Full Moon #13

HUDEBNÍ MAGAZÍN

#13 | 2011 | 99 KČ TV ON THE RADIO BILL CALLAHAN BURIAL FUGAZI WIRE BOYSETSFIRE HUGO RACE KYUSS QUEENS OF THE STONE AGE/FOO FIGHTERS WOVENHAND SON LUX SXSW JOY DIVISION BY THE GRACE OF GOD PETER BJORN & JOHN MICACHU L. MARLING ...

expozice a umęlci z více než 70 zemí // výstavy a instalace // pŋedstavení a site-speciâc projekty // pŋednášky, workshopy, diskuse // âlmové projekce // program pro dęti scénograâe // architektura // nová média // svętelný a zvukový design // móda

PRAŽSKÉ QUADRIENNALE 16.–26. āERVNA 2011

PRAHA

POUZE JEDNOU ZA 4 ROKY!

SVĘTLO A ZVUK 19.–23. āERVNA, NOVÁ SCÉNA AKTUÁLNÍ TRENDY ZVUKOVÉHO A SVĘTELNÉHO DESIGNU V SOUāASNÉM UMĘNÍ interaktivní prezentace, pŋednášky a dílny pŋedních profesionálŝ // zvukové instalace a performance // výstava svętelného designu

v nehyybné bném mb bodę odę sv svęta ęta, jjenž en se to toĂí Ăí : ssvęt vętllo se s obtížnę popisuje

Hans Peter Kuhn // Scanner // Olaf Winter // Jennifer Tipton // Jean Kalman // Simon Vincenzi // Tod Machover // Kirsten Dehlholm / Hotel Pro Forma // Guy Coolen / Musik Theatre Transparant a další

www.pq.cz Poŋádá

a realizuje

Podpoŋeno z programu Kultura Evropské unie

Za podpory

Pod záštitou prezidenta āeské republiky Václava Klause, primátora hlavního męsta Prahy Bohuslava Svobody a starosty Męstské Ăásti Praha 7 Marka JeĂménka.

002 Hlavní mediální partner

Mediální partneŋi

FULL MOON 13

FULL MOON 13

001

>>> ZDARMA! <<<

23.–25. 6. 2011

W W W.U N I T E D I S L A N D S .C Z

JSTE KREATIVNÍ A RÁDI FOTÍTE?

Trojanova 9, Praha 2 | otevírací doba: pondělí – sobota 10.00 – 18.00 tel.: 224 910 041, e-mail: info@rekomando.eu www.poli5.cz www.rekomando.eu www.dayafter.cz

Přichystali jsme pro Vás fotografickou soutěž, ve které můžete vyhrát zajímavé ceny a ještě se u toho pobavíte!

V levé ruce držíte tři odtrhnutelné šablony s logem United Islands, které se stanou objektem Vašeho kreativního tvoření. Šablonu můžete přikládat nejen na různé podklady jako například trávník, chodník, zeď nebo cokoliv, co Vás napadne, ale také ji použít jako filtr tím, že si ji přiložíte před objektiv fotoaparátu a skrze šablonu někoho nebo něco vyfotíte. My jsme si letos vybrali zelené listy, které nám evokují léto a příjemnou atmosféru festivalu a už teď se těšíme, co nám budete zasílat! Fotografie zasílejte na adresu soutez@unitedislands.cz do 22. června. Vítěze slavnostně oznámíme na hlavní scéně 24. 6. krátce po zahájení festivalu a zveřejníme na webových stránkách www.unitedislands.cz. Více info o soutěži, výhrách a pravidlech sledujte na www.unitedislands.cz nebo na stránce United Islands na Facebooku.

FULL MOON 13

002

knihy | fairtrade–bio | tisíce titulů | LP | CD | DVD | trička | doplňky alternativa | underground | punk | hardcore | metal | indie | CZ scéna

JP aadeCZ S USA

Buosrsiiasn Circles R .2011 MATRIX PRAHA 9.7

FULL MOON 13

myspace.com/2shovelsevents kyeo.net

003

004

FULL MOON 13

JOY DIVISION TEXT SHERESKY SPEONK

Pamatuju si, že Eliška seděla na posteli, dívala se skleněným pohledem na mě a já zase na ni. Pod levou rukou měla kaluž krve, a i když jsem tohle viděl a věděl jsem, že není ani čas pozdravit, trvalo mi minimálně tři filmové vteřiny, než jsem pochopil, o co tady jde.

Eliška se chtěla podřezat, ale udělala strašně moc chyb. Otevřela Kristu jen jednu ruku, navíc táhla poslední tah jezdcem příčně, nikoliv směrem k lokti. A všude kolem byly desítky lidí. Na internátě se musíte zastřelit nebo skočit z okna. V opačném případě hrozí, že vám do pokoje někdo vejde, sedne si vedle vás a bude vám držet ránu, dokud někdo neuslyší ten naivní křik o pomoc.

Seděli jsme vedle sebe a já jí povídal nesmysly, jako že všechno bude fajn a jak stojí za to žít (tehdy jsem tomu snad i věřil). Bizarní atmosféru, kdy se záchrana života smrskla na statické odpolední posezení, kde nic nebylo jako ve filmu a dojemný konec neležel schovaný na ovladači, celou atmosféru jedné minuty, která rozhodovala o všem (v jejím případě) a o ničem (v mém případě) podkreslovala mně neznámá hudba, která ze začátku hrála jen tak mimoděk, ale neustálým opakováním fráze they keep calling me, keep on calling me se pomalu a navždy stala mým průvodcem při hrátkách s jednostrannými mincemi. Tak jsem začal poslouchat Joy Division.

Eliška to přežila, samosebou. Přišlo mi trochu necitlivé, po tom všem, dojít za ní do nemocnice a zeptat se, co to tehdy hrálo, když se jí pomalu vyléval život na podlahu. Ahoj, pamatuješ, jak ses chtěla zabít? Nevíš, co to bylo za song? Jenže ta strnulost, bezvýchodnost a intimita deprimujícího postpunkového rytmu mi zůstala v hlavě. Internet byl tehdy ještě černobílý a v Rocku a Popu měli recenze jen na nové desky a dvacet čtyři rubrik o Queenech, takže FULL MOON 13

nebylo moc studen poznání, které by se daly načerno narazit. Čtrnáct dní po té události jsem šel na její pokoj zjistit, jestli je v pořádku, a přitom jsem jí prohledal stojan na cédéčka. Smála se tam na mě deska Still (kde ji, sakra, ta holka, která běžně poslouchala Ace of Base, vzala?) a za pár dní už jsem měl vlastní. Začátky nebyly růžové.

Při každém poslechu Dead Souls jsem cestoval zpět v čase do onoho dne, takže jsem ji po čase začal přeskakovat. Četl jsem při tom, že Ian, kluk, který to všechno spáchal, byl vlastně taky docela mrtvá duše. Když jsem se dočetl, jak Joy Division skončili a uvědomil si, jak jsem je poznal, trošičku jsem nadzvedl obočí.

Schopenhauer kázal něco ve smyslu, že smrti se není třeba bát, protože když jsme my, není smrt a naopak, takže ji vlastně vůbec nepotkáme. Ian se smrti bál. Pak s ní ale podepsal moc výhodnou smlouvu. Že tu zůstane navždy. Na Iana se za tenhle kamarádšoft zlobit nemůžete. I když mohl počkat. V jeho případě ale nešlo o nepovedenou love story jako u Elišky, bylo toho víc. Všechno to začalo příliš brzy a už nikdy nepolevilo. Sláva, milenka, dítě, epilepsie a všechny ty nešťastně se tvářící fasády manchesterských sídlišť si pomalu ukrajovaly svůj díl a v případě Iana, člověka, který se narodil v černém, bylo krajní řešení nevyhnutelné.

Eliška už nikdy Joy Division moc neposlouchala. Nedivím se jí. Já jsem jim propadal každým týdnem víc a víc, protože největší šanci na úspěch má u mladých zrajících duší, které pořád marně hledají své cynické momenty.

Jsou zacyklené v deziluzích antických tragédií, které nepřicházejí, ale potřebují slova, natolik obecná, že se dají aplikovat na každý druhý lidský osud.

Ian byl obyčejný člověk. Možná to je důvod, proč nás fascinuje a přitahuje. Není to ikona, kterou taháte z nebes a představujete si, že jed-

nou budete jako on. Je to kamarád, který je na tom vždy o něco hůř než vy. Než jsem dospěl a přečetl si Fight Club od Palahniuka (krok, ve kterém moje generace přeskočila ze škatulky nihilista do škatulky anarchista), byl to vždy on, kdo promlouval mými ústy, tak jako Tyler promlouval vypravěčovými. Byl u všech lásek, u všech zklamání, u všech explozí mého života, které jsem nikomu nepověděl. Byl vždycky při tom a pokaždé našel lepší a výstižnější větu či verš, kterými všechno shrnul s gotickou osudovostí a romantickou nonšalantností.

Když jsem pak v životě přemýšlel o tom, že si ustřelím hlavu, Joy Division mi to vždycky překazili. Jednak jsem si k tomu chtěl pustit Idiota od Popa a toho jsem nikdy neměl (a dodnes nemám, prevence), jednak mě vždycky chytl hned první song a už nepustil. Pokaždé, když začala znít Atmosphere, jsem si říkal, paradoxně, že se mi vlastně ještě nikam nechce.

Nebo je v pekle obchod s vinyly? Může si tam člověk pouštět cokoliv, nebo tam za trest celý den hraje reggae? Časem jsem zjistil, že existuje i jiná hudba, možná i lepší, ale málokterá je intimnější.

Mohl za to zvuk, všechny atributy, kterými se Joy Division odlišovali a které dotáhli k dokonalosti. Smutné pravdy schované v na první pohled obligátních větách.

Still se pořád válí někde doma. Různí hudebníci se mi Joy Division vytrvale snaží zprotivit neustálými cover verzemi nebo revival bandy, ale zatím jsem to vždycky ustál. A ustojím i v budoucnu, protože s každým dalším zbytečným rokem víc a víc chápu, že ty basové linky, že ta bezradnost v jeho hlase... Nebyla to jen hudba, ale zápisky z každodenního života.

Nebyla to jen hudba, ale zápisky z každodenního života.

005

006

FULL MOON 13

TEXT APAČKA FOTO STANDA SOUKUP

Když mi bylo patnáct, rozhodla jsem se, že budu novinářem. Myslím, že definitivně mě přesvědčilo jedno vánoční číslo víkendového magazínu Rudého práva, ve kterém byla fotografická dvoustrana s titulkem Nesem vám noviny, jazykem Full Moonu „backstage“, která představovala redakci. Pamatuju si fotku komentátora Jiřího Hanáka. Seděl u počítače, na stole se v tom všem nepořádku válelo ještě kafe a popelník a vysvětlení: Hrnek s kafem je rekvizita, cigarety bohužel autentické. Kdo by po takové propagandě nechtěl být novinářem, že?

V neděli jsem měla rande. Všechno tomu nasvědčovalo, i když kytku jsem si radši koupila ještě před setkáním sama. Hezká restaurace, lehká nervozita, první stisk ruky... Po ani ne deseti minutách jsme vedli hardcore pracovní rozhovor o Full Moonu a otevřeli docela zajímavé možnosti spolupráce. Smála jsem se, rozhazovala rukama a zvyšovala hlas, tulipány tam zapomněla a v tramvaji přejela, takže jsem se domů vrátila o další hodinu později.

Udělala jsem si kafe, podívala se na fotbalový sestřih a dokoukala končící zápas Celtics vs.

Knicks, zeditovala pár článků a pokračovala ve vlastních. Typické rande.

Aniž bych stihla byť jen rozválet postel, v pondělí ráno jsem jela podepsat novou kancelář, jelikož se stěhujeme. Kdo mě zná, ví, že se stěhuju furt, tam a zpátky, jinam a zase zpátky. Všechny moje věci jsou permanentně sbalené a poslední rok se nejvíc „doma“ cítím na cestách. Nicméně ve Vysočanech je v areálu taky garáž, hospoda a army shop a zázemí neoblafnete FULL MOON 13

pohodlím. Nemám ráda pondělky, jelikož většina lidí o víkendech nepracuje a první a druhý pracovní den je s nima k nevydržení. Bez šance zálohovat si web a plynule přesunout doménu nám náš dnes už ex poskytovatel zrušil všechny služby. Čuměla jsem na tu zprávu jak vejr. Co je to za idiota? Řešila jsem předčasné spuštění webu jinde, poslouchala výklad o svazku sto padesáti klíčů, které budu potřebovat (konec), do toho mi volalo asi pět lidí, zmeškané hovory jsem nepočítala. Zapomněla jsem na schůzku s CEO a zpátky se vracela až odpoledne a cestou jsem se strašně zasekala v centru. Náladu mi zvedaly vděčné pohledy lidí, kterým jsem zastavovala na přechodu, což vytáčelo řidiče za mnou, takže po třetím zatroubení jsem zaječela, že je debil a ať si trhne. V autě jsem našla gumové medvídky, což byla snídaně, oběd a jak se později ukázalo i večeře. Doma jsem si rovnou sedla k InDesignu, abych našemu grafikovi ulehčila od rutiny, načež mi napsal, že nechápe, proč dělám jeho práci (a blbě), a že ho to pěkně sere. Teprve v noci jsem dopsala poslední chybějící články. Objevila jsem Paula Caryho, hraje lo-fi rockabilly a je to super.

Druhý den jsme se s grafikem pohádali kvůli tomu, jestli je Wardruna náckovská kapela a jestli je, on to dělat nebude. Ztropila jsem čítankovou hysterickou scénu a ve dvou minutách jsem byla sbalená (jestli jsem v něčem dobrá, pak v balení). I když jsme to pak vyřešili a já jsem si zase sedla, přemejšlela jsem, jak je ten svět hrozně složitej. Četli jste někdy tendenční bestsellery Samuela Huntingtona nebo Francise Fukuyamy? Zlatý sázení v Lize mistrů. Laissez-faire si aplikujte na špinavý prádlo. Taky jsem poprvé pila kafe bez ko-

feinu. Uh! Více zdánlivých banalit v rychlém sledu může vést k minimálně jednomu kardinálnímu průseru za odpoledne.

Ve středu v pět ráno jsem se rozhodla, že si přece jen půjdu zdřímnout, s budíkem na osmou.

Probudil mě grafik telefonem o půl dvanácté, jestli se mi něco nestalo. V rychlosti jsem mu naposílala věci k Full Moonu a vyrazila do rádia na rozhovor u příležitosti roku existence časáku. Cestou jsem na Vinohradech objevila nový komiksový krám, kde jsem si koupila pět let starého Hellblazera: Těžké časy. Kresba Richarda Corbena mi sice úplně nesedla, ale příběh (Brian Azzarello) je prvotřídní. Přečetla jsem půlku za deset minut a druhou po rádiu za pár zastávek tramvají do Carton Clanu, kde jsme skoro dokončili Full Moon #13, do čehož zavolal Michal, že zrušili koncert Queens of the Stone Age, stěžejní událost v té chvíli už hotového časopisu. Hm. Bourek mi dal tip na kapelu I See Hawks in L. A. a je to fakt parádní. „U mě v playlistu najdete jakýkoliv žánr, pokud to bude dobrý country.“ Teď je středa, vlastně už čtvrtek 3:37, poslouchám I See Hawks in L.A. a dopisuju editorial.

Ještě musím přepsat články o QOTSA, ať nevypadáme jak trubky. Už teď vím, že spát půjdu nejdřív v pátek nad ránem.

Full Moony s PJ Harvey a Johnnym Cashem jsou rekvizity, cigareta je autentická.

007

008

w w w . c y r rFULLuMOON s .13 c z

FULL MOON MUSIC MAG #13 | 18. KVĚTNA 2011

TIRÁŽ

INDEX

CREW: MARTIN KOZUMPLÍK ROADIE JANA KAČUROVÁ ŠÉFREDAKTOR JITKA HEJLKOVÁ PRODUKCE, PŘEDPLATNÉ MICHAL PAŘÍZEK DISTRIBUCE, PROPAGACE ALŽBĚTA MUSILOVÁ OBCHOD, INZERCE CARTON CLAN DESIGN

100 % 98 ADDISON GROOVE 50 ALVA NOTO 92 BARGELD, BLIXA 92 BELLRAYS 20 BERGHAIN 81 BLAŽEK , MIROSLAV 96 BOYSETSFIRE 34, 35 BURIAL 73

BY THE GRACE OF GOD 36 CALLAHAN, BILL 70 CISNEROS, AL 26 COHEN, JEM 100 CROVER, DALE 26 CURTIS, IAN 4 DEPENDSON 78 DESERT SESSIONS 13, 17 DESOLATION JONES 98 DROPKICK MURPHYS 72 EAGLES OF DEATH METAL 12 EARTH 81 EDWARDS, DAVID E. 20, 28 ESA Z LESA 84 FATALISTS 38 FIVE SECONDS TO LEAVE 84 FOO FIGHTERS 11 FOUR TET 73 FRICTION 81 FUGAZI 90, 100 GIRA, MICHAEL 27 GOATSNAKE 83 GOD IS AN ASTRONAUT 81 GROHL, DAVE 11 HANNA 89 HAVELKA, VÁCLAV 41 HOMME, JOSH 12, 14, 17 HONEST JON’S 50 HOTFLUSH 50 JONES, JOHN PAUL 12 JOSH T. PEARSON 41 JOY DIVISION 4 KELLY, SCOTT 26 KYUSS 13, 17, 18

AUTOŘI: PAVEL VULTERÝN, ZBYNĚK PROKEŠ, IVAN, TOMÁŠ BLÁHA, ZUZANA KOLOUCHOVÁ, JIŘÍ PÍŠA, VAC HAVELKA, DAVID PELTÁN, BRO, LUKÁŠ PALÁN, DAVID KRESTA, VIKTOR PALÁK, LUMÍR NYKL, KAREL KOČKA, CVALDA, RIŠO DUBIEL, ONDŘEJ HELAR, ONDŘEJ KAMENICKÝ, JANA KOMÁNKOVÁ, KRYŠTOF HAVLICE, SEDHUSHKA, ORLOWSKI, INDOŠ, JAKUB MIKOLAJSKÝ, LYNDXE, JAN RIESSNER, JAKUB PECH, DANIEL PROKOP, STANDA SOUKUP, MICHAL PAŘÍZEK, TOMÁŠ KEJMAR, MAXIM HOROVIC, LENKA ŠPRYSLOVÁ, PAUL WALLFISCH, ALEŠ KOT, JASON ORLOVICH, JAKUB PECH, AL BURIAN, APAČKA SUPERVIZE TEXTŮ: MAXIM HOROVIC LUDĚK KNÁPEK KONTAKT: INFO@FULLMOONMAGAZINE.CZ WEB: FULLMOONMAGAZINE.CZ TWITTER.COM/FULLMOONMAG FACEBOOK.COM/FULLMOONMAG LAST.FM/GROUP/FULL+MOON+MAG PŘEDPLATNÉ: PREDPLATNE@FULLMOONMAGAZINE.CZ 12 ČÍSEL ZA 948 KČ | 6 ČÍSEL ZA 534 KČ E-SHOP: FULLMOONMAG.BIGCARTEL.COM MOŽNOST KOUPIT PŘEDPLATNÉ, JEDNOTLIVÁ AKTUÁLNÍ ČÍSLA, STARŠÍ ČÍSLA. INZERCE (ALŽBĚTA MUSILOVÁ): ALZBETA@FULLMOONMAGAZINE.CZ +420.774.119.492 DISTRIBUCE (MICHAL PAŘÍZEK): MICHAL@FULLMOONMAGAZINE.CZ +420.604.101.745 HQ: FULL MOON MAG K ŽIŽKOVU 809/7 19000 PRAHA 9 VYSOČANY VYDAVATEL: KYEO SHOWS S.R.O. IČ: 28350995, VEVEŘÍ 3163/111, 61600 BRNO KYEO.NET, INFO@KYEO.NET TISK: KVTISK, KARLOVY VARY ROZŠIŘUJE: MEDIAPRINT & KAPA ISSN 1804-3208, MK ČR E 19463

FULLMOONMAGAZINE.CZ

OBSAH LANEGAN, MARK 12 LETCHER, CHRIS 54 LOTT, RYAN 71 MACKAYE, IAN 90, 100 MARLING, LAURA 54 MASTODON 12 MATRIX METALS 50 MICACHU 74 MIRUUS 96 MUDOHORI, SAMUEL 102 NIGHT SLUGS 50 NIRVANA 11 OLDE ENGLISH SPELLING BEE 50 PARIAH 49 PETER BJORN & JOHN 68 PJ HARVEY 12 PLEASE THE TREES 41 QUEENS OF THE STONE AGE 12, 14, 17 R&S 49 RACE, HUGO 38 ROLLINS, HENRY 90 ROADBURN 20 SCARFACE 45 SCREAMING TREES 12 SEPALCURE 50 SHANGAAN ELECTRO 50 SHRINEBUILDER 26 SON LUX 71 SOUAD MASSI 30 STAFF BENDA BILILI 32 SUNN O))) 24 SWAMP 81 49 SWANS 27 SXSW 41 WAY BACK 89 THEM CROOKED VULTURES 12 TRIBO 105 TV ON THE RADIO 66 WARDRUNA 26 WINO 26 WIRE 75 WOVENHAND 20, 28 YORKE, THOM 73

#1, SHERESKY 4 EDITORIAL, AXE 6 STONER EXPRESS:

FOO FIGHTERS, CVALDA 10 HOMME VS. THE WORLD, AXE 12 QUEENS OF THE STONE AGE, LYNDXE 14 QOTSA II, INDOŠ 16 KYUSS LIVES!, LYNDXE 18 ROADBURN, AXE 20 DEE, VULTERÝN 28 SOUAD MASSI, PAŘÍZEK 30 STAFF BENDA BILILI, PAŘÍZEK 32 BOYSETSFIRE, KEJMAR & PÍŠA 34

BY THE GRACE OF GOD, IVAN 36 HUGO RACE, PAŘÍZEK 38 FOTOREPORT: SXSW, HAVELKA 40 ROZHOVOR: DJ SCARFACE, RIESSNER 45 SERIÁL: LABELY, BLÁHA, LOOM, MAX 49 SERIÁL: PÍSNIČKÁŘI VOL.2, ROKOP 54 ROZHOVOR: DEPENDSON, PELTÁN 76 WIRE, KOMÁNKOVÁ 75 RECENZE FOO FIGHTERS, CVALDA 10 QUEENS OF THE STONE AGE, LYN 14 TV ON THE RADIO, PECH 66 PETER BJORN & JOHN, DUBIEL 68 BILL CALLAHAN, MCLUSKY 70 SON LUX, SHERESKY 71 DROPKICK MURPHYS, SEDUSHKA 72 BURIAL, BLÁHA 73 MICACHU, SHERESKY 74 RETRO: GOATSNAKE, OREL 81 REPORTY KYUSS LIVES!, LYN 18 ROADBURN, AXE 20 EDWARDS, VULTERÝN 28 FRICTION FEST, PALÁK 78 ANBB, KOLOUCHOVÁ 80 FOTOREPORT: SXSW, HAVELKA 40 TOURREPO: ESA Z LESA/FIVE SECONDS TO LEAVE VOL. 2, ONDŘEJ 82 SERIÁLY TÉMA: ZINY, PAX & MAX 88, CVALDA SOUNDTRAX: WAY BACK/HANNA, KRESTA 87 KOMIX: 100%/DESOLATION JONES, KOT 98 DOC: INSTRUMENT, KAMENICKÝ 100 TATTOO: SAM MUDOHORI, ŠPRYSLOVÁ 102 BACKSTAGE, KOČKA 111 SLOUPKY OD STR. 106 NOWHERE FAST, PAUL WALLFISCH, HIGHBURY FIDELITY,JASON ORLOVICH, TARDÉ, AL BURIAN

LICENSED UNDER: CREATIVE COMMONS BY-NC-ND creativecommons.org/licenses/by-nc-nd/3.0/deed.cs

FULL MOON 13

009

010

FULL MOON 13

RECENZE FOO FIGHTERS WASTING LIGHT (RCA, 2011) TEXT CVALDA FOTO STEVE GULLICK

Šestnáct let a sedm studiových alb. Po nespočtech singlů, multiplatinových desek, třech cenách Grammy, dvou vyprodaných koncertech v londýnské Wembley s kapacitou osmdesáti pěti tisíc fanoušků na jeden večer a nahnutému rozpadu kapely jsou tady Grohlovi služebníci s novou garážovou deskou, nazvanou Wasting Light. Recept na to, jak se oprostit od legendy a vlivu největší nezávislé kapely, která ovlivnila miliony mladých lidí po celém světě, a na to, jak s novou partou dosáhnout statusu jedné z největších rockových kapel planety (jestli ne rovnou největší), Dave Grohl rozhodně měl. S nedostudovanou střední školou a charismatem příjemného a energického chlápka překecal spoustu lidí a daří se mu čím dál líp.

Kapely Foo Fighters je teď všude plno. Vedle toho, že Wasting Light byla nahraná na analogový pásek, bez použití počítačů nebo jakékoliv digitální technologie, kapela podporuje rakouskou firmu Lomography, která balí staré ruské a japonské foťáky ze šedesátých a sedmdesátých let do hipsterských barev a prodává je za nehorázné ceny. Vrátit se zpátky si může dovolit málokdo, ale Foo Fighters to zvládají levou zadní. Desku produkoval Butch Vig, který má podle Cobainových předsebevražedných zápisků velký podíl na tom, jak znělo Nevermind od Nirvany. Dave pozval i Chrise Novoselica, aby si na nové desce vystřihl pár basových momentů. A aby toho nebylo málo, zpátky v kapele je Pat Smear, který strávil s Nirvanou poslední rok a s Foo Fighters ten první.

Kromě toho byl členem legendárních punkových podivínů z Los Angeles Germs.

Když jsem před třemi lety četl recenze na desku Echoes, Silence, Patience & Grace, nebyly zrovna pozitivní. Spousta novinářů osočovala Grohla, že se svými baladami usiluje stát se novým Paulem McCartneym a že energie kapely, ze které byli všichni nejvíc unešení na The CoFULL MOON 13

lour and the Shape, je nenávratně pryč. Je fakt, že po One by One nabrali Foo Fighters trochu jiný směr. Udělali akustický disk k albu In Your Honour (2005) a vyrazili na akustické turné, ze kterého vzešel o rok později živák Skin and Bones. Pánové recenzenti si ale neuvědomovali, že tyhle tendence měli Foo Fighters od začátku. Když si Grohl ještě v dobách Nirvany natočil demo, na kterém stejně jako na první desce Foos nahrál všechny nástroje, objevilo se na něm pár akustických songů. Zajímavé je, že tyhle songy byly použity o deset let později na In Your Honor a Skin and Bones. Čili s „novým směřováním“ kapely do „neprobádaných končin“ to nebylo zase tak horké. Mimochodem, to staré demo vyšlo na kazetě pod názvem Pocketwatch (1992). Kazetu už asi neseženete, ale stáhnout z internetu se to dá jedna báseň.

Zpět k Wasting Light... Návrat k undergroundovým kořenům nepřichází jen s použitím analogové technologie nahrávání, ale i s tím, že na albu není jediná akustická píseň a dokonce ani žádný akustický nástroj. Necelých padesát minut napumpovaného rocku. Nevím, jestli se vyplnily Grohlovy sliby, že Wasting Light bude jejich nejtvrdší album, ale rozhodně je nejblíž The Color and the Shape.

Výbušný, energický, upřímný rock s punkovou duší a srdcem na správném místě.

Foo Fighters mají neuchopitelný rukopis.

Vytvořili nezaměnitelnou strukturu skladeb a melodií, na které mají oprávněný trademark. Jejich kytarové postupy jsou netradiční a skladby poměrně zašmodrchané, ale Grohlův zpěv je vrátí do správných kolejí a vypadne z toho rocková písnička, která vám urve hlavu.

Foo Fighters nejsou žádná uměle vytvořená nebo hnaná kapela, jak by se mohlo zdát. Grohlovy punkové a metalové kořeny jsou zcela jasné. Důkazem jsou Scream, Probot i Nirvana. Basák Nate Mendel je členem legendární seattleské kapely Sunny Day Real Estate, která v polovině devadesátých letech definovala styl emo indie rock, který v jejich podání ještě měl co říct a nebyl jen povrchní zábavou děcek na

střední. Sonic Youth devadesátých let. Nate hrál taky v straight edge kapele Brotherhood spolu s Gregem Andersonem z droneových mohykánů Sunn O))). Kytarista Chris Shiflett zase pro Foo Fighters obětoval domovskou punkrockovou kapelu No Use for a Name a ve volných chvílích pracuje na rockabilly punkovém projektu Me First and the Gimme Gimmes. No a Taylor Hawkins kdysi bubnoval v doprovodné kapele Alanis Morissette.

Pamatujete si ten klip, jak jede v autě někde na podzim, všude kolem je popadané žluté listí a Alanis sedí na všech místech v autě? Nevím, jestli v této písničce Hawkins bubnuje, ale videoklip se mi vybavil. Alanis teď vypadá úplně jinak, nikoho moc nezajímá a Taylor má novou kapelu, která je nepochybně inspirovaná králi rocku Queen. Jmenují se Taylor Hawkins & The Coattail Riders a je to docela dobré.

Wasting Light se nahrávala v garáži, a tak se Foo Fighters rozhodli k její propagaci odehrát krátké turné po garážích fanoušků. Mám dojem, že se Grohlovi stýská po časech Scream, kdy občas neměli ani prachy na jídlo. Nebo je to jenom reklamní tah. V každém případě se mu daří lákat pozornost a v létě zamíří z garáží raketovou rychlostí na všechny velké festivaly v Evropě.

Jestli se nepletu, headlinují všem. A aby toho nebylo málo, ještě před vydáním alba šel do kin po celém světě dokument Back and Forth, který zachycuje natáčení nového alba a vůbec příběh Foo Fighters do dnešního dne. Pokud jste stihli premiéru, která se konala 5. dubna ve Státech a 7. dubna v Evropě, mohli jste si po filmu vychutnat přímý přenos koncertu, na kterém Foo Fighters přehráli novou desku.

Foos si poctivě prošli všemi fázemi kariéry.

Nikdy nezažili rychlý vzestup a ještě rychlejší pád. Postupně se z klubu o kapacitě tři sta lidí dostali na stadiony a gigantické festivaly. Je to jedna z největších novodobých rockových kapel světa. Uvidíme, jak dlouho jim to vydrží.

Já jim to zatím žeru.

011

TEXT APAČKA FOTO VALERIE PHILLIPS

„To ti musím donýst, jestli nezapomenu. Záznam z nějakýho koncertu, běželo to i v telce, půlka devadesátek. Screaming Trees. Všichni se tam válí a kvílí a samozřejmě vypadají jak vystřižený z flanelovýho magazínu, do toho chraptí ten magor s dlouhejma mastnejma vlasama, o bratrech tlouštících nemluvě... No a do týhletý pohřební nálady tam tancuje ten bláznivej zrzek, s vyhrnutejma rukávama a mariňáckou čepicí. Větší bizar abys pohledala.“ Josh Homme je holt ozdobou každého večírku. Kromě desek svých nejznámějších domovských kapel Kyuss a Queens of the Stone Age se podílel na nahrávkách desítek kapel od Fu Manchu, Foo Fighters přes The Strokes, Death from Above 1979, PJ Harvey nebo Peaches až k Primal Scream, U.N.K.L.E. a Mastodon. „Milí Mastodon, jmenuju se Joshua. Jsem váš velký fanoušek z jihu! Fakt vás žeru. Tak doufám, že se nebudete zlobit, že jsem si sehnal demáče k vaší nové desce a nazpíval tam svoje vokály jako poctu.

Jo a taky jsem to dal na internet. Snad dobrý!? Ale tyjo kuci, vy vypadáte, že by to mohlo bejt spoko.

Co? Nemám pravdu? S úctou, váš věrný fanoušek, Joshua M. Homme. P.S. Keep it real... REAL... HAHAHA! REAL!!“ Ve skladbě Crystal Skull alba Blood Mountain nepochybně stojí za to počkat až do konce.

THEM CROOKED VULTURES

Zatím poslední velká party, kde jste mohli Joshe zaznamenat, byla v trojlístku Them Crooked Vultures, čerstvě ověnčená cenou Grammy za živé provedení singlu New Fang (kategorie bez komentáře). Tam se Homme sešel s Johnem Paulem Jonesem (Led Zeppelin, ale také vyhledávaný sólo hráč na mandolínu, 012

sitár nebo ukulele) a už poněkolikáté s Davem Grohlem z Foo Fighters. Eponymní deska vyšla v roce 2009 a i když se teď její tvůrci rozeběhli k původním projektům, budoucnost zůstává otevřená a slibná. (Byť naživo je to podle očitých svědků mizérie.)

Homme s Grohlem si vyměnili hostovačky už mnohem dřív. Dave bubnoval na desce QOTSA Songs for the Deaf v roce 2002, Josh o tři roky později hostoval na opěvovaném albu Foo Fighters In Your Honor. Týmování s legendou Jonesem vyplynulo z jeho spolupráce s Grohlem (shodou okolností taktéž na In Your Honor, o kterémžto hostování se Grohl vyjádřil jako o „druhé nejlepší věci, která se mu v životě stala“) a oba mlaďasové se svou novou superkapelou přirozeně a zaslouženě kasali. Them Crooked Vultures vás budou bavit, pokud máte porozumění pro epické fórky, byť ve finále zas tak vtipné nejsou. Minimálně singl No One Loves Me & Neither Do I za tu taškařici ale stojí.

EAGLES OF DEATH METAL

Vůbec na fórky má Homme trademark. Ten nejúspěšnější se jmenuje Eagles of Death Metal a v roce 2008 vyrukoval už s třetím albem Heart On. Kapelu založil Homme s kamarádem ze střední Jessem „The Devil“ Hughesem, naživo jim hostují Sexy-Mexy (Joye Castillo) anebo Darlin’ Dave (Dave Catching) a v minulosti jste u nich mohli potkat pěknou řádku muzikantů jako Hot Damn Sweet Sam, Blackjacka, Sugardicka nebo Marka Lanegana (jako jeden z mála nedostal sexisticko-mačisticko-homosexuální přezdívku, asi nechtěl).

Dohromady kapele vyšly tři nahrávky, debut Peace, Love, Death Metal v roce 2004 a o dva roky později kupodivu ještě úspěšnější Death

by Sexy. Možná si je pamatujete, jak tzv. zahřívali publikum pražského Roxy před víc než šesti lety pro QOTSA. Jednoznačně nejlepší skladbou setu byla předělávka hitu Stealers Wheel Stuck in the Metal (resp. Stuck in the Middle With You), legendárně použitá jako background, když pan Světlý (Michael Madsen) pižlá ucho oběti v Gaunerech. Josh na všechno pouze dohlížel ze zákulisí.

QUEENS OF THE STONE AGE

QOTSA dosud vydali pět řadových desek a i s poslední, čtyři roky starou Era Vulgaris sklízí úspěch, kde se jen dá: u kritiky i fanoušků, v klipech i na koncertech. Pořád to funguje.

Seznam hostů je téměř nekonečný, minimálně extra bylo angažmá právě Davea Grohla nebo Marka Lanegana v pětiletce po rozpadu Screaming Trees (2000). A i když se sestava téměř s každou nahrávkou i každým turné mění, to, co kapelu prozradí ve třech vteřinách každé písničky, jako zázrakem zůstává.

Pamatuju si, kdy jsem Queens viděla naposledy. Uprostřed léta 2007 rozbili tábor ve venkovním amfiteátru vídeňského klubu Arena, kde vystýlka hlediště v kombinaci s vedrem a vodou od sekuriťáků barvila holé nohy do oranžova a voněla jako afrodiziakum a silný halucinogen v jednom. Basák Michael Shuman měl narozeniny a jako dárek se ho Josh snažil veřejně ojet, což byla děsná legrace, a hráli všechny největší hity, od hymny Go With the Flow přes Burn the Witch, I Think I Lost My Headache, Song for the Deaf / Song for the Dead, No One Knows až k Feel Good Hit of the Summer. Asi za to mohlo to oranžové svinstvo, ale na podiu jsem viděla samotného Elvise, akorát zrzavého. Byla jsem nefalšovaně zamilovaná.

FULL MOON 13

THE DESERT SESSIONS

Kolektiv hudebníků a hostů z okolí Palm Desert dal Homme dohromady v roce 1997 a končit nehodlá, i když: „Teď se nic neděje. Přál bych si to, ale teď nemám čas. Přemlouvám tady chlapíka, aby mi ke každému dni přidal čtyři hodiny, ale moc se na to netváří. Desert Sessions ale neskončily, nebyl důvod. Chtěl bych je udělat pravidelnější.“ Zatím poslední Volumes 9 & 10 vyšly v roce 2003 a účastnili se jich mj. PJ Harvey, Dean Ween (z Ween), Jeordie White (aka Twiggy Ramirez od Marilyna Mansona) a další. Na to, že mnoho písniček vzniklo až na místě a/nebo na jeden zátah (There Will Never Be a Better Time PJ Harvey a Chrise Gosse, Creosote Alaina Johannese a Deana Weena), je Rancho de la Luna v Joshua Tree evidentně plodné místo.

Aby byl přehled jeho hudební kariéry úplný, nelze nezmínit krátké angažmá ve Screaming Trees v roce 1995. Hned po roce se ale Homme vrhnul do „písniček“, „harmonií“ a „progresu“, které mu podle vlastních slov s Laneganem chyběly, a tak založil Gamma Ray, ze kterých se v roce 1997 vyklubali Queens of the Stone Age. Ironií je, že právě Lanegan ho přeFULL MOON 13

svědčil, aby muziku po rozpadu Kyuss nevěšel na hřebík. Uf, to bylo o fous.

Stone Age] nejsou nijak radikálně rozdílné. Je to jenom rock.“

KYUSS

Kromě Screaming Trees se Homme objevil ještě na Laneganových sólovkách, Here Comes That Weird Chill z roku 2003 a o rok starší a o něco málo úspěšnější Bubblegum (přesněji v Methamphetamine Blues s PJ Harvey – jmenný rejstřík tohoto článku nebude nic moc). Najdete ho taky hrát na bicí v předělávce Marvina Gaye Mercy Mercy Me se Strokes a Eddiem Vedderem remixovat Death from Above 1979 (na albu Romance Bloody Romance z roku 2005) nebo Prodigy (Take Me to the Hospital) nebo předělávat Stone Cold Crazy pro album Killer Queen: A Tribute to Queen. A den má pořád jenom dvacet čtyři hodin...

Když bylo Hommemu patnáct, založil s kamarády z Palm Desert Johnem Garciou a Brantem Bjorkem kapelu Katzenjammer, oficiálně Sons of Kyuss, po prvním EP zkráceno na Kyuss. Pět alb, autorství tzv. generator parties (výjezdů do pouště a do lesů a hraní v krajině nikoho díky generátorům), vlajkové lodě stoner rocku a také „objevitelé“ tzv. desert rocku, angažmá několika výrazných osobností včetně problémového Nicka Oliveriho a nevyhnutelný rozpad v roce 1995. Po projektu John Garcia plays Kyuss (2010) ukecal autor bývalé kolegy a dali dokupy Kyuss Lives! – přídomek proto, že Kyuss nejsou bez Hommeho kompletní. Garcia se nicméně nechal slyšet, že doufá, že se k nim připojí v psaní letošní nadcházející desky.

*Není jisté, jestli se k nim Homme přidá, ale

Kde Hommeho přistihneme příště, kromě evropského turné u příležitosti ohlédnutí za debutem Queens of the Stone Age? S Grohlem a Them Crooked Vultures? S PJ Harvey??

Nebo snad s Markem Laneganem???

na hostovačku doporučuju Marka Lanegana.

Ten, když už se uvolí promluvit, má poměrně praktické názory: „Pro mě je to všechno rokenrol.

Kapela je kapela. [Screeming Trees a Queens of the

Ať už to bude kdekoliv, dávám mu tři vteřiny.

013

RECENZE QUEENS OF THE STONE AGE S/T (1998, REEDICE DOMINO, 2011)

tenhle opis vystihuje celé album, od Regular John až po I Was a Teenage Hand Model.

TEXT LYNDXE PŘEKLAD BRO FOTO J. ODELL

Queens of the Stone Age, pocházející z kalifornské Palm Desert, se stali základem vydatné krmě alternativního metalu a hard rocku.

Povstali z popela původních stonerrockových bohů Kyuss, vydali pět studiových nahrávek, jeden živák, několik ípíček a singlů, nesčetněkrát zcestovali svět a zahráli si s hromadou slavných hostí (mj. s Julianem Casablancasem z The Strokes, Billym Gibbonsem ze ZZ Top, Markem Laneganem ze Screaming Trees nebo tím oným bubeníkem z Nirvany). Přes veškerou popularitu a velmi dobré přijetí zůstává jejich debutové album zapomenutým, zaprášeným klenotem, který je kvůli blyštivějším Songs for the Deaf a Lullabies to Paralyze často přehlížen.

Kritikou opěvovaný eponymní debut, původně vydaný na Loosegroove a Man’s Ruin, následoval po splitku s bývalými spoluhráči Kyuss (a ještě jednom s Beaver, dalšími stoner rockery). Josh Homme tehdy nazval hudební styl alba jako „robot rock“ – dnes by mělo být v pohodě zmínit, že Daft Punk byli jejich fanoušky a v roce 2005 si termín půjčili pro svůj hitový singl Human After All. Sice jej redefinovali, ale byli to Queens of the Stone Age, kteří s ním přišli. Nějakých osm let před nimi. „Chtěl jsem začít s kapelou, kterou by lidi poznali po třech vteřinách poslechu,“ říkal Homme v jednom z raných rozhovorů k desce.

A jak se zdá, svého cíle dosáhl. Otvírák desky začíná s okamžitě rozpoznatelným burácením, které se přelije do kakofonického riffu, který je jednoduše geniální. A popravdě řečeno, podobně se dá hovořit nejen o první písničce – 014

První slova, která na desce uslyšíte, nejsou žádná prohlášení. Je to otázka. „Who are you, girl? Who are you, boy? Bet I know what you’re up to... can I come along?“ Nezačínáme rozkazem, ale tázavě; a než se vzpamatujeme, jsme zataženi do nekonvenčního světa ztraceného v oparu sexu, drog a rock’n’rollu. Je to svět, který vás vyplivne a vy budete chtít víc; zkušenost uzamčená v sobě samé. Deska není o hitových singlech nebo chytlavých refrénech (ačkoli obé bychom na desce nepochybně našli), je o jízdě, start-cíl; není to jen album, je to životní zkušenost. Taková, která, zatím, nenašla vhodného souputníka či následovníka – je těžkopádná, a nadzemská, zamžená a experimentální, energická a líná, plná zapamatovatelných riffů, boky kroutících rytmů a nesmyslných (přesto zcela vztažitelných) textů.

Není otázkou, co na tomhle albu tolik vyčnívá, nebo jestli stojí za to si ji pořídit (resp. znovu pořídit, když už). Vypíchnout jednotlivé skladby nad ostatní by bylo urážkou alba jako celku – nezáleží, kde přistanete: „You’re solid gold (and I’ll see you in hell).“ Letošní reedice, která měla původně vyjít na Pattonově Ipecacu (domově Hommeho drogami poháněných Desert Sessions a následném rodišti mnoha budoucích písniček Queens of the Stone Age), oficiálně vychází u společnosti Domino. Nese tři bonusové tracky, je remasterovaná a je víc, než jen polovičatá, vlažná snaha o zlatokopectví. Po celá léta šlo o nahrávku, která byla dávno vyprodaná a čím dál těžší k sehnání. Je známo, že výlisky, které se vzácně tu a tam objevily na eBayi nebo u vybra-

ných nezávislých prodejců hudebních nosičů, vynášely více než tisíc dolarů za kus. Jasně, jen letmé nahlédnutí na jakýkoli torrentový sajt vás dostane k obrovskému množství mp3 ripů, ale jenom tahle reedice přináší hmotný produkt, který můžete sledovat, poslouchat a cítit tak, jak byl původně zamýšlen. Dalším bonusem (a zároveň něčím zcela novým) je booklet doplněný o kompletní texty. Po letech spekulací se tak fanoušci můžou přestat hádat, co to ten Homme v písničkách jako Mexicola doopravdy zpívá. A jak to tak vypadá, vážně tam je „Drooling livers, born to die“.

