Art+Antiques 09/2011

9 771213 839008

09

09

září 2011

83

90 Kč / 4,32 ¤

Joža Uprka ve Valdštejnské jízdárně 28 / Rozhovor s Milenou Dopitovou 36 / Městská nábřeží 10 /

84

art + a ntiques

1

editorial /

Obsah

Houby manažer

Když Jiří Besser před rokem nastoupil na ministerstvo kultury, zdůrazňoval, že jako dlouholetý starosta Berouna vidí řízení ministerstva především jako manažerský úkol. Jeho hudební a literární vkus sice umělecké dílo uvádí pražský Obecní dům), ale jako starosta byl podle schopnosti korespondují s jeho kulturním rozhledem.

Na přelomu května a června vydalo ministerstvo nařízení, že jeho příspěvkové organizace (mimo jiné Národní památkový ústav, Uměleckoprůmyslové museum, Moravská galerie v Brně či Muzeum umění Olomouc) musí do konce června předložit seznam všech plánovaných výdajů a napříště si jakýkoliv nákup, byť by šlo jen o kancelářské potřeby, nechat vždy předem schválit. Když se proti tomuto „příkazu ministra kultury“ zástupci jednotlivých organizací začali ozývat – upozorňujíce mimo jiné, že ředitel instituce nebude moci samostatně rozhodnout ani o koupi toaletního papíru –, ministr jim v Lidových novinách odpověděl: „No, nebude ho nakupovat v papírnictví na rohu a nebude si brát balík domů, to je celé.“ Arogance a urážlivost této odpovědi (svým podřízeným ministr vlastně říká, že si o nich myslí, že jsou zloději) mi přijde děsivější, než nedomyšlenost celé věci. Jak mohou ministerští úředníci od stolu posuzovat například potřebnost nákupu specializovaného vybavení restaurátorských dílen? A mají vyplňováním žádostí ztrácet čas odborní pracovníci, nebo ministerstvo počítá se zřízením dalších administrativních míst na vyřizování celé agendy?

Po necelých dvou měsících ministerstvo vydalo „změkčenou“ verzi příkazu, která specifikuje, že nutnost schválení se týká jen nákupů nad 40 tisíc, v některých případech dokonce až nad 200 tisíc korun. Mohlo by se zdát, že jde o vítězství zdravého rozumu. Bohužel nejde. Jednotlivé příspěvkové organizace mají právní subjektivitu a jejich statutárními zástupci jsou jejich ředitelé. Ministr je může kdykoliv odvolat, přičemž to ani nemusí nijak zdůvodnit. Besserovo nové nařízení jde však ještě dál: Místo kontrolní role se ministerstvo ujímá přímého řízení. To má být manažerský přístup k věci?

Lucy Kallaway, uznávána sloupkařka listu Financial Times, jejíž fejetony o managementu a korporátní kultuře pravidelně vysílá také

> Dinosauři oblohy 4 / depeše > Gagosian Gallery v Paříži

2 / úhel

Ondřej Váša

příliš důvěry nevzbuzoval (o výtvarném ani nemluvě – jako své oblíbené všeho úspěšný. Po roce je bohužel jasné, že Besserovy manažerské

9

Terezie Zemánková

6 / zprávy 10 / výstava

> Joža Uprka

Helena Musilová

17 / aukce 23 / na trhu

> Jindřich Štyrský 26 / portfolio > Áčka Radek Wohlmuth 28 / rozhovor > Milena Dopitová Kateřina Černá 36 / téma > Městská nábřeží Marcela Chmelařová

Karolina Jirkalová

43 / staveniště 44 / design Aktuální tendence

>

Veronika Loušová

48 / architektura Tomáš Glanc

> Alexander Brodsky

51 / nové knihy 52 / knižní recenze Milena Bartlová

> Alchymie a Rudolf II.

> Skleněné mozaiky 60 / zahraniční výstava > Hokusai Filip Suchomel 65 / manuál > Hans Haacke v Praze Ondřej Chrobák 66 / recenze > Moravská národní galerie, ObraSKov, 54 / antiques

Tomáš Hájek, Jaroslav Šerých, Magdalena Kracík Štorkánová

Sbírka H.-P. Rieseho, Marie Blabolilová

Milena Bartlová, Jiří Ptáček, Václav Hájek, Marcela Chmelařová

74 / tipy a artmix 80 / komiks Lucie Lomová

>

Tomáš Prokůpek

BBC, nedávno vytvořila seznam nejčastějších manažerských „smrtelných hříchů“. Na první místo umístila přehnanou potřebu kontrolovat podřízené. Dále zmiňuje povrchnost, neschopnost naslouchat či zastrašování

obálka

spolupracovníků. Jako by psala o ministru Besserovi.

Jan Skřivánek

Umění žít s uměním

>

Jož a uprk a : Vá z á ní š át k u ( v ý ře z) / 1910

olej, plátno / 47,5 × 170 cm / Slovácké muzeum v Uherském Hradišti

Vydává: Ambit Media, a. s., IČ: 27422160 / Adresa redakce: Klicperova 604/8, 150 00 Praha 5; tel: +420 222 352 570, fax: +420 222 352 572, redakce@artantiques.cz / Šéfredaktor: Jan Skřivánek Zástupkyně šéfredaktora: Karolina Jirkalová / Redaktorka: Kateřina Černá / Redakční pes: Bedřich / Obchodní ředitelka: Světlana Haruštiaková, 604 931 471, harustiakova@artantiques.cz Account manager: Jiří Lacina, 725 015 381, jiri.lacina@ambitmedia.cz / Design: Robert V. Novák / Grafická úprava: Jožka Gabriel, Karel Zahradník / Na přípravě čísla se podíleli: Milena Bartlová, Tomáš Glanc, Tomáš Hájek, Václav Hájek, Marcela Chmelařová, Ondřej Chrobák, Veronika Loušová, Helena Musilová, Tomáš Prokůpek, Jiří Ptáček, Filip Suchomel, Jaroslav Šerých, Magdalena Kracík Štorkánová, Ondřej Váša, Radek Wohlmuth, Terezie Zemánková / Tisk: Protisk, Slavkov u Brna / Distribuce: Společnosti PNS, a. s., Kosmas.cz / Vlastní distribuce ve vybraných galeriích v ČR: 222 352 579; redakce@artantiques.cz / Předplatné: Postservis, Poděbradská 39, 190 00 Praha 9, tel: 800 300 302, predplatne@ambitmedia.cz, www.artantiques.cz / Předplatné v SR: Mediaprint-Kapa Pressegrosso, a.s.; oddelenie inej formy predaja; P. O. BOX 183, Vajnorská 137, 830 00 Bratislava 3; +421 244 458 821; predplatne@abompkapa.sk / Registrace: MK ČR: E13654 ISSN 1213-8398 / Vychází s podporou Ministerstva kultury ČR / Periodicita: Měsíčník. Toto číslo vychází 6. září 2011. Veškerá práva vyhrazena. / www.artantiques.cz

4

depeše

art + a ntiques

Show must go on text: Terezie Zemánková Autorka je kulturoložka.

Můj parfém od Hermése to nezachrání.

Dozorce s figurou vyhazovače z „boîte de nuit“ nasoukanou do prvotřídního obleku, mě sleduje přísně, s jemným náznakem opovržení. Cítím se takhle malinkatá, chudá příbuzná, která přišla do luxusního obchodu jenom na čumendu a tak trochu zaclání. Na trase maratónu po pařížských galeriích jsem si totiž v mapě udělala puntík ve „zlatém trojúhelníku“ sevřeném Champs Elysées a Avenue Matignon, kde hned vedle Christie’s sídlí Gagosian Gallery.

