Anduličko, Anduli

ANDULIC�KO, ANDULI, začaruj ji v tabuli!

Andulicko_001.indd 1

27.07.21 10:19

Andulicko_001.indd 2

27.07.21 10:19

Lenka Rožnovská

ANDULIC�KO, ANDULI, začaruj ji v tabuli!

Ilustrovala Dagmar Chládková

Andulicko_001.indd 3

27.07.21 10:19

Anduličko, Anduli, začaruj ji v tabuli!

Text © Lenka Rožnovská, 2021 Illustrations © Dagmar Chládková, 2021 ISBN 978-80-242-7591-8

Andulicko_001.indd 4

27.07.21 10:19

V parku Byl jednou jeden chodník. Kdo po tom chodníku šel, ten došel k budově, která měla hodně oken a dvoje dveře.

Jedny dveře vedly do školky, ty druhé do školy.

Avšak po chodníčku se většinou nechodilo, nýbrž hopsalo, skákalo, běhalo. Jakpak by ne, vždyť byl samá klička a zatáčka. Tu kličkoval mezi prolézačkami a pískovištěm, tu zatočil ke kašně. Chodník totiž vedl parkem.

V parku bylo všechno, jak má být. Keře neměly trny, zato husté listoví, aby se v nich dalo báječně schovávat, když se hraje na babu. A stromy rostly do vysokých

5 Andulicko_001.indd 5

27.07.21 10:19

výšek, aby se v jejich korunách mohly konat ptačí koncerty či ptačí slety.

To víte, ptáci jsou štěbetálci a rádi se mezi sebou chlubí. A když se nemají čím pochlubit, pomlouvají jeden druhého. Nevěříte? Pšt, ticho, zrovna teď drbou dvě sýkorky babky sýkorku parukářku. „Znám sýkorku parádnici, hodně dbává na svou kštici.

Povídá se po lese, dennodenně češe se!“ pípla ta první a opovržlivě zakroutila hlavičkou.

A druhá se hned přidala: „Máte ale záruku, že nečeše paruku?“ Obě ptačí babky se štěbetavě rozesmály.

Jejich smích náhle přerušil ptačí nářek. „Kují, ují, kere kere, strašidlo se ke mně dere. Kují, ují, kuajé, kdo uletí, vyhraje!“ Nad sýkorkami přeletěla straka. Sýkorky babky polekaně zmlkly. Tak to tady ještě nebylo! Straka, ta drzá zlodějka, co všechno má a když nemá, loupežnicky si to obstará, že by se něčeho polekala? Ale čeho?

Kde má straka hnízdo, každý ví. Je to hezké obydlí z větví, trávy a hlíny. Ptačí neřádnice si ho postavila v koruně břízy bělokorky. Hnízdo je velké, a aby do něho nepršelo, zakrývá ho střecha z tenkých větviček, na kterých jsou rozvěšeny střípky zrcátek a barevných sklíček.

Sýkorky babky nelenily a frr, odletěly se podívat ke stračímu hnízdu, co se vlastně děje.

6 Andulicko_001.indd 6

27.07.21 10:19

Stračí strašidlo U hnízda už to pípalo a švitořilo. Však víte, jací ptáci jsou, ti zobák nezavřou. Štěbetali, pískali, přeli se a dohadovali, jaké že strašidlo vyhnalo straku zlodějku do světa. Přeli se a dohadovali, ale nikdo z nich v sobě nenašel odvahu, aby do stračího domečku vletěl a přišel té záhadě na kloub.

Celý spor rozhodly sýkorky. Přemluvily pana kosa, aby do obydlí po strace nakoukl. A bude-li třeba, ať se s ptačím strašidlem řádně vypořádá. „Pane kos, ten váš nos nebojí se žížal, vos. Vleťte tam, povídám, pro radost všem sýkorám, dejte zabrat příšerám,“ žadonila první sýkorka.

Andulicko_001.indd 7

27.07.21 10:19

„Bez okolků, bez reptání, hned se dejte do klování,“ rozkázala druhá.

Kos si zakládal na vážnosti, byl rád, že má mezi ptáky autoritu. Jakpak by ji neměl, dost toho umí. Umí krásně zpívat, přečte malé i velké písmeno O. A umí počítat!

Počítá od nuly až do tří! A tak se i teď zhluboka nadechl a bez klepání vlétl dovnitř.

Ve větvích břízy bělokorky nastalo ticho. Ani jeden ptačí zobáček nepípl. Všichni zvědavci s napětím čekali, co se bude dít.

A dělo se. Kos, známý ptačí nebojsa, se ve stračím hnízdě dlouho nerozkoukával. Hned viděl, cože straku zlodějku vylekalo.

Bylo to kulaté vejce s duhovými puntíky, ze kterého vyčuhovaly dvě nožky. Nohaté vejce skákalo zleva doprava, do čeho vrazilo, to porazilo. Prapodivně to v něm huhlalo a mumlalo, kvílelo a skučelo, mručelo a bručelo.

Statečný kos se nelekl. Co to jsou za moresy, aby vajíčko mělo nohy? Kos neváhal a natřikrát do něj klovl.

Klov. Klov. Klov. Křáp. Skořápka praskla. Hup. Z puntíkatého vajíčka vyskočilo nohaté a nahaté, vlasaté a okaté děvčátko. Holčička se vyjukaně rozhlédla kolem sebe, a že ničemu nerozuměla, kecla si na zadeček. Pak si strčila palec do pusy a zvědavě koukala na ptačího pantátu.

8 Andulicko_001.indd 8

27.07.21 10:19

Pantáta kos zasahuje I pantáta kos si holčičí nadělení pořádně prohlédl. „Dul, dul, dul od všech nul až do Andul, holku nikdo neobul,“ okomentoval její vylíhnutí.

A bylo to. Kos zapípal, co mu přišlo na zobák. A že v tom udiveném pípnutí zaznělo i dívčí jméno Andulka, holčička si ho hned přisvojila.

Děvčátko vytáhlo palec z pusy a zažvatlalo po kosovi: „Andul bul.“ Kos zachránce zavrtěl hlavou: „Nebul, Andul, a buď k světu, nežvatlej tu hloupou větu, oblékni se a pojď ven, ať je každý udiven.“ Ptačí pantáta se s ničím dvakrát nepáral. Když už má holka jméno, měla by mít i šaty. Popadl károvanou utěrku,

9 Andulicko_001.indd 9

27.07.21 10:19

kterou straka čmajzla v nedaleké restauraci, a vykloval v ní díru. Utěrku pak přetáhl děvčátku přes hlavu. Byly to divné šaty, ale co, však časem se pořídí nějaké hezčí.

Důležité je, že se Andulka může všem ukázat. „Písk, mlask,“ obdivně vypískl dlask, který ji zahlédl jako první. I zvonek a stehlík zatrylkovali radostnou písničku. Čekali ptačí strašidlo a místo něj mají holčičí mimino.

Jen sýkory zněly trochu uštěpačně: „Odkud se to dítě vzalo?“ „Prý se z vejce vyklubalo.“ „Copak umí, copak zná ta Andula podivná?“ „Nic neumí, to mi věř, nezná žádný strom či keř.“ Užuž se ty dvě babky pomlouvačky chystaly k dalšímu výsměchu, když je moudrý kos zarazil: „Hušte, baby, hušte, své zobáky sušte, Andulka zná mocné čáry, nadělá z vás samé cáry.“

Andulicko_001.indd 10

27.07.21 10:19

Jako když tleskne. Frrr. Sýkorky babky byly tytam.

Nechtěly, aby si to s nimi holčička vyřídila nějakými čáry.

Odletěly. Byly fuč. Konečně na ty dvě pomlouvačky došlo. Ptáci zvědavci zatleskali křídly. Z příchodu malé kouzelnice měli radost.

Trable se zvědavou Andulkou Když už se pan kos postaral o vylíhnutí malé Andulky, to se ví, že ji ve stračím hnízdě samotnou nenechal.