Zatímco tu sedím a sumíruju si tuhle recenzi, rychlý pohled na polici s deskami dokazuje mou odpřísáhlou věrnost Queens of the Stone Age – vidím vzácné kousky, bootlegy, singly, ípíčka, vyprodané tituly a duplikáty i reedice uzurpující si pořádný kus místa.

Přesto, kdykoli si pouštím jejich první desku, mrazí mě v zádech jako tehdy poprvé, do hlavy se dere stejný příval euforie. A jistě, můžete o mně říct, že jsem předpojatá, ale ve skutečnosti mám jiný názor. Jako fanoušek mám daleko blíž ke kritice než velebení – a tohle album je jednoduše skvělé. Ztělesnění pitomého, natvrdlého bordelu, jen výmluvně provedeného. You Would Know... Jo, já jo.

Co dalšího ještě říct? Hm, nic. „Words are weightless here on earth, because they’re free.“ Jestli jste desku ještě neslyšeli, pusťte si ji.

A pokud už ano, je na čase pustit ji znova.

„If you’re not blind and deaf, how can we pollute your head?“ FULL MOON 13

FULL MOON 13

015

016

FULL MOON 13

QUEENS OF THE STONE AGE EVROPSKÉ TURNÉ, KVĚTEN 2011 TEXT INDOŠ FOTO J. ODELL

Co člověk uslyší, když vypne desku Era Vulgaris? Jednou z reálných možností je Lullabies to Paralyze, následně Songs for the Deaf. Naopak to nejde – posloupnost je v sádře. Jen Petr Janda nebo někdo z Pet Shop Boys by chtěl znova a znova zažívat smrt své kapely. Od Songs for the Deaf až po Era Vulgaris je slyšet, jak Queens of the Stone Age řídnou, až zřídne i Josh Homme.

Kde vyhaslo vzrušení, tam vyhasl život – a když má smečka skladby postavené čistě na klepání do druhého pohlaví (pro kluky-fejsbukaře: sex), nemůže dorazit se zlomeným pyjem. Možná znáte pocit, když si pustíte The Lost Art of Keeping a Secret nebo God Is in the Radio a chcete opíchat všechny holky v baráku.

Píchací nálada postupně ochabuje a i ten největší buchar by u Era Vulgaris raději četl Hegelovu Fenomenologii ducha. Z kapely zombies a ze zombies hovada – dávno mrtvá, a pořád se vracejí.

Přesně si pamatuju den, kdy jsem zjistil, že QOTSA zhynuli na nesmyslném pěstění pseudoakademických riffů. Seděl jsem na posteli a říkal si: Průser jak Brno, ten nevyžehlí ani dobrá svačina.

Nezmizel jen sex, ale také humor. Vždy jsem se šklebil nad seriózností jejich klipů. Jako když si Vladimír Menšík myslel, že je děsně vtipnej, ale všichni se smáli té jeho varlečí hlavě. (No One Knows – bžunda, Go With the Flow – potlačené úchylky, symbolické porno, In My Head – tam už rovnou strčili ženskou v podprdě.)

Queens of the Stone Age definují první tři desky (eponymní, Rated R a Songs for the Deaf) a bezesporu živé DVD Over the Years and Through the Woods, kde je tolik sexu, že by si i Radim Uzel natáhl přes hlavu klepací gumu.

Za podstatnější zmínku stojí i projekt pouštních nirván The Desert Sessions, kde se mimo jiné snoubí kráska a zvíře, PJ Harvey a Mark Lanegan. Absolutní kosmos je zhmotněný éter, který Queens of the Stone Age představují mezi Kyuss a Them Crooked Vultures (metafyzické trio Josh Homme, Dave Grohl a John Paul Jones – jo, máslo! ten, který hraje v No Quarter nebo D’yer FULL MOON 13

Mak’er). Nechápu, jak se mezi sebou domluví, když ze všech konstantně tryská němé Absolutno. Antická rovnováha mele stoner rock a étos suplují riffy Eagles of Death Metal. Nejlépe to vystihuje text jedné místní kapely: „Běžíš bez ruky a druhou ti něco drtí.“ Je to lék na všechno: když máte kocovinu, i když nemáte, když vás vyhodí z práce a musíte nakrmit slona, když si zlomíte ruku a máte zrovna jamovat se Sydem Barrettem. Zkuste krásu skladby Autopilot nebo temnotu I Think I Lost My Headache. Nebo dvojici stoner/triphopových pojeb-nejvíc-svět-naruby songů Mexicola a You Can’t Quit Me Baby. Tady každý pokušitel jakéhokoliv nástroje zjistí, kdo je průměr a kdo démon. Nechci se nikoho dotknout, ale doby s Nickem Oliverim za basou nepřekoná ani Chaos A.D., ani Delìrium Còrdia. Snad jedině song Make It wit Chu, ale ten by s Oliverim stejně nikdy nevznikl, protože podle toho, co tvrdil Homme, Nick moc na mazlení nebude.

Tahle sarančata sežerou celou kukuřici a ještě nechají nasrané v koupelně. Otázkou zůstává, jestli koncert ještě umí vytáhnout do nebes jako naposledy v Roxy (2005). Pot stékal po stěnách a vyčerpaní fans tekli po zemi. Čtyřhodinová palba se nedala zvládnout, protože když klepeš bez rozumu, nekouká z toho nic dobrýho. Koncert otevřeli Eagles of Death Metal s krásnou bubenicí Caroline Rue, díky které se na ty balvany dalo dívat. Dvě hodiny nakládali, až se kamion převrátil a vysypal Queens of the Stone Age. Pak už se nedalo dělat nic, jen čerpat sílu z příštího roku. Říkal jsem si, že tohle jen tak něco nepřehluší, protože devadesát procent koncertu byla extatická stereo sóla Homma a Van Leeuwena, ale Melvins to o pár let později sfoukli jako promočenou petardu. Když jsem četl, že se Queens of the Stone Age vrací, nečekal jsem ani sekundu: Co kdyby se stal zázrak a k něčemu to bylo?

Jenže restituční terapii v Praze nakonec neuskuteční, část evropského turné byla zrušena. Mám to brát tak, že jsem je v Roxy viděl naposledy a žádné zázraky se nedějí?

Kolik těch šancí ještě chtějí!?

017

REPORT KYUSS LIVES! 22.3.2011 ARENA, VÍDEŇ, RAKOUSKO TXT LYNDXE PŘEKLAD BRO FOTO ALEX SOLCA

Kyuss. Když pouhé jméno kapely definuje žánr, vytanou v lidech jistá očekávání, kdykoli je ohlášen reunion. Kyuss se rozpadli v roce 1995 (hned po vydání poslední řadovky ...And the Circus Leaves Town) a po více než dekádu a půl bylo o neobyčejně vlivné kapele, která pomohla se zavedením termínu desert rock, ticho po pěšině.

Přiznávám, že když jsem poprvé slyšela, že jedna z mých nejoblíbenějších kapel se nejen že dala po letech dohromady, ale rovnou vyrazila na turné, v rámci kterého odehraje show ve Vídni, dvě hodiny autem od mého současného bydliště, byla jsem skeptická... Ale taky natěšená. Jde o částečnou reinkarnaci nechvalně známé rockové partičky, čítající původní line-up: bubeníka Branta Bjorka, basáka Nicka Oliveriho a frontmana Johna Garciu. Jen místo kytarového gurua Joshe Hommeho zaskočil Bruno Fevery, což stačilo k tomu, abych začala pochybovat, jestli to celé má smysl – jestli má vůbec cenu vynakládat úsilí a jet se na ně podívat. Tedy, nic proti Feverymu, ale jde o reunion Kyuss, když tam chybí Homme? A přesně v tu chvíli se to stalo zřejmým; ne, tohle není reunion Kyuss. Je to Kyuss Lives! – série koncertů a poklona legendární kapele a jejím hypnotizujícím, takřka ikonickým písním od těch, kteří jejich hudbu znají nejlépe – od samot018

ných autorů. Se třemi nadanými muzikanty, kteří se dávno rozešli a vydali se svou vlastní hudební cestou (Garcia s Hermano a Slo Burn, Oliveri s Queens of the Stone Age a Mondo Generator, Bjork sólo nebo coby Brant Bjork and the Bros), jsem nakonec měla jasno. I bez Hommeho, který se staral o aranžmá a spolunapsal část z jejich nejepičtějších a nejslavnějších písní, šlo o událost, kterou se nevyplatí minout. A kdyby to byl průšvih? Pořád jsem v Aréně mohla zajít na pivo – a ať se propadnu, jestli jsem nebyla připravená pít tak dlouho, dokud by ten koncert za něco nestál.

Dojeli jsme do klubu chvilku potom, co na stage nastoupil druhý support (jméno si nepamatuju – ne že by na tom bylo něco špatného). Značně znepokojeni a neohromeni jejich hudební obratností jsme se rozhodli zacouvat ven do kuřáckých prostor a pokecat s kamarádem Mattiasem, který nás srdečně připsal na guest list (a mně obstaral i fotopass). Letmý pohled na merch ukázal poměrně prořídlou nabídku: jediný design triček, nějaká nášivka a samačka – vše opatřené novým logem Kyuss Lives! – a to bylo všechno. Žádné desky, žádné ztracené poklady, nic. Podle Mattiase den před Vídní, kdesi v Německu, prodali merche za sedm tisíc dolarů. Na kapelu, která přes patnáct let nenahrála jediné album, to vůbec není špatné skóre. Rozhodla jsem se vykašlat na trička a dala přednost pivu – jestli parta na podiu měla něco předjímat, budu ho potřebovat.

Když konečně dohráli a zpěvák předskakující kapely oznámil, že na řadě jsou Kyuss Lives!, poděkovali jsme za akre a vydali se neomylně směrem k předním řadám. Chtěla jsem Kyuss aspoň párkrát vyblejsknout a zažít mozkem otřásající sound desert rocku pěkně zblízka a na tělo. Zdálo se, že stejný nápad měli v Aréně všichni; ještě než se kapela byť náznakem mihla na podiu, veškerý prostor hned před ním byl napajcovaný fanoušky, ode zdi ke zdi, propocenec na propocenci. Světla se zešeřila a dav začal jásat. Cítila jsem vzrušení a energii tepajícího davu a konečně si uvědomila, že za chvíli uvidím Kyuss. Na živo. Ty Kyuss. Jo, jasně, jenom tři čtvrtiny, ale stejně. A blíž k úplnému reunionu se asi už stejně nedostaneme...

Se svým věrným foťákem jsem se procpala do prostoru pro fotografy, úzce vymezeného plácku pod podiem. Bylo nás tam sice jen pá, ale taky týpek, který zakořenil před Nickem Oliverim tak pevně, že téměř uzavřel stranu podia za sebou. Pěkně děkuju!

Stroj na mlhu začal chrlit hustý dým a na plátně se objevila jednoduchá projekce – plameny a pekelným fontem vyvedený nápis Kyuss Lives! Na stage přikráčel bubeník Bjork, následovaný basákem Oliverim a kytarystou Feverym. Jeho nástroj začal bručet a já ten song okamžitě poznala. Gardenia, otvírák Welcome to Sky Valley. Bicí začaly pulzovat a konečně, když se trochu rozsvítilo, se ke svým kumpánům přidal i sám John Garcia.

FULL MOON 13

Jestli Gardenia neshrnuje celou podstatu desert rocku, neumí to žádný jiný song. Na chvíli jsem zapomněla, že jsem tam kvůli fotkám; jak mi srdce tlouklo šílenou rychlostí (666 mil za hodinu, abych byla přesná), mysl mě opouštěla někam do roku 1994 a pomalu ji v extázi vcucávala nejasná sluneční brázda rozpálené pouště, alternátorů a pořádně obtěžkaných basových zesilovačů. Jakmile jsem přišla k sobě a uvědomila si, že bych měla fotit, snažila jsem se foťákem vypíchnout, co jen šlo z těch polobohů ve svém živlu. Na focení jsem měla jen první tři písničky, běžný limit, který omezuje zachycení záhadné energie jejich vystoupení, a tak jsem se snažila překonat, ovládnout se a nepropadnout všudypřítomnému rockovému šílenství. Fotky. Jasně.

Poslední pohled do publika, než se k nim přidám a společně si užijeme zbytek koncertu, dokazuje, že každý z návštěvníků je stejně nadšený, že je na tomhle místě v tenhle čas, jako já. Poprvé po mnoha letech máme šanci na vlastní uši slyšet, jak Kyuss spřádají aurální magii. Upřímně si moc nepamatuju, které písničky hráli, ani kdy zazněly; byla FULL MOON 13

jem v silném extatickém úžasu, než abych to podrobně sledovala. A netřeba dodávat, že zahráli všechno, co jsem po nich mohla chtít, a víc, slovo za slovem, notu za notou. Tak to doopravdy bylo. Všechny klasické hity Kyuss, pokrývající celou jejich kariéru, rozprostírající se od One Inch Man po Allen’s Wrench, od Fatso Forgotso po Demon Cleaner. Nick Oliveri se ujal jak druhých zpěvů, tak těch hlavních v několika nečekaných skladbách, zatímco Brant Bjork a jeho teatrální bubnování bojovaly o pozornost s Garciovými roztavenými vokály.

A Bruno Fevery? Tak ráda bych napsala, že svému údělu neučinil zadost a že Homme je jediný kytarista hodný chápání se strun v písních, které jsou pro žánr jak definující, tak vzpírající se, ale nejde to. Pravda, Fevery není Josh Homme. Na druhou stranu, ani se jim nesnažil být. Dodal písním osobitý nádech, ale zároveň respektoval jejich původní podobu – poklona v nejlepším slova smyslu.

Po dvojitém přídavku (epická závěrečná Spaceship Landing z ...And the Cricus Leaves Town) kapela děkuje publiku, opouští

podium a v sále se rozsvěcuje. Zuby mi brní a s ušima na tom nejsem o moc líp než pětaosmdesátiletý nahluchlý stařec, ale cestou zpátky k autu cítím jenom čirou rozkoš. Text Supa Scoopa mi zvoní v hlavě celou dobu, co jedeme zpátky domů, a dobírá si mě svým řečnickým tázáním: „We’ve been laughing since you’ve been gone, and I wanna know... did you all enjoy the show?“ Tak strašně dlouho si hudební underground myslel, že dny Kyuss jsou nenávratně pryč, jejich popel že leží na neplodných hudebních planinách, které se snaží zúrodnit a dává tak vzniknout stovkám podobných kapel, které se slepě zaměřují na desertrockové pionýry.

Teď však vzniklo něco nového, přímo na jejich místě.

Prostým šlechtěním té samé pouště a jejích tvůrců, Kyuss Lives!

019

020

FULL MOON 13

REPORT ROADBURN DUBEN 2011, HOLANDSKO TEXT APAČKA FOTO MARK HOLTHUSEN, ARCHIV, CARLOS MELGOZA, SELDON HUNT

S lístkama na Roadburn, alternativní metalový festival v holandském Tilburgu, je to těžké.

Poslední roky (letos se konal 16. ročník) jsou vyprodané za dvacet minut půl roku před termínem a víc než patnáct set jich do prodeje nejde. V průběhu času si je můžete pořídit na eBayi nebo po různých serverech, ale mizí stejně rychle. Pak sem přijedete a před klubem 013 potkáte minimálně pět lidí, kteří svůj lístek prodávají za původní cenu, protože jim do toho vlezlo něco důležitějšího: třeba svatba.

Nedá se na to ale moc spoléhat.

Proč je lepší jet na Roadburn, než se ženit? Je to festival, který vytrvale popírá všechno negativní, co s sebou festivaly obvykle přináší.

Zaprvé, není to open-air a zázemí klubů 013, V39 a Midi Theatre je luxusní. A když píšu „luxusní“, nemyslím tím, že si můžete koupit pivo a párek. Zadruhé, line-up festivalu je luxusní.

Když píšu „luxusní“, myslím tím, že tady v jeden den hraje dvacítka kapel, které jsou ve svém žánru špičky a/nebo jeho pionýři. Asi to nebude zajímat lidi, kteří jezdí na Rock for People, ale možná by to mohlo zajímat ty, kteří jedou na Rock for People kvůli Cancer Bats.

Publikum Roadburnu není o nic otravnější než třeba publikum Brutal Assaultu nebo Hellfestu (rovněž s ohledem na to, že se akce koná v Holandsku, zemi legálních drog), ale minimálně do počtu je jich několikanásobně míň. A je to tady hrozně hezký!

Jelikož mi na cestě sparingpartnerovali dva kluci, z nichž jeden nikdy nebyl v Amsterdamu, vyrazili jsme ještě pár dní před festivalem právě tam. Shodou okolností hráli v klubu Paradiso The BellRays. Netvrdím, že jsem kvůli tomu nelobovala za příjezd v úterý, ale do Paradisa bych šla i na Chinaski. I když bych celý koncert zůstala zavřená v kuřárně. Plán pokračoval přes Den Haag, kde hráli den před Roadburnem Wovenhand, na tři dny do Tilburgu (bez nedělního Afterburneru) a po festivalu zpátky do Prahy.

Z programu, čítajícího plus minus stovku kapel, mě lákalo jen pár jmen a už nějaký ten pátek odmítám na festivalech přebíhat ze stage na stage, abych „viděla všechno“. Je třeba myslet na to, že potřebuju taky kafe a pracovat, takže dva tři koncerty denně bude slušnej standard, hezkej večer. Letos jsem chtěla vidět Wovenhand FULL MOON 13

(s koncertem v Haagu dvě vystoupení v řadě), Godflesh, kteří hráli kompletní debut Streetcleaner a Tiny Tears EP, Soilent Green, Wardruna, možná Shrinebuilder a Sunn O))), Weedeater, Voivod, Scorn, Yakuza, Imaada Wasifa a jako tečku výletu Swans. Pak jsem zjistila, že Godflesh se kryjou s Wardruna, a, Justin odpustí, dala jsem přednost vikingům. Kdoví, kdy je všechny zavřou za žhářství.

V Amsterdamu jsem dostala geniální nápad: na první koncert Wovenhand v Haagu si nakoupím houby. Riskuju sice smrt, na druhou stranu, myšlenka halucinací a Davida Evžena mě bavila víc než jakýkoliv jiný bláznivý nápad letos. A i kdyby se mi to vymklo z ruky, budu mít ještě jeden koncert Wovenhand k dobru na Roadburnu. Logistika za jedna. „IT’S GONNA HURT LIKE HELL.“ THE BELLRAYS, 12.4.2011, PARADISO, AMSTERDAM

Tuhle někdo poznamenal, že působím jako člověk, co nemá moc rád změny a nerad mění věci, které jsou dané. Nedokážu to zgeneralizovat na celý život, ale pokud jde o výlety do Amsterdamu, je to pravda. Vždycky bydlím v hotelu Princess (aka Sheraton pro chudé), vždycky chodím na koncerty do blízkého Paradisa a na svačinu do irského pubu, který je hned vedle, tetovat se nechávám v Hanky Panky a i desky nakupuju ve stejných krámech. Navíc jsem ještě v těsné blízkosti Princess našla kavárnu/ hospodu, kde se smí kouřit (normální cigarety) a kde dělají na snídani vajíčka, takže je jasné, že se odtud do konce života nehnu ani omylem. Všechno můžu doporučit a podepsat vlastní krví. Krví, no... Jonathan z Hanky Panky mě přátelsky upozornil, že „it’s gonna hurt like hell“ a měl pravdu. Tak malá kérka, krve, že bych mohla v runách napsat diplomku, a na to, co řekne táta, škoda myslet. V té hospodě u Paradisa zrovna dávali fotbal, Man Utd vs.

Chelsea. Nejdřív jsem si myslela, že je to liga, takže jsem naoko fandila Chelsea, ale pak se ukázalo, že je to sice liga, ale mistrů, takže mi to bylo jedno a všichni supporteři United mě jako mávnutím kouzelného proutku přestali trápit.

Chléb bychom měli, teď hry.

ské zpěvačky) a drajvem jako blázen. Byl to ostatně Páťák, kdo mě naučil poslouchat Gun Club, Detroit Cobras nebo Dirtbombs (i když ty jsem musela objevit sama teprve nedávno – přitom esenciální povinnost).

Naživo jsou The BellRays hezký zážitek. Záměrně nepíšu nečekaný, nezapomenutelný nebo esenciální, jelikož silnější zážitky přišly záhy, ale rozhodně to byla zábava v tom nejpříjemnějším slova smyslu. Frontmanka Lisa je ďábel. Má překrásný černý soulový vokál, šílené afro a tak vysoké podpatky, že by mohla z fleku nastoupit do východní konference NBA. Hudebníci (mladý bubeník, mladý basák a kytarista, který vypadal jako Miloslav Šimek) zvládali situaci s přehledem, ale ona byla minimálně o level výš. Přiznám se, že nemám ahnung, co hráli – zřejmě „průřez diskografií“ a pár nových písniček z poslední desky, loňské Black Lightning. Publikum hecovali úměrně svému zapálení a náladě, zvýšené teplotě v klubu a 110dB, kterážto informace blikala v rohu u zvukaře. Skoro mě mrzelo, že jsme si těch drinků u fotbalu nedali víc. Mohli jsme si zatančit, nabízely se figury z Hříšného tance.

The night we met I knew I... needed you so!

BellRays hráli v malém sále v prvním patře, velký patřil reggae a jednomu z milionu potomků Boba Marleyho. Bylo tam lidí jak psů a ještě na reggae diskošce, která následovala, všichni trsali jako o život. Byla to legrace. Vyčazení pohodáři vs. amsterdamská hipsterská mládež. Taky je třeba zdůraznit, že Paradiso je překrásný klub. Malý sál je malý sál, který vypadá jako jakýkoliv malý sál, ale velká hala s krásným vysokým divadelním jevištěm a ochozy s bílými dřevěnými zábranami je skvost. Podobně hezký klub stejné velikosti není obvyklá záležitost, napadá mě Shepherds Bush Empire v Londýně, ale ani to není to samé. Když jsem ještě odpoledne seděla na přilehlém náměstí na lavičce, kolem zrovna procházela skupinka turistů: průvodkyně Paradiso obšírně popisovala a zdůrazňovala přitom originální interiér. To se vám v Praze s Divadlem Archa nestane.

LES ABSENTS ONT TOUJOURS TORT.

The BellRays jsou „esenciální povinnost“, jak říkal Míra Pátý z Day After, když mi kdysi dával jejich album In the Light of the Sun (2002). Fungují přes dvacet let a možná desítku řadových desek; garážový rock se soulovým feelingem (za to může hlavně vokál černoš-

WOVENHAND, 13.4.2011, PAARD VAN TROJE, DEN HAAG

Když zmiňuju pražský klub, Paard van Troje, kde hráli ve středu večer Wovenhand, je takové haagské Divadlo Archa. Velké foyer, strohý funkční sál bez kudrlinek, železný 021

ochoz, kapacita tisíc lidí. Prostorné jeviště, na kterém v době našeho příchodu hráli Eklin, tanečně triphopová, asi pětičlenná formace s frontmankou, která byla evidentně na drogách. A nebyla ten večer sama...

Nápad koupit si houby vyhodnocuju pár dní po zážitku jako dobrý, ale ještě v Amsterdamu jsem si tolik jistá nebyla. Já na to zas tak moc nejsem. Jsem sice kuřák a příležitostně piju alkohol (a když už, tak už), ale třeba trávu si dám možná jednou za rok (když už jsem tak opilá, že si neuvědomím, že mám s díky odmítnout, na což záhy doplatím a večírek pro mě obvykle končí na dlaždičkách nejbližší toalety), o hašiši nemluvě, o jiných drogách už vůbec nemluvě. O referencích kamarádů už vůbec-vůbec nemluvě. S „turistickými jointy“ v amsterdamských coffeeshopech mám spíš špatné zkušenosti a určitě jsem se nechtěla pozvracet, takže rozhodnutí padlo na psychedelika. Přišla jsem do prvního shopu a řekla: „Hi, I need help. I’m looking for strong mushrooms. Could you recommend me something, anything?“ Důvody jsou nasnadě, ale pro jistotu: vidět Wovenhand ovlivněná halucinogeny by mohl být jiný druh zážitku. Třeba bychom si s Davidem Evženem našli společnou řeč – nikdo nepopře, že ten člověk žije v úplně jiném světě. Taky nedávno vyšel český překlad sedmého dílu komiksu Preacher a tam má Jesse Custer dost zajímavý trip, končící setkáním s Bohem (a Svatým Zabijákem). Jasně, já vím. Nežiju v komiksu.

Jak jsem si přečetla v informačním letáku, ty houby nebyly oficiálně lysohlávky, ale lanýže, což způsobuje jejich legálnost. Koupila jsem 10 gramů Psilocybe atlantis, „začátečnické balení“. S ohledem na nulové zkušenosti jsem koncert nechtěla strávit u záchodové mísy, kromě toho jsem přes den snědla dvě vafle a z čerstvého tetování jsem nepatrně, nicméně vytrvale krvácela. Atlantis údajně funguje podobně jako extáze, což nedokážu posoudit, a chemické složení, resp. účinná látka je stejná jako v LSD. (Timothy Leary, John Lennon, Yoko Ono a další nahrávají skladbu Give Peace a Chance.) Vizuálně to vypadá hrozně. Kus plesnivé houby na důvěře nepřidá, a nejhorší bylo zjištění, že to musím sníst a „důkladně rozžvýkat“, už jen z toho pomyšlení mi bylo šoufl. Ale byla jsem překvapená: chutná to asi jako kešu oříšky, neslané a nepražené.

Nekecám. Snědla jsem to, když dohrála předkapela.

022

Asi dvacet minut se nic nedělo, kromě toho, že nazvučili Wovenhand (klasický setting: frontmanova židle, dva mikrofony, do půlkruhu rozestavěné cajky, bicí a klávesy a uprostřed koberec) a mně začalo být horko.

David Eugene Edwards má delší vlasy sepnuté sponkou se dvěma pírky, pěstěný plnovous a vypadá jako Vašek Havelka. Halucinace?

Jen se smějte. Na bicí hrál Ordy Garrison, klávesy a různé zvuky (perkuse, bonga) jistil Jeff Linsenmaier. Chyběl basák Pascal Humbert, který se – údajně ze zdravotních důvodů – chce věnovat už jen kapele Lilium. Mám dojem, že jeho nedávný a náhlý odchod je i příčinou několika zrušených evropských koncertů. Jeden z mých sparingpartnerů, který viděl Wovenhand živě poprvé, říkal, že mu tam zvuk basy chyběl. Jaké hráli skladby a v jakém pořadí, jsem se dozvěděla až na výjimky zpětně. Vybavuju si je téměř všechny, ale v průběhu koncertu mě setlist velmi netradičně nezajímal a ani jsem ho nevnímala.

A byl to docela hezký pocit, jinak jsem totiž typ člověka, který chodí na koncerty Slayer poslechnout si Raining Blood a Angel of Death, přestože všechny jejich songy jsou stejné, a jsem nešťastná, když je nezahrajou.

Měla jsem kupodivu skvělé načasování; když nastupovali Wovenhand, už jsem byla na cestě za pravdou. Nebylo to jako tráva nebo hašiš, kdy je všechno zpomalené a „pohodové“ (když vám není blbě), ani si nemyslím, že se to dá srovnat s extází nebo LSD, necítila jsem euforii, resp. ne větší než obyčejně na koncertech. Rozhodně nic nenormálního, v očekávání mám zvýšený tep automaticky. Neměla jsem žádné vizuální halucinace: všechny věci a barvy se chovaly normálně nebo alespoň v rámci toho, co je normální u Wovenhand. I když jsem zavřela oči. Je fakt, že smysly byly trochu citlivější a zároveň toho snesly nepoměrně víc, na druhou stranu jsem stála v asi druhé řadě u repráků – že to bude nahlas, se dalo čekat. Neměla jsem žádné výpadky paměti, nebylo mi blbě ani extrémně divně. Hudbu jsem slyšela jasně a zřetelně a myslím, že jsem byla schopná relativně střízlivě posoudit, jestli to bylo tzv. „dobré“ nebo „špatné“ (bylo to dobré). Edwardsovi jsem nerozuměla o nic víc čili téměř vůbec, a ani jsem mu nebyla (vnitřně) blíž. Asi bere něco jiného.

Věci se děly v hlavě a myšlenkách. Tzv. bad trip znamená, že se nepříjemně zacyklíte, přičemž to „nepříjemné“ plyne z nepříjemné povahy konkrétních myšlenek. Přede mnou byla ka-

pela, jež neustále vyžadovala pozornost, takže moje myšlenky se – příjemně – cyklily kolem Edwardse, ovšem v bizarních, ne zcela přenosných souvislostech. Zkoušela jsem myslet na jiné věci, ale nešlo to. Zpátky mě nevtahovala hudba, ale myšlenky na ni. Čas plynul jinak, podivně, jednotkou byla jedna písnička (zvukově ohraničený úsek), ale zároveň nebyla nijak důležitá. Neměla jsem pocit zpomalení času, spíš nastávalo jakési nepočitatelné vakuum. Víc než na koncertě jsem si připadala jako na nějakém (náboženském, přesněji indiánském nebo šamanském) obřadu, což bylo dané Edwardsovou performancí. Rytmus jsem vnímala silně, ale celý koncert jsem stála naprosto klidně a bez hnutí.

Přiznám se, že mě to celé bavilo víc než o den později za střízliva na Roadburnu, ale taky bylo jasné, že to nemělo nic společného s výkonem kapely, který byl v Tilburgu ještě vyhrocenější.

Nelíbilo se mi jediné, a to, že nedokážu zcela ovládnout a směřovat tok myšlenek nebo se alespoň vyznat v chaosu a množství vjemů, což je u drog asi normální, a proto je neberu. Říká se, že houby (a obecně drogy) by se měly brát jen tehdy, pokud jste fyzicky a psychicky v pohodě. Jsem v tomhle trochu na hraně. Ne že bych byla blázen, ale žiju v permanentním stresu a v hlavě nosím informace, kterých není zrovna málo, a běžně přemýšlím nad deseti věcma zároveň. A ani fyzicky nejsem objektivně vzato „fit“. Nemyslím, že je to vhodná výchozí pozice pro jakýkoliv trip, i když tenhle byl v zásadě neškodnej a díky Wovenhand se odehrál na pozadí jediného leitmotivu: zvuků jejich hudby, ať už jsem je považovala za cokoliv. Nechtěně mi ten večer kolidovaly tři reality: okolní současnost, kterou by dobře popsal třeba sekuriťák Paard van Troje, Edwardsova podivná rituální performance a moje chemicky zkreslené vnímání. Sledování pevného bodu na obzoru, jak doporučuje příručka, by asi nebylo tak zajímavé.

Krátce po koncertě mi psal Vac Havelka, něco potřeboval. Otázku jsem ignorovala a místo odpovědi zahlásila, že jsem právě viděla Wovenhand a že David Evžen má plnovous a vypadá jako on. Odepsal mi „ty brepto“, ale ve skutečnosti byl rád. Z dalších pozitiv, které mi jinak ne-ne-zbytný (to je typ slova, které jsem na tripu používala poměrně často) zážitek přinesl, bylo několik trefných postřehů o mně samotné. Věci nebo vlastnosti, o kterých vím, ale jsou zasunuFULL MOON 13

té hluboko v hlavě, nebo se jen tak bezprizorně a tiše rozprostírají v hlavě. Celé se to odehrává téměř výhradně v myšlenkách a za výsledek jste zodpovědní jenom vy sami. To je fér.

Ráno jsem v hotelu zaspala, což znamenalo, že bylo všechno v naprostém pořádku. Nebylo mi blbě, nemotala se mi hlava, žádné sny ani noční můry jsem si nevybavovala a nic nenasvědčovalo žádné katastrofě, přestože jsem bydlela v pokoji číslo 13. Byla jsem starší jen o jeden jediný den. A právě začínal další.

LES ABSENTS ONT TOUJOURS TORT II WOVENHAND, 14.4.2011, 013, TILBURG

Nikdy (a zejména poslední rok, od posledního pražského koncertu vloni v květnu) bych neriskovala koncert Wovenhand, kdybych nevěděla, že budu mít brzy druhou šanci, což v tomhle případě znamenalo hned druhý den.

(Smrt nepřicházela, jak vidno, vůbec v úvahu.)

Tím spíš, že to bylo na festivalu, jako je Roadburn. Ne, není jenom o metalu a ano, Edwards má rád High on Fire, ale když pak v chodbách klubu potkáte Gaahla, pro kterého je Satan ztělesněním svobody (nebo pro kterého je „ztělesněním svobody Satan“), o vzájemném pochopení zapochybujete.

[At Roadburn,] you’ll be in front of people who are completely against religion. Besides this extreme music, it’s the one thing that unites them all...

Well, I’m against religion too, so I’ll be in good company then.

Autor rozhovoru s Edwardsem Stefan Raduta (který mimochodem fotil i na Roadburnu) se možná vyjádřil nepřesně, resp. nerozvinul otázku. Publikum Roadburnu může být a zřejmě ve většině případů je zcela proti náboženství (církvi), ovšem pro nemálo z nich to znamená být zároveň proti Bohu nebo – přesněji – proti víře v existenci Boha. Za publikum složené výhradně ze satanistů by byl Edwards zřejmě radši, ježto pokud někdo uctívá Satana, připouští existenci Boha. (V průběhu koncertu někdo tweetoval: „David hates you satan-worshipping motherf#ckers!“) Druhá věc je, že vystoupení Wovenhand, zejména s poslední deskou Threshingfloor, může být – např. pro fanoušky Pentagram – šokující, a to v každém aspektu. Jeviště, hudba, výraz a výzor frontmana, zpěv, způsob komunikace s publikem, texty. Nemusíte být na drogách, aby se vám koncert Wovenhand zdál divný.

FULL MOON 13

023

Walter, jeden z hlavních organizátorů festivalu (a fanoušek 16 Horsepower, Edwardsovy dřívější kapely), se později vyjádřil takhle: „Wovenhand at #roadburn: stunning! Plain and simple.“ Ne každý by řekl totéž, ale já se s Walterem minimálně na tom „stunning“ shodnu. Wovenhand dostali relativně dobrý čas na hlavní stagi první den festivalu, což znamenalo, že bude plno, odhadem dva tisíce lidí. Jeviště bylo výjimečně uspořádáno jinak: Edwards neseděl uprostřed, ale na pravém kraji, a do půlkruhu byl rozestavený zbytek, indiánský koberec uprostřed. Zvučili akademickou čtvrthodinku, publikum bylo dlouhé minuty před začátkem paralyzováno napůl zvědavostí, napůl nedočkavostí. Who is who was who is to come?

Po krátkém intru vystartovala trojice k nepoznání změněnou Kicking Bird. Abych byla upřímná, měla jsem problém poznat víc než polovinu setlistu. Skladby, které jsou na deskách zvukově vymazlené a vypiplané, dostaly naživo obrovský důraz díky bicím a výrazným perkusím, což umocnilo děsivě šamanský odér, který celým vystoupením prostupoval.

Edwards má zvláštní dar (kromě jiných): kombinuje krajní naléhavost se stejně extrémní apatií k publiku a obecně k dění okolo. Některá jeho gesta mohla být chápána v lepším případě sporně (ironické, povýšené pohledy, vzteklé pohyby, výkřiky), nikdo jiný nebyl součástí jeho divokého obřadu. Jestliže v Haagu Edwards utrousil na závěr rychlé „thank you“, v Tilburgu neřekl nic. Tedy samozřejmě kromě všeho, co chtěl říct.

o sdělení. Dělám to přesně tak, jak to cítím, a nezáleží mi na tom, jestli je to správně nebo jestli to vypadá dobře. Prostě to tak je.“ „Heya! Eya! Heeeeyya!“ Edwards stojí na okraji jeviště, v ruce drží mandolínu a křičí z plných plic. Pokud jste dost blízko, vidíte jiskry v očích. Hubenou postavou probleskuje útočnost šílence a zároveň soustředěnost zenového mistra. Vůbec ten průsečík nechápu. Lidi na něj zírají, někteří v úžasu, jiní pobaveně, další nevrle: ozývá se nejen echo jeho halekání, ale i bučení nebo smích. Pochybuju, že to Edwards vnímá. Bůh ví (sic!), co v hledišti doopravdy vidí. Když před závěrečnou Raise Her Hands vzkáže posunkem zvukaři, že s nadcházející skladbou končí, nikdo nepochybuje, že vytleskávání bude ztráta času.

Podobně jako v Haagu, i na Roadburnu jsem se několikrát za večer přistihla, jak si přeju, aby to nikdy neskončilo. Přestože skladby, které hrál, si doma nepouštím, přestože poloha, do které se Wovenhand v průběhu koncertu několikrát dostali, mi byla takřka nepříjemná, přestože s Edwardsem jeho svět nesdílím.

Když jsem se později vrátila ke Zjevení (Nový zákon patří do inventáře každého pokoje třía vícehvězdičkového hotelu), měla jsem chvílemi pocit, že čtu jeho texty, a tíha proroctví mi evokovala vyhrocené části zvláštního a (zase) nezapomenutelného koncertu. To by byl David Evžen určitě rád!

AND THE WINNER IS...

WARDRUNA, 14.4.2011, MIDI THEATRE,

Na ploše ani ne desítky skladeb už to vůbec nevypadalo jako turné k albu Threshingfloor (což není, nicméně aktuální regulérní koncerty poslední desku protežují), setlist vybírali, netvrdím, že vždy citlivě, z kompletní diskografie, včetně debutu (Your Russia). Nejpůsobivější byly skladby hrané na starobylé banjo (Sinking Hands, ale ještě víc Kingdom of Ice), drobné improvizace nebo momenty, kdy tělo kytary používal jako perkuse (Elktooth).

Všechny skladby provázelo frontmanovo extrémní zaujetí a totální emfáze a nevím, jestli to byl Roadburn nebo momentální projev kapely, ale takhle jsem Edwardse v minulosti vyvádět neviděla. „Skladby mi napovídají. Nezpívám je, ale žiju, a ony prostupují mnou. Když jsem na podiu, pochopitelně vím, co mám dělat, jak se chovat a jak hrát, ale ve skutečnosti je mi to jedno: jde mi jenom 024

TILBURG

„Although Gaahl is/was a satan worshipping asswipe with a 12” inverted phallice up his asshole at all times, his ability to adapt a personality into something different, aka Wardruna is quite brave of him.“ Wardruna je projekt norského hudebníka Einara Selvika aka Kvitrafna (v minulosti člen Sigfader, Jotunspor, Dead to This World nebo sezonní bubeník Gorgoroth), jehož stálými členy jsou ještě zpěvačka Lindy Fay Hella a Kristian Espedal, známý spíše jako Gaahl, byvší frontman Gorgoroth. Právě s ním je projekt spojován nejvíce, přestože přispívá pouze vokály a občas hudebními nápady. Koncertní sestavu doplňuje ještě druhá vokalistka, bubeník/perkusionista a pátý do party, houslista/multiinstrumentalista. S nástroji je to ve Wardruna nicméně složitější.

Debut Gap var Ginnunga vyšel v roce 2009 coby první díl trilogie Runaljod (další díly se budou jmenovat Yggdrasil a Ragnarok) a na pozadí skandinávského spiritualismu a tradic zpracovává téma runové abecedy. Hudebně by se dala Wardruna s rezervami popsat jako ambient s prvky folku, world music a elektroniky (samply vody, ohně, kamení, hromu, větru nebo deště). Originalitu přinášejí i zvláštní, často ručně vyráběné nástroje: kozí a kraví rohy, perkuse a chrastítka, bubny ze srnčí kůže, tradiční vikingské instrumenty (housle)... Na albu jsou Wardruna spíš umírněným, meditativním projektem. Nevím, jestli je to dětskou fascinací dávnověkou vikingskou kulturou nebo slabostí pro Skandinávii vůbec, ale album Gap var Ginnunga mi učarovalo okamžitě.

Potřebovala jsem, aby byl koncert Wardruna dobrý, protože stáli proti Godflesh, kteří na velkém podiu klubu 013 hráli v celé délce desku Streetcleaner, a sama se divím, kde jsem vzala odvahu uvěřit, že budou „lepší než nejlepší“.

A nelitovala jsem. Nelitovala jsem od prvního zvuku intra, kterým byl sampl blesku (hromu), tak hlasitý a věrný, že jsem se instinktivně přikrčila v očekávání deště a skoro ve vzduchu cítila elektřinu. Živě byla Wardruna mnohem, mnohem hlasitější a důraznější než na albu, které přehráli od první do poslední, osmé runy.

Vokály obstarávaly dvě zpěvačky a Kvitrafn byl ten, který to svým recitálem (a hypnotickým šeptáním nebo křikem) táhnul, Gaahl, stojící téměř ve stínu na okraji podia, byl jen jeden ze tří doprovodných vokalistů. Stage hrála mnoha netradičními nástroji a hudebníci byli oblečeni do jednoduchých, „přírodních“ outfitů, ale nešlo o žádné divadlo, naopak. Všechno bylo maximálně civilní, žádný patos ani kýč se nedostavil. Pasáže, kdy skladby končily v divokém hromobití, nebo se naopak ztrácely v šumění deště, byly jako z jiného světa a odráželo se to i na potlesku konsternovaných lidí, kterými se Midi Theatre naplnilo až v průběhu koncertu (holt Godflesh). Snad díky tomu, že jsem prakticky nic neočekávala, zůstala jsem úplně paf.

On visel na větry/ zmítaném stromě/ v neznámu co koření/ jsa proklán kopím/ po devět nocí/ moudrý Ódin sám sobě obětí.// Nejedl chléb a nepil nic/ jen hleděl v hlubin tmy/ pak zaplakal a runy vzal./ Konečně vrátil se. Sága Hávamál, jedno z nejdůležitějších děl severské mytologie, hovoří na ruFULL MOON 13

nách psaných krví o tom, že bůh Ódin obětoval sám sebe, aby dosáhl vyššího vědění – a tohle vědění pak v runách předal dál. Legendy vyprávějí, jak bohyně Norny, spřádající osudy bohů a lidí, vyjevily, že v budoucnu přijde Ragnarok, osudný den konce světa, kdy v žáru zahyne země a všechno živé a strom Yggdrasil se zhroutí. Paralely s křesťanstvím? Nasnadě. Těším se na pokračování trilogie. Jsem na metalovém festivalu, nebo na teologickém semináři?

SNAD TO NEVIDÍ MICHAL SUNN O))), 15.4.2011, 013, TILBURG

V pátek jsem přijela pozdě večer. Parkovala jsem v garážích hned vedle klubu 013 a už u závor jsem i přes neúměrně hlasité rádio slyšela podivný hluk. Odtušila jsem partičku metalistů, kteří pořádají večírek v autě; nebylo by to ostatně poprvé. Jakmile jsem se ale blížila ke stěně sousedící s 013 a cpala auto do vyznačeného chlívku, cítila jsem nepatrné chvění. Co to, krucifix, je? Otevřela jsem dveře a dotkla se podrážkou země. Bylo to jako ve filmu. Betonová garáž pulzovala a bzučela, jako by čekala, až železné konstrukce popraskají, plexiskla se rozsypou a kus země se propadne nejmíň do pekla. To musí být jedině Sunn O))), napadlo FULL MOON 13

mě. A hned nato, Ježíši, snad to neslyší Gira.

Určitě je bude chtít trumfnout.

Vešla jsem do foyer 013, kde všechno vibrovalo o několik škál Richterovy škály víc než v garáži, navíc byl všude dým. Všude. Zadýmili tam všechno. Chodby, bary, vegan foodcorder, box office, všechno bylo zahaleno sladkým vanilkovým kouřem tak, že i v kuřárně se dalo víc nadechnout. A rozhodně tam bylo vidět na krok. Nadechla jsem se odvahy a vykročila dál, vstříc dveřím bezprostředně k podiu. Našlapovala jsem opatrně, ježto jsem viděla jen obrysy a siluety postav. Že bylo totálně natřískáno, mě vůbec nepřekvapilo – Sunn O))) byli kurátory pátečního dne. Proboxovala jsem se dovnitř a vzápětí neuváženého kroku zalitovala. Jsem starej, unavenej a z koncertů dávno ohluchlej chlap, přesto jsem si musela zacpat uši, protože to zkrátka nešlo. Nešlo to vydržet! A pak jsem se podívala kolem sebe.

Pár metrů přede mnou jsem jen tušila stage, kde si zrovna O’Malley něco šteloval. Taky to ale mohl být Anderson, že. Taky to mohl být mimozemšťan, který tady v reálném čase dělá pokusy na dvou tisících lidech a oběti mu tleskají. Celý

sál byl pochopitelně v mlze, probleskovala jenom fialová světla ochozu a modré světlo podia.