Podle britského specialisty na marketingové strategie a sběratele umění Dona Thompsona, autora knihy Jak prodat vycpaného žraloka za 12 miliónů dolarů bývají „značkové“ galerie koncipovány tak, „aby tam návštěvníci příliš nezdomácněli a aby těm, kdo se sem přišli „jenom podívat“ nebylo moc pohodlně.

K psychologii galerie současného umění patří úprava interiéru. Bývá to prostor bez oken, skládající se z vybílených místností. Je to typ architektury známý jako „bílá krychle“.

Toto monotónní prostředí má posílit dojem, že to, co zde vidíme, je „umění“ a že galerie jsou jen pro vyvolené.“ Fungují na principu elitního klubu, jehož členové by neměli být rušeni hosty z ulice, jejich touhu dostat se dovnitř však nezbytně potřebují k utvrzení své vlastní výjimečnosti.

Superstar mezi světovými galeristy Larry Gagosian – muž, který byl agentem Charlese Saatchiho při prodeji legendárního Hirstova žraloka naloženého ve formaldehydu, si nejnovější pobočku svého „elitního klubu“ otevřel v Paříži teprve v říjnu 2010. Letos v létě zde představil tvorbu Elisabeth Peytonové, jejíž obrazy bylo možné paralelně vidět i na poslední výstavě v Rudolfinu Já, bezesporu. Její subtilní akvarelová zátiší a intimní i historické portréty na nezvykle drobných formátech lemovaly ve velkorysých odstupech běloskvoucí stěny galerijní kobky tak, že sama instalace působila jako zdařilý umělecký počin.

Tisková zpráva hovořila o „petits bijoux“ této Američanky, jejíž díla jsou umístěna například

ve sbírce Whitney Musea v New Yorku (body navíc), nebo Centre Georges Pompidou v Paříži (další body navíc). Právě akt „umísťování“ do správných muzeí a soukromých kolekcí, které tvorbu autora zhodnotí, je údělem galeristů jako je Gagosian. Ten stál za raketovým vzestupem Jeana-Michela Basquiata, v jeho stáji je Richard Serra nebo Jeff Koons.

Manažeři výtvarného umění, stejně jako manažeři hudebních hvězd, dávno nejsou šedými eminencemi v pozadí. Sami aktivně vstupují na scénu. Musí to být opojný pocit moci, vědět, že cokoliv vystavím, získá na ceně; být tím, jehož palec nahoru nebo dolů ovlivňuje osudy, vkus, dějiny. Značka Larryho Gagosiana a dalších hybatelů světového artbyznysu je totiž natolik silná, že ospravedlní cokoliv. Je hodnotou sama o sobě.

Nechci v žádném případě lamentovat na tím, že umění je obchod a že vliv některých galeristů je nepřiměřený. Přiznávám, že mě osobně trh s uměním vzrušuje stejně jako dostihy nebo televizní hon na superstar. Jedná se o jev, který je součástí naší doby, a nemá

g a g o s i a n g a l l e r y v pa ř í ž i

negativní ani pozitivní znaménko – prostě tu je. Problém, můžeme-li vůbec hovořit o problému, netkví v galeristech ani v umělcích, kteří se skrze ně prodávají. Určité nebezpečí spočívá v těch, kteří přistupují na jejich pravidla hry: ve sběratelích, kteří nakupují „značkové“ kousky, aniž by měli vlastní názor, vášeň nebo alespoň zaujetí pro konkrétní dílo, ale i v těch, kteří stejně jako já automaticky akceptují rozdělení na insidery a outsidery, a tím vtiskují punc exkluzivity něčemu ve skutečnosti docela banálnímu. Nebezpečí, které dalece přesahuje svět umění, spočívá v ochotě nechat se manipulovat.

Proč bychom měli to, co je nám prezentováno jako kvalita, jako kvalitu přijímat?

A podle čeho se dnes kvalita vlastně pozná?

Kdo ji určuje? Kritici? Galeristé? Sběratelé?

A je to vůbec důležité? Neměl nakonec pravdu Jean Dubuffet, který tvrdil, že existují jen dva druhy umění – to, které nám má co říci, a pak to ostatní? Přiznávám, že mně osobně Elisabeth Peyton v pařížské Gagosian Gallery neřekla nic.

Staňte se předplatitelem Art+Antiques a získáte slevu až 390 Kč oproti koupi na stánku spolehlivou distribuci do vaší schránky slevu na vstupném do partnerských galerií Ročenku ART+ v ceně 190 Kč zdarma Možnosti předplatného roční (11 čísel) 825 Kč půlroční (6 čísel) 500 Kč roční (studentské) 660 Kč dvouleté (22 čísel) 1 590 Kč Max Švab i nský

Oranžová: PMS 021 Šedá: PMS 7545

8/2012

5 Vybrané výstavy, kde mají předplatitelé nárok na snížené vstupné.

Galerie Rudolfinum 130 80 Kč Kontroverze (do 13. 11.)

Galerie hlavního města Prahy 120 60 Kč Konec avantgardy? (do 25. 9.)

120 60 Kč Andreas Feininger (do 23. 10.)

40 20 Kč Tomáš Svoboda: 25 slov za

vteřinu (do 18. 9.)

Uměleckoprůmyslové museum v Praze 80 40 Kč Hledání skla – mladí čeští skláři

(do 23. 10.)

Moravská galerie v Brně 100 50 Kč The Best Of... (do 6. 11.)

80 40 Kč Moravská národní galerie

(do 30. 10.)

80 40 Kč Milena Dopitová: Ještě

chvíli se zdržím (do 9. 10.)

30 15 Kč Pod štítem Minervy (do 27. 11.)

40 20 Kč Josef Kunzfeld (do 11. 9.)

Wannieck Gallery v Brně 100 50 Kč ObraSKov: současná

slovenská malba (do 25. 9.)

Oblastní galerie v Liberci 50 20 Kč Zdena Hušková (do 18. 9.)

Květa Pacovská: Časoprostor

(od 22. 9. do 4. 12.)

Ivo Křen: linoryty

(od 22. 9. do 11. 12.)

Šedá: CMYK 0-0-0-75

predplatitelska karta_spravna velikost.indd 10

24.11.2009 16:25:01

Objednávejte na webu: www.artantiques.cz, emailem: predplatne@ambitmedia.cz, telefonicky na infolince České pošty: 800 300 302, poštou: POSTSERVIS, oddělení předplatného, Poděbradská 39, 190 00 Praha 9, zasláním SMS: na číslo 900 06 06 ve tvaru AMP_ART_11_jmeno_prijmeni_adresa_mesto_PSC. (cena jedné SMS je 6 Kč včetně DPH. Technicky zajišťuje Erika a. s.)

10

výstava

art + a ntiques

Evropský malíř ze Slovácka Výstava Joži Uprky v Praze text: Helena Musilová Autorka je kurátorkou výstavy Joži Uprky ve Valdštejnské jízdárně v Praze

Malíř, kreslíř a grafik Joža Uprka s sebou nese prokletí autora, jehož tvorbu jakoby každý dobře zná, a přitom si vybaví pouze několik chronicky známých děl. Výjevy s dívkami v pestrých krojích s červenými sukněmi nás provázely od školních chodeb až po poštovní známky.

