Full Moon #8

#08 | 2010 | 99 Kč 12

9 771804 320007

FULL MOON MUSIC MAG NINJA TUNE MELVINS DRIVE-BY TRUCKERS BEEHOOVER THERAPY? C NAČEVA ELVIS COSTELLO LES SAVY FAV MOtörhead BRIAN ENO THREE MILE PILOT nEW!NEW! GIRLS AGAINST BOYS BELLE & SEBASTIAN AMREP O.R.E. CARIBOU UNSANE WOODEN WAND ...

knihy | fairtrade–bio | tisíce titulů | LP | CD | DVD | trička | doplňky | alternativa | underground | punk | hardcore | metal | indie | CZ scéna Trojanova 9, Praha 2 | otevírací doba: pondělí – sobota 10.00 – 18.00 | tel.: 224 910 041, e-mail: info@rekomando.euFULL MOON 08 www.poli5.cz www.rekomando.eu www.dayafter.cz

002

PRO VŠECHNY STÁVAJÍCÍ A NOVÉ PŘEDPLATITELE JE S PŘÍŠTÍM ČÍSLEM FULL MOONU (19. LEDNA) PŘIPRAVEN DÁREK V PODOBĚ NOVÉHO EP PARAMOUNT STYLES - EXTRA HEAVEN. OBJEDNÁVEJTE NA FULLMOONMAG.CZ A ČTĚTE ROZHOVOR SE SCOTTEM McCLOUDEM NA STR. 24 b FULL MOON 08

001

002

FULL MOON 08

MOTöRHEAD TEXT APX

Je to dva roky, co Motörhead vydali desku Motörizer. Zrovna jsem pro Reflex psala noticku „U vytržení“ a z více důvodů mi přišlo vtipné dostat tam právě Lemmyho. Motörizer je moje suverénně nejoblíbenější deska od Ace of Spades a kompilačky No Remorse (1984).

Od té doby mě v Reflexu nechali napsat jenom „Never more“.

1980, 1984, 1994, 2004... to je jedno. I v roce 2014 budou Motörhead znít furt stejně. Důkaz? Aktuální The Wörld is Yours. Nemá cenu psát recenzi. Deset skladeb, stroj času, hurá zpátky do osmdesátek (nevím, jaké to tehdy bylo, jelikož mi byl rok). O čtvrtstoletí později: otvírák ze zlatého fondu (Born to Lose), čím větší klišé, tím větší nářez (Rock’n’Roll Music), obvyklý rukopis (Bye Bye Bitch Bye Bye, Devils in My Head) a užitečná moudra strejdy Lemmyho (I Know What You Need, I Know How to Die). „Ten svět je fakt zkurvenej, mam to rád.“ Miluju Motörhead. V jejich světě je všechno tak jasné a jednoduché. Chlast, děvky, chlebíčky a rokenrol, nazdar hodiny.

Al Burian popisoval v jednom ze svých starších textů rozčarování nad „kultem“ týhle kapely a že aura, kterou kolem nich vytváří jejich pověst, je po letech už hrozně vyšeptalá. Well, Lemmymu je 448 let (podle kočičího kalendáře), takže nejspíš můžeme bejt rádi, že ještě neodešel do rokenrolovýho důchodu nebo za Elvisem, což by asi způsobilo větší rozčarování, ne-li rovnou definitivní vystřízlivění. Slovy Tonyho „Mr. Manchestera“ Wilsona: „Máte-li na výběr mezi legendou a pravdou, berte legendu.“ FULL MOON 08

Poprvé jsem Motörhead viděla na festivale v Trutnově v roce 2004. I náš grafik tehdy na pódiu líbal jejich kopák, Lemmy dostal při koncertě kelímkem po hlavě a já si ze setu pamatuju akorát Ace of Spades a cover od Sex Pistols, jelikož jsme se tam se zpěvákem Vypsané fixy neuvěřitelně zřídili už když hráli Esgmeq a Sunshine. Naposledy jsem viděla Lemmyho před dvěma lety někde v Německu poblíž Frankfurtu, už přesně nevím, co to bylo za vidlákov, ale všichni tam na džískových vestičkách měli nášivky Kreator a Saxon. Taky si nepamatuju skoro nic kromě Ace of Spades a Rock Out (z tehdy nové desky) a toho, že padal sníh a letadlo pak mělo skoro půl dne zpoždění a mně bylo strašně blbě.

Je mi jasné, jak málo čtenářům se tímto trefuju do vkusu a dokonce ani nebudu tvrdit, že The Wörld is Yours je deska röku. Není a považuji za vysoce nepravděpodobné, že by kdokoliv na přelomu let 2010 a 2011 konvertoval k heavy metalu. Ale co je dobré, zejména v tento sváteční čas, zdůraznit? Motörhead nám každé dva roky připomínají, že na světě, kromě všech globálních průšvihů a neschopnosti a neochoty je řešit a všeobjímající nespravedlnosti, pořád zůstávají taky chlast, děvky a chlebíčky. A rokenrol. The Wörld of Motörhead is Yours. Proto první tváří nové rubriky, která bude provázet Full Moon v příštím roce, je Ian Fraser Kilmister aka Lemmy. Plynou z toho dále dva poznatky. Zaprvé, budeme vycházet nejmíň celý příští rok.

Zadruhé, jsem z Motörhead opět u vytržení.

003

ALŽBĚTA CHODÍ DO TRIBA. FOTIT.

004

FULL MOON 08

FULL MOON MUSIC MAGAZINE #08 | 21. PROSINCE 2010

TIRÁŽ

INDEX

CREW: MARTIN KOZUMPLÍK roadie JANA KAČUROVÁ šéfredaktor JITKA HEJLKOVÁ produkce MICHAL PAŘÍZEK distribuce ALŽBĚTA MUSILOVÁ obchod CARTON CLAN design

2V1 38 ACHEWOOD 102 Albini, Steve 75 AMPHETAMINE REPTILE 75 Anti-Pop Consortium 18 B4 86 BEDOUIN SOUNDCLASH 61 BEEHOOVER 62 BELLE & SEBASTIAN 50 Bios 86 BLACK ANGELS 58 BLACK HEART PROCESSION 52 BLACK MOUNTAIN 58 BLACK TUSK 72 Blockhead 18 Bonobo 18 BOSS HOG 75 BOWIE, DAVID 68 Bug, The 18 BURIAL 34 Burian, Al 109 C8 CARIBOU 14 Cinematic Orchestra 18 COLDCUT 18 Cooley , Mike 92 COP SHOOT COP 105 COSMIC PSYCHOS 75 COSTELLO, ELVIS 56 Daedelus 18 DARKSTAR 34 DISCOBALLS 38 DJ Food 18 DJ Vadim 18 DRIVE-BY TRUCKERS 92 DUBSTEP 34 ELVERUM, PHIL 54 ENO, BRIAN 68 Fink 18 FIREWATER 105 FLAMING COCKS 38 FLUORESCENT BLACK 102 FRANKENSTEIN’S WOMB 102 Funki Porcini 18 GIRLS AGAINST BOYS 24 GOD BULLIES 75 GUETTA, DAVID 34 GUZZARD 75 HALO OF FLIES 75 HAMILTON, PAGE 82 Hazelmyer, Tom 75 HEALTH 72 HELIOS CREED 75 HELMET 82 Herbaliser 18

AUTOŘI: LUMÍR NYKL, JAKUB MIKOLAJSKÝ, pavel vulterýn, lukáš grygar, jAKUB HOMOLKA, zbyněk prokeš, jiří imlauf, luděk knápek, David kresta, tomáš bláha, PETR MAREŠ, Farid Dilmaghani, viktor palák, MICHAL PAŘÍZEK, TOMÁŠ KEJMAR, MAXIM HOROVIC, jan bárta, JARDA PETŘÍK, LENKA ŠPRYSLOVÁ, Martin SUCHÁNEK, JAKUB PECH, JAN JONÁŠ, AL BURIAN, APAČKA, ALEŠ KOT, PAUL WALLFISCH, INDOŠ, TOMÁŠ ŠKODA, ORLOWSKI, K. MOON SUPERVIZE TEXTů: maxim horovic LUDĚK KNÁPEK WEB: fullmoonmagazine.cz twitter.com/fullmoonmag facebook.com/pages/Full-Moon-Magazine last.fm/group/Full+Moon+Mag Předplatné: predplatne@fullmoonmagazine.cz info@fullmoonmagazine.cz 12 čísel za 948 Kč | 6 čísel za 534 Kč E-store: fullmoonmag.bigcartel.com možnost koupit předplatné, jednotlivá aktuální čísla, starší čísla. platba PayPalem nebo kartou. inzerce (alžběta musilová): alzbeta@fullmoonmagazine.cz +420.774.119.492 Distribuce (Michal PAŘÍZEK): michal@fullmoonmagazine.cz +420.604.101.745 Vydavatel: KYEO shows s.r.o.

IČ: 28350995, Veveří 3163/111, 61600 Brno www.kyeo.net, info@KYEO.NET Redakce: Jana Kačurová, KYEO Podolské nábřeží 817/30, 14700 Praha 4 – Podolí +420.777.158.292, info@kyeo.net Tisk: KVTisk, Karlovy Vary ISSN 1804-3208, MK ČR E 19463 LICENSED UNDER: CREATIVE COMMONS BY-NC-ND creativecommons.org/licenses/by-nc-nd/3.0/deed.cs

FULL MOON 08

fullmoonmagazine.cz

OBSAH Hood, Patterson 92 HOPKINS, JON 86 HUBER, RUPERT 97 Hyperdub 34 CHILTON, ALEX 666 Imlauf, Jirka 108 Jaga Jazzist 18 JANITOR JOE 75 Kid Koala 18 Kode9 34 KRLEŠ 38 LEMMY 2 LES SAVY FAV 84 Lotek Hi-Fi 18 MCCLOUD, SCOTT 24 MELVINS 78 Microphones, The 54 MOTÖRHEAD 2 Mr. Scruff 18 MT. EERIE 54 NAČEVA 30 NEUTRINO 74 NEW! NEW! 86 NICELAND 41 NINJA TUNE 18 O.R.E. 64 Ordo Rosarius Equilibrio 64 PARAMOUNT STYLES 24 PEACOCKS 98 Pettersson, Tomas 64 PIM & FRANCIE 102 PINEAPPLE THIEF 72 Pop Levi 18 QUEENS OF EVERYTHING 38 ROME 64 Roots Manuva 18 S.C.U.M. 86 SAXON 2 SNAITH, DAN 14 SOLACE 72 SOUND, THE 73 Spiritual Front 64 SURGERY 75 THERAPY? 88 THREE MILE PILOT 52 Tobin, Amon 18 Tod A 105 TOPOL, JÁCHYM 30 TOSCA 97 Toth, James J. 54 UNSANE 79 VERMILLION LIES 16 WAAWE 8 Wallfisch, Paul 111 WINTER MEN, THE 102 WOODEN WAND 54 WRIGHT, TIM 30 Zero dB 18

#1, APX 2 EDITORIAL, APX 6 C, ZEMAN 8 CARIBOU, HOMOLKA 14 vERMILLION LIES, STARMAN 16 NINJA TUNE, MAREŠ 18 SCOTT MCCLOUD, APX 24 NAČEVA, horovic, nykl 30 DUBSTEP, bárta, bláha 34 KRLEŠ, špryslová 38 NICELAND, špryslová 41 ALEX ChILTON, pařízek 666 FOODnotbombs, kejmar 106 ROZHOVORY C, ZEMAN 8 CARIBOU, HOMOLKA 14 Scott mccloud, apx 24 načeva, nykl 32 KRLEŠ, špryslová 38 NICELAND, špryslová 41 TOSCA, kresta 97 PEACOCKS, kejmar 98 RECENZE C, ZEMAN 13 GVSB, APX 29 PARAMOUNT STYLES, APX 29 NAČEVA, horovic 31 DARKSTAR, bárta 37 BELLE & SEBASTIAN, pech 50 3 MILE PILOT, apx 52 WOODEN WAND, mikolajský 54 mt. eerie , mikolajský 54 ELVIS COSTELLO, pařízek 56 BLACK MOUNTAIN, pařízek 58 BLACK ANGELS, pařízek 58 Bedouin soundclash, kejmar 61 beehoover, horovic 62 o.r.e., palák 64 ALEX ChILTON, pařízek 666 brian eno, grygar 68 editor’s choices, suchánek 72

SOund, pech 73 neutrino, sutrházyi 74 melvins, orlowski 78 unsane, max 79

RETRO:

SERIÁLY LABELY: Amrep, pedro 75 Lyrix: firewater, AXe 105 komiksy, KOT 103 DIY (OR BYE!), INDOŠ 107 REPORTY načeva, nykl 30 helmet, apx 82 les savy fav, burian 84 new!new!, bláha 86 therapy?, VULTERÝN 88 drive-by truckers, VULTERÝN 92 Sloupky nowhere fast 110 highbury fidelity 109 nahoře v labi... 108 AL BURIAN 111 PAUL WALLFISCH 112

005

TEXT MAXE FOTO AFC

Po koncertě Swans jsme stáli s maximem horovicem na baru jedné přilehlé hospody a v telce v rohu běžel nějaký sportovní kanál, kde právě komentovali Ligu mistrů. Prostřihy ze studia střídaly tabulky a nešlo se tomu vyhnout, skupinu H vede Šachtar Doněck s patnácti body.

O tři body níž vlaje Arsenal. Nojo. Wengerovy komentáře a výmluvy jsem přeskočila (musí být těžké nést zodpovědnost za každý gól, který Bendtner nevstřelí, a sedět přitom na lavičce) a jak píše Zbyněk na straně 110, podstatná je liga.

Ligu nesleduju od té doby, co jsme prohráli (my, Arsenal) s Tottenhamem. Doma. Ne že bych lámala hůl, ale tak mi to zkazilo jinak úplně skvělej víkend, že jsem si řekla, že to nemám zapotřebí. V ušetřeném čase jsem se na Internetu nepochopitelně zapletla do článků o povahových charakteristikách znamení zvěrokruhu. „Vodnáři se totiž docela často ztrácejí, dokážou zabloudit v metru, na letišti, a někdy dokonce i ve svém vlastním domě.“ Je to docela legrace.

Pokud ale nejste Vodnář na Heathrow. Nebylo to o nic lepší, než číst výsledky ligy.

006

Na pražský koncert Swans jsem přišla se zpožděním, protože jsem nejdřív vystoupila na špatné zastávce a pak jsem zabloudila na Žižkově.

V Akropoli jsem byla v průběhu posledních pěti let asi tisíckrát. Teď jsem šmatlala desátý kopec a pořád to nebyla Kubelíkova a já jsem si připadala, jako se mi občas stává, jako největší kretén na světě. Ani se mi nechtělo o tom mým orientačním diletantismu twittovat, i když se to nabízelo.

V Akropoli bylo plno a mezi Jamesonem, kterého jsem si dávat nechtěla, a myšlenkama na diplomovou práci „Klubový koncert jako společenská událost a chování jeho účastníků“ jsem ze schodů škvírou mezi otevřenýma dveřma do sálu sledovala Michaela Giru a doufala, že ty drobné vibrace, které cítím, jsou z alhoholu nebo nervozity a ne z hlasitosti koncertu, jelikož jsem stála docela daleko, a představa, co se musí dít v první řadě, ve mně vyvolávala obavy o zdraví mých kamarádů, které jsem k návštěvě koncertu donutila. Sama jsem pro společenské události, jako byla tato, a jejich následky vždy vyzbrojená zážitkem z koncertu stejné kapely, ale jiného města, jelikož a) z útržků tří skladeb zpoza dveří se report píše blbě, ježto musíte FULL MOON 08

spoustu událostí vyfabulovat, b) z toho sami moc nemáte. Nestává se to vždycky a všem, ale stává se to. Ostatně Ondřej, jeden z pořadatelů, pak říkal, že by na ně vyjel do Berlína. Taky dobrej magor.

ne k psychiatrovi, sú tiež vodnári.“ A: „Pretože vodnár žije v budúcnosti a do prítomnosti sa vracia len krátko, svetskejším dušiam sa môže zdať jednoducho tresnutý.“ Tresnutý. Mí vodnáři mi rozumějí.

Koncert ve Vídni nebyl takový teror jako v Birminghamu (kam jsem ale jela především kvůli Godflesh), přesto jsem ty dvě a čtvrt hodiny přemýšlela prakticky jenom nad jedinou věcí: „Tak hrabe jim nebo co?“ Když se mě Gira, říkáme mu teď familiérně Mišák, v Praze ptal, jestli se mi líbil víc dnešní nebo včerejší koncert, odpověděla jsem mu, že žádný a že už jsem na to asi moc stará. Aby nebyl smutný (ale vypadal spíš pobaveně), řekla jsem mu, že jeho kapelu miluju a že se uvidíme zase na jaře, jelikož si je nenechám ujít. Michael Gira se narodil 19. února.

Astrológia nás učí, že: „Ako myslí vodnár, tak bude svet myslieť o päťdesiat rokov. Toto slnečné znamenie sa označuje ako znamenie génia a tým skutočne je, pretože viac ako sedemdesiat percent ľudí v Sieni slávy sú vodnári alebo majú ascendent vo vodnárovi. Na druhej strane značne vysoké percento ľudí v psychiatrických liečebniach alebo tých, ktorí chodia pravidel-

Zpátky k tématu. Po koncertě Swans jsme v jiné hospodě řešili spoustu nesmyslů a mezi tím se objevilo Michalovo kouzelné: „Vždyť Arsenal vede tabulku.“ Zasmála jsem se, jelikož jsem si neuvědomila, že je to fanoušek Chelsea a že o tom něco může vědět, a vsadila se s ním o flašku dvanáctiletého Jamesona, že ne. Ale je to tak, je to tam. Manchester United má sice kolo k dobru a výsledky jsou těsné a do konce ligy budou mít ještě fůru příležitostí to celé zkazit, ale přátelé, Arsenal vede ligu. Nikdy v životě jsem neprohrála flašku Jamesona za tak fantastických okolností. Asi ty flašky koupím rovnou dvě.

FULL MOON 08

Od příštího čísla bude Full Moon i na stáncích.

Na startu jsem si nemyslela, že by nám Liga mistrů k něčemu byla, špinit si ruce a dělat ostudu s Doněckem a rozptylovat se neúspěchy na frontách, které nejsou tak důležité, se

zpočátku zdálo jako plýtvání energií. Ale kdo může říct, která fronta je důležitá? Podle horoskopu stejně přemýšlím padesát let šejdrem. „Bojím se otevřít noviny, aby na mě zas odněkud nevyskočil Gira,“ stěžoval si účastník koncertu a jeden z herců ve vedlejší roli mojí nové diplomové práce. Čímžto reportáž z obou koncertů Swans uzavírám. Když jsme se loučili s maximem, byl už vybavený Girovou knížkou Konzument, kterou jsem mu věnovala. Ještě nevěděl, co ho čeká, ale teď tvrdí, že napíše pokračování nejhnusnější povídky ze souboru, Zbabělec (II). Nevím, jestli je vhodné ke štědrým svátkům citovat zrovna Giru, ale co: „Okamžik pro procitnutí z opilosti je naprosto čistý. Cítíte, jak se vám v mozku promazávají synapse a rozdíl mezi vědomím a podvědomím mizí. Je to okamžik, kdy je vše nadživotné, mozek pracuje na maximum jako u meditujícího buddhisty, kterého náhle zaplaví proud bílého světla.“

Hezký nový rok všem.

007

008

FULL MOON 08

FULL MOON 08

009

ROZHOVOR C (TÁBOR) TEXT JIŘÍ ZEMAN FOTO ARCHIV C/BARBORA MRÁZKOVÁ

Kromě nového alba – free downloadu, který je na Election Records k dispozici od 12. prosince – složili letos C doprovodnou hudbu pro film The Three MustGetTheres (Tři mušketýři) Maxe Lindera z roku 1922, kterou premiérově zahráli v červenci na LFŠ v Uherském Hradišti a zatím naposledy v polovině listopadu v Českých Budějovicích. Právě po tomhle promítání jsem si o soundtracku i o nové desce povídal s Patrikem (kytara), Tomášem (bicí), Pepem (basa) a Tomskem (klávesy), kompletními C. Byl tenhle soundtrack výjimečná věc, nebo chystáte ještě něco podobnýho?

Patrik: Bylo to v podstatě výjimečný, takový jako trošku... ne přímo splnění snu, ale bylo to pro nás lákavý, to jo. Nám pořád někdo říkal, že bysme měli udělat soundtrack, hlavně proto, že jsme instrumentální kapela. No a letos si nás to konečně našlo. Vlastně nás z Uherskýho Hradiště oslovili už loni, ale to jsme na to neměli dost času. Zabralo nám to dva měsíce intenzivního zkoušení – je to v podstatě hodina nový muziky.

Musím říct, že je pro mě překvapivá věc, že jste soundtrack postavili na novým materiálu – spíš jsem čekal, že trochu vykradete sami sebe, použijete motivy ze starších skladeb nebo rovnou odehrajete skoro normální koncert, akorát k tomu bude hrát film.

Patrik: To jsme nechtěli. Všechno je to nová hudba kromě poslední skladby, což je úplně první skladba, kterou jsme kdy jako Céčka udělali, takže je to něco jako symbolický uzavření kruhu.

Přiznávám, že mě to hodně bavilo. Říkal jsem si, jestli by nestálo za to nějakým způsobem to vydat.

Patrik: My jsme to zkusili nahrát, ale ještě jsme se nerozhodli, co s tím uděláme. Jde i o to, jestli bude mít Michal vůbec čas se tomu věnovat a nějak to smíchat, protože pro nás je teď prioriota hrát novou desku. Další problém je, že na ten film nemáme práva, takže by se to nedalo pouštět dohromady, a tudíž by to nebylo ono.

Podle mě se to dá poslouchat i bez filmu.

Tak jsem to myslel.

010

Patrik: No, tak to jsme nezkoušeli (smích).

Každopádně je to film, kterej jsem viděl nejvíckrát za život, tak bych si ho k tomu mohl možná přehrávat z hlavy.

Dobře, pojďme na novou desku. Jak a kdy vyjde?

Patrik: Plánovali jsme vydat to u Silver Rocket jako předchozí album, ale nějak to nedopadlo, takže to nakonec bude free download a vyjde pod značkou Election Records, za kterou stojí Amák. Tudíž dodržíme tradici co deska, to jinej label. Album se jmenuje Opus Vulgaris a 12. prosince by mělo bejt venku. Skladby vznikaly v průběhu posledních tří nebo čtyř let, ale začali jsme nahrávat někdy v únoru...

Na konci května jsme se spolu bavili na Free Dim Festu a tvrdili jste, že máte v podstatě hotovo.

Patrik: Jo, to už bylo všecko nahraný. Míchat se začalo někdy v dubnu nebo na začátku května. Míchal nám to Michal Šťastný (Amák) a kvůli tomu, že teď v Čechách moc není, trvalo to trochu dýl. Ale my jsme to tak měli naplánovaný, chtěli jsme ji mít venku na podzim, takže se to zas tak moc nezdrželo. No a mastroval Ondřej Ježek.

Víš, co mě napadlo, když jsem vás poprvý viděl hrát nový věci naživo? Že si to hraní tak viditelně užíváte, jako by to byla vaše první deska a první písničky a vy jste byli natěšený, až lidem ukážete, co jste zač a co jste to s klukama složili za pecky, ale současně jste strašně moc koncentrovaný, což je taková ideální a ne moc častá kombinace.

Tomske: Já jsem strašně rád, že si tohle myslíš, protože to mám úplně stejně. Nedá se to podle mě srovnat vůbec s ničím, co jsme s Céčkama kdy udělali, a já jsem z toho novýho programu úplně nadšenej, ty vole. Kdyby tohle někdo hrál, tak já za nima jezdím klidně do Mnichova... Pro mě je to absolutně nejzábavnější deska a ty nový věci mě prostě baví hrát.

Patrik: Taky tam máš zdaleka nejvíc prostoru pro klávesy. Ve spoustě věcí hraješ od začátku do konce, tos dřív neměl.

Tomáš: On se Tomske raduje, že dostane víc peněz, když tam víc hraje.

Bylo hodně jiný nahrávat tuhle desku ve srovnání s tím, když jste točili úplně první album? Nemyslím s Céčkama, ale vůbec

první album, na kterým jste dělali, předpokládám, že to byli Waawe... Točíte teď už s prstem v nose?

Tomáš: No spíš obráceně, na začátku jsme to dělali s prstem v nose a teď jsme se s tím plácali... Čím to je?

Patrik: Určitě možnostma studia, ve kterým jsme teď nahrávali. Od našich prvotních nahrávek na nějakej osmistopák nebo dokonce čtyřstopák se to teď hodně lišilo, máme zcela jiný zkušenosti a tím se to pro nás dost komplikuje. My jsme dřív byli schopný smíchat desku za čtyři pět dní a vůbec jsme to neřešili.

Teď nám to trvalo tři tejdny nebo víc.

Tomáš: Hlavně na začátku je to vždycky jiný, protože spoustu věcí vůbec neřešíš, protože začínáš a je v tom úplně jinej entuziasmus než teď. Když hraješ dýl a máš za sebou víc desek, už tě to nutí přemejšlet, jak to udělat, aby to nebylo stejný jako předtím. Ale já jsem rád, že jsme se s tím mohli takhle plácat, užili jsme si to.

Patriku, já se pamatuju, že když jsme spolu mluvili loni v létě na Creepy Teepee, ještě dřív, než jste vůbec tohle album začali dělat, říkal jsi, že uvažuješ o tom, že by to bylo poslední album C. Že potom odehrajete nějaký koncerty a Céčka skončí a vy se vrhnete na něco jinýho. Pořád to platí?

Patrik: Fakt jsem to říkal? No, teď to cítím úplně naopak, rozhodně se mi nechce končit.

Tomáš: Já možná vím, jaks to myslel. My jsme tenkrát řešili, jestli to má pořád smysl. Jestli to radši nezabalit úplně, než se opakovat a točit furt podobný desky.

Tomske: Anebo dělat už jenom takovýhle blbosti, jako soundtracky a tak.

Tomáš: Ale teď mám pocit, že se nám to podařilo o kus posunout, a tím jsme si znova dokázali, že to jde a že se to příště zase může povést. Takže jsme nějak oddálili řešení tohohle „problému“, kterej pro nás v tuhle chvíli ani neexistuje.

Patrik: Tenkrát jsme moc nehráli a řešili, jak máme na všechno hrozně málo času. Ale když se podívám zpátky, za poslední rok jsme toho stihli strašně moc. Udělali jsme nový věci, nahráli desku a udělali soundtrack...

Možná pro někoho C vypadají neaktivně, ale poslední dobou jsme byli děsně aktivní.

Tomske: Pro mě je ten novej program tak na výši, že jsem si neuměl představit, co dál. Ale na těch Mušketýrech se ukázalo, že se dá zajít

FULL MOON 08

FULL MOON 08

011

dál, že možná i víme jak a kam. Teď si hlavně chceme užít hraní tý nový desky.

padů, až jsem měl skoro pocit, jestli to není pro ty popíky od Night škoda. Že bych byl radši, kdyby něco z toho vytvořili Céčka.

Bude tour po Čechách, nebo vyrazíte zas někam ven na delší výjezd?

Patrik: Čechy, v lednu máme zatím domluvenejch sedm koncertů. Ale příští rok na podzim, někdy v listopadu, bysme chtěli vyjet za hranice.

Tomske: Naposledy jsme hráli venku někdy před třema rokama a to už je pravěk.

Patrik: No já hlavně v novejch věcech Night už vůbec nebudu hrát na kytaru. Jednak mě to už nebaví všechno zapojovat (smích), a taky jsme se dohodli, že to budem směrovat spíš do elektroniky.

Když nový album budete šířit jako free download, máte možná trochu zjednodušenou cestu, jak dostat svoji muziku k lidem nejen tady, ale i za hranicema, ne? To je pořád ještě dost horký téma, jestli to přitáhne víc lidí na koncerty.

Patrik: Fakt je, že díky tomu se lidem bude mnohem líp dělat promo, takže teoreticky bysme to opravdu mohli mít jednodušší.

Tomáš: Bysme mohli zkusit statisticky dokázat, jestli to bude fungovat. On ten náš free download nebyl původně záměr, ale taková znouzectnost. Kdybysme na to měli peníze, nejspíš si vydáme vinyly. Ale na druhou stranu mi to přijde jako skvělej nápad. Chceme k tomu downloadu dát možnost, aby ten, kdo to stáhne, mohl za desku něco zaplatit, když bude chtít podpořit kapelu. To sice není vůbec nic objevnýho, ale mně se to líbí.

Patrik: My do budoucna nevylučujeme ani to, že by to mohlo vyjít na vinylu, protože jsme ho nikdy neměli a rádi bysme. Ale zatím to bude takhle.

Patriku, ty jako „Nomad of Prague“ jezdíš profesionálně se spoustou kapel. Zajímalo by mě, jestli tě to nějak ovlivňuje v tom, co pak děláš se svojí kapelou.

Patrik: Spíš mě to ovlivňuje v tom, co s ní nedělám. (smích) Občas zjistím, že kvůli práci nemám čas hrát vlastní koncerty... Ale jo, myslím si, že mě to ovlivňuje. Hudebně teda asi moc ne, spíš background celý tý mašinérie. Dobrý je, že potkávám známý ještě z dob, kdy jsme hráli s Waawe nebo z předchozích turné Céček. Některý ty lidi pořád ještě fungujou, takže můžu obnovit kontakty, což by nám mohlo pomoct ohledně zamýšlenýho turné.

Patriku, můžu jednu kontroverzní otázku?

Když jsem slyšel Night (další výrůstek tzv. táborské scény – pozn. ed.) živě, připadalo mi, že tam máš pár skvělých kytarových ná-

Jak to máš Tomske s klávesama? Nevyměníš teď basu za klávesy, když máš tolik prostoru v C? Tomske: To ne, ale tohle hraní mě začalo bavit. Ne že bych se začal nějak extra učit, to ne, jen se teď konečně víc snažím. Nebo to možná není ani snaha, ale větší odvaha, kterou jsem dřív neměl. Musím říct, že mě kluci vybičovali těma nápadama na poslední desce. Já se na nápadech jako takovejch nepodílím, vždycky k tomu přijdu a jakoby aranžuju. A hlavně už to neberu jako bokovku k Deverovce. Taky obdivuju štýl, jakým hraje na basu Pepa, je to úplně jiný, já jsem spíš takovej riffovej typ.

To ti řekne každej, že co hraje Pepa, je hrozně krásný. Kdysi jsem hostoval v L’Point a tam jsem se setkal s takovým obdivuhodným melodickým stylem, který, jak tvrdím, hraje i Pepa. Prostě ty melodický nápady, který bych možná už taky vymyslel, ale jenom proto, že to mám naposlouchaný. Přirozeně by mě to ani náhodou nenapadlo. No a v Céčkách si to užívám o to víc, že nemusím zpívat, že jo. Ten můj nešťastnej zpěv, co mě nikdy nebavil...

Jo a hele, máme na desce jednu zpívanou věc! Zpívajícího bubeníka – Tomáš se zařadil po bok Phila Collinse...

Tomáš: Amák totiž řekl, že s náma tu desku udělá jenom v případě, že tam bude aspoň jedna zpívaná věc.

Patrik:

A nemyslel to náhodou tak, že tam bude zpívat on?

Tomáš: Myslel to tak, že tam bude zpívat Patrik. My jsme se pak dohadovali, jak to uděláme, Patrik měl nějaký texty a já taky, tak jsme něco vybrali a Patrik říkal: „Hele, zkuste to zatím, já jedu teď pryč.“ Mně se do toho ze začátku moc nechtělo, ale cítil jsem, že by na tý desce mělo bejt co nejvíc takovejch... jako píčovinek, věcí, který by to nějak ozvláštnily, tak jsem do toho nakonec šel.

Mě na tomhle hodně baví jedna věc. Já jsem hroznej puntičkář a kvůli tomu jsme se vždycky při nahrávání dostávali do různejch střetů, což je samozřejmě přirozený. Mám rád ten

odstup, kterej od toho teď mám, a teprve teď doceňuju některý věci, který jsem si v době, kdy jsme to nahrávali, úplně neužil. A teď nemyslím odstup od nový desky, ale třeba od starých Céček nebo ještě líp od Waawe, který jsou už mrtvý, a říkám si, jak je hrozně skvělý, že jsem na tom mohl dělat s těmahle lidma, protože to jsou nejlepší lidi na hraní, který jsem potkal. Někdo čeká hrozně dlouho, než potká takový lidi, se kterýma mu to takhle jde, a někdo je nepotká nikdy. My jsme se třeba s Patrikem potkali náhodou, vlastně to byl takovej omyl.

Jakože jste se s Patrikem potkali omylem?

Já jsem si tenkrát říkal, že by to chtělo nějakýho kytaristu do Waawe, a pak jsem v Táboře na ulici viděl nějakýho kluka s futrálem a řekl si, že ho oslovím. Seznámil nás pak náš společnej kámoš a ukázalo se, že Patrik v tom futrálu nesl klávesy a že na kytaru tenkrát ani nehrál.

Tomáš:

Takže Tomske šel od basy ke klávesám, Tomáš od kytary k bicím a Patrik od kláves ke kytaře... a zase zpátky, když se teď v Night chystá hrát už jenom na klávesy. Jak to měl Pepe?

Pepe: My jsme měli na střední škole takový duo, s kamarádem jsme hráli na španělky.

A on jednou přišel a povídá: „Hele, ty teď budeš hrát na basu, potřebujem basu.“ Tak jsem začal hrát na basu.

Tomske: Hele, zeptej se jich, jestli nebude reunion Waawe!

Pepe: To né, on by David zas nechodil na zkoušky, takže by zase vznikly Céčka. (smích) Patrik: Já se přiznám, že bych měl chuť zahrát si Timestorm Was the Signal, jenom tuhle desku, protože ji poslouchám, baví mě a hlavně si ji ještě pamatuju.

Tomáš: To já ne. (smích) Já nevím, jak to maj kapely, který se znova obnověj, ale pro mě je to historie. Když jsem zpíval a psal nějaký texty, souviselo to s určitým obdobím a dneska jsem o nějakých osm let starší, takže by to nebylo opravdový. Asi bych se cejtil, jako kdybych zpíval na playback. Podle mě člověk musí dělat věci, který jdou zevnitř, a ne imitovat, co kdysi zevnitř šlo.

Tomske: Dokud má člověk invenci a má co říct, má dělat nový věci.

Nemá cenu se vracet.

C 2010 Opus Vulgaris. Election Records. (free download) TEXT JIŘÍ ZEMAN FOTO ARCHIV C

Poslouchám tu desku už pět dní v kuse, jen těch jedenáct nových songů a nic jinýho, a začínaj mě pálit bříška prstů, ušní lalůčky a špička nosu. Ale příjemně. Je to spíš takovej zvláštní druh energie. Z těch bodů se pomalu přesouvá do celýho těla a hřeje. Což je dobrý. Je totiž zima.

Ale asi by mi to nevadilo, ani kdyby nebyla.

Kluci z Céček byli u toho, když byl Tábor na začátku dekády melting pot. Tahle horká energie se tam přelejvala ze strany na stranu a každá vlna trochu víc zamíchala obsahem toho hrnce a přeskupila rozestavení, každá vyzdvihla na povrch nějakou novou zajímavou kapelu nebo projekt. Vesměs pořád stejní lidi, podobné ingredience, ale nové kombinace a nové chutě. A něco takovýho v člověku zůstane, jako zůstanou v paměti vůně a pocity, a vynoří se to třeba za dlouho, ale je to tam a je to znát.

Kapela vznikla právě přelitím energie z Waawe směrem k C. Frontman Waawe Tomáš zahodil kytaru a sednul si za bicí, Pepe si basu nechal, FULL MOON 08

takže na basáka z Deverovy chyby Tomskeho „zbyly“ klávesy. Mikrofon už nebyl potřeba, protože v C od začátku zpívala Patrikova kytara.

Vím to, protože jsem za posledních osm nebo devět let byl na spoustě jejich koncertů, a když jsem zavřel oči, slyšel jsem ten zpěv úplně zřetelně. Každej další koncert byl působivější, každá další deska vydařenější. Kompost rock. Má všechny důležitý složky ve správným poměru a správným stupni vzájemnýho prolnutí. Nic z toho netrčí, nic nemůžete vzít a vytáhnout z masivu ven, jako z parfému nevezmete žádnou z mnoha vůní, ze kterých se skládá.

Letos je laťka zase o něco vejš. Vlastně o dost.

Jestli jste slyšeli některej z těch pár koncertů, který C v poslední době hráli, asi víte, o čem mluvím. Tomskemu na pódiu svítí oči, Patrik je duch kytary a prostupuje prostorem, Pepe neví o světě mimo hudbu, která se mu valí od prstů, a Tomášovy rytmy tančí po bubnech a činelech jako nikdy předtím. A kytara teď zpívá o tom, že nová deska by mohla bejt událost, kterou nevyženete z hlavy.

Magický. Trainracer se předkloní a dává se do klusu, pak se roztančí a silueta se láme o horizont. Zavíráš oči a z bříšek prstů tebou prostupuje teplo. Houpavá energie sbalená do tónů, Factory Set. Ztišení a další vlna.

A další zlom. Cocodrilos. Kdo víc, kdo dál, a kam? Kam dosáhneš, a pryč. Jen nezapomeň vydechnout. Tear Valley. Ještě neotvírej oči, ať pocítíš ten prostor naplno. Teď. Tendinitis je nejvíc. Rituální tanec, šaman se bije do prsou a ty ho následuješ. A Clockworm Song je smíření, amnézie. Two Strokes.

Pomalu. Rychleji. Vzhůru. A leť! Speediscodrive&Juice. Slyšíš? Tepe! Je to tvoje srdce. A tvůj příběh. Biography. A hlas. Zpátky v časech, kdy se děly všechny báječný věci.

Hej! Last Land. Naposledy. A do ztracena.

A navždy. Opus Vulgaris. To nejlepší, co jsem letos slyšel.

Z desky i naživo.

LIVE 14.1. Tábor/Orion 15.1. Kolín/Holubník

20.1. Plzeň/Pod Lampou (s Mitote)

A teď je to tady. Opus Vulgaris. Pět dní v kuse, jen ty songy. A pořád dobrý. Skvělý.

25.1. Praha/007 (s Frontier(s)) 27.1. Brno/Fléda (s Obstacles) 013

ROZHOVOR Caribou TEXT JAKUB HOMOLKA FOTO ARCHIV PODĚKOVÁNÍ: NEOLA

Dan Snaith se přiřítil o hodinu a půl později s omluvami. Přesun jeho kompletního živého bandu (Dan Snaith, Ryan Smith, Brad Weber a John Schmersal) do Prahy zpomalila celoevropská sněhová nadílka.

Díval jsem se na tvůj program. Vypadalo to jako překlep na webu. Každý den koncert v jiné části Evropy!? Jak to, proboha, zvládáte?

My se teprve snažíme zjistit, jestli je to vůbec možné. Na konci roku budeme mít za sebou během osmi měsíců 178 koncertů a teď nám zbývá jen posledních dvanáct. Zatím jsme žádné vystoupení nezrušili, a to už jsme byli v horších situacích než dnes, když jsme třeba dorazili na místo sotva dvě hodiny před začátkem. Nebo se nám ztratila zavazadla...

A o zbytku škoda mluvit. Ale jo, asi to zvládneme. Držíme si palce.

Neunavuje tě to? Nebo si to užíváš?

S minulým albem to bylo úplně stejně bláznivý. Ježdění po koncertech je zábava, ale mrzí mě, že je nemožné navštívit města, ve kterých zrovna jsi. Zase lepší koncertovat, než sedět na hotelu a koukat do stropu. Záhul to je. Ale víš co? Dneska si skoro i připadám jako lidská bytost. (smích) 014

Dřív jsi byl známý jako Manitoba, pak jsi musel změnit jméno, část svojí umělecké identity, na Caribou, protože tě někdo chtěl žalovat. Byla to pro tebe jenom otravná epizoda, nebo impuls pro něco nového?

Tohle se stalo těsně po natočení druhé desky, která byla hodně odlišná od té první. Takže moje identita už byla namíchaná s nějakým jiným stylem. Nebylo to ani tak o změně v hudbě, protože ta se sama o sobě pořád vyvíjí a mění. Takže... Bylo to nepříjemné, ale na druhou stranu jsem se díky tomu zaměřil na věci, které jsou důležité a chci je dělat. Tehdy mi to přišlo jako úplná blbost. Přijde si chlápek, kterej si říká Richard „Handsome Dick“ Manitoba a chce mě žalovat, pokud si nezměním jméno. Já chvilku ani netušil, že to myslí vážně.

Není to bývalý wrestler?

Jo! (smích) To vysvětluje hodně, ne?

Co si budem povídat... (smích) Jak jsi řekl, tvá alba jsou dost rozdílná. Co způsobuje ten přechod k jiné formě vyjádření? Je to koncept, nebo točíš to, na co máš zrovna chuť?

Následuju cokoliv, co mě v danou chvíli hudebně nadchne. Na albu Swim jsem se na změnu ale zaměřil cíleně, protože poslední

desky šly podobným směrem. Ale obecně platí, že se hudbou nechávám unášet.

Vždycky nějak předběhneš to, na co se tě chci zrovna zeptat.

Protože ti koukám do poznámek a umím trochu číst česky. (smích) To se nedivím, po celé té tůře. Navíc jsi tady byl celkem nedávno.

Náš řidič Míra je Čech a potkávám se s ním tady docela často, takže po těch letech už bych umět mohl. Ale žádná sláva to není.

Nazval bys svoje poslední album Swim jako začátek cesty, po které chceš jít, nebo je to uzavřená hudební kapitola a příště se vydáš zase jinudy?

Všechna alba, která jsem natočil, odráží část toho, co mě v hudbě baví. Mám je všechny dost rád, ale ze Swim mám pocit, že má asi nejširší pokrytí věcí, co mě berou. Je hodně ovlivněné taneční hudbou, ale je tam i spousta jiných prvků.

Jste kamarádi s Kieranem Hebdenem z Four Tet, že jo? Miluju jeho hudbu.

To já taky. Jo, jsme dobří kamarádi.

Neříkal sis u poslechu nějaké jeho skladby, že bys ji býval rád natočil sám?

Jsme přátelé a takové myšlenky beru jako FULL MOON 08

přirozený pocit. Nic víc. Než jsem já začal vydávat hudbu, slyšel jsem tu jeho a říkal si, že mě to strašně baví, že je to lepší než cokoliv jiného, co poslouchám. Později to pro mě byl impuls k tomu, abych změnil a zlepšil to, co sám dělám. Ale nejsme rivalové. Prozkoumáváme hudbu, kterou tvoříme. Lidi se nás pořád ptají, jestli nebudeme spolupracovat na nějakém projektu, ale my svým způsobem neustále spolupracujeme.

Zpátky k tobě. Existuje písnička, u které by sis řekl: Něco takového bych chtěl natočit znovu?

Mám rád všechny písně, jinak by neskončily na albu. Dělám spoustu hudby a na desky se dostane jen to, o čem jsem přesvedčený, že je to fakt dobré. Občas nevyberu nic a jsem frustrovaný, protože mi to nepřipadá dokonalé.

Ale jestli musím... Možná mi přijde, že skladba Jamelia shrnuje spoustu tvůrčích nápadů a toho, co se nachází na celém albu.

Zase jsi trochu předběhl mou otázku ohledně hudebního odpadu. Takže se nedostane na desku větší část tvojí tvorby? To prostě většinu zmačkáš a vyhodíš do koše?

FULL MOON 08

Vyhodím 99 %. Rozhodně toho vyhodím stokrát víc, než se dostane na album.

Recykluješ někdy něco?

Nikdy. Je to součást procesu. Kieran, Hot Chip nebo Junior Boys prostě udělají patnáct tracků a deset z nich dají na desku. A já sakra nechápu, jak to dělají, protože těch deset stojí za to. Produkce většiny hudebníků je z 60 % průměr. Ale oni tracky pilujou tak dlouho, až jsou perfektní. To já se v určitou chvíli vzdám.

Dejme tomu, že výsledek nás všech je stejný, ale ten proces je hodně odlišný.

Ty a část tvojí rodiny jste matematici. Už jsem slyšel, že ty matematiku a hudbu striktně odděluješ, ale nemyslíš si, že pro někoho může být v hudbě inspirací? Jak by zněl tvůj song inspirovaný vzorci a čísly?

Typ matematiky, který jsem dělal, se nedá v hudbě použít ani náhodu. Nechci nikoho kritizovat za zdroj jeho inspirace, ale pro mě je hudba intuitivní záležitost. Vlastně ani nevím, jak ta moje vzniká a nejsem schopný na to dát smysluplnou odpověď. A to mě na tom baví. Kdybych měl nějaký program, který by za mě zpracovával vzorce, chyběly by mi

tam emoce a reakce. Přišlo by mi to hrozně mechanické, a proto bych žádný takový song ani nedělal.

Je hudba, kterou nemůžeš vystát?

Nemám konkrétní žánr. Nemám rád prvoplánovou a línou hudbu. Hodně lidí obecně kritizuje pop, ale problém je jinde.

Viděl jsem tě na jaře v Praze, potom v létě v Irsku. Byly to atmosférou dost odlišné koncerty. V MeetFactory se pařilo, na Picnicu v Irsku lidi zamyšleně posedávali a vypadalo to, že o hudbě přemýšlí. Co máš radši?

Rád vidím lidi tančit. Pro nás je letos novinka, že se na našich koncertech tančí. A když vidíme lidi si to užívat, baví to i nás. Mám rád nabitý dav.

Na druhou stranu nejsem vybíravý – měli jsme letos spoustu skvělejch koncertů.

015

016

FULL MOON 08

VERMILLION LIES (ZOE A KIM BOEKBINDEROVY) OAKLAND, CA, USA FOLK TEMNÝ KABARET CIRKUSOVÁ HUDBA COUNTRY LOUNGE JAZZ SCREAMALONG DIVADLO ROCK AND ROLL ZKUSTE DESKY 2006 SEPARATED BY BIRTH 2008 WHAT’S INSIDE THE BOX 2010 ARTICHOKE PERFUME (ZOE SÓLO) 2010 THE IMPOSSIBLE GIRL (KIM SÓLO)

jednom bychom se přeci jen mohli shodnout: Kim a Zoe jsou velice talentované písničkářky se záviděníhodným citem pro text i melodii, které zní, ať dělají tango, rockabilly, blues, cirkusový pochod, šanson nebo folk, vždy přirozeně a půvabně. Dokonce i v a capella písničkách, kde holčičky prosí maminku, aby jim poskytla mrtvého dědečka na pitvu.

TEXT FARID DILMAGHANI FOTO ARCHIV

Matka při pohledu na čerstvě narozená děvčátka vykřikla hrůzou. Jedna měla tváře růžové, druhá bledé, spojeny konečky svých rudých vlasů. Jak rostly, matka se naučila mít je ráda. A jak rostly jejich vlasy, rostla i vzdálenost mezi nimi. Jedna začala mít v oblibě věci, které druhá nemohla vystát. Stále však sdílely krev, proudící skrze vlasy z jednoho těla do druhého. Jednoho dne se bledá sestra zamilovala do muže a provdala se za něj. O svatební noci byly vlasy dlouhé, ale ne dost, aby dovolily té s růžovými tvářemi odejít z ložnice.

Muž je opustil a vrátil se s nůžkami...

DVĚ SESTRY

Vermillion Lies je (přesněji řečeno byla) sesterská dvojice Kim a Zoe Boekbinderových.

A i když žádná z nich nemá doopravdy rusé vlasy, výše uvedený „mýtus“, jenž je motivem písně Red Long Hair, celkem přesně vystihuje okouzlující (dis)harmonii vztahu, který poháněl tvorbu jednoho z nejoriginálnějších debutů posledních let – rozporuplná, leč plodná směs osobních pout (jsou to dokonce dvojčata, byť ne siamská ani jednovaječná) a odstředivé síly či podvědomé touhy se z těchto pout vymanit.

Jako většina bytostně zajímavé muziky se Vermillion Lies brání prostému, jednoznačnému popisu – intenzivní, místy až nepředstavitelný slepenec starých i nových žánrů a nálad, kabaretní interaktivita, herecká teatrálnost, fetišistická stylizace. Přitom, soudě podle rozhovorů, se zdá, že za tím není žádný sofistikovaný umělecký plán a mnohé výstřední prvky Vermillion Lies, „industriálními perkusemi“ počínaje a krajkovými kankánovými kalhotkami konče, vznikly coby „znouzectnost“. Na FULL MOON 08

Pro fandy biografií pár rychlých údajů: sestry Boekbinderovy pocházejí z kalifornského Oaklandu; podle různých vyjádření prožily příjemné dětství v klidné, intelektuálské rodině, která si vždy cenila umění a kreativního rozvoje svých členů. Jejich první společné vystoupení (pouhé tři měsíce po tom, co se Kim inspirována Zoe začala učit na kytaru) proběhlo na jakémsi firemní večírku. Odešly s pevným rozhodnutím zažívat spokojenost posluchače a jeho potlesk znovu a znovu. Nikdy neuzavřely smlouvu s gramofirmou. Jako Vermillion Lies si debut Separated by Birth vydaly samy v červenci 2006, druhé album What’s in the Box v březnu 2008. To už ale měly na kontě i sólová EP, která jenom předznamenala „rozpad“ sester. Nyní si každá tvoří po svém, Zoe zkoušku ze samostatnosti složila s Artichoke Perfume letos v září, a Kim se nedrží příliš pozadu, když ohlásila debut The Impossible Girl na 15. prosince.

CO JE V KRABICI?

Pojďme se znovu ponořit do dojmů. O Separated by Birth Boekbinderovy tvrdí, že je to sbírka písní z doby, než se naučily písně psát.

Směs tajemství a radostí, vzpomínek a představ. Pravda je taková, že písně uměly už velmi dobře a už tehdy se projevovaly zárodky zvláštního pojetí kapely, která funguje jako společný pořad dvou sólových projektů. Kim je asi líbivější, protože zpívá příjemně čistým, dívčím hlasem a na první poslech využívá pestřejších žánrově výrazových prostředků – exotické rytmy, strašně smutné balady, estrádní vystoupení... Zoe vám pravděpodobně bude zpočátku připadat méně přístupná, jakoby z jiného světa, kvůli zvláštnímu nosovému projevu (nepokrytě inspirovanému zpěvem

Billy Holiday) i přísnějšímu a málo vnějškově atraktivnímu soustředění na folkovou písničku. Jakmile ale překonáte počáteční nedůvěru, těžko můžete s klidným svědomím prohlásit jednu za výrazně lepší než druhou.

Množství fanoušků a kritiků se shoduje, že What’s in the Box, druhé album, jasně překonává debut. Budeme-li v kontextu velmi nemasové klubové kapely mluvit o hitech, většinu najdeme zde. Roztomile kýčovitý singalong Global Warming (u kterého se předpokládá, že si sundáte i jako publikum kalhoty, abyste čelili stoupající teplotě a záplavám z tajících ledovců), nejkrásnější balada v celém repertoáru VL, pak Bone Yard (platonická láska až za hrob) nebo „planetární porno tango“ The Astronomer, ve kterém se souloží na všech tělesech Sluneční soustavy. Pokud si chcete VL a obě sóla kompletně poslechnout, doporučuji vermillionlies.bandcamp.com, kde si lze za malý peníz vše stáhnout i v audiofilské kvalitě.

Je zajímavé, že po osamostatnění se jak Kim, tak Zoe projevují poněkud umírněněji, jakoby ovlivněné průvodními znaky dospívání a zvážnění.

Obě debutovaly letos na podzim silnými a slibnými kolekcemi sice trochu tradičnějších, ale stále ještě po čertech nezaměnitelných písniček, které by si zasloužily mnohem větší oblibu, než se jim doposud dostává.

017

018

FULL MOON 08

LABEL NINJA TUNE TEXT prof.neutrino FOTO ARCHIV

Next generation, beatnological manipulation.