Holčička byla zvědavost sama. Tak jako ptáčata otvírají zobáčky a touží po potravě, Andulka otvírala pusu a lačnila po vědomostech. Kos jí všechno vysvětloval. Co Andulka po strace zlodějce našla, chtěla vědět, k čemu slouží. A že těch předmětů bylo nepočítaně: jehla s nití, hřebínek, barevné pastelky a guma, sešit s počmáranou první stránkou, malá sklenička s marmeládou, hromada kapesníků, provázek, klíček, látkový medvídek a spousta dalších věcí.

A aby těch starostí s holčičím zvědavcem neměl kos málo, Andulka si vzpomněla, co o ní vyzpíval sýkorkám babkám. Přestala se natahovat po hranaté věci, která ležela na nejvyšší polici, a jako by ji ta otázka samotnou překvapila, zvědavě se otočila na ptačího pantátu.

11 Andulicko_001.indd 11

27.07.21 10:19

„Co jsou to čáry? Říkal jsi, že je znám, ale nějak si na ně nemůžu vzpomenout.“ Kos nervózně popolétl. Nechtělo se mu Andulce vysvětlovat, že slova o čárech byla jen lež, která mu posloužila k vylekání nepřejícných babek. Jenomže když se někomu do něčeho nechce, často použije další lež či výmluvu. „Když kouzla a čáry moudří znají, zlé síly zůstanou na okraji. Čarovat dokážeš, jsem si jist, až naučíš se, děvče, číst.“ „Číst? Co je číst?“ „Obraťme list,“ nevrle pípl kos. Chtěl, aby se Andulka přestala ptát. Ale ona jeho slova pochopila po svém.

12 Andulicko_001.indd 12

27.07.21 10:19

„List? Jaký list? List břízy? Anebo mám obrátit list dubu, lípy, osiky?“ „Co to máš, děvče, za zvyky? Jsi samé otázky, samé ptaní, ticho už, dej se bez reptání do uklízení svého obydlí, pořádně všechno vymydli!“ Kos se uvelebil do houpačky z proutí a zavřel oči.

Dal tak Andulce najevo, že už jí nemíní nic vysvětlovat.

Všichni učitelé si občas potřebují od svých zvídavých žáčků odpočinout.

Bambulín Andulka si nazlobeně dupla. Chtěla se ještě ptát.

Jenomže jí to bylo platné jako kaprovi potápěcí brýle. Kos se ani nepohnul. Dělal, že spí.

Co si měla počít? Rozkmotřit si kosa nechtěla, a tak se pustila do uklízení.

Co bylo třeba složit, složila. Co bylo třeba uložit, uložila. Co bylo třeba založit, založila. Při práci se mračila a pod nosem si hudrala. Znělo to jako či či tu či čo ho pa.

Brblala, i když se natahovala pro hranatou věc na nejhornější poličce, kterou si předtím chtěla prohlédnout. Police byla vysoko, holčička na neznámý předmět sotva dosáhla. Ale zvládla to. Ouha a jejky. Bác.

Andulka věc upustila na zem.

13 Andulicko_001.indd 13

27.07.21 10:19

Bouchnutí probudilo kosa, ten vyjukaně koukal na knížku, ve které se listy samy obracely. Nakonec se kniha rozevřela na stránce s obrázkem rezavého kocoura. Juj! Vždyť ten kocour je živý a dere se na svět!

Ptačí učitel kos poplašeně zahvízdal: „Co se děje? Co se děje? Kde je kocour, ihned zle je! Nepouštěj ho do dveří, chytrý mu nic nevěří!“ A vyletěl až ke stropu. „Mňau, mě se bát nemusíš, jsem kocouří bambula, peříčko ti nezkřivím,“ mňoukl kocour a olízl si tlapku, kterou podal Andulce. „Kocour Bambulín, těší mě.

Mockrát děkuji za vysvobození, už mi bylo v knize těsno.

Stránky mě tiskly a písmena koušou hůř než blechy.“ Andulka ničemu nerozuměla. „Jaké vysvobození? Jaký Bambulín?“ „Copak jsi nikdy neslyšela o Bambulínovi, který sloužil u čarodějů Štramplíků? Jenomže jsem bambula bambulatá, nějak jsem se do všech těch čar zamotal.

Mňau.“

14 Andulicko_001.indd 14

27.07.21 10:19

„Vážně?“ podivila se Andulka. „Mňau, ať mi natošup zčerná ocásek, jestli lžu.“ Bambulínův ocásek zůstal rezavý. Kocour mňoukal pravdu, je trdlo. A kocouří nemehla ptáky nechytají. „Nedělá si šprťouchlata, je to kocour bambulatá,“ usoudil kos a dovolil Bambulínovi, aby u nich zůstal.

Andulka se učí V opuštěném hnízdě v koruně břízy bělokorky bylo živo.

Andulka poznávala svět. Kos ji učil používat věci, které měla kolem sebe. Nutno říct, že byla šikovná. Protože se po holčičím způsobu chtěla líbit, oblečení z utěrky brzy odložila. Z hromady kapesníků si pak vybrala ty nejbarevnější, ze kterých si spíchla šaty.

Kapesníků bylo jako pro celý regiment vojáků s rýmou. Ještě jí zbylo i na velkou kapsu, do které si schovala medvídka ušitého z kanafasu. Moc se jí líbila cingrlátka, kterými si straka ozdobila střechu. A tak se také vyparádila.

Kolem krku si pověsila šňůrku s korálky a malým klíčkem.

15 Andulicko_001.indd 15

27.07.21 10:19

Druhým učitelem jí byl kocour Bambulín. Kos naučil Andulku číst jen malé o a velké O, víc písmenek neuměl.

Nechtěl ztratit na vážnosti, proto se z další výuky vymluvil: „Ze čtení mě pálí zraky. Bambulíne, zkus to taky. Přitáhni si tabuli, ukaž naší Anduli, jak se píše abeceda, ať se učí, neposeda!“ Kocour Bambulín nebyl proti. Místo tabule použil desky z ptačí budky, kterou kdysi obývali špačci. Na ně nadrápal abecedu. A pak už to šlo šup na šup. Písmenko k písmenku, slovo ke slovíčku, věta k větě. Andulka se naučila číst a psát a počítat.

Nejraději ze všech písmenek měla velké A jako Andulka.

Je to stříška s čárkou. A samozřejmě kulaťoučké O. Obě písmenka napsala přes celou stránku.

16 Andulicko_001.indd 16

27.07.21 10:19

Kosovi se to však nelíbilo: „K čemu ti to psaní bude, ze sešitu nic nezbude. Ty jsi ale nemehlo, je to samé A a O!“ Bambulín nechtěl, aby se kos vztekal. Kdo to jeho rýmování má stále poslouchat, že ano? Vytrhl ze sešitu stránku a vyhodil ji z hnízda.

List papíru plachtil vzduchem. Pak ale fouklo a stránka se obráceně přilepila na smůlu, která vytékala z březové kůry. Už se Andulčino psaní nečetlo jako A a O, ale jako kornout se zmrzlinou.

Zmrzku, ku-ku, zrzku Že by to takto nikdo nečetl? I četl! Zrovna druhák Honza, který vedl sestru do školky, to takto přečetl: „Jani, koukej, tady se prodává zmrzlina!“ Malá Janička hned začala žadonit, ať jí bráška jeden zmrzlinový kopeček koupí. Honzík však žádného zmrzlináře neviděl. Zklamaně pokrčil rameny. „Zmrzlinář je pryč, nejspíš už všechno prodal.“ Janička začala pofňukávat: „Fňuk. Já chci zmrzku, bé, zmrz-ku-ku.“

17 Andulicko_001.indd 17

27.07.21 10:19

Její nářek se donesl až do stračího hnízda, ale tam to znělo každému jinak. Andulka slyšela správně, že chce Janička zmrzku čili zmrzlinu. Bambulín si myslel, že na něho někdo volá zrzku. A ptačí pantáta zaslechl jen ku-ku, takže se domníval, že k nim letí kukaččí teta na návštěvu. „Kukačko, milá návštěvnice, vítám vás u nás převelice,“ přehnaně uctivě zdravil neviditelnou kukačku. „Kdo si to dobírá můj rezavý kožich?“ vztekal se kocour Bambulín. „Já chci taky zmrzlinu,“ zahalekala Andula.

