Full Moon #7

#07 | 2010 | 99 Kč

FULL MOON MUSIC MAGAZINE GODFLESH CHUCK RAGAN YANN TIERSEN TORCHE RESIDENTS BRAINFEEDER GRINDERMAN MGMT DAïTRO SWANS JAY MUNLY THE FRAMES MARNIE STERN LEGENDARY PINK DOTS BURNING LOVE STEVE ALBINI SAMUEL RECORDS KOMUNISTI OBITS...

002

FULL MOON 07

knihy | fairtrade–bio | tisíce titulů | LP | CD | DVD | trička | doplňky | alternativa | underground | punk | hardcore | metal | indie | CZ scéna FULL MOON Trojanova 07 001 9, Praha 2 | otevírací doba: pondělí – sobota 10.00 – 18.00 | tel.: 224 910 041, e-mail: info@rekomando.eu www.poli5.cz www.rekomando.eu www.dayafter.cz

www.mightysounds.cz 002

FULL MOON 07

FULL MOON MUSIC MAGAZINE #07 | 21. LISTOPADU 2010

TIRÁŽ

INDEX

CREW: MARTIN KOZUMPLÍK roadie JANA KAČUROVÁ šéfredaktor JITKA HEJLKOVÁ produkce MICHAL PAŘÍZEK distribuce CARTON CLAN design

65daysofstatic 70 Albini, Steve 18 Bargeld, Blixa 86 Brainfeeder 50 Broadrick,

Justin K. 11 Burian, Al 111 Burning Love 24 Cave, Nick 94 Code:Mode 100 Cop Shoot Cop 108 Cursed 24 Daïtro 72 Dead Pope‘s Company 46 Dead to Me 56 DIY 109 Dné 96 Dr. Strangeloop 50 Drive Like Jehu 40 Edmonds, Lu 44 Einstürzende Neubauten 86 Fincher, David 5 Flying Lotus 50 Frames 48 Froberg, Rick 40 Gaslamp Killer 50 Gira, M. 6, 8 Godflesh 11 Grinderman 94 Hacke, Alexander 86 Hansard, Glen 48 Hart, Grant 22 Hot Water

Music 5, 82 Hüsker Dü 22 Chambers, Helen 82 Imlauf, Jiří 111 Jesu 11 John Ball 80 John Ball 80 Ka-Spel, Edward 30

AUTOŘI: LUMÍR NYKL, pavel vulterýn, lukáš grygar, karel veselý, zbyněk prokeš, jiří imlauf, luděk knápek, jáchym krohe, tomáš krejčiřík, david kresta, tomáš bláha, MICHAL PAŘÍZEK, TOMÁŠ KEJMAR, MAXIM HOROVIC, jan bárta, JARDA PETŘÍK, LENKA ŠPRYSLOVÁ, Martin SUCHÁNEK, JAKUB PECH, JAKUB MIKOLAJSKÝ, JAN JONÁŠ, AL BURIAN, APAČKA, ALEŠ KOT, PAUL WALLFISCH, INDOŠ, ISTVÁN SUTRHÁZYI, TOMÁŠ ŠKODA, aleš, ORLOWSKI, alex, K. MOON SUPERVIZE TEXTů: maxim horovic LUDĚK KNÁPEK WEB: fullmoonmagazine.cz twitter.com/fullmoonmag facebook.com/pages/Full-Moon-Magazine last.fm/group/Full+Moon+Mag Předplatné: predplatne@fullmoonmagazine.cz info@fullmoonmagazine.cz 12 čísel za 948 Kč | 6 čísel za 534 Kč E-store: fullmoonmag.bigcartel.com možnost koupit předplatné, jednotlivá aktuální čísla, starší čísla. platba PayPalem nebo kartou.

Distribuce (Michal PAŘÍZEK): michal@fullmoonmagazine.cz +420.604.101.745 Vydavatel: KYEO shows s.r.o.

IČ: 28350995, Veveří 3163/111, 61600 Brno www.kyeo.net, info@KYEO.NET Redakce: Jana Kačurová, KYEO Podolské nábřeží 817/30, 14700 Praha 4 – Podolí +420.777.158.292, info@kyeo.net Tisk: KVTisk, Karlovy Vary ISSN 1804-3208, MK ČR E 19463 LICENSED UNDER: CREATIVE COMMONS BY-NC-ND creativecommons.org/licenses/by-nc-nd/3.0/deed.cs

FULL MOON 07

fullmoonmagazine.cz

OBSAH Klouček, Honza 74 Kode9 50 Komunisti 71 Legendary Pink

Dots 30 Les Triaboliques 44 Lorn 50 Lucas, Austin 80, 82 MGMT 17 Mood, de 34, 80 Mould, Bob 22 Munly, Jay 68 My Dead Cat 80 Napalm Death 11 New Idea Society 34 Nova Mob 22 Obits 40 Phonogram 102 Premier League 111 Public Image Ltd. 44 Ragan, Chuck 5, 82 Residents 90 Reznor, Trent 5 Rudolfinum 105 Russo, Sam 82 Samuel Records 74 Shellac 18 Short Fuse 80 Stern, Marnie 14 Swans 6, 8 Teebs 50 Tiersen, Yann 66 Tod A 108 Torche 16 Ultima Vez 60 Už jsme doma 90 Vas Szuszanne 80 Wallfisch, Paul 112 Wanek, Miroslav 90 Warp Records 50 WOMEX 44 Woven Hand 68 Zde jsou psi 96

EDITORIAL, APX 4 SWANS živě, APX 6 SWANS, PECH 8 SUPERSONIC, APX 11 MARNIE STERN, MIKOLAJSKý 14 TORCHE, OREL 16 MGMT, BÁRTA 17 BURNING LOVE, MAD MAX 24 BUDOUCNOST ELEKTRONICKé HUDBY, VESELÝ 26 LEGENDARY PINK DOTS, KROHE 30 MOOD TOUR, ALEŠ 34 FRAMES, krejčiřík 48 BRAINFEEDER, BLÁHA 50 RESIDENTS, KRESTA 92 ROZHOVORY STeve albini, KEJMAR 18 obits, kejmar 40 lu edmonds, PAŘÍZEK 44 DEAD pope’s company, špryslová 46 DEAD TO ME, KEJMAR 56 wanek, Kresta 90 zde jsou psi, apx 196 CODE:MODE, špryslová 100 RECENZE SWANS, PECH 8 TORCHE, OREL 16 MGMT, BÁRTA 17 Yann Tiersen, nykl 666 Jay Munly, pařízek 68 65daysofstatic, suchánek 70 Komunisti, boss 71 RETRO: Daïtro, nykl 72 SERIÁLY LABELY: SAMUEL RECORDS, MAX 74 phonogram vol.2, KOT 102 LYRIX, MAX/BRO 108 DIY (OR BYE!), INDOŠ 109 REPORTY swans, apx 6 godflesh, apx 11 TOUR: Mood, ALEŠ 34 Chuck Ragan, VULTERÝN 82 Einstürzende Neubauten,

pařízek 86 Už jsme doma + Randy, grygar 93 Grinderman, PAŘÍZEK 94 GALERIE RUDOLFINUM 105 highbury fidelity 110 nahoře v labi... 110 AL BURIAN 111 PAUL WALLFISCH 112

003

004

FULL MOON 07

TEXT AXE FOTO ALEX

Po posledních úvodních „hlubinných exkurzech do světla či temnoty“ (meziřádková interpretace, ve skutečnosti poslední editorial pojednával o tom, jak se necháte pokérovat nějakou kapelou a kamarád chce tu kérku taky) jsem si říkala, že bych mohla zkusit i „zasazení do aktuálního společensko-kulturního kontextu“. Druhá dobrá věc na této dočasné změně je, že můžu použít svůj oblíbený žánr nekomparativní neanalýzy dvou zážitků, jednoho z kina a jednoho z koncertu (= aktuální společensko-kulturní kontext).

I. NEJHORŠÍ

Po půl roce jsem šla do kina. Nebyla to tak docela vlastní iniciativa, spíš nabídka, co se neodmítá. Šli jsme na Social Network.

Když jsem o tom četla asi před rokem, myslela jsem si, že to Fincher (v 90. letech režíroval třeba Klub rváčů nebo Sedm) zabalí do detektivní fikce (představovala jsem si sériového vraha, co zabíjí lidi, které najde na Facebooku, a pak fotky jejich mrtvol taguje jejich jménama – pořád si myslím, že by to byl dobrý nápad a že by to někdo měl natočit, třeba Fincher) a soundtrack Trenta Reznora, který se objevil asi před měsícem, mi to tak úplně nevyvrátil. Nicméně byl to ukecaný (Fincher prý slíbil, že film nepřesáhne dvě hodiny, ale scénář byl tak dlouhej, že herce nutil mluvit rychle), banální a nudný dokument o vzniku Facebooku optikou současných soudních sporů o autorství nápadu a flashbacků jednoho z účastníků (= geniální nápad). Zjednodušeně řečeno. „Výsledkem je drama plné tvoření i destrukce, drama, které se zcela záměrně vyhýbá jediné interpretaci, ale místo toho poukazuje na rozpory v subjektivních výkladech událostí, aby tak zrcadlilo stále se měnící sociální vztahy, které jsou pro naši současnost charakteristické.“ Oficiální text distributora. Sorry, ale bla bla bla.

Fakt, že se to nelíbilo mně, mě nepřekvapuje. (Přestože nepatřím k lidem, co Facebook kritizují; naopak ho téměř denně používám.

Jmenuju se Keith Moon a přijde mi vtipný psát na zeď skupiny jménem Keith Moon Universe text od Modest Mouse: „And I shout you’re all fakes. FAKES!!!“ Facebook me. „Jsem vtipná, i když jsem doma úplně sama.“) Udivila mě ale nekonečná série vyFULL MOON 07

sokých hodnocení, která šla málokdy pod čtyři hvězdičky. Komentáře (ovšem i to minimum neutrálních nebo spíš negativních) se mi zdály psané v esperantu, tak málo jsem jim rozuměla. Uniká mi něco v tomhle světě? Neudála se revoluce, o které mi nikdo neřekl? Něco, o čem se nepsalo na internetu? (A kde jinde?) Nepochopila jsem, proč je téma snímku Social Network tak zajímavé. A už vůbec jsem nepochopila, proč to natočil David Fincher. Připadala jsem si jako úplnej idiot. Nicméně i ten si umí spočítat, kolik lidí ten film přiláká (a je celkem jedno, z jakých důvodů nebo co si o tom na konci budou myslet), takže teď bych ještě rychle, dokud je to aktuální, natočila dokument o tom, jak film Social Network vydělal prachy, o kterých se žalujícím stranám ani nesnilo. Geniální, tentokrát bez ironie. „Bylo to krásné, prodávali jsme bohatým ženám jejich tlusté zadky.“ II. NEJLEPŠÍ

Jiný nápad, předcházející tomu s tím kinem, byl v aktuálním společensko-kulturním kontextu mnohem lepší. Zahrnoval výlet do Berlína na koncert Chucka Ragana, který sparingpartneroval na evropském turné partičce Gaslight Anthem. Ti u nás hráli v létě a Ragan vloni na podzim (bylo to v Lucerna Music Baru a bylo tam nespravedlivě málo lidí na to, jak fantastickej koncert to byl), ale někdy prostě musíte mít něco extra.

Povahová vlastnost?

Jeli jsme tam tzv. na blind. Nikdy dřív jsem to takhle neudělala, většinou mám lístek, jsem na guestlistu od dvou lidí pod dvěma jmény a pokud jde o to, jak se dostat na koncert, mám záložní plány B, C i X + n. Tenhle koncert byl dlouho dopředu vyprodaný a na poslední chvíli přesunutý do Columbia Halle.

Toho jsem si všimla až v noci před odjezdem spíš náhodou. Takže jsme sice věděli, kde to je, ale pořád to neřešilo problém se vstupenkama. Není to tak jednoduché, jak by se zdálo. Většina normálních lidí udělá cokoliv, aby se nemusela prát. Přijeli jsme kupodivu včas, i když jsem řídila. A přímo před vchodem prodával nějaký kluk (za předprodejní cenu) dva lístky. Vítězové? Štěstí začátečníka?

Chuck Ragan (pravdivý a mnohem lepší report z Londýna na str. 80) hrál na španělku

a foukací harmoniku v doprovodu houslisty Jona Gaunta, kterého byste na tenhle nástroj tipovali, asi jako že komunální volby někde vyhrajou Věci veřejné. (= Aktuální společensko-kulturní kontext, zase!) Měl vyhrazených cirka čtyřicet minut, příprav minimálně. Na pódium nakráčel rozjařený námořník v košili s dřevorubecky vyhrnutými rukávy a fešnou bekovkou, jeho neuvěřitelně sympatickej širokej úsměv byl nakažlivej jak vzteklina a bezprostřednost mě překvapila víc než před lety objev, že zpěvák Hot Water Music hraje folk a country. „Čau lidi, máte se dobře? Já jsem Chuck a tohle, tohle je Jon, děkujeme, že jste tady, chtěli bysme vám zahrát pár písniček,“ vychrlil na úvod a znělo to, jako by se na tohle konkrétní hraní těšil sedm let.

A mně bylo, jako bych sedm let neviděla žádnej koncert... Bylo to – strhující, to je asi to správné slovo. Bylo to tak geniálně obyčejné, až si troufám tvrdit, že jsem nikdy nic tak výjimečného neviděla. A to i přesto, že všude okolo se ozývala dřevní němčina fanoušků Gaslight Anthem – snad poprvé se mi i okolní ruch zdál jako potřebná součást atmosféry koncertu. Snad i proto, že když došlo na hity, zpívali a tleskali a bavili se všichni kolem, každý Hans i každá Gretchen. „Obvykle si tajně přejete, aby vám zpěvák nebo kapela ze svého repertoáru zahráli tu vaši oblíbenou písničku...“ (Do You Pray?), „... případně dvě...“ (Do You Pray? a For Broken Ears), „... protože pro vás něco znamenají a chcete si ten moment prožít s nimi.“ Na Gaslight Anthem jsme ani nezůstali, nebyla morálka nebo co, i když to byl zjevně, soudě podle reakcí fanoušků od první minuty koncertu, jejich večer. A tak se, po všech Swans a Godflesh a Goatsnake a Murder by Death a Black Heart Procession, stal koncertem roku vousáč se španělkou. Tak to bychom měli.

„Když kupuješ nábytek, říkáš si, tohle je ideální gauč. Ať se stane cokoliv, gauč mám vyřešenej.“

005

006

FULL MOON 07

SWANS 24.10.2010, SUPERSONIC, BIRMINGHAM, UK TEXT AXE FOTO CHESLAV MERK

Nastalo zvláštní ticho. Ticho a prázdno. No Words/No Thoughts. Zpočátku divný, nezařaditelný pocit. Až přijdu domů, zkontroluju si v zrcadle, o kolik let jsem zestárla.

O chvíli dřív... (v Birminghamu)

Potlesk je hlasitý, ale taky unavený, a nic, co by se dalo srovnat s Joannou Newsom. Nástroje zůstávají na svých místech, světla nezhasínají. Znalí fanoušci vědí, že po akademické pětiminutovce se kapela vrátí. A ta se vrací: ve stejném (dobrém) rozmaru jako odcházeli, široké vděčné a spokojené úsměvy.

Gira vezme do ruky kytaru a poloakusticky střihnou zkrácenou Little Mouth. Závěrečný a capella přednes „May I find my way to the reason to come home/ May I find my way to the foot of your throne/ May I find your arms around my neck/ And may I find your little mouth inside of this bed“ se zarývá jako nehty do kůže, když se vášeň vymkne kontrole.

Náhlý konec, kapela se podruhé loučí, tentokrát definitivně. Déle, než bych řekla, že se budou chtít zdržet. Poslední odchází Gira.

A nastává zvláštní ticho.

O pár měsíců dřív... (v Brně)

Stahuju si master My Father Will Guide Me Up a Rope to the Sky, poslední desku Swans.

Strašně tajnej. Posloucháme to se zatajeným dechem. Swans! Je to víc Swans než Angels of Light, ale zároveň... Je to jako by Swans hráli písničky Angels of Light. Kde existence Andělů je právě ta podmínka, za které rovnice funguje. Síla nové desky se nejlíp projeví v konfrontaci s Girovou jarní DIY sólovkou, kde se objevují stejné skladby, jen v akustické podobě. Album I Am Not Insane vám o nové desce Swans řekne víc než tisíc recenzí.

O pár měsíců později...

(Birmingham)

Set list je postavený pečlivě a nekompromisně. „Nekompromisní“ je ostatně i slovo, které se dá aplikovat na všechny aspekty show.

Novinka převažuje (vynechávají jen You Fucking People Make Me Sick, kterou zpívá FULL MOON 07

Devendra Banhart, a Reeling the Liars In, která se svou „folkovou“ povahou do setu neparadoxně nehodí), ale nechávají si prostor i na starší věci. I Crawled a Your Property, obě z počátků kapely, jsou peklo; téměř slyšíte tu špínu a prach roku 1984. Cítíte, jak zmizelo čtvrtstoletí. Zmizelo, a je pryč. Milosrdnější jsou s Beautiful Child a Sex, God, Sex – obě z alba Children of God a můžeme se hádat, jestli to náhodou není jejich nejlepší deska – a představují ty klidnější okamžiky celého koncertu. Díky za ně.

O chvíli dřív... (pořád v Birminghamu)

Hlasitost se skoro nedá vydržet. Kam oko dohlédne, všichni mají v uších špunty. Něco jsem u dveří přehlédla? Petr mi klepe na rameno, že jde trochu dál. Taky na to myslím. Ale viděla jsem My Bloody Valentine.

Dvakrát. Takže zůstávám. Ale bolí to. Bolí to jako svině. Hudba je nahlas, ale vokály? Střední část v písni Jim je jako mučení a teprve když do toho začnou mlátit ostatní hudebníci (zejména bicí a perkuse), v dálce tuším vysvobození. I když ten rozdíl je spíš jako mezi 220V a 210V. Jim byl první extrém, ale nerozpakovali se podobnou apokalypsu rozpoutat v My Birth nebo (dost nečekaně) v Inside Madeline. Byla spousta času přemýšlet, proč jsem si nevybrala jinou oblíbenou kapelu, třeba Eltona Johna? Pozdě.

Koncert Swans byl jako výlet, dlouhá plavba lodí, kam se bez obav vydáte, protože mořskou nemocí netrpíte. Naopak, těšíte se na pohoupáníčko a menší bouřka může být prima dobrodružství... A pak tam stojíte, opření o zábradlí a zvracíte vnitřnosti. A přístav je daleko, předaleko. Trvám na tom, že název desky I Am Not Insane je ironie.

O pár let dřív... (zase v Brně)

Poprvé jsem viděla Giru až na festivalu New! New! v Brně, kde hrál jenom na španělku skladby ze svých sólovek a akustické Angels of Light. Už tehdy byl starej (*1954) a na první pohled suverénně nerudnej, nepříjemnej dědek. Ve skutečnosti není, ale je to dobrý způsob, jak se zbavit otravných lidí v okolí.

Ten koncert byl skvělý, i když tam bylo jen minimum lidí a já jsem přemáhala smrtel-

nou únavu, protože jsem tam tehdy jela asi tisíc kilometrů (z Kodaně), jeden z těch, na které nikdy nezapomenete. Jsou to ty skladby? Je to ten hlas? Nevím, neptala jsem se.

O pár let později... (Birmingham)

Do předlouhého intra na perkuse No Words/ No Thoughts přicházejí ostatní hudebníci. Christoph Hahn vypadá, jako by sežral žábu, kecne si za klávesy a nehne se až do konce. Basák Chris Pravdica stojí většinu koncertu otočený k bicím. Thor Harris, vlasatý zestárlý Tarzan, mlátí do perkusí a Jane, Phil Puleo, za bicíma. Největší frajer-senior je kytarista Norman Westberg. Potetovaná hubená kreatura si v kovbojském postoji po celou délku koncertu měří povýšeným pohledem fanoušky v prvních řadách.

Michael Gira, bez pozdravu, rovnou ke kytaře, kterou nikdy neodloží. Moc toho za večer neřekne, vyjma: „Thank you, ladies.“ Načež se ozve nesouhlasné mručení řízků v džískách s nášivkami Neurosis a Napalm Death a Girovo: „But you DO look like ladies.“ Usměje se, ale vyčíst mu z tváře emoce je jinak nesmírně těžké. Tedy kromě vzteku, když někdo dělá něco jiného nebo jinak, než on chce, takže diriguje Westberga i Harrise, ječí na trombonisty. Pročež je koncert lepší než perfektní. Zvuk je perfektní, Girův hlas je perfektní. Spokojenost muzikantů ale prozradí až rozlučka na konci setu.

O chvíli dřív... (Birmingham)

Swans jsou posledním koncertem festivalu Supersonic. Je neděle, je relativně zima, prostory Custard Factory jsou chladné a tmavé.

Chladnější a tmavší než včera, ale je to zřejmě jen tím počasím. Hala je určená pro pár stovek fanoušků; celý festival i jednotlivé dny jsou dávno vyprodané. Po sobotě s Godflesh přichází neděle se Swans a nejde se ubránit očekávání. Jenže co vlastně čekat?

Před koncertem nastává zvláštní ticho. No Words/ No Thoughts.

007

SWANS 1982-1997, 2010, USA NOISEINDUSTRIALPOSTPUNKKULTEXPERIMENTáLNíAVANTGARDAARTPSYCHONAHLAS ZKUSTE OD SWANS: 1984 Cop 1986 Holy Money 1987 Childern of God 1991 White Light from the Mouth of Infinity 1996 Soundtracks for the Blind 2010 MY FATHER WILL GUIDE ME UP A ROPE TO THE SKY. YOUNG GOD RECORDS LIVE 8.12.2010, AKROPOLIS, PRAHA TEXT JAKUB PECH FOTO YOUNG GOD

Když se v Praze Swans zastavili v únoru 1997 naposledy, při svém rozlučkovém turné k dvojalbu Soundtracks for the Blind, předskakovali jim tehdy začínající finští experimentátoři Panasonic. Nyní se situace nečekaně obrátila – Pan Sonic nám loni na podzim dali sbohem, zatímco Swans ožili a 8. prosince zahrají v nové sestavě opět v Paláci Akropolis. Na koncertě představí jedna z nejzásadnějších kapel na poli hlučných odnoží rocku mimo jiné materiál z výtečné aktuální desky My Father Will Guide Me up a Rope to the Sky, první studiové nahrávky po čtrnácti letech.

Rozpuštění kultovní formace označoval její frontman Michael Gira za úlevu po patnácti 008

letech bezvýchodného boje, kdy už se cítil unavený mlácením hlavou do zdi. Myslel tím především finančně náročný provoz kapely, jakou byli Swans; produkce nahrávek byla nákladná, zatímco návratnost z prodejů mizivá. Jako písničkář s akustickou kytarou měl větší šanci v tomto kolotoči obstát a hudbou se uživit. Gira se ve své tvorbě staví k penězům jako k hybné síle neštěstí a k jednomu z hlavních prostředků manipulace s lidskými životy. V jedné sloce písně Failure z alba White Light from the Mouth of Infinity deklamuje: „Když položím ruce na trochu peněz, políbím jejich zelenou kůži a zeptám se: Špinavá tváři, kdes k čertu byla? – Jsem palivo, které pohání motory selhání.“ Sám sobě sponzorem

Aby Swans mohli podstoupit důstojnou reinkarnaci a nestali se pouhou atrakcí, jukeboxem hrajícím prověřené skladby, rozhodli se před koncertováním natočit poctivou desku. Takové nahrávání pochopitelně vyžaduje ty prokleté peníze a Michael Gira se je rozhodl získat neobvyklým způsobem – vydal v nákladu jednoho tisíce kusů CD I Am Not Insane, které je akustickým demo sním-

kem písní (jen zpěv, kytara, vrzání stoličky a v jednom případě naštvané klení), jež by se v bohatší úpravě mohly dostat na comebackové album Swans. Aby měl tento počin patřičný efekt, snížil investice na minimum, což v praxi znamená, že všechny nosiče opatřil vlastnoručně natištěným, podepsaným a očíslovaným obalem a osobně internetové objednávky expedoval. Při té představě je ujištění „Nejsem nepříčetný“ z názvu dotační nahrávky zcela na místě.

Dnes už víme, že se zřejmě našel dostatek věrných fanoušků, kteří si tento titul (obohacený ještě o DVD s dvěma koncerty) koupili, protože na začátku letošního roku Gira přejmenoval MySpace profil na „Swans are not dead“ a na sklonku září se objevila nová deska. My Father Will Guide Me up a Rope to the Sky je skutečně malý zázrak, vždyť Gira ještě v rozhovorech v roce 2006 na obligátní otázky týkající se vzkříšení Swans rezolutně odpovídal: „Rozhodně ne, nikdy. Jsou mrtví a pryč.“ Letošním příčetným činem však sám sebe nepopírá. Mnohem spíš než návratem je nová deska, stejně jako vše v Girově kariéře, krokem kupředu. Takový byl zkrátka FULL MOON 07

momentální umělecký vývoj; v posledních třech letech se mu v šuplíku začaly hromadit písně, které se nehodily pro jeho křehčí polohu v projektu Angels of Light, jemuž se věnoval v posledním desetiletí. Nejdříve si krátce pohrával s myšlenkou udělat split album Angels of Light/Swans, kde by oba typy svého vyjadřování postavil vedle sebe do přímé konfrontace. Naštěstí se nakonec rozhodl pro plnokrevnou desku Swans.

Labutě mnoha tváří

Otázkou zůstávalo, jakou podobu načrtnutým písním kapela vtiskne. Skutečnost, že v současné šestici nefiguruje dlouholetá členka souboru Jarboe, sváděla k představám, že se bude jednat o reminiscenci tvorby před jejím příchodem ke Swans, tedy té z počátku osmdesátých let, kdy zpomalili metal do uchem pozorovatelné rychlosti, rytmus udávaly strojové bicí, jejich desky se musely poslouchat na maximální hlasitost a návštěvníci brutálních koncertů zvraceli hlukem. Pak zde máme zvukově pestrotemné období z přelomu osmdesátých a devadesátých let, okolo alb Childern of God (1987), kde přerod k sofistikovanosti začal, a White FULL MOON 07

Light from the Mouth of Infinity (1991), na němž mrazivá krása vykrystalizovala až do neúnosné míry.

Ale i to vzal nakonec čas, když v roce 1996 vyšla labutí píseň, celovečerní (téměř dvou a půl hodinová) deska Soundtracks for the Blind. Šestadvacet tracků je rozděleno na „stříbrný“ a „měděný“ disk, přičemž jádro tvoří osm delších baladických písní (Helpless Child má například téměř šestnáct minut). Skladby jsou zabaleny v koláži ambientních atmosfér, smyček, nalezených zvuků... Taky je tu zachyceno vyprávění Girova umírajícího slepého otce, Jarboe zase nahrála svou matku trpící Alzheimerovou chorobou a použila i pásky svého otce, agenta FBI, na kterých jsou natočeny jeho poznámky ze sledovačky. Celou sumu obskurního materiálu pak Gira přetáhl do počítače, kde vše zeditoval a zefektoval. Výsledkem je ohromující, byť těžko přístupné dílo. Původně Gira chtěl, aby nahrávky Swans nikdy nezněly tak, jako že je vytvořila skupina muzikantů hrajících v nějaké místnosti. Na Soundtracks for the Blind tento koncept dotáhl k dokonalosti. Pro závěrečné turné bylo třeba skladby přearanžovat do živě proveditelné podoby –

jako upomínka nám zůstalo live 2CD Swans Are Dead vydané v roce 1998.

Kromě tohoto modelu Swans bylo při posluchačském očekávání nutno brát v potaz i Girovu tvorbu po rozpadu. Krátce se zabýval čistě sonickým vyjadřováním, které vyústilo v dvojalbum Body Lovers/Body Haters, kdy na každém CD je jedna dlouhá skladba, poskládaná ze všemožné zvukové veteše.

Především je však známá jeho folková tvorba s neustále se proměňujícím projektem Angels of Light (původně se měl jmenovat The Pleasure Seekers), v němž naopak klade důraz na text a tradiční píseň. Za určitý předobraz této polohy sám označuje výše citovaný lament Failure, který dodnes na koncertech hrává a rovněž ho zařadil na desku I Am Not Insane.

O Akron rodině a jiné zvířeně

Neocenitelný vliv na současnou hudební scénu má Michael Gira také tím, že provozuje nezávislý label Young God Records, na kterém kromě svých Andělů vydává i několik dalších zásadních umělců. Pro svět objevil Devendru Banharta, který „na oplátku“ díky své vzrůstající popularitě (a tedy prodejnos009

ti) Girovu malou značku zachránil před krachem. Dále u něj poslední dvě desky nahrál brilantní mladý kytarista James Blackshaw, jehož uslyšíme jako předskokana právě na prosincovém koncertě Swans.

A v neposlední řadě je třeba z portfolia Young God Records zmínit geniální psychedeliky Akron/Family, kteří v jednu chvíli tvořili doprovodnou kapelu Angels of Light, a tudíž se s Michaelem Girou vzájemně ovlivnili. Právě v takové sestavě byli v Praze k zastižení před pěti lety. Nejprve zahráli svůj samostatný set Akron/Family a návštěvníkům z té přemíry energie padly čelisti na zem a vznítily se hlavy. Čtveřice měla neuvěřitelný dynamický rozptyl – od unplugged spirituálu po jakýsi noise-folk, během něhož například basista Miles Seaton drasticky klechtal mezi strunami zednickou špachtlí. Ačkoliv i druhá polovina večera s Girou byla působivá, publikum akci vzalo tak, že předkapela hlavní hvězdu zkrátka přehrála. Nejspíš už tehdy bylo zaseto vnuknutí na návrat Swans, protože být na pódiu s pořádnou hlomozící skupinou je dočista něco jiného. Jak říká – povznáší to ducha a ničí tělo. Ostatně jako jeden z důvodů k reunionu Gira uvádí, že chtěl znovu slyšet z těsné blízkosti kytaru Normana Westberga.

Rozkreslování demo nahrávky

V kouzelném klobouku byla pěkná řádka žánrů a vlivů, které připadaly v úvahu. A co bylo vytaženo? Poněkud banální, avšak potěšující pointou historického exkurzu je, že na My Father Will Guide Me up a Rope to the Sky nalezneme alespoň stopy téměř všeho výše zmíněného, přičemž nová sestava Swans přetavila minulost do nové formy.

Když se před několika měsíci na MySpace objevila Girova akustická verze písně No Words/No Toughts, která nakonec album otevírá, byl jsem na rozpacích. Minimalismus dospěl do svého jednoakordového maxima a bezbranná kytara zněla, jako že ji zpěvák co nevidět rozseká na třísky na podpal. Kapela tuto skicu dotáhla do neskutečně precizního kusu; počáteční zvonkohru brzy vystřídá naprostý rockový kolaps, kde kytary teatrálně pláčou, trombón zlověstně vrčí a pomalu pulsující činely syčí... Jako naštvané labutě. („Jsou to majestátní, nádherně vypadající tvorové s opravdu ošklivou povahou,“ řekl jednou o těchto vodních ptá010

cích frontman, když vysvětloval, proč si je vybral do názvu skupiny.) Takto instrumentálně nás Swans trýzní asi tři a půl minuty, ovšem Gira se nechal slyšet, že hned v úvodu projevil uměleckou zbabělost, protože pasáž měla trvat minut deset, aby vyzněla správně – naživo svůj omyl dost možná napraví. Po intru se kapela chytne rytmu, začne nezaměnitelný charismatický zpěv a skladba na několikrát vygraduje ad absurdum. Pokud během dynamicky nejvypjatějších okamžiků začnete plakat, není to dojetím, že slyšíte desku oblíbené skupiny, ve kterou jste ani ve snu nedoufali. Je to proto, že vám ta mohutná hudba ždímá mozek a šťáva se skrz oči řine ven. Kvůli tomuhle „otvíráku“ (nikoliv na zátky, nýbrž na lidské hlavy) si na koncert raději přibalím pytlík na zvracení, kdybych tu krásu třeba neustál.

Jedna šichta, jedna píseň

Šestice muzikantů zní tak sehraně, jako by spolu strávili léta na pódiích. Ale v nové formaci se potkali lidé z různých sestav Swans a Angels of Light, kteří spolu dříve nespolupracovali. Jediným pojítkem je figura Michaela Giry a oporou mu je kytara Normana Westberga, který až na občasné absence hrál na všech deskách už od dlouhohrajícího debutu Filth (1983). Tohoto sevřeného výrazu docílili velmi důkladným cvičením, během něhož se aranže neustále vyvíjely dle cítění jednotlivých hudebníků. Na sedmi z osmi písní pracovali ve studiu na jeden zátah nejprve dvanáct denních hodin, a když kapele skladba pořádně sedla, nejprve nahráli živě její základ a v noci se pak dělaly různé dotáčky. Ačkoliv měli Swans k dispozici velkou studiovou místnost, shlukli se v ní k sobě, jako kdyby byli na malém jevišti, přičemž se nepoužily žádné akustické clony, aby se nástroje a aparatury zvukově izolovaly. Tímto efektivním využitím obvykle nežádoucích přeslechů docílili velmi přirozeně znějícího a živelného záznamu.

Gira se tedy na většině desky vzdálil své dřívější ideji hudby, kterou jako by nehrála skupina. Výjimkou je track You Fucking People Make Me Sick, který je experimentem, při němž se v dlouhém procesu přidávaly nástroje a jiné odebíraly, až se původní motiv v asociační hře ztratil nadobro. První část výsledné skladby je prostinký duet, jenž autor svěřil svému chráněnci Devendru Banhartovi a své tříleté dceři Saoirse. Když

se poněkud slizký Banhartův vokál prolíná s dívčí nevinností ve verších „Miluji tě, mladá květinko, a teď mi dej, co je moje“, zní to mírně řečeno znepokojivě. Když k tomu přidáme trepanovaný (nikoliv preparovaný) klavír, který exploduje po posledním slově, načež jsme atakováni zvukem válečných bombardérů simulovaným na vybuzený pozoun, tuhne krev v žilách.

Dalším bouřlivým vzmachem je předposlední kus Eden Prison, jehož prostřední, instrumentální pasáž by Gira také nejraději viděl nataženou na nějakých dvacet minut.

Pokud se k těmto extrémním variantám na pódiu odhodlá a doplní playlist několika přepracovanými skladbami z post-industriálního období prvních čtyř alb, jak slibuje, bude to koncertní návrat vskutku fenomenální. Pro chvíli oddychu by mohly posloužit klidnější písně Little Mouth a Reeling the Liars In z aktuálního alba a skoro bych sám vsadil jednoho lháře do ohně na to, že dojde i na baladu Failure.

Myšlenky na budoucnost

Na turné by kapela měla prodávat i speciální 2CD edici My Father Will Guide Me up a Rope to the Sky, která kromě normální osmiskladbové verze obsahuje druhý disk s remixovanou podobou, nazvanou Look at Me Go. Jedná se o jediný dlouhý track (46 minut), do něhož Gira zakomponoval instrumentální pasáže z My Father..., které prodloužil (nebo jak říká – umučil), nechal dohrát další kytary, smyčce a žestě a nakonec přidal své mumlání a skučení. Sám tento počin označuje za návrat ke zvukově opojnému projektu Body Lovers/Body Haters.

Sotva se resuscitovaní Swans poprvé nadechli a vyloudili jednu ze svých nejlepších desek, jejich šéf k potěše posluchačů spekuluje o dalším společném směřování.

Má představu, že v centru příští nahrávky budou proměňující se groovy doplňované zvuky, při jejichž vytváření je třeba fyzicky trpět. Nejspíš bude obsahovat jen několik málo slov, protože Gira se prý cítí unavený posloucháním vlastní řeči a není si jistý, kolik textů v něm ještě zůstalo.

To mu ovšem jistě nezabrání v tom, aby silně promlouval.

FULL MOON 07

SUPERSONIC 2010 22. – 24.10., BIRMINHGAM, UK TEXT APX FOTO JAMES ROBINSON (jwrobinson.co.uk)

1. O FESTIVALECH

Většina lidí nesnáší festivaly. Ví proč. Často to jsou právě ti, co na ně pravidelně jezdí.

Ale i na špatnejch akcích se dá zažít kopec legrace. Pamatuju si na jeden festival na Slovensku před pár lety, kdy jsme přijeli, postavili stan a vytáhli si s kamarádem každý flašku Beefeatera. Bilance víkendu po návratu domů: koncert Vypsané fixy, koncert Iggyho Popa, ztracená košile, stan bezpečně uložený v přistaveném kontejneru stanového městečka. Na některých, zejména lokálních festivalech, se mi zdá 0,666 kapel na jeden den jako slušnej standard. Už sice nejezdím na Slovensko, na Vypsanou fixu ani Iggyho Popa, ale průměr kapel na jeden můj festivalový den se moc nezměnil. Aby se člověk nepřetrhl, že. Blbý je, když se pak dostanete třeba na Primaveru do Barcelony, kde místo Vypsané fixy hrajou Pixies a místo Iggyho Popa Neil Young. Zkuste vynechat Pixies nebo Younga kvůli My Bloody Valentine nebo Sonic Youth. To vám nedá.

Pak jsou ale festivaly, které nemají povahu Hodokvasu, Rock for People, Glastonbury ani Roskilde. Rozlohou jsou výrazně menší, často ani ne pod širým nebem, kapacitou komornější, rozvržení programu je chytřejší a vaty minimálně nebo rovnou žádná. Jsou kvalitně a spolehlivě organizované a působí spíš jako série exkluzivních koncertů, což je pro lidi, co si festival z vlastních zkušeností automaticky konotují s něčím negativním, zajímavé objevovat. A taky počasí vám může FULL MOON 07

být jedno. Smějete se? Bláto Glastonbury vypadá dobře jenom na společných fotkách Petera Dohertyho a Kate Moss. Většinou je to tak, že když prší, máte na sobě letní oblečení, takže je vám zima, pláštěnka, pokud nějakou vůbec máte, se vám lepí na holou kůži a nepříjemně chladí, topíte se po kotníky v bahně, mokne vám cigareta a ředí se pivo. Pokud nehraje nějaká kapela, kterou máte opravdu rádi, nebo pokud nejste opilí (nejlépe ovšem obojí, v podmínkách českých festivalů obvykle jen to druhé), je špatné počasí peklo.

Mezi evropské festivaly, kterým je (nejen) počasí jedno, patří třeba ATP, Roadburn nebo Supersonic. All Tomorrow’s Parties je velmi prestižní, chce se říct elitářská společnost (bláznů), zastřešující – zjednodušeně a bez Wikipedie – label a značku festivalů a koncertů, z nichž nejvýznamnější a nejstarší se koná v prosinci v britském přímořském letovisku Minehead. ATP často staví na tzv. kurátorství, tzn. že si pozvou významnou kapelu nebo osobnost, která sestaví line-up dané akce podle svých představ. Taky mají jarní a newyorskou edici, série jednotlivých koncertů nebo koncertních víkendů a jsou autory geniálního nápadu Don’t Look Back, kdy je kapela vyzvána, aby zahrála svou nejlepší (kultovní) desku v celé délce. Staví svá pódia na dalších spřízněných akcích, třeba na zmíněné Primaveře.* Čím víc hudební průmysl tzv. chcípá, tím úspěšnější všechny tyhle akce a události jsou. * Nedalo mi to a na oficiálních stránkách jsem se dozvěděla, že s letošním rokem rozjeli novou sérii I’ll Be Your Mirror. Má to

být sestra původního festivalu ATP, jenom v různých místech světa. První bude v únoru v Tokiu. Všechno ostatní odpovídá. První festival ATP se uskutečnil v dubnu 1999 a kurátorovali ho Belle & Sebastian. Nadcházející prosincový „ATP Nightmare Before Christmas“ festival zaštiťují Godspeed You! Black Emperor, hned po nich to vezmou do ruky Amos („ATP In Between Days“) a Belle & Sebastian („ATP Bowlie 2“). Jarní edici mají pod palcem Animal Collective. Uff. Line-upy si s dovolením odpustím.

Roadburn (Tilburg, Holandsko) je z velké části metalový festival, resp. obvykle stojí na velkých jménech (alternativně) metalové scény. To teď hodně generalizuju, nepředstavujte si Big Four, spíš tam potkáte headlinovat Goatsnake, Kyuss, Current 93, Sunn O))), St. Vitus, Neurosis a podobné. Napřesrok Woven Hand, Swans, Buzzov*en nebo Godflesh.

Když trochu nadsadím, je Roadburn něco jako seminář toho nejlepšího, co se na scéně děje. A Supersonic... je jeho mladší bratr.

2. O SUPERSONICU

„As British music festivals go, Birmingham’s annual Supersonic event is the best kind of mixed musical bag, a dizzying assortment of avant rock textures and Heavy Metal thunder on a bill which swings from the sublime to the ridiculous without once seeming ostentatiously eclectic.“ (The Wire) „Supersonic, in our opinion the best festival in the world right now.“ (Rock-A-Rolla Magazine) Supersonic se koná už několik let v Birminghamu a zdá se mi, že si jej organizátoři posu011

012

FULL MOON 07

nují, jak se jim to zrovna hodí. Vloni byl na začátku července a headlinovali mj. Thorr’s Hammer, letos byl na konci října se Swans a Godflesh. A desítkami dalších, často ovšem neznámých nebo undergroundových jmen napříč žánry. Pro lepšího lepší, ale šmoulí grindcore Melt Banana je i na mě moc.

Supersonic se koná o víkendu v prostorách opuštěných fabrik Custard Factory. Představte si MeetFactory, jen ne tak daleko od centra, s lepším zvukem, více různými pódii a příjemnějším, přesto pořád přísně industriálním prostředím. Letos byly otevřené stage Old Library (přirovnala bych k temnějšímu NoDu), kde tepala především „tanečnější“ elektronika a DJ’s, stan Outside Stage pro středně velké záležitosti typu Napalm Death, Hallogallo (projekt členů Neu!) nebo Drumcorps, menší Theatre s filmovými projekcemi, diskuzemi a koncerty Barn Owl nebo People Like Us a největší Stage 2 (pro headlinery a exkluzivity jako Zeni Geva nebo Gnaw). Uff. Pak je tady poměrně velký market place (tržnice labelů: desky, knížky, hadry...), food court (zapomeňte na párek v rohlíku nebo langoše), merchandise kapel a fesťáku, výstavy, workshopy... Je to tak malinké, že areál projdete za pět minut, a tak natřískané, že byste tam strávili týden.

3. O BIRMINGHAMU

Upřímně. Birmingham je hrozný město. Pokud nebydlíte na okraji, což se mi podařilo před několika lety a taky to nebyla žádná výhra, jste v pasti. Střed města nabízí v zásadě dvě alternativy podle preferencí: nakupování v obrovském nákupním středisku Bull Ring, jehož hlavní budovu navrhnul Jan Kaplický, a vysedávání po hospodách, z nichž levně se dá jíst a pít pouze ve Wetherspoons. Takže. Podobně jako v Cardiffu se dá hrát jenom noise rock, v Birminghamu může vzniknout jenom (stranou Duran Duran, Black Sabbath, Editors a, ehm, UB40) industriální projekt. Třeba Godflesh. Ten tady v roce 1988 založili Justin K. Broadrick a G. C. Green.

4. O GODFLESH

Godflesh se rozpadli v roce 2002 a zanechali za sebou status pionýrů industriálního metalu a několik, pro tento žánr zásadních, alb.

Jejich reunion (v původní sestavě, tedy basa, kytara, zpěv a automatické bicí) byl fanoušky doslova vymodlený. Loajálnost se v tomto FULL MOON 07

případě vyplatila; po „neúspěšném“ vystoupení na letním festivalu Hellfest ve Francii (Broadrick se vymlouval na technické obtíže, ale zřejmě to byla vysoká očekávání, která ho zradila) se rozhodl přijmout nabídku Supersonicu „u sebe doma“, přičemž aktuální zprávy mluví o tom, že na nadcházejícím Roadburnu odehrají debut Streetcleaner v plné délce (ano, přesně podle Don’t Look Back). O turné se zatím neví, ale není zcela vyloučené. Stejně jako je ve hře nový materiál. „V myšlenkách pracuji s nápady, které jsem měl ještě v době, než se Godflesh rozpadli. Jsou to spíš útržky a navíc z období, kdy jsem byl hodně jinde, takže je pro mě těžké rozhodnout, zda jsou použitelné. Nicméně zkoušení starých věcí nám zabralo poměrně dost času, takže nový materiál zatím nevzniká. Nemůžu to ale vyloučit. Jen nechci nic slibovat a čelit jakémukoliv očekávání.

Jsem šťastný, že jsme to vůbec dotáhli takhle daleko. Co přijde, neodvažuji se říct.“ Justin mluví tiše a pomalu. O každé větě přemýšlí, jako by na tom závisela budoucnost lidstva.

Dát z půlhodinového rozhovoru dohromady pět tisíc znaků by znamenalo, že byste si půlku textu museli vymyslet nebo domyslet.

Na druhou stranu mluví jasně a můžete si být jistí, že vám druhý den neřekne něco jiného. Budoucnost Godflesh zmiňuje jen nerad, možná si zdaleka není tak jistý, jak by se z různých úhlů pohledu zdálo.

Justin K. Broadrick hrál v 80. letech na kytaru v Napalm Death a na bicí v Head of David, v devadesátkách se ale vydal jinou cestou a jméno si udělal s projekty Final, Jesu a posledními Pale Sketcher. Bez povšimnutí ovšem nezůstali ani Techno Animal, GOD nebo Greymachine, ovšem na úplnou diskografii a všechny druhy kolaborace by se hodila spíš menší novela. I pro jeho workoholismus a zjevnou nadprodukci byl návrat ke Godflesh překvapení. „Je to něco úplně jiného, i když svoji osobnost nezapřu v žádném z projektů. Způsob, jakým jsem posledních deset let pracoval, se zásadně liší od zvuku desek Godflesh.

Věřím, že mě to někam posune i v konceptu Jesu, pro který píšu materiál déle než rok a nová deska je naplánována na přelom jara a léta 2011. Teprve ji natáčíme. Spíš bych ale řekl, že to Godflesh jsou ovlivnění mým aktuálním ‚hudebním uspořádáním‘. Nicméně

i tak se snažíme dostat do Godflesh všechno, co měl projekt ve svých začátcích. A koncích.

Všechnu agresi i brutalitu. Proto se vrátili Godflesh. Proto jsme nezaložili jinou kapelu nebo projekt.“ 5. O KONCERTĚ GODFLESH

Godflesh byli v Birminghamu podobné lákadlo jako Swans, takže post sobotních headlinerů se nabízel. Čekala na ně zaplněná hala Stage 2 a velká očekávání, ta, se kterými se Broadrick tak nerad konfrontuje. (A já jsem se taky bála. Strašně.) Velké pódium bez bicí soupravy se zdálo ve statickém světle ještě větší, byť skromná světla odhalovala jenom jeho malou část. Broadrick zapojoval mikrofon a krátce zvučil, odnikud se vyskytl G. C. Green. At my signal, unleash hell.

Jelikož na Godflesh asi nepřijdete náhodou, všichni věděli, že začnou otvírákem první desky Like Rats, ale stejně je to jiné, když to potom doopravdy slyšíte. Je to... Velké. Divoké. A, tedy v závislosti na tom, jak nahlas si doma nebo do sluchátek pouštíte hudbu, je to hlasité. Začátek byl obtížný jak pro usazení zvuku, tak pro vokály, jejichž syrovosti si Broadrick na dlouhou dobu odvykl, ale Christbait Rising, Tiny Tears, Spite nebo Crush My Soul byly na svých místech, daleko za hranicí... představ o tom, jak to bude znít naživo.

Když Broadrick mluví o efektu klaustrofobie, těžko si to lze představit, dokud se to mrazení nedostaví. Nedá se mluvit jenom o vícesmyslovém zážitku – volume doprava tak, aby vám to odfouklo klobouk, si může poručit skoro každý. Přenést ale vize děsu a stísněnosti, ve kterých skladby kdysi hluboko v 80. letech vznikaly, to se vždycky nepodaří. Paradoxně se to často nedaří ani Broadrickovi, jak dokázal Hellfest nebo některé z koncertů Jesu, které jsem viděla (a možná i vy). Tam, kde se Broadrickovy ambientní projekty neúspěšně snaží být osobní a vřelé, sálá z Godflesh chlad a cynismus, nezvratné složky celé tvorby, umocněné agresivní projekcí a vzteklostí, kterou léta pečlivě ukrýval. „Návrat domů“ byl epochální.

Pýcha Henryho Jekylla, pan Hyde, v celé své bestiální kráse.

013

014

FULL MOON 07

MARNIE STERN *1976, NEW YORK, USA HOLKASKYTAROUINDIEEXPERIMENTÁLNÍMATHROCKKILLROCKSTARNOISE DISKOGRAFIE 2007 In Advance of the Broken Arm 2008 This Is It and I Am It and You Are It and So Is That and He Is It and She Is It and It Is It and That Is That 2010 MARNIE STERN (ALBUM), Kill Rock Stars LIVE 2.12.2010, KLUB 007 STRAHOV, PRAHA TEXT JAKUB MIKOLAJSKÝ FOTO ARCHIV

Holka od vedle. Mladá, docela hezká sousedka, kterou potkáváte na chodbě, ale nevíte, jak se jmenuje, protože barák je moc velkej a chodba moc dlouhá a vlastně ani není důvod, proč byste ji měli oslovit. Tvář, co se vám otiskne někde za zornicí, jediná z té změti, kterou jste stihli potkat dole u výtahu za všechny ty večery, co tady bydlíte.

Marnie Stern žije v New Yorku, v Mekce noise music, alternativních kytarovek, ve světovém kulturním centru a zdroji nevyčerpatelné inspirace. Tvrdí ale, že nerada chodí mezi lidi, nemá moc kamarádů a není se svou muzikou nikdy spokojená. Do hudby, kterou tvoří, se ale tyhle aspekty jejího života nepromítají. Spíš naopak, častokrát si při poslechu její hudby člověk pomyslí, že tohle musí být nejveselejší holka na světě. Její zpěv připomíná Karen O z Yeah Yeah Yeahs, ve vypjatějších momentech Yasuko Onuki, frontwoman Melt Banana, jindy zas potrhlé freakfolkové písničkářky. Tahá to až z paty.

Bollywoodská halekačka par excellence.

A podobně uječená je i její kytara. Tu ovládá skvěle a v minulosti byla časopisem Venus titulována jako „Nejlepší kytaristka všech dob“. Vyniká především hráčskou technikou zvanou finger tapping, kdy se do strun namísto klasického brnkání ťuká špičkami prstů a díky které zní její kytara jako soundtrack k osmibitovým hrám. Tenhle styl odkoukala od kytaristy své oblíbené kapely Hella a dotáhla k dokonalosti u živáků Don Caballero. A co že to Marnie vlastně hraje? Je tam kousek avantgardy, odkaz na psychedelické šedesátky, math rock i noise. Matematické vzorce pořád dokola. Její muzika je dost podobná všem těm šíleným partám jako Locust, Lightning Bolt a především už zmiňovaným Hella. Marnie je ale přece jen křehká dívka, a tak do toho nemlátí jako utržená ze řetězu (narozdíl od výše uvedených), ale zachovává si popový šarm a úroveň. Na druhé straně roste tušení, že tuhle hudebně barevnou nablýskanou káru táhne motor obrostlý FULL MOON 07

punkovou rzí. Což nemění nic na faktu, že její hudba je sice chaotická a roztěkaná, ale pořád docela veselá.

Marnie debutovala v roce 2007 albem In Advance of the Broken Arm. Prvotiny se ujalo prestižní vydavatelství Kill Rock Stars, pod jejichž křídly vydává Marnie dodnes.

Naposledy to byla letošní eponymní deska, které předcházelo dva roky staré, skvělé album s dost přiblblým (a dlouhým) názvem This Is It and I Am It and You Are It and So Is That and He Is It and She Is It and It Is It and That Is That. Ufff. Zpátky na začátek.

S kytarou se potkala, když jí bylo patnáct a její matka jí navrhla, ať zkusí hrát. Tak jo, řekla Marnie, ale po třech lekcích to zabalila. Ve dvaceti se přestěhovala do New Yorku, aby tam studovala žurnalistiku. Opět návrh mámy. Tak jo, řekla Marnie a odjela.

Dopadlo to stejně jako v patnácti s kytarou, žurnalistika ji podle vlastních slov nenaplňovala. Jenže tady nastává zvrat. Kytara opět na scéně. Marnie odešla ze školy a rozhodla se, že bude skládat písničky. A tak stráví šest měsíců, údajně čtyři hodiny denně, cvičením na akustickou kytaru. Jednoho dne pak akustiku vymění za elektriku. Otevřou se nové možnosti práce se zvukem. Marnie dá dohromady první demo na čtyřstopém kazeťáku. To ale dlouho odpočívá v šuplíku, až se ho Stern po letech rozhodne oprášit a nový materiál pošle do Kill Rock Stars. A dál už to znáte.

Dobrým znamením jejich nahrávek je (aspoň prozatím) neustálé posouvání kvality směrem nahoru. In Advance of the Broken Arm je ze všech tří desek nejmíň nápaditá a nejvíc monotónní. Je to labyrint, ve kterém po chvíli zjistíte, že chodíte pořád dokola a že se takhle nejspíš brzo uchodíte (nebo unudíte) k smrti. Druhá deska předvedla daleko jistější postoj a byla o poznání zábavnější. Nápaditost skladeb jako Transformer nebo Ruler vyvolala nadšenou vlnu kritiky.

Aktuální nahrávka je zase o kus dál a její poslech je čistou radostí z energie, kterou tahle hudba předává. Nové věci jsou melodičtější, Marnie ubrala na póze virtuózního hráče a volné místo zaplnily jednoduché nápady a nekomplikovaná hravost, které přidávají desce na přístupnosti a zábavnosti. Jako důkaz nechť poslouží úvodní hymna For Ash, která skvěle šlape. Neztratí se však ani

následující Nothing Left a Transparency Is the New Mystery, které nejsou o nic méně chytlavé a nechybí jim nápad. Ostatně snad až na jednu či dvě výjimky jsou všechny nové písně postavené na jednoduchém, ale poutavém a svěžím základu. Neslévají se do jednoho beztvarého celku, což byl problém předchozích desek. Jsou dobře zapamatovatelné a výrazné, každá píseň dokáže bez problémů obstát sama za sebe a sebevědomě obhájit svou existenci.