Způsob malby, který podle avantgardních teoretiků nijak nereflektoval -ismy prvních desetiletí 20. století, ale Uprku zároveň vytlačil na okraj zájmu mnoha historiků umění a postavil do role regionálního umělce. Přitom právě ona neústupnost, s níž zachycoval lidi regionu Slovácka, v kombinaci se znalostí postupů klasické malby, představuje pozoruhodný fenomén, který nemá ve středoevropském výtvarném umění analogii.

Výstava ve Valdštejnské jízdárně v Praze se koná u příležitosti 150. výročí umělcova narození. Impulz k jejímu uskutečnění vzešel od Nadace Moravské Slovácko, která se intenzivně věnuje shromažďování a prezentaci díla Joži Uprky a dalších umělců spjatých se Slováckem. Vznikl tak prostor pokusit se nově zhodnotit Uprkovu celoživotní tvorbu a představit jeho samotného v jiných souvislostech než jeho dosavadní bibliografové. Za zmínku stojí, že dosud nejcitovanější Uprkova monografie vyšla v roce 1944, od té doby se objevila jen řada menších katalogů a textů. (V tomto roce vyšla shodou okolností vedle knihy vydané Národní galerií i publikace

Jaroslava Kačera Joža Uprka 1861–1940, která se váže k výstavě v hodonínské Galerii výtvarného umění pořádané ke stejnému jubileu.) Poslední velká výstava představující souborné Uprkovo dílo se v Praze uskutečnila před více než 30 lety, není tedy divu, že Jožu Uprku provází řada klišé a zjednodušujících tvrzení.

Ne nutně určí místo narození budoucí směřování člověka, u Uprky to však platí beze zbytku. Rodné Slovácko, nevelký region nacházející D í v k a p ř e d v i n o h r a d e m ( v ý ř e z ) / 1920 olej, plátno / 126 × 77 cm / Sbírka Nadace Moravské Slovácko

26

portfolio

art + a ntiques

Áčka text: Radek Wohlmuth Autor je historik umění, kurátor a kritik.

Áčka – italsko-česká tvůrčí dvojice Alessandra Svatek a Artur Magrot – se našla na ulici, kde se stále cítí nejvíc doma, teprve odtud vplula do galerií. Jejich zatím nejstabilnější základnou je Český Krumlov, ale stejně tak je možné je potkat třeba v Praze. Nomádství mají v sobě.

Přestože na sebe upozornili prací založenou na principech street artu, který je jim asi nejbližší, oba mají výtvarné vzdělání. Alex (1979) vystudovala malbu na akademii v Miláně, Artur (1985) si dal dvě kolečka na krumlovské SUPŠ sv. Anežky České. Jednou jako kamenosochař, podruhé se věnoval fotografii. V Krumlově se také potkali a jeho ulice se jim staly první společnou galerií.

Krumlov je město paradoxů. Druhé nejnavštěvovanější v republice, kosmopolitní jako málokteré u nás. Má obdivované renesanční centrum plné penzionů a hospůdek pro turisty, ale jeho obyvatelé žijí na sídlištních periferiích. Staré domy, paláce a kostely jsou sice jejich hlavním kapitálem, ale dnes

už jsou to jen kulisy. Ne nadarmo tu začal Egon Schiele jasnozřivě malovat svá světově proslulá mrtvá města. Skoro na rok sto let po něm se tam objevila Áčka a začala se snažit něco s tím kómatem udělat.

Jejich vizuální komentáře jsou nenápadné, ale smysluplné a poetické. Nejdřív dostaly oči městské hydranty, dopravní zrcadla a značky zákazu vjezdu, a stali se tak z nich jediní stálí pozorovatelé drobných denních příběhů. Ostatně konkrétní situace hrají roli i u dalších subtilních výtvarných invazí. K bleskům na rozvodných skříních elektrického vedení přibyly černé mraky, okopaná omítka nad chodníkem se stala rozbouřeným mořem, s jehož vlno-

bitím zápasí loďky z papíru. Možná právě tady Alex a Artur objevili „svůj“ zásadní materiál, letáky akčních slev, kterými nás týden co týden krmí řetězce hypermarketů.

Právě s nimi vyrazila na své zatím největší akce i Áčka.

Na popud Egon Schiele Art Centra (ESAC), které pro letošní sezonu připravovalo sérii výstav s tématem umění v každodennosti, polepila jednu z jeho fasád osmimetrovými lovci ve stylu jeskynních maleb. Obraz je první částí instalace, která pokračuje v prostorách galerie. Tam se po stěnách pro změnu rozeběhla několikametrová zvířata. Slevové letáky, z nichž jsou siluety poskládány, nejen že jsou příznačnými symboly zkomercionalizované doby, ale poukazují i na dnešní principy honu za potravou, kdy není úplně jasné, jestli je zákazník lovcem, nebo štvanou zvěří obchodních společností.

Prehistoricko-reklamní scéna vzbudila emoce návštěvníků výstavy a turistů, ale i městských památkářů. Galerii hrozila až dvoumilionová pokuta. Co na tom, že fasáda není historická, ale pochází z roku 1993 a platilo ji ESAC. Co na tom, že trvanlivost obrazů je z podstaty věci omezená. Co na tom, že místní umělec okresního formátu bez povolení průběžně osazuje město svými politováníhodnými pseudosurrealistickými výtvory, a žádné problémy nemá.

Nakonec z toho bylo sice „jen“ propagačních pětačtyřicet tisíc pokuty, ale vzhledem k okolnostem – absurdita. Mimochodem, první případ postižení skrze

27

umění v Jihočeském kraji. Centrum se odvolalo a Áčka pro gallery shop připravila street art kit – soupravičku s letákovým zvířetem, pytlíčkem lepidla a obrázkovým návodem. Ve stejném stylu se chystají další věci. Letáky mezitím Áčka vytapetovala celou místnost včetně dveří, stropu a podlahy na výstavě VKV (všednost, každodennost, věcnost) v prostorách nově vzniklého muzea mladého umění Artbanka v Praze. To sídlí pro změnu v památkově chráněném Colloredo-Mansfeldském paláci v Karlově ulici. Zatím bez následků.

I když se to nemusí zdát, Áčka programově upřednostňují bezproblémovost a něco jako ekopřístup. Identitu neskrývají.

Polepy jsou papírové, lepidla odbouratelná vodou, malují vápnem, svá „graffiti“ foukají přírodními pigmenty – kakaem, mourem, zelenkavým kořením na ryby. Prvním motivem byli právě býčci z Altamiry. S většinou jejich projektů si za pár měsíců poradí počasí. Ideálně vůbec nezanechávají stopy a přímo na ulici animují své projekce, třeba ze samolepicích cenovek. Právě s takovou animací – The Way of B. – se účastnili projektu v MC Gallery v New Yorku, kde s nimi vystavovala i řecká sochařská superstar Jannis Kounellis, italská účastnice benátského bienále z roku 1982 Renata Boero nebo skotský umělec a spisovatel Alasdair Gray.

Následovala výstava v Paříži a od začátku září se prezentují v italském Miláně.

Tak jako volně pendlují mezi streetem a „klasickým“ uměním, mezi ulicí a galeriemi, legálem a hranicí zákona, stejně přirozeně Áčka vstupují i do mezinárodních souvislostí. Dokladem toho je i jejich krumlovský projekt Ukradená galerie, pouliční vitrínová prezentace, která v květnu oslavila rok činnosti. Vystřídali se v ní umělci z celé Evropy a během této doby pod stejným (česky psaným) názvem samospádem vznikly i autonomní „dceřinky“ v Praze, rakouském Linci a portugalském Lisabonu.

