Lili Vetroplaska 8

Lili Vetroplaska_8.indd 1

28.07.21 15:22

Lili Vetroplaska_8.indd 2

28.07.21 15:22

Tanya Stewnerová

Lili Větroplaška Srnečka ve sněhu

Ilustrovala Eva Schöffmannová-Davidovová

Lili Vetroplaska_8.indd 3

28.07.21 15:22

Originally published as “Liliane Susewind – Ein kleines Reh allein im Schnee” Copyright © 2012 S. Fischer Verlag GmbH, Frankfurt am Main Lic.: Agentur Dr. Ivana Beil, Schollstr. 1, D – 69469 Weinheim Illustrations: Eva Schöffmann-Davidov, 2012 Translation © Alena Bezděková, 2021 ISBN 978-80-242-7595-6

Lili Vetroplaska_8.indd 4

28.07.21 15:22

Pro mámu, mou první a nejdůležitější čtenářku, která si bohužel už nestihla dočíst konec této knihy.

Lili Vetroplaska_8.indd 5

28.07.21 15:22

Lili Vetroplaska_8.indd 6

28.07.21 15:22

Vánoční prázdniny „Ne, tohle prostě nepřichází v úvahu!“ prskala oranžově pruhovaná kočka, která ležela stočená do klubíčka na Liliině posteli. „To je absolutně nepřijatelné!“ Lili si tiše povzdechla a zvedla vlněnou přikrývku, kterou právě opatrně přehodila přes kočičí dámu. „Ale vždyť jste si stěžovala, že vám je zima!“ „To je pravda! Celá se třesu chladem!“ jektala kočka. „Ale zalézt zbaběle pod přikrývku je zcela jednoznačně pod mou úroveň!“ Kočka se považovala „za výkvět kočičí aristokracie“ a také se tak chovala. Proto ji pojmenovali 7

Lili Vetroplaska_8.indd 7

28.07.21 15:22

Šlechtična. Podrážděně povytáhla drápky a zaťala je do prostěradla. „Vy zkrátka a dobře nechápete, že tak vznešené osobnosti jako já si musí za všech okolností zachovat svou důstojnost, i když tak hrozně trpí!“ Lili by si nejradši znovu povzdechla, jenže dobře věděla, jak je kočičí dáma citlivá. Hlavně v zimě.

Toto roční období se Šlechtičně očividně vůbec nezamlouvalo. „Takže budete radši dál mrznout?“ zeptala se zdvořile. „Ovšemže ne!“ odsekla kočka. „Děláte si ze mě snad legraci? Nebo mou zoufalou situaci neberete vážně?“ „To určitě ne,“ odpověděla Lili chvatně. „Ten odporný chlad je každým dnem horší.

Moje ubohé, prokřehlé tělo je naprosto vyčerpané!“ Šlechtična si dramaticky povzdechla. „Ještě nikdy jsem takhle netrpěla…“ Lili se zatvářila soucitně. „Máte pravdu. Venku se pořádně ochladilo.“ Pohlédla z okna. Prosincový mráz ponořil jejich zahradu do hlubokého zimního spánku. Ještě sice nebyla zasněžená, ale holé větve stromů pokrývala jemná, bílá jinovatka. „Nastavím topení, aby víc hřálo,“ prohlásila Lili a vstala. „Pak vám bude tepleji.“ 8

Lili Vetroplaska_8.indd 8

28.07.21 15:22

„Topení? Máte na mysli tu hranatou bednu, co jen tak zbůhdarma visí na zdi?“ odfrkla si kočka. „Kdepak, ta naprosto neužitečná věc není tak jemné dámě jako já nic platná.“ Lili si zhluboka povzdechla a zeptala se. „Co byste řekla termoforu?“ „Termo– čemu? Ach! To je ten malý syčící přístroj, kterým si dvojnožci prskají na hlavu teplý vzduch?“ „No…“ Lili se zamyslela. Má kočka na mysli totéž co ona? „To je jedna z nejšikovnějších věcí v celém domě!“ vyhrkla Šlechtična nadšeně. „Ano, ano! To by mi mohlo pomoct! Prosím, přineste ten prskofouk, pokud možno hned!“ Lili konečně došlo, o čem kočka mluví. Rychle se zvedla a odběhla do koupelny. Vzápětí se vrátila s fénem. „Prosím, prskněte mi ten teplý vzduch napřed na nohy a pak na hrudník!“ zavelela Šlechtična, otočila se na záda a natáhla packy.

Lili zapnula stříbrně se lesknoucí fén a nasměrovala proud teplého vzduchu nejprve na kočičí tlapky a pak na srst na hrudi. Kočka začala příst. „Ach… ano… to je nádhera. Ještě o trošku výš!

9

Lili Vetroplaska_8.indd 9

28.07.21 15:22

Tam ne, trochu ke straně… ano… tak se mi to líbí…“ Do pokoje nakoukl Liliin tatínek. „Tak co, Lili, už jsi – “ Zarazil se. „Ty upravuješ Šlechtičně srst fénem?“ „Ne, já – “ „Ale vždyť sis ještě vůbec nic nezabalila!“ rozčílil se tatínek, když si všiml rozházených věcí v jejím pokoji. „Za půl hodiny máme odjíždět!“ „Cože? Už tak brzo?“ Lili vypnula fén. „Je mi líto, madam, ale musím se pustit do balení.“ „To snad ne!“ Šlechtična se zvedla a zatvářila se nešťastně. „Vy mě klidně ponecháte na pospas mému utrpení?“ Vtom panu Větroplachovi proběhl mezi nohama do pokoje malý bílý psík. „Ahoj, Lili! Jak se máš?“ zaňafal vesele a vyskočil na postel. „Dole je všechno vzhůru nohama. Všichni vyvádějí, jako by jim přeskočilo.“ Celá rodina se už několik dnů připravovala na dovolenou na horách. Dnes vyráželi do rakouských Alp. „Ahoj, Bonsaji!“ Lili podrbala psíka za ušima. „Víš, já mám taky ještě spoustu práce.“ Tatínek spokojeně přikývl a odešel.

10

Lili Vetroplaska_8.indd 10

28.07.21 15:22

„Co je s číčou?“ zeptal se psík neklidně. „Zdá se, že je úplně vyřízená!“ Když si kočka všimla, že se na ni psík dívá, začala ihned naříkat. „Je mi hrozně! Nikdy předtím nemusela dáma takhle trpět! Naprostá tragédie!“ zaskučela a prudce strčila packou do Lili. „Překládejte, prosím.“ Kočičí a psí řeč jsou dva zcela odlišné jazyky, a tak si Šlechtična a Bonsaj nemohli povídat bez Lili, která jim tlumočila. Ovládala totiž všechny zvířecí jazyky, které existují. Při tlumočení zpravidla zjednodušovala pozoruhodný způsob kočičího vyjadřování, což Šlechtična považovala za neomalenost a náležitě ji to rozčilovalo. „Šlechtičně je děsná zima,“ přeložila psíkovi kočičí litanii. „Chudinka malá!“ svěsil Bonsaj uši. „To je mi líto!“ Rozběhl se ke kočce a začal jí olizovat bok. Šlechtična překvapeně vykulila oči. Ale nejspíš se jí to líbilo, protože se obrátila na záda, aby se Bonsaj mohl dostat i k jejímu měkkému bříšku. „Tohle se kočkám líbí, že?“ vyštěkl psík, zatímco zaujatě olizoval centimetr za centimetrem. „Samira to dělala Liovi, když mu bylo špatně… Taky si nesmírně liboval!“ 11

Lili Vetroplaska_8.indd 11

28.07.21 15:22

Lili se usmála. Samira byla tygřice ze zoologické zahrady, v níž Lili pracovala jako zvířecí tlumočnice, a Lio byl jedním z jejích mláďat. V poslední době strávil Bonsaj spoustu času s kočkovitými šelmami všech velikostí… Šlechtična začala příst. „Pan Bonsaj má prostě styl…“ Jenže po chvíli se psíkovi nalepilo na jazyk tolik chlupů, že se začal dusit. „Divím se, že kočky v jednom kuse nezvrací…“ vyhrkl a prudce se rozkašlal.

Pak se zamyslel, jestli by kočičí kamarádce nemohl pomoct i jinak. Nakonec se natáhl napříč přes její bříško. „Takhle bude Šlechtičně krásně teplo!“ vyštěkl hrdě.

Kočka se nejprve zatvářila trochu dotčeně, ale pak dojatě pronesla: „To se pozná skutečný džentlmen!“ A se spokojeným povzdechem přivřela oči.

Lili s úsměvem potřásla hlavou a konečně se pustila do balení. Větroplachovi jezdili každoročně o Vánocích na zimní dovolenou a Lili se pokaždé ukrutně těšila. Hory a sníh totiž milovala.

Letos ji zvlášť potěšilo, že s nimi pojede i rodina jejího nejlepšího kamaráda Lukáše, která bydlela v sousedství. Lukáš už s Větroplachovými strávil letní dovolenou u Severního moře. Tentokrát se 12

Lili Vetroplaska_8.indd 12

28.07.21 15:22

k němu přidají i jeho rodiče, kteří si s Větroplachovými a babičkou dobře rozuměli. O půl hodiny později měla Lili sbaleno. Bonsaj a Šlechtična se k sobě ještě pořád tulili na její posteli. Když Lili otevřela dveře, ihned zvedli hlavy. „Kouknu se, jestli je dole ještě pořád takový zmatek,“ vyštěkl psík, seskočil z postele a vesele seběhl ze schodů. Šlechtična vyrazila s hrdě vztyčenou hlavou za ním.

V přízemí vládl absolutní chaos. V chodbě a obývacím pokoji se na podlaze povalovaly kufry, tašky, košíky a další zavazadla. Na odjezd to zatím rozhodně nevypadalo.

Táta chystal v kuchyni svačinu na dlouhou cestu autem a babička v jídelně okem znalce kontrolovala lyžařské vybavení a současně nastavovala navigaci. Náhle se zpoza jejích zad ozvaly podivné zvuky. „Rolničky, rolničky, kdopak vám dal hlas…“ Lili se otočila. Uviděla maminku, jak se s náručí plnou zimních bot a širokým úsměvem ve tváři šine chodbou a prozpěvuje si. „… Kašpárek maličký, nebo děda Mráz…“ Vzápětí boty upustila do velkého koše. „Tak co, zlatíčko!“ usmála se a políbila Lili na čelo. „Máš sbaleno?“ 13

Lili Vetroplaska_8.indd 13

28.07.21 15:22

Lili přikývla. Maminčina dobrá nálada ji překvapila. Obvykle bývala nervózní a podrážděná, protože při své náročné profesi moderátorky televizních novin byla neustále ve stresu. „Konečně dovolená!“ pronesla maminka s rozzářenou tváří. „Já jsem tak ráda!“ A pokračovala ve zpěvu. „Rolničky, rolničky, co to zvoní v nich…“ Popadla Lili za ruku a vesele s dcerkou zatočila. „… maminčiny písničky, Vánoce a smích!“ Lili se usmála. Tak dobrou náladu maminka neměla už celou věčnost! „Proč paní domu vydává ty úděsné zvuky?“ zeptala se Šlechtična. Usadila se na jednom z kufrů a tvářila se otráveně. „Ty skřeky jsou bezpochyby klasickou formou mučení! Nesmírně dráždí moje citlivé smysly,“ odfrkla si a znechuceně se odvrátila.

Zato Bonsaj nadšeně poskakoval mezi Lili a maminkou, které vesele tancovaly po chodbě a z plna hrdla prozpěvovaly vánoční písničku, přestože si pořádně nepamatovaly její text. Lili pevně svírala maminčiny ruce, zpívala a smála se. Palma v květináči na chodbě se rázem povytáhla o několik centimetrů do výšky. Vtom zazvonil telefon. Rozesmátá paní Větroplachová sáhla po sluchátku a podala ho dceři.

Udýchaná Lili se po něm natáhla. Byl to Lukáš.

14

Lili Vetroplaska_8.indd 14

28.07.21 15:22

Lili Vetroplaska_8.indd 15

28.07.21 15:22

„Čau,“ pozdravil. „Je u vás Šlechtična? Venku je děsná kosa…“ „Jo, je tady,“ přikývla Lili. Kočka bývala u Větroplachových častěji než u Lukášovy rodiny, které patřila. „Má pěkně mizernou náladu.“ „Jak můžeš pronést něco tak nemístného!“ zavtipkoval Lukáš, který velice dobře věděl, jak je kočka nedůtklivá. „S tím nic nenaděláš. Ten mráz jí dává zabrat.“ Lukáš se zasmál. „Mrzí mě, že tě otravuje svým nářkem.“ V pozadí Lili zaslechla, jak Lukášova máma volá: „Co se tam tak vybavuješ? Před deseti minutami jsme už měli být hotoví!“ „Už mi chybí jen knížky, mami!“ odpověděl Lukáš. Pak vyhrkl do telefonu: „Proto ti volám. Potřebuju poradit, jaké knížky si mám sbalit. O prázdninách si chci hodně číst.“ „To jsi tvrdil i před poslední dovolenou, ale nepodařilo se ti otevřít ani jedinou,“ zasmála se Lili. „Protože TY pořád zažíváš spoustu příhod se zvířaty, které jsou MNOHEM zajímavější…“ Lili zaslechla, jak se Lukáš směje. „Ale tentokrát nejedeme jen s tvými, ale i s mými rodiči! Nepředpokládám, že by nás potkalo něco vzrušujícího.“ 16

Lili Vetroplaska_8.indd 16

28.07.21 15:22

„To máš pravdu,“ přikývla Lili. Ani ona si nedokázala představit, že by je na téhle dovolené mohlo čekat nějaké dobrodružství…

17

Lili Vetroplaska_8.indd 17

28.07.21 15:22

Vyrážíme!

O dvě hodiny později nebyly ještě pořád ve velkém kufru kombíku pana Větroplacha naskládané všechny kufry, tašky a koše. Ani Petříkovi nebyli připraveni vyjet. Lukášův táta Alex, elegantní čahoun s tmavou pletí, zaparkoval svůj džíp vedle kombíku.

Teď pobíhal společně s Lukášem a jeho půvabnou maminkou, která se jmenovala Isabela, mezi jejich domem a autem stejně jako Větroplachovi. Lili zalezla do auta, aby babičce pomohla protáhnout otvo­rem v kufru jejich lyžařskou výstroj.

Když pak vystupovala, spatřila Šlechtičnu, která zvědavě vykoukla ze dveří… a vzápětí zase ­ucouvla 18

Lili Vetroplaska_8.indd 18

28.07.21 15:22

do domu. „Mráz! Odporný, lezavý mráz!“ Když si všimla Lili, žalostně zamňoukala. „Tahle situace je prostě neúnosná!“ Lili se zamračila. Šlechtična a Bonsaj pojedou na dovolenou s nimi. Ale na horách bude určitě ještě chladněji než tady… „Proč se ta číča zas rozčiluje?“ zeptal se Lukáš, který právě ukládal do džípu krabici s knihami. „Kvůli mrazu…“ zabručela Lili. „Není divu. Kočky jsou z fyziologického hlediska pouštní zvířata,“ vysvětloval kamarád. Byl mimořádně chytrý, hotová chodící encyklopedie. „To znamená, že milují teplo.“ „Takže Šlechtična předvádí takové divadlo každou zimu?“ zeptala se Lili. „Když loni udeřily mrazy, museli jsme její znechucené mňoukání poslouchat celé týdny. Doufám, že to letos bude lepší…“ Lukáš přistoupil k Lili, zadíval se na zachmuřenou kočičí hlavu, která vykukovala zpoza dveří, a poškrábal se na zátylku. Dělal to vždycky, když usilovně přemýšlel. Určitě ho co nevidět napadne, jak Šlechtičně pomoct. „Mohli bychom jí něco oblék­nout,“ navrhl vzápětí. „Jenže co? To je spíš tvoje parketa…“ 19

Lili Vetroplaska_8.indd 19

28.07.21 15:22

Lili povytáhla obočí. „To by muselo být něco hodně elegantního…“ Zpoza auta se vynořila babička. „Co třeba nějaké dupačky, Lili? Táta má schované všechno tvoje oblečení z dob, kdy jsi byla malá.“ „Cože?“ Už jen ta představa Lili pohoršovala.

Navíc se před Lukášem cítila trochu trapně. Ve­ dle babičky se objevil pan Větroplach. „Přesně tak.

V krabicích ve sklepě. Kočce by vážně mohly sedět,“ dodal a očividně mu to připadalo zábavné. „Mám pro ně zajít?“ „Ne!“ vyjekla Lili. „Ano!“ oponoval Lukáš. „To by bylo fajn!“ „Ale…“ Lili bezmocně mávla rukou. „Hned jsem zpátky,“ rozesmál se pan Větroplach a rozběhl se do sklepa. Po chvíli se vrátil s krabicí, na které velkým písmem stálo: LILIINY DUPAČKY. „Jestli si ta kočka nechá něco z toho navléknout, tak puknu smíchy!“ Lili nesouhlasně protáhla obličej. Zatímco se pan Větroplach dál věnoval autu, Lukáš začal prohrabovat krabici. „Tohle je cool!“ vykřikl a se smíchem vytáhl fialovo-zeleně kostkované dupačky s nápisem NÁŠ PRCEK. Lili cítila, jak rudne. „Hned to tam vrať!“ 20

Lili Vetroplaska_8.indd 20

28.07.21 15:22

„Ani mě nenapadne! Myslím, že tohle je přesně její velikost!“ odpověděl Lukáš. Lili mu prudce vytrhla směšné dupačky z ruky a zastrčila je hluboko pod ostatní oblečení. Ale v jednom měl Lukáš pravdu. Možná by se tím Šlechtičně opravdu dalo pomoct. S povzdechem popadla krabici a odnesla ji do domu. Lukáš se rozchechtal a vyrazil za ní. „Madam, mám pro vás dárek,“ oznámila Lili zvědavě vykukující kočce a postavila krabici s oblečením těsně před ni. „Vážně?“ Šlechtična se zájmem očichávala krabici stejně jako Bonsaj, který k ní přiběhl. „Lili!“ vyštěkl překvapeně. „To voní tak trochu jako ty! Anebo možná ne! Spíš ne! Vlastně ano!

Nebo snad ne?“ mával zmateně ocasem. „Tohle oblečení jsem nosila, když jsem byla malá,“ vysvětlovala Lili. „Tak malá jako číča… hm… totiž Šlechtična.“ „Mám pocit, že špatně slyším!“ Kočka rozčileně bičovala ocasem podlahu. „Jednak jsem vás už několikrát prosila, abyste mě za žádných okolností netitulovala tou otřesnou přezdívkou! A zadruhé: já nejsem malá! Někteří moji známí dokonce tvrdí, že jsem překvapivě velká!“ 21

Lili Vetroplaska_8.indd 21

28.07.21 15:22

„Jistě, máte pravdu,“ souhlasila okamžitě Lili. „Chtěla jsem jen říct, že jako miminko jsem byla asi tak velká jako vy.“ „Ty jsi byla miminko?“ vyhrkl Bonsaj zmateně. „Ano. Tehdy jsem vypadala úplně jinak než dnes.

Tak třeba: neměla jsem vůbec žádné vlasy!“ Pes s kočkou se zaraženě dívali na Lili. „Žá… žádné vlasy?“ vykoktala Šlechtična zděšeně. „Tím myslíte, že jste měla… úplně holou hlavu?“ „Jo tak!“ zaštěkal Bonsaj. „Ty jsi byla plešatá!“ Tohle slovo se naučil teprve nedávno. „Měla jsi holou hlavu jako náš listonoš!“ „Tak nějak,“ přikývla Lili. „Miminkům bývá hrozná zima… protože právě nemají vlasy.“ Lukáš, který klečel vedle ní, se zasmál. „Proto se pro ně vyrábí speciální oblečení, které je zahřeje.

Je lepší než jakýkoli prskofouk!“ básnila Lili. „Věci pro miminka jsou vážně stylové. V lidském světě jsou považovány za nejdokonalejší a nejvkusnější oblečení, které existuje!“ Lukáš se kousl do ruky, aby se nerozchechtal. „Proto jsem se rozhodla, že vám daruji některé ze svých drahocenných dupaček, abych zmírnila vaše utrpení,“ pokračovala Lili. „Bylo by pro mě velkou ctí, kdybyste si nějaké vybrala a nosila.“ 22

Lili Vetroplaska_8.indd 22

28.07.21 15:22

„Ach…“ Kočka si okouzleně přejela packou po srsti. Očividně se cítila polichoceně. „Pokud vám na tom tolik záleží, tak mi ty modely ukažte!“ „Já chci taky jedny, Lili!“ žadonil Bonsaj. „Já chci být taky frajer!“ „No jasně,“ povzdechla si Lili. Pak vytahovala jedny dupačky za druhými a vyzvedávala je do výšky. Když Bonsaj uviděl růžové s nápisem PRINCEZNIČKA, hlasitě se rozštěkal. „Tyhle! Ty budou moje! Ty jsou senzační!“ Lili jen přikývla a odložila růžové dupačky stranou. Když to Lukáš uviděl, přitiskl si dlaň k ústům ještě pevněji, aby nevybuchl smíchy. Lili předvedla Šlechtičně všechny ostatní dupačky a jako by to tušila, kočka se nadchla až pro ty fialovo-zelené s nápisem NÁŠ PRCEK. „Tyhle! Jsou vskutku půvabné!“ rozhodla. „Opravdu působivý model!“ Lukáš ze sebe vyrazil zajíkavý skřek. Lili ne­hnu­ la ani brvou a podala dupačky Lukášovi. „Zkus jí to obléct.“ Zatímco Lili oblékla Bonsaje do růžových princeznovských dupaček, Lukáš namáhavě navlékl Šlechtičně vybraný model. Obě zvířata se do nich opravdu vešla. Když je Lili uviděla, měla co dělat, 23

Lili Vetroplaska_8.indd 23

28.07.21 15:22

aby se nesmála. Zato Lukáš se bez ustání zajíkal a hihňal. Nápis NÁŠ PRCEK umístil kočce na zádech tak, aby si ho každý mohl přečíst. „To má být vtip?“ zeptala se paní Větroplachová, která právě vešla do domu. Šlechtična ve své nové garderobě hrdě přecházela po místnosti a Bonsaj se s vypnutou růžovou hrudí nesl za ní. „Mráz je poražen!“ mňoukala kočka nadšeně. „Elegantně a stylově! Přesně podle mého gusta.“ Za paní Větroplachovou se objevil Liliin tatínek a vybuchl smíchy. „Počkej, zaběhnu pro foťák!“ zvolal a vzápětí už dělal jeden záběr za druhým.

Objevila se i babička, tiše se usmála a řekla: „Ale teď už vážně dost. Za pět minut odjíždíme!“ Tentokrát to byla skutečně pravda.

Obě rodiny vyrazily na cestu, auta napěchovaná až po střechu. Větroplachovi museli před brankou přibrzdit a krokem se prodírat mezi skupinkou reportérů a fotografů, kteří tam číhali, aby si vyfotografovali Lili. Od té doby, co maminka všem oznámila, že Lili umí mluvit se zvířaty a dokáže přimět rostliny, aby rostly rychleji, byla středem pozornosti a neustále ji pronásledovali novináři. Ale až do Rakouska se za nimi určitě nevydají. ­Aspoň Lili v to doufala.

24

Lili Vetroplaska_8.indd 24

28.07.21 15:22

CEK R P Š NÁ

Lili Vetroplaska_8.indd 25

Princeznička

28.07.21 15:22

Jakmile nechali zástup zvědavců za sebou, vrátila se jim prázdninová nálada. Maminka, která auto řídila, byla zřejmě ještě pořád „dokonale uvolněná“ a prozpěvovala si jednu koledu za druhou, ačkoli si už dávno nepamatovala text. Její snaha o vyplnění chybějících slov byla tak legrační, že Lili, tatínek i babička neustále vybuchovali smíchem.

Bonsaje a Šlechtičnu umístili v přepravních boxech do kufru auta. Oba byli navlečení v elegantních dupačkách a vypadali spokojeně. Jenže spokojenost jim moc dlouho nevydržela, protože už po několika kilometrech kočka oznámila, že se nudí. Lili jí vysvětlila, že s tím nic nenadělá, načež se nálada vznešené dámy prudce zhoršila. Hlasitě si stěžovala na „děsný kravál“, pak na „nesnesitelné poskakování povozu“ a nakonec na „všeobecně nekultivovanou atmosféru“. Její pronikavé mňoukání po chvíli přímo bodalo do uší a jízda, která začala tak vesele, byla stále náročnější. „Nemůžeš s tou kočkou něco udělat, Lili?“ zasténala paní Větroplachová. „To se nedá vydržet!“ dodala, když se ozvalo i Bonsajovo štěkání: „Číča je celá bez sebe!“ Lili se otočila ke kočce, která si zrovna stěžovala na „nedůstojnou těsnost košíku“.

26

Lili Vetroplaska_8.indd 26

28.07.21 15:22

„Madam, prosím!“ žadonila Lili. „Vydržte ještě chvilku a přestaňte si stěžovat. Víte, zvuk vašeho hlasu nám všem způsobuje určité obtíže.“ Tatínek uznale pokýval hlavou. „Lili se už vážně naučila diplomatickému vyjadřování,“ zašeptal své ženě. „Myslím, že za to vděčíme jejím rozpravám s tou kočkou!“ Ale paní Větroplachová jen obrátila oči v sloup. Šlechtična totiž přesně v té chvíli zamňoukala ještě pronikavěji. „Můj hlas je nesmírně líbezný!“ vyjekla kočka zprudka. „To mi už několikrát potvrdila řada uznávaných kapacit!“ Lili to vzdala. Omluvně se usmála na mámu do zpětného zrcátka. Paní Větroplachová si povzdechla a zesílila rádio, aby kočku neslyšela.