Důležitým „pomocníkem“ Marnie Stern je Zach Hill, zvukový experimentátor a maniakální bubeník v celé řadě respektovaných hudebních formací (Hella, Nervous Cop, Team Sleep, Goon Moon nebo The Ladies), vydávající taky sólovky pod svým občanským jménem. A je to jeho skupina Hella, kterou Marnie uvádí jako jednu ze svých srdcovek a jejíž zvuk je tak podobný tomu, co sama hraje. A je to nejspíš právě Hill, kdo dopomohl Stern k finálnímu výrazu, který je vzácně podobný repetitivní kytarové psychedelii Zachovy domovské kapely.

Je skvělé, když holky dělají zajímavou a chytrou muziku, která strčí do kapsy kvanta kluků s kytarama. Dvě jména – The Organ a Electrelane. Dvě čistě holčičí kapely, které už neexistujou, ale zůstávají se svou geniální hudbou nepřekonané. Ta ženskost se do jejich zvuku úžasně promítla a žádný kluk nebo chlap nemůže nikdy nic takového dát dohromady. A nemluvím teď o kvalitě, ale o tom, jakou atmosféru ta hudba má. To něco navíc, co se nedá pojmenovat a co ji dělá výjimečnou. Hudba Marnie je tvorbě The Organ i Electrelane v tomhle dost podobná.

Ne stylem (i když deska Rock It to the Moon od Electrelane zní podobně jako muzika, kterou dělá Stern), ale právě tím něčím, co je v ní přítomno. Marnie totiž přidává do koktejlu žánrů, které hrajou její oblíbené kapely, tajemný prvek, jenž tuhle hudbu posouvá jinam a dělá z ní nezaměnitelnou hudbu Marnie Stern.

Lidem jako je Marnie, je potřeba držet palce, protože female guitar players are the new black.

015

TORCHE 2004, FLORIDA, USA METALSLUDGESTONERROCKHAPPYDOOMHIPSTERMETALTHUNDERPOPROBOTICEMPIREHYDRAHEAD DISKOGRAFIE 2005 Torche 2008 Meanderthal 2010 SONGS FOR SINGLES EP, HYDRAHEAD LIVE 5.12.2010, KLUB 007 STRAHOV, PRAHA TEXT ORLOWSKI FOTO ARCHIV HYDRA HEAD

Heavy, stoner, riffy, heavy, heavy, metloš, kérka, heavy, Hydra Head, zabijutvojimamu, riffy, heavy. Tahle asociační řada říká o první desce amerických Torche všechno co, jste potřebovali vědět. Když jsem debut z roku 2005 poslouchal poprvé, co chvíli jsem chodil vedle do kuchyně kontrolovat, jestli někdo nesmaží játra z tyranosaura. U druhého alba říkal to hlavní už sám název, Meanderthal aka spravedlivá krutost zůstává, ale od Velkého třesku se kulisy přesouvají, jak jinak, do pravěku. Kromaňonec není Alain Delon, ale z hloubi lesa se ozývá zpěv Venuše, která triumfuje. Funguje to od začátku do konce, ale konkrétně Sundown je černý klenot, tříminutový soundtrack k tomu nejlepšímu, co se vám podařilo ze sebe kdy dostat. Čekání na středověk (název další velké desky bude latinsky, to vám povídám) půlí nové EP, Songs for Singles.

Minimálně názvem do téhle posloupnosti nezapadá. Na druhou stranu papoušek na motocyklu to taky zapíchl ve Stalingradu (sic!) a pak – samotáři vyjící na Měsíc se našli v každé době. Rozdílů je ale více. Jde o docela jiný film, i když stejného režiséra. První deska je jako první díl Rockyho: nekompromisní hity, které rozdává Sly v nejlepší formě a které sází Torche od úvodního tracku Charge of the Brown Recluse, jsou stejně mocné a nelidské.

Z adeptů se stávají masteři: Sly končí v ringu s Apollem a Torche na turné s Baroness.

Všechno je v nejlepším pořádku.

Meanderthal jsou Torche v nejlepší formě: pořád heavy, ale už ne tak bestial. Jak ale říká Jarda Špulák: méně někdy znamená více. Lidoop se pomalu staví na zadní a Erós usedá na trůn. Je třeba vábit samičky, a tak vzniká nástěnná malba. Duše kamene. Tohle je směr Torche. Songs for Singles jsou ukazatel na cestě k touze, která ohlušuje. V noci se lovec vrací k lůnu a nechává si zdát o počátcích světa. Namlouvací rituál před začátkem nového konce světa.

Němá láska opočlověka.

016

FULL MOON 07

Na MGMT mě před časem navedla kamarádka Charlotte z L.A. Jsem obyčejně dost předsudečnej, co se týče hudebních tipů od amerických studentek; na druhou stranu ne všechno, co se urodí v kolejních ložnicích za oceánem, musí být tak zlé, jak si to tu maluju. A MGMT jsou pro mě důkazem, že i univerzitní podhoubí může přinášet nějaké ovoce. Teda houby ovoce, ale houby.

Já jsem na koleji nikdy nebydlel, tak mi ten tvořivý duch asi uniká. Nicméně MGMT mi nakonec neunikli a neměli by utéct ani vám – teda pokud jste byli tak rychlí a opatřili si lístek na jejich prosincový koncert v Arše, co je v půlce října, kdy tohle píšu, už beznadějně vyprodaný.

seancích pouštěli spolužákům svoje hudební elektro experimenty, pokaždé ukuchtěné z jiných přísad. A pak byl ten proces najednou rychlý. V roce 2005 poskládali ve svých laptopech budoucí superhity jako Kids a Time to Pretend, vypustili první EP na vlastním labelu Cantora Records a vyjeli na turné s Of Montreal kázat synthpop. A taky si zkrátili jméno z The Management na MGMT, protože The Management už bylo obsazené. Managerský gen jim ale zůstal a v roce 2007 vydali první dlouhohrající album Ornacular Spectacular už u Columbia Records, divize Sony. Desky se prodalo přes milion kopií a z MGMT se stali superstars, sex, drogy a rock’n’roll, strašně si je oblíbil prezident Sarkozy, který si jaksi bez dovolení vypůjčil song Kids na prezentace. Nakonec po nějakých soudních tahanicích zaplatil a MGMT mohli přispět na charitu. Internetové diskuse začaly plnit diskuse o jejich sexuální orientaci, neoficiální klip ke Kids se stal virálním YouTube hitem a američtí vysokoškoláci měli (a mají) nové bohémské bohy i v časech krize.

MGMT nejsou z Kalifornie, ale z New Yorku, konkrétně z Brooklynu. Nejsou to ani psyché-délos hipíci, ani rockové megahvězdy, ani progresivní hudební experimentátoři, ani dva rozjuchaní studenti výtvarné školy. Jsou tak nějak od všeho trochu. Nebo spíš hodně. Jádro MGMT jsou Ben Goldwasser a Andrew VanWyngarden, dva bývalí studenti Wesleyan University, kde se potkali v roce 2002, a děti starých hipíků, což se projevilo nejen v jejich hudebním vkusu. V prváku se museli vymykat, když říkají, že skupinu vlastně ani založit nechtěli, spíš se jen tak poflakovali a pouštěli si navzájem svoje oblíbené desky. Kdo kdy nechtěl založit v prváku skupinu? „Něco-jako-skupinu“ ale přece jen vytvořili a na patnáctiminutových

Tohle všechno zatím zní spíš jako odsouzení mělkosti a vyumělkovanosti současného retrosynthpoprocku, nafukujícího mediální bublinu mainstreamovým bublifuckem a bla bla bla... Jenže MGMT jsou prostě super. Geniálně jednoduší, moc jim to sluší a to, že svou hudbou plní miliony uší, ještě neznamená, že nemají duši. Mají. A talent od pánaboha na skvělé a chytlavé radio friendly songy, co si píská rektor fildy, obsluha benzínky i vaše máma. Já si prostě nemůžu pomoct. Ornacular Spectacular posbíralo všechny možné ceny, nominace, první místa v žebříčcích prodejnosti a vypadalo to, že dráha MGMT je jasná – zopakujeme to, co se poprvé všem tak líbilo, poněvadž se to bude líbit i podruhé. Kdyby to tak vskutku bylo,

MGMT 2005, Connecticut/New York, USA neo-psychedeliaalternativanewwaveexperimentalindiepopelektronikaSYNTHPOP DISKOGRAFIE 2005 Climbing to New Lows (demo) 2008 Oracular Spectacular 2010 Congratulations, Columbia LIVE 10.12.2010, Divadlo Archa, Praha TEXT HONZA BÁRTA FOTO ARCHIV

FULL MOON 07

mohli by si ti dva hippie manageři už předem gratulovat.

Jenže pak přišlo letos v dubnu druhé album Congratulations. Vznikalo někde na chatě v lesích daleko od civilizace a pod vlivem.

Extáze, Beach Boys a Acid Syda Barretta, jehož kyselinový duch se nad deskou vznáší jako kyselinový duch. Syda na špatném tripu zavírali Pink Floyd do skříně, až se z toho ten šílený diamant doopravdy zbláznil. MGMT zavřeli do skříně svoji našlápnutou kariéru arogantních superhvězd, otevřeli brány vědomí a vnímání a Congratulations je jako snímání z popového kříže a výsměch vlastnímu smíchu pod syntetické vousy. A requiem za ten naleštěný sen a kolotoč slávy a zvratků, který si dva roky užívali. Dvanáctiminutová Siberian Breaks je psychedelickým opusem střídajícím veškeré muzikální polohy nashromážděné za posledních padesát let od „bílého dvojalba“ přes uhlazené The Kinks až po depresivního jezdce na rukávu Beach Boys. Brian Eno je songem o Brianu Enovi, který je stále o krok napřed, haha. It’s Working je dokladem toho, že to celé šlape. It’s Working. A že to někdo může dělat upřímně a poctivě a klasicky a ještě se tomu smát. Instrumentální Lady Dada’s Nightmare to bez jediného slova řekne vše a na závěr přijde Congratulations, které jsou zde rozhodně na místě. Za to, že MGMT nezůstali stát na místě a že ten talent necpou do sraček, i když i ty by v jejich podání byly určitě dobré. Tak snad nakonec zavolá i ten Paul McCartney, i když se dušuje, že on jim přece zavolat nemůže. Ale že by prý moc chtěl, aby se ozvali oni.

Dokud jsou na koni a dokud brouk ještě žije.

017

018

FULL MOON 07

ROZHOVOR: STEVE ALBINI (SHELLAC) TEXT TOMÁŠ KEJMAR FOTO LENKA ŠPRYSLOVÁ

Už vím, jak by měla vypadat kapela s ideální image. Sestava by byla hvězdná. Na bicí Todd Trainer z Shellac, na kytaru Justin Sullivan z New Model Army, druhou šestistrunku by měl jen pro parádu na krku Shane MacGowan a na basu by hrál mistr Lemmy. Dirigentskou taktovku bych propůjčil Jazu Colemanovi. Byla by to sestava skutečně hvězdná: hrabě Drákula, Gargamel, Čáryfuk, troll z Tolkiena a Rumburak. Možná by byli ošklivější než Rolling Stones, ale rozhodně by jim to hrálo líp. A Steve Albini v montérkách by to celé mohl řídit ze zákulisí, tahat za nitky by mu šlo. Promyšlené má všechno a dobře.

Nedávno jsem potkal zajímavý citát Franka Zappy: „Rocková žurnalistika znamená, že lidé, kteří neumějí psát, dělají rozhovory s lidmi, kteří neumějí mluvit, pro lidi, co neumějí číst.“ Ke kterému z vrcholů tohohle trojúhelníku máš nejblíže?

Nevím, jak jste na tom tady, ale ve Spojených státech, a v anglicky mluvících zemích obecně, se hudební publicistika nehodnotí stejnou optikou jako normální novinařina. V běžné praxi, když se třeba píše o politice a současných událostech, je předpoklad, že autor podává alespoň ty základní informace bezchybně. A v hudebním tisku? Tam je to všem úplně jedno. Může to být celé mimo, můžou to být jen lži nebo fabulace a všem to bude stejně ukradené. Nemám žádný vyhraněný názor na profesionální hudební publicistiku, ale většinou mě spíš oslovují fanziny a články, co píšou fandové do muziky, než profesionální žurnalistika.

Nemyslíš, že problém je v tom, že většina dostupných informací o kapelách pochází z tiskových zpráv a podobných „promo“ článků?

FULL MOON 07

To taky, ale oni mají novináři hlavně tendenci opakovat, co už někdo z nich napsal. Protože ve chvíli, kdy někdo něco napíše, se to stává součástí veřejného vlastnictví a ostatní to už potom jen opakují. Nemuselo by to tak být, ale právě kvůli rozdílům v kvalitě hudební novinařiny už samotný fakt, že článek vyšel tiskem, automaticky neznamená, že je na něm zbla pravdy. První verze nějaké historky může být úplná hovadina, a pak můžete sledovat, jak se z podobně nesmyslných plků stávají regulérní drby. Fanziny a amatérské články mě baví proto, že lidi v nich píšou o muzice, ze které jsou nadšení, a píšou vlastním stylem a jazykem tak, jak jsou zvyklí, namísto toho, aby se snažili zaujmout čtenáře nějakým vzletným stylem. Profesionální žurnalistika musí být hrozně divná práce. Řekl bych, že je to něco jako psaní o teologii. Protože fyzicky žádný Bůh neexistuje, abyste si s ním mohli promluvit, tak ať chcete nebo ne, nakonec píšete jen o tom, co si o Bohu myslí jiní lidé. A hudební novinařina je v podstatě to samé. Až na ty vzácné momenty, kdy s někým skutečně hovoříte tváří v tvář, vám nezbude, než psát o tom, co napsali nebo řekli ostatní. Tedy ještě je tu vaše vlastní představivost. A pokud to znamená, že se snažíte popsat svůj subjektivní dojem z hudby, pak představivosti věřím.

Máš v rukávu nějaký výstižný příklad těch drbů, co se o vás samovolně urodily?

No, mě ty skandální historky vlastně vůbec nezajímají. Ale jednou jsem si přečetl, že jsem na turné umřel. Bylo to asi před patnácti lety. Volalo mi tenkrát pár lidí a všichni říkali: „Ježíši, to jsem rád, že jsi to zvednul.“ Tenkrát byl internet ještě dost primitivní nástroj a někde vznikl řetězec lidí, co tuhle zprávu přeposlali známým mailem nebo jim zavolali. Trvalo to pár dní a nakonec mi volal nějaký novinář a já to musel dementovat, že nejsem mrtvý. Evidentně jsem ho zklamal.

Pěkné, my rozhodně zklamaní nejsme.

Nedávno se ke mně dostalo demo Fugazi, natočené před vydáním In on the Kill Taker.

Jaké to je pro tebe jako studiového zvukaře, když se kapela, kterou respektuješ, rozhodne nahrávání ukončit, protože není spokojená s výsledkem tvojí práce?

Naprosto to chápu. Tenkrát to bylo tak, že Fugazi původně plánovali natočit jen pár písniček.

Na tom demáči jich je jenom šest.

Jo, ale původně plánovali nahrát jen dvě nebo tři věci. V týdnu před nahráváním se jim povedlo dopsat zbytek desky. Takže si řekli: „Co by ne? Prostě to natočíme všechno.“ Takže natočili celé album, ale ve výsledku s ním nebyli úplně spokojení. Nakonec změnili pár aranží tady a nějaké party támhle a řekl bych, že výsledná nahrávka je díky tomu mnohem lepší. A ve chvíli, kdy je výsledek lepší než to demo, co jsem natočil, si nemůžu stěžovat. Všichni to brali rozumně a byla to dobrá zkušenost. Fugazi mám rád jako kapelu i jako lidi, takže to rozhodně nebyla ztráta času.

A co kdyby ten demáč zněl líp?

To se může stát, ale na tom mi nezáleží. Mně jde o to, aby kapela byla spokojená s nahrávkou. Chci, aby z toho měli dobrý pocit oni.

Takže hlavní důvod, proč šla tahle nahrávka k ledu, byl, že Fugazi část desky přepsali?

Jo, ale taky to nebyla ta nejlepší nahrávka, co jsem kdy udělal. Co se kvality zvuku týče, už se mi povedlo odvést lepší práci, takže nemám pocit, že by udělali chybu, že šli točit znovu a jinam.

Když se podíváš na alba, pod kterými jsi podepsaný, podílel ses někdy na něčem, co bys zpětně považoval za umělecké selhání?

019

Snažím se na to nemyslet. Myslíš, co se týče mých vlastních kapel? Tam mě zajímá spíš ten tvůrčí proces, způsob, jakým pracujeme, jak nahráváme desky, jak skládáme písničku nebo jak dáváme dohromady turné. Tohle všechno je pro mě důležitější, než co se doopravdy stane. Ty skutečné výsledky jsou téměř druhotná záležitost. Pro nás je modus operandi kapely jejím produktem. To, jak věci děláme, je to, o čem naše kapela je. A jako důkazy způsobu fungování v rámci tvůrčího procesu napíšeme nějaké ty písničky, vydáme nějaká ta alba, odehrajeme pár turné a tak dál. Ale na shromažďování důkazů mi nesejde. Starám se spíš o to, abychom pokračovali, a o to, jak budeme pokračovat.

Hrají v procesu tvorby roli i koncepty pokroku a vývoje?

Spíš ne. Nemám pocit, že bychom začali v jednom bodě a došli do dalšího bodu. Popsal bych to spíš tak, že jsme si, sami pro sebe, vybudovali pevně danou sadu základních idejí a vlastní druh interakce v rámci kapely a prostě nás jen zajímá, co se stane, když budeme postupovat tímto způsobem. Všechny písničky jsme napsali dohromady. Nikdo nepřišel a neřekl: „OK, mám novou věc, hraje se to takhle.“ Čím to potom je, že tě lidé často zařazují do klasické role zpívajících kytaristů, kteří jsou frontmani i mluvčí kapely? Částečně je to kvůli tomu, že jsem hrál v dalších kapelách, které k sobě přitáhly trochu pozornosti. Takže pro spoustu lidí je přirozené přijít s mikrofonem za mnou a spustit: „Co si myslíš o...?“ A pak je tu ještě „syndrom Dicka Clarka“, jak tomu říkal jeden můj kamarád. Dick Clark byl DJ a měl televizní pořad American Bandstand, kam zval kapely.

Když kapela dohrála písničku, vzal mikrofon, přešel doprostřed pódia a zeptal se třeba: „Jak dlouho vlastně hrajete?“ Vždycky se ale ptal zpěváků. Lidi možná předpokládají, že jsem mluvčí nebo hlavní postava kapely, protože zpívám víc písniček než Bob. Ale v kapele všichni víme, jak se věci mají. Je to Toddova kapela a my máme štěstí, že v ní můžeme hrát.

Dnešní datum je 10. 10. 2010. Jsi pověrčivý?

Nejsem, ale tyhle souhry mě baví, když na to přijde. Když jsem byl na výšce, nebo vlastně i na střední, měli jsme něco, čemu se říkalo „bong time“. Víš co je bong, ne? Taková nádoba 020

FULL MOON 07

s vodou na kouření trávy. No a pokaždé, když digitální hodiny ukazovaly něco zajímavého, tak to byla záminka vytáhnout bong, protože byl „čas na bong“. Třeba 11:11, 12:34 nebo 10:01, kdykoli, když ty digitální hodiny vypadaly jakkoli zvláštně, byl na řadě bong. No a dneska je to, jako kdyby byl celý den „bong time“.

Jasně, záminka se vždycky najde. Já to myslel spíš směrem k lidem, co věří na zajímavá data jako…

Jako astrologové? Na magii nevěřím.

Třeba, ale myslel jsem spíš lidi, co mají svoji oblíbenou teorii o konci světa a tak. Máš nějakou?

Ani ne, tomuhle ezoterickýmu myšlení se neoddávám. Ale můžu si nějakou vymyslet, jestli chceš. Vydrž, vydrž… už to mám. Bude to devátého dubna 2045. To je datum konce světa. Tady to máš, právě jsem si to vymyslel. (smích) To bude datum vydání příští desky Shellac?

Jo, přesně.

Počkáme si. Když zmiňujeme desky Shellac, nepřijde ti, že když už máte striktně analogový přístup k nahrávání, je vydávání vašich desek na CD trochu degradující?

Jo, jasně, na cédéčku to nezní tak dobře, ale chápu, že lidi dělají spoustu věcí tak a ne jinak, protože je to pro ně pohodlnější. Poslouchat muziku z iPodu nebo to, že si člověk chce mít z čeho pustit muziku v autě, je otázka praktičnosti, a proti praktickým věcem nic nenamítám. Když si chci pustit desku doma, pustím si ji na vinylu na dobrém stereu, ale když jedu autem, tak si taky chci něco pustit. A gramofony do aut už se dlouho nedělají. V kanceláři taky posloucháme muziku z CD přehrávače. Nemyslím si, že by byl jen jeden způsob, jak hudbu poslouchat. Hudba znamená pro každého něco jiného. Pro někoho to je umění, které chce zkoumat do detailů v nejvyšší možné kvalitě, a pro někoho je hudba jen kulisa, o které nemíní dvakrát přemýšlet. Pak jsou lidi, co řeší neodkladné otázky jako: „Je tohle ten správný zesilovač pro mojí hi-fi soupravu?“ Tenhle typ úvah je ale taky druhořadý. To, jakou roli hraje hudba ve vašem životě, rozhoduje o tom, jak budete nakládat se svým časem a energií.

Jestli to ale bude hudba na CD, LP nebo MP3 a jestli ji budete poslouchat na sluchátkách nebo velké aparatuře, to už závisí na tom, jakou roli hudbě přisuzujete. A to se může lišit den ode dne, od člověka k člověku. Nemám FULL MOON 07

na to nějaký striktní názor, podle mě je hodně možností, jak hudbu poslouchat, a všechny mají své opodstatnění.

Co říkáš na vývoj prodeje hudebních nosičů?

Pokles prodeje CD a zvýšený zájem o digitální formáty a vinyl?

Je to normální, protože jediná výhoda, kterou CD mělo oproti LP, byla jeho velikost. A MP3 jsou logicky ještě menší a jejich užívání o to pohodlnější. Vůbec bych se nedivil, kdyby CD vymizelo úplně. Ale vinylová deska je něco jako standard pro kvalitní nahrávku a nedovedu si představit, že by LP mělo jako formát zmizet ještě během mého života. Je to něco jako etalon, s nímž se poměřuje všechno ostatní. Navíc je to i hezký a praktický formát.

Jedna strana pojme dvacet minut muziky, což je samo o sobě dost, a pro spoustu kapel je to perfektní stopáž. Dvacet minut a dost.

V jednom z rozhovorů ses nechal slyšet, že filmy tě moc nezajímají. A co méně pohyblivé obrázky? Malba, ilustrace a fotografie jakožto vizuální umělecké formy ve vztahu k hudbě jako k dalšímu umění, se kterým se potkávají na obalech hudebních nosičů?

My všichni jsme vyrostli na vinylech. Bylo to médium pro přehrávání hudby, takže jsme si vždycky spojovali nahrávky s jejich přebaly a vnitřky a vůbec se vším, co jste s albem dostali. A když vydáváme desky, tak chceme, aby ty naše byly na stejné úrovni jako ty, které jsme zbožňovali, když jsme byli mladší. Jako ty, co nás tenkrát pro muziku nadchly. A jak už jsem jednou řekl, nechci se dožít toho, že položím vlastní desku vedle desky Uriah Heep a budu se muset stydět, protože budu mít pocit, že Uriah Heep odvedli lepší práci než my. (smích) Veškerá energie, kterou do práce na desce vložíte, je důležitá, a dělá z ní věc, kterou stojí za to vlastnit. Dobrá nahrávka, kvalitní lis, pěkný přebal, praktický design a tak dál, na tom všem záleží.

Co se filmů týče, tak o tom jsem ani nepřemýšlel. Myslel jsem to asi spíš tak, že když jdu do kina, koupím si lístek a podívám se na film, tak většinou odcházím zklamaný. A i zpětně, když vzpomínám na filmy, které mě bavily, říkám si OK, ale já o těch filmech nepřemýšlím. Například Podraz jsem viděl jako kluk a znovu až nedávno a bylo to fajn, ale ani tenkrát ani teď mě to nedonutilo k nějakému zamyšlení. Přibližně ve stejném věku jsem četl pár knížek, o kterých ale od té doby přemýšlím pořád. Stejně tak mi známí vyprávěli historky, které mi v hlavě utkvěly do dneška.

Nebo obrazy a krásné ženy, které jsem viděl, nebo dokonce i dobrá jídla, to všechno zabírá v mojí paměti víc místa. Tyhle věci prožívám znovu a znovu a mnohem intenzivněji než jakýkoli film.

Takže pro tebe tahle konkrétní umělecká forma není přitažlivá.

Jo, prostě na mě nefunguje. Je to jako pantomima. Jasně, respektuju pantomimu nebo balet jako umělecké formy, ale nic pro mě neznamenají. Nijak mě to neoslovuje.

A co videoklipy?

No… (chvíli přemýšlí a pak se obrátí na Todda Trainera, který zrovna přišel) Snažím se zrovna vzpomenout si na nějaký videoklip, co se mi líbil.

Todd: Mně se líbil klip Boba Dylana k Subterranean Homesick Blues. (na Steva) Pamatuješ si ho?

Steve: To bylo to video s cedulema?

Todd: Jo, cedule s textama, stojí někde na ulici.

Viděls ho?

Jak to popisuješ, tak asi jo. Černobílé video. Bob tam přijde s balíkem cedulí s kousky textu, jsou to náhodná slova nebo fráze textu. A on stojí, vždycky se koukne, co na té ceduli je a pak ji zahodí. Je to docela rychlé a po chvíli jich vždycky musí zahodit víc, aby nezaostával za písničkou. Podle mě je to perfektní.

Steve: Tohle video znám, ale obecně mě videoklipy asi taky nebaví.

Todd: Nebo ještě to video The Replacements.

Steve: To, kde je vidět jen ten reprák?

Todd: Jo. Steve: Dobře, to je taky dobrý. Tyhle dvě jsou takový výjimky. Jednou jsme uvažovali o tom, že uděláme videoklip. Měla to být hrozně dlouhá a nudná písnička, ve které by se toho moc nedělo, a v průběhu celého klipu by tam byl jediný záběr na velký jídelní stůl. Pokaždé, když by se stalo něco v muzice, tak by na stůl někdo něco donesl. Talíř s jídlem, skleničku vína nebo tak něco. To byl jediný nápad, který jsme řešili, ale nikdy jsme to nezrealizovali.

(Todd odchází od stolu a většina lidí v zákulisí se srocuje u dveří) Todd:

Mám pocit, že asi máme jít na večeři! Tak díky a čau.

021

GRANT HART *1961, Minnesota, USA singer-songwriteralternativaÜnder groundpunk80SANGST-RIDDENINDIEROCK ZKUSTE DESKY 1985 NEW DAY RISING (S HÜSKER DÜ) 1991 Last Days of Pompeii (s Nova Mob) 2009 Hot Wax LIVE 23.11.2010, KLUB 007 STRAHOV, PRAHA TEXT KEJMÜ FOTO ARCHIV

Bob: „Kritiky nepotřebujeme. Dokážeme posoudit sami, jestli nám to šlape.“ Grant: „Jo, byli jsme totiž na všech našich koncertech.“ O Hüsker Dü jsem chtěl do Full Moonu napsat vždycky. Ani ne proto, že bych měl nekontrolovatelné nutkání oddávat se kulturně-osvětové činnosti nebo trpěl nějakou formou spasitelského syndromu, díky kterému bych se měl přinášením vznešené kultury pohanům zasloužit o lepší svět. Nic takového.

Nejsem z La Mancha. Jenom jsem potřeboval záminku. Výmluvu pro to, abych si potřicáté mohl přečíst alespoň kousek z kapitoly o nich v Our Band Could Be Your Life, abych si mohl číst dokolečka texty, stahovat singly a rarity a slintat nad bookletem Zen Arcade.

Umělec se prostě musí před výkonem soustředit. Zkrátka pracuji – nerušit. Ha! Potřeboval jsem si ospravedlnit, že těch pár dní, kdy budu psát článek o Dü, bude můj soundtrack notně omezený. Zen Arcade, Flip Your Wig, New Day Rising, Zen Arcade, Flip Your Wig, New Day Rising, Zen Arcade, Flip Your Wig, New Day Rising. Tak nějak. Za záminku vděčím koncertu Granta Harta na Sedmičce.

Poznamenat. Nezapomenout.

Hüsker Dü byli od začátku pop. Je to dost rouhačská hypotéza? Jestli vám nevstávají chloupky na zápěstí, měl bych přikořenit.

Sám Grant Hart už v roce 1982, tedy ještě před tím, než Dü vůbec vydali něco, co by pop alespoň z dálky připomínalo, řekl, že od samého začátku byla jejich muzika silně prodchnutá popem. Když si odmyslíte debutové singly a živák Land Speed Record jako období, kdy zrovna brali nějaké špatné drogy, tak měl pravdu. Hned Metal Circus EP (leden 1983) jeho výrok potvrzuje. Mnohem méně not neslo mnohem více emocí než kdykoli před tím, 022

tempa byla méně zběsilá a melodie chytlavější. A stejnou cestou se měly vydat i další nahrávky. Michael Azerrad přerod raných Dü, kteří se vyznačovali frenetickou rychlostí a větší než malou dávkou hlukového ataku, v power popovou veličinu vysvětluje půvabně: „Popravdě řečeno, byla to jen další indie rocková kapela, která nahrála první alba ještě před tím, než si stihla uvědomit, co je skutečně zač.“ Naštěstí se našli. Konzistentní střelba na cíl v následujících letech je toho důkazem.

Hüsker Dü byli sice od začátku pop, ale nikdy nepřestali být punk. Začíná se to komplikovat, že? Ten pop si totiž u Dü musíte zasloužit, zejména na raných nahrávkách nejsou ty úžasné melodie zadarmo. Říkám tomu minneapoliský syndrom. Něco jako infekční nemoc, tak trochu mentální postižení. Symptomy jsou dvojího druhu. Buď vám z toho přes veškerou snahu hrát děsně tvrdě pořád leze pop music. Nebo i přes to, že se snažíte o krystalicky čistý pop, nedá vám to neomotat celé úhledné a vycizelované balení do ochranné vrstvy hluku. Tak či onak, výsledek je stejný. Hluková hradba, kterou frontman Bob Mould konzistentně tvořil svým Flying V (mám pocit, že celých osm let existence kapely hrál na tu samou kytaru), slouží jako spolehlivý repelent méně odolných jedinců. „Je to hrozně zkreslený. Ty kytary, to by jeden blil,“ říká moje drahá polovička. Hodně bordelu ale punk nedělá. Ta hluková stěna, která se stala poznávacím znamením, postupem času slábla a do popředí se dostávaly vokály.

Hartův vyšší a jemnější, který tíhnul k melodii, a Mouldův zastřený baryton si to rozdávaly bezprostředně, bez obalu. To se týká jen studiové produkce; naživo to byly až do konce závody decibelů.

Kde že se schovával ten punk? Především v přístupu. Hüsker Dü byli radikální svojí nezávislostí. I v době, kdy prodávali desítky tisíc alb, fungovali jen sami za sebe, bez manažerů, řidičů a bedňáků. A kdyby měli dost peněz, bývali by si vydávali i alba na vlastním labelu. Z počátku to samozřejmě byla ctnost z nouze, ovšem i v době, kdy si to mohli dovolit, lpěli na absolutní kontrole nad vším, co se okolo kapely dělo a to i po podpisu smlouvy

s majorem Warner Bros. Hüsker Dü nebyli žádní anarchisti a neměli problém se k tomu přiznat. Upřímnost, otevřenost a odvaha být odlišný jsou věci, které by sice k definici hardcore patřit měly, ale realita je místy bohužel jiná. A tak byla častou kapelní kratochvílí střelba do „vlastních řad“. Friendly fire! Dü se nezdráhali poměry ve scéně otevřeně kritizovat. Bob: „Prošli jsme všema punkovýma testama. Poskytli jsme rozhovor Maximum Rock’n’roll. A občas se nás v rozhovorech ptají ‚Jste pro anarchii?‘, ‚Jaká je vaše politika?‘, ‚Koho byste volili?‘, ‚Byli byste ochotní se v případě války nechat naverbovat?‘, ‚Máte stálou práci?‘ – ‚Dobře, čtyři z pěti odpovědí máte správně, to stačí. Prošli jste punkovým testem – jste punk.‘“ Stejně jako slovem provokovali Dü i obrazem. Basák Greg Norton byl určitě prvním a nejspíš i posledním basákem v americké hardcore scéně osmdesátých let, který nosil zatočený knír.

Představte si něco na ose Zappa – Zapata.

A módní policie se mohla přeskočit. A homofobové taky. Ironií bylo, že Greg, který se právě kvůli kníru nejvíc blížil stereotypu gay vizáže, byl v kapele jediný hetero. Grant i Bob se sice se svou orientací nikdy netajili, na druhou stranu to nebyla jejich agenda, takže žádný queer-core à la Black Fag se nekonal.

Hüsker Dü mohli být další The Beatles. No dobře, tak alespoň R.E.M., ať nežeru. Ale přirovnání k The Beatles není úplně od věci, i když skalním fanouškům obou kapel to může přijít jako svatokrádež. Proces tvorby Hüsker Dü totiž, stejně jako u dua Lennon/ McCartney, připomínal duel. Konkurence je zdravá, ale v jejich případě šlo spíš o šavlový tanec. Tančilo se do půl těla a břity byly řádně ostré. Obecně platí přímá úměra, že s rostoucím talentem roste i ego, a není žádným tajemstvím, že velká ega se navzájem těžko snáší. Bob Mould i Grant Hart mají oba naštěstí i naneštěstí hodně velký talent. Stejně jako u The Beatles fungovala vzájemná řevnivost jako ideální katalyzátor a Mould i Hart chrlili jeden hit za druhým, jako by ve snaze být lepší než ten druhý. A obdobně jako u bezobratlých z Liverpoolu se osobní rozpory mezi nimi nakonec staly příčinou rozpadu. Stejně tak platí i paralela, že sólová tvorba jednotliFULL MOON 07

vých členů postrádá něco z té nezaměnitelné a nepochybně i dost bouřlivé chemie, která v obou kapelách fungovala. A tím všechny podobnosti nekončí. I u The Beatles hrály dost výraznou roli drogy. Vlastně se díky nim dva hlavní aktéři seznámili, Mould si od Harta chodil kupovat trávu. Amfetaminy a speed prvních pár let poháněly kapelu kupředu.

A že to byla jízda. Nekonečné turné, osm alb, z toho dvě dvojalba, dvě EP a nespočet singlů.

Konec se dostavil stejně prudce. Žádné pozvolné vyhoření, Bob začal odvykat a Grant zařadil vyšší rychlost: heroin. V soukolí to zapraskalo a stroj se zastavil. „There are things I’d like to say, but I’m never talking to you again.“ Co byli Hüsker Dü, když už nebyli? Greg Norton toho měl dost a vsadil proto radši na jinou svoji vášeň, dal se na vaření. Vlastní restauraci v městečku Red Wing v Minnesotě a muzicíruje jen zřídkakdy. Bob Mould i Grant Hart se vrhli na sólové kariéry, kde si notně vypomáhali svými kousky z repertoáru domovské kapely. Oba se do toho pustili se stejnou vervou a oba se po úvodních sólových deskách jali zakládat další kapely. Obě byly tria. Bob Mould se vydal do power popu a alternativního rocku pod hlavičkou Sugar, zatímco Grant tíhnul k čistšímu pop rocku a šedesátkové psychedelii v projektu Nova Mob. Obě kapely se zmohly na dvě alba a rozpadly se.

Těch paralel je až podezřele mnoho; rozdílů je ovšem také přehršle. Zatímco Mould ve své další sólové tvorbě začal nejdříve experimentovat s elektronikou, aby se pokorně vrátil ke kytarám, když se mu nedařilo, byl ve výsledku mnohem úspěšnější než sólová produkce Harta. Možná za to mohly drogy, ale Grant vysoko nasazené tempo neudržel a v průběhu devadesátých let kadence desek postupně zvolňovala, až se úplně odmlčel. Na poslední desku Hot Wax z loňského roku se čekalo rovných deset let. Nutno dodat, že to za to stálo. Hned úvodní You’re the Reflection of the Moon on the Water je totiž hit, který snadno obstojí i vedle fláků Hüsker Dü. V listopadu nám ji přijede představit osobně. Ne že by mě jeho pozdější věci nezajímaly, ale playlist bych si představoval přibližně takto: The Girl Who Lives on The Heaven Hill, Turn On The News, Green Eyes, It’s Not Funny Anymore, Never Talking to You Again, What’s Going On, Deadset on Destruction a pak můžu spokojeně umřít.

Vyřiďte mu to!

FULL MOON 07

023

024

FULL MOON 07

BURNING LOVE 2009, KANADA sofuckinghotsouthernrockhardcorepunkstonerpunkanadacursedlepšíneželvis 2010 SONGS FOR BURNING LOVERS. DERANGED LIVE: 23.11.2010, YACHT, BRNO. 24.11.2010, STRAHOV 007, PRAHA TEXT MXM FOTO ARCHIV

Kurva, z nosu mi teče jak ženichovi z ocasu, říká mi můj kamarád-uklízečka, který umí postihnout pokřivenou realitu v její narovnané podobě, je po obrně, on i realita, nikdy tomu nebylo stejně. Stačí moře lásky pro urovnané věci na stole? Pokud berete lásku jako mezihru mezi svačinami, stačí i na prázdný pohled do zrcadla a (ne)úlevnou masturbaci. My se ale podíváme na ty, kteří zapalují ohně v jeskyních města a čekají na teplo žen.

Není to mýtus?

Perspektiva: ležící žena, objektiv někde u kolenou směrem k hlavě, vyholený klín, hned nad ním suchá lebka a pak vztyčené bradavky, černobílá syntéza, milostný trojboj. THIS IS THE END MY FRIEND. Jeden z Colohanových artworků. Ještě bych počkal.

Sólující kytara jako šmejdivý penis, jen si chytněte zduřelé liány v Don’t Ever Change nebo Gain, kde tvoří tak čtvrtinu válu, metalová encyklopedie se otevírá na straně XXL (Iron-Motör-Maiden). THE FATHER’S BLOOD RUNNING THROUGH ME. Dodělaný ojdip a věčná lítost matek.

Je to jako když si stoupnete s dalším idiotem před hospodu (nemocnici) a začnete po sobě střílet: Stooges! – Motörhead! – Doomriders!

– Disfear! – Lords! – Trigger Effect! – Cursed!

– Coliseum! – Zmrde! – Zmrde! – BURNING LOVE! (dvojhlasně). Sedmihlavý punk. Po dětské radosti (nemoci) nastupuje snížený práh bolesti a psychický útlum, ale Burning Love pracují s nasazením a dramatickou skladbou desky nadmíru dobře, možná lépe než všechny jmenované mocniny fucku. Ale to je už otázka momentálního rozpoložení a monogamního stereotypu. ALL MY LOVE RETURN TO ME. A to je na všech láskách to krásné: vždycky nás vracejí k sobě samému, takže jestli umíte číst, můžeme si nalít čistého vína a přiznat FULL MOON 07

si pravdu. Každá moje láska byla jen pokus o vojetí sebe sama, čelím sobě skrze tebe, lásko, jak že jsi neříkala, že se jmenuješ, he?

Co na to fanoušci fatálního spolku Cursed?

WE BREATHE NEW DEATH. Vzpomínáte na Ivanův tour report ze třetího čísla FM? Kromě toho, že to je pořád jeden z nejlepších textů v dějinách živého slova, mohli jste se dotknout toho, co Cursed byli-jsou-budou, i když už jsou po smrti. Cursed vládli podobnými songy, ale rádi měnili tempo a jejich doménou byl bahnitý ponor do vlastního těla, kdy se plíce nemůžou nadechnout a vy procházíte jeden plícní sklípek za druhým a hledáte klíč k dalšímu životu, jsou tam košťata, mrtvé domácí a zašité láhve zabalené v anarchistických letácích, ale stejně se vkrádá myšlenka, že žádný život už není. A nebude. Těžká, olbřímí fatalita, dusivá apokalyptičnost a temný, geologický sludge. Srdce a kameny.

Burning Love znamenají: Méně obludnosti, více obludné legrace.

Colohan křičí, že myšlenka je nevěrný bezpilotní letoun, na to se dá přistoupit, čekám na podstatu. Klín je jen zástupný symbol a píča zase (polo)nadávka, věčné lůno neznamená jen někdejší lásky, ale představuje současnost i budoucnost, lidskou žízeň i základy urbanistiky, bezbřehé možnosti touhy. Příliš široká symbolika? Víš, co všechno představuje Olga Hepnarová? Jestli namítneš politický kontext, říkám: ani náhodou. Ten je jenom jeden. Colohanovy texty jsou osobní až sebezpytné, ale když mluví o sobě, je to o všech, intimní politika. V reálu jsou to strofy velmi účinné a prosté jednoduchých hesel, ze snadných popěvků se skládá poslední pomazání, tohle je (CONNOISSEUR OF BROKEN MIRRORS) rakvářský tanec před zástupem dosud-živých.

Méně osudovosti, více rock’n’rollu. Ale i ten může bolet, pokud čekáte od beden napjatých hlukem víc než pootočení békovky, francovku a AC/DC. Bestiální orgie s kruciálním podtextem, riff namísto kříže, v každé ruce dick.

Burning Love, malá i velká smrt.

025

026

FULL MOON 07

Elektronická hudba je zrcadlo

Hudba z kosmu

do budoucnosti. I do té, v níž jsme

„Futurističtí hudebníci musí neustále rozšiřovat a obohacovat spektrum zvuků. Naše smysly to nutně potřebují!“ psal skoro před sto lety italský futurista Luigi Russolo v Umění hluku.

Ve svém manifestu futuristické hudby žehral nad konzervativní nudou tradiční kompozice, kterou je podle něho třeba obohatit novými zvukovými podněty, jež člověku poskytuje moderní civilizace a to včetně „zvuků tramvají, spalovacích motorů nebo rušných davů“.

Teprve tato nová hudba povede člověka do šťastnější budoucnosti, kde si – jak říkal jiný futurista, architekt Antonio Sant’Elia: „Každá generace postaví své vlastní město.“

začnou díky filmům pronikat i na veřejnost.

První elektronický nástroj vůbec – těremin – je ke slyšení v sci-fi klasice Den, kdy se zastavila Země (The Day the Earth Stood Still, 1951). O pět let později už v Zakázané planetě (Forbidden Planet, 1956) zní čistě elektronická hudba od manželů Louise a Bebe Barronových. Ve stejné době nahrávky jako Music Out of the Moon (1950) Lese Baxtera nebo Music from Outer Space (1962) Franka Comstocka naplňují poptávku po kosmické odrůdě žánru exotica, ve kterém se v bezpečí obyvákové hi-fi soupravy cestovalo za havajskou idylkou či do afrického pralesa. Tak proč ne do kosmických dálav?

Futuristy navrhovaná nová hudba překonávající omezení tradičních nástrojů se zhmotnila až na konci čtyřicátých let díky záznamovému médiu magnetické pásky. V roce 1948 uvedl s velkou slávou Pierre Schaeffer svoji Etudu na vlaky (Étude aux chemins de fer), ale futuristé těžko mohli být úplně spokojeni. Zvuky bafající lokomotivy a cinkající koleje, z nichž bylo toto pionýrské dílo konkrétní hudby sestaveno, to byly přece ozvěny předválečného světa. Ve skutečné hudbě budoucnosti musí zaznít zvuky nových strojů! To splnily až elektronické instrumenty fungují na bázi syntézy zvuků, jež produkovaly něco, co nikdo doposud neslyšel. Nové efekty, oscilátory a generátory, všechny ty pípající mašiny velikosti obytného domu, se nejprve stanou součástí elitářských experimentů akademické vážné hudby, brzy ale

První poválečné dekády jsou ve znamení technologického optimismu živeného masovou popularitou žánru sci-fi, toho skvělého pomocníka generujícího vize možné budoucnosti, jež pak zapisuje hluboko do podvědomí společnosti. Součástí této masové iluze jsou i elektronické nástroje, jejichž spojení se sci-fi se nabízí zcela logicky. A tak když v šedesátých letech lidstvo poprvé opustí zemskou atmosféru, všem se zdá, že motory raket ve vesmíru skutečně zní tak, jak si je vysnili elektroničtí hudebníci v hudbě pro sci-fi filmy. Novátorskou auru si nové nástroje uchovávají i na začátku sedmdesátých let, kdy je začnou používat space-rockové kapely jako ELO, Hawkwind nebo Pink Floyd. Šťastná budoucnost předvídaná vědeckofantastickými filmy poválečných let ale už tehdy začíná dostávat první trhliny.

přestali věřit.

TEXT KAREL VESELÝ FOTO ARCHIV

Na výstavě Planeta Eden je k vidění i oblečení budoucnosti ze seriálu Návštěvníci. Když stojím před uniformami Theodora Pištěka, které se lesknou, jako kdyby byly pokryté chromem, ozve se mi najednou v hlavě ten jednoduchý syntezátorový riff ze soundtracku od Karla Svobody. Když jsem ho v osmdesátkách jako malý kluk poslouchal, byla to pro mě hudba budoucnosti, ozvěna z příštích časů neonů a blikajících počítačů, kdy svět řídí velemoudrý centrální mozek lidstva. Ten riff je zapsaný hluboko v mysli mé generace, která asi jako vůbec poslední ještě hltala sci-fi a těšila se, že jednou poletí do vesmíru. A možná jsme tomu ještě chtěli věřit i o pár let později, když jsme poslouchali Future Sound of London a The Orb. Musím vůbec říkat, že ta budoucnost, na kterou jsme byli natěšení, nakonec nikdy nenastala? Místo ní přišlo poznání, že to byla jen falešná iluze a že sci-fi knížky lžou.

Když jsem si pak cestou z DOXu dal si do uší sluchátka přehrávače, spustil mi náhodný výběr poslední desku Lindstrøma a Prins Thomase. Přísahal bych, že jsem někde v tom jejich elektronickém pidlikání zaslechl i syntezátorový riff ze Svobodovy hudby budoucnosti. Zastavil jsem a rozhlédl se kolem po zaplivaný ulici. Copak tohle sakra vypadá, že žijeme v roce 2484?

FULL MOON 07

027

Svět, v němž se sci-fi naplnila

Hlavní hrdina povídky Williama Gibsona Gernsbackovo kontinuum (1981) dostane snadnou prácičku – nafotit pro jednu publikaci pozůstatky fantastické futuristické architektury z třicátých a čtyřicátých let. „Vývěsní štíty kin, žebrované, jako by vyzařovaly nějakou tajemnou energii, laciné obchody zpředu pokryté vlnitým hliníkem, židle z chromovaných trubek, na který se chytá prach v recepcích motelů,“ jednoduše zlomky snového světa budoucnosti, jež nikdy nenastala, inspirované šestákovými sci-fi magazíny Hugo Gernsbacka. Jak jeho práce pokračuje, začnou ho pronásledovat divné stavy, v nichž se propadá do paralelního vesmíru, v němž se sny sci-fi spisovatelů z padesátých let skutečně splnily. V nich se kabriolety s žraločími ploutvemi prohánějí po osmdesátiproudových dálnicích, které se v patrech tyčí mezi zářícími stupňovými zikkuraty továren a výškových budov sahajících až k mrakům. Když se mu podaří zastavit u okraje silnice, spatří tam páreček obyvatel tohoto světa. Jsou oblečeni ve sněhobílých řízách, jsou světlovlasí, modroocí, čisťoučcí, šťastní a připomínají mu ilustrace z náborových letáků Hitlerjugend. „Johne, zapomněli jsme si vzít svoje výživové tablety,“ zaslechne ještě dívku, než se mu podaří z toho strašného snu probudit.

Gibson napsal Gernsbackovo kontinuum v roce 1981, tedy v době, kdy už měl za sebou dvě povídky, které by se daly zařadit do tehdy ještě neexistujícího žánru kyberpunk.

V Gernsbackově kontinuu sice žádné počítače nefigurují, ale rozhodně jde o kyberpunk. Gibson si z hudebního žánru vypůjčil nejen řízný styl svého psaní, ale také jeho pesimismus světlých zítřků reprezentovaný sloganem No Future. V něm je skryto odmítnutí myšlenky civilizačního progresu a směřování k šťastným zítřkům, pro které je třeba se obětovat. Hrdina Gibsonovy povídky si v závěru nakoupí denní tisk a šťastně se ponoří do referátů o ropné krizi a nebezpečí jaderných elektráren, aby mohl úlevně konstatovat: „Budoucnost mohla být mnohem horší. Mohla být totiž dokonalá!“ V předpovědích kyberpunkových spisovatelů se utopie šťastné budoucnosti proměnila v dystopii technokratického světa. Techniku nezavrhují, jen hlásají její kreativnější použití.

Temné kyberpunkové vize světa ovládaného korporacemi jen odrážely celkovou náladu společnosti, v níž bezbřehý technooptimismus 028

vystřídala na konci sedmdesátých let celková skepse z vývoje. V politice měla podobu retrográdního vývoje, v němž po progresivní rétorice Harolda Wilsona a J. F. Kennedyho nastoupili konzervativci jako R. Reagan a M. Thatcherová, hlásající návrat ke starým hodnotám. V nich nebylo pro budoucnost žádné místo a vypadalo to, že je s ní ámen. Černá budoucnost

Někdo ale pořád v budoucnost věřil. Byla to společensky vyčleněná skupina, která se na poválečném optimismu podílet nemohla, protože neměla správnou barvu kůže. Černoši žili od svého nedobrovolného transportu do Ameriky svoje paralelní dějiny, ve kterých si nenápadně zapisovali privátní verzi budoucnosti. Místo sci-fi jim k tomu ale sloužila hudba. Jazzman Sun Ra a po něm i John Coltrane nebo kombo George Clintona Parliament/ Funkadelic létali do vesmíru na křídlech hudby ne proto, aby tam objevovali nové světy, ale aby utekli rasovému útlaku. Boj o občanská práva přenesl tyto plány na kosmickou evakuaci do trochu realističtějších poloh, přesto ještě v devadesátých letech konstatuje Greg Tate, že „černoši žijí odcizení, o kterých píší spisovatelé sci-fi.“ Byl to právě Tate, kdo přišel s termínem afrofuturismus, shrnujícím kulturní projevy černé menšiny zaměřené na její specifickou verzi budoucnosti. Popírajíc stereotyp atechnických primitivů je součástí této ideologie i technooptimismus v duchu Gibsonova kyberpunkového motta: „Ulice si najde pro věci své vlastní použití.“ V jeho duchu dal DJ Kool Herc v Bronxu dohromady dva gramofony, Lee Scratch Perry se pustil se šroubovákem do modifikace svého syntezátoru a Juan Atkins a spol. začali vyluzovat přebuzené zvuky ze zmetkovitých automatických bicích Rolland TR-808.

Historie této mašinky je velmi zajímavá. Jak postupovala civilizační skepse, byli posluchači i muzikanti na konci sedmdesátých let už z futuristických zvuků unaveni. Několik firem se v té době pustilo do vývoje automatického bubeníka, jehož zvuky by naopak byly co nejrealističtější. Na začátku osmé dekády vypustil japonský Roland na trh nový výrobek TR-808, určený pro vytváření demonahrávek v hudebních studiích. Jenže jeho hi-hatky zněly jako syntetické vžúm, basový buben byl plochý a snare bubínek připomínal plácnutí do vody. Nevěrohodné, digitálně generované zvuky TR-808 hravě překonal podobný vý-

robek LM-1 od skotské společnosti Linn, jenž využíval skutečné samply. (Jeho nevýhodou ale byla až pětkrát vyšší cena.) 808 se vyrobilo jen asi tisíc kusů, než ho firma stáhla z prodeje. Jeho obskurní zvuky ale v té době uhranuly muzikanty jako byl hiphopový otec Afrika Bambaataa nebo trio producentů z městečka Belleville nedaleko Detroitu. Juan Atkins, Kevin Saunderson a Derrick May s ním začali dělat novou hudbu budoucnosti.

Když futurolog Alvin Toffler vydával v roce 1980 svoji knihu Third Wave (č. Nová civilizace. Třetí vlna a její důsledky, 2001), těžko mohl tušit, že kapitola nazvaná Techno Rebels (Technologičtí rebelové) ovlivní o pár let později jistého černého teenagera z Detroitu jménem Juan Atkins natolik, že po ní pojmenuje nový hudební žánr. Toffler ve slavném textu předpovídá nástup nového typu lidské společnosti, jenž bude postavený na informačních technologiích a bude se tak lišit od předchozích etap dějin, kterým dominovalo zemědělství a těžká strojní technika. Tyto technologie budou dostupné všem a ne jen úzké elitě, což dá lidem nebývalou autonomii a svobodu.

Atkins a jeho parťáci z Detroitu se prohlásili za Tofflerem vzývané „techno rebely“. Jejich hudba po přenesení do Británie odstartovala mohutnou vlnu rave kultury, která v devadesátých letech vytvořila novou formu elektronické hudby hledící do budoucnosti. Napájeni energií z překotného vývoje na poli digitálních technologií naplňovali fanoušci taneční hudby Tofflerovy vize „třetí vlny“ a jejich futurooptimismus reprezentovaly hity jako Living for The Future jungleového projektu Omni Trio.

Konec dějin (jen pro někoho)

V roce 1992 vydal Francis Fukuyama knihu Konec dějin a poslední člověk, v níž prohlásil, že po konci studené války se lidstvo ocitlo v bodě, kde se „univerzalizace západní liberální demokracie ukazuje jako nejdokonalejší forma dějin lidské společnosti.“ Když už jsme našli nejlepší možný způsob, jak může lidská společnost fungovat, je idea budoucnosti jaksi nadbytečná, že? Jak ale západní demokracii krutě připomnělo září 2001, jiné části světa pořád svoji budoucností disponují a odmítají přijmout, že konec dějin už nastal. V následné éře politického teroru nové vlny konzervativismu začaly některé segmenty společnosti náhle pociťovat fatální nedostatek vizí budoucnosti, něčeho, co by se postavilo všeobecně rozšířené civilizační skepsi „zániku FULL MOON 07

západu“. Jenže kde je vzít, když už je negeneruje ani sci-fi literatura? V roce 2007 i kyberpunkový posel Bruce Sterling v antologii Rewired (č. Singularity, 2009) přiznává, že „je za námi doba, kdy science fiction, ve svém prediktivním režimu, dokázala úspěšně pronášet jeremiády a poukazovat na nebezpečí na cestě, která nás čeká. Něco takového už je jen neúčelným plácáním, zbaveným smyslu, a to na základě prostého faktu, že cestu, která nás čeká, tvoří prakticky už jen nebezpečí.“ Naši kulturu přepadla nostalgie, která v sobě obsahuje i nostalgii po vizi budoucnosti. Podlehla jí i elektronická hudba dávno zbavená své futuristické energie. V nulté dekádě přiznala svoji nemohoucnost a místo hledání nové budoucnosti se začala opájet retro vlnami oživujícími ducha starých futuristických žánrů. Od electroclashe přes space disco, nu rave až k 8bitové nostalgii si místo vlastní budoucnosti, kterou naše unavená racionalita už nemůže vygenerovat, jen užíváme retrofuturismu, v němž konzumujeme vize budoucností předchozích generací. Co nám zbývá jiného, když rozum, který umíme tak skvěle používat, dokáže z daných indicií vypočítat, FULL MOON 07

že naše budoucnost bude rozhodně nevábná.