Jméno nepřišlo jen tak, první půlnoční vernisáž byla zahájena prostřednictvím pilky na železo. V srpnu se také tady karta obrátila, to když Ukradenou galerii někdo ukradl. Ale takové věci patří na ulici k věci.

Za týden už se vystavovalo dál. Áčka totiž nejsou žádná béčka.

a n t i l o pa / 2011 / kakao grafitti / Český Krumlov, Hradební ulice

3d b a n k s y / 2011 / objekt / Český Krumlov, Hradební ulice

l o v c i / 2011 / fasáda Egon Schiele Centra / Český Krumlov

28

rozhovor

art + a ntiques

Ještě chvíli se zdržím Rozhovor s Milenou Dopitovou text: Kateřina Černá foto (portrét): Jan Rasch

Milena Dopitová čas od času používá ve své práci motýly jako symbol jedinečnosti a křehkosti naší existence.

Motýl bývá spojován i s proměnou, která je jejím dalším oblíbeným tématem. A proměna se v pohádkách děje pomocí kouzla. Ani to nechybí na její aktuální brněnské výstavě. Když jsem z ní odcházela, kroužila mi tato témata hlavou jako motýli, kteří se pak skutečně objevili v kuchyni, kde se odehrál tento rozhovor.

Začnu takovou tradiční otázkou. Proč jste se rozhodla studovat umění?

To byla taková pozvolná cesta, která začala v osmé třídě. Tenkrát jsem byla nemocná a nudila se. Říkala jsem si, co bych tak mohla dělat? Tak třeba malovat krajinu z pohlednice… Na gymnáziu pak fungoval výtvarný kroužek, kde byla úžasná parta, se kterou jsme jezdili na plenéry a víkendová soustředění. A protože otec je designér a studoval hradišťskou umprumku, tak jsem od dětství naslouchala různým průpovídkám, jak tam studenti žili a co dělali… Což byl naprosto jiný, odvázaný způsob života. Takže volba po maturitě byla jasná. Šla jsem znovu na střední školu, tentokrát se zaměřením na výtvarné umění a na kratší dobu. Z Hradiště jsem pak začala zkoušet přijímací zkoušky na Akademii. Za socialismu nebylo snadné se tam dostat. Buď šlo o „tlačenkovou“ záležitost, anebo si žadatelé museli počkat. Já patřila mezi ty, kdo neměli dobré politické zázemí, takže jsem se dostala až napočtvrté.

Vy jste na Akademii v roce 1989 zažila revoluci. Vybavujete si něco z té doby?

Zabývám se konceptem, a když se na tuto událost podívám zpětně, tak to byl úžasný koncept. Byla to výjimečná, euforická doba, která samozřejmě měla to napětí, to dobrodružství, ale zároveň nesmírnou otevřenost, empatii a soudržnost lidí. Když jsme spali ve škole, nevěděli jsme, jak to dopadne, jestli na nás někdo nenaběhne… Pak jsme se rozjížděli do menších měst, což byla výborná zkušenost, protože to, co bylo v Praze, tam zdaleka nebyla pravda. Lidé byli do poslední chvíle udržováni v nevědomosti. Vzpomínám si, jak jsme s Pavlem Humhalem jeli do Šternberka informovat o tom, co se děje v Praze, a tam byli stále v silných pozicích štěpánovci, lidové milice a staré gardy. Nebyla to legrace… Ale ti samí lidé, co nám nadávali, že místo toho, abychom řádně studovali, rozvracíme a destabilizujeme klid a mír v zemi, pak zakládali Občanská fóra nebo vykřikovali hesla o demokracii a svobodě jako zástupci nově vzniklých politických stran.

36

téma

art + a ntiques

Nábřeží jako výzva Role řeky ve městě text a foto: Karolina Jirkalová

Města ležící na řece mají oproti jiným navíc jeden specifický prostor – nábřeží. Především nízká nábřeží, obecně nazývaná náplavky, mohou fungovat nejen jako páteř pěší a cyklistické dopravy, ale také jako pobytová zóna uprostřed města. Je ovšem potřeba pro to něco udělat.

Náplavka vedoucí podél levého břehu Rhôny ve francouzském Lyonu je během nedělního odpoledne plná lidí. Děti povykují na hřišti s vodními hračkami, o kus dál cvičí několik lidí ve venkovní posilovně. Za chvíli nás čeká další zastavení − kluci krouží po rampách skate parku, ti mladší vedle na hřišti kopou do míče. Jsou tu mladí i staří v nedělním, ale i v teplákách, své místo tu najde snad každý – můžete si tu protáhnout tělo, zaplavat v bazénu, hrát si s dětmi, rybařit anebo se jen tak procházet, sedět pod stromem, číst si nebo pozorovat cvrkot. Jste součástí všeho dění a zároveň nemáte pocit, že by vás někdo obtěžoval.

Lyonská náplavka je skutečně dlouhá – bez jakéhokoli přerušení protíná celé centrum města v délce pěti kilometrů a spojuje dva největší městské parky – Tête d’or na severu a Gerland park na jihu. Mnoho lidí tak pobřežní pás využívá také jako pěší komunikaci při svých denních cestách přes město. (Pro srovnání: pražské Rohanské nábřeží od vyšehradské skály k Mánesu má asi 1,5 km.)

Přeměna rhônského břehu ve veřejný prostor byla dokončena před čtyřmi lety. Do té doby sloužila náplavka především jako parkoviště pro návštěvníky centra Lyonu. Kromě pozoruhodného plaveckého bazénu z 60. let zde nejsou žádné stavby, občerstvení obstarávají lodě trvale kotvící u břehů.

Autory projektu jsou Jourda Achitectes a místní ateliér In Situ Architectes Paysagistes, který se specializuje na veřejné prostory a parky a krom architektů v něm pracují také zahradní architekti a krajináři. Na výsledku je to znát – povrchy i mobiliář se výborně doplňují s přírodními prvky. Architektura je spíše nenápadná, k sezení slouží jednoduché kamenné bloky, schůdky, rampy nebo zídky oddělující hřiště, do vody vybíhají dřevěné paluby. Velmi jemná je i práce s povrchy – pěší i cyklisté mají k dispozici vlastní asfaltové pásy, které se ale liší odstínem a odděluje je pásek dlažby. Pobytové plochy mají rovněž hrubší povrch z valounů vsazených do betonu, případně z řídké dlažby, kterou prorůstá tráva. Linearita pásu podél řeky je rytmizována zastaveními, která nabízejí nejrůznější způsoby využití volného času pro všechny generace.

Z leteckého pohledu se dnes lyonská náplavka jeví jako zelená stuha – přestože se nejedná o park, hrají zde rostliny klíčovou roli.

V jednotě s architektonickým řešením nejsou ani zahradní úpravy nijak extravagantní, vysazeny jsou zdánlivé všední místní druhy

I n S i t u A r c h i t e c t e s Pay s a g i e s t e s a J o u r d a a r c h i t e c t e s : n á b ř e ž í R h Ô n y v Ly o n u (2 0 0 5)

44

design

art + a ntiques

Co se děje v designu?

