Full Moon #12

HUDEBNÍ MAGAZÍN

9 771804 320007

#12 | 2011 | 99 KČ MERCURY REV PRIMAL SCREAM ULVER THE KILLS ELBOW PAVEL BOBEK HANK WILLIAMS III WHITE STRIPES JOHNNY CASH IRON&WINE JOSH T. PEARSON ROADBURN J MASCIS BETH DITTO DANIELSON SCORN NOMEANSNO TIM HECKER MOUNTAIN GOATS ...

002

FULL MOON 12

JP aadeCZ S USA

Buosrsiiasn Circles R .2011 MATRIX PRAHA 9.7

FULL MOON 12

myspace.com/2shovelsevents kyeo.net

001

expozice a umělci z více než 70 zemí // výstavy a instalace // představení a site-specific projekty // přednášky, workshopy, diskuse // filmové projekce // program pro děti scénografie // architektura // nová média // světelný a zvukový design // móda

PRAŽSKÉ QUADRIENNALE 16.–26. ČERVNA 2011

PRAHA

POUZE JEDNOU ZA 4 ROKY!

SVĚTLO A ZVUK 19.–23. ČERVNA, NOVÁ SCÉNA AKTUÁLNÍ TRENDY ZVUKOVÉHO A SVĚTELNÉHO DESIGNU V SOUČASNÉM UMĚNÍ interaktivní prezentace, přednášky a dílny předních profesionálů // zvukové instalace a performance // výstava světelného designu

v nehybném bodě světa, jenž se točí : buřt je buřt

Hans Peter Kuhn // Scanner // Olaf Winter // Jennifer Tipton // Willie Williams // Simon Vincenzi // Tod Machover // Kirsten Dehlholm / Hotel Pro Forma // Guy Coolen/ Musik Theatre Transparant a další

www.pq.cz Pořádá

a realizuje

Podpořeno z programu Kultura Evropské unie

Za podpory

Pod záštitou prezidenta České republiky Václava Klause, primátora hlavního města Prahy Bohuslava Svobody a starosty Městské části Praha 7 Marka Ječménka.

Hlavní mediální partner 002

Mediální partneři

FULL MOON 11

FULL MOON 12

003

004

FULL MOON 12

THE WHITE STRIPES TEXT BRO

Vždycky byli jako moje pirátská truhla: nikdy jsem o nich příliš nemluvil. Špatně střežené tajemství, o které jsem se bál, kdykoli jsem někde četl jejich jméno; něco ruplo, jsem na suchu a sám. Ta dvě slova mě pořád přitahují.

Jako stará láska, nejlépe platonická, která skutečně nerezaví. Aspoň tak nějak to říká můj kamarád, kterému v tomhle bezmezně věřím.

Sousloví White Stripes mě hypnotizuje, kdykoli na něj narazím. Přináší staré vzpomínky, medailony všech dívek, které jsem časem poznal a do jedné nešťastně miloval, i obrazy jednotlivých událostí, kterými jsem si musel projít. White Stripes byli vždycky kolem, ať už jsem chtěl, či ne, ať už jsem si uvědomoval, jak strašně patetický náš vztah je, nebo si od něj něco skutečně sliboval.

White Stripes byli úplně první kapela, jejíž desku jsem si koupil. V roce 2003 jsem měl do šestnácti ještě pořád daleko, chystal se na gympl a čekalo mě první léto lásky. O hudbu jsem se začal opravdu zajímat právě až s albem Elephant, které spolu s Yankee Hotel Foxtrot od Wilco, druhým pořízeným albem, tvořilo soundtrack onoho léta. Album jsem si objednal někdy v květnu v jednom jičínském knihkupectví, v jehož hudební sekci jsem na slečnu prodavačku směle vyprskl, že bych si chtěl objednat Elephanta od White Stripes. Tehdy jsem teprve začínal tušit, že perfektní výslovnost angličtiny je přežitek a největší zbytečnost, ale i tak mě zarazilo, když jsem ji viděl do objednávkového listu psát „Vajoc Rajoc - Elfand“. Že jsem chtěl být milý a ulehčit jí (ale hlavně, potřeboval jsem tu desku objednat, ne neobjednat), nabídl jsem se, že to napíšu sám. Zrudla a snad se i chvěla, ale dva týdny nato jsem si u ní desku úspěšně vyzvednul. Lidových pět set pade.

FULL MOON 12

S Get Behind Me Satan (2005) jsem se už minul. Na pražský koncert, který odehráli pár dní před oficiálním vydáním, jsem jet musel, i když se mi singl Blue Orchid, jediná věc z nového alba, kterou jsem v té době znal, vůbec nezdál a začínal jsem čichat zradu. Během dvou let, kdy jsem se nechal White Stripes formovat, jsem si sehnal i předchozí nahrávky; jednu jsem měl radši než druhou a všechny uměl zpaměti. Co jsem neznal, byla kostra jejich standardního setlistu, která obsahovala jakousi Jolene, cover, který mě vyhnal z předních řad. Obdobný příval emocí jsem zažil až o pár let později na vídeňském koncertě Converge, který jsem raději proseděl venku vedle klubu. Tehdy v pražské Arše jsem to naštěstí ustál, za což jsem pochopitelně rád, protože ke konci jejich vystoupení zazněly mé jinak nejoblíbenější skladby. I Think I Smeel a Rat třeba.

Get Behind Me Satan jako taková pro mě značila lehkou ztrátu zájmu. Jistě, The Nurse a Red Rain jsem měl rád už na první poslech, roztomilou Passive Manipulation jsem si dal jako vyzvánění mobilu a když se v Nauce o snech rozezní Instinct Blues, je ve mně sakra malá duše, ale ten zbytek? A nová prezentace White Stripes? Pokud píšu, že s Get Behind Me Satan jsem se minul, nevím, jak pojmenovat svůj vztah k Icky Thump (2007). Třeba nijak. Oblé nic, hladké jako pilule sedativ, jejíž polknutí mě silněji přikovalo ke starým písničkám.

Loni jsem viděl It Might Get Loud, dokumentární film konfrontující tři kytaristy třech generací. Sešli se tam již značně unylý Jimmy Page, zélóta do efektových krabiček Edge a Jack White. Fanoušci U2 nebo Led Zep by se mnou asi nesouhlasili, ale Jack z toho střetu vyšel nejlíp. Jsem celkem hrdý

na obraz, kterým se tam White prezentuje.

Přirozená, uvěřitelná grácie. Působí až nečekaně civilně.

Všechny desky jsem postupně rozdal známým, nechal jsem si jen Elephanta. Ačkoli mě z prvních čtyř alb hudebně baví nejmíň, pořád pro mě znamená příliš, než abych se ho vzdal. Má prasklý obal a z cédéčka už ho hádám nikdy poslouchat nebudu, ale stejně. To je to album, které bych si nakonec vzal, kdybych jel na pustý ostrov. Nebo kdybych odpověděl na inzerát pana Whittiera. Chci si je pamatovat tak, jak jsem je znal v roce 2005. Kafe a cigára: teslofil a velká ségra.

Za těch osm let, které jsem s White Stripes strávil, se hodně věcí změnilo. Vyrostl jsem, oni taky. Jack začal hrát v kapelách, kterým jsem se ani nepokoušel rozumět. Paradoxně mě ani příliš nevzalo, když letos 2. února ohlásili konec činnosti. Totiž, ten den obyčejně mívám narozky, nejinak i letos. Jednou za čas koukám na webovky několika labelů, mezi nimiž je samozřejmě i Third Man. Ten den jsem si říkal, že by White Stripes mohli vykopat nějaké staré demíčko, papá brokolisovi pro radost. Dostalo se mi ovšem něčeho, co mi na chvíli vzalo dech. „The White Stripes would like to announce that today, February 2nd, 2011, their band has officially ended and will make no further new recordings or perform live.“ Po pár řádcích jsem se s tím ale smířil, v podstatě to byl ten nejlepší možný narozeninový dárek. „The reason is [...] mostly to preserve what is beautiful and special about the band and have it stay that way.“ Jasně.

Kdo jiný by to měl chápat, když ne já?

005

006

FULL MOON 12

TEXT AXE FOTO JITKA

Well, hello there folks, how the hell are you doin’?

It’s good to be in your local bar again!

Karla Kočku jsem poznala v první třídě. Jeho máma byla zdravotní sestra u naší školní zubařky. Karel byl velkej, kudrnatej a obrýlenej kluk, hrozně plachej. Myslím, že se styděl za to, že je tlustej (asi jako Vendelín) a že má hrozně silné brýle. Dneska takhle vypadá kdejakej hipster a ještě je na to hrdý, ale vysvětlete to sedmiletému děcku, žejo. Jak byl vysokej, seděl vždycky v poslední lavici, a jak jsem byla vysoká, seděla jsem tam v první a druhé třídě s ním. Co si pamatuju, moc velká zábava s ním nebyla. Myslím, že nebyl moc rád, že musí sedět s holkou, ale hlavně jsme byli dost odlišná nátura. Jak vždycky říkal Han Solo, což byl taky spolužák, ale až mnohem později, musela jsem bejt hroznej ďábel, co strkal koťata na ulici okamžitě do batohu. Mám z dětství spoustu vzpomínek a myslím, že i tohle se jednou fakt stalo. Taky si pamatuju, jak jsem z těch pokusů pacifikovat toulavé kočky chodila domů doškrábaná a pokousaná.

nosil jenom na čtení (mimochodem, na jiných kolejích jsem bydlela s jinou medičkou, která spávala s Richardem Krajčem v době, kdy měl Ivu Frühlingovou, fakt, nekecám). No a Karel jednou povídá, že bychom mohli zajít na Flédu na Vypsanou fixu. Tu kapelu jsem znala, jelikož jednou hráli ve Vrbně pod Pradědem s jinou kapelou Klamy reklamy, ale nikdy jsem je pořádně neslyšela. Pamatuju si, jak mi to Karel na poslední chvíli odřekl a jak jsem si jejich tehdejší desku naposlouchávala v tramvaji cestou do klubu. Z toho koncertu, kde jsem potkala asi pět lidí, kteří mi v průběhu následujících dvou let převrátili život vzhůru nohama, jsem napsala první report na Freemusic.

A zbytek je historie.

Znovu se Karlík objevil až o něco později v různých pravděpodobných i míň pravděpodobných situacích a médiích. Karel Veselý, jiný publicista, existenci Karla Schrödingerovy Kočky nepřipouští: „Stejně vím, že seš to všechno ty. Jitka, Kamil, Dušan... Všechno jsem to prokouk.“ Nechala jsem tehdy KK, ať se s tím vypořádá sám.

Vážený Karle,

Jelikož byl v naší škole nedostatek tříd, na jeden rok – ve druhé třídě – jsme se přestěhovali do Ludvíkova. To byla legrace, ježto jsme v tom obrovským baráku byly jen dvě třídy, nějakých sotva čtyřicet dětí, a nebyla tam tělocvična, což bylo super, protože jsem nenáviděla šplhání, a na obědy jsme chodili do školky přes ulici, kde strašně dobře vařili. Ještě pořád jsem seděla s Karlem. Jednou nebo dvakrát jsme se poprali a myslím, že jsem vyhrála. Až do páté třídy jsme si udržovali něco jako profesionální odstup. A pak jsme se léta neviděli.

Apačka odešla na Swans a požádala mě, abych Vás vyřídil. Je pravda, že se tady několik lidí dubluje, ale na druhou stranu jsou tady individuality, kterým křivdíte! Vilém, Jarmila... Hynek. Též článek Jiřího Špičáka na Waveu „Pomoc, docházejí nám pseudonymy!“ považuji za přitažený za vlasy.

Když jsem byla na vejšce v Brně, s Karlem jsem chvíli bydlela na kolejích. Studoval medicínu, byl hubenej a měl delší vlasy a brýle

Bude to rok, co se na rádiu Wave objevil článek „Full Moon – docházejí nám superlativy“. Jiří, což byl, jak se později ukázalo,

FULL MOON 12

A jinak, Vaše kniha se mi velmi líbí.

Hlavně ta část o Mötley Crüe.

Karel FMM HQ

ve skutečnosti Karel, tehdy trochu nepřesně hodnotil první číslo Full Moonu (byla docela legrace, číst recenzi na časopis), ale měl tam několik postřehů, které jsou relevantní i v aktuálním čísle. „Hudba, o které píšeme, je geniální. Kapely, které máme rádi, jsou nejlepší kapely všech dob.“ To byly v redakci naše oblíbené výroky, ještě s otřepaným: „Je to na internetu, takže je to pravda.“ A taky Karlovo (ne Kočka, ne Veselý, ale Buriánek): „Fuck off média, co lžou!“ Superlativy ani pseudonymy nám zatím nedošly, takže i sázky na to, kolik čísel Full Moonu vyjde, resp. za kolik čísel to zabalíme, jsou zatím pořád otevřené. Je fakt, že třeba Arsenal, jak píše Zbyněk (což je, ano, ve skutečnosti Karel), letos na titul nedosáhne, ale kvůli tomu nezačneme fandit Chelsea, none? Vyváženě korektní články o hudbě nebo fotbale viz wikipedie.

It’s a certain kinda livin’, it’s a certain kinda style.

Not everybody likes us, but we we drive some folks wild.

Když si zpětně čtu některé rozhovory, co jsem o Full Moonu vedla, působím v tý vší zmatenosti dost sebevědomě. Poetry don’t work on whores! Až mě ten tón občas samotnou irituje.

Ale kdo jinej by na ten časák a na všechny ty nejlepší kapely na světě, o kterejch píše, měl bejt hrdej víc než jeho šéfredaktor, ne? So let’s get loud, we’ll get stoned an’ get proud, have a damn good time until the show’s at an’ end.

Pořadem „editorial“ provázel Hank třetí Williams, nejlepší kapela na světě.

007

w w w . c y r r u s . c z

008

FULL MOON 12

FULL MOON MUSIC MAG #12 | 18. DUBNA 2011

TIRÁŽ

INDEX

CREW: MARTIN KOZUMPLÍK roadie JANA KAČUROVÁ šéfredaktor JITKA HEJLKOVÁ produkce, předplatné MICHAL PAŘÍZEK distribuce, propagace ALŽBĚTA MUSILOVÁ obchod, inzerce CARTON CLAN design

16 HORSEPOWER 34 BETH DITTO 83 Black Math Horseman 44 BOBEK, PAVEL 24 CALEXICO 34 CASH, JOHNNY 18, 22 COLD CAVE 77 DANIELSON 80 DEAD WESTERN 41 DINOSAUR JR 82 DRIVE-BY TRUCKERS 34 EARTH 48 ELBOW 73 ESA Z LESA 92 FIVE SECONDS TO LEAVE 92 GODFLESH 44 GOLD PANDA 87 GURUN GURUN 76 HANK WILLIAMS 28 HANK WILLIAMS

III 28, 32 HECKER, TIM 74 ILLE 77 ILOVE69POPGEJů 84, 86 IRON & WINE 66 J MASCIS 82 Kilimanjaro Dark jazz Ensemble 44

AUTOŘI: pavel vulterýn, zbyněk prokeš, jiří imlauf, bro, PETR MAREŠ, LUKÁŠ PALÁN, ALEŠ KOT, VÍT HOLEŠOVSKÝ, PETR WAGNER, DAVID KRESTA, VIKTOR PALÁK, HLINOMAZ, KAREL KOČKA, CVALDA, LUKÁŠ POKORNÝ, RIŠO DUBIEL, ONDŘEJ HELAR, ONDŘEJ KAMENICKÝ, JAKUB MIKOLAJSKÝ, PEDRO, DANIEL PROKOP, 69POPGEJů, STANDA SOUKUP, MICHAL PAŘÍZEK, TOMÁŠ KEJMAR, MAXIM HOROVIC, LENKA ŠPRYSLOVÁ, PAUL WALLFISCH, JASON ORLOVICH, JAKUB PECH, AL BURIAN, APAČKA SUPERVIZE TEXTů: maxim horovic LUDĚK KNÁPEK kontakt: info@fullmoonmagazine.cz web: fullmoonmagazine.cz twitter.com/fullmoonmag facebook.com/FULLMOONMAG last.fm/group/Full+Moon+Mag Předplatné: predplatne@fullmoonmagazine.cz 12 čísel za 948 Kč | 6 čísel za 534 Kč E-shop: fullmoonmag.bigcartel.com možnost koupit předplatné, jednotlivá aktuální čísla, starší čísla. inzerce (alžběta musilová): alzbeta@fullmoonmagazine.cz +420.774.119.492 Distribuce (Michal PAŘÍZEK): michal@fullmoonmagazine.cz +420.604.101.745 Vydavatel: KYEO shows s.r.o.

IČ: 28350995, Veveří 3163/111, 61600 Brno kyeo.net, info@KYEO.NET Tisk: KVTisk, Karlovy Vary rozšiřuje: Mediaprint & Kapa ISSN 1804-3208, MK ČR E 19463 LICENSED UNDER: CREATIVE COMMONS BY-NC-ND creativecommons.org/licenses/by-nc-nd/3.0/deed.cs

FULL MOON 12

fullmoonmagazine.cz

OBSAH KILLS 78 KLEIST, REINHARD 30 LIFT TO EXPERIENCE 70 MERCURY REV 36 MOUNTAIN GOATS 75 MURDER BY DEATH 34 NIN 98 NOMEANSNO 40 PEARSON,

JOSH T. 86, 70 PRIMAL SCREAM 10, 12 RAGAN, CHUCK 34 REZNOR, TRENT 98 ROADBURN 44 SCORN 47 SLIM CESSNA’S AUTO CLUB 72 SOCIAL NETWORK 98 Soilent Green 44 SON VOLT 34 SPUNKY FREESPIRIT 102 ULVER 90 VOIVOD 44 WHISKEYTOWN 34 WHITE STRIPES 4 WILDBIRDS & PEACEDRUMS 38 WOLF, PATRICK 54 YAKUZA 44 YOKKO KANO 42

#1, BRO 4 EDITORIAL, AXE 6 SCREAMADELICA, PAŘÍZEK 10 PRIMAL SCREAM, VULTERÝN 12 COUNTRY SPECIÁL:

THE MAN IN BLACK, MAX 18 JOHNNY CASH, AXE 22 ROZHOVOR: PAVEL BOBEK, APX 24 HANK WILLIAMS III, AXE 28 KOMIKS: I SEE A DARKNESS, AXE 30 LYRIX: HANK 3, APX 32 MURDER BY DEATH, AXE 34 MERCURY REV, PAŘÍZEK 36 WILDBIRDS & PEACEDRUMS, PECH 38 NOMEANSNO, KEJMAR 40 DEAD WESTERN, PEDRO 41 YOKKO KANO, TESAŘ 42 ROADBURN, HOLEŠOVSKÝ 44 SCORN, NEUTRINO 47 EARTH, PALÁK 49 ROZHOVOR: MAY DAY, KEJMAR 50 SERIÁL: PATRICK WOLF, PROKOP 54 LIFT TO EXPERIENCE, WAGNER 70 ROZHOVOR: ILOVE69POPGEJů, 84 RECENZE IRON & WINE, DUBIEL 66 JOSH T. PEARSON, PAŘÍZEK 68 SLIM CESSNA’S AUTO CLUB, BRO 72 ELBOW, PECH 73 MOUNTAIN GOATS, WAGNER 74 TIM HECKER, POKORNÝ 75 GURUN GURUN, MAXIMUS 76 COLD CAVE, MCLUSKY 76 ILLE, HLINOMAZ 77 KILLS, SHERESKY 78 DANIELSON, WAGNER 80 J MASCIS, CVALDA 82 BETH DITTO, MAX 83 ILOVE69POPGEJů, NYKL 86 REPORTY PRIMAL SCREAM, VULTERÝN 12 GOLD PANDA, BÁRTA 87 ULVER, APAČKA 90 TOURREPO: ESA Z LESA/FIVE SECONDS

TO LEAVE, ONDŘEJ 94 SERIÁLY

soundtrax: SOCIAL

NETWORK, KRESTA 98 v Reykjavíku, KAMENICKÝ 100 TATTOO: SPUNKY FREESPIRIT, ŠPRYSLOVÁ 102 BACKSTAGE, kočka 111 DOC: Rock

Sloupky OD str. 106 nowhere fast, PAUL WALLFISCH, highbury fidelity, nahoře v labi..., JASON ORLOVICH, TARDÉ, AL BURIAN

009

20 LET PRIMAL SCREAM (UK) SCREAMADELICA (CREATION, 1991) ŽIVĚ 7.8.2011 KD VLTAVSKÁ, PRAHA TEXT MICHAL PAŘÍZEK

Rok 1991. V mainstreamu se střetly dva nové silné proudy. Z Ameriky přišel grunge, zabalený v kostkovaném flanelu a reprezentovaný střapatým blonďákem, na kterého toho bylo moc. Britské ostrovy dodaly širokou taneční záplavu, na pololegálních akcích postavený soundtrack tzv. Druhého léta lásky. Novodobí hippies nevyhledávali indické rágy a kytarová sóla, ale oholený rytmus a chemikáliemi napuštěné hostie. Korálky a LSD zůstaly, ubylo kapel a přibylo policejní pozornosti. Ducha doby, formovaného barevnými kolizemi rocku a techna, poznamenalo nenápadně vzniklé album. Po Screamadelice už bylo navždy všechno jinak.

Primal Scream byli v té době tak trochu na odpis. Po dvou albech, kombinujících šedesátkové ozvěny s měkkým a typicky britským kytarovým soundem, nikoho moc nezajímali. Bobby Gillespie založil Primal Scream už v roce 1982, ale i po devíti letech na scéně zůstávalo jeho největším zářezem bubenické angažmá u The Jesus and Mary Chain. Určující bylo setkání s DJ Andym Weatherallem, který v roce 1990 vzal skladbu I’m Losing More Than I’ll Ever Have z jejich druhého alba a totálně ji překopal. Z výsledku nazvaného Loaded se stal obrovský klubový hit. S původní skladbou už neměl moc společného, ale sampl hlášek Petera Fondy z filmu Wild Angels ladil s oblíbenou šestou dekádou. A hlavně, bylo nakročeno úplně jinam. Primal Scream pochopili znamení doby a rozhodli se rockery naučit tancovat.

Screamadelica je něco jako klubový záznam jedné party v životě člověka. Po drogách maličko přeházený časosled dokonale sedí ke všem těm „ups and downs“ – zběsilé taneční euforie a lyricky zklidněné momenty zažíval asi každý. Zastavení a nevěřícné procitnutí...

A změť rozmazaných barev, které se propojí teprve s další extází.

010

Screamadelica je kolektivní dílo. Primal Scream dodali skladby, které Weatherall, The Orb a další producenti začali oblékat do správných dobových svršků. Častá obvinění, že kapela samotná má na albu ten nejmenší podíl, jsou ovšem nonsens. Screamadelica by totiž nemohla fungovat bez dokonalého usazení, bez melodií vymyšlených ústředním triem Gillespie, Young a Innes. Většina skladeb má sice základ v jednoduchých popěvcích, jež na taneční hymny povyšuje produkce, ale pozor: na albu je daleko víc živého hraní, než se může zdát. Skvělým příkladem je Don’t Fight It, Feel It. Vysokooktanový taneční hit, produkčně zpracovaný do tehdy populární žánrové odbočky italo house. Na záznamu koncertu z Los Angeles Palladium 1991, který je součástí sběratelské edice z poloviny letošního března, je tahle skladba až na typický sampl hraná živě. Úderné funky, na kost oholený basový riff, kosmicky šponované kytarové sólo. Důležité jsou i citace, Primal Scream dokáží na ploše šesti minut nejenom přehrát celou skladbu, ale ještě zacitovat The Beatles (Hey Bulldog) a MC5.

Na albu se kromě zmíněných hostů a producentů mihl také klasik postpunku a world music Jah Wobble (P.I.L.), samploval se Sly Stone, Brian Eno, Take 6 nebo Edie Brickell a kromě Petera Fondy můžeme zaslechnout i reverenda Jesseho Jacksona. Screamadelica je duhově barevným stylovým albem. Soul, popové balady, rave, chill out, rock. Nebo cover Slip Inside This House od texaských psychedeliků 13th Floor Elevators. Primal Scream se stále drží v psychedelickém revivalu, který vyznávali od začátku kariéry. Z alba vyšlo hned sedm singlů a nedílnou součástí je také EP Dixie-Narco (1992), na kterém najdeme titulní skladbu Screamadelica, soulovou koláž s dominantními dechy a klávesami. Dixie-Narco obsahuje i jiný mix Movin’ on Up, novinku Stone My Soul a cover verzi The Beach Boys Carry Me Home.

Primal Scream na svém přelomovém albu vytvořili mix odkazů, náznaků a moderního

přístupu, oslavu psychedelie, volnomyšlenkářství a tance. Kult, nebo spíš – obřad. Každá skladba je důležitá, bez jakékoliv z jedenácti zúčastněných by album nebylo dokonalé. Gospelově rocková pobídka Movin’ on Up se stala obrovským hitem v USA, geniální surrealistická balada Higher Than the Sun o pozvolném procitání za východu slunce kombinuje lehký drogový popěvek, euforické vrstvení a acidové zvuky a vysloužila si dvě verze. Inner Flight je podobného ladění, dokonale čistá miniaturka. Pokud se o Loaded říká, že je to Sympathy for the Devil generace extáze, pak Come Together musí být její All You Need Is Love.

We are family. Následuje zmiňovaná Loaded, zabijácký začátek druhé poloviny alba, po ní klidné střízlivění a pozvolné opadání euforie a endorfinů – pokorně působící balada Damaged a jemná I’m Comin’ Down šmrncnutá free jazzem. Slunce už dávno vyšlo, ale jedeme dál. Dubová verze Higher Than the Sun a závěrečná vysvobozující Shine Like Stars. Konec.

Primal Scream se dostali vysoko, acidové slunce z obalu alba zaplavilo nejdříve Británii, pak i zbytek světa. Primal Scream se od té doby tak daleko nedostali. Následující stoneovský revival Give Out But Don’t Give Up byl možná až příliš samožerský a uvolněný, a i když tehdy ve velkém sále pražské Lucerny zahráli fantasticky, pak už jsem na ně nikdy nechtěl jít. Následující Vanishing Point byla vynikající, jen doba už byla k nepoznání jiná. A Screamadelica jenom jedna. Primal Scream se stali prvními vítězi uznávané Mercury Prize, když tehdy porazili nejen Gillespieho bývalé kolegy The Jesus and Mary Chain, ale také U2 s jejich epochálním Achtung Baby. V loňském roce se obal Screamadelicy dostal na limitovanou sérii známek vydaných britskou královskou poštou. Pro současnou eklektickou hudební scénu je Screamadelica jedním z nejdůležitějších alb vůbec a mít ji doma patří k dobrému vychování. Abstraktní slunce od Paula Cannella by mělo zářit všude.

Výš než to skutečné.

FULL FULL MOON MOON 12 11

FULL MOON 12

011

012

FULL MOON 12

REPORT PRIMAL SCREAM 26.3.2011 O2 ACADEMY BRIXTON, LONDÝN, UK TEXT PAVEL VULTERÝN FOTO CORINNE DAY

V roce 1989 vydali Primal Scream druhé, eponymní album a – nestalo se nic. The Stone Roses zrovna vypustili do světa debut, o kterém Noel Gallagher trefně prohlásil, že se objevil ve „správný den, správný měsíc a správné desetiletí“. Primal Scream se podobným načasováním pochlubit nemohli. Na jejich desce bylo pár skvělých momentů, ale celkově zněla až příliš obyčejně. Není vyloženě špatná, ale je to tak trochu... nuda. Kdyby pokračovali v podobném stylu i nadále, čekal by je podobný osud jako spoustu jiných kapel, které vydaly průměrnou desku v roce 1989. Jedna dvě další nahrávky a smutný konec v propadlišti dějin.

Něco se ale stalo. Nakoupili spoustu koženého oblečení a uvědomili si, že jako kapela směřují nikam. Byl čas na nový začátek. „Neměli jsme co ztratit. Vydávali jsme sice na Creation Records (nezávislý label, stojící za My Bloody Valentine, The Jesus and Mary Chain nebo později Oasis – pozn. aut.), ale byli jsme tam spíš páté kolo u vozu. Alan McGee (hlava vydavatelství a kultovní postava ostrovní hudebFULL MOON 12

ní scény – pozn. aut.) nás podporoval, protože jsme byli kamarádi – vyrostli jsme spolu a on nás měl rád, ale neprodávali jsme žádné desky a nikdo si tam o nás nemyslel, že prorazíme, tak to prostě bylo.“ Bobby Gillespie Chcete-li s něčím začít znova, je dobré si pročistit hlavu, k čemuž nejlépe poslouží nové prostředí. Bobby to vyřešil tak, že se přesunul ze stagnujícího Londýna do pulzujícího Brightonu. Letovisko u oceánu, pláže, večírky – taková anglická Ibiza. A tady, na místě s průměrnou roční teplotou sedmnáct stupňů, začal navštěvovat první parties. „Pamatuju si, jak to začalo. McGee měl byt, kam nás zval poslouchat muziku. Pak mu ale regulérně jeblo. Jednu chvíli poslouchal Grama Parsonse, Stouny a The Modern Lovers a pak se z něj z ničeho nic stal šílenej acid house týpek. Bylo to jako konverze k jinýmu náboženství. Kroužil kolem tebe a říkal: Prosím, prosím poslechni si tuhle písničku!

Prosím, prosím vem si tuhle novou tabletku. A tak sis řek: Tak jo, jednu si vezmu, a on do tebe pořád hučí: Tady, vezmi si další, líbí se ti to? Vem si ještě jednu... a ještě půlku. A tak jsem se seznámil s extází. A pak, z ničeho nic. Poslouchám tu desku, vytahuju basy a dělám Oh! Ooooh!“ Bobby Gillespie

Bobby se, společně s Andym Innesem a Robertem „Throbem“ Youngem (tehdejší kytaristé Primals), stal pravidelným návštěvníkem tanečních akcí, začal pendlovat mezi Londýnem a Brightonem. Jako kytarová kapela na téhle scéně nejvíc oceňovali všeobecnou toleranci, která byla v přímém rozporu s nafoukaným a egocentrickým světem rocku, ve kterém se do té doby pohybovali. Každý tu byl uvolněný a v pohodě. Taky byste byli.

Mezitím, co Bobby a jeho kumpáni objevovali svět nekonečné tolerance a magie barev, McGee navázal přátelství s chlápkem jménem Andrew Weatherall. Ten se, kromě toho, že občas psal do hudebních periodik jako NME nebo fanzinu Boy’s Own, věnoval po nocích práci za DJským pultem. Napsal pár nadšených reportů z koncertů Primals, a tak není divu, že se přátelství mezi „obchodní“ divizí brzy rozšířilo i na bližší vztah s kapelou. Innes mu nabídl, když se mu jejich muzika tak líbí, ať zkusí nějakou jejich skladbu zremixovat. Vybral si v té době čerstvý singl z druhé desky I’m Losing More Than I’ll Ever Have, nenechal v něm kamínek na kamínku, na začátek přidal větu Petera Fondy z filmu The Wild Angels a přejmenoval ho na Loaded.

Zbytek je historie.

013

„Udělali jsme Loaded jako experiment! Nic jsme si od toho neslibovali, takže jsme neměli co ztratit.

Zapojení Weatheralla nebyl žádnej kalkul. Nemysleli jsme si, cha, teď budem slavný a bohatý nebo budeme mít hit! Jenom jsme chtěli udělat něco, co bysme mohli použít na taneční scéně a co by se lidem líbilo. A pamatuju si, že když jsme to dokončili, znělo to parádně – dokázali jsme to.“ Bobby Gillespie Paradoxem bylo, že Primals se právě nacházeli uprostřed turné k propagaci druhého, v podstatě rockového alba, ale za několik měsíců od jeho vydání se svět kolem nich úplně změnil.

Alespoň s sebou vozili Weatheralla jako DJe, který rozehříval publikum. Docházelo tak k situacím, kdy jeden týden hráli na místě, kde za nimi lezly jejich „rockové“ fanynky do šatny a prosily, ať toho pána, co hraje tu odpornou muziku, okamžitě vyhodí, ale když na tom samém místě hrál jenom o týden později Weatherall svůj set a použil Loaded, lidé se mu nadšením sápali po krku ve snaze dozvědět se, čí věc to vlastně hraje.

Najmout ho coby producenta nové desky bylo logickým vyústěním celé situace, stejně jako to, že Screamadelica se stala obrovským hitem. Na té desce se povedlo úplně všechno od obalu až po poslední sampl a z Primals se staly hvězdy. Od té doby vydali dalších šest desek, tu s větším tu s menším ohlasem (například za XTRMNTR z roku 2000 by autor tohoto článku vložil číkoliv ruce do ohně), ale Screamadelicu nezopakovali. Dává to smysl, desky, které ovlivní hudbu na desetiletí, nevycházejí co dva roky. Byl by v tom hrozný nepořádek.

Rok se s rokem sejde a najednou je jich dvacet. Screamadelica sice vyšla až v září 1991, ale to kapele nezabránilo zahájit oslavy výročí už na konci listopadu 2010 přehráním klasického alba před vyprodanou Olympií. A protože si ověřili, že je nejen obrovský zájem, ale funguje to stejně jako před dvaceti lety, rozhodli se akci zopakovat, po celé Anglii a ve vybraných městech Evropy. Praha má tu čest 7. srpna 2011 v KC Vltavská.

*Tak už zase Brixton Academy, mám dojem, že na koncerty už nechodím nikam jinam. Je legrační, jak perspektiva všechno semele. Pamatuju si, že když jsem tam byl poprvé před dvěma lety, přišlo mi to jako úžasný prostor.

Tentokrát už to byl jen klub, do kterého mu014

sím cestovat přes celý Londýn a divně to tam smrdí. Odér pocházel z nově nalepené protiskluzové vrstvy na podlaze, v Brixtonu mají totiž jednu zvláštnost. Hlediště je vyspádované tak, že začíná asi dva metry pod podiem, ale odtud ubíhá pod mírným úhlem směrem nahoru, což staví diváky na konci sálu na stejnou úroveň jako hudebníky. Je to velice praktické, protože i diváci menší postavy vidí, co se děje na podiu, stáhnou-li se do zadnějších pozic. Míň praktické je, že to trochu klouže, zvláště když si dáte pár piv. Primals mají na podlahy vůbec specifické požadavky, když hráli na stejném místě hned po vydání Screamadelicy, dostali skvělý nápad, že tam podlahu vyrovnají, aby se lidem lépe tancovalo. Toto hezké gesto se bohužel nesetkalo s pochopením drogových dealerů, jelikož ta památná noc byla stejnou nocí, kdy Londýn poprvé zasáhl ketamin. Lidé ho polykali jako bonbony v domnění, že se jedná o extázi, ale namísto euforie jim tělem proudilo mírné anestetikum. Bobby vypráví, že místo nejlepšího koncertu života tenkrát absolvovali poměrně věrnou rekonstrukci bitvy u Passchendaele. A celá legrace je stála osm tisíc liber.

Tolik k dobrým úmyslům.

Manažeři Primal Scream od té doby zřejmě přestali brát drogy. A také se naučili počítat.

Z toho důvodu se žádná pěkná gesta nekonala a navíc lístek napálili na lidových 45 liber. To je i na koncert v Londýně nadprůměrná cena, minimálně o třetinu vyšší, než si dovolí říct i větší kapely. Nicméně za tyhle peníze člověk dostal spoustu muziky; na programu bylo napsáno dokonce pět účinkujících. Jako support měli vystoupit The Orb, Adrian Sherwood, Andrew Weatherall a Cat’s Eyes. Nemaje zájem o nikoho z nich, rozhodl jsem se dorazit později. Časový plán byla klíčová otázka, protože člověk nechtěl trávit hodiny čekáním na vrchol programu, ale stejně tak dobře o něj nechtěl přijít. Dohodl jsem se proto sám se sebou na deváté hodině, kdy v Academy hlavní hvězda obvykle začíná, a hrozně se přepočítal.

V devět hodin jsem nejen že nevkročil dovnitř za posledních tónů předkapely. V devět hodin jsem vkročil do prázdného klubu.

Nedostatek spánku z předešlých dní jsem se rozhodl kompenzovat hladinou alkoholu, jaké však bylo mé překvapení, když jsem zjistil, že cena piva na místě předběhla hospodářskou krizi, zemětřesení v Japonsku i všechny války a ustálila se na strategických 4,50 za pintu.

Nemusím snad ani psát, že moje nálada klesla zase o něco níže. A bylo hůř.

Po deváté hodině si to na scénu přišoural první akt. Adrian Sherwood zahájil DJský set přehráváním jakýchsi reggae standardů a držel se jich celou útrpnou hodinu, za kterou jsme si vyslechli dost podivné verze hitů jako Iron Man nebo A Day in the Life. Jediné, co jeho set činilo alespoň malinko zajímavým, bylo, že byl příšerně nahlas, takže všechny ty basy člověkem a jeho oblečením vibrovaly. Nicméně něco takového je zajímavé maximálně pět minut (pakliže nejste na ketaminu) a z jiného než hudebního hlediska.

K smrti unuděn jsem si hledal malé radosti a žerty, jako když Adrian na pět minut odešel a za pult se postavil někdo jiný, ovšem se stejnou pohybovou manýrou. Po nutné, zřejmě věkem dané pauze se zase prohodili, ale na muziku to nemělo vůbec žádný vliv. Člověk si může hledat rozptýlení kolem, povídat si sám pro sebe a tweetovat do celého světa, ale když to dělá hodinu, je to zkrátka otrava.

Moje nálada dosáhla nového dna. A bylo deset hodin, Primal Scream nikde a před námi ještě spousta jmen. Abych Adrianovi úplně nekřivdil, další dobrá věc, na které měl zásluhu, byla, že pro vyklizení věcí z podia stačilo odtlačit stůl s jeho vybavením.

Stage tak byla předem připravena pro Cat’s Eyes. Nový projekt frontmana The Horrors Farise Badwana jsem uvítal jako příjemnou změnu, když už nic. Jejich psychedelický rock připomíná Primal Scream v rockovějších inkarnacích. Další skvělou věcí na nich bylo, že hráli jenom slabou půlhodinku, takže naděje, že stihnu poslední metro, stále visela ve vzduchu. Bohužel ne moc dlouho.

Já vám teď řeknu tajemství, které byste se od Honzy Dědka nikdy nedozvěděli. Nevím, jaké máte představy o lidech, kteří dělají v hudebních magazínech, ale třeba já, než jsem dostal možnost se něčeho podobného účastnit, jsem je měl dost zkreslené. Řeknete si, Vulterýn, mladej kluk, žije si v Londýně, jezdí na skútru a poslouchá Stereophonics. Fakt je, že psaní je zábava, kterou miluju, ale na chleba si musím vydělávat rukama v práci, která mě nebaví, a i tak mám ten chleba dost často jenom s blátem. Ten den jsem pracoval od rána, tvrdnul tam osm hodin na nohách a byl unavený. Taky jsem věděl, že druhý den tam musím zase od rána a v noci ještě přijdu díky změně času o hodinu. Takže to, že kapela čas, po který už FULL MOON 12

FULL MOON 12

015

016

FULL MOON 12

měla dávno být na podiu, tráví v zákulisí nějakým pofetováváním, jsem tentokrát neshledával ani cool, ani sexy.

Po skončení Cat’s Eyes následovala hodinová pauza vyplněná pouze reprodukovanou muzikou a pobíháním techniků po place. Kdybych chtěl své pocity čtenáři nějak věrně přiblížit, asi by to bylo pomocí termínů, které vás v nedelní skole nenaučí. Avizované tajemství je, že mi v daný moment bylo úplně jedno, že jsem za koncert zaplatil skoro padesát liber nebo že něco podobného už třeba nikdy neuvidím.

Jediné, na co jsem myslel, bylo, jak hrozně kapela svými fanoušky pohrdá a že si poslechnu dvacet minut setu, zbytek si nějak domyslím a poběžím na metro, abych se vyspal aspoň trošku.

Takový byl stav mé mysli v půl dvanácté večer západoevropského času v momentě, kdy Primal Scream nastoupili na scénu. A vydržel mi přesně deset sekund. Na jeviště vtrhla kapela, doprovodná zpěvačka, dechová sekce (skládající se pohříchu z jednoho hráče) a gospelový sbor. Bylo jasno, Movin’ on Up. Bobby jenom zaječel Are you ready Brixton?!, drapnul mikrofon a začalo peklo. Nepředstavujte si kdovíjak mocný pit, při kterém se celá hala začne rvát o místo člověka, který stojí před ním. Tohle bylo horší, publikum začalo tančit. V těch deseti sekundách jste ve vzduchu mohli fyzicky cítit, jak nálada vyletěla o tisíc procent a z davu pěti tisíc lidí otrávených čekáním je najednou euforicky zmítající se masa na pokraji extáze (na pokraji byli jen ti, kteří nebyli za pokrajem).

Být v hale s hordou tančících Angličanů s sebou nese ještě jednu věc. Je to neuvěřitelná legrace. Nerad bych generalizoval nebo nějak snižoval taneční umění země hrdinů, ale oni to v sobě prostě nemají. Není to jako když my kluci ze srdce Evropy necháme žilami proudit rytmus a unáší nás melodie (zvláště po osmi pivech). Oni vypadají... nevím, jak přesně popsat něco, co je třeba vidět na vlastní oči. Nejlépe se to dá přiblížit těm, kteří někdy viděli naživo Stereo MC’s, konkrétně jejich zpěváka Roba B. Jeho pohybový projev je zkrátka nezaměnitelný a teď si představte, že jste takovými Roby B obklopeni, kam se podíváte. K popukání.

Protože k tomu text písně vybízí, hned na začátku jsme si proklepli světelný park. A bylo to celé dobré. Technická stránka úžasná; jestliže FULL MOON 12

vám hned s prvními tóny muzika prorazila uši, pak světla okamžitě vypálila oči. Bez špetky ironie jsem intenzivnější a lépe zvládnutý nástup na scénu nezažil. Bylo úplně jedno, že Bobbyho hlas létá všude okolo, jenom do té zatracené melodie se nemůže trefit, od toho měl za zády Denise Johnson, která byla i u původní desky, a celý sbor bubáků, kteří vypadali jako příslušníci nelegální organizace, co začíná na K, pokračuje na K a na K i končí. Jenom ty legrační čepice neměli.

Pro mě jsou Primal Scream kapelou, která nestárne. Nemluvím teď o jejich muzice, ale o fyzickém vzezření, i když pravda je to jenom napůl. Částečně. Vlastně jenom Bobby nestárne. Jsem bytostně přesvědčený, že tenhle pán má, podobně jako třeba Ozzy, smlouvu s ďáblem a jednoho dne neumře, ale vyletí komínem. Někde jsem četl, že Ozzyho DNA je momentálně v rukou vědců, kteří se snaží zjistit, jak je možné, že všechna ta léta chlastání a fetování přežil. Myslím, že by si měli vzít do parády i Bobbyho a jeho dvacet let mladou tvář (a stejný účes). U něho otázka nestojí, jak je možné, že přežil, protože přeci jenom nikdy nejel v takových věcech jako Ozzy, ale jak je možné, že mu zbyl alespoň nějaký (netvrdím, že moc) zdravý rozum a zuby. Třeba by kombinací jejich DNA mohl vzniknout supervoják.

Nebo aspoň superfeťák.

Screamadelica je nadčasová deska, ale zub času se na jejím zvuku přeci jenom podepsal. To se ovšem živým provedením skvěle spravilo. První tři písně se držely setlistu alba a všechny beaty a samply zněly dynamicky a dobře. Živé nástroje nezůstávaly pozadu, i když tím nejsilnějším byla ze zřejmých důvodů basa. Po odeznění původní trojice se začalo setlistem šermovat, což bylo rozumné, protože druhá polovina desky je přeci jen vláčnější a hrozilo, že by spousta diváků utekla na to proklaté metro.

I tak zařazení Damaged, I’m Comin’ Down, Shine Like Stars a Inner Flight v jedné linii koncert zpomalilo, ale člověk si mohl vychutnat úchvatnou světelnou show a projekce na obřím plátně za kapelou. Dostatek prostoru v nich dostala jednočlenná dechová sekce, jíž byly svěřeny všechny živé party (takže třeba saxofon v I’m Comin’ Down nebo flétna v Inner Flight). Bylo cítit, že dav už se nemůže dočkat Loaded, ale než se na ni dostalo, přišla asi dvacetiminutová (!) verze

Higher than the Sun, kteroužto kapela spojila i s její (A Dub Symphony) albovou verzí.

A protože tam není zas tolik co hrát, band se během ní stáhl dozadu a nechal prostor Bobbymu. A to bylo tedy bizarní divadlo.

Pobíhal z jedné strany na druhou, recitoval text i to, co mu zrovna přišlo na mysl, svíjel se a poskakoval, zkrátka bylo vidět, že když se chce, dá se dostat i nad slunce. Docela bych chtěl vidět rider na pražský koncert – a teď nemyslím obyčejný s pomeranči a minerálkou, ale ten druhý, který má kapelu držet nad vodou (sluncem). Mimochodem, stejně jako celá show, měla tato část skvěle promyšlenou zadní projekci, ale tady to psychedelické, snad padesátimetrové slunce bylo opravdu majestátní a člověk si připadal skoro jako astronaut na palubě Icara. A konečně mu došlo, co kapitán Kaneda viděl, a bylo to krásné.

Už nezbylo moc místa na taktizování, takže slovo dostal Peter Fonda a party, která trvá už dvacet let, nesmí nikdy skončit. Po všech těch letech hudebních kotrmelců a změn stylů jsou nyní Primal Scream především rockovou kapelou, a tak si nejvíce vychutnali kytarový part skvěle sesynchronizovaný se světelnou show.

Už bylo naprosto jasné, že za tohle si zasloužili každou jednu penci ze vstupného i to čekání napřesdržku. Set zakončila Come Together a byla to úžasná tečka, ostatně jako byla úžasná celá show. V přídavku už překvapivě nezaznělo nic ze Screamadelicy, protože už z ní nic nezbylo, ale novější Jailbird a Country Girl.

Upřímně – pakliže to nebyl Accelerator nebo Swastika Eyes z XTRMNTR, bylo úplně jedno, co zahrají. Jen už žádné předkapely.

Nezbylo než sesbírat svých pár švestek a upalovat na metro. Tři čtvrtě na jednu znamenalo na dvě a pán na brixtonské stanici už z dálky mával, ať to ani nezkouším. Protože byla hezká jarní noc, venku asi nula a musel jsem vstávat za pár hodin, tak mi to vůbec nevadilo a moc rád jsem se vydal stopovat autobusy přes celý Londýn, který je naštěstí mezi půlnocí a čtvrtou ranní tím nejbezpečnějším místem na světě. Zajel jsem nejrychlejší noční autobusovou časovku v historii anglické metropole a okrást se mě pokusili jen jednou a ani mě nepobodali. Ono vidět nejlepší desku posledních dvaceti let naživo za nějaký ten šrám stojí.

Copak chcete umřít bez jizev?

017

THE MAN IN BLACK: JOHNNY CASH (USA) TEXT MAXIM CHATTANOOGA FOTO ARCHIV

A kde je vole, tam je i pták. A ten čeká na vycpání. A nejslavnější americký country zpěvák J. R. Cash byl kvalitně vycpaný už za života.

Ještě lépe se vytvářejí legendy po smrti, čím delší je život, tím kratší bývá legenda. Johnny Cash tohle pravidlo do jisté míry popírá, snad proto, že za života jako by umřel. Johnny Cash jako demonstrace amerických klišé? Vosková figurína močí ve stoje.

ZATRACENEJ SKOŤÁK

Povídá jeden Skot svýmu vnukovi: Vidíš támhle tu velkou kamennou ohradu? Tu sem postavil já sám, vlastníma rukama. A říkají mi McCarthy-co-postavil-velkou zeď?

