Full Moon #11

HUDEBNÍ MAGAZÍN

9 771804 320007

#11 | 2011 | 99 KČ U.N.K.L.E. RADIOHEAD PJ HARVEY THE STREETS SLAYER BEN FROST THE YOUNG GODS TWILIGHT SINGERS R.E.M. AKRON/FAMILY JOAN AS POLICE WOMAN DEATH FROM ABOVE 1979 MARK LANEGAN DISEMBODIED AFGHAN WHIGS HELLBLAZER ...

Renocar MINI Centrum, Řipská 5c, Brno - Slatina, Tel.: 725 117 344, e-mail.: gabriela.kyzlinkova@renocar.cz

mini countryman. GETAWAY.

002

www.renocar.com/mini

Silný motor v kombinaci s pohonem všech kol ALL4, pěti dveřmi, vyšší pozicí sedadel a dalšími vlastnostmi moderních SAV vám umožní užívat si nezaměnitelné jízdní vlastnosti MINI i tam, kde jste je dosud nikdy nezažili. Samozřejmostí jsou téměř nekonečné možnosti individualizace typické pro MINI stejně jako celá řada jedinečných prvků v prostorném a variabilním interiéru.

FULL MOON 11 Domluvte si testovací jízdu. Více informací vám podají naši prodejci.

LATTE SHOW w. FULL MOON FULL MOON živě: poprvé ve čtvrtek 17. března od 19:00 na streamu streetculture.cz a v baru StreetRadio na adrese Štítného 30, Praha 3. Pravidelně každý třetí čtvrtek v měsíci. První LATTE SHOW w. FULL MOON moderuje profík: aPaČka.

DIY RÁDIO, kTERé JE VIDĚT www.streetculture.cz FULL MOON 11

001

002

FULL MOON 11

THE BOSS TEXT VOJTĚCH RYLICH FOTO Frank Stefanko

Bruce Springsteen má jen dva druhy písniček: o lidech, kteří jdou za svým snem, a o těch, kteří za ním nedošli. Akorát že těch druhých je asi tak desetkrát víc než těch prvních. Jde o docela realistický poměr, ale vůbec to nevysvětluje ten mamutí optimismus, který z Bossovy produkce sálá – naživo zase asi tak desetkrát silněji než z desek. (Pokud jsou desky od začátku do konce čistá depka jako Nebraska, optimismus zrovna tak účinně nahrazuje katarze.)

Ponechme stranou paradox, že lidi ve spodních patrech společnosti, o kterých Bruce většinou zpívá, se na jeho koncerty moc často nedostanou: zaprvé lezou docela do peněz, zadruhé se po lístcích většinou zapráší během několika málo hodin v časech, kdy je daleko spíš než kolbeni od montážní linky skoupí yuppíci z kanclů. Nějak – pokud tedy člověk nežije v České republice, kam Springsteen zatím nikdy nezajel – se na ty koncerty našetřit a dostat dá. A to pak člověk za svoje peníze dostane fakt hodně muziky. Boss hraje rád a dlouho; dlouho jako že třeba tři, čtyři hodiny.

A že se na podiu nezastaví.

chol, ale nikdy neztratili kontakt se svými kolbenskými kořeny. Nikde to (prý) není poznat líp, než když hraje doma v New Jersey. V New Jersey totiž nic není a nikdy nebylo a tak je ten stát zbytku Ameriky (kromě Iowy, podobný případ) pro smích. A tak se nelze divit, že si tam Bosse považují jako národního hrdinu – a když jim přijede zahrát, odvděčí se mu hotovým nanebevzetím.

Je to zvláštní kontrast. Springsteen zpívá o outsiderech a loserech, kteří jedou sami, maximálně s holkou, v autě, někam pryč, ale spíš v kruzích – zatímco jeho muzika přímo vybízí ke kolektivní konzumaci, ideálně na stadionech, v chrámech pro desetitisíce pod obrovským nebem. Málokdo dnes dokáže lidi na koncertech tak strhnout jako Boss – a ten navíc netahá na vařené nudli teenagery, kteří se ještě dokážou nadchnout pro každou vhodně marketingově naservírovanou blbost, ale hraje pro publikum několika generací, které na něj chodí po rodinách.

Nejtěsněji jsme se minuli, když hrál v L.A. na podzim 2007 a já tehdy žil devadesát mil na severozápad odtamtud. Byl jsem tam tehdy novej a sjet kousek dolů do jen trošku většího města s patnácti miliony lidí jsem se bál.

Než jsem se rozhoupal, bylo vyprodáno. Jasně, Springsteen i při svém nepochopitelném koncertním obtesávání ČR hraje v místech ve vzdálenosti s devadesáti mílemi velmi srovnatelnými: Mnichov, Drážďany, žádný problém dojet. Ale co já s tím? Slyšet Bruce živě mimo Ameriku je jako vidět cokoliv od Malicka na displeji mobilu. Přerušovaná soulož.

Stejně dobře se ale Boss poslouchá i v autě, ideálně na cestě nikam. V severní Kalifornii je nádherná díra jménem Susanville. Nic tam není a odevšad je tam daleko (nejblíže, zase těch devadesát mil, leží Reno). Susanville bylo prostě po cestě. V takových končinách moc radiostanic nechytíte – a když máte štěstí, šest z pěti hraje country pro tiráky. Na silnici č. 139 kousek za Eagle Lake jsem zase jednou dráždil ladění a čekal všechno jiné než Atlantic City právě z Nebrasky. Tři státy Ameriky se protnuly v jednom místě a čase – a story chlápka, který něco strašně podělal a teď chce utéct a nemá kam, byla najednou tak povznášející, že jsem se koly přestal dotýkat asfaltu. Kolem byly borovice, za nimi nic a za tím celý svět, kam jsem já naštěstí mohl jet – a jel.

Bruce Springsteen je Amerika. Nikdy jsem se nedokázal zbavit asociace mezi Bossem a Rockym. Oba jsou ztělesněním amerického snu: začali v přibližně stejné době, dostali se na vr-

Ale ze všech Bossových desek je pro mě nejosobnější ta, která je jeho paradoxně nejmíň: We Shall Overcome: The Seeger Sessions (2006), album pololidovek sesbíraných fol-

FULL MOON 11

káčem Petem Seegerem. Měl jsem tehdy zlomené srdíčko a rád jsem se dojímal. A tahle deska mě dojímala tím, jak na ní netvoří lidi muziku, jak je obvyklé, ale jak muzika utváří je. Bruce sezval pár machrů k sobě do baráku a nechal je hrát na první dobrou písničky, které všichni znali odnepaměti nazpaměť.

(Dechová sekce se do obýváku nevešla, a tak musela pod schody v hale.) Každý tam prostě dělá, co umí, Boss vyvolává změny akordů a všechno to srůstá do proudu hudby, která nestárne, protože je tam někde uvnitř nás všech. Srdíčko srostlo, ale tahle deska mě dojímá pořád. Stejně tak i tisíckrát použité, ale pořád znova recyklované storky o loserech, jejich holkách a jejich autech a periferiích bezejmenných měst. „Cheap motel down by the Dynamo,“ zpívá Boss v odrhovačce Candy’s Boy z jeho staronové kolekce The Promise a v té jedné frázi je to všechno.

Poslední roky nejsou pro Springsteena umělecky nejlepší. Připomínají začátek 90. let, kdy se brodil v rozpadajícím se manželství, syntezátorech a popinách desek Human Touch a Lucky Town. Poslední řadovky Magic a Working on a Dream jsou na Bruceovy poměry těžký průměr. Asi i proto teď vyšlo dvojalbum The Promise: nepoužité tracky z dvojalba Darkness on the Edge of Town (1978) znějí líp než cokoliv, co Boss udělal v poslední době.

A já jednou Bosse naživo uvidím. Bude to v New Jersey a bude to mše v katedrále. Jinak to neberu.

Jsem pořád ještě na cestě za svým snem – a nehodlám skončit v té druhé kategorii Springsteenových songů.

003

TEXT AXE FOTO SHERESKY

„Jsou desítky koncertů, které prostojíte, prožvaníte, propijete, nebo dokonce prospíte. Jsou koncerty, které si dáte z nostalgie a nerozpoznáte nadšení od ‚pouhé‘ spokojenosti, a koncerty na blind, které vás posadí na zadek (nebo vás z něj zvednou). Jsou super koncerty, kde si vyskáčete duši a vyřvete hlasivky, jsou koncerty, kde nevěřícně zíráte a odcházíte okouzleni domů. No a někde úplně mimo to všechno je jeden jediný koncert Radiohead.“ Když jsem šla na jaře 2006 ke státnicím ze žurnalistiky, cítila jsem, že jsem jednak trapně a neodpustitelně nepřipravená, a zároveň, že ta trocha učení, kterou jsem věnovala prakticky jen jediné části (teorii masové komunikace), je maximum, co ze sebe v rámci zbytku studia vytřískám. Vize akademické dráhy byla už dávno pryč a studijní disciplínu té doby bych si za rámeček nedala. Poctivým studentem jsem byla jenom v prváku, záhy mě totiž začaly zajímat jiné věci než škola, třeba práce. S výraznou proměnou priorit šla studijní morálka do háje a když jsem se po třech standardních letech dostala k prvním státnicím z politologie, učila jsem se pár nocí v podniku jménem Modrý nonstop a ne, nebyla to univerzitní knihovna. A věděla jsem, i s ohledem na (bohužel velmi dobrý) výsledek, že žádným dalším zkouškám už víc času ani prostoru nedám. A kdybych tu žurnalistiku o rok později nezvládla, buďme upřímní, patrně bych ji nezvládla už nikdy.

V létě to bude pět let, kdy jsem poprvé viděla Radiohead, toho času už nějaký pátek nejoblíbenější kapelu. Bylo to krátce po těch nešťastných druhých státnicích a asi rok před vydáním In Rainbows, ze které tehdy na Szigétu – nejvýchodnější zastávce série evropských koncertů – zahráli dvě skladby. Jinak zazněly samé staré věci, říkejme jim největší hity: The 004

National Anthem, There There, Paranoid Android, No Surprises, Pyramid Song, Lucky, Just, Idioteque... šecko šecičko tam tehdy bylo a já jsem z toho byla fakt na prášky. „Vážně těžko se popisuje stav v prvních vteřinách při úvodní Airbag, aniž byste nevykradli nějaký citát. Vemte si nejlepší orgasmus, co jste kdy měli, vynásobte ho tisícem a stejně se tomu ani nepřiblížíte. Těch momentů, kterým se ‚orgasmem nepřiblížíte‘, bylo hrozně moc. Fantastická Exit Music a neuvěřitelný singalong při Karma Police, úvodní Come on, come on... you think you drive me crazy na začátku You and Whose Army?, křehká Fake Plastic Trees, poslední, strhující Everything In Its Right Place.“ No alarms and no surprises... silent. Radiohead v roce 2006 byli něco jako moje státnice téhož roku: poslední možnost úspěchu. Nadcházející deska mě strašně nebavila, jejich koncert na Roskilde o dva roky později jsem odzívala a na jejich první pražský v létě 2009 ani nešla, i když jsem měla lístek zadara a bydlela kousek. Od roku 2006 jsem viděla tolik stejně dobrých a intenzivních koncertů, že bych vstupenkami na ně vytapetovala koupelnu. Ne že by mi zážitek z Maďarska blednul, naopak, byla to nádhera. Ale podobně jako státnice, v kontextu věcí nadcházejících to byl jen malý, své době poplatný zázrak.

Bavme se o trvalejších hodnotách. Před Radiohead hráli na stejné stagi ten den ještě dEUS. Ty jsem naživo viděla poprvé na jaře téhož roku, ne náhodou krátce před státnicemi. Bylo to super, ale tak „normálně super“. Od té doby jsem je viděla ještě asi desetkrát na různých místech Evropy a pořád to bylo skvělý a jejich poslední deska Vantage Point mě baví zhruba stejně jako jejich starší nahrávky – takže strašně moc. Vůbec je to jedna z kapel, které mám na celém širém světě nejradši.

dEUS mají letos zahrát na slovenské Pohodě, ale na to, abych jela na festival, jako je tenhle, jen kvůli jedné kapele, se necítím dost fit. Spíš doufám, že přidají pár klubových koncertů v okolí a nemusí to být nutně Praha. Na koncertech dEUS mám nejradši moment absolutního nepřekvapení. Když Tom Barman vezme do ruky španělku, vím, že budou hrát milovanou Instant Street; když Klaas Janszoons sáhne po houslích, je skoro jasné, že to bude Suds & Soda; nikdy nevynechali For the Roses; a vůbec nejlepší je, že i když mám svoje nejoblíbenější věci, které si nepamatuju, že by mi kdy hráli (Hotellounge, If You Don’t Get What You Want), a jelikož v roce 1995 mi bylo dvanáct, nemám nic proti žádným jejich písničkám, tím spíš ne z nové desky, i když jsem zažila jenom dvě.

Nesnažím se říct, že by Radiohead byli špatná kapela a dEUS nejlepší na světě, nebo že by se vám v určitý moment života nehodil titul. Předkládám důkaz, že všechno na světě je relativní a pomíjivé a má svůj, optikou současnosti docela přesně ohraničený, čas i prostor. Mimo jiné z toho vyplývá, že se nevyplácí na něco v životě čekat. Když jsem ještě pracovala v Lidových novinách, řekl mi jednou Martin Weiss: „Užívej si posledních let, kdy se můžeš živit jako novinář v deníku.“ O podobné vize se opírám i ve Full Moonu – nemyslím si, že noviny a časopisy mají růžovou papírovou budoucnost. Dá-li křemíkový bůh, čeká nás ještě pár let téhle aristokratické legrace a pak ať má každý po ruce funkční čtečku. A my ať jsme na to připravení líp než já na státnice.

No alarms and no surprises... please.

FULL MOON 11

FULL MOON 11

005

TO JE FULL MOON. 006

FULL MOON 11

FULL MOON MUSIC MAG #11 | 18. BŘEZNA 2011

TIRÁŽ

INDEX

CREW: MARTIN KOZUMPLÍK roadie JANA KAČUROVÁ šéfredaktor JITKA HEJLKOVÁ produkce, předplatné MICHAL PAŘÍZEK distribuce, propagace LENKA ŠPRYSLOVÁ redakční manažer, pr ALŽBĚTA MUSILOVÁ obchod, inzerce CARTON CLAN design

AFGHAN WHIGS 26 AKRON/FAMILY 66 ALVIK 97 ARAYA, TOM 20 BEATSTEAKS 64 BEN FROST 84 Blut Aus Nord 70 BODUF SONGS 37 BOSS, THE 2 BRIGHT EYES 88 BUCK 65 68 Burton, Gary 34 CAMPBELL, ISOBEL 32 Celeste 70 COLLEGIUM

MUSICUM 86 CONSEQUENCE 38 CONSTANTINE, JOHN 93 COREA, CHICK 34 Darkspace 70 DEATH FROM

ABOVE 1979 43 Deathspell

Omega 70, 74 dEUS 4 DHG 70 DISAPPEARS 88 DISEMBODIED 76 DULLI, GREG 22 ELECTRIC WIZARD 40 FDK 78 FU MANCHU 36 Goldsworthy, TIM 16

AUTOŘI: VOJTĚCH RYLICH, pavel vulterýn, zbyněk prokeš, jiří imlauf, bro, tomáš bláha, PETR MAREŠ, LUKÁŠ PALÁN, PETR JARMARA, ALEŠ KOT, JÁCHYM KROHE, VÍT HOLEŠOVSKÝ, PETR WAGNER, DAVID KRESTA, VIKTOR PALÁK, HLINOMAZ, ONDŘEJ ŠTURMA, STANISLAV ZÍMA, KAREL KOČKA, TOMÁŠ MLÁDEK, DAVID PELTÁN, MICHAL PAŘÍZEK, TOMÁŠ KEJMAR, MAXIM HOROVIC, LINDSEY ZAKOPAL, LENKA ŠPRYSLOVÁ, PAUL WALLFISCH, KATE MOON, JAKUB PECH, AL BURIAN, APAČKA SUPERVIZE TEXTů: maxim horovic LUDĚK KNÁPEK kontakt: info@fullmoonmagazine.cz web: fullmoonmagazine.cz twitter.com/fullmoonmag facebook.com/FULLMOONMAG last.fm/group/Full+Moon+Mag Předplatné: predplatne@fullmoonmagazine.cz 12 čísel za 948 Kč | 6 čísel za 534 Kč E-shop: fullmoonmag.bigcartel.com možnost koupit předplatné, jednotlivá aktuální čísla, starší čísla. inzerce (alžběta musilová): alzbeta@fullmoonmagazine.cz +420.774.119.492 Distribuce (Michal PAŘÍZEK): michal@fullmoonmagazine.cz +420.604.101.745 Vydavatel: KYEO shows s.r.o.

IČ: 28350995, Veveří 3163/111, 61600 Brno kyeo.net, info@KYEO.NET Tisk: KVTisk, Karlovy Vary rozšiřuje: Mediaprint & Kapa ISSN 1804-3208, MK ČR E 19463 LICENSED UNDER: CREATIVE COMMONS BY-NC-ND creativecommons.org/licenses/by-nc-nd/3.0/deed.cs

FULL MOON 11

GUTTER TWINS 30 HELLBLAZER 93 ISLAND 75 JAMIE XX 60 JOAN AS POLICE

fullmoonmagazine.cz

OBSAH WOMAN 62 LANEGAN,MARK 32 Lavelle, JAMES 16 Mayhem 70 McLaren, Cameron 38 Nachtmystium 70 NOLAN,

CHRISTOPHER 98 OBERST, CONOR 88 OXBOW 18 PJ HARVEY 82 POLITE SLEEPER 88, 92 R.E.M. 50, 52, 54 RADIOHEAD 4, 8, 56 ROBINSON, EUGENE 18 Satyricon 70 SCOTT-HERON, GIL 60 Secret, THE 70 SHELLEY, STEVE 88 SKINNER, MIKE 58 SLAYER 20 SPRINGSTEEN, BRUCE 2 STIPE,

MICHAEL 50, 52, 54 STREETS 58 Sunn O))) 70 SWEET, MATTHEW 37 TREICHLER, FRANZ 13 TWILIGHT SINGERS 22 UNKLE 16 VARGA, MARIÁN 86 Virus 70 Wasser,JOAN 62 XX, THE 60 YORKE, THOM 8, 56 YOUNG GODS, THE 13 ZIMMER, HANS 98

#1, RYLICH 2 EDITORIAL, AXE 4 RADIOHEAD, VULTERÝN 8 ROZHOVOR: YOUNG GODS, HLINOMAZ 12 UNKLE, HOROVIC 16 EUGENE ROBINSON, PALÁN 18 SLAYER, HOROVIC 20 COREA & BURTON, KONRÁD 34 FU MANCHU, ČÁSLAVSKÝ 36 BODUF SONGS, KROHE 37 CONSEQUENCE, STNDZM 38 ELECTRIC WIZARD, HOLEŠOVSKÝ 40 DFA1979, LyNDXE 43 R.E.M., KEJMAR 52 STREETS, JARMARA 58 ROZHOVOR: FDK, PALÁK 78 DISEMBODIED, IVAN 76 ALVIK, PAŘÍZEK 97 BLACK METAL 2010, PALÁK 70 !, WAGNER 74 SPECIÁL GREG DULLI

TWILIGHT SINGERS, PAŘÍZEK 22 AFGHAN WHIGS, ŠTURMA 26 GUTTER TWINS, PECH 30 MARK LANEGAN, AXE 32 RECENZE PRADIOHEAD, BLÁHA 13 R.E.M., KEJMAR 50 RETRO: R.E.M., KRESTA 54 STREETS, JARMARA 58 ELECTRIC WIZARD, HOLEŠOVSKÝ 40 GIL SCOTT-HERON/JAMIE XX, BLÁHA 60 JOAN AS POLICE WOMAN, PAŘÍZEK 62 BEATSTEAKS, ŠPRYSLOVÁ 64 AKRON/FAMILY, pECH 66 BUCK 65, NEUTRINO 68 FDK, PALÁK 78 REPORTY CAMPBELL/LANEGAN, AXE 32 PJHARVEY, PAŘÍZEK 82 BEN FROST, PALÁN 84 COLLEGIUM MUSICUM, PECH 86 BRIGHT EYES, AXE 88 DISAPPEARS, AXE 88 AFC VS. BCN, SHERESKY 110 SERIÁLY

soundtrax: NOLAN/ZIMMER, KRESTA 98 Lyrix: POLITE

SLEEPER, bro 92

KOMIKS MASH-UP, KOT 93

BACKSTAGE, kočka 111 Sloupky OD str. 105 nowhere fast PAUL WALLFISCH highbury fidelity nahoře v labi...

TARDÉ AL BURIAN

007

008

FULL MOON 11

RADIOHEAD (UK) TEXT PAVEL VULTERÝN FOTO Sebastian Edge/ARCHIV

Je rok nula. Sedím u stolu a snažím se pochopit, jak správně psát technickým perem s použitím šablony. Není to žádná legrace, pero musíte držet kolmo k pauzovacímu papíru, protože jinak tuž neteče a znaky, které v šabloně obtahujete, mají každý jinou tloušťku, a to je špatně. Nejde mi to. Poslouchám u toho odpolední vysílání Rádia 1. Čas plyne tempem pohybu mojí ruky a kape mi skrz hrot pera na papír. Je neděle a DJ to respektuje, hraje pomalu a snaží se nerozptylovat moji koncentraci.

Nebaví mě to. Zaposlouchám se raději do melodie.

Klavír. Pod ním slyším kytaru, ale snažím se ji ignorovat a soustředit se jenom na klavír, když v tom mě kopnou bicí a zpěvák začne, spíše než zpívat, mluvit. Nevím, o čem mluví, ale z nálady tuším, že neděle taky zrovna nemusí. Těsně před refrénem se jakoby z dálky přidává druhý hlas, který neříká skoro nic. Jenom si tak mrmlá sám pro sebe. Je vzadu a je vepředu. Doposlouchám písničku, vypnu rádio a jdu zase rýsovat. Došlo mi, kde jsem udělal chybu, moc jsem na to tlačil. Ta písnička byla Karma Police a já jsem se právě zamiloval do Radiohead.

Nejprve fakta. Radiohead jsou největší kapelou své doby. Tečka. To s sebou ale nese problémy. Na každého vašeho fanouška totiž připadnou další dva lidi, kteří vás nesnáší FULL MOON 11

z podstaty toho, kým jste. Každá další deska by neměla být jen dobrá, měla by být lepší než jakákoli před ní. Musí být nadčasová, ale zároveň obstát v kontextu doby. Když navíc nejste vyrobeni z plastu a máte názory, které si dovolíte veřejně prezentovat, začnou lidé vaši kapelu vnímat jinak a pro spoustu z nich se stanete červeným hadrem. Jsi mluvčím planety? Tak to aby ta nová placka byla setsakra dobrá, nebo ti ji omlátíme o hlavu! Každý od vás něco čeká a běda, jestli mu toho dáte jenom o malinko méně.

Je rok dva. Jsem na cestě do školy, je zima, zkouškové období. Loni se mi nepodařilo složit první zkoušku z matematiky, a tak to mám zapsané podruhé. Jdu na poslední pokus, když to nenapíšu, vyhodí mě. Do uší mi hraje OK Computer. Originál jsem dostal až o dost později darem, takže je to pirátská kopie. Člověk, který mi to vypaloval, stáhnul špatnou verzi a skladby jsou proti originálu přeházené. Cesta z Michle do Dejvic mi trvá nějakých čtyřicet minut, takže když vstupuji do atria stavební fakulty, hraje zrovna Paranoid Android. Thom Yorke recituje: „The panic, the vomit. The panic, the vomit. God loves his children, God loves his children, yeah!“ Nikdy předtím ani potom už jsem neměl pocit, že mi interpret tak rozumí. Naše naprosto mimoběžné životy se v 5:23 protnuly a já jsem měl na 14 sekund pocit úplného pochopení. Integrály jsem přechytračil a zbytek vysoké školy už byla jenom

rutina, ale nikdy jsem nezapomněl, kdo mi to na poslední chvíli vysvětlil.

Všichni to znají, ale pojďme si to projít chronologicky, aby nám věci zapadly do kontextu.

Když v roce 1997 vydali OK Computer, celý svět si z toho sedl na zadek. (Tedy celý svět kromě Vojty Lindaura, který desku v Rock&Popu sestřelil s konstatováním, že se jedná o lacinou kopii „raných Pink Floyd a beatlovského (sic!)

Revolveru“ a „Syd Barrett byl opravdu jen jeden – a hodně velký cvok“. Ano, to skutečně byl, Vojtěchu, tři hvězdy z pěti.) První dvě desky – Pablo Honey (1993) a The Bends (1995) – jsou skvělé, ale tou třetí se Radiohead jednak odpojili od flotily zvolna se potápějících, tehdy populárních ostrovních kapel, ale hlavně napsali skvělou desku o své době. Odcizení, konzum, znuděnost (tedy v případě, že jste se narodili na té šťastné polokouli).

Když v roce 2000 vydali Kid A, svět rezignoval a prohlásil, že už ničemu nerozumí. Po OK Computer mohli v klidu a pohodlí studia udržovat pozici hvězd a jednou za čtyři roky vydat desku, variaci na peníze. Místo toho zahodili kytary a spáchali komerční sebevraždu: žádný singl, žádné video, hudba, která měla s minulostí pramálo společného.

Komerční sebevraždu, která to v Británii dotáhla na platinovou desku v prvním týdnu 009

po vydání a i v Americe se pohybovala pouze v binárním kódu. V roce 2001 vydali Amnesiac a nestalo se nic, koneckonců to byly zbytky z Kid A sessions plus nějaké drobné. Co by za takové drobné dala každá „progresivní“ kapela hlavního proudu...

Hail to the Thief (2003) byla zase jenom skvělá deska, pro mě zajímavá především proto, že jsem pro ni utíkal (doslova) do megastoru na samém dně Václavského náměstí – bylo to úplně poslední cédéčko v mém životě, za které jsem byl ochoten zaplatit sedm set korun.

A pak přišel rok 2007 a já už jsem platit nemusel. Řekněme si to na rovinu, v hudbě pro masy už toho moc nevymyslíte. Již tady bylo všechno a to, o čem si myslíte, že tu ještě nebylo, si jenom nepamatujete. Hudba, stejně jako jakákoli jiná součást našich životů, se posouvá z formy obsahu do formy obalu. Ne že by to, co je uvnitř, nemělo žádný význam, ale v obrovském množství produkce, které se na nás valí, je ten význam prostě mnohem menší než před érou internetu. Každou transakci si je třeba dobře promyslet, protože slovy Robina Williamse: „Proč kupovat krávu, když je mléko zadarmo.“ Hail to the Thief byla poslední deska, ke které Radiohead zavazoval kontrakt s EMI, a tak už si s In Rainbows mohli dělat, co chtěli.

A taky že ano.

Nabídnout desku ke stažení za cenu, kterou si sami určíte, je skvělý marketingový tah, protože z internetového pirátství uděláte morální otázku. Nehrozíte prstem, jen se zdviženým obočím se ptáte svého fanouška: „Takže takhle ty mě máš rád?“ A lidi budou platit!

Statistika říká, že placený download využilo zhruba 1,2 milionu uživatelů (v prvním týdnu!), kteří za desku zaplatili v průměru šest dolarů, což bylo v té době nějakých sto dvacet korun (to nám dá, pro pořádek, cca 173 milionů korun). Jenže si k tomu musíte přičíst sto tisíc lidí, kteří si koupili luxusní box set v ceně kolem osmdesáti dolarů, což bylo v té době bratru nějakých 160 milionů korun, a jako třešničku na dortu tu máme ještě pořád prodej klasického cédéčka, kterého se prodalo hezkých 1,75 milionu kusů po celém světě.

Budeme-li se držet při zemi a celosvětovou cenu originálního cédéčka zprůměrujeme na tři sta korun, máme najednou pořádnou třešeň (přesněji 525 milionů korun). Takže to máme jedna plus jedna plus jedna a je z toho skoro miliarda. To je spousta peněz za desku, která byla k mání „zadarmo“. Kdepak, z ob010

chodního hlediska není nic lepšího, než udělat věci osobní.

Je rok čtyři. Jsem zaneprázdněný. Věnuji svůj čas těm, které mám rád, a tak nemám čas na ty, které mám rád. Můj brácha má za sebou konec jednoho dlouhého vztahu, ale já na něj nemám čas, protože jsem sobec. Problém řeší jako každý správný chlap v zemi, která má spotřebu 160 litrů piva za rok na hlavu. Jde se ožrat. U nás v hospodě máme sériový jukebox; když hledáte nějakou normální muziku, dá to zabrat, zato v něm jsou obě desky Orlíku. Sedí u stolu a pije s kamarády, kteří jsou lepší sourozenci než já. Najednou slyší známou melodii, podívá se k jukeboxu a vidí hezkou holku, která od něj zrovna odchází. Některá rozhodnutí musíte udělat rychle, jelikož hrozí, že je neuděláte vůbec. Jde za ní a dají se do řeči. U nás v hospodě máme v jukeboxu Amnesiac, můj brácha právě potkal nejlepší holku na světě a svoji budoucí ženu.

Dnes spolu mají krásnou holčičku, které jednou budu vyprávět, že za kmotra jí šel ten ošklivý pán s jedním okem menším.

taková nevinná hra, protože i přesto, že tenkrát proházeli nástrojové obsazení, pořád si nechali melodie a celé to bylo takové „user friendly“.

Ten minulý čas je tam schválně.

Pamatujete si, jak Radiohead vždycky začínali desku hitem? You, Planet Telex, Airbag, Everything in Its Right Place, Packt Like Sardines in a Crushd Tin Box, 2 + 2 = 5 (The Lukewarm.), 15 Step. Tak na to raději zase hezky zapomeňte.

Bloom je víc než písnička mix všeho, co ve studiu přišlo pod ruku. Smyčka piana, monotónní beat a do toho Yorkův naříkavý vokál. Občas se ještě přidá nějaký ten ruch, trubka a smyčce, ale to je kolem a kolem všechno. Pět minut ukázkové avantgardy. Hrozná nuda.

Minulost je skvělá věc, zvláště, když vaši cestu lemují samé úspěchy. Jenže teď máme rok 2011 a ten nedbá na minulost. Když se ve změti informací a prognóz na nový rok objevila zpráva, že i Radiohead letos vydají novou desku, bylo to přijato se souhlasným pokynutím hlavy, protože se vědělo, že už nějaký čas něco kutí.

Bylo jasné, že nabídnout stejný formát prodeje by bez momentu překvapení nepřineslo kýžené výsledky, a tak byla stanovena fixní cena sedm resp. jedenáct eur za download a třicet šest resp. třicet devět eur za „Newspaper Album“, které bude obsahovat dva 10” vinyly, cédéčko, digitální download a spoustu jiných nesmyslů pro sběratele. Ti si na něj ale budou muset počkat až do začátku května.

Kdo se těšil na kytary, ten se dočká hned v následující Morning Mr. Magpie. Bohužel se mu jich dostane v jiné podobě, než si představoval. Minimalistické podrnkávání a do toho zase jednotvárný rytmus. Upřímně? Blbosti za hranicí uposlouchatelnosti jsou tam rovnou tři, kromě titulní dvojice ještě Feral. Určitě se najdou lidé, kterým se zrovna tyhle skladby budou líbit, ale věc se má tak, že takovou muziku provozuje spousta jiných umělců a umějí to lépe než Radiohead. Je to něco, na čem Thom Yorke pracuje už nějaký pátek, odborně se tomu říká kognitivní disonance. Rozdílnost názorů.

On je přesvědčen, že elektronická muzika, kterou produkuje, je báječná. Zbytek vesmíru si myslí, že je v těch lepších místech průměrná. Čím více mu to bude každý, včetně kapely, rozmlouvat, tím sveřepěji půjde za svou vizí. Neodborně se tomu říká trucovitý fracek. Naneštěstí žijeme ve světě, kde umělce nemůžete k napsání druhého OK Computeru nutit. Škoda.

Od vydání Kid A je čekání na novou desku Radiohead vždycky napínavé, protože jeden nikdy neví, čím ho pánové překvapí. Bude tam víc kláves, syntezátorů a samplů než živých nástrojů a kytar? Nebo remíza? Podíváme-li se na to okem technika a zanedbáme debut (protože debuty se nepočítají), vyjde nám z toho zajímavý algoritmus. Prvním dvěma deskám vládly kytary, další dvě se nesly v duchu elektroniky a následující dvě se vrátily ke kytarám, z čehož logicky plyne, co se dalo čekat. A co se má stát, to se stane. Thom Yorke a band nám naservírovali osmou a nejvíce elektronickou desku. Zapomeňte na Kid A, žánrový obrat v roce 2000 byl proti The King of Limbs jenom

Je rok osm. Jsem v Berlíně. Vypravil jsem se s bráchou a jeho už snoubenkou za dobrodružstvím do země pořádku na koncert Radiohead. Jsem naštvaný, protože moje přítelkyně nejela s námi autobusem, ale se svým kamarádem stopem. Je pozdě, nemůžu se jim dovolat a žárlím. Nakonec to stihnou jen tak tak a já se trochu uklidním. Koncert je v amfiteátru obklopeném zelení. Je to krásný prostor, ve kterém se i v desetitisícové návštěvě zachová komorní atmosféra. A je to skvělý koncert. Přesně takový, jaký jsem si ho vždycky představoval a nikdy nemohl dovolit. Radiohead hrají všechny moje nejoblíbenější skladby a jsou přesně tak oškliví, jak je znám z fotografií. Napíšu z toho reportáž, kterou mi otisknou v Lidových Novinách. Jsem na FULL MOON 11

sebe pyšný, snad poprvé v životě. A už zase za něco vděčím té zrůdě.

Přimhouříme-li ale oči nad tímto nedorozuměním, čeká nás ještě víc než polovina desky, která nejen že se poslouchat dá, ale navíc je skvělá. Pravda, z původní stopáže to vydá jenom na dvacet pět minut, což by slušelo spíš maxisinglu, ale jak už bylo řečeno, v téhle superkorektní době nemůžete nutit už skoro nikoho skoro k ničemu.

Nejvýrazněji z alba vyčnívá Little by Little. Ani ne proto, že si u ní vždycky vzpomenu na ten hloupoučký klip od Oasis s malinkým Begbiem, ale protože reprezentuje všechno, co mám na Radiohead rád. Melodie je tažená basou, ale ve skutečnosti si dupete do rytmu samplů, které se schovávají pod povrchem. Dokonce i kytaru rozeznáte a teď myslím normální kytaru, něco, co se dá poslouchat. Yorke do toho sípe text, který může být o čemkoli, ale my, co jsme lidmi déle, než bylo zapotřebí, víme, že to je o všech našich zlech. Prorůstá to námi celý život, kousek po kousku a pak se jednoho rána probudíme a v zrcadle vidíme někoho, kým byste před deseti lety pohrdali, ale takhle to FULL MOON 11

je v pořádku, protože jsme si té změny vlastně ani nevšimli. Jsme žáby na sporáku, voda je čím dál teplejší, ale my necítíme nic. Taky je to téměř jediná písnička na albu, ve které můžete slyšet celou kapelu; pokud mají Radiohead tři kytaristy, opravdu by mě zajímalo, co budou příští rok na Glastonbury Jonny Greenwood a Ed O’Brien dělat. Asi budou tou dobou na dovolené a vezmou s sebou i bubeníka Phila Selwaye, protože stát na podiu před čtvrt milionem lidí a dvě hodiny jenom tleskat do rytmu bude otrava. Jediný, kdo si na nové desce zahrál, je Colin Greenwood, protože jeho basové linky si najdou místo v každé, i té nejdivnější kompozici. A samozřejmě Thom Yorke.

Kdysi prohlašoval, že jestli Radiohead fungují jako Organizace spojených národů, tak on je USA. A nikdy nebyl USA tak moc jako na téhle desce.

Videoklip k Lotus Flower byl slavný dnem zveřejnění a jestli vám přijde legrační, geniální, strašidelný nebo úplně pitomý, záleží na tom, jaký máte vztah ke kapele. V Codex se Yorke předvede v melancholické póze, aby vám ukázal, jaké to bylo a už nikdy nebude.

V Give Up the Ghost nechá poprvé na albu za-

znít celý akord dokonce akustické kytary, ale to jen proto, aby se vám poslední Separator vysmál. Tady vládnu já! Chceš tancovat? Můžeme, ale já vedu.

Mám takový bláhový sen. U poslední desky byl přilepený bonusový disk a mám k němu podobný vztah jako k nové desce. Pořád si myslím, že pár skladeb je skvělých a jiné už léta přeskakuji. Přemýšlím o kapele, která si tolik zakládá na tom, že pokaždé něčím překvapí a je si svou pozicí tak jistá, že nejdřív vydá bonusový disk a po měsíci všem vytře zrak a přihodí skutečný disk 1. Je to dobrá deska a vydrží dlouho, jenže „dobrá deska“ je u Radiohead zatraceně málo.

Je rok jedenáct. Pondělí 14. února. Zrovna jsem se dozvěděl, že za týden budu poslouchat novou desku Radiohead. Chodím po pokoji a poslouchám, jak mi pod nohama vrže dřevěná podlaha. Vzpomínám.

Co krok to zvuk, co zvuk to vzpomínka. Taky je slyšíte?

011

012

FULL MOON 11

FRANZ TREICHLER (THE YOUNG GODS) TEXT HLINOMAZ FOTO Jean Marmeisse

Co se stane s bohy, když zestárnou? Tihle nemají pleš ani netočí reklamy na jogurty.

Frontman Mladých bohů, zpěvák Franz Treichler, sedí v úplně prázdné hotelové hale na pražském Žižkově. V nedalekém Paláci Akropolis právě odehráli dva vyprodané koncerty z turné k nové desce. Jmenuje se Everybody Knows a... je docela boží.

Myslel jsem, že se tu budeme těžko hledat mezi turisty, ale hotel je opuštěnej. Co myslíš, nejsou muzikanti vedle německejch důchodců v Karibiku poslední turisti na světě?

Nedávno jsem viděl v Lisabonu graffiti s nápisem: Turisti jsou teroristi. Jsme my turisti, nebo teroristi?

Co třeba drogoví dealeři? Přišlo mi, že na koncertech Young Gods se lidi dostávají do transu...

Hudba dokáže drogy nahradit, otevřít vnímání, vhled, přenést tě jinam, když se ponoříš do zvuku. Droga bez vedlejších účinků. A umění je zas náhražkou celé kultury, o kterou se západní civilizace sama připravila. Všimni si, že u přírodních národů nikdo není umělec, ale všichni dělají umění. Spojnice mezi starým světem a námi dneska je šamanismus.

Dealeři už nejsou potřeba, frčíme ve špatnejch drogách oficiálně. Třeba kult celebrit je hodně destruktivní návyk.

Jasně, protože drogy nám pomáhají k úniku nebo zábavě. „Primitivní lidé“ používají rostliny k tomu, aby získali vědění duchovního světa, odpovědi na otázky. Jak si vybrat nového náčelníka, jak někoho uzdravit. Drogy západního světa jsou věc úniku a zábavy. Ale nechci nikoho soudit. Podle mě žijeme s pocitem neustálého stresu a máme dojem, že se od něj potřebujeme uvolnit a uniknout. Věc se stává drogou tím, jak ji používáme, je to celé otázka volby, což může být nepříjemné slyšet. Lepší je vinit nějakou látku nebo spoFULL MOON 11

lečnost, která tě stresuje a zároveň je rozmazlená. Máme k drogám sadomasochistický vztah.

Poprvé jste tu hráli zkraje 90. let. Hédonická doba! Většina tehdejších kapel vašeho stylu mi ale dneska připadá jako stíny nebo duchové. Vezmi si Ministry nebo Cult.

Fakt ti to tak připadá?

Jo. No, nevím.

Vy jste si tím prošli a dokázali se měnit.

Teď už nemluvíš o drogách, že?

Už ne, spíš o tý rockerský rozjívenosti 90. let. O transu, v kterým tehdy bylo publikum, ještě než jste zahráli. Vy mi jako duchové nepřipadáte.

Jasně, v padesáti už sice nemáš šťávu pětadvacetiletého, ale energie v hudbě se nemění.

Možná se pletu, ale o tohle se snažíme – aby hudba přenášela komunikující, pozitivní energii, jednoduchý mix zvuků, slov a rytmů. Proto jsi předtím mluvil o drogách a řekl jsi, že jsme dealeři…

Bez urážky!

Cítíme potřebu a vůli předávat energii a ta je pro mě pozitivní, i když někdy je jí až moc.

Někdy je taky potřeba chaos, abys něčeho dosáhl, zasadil semínka… V devadesátých letech tu byl fantastický výbuch svobody, pamatuju se, když jsme hráli v Edenu nebo pak v Emauzích, snad na každém rohu hrál někdo na kytaru a vypadal jako John Lennon. U nás jsme nic takového nezažili. Muselo být těžké zničehonic dostat všechny ty možnosti a samozřejmě kocovina potom může být hrozná. Dostali jste to všechno naráz – kapitalismus, politiku a všechny tyhle věci.

Devadesátky jsou dodnes velký téma pro zdejší generaci našich vrstevníků.

Já to beru s odstupem, protože pocházím ze Ženevy, města plného bank. Tam žije spousta frustrovaných lidí se spoustou prachů 013

a po ulici jezdí SUVéčka, co vypadají jak tanky.

Připadá mi, že tady jsou lidi daleko otevřenější. Vidím věci, které v Ženevě nejsou, na Praze je pořád něco zajímavého. Včetně humoru, česká povaha umí být na vlastní účet děsivě cynická. Tomu se většinou směju, už to neberu tak vážně.

Fanoušci vás tady berou vážně, dva vyprodaný koncerty v Praze...

Protože je to vztah trvající dvacet let, navíc na koncerty chodí i mladí. Někdy si jen říkám, že bychom to neměli přehnat a z hraní by se neměla stát rutina. Proto sem jezdíme nejen jako Young Gods, ale i s dalšími projekty.

Tentokrát jste tu ale s řadovou deskou Young Gods. Slyšel jsem ji jen párkrát, ale nadchl mě obal. Název Everybody Knows je citát z písničky od Cohena?

No jasně! Já jsem byl velký fanoušek Cohenovy desky I’m Your Man, hned jak vyšla.

Písničky jako Everybody Knows nebo Tower of Song jsou fantastické. Vlastně celá deska je skvělá. Poprvé jsem tenhle Cohenův obrat použil, když jsem psal text k písničce Kissing the Sun. „Všichni políbíme Slunce, to každý ví.“ A znova jsem si na něj vzpomněl, když jsem poprvé viděl fotku, co je na obálce naší poslední desky. Město vzhůru nohama. Svět ztratil něco ze svého smyslu, směřování. Každý to ví. Před deseti lety to nikomu tak jasné nepřipadalo.

Teď mluvíš o bankéřích a takzvané světové finanční krizi?

O těžkotonážním kapitalismu, kterému Naomi Cleinová ve své nové knize říká kalamitní kapitalismus. Někdo tvrdí, že se řítíme proti zdi, někdo zas, že na nás ta zeď každou chvílí spadne, to si nevybereš. Čili každý to ví, ale nikdo nechce tu šílenost konzumu vidět. Což je normální reakce – když naházíš prasatům do koryta jed, začnou kopulovat jak o závod, protože vědí, že jsou v nebezpečí. Páří se víc a víc, aby se zachránili jako druh. S konzumem je to obdobně: lidi se bojí toho, co se děje, nechtějí se na to dívat, a tak konzumujou a konzumujou. To jim dodává pocit bezpečí. Proto se ta deska jmenuje Everybody Knows, ale tohle je jen můj výklad. V tradici Young Gods je vždycky dost prostoru na různé interpretace. Když jsem ten název desky řekl Jeremy Narbymu...

To je ten antropolog, co jste tu s ním před třemi roky hráli zvuky amazonskýho pralesa?

014

Jo, ten. Povídá, to je skvělé, protože teď i vědci berou jako fakt, že vědění se netýká jen lidí, ale i zvířat a rostlin. Rostliny se dokážou rozhodovat, zvířata si umí vyrobit jednoduché nástroje, dokáží pochopit abstraktní myšlenky…

Před deseti lety se nedalo mluvit o inteligentní přírodě, byl bys pro smích. Ale teď už dělají vědci pokusy s motýly a nevím kým ještě…

Dnes už to KAŽDÝ VÍ!

hodně legrační. Podivín – sice se mu směju, ale část jeho povahy má v sobě asi každý.

V písničce Miles Away je podle mě dost humoru, No Land’s Man je taky spíš legrační skladba...

Takže lidi jsou možná čím dál zpitomělejší, ale zase si můžeš pokecat s inteligentní borovicí nebo šnekem.

Jeremy o tom píše knihu, takže pro něj měl název desky tenhle význam. Ale Everybody Knows taky znamená, že dneska chtějí lidi o druhých všechno vědět. VIP tisk ví, kdo měl kosmetickou operaci, kdo se rozvádí a kdo s kým spí.

Považuješ Young Gods za generační kapelu, je vám v tom smyslu někdo blízkej?

Dokážu najít spojitost s kapelou, jako jsou Neubauteni, nebo s tím, co dělal Foetus. Post-punkový, lehce industriální směr – tak se tomu kdysi říkalo, což se mi nikdy moc nelíbilo.

Špatný drogy. I když vysvětlení se mi líbí už jen proto, že ta Cohenova písnička je sarkastická. On zpívá, že jeho milá je sice diskrétní, ale každej o ní ví, s kolika lidma se musela stýkat bez šatů.

Tenhle verš si nepamatuju, jak to přesně je?

Everybody knows, you’ve been discreet. But there were so many people you just had to meet / without your clothes…

Nojo! Je zajímavé, jak Cohen vždycky po chvíli začne být osobní. Na začátku je to pokaždé „každý ví, že kapitál je lživý“ nebo tak něco.

Kde je vlastně v písničkách Young Gods nějaký humor? Nějaký tam musí být, nebo ne?

Hahaha, „nějaký tam musí být“! Ale ještě jsi ho tam neobjevil, že ne?

Počkej, třeba zpívat kabaretní písničky Brechta a Weila s temnou elektronickou kapelou, jako byli Young Gods na začátku devadesátek, to byla docela legrace.

Samozřejmě, nejsme tak temná kapela, jak se o nás říká. Humor v našich textech? Občas, nějaký ten verš.

Tentokrát je ale koncept vaší desky komicky absurdní.

Myslíš, že je to absurdní, protože svět je vzhůru nohama, každý to ví, a dělá jako že nic?

To bych řekl.

Absurditu miluju, dada a celej ten humor skrytý uvnitř. Myslím, že takový humor v našich písničkách na nové desce je. Vezmi si třeba Mr. Sunshine, ta hlavní postava je

... už podle názvu. Opak země, která nikomu nepatří.

Tohle jsou lidi bez země, muzikanti.

Proč?

Když se řekne industriální… Young Gods jsou něco jako mladší bratři Neubautenů. Začali před námi, inspirovali nás. Řekl bych, že patříme víc do rockové tradice, přestože naše první deska byla hodně experimentální, hodně jsme pokoušeli mašinky. Určitě jsme ale součástí tradice, která patří do 60. let. Spojením slov, zvuků, rytmů, poezie a psychedelie. Určitě jsme větší psychedelici než Neubauteni… Často jsme hráli společně, vždycky se mi líbilo, co dělají a miluju to dodnes. Takže kdybych měl zmínit jednu kapelu, která je nám blízká, určitě to budou oni.

Přemýšlím o tvým rodným městě. Ten přísnej reformátor, kterej v 16. století stavěl Ženevu do latě, to byl Kalvín nebo Zwingli?

Kdo? Jo tak! Kalvín! Ale vyrůstal jsem ve Freiburgu. Ten je naopak silně katolický. Na kolejích jsme měli učitele v takovém tom černém… víš, jak nosí kněží. Holky bydlely na jedné straně města a kluci na opačné…

Takže bylo jedině logické nazvat svou kapelu Mladí bozi…

Podle mě dost legrační jméno pro kapelu, i když si spousta lidí naopak myslí, že to zní pozérsky.

Až vám bude sedmdesát, bude to ještě větší sranda.

Přesně proto jsem si tohle jméno vybral. Mělo velký potenciál.

A Rolling Stones jsou na rozdíl od vás staří bohové.

Staré kameny. To je přece dobrý obraz božstva – kámen a na něm je něco vytesáno.

FULL MOON 11

Jo, ale starej bůh bejvá unavenej...

Když je bůh starý, znamená to hodně starý. Říká se, že věčnost trvá pěkně dlouho! Zvlášť ke konci.

Když jste tu loni byli s deskou Knock on Wood, hráli jste koncerty akusticky, na španělky.

Znovu jsme zjistili, že některé ze starších písniček se takhle dají zahrát. Nechci snižovat to, co píšeme, ale některé věci se nedají hrát jen na kytaru, jsou založené na zvuku. Pak za námi chodili fanoušci: už jsme vás viděli desetkrát, ale nevěděli jsme, že jste muzikanti!