Fuck dance, let’s art. „Vraťme se nazpět v čase do ztracené doby, kdy Margaret Thatcherová byla v plné síle a Nelson Mandela právě propuštěn z vězení, mistrovství světa ve fotbale vyhrála Spolková republika Německo a člověk, říkající si Tim Berners-Lee, navrhnul něco tak esoterického, co nazval Word Wide Web. A dva mladí DJ/producenti, znechuceni svým major labelem po velmi úspěšném japonském turné s Yazzem a Lisou Stansfield, se rozhodli, že dále už budou dělat věci jen po svém. Tihle dva mladíci, Jon More a Matt Black, známí pod hlavičkou Coldcut, právě stvořili Ninja Tune.“ NA POČÁTKU BYL CHLADNÝ STŘIH

Zakuklení ninjové z londýnského podsvětí už dlouhých dvacet let vrhají zvukové nosiče do sonického éteru našich životů v ZENové oáze retrofuturistických hudebních kompozic atakujících (nejen) naši sluchovou soustavu.

Pastva pro oči, uši, ale i mozek. Nějak nám ten čas letí. Dvacet let. Je to už opravdu tak dlouho, co se Matt Black a Jonathan More rozhodli, že založí svůj (tenkrát ještě malý) FULL MOON 08

nezávislý label? Měl nést lakonický název Ninja Tune a hodlali na něm naplnit svoji vizi budoucí hudby multikulturního Londýna, jejíž platforma překoná věky. Naštěstí pro nás jsou i po letech tito pánové a jejich početní svěřenci stále v dobré kondici.

Už v roce 1986 spolu založili – programátor Matt a učitel umění Jonathan – projekt Coldcut, který s delšími přestávkami vydává alba dodnes (počínaje Beats + Pieces, přes Philosophy, po poslední řadovku Sound Mirrors z roku 2005). Tu zhmotňují svou představu kvalitní popové hudby, tu se zase nebojí zařadit vedle sebe jímavý soulový flák, taneční elektro, avantgardní hip hop nebo filmově laděnou suitu, a ještě si přizvou do každé písně jinou vokální personu či rapera. Nebojí se atakovat oblast popkultury, ale přetavují ji do nových kvalit. Zábava je v jejich rukou informační vzpruhou pro vnímavé jedince. Humor zbraní proti povrchnosti mainstreamu.

Jako bokovku hned od začátku rozjeli i projekt DJ Food s kámošem a hlavním protagonistou, který si říká Strictly Kev. Projekty DJ Food a Coldcut byly čirou cut and paste koláží vysamplované (známé i neznámé) hudby, naroubované na taneční breaky a beaty. Už na začátku dokázali invenčně propojit kyta-

rový riff Led Zeppelin s vokály Jamese Browna nebo Ofry Hazy. A aby toho nebylo málo, řádili coby DJs v dvouhodinovém mixovaném pořadu Solid Steel na rádiu Kiss FM, kde postupně nahráli své live sety i největší hrdinové jejich vlajkové lodi. Mimochodem, v té době jim stál za zády i chlápek, který si říká Mixmaster Morris, jenž už v roce 1985 založil pirátské rádio, orientované na soudobé odnože hip hopu.

ZROZENÍ LEGENDY

Jejich hlavní pole působnosti je především ve vydavatelské sféře, která dnes čítá několik stovek hudebních nosičů (spočítá to ještě někdo?), včetně pravidelných výročních kompilací, nejprve nazvaných Ninja Cuts, později Zentertainment, nebo v současnosti v podobě aktuálně vydaného retrospektivního Ninja Tune XX 6CD boxu, plného nejnovějších remixů a rarit pro největší fandy a sběratele, jehož limitovaná edice je právě teď sold out.

Počítám, že málokdo slyšel všechny jejich releasy, poněvadž by si na to musel vzít minimálně měsíc volna. Pánové, kdo na to má?

Přestože se nikdy nezaprodali jedinému stylu (což je jistě dobrý recept na dlouhověkost) a v jejich vzorkovně najdete širokou paletu hudebních žánrů, dá se v souvislosti s nimi 019

hovořit o dobře identifikovatelném stylu s jasně definovaným „ksichtem“. Vezměte trochu jazzového vývaru, přidejte špetku podmanivé filmové atmosféry pikantně okořeněné groovy a hlavně hrnec důvtipu a namícháte pochoutku i pro zmlsané gurmety. Pokud se vám ale tenhle mix nepodaří připálit, což se ve stáji Ninja Tune, naštěstí, děje jen velmi zřídka.

Postupem času se k nim přidali filmař a tvůrce filmové hudby James Bradell aka Funki Porcini a 9 Lazy 9, duo future jazz producentů The Herbaliser, kaskadér mezi samply rumby a inteligentního drum’n’bass Brazilec Amon Tobin, původem ruský hip hopový avantgardista DJ Vadim nebo minimalistický jazzy atmosferik Jason Swinscoe se svým ansámblem The Cinematic Orchestra, rovněž rozverně těkající Mr. Scruff nebo „křivolaký“ turntablista Kid Koala – a světový ohlas na sebe nedal čekat. Zrodila se legenda Ninja Tune.

ORGIE SAMPLŮ A PORYVY BEATŮ

První dekáda byla věnována projektům, které uměly velmi dobře rozstříhat a znova poslepovat rozličný hudební materiál do nových situací a nepředvídatelných struktur, využívajícím současné hudební technologie, a přitom stále respektujícím soudobou tanečně-elektronickou scénu. Jedni z prvních to byli právě DJ Food (tehdy ještě jako kolektiv DJs) na své pětidílné kompilaci Jazz Breaks 1 – 5 a samozřejmě Coldcut, kteří určili příští směr vývoje elektronické hudby.

Next generation, beatnological manipulation.

Fuck dance, let’s art. Tak zní heslo z alba Let Us Play! z roku 1997, na kterém Coldcut jasně sdělili svoje úmysly: vymezit se z běžné taneční scény, která zůstávala čím dál více na povrchu věcí, a dopřát sluchu i trochu toho sampledelického umění. Všeho s mírou. I humoru.

K tomuto albu byl připojený toybox plný her a videí s figurkami, ztělesňujícími naše dva hrdiny Mata a Pata... ehm, tedy Matta a Jona v nejrůznějších životních situacích.

Osobně jsem zaznamenal tuhle eskadru právě v druhé polovině devadesátých let, kdy u nich svá alba začali vydávat výše jmenovaní jednotlivci. Všichni se něčím lišili od zbytku tehdejší elektronické scény (zároveň sami od sebe) a já zbystřil. V Londýně už měli jasno. Nebyl to ani suchopárný nu jazz mnichovských Compost Records, ani analogově odlidštěné experimenty neméně kultovního 020

londýnského labelu Warp či psychedelický ambient Future Sound of London. Byla to nová hudební platforma, rozvětvená do všech stran jako pořádně rostlý strom, i když v té době ještě neměl zdaleka tolik odnoží a roubů jako dnes.

HRDINOVÉ NOVÉ DOBY

Tím nejzásadnějším inovátorem nové éry byl Amon Adonai Santos de Araujo Tobin, který byl svým rodovým potenciálem předurčen přijít s něčím v zásadě odlišným. Jeho eskapády mezi poryvy polámaných beatů a latinskoamerickými citacemi v cinematickém oparu filmových dramat v duchu zvukového surrealismu začínaly éru poslechovějších projektů.

Již první album Bricolage bylo velkým příslibem, a tak se postupně permutoval (1998) a supermodifikoval (2000) až k čistě articistnímu albu, slepenému z terénních nahrávek, Foley Room, na které si jako hosty přizval i takové Kronos Quartet a doplnil je zvukem létajícího hmyzu. Mezitím stačil nahrát i doprovod k počítačové hře Chaos Theory.

Dalším tahounem labelu je Jason Swinscoe, který dlouhá léta jen posílal balíčky hudebních nosičů Ninja Tune největším fanouškům labelu. Dělal referenta ve skladu a pomalu spřádal plány o svém hudebním projektu, který dostal název The Cinematic Orchestra.

S tímto (původně virtuálním) orchestrem to dotáhnul od alba Motion, sestaveného ryze ze smyček jazzových hudebníků a svých oblíbených desek, přes zásadní a přelomové album Every Day a soundtrack ke klasickému filmu Dzigy Vertova z dvacátých let (Muž s kinoaparátem) až po živák z Royal Albert Hall, kde už není téměř stopa po elektronice.

Hudba Cinematics se stává minimalisticky vrstveným atmosférickým jazzem a kruh se uzavírá. Z experimentu se stala klasika.

Nutné je přiblížit i fenomenální producentské duo Jake Wherry a Ollie Teeba aka The Herbaliser. Používají spousty dechových nástrojů a marimbové pasáže, připomínají velká big bandová uskupení sedmdesátých let.

Neokázalý a funkční scratching jejich koláže jemně koloruje, za občasného přizvukování chraplavého moogu vzniká future funk jazz.

Soundem pak svou hudbu posouvají směrem k budoucnosti, do ještě ne zcela probádaných zákoutí hudebního vesmíru. Progrese, či retro? Jak je libo. Jazýčky vah se dialekticky pohupují v pomalém rytmu mezi těmito dvěma

polohami, s přispěním hostujících indie raperů a muzikantů. Kdo zná jejich Live Session a unikátní řadovky Take London nebo Same As It Never Was, už bude vědět, o čem píšu. ČERSTVÁ KREV

S příchodem nového tisíciletí přišly oživit starší generaci nové naděje, které si už nevystačily pouze s počítačovou technologií a začaly prosazovat živější přístup k novátorské hudbě. Chopily se akustických nástrojů a samply využívaly jen jako sekundární náčiní či jako notovou partituru.

Zásadní kapelou, která původně vycházela z jiného než klubového prostředí, byl norský post-jazzový ansámbl Jaga Jazzist, který tvrdě prorazil ztuhlý krunýř jazzových vod už na svém pilotním albu A Living Room Hush (2002) a především pak na následujícím The Stix (2004). Jejich pojetí jazzu s prvky drum’n’bassu a experimentální elektroniky bylo vskutku fenomenální. Byl to taky jeden z prvních bandů u Ninja Tune, který dokázal své album zahrát naživo, a tak je začalo akceptovat i jazzové publikum. Jejich další příklon k shoegaze a post-rocku byl trochu překvapením, nicméně, ninjové je neopustili.

Ojedinělým zjevem v nabídce labelu je originální folk-dubový písničkář Fink, vlastním jménem Fin Greenall. Ačkoliv má dnes nakročeno do akustického post-folku, na své základy nezapomíná. Jako by se spojili Bonnie ‘Prince’ Billy a Cinematic Orchestra a řekli si, že si spolu zajamují. A ono tohle propojení kupodivu velmi zdárně funguje. Nejvíce si jeho baryton vychutnáte na albech Distance and Time nebo Sort of Revolution z roku 2009.

Tuto svěží trojici uzavírá projekt Simona Greena, nazvaný opičím jménem Bonobo.

Původně taktéž patřil ke klasičtější sampledelické rozvědce, vyžívající se v náladotvorných downtempových kolážích. Naživo však vystupuje jeho band coby několikačlenný živý hudební kolektiv bez zbytečných technických příkras, schopný spontánní hráčské improvizace. Zaujal už na debutu Animal Magic a letos svou letitou formu stvrdil už pátým, vyklidněným, chilloutově znějícím albem Black Sands.

ROUBY A ODNOŽE

Ninjové vyprofilovali i své žánrové sublabely jako indie hip hopový Big Dada, na experiFULL MOON 07

mentálnější odnože elektroniky zaměřený N-Note nebo naposledy vybudovaný a rockově vyladěný Counter, kde vládne hvězda retrobeatlemana Popa Leviho. Asi nejznámějším je avantgardně hip hopový Big Dada, kde vyšly desky takových veličin jako jsou Mike Ladd, Anti-Pop Consortium, Saul Williams, New Flesh, TTC, cLOUDDEAD, Busdriver, Lotek Hi-FI, Ty, Diplo nebo Spank Rock.

Hlavním tahounem „velkých dadaistů“ však zůstává charismatický komik i tragéd v jedné osobě s jamajskými kořeny. Rodney Smith aka Roots Manuva jako jeden z prvních vnesl do hip hopové poetiky „ne-macho“ postoje a dokáže s nadhledem zmapovat své slabosti a nezdary. Také definoval cosi, co by se dalo nazvat dub-hop, kde smysluplně dokázal spojit dub s hip hopem a to především na svém albu Awfully Deep (2005). Big Dada je dnes stejný pojem jako třeba spřízněné labely Anticon nebo Def Jux. PLEJÁDA NÁSLEDOVNÍKŮ

Svá alba na Ninja Tune postupně vydala i jména, která v době vydání nebyla na indie elektronické či alternativní hip hopové FULL MOON 08

scéně žádnými nováčky, ale neodolala této možnosti. Mnozí z nich tu pak zůstali, jiní zmizeli. Mezi ně patří The Bug se svým nekompromisním spojením dubu a dubstepu na albu London Zoo nebo downtempový pohodář s beckovkou na hlavě Blockhead. Klaun a vtipálek Daedelus zde vydal prapodivnou sampledelickou skrumáž Exquisite Corpse, pojmenovanou i znějící značně surrealisticky. Kanadský rodák Poirier a jeho minimal tech-dub přišel vhod, stejně jako jeho krajan Sixtoo, který je zas zastáncem abstraktních forem hip hopu.

Jsou tu i zástupci ženského pohlaví, hippie písničkářka Neotropic nebo soulová vokalistka Andreya Triana. Jediným zástupcem východního bloku (když nepočítáme DJ Vadima, který je už dávno Angličan) je producentské duo Skalpel, jež si Ninjové oblíbili pro osobitý přístup k původnímu polskému jazzu, který pečlivě vypreparovali do nové podoby.

K neméně zajímavým projektům, které utvářely tvář Ninja Tune, patří celá plejáda svébytných projektů jako rakouští Flanger, „míchači“ kubánské hudby a tanečních rytmů Up,

Bustle and Out, audio-vizualisti Hexstatic nebo psychorockeři Super Numeri a Homelife. Zmiňme i nositele downtempových idejí Wagon Christ a Ammoncontact. K nejnovější generaci patří japonský turntablista DJ Kentaro, Zero dB nebo dubsteper Eskmo, kterému před pár měsíci vyšlo u Ninjů eponymní album. A tak by se dalo pokračovat dál a dál, dle vlastního výběru a preferencí… ŽIVĚ NEŽIVĚ

Jednou z největších hudebních událostí (nejen) roku 2006 bylo vystoupení Coldcut na Festivalu Pohoda v Trenčíně. Konečně jsem mohl vidět „vrhače sonických šurikenů“ v akci. Očekávaná prezentace alba Sound Mirrors ve mně zanechala spoustu nezodpovězených otázek. Jak se ti dva vypořádají s obrovským množstvím hostů na studiovce? Naservírují DJ set dle obvyklých norem, nebo se neobejdou bez vokálů?! Vypořádali se s tím kulišácky.

Klasické složení Black and More, zvukoví supervizoři uprostřed stage. Nalevo DJ za gramofony, napravo VJ. Pozvaní vokalisté sice zůstali doma se svými rodinami, avšak byli přítomni na plátně, za zády vrchních mani021

022

FULL MOON 08

pulátorů s realitou. Občas vypomohl i živý raper, který předvedl za všechny nezúčastněné pár ekvilibristických kousků. Přestože šlo o napůl virtuální koncert, dokázal svým (až rockovým) nábojem strhnout většinu publika. Roots Manuva tu byl už o rok dříve sólo, ale i tak jsem měl pocit, že mě spíš ovanul jeho spirit na plátně, stejně jako duch Saula Williamse či Mika Ladda.

ZEN TV

Ninja Tune jsou víc designery a animátory současného hudebního dění než hudebníky v pravém slova smyslu – o obraz se vždy zajímali jako o rovnocennou složku. Spolu s lidmi z audio-vizuálního projektu Hexstatic vynalezli a naprogramovali svůj VJský software, který nazvali VJamm. Hlavy se kývají sem a tam v groteskních gestech a situace repetitivně napodobují příběh zmrazeného okamžiku.

Jejich zálibu ve vizuálním prostředí dokládá i soubor videí, který vydali v roce 2004 pod názvem ZEN TV – Retrospective. Na DVD lze najít ty nejlepší kousky z klipového mixu protagonistů Ninja Tune a že je na co se koukat.

Vždy se dokázali chopit současných vizuálních trendů a spojit se s progresivními video tvůrci své doby. K nejpovedenějším určitě patří psycho-surreálná vize Four Ton Mantis k hudbě Amona Tobina, mysteriózně minimalistické video Atomic Kitchen od Funki Porcini, případně útěky do dětského světa komiksového animátora Mr. Scruffa. Prim ovšem opět drží Coldcut: Natural Rhythm, v němž jsou zvuky a obrazy vysamplované pouze z „přírodních zdrojů“, nebo břitká Revolution, ironizující britskou politiku Tonyho Blaira. Nejpůsobivější je pak klip Timber, který má spadeno na nesmyslné kácení deštného pralesa. Motorová pila řeže a sekera se zasekává do pralesních velikánů v repetitivní naléhavosti videoscratchingu.

Obrazovým DVD završili Coldcut i zatím poslední (geniální) album Sound Mirrors (Videos + Remixes), kde ke spolupráci vyzvali nejrůznější animátory a filmaře, do té doby nepříliš známé. Vznikla tak přepestrá směsice videí: od politicky agilní Everything Under Control, zobrazující náš svět jako policejní stát, až po tragikomickou filmovou etudu Mr. Nichols, sledující fádní život jednoho podivínského úředníčka s tuze dlouhou kravatou (jako vystřižený z Kafky), který jednoFULL MOON 07

ho dne pochopil, že jeho život nedává smysl a rozhodl se oběsit před vlastním bytem. Mezi další videovize patří 3D varianta klipu k soulovému songu Walk a Mile nebo old school graffiti spot True School s Roots Manuvou ve frontlinu. V samotném závěru je vizualizace jediné instrumentální skladby – zvukového eposu Sound Mirrors, kde se před námi vyjevuje čistě abstraktní sci-fi drama prazvláštní živočišné entity, prorůstající povrchem země od zárodku po květ, který nakonec vybuchuje v explozi kosmického třesku a dá vznik nové formě života. Ani Godfrey Reggio by se nemusel stydět za takhle emotivně povedený snímek.

Ninjové z Londýna neměli nikdy daleko k politické satiře a svižně reflektovali současné (nejen) hudební dění. Zdaleka jim nejsou lhostejná ani ekologické témata. Tím dokazují, že znají svůj přesah a hudba je pro ně důležitou součástí mezilidské komunikace, ne jen samoúčelným druhem zábavy, přestože prvky humoru jsou důležitou složkou jejich sebeprezentace. „Dvacet let! Dvacet zpropadenejch let!? To je dlouhej čas pro cokoliv, pro nezávislej label to jsou věky. Dobře, pojďme tedy slavit, ale nemyslete si, že vám chceme naservírovat orgie starých věcí, to rozhodně ne, připravili jsme pro vás novej materiál, ten nejnovější. Tady ho máte….“ 20 nej za 20 let

Coldcut – Sound Mirror Amon Tobin – Supermodified Cinematic Orchestra – Everyday Daedelus – Exquisite Corpse Jaga Jazzist – A Living Room Hush The Herbaliser – Take London Roots Manuva – Awfully Deep Fink – Sort of Revolution Bonobo – Black Sands The Bug – London ZOO DJ Food – Kaleidoscope Funki Porcini – Fast Asleep DJ Vadim + One Self – Children of Possibility Mr. Scruff – Trouser Jazz Kid Koala – Carpal Tunnel Syndrome Pop Levi – The Return to Form

Black Magick Party Blockhead – Downtown Science Zero dB – Bongos, Bleeps & Basslines Lotek Hi-Fi – Mixed Blessings Anti-Pop Consortium – Fluorescent Black

.

023

ROZHOVOR SCOTT MCCLOUD TEXT AXE FOTO TOMÁŠ ŠKODA/AXE

Když jsme se Scottem a fotografem Tomášem jeli jedné zářijové noci z Olomouce, kde Scott sólo hrál, do Brna, zastavili jsme na jedné z benzinek na kafe a bagetu a chvíli jsme seděli u venkovního stolku. Tomáš vyprávěl o své praxi fotografa v novinách, nabídkách a plánech. Je ročník 1988 a i když jsem nebyla úplnej budižkničemu, v jeho věku jsem se zmohla pouze na studia a podřadnou práci (načerno) s vysokým koeficientem nezodpovědnosti.

Z legrace jsem prohodila: „Bože, jak já nesnáším mladý lidi!“ Načež Scott suše poznamenal: „A co mám doprdele říkat já?“ Na stejné benzince došlo k zajímavému (ne)setkání. Přijelo auto, ze kterého vystoupil vlasatý chlápek a jeho kamarádi. Instinktivně jsem na něj mávla na pozdrav, který mi stejně automaticky vrátil, ačkoliv jsem nedokázala vůbec říct, kam v portfoliu známých tváří patří. Za pár dlouhých vteřin mi to docvaklo. To je přece Petr Váša! Stejně jako asi každý hudebník, i oni na benzince stavěli kvůli bagetám, a mně se podařilo udělat fotku, na které je Scott a Petr v jednom záběru, ačkoliv jeden uvnitř a druhý venku. Vysvětlovala jsem Scottovi, s kým máme tu čest („There is famous underground music scene in Brno and...“), a bizarní náhoda mě nepřestávala bavit. Váša s výzorem Lebowského v supermarketu a McCloud, frontman newyorských Girls Against Boys s deskama na Touch&Go a Jade Tree. Oblíbený bonmot, že „hudba je jen jedna“, byl najednou k smíchu.

024

(Od Petra Váši mám podepsaný lístek z jedné hospody, což pro mě zařídil můj brácha. Pro Apačku Petr Váša, stojí tam. To jen aby bylo jasné, že jsem byla fanouškem Petra Váši mnohem dřív než fanouškem Scotta McClouda.)

Když jsme se v Brně rozloučili s Tomem, vyrazili jsme noční dálnicí do Prahy. Scott hrál druhý den v Praze s cellistkou Julií Kent a do Prahy se těšil, na lidi i místa, která má rád. Česká republika pro něj není jenom místo na mapě, kde pravidelně hraje; vztahy jsou tady hlubší a upřímnější. Když ho po koncertě potkáte na baru, možná vás odradí jeho „all’s totally great“ a „everything’s fucking awesome“, ale pravda je, že si to myslí, i když vám to v jeden moment přijde podezřelé. Druhá pravda je, že Scott se za žádnou cenu nechce dostat do žádnýho konfliktu, takže ke každému člověku má automaticky nastavený přátelský a pozitivní mód. Za svůj život a za všechno, co má, je extrémně vděčný.

Jsou asi tři ráno, podávám mu mp3 přehrávač, aby něco vybral, protože kdyby to bylo na mně, posloucháme pořád dokola pět skladeb od pAper chAse, které mě noční D1 provázejí pravidelně. Scott vybírá poslední desku Girls Against Boys.

Co? Co co?

Nemůžeme poslouchat tvojí kapelu! Cítím se trapně a ty bys taky měl!

Proč? Už jsem to dlouho neslyšel. Kromě toho je to skvělá hudba.

To je fakt. Nestýská se ti po rokenrolu?

Ano i ne. Nestýská se mi po rokenrolu s Girls Against Boys. Svoji aktuální představu „rokenrolu“ teď hraju s Paramount Styles a některé koncerty umíme docela nahlas. Ale samozřejmě je to něco úplně jiného. Nebál bych se říct, že je to i součást stárnutí. Nemluvím o odchodu do důchodu, ale nelze popřít, že jsem jinde, než jsem byl v roce 2002, když jsme vydávali tuhle desku.

Mluvíš o tom tak samozřejmě a s takovým nadhledem... Jak to, že ti nevadí poslouchat Girls Against Boys? Hodně hudebníků udělalo za svou minulostí tlustou čáru a nechtějí se k tomu vracet, zvlášť když vidí perspektivu v odlišných projektech a kapelách.

Girls Against Boys jsou něco, na co jsem ve svém životě velmi hrdý, a byl bych hloupý, kdybych popíral něco, co reálně existovalo tak dlouho a tak dlouho... dobře. Není pochyb, že GVSB jsou na druhé koleji, jelikož každý z nás žije jiný život, věnuje se jiným věcem a my s Alexisem (Fleisigem, bubeníkem a nyní členem Paramount Styles a formace Bellini – pozn. aut.) navíc nebydlíme v New Yorku. Ale nikdy bych nezapřel byť vteřinu fungování kapely, i když to bylo mnohdy peklo. Ale i to patřilo k době, k tomu, kam jsme se dostali a jak jsme žili, kolik nám bylo.

Nikdy jste se oficiálně nerozpadli...

Ne, ale je velmi nepravděpodobné, že bychom dokázali udělat nový materiál. Ty koncerty, které jsme nedávno odehráli, byly skvělé. A já se v budoucnu nebráním ničemu. Na druhou FULL MOON 08

FULL MOON 08

025

stranu jet na turné s Girls Against Boys a jet na turné s Paramount Styles jsou dvě naprosto odlišné věci, od náročnosti produkce až po finanční stránku.

Takže byste normálně hráli?

Jasně. Nabídky sem!

Vážně.

Smrtelně vážně. Mně vlastně různé nabídky chodí neustále. Ale jak říkám, jsme každý na jiném kontinentě, máme hodně práce a i pokrytí nákladů je drahá záležitost, takže si nemůžeme dovolit kývnout na každých pár eur.

To vážně nejsou Paramount Styles. A vím, že jsou místa, kde bychom bývali rádi hráli, ale taky vím, že bychom tam nebyli schopni vydělat ani na benzín. A pokud jde o pravděpodobnost hraní, myslím, že nás brzy čeká zvažování, jestli nějak neoslavit dvacet let od první desky. Pravděpodobně k tomu dojde.

Proč si myslíš, že už nevznikne žádný nový materiál?

Girls Against Boys neumí hrát nic jiného, než jsme předvedli na těch několika vydaných deskách, a fakt, že jsme byli stále na místě a nikam se neposouvali, byl nakonec i důvod, proč jsme se rozhodli skončit. Když pominu pár retro koncertů, které jsme odehráli, protože se sešlo několik šťastných náhod. GVSB měli jako kapela jedno jediné schéma, které bylo a je svou úspěšností poplatné 90. létům. Na poslední desce jsem jasně cítil, jak je ten koncept vyčerpaný, všechny nápady už by se jenom recyklovaly a další deska by zněla úplně stejně. Bylo to zbytečné.

Poslední deska byla super.

Jo, ale ta muzika byla pořád stejná. Vem si texty nebo náladu songů. Všechno je to stejný.

Skládali jsme stejně, zkoušeli jsme stejně... Nebylo kam jít.

Jaký vliv na Girls Against Boys měl fakt, že Freak*on*ica vyšla u majoru? Nelituješ toho zpětně?

V devadesátkách bylo vydávání u majoru jiné, kapely z toho mohly mít reálný užitek. Byla to nejen záležitost prestiže, ale téměř záruka „lepších časů“ a toho, že se dostaneš někam dál. V devadesátých letech hudební průmysl neumíral a být u velké firmy nebyla jenom záležitost komerčních produktů. Celá scéna se tehdy chovala jinak. Pro nás to byla velká příležitost, jak se pohnout z místa. Respektive jsme si to mysleli a svým způsobem nás to dál posunulo...

026

Nevadilo by ti prorazit do mainstreamu?

Mohlo se to stát...

Dělali jsme to, co jsme dělali, a kdykoliv jsme se snažili udělat něco jinak jenom proto, abychom splnili nějaké požadavky nebo očekávání, nedopadlo to. Mluvím o albu pro Geffen, i když ho mám docela rád. Pokud bychom mohli dál hrát jako Girls Against Boys, nevadilo by mi být „mainstreamem“, ale bojím se, že to je právě něco, co není samo sebou. Obdivuju lidi, kteří dokážou dělat hudbu, které věří, „nezaprodat“ se svým ideálům a přitom přitáhnout desetisíce lidí na stadiony.

Coldplay? Green Day? Přesně. Není to možná hudba, kterou znám nebo poslouchám, ale mám k nim velký respekt. Hrají prakticky pořád to samé, ale přitahují pořád mladší a mladší fanoušky.

Ale ztrácejí ty starší...

Nemůžeš lidem vyčítat, že s věkem mění vkus.

Nebylo by ale super stárnout s kapelou?

Nebude ti mít co nabídnout, pokud to bude někdo jako Girls Against Boys.

Nebojíš se, že s Paramount Styles dojdeš do stejného místa?

Nabízí se to, že? Ale už druhá deska je jiná.

Nemám strach.

*

Hrabu se v cédéčkách a snažím se najít něco poslouchatelného. Nacházím Girou podepsaný digipack We Are Him od Angels of Light a zdá se, že je to trefa do černého. Na albu totiž hostuje nespočet lidí, z nichž nemálo Scott osobně zná, jelikož svět je malý, natožpak New York. Vyprávím o všem, co vím o Girovi, jelikož mi jeho cesta přijde zajímavá i pro chlápka, který všechny tyhle problémy sám zažil. Dopadá to tak, že mu to cédéčko věnuju.

Michael odpustí.

Posloucháš nějakou současnou muziku?

Dostaneš se k ní vůbec?

Ani ne. Vím třeba, že Interpol jsou teď obrovský, ale to jen díky tomu, že jsem zaslechl pár jejich písniček v rádiu. Sám novou hudbu nevyhledávám, ale není to tím, že bych nechtěl, spíš to neumím. Nejsem úplně internetový typ a pokud jde o objevování muziky, jsem dost konzervativní. Dokud mi někdo nedá něco do ruky, jako by to nebylo.

Učíš hru na kytaru. Možná by ses děckám zavděčil, kdybyste hráli nějaký Interpol...

Vlastně různé covery hrajeme, ale jsou to vážně ještě děti a jde tam spíš o základy. Bez Interpol se zatím obejdeme. Myslím. Celé je to pro mě úplně nová zkušenost, dokonce jsem se toho sám dost naučil. (smích) Vědí (třeba i rodiče dětí, které učíš), že jsi frontman Girls Against Boys?

Neví to nikdo, nebo o tom aspoň nevím já.

Myslím, že 90. léta už jsou pravěk, pokud jde o klubové rockové hvězdy... Žiješ a pracuješ ve Vídni. Umíš německy?

Málo. Nejsem na jazyky nijak zvlášť talentovaný. Když jsem žil v Paříži, snažil jsem se mluvit francouzsky, ale skoro vždycky mi připadalo, že když mluvím, jsem za kreténa. Ale nevěřila bys, jak fantasticky a už od útlého věku umí děcka v Rakousku anglicky. Nemám s komunikací vůbec žádný problém.

Splňuje Vídeň tvoji představu o životě ve „tvém věku“?

Jestli jsem se tam usadil?

Nevím, možná. Upřímně, je Vídeň dost sexy?

Je krásná. Je tam nádherný klid, je to svým způsobem malé město. A hlavně tam bydlí moje děvče, takže nad tím opravdu nijak jinak nepřemýšlím. A pokud jde o „usazení se“...

Určitě teď žiju jinak než dřív. Uklidnil jsem se, dívám se víc do budoucnosti. Ne, nejsem nejmladší. Nevadilo by mi usadit se někde natrvalo. A Evropa má své kouzlo. Ale popravdě řečeno, nevím. Teď se věnuju Paramount Styles a co bude dál, to sám netuším.

Cítíš se ve Vídni doma? (dlouho přemýšlí) Ne, doma jsem v New Yorku.

Chceš se vrátit?

Určitě ano, ale teď to nejde. Alexis třeba žije napůl v Paříži a napůl v New Yorku, ale já se tam tak často nedostanu, nemůžu si dovolit letenku každých pár měsíců. New York je úžasné město, žil jsem tam mnoho let, nechci se ho vzdát.

Ale hraní v Americe je zřejmě passé, není?

Patrně. Ve Státech je to složité. Dokážu si představit pár show v New Yorku, ale jinam bych nevyjel ani omylem. Radši budu šetřit energii na Evropu, kde živé hraní má smysl a kde cítím, že se mi ta energie vrací. Ale předpokládám, že tohle ti už řekne pomalu každá kapela.

FULL MOON 08

Pokud nejsi Green Day, máš to v Americe dost těžké.

*

Vzpomínám na první „blízké“ setkání se Scottem. Byla to smršť dvojitých vodek v jednom brněnském klubu před dvěma lety, kde poprvé hrál s Paramount Styles, krátce po vydání debutu Failure American Style. Do Brna sice jezdí pravidelně, ale kouzlo toho „poprvé“ už nikdy nepřekonal. I když fanoušků má pořád spoustu a koncerty a následné večírky jsou v Brně vždycky vyvedené. V době, kdy jsem ho znala z nahrávek, byl pro mě rockovou hvězdou, někým, kdo rozdává autogramy a široké úsměvy. Zjistit, že je to jinak, bylo super. „Lidi si myslí, že když jsem hrál v Girls Against Boys, mám to všechno na stříbrným podnose. Tak to není. Když něco chci, musím se snažit jako všichni ostatní,“ řekl tehdy.

Jaktože trvalo tak dlouho, než vyšla druhá deska? Písničky z ní hraješ už rok a půl...

Já vím. Nepracuju zrovna systematicky. Různé tracky míchali různí lidi, pořád se na něco čekalo, mezitím jsem se rozhodl některé věci změnit, a tak se čekalo zase na mě. Když tu FULL MOON 08

desku posloucháš, je jasné, že jsme víc než na debutu pracovali s aranžemi. A ty daly zabrat.

Hudebníci byli roztroušení po celém světě. Každá změna trvala věčnost.

Jo, třeba The Greatest mě dost překvapila.

Hlavně proto, že jsem kdysi slyšela nějaké demo. Studiová verze má překvapivě sytý zvuk a dost netradiční feeling.

Pár věcí bylo původně napsáno stylem Failure American Style, ostatně všechny základy vznikají de facto jen s kytarou. Ale chtěl jsem, aby ta finální podoba zněla jinak, aby odrážela realitu a aktuální pocity. Podobně jako jsem „utekl“ období Girls Against Boys, jsem teď trochu jinde, než když jsem skládal debut.

Heaven’s Alright nemá být tak temná a smutná, jako byla její předchůdkyně. A taky jsem chtěl lidem nabídnout něco „víc“, než dostanou na koncertech, kde se k takové preciznosti logicky nikdy nedostaneme.

Zdá se mi, že Failure American Style byla o New Yorku, zatímco Heaven’s Alright je o Evropě.

Přesně. Nedokážu něco psát, aniž by mě neovlivňoval můj život a to, co se mi právě děje.

Failure American Style byla hodně o minulosti, o věcech, které jsem potřeboval dostat ven.

Nevyhnul jsem se hořkosti ani nostalgii, ale myslím, že to ve finále desce pomohlo. Nové album je hodně postavené na Evropě, kde prakticky celé vznikalo.

Amsterdam Again, Girls of Prague?

S těmi místy to souvisí jen zlehka... V Amsterdamu jsem se ocitnul po koncertě Girls Against Boys v Rusku, kde jsem skončil zmlácený, bez peněz a v base. Vážně jsem byl rád, že jsem to celé přežil.

Cítíš, že i k textům přistupuješ jinak? Obsahově samozřejmě, ale spíš mám na mysli samotný proces skládání.

Vlastně ano. V Girls Against Boys to nebyly skutečné texty, byly to spíš hesla, které se do stylu hudby, co jsme hráli, hodily. Texty pro první desku Paramount Styles vznikaly taky spíš až po hudbě, ačkoliv skládání tam bylo velmi přirozené, poněvadž bylo osekané jen na kytaru a můj hlas. Nepřemýšlel jsem o ničem „navíc“. Na novou desku vzniklo hodně textů dřív, než jsem dal dohromady zvukovou stránku.

027

Záleží ti na nich postupem času víc?

Asi ano. I lidi vnímají texty u akustické, nebo řekněme klidnější, hudby silněji. Slovník z dob Girls Against Boys by mi dneska asi nestačil.

To ne. Ale rozhodně ho nezapřeš.

To ne! (smích) Všechny skladby z nové desky se mi zdají lehčí, bezstarostnější.

Myslím, že je to odraz Evropy, která taková je.

New York může být docela depresivní místo, když dojdeš na jistou životní křižovatku a nevíš, kterým směrem se vydat.

Zdá se mi, že vy všichni kluci z New Yorku jste stejný. Nějaký magický pouto k Evropě nebo co. Myslím, že za to může kulturní diverzita New Yorku. Není to typicky americké město jako třeba L.A. To jistě ne. New York je svým způsobem hodně evropský. I co se týče podmínek nebo způsobu života, když se někdo chce živit jako umělec, hudebník.

Když se vrátím k Heaven’s Alright, nebojíš se, že lidi budou očekávat „starého McClouda s kytarou“?

To se samozřejmě stane, ale na druhou stranu si myslím, že můžu oslovit zase jiné fanoušky.

A koneckonců jsem to pořád já a ve chvíli, kdy budeme hrát naživo, bude náš setting mnohem úspornější, takže to bude zase ten náš „rokenrol“. S deskou jsem spokojený a je skvělé, že jsme mohli vydat i vinyl. Je fantastické, jak se tenhle trend zase vrátil. Je to dobré znamení, jako by to byl návrat ke klasice, k hodnotám.

Co stahování hudby?

Taková je doba. Osobně jsem rád, když si hudbu Paramount Styles poslechne co nejvíc lidí, ostatně nemám iluze, že ti, co chodí na koncerty, mě znají pouze z originálních nosičů.

Na fanoušky Girls Against Boys se nedokážu „spolehnout“, to procento je minimální...

Nicméně pravděpodobnost, že si tvůj fanoušek zpětně dohledá staré desky a začnou se mu líbit, je velká.

A bude to v pořádku.

Překvapilo mě, jak často se vracíš ke Girls Against Boys. Je to jenom chvilková nostalgie?

Je to součást mého života a bez Girls Against Boys by nebylo nic. Paramount Styles, bydlení 028

v Evropě, tenhle rozhovor... Se vším špatným jsem se už dávno srovnal.

*

Když jsme se se Scottem potkali v létě, měla jsem v ruce třetí číslo Full Moonu, to, se kterým vyšlo album Saade. Koncept časáku mu, stejně jako většině lidí, přišel stejně geniální jako bláznivej a já jsem z legrace řekla, že s náma může vydat nadcházející desku. Z legrace to bylo především proto, jelikož jsem si nemyslela, že by s tím Scottovo vydavatelství souhlasilo, i když licence patří autorovi. Jenže se toho chytnul a dokonce to s labelem Konkurrent vyjednal. Nakonec k tomu nedošlo, ježto desku v Česku distribuují také Silver Rocket, a dohodli jsme se, že nebudeme zmenšovat už tak minimální šanci, že si někdo něco koupí.

Jenže nám to nedalo a dali jsme se Scottem kompilačku outtaků, rarit a jiných verzí skladeb z alba a nakonec to hodilo nějakých deset tracků ve stopáži solidní desky. Jedna ze skladeb je cover Davida Bowieho. „Neboj, nezažaluje nás,“ žertoval Scott, ale podle mě nemá tušení, jestli něco takového může udělat nebo kolik by ho to ve finále mohlo stát. Nebo spíš nás. EP Extra Heaven vychází s vánočním Full Moonem. Jelikož je to limitovaná série, samostatně ani jiným způsobem neprodejná, zůstává pro předplatitele, e-shop a několik vybraných míst. „Líbí se ti to? Jsem hrozně rád, že to vzniklo.“

*

Naposledy hráli Paramount Styles v Česku na konci listopadu v Brně. Z koncertu jsem viděla naprosté minimum, což mě zpětně docela mrzí, ale o to radši je uvidím zase příště, což bude velmi brzy. Možná pro změnu ne jako pořadatel, ale „pouhý“ fanoušek. I když jsou iluze o Scottovi coby rockové hvězdě dávno pryč, za to, co dělá, si zaslouží hluboký respekt.

Lidi si možná myslí, že když hrál v Girls Against Boys, má to všechno na stříbrným podnose.

Tak to ale není.

Když něco chce, musí se snažit jako všichni ostatní.

FULL MOON 08

EDITOR’S CHOICE GVSB TEXT APX

Scott McCloud tvrdí, že za dobu své existence (od cca 1988, resp. 1991 do poslední desky roku 2002, resp. dodnes) se Girls Against Boys hudebně nepohnuli ani o kousek dopředu. Je to pochopitelně nadsázka, jelikož i v jejich albech lze vystopovat sympatické stárnutí (ať už jde o „chytřejší“ aranže nebo Scottův vokál – není náhoda, když vám jeho raná inkarnace připomene Marka E. Smithe z The Fall) nebo změny nálad v obdobích, jejichž úspěšnost se měřila množstvím alkoholu a drog. Ale spíš to znamená, že ať už si vyberete jakoukoliv desku, pokud jste na stejné vlně, nešlápnete vedle.

Girls Against Boys vydali šest velkých nahrávek, několik EP, singlů a v dobách své největší slávy v polovině devadesátek se podíleli na mnoha kompilacích, od soundtracků až po výběrovky vydavatelství, hudebních magazínů, tribute desky (pro album coverů Joy Division A Means to an End předělali skladbu She’s Lost Control) a splity (skvělá deska s Guided

by Voices, GVSB vs. GBV). Na to, že Girls Against Boys původně vznikli jenom jako bokovka bubeníka Fugazi Brendana Cantyho a klávesáka/basáka Eli Janneyho, to nebyla špatná kariéra, i když dnes jsou vesměs opatřováni nálepkou „nedoceněni“ nebo „neprávem přehlíženi“. Kapela v klasickém line-upu vznikla až začátkem 90. let, kdy Canty odešel

PARAMOUNT STYLES 2010 HEAVEN’S ALRIGHT. CYCLE/KONKURRENT. TEXT JAN JONÁŠ

„Pět let mi trvalo, než jsem vystřízlivěl,“ říká Scott McCloud o své cestě (přes New Wet Kojak nebo Operator) k debutu projektu Paramount Styles. Album Failure American Style vyšlo v roce 2008 a nabídlo akustické pokračování (z nějakého důvodu hořké, jak se říká deziluze) posledního tracku alba GVSB You Can’t Fight What You Can’t See. Scott se ocitl opět na začátku. Z Girls Against Boys si vzal jenom to, co bylo jeho: charismatický, ležérní vokál a trademark v heslech uzamčených textů. Momenty, ve kterých McClouda poznáte, i když vás někdo, jak říkal náš učitel zeměFULL MOON 08

a Janney oslovil ke spolupráci kamarády, členy punkových Soulside – Scotta McClouda, Johnnyho Templea a Alexise Fleisiga.

1994 Cruise Yourself. Touch&Go.

Americký hudební kritik Robert Christgau označil Cruise Yourself za fiasko (z definice fiaska: bad record whose details rarely merit further thought; at the upper level it may merely be overrated, disappointing, or dull). Tak to vidíte. Já jsem na Cruise Yourself začínala a dodnes je to jedna z mých nejoblíbenějších desek. Rock’n’roll noir, psychodrama, noise schizofrenie. Nikdy nevíte, jestli „už“. Kill the Sexplayer zahrnuju do top five jejich skladeb.

Zní drze, někde mezi neurvalým balením holky na baru a opileckou snahou vyvolat rvačku. „Kill the bass player, kill both bass players! This song is so hip right now I’m going deaf, I wanna kill the singer!“ Spolu s Freak*on*ica (1998) je Cruise Yourself nejvěrnější mozaikou své doby. Rozmazané vůně barev, hebká chuť parfému, sexy barva drinku. „Hey maestro, where is my Martini?“ 1993 Venus Luxure No.1 Baby. Touch&Go.

zdánlivě obnošených rockových klišé. „Cool as fuck.“ Geniální bicí. Hmatatelný příslib velkých věcí. A ty pak opravdu přišly. Na tuhle desku vám odpřisáhne každý, kdo to s láskou k hudbě myslí vážně. „Too much sound for god sakes/ Too much sound for god sake!“ 2002 You Can’t Fight What You Can’t See. Jade Tree.

Nejpřístupnější a nejpřehlednější deska, těsně před koncem ze sebe dostali všechno. „This is one of our most stripped down down efforts in a long time. More bass more bass more bass more bass more bass more bass.“ Proto se otvírák jmenuje Basstation.

A k okamžitému použití je k dispozici desítka definitivních hitů; není možné minout.

Tweaker, Miami Skyline, Kicking the Lights, All the Rage. A samozřejmě BFF, best friends forever. Jako by opustili koncept napětí a nechali každou skladbu explodovat v každém refrénu. Parádní večírek, ale taky s parádní kocovinou: „Please tell me it’s no morning.“ Poslední skladbou Let It Breathe se Scott, nezištně, vydal k melodickým tichým břehům Paramount Styles.

Deska, kterou když si jednou oblíbíte, bude na stejné úrovni jako dobrý sex. Což je obzvláště dobré hodnocení, pokud se vám ho zrovna nedostává. V tom nejlepším slova smyslu plané Scottovy texty („best at nothing“) se potkávají s temnou, ale o to přitažlivější atmosférou

„I’d like to say it’s wrong but we’ve known it all along.“

pisu na střední, probudí ve čtyři v noci a zasvítí baterkou do ksichtu. Stejně jako poznáte majitele hlasu, poznáte taky to, že to nejsou Girls Against Boys, i když se to bude nabízet sebevíc: celý debut stojí a padá s akustickou kytarou (výjimečně v doprovodu dalších nástrojů, mimo bicích Alexise Fleisiga, který ho doprovází i na koncertech, netradičně cella nebo piána).

„témata“ alba (jestliže se něco takového dá v souvislosti se Scottovým abstraktním minimalismem vůbec použít), je to i v ladění, melodiích, bohatých aranžích. Na old-school-synth skladbu The Greatest si možná budete dlouho zvykat, ale Girls of Prague přijmete bez výhrad. Jestli se Scottovi někdy zdálo, že už nemá fanouškům co nabídnout, teď už zase má.

Jestliže Failure American Style byl pokus o splacení dluhů minulosti s lehkým oparem nostalgie, pak novinka Heaven’s Alright je pevně ukotvená ve více či méně optimistické přítomnosti, kterou v této chvíli představují Paramount Styles a Evropa. A nejsou to jen

„I won’t ask you once again, we don’t choose, we’re chosen.“ 029

030

FULL MOON 08

NAČEVA & TIM WRIGHT 2010 THE SICK ROSE. CHRISTOPHER ROBIN. TEXT JIŘÍ KARÁSEK Z HOROVIC

Pokud někdo vyhlížel novou desku Načevy, určitě s očekáváním nástupce alba Mami (2007), než že by ještě doufal v pokračovatele rockující desky Možnosti tu sou... (1994).

A když slyšíte skladbu Do jezer stíny lesů padaly, doufání vkládaná do The Sick Rose se naplňují. Chcete přehlédnout, že texty neskládal Jáchym Topol a že na hudbě se nepodílel DJ Five (ale britský producent Tim Wright). Protože ty slibné náznaky převažují: původně projekt v rámci „velkolepé“ výstavy Decadence Now! přerostl v regulérní album. Texty dekadentních básníků, zahraniční spolupráce, jen speciální živá vystoupení, proklamovaná experimentální elektronika s duchovním přesahem. Mantra.

Jenže pak už následují rozpaky. A to není dobře. Protože ženám a obzvláště (platonickým) milenkám musíte odpustit všechno, láska takhle funguje. Jakmile si připustíte kompromis a piha zklamání se začne posouvat na obraze klína, bude zle.

Je tu mnoho momentů, u kterých uznale pokýváte hlavou, experimentální elektroniky se tu rozdává plnými dlaněmi. Do nich už se nevlezou ňadra (jiskřivě civilní topolovština s potemnělou elektronikou měla kyprý feeling), zato tu jsou zvuky těhotné očekáváním, hutné, gradující vším, jen ne pižmem. Dramaturgie alba? Do jezer stínů padaly s náměty básní Antonína Sovy (ano, i on byl do jisté míry dekadent; problém výstavy – co všechno se dá „prohlásit“ za dekadentní nebo ještě jasněji: co dnes není dekadentní?), ano, i on byl do jisté míry dekadent (nemá cenu řešit, jak reprezentativní je zrovna Sova, když tu jsou hromady zajímavějších, důležitějších nebo originálnějších spisovatelů), ano, i on byl. Do jezer stíny lesů padaly je jako přirozené pokračování alba Mami a text neruší, snoubí se.

Dramaturgie alba: trip-hopová marmaláda, rudá a plná krve, potom dark ambientní plochy, delší než dlouhé, funkční, ale jindy a jinde. Místy legrační zpěv.

FULL MOON 08

Dojemný cover a „symfonický“ záděr.

Ano, nečekané DARK HUSTÉ plochy na pomezí ambientu, světloplachého industrialu, dark wave, zastaveného trip-hopu a atmosférického bláta. Ale nefunguje to dohromady. A tam, kde sedí zpěv, tam je hudba šejdrem. A tam, kde je hudba na místě, tam kulhá Načeva, viz kašírovaný zpěv v titulní skladbě. Dobře, chovám se jako idiot, ale proč se vrhá do poloh, které jí sedí jako lodičky pětileté holce? Jako pěst na ucho to působí v Gloomy Sunday. Vůbec nechci srovnávat s pojetím Billy Holiday (její jediný tón obejme celý pokoj, Načeva má jen lampičku, ale to přeci nevadí), ale hnát se do hlubokých a vysokých poloh zcela mimo svůj přirozený výraz, to je marná snaha.

Pak jsou tu „taneční“ tracky, electro říznuté technem a techhousem (jestli se tomu ještě tak říká). Tančíš sám života konec nepůsobí ani tak nepřípadně, spíš nezajímavě. A taková je většina skladeb. Převalování slabik klasiků není školometské, ale abych psal o kongeniálním propojení textů a hudby, k tomu je opravdu daleko, a jakkoliv nejsem háklivá obhájkyně dekadentních veršů (ale jejich milovnice), jdu domů. Za mami.

Antonín Sova budiž, Milena Jesenská olalá (co není dekadentní), Irma Geisslová objev. William Blake je stálice za každého režimu, Karel Hlaváček zas krásný jedinec. Jenže hudební pojetí jeho Večera teskné nálady, to je jako režie klasických kusů v podání F. A. Brabce. Smyčcová kletba nemůže být pointou, jdu spáchat sebevraždu.

Neříkám to žádné, ale miluji Načevu. Na lásku to stačí. (Dá se tomu říct oxymorón?) A ta růže není nemocná, jedině chorobná. Stejně jako dekadence.

Ve spojení s trendem už to není duševní choroba, ale reklamní blikanec. Což pro Načevu neplatí.

031

ROZHOVOR NAČEVA TEXT LUMÍR

Když se mluví o desce The Sick Rose, je docela namístě používat slovník básní z ní. Sní.

A rozhovor s její autorkou svádí k témuž.

J. P. Witkin aranžuje lidská torza do až posvátných pozic. Jak byste nazvala metodu, kterou vznikaly texty na The Sick Rose?

Remix literatury?

Nápad zpracovat texty z 19. století jsem dostala mezi obrazy té doby, na výstavě V barvách chorobných: Idea dekadence a umění v českých zemích 1880-1914, kterou jsem hudebně doprovázela do Belgie. To je má metoda – zpracování silného vášnivého rozpoložení, které se otevře přes zážitek inspirace.

Slova i samotný zvuk The Sick Rose jsou vyztuženy dubstepovými basy. Orientujete se v téhle scéně, případně v současné elektronice?

Měla jsem vždycky ráda dubový zvuk a co nejhlubší bas, který otvírá nekonečnou hloubku. Pro The Sick Rose to bylo potřeba, stejně jako otevření prostoru nahoře a kolem dokola, kde jsme použili smyčce. To vše bylo zpracováno přes Timův nově vytvořený matematický software. Takže se spojily silné emoce s nejnovější technologií. Doma máme spoustu vinylů i z dubstepu a eletroniky.

Hostujete na Luzerově desce. Jak moc svolná jste ohledně podobných spoluprací?

Musím cítit, že hudba je dělaná vážně, opravdově. Pak je mi jedno, jaký to je styl. K hip hopu jsem se dostala přes DJ Five, začala jsem víc vnímat tuto scénu a vybrala si spolupracovníky na projekt Mami: dubstepového producenta Side9000, se kterým jsem udělala čtyři songy, Opiu a také Karaoke Tundru, se kterým jsem spolupracovala na songu Jiná žena a který je také na desce Kačica s hlavou tigra. Na tomto hodně povedeném mixtapu KT + DJ Spinhandze jsem poznala skupinu kolem Tvoja matka rekorc a také MC Luzera a producenta Kreka. S nima jsem natočila song Bez teba na Luzerovo poslední album 032

Utrpení Ježiša Krista Druhého. Spolupráce bude pokračovat na připravovane desce Kreka. Tato slovenská scéna mě i moje děti zajímá.