Když po několika hodinách konečně dorazili do Alp, všichni byli utahaní a maminčina dobrá nálada byla ta tam. Pořád netrpělivě poklepávala na navigaci a mumlala: „Kdy k té chatě konečně dojedeme? Už jsme tam měli dávno být…“ Horská chata, kterou paní Větroplachová zarezervovala, měla stát vysoko v horách nad malebnou vesničkou a nabízet dechberoucí pohled na celé údolí. Lili se na jejich prázdninové útočiště už několik týdnů nedočkavě těšila. Teď však 27

Lili Vetroplaska_8.indd 27

28.07.21 15:22

toužila jen po jediném: aby už konečně někde vystoupili a ona se společně s Lukášem mohla nastěhovat do jejich pokoje. Ale napřed tu chatu musí najít…

28

Lili Vetroplaska_8.indd 28

28.07.21 15:22

Horská chata „Pozor! Je tam prudký sráz!“ vykřikl pan Větroplach a zakryl si oči. Ujížděli do prudkého kopce po úzké silničce, která vedla k jejich horské chatě. Vedle silničky bylo vidět stovky metrů do hloubky… „Já vím!“ odpověděla maminka stroze a očividně v duchu počítala do deseti. „Sedmikrásky, sedmikrásky, sedmikrásky…“ mumlala tiše. Lili věděla, že to je její způsob, jak se zbavit stresu. Většinou jí to pomáhalo. „Jsou Petříkovi za námi?“ zeptala se paní Větroplachová normálním hlasem. Lili se otočila. „Ano, vidím je.“ 29

Lili Vetroplaska_8.indd 29

28.07.21 15:22

Džíp jel zvolna za nimi. Lukášův táta vypadal také neklidně. Na řízení auta v horách člověk potřebuje dobré nervy. Lili se podívala z bočního okna. Shora dokonale viděla malou horskou vesničku v údolí. Půvabné vesnické domky vypadaly jako pocukrované, protože všude ležela spousta sněhu. „Je tam nahoře!“ vykřikla maminka. „Vidíte? To je naše chata!“ Lili se zvědavě naklonila dopředu. Na konci úzké silničky spatřila svérázný dřevěný srub se střechou pokrytou sněhem. Vypadal hodně staře.

Lili měla pocit, že bude vrzat, když do něj vejdou.

Ihned se jí zalíbil. Pro dvě rodiny bude nejspíš tak akorát. Z jedné strany k němu přiléhala dokonce i stáj. „Pěkně odlehlá stavba,“ poznamenal pan Větroplach znepokojeně. „Do vesnice je to pořádný kus cesty.“ „Ale to je právě perfektní!“ odpověděla maminka. „Chci strávit příjemnou dovolenou a to znamená klid, klid, klid! Chata vypadala na internetu tak romanticky a osamoceně, že jsem ji prostě musela zarezervovat.“ „Ale…“ 30

Lili Vetroplaska_8.indd 30

28.07.21 15:22

„Kdo si bude stěžovat, ten bude spát ve stáji!“ Pan Větroplach neodpověděl, přestože vypadal ještě pořád ustaraně. Obě auta zastavila na malém prostranství před chatou, všichni vystoupili a začali se protahovat. Lukáš se vydal za Lili. „Vypadáš pěkně utahaně…“ řekl. „Číča celé hodiny vyváděla,“ odpověděla Lili tiše. „Když pak máma zesílila rádio, aby ji neslyšela, urazila se a nemluví s námi.“ Z auta se ozvalo rozčilené štěkání. „Lili! Už jsme tam? Hej, Lili?!“ Lili otevřela dveře auta, s Lukášovou pomocí vynesla obě přepravky a otevřela je. Bonsaj v růžových princeznovských dupačkách vystřelil ven a začal divoce skákat na paničku. „Lili! Ahoj, Lili! Jak se vede?“ ňafal, jako by se neviděli celou věčnost. „Už jsme tady, Bonsaji,“ usmála se Lili. „Super! Můžeš mi sundat tu parádu? Musím se vyvenčit.“ „No jasně!“ přisvědčila Lili a vysvlékla psíka z dupaček. Ten se vzápětí blaženě rozběhl k nejbližšímu sloupku, postavil se na přední nohy a udělal, co potřeboval. Byla to jeho oblíbená finta. Snažil se ostatní psy přesvědčit, že je větší než ve skutečnos31

Lili Vetroplaska_8.indd 31

28.07.21 15:22

ti. Ale Lili pochybovala, že by tady nahoře pobíhali nějací cizí psi… Šlechtična zůstala zarputile sedět v přepravním boxu a znechuceně pozorovala sníh, který pokrýval půdu, chatu, stáj i blízké jedle a keře. „Odporný, studící, lepivý sajrajt…“ brblala. „Mrkneme se dovnitř, ne?“ navrhla paní Větroplachová a vytáhla zpod rohožky klíč. „Naše dovolená právě začíná!“ Petříkovi se nadšeně roztleskali a babička s tatínkem se k nim přidali. Lili vytáhla Šlechtičnu z přepravky a vyrazila za ostatními do chaty.

Měla pravdu. Jakmile vstoupili do chodby, prkna na podlaze se rozvrzala. Líbilo se jí to. Chata byla celá ze dřeva. Spousta prastarých stropních trámů a sukovité schodiště vedoucí do prvního patra ještě zvyšovalo pocit útulnosti. V obývacím pokoji objevili velikánský dřevěný stůl, několik rozvrzaných pohovek a krásný krb, v kuchyni stará kachlová kamna s lavicí. Lili s Lukášem, Petříkovi a Větroplachovi si zabrali po jedné ložnici. Babička se nastěhovala do komůrky vedle kuchyně.

V dětském pokoji v prvním patře nebylo nic než dvě postele, stůl a skříň. Ale na tom nezáleželo, 32

Lili Vetroplaska_8.indd 32

28.07.21 15:22

Lili Vetroplaska_8.indd 33

28.07.21 15:22

protože pokojík díky veselým okénkům a dřevěným stěnám vonícím lesem působil velice útulně.

Lili a Lukáš se vypravili do auta pro svá zavazadla a začali vybalovat, zatímco dospělí pobíhali sem a tam. Paní Větroplachová si dokonce začala znovu prozpěvovat koledy a neustále opakovala, že „je dokonale naladěná na dovolenou“. Ale když zjistila, že mobil nemá signál a že se nedostane ani na internet, přivřela oči a nejspíš znovu počítala do deseti a myslela na sedmikrásky.

Když si v pokoji všechno vybalili, Lili si uvědomila, že neslyší věčné kočičí nářky. „Kde vlastně vězí číča?“ zamumlala. Od chvíle, kdy odnesla přepravku do pokoje a otevřela ji, už kočku nezahlédla. „Zalezla pod stůl v té velké místnosti!“ vysvětloval Bonsaj. To nevypadalo dobře. Lili se rozběhla do obývacího pokoje a nakoukla pod stůl. Šlechtična ležela stočená do klubíčka u nohy stolu a vypadala jako hromádka neštěstí. Lili si klekla a po čtyřech se nasoukala za ní. „Jak se cítíte?“ zeptala se jemně. „Nechcete třeba…“ Než stačila doříct větu, kočka se zvedla a přivinula se k ní. „Ráda vás vidím,“ mňoukla nečekaně tichým hláskem. Překvapená Lili vzala Šlechtičnu do náruče a pohladila ji.

34

Lili Vetroplaska_8.indd 34

28.07.21 15:22

„Tady je všechno tak… tak jiné,“ pronesla kočka váhavě. „Vůbec se tady nevyznám.“ Lili přepadly výčitky svědomí. Měla Šlechtičně vysvětlit, kde se ocitla. Kočky nesnášejí změnu místa tak dobře jako psi. Ale kočičí dáma ji během jízdy tak štvala, že byla Lili ráda, že od ní má na chvíli pokoj. Šlechtična se k ní přitiskla. „Připadám si tady ztracená. Navíc…“ „Ano?“ „Navíc vím, že jsem předtím byla poněkud… otravná.“ „Hm… Ano, nejspíš máte pravdu.“ „To ode mě nebylo správné, že?“ zašeptala kočka se sklopenýma očima. „Asi jsem se měla trochu krotit. Koneckonců jste mi darovala tento okouzlující model…“ Pohlédla na fialovo-zeleně kostkované dupačky, které měla ještě pořád na sobě. „Vskutku jste ke mně byla velice laskavá, madam.

Přesto jsem vás během cesty nestydatě obtěžovala.

Omlouvám se.“ Lili nevěřila vlastním uším. „To je v pořádku. Už jsem na to zapomněla.“ „Děkuji vám,“ povzdechla si kočka s úlevou a otřela si hlavu o dívčinu tvář. „Nezlobíte se na mě?“ 35

Lili Vetroplaska_8.indd 35

28.07.21 15:22

„Ne.“ Lili si přitiskla kočku k sobě. Navzdory jejím výstřelkům ji měla opravdu ráda. Bonsaj k nim přiběhl a rozvážně vrtěl ocasem. „Je to dobrý,“ vyštěkl. „Všichni už jsou zase v pohodě.“ Z kuchyně se ozývalo společné prozpěvování obou maminek. „Tak se mi zdá, že se ve vzduchu vznáší duch Vánoc,“ prohlásila Lili s úsměvem. „Duch?“ Bonsaj zavětřil. „Dá se to jíst?“ Lili se rozesmála. „Ten oděv je vskutku krásný,“ poznamenala kočka váhavě. „Ale potřebovala bych se na chviličku stáhnout do ústraní…“ „To není žádný problém!“ Lili Šlechtičně rychle svlékla dupačky. „Pojďte se mnou, ukážu vám kam!“ dodala a odvedla ji do koupelny v přízemí, kam umístili kočičí WC. Jen co si Šlechtična odskočila, trvala na tom, aby jí Lili znovu natáhla dupačky. „Když to bude nutné, můžete mi je znovu svléct. Zajdu za vámi.“ „Tím jsem si jistá,“ povzdechla si Lili. „Kde vězíš?“ ozval se za ní zničehonic Lukáš. „Nepůjdeme si konečně prohlédnout tu stáj?“ „No jasně!“ Na to se Lili celou dobu těšila.

Vzala Šlechtičnu do náruče, aby se nemusela bro36

Lili Vetroplaska_8.indd 36

28.07.21 15:22

dit sněhem, a vyklouzli s Lukášem a Bonsajem z chaty. „Tady to voní po zebrách,“ oznámil Bonsaj, když vešli do stáje. „Já mám zebry rád.“ „Bývalá koňská stáj!“ zvolala Lili nadšeně. I ona cítila lehkou vůni koní. Ve velkých, prázdných stáních ještě ležely zbytky slámy, ale zvířata už byla bohužel pryč. „Pojďte sem! Koukněte se na to!“ zaslechli náhle babiččin hlas. Zjevně nebyli první, kdo se vypravil na průzkum stáje! Lili a Lukáš se rozběhli za hlasem.

Minuli několik stání a sedlovnu, až se ocitli v jakési kůlně. Babička stála před podivnou věcí – velkým zrezivělým monstrem, které při bližším ohledání připomínalo starý kočár. „To jsou koňské sáně,“ prohlásila babička znalecky. „Hodně staré. Možná je to dokonce starožitnost.“ Lili až teď postřehla, že ten kočár má místo kol sanice. Byly to skutečně velikánské sáně. „Možná bych je dokázala znovu zprovoznit,“ bručela si babička pod vousy. Hrozně ráda totiž rozebírala a opravovala staré věci. „Jsou jen trochu zrezivělé…“ „Stejně bychom na nich nemohli jezdit,“ namítl Lukáš. „Nemáme koně, kteří by je táhli.“ 37

Lili Vetroplaska_8.indd 37

28.07.21 15:22

Babička se jen usmála. „Na tom nezáleží. Dát je do pořádku bude přesto zábava.“ Lili na babičce viděla, jak ji její objev potěšil.

Vtom se odněkud ze stáje ozvalo Bonsajovo štěkání. Něco se děje. Nejspíš něco objevil.

38

Lili Vetroplaska_8.indd 38

28.07.21 15:22

Nasibart Oba kamarádi pospíchali zpátky do stáje. Lili zaslechla, jak Bonsaj vyjekl: „To se mi snad jenom zdá!“ a „Propáníčka!“ Utíkali za štěkotem až do jednoho ze stání, kde psík poskakoval kolem hromádky slámy. Vedle něj stála bojovně nahrbená Šlechtična a napjatě sledovala slámu. „Co se tady děje?“ zašeptal Lukáš. „Že by se tady něco schovávalo?“ zeptala se tiše Lili. „Přesně tak,“ odvětila Šlechtična a nespouštěla oči z hromádky. „A co?“ 39

Lili Vetroplaska_8.indd 39

28.07.21 15:22

„Hmmm… Smraďoch,“ odpověděla kočka váhavě. „Cože?“ Ale to už Bonsaj srdnatě skočil na hromádku a začal ji rozhrabovat. Vzápětí se pod odletující slámou objevila srst.

Lukáš se prudce nadechl. „To je určitě nějaké zvíře!“ „Bonsaji, dost!“ vykřikla Lili poplašeně.

Psík neochotně ustoupil stranou a zíral na věc, která vykoukla zpod stébel. Také Lili natahovala krk, aby líp viděla. Na slámě ležela hnědá, hebká, chlupatá koule. Nedalo se určit, kde má bříško a kde záda. „Měla jsem pravdu!“ pokrčila nos Šlechtična. „Je to smraďoch!“ Lili nic necítila. Zato Bonsaj, který s hlavou nataženou větřil směrem k cizímu zvířeti, rozčileně zaštěkal. „Je to myš!“ Ale pak trochu znejistěl. „Nebo králík! Myší králík!“ Lili zvědavě přistoupila blíž. Ta nehybná chlupatá koule byla na králíka příliš velká. Myš už vůbec nepřicházela v úvahu.

Bonsaj to nevydržel, natáhl se a strčil do zvířete čumákem. „Ten chlupáč chrápe!“ 40

Lili Vetroplaska_8.indd 40

28.07.21 15:22

„Opatrně!“ napomenula ho Lili. „Možná upadl do zimního spánku.“ „Co je to?“ zeptal se Lukáš. „Medvídě?“ Ale to už se ke chlupaté kouli přiblížila i Šlechtična. „Do zimního spánku?“ zopakovala nechápavě. „Co to znamená?“ „Spousta zvířat v zimě na celé měsíce usne a probouzí se až na jaře,“ vysvětlovala Lili. Šlechtična nastražila uši. „Oni ten otřesný chlad prospí?“ V očích se jí zajiskřilo. „To je fantastický nápad!“ Bleskově natáhla packu a strčila do chlupaté koule. „Hej, vy! Pane Smraďochu! Okamžitě se probuďte! Musíte mi vysvětlit, jak se dá zima prospat!“ Než Lili stihla kočce zabránit, aby do chlupaté koule strkala, cizí zvíře procitlo. Ozval se dlouhý, sténavý povzdech a vzápětí se ze středu koule vysunula hlavička s hnědýma kulatýma očima a obrovitým nosem. „Uáááá…“ ozvalo se a zvíře si zívlo tak důkladně, že rozevřelo tlamičku dokořán a ukázalo dva mohutné vyčnívající řezáky. „Svišť!“ zvolal Lukáš. „To je svišť!“ Lili ho taky poznala.

Svišť zamlaskal. „Co se děje?“ zeptal se a ospale se rozhlédl kolem sebe.

41

Lili Vetroplaska_8.indd 41

28.07.21 15:22

„Pane Smraďochu!“ spustila vzápětí Šlechtična. „Jste nesmírně laskav, že nám věnujete svou pozornost – “ Lili ji přerušila. „Prosím, neobtěžujte to zvíře!

Sotva se probudilo!“ Jakmile Lili promluvila, svišť zvedl čenich a ospale zavětřil jejím směrem. „Ejhle, homo sapiens,“ zamumlal sám pro sebe, předními packami si protřel oči a změřil si dívku bedlivým pohledem. „Vskutku zajímavý exemplář. Očividně má široce rozvinuté jazykové schopnosti…“ Lili užasla. Od Lukáše věděla, že homo sapiens je vědecký název pro člověka.

Svišť se protáhl a zvolna se vydal k dívce. Byl zhruba stejně velký jako Šlechtična, ale tlustější a těžkopádnější. Měl malá ouška, krátký ocas a z tlamičky mu trčely dlouhé vousky. „Já už vím, co je zač!“ vyštěkl Bonsaj. „Tupounek!“ Svišť psa i kočku zcela ignoroval a upíral pohled na Lili. „Vskutku fascinující…“ Zvědavě přičichl k jejím nohám. Pak se posadil na zadní a přičichl jí ke kolenům. „Žádná zjevná odchylka od normálu.

Hm…“ Lili se váhavě představila. „Já… Já jsem Lili.“ Svišť zaujatě svraštil čenich. „No ne, zase to mluví!“ 42

Lili Vetroplaska_8.indd 42

28.07.21 15:22

Lili Vetroplaska_8.indd 43

28.07.21 15:22

„Ano… víš… já umím mluvit se zvířaty,“ prozradila mu opatrně Lili. „Pozoruhodné.“ Svišť se zadíval na dívku, jako by šlo o zajímavý výzkumný objekt. „Vskutku nezvyklé.“ „Mrzí mě, že jsme tě vytrhli ze spánku.“ „Hm…“ Svišť nejspíš přemítal, jestli se má s Lili bavit. Po chvíli pronesl: „Nevadí mi to. Na jazykově nadané lidi se nenarazí každý den. Homo sapiens bývají spíš poněkud tupí. Za normálních okolností jsou na rozhovory příliš omezení.“ Lili otevřela pusu, aby něco řekla, ale pak ji znovu zavřela. „O neurvalých psech a nadutých kočkách, které se považují za středobod světa, ani nemluvě,“ dodal svišť.

Ale to už mu do řeči skočila Šlechtična. „Co pan Smraďoch říká?“ zeptala se nedočkavě. „Prozradil vám tajemství zimního spánku?“ Lili zaváhala, ale pak se rozhodla, že svišťovu poznámku o zvířatech kočce radši nepřeloží. „Chtěl bych využít tuto příležitost a na něco se tě zeptat,“ ozval se znovu svišť a upřel na Lili chytré oči, které připomínaly knoflíky.

Lili přikývla. „Klidně se ptej.“ 44

Lili Vetroplaska_8.indd 44

28.07.21 15:22

Zvíře naklonilo hlavu na stranu. „Zajímalo by mě, jestli lidé vůbec vědí, že svišti jsou nejinteligentnější stvoření na této planetě?“ Lili vytřeštila oči. „No…“ vyhrkla neurčitě. „To jsem si myslel,“ zasmál se svišť tichounce.

Nebo si to Lili jen namlouvala? „Ale měl bych se také představit. Jmenuji se Nasius Bartek. Můžeš mi říkat Nasibart.“ Lukáš do Lili netrpělivě šťouchl. „Co říká?“ Ale Lili mu nedokázala odpovědět. Nasibart zavětřil velkým čenichem. „Obávám se, že jaro je ještě daleko,“ prohlásil a zamířil zpět k hromádce slámy. „A už mě prosím nerušte, leda by se vyskytlo něco opravdu zajímavého, co by za to stálo.“ S těmito slovy se zavrtal do slámy, stočil se do klubíčka a zastrčil si hlavu mezi zadní nožky, takže se znovu proměnil v chlupatou kouli. Pak si zhluboka povzdechl a vzápětí usnul. Lukáš, Šlechtična a Bonsaj se tázavě zadívali na Lili. Ta však pochybovala, že jí někdo uvěří…

45

Lili Vetroplaska_8.indd 45

28.07.21 15:22

Lyžování je radost „Nejinteligentnější zvířata na světě!“ Lukáš se smál, až se za břicho popadal. „Ten Nasibart si z tebe pořádně vystřelil!“ „Určitě ne!“ bránila se Lili. „Podle toho, jak se vyjadřoval, si myslím, že svišti jsou opravdu hodně chytří!“ „Chytřejší než všichni ostatní na Zemi?“ Lukáš se znovu bujaře rozchechtal. Lili si rozčarovaně zkřížila ruce na prsou. Lukáš ji s touhle historkou zlobil od chvíle, kdy předchozí večer Nasibarta ve stáji objevili. „Jakže ho nazval Bonsaj?“ 46

Lili Vetroplaska_8.indd 46

28.07.21 15:22

„Myší králík,“ odpověděla Lili neochotně. „A taky Tupounek.“ „To sedí!“ vyprskl Lukáš. „Přesně tak vypadá!“ dodal a otřel si z tváře slzy smíchu. „Vážně, Lili, s takovou vizáží přece nemůže být nejinteligentnějším tvorem na světě!“ Lili se zatvářila znechuceně a demonstrativně se obrátila k Lukášovi zády. Už se o tom nemínila bavit. Radši se rozhlédla po nádherně zasněžené zimní krajině, která je obklopovala. Seděla s Lukášem na sedačkové lanovce, která mířila na vrcholek hory. Oba se navlékli do teplého lyžařského oblečení a na nohách se jim houpaly těžké lyžáky s lyžemi.

Jen co dorazili nahoru a rozjeli se ke sjezdovce, Lili zapomněla na Lukášovo vtipkování o Nasibartovi a ve tváři se jí rozhostil široký úsměv. Pohled na okolní hory a zářivě bílý sníh ji nadchl, tolik se těšila na lyžování. Lukáš na tom byl očividně stejně. Usmíval se od ucha k uchu a s černými, vlnitými vlasy a elegantními slunečními brýlemi mu to zase jednou nesmírně slušelo.

Lili si všimla, jak se po něm několik děvčat se zájmem ohlíží. Dokonce i jejich mámy ho zaujatě sledovaly. To Lili vyhovovalo. Když se lidé budou 47

Lili Vetroplaska_8.indd 47

28.07.21 15:22

soustředit na Lukáše, třeba si neuvědomí, že vedle něj sedí „magická dívka“ z televizních a novinových zpráv. Pro všechny případy si však narazila tlustou čepici, pod kterou ukryla husté rudé kudrny, na uši si nasadila modré klapky a na oči tmavé sluneční brýle. Díky tomu ji na sjezdovce zaručeně nikdo nepozná.

Pak vyrazili. Lukáš vystartoval s radostným výkřikem ze svahu jako první. Na horách byl už několikrát a uměl lyžovat stejně dobře jako Lili, která ho rychle dohnala a řítila se po jeho boku jako blesk.

Vítr jí fičel do tváře, pod lyžemi skřípal sníh, kolem se míhaly zasněžené stromy a Lili si připadala svobodná a lehká jako pták. „To je paráááda!“ vykřikla a z plna hrdla se rozesmála. V zimě její smích neměl naštěstí takový účinek, protože většina přírody usnula hlubokým spánkem – jinak by přece jen vzbudila pozornost svého okolí.

Její smích totiž obvykle přiměl rostliny rychleji růst a květiny rozkvést, ale s tím si v zasněžené krajině nemusela dělat těžkou hlavu. A tak Lili ještě jednou radostně vykřikla z plných plic a šťastně se rozesmála. Lukáš se na ni zářivě usmál a radoval se společně s ní.

48

Lili Vetroplaska_8.indd 48

28.07.21 15:22

Oba kamarádi celý den jezdili lanovkou na vrchol hory a potom se vražedným tempem řítili po sjezdovce do údolí. Jejich rodiče, kteří samozřejmě také lyžovali, jezdili mnohem pomaleji. Navíc trávili spoustu času odpočinkem a popíjením kávy. A tak si Lili s Lukášem celý den užívali absolutní svobody.

Večer se vrátili na horskou chatu unavení, ale šťastní. Pan Větroplach pro všechny uvařil rýžovou kaši a horké kakao. Usedli ke krbu, sledovali praskající oheň a vyprávěli si o příjemně stráveném dnu.

Babička, která s nimi lyžovat nešla, horlivě popisovala, jak celý den pracovala na starých koňských saních a že už je z větší části zbavila rzi. Bonsaj pobíhal od jednoho k druhému a vděčně funěl do obličeje každému, kdo ho podrbal. Šlechtična, ještě pořád navlečená do dupaček, se stočila do klubíčka na krbové římse a usilovně se snažila upadnout do zimního spánku. Alex vesele líčil, kolikrát si na­ tloukl nos, a paní Větroplachová ho ujišťovala, že při tom vypadal velice sportovně. Lili se tiše usmívala a měla pocit, že jí rýžová kaše a kakao ještě nikdy nechutnaly tak báječně jako dnes.

Následující den vyskočili nabití energií z postelí a znovu vyrazili lyžovat. Lili s Lukášem celý den 49

Lili Vetroplaska_8.indd 49

28.07.21 15:22

sjížděli jednu sjezdovku za druhou a Lili napadlo, že by nejradši nadosmrti nedělala nic jiného.

Když se odpoledne vrátili do chaty, babička už na ně čekala. Opět se celý den věnovala saním, ale teď měla v plánu něco jiného. „Musíme porazit jedli!“ přivítala lyžaře se sekyrou v ruce. „Cože? Proč?“ nechápala paní Větroplachová. „Potřebujeme dřevo do krbu?“ zeptala se Isabela.

Babička zakroutila hlavou. „Kdepak, potřebujeme vánoční stromeček.“ Kolem úst jí pohrával lehký úsměv. Sotva to dořekla, začali se usmívat i všichni ostatní. „To by byla krása!“ vyhrkl pan Větroplach. „To vážně není špatný nápad,“ přisvědčil Alex.