Inspiraci pro tento článek jsem si přivezla z milánského Autorka je designérka, působí v občanském sdružení týdne designu, který tradičně proběhl v dubnu pod názvem Czechdesign.cz. iSaloni. Tento rok výstavišti vévodila svítidla a kanceláře, které se střídají po roce s kuchyněmi. Je to jistě ten nejlepší exkurs novinkami a trendy nábytkářských firem a výrobců. Podíváme se na nábytek určený domácnostem, ale i na kancelářské prostory. Světové tendence doplníme novinkami od českých výrobců, kteří dokážou držet krok s mezinárodními značkami. text: Veronika Loušová

Atmosféru pravého dřeva nedokáže v interiéru nic nahradit. Vedou dřeviny s jemnou kresbou, jako je buk nebo bříza. Žádné přimořování ani lesk, ale co nejpřirozenější vyniknutí samotné kresby dřeva. Celodřevěný nábytek se drží jemných textur a propracovaných detailů. Dřevo ve tvaru „násady na nářadí“ se objevuje jak u nohou židlí, tak jako stojka u svítidel – tento jednoduchý

zaoblený tvar dává ještě více vyniknout příjemnému teplému dojmu ze dřeva a vypadá dobře v kombinaci s kovovými sedáky, ale především s plasty. Důraz se klade na dokonalé zpracování materiálů a na spoj mezi dřevem a dalším materiálem.

Na pohovkách a křeslech vynikají struktury tkaní látky, které evokují přírodní materiály, například hrubý len. U pohovek

Sv í t i d l o o d A r t e m i d e N e a r c o a E m p i r i c o o d K a r i m a R a s h i d a s e m ů ž e s tát d o m i n a n t o u r e c e p c e n e b o b a r u v r e s ta u r a c i / foto: Artemide

jednoduchých tvarů je vidět drobný detail prošitý jakoby naruby, příkladem může být pohovka Eleven od Aliasu. Firma Moroso šla tradičně do extrému – designérka Patricia Urquiola vytvořila lenošku Biknit upletenou z obřích vláken, vznikl tak dominantní a vtipný objekt, který je navíc i pohodlný. Židle a pohovky s vypletenými sedáky, kterými berou výrobci nábytku veletrh útokem, jsou pestře barevné, ale většinou v kombinaci s přírodním tónem.

I v sezení se vraťme ke dřevu, celodřevěné křesílko Maritime od designéra Benjamina Huberta pro značku Casamania je dokonale propracované, dává citlivě vyniknout jemné kresbě dřeviny. Magis s Konstantinem Grcicem připravil stoličku, lidově označovanou „pianovou“, s dřevěným kulatým sedákem a nohami, ovšem spojka, kterou prochází závit na vytočení výšky sedáku, je kovová.

Pro zastánce českých značek mohu poukázat na dvě novinky z firmy mminterier.

První je „chlupatá“ houpací stolička Nomad od Anara Davaasambuua, který nedávno diplomoval na pražské VŠUP. Mladý designér vyšel ze svých mongolských kořenů a vytvořil atypické sezení připomínající koňské sedlo. Další absolvent VŠUP Boris

45

Klimek rozšířil sortiment firmy mminterier o taburet Shaggy inspirovaný kupkou trávy.

Jeho tvar je dutý, a stohováním taburetů tak vzniká čím dál vyšší kupka sena. U českého výrobce židlí TON mohu s potěšením konstatovat, že „jde s trendem“, a to nejen díky židli Era od Reného Šulce. Zdařilou novinkou je židle 002 od Jaroslava Juřici, která jako první v Tonu propojuje ohýbané dřevěné díly a hliníkový odlitek coby spojku se sedákem.

Prosvítíme dýhu Prosvícení tenkého plátku dřeva vytváří měkké světlo a neopakovatelnou atmosféru.

Stačí jen ovinout do kornoutového tvaru.

Jak firmy, tak studentské práce nabízejí nespočet variant. U konstrukcí svítidel také platí trend dřevěných zakulacených tyček.

Příkladem může být stolní svítidlo firmy Fabbian s dřevěnou kostrou nebo závěsné svítidlo finského studia Kaamos.

Převažují oblé tvary svítidel, hranaté tvary nehledejte. Artemide nabízí „zauzlená střeva“ ve stříbrné a šedé od Karima Rashida.

Foscarini představuje přisazená svítidla Tivu od Jozepha Forakise jako plovoucí oblázky z polykarbonátu ve verzi bílé nebo černé a svítidlo Tress Stilo od Marca Sadlera. Jeho jednoduchému tvaru dodává na zajímavosti struktura z lakovaného textilního vlákna.

LED diody a jejich možnosti využívají všichni výrobci. V Miláně se prezentovalo svítidlo Octopus z corianu od české firmy EXX, navržené Reném Šulcem. Octopus je inspirován chobotnicemi, které umějí měnit barvu. Svítidlo využívá LED diody s programovatelným RGB směšovačem.

Kancelářské zahálení Kancelář je určena zejména k práci, nicméně zde trávíme většinu svého produktivního života, aniž bychom jejímu prostředí věnovali žádoucí pozornost. Židle a nábytek podporující ergonomické sezení, správné osvětlení, motivující příjemné prostředí. Pokud namítnete, že za vaše špatné pracoviště může váš zaměstnavatel, není to docela pravda. Část svého prostředí si můžete dotvořit sami, a pokud není se zaměstnavatelem řeč, kupte si alespoň kvalitní židli.

Ž i d l e 0 0 2 o d J a r o s l ava J u ř i c i j e z e dv o u i d e n t i c k ý c h o h ý b a n ý c h d í l ů, s e s e d á k e m j s o u p r o p o j e n y h l i n í k o v ý m o d l i t k e m / foto: TON

Letos byla v Miláně představena plastová židle SAYL americké firmy Herman Miller.

Designér Yves Béhar našel inspiraci v konstrukci visutých mostů. Celkově židle působí velmi příjemným dojmem, nejzajímavější je ale opěrák. Subtilní konstrukce opěráku ve tvaru Y drží vyšponovaný mřížkovaný plast, takže při sezení máte volnost v pohybu, ale díky vypnutému plastu má bederní část dodatečnou oporu. Síťované materiály používá i Vitra nebo český LD seating, ale síť je zde v kovovém rámu. Průhledná záda židlí působí vždy vzdušně a ani menší kancelář nevypadá přeplněně.

Zajímavé křeslo spíše na domácí práci prezentovala Vitra – křeslo od Konstantina Grcice s názvem Waver rychle našlo své odpůrce i příznivce. Velikostí a tvarem připomíná ušák, inspirace pro jeho konstrukci však přišla z outdoorových sportů. Na konstrukci je zajímavé, že sedák visí ve vzduchu a je

popruhem připevněný k područce. Křeslo z nepromokavé látky zepředu vypadá, jako by levitovalo ve vzduchu.

Kancelaření po Česku Ani v Česku se ale nad nábytkem do kanceláře nezahálí. Jarek Materna vyrobil prototypy dvou pracovních stolů Hard Worker a Nohys. Hardworker má dvoustupňovou pracovní plochu, na tu vyšší si můžete bezpečně odložit pití a jiné potenciálně nebezpečné věci, které můžou ohrozit práci na pracovní ploše, zejména notebook. Stůl Nohys je jednoduchou parafrází „nohy od stolu“, páni jistě ocení nohy dámské.

Za pozornost stojí prototyp nábytkové řady LeVeL od Ivy Bastlové pro českou firmu Vasa, který byl na jaře představen v Praze.

Vasa je jedním ze tří evropských výrobců ergonomické lité hrany z polyuretanu, která

52

knižní recenze

art + a ntiques

Alchymie obrazu text: Milena Bartlová Autorka přednáší dějiny umění na VŠUP.