V tu chvíli jsem nenáviděla celý svět: pitomce, co tohle vymysleli, a pitomce na druhé straně, co jim zobou z ruky. Nedalo se to absolutně vydržet.

Vůbec. Ani stát se zacpanýma ušima tam nešlo.

Přišla mi textovka, tak jsem si na chvíli přestala chránit uši před texaským masakrem motorovou pilou a ozářila displej. Bohužel se všechno třáslo tak, že jsem sotva rozpoznala okraje dotykové klávesnice, natož abych byla schopná přečíst slova složená ze salsu tančících písmen.

Hystericky jsem se rozesmála, ale nikdo mě neslyšel. Ani neviděl. Připadala jsem si jako na opuštěném malinkém ostrově, kde na chodníku vedle mě přistává Boeing 377 Stratocruiser.

Jestli jste byli cca před dvěma lety na koncertě Sunn O))) v pražském Sacre Coeur, znásobte si ve vzpomínkách hlasitost tak třikrát a pak si budeme povídat. S těmi, kdo Sunn O))) nikdy neviděli, si můžu taky povídat, ale ne o jejich koncertě, ale třeba o háčkování. Krátký sloupek, dlouhý sloupek, řetízkové oko, polosloupek, háčkovaná čepička, háčkovaný pytlíček s kytičkou, háčkované vajíčko... lalala!

025

NO WAY MICHAEL GIRA IS INSANE SHRINEBUILDER + SWANS, 16.4.2011, 013, TILBURG

V sobotu hráli Sleep, Saint Vitus, Neurosis a Melvins. Jéje... to by bylo, viďte. Ve skutečnosti hráli Shrinebuilder, nejvíc super superkapela na světě. Přiznám se, že když se někdy kolem roku 2008 objevily první informace a fotky, byla jsem u vytržení. Kelly!

Cisneros! Wino! Crover! Něco jako jaro, léto, podzim a zima nebo Marek, Matouš, Lukáš a Jan. Rozumíme si? Eponymní debut mě ale bavil jenom chvilku, resp. přišel v době, kdy jsem potřebovala poslouchat strašně, strašně moc country. A Shrinebuilder nejsou country. První koncert v Praze (na kterém jsem se dokonce měla podílet jako promotér) zrušila, stejně jako celé evropské turné včetně vystoupení na loňském Roadburnu, sopka na Islandu, druhý pokus jsem z různých důvodů odpískala a ani tam ve finále nešla. Co zpočátku vypadalo jako „nová víra v metal“, mi ve finále tenhle žánr v jeho post-období ještě vzdálilo. Ale tak když už jsem tady? „Ahoj všichni. Jsme Shrinebuilder a máme rok zpoždění,“ zahlásil na úvod Dale a já jsem se pousmála. Kéž by to byl jenom rok. Jsem si skoro jistá, že kdyby s podobným žánrem (říká se mu familiárně „uspávači hadů“) vyrukovali v době mezi deskama The Eye of Every Storm a Given to the Rising od Neurosis (ke kterým mají Shrinebuilder přece jen nejblíž), byla by to pecka. Takhle je to jen další postmetalová parta, navíc postižená čtyřma osobnostma s tak signifikantním způsobem hraní, že jakákoliv kolaborace nebude přirozenou syntézou, ale pouhou fúzí čtyř institucí. Když nicméně odhlédneme od toho, co hrají, je to zdaleka nejlepší sestava ve všech galaxiích všech dob. Že jsou jaro, léto, podzim i zima géniové a virtuózové, o tom taky žádná. I kdyby vás hudba Shrinebuilder k smrti nudila, můžete hodinu a půl zírat na ty čtyři figury, obdivovat a vzpomenout tu na Neurosis, tu na Om, tuhle na St. Vitus...

Jaro. Robert Scott Weinrich aka Wino, kytara.

Fancy švihák, suverén. Grácie, s jakou si přehazuje svoje dlouhé šedivé vlasy, úzké džíny, kovbojské boty a tílko, potetované vypracované ruce... sexy. Lehkost, s jakou hraje na kytaru, je odzbrojující. Jeho vyhrávky nejvíc připomínají poslední sólovku, nicméně rukopis je jasný už z dob Obsessed a Saint Vitus. Wino je 026

FULL MOON 13

vstupní branou ke stovkám hodin té nejlepší metalové muziky.

Léto. Dale Crover, bicí. Mánička, bavič. Kdo by neměl rád Melvins? A kdo popře, že Crover je geniální bubeník?

Podzim. Al Cisneros, baskytara. Introvert, typ „jouda“. Učí šachy. Dává si na čas. Om založil v roce 2003, pár let po rozpadu doommetalových Sleep (vedle Om z jejich prachu vzešli ještě High on Fire kytaristy Matta Pikea). Jeho basové linky jsou podobně hypnotické, ale kouzlo Om spočívá především v tom, že jsou na podiu jenom dva. Poslední deska se jmenuje God Is Good – i Cisneros má, podobně jako třeba Edwards, „hafo jasno“.

Zima. Scott Kelly, kytara. Jednoznačně ten nejzlejší. Nástroj v jeho lopatách vypadá jako mávátko, zejména ve srovnání se štíhlým Winem. Momenty u mikrofonu připomínají Neurosis tak urputně, až byste skoro začali pochybovat o dobrých úmyslech, ale právě jeho vokály jsou v celé, jinak až příliš monotónní produkci osvěžující (pokud se to slovo dá u tohoto žánru beztrestně použít).

Jelikož jsem docela chytrá, mohla bych teď napsat, že koncert Shrinebuilder trval snad rok a vystřídaly se v něm všechna roční období.

A ať to zní jak chce pitomě, nic naplat, takhle to bylo. Na druhou stranu je fajn, že kluci dělají, co je baví, a svou přítomností nám jednak nedávají zapomenout na to, co bylo kdysi, a zároveň vdechují naději lepších zítřků: novou desku Om, sólovku Scotta Kellyho, koncerty Melvins nebo Winův aktuální projekt Premonition 13. Taky jsem mezitím udělala rekord na svým telefonu ve hře jménem Bubble Breaker (style MegaShifter). „Swans will perform in pink ballet outfits and play banjos, intense gay versions of their heavy music.“ Vymazlený festivalový průvodce je jednou z vizitek dobře zvládnutého festivalu a ten roadburnský byl letos docela legrace. Byl vytištěný na hezkém ofsetovém papíře, u Swans použili stejnou fotku, jako my tehdy na obálku, a vůbec mi připomínal Full Moon. Tady jsem doma! Swans regulérní program festivalu na hlavním podiu v sobotu v noci uzavírali.

Bezpečně opřená o zábradlí ochozu jsem sledovala neúměrně dlouhé intro, hudebníci couFULL MOON 13

rali na jeviště déle než půl hodiny. Publikum vypadalo trpělivě, ale nikoho ani nenapadlo tleskat nebo pískat. Sál byl zahalený v temnotě, z repráků se ozývaly nepravidelné Thorovy úhozy do jakýchsi železných perkusí a okolí se připravovalo na sonickou apokalypsu. Udělala jsem druhý rekord v Bubble Breaker.

Intro se přelilo ve zlobu skladby No Words/ No Thoughts, Michael Gira dal volný průchod bestii, kterou v sobě schovává. Mezi náma, ten chlap je na podiu úplnej magor. Sice si, narozdíl od třeba Edwardse, uvědomuje přítomnost a okolní svět, ale jinak jeho počínání vysvětlitelné není. Publikum samozřejmě ignoroval, zato téměř bez přestávky řval na kapelu, která zase vypadala, že ignoruje jeho (tedy aspoň Westberg se tvářil, že se ho frontmanova hysterie netýká). Nemůžu si pomoct, ale Gira mi svou zarputilostí a gestikulací připomínal projev pro Říšský sněm, chybělo už jenom sborové Sieg mňau. Na dřeň surové a cappella pasáže v Jim se setkávaly s hrobovým tichem, starší skladby I Crawled nebo Sex, God, Sex s natěšenými výdechy. „We play tomorrow night at Roadburn Festival in Holland. We have slept perhaps six hours in the last three days. Should be interesting! (...) God save us all!“ No prosim. Gira vypadal trochu jetej, ale původně jsem to připisovala alkoholu a drogám, ostatně jsme v Holandsku. Na druhou půlku koncertu, v průběhu nové skladby Avatar (k novince ještě přibyla The Apostate a Gira se někde nechal slyšet, že výhledově chystají vydání živáku) jsem statečně sešla do hlediště pod podium. A nebyl to moc dobrej nápad.

Stála jsem sice vedle Scotta Kellyho, ale Eden Prison jsou hrozný zvukový muka. Sunn O))) ten teror prováděli aspoň plošně a vibrace byly cítit v celém těle rovnoměrně; zvuk Swans by se dal přirovnat snad jen k tomu, když k vám někdo zezadu přijde a do spánku vám zatne sekeru. Není to ani zábavný, ani vtipný.

Sleduju Giru u mikrofonu: „The supine wild beast upon the slab would gladly rip the throat from God...“ Nehraje na kytaru, takže má obě ruce volné. Levá mu sklouzne do kalhot a ne, nevypadá to, že si potřebuje upravit pásek. Nevím, kolikrát to za večer udělal, ale při Eden Prison asi pět minut naférovku masturboval. Jakýpak copak, žejo. Poslední skladbou v přídavku, který celý koncert protáhl přes slušné dvě ho-

diny, byla Little Mouth. Girův závěrečný recitál „And may I find my way to the reason to come home...“ už jsem poslouchala z kuřárny, přesto zřetelně a čistě. Neutečete. Přemýšlela jsem, co mě na Swans tak baví, když je to vždycky tak děsivý zážitek. Asi nějaké masochistické potřeby, něco podobného, jako nechat se jednou za čas při sexu svázat. Nebo tak něco. Upřímně, Boha bych do toho netahala.

LES ABSENTS ONT TOUJOURS TORT III TILBURG – NORIMBERK – PRAHA

A to bylo celý. Když pominu asi desítku kapel, na které jsem se byla podívat ze zvědavosti, náhodou nebo jenom na chvilku (Pentagram a Voivod: old is the new young, psychedelický blázen Imaag Wasif, harmonický chaos Kilimanjaro Darkjazz Ensemble, parádní sypačka Soilent Green, hodně divní Circle, nečekaně civilní Scorn...), zažila jsem toho tak akorát, abych se nezbláznila a mohla se už teď těšit na příští rok. Protože pojedu, i kdyby měli headlinovat všechny tři dny Swans spolu se Sunn O))). Když se mě ptal Hank, se kterým jsme na výlet vyráželi, jestli v Evropě nebo na světě existuje podobný festival, řekla jsem, že o žádném takovém nevím, protože o žádném takovém nevím.

Domů jsme vyjeli v neděli po poledni a protože jsem na lovu American Spirits zastavovala na každé benzínce, slunce zapadalo ještě před německo-českými hranicemi. Bylo jasno, krásná neděle. Od Norimberku nás postupně opouštěla všechna auta, až jsme na dálnici zůstali úplně sami. Ve zpětném zrcátku se krajina utápěla v ohnivém západu slunce a před náma stoupal obrovský měsíc, který během několika hodin dostal jasné, zářivé kontury blížícího se úplňku. Runatál zmiňuje osmnáct kouzel. Jedno z nich umí držet lodě na hladině a vést je do bezpečných přístavů, ovládá počasí pomocí magie a je nepostradatelné pro všechny, kdo se chtěli z dobrodružných a namáhavých výprav vrátit domů.

Až s lodí budeš za bouře/ na moři hledat ztracen sám/ devátou runou uspíš smršť/ a unikneš z vln, jež nesou zmar.

027

REPORT DAVID EUGENE EDWARDS 27.4.2011 DINGWALLS, LONDÝN, UK TEXT PAVEL VULTERÝN FOTO GARY ISAACS

Celý život se točí v kruhu, nemění se nic. Rok za rokem nacházím sám sebe na stejném místě, změna není vývoj. Že čas plyne, poznám podle toho, že mé ruce mají o pár jizev víc, než když jsem se díval naposledy. Zmatení důvěrou v naději není, když vidím novou krajinu. Věnuji pozornost detailu a už zase poznávám svoje vlastní stopy. Neutekl jsem, to se jenom posunul můj kruh. A ten mě sleduje.

Je tomu rok, kdy jsem Woven Hand viděl naposledy. Považuji svoji paměť za vynikající ve vztahu k věcem, které jsou pro mě důležité, takže si pamatuji každý detail, dokonce mám i vzpomínky na vzpomínky. Melancholie, osamělost, smíření. Kdybych měl vybrat jen jeden pocit, který se mi v souvislosti s minulým koncertem vybaví, je to vina – a trest. Nebylo to pro mě nejjednodušší období a měl jsem dojem, že Edwards to ví. Prostudoval si knihu hříchů, sbalil nejnutnější a přijel si vyslechnout moji verzi. A uložit mi patřičné pokání.

Tehdy jsem si myslel, že se z toho vykroutím návštěvou koncertu a nějakými otčenáši. Ale tak jednoduché to nebylo.

Když jsem zjistil, že Otec Edwards je zase na cestě, protože ho letos poctili pozvánkou na Roadburn, věděl jsem ještě předtím, než bylo oznámeno, že vystoupí i v Londýně, že si mě přijede vyzpovídat. Jsem jeho nezvedené dítě a on je dobrý pastýř. Na malý moment mi sice hlavou prolétla kacířská myšlenka, že nepůjdu a vyhnu se tak otázkám, pohledům, nesouhlasnému kroucení hlavou a ranám přes prsty. Došlo mi ale, že člověk může utíkat, ale nemůže se skrýt. Naše skutky jsou k nám přivázány neviditelným lanem, táhneme je za sebou a nakonec nás na tomtéž laně oběsí. Ale dnes ještě ne.

Woven Hand v Anglii moc populární nejsou.

Dokonce se odvážím tvrdit, že s pravidelnou 028

měsíční propagací, kterou jim tento magazín poskytuje, byste našli více jejich fanoušků v Česku než v celém Spojeném království, včetně severního Irska. Edwards tu proto nehraje moc rád a z čistě ekonomických důvodů se mu to ani nevyplatí. Loňský koncert se konal v Bush Hall, což je ten nejkrásnější prostor pro komorní vystoupení, který jsem navštívil, a předvedla se kompletní kapela. Tentokrát Edwards přijel jenom s klávesistou, a to do Dingwalls v Camdenu, což je pro změnu taková obyčejná, špinavá díra.

Publikum mu měl připravit Christopher Rees, velšský muzikant, který se měl narodit úplně jinde. Rees je totiž kovboj. Jeho písničkáčství je docela obyčejné, ale protože ve své tvorbě často používá banjo, i když zahraje banální melodii, zní to proklatě dobře. A nezhorší se to ani ve chvíli, kdy ho vymění za kytaru. Pamatuji si, jak mě na loňském koncertě rozčílil support v podobě Crippled Black Phoenix a jak jsem si na nich poté brousil svůj zhusta pubertální humor, protože mi přišli naprosto nevhodní.

Rees byl předskokanem, který mě donutil připustit, že tato instituce má smysl. A je jedno, jestli to je propagace Reese (protože si to zaslouží), krácení dlouhé chvíle pro publikum (protože to dělal tak dobře, že bych klidně počkal další hodinu), nebo módní přehlídka vyšívaných košil. Upřímně, považuji svůj hudební vkus za banální. Jsem ochoten oblíbit si v podstatě cokoli, a když si najdu čas a energii a hudebníka a jeho nahrávku naposlouchám, vždycky se najde něco, co mě zaujme. Protože ale ani jednoho nemám nazbyt, preferuji umělce, kteří mi cestu usnadní. Říkám tomu soundtrack duše: stačí zaslechnout pár tónů a něco v mozku mi sepne a nepustí. Rees hraje přesně tenhle druh muziky. Folk prolnutý country a americanou a vše namíchané v tom nejlepším poměru. To je ten, který vás donutí zastavit, poslouchat s otevřenou pusou a nevědomky podupávat do rytmu. Rees hraje skvělou muziku, která se nikdy nedostane do hit-

parád (ani těch žánrových), a je jenom dalším důkazem toho, jak je masové publikum padlé na hlavu. Místo, aby u mytí nádobí poslouchalo něco, co dává smysl, raději bude donekonečna tleskat pozlaceným hovádkům. Tak díky, že plácáte.

Znovu jsem byl překvapen publikem. Tehdy v Bush Hall jsem byl obklopen starší generací a genderový poměr byl asi 5:1 ve prospěch vousatější části. Nevím, jestli to bylo dáno trendovým Camdenem nebo se toho za ten rok tolik změnilo, ale tentokrát byl sál plný mladých anglických děvčat (ač se to nezdá, je to dost konkrétní opis), která do klubu zabloudila zřejmě omylem. Ale díky bohu za ně, jinak by se kapacita nezaplnila ani z poloviny, což by byla ještě větší ostuda, než ta stovka přítomných. Woven Hand tady můžou hrát pro rozumnou návštěvu tak jednou za pět let.

Všechno zlé je k něčemu dobré. Jejich tvorba na posledních albech se mi totiž trochu vzdaluje, je pro mě snad až příliš komplexní. Schází mi na nich špína a prach starých časů. Ztrácím se v ní a nerozumím řeči, která mi dříve byla jasná i z náznaků. tonight you’ve caught your breath you’ve lost your american spirit if only I could catch my death yeah jus’ give me long enough to fear it Těšil jsem se, že se Edwards sám za sebe, bez spoluhráčů a opulentního zvuku, vrátí tam, kde jsme se setkali. A Kazatel šel ještě dál.

Na scénu přišel v průběhu předehry skladby Elktooth z Mosaic, která nepatří zrovna k nejlíbivějším kouskům z jeho diskografie a trochu mě vystrašila. Bál jsem se, že místo využití omezených interpretačních možností sklouzne k teatrálnímu přednesu těch nejalternativnějších věcí Woven Hand. Na podiu se bude kroutit a koulet očima a mísFULL MOON 13

to muziky se diváku dostane divadelního představení Jak moc David věří v boha a co to s ním dělá. Naštěstí se tak nestalo. Tedy ne že by se nekroutil. Do Elktooth totiž lišácky vložil Kingdom of Ice, a i když se potom k frenetickému recitování A double minded man vrátil, obě skladby se skvěle prolnuly.

Co víc, bez doprovodné kapely jenom s jemně nasamplovanými podzvuky zněla i skladba z Ten Stones jasně a srozumitelně. Žádné schovávání za mystiku a tajemno, byl to skoro starý dobrý rock’n’roll. Není to hezké, ale z těchto důvodů mě odchod baskytaristy Pascala Humberta příliš nepálí. Narozdíl od prvních desek ty pozdější vznikaly nikoliv v dominantní režii Edwardse, ale jako kolektivní dílo, a z nějakého důvodu měla kapela pocit, že více je lépe. Doufám, že Edwards vezme tvůrčí proces zpět do vlastních rukou a vyjde z toho lepší deska než poslední dvě.

A těším se na to.

Jak má ve zvyku, nástroje střídal ob skladbu, a tak došlo na banjo, kytaru i jeho banjolu z roku 1887. Swedish Purse, The Speaking Hands, Sinking Hands. A skvělá show ještě chystala nebývalá překvapení. Protože byl EdFULL MOON 13

wards (téměř) sám, mohl si hrát, co chtěl. A tak začal hrát 16 Horsepower.

Woven Hand jsou z mých nejoblíbenějších kapel vůbec, ale kdybych si měl vybrat mezi nimi a jejich předchůdcem, sáhnu vždycky po divokých jezdcích. Obě kapely vás sice nakonec donutí padnout na kolena a zamyslet se nad tím, jestli svůj život dokážete obhájit alespoň sami před sebou, ale tam, kde se vám Woven Hand snaží vemlouvat příběhy o nastavení druhé tváře a rozjímání, tam vám 16 Horsepower plivnou do ksichtu a kopnou mezi nohy. Nesahali po klidu skrze klášterní samotu, ale sebrali posledních šest nábojů a vystříleli celý bar. Někdy je totiž rána pěstí účinnější modliteb. Skoro vždycky.

Edwards skladby 16 Horsepower hraje pouze výjimečně, a tak když zazněly první tóny Hutterite Mile, vyletěl mi krevní tlak na 150.

A tím, že navázal skladbou Splinters, mému srdci nepomohl. Do konce už zahrál jen jedinou píseň Woven Hand, Whistling Girl, kterou rád spojuje s As I Went out One Morning, kouzelnou cover verzí Boba Dylana, ale po ní už se pokračovalo stezkou 16 Horsepower. Z Folklore zazněl Outlaw Song, kterým

se rozloučil a zmizel v zákulisí. Během celého vystoupení byl Edwards velice uvolněný a přátelský k publiku a dokonce občas poděkoval za potlesk. A že se mu tentokrát v Londýně líbilo, dokázal tím, že se vrátil a zazněla Poor Mouth.

Vedlejším produktem překvapení a fascinace bylo, že jsem neměl vůbec čas vyprávět mu své příběhy a lži, které jsem si pracně připravil, abych se vykroutil ze všech prohřešků a hříchů, nakupených za poslední rok. Všechno jsem vyměnil za mráz, který mi běhal po zádech jako už mnoho měsíců ne. Tentokrát ze mě totiž David Eugene to špatné vyhnal jinak.

Správný kazatel zná cesty. Ví, kdy člověka přitlačit ke zdi a kdy je třeba jen postrčit přátelským gestem. David Eugene to ví, mluvil jsem s ním.

Viděl jsem ho znovu. Nemluví, jenom se dívá. Pozoruje mě nehybnýma očima a ví, že když neřekne nic, najdu v tom víc významů než ve slovech. Propustil mě z kobky vlastní mysli a nechal mě nadechnout se tak, jako by to bylo naposledy.

Můj kruh se uzavřel.

029

SOUAD MASSI (ALG) ŽIVĚ 11. – 12.6.2011 RESPECT, PRAHA TEXT MICHAL PAŘÍZEK FOTO C. BELLAICHE

Holka s rozpuštěnými vlasy, naboso a s kytarou v ruce patří desetiletí mezi oblíbená klišé západní společnosti. Kouzelně kýčovité fotografie, zážitky z vody nebo promo fotky nové vlny amerického folku, obraz důvěrně známý.

Ale například v Alžíru je podobné schéma stále nemyslitelné, takovéto dívčí choutky končí domácím vězením, nebo i sprškou kamení. Souad Massi pochází odtamtud a vyvolávat bouře uprostřed zákazů a skrupulí je její životní nutnost. Další oběť world music; její sebevědomý globální pop v téhle škatulce zbytečně vadne.

Folklor je za námi, rychle k hudbě. Souad Massi vybočuje z daných schémat nejen rebelstvím a genderovou uvědomělostí, ale hlavně tvorbou. Během let se dostala přes klasickou hudbu i tvrdý rock ke zvláštnímu a osobitému stylu, který obsáhl tradice rodné Kabýlie, arabskou hudbu a mnoho dalších ingrediencí. Od prvotiny Raoui (2001) neuhnula z cesty, jen hýčká a šlechtí svůj styl do stále výraznější a dokonalejší podoby. Na čtvrtém a posledním albu Ô Houria z loňského roku už rozpustila žánrové hranice a všechny vlivy zasadila do popové struktury. Jasně, je to arabsky. Neobvyklý přízvuk může zaskočit, ale jinak jde o čisté písničkářství. Orientální melodie jsou tak dobře zakomponovány do celku, že je vnímáte jen okrajově. Daleko víc se útočí refrény, obvyklou instrumentací či melodikou a místy kacířskými country vlivy (Une lettre à... Si H’Med). Časté přirovnání k Tracy Chapman nelže, ale nejen něžná a důsledná vůle hraje svou roli. Při jemných vokálních kudrlinkách si snadno vzpomeneme na Tanitu Tikaram, Joni Mitchell nebo Cat Power. Vzácně důvěrná blízkost, vzdušnost a charakter jsou podobné. Ô Houria je výrazné a vtahující album. Někomu může přijít obyčejné, dřívější exploze fla030

mencových tónů a arabské rytmiky jsou pryč, spolu s tradiční a lákavou exotikou, která bývá pro leckoho důkazem kvality. Vystřídala je popová chytlavost a samozřejmost. Souad Massi je dcera svého rodu, ale zároveň miluje pop-music a dává to jasně najevo. Tahle podoba je daleko uvěřitelnější než převlékání se do tradičních úborů před každou show a mrkání na bělochy v kraťasech. Fotografie usměvavé a spokojené Souad v kostkované košili, klobouku a džínách mluví za vše. Pouštní bouře je stále nezkrocená, entuziasmus a důslednost nechybí, jen se zaměřují jinam. Před pár lety v Paláci Akropolis předvedla výtečný energický koncert, arabské motivy ovládly celý sál, přestože na tehdy aktuálním albu Mesk Elil byly v pozadí. Změna nastala s následným albem největších hitů, které Souad nahrála pouze s akustickou kytarou.

Právě ta dnes ovládá zvuk její doprovodné kapely, tradiční perkuse vystřídala bicí souprava a posvátná loutna oud jen dobarvuje melodie.

Hosty na albu jsou francouzský šansoniér Francis Cabrel a hlavně anglická mod hvězda Paul Weller (The Jam, The Style Council), výrazný písničkář a klasik northern soulu. Neočekávané spojení usazuje album tam, kde ho Souad chce mít. Hurá, písničky.

Reakce na album Ô Houria jsou bohužel rozpačité. Málokdo dokázal pojmenovat, o co Souad Massi šlo. Klíčem je ale sám název: Ô Houria znamená svoboda. Souad se nechce vymanit z vlivů své krve a kultury, jen chce mít možnost dělat si věci po svém. Pokud to znamená, že bude natáčet písničková alba o problémech ženy v muslimském světě a využívat k tomu jiné, méně očekávatelné prostředky, je na místě respekt. Marjane Satrapi také nikdo nenutí malovat ve starých perských motivech, její komiksy jsou moderní a živé. Proč pak přikazovat autorce písní, aby se omezila na tradiční motivy a nápěvy? Souad Massi má svůj rozum.

A to je dobře.

FULL MOON 13

www.rachot.cz

Hudba dělá člověka! 11. a 12. 6. 2011 Praha Štvanice

festival

Staff Benda Bilili Kongo Souad Massi Alžírsko/Francie e EX & Getatchew Mekuria Nizozemí/Etiopie Louis Srbsko Wang-Li Čína Sahra Halgan Somaliland/Francie Oudaden Maroko Temporal Loop, Jagalmay, L'Arrache-Coeur Bohatý dětský program, občerstvení ze všech koutů světa, infostánky, prodej knih a hudebních nosičů a další.

Doprovodný program: 10. 5. 20,00 KROKE (Polsko) Španělská synagoga 25. 5. 19,30 SOPHIE HUNGER (Švýcarsko) Palác Akropolis 1. 6. 19,30 DÁŠA VOŇKOVÁ Palác Akropolis 2. 6. / 7. 6. / 9. 6. vždy od 19,00 Projekce filmu BENDA BILILI! Francouzský Institut

PROJEKT SE USKUTEČŇUJE ZA FINANČNÍ PODPORY MINISTERSTVA KULTURY ČR

FULL MOON 13

S tímto ústřižkem sleva 150 Kč na dvoudenní vstupenku. 031 Slevu lze uplatnit pouze u pokladny na místě.

Nevztahuje se na zvýhodněné a rodinné vstupenky.

STAFF BENDA BILILI (C COG) ŽIVĚ 11. – 12.6.2011 011 RESPECT, RESP PRAHA TEXT MICHAL PAŘ AŘÍZEK FOTO BELLE KINOISE

Demo mokratická republika Kongo. Smutný vtip.

Jeden z těch států, na kterých se dějiny (a všemožní diktátoři) vyřádily, řád se po letech honosí demokracií přímo v názvu, ač se v zemi stále bojuje. Podobně jako na mnoha místech v Africe, i tady vládnou paradoxy, časy se mění velmi pomalu. Jedna z mála věcí, které většině obyvatel země zbývá, je hudba. Nejen proto, že jde o nejlacinější a možná i nejúčinnější manipulační prostředek; v Kongu navíc stojí za to. Před pár týdny jsem se tady rozepisoval o Konono N°1, vesmírném soundtracku k věky trvající občanské válce. Teď bude řeč o kapele, která se do válečné linie určitě nepodívá, přestože jde o zatraceně tvrdý gang. Tihle hoši se neprsí svými Harleyi a nevyjíždějí s nimi jen v sobotu odpoledne, když jsou manželky na nákupech. Žijí s nimi a na nich.

V Kongu bojují s totalitou desetiletí; co víc, civilizační choroby se na formu režimu neptají.

Můžeme začít s AIDS, pokračovat přes všechny známé nemoci a postupem let doplnit ty čerstvě objevené. Kinshasa je totální peklo.

Semeniště virů, chorob a ráj korupce. Pokud někomu vadí ruch kolem hlavního nádraží v Praze, sem by na dovolenou jezdit neměl.

Polovina národa žije na ulici, jí z ní, taky na ní hraje a baví se. Staff Benda Bilili, poslední africká senzace a jedno z nejbizarnějších hudebních uskupení všech dob, si svoje první krůčky odbyli v přilehlých parcích polorozpadlé metropolitní ZOO. I když slovo „krůčky“ zavání nekorektním sarkasmem. S dobrým úmyslem a bez ironie můžeme o Staff Benda Bilili mluvit jako o kapele na kolech. Pro slabší povahy jejich koncerty rozhodně nejsou, ačkoli by se leckdo mohl při pohledu na tříkolkový gang a jeho nepochopitelnou energii zamyslet sám nad sebou. Hlavní představitelé si to ale užívají a je jim jedno, co si kdo myslí. Baví se doopravdy a spontánně. „Dětská obrna je virové infekční onemocnění, které se šíří zejména kontaminovanou vodou a jídlem. Inkubační doba se pohybuje mezi jedním a dvěma týdny. Mezi první příznaky patří 032

bolesti hlavy a břicha, ha, zvýšená teplota a nevolnost. Žádná účinná léčba čba neexistuje, v podstatě se pouze potírají nežádoucí příznaky. ky. Těžš Těžší forma dětské obrny nastává v případě, kdy nemoc nem zasáhne centrální nervový systém. V takovém případě může že dojít k ochrnutí či začnou selhávat životně důležité orgány a v konečném důsledku tak pacient může i zemřít.“ Tolik lékařský popis. Jádro Staff Benda Bilili pochází ze široké komunity obyvatel Kinshasy, z lidí postižených touto nemilosrdnou nemocí. Fotkám vévodí bizarně poslepované tříkolky, hlavními aktéry a leadery jsou paraplegici s různými formami nemoci. Živelné a neuvěřitelně vitální osobnosti, které o svém handicapu nepřemýšlejí, jen se snaží zůstat naživu. Hvězdou kapely a vrchním sólistou je dnes dvacetiletý Roger Landu (s vozíčkářským gangem začal hrát ve dvanácti). Hraje na jednostrunný nástroj satongé, který si vyrobil ze staré plechovky a dřevěného rámu. Pokud někdo plánuje rozjímat u Hendrixova hrobu v Seattleu v naději, že do něj vstoupí duch slavného kytaristy, je to marné. Jimi ožil v Kinshase.

Spolu s Konono N°1 a Kasai Allstars přišla z Konga revoluce. Transovní rituální rytmy, naroubované na přirozené proto-rave vlny, vyrazily západnímu publiku dech. Některé současné mladé indie naděje se na tyto nečekané vizionáře upnuly – o společném albu konžských věrozvěstů a hvězd nezávislé scény Tradi-Mods vs. Rockers už byla řeč minule.

Staff Benda Bilili přicházejí pár let po těchto návykových sdruženích a hrají tradičnější a řekněme konkrétnější hudbu. Africký základ je jasný, před pár desítkami let se ale obloukem na černý kontinent dostala zpět kubánská rumba. Poučená o karibské vlivy, tanečnější než dříve a ohromně populární. Staff Benda Bilili k těmto jistotám přidávají reggae zářezy, funky, rapové základy a soulový feeling. To vše ve zběsilém tempu, handicap nepřekáží.

Prostý rytmický základ – ovšem s upravenými membránami. Elektrické kytary vytvářejí melodické linky a nad tím v neskutečných obrátkách zvonivě kvílí jediná struna Rogerova satongé. Když pak od boku a jen tak pro radost zacitují ve skladbě Je t’aime z debutového alba Très Très Fort variaci na Sex Machine Jamese Browna, všechno do sebe přirozeně zapadne.

Nakolik je jejich hudba udba vý výrazná a navdory divokému mixu pochopitelná ochopitelná západnímu z publiku, o to větší je pak náraz př při osobním setkání nebo při pohledu na koncertní záběry. Borek Hole Holeček, promotér jejich nadcházejícího pražského ažského koncertu, mluvil o konkon certu Staff Benda Bilili na veletrhu l Womex jako o životním zážitku. Záznamy na youtube nebo film Benda Bilili, který o nich natočili francouzští filmaři, mu dávají za pravdu.

Stejně tak i kauza písně Allons Voter, kterou použili – coby doprovod volební kampaně v roce 2006 – pracovníci OSN, dohlížející na „demokratický“ výsledek voleb v Kongu. Klip měl ohromný dopad, přestože ho velké procento voličů ani nemohlo vidět. Aby ne, záběry z koncertu vozíčkářského gangu uprostřed davů dětské galerky shegues, odkud si pár let předtím vytáhli leadři kapely Ricky Likabu a Coco Ngambali dvanáctiletého Rogera, musely fungovat. Dopadlo to, inu, po africku.

Kapela dostala tučný honorář, padesát dolarů na hlavu. Spojené národy to muselo dostat nejmíň na pokraj bankrotu... Soud probíhá dodnes.

Staff Benda Bilili poté oslovil belgický producent Vincent Kenis, objevitel Konono N°1 a Kasai Allstars. Během jediné noci vznikla v parku před kinshaskou ZOO nahrávka Très Très Fort, která před dvěma lety zcela opanovala všemožné žebříčky world music, a gangu z Kinshasy začala jiná životní etapa. Přes následné ovace po celém světě doputovali Staff Benda Bilili i k nám. Vystoupí na Respect Music Festivalu, kde zahraje také Souad Massi nebo holandská noiserocková legenda The Ex, na společném vystoupení s etiopským saxofonistou Getatchewem Mekuryou. Festivalu budou předcházet projekce již zmíněného snímku o Staff Benda Bilili na Francouzském institutu. Řídítka trojkolek jsou namířena k nám a je to tak dobře. Tenhle gang je třeba vidět nejenom proto, že hudební energie a zápal málokdy udrží postižené hudebníky v sedle.

Divoká, i když ne bezstarostná jízda pokračuje.

FULL MOON 13

FULL MOON 13

033

REPORT BOYSETSFIRE 23.4.2011 GROEZROCK, BELGIE TEXT TOMÁŠ KEJMAR FOTO OLLE CARLSSON

Devadesátá léta kytarové muzice přála. Velká poptávka měla na svědomí rozmanitou nabídku, protože i extrémnější a progresivnější formy si našly širší publikum. Stejně jako všechen život potřebuje k růstu světlo, prospívá umění pozornost obecenstva. Pro hudbu to platí trojnásob. Michael Azerrad to v knížce Our Band Could Be Your Life podal jasně: bez Black Flag, Minor Threat, Hüsker Dü a Sonic Youth by, chlapci a děvčata, žádná Nirvana nikdy nebyla. A bez průlomu kytar zpátky do mainstreamu by pak jen těžko vznikaly kapely, které se k původnímu špinavému podhoubí začátku osmdesátých let vracely a snažily se zvuk posunout dál. S jednou doznívající vlnou přichází další, která poodnese vyplavená zrnka písku opět o kousek dál a milostivě s sebou spláchne zpátky to přežité. Možná to zní, jako bych celé období zažil na vlastní flanelku, ale nic z toho není velké tajemství.

Your skeletons have broken down the door and left you there for dead/ How do we find a little piece of heaven?/ In our time before we find acceptance/ when no one understands at this point / that a handful of redemption’s all we need.

Progrese není sprosté slovo. Snažit se dojít tam, kam došly vaše vzory, a pokud možno ještě dál, je odvěká ambice všech umělců a ani ti zpocení kluci s kytarami v plesnivých zkušebnách na tom nebývají jinak. Bohužel jen málokomu se podaří udělat zásadní krok za hranice vlastního pískoviště. Příklady těch, kteří to dokázali? Refused, At the Drive-In, Snapcase nebo Boysetsfire (ty další si schovejme na horší časy) jsou jako čtyři jezdci apokalypsy, až na 034

to, že první dva, kteří hořeli o poznání jasněji, dojeli o stejné poznání dříve. V roce 1998 se pro hardcore a punk přepisovaly učebnice, když Refused vydali nadžánrové Shape of Punk to Come. At the Drive-In zasadili svůj životní zářez se zlomem tisíciletí na Relationship of Command. Snapcase si na svůj opus magnum museli počkat, End Transmission vyšlo v třetím roce jednadvacátého století. The Misery Index: Notes from the Plague Years od Boysetsfire mělo zpoždění další tři roky. Pro všechny bylo ale vrcholné tvůrčí vypětí osudné a všechny čtyři kapely se rozpadly nedlouho po tom, co vyšly jejich nejpokrokovější nahrávky.

Dig a hole/ It’s all over/ Forget the words and good intentions/ Unless we rise! Čekali byste, že na hromadný exitus naváže noc oživlých mrtvol? Týkat se to všech čtyř, bylo by paralel až podezřele moc, a i když se o reunionu Refused a At the Drive-In spekulovalo několikrát a tisíce fanoušků po celém světě by obětovaly svá prasátka, stavební spoření nebo úspory na důchod, aby je mohly vidět, vstali z popela jen Snapcase a Boysetsfire. Jelikož to bylo v roce 2010, je popel na místě. Snapcase míní a sopky mění. Pamatujete si Eyjafjallajökull a kolik zrušených evropských turné měla na svědomí? Snapcase to odnesli taky. Nejspíš aby bylo paralelám učiněno zadost. Boysetsfire se totiž obnovili na podzim téhož roku a první koncert v Evropě odehrály obě kapely na letošním festivalu Groezrock v Belgii. V týž den, necelou hodinu od sebe. Osud? Možná.

Ale tady paralely končí. Narozdíl od Snapcase, kteří hrají jen příležitostně a kapelu mají spíš jako bokovku, se Boysetsfire vrací v plné polní a evropské publikum nemíní odbýt jen jedním vystoupením na belgickém venkově, koncert

v Praze nebude chybět. Už stačí jen zařídit, aby si ho Praha nenechala utéct.

How many times have I noticed that our eyes hardly ever meet?/ From your judgment seat I can feel the anger for my very being./ Fill me in on when you became such a big part of my life/ that I should bother with all your lies designed to bring me down.

Ze čtyř jezdců apokalypsy sice dojede jen jeden, ale i tak to bude spoušť. „Přináším důkazy z daleké země o blížící se zkáze,“ křičí šílený kazatel v prachu před podiem, zatímco se mu nad hlavou přelévají decibely. Samozřejmě že nová shledání, po tom, co se kapela s fanoušky už jednou rozloučila, můžou být rozpačitá, ale Boysetsfire se to naštěstí netýká. Základ kapely je bubeník a Matt Krupanski je motor, na který se lze naživo spolehnout. Něco jako staré Volvo, s tímhle pod kapotou dojedete až na konec světa. Ale teprve když celek tepe jako jeden stroj, může se energie přelévat, teprve potom může vyniknout jemná práce kytar, které vědí, kdy si uzmout všechnu pozornost pro sebe a kdy naopak ustoupit do pozadí a nechat vyniknout zpěv. A ten si v tomhle případě zaslouží pozornosti nejvíc. Pokud existuje Bůh, patří Nathan Gray k těm, které se z nějakého důvodu snažil uplácet, a jestli jste se někdy slyšeli zpívat jinde než ve sprše, nemůžete než závidět. Hlas a charisma jsou v kombinaci s darem pro volbu slov smrtící.

Circles – Corners – The gravity forces us back to where we started from/ Love and weapons kill much the same way/ with shaking hands we start again. Hlášení zpoceného svědka z první řady zní: návrat proběhl v nejlepší formě. Všechny součásti fungují na sto procent.

All systems go!

FULL MOON 13

BOYSETSFIRE (USA) ŽIVĚ 16.6.2011 AKROPOLIS, PRAHA TEXT JIŘÍ PÍŠA FOTO OLLE CARLSSON

Živou vodou pokropení Američané Boysetsfire jsou od loňska zpět a můžete se z toho radovat, anebo se bát, že přijdete o poslední zbytek iluzí, které o nich ještě máte. Záleží, jak hluboko v čase se chtějí Boysetsfire ponořit, a také, kolik balastu jste ochotní tolerovat. Rozumějte, člověk neznalý věci by po poslechu zatím posledního a pět let fousatého alba The Misery Index: Notes from the Plague Years a následném srovnání s debutem asi nepoznal, že se jedná o stejnou partu. Nebe a dudy.

Nebo spíš peklo a dechy. Vývoj ale nezastavíš a u Boysetsfire to platí dvojnásob. Trojnásob.

Otázkou zůstává, stejně jako u spousty jiných kapel, jestli se postupná transformace z energií nabitého melodického hardcoreu v ubrečený a uhlazený pop rock, táhnoucí se posledním albem, náhodou neminula účinkem.

A jestli ta štreka, kterou ušli, nebyla cestou do zatracení. Víc než jinde tady platí: kořeny jsou kořeny, stará škola – dobrá škola. Vedle šlápnete jenom jednou.

Symbióza melodie a dravosti charakterizuje tvorbu Boysetsfire už od debutu The Day the Sun Went Out. Syrový, upřímný, neotesaný nákyp s agresivním vokálem Nathana Graye, protkaným melodickými linkami a větším důrazem na hutnost než rychlost podání. Dostat míč mezi tyče za každou cenu. Špíl sice skončil už před půl hodinou, diváci ale neodcházejí.

A dočkají se i coveru Mötley Crüe (sic!). Druhá řadovka After the Eulogy už je vyzrálejší, s narůstajícím prostorem pro melodie a propracovanější strukturou skladeb. Nejdůležitější a stěžejní release v diskografii kapely. K dokonalosti tohle spojení dotáhli ale až v roce 2003 na albu Tomorrow Come Today. Jestli budete chtít někomu představit Boysetsfire, pusťte jim tohle album. Sebevědomé songy překypují energií, zdravá nasranost svázaná v nakažlivých melodických linkách jde ruku v ruce s politicky tepajícími texty. Grayův jistý vokál s přehledem zvládá obě polohy, až máte pocit, že dřív nebo později si urve plíce. Hned úvodní Eviction Article je esence old school hardcoreu. Budete chyceni v oprátce z vlastních vnitřností. Tady superlativy neušetříte. Potom sice přijde zklidnění a třeba taková Full Color FULL MOON 13

Guilt je jasnou předzvěstí věcí příštích, ale pořád je to dýmovnice v kotli za soupeřovou bránou. Pořád je to hardcore. I když distingované.

Na albu The Misery Index: Notes from the Plague Years se už ucho utrhlo. Tah na bránu? Kdepak, okopávaná ve středním pásmu, jízda na půl plynu se zadřenými písty. Parádního vokálu se dočkáte sporadicky a rytmika bez energie přešlapuje na místě. A co hůř, bere zpátečku. Melodie patosu a patos melodie. Pár světlých chvil by se sice našlo, třeba disharmonická A Far Cry / Still Waiting for the Punchline, evokující Faith No More, respektive Mikea Pattona v nejlepších letech, nebo podobná Final Communique. Převažuje ale balast, který neustál balanc na hraně vkusu. Červená karta, vyloučení z harkoru a penalta navrch. Tohle nefunguje ani při jízdě s nákupním vozíkem v Tescu, natož v parku na prkně. Z křiklounů uplakánci. Staré časy utopené v sebeklamu. Rozchod po roce bylo rozumné řešení. Jestli je tohle cesta, na kterou chtějí Boysetsfire svým reunionem navázat, tak to pardon, vracím se, zapomněl jsem si doma svačinu. „Nikdy jsme nebyli normální kapela. Nikdy jsme nedělali správné věci, nikdy jsme nevypadali cool, kašlali jsme na trendy. Byly jen dvě věci, na kterých nám záleželo. Přátelství mezi námi pěti a lidi, které naše hudba oslovovala.