Jako na povel všichni tři vykoukli ven. Andulka, Bambulín i kos překvapeně koukali na děti, které stály pod korunou břízy. Honzík a Janička zvědavě obhlíželi stračí hnízdo.

Prapodivné shledání přerušil Janiččin vzlykot. „Fňuk, zmrz-ku-ku, fňuk.“ Nejprve se vzpamatoval kos, nejspíš byl rád, že se žádná kukaččí tetka na návštěvu nehrne. Vletěl zpět do hnízda, aby přinesl malou skleničku s jahodovou marmeládou. „Zmrzlinu nemáme, máme jen džem, je dobrý, slaďoučký, chutná prý všem.“ A s těmi rýmy postrčil skleničku až na okraj hnízda a chystal se, že ji shodí dolů.

Kocour ho včas zarazil. „Zbláznil ses? Sklenička se rozbije a z dobroty nebude nic!“

18 Andulicko_001.indd 18

27.07.21 10:19

Andulicko_001.indd 19

27.07.21 10:19

Avšak Bambulín dělá svému jménu čest, je to bambula nemotorná. Jak se snažil kosa přesvědčit, aby se sklenicí zacházel opatrně, sám máchl ocáskem a fíí. Zavařeninu shodil, ta letěla z hnízda jako malý neopeřenec. Ach. Až dopadne na zem, namaděru se roztříská.

Andulka čaruje Bác. Křáp. Cák. Hotovo, zkáza je dokonána. Kocour měl pravdu, sklenička se rozbila a marmeláda z ní vytekla. „Ty jsi to vymňoukl, kolegáčku, taková škoda, jémináčku!“ zalitoval kos a slétl se podívat na tu katastrofu. Kocour seskočil hned za ním.

Děti nevěděly, zdali mají z úleku plakat, křičet či se dát na útěk. Zůstaly vyjukaně stát. Kos vyletěl Honzíkovi na rameno a snažil se mu pípat do ucha kosí uklidnění. Kocour se začal lísat k Janičce a mňoukal, ať se nebojí. Oba chtěli děti utišit, ale moc se jim to nedařilo. Děti ptačí a kočičí řeči nerozuměly.

Jediný, kdo se nad tou patálií usmíval, byla Andulka.

Věděla, jak se dá všechno napravit. Už dávno zjistila, že kniha, ze které vysvobodila Bambulína, je kouzelná.

Stačilo v ní zalistovat a najít správné kouzlo.

Ba jo. A má to! Všechno napraví zpětné čarování.

20 Andulicko_001.indd 20

27.07.21 10:19

Andulka vylezla na střechu hnízda a vypůjčila si jeden zrcátkový střípek. Nastavila ho sluníčku, aby chytila světelné prasátko. Podařilo se.

Odraženým světýlkem pak posvítila na rozbitou zavařeninu a zašeptala: „Ink cink bing.“ Na to ink se rozbité sklo zachvělo, na to cink se všechny střepy spojily do skleničky a na to bing do ní zpátky natekla rozlitá marmeláda.

Píp. Mňau. Jé a jéje. Zaznělo čtyřhlasně.

Andulka sjela dolů po kmeni stromu. Namočila prst do slaďounké marmelády. „Mňam, ta je! Tisíckrát lepší než zmrzlina.“ Pak podala skleničku s marmeládou dětem. Honzík ji váhavě ochutnal. Ale když ochutnal, olízl se až za ušima.

21 Andulicko_001.indd 21

27.07.21 10:19

Ani Janička nezůstala pozadu, i její chlupatý jazyk měl posvícení. Oběma chutnalo, sladkost z nich vyhnala úlek i udivení. Bylo jim vše jasné. Na stromě nežije cukrář, ale malá kouzelnice, která je očividně velmi přátelská.

Andulka podala dětem ruku a představila se.

Děti udělaly totéž. Všichni se na sebe usmáli. Víc si vysvětlovat nemuseli.

Kolonožky Než děti odešly, domluvily se s Andulkou, že si odpoledne půjdou hrát do parku. „Honzík má kolo, my budeme drandit na kolobrndě, jo?“ prohlásila Janička a zamávala jí na pozdrav.

Andulka pokrčila rameny. Nevěděla, o čem Janička mluví. Když se chtěla zeptat kosa, zjistila, že odletěl na ptačí potlach. Bambulín na její otázku jen neochotně zamručel: „Kolobrnda je koloběžka, jsou to dvě kolečka a tři tyčky, mňau.“ Bambulín měl spací den. Mňoukl, zavřel oči a víc se o Andulku nestaral. Bude si muset poradit sama.

Andulka očima propátrávala věci po strace zlodějce.

Přemýšlela, co by mohla na výrobu koloběžky použít.

Pohled jí padl na stůl, kde ležela kulatá guma a pastelky.

22 Andulicko_001.indd 22

27.07.21 10:19

Sešpulila rty, ukázala na gumu, luskla prsty a řekla: „Du du plo.“ Použila zdvojovací kouzlo. Udělalo to lup a lup a místo jedné gumovací pryže měla dvě. Potom vzala modrou pastelku, z obou stran ji ořezala a špičky zapíchla do středu kulatých gum. Vypadalo to jako osa s koly pro malé autíčko. „No jo, ale co dál?“ povzdechla si kouzelnice a v dlaních nerozhodně obrátila další dvě pastelky. Co s nimi?

Andulka zatahala kocoura za vousy, aby se ho zeptala.

Avšak ten spal dál. A tak mu křikla do ucha: „Bambulíne, myš!“

Andulicko_001.indd 23

27.07.21 10:20

Chudák kocouří bambula, jak ten se myší bojí!

V tu ránu byl vzhůru! Jenomže jak rychle vyskočil, šlápl na Andulčino udělátko. Bambulínovi na něm podjela noha a plácl sebou na zem. „Mňa au,“ zakňoural.

Andulka se omlouvala. „Nezlob se, chtěla jsem, abys mi vyrobil koloběžku, ale už ji nepotřebuji. Vyrobím si kolonožky.“ Andulka luskla prsty pro zdvojovací kouzlo. Břink.

Hned měla udělátka dvě. Provázky si je připevnila na bosé nožky.

Postavila se na osy s kolečky a tradá! Jezdila na svém vynálezu jako na kolečkových bruslích. Bambulín nespokojeně mručel, dokud pro ni nepřišli její kamarádi.

Honička Vííf. Andula po kolonožkách sjela po kmeni stromu.

Honzík i Janička jí obdivně zatleskali. „To koukáte, jaký mám vynález, co?“ chvástala se malá kouzelnice. „Chyťte si mě, jestli to dokážete!“ Děti se nenechaly dvakrát pobízet. Honzík šlápl do pedálů, Janička naskočila na svou koloběžku. A jupí!

Veselá honička začala. Andulka jezdila po chodníčku

24 Andulicko_001.indd 24

27.07.21 10:20

tam a zase zpátky, hnedle udělala kličku, hnedle odbočila vpravo či vlevo. Honzík a Janička jí ale byli v patách. „Nám neujedeš!“ volal za ní Honzík. „Už tě máme, jsme za tebou!“ přidala se Janička.

Andulka rozpřáhla ruce, napodobila učitele kosa při letu. A zdálo se, že dětem přece jen pláchne. „Panečku, to je jízda!“ libovala si, když jí vítr rozcuchával vlasy. Pak ji napadlo, že může svištět ještě rychleji. Přece umí čarovat!