Zato paní Větroplachová se zamračila. „Jste si jistí, že můžeme jen tak porazit strom? Obávám se, že se to nesmí!“ Babička ji uklidnila. „Dopoledne jsem byla ve vesnici nakupovat. Mluvila jsem s lesníkem. Dovolil mi to.“ „Jde se pro vánoční stromeček!“ zvolala nadšeně Lili a rozběhla se ven, aby prozkoumala jedličky za chatou. Lukáš i dospělí vyrazili za ní. „Co tahle?“ zeptala se Lili a ukázala na obrovitou jedli s krásným tmavozeleným jehličím.

50

Lili Vetroplaska_8.indd 50

28.07.21 15:22

„Ta se nám do obývacího pokoje nevejde!“ odpověděla se smíchem babička. Jedle měřila aspoň čtyři metry. „Kdepak, zajdeme hlouběji do lesa a najdeme nějakou menší – naši jedličku. Jsem si jistá, že tam na nás někde čeká.“ A tak se vypravili do lesa. Do setmění zbývala ještě minimálně hodina. Procházku lesem si Lili vždycky nechala líbit a vidina vánočního stromečku její dobrou náladu ještě umocňovala. V dobrém rozmaru byli podle všeho i ostatní. Všichni vypadali tak trochu očarovaně. Sníh jim sahal až po kotníky, a když po něm kráčeli, vrzal a tajemně skřípal. Malé i větší stopy, na které neustále naráželi, jim připomněly, že tady život nezahálí ani v zimě. Maminka vzala Lili za ruku a kráčely společně.

U srázu si Lili všimla výstražné cedulky s nápisem Lyžování zakázáno a podivila se. Kdo by chtěl lyžovat tak daleko od sjezdovek? Copak to není nebezpečné? Maminka jen potřásla hlavou a řekla: „Některým lidem připadá riskování vzrušující. Pěkná hloupost, to ti tedy řeknu,“ dodala a legračně zakoulela očima, aby Lili rozesmála. Ta se zachichotala a stiskla mamince ruku.

Byla to nádherná procházka. Lukáš nadšeně diskutoval s panem Větroplachem, Bonsaj s vlajícíma 51

Lili Vetroplaska_8.indd 51

28.07.21 15:22

ušima pobíhal od jednoho k druhému, Alex za chůze objímal Isabelu kolem ramen a babička pochodovala jako první se sekyrou na rameni. „Tahle! To je ta pravá!“ zvolala babička po chvíli a zastavila se. Před nimi se vyjímala krásná jedlička, která se dokonale hodila do jejich horské chaty.

Byla vysoká asi jako pan Větroplach. Všichni zůstali stát a obdivovali krásný strom. „Ano, tuhle!“ přisvědčila maminka. „Tak ji porazíme!“ rozhodl Alex.

Babička přikývla. Ale než stačila zaseknout sekeru do kmene, Lili ji zarazila. „Počkej! Musíme se jí napřed zeptat!“ Alex s Isabelou se na Lili zmateně podívali. Babička i táta se však jen pousmáli. Lili přistoupila ke stromku, dotkla se jeho pěkně rostlých větví a zavřela oči. „Ahoj,“ zašeptala. „Chceš být naším vánočním stromečkem? Udělala bys nám tím velkou radost.

Ale museli bychom tě skácet a odnést do chaty.

Souhlasíš?“ Lili všemi smysly naslouchala a vzápětí se dozvěděla odpověď: pro jedličku bude velká čest, že se stane jejich vánočním stromečkem. Ráda se nechá porazit a váží si toho, že se jí Lili nejprve zeptala.

52

Lili Vetroplaska_8.indd 52

28.07.21 15:22

Lili Vetroplaska_8.indd 53

28.07.21 15:22

Lili by nedokázala vysvětlit, jak ví, co jí jedlička odpověděla. Vcítit se do rostlin a navázat s nimi kontakt byla součást jejího daru. Rostliny jsou totiž živé bytosti stejně jako lidé a zvířata. „Těší ji, že bude naším vánočním stromečkem!“ oznámila Lili.

Rodiče i babička si oddechli.

Alexe a Isabelu Liliino počínání fascinovalo i překvapilo zároveň. Věděli sice o jejích schopnostech, ale spatřit to na vlastní oči bylo zřejmě něco úplně jiného. Isabela najednou vypadala zamyšleně. „Nejspíš bychom měli požádat o svolení každý vánoční stromeček. Nebo mu aspoň později poděkovat!“ pronesla dojatě.

Paní Větroplachová se usmála. „Máš pravdu.“ Pak tleskla do dlaní. „Vzhůru do práce!“ Nemusela babičku dvakrát pobízet. Sekyra rozčísla vzduch a o chvíli později se jedlička skácela do sněhu. Všichni nad ní chvilku mlčky stáli, ale pak se jí pan Větroplach s Alexem chopili a táhli ji sněhem k chatě. Ostatní je následovali s tvářemi zrudlými mrazem a rozzářenýma očima. Lili znovu svírala maminčinu ruku a měla pocit, že tahle oslava Vánoc bude nejlepší oslavou všech dob.

54

Lili Vetroplaska_8.indd 54

28.07.21 15:22

Jak to všechno začalo „Rolničky, rolničky, kdopak vám dal hlas…“ rozléhalo se vesele horskou chatou. Větroplachovi a Petříkovi se chystali umístit právě skácenou jedličku vedle krbu a ozdobit ji. Neměli opravdické vánoční ozdoby, a tak každý přinesl, co se mu zalíbilo, a pověsil to na stromeček. Brzy se na větvičkách pohupovaly Liliiny barevné stuhy do vlasů, Alexovy třpytivé manžetové knoflíčky, několik babiččiných tkaniček do bot, které rozhodila po stromečku jako lamety.

Kolem kmene stromku se ovíjely dva Isabeliny jemné šály a mezi dvěma šiškami vězelo oblíbené 55

Lili Vetroplaska_8.indd 55

28.07.21 15:22

koště na odmetání sněhu, které si pan Větroplach přivezl z domova. Bonsaj trval na tom, aby na stromeček zavěsili jeho růžové princeznovské dupačky. Šlechtična se těch svých nemínila vzdát. Ještě pořád ležela na krbové římse a snažila se usnout tak hluboce, aby se probudila až na jaře.

Lukáš vytrhl ze svých knih několik barevných stránek a poskládal z nich hvězdy, které se na vánočním stromečku krásně vyjímaly. Na špičce trůnil mobil paní Větroplachové umístěný v kartonové konstrukci, kterou vyrobila babička. „Krásnější vánoční stromeček jsem ještě nikdy neviděla!“ prohlásila Isabela, když skončili a dojatě pozorovali společné dílo. Ale to už se z kuchyně ozval pan Větroplach: „Podává se čaj!“ a vzápětí vešel do obývacího pokoje s velkým podnosem v ruce. „Šalvějový pro Isabelu a pro ostatní rooibos!“ Isabela si totiž dneska několikrát stěžovala na nepříjemné škrábání v krku. Pan Větroplach se dobře vyznal v bylinkách, a tak věděl, co jí pomůže. Menší zásobu bylinek si vozil na každou dovolenou.

A pokud by něco scházelo, ve vesnici bylo velice dobře zásobené bylinkářství, jak zjistila babička.

Lili se posadila k Lukášovi a Bonsajovi na velký koberec před krbem a táta jí podal hrnek s kouří56

Lili Vetroplaska_8.indd 56

28.07.21 15:22

cím čajem. Bonsaj zamyšleně pozoroval stromeček. „Co kdybych ho označkoval?“ Lili se málem polila. „To tě nesmí ani napadnout!“ „Ale mně by se to líbilo…“ „Na stromeček se nečurá!“ prohlásila Lili přísně.

Isabela se usmála a fascinovaně pohlédla na Lili. „Copak? Bonsaj chtěl označkovat stromeček?“ Lili přikývla a cítila, jak rudne. „Jak to, že mu rozumíš?“ zeptala se Isabela. „Já jsem slyšela jen tiché vyštěknutí. A jak si Bonsaj odfrkl a zavrčel. Co jsi slyšela ty? Slova?“ „Ne,“ odpověděla Lili ostýchavě. „Já jsem taky slyšela vyštěknutí a zavrčení. Ale současně vím, co to znamená. Objeví se mi to automaticky v hlavě.“ „Tvoje schopnosti jsou opravdu úžasné,“ projevil Alex uznání. „Máš je odjakživa?“ „Lili rozuměla zvířatům, dřív než sama začala mluvit,“ odpověděla babička a pan Větroplach přikývl na souhlas. „Pamatuješ si ještě, jak jsme zjistili, že je Lili výjimečná?“ Pan Větroplach znovu přikývl. „Vyprávějte nám o tom,“ poprosil Alex a Isabela se k jeho prosbě nedočkavě připojila.

Lili si rozpačitě navíjela pramen rudých vlasů kolem prstu, ale babička měla očividně náladu na 57

Lili Vetroplaska_8.indd 57

28.07.21 15:22

vyprávění. Opřela se o židli a zavzpomínala na dobu před deseti lety. „Jak to vlastně začalo…“ Pozvolna upila hlt čaje a spustila. „Lili se narodila jednoho chladného březnového dne. Celý den lilo jako z konve a všechno bylo šedivé. Ale Regina se smála.“ Babička se mile podívala na snachu. „Během celého porodu se ne­ ustá­le usmívala…“ „Tehdy jsi ještě nebyla tak vystresovaná,“ zašeptal tatínek své ženě do ucha a ta mu dala štulec do boku a usmála se na něj. „Ve chvíli, kdy se Lili narodila, se stalo něco pozoruhodného,“ pokračovala babička.

Lukáš, který stejně jako jeho rodiče tento příběh neznal, pozvedl napjatě obočí. „Přesně v tom okamžiku všechny pokojové rostliny v místnosti rozkvetly. Během několika sekund se na nich objevily tucty květů, které se bleskově rozvily a vydávaly takřka pohádkovou vůni.“ Babička se uchechtla. „Porodní bába tehdy leknutím omdlela.“ „Ano, je to tak,“ usmál se tatínek. „Ty rostliny nejenže rozkvetly,“ dodala babička. „Ony začaly růst! Půl hodiny po Liliině narození už některé sahaly až ke stropu!“ 58

Lili Vetroplaska_8.indd 58

28.07.21 15:22

Alex nechápavě kroutil hlavou. „Museli jste si myslet, že se vám to jen zdá!“ „Kdepak,“ usmála se babička. „Zázraky se opravdu dějí. A když k tomu dojde, člověk si nesmí namlouvat, že se to nestalo.“ „Navíc nešlo jen o rostliny…“ poznamenala paní Větroplachová. „Přesně tak, “ přisvědčila babička. „Událo se ještě něco zvláštního: když Lili poprvé zakřičela, před oknem se najednou objevila hejna ptáků. Někteří nalétávali do skel, jako by se chtěli za každou cenu dostat dovnitř. Po chvíli už obklopovali celý dům!“ „A co teprve přede dveřmi…“ zašeptal pan Větroplach. „… ano, přede dveřmi se během hodiny shromáždily všechny kočky ze sousedství,“ doplnila babička. „Mezi nimi se hemžili veverky, myši a ježci.

Přidalo se k nim i několik psů, kteří zřejmě utekli svým páníčkům, a dokonce i jeden papoušek. Na předzahrádce jsme měli záplavu zvířat.“ Babička potřásla hlavou. „Když jsem otevřela domovní dveře, několik zvířat se vřítilo dovnitř, dřív než jsem stačila přibouchnout. Rozběhli se rovnou do místnosti, kde ležela Regina s dítětem, a usadili se kolem postele. Seděli a nábožně hleděli vytřeštěnýma 59

Lili Vetroplaska_8.indd 59

28.07.21 15:22

očima na novorozenou holčičku. Na to nikdy nezapomenu…“ Větroplachovi se přitiskli k sobě. „Tehdy jsme si uvědomili, že Lili bude výjimečné dítě,“ řekl tatínek. „Byla dar,“ zašeptala maminka. „Pozoruhodný dar, který jsme museli střežit.“ Babička přikývla. „V pokoji, kde přišla na svět, rozkvetla spousta lilií, proto jsme ji pojmenovali Liliana,“ dodala a usmála se na vnučku. „Byla jsi tehdy stejně krásná jako ty květy.“ Všichni se na okamžik ponořili do vlastních myšlenek a mlčky se usmívali.

Tiché okouzlení po chvíli přerušil Lukáš. „A jak to bylo dál? Kdy Lili začala mluvit se zvířaty?“ Babička znovu usrkla doušek čaje. „Ještě než se jí podařilo vyslovit třebas jediné slůvko, už si vytvořila zcela vlastní řeč se zvířaty. Vzpomínám si na jeden krásný letní den. Lili byla ještě maličká, bylo jí sotva pár měsíců. Položila jsem ji tehdy na deku do trávy a za chviličku ji obklopilo hejno motýlů.

Vzrušeně se třepotali kolem ní, jako by nic takového ještě neviděli. Lili zvedla prstík a zamávala jím vzduchem. Motýli se rozletěli za ním! Jako by je vedla na neviditelné niti. Poletovali sem a tam 60

Lili Vetroplaska_8.indd 60

28.07.21 15:22

Lili Vetroplaska_8.indd 61

28.07.21 15:22

podle toho, kam prstík ukazoval. Lili se zajíkala nadšením a hrála si s nimi, jako by to byla ta nejsamozřejmější věc na světě.“ „Když Lili konečně začala mluvit,“ chopil se slova pan Větroplach, „náš dům obklopilo ještě více zvířat. Sotva jsme otevřeli okno nebo dveře, snažili se dostat dovnitř a nechtěli odejít.

Bez ohledu na to, co Lili vyřkla, zvířata pokaždé udělala, co chtěla. Když ukázala na dudlík a řekla: „Tam!“, ihned se objevila nějaká kočka nebo pták a přinesli ho. Lili dokázala spát, jen když v místnosti bylo nějaké zvíře! Naštěstí se zvířata sama postarala o to, aby Lili nikdy nezůstala o samotě.“ Lili rozpačitě koukala k zemi. Dodnes nedokázala usnout bez nějakého zvířecího společníka…

Paní Větroplachová se zadívala na Šlechtičnu a zamyšleně dodala. „Domácí miláčci našich sousedů se zdržovali radši u nás než u svých majitelů.“ „Ano,“ zamračil se pan Větroplach. „Sousedi nad tím kroutili hlavou a začali se vyptávat.“ „Už ta spousta zvířat v den, kdy se Lili narodila, jim přišla divná,“ pokračovala babička. „Něčeho takového si lidé samozřejmě všimnou. Hlavně těch ptáčků poletujících kolem oken! Navíc byla naše 62

Lili Vetroplaska_8.indd 62

28.07.21 15:22

zahrada stále krásnější a rozkvétala víc než ostatní zahrady v okolí.“ „Chtěli jsme ale za každou cenu zabránit tomu, aby se lidé o Liliiných zvláštních schopnostech dozvěděli,“ vysvětlovala maminka zasmušile. „Byla darem, který jsme museli chránit. Kdybychom lidem řekli, nakolik je jiná, nikdy by naši dceru nenechali na pokoji. Lili by nemohla vyrůstat jako obyčejná holčička,“ usmála se smutně. „Nakonec jsme to stejně nezvládli.“ Lili se natáhla a stiskla mamince ruku. Skrývat své schopnosti pro ni bylo v minulosti hodně obtížné, ale chápala, proč o nich nesmí nikomu říct.

Její rodiče ji chtěli chránit. Přesto se její tajemství nedávno prozradilo. Jak riskantní to bylo, Lili pochopila, když ji vzápětí unesli. Naštěstí ji zachránil velký vlk…

Paní Větroplachová pokračovala ve vyprávění. „Tehdy jsme se poprvé přestěhovali, Lili nebyl ani rok,“ povzdechla si. „A nebylo to naposled.“ O slovo se znovu přihlásila Isabela. „Vážně moc doufám, že se už nikdy nepřestěhujete. Jsme hrozně rádi, že jste naši sousedé – a také přátelé.“ Liliini rodiče se na manžele Petříkovy usmáli a Lili doufala, že už se opravdu stěhovat nebudou.

63

Lili Vetroplaska_8.indd 63

28.07.21 15:22

Ještě nikdy totiž neměla kamarády, protože kvůli svému tajemství zůstávala vždy a všude stranou.

Kamaráda jako Lukáš už navíc určitě nepotká. „Podívejte se, sněží!“ vykřikla náhle babička.

Všichni vstali a přešli k oknu. Isabela se očividně zvedala jen s obtížemi. Alex jí dokonce musel podat ruku. Měl stejně horečnaté oči jako jeho žena. Že by ho také bolelo v krku? Oba se však usmívali a zdálo se, že si příjemný večer užívají stejně jako ostatní. Všichni se tísnili u okna a pozorovali vloč­ ky, které se zvolna snášely z oblohy a halily noc do zářivě třpytivého světla.

Vtom babička začala zpívat: „Tichá noc, svatá noc…“ Měla krásný, hluboký hlas a její píseň zněla vážně a slavnostně.

Postupně se k ní přidávali i ostatní. Tuhle píseň znal každý. Nezáleželo na tom, že ještě nejsou Vánoce, protože dnešní noc na ně působila stejně dojemně.

64

Lili Vetroplaska_8.indd 64

28.07.21 15:22

Katastrofa Následující den Lili probudilo tiché štěkání. „Vstávej, Lili! Něco se děje!“ Bonsaj do ní strkal vlhkým čumákem. „Tvůj táta vypadá, že ho něco trápí, a neustále chodí do pokoje těch vašich známých.“ Lili otevřela oči. Bonsaj seděl vedle polštáře a rozčileně oddychoval. „Myslím, že jsou na tom zle.“ Lili se posadila. „Lukášovi rodiče?“ Lukáš se prudce vztyčil v posteli. „Co se děje?“ vyhrkl a vypadal, jako by ho něco právě probudilo. „Kdo…“ zmateně se rozhlížel kolem sebe a protíral si oči. „Mluví se o mně?“ 65

Lili Vetroplaska_8.indd 65

28.07.21 15:22

„Bonsaj říká, že se něco stalo tvým rodičům.“ To chlapce probralo nadobro. Vyskočil z postele a rozběhl se dolů. Lili vyrazila hned za ním.

V obývacím pokoji seděli u velkého stolu zachmuření manželé Větroplachovi i s babičkou. „Dobré ráno, mládeži,“ pozdravila maminka. „Dnes asi lyžovat nepůjdeme.“ „Proč ne?“ Lili pocítila velké zklamání. „Isabela a Alex onemocněli,“ oznámil jim tatínek. „Pořádně se nachladili a musí bezpodmínečně zůstat v posteli. Minimálně jeden den, ne-li dva.“ Pan Větroplach se v podobných věcech vyznal, protože byl léčitel. Od chvíle, kdy se Lili narodila, už sice ordinaci neprovozoval, ale dokonale se vyznal ve všem, co souviselo s nemocemi a bylinkami. „Zajdu se na ně podívat,“ prohlásil Lukáš a zmizel v pokoji svých rodičů. Vtom se ozval pronikavý kočičí skřek. „To snad ne! To přece není možné!“ Šlechtična skočila na stůl. Nešťastný výraz v jejím obličeji a svěšené uši prozrazovaly její rozhořčení. „Oba otvírači mých konzerv leží zcela bezvládně v posteli! Taková ledabylost je prostě skandální! Už jsem měla dávno dostat snídani!“ „Oba jsou nemocní,“ vysvětlovala Lili. „Nachladili se.“ 66

Lili Vetroplaska_8.indd 66

28.07.21 15:22

„Nachladili?“ Kočka se zarazila. „To znamená, že to způsobil chlad?“ „Hm… I tak by se to dalo říct.“ „Ach tak, to je něco jiného.“ Šlechtična se rázem zatvářila soucitně. „Jestli mrznou, pak tuto tragédii chápu líp než kdokoli jiný. V tom případě je samozřejmé, že se o mě nemohou postarat,“ povzdechla si zhluboka. „Taková úděsná záležitost. Ten odporný chlad se zmocnil i mého personálu. Kam tohle všechno povede?“ Na to jí Lili nedokázala odpovědět. A tak radši navrhla: „Pokud chcete, ráda vám připravím snídani.“ Šlechtična přikývla na souhlas. „To by bylo vskutku přijatelné řešení.“ Seskočila ze stolu a následovala Lili do kuchyně. „Po jídle se znovu uložím k zimnímu spánku. Už dělám překvapivé pokroky.

Včera jsem spala déle než kterákoli jiná kočka!“ „Jistě,“ přikývla Lili a postavila kočce na zem misku s jídlem. Vtom zaslechla zvláštní hukot.

Znělo to jako vzdálené hřmění, které rychle sílilo a přibližovalo se. Lili se polekaně rozběhla do obývacího pokoje, kde už její rodiče a babička stáli u okna a zděšeně vyhlíželi ven. „Co se to děje?“ zeptala se Lili a cítila, jak se jí zmocňuje strach. Hřmění bylo stále hlasitější a hla67

Lili Vetroplaska_8.indd 67

28.07.21 15:22

sitější. Navíc měla pocit, že se chvěje podlaha! „To je zemětřesení?“ „Ne.“ Maminka si přitiskla Lili k sobě. „Lavina.“ Když Lili vyhlédla z okna, také to uviděla: z blízkého vrcholku hory se do údolí řítily burácející masy sněhu! Lavina s sebou brala všechno, co jí stálo v cestě, jako gigantická bílá záplava. Byla stále větší a větší. Ten rachot naháněl strach a chvění podlahy v Lili probouzelo paniku. „Hrozí nám nebezpečí?“ zeptala se tenkým hláskem. „Ne, neboj se,“ uklidňovala ji maminka a tiskla ji k sobě. „K naší chatě se lavina nemůže dostat, postavili ji na bezpečném místě, hodně vysoko.“ Babička měla pevně sevřené rty. „Co lavinu vyvolalo?“ „Vsadil bych se, že to byli lyžaři, kteří vyrazili mimo sjezdovky do zakázaných oblastí,“ prohlásil tatínek rozčileně. „Když někdo přejede napříč nedotčeným svahem, může snadno utrhnout lavinu.

To přece ví každé dítě!“ „Přesto se vždycky najdou pitomci, kteří to riskují,“ zamumlala babička.

Lili zírala široce rozevřenýma očima na bílý ­chaos, jak se s nezměrnou silou valí z hory a po68

Lili Vetroplaska_8.indd 68

28.07.21 15:22

hřbívá pod sebou úplně všechno. Žene se přes stromy a keře, které mizí pod sněhovými masami, jako by to byly hračky. „Snad tam venku nebyli lidé,“ zašeptal tatínek. „Jestli lavina někoho strhla a zasypala…“ Vtom Lili napadla úděsná myšlenka. „Ale co zvířata?“ „Jaká zvířata?“ „Ta, co žijí tam venku. Při procházce lesem jsme přece viděli ve sněhu spoustu stop! Co když se některé ze zvířat dostalo pod lavinu?“ Tatínek mlčel. Maminka s babičkou si jen vyměnily nervózní pohled. „Zůstanou zahrabaná pod sněhem!“ zašeptala otřesená Lili. „Můžou umřít.“ Nikdo nepromluvil. Všichni jen mlčky zírali z okna a sledovali, jak lavina postupně slábne, až se nakonec zastavila u hustého lesa.

Sníh se naposledy převalil a vznesl se do vzduchu jako obrovitý mrak. Dunění a chvění ustalo.

Bylo po všem. „To byla fakt síla, co?“ vydechl Lukáš stojící za Lili. Otočila se. Vedle Lukáše stála Isabela s Alexem, oba v pyžamech. Měli horečnaté oči a červené nosy.

69

Lili Vetroplaska_8.indd 69

28.07.21 15:22

„Všechno jsme sledovali z našeho okna,“ zakašlala Isabela. „Byla to hrůza!“ „Rychle do postele! Oba!“ napomenul je tatínek. „Musíte se vypotit!“ Isabela s Alexem uznali, že má pravdu, a vrátili se do své ložnice. Lukáš zůstal v obývacím pokoji a pátravě se rozhlédl kolem. „Co Šlechtična a Bonsaj?“ zeptal se ustaraně. „Určitě jsou vyděšení. Člověk měl pocit, že se kolem něj chvějí i zdi.“ „Ach!“ vydechla Lili a začala se ustaraně shánět po domácích mazlíčcích. Našla je v kuchyni za kamny, jak se tisknou k sobě. „Svět se hroutí!“ naříkala tiše Šlechtična. „Je se mnou amen. To je tedy vážně pech.“ „Všechno je v pořádku,“ uklidňovala je Lili. „Už je po všem. Byla to lavina.“ „Uf!“ odfrkl si Bonsaj, vylezl zpoza kamen a otřepal se. „Ta lavina je nejspíš spřízněná s randálem. Je v obývacím pokoji?“ „Ne, to není návštěva,“ vysvětlovala Lili. „Lavina je sníh. Sníh, který se řítí z hory.“ Bonsaj užasl. „Sníh umí utíkat?“ „Ne, sníh neutíká. Ale občas se sesune ze svahu a všechno pod sebou zničí.“ 70

Lili Vetroplaska_8.indd 70

28.07.21 15:22

Lili Vetroplaska_8.indd 71

28.07.21 15:22

„No prosím,“ zamňoukala Šlechtična a vyskočila. „To mě ani v nejmenším nepřekvapuje. Ten odporný, studící, lepivý sajrajt je vskutku nebezpečný! Copak jsem to neříkala?“ „No…“ „Víte co? Mám řešení!“ „Řešení… čeho?“ „Všech našich problémů!“ vyhrkla kočka. „Vážně?“ „Tohle odporné roční období, tu zimu, prostě příště přeskočíme!“ oznámila Šlechtična a její nápad jí očividně připadal přímo velkolepý. „Stejně přináší jen samé úděsné věci!“ „Ale…“ Kočka však nebyla k zastavení: „Pro kočky je zima nedůstojná! Zvířata musí celé měsíce spát!