Byli jsme spolu více než deset let, když jsme si uvědomili, že dál chceme se svými životy nakládat každý jinak. Důsledek svého tehdejšího rozhodnutí jsme ale podcenili. Netušili jsme, jak moc nám věci jako komunita, intenzita a čistý průchod emocí budou chybět.“ Klišé, kam se podíváš. Nemůžu si pomoct, ale Boysetsfire na mě tak vždycky působili. Jako by jim chyběla ta drzost a frackovitost podobných kapel. Žádné půjčte si naše oči a shoří vám piliny v hlavě. Skromná kapela, znáte to. I přes to všechno jsem rád, že se vrátili.

Na unáhlené soudy je vždycky spousta času a snaha rozbíjet zaběhlé stereotypy se vždycky cenila. Počkejme a uvidíme, jestli tahle kapela s sebou pořád ještě vozí ten harkor. A teď mě omluvte. Jdu vytáhnout prkno.

Mám tady totiž kopici nevyžehleného prádla.

035

BY THE GRACE OF GOD (USA) ŽIVĚ 3.6.2011 007 STRAHOV, PRAHA TEXT IVAN FOTO ARCHIV

Mám poskvrněnou karmu. Odmítám všechno, co mi padá do klína, a nemám ani kapku z toho a z těch, o kterých sním. Pořád může být hůř. Viděl jsem dost dokumentů, který to potvrděj lusknutím prstu. Viděl jsem ty, kdo umírali nebo neměli dost síly čelit okolním tlakům. Proč, když jdu do kina, vyfasuju přes uličku blonďatou drutěvu a jejího plešatýho masňáka v kožený bundě Top Gun, který mi biják doplněj simultánním překladem? Jsem já ten agresivní blázen, kterej řve přes celý kino „ztichni“ a nemá daleko ke svýmu legendárnímu skoku za prasečím kinderem, kterýho jsem pár let zpátky nechal vyloučit obsah močovýho měchýře do kalhot jako odvetu za jeho chichotání? Ne. Politika je plná idiotů, který slyšeli slovo solidarita (v lepším případě) pouze v souvislosti s polským disentem. Pořád si budou hájit jen prostor, kterej si nakradli, a když jim dojde saténovej hajzlpapír, zvednou všem ostatním daně.

Jako malej kluk jsem chtěl bejt policajt.

Vlastně jsem chtěl bejt kdokoliv, kdo nosí uniformu. Ten fascinující pořádek v sou036

ladu s dobrodružstvím... Dnes jsem rád, že jsem v sedmnácti svou účastí poctil pracující třídu a z pohledu všech ostatních šlápnul do hovna, který se jmenuje punk. Teď slyším yším všechny chytráky, který zpoza rohu křičej: u křičej „Hlavně nám zase neřikej, jak tii punk zzměnil život.“ Nemluvím tady ani Exploited, ni o Ex ani o Sex Pistols, ani o nádraží ádraží a čůču. Mluvím o celosvětovým hnutí, který když nehlenutí, kte dáte, nenajdete. Tenhle p punk vám totiž na dveře bytu nezazvoní. azvoní.

Moje cesta od metalu k hardcore a punku nebyla nijak trnitá. Zatímco se velká část pražských metalistů během krátké periody na začátku 90. let přetransformovala ve fotbalový chuligány a nácky, kromě těch, kteří zůstali věrní stylu, existovalo i levý křídlo, který mělo rádo kola, skejt a hardcore. Původní sound mi pořád zvonil v uších a do chaosu kluka, co se hledá, se objevili Endpoint z Louisville, Kentucky s deskou In a Time of Hate. Straight edge kapela s drtícím soundem, v jedný linii s pozitivním odkazem. Endpoint mi vyrazili dech příběhy, který mi do tý doby nikdo ve hřbitovní atmosféře nenabídnul. Se svejma úsečnejma slokama a dostatkem soudnosti na to, vůbec neotisknout texty do bookletu – tohle nebyli Obituary. Endpoint byli láska na první

poslech. kámoš, oslech. Policajt téměř nikdy není ní kámo homosexualita není anomálie, fašism fašismus je homo reálná hrozba a vegetariánství není dieta, reá nství nen která tě zabije. Nic z toho ho se od začátku 90. let nezměnilo, stejněě jako st stále probíhající triumf spalovacího motoru. o motor Zatímco většina straight edge kapel doby ětšina st el té dob soustředila dila svoje svo síly na propagandu agandu žživota bez alkoholu alkoho a drog, u Endpoint dpoint šlo š „pouze“ o životní styl. Měli přesah. Představte si živ někoho, kdo má na soběě triko něko tri s textem Varování: Každých dvacet šest vteřin je ve Spojených státech zbita žena. Tato statistika je založena výhradně na incidentech týrání, které byly nahlášeny. Ve skutečnosti může být toto číslo pouze desetinou zločinů spáchaných na ženách.

Počty obětí se budou zvyšovat, pokud se o těchto krutostech nebude mluvit. Zaujměte stanovisko a pomozte nám zničit tento nechutný koloběh. Šlo o triko Endpoint k jejich desce a turné Catharsis v roce 1993. Tohle je punk! Endpoint byli klíčem ke dveřím, které nesly vizitku „Louisville punk scene“. Ta je dnes se jmény Metroschifter, Black Cross, Breather Resist, Coliseum nebo Falling Forward stejným pojmem jako D.C. hardcore s Dischordem za zády nebo Boston jako Mekka straight edge.

Po albu After Taste následoval ještě EP epiFULL MOON 13

log The Lastt Record Record, a pak se členové Endndpoint rozešli zešli ke svým dalším projektům tům po univerzitách Down erzitách a kapelách Guilt, Step tep Dow a zmíněn zmíněných Metroschifter.

Mýlil se, kdo očekával, starý pardálové M l, že sta obrousí hrany a budou udou se věnovat studiu, indie rocku nebo V roce 1996 o post-hardcore. post-h totiž Victory Records cord vydávají desku kapely By the Grace of God pojmenovanou For the Love of Indie Rock, opus, na kterém se po letech sešli Duncan Barlow (Endpoint, Guilt), Rob Pennington (Endpoint, Black Widows aka Black Cross), Thommy Browne (Endpoint, The Enkindels), Jay Palumbo (Empathy, Elliott) a Jonathan Mobley (Elliott), dokonalá koláž old school hardcore a punku. Ironie – kapela veřejně proklamovala, že podepsala smlouvu s Victory Records, aby konečně vydělala peníze. Ve skutečnosti jsou Victory pohřebištěm všech band, které u nich vycházejí. V 90. letech se tady ale objevilo dost zásadních hardcore releasů. Z dnešního pohledu byli právě By the Grace of God svou kritikou systému a korporátního uvažování v hudebním průmyslu pěstí na oko labelu, kterej je synonymem pro vykořisťování kaFULL MOON 13

pel. Booklet For the Love of Indie Rock ck obsahuje kromě textů i odstavec, sepsaný s přispěním všech členů, kde popisují, co pro ně znamená straight edge a motivace, které je vedly k založení kapely. Že se nejedná o jednorázový projekt, který má dokázat, že hodnoty nastavené v pubertě nejsou jen trendem, ale počátkem životního stylu, potvrdilo album Perspective z roku 1998. Album, které je dnes považováno za sXe klasiku stylu, akceptovanou jak politicky korektními kids, tak širokým spektrem punk hardcore komunity. Vím o lidech, kteří viděli By the Grace of God na jejich evropském turné a bez váhání řeknou, že právě oni jim změnili život.

By the Grace of God proklamovali straight edge jako nenásilné hnutí, což se časem muselo někde odrazit. Každá mince má dvě strany. Byli kritiky násilí na koncertech a rostoucího pravicového myšlení v hardcore komunitě; po vystoupení s Floorpunch neunesli chování některých jedinců a projev frontmana Marka Portera, který svoje nesympatie k By the Grace of God neváhal

vyjádřit na podiu formou špatných vtipů.

Kapela později prohlásila, že s Floorpunch K už n nikdy hrát nebude. Porter nelenil a sedl na vlak, ve kterém strávil pět hodin, aby dal zadost ost své vizi v spravedlnosti. Přijel na jeden z jejich koncertů, koncert aby beze slova udeřil Duncana do obličeje bličeje a odjel. Byl to jeden z impulsů, kdy si Byy the Grace of God uvědomili, Gr že scéna, kterou měli rádi, rád mění směr. A oni se nechtějí nechat vláčet. áčet.

By the Grace of God odehráli áli pár ffinálních koncertů, nahráli poslední skladby dby pod názvem Three Steps to a Better Democracy emocrac a rozešli se k dalším projektům. Některý který bolesti i radosti přetrvají a letos se vrací na evropský turné. Jsem si jistej, že ani deset let od jejich poslední návštěvy jim nevzalo vítr z plachet.

Stejně jako klubu, do kterýho se po takový době vracejí.

037

RECENZE HUGO RACE FATALISTS (OTHER TONGUES, 2010) ŽIVĚ 20.5.2011 JAZZDOCK, PRAHA TEXT MICHAL PAŘÍZEK FOTO KRYŠTOF HAVLICE

Oba vyrůstali v Melbourne, ale hrát spolu začali až v Berlíně. Hugo Race se stal jedním ze zakládajících členů The Bad Seeds, po boku Nicka Cavea strávil pár let a spolupodílel se na několika určujících albech. Od konce osmdesátých let krouží po světě (momentálně sídlí v sicilské Katánii) se svou vlastní tvorbou. Ať už s domovskými The True Spirit, projektem Dirtmusic nebo se sólovými ambientními projekty. Podobně jako většina spoluhráčů slavných, ani Hugo Race to nemá lehké. Nespravedlnost – talent je zjevný a navíc prožívá jedno z nejlepších tvůrčích období.

The True Spirit mají nevyslovenou pauzu, Hugo se baví jinak a jinde. Ostatně i poslední pražský koncert už byl jinde než předchozí vystoupení. Psychedelický zvuk internacionálního souboru se definitivně převážil směrem k běžné formě blues a kytarová sóla vládla. Ne špatné, ale ploché, tedy na solitéra Raceova formátu. Právě vyváženost byla jednou z jeho hlavních ctností. Překvapil. Už jen proto, že poslední album s True Spirit 53rd State bylo vynikající, v nejlepších Raceových tradicích.

Psychedelické, uvolněné a tajemné. Ale Hugo už hostoval na albu Felt projektu Lilium, společenství okolo Pascala Humberta (16 Horsepower, Woven Hand – okolí D. E. Edwardse 038

nejde ve Full Moonu jen tak uniknout). Pascal v roce 2008 v Praze o desce mluvil, ale vyšla nakonec až začátkem roku 2010, Hugo zpívá polovinu věcí. Krása nesmírná, byť slibovaného turné se asi jen tak nedočkáme.

Další odbočkou bylo druhé album projektu Dirtmusic. Trio zasloužilých ve složení Hugo Race, Chris Eckman (The Walkabouts) a Chris Brokaw (Come, Codeine) vydalo v roce 2007 eponymní debut, hráli jen tak pro radost a vůbec ne špatně. Novinka BKO je ale totální zásah do černého. S doprovodem mladé tuarégské kapely Tamikrest (další z těch, kteří po vzoru Tinariwen vyměnili Kalašnikovy za elektrické kytary) rozehráli divokou bluesrockovou jízdu, Robert Plant měl určitě radost. Malijská poušť živená západní lačností a touhou. Drtivý sound a chutné aranžmá, vlastní skladby doplněné vhodnými covery.

Album jako hrom. Pro úplnost ještě zmiňme instrumentálně ambientní sólovku Between Hemispheres, kterou Hugo Race vydal na sklonku roku 2009. Už tehdy bylo na pořadu dne sólové album, které právě na letošním turné představí i u nás. Hugo Race a jeho Fatalists.

Viděl jsem Huga Race několikrát, ale snad nejlepší byl koncert v Jazz Clubu Železná někdy na přelomu tisíciletí. Hrál sám. Na dřeň oholené písničky, téměř nulové experimenty a hodně života. Klidná síla a zřejmá opravdovost.

Podobný feeling čiší z alba Fatalists. Akustické kytary, pod povrchem sice noiseové halasení,

ale jinak než v minulosti. Elegantně, snad až evropsky. Ostatně na albu jsou kromě arizonské houslistky Vicky Brown všichni hráči ze Starého kontinentu. Australská špína může chybět, ale všechno hraje dobře do karet. Hugovi písničky sluší, zpívá uvolněně, přirozeně a neztrácí sílu. Živým nástrojům dopomůže tu a tam sampl, ale zvuk krásně dýchá, psychedelické rovnice mizí do ztracena. Možná právě pokora, klid a vyrovnanost dávají albu nečekaně velký přesah.

Mystik se zde prezentuje jako písničkář staré školy. Instrumentace podléhá skladbě, neformuje ji tak jako v minulosti. Jednoduché. Není se za co a proč schovávat, nikdy nebylo. Prosté sloka-refrén-sloka stačí, základní forma, maximální dopad. Hugo Race říká, že to album ani neplánoval. Někdy to přijde samo a někdo to rozhodne za vás. Osud, Fatalists. I Hugo připisuje velkou část zásluh stejnojmenné doprovodné kapele, byť jde oficiálně o sólové album. Osm vyrovnaných tracků nemá favorita. Caveovsky laděná The Serpent Egg, skromná verze tradicionálu In the Pines (znáte jako Where Did You Sleep Last Night od tisíce jiných) nebo decentní hit Too Many Zeroes ladí skvěle dohromady, kromě temných témat je pevně spojuje vyrovnávání se s věčným neúspěchem a harcováním. Žádná lítost nad rozlitým mlékem, jen pokora a víra. Hugo Race už ví a dávno věří.

V osud a jeho karty.

FULL MOON 13

FULL MOON 13

039

01

040

FULL MOON 13

SXSW 2011 FOTO REPORT TEXT/FOTO VÁCLAV HAVELKA

Svého času jsem utíkal ze školy v Harrachově a podnikal výpravy na koncerty v Praze, spal po parcích. Pořád dělám to stejné, jen lítám přes půl světa. Minulý rok jsme s kapelou z výletu do Austinu v Texasu na South by Southwest a turné po USA vyždímali, myslím, maximum. Rok poté nám do americké distribuce vstupuje druhá deska Inlakesh, na podzim tam budeme točit desku třetí a pojedeme další turné. Plánovali jsme ho na jaro, ale přeložili na podzim kvůli několika nabídkám a kvůli natáčení desky. Já si ale pětadvacáté výročí SXSW nemohl nechat ujít, tak jsem nakonec vyrazil sám.

V letadle z Prahy do Austinu jsem strávil osmnáct hodin, se čtyřhodinovou pauzou – přestupem na JFK v New Yorku. V Austinu přistávám ve 23:45 místního času. Domluva s Jonathanem (Burnsidem, producentem třetí desky Please the Trees) zněla, že se potkáme na letišti. Domluvil jsem mu spaní u kamaráda, pověstného češtináře z University of Texas (z níž ho nedávno vyšoupli a stěhuje se na nový flek do Bloomingtonu) Craiga „Švejka“ Cravense, u kterého jsme bydleli s kapelou minulý rok.

Jonathana hledám na letišti marně. Nevěděl jsem, že ho Craig stačil vyzvednout dřív a slušně se s ním nandat. Čekám na letišti, píšu zprávy a kde nic tu nic. Asi za hodinu mi Craig píše, ať jsem prej v pohodě, že jsou na cestě. Po jejich příjezdu se dovídám, že spolubydlícímu se holka včera vyspala s jiným chlápkem a že to dnes v noci bude ještě divoké. Na to já, že v klidu, ale že ráno musím do práce. DomluFULL MOON 13

vil jsem si přes VJe Butthole Surfers Dennise Moningera (s BS jsem před lety jel evropské turné jako řidič) práci pro jeho zvukařskou firmu, abych si pokryl náklady na cestu. Ta firma se shodou okolností jmenuje Nomad Sound.

Skoro stejně jako Nomads of Prague v Praze.

1. Ráno nabíhám vykládat náklaďáky s aparaturou do klubů. Festival začíná za dva dny, ale neofiko koncerty jsou po celém městě už dnes večer. Úplně stejná práce jako v Čechách. Stejní lidi, stejné tempo, stejná váha. A po festivalu balení. Ve dvě v noci končí program a v šest hodin ráno už je všechno jako dřív, jako by se nic nestalo.

Austin je všechno, co si dokážete představit pod „Live Music Capital of the World“. Už na letišti se na vás lidi smějou, když vás vidí cestovat s kytarou nebo torzem bicích. Každý, na koho narazíte, je muzikant nebo dělá do kumštu. Ve městě je několik desítek klubů a každý se během SXSW otřásá v základech.

Atmosféra festivalu se rok od roku mění. Už to není tak cool. Čím dál víc lidí, celé davy sem jezdí spíš pařit, než řešit kapely. Townese Van Zandta z fotky už nikdy naživo neuvidím, ale vidět Rokyho Ericksona z 13th Floor Elevators hrát s The Meat Puppets na Austin Music Awards – kvůli tomu se taková dálka vyplatí.

Roky loni natočil krásnou comebackovou desku True Love Cast Out All Evil s The Okkervil River a tady jsem je vloni propásl.

2.

Jedním z hlavních předmětů výletu bylo shánění agenta, který by nám pomohl nabookovat podzimní turné. Tak jsem mimo jiné lepil plakáty, samačky a rozdával letáky. Tisk-

3.

li jsme to společně s filmovým producentem Jeffem Brownem, který na festival vezl svůj dokument Punk in Africa. Pomohl mi dostat festivalový pas, abych mohl chodit na koncerty zadarmo jako minulý rok, což mi dost ulehčilo situaci a ušetřilo peníze. Jeff je z Texasu, ale žije už nějaký ten pátek v Praze. Přes něj jsem se dostal k několika zajímavým kapelám, se kterýma bychom mohli na podzim jet, ale hlavně ke Chrisovi Gradymu, šéfovi jednomu z nejlepších klubů v Austinu The Parish, který nám taky snad pomůže.

Typický výjev. Všude, kam se podíváte, kapela. Namačkaná, kde se dá. Žádný hogo fogo pózy, jednoduše se jde hned na věc. A je jedno, jestli to jsou no name kapely nebo TV on the Radio, Vetiver, Lost in the Trees, The Kills, The Autumn Defence nebo American Music Club... (Mark Eitzel mě zklamal, myslím, že má velký problém s chlastem. K nepoznání zarostlý, což mu budiž ke cti, ale sprostý na publikum? To bylo trochu moc.) Žádné zvukovky, line check na reprodukovanou hudbu a jede se. Zvukař má všechno připravené, nastavené, kapelu si srovná během první písničky a je vymalováno. Přídavky, vytleskávání – neexistuje.

Radost pozorovat. Kapely z Čech by se na to měly jezdit dívat povinně.

4.

Setkání po deseti letech. John Grant a Josh T. Pearson. Oba kdysi patřili pod vydavatelství Bella Union, moji velcí oblíbenci posledního roku.

Dost podobné příběhy, osudy. Jejich poslední desky jsou lahůdka. S Joshem a jeho manažerem Peterem ze Slovenska jsme v kontaktu od All Tomorrow’s Parties 2007, kde jsme byli s Tomem Turkem. Bylo tomu už pár let, co Josh po-

5.

041

7

2

5

8

3

1

4

6

9

10

věsil na hřebík Lift to Experience, a hledal se. Ve společnosti lahve, Nicka Cavea a spol. Byl jsem zvědavý, s čím přijde, a deska Last of the Country Gentlemen za to čekání stála. S Johnem udržujeme kontakt od jeho vystoupení před Wilco v Praze. Ani jsme nečekali, že se uvidíme. Na SXSW jsem ho dvakrát viděl hrát s Midlake, se kterýma natočil desku roku 2010 časopisu Mojo, Queen of Denmark. Jednou to bylo ve Swan Dive na Brooklyn Vegan party, podruhé v kostele St. David’s, což byl můj zatím letošní koncert roku.

Předtím jsme si stihli dát oběd a přišel se podívat na jeden z mých koncertů.

Charlie Parker: „Music is your own experience, your thoughts, your wisdom. If you don’t live it, it won’t come out of your horn.“ „Fuck You approach. Take it or leave it.“ Žádné kompromisy.

Mean-Eyed Cat je svatyně, svatá půda. Chatrč desperátů. Bylo tam odpolední barbecue časopisu Mojo a hrál tam Josh. Jen jsem se podíval do mapy a naplánoval si pětačtyřicetiminutovou procházku v pěkném hicu. Musel jsem se přemlouvat, ale na tohle se vykašlat jen tak nedalo. Kde jinde by člověk mohl osobně dát desku šéfredaktorovi Moja Philu Alexandrovi?

a měl co dělat, abych se z toho nezbláznil.

Uklidňovalo mě, že z New Yorku si povezu tašku knih a desek od Johna Reynoldse, který mi je tam nashromáždil. Kdybych mohl letět o den dřív, mohl jsem s ním jít na večírek k uvedení Toma Waitse do Rock and Roll Hall of Fame, kam ho Tom osobně pozval. Napsal totiž předmluvu ke knize Lead Belly: A Life in Pictures, kterou John třicet let sestavoval.

Toma do síně slávy uváděl Neil Young.

Kanci. Parťáci. Craig „Švejk“ Cravens a Jonathan Burnside.

9.

7. Můj poslední koncert ze tří. S JD Torianem,

Sichrhajcky v předkožce nejsou žádný punk. Rozmazlení fracci, co si hrajou na drsňáky. Pomády a gely na vlasy. Štýlek. Hlavně aby to dobře vypadalo. Opravdových pankáčů bylo a je jen pár. Vnímám tenhle pojem úplně jinak. Pro mě to nejsou a nikdy nebyly party jako Sex Pistols, ale spíš Black Flag. Pro mě je punk Robert Johnson, Calvin Johnson, John Coltrane, Miles Davis, Charlie Mingus, Johnny Cash, Tom Waits, Neil Young, Dylan, Patti, Dead Moon, Royal Trux, Fugazi, Sonic Youth, Swans a Willie Nelson. U nás Esgmeq. Prostě typy, které svou hudbu žily, žijou. Říkal to už

6.

FULL MOON 13

který vede Austin’s Pizza, jsme se seznámili minulý rok. Nabídl, že by si rád společně zahrál na basu, kdyby byla možnost, a tak jsme to dali dohromady. Poslal jsem mu pár písní, aby se je naučil, sehnal bubeníka, jeden den odpoledne jsme dali zkoušku ve skladu Austin’s Pizza na předměstí a večer už hráli koncert. Po něm ale bubeník řekl, že dva následující koncerty nemůže, tak jsme sehnali dalšího, ještě lepšího, a s ním to odehráli. Bez zkoušky.

10. Asi budu znít pateticky, ale něco na tom bude: člověk by měl alespoň jednou v životě vidět originál Picassa, Rembrandta, Moneta, Van Gogha, Warhola, Pollocka a dalších velikánů. Mě to dojalo k slzám. Den před odletem domů jsme s kamarádkou Irenou Čajkovou z Chicaga zašli do Metropolitního muzea.

Tohle je Anish Kapoor, který dělal taky tu obrovskou fazoli v Millennium Park v Chicagu, kterou jsme viděli minulý rok.

Nákup. Když ten blázinec konečně skončil, vyrazil jsem do lokálního Waterloo Records

A nějak takhle se vnímám.

8.

043

Hiphopové pondělí na StreetCulture:

RAPARÁT hiphop iphop se slovenský ými braty Rezumé a Er.O. a Er.O.Be.O. e.O.

ROUTINE CHECK rappers, jejich diskografie a afffairs s Rizzim

UK ON DA AIR průřez ostrovní hudební sc cénou (hiphop vítán) v n) s MC Ondrou

MIXTAPES čerstvé tejpy z celého o světa

Poslechni si každý den po 19. hodině jeden ze e šestnácti statečných pořadů StreetCulture.

Máš zájem? Nalaď si nás. Máš odvahu? Přidej se k nám.

www.streetculture.cz 044

FULL MOON 13

ROZHOVOR DJ SCARFACE TEXT JAN RIESSNER FOTO LINDA MATÁSKOVÁ

Scarface je člověk mnoha tváří. Spoluzakládal známý soundsystem Roccaflex, stál u zrodu tuzemské graffiti scény a právě vydal novou tape, na které propojuje u nás dva zcela odcizené hudební žánry hip hop a dancehall. Ačkoli všude ve světě je to normální. Ironie? Deska Pragga Connection je tuzemskou raritou.

Dancehallové instrumentálky v podobě dubplatů světových jmen jako T.O.K., Ward 21 nebo Sizzla Kalonji a zástupy předních MC’s české hiphopové scény, kteří do těchto podkladů přidali své vykopávky či nové texty. Z produkční stránky je zastoupení jasné, ale jak se podařilo dát dohromady Oriona, Vladimira 518, Kata nebo Supercrooo na jednu desku?

Dlouho žiješ v Praze, ale jsi z Ostravy. Byla to hudba, co tě přivedlo do hlavního města?

Vůbec ne. Od šestnácti jsem bydlel v New Yorku a dělal graffiti. Když jsem se ve dvaceti podruhé vracel, nemohl jsem v malém městě vydržet.

Jak na to vzpomínáš?

Ty jo, v nejlepším. To se ani nedá popsat, jak skvělé to bylo. Já začal s A2G crew v roce 1992.

Malování a adrenalin, moc nás to všechny ovlivnilo. Legrace je, kolik z nás se dnes zabývá uměním, resp. kolik lidí v sobě tehdy něco objevilo. Pamatuju si období, kdy Orion maloval a teprve začínal zpívat, podobně LA4 s Vladimírem... DJ Wich byl writer, Indy taky... Spousta lidí pokračuje, maluje v různých formách a nebo jsou jinak tvůrčí.

Důkaz, jak graffiti může ovlivnit život. Jako klukovi se mi povedlo malovat s lidmi, kteří jsou dnes osobnostmi, a velice si jich vážím.

Doba to byla mimořádná. Iniciační období, ke kterému vzhlížím s velkým respektem. Atmosféra té doby je nezapomenutelná. Když se ve street kultu začalo poprvé a spontánně něco vytvářet: malování, jamy, koncerty... nepopsatelné.

Jak ses tam tak mladý dostal?

Byl to můj dětský sen. Shodou okolností jsem pracoval pro jednu kapelu, která koncertovala po Státech, a tak jsem se svezl s nimi. Staral jsem se o techniku, bedny, kabely a tak vůbec.

Bylo to úžasné, protože jsem starým autobusem projezdil celou střední a západní Ameriku, od Chicaga po Los Angeles.

Taky rád sleduju dráhy tuzemských raperů.

Na druhé straně ale slýchávám hlasy, že zatímco na začátku byli originální a sví, dávno překročili hranici, kdy se z toho „umění“ stává jen řemeslo a naplňování posluchačských očekávání...

Něco na tom je. Je ale dobré si uvědomit, že je těžké být na špici sto let a jen pár lidí na světě napíše hit každý den. Jednoduše, políbených od Boha je pár a průšvih je, že obecně málo.

Čím ses celou dobu živil?

Maloval jsem nějaký zakázky.

Pragga Connection – na internetu lze zjistit téměř všechno o produkci desky, na druhé

FULL MOON 13

straně nalézám málo informací o tobě. Kdo je DJ Scarface v normálním životě?

Asi pěkný blázen, to je jasné. Mám rád holky.

Jsem utopený v hudbě a miluju různé sporty a motorky. Taky rád relaxuju a chodím na party, ale většinou jako DJ. Taky strašně rád cestuju. A spousty dalších věcí.

Co ti chybí nejvíc? Určitě ses setkal s řadou věcí, na které v Ostravě, ale ani v Praze nenarazíš. Čím jsou pro tebe Státy dnes?

Chybí mi champagnecola a dalších dvacet příchutí, příroda, levný benzín, lidi, koncerty, holky, instantní cookies. A tak můžu pokračovat donekonečna. Na druhou stranu, spoustu věcí tady už koupíš. Státy pro mě zůstávají takové, jaké jsem je poznal. Super. Taky si to dej.

Jsi zakládajícím členem soundsystemu Roccaflex...

Roccaflex založil v roce 2005 Herbyboy a Angel Dawg. Kamarádi, co chtěli více hrát dancehall. Já to dělal už dlouho. V New Yorku a pak v New Jersey jsem chvíli bydlel v ghettu a pochopil, jak dancehall jede mezi černou komunitou. To už jsme byli tři a navíc nejlepší kamarádi. Stojím za technickou stránkou, takže studiová práce jako data, hudba, mixy, nahrávání jde na moji hlavu. Všichni tři jsme DJs, ale když hrajeme, kluci jsou víc na mikrofonu.

Společně taky kontaktujeme různé světové umělce a nahráváme je na známé nebo vlastní věci. Tak vznikají tzv. dubplates, což jsou speciály, které pak hrajeme na našich akcích.

045

Kolik takových akcí u nás je? Jenom abych měl představu, třeba v porovnání s techhouse nebo hip hop party?

Nemám tušení, jsem DJ. Každopádně Clash, kde se hrají dubplates, je velice ojedinělá a prestižní záležitost. V Čechách se pořádá asi jednou za dva roky. Je to událost, která nemá obdoby.

První oficiální mixtape Bring It On je z roku 2002. Pak přišly Best of Old Shit (2005) či Story of My Life (2009) a následovaly další plus hromady remixů. Spojují několik hudebních stylů jako hip hop, dancehall, reggae a další. K jakému žánru máš nejblíže?

Jako kluk jsem poslouchal hardcore a rap, v Americe jsem pak náhodou narazil na reggae. Když jsem se v roce 2000 vrátil do Čech, začal jsem hrát dancehall, protože to nikdo nedělal a přitom všude tak jel. Je opravdový a má větší drive než reggae, je pravdivý jako hip hop, ale víc gangsta, a tvrdý jako hardcore.

Prostě nejlepší! K tomu se pořád mění a vyvíjí.

Neustále skáče tempo, chvíli je in 140, chvíli 90 bpm. Všechno je v obrovském progresu, takže dancehall je různorodý, mám ho nejradši. Pozdě večer si ale pouštím třeba dub a foundation reggae, je to prostě super.

Jaký je rozdíl mezi dancehallem a hip hopem, zajímá tě jejich pozadí?

Dancehall je pravdivější, je víc „real“. Na Jamajce jde o život, nikdo bez talentu se nahoru nedostane. Úplně jiná situace než v Americe, kde jsou prachy. Hip hop vznikl v New Yorku přílivem jamajských přistěhovalců do USA. První ho začal v 70. letech dělat DJ Kool Herc, který je považovaný za zakladatele. Ten se ve dvanácti letech přistěhoval z Jamajky do Queensu a začal organizovat první slavné „block parties“. Jako malý viděl hrát v tzv. dancehalls tehdejší soundsystemy, které tam fungovaly už od šedesátek. Založil úplně první taneční crew a udal nový hudební směr. První Jamajčani, kteří začali remixovat hudbu, byli King Tubby a Lee „Scratch“ Perry, to bylo ještě dřív. Jsou zakladatelé hudebního stylu dub, ze kterého se všechno vyvíjelo. Hip hop je ovlivněn americkou kulturou a čerpá z její historie.

Je mnohdy falešný a tolik mu nevěřím. Podepisuje se na tom zájem masové společnosti.

Naštěstí je pár dobrých jmen, kterým věřím pořád, a stejně jako R’n’B je to super hudba.

Vůbec, tady se to dost řeší a ve světě jsou všichni vděční za talentovaného člověka, ať dělá dancehall nebo r’n’b.

046

S tebou je spojeno i několik zajímavých a zvučných jmen. Mimo české rybníky třeba T.O.K., Ward 21, Max Rome, Capleton anebo Sizzla. Jak probíhala spolupráce a jak ses k nim dostal?

Spolupráce byla úžasná, pokaždé nezapomenutelný zážitek. Vidět na vlastní oči a zažít důstojnost u Capletona nebo cítit vznešenost, která tě obklopuje při osobním setkání se Sizzlou Kalonjim... Celý svět na ně upírá zrak a vy je na chvíli máte jen pro sebe. Můžete se s nimi dát do řeči, a když to dobře dopadne, odnesete si s sebou jako vzpomínku dubplate.

Je to jako sen. Není jednoduché dostat se do kontaktu se slavnými lidmi, ale když v životě něco opravdu chcete, všechno je možné a hranice se boří.

Od letoška máš každou středu pořad Dancehall Show na rádiu Spin...

Jo. Vyšli mi vstříc, když jsem jim vysvětlil, jak je důležité, aby v Česku zazněl dancehall v éteru. Opravdu jim za to děkuju. Začali jsme psát novou kapitolu dancehall music u nás. Zatím to jde dobře a do budoucna budu zvát hosty z řad DJ’s a MC’s, hvězdy šoubizu a tak. Především chci hodně hrát, v reggae je hrozný progres.

To nadšení je dechberoucí, doufám že ti vydrží. Jaké hvězdy šoubizu bys chtěl zvát?

V nové Superstar je kluk, který válí reggae, a i když si o soutěži můžeme myslet svoje, on se svým dosahem možná osloví a nakazí daleko více lidí, než pořad na nějakém rádiu – chceš zvát taky takové... interprety?

Síla televize jako média je velká, to je pravda, ale já chci spíš podporovat lidi, kteří se snaží zviditelnit tím, co dlouho a poctivě dělají, a ne tím, že lezou do televize prodat něco, na čem teprve začali dělat. Ten kluk, o kterém mluvíš, je dobrý příklad. Třeba Rytmus, který sedí v porotě, si tam cestu vydřel, má za sebou pár alb a spoustu dalších projektů, nehledě na to, co dělá dneska. To je pro Čechy typické... Babylon.

Právě máš venku projekt Pragga Connection vol. 1, který je v našich končinách naprostým originálem. Spojuje dancehallové instrumentálky a hip hop. Jak jsi na to přišel?

Když jsem nahrál náš první jamajský dubplate s Pinchers, který má hit Bandolero, hned mi došlo, že to chci i v češtině. Jen od myšlenky k realizaci byla dlouhá cesta. Pamatuji si, že Orionovi jsem říkal o dubplate jako prvnímu asi v roce 2004. Ale třeba

Smackova pecka je na cédéčku nejstarší a je z roku 2008.

Dal jsi dohromady spoustu top raperů. Byl velký problém sehnat jména jako Vladimir 518, Orion, Kato z Prago Union, Indy, Ektor nebo Lavor? Musíš mít spoustu zajímavých historek...

Nejvíc. Můžu to vzít heslovitě. Čekání na Oriona. Nekonečné pokusy dovolat se Katovi. Marná snaha sehnat dostatečné množství motivačních prostředků pro Supercrooo. Když nakonec dorazili, musel jsem se sklonit nad profesionalitou každého z nich. Taky je fakt, že klukům ty pecky sedly. Indy by nazpíval všechno a hned.

Dost jsem se napřemýšlel, co komu nabídnout za instrumentálku, aby to bylo dobrý. Někoho jsem musel trochu nakopnout, jiný zase slyšel beat a řekl jo, dáme to hned. A bylo to raz dva.

Rest mi třeba zavolal týden nato, co jsme dělali Kuřivoje, že se mu strašně líbí jedna věc a že na ni napsal text. Tak vznikly dva speciály s Ektorem, který to ode mě dostal pozdě a musel to zvládnout přes víkend. Něco byly moje nápady, ale velký podíl mají všichni kluci. A taky Missy M, která zpívá intro.

Missy M? Jako malá zpívala ve sboru a pochází z muzikantské rodiny. Občas zpívá s Major Pirate. Líbí se mi její hlas. Nahrála pár věcí i pro Roccaflex. Kdykoli něco potřebuju, něco z ní vypadne.

Se všemi rapery se znáš z minulosti, nebo jsi poznal nové tváře?

Většinu znám roky. Orion je writer a pamatuju si ho z Graffiti Jamů, kde vystupovali WWW a Coltcha, vzpomínáš? Indyho, La4 a Vladimíra znám asi nejdýl. Seznámil mě s nimi DJ Odpor kolem roku 1999-2000, když v Praze vyhrál první DMC. Taky Jamese znám z té doby, dělali spolu Frekvenci PHAT. Huga jsem poznal při natáčení klipu Kariéra, kam mě kluci pozvali, to bylo hustý. Resta znám z rádia – když jsem dělal s DJ Rawalem Blackout Show, vysílal na Spinu těsně před námi. Kata znám dost dlouho. Link šel přes Aliho /R.I.P./ a DJ Skuplu, pokud si dobře vzpomínám. Dr. Kary a Mad Coffin dělají reggae, známe se taky dlouho. Smacka jsem objevil, když začínal být známý, první dub jsme nahráli na jaře 2008. Smack je typ umělce, kterého chceš nahrát hned, jak ho vidíš.

Teda pokud nejsi slepý a hluchý. Ektora jsem znal ze streetu, je to rváč a top hustler. NepřeFULL MOON 13

hlédnutelný. No a kluci na sessions dorazili mnohdy i s jinými jmény, se kterými budu dělat v budoucnu.

Bude to velký. Krom jiného by měli vystoupit skoro všichni zpěváci, kteří se projektu zúčastnili. Víc neprozradím.

Tape vyšel za podpory zmíněného Roccaflex a labelu BiggBoss, což je vcelku pochopitelné. Byl to jediný label, který jsi bral v potaz?

BiggBoss je velký hráč a mě Vladimírova nabídka podílet se partnersky na Pragga Connection potěšila. Je pravda, že na cédečku mají dost svých koní, což taky hrálo roli, ale hlavní je, že se dobře známe. Půlka z nás jsou starý writers.

Hudba tě doprovází na každém kroku. Nějaká doporučení?

Když je někdo přirozený talent a není to nadřené, je fuk, jakou jeho desku si pustíš. Výběrově: Vybz Kartel, Beenie Man, Bounty Killer, Mavado, Aidonia, Ward 21, Lexxus, Spragga Benz, Future Fambo, Elephant Man, T.O.K., Cecile, Lady Saw, Tanya Stephens. Mohl bych dlouho pokračovat...

Jaká je budoucnost Pragga Connection? Na internetu kolují dohady, že se připravují další díly a že půjdou za naše hranice...

Možná začnu makat na dvojce a určitě chci dělat i s lidmi mimo metropoli. Rozhodně po Česku a Slovensku. To je jasný. Kdyby to technicky jen trochu šlo, byli by všichni už na tomhle albu. To je ale budoucnost. Teď bych rád odjel na pár měsíců surfovat. Nemůžu se dočkat.

Jak vnímáš českou hudební scénu, bez ohledu na žánr? Špatné. Až na pár výjimek v každém hudebním stylu. Ty jsou mnohdy až geniální, což je pro český národ příznačné. Vlastně i to byl důvod, proč jsem začal desku dělat. Nemohl jsem se na to už dál dívat!

Křest bude 27. května v pražském klubu Lávka...

FULL MOON 13

Hip hop je ovlivněný americkou kulturou, mnohdy falešný, český hiphop si zas bere za vzor ten americký. Dá se mu pak věřit?

Jasně, že se mu dá věřit. Je to od člověka k člověku rozdílné, každý jednotlivec je osobnost.

Někdo je trapný a stereotypní, další zase hvězda a kreativní talent. Určitě je tu hip hop ovlivněný Amerikou, ale logicky tady vznikla témata a styly, charakterizující náš národ a českou kulturu.

Velký fenomén a nepřítel pro hudební produkci je internet. Jak se k tomu stavíš ty?

Je to kontroverzní. Zničil dost studií a malých labelů, na druhou stranu je díky němu všechno hned k dispozici, což je skvělé. Problém vidím spíš v tom, že lidi nechápou, že se neprodávají desky, a nepodpoří umělce jinak. Třeba tím, že by chodili na koncerty a aspoň občas něco koupili.

Na co dalšího se od tebe můžeme těšit?

Jestli se neutopím, bude časem dvojka. Budu dělat minimálně jeden dancehall mixtape 2011. Chci už dlouho nahrát mix pro lidi, kteří jsou zamilovaní, a pro holky, které tancují u tyče v klubech. Jo a taky mám v hlavě šílený projekt s lidmi z Pragga Connection, ale to se nechte překvapit. A taky se hrozně těším na léto.

Už aby tu bylo.

047

048

FULL MOON 13

LABELY, KTERÉ SE VYPLATÍ SLEDOVAT I. TEXT TOMÁŠ BLÁHA, LOOMER, MAXIMHOUSE ILUSTRAČNÍ FOTO ARCHIVY LABELŮ

V následujícím článku si zcela subjetivním okem představíme několik převážně elektronických labelů, které si své interprety hýčkají a jsou na ně hrdí stejně jako ti, kteří jim na last. fm profilech sázejí jedno srdíčko za druhým.

Na otázku, proč tolik prostoru věnovat právě elektronickým labelům, mám další, zcela subjektivní odpověď – v žádných jiných žánrových odvětví hudby se během tak krátkých period neodehraje tolik změn. V době instantních internetových poslechů jen málokdo dokáže tak rychle vstřebávat změny v undergroundových subkulturách. Nedá se nic dělat, taková je doba a nám to přináší rozmanité odrůdy taneční hudby. Proč se tomu bránit?

R&S

Tento belgický label je znám především díky své minulosti, ale při pohledu na interprety, kteří jsou s touto značkou spojeni dnes, bychom klidně mohli svazácky prohlásit, že „je silnější, než kdykoliv předtím“. Už v roce 1988 manželská dvojice Renaat Vandepapeliere a Sabine Maes podepisovala smlouvy snad s každým avantgardně smýšlejícím interpretem, na kterého narazili. Jedním z nejdůležitějších rezidentů se stal Aphex Twin nebo Jam & Spoon. R&S sídlí v belgickém Gentu a v jednom z nejstarších měst Evropy tak od konce osmdesátých let vzkvétala poptávka po moFULL MOON 13

derních vizích v elektronické hudbě. Na konci devadesátých si label prošel krizí, která byla definitivně zažehnána jeho znovuspuštěním v roce 2006. Když se podíváte na loňský rok, je jasné, že historické centrum Belgie je opět ve středu zájmu fanoušků elektroniky. V R&S velmi správně odhadli potenciál dubstepové budoucnosti a podpisy Jamese Blakea (CMYK EP, Klavierwerke EP), Pariah (Safehouses EP, singl Detroit Falls) nebo podivína Untolda (singl Stereo Freeze) zaručují jak kvalitu, tak novotvary. Rok předtím se jim podařilo vydat Counterpoint od Delphic, tedy jejich jednoznačně nejlepší skladbu.

PARIAH SAFEHOUSES EP (2010)

Podzemní garáže ve Spojeném království jsou z pórovitého betonu, měkčeného elektronickou slzou. UK Garage? Tančím, jak nejtemněji dovedu. Betonová garáž je jen letmý první pohled, ve skutečnosti je to útlum pomalého střízlivění s občasnými flashbacky, ruch ranní ulice proniká do vědomí pomalu a za skleněnou zástěnou. Proměnlivé BPM a nastříhané vokály se tlučou o betonovou podezdívku ladně, znají modřiny a vědí o bolesti, máme gázu, řídký obvazový materiál garantuje řídkou krev.

Label R&S sice odhadl potenciál dubstepové budoucnosti, ale nic to nemění na tom, že Untold je zatížený klaustrofobickou sádrou a James Blake je přeceňovaný písničkář s triphopovým cítěním, daleko spíše Antony without Johnsons s mihotavou zadnicí. Pariah? To je muzika, o které bych řekl:

současná elektronika. Zdatně poučena minulostí, zvukově nehledá, ale propojuje klasiku do nečekaných celků, má atmosféru, taneční potenciál, není přetemnělá a když se podíváš na hodinky, bude tři čtvrtě na noc. Můžu si říct: konečně se na hudbu mohu zase dívat prizmatem mládí, navzdory času, důkazem je track Prism, který si bere to životné z odvrácené strany slunce, postupně buduje náladu z nenápadně echovaných basů, přidává beaty, zvuky, melodické úsečky, ztracenou tvář ženy v odeznívajících vokálech, v přesné dávce denní drogy. A pak vyvstává otázka, jestli už to není příliš, jestli jeho dávkování není odměřované až příliš znalecky, kdy začíná hra na hudbu a kdy spočítané očekávání. Mimořádně účelné probíhání mezi starým technem a housem s jejich ponurými podtóny, tranceové efekty přesnější než ruka lékárnice, to všechno vzbuzuje otázky. Hladké, účelné, léčivé.

Elektronická farmaceutika, poslední level.

SWAMP 81

Na začátku osmdesátých let se v jiholondýnském Brixtonu dlouhodobě zvyšovala kriminalita, která pramenila z vysoké nezaměstnanosti a z celkově nízké sociální úrovně této oblasti. Aby policie předešla zvyšujícím se násilnostem, spustila Operaci Swamp 81.