V hlavě si sesumírovala kouzlo pro rychlost. Když jela kolem lavičky, na které seděla stará paní Čírková a pletla

25 Andulicko_001.indd 25

27.07.21 10:20

ponožky, holčička vykřikla kouzelný příkaz: „Grrrando rych!“ Jéje. Andulka své kouzlo nedomyslela. Zrychlily nejen její kolonožky, ale i pletací jehlice paní Čírkové. Daly se do zběsilého pletení. Stařenka se podivila, jak jí jde práce hezky od ruky. Místo ponožky měla natošup upletenou podkolenku, z podkolenky nadkolenku a kdyby měla více vlny, určitě by jehlice uštrikovaly punčochu pro ohromného pohádkového obra.

Malou závodnici z nebeské výšky zahlédl kos. Spolu s holubem se vraceli z ptačí schůze. Kos úlekem málem přestal mávat křídly. Zoufale zapípal: „Ostuda a velká hana, nezdárnice rozcuchaná řádí v parku jako divá, špatný konec to však mívá, když si hraje na honěnou, hlavu ničím nechráněnou.“ Jako by to neštěstí přivolal. Andula se řítila cestičkou, na které ležela velká větev.

Viděl to holub a vyhrkl: „Vrk, vrk, vrk, ta si zláme krk!“ A měl pravdu. Srážce se nedalo zabránit.

Kosova dobrá pověst v ohrožení Malá kouzelnice nestihla včas zastavit. Bim. Narazila do překážky. Náraz ji obloukem vymrštil vzhůru… Andulka letí… letí… a padá… padá…

26 Andulicko_001.indd 26

27.07.21 10:20

„Nic se neboj, moje milá, zachrání tě ptačí síla!“ vypískl kos, slétl k paní Čírkové a vzal jí její pletařské dílo. „Co to je za způsoby? Copak to se dělá?“ vyjekla stará paní. Pantáta kos však neměl čas na vysvětlování, musel zachraňovat.

Lap. Stihl to tak tak. Milou Andulku chytil do ponožky jako do síťky na motýly. Kamarád holub mu pomáhal.

Chycenou a polapenou Andulku odnesli domů.

Andulicko_001.indd 27

27.07.21 10:20

Tam ji čekalo hubování. Černý kos se hněval: „Zlobím se na tebe převelice, chováš se jako nezdárnice! Abych tě zachránil, musel jsem krást, mám z toho smutek a velkou strast.“ „Vrky, vrky, to je pravda, žádné plky!“ důležitě si přisadil holub.

Andulička smutně sklopila oči.

Zdivočelá jízda parkem asi nebyla nejlepší hra. Mlčky si z nohou sundala svůj vynález a odevzdala ho kocourovi. Bambulín kolečková udělátka schoval do skříně. Přitom hudroval, že má Andulka více štěstí než rozumu.

I Honzík s Janičkou věděli, že si hráli moc divoce. Byli rádi, že honička nakonec dopadla dobře a že se Andulce nic zlého nestalo. Opatrně a beze spěchu se vydali domů.

Domů se vracela i paní Čírková, které to stále nešlo na rozum. Tušila, že v parku řádí straka zlodějka, ale že se na loupežničinu dal i kos, to nemohla pochopit.

Andulicko_001.indd 28

27.07.21 10:20

Najednou spatřila, jak její dlouhatánská ponožka visí na bříze. „Ach tak, už vím, k čemu černému panáčkovi punčocha byla!“ radostně zvolala stařenka. „Není zloděj zlodějská, ale dal se na módu. Obléká stromy.“ Laskavá paní sundala ponožku z větve a ovázala jí kmen. Bříza teď měla šálu. „Jen si ji nech, sluší ti a nebude ti zima.“ Stařenčina laskavá slova byla slyšet až do hnízda. Pan kos si oddechl, jeho dobrá pověst byla zachráněna.

Stračí zlodějská nemoc Andulka se nemohla dočkat dalšího dne. Stále vyhlížela své kamarády. Konečně! Konečně je zahlédla. Ale že se s tou chůzí loudají.

Neloudali se, šli hezky způsobně, jak se do školy a školky chodí, když se nechcete umazat. Druhák Honzík držel mladší sestřičku za ruku. „Honzí, Janí, ahojky, ahoj,“ volala na ně malá kouzelnice a nakláněla se ven z hnízda. Jaká to neopatrnost!

Nepomyslela na to, že může vypadnout a dopadnout jako ta nešťastná sklenička s marmeládou.

Kos ji včas chytil za cípek šatů. „Kdo padá z vysoka, přichází k úhoně, nosem se zaryje v travnatém záhoně.“ „Neboj, nos si nenatluču. Naučím se létat jako pták.“

29 Andulicko_001.indd 29

27.07.21 10:20

„No to tak!“ hněval se kos. „Ty přece nejsi děťátko ptačí, nohy a ruce k životu stačí. Zapiš si laskavě za uši, křidélka Andulkám nesluší.“ Pch, odfrkla si Andulka a pohodila ramenem. „Tak si půjčím tvoje křídla, a basta zubní pasta.“ Na kosův souhlas Andulička nečekala, ptačímu učiteli vytrhla z křídla dvě pírka, zvětšila je a hop. Vylétla z hnízda. Peříčky mávala nahoru a dolů. Do zelené trávy slétla jako ptáček.

Bambulín pochvalně zamručel. Chtě nechtě musel i kos uznat, že na první let to nebylo špatné. Ale schvalovat holčičí rozmary nebude! Hned slétl dolů za Andulkou a spustil: „Nesmíš si dělat, co se ti zlíbí, to dobrý charakter docela zkřiví. Peříčka ihned mi vrať, jinak se z očí mých ztrať.“ Andulce zčervenala líčka. Brát, co jí nepatří, se opravdu nesluší. Jestli ona nezačíná mít zlodějskou nemoc. Andulka se lekla. Nechtěla by, aby si o ní sýkory babky štěbetaly, že krade jako straka. Peříčka vrátila a omluvila se. Kos jí přikývnutím odpustil.

To už ale k bříze došli Honzík s Janičkou. „Panečku, ty umíš létat?“ podivil se Honzík.

Andulka se nadechla a chtěla říct, že umí všechno, ale kos ji pípnutím zarazil. Lež s kradačinou jsou hodně špatné nemoci, kterým je lépe se vyhnout.

30 Andulicko_001.indd 30

27.07.21 10:20

Andulicko_001.indd 31

27.07.21 10:20

Zapálená kouzelná kniha „Ehm… Půjčila jsem si kosova létací pírka a s těmi to šlo samo,“ přiznala Andulka. „Nejsem pták, nemám křídla, nelétám.“ „To je škoda,“ vzdychla Janička. „No ale jsi kouzelnice, na koštěti bys létat mohla.“ Andulka se zamračila. „Košťata jsou pro staré čarodějnice, ne pro malé holky, jako jsem já.“ Honzík přikývl. Andulka má pravdu. Je malá, s velkým koštětem by se jí špatně zametalo, natožpak létalo. Pak ale dostal nápad. „A co kdybys létala na aktovce?“ „Žádnou nemám,“ odsekla Andulka. „Já ti ji klíďo píďo půjčím, chceš?“ Honzík si sundal aktovku ze zad, vyházel z ní všechny sešity a učebnice a podal ji Andulce. Dychtivě toužil vidět svou aktovku v povětří.

Ale Andulka to vzala z jiného konce. Luskla prsty a zašeptala zdvojovací kouzlo: „Du du plo.“ Na světě bylo o aktovku víc. Byla navlas stejná jako ta Honzíkova. Jenomže zatímco ta jeho byla hned plná navrácených školních pomůcek, Andulčina aktovka byla prázdná. A ke všemu nelétala.

Kouzlo, které by aktovku přimělo k létání, Andulka ještě neznala. Bylo napsáno v kouzelné knize, ale ta zůstala v hnízdě. Andulka pohlédla vzhůru do koruny

32 Andulicko_001.indd 32

27.07.21 10:20

břízy. Ach. To byla výška. Než se tam vyšplhá, uplyne moře času.

Některé myšlenky jsou jako kouzla. Sotva Andulka zalitovala, že u sebe nemá kouzelnou knihu, kniha jí přistála u nohou.