No, jste umělci. Těch se lidi od novin ptají duchaplně na plány do budoucna. Co kdybych to zkusil taky?

Hudba je teď zvláštní byznys, plánovat můžeš tak rok dopředu. Není doba na velké plány.

Je tu i křehkost ve vnitřní rovnováze kapely, což je dobré, protože to dává kapele pohyb dopředu. Ale nemůžeš nic pokládat za samozřejmost. Že bys seděl jako král na trůně ze zlata...

Jako starej bůh...

Dokud mají lidi v kapele energii, má smysl experimentovat. Blixa Bargeld mi nedávno říkal, že Neubauteni si budou dávat pauzu, protože nemají dost energie dát dohromady novou desku a taky jsou, myslím, zklamaní z toho, že se nesplnilo očekávání spojené s internetem.

Možná potřebujou trochu oddechu.

Blixa navíc dojíždí na zkoušky až z Šanghaje...

Tuším, že bydlí střídavě v Šanghaji a v San Francisku. Jo, možná je unavený i z toho cestování.

Tutově má výčitky z tý uhlíkový stopy, která za ním zůstane! Ty ale dodnes bydlíš v Ženevě, je to tak?

Už asi patnáct let. Předtím jsme jako kapela byli zčásti z New Yorku, zčásti ze Švýcarska.

Možná se zase přestěhuju, Ženeva už není tak zábavné místo, ale zatím nevím kam. Na konci roku máme pětiměsíční přestávku, budu mít čas to promyslet. Říká se, že hudbu často poznamená místo, kde vzniká. Jak je to v případě Young Gods? Švýcarské hory jsou fantastické. Možná to na nás má vliv, žiju velice blízko přírodě, lesům. To byla část mého dospívání. Je možné, FULL MOON 11

že zůstanu ve Švýcarsku, ale odstěhuju se ze Ženevy.

Ovlivnila tě nějaká švýcarská hudba?

Pamatuješ na Cabaret Voltaire? Lidi jako já byli na tuhle kapelu hrdí. Nebo co takoví Yello? Znáš je?

Jasně, byli fakt vtipní. Ještě existujou?

Hrajou pořád dál! Zrovna vydali desku, Touch Yello, taky nějakou antologii. Pokračujou dál, i když hudba není jejich priorita. Dieter Meier myslím obchoduje s vínem, má vlastní restaurace...

Užívá si života.

Jasně, úplný epikurejec. Loni jsem potkal poprvé v životě Borise Blanka, měl jsem příležitost mu říct, jak moc mám Yello rád a jak pro mě byli v začátcích důležití. Myslím, že Yello měli stejný přístup k hudbě. Tu koláž rozličných vlivů. Narozdíl od nás používali víc latinskoamerickou hudbu a taneční muziku, my jsme byli rockovější a industriální, ale přístup byl podobný. Jestli bys hledal něco společného pro lidi, co tvoří ve Švýcarsku, pak je to určitě koláž. Typické švýcarské řemeslo.

Fakt?

Jasně. Podívej se na nás, na Yello nebo na sochaře Jeana Tinguelyho. Na ty jeho objekty poskládané z kovového odpadu. Čím to?

Podle mě je to tím, že Švýcarsko je poskládané ze tří nebo čtyř různých kultur, nemá žádnou opravdu hlubokou identitu, je poskládané nábožensky, i jazykově, z francouzštiny, němčiny, italštiny...

Umíš italsky?

Rozumím, ale nemluvím moc dobře. Podobně je to s řečí, kterou se mluví vysoko v horách. Švýcarská němčina je dialekt, bavíme se spolu anglicky, navíc každé město má svůj vlastní dialekt. Všechny tyhle kulturní rozdíly podle mě skládají jednu identitu. Když jsi Švýcar, můžeš z toho udělat vlastní koláž.

Stejně jako jsme to udělali my s Young Gods.

To bylo naše poznávací znamení, zvlášť na začátku. Kabaret, heavy metal, šanson, rock.

Za čas se z toho ale může stát klišé. Proto jsme od toho rychle utekli pryč. Po písních Kurta Weila jsme si řekli: odteď budeme mít už jen jediný, typický zvuk.

Budeme znít jako Young Gods.

015

U.N.K.L.E. (USA) ŽIVĚ 25.3.2011 KD VLTAVSKÁ, PRAHA TEXT MELISSA TOMEI FOTO PRESS

Jak se tomu říká: Mí Pražané mi rozumějí?

Jestli to znamená, že sdílíme angažovanou notu anglických floorshakers, tak to dost pochybuju. Slabost pro retro elektroniku a mocné melodie? Vždycky. („Pět koncertů v Evropě, jediný ve střední Evropě!“ Reklamní poutač je věčný jako černá propaganda.)

MONOCLE

Jsou protiválečné songy a protiválečné songy.

Můžete si pořádně zafakovat na úkor politických veličin světa, můžete k tomu přidat něco náboženské tematiky, historických souvislostí, průhledných alegorií nebo rovnou postavit utopickou hyperbolu par excellence. Ale taky můžete zvolit přímější, „kýčovitější“ směr, podstoupit popovou směnu a postavit track, který vyjde vstříc masovému vkusu a zároveň bude mít to bohabojné (rozuměj pacifistické) poselství. Abych to řekla jasně: song Eye for an Eye z druhé desky U.N.K.L.E. mám ráda. Ocením, když je někdo chytrý a mazaný a pokud chce složit globální hymnu, jde na to od lesa a od (Blízkého i Dálného) Východu. Zkombinovat britpopovou hymničnost à la The Verve s indo-dub basovou lajnou typu Asian Dub Foundation, klouzající kytaru a tušení domorodých dechů, na to musíte být více než zdatný střelec. Sedím před MTV a takhle si představuju pandžábský groove. Jsem hloupá nána, ale vím, že drogy i války jsou špatné. Do ulic nepůjdu, ale slzné kanálky se mi naplní dřív, než řekneš oko.

Animovaný klip (z dílny Shynola) uvažuje taky střelhbitě a lačně, reminiscence The Wall není od věci, zvláště když funguje jako mračno letadel, malé kulaté postavičky bez mimiky, tvář 016

charakterizovaná pouze jakýmisi ústy, kulatý náhubek věčného savce. A jestliže je celý track reakcí na září 2001, je nasnadě, z čeho sajeme svou mízu, jednovaječná dvojčata (válečné) ekonomiky. Samozřejmě ještě působivý slogan, omotávající celý song jako pavouk mrtvou mouchu: „Run, run, run/ but you sure can’t hide.“ Chybí něco?

CELEBRATION

U.N.K.L.E. založili v půlce devadesátek James Lavelle a Tim Goldsworthy (spoluzakladatel DFA Records), ale v téhle podobě fungovali jen dva roky, pak se Lavelle spojil s DJ Shadowem a vyšlo první album Psyence Fiction (1998), nepřekonaná sbírka převážně downtempových tracků. Se Shadowem se záhy rozchází a od té doby se ukazuje, že U.N.K.L.E., to je Lavelle, (dočasní) spoluhráči a hromada hostů. Už na debutu to byla oslnivá přehlídka: Koll G Rap, Richard Ashcroft, Badly Drawn Boy, Thom Yorke nebo Ian Brown. A tyhle dispozice zůstaly Lavellovi napořád: snadný pohyb po všech zákoutích elektroniky s hostem v zádech, využití jeho potenciálu a zároveň nadání přesvědčit posluchače, že se mu nabízí něco originálního, kmenového, typicky U.N. K.L.E.ovského.

Následující alba jsou přijímána s různou dávkou nadšení; není tam vyložený propadák, ale ani veledílo. Never, Never, Land (2003) znamenalo rozladění ze slabší kolekce, War Stories (2007) přineslo očekávání tvrdšího soundu do budoucna, End Titles... Stories for Film (2008) jako filmová mezihra (na motivy oblíbených bijáků) a poslední Where Did the Night Fall (2010) coby až příliš široký rozkrok – ohlasy hovoří o „renesančním“ albu, což se dá přeložit jako „každá ves, jiná pes“. Navzdory výhradám jim nelze upřít vývoj. Lavelle posledních pár let pracuje s rockovou („punkovou“) kytarou,

jakkoliv je nemístné mluvit v této souvislosti o Dead Kennedys (public relations), pryč jsou triphopové základy, hostovaček stále přibývá.

Znáte daleko více jeho tracků (částí tracků), než si myslíte, což není důkazem umělecké kvality, spíš ozvěnou reklamního switche (podkreslují i seriálové trailery, např. Heroes).

A takové jsou i vizuály: na jedné straně protiválečné nóty, na druhou stranu šikézní abstrakce vlomené do aktu. Notový klíč nahého těla, černobílé záběry a blazeovaný chtíč-kýč, tvoje láska je míč a já mám goretexové kopačky, utíkám nahoru a už chvíli nevím, jestli se chci ohlédnout.

NIGHT FALL

Naživo jezdí Lavelle s rockovou sestavou, takže netřeba mít obavy, že by set neměl drajv a opratě. Jistě, budou chybět facelifty zpěvaček a guys vocals, ale Lavelle je schopný zpívat sám. Nejlepší track z poslední desky Where Did the Night Fall? The Anwers s featuringem tria Big in Japan. Zpívá se: „Drinking late at the station/ Smiling faces/ Comic weep/ Wiping your face in whatever/ There’s an answer/ Better/ Better days with a headache/ Perfect weather.“ Melancholický patos dvojlomného smutku, u kterého nevíte, jestli se smát, nebo hladit žíly teskným pohledem, navíc je tu flower-power feeling, souměřitelný leda s Les Fleurs od 4hero. A to je, jako bych řekla, že když chcete okusit něco ženské krásy a ruce se vám na podvazky třesou o trochu víc, než by bylo zdrávo saténové kůži, je dobré otevřít okno a skočit dolů, protože jsou chvíle, kdy se dole rovná tomu nahoře a naopak.

A volný pád lásky je stejně dlouhý jako ta nejkratší noc...

FULL MOON 11

FULL MOON 11

017

018

FULL MOON 11

EUGENE J.ROBINSON, OXBOW (USA) ŽIVĚ 12.4.2011 REKOMANDO, PRAHA TEXT LUKÁŠ PALÁN FOTO J. BENNETT

Jsou zpěváci a zpěváci. První kategorie nestojí za řeč. V té druhé jsou ale chlápci, kteří jsou pro většinu z nás modly, Bohové, aristokrati v těle punkera. Renesanční duchové tancující s vlastním stínem, jejichž sex-appeal a charisma teče ven každým naším otvorem, jen co otevřou pusu. Všiml jsem si, že momentálně sedí na královském křesle David Eugene Woven Hand, který když párkrát prskne na mikrofon, promění všechny hledící pány na transcendentální levitující homosexuály snící o tom, že jim jednou bude šeptat texty písní v opuštěném a zaprášeném koutě téhle bezprizorní civilizace jako jeden z posledních přeživších bohémů. Je to aura, kterou nekoupíte, kterou nezískáte slaboduchým mlácením vlastního ega a bombastickými slevami v HMV. Musíte se profilovat, exhibovat a „nezapadat“ desítky let. Tvořit vlastní mýtus tím, že odmítáte koncepce. Granulované mléko, gravitaci, nějakou tu válku. Mít vlastní názor. Mít vlastní názor, a to už není běžná věc.

Rozepsal jsem se o tom zrovna teď, protože Eugene Robinson je jedním z nich. Není nejznámější, nejhlasitější ani nejprogresivnější.

Ale to není žádný z nich. Pokud sníte o tom, že jste jako oni, v případě transformace do Robinsonovy duše byste se stali nařachaným černochem, který po většinu času upadal do skřehotavého jevištního tranzu jen ve slipech, potetovaným pouličním boxerem, který napsal knihu o tom, co vlastně boj, bitky a zlomené nosy znamenají. Tyler Durden bez semtexu na poloviční úvazek. Člověk, který je nejraději, když na koncertech není security, protože si velmi rád vyřizuje účty s nepozornými diváky.

Taky byste měli hlas na pomezí Nicka Cavea a schizofrenního psychopata, neschopného FULL MOON 11

udržet tóninu déle než pár slov, aniž byste nezačali mumlat nějaký podvousovky. Psali byste poezii a zároveň sloupky do Hustleru. Nahrávali paranoidní audioknihy. To všechno je Robinson, vůdčí postava amerických Oxbow. Že jste o nich ještě neslyšeli? Ale to, že je šlapka Hanychová v jináči, víte, že? Barbaři.

Oxbow se zformovali koncem osmdesátek v San Franciscu a svým mixem avantgardního jazzu, noise rocku a music concrète (pochopil už někdo tohle zákoutí hudby?) tvořili alternativu a protipól newyorské scéně, tehdy zastupované jmény jako Unsane, Swans nebo Foetus.

Narozdíl od nich ovšem pracovali i s gotickou a prázdnou romantikou The Birthday Party, kteří byli v začátcích zjevnou inspirací. Ačkoliv je fakt, že o zvukové vazbě se hovořit nedá.

Za dvě dekády přišli Oxbow s šesti řadovkami, z nichž jsou nejzásadnější řekněme tři (ale klidně i šest): první Fuckfest z devětaosmdesátého definovala novou podobu avantgardy v americkém experimentálním noise rocku, což jim přiřklo kultovní status. Jesus Lizard slunné Kalifornie. Druhá zásadní deska se jmenuje Serenade in Red a režisérem byl Steve Albini (omlouvám se všem, kteří se před čtením tohoto článku vsadili o pade, že nebude obsahovat slovo Albini). Paranoia se tiskla na samý vrchol, dueta s Marianne Faithfull a Lydií Lunch aneb „love gone wrong“, Robinson se převtěloval do duše polovičního blázna. Že se tak dělo víc než úspěšně, charakterizuje i stručná recenze v americkém plátku Flipside: „Aural anal tape.

This shit is seriously fucked up. The Tapatio-lubricated average next door neighbor will surely be running from the hills screaming ’til they can’t scream no more. Lotsa pain, lotsa damage.“ Bluesem a jazzovými nuancemi načichlý noise tu došel na vrchol „ujetosti“. Což je zásluha sociopata Robinsona, který si s vokálem

neuvěřitelně hraje (čti předvádí plnokrevnou činohru). Je démonem a bláznem, střídá to v sekundách jako nervní maniak. Kulturista, poeta a milovník porna byl vždy tím hlavním důvodem, proč se živé koncerty Oxbow dočkaly hlášek: „Očekávejte cokoliv. I to, co vůbec neočekáváte.“ Hudba trhající tempa, nestabilní bicí, houpavé a hypnotické primitivní zářezy kytar, to vše podtrhávalo atmosféru přenášeného zla.

Třetí zásadní deska vyšla před čtyřmi lety a jmenuje se The Narcotic Story a anglický magazín Rock-A-Rolla ji označil jako desku roku 2007. Oxbow přidali dechy a klavír, vše zabalili do lehce bluesových prvků, což vedlo k tomu, že pár jedinců označilo album jako „příjemné na poslech“. Jenže i pod zdánlivě volnějšími aranžmá stále bublá nervozita z vlastních činů, nepopsatelná úzkost, kterou chameleon Robinson reguluje svým vokálem.

Je mylné nazývat Robinsona zpěvákem (nehledě na to, že on ani moc „nezpívá“), protože jeho hlas je instrumentem, spojnicí mezi znepokojivými bicími a nestabilními riffy.

Jsme zpátky u bohémy a renesance. Robinson není jen Oxbow, jak bylo řečeno. 185 cm vysoký a metrák vážící bývalý profesionální boxer má na seznamu i kolaborace s tak rozličnými jmény jako jsou DJ Shadow, Dead Kennedys nebo Xiu Xiu. A Fight není jediná kniha, kterou napsal. Loni mu vyšel jeho první román A Long Slow Screw, popisující život kriminálníků v sedmdesátkovém New Yorku, v mnoha momentech čerpající z vlastních zkušeností.

Robinson ji představí osobně v pražském Rekomandu, ale kdo ví, co se z toho nakonec vyklube. Možná bude jen číst, ale když bude mít dobrou náladu, třeba dostanete i přes držku.

U šílenců jeden nikdy neví.

019

SLAYER (USA) ŽIVĚ 10.4. 02 ARENA, PRAHA TEXT MORDECHAJ FOTO PRESS

Dneska jsou Slayer považováni za ikonu světového metalu, za nesmrtelnou mašinu, která zůstala věrná svému stylu po desetiletí, do jisté míry vždycky opovrhovala mainstreamovým pozlátkem typu Metallica a s nezmenšenou silou vypouští své riffující salamandry stále dál.

Byli u zrodu thrash metalu, byli jedni z iniciátorů black metalu. Pořád mají dlouhé vlasy. Až na kytaristu Kinga, kterému na lebce vyrostlo kérování. Americká, kubánská a chilská krev, čarodějná genealogie. Bastard, démon a hlučné varieté.

SPOKEN: HELL AWAITS

V půlce osmdesátek to všechno vypadalo jinak, šokovat po punkové vlně nebylo jen tak, ale kluci odkojení Judas Priest a Iron Maiden věděli, že vysát punkový morek a chlustnout ho do metalové vířivky musí znít dobře, chtěli všechno rychlejší, hutnější, tvrdší a zběsilejší. Dneska se ta rychlostní rivalita metalových smeček jeví poněkud úsměvně, ale jakmile sáhnete na penis morálky, škubne sebou i kněz, texty mají šklebivou sílu i dneska: Human mice, for the Angel of Death Four hundred thousand more to die Angel of Death Monarch to the kingdom of the dead Sadistic, surgeon of demise Sadist of the noblest blood Destroying, without mercy To benefit the Aryan race (Angel of Death, 1986) 020

Amerika byla vždycky specifická; vzhledem k ústavním dodatkům a proklamovaným svobodám byl takový text v pořádku, resp. nikomu nevadil, protože nešlo o rádiové frekvence, ale underground, zatímco původní název alba Kill ’Em All od Metallicy, který zněl Metal Up Your Ass, musel být kvůli obavám z cenzury změněn. Jiný kraj, jiný hněv.

APOKRYF (KRÁL HANUMAN)

Nevím, nakolik bude únosná bajka o tom, že Svatopluk Čech byl vizionář, ale dějinné pohyby se nemění, stejně jako zůstávají humanoidní tendence k otroctví, platnost mýtů je trvalá. Epos o Hanumanovi vypráví o opičím králi, který byl zajat a unesen cirkusem, kočoval po Evropě a předváděl své kousky a když se dostal zpátky do opičí říše, chtěl ji povznést evropskou morálkou a zákony, kulturními zvyklostmi. Civilizování třetího světa? Tahle paralela se nabízí, kdyby ovšem většina minulých i současných kolonizátorských tendencí neměla za cíl jen vycucat nerostné bohatství a zasypat tu černou díru ještě černějším svědomím. Patos? Jeff Hanneman (kytara) chová sbírku medailí fašistických vojáků, kterou zdědil po otci. Pekelné dědictví, mementum mori.

TYRANNY (INFAMOUS BUTCHER)

Peklo čeká. Na jedné straně religiózní texty, na druhé kvílející metal. Slayer vedle sebe postavili brilantní souhru dvou kytar, uštěkanou, melodickou i difúzní, což bylo charakteristické pro moře kapel té (i dnešní) doby, ale málokdo to uměl s takovou vervou a zuřivou kreativitou. Když si poslechnete první nahrávky Metallicy a Slayer, jasně slyšíte, že Hetfield-Ulrichova parta taví sedmdesátkový odkaz hard rocku, ale Slayer jsou ostřejší, hrozivější a nekompromisnější. Nemluvě o tom, že Slayer nikdy nesázeli na klenutý nebo líbivý

vokál, přidušená deklamace Toma Arayi jim dodávala na syrovině, jeho nezvyklé frázování a zvláštně chorobná artikulace, skákání po jednotlivých slabikách jako když pes ojíždí fenu na horké plotně, to bylo podstatně dále od postupně glamujícího metalu. Všichni se zhlíželi v zrcadle doby a snažili se o co nejlepší image, ale satanistické tendence v kapele Slayer byly něčím znepokojivým, tím spíš, že místo výročního kalendáře a bonusové nášivky z toho čouhalo pochybné zaujetí náboženského charakteru.

Obliba a renomé jednotlivých období ve vývoji kapely podléhají trendům a faktické popularitě metalu jako takového. První alba Show No Mercy (1983) a Hell Awaits (1985) jsou dnes brána jen jako předzvěst věcí budoucích, jakkoliv to tehdy byly prubířské kameny. („Dnes se slovo prubíř užívá v odborném jazyce chovatelů. Říká se tak beranům nebo hřebcům určeným k vyhledávání takzvaně ‚honících se samic‘ ve stádě, jinak řečeno k vyhledávání samic, které mají právě chuť na samce.“) Za vrchol je považovaný majstrštyk Reign in Blood (1986), obdivuhodná syntéza všech dosavadních výrazových prostředků. Jednotlivé nástroje se tady slévají do jednolitého proudu motorové řeči, slovo bezešvá už navždy ztrácí další synonyma, Araya opravdu zpívá, aniž by se nechal přemoci nějakou manýrou, a kytarové riffy bičují hladinu podvědomí masochistickou bolestí. Zároveň technická dokonalost hráčů, která je už na hraně opulentního předvádění se, ale stále likvidačně funkční, kolíkuje hranice death metalu.

Zpomalení na South of Heaven (1988) znamená rozladění fanoušků, ale diskutabilní útlum v devadesátých letech jde i na úkor ředění a úpadku metalu obecně. S novým tisíciletím FULL MOON 11

a vyčerpanou elektronikou, s nečekaným boomem všeho, co se dá označit za retro, je zpátky i metal ve všech žánrových varietách, „bohatší a inspirativnější než kdy dřív“. A na thrash přísahají punkeři i hardcoreová scéna, všechno, co má dané parametry, je zpátky, najednou se zdá, že žádná z domněle mrtvých kapel není po smrti, zpátky jsou všechny ty Sodomy, Kreatory a Destructiony. A Slayer jdou poslední dekádou opět nahoru. ... AND FATAL (COINCIDENCE) FOR ALL

God Hates Us All (2001) vychází přesně v den, kdy padají newyorská dvojčata. Náhodám bychom mohli věnovat speciální číslo Full Moonu s rozšířenou rubrikou Za čím stojí bůh, ale takovou marketingovou strategii by nepostavil ani Al Pacino, když ještě nebyl seschlý jako loňská brambora. Amerika je sice citlivá na podobné symboly a znamení a slyšet takový plivanec právě z úst Slayer muselo být horké sousto pro kohokoliv, nicméně album se dostalo na 28. místo americké hitparády (prodejnosti). Za vál Disciple obdrželi Grammy a navzdory tomu, že jde o výborný metalický karabáč s refrénem BŮH VÁS VŠECHNY NENÁVIDÍ, skrze tu cenu se na něj můžete dívat FULL MOON 11

i jako na patetické (zištné, blahosklonné, pokrytecké) uznání sdělnosti a pravdy, jako když dostane Oscara některý přiměřeně nekorektní a humánní snímek se společenským přesahem a náležitě nacionálním (patriotickým) podtextem (Clint Eastwood).

NOTHING (THE WORLD AS WILL)

Satanismus je sestrou křesťanství. Jakmile začnete polemizovat s biblickou věroukou, jde sice o povážlivý přestupek nebo protivení se bohu, ale všechno se to odehrává v historických intencích, pravidla hry jsou křesťanská.

Jen aby bylo jasné, proč považuju Slayer za náboženskou kapelu. Proti počátečnímu satanismu, který měl parametry image, osahávání světa a mladistvé orientace s veškerými proprietami a nůší plnou satanských cetek, Slayer svůj religiózní akcent přesunuli do sociálně kritických žalozpěvů, prosti blackmetalově mystických dálav pohanství. Jejich bytostná pře s Bohem trvá a božská podstata věcí vezdejších také, tam, kde je modlitba, musí být i mlčenlivá zeď. Araya dál pranýřuje tento svět a často nevyřčený viník je nasnadě, jenže ten mlčí a neposlouchá, zato kolemjdoucí hemžení by mohlo. „I never said I wanted to be God’s

disciple/ I’ll never be the one to blindly follow.“ A to mám na nich rád: neustávající, úpěnlivou litanii, která je stále stejná, a pořád uvěřitelná. Jako vzteklý pes, kterému třikrát vymlátili všechny zuby a zašili mordu, bestie kvičí dál.

A to navzdory tomu, že „Slayer v Praze nezahrají v kompletní sestavě, kytaristu hryznul pavouk“. Navíc Tom Araya měl nedávno problémy se zády, nechtělo se mu ohýbat pod břemeny pozemskými. Dělám si legraci. Nikdo neví, kde se nachází páteřní kořen satana, to máte jako s mandragorou: měla růst jen pod šibenicí, kde ukápla poslední moč nebo semeno oběšence, přitom je to jen rostlinka z čeledi lilkovitých s halucinogenními účinky. („Taky jste si mysleli, že jsem si musel odskočit?“ ptá se bezelstně Marek „Prostenal“ Vašut s nenapodobitelně skrčeným obočím, v ruce modrou růži.) Satanismus jako prázdná fraška?

To samozřejmě ne. Lék na prostatu, lidská komedie.

021

THE TWILIGHT SINGERS (USA) ŽIVĚ 9.4.2011 MEET FACTORY, PRAHA TEXT MICHAL PAŘÍZEK FOTO SAM HOLDEN

Greg Dulli je požitkář. Hrdý majitel hned několika hospod a barů moc dobře ví, co a jak chutná, čeho je třeba přidat a čím přesně to zapít. Tedy dnes už to ví – jak a v čem utopil smutný, byť nijak dramatický konec The Afghan Whigs, není úplně jisté. Sžíravé lomcováky první kapely na přelomu tisíciletí nahradilo zprvu jemné indie písničkářství, říznuté elektronickou rundou. Jenže plnokrevná povaha se nezapře. Nakonec se vrátil k osvědčeným chutím, vyzkoušeným kombinacím a opotřebovanému kvelbu. Kdo jiný by měl velet jedné z nejlepších barových kapel než hospodský?

HAPPY HOUR

The Afghan Whigs byli typ kapely, na kterou se nezapomíná. Jenže doba byla proti a vysoké ambice zrovna tak. Kdyby tehdy Greg Dulli věděl, co ví dnes, možná bychom psali jenom o nich. Jenže to tak nebylo a The Twilight Singers vznikli z deziluze a neúspěchu. Campari bitter. Chuť začít znova a jinak byla veliká, spolu s kámošem Shawnem Smithem (známá figura ze Sub Popu a okolí – Brad, Satchel nebo Pigeonhed) si jen tak pro sebe natáčeli obrysy a úryvky skladeb. Osvěžující; v unavené kapele spolu skoro nemluvili a v podstatě se jen čekalo na definitivu vykopnutí od Geffen Records. Jenže díky neočekávané nabídce od Sony se delirium tremens Afghan Whigs prodloužilo o masterpiece 1965 a čtyři roky.

Zárodek nové kapely šel načas k ledu, restart byl ale nevyhnutelný. Polotovary z New Orleans, na kterých pracovali se Smithem, utvořily zárodek prvního alba. Nový začátek potvrdila účast tehdejších hvězd Fila Brazillia, elektronické podklady Dulli používá dodnes (viz aktuální singl On the Corner).

Debut Twilight as Played by The Twilight Singers je z dnešního pohledu poněkud ne022

přesvědčivý. Pěkná deska s vyrovnaným skóre mezi Dullim a Smithem, ale chybí jí pot a koule – zažraná soulová špína, která je pro Dulliho tvorbu tak podstatná. Mojito s roztátým ledem. Tehdy to asi bylo správně, chtěné a možná i důležité, šlo ale o další komerční mizérii a pravděpodobně definitivní rozloučení Grega Dulliho s major labely. (Krátká osobní: první album The Twilight Singers se u nás možná ani neprodávalo v běžné distribuční síti, zetkový titul Sony Music Entertainment by si asi do Bontonlandu sotva troufli objednat. Pokoutně se ale objevilo někdy na sklonku devadesátých let v Levných knihách. Stálo tam celých 19 Kč, koupil jsem jich tehdy celou krabici a rozdával je na potkání se střídavým úspěchem.) Jenže koncept půlnočních zpěváků to nijak nevyvrátilo, naopak. Dulli si vzpomněl, jak to chodí v laciných podnicích kolem nočního zlomu, pozval na drink bratra nemluvu a hlavně jim k tomu začala konečně hrát kapela. Happy hour skončila, jedeme naostro...

BROTHER, MY CUP IS EMPTY

Greg Dulli píše neuvěřitelné songy. Možná ne úplně hity, ale ve vytváření atmosféry, gradaci a smyslnosti nemá konkurenci. Jak roky ubíhají, dává soul punku víc a víc na frak, a je to naprosto v pořádku. Takový cit pro rytmus a swingový feeling na dnešní scéně jen tak nenajdeme. A není překvapení, že se na druhém albu The Twilight Singers, Blackberry Belle, objevuje bývalá Princeova schovanka Apollonia Kotero. Daleko podstatnější, jak pro Twilight Singers, tak pro Dulliho (a nás všechny) je účast temného rytíře, prince soumraku a bratra z mokré čtvrti (a jak říká kolega Pavel Turek, jedné z nejlepších ingrediencí v současné hudbě) Marka Lanegana. Old Pal – bourbon, vermut a campari. Na otázku, jak dlouho se znají, jednou Greg Dulli odpověděl, že se potkali v sirotčinci v roce 1968, věříte? Jistě. Ale pasují k sobě. Jeden nezavře pusu, cpe se od rána do večera, srší energií a entusiasmem.

Druhý mlčí jako hrob, je definicí stoicismu a pohybuje se, směle řečeno, velmi rozvážně.

FULL MOON 11

FULL MOON 11

023

Pravda je, že v roce 2008, když tady společně vystupovali, nedali bez sebe ani ránu a říkali si brácho. Ano, Mark Lanegan mluví. Tedy občas. Tehdy se mě v Akropoli zeptal, kde by si mohl někde v okolí dát espresso, a mně se podlomila kolena. Ani ne tak z autority, spíš mě překvapila věta rozvitá.

Dost legrace. Od Blackberry Belle je nedílnou součástí Twilight Singers Mark Lanegan. Do Dulliho soulových expresí sedne jeho řízný, temný a definitivní hlas jako ulitý. Nutný posun do situace, kdy jeho podíl přesáhl míru doprovodného vokálu, pokud tedy vůbec toto úsloví smíme v souvislosti s Markem Laneganem použít, nastal záhy. The Gutter Twins.

Jasně, navenek se tváří jako suverénní kapela, ale víme svoje. Třeba taková Waves ze zbrusu nového alba Twilight Singers by se na sbírce Saturnalia rozhodně neztratila. Stejný rozdíl jako mezi Manhattanem a Rob Royem – skotská whisky místo žitné. Twilight Singers v roce 2006 ve Vídni, Gutter Twins o dva roky později v Praze = stejná kapela. Mark Lanegan je jeden z pilířů a kontrastů, na kterých současná tvorba Grega Dulliho stojí. S Blackberry Belle se Twilight Singers dostávají někam mezi Gentlemen a Black Love. Noir nálada dusného podvečera kdesi na starém Jihu, zpocený bar se zpomaleným větrákem a několik polobdících duší. Těžká síla, mazlivé sbory a geniální Esta Noche. O necelý rok později kolekce coververzí She Loves You. Vytříbená sbírka slavných melodií Johna Coltranea, George Gershwina, ale třeba i Björk neomylně a vkusně spojuje Dulliho muzikálnost a všeumělství.

Mazlivý mix, třeba jako Rusty Nail – skotská whisky, Drambuie a plno ledu.

LATE NIGHT FINAL

Greg Dulli je to, čemu Američané říkají entertainer (český ekvivalent „bavič“ trochu kulhá, občas používaný „komik“ je úplně vedle). Jde mu všechno, na co sáhne, a to, že se netrefuje do obecného vkusu, není podstatné. Nejde jen o schopnost psát skvělé skladby, hrát na několik nástrojů, nezaměnitelně zpívat a na podiu ze sebe vydávat obrovské množství energie. Jde o něco navíc, šestý smysl, cit nebo dar. On opravdu samozřejmě a přirozeně cítí hudbu a dokáže improvizovat. Svěží jako Caipirinha – jeden z jeho oblíbených. Na koncertě v roce 2006 si k prvnímu přídavku sednul ke klavíru a z The Killer se zničehonic stalo Crazy, notorický hit dvojice Gnarls Barkley.

Covery nešetřili už Afghan Whigs a Twilight 024

FULL MOON 11

Singers rozhodně nezůstávají pozadu. V jejich repertoáru, kromě již zmíněné kolekce, najdeme Bruce Springsteena, Syda Barretta, T-Rex, Prince, Echo & the Bunnymen a mnoho dalších, o soulových standardech nemluvě.

Greg Dulli napsal desítky výtečných skladeb, ale moc dobře ví, že je třeba publikum (a sebe) bavit. Potřeba něco sdělit? Ano, ale po půlnoci už žádné novinky nikoho v baru nezajímají. Je třeba zpívat refrény a snad i ředit whisky trochou slz.

Greg Dulli má i jiné zářezy. Právě on je tím hlavním důvodem, proč stále poslouchat poněkud polovičatý soundtrack ke snímku Backbeat, jeho sólovka Live At Triple Door je noční soundtrack pro fajnšmekry a při účasti na tributu Skipa Spence More Oar převálcoval skoro všechny. Produkce alba italské kapely Afterhours opět vynikající, deska vyšla v italské i anglické verzi. Hlavně tu italico si sežeňte, Ballate per piccole iene vážně píšou. An Evening with The Gutter Twins byl na hraně. Dulli, Lanegan a kytarista Dave Rosser vyrazili na akustické turné pod tímto názvem. Hezký pokus, zkoušeli možná v letadle, a to ještě sotva nad rovníkem. Berlínský koncert byla velká improvizace, ale nakonec to ustáli. K Twilight Singers a Gregovi zvlášť patří i trocha ledabylosti a zevláctví. Tak jako držák na drinky ke stojanu na mikrofon; a pivo přes den, šampaňské odpoledne a karibský rum po koncertě.

Nezáleží na tom, jestli je všechno přesně na místě, trocha falše nevadí, jde o energii a musí to mít koule. Ve tři ráno už noty nikdo nesleduje, spát se ale nesmí. Čas na pěkně ledový Black Russian.

Pětileté inkognito po albu Powder Burns z roku 2006 končí, Twilight Singers se vracejí s albem Dynamite Steps. V nejlepší formě, skvělé náladě a do běla nažhaveni, ostatně jako vždy. Barová kapela, kterou by si mohl a hlavně měl přát do svého oblíbeného podniku každý. Žádné unavené mátohy v tesilovém saku, ale černé hedvábí a špičaté boty. Žádné amorfní rádio nebo laciný jukebox s Danem a Jarkem, ale plnokrevný soul a razantní rock. Barová kapela, ze které stříká pot a mošus již na konci prvního songu.

Kapela, která toho vypije víc než publikum. Kapela, která ví, jak se žije.

FULL MOON 11

Žádné překvapení. Greg Dulli povolal do zbroje staré kumpány a natočil s nimi po pěti letech novou desku The Twilight Singers. Skvělou.

Pauza dodala jejich dynamitu větší váhu a kdokoliv zapochyboval, dostává tímto albem nové impulsy. Twilight Singers žijí, nepoložila je ani přechodná (?) transformace do bratrské kapely.

Greg Dulli opět píše do krve a s jistotou, ve větším přesahu než dřív. Zpátky v domovské stáji; boční projekt The Gutter Twins ho uvedl zpátky mezi Douglasovy jedle. Sub Pop, Seattle, stát Washington.

vyznívá maličko pozitivně a otevřeně. Snad je to jen pocit; deska Blackberry Belle byla jako vlhký, žhavý letní podvečer někde v zapadákově na jihu, Powder Burns zuřivý úprk běžnou nocí ve velkoměstě, ale z novinky břitce svítí ranní slunce. Působí stejně jako bezčasí, kdy se nad ránem při cestě z baru vlastně nikomu nechce domů.

Nejasná hranice mezi nocí a novým dnem, první sluneční paprsky, liduprázdné ulice a začínající bolest hlavy. Černé brýle si přijdou na své, mozek je poněkud zpomalený nedostatkem spánku a hromadou řečí v noci, ale to mihotavé kouzlo okamžiku září jasně. Podivný plachý úsměv, pošramocená motorika a nejisté ruce. Za pár desítek minut pocit pomine, tyhle ranní chvíle jsou křehké a výjimečné. Z Dynamite Steps čiší pocit podobného smíření s realitou.

Dynamite Steps pokračuje v linii alb Twilight Singers. Brokátová nit Dulliho písničkářství se odvíjí už od sklonku osmdesátých let a časem nabírá na lesku a kvalitě. Twilight Singers, původně druhá strana mince sžíravých The Afghan Whigs, už léta říkají jinými slovy totéž. Vývoj je ve formě, nikoli v obsahu a pocitech. Oheň nikdy neztratil na síle a Greg Dulli zůstává i po téměř čtvrtstoletí na scéně v hloubi duše croonerem a nevšedním autorem. Punkový postoj coby počáteční premisa, záhy pochopení. Dynamite Steps je možná vůbec nejpestřejším albem v jeho kariéře. Funkové zřídlo zůstává, stejně jako těžký temný rytmus barevných čtvrtí, občas přitvrzený suchým post-punkovým přechodem.

Skladby často odstartují elektronické podklady, aby se záhy mohly otevřít do pompézního košatého tvaru. Smyčce, kytary, několikery klávesy.

Velkolepá produkce, která skladby neředí, ale nabíjí.

Můžeme mluvit o geniální On the Corner, možná vůbec nejlepší skladbě, kterou Greg Dulli pro Twilight Singers napsal. Jistě je třeba vypíchnout Waves, razantní nátlakový song typu Miles Iz Dead, a zmínit akustickou kytarou podbarvenou Never Seen No Devil.

O vtahující úvodní Last Night in Town by se daly psát statě. Když v refrénu Be Invited nastoupí poprvé na albu Mark Lanegan, až se svírá hrdlo. Každou skladbu z alba bychom mohli vyzvednout pro něco svébytného, ale byla by to škoda, skladby Grega Dulliho by se rozpitvávat neměly. Stabilně vysoká úroveň už je dávno samozřejmostí, Dynamite Steps ji možná ještě převyšují. Ohromná fazona The Twilight Singers plyne i z toho, že jsou daleko víc než kapela společenstvím spřízněných duší. Jednou za čas milé setkání někde v baru, radost až do rána, kupa vzpomínek a nové historky.

RECENZE THE TWILIGHT SINGERS DYNAMITE STEPS (SUB POP,2011) TEXT MICHAL PAŘÍZEK

Dynamite Steps je také snad první album Twilight Singers (a vlastně Dulliho vůbec), které

Vzácnost nezevšední.

025

PROFIL THE AFGHAN WHIGS (USA) TEXT ONDŘEJ ŠTURMA FOTO SAM HOLDEN/ARCHIV

Tak to se podívejme! Greg Dulli prý zastínil svá díla z devadesátých let, shodují se téměř všechny recenze nového alba Dynamite Steps jeho dlouhodoxbého projektu The Twilight Singers. A nekecaj. Tedy v tom, že ta deska je vážně skvělá. Problém je, že se to dá říct skoro o každém Dulliho hudebním počinu. A zvlášť o nahrávkách Afghan Whigs, „jedné z nejlepších kapel na Zemi“. „One of the greatest bands on Earth!“ To jsou slova Jonathana Ponemana, jednoho z dvojice zakladatelů a dodnes majitelů a výkonných ředitelů mýty opředeného labelu Sub Pop, která pronesl v roce 1992 ve speciálním hodinovém pořadu o Sub Popu na MTV. Poneman a jeho kolega Bruce Pavitt se svým malým seattleským vydavatelstvím právě na vlastní kůži zažívali americký sen: ještě rok předtím přes veškeré renomé a status kultu, jenž si dokázali za tři roky vydobýt, neměli na nájem kanceláře, natož na vyplácení kapel. Pokud se některé desky prodalo víc, než potřebovali na pokrytí nákladů, hned vrazili „zisky“ do vydání nového singlu, popř. alba kapely z okolí. A nejen z okolí... Ale k tomu se ještě dostaneme. Na udržení v byznysu to ovšem nebylo. Zvlášť, když většina kapel se svých finančních podílů skutečně dožadovala. Zběhli Soundgarden, u Mudhoney to byla jen otázka času a Nirvanu zadržet nešlo; po slibném debutu Bleach ji museli pustit pod křídla Davida Geffena.

A v tom bylo jejich štěstí: přestup podepsali za výhodných podmínek. Geffen byl takový grand, že kývnul, aby měl Sub Pop ze všech budoucích nahrávek Nirvany slušná procenta.

Jak to souvisí s The Afghan Whigs? Velice úzce. Je jaro 1992, Nirvana je už půl roku s al026

FULL MOON 11

bem Nevermind největší hudební senzací světa a Sub Pop se z kůlničky dvou zkrachovalců stal líhní mesiášů. A o kterou z kapel se Poneman s Pavittem otřou, ta má nejmíň na rok vystaráno. Čím byl kdysi New York, je teď subpopový, nově grungerockový Seattle: hlavní město hudebního světa. Sub Pop totiž primárně a logicky mapoval hlavně místní scénu, k níž se brzy počítá celý severozápad USA, krom Seattlu a celého státu Washington také Oregon (zejména vysokoškolský Portland) a kanadský Vancouver. A Jonathan Poneman teď na MTV v dokumentu o své firmě říká „one of the greatest bands on Earth!“ o The Afghan Whigs.

Jenže The Afghan Whigs nejsou ani ze Seattlu, ani ze severozápadu. A neznějí jako nikdo z revoluční scény, která za svůj hlavní inspirační zdroj označuje triumvirát tří černých „B“ – Big Black, Black Flag a Black Sabbath.

The Afghan Whigs jsou „grunge“ jen vzdáleně – jenom proto, že mají dvě elektrické kytary a právě vydali u Sub Popu druhé album. Jinak jsou tu svým punk-funk-soulem jako pěst na oko. Tak co to je za binec?! Kde se tu vzali?

Ale kdepak. Přestože jim první nahrávku (singl I Am the Sticks) Sub Pop vydal už na apríla 1989 (to ještě v Československu budoucí prezident Václav Havel seděl za katrem a Afghánistán, když jsme u toho, neokupovaly jednotky NATO, ale už neexistujícího Sovětského svazu), není mýtus, že The Afghan Whigs byli první neseverozápadní akvizicí na Sub Popu, pravdivý. Singly už vyšly naprosto neznámým Flaming Lips z Oklahomy či losangeleskému Heliosu Creedovi z kultovních Chrome, svá alba tu vydali francouzští Les Thugs, australští Cosmic Psychos a britští Thee Hypnotics.

The Afghan Whigs jsou doma v Cincinnati v Ohiu, které celá intelektuální Amerika považuje za východní bránu do buranského Středozápadu. Je to stát, jenž je v Kalifornii nebo na druhé straně v New Yorku jedním z nejvděčnějších terčů pro posměšky nejrůznějšího druhu, podobně jako pro Pražáky Brno. Ale jako Brno dalo světu Kunderu a Zetor, i Ohio má pěknou řádku osobností: z herců to byli Clark Gable, Paul Newman, Martin Sheen, potom Dean Martin, a to už jsme vlastně v hudbě – Doris Day, Screaming Jay Hawkins, Ohio Players, Pere Ubu, Chrissie Hynde (The Pretenders), Devo, John Scofield, Trent Reznor a Nine Inch Nails, Marilyn Manson, narodil se FULL MOON 11

tu Dave Grohl a z poslední doby The Black Keys či The National (ti se podobně jako The Afghan Whigs dali dohromady v Cincinnati).

Ve městě Cleveland sídlí Rock’n’Roll Hall of Fame; to proto, že kdysi právě v Clevelandu a nikde jinde začal poprvé na vlnách Radia WJW vysílat DJ Alan Freed své relace s novou černošskou hudbou rhythm’n’blues a významně tak přispěl k bourání rasové segregace v USA. Jeho tradiční pobídka k tanci v podobě zvolání „Rock and roll!“ dala nové hudbě definitivní jméno. (Ze studijních důvodů doporučuji film V zajetí rytmu, 1978.)

Abychom však neodbočovali do historie až příliš, ve státě Ohio (v Toledu) se narodil také – a jsme doma – Jonathan Poneman. Ani Bruce Pavitt nepocházel ze Seattlu (nýbrž ze Chicaga), ale byl to právě Poneman, kdo měl v Sub Popu na starosti skauting „přespolních“, pro které byl od ledna 1989 vymyšlen předplatitelský Sub Pop Singles Club, v jehož rámci každého prvního v měsíci vyšel sedmipalec s nějakým novým objevem. Pro udržení pozornosti se sice musel alespoň třikrát do roka objevit někdo známý, ale pro základní záměr to byla ideální strategie – abonent dopředu zacvaká a následně otestuje nahrávku případného nového koně.

*Jestli jste někdy podstoupili dobrodružství nechat si posílat demosnímky, určitě víte, jaký to má vývoj. Dychtivost, s jakou otevíráte první obálku s kazetou (pro mladší ročníky s CD-R; případně email s download linkem), zklamání, že je to sračka (nebo nadšení – když máte neuvěřitelnou kliku), odhodlání k poctivému poslechu a objektivnímu hodnocení každého dalšího demáče, ztráta koncentrace, pak motivace a nakonec (nejčastěji) rezignace... No a představte si, že vám během pár týdnů chodí pošta nejdřív z celého státu, pak z celé Ameriky a nakonec z celého garážového světa. To vaše odhodlání, nemluvě o soustředěnosti, poleví, ať chcete nebo ne, a drtivou většinu musíte vyselektovat už podle vizuálního vjemu. Na víc není čas.

Když se však Ponemanovi na stůl dostala obálka z Ohia, zbystřil. Zaujalo ho jméno kapely (k tomu se taky ještě dostaneme) a nejvíc to, že demo s názvem Big Top Halloween je na vlastní náklady vydaný vinyl, technicky první albová položka v diskografii Afghan Whigs.

Vlastní poslech kolekce písní Ponemana ne-

omráčila, ale rozhodl se dát krajánkům šanci.

Tušil, že to myslí s kapelou vážně, a tak je pozval ke koncertní prezentaci v rámci pravidelné Sub Pop Night v Seattlu. „Naživo to byl uragán,“ vzpomíná i Pavitt po letech. „Vůle všem místním to na podiu natřít, ale hlavně to, že na to mají! A taky to, že svým stylem přivážejí svěží vítr. Mudhoney byli originál v tom, že v rachotivém hardcoreu měli pevný bod – blues. Ostatní se pak snažili hrát jako oni, ale na ten pevný bod zapomněli.

A pak přijeli odkudsi z východu The Afghan Whigs a nejenže hráli úplně jinak, navíc si z domova krom přirozeného talentu přivezli vlastní hudební myšlení, kořeny, na které hrdě poukazovali! Přesně to jsme hledali!“

*Jak bylo řečeno, The Afghan Whigs se dali dohromady v Cincinnati. Greg Dulli pocházel z nedalekého Hamiltonu z italské katolické rodiny – temperamentu na rozdávání. Odjakživa chtěl být gangsterem nebo rockovou hvězdou, nejlépe obojím, aby snáze balil holky. Nakonec se rozhodl, že bude Fellinim, Coppolou a Scorsesem dohromady (takhle je později v uvedeném pořadí jmenoval i s odkazem na společný italský původ v jednom rozhovoru) a přihlásil se v Cincinnati na katedru filmového umění. Kromě kinematografie byl ale posedlý Beatles, Rolling Stones a britským punkem, hlavně The Clash a The Damned. Kromě nich miloval černošské rhythm’n’blues, soul a funk. Znal všechno z produkce Motownu, žral Raye Charlese, Jamese Browna, Marvina Gaye, The Temptations, Bobbyho Womacka, Dianu Ross a další. V tomhle ohledu mezi svými vrstevníky a v dané době (asi 1985) přiliš kumpánů nenašel, a tak o kapele ani neuvažoval, přestože spolužačky i spolužáky uchvacoval pěveckým talentem. Pak na jednom mimoškolním mejdanu potkal Johna Curleyho – stejně starého fotografa místního deníku Cincinnati Enquirer. Dulliho zaujalo, že Curley (rodák z D.C.) si na party přinesl desky Otise Reddinga, Ala Greena a The Supremes, a rovnou se ho zeptal, jestli na něco nehraje.

Prý ano. Na basu...