Neříkají. A vidíš támhle to velký molo u jezera? Tak to sem taky postavil sám. A říkají mi McCarthy-co-postavil-velký-molo? Neříkají. Ale člověk si jednou schová ženskou mrtvolu...

Personal Jesus žodžiai ir muzika, říkají Litevci, když se chtějí vyjádřit k fenoménu Cash. Nicméně rodinné kořeny Cashů sahají do Skotska, což je příznačné, i když se zatím nebudeme bavit o tom, kde končí „příznačné“ a kde začíná kýč. Country vzniká v Americe střetem přistěhovaleckých hudebních kultur, kolonizační import. Až tehdy můžeme mluvit o folku a country, ale původní americká hudba? Indiáni už byli v rezervacích smrti, když se severní a jižní část Ameriky potřebovala popasovat s otroctvím (a vlastní autonomií). Příznačné je, že rozkvět rock’n’rollu je orientován na prootrocký jih, tam, 018

kde se od konce 18. století proplétala původní španělská, francouzská, ostrovní a černošská hudba. Irské lidovky a gospel? I’m Johnny Cash.

Mnoho sourozenců, práce na bavlníkové plantáži, hospodářská krize, smrt bratra jako iniciační zážitek (těsně před smrtí měl andělská zjevení), otec alkoholik, pocity viny, fixace na matku. Služba u Letectva Spojených států, detroitská automobilka, čtyřletá známost navzdory vojenské službě vrcholící svatbou, podomní obchodník. Kdybyste chtěli napsat scénář k životopisnému snímku o countryovém zpěvákovi s názvem Walk the Line, co byste ještě přidali? Nápověda: dětská femme fatale.

DESPERADOS

Paradox, ironie osudu nebo zkušenost podomního obchodníka s kuchyňskými doplňky?

Johnny Cash bral věci nezáludně, jak přicházely, a hned na začátku pochopil, jak se vyrábí trademark. Černý oblek jako z nouze ctnost?

Uděláme z něj přednost, ani se nemusím převlíkat. Jakkoliv si byl vědom toho, že mu spoluhráči z první kapely The Tennessee Two nestačí, věděl, že jim to zároveň dodává netradiční a originální zvuk, který ostatní chodí okukovat a nevěří. Vězení znal jen z televize, ale stal se milovaným muklovským bardem.

Vidíte tu hlučnou scenérii, kdy vzpažené kérky nadšeně hrozí dobrodužným příběhům Johnnyho Cashe v zadrátované jídelně. Cash jako chápavý apoštol svobody. Ten, který si samotu prožil leda na vojně, byl z početné rodiny, početnou si vytvořil a do další se přiženil, co mohlo být víc, než se stát členem Carterovic country family clubu?

FULL MOON 12

FULL MOON 12

019

Navzdory tomu, že Cash měl problémy s drogami, frčel na amfetaminech a barbiturátech jako letadélko káně, podali si ho kvůli údajnému pašování heroinu, Cash nebyl žádný rabiát. Zadržený byl sedmkrát, ale ani jednou nestrávil v cele déle jak jednu noc. Povedlo se mu zapálit les, odmlouval soudci a ignoroval úřední protokol u prezidenta, ale jinak to byl příkladný Američan. Despekt je jedna věc a tvorba nadčasových děl druhá. Člověk nemusí být masový vrah, aby mohl napsat mrazivý thriller, stejně jako není nutné, aby žil ctnostným životem, chce-li kázat o společenské morálce.

Romanopisec Cormac McCarthy, Cashův současník, prohloubil svou pověst chmurného vypravěče studií transvestity, nekrofila a vraha pod názvem Dítě boží. Velký ohlas to nemělo a kniha dodnes nesmí být uváděna v čítankách v některých státech federace, jakkoliv McCarthy oficiálně patří do trojice nejlepších amerických spisovatelů současnosti. Svoboda a bigotnost? Cirkusová zrůda, smutný klaun.

Dělat pop znamená, že i ta méně líbivá stránka skutečnosti musí mít přívětivou formu, zlidšťující element a více plánů, aby si normální člověk mohl vybrat ten přijatelně dojemný a tragédie existence zůstala pod ubrusem, hostina života je delikátní a mrtvoly, pánové, noste do sklepa. Cash taky udělal to nejlepší, co mohl, když mu napsal první trestanec, aby přišel zahrát k nim do lochu. Zvednul telefon a zavolal do Huntsville State Prison, kde vystoupil už roku 1957. Vězeňské tour? Mistrovský managerský kousek, který logicky vrcholí koncertními záznamy z Folsomu a St. Quentinu (1968, 1969).

„Nebylo. Myslím, že jsem já opustil Jeho, ne On mě. Pocítil jsem, že ve mně vzniká něco silného, pocit naprostého klidu, jasnosti a střízlivosti. Ten pocit trval dál a pak se mé myšlenky začaly obracet k Bohu. Nehovořil ke mně, to nikdy nedělal a já bych byl velice překvapen, kdyby to někdy udělal, ale bez výhrad věřím, že mi někdy vkládá do srdce pocity a možná že i myšlenky do hlavy. Tam v Nickajackské jeskyni jsem si uvědomil velice jasnou a jednoduchou věc. Nenesu břímě svého osudu.

Nenesu břímě vlastní smrti. Zemřu, až přijde čas, který stanoví Bůh, ne já. „Začal jsem zápasit o život a cítit překážky čistě praktického charakteru. Byl jsem tam, po tom všem, v naprosté tmě a neměl ani zdání, která cesta vede nahoru, dolů, dovnitř či ven z této neuvěřitelné spletitosti chodeb a síní tak hluboko pod zemí, že sem zvenku nedopadne ani tušení světla. Jak bych mohl utéct ze spárů smrti, což bych si teď tak přál?“ (Johnny Cash with Patrick Carr, Cash: The Autobiography, 1997) Je dobré, když už jste americký umělec a chcete si naladit zpětnou vazbu publika, mít na paměti boha, protože do jisté míry jste jeho vyslancem. Můžete vést bohapustý život a být sebevětším rebelem bez příčiny, pokud operujete s jistým dílem pokory. A umíte-li bolest života destilovat skrze lakmusový cár bolesti, věřící jsou vaši.

CESTA JEŽÍŠOVA

MAN IN BLACK – MAN IN WHITE

Cashova kariéra nabrala netušených obrátek, napajcovaný klepkama a chlastem, unavený životem a malomyslností, ztrátou soukromí a hektickým způsobem života, nefunkčním manželstvím, příliš rychlým kolotočem marnosti. Po třinácti letech ve víru pop music dosáhl bodu, kdy je lepší se zabít. Odjel tam, kde to znal z výletů s Hankem Williamsem Jr., k jeskynnímu komplexu Nickajack Cave u Tennessee River.

Proč byl a je Johnny Cash tak úspěšný? Nechme být období, o kterých se říká, že jeho sláva byla na ústupu, příliv a odliv je organický pohyb. Není hodně takových, kteří by disponovali podobnou směsicí důvěryhodnosti a životního sladkobolu, o kterém prohlásíte, jste přesvědčeni, že pouze jeho příběhy jsou ze života, ano, jde o hudbu a písničky, jsou tu skladatelé a textaři, ale tenhle podivný kovboj přesně ví, jak se životu postavit a jak ten postoj prezentovat před publikem. Cejch upřímnosti? Prokletí stejně jako požehnání, záleží, jak se s ním srovnáte. Vypadáte jako chlapák, máte chlapácké písně, jste idol kriminálnické chátry, přitom nosíte černý oblek a vyznáváte rodinu. Černý oblek: opozice i uniformita v jednom. Desperát i světec, působivá kombinace.

„Zaparkoval jsem Jeep a začal lézt, lezl jsem a lezl, dokud mi, po dvou třech hodinách, nedošly baterky ve svítilně a já si lehl do naprosté tmy a čekal na smrt. Úplný nedostatek světla byl příhodný, protože jsem v té chvíli byl od Boha tak daleko, jak jsem ještě nikdy předtím 020

nebyl. Moje odloučení od Něj, nejhlubší a nejvíce zničující ze všech druhů samoty, které jsem za ta léta pociťoval, se zdálo být konečně naplněno.

FULL MOON 12

Cash spolupracoval na filmu o životě Krista (The Gospel Road), přátelil se s mimořádně populárním evangelikálním kazatelem Billem Grahamem (kolik kazatelů má signum na hollywoodském chodníku slávy?), napsal román Man in White (1986) o apoštolu Pavlovi, o čtyři roky později vydal nahrávku Johnny Cash Reads the Complete New Testament. V písni I Corinthians 15:55 zpívá: „O death, where is thy sting? O grave, where is thy victory?“ Vztah ke smrti je nadčasový, černý převozník. Mám rád duchovní písně, písně zasvěcené víře a bohu, protože mýtus je pupeční šňůra s nicotou, zkreslená zpráva o boji člověka-zvířete.

SMRT JE PATER NOSTER

Posluchači country music jsou zvyklí na ledajaké příběhy, ale texty jejich písničkářů jsou většinou o cestě zemí a mají epický charakter, vyprávěnky. Tulácké, dobrodružné, civilní i stylizované, většinou jde o dobývání divokého západu, pronikání duše do nových míst, země zaslíbené, mentální dobývání, hledání.

A jakkoliv jde zdánlivě o vyjádření svobodomyslnosti a volného prostoru, vztahu k zemi, country písně mají většinou duchovní podtext, nechci říct náboženský, i když je to pravda, jde v prvé řadě o dialogy se sebou samým, duchovní morytáty. Gospely bez kostela.

ta, ale pořád věřím, navzdory tomu, že jsem k smrti unavený. A spíš než gospel je to trucovitá balada. Říkat, že skladbu Hurt napsal Trent Reznor pro Johnnyho Cashe (říká se to patetičtěji, ve smyslu pro co se kdo narodil) je už otřepané, ale když víš, že není síla, která by ti vyrazila hlas z hrudi, která by ti vyrazila prázdnou misku z ruky, jsi na konci, konečně král. Je zajímavé, že ačkoliv Reznor vypadá na koncertech za klávesami jako živý krucifix, tenhle song mu slouží jako dramaturgické zvolnění, emotivní obleva, cajdák jako bič. Je to jako střih o tři století, když najednou začne zpívat Cash stejný text. Jistě, ten nástup a emoční přetlak veršů „I will let you down/ I will make you hurt“ zůstává, ale vzhledem k obsahu to má své opodstatnění. Život je jako pára nad hrncem, zkouším všechno umrtvit, ale pamatuji si to do puntíku, což od Cashe zní jako konfese, obrazy proudí, i kdybyste si vypnuli mozek z obou stran, a bolest, tak tichá a tak všudypřítomná, je tu celá, vypadá jako stará celerová bulva a má ikonický charakter. Se slovy „zklamu tě a zraním“ se dostavuje podobně zvrácené nadšení jako u tradicionálu bratra Elye. I když song je voláním smrti.

RUBÍNOVÝ FÍK

A pak jsou tu texty, ke kterým se Cash dostal s Rickem Rubinem, posadím tě do jiného kontextu, jsem mazaný vizionář zvuku. V rámci American Recordings vyšly dvě písně, které nespojuje celkem nic, ale zároveň všechno: duchovní pater noster o (životě a) smrti. Ain’t No Grave (American VI: Ain’t No Grave, 2003) poprvé nazpíval náboženský písničkář a často citovaný populární kazatel Brother Claude Ely už roku 1953, vyšitý tradicionál. V Bratrově podání jde o happy výbušný vál, gospel se vším všudy, tím spíš, že text je o radostné cestě z hrobu ven, snad do nebe, není takového hrobu, který by mě udržel, song plný nepozemské radosti, vzduchem létá Gabriel i andělé, je tu to nekontrolovatelné, pošetilé veselí, refrén „There ain’t no grave/ gonna hold my body down“ je polovinou každé sloky (singalong) a vše vrcholí veršem: Matko, ty víš, že tam budu hned, jen co se zbavím břemena. Cashovo podání je značně tlumené. Hudební složka není jen doprovod k absurdnímu entuziasmu, tady se skladba nádherně rozvíjí tichou kytarou, zádušními zvuky, banjem v pozadí, pak i klávesami a zvony, rytmus drží řetězy o podlahu a Cash mlčí nahlas: jsem nejstarší vězeň svěFULL MOON 12

I Johnny Cash si musí dát pozor, aby nezněl jako svůj vlastní obrys, protože jednou se stane, že si bude chtít střihnout One rockových mesianistů U2 a bude to šmakovat, jako když Jan Vyčítal jede s Greenhorny měnit karburátor do detroitské automobilky. Ale ne. Ta píseň je tak silná, že „unplugged“ verze odhalí její subtilní jedinečnost, Rubin ví. A Cash jakbysmet. Jestli Rubin pomohl omšelému kmetovi svým kapitálním nápadem na sérii American Recordings, lo-fi-popovou sbírku nečekaných předělávek? Myslím, že v historii pop music nebylo mnoho lepších a prozíravějších myšlenek. Potvrzení Cashova kultu nebylo třeba, ale odér zbožštění má své místo v každé historické odbočce. Pokud navíc fandíte osvětě, tímhle Rubin představil Cashe jako boha-génia několika novým generacím, otevřel brány americké country a řekl: tohle je země zaslíbená a vleze se vás tu nepočítaně.

Navíc s country to máte jako s jakýmkoliv jiným hudebním stylem, jsou části vystavené na odiv (komerční, popově rádiové, líbivé a hladké) a části pod povrchem, alternativní country, americana. Tyhle už prorůstají (ne-

jen) americkou hudbou napříč, jsou přítomné v rocku i punku, z americany máte v hubě pachuť zeminy a schovaného boha, tragický podtón se měří jedině podkožním teploměrem, úleva po bolesti. Dotkli se vás někdy 16 Horsepower, Woven Hand, Fleet Foxes, Calexico, Drive-by Truckers, Conor Oberst nebo Wilco? Pak sedíme pod stejným stolem.

A i když Cash zdánlivě reprezentuje tu tradiční country, American Recordings je stejně tak blues, folk, scvrklé rhythm&blues a výhledově rock’n’roll, ostatně představte si, jak zpívá písničky Beatles nebo Simona s Garfunkelem. Problém je, že některé z těch coverů jsou lepší než originál, což není hudební úpravou nebo jeho demontáží, ale tím, že si jej Cash podmaní... Nebo by bylo lepší říct osvojí? Ale jak si chcete osvojit Ježíše? Personal Jesus coby barová vypalovačka? Tyhle věci můžou zpívat uznávané smažky existence, jako je Reznor nebo Gahan, ale když k tomu pustíte někoho, kdo vypadá a zní jako zapomenutý prorok, můžete si sbalit cvičky ve tvaru ďábelského kopejtka a upalovat domů. „V noci zaslechl psy a volal na ně, ale ohromná ozvěna jeho hlasu v jeskyni ho naplnila úzkostí a znova už nezavolal. Ve tmě slyšel cupitání myší.

Možná se uhnízdí v jeho lebce a budou rodit svá maličká holá a kňourající mláďata v lalokovitých kavernách, kde dříve býval jeho mozek. Jeho kosti čisté jako skořápky vajec, stonožky budou spát ve žlábcích naplněných morkem, jeho zkroucená malá a bílá žebra jako kytice z kostí v tmavé kamenné míse. Měl důvod si přát a přál si, aby ho nějaká surová porodní bába vyrvala z jeho kamenné dělohy. Ráno byla mezi ním a oblohou pavučina.

Nabral do dlaně kamennou drť a vyhodil ji vzhůru.

A znovu, dokud po pavučině nezůstala ani stopa.

Zvedl se a začal hrabat.“ (Cormack McCarthy, Dítě boží, 1974) Když se podíváte na Cashe v klipu Hurt, co vidíte? Co je za tou barvotiskovou pohlednicí kašírovaného stáří a ambivalentní hrou na malířské plátno? Je tam ještě jedno stáří, prázdná a hluboká jeskyně, ze které se volá ven, ale dovnitř už nepronikne ani nitka světla. Cash je už slepý, hlavu otočenou do tmy, ví o prázdnotě, ani se nehne. Kdybych mohl začít znovu?

Způsobím ti bolest, ale neopustím. (Co? Koho?)

021

RECENZE JOHNNY CASH FROM MEMPHIS TO HOLLYWOOD (LEGACY, 2011) TEXT APAČKA FOTO ARCHIV

Je po uzávěrkách jedenáctky, sedím s grafikem v Carton Clanu a iDJ iTunes hraje náhodný výběr z několika rozsáhlých složek společného disku. Klan je jediné místo, kde vedle sebe můžete slyšet Luzera, Blur, Iron Maiden a Martu Kubišovou v řadě za sebou. Jednou za hodinu mě vytrhne písnička Johnnyho Cashe. Myslím si, že ji znám, ale neznám. Určitě není z American Recordings, a docela určitě není z klasických kompilací největších hitů. Cash zní mlaďounce, produkce má na zvuku skladby minimální podíl. Všechny písničky, které se za tři hodiny vystřídají, jsou skvělé, ale nikdy netrvají déle než dvě minuty. Nakonec mi to nedá a ptám se, co že to teda je? Je to nový Cashův bootleg, From Memphis to Hollywood.

Zase. S kolekcemi Johnnyho Cashe se od jisté (ehm) doby roztrhl pytel, takže když potřetí narazíte na výběr šestnácti největších hitů, vzdáte to. Jako fanoušek potřebujete pár elpíček ze 60. a 70. let, živáky At Folsom Prison a At San Quentin, kompletní sérii American Recordings a jednu, minimálně čtyřdiskovou, legendary greatest hits collection. Od okamžiku, kdy máte pocit, že potřebujete víc, to začíná být složitější.

Před pěti lety vyšla dvoudisková nahrávka Personal File. Jsou na ní písničky ze 70. let, 022

které si Cash, sám s kytarou, nahrával na kazety ve svém studiu, a které nezamýšlel vydat.

Dokonce ani když přišel Rick Rubin s nabídkou na American Recordings, ačkoliv právě ty svou intimitou a syrovostí připomínají nejvíc. Některé skladby jsou povědomé; kromě toho, že se jedná většinou o covery (byť nemálo ze seznamu jsou původní písně), pár z nich už Cash hrál, ale pouze s kapelou v zádech. Komorní prostředí opuštěného studia a skutečnost, že písničky kombinoval s malými příběhy a jednou básní (The Cremation of Sam McGee anglického básníka Roberta Williama Service), dělá ze sbírky něco víc, než jen „další kompilaci písniček Johnnyho Cashe“. Některé vzpomínky, provázející vybrané skladby, jsou tak osobní, až ve vás vyvolají pocit, že posloucháte něco tajného, zakázaného. Možná, že Cash věděl, proč nahrávky nikdy oficiálně nevydal. A možná na ně jenom zapomněl.

Deska Personal File byla úspěšná, mnohem úspěšnější než jakákoliv jiná kompilace po Cashově smrti v roce 2003. Netrvalo proto dlouho a je tady pokračování, Bootleg vol. 2: From Memphis to Hollywood. Skoro se mi chce přeskočit deskriptivní část, jelikož je nevyhnutelné, aby si většina z vás řekla, nojo, další kompilace písniček Johnnyho Cashe.

Ale zkusme to. „Dříve nevydaná dema později slavných skladeb z let 1955 – 1957, 32 původních nahrávek z počátků Cashovy kariéry, 25 dalších skladeb, b-stran a demosnímků a další rarity.“

Cashova tajná složka je vybílená, takže firma přispěchala s alternativou. Pro jistotu z ní udělala pokračování předchozího kasovního trháku, tedy ponechala značku „bootleg“ a přidala „vol. 2“, navzdory tomu, že dramaturgicky mají desky společného pramálo. A když se dáte do podrobného zkoumání, zjistíte, že nemají společného vůbec nic. Tedy kromě Cashe, ale tenhle článek taky není pojmenovaný Bootleg vol. 3 a neprodávám ho za dvacet eur na Amazonu.

Zcela upřímně: žádnou takto označenou nahrávku Cashe bych si nikdy nekoupila a možná ani nestáhla. Nejsem tak bohatá, abych mohla podporovat úplně všechna odvětví umírajícího hudebního průmyslu, přičemž tu, kterou označuju za „snahu majorů nahrabat si prachy na mrtvých ikonách 20. století“, považuju za obzvlášť nesympatickou. Jenže jenže. Když pomineme axiom, že všechny desky Johnnyho Cashe jsou skvělé, protože jsou od Johnnyho Cashe, album jsem si zamilovala asi po čtyřech písničkách, aniž bych věděla, o co jde. To se nestává. This ain’t how we do things in the country.

Jestli jste podobný skeptik jako já, když jde o kombinaci major – mrtvola – kompilace, patrně budete chtít důkazy. Mám. Bohužel se k nim dostanu až přes řadu méně příjemných faktů. První část disku zabírá záznam koncertu pro rádio KWEM v Memphisu v létě 1955.

Ne že byste si nemohli poslechnout desítky FULL MOON 12

jiných show z té doby (radio sessions Hanka Williamse jsou dostupné všude a jsou skvělé) a ne že by se shodou okolností stejná stanice zrovna nevracela do éteru, ale pravda je, a klobouk dolů na to, že máloco dokáže navodit kouzelnou, nepoznanou atmosféru 50. let líp.

Napadají mě akorát filmy z 50. let. Nebo reklamy z 50. let. Nebo filmy, které se odehrávají v 50. letech.

Now, commercial break. „You know, folks, even without air conditioning, you can make your home several degrees cooler this summer – and for the summers to come – with Home Equipment Company’s Cool Glow Awnings.“ Druhá část (nikoliv disk) jsou raná Johnnyho dema z doby, kdy mu bylo kolem dvaceti, opět z Memphisu. Nenechte se ohromit indexem „previously unreleased“, zaprvé ano, demosnímky ze zřejmých důvodů vydává jen málokdo, zadruhé ať zvedne ruku, kdo ještě neslyšel aspoň jedno demo I Walk the Line.

Nikdo? Myslela jsem si to. Konkrétně tato (ale i mnohé jiné) mají tolik verzí, že rozpoznat, která z nich je demáč, by nezvládl ani sám Cash.

Kdyby teda někde netrajdal s Elvisem.

FULL MOON 12

Takže proč je to tak super? Zase ty padesátky.

Je znát, jak byl Cash mladý, opatrný a pečlivý, kteréžto vlastnosti se časem vytrácely. Ne nutně na škodu, ale v téhle poloze je zpěvák raritou sám o sobě. Většina demosnímků plyne v pomalejším tempu, než byla později oficiálně nahrána, a kupodivu nikomu se nepodařilo desku přeprodukovat, takže skladby mají původní, lehce zastřený zvuk. Vokály jsou sice oproti kytaře vytažené, ale zrovna v tomto případě to nedělá tradiční paseku. Když mluvím o pečlivosti a důkladnosti, myslím třeba píseň Country Boy, která je i přes relativní rychlost a složitost slok odzpívaná zřetelně, přesně a čistě. Netřeba iluzí o životním stylu čerstvě dospělého Cashe, ale všechny legrace si svůj dluh vybraly až o něco později.

Když došla dema, na pomoc přispěchalo vydavatelství Sun s několika raritami ze stejné doby a místa. Ty stojí za řeč jen díky skvělé Leave That Junk Alone a předělávce Brakeman’s Blues Jimmieho Rodgerse, „otce country music“. Dál už to není o nic lepší. Druhé cédéčko, nahrávky z let šedesátých (často opatřeny známkou „previously unreleased in the U.S.“, což v době internetu asi nikoho netrápí), jsou

už výběrem v klasickém slova smyslu a nebýt Dylanovy One Too Many Mornings a několika hitovek, které je vždycky hezké slyšet (Girl in Saskatoon nebo I’ll Remember You), je to jako kompletovat desky podle sériových čísel. „Vlastním sbírku padesáti tisíc stejných desek největších hitů Hanka Williamse. Mám je seřazené podle výrobních čísel. Fantastickej pocit.“ Poté, co Cash podepsal smlouvu s Columbia Records (konec 50. let), se jeho produkci dostalo zacházení v rukavičkách, takže i vykopávky z pozdější doby, podpořené full bandem, už neznějí tak výjimečně. Ale celá deska se jmenuje From Memphis to Hollywood. „From Memphis“ by se holt nerýmovalo tak dobře.

Moc často ve Full Moonu neděláme resumé, ale tentokrát musím, ježto je to celé zmatené.

Nejdřív říkám, že super, pak zas ne, pak zas jo a nakonec z toho nic dobrého nekouká. A sice víte, že si tu desku nemáte kupovat, ale nikde nebylo jasně řečeno, jaká – bez ohledu na důvody vydání – je.

Je dobrá. Je to Johnny Cash.

023

ROZHOVOR PAVEL BOBEK TEXT APAČKA FOTO STANDA SOUKUP

Skutečně poprvé jsem se s Pavlem Bobkem setkala v lednu 2009 u neveselé příležitosti pohřbu Jana Kaplického, jeho přítele a kolegy architekta, kde se zpěvák veřejně loučil. Tohle jsem na novinách upřímně nesnášela: chodíte na pohřby cizích lidí, aby si o nich druhý den mohly přečíst tisíce dalších cizích lidí. Článek se měl objevit na tzv. trojce, což je druhá nejdůležitější stránka hned po tzv. jedničce, ježto na vás vykoukne hned po otevření novin. Napsat nějaký nesmysl na trojku je mnohem, mnohem horší, než napsat obdobný nesmysl do sloupku v kulturní rubrice na straně sto, a zkuste si někdy udělat reportáž z pohřbu. Není to legrace. Zachránil mě tehdy Pavel Bobek, jelikož v úvodním slovu citoval z písničky Sunday Morning Coming Down, a já jsem se i ve svém textu díky jeho větě „architektura a hudba k sobě mají neuvěřitelně blízko“ mohla držet toho, co aspoň trochu znám. „Není než umírání/ osamělé jako hudba/ Na chodníku uprostřed spícího města/ a snášejícího se nedělního rána...“ Když po sobě dneska článek čtu, dobře si vybavuju některé mrazivé okamžiky a vyjma otřesného, byť v novinách zcela pochopitelného titulku (I ministr poslal květy) je to vlastně docela dobrá práce. Tedy minimálně důstojná.

Považuju se za slušně vychovanou holku s respektem k autoritám a i když se jejich množina v průběhu let výrazně zúžila, Pavla Bobka respektuju strašně. Dnes, kdy už vím, že Oh Ruby, nechtěj mi lásku brát je ve skutečnosti Ruby, Don’t Take Your Love to Town Melvina Tillise, Nedělní ráno je Sunday Morning Coming Down Krise Kristoffersona a Veď mě dál, cesto má zase Take Me Home, Country Roads Johna Denvera, ještě jednou tolik.

Nápadů máme ve Full Moonu pořád mnohem víc, než jsme schopní realizovat, ale rozhovor s Pavlem Bobkem jsem chtěla udělat vždycky, už jenom proto, že jsem se s ním chtěla doopravdy setkat. Zjistit, jaký je ve skutečnosti, protože ta se od představ skoro vždycky liší.

Věděla jsem, že nemám žádné originální otázky, na které by už dávno a několikrát neodpo024

vídal, ale napadlo mě, že by mohl být jednou z mála osob, se kterou bych si mohla potlachat o Williem Nelsonovi, a třeba o tom, proč nikdy nehrál v Praze. Ani bych to nemusela nikde tisknout. S kolika lidmi si můžete pokecat o Nelsonovi v češtině? V mým okolí tak se dvěma a ti už jsou vyčerpaní dávno...

*„Bóbik!“ Když jsem vytáčela telefonní číslo Pavla Bobka, klepaly se mi ruce i kolena, takže si asi dokážete představit, jak mě jeho představení vykolejilo. Prej Bóbik. Domluvili jsme se na tom, že za ním přijdu domů na Břevnov (přiznám se, že mě překvapilo, že nebylo úplně snadné najít nějaké společné volné datum, jelikož poměrně často – i ve svých více než sedmdesáti letech – hraje), donesu na ukázku ten náš časopis a uděláme rozhovor. Jeho číslo jsem si uložila jako „Bobik“.

Byla jsem děsně nervózní a neuklidnilo mě ani asi deset cigaret, které jsem si mohla dát díky tomu, že jsem se na Břevnově ztratila.

Vždycky mě napadne, jestli by tu paniku nespravil alkohol, ale udělala jsem to pouze jednou, před asi pěti lety před zkouškou v kurzu Stát a církev, a nemohla jsem si pak vzpomenout na slova jako „stát“ nebo „církev“. Prostě fiasko, takže když jsem nervózní, nepiju radši ani kolu. Vilku jsem nakonec našla. Uvítal mě sám Pavel Bobek, s úsměvem a pevným stiskem, a ještě než jsem se usadila na sofa jeho krásně vyvedeného obýváku, nabídl mi bílé víno. Okamžitě jsem přepnula zpátky do extrémní nervozity: „Tak... tak... tak ale jen jednu skleničku.“ Nevím, jak začínají vaše nejlepší večírky v životě, ale moje nějak takhle.

*Jak moc blízko k sobě mají architektura a hudba nedokážu říct, ale když je někdo šikovnej architekt, je to boží. Dokáže si totiž z bytu udělat něco fakt extra a tohle byl ten případ. Uprostřed místnosti, ve které bylo i přes relativně obyčejný počet oken víc světla než na zahradě (zázrak!), stojí překrásné křídlo a všechno okolo je tak hezké a zároveň obyčejné, že jsem se potichu zalykala nadšením. Pavel Bobek zcela mimoděk vyprávěl, jak si to tady s ženou

zařizovali, a upíjel bílé víno. To já jsem byla opatrnější. A připravená na rozhovor. Plán byl takový, že se prvním nejstupidnějším oslím můstkem dostanu ke country a pak už to s pomocí Willieho Nelsona půjde úplně samo.

Považujete se za zpěváka country music?

Vůbec ne. Já jednoduše zpívám americké písničky.

Haha! To bylo ještě lepší, než když se mi do telefonu představil jako „Bóbik“. Už první odpovědí (neříkám, že otázka byla bůhvíjak duchaplná, ale potřebovala jsem se odpíchnout právě od žánru country) mi geniálně sebral veškerý vítr z plachet, takže mi nezbylo, než statečně improvizovat. A začít od začátku.

První americké písničky, z nichž některé později nahrál, zachytil Pavel Bobek v raném mládí na rádiu AFN, American Forces Network, které vysílalo z Německa pro americké vojáky.

Spoustu skladeb si zapamatoval a u klavíru zkoušel zahrát, dařilo se a první úspěchy sklízel u svých spolužáků na fakultě. Skladby, které byly v průběhu dalších let – od soutěže Hledáme nové talenty přes několik kapel včetně angažmá v Olympiku nebo členství v Semaforu až po spolupráci s Lubošem Malinou nebo Robertem Křesťanem – skutečně nahrány, pocházejí z nejrůznějších okamžiků. Skutečně původní, vlastní skladby má Pavel Bobek dvě nebo tři. Zbytek jsou výpůjčky a předělávky.

Podle čeho si písničky vybíráte?

To je ve skutečnosti velmi jednoduché, zkrátka si vybírám ty pěkné. A když se mě někdo zeptá, čím to, že máte takové pěkné písničky, odvětím, a proč bych si vybíral špatné, když si můžu vybrat dobré? Navíc je skvělý pocit, když se posluchači začnou zajímat o originál, a jsem hrdý na to, že jsem byl první, kdo pro české publikum objevil Krise Kristoffersona, v době, kdy ho ještě nikdo neznal. Nebo Dona McLeana... Člověk má radost, když se mu líbí nějaké písničky, a ty se jeho prostřednictvím začnou líbit i někomu jinému. Je to velmi příjemné. A týká se to i historek, jako pamětník se cítím dobře, když můžu předat některou ze vzpomínek mladšímu publiku...

FULL MOON 12

Jak je možné, že evropské a hlavně mladší publikum některé skladby vůbec nezná?

Country nemá v Evropě tradici. Evropské země mají spoustu původní muziky, která se výrazně liší. Každé publikum si spíš vyroste na tom, co je mu blízké, a country music má svůj původ v Americe. Ta je mu blízká. Samozřejmě by byla škoda, kdyby se to nejlepší nedostalo „ven“, k co nejvíce lidem. A to nebývá vždycky samo sebou.

Bylo to báječné. O country nemám strach ani trochu.

Z jakého důvodu u nás nikdy nehrál třeba Willie Nelson?

Opravdu nehrál? To mě strašně mrzí. Toho bych tady chtěl mít! Co nejdřív! A určitě nejsem sám. Ale jsem stoprocentně přesvědčený, že je to otázka domluvy s managementem.

Jednou se to určitě stane. Vždyť Willie pořád vydává a hraje. To by byla sranda!

Máte rád vinyly?

Moc. Některé oblíbené nahrávky mám v obojím provedení, tedy jako vinylové desky i jako cédéčka. Nedá se nic dělat, ale na tom vinylu to zní – pokud není poškrábaný – jinak a líp.

Cédéčka jsou vyčištěná, sterilní a není to ono, chybí tomu život. A u country je to zvlášť znát.

Nemáte pocit, že country music skomírá?

Vůbec ne. Těch nových kapel, které jsou všude kolem, i českých... Publikum má o country stále zájem. Vemte si, jak jsem vystupoval na hudebním festivalu v Trutnově. To bylo neuvěřitelné, kolik tam bylo lidí, a ve věku od patnácti do osmdesáti. A všichni ty moje písničky znali.

FULL MOON 12

*Pavel Bobek je ten, komu se říká optimista, nenachytala jsem ho na ničem. Když jsem si procházela sbírku jeho vinylových desek, jasně převládala jména jako Kristofferson, Sinatra nebo Jerry Lee Lewis, ale tomu se není co divit. Klasika je klasika.

I proto se dneska vinyly vrací...

To ano. Když jsme byli v Americe, vloni, při nahrávání desky Víc nehledám, navštívili jsme tam jeden fantastický hudební krám. Tam by člověk strávil tři dny a pořád by něco kupoval! Nakonec jsem si odnesl jenom tři desky, všechno zkrátka koupit nemůžete. Ale bylo to moc hezké. Má to holt úplně jinej šmrnc. Sa-

mozřejmě i vizuálně je to mnohem přitažlivější než cédéčko, kde jsou obrázky a fotky takové nijaké a nevýrazné. Když máte v ruce vinyl, je to úplně něco jiného.

Nechtěl byste vydat desku Víc nehledám taky na vinylu?

Hm... tak daleko jsme nedošli. Já jsem velmi rád, že to vůbec vyšlo. Ale kdyby mi firma nabídla, že to uděláme na vinylu, samozřejmě by se mi to líbilo. Přiznám se ale, že jsem nad tím vůbec nepřemýšlel. To jste mi vnukla teď vy...

Tak udělejte reedici.

To je dobrá myšlenka, todlecto.

A co Cashova série American Recordings – nenapadlo vás někdy udělat to samé? Vzít a přezpívat neočekávané písničky úplně jiného žánru?

Jistěže napadlo, ale to by nešlo, nechci jej za každou cenu kopírovat. U něj to má úplně jiný význam; sám se celý život věnoval prakticky jedinému žánru, a to country. Zpívat pro něj například popové záležitosti zní poměrně neobvykle a má to svůj význam. Já jsem ve své hudební kariéře přešel spoustou žánrů a nej025

sem si jistý, jestli by to mělo stejný efekt. A jak jsem už řekl, nebudu ho bohapustě kopírovat.

Myslíte si, že ke country patří alkohol, jak to prezentovali různí interpreti, včetně třeba Cashe, Nelsona nebo vnuka Hanka Williamse, který tvrdí, že „pije, aby lépe porozuměl tomu, co je country“?

Nemyslím, že tam je přímá souvislost. Alkohol nebo drogy mohly řešit ještě spoustu jiných problémů, o kterých nevíme. Já v tom souvislost nevidím. Drogy mi nikdy nic neříkaly, ale netvrdím, že jsem abstinent, ovšem do spojitosti s country music bych to skutečně nedával. Na druhou stranu chápu Franka Sinatru, který si nedokázal představit den bez Jacka Danielse, nebo Johnnyho Cashe, který to ve svém životě neměl právě jednoduché... Ale já měl asi víc štěstí. Do čtyřiceti jsem žil prakticky bez závazků a alkoholu jsem se určitě nebránil. Bylo období, kdy jsem byl mladý a pili jsme jako duhy a pak vystupovali, ale to je zaprvé dávno a pak – to nejde! Dneska už bych si před koncertem nedal nic.

Zato říkáte, že architektura a hudba k sobě mají velmi blízko...

To rozhodně. Na tom jsme se shodli s Janem Kaplickým. On byl teda příšernej zpěvák! Ale zpíval velmi rád a muziku miloval a myslím, že to prožíval úplně stejně hluboce. Harmonie, barvy, výšky, hloubky... patří to k obojímu.

Můžu vám ještě dolít skleničku?

*Povídat si s Pavlem Bobkem o country je na dlouhé, ale hezké a zajímavé lokte, i když se nedozvíte o moc víc, než už bylo mnohokrát řečeno a napsáno. I když už tu historku vyprávěl dvacetkrát, ochotně zopakoval svoje setkání a duet s Johnnym Cashem na americké ambasádě (a to, jaká měl zpěvák OBROVSKÁ ramena), že si Cash pamatoval jeho jméno, nebo skutečnost, že další dva regulérní Cashovy české koncerty prošvihl, ježto právě někde hrál.

O nahrávání desky v Nashvillu se členy doprovodného bandu Johnnyho Cashe nebo že seděl na židli, na které před čtrnácti dny seděl Kristofferson. Nebo že obědval ve stejné kantýně jako Cash. Většího fanouška abyste pohledali.

V malé místnosti v přízemí domu visí na zdi několik fotek a ocenění a mezi artefakty a žehlícím prknem je k vidění figurka Muže v černém nebo podobizna Franka Sinatry.

Vzpomněla jsem si na komiks od Reinharda 026

Kleista, který jsem kdysi dostala, a napadlo mě, že by mohl Pavla Bobka bavit a že by nemuselo vadit, že je v angličtině. A s tím jsme se u něj doma po třech hodinách povídání rozloučili.

Asi tři měsíce po rozhovoru přišla z Universalu tisková zpáva. V době, kdy téměř jakýkoliv hudební nosič pro řadu lidí ztrácí opodstatnění, nabízí se prostor pro pokus nabídnout hudebním příznivcům na českém trhu více nových vinylových alb. To vše na základě evidentního návratu k tomuto klasickému nosiči. „Ano, celosvětově vzrůstající zájem o tradiční analogový zvuk, fanouškovské nadšení pro tradici a atmosféru černých placek i designových obalů dorazil i k nám a my to akceptujeme jako výzvu přinášet lidem, kteří mají k hudbě opravdový vztah, takováto potěšení,“ říká umělecký ředitel vydavatelské společnosti Universal Music Marcel Vyšín ve chvíli emise vinylové edice povedeného cashovského alba Víc nehledám nestora české scény Pavla Bobka.

Cha! Vyhrála jsem.

*Pavla Bobka jsem znovu viděla začátkem února, v doprovodu kapely Please the Trees na koncertě v rámci kampaně Mluvme o stáří v pražském Kostele sv. Šimona a Judy. Jak je mým dobrým zvykem, přišla jsem pozdě, ale akorát na první skladbu Oh Ruby, nechtěj mi lásku brát. Pavel Bobek zpíval opřený o židli a v pauze mezi svými písničkami si odcházel oddechnout na poloprázdnou chodbu. Hned po Ruby jsem za ním drze vyrazila, proto, aby mi na konci celého vystoupení neutekl na Břevnov. Komiks Johnny Cash: I See a Darkness byl sice dárek, ale myslím, že ten člověk, co mi jej věnoval, by byl rád, kdyby věděl, že teď tu knížku má zrovna Pavel Bobek. Byl nadšený a pokud můžu soudit, i trochu dojatý. „No to mi ji ale musíte podepsat,“ naléhal a já jsem, podobně jako už několikrát, nevěděla, co říct. Ne-mů-žu podepisovat knížku Pavlu Bobkovi! Nakonec nás někdo vyrušil, což mi elegantně znemožnilo provést absurdní autogram, a bylo mi líto, že jsem spíš já neměla něco, co by mohl podepsat Pavel Bobek. Nakonec mi ale stačil jeho pevný stisk, když jsme se podruhé loučili.

Jsem koneckonců slušně vychovaná holka s velkým respektem k autoritám.

FULL MOON 12

FULL MOON 12

027

028

FULL MOON 12

RECENZE HANK WILLIAMS III HILLBILLY JOKER (CURB, 2011) TEXT AXE FOTO ARCHIV

„Nekupujte to, ale sežeňte si to jakoukoliv jinou cestou. Vypalujte ve velkém a dávejte to každému.“ –– Hank 3 Ale to se podívejme. Nashvillský label Curb Records vydává novou desku Hanka Williamse III. Stejnou, kterou odmítl vydat před sedmi lety a která od té doby koluje internetem jako bootleg. Curb si celou dobu držel vlastnická práva a nedovolil vydání jinému labelu, což tehdy vzájemnou spolupráci nejvýznamnějšího amerického country vydavatelství a potomka ikony country music definitivně zařízlo. Tedy ne že by se Mike Curb a Shelton Hank Williams snášeli nějak dobře už předtím. Třeba v době, kdy bylo největším trhákem Williamsova merche triko FUCK CURB. Ani bych se nedivila, kdyby zvažoval dotisk.

Album se tehdy jmenovalo This Ain’t Country, teď se jmenuje Hillbilly Joker, podle úvodní skladby Hellbilly Joker (v originále Go Fuck You, což stejně jako „hell“ americká konzervativní distribuce nerada vidí). „Novinka“ je o dvě skladby kratší, takže se vejde na populární vinyl, přičemž produkce se nijak nezměnila.

Artwork k albu je kradený fanart, který byl původně vytvořen jako artwork pro tričko. Na Amazonu stojí pre-order cédéčka a vinylu jedenáct, resp. osmnáct dolarů. Není třeba zdůrazňovat, co na to Shelton. A už jen Bůh ví, co by o všech svých „kompilacích nikdy nevydaných tracků, rarit a demosnímků“ řekl Johnny Cash, který pro lecjaké fuck taky nechodil daleko.

Zpočátku se všechno jeví normální. Jednoduše vyšla deska, která měl vyjít už dávno, to se nahrávacímu průmyslu občas stává. This Ain’t Country není oproti očekávání tak docela, ehm, country (tento set hrává Shelton se svojí kapelou vždycky mezi country částí a koncertem punk-metalových Assjack), čili načasování releasu může mít souvislost s tím, že poslední řadová nahrávka Rebel Within vyšla vloni a nese se na vlně tradiční, konzervativní country muFULL MOON 12

sic. Připravit alternativu, aby veřejnost nezapomněla, co je Hank 3 zač, se nabízí. Pravda je ale taková, že Curb začenichal úspěch (deska Damn Right, Rebel Proud z roku 2008 se vydrápala na druhou příčku velmi prestižní americké oficiální country hitparády, Rebel Within byla čtvrtá a prodeje moc pěkné). Jestlipak on si hudební průmysl to smetiště, na kterém teď paběrkuje, nezasloužil?

Obhajovat Sheltona není nijak chytré, nepochybuju, že s ďáblem je jednodušší domluva a kdoví, co se mezi ním a Curb Records za těch čtrnáct let spolupráce dělo. A nelze popřít, že vydat album This Ain’t Country na vlivném labelu se silnou distribuční sítí a dostat jej tak do každé druhé spořádané (pobožné a country milující) americké rodiny přímo k nedělnímu obědu chce odvahu.

And if you don’t like our hellbilly sound Then hey man, go fuck you!

Bez ohledu na všechny skutečnosti a Sheltonovy rady ohledně nákupu desky je třeba říct, že Hillbilly Joker je stejně skvělá, jako byl původní bootleg. Doporučila bych, abyste sáhli spíše po původním „vydání“ This Ain’t Country, jelikož tak nepřijdete o tracky Hang On a Gotta Buy Paw a Truck, klasiku soundu Hanka 3. Jak bylo řečeno, není to country. Všechno, co není country, je na přeskáčku metal, punk nebo hardcore, což sice neocení fanoušci jazzu, ale pro zbytek to může znamenat zcela jiný náhled na žánr country music, ze kterého Hank Williams III vychází a o jehož kořeny se opírá. Ano, i tady. Hank Williams, ten hezkej usměvavej pán v klobouku, co umí tak parádně jódlovat? To je on. Hodí se připomenout, že senior umřel na začátku roku 1953, dávno před punkem, dávno před plošným tetováním, dávno před samolepkama FUCK, dávno před levnýma letenkama do Evropy, což jsou některé z věcí, které od sebe tři generace Williamsů dělí. Ostatní je na svém místě.

Když se dopustím hodně pitomé analogie, dělá Shelton svému dědovi stejnou službu (především v Evropě), jako udělal Rick Rubin John-

nymu Cashovi, když spustil American Recordings. Country už najednou není sprosté slovo a nikdo se za jeho poslech nestydí, jako kdysi Josef Rauvolf. Netvrdím, že si každý z banja a steel kytary sedne na zadek, a právě těm se bude Hillbilly Joker líbit nejvíc. Výrazně pomůže, pokud netrpíte odporem k Misfits nebo sebrance kolem chlápka jménem Phil Anselmo (Pantera, Down nebo s Hankem 3 společné party Arson Anthem nebo Superjoint Ritual) a podobným, ze řetězu utrženým dekadentům.

Právě tak Hank na půli cesty k Assjack zní.

A hlavně, je to celý vtipný, i když jinak než třeba Abba nebo Kid Rock. Texty, nálada skladeb, fuck off póza. Gary Lindsey (taky člen Assjack), zodpovědný za všechny ty hororové zvuky (mám dojem, že to, co zní jako prvotřídní chrochtání, nejsou žádné samply) a šílený druhý vokál, dává většině skladeb pěkné kapky a je znát, že celá půlhodina je především hromada srandy, stejně jako na koncertě. Spíš než steel kytaru uslyšíte přebuzený kontrabas, Sheltonův hlas je prohnaný efektem, country trylky zazdily riffy, rytmus výrazně zrychlil. Z každé noty vyčnívá vidlákov jak noha, ale nemálo skladeb (Mary Fuckin Jane nebo Now He’s Dead) hranici hillbilly, cowpunku nebo psychobilly překračuje. Žádný honky tyvole tonky se nekoná, jak říká Shelton.

Well I’m runnin down the road about a 105 Don’t care if I live, I just wanna die Searching for a gal who wants to keep me alive Satan’s in the backseat givin’ me advice again...

Pokud se rozhodnete dát country šanci a Shelton se vám bude zdát jako dobrý nápad, pak nejlepším odrazovým můstkem je deska Straight to Hell (2006). Ne že by Hillbilly Joker, resp.

This Ain’t Country byla pro fajnšmekry, ale vůbec bych se nedivila, kdybyste s ní místo country omylem konvertovali k metalcore.

Což, když se to vezme kolem a kolem, taky není špatná cesta.

029

030

FULL MOON 12

KOMIKS REINHARD KLEIST JOHNNY CASH: I SEE A DARKNESS TEXT ALEN KOVÁŘ FOTO ARCHIV/KLEIST

Na jaře 2007 se v kinech objevil snímek Zacka Snydera 300, popisující předvečer a průběh starověké bitvy u Thermopyl v srpnu 480 před Kristem. Střetl se v ní fragment armád řeckých městských států a vojska perského krále Xerxa I. V historické zkratce Snyder portrétuje spartského macho krále Leonida a jeho tři sta vojáků, kterak (skoro) pokosí milionovou armádu barbarů z Persie, vedenou ohromným transsexuálem s efektním hlasem, jemuž k vítězství dopomůže mrzák, zhrzený odmítnutým angažmá v armádě naolejovaných playboyů. Nevím, z jakých historických pramenů se dneska obvykle čerpají vědomosti, ale nepředpokládám, že by se Snyderův snímek promítal v hodinách dějepisu pro základní školy. Stejně tak se asi nečte Hérodotos v originále, nehledě na to, že sám otec historie se domnívá, že perská armáda měla pětkrát víc mužů. Ohlasy na 300 znamenaly tsunami nevole právě kvůli historickým nepřesnostem, ale taky nelichotivému zobrazování Peršanů, údajnému rasismu, homofobii a fašismu, násilí a politickým paralelám se současností. Zack Snyder? Člověk, který do té doby natočil Úsvit mrtvých, pár klipů a reklamy? Kucky kucky.