Personál pořádně nefunguje! A pak se ten nebezpečný studící sajrajt navíc začne jen tak řítit z kopce a dělá hrozný kravál! Co je to za způsoby?“ Kočka vytasila drápky a zaťala je do dřevěné podlahy. „To musí skončit! Příští zimu vynecháme!“ prohlásila důrazně. „Prosím, madam, můžete to zařídit?“ „Ale…“ 72

Lili Vetroplaska_8.indd 72

28.07.21 15:22

Vtom Lili zaslechla, jak se rodiče v obývacím pokoji hlasitě dohadují. „Ale já musím jít ven! Co když to někoho zasypalo!“ zvolal tatínek. „Vždyť je to nebezpečné, Ferdinande! Mohlo by se ti něco stát!“ namítala maminka. „Mám zdravotnické vzdělání, Regino! Mohl bych být někomu prospěšný! Nemůžu přece jen tak sedět a nic nedělat!“ Maminka si povzdechla: „Stejně tě nejspíš nezastavím, že…“ „Ne.“ Hlasy se ztišily. Lili se rozběhla do obývacího pokoje. Tatínek si už oblékl teplé oblečení. „Lili, půjdu se podívat, jestli někdo neskončil pod lavinou,“ oznámil stroze. „Chtěl bych s sebou vzít Bonsaje. Má dobrý čich, třeba pod sněhem někoho objeví.“ „Ale…“ Lili se zamyslela. Tatínek chce zjevně hledat pouze lidi. Ale co zvířata, která se možná kvůli lavině dostala do problémů? „Když se Bonsaj rozštěká, nebudeš mu rozumět,“ namítala Lili, zatímco v ní bleskurychle dozrávalo rozhodnutí.

Táta jen mávl rukou. „To sice ne, ale přesto by mě mohl dovést k zasypanému člověku.“ 73

Lili Vetroplaska_8.indd 73

28.07.21 15:22

Lukáš se postavil vedle Lili a pohlédl na ni. Kamarádka jen přikývla. „Kdybyste s sebou vzal Lili, mohla by poprosit o pomoc ptáky z celého okolí,“ pronesl Lukáš rozvážně. „Navíc by mohla dávat Bonsajovi přesné pokyny.“ V očích se mu zableskla touha po dobrodružství. „To snad ne!“ vykřikla babička. „Děti, vy chcete jít taky ven?“ „Ano,“ přikývla Lili. „Přesně tak.“

74

Lili Vetroplaska_8.indd 74

28.07.21 15:22

Záchranná expedice Lili navlečená do lyžařského oblečení, šály a čepice dusala sněhem. Musela vášnivě rozmlouvat s rodiči a babičkou, kteří byli nejprve striktně proti tomu, aby s Lukášem po té katastrofě opustili chatu. Ale dívčina tvrdohlavost a chlapcovy chytré argumenty je nakonec přesvědčily. A tak teď Lili pochodovala za tatínkem, Lukášem a Bonsajem. Znovu začalo sněžit a viditelnost byla mizerná. Pohled na zpustošenou krajinu byl skličující.

Polámané stromy a hluboké brázdy v hoře, které připomínaly čerstvé rány, vyznačovaly děsivou cestu, kterou se lavina vydala.

75

Lili Vetroplaska_8.indd 75

28.07.21 15:22

Všude navíc vládlo ticho. Mrtvolné ticho.

Lili se otřásla a snažila se soustředit na to, že jsou tady, aby pomáhali. Tatínek pátral po lidech, ale ona si představovala zasypané kamzíky, lišky nebo sviště.

Po namáhavém pochodu dorazili do míst, kde se lavina zastavila. Před nimi se tyčily gigantické hromady sněhu, u nichž se nedalo určit, kde začínají a kde končí. Sníh byl prostě všude, metry hluboký.

Pohřbil i spoustu stromů na okraji lesa. Kde mají začít? Tatínek se rozhlédl. V jeho tváři se zračily velké obavy. Nikdo tu nebyl, jen sníh. A absolutní ticho. „Lili, pošli Bonsaje, ať se tady porozhlédne!“ vyzval dceru.

Lili ani na okamžik nezaváhala. „Bonsaji!“ křikla a psík, jehož chundelatá srst už byla plná sněhu, se ihned rozběhl k ní. „Prosím, podívej se kolem a snaž se vyčenichat něco živého!“ požádala pozorně naslouchajícího kamaráda. „Hledáme zvířata nebo lidi, kteří leží pod sněhem!“ „Jasánek!“ Bonsaj vyrazil. S čenichem přilepeným k zemi pobíhal po sněhu a soustředěně pátral po nějaké stopě.

Tatínek mezitím neustále pokřikoval do všech stran. „Haló, je tady někdo?“ 76

Lili Vetroplaska_8.indd 76

28.07.21 15:22

Ale copak by mu lidé zasypaní lavinou mohli odpovědět? Lili bylo jasné, jak je jejich akce obtížná.

Sami to prostě nezvládnou.

Zhluboka se nadechla a co nejhlasitěji zvolala: „Ptáčkové! Poleťte ke mně! Rychle!“ Její hlas prořízl okolní ticho. Znělo to až strašidelně.

Jednu nebo dvě minuty se nic nedělo, ale pak se k ní snesl drobný hnědý pták. „Břehule skalní,“ podotkl Lukáš. Znal i vzácné druhy zvířat a dokázal je bez obtíží určovat.

Břehule přistála na dívčině natažené paži. „Ahoj,“ zapískala. „Ty jsi mě volala?“ „Ano. Jsi tady sama?“ Lili se pátravě rozhlížela kolem. Obvykle na její zavolání přilétala celá hejna ptáků, ale tentokrát se kromě břehule neobjevil ani jediný. „Všichni se ukryli!“ zaštěbetala břehule. „Stalo se velké neštěstí. Všichni se bojí.“ Lili to naprosto chápala. „Děkuji, že jsi přesto přiletěla.“ Ptákům se nejspíš nechtělo létat i kvůli té chumelenici. „Chtěla bych se tě na něco zeptat.“ „Ano?“ Ptáček se zvědavě díval na Lili. „Nevíš náhodou, jestli někdo neleží zasypaný pod sněhem?“ 77

Lili Vetroplaska_8.indd 77

28.07.21 15:22

Břehule naklonila hlavičku ke straně. „Jak bych mohla vidět někoho pod sněhem?“ „To máš pravdu.“ Lili svěsila hlavu. „To opravdu nemůžeš.“ Co vlastně očekávala? „Ale…“ zaváhala břehule.

Lili se rázem napřímila. „Ano?“ „Pobíhá tady malé krásnoočko a zjevně je úplně samo.“ „Krásnoočko?“ „Ano, krásnoočko s puntíkovanými zády.“ Lili se zamyslela. Občas vážně nebylo snadné pochopit jména, kterými se zvířata navzájem titulovala. Rychle Lukášovi přeložila, co jí ptáček řekl.

Kamarád zauvažoval. „Není to nějaký jiný pták?

Některé druhy ptáků mají puntíky na zádech… a krásné oči.“ „Krásnoočko pořád hlasitě volalo,“ zacvrlikala břehule. „Ale já jsem mu nerozuměla. Nemluví mou řečí.“ Pak roztáhla křídla a chystala se k odletu. „Kde je?“ zeptala se Lili rychle. „Kde je krásnoočko teď?“ Měla pocit, že se tomu zvířeti – ať už je to cokoli – něco přihodilo. „Tam, na kraji lesa,“ odpověděla břehule. „Ale už nějakou dobu jsem je nezaslechla. Možná už odešlo,“ dodala a odletěla do husté vánice.

78

Lili Vetroplaska_8.indd 78

28.07.21 15:22

Lili Vetroplaska_8.indd 79

28.07.21 15:22

„Musíme prohledat okraj lesa,“ oznámila Lili Lukášovi a řekla tatínkovi, kam chtějí jít. Ten jí připomněl, že musí být opatrní a zůstat na dohled, a pak začal znovu volat do všech stran: „Haló, je tu někdo?“ Očividně nic neobjevil stejně jako Bonsaj, který dál soustředěně pobíhal kolem a očichával sníh.

Oba kamarádi vyrazili k okraji lesa. Lavina pod sebou pohřbila spoustu stromů, další zpřelámala.

Lili bylo stromů hrozně líto. Obklopovaly ji polámané kmeny a velké pahýly bývalých velikánů.

Děsivý obraz zkázy. Ale nemohla pro ně nic udělat. „Co vlastně hledáme?“ Lukáš si třel rukavicemi tváře. Byla hrozná zima. „Já nevím,“ přiznala Lili. „Břehule říkala, že to zvíře bylo ještě malé a že jeho volání nerozuměla, protože nemluvilo ptačí řečí. Takže to, co hledáme, nemůže být pták.“ „Přesně tak,“ přisvědčil Lukáš.

Lili udělala několik kroků mezi polámanými stromy. Jak mají v takovém chaosu někoho najít?

Vtom zaslechla tiché zapískání. Prudce zvedla hlavu. „Co to bylo?“ Lukáš nejspíš také něco zaslechl. Pátravě se otáčel kolem své osy. „Slyšíš to taky? Už zase!“ 80

Lili Vetroplaska_8.indd 80

28.07.21 15:22

Lili zavřela oči a soustředěně naslouchala. Náhle uslyšela víc než pouhé písknutí. Tichý nářek. „Maminečko…“ naříkal slabý hlásek. „Kde jsi?“ Lili se opatrně vydala směrem, odkud volání přicházelo. Lukáš vyrazil za ní. „Je mi zima,“ stěžoval si hlásek. „Taky se děsně bojím. Maminko?“ Lili se sehnula a zapátrala pod napůl vyvráceným kmenem. Zatajila dech. Ve sněhu před ní ležel malý raneček! Byl světlehnědý, měl velikánské uši, puntíkovaný hřbet a nádherné oči.

Byl to koloušek. Kdepak, žádný koloušek, čiplenka – malá srnečka. Lili to věděla, ačkoli by nedokázala vysvětlit, podle čeho to poznala. Vyděšeně zírala na Lili velkýma, hnědýma očima. „Mám se dát na útěk?“ zeptala se. „Asi bych měla prchat, že?“ „Ne, to je v pořádku,“ pronesla Lili opatrně a poklekla u mláděte.

Lukáš zalapal po dechu. Očividně si srnečky všiml i on. „Ale já vás vůbec neznám,“ vyhrkla čiplenka vysokým pisklavým hláskem. „A když někoho neznám, mám utéct. To mi řekla maminka.“ „Jistě, má pravdu,“ souhlasila Lili. „Obvykle by ses tím měla řídit. Ale ty jsi to neudělala…“ 81

Lili Vetroplaska_8.indd 81

28.07.21 15:22

Srnečka sklopila jedno ucho. „Ne. Je to legrační, nemyslíš?“ Lili se usmála. „To je tím, že mně můžeš důvěřovat. A ty to víš, že?“ „Jsi hodná,“ řekla srnečka. Pak se zachmuřila. „Nebude se maminka zlobit, že jsem neutekla?“ Při zmínce o mamince se zachvěla. „Máma je pryč…“ špitla. „Kde jsi ji viděla naposledy?“ zeptala se Lili opatrně. „Hledaly jsme něco k snědku, když se přiřítil ten netvor.“ „Lavina?“ „Obrovitý netvor. Fučel a duněl a spolkl mou maminku!“ Srnečka vytřeštila krásné oči a chvěla se po celém těle.

Lili útrpně přikývla. Jestli srnu strhla lavina, mají pramalou šanci ji najít. „Ale ještě před chvílí na moje volání odpověděla…“ vypískla srnečka. „Cože?“ Lili prudce zvedla hlavu. „Ty jsi s ní mluvila? Kdy? Kde?“ Lukáš pozorně naslouchal. „Je někde v tom netvorovi!“ Srnečka ukázala hlavou na sněhovou masu. „Slyšela jsem, jak mě tichounce volá. Ale nevím, kde přesně to bylo. Třeba 82

Lili Vetroplaska_8.indd 82

28.07.21 15:22

ji ten netvor už úplně pohltil,“ dodala a její malé tělíčko se znovu zachvělo. „Ne, tomu nevěřím,“ prohlásila Lili, ačkoli samozřejmě nevěděla, jak se srně vede. Třeba ji přece jen najdou. „Pojď s námi!“ vyzvala mládě. „Půjdeme ji společně hledat!“ Srnečce se rozzářily oči, když pohlédla na Lili a Lukáše. „Opravdu? Vy mi pomůžete?“ „Ano, a nejen my!“ usmála se Lili. „Tam dole je pejsek. Je to můj kamarád. Možná dokáže čichem zjistit, kde je tvoje maminka, když nám ukážeš, kde jsi ji zaslechla!“ „Ach…“ zašeptala čiplenka dojatě. „To by byla nádhera.“ Namáhavě se zvedla a postavila se na dlouhé nohy.

Lili také vstala a už chtěla vyrazit, když tu ji něco zatáhlo za šálu. Překvapeně se otočila. Srnečka chňapla po její šále a pevně ji sevřela v tlamě. „Omlouvám se,“ zamumlala a zahanbeně pohlédla na Lili. „Co to…“ Lili dotčeně popadla šálu a jemně jí popotahovala ze strany na stranu, dokud ji srnečka nepustila. Tvářila se zkroušeně. „Chňapnu po všem, co se pohybuje,“ vysvětlovala a očividně jí to bylo trapné. „Nemůžu si pomoct.

83

Lili Vetroplaska_8.indd 83

28.07.21 15:22

Když se mi něco houpe před nosem, musím po tom chňapnout.“ Lili na mládě ohromeně zírala. „Proto mě tak pojmenovali,“ dodala srnečka rozpačitě. „A jak se jmenuješ?“ „Chňapalka,“ odpovědělo mládě.

84

Lili Vetroplaska_8.indd 84

28.07.21 15:22

Dutina ve sněhu Lili, Lukáš a Chňapalka pospíchali za panem Větroplachem. Ten vytřeštil oči, když uviděl, kdo děti doprovází. „Copak jste to objevili?“ „Její maminku zasypala lavina,“ vysvětlovala Lili. „Musí tu někde být. Srnečka ji ještě před chvílí slyšela!“ Vtom se k nim přihnal Bonsaj. „Jú!“ vyštěkl a se zájmem si čiplenku prohlížel. „Co to je za nádhernýho prcka? Ten je ale roztomilej!“ Psík obíhal kolem srnečky a zálibně vrtěl ocasem. Když se ocitl vedle ní a zavrtěl ocasem přímo před jejím nosem, tak…

85

Lili Vetroplaska_8.indd 85

28.07.21 15:22

Chňapalka po něm chňapla.

Bonsaj ztuhl. „Hej! Co to vyvádíš?“ Jeho ocas vězel v srneččině tlamě! „Pardon,“ zahuhňala srnečka nezřetelně a zdálo se, že se hrozně stydí. „Pusť ho, Chňapalko!“ Lili opatrně zatáhla za Bonsajův ocas a srnečka otevřela tlamu. Bonsaj se otřásl, odběhl kousek stranou a zkusmo znovu ocasem zavrtěl. „Propáníčka, to bylo pěkně podlý!“ stěžoval si. „Vůbec nic jsem tomu prckovi neudělal a on tohle!“ „Chňapalka je holčička,“ upozornila ho Lili. „Nemyslela to zle. Ale nemůže si pomoct. Když se jí něco houpe před nosem, chňapne po tom. Je to prostě takový tik.“ „Proto se tak jmenuje?“ zeptal se tatínek.

Lili přikývla. Chňapalka sklopila hlavu. „Ten psík už asi nebude chtít hledat mou maminku, že?“ zeptala se zkroušeně. „Protože jsem po něm chňapla?“ „Nevím. Ale zeptám se ho.“ Lili vyprávěla Bonsajovi, co se stalo a že nutně potřebují jeho pomoc, aby našli srneččinu maminku. „Neboj, já se nezlobím. Pokusím se její mamču najít,“ slíbil Bonsaj velkoryse. „Ten prcek to sice 86

Lili Vetroplaska_8.indd 86

28.07.21 15:22

nemá v hlavě úplně v pořádku, ale jinak je k nakousnutí.“ Lili se ulevilo. Přeložila ostatním, že Bonsaj je ochotný maminku hledat, a Chňapalka radostně poskočila. „Tak kde ji zaslechla naposled?“ zeptal se psík a nedočkavě pobíhal z místa na místo.

Lili se zeptala srnečky. Ta se rozběhla na dlouhých, tenkých nožkách k okraji sněhové hory. „Někde tady.“ Nejistě se rozhlédla kolem. „­Aspoň myslím…“ Bonsaj sklopil čenich ke sněhu a očichával každičký centimetr. „Voní tvoje máma podobně jako ty?“ vyštěkl, ale než to Lili stihla přeložit, hlasitě se rozštěkal. „Tady! Myslím, že tady něco je!“ Rozčileně rozhrabával krátkými packami sníh. „Tady by to mohlo být!“ Lili, Chňapalka, Lukáš a pan Větroplach se rozběhli k místu, kam Bonsaj ukazoval. „Maminko?“ vypískla srnečka. „Jsi tady, mami?“ „Srnečko, jsi tam?“ Lili zaťukala do sněhu. Náhle zaslechla tichý, z velké dálky znějící hlásek. „Kdo je to?“ „Já něco slyším!“ vykřikla Lili. „Pod sněhem někdo je!“ 87

Lili Vetroplaska_8.indd 87

28.07.21 15:22

„Tak fajn. Ustupte stranou.“ Tatínek sáhl po rýči, který si přinesl, a začal chvatně odhazovat sníh.

Bonsaj horlivě hrabal packami a pomáhal mu.

Zatímco oba pracovali, Lili znovu zvolala. „Kde jsi, srnečko?“ „Tady…“ ozvala se slabě odpověď. „Maminko!“ Chňapalka rozčileně tancovala na místě.

Vtom rýč pana Větroplacha vklouzl do dutiny.

Otvorem spatřili malou jeskyňku uprostřed sněžné hory! „Tam uvnitř něco je!“ oznámil Bonsaj a po hlavě se vrhl do dutiny. Hned nato Lili zaslechla, jak štěká: „Hej, ty tam! Ty jsi máma toho roztomilýho prcka?“ „Ach!“ ozval se vzápětí pronikavý křik. „Pomoc!

Trhač!“ „Jen klid, nerozčiluj se,“ ňafal Bonsaj. „Já ti ne­ ublížím.“ Lili bez váhání prolezla otvorem do dutiny. Zaslechla sice, jak táta rozčileně křičí: „Lili, ne!“, ale to ji nemohlo zastavit. Sotva se protáhla do malé jeskyňky, v přítmí rozeznala srnu ležící na zemi.

Pravou nohu měla divně zkroucenou – a navíc krvá­ce­la. Zděšeně zírala na chundelatého psíka, 88

Lili Vetroplaska_8.indd 88

28.07.21 15:22

Lili Vetroplaska_8.indd 89

28.07.21 15:22

který seděl před ní a vrtěl ocasem. „Ten tvůj prcek je sice naprosto kouzelnej, ale nejspíš mu tak trochu šplouchá na maják, co?“ prohodil Bonsaj, aby řeč nestála. Srna mu samozřejmě nerozuměla ani slovo. Pes jí očividně naháněl strach. „Bonsaji!“ ozvala se Lili. „Děkuji, že jsi srnku našel. Ale teď už bys měl radši zase jít.“ „To jsou mi věci,“ brblal Bonsaj, ale udělal, co Lili chtěla. Protáhl se kolem ní a vyskočil ven.

Lili si klekla, protože dutina ve sněhu byla hodně nízká, a po čtyřech se opatrně vydala k srně. „Ahoj,“ zašeptala. „Já jsem Lili.“ „Já ti rozumím!“ Srnka překvapeně vykulila oči. „Jak je to možné? Vždyť ty jsi člověk!“ nevycházela z údivu. „To je dlouhá historie. Později ti to ráda vysvětlím. Jak se jmenuješ?“ „Reena.“ „Těší mě, Reeno,“ usmála se Lili. „Pomůžu ti ven.

Nahoře na tebe čeká Chňapalka.“ Když srnka zaslechla její jméno, zachvěla se. „Je v pořádku?“ „Ano, nic se jí nestalo. Všude tě hledala.“ Lili se ustaraně zadívala na krvácející nohu. „Dokážeš vstát?“ 90

Lili Vetroplaska_8.indd 90

28.07.21 15:22

Reena si smutně olizovala ránu. „Ne, mám zlomenou nohu.“ Lili přikývla. Noha byla tak zkroucená, že musela být zlomená. „Poprosím tátu, aby tě odtud dostal. Nemusíš se ho bát, neublíží ti. Souhlasíš?“ Reena se na dívku pochybovačně podívala, ale pak přikývla. Lili vylezla z dutiny a vysvětlila tatínkovi i ostatním, že srnka se jmenuje Reena, je zraněná a někdo ji musí vynést ven. Pan Větroplach zalezl dovnitř a po chvíli se objevil se srnou v náručí. Lili s Lukášem mu pomohli vyzvednout chvějící se zvíře nahoru a opatrně jej položili na sníh. „Mami!“ vykřikla Chňapalka a přitiskla se k srně. „Ten netvor tě vyplivl!“ „Všechno se točilo a pak najednou zavládla tma,“ zašeptala Reena. „Ale teď už je po všem.“ Pan Větroplach se s vážným výrazem ve tváři zadíval na srnčinu zlomenou nohu. „Nevypadá to dobře,“ řekl smutně. „Ta zlomenina je ošklivá. Navíc ztratila spoustu krve.“ „Ale uzdraví se, viď?“ zeptala se Lili ustaraně.

Tatínek zaváhal, než odpověděl. „Doufám, že ano… ale nemůže se jen tak vrátit do lesa, Lili.

Vždyť nedokáže ani vstát!“ 91

Lili Vetroplaska_8.indd 91

28.07.21 15:22

„Co budeme udělat?“ naléhal Lukáš. „Nemůžeme ji tady nechat ležet!“ „To rozhodně ne!“ ozvala se Lili ostrým hlasem.

Reena a Chňapalka se na ni vyděšeně podívaly. „To je v pořádku,“ usmála se na ně Lili, aby je uklidnila.

Pan Větroplach se zamyslel. „Napřed obě vezmeme do chaty. Tam mohu Reeně ošetřit ránu.“ S těmi slovy se sklonil, opatrně si zraněnou srnu přehodil přes hlavu na ramena a vstal. „Jdeme nazpět,“ zavelel a vyrazil.

Lili a Lukáš překvapeně zírali na jeho záda. Pak se vydali za ním. Bonsaj s Chňapalkou kráčeli stále houstnoucí vánicí za nimi.

Poté co opustili místo, kam spadla lavina, a urazili už notný kus cesty k chatě, Lili zaslechla vzdálený hluk motorů a hlasy, které přicházely odněkud shora. „To budou nejspíš záchranáři z horské služby,“ prohodil Lukáš. „Asi se sem kvůli tomu sněžení dřív nedostali.“ Lili spadl kámen ze srdce. Pokud je ještě někdo pod lavinou, záchranáři ho určitě najdou. Byla ráda, že si s tím už nemusí dělat těžkou hlavu. Už se může starat jen o Reenu a Chňapalku.

92

Lili Vetroplaska_8.indd 92

28.07.21 15:22

Nečekaná pomoc Pan Větroplach kráčel do kopce se zraněným zvířetem na ramenou. K chatě to byl pořádný kus cesty. Lili viděla, jak je chůze ve stále hlubším sněhu náročná, a obdivovala tatínkovu vytrvalost a sílu.

Po zdánlivě nekonečném stoupání konečně dorazili k horské chatě. Sotva otevřeli dveře, babička s maminkou se k nim rozběhly. „Jste v pořádku?“ Babička přejela rychlým pohledem jejich vyčerpané tváře. „Nic se vám nestalo?“ Maminka překvapeně ukázala na srnku, která ležela panu Větroplachovi na ramenou. „Co to vlečeš?“ 93

Lili Vetroplaska_8.indd 93

28.07.21 15:22

„Má zlomenou nohu,“ vysvětlil tatínek a s obličejem staženým námahou vyrazil do obývacího pokoje. Všichni se vydali za ním. Před praskajícím krbem složil srnku na velkou osušku, kterou babička rychle přinesla. Šlechtična, dřímající v dupačkách na krbové římse, procitla a unaveně zvedla hlavu. Pak si zhluboka povzdechla, znovu zavřela oči a klidně pokračovala v nácviku zimního spánku. „Kde jsou naši?“ zeptal se Lukáš, zatímco si sundával rukavice a šálu. „V posteli,“ odpověděla babička. „Musí odpočívat.“ Lukáš přikývl, odložil čepici a s povzdechem si oklepal sníh z vlasů. Pochod do dlouhého kopce ho pořádně unavil. „Ta srnka nevypadá dobře,“ poznamenala babička a Lili jí musela dát za pravdu.

Reena ztěžka dýchala. Podle všeho byla tak unavená, že ani nedokázala udržet oči otevřené. „No ne! Tady je ještě jedna!“ vyjekla babička překvapeně, když se Chňapalka rozběhla ke své mamince a lehla si k ní. „Ta malá je taky zraněná?“ „Ne, té se naštěstí nic nestalo.“ „Ta srnka krvácí!“ vykřikla paní Větroplachová. „Ferdo, dokážeš jí pomoct?“ 94

Lili Vetroplaska_8.indd 94

28.07.21 15:22

Tatínek už spěchal do kuchyně. Vzápětí se vrátil s miskou teplé vody a čistými utěrkami. Soustředěně poklekl u Reeny, aby jí omyl krev z nohy. „Pomoz mi, Lili,“ požádal dceru. Posadila se vedle něj a podávala, co potřeboval. „Musím jí dát nohu do dlahy,“ vysvětloval tatínek. „Podej mi tu dlouhou větev, prosím tě.“ Lili se natáhla pro rovnou větev, která ležela vedle krbu spolu se dřevem na podpal. Fascinovaně sledovala, jak tatínek pečlivě přikládá větev k noze a připevňuje ji utěrkami a babiččinými tkaničkami, které Lili odvázala ze stromečku a přinesla mu je.