Do beatu k Jiné ženě kdysi rapoval i Peťo Tázok, podle slov Tima Wrighta jste dosazovala texty do hudby. Vyhovuje vám tahle metoda a nevadí vám taková univerzalita?

Vybírám si muziku a muzikanty podle tématu zpracovaných slov. Pro The Sick Rose jsem si vybrala hudbu Tima Wrighta, kterého poslouchám už delší dobu, nejvíce jeho produkci Germ. Silné hluboké temné téma starých veršů souznělo s hudebním přístupem Tima.

Slovy se mi do této zvukomalby vstupovalo lehce...

Zhudebnění básní má u nás tradici, Mišík a další zpopularizovali poezii a slouží skoro výukově. Co když se The Sick Rose taky stane čítankovou nadstavbou? Co vy a klasická besídková recitace?

Jestli se stane The Sick Rose čítankovou nadstavbou, budu jen šťastná! Dostala jsem se do povědomí už jako médium básní Jáchyma Topola. Moje práce spočívá v tom, najít správná slova a umět je předat přes muziku a s vášní, to je má práce. Co se týče recitace, tím jsem si prošla jako dítě.

V kontextu domácího „alternativního rapu“ se nabízí srovnání s celistvostí WWW. Ondřej Anděra aka Sifon i produkuje – nebyla by to zajímavá spolupráce?

Zatím jsme se nesetkali, i když projektu WWW si vážím.

Zdá se mi, že české projekty/kapely často rezignují na nějaký dotaženější koncept, na druhé straně vychází kniha Zde jsou psi, probíhá code:mode. Je pro vás důležitá pódiová prezentace, případně image ve „všedním životě“? Kdo dělal k desce vizuály? Má The Sick Rose nějakého přidruženého VJe pro koncerty?

Live verze je součástí celého projektu, teprve na podiu nejlépe poznám, jak která píseň funguje, někdy je live verze doplněním té ze stu-

dia. Publikum je součást toho všeho. Máme za sebou dva koncerty, které jsme připravili i jako vizuální prožitek, který podpoří pocit z veršů a hudby. Občas se naše postavy ztrácí jako ve filmu. Na vizuálu jsem spolupracovala s režisérem Markem Škarpou a VJ Symou (spolupracovaly jsme spolu už na předchozím projektu Mami) a Texou.

Gloomy Sunday je překreslený předválečný evergreen. Midi lidi před časem zažili akademický i lidový úspěch se soundtrackem k Protektorovi, dá se říct podobně vytvořeným. Filmová hudba vás neláká?

Zpracovat téma písně Gloomy Sunday je nápad kurátora výstavy Dekadence Now! Otty M. Urbana. Udělalo to již hodně muzikantů, ale málokdo použil originální text, který končí odchodem ze světa. Našla jsem ho u Diamandy Galás. Byla bych moc ráda, kdyby někdo chtěl použít něco z The Sick Rose do filmu. Myslím, že si o to celé album říká...

Kafka je na každém tričku na Malé straně, hrají se inscenace jeho knih, vy jste vypreparovala jeho milostný dopis. S ohledem na výsledek mi přijde, že celé kafkovské album by nebylo mimo.

Ano, to by bylo moc dobré! Dopisy Kafky Mileně Jesenské jsou pro mě hodně inspirativní.

Moderní revue nebo Česká moderna – ve své době elitářská záležitost. Mají podle vás podobná kulturní ghetta, nebo bezzuběji „umělecká uskupení“, smysl i v dnešní době? Většina vašich prací je spjatá s přírodou, máte něco jako „program“?

Program žádný nemám. Od počátku své práce v hudbě zpracovávám jedno téma. Je o práci na sobě samé, o temných tajemných vášnivých vnitřních stavech... je to nekonečné.

Na The Sick Rose jsem se soustředila právě na pocity spojené s přírodou.

FULL MOON 08

MONIKA NAČEVA & TIM WRIGHT 26.10.2010 MEETFACTORY. PRAHA. TEXT LUMÍR NYKL

Zdá se mi, že vše tu čeká a připraveno je pro ty, kdo se setkat mají po dávném rozloučení Lidi, kteří došli, se dali rozdělit na ty, kteří udržují svou ledničku plnou a dorazili ze zvyku či staré známosti, a na širší skupinku převážně mladších, které nalákala „aktuálnost“ vyznění desky, ať už hudebně nebo v ohledu na současnou dekadentní konstelaci. Víc exhumovaná a dochucená Zdechlina než berlínsko-australská estetika špičatých lakýrek – to je dekadence v kontextu, jak ji prezentuje celkové pojetí akce Decadence Now! se vším, co ji provází (a nejen mezi výtvarnými artefakty). Skrz kmotříčkovství Ivana Pinkavy (je i autorem fotek v bukletu) jsem se rozpomněl, jaké vytržení působily jeho fotografie na výstavě, ale samotná deska The Sick Rose vůbec, i když její křest byl oficiálně koncipován (jen?) jako doprovodný program.

Pinkavovy zašlé duchny a vyšinuté molitanové matrace mezi čtyřmi nesaudkovsky omšelými zdmi nepřímo žalovaly, „jak prodat vycpaného žraloka za 12 milionů dolarů“, resp. stříbrnou lebku (v případě téže místnosti v Rudolfinu). S okázalostí Damiena Hirsta má Sick Rose málo společné. Asi to davu v MeetFactory vadilo a po celou dobu koncertu se většina raději věnovala nevázané diskusi. Možná to byla obranná reakce na uvítací audio-vizuální teror, který předcházel seanci dua Načeva & Wright. Sál na několik minut ohlušil test několika zvukových zbraní hromadného ničení takovou intenzitou, že by nepohrdl ani Kevin Martin alias Brouk, Král Midas, Bůh a kdovíkdo ještě.

FULL MOON 08

„Ježiš, to je hrozný, vypněte to!“ Soundcheck ohněm ukončil hudební středobod desky – britský producent Tim Wright. Pokud jste viděli epizodu britského Kanclu, ve které valibuk Keith dělá DJe na podnikovém večírku, máte celkem přesnou představu o pohybech, kterými se po dobu setu projevoval. Jeho bezelstný obličej vypadal, jako by chudák v onom dekadentním hvozdu zabloudil. Přesto s minimem pohybu zvládl materiál z desky různě vyexponovat do uvolněnějších tvarů. Od ambientního zrnění přes wobblující dubstep k Wubble-u. Nebo spíš The Knife, než se svou operou Tomorrow, in a Year dostali do ideového sporu s Petrem Hájkem.

K „šamanství“ zpěvačky skandinávské sourozenecké dvojky odkazoval i tanec Načevy, jejíž tělo i šaty reagovaly na elektropodněty dost rituálně. Rozevlátá hazuka působila dojmem, že je nadstavbou projekčního plátna, za kterým si v MeetFactory ponechali bílé kvádry z jarního majstrštyku VJe Aalta. Projekce potvrzovala, že se Wrightovi v použití subbasu výjimečně podařilo v už profláklém efektu vybarvit přírodní tóny. Zetlelá basa korespondovala s projekcí převážně psychedelicky míchaných korun stromů. Koneckonců, dle autorky je album o „tajemných, zvláštních, intimních a krásných stavech, které můžeme zažít sami v přírodě“.

Dost českých projektů, které chtějí být víc „hoch“, se ohání prohlášeními o dotaženém konceptu, výsledek bývá žel často jiný.

Např. Moimir Papalescu a jeho snaha o verneovský konstrukt, který se sesype hned při zájezdovém vystoupení za humny v poloviční sestavě, kde jediný vizuálně atraktivnější prvek tvoří sekuriťácké brýle

tohohle analogového šumaře. Na křtu Sick Rose tomu naštěstí bylo úplně jinak. Extatické tanyny splynuté s VJingem bylo velmi silnou částí celé performance. Na desce mi trochu nesedělo navázání skočného raveu k ponuré Blakeově Garden of Love, v živém provedení pochyby rozmetala bohatá světla, bez kterých by i stylově spřízněná Tančíš sám života tanec nebyla ani poloviční. Ve spojení pružného beatu a rozvážné deklamace připomněla Načeva berlínskou intelektuální krotitelku Antye Greie.

Set obsáhl všechny skladby desky, včetně coveru Gloomy Sunday s nejvíc burialovskou/falloutovskou atmosférou, navozenou rozdupaným nápěvem téhle oldie but goldie. Cyberpunková paranoia jako z Procesu, inscenovaného v divadle Komedie, kde dávná hitovka Bena E. Kinga Stand

By Me táhla tragédii pana K. nezvyklým post-apokalyptickým směrem. Podobně The Sick Rose, navíc v živém provedení, není žádná anachronická chvilka školní poezie, byť se během večera chtělo mnohokrát přítomným oznámit učitelskou frází, že pokud vás to nezajímá, tam jsou dveře. Načeva se nenechala vyvést z míry a set vyvrcholil Sovovou Cestou posvátným hájem, která navodila nečekanou katarzi skrz vypětí v dvojjazyčném, vskutku posvátném zakončení. Otočil jsem se a hned za sebou spatřil tvář druida Josefa Rauvolfa, mysticky ozářenou světlem mobilu. Věřte, nebo ne.

Svědků a soudců jiných/ kdo vidí a slyší, tu není.

033

034

FULL MOON 08

LABeL HYPERDUB TEXT TOMÁŠ BLÁHA FOTO ARCHIV

Jestli jste alespoň poslední dva roky neměli na hlavě papírovou krabici v podobě obřího penisu, na kterém je nasprejováno „♥ David Guetta“, museli jste o dubstepu minimálně slyšet. Pro někoho obří bukkake párty bez ženské, pro někoho brutální menstruace temných nálad z postapokalyptické budoucnosti. Stínohra bez světla. Dubstep, jedno z křídel londýnské rave kultury a odnož UK garage, tu je s námi bezmála deset let.

Už deset let labely jako Tempa, Horsepower Production, později Hotflush Recordings nebo Hyperdub plní naše mozky zhuleně valivými beaty, které jsou zabalené do elektroniky koketující s futurismem. Breakbeaty těžkopádně pochodují na výrazných subbasech za doprovodu ozvěn, aby klaustrofobně zmenšovaly prostor kolem nás. Dubstepové párty nejsou místa pro narozeninové oslavy nebo první rande. Hlava se vám mění v obrovský železobetonový sklad optické prázdnoty, kde sebou tlumeně hážou snad jen obavy zítřka.

Není těžké si k něčemu udělat vztah, daleko těžší je dlouhodobě si ho udržet. A deset let je širokoúhlá příčka náhod, štěstí, vývoje, zatracení, vyzdvihování, smutku a všeho toho svinstva, co se na vás během života valí.

Mění se lidi, mění se hudba, mění se prostředí. Během deseti let člověk dospěje k názorům, které několikrát změní, aby se jim v poslední fázi už jen tak nostalgicky zasmál.

Deset let je prostě deset let. V hudbě skoro fantasmagorie, protože hudební trendy bývají přirovnávány nejčastěji k těm módním – a kdo by dneska nosil tmavě modrý NIKE rolák s dlouhým rukávem, že jo? Vzpomínka na základku, sorry...

Bylo tady už hodně scén, žánrů a stylů. Některé přišly, udělaly humbuk a odešly. Když sundáte nohy ze stolu a podíváte se trochu blíže, s klidným svědomím můžete dubstep jedním prstem přesunout k tomu tagu, co mluví o jednom z nejagilnějích žánrů tanečního klubového undergroundu, který umí úspěšně vylézt i do mainstreamu. Během těch deseti let dubstep prodělal několik vrcholů a pádů, aby ve finále došlo na další skandování jeho jména. A jestli je nějaký žánr, nějaká scéna, nějaká subkultura, která už dlouhodobě přesvědčuje o tom, že sledovat ji se vyplácí, je to právě dubstep.

FULL MOON 08

Ne, nenosím trenky s leitmotivem Stevea Goodmana (Kode9, Hyperdub), ale fascinuje mě ten vývoj. On vůbec Londýn a jeho klubová scéna působí jako důlní stroj, který kutá a kutá a z hlubin tahá pořád něco nového. V Londýně jsou pošuci, kteří díky svojí aktivitě nutí posluchače být v pozoru, ať už se jedná o rave, drum and bass nebo právě dubstep. Tady by asi bylo dobré zmínit jméno hudebního teoretika Simona Reynoldse, který vypracoval teorii nazvanou Hardcore Continuum. Ta se zabývá tím, zdali je tento vývoj „součástí jedné linie, která zužitkovala zbytkovou energii z raveového výbuchu před dvaceti lety, nebo jsou to jen náhodné variace, které spolu nemají nic společného?“ Této problematice se ve svých textech obšírněji věnoval i český publicista Karel Veselý, od kterého jsem si citaci vypůjčil.

Když se ale vrátíme k dubstepu, není to zas tak dlouho, kdy mu kdekdo kopal hrob. Onanistická hra na bubáky, kteří vyhnali z parketu všechnu dívčí část publika, říkalo se.

A dívky jako takové jsou zcela jistě nedílnou součástí pojmu „párty“. Dívčí element v sociokulturním kontextu působí jako jeden ze stěžejních bodů v plánovači ambiciózních promotérů. Holky umí tahat klukům z kapes peníze, kluci kvůli holkám nechávají peníze na baru. Kvůli holkám se kluci škrobí, protože „co kdyby to dneska vyšlo“, a hlavně se i kvůli holkám do klubů chodí. Nejsou holky, nebudou ani kluci a nebude ani párty. Tato genderová rovnováha velmi úzce souvisí právě s žánry klubové scény, které roztáčí své beaty a samply buď na světlé straně síly, nebo na té tmavé. Reynolds se věnuje i tomuhle problému a poukazuje na fakt, že toto „žánrové kyvadlo“ tu vždycky bylo a vždycky bude. Před dubstepem nám dělal společnost o dost pozitivnější two step, který byl takovou variací (nebo odpovědí) na americké nablýskané r’n’b. A jak se dubstep čím dál víc ořezával do striktně maskulinní podoby, nastal problém. Uzávěry s testosteronem se otevřely s prvním tónem, co se linul z repráků, a holky zdrhaly pryč.

Z dubstepu se stala výhradně mužská záležitost, podobně jako lesbické porno.

A jak to tak bývá, za holkama začali prchat i kluci. Asi bych měl říct, že ta dubstepová černota, která vedla z hlavy do konečníku a zpět, neprodukovala špatné desky. Například loni vydal první LP Shackleton, který

se s ničím nemaže a servíruje lobotomicky děsivý yperit, který vám depresi vyléčí tak, že si uříznete hlavu. Určitě jedna z nejlepších desek loňského roku, na druhou stranu pro „female“ část publika stravitelná jako klubíčko skelné vaty. V té době – přelom 2008/2009 – se dalším problémem dubstepu stalo UK funky nebo chvíli předtím veselý bassline. Kyvadlo se vrací a holky pošlapané tím temným balastem, co se na ně na dubstepu lepil, přišly svoje těla inkvizičně očistit do klubů, kde je vidět lidem do tváří. UK funky bylo veselé, umělo párty rozpumpovat a pořád bylo možné se geograficky pohybovat po stejných místech.

V téhle době zlí prorokové vylepovali plakáty zobrazující budoucnost s kytičkama a bez dubstepu. Ale to, co dubstep zažívá poslední rok, je jako vystřižené z příručky o renesanci. Je zajímavé, že byl skoro zadušený tím, co na něm od začátku lidi obdivovali. Mohutné subbasy, konexe na jamajský dub a pochmurná nicotnost.

*

Všechno to začalo krátce po roce 2000.

V jižním Londýně začala vznikat nová odnož rave horečky, kterou Steve Goodman nazval dubstepem. Tracky, jejichž společný zájem tkvěl v mohutných basách, úzkostném feelingu, v bubnech s konexemi na jamajku či karibik a příležitostný zpěv. Ten funguje jako jediný zlidšťující prvek v celé produkci.

Tenhle guláš začaly jako první vydávat labely Horsepower Production, Big Apple nebo Tempa Recordings. Lidé motající se kolem těchto labelů si totiž všimli, že grime jako takový může velmi schopně fungovat i obnažený do svojí instrumentální podoby. A protože styčný bod pro budoucí vývoj a průlom dubstepu tkvěl především v jiholondýnském sídlišti Croydon, bylo možné zcela nenásilně na grimové spodky nalepit samply tolik typické pro charakteristický zvuk dubu. Proč?

Protože Croydon se nachází poměrně blízko Brixtonu, a tak získává esenci exotické karibské hudby. Začíná intoxikace reggae, dubu apod. A slovíčko „exotický“ dostává větší význam v porovnání s celkovým vzezřením celého Croydonu, který působí jako industriální, železobetonová klec. Právě toto odcizení se stalo dalším důležitým elementem ve fokalizaci dubstepu. Prostředí, ze kterého na vás dýchá chlad, naděje se tady stydí a budoucnost znamená jen prohloubení minulosti. Ekzém, který se dere na povrch 035

přes kostrbatě vyhoněný make up parodující pocit bezpečí. S tímhle backgroundem vznikají i první dubstepové klubové noci jako třeba Forward>>. Tam spolu nevědomky začínají pařit budoucí hvězdy dubstepové scény. Po téhle první fázi inženýrství, ve které vznikl i věhlasný label Hotflush Recordings, přichází další velký krok ve vývoji žánru. V roce 2004 zakládá Steve Goodman label Hyperdub. Tímhle aktem stvrzuje a určuje masivní nástup dubstepu, protože od počátku zkoumá možnosti žánru. Goodman nejprve vydává jen své tracky pod pseudonymem Kode9, z nichž se posluchačům vrývá do paměti zkázonosný recitát od knížete metropolitní apokalypsy, MCho Spaceapea.

Placky, které vycházely z laboratoře Hyperdub, infiltrovaly do klubů po celém světě.

Kode9 naprosto přesně zhudebnil stav postapokalyptické budoucnosti, se kterým dubstepová estetika pracovala. Zhruba rok po prvním releasu Kode9 vychází první EP od tajemného producenta Buriala, jehož verze dubstepu je zcela odlišná od toho, s čím se lidé doposud setkali.

036

Burial

Tajemný Burial. Tahle klišoidní fráze nenechala svého času jedinou zmínku o něm suchou.

Ten si v poklidu vydával svoje tracky a později i LP. To první, eponymní, v roce 2006, druhé Untrue o rok později. A aniž by kdokoliv tušil, co je tenhle záhadný beatmaker zač, byla jeho druhá deska nominována na (tenkrát ještě docela dost) prestižní Mercury Prize. Škoda, že to nevyhrál, chtěl bych vidět ty natěšené ksichty, jak prodlužují krky svých majitelů a netrpělivě vyčkávají, kdo se v sále zvedne. Teprve až poté, co si žurnalisti začali jeho osobu spojovat s vedlejšími úmysly Normana Cooka nebo Aphexe Twina, hodil na MySpace profil jednu fotku (pokud se nemýlím, tak se na netu povaluje stále jen ta jedna) a řekl něco ve smyslu: „Jsem William Bevan, jsem normální kluk a baví mě dělat hudbu.“ Senzace najednou měla jméno a už se dalo mluvit o nějaké konkrétnosti. Narozdíl od jeho hudby. Když se zeptáte někoho, kdo se orientuje, aby vám popsal jeho hudbu, na 90% vám sdělí, že nejlepší je, když se poslouchá při pozdně nočních nebo brzkých ranních hodinách, návratu domů z nějaké párty a venku prší tak, aby se výkladní skříně obchodů odrážely v kalužích vody. Ty podmínky

recepce nejsou tak náročné a má to za nich nepopsatelné grády. Burial rozhodně patří mezi ty nejrespektovanější už jen proto, že ukázal, jak se dubstep může oprostit od stigmatických okovů něčeho nasraného a mohutného.

Ukázal možnosti žánru v nejlepším možném světle a současná mladá generace dubsteperů nezapomene Buriala zmínit jako jeden z hlavních vzorů. A vlastně jako jeden z mála umělců na světě nevystupuje naživo, tomu se říká nátura! Úspěšné tažení dubstepu se s Hyperdubem mohlo rozjet naplno. Tady dál vycházejí věci, nad kterými kritika kroutí hlavou a v mozku hraje se svědomím kámen-nůžky-papír, aby se už konečně rozhodla, jestli to dubstep je, nebo není.

Jmenovitě Zomby nebo například LV. A nejnověji Darkstar.

Dokončení příště.

FULL MOON 08

Darkstar 2010 North. Hyperdub.

TEXT HONZA BÁRTA

Měli dvě místenky u okýnka v první třídě rychlíku FWD, řítícího se na Londýn rychlostí 140 pražců za minutu. Na nástupišti je čekalo oddané stádo houpajících se kapucí a nazelenalý dým. A pozvánka na párty ve velkém stylu, do Ruska, kde gengstři hovoří cockney. James Young a Aiden Whalley si to ale všechno rozmysleli. Nechali kufry ve vlaku, vystoupili někde na půli cesty a v půl šesté ráno se na zrezlém nádraží (R)Ostkreuz otočili zpět, na Sever. North. Domov. Kořeny. Rodina. Bez práce. Nejsou koláče. Takže hezky znovu. Cestou nabrali třetího člena, co jim do kroku prozpěvoval. A celou tu dlouhou štreku na mrazivý sever ti tři kamarádi jak od Remarquea koukali na hvězdy. Anebo taky do zdi.

Původně duo Darkstar, jeden z chovných hřebců stáje Hyperdub, vypustilo před dvěma roky pár step by step dubstep tracků, z nichž si dubheadz v čele s Kode9 oblíbili hlavně Need You a Squeeze My Lime. Nejen londýnskými kluby, ale i pitchforkovým sítem pak s velkou parádou prosvištěla best of 2009 hitovka Aidy’s Girl Is A Computer.

Young a Whalley se snažili naučit zpívat Macintosh, vokodérový robotický hlas zněl v houštině chytře poskládaných beatů skoro zamilovaně a singl měl na rukávu tajemný obelisk z Vesmírné odysey. Od Darkstar se FULL MOON 08

samosebou očekávalo, že budou v robotické love story pokračovat. Album s plánovaným názvem Check My Machine bylo skoro hotové, když se ho rozhodli úplně ztopit a začít znovu. Na nové desce North zbyl z původní hardcore-kontinuální sestavy pouze superprofláklý kus Aidy’s Girl, zjevně jako reminiscence těch dubstepových časů, které oba dva producenti původem ze severu ještě stačili zažít. Dlouhá cesta zpět na sever pro Darkstar začala už před osmi lety, kdy oba z domovského kraje odešli do Londýna.

Něco jako nesplněný dluh vůči rodnému severu, industriální krajině severní Anglie s tisíci řadami červených cihel a továren a front a vůbec celé té zidealizované představě domova jako místa, kde i tři dny starej chleba chutná líp než londýnskej muffin, dluh vůči polozapomenutým velikánům typu Human League a OMD, dluh vůči mámě a tátovi a bejvalejm holkám a klukům, se kterýma se člověk porval před hospodou po vítězství Liverpoolu nad Arsenalem, a spoustě dalších lidí, kteří jsou taky už možná mrtví, protože doma se taky umírá; ve velkém městě se člověk jen ztratí.

Přibrali bývalého spolužáka Jamese Butteryho jako zpěváka a přestože stále mezi zdmi londýnského bytu, ze kterého je v průběhu práce na North chtěli třikrát vystěhovat, vydali se směrem na Sever, k jinému zvuku.

Ubylo kolísavých beatů – na některých z de-

seti skladeb se neozvou ani jednou. Přibylo hlasu – Butteryho zpěvu – lehce prohnaného přes synťáky. Přibylo pianových akordů a harmonických struktur, Young a Whalley začali studovat hudbu i zvenčí a naposlouchali kvanta desek, od Bowieho až po Kraftwerk.

A přibylo smutku. A vzpomínek na studená rána. A chladné melancholie, která nakonec uvnitř zahřeje stejně jako oxymóron u Máchy.

Drahý mého srdce tlukote, pod jednou střechou se mrtvolně sešly dva akordy, při cestě na zlatý sever, a když to odezní, Aidyho holka je počítač. Pilotní singl Gold je krásná až hypnotická věc, cover verze You Remind Me of Gold z béčkové strany od Human League, akorát puštěná pomalu. Two Chords se nemilosrdně vleče a nikdy nepropukne v to, na co vás napíná – a vy neprosíte o slitování. Deadness je syntetické requiem, u kterého jistojistě brečí i Coldplay. Ostkruez připomíná rezatou ranní kocovinu na nástupišti U-Bahnu, kdy je mi najednou líto celého světa.

Zdálo se, že ubráním na beatech a přidáním živého hlasu bude North znít lidštěji – ne tak roboticky. Ale jinak je nelidsky krutý. Past na zhulence a instantní deprese, ale co jiného je sever? Sever je North a „nejpopovější“ album šestileté existence Hyperdubu. Taky je to upřímná deska, která při porodu bolela a je to zní cítit. Tohle lehce ambientní vyznání má těžce vydřenou duši.

Ale ne splasklou.

037

038

FULL MOON 08

KRLEŠ 13.01.2011 QUEENS OF EVERYTHING. Lucerna Music Bar. Praha.

14.01.2011 DISCOBALLS. STRAHOV 007. Praha.

TEXT A FOTO LENKA ŠPRYSLOVÁ

Samozřejmě, že než se tenhle rozhovor začal nahrávat, vysypal na mě milion historek.

Mimo jiné tu, jak se na předávání Andělů na pokyn „Můžou ke mně přijít nominovaní v kategorii Ska & Reggae?“ zvedla půlka sálu. Ony totiž kapely v tomhle žánru zpravidla nebývají zrovna nejmenší. Ondřej Lukeš aka Krleš už jich vystřídal několik. Začínal v Godhate, kterou nepamatuju, ale prý to byla drsná metalovka. 2v1 se rozpadli, jen co jsem si je stihla oblíbit. Stejný osud potkal Flaming Cocks. Připadala jsem si jak smrt scény. Discoballs a Queens of Everything se nerozpadají. Jen Královny v příštím roce chvíli neuvidíme.

lo. A tenhle song můj táta se svým kolegou zpívali na Letný na nějakým folkovým festivalu, když studovali. Ten folkovej festival neproběhl, takže tam vytáhli v parku kytaru a šel kolem redaktor Českého rozhlasu a dělal o tom festivalu reportáž...

O festivalu, kterej neproběhl?

Jo. A v tý reportáži bylo řečeno, že někteří účastníci si nenechali zkazit náladu a pokračovali ve vlastní produkci. Takže tahle píseň už proběhla éterem Českého rozhlasu před třiceti lety. Ale kapely už toho maj plný zuby.

Chytaj se za hlavu, když s tím začnu.

Kde jsi přišel ke Krlešovi?

To vymyslel můj spolužák někdy na gymplu v prváku. Začali komolit moje příjmení takovým stylem, až vzniklo tohle.

Vždycky, když se roznese, že chystáš novou kapelu, lidi čekají další krlešovinu…

Máš nějaký rukopis?

Tak asi tam nějaká spojitost je. Věci, který zpívám, píšu, jak mě napadaj. Určitě je větší spojitost třeba mezi Queens of Everything a 2v1 než mezi Flaming Cocks a Discoballs.

Tam psali věci i jiný lidi, kdežto v Královnách a 2v1 jsem to byl převážně já.

Aha, čekala jsem nějakou křesťanskou historku… A kde jsi přišel k písni „Až půjdeš kolem hřbitova“, kterou hraješ vždycky, když se na pódiu něco posere?

Tu mám od tatínka. Od malička jsem s tátou zpíval různý písničky a pak mi to zůsta-

Taky se s tebou táhnou stejní lidi. Část 2v1 se přenesla do Královen, část do Discoballs.

To souvisí s tím, že se lidi v kapelách znaj navzájem a mně to přijde normální. Lidí není tolik a točej se. S jednou kapelou přece život nekončí.

FULL MOON 08

Nemáš pocit, že všechny tvoje kapely (až na Godhate) skončily v momentě, kdy se jim mohlo povést prorazit do „mainstreamu“? Poslední akce 2v1 i Flaming Cocks byly velký, plnej Cross a Rock Café. Čím si myslíš, že to je?

Důvody, proč ty kapely skončily, byly pokaždý jiný. To, že to skončilo ve stejným momentě, na stejný úrovni, je náhoda.

No a teď se chystáš spakovat do Argentiny… Královny vydaly první desku, začaly se výrazně rozjíždět, Discoballs vydali dokonce druhou.

A vidíš, zas je ten důvod úplně jinej, takže je to fakt náhoda. Nutno říct, že Královny ani Koule nekončej...

Na jak dlouho vlastně mizíš?

Měl bych být zpátky na festival Mighty Sounds. Víc se k tomu v tuhle chvíli nedá říct. Všechno se uvidí. Každopádně koncert na Mighty je v plánu.

Byl jsi zakládajícím členem HPK, agentury, která Mighty Sounds pořádá. Jak to tenkrát bylo?

Bylo potřeba naše aktivity nějak legalizovat, protože v tý době jsme začali s Kubou Siňorem dělat koncerty. První, co jsme dělali, byli Misfits v Abatonu. To byl první velkej 039

provar. (smích) A když se začalo vymýšlet, že by se udělal festival, tak se zároveň musela ustavit nějaká právní forma. Původně nás bylo pět, teď jsou kluci čtyři. Já a Hrky (bubeník Flaming Cocks, v současné době Dreadrot – pozn. aut.) jsme z toho pak vycouvali a přišel Franta Švadlena, kterej se stará o technickou produkci. Já jsem tenkrát měl asi školu nebo něco… Každej si našel svoje místo a já z toho koloběhu trochu vypadl. Moje místo je na pódiu.

Výlet je vždycky dobrej. Ale takhle divoce a v takovýmhle rozsahu jsem ještě nikdy nikde nebyl. S Flaming Cocks jsme jezdili třeba do Švýcarska, tam jsme byli dvakrát, všude možně okolo, ale většinou spíš na západ. Tenhle výlet na divokej východ byl docela ojedinělej. Před odjezdem jsme měli strach, jak to dopadne, že nás tam někde okradou a zůstanem bez auta uprostřed lesů, ale to byla blbost. Rumunsko je normální země v Evropský unii.

Ty děláš stage manažera už od začátku.

Můžeš srovnávat? Je to větší stres, jak festival roste?

Naopak, stres je menší. Něco jsme se naučili, chyby jsme vychytali. Když srovnám, jak to vypadalo na prvním ročníku a teď, tak to se snad ani nedá. První ročník jsme technicky zajišťovali svými aparáty a sbírali je po zkušebnách. Kámošům jsme slibovali věčnou slávu za to, že nám to půjčej. Pak jsem Xavieru Baumaxovi shodil elektriku během vystoupení. Nějak jsem tam něco připravoval, zapínal jsem zesilovač a protože na prvním Mighty furt pršelo, tak tam bylo někde vlhko a shodil jsem hlavní generátor. Byla to docela divočina. Bahna bylo zhruba jako ten předposlední ročník, ale nebyl to až takovej průšvih, protože tam byla čtvrtina lidí, míň důležitejch kapel. Takže to sice bylo náročný, ale pořád to byla docela sranda. Loni už to taková sranda nebyla.

Proběhlo něco bizarního?

No, bizarní byla vždycky zvukovka, protože domluva byla složitější… A hlavně jsme většinou hráli na místech, který vlastně nebyly kluby. V klubu jsme hráli za celý turné asi třikrát. Jinak to byly bary, hospody.

Zpátky ke kapelám. Název Flaming Cocks vycházel z těch ohnivých kohoutů, Queens of Everything maj vazbu na Kings of Nuthin’ – co přesně znamenalo 2v1?

Na to přišli kluci ještě dřív, než jsem se k nim přidal. Je to zas úplně nudný, jako ta moje přezdívka. Dvě kapely v jedný zkušebně začaly hrát dohromady jako jedna.

Do jaký míry je možný uživit se v Čechách rokenrolem? Jakej je čistej zisk, když odečteš sex a drogy?

No… za sex jsem nikdy neplatil (smích). Já myslím, že rokenrolem na týhle úrovni se tady neživí vůbec nikdo. Taková možnost tady prostě není. Jsou asi nějaký ska kapely, kde se dá mluvit o tom, že se tím někdo z nich živí. Ale většinou to musí být člověk, kterýmu stačí fakt málo.

Teď nedávno jste se s Koulema vrátili z turné po Rumunsku a Balkáně…

040

Já si z fotek pamatuju takovou červeně osvětlenou budovu, která zvenčí vypadala jako bordel…

Jo, to bylo v Bulharsku. Tam nás majitel nazvučil a pult nebyl před pódiem, ale na něm.

Těsně před tím, než se začínalo, mi říká: „Hele, já ti ukážu, jak to funguje. Dneska chci jít domů.“ A já říkám: „A ty tady jako nebudeš, až budem hrát?“ A on: „Ne ne ne, to zvládnete! Já ti to vysvětlím.“ Takže já jsem hrál vedle mixáku a podle toho, na co si lidi zrovna stěžovali, jsem to šteloval.

A to se nám stalo několikrát, že majitel klubu byl zároveň zvukař. Ale třeba v Bukurešti jsme hráli v klubu Underworld a jeho majitel dělal dlouho zvukaře v CBGB (klub v New Yorku – pozn. aut.) a hraje v Molotov Cocktail. Vrátil se do Rumunska, založil tenhle klub a vede to úplně skvěle, protože jeho vzorem je CBGB a Wild At Heart. Tak to bylo příjemný, zakotvit jeden večer v klubu, kde aspoň věděj, co kapely chtěj.

Kolik na vás chodilo lidí?

Od padesáti do sto padesáti. Super. A koncerty, kterých jsme se báli, neděle, pondělí, vyšly vždycky dobře.

Myslíš, že je to tím, že tam toho tolik není?

My jsme často hráli v místech, kde nikdy nehrála žádná cizí kapela. Byli jsme exotika. Lidi kroutili hlavama, když jsme přijeli třeba do Vaslui, což je úplně na severovýchodě Rumunska. Tam zrovna probíhal nějakej trh, takže nás policajti museli pouštět přes závoru ke klubu a absolutně nevěřili,

když viděli auto s českou značkou. Naštěstí jeden ten koncert pořádala jedna místní dívčina, která pak s náma jela ještě další tři a díky tomu byla komunikace jednodušší.

Kdybychom na to byli sami, byli bychom častokrát úplně v pytli.

Máš v obýváku funkční herní automat – jsi takovej pařmen? A jak jsi k němu přišel?

To je taková moje záliba. Nutno podotknout, že já na tý věci nehraju, mě bavilo to postavit. V tý skříni ale není originální automat, je tam počítač, kterej se jenom tváří jako automat. Takže můžeš hrát jakýkoliv hry, který na těch automatech byly, ale jsou emulovaný. My jsme to původně měli ve zkušebně 2v1, což docela ohrožovalo naše zkoušky (smích). Další výhoda je, že do toho nemusíš házet pětikoruny, což jsem ale měl udělat, protože bych ve zkušebně vydělal. Pak jsme se odstěhovali a zůstalo to tam ležet, tak jsem to odtáhl domů, opravil to, natřel... Teď mi to stojí v obýváku a je to vítaná zábava opileckých večírků. Ale holky tohle nemůžou pochopit, protože ty v těch maringotkách na Matějský netrávily mládí s poslední pětikorunou v kapse, kdy se člověk rozhodoval, kam to hodí (smích).

Druhá stage Mighty Sounds, který šéfuješ, má takovou specialitu…

Jako chceš vědět, jak to vzniklo? No, musím přiznat, že jsem to vymyslel já. Na třetím ročníku Mighty zrovna dohráli Cuban B a lidi furt nechtěli odejít. Kapela přidávala čtyřikrát a už řekli, že fakt ne. Chtěl jsem ty lidi nějak vyhnat a říkal si, že jim ukážu něco ošklivýho a oni půjdou. Vyhlásil jsem, že poslední, co dneska můžou vidět, je moje péro. A ono se to kupodivu setkalo s úspěchem (smích). No a tím jsem si naběhl, protože další ročník už se skandovalo. Tak jsme z toho udělali tradici. Nejdřív se připojil Špáca z hlavní stage a pak i Anselmo. Letos vznikla první fotka. Já bych o tom teda asi neměl mluvit, doma se tahle aktivita neshledává úplně s nadšením… Ale naopak, je to posun k lepšímu.

Už to dělám jenom jednou za rok.

FULL MOON 08

NICELAND 2010 GOD HAS HER WAYS. 15.01.2011 AKUSTICKÝ BENEFIT NA DEJVICKOU KLUBOVNU TEXT LENKA ŠPRYSLOVÁ FOTO ARCHIV

Při čekání v šatně pražského Lucerna Music Baru jsem absolvovala menší kulturní šok.

Byla jsem přítomna přípravě jedné z předkapel. Kluci se líčili. Regulérně. A měli vlastní maskérku. Došla jsem k názoru, že tahle scéna to má trochu jinak. (Jo, a všichni mají kníry!)

Už když jsem dorazila, bylo mi jasný, že tohle nebude sranda. Pravda, dělat rozhovor s kapelou v den křtu desky není úplně nejšťastnější načasování. Nic se nestíhá, všichni jsou nervózní, pořád někam odbíhají…

Ale klaplo to. Vzhledem k tomu, že nahoře už pódium ovládli chlapci v kalhotách těsných tak, že bych se bála ohnout, rozhovor s klukama z Niceland probíhal stylově – u kotelny mezi barem a velkým sálem. Jen ten kotelník trochu čuměl.

Těsně před tímto rozhovorem jsem zaslechla něco ve stylu: „Jestli ještě někdo napíše, že zníme jako Placebo, budu FULL

MOON 08

041

střílet.“ Pro to srovnávání ale přece musí existovat nějakej důvod...

Michal: Je fakt, že když jsem začínal, na první akci v Lucerně proběhly nějaký rozhovory a bohužel mi to tenkrát nedošlo, když jsem vyprávěl, na čem jsem vyrostl. A je pravda, že někdy v šestnácti jsem Placebo poslouchal. Vím, že mám ve vokálu určitý finesy jako Molko, ale ta forma, ta muzika samotná? Když to říkali u tý první desky, bylo to fakt divný. U tý druhý je tam aspoň ta kytara, ale...

Přemek: Je to ještě divnější.

Michal: Na druhou stranu, vycházíme ze stejných věcí jako Placebo.

Přemek: Ale Placebo mají o dost plošnější kytary, víc to valí. Já si myslím, že naše deska je postavená spíš na atmosférických kytarách. Přijde mi, že je tam zavádějící Michalův vokál, ve výškách to má nosový...

Stejně tak je to se srovnáváním s R.E.M. Jde o to, jak má člověk položený hlas. Zpěvák utváří charakter kapely, takže i když to zaranžuješ jinak, bude to vždycky trochu svádět.

Nedávno se objevil nový klip k Sleep at Night, který jste dělali se zahraniční produkcí. Proč?

Michal: Popravdě? Čas a prachy. Přetáhli jsme natáčení desky o měsíc a zjistili jsme, že na klip už nám těch peněz moc nezbývá, takže jsem poprosil kámošku, která kdysi říkala, že by chtěla něco udělat, a nechal jsem to na ní. No a stálo nás to sto padesát dolarů.

V tom klipu hrají jenom dvě ne úplně oblečené slečny. Nemáte strach, že si lidi řeknou, že jste si tam dali dvě polonahé kočky a to je celý?

Michal: Kdybychom dělali hip hop nebo rap, budou tam ještě další polonahý kočky, jak po nás lezou, a zlatý řetězy (smích).

Ty vaše kočky maj nože…

Michal: Jenom jedna má nůž (smích)!

Přemek: Já jsem ten klip ukazoval jednomu obchodnímu partnerovi a vysvětloval jsem mu, že se to točilo někde úplně jinde a že tam vůbec nejsme. A on mi na to říkal, že je to super klip, že je to lepší, než se koukat na to, jak se v tý posteli válím já (smích). To je správnej přístup.

A co fanynky?!

042

Michal: Myslím, že s touhle deskou jich budeme mít čím dál tím míň.

Přemek: A čím dál víc klipů!

Michal: Jo, takovejch (smích). Na tuhle desku nový třináctiletý, čtrnáctiletý fanynky nenaberem, jako to bylo s tou první. Spíš některý ztratíme. Ale doufáme, že ty fanynky stárnou s náma, že už jim je třeba sedmnáct, osmnáct a chtěj normální muziku.

Přemek: Je fakt, že pro nás je ta cílovka trochu problematická, protože kolem první desky se udělala taková aura, vyšlo to na velkým labelu, vyhrála se soutěž. Promo, který jelo přes label, Michala lehce škatulkovalo jako nějakou vyhoněnou hvězdičku, superstar, co mu napíše Karel Svoboda, rest in peace, písničku… A scéna lidí, co se zajímaj o muziku, se k tomu z principu stavěla negativně. Oproti tomu to nabralo ty holky, protože ten mediální tlak tam byl. My ale nepohrdáme žádnýma fanouškama.

Michal: Fanynkama obzvlášť ne.

Přemek: Takže ve chvíli, kdy jsme udělali desku podle sebe, netlačený příkazama nebo konvencema, si některý ty holky, který poslouchaly první desku, možná řeknou ty jo, tohle je trošku jinde. A lidi, kteří nás zavrhli, budou mít předsudky.

Michal: První deska nebyla ovlivněná firmou. Spíš ty události po ní. Na jednu stranu je to pochopitelný, je to debut. Byl jsem novej a pro debut se má udělat hodně.

Přemek: Ale já to nemyslím zle. Já jsem před tím hrál v metalovejch kapelách a v různých bordelech, ale tohle se mi líbilo. Možná z některých aranží bych zkusil vytěžit víc, ale bavilo mě to. Já spíš myslím, že to promo a soutěž… že tohle spojení vedlo lidi, který se pohybujou spíš v undergroundu, k tomu, aby si utvořili mylnou představu, jak to funguje. Michal píše písničky, hraje na kytaru, zpívá. Není to žádná hvězdička, kterou někdo vytáhnul z kanálu, protože dobře vypadá.

Přemku, nemáš po těch metalech občas chuť trošku to tam narvat?

Přemek: Právě že vůbec, po třech letech v Bukkake Karaoke, kde to bylo počítání a hraní pekel, mě hrozně bavilo dávat do muziky něco jinýho. Taky už jsem měl plný zuby toho řezání osmadvaceti riffů za jeden song. Samozřejmě že mi metal občas chybí, protože jinou kapelu nemám, ale v tomhle jsem se docela našel.

Tome, jaký to je, být zvukař a hrát v kapele, kterou zvučej na koncertech jiný lidi?

Tomáš: Já nesmím nic říkat, jinak se naserou (smích). Musím se k nim chovat jako ke vzdálenýmu strejdovi, kterýho jsem dlouho neviděl a strašně rád ho vidím, a pak si můžu dovolit ho o něco poprosit. Nemůžu na něj jen tak nastoupit.

Michal: Si představ Horní Dolní, ke zvukaři, kterej po padesáti letech už nic neslyší, přijde Tom a začne mu do toho kecat...

Přemek: Má udělaný presety podle Deep Purple… (smích) Ale Tom trochu kecá, on není moc diplomat.

Tomáš: Ale když jsem ho měl chuť zprudit posledně, radši jsem odešel do backstage a už nevylez. Bych o něj zlomil kytaru. Ale to byl velkej extrém.

Co plány? Budete hrát akusticky na benefitu na dejvickou Klubovnu...

Michal: Cože?

Přemek: Já jsem jim to asi zapomněl říct...

Hrajeme akustickej koncert (smích).

Tak asi radši popojedem! Co ty kníry?

Michal: No, všichni máme kníra (smích)! My jsme se rozhodli spojit křest s charitou. Náš bubeník přišel s Movember, což je akce na boj s rakovinou prostaty. Spočívá to v tom, že se člověk celej listopad neholí, nechá si narůst knír a lidi za ním choděj a říkaj ty vole, jak to vypadáš, vypadáš jak kretén, ohol si to... A pak jim vysvětlíš, že existuje tahle charita. Je to docela geniální propagace. Takže tady máme dneska soutěž o nejlepší knír.

Přemek: A u mě to nefunguje, protože ten knír občas nosím. Takže mě už se nikdo neptá (smích).

Boodya: Jeden z pořadatelů tý akce je Petr Vančura, který dělá High Jump. Já jsem ho poznal na surfovým kurzu ve Francii. A on to o prázdninách naťukl a mně se to hrozně zalíbilo, je to charita vtipnou formou. Takže mám celej listopad knírek .

Sice prej vypadám jako pornoherec ze sedmdesátých, ale co…

FULL MOON 08

044

H L A V N Í P A R T N E R:

H L A V N Í P A R T N E R V ÝSTA V Y:

P A R T N E Ř I:

H L A V N Í M E DI Á L N Í P A R T N E Ř I:

M E DI Á L N Í P A R T N E Ř I:

O D P O R O U: FULL MOONS P08

5. NAROZENINY RADIA WAVE

WWW AEROFILMS CZ

15. LEDNA / MEETFACTORY / 2011

FULL MOON 08

045

Francesconi-Havelka_fullmoon.pdf

1

12.12.10

14:23

C

M

Y

CM

MY

CY

CMY

K

01/02/2011 ČESKÉ BUDĚJOVICE / MIGHTY BAR VELBLOUD 02/02/2011 PRAHA / REKOMANDO

www.metropolislive.cz www.facebook.com/metropolislive.cz

Čtenáři FULL MOON music magazine mají nárok na 15% slevu na roční předplatné A2 kulturního čtrnáctideníku!

Roční předplatné A2 pořídíte namísto 799 Kč jen za 679 Kč = 26 Kč za číslo (ušetříte 13 Kč na každém čísle). Ádvojku na rok získáte odesláním sms ve tvaru: A2 FULL MOON JMENO PRIJMENI ULICE C.P. MESTO PSC na číslo: 605 202 115 Do dvou týdnů vám přijde první Ádvojka s informací o platbě.

Limitovaná nabídka zlevněného předplatného platí pouze při objednávce formou sms.

Cena sms dle tarifu vašeho operátora. Objednávky přijímá jménem vydavatele firma Send.

FULL MOON 08

047

TRABAND – Domasa YELLOW SISTERS – Tubab Woman

TARA FUKI – Sens

• stahuj MP3 i zdarma • kupuj CD, DVD, LP • poslouchej ukázky písní • sleduj videoklipy • čti o koncertech

048

FULL MOON 08

FULL MOON 08

049

BELLE & SEBASTIAN 2010 WRITE ABOUT LOVE. MATADOR. TEXT JAKUB PECH FOTO ARCHIV

Sedmé album skotských Belle & Sebastian se tradičně skrývá za nenápadnou, tónovanou fotografií; Write about Love je narůžovělé, ale ne kýčovitě, lehce do fialova. Žena na přebalu už ví své, váhavě drží propisku a přemýšlí, co napíše. Frontman Stuart Murdoch v jednom z nemnoha rozhovorů zmínil, že láskou v názvu aktuální desky neměli na mysli romantiku, nýbrž „způsob pohledu na svět“.

Pro hudbu i samotnou kariéru Belle & Sebastian je příznačná spontaneita a lehkost.

Murdoch chtěl, aby se jejich novinka pokud možno nepropagovala – tedy žádná PR masáž a koncertů jen velmi poskrovnu, aby si žila vlastním, přirozeným životem. Když ale vydáváte po více jak čtyřleté pauze desku s kapelou, která se už po vydání debutu stala na indie scéně kultem, moc to neutajíte. Taky se jim stala ta nemilá věc, že Write about Love prosáklo do nekonečných vod internetu tři týdny před datem oficiálního vydání a blogy se začaly plnit nadšenými recenzemi. Murdoch se v reakci na to rozhodl, že na koncertech nebudou nové písně hrát do té doby, než se k nim dostanou i trpěliví fanoušci, kteří čekají na hotovou desku.

Dnes je sice jiná doba s jinými komunikačními prostředky než v roce 1996, kdy Belle & Sebastian vznikli, ale už tehdy měli ten dar, že se o nich hned vědělo. V časech před-internetových se tomu říkávalo šeptanda.

Neměli větší ambice a svoje první album Tigermilk (1996) vydali jakožto absolventský školní projekt v nákladu jeden tisíc vinylů.

Deska (její obal byl tónovaný do kouřově namodralé) se stala senzací a brzy byla nedostatkovým zbožím. Než došlo k reedici, byli za ni opozdilí nadšenci ochotni zaplatit i stovky liber. A to vše, aniž by kapela poskytla jediné interview. Dokonce málokdo věděl, jak její členové vypadají, protože ti mystifikovali fotkami cizích lidí. Po nečekaném úspěchu natočili ještě v témže roce If You’re Feeling Sinister (do červena) a Murdoch povýšil Belle & Sebastian ze školního projektu na regulérní skupinu.

050

Při poslechu Write about Love by se skoro chtělo říct, že kapela ničím nepřekvapuje.

Tedy pokud vám nepřijde zarážející, že někdo dokáže natočit sedm kvalitních, vyvážených alb v řadě. Písně plynou lehce a svěže, bez sebemenšího závanu potu. Kam na ty nápady chodí?! Většina popových hvězd by se vedle nich musela cítit jako houbaři, kteří s určitou dávkou uspokojení našli pár olezlých babek v příkopě, ale pak potkají někoho s plným košem praváků a ryzců. Když už jsem se zatoulal k trochu divokému podzimnímu příměru, podotknu, že bylo nadmíru vhodné vydat desku právě v říjnu, protože krásně dokresluje jeho atmosféru. A když už napadl sníh, její příjemná melancholie funguje trochu jako ohřívadlo.

Nahrávce dodávají archaický ráz nakřápnuté klávesy Farfisa, občas hammondky, v případě nejsvižnější skladby alba I Want the World to Stop také košatá, žesťovo-smyčcová aranžmá v duchu sedmdesátkového popu. Nejedná se o žádné neupřímné retro, vše vychází z logiky melodií. To platí u písní na Write about Love i v širším měřítku – nikdo se nedopouští žádných extravagancí a všech sedm muzikantů si navzájem nechává dostatek prostoru, aby byl výsledek dostatečně vzdušný.

Hned při prvním poslechu zaujmou dva duety s hosty; v Little Lou, Ugly Jack, Prophet John slyšíme Norah Jones, která píseň obratem zařadila i na svoji letošní kompilaci hostovaček ...Featuring Norah Jones. Prý ji se Stuartem Murdochem natáčeli izolováni v pěvecké kukani mezi čtyřma očima. Když se v jednu chvíli jejich hlasy prolnou ve verších: „Do you hate me in the light? Did you get a fright?“ měli by si ten přenos emocí nechat patentovat. V titulní Write about Love se po boku frontmana objeví loňská oscarová adeptka Carey Mulligan. Její hlas sice není tak sametově dokonalý, ale do této skladby, na toto místo alba zapadá, jak je pro Belle & Sebastian příznačné, perfektně.

Brzy se však nečekaně začnou vynořovat písně, které byly zprvu přehlíženy a pak zase jiné.

Ve Write about Love se skrývá spousta života.

Jen jedenáct písní a necelá tři čtvrtě hodina?

Nenechte se zmást.

FULL MOON 08

FULL MOON 08

051

THREE MILE PILOT 2010 The Inevitable Past is the Future Forgotten. Temporary Residence.

TEXT APAČKA FOTO ARCHIV TOUCH&GO

„Hele, říkal jsem ti někdy, jak jsem kdysi dělal koncert Black Heart Procession v Chebu v katakombách místního hradu? Abych byl přesnej, bylo to poslední tour 3 Mile Pilot, první turné Black Heart Procession, když tam hrál na bubny Mario Rubalcaba (všechno, kde hraje, je essential!). Pamatuju, že Pall někde našel v nářadí, co tam měli dělňasové, pilu a hrál na ni... sort of magic show. Už si nevzpomínám, kdy to bylo, ale určitě vím, žes byla ještě malá.“ Já vím, píšu to už potřetí a až to Míra, autor citátu, uvidí vytištěné v časáku (dosud jsem to používala jenom na svém bločku), poklepe si na čelo. Nicméně dobře se mi to teď hodí. Od společného koncertu na hradě uplynulo dvanáct let, Three Mile Pilot se odmlčeli a z jejich prachu zrození Black Heart Procession vydali do dnešního dne šest řadových desek. Není to zrovna kapela, na kterou narazíte v supermarketu nebo na Evropě 2, moc toho za dekádu nenakoncertovali, a i kdyby tomu bylo naopak, každý jejich melancholické mňaukání na úsečce láska – sebevražda (lehce generalizováno) neocení. Jejich skalní fanoušci si na tuto nespravedlnost můžou jít stěžovat k samotnému starostovi San Diega, ale nic se tím nezmění. Pokud sledujete Full Moon od jeho počátků, asi víte, koho myslím těmi skalními fanoušky. Jestli jste tady noví, tak 052

jsme v redakci nejméně tři: já, moje srdce a moje duše.