Zajímavé je, že když se v roce 1998 objevila předloha, komiks 300 Franka Millera, jediný, kdo si stěžoval, byl jiný komiksový tvůrce, Alan Moore. Pokud Millera znáte (vytvořil mj. ještě mnohem úspěšnější Sin City), víte, co je 300 zač: vizuálně přitažlivé historické fantasy, velmi volně inspirované filmem The 300 Spartans (1962), ovšem postavené především na rozmáchlých originálních vizuálech (exmanželky) Lynn Varley a několika vděčných kulisách. Pokud jde o historickou přesnost, je dobré si uvědomit, že většina příběhu, hlavní dialogy a průběh bitvy je vložen do úst pamětFULL MOON 12

níkovi (Dilios), který ničemu zásadnímu ve skutečnosti přítomen nebyl. Jinými slovy, celé si to, nabriefován králem, vymyslel. To pochopitelně nijak neomlouvá ani nevysvětluje označení Athéňanů jako „boy-lovers“, ale pokud jde o dějovou linku, je Miller čistý. Zkuste vyčítat tvůrcům Matrixu, že žádné pilulky, které vás zavedou do „reality“, neexistují.

Jak je čistý Miller, tak je čistý i Snyder, který komiks do posledního rámečku a bubliny okopíroval. Šel tak daleko, že snímek koloroval, aby na plátně nezůstala žádná barva, která se zároveň nevyskytuje v komiksu. Pokud se na film 300 díváme touto velmi jednoduchou optikou, není důvod si nevychutnat hezké kulisy letního řeckého pobřeží a pár správnejch chlapů. Jsem si jistý, že ani Miller a po něm ani Snyder se nesnaží překopat historii nebo zpochybnit studie o homosexualitě v městských státech starověkého Řecka. „Komiks je pro mě něco mezi knihou a filmem.

Z obou médií si vybírá to dobré a hezké. A když je komiks dobře udělaný, uslyšíte skrze něj hudbu.“ –– Reinhard Kleist Johnny Cash: I See a Darkness německého umělce Reinharda Kleista se nesnaží být biografií nebo průvodcem života ikony americké country music. Sám Kleist tvrdí, že pouze chtěl přiblížit čtenáři své pocity, když poslouchal Cashovy poslední nahrávky; ostatně i podtitul novely je odkazem ke skladbě Bonnieho „Prince“ Billyho, kterou Johnny Cash přezpíval pro album American Recordings III: Solitary Man. S tímto vědomím není možné očekávat lineární příběh nebo historickou akurátnost, právě naopak. Kleist od reality utíká tak často, jak mu to jen imaginace a velikost stránky dovolí. Pokud byste trvali na spojovacím prvku, bude to pouze titulková temnota (vizuální i přenesená – citová a myšlenková), která celé dvousetstránkové dílo provází.

Že je celá knížka postavena na vizuálech (přesná, ale zároveň „umělecká“ inkoustová linka s občasným šedým pozadím jinak tradičních a konzervativních komiksových panelů) je jasné nejen z toho, jak málo narativních prostředků využívá, ale třeba taky z několikastránkové galerie v zadní části knihy, která už nesouvisí s konkrétním příběhem, ale odráží geniálně přesnou studii zpěváka a jeho pohybů (sic!), výrazu a – Kleist by měl radost – téměř barvu jeho hlasu. Daní za vizuální požitek je totální neuchopitelnost, absence detailů, jasné dějové linie nebo spojnic mezi jednotlivými částmi (téměř třetinu komiksu zabírá Kleistův oblíbený koncert ve Folsomské věznici, o kterém vypráví vězeň Glen Sherley; jindy kreslíř „jen“ interpretuje Cashovy skladby: Folsom Prison Blues, točící se okolo textu „I shot a man in Reno just to watch him die...“, A Boy Named Sue nebo Ghost Riders in the Sky, která komiks mimořádně emotivně uzavírá) a velké skoky v čase a prostoru, zanechávající nezodpovězené otázky a ignorující některé, pro život Johnnyho Cashe klíčové, události a přesvědčení. Fanouškům, znalým všech vrcholů a propadů i cesty, která k nim vedla, se tahle skutečnost stane pro přijetí komiksu osudovou.

Hérodotem v Cashově životě je hned několik autorů, sám Kleist doporučuje biografii The Beasts in Me Franze Doblera, nejjednodušší je pochopitelně zhlédnout snímek I Walk the Line nebo otevřít wikipedii, kde se vám nestane, že by něco tzv. neštymovalo. Na jednom se ale shodneme všichni: ta jediná „pravda“ se nachází v písničkách Johnnyho Cashe a právě toho se Reinhard Kleist drží. Johnny Cash: I See a Darkness je krásnou, i když náročnou pohádkou, která nejen nevychází, ale ani neinterpretuje Cashův život, pouze nabízí výtvarně úchvatnou koláž dojmů, které zpěvák zanechal v jedné talentované osobě. Jazykem Zacka Snydera:

A je na co koukat.

031

LYRIX HANK III TEXT APAČKOVÁ

Když řeknete country, většině lidí se vybaví trampské písně, Michal Tučný a další výtečníci tzv. pokladnice české country a ani zevrubné povědomí o původu (americký jižanský vidlákov) nešťastnému obrázku moc nepomůže. Country music se v Evropě nemá o co opřít (britský oficiální country žebříček proto okupují třeba Drive-by Truckers, Taylor Swift nebo Josh T. Pearson, kompilacím dlouhodobě vládnou Johnny Cash, Emmylou Harris nebo Garth Brooks) a je de facto odkázaná na export ze Spojených států, přičemž ani tam nevládne žádný konsenzus a v oficiálních (billboard) country hitparádách abyste známé jméno pohledali. Což neznamená, že se nemůžete inspirovat a interpreta si v době internetu obratem nedohledat a neposlechnout.

Jen to zkuste. „And if you know what I’m thinkin’/ you’ll know that pop country really sucks.“ Country zůstává v USA jedním z nejoblíbenějších žánrů vůbec, a tak není divu, že nové a nové zástupy umělců se na této stabilní vlně snaží – ne nutně zištně – svézt a firmy jim ze stejného důvodu vycházejí ochotně vstříc. „Well, we’re losing all the outlaws/ that had to stand their ground/ and they’re being replaced by these kids from a manufactured town/ And they don’t have no idea about sorrow and woe/ ’Cause they’re all just too damn busy kissin’ ass on Music Row...“ V country music se víc než na originalitu hledí na „řemeslné provedení“, proto existují hity, které i když zpívalo několik generací, nikdy nezevšedněly, a výpůjčky od kolegů jsou téměř otázkou cti. Většina nové krve (třeba dvojice 032

Big and Rich, Tim McGraw, Kenny Chesney nebo aktuální velký objev Lady Antebellum) odkazuje ke tradičnímu, slušnému a konzervativnímu country soundu přelomu 60. a 70. let, dnes plošnému mainstreamu. Ovšem existuje i jiná linie, která se vrací ještě dál, daleko do 50. let, k zapomenutým kořenům country: rockabilly, hillbilly boogie a honky tonk, Roy Rogers, Gene Autry, Hank Williams, Sons of the Pioneers, Johnny Barfield, Al Dexter... Na ně a mnohé jiné pak navázaly desítky podžánrů (neocountry, outlaw country, truck driving country, alt-country), které se ale produkci Grand Ole Opry nikdy nemohly rovnat a jako takové si užívaly jen okrajové a „undergroundové“ obliby. Podobně jako když označíte hipsterskou nezávislou kapelu za „pop“: podivné pachuti něčeho nesympatického a nepatřičného se nezbavíte. „Well, some say I’m not country/ and that’s just fine with me/ ’Cause I don’t wanna be country with some faggot lookin’ over at me!“ Hank Williams III, přímý potomek legend Hanka a Hanka Williamse Juniora, se systematicky a ostře staví do opozice vůči mainstreamu a připomíná skutečné kořeny žánru tak, jako to dělala celá vlna outlaw country v čele s Williem Nelsonem, Waylonem Jenningsem nebo Johnnym Cashem. Hank 3 jde bez servítek rovnou k věci.

So I’m here to put the „dick“ in Dixie and the „cunt“ back in country ’Cause the kind of country I hear now days is a bunch of fuckin’ shit to me Ocitá se tak v paradoxní situaci: kdo není zadobře s country, ignoruje jeho tvorbu a prio-

ri, a kdo vyrostl u Grand Ole Opry (a nebude takových rodin v Americe málo), bude mít problém s neurvalostí, jakou je jeho pravda sdělována. Williamsovy písničky pokrývají i řadu tradičních témat, ale právě jeho boj za kořeny znovu a znovu připomíná, že country music není jenom žánr a maska, kterou si obléknete na vystoupení, ale životní styl, a není podstatné (a v minulosti ani ovlivnitelné), kam interpreta vede. Ani Snídaně s Novou nezačne hrát skladby z doby alba Bleach, i když se dnes většina médií včetně veřejnoprávní televize shodne na tom, že Cobain byl oběť a hrdina a génius.

Podobně palčivá, ale ještě osobnější je kauza Reinstate Hank, která bojuje za to, aby byl Hank Williams, těsně před svou smrtí vyhozený z legendární Grand Ole Opry kvůli alkoholu, přijat posmrtně zpátky. „Hank Williams still ain’t reinstated and I’ll tell ya that’s fuckin’ bullshit,“ zpívá vnuk ve skladbě The Grand Ole Opry (Ain’t So Grand) a stěžuje si, že v sedmdesátém čtvrtém nechtěli Cashe, Johnnyho Paychecka ani Waylona Jenningse, protože se báli, že jim to tam rozmasakrují. Oficiální petici dnes podepsalo na padesát tisíc jmen.

Pohled na Hanka Williamse III nebo na některé jeho písničky může vyvolat různé pochyby a teprve čas ukáže, jaký dopad jeho – zatím relativně krátká – kampaň měla, ale nikdo už mu nevezme několik tref do černého.

You know it makes me wonder folks:

Has the opry sinned?

FULL MOON 12

Přijďte k nám natankovat

DJs | Live Music Bar | Art Exhibitions | Wi-Fi Flipper | Fusball Tables | Wakata Houska Malířská 14, Praha 7 | www.wakata.eu FULL MOON 12

033

RECENZE Murder By Death Skeletons In The Closet (2011) TEXT AXE FOTO PRESS

Představte si kapelu. Třeba tři kluci a jedna holka, dejme tomu z Indiany. Milujou westerny a whiskey. Jsou jednou z mnoha kapel, které hrajou tzv. indie rock, škatulka, kam se vleze úplně všechno. Mají velký respekt k hudebním kořenům a občas se nechají inspirovat gospelem nebo americanou. Na jedné z desek zpěvák, říkejme mu třeba Adam, výrazně klesne se svým vokálem do sexy barytonových hloubek a barvy hlasu se drží. Nikdo nepopře, že zní trochu jako Johnny Cash. Později se ukáže, že Adam má problémy s hlasivkama a hledá polohu, ve které zpěv utáhne. Nebojí se ani kapela a na nových deskách se do toho opře i ve stylu staromilského country.

Tahle hypotetická kapela má fůru hypotetických fanoušků, kteří je, jak to bývá, milujou.

Kupujou si jejich cédéčka a vinyly i trička, plakáty a placky a kapela se snaží, aby měla hezký artwork a pořád něco nového. Na podiu jsou skvělí a hrajou všude a pořád. Občas si z legrace vystřihnou nějaký cover. Ne každý to má možnost poznat, ale i v soukromí jsou to prima lidi. Jezdí srandovní rozedranou dodávkou a když je třeba, půjčí svůj vercajk jiné kapele.

Jako spousta lidí a jiných kapel i tahle, říkejme jí třeba Murder by Death, je blázen do vinylů, a tak se rozhodne, že k sérii řadových desek a několika sedmipalců přidá jednu vinylovou frajeřinku, kompilaci demáčů, coverů a živáků. Jelikož je to Adamův nápad, celé si to poskládá, opatří artworkem, zaplatí a v li034

mitované edici vydá. Řekněme, že to vypadá fakt luxusně. No a pak si představte, že týhle kapele upadne kolo u dodávky, když jedou na koncert. Co byste udělali vy? Murder by Death se rozhodli, že kompilaci pověsí na bandcamp v digitální podobě za sedmnáct dolarů, aby si vydělali na nový van, jelikož prodej limitované vinylové edice je rozpočítaný tak, že se zaplatí pouze náklady. Fanoušci si tak přímo od kapely můžou koupit barevný trojvinyl za 25 babek nebo digitální tracky za sedmnáct. Nebo i víc, záleží na nich.

Koupila bych si to, i kdyby to znamenalo, že do výplaty budu krájet vinyly a zapíjet je empétrojkama.

Jasně jasně, kompilačka. Proč by ta od Murder

by Death měla být lepší než ta od Johnnyho Cashe? Kvůli předělávkám We Only Come Out at Night od Smashing Pumpkins, (Bang Bang) My Baby Shot Me Down Sonnyho Bona (teda zpívala to Nancy Sinatra) nebo Don’t Cry od Guns N’Roses? Kvůli živáku Fuego! nebo Ball & Chain? Kvůli demu Shiola nebo Brother? Jo, kvůli tomu a kvůli zbylým třem desítkám skladeb. Není kompilačka jako kompilačka. Plus karma se zblázní radostí.

*Pokud pustíte Murder by Death někomu, kdo je nikdy neslyšel, asi nezaváhá a řekne, že je to country. Vodítek je hodně a jsou přesná: nízko posazený vokál, cello, piano, rytmus, témata textů. Pravda je, že Murder by Death využívají spíš hudební prvky, ze kterých country music, jak ji známe, vzešla: gospel, bluegrass nebo folk (ve smyslu folklór). Zdá se to složitý, ale

v podstatě je to jednoduchý: všechno je country a country je všechno. Pravda je, že sama kapela se jako „country“ neoznačuje, ale používá termíny americana, gothic, indie, rock. A Bloomington, Indiana.

Pokud žijete na internetu, asi jste to nepřehlédli. „Hudební vkus ovlivňuje vztah i sex, nejhůře jsou na tom milovníci country,“ prej.

Nikdo se k tiskové zprávě nevyjádřil a nikdo ani necitoval text žádné typické country skladby (za předpokladu, že ti, co country hrají a zpívají, ho zároveň milují), ale mezi náma: vztahy, pravda, jsou obvykle katastrofa, ovšem sex? Sex je náhodou bezvadnej. A svoje o tom ví Murder by Death i spousta jiných kapel a lidí.

CHUCK RAGAN

Rodák z floridského Gainesville, frontman punkrockových Hot Water Music, se dal na folk a country kolem roku 2006 a o rok později už slavil úspěch s albem Feast or Famine, postaveným na působivé kombinaci akustické kytary a hlubokého chrapláku.

Druhá, dva roky stará deska Gold Country je co do žánrového směřování explicitnější, ale debut má hitovky, ze kterých se naživo točí hlava. V podobných stopách jde také Tim Barry (původně z hardcoreových Avail), Chris McCaughan alias Sundowner (z punkových The Lawrence Arms), Tom Gabel z Against Me! nebo třeba Rocky Votolato, původně z post-hardcore partičky Waxwing.

Trend stárnoucích pokérovaných vousáčů, co si zamilovali španělku, se nijak zásadně nerozšířil, ale přinesl několik desek kvalitní, našlapané country music.

FULL MOON 12

DRIVE-BY TRUCKERS

SON VOLT

Drive-By Truckers ze státu Georgia jsou na scéně už celou věčnost a byli z těch, kdo pomohl dát žánru alternativní country někdy v půlce 90. let tvář. Oblíbená alba Decoration Day (2003) a The Dirty South (2004) jsou bezmála klasikou, ale v tomto případě se dá stejně dobře začít nedávným živákem Live from Austin, TX. Frontman Patterson Hood stihl navíc vydat ještě dvě sólovky. A až k nám jednou přijedou, napíšeme o nich celý speciál.

Do třetice vlajkových lodí, Son Volt. Parta z Missouri vznikla po rozpadu rockově country kapely Uncle Tupelo (1987-1994) pod vedením Jaye Farrara. Son Volt jsou o něco víc do folkrocku, což by se mohlo zamlouvat fanouškům třeba Neila Younga. Už debutová deska Trace (1995) se povedla, ale kapele se z neznámého důvodu nikdy nedostalo přílišného komerčního úspěchu. Tomu se ostatně výrazně netěšili ani Uncle Tupelo. Asi si to všechno vybral Jeff Tweedy, původní člen Uncle Tupelo, dnes ve Wilco.

CALEXICO

Arizonský ansámbl Calexico, seskupený kolem dvojice Joey Burns a John Convertino, je vedle Drive-by Truckers další důležitou vlajkovou lodí alt-country. Do svého distingovaného soundu tahají kromě country a americany taky oblíbené mariachi, tex-mex, latinské rytmy nebo jazz 50. let. Pozornost na sebe upoutali albovou dvojkou The Black Light v roce 1998 (Wall Street Journal jej označil za album roku), ale v jejich rozsáhlé diskografii se prakticky nedá sáhnout vedle. Určitě by byla škoda prošvihnout EP In the Reins (2005) s folkařem Iron & Wine, které je vymrštilo do hitparád.

FULL MOON 12

16 HORSEPOWER

O hudební scéně v Denveru, jakožto o celém žánru „dark country“, by se dala napsat knížka. Mohla by se jmenovat třeba Nová Bible. 16 Horsepower, dnes už neexistujícím projektem okolo David1a Eugena Edwardse (dnes Woven Hand), to začíná a končí to předlouhým seznamem jmen, která budete chtít znát: Jay Munly, Tarantella, The Denver Gentlemen, Lilium, Slim Cessna’s Auto Club, Reverend Glasseye, Those Poor Bastards a bude jedno, že jste už dávno překročili hranice jednoho města v Coloradu.

A pokud jde o 16 Horsepower, zkuste Secret South (2000). Jak jsme v minulosti psali: „Třeba Clogger je jedna z nejlepších rockových písniček na světě. Až na to, že je to country.“ WHISKEYTOWN

Whiskeytown ze Severní Karolíny už neexistují, ale zanechali po sobě několik výtečných nahrávek (zejména Strangers Almanac z roku 1997 stojí za to) a hlavně dvě významné osobnosti: Caitlin Cary a Ryana Adamse. Houslistka Caitlin se v posledních letech odmlčela, přičemž posledním albem zůstává Bloom, Red & the Ordinary Girl dívčího uskupení Tres Chicas. Ryan Adams to chytl za úplně jiný konec a ať už sólo nebo s doprovodnou kapelou The Cardinals vyprodukoval od přelomu tisíciletí téměř dvě desítky vesměs výborných desek. Ve svých šestatřiceti je respektovaným a oblíbeným hudebníkem, jen je třeba vždycky zdůraznit: ne Brian, ale Ryan.

Hudební vkus ovlivňuje vztah i sex, nejhůře jsou na tom milovníci country.

Přidejte se do klubu.

035

Mercury Rev (USA) ŽIVĚ 10.5.2011 Roxy, Praha text Michal Pařízek FOTO VK-RED DUVIVIER

Byl to nejhlasitější koncert, který na Colours of Ostrava za těch sedm let, co tam jezdím, zazněl. V soboru 11. července 2009 bylo na Černé louce sotva pár stovek lidí, kteří se zatajeným dechem sledovali fascinující show amerických psychedeliků Mercury Rev. Bytelná stage se téměř vznášela na přelévajících se hladinách zvuku, za kterými probleskovaly čarokrásné melodie. Možná se sami divili, jak málo lidí ten koncert sledovalo. Ne proto, že by byli bůhvíjak slavní, ale přece jen byla sobotní noc, předpokládaný vrchol festivalu. Netušili to, ale zaplatili daň za Jarka Nohavicu. Místní obdivovaný bard stál ve stejný čas na druhé straně Ostravice na hlavní scéně a kázal téměř dvaceti tisícům. Možná pochopitelná, ale přesto škoda.

Mercury Rev vznikli koncem osmdesátých let v Buffalu. Ústřední trojice Jonathan Donahue, Sean Mackowiak a Dave Fridmann vydržela dodnes. Od počátku byli úzce spjatí s jinými zastánci psychedelického rocku, oklahomskou sebrankou The Flaming Lips; Donahue s nimi nějaký čas hrál a Fridmann od roku 1990, až na jednu výjimku, produkuje a mixuje všechna jejich alba a je více méně považován za člena kapely. Prvotní sound obou skupin byl velmi podobný: hrubá psychedelická kytarová změť, která melodie, později tak výrazné, naznačovala jen ve velmi mlhavých obrysech. Vazby přetrvávají, přestože tvorba obou kapel je už dlouho odlišná. Společné rysy bychom pořád našli snadno, jen pocit se změnil k nepoznání.

Zatímco oklahomským rodákům není nic svaté, cynismus a ironie prosakuje skrz jejich dílo v hustých krůpějích, Mercury Rev jsou vážnější, zasněnější a snad i opravdovější. Wayne Coyne je potrhlý šarlatán a nihilista, Jonathan Donahue zase šaman a průvodce jinými světy.

036

Pár týdnů před koncertem Mercury Rev na Colours jsem seděl v redakci jednoho zpravodajského serveru a dlouho, předlouho čekal na spojení s Jonathanem Donahuem. Čekání se nakonec vyplatilo, srdečnějšího člověka byste pohledali. Z plánovaných deseti minut byla nakonec příjemná půlhodina. Jonathan žertoval na téma hudební kritika: „Někdy stačí, když se o tobě pár měsíců nemluví, a spousta lidí má pocit, že jsi skončil. Navíc většina kritiků určitě nebude fanoušky Mercury Rev, takže se o nás ani moc nezajímají.

Když pak zjistí, že hrajeme dvacet let, mají pocit, že jsme museli být rozpadlí.“ A pochvaloval si nedávné koncerty s Coldplay: „Milí kluci, říkali, že nás prý poslouchají od mládí. Nevím, ale je pravda, že sledovali snad každý náš koncert a často hráli covery našich skladeb.“ Nakolik se společné koncerty následně projevily v popularitě Mercury Rev, není jisté, rozhodně ale nikdy nehráli před takovými davy děvčat („Paráda! Jedna z věcí, proč děláš hudbu, ne? Jen škoda, že to přišlo tak pozdě...“). Rozhovor končil debatou o hokeji. Ukázalo se, že je obrovským hokejovým fanouškem (kupodivu ne Buffalo Sabres, ale Montreal Canadiens) a že byl v Praze v roce 1986 coby doprovod nějakého hokejového týmu. Když zjistil, že se žádný zápas v době Colours hrát nebude (překvapení, v červenci), následovalo lakonické: „Dobře, ale příště přijedeme určitě v zimě.“ Nevyšlo to. Mercury Rev tady hrají v květnu, se zvláštním programem, během kterého přehrají svůj opus magnum, Deserter’s Songs. Čtvrté album Mercury Rev vyšlo na podzim roku 1998. Po neotesaných začátcích s alby Yerself Is Steam a Boces, kdy se v houštinách kytarových ploch a hrubého zpěvu leckdo nedokázal orientovat, vyšlo v roce 1995 ambiciózní See You on the Other Side. To ale totálně propadlo a zklamaný Donahue se rozhodl natočit ještě jednu, poslední desku, spíš jen

pro kapelu a věrné fanoušky. Bez kompromisů, ústupků a naděje na komerční úspěch.

A jak to tak bývá, tehdy to vyšlo. Deserter’s Songs sbíralo maximální hodnocení, kde se dalo, a podle britského magazínu NME šlo dokonce o album roku. Není divu. Deserter’s Song je jako otevření pandořiny skřínky, jako výprava do země za zrcadlem. Zrození Fénixe, jeho růst, nebeský zpěv a hojivé slzy.

Včetně vrcholného samovznícení. Geniální melodie, orchestrální instrumentace, ve kterých kytary hrají až na výjimky vedlejší roli, a samozřejmě aranžované sbory. Masivní otvírák Holes (kudy jinudy za zrcadlo), pohádková Endlessly, fantastický hit Goddess on a Hiway nebo osvěžující úlevná Delta Sun Bottleneck Stomp s funkově přísnou příčnou flétnou. Album jako hrom, divukrásně barevné jako bájný pták a vygradované do fantaskní arkády. Pro Mercury Rev byla tahle nahrávka osudová. Z kapely, která byla ve stavu klinické smrti, se postupem času stala živoucí klasika.

Album Snowflake Midnight z roku 2008 na Deserter’s Song v mnohém navázalo. Opět šlo o dramaturgicky ucelenou nahrávku, opět se podařilo Fénixe probudit. Mercury Rev v mnohém expandovali do nových krajin, klasicistní aranžmá nahradila elektronika a samply. Právě s tímhle albem se představili ostravskému publiku. Troufám si tvrdit, že nikdo nezapomene na kosmický sound, rezonující hlukové plochy a jiskřivě barevnou světelnou show. Na Jonathana, který u mikrofonu téměř neustále stál s rozpřaženýma rukama a nechával sebou prostupovat masivní lomoz linoucí se nejen z podia, ale i z odposlechů.

Vědoucí úsměv, zavřené oči, ruce napjaté, jen vzlétnout.

FULL MOON 12

FULL MOON 12

037

WILDBIRDS & PEACEDRUMS (SWE) ŽIVĚ 27.4.2011 PALÁC AKROPOLIS, PRAHA TEXT JAKUB PECH FOTO Christian Gustavsson

Potkali se na hudební škole. Nebo lépe: potkali se ve frontě na školního doktora. Mohlo by jít o titul večerníčku nebo o první větu harlekýnky. Takhle nějak začal společný příběh Mariam Wallentin a Andrease Werliina, členů jedné z nejpozoruhodnějších mikroskupin současnosti. Základy jejich hudby jsou vystavěny pouze z hlasu a perkusí. Po šesti letech existence Wildbirds & Peacedrums to vypadá, že ve zdánlivém instrumentálním mikroprostoru se skrývá celý svět.

CO SE DĚJE ZA CHLOPNĚMI

Wildbirds & Peacedrums skvěle pracují s názvy desek, zrcadlí se v nich jak obsah, tak rozpoložení tvůrců. Prvotina Heartcore (Found You, 2007) naznačuje slovní hříčkou pronikání až na dřeň srdce. I bez znalosti skutečnosti, že členové kapely jsou si partnery i v soukromém životě, je silné komunikační vlnění mezi nimi takřka hmatatelné. Říct o jakémkoli albu, že vznikalo s láskou, zní hrozně hloupě, ale v tomhle případě je to neoddělitelný fakt – při natáčení byla přítomná se vším, co k ní patří, a písněmi je symbioticky prorostlá. Občas si člověk skoro připadá jako voyeur, který ušima pronikl skrze zdi do útrob malého stockholmského bytu a ví o jeho nájemnících víc, než bývá obvyklé. Heartcore totiž vznikalo svépomocí, jako zdokumentované posezení v obýváku. (Nebo v ložnici?) Svojí estetikou a intimitou nemá daleko k dalším apartmánovým projektům, třeba k raným nahrávkám CocoRosie z pařížské koupelny či k výsledkům kuchyňského studia tuzemských DVA. 038

Hned na úvod nás v písni Pony přivítá jiný zvuk, než se kterými je dvojice spojována.

Strunný nástroj má perkusivní charakter. Andreas a Mariam totiž pro vyplnění prostoru mezi hlasem a bicími vyhledávají nástroje, na které je snadné hrát (pokud možno úderem) a získat z nich dobré zvuky. Protože je v jejich tvorbě patrná bezprostřednost a improvizace, volí instrumenty, u nichž je reakční doba mezi nápadem a jeho realizací co nejkratší. Co ve skladbě I Can’t Tell in His Eyes zní jako rozpitá kytara, bude spíš nějaký exotický nástroj příbuzný cimbálu. V Lost Love se zase čtyři „naladěné“ trubky prolínají s bambusovým „větroplašičem“ zlých snů. Nejkomplikovanější zdroj tónů je pak měchové harmonium ve finální We Hold Each Other Song (v tu chvíli jsme u jádra srdce).

Ale i když doprovod zůstane pouze u „obyčejné“ bicí soupravy, Werliin neustále překvapuje, s jakou invencí lze k takovému úkolu přistoupit. V písni Bird třeba hraje pouze na přechodové bubny, a tak své manželce u mikrofonu dotváří paličkami druhý hlas. První polovina smutného kousku The Ones That Should Save Me Get Me Down se zas melodicky obtáčí okolo táhlého tónu konstantně fackovaného ride činelu, pak bicí zpomalují až vymizí a Miriam Wallentin zůstane stát v gospelové náladě uprostřed prázdnoty s veršem „Ach, cítím se tak sama...“ na rtech. Množství kompozičních nápadů na ploše čtyřiceti minut se zdá být nepřeberné, avšak jedná se teprve o debut a v následujících letech se ještě budou dít věci.

STROM UZNÁNÍ

Wildbirds & Peacedrums získali prestižní ocenění Jazz in Sweden, což jim jednak s nad-

šenými recenzemi na Heartcore otevřelo dokořán cestu na mezinárodní scénu a jednak to poukazuje na fakt, že jejich hudba je mimožánrová. Když se vydali na turné po Číně (po přednáškových síních), byli tam údajně prezentováni jako „klasická hudba ze Švédska“ a svým způsobem je to stejně hodnotné tvrzení, jako že hrají jazz. Andreas si čínské publikum pochvaloval: „Bylo cítit, že ta tvrdě studující mládež potřebuje hudbu.“ Po absolvování cestovních peripetií po rudé velmoci jsou prý manželé připraveni na cokoliv, co jim budoucnost přinese.

V době, kdy vyšel debut, byli Wildbirds & Peacedrums naživo již pořádně rozehraní a rozhodli se, že koncertní zkušenosti zúročí na příští nahrávce – chtěli, aby byla výbušnější a temnější. The Snake (The Leaf Label, 2007) natočili tentokrát ve studiu během pouhých pěti prosincových dnů. Obě klíčová slova, která si dvojice předsevzala, jsou beze zbytku naplněna ve skladbě There Is No Light. Efekt je tentokrát opačný; jako by se kapela nabourala do obýváku s posluchači. A přitáhla si novou zvukotvornou veteš, co posbírala při toulkách světem. Někde tam je i steel drum od tetičky, nepříliš obvyklý perkusivní nástroj vyrobený z barelu, jehož nejbližší ladič je vášnivý piják kalvádosu z Kodaně. Tady se buben v rukou Mariam Wallentin teprve rozcvičuje, ale později, na třetím albu, už dostal jednu z hlavních rolí.

The Snake, podobně jako skutečný had, mate povrchem. Zdánlivě slizký, ve skutečnosti sametově jemný. Deska v biblickém slova smyslu svůdná nás dříve nebo později přiměje ochutnat (a s ohryzkem i stopkou zhltnout) všech deset svých plodů. Vedle bobtnajícího instruFULL MOON 12

mentáře se dramaticky rozšiřuje výrazová škála zpěvu. Nadále jsou silně patrné prvky blues a r’n’b, z nichž Mariam čerpá nejen inspiraci pro melodie, ale mají vliv i na samotné frázování a výslovnost. Oproti první desce jako by tady odhodila zbytky ostychu. Osobitost jejího projevu v součinnosti se strohým aranžmá, v němž zaznívají ozvěny vzdálených končin (například píseň Who Ho Ho Ho), působí velmi svěže. Koncerty Wildbirds & Peacedrums začaly být vyhledávanou atrakcí; publicisté o nich často píší jako o „největších hudebních zážitcích života“. V polovině července 2008 se pak s novým materiálem představili poprvé i u nás, a to na čtyřech štacích v rámci putovního Bohemia Jazz Festu.

SOUTOK A SOUŽITÍ

Když jednou Andreasi Werliinovi položili v rozhovoru nepříliš vynalézavou otázku, která z jejich dvou tak rozdílných desek je mu bližší, musel se cítit jako Sofie před vstupem do koncentračního tábora: „Jsou jako děti, nemůžete se rozhodnout, které máte radši.“ A dozajista budou oba rodiče chovat neutuchající city i k potomkovi třetímu, který má vrozenou schizofrenii. Rozpolcenost mu dali FULL MOON 12

do vínku cíleně; album Rivers (The Leaf Label, 2010) sice vzniklo během jediné (týdenní) nahrávací session, ale je rozděleno na dvě odlišné poloviny. Původně se k posluchačům dostalo během jara v podobě dvou samostatných limitovaných vinylových EP – Retina (květen) a Iris (červen).

Natáčelo se na Islandu a první část Retina, již zdobí černobílá fotografie „topící se“ Mariam, je zabydlená dvanáctičlenným reykjavickým sborem Schola Cantorum, aranžovaným a vedeným Hildur Guðnadóttir. Pokud byla již dříve patrná inspirace Björk, zde máme další vodítko – jedná se o stejné těleso, které ozdobilo Medúllu. Pro Wildbirds & Peacedrums typická spontaneita ustupuje před pevnější kompozicí a odkrývá se nová tvář plná nezvyklých harmonií, v nichž se až nepravděpodobně střetává hřejivý sólový vokál s jinovatkovým sborem. Když už se nahrávalo na Islandu, přizvali do studia, respektive do kostela coby zvukaře Bena Frosta (další námraza). Jeho přínos je nejpatrnější v písni Tiny Holes in This World, ve které jsou Andreasovy bicí neuroticky narušovány erupcemi zkreslených ozvěn. Jindy odebráním

dozvuku Mariamin hlas na několik veršů šikovně vykrojí ze sakrálního prostoru a vloží ho rovnou do uší. Opět se zdá, že kapela v pouhých pěti skladbách dokázala jeden ze stanovených přístupů absolutně vyčerpat.

Ostatně kdyby závěrečná Peeling Off the Layers pokračovala ještě chvíli, nemusela by z posluchače zbýt ani dušička.

Druhá půle Iris, na jejímž původním obalu pro změnu po dechu lapá Andreas, zní oproti Retině trochu konvenčněji, ale to je v podání Wildbirds & Peacedrums stále vysoký nadprůměr. Výrazné slovo má melodický buben steel drum, který je už několik let vedle mikrofonu Mariaminým věrným společníkem. Pětici písní provázejí v souvislosti s titulem Rivers další vodní témata: vlna, kapka, (mořeplavecký) kurz, jezero a studna.

Dubnový pražský koncert bude jistě osvěžující. Kde si tak dovolí vyústit?

039

RECENZE NOMEANSNO (CAN) TOUR EP 2 (WRONG, 2010) ŽIVĚ 27.4.2011 FUTURUM, PRAHA

propadala pohoří a řeky se vylévaly ze břehů.

Natolik zásadní, že o osm let později jsem podle ní pojmenoval kapelu.

TEXT TOMÁŠ KEJMAR

Nejlepší kapela na světě. Naprostá dominance jak naživo, tak z desky. Pro mě to platí. Je to tím, že jsem nikdy neviděl Fugazi? Není snadné odhadnout, kdo by tenhle souboj titánů vyhrál. Taky si nejsem jistý, kdo by byl Perseus a kdo Kraken a Medúza. Dovedete si představit Iana MacKaye s elegantním hadím mulletem?

Vepředu krátké, vzadu dlouhé zmije? To by asi nešlo. Nomeansno mají holt smůlu a nezbude jim, než kopat za zlouny. Bratřím Wrightům by sice nekalé úmysly jen tak někdo nevěřil, ale „chlapci“ (Rob 57, John 49, Tom 51 let) to budou muset zvládnout. Ostatně, měli na mě hrozně špatný vliv.

Nomeansno jsou jediná kapela, kvůli které jsem ochotný zalhat a tvrdit, že právě oni byli důvod, proč jsem začal hrát na basu. Už jsem to párkrát zkoušel a znělo to celkem věrohodně. Přitom by stačilo dodat „začal víc hrát“ a byla by to i pravda. Je fakt, že na to, abych kvůli nim začal dělat muziku, dorazili Nomeansno pozdě, ale i tak se mi střet s kanadskou expresní linkou směr Vancouver stal osudným. Kdysi dávno, v jedné předaleké galaxii, se mi dostala do přehrávače deska The Worldhood of the World (As Such). Kolize byla natolik zásadní, že se posouvaly tektonické desky, 040

Osm let není krátká doba. Ani na obsesi, ani na monogamní vztah a v tomhle případě je to částečně obojí. Po osmi letech si lidi pořizují děti, psy, hypotéky, domy a jiné statky, nebo končí v ústavech pro choromyslné. Já si stačil pořídit jen spoustu kulatých plastových věcí s drážkami a dopodrobna nastudovat přibalená písmenka. Loňské Tour EP 1 následovalo začátkem letoška Tour EP s pořadovým číslem dvě. Ne, Nomeansno nejsou líní vymýšlet názvy. Stejně jako číslování na sebe navazuje i obsah. První EP je pozvolnou pochůzkou po temnějších zákoutích středních temp, zatímco hned úvodní Jubilation na nové desce má vzbudit dojem, že tentokráte se půjde svižněji a s veselou písní na rtech. Úsměv zamrzá ve chvíli, kdy mozek spojí slabiky slov ve význam. „Nic, co by mě v celým tomhle zpropadeným světě drželo. To je svoboda. Už žádný cíle, už žádný pitomý sny, v tomhle světě nechci nic.

To je potěšení.“ I vlastní cíle a sny jsou okovy.

Méně je více. Nemáme nic a oslavíme to. Jubilation je jenom úvod do tématu: zkáza vlastním přičiněním. Song: All the Little Bourgeois Dreams rozvádí mimikry prostřednictvím veselé harmonie s nožem za zády. Buržoazní tužby jsou nepochybně krásné místo k životu. Nebe je modré, tráva zelená a všechno je nad slunce jasnější. Je to ideál severoameric-

kých předměstí, ale otázky, které se vynořují na obzoru slok, jsou už palčivější. „Vezmou mě do baseballového týmu? Bude mě někdo milovat? Zvládnu udělat řidičák? Budu někdy vědět, kdo jsem?“ Forma jde ruku v ruce s obsahem a existenciální se snoubí s povrchním v refrénech, za které by se nemuseli stydět ani The Ramones. Není to ale zadarmo. Refrén by se vám líbil? Sloka by taky šla? Ale ten zbytek, viďte... Dvouminutová mezihra, bicí sólo a podkres se samply z dětského hřiště. (Nemůžu si pomoct, připomíná mi to noční můry Sarah Connor z Terminátora 2.) Nelíbí? No to máte smůlu. Tady si musíte radost zasloužit.

Naživo to s Nomeansno není jednodušší. Robert, který pořádal zatím všechny koncerty Nomeansno v ČR, údajně dostal zadání: „Hele, schválně jestli zvládneš najít klub, ve kterým jsme ještě nehráli.“ Zní to, jako by tu hráli co čtrnáct dní (kéž by), ale těch čistě klubových koncertů v Praze mají Wrightové na kontě jen šest. Takže najít klub až takový problém nebyl.

Já měl štěstí zažít tohle blízké setkání třetího druhu hned pětkrát. JEN pětkrát. Kolik jste za život viděli koncertů? Já stovky. A na kolika z nich byla vaše nejoblíbenější kapela? Na pěti? I tak mi to přijde zoufale málo. V dohledné době bude možnost nápravy. Praha, Vídeň, Lipsko nebo Drážďany?

Nejspíš všechny.

Srovnáme skóre.

FULL MOON 12

rECENZE DEAD WESTERN (USA) SUCKLE AT THE SUPPLE TEATS OF TIME (DISCORPO-

třeba: co bůh? člověk? co s načatým životem? Říká to jednoduše a kupodivu to nezní blbě.

RATE, 2010) ŽIVĚ 18.5.2011 KLUB 007 STRAHOV, PRAHA TEXT PEDRO FOTO Jesse Vasquez

Každou chvíli se na vás hrnou nový desky. Musíte to všechno sledovat, abyste vypadali chytře, až se vás kamarádi zeptaj, co říkáte na nový XY. Kde jsou ty časy, kdy jsem v Kostelci sjížděl dokola patnáct alb od pěti interpretů (Pearl Jam, RHCP, Radiohead, RATM a Smashing Pumpkins)? Ty časy se najednou vrací. Jsme v pasti a nezbejvá, než v tom bordelu nahrávek začít hledat sám sebe. A protože tvrdá muzika je v zajetí Neurosis juniors a jim podobnejch spolků, musíme se uchýlit k deskám pro podivíny. Na ty se nás ale nikdo ptát nebude. V temným koutě pod skříní se vedle Daniela Higgse a Roberta A. Lowea vynořuje Dead Western. Není to až tak vytržený z kontextu současnýho hudebního dění jako tvorba Svatýho dědka & Co. Mohl by to být i normální folk, kdyby Troy Mighty aka Dead Western nedisponoval záhrobním hlasem, ve kterým je obsaženo mnohý z jeho netuctový životní zkušenosti.

S Troyovým osudem se pojí pěkná pohádka. Vyrůstal kdesi v kalifornský poušti a potom, co mu jednoho dne ruplo v kouli, odešel do Sacramenta, kde se spojil s místními umělci, a radikálně tak změnil a naplnil svůj život. Je to kluk šikovná.

Kromě muziky dělal i obaly desek a plakáty pro Erase Errata nebo Wolf Eyes. Jako Dead Western má na kontě dva sedmipalce, dvě elpíčka a jedno home made EP. Kdysi v mytickým bezčasí (před sedmi lety) působil v avangardním jazzovým kvartetu Antennas Erupt!, se kterejma nahrál dlouhohrající desku Magical Energy.

Může se stát, že z Dead Western se stane sezonní atrakce. Hned pod „zajímavou“ slupkou se ale skrejvá opravdu nevšední výpověď. Ne že bych o tom něco věděl, ale prej se všichni ti freakfolkový zpěváci snaží v textech zabrousit do dosud neprobádaných vod. Dead Western je pravým opakem. Zpívá o těch nejzákladnějších věcech jako FULL MOON 12

Když si jeho loňský album pustíte, zjistíte, že plyne dost nerovnoměrně. Něžný a snad i prosluněný úvod se přehoupne přes So Many Signs, a když na konci Not Really Here at All spustí sbor (nějaký ženský nebo děti nebo co?!), myslíte si, že je vyhráno. Ale přesně s koncem tohohle songu začne něco váznout. Pomalu se vtírá smutek... „There’s so much to do, so little time to do it in...,“ za polovinou alba začíná psychóza. Song to Calm Minds vás rozhodně neuklidní a vše končí čistým děsem v The Mockery, kde se pojí strach z temný atmosféry s formálně hudebním postřehem: Dead Western přestává s muzikou a začíná podivná recitace s bu-bu-bu zvuky. Naštěstí album za moment končí, a tak jsme i tentokrát přežili.

Albem Suckle at the Supple Teats of Time se Dead Western snad konečně zapíše do srdcí širšího publika. V kontextu jeho předešlejch nahrávek má tahle zvláštní místo. Víc sází na neurčitou potemnělost, ať už hlasovou nebo v aranžmá. Někdo říká Current 93, někdo Boduf Songs, někdo Antony and the Johnsons. Já říkám tichá úsporná akustická kytara, hlas ducha a nálada, jako když uprostřed noci spadne ze stěny obraz mrtvýho pradědečka. Co vám ta deska může přinýst? Třeba to, že pokud svou lásku k Dead Western podpoříte koupí nějakýho vinylu, nebude to pro vás sezonní záležitost. Ruku na srdce.

Až nám z toho všeho jebne, budeme trávit stáří bez interwebu v rozpadlé chatrči v Sudetech při poslechu právě takovejch desek jako Suckle at the Supple Teats of Time.

041

YOKO KANNO (JPN) ŽIVĚ 28.4.2011 ANIFEST, TEPLICE

doprovod k audiovizuálním dílům, takže není nutné klást takové nároky na originalitu.

TEXT ANTONÍN TESAŘ FOTO WIKI

Hudební skladatelka Yoko Kanno dnes patří k významným osobnostem současného anime. Nejde jen o to, že skládala hudbu k řadě úspěšných sérií; na proslulosti jejího jména v komunitách anime fanoušků se podepsal i fakt, že soundtracky tvoří důležitou součást merchandisingu v anime průmyslu. Ne náhodou jsou japonské animované seriály otevírané a uzavírané titulkovými sekvencemi s chytlavými původními písničkami, které dělají reklamu sériím samotným i jejich soundtrackům. Stejně tak příznačné je, že Kanno tvoří velkou část filmové hudby ve formě písniček či instrumentálních skladeb, které obstojí před popovým publikem i samostatně.

Skladatelka, která zahájila kariéru už v dětství jako talentovaná klavíristka, se od osmdesátých let prosazuje jako hyperproduktivní autorka hudby nejen k anime, ale také k hraným filmům, videohrám, reklamám či písničkám populárních kapel. Její tvorba je ve stejné míře žánrově rozmáchlá jako nepůvodní. Kanno dokáže vytvořit monumentální orchestrální hudbu (Escaflowne), taneční a rockové skladby (Ghost in the Shell: Stand Alone Complex), jazz (Cowboy Bebop) i world music (Earth Maiden Arjuna). Eklektičnost a kosmopolitismus jejího díla navíc až manifestačně zdůrazňuje různost jazyků, jimiž jsou některé písně zpívané – od japonštiny přes množství textů v angličtině až po francouzštinu (Valse de la Lune ze seriálu Wolf ’s Rain) či ruštinu (Inner Universe z Ghost in the Shell: Stand Alone Complex). Žánrová šíře její diskografie jde ruku v ruce s tím, že velká část skladeb nepokrytě kopíruje styl a někdy i konkrétní písně jiných hudebníků. Tohle umění nápodoby sice občas balancuje na hraně vykrádání, ale jádro její tvorby představuje hudba, která slouží primárně jako 042

Ostatně u nejvýznamnějšího díla, rozsáhlého hudebního doprovodu k seriálu a filmu Cowboy Bebop, dotváří nepůvodnost skladeb nostalgickou náladu celé série. K anime, které se odehrává v budoucnosti (ale vypadá jako vzpomínka na dobrodružné kosmické fantazie autorů hard sci-fi a umně mísí žánrové vzorce westernu i hongkongských „osudových“ akčňáků nazývaných heroic bloodshed), se hodí soundtrack, jenž nám neustále něco připomíná a vyvolává v nás různorodé vzpomínky.

Když v jednotlivých skladbách slyšíme Beatles (Papa Plastic), Davida Bowieho (Is It Real), Stinga (Words That We Couldn’t Say) či Freak Power (Ask DNA), umocňuje to pocit několikerého návratu typického pro celý seriál. Pro skvělou hudbu z Cowboy Bebop, ale i na neméně skvostný seriál, se výborně hodí tvrzení, že posluchači popu chtějí slyšet znovu a znovu totéž, ale pokaždé jinak. Úspěch hudby ke Cowboy Bebop se odrazil i v tom, že skupina muzikantů, s nimiž Kanno soundtrack nahrávala, vystupovala se seriálovým repertoárem i živě pod názvem The Seatbelts (dokonce vydali živé DVD). Mnohočlenný soubor je už neaktivní, ale Yoko Kanno nadále vystupuje jako klávesistka.

Osobnost Yoko Kanno zvláštním a příznačným způsobem patří k anime jako takovému.

Svět japonských animovaných filmů a seriálů bývá popisován jako svébytný virtuální prostor, do něhož se vlévají vlivy Západu i Východu. Hudba Kanno má většinou západní kořeny a je ukázkou toho, jak hodně cizí kulturní vlivy v japonském popu zdomácněly.