Reena nehybně ležela a nechala si všechno líbit.

Zdálo se, že nic nevnímá. Chňapalka do mámy každou chvíli strčila, ale Reena jí pokaždé odpověděla jen dlouhým zasténáním. Srnečka zasunula hlavu pod mámin krk, jako by se tam chtěla ukrýt. „Maminko…“ zašeptala, ale Reena nereagovala.

Lili se stáhlo hrdlo. „To je všechno, co pro ni můžu udělat,“ řekl pan Větroplach a vstal. „Nejspíš to ale nebude stačit,“ dodal a pohlédl vážně na dceru. „Zlomeninu jsem ošetřil jen provizorně. Nejsem zvěrolékař.“ „Tak ji dopravíme do vesnice!“ vykřikla Lili. „Tam veterináře určitě mají!“ 95

Lili Vetroplaska_8.indd 95

28.07.21 15:22

„Do vesnice se nedostaneme,“ uslyšela Lukáše.

Stál u okna a zachmuřeně se díval ven. „Cestu zasypal sníh. Neprojedeme ani džípem.“ Lili ztuhla. Pan Větroplach jen pokýval hlavou, jako by to tušil. „Pokud bude dál takhle sněžit, do údolí se nedostaneme.“ „Ale co bude s Reenou?“ zeptala se Lili. „Třeba se i tak uzdraví,“ zadoufala babička. „Snad ta dlaha postačí…“ Pan Větroplach však potřásl hlavou. „Ztratila spoustu krve,“ podotkl. „To je nejspíš ještě horší než samotná zlomenina. Musí co nejrychleji nabrat síly a pořádně se najíst! Zvěrolékař by si věděl rady.

Nebo lesník.“ „Nebo internet,“ poznamenala maminka a teskně pohlédla na bezcenný mobil, který trůnil na špičce vánočního stromečku.

Babička přešla k oknu a vyhlédla ven. Husté sněžení se mezitím proměnilo v prudkou vánici, která svištěla kolem chaty. „Na zvěrolékaře a lesníka můžeme zapomenout,“ zamumlala. „A na internet taky. Musíme něco vymyslet sami.“ „Jenže nikdo z nás neví, čím bychom mohli Reenu nakrmit,“ pronesla zoufale Lili. „Co vlastně srny jedí?“ zeptala se maminka.

96

Lili Vetroplaska_8.indd 96

28.07.21 15:22

„Hm… trávu?“ odpověděla Lili a uvědomila si, že si tím není jistá. „Houby, ostružiny, žaludy…“ vysvětloval Lukáš a zamyslel se. „Myslím, že se o tom píše v jedné z mých knih!“ vyhrkl a rozběhl se do schodů.

O chvilku později se vrátil s tlustým svazkem v ruce.

Na obálce stálo: Lexikon zvířat. Lukáš začal knihou listovat. „Tady to je!“ Prstem přejížděl po řádcích: „Srny se živí travinami, jetelem, bobulemi, pampeliškami, be­ zem, žaludy a houbami…“ četl. „Máme přece několik plechovek žampionů!“ vzpomněla si maminka, ale vzápětí si sama uvědomila, jak je její poznámka nesmyslná. „Ale čím se srny živí v zimě? To tam nepíšou?“ zeptal se tatínek. „Většinou pupeny a výhonky větví,“ odpověděl Lukáš, když pohledem přeletěl stránku v knize. „Ale to přece nesvědčí stromům!“ namítla Lili automaticky, protože věděla, jak je okusování větví pro les škodlivé.

Vzápětí se o slovo přihlásil Bonsaj, který stál celou dobu stranou. Voda mu odkapávala z chundelaté srsti a zamokřila celou podlahu. „Klidně si můžou pochutnat na mých granulích,“ nabídl velkoryse. „Rád se s nimi rozdělím!“ 97

Lili Vetroplaska_8.indd 97

28.07.21 15:22

Lili potřásla hlavou. „To je od tebe hezké, ale srnky jsou vegetariáni.“ Bonsaj na ni nechápavě pohlédl. „Jedí jen rostliny,“ vysvětlovala Lili. „Aha! Přežvykují ty zelený věci!“ „Přesně tak.“ „Ve stáji je přece sláma!“ napadlo maminku.

Ale babička odmítavě potřásla hlavou. „Je hodně stará a zatuchlá,“ odpověděla. „Zvířatům bych ji nedávala.“ „Krucifix!“ zaklel tatínek a oběma rukama si vjel do vlasů. „Nemůžeme pro ně udělat vůbec nic!“ Ale to už se slova znovu chopil Lukáš. „Můžeme!

Je tady tvor, kterého můžeme poprosit o pomoc!“ prohlásil s rozzářenýma očima. „A to navzdory sněhové vánici.“ Lili na kamaráda tázavě pohlédla. „Pokud je pravda to, co jsi mi o něm vyprávěla, tak určitě ví, jak bychom Reeně mohli pomoct,“ dodal Lukáš.

Lili cítila, jak se jí rozbušilo srdce. „O kom to mluvíš?“ „Přece o Nasibartovi.“ Oba kamarádi se hnali do stájí ke koňskému stání, v němž se Nasibart uložil k zimnímu spánku. Svišť 98

Lili Vetroplaska_8.indd 98

28.07.21 15:22

se znovu zahrabal hluboko do slámy. Lili s Lukášem museli odstranit silnou vrstvu stébel, než se konečně objevila spící chlupatá hnědá koule.

Lili zaváhala. „Určitě nebude ani trochu rád, že ho zase budíme.“ „Je to otázka života a smrti,“ řekl Lukáš rozhodně. „Jestli je opravdu tak inteligentní, jak tvrdí, pochopí, jak je situace zlá.“ Z chlapcova hlasu tentokrát nezněla ani kapička ironie. Zdálo se, že stejně jako Lili doufá, že jim Nasibart pomůže.

Lili si odkašlala. „Promiňte!“ pronesla hlasitě a opatrně zatřásla chlupatou koulí. „Vstávejte!“ Ozvalo se hlasité zachrápání. „Chrrr…“ Pak se koule pohnula a v jejím středu se objevila dvě kulatá očka. „Kdo je to?“ zeptal se svišť unaveným hlasem, zatímco se ze srsti vysouval obrovitý nos. „Hm… to jsem já,“ špitla Lili. „Chrrr…“ zavrčel Nasibart a zvolna se narovnával. „Zase ta lidská holčička,“ zamumlal. „Jedno je jisté: žádný jiný druh nedokáže jít tak na nervy jako lidé. Jsou otravní jako hmyz.“ S povzdechem otevřel ústa, zhluboka zívl a ukázal přitom vyčnívající řezáky. „Hmmm…“ zadíval se kriticky na Lili. „Doufám, že máš dobrý důvod pro to, abys mě už podruhé vzbudila.“ 99

Lili Vetroplaska_8.indd 99

28.07.21 15:22

„Já… ano. Je… je to hrozně důležité!“ koktala Lili. „Víte, jednu srnu zasypala lavina. Zlomila si nohu a ztratila spoustu krve,“ spustila a slova se z ní řinula jako o závod. „Vyhrabali jsme ji ze sněhu a zachránili. Teď je tady, dole v chatě, i s mládětem, jmenuje se Chňapalka. Musíme se o ně postarat. Ale nedostaneme se do vesnice, protože děsně sněží. Táta říkal, že Reeně musíme co nejrychleji dodat hodně energie. V Lukášově knize se sice píše, co srnky jedí, jenže to platí jen v létě.

V zimě prý okusují stromy. Ale to nesvědčí lesu a my je musíme nakrmit nějak jinak. Můžeš nám poradit?“ Nasibart pozorně naslouchal. Když Lili domluvila, zkoumavě na ni pohlédl. Pak se zeptal. „V knize? Co to znamená?“ Lili zkoprněla. „Ty chceš vědět, co je to kniha?“ Poté co mu vykreslila celou zoufalou situaci, Nasibarta zajímá zrovna tohle? „Kniha je…“ Svěsila hlavu. Jak by mu to jen vysvětlila?

Lukáš jí přispěchal na pomoc. „Řekni mu, že kniha je spousta potištěných listů papíru, na nichž je formou písma uloženo vědění.“ Lili na něj bezmocně pohlédla. Jak jen dokáže vytvořit takové věty? Rychle Lukášovo vysvětlení 100

Lili Vetroplaska_8.indd 100

28.07.21 15:22

Lili Vetroplaska_8.indd 101

28.07.21 15:22

Nasibartovi zopakovala. „Knihy se čtou,“ dodala. „Když je přečteš, tak víš, co je v nich napsané.“ Nasibart pečlivě naslouchal. „Hmmm…“ zamyšleně se poškrábal na břiše. „Tak to tedy je… Kni­ hy…“ mumlal si sám pro sebe. „Kdo by si pomyslel, že tak omezená životní forma jako homo sapiens dokáže vymyslet něco tak zajímavého jako knihy…“ Lili na sviště zírala s vytřeštěnýma očima.

Nasibart se roztržitě poškrábal na tlamě mezi vousky, které mu trčely do všech stran. „Takže v takzvaných knihách se skrývá vědění, které se z nich šíří tím, že si je přečteš? Chápu to správně?“ vyptával se. „Ano.“ „Jak se to dělá?“ „No… očima.“ „Aha.“ Nasibart zamlaskal. „Tak to tedy je…“ poškrábal se na zádech. „Něco ti nabídnu, lidská holčičko,“ oznámil nakonec. „Poradím ti, jak zachránit srnky, ale budu za to něco chtít.“ „Co?“ „Naučíš mě číst knihy.“ Lili vytřeštila oči údivem:. „Ty se chceš naučit číst?“ Lukáš zalapal po dechu.

102

Lili Vetroplaska_8.indd 102

28.07.21 15:22

„Přesně tak. Taková je moje nabídka.“ Nasibart si vjel drápkem mezi řezáky. „Já ti poskytnu informace, které potřebuješ, a ty mě za to naučíš číst.“ Lili neměla ani potuchu, jestli je to vůbec možné. Představa, že by svišť četl knihu, byla prostě… šílená. Nebo snad ne?

Lukáš do ní strčil. „Řekni, že to bereš!“ Lili byla natolik vyvedená z míry, že udělala, co jí kamarád navrhl. „Tak dobře. Souhlasím. Naučím tě číst.“ „Ujednáno!“ Nasibart si spokojeně odfrkl. „Tak dobře poslouchej, jak srnám pomoct.“ Lili nastražila uši. „Zlomená noha může být velice nebezpečná.

Jestli rána navíc krvácela, je to zlé. Pokud se zanítí, může to být Reenin konec.“ Lili vyděšeně zalapala po dechu. „Reena potřebuje konopáč,“ pokračoval svišť. „Ten ji může vyléčit.“ Lili jeho slova překvapila. Copak se Nasibart vyzná v bylinkách?

Svišť mluvil dál. „Navíc jí musíte co nejdřív obsta­ rat něco k snědku. I té čiplence. V zimě už bývá většina mláďat tak velká, že nesaje mateřské mléko.“ Na to se Lili zvířat vůbec nezeptala!

103

Lili Vetroplaska_8.indd 103

28.07.21 15:22

„Ale kde pro ně najdeme něco na zub?“ položila rozhodující otázku. „V lese jsou krmelce,“ odpověděl Nasibart trpělivě. „Lidé tam v zimě přinášejí potravu pro zvířata.“ Potřásl hlavou. „To je jedna z mála dobrých věcí, které od lidí pochází,“ zabručel. „Zajděte tam a něco odtud přineste. Nejbližší krmelec je poblíž svažité mýtiny u skal pod třemi vysokými jedlemi.“ Lili se bála, že něco z toho zapomene, a tak všechno nahlas opakovala Lukášovi. Jeho mozek si zaručeně uloží každou podrobnost stejně spolehlivě jako počítač. „Mýtina u skal!“ zvolal Lukáš. „Včera jsme šli kolem ní, když jsme hledali vánoční stromeček!“ Lili si vzpomněla, že u srázu opravdu míjeli nějakou mýtinu obklopenou skalami. Právě tam stála cedule s nápisem Lyžování zakázáno! „Ten kluk je chytřejší než ty, že?“ prohlásil najednou Nasibart. „Ano, určitě,“ přiznala Lili. „Je hodně chytrý. A je to můj nejlepší kamarád.“ „Tak tak…“ Nasibart si změřil Lukáše od hlavy k patě. „Tak na něj dávej dobrý pozor.“ „Proč?“ 104

Lili Vetroplaska_8.indd 104

28.07.21 15:22

„Zdá se mi, že brzy onemocní.“ Lili se zděšeně podívala na Lukáše. Opravdu měl červené tváře a zkalené oči. „Jsi v pořádku?“ zeptala se ustaraně. „Cože? To víš, že jo!“ odpověděl Lukáš udiveně. „Jsem jen trochu utahanej,“ dodal a mávl rukou. „Měli bychom k tomu krmelci vyrazit radši hned!“ „Máš pravdu,“ přikývla Lili. Pak nejistě dodala. „Vážně chceš jít se mnou?“ „No jasně!“ zašklebil se Lukáš. „Vždycky přece děláme všechno společně!“ Lili se na něj nejistě usmála.

Nasibart si znovu zastrčil hlavu mezi zadní nohy a stočil se do klubíčka. Přitom zamumlal, že se těší, až ho Lili znovu probudí, aby ho naučila číst.

105

Lili Vetroplaska_8.indd 105

28.07.21 15:22

Ve sněhové bouři Lili a Lukáš se rozběhli zpět do chaty a vyprávěli babičce a rodičům, co se od Nasibarta dozvěděli. Pan Větroplach s úžasem potřásl hlavou, když mu Lili vyřídila svišťovu radu, aby Reenu léčil konopáčem. „No ano, sadec konopáč!“ vyhrkl překvapeně. „To je něco zvláštního?“ zeptala se Lili. „Aby ne!“ znovu užasle potřásl hlavou. „Říká se mu také kostihoj nebo ranhojič. Navíc se o něm vypráví taková pověst. Báje…“ „Jaká?“ „Traduje se, že poranění jeleni před dávnými časy spásali konopáč, aby se jim zacelily rány. Ale 106

Lili Vetroplaska_8.indd 106

28.07.21 15:22

já jsem si vždycky myslel, že to jsou jen povídačky…“ zasmál se nejistě. „Zřejmě ne,“ podotkla babička.

Tatínek mlčky přikývl. Pak řekl: „Jenže já sadec konopáč nemám. Je to velice neobvyklá bylina.

Příliš se nepoužívá.“ Lili si to myslela. Přesto si zklamaně povzdechla. Pak vyprávěla o tom, že Nasibart chce, aby ho naučila číst, a dospělí se rozesmáli. „Klidně to zkus,“ uchechtla se babička. „Dohoda je dohoda, Lili. Svůj slib musíš dodržet. Ale pokud se ten svišť opravdu naučí číst…“ „Tak co?“ „Tak sním koště! Nebo… vylezu na střechu a zatančím tam Sněžný valčík!“ vyprskla babička a rodiče se rozesmáli.

Lili jen pochybovačně pozvedla koutky úst.

Dřív by ji představa sviště, který se chce naučit číst, také nejspíš pobavila. Jenže to ještě neznala Nasibarta.

Lukáš si znovu bezděky omotal kolem krku šálu a navlékl si rukavice. „Pojďme k tomu krmel­ci.“ Také Lili chtěla co nejrychleji vyrazit. „Za chvíli jsme zpátky,“ uklidňovala rodiče, když se natahovala pro čepici. „Je to jen kousek.“ 107

Lili Vetroplaska_8.indd 107

28.07.21 15:22

„Bez nás nepůjdete nikam!“ prohlásila maminka. „Snad si nemyslíš, že vás necháme v té sněhové bouři pobíhat samotné?“ „Přesně tak,“ přikývla babička. „Vyrazíme s vámi.“ „Ale kdo dá pozor na srny?“ zeptala se Lili. „Já.“ Až teď si Lili povšimla, že na židli u ohně sedí Isabela. Byla oblečená jen do pyžama a měla ­úplně ucpaný nos. Ale vypadala o něco líp než ráno. „Ohlídám je. Klidně jděte!“ usmála se.

A tak se o chvíli později Lili s rodiči, babičkou, Lukášem a Bonsajem vydali do lesa. Fičící vítr jim nemilosrdně hnal do obličeje krupičky sněhu, až to bolelo. Ale to je neodradilo, prodírali se bouří pořád dál, krok za krokem, až konečně dorazili na mýtinu obklopenou skalami. „Tady!“ zvolal Lukáš a ukázal na tři jedle opodál.

Lili přimhouřila oči. Pod velkými jedlemi ohnutými větrem stály dřevěné jesličky. To musí být krme­lec! Rychle k němu vyrazili. Maminka klopýtla a přistála nosem ve sněhu. „Auvajs,“ zamumlala Lili.

Ale máma vzápětí vyskočila, usmála se a zvolala: „Žádné dobrodružství se neobejde bez menšího zádrhelu!“ 108

Lili Vetroplaska_8.indd 108

28.07.21 15:22

Když dorazili ke krmelci, uviděli, že je v něm spousta krmení! Obilí, žaludy, kaštany, bukvice, kukuřice, šrot a sezamové placky. Všechno sice pokryl sníh, ale přesto se to dalo jíst. Tatínek otevřel batoh, aby ho naplnil. Babička mu pomáhala. „Vezmeme jen to, co nutně potřebujeme,“ křičela Lili do větru. „Lesní zvířata taky musí jíst!“ „To je přece samozřejmé,“ uklidňoval ji tatínek.

Vzal ještě hrst bukvic a batoh zavřel. „To by mělo stačit.“ Maminka tleskla do dlaní. „Teď se probojujeme zpátky do chaty!“ Navzdory tomu, že se jí smylo líčení a jindy dokonale upravené rudé vlasy jí visely v mokrých pramíncích do čela, to vypadalo, že si výpravu opravdu užívá. „Záchranná akce se zdařila!“ vykřikla. Zaťatou pěstí pohrozila sněhové bouři a zajíkala se smíchy. „Nás nedostaneš, ty mizerná vánice!“ Lili se rozesmála. Hlasitě a vesele, až se na ně vzápětí snesla záplava jedlových šišek. Díky jejímu smíchu zřejmě rychle dozrály a začaly opadávat. „Auvajs!“ vyjekl Lukáš, když mu na hlavu dopadla velká šiška. Další trefily tatínka a babičku.

S jekotem uskakovali ze strany na stranu, aby se vyhnuli dalším ranám.

109

Lili Vetroplaska_8.indd 109

28.07.21 15:22

„Zabijácké šišky útočí!“ křičela maminka. „Honem pryč!“ zavelela a rozběhla se od krmelce.

Ostatní se na sebe rozpačitě zadívali. Pak se rozesmáli a vzali nohy na ramena. Utíkali co nejrychleji za maminkou, dohonit se jim ji ale podařilo až téměř u chaty.

Druhý den ráno probudilo Lili Bonsajovo ňafání. „Lili, vstávej! Venku už je světlo!“ Cítila, jak se jí o ruku otírá vlhký čumáček a ospale otevřela oči. Bonsaj se předními packami opíral o okraj postele a nedočkavě se na ni díval. „Podívej se sama!“ Lili se posadila. V místnosti bylo opravdu překvapivě jasno. Odkud se to světlo bere? Pohlédla k jednomu z malých okýnek. Venku bylo všechno bílé. Zářivě bílé. Sněhová bouře přes noc ustala a zanechala krajinu pod tlustou sněhovou přikrývkou. Kolem nebylo nic než sníh – dokonalá kouzelná zimní krajina. Lili si protřela oči a snažila se uhladit své zarputilé kudrny.

Každé ráno jí vlasy trčely do všech stran, takže připomínaly rozježený smeták. Naštěstí ji zbyla ještě jedna gumička, takže je mohla splést do copu.

Pak vyskočila z postele a rozběhla se k domovním 110

Lili Vetroplaska_8.indd 110

28.07.21 15:22

Lili Vetroplaska_8.indd 111

28.07.21 15:22

dveřím. Když je otevřela, spatřila bílou stěnu. Sněhu bylo tolik, že se nedalo vyjít ven! „Dobré ráno, zlatíčko!“ Tatínek k ní přistoupil a políbil ji na tvář. „Zapadali jsme.“ Lili ztuhla úžasem. Tady dole se sníh vršil i před okny. Skoro nic z nich nebylo vidět! „Neboj se,“ uklidňoval ji táta. „Máme dost jídla pro všechny.“ Lili potřásla hlavou. „Já se nebojím.“ Vtom ji něco zatahalo za vlasy. Lili se otočila.

Za ní stála srnečka. Chňapla po jejím poskakujícím copu! Svírala ho v zubech a provinile huhňala: „Hm… Ahoj.“ Lili se usmála a opatrně zatáhla za cop.

Chňapalka ho pustila a zastyděla se. „Promiň.“ „To nic,“ pohladila ji dívka po hlavě. „Co maminka? Už je na tom líp?“ „Ne,“ povzdechla si Chňapalka a najednou vypadala usouženě. „Je hrozně nemocná.“ Lili zděšeně zaťala prsty. „Cože?“ tázavě pohlédla na tátu, který s vážným výrazem ve tváři přisvědčil. „Reenin stav se bohužel zhoršil.“ „Ale proč? Včera přece dostala spoustu jídla. Vypadala mnohem líp!“ 112

Lili Vetroplaska_8.indd 112

28.07.21 15:22

„Rána se zanítila.“ „To ne!“ Lili přeběhl mráz po zádech, protože si vzpomněla na Nasibartova slova. Pokud se rána zanítí, může to být Reenin konec.

Tatínek si vyčerpaně protřel oči. „Kdyby se mi tak někde podařilo sehnat sadec konopáč.“ „Jenže jak?“ zašeptala Lili a pohlédla na bílou zeď, která vyplňovala rám dveří.

Dostat se do vesnice by dneska bylo ještě obtížnější než včera! Sníh chatu z poloviny zasypal!

Lili se zamyslela. „Promluvím si s Lukášem.

Určitě na něco přijde,“ pronesla s nadějí v hlase. „Vždycky má perfektní nápady!“ S těmi slovy se rozběhla do svého pokoje a usedla na kraj Lukášovy postele. „Vstávej, ospalče!“ strči­la kamaráda do zad. „Už jsi toho naspal dost. Teď musíš zapojit svůj megamozek a vymyslet geniální plán, jak se dostaneme dolů do vesnice!“ Jenže Lukáš se ani nepohnul.

Lili se zamračila. Uchopila chlapce za rameno a obrátila ho k sobě. Měl temně rudý obličej a ­úplně propocené pyžamo. Na čele mu stál pot. „Lukáši?“ Kamarád zasténal.

113

Lili Vetroplaska_8.indd 113

28.07.21 15:22

„Co se to děje?“ Lili zaplavil strach.

Lukáš znovu zasténal. Byl to dlouhý, zmučený vzdech a Lili se málem zastavilo srdce.

To je zlé. Hodně zlé. Najednou se vedle ní objevil tatínek. Znepokojeně položil Lukášovi ruku na čelo. Zachmuřil se. „Co mu je?“ zašeptala vyděšená Lili. „Má vysokou horečku!“ Lili polkla. „Určitě se nakazil od svých rodičů.“ „Ale těm tak špatně nebylo!“ „To včerejší plahočení v bouři mu nejspíš nepřidalo…“ Tatínek nadzvedl Lukášovi víčko. „Má rozšířené zorničky. To je špatné znamení.“ Opatrně chlapci poklepal na tvář. „Slyšíš mě? Můžeš mluvit?“ Jedinou odpovědí bylo další bolestné zasténání.

Na tatínkově čele se objevily hluboké vrásky. „Nemůžeš mu něco dát, aby se mu ulevilo?“ zeptala se Lili třaslavým hlasem a vzpomněla si na spoustu různých čajů, které měl táta ve spíži. „Ne, při tak vysoké horečce jsou nutné velmi silné léčivé byliny.“ Tatínek si třel čelo. „Belladonna by mu určitě pomohla…“ zamumlal. „Ale tu tady nemám.“ 114

Lili Vetroplaska_8.indd 114

28.07.21 15:22

„Co budeme dělat?“ „Musíme okamžitě do vesnice!“ Tatínek se napřímil. „Musíme se nějak dostat do bylinkářství, o kterém mluvila babička. Potřebujeme sadec konopáč a globule belladonny, které se vyrábějí z rulíku zlomocného. Co nejdřív.“

115

Lili Vetroplaska_8.indd 115

28.07.21 15:22

Zeptej se sviště! „To je ale nadělení, čert aby do toho!“ zaklela Liliina maminka. „Musíme okamžitě něco vymyslet!“ Lili seděla s rodiči a babičkou u velkého stolu v obývacím pokoji. Lukášovi rodiče ještě nevstali.

Na stole byla snídaně, ale nikdo se jí ani nedotkl.