Rok 2010 byl v mém světě rokem Black Heart Procession. Kromě toho, že loňské album Six nabralo po tematicky příbuzných katastrofách na síle a emocionálním dopadu mimo měřítka, kapela vůbec poprvé hrála v Praze a dokonce v Brně a jako bonus pro otrlé fanoušky vystoupili v létě Pall a Tobias sólo na jednom sotva uvěřitelném festivalu v Polsku a odehráli několik skladeb z prvních dvou desek, v diskografii Black Hearts zcela zásadních.

And in the well they’ll find my heart, that I gave to you.

And in the end I’ll find your name, stitched to my heart.

Pokud existuje nějaká kapela, která se dokáže Black Heart Procession vyrovnat, a jestli je nějaká deska, která trumfne jejich potenciální best of (patrně by šlo o desky 1, 2 a Six v celé délce), jsou to Three Mile Pilot se svým posledním albem Another Desert, Another Sea z roku 1997. Kapela se po dvanácti letech dala znovu dohromady a letos vydali novinku The Inevitable Past is the Future Forgotten.

*

Three Mile Pilot byli kapelou, která to zabalila v roce 1998 po turné u příležitosti vydání posledního, tehdy čtvrtého řadového alba Another Desert, Another Sea. Kytarista a zpěvák Pall Jenkins a pianista Tobias

Christensen (většinou kreditován jako Tobias Nathaniel) založili Black Heart Procession, basák a zpěvák Zach Smith rozjel Pinback a bubeník Tom Zinser si dal pauzu. V souvislosti s prvními zprávami o chystaném šestém albu Black Hearts v roce 2007 se objevil flash o reunionu „jejich“ staré formace, ale jelikož to byla záležitost labelu Touch & Go, který zakrátko nato upadl do existenční krize, a jelikož zainteresovaní hudebníci nenosí domů diplomy za iniciativu, natož aktivitu, celý proces trval dva, resp. tři roky. Obě desky, jak loňská Six, tak letošní The Inevitable Past is the Future Forgotten, vznikly za podpory newyorského labelu Temporary Residence.

Na slovíčko o Another Desert, Another Sea. Mockrát jsem přemýšlela o tom, jaká je škoda, že pro tak neobyčejnou krásu nebyla vymyšlena žádná příhodná slova, věty nebo básně. Kdyby byl hudební svět spravedlivý, nahrávka bude považována za přelomový, revoluční okamžik v historii toho, co na hudbě milujete nejvíc. Tobiasovi bych za to piáno nejradši posílala každý pátek do konce života náruč tulipánů. Z žádné desky jsem necítila tolik pozitivních motivů (přestože je v jistém smyslu předobrazem tíživé nálady Black Heart Procession), aniž by ztrácela na své vážnosti. Z žádné desky jsem necítila takovou vnitřní sílu, vyrovnanost a svobodu, aniž by to souviselo s texty.

Nové desce Three Mile Pilot předcházelo vydání sedmipalce se skladbami Planets a Grey Clouds s úchvatným mrazivým artworkem, FULL MOON 08

žíhaným vinylem a na malém papírku vepsanými, vloženými texty. Planets je instantní droga, téměř prototyp jejich zvuku, nadčasová harmonie, nikdy neodhalený kouzelnický trik. Grey Clouds zvolňuje tempo a balancuje mezi realitou a snem. „No, you can’t stop the day and you can’t stop the night.“ Singl vyšel před rokem, zároveň s deskou Six. Byl to nejkrásnější obchod, který jsem s Temporary Residence vloni uzavřela.

Když po dlooooouhé prodlevě, způsobené jednak tím, že Black Hearts potřebovali na turné zpropagovat Six, a druhak problémy s pressem – původní vinyly byly zničené a výroba potažmo prodej se opozdil o více než měsíc a půl, přišla deska domů, takže jsem nemusela na poštu. Takže přijdete domů a na stole leží zapomenutý dárek... Máte podobně jako já slabost pro černé vinyly? Je to možná trochu nuda, ale klasika, ne? Tak The Inevitable Past... je double vinyl. Jedna placka je napůl černá a napůl sytě rudá (přičemž předěl je ostrý a prakticky na polovinu přesný) a dvojka (resp. trojka a čtyřka) zase napůl černý a napůl oranžovo-žluto-broskvově žíhaný.

Koukala jsem na to a nevěřila jsem, že je možFULL MOON 08

ný, aby tohle někdo vymyslel! (A to mi nedávno přišel sněhově bílý double vinyl Jane Doe od Converge, srovnání by tedy bylo.) „I feel some way I knew this all.“ Tu desku bych milovala, i kdyby byla špatná, což není.

Jenom jsem se zachovala (především sama k sobě) jako idiot, když jsem ji tak dlouho odkládala, přestože jsem věřila a suverénně prohlašovala, že mi „na podzim zachrání život“.

Když jsem psala o Another Desert, Another Sea, že je předobrazem Black Heart Procession, ti se se svoji pátou, výrazně kytarovou deskou The Spell (2006) vydali zpátky ke svým kořenům 90. let a The Inevitable Past... tyto základy i směr přebírá. Je to znát na skladbě The Threshold, ve které jediné hraje na klavír Tobias (jinak kapelu tvoří jenom Pall, Zach a Tom), a nejvíce evokuje právě Black Hearts. Spolu s poslední The Premonition jde o remiscence na možná nejlepší momenty obou kapel. A je nasnadě, že (zejména) tam, kde zpívá Zach Smith, zaslechnete i echa Pinback.

The Inevitable Past is the Future Forgotten má opravdu silných skladeb dvanáct. Z dva-

nácti. Není to klasický model, kdy vás někdo bude nutit poslouchat celek, perfektní smysl budou dávat i jednotlivé tracky. Některé budou jasné hned (úvodní Battle, zmíněná Planets, a pokud jste fanoušek Black Hearts, pak The Threshold a The Premonition, What’s in the Air), k jiným vede delší cesta. Všechno se snadno zlomí, jakmile Three Mile Pilot přestanete brát jenom jako obyčejnou hudbu k práci nebo vaření (nebo k jiným, normálním činnostem, při kterých taky hudbu běžně posloucháte), a začnete nad těmi písničkami přemýšlet. Nad tím, jak znějí, nad nástroji, zpěvem, nad texty. Nad tím, co slyšíte a co cítíte. Opravdu je to takhle jednoduché. Namítnete, že jde o univerzální návod, jak poslouchat hudbu. Je a není.

There’s so much to the day There’s so much to see at night There’s so much to give away There’s so much to keep inside

Takhle jednoduché.

053

WOODEN WAND 2010 DEATH SEAT. YOUNG GOD.

MOUNT EERIE 2010 Song Islands Vol. II. P.W. Elverum & Sun. TEXT JAKUB MIKOLAJSKÝ FOTO ARCHIV

Co když je tvůj strážnej anděl duch člověka, kterého jsi před pár sty lety zabil? Odplata.

Rovnováha. Dokonalý zákon. Starej Plymouth dosloužil u krajnice. Teď už půjdeš jen po svých. Občas, zvlášť když utíkáš, potřebuješ pomoc někoho silnějšího, všemocné čisté energie. A tak zapálíš srub, protože oheň musí ožít, musí se z něj stát živá bytost, která jí a roste. Na mýtině uprostřed černýho obdelníku zůstaly stát jen litinový kamna. Zahladils stopy a spoustu nových zanechal. Popel starých fotek umlčel vzpomínky. Lucifer nese světlo a šelest suchého listí zní v noci jinak.

Už tu nebudeme dlouho. River of light. Bright blood.

Michael Gira napsal v devadesátých letech povídku o chlápkovi, který na dojezdu pozoruje z okna motelu apokalypsu. V ulicích zuří bitva lidí s policií, baráky kolem hoří. Nebe je temně rudé a kdesi v kopcích nad L.A. se z hořících stájí valí stádo vyděšených koní směrem dolů na město. Jeden z nich vběhne do motelu (bývalého kina), kde hlavní hrdina žije. Ten sejde do přízemí, kde kůň v agónii leží na střepech z rozbitých dveří. Podřízne ho a ukryje se před tím chaosem v jeho břiše, kde konečně nalézá klid. Poslední slova před probuzením. James?

Toth? Analogie? Anyone?

Bláznivej kovboj. Feťák, rváč, génius, schizofrenik, sympaťák. James Jackson Toth vypadá jako dítě zrodivší se ze svazku Venetiana Snarese a Aphexe Twina, které vyměnilo analogový synťáky za akustickou kytaru a jako černá ovce tak sešlo z cesty vyšlapaný tátou a mámou. Toth prošel za svou kariéru řadou vlivných labelů jako Ecstatic Peace nebo Kill Rock Stars. Pro letošní rok se usídlil na Young God a Gira si vzal jeho novou nahrávku pod patronát i producentsky. Deska se jmenuje Death Seat a Toth na ní koketuje s klasickým country. Songwriting, čistá muzika. Lap steel, slajdy, reverb, možná i na nějaký to banjo dojde. Všechno funguje přesně tak, jak má. Pís054

ničky s každým dalším poslechem rostou a je z nich cítit, že James dosáhl muzikantské vyzrálosti. Je si jistý tím, co dělá, a dělá to dobře.

Nová deska je civilnější, zbavená přebytečné pózy. Toth na ní dokazuje cit pro silné melodie a písničkářský talent (skvělá titulní Death Seat nebo Tiny Confessions). Death Seat plynule navazuje na předchozí Hard Knox. Společně se staršími alby Born Bad a výborným James & the Quiet pak tvoří silný kvartet surového, poctivého písničkářství.

Toth působí jako rozený troublemaker. Zpívá o svých zlozvycích, chlastu a cigaretách, láskách, nocích ve vězení. Mladej ožrala, kterej neví, co se sebou. Zpověď sebevědomého hazardního hráče. Je zatracencem a zřejmě nikdy nebude opravdu doceněn, i když by si to bezpochyby zasloužil. To může pramenit z jeho žánrového rozptylu. Wooden Wand zaznamenala totiž většina lidí zejména ze společného experimentálního projektu s kapelou Vanishing Voice. Schizofrenie. Jejich alba The Flood a Xiao, zvláštní směs psychedelických meditací a hrátek s akustickými nástroji, jsou pro mnohé jen těžko stravitelná záležitost.

Phil Elverum je na první pohled někým úplně jiným. Dvaatřicetiletý hudební experimentátor s vizáží slušňáka ve vytahaném svetru jde daleko víc na ruku dnešní hipsterské době, byť to asi není jeho záměr. S hudbou začal v roce 1998. Jeho projekt The Microphones se stal synonymem pro lo-fi scénu přelomu tisíciletí. V roce 2004 se po izolaci strávené v boudě uprostřed norské divočiny rozhodl změnit název na Mount Eerie, pod nímž vydává hudbu dodnes. Philův projev je narozdíl od Totha daleko intimnější a křehčí. Jeho hlas působí sice trochu disharmonicky, přesto z něj sálá klid a hloubavost. Pak se ale táhlé a tiché melodie jako úderem blesku strhávají v hlukové šílenství a blackmetalové mlhy.

Schizofrenie. Zvláštní je, že tyhle zvraty působí naprosto přirozeně. Žádný betonový schody, jen řeka, která plyne. Většinu svých věcí Elverum nahrává na analogové mašiny a následně vydává na vlastním labelu P.W. Elverum & Sun, ltd. jako krásné sběratelské edice, často číslované a ručně kompletované.

Phil je typický všeuměl. Dělá muziku, píše, maluje a ve všech disciplínách vyniká. Většina obalů k nahrávkám Mount Eerie jsou jeho práce.

Nová deska, resp. kompilace Song Islands Vol. II vyšla ve stejný den jako Tothův Death Seat.

Song Islands Vol. II je ohlédnutím a rekapitulací uplynulých let, kolekce singlů a rarit. To ji předurčuje k větší či menší rozháranosti.

Volně navazuje na Song Islands Vol. I, kterou Elverum vydal před osmi lety ještě jako The Microphones. Oproti řadovým deskám nepůsobí Vol. II tak melancholicky, převážná většina songů je klidných a minimalistických (Waterfalls nebo kratičká meditace This is the Same Ocean), některé by se dokonce daly s nadsázkou označit za veselé (Calf in Pasture, I Whale), ale najde se i trocha toho depkaření (za všechny třeba (wind lyrics)).

Elverum používá při nahrávání zvláštní artefakty, jako třeba kameny nebo špalek ztrouchnivělého dřeva. Jimi vytvořené zvuky pak komponuje do svých písní. Příroda je pro něj velkou inspirací, což je ostatně patrné na první pohled. Proplétá se celým konceptem Mount Eerie jako nit, která drží navlečené korálky pohromadě. Jen tak mimochodem, pěkný příklad toho, jak pokřtít knihu, kterou vydáváte: Vemte si jeden výtisk s sebou na třídenní trip do divočiny, pak si pomocí něj v noci v jeskyni rozdělejte oheň a celý to na webovkách prohlašte za oficiální křest. Phil Elverum dělá věci po svém.

Zatímco Elverum pojal novou nahrávku jako dokumentaci svého žánrového rozpínání, Toth na to šel přesně naopak. Narozdíl od většiny svých projektů (a v duchu svých sólových nahrávek) si vystačí pouze s kytarou a maličkou zvukovou ohrádkou, k jejímuž okraji se celých pětačtyřicet minut téměř nepřiblíží.

Každopádně mají tihle dva jednu důležitou věc společnou: nekonvenční přístup k muzice, potažmo folku.

V dnešní době, kdy se originalita vyvažuje zlatem.

FULL MOON 08

FULL MOON 08

055

056

FULL MOON 08

ELVIS COSTELLO 2010 National Ransom. Universal.

TEXT MICHAL PAŘÍZEK FOTO ARCHIV

TV show Boardwalk Empire, současný úspěšný seriál z produkce HBO, mapuje éru prohibice z pohledu regionálního politika a gangstera zároveň. Ovládat město a zemi, řešit whisky a ženské volební právo, vše v jednom. Ukázaná platí, málokterá korupční praktika se od té doby změnila, krizové mantinely zůstávají podobné a výkupné zaplatíme stejně. Alespoň podle Elvise Costella, ten se na novém albu National Ransom obrací do podobných časů jako zmíněný seriál, navíc s téměř totožným vyzněním. Měňavá kůže hudebního chameleona se zabarvila do country tradicionálů a hill-billy dixielandu, rockové základy problesknou jen občas.

Elvis Costello nikdy nezahálel. Od svého vstupu na scénu koncem sedmdesátých let chrlí alba s podobnou kadencí jako Woody Allen filmy, navíc s léty se spíše stoupající tendencí. Od té doby, kdy se na počátku letopočtu píše znovu dvojka, má na kontě hned jedenáct autorských alb; koncertní a různé kompilačky raději nepočítejme.

Kolaborace s mnoha hvězdami různých žánrů, tradiční jazz, rock’n’roll, blues, country, opera, soul, všechno jedno. Costello s nezbytným kloboučkem a kytarou vždy po ruce zvládne cokoliv, navíc na nás zpoza silných brýlí stihne bokem pomrkávat. Starý lišák je to, talent od boha a nenechavá povaha. Od každého musí stihnout alespoň trochu, všechno umí napoprvé a skóruje s elegancí anglického gentlemana staré školy. To, že ho teď zrovna nejvíc baví tradicionály a původní country, nemusí vůbec znamenat, že je nedokáže podat s rockovým nápřahem a punkovou žahavostí.

Kořeny nezapřeme.

National Ransom je natočena v podobném duchu jako předchozí Secret, Profane & SuFULL MOON 08

garcane, jenom je daleko pestřejší a propracovanější. Svou roli jistě sehrál i koncept. Minulé album složilo hold country music v její Mekce Nashvillu, a nic jiného tehdy Costello asi na mysli neměl; National Ransom je proti tomu daleko ambicióznější. Krizová léta nedají spát zjevně ani jemu, to, že se k nim staví po svém, je nabíledni.

Jak je ale vidět, současným problémům se nevyhýbá. Třicátá léta coby předobraz dnešní krize sedí a kapka nostalgie není na škodu. Staré dobré časy ale rozhodně nejsou opěvovány. Costello je s pořádnou dávkou ironie glosuje a říká, že stejné chyby už jsme udělali několikrát. Produkci má na svědomí opět T-Bone Burnett, jedno z nejžhavějších es posledních let a další důkaz Costellovy prozíravosti. Zatímco mnozí Burnetta objevili až díky soundtrackům O Brother, Where Art Thou? nebo Cold Mountain, Costellova alba produkoval už na sklonku osmdesátých let. Ve studiu se zastavili nejen současné country hvězdy Buddy Miller a Vince Gill, ale třeba i Marc Ribot. Ostatně tu kytaru v úvodní skladbě poznáte od prvních tónů.

National Ransom není korouhev politických protestsongů, ani další z pochodní u hranice Wall Streetu. Costello nepatří na mítinky, ale na pódium a sám to ví nejlíp.

Ostatně i v třicátých letech byly barové kapely a baviči nepostradatelní. Že se někdy obrázky v jeho textech poskládají do formy politického stripu, na věci nic nemění.

Klidně coby další flák pošle opulentní milostné vyznání, které by od téměř kohokoliv jiného vyznělo nechutně sladce. Costello umí obojí. Metat plivance směrem k nezodpovědným bankéřům a politikům ho baví; klečet na jednom koleni, mačkat v rukách klobouk a něžně šeptat: Chybíš mi, to zase musí. Je to jeho přirozenost. Jeho hra je o to zajímavější, že politickou satiru klidně uvede jako dixielandovou baladu, milostná píseň zase rockuje na první. Prvotní není

obsah a náplň, ale to, zda se publikum stále baví a pozorně sleduje, co se na pódiu děje.

Hlavně nenudit, sebe ani ostatní. V převlékání kabátů je Costello mistr a narozdíl od mnohých to otevřeně přizná. Už na jeho prvním albu My Aim Is True (chápete, co myslím?) z roku 1978 se vedle punkových kousků objevuje vypjatá soul-popová balada Alison, nová vlna si mohla jít trhnout.

Stejně tak pokračuje i na posledním albu, starosvětsky tradiční většinu skladeb dobarvuje americana temná jako z Colorada (Dr. Watson, I Presume), vypjatý soulový hymnus (Church Underground) nebo téměř čistě rocková The Spell That You Cast.

Jestli k něčemu National Ransom přirovnat, snad jedině k albu Boba Dylana Modern Times. Ten feeling je velmi podobný. Napoprvé možná trochu staromilský, ale pod povrchem ostrý a rozhodný. Elvis Costello se v současném hudebním outfitu zjevně cítí pohodlně, vzdušná country kamizola mu dokonale padne. Na albu National Ransom se na country a americana člunku vydává proti proudu času, hned v několika písních se dostal až k samému jádru, ke zřídlu americké hudební tradice.

Typická ironie a humor zůstaly, britský původ nezapře, přestože už s Anglií i podle svých slov nemá nic společného. Ale díky typickému rukopisu a nadčasovosti svých písní kontinuitu pořád drží. Kdybychom vybrali několik věcí z National Ransom a sestavili je s méně známými písněmi z jeho rané tvorby, vznikla by ucházející kompilace, která by kromě pochopitelné technické a zvukové úrovně držela báječně pohromadě. Elvise Costella hranice nikdy nezajímaly, jakékoliv omezení znamenalo jenom další výzvu. Vždy upravil žánr podle sebe, nikoli opačně. Kam se vydá příště, není důležité.

Cílem je cesta, ne nutně její konec.

057

058

FULL MOON 08

BLACK ANGELS 2010 PHOSPHENE DREAM. BLUE HORIZON VENTURES.

BLACK MOUNTAIN 2010 WILDERNESS HEART. JAGJAGUWAR. TEXT MICHAL PAŘÍZEK FOTO ARCHIV

Dvě kapely, které toho mají společného mnohem víc, než by se na první pohled zdálo.

Austin a Montreal spojuje psychedelická, ostře rocková nit. Na straně jedné The Black Angels, na té druhé Black Mountain. V polovině září vyšla oběma rockovým nadějím ve stejný den nová alba a ještě navíc se rozhodly jet spolu na turné. Tušení souvislosti dostává nebezpečně reálné obrysy, černý retro pár dobývá svět společně, černá psychedelická slavnost kulminuje.

Kterou podezřelou shodou začít? Rok vzniku?

Trefa, obě party roku 2004. První nahrávka?

Bingo, 2005. Přelomové druhé album? Jistě, kolekce Directions to See a Ghost od Black Angels a In the Future Black Mountain vyšly během pár měsíců v roce 2008. U třetích alb vyladily kapely svoje periody na minutu přesně, snad i kvůli domluvené společné tour. Ostatně letos 14. září to byl vůbec masakr, s novými alby přišli také The Walkmen, Grinderman, Blonde Redhead nebo Robert Plant. Black Angels a Black Mountain kráčejí dějinami alternativního rocku začátku třetího tisíciletí vyrovnaně bok po boku, nehledě na to, že hlavní vzory a inspirace obou spolků jsou zakotvené na sklonku šedesátých let.

Retro rulez. Vytáhnout můžeme i to, že obě kapely mají pět členů a velmi podobné instrumentální rozložení. Navíc v obou případech jde o čtyři chlápky a jedno děvče. Také se zdá, že směřují stejnou stezkou a i přístup k novým albům zvolili podobný. Přes všechny podobnosti nejde o klony.

Psychedelický revival se vrací v pravidelných intervalech již od půlky sedmdesátých let.

Nelze se ho zbavit. Nové vlny mizí, revoluce utichají, ale rozmlžené kytary, nájezdy kláves a olejové skvrny se vždycky vrátí. Mít Black Angels nebo Black Mountain za plagiátory je hloupost, jsou součástí jednoho velkého FULL MOON 08

hnutí, jehož průvod vede od slavných hippies křižovatek. Zvuk, outfit a další triky nemohou popřít hlavní inspirační zřídlo, ale ruku na srdce, kdo se koncem šedesátých let neinspiroval? Nepochybuji o tom, že v pokojících všech členů visí plakát Jima Morrisona, ale určitě pod ním není oltář. Pravidelný psychedelický cyklus prožívá jeden ze svých úplňků.

Black Angels se narozdíl od svých kolegů obracejí na novém albu do minulosti ještě mnohem dále. V některých motivech lze najít donedávna polozapomenuté party jako The Sonics, The Seeds nebo další zesnulé z kompilací, které pod názvem Nuggets dává dohromady někdejší kytarista MC5 Wayne Kramer.

Obě skupiny se před začátkem práce na aktuálních albech dostaly do podivné pozice.

Nejenže zájem publika byl najednou větší a vzrostla odpovědnost, ale svými druhými deskami dosáhli na vrchol svých žánrů. Black Mountain se na In the Future ocitli přímo v místě srážky Black Sabbath a Pink Floyd.

Možná právě tam směřovali, jen nečekali, že se tam dostanou tak rychle. Directions to See a Ghost zase znamenalo pro The Black Angels definitivu zvukovou. Náročné album dosáhlo na hranu dobytého vesmíru, lomozivé vibrace a exponované riffy už dál vrstvit nešlo. Obě alba patřila k vrcholům roku 2008, před vydáním třetích desek bylo jasné, že pokud se obě kapely nechtějí opakovat, musí se něco změnit. To, že se vydaly stejným směrem, k veskrze krátkým a úderným hitovkám, se možná tak úplně nečekalo. Naučená schémata zůstala, jen slouží písním samotným daleko více než v minulosti. Přes všechny podobnosti Black Angels a Black Mountain zněli a znějí úplně jinak. Sice jeden vesmír, ale úplně jiná planetární soustava. Najednou se nejedná o mohutné opusy, které se epicky rozmáchnou mezi folkem a heavy riffy à la Led Zep (v případě Black Mountain), ani o rozostřené vibrující hymny, jež trápí mysl dunivým rytmem a podladěnými špinavými kytarami, jak nám to dříve dělali The Black Angels. Novinky Phosphene Dream (Black Angels) a Wilderness Heart (Black Mountain) přinášejí nečekaně přístupné skladby, což 059

může mnohé z věrných fanoušků zaskočit.

Někdy to pracuje ku prospěchu věci, jindy ne.

Nicméně přes zřejmou chytlavost se ani jedna z kapel nezpronevěřila psychedelickému božstvu. Jedeme v tom pořád stejně, jen nás teď zrovna baví hity...

Black Mountain hráli v Čechách dvakrát, v listopadu 2007 na strahovské Sedmičce a o pár měsíců později na festivalu Rock for People. Přestože šlo o totožné sety, obě vystoupení byla zcela rozdílná. Mezitím totiž vyšlo zmíněné album In the Future a z Black Mountain se staly hvězdy. Před strahovským koncertem seděla v šatně partička nejistých mladých hipíků. Skoro nepili, mluvili potichu a chovali se strašně slušně. Hlinomaz tehdy kafral, že tak nudné, hodné a nevýrazné odpovědi na otázky už léta nedostal. Na Rock for People už to bylo jinak: společenství kolem Stevena McBeana vyrostlo tak, že ani velké pódium už jim najednou nestačilo. In the Future nejenže sklidilo ohromný úspěch, ale hlavně jim napumpovalo sebevědomí a ego. Právem. V pauze mezi alby došlo na boční projekty. Black Mountain nejsou jen kapelou, ale také středem jakéhosi montrealského kulturního společenství, které si říká Black Mountain Army. Hippies. Tohle kulturní podhoubí se věnuje streetworku, různým uměleckým oblastem a i těch skupin mají členové Black Mountain víc. Mezi In the Future a Wilderness Heart vyšla alba dvěma z nich. Lightning Dust, tedy Amber Webber a Joshua Wells, přišli s krásným gospelovým albem Infinite Light; Steven McBean zase kázal čirý pop coby leader Pink Mountaintops (volné hudební společenství, najdeme tam všechny z kapely plus mnoho dalších – jak říkám, hippies) na albu Outside Love. Právě u něj pobaví nevyřešená identita barvy pohoří, která by si možná zasloužila samostatný rozbor. Když mluví Joshua Wells o skladbách Lighting Dust, tak potvrzuje, že jde o oddech od exponovaných skladeb Black Mountain.

Temná stránka zaslouží odpočinek.

Wilderness Heart působí od prvních tónů The Hair Song jako sebevědomá hitová kolekce. Skvěle vystavěné skladby, výrazné refrény a dokonalá kombinace hlasů Stevena a Amber. Vokály jsou tím, co Black Mountain dává sílu. Zejména hlas Amber Webber působí jako živá voda, narozdíl od minulosti dostává daleko větší prostor v rychlejších skladbách a velmi často notují společně se Stevenem.

060

První polovina alba je skvělá, singl Old Fangs, Rollercoaster nebo zasněná Radiant Hearts patří mezi nejlepší skladby a spolu se Stormy High nebo Druganaut mezi to nejvýraznější, co Black Mountain kdy natočili. Divoká jízda Let Spirits Ride je sice hodně à la Black Sabbath, ale ještě se jim to podařilo ustát. Přesto se zde, ale i na jiných místech alba, inspirace derou na povrch až moc okatě. Problém je, že se na novince vytratila atmosféra. Black Mountain se nepodařilo udržet album pohromadě, druhá polovina zdaleka nefunguje tak dobře. Hlavně pomalejší skladby (Buried by the Blues nebo The Space of Your Mind) nemají takovou sílu, jakou disponovaly skladby na In the Future, a protože ty v druhé polovině alba převažují, Wilderness Heart ztrácí tempo a rámec. Přímočarost je daň za ztrátu tajemství, psychedelických mlh a magických oparů. Kouzlo funguje jen občas. Laciná hippie propagace v podobě klipu k Hair Song to bohužel potvrzuje.

The Black Angels jsou daleko větší individualisté, ostatně Texas není Britská Kolumbie.

Tam si člověk musí hlídat záda. Temný divoký debut Passover, plný nervózně masivních riffů a krvavých obrazů vietnamské války v roce 2006 ohromil. Skupina pojmenovaná podle skladby ze slavného debutu The Velvet Underground uspěla, místy surová hudba odkazovala nejen k „Velvetům“, ale i k anglickým partám Spacemen 3, Loop, Joy Division nebo The Jesus & Mary Chain. Provázání s místními legendami The 13th Floor Elevators se pak snad ani nedá nazvat inspirací, tady už přicházejí ke slovu geny a rodové linie. Black Angels mají ke všem zmíněným respekt, ale jde jen o odkazy, to hlavní si uhrají sami. Následující Directions to See a Ghost syrovost debutu ještě umocnila: mohutnější vibrace, ostřejší kytary a razantnější rytmy.

Psychedelická mantra má stejně daleko k The 13th Floor Elevators, jako k vyšinutému jazzu Sun Ra nebo vesmírné eleganci Spacemen 3.

Hudba nejen pro ucho a oko, ale pro celé tělo.

Masivní fyzická záležitost. Škoda, že jsme zatím neměli tu čest osobně. The Black Angels si mezi druhým a třetím albem zahráli živě se svým hrdinou Rokym Eriksonem (The 13th Floor Elevators), zahostovali u U.N.C.L.E. a postavili svůj vlastní festival Austin Psych Fest.

Na Phosphene Dream na to jdou The Black Angels jinak. Úvodní singl Bad Vibrations

funguje jako brána do nové dimenze. Výrazný riff duní stejně jako v minulosti, nátlaková vlna neutichá a razantní zrychlení ke konci skladby funguje jako turbo motor. Všechny atributy žánru a stylové floskule zůstávají, ale hned následující Haunting at 1300 McKinley působí i díky krátké stopáži rovně a hitově.

Podobně jako u zbytku alba, i zde využili dokonalého ovládnutí žánrových zákoutí k jejich úplně jinému využití. Zatímco v minulosti se soustředili hlavně na budování atmosféry a stavba písně byla často obětována jejímu vyznění, na Phosphene Dream útočí daleko rafinovaněji. Posluchači předhodí melodii a refrén a pak se zájmem sledují, jak se nevinný fanoušek topí v bažině psychedelických zvuků. Přehledně vystavěné písně jako Sunday Afternoon, River of Blood nebo Telephone zaujmou hned na první poslech.

Zvukový exodus, který se pod jejich zdánlivě obyčejným zevnějškem nepozorovaně ukrývá, stoupá na povrch pomalu, ale definitivně.

Chytré a působivé. Výsledkem jsou psychedelické pop songy, na první pohled dávno známé. Jenže vzdušnost, mohutná energie a neuchopitelnost je bezpečně ukotvuje v současnosti. The Black Angels si k nahrávání pozvali věhlasného producenta Davida Sardyho (Oasis, Red Hot Chili Peppers a také – pozor, překvapení – Black Mountain). Dobrá práce. Je jasné, že Black Angels to cítí stejně, jen zásah shora posvětil jejich skladbám hitový a přehledný kabát.

Psychedelická luna možná začne brzy ubývat, cyklus bude pokračovat. A nikdy nezmizí natrvalo, ostatně vždyť hned dvě z nejúspěšnějších indie skupin dneška, Animal Collective a MGMT, jsou čirá psychedelie. The Black Angels a Black Mountain vyrážejí se svými novinkami směrem k novým posluchačům.

Energie a sil je dost. A třeba i proto, že narozdíl od jmen, která mají v erbu a která je ovlivnila, nepotřebují ke svým kosmickým výpravám do dveří poznání tolik chemikálií a drog.

Ať jsou kytary a zvuky sebešpinavější, tahle černá psychedelická mantra je zatím čistá. Je to dobře, nebo špatně?

FULL MOON 08

BEDOUIN SOUNDCLASH 2010 LIGHT THE HORIZON. PIRATES BLEND. TEXT TOMÁŠ KEJMAR FOTO ARCHIV

Voní to jako dětství a velký princ Saint-Exupéry ti napoví. Hvězdy za jasné letní noci hluboko v horách, kde i svíčka v okně nejbližších obydlí je vidět na kilometry daleko. Slabé paprsky zimního slunce se lámou o krystalky sněhu na zamrzlé pláni.

Díváš se do slunce se zavřenýma očima.

Vlna, pokořená pevninou, se ti složí k nohám a jazykem pěny obejme konečky prstů. První polibek, následná závrať a volný pád. Jemný deštík tváří v tvář vodopádu.

Slzným kanálkem odkapává patos, ale pořád jsou to ty nejlepší vzpomínky. Jak zní?

Maroonové zabloudili a v provincii Ontario vznikl Kingston. Alternativní učebnice stěhování národů pro potřeby postmoderní pop kultury dále sleduje migraci tuarežských kmenů ze západní Sahary na daleký sever. Směs obou dochovaných kulturních tradic je jedinou možností, jak vysvětlit vznik Bedouin Soundclash. Nebo jste snad už slyšeli o tom, že by nějaká dobrá reggae kapela pocházela z Kanady? Ale reggae je cesta na scestí. Krásno je taky žánr a vejde se do něj mnohem víc. Soul, rock i ska tady mají právo na život.

Eon Sinclair a Jay Malinowski měli namále. Po třech deskách a téměř deseti letech odešel bubeník Pat Pengelly a vypadalo to FULL MOON 08

na funus po křížku v obráceném pořadí.

Odchod jednoho ze zakládajících členů, pauza, zpěvák vydává sólovou desku. Tahle posloupnost je omšelá jak modlitební knížka. Naštěstí pro fanoušky bohoslužba neskončila posledním pomazáním, nýbrž zmrtvýchvstáním. Nevypadá sice jako Ježíš, ale kdybyste hráli na bicí, nechtěli byste se taky jmenovat Sekou Lumumba?

Pochyby, že čtvrtý studiový počin nebude mít po předchozím albu Street Gospels co nabídnout, se rozplynou hned u úvodního tracku Mountain Top. První přikázání z obligátních deseti zní: The Police nevykradeš. Takže jenom trošku a taky špetku od The Clash, aby jim to nebylo líto. Brutal Hearts jako duet Jaye s Coeur de Pirate je někde mezi Nezatoužíš po ženě bližního svého a Nesesmilníš. Takže čistá nádhera.

Elongo zní jako svítání na savaně a Follow the Sun jako zpomalený záběr geparda v běhu. No One Moves, No One Gets Hurt je pak tiché rekviem. Přímo ideální doprovod k Plačkám nad Finneganem. Kdyby pop nebyla prázdná škatulka, bydleli by v ní beduíni. Ale nesměl by to být ledajaký pop. Velbloudi smějí pop pouze čistý a instantní. Instantní, ale bez glutamátu.

GMO FREE POP.

061

BEEHOOVER 2010 CONCRETE CATALYST. EXILE ON MAINSTREAM. TEXT HERBERT CLARK HOROVIC FOTO ARCHIV

Jakmile opakovaně posloucháte, a píšete o kapele, jako je Beehoover, nutně se budete potýkat s otázkou, co se změnilo od předchozí desky? Co by se asi tak mohlo změnit u kapely, která se rve se stoner odkazem ve dvou? Jistě, Ingmar Petersen by mohl vyměnit basu za elektrické housle a Claus-Peter Hamisch bicí za cimbál. „V případě použitého katalyzátoru musí původce odpadu postupovat podle konkrétní situace.“ Svatá slova.

Ale když přijde jeden z vrcholů, Rocking Chair, a odehrává se v akustické kytaře a nenápadné samplované podmalbě (vzdálené klávesy), začne vám chybět charakteristický zvuk basy i klenutý vokál. Všeho se dostává postupně, navíc zvuk se násobí, bustr otáčí k bručivější fontáně, melodické zhoupnutí si pohrává s fatalitou Metallicy a Hamisch si dovolí upustit několik drum’n’bassových figur. Pak souhra vyroste jako nový ocas (mechanické) ještěrky, tempa i nálady se střídají v přirozené sublimaci vášně bez tragédie, v jednu chvíli vše korunuje velmi, velmi ztišený dvojhlas, a pak se do příběhu vloží důrazná deklamace – jenže. Jenže to už je následující vál A Poem (syrové podloží) a tužka může napsat: spojení některých skladeb je natolik těsné, že ekvivalent ve volné přírodě je snad jedině pohlavní styk. Vím, opět příliš osobní.

ROCKING CHAIR

Jak nebýt osobní. Beehoover dávají jasný smysl latinskému „post“, které ztratilo věkovitou papírovost a dostalo čistý senzitivní smysl. Jemné splétání nástrojů s náruživou post-rockovou variabilitou, hledání tvarů a melodií, ověřování času. Kakofonické chvilky jsou předtuchou královského riffu, zpívají oba, zapomněli řvát. A jestli první velká deska The Sun Behind the Dustbin (2007) byla doomově laděná, Concrete Catalyst je její nevlastní sestra, rafinovanější než důrazná a živočišná Heavy Zooo (2008), jímavý akcent nevytváří jen vokály a melodie, ale i minimalistické repetitivní linky, příznačné spíš pro instrumentální rock a krajkové vyšívání. Rychlé surreálné výjevy vybuchují, když křehké imprese zarůstá gotická architektura vybuzené baso-kytary, Oceanriver je podmořská choreografie nových zrůd, krásná baletní položka. Nezna062

FULL MOON 08

telně vniká do následujících Five Minutes of Resistance. Pelicanovské ornamenty kypří dÿseovskou zemitost, jako postel načechraná nahotou, bílé prostěradlo a čerstvé nože.

SMALL GOTHIC PARTS

The Dragonfighter. Na první pohled neúspěšný balanc na hranici kýče, myslivecké podkůvky- smradlavé kamizolky a srnčí paroží nade dveřmi do světnice. Navíc ten název a fantasy konotace. Navzdory všem metalově opulentním hrozbám je tohle ztišený, baladický vál, který loví v odvrácených zákoutích krajiny, jazzová nenechavost a pokušitelská rozvaha ambientních rváčů. Pomalu namotávaná rytmika jako špatně odkrývaná cesta, do toho hutný noisový brum, zaškrcený kytarovým chvatem. Stopování. Volnou krajinou a po stopách zvěře se často odehrává uvnitř, po záchvěvech (ne)vědomí a sebe-víry. Hudba i zpěv klopýtá, ohledávání cizích stop, které patří vždycky jen mně, zima je stále větší a nová nadechnutí stále bolestnější, jako polykání ryby s nožem v žábrech, stojím při sobě. „I don’t fear the demons the dragons and black night with my fearless horse through frosty woods.“ Vál se několikrát na malou chvilku zastaví a neodvratnost konce je nabíledni noci. Rytmika se rozpadá do malých mrazivých deček a hlubokých závějí, plíživě přítomná je rezignace, ta smrtelná touha usnout a nebýt.

Nic není bez boje, navíc v některých náboženstvích se nedá prohrát. „I ride hunting all this evil remaining unrevealed till finally the day will come when my fate will be sealed.“ A tak přichází vzepětí, nalezený rytmus, hymnická soudržnost dvou hlučných nástrojů a epic metalová mohutnost. Orgány jedou, stroj pulzuje, krev vrčí. A verše, které se nejdříve zdály echem věčnosti, se vracejí se znovunabytou silou, která nemůže být definitivní. „Feel my sword oh mighty beast to end your evil path hear the incantations of faith hope love and wrath i murmur them as I kill you a prayer for your death a final squeak you fall and die so draw your final breath.“ A zdánlivá se nemýlí, konec je už pohanství říznuté religiozitou. Jiskřivé vybrnkávání tónů a nečekané textové zhoupnutí spojí KRÁLE s KNĚZEM a mýtus se neuzavírá, spíš naznačuje nekonečnou smyčku. „Born a dragonfighter’s son a king, a priest the chosen one.“ Smrt jako zrození, marný mýtus věčnosti, suchá věrouka v masivním eposu.

FULL MOON 08

CLOUDS SO GLOOMY AND BLACK (AS NIGHT)

Vrchol baladických tendencí představuje vál The Dragonfighter. Deska se tady noří na své dno, tempo zvolňuje až na hranici tektonických poruch: působivé intermezzo Wild Geese Yell, kde se zpívá o starých snech, zhmotňujících se nad hlavou, krátký výjev je neočekávaně umocněn přírodní reminiscencí se symbolickou hodnotou: it lays on my heart heavily I renewed the wild geese yell.

Symbolické hodnoty často pronikají kartinkovou ozdobou, profánním kýčem a i tohle acoustic-atmospheric interlude si zahrává: tulácká romantika, poctivé divadelní efekty bouřky, deště a hromobití, které je pravidelné jako přiznaná smyčka. Proti tomuhle pozadí se však vyšívá snadno obhajitelný text. Proč?

Protože každý mýtus musí být kýčem, jen takové legendy proplouvají věky. Když chceš sežrat uhlí, je lepší ho zapít mlíkem.

CLOUDS SO GLOOMY AND BLACK (AS NIGHT) II

„Deep snow sees I came the way this one this here is completely similar winter rest rest period development and offence I darkly stare gloomy dreams float over my head.“ Jsou tu dvoje oči: vypravěče (přírodního bůžka) a hrdiny (dračího bojovníka). Cítíte obestírající mrákoty? Únava se rozprostírá a horečka nastupuje, halucinatorní (snová) fáze si podmaňuje vědomí, jakkoliv duchaplně se překrývají jednotlivé verše a ten dokončený rychle sahá po dalším, přírodní mluvnice češtiny říká: veršový přesah je důležitým vahadélkem na celkovém vyznění. Pointa? Wild Geese Yell je ve skutečnosti před válem The Dragonfighter, přirozeně jej předchází.

The Dragonfighter se několikrát takřka zastaví, aby simuloval noc lovce, zrození dračího bojovníka, ženoucího se temnými lesy, propadá se sněhem a všechny stopy zvěře kolem jsou příliš staré, aby si mohl myslet, že ještě žijí, démoni nenechávají ve sněhu rýhy a plástev noci je plná žihadel a smrti. Jednotlivé písně se překrývají, nová začíná ještě před koncem té předešlé, zpětný šev, ještě než skončí jeden mýtus, už je součástí dalšího, jen historie dbá na linearitu.

AS I WILL JOIN THEM

Zákonitě musí přijít nabuzení, adrenalinová dávka, vyplavení ženského hormonu a nárůst zvířecí srsti. Hrdina se nemění, jen se chystá k novému nádechu, útěk je stále stejný, mění

se jen cesta a tempo, my fearless horse. Na tom by nebylo nic neočekávaného, i když kvalt rytmiky, který věrně imituje lidský běh a ozvěny těla, ten je tak vyladěný, jako když píše Seifert. Counted is Bygone hltavě polyká rytmy a v půli zvolňuje, ale ne k odpočinku, to se jen organismus dostal na úroveň automatické pumpy, průtokový ohřívač krve.

Celý song opět povyšuje text, který si nezadá s temporytmem hudební složky. „Blood machine top left pump you bastard pump I know every beat I count them all I know every beat counted is bygone.“ Kdybych byl učitelka, zeptala bych se: jak daleko je ke ztotožnění?

A po nabuzení přicházívá útlum, všeříkající nic nebo nekoncepční recese. Anebo syntéza.

Trainer se drží při zemi a i když zpívá o odchodu a není v tom symbolický dvojsmysl, jak byste podle přechozích tracků očekávali, pracuje se tu s civilnější poetikou. Jednotlivé verše vytržené z kontextu můžou působit pateticky, ale přiměřenost zůstává, navzdory duchovním pojednáním: „I even can leave a little space for my soul.“ Řízná litanie, uvozená rodovým akcentem, který legendu samozřejmě uzavírá, pokud tedy toužíte uzavírat kruh a nehledat v tom logiku. Protože cyklus není cyklistika. A synové a dcery musí umřít stejnou smrtí. „So I’m going on a trip I pack my suitcase and I take with me the day my son lost his favorite toy...“ Trainer je čistý archetyp. Píseň, o které jste vždycky věděli, se kterou jste vyrůstali, o které se vám mnohokrát zdálo, která je pevnou součástí nevědomí a umožňuje proplouvat zlem. Jedna z těch písní, která v různých variacích proplouvá věky a ve své jinakosti je pořád stejná. Důvěrně známé figury, dřevěné tikání o kraj rámu, riffy tekuté jako krevní oběh. Ať už je na ně navěšeno cokoliv (kytarové sjezdy, cinkání činelů), kostra zůstává stejná a morek jakbysmet.

Pohanský hymnus, venkovský, syrový hymen. Jak říká Stig Dagerman:

„Naproti tomu není v mé moci zůstávat neustále obrácený k moři a srovnávat jeho svobodu se svou.“

063

ORDO ROSARIUS EQUILIBRIO 2010 SONGS 4 HATE AND DEVOTION. OUT OF LINE. TEXT VIKTOR PALÁK FOTO PYHAI JIN

Neofolk může, poskvrněný žánrem jako je martial industrial, nabádat k okamžitým odsudkům. Jednoduchá rytmika, texty až příliš srozumitelné. „Nech mě vzít tvou malou ruku, nech mě, abych vysvětlil, že svět není tak svobodný a krásný jako ty a já.“ Opravdu? „Semeno osvobozuje mou mysl.“ Co že to?

A přestože je i popové pozlátko (promo leták hovoří o „popu pro nonkonformisty“, prosím pěkně) něčím, co Ordo Rosarius Equilibrio (ORE) dokážou využít k obrazu svému, nelze jejich tvorbu pojímat zjednodušeně. Jde tady o klišé nebo výrazový rejstřík? Vzhledem ke komplexnosti i síle výsledného obrazu hlasuji pro druhou variantu.

V roce, kdy vyšly nové desky tří klíčových neofolkových kapel, lze Songs 4 Hate and Devotion řadit do zlatého středu. Zatímco Simone Salvatori jako by se chtěl dostat do postelí všech neapolských důchodkyň i ranního vysílání italské televize a podle toho vypadá nová deska Roma Rotten Casino jeho kapely Spiritual Front, lichtenštejnský projekt Rome dosáhl kreativního vrcholu s intimní nahrávkou Nos Chants Perdus. A přestože ORE v roce 2005 nahráli společné album Satyriasis právě se Spiritual Front, v současné formě mají rozhodně blíže intimitě Rome, ale i podvratnosti führerů Triarii, s nimiž se před rokem (deska Three Hours) sloučili pod hlavičkou Triore.

Hlava ORE, Švéd Tomas Pettersson, na obálku minulé desky ONANI – [Practice Makes Perfect] umístil masturbační fotografie svých fanoušků. Když pak vycházím ven v tričku se stejným sloganem, lidi si často myslí, že se jedná o kus oblečení z žertovných obchodů – něco jako „Koupili mi tričko s břichem“.

A ono ne. Pettersson totiž nejenže slučuje klíčové oblasti neofolkařů (válka, tělesnost, odtažité či vášnivé vztahy), ale dokáže jim už tím, že je staví vedle sebe, dávat punc lákavé dvojlomnosti. Zatímco prvotní přitažlivost vychází z mašírující rytmiky, trvanlivost 064

tvorby ORE pramení o kus více z její nejednoznačnosti. Nelze tvrdit, že atraktivita Songs 4 Hate and Devotion spočívá v melodiích, které při tichém pobrukování zní nesmírně povědomě. Přiznání, že o povědomosti nemůže být ani řeč, protože podobně nikdo jiný neskládá, je začátkem poznání, že na neofolku je něco více.

Přes veškerou přístupnost mají neofolkaři rádi možnost dvojího čtení a s tím si přehnaná efektnost nerozumí. Na rozdíl od instantních žánrů a desek pak o neofolku platí též to, že většinou „funguje vcelku“ – písně, desky, ba interpreti mezi sebou komunikují, problematizují poselství, násobí možné interpretace. To, co se může jevit jako pozérská manýra, získává při celistvějším náhledu punc osobité poetiky – pro ironický nadhled, ale i konzistentní světonázor (je zajímavé, jak se ORE vydávají hledat krásu do intimní sféry, zatímco jindy se nebojí rozletů v podstatě kamkoliv). Že nejde o hloupou, jednoznačně dekódovatelnou hudbu pak potvrzuje i to, že se jí nepodařilo ani náznakem otřít o mainstream a nekupí kolem sebe posluchačské stádo. To by totiž jen těžko rozdýchalo, že se hořící válečné ruiny používají jako kulisy pro nijak zvrhle požitkářský, ale přece jen živočišný sex. Dekadence ORE je uvěřitelná a dostatečná na to, aby jim uzavírala brány nebeské. To však vůbec nevadí, neboť ORE se inspirují u dřívějších Stvořitelů a vytvářejí vlastní ráje. Nejzajímavější pak je, že při tom neprahnou po dokonalosti. Eden zde vyživuje zkáza i tělesné tekutiny a zabydlují ho postavy schopné opíjet se mocí, ale také zpytovat. Sevření v korzetu přináší vzrušení i nedostatek kyslíku. A úlevu v této nejednoznačnosti nepřináší orgasmus, ani cokoliv, co mu předcházelo – a že se tímto směrem Pettersson dívá velice rád.

V podání Ordo Rosarius Equilibrio nelze časy dělit na dobré a zlé, ve světě Ordo Rosarius Equilibrio není nikdy dokonáno. Uniformy jsou sexy. Válka ne.

Ale za ty uniformy stojí.

FULL MOON 08

FULL MOON 08

065

Alex Chilton (1950 – 2010) TEXT MICHAL PAŘÍZEK FOTO ARCHIV

Na letošním ročníku SXSW se o nikom jiném nemluvilo více. Jedním z nejočekávanějších večerů známého festivalu mělo být odepsání další části velkého dluhu, který americká hudební scéna posledních třiceti let velmi pomalu splácí kapelám The Box Tops a Big Star, respektive hlavně jejich leaderovi Alexu Chiltonovi. Nestalo se. Vystoupení Big Star a řady hostů zvučných jmen (Evan Dando, M. Ward, Mike Mills a mnoho dalších) už Alex Chilton nestihl. Plánovaný zlatý hřeb South

by Southwest se změnil ve smuteční tryznu, Alex Chilton zemřel na infarkt tři dny před plánovaným datem. Příliš brzy, bylo mu pouhých padesát devět let a právě ho měly dostihnout tolik let odpírané ovace. A zároveň příliš pozdě na to, aby se stal opravdu slavným.

O Velvet Underground se kdysi říkalo, že si jejich první album sice koupilo jen velmi málo lidí, ale zato potom každý z nich založil kapelu. Velmi podobně můžeme mluvit o Big Star.

Ve své době šlo o zcela nedoceněnou a vlastně neznámou kapelu, která vydala pouhá tři alba, navíc to poslední dávno po logickém 066

rozpadu. Polovina sedmdesátých let nebyla zlatou érou inteligentního písničkářství.

Navíc Big Star vždycky stáli mimo, do doby rockových mega show se hodili stejně málo jako do přicházející punkové rebelie. Ne že by snad o slávu nestáli, ale jejich křehké a zároveň temné písně do éry pozlátka a rockových cirkusů nepatřily. Navíc už od vydání prvního alba provázely kapelu problémy s firmou, třetí album Columbia, coby vlastník Stax Records, odmítla vydat úplně. To skupinu zabilo definitivně. Přesto Big Star ovlivnili celou vlnu amerického psychedelického revivalu začátku osmdesátých let. R.E.M., The Replacements, The Dream Syndicate, Green On Red, Screaming Trees a mnoho dalších by bez skladeb Alexe Chiltona zněly úplně jinak a kdo ví, zda by vůbec byly na světě.

A v podobném duchu můžeme pokračovat i dnes. Na Alexe Chiltona by měla přísahat celá freak folk pakáž, všichni z alt-country scény, lo-fi „novátoři“, ostatně někteří z nich to občas i přiznávají. Leč široké veřejnosti zůstávají Alex Chilton a obě jeho kapely v podstatě neznámí. Přestože skladba The Letter od The Box Tops patří právem do klasiky popu a rocku sklonku šedesátých let, a kdyby

byl svět alespoň trochu fér, byla by v každém jukeboxu.

Americký jih. Místo, které se od zbytku USA liší. Pro někoho přátelský kraj s rozšafnými sousedy, ztepilými kráskami a skvělou kuchyní (pamatujete na Fried Green Tomatoes?). Pro jiného zase noční můra nebo oblasti plné zdegenerovaných starých rodů. Měst, kde si ještě dobře pamatují hořící pochodně a špičaté kukly, je zde spousta. Navždy rozervaná oblast. Konflikt je sice skrytý a naoko dávno vyřešený, ale pro leckoho stále existuje. Alespoň v šedesátých letech to platilo bez výjimky. Další důvod, proč být outsider. Černá hudba mu dala moc a z jeho skladeb je to znát; vlivy soulu i r’n’b jsou patrné všude. Vzhledem k tehdejší víceméně jednobarevné rockové scéně to nemohlo pomoci větší popularitě Chiltonových písní. Big Star stáli na křižovatce rocku, soulu a folku pevně rozkročeni, a naprosto opomíjeni. Na stylové konglomeráty nebyla tehdy striktně rozparcelovaná hudební scéna vůbec zvědavá. Krutá ironie názvu kapely fungovala beze zbytku.