Nepůvodnost jako jedna ze základních vlastností.

FULL MOON 12

FULL MOON 12

043

044

FULL MOON 12

Roadburn Festival 2011 14. – 17.4. Tilburg, HOLANDSKO

obvykle pryč po půlhodině), není důvod neinspirovat své playlisty.

Text Vít Holešovský

Voivod

Viva psychedelia! Všechny (hořící) stezky opět vedou do holandského Tilburgu. Z jiskry vzešel plamen a díky vytrvalosti, s jakou stále sálá, si účastníci festivalu Roadburn můžou vychutnat směsku undergroundových leaderů hned několika subžánrů, místy zastřenou okultní patinou jako archivní víno, které zachutná až ve chvíli, kdy je láhev z poloviny prázdná… V poslední době „asi nejlépe organizovaný profesionální undergroundový festival“ v Evropě nenuceně zpropagovali sludgeoví nestoři Neurosis na svém živáku Live at Roadburn 2007, který vyšel před dvěma lety.

Už pouhý audio záznam zachytil něco, co vám jméno Roadburn vryje do paměti. Letošní ročník alternativně metalového festivalu znovu nabízí pastvu pro uši už při pouhém pohledu na line-up. Na jednom blogu byl letošní výběr výstižně charakterizován jako „so good it hurts“.

Kolekce toho nejvybranějšího z různých proudů post/sludge/doom/hc/noise/alternative scény letos vyráží dech. Sestava, ve které se objevují Swans, Earth, Year of No Light, Pentagram, Acid King, Woven Hand, Sunn O))), Winter, Sabbath Assembly, Sourvein, Today Is the Day, Weedeater či Candlemass, nemůže být nepřitažlivá, kompletní soupisce můžete nevěřit na oficiálním festivalovém webu. Riff bude přivítán ve své domovině. Většinu kapel však (jako obvykle) spojuje více či méně výrazná láska k retru jako životnímu stylu, který dal vzniknout hudbě, kterou hrají. Dým jointu v odstínu levandule a tyrkysu jen tak nezmizí… Právě díky organizátorům festivalů, jako je Roadburn. A i když ne každý si může psychedelický trip dovolit (i proto, že lístky jsou FULL MOON 12

Rozložení atomů v jednotlivých riffech a jejich skládání do zcela nových struktur před užaslým posluchačem – Voivod. Ve skladbách se skrývají sdělení, jež je nemožné obsáhnout slovy bez patřičného hudebního doprovodu.

O tvorbě Québečanů nejlépe vypovídá průřez celou diskografií. Dlouhá cesta od thrashcore-punkových začátků přes psychedelicko-space-progresivní rockthrashové opusy a industriální kousance až po návrat k nenuceně rock’n’rollovějšímu vyznění na eponymní desce; Katorz a zatím poslední nahrávka Infini signalizují, že stojí za to věnovat Kanaďanům pozornost a vnímat jejich vývoj pozorněji.

Zážitek z koncertu Voivod se nepopisuje nejsnadněji právě proto, že je zahraný s uvolňujícím nadšením, energií a se zvukem vzácné symbiózy ostrosti a nespoutané dynamiky.

Nejstarší dřevní záležitosti tehdy zní jako remasterované studiové tracky nasolené ještě větším temperamentem. Úžasem spadlé sanice na Brutal Assaultu 2010 to potvrdily. Ryzí kreativita v kombinaci se sympaticky útočným přístupem je pro Voivod typická. Jakmile jednou otevřete dveře do jejich hudebního univerza, nejde ten intergalakticky naléhavý průvan vypnout. Progressive punk is not dead!

RIP Piggy and to Phobos and back.

Godflesh

Godflesh patří mezi kapely, které vidět a slyšet naživo znamená pochopit kus alternativně metalové historie. Mistrně skloubili odlidštěnost, strojový chlad a brutalitu s živelností a emočním nábojem. Godflesh, to je zvuková anihilace. Návrat birminghamských spolu-

tvůrců industriálně experimentálního metalu už asi málokdo očekával… Justin K Broadrick se však rozhodl, že mu poklidnější rozjímání s Jesu nestačí a touha po sešlápnutí lomozícího pedálu byla nakonec rozhodující. Po polském festivalu Asymmetry a francouzském Hellfestu tak budou s frontmanovými nejsyrovějšími vizemi konfrontováni návštěvníci Roadburnu.

Mechanickou třešničkou zůstává kompletní živé provedení debutu Streetcleaner včetně EP Tiny Tears. A příště už bude třeba hráno i z nového kusu božské tkáně, který zřejmě teď někde vzniká z výbojů Broadrickovy kreativity.

Ulice i sluchovody budou vymeteny do čista.

A pak už zůstaneme jen my a oni.

Yakuza

Rok 2010 byl bohatý na povedené desky v post-progressive subžánru. Kromě např. Intronaut (Valley of Smoke, 2010) se s novým záznamem přihlásili jazzcoristé Yakuza. Poslouchat Yakuzu je jako slyšet Nilse Pettera Molværa hrajícího psychedelický death metal v dusném podzemním klubu pro fanoušky hardcore.

V zápětí se můžete ocitnout v rozkvetlé japonské zahradě za ospalého letního odpoledne. Chicagským inovátorům byl eklektický přístup ke skládání vždy blízký. Sympaticky nepředvídatelné skladby, obsahující rovnováhu mezi obrazotvornými psychedelickými momenty a zdrcujícími riffovými nástupy, se staly pro kapelu charakteristické. Zatímco po poslechu Samsary jste si mohli připadat jako znovuzrození a po Transmutations byli spolehlivě zažehleni do sedačky, deska Of Seismic Consequence se vrátila k rozjímavějším polohám diskografie, tvrdší pasáže celek jen koření. Příznivci tvorby amerických nadžánrových alchymistů určitě zajásají také nad sólovkou frontmana Bruce Lamonta Feral Songs for the 045

Epic Decline, která je poměrně čerstvě venku.

A důležité je, že etnickými zvukovými malbami prosycený rukopis kapelníka se nezapře.

Soilent Green

Čelní srážka sludge/grindu, probleskující bluesrockové (!) melodiky a rock’n’rollového drajvu může být těžko představitelná. Secesní estetikou okouzlení Soilent Green však už třiadvacet let dokazují, že podobná fúze může být tvořena s lehkostí. Naklepat ušní řízek s takovým přehledem při zachování rozmanitosti nahrávek představuje sympatický trademark.

Jižanským sluncem sežehlý sludgecoreový řev Bena Falgousta vám sdělí, jak s tím naložit. A poslední studiový zářez lehce vtipného názvu Inevitable Collapse in the Presence of Conviction (2008) je toho názorným příkladem. Dravci z Louisiany budou patřit mezi nejhrubozrnnější a v dobrém slova smyslu nejúdernější „featured artists“ Roadburnu 2011.

The Kilimanjaro Darkjazz Ensemble

Kavárenský jazz noir začíná hrát mezi západem slunce a prvním šerem. Silné vlivy am046

bientu, stopy etnických prvků. Hypnotizující klavír a uhrančivý saxofon. Tyto výrazové prostředky spojené v jediný harmonický celek dokážou podvečerní meditaci proměnit ve snový zážitek. Kromě známějších kolegů Bohren & Der Club of Gore jsou to právě The Kilimanjaro Darkjazz Ensemble, kdo dokáže noirovou atmosféru jakoby mimochodem propašovat do vašich reprobeden. Vyšplhat na Kilimanjaro nebylo nikdy tak uvolňující.

Kresba skic z usínajícího/probouzejícího se velkoměsta pokračuje dál. Tentokrát ve výtahové šachtě. Kapelník rozehrává představení nízko položených rozmlžených tónů a vy se necháváte unášet vlastní imaginací.

Black Math Horseman

Přemýšleli jste někdy nad tím, jak by asi zněli Isis nebo Baroness obohaceni o okultní zasněnost Jex Thoth s charismatickou ženou za mikrofonem? Kalifornský psychedelic/stoner/ doom/gothic projekt Black Math Horseman by vám mohl dát odpověď. Zpěvačka Sera Timms náruživě vypráví příběhy vašich pocitů, o kterých jste možná ani nevěděli… Mistrné a současně spontánní prolnutí sludgeových hran s psychedelickou zasněností dodává pro-

jektu Black Math Horseman dojem skrytého podtextu. Skrytého podtextu, který představuje splynutí moderny s novým pohledem na archaické. Stupeň návykovosti velké večerní hudby Black Math Horseman je vysoký. Ono taky – jaké může být album, které produkoval basák Kyuss…

U dramaturgie Roadburnu je zajímavé, že pokud vás zajímá jedna kapela, po přečtení line-upu vás jich bude zajímat dalších patnáct. Pokud se na fest vypravíte, počítejte s nedostatkem spánku, potravin a ticha. Na naší soupisce chybí ještě Dax Riggs nebo Acid Bath. Pak už bude tráva modrá, nebe zelené… a vodka levná. A všechny stezky povedou do Tilburgu. Jak řekl jeden seattleský hudební filosof, lepší vyhořet než vyhasnout.

Kdo bude i po třech dnech doutnat, může se dohasit na afterparty Afterburner.

FULL MOON 12

SCORN (MICK HARRIS, UK) ŽIVĚ 15.4.2011 ROADBURN 2011 TEXT PROF.NEUTRINO

U zrodu Scorn stálo grindcoreové komando Napalm Death, které ve své nejhvězdnější sestavě zazářilo na poli extrémní hudby koncem osmdesátých let a poté se rozštěpilo na jednotlivé buněčné segmenty. Asi nejvíce se od prvotního zdroje odchýlil birminghamský bubeník se zálibou v rybaření Mick Harris, který se nezalekl nových technologií, jejichž použití mu v Napalm Death neprošlo, a vydal se neprobádaným terénem. Již v raných devadesátých letech byl okouzlen samplerem, jeho možnostmi repetitivnosti a ohýbání zvukového signálu až k finální destrukci.

Debutové dvojalbum Scorn z roku 1992 bylo těžkotonážní – valivý industriální mýtus Vae Solis, soundtrack k bezčasé a mrazivě ponuré postapokalyptické krajině plné temnoty a zmaru a odosobněných mechanoidních hlasů deformovaných do úděsného šklebu anihilace. V podobném duchu pokračovalo i druhé, stejně nekompromisní album Colossus (1993).

V raném období byl Harrisovou pravou rukou Nicholas James Bullen a v hlukovém ryku trápil svou psychoticky kvílivou kytaru Justin K Broadrick ze spřízněných Godflesh. Tehdy vznikla pro tento žánr velmi přiléhavá nálepka illbient. Atak bez slitování, bez soucitu, bez naděje.

Album Evanescence z roku 1994, na kterém se pro změnu mihl další veterán postindustriální scény James Plotkin, přineslo změny. Už tolik nevyužívá ničivé, kovově hřmotné rytmy, sound se pročistil a vyklidnil do meditativnějších poloh, ke slovu se dostalo i australské didgeridoo. Scorn začali implementovat soudobé taneční, převážně hiphopové a dubem FULL MOON 12

poučené beaty, které vytvářely masivní útok, kombinovaný s bolestivými subbasovými tóny, jež jsme tehdy mohli pocítit i v pražském Roxy. Harris jako zvukový mistr tehdy vše kontroloval zpoza zvukařského pultu. Z podia, ve štiplavém oparu nepřetržitého dýmu cigaret, shlíželi jen Bullen a Plotkin a za jejich zády video plné psychohororových scén. Na spáncích člověk cítil závan iracionálního strachu a pot stékající po čele.

Zásadní album následovalo v podobě opusu Gyral (1995), se kterým se začala psát nová etapa projektu. Harris po roztržce s Bullenem zůstal sám a od té doby už měl vše pouze ve své režii. Gyral přinesl invokaci šamanského rituálu a mýtické cesty do zásvětí, navraceje nás až do hlubin prenatální matrice a neprobádaného nevědomí. Zvuk Scorn byl blíže průzračnosti abstraktního hiphopu. Ani zde Harris nezapřel bubeníka. Prim hraje hypnotický beat a tlustá, útroby trhající basová linka, po které vám hučí v hlavě ještě několik dní.

Neskutečně fyzická hudba působí na psychosomatické úrovni, zbylé zvuky už jen dotvářejí ambientní atmosféru v minimalistických horizontálách. A hlasy se vytratily do ticha mystické prázdnoty. Harris znovu zavítal do Prahy a nekompromisním zvukem na pokraji snesitelnosti provětral nohavice přeplněnému Bunkru.

Následovalo album remixů Ellipsis (1995), na které svou trochou do mlýna přispěli zásadní veličiny experimentální elektroniky Meat Beat Manifesto, Coil nebo Autechre. Tím vrcholilo Harrisovo umělecky nejplodnější období, kdy spolupracoval s řadou osobností dark ambientní scény. Tady je třeba zmínit, že už před vznikem projektu Scorn Harris spolu s multižánrovým skladatelem Johnem Zornem a nestorem dub ambientu Billem Laswellem

založili obskurní uskupení Painkiller, jež vyprodukovalo několik alb jazzcoreových improvizací, testujících hranice poslouchatelnosti a zdravého rozumu. Za pozornost stojí i Harrisova kooperace se zpěvákem Martynem Batesem na jejich společné postizolacionistické trilogii přepracovaných morytátů Murder Ballads. Harris na nich sugestivně podmaloval Batesův androgynní zpěv soumračnými krajinami, valící se mlhou blat či děsuplně neprostupnou hladinou nočních jezer.

Potom přišlo období, kdy Harris dělal alba v podobném duchu a svůj nezaměnitelný styl cizeloval a varioval, a souběžně tak stíhal produkovat hudbu i pod jinými pseudonymy. Už nebyl překvapivým inovátorem jako na začátku kariéry, ale jeho zvuková oratoria jako Plan B (2002) nebo předposlední řadovka Stealth (2007) vždy stála připravenému posluchači za pozornost. Na svých posledních albech se přiblížil plíživé vlně dubstepu, které byl sice nepsaným, leč nepopiratelným předchůdcem už v době, kdy Steve Goodman ještě netušil, co se mu to urodí na tálech gramofonů.

V loňském roce se Harris přihlásil o pozornost s albem nesoucím název Refuse; Start Fires, na kterém, po delší časové odmlce, stvrdil svou pozici nekorunovaného krále hypnobeatu a opět se vplížil do temných orgiastických teritorií. Zvukově nelítostné album plné valivých beatů a vyabstrahovaných synthů excentricky hypertrofuje mysl v katalepsii stojatého okamžiku. Sousloví drum’n’bass nikdy nemělo tak blízko ke svému doslovnému naplnění.

Mazací hlava, Tetsuo a Pí v jediné Petriho misce.

047

048

FULL MOON 12

RECENZE EARTH (USA) A BUREAUCRATIC DESIRE FOR EXTRA-CAPSULAR EXTRACTION (SOUTHERN LORD, 2010) ANGELS OF DARKNESS, DEMONS OF LIGHT I (SOUTHERN LORD, 2011) ŽIVĚ ROADBURN 2011, FRICTION FEST ETC. TEXT VIKTOR PALÁK FOTO SARAH BARRICK

Zatímco Earth prosluli držením kytarových tónů, sám jsi opakovaně mluvil o oblibě přímočarého rocku. Kdo jsou v téhle oblasti tví aktuální favorité? ptal jsem se Dylana Carlsona, jediného člena Earth, který je v kapele od jejího vzniku (1989), ale odmítá se považovat za frontmana. „Fairport Convention a Pentangle,“ řekl, jako by nevěděl, že vypadá blbě, když jsou v tištěném rozhovoru odpovědi kratší než otázky. A navíc! Já se ptal na přímočarý rock a dostal jména dvou folkových kapel, které pamatují dřevěný Karlštejn (obě vznikly na konci šedesátých let). Ale ono to dává smysl – při poslechu nové desky Earth Angels of Darkness, Demons of Light I (druhý díl do roka) jsou folklórní ozvuky zase o kousek slyšitelnější. A jak řekl Dylan na rozloučenou: čím více ega, tím méně hudby.

Tvorbu otců drone metalu lze dělit na dvě etapy, které vzorně ilustrují obě aktuální nahrávky. Dvojvinyl A Bureaucratic Desire for Extra-Capsular Extraction, který vyšel díky zájmu a péči Grega Andersona z labelu Southern Lord, zachycuje debutové EP vydané na začátku 90. let u Sub Popu a materiál dosud známý z živáku Sunn Amps and Smashed Guitars.

Tedy veškerou ranou tvorbu kapely. Novinka pak představuje další opojnou variaci na „pomalý, americkým jihem prodchnutý rock“, který Earth tříbí od poloviny minulé dekády.

Obě období jsou stejně tak propojená jako odlišná. „Nebudeme snídat při Earth, že?“ říkává má slečna. Ale to jsou jejich staré desky, odpovídám. „Tak to jo.“ VŠECHNO NEBYLO ŘEČENO

Spojení Earth = zemitost je až příliš zřejmé, nicméně výstižné. Carlson vzal na konci 80. let kytary a začal na ně hrát způsobem, kterým se vysmál pohodlnému argumentu, že všechno už bylo řečeno. Zadržované kytarové tóny, rytmicky průhledné, ale direktivní bubFULL MOON 12

ny a nesmělé činely ukázaly, že hloubka rocku nemusí být otázkou spletitosti, ale spíše ponoru do širokého, i přehledného oceánu kytarového vlnění. Hra na kytaru, jak ji na počátku 90. let předváděli Earth, byla v jistém ohledu zmrzačená, k dobru věci. Jako by poté, co mu pořezali prsty žiletkou, našel kytarista nové způsoby hraní. Čím méně hrábnutí do strun, tím méně drásané rány.

Nejstarší skladby Earth působí – při vší instinktivnosti tohoto pojmenování – okultně.

Na debutovém EP není přinejmenším do chvíle, než v desáté minutě poprvé uslyšíme zahuhlaný zpěv, nic spirituálního, přesto skladby znemožňují povrchní čtení. Písně se nacházejí v oparu, který neznačí nevědomost při skládání, ale je produktem tvůrčí metodiky. Earth jsou z těch umělců, kteří tvoří ono pověstné jediné dílo, umělci, za jejichž hudbou leží pevné východisko, ne-li vědomá strategie. „Mám hodně spontánní a nevypočitatelnou povahu, vždycky jsem na určitou dobu těžce posedlý tím či oním,“ říká Carlson. Momentální posedlosti však tvoří jedinečné ingredience, nikoliv základ jeho hudby.

ROCK PRO TRPĚLIVÉ

V devadesátých letech byli Earth spíše za podivíny než inovátory. Ještě než se rehabilitovali, zviditelnili jejich dědictví Stephen O’Malley a Greg Anderson, kteří na raných deskách tehdy studiového projektu Sunn O))) zřetelně vzývali odkaz alba Earth 2, což si uvědomuje i sám Carlson: „Rozhodně pomohli udržet naše jméno v povědomí a my jsme nesmírně vděční za jejich víru v hodnotu a odkaz naší hudby.“ Earth skončili po špatném přijetí alba Pentastar: In the Style of Demons (1996), kdy Carlson zažíval zlé časy. O to větším zadostiučiněním je druhá, stále plynoucí etapa spuštěná albem Hex; Or Printing in the Infernal Method (2005). Dědictví raných let je patrné i na nové desce: zůstaly zastavené riffy i krotké, ale nesmírně důležité bicí. Nově – anebo v návaznosti na nejrockovější album Pentastar… – slyšíme ozvěny amerického jihu. Ty jsou, stejně jako bluesové prvky, stále zřetelnější, některé skladby pak znějí jako soundtrack k rozjímavému westernu. Zatímco v začátcích se jedno-

duché melodie spoléhaly na repetici, nyní se začínají proplétat, ovšem ne za účelem větší přítulnosti. I díky tomu kapela novou érou neodradila metalové (a tedy věrné) fanoušky, k nimž začala přibírat nové.

Album Angels of Darkness, Demons of Light – a zase to do sebe zapadá – bylo pojmenováno na společném turné s Wolves in the Throne Room. Vedle stálé bubenice Adrienne Davies („Opravdu si nemyslím, že je pro bubenickou stoličku v Earth stavěný kdokoliv jiný...“) se na albu poprvé podílela cellistka Lori Goldston.

Její „neklasická“ hra posílila rockový základ desky, jejíž vinylové vydání označil Carlson za „vůbec nejpříjemnější moment spojený s Earth“. Výrok, který by si mohli dát na přebal. Kdyby to potřebovali.

DVĚ LEKCE PRO POSLUCHAČE

U Earth je požitkem nejen poslouchat skladby, ale také poslouchat jejich vývoj. Na novém albu funguje rovnováha mezi pečlivě prokomponovanými a improvizovanými skladbami (improvizace má zcela ovládnout druhý díl) a zejména u těch prvních je obtížné určit, zda se při své pozvolné jednolitosti pohybují ve stejných tóninách a zda je vůbec možné, že gradace vychází ze stále stejných motivů. „Nové album se pohybuje od prokomponované písně Old Black ke zcela improvizované Angels of Darkness, Demons of Light, v ostatních je podíl improvizace různý,“ potvrzuje Dylan.

Carlson se netají tím, že nesnáší žánry, „termíny ke klasifikaci“, což si může dovolit coby hudebník, kterému se podařilo přijít s vlastním zvukem. Jeho tvorba nepředstavuje eskamotérství v žánrové aréně, jde o jedinečné a značně instinktivní využití nástrojů, které jsou s určitými žánry spjaty. Mimořádnost písní, které jako by nemohly skončit, má dvojjediný účinek: nelze přestat nechat se vláčet, ale i povznášet kytarovými riffy. „Svou hudbu neposlouchám. Pouze ji hraji,“ říká Carlson.

O to více bychom se měli při poslechu snažit my.

049

050

FULL MOON 12

ROZHOVOR MAY DAY FESTIVAL 1.5.2011 CÍSAŘSKÁ LOUKA, PRAHA TEXT TOMÁŠ KEJMAR

Princip DO IT YOURSELF má svoje limity.

Kolik toho uděláte sami? Jsou věci, které bez pomoci jen tak nezvládnete. DO IT TOGETHER sice nezní tak pěkně a rozhodně se tak snadno nerýmuje, ale ve dvou (a více) se to vždycky lépe táhne. Otřepaná pravda, co se dá tesat do kamene. Jeden z nejznámějších aktivistických kolektivů působících v ČR je Antifašistická akce, pod jejíž hlavičkou se v posledních letech koná festival May Day. Letos připravujete už čtvrtý ročník festivalu May Day. Jak vznikl původní impuls slavit První máj takhle?

Antifašistická akce se předtím, než jsme začali pořádat May Day, snažila dlouhodobě dělat hodně věcí v ulicích, a to včetně oslav 1. máje.

V mnoha ohledech to znamenalo blokovat a narušovat průvody neonacistů, kteří je mají tradičně ve stejný den, tak jako spousta dalších organizací a politických stran. Tím samozřejmě vznikalo prostředí, které bylo náchylné k problémům a konfrontacím, což byl do velké míry i účel shromáždění, která Antifašistická akce pořádala. Primárně ale šlo FULL MOON 12

o to, znemožnit náckům pochodovat městem. Šlo i připomenutí svátku 1. máje, oslavujícího boj za osmihodinovou pracovní dobu, dostat politiku do ulic mezi lidi a ovlivnit veřejné mínění. Bez toho by to nemělo vůbec smysl.

Nicméně v posledních letech docházelo velmi často nebo téměř pokaždé k tomu, že policie byla velmi dobře připravená. Neonacistické demonstrace se tak nejen že nepodařilo přímo konfrontovat, ale akce většinou končily tím, že policie dost nevybíravě zasáhla proti demonstrantům. A hlavně v médiích bylo veškeré dění vykresleno jako boj lůzy, která se na 1. máje jde do ulic poprat, a je jí jedno, jestli s policajtama, náckama nebo kýmkoliv jiným. Tohle celý plán házelo úplně jinam.

Zásahy končily zatýkáním a popotahováním v médiích, která dávala antifašisty a anarchisty na úroveň neonacistů. Mnohdy ještě hůř, protože neonacisti už v té době pochodovali spořádaně ve čtyřstupech pod vlajkami a prezentovali se jako hodní kluci. Mediální obraz nebo to, jak společnost vnímá věci kolem 1. máje, včetně politiky, anarchistických myšlenek obecně, antifašistické akce a vůbec celého anarchistického hnutí, byl v té době velmi špatný. Antifa se proto, po velmi bouřlivé debatě, rozhodla zkusit to změnit a pokusit se přiblížit myšlenky, o které nám primárně 051

jde, jinou formou. Formou, která nebude tak konfrontační a která nebude tak snadno zneužitelná. Takhle vznikla původní myšlenka festivalu May Day. A na principu propojení politiky se zábavou, s vystoupením kapel a s příjemně stráveným dnem jsme potom zorganizovali první ročník. Je to pokus o přiblížení našich myšlenek jinou cestou. Řekl bych, že mediální obraz je pozitivnější.

My to nedokážeme úplně posoudit. Nevěděli jsme, jak bude reagovat policie, scéna, anarchistické hnutí ani jak budou reagovat lidé, které jsme chtěli oslovit, jestli vůbec přijdou.

Na prvním ročníku jsme si ledacos vyzkoušeli a nastavili některé věci tak, jak by mohly fungovat, a od té doby je tam víc přednášek v lepších prostorech a tak dál.

Můj dojem je, že část návštěvníků přichází jen za koncertem zadarmo a pohybuje se na trase podium – stánek s pivem, což mi přijde trochu smutné.

Jo, to je pravda. Já si ani nemyslím, že by to bylo nějak smutné, protože už jen fakt, že je někdo vůbec ochotný na tuhle akci přijít, když ví, kým je organizovaná a jakým způsobem je prezentovaná, je samo o sobě super. Nechtěl bych moc kádrovat. Jsem samozřejmě rád, když lidi přijdou za obsahem, ale jestli se někdo chce jenom bavit, tak s tím nemám žádný problém. Třeba se přijde jenom bavit jednou, podruhé a potřetí už přijde na nějakou přednášku. Ale já nemám za cíl dostat lidi na přednášky. Mně jde o to, aby si z toho každý odnesl něco pozitivního. A každý si může zvolit, co to bude. Říkáš, že May Day je zadarmo a bez sponzorů. Je možné akci takového rozsahu dělat na dobrovolnické bázi a z výtěžků benefičních akcí, nebo je potřeba ji dofinancovávat z dalších zdrojů?

Je to možné a co víc: je to jednoduché. Možnosti financování jsou buď veřejný nestátní sektor, který ale stejně čerpá granty ze státních peněz. Toho nechceme využívat, protože se cítíme jako anarchistická organizace. Nebo můžeš čerpat ze soukromého podnikatelského sektoru, což samozřejmě taky nechceme.

Snažíme se ukázat, že je to možné i bez toho.

A pak je ještě možnost sehnat peníze sám, v rámci hnutí, sbírkou nebo benefitem. Často ale ani nejde o to, kolik peněz dokážeš sehnat, jako kolik jich dokážeš ušetřit, což hraje stejně velkou roli. Chtěl bych zdůraznit, že se nám 052

povedlo vytvořit velmi široký okruh sympatizantů. Lidí, kteří se necítí být součástí nějakého hnutí, ale chápou naše myšlenky a chtějí je podporovat. Jsou nám ochotní poskytnout spoustu věcí, které potřebujeme, za velmi nestandardních podmínek nebo i zadarmo.

To se, předpokládám, týká i kapel.

To se týká i kapel, ale hlavně techniky. V mnoha ohledech jsme byli překvapení, protože jsme nečekali, že s těmi myšlenkami sympatizuje tolik lidí a že tolik z nich nám bude ochotných nezištně pomoct. My si toho strašně vážíme.

Mám dojem, že se snažíte spíš propagovat festival jako celek než jako kulturní akci, která má lákat na jednotlivé body programu, který ostatně ani teď, zhruba měsíc před akcí, není zcela zveřejněný.

Snažíme se, aby o tom vědělo co nejvíc lidí, ale nejsme firma, která pracuje podle nějakých plánů, takže reagujeme na věci spontánně a podle toho, jak se dějí. Musím přiznat, že jsme dlouho čekali na potvrzení hlavní kapely festivalu, takže jsme nikam nechvátali. Všechno ostatní jsme měli zabookované relativně s předstihem, ale nechtěli jsme s programem jít ven ve chvíli, kdy informace nebyly kompletní.

Jaké jsou hlavní body programu?

May Day chce smazávat rozdíly mezi kapelami, mezi návštěvníky a kapelami, a vlastně i mezi přednášejícími a kapelami nebo přednášejícími a návštěvníky. Mám pocit, že atmosférou se to do velké míry daří. Lidi by měli mít pocit, že jsou plnohodnotnou součástí celého May Day festu. Nerad mluvím o nějakých hvězdách, ale některé kapely jsou samozřejmě více a některé méně populární. Ty populárnější jsou tam hlavně proto, aby přilákaly lidi, kteří by jinak nepřišli, ale i tady máme striktní pravidla výběru. Spolupracujeme jenom s kapelama, které nám jsou blízké a jsou ochotné chápat, o co běží. Není to jenom v politické rovině, ale hodně na tom záleží.

Sympatie v ideologické rovině jsou pochopitelné. Nakolik se profilujete žánrově?

Pro nás je důležité, aby byl program pestrý.

Takže žánrová omezení nejsou žádná. Kdyby byla možnost nabídnout nějakou zajímavou elektroniku, strašně rád ji tam uvidím. Když bude k dispozici drone kapela, budu taky hrozně rád. Může to být vlastně úplně cokoli. Pestrost je

důležitá. A myslím, že letos se nám to povedlo.

Tím se dostáváme zpátky ke kapelám...

Heaven Shall Burn. Je úplně skvělý, že tam budou hrát, protože tahle kapela se stala evropskou špičkou ve svém stylu a zároveň je důkazem, že i přes to, že se stanete velkou kapelou, můžete zůstat nohama na zemi a nesklouznout ke stupidnímu parodování sebe sama, což se stalo celému metalcore žánru. Tahle kapela, přestože hraje obrovské festivaly, je pořád parta kluků odněkud ze Saalfeldu nebo Lipska, všichni chodí do práce a na fesťák přijedou úplně zadarmo. Opravdu nechtějí ani euro. Ta muzika je skvělá a texty neuvěřitelný.

Ale hlavně jejich hudba má obrovskou sílu, která je podpořená reálným životem těch lidí.

Jsem strašně rád za PSH. Protože díky nim a Bigg Boss Crew a ostatním kapelám v hip hopu je zcela jasné, že česká hiphopová špička a i téměř celá hiphopová scéna je antirasistická a antifašistická. A to je boží. Když se podíváme za hranice, tak třeba na Slovensku spousta raperů koketuje s opačnými názory, což je dost smutné.

Nezapomenout na přednášky...

Letos jsme se snažili dostat politickou část minimálně na stejnou úroveň jako hudební program. Po zkušenostech z předchozího roku jsme zjistili, že nepotřebujeme mít ty největší hudební hvězdy, takže jsme se letos rozhodli investovat hodně z prostředků, co máme, abychom dovezli velké politické kapacity. Přijedou John Holloway a Alan Carter, což jsou skvělí teoretici, kteří přednáší na univerzitách po celém světě.

Z lidí, kteří se věnovali aktivistické odbojové činnosti, tam bude veterán občanské války ve Španělsku Octavio Alberola, což je samo o sobě neskutečné. Cizojazyčné přednášky budou samozřejmě simultánně překládané. Budou tam Mouvement Communiste a spousta dalších. Nechceme, aby May Day byl vnímaný jako hudební festival.

Chceme, aby bylo jasné, že se hlásíme k původní tradici Prvního máje a k anarchistické tradici.

FULL MOON 12

two shovels events uvádí

SHAI HULUD LIGEIA

(USA)

(USA)

WASTED STRUGGLE

(HU)

26.4.2011/19.00 007 STRAHOV PRAHA

NARROWS

(USA)

SLAVE DRIVER 12.5.2011 /19.30 007 STRAHOV PRAHA (CZ)

BY THE GRACE OF GOD EMPTY HALL OF FAME

(USA)

(CZ)

3.6.2011/19.30 007 STRAHOV PRAHA FULL MOON 12 i n fo mys p a ce . co m /t wos h ove l s eve n t s | c ze c h co re . c z

053

PÍSNIČKÁŘI NOVÉHO MILÉNIA VOL. 1: PATRICK WOLF TEXT DANIEL PROKOP FOTO ARCHIV

Nick Drake, Bob Dylan, Jackson C. Frank, Leonard Cohen... Nejslavnější léta světoznámých či pozapomenutých písničkářů jsou dávno pryč. Ve 21. století se ale vzedmula vlna mladých, na zásadní postavy minulosti navazujících autorů. Někteří jejich odkaz pojímají volně a teatrálně (Patrick Wolf ), jiní zcela tradičně (Laura Marling), někteří ho balí do popového obalu (Hanne Hukkelberg), jiní do lehké alternativy (Chris Letcher). Někteří jsou veselí (Andrew Bird), většina spíš smutná a melancholická (Jeff Tweedy, Samamidon), další běhají od dětské naivity ke zběsilostem (Sufjan Stevens).

Hudbě se věnoval odmala a po svém. Už na základce, kdy zásadní starostí většiny vrstevníků bylo, zda fandit Chelsea či Arsenalu, hrál na vlastnoručně vyrobený theremin, po víkendových bazarech skupoval staré varhany a se svou výbavičkou nahrával skladby na čtyřstopák. Takhle většinou nudné životopisy umělců začínají. U Wolfa je ale přelétavá osobnost a intuitivní dětská láska k hudbě důležitá k pochopení další tvorby.

ELEKTRO-FOLKOVÝ POUSTEVNÍK

V novém seriálu představíme několik písničkářů (songwriters) nového milénia, které stojí za to slyšet. A začneme v Británii, kolébce všeho, Patrickem Wolfem. Ten se hlásí k uměřeným písničkářským klasikům – Dylanovi, Cohenovi a Joni Mitchell. Zároveň se ale chlubí, že vlastní dvacet paruk, a strhává pozornost svojí libertinskou bisexuální image a teatrálností. Tak by vypadal jednoduchý popis rozhárané osobnosti Patricka Wolfa, jednoho z nejtalentovanějších současných písničkářů.

Pro řadu lidí je neuchopitelný; ostatně na nepochopení si sám často stěžuje.

Ve dvaceti vydal debut Lycanthropy, následovaný dvojkou Wind in the Wires, a pro britské kritiky i publikum byl okamžitě zjevením.

Z melodií vyzařovala romantická nálada ostrovního folku, kterou však Wolf zhusta bortil infuzemi pulsující elektroniky. Z neduživého těla vycházel melodramatický hlas, který víc připomínal sebevědomé zpěváky typu Nicka Cavea než uzavřené (ač hezké) vokály indie písničkářů à la Thom Yorke či Sufjan Stevens.

První Wolfova alba jsou hlavně o poustevnictví a společenské herezi (většinu Wind in the Wires složil v chatce na útesech Cornwallu).

Od začátku zásadně odmítal syntezátory živých nástrojů – sám nahrál takřka vše, od kytar přes ukulele a housle až po klavír a varhany. Kombinace teplého folkového zvuku a frenetické elektroniky jako by odrážela jeho střídavou náklonnost k venkovu i městskému bohémství.

Narodil se v jižním Londýně v červnu 1983.

Británie slavila rok od Falkland a konzervatismus právě zažíval renesanci pod taktovkou železné lady Margaret. Wolf ale nebyl z konzervativní ani dělnické rodiny (které v Británii často plodily nejzajímavější muzikanty). Jeho matka byla malířkou, otec hrál jazz. Přesto se s nimi dokázal rozhádat, nedokončil studium hudby a v šestnácti odešel z domova. Živil se pouličním hraním v houslovém kvartetu, žil na farmě, toulal se po Ostrovech i po Paříži.

Rozpolcenost, která zaujala kritiku i avantgardisty, je zároveň předmětem sporů. V komentářích na webu se nezřídka dočtete, že Wolfova alba se de facto nedají poslouchat v celku, protože málokdy máte současně náladu na agresivní elektroniku i akustické balady.

A pak tu je Wolfova image – od začátku jeho kariéry stěží najdete dvě fotky, na kterých by měl stejný účes a vizáž. Image romantického libertina střídal s bowieovskými vetřeleckými variacemi, transsexuálními kostýmy a chla-

054

peckými oblečky jak z Knoflíkové války. Už před vydáním nejslavnějšího alba Magic Position navíc otevřeně přiznával, že není „jen heterosexuál“.

The Magic Position z roku 2007 hodně věcí změnila, Brita zlanařilo vydavatelství Universal. Těžko hádat, zda kvůli hudbě, nebo si slibovalo přetavení Wolfovy exaltované bisexuální image do „přijatelně šokujícího“ hudebního hitu. Každopádně právě to bylo příčinou krachu. Wolf si stěžoval, že major ho chce zařadit do jedné ze škatulek queer umělců typu Eltona Johna (hodná strejdovská homosexualita), Rufuse Wainwrighta (ubrečená reflexe jinakosti) či do nadsazeného úchyláctví typu Village People. Wolf odmítal svoji proměnlivou teatrálnost redukovat na nějakou jednoduše zapamatovatelnou pózu. Texty sice skládal osobní, ale narozdíl od, například, Wainwrighta neměly formu tklivých deníkových záznamů. Vztahům s byznysem nepomohlo ani to, že když předskakoval hvězdičce Mikovi (ze stejné vydavatelské stáje), veřejně ho označil za „přemarketizovaný, bezduchý, laciný odpad“.

I na albu Magic Position hrál na osmnáct nástrojů a zapojoval elektroniku, ale v rozhovorech ho sám hanil jako příliš popové a novinářům říkal, že do šuplíku si skládá mnohem lepší skladby. Možná byl ke svému nejmelodičtějšímu albu až moc macešský. Byť nejpopovější, je to jednotná a vyrovnaná deska.

Wolf měl ale vždycky tendenci vylévat vaničku i s dítětem. Od Universalu odešel a na vlastním labelu vydal album The Bachelor.

Podle řady recenzentů a fanoušků až příliš trucovitý vzdor vůči popu, s občasnou ztrátou soudnosti. V době Bachelora také vrcholí úchylnost Wolfovy image, což se dá jednoduše ověřit na klipech ke (skvělé) Hard Times a Vulture.

FULL MOON 12

MAGICKÁ POLOHA

Teatrálnost hraničící s obscénností je největším paradoxem Wolfovy tvorby; části intelektuálně zádumčivého indie publika je na obtíž.

Zejména v době, kdy hitparády brázdí extravagantní Lady se jménem od Queenů, člověku asociuje mainstreamový kalkul. Písničkáři, za jejichž následovníka se Wolf považuje, většinou na image záměrně kašlali. „Chtěl bych, aby na mě lidi vzpomínali, jako vzpomínají na Dylana, Cohena nebo Joni Mitchtell,“ říká v jednom z novějších rozhovorů a stěžuje si, že se lidé moc věnují jeho zjevu. „Přeju si, aby prostě zavřeli oči a poslouchali muziku a našli si ty věci, které vyhledávají u ostatních zpěváků a písničkářů.“ Jedním dechem ale dodává, že od své teatrálnosti ustoupit nemůže: „Během Wind in the Wires jsem to zkusil, ale za rok jsem cítil, jak mě to omezuje. Cítil jsem se svázaný. Jako bych chodil do práce dělat účetního.“ Dost lidí Wolfovi tuhle upřímnost nevěří. Ale podezřívali byste někoho, kdo si od jedenácti hraje na vlastnoručně vyrobený theremin, z popového kalkulu?

Ilustrací, jak je svět Patricka Wolfa vzdálen vypočítavému byznysu, je i historka z roku 2008.

Na koncertě Madonny ho zmlátili vyhazovači, když líbal svého přítele. Wolfova alba se nikdy nedostala do TOP 10, takže chlapi nepoznali, že je z branže. Na druhou stranu měl větší štěstí než legenda jazzrockové basy Jaco Pastorius, který za podobných okolností umřel.

V prosinci 2010 ohlásil Wolf na twitteru zasnoubení a vypadá to, jako by se uklidnil a přešlo ho rozhněvané vymezování se k „příliš popovému“ Magic Position. V květnu chystá vydat album Lupercalia. Zatím z něj Wolf vypustil melodickou Time of My Life a nadupaný popový singl The City. Šíří se hlasy, že to možná bude Wolfova nejpozitivnější deska.

Bylo by dobře, kdyby se mu podařilo soustředit se plně na hudbu. Nikdy nebyl důkladný textař Cohenova typu (skladbu o Tristanovi napsal, jak přiznává, aniž by legendu pořádně znal).

Z písničkářů 21. století ale pobral možná nejvíc hudebního génia a intuitivní radosti z tvorby.

FULL MOON 12

055

056

FULL MOON 12

150x225_Full_Moon_0511-dsmacku_tisk.pdf 1 3.4.2011 10:44:07

FULL MOON 12

057

Nenechávejte si to pro sebe Na Wikipedii čekají na vaše znalosti miliony lidí. Stante se autorem na cs.wikipedia.org

058

FULL MOON 12

Strašná doba tenhle postkomunismus. Horší o to, že je nesrovnatelně lepší, než to bylo za komunistů.

Ponížením a bezmocí by někdy člověk přesto vyletěl z kůže. Pokud jsou to básně, jsou o tomhle pocitu. Žádná lyrika a epika. Jen že se člověk někdy cítí jako kus hadru a vztekle šermuje pěstma do tmy... v knihkupectvích nebo na www.zatrati.cz

FULL MOON 12

059

NoFX Descenden ts

Dropkick Murphys H2o boy se ts f ire The Used

Saves UT (BE)The Day Blood For Blood MEERHO

Dash board Co nf essio nal Th ursday Madball Snapcase Go ldf i nger Sugarcu lt Com eback Ki d Civ No Trigger St re e t ligh t Manif esto Pi ebald Of Mice an d M en Hom er T e enage Bo t t lerocke t Aski ng Alexan dria De ad To M e De ar L an dlord Bro t h erhoo d Fou n dat io n Gr ave Maker Th e Ghost I nsi de Hoo ds Social Suici de ble ed f rom wi t hi n O ld Man Markley Cru el Han d bl ade st re e t dogs bl acklist royals

NoFX Descenden ts

Flogging Molly Underoat h M i l l e n c o li n H a t e b r e e d Furt her Seems Forever

Saves The Day Blood For Blood

August Burns Red sick of i t all

Dropkick Murphys H2o boy se ts f ire The Used Dash board Co nf essio nal Th ursday Madball Snapcase Go ldf i nger Sugarcu lt Com eback Ki d Civ No Trigger St re e t ligh t Manif esto Pi ebald Of Mice an d M en Hom er T e enage Bo t t lerocke t Aski ng Alexan dria De ad To M e De ar L an dlord Bro t h erhoo d Fou n dat io n Gr ave Maker Th e Ghost I nsi de Hoo ds Social Suici de ble ed f rom wi t hi n O ld Man Markley Cru el Han d bl ade st re e t dogs bl acklist royals

W W W. G R O E Z R O C K . B E

Flogging Molly Underoat h M i l l e n c o li n H a t e b r e e d Furt her Seems Forever

060

August Burns Red sick of i t all

danko jones Every Time I Die Circa Survive The Blackou t Th ursday devi l’s Brigade Th e Black Pacif ic Ruf io Cu t e is what we aim For Cr aig’s Bro t h er Whi t echapel Morni ng Agai n Shai H u lu d Cancer Bats Twi n At lan t ic Grey Area No Friends We Came As Romans Miss May I Veara Army of Freshm en Th e Acacia St r ai n Impen di ng Doom DOORS: FRIDAY 12:00 / SATURDAY 09:30 / CAMPING: THURSDAY 18:00 ONE DAY €70/€80 // TWO DAYS €110/€125 // CAMPING €15 CAMPING TICKETS ARE NOT SOLD SEPARATELY

FULL MOON 12

tace Animati

ichiro Wata hin na ,S jsou tad stu

k in

ela

e Anim profil, a ni ři čes t s i M ké y!

Des

filmov ých lout e k…

– be

tava

progress… N

eb e l,

g

v ýs

lo

N

k,

uinn a M

ld

antastick ý pan L …F iš á of k

retrospektiv a y AniF e nin

aQ ann

Wo r

r wo

o setmění, M ak ep c in a m ace, lot m i yš an é naroze t á á sk

Jo y:

on

g

i c ha

ez en

or ,W

l

ov át

r á, p

et

Pa v

Oslavte s námi

Di

a

Pořadatel

Hlavní partneři

Mediální partneři

FULL MOON 12

Za finanční podpory

Hostitel

Hlavní mediální partneři

Oficiální dopravce

Partneři

061

w w w. p r o t i s e d i .c z

Roxy promotion uvádí koncert kultovní americké rockové kapely

10. května v klubu ROXY

w w w. r o x y. c z

V KINECH

OD 24. 2. 2011

Rozhovor s Vítem Klusákem / 4

Chick Corea, Gary Burton a jazz fusion / 16

Vzdělání Móda & design Shopping & peníze Kultura Sport Xsport Cestování Vztahy

Praha - Brno | No. 395

čt. 17. 2. – st. 2. 3. 2011

Vtáhne tě do víru dění

Kam zmizel squatting? / 6

www.studentpoint.cz

william full moon_william full moon 3/27/11 7:29 PM Page 1

WILLIAM FITZSIMMONS ČT/THU

30. 6. 2011 19.30

Kavárna Potrvá

Srbská 2, Praha

Předprodej: Ticketstream a kavárna Potrvá

FULL MOON 12

www.williamfitzsimmons.com www.scrapesound.org 063 www.potrva.cz

064

FULL MOON 12

���������������������������������������������

� ��������������� � ��������������������������������������

���������������������������� ����������������������� ������������������������������������������������� ��������������������������������������������������������������������������� ��������������������������������������������������������������������������������������������������� ��������������������������� ������������������������������������������������������������������������������� ��������������������������

������������������������������������������� ������������������� �������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������� ��������������������������������������������� �������������������������������������������������������������������������������������

��������������������������������������� ���������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������� ������������������������ �������������������������������������������������������������������������������������������������������������� ���������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������� ����������� ����������������������������������������������������������������������������������������

�������������������������������������� ��������������������� ����������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������� ����������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������� �������������������������������������������������� ��������������������������������������������������������������������������������������� ��������������������������� ������������������������������������������������������������������ ������������������������������������������������������������������������������������������������������������

��������������������������������������� ���������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������� ������������������������������������������������������������������������������������������������������������������� ���������������������� ������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������� ������������������ ���������������������������������������� � �������������������������������������������������������������������������������������������������������������

���������������������� ����������� FULL MOON 12

�

�

������������������� 065

RECENZE IRON & WINE KISS EACH OTHER CLEAN (4AD, 2011) TEXT RICHARD DUBIEL FOTO PIPER FERGUSON

Na začátku byla kytara. Pak prišlo několik let psaní písniček do šuplíku. Pak čtyřstopák, Sub Pop a nakonec, alba. První výborné, každé další snad ještě lepší.

Příběh Samuela Beama aka Iron & Wine je ukázkovým příběhem kluka od vedle: absolvent výtvarného umění se zaměřením na malbu, co si vydělává přednášením o filmech, doma si pobrnkává na španělku a zpívá něco o lásce (o čem jiným, že?). Pro kolik snílků je v době internetu každodenní chléb Nick Drake? Kolik takových najdete na myspace za patnáct minut? Hodně. A většina z nich se taky hezky poslouchá. Tam to ale taky většinou končí. Myspace, hipsterské blogy, „label“ a holky, které se k tomu proklikají přes Elliotta Smithe, říkají: „Jééé, to je docela hezký!“ Proč si pak ale o Samovi můžete přečíst ve všech tastemakerských webmagazínech (tm)? Proč má v Bontonlandu vlastní přihrádku hned za INXS (a neptám se teď na abecedu, žejo)? Odpověď je jednoduchá a kýčovitá. Ryzí talent. „Bedroom music“ je líbivá, citlivých kluků/ holek s hezkým hlasem a alespoň nadprůměrným vkusem je jako hub po dešti, lo-fi už dávno není z nouze ctnost, ale trendy volba, a Neil Young, Bob Dylan a už i Iron & Wine budou svým způsobem cool navždycky. Srpnový podvečer + balkon + vodní dýmka = luxusní chvilka. A pustit si k tomu náhodného interpreta z těch, o kterých mluvím, to je chvilka ještě luxusnější. Iron & Wine vám takový okamžik namaluje. Bez podvečeru, bez balkonu. I bez dýmky.

