval v řadách oficiálně vydávaných autorů. Ve výběru textů z literárních časopisů najdeme vedle textu Františka Hrubína7 po‑ vídku Jiřího Weila, který po své rehabilitaci v roce 19568 mohl opět časopisecky publikovat. Tematicky převažují v periodikách ŽNO texty akcentující nelidské utrpení vězňů v koncentračních táborech, vliv antisemit‑ ské perzekuce na lidskou existenci a vztahy nejen za války, ale i na úrovni dalších generací. Kontroverznější narativy, narušující tradič‑ ní ikonografii šoa např. užitím perspektivy viníků nebo diskutabil‑ ně nevinných, protože nečinných nežidovských spoluobčanů-po‑ zorovatelů, či texty rozvíjející diskurz kolektivní viny německého národa, našly větší prostor v literárních časopisech. Texty prezentovaného korpusu krátké prózy šoa byly rozděle‑ ny a uspořádány na základě tematických a motivických analogií. První skupinu tvoří texty situované do období před transporty,

Hrubínova tvorba sice procházela po jeho kritickém vystoupení na II. sjezdu Svazu československých spisovatelů v roce 1956 různými obdobími zákazů vydávání, přesto mu v oficiálních vydavatelstvích vyšlo do sedmdesátých let nemálo titulů, převážně dětské poezie. Jiří Weil byl v roce 1950 vyloučen ze Svazu spisovatelů a po přímluvě Vítězslava Nezvala opět přijat v roce 1956.

315

respektive do období čekání na transport, případně líčící perzeku‑ ce mimo koncentrační tábor či ghetto, eventuálně přímo v trans‑ portu. Co do počtu obsažených textů se jedná o nejobjemnější skupinu, která je dále členěna do menších celků, soustředěných kolem ztvárnění dílčích témat, např. proměn postavy židovské matky či rozdílné generační vnímání holokaustu. Druhá skupina soustřeďuje texty, jejichž děj se odehrává v internaci, buď přímo v koncentračním táboře, nebo v ghettu. Tato skupina je rozděle‑ na na texty líčící události v lágrech z perspektivy obětí a texty, ve kterých sledujeme děj z pohledu viníků. Podobné základní členění je dodrženo i v poslední skupině textů soustředících se na život po válce a dědictví traumatu šoa v dalších generacích.

I. Předtím Většina textů (s několika výjimkami) soustřeďujících se na období těsně před transporty, samotný transport nebo ty, které líčí per‑ zekuci mimo koncentrační tábory, byla otištěna v šedesátých letech a nese již jasně patrné znaky postupného přechodu od memoáru k fikčnímu zpracování tématu šoa. Uplatňují se nové tvůrčí postu‑ py (zobrazení holokaustu nejen z pohledu obětí a svědků, gende‑ rové a generační rozdíly ve vnímání a zpracování traumatu šoa, využití ironie a humoru), texty se vyznačují střízlivou formou zpra‑ cování námětu nacistické genocidy Židů. Nezanedbatelné procento vybraných textů, jejichž děj je situován mimo koncentrační tábor, tíhne k co možná nejautentičtější literární reflexi autorům známé‑ ho prostředí, především spojeného s dětstvím či mládím, nebo ke vzpomínkám na již nežijící přátele nebo osoby z blízkého okolí. Je zde patrná snaha o zachycení původního předobrazu, ještě neotře‑ seného válkou (předválečná Praha nezatížená rasovými předsudky v Hrubínově povídce Bio minuta, pražský Josefov v povídkách Sklenka malinovky Františka R. Krause a Teta Marie Jiřího Weisse, jejíž děj se později přesouvá do oblasti Sudet, modelové líčení situace Židů ve Slovenském štátě v povídce Tibora Indicha Pytlík zrnkové kávy).