Alex Chilton se narodil v Memphisu. Ve městě Krále a labelu Sun, který světu ukázal, zač FULL MOON 08

je toho rock’n’roll, když dal vyniknout hvězdám typu Elvise Presleyho, Johnnyho Cashe, Roye Orbisona, Jerryho Lee Lewise a mnoha dalších. Všechno začalo v roce 1966 na střední. Tehdy patnáctiletý Chilton nastoupil coby zpěvák do kapely The Devilles, která se krátce nato přejmenovala na The Box Tops. Na zmíněný první hit The Letter z roku 1967 navázalo během dvou let několik dalších úspěšných singlů, ale ani jeden z nich (nejúspěšnější byly Cry Like a Baby a Soul Deep) už nevzbudil takový ohlas. The Letter je případ klasické pecky šedesátých let: geniálně jednoduchá melodie a chytlavý refrén. „Gimme a ticket for an aeroplane, ain’t got time to take a fast train... cause my baby just wrote me a letter...“ Čisté a úderné, sotva dospělý hlas tehdy šestnáctiletého Chiltona dodával prostým veršům nebývalou sílu. Vyhlašuji sázku; možná si teď říkáte, že jste tuhle píseň nikdy neslyšeli, ale vsadím se o nějaký letitý bourbon, že ji znáte všichni. Minimálně z teleshoppingu. Alex se největšího úspěchu své kariéry dočkal jako teenager. Jeho postavení v kapele nebylo ideální a ke skládání ho nepouštěli, ale na pozdních skladbách byl jeho vliv přece jen trochu větší. Soulové sbory, jednoduché dechové odpovídačky, smyčce – vše později používal i v Big Star. Leč roku 1969 byl konec, Chilton z The Box Tops odešel a kapela se po pár měsících rozpadla. Po krátkém pobytu v New Yorku, kde vstřebával hlavně kytarová školení a vůbec rady od Rogera McGuinna z The Byrds, se vrátil do rodného města. Konečně přišel čas Big Star.

Loni vydaná kompilace Keep an Eye On the Sky ukazuje Big Star v poněkud jiném světle než jejich původní tři alba. Na monumentálním čtyřdeskovém výběru najdeme všechno, co během těch pár let existence kapela natočila. Stoprocentní recenze téměř ve všech renomovaných magazínech a na populárních webech jsou sice fajn, ale o Big Star nic moc říci nemohou. Jak je jednoduché psát dnes o Big Star pozitivně! Ve světle následného vývoje a současného stavu hudební scény vycházejí skoro všechny jejich písně jako hity.

Ale při pohledu na jednotlivá alba se genialita Chiltona a jeho boys projeví ještě více. Každé ze tří alb je úplně jiné, vždy dokonale dramaturgicky vygradované, každé obstojí samo za sebe. Určující debut #1 je plný radosti z tvorby a čerstvě nabytého sebevědomí. Výtrysk tvůrčí energie mezi Chiltonem a druhým kytaristou Chrisem Bellem dodal řízné vypalovačky Feel, Watch the Sunrise nebo In the Street a srdceFULL MOON 08

ryvnou baladu Thirteen. Druhé album Radio City se stále nese na vlně prvotního nadšení, přestože se kapela kvůli frustracím kolem prodeje prvního alba a vnitřním neshodám málem rozpadla. Nakonec to skončilo pouze odchodem Chrise Bella. Album přináší popové hity, masivní glamové refrény, hutné soul-funky skladby (podobně se to od starých černých mistrů naučil Paul Weller z The Jam), ale i ukázku celoživotní Chiltonovy lásky, barokní hudby. Klenotem je nádherná Hung Up the Summer. Úplným vrcholem celé tvorby kapely je ovšem poslední, přesmutnělé album Third/Sister Lovers s výraznými tóny klavíru.

Plné pochyb z neúspěchu, smutku a depresí s nádhernou verzí Femme Fatale od The Velvet Underground. Albu vévodí skladba Thank You Friends, rozloučení s těmi pár věrnými, kteří kapelu podporovali. Album je dopisem na rozloučenou (sic!), klidným a rozhodným.

Je mrazivé, ale nepopiratelně blízké a známé.

Nightime, Kangaroo nebo Holocaust opravdu bolí. Takže díky za přízeň, ale jdeme od toho, něco chybí. Tak to ostatně i dopadlo, třetí album vyšlo až čtyři roky po rozpadu kapely v roce 1978, navíc ještě u malého labelu PVC s nulovou šancí na úspěch.

Big Star a hlavně Alex Chilton byli vnitřně připraveni být hvězdami. Možná bylo setkání s realitou o to horší. Alkohol, drogy a hlavně pochyby, ztráta sebedůvěry, deprese. Je rozdíl, když se chce člověk nabudit před show a když se musí krmit různou chemií a podpírat lahví, aby vůbec mohl stát. Sólová kariéra Alexe Chiltona byla naprosto chaotická. Alba vycházela pozdě nebo vůbec a většinou na obskurních labelech. Přesto mezi nimi najdeme perly. Like Flies on Sherbert nebo kompilace Lost Decade, to jsou učebnice lo-fi. Rozostřené skladby nahrané na koleně, ale se skvělou atmosférou a velkými grády. Myslím, že právě tady se hodně naučil třeba Lou Barlow...

A spousta dalších by měla. Produkce prvních nahrávek The Cramps patřila také mezi světlé chvilky, ale začátkem osmdesátých let bylo jasné, že se musí něco stát.

A stalo se New Orleans. Z memphiské mizérie Chiltona vyléčilo pověstné rozjásané Big Easy. Stal se pevnou součástí místní komunity (prožil si zde i Katrinu), živil se mytím nádobí, uklízením klubů a hrál už jen pro radost s lokálními kapelami a hudebníky.

Občasná produkování alb nebo hostování u známějších kolegů (například The Repla-

cements) byla spíše výjimečná. Začátkem devadesátých let svůj dobrovolný azyl občas opouštěl, spolu s hudebníky z kapely The Posies obnovil Big Star, vydal hned dvě ceněná sólová alba a dokonce vyjel do Evropy. S Alanem Vegou ze Suicide a Benem Vaughnem natočil fantastické album Cubist Blues, určitě nejlepší dílo za hodně dlouhou dobu. Vega na tom byl podobně, škoda, že spolupráce nepokračovala. Alba Big Star začala být konečně dostupná, reedice osvícených pomohly, stejně tak internet. Nové album In Space z roku 2006 také nebylo k zahození, koncertů přibývalo, stejně jako dlouho odpíraného uznání, minimálně na americké hudební scéně. Vyvrcholení mělo následovat právě na SXSW. Nepřišlo. Na SXSW na něj marně čekala celá generace, kterou tak křehké a přitom překvapivě silné skladby Big Star musely nutně ovlivnit. Big Star patří mezi ty, jejichž písně skutečně nahrává kdekdo; This Mortal Coil (hned čtyři), Garbage, Afghan Whigs, Wilco, Elliott Smith, Yo La Tengo, Jeff Buckley a mnozí jiní.

Paul Westerberg z The Replacements dokonce po Chiltonovi pojmenoval píseň z alba Please to Meet Me a o jeho skonu se velmi osobně rozepsal v NY Times. Patterson Hood z Drive-by Truckers taky nešetřil dojetím: „I’m pretty upset about it all. I was excited for him, because the box set is so successful, and they were doing that high profile gig here at SXSW on Saturday that I heard he was packing for when he died. It’s just f—ed up...“ Alex Chilton se během těch pár dní možná objevil ve více článcích než za celý dosavadní život. Jak to ostatně často bývá. Velká hvězda spadla vzhůru.

I’m walking down the freezing street/ Scarf goes out behind/ You said: Get them away/ Please don’t say a word/ Get me out of here/ Get me out of here/ I hate it here/ Get me out of here...

(Nightime) 067

068

FULL MOON 08

BRIAN ENO 2010. SMALL CRAFT ON A MILK SEA. WARP. TEXT LUKÁŠ GRYGAR FOTO ARCHIV

Brian Peter George St. John le Baptiste de la Salle Eno (Jak spolehlivě rozpoznat, že čtete jeho profil? Nejpozději ve druhém odstavci je uvedeno celé Enovo jméno.) si vždycky zakládal na tom, že presety jsou zlo. A ukládat si vlastní presety, je peklo samo. Přísné následování téhle filozofie mu v sedmdesátkách, které načínal ještě jako řadový člen glamrockových Roxy Music, zajistilo kultovní statut.

Frontman kapely a učebnicový seladon Bryan Ferry tehdy neustál, že během Enových pověstných klávesových výletů publikum odvracelo svou pozornost od zpěváka, a svého kolegu z kapely vypoklonkoval. Ferryho karma ale může v klidu spát, protože svým kohoutím egem mimoděk uspíšil kariéru hudebníka, jehož (nejen) zvukový otisk můžeme od té doby potkávat na tak rozdílných frekvencích, jako je dada a muzak, Talking Heads a U2. Když mu po vydání desky War zavolal bubeník U2 Larry Mullen, Eno do telefonu diplomaticky odvětil, že si nemyslí, že by měl irským rockerům co nabídnout. Nebyla to pravda. Jakkoliv absurdně působila možnost spolupráce avantgardního experimentátora s mainstreamem, když se člověk ponoří do Enových projektů z předchozí dekády, najde vedle opatrných pokusů o embryonální drone (No Pussyfooting) tolik vstřícných melodií, až se skoro nechce věřit, že jsou z hlavy vášnivého sběratele obskurního porna a člověka, který za moment hudebního prozření označuje obtížně stravitelnou It’s Gonna Rain minimalistického gurua Stevea Reicha.

Snad ještě sólový debut Here Come the Warm Jets nechával jak názvem, tak eklektickým obsahem tušit něco o perverzních myšlenkových pochodech autora. Ale už tady je v sousedství brutálních absurdit Baby’s on Fire nebo Paw Paw Negro Blowtorch slyšet Brianův křehký tenor, zpívající do karamelových refrénů veršíky jak z gymnaziálního zápisníku. Co na tom, že melancholii Some of Them Are Old se dnes posmívá sám Eno – když už někdy řešil slova, pak především jejich znělost. Zvuk, ne noty, jsou pro něj nositelem hudby. Už na debutu zapojuje do hledání zvuku mysteriózní nástroje (proslulá „hadí kytara“ jenom popisuje způsob, jak hrát na obyčejnou elektriku), bytostně se vzpírá tradičním postupům a do aleluja na sebe vrství efekty, jako by se snažil ukrýt původní zdroj FULL MOON 08

tónu co nejhlouběji. Zároveň si do studia zve prvotřídní muzikanty – na stěžejní Another Green World plácá do bubínků mladý Phil Collins – a snaží se je nečekanými pokyny a obstrukcemi vykolejit z virtuózních návyků.

Proto také vzniká ve spolupráci s německým výtvarníkem Peterem Schmidtem vzácná sada karet, tzv. Oblique Strategies. Žolíky si s nimi sice nezahrajete, ale Enovi pomáhají skrze natištěné rozkazy („Vnímej chybu jako skrytý úmysl“, „Pozpátku“) vyhrávat nad tvůrčími bloky, tedy až do proklínané přípravy a nekonečného piplání se s Before and After Science. Třikrát odložené album z roku 1977, na které vybral deset ze stodvacítky rozpracovaných skladeb, zůstává na dlouhou dobu posledním, kde Eno zpívá, a definitivně rámuje úvodní kapitolu jeho sólové kariéry.

Několik měsíců poté vychází Music for Airports, v jehož plném názvu se objevuje slovo, ze kterého následně kritika odvodí celý žánr: ambient.

MUSIC FOR AIR

K myšlence vytvořit hudbu, co by po schrödingerovsku snesla jak roli kulisy, tak soustředěný poslech (právě na to druhé pak spousta pokračovatelů zapomíná), muselo Ena doslova trknout: rozjeté londýnské tágo, kterému éterický umělec uklouznul rovnou pod nárazník. Následná rekonvalescence dala vzniknout ikonické historce o darovaném vinylu se záznamem sólové harfy, jejíž tóny ze ztišeného reproduktoru splývaly s deštěm za oknem nemocničního pokoje. Eno, upoutaný na lůžku, byl fascinován způsobem, jakým hudba, ze které bylo slyšet sotva jednu notu z deseti, splývá s ruchem zvenčí a posouvá pacientovi vnímání mimo realitu.

Přesně tohle dokáže i Music for Airports, kde se jednotlivé tóny potkávají a míjejí v různých rychlostech, protažených z původní stopáže na čtyřnásobnou délku. Desku kromě inspirace skladbou Potopení Titanicu od Gavina Bryarse (jejíž provedení Eno vydal dva roky předtím na vlastním labelu Obscure) živí rozčilení z instrumentálních sraček, přehrávaných v prostorách světových letišť. Sacharidové melodie měly u cestujících navodit pocit, že se nemůže nic stát. „Hledal jsem hudbu, která sice připouští, že tohle může být váš poslední let, ale pomůže vám se s tímhle faktem dopředu vyrovnat,“ konstatoval Eno a svými nálezy mění stav vědomí i takovým

kalibrům, jako býval hudební kritik Lester Bangs. Těžko odhadnout, kolik objednávek přišlo od leteckých společností (pro ně má Eno zjevnou slabost už od Burning Airlines Give You So Much More z Taking Tiger Mountain), ale Music for Airports se na poměry hudebního experimentu prodávala jako housky a svůj statut přelomového díla později stvrdila kouzelným provedením v podání souboru Bang on a Can. Kdo ale doufal, že úspěch Ena nakopne k dalšímu rozvoji sólové dráhy, tomu zůstaly v časech nastupující MTV oči pro pláč.

Ne snad, že by pionýr nového žánru zavřel krám. Byla to možná spolupráce s Davidem Bowiem (legendární Berlínskou trilogii ale Eno oproti rozšířenému omylu neprodukoval, pouze se motal okolo a „plánoval nehody“, jak zněl pracovní název třetí desky v pořadí, Lodger), která Brianovi ukázala brave new world studiové práce. „Do prdele, takhle jednoduchý to přece být nemůže,“ nevěřil, zatímco Bowie & Co. sázeli na první dobrou stopy do Heroes. Zkušenost s Before and After Science se oproti tomu musela zdát jako noční můra.

WRONG WAY

S přelomem desetiletí začíná Enovo období šedé eminence moderní hudby, které v podstatě trvá dodnes. Cesta ke statutu šamana, za kterým jdete, když chcete úspěšnou a zároveň neotřele znějící desku, vede přes produkci stěžejních alb Talking Heads, ale také Ultravox a Devo, z nichž zrovna ti báječní hoši s červenými květináči na hlavách paradoxně lezli Enovi krkem. „Přinesli si do studia obrovský kufr, odkud neustále lovili jednu pásku za druhou. Když jsme nahrávali bicí, hrábli do kufru a řekli, že chtějí bicí jako na téhle pásce. Brzo jsem ten kufr nenáviděl.“ Presety jsou zlo, víme?

Vyhýbá se jim i na albu Yamaha DX7 („Tenhle syntezátor používám proto, že vím, jak ho rozmrdat!“) a nové možnosti techniky zúročí na dalších ambientních deskách: On Land, Apollo a Thursday Afternoon, kde syntetické zvuky roubuje bizarními nálezy z analogového světa. Souběžně vrší desky, které vzniknou jako spolupráce. S Davidem Byrnem umíchají z afrických beatů prorockou desku samplingu My Life in the Bush of Ghosts (na kterou přísahají Public Enemy), živé kontakty udržuje s Haroldem Buddem i kytaristou Robertem Frippem, se kterým ho pojí odvěká vášeň pro delay efekty a manipulaci s pásky. Užívá si, 069

že hudba, kterou se teď zabývá, mu oproti rocku pomáhá „cítit se nedůležitým“. Přesto Larry Mullen vytáčí právě Enovo číslo a the rest is history, jak by řekl Bono a spiklenecky zamrkal na Daniela Lanoise, mediátora mezi Enem-buditelem a U2-hitmakery.

Doslova ztišené desetiletí generuje další mýtus, který svého času přiživil jeden zapomenutý DJ z Enem inspirované generace fin de siècle. „Je zajímavější poslouchat jeho přednášky než desky,“ mluvil i za své soudruhy a vlastně to po určitou dobu nebyla zase taková lež. Eno se dostává do pozice moderního intelektuála a stává se mluvčím různých myšlenkových proudů mimo hudební sféru: prosazuje dlouhodobé vize nadace Long Now, brojí proti válce v Iráku i situaci v Gaze, sloupkaří pro The Observer, v Independentu hájí Jarvise Cockera, dehonestujícího na Brit Awards mesiášství Michaela Jacksona. Dál se věnuje muzice, ale ta buď podezřele rychle zestárne (Nerve Net), nebo se pohybuje na zcela abstraktní a nepřenositelné rovině galerijních instalací, které doprovází.

Jedinou výjimkou se hned zkraje devadesátek stane Wrong Way Up, roztomilá a neškodná partie s Johnem Calem, ale jinak uběhne celá dekáda v předvečer digitálního věku bez výraznějšího Enova otisku (pokud nepočítáme další produkční kasaštyky s Achtung Baby a Zooropou). Raději se rozpouští v MIDI revolucí živeném fenoménu generativní hudby a pomáhá na svět softwaru Koan nebo startovacímu jinglu Windows 95. O tři operační systémy Microsoftu později mu najednou táhne na šedesátku, ale v elegantních oblecích a s hlavou mnicha si drží image chodícího think tanku, o krok napřed před cílovkou technooptimistických časopisů typu Wired. Když ovšem po patnácti letech konečně znovu zpívá, výsledkem je rozporuplně přijaté album Another Day on Earth, kde se v přeprodukované nudě najde snad jediný zajímavější moment, úvodní hitovka This. Jakkoliv se zaklíná znepokojivými koncepty (album uzavírá skladba o sebevražedné atentátnici), texty Ena poslední dvě dekády jenom zpomalují. Várku dalšího studiového materiálu raději posílá starému známému Byrneovi, který se postará o druhou půlku internetové skládačky pojmenované Everything That Happens Will Happen Today. Po síti šířená deska působí jako zjevení: dva stárnoucí pionýři se vzájemnými silami vyvlíknou z oprátky času a přijdou s písničkami, z nichž dvojice nejsilnějších – The River 070

a Life is Long – bez váhání patří mezi to nejlepší z letitého repertoáru obou zúčastněných.

SMALL AND SEA

Může se pak snadno zdát, že právě proto působí aktuální a opět zcela instrumentální Small Craft on a Milk Sea jako krok zpátky, ale pravda je jinde. Eno dal dohromady improvizační trio spolu s Jonem Hopkinsem a Leem Abrahamem (kterého potkal brnkajícího na kytaru v hudebninách) a výsledek jejich společného snažení se nejdřív poslouchá napínavěji než cokoliv od Apolla. Kouzlo soudobě znějícího zvuku ale brzo pomine. Skutečnost, že postavit si neomezenou hudební laboratoř dnes dokáže každý, kdo rozumí zkratce VST, by ještě nemusela být takovým problémem; na to, aby vás dohnala vlna, kterou jste v mnoha ohledech sami kdysi rozlili, se musíte nejdřív zastavit. Deska sice obsahuje elektrizující místa, ale celek se ani zdaleka neblíží kreativitě hudebníka, který se tolik vzpíral presetům. Když dnes Eno vypráví, jak se s chlapci obdarovali instrukcemi, určujícími role a atmosféru ve studiu, jenom opakuje trik, kterým znervózňoval muzikanty už patnáct let nazpátek na Bowieho 1.Outside.

Bývaly časy, kdy si Brian kladl otázku, jak přimět kolegy k tomu, ať hrají hudbu, jakou chce slyšet, i když ještě sám neví, jak by vlastně měla znít. Co to znamená v kontextu posledního alba? Absenci paměti. Opětovná koketerie se základními akordy postrádá bez Byrneova gospelu pointu, nabroušené pasáže jsou sympaticky mimo Enův uhlazený rejstřík, ale většinu už jste dávno minuli na nějaké zaschlé skvrně Trenta Reznora. Hopkinsův profesionální vklad teoreticky zaručuje, že Small Craft on a Milk Sea odolá rzi nové doby podstatně líp, ale už nedokáže narušit převládající obavu, že jde o vycizelovaný ambient, který nevede nikam, místo aby vás někam dovedl. Nebýt pod ním podepsán otec-zakladatel a jeden z nejbystřejších mozků postmoderní kultury, ztratí se ta malá bárka v moři nikoliv mléka, ale šumu. Řečeno terminologií zvukaře, její signal-to-noise poměr je prostě příliš nízko.

U člověka, který dokázal signály ohýbat jako nikdo jiný, takové stárnutí zamrzí.

FULL MOON 08

FULL MOON 08

071

EDITOR’S CHOICE TEXT MARTIN SUCHÁNEK

Black Tusk 2010 Taste the Sin. Relapse.

Nálož kytarových riffů, hutná basa, bezmezná palba bicích a hřmotně dunivý zpěv, kterého se občas účastní všichni tři členové kapely najednou. Z trochou nadsázky a škodolibosti lze říct, že to celé zní jako náhodný recept z kuchařky jižanského metalu. „Vemte něco z Kylesa, opepřete Baroness, za neustálého míchání přilejte trochu Mastodon, ozdobte špetkou Black Cobra, na závěr celé překryjte vizuálem od Baizleyho a vyjde vám všeobecně stravitelná, ale nepříliš originální kapela.“ Správně? Špatně! Black Tusk se na jednu stranu sice pevně drží zajetých sludge metalových kolejí, ale narozdíl od podobných kapel je tu rozdíl: neutuchávající zběsilé tempo, které si celá deska drží od začátku do konce. Tam, kde ostatní kapely zvolňují, zapojují melodické prvky a porůznu experimentují, Black Tusk se do toho opřou ještě víc. Tam, kde čekáte pomalejší vyhrávku, přijdou s agresivnějším thrashovým riffem. Album Taste the Sin sice neaspiruje na album roku, ale je to řemeslně sakra dobře odvedená práce. Na nic si nehrajou, drží nasazenou (nijak vysokou) laťku a během vymezené půlhodinky neznudí ani jedenkrát. Nejlepší moment? Kombo Unleash the Wrath a Twist the Knife. Paráda!

The Pineapple Thief 2010 Someone Here is Missing. KSCOPE.

Ananasový zloděj se po dvou letech rozhodl vrátit na místo činu a k překvapení všech se letos rozhodl víc rozdávat než brát. Pokud byla předchozí alba britské progrockové partičky označována za lehce upravené variace na Radiohead nebo Muse, letošní počin nemůže být 072

považován za nic jiného než renesanci žánru: instrumentálně hravější a popovější, zároveň ale temnější a ponurejší. Už z názvů jednotlivých songů (Show a Little Love, Barely Breathing) je patrné, že v ruce nedržíme desku pro veselé letní večery. Someone Here Is Missing je smutnou, emocemi nabitou zpovědí frontmana Bruce Soorda; zpovědí o devíti dějstvích, plnou žalu, zlomených srdcí a bolesti z rozchodu. Na albu se úžasným způsobem podařilo skloubit pomalejší, agresivnější věci s melodickými pasážemi jemně uchopené rezofonické kytary a Soordův procítěný zpěv. Přitom vše působí absolutně nenuceně a přirozeně!

Desku otevírá singlová a nejrychlejší Nothing at Best, plná agresivních kytar a syntezátorů, po které se tempo postupně snižuje a začne nabírat na rychlosti až se šestou Show a Little Love. Jednoznačně jedno z nejlepších progrockových alb roku. A pak že jsou ty rozchody k ničemu.

Solace 2010 A.D. SMALL STONE.

Po sedmi letech čekání, zdánlivé nečinnosti, interních problémech a častých změnách v sestavě, během kterých kapela vydala – aby se neřeklo – po jednom splitu a EP, je tady třetí velké album. Konečně. A.D. bezezbytku naplnila vysoké očekávání, nastolené předchozími počiny, a členové stoner/doom party Solace tak mají být na co hrdí. Dokázali docílit parádního retro feelingu a album si tak udržuje skvělý „vintage“ nádech, při kterém máte pocit, jako byste poslouchali side projekt členů Black Sabbath s mixem Ozzyho Osbourna a Davea Wyndorfa za mikrofonem.

Nevědět, co za desku poslouchám a v jakém roce vyšla, automaticky bych ji zařadil hluboko do devadesátých let. Už od úvodní sklad-

by The Disillusioned Prophet je fanoušek uzemněn riffy a kytarovými sóly, které přes Six-Year Trainwreck nebo Borrowed Immunity nedají vydechnout až do úplného konce.

Senzační metal staré školy, energie sbalená na cesty. Je zvláštní, že jim to trvalo sedm let, a nestačí než doufat, že na příští majstrštyk nebudeme čekat zas tak dlouho.

Health 2010 Disco2. LOVEPUMP UNITED.

Podle HEALTH by na každé album mělo připadnout jedno remixové, na kterém si lze všechny původně noise-rockové skladby užít v tanečnější elektro podobě. K první eponymní desce vzniklo rok po vydání album Disco, loňskou řadovou dvojku Get Color teď doprovází Disco2. Jasný jak facka.

Desku paradoxně otevírá jediný neremixovaný a dosud nezveřejněný počin USA Boys, který se díky syntezátorové lince a chytlavému rytmu ihned vryje do paměti. A zůstane v ní hodně dlouho. Dokonce si myslím, že jde o jednu z jejich nejlepších věcí vůbec.

(Dřív jsem si myslel, že We Are Water nikdy nic netrumfne.) Zbytek alba stojí a padá s předělávkami od rozdílných autorů jako jsou CFCF nebo Tobacco, kteří dostali volnou ruku a k remixům mohli přistoupit podle svého. Není tedy problém slyšet vedle sebe funky verzi In Heat od Javelin a notně nabroušený Tobacco remix Die Slow. Nemůžu se ale ubránit lehkému pocitu zklamání; je to tím, že mi nesedla přílišná hudební diverzita? Vždyť právě díky ní si na albu najde oblíbené části úplně každý. Možná jsem měl jen přehnané očekávání? Nevím. Disco2 si nezaslouží oba palce nahoru. Ale jeden? Jeden bez váhání dám. Jo a jen tak mimochodem, YOU WILL LOVE EACH OTHER! stále platí.

FULL MOON 08

RETRO THE SOUND 1980 JEOPARDY. KOROVA. 1981 FROM THE LIONS MOUTH. KOROVA. TEXT JAKUB PECH FOTO ARCHIV

Jen stěží bychom v osmdesátých letech hledali vedle londýnských The Sound jinou kapelu, ke které se dějiny zachovaly méně spravedlivě. Za svými slavnějšími souputníky (Echo & The Bunnymen, Joy Division) ani v nejmenším nezaostávali, za první dvě alba Jeopardy a From the Lions Mouth sklízeli bezvýhradně nadšené recenze, ale zkrátka se nedostali do „užšího výběru“. S potěšením jsem zaregistroval, že tyto zaprášené klenoty znovu vyšly na vinylu (u nás k dostání u Day After).

Kytarista a zpěvák Adrian Borland založil The Sound na sklonku sedmdesátých let s basistou Grahamem Baileym. Novou sestavu doplnil bubeník Michael Dudley a klávesačka Bi Marshall. Nejprve natočili v Elephant Studios se zvukařem Nickem Robbinsem slibné EP Physical World, které jim otevřelo dveře do vlivného pořadu Johna Peela, a krátce na to se (tamtéž) pustili do práce na dlouhohrajícím debutu.

S třicetiletým odstupem je stále fascinující, jak pestrou a propracovanou nahrávku dokázali The Sound vyprodukovat za pomoci osmistopého magnetofonu a s rozpočtem pouhých 800 liber. Jedenácti skladbám nechybí jak titěrná péče v detailech, tak neskutečný drive. Textově je Jeopardy esencí myšlenek mladého člověka, který se ve světě necítí pohodlně. Uvěříte v každé naléhavě vyřčené slovo, od úvodních řádků písně I Can’t Escape Myself: „Tolik zadržovaných pocitů, zůstal jsem sám s tím, kterého se nejvíc bojím,“ až po závěrečné smíření v Desire: „Počkáme na noc, počkáme...“ Pro zvuk raných The Sound jsou charakteristické lehce vyšinuté bicí a basa tepající srdeční arytmií; těkavě je narušuje neuroticky úsečná kytara a ještě znepokojivější klávesy. Často dochází k nenápadným disharmonickým kolizím, které však netahají za uši, nýbrž rovnou za duši.

O rok mladším albem From the Lions Mouth prosvítá tenounký paprsek naděje. Naznačují ji třeba hned zkraje písně Winning a Sense of Purpose, jak se ale propadáme hlouběji do FULL MOON 08

víru strhující kolekce, škvíra, která vodící nit světla propouštěla, zůstává daleko za zády, až skončíme v absolutní temnotě skladby New Dark Age. Zlověstné tympány, plíživé oddechování samotného osudu a husí kůže jako struhadlo. Začne být zřejmé, že naděje není o mnoho větší než šance, že na svázaného Daniela z obalu desky ta smečka hladových lvů ještě chvíli neskočí. Samotného Adriana Borlanda definitivně dostihli jednoho dubnového rána 1999, kdy zůstal na nástupišti metra sám s pocitem, kterého se bál nejvíc.

Na From the Lions Mouth došlo k výměně u kláves – Max Mayers není tak drásavý jako byla na debutu Bi Marshall, zato umí adekvátně doplnit Borlandův existenciální smutek.

Produkce už neprobíhala „na koleně“, na nahrávání bylo více času i prostředků a vzniklo album, které bývá často označováno za jejich nejlepší. Firma sice začala kvůli nízkým prodejům po The Sound vyžadovat něco komerčnějšího, ale ti neuhnuli ani o píď. Následující nahrávka All Fall Down (1982) byla místy ještě experimentálnější a z „žebříčkového“ hlediska bylo bohužel jedno, že se za těmi podivnými, takřka industriálními aranžmá skrývají stejně geniální písně jako dřív.

I když je pozdější tvorba posluchačsky přístupnější a především EP Shock of Daylight (1984) a předposlední LP Heads and Hearts (1985) jsou plná zneuznaných hitů, po rozpadu v roce 1988 se The Sound stali obětí dějinné selektivní paměti a dnes je takřka nikdo nezná. Sám jsem se k nim dostal jen díky kazetě, kterou ještě v osmdesátých letech vyměnil v hospodě nějaký mladík s mým otčímem za pár piv, protože neměl na útratu. Když jsem jejich hudbu chtěl získat v lepší kvalitě, měl jsem léta smůlu. Teprve asi po věčnosti shánění se objevila CD reedice vydavatelství Renascent a z Anglie pak přišel nádherně zabalený debut s hodně osobní poznámkou: „Made in London, especially for you.“

Na druhém albu stálo: „From London with Love.“ 073

NEUTRINO 2010 The Unquiet Invisible.

TEXT István Sutrházyi

(Dnes se mně stala zase taková divná… Děsí mě to, bylo to…) /Co to bylo Co to bylo Co to bylo/ /Co to bylo Co to bylo Co to bylo/ Pozoruji zvedající se vlnobití listím zapadané řeky a má ústa i nos brání se vdechnutí čerstvého vzduchu přinášeného větrem ze zasněžených vrcholků v dáli se zdvihajícího pohoří. Slunce teprve před krátkým časem počalo ohřívat mému tělu vzdálenější zemskou polokouli a nastalé nesvětlo netma vybídlo k neurčitému setrvání na římse dokořán otevřeného okna.

Byvši umístěno nad střechami okolních domů, je z něj záviděníhodný výhled do krajiny, jež se vždy s novým ročním obdobím mění téměř k nepoznání. Ta podzimní dýchá barvami listí, nacházejícího se v různých stádiích přípravy k neodvratnému procesu tlení a povětšinou více či méně zamračené nebe dodává předestřeným výjevům všedních dní ráz čehosi výjimečného. Stačí na pár chvil ponechat vědomí bez kontroly, a to již levituje kdesi v meziprostoru nad nepříliš vzdáleným starým dubem. Jeho usychající větve proplétají se navzájem v rozsochaté koruně, která značí slavnou minulost tohoto i dnes stále ještě majestátního stromu. Čas mezitím pokročil a úplněk, zcela přebrav úlohu ohnivě žluté koule, vyhoupne se nad zalesněnou stráň.

Měsíční světlo padá k nohám mé postele a leží tam jako velký, světlý, plochý kámen. Nespím a nebdím a v polosnu se mísí v mé duši osobní zážitky s přečteným i slyšeným, jako se slévají proudy rozdílné barvou i průzračností.

Pomalu se mě začíná zmocňovat nesnesitelný pocit bezmocnosti. Mé tělo leží ponořené do spánku v posteli a mé smysly se od něj odpoutaly a jsou na něm už nezávislé. Odplouvají kamsi do nikdy nenavštívených zákoutí nevědomí, kde se potkávají mí blízcí se zcela cizími osobami. Směs jejich hlasů a řečí působí 074

zvláštním, závrať budícím dojmem. Zdánlivě bezcílné kroky mých nohou míří tam, odkud nohy samotné před západem slunce se navrátily – Manifestación Espiritual může začít, Dick Laurent is dead. Čtyři roky starou nahrávku Cosmix Songs Petra Mareše aka Neutrina lze označit za jednu z nejvydařenějších českých elektronických desek poslední pětiletky, která neztratila nic ze své přitažlivosti a aktuálnosti ani v roce 2010. Narozdíl od mnohých nových mladých nadějných projektů, které sázejí na často až dětskou jednoduchost beatové struktury, melodických linek nebo, nedejbože, textů, již ospravedlňují tím, „že je to tak schválně“ (i když každý soudný a nehluchý jedinec musí cítit, že je to hlavně skladatelskou bezmocí a za trendovost špatně schovávaným neumětelstvím než čímkoliv jiným), Neutrino elektronizuje zcela jinak. A to jak po hudební stránce, tak po té kvalitativní…

Nové album s titulem The Unquiet Invisible stylově nijak nemění v roce 2006 ozkoušené a fungující hranice, když v sobě opět experimentálně propojuje citlivě (s vášní zvukového archeologa) posbírané samply ze starých filmů, televizních seriálů, divadelních her a rozhlasových inscenací s dubovou psychedelií rozhoupanými a glitchy rozladěnými beaty. Výsledné pocitové vyznění je opět nervózního charakteru s příměsí strachu a nejistoty z neznámého, což ústí v intenzivní posluchačský zážitek. Ten však paradoxně mohou oslabit právě zmíněné vystříhané a porůznu opět poslepované hlasové úryvky.

Velmi totiž záleží na tom, jak se to s vámi má, co se týče vztahu k Lynchově Lost Higway, Foglarovým Rychlým šípům nebo Meyrinkově Golemovi…

Neutrino má rád loopy a má rád echa, takže obojího se vám na The Unquiet Invisible dostane přehršel. Stejně jako samplů, o kterých byla řeč a na kterých královéhradecký producent staví veškerou hudební složku, několika vrstevnatou a nadmíru plastickou, což člověk plně docení především při poslechu se sluchátky. Hned úvodní Transpersonal Encounters

by the Round-Table zní jako skladba, kterou Liquid Harmony nahráli pro nikdy nevydaný třetí disk soundtracku k Trainspottingu.

Takhle napsané to může, přiznávám, vypadat velmi absurdně, leč po jejím poslechu vám nezbude, než mi dát za pravdu. A když už jsme u těch přirovnání, čtyřminutová abstrakce nazvaná Spectacular Fluidum Remix of Centro chvílemi vzdáleně připomíná hudební postupy, které na své vytripované seanci Vanishing Point zhusta implikovali britští Primal Scream. A konečně do třetice, Voices from the Other Side zní, s použitým ženským operním vokálem, omniprezentním praskotem a old school jazzovým feelingem, jako by se belgický producent Kreng rozhodl být po loňském výtečném albu L’Autopsie Phénoménale de Dieu rozjetější, méně dark ambientní a více hiphopový.

The Unquiet Invisible není oddychová záležitost pro sváteční nedělní odpoledne strávené v altánku pod stínem rozeklaných lip.

Spíše se podobá roztřesenému překonávání přes sebe popadaných kmenů po nedávné bouřce. Působí dojmem těžce odsýpající produkce na pomezí rozsypaného dubu, abstraktního hip hopu a elektronické psychedelie s všudypřítomnými monology a dialogy v češtině, angličtině a španělštině, které někdy vyznívají trochu nepatřičně, ale ve většině času jsou důležitým prvkem Neutrinova výsledného, vokálně-hudebního amalgámu. Starší „Písně kosmické“ sice stále lahodí mému uchu více, nicméně v české kotlině budete v současné době jen stěží hledat podobně vyspělou elektronickou desku, která se za nic neschovává, na nic nevymlouvá a jde se svou kůží na trh, protože ví, že na to má…

„A pak jsme se už vřítili do náruče kataraktu, v němž se dokořán otevřel jícen, aby nás přijal.“

FULL MOON 08

FULL MOON 08

075

LABEL AMPHETAMINE REPTILE RECORDS vol. 1. TEXT PEDRO FOTO ARCHIV AMREP

Proč psát v roce 2010 o noise rockovém labelu, který prožíval zlaté časy v první půlce 90. let?

Třeba proto, že v dnešní době, kdy je kritikem a expertem na současnou hudební produkci úplně každý, se začíná podceňovat znalost hudební minulosti. A protože pohádku o tom, jak to bylo v Seattlu, už všichni známe, pojďme se podívat někam, kde se produkoval rock o něco syrovější, špinavější, ale také do značné míry poctivější. Ano, i hudební vydavatelství Amphetamine Reptile postihlo to, co Sub Pop, SST nebo Dischord. Z jejich prostředí vzešlo mnoho kapel, z nichž většina zůstala publiku, které poslouchá mainstreamový rock, utajena, ale na které se odvolává každá druhá rocková formace. A právě kouzlo všech těchto zapomenutých „scén“ a labelů je to, co může čtenáře přitahovat i dnes.

Celé to začalo v městě Minneapolis, kde bývalý mariňák Tom Hazelmyer, John Anglim a Tim Mac založili kapelu Halo of Flies.

Počáteční motivace pro vznik Amphetamine Reptile je tedy prostá. Hazelmyer chtěl, aby jeho kapela vydávala na vlastním labelu; prvním počinem AmRepu bylo vydání sedmipalce Halo of Flies. Jmenoval se Rubber Room a psal se rok 1986. Práce vydavatele Hazelmyera pohltila natolik, že Halo of Flies roku 1991 rozpustil. A přestěhoval sídlo labelu z Washingtonu domů, do Minneapolis.

I. OVERVIEW

Hned první dva přírůstky do Hazelmyerovy stáje stojí za to. The Thrown Ups a God Bullies zůstávají přes všechno, co na AmRepu za ty roky vyšlo, asi největšími pomatenci.

V letech 1987 a 1988 tu vycházejí jenom sedmipalce, na kterých obě kapely předváděly to, co charakterizuje noise rock druhé poloviny 80. let: řev, téměř nulová struktura písní 076

a hlavně nepříjemné, uši drásající, chaotické kytarové riffy. Pozornému posluchači se hned vybaví album Psychic…Powerless...Another Man’s Sac od Butthole Surfers. Není divu. Od té doby téměř všechny kapely na AmRepu sázely na charakteristický kovový zvuk kytar, což místy vede k uniformitě nahrávek.

Roku 1989 přichází velký zlom v historii labelu. Vychází první dvanáctipalcové EP Handsome od chicagské kapely Tar. Následují dlouhohrající desky God Bullies, Cows, Lubricated Goat, Halo of Flies a Helios Creed.

Důležitý je také sedmipalec Born Annoying od Helmet, pozdější vlajkové lodě vydavatelství. Následující roky jsou pak zlatou érou AmRepu: desky Tar (Roundhouse a Jackson), God Bullies (Dog Show), Surgery (Nationwide), Boss Hog (Cold Hands), Helmet (Strap It On), Cosmic Psychos (Blokes You Can Trust) nebo Cows (Peacetika a Cunning Stunts) přilákaly zájem širší veřejnosti o produkci všech noise rockových smeček.

Doba jim přála. Televize byla plná otrhanců ve flanelových košilích a kdekdo měl najednou chuť nechat se dobrovolně cupovat na kousky zvukem, který bolí, a texty, které nejsou zrovna oslavou života. Bylo by chybou vidět v kapelách z AmRepu nějaké chudáky honící se za slávou. Všichni stavěli na punkových a DIY ideálech, které prosazovali jak v hudbě, tak v přístupu k jejímu vydávání a distribuci.

I AmRep postihla vlna zájmu major labelů.

Surgery odcházejí po EP Trim, 9th Ward High Roller z roku 1993 k Atlantic Records, Helmet k Interscope a Boss Hog ke společnosti Geffen.

Některé kapely jen změnily vydavatele v rámci nezávislé scény; v případě Tar to byl label Touch and Go. Rázem nastupuje další vlna kapel v čele s řezníky Hammerhead a Chokebore – bezkonkurenčně nejsentimentálnější a nejměkčí kapelou v AmRep katalogu. Ten

v letech 1993-1994 stojí na albech kapel Today Is the Day (další kandidát na nejtvrdší kapelu světa) a Cows, kteří se, bůhvíproč, stali jejich nejúspěšnější akvizicí. Důležitá je i trojice kapel Janitor Joe, Guzzard a Cosmic Psychos, „upozadění dříči“.

První pětiletka 90. let se vyznačuje agilní produkcí singlů a LP desek. Kapely jezdí ostošest po Spojených státech i Evropě a zdá se, že i zájem zvenčí je uspokojivý. V roce 1991 se dostane Cows, Helmet, Surgery a Tar možnosti nahrávat pro prestižní sérii Peel Sessions a o rok později je nahraný materiál vydán na Dutch East India Trading. Přesto se AmRep nevyhnul zničujícím tlakům zvenčí, které vedly k následnému poklesu činnosti.

Odcházejí Chokebore, Cosmic Psychos, Today Is the Day a rozpadají se Guzzard, Janitor Joe a Hammerhead. Poslední roky AmRepu jsou ve znamení návratu k sedmipalcovým nahrávkám. Melvins tehdy vydali celou řadu sedmipalců, především cyklus Monthy Series. V letech 1996-1998 vyšly na AmRepu ještě dlouhohrající desky Lowercase, debut rock’n’rollových magorů Nashville Pussy a poslední LP Cows, Sorry in Pig Minor.

Dnes slouží label, tak jako před lety, téměř výhradně k vydávání nahrávek Hazelmyerovy staronové kapely H.O.F. Letos jim vyšla dlouhohrající nahrávka Resurrect a Bad Idea na značce Noiseville. Na každé straně této gramodesky najdete pouze jeden dlouhý track.

II. WHO IS WHO

Máte-li nyní v celé záležitosti zmatek, pokusíme se to napravit. Nejdříve si osvětlíme, kdo je Tom Hazelmyer. Zakladatel labelu, frontman Halo of Flies, ale také bývalý mariňák, vlastenec, liberál a volič republikánské strany.

Zvláštnost mezi šéfy nezávislých vydavatelství jako je Dischord nebo Touch and Go. Dívámeli se na prostředí velkých nezávislých hardFULL MOON 08

core/punk/noise rockových vydavatelství, lze nabýt dojmu velké šťastné rodiny. Ano, kapely z AmRepu často jezdily šňůry s Jawbox, Shellac, Killdozer nebo The Jesus Lizard, ale Tom Hazelmyer Coreyho Ruska, majitele Touch and Go, nikdy neměl v lásce. Za celou kauzou je odchod Tar k Ruskovu labelu. Přitom odchod kapel k majoru nebo jinam postihl všechna velká vydavatelství: Girls Against Boys odešli z Touch and Go ke Geffen Records, z Dischordu k majoru zas odešli Jawbox i Shudder to Think, o Sub Popu nemluvě. Pro AmRep byl ale odchod kapel fatální.

Kořeny je možné hledat i na punkových labelech jako Homestead (Bastro, Squirrel Bait, Trumans Water). Nekorunovanými králi žánru jsou pak newyorští Unsane, kteří šest dlouhohrajících desek vydali hned na čtyřech labelech. Množství kapel, které jsou tak či onak spojeny s noise rockem, je nevyčerpatelné. Za všechny jmenujme ještě Cop Shoot Cop, Karp, Unwound, Barkmarket, Pachinko, Bitch Magnet nebo Steel Pole Bath Tub. U nás je žánr doma na vydavatelství Silver Rocket, kde jej reprezentují Gnu, Lyssa nebo Wollongong.

Další záležitostí, kterou je nutné uvést na pravou míru, je termín noise rock. Nejde ani tak o definici. Je třeba si uvědomit, že v rámci alternativního rocku první poloviny 90. let šlo o jednolitou hudební vlnu, která místy přetéká do punku, punk rocku či hardcoru. Nejen nahrávky Amphetamine Reptile stojí za to. Z Touch and Go je třeba zmínit Killdozer, Mule, Arcwelder, Seam, Uzeda, samozřejmě The Jesus Lizard a kapely Stevea Albiniho (Big Black, Rapeman a Shellac) a dále produkci vydavatelství Trance Syndicate (Ed Hall, Cherubs, Crust, Johnboy).

III. WHO IS THE BEST

FULL MOON 08

Skutečný vhled do AmRepu ovšem získáme, probereme-li jednotlivé kapely popořadě.

Ani tady ale nelze obsáhnout vše. V průběhu let vydal AmRep desky rovné padesátce kapel, často šlo o jeden nebo dva singly. Takže nutně nastupuje selekce těch ukrytých klenotů, které byly zásadní jak pro AmRep, tak pro žánr noise rock. Vyhneme se Melvins, kteří na AmRepu vydali čtrnáct singlů a alba Honky a Prick – o Melvins se toho napsalo dost a svoje nejlepší desky nahráli u jiných labelů. Stejně tak přeskočíme Unsane; pro

AmRep sice nahráli album Scattered, Smothered & Covered, které snad i aspiruje na nejlepší noise rockovou nahrávku všech dob, ale dál už s AmRepem nespolupracovali. To samé platí pro legendy Tad a Killdozer, které u AmRepu vydali po jednom singlu.

Mnohem zajímavější jsou portréty těch, kteří byli s AmRepem srostlí, byli tzv. klíčoví nebo neprávem zapomenutí. S charakteristikou zvuku to není třeba přehánět, AmRep vyniká nezvykle soudržnou plejádou kapel.

Téměř vždy je to patřičně hlučný rock, nesmíme zapomínat na to, že řadu desek nahrával Steve Albini (Tar, Boss Hog, Helmet), který všem vtiskl svůj osobitý styl.

077

EDITOR’S CHOICE MELVINS 1994 PRICK. AMPHETAMINE REPTILE. 1997 HONKY. AMPHETAMINE REPTILE. TEXT ORLOWSKI

Prick. Zmrd. Kovbojská selanka. Zoofilovo ožralé poledne. Obsah slova „sympatie“ nebyl nikdy nejasnější, a tak se stalo, že kráva už tu není jen od dojení. Jeden by tu rád pohovořil o country kořenech a podobně, ale druhý vidí, že mu v hlavě roste křoví. [Interviewer:] „What’s the plan, when he comes through this door what happens? Speak up, Butch, please.“ [Butch:] „Well he goes on and goes up to the elevator, gets drunk.“ Vůle by tu snad i byla ale dotek Boží promění i whiskey na mango sodovku. [Preacher:] „You gotta have the blood of Jesus Christ, the love from-to Man, he died on that cross so that we might have a right to the Tree of Life, I come to tell you this, my beloved.“ (How About) Tenhle radioaktivní svět vám vlastně ani nemůže být cizí, když vám kadeřník dvacet let hnojí hlavu sloním trusem.

Labužník si tu s chutí namíchá svůj krabí koktejl, ale skeptik hledá špunty do uší. Pokud jde o Honky (1997), to je trošku jiný drink.

Místo rumu s kolou za 5 korun nám Kapitán 078

Vlasatec a spol. míchají solidní Cuba Libre.

Ovšemže s kapkou plutonia navrch. Spolu se Stoner Witch (1994) a Stag (1996) jde rozhodně o to nejlepší v menu. Od prvního do posledního tracku se odvážný posluchač prodírá změtí temné psychedelie, melvins metalu a experimentů bláznivých i na poměry samotných Melvins. Jedním z nich je třeba track s nejvtipnějším názvem na světě, Laughing with Lucifer at the Satan’s Sideshow, koláž záznamů telefonních rozhovorů se zástupci Atlantic, major labelu, u kterého vydali předchozí dvě alba: „The people here in radio just don’t like your band.“ Jasně, lidi v rádiu nikdy nebyli zrovna progress, ale v případě Honky by jim člověk skoro až rozuměl. Dvanáctiminutová Air Breather Deep in the Arms of Morpheus zní přesně tak, jako její (zase skvělý!) název.

Do zvuku obrovského dýchajícího něčeho se vplíží minimalistický riff potřísněný demencí, jak to umí jenom Melvins, aby se to všechno slilo do space metalového monolitu a pak zase zpátky k respirátoru. Pak jsou tu klasiky jako Mombius Hibachi, ještě donedávna stálice live setů, Lovely Butterfly s brutálně zbustrovanými bicími nebo „zvrhlý“ (tohle slovo je u Melvins vždy relativní) experiment How

--++-- aneb „Na kolik otáček jde vytáhnout bicí automat aka digi-heavy metal Space Odyssey“.

Opačný pól Honky představuje Harry Lauder’s Walking Stick Tree, překrásná balada (!), která by dokonale sedla jako podklad k závěrečným titulkům libovolného kyber westernu (zase jsme u country). Pamatuju, že právě Harry Lauder’s Walking Stick Tree byl první song Melvins, ke kterému jsem se kdesi na netu dopídil. Totálně mě omámil, a tak jsem se pustil do dalšího hledání. Jak hluboký měl být můj omyl, když jsem čekal kapelu, co hraje pekné pesničky, mi měl ukázat druhý song Melvins, který se mi tehdy podařilo stáhnout.

Byl z desky Stag, jmenoval se Soup a zněl... doslova jako když se vaří polívka. Nevěděl jsem, jestli mám brečet, nebo se smát, ale v každém případě jsem byl u vytržení. Nějak takhle začala moje melvinománie.

Od té doby říkám: I pity the fool who don’t love Melvins.

FULL MOON 08

EDITOR’S CHOICE UNSANE 1995 SCATTERED, SMOTHERED & COVERED. AMPHETAMINE REPTILE. TEXT MXM

Stačí pohled na úsporný web kapely: graficky mu vévodí torturační místnost, krevní malby Dextera Pollocka, kanystry, barely s vodou, zaschlé kaluže krve, řetěz a pouta, mrazák. VELKÝ mrazák. Odkazy pod iluminací, humor.com: Cuban Cigars, Buy Viagra, taky Buy Valium anebo Online Pharmacy. Haha. Filosofie kapely se nese v duchu: ALL THAT BLOOD AND NOISE. Přebaly desek jsou jako fotky místa činů, oběti masových vrahů. Trio muzikantů, kteří prošli kapelama jako Fear Factory, Pigs nebo nedávno vzniklí Celan. Noční můra policejního veterána Williama Somerseta z thrilleru Se7en. Třetí album Unsane a jediné, co vyšlo na AmRep. Pokud jste Chrise Spencera zaregistrovali až s nově ustavenou partou Celan a přišlo vám to k duhu, zcela jistě holdujete i poslední nahrávce Unsane: Visqueen. Vyhovuje vám blátivé střední tempo, kruté riffy a bolestivé sloky. Je to jako mlácení slámy v bažině nebo zavírání mrtvol do barelů s formaldehydem. Obé má své stinné stránky, obé zřejmě nějakým zvláštním způsobem povznáší. Ale starší Unsane mají více poloh.