Na založení kapely, která bude míchat punk s rhythm’n’blues, se dohodli ještě ten večer. Kytaristu Ricka McColluma (fanouška The Police, což bylo plus) a bubeníka Stevea Earlea získal Dulli během pár dní na půdě univerzitního kampusu. A název pro kapelu? V létě 2008, 027

když měl v Praze koncert s The Gutter Twins, Dulli vysvětloval: „Bylo to kolektivní dílo. O Afghánistánu se tehdy psalo v tisku pořád, stejně jako dneska. Tenkrát v souvislosti s ruskou okupací. A jedna naše společná kamarádka (spíš jsme do ní byli všichni zakoukaní) měla afghánskýho chrta a jako pelíšek pro něj pořídila tradiční afghánskej kobereček. Slovo ‚afghánský‘ jsme slyšeli kolem sebe často. Až Rick zmínil pojem Afghan Sikhs, afghánští Sikhové (etnická a náboženská menšina žijící na pomezí Afghánistánu a Pákistánu – pozn. autora). V předešlé debatě o době amerického kolonialismu jsme zas řešili historický pojem Whig (zastánce myšlenky nezávislosti USA, z tehdejších Whigů vzešli dnešní republikáni – pozn. autora), jenž měl dřív zas jinej význam v Anglii. A v tom si Steve vzpomněl, že prej v šedesátých letech existoval málo známej, ale dost hustej gang bikerů, kterej se jmenoval The Afghan Whigs, něco jako proslulej Hell’s Angels – oni většinou měli v názvu nějakej oxymoron –, ale tohle prej byli navíc bílý muslimové, který ostře protestovali proti válce ve Vietnamu. Ať to bylo, jak chce, nám přišel ten název geniální a žádnej jinej význam než malá slovní hříčka v tom nebyl, natož něco politickýho nebo náboženskýho. My jsme beztak všichni v kapele, myslím, byli agnostici.“

a panoramatickým uměleckým záběrem jako Greg Dulli a jeho The Afghan Whigs je v devadesátých letech prostoru pramálo. Po třech albech u major labelu „one of the greatest bands on Earth“ končí svou existenci prohlášením, že zeměpisné vzdálenosti mezi bydlišti jednotlivých členů jim nedovolují věnovat se kapele naplno. Škoda, přesto The Afghan Whigs navždy vešli do dějin jako jedna z nejosobitějších rockových kapel. Zejména díky vůdčímu, tvůrčímu a interpretačnímu talentu a jasné vizi svého frontmana Grega Dulliho vnesli do hudby 90. let svůj styl, svůj ksicht a taky ohromný vkus a vysoký umělecký standard. To všechno si Dulli zachoval i s Markem Laneganem v The Gutter Twins a potvrdil letos mistrovským kouskem Dynamite Steps pod hlavičkou The Twilight Singers. Avšak zastínit alba The Afghan Whigs dost dobře nelze. Každé z nich totiž na hvězdné obloze i po soumraku (twilight) svítí jasně. I když každé jinde a každé jinak.

A v tom je jejich kouzlo. U málokteré kapely či interpreta je tak obtížné vybrat to nejlepší.

*** BIG TOP HALLOWEEN (1988)

Ale zpět ještě jednou do roku 1992. Slovo šéfa Sub Popu v MTV bylo jako slovo boží, a tak se „one of the greatest bands on Earth“ a jejich aktuální album Congregation stává nejlépe prodávaným artiklem labelu, a zároveň mají The Afghan Whigs přes noc na stole několik smluv od různých major labelů. „My jsme Sub Popu vděčni za hodně, ale buďme upřímní.

Chci hrát pro třicet lidí nebo pro tři tisíce?

Co bude znít věrohodněji?,“ říká rovněž pro MTV v legendárním pořadu 120 Minutes Greg Dulli jen o pár týdnů později. Volba padla na Elektra Records, jeden ze sublabelů Warner Bros. A oficiální nóta směrem k fanouškům?

Typicky dulliovská, více než upřímná: „First we signed to Sub Pop to get laid, now we signed to major to get paid,“ neboli „K Sub Popu jsme si šli zapíchat, teď si necháme i zacvakat!“

*Ovšem Dulli míní a showbyznys má v proměnách času jiný názor. Z tzv. subpopových kapel se nadále komerčně daří už jen Nirvaně, Soundgarden a Pearl Jam, trh je víc a víc nakloněn hiphopu, technu a elektronice, z kytarovek je místo jen pro představitele britpopu. Pro srdcerváče s velkou duší (soul) 028

Ultrasuede (samonákladem)

Nelze přímo hodnotit. Lépe považovat za více či méně zdařilý demosnímek, který rozehrává a tříbí hudební názory začínající kapely. Svůj účel nahrávka splnila, otevřela skupině dveře k dalšímu nástupu. Hit? Sammy.

hand, chybí track Hey Cuz, místo něj je Now We Can Begin.

CONGREGATION (1992) Sub Pop (v ČR Day After)

Fantastické. Klíčové slovo je „album“. Dulli a jeho filmové vnímání světa je pro vystavění alba jako konceptu (neplést s konceptuálností), zdá se, ideální. Když se mu hodí zařadit cover The Temple z Jesus Christ Superstar, udělá to tak, že stavbu alba nenaruší. Z Congregation těžko vyjmout jedinou píseň – byla by to Sophiina volba. Jako singl byla Sub Popem vybrána Turn on the Water, klip k němu (jako všechny pro The Afghan Whigs) vymyslel a režíroval sám Dulli. Tedy i k písni Miles Iz Ded, jež je jako skrytý bonus track připojena pouze na CD verzi. Skrytý proto, aby bylo jasné, že do architektury alba prostě nepatří. Píseň vznikla těsně po dokončení Congregation jako okamžitá reakce na úmrtí Milese Davise.

Dulli měl prý doma na záznamníku od kamaráda vzkaz: „Miles is dead. Don’t forget the alcohol, baby!“ Základ textu, k němuž McCollum ihned vymyslel přes oblíbené kvákadlo totálně hitový riff. Miles Iz Ded je dodnes přes svou skrytost (není v tracklistu) paradoxně jedním z největších hitů The Afghan Whigs. Technická pod čarou: Případná reedice by, více než kterékoliv jiné nahrávky té doby, zasluhovala pečlivý remastering. Produkovali Ross Ian Stein a Greg Dulli.

GENTLEMEN (1993) USA a Evropa: Elektra / Warner Bros (CD a mp3), Sub Pop (pouze vinyl, k sehnání už jen

UP IN IT (1990)

jako second hand), UK: Blast First

Sub Pop (v ČR Day After)

První album u major labelu je sice skvělé, má parádní kritiky a klip k hitu Debonair ve své době nešlo na MTV minout... Přesto komerčně nesplnilo očekávání ani labelu, ani kapely.

S odstupem času je patrné proč. Doba nebyla konceptu alba vůbec nakloněna. Tím méně inteligentnímu popu z pera Dulliho a spol. Časový odstup rovněž ukazuje, že přes výbornou, řemeslně skvěle odvedenou produkci na nahrávce (hlavním producentem sám Dulli a kapela na vrcholu hráčské formy) bylo album uspěchané po tvůrčí stránce. Koncept pracuje s podobnou formulkou jako Congregation a nic nového nenabízí. Také textově přešlapuje na jednom fleku. Jsou tu dokonce k zaslechnutí velmi podobné slogany. Nelze však říct, že je to slabá deska. To v žádném případě. Nejlépe funguje s Congregation jako dvojalbum.

Doopravdy debutové a hned výtečné album.

Kapela ví, co hraje, proč to hraje a hraje to dobře. Svěží písně, všechny s hitovým potenciálem. Nejvíce vyčnívají úvodní Retarded a Hey Cuz. Kromě skvělého Dulliho, střídajícího hned několik pěveckých poloh, deska objevuje velký kytarový talent Ricka McColluma. Nahrávka, ačkoliv ze dvou různých sessions, má skvělý tah. Nejspíš také zásluhou mága jménem Jack Endino – vrchního grungeového producenta Sub Popu té doby. Skvělá deska do uší, do ulic. Můj walkman si ji užil do roztrhání. Technická pod čarou: Na CD verzi jako bonus připojeny tři nejzdařilejší tracky z prvního alba – titulní Big Top Halloween, Sammy a In My Town – a první subpopový singl I Am the Sticks; na vinylové verzi, k sehnání už jen jako second

FULL MOON 11

BLACK LOVE (1996) USA a Evropa: Elektra / Warner Bros (CD

Na tomto albu nahradil Stevea Earlea na postu bubeníka Paul Buchignani.

a mp3), Sub Pop (pouze vinyl, k sehnání už jen jako second hand), UK: Mute

1965 (1998)

Geniální. Letos patnáct let stará deska za tu dobu neztratila nic ze svého lesku a svěžesti.

Album nad alba. Greg Dulli měl zálusk natočit road movie ve stylu noire a tahle nahrávka měla sloužit jako základ soundtracku. K filmování nikdy nedošlo, ale k natočení soundtracku naštěstí ano. A bezvadně drží pohromadě. Greg Dulli potvrzuje producentský um a jistotu. Svižné rockové polohy střídá temné blues, vše prolíná a spojuje emocionálně mnohovrstevnatý zpěv.

Ten ve výborných textech bez potřeby narace skvěle líčí neexistující filmové obrazy. Instrumentální novinkou v aranžmá jsou klavinet (jak z vrcholných nahrávek Stevieho Wondera) a violoncello, ve větší míře je zastoupen klasický klavír (Dulli tímto prvkem o dva tři roky předběhl dobu, Coldplay už ji trefili). Vynikající práci na kytarách odvádějí oba pánové – Greg Dulli i Rick McCollum. Druhý jmenovaný dostal více prostoru a oba si také dovolili přitvrdit, což je ku prospěchu celku. Nic naplat, ještě slabší prodeje než předchozí Gentlemen znamená pro kapelu konec u Elektra Records. Technická pod čarou:

Columbia / Sony Music

FULL MOON 11

Stalo se něco neuvěřitelného! V době, kdy šel hudební průmysl poprvé do kopru (a už se z něj nikdy nevrátil) a majory se snažily zachránit své zisky odhozením zátěže v podobě interpretů, kteří byli prodeji pod platinovou hranicí, od Warnerů vyhození The Afghan Whigs získali zajímavou smlouvu u Sony a navíc Dulli jako producent s volnou rukou rozpočet na prvotřídní studio a více než dvacet instrumentalistů a doprovodných vokalistů. Nelze si to vysvětlit jinak, než že na Columbii zrovna nebyl pánbůh doma a smlouvu za ně podepsal někdo se srdcem mecenáše a s bezmeznou láskou a vírou v Dulliho hudbu – součástí byl totiž i jeho těžko vypočitatelný sólový projekt The Twilight Singers.

Prvním výsledkem je však neuvěřitelně barevné a pestré album 1965, zastihující The Afghan Whigs na absolutním vrcholu tvůrčích sil let Kristových (letopočet v názvu alba je rokem narození shodným pro všechny čtyři The Afghan Whigs: Dulliho, McColluma, Curleyho i nového bubeníka Michaela Horrigana). Nejenže skladby

z této nahrávky dodnes obstojí samostatně, dohromady tvoří skvělou desku. Rozmáchlá produkce nijak nebrzdí divokou rockovou dravost kapely a přitom doprovodnou instrumentací akcie kapely ještě násobí. Exile on Main Street konce století na znamení toho, že rhythm’n’blues bylo tím nejlepším vynálezem hned po elektrické kytaře. The Afghan Whigs dospěli, aniž by ztratili dech. Z každé z jejich předchozích podob je tu aspoň kousek, přesto ani v nejmenším nejde o dort pejska a kočičky. Vše je na svém místě, neschází nic, nic není navíc. K dokonalosti alba 1965 chybělo jediné – aby nepředběhlo svou dobu a bylo přijaté publikem. Ani po třinácti letech člověku nepřestává být líto nevyprodané pražské Akropole ve stejném roce. Ono to ale procentuálně nebylo lepší ani v jiných, hudebně vzdělanějších zemích.

A to s sebou chlapci měli i tu dechovou sekci, klávesistu a část gospelového sboru...

029

THE GUTTER TWINS (USA) TEXT JAKUB PECH FOTO Sam Holden

Trvalo několik let, než se letmá zmínka o společném projektu Grega Dulliho a Marka Lanegana zhmotnila do konkrétní podoby. Nápad vznikl někdy kolem zimního slunovratu 2003, ale deska Saturnalia vyšla až v březnu 2008.

Dvě hlavní osobnosti The Gutter Twins jsou propojeny pomyslnou pupeční šňůrou vydavatelství Sub Pop a právě u něj se rozhodli nahrávat i pod novou hlavičkou. Lanegan zde vydal pět sólových alb a Dulli dvě s Afghan Whigs, ale oba už nějaký čas fungovali v jiných stájích. Dulli tehdy návrat k Sub Popu suše komentoval: „Ďábel, kterýho znáš, je lepší než ten, kterýho neznáš.“ Slavné frontmany dvou kultovních kapel z osmdesátých a devadesátých let přivedl ke spolupráci jeden domácí jam, při němž se jim zalíbilo, jak jejich hlasy znějí dohromady.

A skutečně, právě tento mix je jednou z největších devíz The Gutter Twins – Laneganův basový chraplák je jako zemité černé kafe, které Dulliho vyšší rejstřík prosvětluje „oblaky“ mléka. Cukr žádný.

Jedna z důležitých zkoušek před ostrým startem proběhla v roce 2006 na EP Stitch in Time Dulliho hlavního zástoje The Twilight Singers, kde si Mark Lanegan mimo jiné vystřihl cover písně Live with Me od Massive Attack.

I když se jedná o dvě různé kapely, průsečík podílejících se muzikantů je natolik výmluvný, že Stitch in Time se dá skoro považovat za ochutnávku The Gutter Twins. Jenže na třináct silných autorských skladeb, které později přinesla Saturnalia, se připravit nedalo.

Repertoár vyzrál do rockového alba, kterému nelze prakticky nic vytknout. Už tak plastická kombinace vokálů je navíc vystínovaná štědrou produkcí. Smyčce, syntezátory, akustické 030

i elektronické perkuse – to vše doplňuje klasické rockové nástroje s neobvyklým smyslem pro stavbu atmosféry. Pokud řekneme, že aranžmá této desky je pestré, musíme jedním dechem dodat, že na paletě jsou pouze velmi tmavé odstíny.

Už koncem srpna 2008 se v rámci úspěšného turné ukázali The Gutter Twins i v pražském Paláci Akropolis. No, ukázali... Ono toho zas tolik vidět nebylo, protože scéna byla nasvícena tak, že člověk obrysy postav jen tušil. Greg Dulli má za to, že by se nahrávky neměly na přebalu prezentovat obličeji muzikantů, aby se pak fanoušci přišli podívat na koncert, zda jsou ty mýtické osobnosti skutečné. Jenže The Gutter Twins zůstávají poloviditelní pod rouškou šera i na podiu. Tajuplný efekt měl být dotažen do konce tím, že se v sále nesmělo fotit s bleskem, což nedodrželi všichni, a tak tápající vizuální paměť má k dispozici několik osvětlených střípků vzpomínek. Šlo hlavně o masivní (tříkytarový) zvuk, plnotučný rock a na ten není třeba příliš vidět. Bylo jen tušit naprosto statickou, vyčáhlou figuru Marka Lanegana a poněkud rozevlátějšího Dulliho, který část vystoupení odehrál na kytaru a část na klávesy (na kolik nástrojů umíš, tolikrát jsi člověkem). Temný ceremoniál, stínohra přízraků. Kdyby měli na programu jen materiál ze společné desky, byli by hotovi příliš brzy, a tak došlo na různé lahůdky z bohatého portfolia obou hlavních protagonistů – trochu Afghan Whigs, The Twilight Singers i Laneganových sólovek.

Zatím jedinou další nahrávku vydali The Gutter Twins hned v září 2008 pro iTunes. Jedná se o půlhodinové EP Adorata s osmi skladbami, které je věnováno památce předčasně zesnulé kamarádky a hudební kolegyně Natashe Schneider, známé především z kapely Eleven. Mark Lanegan se s ní potkával jak ve

studiu, tak na podiích během svého hostování u Queens of the Stone Age, v období desek Songs for the Deaf (2002) a Lullabies to Paralyze (2005). Klávesami přispěla i na Saturnálie.

Název chimérického dvojčete velké desky Adorata skrývá výraz obdivu, není tedy překvapením, že v převaze jsou předělávky různých oblíbenců. Hned na začátek jsou zařazeny Dulliho srdcovky Veltiver (vybral Belles z debutu) a José González (jeho Down the Line zazněla živě i v Praze). Čestné místo uprostřed mini alba zastává Flow by the River z poslední desky zmíněných Eleven. Cover verze ctí rukopis, který byl pro společné psaní Natashi Schneider a jejího manžela Alaina Johannese typický – na bluesovém podloží postavené valivé kytary s velmi konkrétními akordy a pečlivě vykroužená linka zpěvu. Podobně vyšperkované kousky slyšíme i na Euphoria Morning (1999), první sólovce Chrise Cornella, na níž mají právě Eleven lví podíl.

Adorata nemá jako celek tak mohutný tah jako Saturnalia, spíš se jedná o doplnění některých skladeb, které zazněly jen na turné. A mít na takovéto kolekci píseň Spanish Doors, strašidelný valčík, jenž byl původně B stranou singlu God’s Childern, také není na škodu.

Na regulérní desku The Gutter Twins si budeme muset počkat, protože jak Dulli, který s The Twilight Singers nedávno vydal novinku Dynamite Steps, tak Lanegan jsou vytížení. V jednom rozhovoru nicméně tvrdili, že se The Gutter Twins vrátí každých sedm let jako zlověstné hejno kobylek.

Zkrátka se zatáhnou prapodivně hlučná mračna a nastane další obřad.

FULL MOON 11

FULL MOON 11

031

032

FULL MOON 11

REPORT ISOBEL CAMPBELL & MARK LANEGAN (USA) 15.2.2011 SHEPHERD’S BUSH EMPIRE, LONDÝN TEXT AXE FOTO Chris Strother

Zajet si do Londýna na otočku na fotbal je frajeřina; stihnout tam den před zápasem koncert Marka Lanegana je štěstí, kterého mám zatím pořád mnohem víc než rozumu. Kdybych si měla na něco stěžovat, byl by to fakt, že tam nehrál sólo, s Gregem Dullim ani se Soulsavers, nýbrž s Isobel Campbell, která mu očarovala tak, že s ní natočil už tři desky. Co má ona, co nemám já!?

Takhle, nic proti Isobel. Určitě je hodná a umí vařit. A hrát na cello. Její sólová tvorba po odchodu z Belle & Sebastian není špatná a desky s Laneganem, postavené na pravda trochu laciném „kontrastu dvou odlišných osobností“, posouvají její diskografii daleko mimo množinu šedého, popově písničkářského průměru. Naživo se ale potvrzuje, v čem tkví tušený úspěch celého podniku, a zásluhy rozhodně nejsou padesát na padesát. Pomineme-li drze, že Isobel technicky vzato dělá první a poslední, a zaměříme se jenom na výsledek, vidíme 70 % Lanegana, 20 % Campbellové a 10 % doprovodného bandu, za který by se nemusel stydět ani Hank Williams. Holek z vesnice, které v dětství zpívaly ve sboru a z donucení rodičů chodily do hudebky na klavír nebo housle, běhájí po světě tisíce. Fakt. Lanegan je jen jeden, maximálně dva. Ten druhej je Tom Waits.

Klub Shepherd’s Bush Empire vládne zvukem tak čarokrásným, až je to ve slabších kouscích (a při mizerné předkapele) na škodu, a několika bary, kde dostanete malou vodku, Red Bull a Jamesona za deset šterlinků sakumprásk.

Všechno se ten večer vleklo, takže když kolem deváté nastupovala koťata, už mi skoro ani nevadilo, že to nebudou Soulsavers ani The Gutter Twins. Rozlehlé „divadelní“ podium hlavních (jediných) hvězd zabírala z velké části mnohočlenná kapela, hrající velmi vkusnou, profesionální doprovodnou country music, a o hlavní slovo se dělila Isobel s Markem; měFULL MOON 11

řítky normálního světa byste scenérii zhodnotili nejspíš pomocí klišé „kráska a zvíře“. Napadlo mě, že jediné, o čem by si tihle dva mohli povídat (kdyby si byl Lanegan býval někdy povídal), by zřejmě bylo nakupování hader v sekáči v krabici „kus za pětikačku“. Neuvěřitelný.

Jasně, pro hudbu není známka módní policie nijak zásadní, což ale neznamená, že vás jejich modely nepraští mezi oči jako první.

Jako druhá, pro vyznění koncertu zásadnější věc, která vás bez varování praští, je tichá, téměř a capella skladba We Die and See Beauty Reign, otvírák loňské desky Hawk, zahájená bez přivítání. Když Lanegan otevřel pusu, napadlo mě jenom: tyjo. Možná jsem to i řekla, ale jen potichu, s posvátnou úctou. Nádhera.

Krása. Kouzlo? Úvodní rychlovku vystřídala – opět bez komentářů, kterých se ostatně zdržovali po celý večer – skvělá You Won’t Let Me Down Again, ve které se jeho hlas navrátil z nebezpečně čistých výšek (jak to udělal?) do zakouřeného chrapláku, jak ho známe a máme rádi. Ačkoliv většina jejich skladeb jsou více či méně férové duety, trvalo mi tři písničky, než jsem zaregistrovala, že je tam i Isobel. Nechápejte mě špatně. Vysoký, sametově hladký hlas: sexy. Šedesátkový účes a make-up: sexy.

To, že se nestydí za bříško a stehna: sexy. Barbie nebo selka? Nevíte. Sexy, svým způsobem.

Ale Lanegan? Je to, jak říká můj bývalý kolega Ondřej Horák, v charismě. V Gutter Twins si Greg Dulli krade svou půlku pozornosti coby zdatný entertainer, Isobel Campbell je jenom holka od vedle, kterou Laneganova přítomnost upozaďuje, navíc zcela přirozeně. Zpěvák se za celou dobu koncertu prakticky nepohnul (přešlápnutí jednou za cca dvacet minut a mimiku obličeje, jako by měl na mikrofonu nalepenou smradlavou znetvořenou ropuchu, nepočítám), nepromluvil a obecně nevykázal známku života, ale stejně byste se dívali na něj, i kdyby tam Isobel dělala trojité rittbergery. Stejně dobře by totiž mohla třeba štrykovat.

Zahráli téměř celou Hawk a k dobru zaznělo i nemálo skladeb starších desek Sunday at Devil Dirt (2008) a Ballad of the Broken Seas (2006),

pročež to celé bylo dlouhé. Extrémně dlouhé.

Přistihla jsem se ale u zajímavého paradoxu: i když jsem se nutila využít zdánlivě slabých a nudných okamžiků k přemýšlení nad problémy, které vyžadovaly řešení nejpozději druhého dne, vždycky mě koncert po několika vteřinách vtáhl zpátky. Možná to byl jenom Jameson, ale nejenže jsem nerozlouskla ani jeden problém třetího světa, z vystoupení si pamatuju každou písničku a každý detail. Bavilo mě to skoro tak, jako kdysi koncert Gutter Twins, a to je v mým světě převelké rouhání. A teď, když poslouchám album Hawk, líbí se mi ta muzika ještě víc.

Koukám na wikinu na diskografii Marka Lanegana a má tam napsanou přítomnost na desce Above projektu Mad Season, ve kterém zpíval Layne Staley a na kytaru hrál McCready z Pearl Jam (kromě jiných); byla to moje nejoblíbenější „deska Alice in Chains“. Pouštím si písničku I’m Above a fakt, je tam. Možná proto jsem ji tak milovala? Another mystery solved!

Když jsem o koncertě vyprávěla o pár dní později, Tomáš Turek nenápadně nadhodil dojem, že pro Lanegana je to jenom práce, potažmo to dělá pro prachy. Co by ne? Isobel mu napíše písničky na míru (včetně textů, které byste od jeho vlastních ani nerozeznali), všechno vyprodukuje, zastane zařizování a veškeré hovory, zaplatí a Lanegan si pak v backstagi dá akorát kafe a cigaretu. Nevidím v tom potíž, když jsou všichni štastný a spokojený. Já teda byla. V přídavku totiž zahráli cover Hanka Williamse Ramblin’ Man a není na světě chlápka, od kterého bych tuhle písničku slyšela radši. A tak se karta definitivně obrátila: najednou jsem byla ráda, že tam není se Soulsavers ani s Gregem Dullim, jelikož ten cover v repertoáru s nikým jiným nemá. Zajet si do Londýna na otočku na fotbal je frajeřina; stihnout tam Lanegana, jak zpívá Ramblin’ Man, je štěstí, kterého mám zatím pořád mnohem víc než rozumu.

A to si vemte, že já mám rozumu docela dost.

033

CHICK COREA & GARY BURTON (USA) ŽIVĚ 23.3.2011 Kongresové centrum, Praha

projevovalo kompoziční nadání, poučené studiem evropské klasiky.

TEXT Ondřej Konrád FOTO PRESS

Když počátkem 70. let vypukla revoluční fúze jazzu s rockem, publikum lomilo rukama a štítivě prohlašovalo, že někteří jazzmani zkrátka chtějí slávu a výdělky rockových hvězd. Uznávaný kritik Stanley Crouch doposud tvrdí, že šlo o „redefinici jazzu jako jedné podoby instrumentální pop music“. A naopak, nad dnes už legendárním dvojalbem Bitches Brew (1970), na kterém Miles Davis obklopen smečkou muzikantů stvořil ulítlou džungli zvuků a rytmů, se značná část publika zalykala vzrušením. Elektrický jazz zněl tak svěže! A všechno bylo už navždy jinak.

S MILESEM, MIRKEM I MANFREDEM

Skoro třicetiletý Armando Anthony Corea, obecně známý coby Chick, stál u změn od počátku. Jako člen Milesovy skupiny natáčel za elektrickým klavírem společně s Herbiem Hancockem a Joem Zawinulem už předcházející Davisovu desku In a Silent Way (1969), naznačující zásadní obrat. Za sebou měl kopu zkušeností coby doprovodný hráč Stana Getze i flétnisty Herbieho Manna a vydával také vlastní alba: už v roce 1968 například veleslavné a stále obdivované Now He Sings, Now He Sobs v triu s bubeníkem Royem Haynesem a s v New Yorku čerstvě usazeným českým basistou Miroslavem Vitoušem. Od moderního mainstreamu se ale pomalu odvracel k avantgardistickým experimentům a začal používat nové elektronické instrumenty. Stále zřetelněji se u technicky brilantního a nápaditého klavíristy s výrazným smyslem pro latinské rytmy 034

Když opustil Davise, sestavil první verzi Return to Forever, ve které byl zázračný baskytarista Stanley Clarke a brazilští manželé, zpěvačka Flora Purim a bubeník/perkusista Airto Moreira. Odlehčená muzika zářila v kapelníkových skladbách La Fiesta a Spain, ovlivněných španělským flamencem. Druhá sestava už hrála instrumentální a trochu sférický jazz-rock. Ke Clarkeovi přibyl bubeník Lenny White a expresivní a rovněž latinskou vitalitou napájený kytarista Al Di Meola. Alba Hymn of the Seventh Galaxy (1973) a Where Have I Known You Before (1974) znamenala obrovský úspěch a přinesla velká turné. Kapela patřila vedle Mahavishnu Orchestra, Weather Report a Hancockových funkujících bandů k absolutní špičce fusion jazzu.

Workoholický a neustále hledající Corea zároveň provozoval jiné věci: ve freejazzové kapele Circle improvizoval se saxofonistou Anthonym Braxtonem a kontrabasistou Davem Hollandem a když vznikla mnichovská gramofirma ECM, stal se jejím koněm, kterému osvícený producent Manfred Eicher nechával volnou ruku ke spíše komornější tvorbě. Roku 1973 přišlo album křehkých duet s vibrafonistou Garym Burtonem, výstižně nazvané Crystal Silence. Perlivé koncertní křídlo a zvonivý vibrafon se lehce proplétají a přes veškerou preciznost a promyšlenost jde o takřka spontánní nahrávky, které jsou jakýmsi manifestem hudební filosofie ECM. Corea přinesl do studia skladby Señor Mouse nebo Children’s Song, dnes už standardy. Kdo ho do té doby znal jen z Return to Forever, mohl být intim-

ním albem převapený; podlehnout jeho „krystalickému“ kouzlu však bylo snadné. Zajímavé je, že i Coreův parťák prožil rockem poznamenanou etapu.

JAZZOVÝ PROFESOR

O rok a půl mladší Gary Burton se na počátku kariéry jevil jako sofistikovaný moderní jazzman a také jeden čas působil s Getzem. Když ale v půli 60. let založil vlastní kvartet, šlo v něm o spojnice s rockem ještě před rozmachem elektrofúze. Burton s originální technikou hry čtyřmi paličkami (takže vibrafon zněl široce i bez dalšího harmonického nástroje) a s bohatou teoretickou výbavou doslova bouřil vedle blues odkojeného kytaristy Larryho Coryella. Rytmika Steve Swallow (baskytara) a Bob Moses (bicí) míchala bigbítové vzorce s jazzem a kapela často vystupovala na rockových podiích.

Stejně jako Coreu i Burtona oslovila koncepce ECM, pro niž natáčel jazzové projekty spíš intelektuální a zamyšlené. V jeho skupině pak dostávali příležitost talentovaní mladíci, které objevoval při pedagogickém působení na bostonské Berklee College. Ve velkém nástrojovém obsazení spolupracoval se skladateli Mikem Gibbsem, Michaelem Mantlerem a Carlou Bleyovou a zároveň pokračoval ve vedení malé skupiny, ve které se objevil i startující kytarista Pat Metheny. S Coreou se vraceli deskami Duet (1979), In Concert (1980), Lyric Suite for Sextet (1982), Native Sense – The New Duets (1997) a konečně i kvintetovou Like Minds (2001).

Přední jazzový profesor má výlučné postavení tvořivého hráče a jedinečného kapelníka, v posledních letech bylo událostí kupříklaFULL MOON 11

du turné The Gary Burton Quartet Revisited znovu s Methenym, Swallowem a s mexickým bubeníkem Antoniem Sanchezem. Dlužno ovšem konstatovat, že jeho přítel Chick Corea dosáhl ještě výraznější pozice.

Od sedmé dekády tvořil Corea s Herbiem Hancockem a Keithem Jarrettem nejzářivější klavírní souhvězdí, přičemž každý z nich měl zcela osobitý styl. A Corea nadto udivoval nevysychající skladatelskou invencí. Po odeznění jazz-rockové éry se soustředil na současnou podobu akustické hudby a doslova nadchl deskou Three Quartets (se saxofonistou Michaelem Breckerem). Neustával v pokusech kloubit jazz s vážnou hudbou, je autorem dvou klavírních koncertů, netradičně interpretoval Bélu Bartóka. Ve druhé půli 80. let sestavil Elektric Band a Acoustic Band, skupiny s mladými oslnivými hráči, včetně bubeníka Davea Weckla a basisty Johna Patitucciho. A v konfrontacích s nastupující generací pokračoval – před koncem století v septetu Origin s basistou Avishaiem Cohenem a bubeníkem Jeffem Ballardem a dalšími duety s kolegyní Hiromi Ueharou (2008). Klišé o prstu na tepu doby se pro Coreu hodí znamenitě.

FULL MOON 11

Jak známo, tvořivé, citlivé osobnosti jeho typu hledávají oporu v různých duchovních až mystických zákoutích; Corea je už dávno vyznavačem učení Rona L. Hubbarda známého jako scientologie a považovaného za nebezpečnou sektářskou záležitost. Když se ovšem inspiruje Hubbardovou pohádkovou sci-fi, jako se to stalo u alba The Ultimate Adventure (2006), prokomponovanému návratu k fusionu s rotou excelentních bubeníků, na dianetiku můžeme klidně zapomenout. Stejně jako při poslechu celebritního Five Peace Bandu, ve kterém Corea nedávno řádil s kytaristou Johnem McLaughlinem, saxofonistou Kennym Garrettem, basistou Christianem McBridem a bubeníkem Vinniem Colaiutou. Živé album loni dostalo Grammy, pro Coreu to bylo už patnácté ocenění tohoto druhu (na kontě má neuvěřitelných jednapadesát nominací).

POKAŽDÉ JINAK

Stále obnovovaná činnost dvojice Corea – Burton se roku 2008 na albu The New Crystal Silence rozrostla o symfonický orchestr, pro který napsal partitury Tim Garland.

Druhý disk dvojalba obsahuje snímky z vy-

stoupení samotného dua. Efektní orchestrace, nový prvek v historii projektu, sice můžeme slyšet jen z nosiče, ale jiskření tandemu si v Kongresovém centru užijeme bohatě a bude to zase něco jiného, než co Corea prováděl v Obecním domě (2007) s banjistou Bélou Fleckem. Můžeme čekat sbírku jeho mimořádných kompozic La Fiesta, Duende, Señor Mouse, samozřejmě Crystal Silence a snad i nějaký standard (na desce je třeba krásná verze Gershwinovy I Loves You, Porgy).

Především se ale můžeme nechat unést rozhovorem výsostných muzikantů, kteří se dokonale znají a doplňují, ale jeden druhého ještě pořád dokáže překvapovat.

035

FU MANCHU (USA) ŽIVĚ 20.3.2011 LUCERNA MUSIC BAR, PRAHA TEXT PETR ČÁSLAVSKÝ FOTO ARCHIV

Je pozdní odpoledne první poloviny devadesátých let, slunce se líně blíží k obzoru a ukazatel teploměru i přesto stále nesmlouvavě atakuje červeně vyznačenou hranici 100°F, zatímco s kamarády po boku sedíte na rozpálené betonové ploše parkoviště před benzínovou pumpou, zády se opíráte o korbu Chevroletu El Camino model 1972, jehož kdysi červená barva pomalu ale jistě podléhá v dlouholetém souboji s vrstvou rzi a původní lak připomíná už jenom několik nedotčených ostrůvků. Nemáte vlastně nic lepšího na práci – oblíbený skatepark minulý týden zavřeli a přestavěli na dětské hřiště, takže utápíte myšlenky v marihuanovém oparu a čekáte na náhodného kolemjdoucího, který vám z pumpy přinese další sixpack, protože řídit sice už nějaký ten pátek legálně můžete, ale na pití si budete muset ještě chvíli počkat. Přitom se z obstarožního tapedecku v autě line hudba tak hlasitá, až se zpětná zrcátka třesou a hrozí upadnutím, a nenacházet se na samém konci světa, už byste jistě byli konfrontováni s uniformovanými muži zákona...

Popisovaná scéna vypadá jak záběr z filmu Clerks s přidaným kýčovitě jižanským faktorem navíc, nic to ovšem nemění na tom, že právě Fu Manchu z tohoto prostředí pochází a dodnes ho – přinejmenším myšlenkově – ne036

opustili. Jedná se totiž o čtveřici chlapíků, na kterou se můžete bezvýhradně spolehnout: za více než dvě dekády se ani jednou neodklonila od filozofie skejtujících hipíků, projíždějících Státy v otřískané dodávce a užívajících zakázané substance v množství větším než malém.

A taky u toho, jen tak mimochodem, občas hrajou i nějakou tu muziku.

Recept na úspěch v podání Fu Manchu je vpravdě bizarní. První krůčky se datují do roku 1985 k hardcore/punkové kapele Virulence, která se během let přes několik sedmipalců, dem i změnu názvu přetransformovala do podoby zaznamenané na prvním studiovém albu No One Rides for Free z roku 1994, což je zároveň i podoba, ve které je známe dodnes.

Hrají sice jeden riff pořád dokola, ale za ta léta ho dokázali vybrousit k dokonalosti. Skoro se nabízí analogie s AC/DC, jen s tím rozdílem, že Fu Manchu zůstávají relevantní i dnes, zatímco AC/DC tento status ztratili už dávno předtím, než se většině jejich fanoušků začala rodit vnoučata.

Základ tvoří řádně zfuzzovaná kytara spolu s ne zrovna nápaditou basou a velmi uvolněnými bicími (jednu chvíli v kapele účinkoval i sám Brant Bjork, legenda známá především z Kyuss), nad nimiž se klene (lépe řečeno se o to snaží) nejistý vokál Scotta Hilla, který už dvacet let zní, jak kdyby sváděl nerovný boj s probíhající pubertou. Textová složka také nepřekvapí a věrně kopíruje atmosféru z úvodu – drogy, holky, káry a skejtování. Když si to shrneme, zatím nic FULL MOON 11

moc. Fu Manchu sice s několika málo dalšími kapelami v čele tehdejší scény odstartovali následný stonerrockový boom, ale jen těžko lze mluvit o originálním pojetí a posunu, když celý žánr je prachsprostou kopií sedmdesátkového hard rocku. Dalo by se aspoň očekávat, že kapela prodělala nějakou zvukovou evoluci, ovšem jediné, co ji v jejich desetialbovém katalogu byť jenom náznakem připomíná, je osmé album California Crossing, na kterém kapela zkusila opustit fuzz krabičky ve prospěch čistějšího a čitelnějšího zvuku, zatímco Scott Hill se dokonce pokouší opravdu zpívat. Což sice vzápětí přineslo očekáváný komerční úspěch, ale oddaní a dlouholetí fanoušci podobné probuzení z hibernace, nebo chcete-li léčbu šokem, nenesli dvakrát nadšeně. Teď by se slušelo ukončit výklad konstatováním, že Fu Manchu jsou kapelou, která si nezaslouží pozornost, protože tuhle hudbu už někdo zrealizoval dříve a hlavně lépe. To by ovšem byla pravda pouze v případě, kdyby celek tak ZATRACENĚ DOBŘE nefungoval.

Těžko říct, proč tomu tak je. Možná je to koncentrovaná síla kapely, která si dobře uvědomuje, že do puntíku naplňuje definici termínu „one-trick pony“, ale udělala si z toho přednost, která ji paradoxně osvobozuje. Jednoriffová mašina totiž v člověku evokuje obrovskou otevřenou americkou krajinu, uprostřed níž se táhne bezchybná, rovná a nedotčená silnice, nad hlavou vám s apokalyptickou intenzitou svítí slunce a jen kousek, téměř na dotek před vámi burácí neuvěřitelná síla absurdně předimenzovaného osmiválce, jediný znak života a osamocená jistota široko daleko – střed vesmíru, ovládaný plynovým pedálem.

Fu Manchu nikdy nezmění svět, nezapíšou se nesmazatelně do historie, ani o nich nejspíš nebudete s nostalgickou slzou v oku vyprávět svým dětem. Je to jenom parta chlápků vydělávajících si na živobytí hraním poctivého rock’n’rollu bez snahy o intelektuální poselství.

Přesto, nebo možná právě proto, jde o jednu z těch vzácných kapel, které jste začali poslouchat třeba ve třinácti, a ač je vám dnes třicet, stejně si je jednou za čas pustíte a baví vás tak jako kdysi a ani trochu se za to nestydíte.

A koneckonců jsou chvíle, kdy nic víc než jeden riff není potřeba.

FULL MOON 11

ČESKé TURNé: BODUF SONGS (UK) TEXT JÁCHYM KROHE

Mathew Sweet nemá právě sladký život. Ne, že byste o něm na internetu vůbec něco našli, ale z jeho hudby je to víc než patrné. Outsiderů se sklony k depresím po Anglii běhá spousta, kytaru a laptop má taky skoro každý, ale vyrobit s tímhle čtyři kvalitní desky – to už je kumšt.

Svůj eponymní debut nahrál Mat v obýváku a v takové lo-fi podobě ho Kranky Records vydali. Takhle se těží maximum z „ne zrovna ideálních“ nahrávacích podmínek. Když se budete hodně soustředit, uslyšíte v tišších momentech hluk jihoanglického Southamptonu, projíždějící auta v protější ulici, déšť bubnující na okna, při troše fantazie i slunné nedělní odpoledne za oknem a zdálky se valící dešťové mraky. „No calamity on subway whilst cycles cease.“ Dohromady to vytváří přesně to, čemu se říká apokalyptický folk. Snadno můžeme vysledovat i zdroje Sweetovy inspirace: Ben Chasny ze Six Organs of Admittance nebo třeba Current 93 v jejich folkovém období. Některé tracky by klidně mohly být pokračováním All the Pretty Little Horses, některé jako by intimní lyričností a melancholickou náladou z oka vypadly albu Soft Black Stars. A od Davida Tibeta se Boduf Songs inspiruje i v textech – kontemplace nad vlastními anděly a démony rezonují celou jeho tvorbou.

O nic veselejší není ani druhé album Lion Devours the Sun, plné alchymické symboliky s trochou dětských kláves, devítiocasou kočkou a párem činelů, které Mat našel v garáži.

Za další dva roky přichází osamělá psychedelie How Shadows Chase the Balance a do hlavy se vkrádají konspirační teorie o Sweetově vztahu k experimentální démonologii. Už názvy tracků jako Things Not to Be Done on the Sabbath mluví samy za sebe. Zelený lev zhltl slunce, na Zemi z nebe stéká krev a na Británii se ze čtyř světových stran sjíždějí jezdci apokalypsy aneb Je tady zase další pondělí.

Když se posledně Boduf Songs zavřel doma s mikrofonem, vzniklo z toho This Alone Above All Else in Spite of Everything, album temné jako skříň, ve které ho Mat nahrával.

V úvodní Bought Myself a Cat O’ Nine Tails jako první zaznívají kladívka otevřeného klavíru a Mathew k tomu šeptem dodává „my hammer feels the urge to nail you to the ground“.

Tohle album jsem dneska poslouchal ve smyčce celé dopoledne a rozmazané melodie mi v hlavě zněly ještě druhou půlku dne.

Uvažuju, proč lidem depresivní hudba tak zvedá náladu. (Nebo to tak funguje jenom u mě?) Myslím, že je příjemné slyšet, že je na tom někdo jiný ještě hůř... Přeháním; soundtrack ke kolektivní sebevraždě to není. Chcete si na poslední chvíli užít ospalou/depresivní/melancholickou zimní náladu? A trochu se připravit na ten mediálně avizovaný konec světa? Ideální příležitost.

„Burn your house down to roll around in the ashes.“

037

038

FULL MOON 11

CONSEQUENCE (AUS) ŽIVĚ 8.4.2011 CROSS, PRAHA TEXT STNZM FOTO ESP PRESS

Existuje rozdíl mezi albem a velkou deskou?

Pokud to vážně není jenom nějaká sémantická hnida, mělo by těch rozdílů být hned několik.

U alba není třeba skipovat, přeskakovat vatu a p(r)omíjet nes(t)oudnosti. Tracky drží pohromadě v daném pořadí a tvoří organický celek.

Album ani potřicáté nezní vlezle, jeden má až pocit, že s každým dalším poslechem objevuje novou skrytou vrstvu. Album definuje nebo předbíhá přítomnost a budoucnost mu neublíží. Album mluví z duše. Zkrátka – existuje fůra desek, ale kolik z nich jenom nezamořuje životní prostředí a mysl?

Už někdy zjara 2009 začal dBridge trousit varování, že ve své stáji uvázal nového koně, který se jmenuje Consequence a jeho debut bude pecka. Exit je label, kterému se vyplatí důvěřovat, což vinyl junkies vědí – nakupují singly s jeho logem i naslepo –, a tak není divu, že takové prohlášení vzbuzuje velká očekávání. Už třískladbový sampler, který albu s několikatýdenním předstihem metl cestičku, vyťal sebelépe připravenému nedočkavci slušnou herdu. Pomalé, dubové a temné. Hodně temné. Všechno, co vychází na sklonku roku, se dobře vybavuje ve výročních anketách, ale tady nebylo pochyb, že Live for Never je album, které nezapadne, i kdyby se dostalo ven až první lednový týden. Tip-ťop produkce, filmová atmosféra, zvláštní, zaoblený kompaktní zvuk, harmonické motivy versus minimalistické rytmické struktury, hloubka, terénní samply, rozhled nad různými žánry… Být filmovým režisérem, sháním kvůli soundtracku okamžitě na tohohle týpka číslo. Navíc tři kooperace s esy nové, vytlumené větve drum’n’bassu, jakými jsou ASC, dBridge a Instra:mental, naznačují, že o tohohle synka se rodina může opřít.

FULL MOON 11

Nicméně Cameron McLaren nehodlá uvíznout v pasti škatulky s nápisem Autonomic.

Na novém singlu Snakes & Skulls/Dub Bounce nahazuje dosti zneklidňující dávku apokalypticky dunícího dubstepu, v rámci současného turné si na plakátech vyloženě nepřeje slůvko „autonomic“, mezi své inspirace řadí Beethovena, Radiohead, Red Hot Chili Peppers a ve sluchátkách mu zní Kaseem Mosse, Drexciya, Gary Numan, Depeche Mode nebo Autechre. Žádní Abstract Elements nebo Instra:mental.

Na kytaru Cam začal hrát v jedenácti, vyřádil se v metalových a noiseových partách, ale s elektronickou scénou nalezl kouzlo djingu a tvůrčí svobodu domácího studia. A domov?

Docela zajímavá kapitola. Rodák z Kanady, čerstvě přestěhovaný z Melbourne do Londýna, pokládá za nejinspirativnější místo Nový Zéland, kde strávil celé dětství a podstatnou část dospívání. Víc než tamní svébytná indierocková scéna jej zformovala drum’n’bassová komunita v Aucklandu. „Je to jedna propojená parta. Bulletproof, Dose, Tokyo Prose…

Všichni se znají a navzájem ovlivňují. Nejspíš proto tam vykrystalizovala scéna s tak unikátním zvukem,“ vzpomíná Cam na roky strávené v metropoli severního ostrova. Přestože se pohybuje v poněkud jiném hudebním teritoriu, než které reprezentují průrazné, vysokootáčkové rollery, doporučuje neprošvihnout debutové album vyhlášeného aucklandského projektu Cern. „Zéland je nádherné místo. Řekl bych, že přímo vybízí, aby se lidi nějak umělecky vyjádřili. Daleko víc než jinde. Život na Zélandu plyne uvolněně a myslím, že to je v tamní hudbě slyšet.“ dBridge je bezesporu inspirativní chlapík, který svým upřímným nadšením dokáže strhnout desítky tisíc hudebních hledačů po celém světě, ale setkání s Consequencem je pravděpodobně výzva i pro něj samého. „Poslal jsem Darrenovi několik skladeb a vzápětí od něj přišla zpráva, že by jednu věc rád vydal. Šlo o track Fog. Pár týd-

nů nato se představa posunula od singlu k celému albu. Začal jsem na něm makat a za celou tu dobu mi Darren do ničeho nekafral, občas něco okomentoval, ale v zásadě jsem měl plnou svobodu udělat všechno po svém,“ nedá Cam dopustit na majitele labelu, který mu rozkopl dveře k novým posluchačům dokořán. „Drum’n’bass se dlouho vytáčel do čím dál překotnějšího tempa, přitvrdil a začal se opakovat. Myslím, že právě proto se Autonomic tak jasně profiluje.

Lidi hledají něco, s čím se můžou jednoduše identifikovat.“ Live for Never přesně takhle funguje. Možná si k němu našlo cestu daleko víc lidí, kteří poslouchají experimentální elektroniku, dubstep nebo post-rock než starých známých ze „scény“. Drum’n’bassový hlavní proud je dnes v tak žalostném stavu, že nechápavému vrtění hlavy zvenčí nelze než přikývnout.

V současnosti je Cameron McLaren pravděpodobně jedním z nejvytíženějších lidí v Londýně. Úspěšně zvládá přestěhování z jižní polokoule do centra hudebního dění a do toho mu téměř souběžně vycházejí dvě alba. To první pod hlavičkou projektu They Live, který tvoří spolu s australským kámošem Joe Sevenem, dostalo název Cancel Standard a zdobí katalog labelu Autonomic, společného podniku Instra:mental a, světe div se, dBridge. „S Joem se známe z Melbourne. Sdílíme stejný pohled na věc.

Zvuk They Live odráží naše společné jamování v libovolných tempech, takže necháváme, aby si zvuk našel vlastní tvar, zatímco moje sólová produkce je přes všechny analogie přeci jen výsledkem určitého uměleckého záměru,“ přemítá Cam nad rozdíly mezi oběma projekty. Dalším albem je po výjimečném debutu Live for Never netrpělivě očekávaná dvojka Test Dream, kterou Consequence momentálně podporuje několika vystoupeními v Británii a jedním i v Praze.

Třeba tenhle sen nebude jenom na zkoušku.

039

040

FULL MOON 11

ELECTRIC WIZARD (USA)

postupně víc a víc hrajete i vy sami. Jen díky tomu, že posloucháte.

ŽIVĚ 22.4.2010 Arena, Vídeň RECENZE Black Masses (Rise Above, 2010) Text Vít Holešovský FOTO ARCHIV

Okultní i kultovní. Okultní ve smyslu esence tvorby, která se plíží skrz hustou psychedelickou matérii dunwichské mlhy, a kultovní jako status kapely. Takto by mohla vypadat stručná charakteristika britských Electric Wizard. Čtveřice z Dorsetu zvedla z prachu trsátko, které tam kdysi položili Saint Vitus a před nimi prapůvodci blues/rock/metal/ doomové psychedelie Black Sabbath. To se psal rok 1993 („Wizardi“ vznikli „evolucí“ z předchozí kapely Juse Osborna Lord of Putrefaction).