Sci-fi filmy z poslední doby jsou skoro výhradně dystopie. Tvůrci britského snímku Potomci lidí (Children of Men, 2006) na to dobře kápli, když k neúprosné vizi lidstva, které ztratilo schopnost rozmnožování, přidali soundtrack z dubstepových tracků Digital Mystikz a Kode9. Uctívači basových linek, masírujících vnitřnosti z východního Londýna, se odvážili podívat do budoucnosti a uzřeli tam zapálený či zaplavený svět ze slavné katastrofické trilogie J.G. Ballarda. Producent Pinch nazval svoji debutovou desku Underwater Dancehall (Podvodní tančírna) a jeho kolega Paul Rose zvolil pro svoji hudební kariéru přezdívku Scuba (= adjektivum potápěčský). Lidské hlasy v dubstepu jsou více duchy než skutečnými lidmi (proto nese Burialovo EP název Ghost Hardware) a mají snad připomínat nějakou minulou zkázu, jež zničila náš svět. V jistém smyslu je dubstep hudbou evokující situaci ne apokalypsy samotné, ale stavu po ní. Na přelomu dekády dubstep zaprodal svoje znepokojivé vize za masovou přitažlivost. I jeho aktuální mutace nazvaná future garage (Sully, Submerse) je zoufale nostalgická, oživující duchy kdysi progresivního fenoménu UK garage.

Ještě jednou zpět ke Gibsonově povídce. Editorka knihy, pro kterou hlavní hrdina fotí futuristickou architekturu, v jeden okamžik prohlásí velmi zajímavou poznámku: „Budoucnost nás navštívila a pak šla dál.“ Pamatujme na to při pátrání po nejzajímavějších počinech současné elektronické hudby. Najdeme je v zemích, které si na deficit budoucnosti nemůžou stěžovat, v tzv. třetím světě, jenž si žije vlastní vize věcí, které přijdou.

Producenti z Brazílie, Jižní Afriky nebo Číny se učili u svých afrofuturistických hrdinů a přejali jejich technooptimismus.

S prehistorickými nástroji spájenými na koleně si protagonisté žhavých elektronických žánrů, jako jsou baile funk nebo kwaito, pracují na skutečně aktuální hudbě budoucnosti.

Text zpracovává některá témata z autorovy knihy Hudba ohně, která vychází ve vydavatelství Bigg Boss.

029

LEGENDARY PINK DOTS 1980, LONDÝN, UK pejsekakočičkapinkAvantgardaExperimentalneo-psychedeliaambientpost-punkindustrialnoisesynthpop ZKUSTE DESKY 1983 Curse 1990 The Crushed Velvet Apocalypse 2002 All the King‘s Horses nebo jAkékoliv jiné TEXT JÁCHYM KROHE FOTO ARCHIV

Před třiceti lety daly záhadné růžové skvrny na starém klavíru v jednom londýnském bytě vzniknout kapele, která má slovo „legendární“ přímo v názvu. Od té doby tihle zarytí outsideři neúnavně mapují tu tenkou a rozostřenou hranici mezi genialitou a šílenstvím. A se svým psychedelickým experimentováním se rozhodně nechystají přestat.

Vzpomínám si, kdy jsem Legendary Pink Dots viděl poprvé. Bylo mi čtrnáct a do potemnělého ostravského klubu jsem se dostal víceméně náhodou. Na koncert skoro nikdo nepřišel, tak jsem stál úplně vpředu. Ta napůl britská – napůl holandská partička se mi ale zdála divná už od začátku, pohled na ně bývá bizarní. Frontman Edward Ka-Spel vystupuje naboso, na sobě kněžský hábit a růžový šátek.

(Na šátky má asi nějakou úchylku, v rozhovo030

ru pro starwars.com prohlásil, že by si přál mít v kapele robota R2D2, ovšem pod podmínkou, že by vystupoval v růžovém šátku.)

Niels van Hoorn, charismatický Holanďan v károvaném obleku (ve kterém vystupuje už více než deset let), hraje na dva saxofony zároveň, a když ho to přestane bavit, seskočí z pódia, aby hrál lidem přímo do obličeje a svítil na ně v nástroji zabudovanou lampičkou. Phil Knight, syntezátorový mág s přezdívkou Silverman, zůstává celý koncert za svou hradbou z kabelů a kláves, a Erik Drost, stojící znuděně v koutě, sem tam zahraje na kytaru a kouří. Celou tu strhující přehlídku elektronického šamanismu začíná Edward Ka-Spel svým improvizovaným příběhem o mluvící cigaretě. V průběhu koncertu zpívá vleže, děsí publikum výkřiky: „Red alert!“ s rozpřaženýma rukama káže o konci světa a hraje na svůj walkman. Když doznívají tranzovní rytmy Hellsville, Edward se nepozorovaně vytrácí do backstage, kde se z šíleného psychedelického proroka stává mírně obtloustlý dědeček ve staré šusťákovce. Rád vám podepíše desku osobitým krasopisem, povypráví, jak nahrává sólové desky v obýváku svého dvoupokojového bytu, a usrkávaje z půllitru si postěžuje, jak hrozné je holandské pivo.

Legendary Pink Dots jsou prostě jiní. Žijí ve vlastním světě, kde se čas zastavil na melan-

cholickém podzimním podvečeru těsně před koncem světa. Přesně v tu dobu, kdy si Angličani (i ex-Angličani) dávají čaj. A právě ten moment před apokalypsou je pro LPD chvíle, ve které žijeme. „Tahle planeta je jako topící se člověk, který vidí před očima celý svůj život. Vidíme to kolem sebe; všechno se zrychluje, až to dospěje do stavu úplné nasycenosti a přetížení.“ xxx

V srpnu 1980 se Edward a Phil, kamarádi z dětství, rozhodli po magickém zážitku na festivalu u Stonehenge založit vlastní kapelu. A od počátku jsou její jediní stálí členové.

Inspirováni krautrockem, new romance, syntezátorovým boomem a kapelami jako Can nebo Neu! vydávají desky Only Dreaming a Brighter Now. Ale v Anglii je nikdo neposlouchal. Taky si špatně spočítali náklady a tratili jednu libru na každé prodané desce.

Edward jedl jenom obden. A tak se britští psychedelici vydali do holandského exilu, kde natočili desku The Tower, lamentaci nad zkaženým britským královstvím, které nechali za sebou. „You wanted shining heroes. You wanted sparkling knights. But they’re gone. You chose your grave. Lie there.“ Vliv Syda Barretta se míchá se syntezátorovým zvukem osmdesátých let. A depresivní nálada se neztrácí ani s albem Asylum, které je výsledkem těžkého FULL MOON 07

období, jež kapelu málem rozložilo. Schizofrenické texty z prostředí psychiatrické léčebny podtrhuje opakující se věta, která celou desku uzavírá: „Your pain is for you alone, as it is, as it was, as it will be forever.“ Ke konci dekády vychází Any Day Now a Golden Age a LPD zabředávají do psychedelického popu. Za zvuku houslí Petera Wrighta začíná krystalizovat filozofie o zrychlování času a konci světa, takzvaný Terminal Kaleidoscope. Zjevuje se jim Bestie, ďábel v bílém obleku, který je nutí hrát nekonečný valčík na jeho počest. Na oslavu nadcházejícího zlatého věku. „The dragon slips into the water. And the tiger bites its claws. And we’ll sing only as angels sing. The floor will clear, we’ll walk with eyes fixed forward and fists raised high. The world is our shining oyster and we’re its precious pearls. And nothing, no one will stand in our way! Ladies and gentlemen, The Golden Age...“ Hned následující rok vystřídá smyčce Petera Wrighta dechová sekce Nielse van Hoorna.

S jeho flétnou, všemi typy saxofonu a dechovým syntezátorem vzniká snad nejpůsobivější (a už podle názvu nejapokalyptičtější) alFULL MOON 07

bum LPD – The Crushed Velvet Apocalypse.

O vztahu s holkou, která neexistuje, o smrti Jacka Rozparovače, o nadějném novém zítřku, o princezně, která zabíjí své nápadníky, a o sběrateli, který má „934 plastových Eiffelovek, z nichž dvacet procent je rozbitých, protože byly vyrobeny na Tchaj-wanu, takže vůbec nic nevydrží, nehledě na to, že proporce byly úplně špatně, protože na Tchaj-wanu Eiffelovky nemají.

Mají jenom pagody. A pagody on taky sbíral...“ Jak už psal Petr Ferenc, tento obraz šíleného sběratele charakterizuje celou tvorbu LPD. Slepují barevné střípky snů, vizí, předtuch a nočních můr a modelují je do gigantických zvukových soch. „Až tu jednou lidi nebudou a Zemi navštíví mimozemšťani, jediné, co po nás zbude, budou tyhle sochy. A oni nás budou mít za božskou rasu, protože si budou myslet, že takhle jsme doopravdy vypadali.“ xxx

Ve stejné sestavě vzniká i The Maria Dimension, deska, která byla natočená bez větších příprav, vytvořená prakticky až ve studiu. LPD v tomhle posluchačsky nejúspěšnějším albu dospívají. Od kakofonních zvukových ploch se přesouvají k písňové formě. Edward paroduje

organizované náboženství a místy se nechává unést a představuje si, jaké by to bylo, kdyby Bůh byl vejce, šest bylo devět, kdyby Adam nikdy nesnědl jablko a nebyl vyhnán z ráje. „Třeba bychom v dalším životě byli delfíni!“ V roce 1992 umírá kytarista Bob Pistoor a na kapelu doléhá deprese, ze které vyrůstají vážněji laděné Shadow Weaver a Malachai. Nahrávky a živé vystoupení poprvé doprovázejí živé bicí Ryana Moora, který doprovází i album 9 Lives to Wonder. Za doprovodu cEvina Keye ze Skinny Puppy se 9 Lives to Wonder stává daleko přístupnějším, melancholickým výletem do snových krajin. Do světa, kde žije Kapitán, Lisa, Tanith a všechny figurky, které se zrodily v Ka-Spelově hlavě a postupně začaly žít vlastním životem. Když posloucháte Edwarda monotónně opakovat: „I knew I had to make that train, my life depended on that train“ v cyklickém snu Nine Shades to a Circle, možná si vzpomenete na nějaké vlastní noční můry. Ty, které se vracejí třeba stokrát.

K tolik očekávanému a obávanému roku 2000 LPD vytvořili soundtrack Nemesis Online a přelom milénia přináší i plnější a afektovanější zvuk. Nejistota z toho, co přijde, se ale 031

projevuje spíš na osobní úrovni. Na silvestra sedí Ka-Spel doma, odpojili mu elektřinu, takže si nemůže dopřát ani oblíbený toust se sýrem. LPD už jsou tou dobou poměrně známá kapela, přesto pořád balancují na hranici bídy.

V roce 2002 přicházejí All the king’s horses a All the king’s men, kde Ka-Spelovo ráčkování podkresluje leslie piano a plastové smyčcové samply. Automatické bicí se drží v pozadí. A do pozadí odchází i apokalypsa. Ka-Spel pomalu stárne a zabývá se osobnějšími starostmi, než předpovídáním budoucnosti planety. Sedí v padajícím letadle, ale ještě stihne zavolat své ženě, že nebude na večeři doma...

O dva roky později vychází skoro zároveň The Whispering Wall a Poppy Variations a Martijn de Kleer předává kytaru Eriku Drostovi.

Ale ani rockovější kytara, agresivnější zvuk a pulzující rytmy neruší Ka-Spela v osobních meditacích: „Let’s order in, let’s keep it cozy. I’d give you anything. Yes, anything! I’m your soft toy...“ Předposledním albem, Plutonium Blonde, se tihle outsideři, kteří se za každou cenu drží stranou středního proudu, trochu přibližují běžnému posluchači. Zároveň se ale vrací ke zvukovému experimentování devadesátých let. Od hypnotického Torchsong se volný proud vědomí stáčí k akustickému Mailman, doprovázenému jen na banjo, aby se na závěr ponořil do digitálního inferna Cubic Caesar: „My learning curve was so acute it formed a perfect circle. My whole wide world was virtual so I sank back in my shell.“ Letošní rok byl pro kapelu jeden z nejtěžších a přispěla k tomu i ekonomická krize, která donutila polovinu osazenstva přesunout se k jiným projektům. V ořezaném složení, bez dechových nástrojů Nielsa van Hoorna se skupina vrací do nálady osmdesátých let a s právě vyšlým Seconds Late for the Brighton Line vyráží na americké turné. Album sklízí diametrálně protikladné reakce jak u recenzentů, tak u dlouhodobých fanoušků. Přesto se nedá popřít, že LPD chytají druhý dech. Nebo – vzhledem ke své bohaté diskografii – spíš desátý. Ohlíží se ke svým kořenům v krautrocku, new romance a psychedelii, ale je to pohled o dvacet let starší a dospělejší. Za doprovodu minimalisticky chladné elektroniky Edward sčítá roky a magická čísla, jako by bilancoval těch třicet let, kdy LPD prakticky bydleli ve studiu. „Ten is this year, eleven’s next, twelve’s the time we hold our breath... Your number’s up, the chips are down, you thought you’d 032

counted, you thought you’d counted...“ V druhé půlce alba se obrací k uvolněnějším ambientním plochám, což vrcholí v melancholickém Hauptbahnhof. A stejně jako u jejich desek z osmdesátých let se neubráníte té magické náladě podzimního odpoledne, spadaného listí. A možná, že Seconds Late není přesně ta deska, kterou byste si měli poslechnout, pokud Legendární tečky vůbec neznáte, ale je to ideální soundtrack k ospalému listopadu, kdy všechno na nějaký čas umírá. Bůh je odsunutý do špinavé strojovny, „heaven is an earthly place“ a konec je jakoby nadosah. Ale dokud se Edward Ka-Spel drží svého hesla Zpívej, dokud můžeš, tak ještě není nic ztraceno.

A zpívat budou LPD ještě dlouho! *** Zpívej, dokud můžeš

Legendary Pink Dots mají letos těžký rok. Finanční krize a obměna poloviny kapely jim ale nezabránila natočit desku Seconds Late for Brighton Line, kterou právě odjeli předvést zaoceánským fanouškům. A zatímco se já se sklenkou vína nořím do hlubin nového alba, na druhém konci pomyslného drátu je frontman kapely, Edward Ka-Spel. Zpěvák s osobitým hlasem a textař se sólovou tvorbou, která co do množství desek pomalu dohání i bohatou diskografii LPD. V dětství byl pozorován pro svůj abnormální intelekt, číst uměl už v jednom roce. Skalními fanoušky je považován za proroka, ale třeba rozesílat hromadné emaily neumí dodnes. Tento ex-Angličan právě teď sedí se zbytkem kapely v autobuse a z USA se snaží do Kanady prchnout před velkým tornádem. A podařilo se mi to celé napsat, aniž bych použil slovo charismatický. Až do teď, sakra.

Jak jde turné?

Vypadává mi internet a dohání nás tornádo...

Ale turné zatím vypadá výborně. Byli jsme trochu nervózní, jak budou lidi reagovat na tu změnu v kapele, ale myslím, že jsme hráli docela dobře, často i dvě hodiny. Jedině koncert ve Washingtonu se zrušil, z nějakých neznámých důvodů zavřeli klub.

To jsem rád, že se daří. Co se týká personálních změn, jaký to mělo dopad na vaši hudbu a na celou kapelu? A co přimělo Nielse a Martijna z ničeho nic opustit kapelu?

Ta změna... Loňské turné bylo dost náročné.

V Evropě je to čím dál těžší a věděli jsme, že

Marty už nějakou dobu plánoval odejít. Je dost těžké se uživit hraním v LPD. Nielsovo rozhodnutí mě překvapilo víc, ale je pravda, že už se asi poslední tři roky víc věnoval svému projektu Strange Attractor. Potřeboval se posunout dál a když nad tím tak uvažuju, možná to měl udělat už dřív. Každý člověk by měl jít za svým srdcem.

Teď se ale cítíme jako zpátky v roce 1988.

Jenom já, Phil a Raymond a prudká touha všechno přestavět, dělat věci jinak. Asi měsíc jsme se sehrávali v nové sestavě, než jsme znovu vyrazili na cestu.

To je přesně to, co slyším v Seconds Late – návrat k éře před Crushed Velvet Apocalypse. A všiml jsem si, že i texty se změnily.

Postavy jako Lisa, Captain nebo Tanith už tam nejsou. V jednom starším rozhovoru jsi řekl, že Lisa je tvoje alter-ego. Znamená to, že ses srovnal se svými druhými já a posunul ses dál?

Vlastně to necítím úplně jako návrat ke kořenům. Hodně intenzivně teď objevujeme nové zvukové možnosti. A živé koncerty jsou taky zvukově dost rozdílné a osobité, asi jako otisky prstů.

Co se týče textů... Tento rok je pro mě hodně citlivý, cítím se asi nejslabší, jaký jsem kdy byl, a to se zrcadlí ve slovech, která píšu – a poslední dobou píšu opravdu hodně.

Ano, poslední texty vyzařují tyhle pocity.

Myslím, že tvoje texty jsou tak výjimečné i díky vnitřním rytmům a rýmům, díky hře se slovy. Zajímalo by mě, jaká je tvoje literární inspirace...

Takhle prostě píšu. A vždycky jsem psal. Taky pociťuju hlubokou lásku k anglickému jazyku a truchlím nad tím, jak se postupně rozpadá.

To je jeden z důvodů, proč jsou tvoje texty tak ceněné, mají blízko k poezii. Kromě těch opakujích se postav je jedním z tvých nejsilnějších motivů apokalypsa. Je tomu už třicet let, co jsi přišel s filozofií Terminal Kaleidoscope. Jak se svět změnil během té doby?

To zrychlování, které jsem zaznamenával, vůbec nepolevilo. Tohle je neklidná, divná a divoce se měnící doba, ale přes to všechno nevidím lidstvo jenom jako nějakou slepou uličku v evoluci vesmíru. Jen bych osobně byl radši, kdybychom se vyvíjeli trochu rychleji.

Až moc lidí je teď posedlých malými představami, malými obrazy. Hlavně v Evropě.

FULL MOON 07

Všechno se mi zdá až moc klaustrofobní, netolerantní a otevřeně xenofobní. (Holandsko se změnilo z opravdu pokrokové země na místo, které se mi upřímně hnusí... Tohle bych třeba rozhodně nečekal.) Lidi, trochu LIDSKOSTI, prosím!!!

Já věřím, že to je jenom taková fáze, že ta akcelerace se musí jednou zastavit.

A když se dívám okolo sebe, tak vidím, že jsme tomu bodu už opravdu blízko. Věřím tomu, že jsme teď na konci Kali Yugy, věku úpadku v indické filozofii. Tvoje heslo „Zpívej, dokud můžeš“ se ale zdá celkem optimistické... A to mi připomíná Davida Tibeta, který káže o Kristově druhém příchodu. Na novém albu zpíváš: „Twelve’s the time we hold our breath“ – chápu to trochu jako výsměch celé té panice okolo roku 2012. Jak ty si představuješ všechno to, co bude potom?

Pamatuju si na roky 1975 a 1999, takže jsem si nemohl odpustit trochu dloubnout do roku 2012. V tomhle s tebou úplně souhlasím. Plně věřím v budoucnost. Přes všechen ten chaos a trend schovávat se do nepotřebných náboženství (a ano, myslím si, že VŠECHNA jsou FULL MOON 07

nepotřebná), se zdá, že je něco většího než my, co nás má pod kontrolou a udržuje rovnováhu. Klidně tomu „něčemu“ říkej Bůh, jestli chceš. Určitě nejsem ateista, ale je opravdu těžké se přidat k nějakému náboženství. Já je prostě neumím brát vážně. A jsem si jistý, že to „něco“ je pozitivní síla.

Zmiňoval jsem Davida Tibeta v souvislosti s apokalypsou a teď si uvědomuju, že ještě před pár lety jsem na vašem webu viděl Current 93 označené jako „future collaborators“. Často si představuju, jak by taková deska zněla. To by byla skutečná „alchymická svatba“. Je nějaká šance, že by se to někdy stalo?

Spolupracovat s Current 93 zatím nemáme v plánu, ale souhlasím, že by to mohlo znít docela zajímavě. Líbí se mi, že David tak často kapelu přetváří, udržuje to muziku živou a čerstvou.

Ano, je to pokaždé něco jiného. Co si myslíš o současné hudební scéně?

Dnešní hudební scéna je výborná, ale případný posluchač musí zalovit hlouběji než kdy dřív. Hodně se mi líbí hudba, co teď proudí

z Finska – Kemialliset Ystävät, Uton, Paavoharju, Es atd.

Dost skvělých věcí je i z USA, jako třeba Wooden Wand & the Vanishing Voice, Sunburned Hand of the Man a hodně dalších.

Ohromně čilá je i elektronická hudba. Ale i když je dnešní pop tak nějak na jedno použití, nemůžu zapomenout na tak populární kapelu, jako je Massive Attack, která vydala takovou klasiku jako Heligoland. Většinou hodně stahuju, poslechnu a co se mi líbí, to si koupím.

To je asi nejlepší postup. Plánujete v nejbližší době hrát v Česku?

Snad příští rok. Možná v Ostravě?

Poslední otázka: znamenají něco ta čísla a znaky na obalu Seconds Late?

Ano, znamenají. Ale tajíme to. Co znamenají, to ať už si každý domyslí sám!

Díky za rozhovor. Snad vás tornádo mine.

Zpívej dokud můžeš!

033

034

FULL MOON 07

DE MOOD 6.9. Londýn – The Dublin Castle 8.9. New York – The Cake Shop 9.9. Boston – O’Briens 10.9. Providence – The Penalty Box 11.9. Pittsfield – The Rebel Sound Records 15.9. New York (nahrávání ve studiu Translator Audio – Brooklyn) TEXT/FOTO ALEŠ/DE MOOD

Zásluhou pilné práce a nesmírné dávky štěstí jsme v září tohoto roku absolvovali pár koncertů na cestě do a hlavně v USA. Povedlo se nám dokonce natočit nový song v New Yorku. Na turné jsme pracovali od dubna, kdy se Aleš setkal s Mikem, zpěvákem kapely New Idea Society. Mike si pamatoval The Mood z koncertu v roce 2007, kdy s kapelou zavítali na evropském tour i do Babic. Následovalo martyrium každodenního vypisování emailů a řešení termínů, financí atd. Jeden ze zajímavých problémů byl název kapely, který byl předmětem stížnosti „kolegů“ The Mood z Bostonu, kteří si toto jméno zaregistrovali a vyžadovali, abychom název nepoužívali. Řešení bylo jednoduché a troufáme si říci, že i elegantní: De Mood.

Když bylo již vše domluveno, asi měsíc před odjezdem, přišel za námi po koncertě jeden z nadšených posluchačů s tím, že bychom si mohli zahrát v Londýně. „Jistě, budeme tam 6. září,“ zněla odpověď, ale nikdo nevěřil.

Týden před odjezdem přišel email z Londýna: „Mám pro vás koncert v klubu The Dublin Castle!“ Kapitola I: Anglie, Londýn

6. září odjezd na letiště do Vídně. Vše perfektně naplánováno. Přílet na Heathrow: 20:35, transfer autem do klubu: 21:00 – 22:00 hod., koncert: 22:00 – 23:00 hod. Koncert musí končit nejpozději v jedenáct. Hektický večer jsme si nenaplánovali záměrně. Koncert v Londýně by nás ani nenapadl, nebýt dvou pro věc nadšených lidí, kteří s touto nabídkou přišli až po té, co jsme koupili letenky. Změna prvního letu by byla příliš drahá. Původní důvod přestupu v Londýně s navazujícím letem až ráno byl pouze finanční. Ale měli jsme několikanásobné štěstí a z přestupu jsme chtěli vytěžit maximum.

Teda za předpokladu, že to stihneme...

Takže hlavně, ať není ZPOŽDĚNÍ!!! Při vystupování z auta na letišti ve Vídni vibruje telefon. SMS: „Vaše letadlo má avizované zpoždění 60 minut!“ Damn it! Držíme se plánu, při check-inu domlouváme sedadla v prvFULL

MOON 07

ních dvou řadách, abychom mohli sprintovat z letadla jako první. Zpoždění vzniklo kvůli stávce kontrolorů francouzského vzdušného prostoru a zároveň se dozvídáme, aby toho nebylo málo, že v Londýně je velká stávka metra. Ještěže jedeme autem, snad nebudou velké dopravní zácpy. Hlášené zpoždění se krátí na dvacet minut při boardingu, ovšem z ranveje se k naší smůle odlepujeme až více jak za hodinu. Aleš se nervózně předklání celý let, ale bohužel to na rychlosti letadlu nepřidává. Přistání 21:45! Po zapnutí telefonu SMS: „Zkuste co nejrychleji proběhnout letiště, v klubu ještě chvíli počkají.“ Držíme se tedy plánu, nervózně a zároveň odevzdaně spěcháme z letadla. Venku nás čeká ta horší varianta. Transfer autobusem.

Každá minuta dobrá a tady je ztrácíme. O to rychleji musíme běžet koridory Heathrow, které jsou zatraceně dlouhé. Probíháme eskalátory urychlující chůzi. To by byl čas. Fyzičku už nemáme, sprinty by šly, ale na pasovou kontrolu dobíháme zadýchaní a jsme rádi, že stojíme v řadě. A ta řada je... dlouhá.

Aleš se nevzdává. Zahlédl kolemjdoucí paní v uniformě a hned se pouští do akce. Určitě má skvělou výslovnost, jak lape po dechu.

Paní po minutě velí: „Pojďte za mnou.“ A je moc hodná, protože nás provádí expres před všechny řady. Běžíme dál. Petr volal, že už jde pro auto, čeká tam jeho holka, nějaká blondýna. Prej ji poznáme... A taky že jo. Už nás běží o jednoho víc, naštěstí je to už jen kousek do auta, kde naskakujeme jak v nejnapínavější scéně bondovky. „Ahoj, já jsem Petr!“ A jedeme! 22:07. Přejezd z letiště do klubu má trvat hodinu, Petr slibuje třicet minut.

Zavíráme oči a přesvědčujeme Petra, že tam nemusíme hrát, když to nestihneme. Petr si nedá říct. Po cestě ještě řešíme telefonicky detaily s nějakým aparátem a aby to tam někdo za nás nazvučil. Ve zdraví jsme zde. Na druhé straně Londýna. The Dublin Castle!

22:45. Vyskakujeme z auta a spěcháme na pódium. Zapojíme kytary, popravíme krapet bicí a hrajeme. Tohle doma nezkoušejte!

Smíšené pocity, kdy si člověk říká, kde vlastně je a proč tu je, nás provází celý koncert.

Nicméně si to snažíme užít. Zvukař nás nechává hrát přes místní limit, takže předvádíme kompletní set. K naší smůle z šedesáti lidí, kteří zaplňovali klub do deseti, kdy jsme 035

měli původně hrát, vydrželo pouze nějakých dvacet. Nevadí. Po koncertě přichází pár lidí, mezi nimi i nějací Češi, kupují cédéčka a vyptávají se. Později se dokonce rodí nabídka na více koncertů v UK. Za to nám to stálo.

Po koncertě hodinu sedíme, popíjíme pivo, odpočíváme a snažíme se vzpamatovat z bondovského zážitku. Když jsou už všechny kluby v jednu ráno zavřené, Petr nabízí sightseeing po centru Londýna. Projíždíme tedy kolem nejznámějších londýnských lokací a pomalu nás bere spánek. Ve tři se již pomaličku vyskládáváme z auta na pátém terminálu Heathrow. Loučíme se s Petrem a jeho blondýnkou. Letiště nás vítá chladnou halou s velmi nepohodlnými sedadly.

Lehnout si můžeme jedině jako paragraf.

Nějak to přetrpíme a ráno v šest pokračujeme skrz kontroly, abychom zvládli odlet do New Yorku v 8:55.

Kapitola II: USA, New York City, tour a studio

V letadle se snažíme alespoň trochu vyspat, ale to už zase přistáváme. Přílet 7. září v 11:00 místního času. Čeká nás hodinová fronta na pasové kontrole. Vše je OK. Před halou bereme NYC yellow cab a jedeme do Brooklynu.

Je krásně. V Česku byly poslední dva týdny už podzimní a my se vrátili do krásného léta s čirou oblohou. Máme být ubytováni u Bonnie (kamarádka Mika z New Idea Society), která je momentálně v zahraničí. Před domem nás čeká Trevor (basák), ukazuje nám byt a předává klíče. Jen hodíme spršku a jedeme metrem pro kytaru a činely na Long Island. Aleš si myslel, že ví, kde to je.

Po marném hledání musíme vzít opět taxíka. V obchodě vše úspěšně vyřešeno, jen ta únava! Je 17:30 místního času, u nás +6 hodin a minulou noc jsme moc nespali. Večer se má Aleš ještě potkat s Mikem, ale bohužel upadá do hlubokého spánku poté, co si vymění struny na nové kytaře. Mike se tedy zbytečně snaží probudit Aleše klepáním na okno z ulice...

8. září

Opět krásné počasí. Využíváme volného dopoledne a vyrážíme na Manhattan. Nasáváme atmosféru, posíláme pohledy. V jednu máme domluvenou schůzku ve zkušebně New Idea Society v Brooklynu, abychom vyzkoušeli jejich aparáty a mohli si tak večerní koncert maximálně užít. Vše běží dle 036

plánu, aparáty jsou OK, v šest se potkáváme u zkušebny znovu, abychom naložili dodávku a jeli do klubu. Přejíždíme most na Manhattan a ten se nám odhaluje v celé své podvečerní kráse. Klub je podle našeho gusta.

Po vyskládání věcí máme spoustu času, procházíme se po okolních ulicích a večeříme.

Koncert začíná. Hraje první kapela, celkem fajn. Pak jdeme na řadu my a pořádně to rozjíždíme. Po nás na to jdou New Idea Society a my si zase vzpomněli, proč jsme jim udělali koncert u nás v Babicích. Předvádějí nové album a je to ještě lepší! Mike je zklamaný, že nepřišlo tolik lidí, kolik čekal. Účast byla opravdu slabší, podobná Londýnu, ale to známe i z jiných koncertů v Česku. Návrat do zkušebny a do postele.

New Idea Society a už jedou. Po nich hraje ještě jedna kapela, která nás nebaví. Ze slušnosti čekáme s nakládáním aparátu a poflakujeme se před klubem. Naproti trapná diskotéka ve fajnovém klubíku s řadou lidí na ulici. Ti čekají, až je namakaní hlídači pustí dovnitř. Jako by tam hráli New Kids on the Block. Mike s někým vykecává.

Jen ležérně si podávám ruku s borečkem.

Poslední den Mike vypráví, jak jsme v Bostonu potkali zpěváka z Cave-In. Aha! Chris (klávesák) nám zařídil nocleh u bratránka Mika, který v Bostonu žije. Mimochodem spolu hrají v kapele a Chris každý víkend jezdí na zkoušku autobusem. Je to hrdina.

Mike má pěkný byteček s přístupem na střechu, tak ho hned využíváme a fotíme se.

9. září

10. září

Dopolední program jsme zvolili raději odpočinkový, protože v poledne nás čekala opět nakládka aparátu a odjezd do Bostonu. Asi pětihodinová cesta. Již máme vše naloženo a hledá se bubeník Marshall. Hledíme na tuto groteskní situaci jak zjara. To by se nám nestalo. Marshall nebere telefon a kluci neví, kde on to vlastně v tom Brooklynu bydlí. Jezdíme v okolí jeho předpokládaného bydliště a čekáme.

Krásné počasí pokračuje. Procházka se snídaní a nákup elpíček vyplňuje dopoledne.

Pak následuje setkání s ostatními. Znovu rozchod po krásách Bostonu a v pět sraz u dodávky. Dnes nám nikdo nechybí, tak vyrážíme do Providence – Rhode Island.

Kolem osmé přijíždíme ke klubu, za chvíli se objevuje i Trevor s bráchou, kteří zase jeli autobusem či vlakem. Tentokrát je to menší hospůdka, typicky americká s velkým masivním barem, spoustou bourbonu a kulečníkem. Tady je to dobrý, klub se plní již na první kapelu. Rychlá zvukovka a jdeme na to. Po třetím songu přibíhá borec se třema panákama whiskey! „Welcome to Rhode Island!“ No nádhera! Kopli jsme to s aplausem a jeli dál. Na konci setu ještě nějaké přídavky a bylo to. Po koncertě se seběhli lidi a my nestačili prodávat cédéčka a sedmipalce.

Téměř půlka distra vyprodána. Spoustu pochval a diskuzí... Skvělý večer! Po New Idea Society hrála ještě jedna místní melo-punková kapela, tak jsme si zavzpomínali na mládí. U kytaristy se zpěvačkou z této kapely jsme nakonec všichni i nocovali přímo v Providence.

Vyjíždíme ve tři. Cesta je o to delší a únavnější. V dodávce je místa akorát. Všichni se vzadu neopřeme, jeden musí být vždy v předklonu. Trevor jel do Bostonu dokonce s bráchou autobusem, abychom se vlezli.

Děkujeme! Rozlámaní vyskakujeme z dodávky v Bostonu u klubu O’Briens. Mike nás vede na večeři do oblíbené vegetariánské restaurace a po cestě nám ukazuje, kde kolik let bydlel a pracoval. Pochází odsud.

Večeře je skvělá, jen je toho opravdu moc.

Vracíme se do klubu, Trevor s bráchou na nás čekají a dál klasika. Vyskládat, vyčkávat, až odehraje první kapela – mimochodem tahle byla skvělá – a pak jdeme na to.

O něco více lidí, možná tak čtyřicet. Nazvučíme, odehrajeme a kecáme s těmi, co za náma přicházejí. „A kde všude hrajete, že jste přijeli až sem?,“ ptá se jedna holka. „No, většinou hrajeme jen v Česku, ale máme za sebou koncerty i v Německu, Polsku, Rakousku a na Slovensku. A taky jsme v roce 2006 jeli tour do Ruska – Moskva a Petrohrad...“ A ona na to nejistě: „Počkej, ale odtamtud přece jste, ne?“ Tak jsme se zasmáli a prodali jí cédéčko. Mezitím se nachystali

11. září

Vypadá to, jako bych si pamatoval jenom počasí, ale zatím bylo fakt pěkně a v Providence to platilo dvojnásob. Zatímco ostatní ještě spali, my jsme si skočili na oběd s Chrisem do místní restaurace. Bylo to příjemné odpoledne s dlouhou debatou na různá témata. Loučíme se s Trevorovým bráchou, který se vrací do New Yorku, a jedeme směr Pittsfield.

FULL MOON 07

Pittsfield je malé městečko, které ani kluci z New Idea Society neznají a neví, co čekat.

Máme jen doporučení, abychom hlavně nechodili na jídlo do mexické restaurace vedle klubu. Cesta utíká, i když teď je nás ještě o jednoho víc, protože do dodávky přisedl i Trevor. Marshall jako pravý bubeník vyřešil situaci pohotově a usadil se na buben mezi řidiče a spolujezdce. Příjezd do Pittsfieldu je zdoben spoustou amerických vlajek. Tak to bych nespočítal! Na téma proběhl vtípek: „Welcome to America!“ Zaparkovali jsme za klubem a jdeme se mrknout, jak to vypadá. Je to vlastně obchod s deskama a tričkama a vzadu je místnost pro koncerty. Prodavač a asi i majitel hned doporučuje vedlejší mexickou restauraci. Ha! Možná vlastní i tu... Jdeme se raději poohlédnout po něčem jiném.

Moc tu toho není, tak volíme pizzu. Díváme se na nabídku a objednáváme společně s Břeťou. Břeťa (očividně hladový) navrhuje tu největší. „Šestadvacet palců? A není to velké jak tvůj činel?“ Nebylo. Nebylo to ani oválného tvaru. Byl to obdélník přes celý stůl. Už víme, proč tam měli napsané „party pizza“.

FULL MOON 07

Vracíme se do klubu, kde hrají mladé lokální kapely. Byly asi tři. Pak jdeme na řadu a lidi, co tam byli, už nejsou. Asi hodně kamarádů těch předchozích kapel a vypadali mladě, tak už šli asi spát. Heh. No, máme smůlu.

Neva. Odehrajeme pro New Idea Society.

Taky zkušenost. Ti do toho ani nejdou, balíme naštvaní aparát a razíme směr New York.

Mike se ještě vrací z dodávky vynadat organizátorovi, že když ví, jak to je, tak má dělat lokální kapely až po těch, co přijeli odjinud.

Cesta zpět je delší, než se zdálo, trochu bloudíme a pospáváme. Vše doplněno o povedené raperské pokusy Mika a Marshalla.

Vyskládáme aparát a do postele. Měli jsme původně spát u Chrise, ale Bonnie napsala, že můžeme být celou dobu u ní, i když už je zpět doma. Z pozdního příjezdu není očividně nadšená, ale ráno zjišťujeme, že je to hodně fajn ženská. Pravá Newyorčanka.

12. září

Krásně odpočatí startujeme odpoledne ještě na Manhattan se snahou využít každou volnou chvilku. Venku prší, tak jsme se rozhodli koupit CityPASS a navštívit Public Library. Večer už přestalo pršet, takže jsme

si parádně užili mocný Time Square, dali pivo v Hard Rock Cafe... Večer se vracíme k Bonnie a potkáváme ji na rožku v jednom z barů.

13. září

Pokračujeme v turistice. Polojasné dopoledne je nejvhodnější na projížďku Central Parkem na kole. Když vysvitne slunce, tak šestnáct kiláků stačí, aby se člověk trochu zapotil. Národní přírodní muzeum a film o vesmíru je taky hodně fajn. Vyhlídka na Rockefeller Center nás rozsekala.

14. září

Brzy ráno plavba na Liberty Island. Pro návštěvu koruny Sochy Svobody musí být hodně dopředu on-line rezervace. Nemáme. Přistěhovalecké muzeum na Ellis Island a zpět na Manhattan. Financial District – Wall Street, Ground Zero a Brooklyn Bridge. Nákupy LP a suvenýrů. Večer se máme setkat u zkušebny s Mikem a převést aparáty do studia. Mike studio vlastní s dalšími dvěma společníky. Mike zde nepracuje, nahrává jen kapely, které ho baví. Máme velké štěstí, že se mu podařilo domluvit pomoc. Andrew, 037

hlavní kápo a know-how, je při příjezdu ve studiu a pracuje na mixu kapely Unsane. Se všemi se letmo seznamujeme. Běžně zde nahrávají kapely jako Pelican, Cave-In, Made out of Babies nebo Victory at Sea. Atmosféra je fajn.

15. září

Ve studiu máme být na dvanáctou. Jedeme metrem a hledáme adresu studia. S chystáním se ještě nezačalo. První jdou na řadu bicí a hlavní umění, které ovládá Andrew.

Je potřeba koupit nové blány. Běžíme do nejbližšího guitar centra a zpět. Mezitím vybíráme basu a chystáme kytaru a komba.

Než se vše vychytá, uplyne sedm hodin, ale stálo to za to, zvuk je super! Jen to tak zkusíme, jak to hraje dohromady, a jdeme se projít. Po krátké procházce jdeme na věc. Nový song, který začal vznikat necelé tři týdny před odjezdem, zahrajeme asi třikrát a je to.

Můžeme si vybírat nejlepší verzi. Aleš ještě nahrává intro nápad na kytaru. Teď už jen zpěvy. Někdy po půlnoci končíme. Hotovo.

Zní to perfektně, ale to ve studiu vždy, tak jsme zvědaví na výsledek, který dostaneme emailem až někdy za čtrnáct dní.

038

16. září

Dopoledne odpočíváme, pak jedeme zase převést věci ze studia do zkušebny. Odpoledne vyrážíme naposledy na Manhattan. V tom začíná bouřka a velké kroupy. Čekáme, až to přejde. A je to. Už čekáme na metro na rožku ulice, kde bydlíme. Metro má zpoždění a na všech přestupních stanicích jsou mraky lidí.

Strašné vedro. I provoz ve městě je o poznání divočejší. Šplháme se na Empire State Building za nočním výhledem na Manhattan.

Wow! Fotíme, fotíme, fotíme! Jedeme zpět do Brooklynu, loučíme se s Manhattanem.

V jednom z barů poblíž bytu Bonnie se ještě naposledy potkáváme s klukama z New Idea Society. Dozvídáme se, že městem proletělo tornádo. To jako ty kroupy odpoledne?

17. září

Ráno balíme věci. Po snídani se ještě potkáváme na čtyřicet minut s Mikem. Sedáme do parku a diskutujeme. Probíráme evropské tour New Idea Society 2011 a koncerty v Česku. Mike vzpomíná zpěváka z Cave-In v Bostonu, a že se znají od malička. Pak zmiňuje další skvělou známost, Minus the Bear. V prosinci s nimi jedou šest koncertů

po Státech. Prej na ně chodí až třináct set lidí. No super. Minus the Bear my fakt rádi.

Prej minimálně kámošovi z Cave-In pustí náš nový song. Bavíme se dál o tour v Japonsku. Hmmm, tak to zní dobře. Vše bylo tak rychlé. Už sedíme v taxíku a frčíme na letiště s heslem Všude dobře, v New Yorku nejlíp.

Projíždíme Brooklynem, protože hlavní obchvaty jsou ucpané. Najednou všude spoušť, stromy na silnici atd. No jo no, včera bylo vlastně to tornádo. Pěkně se s náma loučí. Na letišti opět zpoždění letadla jako následek tornáda. Konečně sedíme v letadle, sjíždíme novou desku New Idea Society v empétrojkách a těšíme se na jejich koncerty v lednu. Největší problémy nastávají údajně při vstupních kontrolách do USA, ale my je zažili při vstupu do EU v Londýně. Prej máme tekutiny v batohu. A kde? Po trapné kontrole je vše OK (kromě přístrojů) a my pokračujeme už do posledního letadla.

Nakonec přece jen: všude dobře, doma nejlíp!

FULL MOON 07

OBITS TEXT TOMÁŠ KEJMAR FOTO LENKA ŠPRYSLOVÁ

Dělat rozhovor na strahovské Sedmičce obvykle znamená snažit se vtěsnat do momentu, kdy kapela zrovna nezvučí, nevečeří nebo nehraje. Ve chvíli, kdy se kapely sejdou tři, zbývá jen jediný prostor, kde můžete v klidu nahrávat. Šatna. (Dokud vás nevyhodí šatnář.) Ricka Froberga jsem poprosil, aby si sednul do křesla (což bylo jediné místo, kde bylo alespoň trochu světla na focení).

Sice si v něm prý připadal jako u psychoterapeuta, ale svolil. V modré džínové bundě a modrých džínsech vypadal jako soustružník v nových montérkách. Ruce se mu ale klepaly tak, že cigáro si balil málem půl hodiny. Hádám, že dělat na dílně, u kytary by dlouho nevydržel.

Doslechl jsem se, že první nahrávka, kterou jste zveřejnili, byla z vašeho prvního koncertu, který někdo natočil a hodil na internet. A vy jste si ji potom museli ukrást zpátky, abyste ji mohli pověsit na svoje stránky. Není to trochu postmoderní přístup k publikování hudby?

Náš první koncert někdo nahrál a druhý den pověsil na internet. Nikdo se nás neptal. Teď to tak asi chodí.

Je to trochu zvláštní, když se z bootlegu stane oficiální nahrávka.

Jo, ale když hraješ živě, tak bůh ví, co všechno, co bys radši nezveřejňoval, se může dostat na internet. Nijak zvlášť mi to ale nevadí. Ve výsledku nám to přece jen pomohlo. Víš co, 040

hraješ první koncert a výsledek není úplně stoprocentní, už jen proto, že to je první koncert, a pak to někdo zveřejní.

Ale evidentně to bylo dost dobré pro lidi ze Sub Popu. Myslíš, že mají laťku dost nízko, nebo že jste nehráli tak špatně?

Jim to stačilo, to je fakt. Ale na to se můžeš zeptat Chrise, který nám nabídnul smlouvu.

Jede s náma shodou okolností pár koncertů.

Jsi původně ze San Diega. Proč jsi vyměnil slunnou Kalifornii za New York?

Už tam žiju nějakou dobu, asi dvanáct let.

Mezi Kalifornií a New Yorkem je dost rozdílů. Lidi se tam stěhují z nejrůznějších důvodů.

Přece jen je to velké město, takže lákadel je dost. Navíc je to po kulturní a ekonomické stránce hlavní město Spojených států, a tím pádem asi i západní polokoule. Já se tam původně stěhoval, protože jsem si našel přítelkyni, která tam žila. Pak jsem zjistil, že se tam zvládnu i uživit. Dělám ilustrace, kresby a další grafiky pro časopisy a média. Takže to bylo i finanční rozhodnutí.

Kulturní a finanční stránku věci naprosto chápu, ale to počasí by mě zabilo.

Nějak to zvládám, tady bývá taky slušná zima ne? Sněží tu, ne?

To jo, taky každou zimu přísahám, že se odstěhuju. Jen si nedokážu představit, jaké to je, přestěhovat se do tohohle podnebí z Kalifornie.

V New Yorku je v zimě většinou okolo nuly.

Nevím, jak to máte tady, ale nejhorší na tamní zimě je vítr. To je fakt hnus. Ovšem ve Státech je i dost chladnějších míst než New York, třeba Chicago nebo Minneapolis. Tam je taková kláda, že vám mrznou oční bulvy.

Ať nedrbeme jen o počasí… Proti tvým předchozím kapelám jsou Obits o dost přístupnější a stravitelnější. Byl to záměr?

Já jsem vždycky hrál v kapelách, co byly tak hlasitý, že jsi musel nosit ucpávky, abys to vydržel poslouchat. Vždycky mi to přišlo jako pitomost.

Jasně, osolíš to a pak si zacpeš uši.

Právě. Jde ale i o akustickej tlak, to lidi na hlasitý muzice taky baví. Chtěl jsem dělat něco tiššího. Nakonec to sice je docela nahlas, ale pořád to není takovej rámus jako Drive Like Jehu nebo Hot Snakes. A taky v Obits zpívám a píšu víc muziky, takže je napsaná tak, aby se do ní dobře zpívalo. Písničky, které skládají kytaristi, jsou spíš riffy a ty nejsou vždycky melodické. Možná proto jsou Obits přístupnější. Je to jako když píšou muziku písničkáři, obecně bývá postavená na vokálech. Ale ani u nás se to nedá úplně zobecnit, některé věci by šly zahrát jen tak na španělku a některé jsou pořád spíš riffy.

Těžko říct, jestli je to mnou, nebo zbytkem kapely. Připadá mi, že když máš kapelu, tak máš matnou představu o tom, co bys chtěl dělat, ale tu musíš nejdřív zrealizovat. A tak v osmdesáti procentech případů to ve výsledku zní úplně jinak, než jak sis na začátku představoval. Zejména to platí, když děláš FULL MOON 07

muziku s dalšími lidmi, protože do hlavy ti nikdo nevidí. Prostě děláš, co se dá. Řekl bych, že na to, abys dal dohromady dobrou kapelu, byl dobrý skladatel, nebo třeba malíř, musíš se naučit přizpůsobovat. Funguje to většinou tak, že jsi chtěl jednu věc, vyšla ti z toho druhá a ty musíš přidat třetí, aby to za něco stálo.

S Obits jsi začal používat čistší kytarový zvuk s reverbem. Odkud to přišlo? Nějaká úchylka na surf rock nebo rockabilly?

U nás ve zkušebně měl někdo malé kombo Fender Princeton Reverb a moje stará hlava Marshall, kterou jsem měl ještě z dob Hot Snakes, zrovna nefungovala. Půjčil jsem si to kombo a bylo mi hned jasný, že přesně TENHLE zvuk chci. Byla to vlastně náhoda, ale čistší zvuk a reverb se mi líbily vždycky, takže tohle mě dostalo. A teda surfovou muziku mám rád, ale nikdy mě nenapadlo říct si: „Jo, teď budu hrát něco víc do surf rocku.“ Přišlo to přirozeně. Vždycky pracuješ jen s tím, co máš. Teda kdybys byl opravdu geniální muzikant, tak svět bude možná tancovat, jak pískáš, ale já do té kategorie rozhodně nepatřím.

FULL MOON 07

Z pár rozhovorů, co jsem četl, mi přišlo, že máš averzi k velkým vydavatelstvím.

Proč to?

Ani bych neřekl, že nemám rád velké firmy.

S jednou jsme kdysi spolupracovali s Drive Like Jehu a nebylo to tak zlé. Už bych do toho ale znovu nešel, protože mi přijde, že na tenhle typ muziky nejsou velké labely stavěné.

Ale v poslední době se to celé úplně změnilo, takže vlastně nevím, jaké to je, vydávat teď u velké firmy.

A jak to teda bylo s Yank Crime?

V pohodě, ale to je možná tím, že jsme se dost brzo potom rozpadli. Takže se to ani nestihlo nijak posrat. Nicméně do nahrávání nám nikdo nekecal. Vlastně jsme měli absolutní uměleckou svobodu. Viděli jste tu desku, ne?

Na první pohled si říkáš: „Co to do prdele je?“ A i ve srovnání s prvním LP to byla mnohem míň přístupná muzika.

To mě právě zaujalo, že jste u velké firmy vydali takhle neučesanou desku a pak se rozpadli.

Oni si ve firmě dobře spočítali, že touhle smlouvou shrábnou dvě kapely v jednom.

Protože John se upsal i za Rocket From the Crypt, kteří měli mnohem větší komerční potenciál. Ale Drive Like Jehu? My jsme akorát začali mít jeden druhého plné zuby a rozpadli se. Nicméně mám dost kamarádů, kteří hráli v kapelách, co vydávaly u velkých firem, a měli problémy s tím, že se jim firma snažila diktovat, jak a co můžou vydat. (první návštěvníci koncertu se začínají dožadovat služeb šatny, která pochopitelně zatím nefunguje) Mohli bychom otevřít šatnu. Chceš si vydělat nějaké drobné? (směje se) Doufám, že jako ilustrátor a designér si vyděláš víc než jen drobné.

Nevydělávám moc, ale na skromné žití to stačí.

Jaký je v New Yorku odbyt pro tenhle typ práce?

No, je to lepší než jinde. Za to, že nevydělávám víc, může spíš moje lenost. Říká se, že v New Yorku, a ve Státech obecně, je dost těžké prosadit se v muzice, protože je tam hodně velká konkurence a...

041

(skáče do řeči) Mezi kapelama? Nepřemýšlel bych o tom jako o konkurenci. Prostě je tam hodně kapel. V New Yorku je jich teda strašně moc.

Myslel jsem spíš, že díky tomu, kolik muzikantů se v USA snaží prosadit, se lidi o hudbu zajímají mnohem méně. Funguje to stejně i s grafickou prací?

Práce s grafikou je hodně osamělé živobytí.

Tvojí tvorbu buď někdo otiskne nebo zveřejní na internetu. Na výstavy a podobné akce mě taky moc neužije. Vlastně se v té umělecké scéně v NY moc nepohybuju. Mám pár kamarádů, kteří jsou „umělci“, ale já v tomhle nejedu. Prostě tak nějak tvořím, ale k té umělecké scéně moc vztah nemám. Kdyby šlo jen o to živit se ilustracemi nebo malbou na zakázku, tak bych asi mohl žít kdekoli, takže na tom, kde teď žiju, dvakrát nesejde.

A jak jde tahle práce dohromady s životním stylem muzikanta? Pracuješ na turné?

Ne, nepracuju. V autě to nezvládám a jindy na to není klid. Teda znám lidi, co si kreslí, kudy chodí, ale já k nim nepatřím. Já kreslím, jen když musím. (směje se) Jako muzikant a ilustrátor vidíš do hudební i grafické scény. Co bys řekl, že ty světy spojuje?

Hodně vjemů z obou sfér se prolíná. Záleží na tom, jaké umění nebo umělce máš rád. Některým jde víc o realismus a reprezentaci a taky techniku, o ten jasně viditelný typ. Je to jako když porovnáváš italské malby s abstraktními obrazy. A podobné estetické úsudky jako o vizuálním umění můžeš vztáhnout i na hudbu.

Když přijdeš do krámu s kytarama, tak tam s největší pravděpodobností budou pracovat takoví ti kytaroví snobi, kterým se líbí akorát Joe Satriani a Yngwie Malmsteen. Prostě ten typ muziky, kde je až přehnaný důraz na techniku. Stejně jako u grafiky jde především o tu rovnováhu. Je to jako boty. Nechceš, aby byly moc volné, ani moc těsné. Musí ti padnout.

Dává to smysl? Mám pocit, že kecám blbosti.

Ne, vůbec. Základ je uvědomit si, že technika není všechno a musíš tomu dát ještě něco navíc.

Přesně.

Když natáčíte desku, máš už přesnou představu, jak bude deska vypadat, nebo přichází artwork na řadu až potom?

042

Jak kdy. Děláme to, jako všechno, za běhu.

Někdy máš jasnou představu předem, někdy ne. Žádný zajetý postup nemám. U poslední desky jsem dělal obal až nakonec. Ale pro další už mám přebal hotový. Je to různé.

Zajímalo mě, jestli máš vizi alba jako celku.

Jestli si řekneš: „Chci, aby to znělo takhle a vypadalo takhle.“ Takhle to nefunguje. Nikdy jsem to nezažil.

Vlastně jsem nikdy v životě nezažil, že by mi něco vyšlo tak, jak jsem chtěl. Někomu se to možná daří, mně ne. Svoje vlastní nahrávky neposlouchám. Hraní mě baví, ale nepotřebuju si pouštět, co jsem nahrál. Samozřejmě nahrávky poslouchám, když točíme, a chvíli potom, ale pak už jen když si potřebuju připomenout nějakou písničku. Nedovedu si představit, že bych si sednul a poslouchal sám sebe, jak zpívám. Slyšíš v tom všechny ty chyby, co ostatní ignorují. Protože nikdo neposlouchá nahrávku tak kriticky jako její autor. Je to jako poslouchat svůj vlastní hlas na záznamníku. Zpíváš?