Na desce Scattered, Smothered & Covered najdeme poměrně skočné a „veselé“ songy jako Blew, jehož zvuk se převaluje od závratně hutného rokenrolu až po ministriovské zvukomalby. Opačný pól představuje Gett off My Back. Nejrozmáchlejší a nejdelší položka alba, v některých recenzích na prvním místě v sekci „bad songs“. Důvody jsou nasnadě: středověký sludge se těší velké oblibě až v poslední době, v půlce devadesátek frčel intenzivní crossover, jehož záchvěvy nalézáme i u Unsane, auto zahrabané uprostřed šrotoviště, Pynchonova zkáza. Navíc je to takřka instrumentální vál s několika zařvanými větami, které jsou ještě filtrem přepálené do negativu. Nemluvě o druhé polovině skladby, které se rozpadá rytmika a nastupuje svalový třas noisu a fedrovaná kytara. Pak se není čemu divit, že následující Blew zní jako dobře domluvený mejdan Manic Street Preachers a Blood Brothers. Tolik k bonmotům a teď něco vážnějších not. Straší se už názvy, je třeba se dostat přes ten první, násilnický plán, protože svádí k chybným detekcím. Dokumentární fotografie ve stylu FULL MOON 08

Vždycky jsem měl rád knihy o masových vrazích, viněty tracků jako Blame Me, Can’t See, Get off My Back, No Loss, Test My Faith, Ruin, Swim samy o sobě tvoří příběhovou linku, teď už stačí jen casting, klapka jede.

Ale agresivní šílenství Unsane má i druhé patro, abychom došli katarze, musíme projít očistcem a s brutálními zpěvy se identifikovat, zavrhnout je, přebrodit močál a zaujmout morální hledisko. U Unsane to není problém.

Filmová analogie: nezůstat u prosté exploatace násilí, ale dojít k nelítostné a správné katarzi v duchu Sama Peckinpaha.

Westernové konotace naznačuje harmonika v kapitálním lizu Alleged, jenže paradoxně jde o noise rockovou esenci Unsane, touhu stvořit „přítulný“ hit a zachovat si chladnou hlavu vzteku. „That block/ some people look out of place/ you’re lost/ within a state of disgrace/ no god, you can’t keep what I found.“ Frázování položené na spřáhnutí dvou jednoslabičných slov je úderné jako boží příjmení a refrén dokazuje, jak se slaďuje forma s obsahem: „We’re going down town/ We’re going down town.“ Zabijácká linka sólující kytary a provzdušňující létavice harmoniky (zpětná vazba harmoniky, wtf!?!) dodávají auru vítězství. A závěrečná Swim?

Ano, pokud plavete motýlka v lepidle na tapety. CULT-LIKE FOLLOWING AROUND THE GLOBE.

A pokud se vám zdá název desky poněkud složitý, původně to bylo takto: „We thought about calling the album Scattered, smothered, covered, chunked, diced, peppered, capped and topped, but thought it best to keep it simple.“ 079

B SERIÁL AMPHETAMINE REPTILE TEXT PEDRO

HALO OF FLIES

Otcové zakladatelé! O personáliích šéfa labelu a frontmana Toma Hazelmyera řeč byla, tedy stručně. V obsazení Hazelmyer (zpěv a kytara), McLaughlin aka Mac (baskytara) a Anglim (bicí) vydali na AmRepu za pět let své existence sedm singlů, jednu kompilaci na kazetě, LP Singles Going Nowhere, které obsahuje i písně ze sedmipalcových nahrávek, a vyčerpávající přehled své tvorby na CD, který nese název Music for Insect Minds. Tu a tam někdo zaskočil na bicí či baskytaru, ale to není podstatné. Co vlastně Halo of Flies hráli? Asi bychom koketovali s termíny garage rock a punk o něco víc než u ostatních kapel, citelná je inspirace Black Flag i The Necros a někdy je to jen pořádně ostrý a špinavý rock’n’roll (např. píseň Tired & Cold). Není divu. Končili roku 1991, kdy kariéry většiny noise rockových formací teprve startovaly. Přesto byli mezi těmito kapelami jako doma. Dnes jsou opět činní pod jménem H.O.F a v malém punk rockovém rybníčku města Minneapolis šťastní.

GOD BULLIES

Tady se psala historie. Dobře utajená historie. První opravdové LP na AmRepu mají na svědomí právě tihle cvoci. Sešli se roku 1986 v městečku Kalamazoo a rozešli se o devět let později. S line-upem je to složité. Stálými členy kapely byli jen Mike Hard (zpěv) a Mike Corso (baskytara). Pro AmRep nahrávky pak platí sestava doplněná o Davida Livingstonea (kytara) a Adama Berga (bicí). Nejprve tady vydali singl Fear and Pain. Tato skladba také korunuje jejich podceňované debutové LP Mama Womb Womb. Tvorba kapely se od té doby nese v duchu řízného noise rocku s výlety k punku, klasickému hard rocku či psychobilly. Texty jsou plné svérázného, sarkastického a trochu zvrhlého humoru v duchu Butthole Surfers. Naváží se tu do pokryteckého pámbíčkaření americké společnosti, tu do archetypu šťastné americké rodiny. Dalšími motivy jsou adorace pekla a rock’n’rollu. Vše je samozřejmě bráno s nadhledem a opepřeno patřičnou dávkou ironie. To, co činí první nahrávky nepřehlednými a těžko přístupnými, je Hardův hlasový projev, který se v duchu Davida Yowa z The Jesus Lizard vyznačuje chrochtáním, žvatláním a vším možným, jen ne skutečným zpěvem. To se do jisté míry mění s albem Dog Show z roku 1990, které je dodnes pokládáno za vrchol jejich tvorby. Let’s 080

Go To Hell nebo Cemetary jsou správně ujeté rockové hymny, které kapela prokládá blasfemickými popěvky typu Monster Jesus, které potmě působí až strašidelně: There is no God, there is no God… Worship Devil, worship Satan. Jak hlubokomyslné.

k majoru, k Atlantic Records (nejúspěšnější alba tu vydali i Melvins), kde roku 1994 vydají desku Shimmer. Kapela se sice nezaprodá mainstreamu, ale zdá se, že jen recykluje to, co předvedla na albu Nationwide, a násilně se brání dalším skladbám à la Mudhoney.

Následující War on Everybody (1992) pokračuje v udaném směru a patří spolu s Dog Show ke klasice žánru. God Bullies poté odcházejí k punkovému labelu Alternative Tentacles, který patří Jello Biafrovi z Dead Kennedys.

Zde vydávají své poslední LP Kill the King, které nezklame. Kapela si udržela svůj ksicht, neopouštějíc prozkoumané hudební vody. Po rozpadu God Bullies napsal Mike Hard ještě jednu důležitou kapitolu: Thrall. Na Alternative Tentacles vydali dvě alba a je to řádná metla. Doporučuji obě desky Chemical Wedding (1996) i Lifer (2003). Letos se God Bullies výjimečně (a překvapivě) sešli, aby zahráli v Minneapolis k 25. výročí Amphetamine Reptile.

Surgery se sice objeví na MTV, ale i oni mají kopec smůly. McDonnell zemře na komplikace spojené s astma, které si dle Hazelmyerových slov zavinil sám nezřízeným způsobem života.

Kapely z AmRepu všeobecně skrývaly před Hazelmyerem informace o závislosti svých členů na drogách či alkoholu, situace z kraje 90. let byla holt jiná než dnes. Zbytek kapely se pak rozhodl sbalit nástroje a kapelu rozpustit. John Leamy si ještě zahrál na bicí na některých deskách Masters of Reality. Zpíval a hrál v nich i Chris Goss, který působil v legendárních Kyuss a objevil se na prvních nahrávkách Queens of the Stone Age. Jinak ovšem nikdo ze Surgery díru do světa neudělal.

BOSS HOG

SURGERY

Newyorská kapela, která neodolala svodům major labelu. Nepleťte si je s italskými Surgery. Ti naši hráli ve složení Sean McDonnell (zpěv a kytara), Scott Kleber (kytara), John Lachapelle (baskytara) a John Leamy (bicí).

Na AmRepu debutovali už roku 1989 singlem Not Going Down, stěžejní nahrávkou je pak album Nationwide z roku 1990. Od dalších noise rockových kapel se odlišují především svérázným projevem zpěváka McDonnella, který výrazně frázuje a někdy se pouští i do jakéhosi proto-rapu. Surgery přijali do své tvorby i prvky blues, které interpretovali značně po svém (nejlépe uslyšíte blues/country vlivy v songu Highway 109). Chvílemi tím připomínají souputníky Mule z labelu Touch and Go. Vzápětí ale spustí chytlavou vypalovačku, kterou by klidně mohli napsat Mudhoney ve svém raném období (Bronto).

Podceňovanou, ale možná zlomovou nahrávkou je EP Trim, 9th Ward High Roller (1993).

V té době už všichni věděli, co je to grunge, a každý si také všiml, že ze všech AmRep kapel k němu mají Surgery nejblíže. Snad i proto, že McDonnellův hlas připomíná projev Marka Arma z Mudhoney. Kapela ukazuje, že umí i zpomalit (píseň Brother Remington), ale jinak se stále víc přibližuje zvuku kapel ze Seattlu. Není divu, že po Nirvaně a Helmet jsou Surgery další nezávislou kapelou, která přejde

Možná na ně tak často nenarazíte a možná už to zní trochu otřepaně, ale i tahle kapela byla pro AmRep zásadní a není možné ji vynechat. Jsou z New Yorku a obvykle je najdete pod označením punk-blues. Hlavní osou kapely je manželský pár Cristina Martinez (zpěv) a Jon Spencer (zpěv a kytara). Ano, jedná se o slavného Jona Spencera z Pussy Galore a The Jon Spencer Blues Explosion.

Boss Hog se jako jedna z prvních kapel na AmRepu zmohli na delší nahrávku. Jde o EP Drinkin’, Lechin’ & Lyin’, které Hazelmyer považuje za jednu z pěti nejdůležitějších nahrávek AmRepu. Produkci labelu obohatili ženským vokálem a bluesovými vlivy. Prim hraje Cristinin uhrančivý hlas, ačkoli i Jonův vokální projev stojí za zmínku. Závidět by mu mohl David Yow z The Jesus Lizard i Michael Gerald z Killdozer. Také nahrávky Boss Hog musíme počítat k těm zvukově uměřenějším, ačkoli pro mainstreamového posluchače to bude stejně pořádný nášup. Pokud byste je chtěli hodit do stejného pytle s Bikini Kill, Sleater-Kinney nebo 7 Year Bitch, asi nepochodíte. Nikdy nehráli skočný punk, ale hlavně se nikterak neangažovali v hnutí Riot Grrrl.

Už v roce 1990 nahráli pro AmRep majstrštyk Cold Hands. Nahrávku doporučuji hlavně z důvodů větší přístupnosti dnešnímu posluchači. Postu zvukového inženýra se opět zhostil Steve Albini a výsledek stojí za to.

Devět chladných, kovově znějících písní. KyFULL MOON 08

tara zní rozbitě, Cristina zpívá naléhavě a Jon mručí a dáví se tak, jak se to tehdy nosilo.

Boss Hog nicméně touto nahrávkou na AmRepu končí a jdou za lepším ke společnosti Geffen, kde vydávají roku 1995 eponymní album a přizpůsobují se mainstreamu. Je to víc rock’n’roll a Cristina chvílemi zní jako Patti Smith. Po své čtvrthodince slávy se vrací do podzemí. Roku 1999 vydávají album Whiteout na značce City Slang a poté se nad nimi zavřou vody. V této fázi však jejich hudba osciluje mezi podivným blues, které bychom spíše čekali od The Jon Spencer Explosion, nebo trochu drsnější pop music. Poslední resuscitace projektu proběhla roku 2008, kdy se sešli po sedmi letech opět na pódiu. Nutno poznamenat, že jediné, co se za ty roky nezměnilo, jsou decentně erotické obaly jejich desek. Jestliže před dvaceti lety byly mezi noise rockovými kapelami něčím neobvyklým, dnes působí spíš lacině.

HELIOS CREED

A je tu další zamotaný příběh! Dnes už je to téměř šedesátiletý kmet a Helios Creed je jeho občanské jméno. Než začal, nejen pro AmRep, produkovat sólové nahrávky, byl členem legendární kapely Chrome, která stála u zrodu industriálního rocku. Chrome pocházeli ze San Francisca a vznikli roku 1976. Jejich muzika se dá popsat jako experimentální, psychedelický space rock. Dodnes si občas zahrají. Jejich diskografie čítá desítky titulů a je velmi spletitá. Creed odešel z Chrome roku 1983 a od té doby se katalog jeho nahrávek rozrostl do mamutích rozměrů (cca třicet položek). V rámci své stejnojmenné kapely Helios Creed spolupracuje s různými hudebníky. Sám na všech nahrávkách zpívá a hraje na kytaru, de facto navazuje na tvorbu Chrome. Helios Creed jsou popisováni termíny acid rock, space rock nebo hard rock, ve skutečnosti semelou cokoli od punku po operu. To vše je samozřejmě zabaleno do psychedelického hávu. Krom AmRepu vydávali i na Sub Pop, Dossier a Cleopatra.

My se ale budeme soustředit na tvorbu z let 1989-1994. Creed zvládal souběžně vydávat drobné počiny i na více labelech a pro AmRep je podstatných jeho pět dlouhohrajících desek.

Jeho hudba z něj v rámci AmRepu činí solitéra, ale kde by Helios Creed nebyl solitérem? Pokud posloucháte jeho specifický styl, časem si zvyknete a snad vám ani jeho tvorba nepřijde tak experimentální. Nahrávky si udržují vyrovnanou FULL MOON 08

kvalitu, a tak lze jen stěží vybírat. Pro začátek stačí The Last Laugh a Boxing the Clown.

Nejdůležitější je Kiss to the Brain z roku 1992.

Tady krom již zmíněných žánrů a sub-žánrů najdeme i kultivovaný dívčí zpěv, pasáže, kde hraje prim akustická kytara, riffy, za něž by se nemuseli stydět ani Black Sabbath, elektronický šum i temné Creedovo kázání či jekot. Jestli to teď vypadá jako totální blázinec, vězte, že album drží pohromadě, ačkoli jednotlivé tracky je stále nutné vnímat jako hudební koláže.

A co dělá Helios Creed dnes? Před čtyřmi lety vydal své zatím poslední album Deep Blue Love Vacuum. Sporadicky koncertuje s Helios Creed i Chrome. Jinak má dva syny a dceru.

Počítám, že už se o sebe postarají sami a Creedovi zbývá dost času na jeho velký koníček.

Modely vláčků. Magor.

COSMIC PSYCHOS

Dali se dohromady roku 1982 v australském Melbourne. Prošli řadou personálních změn, ale pro nás je důležitá sestava Ross Knight (baskytara, zpěv), Bill Walsh (bicí) a Robbie Watts (kytara). Ve Státech nejprve zakotvili u Sub Popu, kde se uvedli albem Go The Hack (1989). Buzz Osborne z Melvins i Kurt Cobain o nich pak mluvili jako o jedné z inspirací seattleské scény. Narozdíl od zbytku AmRep sestav hrají Cosmic Psychos přímočarý chytlavý punk rock. Tři akordy a dost. Po prvním poslechu si kapelu zamilujete a po třetím už si jejich nablblé hity zpíváte s nimi. Na AmRepu vydali jedny ze svých nejlepších desek: Blokes You Can Trust, Palomino Pizza (EP) nebo Oh What a Lovely Pie. Naprostým skvostem je pak album z roku 1995 Self Totalled, kde jedna pijácká hymna střídá druhou.

Po rozlučkové kompilaci 15 Years, A Billion Beers (2001) se docela nedávno vrátili s alby Off Ya Cruet! (2006) a Dung Australia (2007), které vyšly v Evropě na Pitshark Records. Co k nim říct? Myslíte, že po letech už to těmhle punkovým hnojokydům nehraje jako dřív?

Omyl! Jejich nová alba jsou ještě větší nářez než desky z AmRepu. V roce 2006 sice umřel Robbie Watts, který hrál v kapele šestnáct let, ale i v nové sestavě hrají dál. A, mimochodem, doma v Austrálii jsou představiteli tzv. „yob“ rocku, což je hudební žánr, který „oslavuje životní styl australských mužů“.

GUZZARD

Guzzard byla tříčlenná úderka z Minneapolis, která působila v letech 1991-1996. Hráli

ve složení Tom Beeman (zpěv a kytara), David Paul (baskytara) a Pete Beeman (bicí).

Na AmRepu vydali tři skvělé desky, které znějí poměrně stejně (nehledejte v tom negativní hodnocení). Jejich hudba se vyznačuje sekanými kytarovými riffy, nevytvořili ale tak tvrdý sound jako Hammerhead. Narozdíl od jiných kapel (třeba Tar) nepřetékají u Guzzard riffy jeden do druhého a kytara není využita k tomu, aby byl posluchač vystaven záplavě zvuku. Dalším poznávacím znamením jsou minimalistické bicí. Songy se vyznačují přímočarostí a jasnou strukturou. Pokud se ovšem ptáte na podrobnosti ze života kapely, je nutné přiznat, že mezi všemi zapomenutými kapelami z AmRepu jsou Guzzard jedni z nejzapomenutějších.

Jejich diskografie je naopak báječně přehledná.

Až na debutový singl Pinch a několik písní na různých kompilacích vyšla jejich tvorba výhradně na AmRepu. Mezi trojicí alb Get a Witness (1993), Quick, Fast, In a Hurry (1995) a The Alienation Index Survey (1996) bych vyzvedl druhé album z roku 1995. Právě na něm totiž najdeme několik výrazných položek, díky nimž se celým albem snadno prokoušete a zamilujete si jej rychleji než jiná noise rocková alba. Jedná se hlavně o pecky Supersonic Enemy of Evil a Death Race 2000. Najdete tu ale i jednoduchou instrumentálku Biro, která je jak vystřižená z některé desky Shellac. Co se týče jejich současného působení, zdroje mlčí.

Pete Beeman hrál na bicí od roku 2006 v kapele Burning Brides, která má sice poměrně široké publikum, ale produkuje ordinérní mainstreamový rock. Letos ho ale vystřídal Jeff Watson, který souběžně hraje i v Black Elk. Všichni členové Guzzard se pak loni sešli na vzpomínkovém koncertě v legendárním minneapoliském klubu Grumpy’s Bar. JANITOR JOE

Další kapela ze sídelního města AmRepu.

Jako by jemně spojovali první a druhou generaci kapel tohoto vydavatelství. Vznikli roku 1992 a hráli ve složení Joachim Breuer (kytara a zpěv), Kristen Pfaff (baskytara a zpěv) a Matt Enstminger (bicí). Ještě týž rok stihli vydat singl Hmong na OXO Records a Bullethead na AmRepu. Také oni měli v mezích možností našlápnuto, aby se stali hvězdami na americké noise rock/hardcore scéně. První album Big Metal Birds patří bezpochyby do zlatého fondu AmRepu, ačkoli je opomíjeno.

Oproti jiným kapelám je zpěv uřvanější, ky081

tary rozháranější a rytmika stojí na řádných punkových základech.

Také zde je úspěch na škodu... Kapela je v hardcorových kruzích známá po celých Státech a po čase dostane baskytaristka Kristen Pfaff lano od Courtney Love a Ericy Erlandson a jde hrát do jejich kapely Hole. Janitor Joe mezitím natočí druhé album Lucky s baskytaristou Waynem Davisem. Ačkoli je to po všech stránkách dobré album, nemůžeme se zbavit pocitu, že nahrávce něco chybí. Rytmika správně šlape, kytara řeže a Joachim křičí stále stejně nasraně, ale je jasné, že na Lucky není tak silný materiál jako na Big Metal Birds.

A zatímco Janitor Joe koncertují po státech, Kristen Pfaff ještě prohlubuje svou závislost na heroinu. Hrát s Hole se nakonec neukázalo být tak skvělé, jak si Kristen představovala, a tak se rozhodla vrátit k Janitor Joe. Bohužel se těsně před návratem do Minneapolis předávkovala a zemřela. Joachim a Matt se rozhodli Janitor Joe rozpustit. Oba pak hráli v kapele Gnomes of Zurich, která na AmRepu vydala album 33rd Degree Burns.

HELMET

Tahle kapela dávno překročila svůj stín a dostala se do povědomí širokého publika.

Nejprve něco z dějin pravěku. Kapelu založil v New Yorku kytarista a zpěvák Page Hamilton a další tři do party byli baskytarista Henry Bogdan, kytarista Peter Mengede a bubeník John Stanier. Hrát začali roku 1989 a ještě týž rok debutovali singlem Born Annoying na AmRepu. Tom Hazelmyer vybral dva songy přímo z jejich dema. Kapela jeho důvěru nezklamala a o rok později nahrála famózní album Strap It On. Pro skalní příznivce AmRepu je to dodnes jejich nejlepší nahrávka, směs post-hardcoru a noise rocku, úporný Hamiltonův vokál, kapela sází na jasné, přehledné riffy, žádná noisová změť se nekoná. Dva songy z alba vyjdou i na kompilaci Amphetamine Reptile Peel Sessions a rázem tu máme „novou Nirvanu“. Ano, skutečně to tak jeden čas vypadalo, ačkoli hudební tisk vždycky trochu přehání a není soudný v přirovnáních. Na AmRepu vyšly ještě dva nezapomenutelné singly (Unsung a In the Meantime) a schylovalo se k jednomu z milníků rockové historie 90. let.

Helmet podepisují smlouvu u major labelu Interscope Records. Prý se o ně tehdy pralo na dvacet nahrávacích společností. Hamil082

ton a spol. shrábli milion dolarů a šli do studia. Hazelmyer na ně výjimečně nedští oheň a síru, ale uznává, že kapela rychle překročila možnosti jeho labelu a rád je přepustil konkurenci. Meantime, album z roku 1992, bezpochyby změnilo hardcorovou a (nebojme se toho) rockovou muziku 90. let. Na kapelu se od té doby lepí přízvisko „alternativní metal“ a dnes se na ně odvolávají i Limp Bizkit (pokřižujte se). AmRep nicméně vydává vinyl verzi tohoto alba. Pozor: doma můžete mít i gramodesku s logem Interscope. Píseň In the Meantime nahrává opět nezmar Albini (zbytek alba Wharton Tiers, stejně jako Strap It On) a spolu s Ironhead, Unsung nebo Turned Out patří k těm, bez kterých by kdejaká hardcore kapela hrála v 90. letech úplně jinou muziku. Helmet podniknou jednu podstatnou změnu. Obě kytary se spojí a hrají jeden hutný kytarový riff, narozdíl od Strap It On, kde se občas ještě dočkáme hlukové bouřky. Alba se prodalo přes jeden milion kusů (samozřejmě především Interscope CD verze), což je sečteno a podtrženo zlatá deska. Po tomto úspěchu přestávají Helmet naplňovat očekávání a mety ušmudlanců ze Seattlu se jim vzdalují.

Po albu Meantime odchází Mendege a je nahrazen Robem Echeverriou. Kapela vydává nahrávku Betty, která je sice dobře přijata, ale zřetelně jí schází dravost předešlých alb a je vidno, že kapela se lehce podbízí publiku.

Zvuk je zas o něco čistší a singl Wilma’s Rainbow ukazuje, že kapele už jde spíš o „hezký písničky“ než o vlastní tvář. Helmet se pak ještě zmůžou na zoufalou kolekci Aftertaste.

Kapela se tímto albem sama zařadila do ligy crossoverových nýmandů, kterých běhají po hudební scéně na konci tisíciletí stovky, a je jasné, že už jsou jen jedni z mnoha. Roku 1998 se rozchází.

Co čert nechtěl! Hamilton se roku 2004 vrací.

Je však v kapele jediným původním členem.

Znovuobnovení Helmet mají na triku už tři alba (letos v srpnu jim vyšlo album Seeing Eye Dog). Ačkoli se tu a tam jako by blýská na staré časy (sloka v písni Smart z alba Size Matters, nikoli již refrén), za moment to Hamilton celé zazdí. Asi nejhorší je píseň Monochrome ze stejnojmenného alba. Těžké ublížení na těle. Tak či onak je to kapela, jejíž raná tvorba zapříčinila boom crossoverových i nu-metalových kapel. Vliv, který měli na ostatní hudební formace, je nesouměřitelný.

FULL MOON 08

HELMET 27.11.2010 (((SZENE))). VÍDEŇ. RAKOUSKO. TEXT AXE FOTO ARCHIV

„Helmet jsou koncert od koncertu lepší a lepší, ve Vídni už to bude ono!“ Překlad: když budeš mít štěstí, ve Vídni už se to bude dát poslouchat. Předsudky jsou dobrý sluha, ale zlý pán. Kdyby měl člověk věřit kamarádům a tomu, co se píše na internetu, myslel by, že letošní deska Helmet, Seeing Eye Dog, je blbost. Na žádný jejich koncert by v roce 2010 nikam nejel. Ale jak se mi vynulovala očekávání, nebylo to nakonec tak špatné.

Vlastně to bylo docela super.

Sluší se zmínit jednu z předkapel, severoirské LaFaro. Nikdy jste o nich neslyšeli?

V pořádku. Pravděpodobně o nich neuslyšíte ani v budoucnu. Partička čtyř více-než-obyčejných chlápků hraje něco-na-pomezí stoneru, noise rocku, garáže, punku, metalu a dva vokály navozují dojem post-hardcore (vlastně tam uslyšíte skoro všechno kromě jazzu a post-rocku). „Nevím. Nalijte mi to, co jsem měla minule, díky.“ Pravděpodobně vám připomenou starou školu Amphetamine Reptile (důvod, proč si je Helmet vybrali, je nasnadě) nebo taky Motörhead (fakt) nebo Pissed Jeans (vážně) nebo mclusky (opravdu!), záleží asi na tom, jak jste se ten den vyspali. Basákovi by neškodilo potáhnout si kalhoty a jestli je kytarista jeho dvojče, na místě sežeru svoji šálu Arsenalu. Ale jinak?

LaFaro večer ve vídeňském klubu Szene otevírali a jejich první písničce přihlíželo pět lidí. V sále pro odhadem pět set. Schylovalo se k ostudě a zdálo se, že nikdo to nevnímá víc než kapela, ale pak se to stalo. Lidi přicházeli, bavilo je to a nikdo neodcházel. Po půlhodině měli full house a skoro bych dala ruku do ohně za to, že to do jednoho byli lidi původně zvědaví akorát na Helmet. Na Belfast myslím dobré skóre. Škoda, že museli končit, a škoda, že na desce, kterou jsem si koupila, chybí ten geniální moment prozření. A ten šílenej přízvuk v průpovídkách mezi skladbami.

***

Helmet, resp. frontman Page Hamilton, o tom, co se o nich říká, patrně ví a možná si myslí to samé. Jinak by asi nezačali písní Unsung, populární vlajkovou lodí alternativního metalu 90. let. (No, možná je jenom chytrej.)

Nicméně tím zdaleka nekončili a, promiňte FULL MOON 08

mi opět to klišé, leč bavíme se o devadesátkách, servírovali prakticky jeden hit za druhým. Milquetoast. In the Meantime. Wilma’s Rainbow. Ironhead. Ty průšvihy za poslední dekádu vynechali téměř úplně. Další fun fact: Hamilton ve svých padesáti vypadá fantasticky a není to to samý, jako když vám Lemmy, na otázku, jak se má, odpoví: „No cancer, thanks.“ Kdyby vás někdo dlouho přemlouval, že je mu třicet, asi byste tomu ve finále uvěřili. A nejenže tak vypadá, on tak pořád i hraje. „A protože jsem z vesnice, mám ráda sóla a RIFFY.“ I přes všechny jasné a nepopiratelné klady show (no cancer) se objevily dva momenty, o kterých nedokážu říct, jestli byly dobře, nebo špatně.

1. Hráli hodinu a půl. To je poměrně dlouhá doba, když uvážíte, že ty jejich skladby nejsou zrovna žánrové experimenty. Na bolení zad to sice nebylo, ale stejně jste ve chvílích s In Person nebo So Long trochu přešlapovali.

2. Hamiltonovy hvězdné manýry. V životě jsem neviděla, aby někdo hecoval fanoušky, aby skandovali a tleskali pří-da-vek! („Zu-ga-be!“) Kapelu představil za celý večer třikrát. Třikrát! Evidentně má slušné základy němčiny, takže in deutsch chválil rakouské pivo („Cože??? Že není rakouské!!??“ Ježišmarjá, chválím jiné pivo než vaše??! Ouch.) a rozpovídal se o tom, jak super je v němčině slovo schlagzeug (bicí).

Vážně? Takové vlezdoprdelství fanouškům se jen tak nevidí. Ovšem na druhou stranu, jakmile dohráli druhý přídavek, slezl mezi lidi pod pódium, kde si s nima dobrou hodinku povídal (fotil, podepisoval cédéčka, třásl rukama). A to taky není u koncertů tohoto formátu obvyklé. Trochu vás to zmate a možná si řeknete, že ten člověk je za své publikum, které mohlo mít v sobotu milion lepších věcí na práci, než jít na vyšeptalou metalovou legendu, vděčný. Což je ve skutečnosti... milé.

Abych legendám nekřivdila, bylo to slušný.

Poctivá práce. Hity. (Hezký chlapi.) Výborná předkapela. Sobotní noc bych tentokrát neměnila. Gut gemacht, Page.

Komm bald zurück.

083

LES SAVY FAV 18.11.2010 Festsaal Kreuzberg. Berlín.

TEXT AL BURIAN PŘEKLAD LENKA ŠPRYSLOVÁ

Paradox vlny rockové muziky spočívá v tom, jak nerozlučně je spojená se schopností šokovat. Už jen samotné slovo „vlna“ tohle spojení implikuje. Vezměte si všechny ty konotace – jako vlna vás můžou smést nové informace a kontrarevolucionáři vás budou napomínat, abyste se uklidnili a nedělali vlny. „Rock’n’roll“ je navíc v angličtině staromódní výraz pro šukání, což je samo o sobě celkem šokující.

Od dob Elvisových pánevních křečí k Tommymu Lee a jeho festovnímu nářadí v domácích pornáčích… Počkat, tady je ten paradox!

Mezi těmito dvěma událostmi leží půl století a v tomto časovém rozpětí zůstaly naše idoly nesmrtelné, zatímco my tloustneme, objevují se nám vrásky a považujeme Rolling Stones nebo dokonce éru Van Halen s Davidem Leem Rothem za „klasiku“. Klasický rock bude těžko šokovat, ale jedinou alternativou je být zapomenutý rocker, kdy se vaše snahy o dělání vln obrátí v prach, místo v celulitidu.

Vezměte si třeba tenhle rébus spojený s Les Savy Fav. „Who rocks the party that rocks the body?“ Na to se tihle agresivní intošové z umělecké školy ptali publika zhruba před deseti lety na svém fenomenálním albu The Cat and the Cobra. Jejich rané nahrávky míchaly fugazoidní post punk se zdravou dávkou ironie a přidrzlé sebestřednosti. Zpěvák Tim Harrington postupně vypouštěl čím dál víc z toho fousatého uřvaného cvoka, kterého v sobě skrývá, a svým chováním na podiu překračoval meze toho, co jsou fanoušci schopni unést bez trvalých následků. Tim má zvláštní talent ovládat lidi. Má to velmi dobře spočítané. Je to tanec na hraně katastrofální frašky. Tohle napětí na koncertech Les Savy Fav je napětí typické pro skvělý rock: nikdy nevíš, co přijde.

Samozřejmě až na to, že čím déle to dělají, tím méně překvapivé to je. Nahrávky Les Savy Fav se dostaly do celkem příjemně zajeté rutiny už někdy kolem desky Go Forth. Jejich nejnovější Root for Ruin je ta neklidnější, nejlépe přístupná věc, jakou dosud udělali. Živá show je teď jejich hlavní devízou. Tam ukazují, že pořád ještě jedou. Problém je, že nevyzpytatelným, nevypočitatelným šílencem může člověk být jen po určitou dobu. Pak to lidi začnou očekávat. „Slyšel jsem, že ten zpěvák je fakt divokej,“ říkají lidi, co je vidí poprvé. „No, 084

byl o dost divočejší, když jsem je viděl poprvé já,“ říkají dlouholetí fanoušci.

V polovině devadesátých let, když kapela začínala, jsem bydlel v Providence a podařilo se mi tenkrát dostat na pár jejich koncertů, když ještě hráli pro kamarády a spolužáky z umělecké školy v narvaných loftech. Ale opravdu mě oslovili, až když přijeli do Portlandu v rámci svého prvního amerického turné. Kamarád jim zařídil koncert v garáži. Přišlo šest lidí. Viděl jsem je odehrát dobrý set, když je povzbuzovala halda kamarádů, ale tady, tváří v tvář těm pár nezaujatým posluchačům, jsem věděl, že se sesypou. Mýlil jsem se. Pro desetinu publika, kterému to bylo asi tak stokrát ukradené, odehráli desetkrát větší show se stonásobnou energií a udělali z toho událost, které stálo za to se účastnit. Musím uznat, byl jsem v šoku.

Tohle byla fakt skvělá kapela.

Každý vrásčitý věrný fanda má takové historky. Myslíte si o kapele, že je dobrá? Měli jste je vidět tenkrát, když hráli před šesti lidmi!

A tak podobně. Když znovu a znovu vyprávíme ty samé historky, snažíme se ve skutečnosti říct, věřte nebo ne, že to kdysi opravdu šokovalo. Ano, milé děti, věřte nebo ne, bývaly časy, kdy fráze „fugazoidní post punk“ zněla zajímavě i lidem pod čtyřicet.

Neobviňujte kapelu. Jen se chovají přiměřeně svému věku: třicátníci s prací, ženami a dětmi. „Here I slip past 35/ I’m so broke and I’m so tired,“ zpívá Harrington v Root for Ruin.

Naživo je to pořád akční chlápek, mění outfity uprostřed písniček, prodírá se davem za řevu jen velmi přibližné varianty textů. Show zakončuje zavěšený hlavou dolů z balkonu, zatímco mu pár velmi nervózních návštěvníků koncertu drží nohy. Kapela přidává Who Rocks the Party.

Možná jen zažívám to, co zažily všechny generace přede mnou: ten nepříjemný pocit, když se rebelie stává rituálem. Ne, ta kapela za to nemůže. Vlastně bych to svedl spíš na publikum a na všechna rock’n’rollová publika před ním. Vaše požadavky jsou nesmyslné, samolibě chcete šok.

Ale taky chcete slyšet všechny svoje oblíbené songy.

FULL MOON 08

FULL MOON 08

085

NEW! NEW! 19.11.2010 FLÉDA. BRNO. TEXT TOMÁŠ BLÁHA

Stojím před podiem a ve velkém sále brněnské Flédy je pár sedících, pár stojících. Někdo tlachá, jiný pije, zbytek jen tak čumí. Akorát dohráli slovenští Bios. Dva maníci tahají z obrovského hrnce elektronického kovošrotu zpoza svých laptopů jednu podivnost za druhou, třískají s nimi o sebe. Jiskří se. To, že jsem blízko peklu, podtrhuje zadní projekce, na kterou ti dva satani epileptickým tempem vysílají pentagramy a ty se stejnou rychlostí propíjí do hodně „non-comfortable“ obrazců. Stručně řečeno: bordel. Mohl být ještě víc „dirty“, to jo, ale i tak dobrý. A co by to bylo za pekelníky, kdyby nakonec nevytáhli těžkotonážní kytarový riff? Byl tam. Dojem z jejich setu se tak pohybuje mezi ciferníkem zkušenostním a požitkářským, ale fakt je, že se člověk nenudil.

A právě tyhle pocity mi trochu chyběly u první kapely B4. České kapely, která na mě působila trochu jako opilá agitka na genialitu Mariána Vargy. Asi nebyl úplný prvoplán produkci vykopnout tímhle směrem, ale nějak se to tam zatoulalo. A vlastně ani nevím, jestli použít slovíčko „bohužel“, protože Collegium Musicum by měli něco znamenat i pro ty méně odrostlé, jenže kde nic není, ani smrt nebere. Možná pro tyhle kapely není ideální, že jsou na akcích typu New! New! v pozici, že i kdyby tam mlátili hlavou o hrnce, nic zásadního se nestane – lidi na plakátu vidí primárně jméno Jon Hopkins.

A potom pravděpodobně S.C.U.M. – londýnská pětice mladých a neklidných, co se přišla bavit na večírek Echo & the Bunnymen v maskách My Bloody Valentine. A do toho všeho skotačení jako by je navléknul Geoff „Horrors mi budou ještě dlouho děkovat“ Barrow.

Abych pravdu řekl, ze začátku mě trochu 086

překvapilo nenápadné popření té industriální deky, kterou disponovaly nahrávky, které jsem od nich kdysi slyšel. Jenže při pohledu na frontmana se leccos objasňuje. Od krku nahoru mix Ace Ventury a Nicka Cavea (haha – ne, vážně jo), od krku dolů zkrachovalý čajovník, co si otevřel obchod s koberci. Ten důvod, proč byla jejich industrializace trochu vzadu, je právě on. Sundává boty a lehkým našlapováním v teplákách „aladinovkách“ chce svůj saténově polštářový hlas vytáhnout ze dna toho zrezlého sudu až do oblak. Nadnáší se a vokál zkouší prorvat skrz tu řinčivou stěnu. Občas se mu to daří. Jindy dominuje elektronika tak, jako by se mělo jednat o zapomenutý fragment čehosi od Portishead. Na druhou stranu to umí dojemně naředit, tak jako v Signal (3) Paris. Nechci někoho podceňovat, ale ostatní muzikanti vedle jeho tlumivých avantýr působí jako organické stíny. Až na bubenici. Ta je skvělá. Sedí tam za aparaturou a mezi svými kmitajícími končetinami majestátně vyhlíží. Jako velká mama na svoje malý fellas. Záchytný bod těch čtyř zbloudilců a jejich zbloudilých tónů. Neutopické vize utopené skrze myšlenkové okovy a klikaté pochody. Nevím proč, ale při poslechu mi podvědomí vytahuje vzpomínku na první zhlédnutí Wendersova Nebe nad Berlínem.

A i když se po skončení tleská, co to dá, nevrátí se. Svůj debut vydávají v únoru u Mute Records a mohlo by to dopadnout dobře. Když to nezvoře producent. Což se občas stává.

CUBE AND COFFEE

Lidi odchází na bar a záchod a přichází v dvojnásobném počtu. Hopkins si chystá laptop a další serepetičky. Ne že by se lidi nějak rvali, ale bylo o poznání těsnějc než kdy předtím.

Každý asi chce vidět chlápka, který si na novince poloboha Ena střihnul tak nekompromisní sólo. Upřímně, bez něho by A Small Craft on a Milk Sea byla znatelně chudší. Ono je vůbec celkem slušné kacířství křivit na Hopkinse

jazyk, protože jeho forma se drží dlouhodobě nahoře, i když své desky nevydává. Kvality dva roky starého Insides podporuje vynikajícími remixy (naposled třeba Angels Echoes od Four Tet) nebo kolaboracemi s hudebními obry typu Brian Eno. Label Warp má v Hopkinsovi člověka, který je věrný jejich IDM lingvistice a zároveň ji posouvá dál. Je to jejich budoucnost. A naše taky.

Hopkins začíná otáčet knoflíky. Na jeho setu je neuvěřitelně sexy ta symbióza klasické klavírní hry s ostrými glitchy, které lámou nohy v krčku. Hopkins je sympaťák. Přichází s úsměvem a svoji elektronickou smršť pojímá jako koncert, když si po každé skladbě nechá zatleskat. A je čemu, že ano. Jon Hopkins prokládá Insides staršími tracky. Ambientní polohy na relaxační bázi lynčuje průniky ostrých beatů a zlámaných samplů. Kroutí se u toho a dává najevo, že to myslí vážně. Jsem v rauši. Hopkins svými zvuky rozkládá celou Flédu do miniaturní kostky, kterou zase nechá rozpustit v uvolněné, atmosféricky pietní nadstavbě. Například Vessel. Nadýchanost střídají rány. A když věci jako Sleepwalker vymění za dupárny 100 nebo Wire, rozkládá i mě a já si připadám jako součást demontážního procesu. Po všem tom divočení ho vytleskáme jednou a vytleskáme ho i po druhé. Hopkins se dvakrát vrací na podium, ale podruhé měl asi zůstat v šatně, protože Wire znova dávat nemusí. New! New! je jedna z mála akcí v Brně, na kterou by měli dorazit lidi z širokého okolí, protože jim to za tu cestu bude stát.

Nechci se nikomu rýpat ukazováčkem v řiti, ale Prokop Holoubek umí. Dík.

FULL MOON 08

FULL MOON 08

087

THERAPY? 16.11.2010 HMV FORUM. LONDÝN, UK. TEXT PAVEL VULTERÝN FOTO ARCHIV

Cestujete rádi časem? Já ani moc ne. Vždycky, když se podívám zpátky, vidím spíš věci, co se stát neměly nebo se daly udělat lépe. Neříkám, že bych něco měnil, myšlenky na minulost mě přesto plní emocemi, kvůli kterým do kina nechodíte. Často přemýšlím, jestli to mají ostatní podobně, nebo všechny ty fotky na Facebooku myslí vážně.

V posledních letech se množí případy kapel a umělců, co do minulosti hledí s nostalgickou slzou v oku. Byli velcí. Haly plné lidí jim provolávaly slávu. Fanynky museli ze šaten vyhánět revolverem. Peníze přehazovat vidlemi. V těch starých dobrých časech byli mladí a všechny jejich chyby na ně teprve čekaly, maskované v přátelském úsměvu a podání ruky. Časy se mění, a tak se z hal staly sály a z fanynek mámy. Nemládneme nikdo. Kdo tvrdí, že jo, nemá to v pořádku v hlavě, anebo je Cher. Uznat se dá i kombinace těchto možností. Přesto představa, že se můžeme postavit do proudu času a několika mocnými tempy se přemístit z bodu B do bodu A, je lákavá. Až příliš. Jeden večer, jenom jednou, naposled. Vrátíme se tam, kde nás všichni znali a milovali. A potom potopa.

Dobře tyhle úvahy okomentoval Josh Homme, když se ho v roce 2007 ptali, jaké šance dává reunionu Kyuss: „It’s not what it was, it’s what it is, and Kyuss was a really magical thing – and if you weren’t there, well, you weren’t. That’s just the luck of the draw.“ Snad proto se dali Kyuss letos znovu dohromady bez něj. That’s just the luck of the drabs.

Homme svým postojem dobře vystihl to, co je spoustě muzikantů jasné, ale nikdy by to ne088

řekli nahlas a už vůbec ne v přítomnosti manažera. Jestli jste tam nebyli, tak nebyli, vaše smůla.

Kapely, které mají šanci vrátit se po mnohaleté pauze a sklidit ovace nové generace fanoušků, jsou na tom ve skutečnosti docela dobře, někdy je jejich původní sestava ještě naživu.

Mohou nabídnout něco, o co je zájem, protože jediná šance, jak si to v uplynulém desetiletí užít, byla jukebox nebo nějaký obskurní revival. Jenže jako v každém jiném oboru lidské činnosti i tady je dno pode dnem a hanba nezná hranic. Jsou totiž kapely, které se za celou svou existenci ani rozpadnout nezvládly, a přesto by rády přilákaly pozornost, jak ale na to? Odpověď je nasnadě – nejslavnější album.

Stereophonics perform Performance and Cocktails live!

Primal Scream perform Screamadelica live!

Slayer perform Reign in Blood live!

The Flaming Lips perform The Soft Bulletin live!

Jenom pár příkladů za všechny.

Důvodů může být spousta a mávnout nad tím rukou s konstatováním „peníze“, by byl snad až příliš snadný soud. Takže důvodem můžou být peníze. Pak dlouho nic. Ještě o malou chvilku delší nic. Až potom nostalgie, nový materiál nestojí za nic, právníci, děti, firma a někde daleko za duhou se krčí laskavost fanouškům. Buď jak buď, pointa je stejná.

*Therapy? jsou rocková kapela ze Severního Irska, co byla skoro slavná v polovině devadesátek. Hnacím motorem a hlavním skladatelem byl vždycky Andy Cairns, na basu mu už dvacet jedna let pomáhá Michael McKeegan a kolem této dvojice oscilují bubeníci s různým FULL MOON 08

FULL MOON 08

089

datem trvanlivosti. Jejich nejúspěšnějšího alba Troublegum se prodalo přes milion kusů, přičemž dohromady se desek Therapy? prodalo něco kolem milionů dvou. Alb mají patnáct, takže si můžete udělat hrubý obrázek, jakou pozici má právě tohle album v diskografii kapely. Troublegum vyšlo v roce 1994 a svezlo se na vlně populárního alternativního rocku/ metalu/punku, ať už to znamená cokoli. Pamatujete si, jak měla každá země svoji Nirvanu?

Therapy? byli severoirská Nirvana. Album mělo kromě komerčního úspěchu (pátá příčka v oficiálním britském žebříčku) i slušný ohlas u kritiky (bylo vyhlášeno jako nejlepší album roku 1994 podle časopisu Kerrang! a nominováno na Mercury Prize). Ze čtrnácti skladeb osm singlů, to je slušné skóre.

Na jeho následovníku, Infernal Love z roku 1995, to kapela zkusila s příklonem k hlavnímu proudu. Ne že by se to úplně nepovedlo, ale očekávaný masivní komerční úspěch se nedostavil. Navíc bylo album posledním pro zakládajícího člena, bubeníka Fyfe Ewinga, který se cítil unavený neustálým cestováním a propagací kapely. Poslední deska z devadesátých let, která stojí za zmínku, je Semi-Detached z roku 1998. Vyměnili bubeníka, přibrali jako stálého člena cellistu a kytaristu Martina McCarricka a už nadobro se rozhádali se svým labelem, což je na zbytek dekády (a vlastně už navždycky) poslalo někam do mezisvěta mezi mainstream a underground. Příliš komerční a podbízivý pro All Tomorrow’s Parties, ale málo zajímavý pro rádia a velké vydavatelské společnosti.

Desky vydávají pořád, a upřímně, každá nová je o něco horší než ta před ní. Přestal jsem to sledovat po High Anxiety z roku 2003 a Therapy? se pro mě stali jenom další kapelou, která občas zavítá do Česka a hraje v létě na festivalu, jehož jméno zní jako nějaké jídlo.

I letos, když mi přišel pravidelný email s předmětem „co se děje okolo“ a jednou z nabídek byl právě jejich koncert s cenovkou pětadvacet liber, mě jen napadlo, že se asi Andy už konečně rozhádal i se zdravým rozumem a letošní rok je jenom dalším v řadě, kdy je neuvidím. Ale jenom do momentu, než jsem se podíval pořádně a zjistil, že za těch sedm stovek je možné vidět klasické album z roku 1994 naživo. Jedna věc je být racionální, logické obhájení faktů před sebou samým. Rozumíte všemu, protože jste o tom četli, a ohrnout nos 090

nad volbou těch druhých je ta nejschůdnější varianta. Jenže potom pokušení ukáže prstem na vás a jedno slovo zní v hlavě mocněji než všechny argumenty. CHCI!

mění na hlavě nahradil sestřih zeleného bareta a přerostlé strniště zas udržovaná bradka, do které stříbro už není jenom vpleteno, ale drží ji pohromadě. Andy zestárl.

*V roce 1994 mi bylo dvanáct let. Největší sta-

Nicméně oči byla jediná část těla, která se udržela v přítomném čase, zbytek to vzal rovnou do devadesátého čtvrtého. Andy se jenom usmál, slušně pozdravil a bez varování spustil Knives. Každý věděl, že to přijde, a lokty v obličeji se přecházely s přátelským poplácáním po zádech; vyražené zuby jsou vždycky něco na památku. Po dvou minutách bylo jasno, že si to obecenstvo pořád pamatuje, a když se bez pomlky navázalo Screamagerem, největším hitem kapely, ukázalo se, že psát setlist není potřeba, tady se jede podle jízdního řádu. Vždycky je to něco za něco, na normálním koncertě si můžete stěžovat na nedostatek hitů, na koncertě jako je tento zas na absenci momentu překvapení. Kdo by čekal alespoň nějakého hosta nebo ohňostroj, nedočkal by se. Při příležitosti, jako je tahle, je nasnadě pozvat původní členy kapely, hostující hráče nebo bývalé přítelkyně. Na druhou stranu... bez nich je to levnější a nakonec proč. Před Hellbelly Andy poprvé pochválil publikum a všemi těmi otázkami, jestli jsou lidé v pohodě, požadavky na tleskající ruce a „nějaký ten hluk“ dotáhl efekt cestování v čase k dokonalosti, tohle už dneska nedělá snad nikdo. Therapy? se vždycky pohybovali ve třech textových polohách. Láska (nešťastná), náboženství (severní Irové) a frustrace (život) a jejich kombinace. Nečekejte žádné hluboké rozbory čehokoli, přece jenom se bavíme o lidech, kteří by pracovali v továrně na pneumatiky, kdyby se neživili muzikou.

Přesto se v té době dařilo Andymu dávat dohromady vtipné a trefné slogany:

rosti mi dělalo, jestli se mi podaří sehnat hokejovou kartičku Marka Messiera se Stanley Cupem na křídovém papíře z roku 1990 (parádní karta!). A jestli jsem měl nějaké povědomí o hudbě, tak z pirátských kopií raritních nahrávek The Beatles. Ne, já jsem u toho nebyl. A jestli se mi šance na reparát naskytla o nějakých šestnáct let později jenom proto, že kapela, kterou vlastně už nemám ani moc rád, hraje album, které mám rád velice, budiž.

Některé věci za peníze nekoupíte, ale spoustu ano a tohle je jedna z nich.

Therapy? perform Troublegum live!

Efektivita je klíč, takže dorazit na konec předkapely se jevilo jako rozumný kompromis mezi postáváním v davu nedočkavých a trávením času efektivnějším způsobem. Ostatně Dinosaur Pile-Up díru do rock’n’rollu asi neudělají. Idea pozvat si předkapelu na show, kde všichni čekají nejenom na hlavní kapelu, ale především na konkrétní skladby, je podivná a staví předskokany do ještě nezáviděníhodnější pozice, než tomu bývá obvykle. Jako by nestačilo vložit genitálie do tlamy krokodýla, ještě mu musíte třít rozkrok vlhkou žínkou.

Ale publikum bylo shovívavé a nikdo ani moc nepískal. Ono to jde asi s věkem, pár teenagerů si sice na mládí svých rodičů zavzpomínat přišla, ale dominantním účesem byla pleš.

Andy a spol. se drží zásady, že když někdo může čekat šestnáct let, tak ho pár desítek minut nezabije, a tak si s nástupem na scénu dali načas. Bylo znát, jak si atmosféru ze strany publika užívají, protože zájem o kapelu v posledním desetiletí opadl. Mít před sebou opět narvaný sál, všechny ruce nad hlavou a na jazyku vaše jméno. Egorecharger.

Neil Cooper, který je v kapele od roku 2002, podvádí, protože je mladší než původní dvojice. Michael McKeegan to taky nehraje úplně na rovinu, protože se svojí oholenou hlavou už vypadá deset let stejně. Jenom Andy. Andy byl vždycky tváří Therapy?, a tak je na něm dobře vidět, jak čas kouše. Ne že by byl někdy atlet, ale s léty, řekněme, zbodřel, nedorozu-

With a face like this I won’t break any hearts And thinking like that I won’t make any friends The world is fucked and so am I Maybe it’s the other way round, I can’t seem to decide To se řve dobře od patnácti do šedesáti (pak už vám to začíná být jedno). Body k dobru se musí publiku přiznat za nasazení a znalost problematiky. Každý každému ječí do tváře ty říkanky a kapela funguje spíše jako médium, které spojuje lidi s něčím, co je dávno pryč, ale při poslechu těch skladeb FULL MOON 08

jste si jistí, že se to stalo. Všechny ty lásky, všechna ta frustrace. Jediné ze dvou překvapení večera přišlo, když Andy zahájil skladbu Nowhere citací Nowhere Mana od The Beatles. No... avantgarda. Pravda je, že spoustu skladeb z Troublegum zakomponovali do svého koncertního programu ještě před vzpomínkovým turné proto, že jsou dobré a rozhodně lepší než produkce nová. Takže slyšet věci jako Screamager, Die Laughing nebo Trigger Inside je skvělé, ale ne zas tak výjimečné. O to víc potěší Unbeliever. Riff těžký jako ta nejhorší rána po noci, které se stalo něco strašného. Tady si Therapy? podávají ruce s těmi nejlepšími ze stoner rocku a dívají se jim při tom do očí.

Nejlepší moment show.

Trigger Inside jako zlomový okamžik, kterým se publikum definitivně vyčerpalo. Ne že by se potom už nikdo nehýbal, ale něco takového prověří fyzickou formu a fanoušky jsou dnes převážně lidé, kteří pracují v kanceláři.