316

Literatura ADORNO, Theodor W. 2003 Gesammelte Schriften in 20 Bänden, 10/1 (Einbeck: Suhrkamp Verlag AG Apr)

FOUCAULT, Michel 1996 „O jiných prostorech“; in ibid: Myšlení vnějšku; přel. Čestmír Pelikán (Praha: Herrmann & synové), s. 71—86

ARBURG, Adrian von — STANĚK, Tomáš (eds.) 2011 Vysídlení Němců a proměny českého pohraničí 1945—1951. Duben — srpen/září 1945: „Divoký odsun“ a počátky osídlování. 1. svazek II. dílu (Středokluky: Zdeněk Susa)

FRANKL, Michal — SZABÓ, Miroslav 2015 Budování státu bez antisemintismu? Násilí, diskurz loajality a vznik Československa (Praha: Nakladatelství Lidové noviny)

HEINEMANN, Marlene E. 1986 Gender and Destiny: Women Writers and the Holocaust (New York: Greenwood Press)

ASSMANN, Aleida 2010 „The Holocaust — a Global Memory? Extensions and Limits of a New Memory Community“; in Aleida Assmann — Sebastian Conrad (eds.): Memory in a Global Age. Discourses, Practices and Trajectories (Houndsmills: Palgrave Macmillan)

HOLÝ, Jiří 2011a „Židé a šoa v české a slovenské literatuře po druhé světové válce“; in ibid: Šoa v české literatuře a v kulturní paměti (Praha: Akropolis), s. 7—66 2011b „Šoa vnímané očima viníka“; in ibid: Šoa v české literatuře a v kulturní paměti (Praha: Akropolis), s. 137—167 2013 Umění versus morálka. Jak hodnotit provokující obrazy šoa? [on-line: http://cl.ff.cuni.cz/holokaust/wp-content/uploads/jiri-holy-umeni-versus-moralka.pdf]

BALÍK, Štěpán — HOLÝ, Jiří 2016 „Mezi tichem a křikem. Poezie o šoa“; in Jiří Holý (ed.): Cizí a blízcí (Praha: Akropolis), s. 431—520 BAR-ON, Dan 1989 Legacy of Silence. Encounters with Children of the Third Reich (Cambridge: Harvard University Press) BONNEFOY, Yves 2006 „Století, jež obětovalo slovo“; in ibid: Eseje; přel. Václav Jamek a Jiří Pelán (Praha: Opus), s. 137—152

HOLÝ, Jiří (ed.) 2007 Holokaust — Šoa — Zagłada v české, slovenské a polské literatuře (Praha: Karolinum) 2016 Cizí a blízcí (Praha: Akropolis) HOLÝ, Jiří — ZAND, Gertraude (eds.) 2004 Transfer, vyhnání, odsun v kontextu české literatury (Brno: Host)

CAHOVÁ, Ivana 2015 Náboženské eseje Maxe Zweiga: Das Shylock Problem/Problém Shylock a Religion und Konfession/Náboženství a konfese (Olomouc: Refugium Velehrad-Roma)

JUNG, Carl Gustav 1994 „Po katastrofě“; in ibid: Duše moderního člověka, přel. Karel Plocek, (Praha: Atlantis), s. 155—175

DOVÁLELOVÁ, Jana 2009 Holocaust v zrcadle ženských memoárů (diplomová magisterská práce, Univerzita Karlova v Praze, Fakulta humanitních studií, Genderová studia)

LAUB, Dori 1992 „An Event Without a Witness: Truth, Testimony, and Survival“; in Shoshana

380

Felman — Dori Laub (eds.): Testimony: Crises of Witnessing in Literature, Psychoanalysis, and History (New York: Routledge), s. 75—92

MAIDL, Václav 1998 „Obraz německy mluvících postav a německého prostředí v české literatuře 19. a 20. století“; in Jan Křen — Eva Broklová (eds.): Obraz Němců, Rakouska Německa v české společnosti 19. a 20. století (Praha: Karolinum), s. 281—302 MÁLEK, Petr 2011 „Holocaust a kulturní paměť: obrazy — figury — jazyk“; in Jiří Holý (ed.): Šoa v české literatuře a v kulturní paměti (Praha: Akropolis), s. 67—136 MALÝ, Martin 2015 „Glosa: Musulman“; Neviditelný pes, 9. 6. 2015, on-line: http://neviditelnypes. lidovky.cz/glosa-musulman-01w-/p_spolecnost.aspx?c=A150608_093047_p_spolecnost_wag MAYBAUM, Ignaz 1965 The Face of God After Auschwitz (Amsterdam: Polak & Van Gennep) MORRISONOVÁ, Toni 1996 Milovaná; přel. Hana Žantovská (Praha: Knižní klub — Hynek)