On totiž Bambulín, kocour bambulatá, měl svrbění kožichu. Třel se o hřbet knihy tak urputně, až se v kožíšku zajiskřilo a jedna neposedná jiskra z něj vyskočila. Z malé jiskřičky byl plamínek, který si začal na knize pochutnávat.

Když kos uviděl, že hoří, neváhal a zapálenou knihu vyhodil z hnízda. Než kouzelná kniha dopadla na zem, plamínek naštěstí uhasl. Zůstala po něm ohořelá první stránka, na které nebylo napsáno žádné kouzlo. Jen jakési věnování, kterému Andulka stejně nerozuměla.

Andulicko_001.indd 33

27.07.21 10:20

Létací aktovka Andulka radostně zatleskala. Zalistovala v knize a nastudovala si létací kouzlo. Mírně foukla na aktovku a rozkázala: „Fug aer o.“ Ta se hned vznesla. Andulka do ní rychle schovala kouzelnou knihu. Pak na aktovku naskočila jako na koníčka a hyjé, letí se do světa.

Málem by se malá kouzelnice vydala vstříc dalšímu dobrodružství bez dětí. Janička však chytila aktovku za popruh a držela ji jako nafouknutý balonek. „A co já? Já chci taky letět, vezmi mě s sebou.“ Andulka poplácala školní brašnu, aby se vznesla i s holčičkou, ale marná snaha. Nešlo to.

Janičce bylo do pláče. Byla moc těžká, aktovka ji neunesla. Bráška Honzík začal sestru utěšovat. „Nebreč, Jani, koukej, já taky nelítám, chodím po svých.“ Ale takto sestřičku neutěšil. Měla-li předtím Janička slzy na krajíčku, teď jí po tváři tekly slané potoky.

Rozplakala se zklamáním. A divíte se? Když máte za kamarádku kouzelnici, chcete si taky užít nějakou tu legraci s čarováním.

Andulka chvilku přemýšlela, jak to zaonačit. Usmála se, dostala nápad. Vlétla do hnízda pro svá udělátka.

Měla štěstí, Bambulín z úleku ze zapálené knihy usnul. Ani kos nebyl doma. Účastnil se ptačího povídání

34 Andulicko_001.indd 34

27.07.21 10:20

na kosím sněmu. A tak si kolečka z gumy a pastelky bez okolků vzala. Udělátka zvětšila. Zaťala pěstičku, švihla ukazováčkem do vzduchu a řekla: „Giga ga.“ Zvětšená kolečka připevnila Janičce na boty. Pak se Andulka vznesla na aktovce vzhůru. Janička, která se držela aktovkových popruhů, se na okolečkovaných botách rozjela za ní. Hohó! Juchuchu! Jet na kolonožkách a nechat se táhnout létající aktovkou je bájo a super zábava.

Janička výskala radostí. Honzík měl co dělat, aby ty dvě splašenice dohnal. Běžel za nimi trochu naštvaně. Jeho aktovka neletěla, nejela, neběžela. Musel se s ní tahat na zádech, a to mu přišlo jako nespravedlnost.

Andulicko_001.indd 35

27.07.21 10:20

Nadurděný školník Bylo velké štěstí, že je Honzík v běhu rychlý jako závodník. Dohonil Janičku, chytil ji zezadu za kapuci a křikl na Andulku na aktovkovém vznášedlu: „Stůj. Stop.

Zastav. Prrr.“ Andulka pochopila, že se něco děje. Slétla na chodník a nechápavě rozhodila rukama. „Dál musíme pěšky,“ prohlásil Honzík. Kupodivu i Janička s ním souhlasila. Bez reptání si z bot sundala kolečka. „Kdyby nás zahlédl školník Durdil, aktovku by nám vzal a vrátil by ji až na konci školního roku,“ vysvětloval Honzík. „Proč?“ „Protože je morous,“ odvětila Janička. Slovo pro označení člověka, který se stále mračí, se jí moc líbilo.

Byla to pravda. Školník Durdil dělal svému jménu čest. Byl věčně nazlobený, durdil se a huboval. Malé děti z něho měly strach, ty větší si ho dobíraly. Rodiče ho ale měli rádi, protože jen Durdil zvládl školníkovat ve školce i škole tak, že v ní bylo všechno jako ze škatulky.

Andulka zatoužila setkat se s ním. „Když už mám aktovku, půjdu s vámi,“ rozhodla se a zvesela vykročila po chodníku.

36 Andulicko_001.indd 36

27.07.21 10:20

Školník Durdil stál před budovou a pohledem kontroloval děti, zdali vchází do správných dveří. Malé patří do školky, velké hybaj do školy. „Hu, kampak?“ zamračil se Durdil, když si všiml Andulky, která si to namířila do dveří školy. „Do školy,“ neohroženě odvětila Andulka. „Však vidíte, že mám aktovku.“ „Hu. To nic neznamená. Pro školu nemáš řádnou míru, mazej do školky.“ Durdil sundal Andulce létací aktovku a odvedl ji do školky.

Chudák Durdil, kdyby tušil, s kým se pouští do křížku, nikdy by Andulku ani neoslovil. Kouzelnice se ve dveřích školky otočila, lehce foukla a špitla: „Fug aer o.“ Na tento rozkaz aktovka čekala. Vytrhla se školníkovi z rukou a odlétla za komín. Školník jen vyjukaně koukal. Když se vzpamatoval, zahrozil pěstí a že prý to tak nenechá.

37 Andulicko_001.indd 37

27.07.21 10:20

Andulicko_001.indd 38

27.07.21 10:20

Nešťastník školník Durdil V potírání lumpáren byl školník Durdil mistr. A aktovka za komínem je lumpárna na druhou. Ihned si přinesl žebřík a vylezl na střechu. Když už se chystal, že aktovku chytí za ucho jako nějakého nezvedeného žáčka, aktovka udělala frnk. Slétla na nejbližší strom. Školník zahromoval, slezl ze střechy a žebřík přistavil ke stromu. Zrovinka se natahoval po nezbedné aktovce, když ho zahlédl pan ředitel: „Pane Durdile, copak tam děláte?“ A školník, jak neměl rád lumpárny, pravdomluvně odpověděl: „Chytám aktovku. Nejprve mi uletěla za komín a teď mi frnkla na smrk. A au, hází po mně šišky.“ Pan ředitel se ulekl. Školník Durdil je přepracovaný.

Bude mu muset dát volno a sehnat si za něj náhradu.

Aktovka si ze školníka dělala šprťouchlata, létala ze stromu na strom. Školník se ale nevzdával. Žebřík přenášel tu k jednomu, tu k druhému stromu.

Všechnu tu kouzelnou nezvednost viděl datel.

Zaslechl pana ředitele, jak si chce za pana Durdila najít jiného školníka. Vyťukal do stromu vzkaz pro kosa: Zvrtlo se kouzlení, školník v ohrožení, S.O.S. pořádek do věci vnes.

Kos vzkaz zaslechl. Ach, Andulka zase něco provedla a on aby to napravoval. Jenomže tentokrát s nápravou

39 Andulicko_001.indd 39

27.07.21 10:20

musí pomoci i Bambulín. Kos pro něho zaletěl a dal mu příkazy.

I když se kocourovi nechtělo, vydal se narovnat aktovkovou nezbednost. Obratně vylezl na strom, na kterém školník naháněl aktovku, a skočil mu do náruče. Školník byl ze svého úlovku zaskočen. Překvapeně odnesl kocoura ukázat do ředitelny. Když ho pan ředitel uviděl s kocourem v náručí, oddechl si. Školník není přepracovaný, na stromě nechytal aktovku, nýbrž zachraňoval kocoura. Nejspíš se předtím pan ředitel přeslechl.

A tak mohl pan školník dál školníkovat. Ale za svou nadurděnost byl i potrestán, to se malé Andulce musí nechat.