Electric Wizard jsou nejčastěji umísťováni do škatule stoner/doom. Ta je v jejich případě hodně těsná. Nepřesná. Žánrově spřízněné kapely se přesto vystopovat dají. Legendární projekty jako The Obsessed, Sleep, Reverend Bizarre, Goatsnake, Acid King a „novovlnné“ seskupení jako OM, Ufomammut, Jex Thoth či Blood Ceremony svým vrstvením psychedelicky okultních nálad tvoří s Electric Wizard jednoznačnou stylovou linku. Britové však do výsledného lektvaru kromě všudypřítomné psychedelie silně přimíchávají retro hororové prvky. Tím dodávají hudbě nezaměnitelný a obrazotvorný feeling. Právě proto je poznáte i uprostřed noci, ztraceni na stezce mezi lány marihuany. V rafinované kombinaci se záměrně dřevní produkcí už nejde o pouhý exkurz do minulosti, ale přímo o vtažení do děje zhudebněného filmu s podivně gradovaným scénářem, ve kterém FULL MOON 11

Rozmlžené neurotické riffy a rituální styl bubnování mohou vést kamenitou stezkou až ke sludgeové syrovosti. A často tam také vedou. Styl „zpěvu“ frontmana Juse tvoří jeden ze základních poznávacích znaků kapely. Zkuste si představit hlasový projev někde mezi rituální deklamací, halucinogenním proslovem horečnatě blouznícího a zpěvem ve stylu Black Widow, Magma či těmi nejzastřenějšími polohami Lee Dorriana z Cathedral. Zajímavé je, že Wizards se dají poslouchat s ovladačem volume hodně napravo i nalevo, některé momenty vyznívají jako podivná „modlitba“ k čemusi neznámému a racionálními smysly neuchopitelnému. Let us pray...

Hodně kapel se snaží jít dopředu a posouvat svůj výraz. Pak tu máme časté „návraty ke kořenům“, tedy hledání inspirace a sebe sama v předchozí tvorbě. Electric Wizard tyto nejčastější způsoby vývoje nikdy moc nezajímaly. Byly jim fuk. U nich totiž nepoznáte, kterým směrem se ubírají. Jsou jako prehistorický kámen z Jurského pobřeží v Británii, odkud pocházejí. Jejich hudba má podobně členitý a přitom jednolitý povrch, který působí nepřístupně, a nahrávky jsou zasazeny v jakémsi bezčasí (zvláštní forma nadčasovosti). Tvorba jednoho amerického spisovatele z Providence, okultní/hororové filmy a tráva – to jsou stálé inspirační zdroje.

Poslední deska Black Masses navazuje na předešlou mantru Witchcult Today s uhrančivě letargickou samozřejmostí a kořeny ne-

kořeny se „valí dál“ (a taky zpátky). Stopáž se podařilo zkrotit těsně pod hodinu, což pro někoho může představovat rozumný limit. Za tu hodinu se na vás stačí vyvalit těžký dým osmi skladeb. Osmi zneklidňujících meditačních cvičení v umění disharmonie. Electric Wizard v roce 2010.

S touto deskou v éteru vyprchává omamným látkám účinek. Samotný poslech prakticky jakéhokoli jejich alba dokáže navodit posluchačsky hypnotický stav. Tady nejde o vnímání progresivity nebo klasických písňových struktur. „Klasické“ vnímání času ustupuje do pozadí a střídá ho omamné prostředí bez měřítka, bez horizontu. Celistvé a přitom proměnlivé, monolitické i dynamické. Electric Wizard z Dorsetu. They live...

A doporučení? Určitě kultovní zápis Dopethrone se zhuleným rohatcem na obalu nebo Come My Fanatics... – kvůli vzniku jejich typického soundu. Za poslech ale stojí všechna dítka britských endemitů, včetně dvou posledních (opět) sympaticky netrendových kousků (v jejich případě je jednolitost tvorby a tendence k čím dál „staršímu“ feelingu komplimentem).

Pokud milujete retro a psychedelii, je hodně pravděpodobné, že se Electric Wizard stanou vaším osobním soundtrackem.

041

13.00 – 19 .30 18.00 – 18

.30

20.00 – 20 .30 20.35 – 20 .55 21.00 – 22 .00 22.00 – …

PREZENT ACE a a A PRODE MÓDNÍ T J VORBY DIVa ADELNÍ P ŘEDSTa AVENÍ AKČNÍ LY RIKA ON D Ř ř Ta EJE DAV ANEČNĚ IDA -MÓDNÍ PŘEHLÍD TOMBOL K k A a A O Sk a KVĚLé É CENY KONCER k T DJ NEG ATIVE, A A TAMI ( a NT NOTES F ROM PRA WI Pa ARTY!!! GUE) DJ KULIC H, DJ KIR B Ě HE M P IL, ...

REZENTa TACE a NEZÁ AP

VISLé RODEJE É MÓDN ČESk Í TVORB Ké POLÉVK Éa A SLOVE ÁRNA a á NSk Ké A DĚTI M Y VÁS Na Ak É KRMÍ DĚTSk Ů Ké Ž ÉHO k E T E SVĚŘIT D KOUTk KU! O Na AŠEHO VSTUPN É 13-19H é : 30 k KČ, OD 19 H 50 k KČ

SOBOTA KLUBOV 19. 03. 2011 N (DLOUHÁ A 2.PAT RO 37, PRAH A 1, 2PAT RO .CZ)

YELLOW .Ja ACKET.a .ANGEL, Ja ANE BON k CHILLI D D, Da A A, SOP ESIGN, B Ja ARa E HISTIC B A DESIGN Ya Y VERON E STING, , LOVEMU VUCHU, IK Ik S A, BULBU a IC , KOMPOT k Ba ARBORa L, , MUM-Ra A Fa ATELIER a ASHION AY, CHERCH DESIGNé É ES La R, a LONGIN, Ak A FEMME Ka ARI, LUMIRa ,a ATELIé A, SWEE IÉR Ma THE SUP A T TE, Ba 6 66 REMEHE ARa AS, ROES, V.Y DESIGN, a ACID DE LUCIELa SIGN, .P A Ta .D ASCHEN ESIGN, P , DOLLY B HETE La ACk K, NO NE STUDIO, DESIGN

042

FULL MOON 11

REUNION DEATH FROM ABOVE 1979 (USA) TEXT LYNDXE PŘEKLAD BRO

Zprávy o smrti většinou nejsou dobré. Samotná myšlenka na ni mnohé naplňuje strachem a hrůzou; jako součást života ji málokdo dokáže pochopit a většina se jí snaží úplně vyhnout. Jenže v případě nedávno obnovených Death from Above 1979 jsou zprávy o návratu „Smrti shora“ nejen že dobré, ale měly by zavdávat důvod k oslavám. Po pětileté přestávce se Sebastien Grainger a Jesse Keeler dali opět dohromady a s nimi se vrací i pulzující výheň hudby, aby rozehřáli vychladlé a zatvrdlé masy indie undergroundu. Jestli jste se s nimi neobtěžovali dříve (nebo jste je jednoduše nezaznamenali), máte štěstí, otevírá se vám brána k nápravě a vykoupení. Fanoušci po celém světě jásají, DFA jsou zpátky jako Ježíš ze svého hrobu. Grainger a Keeler se rozhodli zakopat válečnou sekeru, odehrát v dubnu koncert na americkém festival Coachella a navázat pár vybranými koncerty ve Velké Británii a různě po Evropě krátce nato (se šeptanou možností dalších koncertů).

Původně byli známí jen jako Death from Above, jenže po jistém právním rozporu byli nuceni název změnit. Přidali 1979. Když se Graingera ptali, proč právě tenhle rok, odpověděl slovutně: „1979 je rok mýho narození, 1979 je rok vydání Off the Wall, 1979 je rok vydání The Pleasure Principle, 1979 je poslední rok posledního dobrýho desetiletí, 1979 je vyrytej do mý paže, 1979 je vyrytej do mý paže, 1979 je vyrytej do mý zasraný paže.“ Na skok do minulosti; v roce 2002 vydali neuvěřitelně chytlavé EP Heads Up, definující rámec jejich nezaměnitelného zvuku, který se vyvíjel až do vydání velkého alba v roce 2004.

Většinu šestiskladbového EP zabírají vokodérové mezihry a zkreslená basa, o dost syrovější a agresivnější podoba kapely, než jakou známe z pozdější doby. Když vydali dlouhohrající deFULL MOON 11

but, svět jim padl k nohám. You’re a Woman, I’m a Machine je jako oslňující vír vyzývavých tanečních rytmů a divoce hřmotných basových linek. Dohromady čítá jedenáct zapamatovatelných písniček, drsných i něžných zároveň, které i dnes zní stejně čerstvě jako v době svého vydání.

Vyhraňte si celých (naneštěstí příliš krátkých) 35 minut a poslechněte si You’re a Woman, I’m a Machine od začátku do konce. Od začátku až do konce je to přesně ta hudba, kterou chcete slyšet buď v tanečních klubech plných dvacetiletých fanatiků, zatímco do sebe lámete vodku s red bullem, nebo klidně kdekoli jinde se třemi nejbližšími kámoši, několika lahváčema a pár gramy trávy. V tom je pravé kouzlo těchhle surových dance-rockerů, jejich hudba je naprosto univerzální a panchromatická, všeobjímající bez toho, aby byť na vteřinu ztrácela, co jejich zvuk dělá specifickým.

Death from Above 1979 jsou punk i dance, rock i noise. Podstata jejich nevázaného šarmu – chaotické rytmy kombinované s příjemnými basovými návaly – ovlivňuje hudební scénu dodnes. Míč byl po jejich předčasném zániku na straně kapel jako No Age či Moving Units, kterým se zalíbila etika disco punku, ale nyní, podobně jako v mýtu o Fénixovi, se tahle dvojice vrátila, povstala z vlastního popela, aby mohla se svým chytlavým pojetím disco punku zase zářit, snad i jasněji než dříve. Všechno staré je zase nové, 1979 je pro jednou zpátky.

„So turn it up.

Turn It Out. The silence is no more, and Death From Above has returned... with Sexy Results.“

043

044

FULL MOON 11

FULL MOON 11

045

Flogging Molly Underoat h M i l l e n c o li n H a t e b r e e d

W W W. G R O E Z R O C K . B E

Dash board Co nf essio nal Th ursday Madball Snapcase Go ldf i nger Sugarcu lt Com eback Ki d Civ No Trigger St re e t ligh t Manif esto Pi ebald Of Mice an d M en Hom er T e enage Bo t t lerocke t Aski ng Alexan dria De ad To M e De ar L an dlord Bro t h erhoo d Fou n dat io n Gr ave Maker Th e Ghost I nsi de Hoo ds Social Suici de ble ed f rom wi t hi n O ld Man Markley Cru el Han d bl ade st re e t dogs bl acklist royals

Saves The Day Blood For Blood

Dropkick Murphys H2o boy se ts f ire The Used

NoFX Descenden ts

MEERHOUT (BE)

DOORS: FRIDAY 12:00 / SATURDAY 09:30 / CAMPING: THURSDAY 18:00 ONE DAY €70/€80 // TWO DAYS €110/€125 // CAMPING €15 CAMPING TICKETS ARE NOT SOLD SEPARATELY

An berli n Every Tim e I Di e Circa Survive Th e Blackou t Th ursday devi l’s Brigade Th e Black Pacif ic Ruf io Cu t e is what we aim For Cr aig’s Bro t h er Whi t echapel Morni ng Agai n Shai H u lu d Cancer Bats Twi n At lan t ic Grey Area No Friends We Came As Romans Miss May I Veara Army of Freshm en Th e Acacia St r ai n Impen di ng Doom

August Burns Red Danko Jones

Flogging Molly Underoat h M i l l e n c o li n H a t e b r e e d Furt her Seems Forever

Dash board Co nf essio nal Th ursday Madball Snapcase Go ldf i nger Sugarcu lt Com eback Ki d Civ No Trigger St re e t ligh t Manif esto Pi ebald Of Mice an d M en Hom er T e enage Bo t t lerocke t Aski ng Alexan dria De ad To M e De ar L an dlord Bro t h erhoo d Fou n dat io n Gr ave Maker Th e Ghost I nsi de Hoo ds Social Suici de ble ed f rom wi t hi n O ld Man Markley Cru el Han d bl ade st re e t dogs bl acklist royals

Saves The Day Blood For Blood

Dropkick Murphys H2o boy se ts f ire The Used

NoFX Descenden ts

TROY VON BALTHAZAR USA FULL BAND | HOW TO LIVE ON NOTHING

HER NAME IS CALLA* UK BIRDS OF PASSAGE* NZL STŘEDA 6. DUBNA 2011 | 19:00 KLUB 007 STRAHOV | PRAHA * TAKÉ 5. DUBNA 2011 | BRNO

WW.OBSCURE.CZ | WWW.OBSCURE.CZ | WWW.OBSCURE.CZ | WWW.OBSCURE.CZ | WWW.OBSCURE.CZ | WWW.OBSCURE.CZ | WWW.OBSCURE.CZ | WWW.OBSCURE.C

DEAFNESS BY NOISE FLOWERS FOR WHORES *

02.04.2011 A B A T O N * 03.04.2011

046

PRAHA COLLOSSEUM KOŠICE

20.04.2011 PRAHA - ROCK CAFE FULL MOON 11

WW.OBSCURE.CZ | WWW.OBSCURE.CZ | WWW.OBSCURE.CZ | WWW.OBSCURE.CZ | WWW.OBSCURE.CZ | WWW.OBSCURE.CZ | WWW.OBSCURE.CZ | WWW.OBSCURE.C

FULL MOON 11

047

design www.sandstudios.cz

dsmacku.com

lucerna.musicbar.cz

scrapesound.org

Desky Black Mountain v ČR distribuuje Day After Records - dayafter.cz

BM-inz-FM.indd 1

6.3.2011 19:26:12

with very special guests

photo—Adam Holý

/IT/ 30/03—Praha—Klub 007 Strahov 31/03—Olomouc Jazz Club Tibet 01/04—TBA 02/04—Šumperk—H-Club

048

FULL MOON 11

���������������������������������������������

� ��������������� � ��������������������������������������

���������������������������� ����������������������� ������������������������������������������������� ��������������������������������������������������������������������������� ��������������������������������������������������������������������������������������������������� ��������������������������� ������������������������������������������������������������������������������� ��������������������������

������������������������������������������� ������������������� �������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������� ��������������������������������������������� �������������������������������������������������������������������������������������

��������������������������������������� ���������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������� ������������������������ �������������������������������������������������������������������������������������������������������������� ���������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������� ����������� ����������������������������������������������������������������������������������������

�������������������������������������� ��������������������� ����������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������� ����������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������� �������������������������������������������������� ��������������������������������������������������������������������������������������� ��������������������������� ������������������������������������������������������������������ ������������������������������������������������������������������������������������������������������������

��������������������������������������� ���������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������� ������������������������������������������������������������������������������������������������������������������� ���������������������� ������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������� ������������������ ���������������������������������������� � �������������������������������������������������������������������������������������������������������������

���������������������� ����������� FULL MOON 11

�

�

������������������� 049

050

FULL MOON 11

PREVIEW R.E.M. COLLAPSE INTO NOW (WARNERS, 2011) TEXT TOMÁŠ KEJMAR FOTO PRESS

Zázraky na počkání, nemožné do tří dnů?

Běžná praxe. Ale napsat recenzi na album, co ještě nevyšlo? V případě nové desky Collapse into Now by to ještě šlo. R.E.M. totiž velkoryse pustili do světa postupně hned pět upoutávek.

Pět je dost, málem polovina z dvanácti. To už máte slušný základ. A když dobře blafujete, možná vám to i projde. Je to jako když se u ústní zkoušky snažíte odpovídat na něco jiného, než se vás ptali, protože skripta jste jen prolítli ráno v metru po cestě na fakultu. Když budete mít štěstí, nikdo to nepozná.

R.E.M. to vždycky táhli na několika frontách zároveň. Už od začátku míchali alternativní rock s country, aby se posléze dostali někam na pomezí folku a rocku, ale zároveň se vždycky pokoušeli někam posunout. V půlce devadesátek, asi pod vlivem boomu kytarové muziky, si na desce Monster osahali agresivnější kytarovou polohu a po odchodu Billa Berryho o tři roky později se pustili do experimentů s elektronikou a syntezátory. Možná se jen snažili reagovat na trendy, možná pořád hledali sami sebe. Accelerate z roku 2008 bylo první album po více než dekádě, na kterém R.E.M. znovu vsadili na kytary, a tenhle návrat ke kořenům se jim víc než vydařil. Přímočařejší aranžmá, kratší písničky, obhroublejší zvuk kytar, mix syrovější, než je zvykem, a voilà, dlouho očekávaná skutečně rocková deska byla na světě.

Accelerate byl pro R.E.M. neoddiskutovatelný úspěch. Slyšel jsem i něco o comebacku, ale tahle kapela má pozici tak pevnou, že i kdyby od Automatic for the People nenatočili ani notu, budou pořád jedni z nejslavnějších na světě. O to těžší startovací pozici má Collapse into Now. Posledním počinem si nastavili laťku dost vysoko a očekávání nejsou malá. Co od těchhle postarších gentlemanů vlastně čekat?

Michael Stipe se v interview k připravované novince zmínil, že druhý díl Accelerate nikdo FULL MOON 11

z nich točit nechtěl, a Peter Buck dodal, že měli v úmyslu zahrnout pokud možno všechny polohy. Nic proti tomu, i pomalý pohyb očí má své kouzlo. Ovšem ne vždy bylo jeho podání úplně přesvědčivé.

První ochutnávka, Discoverer, mě nechala na pochybách. Je to drahokam, ale zasloužil by ještě obrousit. Stadionový rock’n’roll ve slušné formě, ale nic, kvůli čemu byste týden nespali. Nicméně neurazí ani na pátý poslech. Druhým teaserem byl It Happened Today. Podruhé chvalitebně. Na výbornou tomu ale pořád ždibec chybí. Nabízí se čistší a klidnější poloha, trocha akustických příměsí a skvělé vokály jak od Mikea Millse, tak hostujícího Eddieho Veddera. Ingredience dobré, ale recept by chtěl ještě vycizelovat. Zato do třetice všeho dobrého se už střílelo směle a rovnou do černého. Konečně! This place is the beat of my heart. Oh, My Heart. Peter Buck vybalil mandolínu a akordeon, Stipe napůl vyprávěcí polohu, která se v refrénech láme málem v gospel. Athens, Georgia?

Americký jih? Jo, je to slyšet. Tohle je uptempo blues. Poprvé za jedna.

Ke všem zveřejněným upoutávkám si R.E.M. nechali udělat videa od Nira Ben Jacoba. Další skvělý tah a důkaz, že i video pouze s textem může vypadat skvěle. 1 × genius + 3 × genius = Überlin. Na předposlední upoutávce si grafika a hudba podaly ruce. Nad rozbíhající se mapou metra, na které stanice nejsou místa, ale slova, ve středním tempu odtává pocta Berlínu, možná největší hit desky. Stipe frázuje, jako by se zdráhal zpívat, a v podkladu probleskne modrá obrazovka smrti, důvěrně známá všem uživatelům Windows. Dnes Überlin, zítra celý svět.

One, two, three, four! A co ta pátá? Ta by si přesně tenhle odpočet à la The Ramones zasloužila.

Power pop R.E.M. vždycky slušel a Mine Smell Like Honey je další důvod, proč tuhle desku chcete. Počtvrté i popáté na výbornou.

Tak tohle zkouškové bychom měli.

051

R.E.M. (USA) TEXT TOMÁŠ KEJMAR FOTO Greg Williams

R.E.M. nejsou jen kapelou, kultem, nejsou jen umělci. R.E.M. jsou kulturní instituce. Něco jako obrázky mrtvých prezidentů na dolarových bankovkách, něco jako socha Svobody, Mount Rushmore nebo Golden Gate Bridge.

Alespoň v Americe to tak svého času fungovalo. V devadesátých se tihle kluci z jihu přetahovali s U2 o pozici největšího rockového cirkusu na světě. Co se mě týče, vítěz je jasný.

Consider this, the hit of the century. Dekádu by si hit Losing My Religion možná nárokovat mohl, ale století? Neskutečná ironie. Napsat do textu písničky, že tohle bude ten největší hit, chce odvahu. Ale trefit se tím do textu singlu, který půjde dál a výš než cokoli, co jste kdy pustili do světa? To je jako vyhrát ruskou ruletu. Bubínek má šest komor, je v něm jedna patrona a vy šestí v řadě. Víc štěstí mít nemůžete.

R.E.M. nebyli a nejsou kapela jednoho hitu.

Naopak. Svou pozici si získávali velmi pozvolna. U party, která pravidelně vyprodává největší haly a stadiony, si není snadné představit, že kdysi jezdila dodávkou kolem Athens v Georgii, zkoušela v garáži a nevydělávala ani pětník. Přitom to mohlo dopadnout úplně jinak... Desky Murmur, Document, Out of Time, Automatic for the People byly přelomové momenty, sloupy, které nesou střechu slávy, která se dotýká hvězd. Ale u R.E.M. víc než u kohokoli jiného platí, že to, o co běží, jsou písničky. Co písničky... Hity! A byly to právě výrazné kousky, zakořeněné hluboko do povědomí popkultury posledních tří dekád, které z R.E.M. udělaly instituci.

Jak to začalo? Straight off the boat, where to go? Radio Free Europe. Od prvního singlu je to třicet let, patnáct řadových alb, v průměru dvanáct kusů na desce a nepřeberné množství kompilací. Pokud jste na prvním stupni dávali pozor, spočítáte si, že R.E.M. už musí mít písniček na rozdávání. Přesto hned první zářez předeslal, podle jakých pravidel se bude hrát.

Power pop ve středním tempu s melodií do052

statečně výraznou a chytlavou, aby vám vlezla do hlavy, ale zároveň natolik vkusnou, abyste neměli chuť s ní mlátit o zeď, protože ji z ní nemůžete dostat. Signatura byla zřejmá. Osmdesátá léta, šílené účesy, divné košile a kytary Rickenbacker. Připomíná mi to Teenage Kicks od The Undertones. Navenek veselá písnička, ale v pozadí to vře. Undertones byli z (London)Derry. Tam bylo jasné, odkud vítr fouká, u R.E.M. zafungovala magie navíc. Jižanské voodoo či co. Murmur je zvláštní deska, na které není moc výrazných hitů (Catapult, Talk About the Passion), ale má těžko napodobitelnou atmosféru. Ve své době poklad (čti kult).

Nechtěl bych budit dojem, že pár let po první desce nestojí za zmínku. R.E.M. vydávali v osmdesátých letech řadová alba jak na běžícím pásu, ale teprve se čtvrtým kusem se jim podařilo sáhnout do hitparád. Znovu značně ironický úspěch. Document je nejspíš nejpolitičtější album R.E.M. či spíš jediné, na kterém se politické přesvědčení prodralo až na povrch. Témat je hodně a záběr široký. Klíčová slova? Imperialismus, McCarthyismus, revoluce, apokalypsa, zneužívání, alkoholismus a pár podobných k dobru. Kdo by to od těch Shiny Happy People čekal, že? Jako singly a dva největší hity v roce 1987 přišly The One I Love a kvapík s krásným titulem It’s the End of the World as We Know It (And I Feel Fine). Hity nehity, pro mě se tahle deska rovná písničce Disturbance at The Heron House. „Tohle je moje verze Orwellovy Farmy zvířat,“ říká Michael Stipe na jednom živáku. „Je to příběh o revoluci, která se nakonec tak úplně nestala.“ Fandové zmatku a nepořádku se utrhli ze řetězu a business centrum Heron House v severním Londýně volá o pomoc! Pro mě možná nejlepší věc, kterou kdy napsali.

Konec osmdesátek a začátek zlaté éry kytarové muziky v devadesátých letech byl i pro R.E.M. příznivý. V těsném závěsu po Document vyšlo Green, které z diskografie kapely výrazně nevyčnívá, a trend politicky podbarvené rock music na něm pokračoval.

Stipe, Mills, Berry a Buck sice pořád vypadali víc jako banda šprtů z filozofické katedry na

výletě než rock’n’rollová kapela, ale luxusní stadionovka Orange Crush nebo World Leader Pretend ukazují, že ostrá hrana v tom úhledném balení byla pořád. Jen není snadné dostat se přes útržkovité a narážkové texty k celkovému významu. U prvních desek přispívala k nesrozumitelnosti jinotajů a metafor i nevalná artikulace, za kterou to Stipe čas od času schytal. Na debut u majoru byl Green obsahově nekompromisní, ale s Out of Time měla přijít změna. Hudební i textová, směrem k folku a osobnějším rovinám. Losing My Religion, Shiny Happy People, Texarkana, všechno dostatečně radiofriendly, aby z toho bylo platinové a nejprodávanější album. Nepatřičně mezi nimi působí Low, na R.E.M. až nezvykle temná balada, která zní jako světlejší odpověď na Joy Division a kterou si geniálním způsobem osvojili Jawbox.

Veleúspěšná, ale ne úplně celistvá deska – to byla Out of Time. A i přes to, že z Losing My Religion se vyklubal populární singl, mělo to VELKÉ album teprve přijít. Automatic for the People předčilo všechna očekávání. Dospělá a vyvážená nahrávka bez slabého místa se hledá těžko, a to i u kapel, které dorostly koncertování na stadionech. Základní příměsí byla melancholie míšená s nadějí a výsledkem téhle chemické reakce je sbírka pomalých balad: Drive, Nightswimming, Everybody Hurts a hlavně Man on the Moon (kapely pojmenovávají písničky po filmech, ale filmy se jmenují podle písniček R.E.M. – chápete, co myslím tou institucí?). Co kus, to ryzí platina. Jak na desce, tak živě. Vrchol řemesla je naučit se přenést pocit soukromého, intimního zážitku i na ta největší podia. Možnost tohle posoudit jsem měl bohužel jenom jednou, a to díky sestře, která mě jednak R.E.M. naučila poslouchat a jednak mě na ten koncert vytáhla. Neměl jsem na lístek, takže bych se na to možná býval vykašlal. S novou deskou nejspíš nepřijedou.

Ale co kdyby náhodou? Tuhle chybu udělat nechcete.

FULL MOON 11

FULL MOON 11

053

054

FULL MOON 11

20 LET R.E.M. OUT OF TIME (WARNERS, 1991) TEXT DAVO KRSTIČ FOTO Greg Williams

Dnes už to asi neplatí a o vítězi je jednoznačně rozhodnuto, ale pár let nazpátek nějaký hudební novinář prohlásil, že existují pouze dvě skutečně velké světové kapely: U2 a R.E.M. V pomyslné bitvě jsem vždycky nadržoval těm druhým, hlavně proto, jak nakládali se studiovými alby. Žádné hitovky vepředu a zbytek vata, jak to dělá parta z Irska. Desky R.E.M. pro mě byly jako běžci na dlouhou trať, kteří se zbytečně nevyčerpají na úvod a o to mocnější mají finiš. Přesně to platí pro klasiku Out of Time, která 12. března oslavila dvacáté narozeniny. Tuhle desku jsem poprvé slyšel stočenou na audiokazetě, za kterou jsem na burze zaplatil devadesát korun. Co bylo nahrané na druhé straně pásky, si už nepamatuju, já chtěl hlavně tu kapelu, kterou jsem předtím vůbec neznal a o které teď všichni mluví jako diví. A co má ten senza hit o ztrátě víry.

Losing My Religion. Saudkem inspirovaný klip Tarsema Singha, v něm tak nějak zvláštně tančí-netančí Michael Stipe. Nějaký čas jsem se té posmutnělé věci vyhýbal, jednak proto, že ji hráli všude, a taky proto, že si ji pouštěla Brenda z Beverly Hills 90210 poté, co ji podvedl Dylan, chudinku. Dnes už jsme ale zase kamarádi. Ještě před ní byl na desce otvírák Radio Song, kde do toho Stipeovi kecá Krs-One. Hravá funky věc s povznášejícím refrénem.

Tyhle dvě skladby definovaly náladu celé desky. Bittersweet Symphony. Na jedné straně cukrkandlová hitovka Shiny Happy People, která je i dnes tak happy, že bych jí nejradši FULL MOON 11

dal pěstí, na druhé zádumčivá Low (příznačný název), ve které Stipe zpívá jako Jim Morrison.

A v Near Wild Heaven nezpívá vůbec, vzal to za něj kolega Mike Mills a The Doors vystřídala nálada šedesátých let, to nejsou R.E.M., ale Beach Boys v přátelské partii s The Byrds.

Střed alba mě nikdy moc nebral. Nad zařazením instrumentálky Endgame pořád kroutím hlavou, i když ona to vlastně instrumentálka není, Stipeův zpěv beze slov se tu roztomile střídá s trubkou. Ale stejně – nejste rockoví dinosauři, abyste takhle vycpávali stopáž!

Už tehdy, dvacet let zpátky (proboha, opravdu DVACET?), kdy jsem poprvé začal řešit pěnu na holení, pro mě byly vrcholem alba dva kusy, umně skryté téměř v závěru. Osmá Half a World Away mi i v tom největším letním pařáku evokovala Vánoce a koledy, tak je zvonivá. Nálada tu kontrastuje s textem. A Country Feedback sice začíná klišoidním odpočítáváním, jenže pak se nerozjede rockec, ale nesmírně silná a naléhavá záležitost. Ta plačící kytara!

Ta úpornost ve Stipeově hlase! I Need This.

I Need This!! Nevěděl jsem, co přesně Stipe potřebuje, ale bylo mi jasné, že si nedělá legraci.

Za těch dvacet let jsem se k Out of Time vracel minimálně, nebavilo mě přeskakovat ty rozjuchané skladby (shiny happy people laughing – sic!), ale jsem téhle desce a poprasku kolem ní dodnes vděčný za to, že jsem objevil R.E.M. A zůstal s nimi v bohatství i v chudobě, v nemoci i ve zdraví, v časech dobrých (Reveal, Accelerate) i zlých (Monster, Around the Sun).

Dokud nás smrt nerozdělí.

055

RECENZE RADIOHEAD KING OF LIMBS (DIY, 2011) TEXT TOMÁŠ BLÁHA FOTO Greg Williams

Po vydání alba King of Limbs jeden můj kamarád na svém facebookovém profilu napsal, že ho „Radiohead nikdy nepřestanou překvapovat“. Vystihl tím jejich podstatu, na jejíž definici jsem se do té doby marně snažil přijít. Radiohead si během své dvacetileté kariéry po právu vysloužili šarži inovátorů, kteří své úspěchy z minulosti nikdy nevyužili k tomu, aby inkasovali peníze jen za prostoduché onanování u zdi.

Pokaždé šli dopředu a vlastní cestou. Když ve Velké Británii vrcholila válka nejlepších britpopových alb satiricky komentujících britskou společnost, Radiohead na odvrácené straně měsíce vydali album The Bends, plné osobních melodramat. Když se po vydání OK Computer pomalu chystalo jejich nanebevzetí, skoro se rozpadli, aby posléze vydali radikálně nepřístupné Kid A, které „podpořili“ všeobecným embargem a faktickou cenzurou. Když se zdecimovaný hudební průmysl marně snažil (a snaží) najít ve svém podvratném systému skulinku, jak být i v době krize za každou cenu rentabilní, Radiohead na své stránky pověsili sedmé album In Rainbows, ať si jej každý stáhne a zaplatí, kolik chce. Kroky hudební revolučnosti se sice stále zkracovaly, ale na druhé straně se prodlužovaly ty marketingové a distribuční.

A Radiohead nepřestali překvapovat ani na svém osmém studiovém album King of Limbs.

Již minulý rok se předpokládalo (doufalo), že by mohli vydat desku. Tyto teorie přiživovaly i výroky typu: „Máme nahráno.“ Nicméně až po několikaměsíčním informačním půstu suše, ze dne na den oznámili: „Naše nové album vyjde v sobotu 19. února.“ Překvapení číslo jedna strhlo obří tsunami nekonečných refreshů zainteresovaných webových stránek a blogů; Radiohead album nakonec poskytli předplatitelům o den dříve. Překvapení číslo dva. Překvapení číslo tři se dostaví po prvním poslechu a zdá se, že přání části fanouškovské obce je, aby bylo na pokračování. Vysvětlím.

Po žánrových eskapádách a stylotvorných obratech snad každý fanoušek čeká, kam se Radiohead s novým albem posunou. Název King of 056

Limbs je prý odvozen od tisíc let starého dubu, který se nachází v lese Wiltshire’s Savernake.

Ten je vzdálen necelé čtyři kilometry od místa, kde Radiohead nahráli předchozí album In Rainbows. A jako by se tato nevelká vzdálenost promítla do celkového vyznění King of Limbs.

Trochu mě napadá přirovnání z dob minulých, kdy Amnesiac rozvíjelo Kid A. Jen v menším měřítku, ve kterém se ani tentokrát nestali svojí vlastní karikaturou. Tak jako In Rainbows je i King of Limbs obnaženo až na dřeň, u které by vás ani nenapadlo, že je dílem pěti lidí. Chvíli jsem si říkal, že to celé zní jako sólová deska Thoma Yorka, na které hostuje zbytek kapely.

Narozdíl od předchozí tvorby mám bohužel pocit, že těsně kličkují mezi minulostí vlastních standardů a někdy o ně hrubě zavadí. Věc, která mne mrzí možná nejvíc, je to, že skladby buďto nevzbuzují větší emoce, nebo postrádají výraznější nápad. Překvapení číslo čtyři.

Zdá se, že opět hrají na čistotu a vše podstatné se dozvídáme z kontinuálních smyček, kterým mnohdy chybí radikálnost. Vrstvy tak přes sebe spíše opatrně našlapují, což je škoda, protože celkový zvuk a produkce alba je skvělá. Možná obtiskla Yorkovu zkušenost s vizionářem Flying Lotusem, se kterým vloni nahrál jednu skladbu na jeho album Cosmogramma. Nigel Godrich je jednoduše jednou z mála věcí, které jsou zcela v pořádku. King of Limbs je bastardí sloučenina – avantgardně smýšlející jako Kid A, umírněná jako Hail to the Thief a minimalisticky kytarová jako In Rainbows. Osmitracková stopáž zanechává rozpačitý pocit. Ale když připustíme fakt, že Radiohead už nejsou (a ze své podstaty snad už být nemohou) těmi, kdo zásadním způsobem určují nový směr alternativního rocku, dostaneme na novince malou kolekci drobných písní, které vámi mohou časem prorůst jako tisíciletý dub. Otázkou je, nakolik to bude zásluha vděčnosti za dosavadní práci.

První polovina alba King of Limbs evokuje hektičnost dnešní doby. Vysoké tempo perkusivních repetetivních smyček, kolem nichž v podobném zakuklení rotují soubory jemných akustických nástrojů. Fabulace zasněnosti. Hektický únik z přetechnizovaného světa? Jako kdyby Yorke a spol. seděli na miniaturních židlích a hráli na miniaturní nástro-

je, jejichž rozměrový deficit dohánějí tempem.

A musím říct, že tato poloha malých hyperaktivních bytostí ze snového světa mi vyhovuje.

Druhá polovina pak nabízí vyklidnění, ústup elektroniky živým nástrojům a baladickým formulím. Po divokém civilizačním úniku přichází spirituální oáza. A také sofistikovanost.

Posluchači dostanou svoji dávku alternativních balad, jejíž slzopudné účinky vyprchaly v kole času. Škoda, že stavbou ani jedna z osmi písní výrazně nevyčnívá a nepřinutí člověka psát sáhodlouhé stati o její genialitě.

Posluchači King of Limbs se dělí na tři skupiny. Ti první album milují, říkají, že Radiohead se dostali opět dál. Obnažili se podobně jako na In Rainbows, ale dali prostor avantgardním choutkám. Druhá skupina desku logicky nesnáší. Hovoří o ošuntělosti značky a propadáku, co se týče produkce, vývoje a nápadů.

Nazývají ji kolekcí nepovedených b-stran.

Nejzajímavější je třetí skupina. Tam patří fanoušci zhrzení z nové desky, kteří stále věří ve vizionářství a neuvadající genialitu oxfordské pětice. Tato sorta čte ve větším než malém množství mezi řádky a z odkazů na názvy skladeb, jejich texty, stopáž alba a číselné označení v digitálním katalogu stavějí konspirační teorie, podle kterých je King of Limbs pouze první polovina většího celku, který dá zpětně úplný obraz nové nahrávky. Označení alba v digitálním katalogu má tvar KOL1, poslední skladba na albu se jmenuje Separator (Oddělovač) a navíc se v ní zpívá: „Pokud si myslíte, že toto je konec, pletete se...“ Pokud by se tyto teorie potvrdily, Radiohead by sice těžko odvrátili rozpaky z King of Limbs, ale v hodnocení kapely by zas mohlo být nadužíváno slovíčko „genialita“ nebo „revoluce“.

Ukázali prostředník nahrávacímu průmyslu, ukázali by ho i novinářům. Čistý mindfuck.

Nebo jen zbožné přání?

Radiohead patří mezi moje nejoblíbenější kapely, ale nic to nemění na tom, že nahráli album, které dobře zní a svým způsobem je „pěkné“, ale emoce se z něj hůře odezírají.

A to je překvapení číslo pět.

FULL MOON 11

FULL MOON 11

057

THE STREETS (UK) ŽIVĚ ROCK FOR PEOPLE 2011 TEXT PETR JARMARA FOTO ALFITUDE.WORDPRESS.com

Pokud se chceme bavit o The Streets, bavme se o Mikeu Skinnerovi. Byl pro mě vždycky typický „the boy next door“. Familierní, plachý a klidný typan (mimo své epileptické záchvaty). Vyrůstal v industriálním Birminghamu, miloval hudbu, naučil se prznit klávesy. Začal rapovat, založil s přáteli kapelu The Streets a nakonec v ní zůstal sám. Nikdy nedělal agresivní rap s dokonalou flow, spíše recitoval. Texty stavěl na srozumitelném, trefném a vypointovaném popisu každodennosti; v tom vždycky byla Skinnerova největší síla. Co se techniky rapu a koncepce lyriky týče, mnohem blíž mu byl uvolněný newyorský styl (Nas a Raekwon) než britské grimeové štěkání. Obdivoval éru nashvillského country, taky miloval Johnnyho Cashe, Lorettu Lynn a Johna Conleeho. Odtud pramení jeho pomalé melancholické písničky, které milujeme.

Skinnerovu produkci nejvíc ovlivnil poslech londýnské garážové scény, kterou z méně aktivního Birminghamu bedlivě pozoroval.

Později se natrvalo přestěhoval do Londýna, kde ho pohltily všemožné hudební vlivy.

V průběhu roku 2001 nahrál desku, která měla povzbudivý dopad na lehce skomírající a neinvenční taneční scénu. Mluvilo se o obrození. Třaskavý koktejl UK garage, reggae, house music, 2stepu a rapu, který šlape jako soukolí švýcarských hodinek.

Album vyšlo v březnu 2002 a dostalo do vínku velmi trefný název – Original Pirate Material.

Esence původní nepůvodnosti. Guláš všech hudebních žánrů tepajících na začátku nového milénia v ulicích Londýna. Tvrdé, nalomené beaty, samply symfonických skladeb (i Dvořákova Novosvětská tu našla uplatnění) a především neskutečně trefné texty. Většinu rapu nahrál Skinner v ranních hodinách po nezřízených celonočních pitkách. V jeho hlase je cítit kocovinová melancholická odevzdanost, sebezpytující poddajnost, ale taky floutkovská uvolněnost. Skinner dostal nálepku glosátora všech archetypálních situací, které mohou britskou mládež v hlavní metropoli potkat. Kluby, noční život, drogy, nuda, láska, sex. Nejlíp všechno naráz. Oslavoval taneční klubovou scénu a její hrdiny (Weak Become Heroes), polemizoval nad věčným tématem 058

FULL MOON 11

„Co je škodlivější: Alkohol nebo tráva?“ (Irony of It All) nebo řešil mileneckou nedochvilnost (It’s Too Late). Na albu není snad jediný track, který by nebyl zremixován. Milovali ho všichni. Indie rockeři (Pete Doherty, Alex Turner), drsní kluci ze štrýtu v kalhotech s rozkrokem proklatě nízko, ale i běžná nudná konzumní středoproudařská mládež.

nera pod přezdívkou The Streets. Důvody jsou dva: nechce se umělecky opakovat (rozumné) a vypršela mu smlouva u Warneru (prozaické).

Věřím, že se s tímhle klubovým Shakespearem neslyšíme naposledy a až si pošéfuje svoje mimohudební obsese, vrátí se v plné polní. Bude muset. Co bychom si bez toho geniálního rapla počali?

Doživotní uznání a fame měl Skinner u lidí z branže zajištěn, ale pořád chyběly velké hity a ultimátní průlom do rádií. To přišlo s druhou, koncepční deskou A Grand Don’t Come for Free (2004). Příběh ztracených peněz, ztracené lásky a přátelství s dvěma konci (dobrým a špatným). Slíbil jsem ty hity, žejo. Jednoznačně Fit But You Know It. Šlapavá rytmika, nasekaný punkový riff a chytlavý refrén dávají uhodnout, co The Streets hrávají na koncertech pro statické zevláky. Druhým hitem se stala akustickou kytarou vedená, teskná balada Dry Your Eyes. Stala se neoficiální hymnou zlomených srdcí, prohraných fotbalových zápasů, bezvýchodných situací a dalších životních krachů. Dotáhla to až na první místo oficiální britské hitparády, jako jediná z celé tvorby The Streets. Dlužno dodat, že refrén první verze původně nazpíval Chris Martin z Coldplay, ale jejich vydavatelství rozhodlo, že skladbu nikdy nevydá. Za tohle se sluší někomu poděkovat.

***

Mike byl najednou celebrita. Nebránil se ničemu. Kokain ani alkohol se mu nevyhýbaly a on jim taky ne. Se třetím albem si vybral jednu z mála slabších chvilek. The Hardest Way to Make an Easy Living (2006) je průměrná deska o Skinnerově zhýralém životě. Celkem úderný grime pop. Vyčnívá doják o smrti otce Never Went to Church s beatlesáckým pianovým motivem z Let it Be. Na desce se mi líbí, že i přes sračky, co prožíval, ničeho ani na chvíli nelituje.

Pro celou nahrávku je signifikantní hned první věta zmíněné balady: „Two grand european narcotics – Alcohol and Christianity. I know which one I prefer.“ A křesťanství to fakt není. Po divoké desce se rozhodl zklidnit a natočil album Everything Is Borrowed (2008), postavené na základech živých instrumentů s pro něj nezvyklou ekologickou agitkou. Vycestoval do Prahy, aby se zdejším filharmonickým orchestrem nahrál základy několika skladeb. Proč zrovna s pražským? Prý to bylo fuckin’ cheap.

Páté album Computers and Blues vyšlo letos v únoru a je poslední nahrávkou Mikea SkinFULL MOON 11

RECENZE THE STREETS COMPUTERS AND BLUES (WARNERS, 2011)

Čas zbývající do vydání finální desky nám Mike Skinner alias The Streets zkrátil mixpáskem Cyberspace and Reds, na který pozval svoje homies ze štrýtu, jmenovitě ostřílené slaďouše Kana, Jammera, Wileyho nebo nadějného a uvědomělého Ghost Poeta. Je to špinavý, tvrdý a rychlý materiál. Sukuje střeva, kroutí údy, láme vazy a srdce. Grime, občas R’n’B, ale obojí s plnou hrstí nápadů a vyhrávek živých nástrojů. Něco pro ty, kterým se deska Everything Is Borrowed zdála moc vyměklá a utahaná.

Skinner prohlásil, že poslední studiovka bude temná, futuristická a ovlivněná Berlínem. Lež jako věž! Computers and Blues něco takového evokuje jenom v prvních čtyřiceti vteřinách.

Poté se rozbrnká mandolína, která nastíní, v jakém duchu se bude deska převážně odvíjet. Řezat tepny, pouštět plyn a vázat konopnou kravatu si při jejím poslechu naštěstí nebudeme (od toho máme Gloomy Sunday). Mike natočil veselou a pozitivní desku plnou hitů, současných témat, příjemných vokálů, chytlavých, nekomplikovaných melodií a podobných serepetiček. Pop, okořeněný špetkou electra, house music, stopovým množstvím funky, troškou UK Garage. Moment! Nepřipomíná nám to něco?

Legendární debut? Správně, tomu se totiž C&B podobá ze všech nejvíce. Sebevykrádačství ani patetického epilogu se bát nemusíme. Dostaneme extrakt toho nejlepšího, co Skinner umí, a nabízí nám to v upgradeované formě. Nejsladší nektárek. Anebo kalorická bomba.

Abych jen nechválil, výběr pilotního singlu Going Through Hell nebyl příliš šťastný. S rádoby kytarovým riffem (ve skutečnosti je to keyboard prohnaný přes kytarový zesilovač a pár efektů) se snaží působit jako mladší bratříček klasiky Fit But You Know It, ale míjí se účinkem. Robert Harvey z indie party The Music v refrénu pořvává slavný citát Winstona Churchilla, což mi k duhu taky nejde. Fanoušky srdcebolných

balad jistě potěší folková a kvílivou kytarou lehce přibarvená We Can Never Be Friends o tom, že pokud je vám sladkých šestnáct a rozejdete se s přítelkyní, většinou s ní zůstanete kamarád, ale čím jste starší, tím jsou rozchody bolavější a z lásky zbývá nenávist. Skinner zůstal dost velkým freakem na to, aby nahrál pecku o tom, jaké je pařit Call of Duty dva dny v kuse a pak zažívat paranoidní stavy, když vyjdete z domu ven (Without Thinking). Svoji zhruba roční absenci na netu, zaviněnou chronickým únavovým syndromem (Myalgic Encephalomyelitis – ME), popíše v Trying to Kill M.E., doprovázené rozjíveným pianem. Briskně odříká abecedu v dunivé UK garážovce ABC – minuta a čtvrt, ve které se jede až na dřeň. Vyloženě tanečně laděná je houseová Those That Don’t Know. Vyčnívá klenutá a vážná, melancholická Blip on the Screen s táhlou melodií, jež je věnovaná dceři Amelii a v níž například líčí pocity, když ji poprvé viděl na ultrazvuku („I love you. You’re only a 100 pixels on a scan.“). Nezapomene na vyvoněný 2step à la rok 2011 v Trust Me, který přerušují symfonické exploze a místy ho euforizuje vysamplovaný ženský vokál. S povděkem kvituji, že Skinner nenaznačuje v každé druhé skladbě laciným způsobem posluchačům, že tohle je Grand Finale. Řeč na to dojde až na závěr v houpavé a trubkou protknuté Lock the Locks s výmluvným refrénem: „I smoked one too many cigarettes, I heard one too many lies, and I’ve gambled on too many bets, I lost it all too this life.“ A to je konec.

Každá ulice někde končí. V horším případě se z ní stane slepá, v tom lepším změní jméno a vydá se jiným směrem.

Ať už se Mike Skinner rozhodne produkovat film, napsat knihu nebo založit farmu pro experimentální výzkum příčin anorexie u anglických prasat, věřme, že svou hudební tvorbou neřekl poslední slovo.

059

RECENZE GIL SCOTT-HERON/JAMIE XX WE’RE NEW HERE (XL/YOUNG TURKS, 2011) TEXT TOMÁŠ BLÁHA FOTO MISCHA RICHTER

Mezigenerační konflikt je součástí generačního dialogu. Může spustit protestní vlnu absolutního nepochopení, nebo se může přetavit v něco, čemu se říká respekt. Zaprášené životní stereotypy mohou být inovovány, stejně tak nad nimi lze mávnout rukou. Pak zůstanou (vzhledem ke kontextu vzniku) stále platné, nebo je semelou kola času.

Jednašedesátiletý Gil Scott-Heron, pouliční básník, hrdý černý panter, jeden z těch, kteří ovlivnili počátky rapu, a legenda se všemi svými prokletími. Jamie Smith, řečený XX, jednadvacetiletý milovník současné klubové podoby dubstepu, vyznavač hudebního ticha a mentor současné ostrovní intimity. Mezigenerační dialog, při kterém by se mohl Jamie XX snadno zakoktat. Trapně jako Pitkin, nervózně jako britský král George „Bertie“ VI. Jamie se rozhodl remixérsky kontextualizovat Heronovo „comebackové“ album I’m New Here, které vyšlo minulý rok. Na jednu stranu si lze oddechnout, že byl tak soudný a nesáhl (nebo mu to nikdo nenabídl) na klasiky jako Pieces of a Man, Winter in America nebo kompilaci The Revolution Will Not Be Televized.