PEROUTKOVÁ, Michaela 2008 Vyhnání: jeho obraz v české a německé literatuře a ve vzpomínkách (Praha: Libri)

TOMÁŠ, Filip 2011 „Král promluvil, neřekl nic“; in Jiří Holý (ed.): Šoa v české literatuře a v kulturní paměti (Praha: Akropolis), s. 203—225

WEIL, Jiří 1958 Žalozpěv za 77 297 obětí (Praha: Československý spisovatel) WEITZMAN, Lenore J. 1998 „Living on the Aryan Side in Poland: Gender, Passing, and the Nature of Resistance“; in Dalia Ofer — Lenore J. Weitzman (eds.): Women in the Holocaust (New Haven, London: Yale University Press), s. 187—222 WIESEL, Elie 1990 From the Kingdom of Memory: Reminiscences (New York: Summit Books) 1999 Noc; přel. Alena Bláhová (Praha: Sefer) WOLF, Friedrich 1928 Kunst ist Waffe! Eine Feststellung (Berlin: Verlag Arbeitertheaterbund Deutschlands e.V.)

YABLONSKY, Lewis 1995 Otcové & synové; přel. Jiří Foltýn (Praha: Portál) YOUNG, James 1990 Writing and rewriting the Holocaust: Narrative and the Consequences of Interpretation (Bloomington: Indiana University Press) 1993 The Texture of Memory: Holocaust Memorials and Meaning (New Haven: Yale University Press)

ZITOVÁ, Olga 2016 „Literární příspěvky v týdeníku Selbstwehr do roku 1921“; in Jiří Holý (ed.): Cizí i blízcí (Praha: Akropolis), s. 71—135

381

Ediční poznámka1

Primárním záměrem naší edice bylo shromáždit v jednom svazku reprezentativní výběr povídek českých autorů tematizujících šoa, jež byly v letech 1948—1989 publikovány v oficiálně vydávaných periodikách. Naší snahou bylo zohlednit relevantní zdroje, vedle literárních a uměleckých časopisů to byla — s ohledem na sle‑ dované téma — přirozeně periodika vydávaná Židovskou nábo‑ ženskou obcí. Excerpovány byly následující časopisy: Nový život (roč. 1—11, 1949—1959), Květen (roč. 1—4, 1955—1959), Literární noviny (roč. 1—16, 1952—1967) — Literární listy (roč. 1, 1968) — Listy (roč. 1—2, 1968—1969), Host do domu (roč. 1—17, 1954—1970), Plamen (roč. 1—11, 1959—1969), Tvář (roč. 1—4, 1964—1965, 1968—1969), Sešity — Sešity pro mladou literaturu — Sešity pro literaturu a diskusi (roč. 1—4, 1966—1969), Orientace (roč. 1—5, 1966—1970), Tvorba (ročník neuveden, 1969—1991) a Literární měsíčník (roč. 1—19, 1972—1990) a dále Věstník Židovské obce náboženské v Praze (roč. 9—13, 1947—1951), respektive Věstník židovských náboženských obcí v Československu (roč. 14—52, 1952—1990, dále jako Věstník ŽNO) a Židovská ročenka (čísla 5715—5751, 1954—1991). Prvotním kritériem při sběru textového materiálu byla pod‑ mínka, že dotyčný text nevyšel následně v povídkovém souboru či sebraných spisech příslušného autora, případně v žádné tematicky komponované antologii. Chtěli jsme se tak mimo jiné vyhnout 1

Při vzniku práce byly využity zdroje výzkumné infrastruktury Česká literární bibliografie (http://clb.ucl.cas.cz).