40 Andulicko_001.indd 40

27.07.21 10:20

Medvídek z kanafasu Zatímco školník honil aktovku, Janička a Andulka si hrály. Paní učitelka si myslela, že holčička patří k panu školníkovi, když ji do školky přivedl, a tak se nad její přítomností nijak nepozastavovala. Andulce se ve školce líbilo. Všude bylo plno hraček, děti se s ní chtěly skamarádit.

Jirka a Sebík stavěli hrad z kostek. Nedařilo se jim postavit věž, stále se bourala. Andulka kostky pohladila a v duchu myslela na lepicí zaříkávání: Glu titi. Bylo to jedno z kouzel, které hned znala. To víte, Bambulín, kocour bambulatá, stále něco rozbíjel. Věž, kterou pak kluci postavili, byla vysoká a stála rovně jako voják na stráži.

Vašík jí ukázal automobilovou dráhu. Když zmáčkl knoflík na ovládači a autíčko se samo rozjelo, Andulka si myslela, že umí Vašek čarovat. Ten se jejímu omylu smál.

Ale že nebyl zlý, rád jí všechno vysvětlil.

I holčičky se před novou kamarádkou předváděly.

Zavedly ji do kuchyňky, kde se v malinkatém nádobíčku jako vařil oběd pro panenky. Andulka měla nutkání kouzlit. Chtělo se jí vyčarovat nějaké doopravdové jídlo, kterým by holkám vytřela zrak. Jenomže kuchařská kouzla ještě zpaměti neznala. Kouzelná kniha zůstala v aktovce.

41 Andulicko_001.indd 41

27.07.21 10:20

Janička, Klárka a Viktorka prostřely stoleček, na židličky posadily své panenky a dělaly, že jim dávají jíst a pít. Andulka si také chtěla hrát, ale žádná panenka už na ni nezbyla. Potom si vzpomněla, že i ona má hračku.

Hmátla do kapsy a vytáhla malého medvěda ušitého z kanafasové látky. Posadila ho ke stolečku a po holčičím způsobu mu přiložila hrníček k puse.

Andulicko_001.indd 42

27.07.21 10:20

„Bumbej, bumbej,“ zopakovala po holkách. Andulce to slovo znělo jako nějaké kouzlo, jenomže kouzelné nebylo.

Hračky nepily, nejedly.

Bručivá nemoc Andulku zašimralo v nose. Chtělo se jí čarovat. Avšak tušila, že žádné kouzlo pro oživení hraček není. Snad by její medvídek mohl alespoň zabručet…

Andulička upřela na látkového medvěda zrak. Znovu mu přiložila hrníček k puse, jenže tentokrát neřekla bumbej, bumbej, ale brum dej, brum dej.

A světe, div se! Andulka vymyslela kouzlo, které fungovalo. Její malý medvídek zabručel: „Brum. Brum.“ Ale po něm to zopakovaly i panenky. Šlo jim to drobátko hůře. Znělo to jako brr um.

Janička s Klárkou se rozesmály. Panenky, které bručí, jim přišly legrační. Jen Viktorka se rozzlobila. Vzala svou drahou panenku a začala jí třást. „Nebruč, říkám ti, nebruč! Nejsi medvěd, jsi panenka.“ Andulka se k Viktorce přitočila a panenku jí opatrně vzala. „Ona za to nemůže, dostala medvědí bručení, to je něco jako rýma, víš.“ Viktorka překvapeně zamrkala. „Rýma? To jakože je nemocná?“

43 Andulicko_001.indd 43

27.07.21 10:20

Andulka přikývla a pohladila panenku po vlasech.

Kamarádka Janička hned přispěchala s novou hrou. „Nic se nedá dělat, musíme panenky vykurýrovat.

Andulko, jak se léčí medvědí bručení?“ Andulka pokrčila rameny, nevěděla to. V holčičích hrách nebyla zběhlá. Zato Janička byla ve vymýšlení her úplná přebornice. „Musí se uvařit šeptací čaj.“ A hned se dala do díla. Vzala malý hrníček, míchala v něm lžičkou, přitom šeptala: „Čajíček nazdravíček.“

Andulicko_001.indd 44

27.07.21 10:20

V okamžiku byl neviditelný čaj hotový. Janička, Klárka i Viktorka ho daly svým panenkám vypít. Janička měla pravdu. Po šeptacím čaji přestaly panenky bručet. Byly zase jako dřív.

Klárka podala Andulce hrníček s léčivým čajem: „Na, teď ty. I tvůj medvěd má bručivou rýmu. Dej mu napít, ať se vyléčí.“ Andulka zamítavě zakroutila hlavou. „Ne, medvěd není nemocný. Bručí, protože je medvěd. Když medvěd bručí, je zdravý.“ To musely holky uznat. A tak hra na kurýrování hraček mohla skončit.

Škytavé počítání Andulce se ve školce moc líbilo. Stále se v ní něco dělo.

Skoro by řekla, že to školka čaruje a kouzlí jednu hru za druhou.

Když se chystala, že si bude s dětmi hrát na schovávanou, zahlédla pana kosa, jak sedí na okenním parapetu a švitoří. Jen ona rozuměla, že zpívá: „Konec hraní, co brání studování. Alou domů, učení máš dost, tak poroučí kosí ctižádost.“ Andulka si vzdychla. Ale kos měl pravdu. Těch kouzel, která se potřebovala naučit, bylo ještě hodně. Potichu

45 Andulicko_001.indd 45

27.07.21 10:20

se vytratila ze školky. Před budovou už čekal Bambulín.

Podařilo se mu školníkovi nenápadně utéct. Andulka hvízdla na létací aktovku, která stále seděla v koruně stromu.

Přiletěla, holčička na ni nasedla, a že se poletí domů.

Najednou škyt. Škyt. Andulka dostala škytavku. Když kouzelnice dostane škytavku, je to proto, že si na ni někdo vzpomněl.

A Andulka věděla, kdo. Ano. Byl to Honzík. Místo toho, aby se soustředil na počítání, myslel na malou čarodějku.

On totiž Honzík stál u tabule a nevěděl si rady s počty. Říkal si: „Kdyby tady tak byla Andulka, udělala by čáry máry a bylo by sečteno.“ Andulka vytušila jeho trápení. Na aktovce vylétla k oknu druhé třídy a nakoukla dovnitř. Honzík se lopotil s příkladem 7 + 11.

K takovému jednoduchému sčítání nepotřebovala kouzlo. Ne nadarmo ji učitel Bambulín chválil, že počítá jako kupec. Bez rozmyslu vykřikla: „Osm škyt náct škyt.“ Jenomže ta nápověda k dobrému nebyla. Že byla uškytaná, druhák Honzík místo jedničky nakreslil několik čárek, vypadaly jako tráva. A z osmičky udělal sněhuláka.

Jeho výpočet zněl: 7 + 11 = sněhulák v trávě.

Ach. Když se sčítají čísla, musí vždy vyjít čísla, a ne obrázek. Navíc ten obrázek ani nedával smysl. Sněhuláci přece stojí na sněhu, nekvetou v trávě jako nějaké kytky.

Ach. To se to nějak zašmodrchalo.

46 Andulicko_001.indd 46

27.07.21 10:20

47 Andulicko_001.indd 47

27.07.21 10:20

Když se školní tabule přečaruje v tabuli čokolády Spolužáci se začali Honzíkovi smát. Ukazovali si na tabuli a vykřikovali, že je Honzík pěkný hlupáček, když neumí počítat a ke všemu kreslí sněhuláky v trávě. Honzík klopil oči, červenal se.

Ach, malá kouzelnice viděla, co způsobila, a bylo jí Honzíka líto. Místo pochvaly se mu dostalo hořké prohry.

Andulce vířily hlavou myšlenky. Jakmile pomyslela na hořké ponížení, vzápětí ji napadla slova o sladkém vítězství. Bleskurychle vytáhla z aktovky knihu a zalistovala v ní.

Našla si, jak se provádí sladké kouzlo. Nejlepší sladkost na světě je čokoláda. Když kouzlila, myslela právě na ni.