Díky filmovým zpracováním se stal Rudolf II. jediným oblíbeným Habsburkem na českém trůně a jeho alchymisté vděčným předobrazem vědců, za které se vydávají roztomilí popletové a směšní hochštapleři, slibující výrobu zlata.

Rudolfínská alchymie je ale ve skutečnosti důležitá a zajímavá kapitola evropských kulturních dějin. Nyní ji odborně zhodnocuje a zpřístupňuje rozsáhlý svazek studií nazvaný Alchymie a Rudolf II. Hledání tajemství přírody ve střední Evropě v 16. a 17. století.

Donedávna měla alchymie ve vážné vědecké literatuře místo jen jako naivní předchůdkyně vědecké chemie. Teprve v posledních třech desetiletích se začalo kulturněhistorické bádání zajímat o to, co sama alchymie o sobě tvrdila – že jejím cílem je stejnou měrou materiální proměna látek a nerostů jako psychologická a duchovní proměna člověka. Nové studium může stavět na

religionistických spisech Mircey Eliadeho, hlubinné psychologii Carla G. Junga i na širším obnoveném zájmu o tradici německé naturfilosofie z hlediska ekologického myšlení.

Předkládaný svazek na osmi stech stranách poskytuje celé spektrum soustavných a kvalitních studií, které zasazují alchymisty do kulturního panoramatu rudolfínské Prahy,

analyzují jednotlivé osobnosti, které se ve zdejším prostředí objevily, a zkoumají jejich ideje, díla a přínosy. Badatelské soustředění přineslo v této oblasti nová fakta i interpretace a kniha nepochybně představuje velký přínos českým kulturním dějinám.

Bohužel bez umění Svazek vydal Ústav dějin umění Akademie věd, kde pracuje jeden ze spolueditorů a dnes zřejmě nejlepší znalec tématu Ivo Purš. Ten věnoval v uplynulém desetiletí několik rozsáhlých a fundovaných studií rozboru alchymistické ikonografie 16. století, v recenzovaném díle ale uměleckou produkci rudolfínského dvora bohužel jako samostatné téma nenajdeme. K ukázání vzájemných vztahů mezi rudolfínským hermetismem (podle Herma, antického boha komunikace) a uměním zřejmě nikdy nenajdeme písemné prameny, za pomoci historické kritiky vizuální kultury podle mě přesto můžeme se značnou mírou přesvědčivosti nahlédnout, jak specifické činidlo alchymie spolupůsobilo při vzniku výtvarného umění.

Způsob myšlení vlastní alchymii i důležité místo, jež zaujímá obraz v alchymické

53

literatuře raného novověku, prodlužují ve specifické transformaci starší modus rozvažování a argumentace, které pocházejí z doby před rozvojem typografie a před reformací. Velmi stručně řečeno, dříve se přiznávala obrazu stejná schopnost fungovat jako věrohodný nástroj poznání a komunikace, jakou má slovo. Obraz a promluva, která jej doprovázela, společně mnohdy výstižněji vyjádřily představu o světě, ve kterém nevládne vždy stejně přítomný tištěný text a jeho kontext, nýbrž viditelné signatury toho, co je skryté pod materiálním povrchem jevů a věcí.

Právem proslavené malířství Rudolfova pražského dvora zahrnuje vedle obvyklých dobových žánrů také skupinu obrazů, které se zpravidla popisují jako „milostné scény“ mytologických postav a antických božstev.

Diváka zneklidňuje jejich napětí mezi poměrně explicitní erotickou ikonografií a podivným chladem, který z maleb vyzařuje ve větší míře, než bylo v manýristickém umění obvyklé. Skutečné „myšlení obrazem“ v konvenčním rámci významových identifikací znamenalo, že například milostné objetí Venuše s Martem vedle svrchní vrstvy mytologického vyprávění vyjádřilo představu o míru, jenž ukončí válku, dynamické spojení mužské a ženské energie, ale také syntézu dvou chemických složek či konjunkci stejnojmenných planet.

Viditelné symboly byly pro myšlenkový svět pozdní renesance a manýrismu signaturami čehosi společného, co všem zmíněným významům dává společného jmenovatele a co působí ve viditelném i neviditelném spektru světa. Na rozdíl od tištěných slov, která nám vnucují následnost a oddělenost, umožňuje obraz synchronní vyjádření i vnímání takových významových klastrů. Princip „dole stejně jako nahoře“ prosazuje nedělitelnost mikrosvěta a makrosvěta, kontinuitu světa na nebesích, našeho světa na zemi a skrytých hlubin v podzemí i v podvědomí.

Alchymie stejně jako astrologie či magie počítala s tím, že operace na jedné z rovin zasáhnou i ty další.

Vytvořit umělecké dílo, namalovat obraz vzájemné interakce signatur, mohlo mít účinky v jiných vrstvách světa. Odtud plyne nejen „aktivní“ malba, ale také tvorba

předmětů spojujících přirozené s umělým, jako byly v rudolfínském umění obrazové mozaiky „in pietre dure“ či později tzv. „handštány“ (Handstein), drobné miniaturní inscenace vytvořené kolem zajímavých nerostů. Ve stejné době prvotní „muzea“, tzv. kunstkomory, shromažďovala lidmi vytvořené i přírodní unikáty proto, že v nich viděla fragmenty spojitého kosmického celku.

Živá tradice Dnes se ukazuje, že právě k pochopení vrcholně renesančního a manýristického umění jako „vědeckého poznávání obrazem“ směřoval původní projekt ikonologie Abyho Warburga. K alchymické tradici se vraceli i umělci 20. století, jak ukázala Ulli Seegers v knize Alchemie des Sehens (2003). Yves Klein i Sigmar Polke se s ezoterními obory a jmenovitě s alchymií nejen seznámili, ale využili ji ve své tvorbě. Polkeho průsvitné a disparátní podklady obrazů i Kleinova prezentace čistých pigmentů či dokonce zlatého kovu jsou nejlépe pochopitelné

právě v rámci alchymie. Totéž platí pro Kleinovu snahu propojit hmotně živé tělo s materií obrazu.

Bezmála skutečnou alchymií je nárok na proměnu vlastní existence skrze uměleckou tvorbu. Ulli Seegers v souvislosti s radikálním body-artem uvádí dalšího znalce alchymie, Antonina Artauda. U nás by mohlo mít smysl uvažovat podobně o Vladimíru Boudníkovi. Ukazuje se tu, že umění, které nechce být „jenom umění“, ale touží prolnout se do „skutečného života“, nemusí jít ani cestou populární kultury, ani cestou sociální intervence, ale že má k dispozici svébytnou, starou a intelektuálně sofistikovanou tradici.

Iv o Pu r š , V l a d i m í r Karpenko (eds.): A l c h y m i e a Rud o l f II .