382

praxi nepříliš zdařilého a edičně poněkud problematického vý‑ boru Souhvězdí smutku (Epocha 2003) s podtitulem Antologie českých a slovenských próz a holokaustu. Titul sice představuje jedinou knižní publikaci v polistopadové vydavatelské praxi s tímtéž jednotícím tématem, ovšem bez uvedení editora a s nejasnými kritérii výběru. Vedle samostatných povídek Ludvíka Aškenazyho, Arnošta Lustiga či Ladislava Grosmana byly do antologie zařazeny rovněž z kontex‑ tu vytržené prózy původně vydané jako součást komponovaného povídkového cyklu (Ota Pavel a Josef Škvorecký) či dokonce kapito‑ ly z rozsáhlejších próz (Ladislav Fuks a J. R. Pick). Výsledkem byl korpus sedmapadesáti prozaických textů, z nichž jsme vybrali tři desítky povídek, tedy více než polovinu. Na tomto místě uvádíme abecedně řazený soupis přetiskovaných povídek s jejich kompletním bibliografickým údajem: Elpl, Mirek: Legenda z roku dvaačtyřicátého. Židovská ročenka 5717, 1956/1957, s. 118—126. Fränkel, Jiří: Síla k životu. Židovská ročenka 5726, 1965/1966, s. 101—102. Franková, Hermína: Žil jeden zlatník. Literární noviny 10, 1961, č. 23, s. 7. Friš, Petr: Třicet stupňů. Židovská ročenka 5724, 1963/1964, s. 103—106. Fuks, Ladislav: Bratři. Židovská ročenka 5722, 1961/1962, s. 45—50. Fuks, Ladislav: Športovec. Věstník ŽNO 24, 1962, č. 10, s. 9—10. Gregor, Achille: Transport. Věstník ŽNO 24, 1962, č. 11, s. 6—8. Grimm, Petr: Moucha. Host do domu 5, 1958, č. 9, s. 389—390. Grimm, Petr: Sedm starých mužů v dešti. Host do domu 9, 1962, č. 2, s. 62—63. Hájek, Jiří: Bez tří. Plamen 1, 1959, č. 4, s. 549—556. Herrmannová, Margit: Ropucha. Židovská ročenka 5747, 1986/1987, s. 85—88. Hrubín, František: Bio Minuta. Literární noviny 15, 1966, č. 2, s. 6. Indich, Tibor: Pytlík zrnkové kávy. Židovská ročenka 5729, 1968/1969, s. 107—116.

383

Kafka, František: Dlouhý den. Židovská ročenka 5724, 1963/1964, s. 97—99. Kafka, František: Němý druh. Věstník ŽNO 24, 1962, č. 1, s. 10—11. Klevis, Vladimír: A nebudeš sám. Židovská ročenka 5725, 1964/1965, s. 79—83. Kocourek, Vítězslav: Kaffee H. B. Host do domu 8, 1961, č. 7, s. 290—292. Komanec, Pavel: Doktor esperanto. Sešity 3, 1968, č. 26, s. 19—26. Kostka, Antonín: „Tobě zahynouti nedám…“. Věstník ŽNO 25, 1963, č. 2, s. 9—11. Kraus, František R.: „Profesor“ Guttmann, malíř z Prahy. Židovská ročenka 5726, 1965/1966, s. 103—105. Kraus, František R.: Sklenka malinovky. Židovská ročenka 5725, 1964/1965, s. 46—53. Kytková, H.: Před koncem zápasu. Věstník ŽNO 29, 1967, č. 9, s. 54—55. Lustig, Arnošt: Cizí maminka. Židovská ročenka 5724, 1963/1964, s. 135—140. Markovič, Jakub: Kariéra Luďka Kalouse. Židovská ročenka 5725, 1964/1965, s. 68—78. Pardubská, Lota (= Dub, Ota): Zbytečná paní Günzburgová. Židovská ročenka 5740, 1979/1980, s. 116—126. Smetanová, Jindřiška: Antifaschist Stönke. Květen 2, 1956/1957, č. 3, s. 80—82. Štern, Jan: Alpenglühen. Plamen 9, 1967, č. 5, s. 24—36. Vondřejcová, Johana: Hvězdy nad pohořím. Květen 2, 1956/1957, č. 4, s. 121—123. Weil, Jiří: Kočka Josefa Poláčka z Libušína čp. 184. Literární noviny 6, 1957, č. 35, s. 2. Weiss, Jiří: Teta Marie. Židovská ročenka 5749, 1988/1989, s. 151—160. Při ediční přípravě postupujeme tak, abychom co nejméně narušili původní znění textů. V případě próz psaných obecnou češtinou, případně textů využívajících výrazů a slovních tvarů obecné či ho‑ vorové češtiny, zachováváme jejich původní podobu. Opravujeme