Samovo první album The Creek Drank the Cradle je nejvíc lo-fi, nejvíc (vlastně výhradně) home-made a zvukově zní jako váš umělecky založený známý, který si něco nahrává na koleji, když je spolubydla pryč. Kytara z rozkvetlé 066

louky si brnká a brnká, někdy uslyšíte banjo, jindy jednu kytaru navíc a do toho chlápek polozpěvem/pološeptem, jemným hlasem a ješte jemnějším falzetem zpívá, o čem se zpívá vždycky, když kytary brnkají právě takhle.

Proč to teda ten váš známý nedotáhl dál? Protože Beamova hudba není součtem prvků.

Není to jenom hezká kytara, hezký hlas, hezká melodie. Je tam to něco navíc, na co já nemám dostatek talentu a obrazotvornosti, abych to uměl popsat, ale Iron má dost obojího, aby to mohl kdokoliv slyšet. Beamovy písničky jsou vždycky Písničkami s velkým P a v těch nejlepších chvílích bleskem ve flašce. Něco, co existovalo už dávno, Sam to jenom zachytil a pak nám ukázal. House by the Sea z klíčového alba The Shepherd’s Dog šedesát něco sekund nastavuje atmosféru saxofonem a ambientními zvuky, načež pak Beam vtrhne s kytarovou a melodickou linkou, které můžou mít původ v dobách vesmírného počátku. A on: „There is a house, by the sea / Two jealous sisters, they’re waiting for me / And one is laid on the floor / And one is changing the locks on the door,“ načež následuje několik dalších poetických informací o dvou sestrách, se vší tou krásou & velkolepostí & tajemností & kýčovitostí. „House by the sea / ... ocean between it and me...“ Tohle všechno by se jakémukoliv interpretovi i se stádem „god tier“ producentů mohlo rozpadnout pod rukama ve zlomku vteřiny. Ne však Beamovi, který jako by (řemeslně naprosto přesně, a moderně) zpíval baladu vybranou z polomysteriózní lokální legendy, písničku, která prostě byla, je a bude, stejně jak to dokázali The Decemberists se zákulisím korunovace španělské královny (The Infanta) nebo stejně jako je Tonight You Belong to Me ta nejzamilovanější písnička, ať už ji zpívá Fiona Apple 2004 nebo The Lennon Sisters 1956.

A teď, když tohle všechno víte, zpátky k dějepisu. Po prvním nádherném albu přišlo druhé, podobné, nádhernější Our Endless Numbered Days, ípíčka Woman King a hlavně

In the Reins, kolaborace s legendární tribute kapelou americany a Ameriky, Calexico. Hraní s kapelou Beamovi zachutná a pomalu, ale jistě je jeho hudba méně skromná, méně lo-fi, přesto snad ješte více jeho. Po prvních dvou albech by se mohlo zdát, že dát Beamovi kapelu, nové instrumenty, kytarová sóla a africké rytmy, bude jako podat Jeffu Mangumovi elektrickou kytaru nebo posadit Roberta Pollarda do hi-tech studia. The Shepherd’s Dog z roku 2007 ale říká jediné: omyl. Slyšíme skutečnou produkci, saxofony, vícehlasy, harmonie, přesto je to pořád ono; stále tak intimní, éterické, jenom barevnější a pestřejší.

Letošní Kiss Each Other Clean nepolevilo. Písně pořád tak dobré, a navíc umocněná schopnost nakládat s nimi odvážneji a divočeji, ale přitom s respektem, jako by ani nebyly jeho vlastní. Nástroje, hlasy, „uuuuuu“ a „aaaaaa“ v pozadí, občasný synťák (!), všechno to svítí, maluje, tančí, šeptá malá tajemství jenom vám a vykřikuje velkou krásu celému světu. Tohle je hudba do obýváku, do auta, do filmu, soundtrack pro čtvrteční odpoledne doma v baráku i cestu kabrioletem napříč Amerikou.

Někdo musí vydat hodně alb, hodně toho nažít, vykouřit hodně cigaret a vidět hodný kus světa, aby pak mohl vydat album, na kterém je jen on a kytara; Beam tohle dokázal hned na prvním albu a v průběhu devíti let postupně a naprosto přirozeně a nenásilně ukázal, že jeho možnosti jsou mnohem širší a cit pro hudbu mnohem preciznější, než jsme si troufali doufat. Chlápek na youtube u videa Lion’s Mane v komentáři píše, že pouští Iron & Wine v obchodě s uměním, kde pracuje. Jedna zákaznice mu prý řekla: „Nechci odejít. Chci tady zůstat a žít.“

Tři sta třináct palců nahoru; přidávám jeden za sebe.

FULL MOON 12

FULL MOON 12

067

068

FULL MOON 12

RECENZE Josh T. Pearson Last of The Country Gentlemen (Mute, 2011) Text Michal Pařízek foto Steve Gullick

Klobouk, koně, láhev něčeho ostřejšího vždycky po ruce a široce otevřená duše. Definice správného Texasana. Těžko říct, jestli je to nekonečnou pouští, počasím nebo výpary z ropy, ale jinak už to asi nebude. Cejch velkého T vypálený do zátylku umýt nejde, je tam hluboko a napořád. Své o tom vědí John Wayne, Jesse Custer a určitě i nová osamělá hvězda Josh T. Pearson. Po dekádě nasávání, toulání a občasného hraní (v minulosti s Lift to Experience) konečně vydal debutové album.

Teoreticky to mělo projít bez povšimnutí, ale spravedlnost kupodivu existuje a kolem alba Last of the Country Gentlemen se začíná zvedat celkem slušný povyk. Maximální hodnocení renomovaných magazínů a serverů, adorace a úklony kolegů muzikantů. Hubený chlápek s vizáží Monte Crista v záři reflektorů. Až má člověk chuť ho varovat: dej si bacha, chvála se jednou obrátí proti tobě. Ale není třeba. Moc dobře to ví, v Texasu se takové věci stávají pořád.

Vášeň je klíč. Last of the Country Gentlemen je hluboce osobní a životem planoucí román, utkaný z geniálně jednoduchých melodií a otevřených slov. Bůh existuje, Ona odešla, láhev je poblíž. Brečet skrz whisky je potřeba, život je pak snesitelnější a na některé otázky se snadno zapomíná. Josh T. Pearson nešetří sebe ani nás, Last of the Country Gentlemen je nálož, ze které se leckdo nemusí vzpamatovat. Čas začne plynout jinak a po hodině jsou emoce vyždímané na troud. Kde se tady, sakra, vzala ta poloprázdná flaška? Kdo mi posunul hodiny, kde to jsem? Josh vyžaduje totální pozornost, i když většinu nahrávky sotva šeptá.

Kytara a hlas. Nejsilnější spojení.

FULL MOON 12

Jak je znát z oficiálního bootlegu To Hull and Back, Pearsonovy sólové koncerty rozhodně nejsou oázou jemných country melodií.

V posledních letech trávil hodně času s hlukaři, hrával pravidelně na All Tomorrow’s Parties, vystupoval i s australskými kapelami The Devastations, HTRK nebo Dirty Three.

S posledně jmenovanými vydal sedmipalcový split, cover pionýra Hanka Williamse prvního I’m So Lonesome I Could Cry, s nímž ho spojuje osamělost, velké srdce a touha po hudbě. To Hull and Back je syrová nahrávka s vypjatými noise momenty, zvukové ostny bodají; Last of the Country Gentlemen naopak vábí umírněným, jednoduchým soundem. Prsty se sotva dotýkají strun a instrumentaci kromě houslí oživí jen pár tónů klavíru, přesto album tne do hloubky. Samota, alkohol a úpadek lásky. Všechno spolu souvisí. Na skladbách není nic překvapivého – živé a nemilosrdné. Žádné servítky, všechno je vážně. Bůh se dívá. Podlehnout musel i Warren Ellis (Dirty Three, Grinderman, The Bad Seeds), divous, který používá housle s kulometnými efekty a na tomhle albu má nejlyričtější momenty za poslední léta. Oba vousáči hrají úsporně a od srdce.

Last of the Country Gentlemen je otevřená kniha, místy až zarazí absence omezení a hranic.

Dramaturgie je jasná: nejdříve volání o pomoc a touha po samotě, pak pláč, když se tak stane, a nakonec tiché smíření a snaha o vymazání mozku. Zažil to každý, ale mluvit o tom, to je jiná. Navíc tak jednoznačně a bez skrupulí. „Don’t cry for me baby, you’ll learn to live without me...“ Úvodní slova alba zalykavě opakují: Skončil jsem se záchranou světa (Thou Art Loosed). Obžaloba? Nikoli, pouze alibi. Ona moc dobře ví, proč zmizela, a navíc to vypadá, že udělala dobře. „You don’t need a lover or a friend, you need a God and not a mortal man, woman,

you need born again, again. You need a saviour and I just am not him,“ zní ve Sweetheart I Ain’t Your Christ jako mantra a následující skladba Honeymoon’s Great! Wish You Were Her už bouří nesdělitelnou bolestí. Vzpomínky bodají jako nože, pocity přetrvávají a paměť slouží až moc dobře. Láhev najednou nepomáhá, všechno umlčet nelze.

Následují omluvy (Sorry With a Song), vysvětlení (Country Dumb) a konečně nářek, kletby a smíření (závěrečná Drive Her Out). Odpuštění a spása nehrozí, jsme v Texasu. Příběh je u konce, může se začít znovu. Šťastné konce nikoho nezajímají, špatně se na ně vymlouvá.

Písně pomáhají, část bolesti se přenese na posluchače, ale pozor, nikdo se jí nechce zbavit.

Josh je z rodu těch, co potřebují trpět. T jako trable, T jak Texas.

Josh T. Pearson a jeho album Last of the Country Gentlemen jsou jedním z největších zážitků letošního roku. Dobrých alb je poměrně dost, ale milníky jsou osamělé. Stejně jako některé duše. „Je suis une âme solitaire,“ vzpomínáte na Harolda Smithe? Album je hotové už dlouho, label cítí zájem a chystá Joshe na další nahrávání. Jenže copak se o Texasanech dá tvrdit něco s určitostí? Copak je možné je k něčemu donutit? Příběhy nejdřív musí prožít. Protrpět o samotě a s režnou. S malou pomocí halucinogenů se spojit s Bohem a pořádně mu vynadat.

Pokud by to mělo znamenat, že se dalšího alba Joshe T. Pearsona dočkáme zase za deset let a že to bude podobně silná záležitost, velmi rád si počkám.

A už dopředu se můžeme bavit o desce roku 2021.

069

LIFT TO EXPERIENCE (USA) TEXT PETR WAGNER FOTO STEVE GULLICK

Může to bejt velká sázka do loterie, narodit se v Texasu do křesťanský rodiny. Máte sice jistou šanci, že vaši budou úplně normální laskavý lidi (třeba trochu jednodušší, ale ve svý víře upřímný), ale zrovna tak může bejt váš otec úplnej magor a máma ženská, která je sedřená tím, že se musí starat o všechno. Texas, země, kde je na každý škytnutí navlíknutej biblickej citát, zůstává zároveň místem, kde se nejde daleko pro facku nebo panáka. Paradoxy, který z toho plynou, jsou živným roztokem pro různý typy sociálních, kulturních i politickejch zjevení. Když se všechny složky poskládají blbě, vyleze někdo jako Bush a má to tragický důsledky až někde na druhým konci světa. Drobně proměníte poměry, zamícháte opačným směrem – a objeví se kapela jako Lift to Experience. Vtipně přiznaný buranství, biblická tematika a songy dlouhý jako klikatá jízda nekonečnou pustinou potom, co jste na plným sluníčku vypili větší než malý množství piva Lone Star („One more reason to never leave Texas,“ praví reklama).

Magor otec a ustaraná máma, to je rodinná konstelace Joshe T. Pearsona, fousáče, o jehož současný country kariéře si můžete přečíst jinde v tomto čísle. Pearson starší se zhlídnul v teologii prosperity a radikálních myšlenkách tzv. hnutí víry a přebral si všechno asi nejhorším možný způsobem: přestal chodit do práce, přestal dělat cokoliv, co by domů přineslo nějaký love. Přesvědčení, že se Pán Bůh sám postará o materiální potřeby rodiny bez praktickýho přispění jinak zdravýho a schopnýho dospělýho chlapa (kterýmu je notabene role živitele křesťanskou tradicí tak nějak určena), nemohlo vést jinam než k bídě. Ta přiměla po čase Joshovu mámu, aby sebrala děti a zmizela k rodičům. Přešaltrování do role matky se třemi zaměstnáními nebyl pro paní Pearsonovou zrovna dobrej životní restart, jako nebylo „fogyho“ poblouznění dobrým impulzem pro spirituální cesty jeho kluka. Oba to ale nakonec nějak přežili. Kluk, jelikož se dal na rokenrol, všechno zúročil v kapele, která, ať zvukem nebo texty, postihuje inspirujícím způsobem všechny zvláštnosti Texasu.

O Lift to Experience jsem se dozvěděl až díky Joshově sólovce Last of the Country Gentlemen – všechno obráceně zase. Deset let od vydání dvojalba The Texas – Jerusalem Crossroads, s křížkem dlouho po funuse. Důvody k oprašování dvojdesky netkví jen ve skutečnosti, že Pear070

son chytil druhou mízu. Ta rozmáchlá nahrávka by mi přišla dobrá tak jako tak, ale je dobře vidět kontinuitu. Jedno vedlo ke druhýmu, navzdory přestávce protažený na celou dekádu. První skladba na The Texas – Jerusalem Crossroads představuje začátek kouzla, který importuje kus Texasu k vám do obýváku: Tohle je příběh třech texaskejch kluků, co si hleděli svýho, práskali do nebe z winstonek a winstonky i kouřili a srkali lahváče Lone Star, když se jim zjevil Anděl Páně a povídá, Vždyť víte, že se blíží čas, kdy se slunce bude držet vysoko nad hlavou. Řekli jsme mu, že to teda nezní jako nedělní kázání. A co jste čekali, že se bude dít, až Bůh povolá hluché a slepé a mrzáky, aby odvedli děti Izraele do Země zaslíbené? – Děti Izraele? ptali jsme se. – Copak vy kluci nevíte vůbec nic? – Ale vždyť USA jsou středem JerUSAléma.“ Protože byly Státy dlouho zemí zaslíbenou pro nejrůznější náboženský běžence, Amíci mají často dojem, že jaksi převzali roli vyvolenýho národa. Lift to Experience si z toho tropí žerty, ale zároveň jsou schopni spustit čistě biblickej a cappella hymnus, zazpívanej bez jakýhokoliv sarkasmu. Bylo by hloupý popírat kořeny, zvlášť když vězí hodně hluboko, navíc chytrej humor a nadhled zabraňují tomu, aby se z tradice stala páchnoucí zpolitizovaná břečka.

Podobná, jakou byl svět krmen krátce po započetí akcí v Afghánistánu a Iráku, což se nám slavnější Pearsonův krajánek snažil prodat jako Bohu-libou záležitost.

Dvojalbum vlastně vyšlo těsně před touhle největší šaškárnou počátku tisíciletí. Asi ne soundtrack, spíš alternativní realita, v níž si najde místo hitovost (objeví se a opět zmizí), humor (často), kázání (skoro všude) a meditace s okouzlujícím mrháním stopáže, srovnatelné asi jen s živáky Jeffa Buckleyho. Respekt všem v labelu Bella Union, že se něčeho podobnýho tehdy nezalekli. Skvělá nahrávka, fajn, že Pearson zase hraje, čas dohonit zpoždění a někde si koupit originál. „Tohle jsou dny, který si musíte odžít, hvězdy jsou stavěný pro hrstku Bohem vyvolenejch. A všechny namachrovaný kapely, co se stavíte na hlavu a myslíte si, že prevrátíte svět vzhůru nohama, si zas nasaďte kytary přes ramena. Přichází novej druh zkušenosti.

To my jsme nejlepší kapela v celý prašivý zemi a Texas je ten důvod.“ FULL MOON 12

FULL MOON 12

071

RECENZE SLIM CESSNA’S AUTO CLUB UNENTITLED (ALTERNATIVE TENTACLES, 2011) TEXT BRO FOTO GARY ISAACS

Pokud jste se Slim Cessna’s Auto Club ještě neměli tu čest, letošní Unentitled je skvělý odpichový schodek. Buď sletíte, nebo vystoupáte do výšin dalších alb. Na žádném kroku se nebudete mít čeho chytit, cesta je nejistá a poměrně úzká, to mi věřte. „This is the country band that plays the bar at the end of the world.“ Jello Biafra. Tomu taky věřte.

Kapelu založil v roce 1993 sympatický vousáč Slim Cessna, jehož hudební kariéra byla do té doby úzce spjatá s Davidem E. Edwardsem.

Mezi lety 1986-1988 spolu hráli v kapele Bloodflower, se kterou se přestěhovali (na popud třetího člena, Jeffreyho-Paula Norlandera) z Denveru do Bostonu, kde zvládli vydat sedmipalec Come, Faithful and True a odehrát pár koncertů. Když se nešťastní vrátili do Denveru, dostal Norlander další spásný nápad – přejmenovat Bloodflower na The Denver Gentlemen, kamarádit jenom s Edwardsem a zdrhnout do Los Angeles. Tenhle tah byl, jak se později ukázalo, zásadní především pro Edwardse. V L.A. totiž poznali kapelu Passion Fodder, v níž hráli Jean-Yves Tola a Pascal Humbert, pozdější rytmická sekce 16 Horsepower. Pro Norlandera zase všechno špatně, odjel zpátky do Colorada, kde znovu přetvořil Denver Gentlemen a nějakou dobu vystupoval jenom se Slimem. Edwards, Tola a Humbert mezitím založili 16 Horsepower, které Edwards po neúspěchu na západním pobřeží stáhl domů do Denveru, a zbytek je historie. Denver Gentlemen, pramáti „denverského soundu“, pak krátce vystupovali v legendární sestavě Slim Cessna, David E. Edwards, Jean-Yves Tola a Jeffrey-Paul Norlander, než se Slimovi přestalo líbit, že půlka koncertního setlistu 16 Horsepower čítá skladby Denver Gentlemen, a z kapely odešel. 16 Horsepower rozšířili své řady o trickstera Norlandera, Slim založil Auto Club a po Denver Gentlemen zbyly písničky, které se pořádně podařilo vydat až v novém miléniu (pokud nepočítáme ty z ra072

ných nahrávek 16 Horsepower). Denver Gentlemen zase hrajou, z původní sestavy tam ale najdete jenom, ano, Norlandera.

Slim Cessna’s Auto Club si už pár let drží velmi slušnou formu. Po řadovce Cipher (2008), koncepčním albu s poměrně hrubou krustou a leitmotivem čtyřikrát se opakující a gradující skladby An Introduction to the Power of Braces, přišlo loni EP Burried Behind the Barn, obsahující osm stálic koncertních setlistů Auto Club, kterým se ještě nedostalo pozornosti v podobě nahrávky. Spolu s Unentitled tvoří trojici velmi současně znějícího country. Sice s přiznanou pachutí probíhající apokalypsy, ale přesto country.

Unentitled jako celek vyznívá daleko světštěji, než cokoli co Auto Club nahráli předtím. Stojí nohama pevně na zemi a rozhlíží se do stran, kde se děje vůle boží (Thy Will Be Done). Písničky jsou postavené na Munlyho banju, které častokrát přehlušuje rozvinuté aranžmá. This is how it’s always been, this is how we do things in the country. Album si plyne poklidně, nic z něj příliš netrčí, možnosti jsou otevřené a výběr zamilované skladby závisí na osobním vkusu.

Hlasuju za A Smashing Indictment of Character, předělávku písničky ze Cipher, známou pro své úvodní barvité perkuse, v téhle verzi se vytleskává. Nebo za The Unballed Ballad of the New Folk Singer, hillbillyovskou vypalovačku podkreslenou klávesami vykradenými od nějaké místní garážovky. Navíc s textem o veřejné kastraci – to nemůžete nemilovat.

Poslední dobou mě baví spíš kapely s jasným názorem na víru. Mám rád to „něco navíc“, co mě strašně přitahuje, nehledě na to, jak moc (málo) tomu rozumím. Při vyplňování formuláře pro sčítání lidu jsem hrdě zaškrtnul políčko věřící – bez příslušnosti k církvi nebo náboženské společnosti.

Co je komu po tom, že věřím v divnokántry.

FULL MOON 12

RECENZE ELBOW BUILD A ROCKET BOYS! (FICTION, 2011) TEXT JAKUB PECH

Manchesterští Elbow se během posledních pár let proměnili z poměrně velké kapely na hódně velkou kapelu. Když před třemi lety vydávali čtvrté album The Seldom Seen Kid (Fiction Records), nejspíš nemohli tušit, že jim začne být téměř přes noc všechno malé, že jim začnou z triček koukat lokte. Dvojnásobně platinový prodej, recenze překypující superlativy, Mercury Prize (nominováni byli i v roce 2001 za debut Asleep in the Back), cover verze skladby Mirrorball natočená jejich skladatelským vzorem Peterem Gabrielem... To vše s deskou, kterou si Elbow, v čele s klávesistou (a nejspíš i čarodějem) Craigem Potterem, vyprodukovali naprosto sami ve svých Blueprint Studios. Po takovém mezníku musí být těžké nezpychnout, případně svou další tvorbu nezazdít rozmělňováním nebo podbízením se.

Frontman Guy Garvey k tomu lakonicky podotýká: „Když natočíte pukavce, načichne vám tím i předchozí katalog. To my neuděláme.“ Ale přeci jen – odkud a jak začít po tak zázračném úspěchu?

Především jak se ukázalo, bylo potřeba začít hned. Po skončení turné k The Seldom Seen Kid si chtěli původně vybrat zaslouženou dovolenou, ale už po pár dnech je začaly svrbět skladatelské prsty. Hlavní textař Garvey se cítil natolik v pohodě, že musel inspiraci pro meFULL MOON 12

lancholii, která k hudbě Elbow patří, hledat jinde než ve vztahových tématech (posledně například hitovka Grounds for Divorce). A tak do svých slov vetkal vlastní i společné vzpomínky na dětství (členové kapely spolu tráví čas už od šestnácti let). Snění, první lásky, životní rozcestníky, všechny ty možnosti... „Kluci, postavte si třeba raketu!“ – „Tak teda jo...“ Oproti předchůdci, na nějž se dívají jako na „kus architektury“, chtěli Elbow u novinky Build a Rocket Boys! vytvořit „počmáraný skicář“. To ovšem neznamená, že na jeho stránkách nenalezneme ohromující klenby a velkolepé pylony. Anebo že se z jeho listů taková malá (japonská) architektura rovnou neposkládá – uvozující píseň The Birds se do sebe zaklesne jako origami. Fragmenty textových sdělení a hudebních motivů se v průběhu osmi minut posouvají, až zapadnou na předem vytyčené místo. „Zpívali milion požehnání, když nás viděli pomalu se rozcházet? Uchovají ty poslední polibky ve svých drobných pádících srdcích?“ Ostatně právě za „skládání“ získali Elbow předloni hned dvě ceny Ivora Novella.

Kdysi, při poslechu jejich výtečné (a dnes poněkud zastíněné) desky Leaders of the Free World (V2, 2005), mi Garveyho vokální projev připomínal Eddieho Veddera; teď už ale není pochyb o tom, že hlavní paralelou je strýček Gabriel (Peter). Podobnost hlasů je až zarážející – takřka totožné třásně ve vyšším rejstříku, jen s mnohem medovějšími hloubkami. Takže

když zpěvák vyšplhá na vyšší příčky melodií, jako třeba v refrénu Lippy Kids, skoro slyšíme staré Genesis z období „broadwayského jehněte“. Není to náhoda; frontman bral při práci na Build a Rocket Boys! u „pana profesora“ konzultační hodiny. Úvodní píseň je natolik brilantní, že než se oslněni rozkoukáte, z několika dalších kusů „vidíte“ jen kontury. Aranžmá alba není tak bombastické, což rozhodně neškodí. Hodně prostoru mají Potterovy klávesy, ale dojde i na orchestrální rozmáchlosti a ve větší míře na sbor (v souvislosti s tématem desky sbor mladistvých The Hallé Youth Choir). Vzhledem k tomu, že Elbow opět nahrávali ve svém Blueprintu, který je pro ně druhým domovem, panuje na desce navzdory občasným teatrálním gestům důvěrná a sevřená nálada. I když kapela vyrostla, zůstává komorní.

A komora je tak akorát velká, aby se do ní vešel kvintet pánů kluků i s řadou hostí a všichni měli dost kyslíku na dvaapadesát minut skvělé hudby.

073

RECENZE THE MOUNTAIN GOATS ALL ETERNALS DECK (MERGE, 2011) TEXT PETR WAGNER FOTO CHRISSY PIPER

Durham v Severní Karolíně může klidně bejt pěkná díra, ale John Darnielle je stejně můj hrdina. Že se jím stal teprve někdy předloni s deskou The Life of the World to Come, mě možná usvědčuje z dlouhodobý neznalosti, nicméně tuhle folkovou hanbu unesu. The Mountain Goats mám rád a jsem ochotnej za to trošku trpět.

Někdy těsně před půlkou devadesátek jsme byli blbí kluci v druháku na gymplu s ambicí dostat se s kapelou do pětky těch nejlepších na Praze 8. Měli jsme dojem, že to nedotáhneme nikam, dokud nenašetříme na čtyřstopák Fostex. Na něj jsme plánovali nahrát geniální demo, ze kterýho si měli sednout na zadek úplně všichni a v první řadě ty holky, které stály pod podiem během našeho koncíku na školní akademii. Ve stejný době, jenom na jiný polokouli, nahrával John Darnielle svoje první desky na dvojče Panasonic RX-FT500.

Takovýho pitomýho jezevčíka by nás ani nenapadlo použít. Jenomže muziku nebrzdí ani tak cenově nedostupná technika, jako nedostatečnej rozhled. I když jsme ten Fostex nakonec sehnali, nejlepší kapelou na osmičce byla pořád Tupá kudla (s náskokem asi tak dvou kvalitativních tříd) a jedinou uspokojivou nahrávkou, která po nás zůstala, je záznam koncertu (všechny kytary braný přes linku a snad jenom bubeníkovi byl umožněnej luxus vlastního odposlechu).

Navzdory desítkám omezení, který logicky musely poznamenat proces nahrávání písniček na ten panasoňáckej boombox, kterým jsme my, český kluci, pohrdnuli, je už na releasech The Mountain Goats slyšet všechno důležitý: jednoduchej, ale spolehlivej doprovod akustický kytary a zpěv s typickým vibrátkem. K letošnímu roku je těch dlouhohrajících vinylů, kazet a cédéček devatenáct, vedle ještě větší hromady ípíček, sedmipalců, jednostrannejch dvanáctipalců, digitálních 074

downloadů a dalších špílců. Nejčerstvější album se jmenuje All Eternals Deck a Darnielle s ní přeskočil od 4AD k Merge.

Přeskoků je kolem posledních The Mountain Goats vícero. Ten, co mě pobavil nejvíc, spočívá v povolání Erika Rutana (Morbid Angel, Hate Eternal) jako producenta. Johnova mnohokrát proklamovaná slabost pro metal vylezla po letech najevo i na jeho vlastní desce, i když nenápadně – velkej Erik produkoval jen některý písničky, ale od těch druhejch je, podle mě, nepoznáte. Snad jen že hlavní slovo má přehlednost a skoro krystalická čistota všech zvuků, co se na desce objeví, ale to se dá vlastně říct už o The Life of the World to Come. Je něco jinak?

Určitě – třeba téma se drobet změnilo. Tracky už nemaj biblický odkazy přímo v názvech, což byla věc, která z předchozího alba udělala zajímavej interaktivní úkol pro biblistu-amatéra. Prolinkování lze tentokrát stopovat spíš mezi řádkama. Jasně, když budete hledat pozorně, najdete leccos. Pořád jsou to ovšem The Mountain Goats, nic není vystrčený holým zadkem ven bez metafory. Písničky si užijete, i když se necejtíte na Darniellem vychvalovanej dokument Centuries of Torment (čtyři gore hodiny o Cannibal Corpse) nebo na hororový béčko Burnt Offerings. Damn These Vampires je totiž bezvadnej, pomalu se rozvíjející otvírák, Birth of Serpents hitovka s mojí oblíbenou lajnou „see that young man, that dwells in his body like an uninvited guest“, Estate Sale Sign je zas nejpunkovější folková jízda za posledních pár let – a tak bych mohl klidně pokračovat. Ale proč bych to dělal? To hlavní jsem už stejně řekl. John Darnielle je můj hrdina a v mý partě snů stojí vedle borců jako je David Bazan, Damien Jurado, Glen Galloway a Josh T. Pearson.

S touhle deskou je to potvrzený razítkem z karolínský brambory.

FULL MOON 12

RECENZE TIM HECKER RAVEDEATH, 1972 (KRANKY, 2011) TEXT LP

Jablko tentokrát nepadlo daleko od stromu.

Bývalý vládní úředník si namísto zlatých klepet, které ho měly nadosmrti připoutat k polstrované židličce, nakonec vybral jinou cestu.

Z politického analytika se stal umělec na volné noze, který se ale nedokáže úplně zbavit hnidopišského pohledu na svět. Jak zneklidňující může takový životní postoj být, dokazuje Tim Hecker na novém albu Ravedeath, 1972.

NAKOPNOUT PLECH

Pocit nejistoty v sobě nosím už nějakou dobu.

Hecker se poprvé a zatím naposledy ukázal v Praze asi před dvěma lety. Tehdy jsem marně hledal někoho, kdo by mi dokázal vysvětlit původ vibrací, které mě na jeho pražském vystoupení nutily kašlat. Když jsem si pak od hubeňoura Heckera kupoval tehdy aktuální desku An Imaginary Country, trošku jsem se zakecal a zjistil, že to asi nemůžu svést na fušersky připevněný kus plechu – náhodné překážky v cestě zvukových vln jsou součástí jeho hudební strategie. Když nejsou k dispozici samy od sebe, trochu se jim pomůže: do rohu se navrství staré plastové obaly od špatně se dovírajících CD, na strop se zavěsí starý křišťálový lustr. Nebo se něco pořádně odflákne, případně se nakopnou rozvrzané plechové dveře.

Dost jednoduché. Skoro jako Timův podpis.

FÉNIX PADÁ NAHORU

Ravedeath, 1972 se ale rodilo v jiných podmínkách. Hecker si pro základ nové desky zajel do kostela v Reykjavíku, kde nechal pár hodin burcovat obrovské varhany (z hříchů se tam zpovídal i Ben Frost), aby je pak jako by mimochodem znesvětil zvukem z úplně jiné planety. Bublání mezi úvodní Piano Drop a začátkem cyklu In the Fog připomíná zvuk nastartovaného traktoru (nebo staré kinopromítačky). Hecker několik takových obezliček nastrčil na různá místa desky. Vím, je dost slabošské snažit se je interpretoFULL MOON 12

vat, ale proč nejít za světlem, když je zrovna tma jak v pytli a vy bloudíte lesem? Nebo v mlze.

Zpočátku ještě vidíte na pár metrů, ale chvíli na to už jen rozeznáváte siluety postav a odoláváte obrovským zvukovým vlnám (In the Fog I-III). Nic nového u kanadského droneového stařešiny. Na druhou stranu, deska Ravedeath, 1972 našla Heckera v nezvykle kontemplativním rozpoložení. I přesto, že se mu Frost vedle v kukani zpovídal ze své hříšné lásky k frontmanovi Swans, udržel Tim svoje sklony k eklektické zvukové brutalitě na uzdě. Jestli to bylo vlivem kostela s obrovskými kamennými varhanami nebo fénixovským přerodem úředníka v umělce, ví jenom Hecker sám. Deska hlavně ve druhé třetině zní jako minimalistický recitál pro klavír a rušičku (tracky Analog Paralysis, 1978 a Studio Suicide, 1980). Přesně pro ten klavír, který na obalu Heckerovy šesté desky po ortízovsku shazuje parta art destruktérů ze střechy paneláku.

Když si ten obrázek detailně prohlédnete, bude vám to připadat jako okamžik před popravou.

Nikdy jste to nezažili a pravděpodobně nikdy nezažijete, ale černobílý obrázek klavíru, nakloněného na betonové hraně paneláku, vám ten pocit zprostředkuje jako nic jiného. Vlastně ne.

Hatred of Music II to dokáže taky.

Hecker se od debutu Haunt Me, Haunt Me Do It Again (2001) posunul od technicky dokonalého, ale studeného projevu ke skoro procítěným osobním výpovědím. Co začal na předposlední An Imaginary Country (2009), dokončil letos. Fénix hoří a vstává z popela. Ravedeath, 1972 je příběhem kontrastů. Těsně vedle sebe tu existuje skřípění a kvílení válcovaného a ohýbaného plechu, barokní varhanní pasáže, skoro neznatelně odříkávané modlitby a přízemně působící zvuky, které obyčejně míjíte bez sebemenšího povšimnutí; obzvlášť na podzim. Vítr fouká. Motor už běží.

Ocelový pluh se poprvé zakusuje do hlíny.

075

RECENZE COLD CAVE CHERISH THE LIGHT YEARS (MATADOR, 2011) TEXT JAKUB MIKOLAJSKÝ

Vždycky mě zajímaly „nehardcore kapely s hardcore backgroundem“. Abychom si rozuměli, mám na mysli projekty lidí, kteří dřív dělali hardcore a dosáhli určitých úspěchů, v důsledku čehož je jejich žánr naplnil/ omrzel/vysál a oni se začali ohlížet po něčem novém. Takový případ jsou i Cold Cave, synthpopový projekt Wesleyho Eisolda. Zpěvák American Nightmare, Give Up the Ghost nebo Some Girls koketoval se syntezátory dlouho a bylo otázkou času, kdy ho ty ďáblovy nástroje svedou na scestí. Přerod začal projektem XO Skeletons, následoval výrazně synthpopový Ye Olde Maids a kruh uzavřeli Cold Cave, ve kterých se odkazuje na tvorbu Soft Cell, Throbbing Gristle nebo New Order.

Cold Cave ale zdaleka není jen Wesley Eisold.

Momentálně se těkání kolem Wese uklidnilo a přibyli dva „stálí“ členové. První, Dominick Fernow aka Prurient, noiseový bůh, s nímž Cold Cave vydali geniální split Stars Explode.

Fernow také vydal některé Eisoldovy nahrávky na svém labelu Hospital Productions, mimo jiné úplně první release Cold Cave s názvem Coma Potion. Druhým členem je Jennifer Clavin, frontwoman dnes již neexistujících Mika Miko. Ta nahradila Caralee McElroy, která kvůli působení v Cold Cave opustila Jamieho Stewarta a jeho projekt Xiu Xiu, ale po boku Eisolda vydržela jen necelý rok. Posledním výrazným členem/nečlenem je Max G. Morton, potetovaný spisovatel, který je spojován s Wesleyho nakladatelstvím Heartworm Press.

Příležitostně vypomáhá na stejdži, prodává merch či propůjčuje obličej na obal desky.

Pro produkci Cold Cave je příznačný nepřítomný vokál, strohost a flegmatická nálada písní. Suchá konstatování polopravd mezi šlukem z cigára a dopadajícími kapkami syntetických beatů střídá na aktuální desce horečka, vnitřní oheň, vášeň. Cherish the Light Years je teprve druhé regulérní album, které 076

ale od základu mění všechno, čím byli Cold Cave dosud. Blížící se revoluci předznamenal už singl The Great Pan Is Dead, který Eisold vypustil na internet začátkem února. Tenhle song je, ehm... fantastický? Chtěl bych to vidět naživo. Pořádně nahlas, vyhrocený, se strobáčema. Guilty pleasure jako blázen.

Pompézní, dramatické aranžmá a vyšponovaný vokál. Kolosální, srdcervoucí hymna.

Zvuk, který se od dosavadní tvorby Cold Cave zásadně liší.

Posun asi čekal málokdo. Eisold prohlásil, že tuhle věc složil jako vůbec první track na Love Comes Close, nakonec ji ale na debut nezařadil. Písni dvouleté dozrávání prospělo a jedná se o nejlepší skladbu na aktuální desce. Zbytek se nese v podobném duchu.

Frenetické bicí a hutný kytarový riff, zasypaný jednoduchými synťákovými melodiemi vrstvenými na sebe, to vše vede ke stvoření funkčního a smysluplného celku. A proměnou prošel i Eisoldův vokál: už zdaleka nepůsobí tak zádumčivě. Chvílemi je to Dave Gahan, ale většinu času připomíná Roberta Smithe. K The Cure nemá nová deska vůbec daleko. Nihilistické texty kontrastují s muzikou, která dává tušit naději. „Forever haunted/ by the roads I know/ and if not above/ I’ll see you below.“ Nahrávku půlí chytlavá Underworld USA, třetí nejsilnější věc Villains of the Moon ji uzavírá. Zbytek je méně výrazný, avšak stejně organický, výbušný a plný emocí.

Cherish the Light Years není deska, která by změnila hudbu. Dokonce by se jí toho dalo spoustu vytknout, od podbízivosti po zdánlivou přeprodukovanost. Ale teď, na těch pár hodin nebo dní, to může být nejlepší deska na světě. Máte-li chuť na burácející (power) pop s ozvěnami Jesus and Mary Chain nebo The Cure, mohla by se poslední nahrávka spolku, jehož členové vypadají jako moskevská zlatá mládež, stát příjemnou kulisou k průchodu branami sebevražedného jara, na kterou si za pár měsíců nevzpomenete.

Tahle deska je o tom, jak se narodit z vlastního popela, zase o kus silnější než dřív.

RECENZE GURUN GURUN GURUN GURUN (HOME NORMAL, 2010) TEXT MAXIJAZZ

Pohled do verbálních análů je bezútěšný, jako by nikoho nezajímalo, že českému projektu vyšla deska na londýnsko-tokijském labelu. Ech – brekot první věty je něco jako první vyhrání.

Jestliže o desce, které by se dříve bez uzardění říkalo „počin“, píše týdeník Týden v rubrice Zvonění v uších a Tonička Barková pouští civilní a civilizované metafory, co z toho vyvodit? Že po postupné duchovní defraudaci sajtu Freemusic. cz a jeho přeměně na „sociální síť“ tady není mediální zájem, i když měli Miou Miou (Jára Tarnovski, Tomáš Knoflíček) svého času širší posluchačský záběr, i když je Ondřeji Ježkovi pečlivě opracovávaný (nejen) zvukařský piedestal a i když je Federsel mimo jiné součástí improvizovaného overcrossu B4, nedávno debutujícího albem Ringo Paul George John? Není to dobrý základ pro funkční mediální prezentaci? Jistě že ne. Ještě tak udělat rozhovor s původní představitelkou slovenského seriálu a nafotit členy kapely jako vážné infantily z Gurunu, aby zabrali alespoň třicátníci, přesně to bych čekal...

Když vyšlo remixové album pardubických Miou Miou s názvem Électronique /MiouMixes/ (2008), roztodivné a kosmopolitní předělávky uzavíral track projektu Gurun Gurun. Bylo to příznačné tím, že kapelu založili dva členové Miou Miou, i tím, že šlo o jeden z nejexperimentálnějších tracků na desce. Ze škatulky „pop expérimentale“, kterou používali pro domovskou kapelu, se vytratil „pop“ a tekutá náladotvornost se začala mísit se zvukodělným hledačstvím, aniž by to mělo pseudoakademický podtext.

Il y a des miracles, říkali, zázraky existují, a francouzské, křehce kýčovité reminiscence spojené s tvorbou Miou Miou najednou dostaly japanofilní infuzi.

Když se podíváte na japonský label Neguse Group, který sdružuje skupiny na pomezí FULL MOON 12

folku, elektroniky a J-popu, řeknete si v souvislosti s Miou Miou: jako satén do noci, hřeben do vlasů. Gurun Gurun jdou dál, písňová schémata utopili v něžně sonickém planktonu, ale ke hladině srozumitelnosti, která není ani průzračná, ani široce přístupná, je vytahují vokální impregnace japonských vokalistek.

Sawako a Moskitoo se už účastnily remixové seance MiouMixes, Rurarakiss aka Aki Tomita vydává právě na Neguse Group a její hudební záběr je příhodně široký, od sonic snow až po něžně zmuchlaný pop, melodická frotáž.

Ale to jsme možná daleko, v zemi vycházejícího slunce slunce zašlo, čekej tiše. Každá „zpívaná“ písnička nás vrací k Miou Miou, jako by se Karolína Dytrtová rozdrobila v čase a složený hologram zabydlela japonská kuřátka (gender isn’t sodomy), binární trojžena je celistvá, jakkoliv se její obraz i zvuk třepetají ve větru filtrů, rušiček a něžných zákrut duchovního ohanbí. Práce se zvukem je tak pečlivá a promyšlená a přitom přirozená, jako použití péčkové aliterace – krásně zní, má sebevědomý náboj, který nehledí na posluchače, a podezřelé plány. Gurun Gurun rovněž můžeme vydávat za odvrácenou stranu měsíce pražských experimentátorů kolem KlaNGundKRaCH, a ačkoli je to mírně přitažené za vlasy, máme hřeben, pamatujete?

Melodie stavěné z repetitivních linek hudebních nástrojů i chemických kyvadélek jsou zdánlivě jednoduché a střídmé. Základní linka je dostatečně nosná, má příjemný eros infantilně kuchyňského minimalismu a éterické, svlečené vokály, spodní proudy tvoří nespočet analogových, postindustriálních a tlumených postnoiseových driftů, nejde o úhledně upravený experiment, spíš hravost dokonalého řemesla a neodbytného vztahu ke zvuku.

Ambientní field recordings samozřejmý jako rohlík s máslem, já robot se proháním kybernetickou pláží, k lidskému doteku není zapotřebí prezervativu, všeho jen do času.

FULL MOON 12

klíně. Možná to pletu, čímž by se potvrdilo, že Zappa měl pravdu, ale hrubej obrázek máte.

RECENZE ILLE V REKVIZITÁCH (CHAMPIONSHIP, 2010) TEXT HLINOMAZ

Tenhle příběh je pravda a sním svůj klobouk, jestli jsem vám lhal... Za klubovou nahrávkou roku zpěvačky ille stojí smetánka český country hudby. A duch Michala Tučnýho. Ještě by to chtělo chlápka s hlubokým hlasem dřevorubce a bude z toho duet, napadlo producenta Dušana Neuwertha při natáčení písničky V rekvizitách...

Do studia mu ji přinesla Olga Königová, která hraje na klávesy a zpívá v kapele Obří broskev (aka Chinaski na LSD). „Přišlo mi, že Broskev dělá trochu jinou hudbu. Chtěla jsem, aby to znělo jinak. Trochu jsem možná chtěla být za zpěvačku…,“ povídá mi Olga, která si říká ille a mile se u toho culí. Výsledek zní jako reinkarnace Serge Gainsbourga v český kotlině, duet zralýho chlapíka s nevinně působící holkou. Konkurs na drvoštěpa nakonec vyhrál Jaromír 99 z Priessnitz. Duet je nahranej s výjimečnou elegancí a citem, což je zásluha dvou členů jediný country kapely v Česku, která podle mě stojí za řeč, a Neuwerthova bráchy Tomáše, což je můj soukromej tip na bubeníka, kdyby vás to zajímalo. Vidět ho můžete třeba v Umakartu nebo Lu. A ta country kapela, co má pohromadě takový střelce, se jmenuje Druhá tráva.

Luboš Malina hraje na třípísničkový nahrávce V rekvizitách na banjo a Luboš Novotný na dobro a lap steel kytaru. Což v rockovým magazínu bude asi zasluhovat malou vysvětlivku. Nechci dělat chytrýho, ale asi znáte definici rockovýho žurnalismu podle Franka Zappy: Lidi, co neuměj psát, dělaj rozhovory s lidma, co neuměj mluvit, aby pak psali články pro lidi, co neuměj číst.

Dobrý, ne? Takže banjo je vám povědomý od Ivana Mládka a dobro je, alespoň podle mě, kytara s kovovým srdcem. Zatímco steelka je plechová komplet. Tahleta se dokonce nedrží jako kytara, ale je položená naplocho na

Když jsme u toho rocku – právě Druhá tráva vytáhla Obří broskev z rodiště v Český Lípě, když je brala jako předskokany na svý koncerty. Takže není od věci, že se Malina s Novotným objevujou na illině EP. Jak se ale postupně dozvídám během rozhovoru s najednou trochu zdráhavou ille, co „chtěla být za zpěvačku“, tyhle country kořeny (normálně si to slovo zakazuju, ale tady sedí) rostou z ještě větší hloubky. „Vyrůstala jsem v prostředí, který bylo právě bluegrassovo-countryové. Hlavně Michal Tučný, protože táta s ním hrál…,“ říká trochu váhavě Olga. Nevěřím svým uším! Tvůj táta hrál s Tučným? „No, na housle. On měl takovou ústeckou kapelu Průdušky. Vyhráli Portu. V severních Čechách se o nich docela vědělo. A s ním tam hrál i Luboš Novotný na dobro. Já jsem se jako dítě často ocitala na akcích, kde tahle hudba zněla. Taky táta doma trénoval na natáčení desek. Třeba Jak to doopravdy bylo s Babinským nebo Starýho psa novým kouskům nenaučíš…

Jednou jsem jako malá byla v nemocnici a táta za mnou přišel i s Tučným. Sestřičky nevěřily svým očím.“ Takže kolíbka tuzemský country hudby na severu naší kotliny a Olga Königová jako česká Dolly Parton nebo k.d. lang? Vizuálně to neodpovídá, Olga je spíš štíhlej typ z univerzitní studovny. Přesto – její debut měl původně znít daleko víc kotlíkářsky. „První demo bylo hodně country. Když jsem slyšela Luboše Novotného hrát na steel kytaru, řekla jsem si, že tohle chci jednou na vlastní desku. Navíc ho znám od svých čtyř let. A banjo, to je úplně boží nástroj!“ Ústí sice není Nashville a Pavel Bobek není Johnny Cash. Navíc je spravedlivý přiznat, že víc než o tátovi se Olga rozpovídá o mámě, která domů nosila první desky se Skoumalem.

Přesto mi ta druhá, neznámá stránka zpěvačky ille přijde jako skvělá road movie.

V hlavní roli česká country music počátku třetího tisíciletí.

077

RECENZE THE KILLs BLOOD PRESSURES (DOMINO, 2011) TEXT SHERESKYSPEONK FOTO ARCHIV

The Kills jsou zpět. Pamatujete na Midnight Boom? Deska, která kapele přisoudila přední místo v žebříčcích Nejvíc haterů, nejvíc hipsterů. Nová deska nemohla mít lepší načasování. Všichni hipsteři jsou ještě přilepení na poslední řadovce Arcade Fire a hateři teď mají plno práce psát na internetech trilionkrát slovo overrated, protože venku je nová placka The Strokes. A mezi náma, Angles je přesná nahrávka na smeč.