Artefactum, Praha 2011, 838 stran, cena: 1199 Kč

58

antiques

art + a ntiques

Z l atá b r o ž celková hmotnost briliantů 1,30 ct. cena: info v obchodě (Antik Olomouc)

A n n a N e b o r o vá : Z c y k l u T i c h é ú t o k y / 1999 / olej, plátno / 170 × 135 cm cena: 90 000 Kč (Galerie Pictura)

M i l a n Vá c h a : M at e ř s t v í J o s e f Wa g n e r - H ö h e n b e r g : Ž á n r o v ý v ý j e v / kolem 1900 olej na plátně / 70 × 101 cm

litý bronz / výška 36,5 cm cena: 10 000 Kč (Meissner-Neumann)

cena: 79 000 Kč (Starožitnosti M. Jankovský)

S tolní hodiny Graniton, Svijany / 1920–30 výška 20 cm cena: 4 000 Kč (Cohn) E r n e s t Z m e tá k : S i c i l s k á k r a j i n a / 1971 olejová tempera na lepence / 28 × 42 cm cena: 2 618 eur (Art Invest)

A l o i s K o h o u t: Č t e n á ř k a v i n t e r i é r u / 1916 olej, plátno / 145 × 125 cm cena: 84 000 Kč (Galerie Pictura)

Sv. P e t r a Sv. Pav e l / Rusko, 19. stol. soubor dvou pravoslavných ikon / 63 × 27 cm cena: info v obchodě (Antik Olomouc)

K a r l H a g e n a u e r : Ová l n á m í s a / Vídeň, 1930–40 tepaná mosaz – niklovaná / šířka 24,5 cm cena: 2 800 Kč (Cohn)

inzerce

59

Antik Olomouc Třída 1. máje 12, 772 00 Olomouc tel: 585 232 462, 602 585 735 email: antikolomouc@post.cz www.antikolomouc.w1.cz Art Invest Dobrovičova 7, 811 02 Bratislava tel: +421 252 634 664, +421 905 659 148 O l d ř i c h B l a ž í č e k : C h a l u p y / 1911

email: art@artinvest.sk

olej na kartonu / 45 × 54 cm

www.artinvest.sk

cena: 75 000 Kč (Galerie Solidet)

Cohn E m i l F i l l a : Z át i š í s e š pa r g l e m , l a h v í a n o ž e m / 1949 olej na plátně / 44 × 39 cm cena: 1 350 000 Kč (Galerie Solidet)

Nám. Dr. Václava Holého 8, 180 00 Praha 8 tel: 603 546 275, 603 993 316 email: info@cohn.cz www.cohn.cz Galerie Pictura Na Zderaze 6, 120 00 Praha 2 tel: 224 233 810, 603 741 674

B e r ta l a n P ó r : C e s ta / 1910 olej na plátně / 50 × 64 cm cena: 4 640 eur (Art Invest)

email: galerie@pictura.cz www.pictura.cz

S m e tá č e k a l o pat k a

Galerie Solidet

Střední Evropa, 1930–40

Francouzská 24, 120 00 Praha 2

chromovaná mosaz

tel: 222 522 607, 732 479 078

cena: 1 400 Kč (Cohn)

email: galeriesolidet@gmail.com www.galeriesolidet.cz Meissner-Neumann Jugoslávských partyzánů 636, 160 00 Praha 6 tel: 233 343 194 E m i l F i l l a : Ž e b r á k / 1945

email: info@aukce-neumann.cz

kresba tuší a akvarel na papíře / 26,5 × 20 cm

www.aukce-neumann.cz

cena: 58 000 Kč (Meissner-Neumann)

S tarožitnos ti Michal K e r a m i c k ý ta l í ř / Iznik, 1570–1600

Jankovský

průměr 29,5 cm

Žatecká 14, 110 00 Praha 1

cena: info v obchodě (Antik Olomouc)

tel: 224 812 909, 724 251 272 email: michal@czechantiques.cz www.czechantiques.cz

60

zahraniční výstava

art + a ntiques

Kacušika Hokusai Do 24. října lze v berlínském Martin-Gropius-Bau navštívit Autor přednáší o japonském umění na VŠUP. retrospektivu jednoho z nejznámějších a nejpopulárnějších japonských malířů Kacušiky Hokusaie (1760–1849). Jeho souborná výstava konaná před šesti lety v Tokiu měla rekordní návštěvnost 9400 lidí denně. Ani v Evropě ale není Hokusai neznámý, vždyť jeho první monografie ve Francii vyšla již roku 1896. text: Filip Suchomel

Ve střední Evropě Hokusaiovo dílo zpopularizovala výstava, kterou v roce 1901 připravilo vídeňské Kunstgewerbemuseum a na které bylo vystaveno přes 600 jeho grafických listů. Ostatně i v první ucelené výstavě japonského dřevořezu na našem území, kterou v roce 1913 připravil v brněnských Lužánkách sběratel Sigismund Bouška, byla Hokusaiovi věnována významná část s 57 ukázkami grafických listů. Přestože je Hokusaiovo dílo v Evropě dostatečně zná-

mé, má současný berlínský projekt zcela novou dimenzi. Shromažďuje totiž přes 350 umělcových děl většinou z japonských sbírek, z nichž celá řada je v Evropě představována vůbec poprvé.

Učednická léta Připomeňme si, kdo vlastně Hokusai byl.

Narodil se v roce 1760 v Edu (nynější Tokio) a ještě v mládí byl adoptován svým strýcem, členem významné rodiny Nakadžimů, vý-

A l b u m s d e s e t i o b r a z y / 1834-39 / tuš a barva na papíře / 26,5 × 36,1 cm / © Katsushika Hokusai Museum of Art

robců zrcadel a dodavatelů těchto produktů k šógunovu dvoru. Po několika letech, které strávil jako prodavač knih a příležitostný rytec štočků, byl v osmnácti letech přijat k významnému představiteli malířského ateliéru Kacukawa Šunšóovi, který v 70. a 80. letech 18. století představoval jednoho z nejrespektovanějších mistrů malířské plebejské školy ukijoe.

Jádrem tvorby těchto mistrů, reprezentantů rozvíjející se měšťanské kultury, byly grafické listy provedené v technice dřevořezu, jejichž náměty čerpaly z městského prostředí, z života okolo divadla kabuki, zápasišť sumó, ze zábavních čtvrtí plných čajoven a nevěstinců, ale rovněž z historie, kdy se čas od času hlavními náměty staly významné historické postavy, především váleční hrdinové japonského starověku a středověku.

Během učňovských let se rychle rozvíjel talent mladého mistra, který sice přebírá některé přístupy svého učitele, záhy se však k tradici školy silně vyhraňuje. Zatímco Kacukawa Šunšó a další protagonisté školy se zaměřovali na dění kolem divadla kabuki, Hokusai nacházel svoji inspiraci jinde, i když nelze jednoduše konstatovat, že by se Hokusai, v té době užívající jméno Šunró, zcela oprostil od hereckých scén. Inspiraci získával v legendách nebo dětských povídačkách, ale také ve scénách ze zábavních čtvrtí, kde rád skicoval ideální portréty hrdinů doby, jejich známých milenek apod.

61

Již v tomto období se Hokusai seznámil také s prvky japonské krajinomalby, navázal na dílo starších mistrů ukijoe, jako byl Utagawa Tojoharu nebo Kitao Masajoši, a věnoval se tzv. ukie, malbě v „západní“ perspektivě. Nicméně hlubší krajinářský zájem se u něj rozvinul až mnohem později. Mladý malíř nevytvářel jen grafické listy, ale pilně se věnoval i ilustraci populárních obrázkových sešitů kibjóši (didaktické příběhy) nebo i často eroticky laděných šarebon (příběhy z Jošiwary), které také škola Kacukawa, přes různé pravidelně se opakující zákazy, pravidelně ilustrovala.

Manga Velká změna čekala Hokusaie v polovině 90. let 18. století, kdy po smrti svého učitele opustil, možná nedobrovolně, školu Kacukawa. Zajímal se o klasickou malbu ve stylu škol Kanó a Tosa, věnoval se hlubšímu poznání kořenů japonského dekorativismu, vstřebával i čínskou tradici tušové malby. Všechny tyto podněty mu daly další významný impuls k rozvoji jeho vlastního malířského vyjádření, které se postupně formuje na počátku 19. století. Již na přelomu 18. a 19. věku začíná používat jméno Hokusai, které se postupně objevuje na většině jeho prací, i když je známo, že za svého života užíval více než padesát dalších jmen a pseudonymů.