Sladké kouzlení je jednoduché. To se zavřou oči, pohladí se bříško, jazýčkem se olízne pusa a prohlásí se: Duli cel.

Břink. Ze školní tabule, na které bylo napsáno nepovedené počítání, je najednou velká tabule čokolády.

Ta prapodivná změna všechny zaskočila. Nejvíce paní učitelku, která si několikrát sundala a zase nasadila brýle, jestli ji náhodou nešálí zrak. Pak se chytila za hlavu a utíkala si stěžovat panu řediteli.

I spolužáci se té proměně podivovali. Jen Honzík se ničemu nedivil. Věděl, kdo to zaonačil, aby se na jeho

48 Andulicko_001.indd 48

27.07.21 10:20

počtářskou neznalost zapomnělo. Všiml si Andulky na létající aktovce. „Tak na co čekáme, dáme si do trumpety, ne?“ zvesela vykřikl a sám si z tabule ulomil velký kus čokolády. Děti dvakrát pobízet nemusel. Seběhly se k tabuli a mňam a mňam, na sladké čokoládě si báječně pochutnaly.

Andulka se usmívala, jak se jí kouzlení povedlo.

Jenomže kos, který létal v povětří a všechno pozoroval, s ní spokojený nebyl. „Chyba, omyl, velká vada, když se kouzlí čokoláda, z tabule, na niž se píše, často tlačí v dětském břiše.“ Pantáta kos měl zase pravdu. Děti dojedly a bříška je rozbolela. Musely si jít sednout zpátky do lavic a v nich zůstaly sedět tiše jako pěny.

Kdo uteče, nevyhraje Andulka se polekala. To nechtěla. Co se stalo, stalo se.

Jako nějaký uličník uletěla pryč. Zrychlovacím kouzlem pomohla aktovce k rychlému letu.

Víííf. A byla v hnízdě. Tam se zachumlala pod peřinu a bylo jí smutno. Smutnila, dokud se domů nevrátili kos s Bambulínem.

Ti z ní sundali peřinu. Kos jí za její nedomyšlené kouzlení patřičně vyčinil: „Poslechni si radu ptáka: Kdo

49 Andulicko_001.indd 49

27.07.21 10:20

si hraje na chytráka, co vše umí a vše zná, hloupostí se rozstoná. Pojď se učit, ani muk, ať není z tebe nedouk.“ Přistrčil k Andulce knihu, aby se začala učit a příště volila lepší kouzla.

Kocour Bambulín vzdychl. Bylo mu Andulky líto.

Kdyby nebylo bolavých dětských bříšek, až tak černě by to Andulčino kouzlení neviděl. Spíše ho trápilo, že se Andulka od školy vypařila jako pára nad hrncem. Někoho mu tím připomněla. Tím někým byl on sám. „Mňau, Andulko, pojď sem, musím ti něco říct,“ začal pomalu a neochotně. Andulka k němu dychtivě vzhlédla.

Však víte, že je zvědavost sama. „Když jednou od něčeho utečeš, budeš pak utíkat napořád…“ přiškrceným hlasem řekl Bambulín. „Vím, o čem mluvím.“ „Ty jsi od něčeho utekl?“ podivila se malá kouzelnice.

50 Andulicko_001.indd 50

27.07.21 10:20

„Hm, mňau, jo, vlastně ano, no…“ „A od čeho?“ „Od jedné kočičárny…“ zarmouceně prohlásil Bambulín. „Když jsem říkal, že jsem sloužil u čarodějů Štramplíků, neřekl jsem všechno…“ „Uf, mluv!“ rozkázal kos, který nebyl v dobrém rozmaru.

Nejprve ho nazlobila Andulka a teď kocour Bambulín dělá drahoty s nějakým tajemstvím. „Kouzelník Štramplík a jeho žena bojovali se zlou čarodějnicí Zaštamprlí. V noc, kdy se měsíc proměňuje ve zlatý koláč, se spolu měli utkat na mýtině uprostřed lesa, který roste severně od našeho parku. No a já…“ „A tys jim měl pomáhat s čarováním, ale všechno jsi zbambulatěl, viď,“ skočila mu do řeči kouzelnice. „Mňau, kdyby jen to…“ vzdychl Bambulín.

Andulicko_001.indd 51

27.07.21 10:20

Bambulínovo přiznání Kos i Andulka trpělivě čekali, až jim kocour řekne celou pravdu. „No a já jsem měl zůstat doma a hlídat jedno puntíkované vajíčko, ze kterého se mělo vylíhnout dítě.“ Pantáta kos má rychlé myšlení, ihned pochopil, odkud se Andulka vzala. „Ve vajíčku Anduličku uhlídat jsi měl, tys to nezvlád, kosí brko, u sta špatných děl.“ „Mňau, máš pravdu. Naše Andulka je Andulka Štramplíková.“ Kouzelnice Andulka se na kocoura nezlobila. Věděla teď, že má stejně jako ostatní děti tátu a mámu. Toužila o nich vědět víc. „Chtěl jsem vidět, jak Štramplíkovi na hlavu porazí Zaštamprli… Byla to krásná podívaná, plná kouzel, ale měla smutný konec. Čarodějnice začarovala pana

52 Andulicko_001.indd 52

27.07.21 10:20

Štramplíka v dubovou truhličku a paní Štramplíkovou v kovový zámek, na který truhlici zamkla. Když pak ale otočila v zámku klíčem, sama se proměnila ve straku.

Bylo to poslední kouzlo kouzelníků Štramplíků, kterým se dokázali bránit.“ „Písk, straka zlodějka je zlá čarodějka,“ vypískl kos a Bambulín souhlasně přikývl. „Jenomže kdo je zlý, zůstane zlý i v ptačí podobě.

V domku kouzelníků začala po zlém hospodařit. Co se jí nelíbilo, to rozbila, co se jí líbilo, to si vzala. Čmajzla i Andulku ve vajíčku.“ „Pročpak jsi nebránil dítě? Měls po strace skočit hbitě!“

Andulicko_001.indd 53

27.07.21 10:20

„Mňau, skočil jsem, mňau, ale dopadl jsem na otevřenou kouzelnou knihu a Zaštamprle mě do ní zavřela.“ „Potom si nás oba odnesla sem do hnízda,“ dořekla za Bambulína malá Andulka. „Ale co teď? Přece to tak nenecháme! Mámu a tátu zachráníme a strace dáme na pamětnou.“ Kos pochvalně hvízdl. To byla Andulka podle jeho gusta!

Jen Bambulín si její odvahou nebyl jistý. „Jsi ještě dítě, znáš jen několik kouzel a ne všechna, ehm, jsou k užitku.

Boj se Zaštamprlí prohráli i tví rodiče, a to byli nějací kouzelníci!“

Záchrana Štramplíkových Andulička už ale byla rozhodnuta. Tátu a mámu vysvobodí, ať se děje, co se děje. „Já se všechno doučím, a pak se, Zaštamprle, těš!“ Andulka popadla kouzelnou knihu a otevřela ji zrovna na první stránce, která Bambulínovou neopatrností ohořela. Přečetla si věnování: Až ti bude do ouvej, naše jméno zavolej.

Andulička pochopila, že je to vzkaz od rodičů. Knize do stránek houkla: „Štramplíkovi.“ Kouzelná kniha se otevřela na prázdné stránce, na níž se objevilo kouzlo, které dokázalo zlomit všechno zlo.

54 Andulicko_001.indd 54

27.07.21 10:20

Andulka si kouzlo v duchu přeříkala. Ano. Už ho zná. „Jdeme zachránit mámu a tátu. Bambulíne, ukaž, kde jsou.“ Tentokrát se Bambulín na nic nevymlouval. Seskočil ze stromu a běžel napřed. Andulka za ním letěla na aktovce.

Bambulín doběhl na mýtinu. Dubová truhlička byla ukryta ve ztrouchnivělém pařezu. Andulka ji vytáhla, zhluboka se nadechla a pronesla kouzlo, které mělo zlé začarování v dobré obrátit.