I sebelepší remixové zpracování by jen těžko mohlo mít alibi vavřínů pro Heronovu generaci sedmdesátých let. Na druhou stranu mu fakt, že I’m New Here je skvělé album, které pomohlo Gilu Scottu-Heronovi najít nové fanoušky, práci vůbec neulehčil. Navíc zní zcela současně. Touto deskou se „černý Bob Dylan“ vrátil na hudební scénu po dlouhých šestnácti letech.

Důvodem nebylo, že si stařík chtěl dát pohov; spoustu času strávil ve vězení za držení drog, násilnosti a taky mu byla nařízena ústavní léčba. Syrovější verze dědečka z filmu Little Miss Sunshine a běžné břímě stárnoucí osoby, která v sedmdesátých letech, kdy se drogy sypaly i mezi housky místo sýra, skutečně něco znamenala. A stále ještě znamená. Byl u toho, když se v New Yorku básně přesunuly z papíru do pouličních performancí a část černé komunity tak našla vytyčený cíl. Jejich živelné 060

přednesy, komentující zoufalou sociokulturní situaci v Americe, reflektovaly vlastní naivní představu o občanské rovnoprávnosti té doby.

Gil Scott-Heron, jako jeden se zástupců tohoto typu básnictví, položil základy politického rapu a na dlouhé roky dopředu ovlivnil nespočet dalších umělců.

Od roku 2001 byl až komicky pravidelně posílán do léčebných ústavů (kde mimo jiné zjistil, že je HIV pozitivní), nebo věznic. Při jednom takovém pobytu mu v roce 2005 poslal Richard Russell, majitel nezávislého labelu XL, dopis s nabídkou spolupráce na novém albu.

Po jeho propuštění se začalo s prací. I’m New Here byla temná introspektivní zpověď stárnoucího muže, jenž svádí boj s ďáblem, bídou, starostmi. Temný, katarzní otčenáš. Trochu nechápu Russellovu motivaci oslovit mladého Jamieho Smithe, aby tuto nahrávku uvedl do londýnského dubstepového kotle. Jediný důvod, který mě napadá, je touha ukázat nadčasovost I’m New Here, i Gila Scotta-Herona.

A to mu vyšlo.

Předělávat desku, která funguje jako ventil vlastních obav, do taneční podoby, je snad ještě těžší, než říct Miku Tysonovi do očí, že mu smrdí z huby. Což je globální problém remixových desek, protože ty zcela mění záměr a myšlenky původních nahrávek. Dubstep je ale jeden z žánrů, ve kterém vokální fragmenty velice dobře zapadají do celkové struktury skladeb. A minimalistický, přesto velmi agresivní a odhodlaný Heronův přednes může s dobře zvolenými samply a beaty výborně koexistovat. Jamie se tak dostává do pozice Heronova oddaného vyznavače, který jeho myšlenky lynčuje agresivními beaty, jindy Heronův vokál a zmutované samply posouvá do zdánlivě postapokalyptických vizí, aby vytvořil taneční floorfiller.

Na albu We’re New Here byly použity i fragmenty z Heronových starších alb, jejichž užití si musel Jamie obhájit. Líbí se mi, že je z alba cítit posvátnost, s jakou ke skladbám přistupoval, a zároveň mladá britská nadrzlost.

Temnou rekapitulaci obav letitého Newyorčana posadil mezi mladé rezidenty londýnských klubů a při poslechu takové New York

Is Killing Me jen těžko můžete odolat houpavé base a sebevědomým beatům, které vás ve vteřině pošlou pod klubové reflektory.

Londýn promlouvá o nebezpečí New Yorku.

A dělá to způsobem, ze kterého vám nakynou ramena. My Cloud jako by vypadla z katalogu labelu Brainfeeder; sleduje jejich vizi abstraktního hiphopu v jemnější a světlejší poloze. A aby bylo jasno, odkud Jamie XX vzal x-ka za svým jménem: závěrečná I’ll Take Care of You zní jako reedit nevydané skladby The xx, jeho domovské kapely.

Co se u mě nesetkalo s porozuměním, jsou „mezihry“. Na I’m New Here fungovaly jako krátké, básnické útvary, prohozené jen tak mimo řečí, měly kouzlo, které v projektu Jamieho Smithe marně hledám a v jeho klubových samplech působí spíše jako nedodělaná práce. Název celého projektu We’re New Here je z kategorie těch, které dopředu řeknou, o co kráčí. Oba jsou novými občany tohoto projektového světa. Gil Scott-Heron je vystavován fyzicky náročnému atestu londýnské subkultury, Jamie XX obhajuje pozici velmi nadějného producenta, která z něj udělala nejpoutavější postavu „zázračného“ projektu The xx. Jeho dubstepové chutě stoupají do podobných pater, kde se nyní vyhřívá lehce zmainstreamovaný projekt Magnetic Man, a obávám se, že je to hlavně Gil Scott-Heron, který je důvodem správně naředěné špíny. Proto jsem byl tak opatrný s pojmem „underground“. Mezi dubstepovou komunitou patří Magnetic Man k těm nejpopulárnějším, ale samotná přítomnost jejich debutu v oficiální distribuci Sony Music dává tušit, že zaměření bude mnohem širší.

Celá deska We’re New Here je více pro milovníky zpopularizované dubstepové scény než pro vyznavače temných poetických útvarů Gila Scotta-Herona. Nejdůležitější však je, že tahle mezigenerační konverzace není alibistická one man show. Respekt je na místě. Heron to ustál, Smith zvládl.

Podali si ruce a každý si šel po svém.

FULL MOON 11

FULL MOON 11

061

062

FULL MOON 11

RECENZE JOAN AS POLICE WOMAN THE DEEP FIELD (REVEAL/PIAS, 2011) ŽIVĚ 15.7.2011 COLOURS OF OSTRAVA TEXT MICHAL PAŘÍZEK FOTO ARCHIV

Joan Wasser byla vždycky upřímná. Za nic se nestyděla, v písních ukazovala samu sebe, pocity v celé své kráse. Možná důkladněji a obnaženěji, než je obvyklé. Jenže najednou už nejde o trápení, a přesto jí ta upřímnost zůstala. Už nemá proč vzlykat a drásat si duši, teď už se chce bavit, tancovat a třeba i plkat, stejně upřímně a bezhlavě, jako když trpěla. Jenže najednou to prý nefunguje, ohlasy na poslední album Joan as Police Woman jsou rozpačité, že prý to nemá hloubku a rámec. A že prý je tam moc soulu a R’n’B. Ha, posloucháme stejná alba?

Zdá se to logické. Joan přesně zapadla do konceptu nahých nerdů, kteří to, co nemohou říct svým bližním do očí, vyzpívají do skladeb a okamžitě pověsí na síť. Že se v téhle společnosti octla díky svému angažmá u Antonyho and the Johnsons, napadlo nějakého novináře a pak už jí to nikdo neodpáral. Jistě, první alba byla smutná, hluboce smutná. Není divu, na písních z debutu se konečně vyzpívala z utonutí přítele. Během práce na druhém albu To Survive (sic!) zemřela Joanina matka na rakovinu. To se projevit musí. Ale třeba v posledním, trochu jímavém tracku To America z druhého alba je jasně cítit závan naděje a radosti.

Album The Deep Field změnilo v tvorbě Joan As Police Woman na jednu stranu hodně, ale vlastně vůbec nic. Dobrý pocit a pozitivní vyznění desky jsou tak výrazné, že zastiňují Joanin přirozený vývoj, který tady kulminuje – na cestě za dokonalou popovou skladbou.

Písně jsou nadoraz propracované a přitom stále přirozené a půvabné. Dechové vyhrávky, ostrá kytarová sóla, nadýchané sbory jako od FULL MOON 11

Bee Gees (právě tyhle hošany prý Joan při nahrávání The Deep Field poslouchala nejvíc).

Klasické hudební vzdělání se protíná s vlivy soulu a R’n’B. Soulová zřídla využívala vždy, celý její zpěv je postaven na soulovém výrazivu, jenže teprve tady se oba proudy přirozeně prolnuly. The Magic, Nervous nebo Run for Love jsou ostré sexy taneční kousky s výraznými refrény a dokonalou harmonií. Human Conditions nebo Flash dýchají zeširoka, čiší z nich sedmdesátková atmosféra zpocených tanečních klubů a chill out cajdáků.

Joan má zvláštní schopnost, dar. Dokáže svým podáním každé písni dodat uvěřitelnosti, dokáže jí vdechnout život. Možná právě proto dnes poslouchá výtky na adresu nových písní; smutek byl dříve tak hluboký a dnes je radost tak veselá. Její interpretace je naprosto vtahující, přesto emoce, které z jednotlivých písní doslova prýští, zcela ovládá. V případě loňského alba Cover, na kterém zpracovala své oblíbené písně, to funguje podobně. Fire (Jimi Hendrix), Sweet Thing (David Bowie) nebo Sacred Trickster od Sonic Youth ještě nikdy nezněly takhle, to album si určitě najděte.

To jsou skutečné coververze, žádné přehrávky.

A jsme opět u upřímnosti.

Joan as Police Woman na The Deep Field vyrostla. Sebevědomí, upřímnost a talent měla vždycky, teď k nim přidala absolutní svobodu, čistou hlavu a humor. Bezostyšně se baví, tančí, hledá kouzla a klidně i brečí (Forever and a Year). Odklon od dřívějších témat tu sice je, ale nikterak výrazný. Málokdo chce trpět věčně. Zatímco předtím svými písněmi hlavně dojímala, dnes chce bavit.

Jen blázen by z toho neměl radost.

063

RECENZE BEATSTEAKS BOOMBOX (WARNERS, 2011) TEXT LENKA ŠPRYSLOVÁ FOTO PRESS

Očekávání je svinstvo. Kamarád mi kdysi vyprávěl, jak si na turné v Itálii dal k snídani čerstvě rozpečenou rolku… Sbíhaly se mu sliny, už cítil tu nugátovou chuť. Pak si kousnul… Párek. Ponechme stranou, že kamarád je vegetarián, v tu chvíli mu nějaký kus masa byl docela buřt. Jen okusil něco, na co nebyl připravený.

Když se mi dostalo do ruky nové album Beatsteaks, udělala jsem chybu. Girls got rhythm and expectations. Poslední dvě studiovky, Smack Smash a .limbo messiah byly ve znamení přímočařejšího rock’n’rollu. Živé Kanonen auf Spatzen jakbysmet. Na posledním koncertě v Praze nic nenasvědčovalo tomu, že by se to mělo nějak dramaticky změnit. Pak přišel Boombox, a najednou je všechno úplně jinak. První poslech je jako když vás posadí na centrifugu, zatímco vy s cukrovou vatou v ruce čekáte frontu na řetízkáč.

Už od samého úvodu Beatsteaks balancují na hraně, přes kterou méně odolné fanynky přepadávají se srdceryvným křikem. Fix It je, řekněme, velmi neortodoxní otvírák. Je to totiž hroznej bordel. Po rokenrolu ani stopy, srdeční rytmus se opožďuje. Aby toho nebylo na nebohého posluchače moc, dostane odměnu, když přežije první track. (Sedni! Hodnej.) Milk & Honey je záchytný bod. Jako singl se objevil 064

s předstihem a teď přichází křísit. Takových momentů je na desce víc. Rozhodit, uklidnit, cukr a bič. A tak trochu převýchova fanoušků.

Už napodruhé se přistihuji, že se mnohem víc těším na centrifugu. Řetízkáč je pro sraby.

Jako by se Beatsteaks po vydání živého dvojalba rozhodli udělat radikální řez. Jen velmi málo karet z původního domečku zůstalo na svém místě. Teď je to spíš želva. A tím nemyslím zvíře, ale tu bojovou formaci. Štíty vzhůru, kopí vpřed, čelní útok. Hrají si s rytmem, místy se houpou na vlně reggae a ska, místy se dostávají do kulometných paleb. Je to tak obskurní, že dojde i na stadionový rock ve stylu Bon Jovi, ročník 80. I na ten rock’n’roll nakonec dojde.

A překvapivě to není tak zlý, jak se může zdát, když to napíšete. Jsou totiž věci mezi nebem a Berlínem. Nějakým záhadným způsobem tahle směsice tvoří svébytný celek, i když připomíná puzzle od Dalího.

Ve výsledku je Boombox neskutečně barevná deska. Možná právě proto se snadno stane, že vám na repeat běží třikrát po sobě a ani si toho nevšimnete. Různorodost nenudí.

We’re stealing it from different planets and we put it on a boombox.

FULL MOON 11

two shovels events uvádí

SHAI HULUD LIGEIA

(USA)

(USA)

WASTED STRUGGLE

(HU)

26.4.2011 007 STRAHOV PRAHA /19.00

NARROWS

(USA)

SLAVE DRIVER /19.30 12.5.2011 007 STRAHOV PRAHA (USA)

FULL MOON 11 i n fo mys p a ce . co m /t wos h ove l s eve n t s | c ze c h co re . c z

065

066

FULL MOON 11

RECENZE AKRON/FAMILY AKRON/FAMILY II: THE COSMIC BIRTH AND JOURNEY

také najdeme. Ovšem v těsném sousedství meditativně vyklidněných pasáží.

OF SHINJU TNT (DEAD OCEANS, 2011) TEXT JAKUB PECH FOTO Tommy Morgan

Název netrpělivě očekávaného alba Akron/ Family II: The Cosmic Birth and Journey of Shinju TNT zavání kosmogonickým mýtem a veškeré okolnosti jeho skládání, nahrávání i zmatečného šíření opar tajemna jen podporují. Část před dvojtečkou je jasná – kapela se hrdě hlásí k nové etapě existence, která ovšem začala už před minulou deskou Set ’Em Wild, Set ’Em Free, po odchodu jednoho ze zakládajících členů rodiny Ryana Vanderhoofa. Zbylé trio se nyní uvelebilo v rovnovážném tvůrčím vztahu, ve kterém je tak akorát prostor pro individualitu i interakci. Bubeník Dana Janssen tuto vzdušnost v sestavě shrnul tak, že už si při hraní „nešlapou po palcích u nohou“. Sdělení za dvojtečkou už je o něco rozostřenější, ale kdo někdy navštívil koncert Akron/Family, tomu musí být jasné, že to, co předvádějí na podiu, nějak souvisí s distribucí kosmické energie i s výbušností. Že je „shinjū“ japonský výraz pro partnerskou sebevraždu, údajně netušili. Bájná postava Shinju TNT vznikla jako lehce nonsensový kolektivní vtípek během posledního turné.

Materiál pro novinku skládali v chatce na úpatí hory Meakan, což je aktivní stratovulkán v přírodní rezervaci severního japonského ostrova Hokkaidó. Sopka se naposledy rozzlobila v březnu 2006, přičemž určité vibrace, které půdou v jejím okolí prosakují neustále, byly jedním z dílků inspirační mozaiky. Japonsko do ní zapadá na více místech; Janssen například mluví o zásadním zážitku v podobě návštěvy koncertu osackých noise rockerů Boredoms, kdy se s ním takříkaje pohnula země. Několik vyloženě eruptivních okamžiků na novince Akron/Family FULL MOON 11

Samotné nahrávání pod vedením producenta Chrise Koltaye (s kapelou pracoval i posledně) pak pro změnu probíhalo v Detroitu, přesněji v opuštěné, polorozpadlé železniční stanici, která je ve své stávající podobě symbolem kdysi čilého, produktivního města. Pro zpestření se během kompletace alba Akron/Family zaobírali pročesáváním zapomenutých zvukových souborů na polofunkčních hard discích, a tak se v bookletu paradoxně objevil i zmíněný Ryan Vanderhoof se svou slide kytarou, přestože se už několikátým rokem nachází uprostřed duchovního přerodu v buddhistickém centru.

Pak přišel ten prapodivný vánoční dárek. Na Štědrý den do bezbřehých vod internetu prosáklo cosi, co o sobě tvrdilo, že je nová deska Akron/Family, a nad hlavami fanoušků se vyrojily otazníky a vykřičníky. Hudební tvar pulzující mezi jemným ambientem a elektronickým noisem byl překvapivým úkrokem stranou, nicméně poté, do jakých poloh se kapela vloni dostala na kolekci Totem – Improv Series 1, to nebyl blesk z čistého nebe. Halucinační víry, přebuzený zvuk, zběsilé stereo efekty, filtrování, echa, koktání a ladění rádia, tak by se dala uniknuvší nahrávka charakterizovat. Spíš freak než folk.

Jenže ještě před koncem roku se objevila další šílená verze desky a bylo jasné, že si z nás kapela tak trochu utahuje a napíná nás. Otázka „Jak budou znít noví Akron/Family?“ nabobtnala do obřích rozměrů. Internetové diskuze se plnily srovnáváním první varianty (označované jako 2/6) a druhého mixu (alias 1/6) asi tři týdny, než se objevilo skutečné, normální album (3/6). Ale ani pak debaty neustaly; někdo vyzdvihoval předchozí verze určitých písní

nad ty oficiální a objevily se i konspirační teorie, že kapela vypustí ještě další tři „zlomky“.

Takovým spekulacím však zatím nic nenasvědčuje.

První část desky je čirá energetická radost skupiny i posluchačů. Dokonalá souhra tří muzikantů, kteří mají otevřené své „třetí uši“.

Postupně přibývá experimentů, avšak nejedná se o divnost za každou cenu. Je slyšet, že vše vychází z přirozeného vnitřního puzení. Sice mě napadlo, že některý kousek zní jako Animal Collective, ale je to spíš souhra okolností než záměrná nápodoba. Všechny charakteristiky první verze jsou stále přítomné, akorát v usměrněnějších poměrech. Hlavní slovo mají velice silné melodie. Ty přetrvají až do samotného závěru, kdy se Akron/Family melancholicky zklidní a připomenou, jak hráli na svém debutu před šesti lety. V poslední písni Creator pak zazní něco, co by klidně mohly být „upravené sedmdesátkové elektronické bubny, hrané vlastnoručně vyřezanými paličkami“, o kterých se píše ve zdánlivě ujeté tiskové zprávě.

Akron/Family II: The Cosmic Birth and Journey of Shinju TNT není albem na první poslech, ale na to už fanoušci musí být zvyklí. Minimálně od okamžiku zběsilého freejazzového saxofonového sóla v úvodní skladbě Blessing Force na druhém albu Meek Warrior (2006), které zní jako záchvat kašle i padoucnice zároveň. Vždy stojí za to se slzami proloupat cibulí až k srdci. Akron/Family se na jaře dostanou i do Evropy, takže svaté přijímání vesmírné energie bude zas jednou na dosah ruky.

Tentokrát s TNT hostií pod jazykem.

067

RECENZE BUCK 65 20 ODD YEARS (WARNERS, 2011) TEXT PROF. NEUTRINO FOTO PRESS

Son of a gun The old man is something else In addition to being a bull-fighter and magician He’s a lazy river, slow moving train Future hall-of-famer, playing through the pain He’s a Grizzly Bear „Kanada: Druhý nejrozlehlejší stát světa se rozkládá na severu Severní Ameriky. Většinu státu tvoří mrazivé tundry a ledové pustiny.

Jih území je však nádhernou a rozmanitou krajinou, která je člověkem téměř nedotčena.

Zbytek tvoří velká města na břehu jezer.“

*Už dvacet šílených let se potuluje Richard Terfry alias Buck 65, rodák z kanadského městečka Mt. Uniacke, po světě hiphopových alternativ a nahrává vysoce ceněná alba, která se neoposlouchají, ať se snažíte sebevíc. Švihákovo letošní album je kompilací čtyř EP vydaných jako digitální releasy od června do září minulého roku. Letos dostál poptávce věrných fanoušků, dychtících po klasických audio nosičích, které se dají ohmatat a zase uložit do náhrobků-obalů a zařadit do archivu, přičemž jejich duch-otisk si pluje dál po síti. A pak taky potřeboval zatáhnout rodinný rozpočet, aby nepřišel úplně na buben.

Snaha uchopit hudební vzorce po svém začala už v raných devadesátých letech. Několik prvotních pokusů, tehdy ještě pod nickem 068

Stinkin’ Rich, bylo distribuováno na kazetách, v několika kopiích pro známé. První oficiální album jako Buck 65 splodil až léta páně 1996 pod názvem Weirdo Magnet. Následovaly pokročilejší Language Arts a Vertex, na kterých začal kloubit alternativní formy elektroniky s pomalými hiphopovými beaty a svou nezaměnitelnou vypravěčskou flow.

Ta sice byla položena o pár tónů výš, ale už tehdy dokázal popisovat nevšední příběhy ze života. Hudební hledači a hiphopoví avantgardisté měli uši nastražené v očekávání budoucího.

Jeho jméno je rovněž spojováno s legendárním indiehiphopovým labelem Anticon, na kterém vydal album Man Overboard (2001).

Do následujícího Synesthesia se promítla i obliba temné estetiky filmů režiséra Davida Lynche, chuť experimentovat na hraně žánrů a někdy až surreálně vyzařující lyrika. Dějová linie nemusí být v souladu s časovou osou.

Vedle produkce vlastních tracků rovněž hbitě scratchuje, naživo se prezentuje různými gramofonovými triky a frenetickými fígly, aniž by se u toho nějak zvlášť zapotil.

*V Kanadě je dnes hvězdou, ověnčenou několika lokálními cenami. Okolnímu světu však trvalo o něco déle, než rozpoznal hudebního génia. Ke zviditelnění přispěla přelomová alba Talkin’ Honky Blues (2003), s klíčovými hity jako Wicked and Wired nebo Roses and Bluejays, a především doširoka rozkročené Secret House Against the World (2005), na kterém se spojil se zkušenými kanadskými producenty/

hudebníky Charlesem Austinem a Graemem Campbellem, aby stvořili jedno z nejzdařilejších alb žánru poslední minimálně pětiletky, korunované songy The Suffering Machine nebo Devil’s Eyes. Na něm výrazným příklonem ke country, folku a alternativním oddenkům rocku předvedl, že hiphop zdaleka není u konce s dechem, a když se ve správném poměru dokážou smíchat prověřené ingredience se současnými beaty, může vzniknout nápaditý lektvar s neobvyklými účinky. V té době dostal Richard Terfry nálepku Tom Waits hiphopu – pro svůj charismatický zemitý chraplák, vypravěčskou výřečnost a lásku k beatnické generaci let padesátých a s tím související oblibu outsiderské komunity solitérů a vyděděnců společnosti. V dáli nám kynou Johnny Cash s Jackem Kerouakem na ujíždějícím vagonu plném hoboes. Mr. Nobody je mezi svými.

Album Situation (2007), které vyšlo na labelu Strange Famous Records jeho dlouholetého parťáka Sage Francise, potvrdilo schopnosti solitérního vypravěče hiphopových eposů s velkým citem pro děj a atmosféru, i když upustil od košatosti aranžmá a spolehl se na vlastní producentské schopnosti. Vrátila se nostalgická inspirace původním „tlustým“ groovem a electrofunkem 70. let.

*Buckovo

čerstvé bilanční album 20 Odd Years je kompilátem kolaboračních songů s přáteli – hostujícími vokalisty a především lepými vokalistkami. Jde o nejvyzrálejší album, stvořené s nadhledem a svérázným humorem čtyřicetiletého veterána. Album, FULL MOON 11

původně rozdělené na čtyři části, nakonec doznalo změn a playlist nakonec čítá třináct tracků. Pravda, deska 20 Odd Years se zřejmě nestane přelomovou, ale ti, kdo sledují Buckovu dráhu chronologicky, objeví spoustu nových fines, které zvuk posunuly o kus dál. Řemeslo je řemeslo a strhujících překvapení věkem ubývá. Zůstává jistota chtěného.

Kolekci otevírá Superstars Don’t Love, ve které vzdává hold zesnulému králi popu Michaelu Jacksonovi v parodii (či oslavě) grimeové scény. Jak znám Bucka, chtěl se jen lechtivě dotknout ožehavých témat a zapříst debatu.

Pak už se pokračuje v typickém pomalejším tempu (Gee Whiz) s charismatickým hlasem Nicka Thorburna; po čase si řádně zaškrábal jehlou po vinylech, až se z drážek zakouřilo jak z Trans-American Expressu. Syžet cowboyského odéru z minula dodržuje Whispers of the Waves nebo Paper Airplaine s oblíbenou steel kytarou na pozadí. Večerní saloon a dlouhej kouř. Muž s koltem u pasu právě vešel do dveří.

Ve Stop se přiklání k rockovějšímu podání od základní čáry. Uslyšíme i našláplý electroFULL MOON 11

funk Zombie Delight s typicky robotickým hláskem v refrénu a dojde i na reggae a rastafariánskou rétoriku v kombinaci s francouzským šansonem Olivie Ruiz a country kytarovou vyhrávkou v Tears of Your Heart. Buck si s žánry nikdy nedělal hlavu a rád přebíhá z tématu do tématu, aniž by ztratil náběh na smeč. Cold Steel Drum je pulsující písnička s pobrukujícím analogovým synťákem, kde to ve finále Ricardo rozbalí jak za starých časů, v kontrapunktu k vokálu plavovlasé songwriterky Jenn Grant.

Tklivý duet (opět s Jenn) původně z pera kanadského mistra nostalgie Leonarda Cohena, Who By Fire, zahraje na civilizací otupené smysly, přilepené k efemérnímu povrchu věcí. Samota, odevzdání, smyčcové preludium a sametový hlas připomene sten javorového lesa v karmínové barvě. V tesklivě triphopové poloze pokračuje i She Said Yes. Trocha nostalgie nikoho nezabije a občas se v ní vykoupat nevybočuje ze všeobecného pocitu netečné apatie. Katarzi přinese až infantilně uvolněná BCC, která zhoustlou atmosféru pro jistotu opět devalvuje. Dechové nástroje přizvukují v profánním přitakání

banálnosti. Děti už by měly jít spát, my pokračujeme. Lights Out přináší škálu obscénního microsamplingového materiálu a nakonec marginální kytarový riff finalizuje téměř seriózní rádiový flák Final Approach s francouzštinou v refrénu, abychom si nezadali a rozešli se v dobrém. A jsme u konce.

Buck, stejně jako jeho vrstevník Everlast, dokládá, že hiphop měl vždy zdánlivou jednoduchostí velmi blízko k zemitosti blues a v bílém přebalu pak k vypravěčské formě dobrodružných příběhů z divokého západu.

Nikdy se však nezalekl rockového klišé ani ležérnosti šansonu. Buck je stále na cestě a v klidu by si mohl dát na baru panáka s Tomem Waitsem nebo jen tak pokecat s Charlesem Bukowskim o hemeroidech.

Nebyl jejich vrstevník, ale zdatný pokračovatel určitě ano.

069

BLACK METAL v.2010 text Viktor Palák FOTO Jason Hellmann

SÉMĚ: Blut Aus Nord – Memoria Vetusta I: Fathers of the Icy Age (1996) DHG – 666 International (1999) Mayhem – Grand Declaration of War (2000) PRVNÍ PARCHANTI: Darkspace – Dark Space I (2003) Virus – Carheart (2003) Sunn O))) – Black One (2005) Satyricon – Now, Diabolical (2006)

vázané manifesty. V žánru, kde se ještě stále často vyznává – a nikoliv bezdůvodně – anonymita, by to bylo absurdní. Stejně jako v době, kdy se prohlášením o „opravdovém black metalu bez kláves a ženského zpěvu“ směje stále více lidí.

Přesto nelze popřít, že zatímco rok 2009 ovládl na české tvrdé scéně právě black metal (zmínky si zaslouží Heiden, Ador Dorath i tradicionalistické Stíny plamenů), něco podobného se děje i na scéně západoevropské a severoamerické.

A obě scény ukazují black metal jako mimořádně pestrý, životaschopný a překračující klišé.

Ano, čtete dobře. Kdo by to byl řekl, že zrovna black bude představován s takovými přívlastky.

AKUTÁLNÍ HYBRIDI (2010): Nachtmystium – Addicts: Black Meddle Pt. II Celeste – Morte(s) Nee(s) The Secret – Solve et Coagula Deathspell Omega – Paracletus

Důvod, proč blackmetalisté nikdy nepřijali death metal, ač to byl žánr, s nímž mohli sdílet outsiderství, spočíval v tom, že důraz deathu na explicitní fyzičnost – jinými slovy vyhřezlé orgány, případně sexualita za hranou – odporoval blackovému zájmu o duchovno. Když jsem tento poznatek ze sborníku Hideous Gnosis, který byl výstupem ze stejnojmenné paraakademické konference, která se konala v prosinci 2009 v New Yorku, parafrázoval kamarádovi, smál se. Black metal a duchovno? Ale ano. Ovšem zatímco tohle zacílení, jakkoliv někdy pozérské, neobhajitelné až směšné, je black metalu vlastní od počátku devadesátých let, v poslední době nám chystá tento žánr plný protikladů opravdová překvapení. Zmíněná konference, na niž letos v lednu navázala londýnská sešlost Melancology, může symbolizovat změny, jimiž nejextrémnější metalová odnož prošla.

Pestrost i kvalita nedávných blackových nahrávek vystihují nejreprezentativněji proměny stylu, který je sice nejvíc elitářský, ale na druhé straně se ze všech metalových odnoží dokázal nejvíce otevřít. Black metal zůstává černou ovcí žánru. Ovšem zatímco zbytek stáda žvejká stále stejná stébla, blackmetalová ovce se živí paradoxy i výhonky jiných žánrů, díky čemuž ostatním utekla na druhou stranu kopce a udělala z nich bojácné ovečky.

Když před lety orodoval baskytarista a zakladatel kapely Törr Vlasta Henych za to, že jediný pravý black hrají Britové Venom (kteří dali žánru název), byl k smíchu všem, kteří viděli posun, který se odehrál díky severské scéně devadesátých let. Kdyby však jeho oponenti strávili posledních pár let v hibernaci a následně zapomněli přeformulovat své názory, byli by dnes za podobné trouby jako svého času Henych. Black metal se stal nenápadným vůdcem tvrdé scény.

Black metal okouzlil i lidi okolo festivalu Roadburn, v jehož výročních žebříčcích zaujal dominantní postavení. Anebo došla hybridizace žánru tak daleko, že hlasující posluchači zmíněná alba jako blacková ani neberou?

Současný black metal – a jen pro jistotu připomínám, že kdykoliv toto spojení používám, nemám na mysli okoukané kapely schovávající stále stejné riffy za stále stejný warpaint – ztělesňuje obě příčiny, proč se metal udržuje už tři dekády v popředí zájmu. Je to na jedné straně důraz na tradici a na druhé straně neustálá schopnost proměny. První linii zastupují kapely pokračující ve schwabachové image, lpící na autenticitě, rigidnosti a vydávající na kazetách. („Dokud bude žít black metal, budou žít i kazety,“ předpovídá v časopise His Voice Karel Veselý.) Na straně druhé stojí početnější (protože pestrá) skupina interpretů, kteří se jali spojovat black metal s grindcorem, hardcorem, sludgem, ale i EBM či psychedelií. Co by bylo v devadesátých letech nařčeno v blackové komunitě z kacířství, je nyní svatořečeno.

Tanec s plnou pusou hlíny

Kupředu černá

Hrátky na umělecké vlny nechejme těm, kteří začínali psát v letech, kdy se na „vlnění“ ještě hrálo. Nebudeme předstírat, že existuje soudržná linie blackových kapel, neřku-li nějaké hnutí 070

Pravda, ne všemi, ale rovnítko mezi slovy „metalista“ a „zabedněnec“ už dávno neplatí. Alespoň ne tak často. Jistě, pořád narazíme na posluchače schopné během jediného koncertu téže kapele aplaudovat (když zahraje zlo z prvního dema) FULL MOON 11

FULL MOON 11

071

a spílat (když si dovolí experimentovat). „Ano, párkrát nám vyhrožovali a ještě asi i budou. Je to jen prostá demence. Nikde není psáno, že black metal má být takový a makový. Narozdíl od ostatních podžánrů metalu je black hodně flexibilní a nevidím důvod, proč zůstávat u té nejprimitivnější formy,“ říká k tomu Tyrael, jeden ze dvou členů české kapely Gorgonea Prima, jejíž podiová stylizace má na první pohled blíže k taneční party než syrové rubanici, byť v rytmech EBM. Ortodoxní projevy zůstávají zacyklené v okruhu těch, kteří se raději utvrzují ve svých pravdách, než by připustili, že i v pokroku může být krása.

Zapomínat, že k současnému vzestupu žánru patří i jeho tradicionalistická linie, by ale znamenalo zastávat podobně slepé stanovisko.

Atraktivitě současného proudu „nadžánrového black metalu“ totiž bezesporu přidávají tradiční hodnoty, podobně jako je starosvětský black důležitý pro jiné alternativní podoby tvrdé hudby. Black v sobě, alespoň na první pohled, obsahuje pořád ještě dost neurčitosti a z ní vyplývající zlověstnosti. Uchýlení se do severských lesů neznamená únik do bezpečí, pokud nevíte, jak se v nich pohybovat.

Právě od syrových podob blacku se odpíchnula také tvorba Stephena O’Malleyho ze Sunn O))) či Khanate, který se nezdráhá přiznat oblibu raných Master’s Hammer, v cizině nejcitovanější české metalové kapely. Zatímco ti se vrátili old schoolovou pastiší Mantras, která patřila k vrcholům českého blackového roku 2009 (kdo by to byl řekl, že se při poslechu black metalu budeme smát, aniž bychom naštvali dané interprety?), vznikají i dnes nové kapely, které vyznávají naprostou syrovost a ctí chorobný zvuk. Ne nadarmo se věrozvěsti drone metalu Sunn O))) pro své album Black One spojili s Xasthurem, ne nadarmo O’Malley uznale pokyvuje nad tvorbou tasmánského solitéra vystupujícího jako Striborg. Zarputilé chránění tradičních hodnot předvádějí Norové Darkthrone, pro něž black metal není nástrojem, jak změnit chod světa, nýbrž záminkou k odstřižení se od nešvarů doby a nalezení klidu ve společnosti kvalitního alkoholu.

Blacková zpovědnice

Black metal se sice ohání pekelnými silami i prověřenou filosofií, ale stejně tak představuje ideální prostor pro velice intimní sdílení. Máme zde Nachtmystium, vyzpívávající se z drogových zkušeností (Oh, doctor, give me a dose/ Oh, doctor, blood from my nose...), máme zde Švédy Shining, jejichž číslovaná alba (čeká 072

se na sedmé Född Förlorare) jsou kronikou dezolátství frontmana Niklase Kvarfortha.

A máme projekty, jako je britská Caïna, jejíž jediný stálý člen Andrew Curtis-Brignell neváhá fanouškům nabízet ke koupi své vinyly, aby se mohl přestěhovat. Až intimně blízko těm, kteří o ně mají zájem, se snaží být i tuzemští hledači Heiden. Kdo by to byl řekl, že black metal bude žánrem, v němž se dá tak parádně vyzpovídat.

Dříve výhradně syrový styl se také posunul, pokud jde o posluchačskou vstřícnost. Jedni z těch, kteří už dlouho kašlou na dogmata v hudbě – Norové Satyricon – vnesli albem Now, Diabolical (2006) do black metalu dříve nebývalý groove. Jejich black’n’roll posunul žánr nikoliv evolučně, ale přímo skokově, a dnes už nacházíme blackové kapely, kterým nejde o to, aby své posluchače viděli s pořezanými zápěstími.

Nejprve je chtějí uvést do tance. Týká se to jak hutných Wolvhammer, tak třeba zmíněných Newyorčanů Nachtmystium, kteří na své (prozatím) dvojalbové sérii Black Meddle (2008 a 2010) vyzvali k tanci psychedelické rockery květinové dekády, ale i Bruce Lamonta či Sanforda Parkera z Minsk. A když už jsme u kolaborací – co spojení Maniac (bývalý zpěvák Mayhem, u nichž skončil kvůli své nezvladatelnosti) a David Tibet z Current 93, jehož mantra ve skladbě Maniacova projektu Skitliv přejde plynule v očistný black’n’rollový tanec? Kdo by to byl řekl, že na black metal půjde trsat...

A přestože tyto kapely znějí chytlavě už na první poslech, nediriguje současný vzestup black metalu žádné podlézání. Naopak. Třeba album Paracletus od tajemných (asi) Francouzů Deathspell Omega je nekompromisní až běda, ale zároveň sráží teplotu pod bod mrazu několika sofistikovanými metodami. Není nutno fotit se za chalupou u zasněženého lesa s nožem v zubech a pentagramem na krku. Stačí zkombinovat disharmonie s ujetými groovy kytarami (jako od Virus) a neobtěžovat se s vysvětlujícím komentářem.

Black metal se začal snoubit i s ideologicky nesourodým hardcorem či crustem. Kapely jako Celeste, The Secret, Hierophant nebo Endless Disease zmíněné styly přijaly zcela spontánně a stejně nenuceně je obohatily. Žánrová spojení jsou někdy spíše jen tušená (black + shoegaze = Aluk Todolo), jindy zřetelně vypracovaná.

Jako v případě Britů Anaal Nathrakh, kteří se jali snoubit black s nejrychlejším grindcorem a dosáhli tak zcela nových apokalyptických kvalit. Nebudeme si ale nalhávat, že podobní

frankensteinovští kříženci bývají vždy uhrančiví. Také blackmetalová laboratoř plodí zmetky – nedotažeností a lamačstvím přes koleno zavání třeba nedávné album od Todtgelichter.

Ovšem Němcům sofistikovaný metal, až na výjimky, stejně nikdy moc nešel.

Proti expresivitě kapel od Nachtmystium po The Secret však i nadále stojí interpreti, jimž je bližší zakuklená ponurost a mlžná atmosféra. Mnohé z nich sdružuje britský label Profound Lore: Portal, Altar of Plagues či Cobalt, jedna z tvrdých kapel, kreativně spojených s někdejší členkou Swans Jarboe, která jejich bubeníka Erika Wundera na oplátku (pro kreativní souznění) vzala na své evropské turné.

Phil McSorley, druhý člen kapely, mezitím bojoval v Iráku. Zcela specifickou kapitolou jsou asijské kapely, kterých se stále drží okouzlení raným evropským metalem, což se projevuje v prosté naivitě, respektive zálibě v surovém riffu, který stále upřednostňují před neprodyšnou atmosférou.

Prázdnota zaplněná černí

Black metal i nadále otevírá náruč těm, kteří opovrhují hledáním kapel na internetu a vyznávají xerox, kazetu a primitivismus. Stejně tak umožňuje laciná silácká ztotožnění na základě pozérských výkřiků, jak to předvedli bloudi Watain, kteří svou aktuální desku ohlašovali výroky o renesanci pravého blacku. Komerční kalkul kapely, která bude zlo brzy šířit mezi Alkeholem a Oomph! na festivalu Masters of Rock, zabral. „Zpěvák Erik Danielsson supí do schodů s novou televizí, zatímco tisíce a tisíce posluchačů ve svých domovech zjišťují, že black metal se tak nějak neznovuzrodil,“ psal o jejich albu Lawless Darkness znalec a kritický fanoušek black metalu Tomáš Kouřil z webzinu Mortem. To ale neznamená, že dominantní tendencí nezůstává dříve nemyslitelná otevřenost a kreativita, která v důsledku proměňuje i uvažování a psaní o této stále méně ortodoxní odnoži tvrdé hudby.

Kdo by to byl řekl, že budou vznikat články o black metalu, v nichž nebude ani slovo o vypalování kostelů.

FULL MOON 11

FULL MOON 11

073

074

FULL MOON 11

TEXT PETR WAGNER FOTO DEATHSPELL OMEGA

Sleduju metal tak nějak ze druhýho břehu, jinak než zažranej žánrovej fanda. Má to svoje důvody. Tam, kde jsem vyrostl, vycházely kdysi celý knížky o tom, jak je podladěná elektrická kytara nebezpečná, a lidi věděli o seznamech a doporučeních, jaký desky rozhodně neposlouchat. Aktualizace sice trochu vázla a co do vročení šlo o věci, který vyšly maximálně v polovině osmdesátek, zato jste se mohli dozvědět, že ani Beatles nebo Hendrix nejsou bez škraloupu. Nicméně metal byl na indexu komplet. Jako žánr, se kterým není radno se jakkoliv zaplést.

Jelikož jsem chtěl sekat dobrotu, tímto pravidlem jsem se poctivě řídil. Na My Bloody Valentine, Ride, Charlatans, Stone Roses, Slowdive, Inspiral Carpets a ostatní zasněnce ranejch devadesátek, který jsem žral, žádný tabulky nebyly, čímž vznikla šance na přežití v neutrální zóně (jasně že úplně košer to nebylo). Stejně jsem ale celý ty roky po metalu švidral, aspoň koutkem jednoho oka. Žili jsme sice za ohrádkou, která byla místy až zbytečně vysoká, nicméně pořád to nebyla jeskyně v lesích. Zasekly se mi v paměti zprávy z tehdejšího Rock&Popu.

První Master’s Hammer. Root. Hořící kostely v Åsane, Vindalfjordu a Bergenu. Vikernes a Aarseth. Mayhem a mrtvej Dead. Při pohledu na obal bootlegu Dawn of the Black Hearts musí mrazit i Františka Nebojsu. V hlavě se mi začínaly líhnout otázky. Co je to za muziku, že se kolem ní dějou takový věci?

Cestu k odpovědím jsem s prvním poslechem zapovězenýho materiálu Burzum nebo Mayhem samozřejmě nenašel. Jasný mi bylo jen to, že tihle magoři nemilosrdně vyřízli z muziky jakýkoliv bluesový ozvuky a všechno vsadili na Satanovu kartu. Ani jedno se mi zvlášť nelíbilo, stejně jako se mi nelíbily ty vraždy a žhářství. Ale skutečnost, že jsem našel hudbu, která jde do krajnosti, a navíc jsou v jejím centru otázky víry, byla přitažlivá. Metal mě začal zajímat, i když ten zájem zpočátku s hudbou skoro nesouvisel.

FULL MOON 11

Ostrej střih do současnosti: kytara jako nástroj mi postupně přestala dávat smysl ve všech žánrech, snad jen s výjimkou country.

Stejně jako jinde mi poskytly řešení malý labely. Hlavně ten, u kterýho vyšly desky Island, Gruenewald, Klabautamann, Woburn House, Valborg a Ekpyrosis (Zeitgeister).

Byl a nebyl to metal, německá parta přátel lesních tišin začala sešívat dohromady zvláštní vzor z vrstev, který k sobě zdánlivě nepatří. Nebezpečně povolený struny, sem tam nápodoba větrnýho útoku na opuštěnej posed, zadumaný pohledy do neprosekaný houštiny, žádná snaha najít mrtvý bůžky, spíš symbolický otočení se zády ke všemu současnýmu. A dechy, neuvěřitelně smutný dlouhý tóny. Klíčovej track pro seznámení: Island – Nadir.

Ne úplně logickým obloukem (teď už asi chápete, že v mým vyprávění logika nevítězí) jsem se najednou místo Německa octl v Norsku u Virus a stěžejní deskou pro rok 2009 pro mě byla Resplendent Grotesque od Code. Pro další rok byl fokus nastavenej na releasy pod hlavičkou metal. Jako z udělání těch dobrejch vyšla hromada, akorát mám dojem, že se o většině moc neví. Za všechny vybírám jednu jedinou. Kdyby ještě existovaly ty seznamy s nedoporučenou muzikou, zřejmě by byla hned na prvním místě s pěkně tlustým červeným vykřičníkem.

Frantíci z Poitiers Deathspell Omega naservírovali vloni na desce Paracletus regulérní bahno. Tak hustý a černý, že jsem si to dodneška nebyl schopnej poslechnout celý – o to větší je drzost, že se snažím o albu psát. Drzost až na půdu? Zkuste přistoupit na moji hru, že u závažnejch alb nejde o nějakej zvuk s nějakou stopáží. Že jde o vnitřek. Tohle je koňská dávka spirituality se záporným znamínkem, pro mě osobně už dost nezdravá záležitost.

Ale k věci: lehkej produkční fuckoff (korigovanej norskou, raně devadesátkovou vlnou) je na albu, postaveným jako převrácenej úvod

do pneumatologie, povýšenej skoro na umění.

Deathspell Omega dostatečně poučeni z vlastních (nijak převratnejch) začátků začali ohejbat black metal do nečekanejch tvarů. Z jejich práce jde opravdu strach větší než dřív možná taky proto, že se tentokrát neštítili pustit ke slovu melodii. Čím dýl ji nechali hrát, s tím větším gustem ji rozpárali. Rozvržení napětí ve skladbách se řídí podle nějakýho rafinovaně patologickýho rámce, ktrerej při všem tom bordelu znova a znova ukazuje k textům.

To jsou řečičky, který je možný navléct na spoustu black metalu, jasně. Tady plyne největší respekt z toho, že zdaleka nejde jen o hudbu. Za svoji kariéru dali Francouzi jen pár rozhovorů; ani se pořádně neví, kdo v kapele vlastně hraje. Když už se ale rozhodnou mluvit o tom, co dělají, padají seriózní teologický termíny ve správným pořadí. To není ožraleckej bullshit z nevymáchanejch hub Mayhem (viděli jsme v A Headbanger’s Journey) ani útržkovitý pseudomoudra plný zámlk, kterejch se dopouští Gaahl z Gorgoroth. Za Deathspell Omega stojí koncept vážně pojatýho satanismu, kterej ví, že studium pramenů je základ.

Stěžejní informace k tématu se nacházejí především v Bibli – je nabíledni, že ten, kdo neumí Otčenáš normálně, ho těžko odrecituje pozpátku. Až pak následujou starý apokryfní a heretický texty, knížky praktický magie a několik rebelujících osobností ze světa filozofie a krásný literatury.

Pořád si rozumíme: tuhle hudbu považuju za krajně nebezpečnou a obava o duše zainteresovanejch je na místě. Jenomže čestně jako křesťan přiznávám, že bych těžko hledal u svejch spolubratrů a sester desku moderní hudby, která by Paracletus intenzitou zvěsti přebila (a teď nemluvím o stylu). Možná jednu: The Divine Liturgy of the Wretched Exiles od Psalters. Sežeňte si obojí, obojí je výpověď víry.

Srovnávejte a přemejšlejte.

075

DISEMBODIED (USA) TEXT IVAN FOTO Richard Deric

Poslední tejden tížil Viktora jak špatně umístěná kovadlina v koutě podvědomí. Za pár posledních dnů se odnaučil vnímat malinký detaily, který všem, kdo aspoň trochu fungujou v rovnováze, dávaj sílu překonat chmury všedních dní. Za dosavadním andělem jeho života práskly dveře tak vehementně, že kdybyste rozložili finální sekundu a nakouřili ji do mozku na plnej kotel, ohluchne i posádka ponorky. Pohled do stropu prokládá neprostupnou hradbou mediální dělník, parta jedvědů od vedle pořádá taneční párty a schránka se plní nepředvídatelnejma platbama. Krev. Ráno jako střep v oku. Sestřička nedokázala nabodnout žílu a s ranním kafem pozřel do zrcadla, kde spatřil bledou trosku s tankodromem místo očních víček. V ten moment se rozhodl podělit se o svůj bol s mírumilovnou obsluhou kavárny. S nelidským řevem převrhnul stůl, rozkopal zbytky porcelánu, proměnil se v Anděla zkázy, prohazujícího kusy nábytku výlohou na ulici. Nikdo mu nestál v cestě. Kroky skrze výlohu doprovodil křupavý šelest jeho podrážek. Podíval se na oblohu a cítil se aspoň na chvíli osvobozen.

Tvorba Disembodied není v tomhle scénáři.

Disembodied jsou cítit až při pohledu z ulice do Viktorem zdemolované kavárny. Pomalý záběr. Prach se zvedá a třpytí se v ranním světle. Zkáza dokonána. Uvolnění mimo záběr.

Není tak těžké vymodelovat situaci, která by seděla k soundu kapely, o které nebylo takřka nic napsáno, a přesto zanechala tak hluboké rýhy v jedné hardcore generaci.

*V polovině 90. let doběhl metalovej sound hardcore. Ještě před ikonou DIY satana ale existovaly kapely jako Capone, Shai Hulud, Threadbare, Despair nebo Fall Silent, který narozdíl od thrashový ekologie z MTV otočily křik do nitra a nastartovaly novou kapitolu. Žádnej hudební směr neměl takovej vliv na generaci teenagerů, co se týče propagace vegetariánství, veganství a straight edge jako hardcore scéna v polovině devadesátejch let minulýho století. Podladění a agrese z repráků dodávaly odhodlání změnit svět ještě větší 076

sílu. Žádný ego vyhýbající se loadingu ve snaze uchránit svoje hebké prsty pro umělecký výkon, žádný kýče, velebící ještěrky ovládající tuhle planetu. Nejednoho z nás postihla touha mít vlastní kapelu, label, dělat koncerty.

Revolučním releasem malého labelu Moo Cow Records se v roce 1996 stali Disembodied z Minneapolis, který s Harvest a Krakatoa proměnili společně s Havoc Records stát Minneapolis v setkání těch, kdo komentují zkázu konanou těmi vládnoucími.