Policisté vypuštění do Brixtonu díky novému zákonu mohli kohokoliv zadržet a prohledat pouze na základě domněnky, že jde o podezřelého. Během pěti dnů bylo zastaveno na 950 osob, což mělo za následek jediné – vzpouru, kterou mnozí popisovali jako válku proti policii. Vyguglujte si detaily, pro nás je podstatná 049

paralela s názvem dubstepového labelu. Ten byl spuštěn v roce 2009 mentorem dubstepové scény Loefahem, členem legendárních DMZ. V názvu Swamp 81 se odráží radikálnost zvuku, který jejich interpreti produkují.

Pinch, Addison Groove, Ramadanman, Kryptic Minds. Pinch se loni po třech letech vrátil s vynikajícím singlem Croydon House a oživil ozvěny ze záhrobí, které se po ošuntělém croydonském bulváru procházejí bez jasnějšího cíle. Ramadanman udělal kupu skvělých remixů. Addison Groove se singlem Footcrab vytvořil jednu z nejlepších skladeb loňského roku a navíc s ní reagoval na stále sílící vliv amerického stylu juke.

ADDISON GROOVE FOOTCRAB / DUMBSH*T (2010)

Znáte tu písničku, vařila myšička kašičku, tomu dala, tomu dala, tomu taky a tomu nejvíc: Fatboy Slim a jeho Praise You, taneční kurz pro starší a nepokročilé, ve kterém se zpívá: „I have to celebrate you baby / I have to praise you like I should / Praise you like I shouuuuuuuuuuuuuuuuuuuuu dddddddddddddddddddddddddddddddddd ddddddddddddddddddddddddddddddddddddd.“ A s tímhle momentem ztraceného opakování pracuje i Tony Williams aka Addison Groove. Vezme smyčku a bude s ní otálet tak dlouho, než objeví její skutečný nebo domnělý tvar, záleží na víře, a ten potom dekonstruuje. Protože to není popový přístup, zvuk zůstane lo-fi, kadence střední až rychlá a název Footcrab přesně vystihne střihovou lekci tance, kmitám, nejsem (skoro) vidět. Addison Groove staví vedle sebe několik takových smyček a obšívá je beaty, ladění je neveselé, ale tančit je možné.

Dojem syrový. Výkřiky, jejich útržky jako z dob raného raveu. Fatboy Slim byl bavič, Addison Groove pozorovatel, filatelista, numerolog a vivisektor.

Neutápí se v bezcílném bloumání, stále má na paměti „taneční“ track, ale celkové pojetí je pro masu nepřijatelné, underground. Chicago, ghetto house, ale ohlodaný na kost, styl juke, se zneklidňujícím (paranoidním) zadkem. Track Dumbsh*t neváhá budovat atmosféru připomínající filmovou hudbu, problematický je záměrný kompoziční stereotyp a opakovaná, takřka neměnná gradace, jako by byl track určený jen jako doplněk k něčemu. K tanci a poslechu vám hrají B-Boying faka Breakdance.

NIGHT SLUGS

Alex Sushon a James Connolly alias Bok Bok a L-Vis jsou dlouholetí kamarádi, kteří pod názvem Night Slugs od roku 2008 pořádají v Londýně taneční klubové noci. Řekli si, že místo dlouhodobé ignorance nespokojenosti 050

s lokální klubovou scénou raději něco pořádného udělají. Výpad proti vlastnímu neklidu z nich postupně udělal jednu z nejzajímavějších značek, která svůj ksicht otiskla do současné proměny bass music. Pro jejich sound se jako nejzásadnější jeví Sushonovo pohlcení a následná reakce na grime. Sushon totiž grime zkoumal ze socioekonomického hlediska a zajímalo ho, jestli to samé, co se děje v Londýně, má svůj ekvivalent v Americe nebo i jinde na světě. Zjistil, že podobné subscény vznikají například v baltimorských, chicagských, detroitských nebo jihoafrických ghettech.

Connolly byl proti tomu promotérem, DJem a producentem v jihoanglickém Brightonu.

Pohádku o tom, jak jednoho dne zjistili, že mají se Sushonem stejné chutě, které jim jasně naporoučely spojit síly, si každý domyslí.

Hlavní je, že tihle dva mladíci během prvního roku působení (2010) získali status labelu, který chrlí jeden lepší track než druhý. Speed garage, návrat k basslineu, který ale odkopli mnohem dál, než si kdy bassline mohl představit, osmibitová elektronika, překroucená bass music, funky, samozřejmě grime a dubstep. Všechno v dárkově neonovém balení, v jehož rytmech by se ve vteřině rozmotala i vánočka.

NIGHT SLUGS ALLSTARS VOL. 1 (2010)

Out there somewhere? První poslech nezklamal, instinkt léčí a já slýchávám: současná elektronika je balast a nuda. Ale v tomhle případě byla přesvědčivost tak silná, že jsem si hned vzpomněl na edici Trance Europe Express z první půlky devadesátek, kde se to z dnešního hlediska hemžilo budoucími hvězdami dance music. A vůbec nešlo jenom o trance, ten tehdy nepředstavoval přeslazenou holandskou kaši, hrnečku dost! Několikadílná kompilace byla syrová, taneční i experimentální, nová a objevná. Dlouhé tracky na bázi acid techna, první věci Orbital, Mobyho, C. J. Bollanda nebo Spookyho a taky Aphexe Twina, který měl v té době dvaadvacet a zabýval se selektivním ambientem, chachá, zlatá doba.

do úderné masy, vždycky je čas na využití infantilních sekvencí diskotékového (kolotočářského) techna a zkreslených vokálů. Co zavání kýčem, můžeme povýšit. Orientální náběhy, osmibitová hatmatilka a smyčkované ženské vokály obehnané zdí basů, deep house rulez, jůkej fucking garage.

Ale rafinovanější. Složitější kompozice mají polámaný charakter a jakkoliv to vypadá na dva zajíce před jedinou hlavní, tahle kompilace je poslechová, i taneční. (Baby I don’t know) What you want.

HONEST JON’S

Při vší úctě ke jménu Damon Albarn, nikdy bych nevěřil, že label, v jehož titulcích na pozici „zakladatel“ bude stát jeho jméno, může vydat tak nesmírně divnou a ve všech směrech těžkou nahrávku, jako udělal Darren Cunningham aka Actress. Jistě, Albarn je chlapík, který nevydrží stát na jednom místě příliš dlouho, ale toto? Možná je to lidmi, kteří stojí za legendárním obchůdkem Honest Jon’s Record Store, s nimiž to celé Albarn spáchal.

Rok 2010 byl pro tento label více než pozoruhodný; v jeho katalogu se potkaly experimentální projekty s těmi popovějšími, jež odkazují na současný mainstream světové world music.

Zmíněný Cunningham vydal pod jménem Actress druhé album Splazsh, které pojal jako experimentální svazek dubstepu, techna a glitch elektroniky. Temné zpravodajství z psychiatrické léčebny sice na parketě moc nefunguje, ale ve sluchátkách dělá divy. Dále stojí za pozornost EP od projektu T++, který zvukovou nejistotou evokuje Shackletona nebo černokněžnický projekt Raime. Zástupci taneční world music na výběru Shangaan Electro – New Wave Dance Music from South Africa jsou nejspíše Albarnova práce, která poukazuje na jeho trvající okouzlení hudební tradicí černého kontinentu. Koukal jsem, že v tomto roce má na Honest Jon’s mimo jiné vyjít dvojice ípíček od zmíněného Shackletona...

Už se nemůžu dočkat, bububu!

SHANGAAN ELECTRO NEW WAVE DANCE MUSIC FROM SOUTH

Respektovaná a progresivní, tak je označovaná klubová noc Night Slugs, jejíž věhlas zavdal příčinu k vydání první kompilace. Noční slimejši hrají hbitě, ale jednotící element nehledejte. Je to všehochuť, post-styles. Techno, house, breakbeat, grimeové i dubstepové charakteristiky, zdánlivě neučesaná hlava medúzy žahá pevně a účelně. Klubová muzika? Takovou si dám líbit. Tah na branku parketu je zásadní, mísení vysokého a nízkého, místy nepravidelný rytmus se dříve nebo později slévá

AFRICA (2010)

Ano, může to vypadat podivně, bavíme se o dubstepových variacích žhavé současnosti a před námi je jihoafrické elektro. Lekli jste se? Spočítal jsem husinu a vydělil dvěma, volume, prosím, více nahoru!

Co známe z jihoafrické muziky? Metalové Dark Sovereign, písničkáře Chrise Letchera (na jiném místě čísla), afrikánskou pouliční zásuvku Die Antwoord? Vzpomínám, jak nejrychleji dovedu, ale drží se mě klišé. Muzika jižní Afriky zahrnuje i jiné FULL MOON 13

FULL MOON 13

051

země, vidím tu raz-dva-tři-čtyři-pět-šest-sedm malých postýlek, malých mrtvých postýlek, rasa kapitálu se prý nevyjadřuje v barvách.

Shangaan Electro není nic, na co byste mohli natrefit, pokud jste příznivci dubstepu nebo UK garage. Zas tak odlišné to ale není: dance music má rytmus, vy zas nohy. Nejtěžší a zároveň nejlehčí je vyrovnat se s tou odlišností, nečekaným vzorcem hudby. Budete pátrat v paměti, kam s tím a jak daleko to má k parodii. Střih.

Zvukově, a to je ta největší a nejneuchopitelnější nádhera, jen si to zvukově představte: kuriózní šuk osmibitu, amatérské geniality Micachu a zkresleného raveu. S tím, že ten osmibit má ne analogové, ale přírodní parametry, hraný na dřevěné špalky a elektrifikovaný vodní můstek, Micachu je tutová černoška a rave představují poslední zbytky nevědomí Liama Howletta. Stop. Nemá vzniknout vyjetá groteska a šedesátkový halucinogen o rozpětí globální lásky. Když řeknu, že pradleny odešly k řece a tančí, zatímco malí haranti propojují dřevěné kolíčky se syntezátory, opustíte despekt a sundáte si sluneční brýle bílého nadhledu? Nene, nebudeme si číst aktuální world music hitparádu, tahle směska je stěží představitelná i pro pravidelného návštěvníka černobílých Colours (to bylo přísné). Že za tímhle stojí Albarn, si dovedu snadno představit; v jaké dimenzi tráví posledních pár let, už nikoliv. Splašené skleněné harmonium i dětské xylofony v delikátní syntéze s elektronikou i původními nástroji, to je výstižné. Ale každý popis trpí drtivou nepřesností, za těmi zvuky se můžou skrývat jakékoliv nástroje, ale zcela jistě nic z toho, co mají v naší Lidušce. Uvnitř, pod všemi nečekanými spojeními a zvukovými rošádami je domorodý zpěv (kdybych si dal tu správnou tabletku, řekl bych, že velká africká rodina tančí nahý tanec za doprovodu I Love 69 Popgeju), kořeny. Zpěv, který se nutně a přirozeně láme do sborových lamentací, buď požehnána přírodo, i ty odvozená, spirituále duchovní slasti. Volání zůstává stejné, je vertikální, jakkoliv zní na první nejapný poslech pouťově. Nejlepší na tom všem je název alba: New Wave Dance Music from South Africa. Po několika posleších si nedáte říct a budete tvrdit, že tam new wave slyšíte, budete ji stopovat v přírodních gestech a prohlašovat: tady a tady! Mentální železobeton a městská poetika zní ale jinak, civilizovaný smutek má umělou barvu.

HOTFLUSH RECORDINGS

Německý label je jedním z těch, který na průběh dubstepového vývoje agilně reagoval katalogem. A stal se tak jeho součástí. Už v roce 2009 vydáním dvojice EP Maybes a Sketch on 052

Glass od Mount Kimbie nebo megaúspěšného singlu Hyph Mngo od Joy Orbisona nastínil, kterým směrem se v následujícím roce vydá.

Paul Rose aka Scuba, coby zakladatel, se tak stává jediným interpretem, který v ruce ještě drží otěže k tradičnějšímu dubstepovému zvuku. Mount Kimbie si vynutili před slovíčko „dubstep“ předponu „post“, Joy Orbison leccos ulehčil pro debutujícího George Fitzgeralda, který při prvním poslechu evokuje náhradu Orbisonovy vize future garage a snivých samplů. Orbison do nového roku vstupuje jako Joy O a novým singlem Wade In/Jels se pokusí zopakovat úspěch Hyph Mngo, ale z úplně jiné strany. Z temnější, tvrdší a ořezanější. Za zmínku stojí projekt Sepalcure, pro mě jeden z velkých objevů minulého roku, který vpustil do něžné soulože 2step a house. Vzniklé mezery vyplnil ambientem a nazval to „lovestep“. Celkový zvuk má být opozitum k tomu temnému, těžkému a nepřátelskému, dubstepovému. Perfektně jim to vychází. Oproti loňskému EP Love Pressure se víceméně zbavili „burialovského“ stigmatu a více se soustředili na přidávání ambientních ploch. Jeden z největších příslibů do budoucna. Rozhodně se vyplatí sledovat, stejně jako celý label Hotflush Recordings.

SEPALCURE FLEUR EP (2011)

Hudba v „music traileru“ k filmu Black Swan je stejně efektní jako celý Aronofsky. Vábení na obrazové vydírání zprostředkovávají Sepalcure, přerušení diskotékovou scénou s Chemical Brothers, což není žádný rozpor. Travis Stewart (fungující jinak coby ortodoxnější glitch-hopový projekt Machinedrum) a Praveen Sharma, dva NYC zvukokolážoví tvůrci předvedli už na prvním EP Love Pressure slabost i cit pro houseovou fatálnost, „everyday of my life“ a podobné confessions on the dancefloor.

Disco, světlo, dech, magie tak nějak poučeně. Vydřené beaty, na které se nabalují různé sladkobolné ruchy, tvoří, jak se říká, organický celek, se samply záznamů z kabinky New Yorkeru (na whosampled.com to nicméně není). Dobře to vystihuje jimi vymyšlený termín lovestep, obsáhne atmosféru ze záchodu klubu a podrží ji i do následujícího rána, neřkuli na cestu domů nočním autobusem (už asi ustálená charakteristika Burialovy hudby). Důležitý je i déšť. Ten je v groovu Sepalcure obsažený samozřejmě a bezpečně, za deštníkem nebo sklem. Šumivé, skoro witchhouseové nazvučení budí dojem, že track každou chvíli přeruší moderátor rádia. Zmíněná pachuť tanečního smooth rauše zůstává, na druhém EP Fleur prosvítá kompozicemi i larisová tajemnost, tvořená pestrým hlad-

ce-obrace v jinak easy listening vyznění celku.

Je v tom bohatost zvuku celého labelu Hotflush Recordings. Pableskující syntezátory v Your Love zase povšechně připomenou to, co už cca 15 let dělá berlínský minimal tím, čím je. Takže byť jde o hudbu, která si nárokuje reflexi současnosti, neubráním se radikálnímu flešbeku. Ten feeling připomene tradici slavnostních remixů Jazzanovy, světlejší instrumentální chvilky Massive Attack, a dokonce domácího samorosta Floexe Pokustóna.

S PC hrami ale Sepalcure nic společného nemají, Black Swan byl výhodný, i když pro většinu anonymní zářez, pevnější vazby tvoří vázaný steh s „dvorní“ výtvarnicí Sougwen Chung. Ta pro ně vytvořila i video k lednovému EP Fleur, teď už vyprodanému. Jak je vidět, vyplatilo se to nejen obchodně, protože nejde o nepůvodní vykořisťování cizího umění. Střídmý self promo klip s papírovými stroboskopy (připomene tvorbu rukodělných Pfadfinderei, srostlých s BPitch Control) a speciálním synth-ambientním doprovodem udělá ve své neokázalosti víc muziky, než když Jared Leto vstupuje na scénu s Carminou Buranou v zádech. Záhyby ve jméně Sougwen Chung samy napovídají, jaká tvorba vychází z jejích rukou. Své pero/fixokresby obnažuje i v některých oficiálních klipech Sepalcure, zrychleného záznamu jejího kreslení, kreslení samotného tracku, chce se říct. První plán – ornamenty a květnatost, druhý plán – nezaschlý sítotisk, fetiš šustění fixu po drahém papíře. A ne nutně jen po něm. Rozpuk obrazů Sougwen Chung evokuje orientální kořeny, fantasy draky a runy, ale ve své rozvolněnosti i estetiku tradičního graffiti. Ostatně slovo „lovestep“, včetně těch uvozovek, je jako nějaký tag na kachlích v metru. Všední velkoměstská romance.

OLDE ENGLISH SPELLING BEE

Jedna ze dvou ne striktně elektronických zastávek. Už jsem to psal v recenzi na virální desku Dagger Paths od Forest Swords – Olde English Spelling Bee se v roce 2010 reformovali z provinčního zájmového kroužku na skutečně velký pojem mezi nezávislými nahrávacími společnostmi. A přestože sám majitel OESB Todd Ledford popisuje u sebe podepsané umělce jako lidi, kteří „hrají a nahrávají alba jen pro sebe a své kámoše“, po loňském roce už ani sebevětší domácí kutil, vydávající u Ledforda, neunikne všeobecné pozornosti. Těžko říct, jestli tenhle monstrózní úspěch vzešel pouze z vývoje labelu nebo jim to vyšlo díky novým trendům, jako byla hauntologie. Interpreti na tomto labelu totiž pomocí svých nástrojů podnikají výlety do dětství, které jim připomínají bezstarostnost a bezpečí. Čili atributy, které jsou dneska potřeny tvrdou realitou.

FULL MOON 13

Pojem hauntologie byl v loňském roce na americkém kontinentě nebývale rozšířen, ale lidé motající se kolem OESB svým hypnotickým pojetím popu vzpomínkové výlety okořenili velmi poutavou přidanou hodnotou. Navíc ukázali další podobu popu, která získává stále serióznější kontury a může fungovat i mezi intelektuály či hudebními snoby. Je to zvláštní oxymóron, protože pop vždy působil jako něco čistého, nablýskaného, ale lidé jako Rangers nebo Autre Ne Veut si zakládají na jeho „zašpinění“. Možná největší prznitel je v tomto směru James Ferraro. Todd Ledford byl zvyklý vydávat pět až deset alb ročně, nyní to je pět až deset alb měsíčně. Jeho interpreti nekontrolovatelným způsobem znásilňují hudební minulost, kolem které budují velmi silné kontextuální příběhy, jež si zastaralý zvuk bez problému obhájí. Pro mě je největší hvězdou Forest Swords, viz Full Moon #10.

MATRIX METALS FLAMINGO BREEZE (2011)

Mám za to, že hudba v Kauflandu se hraje živě.

Někde za plentou se prohýbá žesťový otrok, klávesový veterán ze zaoceánského parníku honí přesFULL MOON 13

časy, aby stimuloval chuť k nakupování tklivými melodiemi. Stejně tak bych chtěl být u natáčení té nové, vlastně už tak tříleté hudby do pořadu Panorama. Jako tento gaučový opus, i mixtape do auta je specifický žánr, musí být bendig, schnell, ausdauernd und robust. Všechny tyhle požadavky splňuje cédéčko – mnozí to ještě pořád používají jako samozřejmé synonymum pro desku – Flamingo Breeze od Matrix Metals. Potíž je v tom, že tahle půlhodinová (fakt nevím co) je vydaná původně jenom na MC, teď i na vinylu.

O renesanci formátu, který nikdy úplně nevymizel, nemá cenu něco vypisovat, snad jen, že z těch dvou hlavních polí působností kazet nespadají Matrix Metals do kategorie old school black metal, ale patří jim spíš označení hipster freakout. „Ray ban meltdown.“ I v ohledu na label Olde English Spelling Bee je to výjimka, hauntologie ad absurdum. Archivní funky disco se značně soundtrackovým odérem. Od Alfa po Miami Vice, jakoby všechny 80’s znělky rozmixované a podávané jako přiznaně nesourodý produkt zářivých barev. Assorted cocktail. Projekt Sama Meringua (má ještě mnoho dalších hudebních identit jako Explorers či Flashback Repository) hraje přesně na sentimentální strunu zázraku, který se může

stát při návštěvě zvukového oddělení antikvariátu. Má pro Flamingo Breeze i slušivý štítek: „alien lounge“.

Ve filmu Vše pro dobro světa a Nošovic varuje domorodé návštěvníky mluvčí firmy:

„Hudba, kterou tady slyšíte hrát, tak jejím účelem není vytvářet tady příjemné prostředí, ale je to signál pro všechny, že ta linka je v provozu, a ani oprávněný pracovník nesmí vstoupit dovnitř, jinak by ho ten robot mohl zabít.“ 053

PÍSNIČKÁŘI NOVÉHO MILÉNIA VOL.2 TEXT DANIEL PROKOP FOTO M. VILLALOBOS

ÚSPĚŠNÝ HLAS STARÉ ŠKOLY LAURA MARLING

Stejně jako Patrick Wolf, který posledně seriál o zajímavých songwriterech nového milénia uvedl, byla Laura Marling mladičké zjevení britské scény. O slovo se přihlásila asi tři roky po Wolfovi albem Alas, I Cannot Swim (2008) a dočkala se za něj nominace na prestižní Mercury Prize za nejlepší album Británie. Cenu, na kterou jsou často nominována zajímavá jména, zatímco o výhercích se dá minimálně polemizovat, nakonec nevyhrála. Fakt, že unikla světu popové elity, ji ale příliš nemrzel: „Byla jsem přesvědčená, že vítězství by pro moji kariéru byla tragédie. Ačkoli té noci se mi do nohou nahrnula krev a ani bych nemohla vyjít na podium. Naštěstí moje služby nakonec nebyly vyžadovány.“ Hudebně introvertní Laura, které bylo v době vydání nominovaného debutu osmnáct, je takřka opakem věčně provokujícího a experimentujícího Wolfa. Poznal jsem ji kdysi s cover verzí Blues Run the Game, nejznámější skladby amerického oldschoolového písničkáře Jacksona C. Franka. Ten inspiroval Simona s Garfunkelem i Boba Dylana, a nakonec umřel sám v polozapomnění jako bezdomovec. Minimálně tato skladba ho ale přežila a není náhoda, že jednu z nejlepších verzí udělala čtyřicet pět let po Frankovi právě Laura Marling.

054

Mladá Britka jako by byla součástí staré anglo-americké písničkářské školy, jen se pozapomněla a narodila se až v roce 1989. Je to cítit z jejího zpěvu, stylu hry na kytaru, z textů i atmosféry skladeb. A to i na druhém albu I Speak Because I Can (2010), kterým dala zapomenout na svůj debut a umlčela skeptiky. Zároveň ale nesází na laciné finty s lo-fi archaickým zvukem (jako třeba Devendra Banhart), její hudba nezní jako zbytečné nostalgické ohlížení. Možná i proto je hlavně na Ostrovech tolik populární. Na albu I Speak Because I Can dala větší slovo kapele a vyhrála s ní (kromě další nominace na Mercury Prize) cenu NME Awards za nejlepší sólovou desku. Bodovala v řadě hitparád a jenom v Anglii se alba za rok prodalo přes šedesát tisíc kusů.

V rozhovorech Laura vypráví, jak se na začátku kariéry (v době první nominace na Mercury Prize) odmítala fotit. Nechtěla, aby jí k úspěchu pomáhala image křehké dívenky s kytarou. Nic proti Norah Jones... Na druhém a po všech stránkách lepším album I Speak Because I Can ale zpívá, kromě poetických apostrof k matičce Británii („I never love England more than covered in snow“), právě o ženskosti v paternalistickém světě. A vždycky s přesvědčivostí a uměřeností typickou pro starou anglo-americkou písničkářskou školu. Třetí album by měla Laura Marling vydat už letos. Je otázka, jestli bude více experimentovat, nebo se dál držet svých vzorů. Buď jak buď, status jedné z nejzajímavějích nových písničkářek 21. století jí patří.

NEJLEPŠÍ Z NEZNÁMÝCH

Bez freudiánského podtextu se dá konstatovat, že na to, jak dneska Laura Marling zní, měl notný vliv její otec. V britském Readingu vlastnil nahrávací studio a jako hobby skládal písně. Dceři pouštěl všechny klasiky ostrovního a amerického folku a naučil ji hrát na kytaru stylem pro tuto hudbu typickým. Když se v šestnácti letech přestěhovala do Londýna, snila o kariéře rockerky. Místo toho nakonec pomáhala utvářet londýnskou neo-folkovou scénu, do níž patří i kapely jako Noah and the Whale (kde Laura začínala) a čím dál známější Mumford & Sons. Ačkoli má na písničkářku solitérskou image, příslušnost k londýnské scéně ji v začátcích velmi pomohla. A nezapomíná na to, dodnes obchází na koncertech méně známých kamarádů překvapené posluchače s maillistem.

CHRIS LETCHER

Chris Letcher má s Laurou Marling společnou slušňáckou image a původ v Commonwealthu, narodil se v Jihoafrické republice. Zásadně se ale liší ve věhlasu, kterého jejich muzika dosáhla. Zatímco Laura s oběma alby dosáhla ocenění a bodovala v žebříčcích, Letcherovu jedinou desku Frieze znají hlavně zasvěcenci.

Letcher debutoval v roce 2007 během studia filmové muziky na slavné Royal College of Music. Narozdíl od Laury, která je písničkářské škole 60. a 70. let po všech stránkách věrná, Letcher jde po spříznění s melancholickou atmosférou. Na Frieze se v něm nezapřel filmový autor. Vytvořil vlastní zvukový svět plný ambientních zvuků (včetně přístroje z jednotky FULL MOON 13

transplantace plic), klarinetů, smyčců a syntetizátorů. Výsledkem ale není otravné aranžérské křovíčko, zvuky vystupují ze tmy jako neonová světla a reklamy při jízdě noční ulicí.

Každý zvuk je stavebním kamenem atmosféry, z níž vane pomalá, osamělá nálada. Není romanticky rozervaná jako u Nicka Drakea či Jeffa Buckleyho, kde lze blížící se smrt autora tušit. Letcherova deska zní jako uklidňující kontemplace člověka, který už možnost úniku ze světa zavrhl a nezbývá mu, než se s ním smířit. „All broken things dream of repair,“ zní jeden z nejhezčích refrénů skladby Bad Shepherd.

Recenzenti se po vydání Frieze rozplývali. Letcher vytvořil „svět, který vypadá reálněji než ten, v němž žijeme“, Frieze je „nejsofistikovanější rockové album, které kdy jakýkoli jihoafrický umělec vytvořil“. Britské listy Sunday Times i Guardian desku zařadily mezi alba dekády. Narozdíl od Laury nebo třeba Sufjana Stevense, kterému je hudebně Letcher podobnější, se věhlas Jihoafričana zastavil v okruhu zasvěcenců. Největší „hit“ Deep Frieze má na youtube přes dva tisíce kliků. Platba deset dolarů se vám po stažení digitální verze vrátí z Letcherových stránek kvůli chybě zpátky.

A nelegální download alba takřka nejde dohledat. Což vypovídá o „proslulosti“ debutu asi nejvíc.

Za komerční neúspěch možná mohlo vydání u jihoafrického labelu, zaměřeného především na world music. I fakt, že Letcher do světa pop-music vyrazil z akademie a na vlastní pěst. Nepochází z britské neo-folkové komunity jako Laura, ani z americké školy indie písničkářů. Kromě znalců jihoafrického rocku 90. let, kteří si ho pamatují z kapely Urban Creep, na něj žádné publikum nečekalo. Jediný klip je k nejpopovější Deep Frieze, která je sice rafinovaná a chytlavá, ale vzhledem ke zbytku alba mohla být pro alternativní publikum zavádějící.

Od debutu Letcher už žádné album (vyjma polokompilačního EP) nevydal, ačkoli už přes dva roky novinku avizuje. Podílel se několika soundtracích a ambientních projektech, složil znělku filmovému festivalu v jihoafrickém Durbanu. Návrat do světa songwriterů si zatím můžeme jen přát. Frieze patří mezi nejsilnější desky první dekády.

Guardian měl pravdu.

FULL MOON 13

055

056

FULL MOON 13

WILLIAM FITZSIMMONS support

Slow Runner

ČT/THU

30. 6. 2011 19.30

Kavárna Potrvá

Srbská 2, Praha Předprodej: Ticketstream a kavárna Potrvá

www.williamfitzsimmons.com www.scrapesound.org www.potrva.cz

WOODEN WAND (USA / Young God Records) woodenwand.org

PO/ MON

20. 6. 19:30

KLUB 007 STRAHOV FULL MOON 13

distribuce alb Wooden Wand v ČR: Day After/ Rekomando

057

BRNO | HALA RONDO | KŘÍDLOVICKÁ 911/24 | OD 19:00

HALA RONDO

VSTUPENKY OD 690,- ZAKOUPÍTE EXKLUZIVNĚ U

058

FULL MOON 13

Praha | No. 400

. 21.10.2011 BRNO čt. 28. 4. – st. 11. 5. 2011

ME INTERVIEW Jakub Dvorský Nápady ze skládek a šrotišť

ME CITY Ve městě na vesnici Farmářské a bio trhy

ME MUSIC Hudba videoher MIDI vs. filmové soundtracky

w w w. p r o t i s e d i .c z

'SFFNVTJD D[ W OPWÁN <]dW\Yg >]hdt\Yg @SQS\hS HOX [Od]abW =cb ]T [OW\ab`SO[

FULL MOON 13

059

21/05 Cryptic scenery (DE), J (CZ), Heartbeat (CZ) Živá hudba zdarma...

Berlínský elektronický projekt Cryptic scenery odehraje v POTRVÁ svůj jediný koncert v Praze. Support: J (CZ), Heartbeats (CZ) Srbská 2 | Praha 6 - Dejvice Po–Pá: 12–24h, So–Ne: 15–24h | www.potrva.cz

MUSICLAND - NC PALLADIUM Praha 1 20 m od vstupu z vestibulu metra B - Nám.republiky slevy 20 - 50% na vybrané zboží

060

FULL MOON 13

Betlémské nám. 8 Praha 1 – Staré město Tel.: +420 222 220 689 e-mail: jbk@volny.cz www.galerieubetlemskekaple.cz

FULL MOON 13

061

ZA PODPORY:

GENERÁLNÍ PARTNER:

HLAVNÍ PARTNER:

=A6KCÞ E6GIC:ø>/

COLOURS.CZ <:C:GÛACÞ B:9>ÛACÞ E6GIC:ø>/

HLAKCÞ B:9>ÛACÞ E6GIC:ø>/

EGD9J@IDKÞ E6GIC:ø>/

D;>8>ÛACÞ 9D96K6I:Aw/

ZA PODPORY:

FULL MOON 13

063

5;*("/& '30. ."34 Ä?tvrtek 26. kvÄ&#x203A;tna 2011 19:00 Brno Melodka

AMIA

-"5*/ 3# 3&(("&

VENERA LANDSCAPE

&5)/0 $)"04 #"/%

MAD CULT momma knows best

XXX OBKFEOPNCSFIV D[ X O

sobota 28. kvÄ&#x203A;tna 2011 19:00 Brno Melodka

JENIFEREVER ESAZLESA goro

professor

leopard

Ă 1-/Ă&#x2026; 130(3". /" /"Ă&#x20AC;&. 8&#6 Ă 1 1- Ă&#x2026; 130 130(3

{PĹ&#x2DC;I NĂ VĹ TÄ&#x161;VÄ&#x161; OBOU KONCERTĹŽ ZVĂ?HODNÄ&#x161;NĂ&#x2030; VSTUPNĂ&#x2030;!} 064

FULL MOON 13

LETNÍ KONCERTY ALLSTAR REFJÚDŽÍ BANDU: 25. 6. Pražské Quadriennale 29. 6. – 2.7. Volt Festival - Sopron (HU) 8. 7. Boskovice 18. 8. - 21.8. Trutnov Open Air Festival 26. 8. Kremnické Gagy – Kremnica (SK) 10. 9. Barevná planeta – Ústí nad Labem

Allstar Refjúdží Band je rezidenčním projektem Divadla Archa

FULL MOON 13

065

066

FULL MOON 13

RECENZE TV ON THE RADIO NINE TYPES OF LIGHT (INTERSCOPE, 2011) TEXT JAKUB PECH FOTO PRESS

Člověk chce napsat recenzi na skvělou novou desku jedné ze svých oblíbených kapel a najednou, chtě nechtě, píše tak trochu nekrolog. Stačí jedno ledabylé švihnutí kosou. Gerard Smith, baskytarista a klávesák TV on the Radio, podlehl rakovině plic 20. dubna, týden po vydání Nine Types of Light. Smith sice nebyl v kapele tolik vidět a skon některého ze zakládajících členů by byl na první pohled patrnější, ovšem při bližším ohledání kteréhokoliv z posledních tří alb zjistíme, že tenhle brooklynský kvintet je ďábelsky vyladěným pentagramem. Tedy... byl.

TV on the Radio sice neohlásili konec činnosti, ovšem dost pravděpodobně je to změní. Možná je na vině rozbité zrcadlo z přebalu desky.

Na prvních dvou nahrávkách byli temní, avšak na minulém počinu Dear Science (2008) se apokalyptická mračna začala protrhávat (rozplývají se v úvodní písni Halfway Home) a nastoupila až dětinská hravost. Náladové metamorfózy se TV on the Radio dotýkají i ve strhujícím hodinovém videoklipu, který k novince Nine Types of Light vyprodukovali (je k vidění na youtube). Mezi skladbami jsou zařazeny dokumentární sekvence „mluvících hlav“, v nichž se ve svižném sestřihu dvacítka respondentů otevřeně zpovídá ze vztahu k různým problémům, které se k desce vážou.

Mimo jiné padne zmínka o tom, že nebude konec světa jako takový, ale svět každopádně nezůstane stejný – bude méně dospělý, resp. více dětský. Nedlouho na to následuje klip k písni Repetition, který svou výtvarnou styFULL MOON 13

lizací připomene slavné video Paranoid Android od Radiohead a který zobrazuje mrazivou a ironickou vizi světa, v němž osvobozující apokalypsa nepřichází. Škaredé mraky se sice rozestoupily, ale slunce je nějaké divné. Odráží se v onom střepu zrcadla.

Je to jasné – snímek Nine Types of Light odklání pozornost posluchače od uší ke zraku. Nejedná se o vizuální podobu hudební nahrávky, nýbrž o „pouhý“ soundtrack k neobvyklému filmu. Ten přesně koresponduje s barvitou hudbou TV on the Radio, je gejzírem přístupnějších i méně přístupných nápadů. Jakýmsi režisérem je frontman Tunde Adebimpe, ovšem každý klip dostal ke zpracování jiný tým.

Posluchači-divákovi se tak předkládá pestrá koláž různých filmových světů; od jakoby amatérského klipu k No Future, který evokuje pokleslou nablýskanost osmdesátkových televizních pořadů, přes estetizovanou kritiku vlivu technologií na lidské vztahy ve Will Do, až k brilantním animacím, doprovázejícím písně New Cannonball Blues a Second Song (ta je na desce zařazena na první místo, zatímco ve filmu, jak napovídá název, je druhá). Závažnější kusy uprostřed rámují rozvernější úvodní a závěrečné taškařice. Celou šarádu odstartuje karnevalová jízda Caffeinated Consciousness, konec patří skladbě You, při níž Adebimpe prochází ulicemi s kytarou a kombem, zevnějškem stylizovaný do jiného černošského muzikanta, jehož „zbožštělé“ jméno už se léta nesmí vyslovovat a k jehož starší tvorbě bývají TV on the Radio od minulé desky přirovnáváni. Záblesků zdravé sebeironie, jako když se někdo sleduje ve střepu zrcadla, v mozaice Nine Types of Light nalezneme povícero.

Kapele se podařilo dostát závazku, jenž deklarují v rozhovorech, že každá nová deska bude znít jinak než ty předchozí. Ohledně zvukové stránky a jejího vývoje je třeba ukázat na Davea Siteka, bílou ovci v černém stádě. Od začátku udává směr – od temného hlučného popu, taženého přebustrovanou basou a automatickým bubeníkem, až po krystalickou čistotu a košatá aranžmá posledních nahrávek. Loni složil (řekněme na chvalitebnou) absolutorium z práce se syntezátory na sólové desce Maximum Balloon, a tak je na Nine Types of Light užívá zručněji než dřív – barvy zvuků si míchá sám, žádné připravené presety v tubách. Dříve charakteristické, snově rozpité kytary abychom pohledali lupou, místo toho často přitakávají bujícím rytmům funky nebo se proplétají jen tak nahé, akusticky. A poprvé nenajdeme na desce TV on the Radio v kytarové cameo roli kámoše Nicka Zinnera z Yeah Yeah Yeahs.

Naopak z prvků, které přetrvaly a díky kterým víme, že posloucháme stejnou kapelu, jsou nejpodstatnější prolínající se vokály Tunde Adebimpeho a Kypa Maloneho, a taky texty, z nichž zírají intelekt i emoce. V refrénu přijde na řadu téměř vždy falzet – to platí už od hitu Staring at the Sun z prvního oficiálně vydaného EP Young Liars (2003). A pak tu máme netuctové basové linky Gerarda Smithe, které se vždy vydají trochu jinam, než by se čekalo. Dave Sitek je už od přelomového alba Return to Cookie Mountain (2006) používá jako těžítka svých rozvolněných produkcí, aby neuletěly.

Budiž Smithově těžké base země lehká.

067

068

FULL MOON 13

RECENZE PETER BJORN AND JOHN GIMME SOME (STARTIME, 2011) TEXT RIŠO DUBIEL FOTO JOHAN BERGMARK

Léto 2007, Košice, sladkých osmnáct, teplotní rekordy, koupaliště a tam v rádiu: Feist. Jedna dva tři čtyři, co to má znamenat? Ale jasně, vždyť to je teď hit, vysvětlovala mi tehdy rádií znalá přítelkyně. Kdybych jí Feist pustil v náhodném playlistu na svém iPodu, písnička by nejspíš zapadla v záplavě jiných, které se mně líbily a jí ne. Takhle jsme se zamilovali každý po svém, já v dubnu (Reminder), ona v létě (koupaliště). A pak tady byl kamarád, který znal Feist daleko dřív, 1 2 3 4 byl jeho soukromý hit přesně do doby, než se stal hitem veřejným.

Pak se mu to prý oposlouchalo. No jasně. Kontext. Lidi jsou hovada.

Peter Bjorn & John byli ještě zásadnější. Dotáhli to všude: do year end listů, do reklamy na T-Mobile a především do zlatého fondu melodií k pískání. Pro Peter Bjorn & John (anebo pro nás, posluchače?) to zkrátka bude vždycky „před“ a „po“ Young Folks. Takhle vypadá one hit wonder pro nové tisíciletí. Youtube místo MTV. Ale co si má počít racionálně uvažující indie kapela v době, kdy „indie“ je právě tak omezující nálepka, jakou byl donedávna „mainstream“? Tak jak bylo v roce 2000 IN nadávat na Britney, nadává se teď na Vampire Weekend, které má třeba Peter tak rád. Ostatně tyhle kapely jsou si docela podobné: pop, melodie a singalong jako klíčová slova. Kluci se nikdy nestyděli za to, že chtějí dělat (a dělají!) hity. Problém (nebo spíš „problém“) nastal, když udělali HIT. Popořádku: že ve Švédsku mají na chytlavou hudbu talent, vám napoví tvorba Cardigans, FULL MOON 13

Moneybrothera nebo Jense Lekmana (a mezi nimi jsou světy!) nebo Kristiana Mattsona alias The Tallest Man on Earth anebo taky samostatnej tag na serveru Allmusic. Peter Bjorn & John nejsou výjimkou: zpočátku to mohlo vypadat a znít jako (povedený) šedesátkový revival, ale eponymní debut a všechno, co následovalo, nemohlo být víc produktem nového milénia.

Kluci hráli, byla radost je poslouchat a hlavně bylo jasné, že těch šest let, dvě velké desky a jedno ípíčko mají vývoj. Někam jdou, něco hledají, něco tuší a my to tušili s nimi. Tím něčím bylo album Writer’s Block. Nikdy si nehráli na hloubku, nikdy se netvářili, že láska není všechno. Seznámení, rozchody, I’m all about you, you’re all about me, umírněnost – v produkci, v podání. Když někdo na něco má, jednou mu to musí vyjít. Young Folks: my dva proti celému světu. Kýč? Hymna. Nebo Young Folks coby jedenáctina jednoho velkého kýče?

Sladké, ale nikdy přeslazené. Hudba od tří do devětadevadesáti let, záleží na vás. Pískat umí každý.

Tak jo, ale co budete kluci dělat, když teď vaši písničku zná půl světa? A kolik lidí z té půlky světa zná vás? Chtěli jste to takhle? Proč instrumentální album? Proč hned za ním temné Living Thing? Proč už na jednu písničku o konci lásky nepřipadá jedna o jejím začátku? Odkud to Hey, shut the fuck up boy/ You are starting to piss me off? Udělali byste všechno stejně, nebýt Young Folks? Ať tak nebo tak, Peter Bjorn & John to nejdůležitější udělali správně. Od samého začátku se trpělivě a bez jakéhokoliv upozorňování drží zdánlivě zvláštních, přesto ne moc výrazných rozhodnutí: hlavní Peterův vokál občas na-

hradí Bjorn nebo John, nebojí se natáhnout i ty nejhitovější písničky o jednu dvě minuty a zabalí je do dietní, ale účelové produkce: hraje v první sloce Young Folks něco jiného než basa a bicí? Těchto malých rozhodnutí se kapela trpělivě drží, což jí zaručuje zachování toho nejdůležitějšího: identity.

Až letošní deska Gimme Some je zvukovým následovníkem Writer’s Block. Rytmická sekce nade vším, kytara nepravidelná a výrazná, jako barevné objekty v Sin City. Jarních hitů se tu najde spousta, poctivé řemeslo. Paradoxně ty nejvíc peterbjornandjohňácké písničky zklamou: drží si odstup, nepustí vás. Na Writer’s Block jste v každém refrénu byli vy, vaše bývalá, současná nebo budoucí (holka); tady se kouká z pohledu třetí osoby. Poslech je samozřejmě příjemný, ostatní padá. Naopak moc potěší momenty, kdy kluci nejen hrají, ale také si hrají. Breaker Breaker a Down Like Me mají obě něco přes minutu a půl, nepůsobí jako nic z Writer’s Block, přesto zní jako Peter Bjorn & John na stupni vítězů. Odvahu ukázali už na předchozím Living Thing, jen ta uvolněnost chyběla. Ne všechno funguje na sto procent, ale to, že jsou zpátky u toho svého And we don’t care about our own faults/ Talking ’bout our own style, je jasné na sto deset (procent).

Takže spokojenost a v závorce mírné zklamání, že to není další Writer’s Block? K smíchu.

Procházím ještě jednou celý albáč. Dvojka, Dig a Little Deeper, singl, perfektní, schází mu něco? Aby ho hráli v rádiu? Reklamě? No jo, a taky se tam nepíská! Writer’s Block to opravdu není.

Ale možná je to i naše vina, ne?

069

Bill Callahan (známější pod pseudonymem Smog) patří od devadesátých let společně s Willem Oldhamem (známějším pod pseudonymem Bonnie „Prince“ Billy) k ikonám soudobé americké alternativní country a folku.

Bratři v triku. Na první pohled a poslech každý úplně jiný, přesto mají tolik společného. A za patnáct, dvacet let budou oba vnímáni jako součást spolku velikánů, otců a pokračovatelů (vyjmenovávaných i s hodnostmi v písni America!). Hej, sousedi, Johnny, Hanku, kapitáne Krisi! Nou prablém.

ných deskách je vliv folkové hudby a country citelný. Čpí z nich vůně dřeva a rzi, která nechává pachuť vzadu na jazyku. Poctivost, zemitost, řemeslo. Začínal jako zvukový experimentátor, oblíbeným stylem „co dům dá“. Čtyřstopý kazeťák, rozladěná kytara, pojďme. Dobrou představu si člověk udělá při poslechu prvního alba Sewn to the Sky. Takhle se zrodil Smog. Záhy přichází osudová nabídka vydavatelství Drag City, pod jehož patronací vydává desky dodnes. První album pro nový label se jmenuje Forgotten Foundation a Callahan ho nahrává opět doma. V roce 1993 přichází deska Julius Caesar (nahraná již v profesionálním studiu), následována o dva roky později skvělou Wild Love, která je kritikou vřele přijata a díky níž se Smog dostává do povědomí hudebních fanoušků. Dodnes je tato deska jednou z jeho nejuznávanějších. Tečkou za patnáctiletou historií Smoga je klenot A River Ain’t Too Much to Love. Vyšla před šesti lety a nachází se na ní fantastické kousky Say Valley Maker, Rock Bottom Riser nebo The Well. Aktuální nahrávkou se vrací právě sem, ke zvukové estetice testamentu svého alter ega. Minimalistické, intimní písničkářství par excellence.