Lukášův stav všechny vyděsil. Lili viděla, že o něj dospělí mají velký strach. „Má vysokou horečku! Skoro čtyřicítku!“ opakoval tatínek už počtvrté. „Kéž bych tu měl svou domácí lékárničku s homeopatiky!“ Lili věděla, že homeopatika jsou malé, bílé kuličky, které v sobě skrývají léčivou sílu bylin. Tatínek 116

Lili Vetroplaska_8.indd 116

28.07.21 15:22

jimi Lili často léčil, když byla nemocná. „V tom zmatku jsem si při odjezdu sice zabalil léčivé čaje, ale na kufřík s homeopatiky jsem zapomněl.“ „Nemá smysl rozčilovat se nad tím, co člověk ne­ udělal,“ pronesla babička. „Jaké máme možnosti?“ „Mohl bych se pokusit sejít dolů pěšky,“ navrhl tatínek. „Vážně si myslíš, že Lukášovi pomůže belladonna?“ zapochybovala babička. „Ano, tím jsem si jistý,“ odpověděl tatínek pevným hlasem. „Ale pokud je ve vesnici lékař, samozřejmě ho požádám o pomoc.“ „Jenže to všechno bude trvat strašně dlouho,“ vykřikla maminka. „Než se vrátíš, bude večer. Do té doby se může Lukášův nebo Reenin stav prudce zhoršit!“ „To máš pravdu,“ připustil tatínek neochotně.

Lili rázně vstala. „Jdu za Nasibartem. Znovu ho probudím a poprosím ho o pomoc.“ Nikdo jí neodporoval.

Lili se dlouhými kroky probojovala sněhem do stáje a opět sviště vytrhla ze spánku. Nasibart zívl a protáhl se. „Ach tak, ty ses už vrátila! To je ale rychlost,“ zamumlal a rozpletl krátké nohy. Pak se zvědavě zeptal: „Přinesla jsi knihu?“ 117

Lili Vetroplaska_8.indd 117

28.07.21 15:22

„Ne, já…“ „Ty mě nebudeš učit číst?“ „Ne, víš, máme velký problém a…“ „A co naše dohoda?!“ zasyčel Nasibart. „Já tě číst naučím! Opravdu! Nebo se o to aspoň pokusím!“ hájila se Lili. „Ale ne teď! Lukášovi je hrozně špatně a…“ „Vždyť jsem ti říkal, že nejspíš onemocní.“ „Ale neřekl jsi, co máme udělat, abychom tomu zabránili!“ „Neptala ses.“ Lili si povzdechla.

Nasibart se na ni zamyšleně podíval. „Je to zlé?“ zeptal se smířlivým tónem. „Ano, moc,“ odpověděla Lili tiše. „Má vysokou horečku. A Reeně se rána zanítila! Tatínek říká, že potřebujeme sadec konopáč a bellmadonnu.“ „Belladonnu,“ opravil ji Nasibart. „Obojí seženete jen v lidské vesnici.“ Lili zklamaně svěsila hlavu. Co vlastně čekala? Že Nasibart vyhrabe z hromádky slámy nějaké byliny nebo dokonce homeopatické globule? „Všechno zapadalo sněhem,“ zašeptala. „Do vesnice se nedostaneme.“ „Nesmysl. Samozřejmě se tam můžete dostat.“ 118

Lili Vetroplaska_8.indd 118

28.07.21 15:22

Lili prudce vzhlédla. „Cože? A jak?“ Svišťovy oči se zavrtaly do jejích. „To bys ráda věděla, že?“ „To si piš!“ Nasibart si protáhl krátké nožky. S odpovědí nespěchal. „Prozradím ti to, když mě za to…“ „Já nemám čas, abych tě učila číst,“ přerušila ho Lili zoufale. „Čtení není snadná věc! V lidské škole trvá několik měsíců nebo dokonce let, než to děti zvládnou!“ Nasibart se zamyšleně poškrábal ve vouskách. „Já si sice myslím, že bych se to naučil mnohem rychleji než primitivní lidské děti, ale…“ Zamlaskal. „Tak dobře. Učení odložíme na později. Ale chci, abys mi z té knihy dneska aspoň něco přečetla!“ „Cože?“ „Abych měl představu, jaký druh vědění ty knihy skrývají. Možná se to učení ani nevyplatí!“ Lili zaváhala, ale pak vyskočila a se slovy „Hned jsem zpátky!“ se rozběhla do chaty. Tam popadla Lexikon zvířat, který ještě pořád ležel v obývacím pokoji, a utíkala zpět do stáje. „Koukej!“ lapala po dechu. „V téhle se skrývá spousta vědění o zvířatech!“ vyhrkla a strčila Nasibartovi knihu pod nos.

119

Lili Vetroplaska_8.indd 119

28.07.21 15:22

Svišť vytřeštil oči. Na obálce knihy spatřil lva, orla, velrybu a mravence. „Ach,“ vydechl užasle. „Fascinující!“ dodal a přitiskl velký čenich ke knize. „Myslím, že už umím číst.“ „Co prosím?“ „Dokážu to písmo rozluštit!“ oznámil a packou přejel po obrázku orla. „Tohle je například jeden z mých největších nepřátel. Spárolet. Přečetl jsem si to!“ „To přece není písmo, to je obrázek. Fotografie…“ vysvětlovala Lili překvapeně. Ale odkud by mohl svišť vědět, co je fotografie? „Rozpoznat věc na fotografii je snadné. To se nikdo nemusí učit.“ Nasibart dotčeně pokrčil nos. „Ach tak…“ „Tohle je písmo!“ Lili otevřela knihu a ukázala na text. „Mám ti o orlovi, teda o spároletovi, něco přečíst?“ „Ne,“ odpověděl Nasibart. „Toho znám líp, než je mi milé. Přečti mi radši něco… o tomhle!“ ukázal packou na obrázek tučňáka. „Toho neznám.“ „Tak jo!“ Lili začala číst. „Tučňák je mořský pták, který neumí létat…“ „Cože? Pták, který neumí létat?“ vyhrkl překvapeně Nasibart a s nastraženýma ušima dál naslouchal, co mu Lili předčítá. Informace o tučňákovi 120

Lili Vetroplaska_8.indd 120

28.07.21 15:22

na něj očividně silně zapůsobily. „To je nepochopitelné!“ pronesl, když skončila. „Ptáci, kteří místo létání pořád jenom plavou…“ „Ve zvířecí říši se najde spousta naprosto nepochopitelných věcí!“ vyprávěla Lili vzrušeně. „Existují tisíce různých druhů zvířat! A každé je svým způsobem fascinující!“ Nasibart souhlasně zafrkal. „O tom se musím dozvědět víc. Co nejdřív.“ Lili přikývla. „Slibuji, že udělám všechno pro to, abych tě naučila číst.“ Pak ale zavřela knihu a dodala: „Ale napřed musím pomoct Lukášovi a Reeně.“ Prosebně pohlédla na sviště. „Povíš mi, jak bychom se mohli co nejrychleji dostat do vesnice?“ Jestli Nasibart zná řešení jejich problému, tak jí ho prostě musí prozradit!

Nasibart si zhluboka povzdechl. „Tak dobře. Řeknu ti to. Ale překvapuje mě, že jsi na to nepřišla sama,“ poznamenal a vystrčil čenich. „Na co?“ Nasibart si povzdechl. „Co dělají lidé, když je spousta sněhu a chtějí se dostat dolů z hory?“ Lili se zprudka nadechla. „Sjedou na lyžích!“ vykřikla a plácla se dlaní do čela. „Sjedeme do vesnice na lyžích!“ Na to měla opravdu přijít sama!

121

Lili Vetroplaska_8.indd 121

28.07.21 15:22

Ale Nasibart odmítavě zakroutil hlavou. „Na něco jsi zapomněla.“ „Na co?“ „Když budeš dole, Reeně a Lukášovi moc nepomůžeš. Musíš se dostat zpátky nahoru, a to co nejrychleji. Za jak dlouho se vrátíš, když se budeš muset brodit tím hlubokým sněhem, co myslíš?“ Lili se kousla do rtu. Na to poukázala už máma. „Za hodně dlouho,“ špitla. „Proto musíte Lukáše a Reenu dopravit dolů do vesnice.“ „Cože?“ Lili se prudce nadechla. „Ale… jak?“ Nasibart vystrčil čenich tak daleko před sebe, až se skoro dotkl dívčina nosu. „Na saních.“

122

Lili Vetroplaska_8.indd 122

28.07.21 15:22

Jeleni „Sjet do vesnice na těch starých koňských saních?“ vykřikla maminka zděšeně. „Ani náhodou! To je příliš nebezpečné!“ „Ale mami, jinou možnost, jak se tam dostat co nejrychleji i s Lukášem a Reenou, nemáme!“ namítla Lili. „Tak se mi zdá, že jsi na něco zapomněla,“ podotkla babička. „Sáně jsem sice opravila, ale nemáme koně, kteří by je táhli!“ „To je pravda,“ připustila Lili a šibalsky nakrčila nos. Nasibartovo řešení bylo zkrátka geniální. „Jenže my koně nepotřebujeme.“ 123

Lili Vetroplaska_8.indd 123

28.07.21 15:22

Rodiče i babička se na ni nechápavě podívali. „Saně potáhnou srnci,“ prohlásila Lili. „Cože?“ zalapala po dechu maminka. „Přesně tak!“ zasmála se Lili vzrušeně. „Svolám všechny srnce z okolí! Nasibart říkal, že jich tu v lese žije spousta.“ „To je pravda!“ přisvědčila Chňapalka. Čiplenka stála vedle stolu a bezelstně dívku sledovala velkýma krásnýma očima. „Tak třeba tetička Ruuni. A její kamarádka Riike. Obě jsou hrozně hodné. A moje sestřenice Strkalka. Ta už tak hodná není…“ „Ty chceš přivolat srnce a zapřáhnout je do saní?“ shrnula to babička a očividně uvažovala, jestli by to mohlo vyjít.

Lili prudce přikyvovala. „Srnci nám určitě pomůžou, když je o to poprosím!“ Tatínek se poškrábal na bradě. „Myslíš, že srnci mají dost sil, aby utáhli sáně?“ „Taky je tam můj kámoš Raano. Toho mám ráda,“ brebentila dál Chňapalka, „ale ještě radši mám svého kmotříčka Rooka. Rook je nejsilnější jelen v celém lese!“ Lili zbystřila. „Velký, silný jelen říkáš?“ „Ano, můj kmotr je největší a nejsilnější ze všech!“ prohlásila srnečka hrdě a oči jí zářily.

124

Lili Vetroplaska_8.indd 124

28.07.21 15:22

„Ale to je…“ Lili horlivě uvažovala. „Na tažení saní by jelen byl…“ mumlala si pro sebe, ale než to domyslela, skočil jí do řeči Bonsaj, který ležel na podlaze vedle ní. „Ty sáně přece můžu táhnout JÁ, Lili!“ navrhl a vyskočil na krátké nožičky. „Vždyť jsi mi vyprávěla, že jsou psi, kteří tahají sáně.“ Vzrušeně se rozštěkal. „Já jsem přece pes. Takže jsem přesně ten, koho hledáš!“ ňafal a ze všech sil nadšeně mrskal ocasem.

Lili chtěla Bonsaje varovat, ale nestihla to. Chňapalka už totiž s ostrým cvak zaryla do jeho ocasu své malé zoubky! „Tak to zkus!“ vyzvala babička vnučku a povzbudivě na ni pohlédla. „Tak jo.“ Lili cítila, že jí srdce buší až v krku.

Společně s rodiči, babičkou, Bonsajem a Chňapalkou namáhavě prolezli jedním z oken, které nebylo tolik zaváté, a ocitli se v zářivě bílém zmrzlém sněhu před chatou. Džíp i kombíka úplně zasypal sníh. Auta vůbec nebylo vidět, mohli jen tušit, kde se skrývají, stejně jako cesta vedoucí k chatě.

Všechno vypadalo úplně jinak než dřív. Měli pocit, že přistáli v pohádkové říši.

125

Lili Vetroplaska_8.indd 125

28.07.21 15:22

„Jdu na to.“ Lili popadla megafon, který babička vyrobila ze staré odměrky a nástavce fénu. „Tak…“ Lili si odkašlala a přiložila si provizorní zařízení ke rtům. „Volám všechny srnce a jeleny v lese! Slyšíte mě? Prosím, přijďte za mnou! Potřebuji vaši pomoc!“ Její hlas zněl kovově a řinčivě, ale díky babiččině udělátku byl opravdu zvučný.

Chňapalka vzrušeně tancovala ve sněhu vedle Lili. „Určitě přijdou! I můj strýček Rook. Uvidíš, jak je velký!“ Až na pár ptáků, kteří se snesli poblíž a zvědavě skupinku pozorovali, se však v následujících minutách nikdo neobjevil. Lili si nervózně propletla prsty. „Nejspíš jim bude chvilku trvat, než dorazí k naší chatě,“ uklidňovala ji maminka.

Lili zamyšleně pohlédla na Chňapalku. „Možná bys je měla megafonem zavolat i ty.“ Srnečka ztuhla. „Já? Tímhle?“ „Ano.“ Lili podržela Chňapalce přístroj u hlavy. „Zavolej Rooka a ostatní.“ Chňapalka chvilku váhala, ale pak se jí ten nápad zalíbil. „Hu, huuu!“ zapískala vysokým hláskem do megafonu. „Strýčku Rooku! Raano! Tetičko Ruuni!

Riike! Poběžte rychle sem!“ 126

Lili Vetroplaska_8.indd 126

28.07.21 15:22

Sotva to dořekla, nadšeně se několikrát otočila kolem dokola. „Jé, já jsem volala tak děsně nahlas!“ jásala.

Lili se usmála a ještě jednou zaburácela: „Haló!

Srnci! Jeleni!“ Ale to už se na kraji lesa mezi jedlemi objevila první postava. Lili s bušícím srdcem sklonila megafon. Byl to jelen, nádherné, majestátní zvíře, a pozoroval ji chytrýma očima. „To ty jsi nás volala?“ zeptal se klidně. „Ahoj, Raano!“ Chňapalka vesele přihopsala k jelenovi, který ji pozdravil vznešeným pohybem hlavy a zvolna přistoupil k Lili. Mezitím se mezi stromy vynořila srna. „Tetička Ruuni!“ zapískala Chňapalka a rozradostněně se rozběhla ke krásnému zvířeti. Vedle srny stálo mládě. Sotva k nim Chňapalka dorazila, mládě do ní prudce vrazilo. „To bude nejspíš Strkalka…“ zamumlala Lili.

Z lesa vycházelo stále více srnců a jelenů a opatrnými kroky se přibližovali. Zcela nehlučně a tak důstojně, až Lili naskočila husí kůže. „To je prostě neuvěřitelné,“ vyhrkla maminka stísněným hlasem. „Jsou tak krásní…“ Pan Větroplach ji popadl za ruku. I jeho se zmocnilo dojetí. Ani Lili na tom nebyla líp. Přišlo jich 127

Lili Vetroplaska_8.indd 127

28.07.21 15:22

tolik! Určitě tucet srnců a pět velkých jelenů! Vzápětí se na okraji lesa objevil šestý jelen. Byl ještě větší a krásnější než ostatní a vyzařovala z něj síla. „Strýček Rook!“ vypískla Chňapalka a rozběhla se k velkému jelenovi. Ten čiplenku láskyplně pohladil tlamou po srsti a pak se upřeně zadíval na Lili.

Dívka polkla. Tenhle jelen byl ještě působivější než ti druzí, a když se vydal směrem k ní, při každém kroku mu zřetelně vystupovaly svaly. Ostatní srnci a jeleni mu uctivě ustupovali z cesty. „Lidská dívko,“ pronesl hlubokým hlasem, když se zastavil před Lili. „Volala jsi nás.“ „Ano,“ odpověděla Lili rozechvěle. „Jak to, že ti rozumíme?“ „Mám zvláštní nadání,“ vysvětlovala Lili. „Umím mluvit se zvířaty.“ Jelen si ji pátravě změřil pohledem. „Tak dobře,“ řekl prostě. „Já jsem Rook.“ „Já jsem Lili.“ „Co po nás chceš?“ „Potřebuji vaši pomoc,“ odpověděla Lili a vyprávěla o všem, co se minulý den odehrálo: o Reenině záchraně a její zanícené ráně až po nápad sjet do vesnice na saních. Chňapalka jí neustále skákala 128

Lili Vetroplaska_8.indd 128

28.07.21 15:22

do řeči a pokřikovala: „Přesně tak!“ nebo „Ano, tak to bylo!“, dokud se nezakousla do poletujícího ucha své sestřenice Strkalky, takže už nemohla mluvit. „Tak ty chceš pomoct Reeně,“ shrnul Rook dívčino vyprávění a upřel na ni pronikavý pohled. „Jsi dobrý člověk.“ Lili cítila, jak se červená. „Chci pomoct i svému kamarádovi Lukášovi,“ vyhrkla rozpačitě. „Nejen Reeně. Oba potřebují pomoc.“ „Je na tom Reena hodně špatně?“ zeptala se srnka, kterou Chňapalka oslovila jako tetičku Ruuni. „Bolí ji noha?“ „Většinu času prospí,“ odpověděla Lili. „Pokud bychom ji dokázali dopravit do vesnice, určitě by se jí brzy vedlo mnohem líp!“ „Samozřejmě uděláme, co bude v našich silách, abychom tě podpořili,“ přislíbil Rook. „Kde jsou ty sáně, o nichž jsi mluvila?“ „Ve stáji.“ Až teď si Lili uvědomila, že nejprve musí sáně dostat ze zaváté stáje, než budou moci vyrazit.

Tatínek kývl hlavou, jako by vyslovila tajné heslo. „Začnu odhazovat sníh ode dveří,“ řekl a vytáhl lopatu.

129

Lili Vetroplaska_8.indd 129

28.07.21 15:22

O půl hodiny později už staré koňské sáně stály před stájí. Tatínek byl rudý námahou. Při prohazování cesty a odnášení sněhu mu pomáhaly i Lili s maminkou a babičkou, a také se pěkně zapotily. Lukášovi rodiče stáli v pyžamu u okna, odkud všechno sledovali.

Když jim Lili vylíčila, co se děje, odmítli se vrátit do postele. Báli se o syna.

Rook se zadíval na sáně. „Tuhle věc máme… táhnout?“ „Ano,“ přikývla Lili a vysvětlila jelenům a srncům, jak to všechno funguje, zatímco babička vynesla ze stáje postraňky a připevnila je k saním. „Musí vás být celkem šest,“ dodala Lili. „Ideální by bylo šest jelenů…“ Rook se tázavě zadíval na ostatních pět jelenů a pak přislíbil: „Pomůžeme ti.“ Lili si úlevou oddychla. Naštěstí dorazilo přesně šest jelenů! Společně sáně určitě snadno utáhnou. „Já chci taky táhnout!“ vyjekla Chňapalka, která mezitím pustila ucho své sestřenice. „Já taky!“ přidala se ihned Strkalka a hrubě odsunula Chňapalku stranou. Ta se zapotácela, pak vztekle vyprskla a vzápětí se sestřenici prudce zakousla do ocasu.

130

Lili Vetroplaska_8.indd 130

28.07.21 15:22

„Nikoho dalšího už nepotřebujeme,“ vysvětlovala Lili oběma zarputile soupeřícím srnečkám, které ji však vůbec neposlouchaly, strkaly se a kousaly.

Rook si jich nevšímal a přešel do čela saní. „Já potáhnu tady vpředu.“ „Ovšem!“ Lili ostatním přeložila jelenovo rozhodnutí. Babička se rozběhla k Rookovi a zapřáhla ho. Jelen si to nechal se skeptickým, ale trpělivým výrazem líbit. Pak přišla řada na ostatní. Zanedlouho bylo do saní zapřaženo všech šest jelenů.

Tatínek vynesl Reenu z chaty. Zabalil ji do tlusté přikrývky a uložil opatrně do saní. Rook, Ruuni a Riike se neklidně podívali na srnu a zeptali se: „Jak je ti?“ Ale Reena odpověděla jen utrápeným: „Jsem hrozně unavená…“ To Chňapalku přimělo, aby nechala pošťuchování a rozběhla se k mámě. „Maminko…“ zašeptala smutně, když se zastavila u saní. „Uzdravíš ji, Lili?“ zaprosila úpěnlivě. „Udělám, co se dá,“ slíbila Lili. Paní Větroplachová přistoupila k dceři a položila jí ruce na ramena. „Ty určitě pojedeš s tatínkem, že?“ Lili se k ní otočila. „No jasně! Táta se přece s jeleny nedomluví a nemůže jim dávat pokyny! Potřebuje mě!“ Považovala za samozřejmé, že ho bude 131

Lili Vetroplaska_8.indd 131

28.07.21 15:22

doprovázet. Maminka ji pohladila po vlasech. „Myslela jsem si to,“ usmála se. „Dávej na sebe pozor, ano? Nebudete zbytečně riskovat?“ Lili zakroutila hlavou. „Tak dobře,“ políbila ji máma. „Spoléhám na tebe.“ Ale to už z chaty vyšel Alex v pyžamu a zimním kabátě. V náručí nesl Lukáše. Oblékl mu lyžařskou soupravu a navíc ho zabalil do přikrývky. Opatrně ho uložil do saní vedle Reeny. Lukáš byl ještě pořád rudý v obličeji a na čele se mu perlily kapky potu. Horečka očividně neklesala. Zdálo se, že nic z toho, co se děje kolem, nevnímá.

Lili ucítila, jak se jí sevřelo hrdlo. Vidět Lukáše v takovém stavu bylo nezvyklé a těžké. Obvykle to byl právě on, kdo stál neotřesitelně po jejím boku a neznal strach. Tentokrát musela zachránit ona jeho. „Pomozte mému chlapci,“ zašeptal Alex a prosebně se zadíval na Lili a tatínka. Ten pohled jí znovu připomněl, jak je situace vážná.

Pan Větroplach odpověděl: „Uděláme všechno, co bude v naší moci, kamaráde.“ Pak Alexe objal, vyšvihl se na kozlík a sevřel opratě. „Posadíš se ke mně?“ zeptal se dcery. „Místa je tu dost.“ Nemusel to říkat dvakrát. Lili se rychle vyšplhala vedle něj a rozhodně mávla rukou vpřed.

132

Lili Vetroplaska_8.indd 132

28.07.21 15:22

Lili Vetroplaska_8.indd 133

28.07.21 15:22

„Dávejte na sebe pozor!“ křikla babička a pak už to šlo ráz na ráz. Sáně sebou nejprve jen nepatrně trhly. Maminka, Alex a babička se do nich museli důkladně opřít, ale pak prudce vyrazily a hladce klouzaly po zmrzlém sněhu. Jeleni se rázně opřeli do postrojů a usilovně táhli sáně k cestě dolů do vesnice. „Vezeme tě k doktorovi!“ křikl Rook přes rameno na Reenu. Ačkoli neodpověděla, ta myšlenka očividně popoháněla i ostatní zvířata. Tatínek seděl s rozzářenýma očima na kozlíku. „Tohle se mi snad jenom zdá!“ vykřikl. „Jedu na saních tažených jeleny!“ zasmál se a dodal: „To bychom si měli vyfotografovat!“ Jeho nadšení bylo nakažlivé. Lili měla najednou pocit, že všechno dobře dopadne. Odvezou Lukáše a Reenu do vesnice, kde se oběma dostane pomoci.

Teď se už vlastně nemůže nic pokazit…

134

Lili Vetroplaska_8.indd 134

28.07.21 15:22

Vánoční zázrak Jeleni uháněli po sněhu a táhli velké sáně rychlým tempem do údolí. Lili jim sice tu a tam musela poradit, když některý neklusal rovně nebo se nevyznal v pokynech, které jim tatínek dával opratěmi. Ale jejich malé spřežení se brzy na­uči­ lo, co bylo třeba, a uhánělo tak rychle, až se to Lili zdálo nemožné. Tatínek neklidně pokukoval po Lukášovi a Reeně, kteří leželi na saních. Dělal si starosti hlavně o Lukáše, ale Lili se o tom raději nezmínil.

Vtom Lili zaslechla pronikavé volání. „Hej! Ty tam!“ Lili sebou trhla. Vedle hlavy jí poletoval pěn135

Lili Vetroplaska_8.indd 135

28.07.21 15:22

kavák sněžný. „Vy toho v tom sněhu moc nevidíte, co?“ zeptal se šedohlavý ptáček. „Jakto?“ nechápala Lili. Obloha byla zářivě modrá a výhled dokonalý! „Nejspíš se tady moc nevyznáte,“ zaštěbetal další pěnkavák, který se vynořil na druhé straně saní. „Jak to myslíš?“ Ptáček zatrylkoval: „Ujíždíte přímo ke srázu.“ Lili zaplavilo horko a zima současně. Před saněmi neviděla nic než bílou dálavu. Ale nejspíš ji šálil zrak. „Stát!“ vykřikla a prudce zvedla ruku.

Jeleni se rázem zastavili. „Co se děje?“ Tatínek se zmateně rozhlížel kolem. „Co ses od těch ptáků dozvěděla?“ „Řítíme se přímo ke srázu!“ odpověděla Lili rozechvěle.

Tatínek zbledl. „Propánajána…“ Těžce polkl. „Ale já žádný sráz nevidím. Všude je jen samý sníh!“ Lili zamrazilo. „To je právě ten problém.“ První pěnkavák se posadil panu Větroplachovi na rameno a přátelsky se podíval na Lili. „Dál už radši nejezděte. To by nebyl dobrý nápad.“ Lili roztřeseně přikývla a bezmocně se rozhlédla kolem sebe. Všude to vypadalo úplně stejně!

136

Lili Vetroplaska_8.indd 136

28.07.21 15:22

„Kudy…“ „Můžeme vám poradit, kudy máte jet,“ navrhl pěnkavák.

Lili si oddychla. „To by byla paráda! Musíme do vesnice!“ Druhý ptáček se jí zatřepotal před obličejem. „Tak obraťte sáně a tam vzadu, za tím velkým stromem, sjeďte dolů. Tam vám žádné nebezpečí nehrozí.“ Lili tatínkovi přeložila, co jí pěnkavák poradil, a pak požádala jeleny, aby sáně otočili. Po nějaké chvíli se jim to podařilo, odtáhli sáně o něco výš a za velkým stromem se znovu pustili do údolí.