Dodnes si pamatuju, jak jsem slavnostně přinesl červenej 7” The Confession od Disembodied domů. V době, kdy neexistoval internet a jediná šance, jak se dostat hlouběji, byla doporučení, četba fanzinů, CD půjčovna a koupě singlů místo velkejch desek. Disembodied už v té době měli reputaci těch nejpomalejších a nejpodladěnějších ve scéně. Jehla dosedla a z repráků se začalo linout zděšení. Tři hyperpomalý tracky, ve kterých kytary hrajou thrash na 33 místo 45 RPM. Ležérní vokál, chraplání sotva na půl plynu, který se táhne jak smrad.

Jenže místo pěti umaštěnejch houní vidím v bookletu kluka s teplákovou bundou, kterej se právě dostavil na cyklojízdu. Trika Outspoken. Za mikrofonem nerd v kostěnejch brejlích, svetr s véčkem a košilka. Za bicíma mistr ve skejtboardingu a na basu moje platonická láska Tara. U Disembodied nic nevypadalo nadlidsky. Žádná megaprodukce s přeceňovaným jménem magoroidního producenta na obalu, žádný cetky metalovýho průmyslu. Čistá energie vykostěná k podstatě, hraná ze sklepa pod úrovní chodníku, na kterým ovládá chůzi populace ledovka, a chlupy v nose mrznou při pohledu na teploměr, kterej ukazuje – 20 stupňů Celsia. Jestli mohla existovat česká odpověď na Disembodied, pak to mohlo bejt chebský rouhání Intro nebo úplně raný Lvmen před tím, než je spolkla erupce světa Neurosis. Jak nazvat další kapitolu kapely, jejímž absolutním vrcholem měla být Zpověď?

*Diablerie

(Ferret Records CD/LP, Lifeforce Records reedice LP). V roce 1999 začaly výrazně prorážet dva labely, který by z dnešního pohledu mohly mít nálepku hardcore mainstream. Jenže tohle pořád byla perioda před fúzí deathcore a glamrockových účesů. Vždyť

Ferret a Trustkill vydávali politický kapely typu Endeavor, Burn It Down a Racetraitor nebo straight edge ikony typu Brother’s Keeper, Remembering Never a Bishop. Disembodied zvolili pro další dvě kapitoly právě Ferret, který vydali jejich první velkou desku. Diablerie byla pro hrstku metal core kids přelomu tisíciletí zlomem stejně jako Reign In Blood od Slayer pro thrashery. Hned jak se ocitla Diablerie v zajetí přehrávače a uslyšeli jste první vazbu, bylo jasný, že už neexistujou zavedený pravidla metalovýho songu. Anvil Chandelier otevírá kvikoprd, kterej evokuje porážku prasat za zdí, u který jste vybalili spacák. Jeli jsme autem na Morning Again do Německa a všichni čtyři jsme byli naprosto zkoprnělí. Žádný komenty, jenom nevěřícný pohledy, jestli je tenhle postup vůbec lidskej vůči mladým uším. Z Disembodied se pro nás stala nová modla, kterou jsme mohli naživo vidět až o deset let později.

Ale nepředbíhejme. Diablerie disponuje devíti songy a každej je hit. Narozdíl od všech kapel, který se snažily o bahenní lázně ve strunách, stopáž jednotlivých písní mnohdy nepřekročila dvě minuty. A v tom je jádro pudla. V kombinaci citace, přednesu, chrapláku a solidně poskládaných riffů vznikl rukopis Disembodied, kterej se nikomu nepodařilo napodobit.

Hned s dalším releasem se naplno projevila Joelova láska k Sepultuře. Všem je nám jasný, že tahle kapela měla smysl do doby, než odešel Max Cavalera, a o týhle etapě mluvím. Na splitu Oxymoron s homies Brother’s Keeper je hodně slyšet ovlivnění Chaos A.D. a Roots.

Nenechte se zmást. Jde jenom o koření, který Disembodied použili ve strukturách a zvuku.

Jak už začalo být zvykem, první song (Stigma) vždycky vyráží zuby z pusy a my všichni milovali ten náraz a následující bolest. Kromě dvou vlastních songů Disembodied všechny uzemnili coverem Dine Alone od Quicksand. Nejsem moc velkej fanoušek coverů a to hlavně v případech, kdy kapela předělá song stejnýho žánru. V případě Dine Alone ale Disembodied poslali klasiku na úplně novej level. Šablona zůstala stejná, ale podladění, zpěv a hlavně konfrontace Minneapolis – New York udělala svý. Později vpadli Disembodied do světa coverů ještě jednou a to songem Creeping Death od Metalliky, kde se opakoval stejnej scénář. Jakej význam má jakejkoliv revival?

FULL MOON 11

Asi žádnej. Pokud ale dokážete posunout technický limity songu, v našem případě podladit na maximální možnou mez, vzniká něco, co mě fascinuje. V obou případech bingo!

Vrcholým dílem v tvorbě Disembodied je pro mnoho z nás 10” a MCD nazvané If God Only Knew the Rest Were Dead (Ferret Records).

Mistři malých releasů si vždycky dávali záležet na atmosféře a ta je tady mrazivá! Hned úvodní Heroin Fingers ve vás vyvolává tůru, kdy pochodujete sněhem bez doplňování tekutin.

Vyměšování pak pálí huboko uvnitř a žiletky reznou. Tenhle pocit navozuje zvuk kytar, kterej už není hlubokej, jak jsme byli zvyklí. Konkrétně u Dislocation zní jako motorová pila, který dochází šťáva. Dlouhá čekání pokaždé doprovází apokalypsa. A tu řídí Disembodied dokonale.

*Prvním kvalitním počtením o Disembodied v tištěný formě byla zpověď všech členů kapely u kartářky, kterou jim zaplatil časopis Rumpshaker. Dost niterný informace daly dohromady předpověď, která se bezezbytku vyplnila jejich rozpadem hned po natočení alba FULL MOON 11

Heretic (Edison Records). Heretic je jakýmsi outrem Disembodied. Ačkoliv by jakákoliv jiná kapela zaprodala duši ďáblu za deset songů tohoto ražení a zároveň nejdelší opus Disembodied, ve srovnání s předchozími počiny už chybí nepopsatelná atmosféra, která doposud vytvářela zvláštní auru všech releasů.

V roce 2000 se 3/5 Disembodied přemění na Martyr A.D., kteří vystoupili z bažin, vydali se směrem ke křišťálovým zvukům a značně zrychlili. Jejich deska The Human Condition in Twelve Fractions (Ferret Records) je důstojným pohrobkem Disembodied, který i přes nepochybné kvality nikdy nedosáhne jejich kultovního statusu. Po personálních změnách natočí Martyr A.D. ještě On Earth as It Is in Hell (Victory Records) a pak se po nich v roce 2005 slehne zem.

Je bezesporu, že hardcore scéna poloviny 90. let minulého století změnila životy tisíce lidí po celé planetě. I ten největší hudební ignorant musí aspoň podle názvu rozeznat jména jako Black Flag, Minor Threat, Youth of Today, Shelter, Converge, Bane, Inside Out nebo Undertow. U příležitosti vydání knihy Burning Fight,

mapující dobu ve formě rozhovorů, se v květnu 2009 znovu zformovalo několik jmen té doby a odehrálo své sety na Burning Fight Festu v Chicagu. Disembodied vystoupili po devíti letech nečinnosti. V srpnu téhož roku zahráli i tři koncerty v Evropě. Ten klubový v německém Rossweinu byl opravdovým peklem. Jako by se energie nenaplněných koncertů a očekávání minulosti transformovala do čtyřiceti minut a otevřela bránu do jiné dimenze. V posunu časem možná právě do Viktorovy kavárny.

Znovuoživení kapely doprovodilo vydání desky Psalms of Sheol (Prime Directive Records), která je koláží singlů (včetně úplně prvního Existence in Suicide) a dem zremasterovaných do smrtící podoby. Je super mít jistotu, že žádná nová kapitola nezklame. A to i v případě, že se z dnešního pohledu nikam nevyvíjíte. Kdo by chtěl, aby Crowbar zněli jinak než Crowbar a Slayer jinak než Slayer?

Vždycky se můžete vydat dvěma směry.

Disembodied jsou cestou k Tomu s kopýtkem.

077

ROZHOVOR FDK EARTHLINKED (X PRODUCTION, 2011) TEXT VIKTOR PALÁK FOTO ARCHIV XP

Nebudeme předstírat, že žijeme v časech, kdy předpona post – u žánrové charakteristiky tvrdé kapely značí něco nového a vzrušujícího. Naopak. Je stále anachroničtější a spíš než očekávání probouzí obezřetnost. Nicméně poslouchat hudbu podle toho, jaký žánr je zrovna „papírově vzrušující“, je – a obejděme se tady bez metafor – hloupé.

Nejen v promo materiálech (kde to je jaksi očekávatelné), ale taky v debatách s posluchači (u nichž lze předpokládat, že promo materiály nečetli) se v souvislosti s FDK dlouhodobě objevují paralely s Isis a Neurosis.

Jistě, stává se to mnoha kapelám, ale u FDK tyhle vykřičníky v podobě slavných jmen dávají smysl a zároveň nejsou pro kapelu ponižující. A tak zatímco opožděnému, rádoby světovému nu-metalu z české kotliny je požitek se vysmát (It’s not fucking 1998!), FDK lze aplaudovat. Jejich cílem není plnit roli českého echa zahraniční stylové vlny, byť se srovnávání s ní nemusí bát. „Když děláme nové věci a nějaký nápad se nám zdá až moc podobný jiné kapele, raději ho předěláme nebo nepoužijeme,“ tvrdí zpěvák Babb. A dává to smysl. Ony paralely jsou gestem pro ty, kteří na podobná srovnání dají, a jejich použití je spíše instinktivní. S novým albem Earthlinked to platí dvojnásob.

Stylově FDK stojí rozkročeni mezi hardcorovými a metalovými vlivy, důraz dávají na komplexní, nepropustné atmosféry a do výraznějšího experimentování se pouštějí opatrně. „Na koncertě Crowbar byl bubeník ze Soilent Green a basák z nějaké crustové kapely z New Orleans a vůbec to neřešili,“ dokresluje Alesh z Gospel of the Future zbytečné kastování, které je na všech těch českých „scénách“ tak časté. Řešení, proč FDK nekonvenují hardcoristům stejně jako metalistům, mezi nimiž se zabydleli snáz, je stejně bezvýsledné jako zdlouhavé. Stav věcí je ale zřejmý. „Podle mě metalové publikum víc oslovuje ta temná atmosféra s nádechem záhadnosti, kterou ze skladeb cítím, a svoji roli hraje i forma zpěvu. Jinak my si od HC scény nějaký odstup neděláme, spíš mi přijde, že HC scéna si dělá odstup od nás. Prostě hardcorovým fandům naše hudba moc neříká,“ říká k tématu Babb. A když se ptám, 078

zda není nutkání náležet k určité scéně v prvé řadě o pohodlnosti, dodává kytarista Vanja: „Je jasné, že lidé stejně smýšlející se vzájemně podporují, ale co se týče muziky jako takové, je to spíše limitující. Nechápu, proč lidi řeší, že naše hudba je příliš pomalá nebo málo matematická.“ Pozvolné i technické, album Earthlinked je v prvé řadě klenuté a ubíjející, touží dostat posluchače do kouta, ale taky ho zanechat více obohaceného než zničeného. Nelze pochybovat o tom, že FDK zastupují tradiční linii tvrdých post – kapel. Ale ačkoliv jsou podobné tendence na ústupu (a osvěžení, jaká předvádějí 65daysofstatic nebo domácí C, jsou spíše výjimkami), rozhodně nepřichází s žánrem po funuse. Jejich zatěžkanost je nadčasová (říká někdo o Black Sabbath, že jejich doba pominula?) a hudba dostatečně neurčitá, aby dávala zapomenout na to, kolik je hodin a který je vlastně rok. Navíc je zřejmé, že styl kapely není znouzectnost. „Nyní se věnuju jak kytarovým FDK, tak i DJingu a produkci klubové elektronické hudby jako je breakbeat, techno nebo dubstep (například se aktivně angažuju na mejdanech partičky Cirkus Alien). Jsem rád, že v dnešní době jsou tyto vícežánrové zájmy běžné a lidi jsou různým stylům otevření. A kromě bubeníka Přémy má nebo měl podobné tvůrčí odchylky každý z nás,“ osvětluje Vanja.

Promyšlená hudba nemusí znamenat vážení každého riffu. „Celé je to založené na našich pocitech z hudby, které nejde blíže popsat,“ říká Vanja. Banální, i pochopitelné. Do řečí se FDK nepouštějí ani na koncertech, jednolitý zážitek by stereotypní děkovačky rozmělňovaly a kazily. FDK se podařilo obohatit tuzemský metal, který sice neustále žehrá na to, že se ne a ne probít do světa, ale mnohdy mu nedochází, že provinčními nahrávkami to nepůjde. „Své počínání nechceme směřovat na žádnou konkrétní posluchačskou skupinu,“ vylučuje Vanja.

A studnice nápadů, kytarista Cholda, to korunuje: „My nechceme nikam příslušet.“ FULL MOON 11

FULL MOON 11

079

www.studentpoint.cz

Vtáhne tě do víru dění

080

Vzdělání Móda & design Shopping & peníze Kultura Sport Xsport Cestování Vztahy

FULL MOON 11

Kam zmizel squatting? / 6 Chick Corea, Gary Burton a jazz fusion / 16

Praha - Brno | No. 395

čt. 17. 2. – st. 2. 3. 2011

Rozhovor s Vítem Klusákem / 4

V KINECH

OD 24. 2. 2011

Na www.protisedi.cz běží od konce roku nový web. Je jiný než ostatní a jmenuje se Proti šedi. ________ Proti šedi není časopis ani noviny. Je to médium pro současnost. Má vlastní audio a video, spoustu článků a fotek. Jeho “cílovka” jsou lidi, kteří nechtějí být taženi davem. Ne jen mladincí trendaři, ale každý, kdo hledá víc než jen sprostotu, lži, nenávist, usurpování, pomluvy a bezmeznou honbu za mamonem. ________ Na serveru se objevila řada rozhovorů se známými osobnostmi (Clarke, Kleník, Bárta, Haloun, Langmajer, Pollert, Homola, Dusilová, Helešic, Cole, Wisternoff, da Silva, Maas, Rolins...). ________ “Nejsme zloději času jako televize. Chceme poučit, nasměrovat a nenudit. Přinášíme krátké a jasné svědectví o dnešní nadějné době. Spoléháme se na vlastní rozum a intuici. Nenecháme se nikým řídit. Myslíme si, že když člověk chce lepší zítřky, musí se o ně přičinit sám. Víme, jak hloupé je nepoučit se z minulosti. Jsme jen lidi,” říkají tvůrci. ________ www.protisedi.cz

FULL MOON 11

081

REPORT PJ HARVEY 21.2.2011 ADMIRALSPALAST, BERLíN TEXT MICHAL PAŘÍZEK FOTO Seamus Murphy

V jednoduchosti je ohromná síla a zároveň je strašně složité ji popsat. Krása je iluzorní a individuální. Na někoho zapůsobí světelná show, jinému k vytržení stačí letmé pohledy nebo krátké kytarové sólo. A jak často ten pocit pomine s ranním probuzením! Člověk si kolikrát ani nevzpomene, co včera dělal a kdeže to vlastně byl.

O velikých očekáváních, která provázejí některé koncerty, nemluvě. Často jsou tak masivní, že je v podstatě nemožné je splnit. Vystupující mnohokrát ani neví, do čeho jde, co všechno a v jaké míře se od něj čeká. Jenže někdy, někdy se to všechno propojí v jeden čarovný celek, téměř všichni jsou spokojeni a zůstane zážitek na hodně, hodně dlouho. Možná navždy; některá gesta a pocity se zapomenout nedají.

PJ Harvey udělala dobře. Nejenom s výtečnou deskou Let England Shake, nejenom se střídmou kapelou, kterou má na turné s sebou.

Hlavně s tím, že dala všem možnost podívat se na obrazovce počítače, jak budou její letošní vystoupení vypadat. Díky streamu z pařížského sálu La Maroquinerie ze 14. února jsme věděli, co čekat. A díky tomu to nebyla taková podpásovka. Síla, která z podia čišela, byla sice dopředu tušená, přesto intenzivně zasahovala.

Zhmotněná energie ovládaná každým hlasovým ohybem půvabně majestátní umělkyně doslova jiskřila v prostoru; je málo akcí, na kterých kolem sebe nenajdete nikoho, kdo by komentoval dění na scéně. Soustředění a síla jeviště zcela ovládly smysly publika. Ticho, klid a náhle nadšené výbuchy ovací v pauzách.

Plachý vědoucí úsměv Polly Jean („...ano, vím o tom, tuším, co zažíváte, máme to podobně...“) a další song. Nic překvapivého a neobyčejného, jen prostá, přirozená a klidná síla.

Strohé, takřka vyčištěné podium. Dvoje klávesy, bicí, tři kytarová komba a téměř žádná světla.

Sál otevřený v roce 1910 už toho viděl hodně.

Zažil a trpěl pod bombami spojenců, pár měsíců nato už coby bašta sovětské zóny hostil konvent německých socialistů a komunistů. Nějaký rockový koncert tudíž nemůže Admiralspalast rozházet, možná i právě proto zdejší prostředí tak podivně souznělo s programem. Spojující byl i jistý aristokratický pocit, který z písní PJ 082

Harvey vyvěrá, nebo bezčasí, které v sálech podobného typu dýchá. A melancholické bojové lamenty z Let England Shake sem pasovaly náramně. Doprovodné trio John Parish, Mick Harvey a Jean-Marc Butty působilo ještě skromněji než autorka sama. Jako by šlo o poctu nebo lépe privilegium podílet se na těchto společných soirée. I z trojice ošlehaných pardálů čišelo vědomí silného repertoáru, který s ohromnou lehkostí a samozřejmostí zprostředkovali publiku.

V pauzách občasné přesuny a střídání nástrojů, prchavé úsměvy. Špatný nástup hned ve druhé The Words That Maketh Murder nikdo neřešil, spravilo to vzájemné mrknutí.

PJ Harvey je záhada. Jednou samozřejmá královna s pevným pohledem, jindy klackovitý Havranpírko s mile neohrabanými pohyby. Velkolepý černý kostým korunovaný čelenkou z per byl v prudkém kontrastu s maximálním zaujetím pro skladby samé a skromným, leč totálním ponořením. Kostým nijak nevysvětlený a nekomentovaný, slušivý a věcný. Havraní koruna v havraních vlasech, autoharfa a kytara na střídačku, střídmá gesta a dokonalý přednes. Program večera stál na aktuálním albu, o výlety do minulosti ale nebyla nouze. PJ Harvey moc neřešila, jestli je na řadě novinka The Glorious Land nebo letitá C’mon Billy, důraz a soustředění se neměnilo.

Dlužno dodat, že ani ohlas publika se tolik nelišil. To tiše deklamovalo jak jistoty typu Down by the Water nebo Angelene, tak i aktuální Written on the Forehead, England nebo In the Dark Places. Osvěžující absence hitů nechala vyniknout skladatelské schopnosti PJ Harvey, kterým sluší střídmá instrumentace (geniální Jean-Marc Butty by možná ani další nástroje nepotřeboval, jeho bicí si vystačí samy o sobě).

Poprvé člověk vnímá všechno živěji: rytmus, který vlastně po celou dobu koncertu cudně cloumá s tělem PJ, elegantní a nevídanou grácii, se kterou vyslovuje slovo „murder“, zdaleka ne běžnou lehkost, skromnost a samozřejmost.

Po úchvatné závěrečné Silence se hromadně vytleskávalo – proč, proboha. Nebylo třeba nic dalšího. Hotovo šlus. První osobní setkání s PJ Harvey na podiu nemohlo přijít v lepší okamžik. Možná kdysi začátkem devadesátek někde v klubu, ale asi ani to ne.

Těším se do Barcelony...

FULL MOON 11

FULL MOON 11

083

REPORT BEN FROST 24.2.2011 BERGHAIN/PANORAMA BAR, BERLÍN TEXT SHERESKYSPEONK FOTO PRESS

Ben Frost je protipólů magnet. Narozen v Austrálii, žijící na Islandu. Vyrostl na black metalu, tvoří elektronickou hudbu. Ambientní apokalypsu, tvořenou nesmírnou noiseovou agresí. Je výjimečný úkaz; povedlo se mu něco, co nikomu předtím. Zatímco všichni jeho noise/drone bratři v triku hledají jednu a tu samou emoci, a to bolest, Frost posledním albem By the Throat dokázal, že jde v tomhle „nepochopeném“ žánru vytesat srdce z oceli. Základy multiserialismu, které odkojil industrialem a náznaky musique concrète. Češi tomu vidlácky říkají Hluk. By the Throat je procházka imaginárním soundtrackem ke konci světa. Stejně tak působí i jeho koncerty.

Klub Berghain, místo, kde za chvíli proběhne dekonstrukce světa, je ten nejlepší klub na světě, ať už mi věříte, nebo ne. Schován v polorozpadlé nepoužívané továrně, maskován padající omítkou a neoznačen byť jedinou cedulí, ukrývá dekadentní mix industrialu a perverzních myšlenek nejednoho duševně nemocného architekta. Minimalismus prostupuje každým metrem čtverečním, bublá na povrch v podobě čtyř obřích reproduktorů, tvořících z místa na stání vesmírné masivní domácí kino. Po obvodu jsou polotemné místnosti, kuřárny, bar, klece, extrakt umělecké výstavy a slévárny. Když začne hrát Sebastian Meissner aka Klimek a jeho drone prostupuje celým klubem, máte pocit, že jste se ocitli uprostřed Kubrickova Eyes Wide Shut, každou chvílí si všichni nasadí masky a započnou orgie (což by, mezi námi, bylo rozhodně lepší než Klimekův set). Až později jsem se dočetl, že Berghain podobné orgie opravdu pořádá. Striktní zákaz fotoaparátů, žádná zrcadla, odcizení a zároveň bezpečí, ocel a perverze. Znáte lepší místo pro koncert Bena Frosta? Polární kruh nepočítám.

Nastupuje na plac kolem desáté, tentokrát naprosto sám. Je fajn chodit na Frosta, pokaždé je zážitek jiný. Jednou sólo, jednou s dechovou i smyčcovou sekcí, někdy si pozve i šest kytaristů. Vyznění se diametrálně posouvá. Sólo ovšem neznamená ochuzení, naopak – hudba dostala nejsyrovější rozměr, nerušen melancholií nechal plout jen a pouze agresi, skrz laptop a basu. Set otvírá jednoduchý beat, přecházející ve Stomp, 084

jednu z největších „hitovek“ z ceněného alba Theory of Machines. Od prvních momentů máte pocit, že sledujete přistání UFO, že sledujete něco, co jste ještě nikdy neviděli. Osm světelných panelů, umístěných za Frostem, v kombinaci s hlasitostí zanechávají mrazivý dojem. Stomp je nicméně první a poslední song, ve kterém Frost chybuje, a vypouští lavinu za katarzí opět od poloviny. Ne že by to někomu vadilo. Všechny kytarové loopy vznikají live (tady ta zrada), laptop je mění v ohlušující smyčky, které nechávají celou drone scénu vzadu v koutě.

Ty čtyři reproduktory... Znáte ten pocit, když jste na koncertě, basák hrábne do strun a vy cítíte, jak vám vibrují nohavice? Vynásobte tisícem. Možná milionem. Frost do poslední kapky využil technické možnosti klubu a hrál extrémně hlasitě, nikoliv ale na úkor kvality zvuku. Každý tón byl i ve své maximální poloze krystalicky čistý, neničen přebasováním.

Když se na vás při Killshot valí první droneová vlna – takový úder, takový šok, měli jste vidět tváře lidí v sále. Polovina publika si zakrývala uši s výrazy torturovaných. Cítili jste, že se vám odlepuje maso od kostí, stojí vlasy, s každým beatem cukají končetiny a přísahám bůh, že jsem při Killshotu měl pocit, že se mi hýbou i vnitřnosti. V tu chvíli si uvědomíte, jak je těžké napsat report, protože 50% úspěchu čtvrteční noci záviselo na intenzitě prožitku, tvořeném intenzitou zvuku. A to nejlepší nakonec. I když Frostova produkce vyvolávala jasnou a přímou fyzickou bolest, byla zároveň nadmíru krásná a fascinující.

Jako když vás děvka kouše do péra.

Frost zcela vypustil Steel Wound, přičemž první polovinu setu zasvětil Theory of Machines a druhou půlku poslední řadovce By the Throat. „Ambientní“ pasáže pomalu přeléval do agresivních noise/drone/concrète ploch, kdy každý tón, echo, beat, přecházel z náhodné kakofonie do zničující melodie souzvuku. Vrcholem v jeho pozvolném vrstvení byla We Love You, Michael Gira, která začínala obyčejným pípáním a jednoduchým beatem a končila brutálním doom metalovým, efekty prohnaným riffem (Coda).

Pokud se s Benem neznáte a říkáte si, co dělá v názvu songu Michael Gira, když ten blázen hraje experimentální noise ambient, je to proto, že Frost vyrostl na doom metalu. A punku. A noise rocku. A post-grunge

(viz jeho úplně první kapela Something for Kate). Když se přesunul na Island a spřáhl se s Valgeirem Sigurðssonem, hlavní slovo dostala elektronika a smyčce. Představte si křížence Arvo Pärta (největší Frostův vzor), Trenta Reznora a Sigur Rós, to je současný Frost. S Theory of Machines byl vyzdvihnut do nebes každým hudebním plátkem, s By the Throat posunul svou verzi „agresivního ambientu“ směrem k duši. Sám kdysi říkal, že ho poslech ambientních desek nudí. A že prý chtěl stvořit něco, co bude útočné, hlasité a násilné, aniž by to ztratilo srdce. By the Throat je jeho opus magnum. Noise, dechy, banjo, smyčce, akustické party, éterické vokály, samply vyjících vlků – ingredience k hororovému podkladu pro běh zamrzlou polární krajinou. Mechanické a organické zároveň.

Koncert se přelévá do druhé poloviny a bolest dosahuje maxima. Frost si hraje se zvukem a pouští do vás jeden tón zleva, druhý zprava, třetí zezadu. Hororová verze Jarreho. Když zavřete oči, zvuk je tak intenzivní, že poslech hudby ze sluchátek vedle toho vypadá jako špatná 64kbps empétrojka. Je to všude ve vás, v hlavě, těle, krvi. „Díky bohu“ přichází víc ambientních pasáží, spojek, které slévají Killshot, The Carpathians a Petera Venkmana v jeden souvislý dechberoucí zvukový zával. Pomačkaný mozek. Máte pocit, že jste uprostřed nějakého experimentu na lidech. Zároveň vás to vzrušuje a stále rozlišujete čitelné melodie a rytmus, které se derou na povrch ze zdánlivě nepropustných zvukových stěn. Závěrečná O God Protect Me se vrací obloukem na začátek setu a ten končí stejným beatem, jakým začal. Frost jej nechává útočit necelé tři minuty. Skleněná zástěna, oddělující prostor na stání od baru, se každým úderem třepe a vy čekáte, kdy už konečně všechno sklo v objektu popraská a vysype se na lidi.

Následuje snad první pohled do publika a zaklapnutí laptopu. Prosté, strohé, stylové.

Lidé se plouží ven a netuší, co právě zažili.

Jestli jsou ještě naživu, nebo jim někdo právě rozmačkal duši. Nedokážete pochopit, co to všechno vlastně bylo. Hlava odmítá pobrat sonický a fyzický strach, kterého jsou všichni plní až po víko. Šel jsem domů a sbíral své molekuly po celém Berlíně.

Pořád mám strach.

FULL MOON 11

FULL MOON 11

085

086

FULL MOON 11

REPORT COLLEGIUM MUSICUM + POETIC FILHARMONY 15.2.2011 LUCERNA MUSIC BAR, PRAHA TEXT JAKUB PECH FOTO DAVID PELTÁN

Většinou už poslouchám jinou hudbu než sedmdesátkový progresivní rock, ale koncert Collegium Musicum byl povinností i svátkem zároveň.

Kapela nyní vystupuje ve staronové sestavě; zatímco při comebacku v devadesátých letech se na zkouškách rozkmotřili původní bubeník Dušan Hájek s kytaristou Františkem Griglákem, přičemž druhý jmenovaný se následně odporoučel, tentokrát absentuje Hájek, protože se aktivnímu hraní už léta nevěnuje a dostávat se do někdejší formy je pro něj nejspíš nemyslitelné. O generaci či dvě mladší Martin Valihora je už teď hráčem světového formátu. Mihl se i ve dvou kapelách, které jsou s historií Collegia úzce propojené.

Bubnoval v obnovených Prúdech, což byl v sedmdesátých letech muzikantský inkubátor pro Collegium Musicum – všichni tři zbývající členové staré gardy si slavnou Hammelovou skupinou prošli –, a hrál i s Ferem Griglákem v jeho Fermatě.

Právě mezi nimi to naživo jiskří nejvíce; hrají spolu nenápadné legrácky s akcenty a hází po sobě úsměvy od ucha k uchu. Basa musí být s bicími v kontaktu a duchapřítomná z podstaty věci, ale pak tu máme Mariána Vargu, který ačkoliv je na podiu také přítomný, zároveň jako by implodoval do nějakého vnitřního vesmíru. Jen občas, když má přímý „rozhovor“ s kytarou, se teleportuje z dálav zpátky na naši planetu. Vzpomněl jsem si na závěr knižního rozhovoru O cestách, které nevedou do Říma (Slovart, 2004), kde Varga polemizuje s tím, že je živoucí legendou, protože by to bylo v rozporu s jeho existencí. Ale když ho člověk takhle vidí izolovaného hammondovskou hradbou a vlastním vnořením, není si jistý. Basista Fedor Frešo hlásí: „Marián se usmívá, to je dobré znamení.“ Všechno je v pořádku. Ani nevadí, že klávesy už nejsou tak precizní jako před lety, ba dokonce že těch překlepů není jen pár.

Nejedná se o slepou shovívavost k věku; chyby působí jako koření, rockovým kompozicím s vážnohudebními vsuvkami dodávají surový šmak punku. Jako když se hraje o život.

Vrcholem večera byla Burleska, která už z desky patří mezi to nejzdařilejší, co kdy Collegium Musicum nahráli. Měl jsem pocit, že ji v Lucerně nasadili v těžkopádnějším tempu, což dokonale evokovalo parní válec z obalu desky Live (1973).

Kapela tehdy fungovala jen jako trio, takže hlavFULL MOON 11

ním rozdílem je přidaný Griglákův kytarový part, který skladbu ještě více zahušťuje. Čím to, že jak na ústředním tématu Rachmaninovy Humoresky, tak na drobné citaci Humoresky od Dvořáka není nic humorného? Svistot hammondek ovládaný dvěma pavouky Vargových rukou je zde mrazivý, téměř čtyři dekády od vzniku tomuhle kousku neubraly na působivosti zhola nic.

Odchylkou od repertoáru, který je ke slyšení na vydařeném aktuálním CD/DVD živáku Speak, Memory, bylo zařazení zkrácené verze skladby PF 1972 z Konvergencií. Chvíli jsem si říkal, že se v Lucerna Music Baru každou chvílí musí otevřít vrata od techniky, za kterými už několik hodin čeká dětský sbor, aby odzpíval pár taktů refrénu.

Pochopitelně příliš bujará fantazie – melodii zahrál Varga na jeden z něžnějších rejstříků svých varhan. Ač Collegium Musicum hraje pouze materiál z prvních čtyř alb, vůbec přitom nepůsobí vyčpěle. Jejich hudba zůstává nezpochybnitelným milníkem, hodnotou, kterou nikdo nikdy nezředí kulhajícím revival bandem.

Velice vhodně se podařilo zvolit předkapelu, protože Poetic Filharmony mají s hlavními protagonisty únorového večera několik styčných bodů.

Podobají se jim sestavou (s tím rozdílem, že mají místo hammondek retro syntetizér Moog), tím, že také zařadili do svého setu jediný zpívaný kousek, a spojuje je i vztah k ruské hudební moderně (původně se jmenovali Ügor Stravinski Poetic Filharmony). Za sedm let existence se vyvinuli hráčsky i zvukově, což na kvalitní aparatuře krásně vyznělo. Obzvláště zkreslený tón, který v současné době doluje z kytary Roman Hampacher, je velmi osobitý a neoposlouchaný. Rytmika je sehranější než dřív, basa příjemně hutně duní.

Akorát se synťákem jsem se nesmířil – Martin Cikánek jednak narušil rovnováhu dříve skvěle vyladěného tria a některé ty moogovské zvuky zní v kontextu moderně znějícího jazzrocku až příliš provařeně. Dialogické výměny mezi kytarou a klávesami fungují spíš jako italské hádky, kdy se více překřikuje, než by se naslouchalo, i když takových pasáží není mnoho. Byl to jeden z přelomových koncertů Poetiků, protože dostali možnost zacílit na početnější obecenstvo, které má k podobné hudbě blízko.

A publikum jim to sežralo sakumprásk, s navijákem i scatující Janou Koubkovou.

087

REPO POLITE SLEEPER TOUR 12.2.2011, A STUDIO RUBÍN, PRAHA 13.2.2011, BAR 69, JINDŘICHŮV HRADEC 14.2.2011, MJU:Z, BRNO

LANEGAN, 15.2.2011, SHEPHERD’S BUSH, LONDÝN AFC VS. BCN, 16.2.2011, EMIRATES, LONDÝN BRIGHT EYES, 18.2.2011, LIDO, BERLÍN DISAPPEARS, 21.2.2011, LEVEE, BERLÍN

TEXT APAČKA FOTO APX/SHERESKY

Možná si pamatujete jednu televizní reklamu, běžela někdy před deseti lety. Lak na vlasy. Nějaká modelka-herečka vystupovala z letadla ve třech různých městech světa s různým počasím (myslím, že to byl Řím, Paříž a Londýn) a pochvalovala si, jak jí účes za každého počasí skvěle drží, jelikož používá nějaké lepidlo nebo co. „Řím, ostré slunce. Vlasy se krásně lesknou.

Paříž, vítr. Účes drží. Londýn, déšť jako vždy.

Ale mé vlasy zůstávají perfektní.“ To já jsem si nedávno vlasy oholila, takže – kromě toho, že je mi bez čepice defaultně zima – mě změny počasí nijak netrápí.

Teď jsem v Berlíně, Kastanienallee 91. Kavárna se jmenuje Laub & Frey, chodím sem, jelikož se tady smí kouřit, je tady wi-fi a hrozně dobrý kafe a Möhren-Kuchen, koláč, o kterém jsem si nejdřív myslela, že je makový (ale není). Vstávala jsem v poledne. Sice je neděle, šla jsem spát až nad ránem a pracuju (teda poslouchám novou desku Radiohead a docela se ztotožňuju s tou konspirační teorií, o které píše Tomáš v tomhle čísle Full Moonu), ale stejně se cejtím blbě. Už týden v kuse někde lítám a ještě plánuju zůstat na zítřejší Disappears, jen nevím, jestli to moje svědomí unese. Nestěžuju si, ale jsou dny, jako je třeba ten dnešní, kdy bych si „směny“ prohodila s náhodným zaměstnancem Kolbenky nebo Starbucks.

Je tady mimochodem děsná kosa a není to proto, že nemám vousy. Je fest pod nulou a i Al 088

(Burian) povídal, že takový počasí tuhle zimu nezažil. No tak to je prima, jsem ráda, že mám zase něco extra. Za chvíli bych se měla sejít s Alem a Josefem K., který se v Berlíně z mně zatím neznámého důvodu vyskytl, a později s Tomášem a Michalem od nás z Full Moonu, kteří přijeli na koncert PJ Harvey. Ten je právě proti Disappears, ale není to daleko a Zmizelí budou blbí, když nezačnou později. Za sebe se obávám, že jsem za poslední týden vyplýtvala veškerý kredit schopnosti sociální interakce a Joe, který je tvrdý oříšek i pro zdatnější plkaly než jsem já, bude poslední kapka.

Koncert Disappears jsem chtěla pořádat i v Praze, ale nestane se tak, jelikož začátek koncertní sezony byl finančně náročný a tohle by asi taky žádný vejvar nebyl, i když tam bubnuje Steve Shelley ze Sonic Youth a ta deska je náhodou docela super. A abych byla úplně upřímná, po třech letech prakticky neustálého stěhování z místa na místo z blbosti to vypadá, že se budu pro změnu stěhovat z nutnosti. Takže ani nevím, kde v době případného pražského koncertu hodlám být. Laub & Frey?

PRAHA I

Zatímco Jasonovi, frontmanovi Polite Sleeper, ukazuju časák, do kterého chci, aby z New Yorku přispíval (a doufám, že se podobně jako Al a Paul mezitím nepřestěhuje do Německa), povídám, že bych chtěla napsat nějaké tourrepo, ale že nevím, co se stane, a jestli to, co se stane potom, náhodou tyhle zážitky nepřebije, takže nic neslibuju. Mike i Tim jsou z dvoustrany o jejich kapele nadšení, Rolf, řidič, o poznání míň, respektive vypadá, že je mu to jedno. Taky vysvětluju, že na koncert moc lidí nepřijde, jelikož na scénu je venku moc kosa. Všichni chápavě přikyvují. „Jaké to je, číst vlastní časák?“ ptá se mě Tomáš z kapely Lu, která Polite Sleeper dělá na všech třech zastávkách sparingpartnera, když mě vidí, jak na baru čtu backstage posledního Full

Moonu. Je to docela dobrý, Karel je vtipně trapnej, přemýšlím, jak to někdo může považovat za nejlepší text časopisu. Ten den jsem nechtěla pít, ale spletla jsem se a místo toho jsem od rána nic nejedla a než přijeli Polite Sleeper, na baru Rubínu jsem na žízeň pila asi pátej cider. Člověk by ani neřekl, že v tom je nějakej alkohol, dokud není jedna ráno a nepadáte pod bar. „Kytary a nohavice u kalhot proklatě vysoko!“ Pokud nepočítám zvukovku a písničku Gin + Duct Tape, z pražského koncertu jsem nic neměla, ježto jsem to strávila u vstupu. Ale to nevadilo, jelikož jsem měla celkem nadějné vyhlídky na následující dva dny, ale co si moc dobře pamatuju, bylo, jak měl Jason vysoko vyhrnuté nohavice u kalhot a to, že španělka mu končila někde na hrudníku. Cha! Morální vítězství pravdivého public relation. „Ty seš TA Apačka??“ povídá mi holka u baru, ale jen co si podáme ruce, nezištně se vynoří z druhé strany místnosti Ondřej Ježek, český Steve Albini, a krade mi mých pět vteřin slávy. „Ty seš TEN Ondřej Ježek???!“ povídá ta holka a už neexistuju. Ježek je s Polite Sleeper kamarád už z dob slávy The Yellow Press a zvukařsky se podílel na některých jejich deskách. Později Jasonovi vysvětluju, jak se věci mají, a že ve skutečnosti Steve Albini je americký Ondřej Ježek, načež se Jason se smíchem omluví, že to musí okamžitě říct klukům z kapely. Starej, ale furt dobrej.

– „Ondřeji, víš o tom, že se neříká bizardní, ale bizarní?“ – „Však říkám, bizarní. Nebuď paranoiní.“ Nevím, jak se to slavnejm producentům stává (asi nervozitou z přítomnosti slavnejch indie promotérů), ale Ježkovi z ruky padá květináč Hoegaardenu a mimoděk si polívá džíny a vypadá, jako by se právě pomočil, což ho ale evidentně nijak netrápí a dál nám vysvětluje rozdíl mezi digitálním a analogovým nahráváním FULL MOON 11

(nebudete tomu věřit, ale analog je lepší, mám to i graficky znázorněné na účtence). Všechno nasvědčuje tomu, že koncert je po všech stránkách, včetně technického backgroundu, sukces.

Sweet smell of victory.

JINDŘICHŮV HRADEC

Z neznámého důvodu jsem kývla na to, že se Jasonovi postarám o rozbitou kytaru, což obnášelo zavézt ji v neděli Hynkovi na Švábky, kterýžto proces nám spolu s náhodným zablouděním do Soběslavi sebral s Kamilem celé odpoledne, takže jsme do Baru 69, kde se koncert v Hradci konal, přijeli těsně před zvukovkou. Zato ale s flaškou portského a Jamesona, což láme ledy na každé party v podniku, kde obyčejně koncerty nepořádají. Chybí vám v životopisu rvačka s barmanem? Pojeďte s náma na turné!

V Hradci jsem koncert viděla úplně celej, což bylo super jednak proto, že byl super, druhak proto, že mě to zase jednou utvrdilo v tom, že to dělám správně, a namotivovalo. Polite Sleeper možná nehrajou tu nejoriginálnější muziku na světě (přičemž je ale pořád o krok napřed před každou dementní newyorskou kytarovkou), ale bohatě to vynahrazujou show nebo, díváte-li FULL MOON 11

se při koncertě na Jasona, přednesem. Pokusím se teď najít nějaký slova a budu doufat, že nejsou moc profláklý. Koncert Polite Sleeper je důrazný, intenzivní a vášnivý. Kapela to prožívá se svejma nástrojema a s texty zpěváka, i když nemůže úplně rozumět, co to pro něj znamená (jelikož zpívá o dost osobních věcech, navíc básnickejma zkratkama). Dodneška jsem se nevzpamatovala z jejich debutu a i když se mi třeba novinka líbí hodně (prostřední Lake Effect už míň), byla jsem ráda, že jsem slyšela Alright, Alright nebo Gin + Duct Tape a nevyčítala jsem jim, že jich nezahráli víc. Na Polite Sleeper je strašně sympatická ještě jedna věc, a sice, že hrajou fakt krátce. Bubeník Tim mi později říkal, že nesnáší přídavky, a přihodil příhodu z Flédy z koncertu Yellow Press, kdy se nějaký lidi dožadovali vrácení vstupného, jelikož kapela hrála jenom půl hodiny. „Copak jsme nějaký U2?“ BRNO AIRES

Cestou do Bruna jsme stihli všechno: zabloudit a nenajít dálnici, pozdravit všechny traktoristy, založit kapelu, poslechnout si celé pAper chAse, nasnídat a naobědvat se na benzínce, oběhnout několik pracovních schůzek, napo-

stovat na facebook novinky a v hotelu Europa se vysprchovat v čepici (účes drží). Měla jsem šílenej strach, jak ten koncert dopadne, jelikož bylo pondělí a svatého Vendelína k tomu a lístek byl patrně nejdražší v historii brněnských klubových koncertů (dvě stě). Dokonce i mně to přišlo moc, ale poradil mi to můj psycholog.

Kterej se nicméně neukázal. Ale ukázal se Karel Kočka, což mě trochu zaskočilo (a vás by taky mělo), jelikož se na veřejnosti nemáme obvykle šanci potkat. Kapela si pošmákla na veganském jídle z Vegalité a později na Karlově hulení, kterého měl plnou igelitku (!), koncert byl skoro nachlup stejně dobrej jako v Hradci (a doufám, že i v Praze) a navzdory Timově protestům nakonec přidávali dvakrát. Moc nadšenej z toho nebyl.

Když se za mnou kolem třetí v noci zavřely hotelové dveře a zapnula se televize na fotobuňku, kterou jsem vůbec nevěděla, jak vypnout, přemejšlela jsem: můžu nespat, něco napsat a hodně brzo nad ránem odjet do Prahy, abych stihla letadlo do Londýna. Nebo si můžu v rychlosti sbalit, poslechnout Murder by Death a na chvilku, jen na úplně kratičkou chvililililičku usnou... ttt.... zzzzzz.....

089

PRAHA II

Starbucks ve vestibulu ruzyňského terminálu 1. Zapomněla jsem doma všechny české peníze i kreditky (ušetřím, haha!) a za poslední kačky, nalezené po různejch místech tašky a kapes, si kupuju latté venti. Sedím u kompu a přes sklo mi do ksichtu svítí ranní slunce a je to paráda, i když se mi strašně leskne nízkokontrastní monitor a nic nevidím. K dokonalosti chybí jenom to, že bych si tam zapálila. V pasportu mám strčenejch nějakejch devadesát liber, což by na vejlet teoreticky mohlo stačit, a pak, kdyby bylo třeba náhlých investicí do vinylů nebo komiksů, letí se mnou Sheresky... Teda aspoň doufám, ježto má naše lístky na koncert Marka Lanegana. Před odletem sedíme v kavárně až do rudé blikající výzvy last call, aniž bychom byli odbavení a věděli, kde se v budově nalézá naše gate, a v letadle poznáváme kluka, který se jmenuje Tyler, a bavíme se sázkama na to, jestli spadnem. Prej existuje statistika, že každé letecké společnosti spadne jednou za 27 let letadlo; třeba ČSA už nespadlo docela dlouho a údajně na tuhle událost školí i své zaměstnance. Sheresky je můj člověk; ostatně se spolu stěhujeme na Highbury.

LONDÝN

Hotel byl vedle egyptské ambasády, dobrá adresa. Žádnej Sheraton to nebyl a i přes poměrně vysokou cenu pokoje se platilo za připojení, tak jsme ho kradli od sousedů, doufám, že to nemůže být chápáno jako nějaký teroristický akt. Stejně bylo divný, že síť nebyla ani zaheslovaná. Report z koncertu je na straně 32, snažím se v tom časáku mít systém.

Druhej den byl fotbal, o kterým píše Sheresky na straně 110 (zase systém). Dělá tam ze mě debila, ale i když se možná nezdám, zas tak blbá nejsem. Jinde mi ovšem zase přidal: pochopitelně nevím, jak vypadá Fabregas. Fotbal sleduju na twitteru a pokud se dívám na zápas, jedině na sestřih nebo nějaké highlighty a vím akorát to, že má černé vlasy, čtyřku a nejvíc zpráv o něm je vždycky v sekci „injury news“. Ten „z plakátu“ je Walcott. Vampire Weekend po něm pojmenovali písničku, hned u mě stoupli.

Můj táta fotbalem vždycky okázale opovrhoval a občas se vyjádřil ve smyslu, že fotbalisti jsou parta autistů, co bere velký prachy za to, že kope do míče. „Čutálisti“. Já říkám: chléb a hry, a fotbal je nejlepší hra na světě. Jasně, můžete si zahajlovat v nějaký sparťanský hospodě nebo vést bězný ligový dialog s použitím frází z Ivánku, 090

kamaráde, můžeš mluvit?, ale na Emirates je to jiný. Je to VELKÝ a ten fotbal je dobrej. Nešolíchaj tam tužku jako Baník, to pozná i takovej fotbalovej neumětel jako já. Dobrou desku taky poznáte, když ji slyšíte, ne? Reporty ze zápasu, které tiskly všechny londýnské deníky druhý den, veskrze střízlivě slavily vítězství, a překvapilo mě, že jsem u jednoho zejména pocitového/názorového textu souhlasně pokyvovala. Se mnou opatrně; vidím to tak, že kdybych se pod pseudonymem rozhodla psát fotbalové komentáře, souhlasně by pokyvoval někdo jinej.

Být osobně přítomnej u toho, jak Arsenal poráží Barcelonu, papírově i na hřišti nejlepší tým na světě, je zážitek rovnej máločemu. I když je to „jenom“ Liga mistrů a i když to bylo jen proto, že Barça přestala v druhým poločase z neznámého důvodu hrát. Je to strhující a návykové, vůně vítězství je omamná. Bydlet v Londýně, chodím na každej ligovej zápas. Možná bych se i podívala, co je zač ten Fabregas.

PRAHA III

Dali jsme si jedno retko na terase a já jsem nad ránem upadla do instantního, několikahodinového bezvědomí. Příliš krátkého na to, abych dohnala deficit, dost dlouhého na to, abych se na cestě nezabila, což po probuzení rozhodlo.

Napsala jsem Alovi Burianovi do Berlína textovku: „I’m coming!“ a chechtala jsem se tomu až do Lovosic.

BERLÍN

Ke klubu Lido jsem pochopitelně přijela pozdě, takže před klubem už nebyla ani noha, kromě jednoho kluka, který sháněl, stejně jako já, lístek. Bright Eyes hlásili vyprodáno už dávno, ale jelikož jsem až do poslední chvíle nevěděla, jestli pojedu, neměla jsem se k žádným alternativním praktikám. Teď jsem tam stála a šance na úspěch byly mizivé až nulové. Dala jsem tomu poslední retko, načež zmizela konkurence a objevil se někdo jinej. Dala jsem se s ním do řeči, povídali jsme si mj. o tom, jak Arcade Fire vyhráli Grammy a o vtipným blogrollu whoisarcadefire.tumblr.com (miluju internet) a ten kluk tam čekal na nějakou holku, která pořád nešla, a povídal, že jsou na guestlistu a že je možný, že by tam dostali ještě někoho. A ta holka pak přišla a fakt na ten guestlist dostali ještě někoho. Mě. Tak to hej.