384

zjevné překlepy, stejně jako ojediněle nesprávné tvary přechodní‑ ků. Interpunkci v textech upravujeme podle současné pravopisné normy, ve sporných případech týkajících se především rozvitých přívlastků čárku ponecháváme. Přirovnávací výraz jakoby případně rozdělujeme dle kontextu na dvě slova jako by. Číslovky uváděné v podobě číslic ve většině případů přepisujeme do slovní podoby, a to i v případě německých pasáží (140 → sto čtyřicet, 250 → dvě stě padesát, 48 → osmačtyřicet, 21 → jedna dvacet, 16 → šestnáct, 1000 → tisíc). Jedinou výjimku představují čísla zajatců v povídce Petra Grimma Sedm starých mužů v dešti. V řídkých případech uváděnou zkratku r. před vročením upravujeme na roku. Skloňování zájmena ona v genitivu a akuzativu ji/jí upravujeme dle současné pravopisné normy, stejně jako dnes zastaralé skloňo‑ vání substantiv párových ([na] stehnách → stehnech) a pomnožných ([ke] Katovicům → Katovicím). Předložky s/se a z/ze v genitivních vazbách upravujeme podle současné pravopisné normy, píšeme tedy z/ze i v případě významu „shora dolů či z povrchu pryč“. Předpony s‑/se‑, z‑/ze‑upravujeme rovněž podle dnešní pravopisné normy (ztrnulý → strnulý, shasnout → zhasnout, správa → zpráva [ve významu oznámení]). Slova domácího původu (případně slova zdomácnělá) upra‑ vujeme v souladu s pravopisnou normou jak v případě kvality konsonantů (strežený → střežený, bourňák → bouřňák, prudčí → prudší, baťoh, baťoch → batoh), tak v hojněji zastoupených případech kvantity vokálů. Ty se týkají slovotvorného základu (dvéře → dveře, blýštivý → blyštivý, hříště → hřiště, rozčilit → rozčílit, králikárna → králíkárna, leta → léta [= roky], výhružka → výhrůžka, zafáčovaný → zafačovaný, Sýřan → Syřan), předpony (neunavný → neúnavný, nejúsilovněji → nejusilovněji), slovotvorné přípony (posilka → posílka [od poslat], truhlař → truhlář, holinky → holínky) i ojedinělého tvaru genitivního ([bez] zád → zad). Slova cizího původu uvádíme dle současných pravopisných pravidel, tedy v převážné většině je upravujeme. Nejfrekventovanější případy se týkají kvantity samohlásek, a to jak ve prospěch jejich krácení (vagón → vagon, salón → salon, stadión → stadion, balón → balon, perón → peron, neón → neon, milión → milion, bonbón → bonbon, kamión →