Oba pěnkaváci přitom Lili neustále radili, kudy se mají dát, a vedli je bezpečně po nové stezce. Odtud Lili uviděla, že skutečně mířili ke strmému srázu, aniž by si to uvědomili.

Srdce se jí rozbušilo. Bez ptáků by se i s jeleny a sáněmi zřítili do hlubin. „Zůstaneme s vámi, než dorazíte dolů,“ zaštěbetal pěnkavák. Lili byla oběma ptáčkům nesmírně vděčná. Přesnými pokyny je řídili dolů z hory a Lili se znovu trochu uvolnila.

O něco později sáně projely zátočinou a konečně před sebou spatřili vesnici. „Tady je to!“ zajásal tatínek. „Už tam budeme!“ 137

Lili Vetroplaska_8.indd 137

28.07.21 15:22

Ve stejné chvíli pěnkaváci zacvrlikali: „Ten kousek cesty už zvládnete sami!“ Rychle jim ještě popřáli hodně štěstí a odletěli. „Na shledanou!“ zvolala Lili a vděčně jim zamávala na rozloučenou.

Sáně rychle klouzaly sněhem a vezly je blíž a blíž k vesnici. Ale čím víc se blížili, tím víc si Lili uvědomovala, jaký tam vládne podivný klid. „Kde jsou všichni?“ zeptala se nejistě. „Proč je tu takové ticho?“ Zabočili do první ulice. Nikde ani živáčka! Jediným zvukem široko daleko bylo odfrkování jelenů. „Tady je to jak po vymření,“ vydechla stále zmatenější Lili.

Ale tatínek se usmíval. „Ty jsi asi zapomněla, co je dneska za den, že?“ „Co je dneska za den…“ opakovala Lili, ale pak rázem oněměla. V tom zmatku na to opravdu úplně zapomněla. „Dneska je Štědrý den,“ zašeptala. „Přesně tak. Čtyři hodiny odpoledne,“ dodal tatínek, když pohlédl na hodinky. „Myslím, že vesničané jsou v kostele. Nebo sedí s rodinami u kávy a koláče a těší se na dárky. Proto jsou ulice prázdné.“ Lili se trochu uklidnila. „Ale jak získáme ty bylinky?“ zeptala se.

138

Lili Vetroplaska_8.indd 138

28.07.21 15:22

Lili Vetroplaska_8.indd 139

28.07.21 15:22

„Napřed se musíme dostat na Hlavní ulici.“ Tatínek vedl sáně k odbočce. „Je tamhle vpředu!“ Za hlasitého odfrkování jelenů krátce nato zabočili do Hlavní ulice.

Zatímco míjeli malebné vesnické domky, Lili si povšimla několika lidí, kteří je udiveně pozorovali okny. Vzápětí několik vesničanů vyběhlo ven a s pusou dokořán zíralo na sáně tažené jeleny, Lili a tatínka. Lili si dokázala představit, že pohled, který se jim naskytl, rozhodně není obvyklý…

Pan Větroplach zastavil sáně uprostřed ulice. „Hm…“ odkašlal si. „Dobrý den!“ křikl na vesničany. Nikdo neodpověděl. „Zírají na nás, jako bychom byli mimozemšťané,“ zašeptala Lili rozčileně.

Z okolních domků vycházelo stále více lidí. Přistupovali blíž a vytřeštěně pozorovali sáně.

Za vysokým mužem stály dvě děti, kterým úžasem málem vypadly oči z důlků. „Tati!“ vykřiklo jedno z nich. „To je zázrak! Vánoční zázrak!“ „Zázraky neexistují,“ namítalo druhé, ale očividně si nebylo příliš jisté. „Přijel Santa Claus!“ zavýskl klučík se světlými vlasy, který právě vyběhl z domu. „Přivezl dárky?“ 140

Lili Vetroplaska_8.indd 140

28.07.21 15:22

Za klučíkem kráčela stařenka o holi. Když uviděla sáně, překvapeně přimhouřila oči. Pak se usmála. „Takové sáně jsem naposled viděla před sedmdesáti lety,“ pronesla zasněně. „Ale tehdy je táhli koně, ne jeleni!“ Zasmála se a rukou si otřela čelo. „Jeleni!

Tak se mi zdá, že už to nemám v hlavě tak úplně v pořádku.“ „Kdepak, babi!“ křičel světlovlasý chlapec. „Já je taky vidím! Jsou opravdoví! A Santa taky!“ „Ani nápad…“ ozvala se jiná žena. „Kdyby to byl Santa Claus, musel by mít bílý plnovous!“ „Přesně tak,“ usmála se žena stojící vedle ní. „Teda, já jsem si ho představovala jinak…“ „Kdo to sedí vedle něj?“ zeptal se někdo a ukázal na Lili. „Asi Ježíšek…“ Jeden z mužů zkřížil odmítavě ruce na prsou. „Copak má Ježíšek zrzavé vlasy?“ „A proč by ne?“ opáčila jedna z vesničanek ironicky. I ona byla zrzavá.

Stařenka s holí se přišourala až k saním. Musela být hodně stará. Tvář měla plnou hlubokých vrásek a bílé vlasy vyčesané do účesu, který byl moderní tak před sto lety. „Jste vážně skuteční?“ zeptala se tatínka a šťouchla ho holí do kolene.

141

Lili Vetroplaska_8.indd 141

28.07.21 15:22

„Auvajs!“ vykřikl pan Větroplach. „Je skutečný,“ prohodila stařenka. „Ale že nemáte plnovous, to jste mě opravdu zklamal,“ řekla panu Větroplachovi. „Ale já nejsem žádný Santa Claus!“ zaprotestoval a zvedl obě ruce. „Já jsem docela obyčejný člověk.

Jmenuji se Větroplach.“ „Větroplach?“ zopakovala stařenka a svraštila čelo. „To jméno jsem už někde slyšela…“ Náhle se jí rozzářily oči a podívala se na Lili. Ta si uvědomila, že ji žena poznala. „Já už vím!“ vyjeklo jedno z dětí. „To je ta magická holka z televize!“ A ukázalo prstem na Lili. „Ta, co umí mluvit se zvířaty!“ Vesničané oněměli a tázavě se na Lili zadívali. „Ano… je to tak,“ přiznala Lili tiše. „Já jsem Li­ lia­na Větroplachová.“ Davem to zašumělo. Kolem saní stálo už minimálně dvacet nebo třicet vesničanů. Všichni zírali na Lili, jako by byla osmým divem světa. Někteří se rozhlíželi kolem a nejspíš hledali skryté kamery.

Jedno z dětí zvedlo ruku jako ve škole. „Copak?“ zeptala se Lili. „Ty vždycky jezdíš na saních tažených jeleny?“ zeptalo se. „To je fakt cool.“ 142

Lili Vetroplaska_8.indd 142

28.07.21 15:22

Světlovlasý chlapec vyhrkl: „Umí ty sáně lítat?“ „Ne, na saních obvykle nejezdím. A lítat také neumí,“ usmála se ostýchavě Lili. „Jeleni byli tak hodní, že nás odvezli z naší horské chaty dolů do údolí. Museli jsme se totiž vydat k vám do vesnice, protože můj nejlepší kamarád Lukáš má vysokou horečku. A tahle srnka si navíc zlomila nohu a rána se jí zanítila. Oba potřebují rychle pomoc!“ Lili ukázala za sebe na sáně.

Vesničané si až teď všimli, kdo v nich leží, a postupně jim docházelo, že nejde o vánoční zázrak, ani o žádný televizní vtípek.

Pan Větroplach využil chvíle ticha. „Zná někdo z vás majitele obchodu s bylinkami?“ zeptal se. „Nebo je ve vesnici lékař?“ „Náš doktor odjel na svátky k příbuzným,“ odpověděl jeden muž. „Ale…“ Stařenka zabušila holí do země. „Já!“ usmála se. „Já jsem majitelka bylinkářství.“ „To jsem rád! Třeba nám můžete pomoci…“ zadoufal pan Větroplach. „To určitě mohu.“ Žena se naklonila do saní a položila Lukášovi ruku na čelo. „A jéje… Přímo hoří!“ Zkušeně mu přejela rukou po krku. „Připravím mu belladonnu,“ prohlásila. „Ta mu srazí horečku.“ 143

Lili Vetroplaska_8.indd 143

28.07.21 15:22

Pan Větroplach horlivě přikyvoval. „Vy ji máte?“ „Samozřejmě,“ odpověděla stařenka a usmála se na Lili. Její pohled sliboval, že všechno bude v pořádku. Lili spadl kámen ze srdce. „Pojďte do mého krámku. Kamarádovi se brzy uleví,“ slíbila žena a dodala: „I pro srnku se tam něco najde.“ Pan Větroplach si zhluboka oddechl a Lili mu radostí padla kolem krku.

144

Lili Vetroplaska_8.indd 144

28.07.21 15:22

V bylinkářství Liliin tatínek pomohl staré ženě, která se představila jako Vilemína, vylézt na kozlík. Vedle ní se vmáčkl její pravnuk, světlovlasý klučík jménem Marek. Zíral na pana Větroplacha s rozzářenýma očima. Očividně ještě pořád věřil, že má před sebou Santa Clause.

Pan Větroplach se rozpačitě usmál a mlaskl jazykem. Šest hrdých jelenů se okamžitě dalo do pohybu. „Jé!“ vykřikl Marek nadšeně. „Teď poletíme?“ „Tyhle sáně nelétají,“ podotkla Vilemína s úsměvem. Ale Marek se dál tvářil, jako by čekal, že se 145

Lili Vetroplaska_8.indd 145

28.07.21 15:22

každou chvíli vznesou a odletí na severní pól nebo ke hvězdám.

Sáně rychle klouzaly ulicí a lidé na nich mohli samým překvapením oči nechat. Určitě nebylo běžné, aby se na Štědrý den vesnicí proháněly sáně tažené jeleny… „Bylinkářství je jen kousek odtud,“ vysvětlovala Vilemína. Za chvíli se skutečně ocitli před malým, přeplněným krámkem, z něhož se linula vůně bylinek a čajů. „Zaneste chlapce a srnku dovnitř,“ požádala Vilemína pana Větroplacha, zatímco se o holi vydala do obchodu. „Marek vám pomůže,“ dodala a mávnutím k sobě přivolala Lili.

Dívka vešla do bylinkářství a hned si připadala jako doma. Bylo trochu přecpané a neuspořádané, ale nádherně to tam vonělo. „Mám tady všechny bylinky, které si dokážeš představit,“ ukázala Vilemína na spoustu polic s natěsnanými krabičkami, skleněnými lahvičkami a dózami.

Pak se usadila na rozvrzanou židli. „Liliana…“ pronesla zvolna a zamyšleně, jako by se za tím jménem skrývalo cosi zvláštního. „Takže jsi v mém bylinkářství…“ 146

Lili Vetroplaska_8.indd 146

28.07.21 15:22

Tiše se usmála, jako by ji něco potěšilo. Pak na Lili upřela vědoucí oči obklopené vráskami a zeptala se. „Ty máš k bylinkám zvláštní vztah, že?“ „Hm… nejspíš ano,“ přisvědčila Lili. „Tatínek je léčitel.“ „Opravdu?“ Vilemína se usmála. „Krásné povolání. Ale to jsem neměla na mysli.“ Lili netušila, kam stařena míří. „Já… mám bylinky ráda,“ zkusila jinou odpověď, ale nezněla zrovna přesvědčivě.

Vilemína však přikývla. „O tom nepochybuji.

Koneckonců neumíš jen mluvit se zvířaty, ale dokážeš ovlivňovat i rostliny, že?“ Spokojeně se usmála. „Nebo to aspoň psali v novinách,“ dodala a ukázala na židli vedle sebe.

Lili se posadila a horečně uvažovala, co má říct. „Je to tak,“ zašeptala nakonec. Slyšela, jak tatínek a Marek před obchodem diskutují o tom, jestli by Santa Claus za určitých okolností mohl lhát, že není Santa Claus…

Vilemína se na Lili povzbudivě usmála. „Jak přesně působíš na rostliny, Liliano?“ „Já…“ začala Lili, ale pak se odmlčela. Proč to chce Vilemína vědět? Je snad novinářka a chce ji vyslýchat? Ale když pohlédla do stařenčiných 147

Lili Vetroplaska_8.indd 147

28.07.21 15:22

moudrých, přátelských očí, uvědomila si, že je to nesmysl. „Když jsem poblíž rostlin, daří se jim líp, rychleji rostou,“ vysvětlovala Lili. „Ale většinou to není hned znát. Jen když se začnu smát, rostou rychleji. Během několika sekund rozkvetou… nebo pod mýma nohama vyraší tráva.“ Vilemína pozorně naslouchala. „Ale k něčemu takovému nedochází jen náhodně, že? Dokážeš cíleně přimět rostlinu, aby rostla nebo kvetla?“ „Ano, to taky. Když se soustředím, dokážu… dokážu se do rostlin vcítit… navázat s nimi kontakt.“ Nebylo snadné to vysvětlit. „Můžu jim třeba říct, že mají růst. Nebo přimět ovoce, aby rychleji dozrálo!“ Vilemína zamyšleně pokývala hlavou. „Fantastická schopnost. Může přinést hodně dobrého,“ řekla a pohlédla na Lili, jako by měla na mysli něco konkrétního. „Chtěla jsem vědět, jestli máš zvláštní vztah i k léčivým bylinkám.“ „Ano… ale proč?“ „I bylinky jsou rostliny.“ Lili si uvědomila, kam Vilemína míří. „Já…“ Překvapeně se zarazila. Vilemína má pravdu! Léčivé byliny jsou rostliny! Nad tím se Lili nikdy nezamyslela.

148

Lili Vetroplaska_8.indd 148

28.07.21 15:22

Do místnosti vstoupil tatínek. V náručí nesl Lukáše, který vypadal mnohem hůř než předtím. Vilemína se opřela o hůl, vstala a pokynula panu Větroplachovi, aby chlapce uložil na lehátko v zadní části krámku. Malý Marek mu pomáhal a s důležitým výrazem v obličeji upravoval Lukášovi přikrývku. Neustále po očku pokukoval po panu Větroplachovi, jako by se ptal: dělám to dobře? Pak znovu vyšli ven, aby přinesli Reenu.

Sotva odešli, Vilemína se sklonila nad Lukášem a otřela mu rudé čelo pokryté potem. Pak mávla na Lili. „Tady. Sáhni si!“ vyzvala ji. Lili položila dlaň na Lukášovu tvář. Byla horká. „Teď bych chtěla, abys něco vyzkoušela,“ pronesla váhavě stařenka.

Lili znejistěla. Vilemína se na ni dívala, jako by šlo o něco hrozně důležitého. „Ale co?“ vyjekla Lili. „Musíš pro svého kamaráda vybrat správný lék.“ Vilemína ukázala na plné police. „Cože?“ zeptala se Lili zděšeně. „Já mám…“ Stařenka si ji měřila vážným pohledem. „Když navážeš kontakt s bylinkami, stejně jako to děláš s jinými rostlinami, dozvíš se, co potřebuje. Tím jsem si jistá.“ 149

Lili Vetroplaska_8.indd 149

28.07.21 15:22

Lili cítila, jak ji mrazí v zádech. „Já mám… vycítit, která bylinka ho vyléčí?“ Vilemína se slavnostně usmála. „Ano. Myslím, že to dokážeš.“ Lili najednou ucítila prudké vzrušení. Jestli to vyjde… co když to je opravdu možné! Hlavou jí vířily všemožné myšlenky. Ale po chvíli se vzpamatovala a ze všech sil se snažila soustředit.

Před krámkem Marek hlasitě vysvětloval jejímu tatínkovi, že kdyby on byl Santa Claus, taky by si radši oholil vousy a chodil v normálním oblečení.

Jinak by ho přece každý hned poznal… Ti dva budou nejspíš ještě nějakou dobu diskutovat.

Lili zavřela oči a začala zhluboka dýchat. Pak se otočila k policím s léčivými bylinami a najednou měla pocit, že je nejen cítí, ale i vnímá.

Ahoj, bylinky, pronesla v myšlenkách a cítila, jak se jí samým vzrušením roztřásla kolena. Můžete mi prozradit, jaká medicína je pro Lukáše ta pravá? To by byla fakticky paráda a já bych vám byla hrozně vděčná…

Lili měla pocit, že se její dlaně chopila neviditelná ruka. Udělala dva kroky vpřed, se zavřenýma očima sáhla na polici a vytáhla malý předmět.

Prudce oči otevřela. V ruce držela malou hnědou lahvičku s velkou nálepkou, na níž stálo: Belladonna.

150

Lili Vetroplaska_8.indd 150

28.07.21 15:22

Lili Vetroplaska_8.indd 151

28.07.21 15:22

Zalapala po dechu. „To není možné!“ vyhrkla.

S něčím takovým nepočítala! Ještě nikdy ji nic podobného nenapadlo!

Vilemína se opřela o hůl, přistoupila k ní a pohlédla na hnědou lahvičku. „Říkala jsem si to,“ pronesla spokojeně. „Globule belladony. Ty jsou perfektní. A teď se s nimi znovu spoj,“ požádala Lili. „Proč?“ Stařenka se Lili zadívala hluboko do očí a ta cítila, jak se jí kolena chvějí ještě víc. Vilemína s ní měla v plánu ještě něco dalšího.

Vzala Lili za ruku a řekla: „Teď musíš léčivou esenci v těchto kuličkách poprosit, aby plně rozvinula svou sílu a uzdravila Lukáše.“ Lili na Vilemínu nevěřícně zírala. „Ale to…“ koktala. „To přece…“ Najednou si uvědomila, kam Vilemína míří. Je to možné? Opravdu by stačilo, kdyby Lili poprosila bylinky, aby byly zvlášť účinné, a tím by se jejich léčivé síly znásobily? „Ano.“ Na stařenčině vrásčitém obličeji se také objevilo vzrušení. „To... to by bylo opravdu něco!“ Lili skoro necítila nohy a měla pocit, že každou chvíli omdlí. Ale sevřela chvějícími se prsty hně152

Lili Vetroplaska_8.indd 152

28.07.21 15:22

dou lahvičku a znovu zavřela oči. Milá belladonno, pomyslela si vroucně. Prosím, uzdrav Lukáše. Vím, že to dokážeš. Věřím ti!

Pak oči otevřela. „Tak co?“ zeptala se Vilemína.

V té chvíli vešel do obchodu pan Větroplach s Reenou. Marek poskakoval kolem něj a soustředěně srnku hladil, jako by na jeho doteku závisel její život.

Tatínek položil srnu opatrně na podlahu a pak se obrátil k Vilemíně. „Máte pro Lukáše tu belladonnu?“ „Tady je,“ usmála se stařena, se šibalským mrknutím vzala Lili lahvičku z ruky a přešla k Lukášovi.

Zkušeně mu vpravila několik kuliček do úst. Pan Větroplach si ulehčeně oddychl. „Nejspíš ještě nějakou dobu potrvá, než se mu uleví,“ povzdechl si. „A co Reena?“ Vilemína se významně podívala na Lili. „Liliano, vybereš nám lék, který jí pomůže?“ Lili přikývla. Pak se otočila, zavřela oči a soustředila se jenom na bylinky. Už po chviličce věděla, na kterou stranu se má obrátit, a sebejistě sáhla na polici. Když znovu otevřela oči, uviděla kulatou nádobu s tekutinou, v níž plavaly květy. Na etiketě 153

Lili Vetroplaska_8.indd 153

28.07.21 15:22

stálo tiskacím písmem: SADEC KONOPÁČ – TINK­ TURA. Lili se vzrušeně usmála a v myšlenkách poprosila květy konopáče, aby Reenu co nejrychleji uzdravily. Pak se rozběhla k tátovi klečícímu vedle srnky.

Právě sundal obvaz a dlahu a ustaraně si prohlížel ránu na noze. Byla zarudlá a oteklá. Opravdu to nevypadalo vůbec, ale vůbec dobře. „Tady.“ Lili mu podala nádobu. „Děkuji,“ odpověděl tatínek, když letmo pohlédl na etiketu, a natáhl se pro kapesník, který mu předtím dala Vilemína. Pečlivě na něj nakapal tinkturu a otíral jím ránu. „Dej jí také pár kapek napít!“ navrhla Lili. Měla pocit, že to by mohlo srně pomoct. „Máš pravdu,“ usmál se táta. „Podle lidových pověstí jeleni konopáč spásali…“ Opatrně Reeně nakapal trochu tekutiny na jazyk. Pak se unaveně narovnal. „Teď už musíme jen čekat,“ řekl. „Nejspíš chvilku potrvá, než…“ Vtom zaslechli čísi hlas. „Kde… kde to jsem?“ Lili ztuhla, jako by do ní uhodil blesk. Na lehátku seděl Lukáš! Byl vzhůru! Zmateně si otíral spánky. „Co se stalo?“ zeptal se a popleteně se rozhlížel kolem. „Já jsem spal?“ 154

Lili Vetroplaska_8.indd 154

28.07.21 15:22

Lili byla třemi ráznými skoky u něj a bouřlivě ho objala. Lukáš očividně netušil, co se děje. Ale to už k nim přiskočil i pan Větroplach a položil Lukášovi ruku na čelo. „To přece není možné!“ vykřikl překvapeně. „Horečka… je pryč!“ „Horečka?“ zopakoval Lukáš. „Jaká horečka?“ Zkoumavě natáhl ruce a nohy. „Cítím se docela fajn…“ „To je neuvěřitelné!“ vyhrkl pan Větroplach a hleděl samým překvapením na chlapce. „Jak je to možné?“ Vilemína se významně podívala na Lili, která se široce usmívala. Vtom si všimla, že se Reena pohnula! Srnka zvedla hlavu a tázavě se na ni zadívala: „Kde je Chňapalka?“ Lili přiskočila k srně a nevěřila vlastním očím.

Rána na noze už nebyla zarudlá a oteklá. Úplně se uzdravila!

Tatínek se přihnal za ní. „Ta rána!“ vykřikl pronikavým hlasem. „Zánět zmizel! A ta zlomenina nejspíš taky srostla!“ Pohledem bloudil mezi Lukášem a Reenou. „Oba jsou… vyléčení! To se mi snad jenom zdá!“ Usmívající se Lili zakroutila hlavou. „Kdepak, tati. Víš přece, že babička pořád říká, že zázraky se 155

Lili Vetroplaska_8.indd 155

28.07.21 15:22

dějí. A když se stanou, člověk si nemá říkat, že si to jen namlouvá!“ „Přesně tak!“ vykřikl Marek a s rozzářenýma očima pohlédl na pana Větroplacha. „Proto bys už měl konečně přiznat, že jsi Santa Claus!“ Lili vybuchla smíchy. Tatínek na ni pohlédl, nejprve dotčeně, ale pak se také rozesmál, popadl dcerku do náruče a pevně ji k sobě přitiskl.

156

Lili Vetroplaska_8.indd 156

28.07.21 15:22

Pořádná oslava Vánoc „Teď se musíme co nejrychleji vydat zpátky do chaty!“ zvolala Lili nadšeně. „Je přece Štědrý den!“ Tatínkovi se mezi obočím objevila hluboká vráska. „To půjde těžko.“ „Ale… jakto?“ zeptala se Lili a tušila, že se jí odpověď nebude líbit. Tatínek na ni zarmouceně pohlédl. „Už se stmívá, Lili. Vyrazit potmě do hor by bylo nebezpečné.“ Lili zklamaně svěsila ramena. Když se Lukáš a Reena tak rychle zotavili, doufala, že stráví Štědrý večer s celou rodinou – s tátou, mámou, babičkou, Bonsajem, Šlechtičnou, Lukášem a jeho rodiči.

157

Lili Vetroplaska_8.indd 157

28.07.21 15:22

„Můžete jít k nám a oslavit Vánoce s námi,“ navrhla Vilemína s úsměvem. „Maminka vaří tu nejlepší rybí polévku na světě!“ vykřikl Marek a postavil se na špičky. Při představě, že by s nimi mohl večeřet Santa Claus, nevydržel na místě.

Lukáš, který mezitím vstal z lehátka a přecházel po bylinkářství, jako by se nic nestalo, netrpělivě naléhal: „Tak mi přece řekněte, jak jsme se vlastně dostali do vesnice!“ „Hned, Lukáši,“ slíbil tatínek a zadíval se na dceru. „Jsi hodně smutná?“ Lili mírně pokrčila rameny. „Když to nejde jinak, tak nejspíš musíme zůstat dole a přenocovat ve vesnici.“ Z jejího hlasu však bylo znát, jak moc by si přála oslavit Vánoce tak, jak se patří.

A Vánoce bez maminky, bez babičky a bez Bonsaje prostě nebyly ty pravé.

Tatínek se poškrábal za uchem a očividně přemýšlel. „Myslíš…“ „Co?“ podívala se na něj Lili tázavě. „Myslíš, že by nás ti ptáci, kteří nám pomáhali při cestě do údolí, mohli odvést i zpátky?“ Lili poskočilo srdce. „Určitě!“ vykřikla. „Když je o to poprosím, tak nám určitě znovu pomůžou!“ 158

Lili Vetroplaska_8.indd 158

28.07.21 15:22

Samým vzrušením vyskočila. „Takže to znamená, že vyrazíme k chatě?“ Tatínek se široce usmál. „Ano.“ Lili zajásala. „Hned ptáky zavolám!“ vyhrkla a rozběhla se ven z obchodu. „Hej! Pěnkaváčci! Prosím, přileťte sem! Znovu potřebujeme vaši ­pomoc!“ Tatínek, Vilemína, Marek a Reena se za ní vydali na ulici. Jeleni se radostně vítali se srnkou. Kráčela sice ještě trochu nejistě, ale bolesti už očividně ustaly.