Jediná nevýhoda (ale stěžujte si v takový chvíli!) byla, že bylo dost pozdě, koncert dobře za polovinou a Lido narvané k prasknutí. Druhej

průšvih bych ve zkratce shrnula asi takhle: Bright Eyes vydali poslední desku – aspoň to tvrdí Conor Oberst s tím, že by chtěl dál dělat muziku, ale jinak, než mají v portfoliu Bright Eyes.

Dá se předpokládat, že jestliže je The People’s Key farewell deska, je aktuální turné rovněž rozlučkové, potažmo poslední. Takže by se mi, coby fanouškovi starých desek, líbilo, kdyby naživo zahráli i starší věci, které jsem dřív neměla možnost vidět, jelikož v Český republice Bright Eyes nikdy nehráli.

Byli jste tehdy v Roxy? Podzim 2008. Hrál tam Conor Oberst a jeho mystický band z údolí a bylo to docela pěkný. Protože měl někdo narozeniny (asi někdo z road crew, už si nepamatuju), zahrál Oberst na konci na přání First Day of My Life. „Remember the time you drove all night, just to meet me in the morning?“ Celej ten koncert v Praze byl víc Bright Eyes než koncert Bright Eyes v Lidu, kde hrál téměř výhradně poslední desku, teda samozřejmě na výjimky (An Attempt to Tip the Scales, Nothing Gets Crossed Out z těch, co jsem viděla, a fakt pěknou Road to Joy v přídavku), a nakonec jsem ještě byla ráda, že jsem tam zadara. Ale půjdu zas, co by ne. Remember the time you drove all afternoon, just to meet me in the evening?

Mimochodem, ontopic, Bright Eyes budou hrát na Rock for People. Jecheche! Pamatujete si, když tam v roce 2006 ještě v Českém Brodě hráli Two Gallants? Postavili je proti The Frames, takže v polovině koncertu odešlo i těch pět a půl lidí, co si tam krátili čas u piva a párku. Jéžiš, to jsme se s klukama tehdy smáli, až jsme se tzv. za břicho popadali. Sežeňte si jejich prostřední desku What the Toll Tells, vyšla v roce 2006 na Oberstově labelu Saddle Creek. Je to bezvadný kántry. Vsadím se, že Bright Eyes tam hrajou jenom díky těm nepochybně bezvadnejm referencím. Chacha. (Míň vtipný je, že tam budou hrát taky strýc a Primus. A nenaděláte nic.)

Kde jsem to...? Jo, Berlín. Takže. Druhej den to bylo mnohem zajímavější, jelikož Alův známý (beztak umělec) potřeboval nějaké křoví do svýho filmu, jehož scény natáčel v nějakým obskurním baru kdesi v Kreuzbergu. Vzpomněla jsem si mimoděk na seriál Extras, kde Ricky Gervais páchá neuvěřitelné společenské sebevraždy, a čekala jsem, co vyleze z tohodle zážitku. Když jsme přišli, Julia říkala, že je to celý „really weird“, ale dokud jsme coby party people tančili na improvizované diskotéce ve sklepě toho podniku a mezi náma tančil kosFULL MOON 11

monaut v uniformě NASA (přičemž jsme měli dělat, že ho nevidíme), přišlo mi to ok. Že se tam pak líbaly dvě holky, hlavní postavy, bylo taky relativně normální. Podivnější bylo, když jsme se o několik scén později měli začít líbat s člověkem, který je nejblíž. O tom pokoji s korálkama místo dveří, kde byla za svitu červených stínítek naaranžovaná obrovská postel, nemluvě. Dál už to ale kupodivu nepokračovalo. Aspoň ne s náma. Jo a ten film se jmenuje Die Nacht. Pak jsme podepsali nějaký souhlas s prodejem ledviny a šli jsme do vinárny „drink all you can“.

Nevím, jestli je to normální sobota v Berlíně, ale přišlo mi to docela dobrý.

*Klub, kde hráli Disappears, jsem v desetistupňovém mrazu hledala možná až zbytečně dlouho, kór jenom abych zjistila, že se to koná v úplně jinačím. Typické. Na dveřích klubu Levee, což je bývalý Bang Bang, byl plakát s obrovským nápisem STEVE SHELLEY (SONIC YOUTH) a malým pod tím: Disappears. A bylo plno. A bylo to super! Kapela o čtyřech členech v klasické sestavě, žádný indie děcka, ale dospělí kuci, na mikrofonu nějaký efekt (pseudo echo), monotónní, do nekonečna se opakujíFULL MOON 11

cí kytarové figury a jednoduché bicí, do toho zpěvák deklamuje text, skoro celá první deska Lux se skvělou úvodní Gone Completely a pár věcí z novinky. Klub byl malej, zvuk pěknej, kupodivu se tam smělo kouřit a lidi se z té show nezbláznili, dokážu si tohle všechno představit i na Sedmičce, s tím rozdílem, že tam by se z toho lidi zbláznili, protože to bylo fakt dobrý.

Michal pak říkal něco o TAR, což mě potěšilo, jelikož jsem přesně tuhle paralelu už někde použila a tudíž nejsem úplně mimo (viz dobrej pocit z fotbalu).

A to bylo celý. Vyjela jsem ještě tu noc, jelikož jsem se chtěla vyhnout dopolední prohře na magistrále, a taky už byl čas na chvíli zklidnit.

Zklidnit, tedy přestěhovat se, jít na koncert See You in Hell, Gride, Sheeva Yoga a Lahar na Sedmičce a dodělat tohle číslo časáku. Prostě normální uzávěrky.

VRBNO POD PRADĚDEM

Probrala jsem se na gauči v kuchyni u našich někdy odpoledne. Náš grafik říká, že aby byl spánek zdravý, musí to být hodina a půl nebo násobky, takže dál třeba tři hodiny nebo čtyři a půl hodiny. Problém je, že si nikdy nemůžu

vzpomenout, kdy jsem šla spát. Dopoledne jsem stěhovala a pamatuju si, že jsem si dělala k obědu vajíčka, takže někdy kolem poledne...? „Hezké ty vlasy máš, i když trochu rozcuchané,“ říká máma, já koukám do zrcadla a fakt, hezké je to. Poprvé od listopadu nevypadám jako z Vetřelce. Že je to rozcuchané mi nevadí, to je v mým světě totiž sexy.

PRAHA IV

Přijela jsem nad ránem do téměř prázdného bytu 4+1 na podolským nábřeží, většina knížek byla už u rodičů a skoro všechno oblečení v Armádě spásy. Všude nesystémově ležely krabice, vinyly, časáky. Možná to bylo předčasné, jelikož mě tady, jak se ukázalo, čeká ještě jedno poslední léto, ale jarní úklid není na škodu. Na jinak prázdné polici v předsíni se válelo pár složenek a účtenek, jedna z nich byla z Laub & Frey, dvě milch kaffee, coca-cola a möhren-kuchen.

Nebyl to ani týden; přišlo mi to jako měsíc.

V zrcadle jsem si všimla, že jsem pořád stejně rozcuchaná, jako jsem před několika hodinama odjížděla od našich. „Praha. Chaos. Únava.

Ale mé vlasy zůstávají perfektní.“

091

LYRIX POLITE SLEEPER TEXT BRO

Ve své reportáži z pobíhání po Evropě Apačka píše, že Polite Sleeper jsou kapela, která každé vystoupení „prožívá se svejma nástrojema a s texty zpěváka, i když nemůže úplně rozumět, co to pro něj znamená (jelikož zpívá o dost osobních věcech, navíc básnickejma zkratkama)“. Podle teorie poststrukturalismu je veškerá literatura (a tedy i písňové texty, pokud jste ochotní na tuhle hru přistoupit) dílem již mrtvých autorů, bez ohledu na jejich nacionále či biografické údaje, a jako k takovým by se k nim mělo i přistupovat. Literatura jednoduše musí být schopná mluvit sama za sebe bez vnějších faktorů/vlivů/zásahů. Interpretace se proto nabízí každému a každá je správná, pokud ji daný čtenář/posluchač dokáže obhájit textem samotným. Co si v ní najdeme, to v ní doopravdy je; rozumět tedy neznamená chápat. Obrácená dynamika: dobrým šifrováním („básnickými zkratkami“) takto vzniká text, který se přesouvá od obyčejného blogískového psaní k něčemu, co má faktickou výpovědní hodnotu, uplatnitelnou i vztažitelnou na nezúčastněnou stranu. S verši Jasona Orloviche se dá velmi jednoduše ztotožnit, aniž bychom museli nutně znát jeho životopis. Je totiž úplně lhostejné, jestli v tom kterém baru seděl s Maruškou nebo Josífkem, jestli pil žitnou s ledem nebo prostý východoevropský dryák, nepadne ani jedno jméno, které by zúžilo spektrum možných konotací.

Velmi lehce se dá nabýt dojmu, že Jason je v podstatě nešťastný člověk, který si uvědomuje, jak strašně rychle nám život utíká mezi prsty, jenže i tohle je dvousečné. V This Is a Call zpívá: „Well it’s no secret we grew up in chapters/ That life is made of moments not of days.“ A ne?

092

V konečném zúčtování hrajou roli chvíle, ne celé dny, jednotlivé zážitky, deníkové vstupy označené červenou hvězdičkou či srdíčkem, ne celý diář, se kterým jsme vyrostli. Průšvih nastává, když se takové chvíle natáhnou do několika po sobě jdoucích dní, zkuste se z toho jen tak vzpamatovat. Vážně jste žili svých dvacet-něco let jen pro tři dny? Jak s tím naložit? Jason je ale z těch šťastnějších, jeho chvíle vydají na téměř celý život, aspoň si to myslí: „If I could lay mine out/ Play back the ones I like/ I’d have nearly just a lifetime.“ Proto si (už) nevedu deník a z podstaty nemám rád fotky, které jsou svým určením dvojrozměrné. V paměti vše dostává nový, čtvrtý rozměr, nabírá na souvislostech i na váze a dokáže skutečně zahřát. Co s obrázkem?

Vstoupíte do něj snad tělem? Ne. Do vzpomínky ano. (Malá, ale on topic, odbočka. Jirešovu filmovou adaptaci Žertu z roku 1968 asi znáte.

S Ludvíkovými vzpomínkami je to podobně – proto mám ten film rád –, myslí do nich sice zasahuje a s postavami v nich zachycenými si povídá a nějak je dále formuje, ale tělem doopravdy vstoupí jen do jedné části paměti. Jo, vzpomínky na lágr, kde přes všechno to svinstvo byl přeci jen nejšťastnější.)

Obdobně Jasonovým požehnáním zůstává jeho paměť (která ho stále drží nad vodou, jakkoli je amorfní; o prokletí se v tomto případě proto nedá bavit). „Alright, it’s another night I wouldn’t want back.“ Jsou noci, které chcete zpátky; tohle není jedna z nich. A kdyby byla, dokázali byste se mstít? Riskovat, že selžete?

Vzpomínky nezabijete ani pomstou a pak „It’s the little things/ It’s the little things that I remember“. Říkat tomu nostalgie? Naopak, ta umí jenom ubíjet. Je to jako dvě série vzpomínek – na dobu, kdy to mezi vámi bylo dobré, rozuměli jste si a na lavičce podvečerního parku jste srkali kofolu ze společné lahve, ale už si

nevybavíte, jestli měla puntíkovanou sukni nebo jak dlouhé měla vlasy, a na den, kdy vás odkopla, ale vy si přesně pamatujete, jak se jí nad očima jasně rýsovalo obočí a jak strašně se jí potily dlaně. Kterou z nich nakonec budete chtít spíš vytlačit?

Mým osobním favoritem je Forever (A Waltz).

Už od prvních tónů vzteklá, rozostřená skladba s textem: „I’m wide awake/ And she still hasn’t come home/ So I make fists in my sleep/ And I try not to think/ How a man my age could still feel like this.“ Jasně, žárlím a nenávidím za to sebe i tebe, kdo to rozetne? „Forever a well-intended lover,“ tlumená, nikdy nepřiznaná agrese.

Abychom se nepatlali jenom v tom ošklivém, součástí Jasonových veršů jsou i celkem chytlavé slogany, nenápadné, ale přesto. Stačí chvilku hledat, z hlavy je pak jen tak nedostanete: v kombinaci s hudbou, která je nese, jsou snadno zapamatovatelné. „There’s an honesty in the truth of that“, „I got this thing for things that make no sense“, „I know my timing sucks“ či „And all the right mistakes brought me to you“ jsou jen jedny z mnoha, možná ne příliš reprezentativní, ale to je na vkusu.

Texty Polite Sleeper nemusíte chápat, aby vás oslovily. Ano, jsou velmi intimní a vpravdě bolestné, ale nejsou nesdělitelné. Koneckonců, jsou to písňové texty, musí vyplňovat prostor mezi kapelou a publikem. Únik z neštěstí a cesta za pochopením. „Jak budou milovat, když lidem vezmete poezii?“

A jak překonáme limity těla, když nebudeme sdílet své pocity?

FULL MOON 11

KOMIKS MASH-UP TEXT ALEŠ KOT FOTO ARCHIV

Ne. Všechno není propojeno, všechno není osvětleno. Všechno miluje tmu i světlo a bez tajemství by život ztratil Davida Lynche a holky, co ve tři ráno sedí na schodech a kouří cigaretu a oranžová lampa poblikává v tempu Keep Your Dreams od Primal Scream. „The most beautiful thing we can experience is the mysterious. It is the source of all true art and science.“ (Albert Einstein) John Constantine je mág a s tajemnou neurčitostí se nesere. Má rád chlast, ženy a magii, podvedl ďábla a nechal ho vyléčit rakovinu, pomočil upíra a dost často nezvládnul život tak, jak by chtěl. Že jsme měli hodně společného bylo jasné už ve chvíli, kdy jsem přečetl první book Hellblazera, který se mi kdy dostal do rukou: Dangerous Habits.

Constantine má rakovinu, ďábel ho nenávidí, peklo se na něj těší a lidé okolo se snaží chytit své životy za konečky prstů... Bylo mi možná třináct, čtrnáct let a okamžitě mi došlo, že scenárista Garth Ennis vidí život FULL MOON 11

v nejasných, blátivých, ale emočně a eticky vyspělých konturách.

Před pár dny jsem narazil na Hellblazer: Tainted Love, vydání zhruba z poloviny Ennisovy úspěšné šňůry, která Johna Constantinea protáhla peklem – dostal rakovinu, ztratil ženu, střechu nad hlavou... a i když se ze všeho dokázal vyhrabat (výdrž byla společně s chytrostí, elegancí a arogantností vždy základní složkou Constantineova charakteru), zanechal za sebou spoušt biblických rozměrů. Ennisovo chápání světa a nekompromisnost jeho hlasu ukazují pochopení pro lidi bez domova v UK, černý humor a otevřenou znechucenost zkorumpovanými politickými špičkami, ale zároveň se bez problémů přelévají do hororových poloh a nebojí se strávit dvacet stran v hospodě, tiše sledujíce přátelské konverzace o městu, rodině a fotbalu.

Tainted Love jsem kdysi dávno v ČR vyměnil za V For Vendetta – a nikdy jsem nelitoval –, ale k V se dostanu později. Když k tobě něco patří, vždycky si to najde cestu zpět. Všechno je propojeno, všechno není osvětleno – ale něco osvětlit mohu, a to spojitostí mezi přibližně dvaceti ko-

miksy, které tu leží na podlaze.

Garth Ennis momentálně píše The Boys a číslo 51 této série o superhrdinech, korporacích, které je „vlastní“, a skupině lidí, kteří se je snaží udržet na uzdě, bylo napsáno o dvanáct let později, ale vůbec to na něm není znát. Ennisova láska k životu se kombinuje s černým humorem a politickým vitriolem a jeho schopnost pro načrtnutí charakteru skrze monolog/dialog hraje stále prim.

You have to hand it to the President, it’s a brilliant idea: pay them to let us invade. And all these undesirables we spirit away to Alaska, that doesn’t hurt the relationship either. „Enemy combatant“, that’s a pretty big net, isn’t it?

(The Boys #51) The Boys vydalo Dynamite Publishing, ale původně to tak nebylo – prvních šest sešitů vyšlo pod WildStorm/DC Comics. Když ale tehdejší prezident DC Comics Paul Levitz zjistil, že obdoba Supermana v The Boys nemá problém požádat novou členku týmu o blowjob, rozhodl se pro rázné STOP. A dobře pro Ennise (a spolutvůrce, kreslíře Daricka Robertsona, který před The Boys spolupracoval s Warrenem 093

094

FULL MOON 11

Ellisem na Transmetropolitan), aspoň nemusí rešit problémy s cenzurou. Cenzura. DC před přibližně deseti lety odmítlo vydat Hellblazer: Shoot Warrena Ellise a Phila Jimeneze, jeden z nejkvalitnějších komentářů tehdejší vlny masových vražd na amerických školách. Hellblazer: Shoot byl konečně vydán minulý rok, ale cenzura DC tehdy donutila Warrena Ellise opustit Hellblazera poté, co napsal výtečné booky Haunted a Setting Sun. Doporučená četba – Haunted, jeden z nejlepších příběhů Johna Constantinea, jaké jsem kdy četl. Čistokrevný revenge horor se srdcem plným snů a kouře.

Alan Moore dal Constantineovi život, když ho v osmdesátých letech napsal do Swamp Thing.

Moore před několika málo lety také napsal Lovecraftem inspirované The Courtyard a Neonomicon, jehož třetí číslo mi leží na zemi. Neonomicon je děsivá sonda do života všeho okolo H.P. Lovecrafta, drásající hranice mezi komiksem a mým světem, obsahující nejhumánněji zpracovanou scénu znásilnění, jakou jsem viděl od Irreversible od Gaspara Noé. Nejhumánněji zpracovanou = ne flesh porn jako je Hostel, ale sondu do toho, co znásilnění skutečně je – absolutní ztráta kontroly.

Absolutní ztráta kontroly spojuje Neonomicon s 2020 Visions, antologií napsanou Jamiem Delanem (který psal Hellblazera od prvního čísla až do #41, kdy ho začal psát Ennis) a zřetelně ovlivněnou Williamem S. Burroughsem (nový výtečný dokument o Burroughsovi, The Man Within, vyšel před několika dny na DVD). Dekadence Spojených států amerických v roce 2020, úpadek všeho – a černobílá kresba Franka Quitelyho, směrující od Corbena ke Crumbovi a od Moebiuse k…

Seth Fisher, Green Lantern: Willworld. Snová logika scenáristy J.M. DeMatteise je v tomto netradičně superhrdinském příběhu umocněna Fisherovou kresbou, těkající multikulturální směsí VŠEHO. Seth Fisher, kreslíř-matematik, spadnul v roce 2006 ze střechy v Ósace a zabil se, ale komiksy, které vytvořil, budou zářit jako fantaskní diamanty ještě hodně dlouho. Fisherovou hlavní předností byla ničím neohraničená kreativita a brilantní kompoziční logika, která mu vždy dala možnost vytěžit ze strany maximum. Fisher chápal prázdnou stranu jako problém, který bylo třeba vyřešit. Podobně jako u Michela Gondryho, Fisherovo umění je výtvorem jeho představivosti – jeho neomezené lásky k životu.

FULL MOON 11

Fisher taky ilustroval Fantastic Four/Iron Man: Big in Japan. The Invincible Iron Man #500 je dalším komiksem, který je přede mnou. Matt Fraction. Casanova: Gula. Matt Fraction. Matt Fraction je relativně mladým a velmi úspěšným scenáristou, který se obklopuje brilantními kreslíři a ve volných chvílích píše Casanovu, nejlepší současný sci-fi komiks. Fabio Moon a Gabriel Ba, ilustrátoři této epické SF plné špionů, záměn identit, mluvících mozků a cestování časem, společně také napsali a nakreslili Daytripper, srdceryvnou studii života mladého muže, který každých dvaadvacet stran zemře. Moon a Ba se také společně s Becky Cloonan a Vasilisem Lolosem podíleli na hororu o velmi zvláštním domě jménem Pixu a na Northlanders #17 Briana Wooda a Vasilise Lolose jsem před chvílí uklouznul a téměř si do oka zarazil pletací jehlici.

Northlanders #17 je pečlivá studie boje s mečem, sekyrou a štítem. Dva Vikingové, 22 stran, hyperkinetická kresba. Kvalitní literatura faktu zkombinovaná s pečlivě vyladěným experimentálním provedením, které si bere to nejlepší jak z mangy, tak z Evropy a abstrakce.

Dalším Woodovým kolaborátorem je Nathan Fox, který ilustroval Fluorescent Black – a taktika, kterou Fox otevírá a uzavírá stranu (první panel na straně je otevřený nahoře/vlevo, poslední panel na straně je otevřený dole/vpravo, někdy i více) mě posouvá ke Give Me Liberty Franka Millera a Davea Gibbonse. Martha Washington a její pouť transformující se Amerikou je jednou z blízkých sester Mooreova a Lloydova V For Vendetta a až se příště někdo zmíní o komiksech jako o eskapismu a ničem víc, připomeňte si Anonymous. Miller a Moore byli dvěma nejhlasitějšími sociálními kritiky v komiksovém mainstreamu osmdesátých let. Chtěl jsem zmínit ještě Lustmord, Ballarda, Isolrubin BK, Crash a Empire of the Sun, ale lehce nestíhám a je tu skoro dvanáct večer, takže jdu přímo k dalšímu komiksu na zemi, From Hell. „Laws are like cobwebs, for if any trifling or powerless thing falls into them, they hold it fast, but if a thing of any size falls into them it breaks the mesh and escapes.“ (Anacharsis, c. 600 B.C.) Jack Rozparovač aka Doktor Gull cestuje časem v devíti panelech na stranu a o deset let později si z něj berou ponaučení Warren Ellis (scénář) a Marek Oleksicki (kresba), když na 48 stranách Frankenstein’s Womb rozeberou Frankensteinovo monstrum na prvočinitele, vysvětlujíce

zároveň elektřinu, pochopení minulosti a budoucnosti a život Mary Wollstonecraft Godwin, později známé jako Mary Shelley. Časem se cestuje také v Jasonově I Killed Adolf Hitler, který před nedávnem vyšel dokonce i v ČR a rozhodně stojí za přečtení – Kubrick a Kitano v antropomorfní tragikomedii. Ale zpět k Ellisovi – dalším komiksem, ve kterém testuje devět panelů na stranu, je Fell, což mi připomíná, že čtyři dny po odeslání tohoto článku letím do Seattlu – Emerald City Comicon se blíží a s ním i třídenní smršť pracovních schůzek, brainstormingu, autogramů chtivých davů a neskromných parties, na kterých se obvykle všichni společensky přijatelně zničí, jen aby se za pár dnů nadšeně vrátili ke svým rodinám, partnerům, zvířatům, opuštěnému bytu, ve kterém na ně nikdo nečeká, levné pizze a netflix.com, cigaretám a pornu, ta pistole není nabitá, ale kdyby byla, zastřelil bych se, protože můj život stojí za hovno, zkusím si ji strčit do pusy a trochu víc se přiškrtit, ještě že není nabitá, klik klik BLAM. A když za tři dny policie objeví tělo, okousává ho vlčák. Bezvládná, zapáchající mrtvola je ještě pořád navlečena v kostýmu jedné z Powerpuff Girls.

Další možností je zabalit do kufru trochu C4 a připravit Seattle na to, že Keith Moon byl jen jeden, ale vyhazovat do vzduchu záchody umím i já. Protože ale letím letadlem, pravděpodobně začnu shánět psychedelika, výbušniny a levné satelitní telefony až po přistání. Přespávám u Bena Templesmithe, což znamená, že o zábavu nebude ani v nejmenším nouze – ostatně už jsem mu před pár dny slíbil, že podpálíme alespoň jeden stůl v nedaleké hospodě.

Tradice.

Ben Templesmith se koncentruje především na creator-owned část komiksového spektra – jeho první velký projekt, 30 Days of Night (Steve Niles napsal, Ben nakreslil) se odpíchl k nečekaně brisknímu startu a dal kromě více než deseti komiksových pokračování/spinoffs také zrod stejnojmennému filmu, který se povedl – ještě aby ne, režíroval ho David Slade (Hard Candy) a výtečnou hudbu nahrál Brian Reitzell. Sladea jsem si kdysi popletl s producentem Donem Murphym (ano, producent filmové verze From Hell, všechno je propojeno) a urazil tím Murphyho tak, že mu zaskočilo. Ano, měl jsem kocovinu.

Ano, nejsou si vůbec podobní. Co jsem to... ano, Fell. Ben Templesmith taky ilustroval Fell.

Nakupovat.

095

Galerie Rudolfinum 10/2 —1/5/2011 Alšovo nábřeží 12 CZ — 110 01 Praha 1 www.galerierudolfinum.cz

MUTUJÍCÍ

FO T O G R A F IE V ČE S K É M U MĚ N Í 1 9 9 0 —2 0 1 0

096

GENERÁLNÍ PARTNER

HLAVNÍ PARTNER

MEDIÁLNÍ PARTNEŘI

FULL MOON 11

ZVLÁŠTNÍ PODĚKOVÁNÍ

© Jiří Thýn, Untitled, 2005 (detail) Design: Typokabi.net 2011

MÉDIUM

RED BULL MUSIC ACADEMY 23.10. – 25.11.2011, TOKiO; redbull.cz/RBMA TEXT MICHAL PAŘÍZEK FOTO ARCHIV

Kdo by se nechtěl podívat do Tokia? Lákavý dvoutýdenní pobyt v japonské metropoli se nabízí zdarma, a ještě navíc se tam něco naučíte. Putovní vzdělávací seriál Red Bull Music Academy se letos stěhuje právě tam. Nejde o žádnou loterii, účastníky této školy hrou vybírá pečlivě a dlouho komise a přihlásit se může každý, i Karel Kočka. Stačí jen vyplnit přihlašovací formulář a poslat ukázku hudební tvorby. Rap, scratche, kytarové sólo – cokoli si vyberete a za čím si stojíte. Snadné? Nikoli.

Výzva? Určitě! Kdo projde sítem, může se těšit nejen na krásnou lokalitu, suši a saké, ale také na spoustu zkušeností. Za katedrou renomovaní odborníci, úspěšní absolventi coby lákadlo z poslední doby. Například Flying Lotus.

Nebo zpěvačka Andreya Triana z Bonobo. Odpočítávání pomalu končí, poslední možnost podání přihlášky je 4. dubna. „Spánek? Zapomeňte!“ Takhle mluví o účasti na „akademii“ Anya, zpěvačka v Praze domestikované skupiny Alvik, která momentálně žije v Paříži. Kdo má pocit, že se na akci pojede bavit a odpočívat, ten se plete. Účastníky čeká vyčerpávající seriál workshopů, přednášek, nahrávání a koncertování, které školitelé už teď chystají. „Myslím, že jsem spala první dva dny v hotelu tak sotva mezi osmou a desátou ráno. Z parties jsme se chodili akorát převléct, vyčistit zuby a pak hned rovnou na workshopy, které začínaly velmi brzy. Poté, co jsme se stihli navzájem poznat, začalo nahrávání. Ve dne workshopy a nahrávací sessions ve skvělých studiích, v noci koncerty, které jsme obráželi postupně všechny. Pak zpět do studia, kde jsme zůstali... do té doby, než začínal další workshop. Slušný trénink na maraton.“ Nejen na to je třeba se připravit.

FULL MOON 11

Důležité jsou také pevné nervy, člověk stráví dva týdny s úplně neznámými lidmi v úzkém kontaktu. Reality show? „Ha! Trochu. Jen místo toho, aby na sebe všichni ti neznámí lidé začali po dvou dnech křičet a házet si navzájem syntezátory z okna jen proto, aby se něco dělo, najednou spolupracují v jakési velké kreativní fúzi, ze které plane obrovský hudební požár!“ „Academy je mocná zkušenost. Je to velmi intenzivní; nemáš čas přemýšlet o tom, že jedeš na slabší plyn nebo řešit to, co děláš. Prostě to děláš. Všechny ztráty jsou vedlejší, všichni se nabíjejí svou hudbou navzájem ve prospěch šílené divoké hudební mánie.“ Anyu ani po téměř šesti letech od její účasti neopouští nadšení: „Když pak jedeš domů, snažíš si udržet tu svobodu, ten smysl bezpečí ve své vlastní tvorbě, který prožíváš, a díky tomu se taky vyvíjíš. Zdaleka to není jen pro DJs, jak si leckdo myslí. Je to hlavně o hudbě.“ Možná velká slova, ale vzhledem k tomu, že Anya po absolvování této akademie intenzivně spolupracuje jak se svými kolegy z tehdejšího ročníku, tak i s dalšími absolventy, leckteré pochybnosti padají. A nejde jen o hudební tvorbu, Anya svoje zkušenosti využívá i ve své hlavní pracovní náplni, tedy filmařině: „Ten příběh pro mě pořád pokračuje. Kontakty se od té doby vůbec nepřerušily. Zrovna v mém posledním filmu hraje mladší bratr mého kolegy z ročníku v Seattlu, který absolvoval dva roky po nás. Zvuk mixoval DJ z Rakouska, další známý z Academy. S ním pracuju právě teď na společném akustickém projektu. Je to jako nějaký labyrint, všechna ta spojení, která jsem si v vytvořila, obklopují můj život. Právě tahle spojení jsou pro mě nejdůležitější. A dobrodružství pokračuje.

Get your pens out, guys!“

097

SOUNDTRAX HANS ZIMMER VS. CHRISTOPHER NOLAN TEXT DAVO KRSTIČ FOTO ARCHIV

BATMAN BEGINS (2005) THE DARK KNIGHT (2008) INCEPTION (2010)

Nejsem žádný senil, abych se dojímal při ohlížení nazpět, ale tuhle vzpomínku ze šuplíku přece jen vytáhnu. Koneckonců chytlavý úvod je v obsáhlejším článku důležitý a tohle by mohlo vyjít. Takže, píše se rok 2005, do kin se chystá další filmový Batman, tentokrát v revizi Christophera Nolana, a hudební partituru si mají rozdělit Hans Zimmer a James Newton Howard. Splněný sen každého soundtrack freaka. Dlouho předtím, než hudba k Batman začíná vyšla, jsem ji měl v hlavě. Konečně zase jednou superhrdinská, nadživotní kompozice! To nejlepší ze Skály a Gladiátora a k tomu mix těch nejpůsobivějších Howardových hudebních momentů z filmů M. Night Shyamalana. Měl jsem jasno i v tom, jak si dlouholetí kamarádi práci rozdělí. Na Zimmera připadne akce a elektronika, na Howarda lyrika a člověčina. Ne, že by snad Howard neuměl akci (Vodní svět, Vertical Limit), ale proč chodit ke kovaříčkovi, když se dá jít ke kováři, že. Pak mi kamarád, těžký zimmerofil, říká, že už soundtrack slyšel, ale že ho zatím nechce moc hodnotit. „Počkám, až uvidím film.“ Mělo mě to varovat.

098

Hans Zimmer se v devadesátých letech stal oblíbencem soundtrackových sběratelů také proto, že jeho hudební kompozice fungovaly nezávisle na obraze, při samostatném poslechu. Dát si do uší hudbu ze Skály a vyrazit na kole? Joj, to se to šlape! Pustit si k večernímu relaxování skladby z Neznámého Rangúnu?

Přeju pěkné usínání. Zimmer platil za posluchačsky vstřícného skladatele, jeho friendly přístup se ale poprvé výrazně změnil, když přišla nabídka složit kompozici k Tenké červené linii. Sázky na jistotu se náhle proměnily v experimentování a testování toho, co divák v kině a posluchač u hi-fi sestavy vydrží.

Než přiletěl Batman, spolupracoval Christopher Nolan se skladatelem Davidem Julyanem. Ten prokázal, že je mu úplně jedno, jestli dělá hudbu k příběhu ze současnosti (Memento, Insomnia), nebo má diváky přenést o nějaké to století nazpět (Dokonalý trik). Vyjde to nastejno, všude zní stejné zvukové plochy, hudební téma je pro Julyana ekvivalentem sprosté nadávky a deset minut po vložení soundtracku do přehrávače má člověk pocit, že omylem navolil funkci Repeat 1. Proč režisér, který si u svých filmů vystačí s tímhle, potřeboval najednou ne jednoho, ale hned dva prvotřídní a velmi žádané skladatele? Protože na ně měl peníze?

Zimmer původně Nolanovu nabídku odmítl, protože ho v té době kompozice pro velký orchestr zajímaly minimálně. Zlákala ho až FULL MOON 11

možnost spolupráce s Howardem. Dvanáct týdnů se vzájemně inspirovali, ale výsledek není dvakrát lepší. Možná i proto, že Zimmer už dopředu vyhlašoval, že nepíše hudbu pro komiksového hrdinu Batmana, ale pro psychicky narušeného jedince Bruce Waynea.

Dvanáct skladeb dostalo latinská jména dvanácti netopýřích druhů. Roztomilý nápad.

Batmanovo téma tvoří dva tóny. Ne až tak roztomilý nápad. Eptesicus zní jako demoverze skladby Chevaliers de Sangreal z Šifry mistra Leonarda, Myotis zase jako standardní akční track z dílny Zimmera a jeho učedníků Powella či Jablonskiho, ovšem bez výrazného melodického motivu. Chleba se láme v pátém tracku Artibeus, drobky spadlé na zem mají podobu laciných hororových úderů a skřípání, samplované hlasy a šepot uvádějí na scénu postavu Scarecrowa. Vrcholem je jednoznačně Molossus, syntetické bicí i smyčce, Zimmer in natura, jako za starých dobrých časů, kdy se paktoval s Jerrym Bruckheimerem a nebál se znít lacině. Tímhle vším se občas prolne osamělý klavír, který Howardovi zbyl ze zkoušek na Šestý smysl, a sólový chlapecký zpěv. Za šedesát minut se v podstatě není čeho chytit, Zimmerův fanoušek zůstává při poslechu viset nad propastí tak jako Bruce Wayne/Batman v Nolanově filmu.

O tom, že Zimmer je v posledních letech posluchačsky stále více nepřátelský, svědčí tolik diskutované téma Jokera pro Nolanův sequel Temný rytíř. Tři měsíce si skladatel lámal hlavu, a pak přišel s jedním (!) tónem hraným na cello. „Nechtěl jsem napsat lehkou, pohodovou hudbu k letnímu blockbusteru, chtěl jsem něco provokativního, co budou lidé upřímně nesnášet,“ vysvětlil. Sirénu připomínající protahovaný tón otevírá skladbu Why So Serious? i celý soundtrack. Devítiminutový zátěžový test.

Zvukový bordel, elektronický chaos. A pak vysvobození v podobě klavírních tónů, třebaže z notně rozladěného nástroje. Kdo přežil, dostal za odměnu Howardem složené téma Harveyho Denta. Něžné smyčce, trubka a klavír obcují ve skladbě Harvey Two-Face s perkusemi a žesťovými nástroji. Zbytek je repete z prvního dílu včetně Batmanova dvoutónového tématu, smyčcových běhů a zvuku evokujícího zpomalené mávání netopýřích křídel.

Zimmer je v Temném rytíři akčnější a dravější, chladnou elektroniku oživil flétnou nebo španělkou, ale stejně jako předtím, FULL MOON 11

i tentokrát nechal hladovět ty, kteří se těšili, že uslyší téma s velkým T. Anglicky mluvící mají výraz „bridge“ pro tu část písničky, která už není slokou, ale ještě není refrénem. Třeba Oasis na tom udělali kariéru. A hudba k oběma Batmanům je plná takových „mostů“.

Melodie směřuje k něčemu velkolepému, už to grandiózní téma skoro slyšíte – a nic. Jen nadějné vyhlídky. A coitus interruptus.

S ohledem na mimořádný komerční úspěch filmu, a bez ohledu na to, že zvládnout pětasedmdesátiminutový soundtrack na jeden zátah je výkon hodný Romana Šebrleho, vydali Warneři půl roku po premiéře sběratelskou edici s padesáti minutami hudby navíc.

Navíc? Šméčko a zlodějina, v lepším případě déjà vu. Zvrhle zajímavá je pouze čtveřice remixů. The Crystal Method správně pochopili, že z hlediska motivů a melodie chudý soundtrack moc možností nenabízí a jeli si ve svém tradičním štýlku. Paul van Dyk se snažil udělat z Batmanova tématu slizkou diskošku, které se temná Zimmerova kompozice bez problémů ubránila.

Soundtrack k loňskému hloubavému a poněkud do sebe zahleděnému hitu Počátek je nejvstřícnější ze všech dosavadních „nolanovek“, snad proto, že není tolik spoutaný s děním na plátně. Zimmer začal hudbu skládat, aniž by z filmu viděl jediné okénko, pouze na základě dojmů a pocitů, které v něm vyvolal Nolanův scénář. Stejně jako v případě Temného rytíře, i tady se o hudebním doprovodu mluvilo dlouho před premiérou filmu. K nahrání kytarových partů přizval Zimmer Johnnyho Marra z The Smiths. Zajímavůstka a možná dobrý reklamní tah, jmenovka se dobře vyjímá na přebalu cédéčka. Jenže těch pár akordů by zvládl student druhého ročníku konzervatoře.

Trošku to smrdí pózou. A ovšem, Edith Piaf a její nesmrtelná Non, je ne regrette rien. Když naplno zazní v tracku Waiting for a Train, máte pocit, že legenda šansonu zpívá za neprůstřelným sklem, tak odosobněně to zní. Zimmerův profesorský přístup začal vytáčet i jeho věrné fanoušky. „Na první poslech lehké WTF“, „Moc mě to nerajcuje“ a podobné hlášky zdobily tematické internetové diskuse.

Přitom není až tak zle. Stačí skipnout první dva tracky a začít kouskem Dream Is Collapsing. Vybrnkávaný kytarový motiv, zesilující se smyčce a dechy, hrozivé žestě, ve kterých možná je, možná není slyšet extrémně zpo-

malená Piafka. Old Souls začíná dialogem mezi klavírem a syntezátory, jako bych slyšel Vangelisova Blade Runnera, když má to své blues a zrovna nehoní replikanty. Postupně se přidává elektronika a kontemplativní poloha se mění v militantní. Rozhodně jeden z vrcholů soundtracku, stejně jako čistokrevná akce Mombasa, postavená zprvu jen na rytmice, až pak se přidají sekané smyčce a kytara. Závěrečná Time snad nejvíce připomíná klasického, ne-avantgardního Zimmera, přestože (nebo protože?) recykluje Journey to the Line z Tenké červené linie a Chevaliers de Sangreal z Leonardovy šifry.

Jádro Zimmerova pudla nejlépe postihl samotný režisér. „Hans je minimalistický skladatel s maximalistickým smyslem pro produkci.“ Komplexní témata nikdy nebyla Zimmerovou předností, ale u Nolana zatím došel ve své simplicistní formě nejdál. Pro téma nepotřebuje záplavu not, vždyť stačí jedna, maximálně dvě. Také výstavba tracků a jejich gradace je víceméně totožná. Tu smyčcové, tu kytarové ostinato, ke kterému se postupně přibalují další a další vrstvy a volume jede hodně doprava. Je to pořád jedna a ta samá jednoduchá smyčka, špičková produkce ale dokáže posluchače přesvědčit, že tahle skladba má nějaký děj a někam míří. Ve filmu funguje Zimmerova hudba na jedničku, její provázanost se zvukovou stopou je téma na diplomku, ale při samostatném poslechu ta matematická dokonalost docela studí. Ke všem třem soundtrackům se přitom rád průběžně vracím, ale spíš proto, abych obdivoval kombinaci elektroniky a živých nástrojů než práci s tématy.

Je zajímavé, že méně ambiciózní Zimmerovy soundtracky posledních let jako Piráti z Karibiku: Na konci světa nebo Andělé a démoni mají v sobě mnohem víc vstřícnosti a upřímnosti než rádoby experimentální Počátek Rytíře Batmana, kde se Zimmer TOLIK snaží odstřihnout od minulosti a vydobýt si Řád seriozního skladatele. Uvidíme, co přinese pro třetího Nolanova Batmana, kde má být jednou z ústředních postav Catwoman. Nářek kočky tahané za ocas? Sampl z muzikálu Cats? Nerad bych se dočkal toho, že samotný koncept bude nakonec zábavnější než výsledná kompozice.

Nechci si o Hansově hudbě číst, chci ji poslouchat.

099

100

FULL MOON 11

ROZHOVOR FISHERO/FREIHAND TATTOO TEXT/FOTO LENKA ŠPRYSLOVÁ FOTO KÉRKY ARCHIV FISHERO

Rozhovor s Fisherem, který stojí za ostravským studiem Freihand Tattoo, jsem jela dělat nevyspalá. Dostala jsem kafe. Pokecali jsme a já odešla. Kafe zůstalo nedotčené. Snad mu chutnalo...

Podle čeho se pozná Fishero?

Těžko říct... Dělám hodně výrazné věci, stylizované, jednoduché, bez nějakých detailů, s výraznou linkou a čistými přechody plných barev. Nic realistického.

A třeba ten vlak, co máš v portfoliu?

To je výjimka. Byl dělaný podle fotky. Blízké téma. Byl to kluk, který dělal graffiti a ten vlak je s tím hodně spojený. Ale není to nic, co by bylo pro mě charakteristické. Takové fotky mám v portfoliu jenom dvě.

Vláček a metro...

No a to je ten samý člověk, z jedné a druhé strany. (smích) Když se o tobě píše, jsi zařazovaný do „new schoolu“. Dá se new school nějak popsat, nebo je to dneska tak individuální, že to ani nejde?

Motivicky vychází z klasiky, ale je kreativnější.

Víc si hraje s grafikou, s linkou... Používají se jiné tóny barev, ne jen základní škála, ale i pastelové barvy. Dostává se do toho víc individuality konkrétního tatéra. Když se člověk dostane na určitou technickou úroveň a udělá čistý old school, je hrozně těžké ho odlišit, rozpoznat autorství. Základ je totiž stejný a každý postupuje podle stejného schématu. U new schoolu je volnější ruka – stínování, stylizace. Je tam FULL MOON 11

čitelnější rukopis. Já třeba hodně často dělám i japonské věci, ale není to čisté Japonsko. Vychází to z tradičních japonských kérek, ale je to moje. Takové trochu znásilněné Japonsko, poevropštěné. Cokoli, co dělám, ať je to Japonsko nebo old school, stejně si to vždycky upravím po svém.

Zmiňoval jsi gráfka, z graffiti scény jsi vyšel...

Dělal jsem deset let graffiti, až pak začal tetovat. Měl jsem představu, že budu dělat obojí – přes týden jedno, o víkendu druhé. Ale nakonec jsem skončil jen u tetování. Bylo jedno, jestli jsem udělal graffiti na zeď a vyfotil si to do portfolia, nebo jestli jsem to vytetoval a vyfotil do portfolia. Výsledek stejný. Navíc, protože mám v graffiti scéně kořeny, moje první kérky to hodně ovlivnilo. Tetoval jsem písma.

Jen s tím rozdílem, že to bylo na lidské tělo.

A jak ses k tomu dostal? Úplně normálně. (smích) Ne, vážně. Není na tom nic zajímavého. Já jsem se v době, kdy jsem dělal graffiti, živil reklamní malbou.

Spreje jsem využíval i v práci – fasády, bary, herny. Pak mě to přestalo bavit a hledal jsem něco jiného. A v tu dobu jsme s přítelkyní objevili nabídku, že v jednom ostravském studiu hledají výtvarníky. Oni tomu říkali výtvarníci. (smích) Šli jsme tam a vyklubalo se z toho, že hledají tatéry.

Dneska už se to nemaskuje. Máš taky pocit, že se tetování stává mainstreamovou záležitostí?

Na západě už je to dneska úplně běžná věc a sem se to dostává s odstupem. Teď je tu kolem tetování hrozný boom, ale za pár let to utichne a bude to normální součást života. Když to tak vezmeš, bavili jsme se o new schoolu.

Dneska už je to v podstatě tradiční záležitost.

V Čechách nastupuje nová škola s lidmi jako Ondrash nebo Musa, ale ve světě je to běžné.

Ondrash je třeba originál, jakých není hodně, ale takové ty výtvarnější věci... Třeba Francie je známá tím, že tam dělají úplné ústřely, hodně punkové, tak, jak to v minulosti dělali různí „týpci“. (smích) Dneska se to stává prací výtvarníků. Ti dávají tetování novou podobu a posouvají ho na jiný level. I u nás se tomu lidi, kteří vystudovali výtvarné školy, začínají věnovat, protože tetování se stává uznávanou formou umění. Už to není underground, za kterým každý viděl kriminál. Přirozený vývoj, akorát s dvacetiletým zpožděním.

Dneska se kérky i podepisují, stejně jako obrazy. Třeba se to jednou bude vyučovat na uměleckých školách...

Podepisování je úlet. Kérka by měla mluvit stylem, ne tím, že se pod ni někdo podepíše... A nemyslím, že by se to jednou vyučovalo. (smích) Ale třeba lidi, kteří vycházejí z uměleckých škol, budou hrdí na to, že tetují. Nebudou se stydět, že nemalují obrazy jako jejich kolegové.

Ty pocházíš z Ostravy. Jaká je tamní scéna?

Ostrava je mrtvá. Ostrava je mrtvé město. Jak jsem srovnával svět nebo západní Evropu a Českou republiku, stejné je to tady – všechno se nejdřív dostane do Prahy, pak možná do Brna a o několik let později do Ostravy. Ostrava je svým způsobem odříznutá od zbytku republiky. Nejsou tam turisti, kteří by přitáhli nové vlivy, nejsou tam studenti. Chybí tam širší kulturní spektrum. Lidi jsou tu pořád trochu podezíraví. Ale přichází to i k nám. Pomalu, ale jistě.

Takže jsi doma pořád ještě vyvrhel?

To zas ne, jako na vyvrhele na mě už snad 101

nikdo nekouká. Jen u nás v Ostravě chybí výraznější jména. Všechna studia jsou klasické katalogové produkty, žádné osobité styly. Ale upřímně, když se podíváš na Prahu, ono tady těch Čechů taky tolik není. Sjíždí se sem lidi ze světa, je tu spousta Bulharů, Slováků, i když výborní jsou i tatéři z Čech. Vyšší poptávka vás nutí přestěhovat se do většího města, kde je více možností. A větší konkurence vás nutí rychleji se vyvíjet. Doma v Ostravě tenhle motor nemám.

Když na tebe tak koukám, jsi tetovanej?

Jo, jasně že jsem, jen to v oblečení není vidět. Já si dělám takovou sbírku od lidí, které respektuju, a lidí, jejichž práce se mi líbí. Akorát mi dýl trvá, než se k tomu dokopu. Nespěchám, mám čas. Jak každý den přemýšlím nad kérkami pro druhé, nemám tolik času vymýšlet kérky pro sebe. (smích) A vymýšlíš si vlastní motivy, nebo to necháváš na nich?

V podstatě jenom téma, zpracování je na nich.

Proto se mi jejich práce líbí, proto to chci. Čekáš podobný přístup, i když sám tetuješ?

102

Ani to jinak nejde… Já třeba nerad dělám realistické věci, protože člověk se musí držet předlohy a pořád se dívat na originál. Když si chystám návrh, udělám jen skicu a pak už na to nekoukám. Spousta efektů a detailů je na náhodu; když jehla udělá stopu, která se mně líbí, zvýrazním ji tam. Třeba mi u původně oblé věci najednou vznikne hrana a je pěkná, tak to na ní postavím. Když mi někdo přinese návrh, překopu ho, ať chci nebo ne. Můžu z něj vyjít, ale nikdy to nebude přesné. Většinou si ale lidi nosí jen motiv a nechají si ho rozpracovat.

Jasný, máš svůj styl a těžko se ti roubuje na něco cizího…

Když se bavím s Ondrashem, říkám mu, že bych taky chtěl umět uvolnit ruku, udělat to rozevláté a výtvarnější. On by zas chtěl mít tak čistý kérky jako já. Já mám ruku tak svázanou, že musovinu bych stejně měl tendenci začišťovat. (smích) Deset let jsem dělal graffiti, tam jsem získal nějaké návyky, teď deset let tetuju a ruka už je naučená… Ale chtěl bych, proto hostuju. I když se potkávám s ostatními na konvencích, není možnost pořádně konfrontovat svoji práci s někým jiným. Když můžeš

sledovat člověka při práci, je to lepší. Čerpám inspiraci.

A když ti lidi přinesou něco, co je úplný úlet?

Ve chvíli, kdy to ten člověk opravdu chce a má pro to nějaký důvod, není to pro mě úlet. Za těch deset let jsem viděl tolik zvěrstev, že už mi máloco přijde jako ústřel. Nad Musovými vaginami a penisy se člověk pousměje, ale není to nic, nad čím bych se déle pozastavil. Penisů a vagin jsem viděl stovky. To mi přijdou daleko ujetější překlady do arabštiny nebo čínských znaků… Tomu nikdo nerozumí, občas tam píšeme úplné kraviny. Kluk si donesl čínské znaky, že je to jeho datum narození. Pak jsme zjistili, že Číňani používají pro číslovky úplně jiné znaky a že to, co donesl, je špatně.