Kapela byla evidentně pohnutá, a i když to neustálé vyzývání publika k akci bylo otravné, děkovačky byly uvěřitelné. Když se Andy rozpovídal o tom, že je pátek večer v LondýFULL MOON 08

ně, a přesto si taková spousta lidí našla cestu na koncert „bandy irských bastardů“, bylo to skoro až dojemné.

Do skladby Isolation, poctě Joy Division, trochu troufale vložili kus vlastní Loose z Infernal Love (druhé a poslední překvapení večera) a už se pomalu směřovalo ke konci.

Pár skladeb z tracklistu se na pódium nepodívalo ani v roce 1994 a byl k tomu dobrý důvod, protože desek, které nemají slabé místo, je asi stejně jako cyklistů, co nedopují na Tour de France. Tentokrát se hrálo všechno, i když třeba u Femtex chyběl ženský vokál doslova fatálně a u takové Unrequited Andy ani pořádně nevěděl, co má hrát. Po doznění závěrečné Brainsaw se ozval jenom nekonečný loop you are my sunshine a lidé se o sebe museli opřít. Desku, která trvá čtyřicet pět minut, zvládli odehrát za padesát, skutečně tedy bez keců.

Po chvilce se sice vrátili s přídavkem, ale ten trpěl neprominutelným nedostatkem. Nebyly to písničky z Troublegum. Jakoby praskla časová bublina a vy jste byli zpátky v roce 2010.

Už to nebyla ta banda supercool chlápků, ale

pár starých unavených pánů, co hrajou takový divný metal. A to uběhlo jenom deset minut.

Cestování časem má svá úskalí. Předně na to lidský mozek není vybavený, takže různá časová pásma a reality mohou vést k tomu, že se nakonec zblázníte, protože nebudete schopni sebe sama zasadit do kontextu. Proto se to nedá dělat moc často. Z pohledu fyzické stavby lidského těla to taky není žádná legrace, protože se druhý (nebo který?) den cítíte docela slušně domlácení, nese to s sebou dehydrataci a dost smrdíte pivem a potem. Když doma řeknete, že jste se zrovna vrátili z roku 1994, taky vám asi hned nedají neteř na hlídání. Budou se vám to snažit rozmluvit a vysvětlit, ale nebudou vědět to, co víte vy. Nebudou mít v zadní kapse mezi drobnými a zapalovačem ten kus papíru, důkaz. Ráno totiž nahmátnete propocenou vstupenku, na které je napsáno: Therapy? perform Troublegum live!

Oni u toho totiž nebyli – vy už ano. Abrakadabra.

091

092

FULL MOON 08

DRIVE-BY TRUCKERS 14.11.2010 Shepherds Bush Empire. Londýn, UK. TEXT PAVEL VULTERÝN FOTO ARCHIV

Žijeme v povrchním světě. Kvalita existence se měří množstvím věcí, kterými jste schopni se obklopit. Kultura není jiná a nejsnazší cestou k úspěchu je zaútočit. Štěstí přeje bezohledným. Udělejte to lesklejší a všichni si všimnou. Bylo tady všechno, tak to raději koukejte udělat větší. Muzika? Devadesát procent dnešní produkce je perfektní kulisou ke šroubování stolu nebo kojení. Hudba a texty o ničem po vás sklouznou, jako byste byli obaleni v plastiku. Je to jen reflexe obyčejného života. Všechno hned! Nemáš na to?

Zadluž se! Přišli si pro tebe? Zabij se!

Dobrá zpráva? Když se člověk přebrodí skrze bláto tendenčního balastu na druhou stranu, stane na pevné půdě poctivé práce a úspěchu, vykoupeného potem a krví. Slovo, které hledáte, je „poctivost“ a ta melodie, co si vyťukáváte do stolu – to jsou Drive-By Truckers.

Rok 1996, Athens, Georgia. Patterson Hood a jeho dobrý kamarád a spolubydlící Mike Cooley přemýšlejí, co dál se životem. Hráli v té době v nejrůznějších hudebních sdruženích všude okolo, ale žádné z nich plně nevystihovalo jejich hudební pohled na svět. A tak začali vystupovat jako duo Virgil Kane, později přetransformované do plnohodnotné kapely jménem Horsepussy, ale pořád to nebylo ono. Je třeba si uvědomit, že se nacházíme na nejjižnějším jihu USA. Louisiana, Mississippi, Alabama. Tady se vás neptají, jestli jste fanoušek Lynyrd Skynyrd, tady jste divní, když jím nejste. A být divný na jihu USA, to je to poslední, co chcete. Hledání těch správných spoluhráčů trvalo dva roky, teprve potom se sestava ustálila natolik (a natolik jinak), že bylo možné (vhodné) vybrat nové jméno a začít tvrdě makat.

Už roku 1998 spatřilo světlo světa debutové album Gangstabilly a hned roku následujícího deska druhá, Pizza Deliverance. Drive-By Truckers už potom nikdy nepřestali pracovat a vydávají novou desku co dva, co každý rok.

První album bylo přeci jenom trochu moc country a bylo třeba dobrousit hrany. Druhé bylo podle mnohých trochu moc Lynyrd Skynyrd. Jak na podobnou kritiku reaguje skupina dospělých lidí?! Vydá album třetí, které je country poctou Lynyrd Skynyrd.

FULL MOON 08

093

Southern Rock Opera bylo dvojalbum plánované déle, než Drive-By Truckers skutečně existují. Původní idea vzešla z plánu Hooda a původního basáka Earla Hickse napsat skoroautobiografický scénář o tom, jaké to je vyrůstat na jihu USA, a o tom, že ani rockové hvězdy neumějí létat a občas s nimi spadne letadlo. Krátce na to Hood založil Drive-By Truckers a začal pracovat na materiálu pro první dvě alba, ale kdykoli se objevila skladba zapadající do konceptu, odložil ji stranou a čekal, až přijde její čas. Vzhledem k tomu, že nedostatkem materiálu a nápadů netrpěl v Drive-By Truckers asi nikdo, tak už po vydání druhé desky bylo jasno, že jsou připraveni realizovat opus magnum, kterému začali říkat THE ROCK OPERA. Jenže být na něco připravený ještě neznamená, že vás život pustí ze řetězu.

Po strastiplném nahrávání (jenom po nocích, protože byl začátek srpna a s ním přišla vlna veder, a když desku lepíte na koleni v druhém patře obchodu s uniformami bez klimatizace, větráky nejsou dobrý zadní vokál) zjistili, že mají sice hotovou desku, ale nemají peníze na její vydání. V takový moment se vyplatí mít dobrou fanouškovskou základnu a tohle Drive-By Truckers nikdy nepodceňovali. Jakkoli byste to do bandy lidí, co vypadají jako košík zakázaného ovoce od sourozenců, co si byli až příliš blízko, neřekli, Drive-By Truckers měli internetové stránky a DIY ducha dříve, než si většina kapel všimla, že hudba se dá sdílet i v jiném formátu než WAV. Pomocí svého webu nabídli legální ujednání investorům s příslibem úroku 15% na vložené náklady. Díky tomuto neortodoxnímu přístupu se jim podařilo nashromáždit patnáct tisíc dolarů, což zajistilo pět tisíc kopií desky a ojetou dodávku. Investice se zpětně více než vyplatila, protože po třetí desce si jich konečně někdo všimnul a v Rolling Stone obdrželi čtyři hvězdy z pěti.

Happy end by byl úplný, kdyby Rob Malone, třetí kytarista souboru, neřekl, že už toho všeho má dost, a s kapelou se nerozloučil. Jestliže u normální kapely znamená odchod třetího kytaristy extra místo na nohy, pro Drive-By Truckers to byla situace vyžadující urychlené řešení. Tím se ukázal být Jason Isbell. Hráč, který se řídí čtyřmi zásadními radami, které dostal od svého táty, když odcházel z domu: užít si svoje, ale ruce pryč od tvrdých drog, vždycky zatelefonovat domů, když bude mít sestra narozeniny, nezpívat s falešným britským akcentem a nikdy neudělat stejnou 094

chybu jako The Beatles a tvrdit, že je větší než Ježíš. Tátu poslechl, s Drive-By Truckers se doslova oženil, vydal s nimi tři desky a posunul je do první ligy. Úplný happy end.

Hooda a Cooleyho. Situaci nezjednodušilo, že se zrovna nacházel uprostřed rozvodového řízení s Shonnou Tucker, která tou dobou hrála v Drive-By Truckers na basu. Slovo dalo slovo a kapela se s Isbellem rozvedla. Doslova.

BÝT JIŽAN

První z těch tří desek byla Decoration Day. Druhá část trilogie o tom, jaké to je být jižan.

Textově poněkud temnější. Hood se rozpovídal o svém rozvodu nebo o tom, že z 2 424 279 uvězněných lidí v USA si trest za incest bratr/ sestra odpykávají dva. The closer kin, the deeper in. Nezmiňuje se, jestli je uvězněná dvojice pár nebo jestli to nějak souvisí s jeho rozvodem. Po hudební stránce se začal angažovat Isbell a co čert nechtěl, hned napsal nejlepší skladbu desky – titulní Decoration Day. Skvělá deska, ale pohledem po bitvě (teď už je každý generál) byla jenom lešením pro to, co muselo přijít. The Dirty South. Páté řadové album, konec jižanské trilogie a všichni na vrcholu tvůrčích sil. Drive-By Truckers byli vždycky silní v textech, respektive ve vyprávění příběhů, ale až na téhle nahrávce se jim konečně podařilo všechny ty historky o lidech, co skutečně žili, o těch, co žili ne až tak skutečně, o tornádech, láskách a automobilových závodech obalit do riffů, které si člověk zamiluje na první poslech a už nikdy se jich nezbaví. Tady se miska vah převážila z ležérní country pohody do polohy „jižanské peklo“. Byla to také první deska, která se umístila v Billboardu a připravila místo pro ty další. Že je na světě přeci jenom nějaká spravedlnost se ukazuje s každou novou deskou Drive-By Truckers, která vyšplhá o něco výše než ta předchozí. Jestliže The Dirty South se vydrápala na 147. pozici, poslední deska The Big to Do to o šest let později dotáhla až na 22. příčku. Tak alespoň někde...

Další A Blessing and a Curse je zajímavá v několika ohledech. Po třech řadových deskách se nejednalo o koncepční album. Zvuk se přiklonil ke klasickému rocku, což se nesetkalo s úplným pochopením fanoušků, kritiků a paradoxně ani kapely. A hlavně zlomila vaz Jasonu Isbellovi. Mít v kapele tři hlavní kytaristy a skladatele chce obrovskou dávku porozumění a pokory. Nebo psychologa. Když se vám nedostává jednoho ani druhého (kovbojové psychologa nepotřebují), musí to vyústit ve změny.

V tomto případě zbyl černý Petr na Isbella. Ten totiž zapomněl, že i když dělá nejlepší skladby, pořád je vlastně nájemným hráčem v projektu

Kompromisy jsou ošemetná věc. Na jednu stranu jsou dobré k tomu, aby věci zůstaly pohromadě. První nahrávka po odchodu Isbella, Brighter Than Creation’s Dark, jako by se udělala sama, žádné diskuse, žádné odmlouvání.

Problém je, že s kompromisem vždycky něco obětujete. V tomto případě to je autorská lehkost a hitovost, se kterou Isbell přišel téměř v každé své skladbě. A že jeho autorskou práci nahradila Tucker, funguje asi jako nikotinová náplast u kuřáka cracku. Smutné je to oboustranně, protože ani Isbell na svých sólových nahrávkách (od odchodu z Drive-By Truckers vydal dvě) nezní dvakrát přesvědčivě. Někdy je prostě lepší nechat věci, jak jsou, i když to bolí. Protože se tak nestalo, je Brighter Than Creation’s Dark nejvíce country deskou od dob Gangstabilly, a i když konzervativní fanoušci zahvízdali a prodeje byly krásné, co se hudebních kvalit týče, bylo to poprvé v existenci kapely, co nová nahrávka nebyla lepší než ta minulá. Ani stromy nerostou do nebe.

Hood s Cooleym si to naštěstí uvědomili, a tak letošní The Big to Do je víc rocková, víc nahlas, s více členy, delší a vůbec všeho je tam jakoby trochu moc. Vlastně toho bylo až příliš a deska musela být rozdělena na dvě části, přičemž její druhá polovina pod jménem Go-Go Boot’s vyjde v únoru příštího roku. Drtivou většinu skladeb si vzal tentokrát na starosti Hood.

Cooley, procházející autorskou krizí, se soustředil spíše na to, aby byl dobrý doprovodný kytarista a ostatním to nekazil. Bylo uvedeno, že Drive-By Truckers byli vždycky silní v příbězích, ale jestliže na předešlých albech se obraceli do minulosti, poslední deska reflektuje nejsoučasnější přítomnost. Ekonomická krize kosí pracovní místa stejně v Jižní Karolíně jako v Mladé Boleslavi a o tom se píše snadno. I proto je poslední nahrávka pokládána za nejpolitičtější, co Drive-By Truckers za svých patnáct let vydali, a když vezmete v potaz, co je posledních patnáct let zač, nelze to brát na lehkou váhu.

2:0

Drive-By Truckers nejezdí do Evropy často.

Těžko říct, jestli to tu nemají rádi, lidi nerozumí jejich akcentu nebo je tu na ně jen moc FULL MOON 08

zima, faktem je, že je to jejich první evropské turné, pakliže nepočítáte dva koncerty v Holandsku nebo Španělsku. Když se tedy objevilo datum plánovaného vystoupení na stránkách Shepherd’s Bush Empire, trvala ekonomická rozvaha cca půl vteřiny (rozuměj: klidně hlady pojít).

Fakt 1: Drive-By Truckers mají spoustu fanoušků.

Fakt 2: Drive-By Truckers mají spoustu fanoušků, co nevědí, co to je last.fm.

Fakt 3: Drive-By Truckers mají spoustu fanoušků, co nevědí, co to je last.fm, protože jim je přes padesát let.

Shepherd’s Bush Empire je skvělé místo na koncerty. Sál nebyl, jako mnoho jiných v Londýně, konvertován, nýbrž přímo zamýšlen jako místo pro živá vystoupení a to už od roku 1903. Historie si s ním sice trochu pohrála, ale od roku 1991 slouží jako ultimátní prostor pro středně velké akce a když na to přijde, i jako místo pro hodně velká jména v prostoru pro dva tisíce lidí. Svoje intimní show si tu odkroutili The Rolling Stones, The Who, The Smashing Pumpkins nebo třeba Pearl Jam. Jakkoli nechci snižovat hudební odkaz nebo popularitu Drive-By Truckers, otázka, jestli budou schopni naplnit kapacitu, visela ve vzduchu, zvláště, když barometr zájmu na last.fm ukazoval dvacet pět účastníků. Všechny pochybnosti byly rozptýleny vstupem do sálu, který byl narvaný k prasknutí.

Jako předskokani se měli představit Danny and the Champions of the World, ale do Londýna to zvládl jenom Danny. Jeho americana nikoho neurazila a třicet minut byl rozumně vynaložený čas v napjatém očekávání. Dále je třeba říct, že Drive-By Truckers mají ty nejošklivější vizuály na světě a jsou na to patřičně hrdí, takže si velkoformátové tisky obalů svých alb vozí s sebou a zdobí s nimi pódium.

Zároveň je to tak všechno, čím svá vystoupení ozvláštňují, zbytek už je jenom muzika.

Zvučení zabralo jen několik málo minut, což se zpětně ukázalo být chybou. Na pódium nastoupila šestičlenná sestava a spustila... rámus. Mohlo se jednat o cokoli od cover verze State Troopera od Bruce Springsteena až po libovolný tradicionál s čímkoli z původní tvorby někde uprostřed. Aby technické zázemí zamaskovalo neschopnost zvukaře, někdo

FULL MOON 08

dostal spásnou myšlenku vytočit klimatizaci na plný výkon a stáhnout teplotu v sále na sympatických 12°C. 2:0 pro přesdržku.

Technické problémy jsou jedna věc, ta druhá je muzika, a tak se to první léčilo tím druhým.

Putting People on the Moon. Skladby se sociální tématikou jsou dobré jenom tehdy, když se zpívají zespoda, Boss ať se jde s prominutím bodnout. Rozložení sil bylo už po druhé skladbě jasné. Hood je hodnej polda, co si povídá s publikem (i když mu přes ten akcent opravdu není snadné rozumět). Cooley je zlej polda, co si nepovídá vůbec s nikým, vlastní kapelu nevyjímaje. John Neff, který nahradil Isbella, si to přebral správně a je tu od toho držet hubu a krok. Shonna Tucker má stále máslo na hlavě kvůli rozvodu s Isbellem, a tak si raději švidrá své basové linky pro první stupeň základní školy někde v rohu. Brad Morgan za bicími hraje jenom to, co je potřeba, ani o přechod víc. A Jay Gonzalez... Jay Gonzalez je kovboj, co hraje na klávesy. To by snad líp vypadalo v písničce.

NEJLEPŠÍ NÁVŠTĚVA V LONDÝNĚ

Zhruba po patnácti minutách se zvuk začal usazovat a začalo to znít tak, jak se na 095

sál s dřevěnou podlahou patří. A tak bylo na místě připomenout, že se jede především turné k nové desce, a přehrát pár kousků jako The Fourth Night of My Drinking. Fanoušci Drive-By Truckers jsou jistě vděční, že jejich srdeční záležitost konečně zavítala na starý kontinent. Problém nastane, když se z oprávněné chvály stane nekritická adorace. Ne každá odrhovačka si totiž zaslouží takový aplaus, co byste ale čekali od lidí s podomácku vyrobeným tričkem „Cooley is GOD“. Osobně si to spíš myslím o Hoodovi, který si show bez předsudků užíval, a když zbytek kapely staticky (a mechanicky) hrál svoje party, on se snažil povídat si s publikem a dokonce se hýbat. Nemohla chybět The Living Bubba.

Hood o téhle skladbě tvrdohlavě tvrdí, že to je to nejlepší, co kdy napsal, a i když se o tom dá jak v textové, tak v hudební rovině slušně polemizovat, nedá se mu upřít, že už na první desku umístil své prohlášení nezávislosti a od té doby neuhnul ani o píď. Lidí, co jim můžete věřit, je na světě den ode dne méně a je dobré vidět, že jsou pořád takoví, co se drápou do kopce skrz roští. V jedné ruce kytaru, v druhé podomácku vypálený chlast. I kdyby je to mělo zabít. A jednoho dne zabije.

096

Dává perfektní smysl, že se na turné hrají skladby z nové desky, trochu menší smysl dává, když se hrají z desky, co ještě nevyšla, ale budiž. Na obhajobu tohoto nerozvážného dramaturgického kroku lze uvést snad jen to, že se na nové desce nachází dost cover verzí a tak v Everybody Needs Love od Eddieho Hintona měli všichni šanci ukázat, jak si rozumějí se svými nástroji. A především Neff (vyměnil elektrickou kytaru za pedal steel) a Gonzalez předvedli, že ve svých letech došli porozumění daleko za hranicí průměru.

Drive-By Truckers nejsou žádní Radiohead, přidaná hodnota k muzice samé je minimální. Jenom pár chlápků s kytarou milujících to, co dělají. Flanelová košile je sice kroj, ale ne proto, že se to nosí, ale proto, že tihle chlapíci nenosí nic jiného. Možná i proto trvalo přes hodinu, než se někdo poprvé dotknul světel, kejklířské triky nebyly na pořadu dne, ale když se pódium zahalilo do krvavě rudé, efekt byl majestátní a ještě lepší to bylo s prvními tóny Hell No, I Ain’t Happy. Kapela byla už v té době pořádně rozjetá, čemuž pomohla láhev Jacka Danielse kroužící kolem, a tak poslední skladbou setu jeviště doslova rozštípali a odešli.

Každému bylo jasné, že není konec, ale publikum nereagovalo. Možná věk, možná teplota, snad pozdní hodina. Buď jak buď, až příchod pódiového technika a vysvětlení, že jestli je někdo nezavolá zpátky, oni skutečně nepřijdou, vyústil ve sporadický aplaus a návrat kapely. Ta předvedla čtyři starší věci: Sinkhole, Let There Be Rock, Lookout Mountain a Zip City. Pánové byli v ráži, takže to znělo jako metalové cover verze původních skladeb. Hood se plazil po zemi a pořvával, že tohle je jeho nejlepší návštěva Londýna. Nakonec se jim povedlo přídavek různými improvizacemi, citacemi a děkovačkami natáhnout na dobrých čtyřicet minut, i když posledních patnáct si to užívala víc kapela než publikum.

Ale nešlo nepřát, kapel jako Drive-By Truckers není tak moc. Vydupali se z ničeho, z nastoupené cesty neuhnuli ani o krok. Možná, že je tenhle svět zkažený. Možná, že na každý dobrý skutek připadnou tři špatné a jeden republikán. Ale díky bohu za kapely, co jdou svojí cestou, ať to stojí, co to stojí.

Protože vědí, že ta jejich je spravedlivá.

FULL MOON 08

ROZHOVOR RUPERT HUBER TEXT DAVID KRESTA

Osobní setkání s muzikantem, kterého máte v oblibě, bývá často ošidné. Při poslechu jeho skladeb si vytvoříte virtuální podobu, která může být od té skutečné hodně vzdálená. V případě Ruperta Hubera, poloviny elektronického dua Tosca, k tomu přispívala i skutečnost, že spolu s uznávaným dýdžejem a producentem Richardem Dorfmeisterem vydávají u labelu s názvem G-Stone, odkazujícím k oblíbené činnosti vyznavačů marihuany. Čekal jsem lehce zhuleného bohéma, místo toho přišel pravý vídeňský elegán. Na závěr velepříjemného rozhovoru mi ještě podepsal cédéčko. A s věnováním.

Jak dlouho už se vlastně s Richardem Dorfmeisterem znáte?

Potkali jsme se na základce, když nám bylo deset. Každý den jsme se vídali ve škole a došlo to tak daleko, že jsme spolu na střední založili kapelu. Byla to taková poměrně bizarní záležitost, já jsem hrál na turecké nástroje a celé se to jmenovalo Dehli9. Stejně jsme pak pojmenovali naše třetí album Toscy, jako takovou poctu. Po škole jsem si pak dal od hudby pauzu, cestoval jsem po Anglii a podobně. No a po čase jsem se s Richardem znovu setkal a udělali jsme skladbu Chocolate Elvis. A to byl začátek Toscy. Je to podobné jako tehdy ve škole.

Vídáme se pravidelně, ale je to jednoúčelové přátelství. Scházíme se kvůli hudbě, kvůli skládání. Sejdeme se ve studiu, uděláme práci na albu a pak si řekneme: čau, tak zas příště.

Jak skladby vznikají? Je to improvizace, nebo každý má jasnou představu a společně ji jenom dolaďujete?

Tosca je pro nás hlavně zábava. Baví nás přijít do studia s tím, že začínáme úplně od nuly.

Prostě jen tak jamujeme. Přestože jsme považovaní za elektronické duo, hodně věcí hrajeme na živé nástroje.

Na albech Suzuki a Dehli9 ozdobila hned několik skladeb zpěvačka Anna Clementi.

FULL MOON 08

Kdo to je?

S Annou se znám už dlouho, spolupracovala se mnou na několika koncertních projektech.

Vím, co dokáže, a když jsme s Richardem přemýšleli, co by bylo dobré pro tuhle nebo tuhle skladbu, napadlo mě ji přizvat do studia. Bylo to vlastně zase jamování, i když dirigované.

A nakonec z toho vzniklo to taga-taga-tag ve skladbě Suzuki.

Jak vycítíte, jestli ta která skladba potřebuje spíše ženský nebo spíše mužský vokál?

Většinou si řekneme, že ta skladba žádný hlas nepotřebuje. Ale někdy cítíme, že by se tam hodil. Poslechneme si hotový track a máme pocit, že není dost dobrý na to, aby to byla instrumentálka, a že vokál to zachrání (smích).

Pak už je to věc intuice.

Většina vašich skladeb má zvláštní, až legrační názvy, například Chocolate Elvis, Fuck Dub nebo Rolf Royce...

Abych pravdu řekl, tak u většiny skladeb vůbec nedokážu říct, proč jsme je pojmenovali právě takhle. Třeba na poslední desce No Hassle máme skladbu Mrs. Bongo, což je jeden z mých nejoblíbenějších názvů. A přitom nemám vůbec ponětí, jak jsme k tomu přišli (smích).

Toscu jste od začátku zamýšleli coby studiový projekt. Jak jste na tom s koncertováním?

Ano, roky byla Tosca výhradně studiovou záležitostí. V roce 2005 jsme jeli turné po Spojených státech, ale nebyly to vlastně regulérní koncerty Toscy. První půlku vystoupení jsem hrál skladby na piano, ve druhé části měl pak Richard dýdžejský set. Teprve minulý rok, v souvislosti s vydáním No Hassle, jsme poprvé hráli live jako Tosca. Koncertovali jsme ve starých kostelech, v barokních budovách a podobně. Finančně to bylo poměrně nákladné, ale opravdu jsme si to užívali. Často mívám pocit, že hudba Toscy je vyloženě filmová. Neláká vás složit soundtrack k nějakému filmu?

Asi to tak vnímá více lidí. Dokonce jsem slyšel, že si lidé přidají skladbu od Toscy jako podklad k prezentaci svých fotek z dovolené na YouTube. Beru to spíš tak, že skladby Toscy jsou soundtrack k našim vlastním životům.

Chceme, aby při jejich poslechu měli lidé prostor představovat si, co chtějí. Někdo má při poslechu před očima film, někdo zase řekne, že je to dobrá muzika do auta a další, že je to ideální poslouchat ve vaně.

Label Richarda Dorfmeistera, u kterého Tosca vydává, se jmenuje G-Stone. Mám to chápat jako „get stoned“ (zhulit se)? Je Dorfmeister fanouškem marihuany?

My oba jsme byli… Ale to už je dávno (smích).

Vlastně je ten název úplně nevinný. Richardův parťák u labelu Peter Kruder bydlí ve Vídni v ulici, která se jmenuje Grundsteingasse. Od toho tedy G-Stone.

Ještě k obalům vašich desek. Vypadá to, že se neradi fotíte. Na Suzuki jsou pouze vaše siluety, na Dehli9 jste vyfoceni z velké vzdálenosti…

Ale na albu No Hassle už si nás fanoušci můžou poprvé prohlédnout. Tedy ne přímo na obalu, ale když cédéčko rozevřou. Od začátku nás na Tosce bavilo, že je to vlastně takový projekt duchů. Dřív jsme to brali jako takový opoziční postoj vůči mainstreamu. Ale dnes je jiná doba, je čím dál víc důležité stát si za tím, co říkáte. Lidé mlčí, bojí se ozvat, i když se děje nějaká křivda.

I proto jsme na No Hassle konečně pořádně ukázali, jak vypadáme, vyjadřujeme tím: tady jsem a tohle je můj názor a postoj.

097

098

FULL MOON 08

ROZHOVOR The Peacocks TEXT TOMÁŠ KEJMAR FOTO LENKA ŠPRYSLOVÁ

Pávi se sice v zoologických zahradách do klecí nezavírají, ale tihle vysokohorští by občas potřebovali trochu zkrotit. V Čechách svoji už šestou řadovou desku představili hned několikrát, v Praze rovnou dvakrát za sebou. Aby jich náhodou nebylo málo. A protože měli v Praze volný den k dobru, došlo i na promenádu po Petříně a návštěvu bludiště. Někde se tím pestrobarevným peřím pochlubit museli, ne?

Ví se o vás, že neděláte křty desek, a teď jste se dokonce rozhodli neslavit dvacáté výročí existence The Peacocks. Proč to? Většina kapel se může přetrhnout, aby z těchhle příležitostí vytřískala co nejvíc.

My tyhle akce nemáme moc rádi. Neříkám, že nebudeme nikdy nic křtít, ale křty desek jsou pořád jenom koncerty. Je to dobrý promo, takže příště možná křest uděláme.

Letos to nešlo, protože datum vydání se odkládalo, takže jsme ani nemohli nic naplánovat. Navíc mám pocit, že kapely od nás z města už jen křtí a jindy nehrají. Takže to nebereme moc vážně. Co byla to druhá věc?

tých, u těch to má smysl. Je to pochopitelný, ale my žádnou takovou paralelu nemáme. My začali v devadesátých letech, kdy neexistovala žádná scéna.

Dva z vás jsou bratři, a jedno turné s vámi dokonce bubnoval váš třetí brácha. Jak ovlivňuje to, že jste sourozenci, způsob, jakým The Peacocks fungují? A co na to říká vaše máma?

Hasu: Naši rodiče jsou na nás docela hrdí. Občas chodí na koncerty. No a to, že jsme sourozenci, je svým způsobem výhoda, protože tak nějak instinktivně víš, co si ten druhý myslí.

Takže o spoustě věcí nemusíme tolik mluvit.

Simon: Ve vesnici, kde jsme vyrostli, nebylo moc s kým hrát. Teda ono tam nebylo vůbec s kým hrát. Žádné kapely. Nic.

Hasu:

Dvacáté výročí?

Hasu: Jo, to je proto, že když řekneš, že hrajete dvacet let, začnou si lidi myslet, jak hrozně starý musíte být.

Simon: Jak moc cool je tohle říkat? Představ si, jak se budou tvářit ti čtrnáctiletí fanoušci, když jim řekneš, že hraješ v kapele dvacet let.

Budou si myslet, že jsi z pravěku.

Hasu: Byli bychom radši, kdyby si všímali toho, že se jako kapela pořád vyvíjíme a že pořád píšeme novou muziku.

Simon: Třeba B.B. King si může dovolit říct, že je starej bluesman.

No jo, ale zase je to tak, že když přijede B.B. King, řekneš si: „Jestli ho chci někdy vidět, měl bych jít teď, nějaký příště už možná nebude.“ Hasu: To sice jo, ale jiná věc je, že většinou to, jak dlouho hrají, zdůrazňují kapely, co mají kořeny v nějaké konkrétní scéně. Jako třeba kapely z punkový scény v sedmdesátých letech, nebo lidi, co hráli rock’n’roll v padesáFULL MOON 08

Takže vám nic jiného nezbývalo.

Právě. A ještě jsme zkoušeli u nás doma. Já jsem se k tomu dostal tak, že Hasu přišel a povídá, že potřebují basáka. Já jsem sice chtěl hrát na kytaru, ale druhého kytaristu nepotřebovali.

Hasu: Zkoušeli jsme v místnosti, kde jsem měl jako kluk pokojíček, a náš nejmladší brácha, co s náma potom i chvíli bubnoval, si jako malý hrál se vším, co tam našel, takže teď umí hrát na všechny nástroje.

Simon:

To by se mi asi líbilo taky, mít doma zkušebnu, nástroje a starší bráchy, co by mě na ně naučili. Říkali jste, že když jste začínali, scéna téměř neexistovala. Jaké to bylo, být v rock’n’rollové kapele ze Švýcarska ve chvíli, kdy vaše země nebyla zrovna proslulá svým hudebním exportem? Byla to výhoda, nebo nevýhoda?

Hasu: Zpětně můžeme říct, že to byla výhoda. Žádná scéna neexistovala, takže jsme si mohli vybudovat vlastní. Jenže tenkrát, na začátku devadesátých let, šla celá psychobilly scéna rychle ke dnu. My k ní patřili, protože jsem jako teenager psychobilly hodně poslouchal.

Z toho termínu se potom stala málem nadávka. Buď to lidi neznali a ptali se „Psycho-co?“ a nebo říkali: „Žádné psychobilly, děkujeme.“ Promotéři a dramaturgové tyhle kapely většinou nechtěli, protože na jejich koncertech byly vždycky nějaké problémy a konflikty.

Takže nebyl moc dobrý nápad označovat se za psychobilly kapelu.

Doslechl jsem se, že ve Švýcarsku před pár lety zavedli zákon, který omezuje hlasitost koncertů v klubech na 100 decibelů nebo tak nějak. Platí to ještě?

Simon:

Jo, je to docela nová věc. Platí to pár

let.

Záleží, o jaké město jde. Většinou vám ale nedovolí hrát hlasitěji než 97 dB. Některé kluby mají dokonce omezovač, který ve chvíli, kdy překročíte povolenou hlasitost, vypne celou aparaturu. Je to hrozný, praštíte trochu silněji do činelu, cvak a je ticho.

Simon: Jednou jsme museli kolem bicích dokonce nastavět plastové zástěny. Protože byly prostě příliš nahlas.

Hasu: V malých klubech je problém, že už samotné bicí jsou hlasitější než je ten limit.

V některých klubech se zase měří průměrná hlasitost za hodinu a ten průměr nesmí překročit danou hranici.

Hasu:

Takže můžete dělat bordel, ale musíte nechávat dlouhé pauzy mezi písničkami, aby se to vyrovnalo?

Simon: Jo, něco takovýho.

Hasu: V klubu, kde pracuju, nám nainstalovali takovej pasráč na měření hluku, aby si mohli přijít zkontrolovat, jestli jsme neměli příliš hlasitých akcí.

Byl by hodně velký průšvih, kdybyste ten limit překračovali příliš často?

Hasu: Byl, dostali bychom asi nejdřív slušnou pokutu, a nakonec by klub zavřeli. Oni si to dost hlídají, ale my jsme to u nás celkem vyřešili. Máme dva sály a ten měřák se musí přepínat, tak ho vždycky necháváme měřit tu druhou místnost. (smích) Já věděl, že to jde nějak ošulit.

Hasu: Jasně, že jde. Ale když to zavedli, chodili do klubů policajti s měřáky a to nebyla sranda.

Jaký vliv to mělo na místní scénu? Vznikalo víc akustických projektů?

Hasu: No například naši kámoši, garážová kapela The Monster, začali brát koncerty jen 099

pod podmínkou, že budou moct hrát hlasitěji než těch 100 dB. Což třeba u nás v klubu není problém. Víš co, nejde o to, aby to bylo nějak nahlas, jen o to, aby to znělo dobře.

Máte v kapele nějakého šéfa? Vůdce smečky? I když v případě pávů by to mělo být spíš hejno, že?

Simon: To je asi brácha, on píše písničky.

Hasu: To budu asi já, ale jako kapela jsme dost demokratická organizace. Simon je tour manager a stará se o peníze. Já řídím, Jürg prodává merch. Každý ale může říct, že se mu nechce někde hrát, a pokud k tomu bude důvod, tak tam hrát nebudeme. Není to tak, že bych si najímal lidi, aby se mnou hráli v kapele.

Minule, když jste byli v Praze, hráli jste v mnohem větším klubu. Tentokrát jste se rozhodli pro dva menší koncerty na Sedmičce. Bylo to kvůli ní, nebo protože máte prostě rádi menší koncerty?

Hasu: Oboje.

Simon: Byl to dobrý nápad, ale je to tu nakonec asi přeci jen příliš malé. Myslím, že spousta lidí nemohla z koncertu nic vidět. Je tu moc malé podium a příliš nízký strop, takže nemůžeš ani pořádně skákat.

Hasu: Neříkám, že to příště už neuděláme, ale přece jen musíš pokaždé zkoušet něco nového.

Simon: Děláme to tak i doma. Loni jsme hráli čtyři koncerty v malých klubech v Zurichu.

Hasu: A všechny byly vyprodané, čtyři dny v řadě za sebou.

Simon: Kdybyste hráli pokaždé v tom samém klubu, bude to za chvíli nuda.

jemný. Ale láhev Jägera každý večer? Co s tím mám sakra dělat?

Hasu: Mně ta břečka navíc ani nechutná.

Simon: Na jednom německém turné jsme dostali lahev Jägera každej večer a na konci turné jsme jich měli v dodávce snad šest.

Zdá se, že vás po všech těch letech pořád ještě baví tradiční rockabilly zvuk, i když to mícháte se špetkou punku. Co vás na tom tak přitahuje?

Hasu: Já se k těm starým věcem vracím pořád.

Občas mě to omrzí, ale po chvíli si k tomu zase najdu cestu. Zbožňuju ten rytmus, ten groove. Líbilo se mi to vždycky. První muzika, kterou jsem začal doopravdy poslouchat, byl ostatně rock’n’roll z padesátých let.

A když říkáš, že se ti to občas oposlouchá, co posloucháš místo toho? Měl jsi třeba nějaký metalový období?

Hasu: Ne, ne, ne, metal ne. Vyrostl jsem v osmdesátých letech a tenkrát poslouchali metal úplně všichni. Tomu jsem nikdy nepodlehl.

Když v tom jeli všichni, nebyl ten starej rock’n’roll způsob jak se odlišit?

Hasu: Ne úplně, bylo to tak nějak přirozené. Ono rockabilly bylo v Evropě začátkem osmdesátých let docela populární. Po tom, co v sedmasedmdesátým umřel Elvis, přišla nová vlna zájmu o rock’n’roll, hráli se The Wonders, Pomáda byla hodně velkej trhák v kinech. A taky vyšla znova velká spousta desek, hlavně kompilací starých rockabilly písniček.

Jo, filmy dělají hodně.

Simon: No tenkrát byly rockabilly kapely v hitparádách a lidi poslouchali obecně daleko víc rock’n’rollu.

Na vašem minulém koncertě v Lucerně mi někdo od vás říkal, že v rideru sice máte napsanou flašku Jägermeistera, ale že to od vás nikdo nepije. Nějaká historka?

Hasu: To podělal nějakej agent nebo booker.

Někdo si myslel, že to pijeme, a tyhle chyby tam zůstávají věčně. Někteří promotéři si pořád myslí, že je někdo v kapele vegetarián.

Přitom Simon byl vegetarián jenom pár měsíců před několika lety. Stejně tak se mě náš agent už asi třikrát ptal, jestli máme GPS. Prostě v tom maj bordel.

Simon: Ono to nejspíš vzešlo z toho, že jsme se jednou Jägermeisterem dost zrušili a od té doby to byl všude samý Jäger.

Mezi starým rock’n’rollem a tím, co se dneska škatulkuje jako rockabilly, nebyl zas tak velký rozdíl...

Simon: Když jsem začínal poslouchat rock’n’roll, vůbec jsem nevěděl, že nějaký rockabilly existuje.

Hasu: Tenhle žánr je vlastně dost divný živočich. Rockabilly nikdy nebylo opravdu populární, ani v padesátých letech. Původně mělo vyhynout. Ale v Anglii se ho chopili Teddy Boys a do dneška se dochovalo jenom díky tomu.

To se vám jen snažili podstrojovat.

No, ono to čas od času může být pří-

Většina kapel vašeho žánru si hodně potrpí na vymakanou image. Queens of Every-

Simon:

100

thing, kteří s vámi už dvakrát hráli, se dokonce účastnili soutěže o kapelu s nejlepší vizáží. Proč si myslíte, že je zrovna tenhle žánr na to tak vysazený?

Hasu: Hudební styly byly ale přece vždycky spojené s nějakým stylem oblékání.

Simon: No, za tu jednotvárnost můžou všechny krámy s rockabilly hadrama. Lidi pak často vypadají stejně. Ale mám pocit, že to časem zase opadne.

Hasu: To máte jako s Mighty Sounds. (rozepíná si mikinu, aby ukázal, že má na sobě triko Mighty Sounds a směje se, protože Lenka má na sobě mikinu se stejným motivem) Simon: To je přesně ono, je to jako uniforma!

Teda nemám vám to za zlý. Hodně holek si užívá svůj rockabilly look.

Některý scény mají vztah k módě ale silnější než ostatní, a myslím, že tahle je jedna z nich.

Simon: Jo a pak třeba hip hop.

Tak hip hop je jasnej.

Hasu: A potom heavy metal. V osmdesátých letech vypadali všichni stejně. Asi je to normální, nevím.

Simon: Místy mě to unavuje, protože přijedeme na koncert a je jasný, že celý publikum si kupuje hadry ve stejným krámě.

(Vchází Kuba Siňor, pořadatel Mighty Sounds i koncertu The Peacocks, v obligátních montérkách, tj. mikině s logem Mighty.)

Dřív jste se oblíkali trochu jinak, nosívali jste bílé košile, teď máte všichni černé.

Proč ta změna?

Kuba: Vypadali jste jako The Cure! (smích) Hasu: No, víš, jak to je s bílýma košilema.

Hnědnou. Tenkrát jsme ale tolik nekoncertovali.

Simon: Přesně, bílá prostě dlouho bílá nevydrží.

To zní jako reklama na prací prášek.

Hasu: Já nejsem zrovna ten typ chlápka, co by se o svoje oblečení dvakrát staral. To je na mě moc práce.

A kolik těch košil za turné spotřebujete?

Viděl jsem, že jí propotíš naskrz.

Hasu: Na tomhle turné mám tři, včera jsem měl červenou. Pro změnu.

Tři? Jak voní po turné?

Simon: Hodně zle. (smích) FULL MOON 08

Takže potřebujete větší pódia, abyste od sebe mohli stát dál?

Simon: Přesně. My s sebou na turné nechcem tahat moc zbytečných zavazadel. Jen to nejpotřebnější.

Hasu: No, víš co… já si ty košile peru… občas. (smích) Spousta amerických kapel si pochvaluje Evropu pro její vstřícnost ke kapelám – jaké pro vás bylo hraní ve Státech?

Hasu: Hlavně musíte vědět předem, že to není jako v Evropě. My to věděli.

Simon: Za catering platí kapela, promotér si to započítá do nákladů a o to menší máš honorář.

Hasu: O peníze ale nejde. Catering je sice příjemný, ale když jsi na turné čtyři týdny a každý večer máš v šatně nějaké pečivo a sýry, už to nechceš ani vidět.

Simon: Taky toho bývá zbytečně moc. Vždycky jdeme na nějakou normální večeři, takže nemáme šanci to všechno sníst.

Hasu: Já už jsem se i začal koukat na to, jak dlouho je kapela na turné a kde hraje před tím. Když pak kupujeme catering na koncerty, co pořádáme, tak nakupujeme třeba koláFULL MOON 08

če a dorty, prostě něco jinýho, než se kupuje běžně. Kapela to většinou ocení.

Simon: Spíš jde o to, abys měl pocit, že má promotér radost, že tě tam má, a že se snaží, abys byl spokojený. Ve Státech občas ani není nikdo, kdo by ti řekl ahoj. Promotéři v klubu někdy ani nejsou. Prostě si postavíš aparát, uděláš zvukovku, zahraješ a pak se zeptáš na baru a oni ti řeknou: „Jo jasně, tady máte peníze, to vám tu nechali.“ To je dost zvláštní.

Hasu: Je to těžší. Ale my to bereme jako dovolenou. Podíváš se a je to sranda. Ale musíš se smířit s tím, že to nebude jako evropské turné, kde se o tebe postarají a ještě si domů přivezeš nějaké peníze.

Hráli jste i v nějakých exotičtějších zemích?

Hráli jsme třeba v Tijuaně v Mexiku.

Ale to je z USA v podstatě za rohem. (ke kapele) Mimochodem, o tom jsem vám zapomněl říct, zrovna jsme dostali nabídku hrát v Kongu.

Hasu:

Slušně!

YES!

Simon:

Kongo, vážně?

Hasu: Jo, Kongo, místní Goethe Institute to sponzoruje.

Jürg:

V Kongu je Goethe Institute?

Hasu: Jo, překvapivě. Jeden chlápek z našeho města tam pracuje v Červeném kříži a ptal se mě, jestli bychom nechtěli přijet. A kdybychom opravdu chtěli, tak možná můžeme hrát i víc akcí.

Simon: Těžko říct, jestli se tam dá půjčit kontrabas.

Vy si musíte vlastně basu půjčovat, co? Do letadla si ji asi nevezmeš...

Simon: Ale jo, šlo by to. Půjčíme si letadlo od Červeného kříže a vezmeme si celý aparát.

Zvláštní let Červeného kříže s The Peacocks. Šílený.

Sorry lidi, dneska žádné jídlo.

Hasu:

101

102

FULL MOON 08

TEXT ALEŠ KOT FOTO ARCHIV

Jak spojit dva světy?

THE WINTER MEN

Fluorescent Black je nádherný kus práce. Obrovský comics (větší než alba v Evropě) s brilantním designem, slovníkem obsahujícím fráze typické pro Singapur v roce 2085, tunou bonusových ilustrací... předbíhám.

Moskva po studené válce. Lokální milice, mafie, bodyguard, policajt – bývalý člen SPETSNAZ, Kalenov, si může vybírat. Jako bývalý člen utajovaného vládního programu zvaného Winter Men si prošel ledasčím, od jatek na Balkáně po únosy a vydírání, vše na objednávku politiků, kteří jsou s mafií propleteni tak úzce, že je od sebe téměř nelze rozeznat. Moskevský starosta používá Kalenova, ožralu a básníka s instinkty tygra a sebenenávistí hodnou patologického psychopata, na špinavou práci – ale na případu zcizeného sirotka něco nesedí. Proč by tým bývalých vojáků unášel malého sirotka z rodiny, která ani nemá peníze na výkupné? Kvůli transplantované ledvině?

The Winter Men je nejlepší comics, jaký jsem za poslední měsíc přečetl. Scénář Bretta Lewise silou sociálního komentáře a živými, mnohovrstevnatými charaktery připomíná televizní seriály The Wire a Sopranos. Lewisova úžasná práce s dialogy je velmi blízko poezii, brilantně doplňovaná syrovou, drásavou linkou Johna Paula Leona. Černý humor a pravý ruský patos se mlátí hlava nehlava, Rusko možná nikdy nepřestalo vytvářet své vlastní superhrdiny. Aliance se vytvářejí s každodenní samozřejmostí, zrádcům padají hlavy a měsíce výzkumu, kterým museli Lewis a Leon při vytváření The Winter Men projít, se odráží v každém panelu. The Winter Men je tragédií, která kvalitou, propracovaností a lehkostí přesahuje rámec kvalitního příběhu a stává se uměním.

A čtvrtá kapitola je jedním z nejlepších samostatných comicsů, jaké jsem kdy četl. Top 10.

Koupit.

FLUORESCENT BLACK

Singapur. 2085. Rok zajíce. Králíka. Kozy?

Kozy. Uřezat a prodat. Pokud žiješ ve slumech, pravděpodobně kradeš, zabíjíš a prodáváš části těl doufaje, že vyděláš dost na to, aby ses mohl dostat do města. Pokud žiješ ve městě? Jsi geneticky stabilní jedinec bez jakýchkoliv problémových chorob a deformací.

FULL MOON 08

NATHAN FOX. Nathan je jedním z nejtalentovanějších kreslířů, jaké znám. Jeho pracovitost se odráží v každém panelu – nadšení pro deformace a extrémně kinetická linka se zřetelnou stopou Paula Popea zmutovanou v…

Dnes jsem na filmové lince, takže další přirovnání: kdyby chtěl David Cronenberg vytvořit eXistenZ jako comics, Nathan Fox by byl jediným správným ilustrátorem.

MATT WILSON. Nevím o něm absolutně nic.

Potkal jsem ho v San Diegu, působí příjemně a napsal Fluorescent Black. A napsal ho skvěle. Fluorescent Black je velmi přímočarý comics, ale nebojí se inteligentně využívat SF prvky... A především, snaží se něco sdělit, a daří se mu to na výbornou.

Fluorescent Black je biopunk. Brutální, rychlý, láskyplný.

FRANKENSTEIN’S WOMB

Warren Ellis se zhlédnul ve From Hell (Alan Moore & Eddie Campbell) a rozhodnul se rozebrat život Mary Shelley na prvočástice na 48 stranách. V kooperaci s kreslířem Markem Oleksickim načrtává filozofický traktát, který se nebojí velkých myšlenek a emotivních momentů.

Mary Wollstonecraft Godwin, její téměř-muž Percy Bysshe Shelley a těhotná nevlastní sestra Claire Claremont projíždějí Německem na cestě k Georgi Gordonovi, Lordu Byronovi.

Okouzlena zámkem jménem Frankenstein, Mary cestu přerušuje a vydává se do jeho útrob. V srdci zámku objeví zvláštního průvodce – muže-monstrum, sešitého mnoha stehy. Stehy, které znamenají věčnost, utrpení a příchod dalšího století.

Ellisův holistický přístup nachází svůj hlas v průvodci a skvělého posluchače v Mary – ženě, která svého sešitého společníka zvěční

na stránkách své nenapsané knihy. Monstrum bere Mary na cestu minulostí i budoucností a odhaluje jí netušené souvislosti. Mary se stane matkou nového století, ale její porodní bolesti budou ukrutné.

Tohle rezonuje. Jako elektřina.

ACHEWOOD

Téodor Téodor Do you want to make a... “run for the border” I just saw an ad on the TV Really got my juices flowin’ for a, “Taco Supreme” Wow, uh... okay...

Just let me pull on some... some pants...

No, no Nothing like that I want this to be like high school achewood.com PIM & FRANCIE

Krize. Rozpad. Al Columbia se často rozpadá a nezvládá kreslit, a když zvládá, všechno se to rozpadá. Lepidlo a překrývající se strany, Walt Disney na děsivém acid tripu do místa, kde se z nás stává temnota, do místa, kde leží... Bob? Pim & Francie mě děsí. Dělá mi dobře, protože je to výborný způsob, jak nahlédnout do nitra zmítaného běsy, a přesně to je i důvodem, proč mě nutí polykat nahlas. Číst Pim & Francie je jako hladit mozek schizofrenika vykrmovaného animovanými filmy a polomtrvými zvířaty.

The Winter Men je nejlepší comics, jaký jsem za poslední měsíc přečetl – ale jen proto, že jsem ještě nedočetl Pim & Francie. Když se mi ze čtení motá hlava a obrazy rozrývají srdce, studium zabírá více času.

Zvlášť když je to studium rozpadu duše.

103

LYRIX FIREWATER TEXT AXE FOTO ARCHIV

Minule Cop Shoot Cop, teď Firewater. Dává to smysl, nebo se budeme hned v druhém dílu opakovat? Firewater je kapela Toda A, kterou založil v roce 1995 s myšlenkami a hudebními nápady, které Cop Shoot Cop občas jen nakousli, ale nikdy nepřekousli.

Za svoji stylovou rozežranost zaplatil mj. tím, že se od nich odvrátila většina fanouškovské základny, která jim všechny ty gypsy, klezmer, jazz a ska vlivy neodpustila, a také sérií nekonečných problémů s vydavatelstvími, pro které nebylo nové hudební směřování dost sexy. Se svým world-punkem slavili Firewater vrtkavý úspěch prakticky jen v Evropě, jejíž některé státy byly pozoruhodným dechovkovým virem krátce nakaženy, ale sláva a nesmrtelnost z toho nikdy nekoukaly. Tod Ashley urputně tvrdí, že mu na tom nezáleží, ale pravda je, že jakmile se začnete živit jako hudebník a žádný jiný příjem nemáte, umíte si spočítat, že nájem neprodanými cédéčky nezaplatíte.

Tod, tehdy ještě v New Yorku, měl jako bonus spoustu jiných problémů všeho druhu a ty, když v roce 2005 kulminovaly, vyřešil tak, že se sebral, prodal byt a všechno, co měl, a utekl na „konec světa“. Původní plán cestovat z Indie do Turecka se nakonec protáhl na tři dlouhé roky v Thajsku, Pákistá104

nu a Indonésii, kde vznikla zatím poslední deska Firewater, Golden Hour.

Věděli jste, čemu se říká „zlatá (hodina)“? Je to období před západem slunce (nebo také těsně po jeho východu), které mají rádi fotografové, ježto světlo vytváří hezké efekty a údajně se v něm nejlépe zachycuje krajina. Tod A říká, že tuhle denní dobu má nejradši: „Můžete si dát drink, pozorovat západ slunce... A doufat, že druhý den zase vyjde.“ Má to ale ještě i jiný význam, kterého si je sám autor plně vědom: je to krátká doba po nějakém težkém úrazu, kdy se rozsekne, jestli budete žít, nebo umřete. Znají to lidi ze záchranek a úrazovek. Poslední deska Firewater není o tom, jak udělat hezkou fotku. Golden Hour, stejně jako zlatá hodinka, je o smíření se životem. A taky o naději. Ne, horší klišé jsem bohužel nevymyslela! „When you’re lying in the soft arms/ Of a silent ambulance that’s speeding/ And you’re trying to tell the doctor that it’s only a broken heart.“ Možná se Tod A snaží říct totéž i fanouškům: je to jenom zlomené srdce.