385

kamion, amplión → amplion, balkón → balkon, synagóga → synagoga, pelargónie → pelargonie, periférie → periferie, piáno → piano, benzín → benzin, vitamín → vitamin, intenzívně → intenzivně), tak dloužení (tragedie → tragédie, genius → génius, podium → pódium, arijský → árijský, lama → láma, bluza → blůza). Obdobně upravujeme kvalitu souhlásek v případě zastaralého psaní slov cizího původu (filosofie → filozofie, gymnasium → gymnázium, universita → univerzita, museum → muzeum, mobilisace → mobilizace, reservovat → rezervovat, generalisovat → generalizovat, nervosní → nervózní, traversa → traverza, inserát → inzerát, pense → penze, kurs → kurz, pulsovat → pulzovat, sensačně → senzačně, isolovaní → izolovaní, konversační → konverzační, gulma → kulma, theorie → teorie, orthodoxní → ortodoxní, boulevard → bulvár), stejně jako u cizích jmen vlastních (Jerusalém → Jeruzalém, Methusalém → Metuzalém, Wallhalský → valhalský, Osvěčim → Osvětim) Psaní počátečních písmen u vlastních jmen upravujeme dle současného pravopisného úzu, a to v případě religiózních i státních svátků z malého písmene na velké (vánoce → Vánoce, velikonoce → Velikonoce, nový rok → Nový rok [míněn 1. leden]), v případě adjektivních tvarů naopak (dle kontextu) z velkého písmene na malé (Goebbelsovský → goebbelsovský, Grünspanovský → grünspanovský, Nuselské → nuselské [údolí], Bubenské → bubenské [nádraží], Karlovský → karlovský [kostel]). Kolísání velkého a malého počátečního písmene u klíčové‑ ho slova Žid/žid (případně Židovka/židovka) naopak důsledně zachováváme. Naší snahou je plně respektovat individuální přístup příslušného autora k této problematice, který může odrážet růz‑ norodé vnímání židovské identity ovlivněné dobovým územ nebo společensko‑politickým prostředím, do něhož je povídka zasazena (protektorát či poválečné období). Z podobných důvodů ponecháváme v původní podobě výrazy transkribované z hebrejštiny nebo z jidiš, jež se vyskytují v textech Hermíny Frankové, Achille Gregora a Pavla Komance a v povídkách Dlouhý den Františka Kafky a Sklenka malinovky Františka R. Krause. Stejně tak považujeme za funkční zachovat původní podobu počeš‑ těných výrazů označujících reálie koncentračních táborů (muzlman × musulman; häftling × heftling), neboť tento jev může svědčit o roz‑ dílné míře přijetí české transkripce původně německých výrazů.

386

Grafické ztvárnění titulu a autora jednotlivých textů sjednocu‑ jeme a uvádíme v pořadí název — autor. Podobně unifikujeme psa‑ ní podnázvů (například odstraněním závorek). Jen v případě titulní povídky Antonína Kostky jsme museli přistoupit k menší úpravě, neboť v časopise byl pod uveden podtitul „Fantastická povídka Antonína Kostky“. Žánrové označení jsme uchovali v podtitulu, jméno autora uvedli zvlášť dle většinového úzu. Pro jakékoliv zvýraznění v původním textu či pro vyznačování názvů děl nebo periodik používáme jednotně kurzivu. Pro co nejautentičtější zachování dobového kontextu a teh‑ dejší časopisecké praxe uvádíme povídky s redakčními paratexty. Konkrétně se jedná o texty Achille Gregora a Antonína Kostky a o prózu Športovec Ladislava Fukse. Jen v případě Lustigovy povíd‑ ky vypouštíme redakční dodatek „Z připravované sbírky Děti ráje“. Nevíme, jaký editor a pro jaké nakladatelství sbírku připravoval, neboť její vydání nebylo realizováno. Jedinou věcnou chybu jsme odkryli v povídce Tibora Indicha Pytlík zrnkové kávy. Jedná se o diskrepanci v množství ukryté kávy: v úvodu je řeč o „asi sedmi kilogramech“, v dovětku se píše o pěti kilogramech kávy. Vzhledem k tomu, že oba rozporné údaje se vy‑ skytují v textu jen jednou, ponechali jsme je v původní podobě. V tomtéž textu ponecháváme ze stejného důvodu rozkolísanou podobu příjmení manželského páru Grodženských (s. 68-69) — Groždenských (s. 70). Na s. 48 opravujeme Národní výbor jednoty severočeské dle korektního názvu organizace na výbor Národní jednoty severo‑ české. Na s. 53 opravujeme ve větě „Teta Marta vykřikovala, že ho milují [...]“ vlastní jména Marta dle významu na Mela. Na s. 134 rekonstruujeme dle významu slovo „úvazem“, které bylo v dostupných originálech nečitelné. Na s. 234 opravujeme u věty NA VÁS JSME PŘI PLYNOVÁNÍ ZAPOMNĚLI závěrečné interpunkční znaménko, tečku nahrazujeme vykřičníkem, který je u německé věty. E. G.