Našli jsme správný zápis a on si nakonec stejně nechal ten původní návrh, protože se mu líbil víc.

FULL MOON 11

DANIELA CHODÍ DO TRIBA PROVÁZÍ JI SÍLA

FULL MOON 11

103

104

FULL MOON 11

TEXT JIRKA IMLAUF

Únor v tomhle pošahanym městě – svět těsně po Titaniku – šerpa, co mu horolezci řikaj Sisyfos, vylez až nahoru a pak se skutálel do základního tábora, ve stanu rychlej čaj a zase na nohy a zase na skálu, tak je to pořád – smažit se jak vejce na pánvi noci, tohle je v genový výbavě, to se nedá ovlivnit – nechť si ale srdce dá pozor, protože okolnosti bytí jsou někdy úžasný. Šetření písmenkama: Nejspíš nespíš, nebo spíš spíš PJ má novou desku, zase je to tam, zpívá, aby si zachránila život, zbožňuju ji, i když jako ženská mě nikdy nebrala, rozjíždí se vzpomínky, rok 93 Mácháč a její první deska ještě na kazetě, Oh My Lover, oh my Polly, měl jsem chuť skočit z Jarmiliny skály, Viléme Hynku, vy víte, o čem mluvim, nic se na tom od tý doby nezměnilo, pak Roskilde a PJ je tam v bílym stanu za divu, silná rtěnka a ještě silnější písničky, Down by the Water nebo C’mon Billy, pak koncerty s Bez Peří a jejich Panenko PJ, pak všechny ty další desky, čtu si o její nový desce v tomhle časáku, Kománková slabý, ten kluk lepší, ale stejně pořád dokola obecný věci, nikdo nenapíše, že tyhle písně jsou o vášni černý jak její obočí. Vášeň ani nemůže mít jinou barvu. p a q – písmena, co spolu nemluvěj Na baru vidim, že tábor těch, co řikaj, že tenhle časák je dojmologickej a informací je málo, roste, nemyslim si to, ale každej to můžem mít jinak, mě dojmy většiny lidí, co sem píšou, zajímaj, rozhodně víc než fráze vydavatelů nebo všelijakejch internetovejch serverů.

Největší pajzl v Ústí na Klíši se jmenuje Lapačka. Najdete ji na místě, kterýmu se říká Hvězda. Malý město ve městě, kruhovej objezd, park, krámky, trafika, květinářství, kavárna, málem máte pocit, že jste v normálnim městě.

No a v Lapačce je drsnej hospodskej. Nekompromisně zavírá v deset a toho, kdo ještě nedopil a nechce odejít, a to jsou tam skoro všichni, chachá, umí vyrazit během pár okamžiků. Po desátý se z Lapačky stává Vyrážečka.

Vrchol hereckýho umění: Zahrát dobře špatnýho herce FULL MOON 11

Ondřej Štindl v Lidovkách píše: Facebook často ze všeho nejvíc připomíná planetární megafon, přes nějž stamiliony sdělují světu, že mu toho v danou chvíli nemají moc co říct. Kejvám hlavou a abych to potvrdil, sděluju světu: Talíř s dobrym jídlem je jako brána do nebe.

Talíř – Heaven’s Door. A já měl tuhle k obědu noky s houbovou omáčkou, který uvařila máma mýho kamaráda. Byly výborný. Noky On Heaven’s Door.

Holínky – kozačky chudých / Holý živobytí/ Holínky na holý nohy / Pár holínek – oba se ráno holí / Až zestárnou, podepřou se holí / Holínky a jejich vzpomínky Deska koncerty jídlo pití, dodělali jsme singl – písničku, co vypadla z Hotelu Palace, nejpopovější kus, co jsme kdy udělali, připomíná mi to, jak jsme kdysi skládali Liftboye, jinak trošku Just Like Heaven, ale just jsme to tak nechali, do posledního mixu váhám, jestli to není jak z Radiožurnálu, no to nesmí, ale ostatnim to tak nepřijde, takže tohle bude ta poslední verze a do tejdne to dáme ven. A přibejvaj koncerty, na naše poměry závratnou rychlostí, bude to asi rušnej rok – auto hotel šatna scéna a tak dál.

Po roce zase v kině, poprvý vůbec v kině tohodle novýho typu, už žádný rozvrzaný sedačky v kulturáku a čekání, jestli se nás sejde aspoň šest, aby vůbec promítali, jak ruský pijáci vodky, co zvedaj prsty, teď kupuju kolu, chci střední velikost a dostanu kyblík, co sotva unesu – 127 hodin, horolezec s rukou zavalenou balvanem stráví sám ve skalách několik dní a aby se zachránil, nakonec si tu ruku uřízne a zachrání se, jo, říká si, já blbec nikdy nikomu nehlásim, kam jdu, jo, spousta věcí se nemá dělat na vlastní pěst, proto vznikaj kapely.

Hned pár dní na to ještě jednou zase do jinýho z těch pěti kinosálů, Opravdová kuráž od Coenů, okamžitě mi to připomene Jarmuschova Mrtvýho muže, pak trošku pozděj McCarthyho Cestu, vorvaný desperáti se žlutejma zubama, Jeff Bridges v umaštěnym ribanu chrní v kamrlíku v čínskym hokynářství, všichni to chtěj nějak zvládnout a zaonačit a zachránit si život, jo přesný, tohle jsme my všichni, vzalo mě to.

Svatý trojice Čtvrtek-pátek-sobota / duben-květen-červen / Venuše-Země-Mars / London-Kerouac-Nicholson / Rubber Soul-Revolver-Seržant/ Topol-Topol-Topol / Ona-On-Ona / 1-2-3 /

Dobkovice-Choratice-Vilsnice / Stesk-Stesk-Stesk / Jo-Ne-Jo Hraju v Mumii na čtení Jardy Rudiše, čte z Konce punku v Helsinkách, plný kino a lidi hltaj skoro každý slovo, zvlášť určitej typ holek kolem dvaceti, tohle je oslovuje, smích i zadumaný pohledy, párkrát do toho vstoupim s písničkou, ale řikám si při tom, jestli by ty lidi radši nechtěli poslouchat jenom to čtení.

Hořká povídačka: Před pár rokama / se tenhle pár objímal rukama / před pár rokama pár rukama A když má novou desku PJ Harvey, vytáhnu jinou desku jiný ženský, která mě nepřestane brát, Kate Bush, Hounds of Love.

Koupil jsem si ji kdysi v Budapešti a zamiloval se hned. Pak jsem ji snad dvacet let neslyšel a byl jí nevěrnej s jinejma, a teď sedim na zadku z toho smyčcovýho stakata, silnýho hlasu a hlavně tý harmonie, neni ani durová, ani mollová, ve chvíli, kdy se to láme do ...Here I go..., mi je, jako kdybych se náhodou připlet k nějaký velký osudový věci. Nevim, jaký dát tomu pocitu jméno, určitě je v tom doba, kdy jsem to poslouchával, vlastně se vždycky stávám tim, kdo ji poslouchal tenkrát, se všim všudy, a zjišťuju, že bohužel-bohudík je to pořád všechno stejný. Lovecký psi pořád v patách.

Tohle pošahaný město na mě šahá, drží mě pod krkem, ale nic to nezmění na tom, že okolnosti bytí jsou někdy úžasný.

TEXT PAVEL VULTERÝN

Žádný jazyk na světě není tak plný frází jako angličtina, což si neuvědomíte, dokud nezačnete pracovat v anglickém prostředí. Někdy mám pocit, že sedmdesát procent konverzace by se vůbec nemuselo odehrát a přenesená informace by neutrpěla ani malinko.

105

Někde jsem četl, že Češi jsou národ, který si rád stěžuje. Neodvážil bych se soudit celou českou populaci, ale já takový asi jsem. Ze začátku mi to tady hrozně komplikovalo život.

Nejen ve vztahu k lidem, které jsem znal lépe, ale i na úrovni banálních konverzací.

Nejhorší byly vždycky fronty. Zpoza pultu na mě člověk, kterého jsem viděl poprvé v životě, vybafl: „Are you alright mate?“ Veškerá má koncentrace byla v prachu. Začal jsem přemýšlet, proč se mě ptá na docela osobní otázku, když se vůbec neznáme, a jestli se náhodou skutečně neznáme, když mi tyká, a jestli třeba nemám na hlavě holubí hovno. Ale protože jsem slušně vychovaný, snažil jsem se popravdě odpovědět. Jenže to obnášelo rozvinout v nepěkné angličtině smutný příběh o tom, že tak úplně v pohodě nejsem, ale dělám na tom.

Než jsme se přenesli z roviny vztahové do té materiální, kolikrát jsem měl dojem, že by si už radši povídal o něčem jiném s někým, kdo byl ve frontě za mnou, ale když už se zeptal, povím mu to všechno, ne? Teprve časem mi došlo, že když se vás tady někdo zeptá, jestli jste v pohodě, čeká, že mu řeknete, že ano.

I kdyby vám zrovna pes ukousl ruku. Při potlesku na otevřené scéně se neukláněj, patrně nepatří tobě.

Ještě lépe tato magická slovní spojení uplatníte při telefonování. Aby bylo jasno, telefonování nesnáším, ať už se jedná o jakýkoli jazyk, ale v angličtině ho nesnáším ještě víc. Důvodem je magická formule „by the way“. Jedna z mých nejoblíbenějších frází vůbec. Drtivá většina telefonátů vypadá naprosto totožně. Někdo vám zavolá a začne se vyptávat, jak se máte, jak moc (!?) jste v pohodě a vůbec na jakýkoli nesmysl kolem a kolem. Je naprosto jasné, že ho vůbec nezajímá, jak se máte, ani jestli jste v pohodě.

Na to podstatné si ale musíte počkat a všechny fráze si projít ve stoletím prověřeném pořadí.

Sluchátko u ucha, krátká pauza, někdo polkne, srdce ještě jednou udeří a jdeme na to. „Oh and BY THE WAY...“ Ano!?

Snažil jsem se nějaký čas kamarády z této choroby vyléčit. Ukázat jim, že se můžeme bavit ve věcné rovině a přistoupit k rozhovoru jako dospělí lidé. Nevadí mi, že po mně něco chcete, jenom to proboha řekněte. Jediné, čeho jsem dosáhl, bylo, že mě okolí začalo považovat za asociála. A tak jsem to vzdal, zamával bílou vlajkou a snažím se alespoň každý telefonát vyštěknout slova „how you doing“ rychleji než 106

soupeř, protože když už vás nemůžu porazit, rozhodně vám to neulehčím.

Když jsme si takhle hezky prošli nástrahy konverzace ve službách a uvnitř drátů, nelze než zaútočit na pozice nejzranitelnější. Barbarství vždycky začíná doma. Jestliže nemáte dostatek prostředků na bydlení vlka samotáře, což je v Londýně luxus jako kdekoli na světě, pak vám nezbude, než se ubytovat s někým.

A když nepřicestujete s bandou kamarádů nebo několika přítelkyněmi (nedoporučuji), je nevyhnutelné bydlet s lidmi, které neznáte. Taková situace s sebou nese kromě spousty jiných komplikací také možnost naučit se tolik nezáživně konverzačních frází, až vám z toho půjde hlava kolem. Dá se očekávat, že populární „how you doing“ budou vaši spolubydlící zkoušet pořád (jednou jsem dokonce bydlel s klukem z Turecka, který měl natolik vyladěný systém, že byl schopen ptát se zpoza rohu, aniž by tušil, na koho vůbec mluví), ale vzhledem k tomu, že se budete potkávat relativně často, budou se snažit tyto fráze variovat.

A tady začíná peklo.

Představte si modelovou situaci. Přijdete do kuchyně, kde stojí zvídavý spolunájemník, který se zrovna vrátil z kurzu angličtiny a chce si to všechno prosvištět. A jdeme na to. How are you? Boys will be boys! Really? No news is good news! How long have you worked here?

Don’t bite the hand that feeds you! What did you do last night? Easy come, easy go! Do you know her? Beauty is only skin deep! Let’s go have a look!

Better safe than sorry! Here you are! If God had meant us to fly he’d have given us wings! You look tired. Never judge a book by its cover. You speak English very well. See no evil, hear no evil, speak no evil. What are you thinking about...? The hand that rocks the cradle rules the world! How are your parents? Little things please little minds. See you later...

Thank you, drop dead.

TEXT PAUL WALLFISCH PŘEKLAD TOMÁŠ KEJMAR

Chtěl bych být v Káhiře nebo Alexandrii, ale vlak, ve kterém sedím, vězí uprostřed pole někde u hranic s Holandskem. Místo abych byl obklopen revolucionáři, připadám si jako

uvnitř obrazu Anselma Kiefera. Detaily konstrukcí a porostu podél kolejí nejsou určené k tomu, aby je člověk obdivoval zblízka. Jsou neupravené a neudržované, jako člověk vyhnaný z postele, přinucený zareagovat na nečekané noční vydírání domovního zvonku.

Stejně tak i na dálnici, kde si pokaždé, když musím neplánovaně zastavit, ať už kvůli píchlému kolu nebo akutní potřebě, připadám poněkud nepatřičně. Trochu jako vetřelec mezi pozůstatky zkázy, okolo kterých se má projíždět přinejmenším stovkou.

Alexandrijský kvartet od Lawrence Durrella je moje oblíbená beletrie. Je formovaná zkušenostmi z místa, které existuje, alespoň pro mne, i když asi i pro celosvětovou kliku literárních nostalgiků jako symbol mytického centra obchodu a kultury, ustoupivší našemu roztříštěnému světu. Amerika je příkladný archetyp takového místa. Existuje na mapě, je geograficky ohraničené, ale zároveň živé, synonymum pro globální svobodu a příležitost.

A to i přesto, že Jacques Brel v jedné z mých oblíbených písní Voir un ami pleurer z roku 1970 napsal, že „Amerika už není“ („Il n’y a plus d’Amérique“). Moderní metropole, se svými houfy imigrantů a turistů, obsahuje obdobnou paletu jazyků a vyznání, ale vzájemná interakce se teprve utváří. Různorodost je třeba respektovat, ne zneužívat. Opatrnost nadevše.

Jedu do Amsterdamu koukat na Super Bowl. To je americký státní svátek a společenská událost.

Chystám se ho sledovat na obří obrazovce v Holandsku spolu s kamarádem z Ruska, v bytě, který zapůjčí jeho zaměstnavatel pocházející z Haiti. Ale nejdříve povečeříme v marocké restauraci, kde pracuje, a zastavíme se na vernisáži našeho společného známého malíře z Itálie. Ve vlaku jsem potkal tureckého herce, se kterým jsem nedávno spolupracoval. A nikdo z nás se tady ani na vteřinu necítí jako doma. Ne dnes, a nejspíš ani jednou za celý rok. Včera večer jsem šel na balet. Hamlet: Zrození neúcty. Čínský režisér s hlavními tanečníky z Uzbekistánu a Itálie. Ve dvacetičlenném souboru jsou Brazilci, Rumuni, Srbové, Arméni, Japonci, Australani a další národnosti, ale ani jeden Němec. A to vše v srdci Bundesrepublik. Ale jestli Amerika jako koncept neexistuje, pak Německo, jakožto národ, je místním obyvatelům téměř cizí. Pracujeme a nakupujeme, ale už se nezastavujeme, abychom se zamysleli. V Egyptě taky chtějí pracovat a nakupovat. Chtějí být jako my, občané demokracie.

Ale i přes to, že jsem vděčný za tu šťastnou náFULL MOON 11

hodu, že mám od narození právo na cestovní pas demokracie, ve skrytu duše doufám v rozruch a zmatek, slovy Shakespeara, ve vřavu a halas věcí mnohem méně čistých.

Sledování sportu mi, díky svému jasně srozumitelnému účelu a společně sdílené vášni, přijde krásné a uklidňující. A pot a násilí mají také něco do sebe. Ryzost sportovních cílů, coby kolektivní aktivity prosté politické machinace, nemá ve společnosti obdoby. Prostě, sakra, musíš dát gól! Všechno ostatní, co lidé dělají společně, se nějak dotýká politiky. Ne tak týmový sport. Tedy ne mezi hvizdy píšťalky. U amerického fotbalu má po odpískání ta čistota úmyslu na obou stranách hřiště za následek ohromující erupci násilí, následovanou nekoordinovaným šílenstvím. Představuju si, jak průhledné byly cíle a jak násilné názory, které se střetávaly na Durellových náměstích v Alexandrii, které vyživovaly mnohem neurčitější jedince, než jsou dnešní digitálně ostří korespondenti. Všechna elektrifikovaná hudba (stejně jako Brelův nahraný hlas) existuje na hranici zkreslení. I ten čistý cvrkot společnosti vyžaduje špínu tisíce hádek, aby přežil.

Možná se v Káhiře všichni zlejou tak, že si nezasouloží.

TEXT ZBYNĚK PROKEŠ

Uctivá poklona! Víte, jak lidi jako my poznají příchod jara? Samozřejmě si nevšímáme nějakejch blbostí jako sluníčka, kytiček a stále míň a míň oblečenejch poběhlic – nám začátek března ohlásí pohled na sestavu Arsenalu.

Jako každej rok touhle dobou se do lazaretu přesunuli naši nejlepší plejeři Fabregas s van Persiem. Když už se Wenger rozhodl, že v mužstvu nepotřebuje mít gólmany ani obránce, aspoň by těm zbylejm klukům mohl pořídit fyzioterapeuty. Ovšem únor byl ještě měsícem relativně dobrejch zpráv. Za prvý ruská kolonie v hlavním městě Anglie dokázala porazit Man Urinated. Díky vítězství Chelsea jsme tak za lídrem tabulky už jen o čtyři body a máme ještě zápas k dobru. Jako by to bylo jen o jeden titěrnej bodík!

A za druhý: jen tak mimochodem jsme doma porazili nejlepší klub na světě. Barça odjela do FULL MOON 11

Katalánska s prohrou 2:1. Jestli o tom ještě nevíte, na Emirates při tom byla i Apačka. Naše drahá šéfredaktorka tak na vlastní oči zažila atmošku při jednom z nejúžasnějších zápasů, kterej Gunneři odehráli za posledních pět let. Ale mohlo bejt i líp, kdyby se náš geniální trenér čtvrt hodiny před koncem nerozhodl, že zbytek mače odehrajeme v deseti. Ze zcela nepochopitelnejch důvodů vystřídal Walcotta Bendtnerem. Náš retardovanej Nicklasík spálil fantastickou šanci vstřelit třetí gól, a tak nás na Nou Campu při odvetě čekaly ještě horký chvilky.

Poznámka od Karla Kočky. Včera jsem se díval na ten jejich zápas na Novém stadionu. První gól dal těsně před koncem první půlky Messi. Arsenal pak vyrovnal, ovšem pomocí Busquetse, což je hráč Barcelony. Pak se trefil Xavi a znovu Messi. Narozdíl od mače na Emirates předvedla BCN standardní formu, takže bych za všechny fanoušky AFC, a že jich v redakci je, řekl, že je všechno v pořádku. * Vůbec dobrej fotbal žil víc na pohárový scéně než v lize. Tady se pomalu dostáváme k vysvětlení výrazu „relativně dobrý zprávy“. Arsenal totiž dokázal v prvním finále sezony (nějakej divnej Carling Cup, o kterej nikdo nestojí) prohrát i s Birminghamem. Rosickej zápas odchodil a jasně si tak řekl o přestup do Sparty.

Wenger to ale ignoruje a prej mu prodlouží smlouvu o další sezonu. Ale to nebylo nejhorší – vrcholně komickou scénu předvedli Sczesny s Koscielnym. Druhej jmenovanej svýmu vlastnímu brankářovi málem ukopl hlavu, po jejich kiksu už bylo pro Birmingham snadný skórovat. Minutu před koncem, takže jako konec. Wojckovi ještě jeho chybku odpouštíme, bohatě ji vynahradil famózním výkonem proti Barce, ale toho francouzskýho Poláka bychom rádi vrátili do druhý ligy, odkud přišel a kam podle každýho kromě Wengera patří.

No a ten zajímavější pohár, FA Cup, vypadal v jednu chvíli taky dost hororově. Leyton Orient, mužstvo nějaký pralesní ligy, si s náma doma v klídku remizovalo a vynutilo si odvetu. U nás už jsme jim teda dali bůra, nicméně tohle by se nám fakt stávat nemělo. Zejména ne s mančaftama, o jejichž úrovni dostatečně svědčí to, že jim v druhým zápase dá hattrick i Bendtner. Snad to ale bude pro dobrou věc.

Třeba si nějakej retardovanej majitel nějakýho blízkovýchodního klubu v dočasným pominutí smyslů řekne, že tohle dánský kopyto občas

umí nepřekážet vstřelení branky, a v létě za něj vysází aspoň padesát liber. A snad ho Wenger v náhlým záchvatu racionality konečně prodá.

Abych tu ligu úplně neignoroval: zkraje měsíce věrnýmu Gunnerovi musely padat vlasy po hrstech, zejména po špílu v Newcastlu. Arsenal vedl v 68. minutě čtyři k nule, ovšem do konce zápasu dokázal neuvěřitelně a fyzikálním zákonům navzdory vyrobit ještě remízu. Viděli jste to? Pak už to šlo naštěstí celkem v pohodě, dvě vítězství a zmíněná prohra ManU na Stamford Bridge a na tabulku se hned kouká veselejc. Hlavně když se můžeme jako obvykle smát „rivalům“ z Tottenhamu. Notorik Redknapp zjevně zvládá v mužstvu udržet dobrou náladu, takže forvard Pavljučenko už ohlásil, že by z Shite Hart Lane rád co nejdřív vypadl.

Není se čemu divit – jeho fantastickej kouč totiž dává víc prostoru Defoeovi, kterej se netrefil už nějakejch šestnáct zápasů za sebou.

S útočníkama je to vůbec nějaký zakletý. Rekordně drahej Torres si hned zkraje angažmá v Chelski musel zakopat proti Liverpoolu. Třel bídu s nouzí, mač nedohrál a jeho kolegové zvládli doma se zoufalcema z Anfield Road rupnout. Takže ze superhvězd zaujal asi jen Rooney, kterej přenádhernejma nůžkama rozhodl derby s Man City. Fakt dobrej gól.

Cenu kretén měsíce dostává šlechtic Ferguson.

Kouč United se vztekal na rozhodčí za prohru na Stamford Bridge, že se jako neodpískal faul právě na Rooneyho. Škoda, že se stejně nevztekal na asociaci, která Rooneyho nepotrestala za úder kolegovi z Wiganu loktem do hlavy.

O důvod víc, proč by měl Arsenal letos Premier League konečně vyhrát.

Aby toho ochlastu poslali zpátky do Skotska a celý lize se ulevilo!

TEXT BRO

Mít vlastní kapelu se ukáže jako dobrá kratochvíle především ve chvíli, kdy máte psát sloupek a v podstatě nevíte, o čem by měl tentokrát být. Taková záchranná brzda, ampule v korunce zubu, na kterou se můžete v nouzi (uvozovky) spolehnout. Musíte se o ni ovšem 107

pořád starat, nesmíte například připustit, aby ta kapela hned od začátku operovala s nějakým názvem, měla ustálené nástrojové obsazení, či snad aby všichni členové uměli hrát.

Základní premisou zůstává, že ani nesmíte vědět, co chcete hrát, nebo, nedejbože!, jak byste chtěli znít.

Třeba my. Operujeme teď už asi s patnáctým názvem, Lovci mamutů, zakládáme disko-noiseovou scénu, klávesákův inventář obohacujeme o Casia SA-10 prohnaná přes Kaoss pad, ujasňujeme si, jestli by náš bubeník u hraní přeci jen neměl stát, a na zkoušky taháme nevěřící známé. Že kérka Bobova otce, která se skládala z nápisu „Kamarádství“ a několika plachých srneček, je nejlepší věc, o které jsme kdy slyšeli, jsme se shodli dávno. Jenže bohužel, Bob sr. si na stará kolena nechal tohle tetování předělat na čínského draka, takže nám nezbývá než bědovat, o jak skvělý vizuál jsme přišli.

Máme hotovou jednu písničku. Její úvodní část, které pracovně říkáme Východ pulce, mám úplně nejvícrači. Prakticky v ní nehrajeme, jedou jenom samply od bubeníka. Pajináč ji nazval From Your Heart, to proto, že je o sání hnisu z ženského srdce. Jo, vykrádám Giru, resp. Swans. (Text FYH je navíc kombinovaný s jedním veršem Hotellounge od dEUS, ale to by nikdo neměl poznat. Teda když mě neprokecnete.)

Jinak je to ale v pohodě, kromě textů mám na starosti basu. Pořídil jsem krásného nového rohatce Žosefu, už skoro umím zahrát cikánské E, ve zkušebně ke klukům většinou stojím čelem a na vystoupeních (to je další otevřená otázka) míním hrát ve spacáku. Taky bych se měl přidat ke zpívání. Moc nevím, co si od toho ti tři slibujou, ale pokud to znamená, že před sebe dostanu mikrofon, se kterým si budu moct dělat, co chci, beru. Musíte se pořád udržovat ve střehu.

Teď mě omluvte, jdu napsat zpěvákovi text k novému válu. Nemůžu z hlavy dostat „Mary Lou, Mary Lou, this one’s for you cause I know you“, takže od sebe očekávám variaci na Congletona. Téhle písničce říkáme Postrocková a jelikož jsem nedopatřením svoji basovou linku z ní přesunul do FYH, netuším, co tam budu hrát.

Asi na kluky vybalím to funky E. 108

TEXT AL BURIAN PŘEKLAD BRO

Na blešáku jsem se hrabal bednou nahrávek a objevil sedmipalec od Little Richarda. Na obalu je troufalé „Rock! Rock! Rock’n’Roll!“, pod tím zrnitá fotka mlaďounkého Little Richarda s jednou nohou na piáně a jeho jménem v eroticky růžových kapitálkách. Jde o východoněmecký výlisek, který vydala Amiga, státem provozovaný label zodpovědný za populární hudbu (folk, jazz, pop a rock) mezi lety 1954 a 1994, než se stal podsekcí Sony pro starou pop-music východního bloku. Když na začátku osmdesátek začala popularita východoněmeckých kapel upadat, Amiga se rozhodla vydávat více západního rocku – Beatles, Rolling Stones, Nena. Na mém sedmipalci není uveden žádný rok vydání, ale vypadá to, že máme vítěze – hrdou ekonomickou pěst v podobě skvělého hardcoreového singlu. Čtyři písničky, všechny s minutáží mezi 2:01 a 2:23 a samé hity: Tutti Frutti, Good Golly Miss Molly, Long Tall Sally a Hound Dog. Tohle je skutečně (jak obal sliboval/varoval) rock’n’roll ve své destilované, pravé podobě. A ta cena – jenom euro! Nechte na bleším, chci říct volném trhu, aby vám ukázal, zač to doopravdy stojí – kus plastu, odpad s poslední nadějí na adopci v přeplněném sirotčinci pomalu se šinoucím na skládku. *** Zpátky v bytě si ten singl pouštím. Když Little Richard ječí to svoje „A-wop-bop-a-loo-lop-a-lop-bam-boom!“, je jeho hlas jako polnice z roku 1955, označující nástup nové éry v dějinách rocku. Tutti Frutti je ve skutečnosti uznávaná jako úplně první rock’n’rollová skladba; a zní poměrně divoce i podle standardů roku 2011 – bafající drajv nákladního vlaku, skřeky a výkřiky a nezaměnitelný sound Richardem przněného klavíru, z jehož kláves ve zběsilém rytmu mlátí šestnáctinové noty. Touhle chvílí začala existence rocku a přesto, že jeho původ je zřejmý a vystopovatelný a že tahle hudba v sobě nese faktickou sílu punku (to, že je první rockovou skladbou, z ní, tak nějak pradědečkovsky, dělá i první punkrockový kousek), Richardovu muziku něco nápadně odlišuje od moderního pojetí žánru, na které jsme zvyklí. Tutti Frutti zní šťastně! Nemá v sobě nic z toho temného, tísnivého nesmyslu, tohle je radostná a energií kypící výzva pro mladé lidi, vybídnutí k sexuální vášni a běsivému míšení

ras, k odhození kalhotek na podium a vytrhávání sedaček divadel... Žádné nihilistické pocity, čistě pozitivní agrese, pnutí tvořit jako pnutí ničit. Revoluce, strhávání zdí, překonávání mříží a bariér – rock’n’roll! Tahle hudba je naprosto nevhodná pro můj byt s bílými a nahnědlými stěnami, sterilní kostku vyplněnou ponejvíce ztišeným odpoledním trucováním a hněvem. Při Tutti Frutti se musím stydět. Za sebe, za své způsoby a bydlení bez radosti. Jo, je pravda, že můj byt se hodí spíš pro zmučené žalozpěvy Neurosis či ufňukané povztahové blues Neila Younga, zatímco původní rock’n’roll vyžaduje atmosféru mejdanu. *** Jsem na obědě u mámy. Vystřihla pro mě článek z New York Times. „Koukni na tohle,“ říká a šoupe výstřižek ke mně. Ve vteřině chápu, o koho tady jde – Nicholas Kitchen, houslový zázrak, který žil v dětství kousek od nás. Kdo ví, jestli, nebo jak moc, mámu tehdy trápilo, že nedokázala své dítě vyšvihnout na podobnou úroveň v ovládnutí vážné hudby? Mě to třeba netrápilo ani trochu; dostával jsem se do AC/DC, pak punku, který jsem začal i hrát, a teď přemýšlím, že by mohlo být super založit vlastní kazetový label s noiseovou hudbou.

Bylo by to nejspíš stejně výnosné a životaschopné jako všechny mé ostatní dosavadní pokusy. Nicméně, Nicholas Kitchen u klasické hudby zarputile vydržel a dál vynikal. Vždyť to za svůj přínos pro klasickou hudbu dopracoval až do New York Times. Začal používat laptopy. „Co si o tom myslíš?“ ptá se máma. „Jo, docela v pohodě,“ odpovídám, mysleje si, že se ptá na Kitchena. „Jakže!?“ prská máma. „Počítače ve vážné hudbě? Taková hanba! Vždyť je to výsměch!“ Umělecká tvořivost není jako práce u montážní linky, kterou můžete šoulat celou směnu.

Vyžaduje to nezaujatost a porozumění pro radikální a podnětné nápady, stejně jako vůli přijmout vše nové a povznášející, kdykoli se s něčím takovým setkáte. Na druhou stranu, velkou roli v tom hraje i úzkoprsost – chcete-li se zabývat dobrem, nevyhnutelně potřebujete znát věci, které se dají považovat za zlo, jako protiváhu. Nemůžete přijímat všechno; estetické cítění je výlučné už svou definicí. „A ty se koukni na tohle, mami,“ říkám a vytahuju z batohu zmiňovaný singl Little Richarda. „Zrovna nedávno jsem ho pořídil. Tenhle chlap byl první, původní rock’n’roller.“ „ČerFULL MOON 11

noch?“ dívá se překvapeně na obal. „Neříkals, že je to rock’n’rollová nahrávka?“ „Běloši rock’n’roll jenom převzali,“ vysvětluju. „Ukradli ho od černochů v 50. letech. Jak říkám, tohle je on, s ním to všechno začalo.“ Zdá se tou myšlenkou zcela popletená. „Ale... ale přece rock...? A co Beatles? A Elvis?“ „Plagiátoři.“ „Hmm, tak dobře, pusť to,“ mručí skepticky. „A-wop-bop-a-loo-lop-a-lop-bam-boom!“ rozkřičí se zase Little Richard, nejdřív a capella, pak celá místnost rozkvete a staré dobré časy se vylévají z reproduktorů. „A jo, pamatuju si, když tuhle písničku hráli v rádiích. Lidi po ní úplně bláznili.“ Desku přehrajeme rychle a když dohrává Hound Dog, vracím se k předchozímu povídání: „Vidíš? Tuhle písničku znáš od Elvise, ne? Elvis byl jen imitátor, kopíroval tohohle chlápka.“ Samozřejmě že ji poznala. „Chápu, co myslíš. Zajímavé,“ začíná jí svítat. Pak pokrčí rameny; je po desce, jehla dokolečka brázdí a přeskakuje v koncové drážce. Mohl to být zajímavý příběh, ale v podstatě jen přiživil její podezření, že rock je nepůvodní, prostoduchá hudba a že se o její historii vlastně vůbec nezajímá. Má jiné zájmy, jiné kulturní bitvy, které musí svést. „Vážná hudba se obešla bez laptopů po celá staletí,“ reptá si. Souhlasně přikyvuju. Když jsem byl mladší, myslel jsem si, že usiluju o zcela odlišný způsob života, než jaký vedli rodiče. Mé hudební zájmy toho byly jasným ukazatelem, nebo jsem si to aspoň myslel. Teď si uvědomuju, že jsem se snažil o příliš ostré odlišení. V čem se shodujeme, nakonec převáží všechny neshody a rozdíly; nebo je to snad časem, který rozdíly srovnal. „Je to smutné, ale pravda; počítače ničí hudbu,“ říkám radostně.

Je mi hezky, že jsem teď právě tady, že jsme právě docílili bodu společného porozumění.

O chvilku později slyším mámu, jak bráchovi po telefonu do Filadelfie líčí svůj nový objev: „A ukázalo se, že tenhle Little Richard byl první!

Elvis ho normálně vykradl!“ FULL MOON 11

knihkupectví a record store OTEVŘENO PO–SO 10:00–18:00

Trojanova 9, Praha 2

(150 m od metra B Karlovo náměstí, výlez Palackého nám., tram. 3, 4, 7, 10, 14, 16, 17, 21) 109

ARSENAL VS. BARCELONA 16.2.2011 EMIRATES, LONDÝN

Před stadionem je asi 50 000 lidí a 0 záchodů.

Docela nefér.

TEXT SHERESKYSPEONK

Apačka moc dobře věděla, proč mi hodila na bedra zápas a sama si poručila Lanegana (na jednu stranu jsem i rád, zkuste napsat dlouhej report o dvojici, ve které ženská vypadá, jako by právě okopala zahrádku, a chlap jako živá pouliční socha, s tím rozdílem, že není potřenej bronzem).

Ale mohlo mě napadnout, že to takhle dopadne, když jsem ji na baru omylem vypil Jamesona.

Jsme někde v okolí Emirates Stadium (poznáte to tak, že je všechno červený, i lidi, kebab, kafe nebo modrá barva, prostě všechno). Sedíme v hospodě a je tam i Vulterýn, ten taky píše do Full Moonu pod nickem Pavel Vulterýn, což není zrovna originální. Jsem docela nervózní.

Vulterýn je očividně ještě nervóznější, protože si hned z fleku objednává dvě piva naráz.

Apačka vybrala ta nejnižší křesla v baru, takže si připadám jako v nějakém dětském pořadu s Petrem Jančaříkem.

Po chvíli, která měla asi hodinu, už jsou v knajpě skoro všichni v barvách Barcelony. Tabule ukazuje skóre v počtu vyřčených slov. 451 600 Vulterýn, 2000 zbytek návštěvníků baru. Fanoušci barcelonské kapely FCB, která dnes večer hraje v klubu Emirates, chytají chutě, a tak snižují skóre skandováním: „José Mourinho, Hijo de puta!“ Tenhle song vůbec neznám, asi vyšel na nějakým béčku. Vulterýn nejde přes všechno to skandování vůbec slyšet. Vzdává to. U automatu protáčí libry Alex Song (je dost možný, že to byl nějakej fanoušek s jeho dresem, ale kdo by si kupoval dres zrovna se Songem?), což je dost nezodpovědný, když za pár hodin mají koncert. Jdeme pryč.

110

Arsenal nastoupil v solidní sestavě, i když jsem se trochu obával nepřítomnosti Vermaelena. Apačku to nechávalo naprosto chladnou, protože, jak jsem během zápasu zjistil, hráče v podstatě nezná, a tak je dělí jen do tří základních skupin: Černoch, Běloch, Ten, co je na všech plakátech (Fabregas). Ještě že měla Barcelona jiný dresy než Arsenal, to by byla úplně ztracená. Šéfuje kapelník Fabregas, z boku vše bedlivě sleduje dlouholetej tour manager Wenger.

Setlist Arsenalu je docela rozumně poskládaný ze všech tří alb: Defence, Midfield, Attack.

Podíval jsem se na Apačku, byla dost zaražená.

Jak je zblblá z těch koncertů, pořád přemýšlela, kdo je support a kdo headliner, takže když začaly hrát obě kapely naráz, dost ji to rozhodilo.

Messi, frontman FCB, se po stagi pohyboval s přehledem a nebývalou energií. Od jednoho rohu ke druhýmu. Já vím, co si říkáte: tohle dělal Angus Young už před třiceti lety.

Londýnským se jejich tvorba očividně nelíbí, a tak pořád pískají. Když pak Villa, druhej barcelonskej MC, nakopne odposlech tak, že spadne do arsenalácké backstage, všichni propadají depresi.

Zcela seriózně: atmosféra se nedá vůbec popsat. Že jste to nečekali? Když kolem vás tisíce lidí dokola hučí: „Arsenal!“ postaví se vám chlupy i tam, kde byste chlupy v tomto století mít neměli. Všechno je dotažené do posledního puntíku. Obrovská show, která připomíná přípravu na válku. To když chodí

kolem branek kluci s obříma vlajkama, z repráků zní Mansellova Lux Aeterna a fanoušci obou táborů se snaží vyhrát soutěž v tom, kdo dochčije dál tím, že zpívají jeden chorál za druhým. Tady by si ani Žižka s tou svojí odrhovačkou neškrtl.

Druhá polovina koncertu začíná naprosto stejně jako první. Messi pořád pobíhá všude kolem a snaží si najít důvod pro crowd surfing. Song dělá jednu chybu za druhou a všichni čekají, až Fabregasovi praskne struna. Klukům z Arsenalu se to stává často. Pak ale na podium přichází dva zkušení basáci.

Bendtner, muž, který je na druhém místě žebříčku zahozených šancí za Pavlem Kukou, a Andrej Aršavin, který se v žebříčku lenivosti dotahuje na nepřekonatelného Berbatova z United. Každopádně jejich hra dostává říz, trombonista Nasri konečně začíná pořádně běhat a zatápět hostující obraně. Van Persie vyrovnává, stadion v každé sekundě padá a znovu stojí. Lidé se objímají a pláčou radostí, zřejmě je to jejich nejoblíbenější část koncertu. Jen Apačka sedí a píše tisícpětsetosmdesátej tweet. Pak přichází refrén ještě jednou, o pět minut později přesně zakončuje Aršavin.

Stadion se mění v organickou platformu, která hostuje 40 000 vašich dvojčat, se kterýma se chcete objímat. Jinak je ale vyprodáno, necelých šedesát tisíc lidí. Ten pocit je lepší než cokoliv, co jste kdy viděli v televizi. První část soutěže kapel jsme vyhráli. Když toto píšu, odveta je teprve na cestě. Doufám, že to kluci uhájili.

Mám v sázce tři láhve tvrdýho.

FULL MOON 11

TEXT KAREL KOČKA

Nazdar, já jsem Karel. Pochybuju, že nevíte, kdo jsem, ale kdyby přece jen ne, tak dělám ve Full Moonu kafe, píšu s Kamilem facebook a twitter a občas mě pustí k něčemu velkému, jako je třeba článek. Třeba tenhle. V únoru jsem byl taky stěhovákem a malířem pokojů, jelikož to chvíli vypadalo, že se stěhujeme z kanceláře, ale pak se ukázalo, že to byla spálená kaše a ještě chvíli tady zůstanem. Právě jsem demonstroval, co to znamená, když někomu řeknete „to je víc informací, než potřebuju, ale díky“. Tedy jsem uvedl víc informací, než potřebujete, ale díky.

Nevim jak u vás, ale v redakci začalo jaro. Co na tom, že je řeka ještě zamrzlá; všichni jsme si tady nandali kristusky a vietnamky a na balkon vystrčili opalovací lehátka. Zatím se tam nikdo neodvážil a topíme o sto šest, jelikož v noci je ještě pořád mínus, ale štěstí přeje připraveným. Technicky vzato se u nás v únoru moc nezměnilo, ale jak by taky mohlo, když je to tak krátkej měsíc, že. Teď mi zrovna šéfová řekla, že si mám odpustit kecy o počasí a napsat něco k věci. Cheche.

Tak k věci. Roztrhl se nám – zejména po našem debutu na stáncích – pytel s redakční poštou. Nevím, jestli jste někdy pracovali v nějakým tištěným médiu, ale zvlášť různé tzv. zábavné časáky, do kteréžto skupiny konkrétně já Full Moon řadím, si dopisy čtenářů vymejšlí včetně vtipných jmen a příjmení, aby to bylo zajímavé a redakce si odpověděla na to, co beztak potřebuje říct. To nám chodí takový bizarnosti, že se to ani nedá tisknout.

Poté, co jsme s větší či menší úspěšností přestali řešit, jestli jsme, nebo nejsme DIY (nevim, co je), potažmo fanzin (nevim, co je), objevuje se nová výzva, a sice, jestli nejsme moc „PR“.

PR neboli píárko neboli „vztahy s veřejností“ se dá chápat různě a v případě Full Moonu mají lidi, kteří to zmiňují, na mysli fakt, že děláme propagandu některým koncertům, kapelám a deskám. Já říkám: tak tyvole a jak jinak?

Můžem psát o kapelách, které jezdí turné jenom v několika městech v Ohiu, nebo můžem psát o kapelách, které hrají u nás. Můžem psát FULL MOON 11

o deskách, které vyšly v roce 1968, nebo můžem psát o deskách, které vyšly letos. Můžem dělat rozhovory s lidma a začernit jejich jméno, aby to nebyla jejich reklama, nebo můžem napsat, že ten rozhovor je vedenej s Mikem Pattonem. Nevím, jestli je takovej problém v hudebním časáku vůbec relevantní. Druhá věc je, že si často stěžujou lidi, o kterých nepíšeme, nebo lidi, o jejichž oblíbené muzice taky nepíšeme. Well, bad luck! Já třeba můžu bejt rád, že mám aspoň tadytu stránku, celý loňský rok jsem měl leda kulový. Jediný, co mě utěšovalo, že Iron Maiden, ačkoliv vydali novou desku, ostrouhali taky.

Třetí věc je, že nám furt někdo něco posílá. Na recenzi, na titulku nebo jen tak, pro radost redakci. Budete se divit, ale ani takhle to u nás nefunguje. Jak tady operuju s „redakcí“, tak skutečná redakce tady fakt není. Je tady pár furt stejnejch lidí, říkejme tomu tým, ale troufám si tvrdit, že všichni do jednoho si stejně píšou, co sami chtějí. A není toho zrovna málo, soudě podle množství článků, který se nám každý měsíc sejdou. No ale co hlavně, tihle kluci a holky (holek tady pravda moc není) ty nápady sypou sami od sebe a spíš než někoho do něčeho nutit, je musíme trochu krotit, jinak bysme nevydávali časák, alébrž knihu. Takže když nám pošlete bez ohlášení svoje cédéčko, nejenže na něj nikdo žádnou recenzi nenapíše, ještě si ho ani nikdo na poště nevyzvedne.

Jako sorry, ale to jsme říkali už od začátku. Tím teda neříkáme, že vaše kapela je blbá nebo tak něco. Jo a taky úplatky tady nebereme. Teda já jo, ale nic za ně neslibuju.

No a tak. Pokud si myslíte, že vaše deska je dobrá, nebo je dobrá kapela, kterou posloucháte, budete to muset napsat sami, což mně osobně přijde jako fair trade. Jak řikal starej Eda Bernays: „Uvědomělá a inteligentní manipulace názorů a organizovaných zvyků veřejné masy je součástí demokratické společnosti. Ti, kdo ovládají tyto tzv. neviditelné společenské mechanismy, zakládají skrytou vládu, která je skutečnou vládnoucí silou země.“ Propaganda! Válka!!

Dyť to řikám furt.

CO JE FULL MOON Jsme hudební časopis a vycházíme za úplňku. Všichni jsme tady velký hudební fanoušci a někteří z nás mají i tetování různejch kapel nebo obalů jejich desek. Za chvíli oslavíme rok úspěšné existence a pokud nebude v roce 2012 konec světa, doufáme, že jednou oslavíme aspoň padesátku. Což se ale neobejde bez vás – čtenářů. Díky, že nás kupujete a podporujete.

KDE NÁS SEŽENETE Full Moon má vlastní distribuční síť spřízněných klubů, knihkupectví, galerií, obchodů s deskama a kaváren, kde se dá koupit. Tuhle síť si chceme a potřebujeme zachovat, jelikož se může snadno stát, že ze stánků, kam jsme se na rok 2011 také uchýlili, nás brzo vyrazí. Taky si nás můžete objednat přes náš e-shop fullmoonmag.bigcartel.com anebo na mejlu info@fullmoonmagazine.cz. Prodáváme jak předplatné, které je o číslo až dvě výhodnější, tak jednotlivá čísla včetně zlevněných starších.

Veškeré info visí na webu fullmoonmagazine.cz.

PROČ!? Vymysleli jsme si nové motto: Z lásky

k hudbě. Náš grafik to dělá z lásky ke grafice, ale jinak má muziku taky rád. Snažíme se představovat nová a zajímavá jména, oprašovat ta zapomenutá a psát o kapelách, které máme rádi a něco se kolem nich děje. Nepotřebujeme se nutně vůči něčemu nebo někomu vymezovat, ale styl, který jsme zvolili, je jiný než u jiných časáků. Tak to prostě je.

OBSAH Full Moon si vybírá, o čem bude ten

který měsíc psát, a „tlaku“ vydavatelských firem a promotérů se striktně vyhýbá, resp. je ignoruje.

V praxi to znamená, že s tématy přicházejí sami autoři, a jestli je kapela „velká“ nebo „malá“, je jedno. K čemu je to dobré? Myslíme si, že kdyby v 80. a 90. letech měla i malá vydavatelství takovou mediální moc jako majory (Sony, Universal, Warners a EMI), vypadala by hudební scéna a povědomí o tzv. menších kapelách úplně jinak. Jinými slovy, myslíme si, že Chokebore a Twilight Singers jsou stejně super muzika jako třeba R.E.M. nebo Bruce Springsteen, ale kdysi dávno se jim nedostalo zdaleka tolik (labelem zaplacených) televizních vystoupení, (labelem zaplacených) rádiových rotací a (labelem zaplacených) reklam v časácích a výlohách bontonlandů. Majory na to měly, malé labely ne.

Takže se nebavíme o „dobré“ hudbě a „špatné“ hudbě, ale o „hudbě, co na to měla (peníze)“ a „hudbě, co na to prachy neměla“. Ve Full Moonu na tom nezáleží. A líbí se nám, že Arcade Fire vyhráli Grammy.

111

CYRRUS a.s. obchodník s cennými papíry Veveří 111, 616 00 Brno info@cyrrus.cz www.cyrrus.cZ

JENA-nábytek, s.r.o. prodej nábytku Křenová 19, 602 00 Brno info@jena-nabytek.cz, www.jena-nabytek.cz

AK Schejbal advokátní kancelář Veveří 111, 616 00 Brno schejbal@akschejbal.cz www.akschejbal.cz

Kyzlink, s.r.o. aRchitekti Porážka 2, 602 00 Brno info@kyzlink.com www.kyzlink.cz

Jana Berg, TYJANY s.r.o. módní návrhářka Palackého třída 51, 612 00 Brno jana_berg@email.cz www.janaberg.com

Renocar spol s r.o. autorizovaný prodej vozů BMW, Mini, Opel a Chevrolet Řípská 5, 627 00 Brno – Slatina tereza.musilova@renocar.cz www.renocar.com

BORGO Agnese restaurace Kopečná 43, 602 00 Brno info@borgoagnese.cz www.borgoagnese.cz

HVH Legal s.r.o. advokátní kancelář Husinecká 808/5, 130 00 Praha office@hvhlegal.cz www.hvhlegal.cz

Nenechávejte si to pro sebe Na Wikipedii čekají na vaše znalosti miliony lidí. Stante se autorem na cs.wikipedia.org

112

FULL MOON 11

FULL MOON 11

003

CHCEŠ SE ZÚČASTNIT PŘEDNÁŠEK SVĚTOVÝCH HUDEBNÍCH LEGEND A SPOLUPRACOVAT S NIMI VE STUDIU? RED BULL MUSIC ACADEMY JE PRO VŠECHNY TALENTOVANÉ MUZIKANTY, PRODUCENTY ČI ZPĚVÁKY, BEZ OMEZENÍ VĚKU, ŽÁNRU A PROFESIONALITY. APLIKAČNÍ FÁZE NA LETOŠNÍ ZASTÁVKU V TOKIU PROBÍHÁ OD 1. ÚNORA DO 4. DUBNA 2011.

STÁHNI SI PŘIHLÁŠKU NA

RBMA JO inzerce 225x300 CZ.indd 1

www.redbull.cz/rbma ////////

1.3.11 11:40