Z tohoto období se nám dochovala řada příležitostných tisků vysoké kvality zvaných surimono, které vznikaly na objednávku vzdělanců, bohatých řemeslníků i obchodníků k mimořádným událostem, jako byl například Nový rok, otevření nového obchodu apod.

Právě v těchto často vysoce sofistikovaných tiscích se plně projevila Hokusaiova schopnost absorpce různých vlivů, která dílům vkládala nová, do té doby zcela nepoužitá schémata, výraznou disproporcionalitu, využívala jinou barevnost i netradiční technické prvky, jako byl například slepotisk apod.

Velkým přelomem v Hokusaiově tvorbě bylo vydání prvního dílu skicáře pro malířskou výuku nazvaného Hokusai Manga v roce 1814. Toto ve finále patnáctisvazkové dílo, jehož poslední tři díly vyšly až posmrtně, je po právu vnímáno jako jakási bible japonského mistra dřevořezu. Skici jsou

V o d o pá d O n o u K i s o k a i d a / 1833 / ze série Cesty k vodopádům v různých provinciích barevný dřevořez / 38,6 × 26 cm / © Sumida City

provedeny jen ve třech základních, jemně stínovaných barevných odstínech, což umožňuje soustředit se především na práci s linií a plochou. Právě v této sérii dokázal Hokusai plně zúročit znalosti, které nabyl postupným studiem různých malířských vyjádření, stylů a názorů a které jsou dodnes vysoce ceněny pro svoji rozmanitost.

Manga obsahuje téměř 4000 ilustrací rozličných námětů. Najdeme zde výjevy z každodenního života, postavy z japonských i čínských legend, namátkově vybrané herecké scény, nebo naopak žánrové pohledy na známé krasavice, buddhistické předmě-

ty, ale také různé krajinné výjevy, květiny, ptáky, mořské živočichy i jiná zvířata včetně detailních zobrazení hmyzu, předmětů, které malíře obklopovaly, atd. Skici jsou často pospojované k sobě téměř ledabyle, jakýmsi namátkovým způsobem, a do jisté míry odrážejí jakousi těkavou mysl mistra dřevořezu.

Manga ukázala Hokusaiův dokonalý smysl pro detail, mistrovskou zkratku i výraznou, často neobvyklou kompozici, která dávala jeho finálním dílům nový, neotřelý náboj, jenž tolik zapůsobil na evropské tvůrce a dodnes je studnicí, ze které čerpá řada tradičních japonských umělců. Tím, že skici

80

komiks

Lucie Lomová (*1964) Lucie Lomová je zřejmě vůbec nejdůležitější postavou současné české komiksové scény.

Jako prvnímu českému tvůrci se jí podařilo prosadit na přesyceném frankofonním trhu a její aktuální tvorba potvrzuje, že se nejednalo o náhodný úspěch.

Absolvovala dramaturgii na DAMU, krátce působila v šumperském divadle a v deníku Večerní Praha, od roku 1991 je na volné noze. V letech 1990–99 se věnovala především dětskému komiksu Anča a Pepík, který

art + a ntiques

se objevoval v časopise Čtyřlístek a následně vyšel souborně ve třech vázaných svazcích.

Posléze se přeorientovala na tvorbu pro starší čtenáře a své kreslené příběhy publikovala v časopisech Svět a divadlo, Reflex, Instinkt nebo CZecho. V roce 2006 jí ve Francii vyšel grafický román Anna en cavale. Česká verze se pod názvem Anna na útěku objevila o rok později, následoval překlad do polštiny a komiksová cena Muriel pro nejlepší domácí album roku. Po komiksové adaptaci Erbenových pohádek vytvořila Lucie Lomová

stotřicetistránkové album Divoši, mapující část života cestovatele Alberta Vojtěcha Friče. Publikace vyšla letos opět nejprve ve Francii, česká premiéra už ale měla mnohem menší zpoždění. Vedle toho se Lucie Lomová věnuje knižní ilustraci, pravidelně spolupracuje především se spisovatelkou Irenou Douskovou (Hrdý Budžes, Oněgin byl Rusák, O bílých slonech). lucielomova.blogspot.com

/ Tomáš Prokůpek

"6, /¥ 130%&+/¥ " 7µ45"7/¥ ("-&3*& "6, /¥ 130%&+/¥ " 7µ45"7/¥ ("-&3*& (BMFSJF ,PEM T S P (BMFSJF ,PEM T S P

7ÅUÄ[O¹ .BM¹ 4USBOB 7ÅUÄ[O¹ .BM¹ 4USBOB 1SBIB 1SBIB PUFWÐFOP q q I PUFWÐFOP q q I

85

UFM UFM NPCJM NPCJM F NBJM HBMFSJF!HBMFSJFLPEM D[ F NBJM HBMFSJF!HBMFSJFLPEM D[ XXX HBMFSJFLPEM D[ XXX HBMFSJFLPEM D[

Dovolujeme Dovolujemesi siVám Vámoznámit, oznámit,žežepřijímáme přijímámeobrazy obrazya umělecké a umělecképředměty předměty dodonaší našítradiční tradičnípodzimní podzimníaukce aukcenanaŽofíně. Žofíně.

'SBOUJtFL +BOPVtFL .JMPTSEOÕ 4BNBSJU¹O 'SBOUJtFL +BOPVtFL .JMPTSEOÕ 4BNBSJU¹O PMFK OB QM¹UOÄ TJHO WQSBWP EPMF PMFK OB QM¹UOÄ TJHO WQSBWP EPMF

EBU SP[NÄSZ ¯ DN EBU SP[NÄSZ ¯ DN WZWPM¹WBDÅ DFOB ,À WZWPM¹WBDÅ DFOB ,À DFOB EPTBxFO¹ W BVLDJ ,À DFOB EPTBxFO¹ W BVLDJ ,À IJTUPSJDLZ OFKWÕtF WZESBxFOÕ IJTUPSJDLZ OFKWÕtF WZESBxFOÕ

PCSB[ UPIPUP BVUPSB PCSB[ UPIPUP BVUPSB

,BNJM -IPU¹L ; 1BÐÅxF ,BNJM -IPU¹L ; 1BÐÅxF PMFK OB QM¹UOÄ TJHO WQSBWP EPMF PMFK OB QM¹UOÄ TJHO WQSBWP EPMF EBU SP[NÄSZ ¯ DN EBU SP[NÄSZ ¯ DN WZWPM¹WBDÅ DFOB ,À WZWPM¹WBDÅ DFOB ,À DFOB EPTBxFO¹ W BVLDJ ,À DFOB EPTBxFO¹ W BVLDJ ,À IJTUPSJDLZ OFKWÕtF WZESBxFOÕ IJTUPSJDLZ OFKWÕtF WZESBxFOÕ PCSB[ UPIPUP BVUPSB PCSB[ UPIPUP BVUPSB

,, 00 %% - -q q5 35 " 3" %% * $* $ & &0 0 %% 3 0 30 ,, 66

art + a ntiques

82

' (*%& (' (/&3+!- / ( 2/1% .

+-2/ 1 2/ !

2/1% - $ "&(/$ / "

, " ! (%&'# (" !0

))) $ ' + $&" !