Avšak udělalo to jen šššm, nestalo se nic. Kouzlo steklo po zamčené truhličce jako dešťová voda po střeše. „Zkus to ještě jednou, soustřeď se!“ vyzval ji Bambulín a zaťal všechny drápy Andulce pro štěstí.

55 Andulicko_001.indd 55

27.07.21 10:20

56 Andulicko_001.indd 56

27.07.21 10:20

„Viky viky nepiky,“ hlasitěji prohlásila Andulka. Zámek na truhličce se zachvěl, ale jinak k ničemu dalšímu nedošlo. „Mňau,“ vzdychl Bambulín. „Mělo mi být hned jasné, že Zaštamprle to své čarování ještě nějak zaonačila. Mňau.

Ale jak?“ Andulka se smutně posadila k truhlici. Pohladila ji, do dlaní vzala zámek. Pak ji napadlo, že do každého zámku patří klíč. Ale jaký? Že by ten, který našla ve stračím hnízdě a navlékla si ho na šňůrku s korálky? Andulka si sundala z krku parádu. Strčila klíček do zámku, otočila jím a čarovala.

Prásk. Kouzlo čarodějnice Zaštamprle bylo zlomeno.

Místo truhlice byl táta, místo zámku máma. Andulka skočila mamince do náruče a táta je všechny šťastně objal.

Vzhůru na smeťák!

I kos se činil. Zatímco malá kouzelnice Andulka s kocourem Bambulínem zachraňovali Štramplíkovi, on létal ze stromu na strom, od hnízda k hnízdu a vyptával se ptačích kamarádů, zdali neviděli straku zlodějku.

Nikdo o ní nic nevěděl. Jen sýkorky babky, známé klevetnice, něco věděly, ale nechtěly to kosovi prozradit.

57 Andulicko_001.indd 57

27.07.21 10:20

Když byli spolu naposledy, kos je urazil. Daly si říct, až když jim pantáta kos vypověděl, že straka je čarodějnice Zaštamprle, kterou je třeba chytit. „My víme hodně o každém ptáku, i víme, kose, kde najdeš straku,“ zazpívala ta první a ta druhá to s pocitem velké důležitosti prozradila: „Žije si za městem na smeťáku.“ Kos se zamračil, mělo ho to hned napadnout. Kde jinde by zlodějská čarodějnice našla svůj druhý domov nežli na hromadě harampádí. Ptáček v černém kabátku letěl za Andulkou. Našel ji v objetí rodičů. „Ukončit sladké objímání, čeká vás velké čarování.“ I když se rodina od sebe nemohla odtrhnout, museli všichni uznat, že dobro ještě zcela nezvítězilo. Bylo třeba se Zaštamprlí skoncovat, aby bylo na světě o chloupek lépe.

Andulka zase nasedla na létací aktovku a Štamprlíkovi si své vznášedlo udělali z pařezu, ve kterém byli jako truhlička se zámkem tak dlouho uschováni.

Kos hvízdl k odletu: „Na bojiště, na smetiště!“ Víííf. Fjúú. Jííí. Letěli bojovníci dobra. Kos je vedl nejkratší cestou. Za městem byli hned. Už zdálky viděli, jak si straka na smetišti užívá nepotřebných věcí, které tam zanechali nepořádní lidé. Čarodějnice Zaštamprle v ptačím těle si lebedila v rozbitém pekáči. Vyhřívala se na sluníčku. Jaké bylo její

58 Andulicko_001.indd 58

27.07.21 10:20

podivení, když se nebe náhle zatáhlo a přímo na ni spadl velký pařez.

Bum. Straka byla uvězněna pod jeho kořeny. Byla jako za mřížemi věznice.

Anduličko, Anduli, začaruj ji v tabuli Kouzelníci se radovali. „Proměním ji v kámen,“ prohlásil pan Štramplík. Dupl, ukázal na straku a prohlásil: „Min rar.“ Hop. Straka uskočila. A uskočila zas, když kouzlila máma Štramplíková. Kouzlení se nedařilo.

59 Andulicko_001.indd 59

27.07.21 10:20

„Teď to zkusím já!“ prohlásila Andulka. Napadlo ji, že je třeba straku pevně držet, aby kouzlu neunikala. Poprosila kosa, ať zaletí k bříze a přinese punčochu paní Čírkové.

Kos si dal dvě a dvě dohromady, věděl, že ji Andulka použije jako síťku. A nemýlil se. Štramplíkovi nadzvedli pařez, Andulka máchla punčochou a lap. Straku do ní chytila. Po vzoru rodičů dupla a chystala se vyslovit kouzelnou formulku. Vtom ji pantáta kos přerušil: „Anduličko, Anduli, začaruj ji v tabuli.“ To byl nápad! Andulka tak napraví své omylné čarování. Ani kouzelníci Štramplíkovi nebyli proti.

Ať Zaštamprle slouží dobru.

Všichni se vydali ke škole. Do třídy vlétli otevřeným oknem. Ale nevletěli tam jako tři kouzelníci, nýbrž jako větřík, vítr a vánek. Větřík začaroval Zaštamprli v tabuli, vítr ji pověsil na zeď a vánek pohladil dětská bříška, aby nebolela.

Právě dokončili čarování, když se otevřely dveře a do třídy vstoupila paní učitelka s panem ředitelem. „Průvan!“ vykřikl pan ředitel. Paní učitelka přiskočila k oknu a zavřela ho. Když se pan ředitel podíval po třídě a viděl, že je všechno, jak se patří, mávl rukou a šel zpátky ředitelovat.

60 Andulicko_001.indd 60

27.07.21 10:20

A jak to bylo dál? Štramplíkovi se nastěhovali do stračího hnízda. Však už v něm měli spoustu věcí. Co nebylo jejich, to vratným kouzlem navrátili.

Táta Štramplík pak chodil na skládku jako do práce.

Vyhozené věci opravoval, aby se daly dál používat. Máma Štramplíková se starala o domácnost. Andulka se učila kouzla a hrála si s kamarády. Kocour Bambulín spal.

A kos létal po ptačích sněmech. Vždyť víte, jací jsou ptáci štěbetálci.

61 Andulicko_001.indd 61

27.07.21 10:20

OBSAH

V parku ... 5 Stračí strašidlo ... 7 Pantáta kos zasahuje ... 9 Trable se zvědavou Andulkou ... 11 Bambulín ... 13 Andulka se učí ... 15 Zmrzku, ku-ku, zrzku ... 17 Andulka čaruje ... 20 Kolonožky ... 22 Honička ... 24 Kosova dobrá pověst v ohrožení ... 26 Stračí zlodějská nemoc ... 29 Zapálená kouzelná kniha ... 32 Létací aktovka ... 34 Nadurděný školník ... 36 Nešťastník školník Durdil ... 39 Medvídek z kanafasu ... 41 Bručivá nemoc ... 43 Škytavé počítání ... 45

Andulicko_001.indd 62

27.07.21 10:20

Když se školní tabule přečaruje v tabuli čokolády ... 48 Kdo uteče, nevyhraje ... 49 Bambulínovo přiznání ... 52 Záchrana Štramplíkových ... 54 Vzhůru na smeťák! ... 57 Anduličko, Anduli, začaruj ji v tabuli ... 59

Andulicko_001.indd 63

27.07.21 10:20

Lenka Rožnovská

ANDULIC�KO, ANDULI, začaruj ji v tabuli!

Ilustrovala Dagmar Chládková Graficky upravil a sazbu zhotovil David Dvořák Vydala Euromedia Group, a. s., v edici Pikola, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 v roce 2021 jako svou 12 284. publikaci Odpovědná redaktorka Lucie Šavlíková Technická redaktorka Halina Kaslová Bechyňová Tisk FINIDR, s. r. o., Český Těšín Počet stran 64 Vydání první Pro děti od 6 let.

Naše knihy na trh dodává Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz Knihy lze zakoupit v internetovém knihkupectví www.booktook.cz. www.knihyzpikoly.cz

Andulicko_001.indd 64

27.07.21 10:20