387

Obsah

Předtím Sklenka malinovky Legenda z roku dvaačtyřicátého Zbytečná paní Günzburgová Teta Marie — Filmová povídka Pytlík zrnkové kávy Cizí maminka Bratři Moucha Transport Kariéra Luďka Kalouse Před koncem zápasu Doktor esperanto Bio Minuta Tam Třicet stupňů Dlouhý den Ropucha Športovec Bez tří

F. R. Kraus Mirek Elpl Lota Pardubská Jiří Weiss Tibor Indich Arnošt Lustig Ladislav Fuks Petr Grimm Achille Gregor Jakub Markovič H. Kytková Pavel Komanec František Hrubín

9 20 31 45 64 78 86 94 97 112 132 142 162

Petr Friš 171 František Kafka 176 Margit Herrmannová 180 Ladislav Fuks 186 Jiří Hájek 195

388

Potom Jindřiška Smetanová Antifaschist Stönke Vítězslav Kocourek Kaffee H. B. František Kafka Němý druh Petr Grimm Sedm starých mužů v dešti Vladimír Klevis A nebudeš sám F. R. Kraus „Profesor“ Robert Guttmann, malíř z Prahy Jiří Weil Kočka Josefa Poláčka z Libušína čp. 184 Antonín Kostka „Tobě zahynouti nedám…“ Hermína Franková Žil jeden zlatník Johana Vondřejcová Hvězdy nad pohořím Jiří Fränkl Síla k životu Jan Štern Alpenglühen

211 220 225 233 237 245 250 254 266 274 280 283

Literárněhistorický obraz reprezentace šoa v krátké časopisecky publikované próze 1945—1989 307 Literatura 380 Ediční poznámka 382

389

Jiří Holý (ed.): Cizí i blízcí. Židé, literatura, kultura v českých zemích ve 20. století Monografie navazuje na výsledky dosavadního výzkumu židovské kulturní tradice a představuje židovskou tematiku v širokém spektru pohledů, přístupů i názorových proudů: od romantického obdivu k Židům, přes židovské (auto)stereotypy a protižidovské heterostereotypy až po antisemitismus, od českožidovství k sionismu a socialismu, od reflexe Židů v beletrii na počátku dvacátého století k jejich obrazu v dobových židovských časopisech a k tematizaci holokaustu v poezii, próze i filmu. Jádrem publikace jsou širší a přehledové studie, založené na rozsáhlém a často objevném materiálovém průzkumu, například Reprezentace Židů a židovství na přelomu 19. a 20. století, Divadelní a literární činnost v terezínském ghettu, Česká poezie o šoa či Holokaust v československém a českém hraném filmu. 1048 s., váz., 650 Kč

Tobě zahynouti nedám ... česká časopisecká šoa povídka 1945—1989 Ivana Cahová, Erik Gilk a Martin Lukáš (eds.) Vydal Filip Tomáš — Akropolis (5. května 1338/43, 140 00 Praha 4, www.akropolis.info) v roce 2017 jako svou 350. publikaci Ediční příprava Ivana Cahová, Erik Gilk a Martin Lukáš Doprovodná studie Ivana Cahová Redakce Markéta Holanová Grafická úprava a obálka Kateřina Orlíková (Studio Symbiont) Sazba písmem GT Cinetype a Týfa Text Stará škola (staraskola.net) Tisk Těšínské papírny, s. r. o., Bezručova 212/17, 737 01 Český Těšín Vydání první, 392 stran, TS 13. ISBN 978-80-7470-158-0 Doporučená cena včetně DPH 320 Kč

ISBN 978-80-7470-158-0

Tobě zahynouti nedám… Ivana Cahová – Erik Gilk a Martin Lukáš (eds.)

Tobě zahynouti nedám … česká časopisecká šoa povídka 1945–1989 Ivana Cahová, Erik Gilk a Martin Lukáš (eds.) Akropolis