Není to jenom zlomené srdce

Texty celé desky se točí kolem tří hlavních motivů a není třeba příliš číst mezi řádky. Když metafory, tak čítankové, cynická upřímnost. Za leitmotiv celého alba, původ jeho vzniku a také důvod odchodu z New Yor-

ku označuje Tod A nesouhlas se zahraniční politikou George W. Bushe, který přerostl do pronikavé osobní nenávisti. Nepochybně ano. Otevřeně útočí a vysmívá se v úvodní Borneo: „Got a monkey for a president/ And a head all filled up with cement...“ nebo v singlu Hey Clown: „Every time I see you on my TV screen/ I wanna disappear or run and scream/ And your existence is the worst bad dream/ that I ever knew...“ Ne že by kdy Tod A na svých deskách vyjadřoval spokojenost, ale teprve na Golden Hour, daleko „z vlivu“ USA, pocítil i jistý druh zadostiučinění, což promítl nejen do textů, ale i své dikce a dal si záležet, aby bylo dobře slyšet okázalé pohrdání a pevně zatnuté zuby.

I’m gonna set my sails for the virgin soil You know I don’t wanna die for the price of oil I wanna watch the sun set every night I’m gonna fall alseep in the cool moonlight (Borneo) Je jasné, že obě skladby vznikly na samém začátku cesty, dost možná ještě v letadle do Indie. Jsou povrchní (z podobně laděné Already Gone, kde Tod A ještě poměrně nadějně pálí mosty, jen zmizel Bush) a v zásadě velmi prvoplánové, jako první, bezhlavá reakce. Ale dejte své pomstě čas a... vzniknou Electric City, This Is My Life nebo Three-Legged Dog. Čím FULL MOON 08

víc západů slunce, tím víc času na přemýšlení, hluboko zasuté vzpomínky a popíraný stesk.

Jakýsi status „samozvaného vyhoštění“ a osud steinbeckovského tuláka prostupuje celým albem mnohem silněji než politická nota, hořkost některých pasáží je téměř nesnesitelná, z dálky mává zdánlivá rezignace. „Well I lost my home and I lost my wife/ This is no joke, yeah, this is my life/ This is my life,“ říká v This Is My Life s odzbrojující upřímností, ale dobře ho kryje „rozjuchaná“, tanečně laděná muzika; Three-Legged Dog zase doprovází ironie a sarkasmus: „Yeah I’ve been down so long that coming up is giving me the bends/ And I’m so goddamn lonesome, I count enemies as friends/ And every day I chase my tail and wonder when it’s gonna end/ For this three-legged dog on the roam...“ Je to legrace, ale není to legrace. Není to vtip, ale je to vtip. Tenká hranice mezi smutnou realitou a skutečností, že „sorrow“ a „tomorrow“ se rýmují, je najednou nějaká... vratká.

Jistý problém s albem Golden Hour můžou mít lidi, co se potřebují (nebo podvědomě chtějí) s něčím ztotožnit, s osudem, s vlastním zážitkem, s nějakou povahovou vlastností, což je v případě Todových textů mnohdy nesnadné. Asi se vám na prahu čtyřicítky nestalo, že byste utekli tisíce mil od domova kvůli prezidentovi a nehezkým konsekvencím rozvodového řízení. Asi jste nezahodili svůj život a nezkoušeli začít nový někde v Indii.

V určitých momentech není Golden Hour víc než jednosměrná terapie, sebereflexe v lítosti, slabosti a pocitu něčeho totálně zpackaného.

Až tady přihořívá.

You don’t have to be a soldier to fight But you’d better have a killer in you You don’t have to be a poet to die It’s the little things that kill you Everybody gets a bad break A little hit of pain and sorrow Just forget about tomorrow Keep on singing...

(Electric City) Možná to opravdu je jenom zlomené srdce Grande finale. Pravda o samotě. Pravda, jak známo, bolí; samota ne nutně, ale osamělost už docela jo. „And deep down you know/ There’s gotta be a better life for us/ Than drifting like dust through an hourglass/ Waiting for our blood to congeal...“ V písních Some Kind of Kindness, Paradise nebo 6:45 (So This Is How FULL MOON 08

It Feels) mizí hry na hrdinu a i hořkost najednou osaměla. Rok má 365 dní a to je sakra hodně západů slunce. A ty vás omrzí. I chlast vás omrzí. Vztek se otupí a hořkost zhořkne. Čím víc je něco hezký, tím víc je to cizí. Feels Like the End of the World. „And every word I never spoke dies like a spark smothered in smoke/ Pulled from the glow of a shitty cigarette/ And I probably should shave and dig myself out of this grave/ But I can’t go/ No, not just yet.“ Protože drinky, drinky jsou tady tak levný. A taky nevím, co se svým životem.

Dlouhé měsíce byla mojí nejoblíbenější skladbou 6:45 (So This Is How It Feels) s opakujícím se motivem času a několika zvláštními obraty, které přece jen znějí trochu jinak než příkře výkladový zbytek desky („She’s just the end of a melody that sings to me of you...“ nebo „I’m still alive but as the papers have assured me I won’t be for long...“ nebo „So this is how it feels, to catch your face in a broken glass and know that that’s what’s real“ – pravda o Todově životě na stříbrném podnose), ale možná ještě lépe dokázal zklamání prodat v hříčce Paradise. Zpověď, volání o pomoc?

Sám sobě knězem i psychoterapeutem. On topic: že Toda srovnávají s Tomem Waitsem není zas takový nesmysl, jak se zpočátku zdá.

So hold me close ’cause I feel I’m falling apart Alone in the dark, heaven knows Take my hand ’cause I feel I’m floating away Can we ever win? Somehow, someday...

(Paradise) Na albu Golden Hour je skvělých hned několik věcí. Odkazy k abstraktním starším textům a obecně Todově povaze (osamělost a samota jako dva různé, různě zoufalé stavy, svět, ve kterém neexistuje „zítra“, jakýsi duchovní protest) získávají v novém kontextu nepoznaný druh pravdivosti. Deska vypráví příběh – roztříštěný ve své roztříštěnosti, ale zkuste vytrhávat z kontextu: pořád to bude dávat smysl. A nakonec, pojmenování skutečnosti. Mohla by to být fikce, ale všechno je to pravda.

„And you’re trying to tell the doctor that it’s only a broken heart.“

105

Zkuste: Pravidelné rozdávání veganského jídla Praha: každou sobotu v 16:00 ve vestibulu metra Nádraží Holešovice.

Brno: každou sobotu od 15:30 v parku pod Janáčkovým divadlem u lávky do IBC centra.

TEXT TOMÁŠ KEJMAR

„Na světě bude krásně, až školy budou mít tolik peněz, kolik budou potřebovat, ale armáda se bude muset skládat na bombardéry.“ Už vám někdy někdo dal něco zadarmo? Opravdu zadarmo, bez toho, aby vám chtěl později to samé prodat s maximálním ziskem, nebo proto, že mu to bylo k ničemu? Bez nároku na protislužbu, úmyslu zviditelnit se nebo si dar odepsat z daní? Rodina, ano. Kamarádi, občas, ale co kdyby to byl někdo cizí? Někdo, koho neznáte, někdo z ulice, kdo chce jen pomoct?

Samaritáni vymřeli, dobré skutky jsou po zásluze trestány a charita je dneska téměř sprosté slovo. Návštěvy benefičních akcí, tedy těch, které skutečně jsou benefiční, jsou samozřejmě chvályhodná činnost, ale i tam funguje reciprocita. Zábava za peníze, něco za něco. A dobrý pocit je jenom přidaná hodnota vyššího vstupu. Pro pořadatele a účinkující to samozřejmě neplatí, ti svůj čas investují přímo, v ideálním případě bez nároku na odměnu.

Ale není charita jako charita. Co zbude, když ze sumy dobročinnosti odečtete charity, kde člověk musí málem konvertovat na víru, aby dostal najíst nebo se mohl vyspat? Co zbude, když vynecháte vánoční přehlídky solidarity pod hlavičkou některé z politických veličin, kde si svojí polívčičku přihřívají nejrůznější papalášové, poslanci, premiéři, primátoři?

106

(Matematická vsuvka: doplň další prvek matematické řady a) primáti, b) primitivové, c) obě možnosti) Jaký je výsledek odčítání?

Nula od nuly pošla? Ne tak docela.

Food Not Bombs, či v jazyce českém Jídlo místo zbraní, je jedna ze světlých výjimek za desetinnou čárkou. O to světlejší, že je u nás stále relativně vzácná. Food Not Bombs nejsou žádná centralizovaná organizace s předsednictvem, hierarchií, příspěvky na provoz a laminovanými členskými průkazkami, ale na sobě nezávislé skupinky nadšenců pro danou věc. Food Not Bombs je spíš tradice než organizace.

První kolektiv Food Not Bombs vznikl před třiceti lety v Bostonu jako vedlejší produkt protestů proti prodeji jaderné elektrárny v Seabrooku. S plným žaludkem se přece jen demonstruje o něco lépe. Cíle, vyjma těch jasně daných samotným názvem, byly jednoduché: upozorňovat na sociální problémy jako bezdomovectví, hlad, chudoba a přímou akcí demonstrovat fakt, že kvůli neefektivní distribuci jídla ve společnosti se ho vyhodí více, než kolik by bylo potřeba k nakrmení všech hladových. A protože se toho za posledních třicet let v téhle oblasti bohužel příliš nezměnilo, zůstává snaha Food Not Bombs stále aktuální. V současnosti podle dostupných zdrojů funguje něco přes tisíc kolektivů po celém světě. V Česku jich v posledních letech existovalo hned několik, ale zdá se, že momentálně aktivní jsou pouze pražská a brněnská buňka.

Základní principy Food Not Bombs jsou jednoduché. Všichni, kteří se na činnosti sku-

piny podílí, jsou dobrovolníci a rozhodují společně. Konsensus. Vaří se vegetariánsky či přímo vegansky, protože součástí logiky věci je neochota podílet se na utrpení zvířat a snaha propagovat zdravý životní styl, a pokud možno z „recyklovaných“ surovin. V praxi to znamená, že jako první, před tím, než se může vařit a rozdávat, přichází na řadu „dumpster diving“ neboli potápění v popelnicích.

Každá prodejna potravin kvůli hygienickým předpisům a faktu, že zákazník si vybírá to nejčerstvější a nejlépe vypadající zboží, vyhazuje pravidelně zbytky, které se neprodaly. Čím větší prodejna, tím větší množství „odpadu“. Většina lidí si to nedovede představit, mají svoji hrdost a nedokázali by se ponížit a popelnici za hypermarketem, kde doposud utráceli značnou část svých příjmů, byť jen otevřít. O to silnější je potom šok z toho, že pytle jídla, které je z valné většiny stále zužitkovatelné, končí v kontejnerech. Výběr, pravda, není tak široký, ale darovanému koni se na sortiment nekouká, že?

Od toho se také odvíjí, jaké jídlo Food Not Bombs ve výsledku rozdávají. „Většinou je to veganský eintopf,“ dozvíte se od jednoho z členů pražské buňky Food Not Bombs v dokumentu, který je volně ke stažení na stránkách ČSAF. Ta nejistota, co najdete, má ale něco do sebe. Ostatně celé to tak trochu zavání adrenalinovým sportem. Jen se při něm nesnažíte zabít nebo zmrzačit. Jak trefně dodává další z místních aktivistů:

„Většina lidí chodí nakupovat, my chodíme na lov.“ FULL MOON 08

TEXT INDOŠ

Je čas opustit nálepku do it yourself. Jeden ze způsobů, jak se odlepit, stojí uprostřed dvou principů. Prvním je aktuální skutečnost, jak se věci mají. Stačilo by je jen popsat. Druhým principem je samotná myšlenka do it yourself. Určitá představa (ideje), jak by věci měly být. Problémům se nevyhne ani jeden princip. Kdyby to bylo jednoduché, už dávno píšu o rozepínání podprdy jednou rukou.

Tímto dílem o DIY se dostanu k podezření, že každé označení DIY se vztahuje k zametení stop, které vedou ke kolektivnímu zločinu.

Nálepka DIY dobře ředí pocit viny vyvolaný nedobrovolnou participací na ekonomických vztazích.

V prvním principu jde o problém, jak interpretovat to, co zrovna je. Nejde celistvě zachytit všechny možné způsoby (ziny, koncerty, rozdílné žánry hudby etc.), které lze řadit za DIY. DIY má hranice, za kterými je zapomenuto, co bylo potřeba financovat, než došlo k realizaci věci samé, a taktéž se zapomíná, za jakých podmínek se k financím přišlo. Jestli nějaký šéf tvrdě maká na šachtě a v soukromém životě ty prachy strká do projektů DIY, jen přelévá peníze do jiného prostoru. Pak už je jedno, jestli jsou peníze od sponzora nebo jsou vyměněny za hodiny dřiny. Zapomíná se na materiální podmínky, z nichž konkrétní projekt vzešel. To je základní chyba, která bortí celou stavbu argumentů ze stran obhájců DIY. Do určité míry je vždy potřeba nějakých prostředků (peníze), které se v určitém bodě zastaví, a od toho bodu se stav věci považuje za DIY. Tady narážíme na Marxe a výrobní prostředky. V každém prostředku je dějinnost. Všechno vyrobit nelze (někdo musel vyrobit nástroje a aparáty, stroje na nahrávání etc.). Financování se nutně rozchází s ideou DIY, a ta bez něj zároveň nemůže fungovat. Rozpor je v samém pojmu do it yourself. Kde skutečně začíná hranice DIY? Tam, kde končí, začíná skutečná kritika.

V druhém případě jde o to, že by se mělo k DIY přistupovat z nějakého předem promyFULL MOON 08

šleného konceptu (snažit se dosáhnout určitého ideálu). Problém je v tom, že se celý směr upíná na to, co ještě neexistuje a mechanicky zprostředkovává jednotlivé složky do předem určené role. Proto jsou idealisti věčně vytočení, realita jim nikdy nevyjde vstříc. Původně do it yourself skutečně znamenalo udělej si sám, ale pouze v ironii obchodu. Velký trh s nábytkem ve Velké Británii vytvořil televizní pořad, kde se mělo ukázat, jak každý pokus domácí výroby nábytku končí katastrofou.

Poprvé sousloví do it yourself použil Barry Bucknell v této TV show (zdroj Labyrint revue č. 19-20/2006) a primárně mělo odradit od domácí tvorby. Ale nečekaná sledovanost vše obrátila: velké společnosti začaly vytvářet prostředí pro domácí „umělce“. Začaly vycházet různé časopisy, které naopak „domácí stavění“ vyzdvihovaly. Následně se upravil trh a upravila se nabídka. Z pejorativního do it yourself se stal pozitivní pojem. Název se zachoval, jen se změnil obsah. Dnes se používá v prostředí, které by mělo být postaveno na „výrobě“ bez cizí pomoci (firmy, stát, ekonomie), ale ideálně toho nikdy nelze dosáhnout.

Vymezení je tedy jen konvenční a zapomíná se na genezi pojmu kombinovaného s ideálem, jež se nekriticky usadily v povědomí.

Není třeba „dobré“ věci nazývat jiným jménem. Všechno, co je dobrého vkusu nebo pěstuje „slabou“ kritiku konzumu, se pod do it yourself snaží schovat. Každý ale pozná, že to je radikální asi jako masky od KISS nebo hrát „twardziela“ (tvrďáka) s Áčkem na bundě, a ve finále se bude tvrdit, že každý má svoji pravdu. Pokud bych za DIY něco označil, tak jen přístup k věci. Možná i obraz, který se skládá z částí, jež zrovna nejsou vytvořené vlastní rukou. Jde o obraz, který nebude zakrývat skutečnost, fakta, na kterých stojí.

Mým východiskem je nenechat se unést pojmem a hledat TAM něco víc, jako vesničani v Americe. Když pominu ostatní větve do it yourself a zaměřím se pouze na kapely, je tímto východiskem konečný obraz. Myslím konkrétní, celkový obraz kapely, která stojí přede mnou ve vší odkouzlenosti. To znamená, že

všechno, čím kapela je, se bezprostředně prezentuje v tomto obraze, jejž vidím (nezakrývá a nepřehání). Rozdíl mezi takovou a mainstreamovou kapelou spočívá v odhalení a zakrývání skutečných faktů, jež tvoří kapelu jako celek. Za obrazem mainstreamových kapel se schovává ten, kdo není vidět. Je to ten, kdo obraz zprostředkovává. Například agent, který se stará o veškerý chod „podniku“ (koncerty, nahrávání, public relations atd.). Kapela, která pak stojí přede mnou, není celistvá, a zakrývá, že spoustu práce za ni dělá někdo jiný. U DIY kapel je vše vyobrazeno přirozeně, nic se neschovává, kapela se stará sama (je lepší mít dva koncerty za rok, než jich mít dvě stě a cítit se jako špatně ostříhaná ofina). Obraz se tvaruje aktuálně, na viditelných principech. Jak kapela funguje, vnímám ve vší celistvosti bez neviditelných struktur. Není třeba dál pátrat po prostředníkovi, který stojí mezi skutečností a prezentovaným obrazem.

Hned vím, že vrahem je zahradník.

EDITOR’S WORD

Východisko je srozumitelné, stejně jako proklamovaný rozdíl. Ale co to znamená v praxi každodenního chleba a noci charakteru?

Rozdíl mezi mainstreamem a DIY scénou ve výsledném obraze? Rozdíl je akorát v tom, že jedni používají agenta, a druzí ne. Je Oddateee mainstream? Říkáš: Obraz se tvaruje na viditelných principech. Viditelný princip je jako úsporná žárovka v Platónově jeskyni.

DIY scéna sice nepoužívá agenta, ale obraz je vždycky kombinací tvého očekávání a dostupných informací. Když budu mít nějakou kapelu za charakterní vegany, tak to zjistím jak? Z jejich webové prezentace? Co když jsou to šílení žrouti živých psů, kteří jen lžou?

Obrázek si uděláš z osobního kontaktu? Jak dlouho musí trvat, abys zjistil, co jsou zač a co je jenom image?

Je to jen otázka sebeprezentace a vůle uvěřit iluzím.

107

NAHOŘE V LABI

DOLE V SEVERU III TEXT JIRKA IMLAUF

A je tady zase pravidelný zpravodajství o počasí z toho prapodivnýho severního kraje, mám comeback beatnickejch knížek, co kdybych to dal jako spontánní prózu na jeden zátah a bez benzedrinu, počmáraný tajný zápisníky a tak, hraje mi k tomu Tom Petty a Lamači srdcí, vy se v tom vyznáte, to se nebojim: takhle ostrej řez mezi podzimou teda podzimem a zimou, tak ostrý nože posledních měsíců už dlouho nepamatuju, podzim je chlápek, kterýho svedla o něco starší zima, a letos jí to trvalo jen jednu noc, strhala z něj listy a přikryla svým bílym tělem a tohle město jde se zimou dohromady – Ústí – teda ne Sezimovo, ale nad Labem, když je zasněžený a je noc, vypadá nejlíp, to protože skoro není vidět, chachá, spousta věcí se schová a lampy jsou milosrdný sestry, dohromady se sněhem vydávaj zvláštně měkký světlo, až byste věřili, že věci můžou bejt chvíli v pořádku, ale nemůžou, to je princip tohodle okrsku vesmíru.

Ale abych to nepřeháněl s tou poezií, doba a některý čtenáři chtěj informace a ne pocity, co s veteší, ta je dobrá akorát pro krysy z antikvariátů a sběratele, bavil jsem se o tom se studentama, když jsme četli Hledačky vší od Rimbauda, k čemu to je, proč nevyužít čas nějak praktičtěj, třeba se k tomu naučit, jak spočítat daně nebo tak něco, byla to jedna z těch lepších tříd a tři lidi protestovali, chtěj si číst Hledačky vší a vší silou pracovat na svý nepraktičnosti, tři, to není málo, trošku jsem se rozohnil a řikal, že bez poezie budem lemry na gauči u obr obrovskejch obrazovek, natažený jak budíky na ráno a výkon, ale pak jsem si připadal trapně, jak nějakej hřímající latiník, Rimbaud takový zastánce nepotřebuje, doba je taková, i když asi na ni jednou budem vzpomínat jako na tu nejlepší, a tak zpátky do hypermarketu: českej folk má fakt hrozný obaly desek, řikám si při nakupování a beru do ruky výběr Wabiho Daňka, aspoň ten Plíhal by si zasloužil lepší, ale ten je na tom taky tak, jo dobrý, je tady, píseň Píseň, co mě učil listopad, vždycky se mi líbila, mám rád toho českýho Kristoffersona, autora hymny promrzlejch studentů: Nohama vnímám kosu na kolejích a tenhle listopad zrovna ten den dopadal a město zalapalo po dechu, už mu ho do konce roku moc nezbejvá, mně ale během něj bylo jak v kyslíkovym stanu. Na 108

pult to CD ale nakonec nepoložim, mladá pokladní kouká, co bude, nad čelem má z vlasů malou vlnku, uplně malou, vlastně jen takovou mikrovlnku. Asi nějaká akce. Taky že si už pár dnů v kuse zpívám Lennona – Cokoli ti pomůže vydržet tuhle noc, je dobrý – a v jinym útulnym pár set metrů čtverečních krámě beru do ruky nějakou velikananánskou knížku o Beatles a přesně v tu chvíli začne nad regálama hrát Happy Christmas, chudák písnička, tu fakt vláčej, kudy se dá, a vteřinu na to přichází Hynek, bubeník místních Beatles – The Boom, takže vlastně ústeckej Ringo, tomu řikám beatlesáckej moment! Drobnej dárek od světovýho fanklubu, díky holky! Ale vlastně, počkat – za pár dnů má Lennon výročí, 30 let od smrti před Dakotou, Johne, neměl ses tam stěhovat, copak ti esoterický poradci Yoko neřekli, že se tam točilo Rosemary má děťátko? Zas mě to bude brát, jako by část hlavy a jistýho centra v ní pořád odmítala uvěřit, že se to stalo, zase si budu postý listovat v různejch knížkách a číst si, jak napsal... co třeba, třeba I’m Losing You, ta je z Double Fantasy nejlepší, třicet let, to není možný!

Pamatuju si to tak ostře, malý město, máma pere v koupelně, přijdu ze školy a prej: někdo zastřelil toho zpěváka z Beatles, jak ho máš nad postelí. Cože? vyhrknu a zbytek se táhne dodneška, má to bejt automatickej text, takže viděli jste někdo v poslední době kominíka?

Jak se na něj šahá nebo aspoň drží knoflík, nezmizeli někam? Neunesli je Marťani v rámci velkýho plánu na dodávku štěstí na zarudlou planetu? Už pár let jsem nepotkal ani jednoho. A do třetice obchoďák – ten, jak jsem psal, že to tam mám nějak záhadně rád – už vim proč. Vždycky, když v něm jsem, představuju si, jak to tam bude vypadat za sto let, co s tim všim bude, a připadám si jak v nějakym filmu Terryho Gilliama a nějak zvráceně je mi dobře, představuju si, jak tady jednou někdo půjde a bude myslet na to samý, bude tady tráva, nebo beton, nebo jáma, nebo jezero? Ústí je architektonicky zajímavý asi jako kemp pro karavany, ale některý místa maj sílu, to je jasný a vůbec, všimli jste si, že nikdo nechce napsat, že konec světa 21. 12. 2012 podle mayskýho kalendáře je blbost, protože to nikdo nechce zakřiknout? Takže to radši taky nebudu psát, s kolegou z kabinetu radši donekonečna probíráme, proč tady není žádná normální kavárna, lehce olezlá, s kanapem, filmovym plakátem Kafe a cigára a Van Morrisonem v dráťáku, starejma Živlama na polici, excentrickym kavárníkem a dobrym

hustym pressem? Všehovšudy tak tři tady docela ujdou, Max, Bárka a jedna nová na Klíši, kde vám pustěj Sinatru, když si řeknete, ale žádná, kde pouštěj Waitse a na plotně maj míchaný vejce. A víte, že Stínadla vymyslel Foglar podle úSTÍNADLAbem?

A tahle noc je hypnotizér, kterej zrovna nemá koho hypnotizovat, uplně všichni spěj a i kočky na dvorkách tady vzadu za barákem jdou spát a zdraví mě Mňaucta.

HIGHBURY FIDELITY #2 TEXT ZBYNĚK PROKEŠ

Uctivá poklona! Minule jsem slíbil, že se budeme bavit o titulu. Lhal jsem. Hošíci z Arsenalu udělali z listopadu jeden z nejhorších měsíců klubový historie.

A snažili se fest. Že po prohře s Doněckem zvládnou rupnout i v Braze (je to prej v Portugalsku), to přežijeme, podstatná je liga. Že se při výletu na jih zraní kapitán Fabregas, ani nepřekvapí. Fyzioterapeutickej tým Arsenalu je známej po celým světě, kluci v posledních letech promaroděj víc zápasů než celá Premier League dohromady.

Děsný hrůzy se ale děly i v lize. Jednak prohra s Newcastlem, kde Gunneři dojeli přesně na to, co jsme si tu říkali posledně. Góla za Straky dával frajer, kterej loni dostal flastr za napadení nějakýho chlapa v baru, jako vedlejšák řeší napadení svojí holky. To jsou přesně hráči, který nám chyběj. Ale i tohle se furt dalo přežít. Do karet nám hrála i Chelsea.

Kašpaři, jejichž hymna se zpívá na melodii Zelená je tráva (každej doufám víte, že chorál Arsenalu se zpívá na irskou lidovku Wild Rover), doma dokázali rupnout se Sunderlandem 0-3 a formu vzápětí potvrdili prohrou na Birmingham City.

Wengerova mateřinka ovšem odmítla jít do čela a předvedla něco, z čeho budou vstávat vlasy hrůzou na hlavě i příštím pokolením.

Prohrát 2-3, když vedli v půli 2-0, je samo o sobě na pěst. Že se to stane doma, je na FULL MOON 08

odebrání dvou měsíčních platů a veřejný bičování. Ale co má ubohej Gunner dělat, když tohle všechno předvedou s arcinepřítelem, s bandou budižkničemů a ničemů, s prevítama z Tottenhamu? Ještě teď nevěřícně zírám na to místo, kde jsem zápas viděl (bylo to teda ve Žďáru a jsem teď v Praze, takže s sebou musim furt nosit kompas, abych věděl, kam zírat).

Takže žádný první místo, jsme třetí, o skóre za modrejma Rusama ze Stamford Bridge a dokonce o dva body za týmem ochlasty ze Skotska, pseudošlechtice Alexe Fergusona.

Na Old Trafford, kde tyhle rudoši bydlej, hrajeme už jedenáctýho – takže snad aby si Arsenalčíci radši vzpomněli na poslední vejlet do Manchesteru a zopakovali výsledek na City (výhra o tři góly) i na United.

salonu Daguerre, že Nina s violistou Mattem hráli unplugged a že tam bylo celkem dost lidí, není až tak důležité. Ovšem že s Ninou přijel Kennan, její partner a tour manažer, je zásadní. Fousáče i postavou evokujícího spíš pravoslavného kněze než islandského potomka vikingů nešlo přehlédnout. A když se vám to náhodou povedlo, poznal to: „So anyway Bro, now tell me, are you or are you not aware of the fact that us, the vikings, actually raped all of you in the past?“ Raději se mu budete věnovat. „Right Kennan, so what is it that you want?“ „It is perfectly simple. Just make sure you understand I’m here to claim what was always rightfully mine.“ Nevyplácí se ho, byť na chvíli, ignorovat. Všechno mu musím vrátit. Totiž, existuje vědní obor, který se zabývá konceptem islandského genderu.

A já ho mám do příště nastudovat. A lil help?

DARWIN

TARDÉ #1 VS. OZZY ISLANDSKÁ GENDEROVÁ STUDIA TEXT BRO

Většinou je mi úplně jedno, u jakého labelu ta která kapela vydává. Nesleduju to. Hudba by měla být schopná mluvit sama za sebe; je lepší míjet se se vším, co je nad ní i pod ní. Aspoň myslím. Příliš mě nezajímá ani hudební publicistika, pokud není ryze subjektivní a nenabízí mi určitou interpretaci. Autoři jsou mrtví, chci poznat, kde jsou mantinely. Tahle moje ignorance s sebou přináší nejedno úskalí. Donedávna jsem třeba netušil, že se někdo smí jmenovat Nina Nastasia, natož že někdo takový smí psát a zpívat písničky. Jednou v říjnu mi ale přišel email. „Servus more,“ začínal, „měl bys zájem/chuť udělat v Brně Ninu Nastasii?“ Byl jsem v pasti, ježto jsem z nějakého důvodu ten email nedočetl a dal ho na čas k ledu. Krátce nato mi bylo nastíněno, že zájem o uspořádání koncertu téhle Nině samozřejmě mám, stálo to jen pár pohlavků od Radima B., čičinky, se kterou jsme do toho šli. Touch&Go. FatCat. Albini. Co bych pro Radima neudělal. Že jsme 9. listopadu zabrali jednu místnost výstavních prostor FULL MOON 08

TEXT AL BURIAN PŘEKLAD TOMÁŠ KEJMAR

„Když si představíte bazény chlastu, které jsem za ta léta vypil,“ napsal zpěvák Ozzy Osbourne ve svém nedávném sloupku v Sunday Times of London, „a to nepočítám všechen kokain, morfium, prášky na spaní, sirupy proti kašli, LSD, rohypnoly a vlastně cokoli dalšího, co vás napadne, pak neexistuje žádné přijatelné lékařské vysvětlení, jak je možné, že jsem pořád ještě naživu.“ Jaký má princ temnoty recept na dlouhověkost? „Byl jsem zvědavý,“ říká Osbourne, a tak udělal něco, co by udělal každý se zájmem o vědu a několika přebytečnými miliony – nechal si rozkódovat vlastní DNA. „Možná mi to moje DNA prozradí,“ sliboval si.

Neřest je nebezpečná věc. Slovníková definice zní: „Neřest je nemorální a/nebo škodlivý zvyk či konání.“ Potom se ale nabízí otázka, co že to morálka a škodlivost vlastně jsou. Na tyhle otázky Ozzyho už unavuje odpovídat a vlastně už po něm ty odpovědi dávno nikdo nechce. Zjednodušíme to: Neřesti jsou pro vás špatné, a to fyzicky, duševně i finančně.

Na druhou stranu vám ale umožní nakrátko uniknout z okovů pozemských strastí. Tahle maličkost stačí, aby převážila všechny argu-

menty proti neřestem. Proto si je lidé pěstují, oddávají se jim, nechávají se jimi pohltit a předávají si je z generace na generaci, jako by to byla stará alba.

Je hudba neřest? Definice by odpovídala. Vezměte si třeba Ozzyho Osbourna, který je s nemorálním a škodlivým chováním spojován většinu své kariéry a který v rozhovoru pro Süddeutsche Zeitung řekl, že byl čtyřicet let soustavně opilý. Raní Black Sabbath se hlásili k heslu „Žij rychle, chcípni mladej“. O nihilismus ale nikdy nešlo. Spíš naopak. Black Sabbath byli vždycky posedlí morálkou a prodchnutí judeo-křesťanskou tradicí. Hřích má v jejich textech své následky (od „Teď se bavíš / ale nebude to tak pořád“ v Hand of Doom, až po naříkání vypravěče ve Faeries Wear Boots: „Šel jsem za doktorem, aby mi pomohl / řekl Máš smůlu, chlapče, zašel jsi příliš daleko.“).

Věci komplikuje fakt, že v Ozzyho životě s sebou hřích žádné následky nenesl. Studenti bluesových legend mají vlastní teorie o Ozzyho dlouhověkosti, založené na první písničce z prvního alba (známé jako Black Sabbath z alba Black Sabbath od Black Sabbath), kde se Ozzy střetává s „velkým černým tvorem s ohnivýma očima“, který mu sdělí, že je „vyvolený“. Zdá se, že jde o standardní příklad staromódního paktu s ďáblem po vzoru Roberta Johnsona.

Ať už jsou pro to důvody jakékoli, faktem zůstává, že tenhle šílený pěvec přežil temné věštby svých vlastních textů a zpola důstojně se dožil statutu postaršího černokněžníka. Je hluchý a potácí se, ale na to, že mu je 61, mu to překvapivě pálí. Když už nic jiného, nemůžete mu upřít, že se jedná o statného lidského jedince, který přežil dekády brutální sebedestrukce bez následků. Obdobnou výdrží se po letech bezuzdného hédonismu může pochlubit jen málokdo.

Od úsvitu věků vykazovali hudebníci sklony k takové výdrži. Byli z nich šamani, věštci, blázni a kaliči. Výhody genetiky jsou pro tento typ lidí zcela jasné: čím víc neřestí snesete, tím víc se můžete oddávat unikání pozemským strastem. A to bez závazků. Lidstvo se tím prakticky připodobňuje bohům. A obdobným směrem se upírají i naděje vědců při luštění kódů DNA. Představte si ty možnosti, ten lidský potenciál, kdyby se nám podařilo spojit intelekt Alberta Einsteina s drogovou rezistencí Ozzyho Osbourna.

109

Vědci naneštěstí nedokázali v Osbournově DNA izolovat ten nezdolný kalící gen. Sekvenování jeho genomu i tak vedlo k jednomu zásadnímu zjištění: „V Ozzyho chromozomu 10 jsme našli malý segment, který je s největší pravděpodobností dědictvím po neandertálském prapředku,“ vysvětlil šéf výzkumu, Dr. Nathan Pearson.

Je to tak: Ozzy Osbourne, zesměšňovaný hudebními kritiky jako neandertálec už od konce šedesátých let, kdy se Black Sabbath poprvé vyšplhali na pódia, se nakonec ukázal být z části neandrtálcem. Jeden z nejstarších předsudků lidstva vystrkuje hlavu. Naši dávno ztracení a vyhynulí bratranci, se kterými jsme sdíleli Zemi před 80 000 lety, jsou stále předmětem výsměchu a pohrdání. Termín „neandrtálec“ se zapsal do slovníku Homo sapiens jako synonymum pro omezeného, zaostalého a nemotorného idiota. Málokdo z nás ale v rodokmenu nemá předky z téhle větve. Pokud jste dostatečně naivní, abyste si mysleli, že neprobíhalo křížení mezi Homo sapiens a neandertálci, pak podceňujete atraktivitu vyhřáté a ohněm osvětlené jeskyně za zimního večera před osmi sty stoletími.

Neandertálci měli oheň, nástroje, kulturu i náboženství. Hlavní věc, která dělila Homo sapiens od neandertálců, byl, stejně jako v případě Ozzyho a hudebních kritiků, jazyk. Lidské bytosti, jako jediné ze zvířat, komunikují prostými slovními jednotkami s nekonečným množstvím kombinačních variant. To jim sice zajistilo výhodu, když se rozhodovalo o dlouhodobém přežití druhu, ale již nezajistilo, že budou současně vybaveni schopností náležitě docenit současnou hudbu. Hudební žurnalisti z počátku sedmdesátých let měli ve zvyku vymýšlet zpoza psacího stroje nové a často evolučně založené urážky pro tehdy nový druh blues značky Zeppelin/Sabbath. Z muzikantů tak byli „jeskynní muži“ nebo dokonce „dinosauři“. Novináři, kteří vycítili primitivní naléhavost téhle hudby, se proti ní jali vymezit pózou moderních cyniků. A publikum se mezitím rádo nechalo ukolébat do transu prastarým šamanským drmolením.

Jakým způsobem spolu neandertálci, kteří disponovali stejnou, ne-li větší mozkovou kapacitou jako současní lidé, bez znalosti řeči komunikovali? Steven Mithen ve své knize The Singing Neanderthals (Zpívající neandertálci) představil zajímavou teorii: systém, který nazval „holis110

tickým, manipulačním a muzikálním v mnoha módech“ (a nejspíš není pouhou náhodou, že zkratka téhož zní HMMMM). „V podstatě se jednalo o velké množství celistvých promluv, z nichž každá měla dané ucelené sdělení,“ vysvětluje Mithen. Nuance výšky tónu, melodie či hlasitosti pak zastupují odstíny významu, podobně jako v ptačím zpěvu. K posílení vjemů z tohoto systému komunikace, který je založený na zprostředkování emocí a řízení činnosti tlupy skrze repetitivní skupinové skandování, nejspíše sloužily i hudební nástroje jako například kostěné flétny, které byly nalezeny v neandertálských pohřebištích. Nástroje, které neandertálci používali o tisíce let dříve, než se podobné předměty objevily u Homo sapiens. Hudbu tak můžeme považovat za jednu z prvních kulturních výpůjček lidstva.

Hudba předcházela jazyku a i přes to, že nikdo nedokáže jasně popsat její původ a funkci, kterou hrála v evoluci druhu, bylo důvodů pro její existenci nejspíše vícero. Od lákání partnera, zastrašování predátorů, až po spoluvytváření pocitu soudržnosti. Matky zpívají svým novorozeňatům „maminkovštinou“, jazykem složeným ze zvuků a slabik, které jsou si překvapivě podobné bez ohledu na národnost či kulturu. Část mozku, kterou zapojujeme při vytváření a vnímání hudby, je jednou z nejstarších vrstev, která je jinak využívaná pouze v krizových situacích, kdy jde o přežití.

Existuje mnoho teorií o tom, proč neandertálci vymřeli. Někteří tvrdí, že lidstvo spáchalo svoji první genocidu, zatímco jiní předpokládají, že oba druhy vzájemným křížením splynuly. Moderní, kombinovatelný jazyk, složený z částic, zvítězil jakožto nejefektivnější komunikační systém a přinutil tak prastaré formy významu přenést se na rovinu, která nebyla slovy vyjádřitelná. Není náhodou, že téměř všechna náboženství a spirituální praktiky zahrnují hudbu, skandování a trans. Možná, že ten „velký černý tvor s ohnivýma očima“, se kterým se Ozzy Osbourne potkal v prvních minutách prvního alba Black Sabbath, nebyl Satan. Možná to byl duch Ozzyho dávno ztraceného prapředka, který ho jen nabádal, aby šel v jeho šlépějích, aby pokračoval v bubnování na duté kmeny a vytí na měsíc.

I neandertálci by tenhle zvuk poznali, a kdyby ho uměli pojmenovat, možná by mu říkali „hard rock“.

NOWHERE FAST #1 GO GET ’EM, TIGER! TEXT PAVEL VULTERÝN

Najít v Londýně pěkné bydlení za rozumnou cenu s dobrou dopravní dostupností centra, když tam pracujete, je problém. Tenhle oříšek prověří vaši schopnost dohodnout se na kompromisu více než handlování lístků na vyprodaný koncert na eBayi. Není to jednoduché. Čím více se vaše požadavky budou blížit hezkému bydlení s dobrou dopravní dostupností, tím spíše můžete zapomenout na rozumnou cenu. Upřednostňujete peníze a životní standard? Tak to se vám cesta do práce protáhne.

Nebo je pro vás naopak důležité být v práci načas a nezaplatit zas až tolik? V tom případě se budete muset smířit s malým vlhkým kamrlíkem s výhledem do zdi. Zkrátka hledáte průnik tří množin, kterým se moc křížit nechce. Situaci neulehčuje ani to, že vám na záda dýchá dalších tisíc lidí se stejnými ambicemi a stejnou touhou nechat se okrást jako vy.

A na to, že se vás pokusí okrást, si můžete klidně vsadit. Nicméně většinou tyhle pokusy nejsou nijak extra sofistikované a ubránit se dá prostým selským rozumem. Jako když vidíte fotky krásného bytu v perfektní lokalitě za neuvěřitelnou cenu. No, řekněme „neuvěřitelnou“. Když vás navíc pronajímající po prvním e-mailu místo nabídky k prohlídce poprosí o víc informací o vás, zbystříte. Když vám potom napíše, že mu před prohlídkou musíte poslat měsíční depozit, máte vyhráno.

Odhalili jste podvod, ale vaši situaci to neřeší.

Landlordi jsou vůbec kapitola sama pro sebe.

Základní typy jsou: komunikace přímo s pronajímatelem komunikace s odmocninou z pronajímatele komunikace s agenturou, zastupující pronajímatele První typ se vyznačuje tím, že jelikož je většinou majitelem nemovitosti a nežije v ní, snaží se veškeré problémy řešit s co nejmenšími náklady v co nejdelším časovém horizontu. To v překladu znamená, že vás nechá žít v pokoji bez topení uprostřed prosince. Ne že by se nesnažil něco dělat, koneckonců o vás nechce přijít, a tak se nejdříve pokusí kotel sám opravit. Fail. Potom pozve odborníka. Fail. Potom zkusí kotel vyměnit za jiný, použitý. Fail. Potom to samé nechá udělat odborníka. Fail.

FULL MOON 08

Konečně koupí nový kotel a sám ho nainstaluje. Fail. KONEČNĚ kotel nainstaluje odborník a vy si můžete doléčit zápal plic už doma.

Celá anabáze se natáhne na šest až osm týdnů a věčný kolotoč slibů a zklamání vás nakonec stejně donutí se vystěhovat.

Skupina druhá, odmocnina z pronajímatele, je, co se komfortu bydlení týče, zdaleka nejlepší. Jedná se o osobu, která v objektu žije s vámi a má s landlordem podepsaný kontrakt, což mu na jednu stranu nese povinnosti spojené s údržbou, na stranu druhou platíte nájem této osobě a ta si ho většinou nastaví tak, aby na odpovědnosti netratila. Výhoda tohoto uspořádání je, že člověk odpovědný za váš nefungující kotel musí trpět s vámi, a tak se o nápravu snaží stejně úporně jako vy. Další výhodou je, že když se chcete hádat s landlordem, musíte ho pracně uhánět, kdežto vaše odmocnina z landlorda je hned za dveřmi, takže stačí slušně zaťukat a začít ječet. Zdaleka nejhorší je pak agentura. Výhoda kontraktu s ní spočívá v tom, že mezi vámi a landlordem stojí prostředník, takže se, samozřejmě ne zadarmo, nemusíte bát o depozit. Velká nevýhoda je, že agentura není vlastníkem objektu, takže je jí všechno tak trochu šumák.

Když se nám na zdi poprvé objevila plíseň, jenom jsme se smáli, že zase máme domácího mazlíčka, když nám tuhle zdrhla kočka. Když jsme zjistili, že se jí nejsme schopni zbavit, už to taková legrace nebyla. Jsem z hloubi duše optimista, a tak dokážu ocenit, že za vás plíseň obstará často složitou volbu, co k životu skutečně potřebujete a co už je zbytečný luxus. Ale když mi plíseň začala brát i věci, které jsem po dlouhé rozvaze uznal za nezbytné pro život, např. boty, přišel čas jednat. Na agenturu máme kouzelné telefonní číslo na ledničce. Jeho magie spočívá především v tom, že se na něj nikdy nedovoláte. Nevadí! Máme ještě kouzelný e-mail, na který vám vždycky odpoví – robot. Ale stačilo psát stejný e-mail pár dní v kuse a kýžená odpověď se dostavila i s návštěvou. A pak že hlavou zeď neprorazíš.

Uvědomuji si, že vypořádat se s něčím, co je v omítce zarostlé hlouběji než sociální problémy na východním Slovensku, není žádná legrace. Přesto mě rady, jak na plíseň, poslaly do kolen. Předně mi bylo vysvětleno, že je potřeba zajistit odvod vlhkosti, k čemuž je skvělé malinko pootevřít okno. Výtka, že je venku nula a teplota má tu nepříjemnou vlastnost, že nerespektuje hranice soukromého vlastFULL MOON 08

nictví, se zdála být irelevantní. Dále jsem byl obeznámen se zdroji vlhkosti, jako je kuchyňské vybavení a dýchání, a že by dost pomohlo tyto zdroje eliminovat. Ještě pořád jsem dumal nad tím, jak to mysleli s tím oknem, a tak jsem se ani nestihl zeptat, jestli máme přestat spíše vařit nebo dýchat. Nakonec jsem dostal kázání o světových stranách a o tom, proč máme více plísně na severu než na jihu. To už šlo mimo mě, protože moje snaha minimalizovat výdech si začala vybírat svou daň. Ještě v mrákotách jsem obdržel tištěný manuál „Plíseň nemusí být nepřítel“ a zařízení na pohlcování vlhkosti ze vzduchu, které mi v dané situaci přišlo, jako by vám někdo při náletu vrazil do ruky oštěp a poplácal vás po zádech se slovy: „Go get ’em, tiger!“ Slušně jsem poděkoval, vyprovodil pány ze dveří a šel jsem na internet hledat nový byt.

A teď. Když jsem vám to všechno takhle hezky vysvětlil, mám jedinou otázku. Nevěděli byste o nějakém bydlení v severním Londýně?

Hledám něco pěkného, za rozumnou cenu s dobrou dopravní dostupností do centra.

ON AND OFF

THE ROAD #8 TEXT PAUL WALLFISCH PŘEKLAD TOMÁŠ KEJMAR

Kdysi dávno jsem nastoupil do pravidelného vlaku z Dakaru do Bamaka v západní Africe.

V jízdním řádu byly na minutu rozepsané příjezdy a odjezdy pro každou stanici. Cesta, kterou jsme měli urazit přes noc, nakonec trvala o dva dny déle, než uváděl jízdní řád, což bylo ale i tak o dost méně, než bylo zvykem. Strávil jsem tenkrát nádhernou noc pod širákem na nádvoří domu místního náčelníka ve městě Kayes v Mali. Ať už je to dobře, nebo špatně, dnes už je v mém rozvrhu mnohem méně času na zbloudilé vlaky. Po cestě do Hamburku, kde proběhlo první představení turné pod hlavičkou „Small Beast z Dortmundu“, se stihly rozbít hned tři letité lokomotivy Deutsche Bahn, díky čemuž jsem se do klubu dostal pět minut po tom, co jsem měl začít hrát. Když jsem byl kluk a jezdil s rodiči na jejich turné (do těch samých měst), mohli jste si podle německých vlaků nařizovat hodin-

ky s přesností na minutu. O třicet let později hodinky nikdo nenosí a jediná věc, se kterou můžete počítat, je, že vlak bude mít zpoždění.

Ty stovky cestujících, kteří mrzli na nástupišti v Münsteru, už ani nenapadlo, že by se mohli naštvat. V Africe není dost vlaků ani silnic, natož hodinek nebo jízdních řádů, aby se na tom mohlo něco změnit, ale v Indii, kde je železnice pozůstatkem Britské Indie a zároveň zdrojem místní hrdosti, se už téměř všichni smířili s tím, že časy uvedené v jízdních řádech jsou jen čistě orientační. V Německu se nejspíše ubírají podobným směrem.

Minulý týden mělo proběhnout druhé pokračování Small Beast z Dortmundu a po tom, co se mi podařilo dojet do Berlína téměř na čas, jsem měl cestou do Hamburku vysoká očekávání. Vydržela mi přibližně do chvíle, kdy jsme byli patnáct kilometrů jižně od cíle a lokomotivě odešel motor. Znuděný a naštvaný jsem vytáhl z kapsy u sedadla drážní časopis Mobil a zjistil, že v roce 2010 slaví Německé dráhy sto sedmdesát pět let fungování německé železniční dopravy. První vlak se jmenoval Adler.

V roce 1933 nastoupil Fliegende Hamburger (Létající Hamburčan) a v sedmdesátých letech Kraftwerk slavili albem Trans-Europe Express. Přímo uprostřed Mobilu, mezi obrázky parních lokomotiv, vlaků s vojáky, fotbalovými týmy na cestě za vítězstvím a východních Němců přijíždějících na západ, byla i fotografie s popiskem: „1941, Deportace židovských rodin z Bielefeldu.“ Důstojník v uniformě Wehrmachtu řídí dopravu, zatímco zástupy lidí vlečou složené matrace a smotané pokrývky. Usmívají se a vypadají spokojeně. Nejspíš si myslí, že jdou za lepším.

V Turecku skončíte za mřížemi, pokud si dovolíte na veřejnosti byť jen naznačovat, že starší generace Turků povraždily několik milionů Arménů. Stejně tak jsem neviděl nějak příliš pomníků lynčování jižně či severně od Mason-Dixonovy linie. Němcům musíme připsat k dobru, že hledí své historii zpříma do očí.

A Turecko se diví, proč by měl existovat odpor vůči jejich vstupu do EU. Moje druhé veřejné vystoupení v Dortmundu byl koncert na fotbalovém stadionu Borussie pro nové studenty prvních ročníků na univerzitě. Byl to třetí ročník „tradiční“ akce, sponzorované místním fotbalovým týmem a městským divadlem ve snaze udělat z čerstvých Dortmunďanů nové fanoušky. Místní stadion je největší v Německu. Tohle město je fotbalový tým s městem 111

jako přílohou. Zatímco jsem ve VIP prostoru, kde místní zastupitelé o poločasech popíjejí sekt, čekal, až na mě dojde řada, měl jsem šanci prohlédnout si tváře na zdi slávy. Století fotbalového šílenství. A uprostřed té stěny, ve větším rámu než většina ostatních, se skvěla černobílá fotografie mladíků převážně árijského typu, kteří hrdinně vzhlíželi vstříc budoucnosti plné velkolepých gólů, oděných ve svetrech s hákovými kříži, zručně vyšitými uprostřed hrudi.

Když jsem se na přelomu století stěhoval z Kalifornie zpátky na východní pobřeží, neměla moje fenka Wanda (dnes čilá patnáctka a obyvatelka Dortmundu) ještě adresu v New York City a díky ne úplně jednoduché souhře náhod se tak zabydlela u jednoho velmi oddaného fanouška Botanicy v St. Paulu v Minnesotě. Ten choval špičkové výstavní dobrmany. Byli to šampioni, jak se jim v tom odvětví říká. Můj pes je voříšek, který sice nese stopy všech známých plemen, nicméně nejasnou přesilu mají geny dobrmana. I bez zastřižených uší a ocasu je to překrásné hnědé stvoření, i když ve váze a velikosti je oproti čistokrevným dobrmanům asi tak poloviční. Jednoho dne se jistá šampionka Adina s Wandou maličko nepohodla kvůli krá-

líkovi, a zatímco Wanda si z šarvátky odnesla jen škrábanec na uchu, Adinu se nakonec za pomoci krevní transfúze a nejlepších veterinářů podařilo zachránit i přes to, že utrpěla přes sto tržných ran. Ke zděšení své ženy jsem tuhle historku vyprávěl mnohokrát hlavně proto, že si myslím, že je to dobrý příběh. Navíc nechápu, co jí na tom vadí. Popravdě řečeno, jsem na Wandu hrdý. Ovšem stejně tak jako bílé čáry na trávě ohraničující fotbalové hřiště, se postupem času stírá a šedne i hranice mezi schopností postavit se vlastní krutosti a vychloubáním se.

Tenkrát, když jsem ještě jezdil vlakem s rodiči, bylo přejíždění přes Alpy do Itálie důvodem k radosti, stejně jako dnes. Vlaky, pokud vůbec jezdily, rozhodně nejezdily na čas. Stokrát mi někdo řekl, že „za Mussoliniho jezdily vlaky na čas“, jako by to bylo to jediné, čeho dosáhl (což je dost dobře možné). O pár let později jsem slyšel Gang of Four a říkal si: „O čem to, kurva, zpívaj?“ „Ničemná disciplína je jeho vášní,“ zpívá Jon King. Jsou to všechno ozvěny Keatse a jeho přesvědčení („... ti nejhorší jsou plni vášnivé intenzity...“), nebo jen dobrý groove? V severní Indii, kde je árijská pýcha silnější než kdekoli jinde a Mein Kampf je absolutní

bestseller, je diskuze o Hitlerových přednostech běžnou součástí každodenní konverzace.

V Dortmundu, při první návštěvě ve skvělé restauraci Taj Mahal, se nás číšník zeptal, co si myslíme o stavu práva a veřejného pořádku v Německu. Otázka byla pouze řečnická, sloužící jako odrazový můstek k tomu, aby se s námi mohl podělit o svůj recept na blahobyt pro Indii. „Hitler, toho bychom potřebovali.

Indie potřebuje Hitlera.“ Nejsem si jistý, zda se dochvilnost vlaků v Indii za posledních dvacet let jakkoli zlepšila, ale hádám, že ne. A možná na tom není nic špatného. Minulý týden jsem to na Small Beast do Hamburku zvládl včas. Podium se mnou sdílel nejneněmečtější rocker z německých rockových hvězd, Herr Alexander Hacke, který křičel, vrčel a kvílel jako bluesmani z jihu, kteří v životě nepotřebovali jízdenku, aby se mohli svézt vlakem. Hacke a jeho manželka spolu hrají v kapele Hitman’s Heel. Zpívají o kráse a samotě.

V Hamburku jsme jako přídavek společně zahráli I Walk on Gilded Splinters.

112

b o n u s .t e m n y s i l y .c z

FULL MOON 08

s t a r c a s t i c .c z

d e a d r e d .s k

FULL MOON 08

003

C

M

Y

CM

MY

CY

MY

K