A zatímco poslední Smogova deska (většina jeho desek) se zdála smutná, tahle je šťastná.

Vyrovnanost, smíření, spokojenost. Callahan vždycky patřil k těm, kteří se tvorbou vyrovnávají s vlastními démony, byť to tak na první pohled nemusí vypadat. Po nepříliš povedené dvojici desek, vydaných pod občanským jménem, je Apocalypse důstojným materiálem, článkem řetězu, kterým kvalitativně navazuje na tvorbu Smoga.

Callahan je pro mě hlavně folkař, i když je považován spíš za ikonu lo-fi. Už na jeho ra-

Apokalypsa je co do počtu písniček krátká.

Sedm je sice symbolické číslo, ale pokud mís-

RECENZE BILL CALLAHAN APOCALYPSE (DRAG CITY, 2011) TEXT JAKUB MIKOLAJSKÝ FOTO ARCHIV

Nemám tušení, odkud Callahan je a kde žije.

Ani to není důležité. Stačila by minuta na internetu, ale nechci po tom pátrat. Callahan pro mě vždycky byl „městský kovboj“. I kdyby žil celý život někde na samotě v lese. Člověk svázaný s městem a hlavně s lidmi, již ho obývají. Písničkář, který v malém newyorském podnájmu bez oken píše písně o řekách a stromech. Ozvěny nočních barů jsou jako zvuky temného lesa, horký letní vzduch otrávený městem těžkne v plicích. Stárnu a spánek nepřichází. Je paradoxní, že třeba rychlokvašku typu Bon Iver si klidně dokážu představit, jak sedí v boudě uprostřed divočiny, louská ořechy a vymýšlí song pro každou holku, která ho nechala. Callahana ale ne. Stejně jako Bonnieho. Viděli jste film Old Joy? Bonnie tam celou dobu chodí po lese. I ten jeho nejlepší kámoš, městský gringo, mezi stromy zapadnul líp, než vousáč Bonnie Billy.

070

to smrtelných hříchů značí množství tracků na regulérní desce, člověk trochu zbystří.

Nakonec to ale nevadí, kvalita totiž bohatě vyvažuje jejich zdánlivě nedostatečný počet.

K tomu přidejte inteligentní, jemně ironické a (sebe)reflektující Callahanovy texty. Jo, sedm je fajn číslo. Už úvodní Drover se silným refrénem dostává posluchače do zvláštní, zasněně vážné nálady, v jejímž oparu (až na zmíněnou America!) se nese i zbytek nahrávky. Nádherná, nervózní a rozmáchlá Baby’s Breath chaoticky mění tempo a je spolu s kontrastně zenovou Riding for the Feeling a obdobně laděnou, závěrečnou One Fine Morning vrcholem desky.

Callahan se zabývá především dvěma tématy: přírodou a lidmi. Zatímco pomíjivost a transformace přírody je naprosto přirozená, pomíjivost a přeměna člověka nebývá vnímána tak laxně, zvláště když se vás dotkne osobně.

Bill se ve svých písních často konfrontuje s tématem loučení a pomíjivosti lidských vztahů.

Smíření... My Apocalypse.

Nejlepší cigareta je ta před spaním. Za okny hoří horizont elektrického světla, anonymní město se chvěje. Ticho hotelového pokoje narušují tlumené zvuky, zvolna procházejí zdmi.

Některým chlapům po čtyřicítce jebne a vrátí se do puberty. Některým jebne o trochu míň, dozrají a smíří se s tím, jak se věci mají. A pak nahrají Apocalypse. Nejobyčejnější věci v životě jsou ty nejlepší. Chaos se dá dobře rozčísnout srdcem a pokorou. Jako by Callahan poslední deskou říkal: „I have both.“ Chladné srdce stále bije a pokora je tam taky.

Moje apokalypsa je klidná a tichá.

FULL MOON 13

RECENZE SON LUX WE ARE RISING (ANTICON, 2011) TEXT SHERESKYSPEONK FOTO BRENDEN BEECY

Jeden měsíc, respektive 28 dní. Není to moc, ale ani málo. Třeba takový Arsenal stihne za osmadvacet dní přijít o tři trofeje, o šest výher a devět hráčů. Já za měsíc nestihnu v podstatě nic. Son Lux stihl nahrát album. Od základů, od píky. Myšlenky, samply, nápady, kolaborace typu skype-svět-hotelové kobky, pak artwork, promo, postprodukce.

Je to s podivem, protože tenhle kluk, který vypadá jako nešťastný účastník konkurzu na Froda Pytlíka, je perfekcionista. Perfekcionista takového rázu, že si v dnešní uspěchané době, kdy se hudební styly vyvíjí a zanikají rychleji než koalice v naší zemi, dal čtyři roky něhy na to, aby uplácal svůj debut. Mezitím stihl udělat hudbu k tolika krátkým filmům a módním přehlídkám a festivalům (nebo nahrát celou klasickou složku alba Hidden These New Puritans s přispěním Pražské filharmonie), že by i Omar Rodriguez záviděl.

At War with Walls and Mazes se urodilo na jaře 2008 a šlo o vynikající desku. Navíc o ní moc lidí neví, takže si můžete nahnat body v soutěži o nejlepší doporučení. Komu jeho debut doporučit? Všem, kteří měli rádi In Rainbows, a jedním dechem: At War with Walls and Mazes nezní jako In Rainbows. Pracuje ale se stejnými náladami, se stejným poměrem rozechvělého a posmutnělého vokálu, umocňujícím symfonii rozlámaného elektra.

Sentimentálně, ovšem bez patosu.

Album We Are Rising prodává stejný koncept. Emo vokál, elementy glitche, trip-hopu, electra. Jenže je jiné. Je veselejší, byť primární funkcí je background k rozchodům. Je ideální na jaře i na podzim. K vodě i dešti. Třeba Angličané si ho můžou pouštět celý rok. A abych to udělal ještě srozumitelnější, We Are Rising má tendenci stát se sufjanovským Michiganem pro melancholický elektro plebs. Temnota jde ruku v ruce s promyšlenou, decentní až infantilní symfonickou úpravou, které útočí především v první polovině alba. Tady si Ryan Lott aka Son Lux často hraje s polyrytmikou, kdy náFULL MOON 13

stroje staví na stranu naděje a beaty na stranu beznaděje. Ideální příklad kompromisu/ rozporu je slyšitelný v All the Right Things.

Pomalý hiphopový beat svádí souboj s květnatým aranžmá, až mu nakonec podlehne.

Nebo titulní Rising, která roste každým dalším poslechem. Tohle je nejsilnější deviza alba. Padne jako ulité, ať už jste smutní nebo veselí. Záleží jen na vás, kterou složku písně, kterou linku budete poslouchat, kam se chcete posunout. Neplní roli efektu, spíš rozbíjí jednolitost nálady, kterou tak můžete velmi snadno interpretovat pokaždé jinak.

S větším podílem nástrojů a symfonických partů souvisí i četné kontribuce: yMusic, DM Stith, Shara Worden (My Brightest Diamond) nebo Peter Silberman z The Antlers. To všechno jsou umělci s klasickým hudebním vzděláním, kteří by dokázali zahrát Devátou i na rododendron. Jejich okamžitá pomoc nahraná po amerických hotelích není jen šperkem a důvodem pro hezkou samolepku na obalu; všichni přispěli k tomu, že album bere dech svou hravostí, ať už jde o až neslyšitelné nuance vibrafonu nebo četné hrátky s doprovodnými vokály.

Stejně jako na debutu završují celou mozaiku texty, po nichž nemusíte pátrat na internetu.

Son Lux vypíchne z nevyřčeného dialogu jen nejnutnější frázi a posadí ji na smyčku, která se pomalu zadírá pod kůži. Není to projev neschopnosti, ale důrazu na emoci. Stejný princip jako v reálném životě – taky si nepamatujete debaty o návštěvě ZOO, zato nepříjemné věty ve zlomových okamžicích života jsou nesmrtelné. Fungovalo to skvěle před lety (Tell, Stand, War) a funguje to zas, třeba když se v intimní a dubstepem nasmrádlé Claws stále dokola ptá: „You’ve got your claws in me, don’t you?“ S každým dalším repete je cítíte blíž a blíž.

Son Lux dokázal ustát RPM Challenge, která stála za tímto albem, se ctí. 28 dní znamená jet nadoraz, ale na albu se to neprojevilo. Naopak, povedlo mu se protlačit do desítky songů svůj nepopiratelný um pro klasickou tvorbu.

S každým repete jste blíž a blíž.

071

RECENZE DROPKICK MURPHYS GOING OUT IN STYLE (BORN & BRED, 2011) TEXT SEDUSHKA

The Meanest of Times vyšlo čtyři roky zpátky.

Píše se rok 2007. Na Rock for People hrají The Hives (uvidíme je i letos na Prague City Festivalu), na Mighty Sounds Rentokill. Tim Armstrong vydává A Poet’s Life, Social Distortion kompilaci Greatest Hits, Dropkick Murphys vyjíždějí na turné. A v srpnu 2008 se zpěvák Al Barr ukazuje na podiu v pražské Roxy. Je tam horko, Barr rudne a není to jejich nejlepší show.

I přesto, že Dropkick Murphys nejlepší jsou.

John „Dropkick“ Murphy byl bostonský fotbalista a trenér boxu. V padesátých a šedesátých letech vedl boxerský tábor, kde se mu spousta svěřenců před zápasy opíjela a John se snažil přijít na způsob, jak je donutit toho nechat. Dopadlo to tak, že se tábor stal spíš rehabilitačním střediskem a John bostonskou legendou. Právě podle něho se prý Dropkick Murphys jmenují. Respektive podle jeho pokusů o abstinenci a střízlivění. S tímto mottem v roce 1996 v Quincy vznikají a začínají hrát keltský punk z Ameriky, který se rychle probojovává až pod Hellcat Records. O dva roky později vydávají Do or Die nabité (dnes už) hitovkami. Klip k jedné z nich, Barroom Hero, MTV zakazuje, protože Mickey Fitz z Business rozbije bubeníkovi Murphys o hlavu flašku. Písničky, inspirované jmény jako The Clash, The Pogues a The Dubliners, ještě nezpívá Al Barr, ale Mike McColgan, který se pak začne věnovat své oblíbené profesi – stane se požárníkem – a po pár letech bez muziky založí Street Dogs. Al Barr se objevuje až v devětadevadesátém. A od té doby už pořád. Jeho hlas je milník. V roce 2003 vychází Blackout, jehož úvodní singl Walk Away zní v rádiích po celém světě. To je ale už všechno dávno. Dneska je 2011 a Dropkick Murphys are Going Out in Style. A to pod vlastním Born & Bred Records, tak schválně.

Poprvé jsem si novou placku přehrála ráno cestou do školy. A jak bylo ráno, rychle jsem to zas přepla na Banana Pancakes od Jacka Johnsona. Zavřené oči a hlasité dudy, to k sobě nešlo. Pak mi to nedalo a pustila je odpoled072

ne v práci. Naše staré zaprášené a skřehotající repráky rozehrály Deeds Not Words. Rozbitě.

To taky nešlo. Uběhl týden a já konečně dala play doma. Do repráků, které Murphys drtili už tolikrát. A najednou to bylo ono. Konečně!

Hned první Hang ’Em High bych zařadila do Give ’Em the Boot II. Kdyby nějaké bylo.

No mercy, no quarter They’ll pay for their sins Now lower the cannons the battle begins The battle begins Bitva, ale taky tím začíná deska. Zrychla a melodicky, jako vždycky. Bez zpomalení začne hrát Going Out in Style. Koncertní, rychlá, ta, co rozpohybuje. The Hardest Mile má skvělé pasáže na konci první minuty a na úplném konci. A pak Murphys konečně zpomalí. Zatímco zpívají, že jsme se narodili do ničeho a že občas je to těžké a kruté, vy si otřete pot z čela, nadechnete, zamyslíte a... začne hrát další rychlá, Memorial Day. Tak já už nevim.

V Deeds Not Words jsou skvělé dudy na začátku a vokály až po první minutě hraní, Take ’Em Down je chytlavá, Sunday Hardcore Matinee nějak přepínám po prvních vteřinách (pokaždé) a 1953 je zas pomalejší. Pomalých je tentokrát pomálu. A pak se rozehraje Peg o’ My Heart. Písnička, co mi od prvních tónů sedla do noty. Dá se to tak říct? Není to budoucí singl rádií, to ne, ale je výrazná. Připomnělo mi to Walk Away, když jsem ji slyšela poprvé.

To jsou ti Dropkick Murphys, které mám na mikině. Kilty, patnáct let starý punk a oni stejně zpívají o lásce. A jak!

Poslední je The Irish Rover. Klasičtí Murphys, nic nového. Žádná další (třeba pomalá) už není. Znovu mi v pokoji řve Hang ’Em High.

Sakra.

Nějak to na mě působí celé. Jestli v Roxy Al Barr nestíhal dýchat a rudnul, u tohohle spolu s těmi tisíci fanoušky zkolabuje nebo umře.

Nádech jednou za šest minut.

In style.

FULL MOON 13

RECENZE BURIAL EGO/MIRROR (TEXT, 2011) W/ FOUR TET & THOM YORKE

Číslice 2009 v kalendáři připomínala, že se blíží konec dekády. Duo Burial a Four Tet ještě stihli upozornit, že obdiv je zcela na místě.

STREET HALO (HYPERDUB, 2011) TEXT TOMÁŠ BLÁHA

Kdyby mi někdo před pár lety (přesněji v roce 2007, kdy po remixové desce Four Tet zůstala touha po jeho původní tvorbě, Burial vyrukoval se skvělým Untrue a Radiohead zase předvedli, proč je tolik lidí označuje za nejlepší, nejprogresivnější a já nevím jakou ještě kapelu všech dob) řekl, že zmínění umělci udělají společný projekt, musel bych nejprve myslet na svoji odpornou učitelku tělocviku, aby se z nadrženosti stalo něco nelegitimního, a potom bych se asi rozbrečel. Jenže pozor, ozvala by se levá půlka mozku: hokej, MS, Petrohrad. A měla by pravdu. Jestli si dobře vzpomínám, byl to rok 2000, kdy ruský nároďák chtěl udělat děsně velkou show a pozval si na mistrovství světa sestavu, která měla z ostatních reprezentačních soupisek udělat trhací kalendář. Pěkně to měli kluci vymyšlené, jenže jim to nějak nevyšlo. Vlastně vůbec. Strašný propadák. Takže levá půlka mozku mi říkala: bacha na to.

Pak se najednou zjevily dva tracky, v jejichž tagu bylo uvedeno: Burial a Four Tet. Jmenovaly se Moth a Wolf Cub. Byla to zvláštní situace, protože když byl Burial ještě tím tajemným umělcem, někteří se domnívali, že by se mohlo jednat o vedlejší projekt Four Tet. Jejich spolupráce dopadla ještě líp, než se dalo čekat. Hebdenovu uklidňující elektroniku pohlcovala burialovsky vykreslená atmosféra pomíjivosti a samoty. Nechyběly jeho dřevní perkuse, ani zechované fragmenty dívčích vokálů. Oba předvedli, proč jsou tak oblíbení, navíc vzájemná kompatibilita budila dojem výrazné nadstavby. Jestliže v Moth měl hlavní slovo Four Tet a Burial doplnil jeho náčrtek svým vodotiskem, u Wolf Cub to bylo naopak.

FULL MOON 13

O dva roky později se z podobně čistého nebe (ano, věřím tomu, že to nemohlo přijít odjinud) snesla zpráva, že Burial a Four Tet budou zase spolupracovat, ale tentokrát jim to ještě posvětí Thom Yorke. Dostaveníčko Four Tet, Burial, Thom Yorke vzbuzuje respekt. Dokonce tak velký, že limitovaný náklad vinylů byl v předobjednávkách rozprodán dříve, než k oficiálnímu prodeji vůbec došlo. Všichni tři jsou vrcholnými zástupci svých žánrů, takže se není co divit. Celé to vyšlo na labelu Kierana Hebdena Text Records a velké molochy mohou jen závidět a naivně snít, že se jim poštěstí něco podobného.

Four Tet a Burial na novém double singlu Ego/Mirror představili podobnou koncepci jako posledně. První skladba Ego je rozpoznatelná spíše optikou fanouška Four Tet, Mirror ocení burializátoři noční atmosféry, kde v nepravidelných intervalech prší perkuse. Dokázal bych si představit, že to celé funguje bez Yorka, protože jsem po hledání smyslu v nové desce Radiohead trochu přeyorkovaný. Ve skladbách sice nekvílí, ale po pár posleších se mi zdálo, jako by ho tam někdo dotlačil z protekce. Jenže po dalších posleších je jasné, že to budou právě jeho vokály, které se vám v hlavě uhnízdí jako první.

Kolaborace těchto veličin nese důležité poselství – dreamteam může fungovat jako jeden muž. Zde není posluchač obětí egomaniakálního souboje třech nabubřelých osobností.

Skladby jsou tak suverénní, že ani nevím, jestli je vhodné napsat, že si „vyhověli“. Celé to totiž vyznívá, jako by jeden řekl část věty a ten druhý ji výstižně dokončil. A Yorke ji opatřil správným interpunkčním znaménkem. Ve skladbě Mirror navíc skvěle posloužil jako

Burialův duchařský (vokální) úsek... Kdybyste někde viděli petici, která by se přimlouvala za další spolupráci tohohle tria, dejte vědět, podepíšu to za celou rodinu.

*Aby všem dnům nebylo po neustálém protáčení Ega konec, Burial zničehonic oznámil, že za pár dní vydá nový materiál. Po dlouhých čtyřech letech tak pod jeho jménem vychází trojskladbový singl Street Halo. Burial je dnes jednou z nejdůležitějších dubstepových ikon, která i bez identity dokázala získat nominaci na Mercury Prize. Od jeho posledního releasu z roku 2007 se v dubstepu mnohé změnilo. Objevilo se množství umělců, kteří na něj odkazují přímo hudbou, nebo aspoň v rozhovorech zmiňují jeho jméno častěji než vlastní tvorbu.

Singl Street Halo nese tři odlišné songy se dvěma úrovněmi kvality a bohužel druhý NYC je opakem výtečné: nudný rytmus a nulová atmosféra. Chápu, že na singlu působí jako natažená ruka mezi highlighty Street Halo a Stolen Dog, ale v té skladbě není žádná složka ani dominantní, ani atraktivní. Kdybych si mohl dovolit gramatický švindl, uvedl bych ji jako NIC. Zdá se, že Burial své noční osamocené potloukání po zdevastovaných ulicích vrátil v čase do doby, kdy se ještě bojovalo o přežití – Street Halo. Atmosféra ulic není netečná a nepohlcuje vás samota. Spíš to vypadá, jako by se do mokré noci ponořený železobeton probudil do nebezpečné aktivity. Techdubové běsnění. Když se prokoušete přes NYC, Burial vám hormony uklidní.

Odbourá betonovou kulisu, která na vás v první skladbě klaustrofobicky padala, a nabídne něco jako na desce Untrue. Naději, že bude svítat a přestane pršet. Zdá se, že u Hyperdubu začala sezóna. Burial do ní vkročil úspěšně, i když předvedl, že i Bůh má své chyby.

Teď je na řadě Kode9.

073

RECENZE MICACHU AND THE SHAPES CHOPPED AND SCREWED (ROUGH TRADE, 2011) TEXT SHERESKY SPEONK FOTO ARCHIV

Uřezané petky, vysavač, podomácku vyrobené kytary a další nesmysly. MacGyver by z toho sestrojil štěkající kočku, smrtelník by to vyhodil do koše, Micachu s kapelou „co dům dal“ před dvěma lety nahrála nejdivnější popové album roku, kde všechny nosné prvky žánru úplně zignorovala. Rouhala se? Možná se jen chtěla přiblížit halucinaci, která se stávala čím dál pravděpodobnější. Odpad a pop k sobě mají strašně blízko. Nahota, do které Micachu album oblékla, potvrdila, že popem se dá stále otáčet, pakliže máte vizi. Mica Levi ji měla.

A nepotřebovala k ní žádný dojemný refrén ani černošky, svíjející se u kapoty GM ve videoklipu se střihem šest set řetízků za minutu.

Kosti byly potřeny prachem a láskou a jakkoli se to nezdálo realizovatelné, došlo k málo vídanému jevu – album fungovalo jak v rovině popové, tak experimentální. Nic nemohlo být, při dané konstelaci, s paletou nástrojů a životními zkušenostmi, větším oříškem.

Pomohly tomu texty, které neutíkaly k otřepaným frázím. Pomohl tomu zvuk, který neexistoval, protože nikdo neměl odvahu jej vymyslet. Kurz, že by to mohlo fungovat, byl opravdu vysoký. A lidí, kteří se snaží jít vlastní cestou, v dnešní době už moc není. Micachu 074

to zkusila a vysloužila si přirovnání k lidem jako Monroe, Mozart nebo Cobain. Warhol postpopové dekády, hudební Campbell’s Soup, po které hipsteři a děti Pitchforku při první příležitosti skočí jako po Mesiášovi.

Všechno do sebe zapadlo, jednak proto, že měla koule (ona ostatně i vypadá, že je má), jednak proto, že pod dohledem producenta Matthewa Herberta úspešně přetavila svůj šarm v inteligentní, chytlavé a multiemotivní písně. Ty se neschovávaly pod naleštěnou strukturou hudebních pořadů. Nehrály schovávanou s rozumem.

Herbert byl ostatně tou nejlepší volbou na producentskou pozici, kdo jiný by měl vést progresivního umělce než člověk, který má v portfoliu prakticky vše, přes soundtracky (Human Traffic), klasickou hudbu až po samplování a musique concrète? O spolupráci s lidmi jako Björk nebo R.E.M. netřeba mluvit.

Jak se to říká s těmi soby? Že když jich je víc, radost se násobí? V tomto případě se talent násobil deseti.

O dva roky později přichází Micachu s novým albem, Chopped and Screwed. Jiná dimenze, stejné prostředky, jiný zvuk, jiné emoce. I když si Jewellery hrála s noisem, abstraktními pazvuky a experimenty všech barev, ve výsledku se i přes pubertálně nihilistické texty o lásce podařilo udržet celkovou náladu na veselé FULL MOON 13

straně. Jako kdyby vás vyzvali k tanci na staveništi, potom, co vám někdo zlomil srdce.

Chopped and Screwed funguje diametrálně jinak. Micachu se na novince spřáhla s londýnskou Sinfoniettou, což je logické, vezmeme-li v potaz, že má klasické hudební vzdělání (studovala violu a housle na londýnské Guildhall School of Music and Drama). Složení: smyčce, kostry, hrátky se zpomalováním tempa a opomíjením beatů, hluboký a bezradný hlas.

Pokud vůbec netušíte, jak to vlastně zní, vězte, že když si pustíte například Unlucky, vytane vám na mysli jediné jméno – Portishead.

Unplugged Portishead s mašinkami na dovolené. Album háže pop přes palubu a když pomineme Everything, která se s přivřenýma očima popem dá nazvat, zůstane nám rázný krok do triphopových vod, do končin, kam nesmí laptopy a samply, kde se mlha a kouř a prach a smutek tvoří jako za starých časů, jen s pomocí hypnoticky ubíjejících smutečních smyčců a vokalistky, která nedá ani na sekundu najevo, že by se chtěla dožít dalšího dne.

Avant-pop prodigy, jak anglický tisk Micachu nazývá, plně naplňuje název svého alba.

Chopped and Screwed, výraz používaný pro hiphopovou techniku, při které DJs zpomalují beaty, až se song stane nepoznatelným. Přístup Micachu k tomuto živáku je stejný – pop se oprostil od jakýchkoliv náznaků grime nebo folku, stal se soulem s duší tak tajemnou, že by se ztratila v mlze. Její podomácku vyrobené nástroje tentokrát nevykazují žádnou líbivost, songy postrádají catchy moment, který vás na minulém albu protáhl noisem, aniž byste si to uvědomovali. Co Micachu představuje, je těžkopádná a cynická verze hororových soundscapes, která vám nenastaví ruku a neprovede vás bludištěm, spíš vás nechá utopit. Nechci to říkat nahlas, ale Robert Wyatt už pravděpodobně brzy umře. Je strašně fajn vědět, že mu roste zodpovědný nástupce. Byť na rokec moc není.

Abychom tu ale měli nějakou hezkou perfekci: deset dramat spletených v divadelní představení opět potvrzuje, že Micachu dokáže své experimenty úspešně a s lehkostí přetavit v album, které má duši. Byť velmi temnou, která si vás jen nerada pustí k tělu a která vás napoprvé nesemele. Technické hrátky doma vyrobeného popu hledejte pod vrstvou bahna.

Hodně štěstí.

FULL MOON 13

WIRE (UK) TEXT JANA KOMÁNKOVÁ

Londýn, 1976. Mladých pankáčů v Anglii přibývá, vzniká spousta důležitých kapel. The Clash, Siouxsie and the Banshees, The Cure, U2, Sham 69, The B-52’s, The Fall. Všechny vycházejí z punkové energie, ale každá z nich má něco navíc.

Z mnoha se stanou hudební ikony či hvězdy vyprodávající stadiony, jiné nepřežijí první desku.

Z kvasu tehdejší originality vzejdou i postpunkoví Wire. Nějakým řízením osudu se nikdy neproslavili, ale jejich vliv je zásadní.

Všechno, co dělají, je trochu divné. Wire nejsou tak divocí ani rozskákaní jako ostatní kapely a do prvního ze svých rozpadů v roce 1980 získávají body tím, že jsou jiní – dá se tušit, že dřív myslí, než hrají, což není v punkových časech zvykem.

První deska Pink Flag (1977) je podivně minimalistická, s výstřelky, které jsou i na tu dobu nepříliš zvyklé (třeba půlminutová skladba). Druhá Chairs Missing o rok později je zvukově bohatší o syntezátory, což byla pro Wire další možnost, jak objevovat zvukové novinky. K jejich zvláštnímu chladu a odstupu, který se jejich kariérou vine, se syntezátory hodí – jednou ze složek krásy Wire je to, že si vás nepustí k tělu. Projev Wire nebyl – snad až na úplné počátky tvorby – tak zaujatý a živočišný, jak je v kraji zvykem. Zatímco zamlada to byli „cool kluci“, dnes má jejich projev umírněnou, ferryovskou eleganci.

Kapela pilně koncertuje, třetí studiovou desku nazve 154 podle počtu show, které do té doby odehrála, a na přelomu desetiletí se bez většího humbuku rozprskne na několik sólových projektů. Frontman Colin Newman vydá pár sólových nahrávek a rozhodne se zkoumat muziku i mimo Británii. Povede se mu získat grant na hudební výzkum v Indii a na několik let odjede nahrávat tamější hudbu. V roce 1984 se ale vrací a obnovuje Wire. Stále více se orientuje na syntetické zvuky a okouzlí i milovníky elektroniky a ambientu (natáčí i další ne-wireovské skladby, částečně ve spolupráci s manželkou Malkou Spigel z izraelské novovlnné kapely Minimal Compact). Jeho schopnost přicházet na zajímavé zvukové kombinace a rostoucí zkušenosti mu zařídí i spoustu producentských a zvukařských

zakázek, podílí se na nahrávkách Hawkwind nebo Minimal Compact, z mladších umělců si ho vybral třeba kritikou adorovaný Fennesz.

Obnovení Wire se rozhodnou odloučit od původního zvuku, ale aby nepřipravili fanoušky o staré skladby, berou si na turné jako předkapelu svůj vlastní revival. Skupina The Ex-Lion Tamers tak na začátku večera hraje něco z jejich staršího materiálu, načež přikráčejí Wire se svou zvláštní elektronikou. Kapela se ještě několikrát rozchází a schází, když odejde zakládající člen Robert Grey, přejmenují se na znamení smutku (na pár let) z Wire na Wir. Když se ke konci 90. let usmiřují fanoušci elektronické muziky s milovníky kytarového zvuku, i Wire se vrací ke kořenům a v roce 2000 na koncertě v Londýně hrají i staré písničky. V novém miléniu vycházejí reedice jejich starých desek i nové nahrávky, v roce 2008 se objevuje slušná deska Object 47 a recenzenti jí dávají čtyři z pěti, tušíce přitom, že i tohle album bude okrajovka pro fajnšmekry.

Zajímavé je to s Wire letos. Nedávno jim vyšlo album Red Barked Tree. Není zásadně jiné než to, čím se prezentovali dřív, ale najednou se o něm píše a mluví. Že jeho chladnou krásu a zajímavý zvuk vychvalují stárnoucí redaktoři, kteří se ještě nesmířili s tím, že je rok 2011, že břicho a pleš rostou a pivo z kelímku už nechutná, je logické.

Ale najednou se dají nové skladby Wire potkat na hudebních webech a blozích mezi mnohem mladšími freaky… Když jsem to viděla poprvé, neubránila jsem se otázce, jestli takto velebený band jsou TI Wire, nebo se jen někdo jmenuje stejně.

Možná se jen sešel fakt, že mladí objevují novou vlnu a spousta dnešních kapel zní jako osmdesátkový revival, s dobrou formou, ve které nyní Wire jsou. Vrátili se ke kytarám, ale neřežou do nich bezhlavě, spíš si s nimi pohrávají. Písničky jako A Flat Tent jsou sympatické, nepříliš zběsilé kousky, slušné retro, v Please Take znějí Wire víc ferryovsky než opravdový Bryan Ferry dnes. Anebo je něco mezi nebem a zemí, co způsobilo, že lehce unavení padesátníci najednou získali choutku, jakou neměli nikdy dřív. Boží mlýny?

Kdo ví.

075

ROZHOVOR DEPENDSON DSON (CZ) TEXT DAVID PELTÁN FOTO ARC ARCHIV KAPELY

Pustíte play a rozbalí se temné intro plné elektronických zvuků a ruchů. S mrazivým klidem se do vás začnou zařezávat. Vše probíhá nenuceně, ani vás to nestačí znepokojit. Zářezů v duši si všimnejatkami. te až později. Vše vrcholí elektronickými ja Gun, Danger, Wings, to jsou písně G D Wi j í ě z první desky „staronového“ táborského projektu Dependson, nového“ táborsk endson, v němž počítač. Trio Joseff Devera, ěmž hraje prim poč Karel Růžička by mohlo el Pištěk a Tomáš R hlo šlapat na paty projektům typu IAMX Chrise Cornera, IA ale vysoké ambice s prvotinou prvotin Mist (Election lection Records, 2011) zatím nemají. nemaj A zpěvák Karel na rozhovor nepřišel.

Dependson zatím zná jen úzká skupina lidí.

Jak to začalo? Počítám, že nejdříve...

JOSEF: ... jsme začali s Karlem něco zkoušet s počítačem a nebylo to úplně marné, chytnul nás samotný proces skládání. Pracovat s jakýmkoli nástrojem, nikoho nepřemlouvat a skládat ve chvíli, kdy máš náladu, to je přinejmenším zajímavé. Po pár letech jsme do hotových věcí chtěli vložit jiný element a zvukově je posunout, proto jsme oslovili zvukaře a bubeníka Petra Housku. Do nějakého stádia se projekt sice dostal, ale nakonec to umřelo.

Pak nastoupil Tomáš, se kterým jsme udělali tři nové skladby, natočili klip, doladili staré věci a desku konečně vydali.

Do jaké doby se datuje začátek projektu?

To může být tak pět let zpátky. Přesně to nevím, ale bylo to tehdy, když se Karel vrátil z vězení. Hlavní práce probíhaly dva až tři roky nazpátek.

JOSEF:

Práce na desce se vcelku protáhly…

Měli jsme dlouhé výpadky. Bylo třeba i půl roku, kdy jsme na tom vůbec nedělali.

Zrovna rostly houby, a tak jsme s Tomášem chodili na hříbky, anebo Karel nebyl pár měsíců k zastižení. Nejde o to desku jen nahrát, ale udělat mix, mastering, návrh na obaly, booklet, vymyslet scénu pro videoklip a natočit ho a mnoho dalšího. Navíc jsme nikam nespěchali.

JOSEF:

To je všechno?

Taky bylo nesmírně těžké najít člověka, který zná software, v němž pracujeme. Zná jeho limity a omezení a hlavně pochopí náladu naší hudby. Taky musel akceptovat, že je to výsledek našeho nadšení se všemi technolo-

TOMÁŠ:

076

gickými překážkami, gic ážkami, které to přináší.

JOSEF: Byla to JOS o i otázka peněz, času Karla Karla, výpostprodukci… běru lidí pro master, střih a postproduk i…

Většinou v modu byla Většino odu pokus-omyl. Pro mě to b yla nejnáročnější dlouho asi nejn nější etapa, protože se dlo ho nedostavoval uspokojivý výsledek. N Například nedostavo ad klip jsme si asi si po půl roce čekání na ccosi ramatrice to ději předstříhali předstříh hali sami a podle naší matric dodělali Českém děl li v Č ké rozhlase. hl Kdo dělal design d ign kartonového obalu? A proč jste si ho nechali hali dělat v Americe?

TOMÁŠ: Kon Koncept pt byla moje práce a pak js jsme me to ladili s Pepou.

Pepou A k té Americe – zaprvé to o bylo překvapivě levnější karton doblevnější a zadruhé ka ře vypadá. Inspirovali Inspirovali jjsme se u obalů desek esek Swans.

Vypadá recyklovaně a ekologicky…

TOMÁŠ: To není záměr. Nejsme žádní ekoteroristi, ale máme rádi věci, které nejsou příliš lesklé.

Na desce se malými písmenky třpytí její název, Mist.

TOMÁŠ: Jde to třeba ke klipu, kde to čoudí, a také na obalu je takový kouř. Vlastně je to jedno, jak se deska jmenuje. Potřebovali jsme něco krátkého na předek obalu.

JOSEF: No počkej. Mlha – tajemství – něco skrývá, možná úplně překrývá, mate, dezorientuje. Jiný je pohled zvenčí, jiný zevnitř.

Kolik prostoru jste textům extům dali a co je nosným tématem?

JOSEF: Láska! Láska, to JOSE o je přece jasný. j I ten název Dependson – zzáviset něčem... iset na něče Hudebníci tvorbu hudby počítači většiHud udby na po nou odsuzují. V čem je to výhodné?

JOSEF: Že můžeš dělat dě at kdykoli, cokoli, klidně i s celým lý orchestrem h ikd tii do d toho h nekek a nikdo cá. Samozřejmě zvuková vá kvalita jje jinde a lidé, kteří se zabývají mu kou, můžou říct, že je to muzikou, ploché a podobně. Ná m to ale sta Nám stačí.

TOMÁŠ: Záleží na ka každém, dém, jest jestli jeho hudba bude taneční, rocková rocková nebo symfonická.

Mámě, která učí hudební hud bní výchovu a hraje na klavír, nemohu vysvětlit, vy lit, jak dělám nějakou harmonii, když neumím noty a nemám žádné hudební vzdělání. Je to jen o pocitu. Když rytmus a melodii cítím, dám to tam. Chápu, že pro hudebníky to není regulérní skládání, tím spíš že prakticky na nic nezahraju.

Ale všechno jste na počítači nedělali…

JOSEF: Vokály zpíval Karel, něco i Tomáš, já většinou jen hučel. Na živé hraní jsme to měli rozdělené já klavír, kytara, Tomáš basa, Karel kytara a zpěv.

TOMÁŠ: Na počítači jsme dělali všichni všechno. Na basu jsem se zkoušel učit, ale nedal jsem to. Kvůli práci a přirozené lenosti.

Obal desky máte z Ameriky, vydavatele z Británie.

JOSEF: Nějak to časem vyplynulo. S Amákem (Night, ex-Sunshine), což je spoluzakladatel londýnského vydavatelství Election Records, se známe. A my chtěli a on chtěl.

Takže odpadá živé hraní?

JOSEF: To je složité. Naše hudba je sice dohrávaná živými hudebními nástroji, ale zbytek je elektronika. Několik skladeb jsme z části schopní odehrát, ale udělat to tak, abychom měli na podiu stále co dělat a nestáli tam jako idioti, to je pro mě další stupeň. Já ale teď nemám energii si s tím lámat hlavu.

Nemám škatulky v lásce, ale pro přibližnou představu, jak se Dependson vymezují stylově?

JOSEF: Mám pocit, že jsme schopní dělat svébytný uhlazený pop i elektronický bordel. Ale hudba na desce není tvrdá nebo agresivní, i když je tam i nějaký rokenrol.

TOMÁŠ: Jde to směrem, který se na tuzemské scéně příliš nedělá. Používáme smyčky, zvuky, elektronické melodie v kombinaci se živými nástroji, ale rozhodně se nijak nevymezujeme.

Co se týče textů, naše angličtina je trošku srandovní, ale k naší hudbě se hodí víc než čeština. Bohužel nejsme tak šikovní jako Tata Bojs, abychom dali dohromady smysluplný český text. Angličtina leccos schová.

Jak se díváte na stahování z internetu a na to, že kapely už desky ani nevydávají a pověsí je rovnou na web?

TOMÁŠ: Tohle už nikdo nezastaví. Jde jen o to, jak se k tomu umělci a vydavatelské domy postaví. Pokud bude kompakt stát šest set korun, tak bohužel… Je to moc.

Koupí si to lidé, kteří mají interpreta hodně rádi, chodí do práce a udělají si radost.

V opačném případě si to, zejména studenti a mladí, stáhnou. Já si kompletuji to, co chci mít doma a rád podpořím. Existuje-li ale možnost si to stáhnout, udělám to a nemám s tím nejmenší problém. Velké kapely si vydělají koncerty a stáhnutí jim dělá dobrou reklamu.

FULL MOON 13

CD dnes musí mít něco navíc – originální obal, nějaké bonusy. Důležitou roli hraje sběratelský pocit. Mám rád, když album tvoří jakýsi celek a ten si koupím. Jinak také stahuji, už ze zvědavosti…

TOMÁŠ: Taky je otázka, koho koupí živíš? Z velké části je to stát a nahrávací společnosti, marketing. Vím, že hodně peněz stojí promo daného alba, ale kapely by mohly dávat CD levněji.

I když stahovací trh už ceny trochu srazil.

JOSEF:

Máte už na svoji hudbu nějaké ohlasy?

JOSEF: Ano, ale spíš ze světa. Nevím, čeho je to zásluha. Sociálních sítí, remixů pro Nine Inch Nails? Asi. Takže remixy…

Je to velká součást projektu Dependson. Děláme jak české kapely Veena, Deverova chyba, Rotten Brats, Somebody Recalled a podobně, tak i zahraniční jako NIN, How to Destroy Angels… Jeden remix NIN Me I’m Not? byl dokonce fanoušky vybrán ze třiceti tisíc jako jeden z nejlepších. V současnosti děláme písničku pro The Revolt, která bude na jejich desce. Na druhou stranu, skupina lidí z okruhu tvorby remixů NIN nyní vytváří předělávku naší skladby Gun. Ta by se měla objevit v průběhu roku na kompilaci Election Records.

JOSEF:

Jméno Devera si někteří spojí se skupinou Deverova chyba…

JOSEF: Působil jsem ve skupině Hodouškova vina a když jsem na dlouho odletěl do zahraničí, kapela se z recese přejmenovala na Deverovu chybu. Po návratu jsem s nimi ještě absolvoval turné po Evropě coby host. V současnosti jsem jim dělal remix jedné ze skladeb.

Na čem vám záleží?

Asi nejvíc mi záleží na rodině a přátelích, protože jsou to velmi vzácní lidé a mám je rád. Bez legrace.

TOMÁŠ:

JOSEF:

V projektu mi záleží na tom, co si o tom myslí moje žena, a v osobním životě zas na tom, co si o tom všem myslí moje žena.

FULL MOON 13

077

078

FULL MOON 13

REPORT FRICTION FE FEST ST 21. – 22.4.2011 BERGHA AIN, BERLÍN, NĚMECKO BERGHAIN, TEXT VIKTOR PALÁ PALÁK FOTO ERIK FENRIZ

Přiznáv Přiznávám, že o klubu Berghain ghain hain jsem jse js až do d loňského podzimu neslyšel. Zato od chvíle, kdy bylo ohlášeno, že se do něj přesouvá druhý ročník Friction Festu, se mi jeho název začal vyjevovat yjevovat v situacích překvapivých i pochopitelných. elných. Pořadatelé byli nad dohodou s klubem em excitovanější, než kdyby vyprodali všechnyy lístky v předprodeji předprodeji. Zvědavost mnoha lidí nevzbudil ani tak line-up festivalu, jako místo konání. Namísto fotopasu připlula druhá akreditace, protože v Berghainu je přísný zákaz focení (festival si vydyndal jednoho fotografa). A pak slova o klecích a filmu Eyes Wide Shut v reportu z vystoupení Bena Frosta v předminulém Full Moonu. A jo. Klub Berghain je natolik jedinečný, až provozovatele musí nudit, jak se to o něm pořád píše. Klubů s industriální minulostí je po světě drekload (k překladu použijte německý i anglický slovník), ovšem promyšlená ponurost a záhadnost východoberlínské ex-elektrárny nemá obdoby.

Nejsem najatý na nadšení a chválu, ale co napsat? Už vím. Panák za cenu sedmičky ořechové pálenky! A jelikož její slogan Spirituose Spezialität svědčí o tom, že je levná i dobrá, stálo za to ji pohodit před klubem a pak se pro ni mezi kapelami vracet. Relikty konzervové kultury českých porevolučních turistů zůstávají zachovány. Němci v tomhle nemají co zachovávat, a tak alespoň předražené panáky nepili, pročež jeden ze dvou barů na druhý den zavřel navzdory tomu, že lidí v klubu rozhodně neubylo.

Jelikož dojem z festivalu netvoří jen kapely, které jste (ne)viděli, ale i okolnosti, jako kde jste se před nimi vyspali, dohazuji tímto klientelu nedalekému hotelu Michelberger (nejlepší v Berlíně – tedy alespoň z těch, co znám). Ke snídani nikoliv hotelový multivitamin semletý z toho, co ani Lidl neprodává, ale kombucha. Namísto eidamu a junior salámu hromada sýrů a tofu. Namísto zaměnitelné hotelové sterility promyšlený design na pomezí hostelové estetiky a recyklace. Místo strojené uctivosti varování na hotelovém šamponu, že když „si lulínka budete třít více než pětkrát, je to honění a oslepnete“. Fakt, přesvědčte se sami. A až se najíte a umyjete, honem na Friction Fest. Pokud předtím oslepnete, přijdete FULL MOON 13

sicee o část vjemů, ovšem nikoliv nikoliv o zvuk, o který jde de – pokud po okud zrovna nevystupují nevy tupují Gwar – na hudebním nejvíce. debním festivalu pořád n ejvíce.

KDYŽ J JSEM M SMUTNÝ SMUTNÝ, SAM SAMPLUJU MPLUJU

Když už jsem dal jedno klišé, pustím se do druhého: hodnocení zvuku. Kombinace hlasitosti, před kterou ještě není nutno utíkat (špunty se aplikovaly až na Electric Wizard), a nepopsatelné čitelnosti zvuku fungovala každé z kapel, snad s výjimkou půlnočního orchestru The Kilimanjaro Darkjazz Ensemble, který to dokázal kompenzovat velkorysou projekcí. Zvuk v Berghainu dokáže gumovat všechny postranní myšlenky, ovšem s takovou grácií, že se zase vrátí. Šamponování uší, jak o něm mluvil Blixa Bargeld na koncertě ANBB v Praze, jen méně ohlušující než v Arše s Alvou Notem.

Když Friction Fest vznikal, vyhlašovali pořadatelé (mimo jiné z okruhu berlínské kapely The Ocean) ambici mísit a třít různé žánry, což se jim nepodařilo tak jako před rokem, kdy ještě sídlili v nedalekém klubu Astra. Ten možná, stejně jako kus okolní čtvrti Friedrichshain, padne za oběť projektu, který hrozí temnou budoucností (viz monstrum v podobě haly O2 World).