Jamie Hince aka Hotel a Alison Mosshart aka VV se nemohli ničemu divit. Jejich garážový experiment dostal popovou rovinu a chvílemi to vypadalo, jako by se Hince snažil svými punkovými riffy rozřezat všechny taneční parkety. Sázka na jednoduchost, přímost a naivitu do morku kostí. Cheap and Cheerful? Neříkám, že je tady něco špatně. Každá generace rockerů potřebuje desku, kterou může pustit přihlouplé kamarádce ze střední, kterou chce vohnout a zároveň nechce připustit, aby začala přemýšlet. A Midnight Boom byla přesně taková. Jako kdyby diskotéky začaly fetovat. Byla cool a sexy. Americké seriály nikdy neměly tak dobrou background hudbu, hodila se ke všem zpomaleným záběrům. Vnadná brunetka otevírá kapotu svýho Dodge v záři zapadajícího slunce. Čtyři panicové jedou do Vegas. Sestřih z whirlpool party Hugha Hefnera. I Dalibor Gondík by vypadal sexy, kdyby si pouštěl tohle, když před lety křižoval Ameriku na svém Harleyi.

Hudba The Kills už dávno není o kompromisech. Je to emulze erotična, kterou můžete akceptovat, nebo taky ne. Záleží na tom, jak moc dokážete kontrolovat svoje pudy. Je strašně snadné nechat se unést sexy nasládlými riffy a Alison, která se motá po podiu v ne zrovna nevinných elasťácích s tygřím vzorem a dělá tu nejlepší reklamu tabákovým společnostem.

078

Na druhou stranu, The Kills se vám můžou jevit jako prvotřídní americký kýč, all in one.

Tady vzniká spojení guilty pleasure. Ona je krásná, sexy a se smyslným vokálem. On zas škaredý, zamyšlený a bez mimiky. Ideální pár pro mladé panice i pro ty, co hledají prince a princeznu v nekonečné dynastii Jacka Whitea. Nenechte se zmást tím, že léta žili v Londýně a Hince je naprosto typický Angličan (miluje The Jam, chodí s šerednou ženskou).

Novinka je více než nasmrádlá americkou vizí alternativního rocku.

Jak všichni víme, Alison si po poslední řadovce střihla turné s The Racounters (12 443. projekt Jacka Whitea). Meg byla passé, Jack se potutelně usmál a Alison skončila v Nashvillu.

Měl to být jeden obyčejný jam, ale natáhl se na pár let, dvě alba a několik desítek koncertů pod hlavičkou The Dead Weather (12 444. projekt). Což nebylo vůbec na škodu, protože Hince měl mezitím čas asi stokrát požádat Kate Moss o ruku a pak to zase odříct.

Předchozí profláknutý odstavec je tu z toho důvodu, že americká epizodka se na Alison, potažmo novince The Kills, dost projevila.

Pakliže nikdo kolem vás neumí zahrát nic jiného než blues a Johnny Cash má bustu v každé škole, zákonitě to zanechá nějaký stopy. A to ani nechtějte vědět, na jaké hudbě ujížděl Hince (nápověda: Robert Reichel to slovo nedokáže vyslovit). A když už měl toho reagaje plné zuby a Alison měla čas, zavřeli se do osvědčeného studia Key Club v Michiganu, kde mají podkrovní pokojíček a kde jim snídani dělá producent Bill Skibbe (The Dead Weather, Electrelane, Fiery Furnaces, Shellac).

Drinking game: Pokaždé, když v tomto časopise uvidíte slova nejlepší, Albini (nebo Shellac) a country, dejte si panáka. Pochybuju, že se dostanete za stranu 40. Hodně štěstí.

A výsledek je přesně takový, jaké jsou jeho vlivy. Postpunkově živelné tempo, bluesové

jazyky (a dokonce i balady), reggae rytmika prohnaná stovkou mašinek. Kdosi kdesi napsal, že deska zní „jako by No Wow a Midnight Boom měly skvělej sex“. Líp to popsat nejde.

Už při úvodní Future Starts Slow vám dojde, že The Kills jsou na své popové cestě vlastně nadmíru spokojeni. Oproti poslední desce zvuk zhoustl, tempo povolilo, sex zůstal na maximu. Bicí vás dokážou zavalit. Hince „primitivními“ riffy devastuje vaše disco střevíčky.

Rozjařenost Cheap and Cheerful smíchaná s mrzutostí No Wow. Časy, kdy Alison křičela fuck the people jsou pomalu překrývány rádiovými refrény. DNA, Satellite, celá první polovina alba je jedna popová hitovka vedle druhé.

Garážové pop-blues pro pomalé projížďky západem USA. Nail in My Coffin je klíč k celému albu: chytlavá, jednoduchá písnička, protkaná svůdným syrovým riffem a neveselým textem.

The Kills klamou tělem. Tohle album je veselé i smutné zároveň.

Druhá polovina malinko drhne, The Kills to tak bohužel mají. Každé jejich album ztrácí dech a ani tentokrát to není jinak. Nic na tom nezměnil ani fakt, že vytáhli ze šuplíku nové nářadí. Za zmínku stojí Optigan, elektronické klávesy ze šedesátých let, které fungují na principu optických disků s předem nahranými loopy – hlavní slovo mají ve Wild Charms nebo v The Last Goodbye (nebo taky na novince PJ Harvey). Doprovodné chorály, metronom, to je příjemný cukrkandl. Proti déjà vu ale nemá šanci.

Alison a Jamieho to rozčilovat nemusí. I když se stávají kopií sebe sama, pořád se jim daří do každé sekundy dostat neskutečné množství erotiky. Je fuk, kolikrát jste podobný riff už slyšeli. Jejich vzájemná chemie, součást jejich zvuku, všechny vaše pochybnosti hodí za hlavu. Sváže vás, ohne přes postel, svlíkne...

A s cigárem v ruce ojede.

FULL MOON 12

FULL MOON 12

079

RECENZE DANIELSON BEST OF GLOUCESTER COUNTY (SOUNDS FAMILYRE, 2011) TEXT PETR WAGNER FOTO ARCHIV

„A řekl: Amen, pravím vám, jestliže se neobrátíte a nebudete jako děti, nevejdete do království nebeského.“ (Bible, Matouš 18,3) Nedělní škola je báječná věc, když chodíte s rodiči pravidelně do nějaký evangelikální církve.

Vaši si jdou poslechnout hosta, dejme tomu třeba z Argentiny, kterýmu vcelku beztrestně projde sada teologickejch ústřelů díky vrozenýmu temperamentu, splachovací povaze a odvaze tančit salsu na prknech podiátka školní jídelny. Vy jste po tuto dobu uklizeni do postranní místnůstky s partou vám podobnejch a s jednou dobrou duší, která by sice taky radši viděla Argentince, ale místo toho musí po dvě hodiny čelit kolektivnímu zlobení (nebo znuděnejm poznámkám). Občas bejvá i v „nedělce“ host s exotickou příchutí. Pamatuju si, jak jednou dorazila paní ve věku naší mámy, povyprávět zážitky z Izraele. To nás zaujalo skoro všechny, tehdy byl moderní křesťanskej turismus do Svatý země v podstatě v plenkách. Jak to chodí dneska tam, ve vlasti patriarchů, v zemi, kde kázal a uzdravoval Ježíš?

Děcka se ptala a paní laskavě odpovídala.

Celou slibně se rozvíjející diskuzi jsem ale nechtěně knokautoval otázkou, která mi jako začínajícímu čtenáři biblickejch příběhů už dlouho vrtala hlavou: co je obřízka. Paní zrudla, vyprávění bylo rázem u konce a hlavní dozor nedělní školy si mě vzal promptně stranou, aby zjistil, nakolik byla moje sabotáž předem plánovaná. Dozoru budiž ke cti, že se mi tu obřízku potom snažil poctivě vysvětlit.

Trochu se u toho zapotil.

080

Proč tahám osobní vzpomínky do psaní o Danielson, je nasnadě. Jejich starý nahrávky znějí, jako by rodinná parta Smithových nějakým fikaným pučem převzala v nedělní škole vedení programu a donutila všechny nahastrošit se do převleků a jamovat podle obrázkový Bible.

Mohlo by jít o moje splněný tajný přání. Často je to tak rozverný, že máte strach, jestli jim všem někdo nedal do sušenek koks. A co ta šílená fistule hlavního zpěváka Daniela? Nedostal omylem tamburínou přes kulky? Možná jo, ale zkuste odporovat jeho výzvě „make some joyful noise!“. I když je radost poněkud hysterická, neznamená to, že není upřímná.

Luky, kytarista z Goro, si jednou na fesťáku v Německu koupil první videokompilaci Tooth & Nail, na níž jsou Danielson (tehdy jako Danielson Famile) zastoupeni mimo jiné klipem na extramimózní hitovku Headz in the Cloudz. Už jenom když si projedu tracklist kazety, sedne na mě nevyléčitelná nostalgie.

Když se dneska podíváte do katalogu labelu, těžko byste odhadli, že před patnácti lety Brandon Ebel vedle podobnejch ztřeštěností vydával rozmazanej shoegaze Velour 100, oldschool hardcore Strongarm, metalcore mlátičky Training for Utopia a Zao i skoro crustový Ninety Pound Wuss. A věřte, že mi ty starý releasy, často s nedokonalým zvukem a příchutí naivity, přijdou stokrát zajímavější než to, co Ebel nabízí dneska. Apačka vám potvrdí, že jediná slušná kapela na Tooth & Nail jsou dneska mewithoutYou. Daniel Smith, ten s fistulí, to měl vymyšlený dobře. Proč shánět do kapely spolužáky ze střední, když máte dostatek sourozenců a příbuznejch, se kterejma se znáte mnohem líp? Že je část z nich ve věku prvního

rozkoukávání se na základní škole, viděl spíš jako výhodu – když nehrajou, co mají, stačí pohrozit, že dostanou buráka, a je klid. Měl od začátku štěstí i v tom, co se naplánovat nedá: v duchu Ježíšových slov z úvodu tohoto článku se roku 1993 obrátil: „Došlo mi, že mám bezvadnou rodinu, že jsem měl skvělé dětství... Začal jsem zase číst Bibli a modlit se a písničky a umělecké nápady začaly zase přicházet. S tátou jsme se začali scházet a povídat si o filozofických a teologických otázkách a já se stal znova dítětem.“ Biblisti se pochopitelně můžou celý hodiny dohadovat nad smyslem Ježíšova požadavku, že máme „být jako děti“. K Ježíšovi trochu patří, že jako „conditio sine qua non“ (nutnou podmínku – pozn. ed.) pro život vezdejší i ten budoucí položí před svoje potenciální následovníky něco, co lidskejma silama nejde splnit – narodit se znova, nestarat se o trable zítřejšího dne, po facce nastavit druhou tvář, nebudovat si zázemíčko tady na Zemi, bejt jako dítě. Střízlivě zhodnoceno, podle takovejch ukazatelů se dlouhodobě žít nedá.

Leda by se stal zázrak. Aha? Daniel Smith to pochopil jako pozvání ke svobodě zablbnout si bez postranních úmyslů.

Myslím, že uspěl. Jestli něco ve tvorbě Danielson zaručeně nenajdete, je to snaha o nějakej art. Ani na škatulku „indie“ se neberou zbytečný ohledy. Příslušností k labelu by to asi sedělo (v devadesátkách to šlo o Tooth & Nail ještě říct). Ale jsou dostatečně „indie“ omalovánky s archou Noemovou? Dětskej xylofon? A Danielův famózní stromovej převlek?

Recept na praštěnou křesťanskou folkovou čalamádu podle Smithe je vlastně docela jednoduchej, přesto si nikdo nelajzne zkusit to FULL MOON 12

po něm. Nikdo zpátky do dětství zrovna nespěchá. Bazální doprovod akustický kytary, cingrlátka, ze kterejch jsme na hudebce měli akorát srandu, klávesky, zvukem silně připomínající raně osmdesátkový Delicie (v kabinetě hudební výchovy), triangly, flétničky, housličky a podobně. Neodhadnutelnou, ale taky neodmyslitelnou ingrediencí navíc je často se vkrádající divno. Kvůli němu část fanoušků mluví o koncertech Danielson jako o zážitku, kterej je místy víc „creepy“ než půlnoční sraz black metalistů. Já sám na to vyhraněnej názor nemám, ale víte co: v nedělní škole se probírá i Starej Zákon a to by bylo, abyste občas z těch příběhů neměli noční můrku. V Bibli si nemůžete vybírat jenom to, co vám přijde hezký. Smithův mix juchajdy, hudebních kanadskejch žertíků a občasnýho podprahovýho strašidelna si našel i slavný sympatizanty, nejpozději s deskama Tri – Danielson!!! (1998, 1999) a Fetch the Compass Kids (2001).

Kolik křesťanskejch kapel nahrávalo u proslulýho náboženskýho skeptika Albiniho, kterej si do baráku jen tak někoho nepustí? Moc jich nebylo. Já vím kromě Danielson jen o jedný FULL MOON 12

nebo dvou (a prozradím příště).

Třeba je Daniel Smith čím dál oblíbenější kvůli tý nekontrolovaný hravosti, rozhazovaný kolem sebe po hrstech, kvůli klukovinám, jež jsme odložili s odchodem na střední školy a teď litujeme, že už je pozdě vylízt na strom jen tak. Přáli jsme si bejt dospělý, ale jsou dny, kdy je nám úplně jasný, že to bylo to nejblbější přání na světě.

Otázka vnitřní udržitelnosti dětství je Danielem na nové desce Best of Gloucester County bez skrupulí otevřená songem Grow Up. Myspace dneska znamená prd, ale asi nebude náhodou, že tam Danielsonům visí jenom tenhle jedinej song. Představuje klíč k desce. Celej život jde jenom o rozlišení, v čem tkví podstata dětský čistoty, kterou Ježíš hodnotí tak vysoko (a nejen on). Čas je členěnej dilematy, ve kterejch situacích je potřeba dospět a kdy je nutný bojovat za neposkvrněnost pohledu. Smith nemoralizuje, jen si to tak rozebírá napůl sám pro sebe.

Většinu písniček napsal při projížďkách po krajině, kde vyrůstal; odkud utíkal jako nudící se puberťák (v New Jersey, jak jste četli

v minulým Full Moonu, se nikdy nic zajímavýho neděje) a kam se po letech divočení vždycky rád vrací. Album je, jestli to tak jde vůbec říct, když se bavíme o Danielson, asi nejvíc introspektivní nahrávkou. Dokonce se neopakuje ani rozmáchlý aranžování, ozkoušený na Ships (2006; mohutná podpora z řad Deerhoof, Half Handed Cloud, Serena Maneesh, Why? a ruku k dílu pochopitelně přiložil i mistr Sufjan). Ne, že by hosti tentokrát chyběli (Emil Nikolaisen i Kid S znovu účinkujou), ale všeho je o poznání míň – což, jak víme, častokrát znamená víc.

Míň vřískotu, míň převleků, víc rozmyslu a skoro se mi chce říct, že i víc nenápadně hitovejch písniček. Joyful noise jako by se ve výrazu posouval ze sálu zpátky do nitra písničkáře.

Docela mě zajímá, co bude dál, a doufám, že nebudu na nápovědu čekat zase pět let.

081

RECENZE J MASCIS SEVERAL SHADES OF WHY (SUB POP, 2011) TEXT CVALDA FOTO TIMOTHY HERZOG

Znáte ten pocit? Čím jste starší, tím méně blízkých lidí kolem sebe máte. Všechno se zužuje a vy ani nevíte jak. Jednoho dne nezbude nikdo.

Co s tím? Založit rodinu, jako to dělají ostatní, nebo najít někoho blízkého, komu věříte, a dát mu všechno? Občas si blízko ke třicítce připadáte, jako by vám bylo padesát a bylo tak nějak po všem. Po všem, co mělo nějakou naději, pravdu nebo ideál. Znáte to, když nenávidíte svůj život a v podstatě si nemáte na co stěžovat.

Venku prší, vy se procházíte Prahou. Vůbec nic vám to neříká, ale z nějakého zvláštního důvodu vás pohled na řeku uklidní a chybí vám. Je to divný pocit. Stýská se vám po něčem, co vlastně ani nechcete mít. Stýská se vám po něčem, co jste v životě měli a nechtěli. A pak si pustíte novou sólovou desku Mascise z Dinosaur Jr. Je vám sice pořád smutno, ale kašlete na to. Stejně jednou umřete. A kecy ostatních jsou jen překážky, které musíte přeskočit.

J je tady s první akustickou deskou, na které nejsou vůbec žádné bubny. Zapomeňte na hlasitá sóla Dinosaurů, zapomeňte na unavený vokál a na to, že vám bude po poslechu pískat v uších. Several Shades of Why nemá žádná místa, kde by se J mohl schovat. Každý ví, že lidi ho buď nemají rádi, protože je divný a díky svému častému mlčení je dokáže dostat do momentů, ve kterých se cítí trapně, nebo jsou naopak jeho věrnými fanoušky. J má svůj styl a charisma.

Vyrůstal na hardcore osmdesátých let. A v té době založil kapelu Deep Wound, ve které mlátil do bubnů jak zběsilý. Pak ho ale 082

všechny ty Black Flag kapely přestaly bavit a posunul hardcoreový underground úplně jiným směrem. Začal psát písničky na kytaru a založil Dinosaur Jr., se kterými doposud ovlivňuje nespočet kapel. Na celém reunionu Dinosaurů (kapela se dala dohromady v původní sestavě roku 2004) a J-ově stylu je super to, že to je pořád čerstvé a pořád dobré. Je cítit, že nepíše jen proto, aby se uživil, nebo proto, že mu nic jiného nezbývá. Když se podíváte na jeho souputníky Sonic Youth a moře dalších osmdesátkových kapel, které se teď tak rády dávají dohromady, spousta z nich je vyčpělost sama a skoro nikdo není schopný napsat dobrou písničku tak jako dřív. Tohle ale není J-ův případ.

Several Shades of Why je hezké album. Sedne vám, když bilancujete a všichni vám vadí.

Deset nádherných skladeb na španělku s typicky ukňouraným zpěvem, sem tam vazbou nebo sólem na elektrickou kytaru v pozadí.

A taky víc než pár hostů. Dnes populární písničkář Kurt Vile, Kanaďanka Sophie Trudeau z A Silver Mt. Zion, kámoš Kevin Drew z Broken Social Scene, se kterými Dinosauři jeli turné, Ben Bridwell z Band of Horses nebo Pall Jenkins z Black Heart Procession, kteří s ním jedou jako předkapela na americkém turné. Vedle starého hardcoreu má J hodně rád muziku šedesátých a sedmdesátých let, a tak kloubí klasický dinosauří rukopis s anglickou hipizáckou a folkovou scénou a americkou country music západního pobřeží. Že by šel po stopách Boba Dylana? To asi těžko, ale fanoušci Dinosaur Jr. by neměli kvůli absenci riffů ohrnovat nos.

Třeba budou příjemně překvapení.

FULL MOON 12

RECENZE BETH DITTO BETH DITTO (SONY MUSIC, 2011) TEXT MAXIBITCH FOTO PRESS

Poslední deska The Gossip je nejlepší diskotékovou (dance-punkovou, sebelhář) deskou za poslední léta a když se k tomu přidá sexuální podtext celé mašiny, není o čem mluvit, můžeme to probírat dvě noci, noc je jako den. A každá žena je latentní lesbička, to mě napadlo už na střední školce, měl jsem adolescentní problémy, ale taky velký duchovní falus. Zpátky: že Music for Men je nejlepší deska a že jsem si to v jisté periodě pouštěl pořád dokola (asi jako Alloy Mental), to se nedá vykládat na počkání, protože kamarádi z punkové scény by si to vysvětlili jako pomatenost nebo definitivní zběhnutí z řad prořídlé domobrany. Ale to jsou jejich hranice, já mám platný pas kvéru, platný kvéru pás a u něj druhotné pohlavní orgány velikosti malé žirafy. A hlavně: vím, jak se tváří nicota, mám rozšířené bitevní pole. Chytrá šlapka? Olalá: ta nejchytřejší. Haló? Tady je rič-pič!

Jestli vás baví poslouchat láteření typu „Kdyby neodkopla svoji kapelu, mohlo to bejt stokrát lepší“, tady se můžete v klidu vydovádět, jste fanoušci Beth Gibbons, Róisín Murphy, Amandy Palmer, Lisy Gerrard, Lætitie Sadier, Heleny Zeťové a... Courtney Love. Rič-pič.

Jenže každý není férová holka bez vývoje jako Kylie Minogue (tohle bylo dost nespravedlivý), duchovní vývoj pohání ten tělesný, podle mě lék na rakovinu je už dávno hotový, ale hlavní lékárník planety ho má v šuplíku a čeká, až se farmaceutika nakrmí a koza zůstane celá, globální demografická situace je výhodná pro všechny. O čem jsme to? Sólová deska Beth Ditto. I tlusté holky mají právo na štěstí.

A to říkám celou vahou vědomí toho, který nerozlišuje ženy podle váhy nebo barvy pižma, ale podle toho, jak nakládají s převahou svého pohlaví. Před touhle deskou se musíte rozhodnout, jestli vás baví vtipné hrátky s homofobií a latentní kryptomačofašismus, potažmo jaký máte vztah k sedmdesátkové diskokouli. Třeba David Věžka to vidí takhle: „Ta tlustá lesba z Gossip, co se neholí v podpaží, nepoužívá deodoranty a v mládí jedla veverky, protože to ‚v Arkansasu lidi prostě dělaj‘. To je Beth Ditto jednou větou. Tahle věta ovšem kolem této punkerky vytvořila nepřehlédnutelnou auru kultu, díky které FULL MOON 12

Gossip znají třeba i buzny a lesby z Brna.“ Můj otec, horník na důchodě, by řekl: tahle přibuzlá premisa vypovídá více o něm než o čemkoliv jiném. Nebo to má ještě něco společného s hranicemi verbálních tabu?

Přesnější je kolega Loomer, který o Beth Ditto tvrdí, že je „Věra Špinarová queer scény“. Problém je, že i na nu-danceovém albu The Gossip Music for Men dala vyniknout vokálnímu tobogánu, který ovládá ve všech zatáčkách a tušíte v něm ten ohromný vodní bazén, který na vás čeká dole, je tam potěcha těla a spojení s vodním živlem, všudypřítomný sexuální podtext, věčný erotomanův sen, umocněný lesbickou nemožností. Beth Ditto EP, které namíchala s hochy ze Simian Mobile Disco, je zvukově prvotřídní, oni vždycky věděli, jak zní plný a přitom syrový zvuk analogu a jak míchat chemii s homeopatiky. Jenže melodie jsou slabé a tracky příliš dlouhé na svůj ne-vývoj, meta psychedelického diska, o kterém mluví, je daleko za touhle taneční vatou, která by se hodila tak do předvýtahu nočního klubu.

Navíc Beth Ditto vůbec neslyším. Rozumím snaze ztlumit její výraz na úkor danceflooru a vytvořit paradox hitu. Navíc psychedeličnost se nerovná dlouhé stopáži a odtučněná Kylie se špatně probuzenou Róisín je sexy asi jako queer pořady na dvojce. Jsou to, ehm, dok menty, nemají vzrušovat.

První Do You Need Someone se pomalu a slibně rozjíždí, ale oč je začátek delší, o to nesnesitelně nekonečnější je závěr (dvě třetiny tracku). Goodnight, Good Morning jako sedmiminutové nic, které se požírá zevnitř, a domnělý tahák I Wrote the Book, protože je svižnější a zastřenému beatu sluší hlubší poloha Beth, jakkoliv přechody do těch vyšších poloh zní bázlivě (záměr?). Open Heart Surgery jako vrchol, zvukových plánů je víc a organicky se překrývají, erotická akcelerace funguje a zpátečnický výraz Beth Ditto tady má své opodstatnění. Můj rýč je můj klíč a tvůj bič... Olalá, když dojdou rýmy, nasadíte aliteraci nebo vyklouznete šikovným vulgarismem. Nejsem kýč. A tvůj bič? Dvě vagíny, to je jako voda a velký barevný nafukovací míč. To není homofobie, ale (oslepená) závist. Budu se postit a modlit za nápravu svědomí, pošlu pohlednici z pekla.

Yo-Landi Visser.

083

ROZHOVOR I LOVE 69 POPGEJU

Jakub: Protože já jednak vidím, že spousta lidí si

FOTO ARCHIV POPGEJU

myslí, že to je pro nás jen sranda, začínají od názvu, je jasné, že název je základna, pro mě osobně je Popgeju synonymem svobody, jití vlastní cestou i za cenu výsměchu a nepochopení těch, co nevidí za roh.

Pavel: Pro mě je to nespoutaná možnost sebevyjádření. Skrze tvorbu otevřít svobodně srdce.

Dělat rozhovor s původně duem (dnes je další členkou vizuální umělkyně, Polka Magda Janczuk) I Love 69 Popgeju je zapeklitá věc. Pavel Pernický a Jakub Adamec. Jako byste zkoušeli promluvit se zrcadlem hned po ránu, ale v něm ještě zůstal večerní obraz. Je to ustavičné míjení, smekání se, mluvíte a pořád nevíte, na čem jste, jestli jde o hru, legraci, výsměch, podivné intelektuální hrátky, nebo dokonce o přiblblou sexuální exhibici. Není jasné, kdo je tady za blbku a kdo za sex. Tak jsme je nechali pohovořit samé se sebou. Nebyl to nejlepší nápad, ale taky si dovedu představit hodně horších.

Apačka říkala, že je zvědavá, jestli máme takový smysl pro humor, nebo jsme tak směšní. Prý to tak vypadá na fotkách. Nevím přesně na kterých, ale ukázal bych jí to. Začnu od základů, jestli to myslíme vážně, nebo jestli to celé bereme nevážně, parodie, nebo jak si to vysvětluješ?

Pavel: Já osobně to beru vážně. Metám čistou pravdu o nás samých. Na podiu se chovám přirozeně, tak, jak si to prekérní situce vyžaduje.

Jakub:

084

Ono je samozřejmě zajímavé zpětně se dozvídat historky, že nějaký Krzysztof po navrátu z ostravské stáže zpátky do Polska vyprávěl, že v Ostravě je parta čtyř borců, kteří v jednom sklepě zkouší jako kapela a vedle ve sklepě mají galerii, jsou homo, chodí spolu všichni navzájem, zpívají naostro a klávesák hraje pérem.

Ale můžem klidně comingoutovat, že nejsme homo, ne? Já jsem pro pravdu.

Pavel: Já minoritní společenské skupiny jako gaye, lesby, herny atd. respektuji, ale klidně přiznám, že jsem hetero. Takže kluci máte smůlu, moje prdel je panenská a tak to i zůstane.

Jakub:

A pro ty, kteří o nás nikdy neslyšleli, jak bys nás představil? Co hrajem za škatulku? Já jsem pro NO TREND nebo over genre. V Čechách je oblíbené říkat, že někdo hraje jako ně-

Jakub:

kdo jiný. Jako že Midi Lidi jsou čeští Kraftwerk, ti tohle a tihle zas čeští tamto (já bych si s tím pohrál, protože všechny české kapely jsou české NĚCO a to je zajímavé). Celkem trefně nás popsal David Možný po koncertě na Itch My Hahaha. Říkal, že tam slyšel všechno: disko, black metal, Michala Davida, grind, punk, dance floor, energii, pot. Nevzpomínáš si, Poly?

Pavel: Já nevím, byl jsem opojen a mozek jsem nechal na podiu. Název stylu Nezařaditelný mi sedí a nehodlám na něm nic měnit. Jsme čeští Popgeji, revival sebe samých. Není to jako točit se v kruhu a opájet se sebeblbostí, spíš používáme odstředivou sílu a rotujeme tak dlouho, až nás to vystřelí.

Věříš, že se mi povede domluvit dvou nebo třítýdenní turné po Americe? Protože mě to tenhle týden napadlo a vlastně se do toho pouštím.

Pavel: Věřím, jedeme tam, ale vzal bych to přes Evropu. Ať nás na rodném kontinentě taky pořádně poznají. Těch pár výjezdů za hranice byla jen ochutnávka...

Jakub:

Aha, takže téma naší lokálnosti a vůbec lokálnosti českých kapel. Že prý nic originální-

Jakub:

FULL MOON 12

ho nenabízí. Nám se smějou, že hrajem za hranicema, že zkoušíme udělat díru do světa.

Pavel: Popgeji jsou určitě světová kapela. Je třeba se víc otevřít světu. Je zde uzavřené prostředí a přitom okolní svět je tak blízko.

Cítíš se být součástí něčeho důležitého?

Rozumíš, jako hrdina v důležité legendě? Rytířem světla? Kormidlem? Bílým (pozitivním) vojákem? (Poly neodpovídá, což beru jako souhlasnou odpověď).

Jakub:

Máš nějaké plakáty doma na zdi? Idoly?

Jde mi o mentální idoly, o základ tvé ideologie.

Pavel: V mládí jsem měl plagát Predatora a od puberty jen umění, Andy atd. Teď jen vlastní. Já jsem na plagátových idolech nevyrostl.

Jakub:

A co zdroje inspirace? Kde je čerpáš? Já např. hodně pracuju s podvědomím a podsvětím mysli, s identitou, občas když jsem v transu, nechávám mysl běhat bez jakýchkoliv mantinelů a potom ty nejzajímavější inspirace používám jako odrazový můstek k tvorbě. A snažím se je házet za roh. Zkráceně: image je na nic, následuj instikt. Fuck off trendy.

Pavel: Já konfrontuji ideály svobodného člověJakub:

FULL MOON 12

ka s realitou. Zpívám obrazy, maluji hudbu, má tady někdo studené srdce?

Máš chuť ve chvíli, kdy začínáme koncert, spálit místo, kde se koncert odehrává?

Chodíme s Magdou na punkové koncerty a tam zpěváci začínají koncert slovy: Rozwalme tą budę, kurwa! Myslíš, že tím plaší trému? Jak je to s tvou trémou?

Pavel: Klub, ve kterém hrajeme, vyhlašuji rájem a my jsme pastýři zbloudilých oveček. Asertivní jednání je mnohem silnější. Agrese je pro slabochy.

Jakub:

Co myslíš, že se změní po vydání naší první velké desky? Mně se líbí ten výraz „velká deska“. Když jsi mi napsal, že už máš desky u sebe a je to nářez, byl to pro mě srdečně duchovní orgasmus, pořádný koprdelec.

Pavel: Jsem zvědav, co se začne dít. Je to pro mě novinka, mít nahrávky, za kterými si člověk stojí. Doufám, že začnou žít vlastním životem.

A tak se dostanou k více lidem. Velké? Malé? Je to zářez a jsem rád, že je na světě.

Jakub:

Ty vole, trvalo strašně dlouho, než se nám podařilo desku vydat. Snad několik let?

Jakub:

Byl problém v domluvě s klukama z A.M.180, kvůli tomu, že jsou z Prahy, že mluví jiným jazykem, nebo si za to můžeme sami? (Těch dvanáct válů, které jsou na desce, jsou průřezem a zároveň zabouchnutím dveří za naší desetiletou historií, není jich moc, když je rozpočítáš na ty roky, ale my taky nejsme normální hudební kapela, že? Písniček máme trochu víc, ale hlavně se neustále rodí nové. Jaká to byla historie, jak to je teď a jak to vidíš do budoucna? Já jsem optimista a dopředu. Intelektuál musí být optimista.)

Při procesu vzniku desky a domluvách vznikl informační šum. Jde tady spíš o nějakou bariéru mezi Moravou a Čechama (Prahou). Ta bariéra tady je a je dost těžké se přes ni přehoupnout. Snažím se komunikovat se vzdáleným okolím (jako že jsem kosmopolita a ne regionál), ale s Čechy to jde hůř než s cizincem. Lidi, měli bychom se vykašlat na mamon, odhodit předsudky a otevřít se světu!

Všechno je jedno a v něm je všechno. O to mi jde v Popgejích.

Pavel:

Let’s Gold Corridor!

085

RECENZE I LOVE 69 POPGEJU LET’S GOLD CORRIDOR (VOLE LOVE, 2011) TEXT LUMÍR NYKl

„Roztomilé dada“ je dost slizký a ještě víc zavádějící výraz. I Love 69 Popgeju v civilu (?) před Cabaretem Voltaire, tím „původním“ v Curychu. Jakub Adamec a Pavel Pernický, oba odkojení (fest) ostravským ateliérem intermediálního umění Petra Lysáčka. From Switzerland with vole love. Fotka z dovolenky, jako do časopisu Art Tourist, kdyby existoval. Jeho fiktivní titulní strana je jedno z Adamcových děl.

Mondrianovská turistická značka na stromě.

Rafinovaná situacionistická kreace nebo parodie na všechny ty plyšové Van Goghy s odnímatelným uchem? Odpovědí Popgeju bude maximálně jejich program – „radical camping“. Tak ať, z původní znělky Objektivu si stejně pamatuju jenom hybná prsa černošky, křepčící v dusnu 90’s saxofonu. Pojďte s námi do míst, kde je cítit fortel a poctivost, zve dnes Václav Žmolík. Let’s gold corridor.

Poslouchám Hercules and Love Affair a potím se z těch rhythm-is-a-dancer syntezátorů.

Prohlížím fejsbukové album Maxima Velčovského „czech selection“. Záplava designových, neřkuli životních divností taky zahřeje čalounění. Našikmo vsazený vypínač a zásuvka.

Hommage à Theo van Doesburg, hlásá popisek. Vážně nečasové hodnoty. DJ Übermenšík – ten vtip jsem objevil až po měsíci. All my heroes are weirdos. Asi před dvěma lety jsem v návalu lokálpatriotismu snil o tom, jak budou jednou Like She (další zástupci Vole Love Production) dělat předkapelu Crystal Castles na pražském koncertě, a já o tom budu vyprávět svým dětem. Děti nevedu a to předtím se taky nestalo. V čase těchhle snů hráli v Novém Jičíně Kaspar von Urbach blahé paměti. Jejich vyhánění čerta ďáblem vyštvalo i mnohé 086

místní metalomuzikology: „Hej, obdivuju je, že umí zapojit všechny ty kábly, ale asi jsem byl znásilněn hudbou tyjo.“ Dva roky sem a tam, najednou I Love 69 Popgeju na stejném místě taví tepichy a teď co je kontroverznější? Jednomu z nich ruce sviští po klávesách, druhému po řiti. Korunu tomu nasazuje muž z lidu, který si nechává podepsat desku. Podle slov Jakuba Adamce jim ale takový projev přízně nevadí, další důkaz toho, že tohle není jenom nějaký ventil řachandy. Napadá mě další kronikářská douška, kterak Chris Corner, místosociologicky buzerant, málem dostal na Hrachovce po hubě od valmezské úderky Electrïck Mann. Kde jsou IAMX dneska? Nemají Češi podvědomou slabost pro průsečíky Káji Gotta a Depešmót? Comeback Oceánu dvakrát pravověrný nebyl. Midi Lidi rostou a fenomenální svetr s proužkem Petra Marka se míhá i v gold corridoru.

Pokud je tomu tak, u songu Miluji tě se nabízí dojem antiteze hitu Midi Lidi Láska. Proti syntetickým sladkým slovům chytlavý refrén: „Strčím ti ho do analů-u,“ hopsavý midi beat cítí říznější člověčinu. Následuje pro kapelu typický lom přerušovanou souloží, překvapený hraný orgasmus často uvozuje radikální změnu nálad. V Miluji tě do nihilistické smršti, v Srdíčku představuje hekání slastný ponor do třpytkové fuzzy lázně, protochill-wave, zněl by blogový tag. Právě tahle část songu-programového prohlášení (My to cítíme srdíčkem) je výsluním narcistních, kritických i divně estetických vytáček dua (My blood is cleaner than your blood, my father is bigger than your god). Neodolatelné v celém zpoceném lesku.

A do kostela s tebou nikdy nepůjdu, jak uvízlo v singalong refrénu jinak skoro grindového nátěru Adam, řev a transrytmus připomene digiterror Pernického projektu Marius Konvoj (rovněž VLP).

Umění = puzení. Klávesové inferno, jako by do plesového mága udeřil blesk a jeho yamaha duch jel dál po presetriích. Ve stejném šiku je „pódiová prezentace“, kolem a kolem to dělá zajetí a oddání se vizi, boření mýtu o audiovizuální šou jako o sedavém kultivovaném odpoledním thé. „We are bizzare,“ řve do uřknutého eurodancu HP Baxxter po deseti radegastech. Za jiných společenských poměrů by se možná spekulovalo, kolikrát Popgeju nadběhli době. Witchhaus? „Tento dům je prokletý,“ žaluje propiska. 8bitu nadběhli 16bitem. Ve svém gesamtkunstwerku jsou za ta léta už zabydlení a ví, kde co pokoušet. Pepíček Bek taky neosahával každý strom z překližky v ladovském mikrokosmu Hrátek s čertem. Prostě – zvuk se má k obrazu, jako spolu cvičí verše Ty jsi pěkný hajzl / já jsem pěkně v hajzlu. Synthodpovědí je dramatický motiv, jako když slečna Klára, asistentka Marka Ebena, odebrala v druhém kole panu Jiřímu tři stříbrné.

S touhle technologií často koresponduje bastardizovaně digitální projekce VJky Magdy Jańczuk, ovšem komu je libo žalud z ánfasu, nepřijde zkrátka. Boj – bojkot – bojkokot: Zohýbaná zkratka DIY trčí z distribuce samonákladového alba přes Malárie Records, cesty víry vedou do ostravského televizního studia, cesty punku do rožnovského Vrahu. „Že nehrajem na kytary, nebo že nemáme na první poslech srozumitelné texty atd.? Stop making sense. Plácejte si po ramenou a všechno zůstane tam, kde je.“ Říká Jakub Adamec, v narážce na českou scénu (v současnosti žije v Polsku) a jedním dechem kritizuje přejímání trendů a uměleckého „modu operandi“, prý princip fast foodu v kultuře.

Smacznego!

FULL MOON 12

ROZHOVOR Gold Panda Text Jan G. Bárta FOTO ARCHIV

Derwin Dicker alias Gold Panda je třicetiletý londýnský producent. Blogosféře a názorotvorným médiím typu Pitchfork vděčí, co se týče své popularity, za mnohé, v rozhovorech ale působí skromně, jako by sám nechápal, kde se ten povyk kolem něj vůbec vzal. Rozruch nepřiživuje, ale zároveň není odmítavým anonymním tajnůstkářem, jak je v Anglii u producentů à la Zomby a Burial „dobrým“ zvykem. Pod nickem Gold Panda tvoří od roku 2007, začínal remixem pro Bloc Party a v roce 2009 prolétl sítí jeho chytlavý party track Quitters Raga, kratičká beatová etuda, poskládaná z indicky znějících samplů. Od té doby se jeho ruce na sampleru nezastavily a loni vydal první LP nazvané Lucky Shiner. Deska, která vznikala při hlídání strýcova psa, působí uceleným dojmem, skoro jako koncept. Gold Pandu začali házet do krabice rozhrkaných beatů šílených hodinářů Flying Lotus, Hudsona Mohawka a dalších, mnozí zmiňovali jeho spřízněnost s erudovaným tanečním samplováním Four Tet. Ale nemělo by se zapomínat ani na sonické braindance inženýrství Aphexe Twina a Squarepushera.

Sám Gold Panda nezastírá „hiphopovou minulost“, stejně jako ovlivnění Dálným východem. V Pandových orientálních smyčkách uvízly nostalgicky vděčné vzpomínky FULL MOON 12

na rodinu, kamarády, holky, slunce, měsíc, zurčení potůčku někde v Essexu a hučící křižovatky v Tokiu. Je gentlemanským pokračovatelem britské koloniální tradice, když kolonizuje úryvky a střípky starých indických raga desek a konfuciánských zvonkoher a jeho kolážovité litanie připomínají zručně rozsypaný čaj, mozaiku v paláci tří císařů a satori po procitnutí z největšího mejdanu života.

Namísto levné exportní kung-fu nápodoby východního ratia, kterou nasákl nejen západní hip-hop, je Gold Panda i přes nespornou „dance friendly“ povahu mnoha skladeb citlivým pozorovatelem osudové mystiky zemí nejblíže k vycházejícímu slunci, mlčky opřeným nosem o okno jedoucího šinkazenu, v jehož očích se stejně jako v diamantech vážky odráží vzdálené hory. Dostat haiku na party není známkou vypočítavosti a povrchní líbivosti a mistr Bašó by měl radost, stejně jako jeho žába, která – žbluňk – skočila do čaje.

*Jaké to je, vydělávat si hudbou?

Je super, když se můžeš živit něčím, co tě baví a nemusíš chodit do klasické „nine-to-five“ rachoty, což přímo nesnáším. Nevydělám si závratné sumy, ale na jídlo a bydlení to stačí.

Prošel jsem spoustou různých zaměstnání a nikdy jsem nenatrefil na něco, co by mě bavilo. Studoval jsem japonštinu, že pak získám

nějaké dobré místo ve městě a budu vydělávat kupu peněz, ale neklaplo to.

Studoval jsi japonštinu s cílem získat dobrou práci?

Ne, to ne. Prostě jsem nevěděl, co dál se životem. Bylo to ještě předtím, než jsem začal dělat muziku jako Gold Panda. Nikdy předtím by mě nenapadlo, že to půjde. Hlavní impulz přišel, když zemřel můj kamarád, který taky dělal hudbu a vždycky mi říkal, ať to zkusím. Řekl jsem si, že je to možná znamení, abych do toho šel...

Studium japonštiny, umělecké jméno Gold Panda, jedna z tvých prvních úspěšných skladeb se jmenuje Quitters Raga, na albu Lucky Shiner jsou tracky Same Dream China a India Lately. Kde se vzala fascinace dálněvýchodními kulturami?

Je to přirozené spojení, protože moje babička byla Indka. Poslouchala rádio s indickými stanicemi, takový Bollywood na vlnách. Ta hudba byla zvláštní v porovnání s tou, kterou jsem znal z Anglie, něčím mě vždycky přitahovala. Vím, že Bollywood je dnes mainstreamová záležitost, ale pro mě to byl především jiný, nepoznaný svět.

Zajímal ses o Japonsko předtím, než jsi tam odjel?

O japonskou kulturu se zajímám už od patnácti, vždycky jsem měl rád jejich animované filmy, manga komiksy... Jinak mě ale spíš než 087

088

FULL MOON 12

tamní kulturní výdobytky přitahuje Japonsko jako země, tím, jak vypadá, a kvůli pocitu, který ve mně probouzí. Je to inspirativní místo.

Jak reagovali lidé v Japonsku na hudbu plnou orientálních samplů?

Nemělo to takový efekt jako v Evropě, možná proto, že to brali jako „levnou“ záležitost: nějaký týpek ze západu jim hraje muziku, která se snaží znít japonsky. Myslím, že moje muzika funguje líp na západě.

Jaký máš z Japonska pocit? Hodně lidí mluví o odcizení; hlavně ve městech, která jsou obrovská, je těžké se seznámit s lidmi, získat přátele...

To je pravda, v Japonsku se člověk cítí dost osaměle a Tokio na mě působilo trochu nepřátelsky.

Možná je to mentalitou lidí, nevím. Řekl bych, že to je věc společná všem velkým městům, ve kterých chybí komunitní ráz a pospolitost. Teď bydlím v Hamburku a to je naopak malé město, kde se všichni znají. Tokio je obrovské, je velká náhoda narazit na někoho známého na ulici.

Jsi původem z Londýna, tavícího kotlíku různých kultur...

Londýn je doopravdy multikulturní, tavící kotlík, jak říkáš. Tokyo takové není, je jen obrovské a přelidněné a drtivá většina lidí jsou Japonci.

Tvoje první LP se jmenuje Lucky Shiner.

Přijdeš si teď „lucky“?

Lucky je jméno mojí indické babičky, akorát psané jinak, ale vyslovujeme to jako „lucky“.

A Shiner je její příjmení, tedy příjmení mého dědečka, který byl Brit.

Takže album je takovým věnováním...

Ano, je věnované mé rodině a blízkým. A taky tomu kamarádovi, který dělal hudbu a už není mezi námi. Díky němu věnuju všechen svůj čas věcem, o kterých si myslím, že mají smysl.

Takže teď jsem „lucky“ i „happy“.

Byl jsi na turné po Americe se skupinou Health a dělal jsi remix jedné jejich skladby.

Kamarádíte hodně?

Jo, po tom turné v jejich dodávce se z nás stali velcí kámoši. A líbí se mi míchání popu s noisem, jejich koncerty jsou úžasný.

Tvoje muzika je ale jiná, postavená na samplech. Řídíš se nějakými pravidly ohledně samplování a vlastní tvorby vůbec?

FULL MOON 12

Zařekl jsem se, že nebudu používat žádné přednastavené zvuky stažené z netu, takže když potřebuju použít bicí mašinku, musím si ji někde opatřit nebo půjčit. I když jsem to pravidlo už porušil, snažím se ho dodržovat, jak to jen jde. Sampluju zásadně z vinylů, miluju jejich zvuk, a taky si vytvářím a nahrávám vlastní zvuky. Žádné samplování z CD nebo DVD. Ačkoliv... líbí se mi zvuk cédéčka při skipování jednotlivých skladeb. Byl jsem blázen do glitch muziky, která zahrnuje dost schválně vytvořených chyb a lapsů. Nahrávání vlastních zvuků mě baví, nahrávám si je na iPhone a dřív jsem na to měl i kazeťák. Chtěl bych se tomu do budoucna věnovat, nahrávat pod vodou, chytat různé zajímavé zvuky po světě...

Pro spoustu lidí spadáš do škatulky laptopový nebo „ložnicový“ muzikant – vyhovuje ti dělat hudbu v pokoji?

Rozhodně, studio k tomu nepotřebuju a ani mi to tam nejde, nemám tam potřebnou inspiraci. Taky existuje dost muzikantů jako třeba Four Tet, který když si na podiu rozbalí všechny hračky a udělátka, vypadá to tam jako u něj v pokoji.

Skladby tvoříš z tak malých smyček a samplů, že je dost obtížné poznat, odkud pochází.

Třeba tvůj track You – až po několikátém poslechu jsem uslyšel to proklamované „you and me“...

No vidíš a to je docela legrace, protože v You žádný hlas říkající „you“ není. Samploval jsem jednu indickou desku a pouštěl tu smyčku v různých rychlostech a nakonec to trochu znělo, jako když říkáš „you“. Je zvláštní, jak různí lidé slyší různé věci. Nebo jak něco uslyšíš až potom, co tě na to někdo upozorní. V poslední době poslouchám hodně noise a příští album bych rád postavil na podobném zvuku.

Líbí se mi, když jsou ve skladbě zvuky jakoby schované a musíš si je poslechnout víckrát, než vyplavou na povrch.

Viděls jsi performanci, při které rapper Currensy freestajluje do beatového podkladu z tvého tracku Heaps? Některé tvoje věci jsou k tomuhle jako stvořené. Nepřemýšlel jsi o společném projektu s nějakým MC, obohatit hudbu o vokální stránku?

Mluvil jsem s Currensym, teda ne osobně, přes manažery, jak to obvykle chodí, a on se právě upsal nějakému velkému labelu, plánuje několik desek a je hodně vytížený. Nicméně spolupráce s nějakým rapperem by byla fajn

věc. Na druhou stranu jsem tak trochu sólista a tvorba hudby je pro mě hodně osobní věc, nikdy jsem nebyl schopný s někým tvořit dohromady, je to frustrující. Nedávno jsem udělal jeden track se svou přítelkyní a bylo to hrozný, výsledek mě fakt naštval. Vím, že k tomu není důvod, ale jsem prostě takový.

Měl bych pro tebe nové jméno, jestli se teda neurazíš...

Sem s ním.

BEAST, protože tvoje hudba je plná BEATů a obsahuje hodně EAST samplů a východní inspirace. Mohl bys o tom aspoň uvažovat! Ááá, vím, jak to myslíš. Anebo udělat nějaký BEAST Remix. Je fakt, že bych potřeboval hiphopové jméno. Gold Panda je takový... Když to slyší někteří hiphopeři, moc se jim to nezdá.

Co takhle Gold Beast?

Gold Beast? Gold Beast!

Best beats from the east...

Haha! East meets beats... aargh... Já bych nemohl být rapper!