Když vyšel na ulici i Lukáš, zarazil se. „My jsme přijeli do vesnice na saních! A k tomu tažených jeleny!“ vydechl úžasem. Pak uznale pokýval hlavou. „To je fakt geniální nápad.“ „To napadlo Nasibarta,“ vysvětlovala Lili vesele a Lukáš se nestačil divit. Vtom se kolem nich mihl šedohlavý ptáček. „Hej, vy tam! Tady jsem!“ zapískal.

Byl to pěnkavák! Hned za ním se objevil druhý, třetí a čtvrtý. Z opačné strany se jako blesk přihnali vrabec, kos a břehule. O chvíli později už vzduchem tancovalo celé hejno ptáků. „Prý potřebuješ naši pomoc?“ cvrlikali jeden přes druhého. „Co pro tebe můžeme udělat?“ 159

Lili Vetroplaska_8.indd 159

28.07.21 15:22

Lili by ptáčky nejradši sevřela v náručí. „Potřebujeme se dostat zpátky do naší chaty! Prosím, mohli byste nás doprovodit a poradit nám, kudy máme jet?“ „Jistě, to není problém!“ zatrylkoval pěnkavák a Lili spadl kámen ze srdce. Současně Rook zvolal: „Tak vyrazíme nazpět?“ „Ano!“ odpověděla Lili zvesela. „Vrátíme se do chaty a pořádně oslavíme Vánoce!“ Rychle se rozloučili s Vilemínou a Markem, který byl hrozně zklamaný, že Santa Claus chce zase jen tak zmizet. Pan Větroplach na něj potutelně mrkl a dodal, že tak už to přece Santa Claus dělá.

Když se loučili, Vilemína vtiskla Lili do ruky dvě velké tašky. „To jsou pochoutky pro jeleny,“ řekla. „Aby taky měli Vánoce, až se dostanete zpátky nahoru,“ dodala a šibalsky se usmála.

Lili se rozzářila. Vilemína je prostě geniální! „A ještě něco.“ Stařenka sevřela dívčinu ruku. „Ty víš, že jsi opravdu pozoruhodná.“ Lili přikývla. „Využívej své dary, ale využívej je moudře,“ řekla Vilemína a oči se jí zatřpytily.

Lili znovu přikývla na souhlas a dodala: „Děkuju, za všechno.“ 160

Lili Vetroplaska_8.indd 160

28.07.21 15:22

Lili Vetroplaska_8.indd 161

28.07.21 15:22

„To já musím poděkovat tobě,“ namítla Vilemína. „Po té dávce kouzelného smíchu, kterou jsi zanechala v mém krámku, budou moje bylinky nejspíš nejúčinnější na celém světě.“ Lili se při té myšlence pousmála a znovu stiskla Vilemíně ruku na rozloučenou. „Jak to myslela?“ dorážel Lukáš zvědavě, když vylézal do saní. „Co jsi s těmi bylinkami udělala?“ Lili se tiše usmála. „Na zpáteční cestě ti to budu vyprávět.“ Vyšvihla se na kozlík vedle tatínka a křikla na jeleny, že můžou vyrazit. Sáně se znovu daly do pohybu, obletovaly je tucty ptáků, kteří Lili ukazovali správný směr.

Vilemína s Markem jim mávali a na světlovlasém chlapci bylo vidět, že na tenhle Štědrý den nikdy nezapomene. „Ty jsi poprosila bylinky, aby rozvinuly co nejsilnější léčivé účinky?“ vyhrkl tatínek nadšeně. „To… to je… neuvěřitelné! Proč nás nenapadlo dřív, že bys takhle dokázala působit na bylinky?

Vždyť to jsou léčivé rostliny!“ zakroutil hlavou. „Proč jsem na to nepřišel už dávno?“ Tuhle otázku si Lili už také položila. Kdyby si to uvědomila dřív, mohla nejspíš pomoct mnoha 162

Lili Vetroplaska_8.indd 162

28.07.21 15:22

zvířatům. Ale nemá smysl lámat si hlavu s věcmi, které se nestaly, jak neustále opakuje babička. „To je šílený,“ zamumlal Lukáš, kterého její vyprávění fascinovalo stejně jako pana Větroplacha. „Tys mě uzdravila!“ „Já ne, to kuličky belladonny!“ namítla okamžitě Lili. „Já jsem jim jen trochu pomohla.“ „Pozor!“ ozvalo se náhle štěbetavé pípání. „Pozor tam vpředu! Je tam padlý strom!“ Lili tatínka upozornila na překážku a on v houstnoucím šeru zamířil se saněmi velkým obloukem kolem padlého velikána, kterého by si bez ptáků nejspíš včas nevšiml. Chata byla na dohled. Jeleni se mocně opírali do postraňků a díky své překvapivé síle táhli sáně rychle a spolehlivě i do kopce.

Lili se už nemohla dočkat. Z dálky je vítala světla horské chaty. Tam uvnitř je teplo a útulno. A jsou Vánoce…

163

Lili Vetroplaska_8.indd 163

28.07.21 15:22

Štědrý večer „Konečně jste tady!“ Paní Větroplachová se rozběhla saním naproti. Očividně je vyhlížela. „Jsem tak ráda!“ Babička pospíchala za ní. V ruce držela lopatu.

Nejspíš celý den odhazovala sníh – k chatě vedl úzký chodníček, zase bylo vidět obě auta a dokonce i střecha se zdála z velké části odmetaná. Když babička viděla, že Lukáš sedí v saních a usmívá se, a hned za ním zvedá hlavu i Reena, překvapeně vyhrkla: „Vy jste oba zdraví? Stal se snad zázrak?“ „Dalo by se říct, že došlo k zázračnému uzdravení,“ usmál se pan Větroplach. „Ale pojďme nejpr164

Lili Vetroplaska_8.indd 164

28.07.21 15:22

ve dovnitř, tam vám všechno povyprávíme,“ dodal a s unavenou tváří seskočil z kozlíku.

Maminka objala napřed jeho, pak Lili a vzápětí i Lukáše. „To jsem ráda, že se už cítíš líp,“ usmála se a mateřsky mu rozcuchala vlasy. „S babičkou jsme připravily slavnostní večeři! Máte hlad?“ „A jaký!“ vyhrkl nedočkavě Lukáš.

Lili pohlédla na jeleny, kteří odfrkovali před sáněmi. „Napřed bychom měli nakrmit jeleny,“ řekla. „Určitě jsou taky hladoví!“ „To máš pravdu!“ vyhrkl Rook a Raano vyčerpaně pokývala hlavou. „Něco na zub a pak odpočinek.

To by se mi líbilo!“ Lili přešla k Rookovi a vděčně ho pohladila po krásné srsti. „Děkujeme vám za pomoc. Mám pro vás něco opravdu dobrého. Abyste i vy věděli, že jsou Vánoce.“ „Co je to Vánoce?“ zeptal se jelen. „Ukážu vám to!“ slíbila Lili.

Paní Větroplachová zbystřila. „Lili?“ provrtávala dceru pohledem. „Co máš za lubem?“ Lili sklopila oči. Maminka ji prostě znala až moc dobře. „Já… chtěla bych slavit Vánoce společně se zvířaty…“ „S jeleny?“ podivil se tatínek.

165

Lili Vetroplaska_8.indd 165

28.07.21 15:22

Lili přikývla. „S jeleny, Reenou a Chňapalkou, s ptáčky a…“ Maminka ji přerušila. „Snad nechceš vzít všechna ta zvířata do chaty?“ zděsila se. „Vlastně…“ zajíkla se Lili. „Vlastně ano. Všichni nám tolik pomohli!“ „Ani náhodou!“ řekla maminka rozhodně. „Chňapalka se celý den potuluje po domě a zakusuje se do všeho, co není přibité. Přece k ní nepřivedeš dalších šest velkých jelenů! A ještě k tomu hejno ptáků!“ vehementně zakroutila hlavou. „Obývací pokoj není stáj!“ Vtom se ozvala babička. „Vždyť nemusíme dělat z obývacího pokoje stáj. Máme přece skutečnou.“ „Jak to myslíš?“ Babička se šibalsky usmála. „Mohli bychom slavit Vánoce ve stáji.“ Paní Větroplachová se zatvářila vyděšeně. „Vždyť je tam děsná zima!“ „Máme dva přenosné radiátory,“ odpověděla babička.

Pan Větroplach se zarazil. „Vážně? A kde jsme je vzali?“ Babička jen pokrčila rameny. „Našla jsem je v kůlně a opravila.“ 166

Lili Vetroplaska_8.indd 166

28.07.21 15:22

„To by bylo super!“ vykřikla Lili nadšeně. „Budeme slavit ve stáji!“ Dospělí se na sebe zaraženě podívali. „No…“ zaváhal pan Větroplach. „Vlastně, proč ne?“ „Paráda!“ vyjekla Lili radostně a padla rodičům kolem krku.

Zatímco babička vypřahala jeleny a odváděla je do stáje, Lili a Lukáš se rozběhli do chaty. V obývacím pokoji seděli u krbu Lukášovi rodiče. Očividně se jim už dařilo líp, i když byli ještě pořád bledí.

Sotva spatřili syna, vyskočili na nohy. „Zlatíčko!“ vykřikla Isabela a rozběhla se k němu. Alex ji následoval. „Ty ses uzdravil? To se mi snad jenom zdá!“ Nevěřícně mu osahávali čelo a tváře a pak ho sevřeli do náruče. „Fakt mi nic není,“ pronesl Lukáš šťastně a nechal rodiče, aby ho objímali a tiskli k sobě. Bylo zřejmé, jak moc se o něj báli. I jim připadalo pozoruhodné, že se tak rychle uzdravil. Stejnou radost jako Petříkovi měla i Chňapalka, když uviděla, jak její maminka vběhla do chaty. „Mamííí!“ vypískla vysokým hláskem a vrhla se k Reeně. „Ty už zase můžeš běhat!“ „Přesně tak, holčičko,“ potvrdila Reena a olízala srnečce starostlivě záda. „Už jsem úplně v pořádku.“ 167

Lili Vetroplaska_8.indd 167

28.07.21 15:22

Lili přihlížela, jak se vítají, a radovala se s nimi.

Vzápětí vešel do obývacího pokoje pan Větroplach. „Tohle všechno musí ven!“ ukázal na velký dřevěný stůl, židle a jedličku. „Vánoce se budou slavit ve stáji!“ Isabela a Alex se zmateně zarazili, ale když jim Lili všechno vysvětlila, nápad se jim rázem zalíbil. „Štědrý večer ve stáji,“ usmála se Isabela. „To budou opravdové Vánoce.“ Starou stáj pro koně společně upravili tak, jak to k té pozoruhodné vánoční oslavě potřebovali.

Zanedlouho byli hotovi.

Lili, Lukáš, Petříkovi a pan Větroplach se usadili k prostřenému stolu a babička s paní Větroplachovou přinášely jídlo z kuchyně. Z přenosných horkovzdušných radiátorů sálalo příjemné teplo. Lili se spokojeně rozhlížela kolem sebe: jeleni, Reena a Chňapalka stáli na slámě hned vedle stolu a spokojeně pojídali krmení od Vilemíny. Kolem nich poskakovali ptáčci, kteří zvědavě vlétli do stáje, a vyzobávali chutné drobečky. Krmení jim podle všeho chutnalo stejně báječně jako jelenům a srnkám.

Na větev vánočního stromečku, který umístili před jedno ze starých koňských stání, usedl pěnkavák a nadšeně trylkoval: „Jestli TOHLE jsou 168

Lili Vetroplaska_8.indd 168

28.07.21 15:22

Vánoce, tak si myslím, že je to přímo fenomenální věc!“ S tím musela Lili souhlasit. Ve stáji zavládla zvláštní nálada, kterou se všichni nakazili, a dokonce i Šlechtična přerušila svůj nácvik zimního spánku a přišla za nimi. Kočičí dáma v dupačkách s nápisem PRCEK seděla na dřevěném trámku vedle Lili a důležitě se rozhlížela. „Kvůli té opeřené společnosti, kterou jste sezvala, madam, je sice všechno tak trochu… rozlítané, ale přesto musím uznat, že dnešní oslava je vskutku zdařilá.“ Lili její chvála potěšila. „Děkuji, ctěná Šlechtično. Vždyť jsou Vánoce!“ „Vážně?“ vyštěkl Bonsaj, který se usadil na jejím klíně. „Tak tohle jsou ty vánoční serepetičky?“ rozhlédl se po stáji. „Jsou fakt cool.“ Ale to už maminka s babičkou podávaly slavnostní večeři a všichni se pustili do jídla. Bonsaj a Šlechtična dostali výjimečně také trochu lidských pochoutek a psík ihned navrhl, že by Vánoce měly být častěji. Šlechtična prohlásila, že Vánoce jsou jednoznačně nesmírně stylová záležitost.

Když se nasytili a všichni, od jelenů, přes psa až po babičku, měli plný žaludek, zavládla veselá nálada. Vtom něco vyskočilo na stůl.

169

Lili Vetroplaska_8.indd 169

28.07.21 15:22

„Jéé!“ zaječela paní Větroplachová vyděšeně a zakryla si rukou ústa. Ale když poznala tvora, který se uvelebil na stole, její zděšení se proměnilo ve zvědavost. „To je…“ Lili přikývla. „Ahoj, Nasibarte,“ pozdravila. „Vítám vás, pane svišti!“ zamňoukala Šlechtična a chtěla za ním skočit na stůl. Lili ji však zadržela. Stejně jako Bonsaje, který nadšeně povykoval: „Čau, Tupounku!“ „My jsme tě probudili?“ zeptala se Lili, která se zaradovala, že sviště zase vidí.

Nasibart neodpověděl, protože soustředěně očichával talíř paní Větroplachové. „Tolik tuku má sníst jen ten, kdo si chce uložit dostatek živin k zimnímu spánku,“ pravil. „Ale vy, homo sapiens, si na zimní spánek přece nepotrpíte, že?“ dodal a tiše zasyčel: „Další důkaz, jak pomíjivá lidská inteligence je…“ „To je paráda, že ses objevil,“ usmála se Lili. Tím Nasibarta přiměla, aby na ni pohlédl. „Myslíš?“ poškrábal se mezi rozježenými vousky. „No, víš…“ Zdálo se, že je trochu v rozpacích. Poškrábal se i na bříšku. „Ještěže jsme už dojedli,“ zabručel Alex, na jehož talíř sviští chlupy jen pršely.

170

Lili Vetroplaska_8.indd 170

28.07.21 15:22

„Máš tu knížku?“ zeptal se Nasibart Lili. „Knížku?“ Lili se kousla do rtu. Měla si na to vzpomenout, když šli do stáje!

Vtom babička vytáhla z kabelky malou knížečku a podala ji vnučce. Ta překvapeně natáhla ruku.

Vánoční příběhy stálo na obálce. „To jsem rád.“ Nasibart přeběhl mezi talíři a mísami k Lili. „Tak mi něco přečti.“ Lili si nebyla jistá, jestli jsou pro sviště vhodné zrovna příběhy s vánoční tematikou, ale neměla na vybranou. A tak začala číst. Stalo se, že od té doby…

Nasibart se pohodlně uvelebil na stole vedle Lili a dokonale ignoroval psíka štěkajícího na jejím klíně a zírající kočku v dupačkách. Ani jedinkrát ji nepřerušil, pozorně sledoval příběh stejně jako ostatní. Lili nevěděla, nakolik srnci, jeleni a ptáci vyprávění rozumí, ale postupně se všichni zklidnili a zamyšleně naslouchali jejímu hlasu. Když dočetla, knížečku zaklapla. „Zajímavé,“ poznamenal Nasibart a sklopil jedno ucho. „To bylo něco úplně jiného než zvířecí lexikon.“ „To ano,“ přikývla Lili a zkoumavě pohlédla na Nasibarta. „Chceš, abych ti ukázala, jak vypadají jednotlivá písmena?“ 171

Lili Vetroplaska_8.indd 171

28.07.21 15:22

„Určitě.“ Svišť se naklonil blíž k Lili. „Že ti to ale trvalo!“ Lili mu musela dát za pravdu. Ale okamžik, kdy se pokusí naučit sviště číst, konečně nastal. „Tohle je A,“ ukázala na písmeno. „A tohle je B.“ Nasibart naslouchal s nastraženýma ušima. Lili mu ukázala všechna písmena abecedy, aniž by zkoumala, jestli to bude svišťovi něco platné. „A pak z písmen tvoříš slova,“ vysvětlovala dál. „Například tohle slovo znamená jesličky.“ „Aha.“ Nasibart natáhl velký nos tak dopředu, že se skoro dotýkal stránky. „Tohle znamená pastýři.“ Lili se v duchu ptala, jestli má smysl pokračovat. Vždyť to, co dělala, bylo čiré bláznovství.

Vtom Nasibart prohlásil: „A tohle je radost.“ Packou ukázal na místo, kde skutečně stálo slovo radost.

Lili málem vypadly oči z důlků. „Ano!“ vykřikla užasle. „Máš pravdu!“ Tatínek na ni vrhl nevěřícný pohled. Ani ostatní tomu očividně nedokázali uvěřit.

Nasibart pokračoval. „Tohle znamená syn.

A tohle plenky.“ Překvapeně si odfrkl: „Co jsou to plenky?“ 172

Lili Vetroplaska_8.indd 172

28.07.21 15:22

Lili se potutelně usmála. „To je taková lidská specialita.“ Nasibart přečetl celou větu: „Porodila svého první­ho syna, zavinula ho do plenek a položila do jesliček.“ „Správně.“ Lili to nedokázala pochopit. „Myslím, že už umíš číst!“ Nasibart si radostně odfrkl. „Tak vidíš, vždyť jsem ti říkal, že se to naučím rychleji než obyčejné lidské děti.“ „Ano,“ potvrdila užasle Lili. „A měl jsi pravdu.

Myslím, že svišti jsou opravdu nejinteligentnější zvířata na světě.“ „Co prosím?“ ozvala se podrážděně Šlechtična. „To je přece neslýchané! Ukažte mi, jak se čte! Já to určitě taky zvládnu během chvilky!“ Lili se mlčky pousmála. Pak se obrátila na babičku, která se na sviště dívala s nevěřícným výrazem ve tváři. „Babi?“ „Hm?“ Babička nedokázala z Nasibarta odtrhnout oči. „Vzpomínáš si, co jsi řekla?“ „Cože? Kdy?“ „Prohlásila jsi, že jestli se Nasibart opravdu naučí číst, zatančíš na střeše Sněžný valčík.“ 173

Lili Vetroplaska_8.indd 173

28.07.21 15:22

Babička vytřeštila oči. „Máš pravdu, to jsem slíbila.“ Chvíli hledala slova. „Ale já bych nikdy nevěřila…“ „Ale řekla jsi to a teď nám musíš zatancovat.“ Dospělí na Lili mlčky hleděli. Lukáš vyskočil: „Dané slovo platí!“ Babička se zhluboka nadechla a vstala. „Je to tak.

Každý by měl dodržet, co slíbil.“ „Mami!“ vykřikl pan Větroplach pobouřeně. „Snad nechceš lézt na střechu!?“ „Chci.“ Babička rázně vykročila ze stáje, cestou ven si navlékla teplou bundu a vytáhla z kůlny dlouhý žebřík. S odhodlaným výrazem ve tváři vylezla na plochou střechu stáje, zatímco paní Větroplachová spráskla ruce nad hlavou. Na obloze svítily hvězdy a měsíc zářil tak jasně, že babičku bylo dobře vidět. Sotva se ocitla nahoře, zvedla ruce, jako by svírala partnera při tanci, a začala si pobrukovat Sněžný valčík. Pak začala tancovat. Lehce se vznášela nad střechou a otáčela se v rytmu pobrukované me­lodie. „Perfektní, babi!“ zajásala Lili a nadšeně se roztleskala. „Smím prosit?“ ozval se náhle Lukáš.

174

Lili Vetroplaska_8.indd 174

28.07.21 15:22

Lili Vetroplaska_8.indd 175

28.07.21 15:22

„Cože?“ opáčila Lili nechápavě. „Vylezeme za ní a taky si zatancujeme!“ Lili se překvapeně rozesmála, když ji Lukáš popadl za ruku. Rychle ji vyvlekl vzhůru po žebříku, zatímco paní Větroplachová dole lamentovala: „To přece nemůže být pravda!“ Lili neměla tušení, jak se tančí valčík. Lukáš na tom očividně nebyl o nic líp, ale to jim vůbec nevadilo. Pevně sevřeli jeden druhého, jak už to taneční páry dělají, a začali se točit. Byla to legrace a Lili se nadšeně rozesmála. „Pojďte taky nahoru!“ křikla na rodiče a Petříkovy, kteří je sledovali zdola. „Střecha je úplně plochá. Nic se vám nemůže stát!“ Její slova nejspíš ostatní přesvědčila, protože o chvilku později se na střeše objevili i Isabela s Alexem a nakonec i Větroplachovi.

Maminka nechápavě kroutila hlavou. „Nikdy bych nevěřila, že nás k tomuhle přiměješ...“ Ale tatínek ji objal a s úsměvem se zeptal: „Smím prosit, drahoušku?“ Regina se rozesmála. „Bude mi potěšením,“ odpověděla a oba se pustili do tance.

V rytmu babiččiny pobrukované melodie se roztočili i Isabela s Alexem, a tak kolem sebe brzy na střeše vířili úplně všichni.

176

Lili Vetroplaska_8.indd 176

28.07.21 15:22

Lili si všimla, že se ze stáje vynořili jeleni, Reena a Chňapalka, ptáčci a dokonce i Bonsaj a Šlechtična s Nasibartem, a vyjeveně na ně zírají. „Propáníčka!“ rozštěkal se Bonsaj. „To je ale podívaná! Ty Vánoce jsou setsakramentsky legrační záležitost!“ Lili se rozesmála. Smála se šťastně, z plna hrdla, protože tyhle Vánoce byly skutečně nejkrásnější Vánoce všech dob! I Lukáš se začal smát a zatočil se s ní tak rychle, až se jí zamotala hlava, a ona se rozesmála ještě víc. Její smích se šířil nocí jako zvuky kouzelné harfy a prostupoval všemi škvírami malé horské chaty a staré stáje. Dole ve stáji pronikl až ke slavnostně ozdobené jedličce, která rostla výš a výš, až se zarazila o strop. Určitě byla v té chvíli tím nejšťastnějším vánočním stromečkem, jaký kdy existoval.

177

Lili Vetroplaska_8.indd 177

28.07.21 15:22

Lili Vetroplaska_8.indd 178

28.07.21 15:22

Srdečně děkuji Gisele Blietschauové, zapálené léčitelce, za cenné rady. Nápad s léčivou bylinkou sadcem konopáčem byl prostě geniální!

Děkuji, Giselo!

Lili Vetroplaska_8.indd 179

28.07.21 15:22

Lili Vetroplaska_8.indd 180

28.07.21 15:22

Obsah Vánoční prázdniny 7 Vyrážíme! 18 Horská chata 29 Nasibart 39 Lyžování je radost 46 Jak to všechno začalo 55 Katastrofa 65 Záchranná expedice 75 Dutina ve sněhu 85 Nečekaná pomoc 93 Ve sněhové bouři 106 Zeptej se sviště!

116 Jeleni 123 Vánoční zázrak 135 V bylinkářství 145 Pořádná oslava Vánoc 157

Lili Vetroplaska_8.indd 181

28.07.21 15:22

Lili Vetroplaska_8.indd 182

28.07.21 15:22

Tanya Stewnerová se narodila v roce 1974 ve vestfálském regionu Bergisches Land a už v deseti letech začala psát povídky. Studovala v Düsseldorfu, Wuppertalu a Londýně a dnes už se cele věnuje spisovatelské činnosti. Žije s manželem a dcerou Mailenou ve Wuppertalu. Sérií knih pro děti o zvířecí tlumočnici Lili Větroplašce a trilogií o čmeláčím elfovi se proslavila na celém světě.

V nakladatelství Euromedia zatím vyšlo sedm svazků: Se slony se nemluví!, Tygřice se do lvů nezamilovávají, Delfíni v ohrožení!, Šimpanzi nejsou ledajaké opice!, Takhle se na koni neskáče!, Panda není klokan! a Na vlky se nesahá!

Eva Schöffmannová-Davidovová se narodila v roce 1973. Už jako dítě pomalovala všechno, co jí přišlo pod ruku. Po maturitě navštěvovala soukromou uměleckou školu Freie Kunstwerkstatt v Mnichově a poté vystudovala grafický design v Augsburgu. Ilustrovala s velkým úspěchem už více než tři stovky knih, převážně pro děti a mládež. Žije a pracuje v Augsburgu.

Lili Vetroplaska_8.indd 183

28.07.21 15:22

Tanya Stewnerová

Lili Větroplaška Srnečka ve sněhu Ilustrace Eva Schöffmannová-Davidovová Z německého originálu Liliane Susewind – Ein kleines Reh allein im Schnee, vydaného nakladatelstvím S. Fischer Verlag GmbH ve Frankfurtu nad Mohanem roku 2012, přeložila Alena Bezděková Obálka podle původního vydání upravila Soňa Šedivá Redigovala Vendula Haltufová Odpovědná redaktorka Šárka Dvořáková Tripesová Technický redaktor David Dvořák Grafická úprava a sazba TYPOSTUDIO, s. r. o., Praha Počet stran 184 Vydala Euromedia Group, a. s., v edici Pikola, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 v roce 2021 jako svou 12 287. publikaci Tisk FINIDR, s. r. o., Český Těšín Vydání první www.euromedia.cz PRO ČTENÁŘE OD 8 LET Naše knihy na trh dodává Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz Knihy lze zakoupit v internetových knihkupectvích www.booktook.cz a www.knizniklub.cz www.knihyzpikoly.cz

Lili Vetroplaska_8.indd 184

28.07.21 15:22