Jo, i když to neumím. Poslouchat vlastní zpěv mi tolik nevadí, ale vím, co myslíš.

Mě spíš irituje, když se slyším, jak mluvím.

Třeba když přepisuju nahrávky rozhovorů.

Ale pojďme dále. Máš pocit, že věci, které děláš na zakázku, jsou o něco chudší než věci, které vytvoříš, protože chceš? Že jsou míň umění než… (skáče do řeči) To je bod, kde dojde na lámání chleba, kdy výsledek musí odpovídat zadání.

A to přesně. Protože po tobě chtějí nějakou jasně definovanou věc a ty jí musíš dosáhnout. Postupy nebo finesy práce, tak, jak bys je dělal sám za sebe, do toho nepatří. Je to vlastně úplně něco jiného. Taky mě to vždycky nebaví, ale je to holt práce. Výhoda práce na zakázku je, že od tebe nikdo neočekává, že budeš mít vlastní rukopis nebo nějaký jasně rozpoznatelný styl. Není to tvůj nápad, ty ho jen realizuješ a maximálně k němu něco přidáš. A snažíš se, aby byl zákazník spokojený.

Není to vlastně definice rozdílu mezi uměleckou prací a řemeslem?

Jasně. Teda ono umění a umělec jsou hrozně široký pojmy. A mají tisíc různých definicí, takže těžko říct. Dneska jsme šli do muzea hraček na Pražském hradě a některé z těch exponátů, které byly původně vyrobené jako komerční artikl, jsou dneska umění. Ať už byl účel těch věcí jakýkoli, už před lety zmizel

v nenávratnu a z těch věcí se staly umělecké předměty. Například Mucha. To byl převážně komerční autor, ale jeho práce jsou umění. Nebo alespoň pro mě. Možná, že jeho věci tenkrát lidi považovali za kýč nebo prostě nebyly tak důležité, protože to nebylo jen jeho umělecké vyjádření.

To je něco podobného, jako že se do módy vrací estetika reklam z padesátých let.

Jo, to je to samé. Tenhle styl je úžasný a hodně z tehdejších prací jsou skvosty. Má to takovou energii. Je v tom nostalgie a podobný pocity, ale hlavně je to krásný.

Kdo ze současných umělců tě v poslední době zaujal?

Třeba Neo Rauch. Byl jsem nedávno v Lipsku a potkal se s ním a on si o sobě myslí, že je úplně k ničemu. Že je ten nejhorší umělec, co kdy žil.

Nízký sebevědomí?

Nejspíš. A mně to, co dělá, připadá bezvadný. Líbí se mi většina jeho věcí. Nevybírám si moc podle umělců, spíš mě zajímají konkrétní díla. V díle poznáš opravdového umělce.

Jinak definice současného umění podle mě zní: „Sračky, co si kupujou boháči.“ A tak to je. Je to umění, ale není to UMĚNÍ. Ostatně taky proto to nedělám. Přijde mi to jako věda o tom, jak prodávat věci bohatým. Zamyslete se nad tím. Co je moderní umění? Nechápu, o co tam jde. Ti, co to kupují, svým způsobem investují do moderní kultury. Je to jako kdyby tím chtěli ostatním říct, že vlastní kus umění, kus historie. Nebo aby se mohli pochlubit tím, že měli tu prozřetelnost koupit práci toho a toho autora ještě před tím, než se proslavil.

To je trochu zvrhlý ne? Zní to jako snaha koupit něco, co není na prodej.

Jo, je to švihlý, ale přesně tak to je. Tímhle způsobem umělci vydělávají peníze. Znám spoustu lidí, co to mají takhle hozené, a peněz mají na rozhazování. Ale jejich tvorba? Bože můj… Taky proto nikdy neříkám, že jsem umělec. Spíš říkám, že jsem ilustrátor, aby si mě lidi s nima nepletli. Zní to možná skromně, ale ona je to pravda. Protože já si nevydělávám tím, že prodávám blbosti boháčům. Ti navíc nemají zájem. Asi vědí proč. (smích) To taky zní, jako že máš nízký sebevědomí.

Třeba mám…

FULL MOON 07

design:::hank@killthedandies.com:::www.sandstudios.cz

BRAND NEW ALBUM MY FATHER WILL GUIDE ME UP A ROPE TO THE SKY OUT 27 th SEPTEMBER ON YOUNG GOD RECORDS

Kubelíkova 1548/27, Praha 3 www.scrapesound.org

FULL MOON 07

Předprodej: Palác Akropolis a Ticketpro www.silver-rocket.org

043

LES TRIABOLIQUES 2009 RIVERMUDTWILIGHT. WORLD VILLAGE LIVE 24.11.2010 PALÁC AKROPOLIS, PRAHA TEXT MICHAL PAŘÍZEK FOTO ARCHIV

Album Rivermudtwilight trojice Les Triaboliques stojí mimo kategorie. Bluesově-folkové základy vytrvale narušují nájezdy world music a trio starých kámošů hraje s doslova ďábelským entusiasmem. Album vůbec nezní jako nahrávka trojice zasloužilých anglických gentlemanů, spíš jako kdyby se z prachu bavlněných polí někde v Mississippi vynořila z bezčasí kapela, která se současným zvukem nahrála prastarou hudbu ovlivněnou africkými kořeny nebo řízným tex-mex stylem.

Punkové veterány známe z mnoha různých sdružení, naposledy se k nám podíval Justin Adams, před pár lety coby pravá ruka Roberta Planta a loni na festivalu Respect spolu s griotským básníkem Juldehem Camarou.

Dalšími členy Les Triaboliques jsou jedni ze zakladatelů veletrhu WOMEX: Ben Mandelson (dříve například Magazine nebo 3 Mustaphas 3) a hlavně Lu Edmonds, bývalý člen The Damned, kterého v současnosti najdeme mimo jiné v sestavě živoucích anglických legend The Mekons, ale třeba také v Public Image Ltd. Johna Lydona. Čím to je, že bývalí punkeři často hrají world music nebo různé „autentické“ žánry a často i lidovou hudbu?

Nemůžu vysvětlit, proč to dělají ostatní, dokonce pro mě samotného je velmi složité vysvětlit, proč dělám to, co dělám... Každopádně kdo řekl, že punk není formou lidové 044

hudby? Protože lidé (folk) mohou hrát jak punk, tak folk, aniž by potřebovali nějakou kvalifikaci. Aniž by byli vychováváni, trénováni, organizováni nebo kontrolováni. Když o tom přemýšlíš, můžeš vidět, že pravda je opačná: punk rock má stejně ostré hrany jako autentická lidová hudba. Každý, kdo chce oddělovat tyto dvě věci, tak možná ztratil (anebo nikdy neznal) podstatu punku nebo folku.

A možná jen hledá bezpečné místo pro svůj potlučený smysl identity...

Jak jste se k takovéto hudbě dostal vy?

Justin Adams, kolega z Les Triaboliques, vyrůstal v Egyptě, ten to měl z první ruky a v našem rozhovoru o tom taky mluvil…

V roce 1980 mi Ben Mandelson (také hraje v Les Triaboliques) udělal hodně skvělých kazetových kompilací, právě jemu děkuji za všechno. Vyrůstal jsem na různých místech, podobně jako Justin, zdaleka ne jenom v Anglii. Myslím, že by hudba měla šokovat a měla by vyvolávat pocity, jako když přistáváš na nové planetě. Já jsem vždycky chtěl poznat, jak zní hudba z jiných světů. World music je podle mě nejblíže k hudbě z Marsu. Tady to máš a běž poslouchat.

Vaše album Rivermudtwilight působí, jako by se po letech potkali staří přátelé...

To je přesné. Jsme staří přátelé a užíváme si to. Všechno ostatní může jít do pekla.

Vycházíte z akustické tradice, z blues a taky z anglického folku. K těmto žánrům se v posledních letech stále více obrací

současná mladá generace hudebníků, kteří vydávají či propagují svou hudbu prostřednictvím internetu. Využíváte internet podobně?

Já sleduji internet od roku 1987, když bylo JANET (Joint Academic Network), a poté jsem používal WAIS a SUNET, což byly úplně první vyhledávače. Teď je hudba všude a kapely to podporuje, ale zároveň je to také skrývá. Na této planetě žije sedm miliard lidí a přinejmenším poslední dva či tři roky to vypadá, jako by všichni dělali hudbu, jako by každý vydal desku. Když si lidé chtějí poslechnout nějakou jinou nebo neznámou hudbu (což je tedy samozřejmě skvělé), je to ohromně snadné. Před třiceti lety jsme měli opačný problém, nešlo najít nebo objevit hudbu jinak než skrze přátele nebo rádia (dobrá byla krátkovlnná rádia nebo pirátské stanice v hlavních městech). Také jsme nemohli být známí jako kapela, protože jsme byli pro byznys moc malí a tím pádem nezajímaví.

Internet nic extra neřeší, jen způsobuje víc chaosu. Ale to nevadí, naopak je to dobře. Je třeba způsobit co nejvíc chaosu předtím, než se budeme všichni vracet na stejnou úroveň svobody, kterou jsme měli před internetem.

Každopádně lidé by měli podporovat hudbu tváří v tvář a chodit na koncerty. To je to, na čem záleží!

To je pravda, kapel je strašná spousta, ostatně vy hrajete v poslední době hned v několika: The Mekons, P.I.L., Les Triaboliques, The Blue Blokes 3 a taky s Billy Braggem. Ptát se vás, zda-li je to ještě zábava, FULL MOON 07

asi nemá smysl, že? Nehlásí se únava?

Samozřejmě je to těžká práce. A já opravdu nehraju pro zábavu. Hraju, protože musím, a když to nebudu dělat, tak vůbec nevím, co se mi může stát. Tedy myslím vnitřně. Mám z toho dobrý pocit, to ano... Publikum nám vždycky vrací něco zpět, vždy dostáváme energii a právě to mě nutí pořád se zlepšovat.

Tak to chodí.

Pistols. Je skvělé být součástí podniku spolu s ním. Je to výborný zpěvák a velmi zajímavě uvažující člověk, unikát. Navíc jsou tam Bruce a Scott (Bruce Smith a Scott Firth – současní členové Public Image Ltd.), celá naše crew, což jsou skvělí lidé a skuteční odborníci. Dohromady vytváříme seriózní a zábavnou show. Každý, kdo viděl Sex Pistols, by měl hned zapomenout a přijít se podívat na Public Image Ltd.

Váš hudební životopis vypadá jako encyklopedie alternativního rocku – The Damned, The Mekons, Billy Bragg, Public Image Ltd. nebo Ya-tha. Kde to bylo nejlepší?

Vždycky se dívám jen dopředu. Navíc Mekons stále pokračují a s Public Image Ltd. teď také občas hrajeme...

Patříte k zakladatelům hudebního festivalu a veletrhu WOMEX. Cítíte hrdost či uspokojení z toho, že jste stál na začátku toho, kdy západní publikum poznávalo hudební taje třetího světa? Jak je na tom WOMEX teď?

Je přirozené, že lidé kolem festivalu WOMEX stárnou. Otázka by měla směřovat na mladé lidi, kteří přicházejí a dodávají tu bezpodmínečnou energii k rozvoji world music. Ve world music nejsou žádné hranice, jediné, o co jde, je ignorance. Když lidé chtějí hrát jen punk a říkají, že tenhleten folk je jiný, divný nebo špatný, tak mají zacpané uši. A je jasné, že ten výsledek nebo vliv nebude tak pozitivní, jako se to stalo v případě punkové vlny v roce 1977. Ta dokázala prosadit hudbu jinak,

To mě zajímá. Nedávno se uskutečnil comeback, koncerty byly přijaté skvěle. Narozdíl od valné většiny vzpomínkových show Sex Pistols. Viděl jsem je v roce 1996 a bylo to příšerné. Jaké to je stát zase na pódiu s Johnem Lydonem?

Pro něj jsou Sex Pistols sotva pět procent jeho hudební produkce. Být součástí Public Image Ltd. je dvacetkrát víc, než když hrajete se Sex FULL MOON 07

vymanit ji z mainstreamu a najít nové obzory, nová místa a možnosti otevřít se. Asi tolik k tomu poznávání... Ani po všech těch letech to není tak jednoduché, jak by se mohlo zdát...

Co vy v současnosti?

Já dělám to, co dělám, a když to udělá radost i jiným, tak je to jedině dobře a já jsem šťastný. Když ne, musím najít další místa, kde hrát.

Nové kapely, nová alba. Poslední deska, kterou jsem teď dodělal, je album The Mekons Ancient & Modern, které vyjde v roce 2011.

Budeme na jeho podporu hrát v Americe a snad i v Evropě, počítám někdy na podzim příštího roku. Mám tuhle desku velmi rád, nahrávat se začalo po hotelech jen s laptopem, v garážích jsme nahrávali bicí a ve studiu jsme byli jenom kvůli zpěvům a výslednému mixu. Bez koncertů vlastně zatím vůbec nevím, jak ty písně budou znít, těším se na překvapení, baví mě to.

Nemyslet na to, co děláš, znamená být vždycky překvapen...

045

DEAD POPE‘S COMPANY TEXT LENKA ŠPRYSLOVÁ FOTO ARCHIV XP

Dead Pope’s Company se neberou moc vážně. Zdá se, že neberou moc vážně nic.

Ani tenhle rozhovor. Takže pokud se vám odpovědi zdají poněkud nestandardní, chyba není na vašem přijímači. Po jeho přečtení pravděpodobně vzroste počet českých kunologů a možná (MOŽNÁ) se zvýší procentuální zastoupení Piů v naší společnosti. Ovšem takové věci jsou zcela nevyzpytatelné, takže bych nerada předbíhala.

Cituji z vašeho Bandzone: „DPC jsou jako ten nejlepší sex, co jste kdy zažili!“ Vážně?

Jacob Filipe: Chceme, aby naše hudba byla plná energie, vzrušení a abychom podali vždy maximální výkon, což je v podstatě stejný jako v sexu. Člověk, který přijde na náš koncert, ať už za rock’n’rollem, nebo z chuti objevovat něco nového, má jistotu, že nebude mít čas sedět na židli.

jako výmluva, nicméně Jacob třeba vůbec nevěděl, kdo The Hives jsou, dokud nám všichni nezačali tvrdit, že jsme jako oni. Já se přiznám, že se mi až na poslední album jejich hudba líbí. I jejich image je dobrá, ale rozhodně nejsou moje životní inspirace a modla. Každý z nás poslouchá něco jiného. The Hives mají skvělou show, viděl jsem je dvakrát naživo a je to fakt vtipný a plný energie, což by v hudbě mělo být vždycky.

Uniformita se mi líbí obecně, pokud není kýčovitá. Je v tom určitá síla a oddanost pro věc. Navíc tím, že vypadáme stejně, se prakticky odlišujeme od ostatních. Móda k hudbě patří. Rockabilly, country i metal – každý styl má to svoje a náš rock’n’roll je prostě oblečenej do tesilek, košilí a vázanek. A vůbec, nejste náhodou hudební časopis? Nebo to bude v kategorii Módní policie? Haha...

Dali jste si předsevzetí „nakopat český pseudo-indie prdele“ a vzkřísit rock’n’rollový móresy... Je na tom česká indie scéna tak blbě?

Ale vůbec ne, česká indie scéna je zajímavá, ale taková ta česká pseudo-indie scéna podle mě přerostla sama sebe. Kapela typu tři až čtyři krásní kluci, co vypadají jako středoškoláci z Manchesteru, hrají „ostrovní pop“ s debilní angličtinou a posílají každého čtvrt roku nejnovější nahrávku do všech vydavatelství v domnění, že se z toho všichni podělají a vyvaří na tom balík, mě nebaví. Jednu dobu měla na Bandzone každá druhá kapela napsaný „indie-něco“. Já jsem nikde nikdy netvrdil, že jsme indie

Samuel:

Když si člověk váš profil přečte celý, nemůže se ubránit dojmu, že svoji image stavíte na prověřených klišé... Uniformní image kapely, kravaty a košile, rock’n’roll... Podobný přístup mají i švédští The Hives, jejichž vliv je ve vaší hudbě zřetelný. Jak se v téhle retro škatulce neztratit a zachovat si „svůj ksicht“?

Rozdíl je v tom, že oni mají navíc saka, naleštěný boty a Hiwatt aparáty, na což my nemáme love. Mohlo by to vyznít

Samuel Mondial:

046

kapela nebo že hrajeme indie-rock’n’roll.

Moje definice pseudo-indie je vypadat co možná nejvíc cool a na oko se tvářit, že je ti jedno, jestli o tebe má někdo zájem. Indie není o nakupování hader na indie labels (nic proti nim). Typický indie kapely jsou pro mě třeba Goro, Kazety nebo Genius Mess Poets a pseudo jsou kapely jako Dorian Gray’s Prostitutes nebo Fake Tapes. Ale fakt nevím, jestli je moje definice indie správná, nedíval jsem se na Wikipedii.

Vaše nové album se jmenuje Alcoholiars, Christians and Weasels (It Took Much More Time Than We Thought). Ten podtitulek docela chápu, to už se tak stává. Ale ten zbytek? Jste čtyři... Takže jeden chlastá, druhej lže, třetí je křesťan a čtvrtej Lasica... Totiž lasička?

Peter Kissler: Faktem je, že když si přeložíš „weasels“ jako „lasičky“, celej název k uvedené interpretaci dost svádí. Vnímáš-li ho však v kontextu překladu „kuny“, je to rázem mnohem srozumitelnější a úvahy podobnýho typu tě minou. Jednoduše to shrnul jeden z předních evropských kunologů slovy: „V tom bude asi jinší kuna...“ Měli jsme intenzivní nutkání do názvu zahrnout i slůvko „catlover“, a vzdát tak hold jednomu z nejpodivnějších milovníků koček v Česku. Nakonec se ukázalo, že vlastně miluje kočku jenom jednu a to dost intenzivně, čímž náš zájem o odkaz na něj výrazně povadl. Posuneme-li se dál, slovo „Christians“ můžeš dost dobře vnímat jakožto anglický plurál jména Kristián. No a kdo má v živé

FULL MOON 07

paměti herecký výkon Bedřicha Veverky ze stejnojmenného kusu, jistě chápe naši snahu prosadit do názvu odkaz na něj...

Když už jsme u těch názvů – kterej mrtvej papež?

Peter: Rozhodně kterejkoli z Piů. Jestliže si někdo bez větších výhrad od svých kumpánů nechá říkat Pius, obdivný pohledy ho z naší strany nemůžou minout. Představ si třeba situaci v čekárně na urologii, kdy sestřička na celý kolo řve, že je na řadě Pius...

Myslím, že dobráci s tímhle jménem dost výrazným způsobem zařízli i svoje rodiny, což je další rozměr jejich oběti. Málokdo si dnes dokáže uvědomit všechny následky toho, že je člověk například synovec jednoho z dvanácti papežských nositelů tohoto jména. Chtěl by kupříkladu pro kamarády z kapely větší pohodlí na cestách a rozhodne se ke koupi nové dodávky. Hotovost zrovna nemá, takže s bazarníkem začne sepisovat splátkovej kalendář a další náležitosti.

Dostanou se ke kolonce „ručitel“ a tenhle synovec na chudáka prodejce vybalí, že jeho strejda Pius to za něj v případě komplikací doblejže. Těch zaznamenaných skutečných FULL MOON 07

příběhů je celá řada a někdy jde o popis dost dramatických situací...

Na české poměry jste koncertovali na exotických místech. Rumunsko je ještě celkem běžné, ale jak se kapela ze Šumperka, která navíc nehraje až tak dlouho, dostane ke koncertování v Japonsku?

Jak se dostane kapela ke koncertování kdekoliv? No, buď ji někdo pozve, nebo se to domluví s nějakou místní kapelou. Že by nás našel někdo z Japonska a řekl: „Hej, je to nářez, pořádám akci, tak přijeďte,“ to není úplně pravděpodobný. Takže přichází v úvahu druhá varianta. Našli jsme kapelu ANIS AKIS, pozvali je na turné do ČR a oni udělali to samý s náma, za což jsme jim dost vděční, protože to byl zážitek.

Mickey Foote:

Jak se liší hraní tady u nás a v Japonsku?

Je hodně velký rozdíl v přístupu ke kapelám? Japonci jsou známí svojí rezervovaností a nepřístupností... A co třeba catering? Nějaký specialitky?

Hraní se liší dost, ale to je taky tím, že když tam jste, říkáš si: „Ty vole, co dělám v Japonsku!“ Hlavní rozdíl je ve fungování

Mickey:

celýho večera. V klubu je koncert vždycky minimálně pěti kapel a každá má na svou show zhruba 30 minut. Je to všechno dost rozplánovaný a přesně daný. Další věc je, že nemusíte do klubů vůbec nosit aparát. V každým klubu mají svoje komba, bicí (i činely a hardware) a na to se hraje, takže stačí vzít kytary, paličky a jde se na věc. Přístup ke kapelám je jinej, což se odvíjí od toho, že přístup k lidem obecně je úplně jinej. Vstřícnost všech, který jsme potkali, byla neuvěřitelná. A catering? Tolik syrových ryb jsem za 10 dní ještě nepožil.

V jednom z rozhovorů jste na otázku „Kam byste to chtěli dotáhnout?“ odpověděli, že do Japonska... No tak to by bylo.

Co teď?

Jacob: V další etapě bychom rádi – Drážďany, Budapešť, Los Angeles, Dubaj, Peking, San Francisco, Pchjongjang, Manámu, Thimphu, Soul, Vídeň, Alžír, Mogadišo, Salzburg, Boston, Washington, Seattle, Londýn, Nashville, Jerevan, San Marino, Kyjev, Paříž, Kišiněv, Reykjavík...

Přesně v tomhle pořadí.

047

The Frames 1990, DUBLIN, IRSKO IRISHALTERNATIVAMILÁČCIPUBLIKAOSCARINDIEROCKFOLKZAMILOVANÉAKUSTICKY ZKUSTE DESKY 1991 Another Love Song 1996 Fitzcarraldo 2002 Breadcrumb Trail (živák) 2004 Burn the Maps LIVE 6. 12. 2010, Divadlo Archa, Praha Text Tomáš Krejčiřík Foto ANTI-

The Frames. Dvacetileté výročí. Po více než dvouleté pauze americké a evropské turné (irské koncerty vyprodané během několika minut). Šest nahrávacích společností. Šest regulérních, dvě živá a jedno raritní album, plno singlů. Desítky silných písní. Kapela, o které se trochu bojím psát, protože je to srdeční záležitost a taky případ, kdy to celé (rozuměj auru kolem nich) musíte prožít. Nic jiného vám to nezprostředkuje lépe než jejich koncert, jejich přítomnost. Nejen přijít, vidět, slyšet a odejít, ale projít si to s nimi od začátku do konce. Minulost, současnost, budoucnost?

S nimi v tom máte buď zmatek, nebo vám naopak poskytnou vodítko. Je něco jistějšího v tomto světě? „Rámy“ jsou Irové. A co je typické pro Iry muzikanty i nemuzikanty? Když prší, tak třeba sednou do hospody, popíjejí třeba guinness a pějí smutné písně. A v tom je to kouzlo, stejně jako v pohádkách s vílami. Ty písně jdou (ehm, no jo) opravdu od srdce. Texty jsou tak otevřené, že občas zjistíte, že přísady v nich jsou vám důvěrně známé. Teď už jen záleží, zda chcete naslouchat. Říká se, že název The Frames souvisí s obdobím, kdy Glen Hansard jako kluk opravoval kola kamarádům. Při této činnosti se vám kolem domu musí povalovat spousta bicyklových rámů... Název může evokovat i obrazy, které jsou při skládání ukrývány do písní. Glen ve třinácti opustil školu, začal se potulovat Dublinem a vydělávat si buskingem – hraním na ulici. Jeho rodina, zvláště matka a její bratr, Glenův strýc, jej hudebně silně ovlivnili. Leonard Cohen, Van Morrison, Bob Dylan, dost možná i Cat Stevens, tak nějak mohl vypadat seznam jmen, které mladý Glen poslouchal z kazeťáku nejčastěji.

A taky je často hrával (a vlastně pořád hraje).

V sedmnácti si od mámy vypůjčil peníze, natočil čtyřpísničkový demáč a po lanu hozeném Dennym Cordellem, který objevil např.

Toma Pettyho nebo Joe Cockera, podepsal s Chrisem Blackwellem smlouvu u Island Re 048

FULL MOON 07

cords (Blackwell kdysi ulovil i U2 nebo Toma Waitse). Jak Glen později přiznal, byl to jeden z nejhorších nahrávacích kontraktů v historii.

Hned poté (v roce 1990) založil kapelu. Tehdy si ještě říkali, kvůli stejnojmenné americké kapele, The Frames DC: kytarista Dave Odlum (ze skupiny Kíla), zpěvačka Noreen O’Donnell, basista John Carney (zároveň tvůrce klipů kapely; později natočil úspěšný film Once), houslista Colm Mac Con Iomaire (opět Kíla) a bubeník Paul Brennan. Krátce potom si Glen zahrál postavu jménem Outspan Foster ve známém filmu Alana Parkera The Commitments a kapela vydala singl The Dancer, který najdeme na debutovém albu Another Love Song (1992). To produkoval Gil Norton (produkce Pixies, Echo & the Bunnymen nebo Foo Fighters) spolu s Frankem Murrayem (manažer The Pogues). Mělo následovat americké turné, které ovšem po odchodu basáka Carneyho a onemocnění Colma vzalo za své. I přesto, že Carneyho místo rychle převzal Graham Downey (syn bubeníka Thin Lizzy), label Island Records se s nimi rozešel kvůli neslavnému prodeji první desky a kvůli jiné začínající kapele, The Cranberries.

Změny možná k lepšímu. Zpěvačka Noreen opustila kapelu uprostřed nahrávání desky Fitzcarraldo v půlce devadesátek a Downeyho po jejím natočení nahradil drobný basák s něžným hlasem Joe Doyle. Fitzcarraldo, jehož titulní skladbu inspiroval stejnojmenný film Wernera Herzoga, pomáhal produkovat jak Trevor Horn (produkce Yes či Seal), tak basák Pete Briquette (člen The Boomtown Rats, spolupracovník Trickyho) a prostřednictvím písní Revelate či Say It To Me Now zaznamenalo Glenovy stavy po návštěvě New Yorku, kde hledal odpovědi po neúspěchu prvního alba. K písni Revelate vznikl klip, který plně odrážel situaci kapely. Jeho výroba stála pouhé dvě libry (nejlevnější klip vysílaný na MTV – YouTube najde) a natočili ho tajně na bezpečnostní kamery na jedné dublinské poště. Nakonec byl klip nominován na cenu MTV Europe a lidé si začali všímat jejich nového alba i živých vystoupení. Kapela podepsala nový kontrakt, tentokrát s labelem Elektra. Se třetím albem Dance the Devil (1999) přichází i změna na postu bubeníka.

Brennana nahrazuje ve studiu Graham Hopkins (Therapy?, Snow Patrol, později i The Swell Season), ale na koncertech s kapelou bubnuje, od krátkého setkání v Praze do roku FULL MOON 07

2003, Dave Hingerty (The Corrs, Nina Hynes nebo Mark Geary).

spolu s tajemným věnováním dodává albu na jedinečnosti.

Po „tanci s ďáblem“ následuje důležité a dost možná nejpovedenější album kapely: For the Birds (2001). The Frames si ho kvůli nespokojenosti s labelem ZTT vydali na vlastním Plateau Records. Album, které se částečně nahrávalo ve Ventry v irském Kerry, částečně u Stevea Albiniho v chicagských Electrical Audio Studios i v různých pokojích (např. ve francouzském La Dionae v Black Box či u Mica Christophera) a na kterém se podílel i Craig Ward (dEUS), je plné srdceryvných intimních výpovědí. Sám Hansard se vyjádřil, že se tahle deska (s kříži na obalu) nemůže nikomu moc líbit. Opravdu?

S prvními poslechy alba se niterně zaryjí silné melodie hned v několika písních. V dokonale vygradované People Get Ready si musíte zpívat refrén: „And we have all the time in the world / To get it right / And we have all the love in the world / To set alight.“ V další, velmi silné When Your Mind’s Made Up, přechází Hansard do krásně ovládaného, procítěného řevu, aby píseň skončila jen vybrnkáváním a jemným dopěvkem. Nebo třeba v písni Sad Songs zazní jednoduchý akordový postup spolu s výraznou basovou linkou a opět velmi pravdivý refrén: „Too many sad words make a sad, sad song.“ Na albu se objeví i známá píseň Falling Slowly, tentokrát však v úplně jiné aranži, kdy se v refrénech rozezní trhané smyčce, a oproti původní verzi (ne)překvapí svou energičností, způsobenou nejen bicími.

Neméně důležitá je úvodní Song for Someone. Když si ji pustím, tak musím doposlouchat celé album, protože „I’m coming back to see you girl... You know there’s nothing surer in this world“. Osobně The Cost doporučuju na jakékoliv (pod)zimní cesty autem, vlakem či pěšky, to je dost jedno, protože když si ho pustím na podzim, málokdy ho vypnu dřív než na jaře. Je to, jako když jdete promrzlí sněhem a těšíte se, až budete doma s hrnkem teplého čaje v ruce a oheň v krbu začne zase sálat.

Ve stejném roce, kdy vyšlo For the Birds, opustil kapelu kytarista Dave Odlum, který se začal věnovat produkci (později jim pomáhal nahrávat a produkovat další alba, včetně posledních Burn the Maps a The Cost).

Kapela se konečně chystala odjet na tour po USA, avšak v důsledku smrti písničkáře Mica Christophera – Glenova spolupracovníka, souputníka a blízkého přítele a bývalého frontmana The Mary Janes – bylo turné zrušeno. A tak The Frames objevili Ameriku až na šňůře s The New Pornographers v průběhu roku 2002. Ve stejném roce vydali živé album Breadcrumb Trail (natočené v Brně a vydané u nás pod Indies Records). Další rok dali dohromady devět nevydaných raritních nahrávek a vydali je u Overcoat Records pod názvem The Roads Outgrown a hned poté vydali parádní živák Set List. Dalšími zářezy pod Plateau jsou intenzivní a temné album Burn the Maps (2004), na kterém už můžeme slyšet kytaristu s polskými předky Roba Bochnika a na koncertech vidět a slyšet i nového bubeníka Johnnyho Boylea. Zatím nejnovější, melancholicko-promějakobystálepodzimpřipomínající počin The Cost (2006), vyšel jak u Plateau, tak celosvětově u ANTI-.

Zvláštností The Cost je, že bylo nahrávané víceméně celé naživo během pouhých deseti dní ve francouzském studiu Black Box a podílela se na něm ve dvou skladbách i Markéta Irglová. Na jeho obalu (na kterých se kreativně podílí i Glen) je zobrazen citát z díla katalánského malíře Antoniho Tàpiese, který v překladu do angličtiny znamená „Nor permanent identity, nor idea of a person, nor of being alive, nor of a time of existence“, což

Po téměř tříleté pauze kvůli zvýšenému zájmu o duo Hansard-Irglová, které následovalo po úspěchu na Oscarech 2008, a následném koncertování s The Swell Season (poslední turné odjeli The Frames v roce 2007), se původní Hansardova kapela vrací. V Evropě hrají tento podzim jen několik koncertů (v Nizozemsku, Německu, ČR, Belgii, Velké Británii a v domácím Irsku), což znamená, že bychom si je neměli nechat ujít. Konečně si můžeme zase užít tu atmosféru, kdy vás písně zcela pohltí, kdy celý dav zpívá, atmosféru, kterou poté musíte chvíli vydýchávat. Necháme se překvapit, s jakým bubeníkem dorazí na koncert do pražského Divadla Archa? Čekáte už na své šťastné číslo 8?

„The Frames – nejlepší tajemství, které Irsko neukrylo před světem.“

049

050

FULL MOON 07

LABEL BRAINFEEDER TEXT TOMÁŠ BLÁHA FOTO ARCHIV

Lidi to často říkají. Zrovna nedávno jsem zaslechl jednu holku, která důležitě mávala rukama a s akademicky chladným výrazem v obličeji konstatovala, že „dnes už se v hudbě nic nového nemůže objevit“. Poslední dobou je pojem „recyklace“ snad nejpoužívanějším termínem v souvislosti s hudbou.

Uplakané obličeje lidí, kteří současnou hudbu vidí jako otroka cyklické diktatury, je dneska možné vidět na každém rohu.

A to i přesto, že existuje pár schopných lidí, jejichž kdysi velmi provinční zájmy během několika let přerostly v globální poutní místo, na kterém si můžete dokázat, že to s hudbou není zase tak zlé. Spíš naopak, kdo chce, ať zvolává „golden age“.

LuckyMe Collective nebo Brainfeeder. Spíš než o labelech mluví zainteresovaní jedinci o rodině. Familiérní, ale zřejmě funkční.

Dekonstrukce nebo chcete-li redefinice hip hopu je jedním ze společných jmenovatelů, který imaginární linkou spojuje tyhle dva kolektivy. Glasgow a Los Angeles. Dvě místa, která geograficky zastřešují klubko umělFULL MOON 07

ců, co umí dělat úchylné podivnosti, v nichž se o sebe tře originalita, fantasknost a ničím nebržděný talent. Prostě dvě místa, kam by děti měly jezdit místo Disneylandu.

V Glasgow hip hop převážně drolí na miniaturní partitury, jejichž jednotlivé linky zvýrazňují, zesilují a pak často v dost šíleném pořadí a bláznivou kadencí lepí zpátky. To město se stalo jedním z velvyslanců žánru wonky. Žánru, který působí jako baťůžek, do kterého někdo nabalil dubstep, hip hop, IDM a to všechno svázal ujetostí a švihlostí.

Stejně jako: a) Bristol (Joker, Guido), b) uskupení kolem Stevea Goodmana aka Kode9, který mimochodem pochází z Glasgow (Ikonika, Zomby), c) nebo taky zaoceánská divize klubu přátel a známých Stevena Ellisona aka Flying Lotuse (kromě něj ještě Samiyam).

Starkey nám zůstal trochu mimo, ale i on patří mezi nejvýraznější americké wonky beatery. V době, kdy si hipsteři mysleli, jak je nu rave ulítlej, vznikala muzika, která „divnost“ pasovala na úroveň vzorného svazáka a sebe samu vystřelila kamsi k WTF vzdechům.

051

052

FULL MOON 07

Přístup Brainfeederu k hip hopu je v zásadě podobný tomu v Glasgow, ale s naprosto jiným výsledkem. Když pomineme Ellisonovy začátky, ve kterých pojem „wonky“ pomáhal medializovat, hip hopové prvky nebrousí, ale spíš je roztahuje. Do jiných žánrů i samovolně do ztracena. Samozřejmě se ve velkém ukazuje na náhrobek J Dilly, duchovního otce abstraktního hip hopu. A teď, když se tolik mluví o tom, že má hip hop krizi, nabízí právě tahle parta jednu z možných variant.

Jak mi řekl Teebs: „V tom, co dělá Brainfeeder, je určitě posun, i když tam ta duše zůstává, aplikuje se na jiné formy muziky.

Když lidé budou dělat upřímnou a zároveň skvělou hudbu, tak nikdy neumře.“ Brainfeeder založil Flying Lotus v roce 2008 skrz celodenní vysílání na internetovém rádiu dublab.com a Los Angeles tím na hudební mapě zakroužkoval tlustou červenou fixou.

Vzal na sebe zodpovědnost a už víc než dva roky dokazuje, že L.A. nejsou jen filmy, špína a kriminalita. Je to především obrovská koncentrace různých etnických skupin a kultur. Mraveniště uměleckých záměrů a vlivů, které přirozeně působí na své okolí a jednotlivce v něm. Miliarda částic, každá s jinou uměleckou DNA a každá kolem vás několikrát za den proletí. To město vás prý inspiruje, i když spíte. Když Brainfeeder začínal, lidi v něm byli kámoši. Flying Lotus, Gaslamp Killer nebo třeba Daedelus. Říkali, že „[my] si jen chtěli dělat svojí vlastní věc na svém vlastním písečku, okolní svět nás vůbec nezajímal“. Jejich odhodlání nakládat s beaty dle svých vlastních pravidel se ukázalo jako dobrý tah.

Nechci, abyste si mysleli, že se vám tady snažim vnutit platnost rovnice Brainfeeder = hip hop. Vůbec. Všechno je to o beatech, to jo, ale převážná část umělců s hiphopovým rytmem nějakým způsobem operuje a redefinuje ho. Buď z něj dělá abstraktní těleso, z něhož ty vlivy musíte pečlivě odezírat, nebo jeho spodky aplikuje do jiných vyhraněných sfér. Poslední dobou začíná být v této části Los Angeles cítit pachuť IDM. Místo obecného tlachání o genialitě Flying Lotuse pojďme dál. K profilům umělců, kteří reflektují současný úklon Brainfeederu směrem: 1) k warpáckému IDM (Lorn, Dr. Strangeloop), FULL MOON 07

2) prezentují ho jako surrealistický odkaz k J Dillovi (Teebs) 3) nebo jako psychadelický trip na blízký východ (Gaslamp Killer).

Ve svém prapůvodu se tenhle text měl po jménu Flying Lotus jen tak nenápadně poohlédnout. Je to sice zakladatel a jeden z nejvýraznějších a nejtalentovanějších lidí z Brainfeederu, potažmo elektronické scény, a letos mu vyšla geniální Cosmogramma, takže skloňování jeho jména nedělá problém ani průměrnému poprockovému časáku.

Jenže co naplat – Ellison v září vydal další EP, takže jeho stručným shrnutím pak celý tenhle pateticky dojemný článek o kamarádech z west coastu uzavřeme. V návaznosti na to začnu s jednočlenným projektem Teebs, který svým zvukem zasahuje do dob, kdy Fly Lo začínal a kdy plakáty J Dilly visely na každé zdi u něj doma. A jestli má někdo z Brainfeederu slipy Jay Deeho schované pod polštářem, je to právě Teebs.

TEEBS JAKO BEATOVÉ OMALOVÁNKY

Flying Lotus ho dobře odhadl, když povídal, že „zní tak, jak Avatar vypadá“. Kdyby chtěl Cameron kouzlo světa Avataru hodit do audiostopy, znělo by to nějak takhle. Teebs, vlastním jménem Mtendere Mandowa, není ale primárně hudebník. Je především výtvarník. Tyhle dva formáty bere jako dva různé přístupy se stejným pocitovým východiskem, protože oba prý „vykreslujou emoce“. Ať už skládá hudbu nebo maluje obrazy, ve svojí hlavě otvírá v obou případech stejné dveře. Když mu řeknete, aby pomocí tří slov definoval svojí muziku, poví vám, že „beats, health and good“. Nám by z toho stačilo udělat „good beats and health“, protože jestli je něco, co vytyčuje dominanty jeho stylu, jsou to právě beaty, které podpírají organickou stavbu jeho skladeb. Soundtrack k biopotravinám, rostoucím v pastelovém pralese, kam civilizace nesmí a kde je životní filosofií relax. Dobré je, že ačkoliv je názorově nekonfliktní, přírodu adorující a mír propagující (Mtendere prý znamená mír), nenosí ponožky v sandálech a batikované tričko.

Naopak ukazuje alternativní náčrt irelevantní budoucnosti. Opak železobetonové džungle New York City, odkud pochází. Bylo to až Los Angeles, co mu otevřelo v mozku tu část prostoru, která umožňuje okolní vjemy konkretizovat hudbou.

„Flying Lotus mi poslal sms, jestli se nechci přidat k Brainfeederu.“ Když Teebs opustil svůj rodný New York, nějakej čas se potloukal po Atlantě, pak Connecticutu, aby skončil v L.A., kde konečně mohl najít zázemí pro to, co ho baví, a ještě to spojit dohromady. Jsem si jistý, že vám dneska většina lidí řekne, že si desky (převážně vinyly) kupuje z velké části kvůli obalům. Když se jim věnuje dostatečná péče, smí se nahlas mluvit o uměleckých dílech.

V případě Teebse by se kolikrát mohlo zdát, že ke svým obrazům zdarma přikládá porci doprovodné muziky. Tak, jak vám oči kmitají po jeho barevných plátnech, roste ve vás organika jeho muziky. Beaty jako poznávací znamení abstraktního hip hopu s watermarkem J Dilly se vlní na nestálé a nestabilní struktuře ruchů. Teebs do L.A. přišel jako vizualista, skater, DJ a milovník hokeje se zálibou v abstrakci jakéhokoliv druhu. Flying Lotus mu pomohl rozvinout tu muzikální složku. Svoje první EP nahrál s mladým britským producentem, který si říká Jackhigh, a kdekdo se nebojí v souvislosti s jeho jménem použít slovo „nadějný“. Nicméně na tom EP se střetly dva světy: organický a chladný.

Titulní a zároveň závěrečná skladba Tropics tak vlastně předesílá, jakým směrem se bude následující placka od projektu Teebs ubírat.

Vodopád leitmotivů, na oko náhodně kolemjdoucích zvuků, jasná beatová linka, která je tím zvukovým backgroundem občas úplně polknuta.

Svůj debut Ardour v tomto ohledu dotáhl tam, kam ho Jackhigh nepustil. Není tak tvrdý, ale spíše prohlubující se. Je víc enviro. Některé pasáže jen připomínají trailery k něčemu většímu. Jako když vám někdo otevře okno a než stačíte všechny ty vjemy pobrat, zase ho zavře. Kdyby vám tvrdil, že poslech toho alba má léčebné účinky, tak mu snad i uvěříte.

V poslední době parafráze J Dilly zažily poměrně vyvedené momenty, takže pokud toho soundu ještě nemáte dost, budete z Ardour nadšení. Jednou nohou v pastelové džungli organicky prorůstající vaším tělem, tou druhou na orbitě. Slušný rozkrok.

BRAINFEEDER EXPANDUJE NA WARP

Tím nemám na mysli ani tak fakt, že Flying Lotus patří k tomu nejlepšímu, co současný 053

Warp nabízí, jako spíš to, že i na Brainfeederu působí projekty, které by člověk na Warp s klidným svědomím hodil. Konkrétně Lorn a Dr. Strangeloop, kteří se při vší té nekonzistenci podvědomě hlásí ke „clarkovskému“ IDM. Lorn byl pro mě vůbec možná nejpřekvapivějším jménem na seznamu releasů plánovaných Brainfeederem. Ne snad, že by ta redefinice hip hopu nepůsobila věrohodně, tak jako je to zvykem u většiny jmen z Fly Lo stáje. Spíš jde o to, že Lornův zvuk okatě připomíná práce Chrise Clarka, který svým pojetím IDM pomáhal charakterizovat pojem „warpácké IDM“ v nové dekádě. Jasně, protože Clark jeho debut Nothing Else produkoval, ten otisk tam bude. Čímž se nám ale přímka z bodu A dostala do bodu B, stala se úsečkou a v oddělení logiky to secvaklo.

Hip hopový podklad, glitche, kam se podíváte, a atmosféra mezi peklem a laciným sci-fi. S Nothing Else by Clarkova diskografie po vynikajícím Totems Flare zaznamenala mírný pokles kvality, těch skutečně dobrých nápadů tu na jeho poměry zase tolik není.

A i když je o co se opřít, v porovnání s Dr. Strangeloopem, který na rozloze patnácti minut položí jednu zásadní otázku, to je nudná cesta do práce.

Dr. Strangeloop nahrál jednotrackové EP a do čtvrthodiny narval tolik zvratů, že by mu záviděl kdejaký tříhodinový thriller.

Are We Lost Mammals of an Approaching Transcendental Epoch? ptá se, a odpovědět si musí každý sám. Zatímco Lorn tak soustředěně přešlapuje v temném marastu, Dr. Strangeloop vás povozí na horské dráze genetických proměn a následné evoluce. I přes tohle vynikající EP sám sebe stále považuje především za vizualistu a VJe. Když má Brainfeeder párty, je to právě on, kdo si hraje se zadní projekcí. Když si nehraje, dělá pro kámoše geniálně atmosférické videoklipy.

Mrkněte třeba na Death Gate od Gaslamp Killera. A přitom jeho „filosofické“ EP patří k těm nejlepším patnácti minutám, které můžete se sluchátkama na uších prožít.

a jejímu šíření. Asketa křižující kalifornské pustiny, z nichž se pomocí tance vydává vstříc nadpozemské dimenzi, kterou lze pochopit snad jen v souvislosti s jeho hudebním vyjádřením. Hlavními producenty jeho debutu A Sufi And A Killer jsou Gaslamp Killer a Flying Lotus (tím třetím je Mainframe). Svým zvukem přesně zapadá mezi teritoria obou umělců. Lotusovy abstraktní hip hopové transcedence a Gaslamp Killerovy opiové mejdany na Blízkém východě. Je koneckonců jedno, kde to vyšlo, ale konexe mezi Warpem a Brainfeederem existují a je to tak dobře pro obě strany.

Ačkoliv Gaslamp Killer (vlastním jménem William Benjamin Bensussen) nikdy žádnou dlouhohrající desku neudělal, patří už dobré dva roky mezi zavedené značky a záruku toho, že to, co vám připraví, nebude ani normální a běžné, ani snadno uchopitelné, ani laciné a ani blbé. Bensussen se se svým (kdo si nepotrpí na sykavky – sorry) benevolentním hárem a zkouřeným pohledem na losangelské beatové scéně pohybuje od roku 2006, kdy pomáhal založit Low End Theory (jo, má rád A Tribe Called Quest), což je klubová noc, na které se můžou prezentovat beatmakeři z okolí L.A. Dneska, když ho lidi poznávají na ulici, už i jeho rodiče chápou, že to, co dělá, má a vždycky mělo smysl. „Když jsem odešel z vysoký, abych se mohl naplno věnovat DJingu, mí rodiče mi řekli, že jsem idiot. A dneska jsem něco jako vrchol jejich existence. Žijou tak trochu skrze mě,“ říká.

Na svém prvním EP My Troubled Mind nahnal vlivy funku, hip hopu a Blízkého východu do jednoho koutu, ze kterého je za pomoci přiměřeného násilí hodil najednou na jednu placku. Je jedním z lidí, o kterých se nebudete ani v pokročilém věku stydět říct, že je „hustej“. Typ člověka, co si přirozenou cestou zjedná respekt. Umí být cool i v případě, kdy užívá prostředky, které by samy o sobě vůbec cool nebyly. Pod tím svým hárem totiž sází jeden dobrý nápad za druhým.

Bez něj by akce Brainfeederu byly jako happy meal bez hračky.

GASLAMP KILLER JE POUŠTNÍ

PATTERN + GRID WORLD + OVER

ZABIJÁK

A přestože jsem sám sobě přísahal, že tady Ellisonovi moc prostoru věnovat nebudu, vydá si jen tak bez nějakého většího humbuku další ze svých EP. Pattern + Grid World.

Po epické, meziplanetární Cosmogramma,

Je třeba zmínit ještě jednu věc, která zasahuje z Brainfeederu do Warpu a opačně. Ta věc je ten. Gonjasufi. Volnomyšlenkářský bohém, který se rozhodl svůj život zasvětit józe 054

na které se mimo jiné vyznal z lásky k Sun Ra, opeře a vesmíru vůbec, se vrací na začátek. Do doby, kdy wonky bylo trendem a příslibem do budoucna zároveň. V té době pracoval pro televizní kanál Adult Swim, který se zaměřuje na animáky pro dospělé. Doteď mě mrzí, že jsem žádný animovaný film s jeho hudbou neviděl. Chápejte – Flying Lotus jako soundtrack pro animovaný film v optice dospělého jedince. Pattern + Grid World tak diametrálně otáčí způsob produkce, se kterým na nás vyrukoval letos na jaře.

Monumenty jsou zašlapány, z maxima se stalo minimum a vážný výraz obličeje převrácený tak, aby připomínal smích. Když si pustím Kill Your Co-Workers, jako by mi na záda dýchal Steve Zissou a jeho filmový štáb.

Záchranná akce na ostrově Ping by mohla mít i takovýhle podkres, ale vzhledem k názvu by to Steve (Zissou) musel vyřešit a přežít sám. A to bych teda nechtěl.

Flying Lotus se vybodnul na cestování vesmírem a usídlil se v jednom ze světů, které objevil. Má s sebou fotku Rustieho nebo Hudsona Mohawkea a celý to tak trochu připomíná ujetost Futuramy. Už jen ten obal.

Něco tam je, vidí nás to, ale my přesně neumíme říct, co to je. Podivné stvoření, bublající někde za tím porostem. Ellison se vrátil zpátky k PC, aby nám připomněl, že wonky tenkrát nebyl vůbec blbý nápad a může fungovat i dneska.

Flying Lotus hudební scéně prokazuje velkou službu a za to je třeba mu poděkovat.

Brainfeeder už dávno není jen devizou Los Angeles. Svoje performance si skvěle užívají i v Londýně, Barceloně a jiných evropských městech. Anglii mají prý rádi, protože tam beatová scéna byla vždycky v pohybu, čerstvá a svěží. Byla/je tam taky Mary Anne Hobbs. Brainfeeder jí doteď může posílat děkovná přáníčka za to, že o nich ve svém pořadu Experimental na BBC s tak velkou úctou mluvila. A že vliv měla... Fly Lo a jeho crew patří mezi nejdůležitější články beatové hudby, o čemž svědčí i fakt, že o jejich deskách se často mluví jako záležitostech, co mění zaběhnuté standardy.

A zatím tyhle „klepy“ nelhaly.

FULL MOON 07

FULL MOON 07

055

056

FULL MOON 07

ROZHOVOR: DEAD TO ME TEXT TOMÁŠ KEJMAR FOTO LENKA ŠPRYSLOVÁ

Dead to Me mění kytaristy jako ponožky. Tedy ne každé ráno, ale řekněme, že přibližně stejně často, jako je mění většina kapel na turné. Což znamená nesundávat, dokud ve sprše neodtečou do kanálku. Ponožky, ne kytaristi. Že to bylo jen třikrát za posledních sedm let? A znáte kapelu Concrete Sox? Nevadí, že vás budeme fotit? Nevím, jak dlouho už jste na turné, tak aby...

Chicken: Vůbec, my vypadáme pořád skvěle. (smích) Mohli bychom být na turné třeba šest let a pořád bychom vypadali skvěle.

Můžete se představit a říct, na co a jak dlouho v Dead to Me hrajete?

Sam: Já jsem Sam a k Dead to Me jsem se přidal před tímhle turné. Hraju na kytaru a zpívám.

Ken: Já jsem Ken, druhej kytarista a ten druhej novej chlápek. V kapele jsem tak měsíc a půl.

Sam: Já už asi dva měsíce. Každý den jsem po cestě do práce a z práce poslouchal dokolečka všechny písničky a snažil si je zapamatovat.

Ian: Já jsem Ian, hraju na bicí a v Dead to Me jsem od prvního dne.

Chicken: Mně říkají Chicken, hraju na basu a zpívám. V téhle kapele jsem od samého začátku.

Sam: Já byl na jejich prvním koncertě.

Chicken: To se taky počítá.

Sestava Dead to Me prošla sérií změn v relativně krátkém čase. Pokud vím, tak každá z vašich desek je nahraná v jiné sestavě.

Myslíte, že je váš zvuk konzistentní?

FULL MOON 07

Chicken: Dobrá otázka. Řekl bych, že jádro zůstalo stejné. Já a můj bratranec Ian jsme vždycky byli rytmická sekce kapely. Basa a bicí jsou základ, takže podstata se nezměnila. Ať už se nám na Jackovi a Nathanovi líbilo nebo nelíbilo cokoli, oba k naší vizi punk rockového zvuku přispěli čímsi unikátním. Oba jsou neuvěřitelně talentovaní a mají vlastní styl, takže to pokaždé bylo trochu něco jiného. Taky proto jsme tentokrát vzali kytaristy hned dva. (ukazuje na Sama a Kena) Navíc já nechci vydávat pořád dokola tu samou desku. Chci, aby desky byly rozmanité. Nechtěl jsem, aby odešel Jack ani Nathan. Ale takové věci se snad nedějí jen tak pro nic za nic a z nové sestavy mám radost. Zkoušeli jsme napsat nějaké nové věci a zněly celkem slušně. Navíc když chcete napsat dobrou písničku, je lepší to nedělat sám.

Jedna z věcí, kterou na punk rocku zbožňuju, je to, že většina věcí, včetně písniček, vzniká kolaborací s někým dalším. Skvělé na tom je, že kluci, se kterými teď hraju, vymýšlejí věci, které by mě v životě nenapadly.

Jaké jsou výhody a nevýhody častějších změn v sestavě?

Chicken: Jediná nevýhoda, která mě napadá, je, že některé písničky díky tomu hrát už nemůžeme. Z první desky je to Special Professional nebo Still Heartbeat, z druhé Cruel World. Ty první dvě napsal a zpíval Jack, tu třetí Nathan. Takže nám nepřijde vhodné je hrát. Jinak mi v kapele schází dva kámoši, ale zároveň mám s sebou dva kluky, co taky znám léta a léta.

Jako kytaristi jsou Jack i Nathan přinejmenším napodobitelní, ale nemáte obavy, že jejich vokály budou fanouškům scházet?

Chicken: To je možný, ale fandím různorodosti. Líbí se mi, že to teď zní jinak. Navíc jsme si taky nemohli moc vybírat. Nechci zůstat sedět a přemýšlet o tom, jak nezní to, co děláme, já chci řešit, jak to zní. A se Samem a Kenem v sestavě to zní skvěle. Jsem z toho sakra nadšenej.

Sam: Pro mě je to pocta vzít na sebe roli zpěváka, sledoval jsem Dead to Me od prvního dne. Měl jsem doma první demo a viděl první koncert, tu kazetu jsme s kapelou poslouchali pořád dokola. Byl jsem s nimi celou dobu, i když jen jako fanoušek.

Takže Sam byl jasná volba?

Chicken: Rozhodně. Ono, když se na to, co se kolem Dead to Me dělo, díváte z venku, tak vám to přijde jako šílený kolotoč. Jeden chlápek odešel, jiný ho nahradil, ten je taky pryč a teď jsou za něj dva noví. No prostě bordel.

Ale pro nás je to součástí našich životů a kapelu máme na prvním místě. Vždycky jsme se Samem chtěli hrát, takže když došlo na lámání chleba, tak bylo řešení nasnadě: „Zavoláme Samovi.“ Chápeš? Byl to úplně přirozený vývoj. Vždycky s námi v kapele hráli kamarádi. Ostatně nikdy bych někoho jen tak nenajal, aby s námi hrál na kytaru. Není to práce, ale punková kapela složená z bandy kamarádů.