*Po rozhovoru jsem se pomalu přesunul pod podium a vyčkával. Vystoupení Ivy 8-bitové a DJ Übermenšíka bylo veselé a místy lehce zatuchlé, před dubem za dubem, furt maj něco za lubem. Gold Panda se pak dostavil v červené pletené čepici. Skoro bych řekl, že mu ji upletla ta jeho babička a on ji jako vzorný vnuk nosí na koncertech. Začíná smyčkovat a tahat z paměti sampleru úryvky a kousky ozvěn toho, co za chvíli přetaví do některého z tracků své desky, začíná zvonkohrou ze Same Dream China. Zvuk mu vyrůstá pod rukama, prsty kmitají po drum machine, nešetří beaty a nechybí mu ani proklamovaný taneční groove.

Ve chvílích přílivu zavírám oči a nechávám se nést. Melancholická krevní skupina jsem stejně jako on a tančím uvnitř. Skladby se organicky přelévají jedna do druhé, Panda se pohupuje a nevynechává žádný ze známějších kousků své pocitové skládačky. You, Quitters Raga, Marriage. Beaty spojuje se smyčkami, které po chvíli nalézají své místo v celku, v organismu.

Lidé si oddechují, já vydechuji.

Gold Panda dýchá.

089

090

FULL MOON 12

REPORT ULVER 3.4.2011 (((SZENE))), VÍDEŇ, RAKOUSKO

cert současného turné je pro mnohé balíček s překvapením.

TEXT APACHE FOTO ARCHIV

„Poslední turné hrozně fetovali, teď zase děsně chlastaj.“ Z backstage se přimotá frontman, resp. zpěvák Ulver Kristoffer Rygg s nepřehlédnutelným, do vikingského copánku svázaným plnovousem a ve stejně nepřehlédnutelně povznesené náladě. V ruce třímá láhev vína, usmívá se a dělá posunky, kterým rozumí jenom on a Aleš. A dost možná ani ten ne. Aleš je řidič a prodává merch a v deseti minutách před koncertem od něj dostávám brífink, který by mi sledováním kariéry Ulver zabral tak dvacet let. Kapela právě vydala desku Wars of the Roses. Původní norské trio – Kristoffera, Torea a Jørna – dnes oficiálně doplňuje Daniel O’Sullivan (Guapo, Æthenor) na kytaru, baskytaru a klávesy; koncertní podobu supportují ještě bubeník a druhý DJ z norské hiphopové senzace Paperboys. S nima a s Turbonegro sdílejí Ulver zkušebnu – big happy Oslo family. Na aktuálním turné hrají šestičlenní Ulver téměř bez výjimky nové album. Lidí chodí hodně (i vídeňský klub Szene je sympaticky plný), ale vloni, kdy hráli i v Praze, byl zájem větší. Není se co divit, poslední turné bylo vedené jako „první po šestnácti milionech let“.

Ulver začínali na typickém skandinávském black metalu, ale jejich sound se brzy výrazně proměnil a na dotek přiblížil experimentální elektronice. Konzervativní, přesto novátorské a originální, příkladně temné a – v případě jejich předposledního velkého alba Shadows of the Sun – introspektivně laděné. Do minulosti se ohlížejí jen zřídka (při technickém problému na podiu prohlásil Kris ke všeobecnému veselí: „Fuck computers!“ a v přídavku hrají track z víc než deset let staré, „twinpeaksovské“ desky Perdition City, tepající v úplně jiném rytmu než aktuální produkce), takže konFULL MOON 12

Kris zmizí v backstagi a objeví se Svein, norský experimentální hudebník, vystupující pod pseudonymem Zweizz, kámoš kapely a zároveň support turné 2011. Jako každý z Norska i on vypadá jako Viking a láhev v jeho ruce je už odměnou za předvedený výkon; s rakouským publikem se rozloučil srdečným „všichni máte rakovinu“ asi před deseti minutama. Vtip s rakovinou objevil prý teprve včera, ale zdá se, že se v jeho performanci uchytil. Všechny ubezpečuju, že je to to nejnormálnější, čeho se u projektu Zweizz můžete dočkat. Svein klepe na svůj nejnovější vinyl a říká, že je to fantastická deska, načež zasalutuje a zmizí v zákulisí. Aleš se směje. „Uf, ještě že je zítra day off.“ Přicházím na poslední část vystoupení Zweizz. Svein si zrovna na stagi sundává kalhoty a usedá na porcelánovou záchodovou místu, přičemž vytváří různé ruchy a troubí na nějaký roh. Fakt jenom čumím. Jsem natolik konsternovaná, že nevidím projekci, která na plátno přenáší dění v míse, takže Sveinův zadek. Záměr pochopím, až když se Svein zase obleče a k míse si klekne, takže projekce přenáší už jen jeho obličej. Vůbec mi nevadí, že jsem prošvihla předchozí scenérii. Myslím na kapelu jménem Pláč hoven, jejichž kariéru sleduju v útržcích bizarních zkazek a plánů, o kterých dodnes nevím, jestli jsou vtip, nebo skutečnost, a ve světle vystoupení Zweizz si říkám – a proč vlastně ne? Na Sveinovu obranu, byť je jeho podiová show dovedená ad absurdum (zcela bez indicií k tvorbě), jeho desky mají ve svém podivném průsečíku noiseu, elektroniky a akustického chaosu překvapivý řád. Vidět znovu jeho koncert (a zadnici) ale nijak zvlášť netoužím.

Když mluvím o koncertě Ulver v souvislosti s překvapením, myslím tím fakt, že posun od všeho, co v minulosti dělali, je opět obrovský, včetně očekávaného navázání na Shadows of the Sun, které se nekoná. Wars of the Roses je překvapivě přístupná, skoro popová nahrávka, postavená na bohatých aranžmá tradičních nástrojů a vokálech. To se sice nebude líbit nikomu, kdo Ulver kdysi pokládal na podobnou zvukovou linku se Sunn O))), na druhou stranu, kdo by neměl rád písničky?

Krisův vyrovnaný vokál doplňuje vyšší Danielův (který navíc pokryl celou recitační část závěrečného, naživo skoro dvacetiminutového songu Stone Angels), extrémně působivé jsou klávesy a iluzi písniček a v krajních případech (Alešem avizovanou) romantiku navozují i živé bicí. Tzv. normální průběh skladeb ale narušují přirozené, přesto výrazné vpády elektronických zvuků a noiseu, ambientní pasáže a drobné harmonické hříčky. Netvrdím, že jsem u delších částí skladeb jako Providence nepřešlapovala, ale celkový dojem z koncertu, podpořený i příkladnou projekcí, byl ve srovnání s mým nijakým očekáváním a obecně chabým povědomím o Ulver skvělý. Taky netvrdím, že se mi nejvíc nelíbil závěrečný track Hallways of Always z Perdition City, naživo temně dunivý, téměř hiphopový hit à la Dälek.

Ulver jen tak ledabyle nerecyklují a nekombinují žánry, nesledují trendy ani křivku poptávky scény. Jsou z kapel, kterým různé profily, škatulky a otrocky naposlouchané desky pro pochopení tvorby nestačí. V současné nadprodukci jsou důkazem, jak moc je důležité mít oči otevřené a uši nastražené.

Nikdy nevíte, jestli vás nemíjí satori.

091

092

FULL MOON 12

TOUR REPORT VOL.1 ESA Z LESA / FIVE SECONDS TO LEAVE 17.2.2011 – 27.02.2011, ČESKO - POLSKO - LOTYŠSKO LITVA - ESTONSKO TEXT ONDŘEJ FOTO ARCHIV KAPEL

Myslím, že celý nápad vyrazit na sever vznikl jedné letní noci před klubem v blízkosti kostela sv. Mikuláše v Chebu, kde kluci z Five Seconds to Leave odpálili pokoncertního špeka. Nechal jsem si vyprávět zážitky z jejich pobaltského turné v roce 2010. Kluci s úsměvem vzpomínali, jak tam v dubnu zažili „ruskou zimu“, jak trpěli hladem a žízní, skoro nikde nedostali ani najíst, ani slíbený cesťák a jak si po turné, které je nakonec vyšlo na patnáct tisíc z vlastní kapsy, všichni tři slavnostně přísahali, že „do Pobaltí již nikdy více“. Po deseti minutách, kdy zazněla tato věta, jsme na baru domlouvali společné turné, nejlépe na květen a červen, kdy už tam bude snesitelně teplo, s tím, že my domluvíme polovinu koncertů po cestě v Polsku. V tu chvíli byla jen vize, myšlenka a tlachání u piva, ale již tenkrát jsem věděl, že tohle nelze nedotáhnout do konce. V tu vlahou letní noc jsme neměli žádné kontakty ani do Polska ani nikam jinam, dokonce jsme neměli ani dodávku, do které by se nacpalo sedm lidí, ale … „všechno bude“.

V následujícím měsíci se s nabídkou vystoupení ozval Jarmo, bubeník estonské skupiny Talbot, který v Tallinnu v únoru dělal audiovizuální festival Heliosphere s kapelami typu Amen Ra. Cíl byl tedy jasný, stejně jako smrtelně mrazivý čas nejstudenějšího měsíce v roce. Přísaha Five Seconds to Leave vzala za své a pokud byli vymrzlí na přelomu dubna a května, teď to bude minimálně Sibiř. Nebo spíš Arktida. Výprava o sedmi členech čítala: mě, basáka Esazlesa, dále nejskladnějšího člena, kytaristu Zdendu, pak lamače dívčích i mužských srdcí, řvouna, kytaristu a chlupatého nudistu Boušeho a nejmladšího dvojníka FULL MOON 12

Gérarda Depardieu se zabijáckým úderem do škopků, Honzíka. Druhou část výpravy představovalo trio Five Seconds to Leave z Jindřichova Hradce: bubeník Víťas s náběhem na sociální fobii, kytarista Venca, který se krátce před cestou vrátil ze Srí Lanky, a nejdunivější basák v Čechách – Hromy.

17.2.2011 – Čtvrtek – 22:31 (Plzeň)

Koukám na teploty v Estonsku a přes den má být minus osmnáct, v noci dokonce dvacet sedm pod nulou. Tato teplota byla naměřena v pražském Klementinu snad jen v bájných zimách léta páně 1789 a 1927. A za několik dní se nebudeme mít před stejným mrazem kam schovat. Nebudu hrdina, balím si termo tričko. Sice jsem Boušemu slíbil, že budu taky punkáč, ale tady půjde do tuhýho. Ve svém pokročilém věku už se prostě hlídat musím.

A Bouše má na těle stejně huňatější kožich než já. Pokládám si zbytečnou otázku: Proč jsme ze všech měsíců museli kápnout na ten nejmrazivější? Asi aby byly zážitky. Kluci jsou na společné zážitky cíleně zaměření, takže: Musíme udělat zážitky!

18.2.2011 – Pátek – 15:37 (Někde mezi Plzní a Českými Budějovicemi)

Míříme na jih. Bouše řídí. Do severovýchodního cípu Moravy, kde hrajeme první koncert, jedeme přes Budějice, musíme totiž nabrat od NAAB (Noise Assault Agency Booking) zásilku splitek a v Jindřichově Hradci naložit Five Seconds to Leave. Splitka dostáváme od merchguye NAAB Ewy, u kterého při prvním setkání nevíte, jestli je to kluk, holka nebo albínský černoch s vyžehlenými vlasy. Následuje cesta do Jindřicháče, během níž zjišťujeme, že Venca z Lívanců (naše zkratka pro Five Seconds to Leave) je ještě v práci a Hromy jel do Hodonína vyzvednout nové vinyly… Zcela jistě nabereme skluz, a jsem zvědav, jestli se vejdeme se vším tím haraburdím do auta, nebo budeme muset operativně řešit vozík. Kvůli němu jsem 093

v tomto týdnu nechal k dodávce za hříšné peníze přimontovat tažné zařízení a následně převrátil zavřený dopravní inspektorát naruby, když jsem se mimo úřední hodiny snažil změnu na voze oficiálně přihlásit. Náš bubeník Honza ohlašuje sračku „jaksvině“, narval do sebe deset tablet Imodia, takže už nemá průjem, ale zácpu – to nám to hezky začíná.

20.2.2011 – Neděle – 8:34 (Ruda ŚlAska – Berza Squat)

Vzbudila mě zima v Berza Squatu v polské Rude Śląske. Přitáhnul jsem si zaprášenou sesličku blíž obrovským kachlíkovým kamnům, která se nám tu ve spací místnosti povedlo rozhycovat. Do kamen nikdo minimálně pět hodin nedal ani jeden mizerný uhlík, takže uvnitř jsou již vyhaslá, ale kachlíky mě ještě příjemně hřejí na zádech. Za dvě hodiny nebude ani to.

Předvčerejší, páteční koncert v dětmarovickém Dělnickém domě byl trochu hektický. Přijeli jsme na poslední chvíli, těsně před hraním s tříhodinovým zpožděním, a to hlavně kvůli tomu, že jsme přes dvě hodiny nakládali dodávku. Možná jsme přeci jen měli vzít ten vozík. Kluci byli na zadních sedačkách zastlaní spacákama a osobníma báglama. Nic pohodlného. Navíc se zadek auta opravdu láskyplně tulil k silnici. Mám pocit, že jakmile na vozovce přijde nějaká větší nerovnost, dá si podvozek se zemí dost nepříjemné políbení. Podle údajů v techničáku bychom měli být více jak dvojnásobně přetížení. Kdyby se při nakládání udělala sebemenší chybička, tak se to tam prostě nevejde. Transporter při jízdě do kopce sténá a nejede více jak šedesátkou. Mám čím dál tím větší strach, že až se v Lotyšsku objeví horší silnice, budeme škrtat zadníma běhama o blatník. Po tom, co jsme naložili všechen aparát, merch a osobní bágly, jsme dostali u Brna od Shindyho další náklad. Padesát triček Five Seconds to Leave a pro nás nové placky a nášivky. Jupí. Máme poprvé v historii nášivky, jsme už vopravdická punková kapela. Lívanci jsou dost zpruzení a mrmlají o vinylech, které se jim nelíbí. Barvy se prý nepovedly podle jejich představ – co mělo být hnědé, je černé, texty jsou příliš tmavé, nečitelné… no, vládne dobrá nálada.

Páteční koncert byl prvním a posledním na české půdě. Domácí The Sin of Lilith měli u publika jednoznačně největší úspěch. Škoda, že jsme z jejich setu nestihli víc. Dětmaro094

vický kulturák byl otevřený jen v tzv. malém sále a myslím, že nějakých padesát lidí tam bylo. Mně se hrálo skvěle. Večerní párty na bytě zpěváka Honzy, při které se nám podařilo svrženou vodní dýmkou podpálit křeslo, byla taky fajn. Lívanci spali jinde. Noc byla krátká, ranní vstávání bolestné a dopolední nakládání aparátu zdlouhavé. Opět se prostor v dodávce optimalizoval více jak hodinu. Několik hodin strávených ve společnosti oběda a páru posledních českých pivek, poslední nafta za české koruny a stržený stěrač při čištění předního okna. Hromy se ho snažil přilepit izolačkou a zdálo se, že to bude i držet, ale já před sebou stále viděl situaci, kdy v nějaké lotyšské sněhové vánici potratíme stěrač a budeme v… jak to říci slušně? V pěkné šlamastyce?

Cesta přes polská městečka severně od Ostravy je úmorná. Končí jedna vesnice, začíná druhá. Všude jedeme padesátkou a všude jsou auta a autobusy. Mizerných osmdesát kilometrů jedeme víc jak hodinu a půl. Do cihlové nádražácké vilky, Berza Squatu, dorážíme přesně ve chvíli, kdy přijíždí veselý drobný Polák s mikinou Antifaschist a jde nám odemknout.

Mluví na nás svižnou polštinou a my vůbec nerozumíme. Zkoumáme prostor, kde budeme hrát a spát, na obou místech se teplota pohybuje kolem nuly. V Berza Squatu se hraje dole ve sklepení. Cihla – cihla – kámen – cihla, ideální místo na středověké vězení nebo mučírnu. První hrají Lívanci a vypadají při tom dost vymrzle. Místnost, kde se hraje, je jedna z malých sklepních kobek, která není větší než průměrný obývák. Mně největší problém dělají nerovné ledové kočičí hlavy na podlaze, efektové krabičky se na nich při přešlápnutí zvrhávají a jakmile udělám s basou krok, ztrácím balanc. Před námi je asi dvacet, možná pětadvacet lidí, a ačkoliv se ani u nás ani u Lívanců moc netleská, vypadají, že je to zajímá.

Překvapuje mě, že Poláci znají naše skladby a dokonce vyžadují Sobce, ožívají a dojde i na dva přídavky, což je super. Po koncertě se mi na zádech mění vroucí pot na ledovou, velmi nepříjemnou krustu. Před zimou se nedá téměř nikam schovat, kamna ve spací místnosti ještě nehřejí a jediný rozumný otop (plynový hořák) je hned u baru, kde je i největší koncentrace lidí. Usínám schoulený v embryonální poloze se čtyřmi triky, dvěma mikinami a jedním svetrem na sobě.

Po dopsání těchto řádek cítím, že i ta velká kachlová kamna, o které se opírám, ztráce-

jí sílu, takže jdu hledat nějaké teplejší místo.

Dnes nás čeká přejezd do Lublinu, což vidím tak na šest hodin v autě. Haleluja.

20.2.2011 – Neděle - 23:22 (Lublin – Tektura Squat)

Před chvilkou jsme dohráli ve squatu v Lublinu. Cesta sem nakonec trvala asi sedm hodin, po dálnici do Krakowa to bylo sice skvělé, nicméně kvůli jedné přestavbě křižovatky na okraji Města polských králů jsme nabrali hodinový skluz. Na Lublinu je poznat, že je severněji. Stále přituhuje, navíc je tu deset čísel sněhu. Lublinský squat spravuje podsaditá usměvavá dredatá černovláska Iskra, která nám udělala zatím nejlepší jídlo, které jsme na cestách měli. Výtečné pikantní veganské karbanátky, kari rýži s dušenou cibulkou a každý nádavkem obrovskou horu přírodního afrodisiaka – strouhaného celeru. Ranní erekce bude krutá. Five Seconds to Leave zahráli zatím nejlepší set, po první písničce za sebou zanechali spoušť a konsternované lidi, kteří zapomněli i tleskat. Před koncertem běžel velmi příjemný živák Explosions in the Sky. Teď si kluci dole užívají barového veselí a já, starý jezevec, jsem zalezlý v místnosti, kde budeme spát. Mladý Polák, co tu bydlí, má na stole originálku Children of Fall, demo Dakhmy a v poličkách spoustu další české muziky. Dopřávám si soukromí, ke kterému mi hrají Murder by Death. Takových chvilek bude v dalších dnech málo.

22.2.2011 – Úterý – 7:22 (Vilnius – Byt poblíž centra)

Večerní party, která v Lublinu následovala potom, co jsem si dopřál studenou squaterskou sprchu, byla vydařená a protáhla se do časných ranních hodin, kdy jsme na baru poslouchali Edith Piaf, Sinatru a někteří z nás vytáčeli sličnou barmanku. Trochu mě štve, že kluci druhý den měli teplou vodu ohřátou z bojleru – ale ne všichni. Při Boušeho sprše teplá došla a to, co teklo z červeného kohoutku, byla ledová voda. A co teklo z toho modrého, už byl tekutý dusík.

Přejezd z Lublinu do hlavního města Litvy Vilniusu byl ve znamení více jak devítihodinové cesty autem, což bylo vyčerpávající. Sněhu přibylo. Zažili jsme dost nepříjemně klouzající neudržované silnice. Kamiony si naši supící dodávku vychutnávaly a míjely nás jen o pár centimetrů. V Litvě si nikdo z nás neuvědomil, že dochází k časovému posunu, takže k dvouFULL MOON 12

hodinovému manku, které jsme v Polsku nabrali, se zničehonic přilepila hodina třetí.

Viťas, bubeník Five Seconds to Leave, toho zatím moc nenamluvil, je mu špatně od žaludku, zřejmě má teplotu. Pevně doufám, že to od něho nechytne nikdo další.

Na místo dojíždíme po deváté a hned jdeme hrát. Klub XI20 není klubem, dříve to byl squat a nyní má prostor status klubovny, což znamená, že tu není bar a nic se neprodává, ačkoliv mnozí mají „podpultové“ nebo vlastní pití. Interiér vypadá, jako byste ho vystřihli z postapokalyptického amerického filmu. Šílený Max by se mohl jít zahrabat. Uprostřed je obrovská houpačka zavěšená až ke stropu, na které se rády bimbají místní holky. Předsálí smrdí močí a v klubu pobíhá na volno puštěné psisko, které si oblíbilo cédéčka Lívanců a nosí je v uslintané hubě svému pánovi. Po zdech visí obvody, popřípadě podivná torza mumií, vše je šedavě špinavé, ale oproti dvěma minulým koncertům v Polsku je tu celkem teplo!

To samé se bohužel nedá říct o situaci venku, kde je krutá klendra. Ve velmi slušně zaplněném klubu narážíme na dvě Češky, jedna FULL MOON 12

tu studuje a druhá pracuje. Ahoj holky! Zig, který to celé pořádá, je vysoký zakřiknutý asketicky působící kluk s brejličkami, který je ztělesněním slova skromnost. Moc nemluví, na otázky odpovídá jedním slovem a malým úsměvem. Koncert se povedl, Five Seconds to Leave zažili poprvé na svém koncertu stage diving a i během našeho vystoupení jsem pod podiem registroval odredované vrtulníky a bouřlivý pohyb. Opouštíme klub brzo, nasedáme do promrzlého auta a jedeme k našemu hostiteli, se kterým nás Zig chvilku předtím seznámil. Spíme ve starém městském činžáku poblíž centra. Zítra rozhodně zabrousíme do starého města.

23.2.2011 – Středa – 6:55 (Kaunas – klub Insait)

Ještě není ani sedm a já jsem vzhůru, jsme ve druhém největším městě Litvy – Kaunasu.

Před chvilkou jsem byl na toaletách a musím konstatovat, že tak řídkou stolici jsem měl naposledy v kyrgyzské Oši po uzbecké svatbě.

Včera večer jsme po koncertě dostali potraviny v podivných plastových pikslách a až po konzumaci jsem zjistil, že jsou více jak dva měsíce prošlé. Můj metabolismus nyní funguje

jako rychlý ohřívač, ještě že toaletního papíru máme dost. Dnes jsme spali v klubu nebo lépe v čajovně, ve kterém jsme hráli zřejmě jako poslední kapela. Je to tu nové, ale majitel měl nějaké problémy s policií, takže bude příští týden zavírat. Byl trochu odevzdaný a moc se nestaral. To, že jsme hladoví, máme průjem, v klubu, kde jsme spali, je něco málo nad nulou, Víťas i Hromy hlásí teplotu a bolest kloubů, není náš hlavní problém. Problém je nestartující dodávka. Ale popořadě, nejdříve k předchozímu dni ve Vilniusu…

Včera jsme po vydatné snídani zabrousili do města. Ve Vilniusu je všechno historické velmi blízko sebe, takže jsem přesvědčen, že jsme viděli všechny významné pamětihodnosti – kostely svaté Anny, Michaela, Kateřiny, hrad, univerzitu i Prezidentský palác. Ve městě jsme se setkali s organizátorem včerejšího koncertu Zigem, ten nás dovedl do místního podniku zvaného Info Shop. Jednalo se o pár místností v přízemí jednoho neudržovaného domu, kde jsme dostali zdarma veganské jídlo a teplý čaj. Mají tu gramofon, distro, bohatě zásobenou knihovnu, prodává se tu oblečení – DIY centrum zdejší mladé podzemní generace.

095

Další zastávka byla v antikvariátu, kde Honza a Zdenda utratili majlant za vinyly. Našli jsme tam i české interprety, k našemu překvapení třeba Turbo. Pak jsme zamířili domů, naházeli osobní věci do auta a chtěli se vydat do klubu pro aparát.

Jenže co to? Auto ne a ne nastartovat. Vypadá to na baterku? Je po páté hodině a servisy už mají zavřeno. Naproti na parkovišti právě parkuje černé Audi, ze kterého vystupují dva mladíci. Na první pohled Rusové. Zjišťujeme, že jsou to také hudebníci – z jazzového kvarteta. Přitáhneme je k našemu autu a snažíme se nastartovat pomocí startovacích kabelů jejich Audiny. Jenže auto se nechytá ani z jejich baterky. Zkoušíme dodávku několikrát roztlačit na parkovišti. Taky nic. Cítím, že je zaděláno na pořádný průser, palubní deska při žhavení zhasíná, problém je jednoznačně v baterce. Rusové mě přesvědčují, že ne, že prý roztlačují skoro každý den. Po hodině a půl přemýšlení a roztlačování na parkovišti navrhují zkusit auto roztáhnout na silnici. Že prý nás vezmou do vleku. Na parkoviště, kde jsme, se jede po velmi strmé kamenné cestě, která ústí do rušné silnice poblíž centra.

096

I normální auta tu mají problém s prokluzem. Nedokážu si dost dobře představit naši dodávku bez zapnutého motoru a posilovače brzd, jak se sklouzne dolů bez toho, aby dole na chodníku někoho nezmasakrovala nebo aby ji nesestřelilo auto na hlavní silnici. Starší Rus říká, že to zvládne, ať mu dám klíče. Říkám si – nemáme už skoro co ztratit.

Koncert v Kaunasu téměř nestíháme, pokud se hned teď nestane zázrak. A zázrak se stal.

Rus klouže s dodávkou, evidentně to podcenil a bez baterky selhávají brzdy. Běžím za ním dolů alespoň rozehnat lidi na chodníku, aby se nepostavili klouzající dodávce do cesty. Ale. Najednou. Dodávka vrčí a kouří se z výfuku. Asi metr před chodníkem Rusák nastartoval a auto zabralo. Všichni máme euforickou radost, ale není času nazbyt. Rus nechce peníze, které mu nabízíme, tak dostává alespoň čerstvě otevřený balíček tříčtvrtečního Javanese. Říkám mu, že je „Лучшие“, a tak ho bere. A my už spěcháme do klubu naložit cajky a vzhůru do Kaunasu.

Přijíždíme něco před devátou, jen tak tak.

Krčí se tu asi pětatřicet lidí a malý prostor je příjemně zaplněný. Rychle stavíme aparát

a jde se na to. Lidi reagují, první řady paří, až na zvuk a zvukaře je to velmi příjemný koncert. Honza je po koncertě naštvaný, protože mu zvukař zazdil klávesy. A já začínám být nervózní; Bouše se pokusil večer „zkušebně nastartovat“, marně. Ani palubní deska se nerozsvítila, auto je totálně mrtvé. Před spaním jsme seděli nad prošlými konzervami a vodkou, které přinesl zvukař. Ten v klubu bydlí a zabředl se Zdendou do dlouhé debaty podpořenou lahví vodky, která končila tím, že Zdenda nebyl schopen souvislé věty a každé jeho sdělení začínalo „I… I am… I am sakrblé“. My ostatní jsme si zatím pouštěli na Honzově notebooku jeho oblíbené pornofilmy, Honzík opět básnil o své oblíbené herečce Stoye a o tom, že to, co dělá, není pornografie, ale umění. Hovor se následně stočil k tomu, zda-li je pornografie ponižování žen a gay porno ponižování mužů, ale to už jsem skoro spal…

Věděl jsem, že s autem to zítra nebude jednoduché.

FULL MOON 12

knihy | fairtrade–bio | tisíce titulů | LP | CD | DVD | trička | doplňky | alternativa | underground | punk | hardcore | metal | indie | CZ scéna Trojanova 9, Praha 2 | otevírací doba: pondělí – sobota 10.00 – 18.00 | tel.: 224 910 041, e-mail: info@rekomando.eu FULL MOON 12 097 www.poli5.cz www.rekomando.eu www.dayafter.cz

SOUNDTRAX THE SOCIAL NETWORK (THE NULL CORPORATION, 2010) TEXT DAVO KRSTIČ FOTO PRESS

Reznorův soundtrack k The Social Network považuji za jedno z největších překvapení loňského roku. V pomyslném souboji „elektroniků“, kteří se spustili s filmovou hudbou, byl pro mě jasným vítězem nad Daft Punk a jejich TRONem. Ale že by mohl dostat Oscara? Přišla mi trochu absurdní vize nabušeného Reznora v obleku a kravatě, kterak se zubí před novináři a fotografy a v rukou hrdě svírá zlatého plešouna. V oscarovém klání jsem favorizoval spíše ambiciózní Zimmerův doprovod k Počátku, nemluvě o tom, že ve hře byla i hojně vychvalovaná Powellova hudba k animáku Jak vycvičit draka nebo Desplatův příspěvek pro favorita letošního udělování Královu řeč.

A pak to přišlo, Trent Reznor a Atticus Ross převzali cenu a slavnější z dvojice vyjádřil to, co si všichni ortodoxní soundtrack collectors mysleli – tedy pokud už v daném okamžiku nevyhledávali první pomoc: Wow, opravdu se to děje? A renomovaný server Filmtracks dal The Social Network hodnocení Frisbee, což je ještě o jednu hvězdičku méně než jedna hvězdička, a doporučil ho pouze potenciálním sebevrahům.

Záleží na úhlu pohledu. Jásat budou ti, kteří si už patnáct let zpátky, u úvodních titulků filmu Sedm podkreslených remixem Closer, říkali, že Fincherovy temné obrázky a hudba Nine Inch Nails tvoří dokonalý pár. The Social Network nabízí především ideální alternativu k neprokousatelnému Reznorovu skorosoundtracku The Ghosts I-IV. Zaručeně ho musí mít rádi ti, kdo si oblíbili kontemplativní polohu NIN a na posledních albech se vraceli k trackům All the Love in the World (With Teeth), The Good Soldier (Year Zero) nebo Lights in the Sky (The Slip). Naopak ten, kdo má Reznora zafixované098

ho jako producenta soundtracků Natural Born Killers a Lost Highway, může zvesela odhodit předsudky. Tentokrát žádný testosteron a sonický teror, žádný Pochod prasat ani Starfuckers. Nevěřící ať si jako první poslechnou track Painted Sun in Abstract. Čistá krása, to slunce není v názvu náhodou. V pomyslné soutěži Nejstravitelnější soundtrack k filmu Davida Finchera zaujímá Reznorova kompozice pěkné druhé místo, hned za Desplatovou hudbou k Benjaminu Buttonovi. Což neznamená, že zmínka o sebevrazích byla jen laciným fórkem; The Social Network opravdu není tím nejvhodnějším doplňkem k nedělní kávě a sušenkám.

Na to je hudba pořád dost nervní a znepokojivá, třebaže hlavní roli zabírá něco tak neškodného, jako je klavír.

Fincher dal oběma skladatelům nebývalou volnost. Není třeba skládat témata pro hlavní postavy, podřizovat se střihu a doslovně ilustrovat dění na plátně. Žádný temp track se slovy „zkomponujte přesně něco takového, ale ať to není moc podobné“. Místo toho projekce hrubého sestřihu a zakázka na čistě elektronický soundtrack dle vlastní chuti.

Reznor a Ross se přesunuli do své laboratoře a začali měnit neorganizovaný hluk v náznaky melodií. Práci si rozdělili následovně: Reznor improvizoval na kytaru a klávesy, případně experimentoval se zvukovými smyčkami a Ross coby Viktor Čistič skládal jednotlivé vrstvy dohromady a měnil neopracované minerály ve vybroušené diamanty. Na začátku vždy stojí jednoduchá (nezaměňovat za primitivní), z improvizací vzešlá melodie, ke které se postupně přidá tu kytara, tu elektronické hučení.

Na konci je to pořád ta stejná minimalistická hudební smyčka, jen si už přibalila svetr a kožich (Pieces From the Whole, On We March).

Reznor i Ross si byli dobře vědomi toho, že v konverzačním dramatu bude hudba často

pouhou výplní bez ambice strhnout na sebe pozornost. Scény, ve kterých jde hudba do popředí, jsou vždy klíčové a Fincher tak poskytuje divákům nápovědu: tohle sledujte pozorně, pro zbytek filmu je to podstatné a ještě se k tomu vrátím. Scéna, v níž Mark Zuckerberg vytváří FaceMash (skladba In Motion zní na začátku jako něco od Depeche Mode v předkytarovém období a na konci jako best of Orbital). Scéna, v níž se poprvé zrodí myšlenka Facebooku (jestliže Fincher chtěl elektronický podkres ve stylu Vangelisova Blade Runnera, skladbou Intriguing Possibilities mu Reznor určitě udělal radost). Nebo moment prvního setkání hlavních hrdinů s tvůrcem Napsteru Seanem Parkerem (track Magnetic má jednoznačně taneční parametry a navíc voní Orientem).

Samostatnou kapitolou je skladba Hand Covers Bruise, kterou lze označit za ústřední téma. Zazní ve filmu celkem třikrát, pokaždé s odlišně nahraným klavírem. Zatímco v úvodu vycházejí z pianina křišťálově čisté tóny, při závěrečné konfrontaci Zuckerberga se Saverinem zní klavír z vedlejší místnosti přes zavřené dveře. Zkorumpovaná nevinnost, výhra virtuálního kamarádství nad tím skutečným.

A vzdálená vzpomínka na to, jak se to celé, sakra, seběhlo.

Coby sběratel filmové hudby, který vyrostl na Williamsovi a Hornerovi, říkám ANO a těším se, jak si Reznor a Ross poradí s doprovodem remakeu Muži, kteří nenávidí ženy. Dočkají se Mikael Blomkvist a Lisbeth Salanderová vlastních, osobitých témat? Opustí skladatelé laboratoř a troufnou si oslovit živý orchestr?

Complication with Optimistic Outcome!

FULL MOON 12

FULL MOON 12

099

100

FULL MOON 12

DOKUMENT Rokk í Reykjavík (Rock v Reykjavíku) R. Fridrik ThÓr Fridriksson, 1982 TEXT Ondřej Kamenický FOTO ARCHIV

Izolace početnějšího národa může znamenat následující: Vždy o krok před ostatními a dlouhý nos (Japonsko), neznalost moderního světa a holý zadek (Papua), bilaterální rozhovory, seance a duchovní klid až do příchodu čímana (Tibet). Sešroubování západních hodnot s autenticitou lokálního světonázoru končí v lepším případě kulturní kuriozitou, v horším kardinálním průserem. Jaká pak asi byla atmosféra na ostrově pohanů, kde se muži periodicky vydávali na dlouhé týdny rybařit a ženy po jejich odchodu musely utáhnout celý grunt samy? Dělba práce, noci u verpánku, chlast a každý se svým osobním skřítkem z útesu. Island.

Režisér Fridrik Thór Fridriksson, který představuje symbol islandské kinematografie, natočil v roce 1982 coby svůj dlouhometrážní debut dokumentární snímek Rokk í Reykjavík.

Esenciální mix všeho, co Islanďané dokázali s několikaletým zpožděním nasát z americké punkové subkultury a přešít na svéráz vlastní (ano, víceméně reykjavické) scény. Dokument je kompilace řady živých vystoupení, které sem tam přeruší krátká rozprava muzikantů, točící se hlavně kolem drog a hudby samé. Tu, jak vyplyne, může dělat každý, ovšem jen když tomu věří.

O hlouběji strukturovaném dokumentárním díle tu nemůže být řeč. Fridriksson vyhmátl vedle průměrných, zapomenutých band i pár exotů lokálního undergroundu, díky nimž se FULL MOON 12

z prostinkého dokumentu stalo tzv. kultovní dílo. Zpěvák, ještě ani ne teenager, ze skupiny Sjálfsfróun (Masturbace) vykládá do kamery, jak je to se čmucháním benzinu a lepidla a následným buzerem švestek. Pak na podiu rozdělá kytaru sekyrou a ještě málem dostane od fanoušků na kasu. Členové Theyr ironicky vystupují v klipu k písni Rúdolf v černých kožených kabátech se svastikou na rameni a hned je oheň na střeše. Pro tradiční islandské obyvatelstvo hnůj. Sígři z Reykjavíku, co na koncertech stínají hlavy slepicím nebo mávají přes igelit hogo fogo lofasem, museli čas od času počítat i s nevyhnutelným zakročením ramene spravedlnosti, což je zrovna věc ve filmu upozaděná. Stejně jako dobový společenský odraz – myšleno reakce nezainteresovaných lidí z okolí. Do té doby všude vládlo disko!, což zůstává jedinou zmínkou o někdejší kulturní situaci na ostrově.

Rock v Reykjavíku jednoduše archivuje, skládá za sebe v rychlém sledu miniportréty tehdejších kapel, baví a zároveň mytizuje 80. léta na Islandu jako dobu, kdy se vyrojila spousta mladých anarchistů, bojkotujících fotrovskou morálku starých rybářů (kořek), a kdy se v tom agilním hřadování objevila dodnes největší hvězda ostrova – šestnáctiletá Björk.

Tappi Tíkarrass (něco jako Zašpuntovaná prdel), ve kterých Björk zpívala, byli už tenkrát její třetí (!) kapelou. Později s dalšími lidmi ze skupin, které v dokumentu také zaznějí (Theyr, Purrkur Pillnikk) zpunktovala experimentálnější ansámbl KUKL, po další obměně známý jako The Sugarcubes – dlouhá léta i za hranicemi islandské hudební numero uno. Narozdíl od mladšího doku-

mentu Popp í Reykjavík (Pop v Reykjavíku) Augusta Jakobssona, ve kterém se objevily později mezinárodně uznávané tváře islandské hudby (Sigur Rós nebo Gus Gus), si po letech z ohromně činorodé punkrockové scény stejně málokdo vybaví ještě někoho dalšího kromě Björk.

Stará islandská scéna přežívá ve střípcích z velké části díky Fridrikssonovu filmu, a to je jeho velkou devízou. Za zmínku ještě stojí Sveinbjörn Beinteinsson, což byla v kontextu islandského náboženství nesmírně pozoruhodná figurka. Beinteinsson se v 70. letech zasloužil o uznání Ásatrúarfélag (odnože pohanského odinismu) za jedno z právoplatných státních náboženství. Časté byly jeho prezentace na hudebních akcích, při kterých vousatý bard pronášel básně (rímur) ve staronorském pohanském jazyce a reprezentoval tak na poli moderní ostrovní tvorby dávnou folklorní tradici, se snahou oživit severskou předkřesťanskou mytologii (ne náhodou pak vyšly některé jeho přednesy pod hlavičkou Current 93).

Taková reinkarnace plurality myšlení, vztahu k zemi a vlastnímu svéráznému jazyku je vidět i na samotném přístupu k hudbě všech, kteří se ve filmu objeví. Pro Fridrikssona tím zároveň začíná znovu a znovu rozvíjené téma ostrakizace typů, pro které nemá společnost pochopení, nebo z nich má dokonce nahnáno a nejraději by se před nimi chránila jejich zašitím do blázince nebo do lochu. Kverulanti, magoři a podivíni v konfrontaci s ligou „normálních“. Třistatisícová populace s tolika hudebníky, že to svět neviděl.

Boj s bubáky a rybím stigma.

101

ROZHOVOR IVANA AKA SPUNKY FREESPIRIT TEXT/FOTO LENKA ŠPRYSLOVÁ

Ne všichni tatéři mají své stálé působiště.

Ivana alias Spunky Freespirit působí všude a nikde. Uvázat se v jednom studiu je pro ni nepředstavitelné. A studio je ještě maličkost, spíš mluvíme o městech, zemích, kontinentech. V jejím případě tak „hostovačka“ dostává zcela nový význam. Ivana hostuje pořád. A pokud chcete kérku, buďte rychlí. Příští týden už může být na druhém konci světa.

Kdy jsi začala tetovat?

Před deseti lety.

Ale to jsi musela být strašně mladá, ne?

Bylo mi dvacet, no… Skončila jsem školu a kamarádka si chtěla otevřít kšeft, tak se mě zeptala, jestli bych si nechtěla zkusit tohle… A já jsem začala. Vlastně jsem nikdy nedělala nic jiného. Učila jsem se na kamarádce, sehnala mi nějaký strojek z Kanady. Problém byl, že ten strojek byl na permanentní make-up, což jsem netušila. Šly s tím dělat jen malé ornamenty, žádné pořádné tetovačky.

Takže první tetování bylo rovnou do živého a strojkem na permanentní make-up?

Ano. (smích) Trvalo mi to asi dvě hodiny. Dneska bych to dala za deset minut. Ale já jsem strašně precizní, proto mi to tak trvalo. A taky jsme nevěděly, jak se o to pořádně starat, takže se kamarádka šla s tím čerstvým tetováním vykoupat do vířivky. Za čtyři dny jí to všechno vypadlo a dneska tam má krásnou jizvu. Po barvě ani stopy, vypadá to jak vypálené.

Co jsem se dívala na tvoje kérky, máš dost široký záběr, realistická tetování i úplné abstrakce. V čem se cítíš nejlíp?

Asi v té fotorealistice. Hlavně aby to bylo barevné! (smích) Ale neumím dělat přesně podle fotky, to by mě ani nebavilo. Trošku si to upravuju.

102

A máš ráda psy... Člověče, ani ne. (smích) Udělala jsem tenkrát jednoho a někdo to viděl na internetu, chtěl taky… A pak ani nevím jak, najednou jsem jich dělala dvacet. Teď už vím, že když nechci něco tetovat pořád dokola, nesmím si to dát do portfolia… Jednou jsem snad tři měsíce v kuse tetovala lotusy. Dala jsem si do alba pár květů a najednou každý chtěl květy. Pak už jsem to ani nemohla vidět. (smích) Dívala jsem se na všechna místa, kde jsi působila, a ty nemáš žádné stálé studio, že ne?

Nemám… Dlouho jsem působila v Austrálii, devět let žila v Sydney. Ale pak jsem se odstěhovala a od té doby cestuju po světě. Teď bych ráda chvíli zůstala v Evropě, takže pokud chce někdo kérku, tak v Evropě asi budu.

Spousta exotických zemí: Kajmany, Maledivy…

Já jsem v Karibiku žila. V Austrálii a v Karibiku. Mě hrozně baví cestovat, taky moc ráda fotím, takže to kombinuju. Navíc to potřebuju. Když jsem moc dlouho na jednom místě, leze mi to na nervy. Nevydržím. Zůstávat na jednom místě je pro mě plýtvání časem… Miluju Austrálii, Karibik. Ale vždycky, když jsem v Austrálii, plánuju si, jak až budu v Evropě, zůstanu déle a budu tetovat po studiích. Ale stejně mi to nevydrží a zase se vracím.

Jak ses tam dostala?

Jela jsem tam studovat střední školu… Odjela jsem, když mi bylo asi jednadvacet, a pak jsem tam nějak zůstala.

A není přesouvání z místa na místo z hlediska tvojí práce trochu komplikace?

Asi jediná nevýhoda, která mě napadá, je, že bych chtěla dělat větší projekty. Celá záda, rukávy třeba… A když vím, že jsem někde na tři měsíce a už se tam nevrátím, musím si to rozplánovat tak, abych to stihla. Na některá místa se vracím. Nevadí mi, když mám rozděFULL MOON 12

FULL MOON 12

103

lanou práci a vím, že mám letět kvůli několika lidem.

padalo to tam jako v baru. Moc se mi tam líbilo, ale nepracovala jsem tam, jen se byla podívat.

Vozíš si kérky z cest?

Když jsem byla malá, hrozně jsem chtěla tradiční polynéské tetování. Byl to takový sen, že až pojedu do Polynésie... ale nakonec jsem to neudělala. Já mám málo kůže. (smích) Pro mě je jedno tetování jedna část těla. Když si představím tetování, vidím celou ruku, celou nohu… Nemám ráda malé kérky, proto si musím pořádně rozmýšlet, od koho a co chci. Nechci plýtvat kůží. (smích)

Jak si domlouváš hostovačky? Kontaktuješ je sama, nebo tě zvou?

Tak padesát na padesát. Dneska hodně fungujou sociální sítě, zvou mě třeba přes facebook… Plus jak hodně cestuju, mám svoje kontakty. Ale když chci cestovat, tak jenom cestuju. Odděluju to. Ani si neberu věci.

A když tak jezdíš po světě, koukáš kolegům pod ruku?

Záleží, kde zrovna jsem… Když pracuju s lidmi, které obdivuju, chodím se k nim koukat i o pauzách. Když jsem byla na Novém Zélandě, učila jsem se maorské tetování, docela mě to bavilo. Ve francouzské Polynésii mě zajímalo tradiční tetování, těšila jsem se a byla trochu zklamaná, protože je to děsná komerce.

Možná že na menších ostrůvcích je to ještě pořád jinak, ale tady byl nějaký Jimmy… No a že v osm ráno začíná, ať se přijdu podívat. Měl objednaného nějakého Američana na svatební cestě, cestou tam dal dva jointy a pak mu začal tetovat ruku. Byl to freehand, ale příšerný, byla jsem rozčarovaná. Měl to celé křivě. Čekala jsem krásnou práci, jako jsem viděla jinde, myslela, že to bude kvalitnější. Tetoval želvičku, ale kdybych ti to neřekla, ani ji nepoznáš.

A vidíš nějaké rozdíly mezi studii?

Teď jsem byla ve třech studiích v Čechách.

V Praze, v Ostravě a Brně. Rozdíl je spíš v mentalitě lidí, kteří do těch studií chodí. První otázka je: „Kolik to stojí?“ Pak začnou vyjednávat. Nebo nemají čas. Když jdeš do obchodu pro chleba, taky nevyjednáváš s prodavačkou. Když na to nemám, prostě si to nekoupím. Já to nemám ráda, každý má svoji cenu. Je kupa dobrých tatérů, lidi si můžou vybírat, ale radši půjdou do nějakýho shitovýho studia, protože to bude levnější.

Druhý častý úkaz – včera jsem tu měla jednoho člověka, chtěl půlrukáv, celý barevný, ale chtěl to na jedno sezení. Musela jsem mu snad hodinu vysvětlovat, že se to nedá. Dělala jsem celý den a stihla čtvrtinu. Celý podklad, všechno barevný.

To prostě chvíli trvá. Nakonec to pochopil.

A studio, kde se ti opravdu líbilo?

Větší studia jsou skoro stejná, chod je totožný tady, v Americe, v Austrálii. V jednom studiu v New Yorku měli ale černé zdi, všude lebky, vy104

Slyšela jsem, že tatéři mívají na letištích problém. Že je nechtějí pouštět s vybavením do letadla…

Už jsem zvyklá. V Americe, v Austrálii, už tolikrát mi vyházeli celý kufr! (smích) Teď je lepší posílat si věci napřed, hlavně do Kanady, USA. Spousta kolegů to tak dělá, je to pohodlnější, míň problémů. My máme práci, kterou můžeme dělat kdekoli; jako když si s sebou vozíš štětce a plátno. Ale celníci tě podezřívají, že tam jedeš makat načerno, jasně. Naštěstí mě ještě odnikud nevrátili.

Jsi žena, ženské tatérky jsou pořád v menšině. Máš nějakou teorii proč?

Já nevím. Znám spoustu holek, který uměj nádherně kreslit, baví je to. Podle mě tetovat může každá, není to nic, co by nezvládla. Ale co jsem slyšela, ženským dost vadí kontakt s kůží. Taky mi říkaly, že by byly nervózní, že to zkazej. Ale to je normální, to mají i chlapi.

Stalo se ti, že by za tebou chodil nějaký chlap jen proto, že ses mu líbila?

Jasně, dost… Tohle je teda naprosto trapný. (smích) A není to dobrý, pak ztrácím zákazníky. Většinou ty lidi už ani neberu. Chlap se objedná na konzultaci a pak se o kérkách vůbec nechce bavit. Ale to dělaj i holky… Si vezmi Musu… Ty osmnáctky, co jsou do půl roku potetovaný od hlavy až k patě. (smích) Ale při tetování toho člověk moc nenakecá, ne?