Hlavní festivalové dny (finišovalo se v sobotu koncertem tří kapel v čele s Lis Er Stille) ovládly skoro z poloviny post-melancho-rockové kapely, bezesporu šikovné, ale taky jednostrunné. Jasně, že God Is an Astronaut přišli, zahráli a zvítězili, ale když už začali splývat Caspian a Khoma, bylo vytržení v podobě Electric Wizard více než vítané. Kde nudí post-rock, nastává čas na oříškovou pálenku. Anebo Owena Palletta, který vypadá jako nesmělý hip hoper a přitom hraje jako ztracený člen Radiohead.

Jeho melancholické skladby jsou kýčovitě intimní, ale dokážou promlouvat i k tomu, kdo nemusí poslouchat, jak je někomu tak smutno, že z toho musí samplovat.

Expresivním protikladem Owena Palletta byla Julie Christmas. Divoženka, která má stejně blízko k lahvi vína jako k Jarboe, se vykašlala na spirituální invokace a předvedla nejodvázanější vystoupení. Nedbala, že její kytarista vypadá jako školák, ani že by si měla koupit o číslo větší šaty. Do písní se obouvala nadoraz, jako jediná neváhala plivat na zem, ale pořád byla dost duchapřítomná, aby vypnula

megafon, megafon, když vykonal svou službu. Byl jsem zvědavý, zvědavý, jestli retro zakleté do podivného náboženského boženského vzývání získá naživo jiný rozměr. rozm Nestalo Nestalo se. Dílčí riffová kouzla fungují, ale spíš spí než než jako ceremonie působilo jejich vystoupení jako neškodné zpívánky. U některých kapel se neubráníme myšlence, že bychom je rádi změnili. A když zpěvačka bloumá po podiu se svíčsvíč kou, kterou nakonec s okouzleným výrazem sfoukne, není se čemu divit. Když jsou cinkající sklenice na baru slyšet více než produkce, není to dobře. Voodoo nefungovalo.

BERLÍNSKÝ ROADBURN

Pokud jsou ve filmu nežádoucí „show-stopping moments“, kdy pro jeden gag nebo dialog zapomenete všechno ostatní, vystoupení Earth šlo stejným směrem. Mimořádně doprovázení pozounistou dali zapomenout na čas i místo – což je v případě Berghainu a festivalu, který šlapal na vteřinu přesně, neuvěřitelné. Dylan Carlson hovoří jako nefalšovaný yankee a vypadá méně utěšeně než na promo fotkách k aktuálnímu albu. Nejen tíha zkušeností, která je z jeho vizáže i vystupování patrná, dává etudám pro kytaru, bicí a cello obrovskou hloubku. Nořit se do souhry ultrapomalých riffů a přitakávajících bicích je trvalý zážitek. Jejich koncert byl z těch, po kterých není co dodat a ze kterých nevyléčí ani opakovaný poslech Asshole/Snail Dilemma – desky tak kruté, že jsem ji nikdy neslyšel vcelku. Jsou kapely, jejichž hudba v určitém prostředí vynikne víc než v jiném. Hudbu Earth neumocní představení v kostnici a neoslabí polední slunce. Jediné, co je potřeba, je okolní klid.

Vždycky, když se v recenzi dočtete, že „vás to semele“, znamená to, že byl semlet autor recenze a ten se snaží dodat svému názoru obecnou platnost. Kdybych se o něco podobného pokoušel ve vztahu k druhému Friction Festu, ztroskotal bych už na tom, že zobecňovat za několik set Němců, kteří mají jiné móresy, není snadné, ba je nemožné. Čistě osobně: berlínský Roadburn našel ideální azyl a zjevně i své publikum. A právě to mu může zajistit napřesrok line-up se závanem exkluzivity. Nezištný product placement: Friction Fest – klub Berghain – hotel Michelberger.

Svatá trojice berlínské jedinečnosti. Omen.

079

REPORT ANBB 16.4.2011 DIVADLO ARCHA, PRAHA TEXT ZUZANA KOLOUCHOVÁ

Poslední půlrok byl pro mě téměř nebem na zemi. Začalo to příznačně v Berlíně, kde Einstürzende Neubauten slavili třicet let existence. Vidět Neubauten v Berlíně a zemřít – heslo, které neváhám omílat do omrzení. Na druhou stranu, jsem docela ráda, že se to ještě nenaplnilo. Protože jak se ukázalo, neubatenovské šílenství rozhodně nekončí.

Začalo to, když Alexander Hacke zahájil svou rezidenci v MeetFactory, načež se k němu prvního dubna na chvíli přidali N.U. Unruh a Jochen Arbeit a společně ukázali všem kacířům, že ještě nepatří do starého železa. A dlouho patřit nebudou. Snový začátek jara a pokračování už klepalo na dveře: v rámci festivalu Sperm se na programu divadla Archa objevila pověstná třešnička na dortu v podobě mága nejvyššího.

Blixa Bargeld, stejně jako ostatní členové Einstürzende Neubauten, nezahálí. Jeho posledním projektem je album Mimikry, ve kterém spojil své síly s Alvou Notem. Propojení dvou pro mnohé nespojitelných světů se tak stalo krásnou realitou, která se fyzicky zhmotnila jedné dubnové soboty v Arše. Byl to ten víkend, kdy svítí sluníčko, na zahrádce se dává první pivo a vám se moc do podzemí nechce.

Ale co byste pro Blixu neudělali? O to víc jsem prskala ve chvíli, kdy jsem uviděla řadu židlí, připravených ke klidné konzumaci dua ANBB. Sedět na koncertě pro mě vždycky znamenalo zaujmout příslušnou pozici zamyšleného intelektuála (ruce založené na prsou, hlava 080

přemýšlivě nakloněna na stranu, noha přes nohu), takže jsem si nesmlouvavě stoupla na balkon. A čekala, co bude.

A zase, jako tolikrát poslední dobou, jsem měla pocit, že jsem v jiném světě. Na nějaké sezení nesezení jsem brzo zapomněla, protože jediné, co zůstalo, byl Blixa a jeho vystoupení.

Sebevědomě za mikrofonem, s lehce zamračeně nespokojeným obličejem perfekcionisty vydával jedno šílené kvílení za druhým, pohrával si s ním v mnoha výšinách, občas zamumlal nějakou hravou blbinu a stáhl se do tmy. S odevzdaností lapeného ptáčete byl člověk přitahován a váben a divně nervózní pocit v žaludku zůstával. Trvalo dlouho, než mi to došlo. Zase jsem se nechala nalákat na naparování hlavního kohouta a přehlídla jsem toho „druhého“.

Barvu měnící kosočtverce, které se promítaly na zadní plátno, zachycovaly dvě siluety. Nenápadný a lehce zastíněný Alva Noto se za svým pultem jako by podřídil situaci a nechal prostor Bargeldovi. Kdybych se později dozvěděla, že jsem se trapně spletla a místo na ANBB jsem se ocitla na Blixových Rede/Speech, ani bych se nedivila. Zkrátka jsem měla pocit, že je to celé zase jen o něm. One man show. A byla jsem naštvaná ještě víc, když jsem si vzpomněla na MeetFactory, kde se N.U. Unruh neváhal stát jen jedním z mnoha (bubeníků) a společně s obyčejnými smrtelníky do toho mlátil hlava nehlava...

Vinou rozmrzelosti mi ušla spousta důležitých momentů. Jasně, Blixa je a vždycky bude lídr, který je na scéně vidět nejvíc, a lidi k němu vzhlížejí. Jenže v Arše to bylo jinak. Sešli se dva

mistři svých vlastních světů. Jeden extrovert, který pocity vyřvává, druhý schovaný a mlčící za pultem, promlouvající skrze stroj. Dokonalá souhra, která není na první pohled zřejmá.

A přitom to mohla divákovi naznačit hned první píseň, při které Bargeld poprvé a naposledy za celý večer vytáhl kovový nástroj (foukací harmoniku), zatímco Alva Noto mistrně rozjel prsty na knoflíkách a páčkách (nebo co to ten pult má). Bylo naznačeno, co každého definuje, a jen zaujatec jako já se mohl rozčílit, že Bargeld zastiňuje svého spoluhráče. Kdo váhal, musel se nad svou pošetilostí jen usmát. „One is the loneliest number...“ Díky všem bohům, že se můj mozek někdy dokáže oprostit od blbostí. Nestalo se mi proto, že bych posedlá jedinou myšlenkou zapomněla na to hlavní – na samotnou hudbu. Člověk si může brblat a nadávat jak chce, stejně je to se srdcovkama těžké. Hned druhá píseň Ret Marut Handshake byla dobrá; Blixa nebo Alva, všechno se smazalo do červené barvy, kdy srdce začne bít přesně do rytmu a „ich schreibe nicht, ich schreie“ se vtiskne do mozku jako cejch. Podobně jsem na tom byla s Once Again nebo Mimikry.

V pomalejších částech jsem se neubránila zívnutí a to je něco, co si božský Bargeld nemůže dovolit. Snad proto ta nemilosrdná zarputilost, že to šlo udělat líp. Náladu mi sice v přídavku napravila I Wish I Was a Mole in the Ground, ale pocit, že k perfektnímu večeru mělo tohle vystoupení daleko, ve mně přetrval. Jistě, posvícení nemůže být každý den.

Pár jitrnic navíc by ale neškodilo.

FULL MOON 13

RETRO GOATSNAKE FLOWER OF DISEASE (SOUTHERN LORD, 2000, 2010) TEXT ORLOWSKI ILUSTRAČNÍ FOTO ARCHIV

Říká se, že každá epocha sní o té následující. Že v nevědomí času existuje instinktivní, neopracovaná podoba všeho, s čím se dnes člověk může setkat. Váš pes tak může být potomkem vlkodlaka, stejně jako váš partner může být příjemnější obdobou kanibala. Pokud je to pravda, bál bych se pátrat, obdobou čeho jsou nahrávky Goatsnake. Dnes, kdy ti, kteří mají v hlavách kamení, nadužívají některá slova, je pořád těžší oddělit zrno od plev. Člověk ale nemusí být zrovna Jarda Špulák, aby záhy pochopil, že nahrávky Goatsnake jsou černé zlato. A punc je v případě tohoto šperku už sama sestava. Vedle Petea Stahla, který v 80. letech zpíval ve washingtonských Scream (těch Scream, kterým později přebrala bubeníka jedna seattleská kapela), v Goatsnake jsou nebo byli Greg Anderson (Sunn O))) a taky jeden ze zakladatelů Southern Lord), Scott Reeder (Kyuss) nebo Joey Castillo (Queens of the Stone Age).

Kdo by ale čekal teenage rock à la QOTSA posledních let, bude zklamán. Obloha je prázdná a temná a za dveřmi čeká věčnost. Vykoupen buď ten, kdo smáčí vlasy v dehtu dní.

Bolehlav Goatsnake není pro kdekoho. Sudičky, které stály u zrodu téhle kouzelné zrůdy se jmenovaly Sludge, Doom a Rock. Mýty lžou jen těm, kteří mají odvahu neposlouchat. Goatsnake jedním slovem? Mýtus. Ten o dítěti, které se zrodilo z bahna. Není divu, že v krajině jejich nahrávek rostliny neléčí. Bůh a Ďábel, to jsou bábovičky pro děti na písku. Zdejší zlo je staršího data. Vzývání Počátku začíná, jak jinak, od konce. Z oblohy se řine pozpátku puštěný sample, aby po půl FULL MOON 13

minutě dal vzniknout hmotě. I touch these walls of this place I know/ Death is standing right outside the door. Člověk stvořil vesmír, aby Smrt nepošla nudou. Bahenní dítě sune svůj triumfální vůz pustou oblohou. Pravá Věčnost však na scénu vstupuje, až když prostorem zazní Stahlova harmonika. Harmonika jako klíč k věčnosti – kdo by to byl čekal? Avšak ve světě nahrávek Goatsnake i samo světlo není než pouhou variantou tmy.

Zvíře, které vládne tomuhle vesmíru, se jmenuje Riff. Album Flower of Disease je nemilosrdná válka proti lidskosti vedená ve jménu diktatury Riffu. Riff je tu opiem, ale taky gilotinou mas.

Kdo nikdy nežral netopýří hlavy, musí z kola ven. Bažiny, ve který Goatsnake číhají na svou kořist, jsou ty, do kterých se nořil už Tony Iommi. Křižácká výprava do země věčného kamene.

Kdo loví a koho, zůstává nejasné. Lovec se sklání nad propastí, aby uviděl... sebe sama. Cílem Goatsnake je znovuobjevit oheň, vykřesat jiskru, která člověka oslepí. Oh the light it comes a creep/ And the night it leaves/ It’s the end of the dawn/ Come the morning bury me/ Keep my candles/ A burn into the dawn.

Našli se i tací, kteří čekali na příchod Proroka. Happyend se ale nekoná. Kdosi mu vrazil kudlu do zad. These scars are mine the sores I know/ Cuts me deep and slowly takes my soul/ I face these walls of this place alone/ I know your love but still it can’t follow. Je to tak dobře?

Odpověď je jasná: „Watering this flower of disease.“ Kladivo na člověka.

081

082

FULL MOON 13

TOUR REPORT VOL.2 ESA Z LESA / FIVE SECONDS TO LEAVE 17. – 27. 2. 2011, ČESKO – POLSKO – LOTYŠSKO – LITVA – ESTONSKO (DOKONČENÍ Z FULL MOONU #12) TEXT/FOTO ONDŘEJ

24.2.2011 – ČTVRTEK 8:16 RIGA, SANDISŮV BYT

Včerejšek byl nabouchaný k prasknutí. Hned po tom, co jsem zkrotil střevní démony, jsem šel řešit auto. Víťa a Hromy z Lívanců jsou na tom hůř a hůř. Viťas si myslí, že dnes ani neodehraje koncert a dožaduje se nemocnice. Venca volá Sandisovi, který nám dělá koncert v Rize, a snaží se vyjednat antibiotika. Dodávka sedí na rušném dvoře, kde parkuje mnoho dalších aut. Lidi chodí do dvora do práce, zřejmě jsou tu kanceláře a sklady, občas přijede i větší zásobovací auto. Kluci našli uvnitř pekárnu, máme i snídani. Daří se nám zastavit jednoho Rusa s velkým Ivecem a zkoušíme startovat přes kabely. Neúspěšně. Pak Bouše stopne nějakou sekretářku ve VW New Beetle s tím, že by nás mohla roztáhnout. Moc jí to nejde, ale volá kolegovi a ten mě velmi svižně vláčí po dvorku plném zaparkovaných aut bláznivou rychlostí a já z okénka dodávky hystericky řvu, aby zastavil nebo zpomalil. Několikrát jsem se viděl v zaparkovaném Mercedesu, který jsem minul jen o pár centimetrů. Myslím, že jsem i někoho lehce štrejchnul, ale na autě jsem po jízdě smrti škrábanec neobjevil.

Roztáhnutí nepomohlo. Kdykoliv začnu žhavit, palubovka bliká a podivně tiká. Baterka je zřejmě kaput. Včerejší ruský zvukař, který vypadá jako míšenec kolotočáře a indiána, volá své matce. Ta záhy přijíždí s malým kloučkem, prý je to jeho bratr. Nasedáme s Boušem k ní a jedeme pro novou baterku. Náklady na turné se pěkně zvednou, tím spíš, že jsme zatím ani na jedné štaci nedostali garanci, ale co.

Kolotočářova matka mi ze všeho nejvíc připomíná řidičku školního autobusu ze South FULL MOON 13

Parku, říznutou šílenou kočičí bezdomovkyní ze Simpsonových. Postavička. Hned se připoutám, protože její styl jízdy má destruktivní tendence. V plném provozu točí Audinu na osmdesát i devadesát kilometrů v hodině a často zabrzdí až na úplně poslední chvíli.

Přijde mi, že nás po Kaunasu vozí sem a tam...

Tam a sem. Stále se otáčíme a míjíme ta samá místa. Nakonec zastavíme u jednoho růžového domku, kde se neprodává nic jiného než autobaterie. A jsou jich tu stovky. Maličkaté do zahradních traktůrků i obrovské, co by mi zabraly půlku auta. To je snad do tanku! Kupujeme jednu stejných parametrů, jako je ta naše, a prodávající nám půjčuje klíč a vysvětluje, jak vyndat starou baterku. Hurá! Všichni naložit věci a vzhůru do Rigy.

V Rize nacházíme Sandise, který dělá koncert v Nabaklubu. Bydlí na hypermoderním sídlišti, v devátém patře výškové budovy s parádním výhledem do oken všech sousedů protějšího domu. Spolu s přítelkyní a značně nevychovanou kočkou, která vám strčí čumák do jídla, čaje nebo olízne Paralen. Nic na ni nezabírá a Honzu to k smrti vytáčí. Vítkovi je stále hůř, volá se lékař. Do patnácti minut je tu doktor s krásnou sestřičkou a probíhá předběžné vyšetření, po kterém jede Víťa do nemocnice.

Padá téměř finální rozhodnutí, Lívanci dnes nebudou hrát, my ostatní jedeme do klubu, tentokrát s námi vystupují i dvě místní kapely.

První Dream for Eternity hrají post-rock míchaný se screamem a trochu zvláštní kovbojskou projekcí, The Black Drummer Is a Slave hrnou pro změnu atmosférický post-rock, říznutý hardcorovým feelingem. Obě bandy jsou zajímavé a svým způsobem příbuzné. Těší mě, že slyším i něco jiného než nás.

Nabaklub je zatím nejluxusnější místo, kde jsme hráli. Rozlehlý prostor je rozdělen do několika částí, má dvě podia, jedno na elektronickou a druhé na živou hudbu, mnoho stylových ma083

lebných zákoutí se spoustou obrazů, vlastní jídelnu s čerstvými bagetami, galerii a hned u vchodu je dlouhý, moderně vyhlížející bar pro slečny s malou kabelkou a vysokými podpatky. I složení publika vypadá jinak, tihle lidi celkem přesně vědí, na co jdou. Někdo obdivuje mé tričko kanadských grinderů Fuck the Facts, a když zjistí, že jsem jim pomáhal dělat pár koncertů v Čechách, máme společnou řeč na celý večer. Five Seconds to Leave ještě na Sandisovo naléhání zvažují nějaké drone ambientní jamování, ale nakonec do toho nejdou. Jedeme mrazivou Rigou zpět k Sandisovi. Ráno na všechny čeká zasloužená sprcha, nakládání uprostřed historické Rigy, která mi dost připomíná Prahu (škoda, že jsme neměli čas na prohlídku), rozloučení se Sandisem a cesta dál na sever. Už i já při psaní těchto řádek cítím, že na mě něco leze. Není se co divit, v dodávce plné stísněných pokašlávajících lidí.

25.2.2011 – PÁTEK 8:14 TALLINN, 16€ HOSTEL

Jsem schvácen nemocí. Mám zvýšenou teplotu a přes knedlík v krku nemohu ani mluvit.

V noci jsem nespal, spíše se třásl zimou, a to nocujeme v poměrně hezkém hostelu. Problém je, že všichni v jednom pokoji. Bůhvíjaké teplo tu také není. Kašle už každý.

ce, ale alespoň si můžeme udělat zvukovku a pak už s ničím nehýbat. Při zvukovce se nám nabízí zajímavý výhled na balkon proti podiu, kde právě souloží slečna, která nás dostala po organizační stránce na starosti. Těsně po příjezdu jí odolal Bouše, zřejmě si našla novou oběť. Po zvukovce se odebíráme na hostel, kde zůstává marod Vítek. Už dva dny mám podezření, že Honzovi taky není dobře, je netypicky utlumený. Potvrzuje to tím, že chce jít hned po koncertě spát. Z hostelu jedeme odvést auto na prý hlídané parkoviště, které nám doporučuje Jarmo. Ani u hostelu, ani u klubu se totiž parkovat nedá. Koncert byl skvělý, jen trochu komorní. Ačkoliv bylo v klubu nějakých šedesát platících, byli zalezlí v přítmí balkonů a jejich přítomnost jsem si uvědomil až při závěrečném potlesku. Po nás hrají dva noise industriální projekty, z nichž druzí jsou japonsko-rakouští Terminal HZ, ve kterých hraje KK Null ze Zeni Geva. Taky se moc necítím, a tak krátce po Honzovi hledám na mapě cestu do hostelu. Cestou mě otravují turisti, kteří mě lákají do barů. Historické centrum Tallinnu je plné tlup přiožralých Finů a Finek. Jako Britové v Praze.

25.2.2011 – PÁTEK 23:56 TALLINN, 16€ HOSTEL

Včera jsme si v Rize nakoupili zásoby v místním supermarketu a vydali se po pobřeží na sever.

Většinu cesty řídím já a je zajímavé, jak se mění krajina. Neudržované a přeplněné zpomalovací „polské“ silničky střídají dlouhé přehledné úseky téměř bez zatáček a aut. Hned za hranicemi vidíme tři policejní hlídky, mají to tu jednoduché. Schovávají se za třímetrovými dunami sněhu, a nikdo tak nemá šanci je vidět a přibrzdit.

Pozoruhodné je i to, jak se v průběhu cesty mění značka „pozor zvěř“. Od našeho jelena jsme se propracovali až k estonskému losu. Do Tallinnu přijíždíme bez většího vzrušení, dojíždíme přímo do klubu Von Krahl, který je situován v centru starého města. Je to tu nádherné. Klub je v areálu divadla, dnes bude jen jedna stage, zítra a pozítří by měly být dvě. Vítá nás Jarmo z kapely Talbot, který je hlavním organizátorem festivalu. Velmi osobitá figurka. Elegantní sáčko s nějakým crustovým lebkovým výjevem, stylové dioptrické brýle a knír, který by mu záviděl kdejaký mrož. Do obličeje i do rukou mu vrůstají kéry, vypadá spíš jako pohádková bytost než jako člověk.

Hrajeme jako první kapela první den na čtyřdenním festivalu, což není moc dobrá pozi084

Dnes se toho stalo (jako obvykle) hodně. Hned po dvanácté, kdy jsme v našem pokoji bez oken promeškali snídani (všichni mysleli, že je ještě tma), jsme se já, Bouše a Lívanci bez Vítka vydali k moři. Zdenda a Honza se necítili a Vítek byl pořád nepoužitelný, navíc se šetřil na večerní koncert. Hromy ještě neviděl moře a Bouše toužil dát si cigaretu na zasněžené pláži. Po cestě do Tallinnu byl dost smutný, protože podle mapy to vypadlo, že silnice vede přímo podél moře, nicméně v reálu nás od zamrzlého moře dělil silný pás lesa. Nejdříve bloudíme na terminálu trajektů a pak se rozhodujeme jít po silnici tak dlouho na sever, dokud na moře nenarazíme. Po pětadvaceti minutách chůze v polárním městě dorážíme na sněholedovou planinu, která je vlastně zamrzlým mořem. A tak nejen že si Bouše může dát cígo na pláži – může si ho dát přímo na zamrzlém moři. Komu se to podaří?

A opravdu. V okně u spolujezdce je díra tak akorát na pěst. Při zběžném ohledání mi nepřijde, že chybí něco zásadního, při podrobné prohlídce zjišťuji, že do hostelu jsme si nenesli spacáky a ty jsou pryč, navíc chybí navigace z kaslíku, alkotester a hlavně trezor ve skrýši.

Tam byly peníze za prodaný merch, a to i za nějaké koncerty u nás. Zůstaly tu jen Zdendovy nakoupené vinyly, nejsmradlavější spacák (nebudu říkat čí) a dvě krabice s desetipalci našich „Vyhlídek a konců“. Boušeho málem přivedlo do hrobu zjištění, že vzali i jeho box s originálními cestovními CD, a to včetně jeho nejdražších Sons of Saturn... Díru lepíme gaffou a snažíme se vytelefonovat servis, kde by sklo vyměnili.

Mezitím volá Bouše, že v nemocnici to vypadá na záděr. Zdenda tam tropí hysterické scény, nechce si nechat vzít krev s tím, že se bojí jehel. Jsou prý na JIPce nebo něčem podobném a zkratka JIP je estonsky EMO, takže jsou všude nápisy „EMO Intenziv“. Všichni se tím baví a i Honza s devětatřicítkou se zalyká smíchy.

Bouše dává Zdendovi peníze na léky a taxíka a posílá ho do lékárny. Sám čeká s Honzou, kterého poslali na další vyšetření. Když se vracím od vykradeného auta do klubu, přijíždí Bouše s Honzou, ale nemocný Zdenda s léky nikde. V klubu měl už asi dvě hodiny být. V tom vidíme malátnou trpasličí postavičku s igelitkou, jak stoupá do backstage. Je to Zdenda. Šel ve svém stavu přes zamrzlý Tallinn pěšky a ačkoliv je celý modrý, má šťastný úsměv na tváři. Peníze na taxík a léky utratil za vinyly, které nám nadšeně ukazuje.

Honza a Zdenda míří do postele, já se jedu podívat na koncert Amen Ra, se kterými sdílíme backstage, a musím říci, že na Fluffu se mi líbili více. Po koncertě ještě chvilku okoukávám litevské postrockové trio Tesa a mířím do hajan.

Bouše si užívá s kartonem piv značky Alexander a čeká na Lívance, kteří hrají pozdě v noci.

Zítra musíme vyřešit rozbité okénko, zřejmě pojedeme s dírou v okně 200 km z Tallinnu do Tartu, kde nám je jeden místní řemeslník ochoten i v sobotu okno vyměnit.

25.2.2011 – PÁTEK 23:13

Jakmile dorážíme zpět do hostelu, kde se zhoršil Honzův i Zdendův stav, voláme taxík a vzhůru do nemocnice. Já jdu mezitím s Lívancema na zvukovku. V tom mi volá Bouše, že právě projeli kolem dodávky a že máme rozbité okno. Neotálím a jdu na parkoviště.

PREILI, PAKAC

Ráno jsem vstal už před šestou a dal si poslední sprchu na tour. Ode dneška nemáme žádné noclehy, žádné bydlení, noci budeme trávit v autě, abychom stihli všechny přejezdy. Takže dobře, že nám ty spacáky ukradli až teď, už FULL MOON 13

je stejně nebudeme potřebovat, navíc nebudou zabírat místo na zadní sedačce. Nemáme navigaci, takže bloudíme, pavouk na okně se povážlivě třese a při vyšších rychlostech z něj odpadávají kousky skla. Ještě že mám zatemnělá skla a folie drží to, co z okna zbylo. V Tartu poměrně dlouho hledáme příslušnou dílnu. Mladý kluk, co mění sklo, neumí ani slovo anglicky, okénko má do dvaceti minut hotové a chce jen sedmdesát euro. Do půlhodiny opouštíme Tart a míříme k lotyšským hranicím. Bez navigace to jde ztěžka, máme k dispozici jen mapu z Pobaltského průvodce, takže se nám na jihu Estonska nedaří najít hranici s Lotyšskem. Všechny ukazatele navigují na Rigu a to je více jak třísetkilometrová zajížďka.

V estonském zapadákově se několikrát ptáme, kde je odbočka na hranice. Odpověď je vždy stejná – U tří medvědů. Nechápeme to.

Ujedeme třicet kilometrů, pečlivě vyhlížíme medvědy a nic, další člověk nás otočí s tím, že po patnácti kilometrech uvidíme tři medvědy a u těch sjedeme z hlavní silnice. Když se ptáme na tři medvědy, nemá pro ně vysvětlení. „Prostě U tří medvědů.“ Začínáme propadat zoufalství a zvažovat „zkratku“ přes Rigu. V tu chvíli si všímáme nenápadné zasněžené cesty FULL MOON 13

u zanedbaného parku, kde jsou tři malé zasněžené hrbolky. Z jedné duny kouká medvědí tlapa. Rozcestí U tří medvědů nalezeno!

Míjíme obrovský svah, který desítky dětí sjíždí na pneumatikách, závistivě na ně koukáme a míříme k Lotyšsku. Dodávka připomíná mistrovství světa v synchronizovaném kašlání. Na dnešek se skoro nikdo kromě mě kvůli Boušeho dávivému kašli nevyspal. Zdenda se cítí stále hůř, Honzovi je lépe a zdá se, že i Víťa se z nemoci celkem vylízal. Do Preili musíme sjet na silnici, která je tvořena jen ledem. Žádný ujetý sníh, jen regulérní led a hluboké tmavé lesy.

Právě na ledu si všímám, že jsou prasklé tlumiče na zadních kolech. Každá nerovnost autem neurvale pohazuje. Hromy má stále fobii z toho, že se dodávce něco stane a umrzneme.

26.2.2011 – NEDĚLE 16:40 DODÁVKA NA CESTĚ DO KRAKOVA

Dnes máme před sebou poslední koncert turné v polském Krakově. Sedím v dodávce a máme to do polského města Králů nějakých dvě stě padesát kilometrů. Auto jede bez přestávky čtrnáct hodin a jediné, co si přeji, je sprcha a voňavá postel.

Včerejší klub Pakac v Preili taky nebyl klub, ale „klubovna“. Nic oficiálního – underground stlučený na koleni. Měli tam čaj a domácí pálenku, kterou se snažili kurýrovat nemocného Zdenka. Interně jsme tomu dryjáku začali říkat „hovnovice“, protože z ničeho jiného to pálit ani nemůžou. Prý je to lék. Zdenda si našel teplé místo u kamen a alkoholu se úspěšně se bránl. Honza podlehnul a jestli den předtím vypadal na umření kvůli nemoci, pravděpodobně pojde na otravu alkoholem.

Na lidech šlo vidět, že jiná kultura ve městě není. Přišli se pobavit a opít. Koncert podle toho taky vypadal, lidi si ho užívali z plna hrdla a u posledních skladeb bylo v kotli hotové peklo. Po koncertě se mnou dva mladí kluci vedli hovor o české scéně, znali Themu11 a další kapely, neuměli moc anglicky, tak jsem to zkoušel lámanou ruštinou a to se chytali více. Honzovi se tam nelíbilo, ale statečně se to snažil přechlastat, Bouše byl naopak nadšený, jak si zdejší sedláci nehrají na žádnou „scénu“.

Prostě přišli na bigbít. Bouřlivě se pařilo i na Lívance, po koncertě jsme dostali v přepočtu asi 650 Kč. Bylo domluveno 100 až 150 euro.

Představte si, že v Čechách dáte dvěma kape085

lám, které jedou 2000 km tam a 2000 zpátky šest nebo sedm stovek. Zase jsem od Lívanců slyšel, že Pobaltí nikdy více, a stejně vím, že bych je za rok ukecal znovu. Možná. Za dva rozhodně.

Krátce po půlnoci jsme naložili a vydali se dvacetikilometrovou rychlostí po ledové silnici uvnitř hlubokých lesů vstříc Litvě. Uprostřed polní ledové dráhy jsme potkali sanitku.

Cesta jak z hororu. Řídil jsem až na litevské hranice, začla nám docházet nafta a na těch několika benzínkách, kde jsme stavěli, bylo buďto zavřeno, nebo na mě zkoušeli, abych jim dal peníze předem, že pak budu moct natankovat. Obsluha stanic neuměla ani základy angličtiny. Na třetí benzínce v příhraničním Dvinsku mi došla trpělivost a zkoušel jsem se domluvit ruštinou. Týpek uměl rusky a vysvětlil mi, že kvůli bezpečnosti musí zůstat za okénkem. Dal jsem mu peníze a on odblokoval na zaplacenou částku příslušný stojan. OK. Vypadal férověji než světáci na ostatních stanicích, dal jsem mu v přepočtu skoro dva a půl tisíce a on spustil naftu. Po tankování jsem si poprvé všimnul, že pátý rychlostní stupeň divně zní, ale možná jsem jen utahanej celonoční jízdou a mám slyšiny.

Předal jsem volant a usnul do nepohodlného spánku na sedadle spolujezdce, kde jsem se krčil ještě se Zdendou.

26.2.2011 – NEDĚLE 20:08 KRAKOV, KAWIARNIA NAUKOWA

Právě jsme vytahali věci z auta a sedíme v klubu, kde odehrajeme poslední koncert celého turné. Nálada je zvláštní, na všech je podepsaná únava z posledních dnů, nepohodlná noc v autě si vybírá svoji daň, stejně jako rozmrzelost z krádeže osobních věcí i z toho, že lidi v Pobaltí většinou neměli peníze na merch, ze kterých jsme mohli zalátat rozpočet. Nikdo moc nemluví a všichni se těší domů, do pohodlí. Nejhůř je na tom Zdenda a Venca, který přebírá štafetu nemocných.

Bledý a mátožný Zdenda se jako obvykle válí u malých kamínek v klubu, Honzík vyhledává samotu, kluci z Five Seconds to Leave, jindy hovorní a vtipní, tiše usrkávají teplého čaje, jediný, kdo se příliš nemění, je Bouše.

Ještě že ho máme. Právě si stěžuje na to, že na celém turné neměl možnost se svlíknout na veřejnosti. On má takovou nudisticko-exhibistickou obsesi. Občas to udělat prostě musí.

Prý to z něj uvolňuje napětí. Dostáváme jídlo, nálada se trochu zvedá.

086

27.2.2011 – PONDĚLÍ 22:35 PLZEŇ, DOMA

Jsem ve své posteli, notebook na polštáři, probírám se fotkama. Celé se mi to teď zdá jako příběh z jiného světa, po normálním pracovním dni jsem oblečen do svého všedního života a minulý večer je až neuvěřitelně vzdálený.

Včerejší koncert v Polsku se nadmíru vydařil.

První hrála mladá krakovská smečka Woodlawn, mastící energicky výživné hardcore/screamo, a mě začíná mrzet, že nebylo více lokálních supportů. Hned je to takové barevnější, když vidím neokoukané kapely. Na koncert dorazila i Iskra ze squatu v Lublinu a několik dalších skvělých lidí z předchozích polských koncertů.

Při setu Five Seconds to Leave se ani nemůžu prodrat k místu, kde hrají, jaký je tam nával.

Při našem setu Woodlawn lezou na židle, první stage diving. Všímám si toho jen proto, že při prvním skoku dostávám teniskou do škeble.

Atmosféra parádní, Honza rozlámal všechny paličky. Jakmile dohrajeme, celý zpocený nám oznamuje, že mu několik minut před koncertem přišla textovka, že se s ním rozchází jeho dlouholetá přítelkyně. Loučení s Poláky je dojemné. Víme, že je to poslední koncert. Iskře tečou slzy a já mám taky vlhké oči.

Po koncertě následuje rychlé balení a cesta domů. V sedm ráno se musím bez odkladu hlásit v práci. Po cestě nás staví polská policie, strážník se nezatěžuje přejít do angličtiny, ani když jasně říkám, že polsky neumím. Zhruba dvacet minut jim vysvětluji zapnuté mlhovky.

Poslední, co potřebuji, je zdržení. Pětka stále vydává podivné zvuky. Někde za Brnem už usínám na volantu, tak ho předávám Vencovi, ale ten mě už po hodině budí s tím, že pětka nejde zařadit. Převodovka v kýblu, celý zbytek cesty jedu na čtyřku a nebrání mi to, abychom frčeli po déjedničce stotřicítkou. V Praze vysedá Venca, v Plzni jako první já. Skoro žádné loučení, žádný sentiment. Jsem naprosto vyždímaný, následuje sprcha a spěch do práce.

Dnes jsem předběžně počítal: za tlumiče pět tisíc a za novou převodovku víc jak čtyřicet, to se mi ten výlet zase vyplatil.

Pokud by se mě někdo zeptal, jestli bych jel zítra Pobaltí zas, tak jo: jedu.

FULL MOON 13

SOUNDTRAX THE WAY BACK (VARÈSE SARABANDE, 2011) HANNA (BACK LOT MUSIC, 2011) TEXT DAVO KRSTIČ

Mám rád filmy Petera Weira. Dokonce tak moc rád, že jsem o nich napsal jednu obsáhlejší práci. Nevlastním ale soundtrack z žádného Weirova filmu. Nikdy jsem se po nich nepídil. Buď mi vadila laciná syntezátorová výplň z dílny legendárního Maurice Jarreho, která „zdobila“ Svědka či Pobřeží moskytů, nebo jsem nebyl schopný prokousat se přes smrtící kombinaci Kronos Quartet – Penderecki – Górecki – Gipsy Kings na soundtracku k Beze strachu. Hlavu jsem si mohl ukroutit při přemýšlení nad tím, proč ve spojení s obrazem plní hudba svou funkci adekvátně, ale doma bych si ji nepustil za živý svět. Teď už může hlava zůstat v klidu. Soundtrack k poslednímu Weirovu režijnímu počinu Útěk ze Sibiře patří do té šťastné rodiny kompozic, které si dobře rozumějí s pohyblivými obrázky, ale dokážou se obejít i bez nich.

Burkhard Dallwitz (nenuťte mě to jméno psát znovu) spolupracoval s Weirem už na třináct let starém hitu Truman Show. Za svůj hudební doprovod sice dostal Zlatý glóbus, přesto byl ve stínu slavnějších kolegů Philipa Glasse a Wojciecha Kilara, kteří na soundtrack také přispěli (nemluvě o jistém Chopinovi). V Útěku ze Sibiře už zůstal sám.

Dosud převážně televizní pracovník vysekl soundtrack, jehož největší kvalitou je střízlivost. Dojde vám to při jeho poslechu, ještě více to oceníte v kině při sledování filmu.

Weir s Dallwitzem by mohli napsat příručku o tom, jak má fungovat nasazování hudby. Ta se totiž v Útěku ze Sibiře ozývá jen v klíčových momentech, aby zdůraznila význam okamžiku. V každém takovém momentu je Dallwitzova hudba náladově přesná, nikdy na sebe ale nepoutá zbytečnou pozornost.

Sloužit režisérovu záměru a nemastit si vlastní ego, tomu říkám výzva.

FULL MOON 13

Při prvním samostatném poslechu se chtě nechtě vyjeví jediný, zato výrazný handicap Dallwitzovy kompozice. Totiž podobnost čistě nenáhodná. New Arrivals evokuje Glassův minimálek, akční Escape zase pošilhává po Johnu Powellovi a jeho agresivních perkusích, ani elektrická kytara nechybí. Lake Baikal by se klidně mohla jmenovat Journey to the Lake Baikal, aspoň by inspirace Zimmerovou Tenkou červenou linií byla přiznaná. Počkej, to je, jako bys mu říkal, že krade. – Ať krade!

Když se člověk přes tuhle tendenci srovnávat přenese s vědomím, že stejně už několik let vznikají jen variace variací, zůstane mu v rukou nenápadný poklad. Dallwitz vypráví hudbou vlastní příběh o třech dějstvích. Elegické skladby na úvod, jsme na Sibiři, tady není místo pro melodické motivy. Pak putování nedozírnou pouští za doprovodu osamělého arménského duduku. A když jsou hrdinové na konci své cesty, uvolní Dallwitz stavidla a na chvíli vpustí patos. Přestože se zastavíme u Bajkalského jezera, v Tibetu a Indii, není to žádný zápisník zahraničních zpravodajů. Každý ze čtrnácti tracků tu má své místo a kdybyste jeden vyhodili, je po náladě. Už dlouho jsem neslyšel takhle soudržný a vyrovnaný soundtrack. Na nějaké bilancování je ještě brzy, ale asi takhle: nejlepší soundtrack letošního jara složil německý Australan s tím blbým jménem.

Svět je nespravedlivý. O soundtracku k Útěku ze Sibiře se navzdory jeho kvalitám nikdy nebude mluvit tolik jako o soundtracku k Hanně.

A to jen proto, že Dallwitz je jaksi méně známý než Chemical Brothers. Oni jsou vlastně taky méně známí, vrchol svého kopce už přešli. Teď se ale Joe Wright, tvůrce sofistikovaných přepisů Pýchy a předsudku a Pokání, rozhodl natočit čistou žánrovku (Brutální Nikita potkává Kick-Ass). Odkopl svého dvorního skladatele Daria Marianelliho a zatoužil obcovat se dvěma elektroniky. Daft Punk a Trent Reznor zřejmě určili nový módní trend.

Nezastírám, šel jsem do toho s předsudky. Na druhou stranu, dvojice chemických laborantů, o kterou jsem přestal mít zájem po vydání desky Zmáčkni knoflík, mě nečekaně odrovnala posledním albem Further. Po prvním poslechu soundtracku Hanna letělo cédéčko do kouta a já přemítal, jestli to není fake. Aprílový žertík, jenže to by Bratři nesměli svou kompozici zavěsit na MySpace už v půlce března.

Ten soundtrack nemá ksicht! Poté, co dvacítka tracků dohraje, nemá posluchač jasno, co film tvářící se jako akční thriller vlastně nabídne (česká premiéra Hanny nás čeká až v létě). Rozhodně ne akci. Přitom je na soundtracku hned několik skladeb, které ji slibují. Escape 700 je ale jen střednětempá záležitost bez pořádného melodického nápadu. Escape Wavefold zase bezkrevná věc, kde Chemici napřed dlouho kroutí čudlíky až do červeného a pak se rozjede takový osmdesátkový beat, že jsem jen čekal, kdy přijde sampl: Who ya gonna call? Ghostbusters!

Hanna bude zřejmě velký úlet. The Devil Is in the Details nabízí rádoby hravý dětský motiv s pohvizdováním a xylofonem. Úplně vidím, jak u toho poskakují Teletubbies, že by to ale měla být skladba charakterizující malou hubenou zabijačku?! Chemický soundtrack není vyložený průšvih. Track Hanna vs Marissa dokazuje, že aspoň jedna ostrá akční scéna ve filmu bude. Container Park přináší nostalgii po starých dobrých časech, kdy Chemical Brothers, The Prodigy a Orbital byli králové.

A závěrečnou reprízu tématu Hanny zpestřuje ženský vokál. Tuhle tripovou, vyhulenou náladu zvládají Brothers dokonale už spoustu let a na holky za mikrofonem měli vždycky čich.

Když mohli mít svůj soundtrack Orbital a Underworld, teď je řada na nás, řekli si Rowlands se Simonsem. Dodali polotovar, který měl ještě šanci dozrát. Udělal jsem sám se sebou tichou dohodu:

Hanna je fake.

087

TESCO VEE & DAVE STIMSON: TOUCH AND GO: THE COMPLETE HARDCORE PUNK ZINE 1979 - 1983 TEXT AXE FOTO ARCHIV

Držím v ruce obrovskou luxusní knížku. Má tvrzený paperbackový obal velkoryse širokého formátu a obálka je pokrytá podobným technickým materiálem jako Full Moon, který dodnes neumím správně popsat (lamino? matný lak? fólie? tak něco), jen vím, že to není zadara záležitost ani prezent z tiskárny, ale vypadá to krásně a celý to muselo stát nejmíň majlant. Ostatně publikace není nejlevnější (třicet babek), což sice nemusí být směrodatné pro obsah, ale výpovědní hodnotu to má minimálně tu, že někomu stálo za to „udělat si to hezký“. Má to bezmála šest set stran, představte si tloušťku telefonního seznamu, voní to lepidlem a černým inkoustem a přehýbám to opatrně, abych nerozbila vazbu. A to nejlepší nakonec? Na obálce je John Brannon z detroitské kapely Negative Approach, která platila na začátku osmdesátých let za pionýry hardcore/ punku. Tahle sexy bible je sborník Touch & Go, hardcore/punkového zinu z let 1979-1983.

Všechny oficiální recenze amerických a britských médií by se daly shrnout do jediného výstižného slova: essential.

Jelikož se jedná o sborník (dvaadvaceti zinů, které vyšly v průběhu čtyř let na přelomu 70. a 80. let, a jen pro srovnání, v době, kdy se na obálce objevili Henry Rollins a Ian MacKaye, oba na jednom z prvních vrcholů svých sláv, bylo mi půl roku), obsah je striktně oldschoolový s poplatnou, fanzinovou estetikou: xeroxované stránky, černobílé fotografie s vysokým kontrastem, vystřihovánky, malůvky, ručně a na stroji psané články, lebky, kytary, péra, číra, vinyly, koncerty, plakáty. DIY. Jednotlivé kapitoly jsou opatřeny kratičkým úvodem od samotných tvůrců (Tesco Vee a Dave Stimson) a celou knížku uvozuje krátké intro s rozhovory, eseji a zákulisím. Bez zbytečných popisných keců: je to ohromný čtení.

Nathan, please send me a copy of Teen Idles EP before I forget what a punk record’s supposed to sound like. Thanx, Dave 088

Z každé stránky všech čísel stříká totální fanatismus, až máte chuť zakroutit jim za ty kraviny krkem, a to i dnes, dvacet let po jejich publikování. Na stejné stránce si vysmějete plíce a pokud píšou o kapele, kterou neznáte, máte okamžitě nutkání napsat do googlu „jméno kapely nebo desky“ site:.mediafire.com.