Nebudete přece dávat do kupy kapelu s lidma, co nemáte rádi. A ne že bychom si hraním něco vydělali… (smích) Chicken: Není důvod mít v kapele blbce. (na Sama a Kena) Na novém sedmipalci Wait for It vy dva už hrajete, nebo ne?

Chicken: Ne, ještě ne.

Ken: Já nahrával jednu kytarovou vazbu.

Sam: A já byl přítomen duševně.

Sam:

057

Takže jako obrázek toho, jak vám to bude hrát v nové sestavě, to zatím brát nemůžeme?

Chicken: Těžko říct. Hrajeme ty písničky živě a dobře vystihují, kam směřujeme. A Dead to Me vždycky byli a vždycky budou převážně živá kapela. Nahrávky děláme, abychom mohli cestovat a hrát živě. Je to svým způsobem promo. A naživo to teď bude znít jinak díky těmhle dvěma skrčkům. (Ken je Asiat, cca metr šedesát, a Sam není žádný zakrslík, ale do basketbalového přeboru by také neprošel – pozn. red.)

Tohle je taky důležité, ale měl jsem na mysli spíš směr, kam se posouváte autorsky, protože Jackovy a Nathanovy písničky byly dost různorodé.

Chicken: To je pravda a na příští desce se budou na tvorbě podílet hned čtyři lidi. Takže to bude znít zase jinak. Navíc Sam byl fanoušek Dead to Me a mně se zase líbí věci, co Sam napsal pro svoje další kapely, takže by to mělo fungovat.

Chicken: To je divný. Ale jestli to tak je, tak mě to docela štve. To je bordel. No ale ať to napsal kdokoli, tak je to jen ukázka toho, že jsou líní si o nás něco zjistit.

Stává se vám často, že se o vás v tisku objevují nesmysly?

Chicken: Ani ne. Ale je to pruda. Víš co, ono si stačí sednout a podívat se na náš MySpace, abys zjistil, že ten chlápek, co hrál v One Man Army, už s námi nějakou dobu nehraje.

Někdo to odfláknul.

Sam: Zase v tiskovce to vypadá dobře, že?

Chicken: Tohle každopádně nemůžeme moc ovlivnit, takže nemá smysl se rozčilovat.

Mně se zdá, že média mají, v zoufalé snaze tu záplavu kapel nějak odlišit, tendenci si kapelu označit příslušnými škatulkami a pak už to jen dokola opakovat. Jako že o Dead to Me se pořád píše, že Chicken byl před lety v léčebně. A kapela má tak v každé tiskové zprávě ihned image bývalých feťáků a pak se to objeví v každém rozhovoru.

Chicken: Jo, to znám.

Budeme se těšit. Nový 7” vyšel na Brick Gun Records. Proč ne na Fat Wrecku? Fat Mikovi se to nezdálo?

Chicken: Jo, v Americe to vyšlo na Brick Gun. Vlastně jsme to lidem z Fat Wrecku vůbec neposílali.

Ian: Fat Wreck sedmipalce nevydává. (Neví nebo kecá. – pozn. red.)

Chicken: Fat sedmipalce nevydává. (Dobře ví a kecá. – pozn. red.) A my jsme vždycky chtěli nějaký vydat. Myslíme si, že tohle je punk.

Lidi z Brick Gun Records jsou naši kamarádi a je to lokální label v San Franciscu, který si zaslouží podporu. Je to jako rodinná záležitost, chceme to udržet v rodině a makat s kamarády. Mohli jsme tak realizovat pár dobrých nápadů, třeba jako že v USA vyšla edice s grafikami, co dělal Ian. Vyšlo to s velkou knížkou grafik a to je super. A tohle bychom na Fatu vydat nemohli. Fat Wreck poslední dobou umění nebo malé náklady moc nezajímají. Takže jsme to vydali po svém. Na Fatu nám vyjde velká deska a tak…

Jako by každá kapela měla nějaký seznam věcí, které se v článcích o nich musí objevit.

Jack hrál v One Man Army, OK, odškrtnuto. Chicken byl v léčebně, OK, odškrtnuto.

Chápeš.

Chicken: Popravdě řečeno mám i představu, jak tohle vzniká. Spolu s Kenem jsme před lety pracovali pro Fat Wreck a díky tomu dobře víme, jak vydávají a propagují nahrávky. Jedna z věcí, kterou dělají vždycky, je, že o kapele napíšou krátký článek a v bodech jakýsi seznam „zajímavostí“, co o kapele vědí. Tenhle článek pak posílají spolu s promo kopiemi na recenze a promotérům. A jak s tím lidi potom naloží, je na nich. Z nějakého důvodu si ale vždycky vyberou ty samé věci, jako že někdo z nás hrál v One Man Army nebo že já jsem zasranej feťák. Prostě to tak je. Lidi si vybírají, co je zajímá. A to, na co se mě pak ptají v rozhovorech, taky neovlivním. Nemíním se kvůli tomu rozčilovat.

S odchodem Jacka jste sice přišli o tu nálepku ex-One Man Army, ale ta se v souvislosti s vámi pořád objevuje.

Padlo tu „náš MySpace“. Visí na něm pár fotek Zapatistů a logo EZLN. Proč by se o ně lidi měli zajímat?

Chicken:

Vážně?

Jo, v promo materiálech, dokonce i k tomuhle koncertu.

058

Já vyrostl v jižní Kalifornii a Mexiko je odtamtud, co bys kamenem dohodil. Velké množství problémů v Mexiku se odráželo v kultuře San Diega. Díky tomu, že mě zají-

Chicken:

mal politický punk, jsem se dozvěděl o hnutí Zapatistas a zjistil, že je spousta paralel mezi tím, o co se snaží v Mexiku, a sociální změnou, která by byla potřeba v USA. Byl by to dobrý vzor, protože je to celé organizované odspoda nahoru. Většina vůdců jsou ženy a jde převážně o mír. Proběhly tam ozbrojené konflikty, ale v těch šlo spíš o to, že si lidi ze Zapatistů vzali příklad a řekli: „Máme toho dost. Nenecháme se sebou takhle vláčet. Jsme lidi.“ Musí se dívat na to, jak žije zbytek světa, a že to není pěkný pohled. Proboha, v Americe se lidi koukají na stupidní pořady o tom, kolik toho člověk dokáže sníst! Chápeš? Je to směšný. Oni se snaží říct: „Jsme lidé jako všichni ostatní, ale vyhánějí nás z našich domovů, z našich farem, abychom vyráběli věci pod cenou pro zkurvený líný Američany a zbytek světa.“ Nebo vlastně nejde o líný Američany, ale jednoduše o lidi, co mají prachy. O boháče z celého světa. Je to pozitivní cesta. Zapatistas jsou dobrý vzor pro všechny, kteří by chtěli, aby se svět změnil k lepšímu.

Můžete se u nich přiučit, jak na to, a zjistit, že to není lehké. Musíte být organizovaní, trvá to hodně dlouho, je potřeba vyslechnout připomínky všech a není na škodu umět se jasně vyjádřit. A trocha tajemna taky neuškodí.

Masky a tak... (směje se) Oceňuju, když kapely otevírají takováhle témata. Myslím, že je podstatný, aby se punk rockový kapely nevyhýbaly politice.

Chicken: A nestačí jenom vědět, že něco takovýho existuje. Musíš o tom ostatním říct, protože tyhle věci se v mainstreamových médiích rozhodně neobjeví. Takže je to na nás. Na lidech, kteří mají možnost oslovit alespoň pár jedinců. I když na koncert mojí kapely přijde třeba jen dvacet lidí, tak i těch dvacet, když se mi podaří je zaujmout, půjde a řekne to dalším.

Co si myslíte o politice v punk rockové scéně? Politicky, nebo apoliticky, hudba versus politika.

Chicken: Já to beru spíš kus od kusu, podle kapel, podle situací. Ale je fakt, že některé kapely by politiku řešit neměly. (zbytek přitakává) Nějaký příklady?

Chicken: Spíš ne. Ježíš, s tím bych radši neměl vůbec začínat.

Sam: Řekl bych, že na to nemáš dost místa na pásce.

FULL MOON 07

Čtyřicet pět minut na každé straně, jen do mě.

Chicken: Sakra! (smích) Řekněme, že některé z kapel to umí mnohem líp než jiné. A u těch, co ví, jak na to, je to super.

Sam: Jako Propagandhi.

Chicken: Jo, ti jsou skvělí.

Sam: Ti vědí, o čem mluví, takže proč je nenechat mluvit?

Ken: Subhumans.

Chicken: Přesně a naprosto. Ze spousty kapel mám pocit, že to nemá úroveň. Taky je potřeba, aby hrály kapely, co budou zpívat, že…

Sam: (křičí) ... fízlové jsou svině!!!

Chicken: … rasismus je svinstvo. Protože se určitě najdou lidi, pro které to bude nová myšlenka. Jako, wow, vážně? Nikdy by mě nenapadlo, že fízlové jsou svině. (smích) Většina z nás od tohohle typu muziky očekává trošku větší hloubku. Cením si kapel, které se nebojí jít do detailu a rozebírat, jak a proč jsou věci špatně.

Sam: No ale jsem rád, že třeba The Dickies to nedělají.

Chicken: Tomu rozumím. (smích) Skvělej příklad. A taky už jen fakt, že hrajete v punkové kapele, neznamená, že vaše písničky musí být nutně politické. Je spousta kapel, které mají super texty, ale nejsou vůbec politické.

Sam: Původní představa byla, že politika a humor by měly jít ruku v ruce. Pokud máš pocit, že „jsi punk“, možná máš pocit, že ti někdo ukřivdil… Možná to zní jako fňukání.

Chicken: Celá ta punk rocková kultura je prodchnutá nespokojeností mladých.

Sam: Hlavní je asi pocit odcizení. Je dost pravděpodobné, že jste někdy v průběhu dospívání měli pocit, že se vám svět vzdaluje.

A to se přirozeně pojí s tím socio-politickým kontextem, který je atraktivní pro lidi, kteří se k punku dostávají.

Jo, to zní… hlubokomyslně. (kolektivní smích) Trochu odlehčíme. Jaká byla turné s velkými kapelami jako NOFX a Against Me! v porovnání s menšími šňůrami jako např. se Strike Anywhere?

Ian: Úžasný. Turné s velkýma kapelama jsou skvělý, je to sranda. Turné s Against Me! mě bavilo asi nejvíc. Jsou to hrozně příjemní chlápci, co dřou fest a všichni jsou ultra talentovaný. Byli k nám hrozně vstřícní, pomohli nám, kdykoli jsme měli otázky nebo problémy s vybavením. Bylo to opravdu bezvadný.

FULL MOON 07

Chicken: Měli jsme hrozný štěstí. Ne jen proto, že jsme se dostali k turné s velkou kapelou, ale protože to byli fajn lidi. To samý platí pro NOFX. Teda to je úplně pošahaná kapela, ale lidi jsou to příjemní. A jejich crew je taky v pohodě. Stejně to vypadá i tady. (ukazuje na catering) Tohle se stává v Evropě, ale v Americe nikdy. Není to tak, že by Dead to Me přijeli do klubu ve Státech a čekal tam na ně prostřený stůl. Takže když jedeme turné s NOFX, je fajn, že si v zákulisí můžeme dát něco na zub.

Sam: Ve Státech se rovnou ptáme, kde je nejbližší Taco Bell.

Chicken: Jedna z věcí, kterou mám na hraní v kapele rád, je, že se dostáváš do nových situací a můžeš zkoušet nové věci. A proč je odmítat, aniž by sis to zkusil, že? Takže je dobré nahlédnout, jak to dělají velké kapely. Říkáš si: „Wow, to je hustý, vážně to vypadá takhle?

To je brnkačka.“ Na téhle úrovni je mnohem jednodušší být na turné a zůstat ve formě.

Někteří z vás jsou vegani, že jo? Jaké to je být na turné v zemích, kde se nedomluvíte? Když si nemůžete přečíst ingredience na věcech, co kupujete, nebo ani pořádně objednat jídlo?

Chicken: Vegan jsem jenom já. U té jazykové bariéry záleží na tom, kde jsme. Většinou je to v pohodě. V Evropě, v punkové scéně, je to samozřejmost. Dneska stačilo říct, že jsem vegan, a celá večeře byla veganská. Naštěstí zbytek kapely nic proti veganskému jídlu nemá. Teda ona to byla fakt skvělá bašta. Ale třeba v Japonsku? Ken japonsky mluví, bez něj bych byl úplně nahranej. V Evropě to mají v malíku.

Ken: Ze zkušenosti vím, že spousta veganů to má hozené tak, že už se někdy radši neptají. Nic mi neříkej a já si budu myslet, že je to veganské. Asi tak. Občas to ani jinak nejde.

Do Evropy a Japonska jezdí hodně amerických kapel. Jeli jste turné i v nějakých exotičtějších zemích?

Chicken: Ne, ne, jenom Státy, Evropa a Japonsko. Zatím jdeme pouze po prošlapané cestě. Ale rádi bychom do jižní Afriky, Jižní Ameriky, jižní Antarktidy… (následuje přestřelka v nejobskurnějších státech světa a kolektivní záchvat smíchu) Co to tenkrát bylo za humbuk kolem soutěže PETA o nejvíc sexy vegetariána?

(Sam a Ken se snaží nesmát, příliš jim to nejde) Chicken: Nevím, o čem to mluvíš!

To taky patří mezi standardní dotazy, co?

Chicken: Jo, ptá se na to dost lidí. Hádám, že si to někde na webu přečtou a pak přijdou dělat rozhovor a říkají si: „Jo, tak ten určitě.“ (smích) Většina se diví, jak jsem se vůbec mohl dostat do soutěže o nejvíc sexy vegetariána na světě. Já sám nemám tušení.

Někdo mě prostě nominoval a pár lidí pro mě hlasovalo. Řekl bych, že to bylo spíš kvůli kapele. Porazil mě Prince. A pokud máte prohrát v soutěži o to, kdo je nejvíc sexy, tak ať vás porazí Prince. S tím chlapem se nedá soupeřit. (smích) Tak pokud to vyhrál Prince, tak musíš uznat, že to bylo fér.

Chicken: Jasně. Teda kdyby to vyhrál nějakej blbeček z Good Charlotte, tak bych byl nasranej. Ale když to vyhrál Prince? Člověče, vždyť je pocta s ním být ve stejné soutěži.

Svatá pravda. (smích) Vím, že většina z vás má ještě další projekty. Co trochu bezostyšné sebepropagace na závěr?

Chicken: Já a Ken jsme technicky vzato členové kapely Western Addiction, ale už jsme dost dlouho nic nedělali, protože zpěvákovi se narodilo dítě. Teď jen čekám, kdy to přijde znovu. Dávám tomu tak šest měsíců, než jeden z těchhle pitomců bude mít dítě. Když hrajete v kapele se mnou, tak se vám prostě rodí děti. Stejně tak jako Jackovi nebo Jasonovi. (zpěvák WA, pozn. red.) (všichni zuřivě tlučou do stolu, aby to zaklepali) Sam: Já nevím, mně je to blbý.

Chicken: Tak já to udělám za tebe. Sam hraje ve skvělejch kapelách, jedna se jmenuje VRGNS, další Gatorface.

Sam: Já nehraju v Gatorface! Ježíši Kriste!

Chicken: Další se jmenuje No Friends a taky hrával v kapele New Mexican Disaster Squad, ale ti už neexistují.

Sam: A nehraju v Gatorface!

Chicken:

Sam Johnson nehraje v Gatorface!

Veřejně se omlouvám.

059

Wim Vandekeybus a Ultima Vez Monkey Sandwich Filmový návrat Wima Vandekeybuse a Ultimy Vez.

3. – 5. 12. 2010 v Divadle Archa Představení jsou uváděna v rámci Flemish Performing Arts Focus Vlámské umění v Praze 2010 / www.czechtheatreport.cz/vlamsko/ DIVADLO ARCHA / Na Poříčí 26, Praha 1 / tel. 221 716 333 / ticket@archatheatre.cz / www.archatheatre.cz Divadlo Archa, o. p. s. je podporováno grantem hlavního města Prahy Mediální partneři: Partneři divadla: 060

FULL MOON 07

e c i v h o l p a e w sic&gr u m .cz n o i t c u d o r xp

FULL MOON 07

061

Karel Veselý: Hudba ohně

062

RADIKÁLNÍ ČERNÁ HUDBA OD JAZZU PO HIP HOP A DÁLE FULL MOON 07

www.metropolislive.cz FULL MOON 07

063

www.facebook.com/metropolislive.cz

SATO-SAN TO – Salep HI-FI – Digestoř

3B – Bongo BonBoniéra

• stahuj MP3 i zdarma • kupuj CD, DVD, LP • poslouchej ukázky písní • sleduj videoklipy • čti o koncertech

150x225_Full_Moon_1210-dsmacku-DATA-tisk.pdf 1 4.11.2010 19:40:55

NIGHT

22.12.2010

CHAPEAU ROUGE

WHITE LIES UK

064

07-03-2011 LUCERNA MUSIC BAR

FULL MOON 07

FULL MOON 07

065

066

FULL MOON 07

YANN TIERSEN 2010 DUST LANE. MUTE TEXT LUMÍR FOTO ARCHIV

Smrtelnost. A je to venku. Téma, okolo kterého se točí nová deska Yanna Tiersena. Co k intimnímu motivu říct a nespálit se? Tiersenovi v průběhu nahrávání umřela matka a blízký přítel, potud suchá fakta. Všechno ostatní se pokusil vtlačit do drážek vinylu, vyšlapat do polní cesty, ostré vlevo. Album Dust Lane má být „prašná cesta ke smrti, přes barevnou, občas smutnou, ale povětšinou veselou zkušenost: život“. Národní umělci ze severu Moravy říkají, že „tento vlak zastavuje ve stanici fuck“, ale Bretaň je přece jen trochu jiné klima, takže si tamější rodák může takový výrok dovolit, aniž by se mu prášilo i od huby. A v duchu zmateně vzletných slov dlužno dodat, že osobitě pojaté vážné téma vpravilo do jeho hudby nový rozměr a kupodivu i život.

stínu Amélie už na dřívějších turné, na kterých v míře sehranosti a multiinstrumentality působila kapela jako střídmější Arcade Fire. A koncertní forma i obsah je na Dust Lane dost cítit, společně s oblibou estetiky až bukolického lo-fi (La Traversée, dokument z nahrávání předchozí desky Les Retrouvailles, zobrazoval francouzského excentrika při jízdě na mopedu, honu na divoké housle (!) apod.) Nahrávalo se převážně u autora doma, když máš v chalupě oddaný orchestr, nevadí, že do ní prší. Host do domu, čagan do ruky, pan domácí věděl, co spoluhráčům poroučet a ze sebe tak setřást pověst etudového onanisty a posunout se blíž k impresivnímu sebenegrovi.

Motiv cesty byl francouzskému, nebojme se toho slova, skladateli blízký, ještě než ho zasáhla zmíněná tragédie. Na DVD On Tour zabírá větší obrazovou část svět za okny vlaku nebo tour busu než samotný mikrokosmos viděný z pódia (na svém YouTube profilu pod nickem yannvoltaire nedávno rozjel náladový videoblog z probíhajícího turné). Slabost pro táhlou parádemelancholii, nejen tu vizuální, je Tiersenova tradiční značka, obtisknutá zejména do klavíru. Po letech už předvídatelná a rozmočená v minerálce. A i když sediment není na závadu, Dust Lane je nový, nečekaně hluboký vrt v důvěrně známém ložisku.

„Maximalizovat prostředky, minimalizovat jejich podíl na podobě celku.“ Nacucané dveře, co se nedovírají a průvan v strunách pak vypíchl producent Ken Thomas, známý obcováním se Sigur Rós či M83, což nelze přeslechnout ani na Dust Lane. Citlivě vymačkávané akordy, panoramatický theremin, post-rockové strunné mrholení. Avšak samotné studiové prostocviky by tak specifické pižmo nestvořily. Tiersen dokáže klasickým opakovaným vzorcům vdechnout jak „site specific“ audiovizuální atmosféru, tak jakýsi srdíčkový neodcizený pocit „známe to všichni“. Vybrnkávání a táhlý (ve skladbě Dark Stuff až drone) akordeon v jeho podání dokáže navodit dojem vlídných civilních rituálů až dětského rázu, což je sice bludný skákací panák zpět k Amélii, jeho podobná optika tu však byla dřív.

Libozvučný minimalismus skoro zmizel, na Dust Lane se slepý flašinetář zpod Eiffelovky asi nepřiživí. I francouzský odér vyčpěl, na pomníku se nepláče, univerzální jazyk melodické bonboniéry se přetavil do zpívané angličtiny. Tiersen šel do sebe a ze

Rozdíl mezi uslintanou chvilkou s ristrettem na polohovatelném lehátku a zážitkem z plaveckých kurzů. Nesmělá radost, když nastoupí sbory v úvodní písni Amy, je stejně neokázalý zážitek, jako strčit mokré plavky do igelitky, chytit ji pod krkem, dát si horkou čo-

FULL MOON 07

koládu v automatu na bazéně a nechat si pálit prsty kelímkem. Sbory a hlas vůbec jsou poznávacím znamením desky a ta se skrz ně dotýká i závažnějších témat. Tiersen se politice nevyhýbá, tím nemyslím oblibu trika CCCP, ale např. odpor vůči Le Penovi, prezentovaný společným trackem s rapperkou Diam’s, nebo rádiově znějící singl La rade, věnovaný Libanonu. Teď došlo na PALESTINE, původně singl s remixy mimo jiné od Deadverse (Dälek). P-A-L-E-S-TINE, hypnotická říkanka s doprovodem až post-punkově zkrouhnutým, nástrojovým obsazením pořád křiklavým. Dětské piano a balalajkové víry překvapivě podpírají vážný přednes Matta Elliotta.

Prostor pro interpretace „textu“ se zúží pozdějším zamícháním písmen. Zmatením jazyků, nabízí se. Jako Havlův „antikód“ Válka!, tvořený jen střetem slova „Mír!“.

Hlas prostupuje celou deskou se střídavou frekvencí. Deklamativně jako v Palestine, stroze básnivě v titulní písni, v Chapter 19 pak šansonově, Tindersticks feat. Mirek Černý & Rangers. Nejčastěji se ovšem pěje unisono se shoegazersky mimoidní rozmáchlostí, žádný Lewron orchestra. Viz Till the End – houpavá prašná cesta po vrstevnici na bezvětrnou kótu, zároveň postupně vyložená postupka z Tiersenova vytahaného rukávu: rozpitá zvukomalba španělkama, banjo, odevzdaný sbor i rozvazbený Fender Jaguar to ženou vstříc překvapenému ztichnutí s typickým klavírem a nečekaným GY!BE trumfem – gradací s dychtivým pohledem do slunce.

Přivřu oči a nakonec pčíknu. Ještě víc nečekané post scriptum/mortem je „hit“ Fuck Me. Naivní popěvek nese jasné sdělení a dojde k očekávatelnému závěru, vybarvenému ambientnímu obrysu z úvodu. Konec – začátek.

Znova vyjeté koleje.

067

MUNLY & THE LUPERCALIANS 2010 PETR & THE WULF, ALTERNATIVE TENTACLES TEXT MICHAL PAŘÍZEK FOTO ARCHIV

Denver, Colorado, Spojené státy. Tajemné poutní místo beatniků, země, co není pro starý. Místní hudební scéna posledních let je stejně nehostinná a obhroublá jako tamní okolí.

Divoce exponované skladby, hysterické litanie plné Boha, chlastu, drog a podivných vizí. Nejznámější kapelou jsou asi rázní 16 Horsepower, potažmo jejich elegantnější, ale stále nezkrocení pohrobci Woven Hand. Další jména jako The Czars, Devotchka, Tarantella nebo Slim Cessna’s Auto Club taky nejsou žádné zábavovky. Právě z posledně jmenovaných vzešla snad nejpodivnější osoba místní hudební honorace. A jedna z nejtalentovanějších. Jay Munly.

Jayson Thompson aka Jay Munly aka Munly aka Munly Munly. Nespoutaný hřebec, který svým neodbytně vtahujícím hlasem a mystickou energií ozvláštní každou nahrávku, na které se podílí. Stejně jako u ostatních místních part se i v případě jeho zvuku mísí country, folk, goth atmosféra a liturgické nápěvy do podivuhodně autentické směsi. Záleží jen na podílu těchto složek v jednotlivých skladbách, v případě Munlyho se o majoritu perou country a folk, tajemná atmosféra je jistotou, stejně jako chvílemi až hororový feeling. Všechna Munlyho alba, ať už je podepisuje pouze svým jménem nebo názvy svých společenství (dříve The Lee Lewis Harlots nebo nyní The Lupercalians) jsou záhadná, výrazná a nezapomenutelná.

Nejnovější počin Petr & The Wulf je možná ještě vyšinutější než kterákoli jiná kolekce.

Munly už kope jen sám za sebe, neboť podobně jako bubeník Ordy Garrison (Woven Hand) odešel ze Slim Cessna’s Auto Club, a svou energii vkládá už jen do vlastních alb.

Je to poznat, novinka je dotažená a chvílemi skutečně strašidelná. Podivné nájezdy píšťal, nápěvy z jiného světa, rozervaná atmosféra a psychotická mystika. The Lupercalians se nechávají fotit v kápích, které nemohou nepřipomenout nechvalně známý klub tří K, buranská poetika nechybí. Jay Munly do toho jde naplno, nic neodbývá, všechno je na doraz. Může vzbuzovat podobnou reakci jako nemocní nebo postižení lidé. Směs hrůzy a lítosti, odporu a porozumění je lákavá, neodbytná a fascinující. Na svém MySpace profilu si pěkně hlídá měsíční fáze, na úplněk čeká skoro stejně dychtivě jako my. Náš člověk!

068

Jack Kerouac popisoval Denver jako zvláštní město, které v sobě pod slupkou obyčejného zapadákova skrývá divoce tepající srdce, pulsující hlavně v noci. Na cestě, pamatujete? Návštěva Denveru, to byla zběsilá jízda plná mejdanů, špinavých a zpocených jazzových klubů, ve kterých duněl hlavně bebop. Zřejmě se tam toho moc nezměnilo, tahle americká maloměstská klasika se vybaví vždycky, když slyším nějakou kapelu z Denveru. Přesně to mi rezonovalo v hlavě před více než deseti lety při určujícím setkání s Davidem Eugenem Edwardsem a jeho 16 Horsepower a úplně stejně se to ozývá při Munlyho albech. Vůbec jsou si tihle dva podobní; pokud k někomu Jaye Munlyho přirovnat, tak právě k Edwardsovi. Víra, nasazení a důslednost. Jako jedni z mála z Denveru se tihle dva nesešli v jedné kapele. To by nedělalo dobrotu. Ale ta deviace a umanutost je jim společná. Dnes už z pololegálních klubů nelezou podivná sóla na saxofon, ale místní bouráci si udělali z tradiční country music vlastní disciplínu. Tvrdou jako země v poušti, ostrou jako štíty Rocky Mountains, nemocemi a incesty zdevastovanou stejně jako genové linie domorodců. Takhle se country nikde jinde nehraje.

Kdyby se David Lynch rozhodl umístit Twin Peaks do Colorada, tak by k němu 16 Horsepower psali soundtrack a Munly hrál Boba.

Petr & The Wulf je první kapitolou, úvodem do děje. Příběh tajemné země jménem Lupercalia vypadá velmi propracovaně. Munly vždycky vnímal svoje songy trochu jako povídky nebo příběhy, před pár lety dokonce vydal knihu Ten Songs With No Music, kde najdeme právě některé z jeho textů převyprávěné do historek. Příběh hlavního hrdiny Petra, posledního z pověstného rodu Northropů, který se snaží zachránit svůj lid, má až románové atributy. Pod Munlyho kloboukem se urodila story, kterých je na hudební scéně velmi málo a která slibuje fantasy ságu notně poučenou biblickými motivy (jak jinak). Pán prstenů z Colorada.

Znalci klasické hudby si možná vzpomenou, že Petr a Vlk je symfonická báseň věnovaná dětem, kterou napsal Sergej Prokofjev. Munly si vypůjčil jeho postavy, včetně ptáka, kočky nebo kachny, a zasadil je do svého mystického prostředí. Právě jejich očima se dívá, jejich myšlenkami se pokouší interpretovat svojí skutečnost. Petr & The Wulf je jedním z Munlyho nejlepších alb, a to jde

pouze o pilotní díl, tedy představení postav a navození atmosféry. Na akci a bojové scény teprve dojde. Velkolepé plány už tady sice byly mnohokrát, ale pokud je na současné hudební scéně někdo, kdo má elán, víru a dostatečnou dávku zaujatosti, je to právě Jay Munly.

Už od prvních tónů je jasné, že přichází stále stejná gotická americana, koncepce alba Munlyho nijak nenutila měnit styl. Písně jsou jen různorodější a propracovanější.

Smyčcové dívčí trio z dob The Lee Lewis Harlots je nahrazeno hojnou porcí kláves, zmíněnými píšťalami a flétnami. Všechno je součástí zvuku, nejde o zpovykanosti a násilí. Munly mění tváře, každá z písní je vyprávěna z jiné perspektivy; zatímco ve skladbách Petr nebo Grandfater zpívá s podobně manickým zanícením, jaké známe z minulosti, tak v krásné Bird je doslova něžný. Vyvrcholením alba jsou poslední dva tracky. Three Wise Hunters, tajuplná osmiminutová záležitost, kterou vede Munlyho banjo. Rituální perkuse, podivně modulované vokály... Nemocný opus, vzbuzující hrůzu. A pak už přichází samotný Wulf, psychedelická koláž, která by se mohla stejně dobře ocitnout ve Štorchově Osadě havranů jako ve filmech o Barbaru Conanovi.

Strhující závěr, Munly je najednou tak daleko... Temně podmalované oči žhnou, srdce bije a víra je pevná.

Petr & The Wulf, to je jeden velký otazník, nic se tady nevysvětluje, prostě si musíme zvyknout. Co bude následovat je jen těžko odhadnutelné, hrát s Munlyho kartami je složité, ale lákavé. Navíc jsou rozdány sotva napůl. Proč ta zkreslená jména postav? Kde se v Denveru vzal nějaký Petr? Jak do mixu fantasy ságy a dětského příběhu napsaného stárnoucím skladatelem pasují jasné narážky na předchůdce Svatého Valentýna?

Festival Lupercalia byl svátek volného sexu posvěceného bohy, ovčácký rituál plný zvířecích obětí. Luperca se jmenovala vlčice, která kojila Romula a Roma, ovčácký bůh se jmenuje podle ní. Latinsky vlk je lupus. Šelma vládne i Munlymu, ten se v čele The Lupercalians zatím jenom z hluboka nadechl, to hlavní teprve přijde. A šelmě vládne měsíc.

Kruh se uzavírá, oheň hoří...

FULL MOON 07

FULL MOON 07

069

65daysofstatic 2010 We Were Exploding Anyway. Hassle TEXT MARTIN SUCHÁNEK

65daysofstatic. Rocková kapela, která si za dobu svého působení na scéně (tj. od roku 2001) vybudovala takřka kultovní status, který v průběhu dalších let pohřbila, aby se v letošním roce zase vrátila na vrchol. S trochou nadsázky bych to označil za hudební variaci na Danteho Božskou komedii. Tak trochu.

Prolog

Bylo nebylo, jednoho krásného dne se v anglickém Sheffieldu sešli dva kluci a jedna holka, co vlastně byla taky kluk (říkejme jim třeba Joe, Paul a Iain), a řekli si, že když už umí hrát na ty hudební nástroje, tak založí kapelu, a aby se neřeklo, pojmenují ji třeba...

65daysofstatic. No a protože po dvou letech pobrnkávání, spoustě remixů a mash-upů popových umělců zjistili, že ve třech se to táhne dobře, ale ve více lidech možná ještě líp, rozhodli se do party přibrat ještě Grahama (Feedle z Tefosav Collective) a Roba na bicí. Bohužel jak už to bývá, nic netrvá věčně a po vnitřních neshodách se kapela v následujících dvou letech ustálila na čtyřech ve složení: pořád Joe, ten stejný Paul, tamten Rob a nový Simon. Část první – Ráj

Kolem roku 2004 nastala doba, kdy už měli dost vlastního materiálu, a tak se rozhodli zavřít se na pět dnů do sheffieldského 2fly studia, kde natočili debutovou desku The Fall of Math. Deska to byla vskutku povedená, od kritiků i posluchačů po celém světě se těšila velkému, zaslouženému ohlasu (hlavně singl Retreat! Retreat! je pecka). Díky vřelému přijetí alba se kapela mohla odpoutat od lokálního hraní po 070

klubech a vyrazit ne na jedno, ale rovnou na dvě turné, při kterých nabita pozitivní energií a euforií z úspěchu začala psát materiál k následujícímu EP. Co čert nechtěl, materiálu bylo nakonec mnohem víc, než se předpokládalo, a tak léta páně 2005 spatřilo světlo světa druhé plnohodnotné album, tentokrát nazvané One Time for All Time.

A i přesto, že bylo kapku slabší než debut, pořád bylo moc pěkné a všichni byli nadšení, vše vypadalo růžově a nikdo ani v nejmenším netušil, co zlého se na nás za pár let chystá. Část druhá – Peklo

V případě 65daysofstatic to zlé nastává někdy kolem vydání třetí desky s krásně ironickým názvem The Destruction of Small Ideas. Dodnes mi nejde na rozum, CO tak strašného se mohlo stát, že se mi po dvou letech dostalo do rukou něco, co daleko víc než další pěknou desku připomínalo... desku nepěknou. Mohl za to nedostatek nových nápadů? Časté výkyvy v tempu a zřejmě přílišné ovlivnění hostujícími členy The Mirimar Disaster, Digitonal, Circle Takes the Square či snad nezáživné hudební aranže s opakováním stejných postupů?

Část třetí – Očistec

Psal se konec dubna roku 2010 a mně jako blesk z čistého nebe přistálo na stole něco polepené štítkem „Poslechni si to!“, něco s názvem We Were Exploding Anyway. Po zjišťovacím telefonátu se ukázalo, že jde o poslední album 65daysofstatic a že prý je „STRAŠNĚ SUPER!“.

Po několika týdnech (ano, týdnech) neustálého odhodlávání a kroužení kolem jsem konečně sebral odvahu a světe div se... ono je to fakt STRAŠNĚ SUPER! První vteřiny úvodní Mountainhead zněly, jako kdybych si omylem pustil nějaký drum’n’bass, ale pak na mě vyskočil pět a půl minutový hudební skvost. Nevím, jak se to kapele povedlo, ale i po přechodu z post-rockové škatulky k elektronicko-instrumentálnímu rocku je zpět všechno, co jsem tak miloval na prvním albu, a to ještě v uhlazenější a hravější formě. Dokonce ani další Crash Tactics na tom nebyla o moc hůře, solidní tempo, spousta skvělých aranžmá a melodií... Ani nevadí, že hlavní beat je vykrádačka Smack My Bitch Up od Prodigy. Vrcholný moment alba přišel s Come to Me s hostujícím Robertem Smithem na samplovaných vokálech. Kdyby to šlo, tak si tenhle song nechám zarámovat a pověsit ho na zeď. Absolutní hudební nirvána!

Epilog:

Pro lidi kapely neznalé možná vcelku dobrá deska, pro stálé fanoušky šok, následovaný ještě mnohem pekelnějším EP The Distant and Mechanised Glow of Eastern European Dance Parties. Pokud člověka zlověstný název neodradil, dostalo se mu odměny v podobě toho vůbec nejhoršího, co lze od 65daysofstatic slyšet. Pokud bylo The Destruction of Small Ideas ránou pod pás, tohle byl nejposlednější hřebíček do rakve. Princ upadal v zapomnění a nad královstvím se začala stahovat černá mračna.

A protože se ani po několika desítkách poslechů nemůžu od alba odtrhnout, ani na něm najít nějaký slabý bod, nezbývá, než jej maximálně doporučit. Jinak řečeno, princ se probudil, očistil své jméno, zakopal zlého strašáka v podobě předchozích desek a zachránil království, takže v zemi zase mohl zavládnout mír. Teď už nestačí než doufat, že si to princ zapamatuje a nepřijde v příštím roce s něčím, co ho dostane z očistce zase zpátky do pekla.

Fuj to je.

FULL MOON 07

KOMUNISTI 2010 BONUS TRACKS, TEMNÝ síly TEXT BOSs

Komunisti: Bonus Tracks je další z úspěšných pokusů vymotat lapeného světáka ze sítě každodennosti. Songy kralují novými melodiemi pod rouškou starých Bonusových hitů. I když všechny songy spojuje lo-fi, nelze popřít, že mají otce rapera. Stylizace, kořeny a zvuk dělá z desky dlouhou cestu, kde známé křižovatky vedou pokaždé jinam.

Nedávno jsem musel veřejně prohlásit to, co jsem dlouho tajil i klukům v kapele. Jsem raper. Přišel jsem na to už v dobách, kdy se mi mozek zredukoval na Mellow Gold. Myslím, že mi bylo asi devět. Pamatuju si, jak jsem s tím doma každého vytáčel, protože nebylo dne, kdy bych párkrát neohulil Losera. Nepochybně jsem si už tehdy začal deformovat vkus a všechno složité převáděl na beat. Ztratil jsem vkus, ale našel hip hop. Časem to šlo k ledu a snažil jsem se hrabat v rocku. Průlom a znovuobjevení sebe sama nastalo ve dvou momentech. Paradoxní je, že se mi taková velká věc pokaždé stala v malé Kopřivnici. Poprvé když jsme tam hráli s Radio Tzara. Z prdele jsem si na cestu stáhl Chaozz. Zásadní chyba. Úplně mě to rozsekalo a začal jsem zjišťovat, jak je to vlastně s dnešním hip hopem. Chvíli jsem to převaloval hlavou a brzo přesedlal na aktuálního koně PSH a všechno kolem BIGG BOSS. Bylo jisté, že si zadělávám na pořádný průser. Byl to všechno rap jako mrakodrap.

Songy šlapaly do vysokých schodů a nebralo to konce. I když se všechno houpalo, bylo FULL MOON 07

něco podezřelého ve vzduchu, neuměl jsem to sakra pojmenovat. Byla to propast mezi tím, co jsem pokládal za „scénu“, a tímhle hip hopem, který se móresům scény ze své podstaty vyhýbal. Myslel jsem, že to za pár dnů opadne. Místo toho nastal druhý zlom, který hip hop zase posadil na trůn, kam patřil celé mládí, kdy světu vládl jen Beck. Paradoxně se dějiny opět pohnuly v malé Kopřivnici, kde chce každý jezdit v tatrovce. Do Nory zavítali Sporto. Všechno bylo skvělé, ale nejlepší na konec. Bonus. Tehdy jsem ho slyšel poprvé, ale hned jsem věděl, kam patřím. Byl jsem zase raper. Hlavou se mi honilo jediné slovo: „flou“. „Jsem největší hajzl v tomhle městě, na každým prstě mám pět set ženskejch. Já jsem byl nejlepší vždycky ve všem a neměl jsem jenom, co jsem nechtěl.“ Hip hop už nebylo sprosté slovo. Zrodil se smysl a vše se dalo zachytit hip hopem. Flou umí rozuzlit světáka. Skrze flou může říct, co má na srdci i ten největší retard s hlasem jako vykastrovaný slon – sám jsem to zkoušel a pokaždé to funguje. Když Bonus dohrál, musel jsem ten objev a znovuzrození nějak stvrdit. Ocejchoval jsem to velkým panákem a zakletí už se nedá zrušit. Jsem raper!

Tázok. Bonus do všeho zapadal jako ozubené kolo. Když jsem stáhl Unabombera, tak jsem ho nestačil ani vyčerpat a už tu byl další kousek Inkognito. Lavina se definitivně utrhla s formací Komunisti, kde se Bonusovy pecky transformují v syrové lo-fi. Z hitů, které byly hity, jsou zase hity. Parádní kolotoč s novým nátěrem. Ještě jsem se nesetkal s tím, aby někdo recykloval vlastní songy, aniž by je ochudil. Můžu to poslouchat znova a znova jako poprvé. Také se tam objevují úplně nové skladby, které jen tak nepustí, naléhají stejně, jako to uměl Oldřich Nový.

Nejsilnější zbraní mistra je „slovo“. Bourkovy texty jsou nekompromisní, buď se ti líbí, nebo jsi s fotrem poslouchal Katapult. A právě tohle jsem potřeboval, postavit most mezi mnou a hip hopem, novým hip hopem, který je kompatibilní s tím, jak se to na malých koncertech dělá. Pak už šlo všechno samo. Začal průzkum za ohradou mainstreamu, kde můžeš najít alternativu, jakou je například Peťo

Se zvukem si ale hlavu nelámu, protože to je jen dezert. Ticho před bouří. Užívej, co je teď!

Na facebooku Komunisti odpovídají jednomu zvědavci, že to není repráky, že to je deskou – aby se měl na co těšit.

Jde o projekt, kde se Bonus vrací na trůn jako hitmaker s živými nástroji (Kluk a Peklo). Beaty střídají jednolité riffy. Napadá mě slovo „nenahraditelné“, ale to úplně nesedí, protože každý další poslech přináší něco nového. Jedinou výtkou je celkový zvuk, který je... taky nekompromisní. Někdy pohltí celá slova, někdy i střízlivý rozum. Vím, o čem mluvím. Byl jsem svědkem, jak se po tomhle EP jedna kapela rozhodla nahrávat v Kundolabu. Chápu, že to tam je skvělý a chtěl bych tam taky, ale že by někoho přesvědčilo zrovna tohle, asi temný síly.

V tom případě se těším na hlavní chod.

071

RETRO: DAÏTRO 2010 DES CENDRES, JE ME CONSUMME (10”).

REEDICE MUSIC FEAR SATAN TEXT LUMÍR FOTO ARCHIV

Emo violence znamená co? Ein kleines bisschen Horrorschau? Stalking? Vyhrožování sebevraždou? Žiletko, má lásko? A co je potom SKRAMZ? („How to sing screamo“, výsledky 1–20 z 1 330) Tohle děsivě zvukomalebné slovo označuje screamo v jeho prapodobě. Žánr, jehož název je odvozen od zpěvu a není to kantiléna. Pro Eduarda Klezlu nereálně znějící vokál, pro lidi seznámené s tímto fenoménem je screamo zpěv standardní projev, asi jako c č c ska rytmus. Původně (začátek devadesátých let) sekta okolo univerzitního klubu Ché Café v San Diegu, hudebně ovlivněná zejména Fugazi, světonázorově straight edge, DIY a přidruženými levotoči (taky Fugazi). V raném pojetí bylo screamo z trucu agresivní hudbou, „chaotické“ se stalo obvyklým a příznačným adjektivem. Emocorová žíla, která prýští divoce a nekontrolovatelně. Postupem času zkornatěla a půvab überfalzetového křiku objevil i širší průtok. V devadesátkách nechybělo mnoho k tomu, aby se screamo stalo novým grungem, na což pravověrní reagovali stažením se do oné slangově zvané „skram“ scény. Co se stalo po miléniu, odtuší každý, kdo někdy viděl růžovočerně pruhované blogísky. Neodolaly ani dříve relativně pravověrné kapely typu The Used nebo Thursday.

Rozervanost je hodnota nadčasově lákavá, tím spíš, pokud je téměř fyzická. „Musíš každý den řvát, až budeš prskat krev a mít strupy v krku.“ Výkřik do tmy, kdy je slyšet každá slina i slza, rezignované mžitky i útok proti přesile. Zvládne i tohle Bobby McFerrin? Muzikologickou optikou, která není krátkozraká, 072

by se o technice screamo dalo mluvit jako o neošansonu: frázování a často vypravěčský styl, o absenci nasazení rozhodně nemůže být řeč. Kam tím mířím?

Před zhruba deseti lety začalo mít na post-hardcorové scéně nejvýznamnější vliv francouzské pojetí uřvané věrouky. Kapely jako zaniklí Amanda Woodward nebo staronoví proroci Daïtro, v současné době bohužel taky v umělém spánku. Jako memento vychází reedice jejich zásadního debutu Des cendres, je me consumme (Popeli, sežer mě?). Je na místě mluvit o redefinici žánru a oslavně rekapitulovat?

Mimochodem: žánr a šanson. Ne, neumím francouzsky. Ale dokážu rozeznat rozdíl mezi božolé, fchomáž, byfé a mocht, mechd, mizechábl. Byť bubeník Daïtro Benoit je vinař, v tomhle případě se francouzština barví jinak než jen jiskřivě rudou. Pro pouhého posluchače-nefrancouzštináře nabývá amorfní tvar, nevím, jestli se řve tři čtyři nebo smrt, ale v té tíze je jasně cítit víc Rimbaud než Gainsbourg. Civilně vyhlížející, milí lidé a dokážou vytvářet tak nepříčetné „umění“, řeknete si. Přesto – texty se točí okolo vděčných témat jako povrchnost a pokrytectví, burcují a střílí i do vlastních ideologických řad, to vše převážně stylem přemítavého monologu. Pro představu: v regionálním kontextu se význam a čistota projevu Daïtro dá připodobnit třeba k John Ball či Lakmé, oboje taktéž rozpadlé kapely, takže úcta není mimo. Odzbrojující upřímnost, rezignace na rýmy, vize světlých zítřků i drásavé přemítání o dnešku. A zvuk, ten je křehký, niterní, jako téma. Screamo není black metalový growl a průvan ze záhrobí. I s boosterem prr, rachi-

tický knihomol taky nezvedne metrák. Hudba Daïtro ale taky dovede štípat jako dijonská hořčice. Stará puška. Zlověstně melancholická klavírní melodie ční nad celým osobně-válečným filmem z roku 1975. Philippe Noiret v něm ztvárnil distingovaného doktora, který se po esesáckém vyvraždění vesnice i se svou rodinou stal lovcem i lovnou zvěří. Zlo jako předtucha i hybatel.

Vzhledem k tomu, že na výstavě Decadence Now! se pouští Rammstein, výtvarné konotace u Daïtro naskakují samy. Munch je jedna a jedna, ale můžeme klidně nechat nahozeno v Rudolfinu a takový Georg Baselitz nebude v jiném výlovu. Ne že by Daïtro stavěli na hlavu vykolíkovaný žánr, tím spíš debutem, ale ze zástupu naoko nepříčetných screamo/emo kapel vyčnívají zcela jednoznačně. Expresionismus jako odraz z prázdnoty přísně střeženého písku. Neškleb se, obrátí se vítr a zůstane ti to. V uřvaných kompozicích Daïtro se dá vypozorovat groteskně nadsazená morbidita mateřské školky, prvního stupně základní školy a kdovíjakých macešských institucí ještě. Josef Bolf – Šatna. Francouzi taky ohryzávají voskovkové melodie v krasosmutnivých post-rockových brouzdalištích, v jakých se rochní třeba Envy. Zubní pasta Perla nejen příjemně chutná, i bohatě pění. Francouzská screamo přípravka ale není růžová. Mám ti naložit hrachovky jak do lesa, nebo jak pro vrabce? Škraloupek na okraj chleba, jinak si mě nepřej. Kdo nebude po obědě spát, nedostane mls. Gottfried Helnwein: Beautiful Victim. Kyš kyš! Děkujeme za přání.

Vzorec chaosu. Vztah kapely ke stylové čistotě je jako Vonnegutův „monogamní CassaFULL MOON 07

nova“. Vždycky se najde skulina pro riffový tmel, čím roztahanější track, tím silnější rezonance. Změny se projeví až po restartu.

Příklad hektického multitaskingu nejlíp znázorňuje nejpopulárnější album Laisser vivre les squelettes. Úvodní píseň roste pořád do květu a zase vadne, dvojka – textem vitalistická Chaque seconde je zprvu takřka postmoderní crust, který zapackuje v kriplvalčík.

Ani v jiném směru se kapela nevyhýbá jednoakordové brázdě – tlak na ránu jako v Trois murs pour la salle de torture. Trýznivá kytara a buben, rozsudek visí ve vzduchu. U Daïtro odnepaměti zažité reflexy. V aktuální reedici Des cendres, je me consumme funguje stejně závěrečná instrumentálka Hop, intimní dialog skončí v hysterické hádce, která vyšumí jako neudržovaný vztah. „Ahoj, cos dneska dělala?“ Zmateně proměnlivý zvuk, černá a bílá. „Občas se prostě neudržím,“ omlouvá výprask macho. „Promiň, miláčku.“ Ambivalentní pocity jako z holky oblečené jenom v XXL triku. Náladové instrumentální břemeno Daïtro je „čtyřchlapovka“, nejvíc zatíná bubeník. Ostatní přikulují oficírsky rázným bicím. Ženou vpřed hysterické kytary, které veškeré bubenické eskapády kvitují překvaFULL MOON 07

peným řevem. To, že jsou v sestavě dva kytaristi, není znak toho, že by jeden pouze držel dveře. Strunná souhra udržuje stále živý tvar. V bouři až post-metalových obkročáků se na chvíli zjeví delayový záblesk, vytrhne punkový Gillette Mach 3 v protisměru hmatníku. Stupnice se taky brázdí bez přípravy, člunkový běh dvou repetentů. Stromy běží proti nám! Ryk, já, Baryk, psychedelik nebo robot? Spíš to první, pro ránu se nejde daleko, ale kdo kdy sčítal matematiku s emocemi a nepolámal si prsty? Pocity nešetřím, protože nad nimi nepřemýšlím. Oduševnělá slova lítají jedno za druhým, vokalista Aurel se drží zaběhlé manýry vlastní ozvěny. Verše plivané jako zpožděné vysílání místního rozhlasu v prázdném městě, už za rohem se myšlenky předbíhají. Může se mi líbit křik přilnavý k bicím, ale proto hned nemusím holdovat grindovým hlavonožcům.

Tomu odpovídá i pódiová prezentace, která je skoro pro každou komerční emo/screamo kapelu stěžejní téma, Daïtro pohyb nezanedbávají spíš proto, že není zbytí. „Ano, je v tom velká dávka pozérství, bez té ani nelze vylézt na pódium.“ Krky kytar švihají vzduchem,

záda se propínají. Ikonický řev vs. pop-kulturní ikony. Mikrofon bez kabelu je sterilizovaný ocas, své o tom ví Karlové Buriánek i Gott.

Loňská deska Y byla významnějším úkrokem a podle nejasných zpráv zřejmě i závětí, tedy kromě porcí na splitech, třeba s Ampere, je kapitola Daïtro uzavřená a u třech LP zůstane. Členové hrají v příbuzných projektech, jako jsou víc punkově neurvalí 12XU. S ohledem na to vyznívá Y jako snaha o plodnou co-jsme-si-to-jsme-si rozlučku. Dá se chápat jako neurčitější, ale ucelený a vyhraný remix a zároveň memento Des cendres, je me consumme. Skladby sebou prostupují jako na debutu, intro nakopne jako zamlada, balanc drží jenom bicí a na krabičky se v průběhu let peníze sešly, tím pádem víc vyzní post-rocková éteričnost. Prach a popel dohromady. Zachytit se nejde ani o názvy, ty jsou lvmenovsky číslované.

Vážení přátelé, mám krásnou knihu o Tibetu, např. strana 38.

073

SAMUEL RECORDS: HONZA KLOUČEK TEXT MAXIM STAŘÍK FOTO JANA KLOUČKOVÁ KUDRNOVÁ (nulajedna.cz)

Jsou lidi, kteří se vyznačují tím, že mají „srdce na dlani“. Jistě, dneska je to klišé, kýč jako bič nebo alespoň je tu všeobecná tendence to tak vnímat, nikdo už nevěří na velké příběhy, nikdo nepřizná velké emoce. Jen báby, co se dojímají nad televizním barvotiskem, který je tak protikladný vlastním životům. Honza Klouček aka Samuel Records se nad sebou nedojímá, ale má širokou duši, do které chce pojmout všechny věci, které má rád. A že jich není málo.

Další ze solitérských vydavatelů, který kromě vydávání desek tvoří originální fanzin a donedávna řval ve známé fastcorové bandě Lahar.

Při rozhovoru s takovými lidmi se většinou neubráníte jistému pocitu nepatřičnosti, protože vás napadne: ten kluk to moc prožívá... Jenže co je moc a co je málo? „Nevedu rád chytrý řeči o změně světa, raději se snažím něco dělat sám se sebou a pomáhat tomu, čemu věřím. Což se mi střídavě daří, i nedaří.“ Anebo: „Jsem naprosto normální kluk (v mém věku chlap).“ Rodinný typ: „Žiju tedy současností – chodím do práce, jsem táta, kámoš svý ženy a fenky Sinatry... A mám strašně rád vinylový desky a hardcore (nebudu jmenovat všechny styly, který pod tímhle slovem vnímám, ok?), grindcore, punk a snad i jazz nebo americkej folk.“ Grind a folk. A bylo po legraci.

Jak se tak dívám na tituly vydané Samuel Records... ... tak jsou tam hudebně veliké skoky. Čím to je?

074

Širokým hudebním záběrem a lidskou stránkou. S každou kapelou se znám osobně a dá se říct, že jsem nikdy nevydal nikoho, s kým bych se v určité etapě nesešel na „jedné lodi“. Poslouchám hodně rozdílné muziky, ale vždycky si ji vybírám podle určitých měřítek. Nemám problém poslechnout si grindcore a pak třeba country. Všechno jsou to svým způsobem okrajové žánry, na špičky hor se moc netlačím.

Pojítko? Mám rád podivíny a lidi, kteří mají svůj názor a dělají věci jinak. Nepotřebuju vydávat, jen abych „vydával“ další a další desky.

Takže jsi spokojený se svou „prací“?

Se Samuel jsem teď v bodě, kdy o labelu přemýšlím víc než kdy jindy. Uvidím, co bude, ale letos prvně cítím, že se strašně moc věcí změnilo. Nejen ve mně, myslím celkově. Vem si, kolik kapel jezdí turné, kolik vychází nových desek a bootlegů starých osvědčených klasik (jakým vydavatelským počinem můžeš trumfnout bootlegové desky Charles Bronson nebo Quicksand na LP’s?), všeho je nadbytek a rád bych dělal věci tak, aby to dávalo smysl nebo to vnášelo teplo do jinak chladného a frigidního světa. Třeba jen mně a pár dalším nadšencům.

Nedělám Samuel jako práci a ani jsem to tak nikdy neměl. Což je dobře, a na druhou stranu i špatně (hlavně z časového hlediska). Mám velkej respekt k lidem, kteří udrží tu hranici poctivého „řemesla“ a realizují své sny místo toho, aby je zabíjeli v nudných pracích. Zároveň vím, že to není jednoduché. Obdivuju taky chlapy od rodin, který jsou jako z kamene a „z vody vaří jídlo“.