Já to většinou nemám ráda. Když si povídám, nemůžu se soustředit a déle mi to trvá. Když ty lidi znám, tak jasně, povídáme si. Ale je to tak, že čtvrt hodiny kecám a pak jsem hodinu úplně zticha. Nicméně je pravda, že lidi si povídat chtěj. Tatéři jsou poloviční psychologové. Lidi se svěřují. Ale já spíš poslouchám, než že bych udílela rady do života. Co mám říct cizímu člověku, když se mi svěřuje s intimními věcmi...

„Hm.“ FULL MOON 12

DAVID CHODí DO TRIBA. ZA KULTůROU.

FULL MOON 12

105

TEXT JIRKA IMLAUF

Je březen, černé nebe nad městem voní deštěm, ještě jednou to všechno spočítám, aspoň ještě jednou, procenta štěstí, procenta smutku, plnoletost a špatnou pověst… Špatnou pověst má i tohle město, v březnu je trošku jako kočka na lovu nebo zmoklej pes u plotu. Funguje to pořád, že jo, ta básnička, tenhle Hrabě, kníže českejch adolescentních básníků, píše o Praze z půlky šedesátejch a zároveň o Ústí skoro padesát let potom.

Nechce se mi to vylepšovat řečma o tom, že nebe v Ústí nevoní, protože březen voní kdekoli, kdekoli chcete, i tady.

Vylepšim si pověst, dal jsem pětku chlápkovi před nádražim a skočil do vlaku, v uších větu tebe vždycky podrží ta hudba, ve vzduchu nedopovězený: Ale co podrží mě? No tak jo, zkusim se nechat podržet, tady v tom narvanym libereckym rychlíku to vypadá jak za časů Hraběte, studenti s houskama, babky ve vlňáku, fešáci s knírem a v bundách s vyhrnutýma rukávama, lidi, co jezděj tam a zpátky, protože nemaj kde vystoupit.

Je úplněk, nedělat ukvapený rozhodnutí.

Vystupuju v Děčíně, je to hezčí brácha nezvedenýho Ústí, v tomhle říčnim říčnym městě kotví parníky s šífákama v kocovině, kdysi jsme na jedný takový lodi hráli, zrovna když jsme zkoušeli zahrát Sweet Jane, přišel německej námořník a basákovi na čelo přilepil desetimarkovku, jestli neumíme Marína Marína. No neumíme, vzal si mikrofon a zazpíval ji sám. b d – písmena, co si koukaj do očí Po Ústí visej všelijaký plakáty, ale tenhle měsíc vyhrál plakát s obálkou nějakýho místního časopisu, a na něm fotka zpěváka a titulek – Pepa Vojtek: Koncert v Ústí bude bomba!

Dlouhej tunel pod obchodnim komplexem, kterýmu se tady říká liberecká pomsta, protože ji v první půlce osmdesátejch let postavili podle projektu libereckejch architektů v místech, kde odstřelili desítky secesních baráků a Liberec byl tenkrát rivalem Ústí.

Ten tunel pro zásobovací auta je jak vystřiže106

nej z některejch scén z Topolovy Sestry, místo jak stvořený pro italskej béčkovej horor.

Cestou na koncert se tam Honza s něčim stavoval a vyprávěl, že tam před nějakou dobou parkoval a tolik potkanů mezi kontejnerama a bednama se všim možnym ještě nikdy neviděl. Potkani tady maj různý oblíbený místa, ale tohle bude nejspíš jejich centrála.

Do blogu píšu o Colours: vždycky to byl pro mě dospělej festival. A já nejsem dospělej, bohudík bohužel. Co tim myslim, nevim; jak to říct. Bárta je dospělej, Bourek ne. Zasloužilý dávný hvězdy s opálenejma okrajema, ostřílený borci chytrýho popu, hudebníci s přesahem, všehochuť jazzu a world music, jasná kvalita všeho, zasvěcený hovory o hudbě, znalci, sběratelé, všechno jak se patří, sympatický, nepopulistický. Ale dospělý. Festival pro všechny slušný lidi, až teď. Swans.

Konečně. Šílenci v černym, už je tady zas, černá, neslušná barva. A to tam zrovna budem hrát taky, těšim se.

Kolega z kabinetu pouští nový Twilight Singers, bere nás to oba hned, jsou to ty černý košile, co oblíkaj tyhle písničky, sice se nám semtam zdá, že posloucháme něco starýho od Afghan Whigs, ale vůbec to nevadí, tady jde o spodní proudy víc než nový nápady. Vybavuju si ten koncert v Akropoli, vokalistky a elektrický piáno, chuť pořád kouřit, zpocenej vzduch, písničky ze skvělý desky 1965, cover od Pink Floyd, něco ze Zdi, co to bylo?

Tohle je míň soulový, víc americky rockový, ale zásadní pocit, že láska je černá, je stejně silnej jako kdysi.

Jedem hrát na hrad Loket, hradní městečko, připomíná nám Krumlov, hradní sál, čtyři kapely, dvě místní, pak my, po nás starý jeťouši Znouzecnost, to je dobrý, jsme na středověkym hradu a tahle kapela mi vždycky připomínala středověký pankáče. Je tady hodně lidí, chtěj se bavit, českej páteční hédonismus, pivní pěna všude kolem, hudba tomu odpovídá, je taky taková, od pivní pěny, rychlý rytmy, ten klasickej českej model, rychle a bůstrovaně, trika a cover verze Mňágy. A my máme košile, slivovici a tohle smogový město v akordech. Lidi to vypadá baví, i když jsme jako pěst na západočeský oko, definitivně je jasný, že nás poslouchaj víc chlápci než holky, berem to dneska trochu hákem, je to nahlas, nedohmátnutý akordy, bubny až padá omítka. Myslim na

to, jak moc se změnila kvalita zvuku, zpíváme všichni čtyři a slyšíme každý slovo, tohle před deseti rokama nebejvalo, před patnácti už vůbec. Cestou zpátky počítáme benzínky, vlevo Krušný hory, vpravo Ohře, krušný časy pro dva z kapely zaháníme tim, že si pouštíme nazdařbůh, co máme rádi, klín vytloukáme klínem a zpíváme si Priessnitz, … padá hvězda… žádnej strážnej anděl není… cestou do pekel, patos lítá vzduchem, cestou do Ústí. A já nezdárný synovec, zrozený, když Beatles udělali Revolver, píšu do úplňku, když je full moon.

Všichni jezdíme tam a zpátky, protože nemáme, kde vystoupit.

TEXT PAVEL VULTERÝN

Nejednou jsem se o tom zmiňoval, tak proč se tomu dnes nevěnovat na plný úvazek – fenomén house sharing. Za dobu, co jsem v Londýně, jsem se z toho či onoho důvodu musel stěhovat celkem pětkrát. Takže jestli po mně Home Office (tak tady říkají ministerstvu lásky) ještě pořád jde, doufám, že drží krok. Za těch pět lokací jsem potkal hezkou řádku zajímavých existencí; taková věta se dá chápat jako kompliment, stejně jako invektiva.

První místo je vždycky největší dobrodružství, protože ho musíte najít co nejrychleji, z čehož plyne, že na výběr spíše nemáte, než máte. Nás (přítelkyni a mě) osud zavál do východního Londýna. Leyton. Skvělá adresa. Dost mě tenkrát překvapilo, že Londýn nevypadá jako z romantických komedií s Hughem Grantem, ale spíš jako výlet do Bombaje. Na východě Londýna totiž najdete silnou indicko/pákistánsko/bangladéšskou komunitu, a když píšu „silnou“, myslím tím, že na ulici o angličtinu nezakopnete.

Nastěhovali jsme se do standardně navrženého anglického domku se čtyřmi ložnicemi a sklepem a pak už jen čekali na rande s paní realitou. A já zase zapomněl kytku.

Vyrostl jsem v mýdlové bublině, a tak mě srážka mezi tím, jak jsem si myslel, že to na světě chodí, a jak to na něm chodí ve skutečnosti, bolela o trochu víc než lidi, co se na život připravili.

FULL MOON 12

Například. Když nám náš landlord řekl, že budeme bydlet se dvěma Rumuny, Albáncem a Bulharem, automaticky jsem si představil skupinku studentů, která dorazila na výměnný pobyt užívat si výhod čerstvě nabytého členství v EU. (Tedy kromě Albánce. Jediná výhoda plynoucí z toho, že jste Albánec, je, že když bydlíte dost blízko u hranic, chytíte italskou televizi.) Jaké bylo mé překvapení, když jsme zjistili, že naše studijní skupina jsou ve skutečnosti lidé kolem padesáti, kteří se živí manuálně, a především ti z Bulharska se na noc rádi opijou. Tudy ne. První večer jsme skončili zabarikádovaní v pokoji a snažili se vymyslet, jak se co nejrychleji odstěhovat. Nakonec nám to trvalo půl roku a hlavním důvodem nebyli ti, kteří s námi žili a byli docela příjemní (byť ne až tak čistotní), ale švábi a myši.

Druhou zastávkou se stal Oval, pro změnu na jihu Londýna. Oblast je to o poznání hezčí, blízko k řece, tráva je tam zelenější a vůbec, sluníčko tam svítí častěji než na východě. Tentokrát se nám naskytla příležitost sdílet udržovaný mezonet hned se čtyřmi Turky. Jestli si člověk něco odnesl z leytonského zážitku, pak to, že lidé se nedají soudit podle národnosti, barvy kůže nebo hladiny alkoholu v krvi. Byly to dvě slečny a dva pánové a tak vstřícné a milé lidi byste pohledali. Tedy někdy byli až příliš vstřícní a milí, takže bylo poněkud problematické se jich zbavit, ale ono je vždycky lepší bydlet s exotem, který je tak milý, že se ho nemůžete zbavit, než s někým, kdo je tak nemilý, že se ho zbavit musíte. Sestava se pak průběžně obměňovala dívkami z Koreje (sdílet byt s dívkami z Koreje je úplně nejlepší, protože jsou tak plaché, že kdykoli vás jenom tuší, utečou pryč; je to jako nebydlet s nikým) nebo polským párem v zajetí spiritualismu. To byli zvláštní lidé. Výškový rozdíl v jejich vztahu činil asi 50 cm, přičemž za kratší konec tentokrát tahal muž. Jeho vzrůst mu nicméně nebránil řídit silnou motorku a navlékat se do vší té kůže a plastiku. Vždycky, když jsem ho potkal, cítil jsem se jako v bláznivé fantasy, ve které Mad Max vtrhnul do Středozemě, znásilnil pár hobitů a takhle to dopadlo.

Ona byla ještě lepší. Věřila v karmu, čakry a vůbec spoustu jiných věcí, o kterých jsem v životě neslyšel, ale zároveň v každé druhé větě skloňovala slovo „business“ v jakémkoli tvaru. Asi nějaká forma business buddhismu. Jejich příběh jsem nakonec musel opusFULL MOON 12

tit, protože mi ten můj přerostl přes hlavu a bylo na čase se stěhovat. Tentokrát už sám.

Stane se.

Jelikož jsem si stále pamatoval, jaké to bylo na východě, rozhodl jsem se zůstat s jihem a našel si pokoj v bytě deset minut chůze od Ovalu, Elephant & Castle. Gratuloval jsem si, že se mi podařilo bytovou situaci vyřešit efektivně a najít něco tak blízko za cenu, kterou jsem byl schopen zaplatit. Gratuloval jsem si tak dlouho, až mi došlo, proč je Elephant & Castle tak levný. Elephant & Castle bude dobré místo pro život tak za deset let, protože radnice s ním má velké plány; v současné době je to takové ghettíčko s černou populací. Než mě kdokoli nařkne z rasismu, vězte, že vracet se domů skrze bandu výrostků na kolech a muset si stále opakovat „jen ne oční kontakt“ není moc příjemná zkušenost, zvláště když to musíte dělat půl roku.

Nastěhoval jsem se do bytu, který jsem sdílel se dvěma páry, polským a polsko-italským, a zjistil, že na té karmě asi něco bude. Byl jsem čerstvě single a moje čakry to zřejmě ještě úplně nerozdýchaly; rozhodly se proto prověřit, jak pevná pouta mají lidé kolem mě. A ruku na srdce, moc pevná nebyla. Polské dvojici stačil k rozchodu měsíc mé přítomnosti a po dalších čtrnácti dnech to odpískala i polsko-italská kooperace. Říkal jsem si, že příští místo, kam bych se měl přesunout, by mělo být hluboko v lese. Tam bych deprimoval leda tak veverky.

Nakonec se situace vyvrbila tak, že jsem si raději našel novou přítelkyni, odstěhoval se tentokrát na sever Londýna a nechal všechny historky a lidi, které jsem potkal, uložené v šuplíku.

Jednou o nich napíšu knížku a bude skvělá, to vám říkám už teď.

TEXT PAUL WALLFISCH PŘEKLAD TOMÁŠ KEJMAR

Minulý týden jsem si koupil hlavičku česneku, na které bylo napsáno: Made in China. Pro pořádek to zopakuji. Šel jsem v Německu, v Dortmundu, do obchodu a koupil si čes-

nek, dovezený z Číny. Sice už je to nějakých dvacet pět let, co jsem byl v Číně, ale mám pocit, že je to pořád pěkně z ruky. Zhruba na druhé straně zeměkoule. Pamatuju si, že dostat se z Číny zpátky do Evropy mě stálo hodně času a peněz. Bylo to tak drahé, že jsem musel ještě docela dlouho zůstat v Paříži, než jsem si vydělal na letenku domů do New Yorku. Ale to je jiný příběh. Měl jsem poslední dobou dost práce, ale pokud se nepletu, Německo je pořád ještě součástí Evropy. Stejně tak jako Itálie (tyhle dvě země spolu před časem vycházely přímo skvěle) a to nemluvím o Řecku, Španělsku a Portugalsku, u kterých bych chápal, že tam jsou vztahy trochu komplikovanější. Nemělo by větší smysl něco si od těch zemí koupit, než jim jen tak dávat peníze? Ale to je taky jiný příběh. Nicméně, kdybych po tom česneku opravdu toužil, mohl bych si do Itálie v podstatě i dojít a nějaký si vyhrabat. Do háje, vždyť v Itálii jsou místa, kde je němčina mateřský jazyk většiny obyvatel. Tak co sakra dělá čínský česnek v polici s místní produkcí? Jak málo musí platit těm, kteří česnek v provincii Sečuán sklízí, aby se firmě Angela Merkel s.r.o. vyplatilo nakupovat ho z Číny místo toho, aby se poohlédla někde poblíž? Tak. To by byly špatné zprávy pro tento měsíc.

Mezi dobré zprávy patří fakt, že na druhém břehu Středozemního moře, z jehož bližšího pobřeží bychom měli nakupovat česnek, se miliony lidí rozhodly vsadit na ideu, kterou jsme tady už dávno pohřbili. Od Západní Sahary po Bahrajn se začalo dít něco neočekávaného. Je to možná první opravdová událost od pádu Berlínské zdi, která je hodna pozornosti zprávařských médií, ačkoli podobně silné a příjemné překvapení se stejně globálním dopadem bych hledal možná ještě dále, asi až v šedesátých letech. Jedna, možná i dvě předešlé generace přešlapovaly na místě, co se politické aktivity a kreativity týče. Váhavost a zachovávání statusu quo, to byla hesla dne. Vizuální umění ustrnula za všeobjímajícím závojem okrasnosti. Hudební umění se zřeklo výletů do atonálních krajin a avantgardy ve prospěch minimalistické zvukomalby a absolutní tonality. A zatímco populární hudba se přihlouple uculovala, lidi jako Sufjan Stevens a The Decemberists se začali se zevláckou vychcaností drát na špičky hitparády Billboard Charts. (Děláte si ze mě srandu?) Všichni jsme jeli na volnoběh a obrněni proti katastrofám a euforii jsme se 107

snažili přijít na to, co dělat dál. Myslím, že to, co se děje jižně od našich hranic směrem na Egypt, by mohlo vším pořádně otřást. Dost na to, abychom se všichni probudili. Dost na to, aby se změnil kreativní duch téhle doby.

Na konec měsíce připravujeme s mojí kapelou Botanica pár programových večerů o hudbě, jídle a scénách z románů skvělého japonského spisovatele Harukiho Murakamiho. Bude se servírovat Na jih od hranic, na západ od slunce. (Jde nám spíš o Patsy než o Frankieho.) Murakami je opravdový umělec postnukleární éry. Lidé se v jeho příbězích objevují a mizí. Světy a úrovně vnímání bez problémů koexistují uvnitř i vně tělesné schránky i mysli. I přesto, že jsou doslova surreálné, nejsou Murakamiho příběhy fantaskní nebo fantasticky komplikované fabulace, které mě strašně rozčilují u takzvaného magického realismu. (Harry Potter pro dospělé.) Murakamiho knihy jsou ovlivněné kvantovou fyzikou a potenciálem fyzikální teorie strun a jejich základními koncepty; že místo, na kterém se nějaká věc nachází, je dáno vnímáním; že věci mohou být na více místech zároveň – nebo se to tak alespoň zdá; a že žonglování s existencí v různých rovinách může být stejně samozřejmé jako dovoz čínského česneku do Německa. Bez vědců, Maxem Planckem počínaje a Malcadenou konče, by Murakami nemohl existovat.

Připijme si tedy na globální, interdisciplinární a vícegenerační hnutí. A nenechte si od nikoho namluvit, že za všechno může facebook. Technologie je skvělá, ale když vložíte hovno, hovno vám taky vypadne. A lidi pořád řeší hromady sraček. Nikdo nevzplane virtuálně.

Možná že nám ti revolucionáři z jihu nějak pomůžou vykopat The Decemberists z hitparád.

jisté hranice, které prostě nemůžu překročit.

Lehká netradičnost je v pohodě, zuby a odlišnost zase znamenají esprit DIY. Všechny národy mají jméno pro účes, který rozděluje lidi do dvou odlišných kategorií podle toho, jak cítí estetiku. Němci mu říkají „vokuhila“, což je zkratka pro „vorne kurtz, hinten lang“ neboli „vepředu krátké, vzadu dlouhé“. Češi pro to nepochybně mají taky název ( „na jágra“ nebo taky „záclona“ – pozn. překl.), v USA pro něj máme asi tisíc jmen („the sfilby“, „the waterfall“, „the mullet“ či „the surprise“) a lidstvo se rozděluje do dvou skupin – ti, kteří si myslí, že něco takového je přijatelné, a ti, kteří si myslí, že je na tom něco příšerně směšného. Kapitalismus vyšel ze Studené války jako vítěz a všechna, věčně válčící náboženství a sekty srovnají své rozdíly během příštích zhruba sto let, ale to hlavní dělítko tu s námi zůstane navždy: rozpínka mezi lidmi, kteří si myslí, že můžete nosit buď dlouhé, nebo krátké vlasy, ale musíte si vybrat, a lidmi, kteří si myslí, že můžete mít obé zároveň.

Je to kulturní konflikt, musíte se rozhodnout, jestli stojíte na jedné, či druhé straně. Nejde jen o účes, který můžete nosit ironicky. Jako u spousty aspektů rock’n’rollu je i tady jasně daná hranice mezi chytrým a hloupým.

Pár lidí, kteří měli možnost vidět moje záhlaví, mi řeklo, že mi to tam začíná pomalu rašit.

Náběh na vokuhilu, na pár místech že to trčí, říkali, ale nic hrozného. Nic hrozného, jenže mě to znepokojilo, blížilo se moje turné autorského čtení po Spojených státech. Veřejná vystoupení, příležitosti pro focení – tohle měla být ta část roku, kdy musím vypadat co nejlíp. Měl jsem vést vítězné tažení starou domovinou, vrátit se ve své nové identitě evropského hudebního publicisty. Musel jsem vypadat reprezentativně.

TEXT AL BURIAN PŘEKLAD BRO

Půjčil jsem si od kamaráda strojek na vlasy a nachystal se k úpravě týla hlavy. Příjemný bzučák a vibrace při kontaktu s hlavou mi učarovaly; během nějakých třiceti vteřin jsem upadl do transu, ve kterém jsem si hlavu vyholil úplně. Když už nebylo co stříhat, probral jsem ze stavu meditace, šokován. Zohyzdil jsem se k nepoznání. Co za plešatého utečence psychiatrické léčebny se to na mě v tom zrcadle proboha tlemí?

Stav mého sestřihu je horší a horší. Sice se považuju za nonkonformistu, a proto mi cokoli z kadeřnického umění vyhovuje, ale jsou

Hm, žij a uč se. K návštěvám u holiče jsem se vždycky stavěl rezervovaně, laissez-faire, říkal jsem si. Uvědomoval jsem si, že i kdyby

108

se něco pokazilo, je tady pořád, jako poslední záchrana, varianta vyholit si hlavu. Když jsem byl čtrnáctiletým punkerem, považoval jsem takový účes za něco skvělého. Jenže od té doby jsem tuhle premisu nikterak neaktualizoval. Až doteď. Stojím tady, píše se rok 2011, je mi 39, na hlavě mám úplně běžný strojkový sestřih a... vypadám obyčejně. To mě šokuje. Člověk vyplivnutý z matrice, generická, vzorová lidská bytost, sestříhaná ovce.

Znal jsem chlápka, který problém s oblékáním na turné řešil následovně – dva týdny v kuse nosil ty samé hadry, pak si to zamířil do nejbližšího sekáče, kde si pořídil náhradu za každý kus oblečení, který měl na sobě.

V průměru za to utratil dva dolary. A vypadal jako ohava. Divný klaun. Občas tím pobuřoval. Na druhou stranu, jednou za čas splašil velmi vkusný outfit. Ať tak či onak, po dvou týdnech bylo i tohle oblečení špinavé a zmuchlané tak, že ho musel zase vyměnit za nové kousky. Dva dolary se pokaždé zdály jako slušná investice, aspoň v ten den, kdy se objevil jako ze škatulky.

Jeho nápad se mi líbil; za předpokladu, že každý second hand přijme jeho staré oblečení, vypere ho a znovu prodá, fungoval výsledný systém jako knihovna pro oděvy. Nebo, přesněji, se o něm dalo říct, že půjčuje a pronajímá, nikdy nevlastní. Když o tom přemýšlíte, dolar za týden není vůbec špatná taxa za neomezený přístup ke stále se obměňujícímu šatníku. Nicméně takový výběr ho trápil; nikdy nevěděl, jak bude nakonec vypadat. Sedmdesátiletý člen Národní střelecké asociace nebo acidová oběť nu metalu? Tahle nervydrásající nejistota ho drtila. Občas vyprávěl o vysněném světě, o utopii, ve které by všichni nosili ten samý zaměnitelný námořnicky modrý úbor vyrobený z hrubých, odolných vláken. V této utopii by lidé každé dva týdny měnili svá kaťata a trika za ty stejné svršky. Koncept vlastnictví a společenského kastování by byl touto rovnicí zcela eliminován; všichni by si byli rovni. Když mi to popisoval, uvědomil jsem si, že by se takto etablovaly nelítostné, tmářské podmínky totality, a uvažoval jsem, jestli podobně monotónní garderóbu implikují všechny vize utopie a jestli se lidem dostává svobody na úkor děvkařské zaměnitelnosti.

Všichni pořád mluví o tom, jak je skvělé vlastnit věci, což mi nedává smysl. Říkají třeba, že FULL MOON 12

se sebou necháváte vyjebávat, že na vás šijou boudu, když utrácíte prachy za nájem, že je lepší splácet hypotéku, protože tak skončíte jako vlastník nemovitosti. Vlastnické právo je považováno za férovější, humánnější možnost. Za naprosto přirozený stav věcí. Já si ale myslím, že vztah nájemník-nájemce je mnohem přirozenější. Vlastnictví je podle mě jako paušální smlouva s daleko svrchovanějším, snad nebeským nájemcem – když se ruka osudu rozhodne, že pračka se sušičkou, kterou jste sotva zaplatili, by měla vybouchnout a zaplavit tak celé podlaží pod vámi vařící mýdlovou břečkou, je na čase začít platit silám entropie. Lpění na vlastnictví je iluze ve sporu se smrtí, s koncem věcí. Právě teď mám na sobě svoje oblíbené tričko a pomyšlení na jeho nošení mě ničí, protože vím, že každou vteřinou, co ho mám na sobě, se opotřebovává. Den za dnem je blíž úplnému obnošení. Rve mi to srdce, nedá se to snést, ale je to právě bolest z náklonnosti, z mé vazby k tričku, která mě k němu nakonec zcela uváže. Dokud nebude po něm.

Dokud ho zcela nezničím, ačkoli celou dobu vím, že bych ho měl sundat, zrovna teď bych měl jít dolů do sekáče a vyměnit ho za cokoli, co tam mají.

TEXT JASON ORLOVICH PŘEKLAD BRO

V New Yorku je jako vždycky chladno, a to už jsme hodnou dobu po prvním jarním dni.

Místní hudební komunita, která čítá velkou část celého průmyslu, se už dvakrát vydala na jih – na South by Southwest Music Conference (SXSW), k prasknutí nacpanou přehlídku hudby, filmů a nových technologií, a na první ročník festivalu Bruise Cruise, pořádaného na floridském pobřeží brooklynskou bookingovkou Panache. Takto strávené jarní prázdniny byly pro některé sice bezva, ale zároveň příšerně nesnesitelné pro ty, kteří jet nemohli, jak ukazovaly příspěvky na nejrůznějších blozích a výbuchy na twitteru, které přiměly i takové New York Times ke zvýšenému zájmu o úzkostlivost, kterou absence na těchto festivalech v některých FULL MOON 12

vyvolávala. Ve zkratce se tomu říká „FOMO“. („Fear of Missing Out“ – chorobný strach z prošvihnutí něčeho důležitého – pozn. překl.) Sám sebe jsem se ptal, zda komunita a město tak rozlezlé jako New York doopravdy potřebuje uzavírat smlouvy a jezdit se předvádět do podobných vyhřátých letovisek? A navíc, není žádným tajemstvím, že hype a mediální masáž každé „nové velké kapely“ se smrskly do tak krátkých intervalů, že je těžké stále brát myšlenku velkých sešlostí vážně. Ušetřím čtenáře Full Moonu ukvapených zvěstí z obou festivalů – nebojte, o všech těch mladých kapelách brzy uslyšíte. Pochybuju ale, že o nich uslyšíte i podruhé. Nevyhnutelně tak vyvstává otázka, zda ještě pořád záleží, odkud ten který interpret pochází. Jsou z Brooklynu? Brna? Či z Londýna? Každá komunita začíná doma, ale zatímco se lokální scény postupně tříští a digitální rozhraní si podrobuje naše skromné komunikační prostředky, globální povědomí o scéně se rozpadá stejně rychle, jako vzniká.

Zrovna jsem se vrátil z evropského turné, dalšího z mnoha, a uvědomil jsem si, jak moc se na tom změnilo a jak moc to zároveň pořád znamená. Mám na mysli povídání si s lidmi a překonávání limitů naší digitální doby. Jedna věc je chtít po Austinu v Texasu, letitém domovu SXSW, ať jako Mekka hostí pravidelné setkávání lidí, a druhá je chtít po kapelách, ať se seberou, začnou koukat do stran a konečně se setkají se svými lidmi z blogů, v klubech a na chladných parketách napříč Evropou. Odlety z Brooklynu, New Yorku nebo Spojených států jako takových jenom zdůrazňují, že ta možnost tu je. Dávno nezáleží na tom, odkud jste, ale spíš na tom, s čím se někam chystáte. A co předvedete, když se tam dostanete – na jevišti, během povídání si, zkrátka jakýmkoliv uměleckým vyjádřením. Vaše kroky sice můžou začínat na blozích hudebních festivalů všemožně po světě, ale jak s nimi naložíte, je nakonec jen a jen na vás. Chtěl bych poděkovat redakci Full Moonu, že mi dali možnost vyjádřit se k tak lákavému tématu; všechno je ale o dialogu odněkud někam, ať už se taková komunikace nese v podobě právě vystupující kapely nebo běžného rozhovoru.

Ať žije jaro a všechny snahy o vytvoření něčeho většího, než jsme my sami!

TEXT ZBYNĚK PROKEŠ

Uctivá poklona! Hned zkraje si to ujasníme – tohle nebude veselý čtení. Vlastně to bude dost depresivní. Jestli se má mluvit o březnu očima pravověrnýho Gunnera, byla to jedna nekonečná tragédie. Zaprvý. Posledně jsme si tu psali, že Arsenal sice podělal finále Carling Cupu, ale dokázal doma porazit Barcelonu.

Nic naplat, kluci z Emirates se rozhodli, že si wembleyskou vlnu podrží dva tejdny. Takže Barça nás doma rozdrtila 3:1 (jedinej gól připsanej Arsenalu vstřelili Blaugranes) a následně jsme opustili i nejstarší fotbalovou soutěž světa, FA Cup. Prohráli jsme totiž na Old Trafford. Manchester United, kterej měl v březnu stejně jako my nejhorší formu za poslední rok, nás s prstem v nose přejel 2:0.

Během třinácti dnů jsme tak dokázali opustit tři soutěže. Jestli máte někdo po ruce Guinessovku, dejte mi vědět, jestli se někdy někomu povedlo něco podobnýho. Hrůzu tohohle faktu podtrhuje i to, že Arsenal se stal jediným týmem Albionu, kterej letos nedokázal postoupit do čtvrtfinále Ligy mistrů. Sakra, vždyť tam je i Tottenham!! Aby toho nebylo málo, zamakali jsme na tom, aby i poslední soutěž, ve který figurujeme, skončila fiaskem. Man Utd zvládli v březnu prohrát na Chelsea i na Liverpoolu.

Dva ligový zápasy mimochodem Fergusonovi hoši neprohráli za celou sezonu. Arsenal tak měl jedinečnou šanci jít do čela tabulky.

A co udělal? Nedal ani góla Sunderlandu a na hřišti kandidáta na sestup West Bromu byl tři čtvrtě špílu zralej na prohru a zoufale šťastnej odjel s druhou plichtou. Můžeme bejt rádi, že nás ještě nepředehnala Chelsea.

Myslíte si, že už může bejt jenom líp? Ani omylem. Teprve v týhle fázi sezony totiž začínáme sklízet úrodu geniálního uvažování pana Wengera. Jelikož naši doktoři zřejmě dávají zraněný kluky dohromady za pomoci svěráku, kladiva a vrtačky, do konce sezony si už nečutnou stopeři Djourou ani Vermaelen, a mimo jsou i brankáři Sczesny, Fabianski a Mannone. Kdo nám zbejvá? Do kasy děsivej Almunia, na střední obránce Squillaci a Koscielny. Ne, tohle fakt nejsou plejeři, s kterejma můžeme hrát vyrovnanou partii, byť jen s Fulhamem.

109

Řešení je skoro stejně příšerný jako cokoli, co Wenger v posledních dvou třech sezonách vymejšlí. Do obrany povolal cucáka Miguela. Ten brzy po nástupu do kabiny zahlásil, že ještě není připravenej hrát na takovýhle úrovni (aspoň že to ví, ten mrňous, když to nenapadne trenéra). Jednoho stopera pan Arsène i koupil – jmenuje se Siemann, je z Německa a zakope si za nás tak za osm let, protože mu je patnáct.

Jako fakt. Ale doopravdy se kouč překonal až v případě řešení postu gólmana. Před třema rokama jsme konečně z Arsenalu vykopali nafoukanou německou primadonu Lehmanna. Nechytil nic od roku 2006, takže když se sbalil a táhnul zpátky do Reichu, fakt se nám všem ulevilo. Po jeho angažmá si člověk musel myslet, že i Almunia je celkem slušnej brankář. Teď ale nemáme nikoho jinýho než Hliníka, a Wenger do konce sezony podepsal – Lehmanna!! Un-fucking-believable! Ten člověk byl mimo celou sezonu, poslední rok houpal na klíně vnoučata, ale náš geniální lodivod ho vidí jako ideálního náhradníka řešeta Almunii.

Co dodat. I kdyby náš kouč exhumoval Seamana, udělal by líp.

Myslím, že všechny březnový hrůzy jsme popsali dostatečně. Máme ale i dvě dobrý zprávy. Jednak se vrátil Aaron Ramsey.

Tomuhle klukovi loni Shawcross ze Stoke zpřerážel holeň na sedm kusů. Naše dvacetiletá naděje se ale dokázala dát dohromady, po hostovačce doma v Cardiffu už v březnu nastoupil ke dvěma špílům za Arsenal a ve velšský reprezentaci navlíknul kapitánskou pásku. One Aaron Ramsey, there’s only one Aaron Ramsey! A za druhý (a to je při vší úctě k hráči s číslem 16 ještě větší naděje pro budoucnost našeho milovanýho klubu), hned dva mančafty z Premier League projevily zájem o největší kopyto v dějinách Arsenalu, „útočníka“, kterej dává góly ob rok, borce, kterej se před třema rokama dokázal na brankový čáře Liverpoolu přimotat k jasně gólový střele a levou zadní nás tak vyřadil z Ligy mistrů... Všichni už víte – je to Nicklas Bendtner!

Tohle nepochopitelný šílenství postihlo sever Anglie – dánskýho nešiku prý chtějí v Blackburnu a Sunderlandu. U Black Cats je motivace naprosto nejasná, ale o to vítanější. Zato u Rovers to zas takový překvapení není. Indický šílenci, který to tu vlastněj, 110

prej uvažovali o Ronaldinhovi, Beckhamovi a snad i o hráči s těžko skloňovatelným jménem Kaká. Jak jim do týhle linie pasuje Bendtner, je sice nepochopitelný, ale pokud chce někdo tohle hovado doopravdy koupit, nesmíme se nákupčímu dívat na zuby.

Co u konkurence? O formě Man Utd jsme už mluvili. Zatím toho ale nikdo nedokázal využít a Reds vedou tabulku s pohodlným náskokem. Forma Chelsea naopak graduje a nebezpečně se dotahujou na naše druhý místo. Bude to ještě dost napínavý. V Liverpoolu se dali na modlení. Ani ne tak kvůli výsledkům, po výměně trenéra docela šlapou, ale Rafael Benítez prohlásil, že by se jim tam jednoho dne docela rád vrátil. Kluky z Anfield Road rádi nemáme, ale tohle nepřejeme ani jim. To fakt jedině Rottenhamu. U nich je tradiční zábava. Posledně jsme si řekli, že ochlastovi Redknappovi chce zdrhnout Pavljučenko. Za posledních pár tejdnů podobný tužby vyslovili i Kranjčar a Defoe. Zato stařečka Gallase slepej Harry podepsal na další dva roky. Banda komiků.

Stejně jako probíhal děsivej březen, začal pro nás i duben. V prvním zápase aprílovýho měsíce jsme přivítali Blackburn. Ten dohrával zápas v deseti, protože jim rozhodčí dost podivně vyloučil Nzonziho. Wenger se ale zachoval gentlemansky a hned vzápětí vyrovnal poměr sil na hřišti, když poslal hrát Bendtnera. Výsledek je asi snadno předvídatelnej – bezbranková remíza.

A to je pro letošek zřejmě konec nadějí.

Titul zase nebude.

TEXT BRO

Mám strašně rád, když si lidi zpívají. Hudbu chápu jako redefinici, (teď už) paralelního souputníka beletrie, a jako s takovou s ní i zacházím; nemít rád knížky a zároveň o sobě prohlašovat, že jste fanatici do písňových textů, je přinejmenším názorová nevyzrálost a podřezávání si vlastní větévky.

Všechno má své pozadí, ze kterého se vyvíjí, je hloupost to nepřiznat. Nebo tomu nero-

zumět. Jak známo, možnosti jednotlivých fenoménů jsou pouze omezené. Jsou to ale kombinační relace, které nabízejí prostředky k neomezenému počtu reinterpretací čehokoli známého. Takové reinterpretace jsou skutečně nosné, mají smysl a je přitom lhostejno, jestli tomu říkáte postmodernismus nebo poststrukturalismus nebo postcyklistika, pokaždé je to po-něčem.

Nic původního v tomhle světě nevzniká, ze svého výkladu ani nemůže; „nic není v mysli, co nebylo dříve ve smyslech“ zná každý.

Respekt, vnitřní pokora a (z toho plynoucí osobní) frustrace jsou motory každé autorské tvorby. Dohromady se tomu říká fantazie. Nejlepší lež. Zmatená terminologie.

Každý umí zpívat; nemíním se bavit o akademickém výkladu toho slova, roli hraje pouze upřímnost. Exhibicionismus či touha/nutnost se veřejně předvádět jdou stranou, obecenstvem jste si vždy především sami, „si“ je určující. Myslím, že zpěv je jeden z nejpřirozenějších projevů. Na last.fm existuje skupina, která se jmenuje „I like singing when I’m alone“. Úplně přesně. Fascinuje mě název, ale necítím potřebu se přidat, jakkoli je to i můj případ. V textu písničky Goodbye, I! od mewithoutYou je verš, který mě baví zhruba stejně: „She couldn’t help but sing.“ Může se to zdát zvrácené, lidi se ke zpěvu musí spíš nutit, ale máločemu rozumím jako zmíněné frázi. (V kontextu první sloky to nabírá ještě víc na obrátkách, ale pro ilustraci snad stačí takhle.)

Proč si lidi vůbec zpívají? Je to únik? Zkrácení dlouhé chvíle? Hodí se to, protože mají zrovna radost? Jsou smutní, stýská se jim?

Jedou někam autem? Všechno dohromady, něco dalšího? A není to vlastně docela jedno? Musím umět pojmenovat všechno, co mi přijde hezké? Docela dlouho o tom přemýšlím – ne že by mě to tak pálilo, jen se často ocitám v situacích, kdy se mi chce zpívat, že si začínám myslet, že zpěv je ideální reakce na vše, co mě kdy potká. Snad doufám, že si tím zachovám soudnost. „We have pain and hate and love and joy and war in the world because we want them.“

Život: nemám všechny odpovědi.

FULL MOON 12

TEXT KAREL KOČKA

Nazdar, já jsem Karel. Píšu twitter, dělám kafe a starám se o rozpočet na rok 2011. Taky jsem tuhle umejval okna a dvakrát mě nechali přeparkovat Maserati. Dlouho jsme s vedením nikde netrajdali, což se promítlo na zkrácené reportní sekci, a tak aspoň chodíme do dvd a videopůjčoven, které se ruší, a vykupujeme zajímavý a starý filmy za hubičku, což se na žádný sekci nijak nepromítlo. Naštěstí jsem tady já a rubrika měsíc v redakci a ani vy tak nevypadnete z našeho informačního expresu.

První film, kterej jsme ve výprodeji pořídili, byl Pro hrst dolarů Sergia Leoneho, což je western, náš údajně nejoblíbenější redakční žánr.

Důvod akvizice moc nechápu, jelikož originály máme už dva, o divx na disku a o několika zálohách nemluvě, ale tak co, stálo to jenom 49 korun. Připomnělo mi to způsob, jakým nakupuje nahrávky Davida Bowieho náš CEO. Od každý originální řadový desky má asi deset bootlegů jenom proto, že... prostě existují.

Víte, co to znamená trvale udržitelný rozvoj?

Mohli byste to sem někdo přijít vysvětlit?

Možná by stačil i e-mail. Každopádně tenhle western není zlej. Producíruje se tam takovej cool fešák, co vám umí ustřelit cigáro z koutku, když potřebuje, což bych chtěl jednou taky umět, takže trénuju. Taky nosí boty s hvězdičkama a srandovní hipsterský pončo, který já bych si teda asi neoblíknul, a moc toho nenamluví, scenárista měl asi hodně dovolený. Ale je to docela dobrý. Taky muzika, co tam hraje, je mi nějaká povědomá.

Pak jsme si koupili Oko bere, jelikož tam hraje Kevin Spacey a ten kluk s knírkem z bijáku Štvanec IRA Jim Sturgess, a taky to byla docela legrace. Winner winner, chicken dinner! OceFULL MOON 12

nil jsem, že to bylo natočený pro lidi jako jsem já, teda jako že tam všechno vysvětlovali a tak.

Akorát sem fandil blbýmu člověku, co nakonec nevyhrál. A ten režisér natočil ještě velkou spoustu debilních americkejch komedií (třeba Pravá blondýnka), který jsem viděl všecky a docela mě bavily. Legrace, no. Já se totiž rád směju a někdy je mi jedno, čemu. Oko bere teda ve finále moc k smíchu nebylo.

Muž, který nebyl k smíchu (taky) nebyl a měl na zadní straně napsaný, že tam je nějakej „smutnej hrdina“, ale musim teda říct, že jestli mysleli toho holiče, tak ten určitě nebyl smutnej, a rozhodně to nebyl žádnej hrdina. Teda ani bych o něm neřekl, že je veselej. To máte těžký. Spíš byl takovej jakoby... nijakej. Jako by tam nebyl.

Hrál ho můj oblíbenej chlápek, Angelina Jolie má někde vykérovaný jeho jméno. Jo a dělali to bratři Grimmové nebo Leonard Cohen nebo někdo takovej. Podobnej. Prej hrozně slavnej.

Slavný lidi mám rád, jelikož se docela snažej a točej hezký věci. Jo a bacha, je to černobílý. Černobílej je taky film ménem Dobrou noc a hodně štěstí a teda ne že bych nebyl chytrej a všechno, ale jediný, co jsem si z toho odnesl, je, že ten McCarthy byl teda fakt gauner.

Football Factory je film o fotbale a není to ten, co tam hraje pan Frodo. Tady hraje někdo jinej, takovej ten feťák z Human Traffic, což byla teda větší legrace. Problém většiny britskejch nezávislejch filmů, který tak nebo onak dýlujou s drogama, což tenhle teda dýluje nemálo, je podle mě v tom, že vypadaj a zní jako Trainspotting. Jako nedivil bych se, kdyby to bylo schválně nebo nějaká forma poklony. Zeptám se někoho, kdo tomu rozumí. Taky mě štvalo, že to byli všechno fanoušci Chelsea. Ale tak furt lepší než ten Tottenham.

Ve Věku nevinnosti hráli samý sympatický herci a i když to točil Scorsese, kupodivu tam není Michelangelo diCaprio, asi byl tehdy ještě moc malej a žádnejch infantů jsem si tam nevšimnul. Každopádně tam hraje Michelle Pfeiffer, což je taková blonďatá Helena Bonham Carter, jak si ji pamatuju z Klubu rváčů, a i se tak trochu chová. Rrrrebelka. „Ona je rebel, kouří i na zastávce!“ Ocenil jsem náběh na závěr ála Láska za časů cholery, ale kupodivu se nic nestalo, což teda respekt. Jinak to teda ale byla blbost. Nebo jsem na takovýhle filmy už moc starej? Když jsem byl malej, tak se mi to líbilo mnohem víc.

Jako každej tejden několikrát, koukali jsme taky na Blade Runnera. Hádáme se, jestli je b26354 replikant, nebo není, což nám obvykle zabere další dva dny. Já říkám, že je to replikant jak vyšitej, proto vždycky lobuju za to, abychom koukali na director’s cut, kde je to jasný jak facka. Těma to ostatně většinou končí. Od začátku Full Moonu, a bude to teď bratru rok, jsme se nedohodli, jak je to ve skutečnosti.

Pak jsme ještě viděli spoustu dalších filmů a hodnej pán v bývalé videopůjčovně nám dal dva zadarmo, protože zřejmě rozpoznal profesionální fanoušky, co si všechny ty bijáky umí nejen vychutnat, ale taky je umí příkladně zpropagovat a doporučit jinejm lidem, co teď půjdou a taky si je koupěj. Anebo to byly ty podvazky, které si Apačka vždycky oblíkne, když něco potřebuje? To nevim. Taky doufám, že v budoucnu bude ve Full Moonu opravdická rubrika o filmech a mě udělají jejím prezidentem.

Protože koho taky jiného, že.

111

FULL MOON

Měsíčník o hudbě. Máme rádi country.

A metal. A jazz. A folk. A rock. A ambient.

A elektroniku. A noise. A mluvené slovo.

A folk. A bluegrass. A industriál. A black metal. A post-rock. A rokenrol. A punk.

A post-punk. A IDM. A hiphop. A indie-pop.

A klasickou hudbu. A grunge. A reggae.

A ska. A rap. A blues. A gospel. A metalcore.

A grind. A tak.

CYRRUS a.s.

HVH Legal s.r.o.

obchodník s cennými papíry

advokátní kancelář

Veveří 111, 616 00 Brno

Husinecká 808/5, 130 00 Praha

info@cyrrus.cz

office@hvhlegal.cz

www.cyrrus.cZ

www.hvhlegal.cz

AK Schejbal

UPB / ULTRA PREMIUM BRANDS

advokátní kancelář

distributor prémiového alkoholu

Veveří 111, 616 00 Brno

Nad Vodovodem 32, 100 00 Praha

schejbal@akschejbal.cz

www.upb.cz

KDY/KDE/ZA KOLIK

Vycházíme každý měsíc za úplňku. Koupíte nás v široké distribuční síti trafik a stánků (jsme na cca patnácti stech místech) a v naší vlastní distribuční síti obchodů, hospod, klubů, kaváren, galerií... Seznam najdete na našem webu fullmoonmagazine.cz. Stojíme 99 Kč. Seženete nás taky v našem e-shopu na adrese fullmoonmag.bigcartel.com za 4 eura.

Při koupi předplatného ušetříte jedno číslo (půlroční), resp. dvě čísla (roční předplatné).

www.akschejbal.cz

Red Bull Jana Berg, TYJANY s.r.o.

Nad Patankou 10, 160 00 Praha

módní návrhářka

jan.vondracek@cz.redbull.com

Palackého třída 51,

www.redbull.cz

612 00 Brno jana_berg@email.cz

Financial Group Fio

www.janaberg.com

banka nové generace

E-MOON

Za zatím symbolických 2.22 eur si lze v e-shopu na adrese fullmoonmag.bigcartel.com koupit také elektronickou verzi: plnohodnotné PDF a několik formátů pro mobilní telefony a čtečky (epub, pdb, mobi, azw).

V Celnici 10, 117 21 Praha

BORGO Agnese

fio@fio.cz

restaurace

www.fio.cz

Kopečná 43, 602 00 Brno info@borgoagnese.cz

Radio R

www.borgoagnese.cz

studentské rádio FSS MU, Joštova 10, 602 00 Brno

JENA-nábytek, s.r.o.

anetplanet@gmail.com

LATTE NIGHT

prodej nábytku

www.radior.cz

Každý třetí čtvrtek v měsíci, ten nejbližší úplňku, je na rádiu streetculture.cz dvouhodinový pořad Latte Night w. Full Moon, který uvádí Apačka. Pouštíme hudbu, o které si píše v magazínu, upozorňujeme na zajímavé kapely a zveme na koncerty. Anebo jen tak plkáme. Další vysílání: 21. dubna od 19:00.

Křenová 19, 602 00 Brno info@jena-nabytek.cz,

Yellow.Jacket.Angel

www.jena-nabytek.cz

výroba designových šperků Anna Hanzálková

Kyzlink, s.r.o.

www.yellowjacketangel.cz

aRchitekti Porážka 2, 602 00 Brno

X PRODUCTION

info@kyzlink.com

HUDEBNÍ VYDAVATELSTVÍ

www.kyzlink.cz

Filipinského 36, 615 00 Brno info@xproduction.cz

Renocar spol s r.o.

www.xproduction.c

autorizovaný prodej vozů BMW, Mini, Opel a Chevrolet Řípská 5, 627 00 Brno – Slatina tereza.musilova@renocar.cz www.renocar.com

112

FULL MOON 12

Škola investování zdarma Vadí Vám nízké úrokové sazby na vkladech? Chtěli byste vzít zhodnocování peněz do vlastních rukou? Jako začátečníkovi Vám ukážeme, jak snadno začít investovat on-line. Pokročilejším investorům poradíme, jak využít možnosti pro efektivnější investování. Semináře se konají po celé České republice v podvečerních hodinách a jsou zcela ZDARMA. Přihlaste se na našich internetových stránkách!

www.fio.cz FULL MOON 12

003