Přežívá ve mě jistej model hardcore/punku, se kterým žiju, a tou představou se řídím. To je další z proměnných v mé rovnici spolupráce

se skupinama. Mnohdy jsem řešil, jestli je to nebo ono košer. Teď a do budoucna budu brát, jak na mě skupina zapůsobí svou prací, kam chce směřovat, a pokud se stoprocentně shodneme, jsme na startovní čáře. Víceméně mi jsou už „fuck“ kapely, který se cpou do televize, rádií – tedy co se vzájemné spolupráce týče.

Každej máme svou cestu, to plně respektuju, ale já nechci ztrácet čas tím, abych někoho přesvědčoval nebo se dohadoval. Já to mohu vidět jedním úhlem pohledu, ostatní druhým a ideální je, když se to v nějakém bodě protne.

Myslím, že se tomu říká „konsensus“? Vždycky nejde najít stejnou řeč, to je jasný.

Nechceš vydávat jen další a další desky – takže budeš dělat vinyly? Nebo omezíš výrobu?

Sám si kupuju už jen vinyly a ruším i CD sbírku. Ty prachy dám raději na vydávání zinu, desek a nebo si za to nakoupíme uzenej tempeh.

Tímhle směrem chci směřovat i Samuel Records. Vycházet budou jen vinyly, nejspíš pouze singly a zin How Can Limo Kid Kill Your Dreams?, který dělám s dlouholetým kamarádem Romanem Lárišem (xJesusx). Není to asi dvakrát ekologicky korektní (vinyl + papírový ziny), ale tyhle média mám prostě rád a miluju energii v punkových zinech i deskách. Což se může v době stahování z netu zdát jako zpátečnické, ale já v tomhle směru zpátečník jsem.

Co se zinu týče, hodně mě povzbudil strejda naší malé Aničky Vitamín a jeho kamarád Míra Adamčík. Vitamín je i rovnoprávným členem naší punkové redakce a má hlas v zastupitelstvu zinu.

Mimochodem mám i fenku Sinatru, Vitamín má fenku Blondýnu a kamarád Černoch má FULL MOON 07

FULL MOON 07

075

pěknýho kocoura – fenky a on spolu dělají psí label Dog Lovers Records. Lidská jména v D.L. nefungujou a řídí se jen svým zvířecím instinktem. Právě vydali singl Austina Lucase a pracuje se na EP švédských „umea punx“ The Epidemics a pražských emo oldschool pardech Remek. Oboje na 7” EP a nákladech 120 kusů. Proč singly? Samuel Records je malá ryba. Na EP mohu našetřit, vydat ho a prodat.

Na velké desce kapela pracuje třeba rok i víc, tam je třeba, aby se tomu label věnoval na plný úvazek a nezazdil to.

Vinyly a singly – myslíš že to je způsob, jak se vyhnout nadprodukci? Nebo že to něco zaručuje? Není to jen fetišizace?

Zaručuje to pouze to, že desky jsou dělaný s láskou. Třemi psy, který to mají rádi.

Každý má pro to trochu jiné vysvětlení, ale Malárie i Piper Records jsou taky stylově nevyhranění, rigidní pojetí je jím cizí...

Co to je rigidní pojetí?

Rigidní pojetí je to, které uznává uzavřené mantinely a nikdy za ně ani nenahlídne, jakkoliv je mi jasný, že i absolutní svoboda může být zvráceným způsobem rigidní...

Potom jsem hodně „rigidní“ s nepřekonatelnýma mantinelama v hlavě, co se některých věcí týče. V hardcore/punku jsem rigidní možná ještě o kousek víc. Neznamená to, že nejsem otevřený nebo mám v oblibě dogmatismus.

Budeme muset začít těmi mantinely v hardcore/punku. Nevěřím omezujícím úsečkám, i když v sobě mám nějaký etický kodex, jak to říct, puzení k pravdě...

Taky nemám rád mantinely a osobně mám problém s autoritama. Myslím si, že všechny zdi a úsečky si můžeme stavět jen sami ve své hlavě (neměli to někde použitý i Lvmen?).

Lidi by se měli vzdělávat, učit se a udržovat si všeobecný přehled. Každej vzdělanej člověk se svou hlavou a životním stylem má větší předpoklad k tomu, aby se postavil politikům – psal petice, podporoval nevládní organizace a byl aktivní. Jedna z mých oblíbených skupin měla ve svém textu „Vzdělání bez další akce je k ničemu“. Pro člověka svázaného podporou, minimální mzdou nebo sociálním nátlakem je to těžší a svou ekonomickou situací je velice snadno manipulovatelný. Nikoho tím teď nepovyšuji nad druhého, to je jen fakt, který vidím kolem sebe. Nenechat se „semlít“, udržovat si svoje názory a šířit je dál – v tom vidím 076

pravou sílu. Je smutný, že pro hodně lidí jsou odrazovým můstkem drby, co někde zaslechnou, nebo považují za seriózní informace ty ze seznam.cz. Snažím se být aktivní a být příkladem i oporou své dceři. Nic není jen černé nebo bílé, jsou i barvy a odstíny. Pravda je však jen jedna.

Které informace považuješ za „seriózní“?

Snažím se zachovat si zdravej selskej rozum, matematiku, ve které platí, že 1+1 jsou 2. Koukám se kolem sebe, sleduju alternativní i komerční média, tisk, blogy, čtu knížky. Je třeba trénovat šedou kůru mozkovou.

Ale zpátky k hardcore punku. Každý si pod tím pojmem můžeme představovat něco jinýho, ale v určitých bodech bychom se měli sejít všichni, i když budeme rozdílný lidsky i co se hudebního vkusu týče. K mému hardcore/ punku patří vegetariánství, ekologie – snaha žít život v souladu s přírodou a zvířaty, sociálně kritickej postoj ke špatným věcem ve společnosti, antisexismus a antifašismus. Jsem proti jakýmkoliv dogmatům a jednostranným pohledům. Nesnažím se bejt „true“ hardcorista. Pracuju sám na sobě a to bez jakéhokoliv povyšování nebo vyzdvihování vlastního ega – na to kašlu. Etický kodex? Nějaký asi mám, ale hlavně bych chtěl být slušnej člověk, kterej se jednou nebude muset stydět sám před sebou a svýma blízkýma. Nemusí to být za každou cenu spojovaný se slovem hardcore/punk. Zdá se mi, že to slovo je v poslední době zbytečně používaný i v nesmyslných souvislostech.

Zbytečně používaný?

Co je punkového na tom, že kapely hrajou na velkých festivalech, mají manažery, vizážisty, nemají problém vystupovat v televizi. Na své MySpace profily by si tyhle party měli dát raději nálepku „alternativní rock“ než punk/ hardcore. Lidi, pro který je hardcore/punk vším, to může vadit a oprávněně. Hardcore jde dělat téměř na koleně, bez spolupráce s mainstream firmama. Mně je sympatickej model Dischord, Ebullition nebo Hardware Records, P.Trash, Thrash Bastards či Hometown Caravan. Tam vše funguje i bez marketingových nesmyslů a to je inspirativní. Všechno je propojený a ozubený kola do sebe zapadají, tak to má být.

Takže ta hranice je daná...

Nechci teď na nikoho ukázat – to je on a chyťte si ho, jen si myslím, že pokud kapela má manažera a dělá věci způsobem jako normální roc-

kový skupiny, pak je férový nepoužívat slovo „punk/hardcore“.

A není divné už to, že má punková kapela MySpace profil?

Na téma MySpace jsem se jednou pokusil udělat v How Can Limo Kid Kill Your Dreams? anketu, která sice byla zajímavá, ale názory na tohle téma byly značně rozdílný. Můj názor? MySpace byl jednou z věcí, která nebyla v hardcore/punku zcela korektní, podobně jako kdysi internet, CD’s nebo mobilní telefony, atd. Dneska si na to nikdo ani nevzpomene a to, co nastartoval MySpace, naprosto rozjel Facebook. Tam jsou asi všichni. Na MySpace účtu jsem nebyl pěkně dávno a na Facebooku jsem se ani neregistroval, stačí mi email.

Dá se říct, které kapely jsou pro Samuel Records ty nejdůležitější? Každá asi něčím jiným, každá je jinej příběh...

Za zásadní desky na Samuel považuju Suffer a jejich Shut Up And Suffer, tím to vlastně všechno začalo. Lidsky jsme s klukama stále kamarádi, ale hudebně jdeme každej jinam.

Franklin Lakes, to byla zase první kapela mimo ČR a první vinylovej počin na Samuel.

Naprosto úžasná kapela, milý lidi a podlampový hráči – ega mají pod nulou. Stále fungujou a je možný, že se naše cesty opět sejdou.

Vlastně jsme se o tom i bavili. His Another Fall – skvělá kapela, která to ale zabalila rychleji, než prodala první desku. Idiot Savant vs.

Who’s My Saviour – I.S. je kapela obrovského sympaťáka Ronnyho, kterého jsem potkal na jednom německém koncertě Suffer. Začali jsme se kamarádit a vydrželo nám to dodnes.

Zároveň mi otevřel dveře do východoněmecké grindcore scény. Idiot Savant, Who’s My Saviour a Wojczech, tyhle kapely mám strašně rád naživo a hlavně lidsky. Lahar/Idiot Savant – v Lahar jsem řval a doba, kdy vyšel split s Idiot Savant byla úžasná, podobně jako split Lahar/Gride. Hele, začal jsem o tom psát, ale vlastně o každé desce by se dalo něco říct. Žádné desky nelituju, škoda jen, že hodně nahrávek vyšlo na CD’s, možnosti byly omezené.

Abych byl upřímnej, možná mě mrzí, že jsem nedal víc energie do Austinovy desky Common Cold. Tu považuju za nejlepší desku na Samuel Records. Zmínit musím i Landmine Spring a dobu, kdy jsem vydal první lisované CD na Samuel – Ride. Nikdy nezapomenu na tu radost, jak jsem přinesl, s dětskou naivitou, krabičku cédeček vonících novotou na jejich koncert s Fugazi v pražské Lucerně.

FULL MOON 07

Počkej, co to znamená „nedal víc energie“? Že jsem desku nevydal sám a víc se tomu nevěnoval. Austin je skvělej člověk, muzikant a my jsme se potkali v jeho začátcích. Po bitvě je každý králem a já jsem tomu tenkrát beztak dal, co jsem mohl. Zpětně bych u Austina víc zariskoval. Čas jde bohužel vrátit jen v Červeném trpaslíkovi.

Počítám, že jsi taky organizoval koncerty...

Koncerty jsem začal dělat, protože jsem chtěl vidět oblíbené kapely. Většinu jsem dělal s kamarádem Korkem a potom s Janou. Dělali jsme Wojczech, Rot, See You In Hell, Quattro Stagioni, Gride, Antichrist, Dreschflegel, Kevorkian, Landmine Spring, Suffer, Svině!, Esgmeq, Short Fuse, Austina Lucase, Arana Epochala a spousty dalších. Velice rád a často vzpomínám na píseckou Palubu a dobu, kdy jsme 3/4 Lahar bydleli v jednom baráku, kde žil i mistr Váchal. (Když u nás spali Short Fuse, ukazoval jsem jim Váchalův Krvavý román a hádejte, odkud je motiv jejich posledního trika?) Skvělá doba a pokud bych měl uvést zásadní místo, se kterým mám spojený svůj hardcore/punk, potom by to byla určitě Paluba. V té době jsme dělali koncerty společně FULL MOON 07

a ve vzduchu bylo něco strašně silnýho a pěknýho. Na Palubě hrála většina kapel, co jsem vydal.

Fenomén Gride. Čím jsou tak zvláštní? Myslíš, že hraje velkou roli ta opravdovost a celý kontext věcí, které dělají mimo kapelu?

Rozhodně. Navíc jsou naprosto skvělý lidsky a mají největšího zpěváka široko daleko + nejrychlejšího bubeníka. Hrají dlouho, mají skvělý texty a měli splitko s Mrtvou budoucností.

Status „legendy“ mají zaslouženě! A jejich koncerty jsou skvělý. Mám rád i Dezinfekci bratří Maxíků a Pájův projekt Ucházím (punková kapela s výbornejma textama a hrubou muzikou, ve který je skloubenej underground s punkem, hardcorem i metalem. Až mě mrazí, když je poslouchám.). Doufám, že jednou uvidí „vřískot“ i naše malá Anička.

Opačný případ jsou The Mood. Skvělá muzika, chycený kontext, vlastní pořadatelská crew, aktivní společenství, ale ty zahraniční výboje ani ohlas u nás neodpovídá kvalitě hudby...

The Mood jsou strašně milý lidi a jako kapela mě hrozně baví. Vždycky jsem se jim snažil po-

moct (i do budoucna budu). Případ kapely, která je pilná jako Ferda Mravenec, ale její nosiče se přesto neprodávají, jak by měly. Jsou hodně nedoceněný. Kde je chyba, nevím. Svoje fans mají a ty jsou jim věrný, naše rodina mezi ně taky patří. (Podobně na tom budou i brněnský šviháci My Dead Cat, další skvělá kapela.) Ty chceš srovnávat Gride a The Mood? Promiň, to nejde.Viděl jsi někdy, kolik nadšených fans se sejde v kotli na Obscene Extreme? O tom se může všem „melodickým“ kapelám jenom zdát.

Ne, nechtěl sem srovnávat The Mood a Gride, spíš to položit na opačnou stranu stolu a ukázat, jaký je záběr punkového labelu. Jaktože „melodické“ kapely nemají takový kotel jako grindové?

Nebudu psát, že Gride hrajou čistokrevný grindcore. Muzika Gride je originální, je to orchestr, a když vezmu právě ten „grind“, tak já ho mám rád právě pro energii a sílu uragánu.

Vždycky mě vlna hluku čapne za pačesy, „vypne hlavu“ a jsem v transu. Miluju tu energii.

Cloumá to se mnou a svazuje ruce i nohy. Nejsem žádnej mosher, lomcuje to se mnou uvnitř.

Viděl jsem několik koncertů Wojczech a byly 077

strhující, hlavně zpěvák Danielo je extra třída.

Melodický kapely vnímám jako kultivovanější, a proto tak asi vypadá i reakce publika.

The Mood to hrnou trochu jinam, například točí klipy, i když asi ne pro televizní trh...

Zajímají tě videoklipy obecně? Má to cenu v našich poměrech?

Klipy ani televize mě naprosto nezajímají, můžu vzít na milost Simpsonovi, IT Crowd, pár filmů z filmáče a české filmové klasiky. Klipy beru jako vyhozený peníze, proč za to raději nevydávají vinyly? Nechápu! Každej máme jiné potřeby a třeba kamarády, který nám to udělají zadarmo, že? Pak to chápu. Co je to v našich poměrech? Myslíš jako udělat klip za několik desítek tisíc a pověsit ho na MySpace, YouTube nebo doufat, že se jednou objeví v televizi? Vyhozený peníze!

Co má a nemá cenu v našich poměrech? Já se na klipy nekoukám, nebaví mě. Snad jediný, co mě zaujalo, je DVD Wojczech z jejich turné po Malajsii. Už jste někdy viděli, jak se napojuje prodlužovačka z veřejného osvětlení za deště s kovovýma kombinačkama? Tak se nebojte, tam to uvidíte. Nejlepší hudební DVD, co jsem viděl. Pak mě strašně baví klip Flogging Mo078

lly, jak chlapík jede na skejtu na jejich koncert.

Snad mám rád i pár klipů Social Distortion a jejich atmosféru. Jo a ten Mood klip je taky milej.

Vydal jsi desku Kusumam, kteří ještě nejsou moc profláknutí, teda na kapelu, která už před šesti lety vydala desku u Indies Records. Jak se stane, že tuzemská kapela jde od vydavatelství k DIY labelu, obvyklejší je opačná cesta...

Nevydal jsem je, pomohl jsem jen kámošům.

Kusumam si desku vydali vlastně sami a já jsem jim dal nějaké prachy, protože je mám rád. Nebral bych to ani jako vydání. Samuel bydlel v Písku a Kusumam jsou z Písku, takže 1+1=2. Nevím, proč nevydávají dál na Indies, vím jen to, že jejich desky jsou dobrý, koncerty taky a jejich vinyly nějak extra na odbyt nejdou. Proč? Nevím. Vím jen to, že třeba Short Fuse jsem v Čechách prodal z nákladu 350 kusů asi 5 singlů.

Ono těch opačných cest moc není. Jasný, pár kapel z hardcore/punku vyšlo na major labelech, ale co jim tam nabídnou? Kapela to pak může ve scéně z fleku zabalit, alespoň u nás.

Myslím si, že v téhle době si CD může každá

skupina vydat sama, protože to stojí minimum.

Jestli bude mít jasnou představu, nepoleví v koncertování a vydá si desku na vinylu, je to nejlepší možná varianta. Co ti nabídne velkej label a kolik hardcore kapel je schopných to ustát? Pochybuju, že ti dá lepší podmínky než třeba Insane Society nebo Papagájův hlasatel (v našich poměrech). Jo, už několikrát jsem viděl naházený CD’s Agathocles, Jawbox, Into Another ve výprodejích supermarketů a vždycky jsem si říkal, jakou má tohle cenu.

Další zboží?

Co znamená ten ostrý životní střih: odchod z Lahar, stěhovačka někam do lesů úplně jiného kraje... Jaktože většina labelů je mimo „hlavní města“ nebo se z nich stěhuje?

Není to nic, kam bych dlouhodobě nesměřoval. Se ženou Janou jsme chtěli žít tam, kde žijeme, na chatě a v oblasti, kde začínají Nízké Jeseníky. Moc nás to těší a oba se snažíme žít víc v souladu s naším přesvědčením a vytvářet si „náš svět“. V přírodě je lépe, i když je to mnohdy těžší, romantika jde stranou. Hlavně v zimě. Ten střih, jak ho označuješ, neznamená nic jiného, než že jsem sebral odvahu a ten krok uskutečnil. Kdybych to neudělal, už bych FULL MOON 07

se k tomu možná nikdy neodhodlal. Samuel nikdy nebyl vázaný na jedno město, takže je jedno, kde bydlím. V Lahar mě plynule nahradil všem známý nudista Milan Banán. Hoši jedou dál a v plné „thrash the thrash“ síle. Víš co, nejdřív jsem začal dělat Samuel, pak jsem začal řvát v Lahar a potom se pustil do zinu.

Všechno nejde dělat na 100 procent a já se rozhodl, jak se rozhodl.

Jsi typ, který má rád kontroverze? Připadá mi, že tvůj nadhled je tak velký, že tě nemůže nic a nikdo rozhodit, máš to srovnané a všechno pod kontrolou...

Myslíš? Nevím, jestli mám všechno pod kontrolou, ani jestli mám dostatečný nadhled. Proč by mě měl někdo rozhazovat? No Slaves, No Masters! Peace! Snažím se jít svou cestou a jestli vyhledávám kontroverze? Ne, jako každej.

Ale v životě řeším i nepříjemný věci. Myslel jsem si, že se budeme bavit o Samuel Records a ne o povaze… Za label by měly mluvit jeho desky, jinak jsou to všechno jen řeči kolem. Řeči kolem? Ty jsi přesně ten typ vydavatele, který dává na „ty věci kolem“. Setkání s kapelou v nějaké etapě života, láskyplný přístup, skvělé kapely, milí lidi... V jakém poměru je osobní vztah a „kvalita“ hudby?

Jasně, dám na ty „věci kolem“. Setkat se s kapelou na podobné vlně je skvělý a pro oba subjekty je potom spolupráce oboustranně přínosná. Právě v takovém podhoubí mohou vznikat úžasný a silný desky. Nevím, jestli se mi někdy něco podobného povedlo vydat na Samuel Records, fakt si tím nejsem jistej! Třeba teď poslouchám 2LP Ordination Of Aaron.

Nahrávka je tuším z let 1994/95 a na německém labelu Adagio 830 vyšlo nedávno překrásně udělaný 2LP. Deska je právě „tím vším“, co do toho label dal, opět aktuální, nadčasová, zajímavá a jde ruku v ruce s osobní rovinou i poselstvím. Úžasná a silná deska, která je silná hlavně díky tomu, že label přesně věděl, o co té kapele šlo.

Co to je kvalita hudby? Jaká je nahrávka nebo jestli ji hrajou opravdový muzikanti? Ty měřítka jsou pro každýho jiný. Viděl jsem naprosto zapálenýho postaršího chlápka z Austrálie, co hrál na nazvučený kusy skla. Naživo to bylo výborný. Kdyby tím „vnitřně nežil“, byla by to asi nuda. Myslím, že se to tak nějak pozná, ta srdcařina a zapálení.

How Can Limo Kid Kill Your Dreams? je jedním z nejznámějších a nejsledovanějších FULL MOON 07

hc-punkových zinů u nás, pro mě absolutní špička vedle Trhaviny a Hluboké orby. Zin a label jsou spojité nádoby, mají společné dno?

Ty superlativy mě těší, díky. Zin se někomu líbí, a jinýmu zase ne. Já o něm stále přemýšlím a doufám, že neztratím chuť na něm pracovat a že se na něm bude podílet stále více lidí. Více příspěvků = více rozdílných pohledů.

Zin a label... Já to s tím mám jednoznačně spojený. Podle mě jde label ruku v ruce s koncerty, zinem a napojením na síť podobných nadšenců. Pak vznikají přátelství, vazby a rozšiřují se možnosti spolupráce. Většina lidí, co dělají labely, to mají stejně. Časem otupíš a děláš třeba jen to, co funguje. Zin je úžasná věc, ve který můžeš prezentovat svůj svět, mohou být osobní – to mám rád, a proto listuju dávno neaktuálníma číslama. Skvělý byly desky z Ebullition, se vším tím psaním, a HeartattaCk byl parádní hardcore zin! Dělat zin je dřina, po večerech sedíš u elektronickýho křápu, zkoušíš něco „tvořit“, cílová meta daleko a výsledek nejistej.

Label jsem začal jsem dělat, protože jsem chtěl pomoct Suffer a Landmine Spring. Potom jsem začal dělat distro, velkým vzorem mi byl Míra/ Day After. Strašně mě tenkrát potěšil jeho lidskej přístup, byla to doba, kdy se ještě psaly dopisy – já mu napsal, on mi pak zavolal a první tituly, co jsem měl tehdy v distro krabici, byly Day After tituly. Doteď spoustu z nich považuju za skvělé a nadčasové desky a je velká škoda, že Day After už nevydává. V době kdy jsem vydal Landmine Spring – Ride, byl pro mě hodně velkým impulsem i nadšený telefonát Adama Nenadála. Realita s distrem je taková, že se snažím nabízet desky vydavatelství, který tady nikdo neprodává a já jsem s nima kamarád – Hardware Records, Hometown Caravan, P.Trash nebo Sabotage. Samozřejmě desky kapel, který si je vydali sami.

Doba se mění, ale priority zůstávají...

Rozhodně se mění styly, které jsou aktuálně v kurzu. Lidé prostě přicházejí a odcházejí. To je život a co to je proti věčnosti, že? Když třeba vezmu Municipal Waste – to je podle mě ideální případ kapely, která recyklovala to nejlepší z thrashe, crossoveru, hardcore a nastartovala novou vlnu náctiletých (reunion starých) thrashers. Za rok ale možná bude jiný trend. Já jsem pro power violence.

Já jsem taky pro power violence. Slyšel jsi ostravské Prügelknabe, kapelu členů Sheeva

Yoga? Můj objev minulého roku...

Jasný, znám je – skvělá kapela. Až Samuel Records našetří, hrozně rád by jim vydal EP. Jaký má How Can... náklad? Mělo by to smysl, i kdyby ho četlo jen pět lidí?

Vychází v nákladu 350 ks, dělám ho v jedné malé rodinné tiskárně. Pro mě by to určitě smysl mělo, i kdyby ho četlo třeba jen pět lidí.

Potom bych ho netiskl v tiskárně, ale dělal ho doma na stroji a kopírce, s lepenkou a nůžkama. Bylo by to asi víc tvůrčí, větší sranda a zároveň méně finančně náročný. Každej, kdo něco dělá a je do toho zapálenej, se s každým dalším titulem/číslem posouvá kupředu, zlepšuje se. Pokud chybí vývoj, chybí motivace. To je jasná rovnice. Pro mě by motivace zmizela v okamžiku, kdyby o něj neměl nikdo zájem, nikoho neoslovil.

Poslední otázka, otcovská: kdy myslíš, že je ten správný čas vzít svou dceru na její první hardcorový koncert?

Malá je zatím ve věku, kdy o koncertech nemůže být řeč. Zatím se ráda dívá, jak se vinyly točí. Zaučujeme ji postupně. Už teď je více než jasný, že má ráda desky Alely Diane, protože při jejích písničkách se narodila. S koncerty ale budeme muset chvilku počkat, i když Fluff Fest je podle mě pro děti ideální, myslím přilehlé okolí. Tam asi vyrazíme, hned jak se postaví na nožky. Je fajn vidět, že s lidma na koncerty chodí i děti, zrovna nedávno jsem na koncertě Gattaca v Olomouci viděl děcka.

Vždycky se mi líbilo, jak na koncerty na 007 chodil chlapík z Plzně s dcerou. Budeme si vybírat nekuřácké koncerty a místa, kde nebude vidět alkohol. Piju, ale vadí mi, když děcko od útlého věku vidí, že alkohol k zábavě patří – jak na koncertě, tak při oslavách. Jsem generace, který s Telex vyzpěvoval: „Na zábavě pivo piju, střízlivej to nepřežiju,“ alkohol piju, ale malou povedeme jinak.

Teď bysme spíš rádi vyšli s maminou Janou na koncert jako za starých časů, ale to je stejně reálné, jako potkat na ulici ET-ho. Matky dávají dětem strašně moc a já smekám před prací VŠECH MAMINEK a tím, co dětem dávají.

To my jako chlapi nemůžeme dohnat, i když se budeme snažit sebevíc.

079

SERIALABEL: SAMUEL RECORDS TEXT MAXIM VON SNOW

Ačkoliv Samuel v rozhovoru avizuje vstřícný posluchačský postoj ke grindu i jazzu, jazzovou desku ještě nevydal a ke grindu se přiblížil (v případě Wojczech je to eufemismus). Samuel není všežravý nakladatel, na druhou stranu kolik hc-punkových labelů u nás je schopných/ ochotných vydat americké country? V současné době dává přednost vydávání zinu How Can Limo Kid Kill Your Dreams? (chystá čtvrté číslo), a není divu, když dokáže prodat třísetkusový náklad, což není zrovna obvyklé číslo pro prodej alb na české „alternativní“ scéně.

Samuelova vydavatelská linka? Country – indie rock – punk rock – hardcore. Mnoho zásadních desek tuzemské hc-punkové scény (Festa Desperato, Gride, Lakmé), ale i té indie rockové (Landmine Spring, The Mood). Samuel mi kladl na srdce, abych zmínil stockholmské indie rockery Franklin Lakes. (Nic nepotěší vydavatele víc, než když objeví neznámou zahraniční kapelu. I pro mě byl poslech eponymního sedmipalce zjevením, jestli chcete hit, zkuste Empty Mind, happy-foolish-melancholic, Joy Division vydělení A-HA). Resumé?

Od roku 1999 (spolu)vydal na třicet lisů.

THE MOOD & MY DEAD CAT: SPLIT (7”) SAMUEL RECORDS & HAVE A NICE DAY 2009

Nejlepší česká kapela, kterou zná nejmíň lidí.

Blbý je, že když něco takového prohlásíte, jako byste zároveň dávali do závorky vysvětlivku: (vím, že je to můj subjektivní názor a že ultimativní soudy vyvolávají ultimátní reakci, nebuď labuť).

Pátá nahrávka v diskografii The Mood a není u nás hodně indie rockových kapel, které dokážou vydat pět desek, a už vůbec ne při srovnatelném „stáří“. Příští rok budou slavit dekádu a právě se vrátili z amerického turné (viz tour report na straně 44), což může znít hrdě nebo dětinsky, podle toho, co očekáváte. Že jejich poslední songy vyšly na singlu s My Dead Cat ve spolupráci se Samuel Records, není žádná náhoda. Jednak Samuel už distribuoval desku Mad about Ghost (2003), jednak The 080

Mood jsou zvyklí dělat si věci sami – s podporou. Aby mohli pořádat koncerty v Babicích, založili Have a Nice Day Crew a pod touhle hlavičkou si taky (spolu)vydávají vlastní alba.

Jednou s Impregnate Noise Laboratories, podruhé s Nightmare Records, poslední a v jistém smyslu nejlepší desku Makes Us Wonder (2008) s pomocí Can-Tattoo a Absent Hour.

Vždycky, když jsem psal o The Mood, řečnicky jsem se ptal, co tady tahle kapela ještě dělá, neznám definici vývozního artiklu a na kávové boby jezdím výhradně do Hondurasu, ale narazit na něco takového, je jako čekat v chorvatském letovisku dis-beatovou frakturu ve skandinávském duchu. Jasně, není to nemožné a vůbec nechci hodnotit chorvatskou scénu, ale rozumíte mi, ne? The Mood mají ohromný talent složit melodickou kytarovou písničku o sloce a refrénu, která je částečně sladká a částečně svižná. Nesmrdí to trendem ani rádiem, jsou to hity samy o sobě. Jasně, někdy to ustřelí do roztahaného cajdáku, jindy udělají čest názvu songu (Sugar), ale celkově ošetřují vlastní cestu a pořád ji zdokonalují. A tím, jak je jejich hudba „příjemná“, je ta cesta nebezpečnější než u leckterých grindmaniakálních sebranek. A když říkám „příjemná“, nemyslím tím jen ebonitovou rukavici ke škrábání koček a kvalitnímu odpočinku. Co umí nejlíp, to je mírně škrábající, chytlavá vypalovačka jako třeba Bleeding Rain nebo Release Me Out. Nebo Key? Jistá podoba se Sunshine by se dala v ranějším období vysledovat, ale obě šly svým směrem.

Tónina: happy hours hravě překonají každodenní zmar. Go On, ty kráso. Máš zatvrzelou myšlenku a bledý hněv nasáklý do bicepsu?

Silná slova na patře a nutkavou potřebu se do někoho trefit. Každý výkřik má zpětnou vazbu, je třeba s ní počítat. A The Mood jsou jako něžná protiváha. Druhým songem na splitu je Ask Yourself. Ten druh písniček, které dělají dobře za každého počasí, což může znít jako pohana, protože meteorologická znělka je ještě nižší level než výtahová hitparáda. Jenže The Mood mají navíc ten nenaučitelný talent přidat špetku přiblblého, iracionálního úsměvu.

Jistě, pokud hoblujete tragickou žízeň dřevní-

ho emocoru, asi nebudete na svém hřišti, tohle je spíš pro vyznavače série Burn to Shine a odlehčeného indie rocku.

Brněnští My Dead Cat budou příští rok rovněž desetiletí, a i když tady proběhly nějaké personální výměny, hudba se drží v nakopnutějším indie rocku s post-punkovými konotacemi, zásadně skládají songy o stopáži 2:38, což je ideální numerická hodnota hitu. Nekomplikované melodické linky poletují kolem a rozvrzaný vokál (jakoby z jiného pokoje) je žene punkovým drajvem, chce špínu a sebedemoliční popěvek, tam, kde je nejurputnější, připomíná ležérní polohu Huckleberryho Dirta (Dirty Pictures) – paradox. Everybody Scores? Složit působivý singalong je samosebou, pokud máte klávesy jako podmalbu, vícehlasy jsou jen tušené, ale verše se rvou o molekuly vzduchu jako rajský plyn o dětské plíce, dospělost je vždycky jen zdánlivá a tlumené tóny post-punku neznamenají smír duše.

JOHN BALL & VAS SZUSZANNE: TWELVE SONGS BY JOHN BALL AND VAS SZUSZANNE (12” SPLIT).

SAMUEL RECORDS, MISANTHROPE RECORDS, TRAPPED INSIDE RECORDS, OLGA HEPNAROVA RECORDS 2006

Dvě kapely obdařené aurou lidumilného vyhnanství, podivně krásní ochránci velkých slov a velkých srdcí. Víra jako instinkt, ani slovo o kostelu a církevní ekonomice. Kapely, které k sobě patří jako dvě poloviny jedné osobnosti. Kopřivničtí Vas Szuszanne jsou synonymem pro sporadické hraní, které je dané hlavně pocitem, že není až tak nutné, aby hráli víc, jde o jiné věci. Úsporné, mystické výkřiky, láskyplně mlácené hardcore s neurvalou, ale něžnou emocorovou zběsilostí, rozbíjené posmutnělými pasážemi klidu a smiřování, stará francouzská škola, ale v té sbírce dříve či později odhadnutelných válů všech těch minulých spolků mají zvláštní atmosféru neznámé naléhavosti. „Hudba zní v mé mysli stále jako věčný plamen pod mým srdcem.“ Neuróza jako návrat domů. První pohled na moře, věčnost a klid.

A potom trnem do oka (knězem do hospody), dnes už definitivně neexistující těšínská FULL MOON 07

formace John Ball. Opovrhovaní křesťani i hardcorový kult. Tak silné, výbušné a tlakové koncerty, že pocit neopakovatelnosti visí ve vzduchu jako éterický kříž excitace. Víte, co znamená „opravdovost“. Není to polomrtvý Meresjev v závějích války, je to dobrovolná pozice na straně obětí, pomocná ruka a široká pumpa pro každého, proto pronikavý Jumper vyjíždí na cestu divokým Afghánistánem, proto je kapela někdy méně, než je nutné pro život. Vezmi všechna slova, která zavánějí patosem a kýčem, tady mají svůj původní obsah: správná věc, srdce, obětování, síla, přátelství, hvězdy, svoboda, oheň ve tvých očích. Brutálně exponované screamo a živé hraní jako vytržení, které nemá nic společného s rockem nebo koncertem, rituál. Ten nejmenší z největších.

AUSTIN LUCAS: COMMON COLD (12”).

SAMUEL RECORDS, HOMETOWN CARAVAN, W.I.F.A.G.E.N.A., KOREK, POHODA, BOO! 2006

Jestli ještě pořád nevěříte na americké country, je načase, abyste prohlédli, a je celkem jedno, co posloucháte v normálním životě, čím marníte čas. Protože s country je to jako s každým jiným hudebním stylem: pestré vrstvy FULL MOON 07 081

vyžadují umění výběru, hledání. Příkrov balastu a skutečná hudba, obyčejné klenoty. Ale tím nemyslím, že americká Indiana provozuje přidruženou výrobu jablonecké bižuterie. To, čím se country tak dotýká a rozechvívá, je civilnost. Epické písničky s větší či menší dávkou (ne)přiznané lyriky musí bodovat vždycky, jsou to pasáci mýtů, potomci potulných muzikantů. ALE v případě Austina Lucase se nekonají chlapácké pózy ani pseudo-mystická martyria, Lucas je vztahový mořeplavec a ohledává lidskou krajinu a nestylizované city. Můžete obdivovat zvonivé kytary, ale Lucas by to hravě uhrál i jen vokálně, ostatně masterpiece-duet-a capella Cruel Brothers kraluje. I když se vzdáme tohoto (jediného) tradicionálu, to hlavní zůstane: znamenité melodie a neskutečně přirozený pohyb ve vokálním výrazu, jehož citový účinek se nedotýká kýče.

Nebe, tyče a ruce na pražcích, vlak vzpomínek. „Eating little, save for cigarettes and fear.“ SHORT FUSE: DEMO (7” EP).

SAMUEL RECORDS 2007

Prchlivý hardcore-punk. Ostrý, úderný, riffující a démonický, jak se sluší na osmdesátkovou tradici. Tady se naplno projevuje Samuelova

láska k Ebullition Records, nejen hudebně. Co vás dojme hned s prvním dotekem, je jeden z nejlepších obalů, který budete mít ve sbírce. Staré plakáty a použité kartony slepené k sobě, vyřezané písmo, propiskou dopsané vročení a další detaily, strojopis i fixa, škrtance a razítko. Uvnitř průvodní slovo, už nelze být osobnější. Samuelova vydavatelská filosofie v kostce, navíc každý přebal je origoš, manufaktura dobrovolných hendek.

Pro tuzemského posluchače poměrů asi takhle: germánská mašina by se dala přirovnat k Esgmeq, pokud byste pojízdnou benzínovou valchu žduchli z kopce a vyrvali brzdy. Stýská se vám? Mi taky. Stěží minutové vály mají jednoznačnou výhodu: singalong začíná první vteřinou. Zdánlivě klopýtavé střední tempo se každým otočením hlavy překotí ze svahu dolů, nesu nůši plnou kamení a hymnus je mé první, druhé a třetí jméno, křtěný pakostnice. Novější vály Short Fuse už jsou crustovější a olejová vana po okraj, zuby přikryté namazanou dásní. Ale tohle Demo má oktanový zvuk, bourací tempo a osudovost hlavně.

(BEZ TLUMIČE.) FULL MOON081 07

CHUCK RAGAN 20. 10. 2010, WINDMILL BRIXTON, LONDÝN. TEXT PAVEL VULTERÝN FOTO MARCO C. KRENN

Říct v dnešní době o někom, že je písničkář, je vlastně invektiva. Je to jako mor. Každý trouba, co mu při zkoušce s kapelou vyskočily pojistky, si myslí, že když kecy o zlomeném srdci (z jednoho zpackaného vztahu se dají napsat tři desky) nebo definitivní (polo)pravdy o světě doprovodí na akustickou kytaru, hned je z toho něco víc. Nedejbože umění. V zásadě se jedná o mladý kluky, co zjistili, že neumí malovat, na něco holky balit musí a ty tři akordy za týden ovládne i opičák. Je jich v okolí spousta. No a pak tu máme výjimky, co potvrzují pravidla. V drtivé většině jsou tihle hrdinové s harmonikou původně z nějaké punk rockové kapely, co se jim rozsypala pod rukama, a oni už nechtějí dělat stejné chyby. Ale to „něco“, co je vždycky hnalo dopředu, tam pořád je. Smutek nebo vztek, nejlépe obojí.

Pořád mají co říct, a když to řeknete na půl pusy, neznamená to, že to není pravda. Jsou staří a unavení. Takovým lidem věříte.

Punk rocková kapela Chucka Ragana se jmenovala Hot Water Music a její nekonečné turné skončilo v roce 2006 (a jejich definitivní konec jim vydržel přesně rok). Když Chuck zjistil, že má najednou spoustu času, protože netráví deset měsíců v roce na turné a jeho truhlářská práce mu ho nesebere všechen, začal se vracet k tomu, co umí ze všeho nejlépe.

A se vším respektem k jeho manuální zručnosti, ne, stoly to nejsou. Se svojí ženou žil po „rozpadu“ Hot Water Music prostý život řemeslníka: ráno do práce, nějaké to hoblování, po návratu domů za soumraku pivo a skládání akustických písniček na verandě. Po všech těch letech daleko od domova si něco takového zasloužil, jenže když máte cestu v krvi, nejste nikdy úplně svým vlastním pánem. Jak šel čas, ukázalo se, že těch písniček na kytaru má tolik a jsou tak dobré, že by byla hrozná chyba je nezdokumentovat. A tak vznikla nejdříve série sedmipalců, potom živé album a nakonec se to stalo. V roce 2007 vydal první sólovou desku Feast or Famine a jeho žena o něm od té doby neslyšela. Anebo jenom z domácího sterea. Chuck byl zase na cestě.

DOMOVY

Je to ironie: texty na Feast or Famine často mluví o tom, jak strašně rád by se vrátil domů, ale právě jeho muzika a touha hrát ji lidem mu to nikdy nedovolí. Cesty domů jsou ty nej082

delší. Ragan je z těch zpěváků, ke kterým byly múzy kruté a štědré zároveň. Se svým hlasem pavouky na zrcadlech nedělá, ale jeho barva je tak úchvatná a emocionální, že to zrcadlo stejně nakonec sundáte – po dobrém, nebo po zlém.

Ragan vyrostl na jihovýchodě USA a jeho muzikantské kořeny v leží v country. Co jiného byste v Texasu, Louisianě nebo Tennessee taky čekali? V nejdůležitějších letech dospívání ho ovšem smetla punkrocková vlna, všechno se v něm za ta léta podusilo a výsledný zvuk má nejblíže k termínu punk-folk, což je žánr, v němž si vystačíte se třemi akordy a pravdou. A obojího má Chuck na rozdávání.

I když ty akordy dává někdy více než jednou.

Tedy, o punk-folk se jednalo na jeho první desce, pak se začal paktovat s Austinem Lucasem. Toto setkání otočilo jeho hudebním kormidlem na širé vody skutečného country.

Znáte to. Kamarádi, přímo po větru. Následkem toho má Raganovo album Gold Country ke „skutečnému“ country (to je to, které lidem rozhodně nepustíte, pokud je chcete pro tuhle muziku nadchnout) mnohem blíže. I proto si na něj člověk zvyká trochu déle. Ale když tak učiníte, Chuck vás odmění něčím, co si za peníze nekoupíte. Stanou se z vás přátelé.

A když přijede kamarád do města, zajdete ho pozdravit.

někud od Manchesteru a nejzajímavější na něm a jeho muzice bohužel je, že vypadá trochu jako Noel Gallagher, tedy alespoň v obočí. Z jeho vystoupení utkvělo v paměti pouze vyprávění o incidentu s varletem. Pásmo, co neurazí, ani nenadchne, zakončil dnes již skoro tradicionálem Dirty Old Town od Ewana MacColla, který byl později zpopularizován The Dubliners a ještě o něco později The Pogues. Nasazení i kondice v pořádku, ale do Shanea MacGowana tomu pořád něco chybělo (nebo přebývalo). Asi spousta jiných nepovolených substancí (nebo zuby). K dokreslení atmosféry večera je třeba uvést, že se vše odehrálo mezi přáteli, a tak se k němu na foukací harmoniku připojil sám Chuck a jeho doprovodný houslista. Sklidili potlesk nepočetné skupinky přítomných a šlo se pro další pivo.

Další na řadě byla Helen Chambers. Jestliže předchozí vystoupení bylo inertní, to její byla regulérní nuda. Nevím, asi nejsem ta správná cílová skupina na písničky o dvou dětech a rodinné farmě. Chambers je taková obyčejná máma od rodiny s kytarou. Nic proti, ale v daný moment byla jen nepřítel, co zdržoval.

A nepřítel si nezaslouží slitování. Jeden z toho byl trochu na rozpacích, půlka večera pryč a pořád nic, kvůli čemu by stálo za to riskovat svůj život výletem na jih Londýna. Pak se ale začaly dít věci.

BROKOVNICE A KOMORY

V hudebním průmyslu možná více než kdekoli jinde (vyjma hřbitovů) platí, že co jste vy, byli jsme i my, a co jsme my, budete i vy. A tak v Londýně Chuck Ragan zahajoval evropské turné jako předskokan The Gaslight Anthem.

Než k tomu však došlo, byla ideální příležitost smazat některé resty z minulosti, protože samostatnou show jako headliner hraje Ragan v Londýně asi stejně často jako v Pardubicích, a ruku na srdce, to není příliš často. Nenamáhal se tu zastavit ani na turné ke druhé desce a takhle se kamarád nechová. Speciální příležitosti si zaslouží speciální místa, a tak jsme se sešli v Brixtonu, ve větrném mlýně.

Windmill Brixton je spíše než klub regulérní hospoda, kde mají jako nadstandard takový schod. Říkají mu pódium. Že to bude dlouhý večer, si člověk mohl spočítat na prstech jedné ruky, protože kromě Chucka vystupovaly další tři one (wo)man projekty. Sedm hodin. Jako první na schodiště vylezl James Islip, což je písničkář od-

Jmenuje se Sam Russo a je pro vás dobrý. To alespoň tvrdí jeho profil na last.fm a nelze než souhlasit. Jako seznam věcí, co ho ovlivnily, uvádí špatné psaní (Sam je totiž shodou okolností i spisovatel, co má na krku dva romány) a AC/DC. Taky říká, že v současné době jedná o licenci na držení brokovnice ve dvou hrabstvích. Informace, jakkoli by se mohla zdát přebytečná, dobře ilustruje, co je tenhle mladík zač. Rachitická postavička z Haverhillu s hlasem, co zní, jako by snídal střepy, vypráví příběhy o životě na malém městě, který se dá žít jenom tak, že zdrhnete.

Jenom s kytarou dokáže prostor zaplnit tak, že máte dojem, že sledujete ty skřety alespoň tři. Je to okolnímu světu dobře tajený poklad ostrovní písničkářské scény, který asi nikdy nikdo nevykope, ale byli byste hloupí, kdybyste mu nedali šanci. Na stránkách fanzinu Kill Your Own jsou za rozumnou cenu (rozuměj zadarmo) k dostání všechna jeho dosud vydaná dema. A já vám dám pětku za každou písničku, která se vám nebude líFULL MOON 07

FULL MOON 07

083

bit. Dobrá muzika se k lidem tak nebo onak dostane, a tak jeho set sledoval už slušně zaplněný parket. Sam si s sebou naneštěstí přivedl i kompletní haverhillské basketbalové mužstvo, což menším postavám (všem postavám pod dva metry) trochu komplikovalo výhled, ale marná sláva, někdo mu sbory zpívat musel. A nezpívali je jenom oni, nakonec se ukázalo, že do vyprodaného sálečku (což není nic šokujícího, uvážíme-li, že kapacita byla nějakých sto lidí) přišla dobrá třetina právě na něj. Singalong v ceně. Když chtěl svoje vystoupení po tři čtvrtě hodině ukončit, publikum ho nikam nepustilo (tradiční trik s odchodem do šatny se nekonal, záda mu kryla jenom zeď), a tak to natáhl na hodinku. Což bylo sice dobře, na druhou stranu si nešlo nevšimnout, že večer už maličko pokročil. Když se na scénu dostala hlavní hvězda a Jon Gaunt, kterého si s sebou jako jediného z doprovodné kapely přivezl, bylo už dobře po půl desáté a kolem strašila policejní hodina.

SMALLEST MAN ON EARTH

Teď by bylo dobré ujasnit si pár věcí. Tak předně, Chuck Ragan je neuvěřitelný sympaťák. Týpek, co dělá muziku proto, aby ji mohl sdílet se svými fanoušky, a když na to dojde, umí si to náležitě užít. Dále. Chuck Ragan je OBROVSKÝ. Kdyby se nevěnoval muzice nebo truhlařině, může svoje CV poslat na jakákoli jatka, a kdyby k němu přiložil fotografii sebe a krabičky od sirek, garantuji vám, že by byl na hodinu přijat. A hlavně.

Chuck Ragan má respekt. Ať už je to dáno jeho povahou, tělesným vzezřením nebo hudební minulostí, když tenhle chlap vyleze na scénu, zablikají žárovky.

Na koncertech písničkářů je super, že zvučení obnáší trojí říznutí do strun. Ještě se fouklo do harmoniky a mohlo se hrát. Po Raganově pražském koncertě se šířily pomluvy, že naživo je jeho zpěv poněkud rozpačitý; na základě empirického pozorování si dovolím tvrdit, že to je pěkná blbost. Těžko si někdy vybere tóninu, v níž tu kterou linku předvede, protože má jen jednu. Tu svou. Tu, co mu sedí nejlépe.

Rozhodně není z lidí, co by před vystoupením vypili syrové vejce, ale je lehké si představit, že z nasazení, se kterým zpívá, má svaly i na hlasivkách.

Obvykle si tajně přejete, aby vám zpěvák nebo kapela ze svého repertoáru zahráli tu 084

vaši oblíbenou písničku, případně dvě, protože pro vás něco znamenají a chcete si ten moment prožít s nimi. Ragan to přechytračil tím, že svoje písničky zahrál úplně všechny, plus něco z tvorby s Austinem Lucasem a jako třešničku na dortu dal něco od Hot Water Music. Už po hodině hraní bylo jasné, že na noční klid se nehraje, a jak se připozdívalo, zdálo se, že se nehraje ani na zavíračku... Ale popořádku.

Ostatně tak to má rád i Chuck, jelikož zahájil první písničkou z první desky, The Boat. A hned se do toho opřel tak, že mě to vedlo k zamyšlení, z čeho ta jeho španělka je. Následovala Don’t Cry, ve které se Gaunt začal vybarvovat. Ragan vždycky říkal, že píše tak, aby písnička obstála jenom na kytaru; může se sice obalit produkcí a spoustou nástrojů, ale oškubaná jak kuře jenom s těmi třemi akordy a hrubým hlasem musí pořád dávat smysl. Výhodou tohohle přístupu je, že potom můžete ke kostře připojit libovolný nástroj v rozumné aranži a pořád to zní dobře. A s Gauntem a jeho houslemi to je přesně ten případ. Ve skladbách, kde na desce housle skutečně jsou, se držel vyšlapané stezky, tam, kde v originálu chybí, dokázal, že by tam sakra měly být. Znáte písničku Devil Went Down to Georgia od Charlieho Danielse? Určitě ano, jenom o tom možná nevíte. Pekelný houslový part doprovází příběh o tom, jak se ďábel vydal dolů do Georgie nakrást nějaké ty duše. Po cestě potkal mladíka Johna, co hrál u cesty na housle, a vsadil se s ním, že hraje lépe než on. Když bude hrát Johnny jenom o trochu hůř než ďábel, ztratí duši, ale když ho přehraje, získá zlaté housle. A tak ďábel vždycky zahrál melodii, a i když ho doprovázela banda démonů, Johnny to po něm pokaždé do noty zopakoval. A protože byl Satan pozdě na deadline, nakonec to vzdal, dal Johnnymu svoje zlaté housle a šel se poohlídnout po nějakém lehčím soustě. Těžko říct, kde se Jon Gaunt zrovna nacházel, když se tenhle příběh odehrával, ale nebylo by zas takovým překvapením, kdyby zrovna seděl u cesty tam v Georgii... Nebo po ní cestoval a hledal duše snadno k mání, protože jeho plnovous a dlouhé kudrnaté kadeře vypadají ďábelsky. Buď jak buď, když si jako třetí skladbu s Raganem střihli instrumentálku a Gaunt mohl na chvilku převzít otěže, jednalo se o jeden z vrcholů večera.

Takových se ale našlo, že byste si nestihli dělat poznámky. Byla už pokročilá hodina, ale publikum bylo v povznesené náladě a atmosféra elektrizující. Nebyl to ale jenom alkohol, bylo to poprvé za celou dobu, co v Londýně navštěvuji hudební akce, kdy jsem měl pocit, že se pohybuji mezi normálními lidmi, kteří, i když se na to třeba vymódili, si přišli muziku užít a ne jen pozorovat, co se děje vedle nich, aby třeba neudělali nějaké pozérské faux pas.

Co by dal za takovéhle fanoušky Tallest Man on Earth.

Ragan sázel jednu hymnu za druhou a čas utíkal jako splašený. Geraldine, Do You Pray, Ole Diesel, Done and Done... Vzhledem k tomu, že se nám to natáhlo na dobrou hodinku a půl, dalo by se říct, že zahrál i to, co neznal. Když došlo na Glory, jal se mu návštěvu na pódiu oplatit James Islip, na kterém bylo poznat, že už je společensky unavený jako kotě, ale i to jeho singalongu dodalo na autenticitě... Opravdu. Ragan ho jen chápavě poplácal po zádech. Skvělej chlap tenhle Chuck.

Byla už hluboká noc a kolem obcházela poslední písnička. Když zaznělo úplně všechno, byl by hřích nezahrát For Broken Ears, největší Raganův hit a jednu z mála skladeb, co má sílu měnit životy, když jí to dovolíte. Přervané struny nebo rozmlácenou kytaru – to vidíte každou chvilku, ale aby se někomu podařilo rozfoukat harmoniku na šroubky, to už musíte být machr. A přesně tohle Chuck během téhle písničky zvládnul. Úplně nakonec pak zazněla California Burritos, a i když je ze scény nikdo pustit nechtěl, Ragan prozaicky vysvětlil, že už toho prostě víc nezná.

Pak už jenom plácání po zádech a objímání s kýmkoli, kdo si o to řekl. Rychlé pivo na cestu a zpátky do reality všedních dní. Ale i ta se po akcích, jako byla tahle, nese tak nějak snadněji, protože jestli má Raganova muzika vůbec nějaké poselství, pak to, že život se dá žít přesně tak, jak jste si přáli, a kdokoli vám bude tvrdit něco jiného, je pokrytec nebo zbabělec. Všechno, co musíte udělat, je zamyslet se, jak chcete žít – a začít. Druhý den jsem dal v práci výpověď.

Je skvělé mít kámoše jako je Chuck.

FULL MOON 07

FULL MOON 07

085

086

FULL MOON 07

EINSTÜRZENDE NEUBAUTEN 22. A 24. 10. 2010, COLUMBIA HALLE/COLUMBIA CLUB, BERLÍN. TEXT MICHAL PAŘÍZEK FOTO ARCHIV

Berlín roku 2010 sice už dávno není rozervané centrum alternativy a místo žhnoucího střetu mezi Východem a Západem, ale genius loci funguje stále. Schlesisches Tor, Skalitzer Strasse a další pověstná místa, známá třeba i z textů Einstürzende Neubauten, pořád dýchají specifickou a unikátní atmosférou. Když turné věnované výročí tří dekád existence kapely dorazilo do místa jejich zrodu, bylo lákadlo vidět je právě tady příliš silné.

Einstürzende Neubauten se sice posléze ukázali také v pražské Arše, jenže právě po berlínských šrotištích hledali první instrumenty, nákupní košíky zdejších supermarketů prvně trpěly pod jejich bruskami, tady zazněl prvotní náraz a hluk.

V Berlíně je toho k vidění vždycky hodně, ale víkend mezi 22. a 24. říjnem byl zasvěcen Einstürzende Neubauten.

Zažil jsem několik koncertů Einstürzende Neubauten, ale vidět je v Berlíně byl vždycky můj sen. To, že k jeho splnění došlo až při třicetinách kapely, nevadí. Všechno, co za něco stojí, trvá dlouho. Kapela na svých stránkách pečlivě dokumentovala průběh vzpomínkového turné, zveřejňovala setlisty, fotografie a mnoho dalších vodítek, ze kterých se dalo vyčíst, že si svoje výročí hodlají pořádně užít. Žádné převratné změny, žádné experimenty (sic!) nebo nové kompozice, naopak už před začátkem turné se vedly spekulace, zda se nejedná o vůbec poslední společná vystoupení.

Z prvních koncertů bylo zřejmé, že se bude jednat o podobné sety, které jubilanti odehráli během posledního turné k albu Alles Wieder Offen. Einstürzende Neubauten už jsou dávno jinde než v dobách dnes již klasických alb Kollaps nebo Halber Mensch, hrany želez jsou obroušeny. Jejich břitký zvuk neutichl, ale už nešokuje. Vyzrál do elegantního tvaru, pro někoho se stal možná až docela obyčejným. Podobně jako jejich město. Zeď už připomínají jen japonskými turisty navštěvovaFULL MOON 07

né drobky a ze svobodného Prenzlauer Berg se stala fancy čtvrť. U Checkpoint Charlie už dávno nestojí zašlá secesní kavárna, ale plytký řetězec nabízející ke kávě do plastu muffin zdarma. Ovšem jak Berlín, tak Einstürzende Neubauten stárnou se ctí. Ta atmosféra, energie a zápal už možná nejsou tak výjimečné a drásavé, ale zůstávají stále přítomné a zřejmé.

V Berlíně narážíte na stopy Einstürzende Neubauten neustále. Schlesisches Tor je jedna z nejkrásnějších stanic prastaré U1, pod ní dva stánky s kebabem (nejlepší v Berlíně!).

Kousek od ní stávala Zeď, následující zastávka Warschauer Strasse už byla na Východě.

Nedaleko odsud bydlíval Nick Cave v bytě Christopha Drehera z Die Haut, Schlesische Strasse a okolí účinkují i v písních Einstürzende Neubauten. Na druhém konci U1 leží Nollendorf Platz, kde funguje již od osmdesátých let minulého století jeden z nejlepších berlínských obchodů s deskami, Mr. Dead & Mrs. Free. Vedou ho nadšenci a seženete tady skoro všechno. Taky tady stojí starý vodojem, kde Einstürzende Neubauten natáčeli skladbu DNS-Wasserturm, vydanou na sbírce Strategies Against Architecture II. U1 vede nad Skalitzer Strasse, rušnou ulicí v Kreuzbergu, o které se v písních kapely mluví hned několikrát. Tahle ulice je doslova vtahující, procházet se po ní vydrží člověk hodiny, pořád se něco děje, třeba jen pozorovat vlaky U-Bahnu... Je tam Festsaal Kreuzberg a pár barů, které stojí za návštěvu, zkuste třeba nedávno otevřené Mano. V podobném duchu bychom mohli pokračovat několik let, Berlín a Einstürzende Neubauten k sobě patří, mají společnou historii. A součástí té historie je také Gudrun Gut, další z Die Geniale Dilletanten a členka první sestavy EN. Jakoby náhodou hraje den před koncerty Neubauten v divadle Volksbühne.

Volksbühne je kousek od Rosa-Luxemburg Platz. Téměř přesný střed města, za rohem

Honeckerova výkladní skříň Alexanderplatz, přímo u divadla kino, klub a record shop, vše pod jménem Babylon. V ulici naproti skvělá vietnamská restaurace Hovang, lepší pho ve městě nenajdete. Koncert Greie Gut Fraktion, čerstvého projektu Gudrun Gut a Antye Greie, byl pořádán v rámci jakýchsi italských divadelních týdnů, spolu s nimi byla avizovaná ještě dvojice Palumbo/Tomasini. Album Grei Gut Fraktion Baustelle je povedené. Kooperace legendy německé elektronické hudby a majitelky čistě dámského labelu Monica Gudrun Gut a talentované Antye Greie-Fuchs, která pod iniciály AGF vydává obrovskou spoustu převážně experimentální elektroniky, funguje podobně dobře jako projekt anbb Bargelda a Noteho. Ale na zvuky staveb a děvčata v pracovních oblecích jsme si museli počkat, první šli na řadu Italové. Z dvojice byl najednou kvartet, hvězdou pak upravený Ernesto Tomasini. Make up jako válečné malování, podvazek ostentativně odhalený, gesta jako Marilyn, nekonečné mrkání. Na začátek balada s předlouhým elektronickým intrem, podivně známá slova a melodie – najednou z toho vylezla Breaking the Law od klasiků Judas Priest. Tady ovšem v dekadentně klasicistní úpravě, Marc Almond je jistě vzorem.

Nedostižným, dlužno dodat, půlhodina stačila, chyběl nadhled. Ale nakonec prý Ernesto shodil šaty, tak třeba to nebylo tak úplně vážné. Holky a jejich laptopy pracovaly naplno už od začátku, good job. Stavební lešení, sekající se projekce, montérky a pracovní helmy. Rytmická hlukařina s často zdvojeným zpěvem, mazlivé a sexy. Člověk by ani nehádal, že je mezi nimi takový věkový rozdíl, obě byly roztomilé a přes čistě computer music pozoruhodně blízké a otevřené. Holky v práci za jedna, album Baustelle postavené na zvucích berlínských stavenišť (a že jich tady je!) přehrály celé a ještě si u toho zatančily. Na bývalou kolegyni a spoluhráčku se přišel podívat jen Jochen Arbeit, nikdo jiný z Novostaveb se nezúčastnil. Ani Blixa, se kterým tehdy vymýšlela pseudonymy...

087

Moje oblíbená cesta do Columbia Halle je ze stanice Hallesches Tor. Jednak proto, že jsem tam v okolí bydlíval při svých prvních návštěvách Berlína, jednak je to pořád na sympatické U1 a navíc hezká procházka vede krásnou částí Kreuzbergu. Místní Vinohrady, jestli víte, co tím myslím. Zossener Strasse a Bergmann Strasse jsou nejvíc; zabijácký record shop Space Hall, kavárny, bary, etnické restaurace, butiky, second handy, knihkupectví. Všechno. Bývalý Západ, někde tady odsud vedla ta nepoužívaná dálnice Tempelhof-Dreieck, kde si v roce 1983 zařádili Einstürzende Neubauten sice bez publika, ale zato pořádně. Střípky z koncertu na dálnici jsou k vidění ve snímku Liebeslieder. V Columbia Halle slaví Neubauten celkem pravidelně, hráli tady ke dvaceti letům, čtvrtstoletí a teď znovu. Vyprodáno, jak jinak, lidí davy.

Při frontě na akreditaci nastává pravidelná nervozita, napsal nás tam ten Alex, nebo ne? Loni jsem tady byl na měsíce předem vyprodaném koncertu Morrisseyho a dalo se tu relativně normálně chodit. Dneska je vyprodáno stejně tak a není tu k hnutí, to mi vysvětlete, tohleto. Předkapela se samozřejmě nekoná, tuny šrotu na scéně by už nikdo nepřeházel. Různorodé publikum už v půl deváté pěkně divočí, v Německu se přece jede vždycky přesně na čas. Ale už je to tady, ústřední pětice, kterou na koncertech doplňuje australský hudebník Ash Wednesday, je na scéně. Začíná se odpočítávat...

The Garden z Ende Neu na úvod a při letmém pohledu se zdá, že se za ty dva roky od poslední návštěvy Prahy nic nezměnilo. Tedy kromě Blixy samozřejmě, gurmánská vášeň zakulacuje, ne že ne. Ale jinak důvěrně známý obraz, Rudi Moser vypadá pořád jako páv a náležitě se nese, Alexander Hacke divočí, N. U. Unruh tančí kolem svých barelů a trubek a Jochen Arbeit vypadá, jako by se ho to netýkalo. Die Interimsliebenden z přelomového alba Tabula Rasa potěší, nádhernou baladu Nagornyj Karabach doprovází letecký motor a při báječné Dead Friends se publikum dokonale rozněžní. Člověk se neubrání rozhlížení a přemítání, zda je v publiku někdo z těch, kdo se byli podívat na apríla roku 1980 na diskotéce Moon.

Prvotní zážeh pamatuje z kapely jenom Blixa a Andrew Unruh. Gudrun Gut u toho sice také byla, ale dneska tu není. Ostatně prý jí hoši ani nepozvali. Z úplných začátků nezazní skoro nic, jen při vytrvalém pokřiku z publika Blixa nahodí improvizačku v podobě jedné sloky Se088

hnsucht, tu hráli už na svém druhém koncertě. Ta plynule přešla do hitové Haus der Lüge.

Kapela se náramně baví a nejvíc Alex Hacke, protože si celou dobu utahuje z Bargelda, který působí tak trochu nevyrovnaně. Na jednu stranu si blazeovaným výrazem a bonvivánskými pohyby vyžaduje pozornost publika, na stranu druhou atakuje pódiového zvukaře divokými posunky, zjevně se mu něco nelíbí. Hlavní set končí třemi jistotami posledních let, Let’s Do It a Dada, Sabrina a krásná Susej, která je snad ještě lepší než na turné k Alles Wieder Offen. Na koncertech Einstürzende Neubauten je skvělé, že velkou spoustu haraburdí a vlastnoručně postavených mašin už dnes používají naprosto sofistikovaně a klidně třeba jen v pár taktech jedné jediné písně. Takhle už Tomáš Turek od půlky koncertu avizoval song Headcleaner, protože zahlédl kovovou korouhev, kterou používají právě v této skladbě. A taky že byla, hned jako první přídavek přišla tato málohraná věc z Tabula Rasa, následovaná až nesnesitelně ztišenou Silence is Sexy. Po Redukt, vrcholu druhého přídavku, už to vypadalo, že je po všem, ale nakonec se po pár minutách ještě kapela nechala přemluvit na Total Eclipse of the Sun. Krása, více než dvouhodinové představení muselo nadchnout všechny. Roboticky tančící prošedivělý byznysmen si to užíval stejně jako party gothiků a punkerů, Einstürzende Neubauten nepatří jedné subkultuře, ale celému městu.

Pozvání na večírek s kapelou se samozřejmě neodmítá, lounge bar, kde byla party, byl už ale krátce po koncertě téměř úplně zaplněn.

Jsou tady přece jenom doma. Skvělý DJ hraje směs garážového rocku a letitých rock’n’rollů, ale taky třeba Dana Sartaina. Podivná čtveřice stojící u jeho pultu vypadá trochu divně i na Berlín, ale zároveň nějak známě...

No jasně! Italové ze včerejška, dneska sice v civilu, ale pořád mrkající. Ernesto si nedá pokoj a mává na nás. Zjevně si pamatuje, ve Volksbühne bylo ostatně asi padesát lidí.

U baru kecá Rudi Moser s kámošema, Tomáš si povídá s Yoyo Röhmem (Fatal Shore). Chystá prý nový projekt a rád by koncert v Praze.

Podívat se přišel i Mark Chung, jeden z veledůležitých členů kapely, který odešel před Ende Neu. Začal se věnovat obchodu s hudbou a dotáhl to až na viceprezidenta Sony Music International. Na jeho značce Freibank vydává kdekdo, včetně jeho bývalé kapely (od nás třeba Kill the Dandies!). Jediný, kdo chybí, je tedy F. M. Einheit, jenže tam ty kon-

troverze s Blixou zjevně trvají. Po nějaké době přichází Alexander Hacke se svou ženou Danielle de Picciotto, přesně tak sympatičtí a vstřícní, jak se říká. Alex je nadšený z koncertu, Danielle mluví o tom, že to bylo zatím nejlepší vystoupení na celém turné. Pokud kapela tuhle tendenci udrží, tak se má Praha na co těšit. U nás se zastavil Chris Hughes, bubeník Huga Race, Fatal Shore a mnoha dalších, teď čerstvě také Hitman’s Heel Alexe a Danielle, kteří zahrají na klubovém večeru v Praze. Zdravíme se a představuje nám svojí dceru Seraphine. (Původně jsem si myslel, že je to jeho nové děvče, ale stihl jsem to utajit.)

Atmosféra houstne, lidí přibývá a s Tomášem se shodujeme v tom, že už tam asi nemáme moc co dělat. Palírna Franken na Oranienstrasse to jistí. Jako vždycky bordel, hlasitý punk a hlava na hlavě. Jen je tu nějak moc hipsterů a trendy floutků, sobotní noc, no jo.

Kolik z nich asi vůbec tuší, co jsou Einstürzende Neubauten zač?

NOCH EINMAL

Neděle jsou v Berlíně vždycky ospalé. Všude zavřeno, prázdné ulice často plné pozůstatků sobotní noci, jen pár kaváren a restaurací drží vlajku. Třeba Café Atlantic na Bergmann Strasse, milá stará kavárna, kde se specializují na snídaně. Na menu jich mají asi dvacet a podávají je do pěti odpoledne. Vždycky je tam plno, obsluha neustále nestíhá a pořád je slyšet cinkot rozbitého skla. Ale má to neuvěřitelnou atmosféru. Právě tady čekáme na začátek klubového večera, který se odehraje v Columbia Clubu, malém bratrovi C-Halle, který začíná nezvykle brzy, už v pět. Vchod hned vedle, kapacita sotva pět set osob. An Evening with Einstürzende Neubauten lemuje celou tour, vždy je věnován dvěma sólovým projektům členů kapely, dnes večer nás čeká představení Jochena Arbeita Stupid Green Performance a bubenická paráda N. U. Unruha Beating the Drum. Také je k vidění nový dokument o kapele, mapující tři dekády její existence. V Columbia Clubu ale snímek běžel v jakémsi chill out lounge, kam se vešlo sotva padesát lidí. Snad jindy. Začátek těchto klubových večerů vždy patří krátkému vystoupení celých Einstürzende Neubauten. V tomto krátkém setu hrají různé rarity a skladby, co na běžném koncertě neuslyšíte.

Neuvěřitelný zážitek. Nejde jen o skladby, ale i o to vidět Einstürzende Neubauten v prostoru o velikosti poloviční Akropole, pátá řada, pódium na dosah ruky. A nešlo o nějakou FULL MOON 07

okrouhanou variantu, železobijci měli na tom stísněném prostoru všechno, co měli mít, včetně leteckého motoru nebo obrovského plátu kovu, který je potřeba k jejich kompozici Grundstück. Skutečně dlouho neviděná záležitost, těžko říci, zda na takto malém pódiu za posledních dvacet let vůbec hráli. Začíná se Sonnenbarke ze Silence is Sexy a vypadá to, že si kapela uchovala pohodu z velké stage i tady. Všechno je při starém, včetně Blixova štěkání na zvukaře či techniky. Ale jinak je pan Bargeld v dobrém rozmaru, kapelu a celý večer žoviálně uvedl a usmívá se na všechny strany. Seele Brennt, skvělá věc ze zásadního alba Halber Mensch, uvozuje dojem, že kapela v těch dobách, kdy vystoupení v podobných prostorách byla běžná, musela neskutečně fungovat. Grundstück je rarita pro fanoušky, podle této skladby se jmenuje jedno ze supporterských (již ukončený projekt, zdokumentovaný v dokumentu Neubauten.org) alb, které se nedá běžně koupit. Tato několikavětá kompozice byla celá uvedena pouze na několika vystoupeních, včetně památného koncertu v Palast der Republik (východoněmecký ekvivalent Paláce kultury), který byl krátce po koncertě Neubauten srovnán se zemí. Jako FULL MOON 07

přídavek přidávají nečekanou záležitost, slavnou coververzi Sand. Skladbu Lee Hazelwooda a Nancy Sinatra hrála už spousta jiných, na své poslední desce jí má Hugo Race a Kill the Dandies! taky. Einstürzende Neubauten ji nahráli už někdy v první polovině osmdesátých let, ale jejich verze zní pořád velmi svěže a současně. Ten kovový cinkot jí ohromně sluší. Krásné vyvrcholení. Úžasný zážitek, vidět tuhle rachotivou železárnu v takovémto prostoru, už jen proto se výlet vyplatil. A třeba i kvůli kratičkému rozhovoru s Andrew Unruhem, který hrozně touží přijet se svou bubenickou parádou Beating the Drum do Prahy. „Víš, já teď nemám moc času, za pět minut začíná můj set...,“ říkal a mně proběhlo hlavou, je možné, že já zdržuju někoho z Neubauten? Tak jsem mu v tom presu tu show slíbil, tudíž trénujte. Někdy příští rok by se mělo hrát na železo v Praze.

Stupid Green Performance Jochena Arbeita a tanečnice a zpěvačky Vanie Rovisco není nic extra, spíš hodně interní záležitost pro ty dva. Projekt pro vernisáže nebo podobné kratochvíle. Daleko více performance než koncert, po tak silném zážitku, jakým bylo ho-

dinové vystoupení Einstürzende Neubauten, nemůže zaujmout. Loučíme se, Praha zase tak blízko není. Cestou domů míjíme zavřené letiště Tempelhof, tureckou část Neuköllnu, předměstí a různá staveniště. Třeba právě někde tady děvčata z Greie Gut Fraktion nahrávala zvuky pro svoje album. Byl to výjimečný víkend, vidět Einstürzende Neubauten v Berlíně je úplně něco jiného. Člověk vnímá jejich koncert jako součást velkého celku, procházky po Kreuzbergu a cesty U-Bahnem patří k věci stejně jako jejich údery do kovových pružin. To město je stvořilo a oni ho pomohli definovat. Geniální diletanti dávno dospěli a Berlín se mění.

Ale místní železo má pořád zvuk jako zvon, i když ten úder už vede zkušená ruka padesátníka a ne zuřivost mladého anarchisty.

089

MIROSLAV WANEK TEXT DAVID KRESTA FOTO ARCHIV

Když se člověk z plakátu dočte, že ten a ten koncert je „jediný svého druhu na světě“, znechuceně si odfrkne s tím, že jde o ubohý reklamní tahák. V případě olomouckého koncertu Už jsme doma a zpěváka The Residents Randyho to však byla naprostá pravda. Kdo chce vidět kultovní sanfranciskou kapelu pohromadě, může v listopadu do pražské Archy, kde ostatně The Residents vystupují s železnou pravidelností. Ale Už jsme doma skrytí za maskami a hrající desítky let staré skladby svých idolů? To byla skutečně akce typu „one night only“, mimořádný doplněk stejně mimořádné retrospektivní výstavy The Residents v útrobách Galerie Caesar. Už jsme doma jsou s tajemnými Residents v kontaktu dobrých dvacet let. Ví Mirek Wanek, jak se jmenují členové téhle kapely? Proč nosí místo hlavy oční bulvu? A co na to Jan Tleskač?

Na začátku vaší spolupráce a přátelství s The Residents stál prý jeden dopis…

The Residents pro mě byli od osmdesátých let velkým inspiračním zdrojem. Hned po Sametové revoluci jsem napsal jejich manažerovi Ricku Shubovi a k dopisu přidal naše cédéčko. Už ani nevím, kde jsem ten kontakt nakonec sehnal, ale pamatuju si, že nic snadného to nebylo, tehdy jsme si o internetu mohli jen nechat zdát. Manažer mi poslal krátkou zprávu, že můj dopis přeposlal The Residents.

Pak se dlouho nic nedělo, takže jsem to pustil z hlavy. A asi za rok a půl přišel dopis z firmy Cryptic Corporation, která je zastřešující organizací kapely. Mluvčí Homer Flynn mi napsal, že naše muzika se The Residents moc líbila.

Připsal tam jednu větu, která mi tehdy přišla hodně důležitá. Tak jako jsme se my tehdy cí090

tili izolovaní za Železnou oponou, tak stejně se prý i oni cítí odtržení od nás a vůbec nevědí, jaká muzika vlastně v Československu vzniká.

A že je skvělé, že se hranice otevřely a hudba z postkomunistických zemí se začne prosazovat směrem na západ. A byla tam poznámka, že by se The Residents nedivili, kdyby Už jsme doma stáli v prvních řadách.

Což se nakonec vyplnilo…

Ano, ale možná se to vyplnilo právě díky tomu, že jsme si téhle věty od The Residents vážili. Byla to pro nás obrovská vzpruha a posílení sebevědomí.

Jaká byla první cesta za The Residents?

To vzniklo víceméně náhodně. V onom dopise byla ještě jedna věta, která mě tenkrát hrozně pobavila, a sice že pokud bychom měli cestu kolem, tak nás zvou k sobě do studia, kde nám ukážou tajná místa. Smál jsem se, protože mi tehdy, někdy v roce 1991, přišlo absurdní, že bychom se mohli motat někde kolem San Francisca. Připadalo mi to stejné, jako by mě někdo pozval na Měsíc. Nicméně rok nato uspořádala jedna pražská organizace takovou kulturní výměnu. Pod Stalinův památník, tam, kde je dneska metronom, přivezli umělce z Ameriky a na oplátku jeli Už jsme doma, Jim Čert nebo výtvarník František Skála do Států. No a jednou z organizátorek téhle výměny byla zpěvačka Laurie Amat, která asi rok předtím spolupracovala s The Residents na projektu Freakshow. Tak jsme na ni „udeřili“, ale ona se tvářila docela rezervovaně a řekla něco v tom smyslu, že nás s nima může spojit. Takže nezbývalo, než ukázat ten dopis a říct: hele, já tady mám ale pozvání. Na základě toho nám smluvila schůzku a my se tak dostali do studia The Residents v San Franciscu. Vešli jsme tam,

v regálech ležely obří bulvy a tisíce drobností, které jsem znal z obalů desek.

A byli to fakt The Residents?

To je samozřejmě otázka, která padá nejčastěji. Já nevím. Když jsme s nimi spolupracovali, tak jsme byli vždycky ve styku s určitým týmem lidí, se zástupci organizace Cryptic Corporation. To je organizace, která má svého ředitele, své zaměstnance, vydavatelství, sekretářku, manažera. A rozklíčovat, kdo je kdo, je dost obtížné.

Znamená to, že otázka, kdo je vlastně za maskou, visí i po dvaceti letech ve vzduchu.

Ano, protože jak se na to dá odpovědět? Identita je relativní věc a právě na to chtěli The Residents poukázat. Já jsem se nikomu z těch, se kterými jsem se setkal, neodvážil položit hloupou otázku: Jsi člen kapely The Residents? Protože on mi klidně může odpovědět: ano. Ale jak se to dá ověřit? Na členství ve skupině není žádná průkazka. Myslím si, že jejich vzkaz zní: vždyť je to přece jedno, kdo je za tou maskou schovaný. Důležité je, že The Residents jako fenomén existují, že produkují nádhernou muziku, nádherné texty, nádherné výtvarné práce. A jestli to dělá Pepíček nebo Toníček, je úplně jedno.

Jednou z teorií, proč zůstávají The Residents v anonymitě, je poukázání na virtuálnost showbusinessu.

V dnešní době a s dnešními grafickými programy ani nevíme, jestli ten, koho vidíme na fotce nebo v klipu, tak skutečně vypadá. Nebo jestli zpěvák na téhle fotce není vlastně poskládaný z tváře někoho jiného a těla někoho úplně jiného. Je to tak. The Residents postihli tuhle virtuální realitu showbusinessu. Udělali to velmi úspěšně, nakonec jim to pomohlo FULL MOON 07

k výraznější publicitě a na druhé straně zůstali díky své anonymitě stranou zájmu bulváru.

Pojďme k olomouckému koncertu, který byl bez nadsázky označovaný jako mimořádný kvůli spojení Už jsme doma se zpěvákem The Residents Randym. Jak moc náročná byla jeho příprava vzhledem k tomu, že jste ještě čtrnáct dní předtím byli na turné v Americe a Kanadě?

Už na jaře jsme se domlouvali na podobě koncertu a já jsem pak organizátorům výstavy nabídl, že bychom mohli udělat takový experiment: Už jsme doma nacvičí a odehrají repertoár The Residents, který odzpívá Randy. Někdy v srpnu jsem na tom začal intenzivněji pracovat, připravil jsem výběr skladeb, upravil aranže a kolem 10. září jsme to začali nacvičovat. Jenže jsme na to měli jen deset dní, protože pak nám začínalo americko-kanadské turné. V Americe na zkoušení moc času nebylo, měli jsme všehovšudy dvě tři příležitosti něco z repertoáru zkoušet po ránu v klubu, kde jsme zrovna vystupovali. Takže nejintenzivnější to bylo čtyři dny před samotným koncertem, kdy jsme v Moravském divadle zkoušeli třífázově.

FULL MOON 07

Překvapilo mě, že výběr skladeb pro koncert byl čistě na vás. Čekal bych, že vám The Residents pošlou seznam s tím, že tyhle a tyhle skladby se máte naučit. Jak vlastně probíhala komunikace?

Já jsem udělal takový širší seznam a pak jsme se prostřednictvím e-mailů domlouvali s Randym, jestli mu ten výběr vyhovuje. Randy tam chtěl víc věcí, které hrajou na aktuálním turné. Další problém byl, že jsem vybral skladby, které vlastně nikdy nezazněly naživo. Ryzí studiovky, které vznikly před třiceti, pětatřiceti lety a Randy je zpíval jen jednou, ve studiu.

Ze strany The Residents tam byl malinko tlak, abychom tyhle písničky do programu nezařazovali, ale já si prosadil svou. Takže to pro Randyho byla v Olomouci zajímavá premiéra.

Tenhle koncert byl hodně speciální už proto, že Už jsme doma se vlastně na jeden večer stali revivalem The Residents…

Je potřeba říct, že Už jsme doma jsou sice spříznění s The Residents, nicméně v kapele máme nové mladé lidi, kteří tuhle americkou kapelu zase tolik neznají, nemají k nim tak silný vztah, jako mám já. Takže se to nedá vnímat doslova, že by Už jsme doma byli přímo napojení na

The Residents. Bral jsem tenhle koncert jako hodně zajímavou zkušenost. Už jenom z toho důvodu, že jsme měli hodně práce kvůli jedné jediné akci. A mimochodem, nebylo to úplně poprvé, co jsme hráli jako The Residents, protože už s FPB jsme měli v repertoáru dvě jejich věci.

Bude to znít jako klišé, ale byl tenhle koncert splněným snem?

Přesně tak, tohle by mě v roce 1978 nebo 1979, kdy jsem se přes Jazzovou sekci poprvé dostal k muzice The Residents, vůbec nenapadlo.

To, že budu o třicet let později aranžovat jejich věci a hrát na jednom pódiu s Randym.

Celý ten koncert jsem chápal jako „tribute“, jako poctu The Residents. Snažil jsem se držet jejich ducha, částečně i aranží – to aby v tom Randy neměl hokej –, ale zvukově v tom byli rozeznatelní Už jsme doma, navíc některé pasáže byly vyloženě punkové a bigbítové.

Pro některé ryzí „residentology“ to možná bylo kapánek tvrdší.

091

THE RESIDENTS RETROSPEKTIVA/RETROSPECT GALERIE CAESAR, OLOMOUC. 5. - 29. 10. 2010 TEXT A FOTO DAVID KRESTA

O The Residents se dá s určitostí říct jen to, že je to kapela tvořená čtyřmi anonymními jedinci a že má základnu v San Franciscu. Přestože funguje už od roku 1969, dodnes nikdo nezjistil, která jména vlastně stojí za nahrávkami vydávanými převážně u vlastní, zcela nezávislé značky Ralph Records, popřípadě u Mute nebo East Side Digital. Neví to ani Miroslav Schubert, přestože jako vůbec první uspořádal The Residents výstavu v České republice. „Důležité je zdůraznit, že vlastně nikdy nemluvíte přímo s The Residents. Když jsem s někým jednal, byl to většinou Homer Flynn, dvorní grafik kapely a spolumajitel organizace Cryptic Corporation. Ta manažersky a mediálně zastupuje The Residents.“ Anonymita a důsledné skrývání se za maskami vyneslo The Residents do pozice dílem kultovní, dílem obskurní party, která snad přímo, snad nepřímo inspirovala další umělce.

Gorillaz? Slipknot? Nasadit si masku nebo se na pódiu stát jen siluetou už dnes dělá kdekdo, ale The Residents byli první. Jejich nejznámějším převlekem je černý smoking a obří oční bulva s cylindrem místo hlavy. „Při jednom ze svých prvních vystoupení byli zafačovaní jako mumie a prý v tom málem umřeli. I bulvy byly zpočátku problém, protože se v nich špatně dýchalo a mluvilo. Pak jim udělali lehčí plastové.

Jako ,vedlejšák‘ je vyrobil Mark Siegel, který pracoval ve studiu ILM Georga Lucase.“ Ale proč to všechno? Diskuze o tom, proč The Residents tak důsledně lpí na své anonymitě, jsou nekonečné, a každý důvod může být ten pravý. Steven Cerio, ilustrátor a dlouholetý spolupracovník kapely prohlašuje, že The Residents je cihla hozená do tváře masového marketingu. „Homer říkal, že skrývání se za maskou je dobré proto, že se členové kapely nemusejí dívat sami na sebe jako na stárnoucí rockové hvězdy. Další důvod je, že taková kapela se nerozhádá kvůli tomu, jestli dal víc rozhovorů zpěvák než kytarista, protože oni rozhovory neposkytují vůbec, na všechno mají Cryptic Corporation. Starají se tak čistě jen o muziku a tu nechtějí spojovat s konkrétními tvářemi a osobnostmi.“ Díky olomoucké výstavě se sám galerista stal členem The Residents. „Hardy Fox, Homerův 092

partner v Cryptic Corporation, totiž jednou prohlásil, že každý, kdo s kapelou nebo organizací spolupracoval, je součástí The Residents.“ Expozice s prostým názvem Retrospektiva se rodila několik let. Na jejím začátku stál obdiv ke kapele a jejím nahrávkám, na konci projekt, který nemá minimálně v Evropě obdoby. „The Residents znám od začátku osmdesátých let. Dostal jsem se k nim přes článek v bulletinu Jazzové sekce a pak začal shánět jejich nahrávky, což šlo dost těžko, protože to byly exkluzivní věci. Chtěl jsem The Residents dostat do Olomouce už dlouho, ale až někdy před pěti lety jsem poprvé navázal kontakt s Homerem Flynnem. Už jeho první odpověď byla hodně nadšená. Pak nastoupily desítky metrů dopisového papíru a spousta mailů, kdy jsme se vzájemně oťukávali. Já jsem samozřejmě nevěděl, na co jsou The Residents ochotni přistoupit a co z jejich sbírek je vůbec možné vystavovat.“ Výstava v Galerii Caesar částečně zopakovala retrospektivu videí, kterou v roce 2006 hostilo Muzeum moderního umění v New Yorku. K tomu přidala ukázky masek používaných kapelou při jednotlivých koncertních programech a původní grafické návrhy. Díky tomu se olomoucká expozice stala jedinou svého druhu na světě. „Jsem rád, že se nám podařilo získat originály masek, protože jinak by se, řečeno s nadsázkou, daly všechny exponáty poslat z Ameriky v pár dopisních obálkách.“ Přípravu výstavy i ojedinělého koncertu zpěváka The Residents a členů Už jsme doma má Schubert za sebou, k pravé identitě členů kapely ho to ale nepřiblížilo ani o krok. „Kdo jsou The Residents, ví asi jen Homer Flynn a ten to nesmí prozradit. Ale třeba existují sepsané závěti a po smrti posledního člena se odkryje pravá totožnost The Residents.

A nebo jsem v Olomouci mluvil přímo s někým z kapely a ani o tom nevím,“ vtipkuje Schubert, ale jedno je jisté – z olomouckého koncertu by mohlo vzniknout exkluzivní DVD, o podrobnostech se jedná. Je na místě říct, že je to „o nich bez nich“?

Kdo je já a kdo je oni?

FULL MOON 07

UŽ JSME DOMA + RANDY 20. 10. 2010. MORAVSKÉ DIVADLO OLOMOUC. TEXT LUKÁŠ GRYGAR FOTO ARCHIV

Vzpomínáš? Jako by to bylo včera, i když to „včera“ znamená šestnáct let nazpátek, po eskalátoru nahoru do jednoho z vestibulů pražskýho metra, kde někdy tou dobou visí ohromná a v očích dvanáctiletýho kluka hypnotická reklamní plachta se symbolem kapely The Residents, oční bulvou v cylindru. Když se to tak vezme, je tahle makabrózní kombinace všechno, jenom ne milá, ale ty ji odmalička vnímáš jako kámoše, jako spiklence ve světě, co je s dospíváním divnější a divnější.

A zatímco možná nerozumíš konceptu sanfranciský kapely anonymních avantgardistů („Ahoj, já jsem Hardy a už dva měsíce nečtu Cummingse,“ potlesk?), tak tónům a slovům stoprocentně, do posledního zefektovanýho zasténání. Útržky z Freak Show, kterou tehdy do Prahy přivezli a mimojiné společně s muzikanty z Už jsme doma zrealizovali v Arše, lepíš z dokumentu, co poběží na ČT2, kde taky jinde, a k tomu náhledy do písniček, co jsou dneska považovaný za residents-kánon: Moisture, Nobody Laughs When They Leave, Hello Skinny... Nebo počkej, prr. STOP. Může mít parta ex-hippies, co nejdřív do nástrojů mlátili, pak se na ně možná i naučili, pak si na hraní najali školený hudebníky, a nakonec, po skoro čtyřiceti letech chrlení geniálních věcí i absolutních sraček, kdy zbyli jen dva maskovaní mohykáni z původní sestavy, no tak může mít tahle továrna na kult něco jako „best of“? Někdo si řekl, že může a že není blbej nápad zkusit to nacvičit pro živý vystoupení. Za podpory americký ambasády dokonce, protože jinak by se Homer Flynn, CEO Cryptic Corporation a modří už vědí, kdo ještě, ani neobtěžoval dorazit do Olomouce, do města s kouzelným náměstím, primátorem, co má rád Deep Purple, a zhruba tisícovkou heren, který zvednou kýbl, jen co vylezeš z nádraží.

Aby byl opsanej kruh kompletní, jsou u toho zase UJD, protože Míra Wanek si s Crypticem dávno tyká a ve svejch ranejch písničkách mu nedělá problém do mikrofonu mňoukat, což je dovednost pro tenhle večer velice platná.

Nehudba Residents se totiž živý interpretaci z principu vzpouzí a tvrdě sleduje filozofii FULL MOON 07

jejich (nejspíš neexistujícího) gurua N. Senady, která do popředí staví zvuk a až potom z něj vyplývající tóny a slova. Jak se s tímhle (a minimem času na přípravu) poprali Wanek & Co.? Hráli po svým a hodně hlučně. Fakt, že zvuková paleta konvenční sestavy navrch s jednou trubkou a samplerem na rozptyl Residents nemůže stačit, byl obejit playlistem, odkud trčel snad jen úvodní cover Brownovy klasiky It’s A Man’s Man’s Man’s World, ale to je i v podání Residents ploužákovej standard.

Z koncertu, inzerovanýho jako unikum, unikal smysl každou další minutou. My Window nebo dřevní Smelly Tongues může člověk slyšet na aktuálním turné, Santa Dog hrajou UJD i v češtině. Zpěvák, pro tuhle sezónu pojmenovaný Randy, trsal na plastikovskej rachot, konfrontoval moravsko-americko-bůhvíjaký publikum unaveným řevem a snad z toho měl legraci, když lidi, co se dostavili zjevně omylem, v pauzách odcházeli. Taky se mi v jednu chvíli chtělo vypadnout, a to z pocitu trapnosti, na jakej by nestačilo ani obrnit se rozkošnými domečky z kartonu na hlavách muzikantů. Vzpomněl jsem si na video, kde oční bulvy drandí městem v cadillacu a na stěny domů a chodce na ulicích promítají fotky dávnejch freaks. Vzpomněl jsem si na koncert z turné Demons Dance Alone, kdy se ozval úvodní gong a člověka popadnul strach, co bude. UJD jistě nelze vinit z toho, že je mýtus Residents pryč, ale snad jsem naivně doufal, že pro jeden večer dokážou vrátit čas nebo ho alespoň vykolejit někam, kde z toho bude mrazit v zádech. Kamarádská sešlost a bigbítový vzpomínání nešlo dohromady s ničím z toho, co Residents tolik let znamenali.

Existuje rozkošná fotografie, kde mají všichni čtyři svoje bulvy v náručí a ksichty pochopitelně rozmazaný. Dobře to ilustruje, čím jsou Residents bez, nikoliv nutně kostýmních, masek: ničím. Říkal jsem si pak, vytleskávání publika navzdory, že dám cestou na vzduch panáka na jejich smrt, ale divadelní kavárna už měla roletu dole. To samozřejmě neznamená, že by The Residents nebyli mrtví.

To znamená, že jsem nedostal panáka.

093

094

FULL MOON 07

GRINDERMAN 13. 10. 2010, Haus Aunsee, Lipsko.

14. 10. 2010, C-Halle, BerlÍn.

TEXT MICHAL PAŘÍZEK FOTO ARCHIV

Druhé album Grinderman, tedy Nicka Cavea a tvrdého jádra The Bad Seeds, dotáhlo vizi nekompromisního brusiče na hranici dokonalosti.Psychedelické úseky jsou mnohem rozostřenější než na debutu, album je ostřejší a soudržnější a k tomu všemu trocha space rocku a drmolivého funku. Mlsný opičí jazyk se proměnil v běsnící vlčí tlamu. Vzhledem k tomu, že se podzimní turné Grinderman Čechám vyhnulo, nezbylo než vyrazit do Německa. A pro jistotu hned na dva koncerty. Lipsko je za rohem a Berlín je Berlín. Vidět Nicka Cavea tam je povinnost.

Haus Aunsee je zajímavý prostor, bývalá lázeňská tančírna s kruhovým parketem a poutavým dřevěným stropem je krasotina, byť trochu daleko od centra. S kapacitou asi dvou tisícovek lidí zdaleka není naplněna, Cave a spol. přitáhli něco přes polovinu, a tak bylo možné se v klidu postavit do osmé řady a užít si čtyři gaunery pěkně zblízka. Ještě před nimi vystoupila Anna Calvi, mladá anglická naděje s vybuzenou kytarou a dvojicí spoluhráčů. Smlouva u Domina a účast na polovině evropských koncertů Grinderman jsou dostatečnou zárukou, očekávání se potvrdilo. O Anně ještě uslyšíme, hlas jako zvon, ostrá explodující směs šansonu a rocku s výraznými bicími a občasným kníkotem harmonia. Zajímavé a hlavně jiné než tuny folkových písničkářek. Ale nervozita z příchodu šelmy byla přece jen velká. Krátce po tom, co Anna dohrála, se začalo vytleskávat.

Oba koncerty Grinderman byly téměř stejné a i reakce publika podobné. Najdeme deset rozdílů? Lipsko není Berlín, bývalá bašta Východu je přece jen jinde a tak třeba místo tradičních preclíků vládne cateringu lorna s horkými vuřty a chleby se sádlem a okurkou. Za euro, nekupte to. Ani to publikum není stejné, v Lipsku převládá starší generace v sepraných tričkách se svatým Nickem, v Berlíně pochopitelně tradiční mix elegantních yuppie byznysmanů, punk kids, gothiků a alternativců vůbec. A podívat se na kolegy přišel i Thomas Wydler z The Bad Seeds nebo německá elektro bohyně Gudrun Gut. Bluesové standardy dohrávají, pódium uklizeno, šelma přichází.

Dobrý koncert se pozná podle toho, že při něm nikdo nemluví. Kdybych měl spočítat, FULL MOON 07

kolik akcí mi zkazili různí rozumbradové a rozjuchanci, trvalo by to dlouho (ale já jsem to určitě někdy někomu udělal také). Tady bylo po prvních sekundách jasno, bavit se nebude nikdo. Čelist poklesla, bránice se zastavila a uši dostaly přímý náraz. Grinderman naživo, to je halas tryskáče, dunivý hrom, hlukový masakr. Nick to s kytarou sice moc neumí, ale o to víc je nahlas; Warren Ellis je mimozemšťan z planety Hluk a Jim Sclavunos s Martinem Caseym zkoumají základy konstrukce pódií do detailu. Přes vysokou hladinu a všechny prasárny, co se svými cajky dělají, je zvuk jako křišťál. Ostrý, tvrdý a přímý. Hraje se z obou alb, novinku přehrají celou, z prvního alba zazní ty nejvypečenější kousky. Mickey Mouse a fantastický Worm Tamer na úvod, pak přijde rozhrkaná Get It On a zpátky k novinkám. Heathen Child, Evil, When My Baby Comes, What I Know (jestli to Nick neumí s elektrikou, tak o akustické kytaře to platí dvojnásob). Kitchenette mi přišla na albu nejslabší, živě jde ale o drásavou litanii, kdy Nick Cave chvílemi až rapuje, destruuje varhany pěstmi a mikrofonem.

Duchové Birthday Party ožívají. Jediná, co trochu skřípe, Palaces of Montezuma, je snad až příliš rovná (nebo snad normální?).

Všichni čtyři si to užívají, The Bad Seeds energie nechyběla nikdy, ale to, co se děje na pódiu při koncertech Grinderman, je úplně odjinud. Břitkou eleganci nahrazuje animálnost a primární výkřiky. Definitivní nátlak zasahuje každým tónem, nechybí humor.

Pánové se baví o sto šest. Nick s Warrenem jsou nekontrolovatelní, nástroje létají vzduchem, žíně na smyčci praskají po desítkách a co všechno vydrží Caveův KORG, je skoro zázrak. Po každé skladbě vyráží na pódium hned několik techniků, aby po smečce uklidili a posbírali padlé. Světla více méně pouze do publika, pánové už nejsou nejmladší a navíc stroboskopy v očích znásobí atak. Závěrečným titulním Grindermanem katarze vrcholí. Bluesový hymnus protažený na více než deset minut s hypnoticky opakovanou jednou slokou publikum dorazí. Nálet skončil, pobořená stage ještě dlouho vibruje a diváci se potichu vytrácí. Ryk vlka zní v uších ještě dlouho, smršť decibelů působí jako živá voda.

Velká síla a energie na hodně hodně dlouho.

095

Martina Overstreet a Michal Nanoru 2010 Zde jsou psi. YinachI. TEXT APX FOTO COF/YINACHI

„Oproti tomu v Česku je image a vizuální styl podceňován jak samotnými kapelami, tak hudebními recenzenty, kteří stále dokola píší pouze o tom, co je nahraný na desce. (...) Na lokální scéně není s kým soutěžit, není se kým inspirovat, a tak žijeme ve vizuální barbárii, kde ale nejsou lvi nebo monstra, spíš jen ušmudlané, amatérsky působící smečky... psů.“ Slovo do pranice?

Jak ovlivní vizuální stránka hudbu konkrétní kapely?

Overstreet: Nějak podobně jsem se před lety v jednom rozhovoru ptala právě Michala a on mi odpověděl, ať si zkusim představit, že by Material Girl zpívala Radůza. Od tý doby si uvědomuju, že vizuální stránka může nejen ovlivnit, ale dokonce úplně změnit smysl sdělení konkrétní hudby a konkrétního textu.

A co jde tak, jde jindy i naopak – obeznámeni s hudbou a texty Sex Pistols jistě nemůžeme říct, že hákový kříž na tričku Sida Viciouse sděluje to samý, co hákový kříž vytetovaný na těle Daniela Landy.

Proč se vizuály a hudba „musí“ doplňovat?

Overstreet: Asi „nemusí“. Je to jako s ilustracema ke knize nebo s fotkama k článku.

096

Existuje spousta přístupů, jak na to jít, třeba: Přemejšlím, co dám na vobal, vypiju u toho flašku vodky a řeknu si Ty vole, dám tam tygra!, protože jsem ho před tejdnem viděl v televizi. Votevřu google, prohlídnu si dvě stě tygrů a podle toho, kterej se mi nejvíc líbí, to pak udělám. Jestli se to nějak doplňuje s mojí muzikou, nebo ne, je starost těch, co si to koupěj. Nebo: Celá deska je poctivá žánrovka, upřímný vyznání lásky věci, kterou mám rád, a proto si udělám vobal, booklet, promofotky a merch pěkně podle pravidel. Tak, jak se to má dělat, jak se to v rámci žánru očekává. Atd. Atd. Čistě z pohledu „tvorby“ jsou všechny přístupy správné, ale jestli se s tím ztotožní spotřebitel, je už jiná písnička.

Jasně, nemusí. Nemusíš mít vizuál skoro vůbec. Stejně jako nemusíš mít nohy – můžeš jezdit na vozejčku. Přesto by většina lidí byla radši olympijskej atlet než vozíčkář. Prostě je lepší mít víc končetin – a umět je koordinovat, aby každá nevyrážela jiným směrem. Textům můžeš říkat ruce, zvuku srdce, notám hlava… Nehledě na to, že na tý úplně základní úrovni slouží design orientaci. Všichni si kupujeme desky podle obalu, zvlášť od doby, co „kupujeme“ znamená počkat na volnej slot na hotfile. Podobně si v davu vybíráme i lidi, jejichž vzhled nám konvenuje. A jak píšu v úvodu knihy, věřim,

že to, čemu dneska říkáme „kapela“, bylo vymyšlený jako neoddělitelný spojení sexy lidí, hrajících libovolné pohlavní orgány rvoucí hudbu, která dává průchod všem potřebám adolescence. To, že se několik posledních generací rozhodlo uchovat si tyhle potřeby i hluboko po třicítce, na tom nic nemění.

Navíc, společnost, kapely nevyjímaje, se medializuje. Že byl Lincoln hnusnej chlap, nevadilo. Tehdy ho téměř nikdo z voličů neviděl. Obama je naopak pravděpodobně lepší marketingový materiál než vládce. Vtip je ale v tom, že u kapel bylo to, jak drží kytaru, přinejmenším stejně důležitý jako to, co na ní umí zahrát už od začátku (po 2. sv. válce). Teď jenom ještě víc.

Nanoru:

Co přesně znamená „doplňovat se“?

Existují stylové konvence, o kterých je přinejmenším třeba vědět. Společná myšlenka se počítá. Věci většinou fungují, když jsou použity záměrně – i když často taky ne.

Jasonu Munnovi by ale podle mě měl někdo vylejt kolu do klávesnice.

Nanoru:

Kdo určuje trendy? Jak to, že je dné OK a někdo jiný, kdo není v knize, není?

Overstreet: K první části otázky: Trendy se rodí ve sklepě, kam se vokýnkem vkrádá ruka módního návrháře a vynáší na světlo boží tu FULL MOON 07

FULL MOON 07

097

dlouhou hippie sukni, tu křiváka... Přetaví to a až to po něm přežvejkaj i řetězce s konfekcí, trend bude konečně na světě. Křiváka – původně motorkářskej, pak rockerskej a punkovej gear – uvedla ve svý letošní kolekci podzim/zima značka Burberry. Česká asistentka obchodního ředitele na něj ovšem nemá, koupí si teda v H&M ten z koženky, s nekvalitníma zipama a legračním střihem.

Vezme si k němu špičatý kozačky, sluneční brejle Prestige a falešnou kabelku Luj Vitán.

Co má na sobě, vůbec neví, ale není to jedno?

Dole ve sklepě se už stejně dějou jiný věci a za dva roky po křiváku od Burberry neštěkne ani pes. To je jedna cesta trendu. Druhá vede například po trase mikina Dim Mak, limitovaná edice -> Karel Buriánek -> fanynky -> buď taky originál Dim Mak limitovaná edice, nebo aspoň něco podobnýho -> kamarádky, mladší sestry, případně matky fanynek Karla Buriánka -> cokoliv, co má kapuci, zip a jsou na tom strašidelný vobrázky. K druhé části otázky: Jiný lidi jsou taky OK, ale všichni se do knížky nevešli. Dné byl OK víc, no...

Jinými slovy, trendy určuje složitá výměna mezi ulicí a mediálním/kulturním průmyslem. Těžko říct, kdo má navrch – ulice má nápady a řešení, ale nedokáže určit, které z nich se rozšíří, média s ničím moc nepřicházejí, ale fungují jako skvělej reprák. Přičemž ta „ulice“ má v tom repráku hlavu stejně jako kdokoli jinej. Pak ještě existuje hrstka vlivných osobností, někdo jako Kate Moss, která když si na Glasto vezme holiny Hunter, bude je nosit celej New York ještě pět let potom, lidi jako Marc Jacobs, ale i ti sledují, co se děje – v Soho, v Chelsea, ve Williamsburgu v NYC, v Silver Lake v LA, Capitol Hill v Seattlu, Tokiu, Londýně… – stejně dobře jako jakákoli cool-hunterská organizace.

Jinak samozřejmě dochází k tomu, že pokud jedna složka odpovídá na nějakou potřebu doby, může s sebou vytáhnout i její styl v jiné oblasti a naopak. To je třeba případ geek chic – z nerdů jsou najednou nejmocnější lidi světa a tak se o nich točej seriály (The O.C.) a filmy (The Social Network).

Nanoru:

Zmiňujete klubovou módu a zároveň booklety alb/artwork. Jakou tohle má věcnou souvislost? Jde o vizuální podobu desky, nebo prezentaci kapely na ní? (Protože i „barbaři“ můžou mít vizuálně přitažlivé/ originální/trendy desky a Magnetik, pokud vydají CD v plastové krabičce, budou stejná nuda jako cokoliv jiného.)

098

V ideálním případě jsou všechny orgány a končetiny v harmonii. „Od účesu po umění, všechny body byly pokryty,“ říkal o Roxy Music Peter Saville, designér Joy Division a New Order. Na obalu nemusí být fotka kapely, aby ladil s jejím stylem oblékání, hudby, prezentace. Když se podíváš na The xx, The Horrors nebo M.I.A., vidíš jasný výraz, jasný názor, vidíš, že ta deska patří k těmhle lidem, tomuhle obalu, tomuhle klipu a dohromady ti to dává smysl. Nejlíp, když se jednotlivé složky umocňují. Neznamená to, že musí být všude X. Vztah mezi fanoušky a kapelami je na indie scénách těsný – přesně tak těsný jako mezi vystupujícími a publikem na strahovské Sedmičce, ne jako mezi vystupujícími a publikem vedle na stadiónu – a ty role si často prohazují. Ta nejbanálnější souvislost jsou trička kapel a jiný merch – většinou se na nich objevují motivy z alb a většinou se jich v klubech objevuje hodně… Existuje ovšem spřízněnost obecnější. Obliba různorodé kýčovité fauny se v posledních deseti letech projevila v názvech desek i kapel, obalech, ale i v motivech na tričkách, které s kapelama přímo nesouvisí, a podobně můžeme nakládat i se zálesáckejma vousama, čepicema a flanelkama, fotkama v houští, dřevěnejma obkladama, vycpaninama, abychom skončili u porcelánovejch jelenů na Designbloku. A někdy fanoušci promlouvaj víc než kapela sama. Fotka kotle Black Flag mi řekne o stylu kapely víc než portrét Henryho Rollinse.

Nanoru:

Na co se tedy bude vzpomínat, když se řekne „klubová scéna roku 2010“? U nás i v zahraničí. A opravdu se na to bude vzpomínat? Je to tak přelomové jako deska Plastiků kdysi?

Rok 2010 je obecně rok, kdy zemřel hipster a obrodil se v preppy. (Není jasné, jestli totéž stihne American Apparel.) Dřevorubectví bylo vystřídáno stylem americké bílé elity, doteď absolutního protikladu cool. Boty na jachtu Sperry, trička Ralph Lauren Polo a kostkovaný kraťasy. V Česku se pak bude vzpomínat na to, jak se zase nic nestalo a pak vyšla ta kniha „Tady chcíp pes“… OK, myslím, že na nástup ostravské a brněnské art scény nikdo nezapomene.

Nanoru:

Není na lokální scéně ten poměr lidí/kapel, co se umí/neumí „oblíkat“, stejný jako všude jinde? Melt! festival taky není jen móda, ačkoliv přesně takhle vypadá. A počet lidí

v džínách a triku je tam ve finále mnohem vyšší než lidí v růžových gumácích. Jenom nejsou tolik vidět.

Není. Nejsou tu obchody, nejsou tu peníze, není tu vkus, není tu tradice, není tu vůle. Krom toho, Němci jsou dneska asi nejmíň náchylní ke zdobnosti z celého Západu. Na prapory si dávají bacha. To s nimi Češi sdílí. Češi nejsou early adopters, neskočí na každou vlnu, neriskují, počkají si, jsou praktičtí, odolní vůči vichru i trendům, stejně jako oblečení, které si kupují. Řeklo by se impregnovaní skepsí. Je to samozřejmě dobře, i špatně. Newyorská flexibilita a nadšení pro každý výstřelek je extrémní, česká periferie žije pomalejším, trvalejším životem. To se týká i kapel. Projdi si web. Většina má buď strašnou nebo žádnou vizuální stránku. Nejde o návrhářské kotrmelce. Šlo nám o to, že když se umíš oblíkat, vypadáš dobře i v tričku na spaní a snad dáváš pozor i na obal vinylu.

V kapelách očekávám lidi, co mají charisma a umějí se nosit. A je to samozřejmě jeden pohled jednoho vkusu. Kdo měl to štěstí a nevyrůstal v českém white trashi, ten nemusí Kabát a není to tak úplně jeho zásluha, jenom demonstruje svoje společenské zázemí, svoje vzdělání, vkus své kulturní oblasti.

Zároveň ale myslím, že se to v Česku lepší a že hlavní a rapidní změna je jakási emancipace.

To, že přestáváme řešit, kdy už budeme jako na Západě, a nová generace přijímá a obnovuje věci, které jsou specificky české nebo středoevropské, aniž by ignorovala evropský nebo světový kontext. DVA odpověděli na otázku, kterou si doteď nikdo ani nepoložil – jak učiníte cool běžky, zavařeniny a tepláky vytažený pod prsa? Leccos se najde právě v art scéně.

Nanoru:

Pomohla tomu větší obeznámenost i některé tendence z Brooklynu – ve freak folku, jeho pokroucenosti, ženskosti a citlivosti jsme se dokázali chytit víc než třeba v arogantním britpopu.

FULL MOON 07

FULL MOON 07

099

CODE:MODE TEXT LENKA ŠPRYSLOVÁ FOTO ARCHIV C/M

Je zima. Hnusně, odporně, šedivo a depresivno. A to, že přijde Ježíšek, NENÍ nic, co by nějak zvlášť uklidňovalo. Jak se blíží prosinec, v ulicích se objevuje první výzdoba, nadchází svařáková sezóna a začínají stresy kolem shánění dárků. Když člověk nechce poslouchat americké koledy a zírat na tu záplavu červenobílých dědků, je docela fajn, že existují alternativy. Vloni jsem se takhle třeba zapomněla na mikulášském blešáku (a zapomněla jsem se tam hlavně kvůli svařákové sezóně, ta je totiž hrozně neodbytná). Další takovou alternativou je CODE:MODE, akce, která u nás už docela mile zdomácněla. Má ji na svědomí Jovanka Vlčková. Nezastírám, jsem ženská.

Hrabat se v hadrech a prohlížet designový udělátka mě baví a ve většině případů vydržím víc, než můj doprovod. Na to je taky fajn ten svařák.

Letošní CODE:MODE se od loňského ročníku výrazně liší. Nejvýraznější je asi změna lokace. Co vás přimělo přesunout se do Karlína?

100

Tento rok jsme pořádali dohromady tři akce a každá byla na jiném místě. Na jaře to byla Karlin Hall a právě tam naše akce vyrostla a dostala se do povědomí lidí. V létě proběhla letní edice na Střeleckém ostrově, kde nám šlo především o atmosféru u vody, mezi stromy, v pohodě na trávě. Prostory pro (pod) zimní CODE:MODE, která nás čeká, jsme hledali poměrně intenzivně a jsme moc rádi, že jsme nakonec Bubenskou objevili. Není moc prostorů, kam se vejde sto stánků, celý doprovodný program, občerstvení, má atmosféru a je blízko centra. Bubenská vše splňuje a my jsme unešení z její úžasné architektury.

Důvod, proč jsme hledali jiné prostory než Karlin Hall, je také fakt, že haly v Karlíně se nedají vytopit, což je, s ohledem na datum konání, problém. Zároveň je fajn skrze CODE:MODE objevovat nové, zajímavé prostory. Asi by nás nebavilo pořádat akci stále na stejném místě.

Další změna nastala v systému, jakým se vybírají jednotlivé značky, které se na CODE:MODE prezentují. Zatímco dosud to bylo „kdo dřív napíše, ten bere“, letos se přistoupilo ke kontrole kvality a jakési roz-

manitosti v rámci akce. Bylo těžké vybírat?

Jaká byla kritéria?

Vybírat bylo samozřejmě hodně těžké. Přihlásilo se v podstatě dvakrát více zájemců, než jsme mohli vzít. Stalo se, že jsme nemohli vzít některé účastníky, kteří se na akci prezentovali pravidelně, kvůli kapacitě. Toto pro nás bude již šestá akce, takže máme přehled o tom, jaké věci vznikají. Pořád se držíme myšlenky prezentovat český a slovenský design, šperky, doplňky. Podporovat originální nápady a kreativitu mladých tvůrců. Účastníky vybíráme podle fotek a odkazů na jejich weby, které nám poslali. Jde nám především o to, aby akce byla zajímavá, aby tam byli zastoupeni rozliční tvůrci a nabídka byla pestrá. V každém případě si každého zájemce o účast velmi vážíme, stejně jako jeho odvahy a schopnosti tvořit.

A netrápilo vás, že máte limit, přes který prostě nejede vlak? Mrzelo vás odmítnutí některých tvůrců?

Limit nás netrápil. Ve skutečnosti jsme mohli udělat akci, kde by se prezentovalo tři sta tvůrců. Ale kdo by na ni chtěl přijít, kdo by se na všechny soustředil? Ani tvůrci mezi sebou by neměli šanci se poznat. Máme svůj vnitřFULL MOON 07

ní limit kolem sta účastníků. Jde nám o přátelskou, intimní atmosféru, sdílení prostoru, komunikaci mezi tvůrci. Ani do budoucna nepočítáme, že bychom kapacitu navyšovali.

Také sledujeme, že vznikají i jiné designové akce a přehlídky, takže tvůrci mají větší možnosti se prezentovat.

V rámci diskuze se na vašich stránkách strhla poměrně vášnivá debata o (ne)férovosti vašeho výběru... Tomu se ale asi nejde vyhnout.

Nebudu zastírat, že nás takové debaty mrzí, ale od toho existuje veřejný prostor, kam lidé mohou psát svoje názory a my jim to nemůžeme mít za zlé. Je přirozené, že kdekoli se vybírá či hodnotí něco velmi těžce posuzovatelného a porovnatelného, výsledek výběru může být zpochybňován či napadán. Každý jednotlivec by vybral jinak než my. Samozřejmě jde o náš subjektivní náhled. Takže vášnivé debaty k tomu zkrátka patří.

Letos by se měly objevit mimo jiné i workshopy a programy pro rodiny s dětmi. Máte už nějakou bližší představu, jak bude doprovodný program vypadat?

FULL MOON 07

Celodenně bude fungovat dětský koutek, kde si děti mohou hrát. Budou probíhat dílny pro děti, např. animační, a chystáme také dětská představení. Po předešlých akcích jsme zjistili, že aktivity pro děti musí být nezbytnou součástí akce, protože jich tam chodí s rodiči opravdu mnoho a nudí se. Zdá se nám moc fajn, když přijde celá rodina a pro každého se tam něco najde. Rodičům nenabízíme pouze nákupy, občerstvení či hudební doprovodný program, ale mohou trávit čas v odpočinkové zóně či v pracovním koutku s wi-fi. Naším cílem je akci připravit tak, aby tam návštěvník mohl strávit celý den různými aktivitami. Aby se tam nešel jen tak podívat, ale prostě tam byl.

Jaké to je sledovat, jak vám CODE:MODE roste pod rukama? Váš tým je poměrně malý, dá se to pořád zvládnout?

Je to velká radost, sledovat růst a vývoj projektu, do kterého jsme se zamilovali a vypiplali ho z malé akce pro pár lidí. Všechny nadšené ohlasy jak návštěvníků, tak účastníků nás ohromě nabíjí a posouvají dál. Baví nás si s projektem hrát, vymýšlet nové věci, obměňovat ho. Stále se ale snažíme ho udržet na přátelské, komunitní bázi, nechceme

z CODE:MODE udělat megalomanskou, čistě komerční akci. Stále nám jde o hodnoty jako je setkání, komunikace, šance pro nadané a nadšené mladé lidi. Oživit nejen lidem šatníky, ale vlastně na jeden víkend i celé město. Že je CODE:MODE tam, kde je, to je absolutní zásluha týmu, který akcí žije, nedělá ji kvůli výdělku, ale pro radost, a dává do ní opravdu všechno. Bez těchto lidí by akce nikdy nedošla tak daleko, a to před sebou ještě nějaký kus cesty máme. Zvládáme připravit akci v pěti lidech, což je samozřejmě náročné.

Dostanete se potom v průběhu akce vůbec k tomu, abyste si ji v klidu prošli? Lovíte nějaké kousky i sami pro sebe?

Není možné si akci projít jako běžný návštěvník. Přesto se snažím všechny vystavující obejít, osobně se s nimi seznámit, prohlédnout si naživo jejich tvorbu, promluvit s nimi.

A při těchto příležitostech se saozřejmě nějaký ten zajímavý kousek vždycky najde.

101

Kieron Gillen & Jamie McKelvie: PHONOGRAM VOL.2 (dokončení) TEXT ALEŠ KOT FOTO ARCHIV

2010. Los Angeles. Black Label + mandlové mléko + led. Sedím v domě, který sdílím se ženou, kterou jsem si prakticky vysnil, zavřený v naší pracovně, usrkávající pochybnou, ale velmi chutnou alternativu za White Russian.

Z reproduktorů MacBooku hraje Australia, hymna Manics, která je o emoční zbabělosti stejně tak, jako o očích statečné vdovy. Předešlá věta = Kieron Gillen, TM. Jak jsem se sem dostal? Všechno začíná ve snu.

Vždycky jsem chtěl lásku, glam, lidi s velkými nápady, vždycky jsem se chtěl probouzet s uvědoměním, že mě každý den posune blíž k… osvícení? Stephen King se hlásí o slovo, ale nedám mu ho, i když jsem ho nedávno probíral s Paulem Popem. Osvícení. Pochopení. Je ti pět a slyšíš Motorcycle Emptiness, je ti šestnáct a čtyři extáze tě právě koply tak, že dokážeš jen ležet na trávníku a pozorovat oblaka… Je ti dvacet čtyři, jsi tím, kým jsi chtěl být, když ti bylo pět.

Kým jsem chtěl být? Když mi dávali stejnou otázku ve škole, obvykle jsem odpověděl: „Chci se ráno probudit a být schopný podívat se do zrcadla bez toho, aby se mi chtělo zvracet.“ Škola nebyla jednoduché místo k životu. Šest škol. V pořádku. Před chvílí mě velmi pobavila Mary-Louise Parker, která v posledním dílu Weeds (nepříliš povedený celek, výborné momenty, jako ostatně celá show) prohlásila něco jako: „High school is boring. And dumb. You don’t need to go there.“ Ano, občas jsem se ráno probudil, podíval do zrcadla a pozvracel se, ale nikdy to nebylo kvůli tomu, že jsem byl bezpáteřní idiot nebo člověk, který se bál vlastních snů. A) a B) se obvykle doplňují.

102

Zvratky. Dostáváme se ke klubům. Všechno se obvykle nachází ve všem, a pokud to hledáte dostatečně dlouho, najdete to. Já právě našel cestu ven ze slepé ulice mého článku. Jmenuje se Zvratky. Protože zvratky jsou jako záblesk, který mé dvaceti-čtyř-leté tělo a bezvěkou duši okamžitě nasměruje ke slovu pomlčka archetypu mezerník KLUB.

PHONOGRAM: THE SINGLES CLUB

Gillenova recenze Forever Delayed: The Greatest Hits má formu rozboru jednotlivých tracků. Gillen se zaměřuje na vokální prvky, na highs and lows, na nejlepší texty… a varuje před vatou. A pak se omlouvá, protože se nestihnul dostat do místa, kde se anekdoty a prožitky formují v historii. Nestihnul sdělit všechno – chybí finální slovo. A pak nonšalantně sdělí, že o chybách přece Manics byli, a kdyby napsal danou recenzi jinak, zradil by jejich cestu od zachránců k Antikristům. Manipulátor.

OF PARALLEL LINES. FALLING OUT INTO THE STREET IN THE EARLY MORNING. NOT BEING BETRAYED BY FRIENDS, INSULTED

BY STRANGERS AND HAVING A DIRTY GREAT ICICLE RAMMED THROUGH HER CHEST. ENTRANCE FEE: $3.50 US, $14 AFTER 11 PM

Phonogram vol. 2 se odehrává v roce 2006 a první věcí, která vás udeří do očí-nosu-mozku-duše-univerza je… barva. Phonogram vol. 2 je barevný, a není to nechutná barva, která ničí spoustu dnešních komiksů, ale perfektní mix neonů a popové temnoty. Ne popové v negativním slova smyslu, ale popové jako !brilantní!, hluboko se zarývající mem. Penny B k nám promlouvá už od první strany, okamžitě bořící bariéry, bleskurychle se posouvající směrem k parketu. McKelvie dává každému charakteru duši, i když je to jen holka se zelenými vlasy, co k nám sedí zády v jednom panelu – řeč těla, pečlivě vybrané dobové oblečení, doplňky, místo, všechno skládá mozaiku, v jejímž středu Penny B kouzlí se samozřejmou elegancí devatenáctileté phonomancerky.

Sedm návštěvníků. Sedm sešitů. Jeden klub.

PHONOGRAM VOL.2 #1: PULL SHAPES

PENNY B LIKES: POLKA DOTS. VINTAGE DRESSES. DISCO. ROCK AND ROLL. HIP HOP. DOING IT ALL, REALLY. LIGHTS AND NO LIGHTS. MARC AKA THE MARQUIS AKA HE IS SO CUTE. PLAYING A LITTLE COQUETTISH, BUT NOT TOO MUCH. GIN & TONICS. FILLING EMPTY DANCEFLOORS. LAURA HEAVEN. VERTICAL EXPRESSIONS OF HORIZONTAL DESIRES. THE BEAT. MOST PEOPLE. NEVER ON A SUNDAY. TAKE THAT BRINGING BOYS TO THE YARD. OLD MOTOWN MIXTAPES. BELIEVING IN MAGIC. JUST BELIEVING. SPARKLERS. APPROVAL. THE WORD “TAMBOURINE”. OH YEAH. LONDON. BATHROOM MIRRORS. THE COLOURS WHITE, PINK AND RED. AND BLUE. THE COVER

I knew it was magic before I knew it was magic, y’know? Who wouldn’t love that?

PHONOGRAM VOL.2 #2: WINE AND BED AND MORE AND AGAIN

Chyběla mi roky. Potkal jsem ji v klubu, když mi bylo... osmnáct? A byl v tom přes tři roky.

Pamatuju si všechno – každý moment dodnes přichází s lehkostí zrealizovaného snu a náhlou tíhou momentu uvědomění, že sny mají často bílá a černá místa vyplněna barvami, které nebyly při výběru dostatečně zváženy.

A nejzábavnější na tom je, že je ti ta holka v téhle kapitole podobná. Vypada trochu jako ty – nemá tvou ušlechtilost, na to není dost vysoká a hubená, nemá dostatečně krásná ramena a krk, ale má růžové vlasy, několik náramků FULL MOON 07

na pravé ruce a většinu piercingů zhruba tam, kde ty. Víš, proč jsem tě tehdy uviděl?

Zabíjet mladší verze sebe sama. Dělám to každodenně. Ty?

Zářila jsi,

„Deliciously perverse. Mind-numbingly stupid and banal.“ Emiliina slova. Přestože je na sebe v daném momentu zřejmě nevztahuje, na povrchu k ní perfektně pasují – všechno je vykalkulováno na doraz. I ztráta kontroly. Gillen dost možná prošetřuje sebe sama – všechno ve scénáři působí vykalkulováno na doraz, i (téměř) ztráta kontroly. McKelvie prochází na papíře dlouhou řadou emocí a vytváří je s lehkostí, která je, stejně jako scénář, podepřená spoustou krve a bezesných nocí. Jak udělat comics, za který tě vydavatel předem nezaplatí? Nespi. Dýchej zhluboka.

Snaž se nezkolabovat, vlož do toho tolik energie, kolik jen můžeš... A doufej, že odevzdáš maximum. K tomu se dostaneme na konci.

a tenhle příběh je o bolesti a odpoutávání se, a obojím jsem si prošel důkladně.

I am bad girl. I am such a bad girl.

Všechno morfuje, všechno můžeš změnit – ale často (vždy?) to nejdřív musíš prožít.

Ah! Record over.

PHONOGRAM VOL.2 #3: WE SHARE OUR MOTHER’S HEALTH

Tvorba identity za pomoci hudby. Leitmotiv Phonogramu. Emily Aster je krásná bestie – ostrý jazyk a téměř chorobná touha být někdo jí láme vaz s něžnou samozřejmostí parního válce. Záchody v klubu ale často přinutí člověka k přímé konfrontaci s jeho minulostí. „You are Claire. You were hanging around the toilets with all the other cutters,“ říká bývalá spolužačka. Emily, 20-something se dívá do zrcadla a ze zrcadla ji sleduje její o několik let mladší verze.

FULL MOON 07

BUT WHO ON GOD’S EARTH ARE YOU TRYING TO BE?

Right.

Oh, your hair is beautiful.

Oh, tonight.

Atomic.

(Blondie – Atomic) Dva krásní, chytří, mladí lidé. Stejný úhel pohledu/kamery po dvanáct stran. Nejdrobnější gesta. Jednoduchá mimika v komplexní kombinaci vytváří průbojný celek.

Konichiwa Bitches není nejlepší příběh v tomto paperbacku, ale je unikátní v tom, s jakou vervou zlomí v jednom momentu čas a prostor do nekonečna stejně tak, jako to dokáže udělat skvělý DJ. Udrž stejný layout po dvanáct stran a pak otevři celý příběh.

Proč posloucháš hudbu? Je to proto, že chceš stát mimo čas?

No Magic. Just Music.

PHONOGRAM VOL.2 #4: KONICHIWA BITCHES

PHONOGRAM VOL.2 #5: LUST, ETC.

Seth Bingo and the Silent Girl.

Oh uh huh make it magnificent.

Tonight.

Kolikrát tě strach říct něco natvrdo připravil o miliardy lepších světů, než je ten, ve kterém mě čteš?

103

Schovej se na záchodě před svou „nejlepší“ kamarádkou a doufej, že jí Emily neřekne, že stojíš za dveřmi. Pomlouvej ji. Nesnášej ji pro její přímost a nadšení. Nesnášej ji proto, že dokáže protancovat noc a rozzářit celý klub. Nesnášej Penny B, ale uvědom si, kdo jsi.

Nesnášíš se, protože nerosteš tak rychle, jak si přeješ. Long Blondes reference na každé druhé straně. Cigareta.

Oh my god, Penny. It Hurts to See You Dance so Well.

Uvědom si, kdo jsi.

PHONOGRAM VOL.2 #6: READY TO BE HEARTBROKEN

Frustrace a kreativita. Lloyd nespí a píše a háže nápady na zeď. Doufá, že se něco přichytí – ale je to jen zmatek. Nevidí kód. Nevidí smysl. Snaží se, a nejde to.

Stránky comicsu se plynule mění ve stránky Lloydova fanzinu. Koláž. Lloydovo psaní odhaluje rýhy a možnosti, barvy Matta Wilsona organicky mění noc na den. Barvy Matta Wilsona zasluhují samostatný článek, ale tohle je Lloydova noc a Lloydovo ráno.

We throw parties / You throw knives (Los Campesinos – We Throw Parties, You Throw Knives) Vztek změněný v produktivní energii = Nekonečné možnosti.

PHONOGRAM VOL.2 #7: WOLF LIKE ME

Say say my playmate won’t you lay hands on me mirror my malady transfer my tragedy Got a curse I cannot lift shines when the sunset shifts when the moon is round and full gotta bust that box gotta gut that fish

My mind has changed my body’s frame but god I like it my hearts aflame my body’s strained but god I like it My mind has changed my body’s frame but god I like it my hearts aflame my body’s strained but god I like it

(TV on the Radio – Wolf Like Me) Charge me your day rate i’ll turn you out in kind when the moon is round and full gonna teach you tricks that’ll blow your mongrel mind baby doll I recognize you’re a hideous thing inside if ever there were a lucky kind it’s you you you you I know it’s strange another way to get to know you you’ll never know unless we go so let me show you I know it’s strange another way to get to know you we’ve got till noon here comes the moon so let it show you show you now Dream me oh dreamer down to the floor open my hands and let them weave onto yours Feel me, completer down to my core open my heart and let it bleed onto yours Feeding on fever down all fours show you what all that howl is for

My mind’s aflame

Hey hey my playmate let me lay waste to thee burned down their hanging trees it’s hot here hot here hot here hot here

We could jet in a stolen car but I bet we wouldn’t get too far before the transformation takes and bloodlust tanks and crave gets slaked

Got a curse we cannot lift shines when the sunset shifts there’s a cure comes with a kiss the bite that binds the gift that gives Now that we got gone for good

104

writhing under your riding hood tell your gra’ma and your mama too it’s true we’re howling forever howling forever howling.

Eagle Awards 2010. Proběhly před několika dny. Dopisuju tento článek a je po deadline, ale účel v tomto případě světí prostředky. Kdybych ho dopisoval dřív, neměl bych... Eagle Awards. 2010.

Wikipedia:

The Eagle Award is a series of awards for comic book titles and creators. They are awarded by UK fan voting for work produced during the previous year. Named after the UK’s Eagle comic, the awards were set up by Mike Conroy, Nick Landau, Colin Campbell, Phil Clarke and Richard Burton, and launched in 1977 for comics released in 1976.

The Eisner Award. Will Eisner. Google. The Harvey Award. Harvey Kurtzman. Google.

The Eagle Award. Eagle Magazine. G-hhhhgglllllll.

The Eagle Award je skleněný skoro-čtverec s orglem. Chtěl jsem napsat „orlem“, ale „orgl“ se mi líbí víc. Jsou tu skoro čtyři ráno. Orgl.

Okamžitě se mně vybavuje China Miéville a jeho rozkošná demytizující adorace Tolkiena (google: China Miéville Tolkien). „Frodo, orgl!!!“ Funguje to. A malý hobit musí doufat, že odevzdá maximum a nezkolabuje. Orglův nálet začal.

Favorite 2009 Single Story – Phonogram: The Singles Club #4: Konichiwa Bitches: Kieron Gillen & Jamie McKelvie

Favorite newcomer artist: Jamie McKelvie FULL MOON 07

FULL MOON 07 H L A V N Í P A R T N E R V ÝSTA V Y:

H L A V N Í P A R T N E R:

P A R T N E Ř I:

H L A V N Í M E DI Á L N Í P A R T N E Ř I:

M E DI Á L N Í P A R T N E Ř I:

105

S P O D P O R O U:

Erwin Olaf: Tsarina Alexandra, Royal Blood, 2000, mounted on dibond/perspex on wooden frame, 142 x 125 cm DECADENCE NOW! GALERIE RUDOLFINUM, pRAHA

Paolo Schmidlin: Miss Kitty, 2006, Painted Terracotta, 90 cm DECADENCE NOW! GALERIE RUDOLFINUM, pRAHA

LYRIX: COP SHOOT COP TEXT TEX-MAX & BRO

Cop Shoot Cop. Uhrančivý mix post-punku, industrialu a alternativního rock-metalu.

Stravitelnější a rozmělněné verzi se pak říkalo crossover. Tihle si nazuli boty v předsíni Swans (samolepka Confusion is Sex) a vystřelili mezi mutující rockové běsy sonického založení. V letech 1987-1996. Frontman Tod A potom založil Firewater. První díl seriálu „textů o textech“. Zní to divně? Čítankový seminář pro dospělé. Prdel vody. Jsou kapely, jejichž texty se dají poslouchat, ale klidně i číst. Nejsou to jen vložky do bot, ale součást hudby.

Už ten název: COP SHOOT COP. Tehdy říkali: konfrontační a kontroverzní. Výklad je dvojí: za prvé je to narážka na neschopnost policejních sborů (psali o ní v novinách), za druhé to ve feťáckém slangu znamená něco jako „feťáckej program“: cop (sehnat dávku) – shoot (nastřelit se) – cop (sehnat další dávku).

Vedle takového názvu zní třeba Rage Against the Machine jako „Kup mi novou hračku, mami“. (Takové spojení nevymyslí žádný prokletý spisovatel, snad jedině obkreslovač pouliční závislosti, Hubert Selby, Jr.)

angažované, navíc i forma volně pendluje mezi úsečnými (klidně jednoslovnými) verši a delšími litaniemi. Protože někdy je horší jistota na střeše než smutek v hrsti a z tohoto pocitu Tod A důsledně vychází.

Jsou tu songy protestní (Surprise, Surprise), niterně eskapické (útěk do ulity; Room 429) i rozvažující (meditativně drásavé; Cause and Effect). Tyhle tři okruhy se nenásilně prolínají a celá situace je o to zajímavější, že všechny texty k sobě magneticky přitahuje ta poloha schovaného, schouleného jedince. Vytýčení bezpečného prostoru a následné promýšlení případného výboje. Není to zbabělost nebo čerpání sil, jde o existenční postoj. Nejdu do první linie a taky nebudu sedět v protiletadlovém krytu. Chci vidět a rychle vážit, bezprostředně reagovat. Ano, někdy ho zaskočí útlum, jindy bojuje s myšlenkou, ale vždycky je otočený čelem (nebo alespoň bokem). Už to není post-romantická (new wave, post-punk) tragédie, ale pokus o vyrovnání, snaha o rovný postoj a trvání na hodnotách. Jednolitý fuck off? To spíš: kde mám svoji duši: I Got No Soul.

A pak tu máme název nejlepšího alba Cop Shoot Cop: Ask Questions Later. Jaká ironie, jaká hořkost. Tod A coby výhradní textař netrpí přehnanou snahou o zašifrovanost textů, ale zároveň skládá angažované věty bez volebních hesel (We’ve been playing along and they’ve been playing the song we wanted to hear...). Jeho uzavřené, zlobné i smutné texty se pohybují od skličující izolace přes potřebu vzpoury až po nutnost útěku, který je však vždycky zdánlivý nebo nemožný (When you’ve got nothing / You’ve got nothing left to fear).

Jeden z nejznámějších válů Room 429 je zásadní rovněž po textové stránce. Celý se tváří jako metafora a pokoj 429 může představovat vnitřní prostor (to nejosobnější místo), ale taky to může být x-tý byt v x-tém podlaží (zkuste i substituční šifru). Pro celek alba je song příznačný svou atmosférou příčetné melancholie. Základní poloha: svět je tak špatné, rozbité místo, že se nabízí jediný úkryt – pokoj 429. Nefigurují tu žádné zjevné reálie ani sociopolitický kontext, jen blíže neurčená dvojice. A potom všeobecná opuštěnost, svět tady a ten za dveřmi. Je noc, všechno spí, ale ten klid je jen prozatím. To stačí, není žádné zítra, jen dnešní noc.

Texty Cop Shoot Cop se rozbíhají různými směry a těžko je zobecníte na osobní nebo

I want to take you to that empty room tonight We’ll tell the world outside the door

108

That we ain’t never coming back no more We’re going to stay in here till we turn off the night Till we turn off the night Kde je to in here? A co to znamená turn off the night? Čas stojí a verš till we turn off the night skladbou bliká jako živý-mrtvý leitmotiv. Ačkoliv se to slovo ani jedinkrát neobjeví, sebevražda je přítomná jako bzučení telegrafního drátu a texty houstnou. Nevyřčené bolí dvakrát víc. Room 429 je skvělá metafora opuštěnosti, nepřekonatelné samoty a zvráceného smíření.

Album končí skladbou All the Clocks are Broken, která završuje tísnivý dojem. Podivuhodná (takřka morrisonovská), nihilisticky vyjetá fantazie míří ke smrti a je plná zvláštní, znepokojující odevzdanosti (Take me to the ocean / And we’ll ride on the hurricane / Until we’re washed away.) Tod A je, i není odevzdaný. Má svoje propady a nervózy, ale není nihilista, jeho rezignace je vždycky jen dočasná. O to víc tenhle fantasmagorický závěr zasahuje. TAKE OFF THE MASK AND TELL ME WHAT YOU FIND. (Pak je tu ještě Untitled. Dvouminutový deklamovaný boj se záchvaty sebelítosti, kterou považuje za hřích. Tohle outro potvrzuje nitrolební tlak celé desky: hlavní, nejdůležitější a nejbolestivější zápas probíhá uvnitř hlavy, v pravidelných intervalech záchvatů. Aby se dostal ke všednímu potýkání s vnějším světem, peněžní politikou nebo lidským srabem, musí nejdřív překročit propast vlastní slabosti. Nejzazší a výchozí bod punkového vzdoru.

Jak trpce neheroické.)

FULL MOON 07

TEXT INDOŠ

Minulé díly působily příliš jednorázově.

Všechny použité popisy se dají vstřebat jen jednou a pak už je to jasné. Teď pouze podám mapu, kde se dá najít to nejlepší. Infrastruktura temného státu očima dychtivých pramužů s jednoduchými nástroji. Poznatky a zkušenosti, které se zhmotňují v textech o tomto podivném umění „jeskyních kreseb“, jsou doménou DIY atmosféry a není pochyb, že zde patří vše, co je jedinečné. Částečně jsem to už nakousl v předchozím díle, který se věnoval vinylovým deskám. Součástí těchto (hmotných) královských věcí je „opak“ a tím je (nehmotný) koncert – prostor, kde do sebe naráží monumentálnost. Ještě nedávno byl koncert jen prázdný časový úsek pro vyšší třídu, něco jako díra ve zdi zakrytá drahým obrazem.

Když jsem se zaměřil na jedinečnost média, které spadá do široké kategorie fetiše, musím se také zaměřit na jedinečnost reprezentace (koncerty). Poklepat na jedinečnost je prvním krokem k afirmaci všeho dobrého. Jako „marxist levý“ mám rád heavy a musím vycházet z dichotomie. Stejně jako se dá prodat deska Geffenu, tak jde prodat koncert jako bublinu.

Některé koncerty jsou křečovité až k prasknutí a působí jako Picassův špatný vtip nebo jedna z těch Dalího fiktivních historek, kde sám vystupuje ve třetí osobě množného čísla.

Hodně koncertů svou formou popírá vlastní obsah. Tohle tvrdit je podpásovka, protože biju rovnou na pytel. Jsou věci srdcové, ale zároveň průser největší: více energie padne na formu zobrazení než na samotný akt. Bohužel paradox není můj koníček, proto se zaměřím jen na to, co vstřebá můj vkus a zbytek nechám navlhlým křemenáčům, kteří se snaží „věci“ osvětlit bez zapáleného ohně (songy kritizují podle časových sekvencí: „1:20 se kyFULL MOON 07

tarista přehmátl...“). Sorry, kluci z metalové Jiskry, ale ještě nepřišel „the guy who invented fire“. Někdy si musíte přiznat: „Pěkný text, ale dostal jsem od něj na hubu.“ Nejdůležitějším elementem je tedy koncert.

Tady pozor, protože je třeba rozlišovat mezi průserem a absolutnem. Nasnadě je hned sundat každou větší akci, ale to není fér. I když je fůra sráčů, kteří za hraní berou dva plebejce a vagon zlata, taky je hodně ne-sráčů, kteří jsou zapletení do situace, ze které není cesta ven.

Když dorazí Melvins nebo Shellac, je to zkurveně daná věc! Tady analýza končí a začíná mytické pohlcení subjektu do ráje dithyrambu. Jsou hudební aporie (Achilles – kapitalismus nikdy nedožene želvu – Albini), na které se nemaká!

Z respektu to ani Já dělat nebudu. Za kritiku by stálo zmínit nějaký připitomělý dobytek, který kasu žere a prokládá to mlátem, ale to by bylo stejně efektivní jako platit za staženou desku, kterou jsem 50x prohnal ušima.

Nejlepší je zaměřit se na českou scénu pozlacenou olovem. Jsem jeden z těch, kteří se nechají uplatit diamanty – chci ze všeho to nejlepší. Když hip hop, tak nejlepší texty, když metal, tak nejlepší sóla, když holku, tak s největšíma. Všechno, co je v Česku od Aše až po prdel, do sebe pasuje jako nadržená holka a kluk. Kdybych žil někde na vesnici (naštěstí nežiju), kde není internet ani teplá voda, nejspíš bych si vystačil jen s tím, co je za plotem.

Silver Rocket, NAAB, MMM, diycore nabízí široký sortiment nahecovaných archivářů, kteří vědí, jak se o skvosty postarat. Každý má ježka v kleci, někdo na plecách a někdo v kalhotkách, ale všichni vědí, jak ho učesat.

Ještě se mi nestalo, že bych se dostal na koncert, který má co do činění s výše zmíněný-

mi spolky, a nestál za nic. „Nejhorší“ nebo „nejlepší“ je hrát tam, kde předstírají, že jsou menší alkoholici, než se o nich praví. Pokaždé to je stejný vzorec: my liskáme, oni taky. Tak jak hrajeme, tak poslouchají – promile působí na všechny stejně –, po alkoholu je každý bledej. Foucault píše „Co je osvícenství?“, já na to: „Nevím.“ Vím jen, že se dneska zase zliju a budu na nejlepším koncertě světa – sem tam pokaždé.

Nic není lepšího, než hrát nebo dělat koncert tam, kde se sejde hrstka dinosaurů, kteří mají v hlavě „osvícenství“ a moc dobře ví, jak strávit večer. Mocnost dodá i to, že všechno probíhá osobně. Tím, že se stále nosí malé koncerty, rozpíná se prostor, který jsem čistě z pragmatických důvodů nazval DIY. Bylo jednoduší s tím pracovat. Možná už je načase se této nálepky zbavit jednou provždy. Nevím, jestli tou nejsilnější rezistencí není dělat věci jen tak, jak si to žádají pudy, a rozbourat to, jak se věci dělat mají. Není to úplně nejšlechetnější nabídka, ale víc u sebe nemám. V kuse přijímat obrazy a vztahovat je jen k tomu, co se nabízí jako všední, je málo.

A netuším, do jaké míry toto popírají masové koncerty. Jestli mám vnímat řád, tak ten, který mi nabízí neandrtálec s kytarou. Kytary nejsou jednoduché nástroje, ale umíme je jednoduše používat. Vím, že na každé z akcí SR, NAAB, MMM, diycore, ABBA, atd. je vynucený obraz světa převrácen naruby.

Zrcadlo ukazuje toho za tebou, věci ztrácí svůj účel a rozvíjí svou jedinečnost.

109

HIGBURY FIDELITY #1 TEXT ZBYNĚK PROKEŠ

Uctivá poklona. Jmenuju se Zbyněk Prokeš a Apačka mě nedávno na Formance oslovila, jestli nechci psát sloupek o Premier League.

Chci.

Aby bylo jasno, jsem fanouškem Arsenalu.

Gunnerům jsem fandil už v době, kdy to nebyl tým plnej nagelovanejch slečinek a kdy hráčům soupeře bylo jasný, že když jim nezlámou haksny defenzivní štíty Emmanuel Petit nebo Patrick Vieira, u stoperský dvojice Martin Keown/Tony Adams už poteče krev. Vepředu stačilo mít Dennise Bergkampa, rachitickýho Nigerijce po operaci srdce jménem Kanu nebo borce „Overmars, superstar, he is as fast as a motorcar“ a vždycky to tam nějak spadlo. Kluci jako Adams nebo Paul Merson řádili na hřišti jak pominutý, pak se šli ožrat (sem tam to vzali i s trochou koksu), v putyce zmlátili vyhazovače a doma ještě pro sichr vrazili pár facek svý manželce. Soupeř z nich byl podělanej už v momentě, kdy si šněroval tkaničky. Zlatý časy.

The times they are changing a dnes hrajou za Arsenal hošani, na který se stačí šeredně podívat a už se nechávaj odnýst do lazaretu.

Obránci si slovo „důraz“ hledaj ve slovníku cizích slov, záložníci se bojej vystřelit z dálky větší než deset metrů, dvoumetrový útočníky od balonu odstrčí i sedmnáctiletej fracek ze Stoke. Ale co se dá dělat – Arsenal je prostě klub mýho srdce.

Naštěstí zgayovatěla celá liga, a tak se Arsenal furt pohybuje na celkem přijatelnejch příčkách. Minulej měsíc třeba dokonale vykradli pochybnej klub arabskejch šejků známej pod názvem Manchester City. Výhra 3:0 venku potěší.

Nepotěší už pozice těch ksindlů z Tottenhamu. Arsenal v létě provedl chytrej tah, když na Shite Hart Lane, kde maj tyhle slepice kurník, poslal zpovykanou primadonu Williama Gallase. Bohužel ani tohle záškodnictví nestačilo a Rottenham je na pátým místě. Radši než je bych tam teda viděl tu partu nezaměstnanejch z Liverpoolu, který letos zřejmě hodlaj bojovat 110

o záchranu. Jiný hnusný rudoši ManUtd maj dokonce tu drzost, že jsou za náma jen o skóre.

Myslím, že situaci v lize jsem vám představil dostatečně. Tak příště nashle.

V prosinci už předběhneme i ten čukotskej klub Chelski a začneme se bavit o titulu.

NAHOŘE V LABI

DOLE V SEVERU #2 TEXT JIRKA IMLAUF

Před měsícem jsem tady začínal tim, že přišel kámoš podzim, ale tenkrát místo sebe poslal babí léto, dorazil teprve teď. Od tý doby, co bydlim naproti parku, vim, že opravdovej podzim nepřichází každej rok stejně. Někdy jsou už touhle dobou stromy bez listí a ve hře je otázka, proč se desátej měsíc nejmenuje listopad, jo, to jo, zvířata jsou v říji, ale ty holý stromy máme na očích. Jenže – třeba letos je to jinak. Tenhle park – vlastně jedinej opravdovej park v centru města – je teď barevnej jako voskovky v omalovánkách, listí se dolů nechce, snáší se jenom nesměle a ráno pořád není potřeba brát si čepici. Lidi by ale asi chtěli, aby přišlo něco extrémního, čim dál víc jich slyšim řikat, že letos bude opravdu krutá zima, pani!

Srandovní je ta třetí osoba: No řikaj, že... V rádiu mluvili o tom, že... Udělali a zdražili, postavili a zavíraj... Pořád máme pocit, že rozhoduje někdo jinej, ne my.

Tenhle meteorologicko-jazykovědnej úvod je asi danej tim, že v tomhle světě aut jsem out: jezdim jenom městskou dopravou, a tam je tohle všechno k zaslechnutí. Sociolog by už mohl seriózně přiznat, že míra nasranosti je v ústeckým MHD nejvyšší v republice. Nejhorší na tom je, že člověk má od přírody velký nadání se přizpůsobovat, takže za chvíli vypadá stejně jako ty nekompromisní chlápci v kocovině a pani s igelitkama. Já mám aspoň papírovou.

Nonstopy i ulice jsou přecpaný, ve vzduchu pluje kouř a neúspěch pirátský strany ve volbách. Ústí model 2010.

A ještě jednou piráti. Mumie je fakt experimentální prostor, některý situace se nedaj vy-

myslet, přijdou samy. Beru studenty do kina, volba padne na film Piráti na vlnách (The Boat that Rocked). Stojim na stejným místě, kde jsem s kapelou v noci předtim nestíhal se španělkou zběsilý tempo jedný nový písničky – přesně tady zkoušíme – a uvádim ten film.

Sto sedmnáctiletejch lidí s iPodama v kapse, brambůrkama v hrsti a s chutí vzít roha. Asi ten film znáte, zábavná story o pirátskym rádiu, který v roce ’66 vysílalo z lodi a britská vláda se jim to snažila zatrhnout. Tak zkusim připomenout dvacet let od vysílání Rádia Stalin v Praze, studenti se zasmějou tomu jménu a mně se vybaví, jak jsme pod Stalinem kdysi hráli a zabouchli jsme před tim forda i s klíčkama vevnitř drsňákovi Růžičkovi. Drátem ho pak otevřel René Brejla. V tom filmu jsou kromě jinejch tři důležitý místa, který je v sedmnácti dobrý vidět. V jedenáctý minutě zazní věta: Všechny vlády světa nesnášej svobodný lidi, pak v hodině a něco rada sukničkáře panicovi: Buď jemnej, ale pevnej, a na samotnym konci filmu řve Philip Seymour Hoffman: Rokenrol!!!

Jsem sentimentalista, dost mě to bere, ale hlavní překvapení jsou ti studenti. Baví je to taky, reagujou na dobrejch místech a kejvaj hlavou při starejch Kinks. To jsem nečekal. Vedle na baru ten chlap, co přišel čistit trubky, míchá čaj středoškolský učitelce češtiny, a ta mu něco řiká o státních maturitách. Tohle jsou Čechy model 2010.

V pátek večer potom v rámci festivalu Kult na stejným místě rakouskej post-rock Pendler.

Samply v plný parádě, tři lidi, který si střídavě prohazujou basu, kytaru a klávesy, trojhlasy.

Chytrá a dost pochmurná projekce, není to nuda. A jak to u týhle hudby bejvá, myšlenky se zatoulaj daleko, ty moje... Řeknu tady všechno, jenom tohle ne. Dobrej koncert, ale sedí nás tam deset. Řikáme si, že to vlastně ani není divný, není to ska ani sranda punk, kterej tady letí nejvíc, ve městě, kde senátní volby vyhrál komouš.

Děláme s Vokurkou rozhovor do místního internetovýho rádia Gem, fungujou teprv pár měsíců, v malým domku na kraji města, dlouho to v dešti hledáme, když to potom najdem a vpadnem dovnitř, někdo tam má pořad o Smashing Pumpkins, tý starodávný prapodivný kapele, s Adore jsem strávil jedny celý prázdniny. Jsme překvapený, čekali jsme technaře a tady někdo rozebírá text Ava Adore. Jsou to hodný kluci, cejtíme, že maj respekt, a tak jim řikáme, že hrát dlouho není žádná FULL MOON 07

zásluha. A vůbec – dlouhověkost kapely je zabiják, proč nehrajem teprv tři roky?

Doděláváme všechno možný k nový desce, obal, web, trika... Jmenuje se to Hotel Palace, podle jednoho místního podniku s pochybnou pověstí, vždycky smrděl průserem, stejně jako celý tohle město. Hádáme se u návrhu na plakát, grafik Lukáš nechce nápis, co si lidi přečtou z trolejbusu, ať si to přijdou prohlídnout zblízka, stejně na nás přijdou spíš ti, co nezabíraj na křik: Jsme tady! Je to plakát lump, v neděli bude viset.

Ve starý hospodě v kopcích nad Ústím hraje rádio Zpověď klauna, ten název se hodí i pro tenhle text, vietnamskej hospodskej si tu písničku pobrukuje s Novákem a nese mi lampičku: „Ať na to líp vidíte, pane, chodí sem takhle ještě jeden.“

Nějak mě tenhle říjen bere, snad ho neveme čert, tohle jsou Čechy čoveče, model 2010.

REUNION TEXT AL BURIAN PŘEKLAD TOMÁŠ KEJMAR

Jsem zpátky v Severní Karolíně a zkouším se svojí starou kapelou na vzpomínkové turné.

Nikdy bych neřekl, že se tohle někdy stane.

Vlastně jsem se vždycky vysmíval kapelám, co se léta po rozpadu sejdou, aby si dopřály ještě jedno poslední „hurá“. Možná proto, že se jen zřídkakdy stává, že znovu obnovená sestava překoná tu původní. Popravdě řečeno, nenapadá mě jediný příklad. Nicméně tuhle partu už jsem dost dlouho neviděl. Šli jsme si každý svou cestou. Bubeník a klávesistka si vzali svoje maloměšťácké lásky a klávesistka si dokonce pořídila i pár dětí. Kytarista byl jediný, kdo udržoval náš sen při životě. Na transportních kufrech od aparátu, oblepených logy nejrůznějších kapel a celními polepkami z exotických letišť jako Narita nebo Heathrow, bylo stále vidět nasprejované logo našeho letitého ansámblu. Vybledlé, ale pořád ještě čitelné, pod vrstvou patiny a historie. Byl nedávno na turné a pořád to má v paži. Byl to vlastně on, kdo nás do téhle prazvláštní situace dostal.

FULL MOON 07

Dušoval se, že ať už hrál kdekoli, lidi se ho na nás ptali, chtěli nás vidět a nadávali si, že prošvihli skvělou příležitost, když jsme hráli ve sklepě o pár bloků dál. Měli zrovna zaracha, nebo, neuvědomujíce si kulturní význam oné události, se jen tak poflakovali a čichali benzín na parkovišti u místního supermarketu. „Tohle turné bude velký,“ shrnul to kytarista, „Na tomhle vejletě sklidíme, co jsme zaseli. Teď se nám vrátí všechna práce.“ „Groupies?“ prohlásil bubeník nejistě. „Hele, kámo, já jsem šťastně ženatej a nechci si posrat život.“ „Ty si myslíš, že groupies jsou něco špatnýho? Zkus si pořídit děti,“ smála se mu klávesačka. O vteřinu později jí začal zvonit mobil, jako by na tu narážku čekal. Z telefonu se tlumeně ozýval nervózní hlásek manžela na druhém konci linky. Zajímalo ho, jak dlouho ještě bude pryč a jestli by nemohla po cestě koupit něco k večeři.

Co se mě týče, trochu mi hráblo. Na zkoušku jsem přišel bez bot, protože mi přišlo, že bez bosých nohou nemůžu hudbu doopravdy „cítit“. Vydal jsem se na spirituální a mystickou pouť v duchu New Age. Kapele jsem řekl, že bychom se neměli zdržovat učením starých písniček a měli se prostě jen odvázat a jamovat.

Jako Zappa nebo Grateful Dead. Moc se jim to nelíbilo, ale nemohli s tím nic dělat. Sestava musela být původní, plakáty už byly v tisku.

Ti, co si pamatují můj přístup k pití a textům písniček, si tento typ chování můžou vykládat jako typický příklad vyfetovaného opilce. Jen stěží by mohli být dál od pravdy. Stejně jako mnozí další, co se vydali na duchovní pouť, jsem na ni totiž vyrazil střízlivý a ulétával si pouze na obskurních božstvech a ultra silném kafi z kavárny ve sklepě kostela naší čtvrti v Chicagu, kde se scházel klub anonymních alkoholiků. Nejsem si jistý, který z dvanácti kroků je ten, který vám, jako Amišům podle tradice Rumspringy, přikazuje vylétnout z hnízda a vydat se do světa zdolávat pokušení. Ale byl jsem tam, zpátky ve svém rodném městě. Díky svému statutu lokální celebrity v kombinaci s odvykacími programy plnými lidí, se kterými jsem chodil na střední (kteří všichni dál potají chlastají a všichni si až moc dobře pamatují můj vstřícný přístup k pití), byla moje situace poněkud nebezpečná a trapná. Rozhodl jsem se, že nejlepší bude zůstat z dohledu, zalezlý doma, a meditovat. „Doma“ v tomto případě znamenalo bydlet u rodičů. Snažil jsem se, aby to mělo úroveň.

Připravil jsem si malý meditační prostor dole ve sklepě, hned vedle rozpadlého posilovacího stroje. Pálil jsem vonné tyčinky, přeříkával „ómmmmmm“ a pokoušel se té díře plné pavučin vtisknout alespoň náznak útulnosti.

Prohrabával jsem se krabicemi svých prastarých statků a narazil na staré kazety. Nastěhoval jsem se zpátky k rodičům / dlouho mě neviděli, takže byli rádi / uklízím a čumím na televizi / dostávám kapesné; je mi třicet čtyři. Tohle jsem zpíval v písničce na prvním demu svojí první kapely, které vzniklo tady ve sklepě, když mi bylo šestnáct. Tenkrát jsem si dělal srandu z lůzrů jako jsem já sám. Netrefil jsem se o dva roky, je mi třicet šest.

Tenkrát, když jsem se tam dole poflakoval, rozjímal jsem nad životy světců a proroků, a jako správnému šestnáctiletému straight edge hardcoristovi mi to bylo všechno nad slunce jasnější.

Mohamed, který odešel do pouště, se navrátil, aby v transu recitoval dokonalou poezii veršů Koránu, i přesto, že básnické nadání se u něj nikdy předtím neprojevilo. Někdo mu je šeptal do ucha. Múza. Jak se člověk může spojit s podobnou bytostí? Je vůbec záhodno se o to pokoušet? Ježíše, když procházel pustinou, oslovil had, který mluvil svůdným hlasem Máří Magdalény. To znělo slibně. Chtěl jsem taky múzu.

A kdybych nemohl být prorok, spokojil bych se s tím, že budu skvělý spisovatel. Střízlivému, ve sklepě, mi to přišlo jako zajímavá nabídka slibných kariér. Vybral jsem si a už jsem nepotřeboval nic, jen aby ze mě začala prýštit slova. Tak jsem čekal a díval se do zdi.

Popravdě řečeno, nejblíže k neodolatelnému spasitelskému nutkání jsem se dostal jako rockový muzikant. Přemýšlel jsem o slovu muzikant a nad jeho spojením se slovem múza.

Možná, že na niterné zjevení byl sklep špatné místo. Svatí mužové ta svá zažili v pouštích. Rádi bloumali prázdnotou, kde se mohli oprostit od přeludů světa kolem. Tam venku v prázdnotě, v nekonečné nádrži pro senzorickou deprivaci, zažívali halucinace, vize pravdy.

Jako Johanka z Arku, která sama v polích slyšela hlasy andělů, když dojila krávy.

Okolí domu mého otce pustinou přímo překypuje. Obklopují ho rozsáhlé plochy betonové nicoty. Nákupní střediska, obchody s alkoholem přes okénko rovnou do auta, diskontní outlety lákající na oděvy ve velikostech XXL a pobočky řetězců rychlých občerstvení, které pomohou, aby vám ty nadměrné velikosti pad111

ly. Tohle je Amerika, duševní vakuum ve své celistvosti a nádheře. Její krajina je nekonečná a nenasytná, zároveň nicota i hladový chřtán.

V nákupních zónách na okrajích měst beton pomalu vytlačuje zapomenuté zbytky divočiny. Občas můžete zahlédnout vysokou zvěř s lesknoucíma se očima, jak vyhlíží. Zvířata se dívají smutně a zmateně, jako by se stále v šoku chtěla zeptat: „Co se stalo?“ Já si v těch lesích taky jako kluk hrával. Zajímalo by mě, jestli tam někde zůstal alespoň malý kout, kde se dá ještě žít.

Knihkupectví Barnes & Noble vyvěsilo inzerát: PŘIJMEME VÝPOMOC. Zabloudil jsem dovnitř a zeptal se. Za chvíli přišla vedoucí, aby si mě prohlédla. „Vypadáte povědomě,“ řekla. „Ne,“ odpověděl jsem, „nejsem ten, kdo si myslíte, že jsem.“ Věnovala mi zmatený a pobouřený pohled. „Dobře,“ řekla a začala pracovní pohovor. Podívala se na papír se seznamem otázek „Kdo je váš oblíbený spisovatel?“ „Bohumil Hrabal,“ řekl jsem. „Kdo?“ zeptala se podrážděně. „Bohumil Hrabal,“ opakoval jsem naštvaně. „Vy nevíte, kdo je Hrabal? Obsluhoval jsem anglického krále? To je naprosto zásadní české shrnutí dvacátého století! Co je tohle za knihkupectví?“ Uvědomil jsem si, že jsem zvýšil hlas. Křičel jsem na ni. Vyvedla mě ochranka.

Venku na ulici, na parkovišti, jsem křičel, „Bohumil Hrabal! Vy burani provinční! Vy vidláci stupidní! Obsluhoval jsem krále celý zkurvený Anglie! Chcípněte, pohani!“ Vzplál jsem hněvem jak Johanka z Arku. Hlasy andělů mi šeptaly pokyny do ucha: „KÁMEN!“ Podíval jsem se k zemi na své bosé nohy. Konečně, jako by celý můj život směřoval k této chvíli, jsem pochopil jejich pokyn. A vskutku, vedle mé nohy ležel příhodně velký kámen. Sebral jsem ho a vší silou ho prohodil výlohou knihkupectví, která se s uspokojivým rachotem vysypala.

Slyšel jsem, jak za mnou na parkovišti pomalu zastavuje auto. Viděl jsem, jak se modrá a červená světla odráží od zdí, silnice a střepů z výlohy. Bylo to jako světelná show na koncertě.

Napadlo mě, na koho ze svých středoškolských kumpánů asi narazím dneska večer v okresním vězení.

112

ON AND OFF

THE ROAD #7 TEXT PAUL WALLFISCH PŘEKLAD TOMÁŠ KEJMAR

Rytmus.

Podle souhrnného celosvětového repositáře vědění lidského společenství, také známého pod názvem Wikipedia, existuje to slovo jen od šestnáctého století. Střet pravidelného opakování a plynutí. Je to jen pět set let, co si můžeme dovolit si takových věcí všímat? Ten termín si většina z nás spojuje s hudbou, s pravidelnými údery kopáku a krouživými vzorci kytar a kláves. Většinu takzvané klasické hudby za příliš rytmickou nepovažujeme, ale já si myslím, že nepřítomnost pravidelného tepu místy mnohem lépe odpovídá tomu, jak žijeme. A rytmus má nekonečně více významů, než jen pomůcka k objasnění hudební kompozice. Nebo je to spíš naopak a ukazuje se, že naše existence je tanec s choreografií v souladu se symfoniemi sfér.

Jednou týdně, oděný v kostýmu na pomezí ledního medvěda a Eltona Johna, zpoza piána ze zadní části pódia v dortmundském Městském divadle pozoruji, jak se přede mnou odvíjí naprostá beznaděj příběhu Vojcka.

Jednou za čas zazpívám nějakou písničku, ale teď, když už máme za sebou premiérovou jízdu smrti, mi občas zbývá čas přemýšlet třeba o tom, co se tak mohlo stát s tou holkou, co seděla přede mnou v sedmé třídě, o tom, co potřebuju koupit na další den k snídani, nebo o tom, o co se to vlastně pokouší ti lidé, co tu kolem mě kloužou po sněhu a křičí na sebe německy. Svým způsobem pro nás představení skončilo hned po premiéře. Nikdy mě nenapadlo, jak rychle se celý ten výtvor zakonzervuje, ale čerstvé těstoviny bys rychleji neuvařil. Profesionální herci probírají po-premiérovou depresi, tak jako čerstvé matky litují své „ztráty.“ Jde jenom o proces a aplaus a hrozí, že všechno, co se vyskytne mezi tím, bude jen podružné. Tedy až na to, že jsme lidé, a jsme v tom dobří. Jsme dobří v tom, co děláme a možná, že tak přidáváme tomu, co děláme, lidský rozměr. Včera večer, když se Vojcek ptal Kapitána, jestli si s tím zahýbáním dělal srandu, vrátila se hře i překvapivá vlídnost a já měl pocit, jakoby se celá plošina, na které sedím, i s piánem, vznesla ze zasněženého pódia a odlétla přímo skrz obrovské okno. Je nás šest, ale komunikace mezi námi

je stejně pružná, jako těsto v mých rukách, když peču chleba. A je to obdobně životadárná síla.

Všichni jsme několik posledních týdnů seděli na příliš mnoha židlích, což celý proces komplikovalo. Například v úterý hrály všechny vlaky v regionu Ruhr v jiném rytmu, než bych býval potřeboval. Do Hamburku, kde jsem hrál v rámci svého klubového programu Small Beast, jsem přijel o několik hodin později. Jen tak tak, abych stihnul pověsit logo a vyzkoušet si mexickou zápasnickou masku, kterou mi Andras duchaplně obstaral, protože jsem si zapomněl svůj dionýsovský věnec. V pátek před tím, v Dortmundu, jsem Baby Dee a její zlatou harfu vysadil na bar a všechno bylo perfektní. Tentokrát bylo všechno příliš velké a příliš pozdě, ale nakonec jsem měl pocit, že se nám povedlo čas zpomalit a prostor zmenšit. O Little Annie nelze, v žádném smysl toho slova, který by muzikanti uznávali, říct, že by měla rytmus. Ale i přesto ožívá v proudech a podobách atmosféry, kterou spolu sdílíme, víc, než kterýkoli performer, kterého jsem kdy slyšel nebo viděl.

Vizuální umělec John Baldessari jednou řekl: „Zjistili jsme, že existuje nový přístup k porozumění umění. Nevidí ho jako vyjádření sebe sama, ale jako zkoumání.“ Podobný názor zaujal i Calvin Tomskin, když napsal, že „sebevyjádření a osobní volba nepřicházejí v úvahu.

Slovo umělec se vetřelo do našeho jazyka přibližně ve stejnou dobu, jako slovo rytmus. A za posledních pět set let bylo většinou používáno ve spojitosti s lidmi, kteří se svojí volbou způsobu vyjádření zdárně probourali do (po)vědomí ostatních. Spousta z nás se pak odstěhovala do měst, začala vydělávat víc peněz a mít víc volného času. Někde na té cestě paní Cageová a Baldessariová vypadly z rytmu plodných a neplodných dní. A my jsme teď došli skrz obří okno na malou mýtinu, kde začíná naše zkoumání. Občas vás spojnice mezi zkoumáním a vyjádřením obroste jako víno a vy jste najednou schopní plout v tom nezměřitelném rytmu, který vám může zachránit krk před oprátkou nebo výsledky voleb z minulého týdne. Když slyším Little Annie zpívat písničky Stevieho Wondera, odplouvám.

A občas mi k tomu stačí jen jedno slovo, jedno gesto.

FULL MOON 07

FULL MOON 07

003

32

LISTOPAD 2010

WWW.ZIVEL.CZ fulmun.indd 1

11/2/10 11:37:22 AM