Jako osoba, která často píše (o hudbě), bych jim nejradši vykradla dobrou polovinu vtipů a hlášek; škoda, že jsou v angličtině, nepřeložitelné nebo v češtině nefunkční. Jasně, pro mnohé to je podobné čtení, jako když otevřou Bibli a irituje je neustálé odvolávání se na nějakého „Nejvyššího“, ale minoritní cílovka je daná už počtem výtisků, které se pohybovaly v řádech stovek kusů. Zin Touch & Go fungoval dokonale jako reflektor hardcore/punkové subkultury (se zájmem o lokální scénu, ale i výraznými a důležitými přesahy), „jako scelující element“ – dokonalý v bezbřehé nekompromisní chvále i zabijácky vtipnému potápění. A „formální a obsahová schémata“?

Stejná pro Touch & Go z roku 1982 i pro Hlubokou orbu model 2010.

Zinů Touch & Go #1 z listopadu 1979 s mj.

Angelic Upstairs, Sham 69, D.O.A. nebo Police „(?!)“ vyšla pouhá stovka a jen málokdo se může pochlubit vlastnictvím původního presu; zatímco Touch & Go #22 s SSD, Kraut, Effigies, Shockabilly, ale taky Motörhead, Metallicou nebo Poison Idea už měl v prackách kdekdo, bohužel naposledy. To už bylo rozjeté vydavatelství stejného jména, etablované na „nejlepší nezávislý label všech dob“. Tesco Vee jej založil v roce 1981 a roster vyložil svými nejoblíbenějšími bandami Necros, The Fix, Negative Approach nebo Meatmen, ve kterých sám hrál. Do party záhy přibral (basáka Necros) Coreyho Ruska, který vládu převzal o dva roky později, přesunul headquarters z Lansingu v Michiganu do Chicaga a na Touch & Go, jak jej známe dnes, vydal nahrávky Butthole Surfers, Big Black, Jesus Lizard, Scratch Acid nebo Killdozer.

Zbytek je historie, jejíž aktivní stopa skončila na začátku roku 2009, kdy Rusk na konto „ekonomické krize“ oznámil drastické snížení výroby a distribuce. Tehdy bylo v módě tvrdit, že jde o „největší katastrofu v dějinách

nezávislé hudby“, ale třeba si Rusk jen jako jeden z prvních uvědomil, že devadesátky jsou už dávno – přesněji dekádu – pryč.

Prostořekost Veeho i Stimsona v 80. letech nebyla samoúčelná a ať už to víte nebo nevíte, a ať tomu věříte nebo ne, revoluce se konala.

V zaplivaných podzemních klubech i v kopírkách napříč Spojenými státy. A nesly konkrétní jména: Minor Threat, Fugazi, Black Flag, Joy Division, Dead Kennedys, Misfits, Birthday Party... Můžeme se odvolávat na celý dlouhý seznam „nejvyšších“.

*Full Moon (celým neoficiálním jménem Full Moon Music Magazine) se s různými statusy pere od svého vzniku v květnu 2010. V očích některých jsme zkrátka fanzin a nejede přes to vlak, ovšem i tady se publikum dělí na ty, pro které jde o negativní označení (s různým poměrem „amatérismu, slovní onanie, elitářství“), a na ty, kterým to naopak lichotí a berou to za své (zhruba zobecněno do „od fanoušků pro fanoušky!“). Kdo měl někdy v ruce jakýkoliv hudební zin, může se srovnání s Full Moonem jenom pousmát, byť podobných momentů je k nalezení spousta (například všichni píšeme o hudbě). Nezařaditelnost je ale palčivá a snaha pojmenovat a tím uchopit a pochopit je – obecně – předmětem mnoha zbytných debat („Co ale Full Moon určitě není...“ nebo výtka „parazitování na DIY scéně“). Co je pro někoho tenký led, pro jiného může být pevná podlaha na stepování.

V jednom televizním pořadu se do nás vloni navážel zástupce hudebního časopisu Report právě skrze „fanzinovost“ s tím, že na trhu je místo pouze pro dva hudební časopisy. Report skončil nedlouho poté; snad měl tehdy pravdu, i když doufám, že ne. Občas z (prakticky neustálých) vášnivých debat vyplave několik na první pohled velmi jednoduchých závěrů: Full Moon píše o hudbě a já to tak beru.

Náhoda?

Takhle to totiž bereme i my.

FULL MOON 13

FULL MOON 13

089

TÉMA ZINY TEXT PAPÍROVÝ DRAK FOTO ARCHIV

„Každý zin je časák, ale ne každý časák je zin.“ Stephen Perkins: Approaching the ’80s Zine Scene (Plagiarist Press, 1992) Nejprve si ocitujme něco z principů vědecko-fantastických fanzinů, kteréžto byly na počátku všeho (Bible coby první fanzin?!?), i když nás budou zajímat ziny hudební, potažmo punkové (hardcoreové). Základy jsou stejné a když jsou jiné, je to jen variace na stejné. Jak blízko mají Potraty mozku k fandům televizního seriálu Star Trek? „Jelikož jsem osobně tzv. ‚čtecí‘ trekker, skončila jsem přirozeně právě u fanzinů a troufám si tvrdit, že se jim skutečně nic nevyrovná – i se všemi těmi nedostatky, o kterých bude neustále řeč. Je to proto, že fanziny, i ty nejnedokonalejší, jsou psané srdcem a s upřímnou láskou k Treku (hlavně k jeho hrdinům). Jde o individuální, nikoliv masovou záležitost, neboť každý autor, či spíše autorka, se odsuzuje ke zveřejnění svých snů a představ ... takže všichni jistě pochopíte, že ženský prvek je tu rozhodující. Pánové prominou, ale fanzinová tvorba je výlučnou doménou žen. Muži fanziny čtou, ale zřídka píší.

Najdete tu značnou roli autostylizace, kdy se autorka ztotožňuje s některou z postav. A to je bezesporu záležitost velice intimní.“ A to je přesně ono. Tedy když si odmyslíte mimozemské hlavonožce a nahradíte je pevným pouličním postojem a hrubozrnnou poetikou a přiznáte si, že punkové ziny jsou, až na ojedinělé výboje feministické scény, mužskou záležitostí. Osobní vztah je paradigma, bytostný basic. Všechno ostatní až potom. A paradigma je vážná věc, navzdory humoru, vážná ve smyslu ideologičnosti. Punkové ziny neznají oblast „slash fiction“, založenou na parodii (např. homosexualizace subkulturních hrdinů), popravdě jediný punkový zin, který by důsledně 090

pracoval s parodií a o kterém vím, se teprve připravuje a má pracovní název Jebat ježka (viprat kočku).

ho označuje jako „fanzin“, je otázka, jestli brát nakladatele vážně aneb Obchoduji s deskovými a strategickými hrami).

FANMAG: ZIN VS. ČASÁK

Někdy se (ne)zištně směšují fanziny a „alternativní“ časopisy, viz „záslužnou“ databázi a výstavu BigMag, která už zahrnuje úctyhodné množství titulů. I když vágní definice „přehlídka časopisů, které jsou jinak hůř k nalezení, protože nikdy nebyly na stáncích ve výšce očí, nejspíš nebyly na stáncích vůbec a do třídy je nosili cool spolužáci“ je stejně určující jako zastoupení metaláckého Sparku (kdy byl podpultovka?) nebo elektronického XMAGU. Důvody jsou ale nasnadě, kreativní výboje nejdou vždycky oficiálním směrem, takže fanziny často nacházejí nové formální nebo grafické cesty, mají neotřelý náboj, lidovou slovesnost. Dnes jsou free, cool, tvoří je freakové a divousi, i když mají fakovák napíchnutý na análu majority.

Složenina anglických slov fan a magazine?

Takhle vedle sebe to vypadá, jako byste řekli, že štulpny jsou fotbalové podkolenky – to ví každý (fotbalista). Zřejmý smysl dvou slov má otevřenou náruč, ale odlišit od sebe fanzin a časopis je složitější, i když nasadíme nejtvrdší, punkovou premisu, že zin nevzniká za účelem zisku. Účel zisku je někdy těžko prokázat, podobně jako původ peněz, navíc zkuste oddělit přijatelný účel zisku (zaplacení výrobních nákladů) od toho zavrženíhodného (koupit si fotbalovou Barcelonu nebo Bánovce nad Bebravou). Obecně se říká, že zin je časopis, plátek nekomerčního charakteru. Nechci tvrdit, že to musí být tiskovina, protože kreativní podhoubí zbloudilého ducha je schopné různých eskapád a ziny nebyly nutně závislé na knihtisku, natož xeroxu. Klíčová slova: tržní hodnota není cíl. Zní to levičácky, co? Jenže „fronta na maso“ zní socialisticky a stejně v ní stávám i dneska. Časopisy fanoušků všeho druhu, nejčastěji sportovní, hudební, politické a ty, co se zabývají počítačovými hrami. Nevím, jak sportovní listy (pamatuju fotbalový bulletin Válcoven plechu, měl netradiční, modrý rastr, expresionistického ducha), ale ty hudební u nás mají dlouhou tradici, stejně jako obecně kulturní strojopisy, chvalme bolševika, kulturní nejčastěji znamenalo říznuté politickou kritikou.

Počítačové hry? To máte jako s vědeckou fantastikou. Sci-fi fanziny byly ve třicátých letech první, které začaly vycházet, aby sdružily nadšence závislé na nějakém koníčku, jenže u nás po revoluci vznikla Ikarie, což bylo jako opačné požehnání, vítr z plachet. Když už se tištěné ziny objevily a fungovaly, s nástupem internetu se postupně přesunuly do virtuálu nebo se kvůli redukujícímu trhu tiskovin přidaly k většímu plátku (Dech draka se přimkl k Pevnosti – ovšem jestliže nakladatelství Altar

Tady se ta hranice tenčí, protože „alternativní“ časopisy, které sice měly ISBN (mezinárodní standardní číslo knihy – úřední štempl) a chtěly vydělávat, zároveň rády pracovaly s DIY estetikou, která se dnes stala vyhledávaným krasopisem (viz titulní stránka kulturního čtrnáctideníku A2).

Punkeři říkají: vyrobeno klasickou technikou papír-nůžky-lepidlo. Psací stroj, rozstříhané knihy a časopisy, rukodělná koláž, tak se dříve bezpečně poznaly fanziny. Samizdatové rozmnoženiny se více soustředily na text sám, čím blíže byly k výtvarnému umění, tím více kombinovaly text s fotografií, ilustrací a dalšími obrazovými metatexty.

Taky se říká: když umělecká hra převyšuje socio-politickou diverzi. Propast mezi DIY estetikou a komerčním prefabrikátem a jeho hladce profilovaným designem byl znatelný na první pohled, s postmodernou přišlo bastardizování vysokého a nízkého a dnes podle obálky a formy nemusíte poznat, jestli je vydavatelem Johnny Trhavina nebo Verlagsgruppe Passau.

SUBKULTURA, SOUNÁLEŽITOST

Subkultura a sounáležitost? Cítím ten socio-psychologický odér, podezřelou kosmetiku, ale FULL MOON 13

FULL MOON 13

091

odráží prvotní funkci zinu. Tou není umělecká ambice nebo kritický náhled, ale sebepotvrzování skupiny spojené zálibou (zálibou může být i smysl života, pokud jste pravověrný anarchista).

Dneska se říká komunita. Vytváříme společenství spiklenců, každý potřebuje vedle malé rodiny ještě tu větší, moje matka je švadlena a otec přesvědčený zemědělec, všechna čest. Zin funguje jako scelující element, jakkoliv důležitá je jeho funkce informativní, objevná, kritická nebo oslavná, osvětová. Když jdete na burze punkových placek nejdříve k časákům, je jasné, že víte víc nebo chcete vědět. A jste v menšině. (Vydávání a čtení fanzinů je dneska už jen taková úchylka, nepříliš infekční choroba.)

Ziny představují zrcadlo subkultury: informují o věcech budoucích, servírují reporty minulosti, rozhovory zásadně zásadní, recenze nedávno vyprodaných desek, povzdechy nad dávno ztracenou situací i metafyzická brojení po přímé akci, meditace (sloupky), komiksy (ojedinělý prvek sebeironie). Trochu jako diář, více památníček, zásadní fotoalbum, rodinné klenoty.

Pokud chcete něco vzletnosti, tyhle úzce vymezené skupinky se někdy označují jako „duchovní diaspory“, společenští vyděděnci. Což je na jednu stranu pravda a na tu druhou to ukazuje krásu verbální etikety. Dokumentace subkultury? Musí být, kde bychom byli bez Bakunina?

STAJLO: PÍŠU, TEDY JSEM

Je docela možné, že rozdíl mezi fanzinem a časopisem se někdy zúží na (po)chybnou lajnu mezi amatérem a profesionálem. Jistě, tvůrce zinu nedostává žádný honorář, z hlediska ekonomického to je amatér. Pokud ovšem nasadíme měřítko „jakostní“, aby to znělo dostatečně pitomě, profesionál ovládá své řemeslo, je zdatný ve svém oboru; ale míří na něj obvinění z rutiny, stereotypu a z absence osobního vztahu k řemeslu. Tvůrci zinu? Věční amatéři. Jenže subkulturní role fanzinu pomíjí kvalitativní hledisko, nejdůležitější je samotný akt, čin, vytvoření sebehoršího plátku je ceněno a nadhodnota jen příležitostným doplňkem. Jakmile se stanu aktivním tvůrcem, vkus, kreativnost nebo obsahová kvalita jsou důležité jen do určité míry.

Ano, většina hudebních zinů ignoruje soudobý stav jazykových pravidel, ostatně od tiskovin typu Sračka, SER NA TO! PANE BOŽE nebo Ustavičná jatka asi nečekáte Balbínovu chválu jazyka. Zejména punkové ziny si zakládají na tom, že jazyk je pouhý prostředek, stejně jako papír, mnohdy ostentativně pohrdají 092

spisovností a gramatickými pravidly, jak jim velí stav mysli. Aniž bych uváděl nějaké legrační příklady nebo psal floskule o tom, že osobní nasazení předčí lingvistickou výbavu, pravdou je, že jazyk je stejným prostředkem jako číslování stránky, obsahové hledisko významně převyšuje to formální. Tady se neděje umění, ale přeměna (osobního) světa.

Příznačné pro ziny je, že tón textů je osobní, familiární, kontaktní a expresivní. Mluva v rámci komunitní komunikace je jadrná a často v příkrém rozporu s pacifistickým založením jednotlivých členů, s obětavě ochranářským viděním světa, jakkoliv nekompromisním. Na jedné straně čtu „Vítej kurva!“ a závěrečný pozdrav „Lásku, mír, nenávist, válku a hluk!“ (Drunk nach osten) a na té druhé informativní „Ahoj, máš v ruce druhé číslo Kill Your Dreams“ a neobligátní rozloučení „Díky!“. K vidění je ale i velmi netradiční až archaické „Vítejte, čtenáři!“ (Garfweek). Bohatství mateřského jazyka lze krásně vyčíst už z názvů zinů, které navíc implikují ideologické založení, není třeba mimořádného mentálního nasazení, abyste je správně posadili na přímce underground – punk – anarchy – hardcore – grind: Rány do tváře – Psí grc – Přímá cesta – Nauzea – Purulent Gut. FORMÁLNÍ A OBSAHOVÁ SCHÉMATA

S formálními a obsahovými schématy se to má stejně jako s ohledy na spisovnost jazyka, nerozhodují. Jsou tu ověřené kostry a z těch není nutné uhýbat. To je vlastní hardcore/punkovým i metalovým zinům, ale lze to tvrdit takřka o všech alternativních časopisech, včetně těch oficiálních, všechno musí být nalajnováno přesně, na hřištích kreativity nestrpíme žádné fauly. Dnes se nečte od začátku do konce ani jedním dechem, je nutné uvést obsah pro orientaci a pak na své pravidelné místo postavit pravidelné rubriky. Člověk je němé pravítko.

V různém pořadí tak nastupuje sloupek – článek z historie – scene report – rozhovor – průběžná inzerce – rozhovor – morální profil subsubscény – rozhovor – recenze – fotogalerie – politický článek. Což je pořád víc než nabízejí komerční časopisy, variující stále stejné biografie a vtíravě nenápadité rozhovory. Což o to, fanzinovská interview taky nepřekypují invencí, někdy se stává, že otázky jsou stále stejné pro všechny zpovídané. Pak už to má kouzlo insitního (nebo ignorance) a záleží, kdo je na druhé straně propisky.

Obsahově? Když půjde o sci-fi zin, dozvíte se o nových světech, když o punkový plátek,

bude mít levičácké a anarchistické tendence, když o grafickou odnož, slova nebudou mít vlastnosti slov. Je to zcela v pořádku, fanziny nemají potřebu vsáknout do většinové kultury, získat si oficiální místo. Naopak, snaží se stáhnout pochybujícího, prázdného jedince do svého zabydleného světa. Výlučné, nikoliv nutně elitářské. (I když v době interwebu, kdy ziny ztrácí svou informační funkci a jsou příliš pomalé a nepravidelné, je jejich výlučnost umocněná právě vědomím ztracené funkce, ukrajovaného záběru a zdánlivé zbytečnosti ve světě jedniček a nul. Trochu to připomíná graffiti machogesto, viz rozhovor s Honzou Zajíčkem v příštím čísle.)

Periodicita punkových zinů je nepravidelná, nahodilá a mnohdy i nemožná. Když to trochu nadsadím, každá pravidelnost jde proti punkovému modelu. Punk jako schéma znamená bordel, nezodpovědnost, nekontrolovanou vzpouru, něco dočasného a omezeného, pouličního.

Punk, jak ho vidí a prožívají ti nejaktivnější, je přesným opakem: vytrvalý boj a život v souladu se svými idejemi, vybíhání do veřejného prostoru, tlak na rezignaci a flegmatičnost většinové společnosti, zodpovědnost, víra, oddanost. S tím se nějaká pravidelnost těžko slučuje, protože každý tvůrčí čin je nutně svázaný s angažováním, přetvářením nebo využíváním prostředků, které fungují bez návaznosti na punkovou scénu (finanční prostředky, tiskárny, úřady, distribuční moloch Česká pošta etc.).

Většina z nejznámějších zinů současnosti (těch tuzemských) nedodržuje periodicitu, jakousi (deviantní) výjimkou je ostravský Buryzone, který vychází tak, aby byl vždy k dostání na festivale Play Fast or Don’t. Nejčastější variantou jsou žhavé výstřely bez dalšího opakování, jednočíselných zinů je možná nejvíc. Někdy jako by to tvůrci tušili nebo se tomu bránili už na samém začátku, viz Rachota z podloží ostravsko-karvinských dolů, pseudofilozofující vznášedlo: „Tohle je nulté číslo, i když proč nulté, žádné další nevyjde. Jenže to možná taky není pravda, protože co není lež, nemusí být nutně pravda.“ Aneb Jak rychle se lze vyloučit z punkové scény – (sebe)relativizace není nástrojem žádné komunity.

ZIN JAKO OTEVŘENÁ POSEDLOST

Tvorba zinů není zaměstnání ani příležitostný, dočasný koníček. Ve velké většině se jí věnujou doživotní postiženci, počáteční hobby dostává další dimenze, sociální, kulturní i politickou rovinu, stává se posláním, pokud si to slovo předFULL MOON 13

stavíte bez obrozeneckého patosu. Neumělecká tvorba prorůstá životem a jedním oba jsou, duchovní závislost, „lepší“ náboženství.

Jak do toho zatáhnout další tvůrce v době před interwebem, vymysleli tvůrci tzv. assembling zines, kteří každé číslo kompilovali z došlých příspěvků. (Dana Atchley přišel s vizionářsky nazvaným Notebookem, Pawel Petasz s Commonpressem). Listárnu dnešní ziny téměř neprovozují, ovšem názorová infiltrace je přirozenou součástí zinařské scény a cizí příspěvky tvoří nemalou část obsahu, verbální featuring.

Assembling zines se pohybují někde mezi dadaistickým požadavkem zapracování náhody a promyšleným konceptem. Commonpress Pawla Petasze vychází v první variaci roku 1977 v komunistickém Polsku a brzy překročí hranice státu i Evropy. Je postavený na rolích koordinátora, editora, autorů a adresátů. Editor jako ten, který dává číslo dohromady, ale nepíše jej. Každé číslo má svého jediného editora, který si vybírá a oslovuje autory, kteří do něj přispějí, řeší obsahovou i grafickou stránku, koordinátor jen dohlíží a hlídá některé grafické náležitosti (logo), výrobní stránku FULL MOON 13

zinu, distribuci. Editor volí nejen autory, ale také příjemce, kteří se skládají z dopisujících autorů i z plánovaných budoucích spoluautorů a editorů. Zin tak vytváří komunitu, která je výlučná a nezná geografické hranice (snad jen jazykové).

Petasz vychází z tzv. mail artu (kořeny: dada, Fluxus). Z jeho pozic čerpaly i tuzemské undergroundové i popřevratové ziny. Většina punkových zinů je koncipovaná tak, že „vydavatel“ oslovuje určitý okruh autorů, kteří s ním myšlenkově souzní, jsou etablovaní v komunitě, jsou to ti nejaktivnější a často i nejznámější členové, určitá míra výlučnosti nebo elitářství zůstává.

Oslovení není pouze prostřednictvím anketních otázek, ale často dostávají na starost „ústřední“ prostor a úvod zinu, který obsazují ideologickými sloupky. Není to sice všeobecná praxe, ale ty nejrozšířenější ziny jako Hluboká orba nebo Trhavina tento model s úspěchem opakují. „Mail-art se nejvíc podobá tomu, co najdete ve své poštovní schránce.“ Mail art (nebo taky poštovní umění) v době internetu zmutoval na net art a z mixu mail a net artu dnes vycházejí punkové servery. Odlišuje je různá míra náhody

a nahodilosti, se kterou jsou schopny a ochotny pracovat, viz rozdíl mezi sajty Czechcore a DIYcore. Zatímco Czechcore má prověřenou a prověřovanou síť korespondentů a hlídá si svůj ideologický status a estetická stránka věci je pro něj v duchu punkových zinů až druhořadá, DIYcore je otevřený cizím, deviantnějším a odlišujícím se formám vyjádření, je plný šklebů a mystifikací, obsahově není tak striktní, jakkoliv i u něj funguje určitá míra kontroly (ideová cenzura), daná postavou „koordinátora“.

K interwebovým zinům a virtualizaci obecně až v dalším díle, stejně jako k estetizujícím tendencím, ke styčným plochám s uměleckými hnutími pravěku (avantgarda). Z historického hlediska vyhmátneme počátky hudebních zinů a bezprostřední souvislosti, čeká nás nástin tuzemských fanzinů (mapa v rozlišení: jsem slepý, ale nedutám) a taky kardinální otázka, bezprostředně se dotýkající Full Moonu.

Není nadto mapovat živoucí organismus, zápisky z mrtvého domu.

093

ROZHOVOR MIROSLAV BLAŽEK AKA MIRUUS TEXT MAXIM BURDA

Znáte to: šmejdíte internetem, míjíte reklamky, seznamky, fejsy, nabídky na orál hážete pod stůl a videoklipy necháváte děckám, máte nejasný cíl, ale přesnou vizi, svatou trpělivost a ďábelský tah na branku, kde nic není, ani Rumcajs nevezme. Ostatně pročesávat internet s úmyslem najít bakalářskou práci o fanzinech, to je jako byste pátrali po triphopových ozvěnách v hardcore. Ale pak to tu najednou bylo: Tvorba bibliografie českých punkových fanzinů mezi lety 1976 – 2007. Na sedmdesát stran. Jako ropná žíla, čůrek vody uprostřed propálené pouště. Miroslav Blažek aka Miruus hraje na basu v kapelách Risposta a Festa Desperato, provozuje Periferia blog/distribution, píše vlastní fanzin a na několika dalších se spolupodílel. Člověk uvnitř.

Jak dlouho sleduješ zinařskou scénu u nás?

Ziny mě začaly zajímat až druhotně. První impuls přišel, když jsem začal poslouchat punk, začal se zajímat o všechny věci s tím spojené a v rámci toho mi byly půjčeny i tiskoviny podzemního charakteru. Tehdy to byl tuším Splinter, ten byl skvělý, a Hluboká orba, kde mě sralo, že těch pár kapel, co jsem znal, bylo hodnoceno až krajně nepříznivě... (smích) Bylo mi patnáct nebo šestnáct a hardcore/ punkových zinů u nás vycházelo celkem dost, i když nebylo snadné se k nim dostat a, upřímně řečeno, hodně věcí OKOLO jsem docenil až později (kreativita, pokusy o objevování nového, snaha nejen bavit, ale i sdělovat). Takže řekněme necelých deset let.

Jak se na Hlubokou orbu díváš dneska? Orba je bezpodmínečně respektovaná, fenomén...

Jo, určitě, teda ne že bych všechno přijímal bez výhrad, ale dvě stě stránek o hardcore/punku s tím, že se to dá i číst, to upřímně smekám.

Samozřejmě Orba prošla za těch pár let nějakýma proměnama (kde jsou výzvy k mydlení známek? kde panáčci, co hážou do koše logo Insanie? kde je nenávist k neopunku? haha), ale zásadní věci zůstávají stejné, Filip není „punko094

vému byznysu“ nakloněn ani dnes, i když se svět posunul do úplně jiné roviny, a např. výzvy proti CD z pětadevadesátého by dnes měly asi stejnou váhu, jako chcát na Klausův hrob (o mrtvých jen dobře a hlavně – Hluboká orba is not dead!). A hlavně – minimálně stejně dobrý zin je Trhavina.

Kde je hranice mezi zinem a časopisem? Co třeba A-kontra? Je to ještě zin?

Abych řekl pravdu, nepřišlo mně funkční tuhle hranici vymezovat, znáš to, na každé pravidlo patnáct výjimek, proto bych zůstal u toho, zač považuje dílo jeho autor.

Sledovat ziny je jedna věc, ale studovat knihovnictví a psát bakalářku o fanzinech, to už je jiná.

Nejlepší je psát o tom, co tě zajímá. Kolik asi existuje nejrůznějších seminárek a diplomek o anarchismu, SxE, punku a hardcoreu, které píšou zoufalí studenti-pankáči, kteří po třech letech proplouvání na oboru zjistí, že je z toho, co studují, nic moc nezajímá a nic moc o tom neví, a snaží se ten svůj zájem nějak naroubovat na studium. Takže částečně to byla z nouze ctnost, částečně jsem si říkal, že by to mohl být přínos i pro někoho jiného než jen pro protiextremistické oddělení, a částečně jsem rád, že jsem dostal příležitost se v těch starých zinech prohrabat. Je to neskutečně výživné čtení.

Dneska bych tu práci možná napsal lépe, ale inkasovaný titul je zasloužený, a já doufám, že toto ocenění využiju pro blaho této republiky i celého lidstva.

ce levicový extremismus a ten musí být jakožto každé budoucí riziko monitorován. Platím si je ze svých daní, tak doufám, že svou práci dělají poctivě! Ne, vážně, vzhledem k tomu, jak jsou podle mě „obroušeny hrany“, a že jsem na koncertech už pár let policajty nepotkal, řekl bych, že asi ani ne. Ale třeba se mýlím ve svých domněnkách, že státní aparát se věnuje hlavně náckům a jejich akcím.

Je pro tebe u zinu prvotní obsah, nebo si pořídíš něco i kvůli formě – krásnému obalu nebo netradiční technice?

Japonský zin, který se mi fakt líbil, jsem si nekoupil, ten jazyk je na mě moc ořech, ale třeba u azbuky bych se už rozmýšlel, tu relativně zvládám. V prvé řadě mě zajímá nadšení autora a kolikrát mi ani nemusí sedět obsah. A když je vidět investovaná energie – a to u nadšenců bývá – už v grafice, potom už to stojí za hřích.

Sex fanziny a rock’n’roll!

Nejrajcovnější fanzin?

Já vydávám jen jeden.

Jaký je tvůj vztah ke knize obecně?

Pozitivní, rád čtu bez ohledu na to, co studuju. Hlavně si myslím, že knížky mají spoustu dobrých a výhodných vlastností, které se v online době budou projevovat čím dál víc: nutnost lineárního myšlení, „nesmrtelnost“, konzistence...

Nevadí ti, že lidi, co tvoří ziny, neumí často pořádně psát? Nechci tvrdit, že je tím celý zin devalvovaný, ale na druhou stranu si ani nemyslím, že punk znamená psát jako hovado...

Někdy to, že neumí psát, vyvažují tím, že mají o čem… co někdy, vlastně vždycky… pokud teda mají o čem. Někteří píšou nudně, ale já ocením právě to, že to o sobě i ví, a stejně nesou kůži na trh. Vždyť to je paráda. Mimo to, pokud v punku platí „Když se ti to nelíbí, tak to udělej lépe“, víc motivují jednodušší, „slabší“ díla než monumenty; neumětelská díla by měla být motorem k vlastní činnosti. Sakra, fakt nevím. Možná dřív převažovala motivace „chci být něčeho součástí“ a takových primitivních zinů byla hromada, zatímco teď je to spíš „ještě dvacet let do důchodu, nemám se čím zabavit / mám co říct“ a po pěti letech vyjde nová Orba. (smích)

Myslíš, že protiextremistické oddělení sleduje zinařskou scénu nebo hardcorové sajty?

Kontaktovali tě s oponentským názorem?

Sakra, doufám že jo, punk a hardcore jsou pře-

Jsi sběratel? Zajímají tě jen punkové ziny nebo sbíráš i sci-fi tématiku, obskurnosti a tak?

Ten důvod, proč si sháním/čtu hardcore/punkové ziny, je ten, že mě zajímá reflexe hardcore/ FULL MOON 13

punku a ne naopak – v zinech se píše o kapelách, ale kapely nezpívají o zinech (až jednou budu autonomním zpěvákem, bude to jiné).

Nemám o nejrůznějších podzemních nehudebních odnožích nějaký zvláštní přehled, ale xeroxová literatura „od kámošů pro kámoše“ má větší tradici v angloamerickém světě, kde jsou tuny nejrůznějších zinů o cestování, filmech, osobním životě autora až po nevím co.

I u nás existujou tiskoviny spojené s nějakým životním stylem mimo střední proud, třeba undergroundové Dno, nejrůznější osobní ziny, politické časáky a podobně, vesměs si to rád přečtu, cítím v tom spoustu styčných ploch, ale cíleně to nevyhledávám jen proto, že to někdo vydává svépomocí.

Naopak o zinech, co aspoň trochu hrozí hlučným punkem, vím zpravidla ještě dřív, než vyjdou, ale je toho tak málo, že si ani nevybírám – z tohoto pohledu jsem sběratel, protože beru skoro všechno. Ovšem kdyby existoval třeba zin o DIY potravinách (se zaměřením na pivo a chleba) nebo o českých věštcích nebo o kradení v supermarketech, určitě bych vzal pár kusů do distra, leč obávám se, že lidé nejsou až tak kreativní.

Jaké ziny ti přijdou kreativní? Ty punkové jsou dost stereotypní: něco politických sloupků, tour report, recenze, rozhovory plus nějaké angažované téma a finito...

Jo, kreativní moc nejsou, ostatně punk taky ne, aspoň ne ve smyslu vytvářet něco nového, rozšiřovat prostor. Spíš negovat a extremizovat na malém prostoru na co nejvíce způsobů – proč by to mělo být jinak? Ale máš pravdu, celkově se lidi nesnaží překračovat schémata… Z těch neobvyklejších bych mohl jmenovat PVOS/ Slzy na rtech, Vrahžda, How Can Limo Kid Kill Your Dreams?, Papagájův hlasatel… Sakra, teď mě napadají spíš konkrétní úletové články nebo grafika v jednotlivých číslech než nějaké netradiční přístupy. Opravdu výrazně jiný byl třeba Monkey Bite, americký zin, který kombinoval power violence a práva opic nebo vůbec psal hodně o opicích – o gorilách, šimpanzech, filmech s opicema, na každé stránce aspoň jedna fotka opice, v každém rozhovoru aspoň jedna otázka na opice… Slovenská Sranica – švédský crust a porno koláže, Rlyeh Rising – crust/ rawpunk a mezi tím články o Lovecraftovi, i když ani tady nechybí recenze a rozhovory.

Jak posuzovat tímhle stylem třeba francouzský We’re Gonna Fight, který vypadá úplně „tradičně“, ale věnuje se kompletně DIY kapelám ze zemí jako Indonésie, Singapur, Chile, VenezueFULL MOON 13

la? Co třeba názvy zinů jako SER NA TO! PANE BOŽE nebo Porodem vpřed, to je kreativní, ne?

Jak ses dostal k SER NA TO! PANE BOŽE? Ten vydávali maniaci na severu země, zlatá éra kopírek, seznamů dister proti známce, prvních výzev bojovníků za práva zvířat...

V rámci bakalářky jsem prolezl kde co a v rukách jsem držel velkou většinu zinů, včetně několika kuriozit. SER NA TO! PANE BOŽE měl tuším Papagáj ve sklepě pod hromadou uhlí a starých novin na podpal, stačilo jen vyhrabat a odfouknout prach. Ale doma to nemám, těch starých kusů moc nevlastním (kdyby se někdo chtěl diverzního materiálu zbavit, tak mi pošlete dopis, známky vrátím). Já jsem v té době byl úplně mimo, u nás na sídlišti byla jediná zábava – fotbal… Opravdu celou smršť fanzinů jsem promrhal v bráně nebo na levé obraně místního TJ Tatran Bohunice… Ani jsem neposlouchal skoro žádnou hudbu. Dostal jsem se k tomu až zprostředkovaně.

Můžeš srovnat ziny devadesátých let a ty současné? Vidíš vývoj?

Starší ziny byly dost podobné dnešním webům: hromada informací o nadcházejících koncertech a demonstracích, množství kontaktů na aktivní lidi, drtivá snaha o aktuálnost... Tehdy to znamenalo, že někdo začal vydávat papírový zin s tím, že každé 2-3 měsíce vydá další číslo, dneska to suplují weby a ziny mají v tomhle volnější ruce. Hlavní byla komunikace a vlastní tvořivost (básničky, komixy, výzdoba). Taky tam byl takový ten „přírodní“ vzdor – indiánský přístup k civilizaci, mydlení známek, výměny, chuť šířit hudební styly a ideologie, které ještě mainstream nestrávil, to nadšení je z nich pořád cítit.

Z dnešního hlediska se to zdá obsahově slabší, ale dalo to daleko více práce, protože ziny vydával kdekdo a lidi se o ně mnohem víc zajímali.

Dnes jsou ziny graficky propracovanější, často z tiskárny. Díky tomu, že nikdo nemarní čas s něčím, co je padesátkrát na netu, se zdají i vyzrálejší, ale prostor pro zhovadilost přetrvává.

Možná taky větší odstup, míň nadšení a nových nápadů a větší diferenciace. Taky si je kupují spíš ti, co se zajímají a sami tvoří, zatímco ti konzumující tvrdnou u svých stránek s pornem, chtěl jsem říct s mp3.

Když by někdo chtěl proniknout zinařským materiálem u nás, co bys mu doporučil?

Pro začátek asi není od věci Fanzinárium Jirky Masky, což je poměrně obsáhlý soupis česko-slovenské zinařské scény. Co dále?

Úplně nejlepší by bylo začít s tvorbou vlastního zinu, ale zpět do reality a k otázce: „literatury o tématu“ je minimum, přínosný je leda tak článek/anketa Když inkoust teče kanálem v Trhavině č.2 (o fanzinu ve fanzinu), zmiňované Fanzinárium (další samizdat), něco málo o předrevolučních zinech je v knížce Kytary a řev. Existuje ještě něco? Jestli jo, rád bych se o tom dozvěděl. Celkově se vlastně v zinech o zinech píše dost málo, subkultura subkultury.

Z nějaké anglické literatury asi From A to Zine od Julie Bartel, to je asi nejsrozumitelnější.

Co ty a tvorba vlastních zinů?

V reálu jsem toho sám za ty roky zas tak moc nestvořil, jen 4 čísla zinu jménem Smrt. Pak jsem ještě vypomáhal s fanzinem Imisiä Kuolee (2 čísla 2004-05) a sem tam jsem nějakým textem přispěl do několika dalších (Cerelitida, Drunk nach osten, Hluboká orba…). Skromnost stranou, dělám teď na pátém čísle Smrti.

Chtěl jsem nejdřív napsat něco o klasice „nůžky a lepidlo“, ale nůžky nepoužívám a bude tam asi jen 10% bílé barvy. Z obsahu můžu vyzradit jen recenze a dopisy čtenářů, zbytek se teprve rýsuje, hudební vymezení: vysoce rigidní.

Proč zrovna podzemní časák? Není víc, když teď půjdu a zasadím strom?

Líbí se mi to vzepětí, cesta proti proudu (času, technologického pokroku, uznávaného vkusu, vlastní lenosti). Fanziny jsou perfektní i v tom, že na nich nikdo nemůže nějak zvlášť vydělat, skýtají velký prostor pro „tvorbu komunity“ (snad to nezní moc blbě), je v nich moře informací, které nejsou nikde jinde. Není to něco muzejního nebo naopak něco „in“, ale funkční médium. Zasazením stromu určitě nic nezkazíš, vykopáním hlubokého hrobu taktéž ne, ale někdy člověku stačí k radosti i poznání, že i „malé“ věci mají svůj význam.

Zasazením stromu určitě nic nezkazíš, vykopáním hlubokého hrobu taktéž ne, ale někdy člověku stačí k radosti i poznání, že i „malé“ věci mají svůj význam.

095

TEXT CVALDA FOTO LYNDXE

Kdo si před deseti lety myslel, že kazety jsou mrtvý a že se nikdy kvůli svýmu limitovanýmu využití nemůžou vrátit, byl vedle. Ještě minulá generace na nich vyrůstala a lidem se stýská.

Důkazem budiž, že spousta ne zrovna podzemních labelů v poslední době pár titulů na tomhle „mrtvém“ médiu vydala. Vývoj hudebního byznysu jasně ukazuje, že digitalní nosiče nikoho nezajímají. Cédéčka jsou mrtvý a lidi chtějí buď levný mp3 z internetu (v Čechách nejradši zadarmo, v Americe za pár doláčů), nebo něco, co je hezký, má duši a hodnotu.

Proto je vinyl zase nahoře a jeho prodeje zásadně stouply i u mainstreamových titulů. Kazety jsou na tom podobně. Přinášej hodnotu, vzpomínky a osobitej zvuk. Analog.

Když nebyly prachy na kupování desek, stáčeli jsme si desky od kámošů na pásky. Když nebyly prachy na vydání desky vlastní kapely, udělala se kazeta. Vždycky byla po ruce. Levný a nedoceněný médium. Walkmeny byly super.

Nikdy nezapomenu, jak jsme si nahrávali výběry oblíbenejch songů a poslouchali mix cestou ze školy. Tahle doba je nenávratně pryč; máme iPody, shuffle funkce a nekonečnej přísun muziky. Změna k lepšímu... Možná.

I já, stejně jako spousta dalších, dal v jednu chvíli svou sbírku kazet, která byla plná převážně českejch metalovejch kapel ze začátku 90. let, pryč. Brácha byl metalista a měl na mě velkej vliv. Díky aukru jsem některý tituly nakoupil znovu. Master’s Hammer, Arakain, Debustrol, Root, Krabathor a spousty dalších.

Polský kazety Slayer, Sodom nebo Kreator z burzy se mi už sehnat nepodařilo. Za poslední dva nebo tři roky se začaly objevovat 096

kazetový tituly od současných kapel a labelů, který mám rád, a neodolal jsem. A řeknu vám, že toho vychází víc, než byste si mysleli.

Zpátky ke kazetám mě nasměroval Rick Smith, bubeník Torche. Pár let nazpět rozjel kazetovej label Rotting Chapel Propaganda a já od něho dostal pár releasů. Nadchlo mě to a začal jsem kazety zase kupovat. Mimo kazetovejch verzí desek Torche vydává hodně alternativních noise kapel, ve kterých účinkuje Rickův brácha David. V rosteru labelu jsou taky sludgeový mágové Moss, hned vedle crustovejch Wolfpack nebo šílenejch Wold. Na kazetě vyšla i diskografie Rickovy grindcoreový party Shitstorm, ve které zpívá David Smith, na kytaru hraje Jonathan Nuñez (basák Torche) a čtyři struny drtí bývalý bubeník Kylesy Eric. Vedle Terrorizer, Excruciating Terror a Napalm Death jeden z nejlepších grindcoreů, co znám.

Posledním exkluzivním releasem na RCP bylo dvojalbum parádní kapely The Goslings: dva lidi hrajou osekanej heavy rock se spoustu samplů a skrytejma melodiema. Jelikož je jejich dvojkazeta limitovaná (jako všechny tituly na labelu), už se vám ji asi nepodaří sehnat, je dávno vyprodáno. Ale pokud vás nuděj všechny ty profláklý kapely, Goslings vám otevřou novej svět. Kazety se daj, stejně jako vinyl, dělat v různejch barvách, a tak Meanderthal Demos od Torche je na žlutý, Shitstorm diskografie na průhledný červený, Moss na černočerný kazetě. Vůbec všechny Rickovy kazety jsou bezvadně udělaný. Mrkněte na rottingchapel.com.

I respektovanej label Hydra Head, kterej vlastní Aaron Turner z Isis, podlehl vlně kazet. Je to jedině dobře, vzešlo z toho pár skvělých releasů. Pět let nazpět, předtím, než se Cave In odebrali ke svýmu hiátu, vydali kazetovej singl,

kterej nabubnoval Ben Koller z Converge. Dvě zabijácký skladby Shapeshifter a hardcoreová Dead Already. Bílá kazeta s parádním jednoduchým designem, kterej vypadá jako něco mezi blesky a mozkovou kůrou. Poslední deska blackmetalového aroganta Xasthura vyšla u Hydra Head taky v kazetový verzi. V krabičce, s nášivkou a plackama uvnitř. Limitovaný náklad asi tři sta kusů, po kterým se jen zaprášilo. V podobným balení, ale bez nášivek, vyšla i poslední sólová deska Stephena Brodskyho z Cave In. Album Here’s to the Future je zatím jeho poslední, hodně ovlivněný šedesátejma a sedmdesátejma létama. Putuje od Beatles přes Stray až k Pretty Things. Mám tuhle desku hrozně rád, hlavně listování tlustým bookletem s texty a Stephenovými kresbami.

Aby toho nebylo málo, hvězdnej projekt Greymachine, kterej spolu založili Aaron Turner (Isis, Mamiffer) a Justin Broadrick (Godflesh, God, Final, Jesu), vyplivnul kazetovej singl z prvního alba Disconnected. Greymachine jsou krutý. Představte si dvakrát nervy drásavější Godflesh s typickou industriální naládou a vokály, hnanými přes distortion. Nálada, kterou budeme mít, až se ta naše planeta zastaví.

Grey Fucking Machine. Jsem rád, že Broadrick se vrátil od popovejch Jesu zpátky ke kořenům.

Kromě toho Hydra Head vydali kazetovou kompilaci kapel, který se u nich za poslední léta mihli. Udělali prezentaci svýho labelu na kazetě – jasný ukazatel, že tohle médium je i v polovičním undergroundu zpátky ve hře. „Songs from the Hydra Head, hype machine: volume 1, or did you mean Hawaiian Souvlaki?“ Drone králové Sunn O))) se ke svému desetiletému výročí taky rozhodli udělat kazetovej release. Je to pár let zpátky, jenom ve dvou jeli FULL MOON 13

turné na oslavu první desky Grimm Robes, která byla původně nahraná jen jako demo. Na kazetě je nekonečnej live set riffů právě z tohoto alba. Vyšlo na bílé i černé kazetě. Jen je škoda, že Southern Lord zatím nepokračuje ve vydávání kazet. K tomuhle labelu by to sedlo.

Ale zpátky k blackmetalu... Parádní kapela Harassor ze samotného srdce Los Angeles, která taky pochází z Hydra Head scény. Aby ne, jejich zpěvák vlastní spolu s Aaronem a Markem z Hydra Head obchod s deskama Vacation Records. Harassor jsou ukrutný trio, který se naživo polívá krví. Mám jejich poslední kazetu Astral Psychosis, která je experiment, ambientní elektronický drone. Trochu jako když se Burzum na posledních dvou deskách zbláznil a udělal synťákovej mišmaš, kterej zázračně fungoval na veřejnost. Holt když člověk sedí v krimu za vraždu, kterou asi chtěl spáchat, vzejdou z toho různý věci. Kazety ale dorazily i do indie hipster scény. Držím v ruce živák No Age z jejich posledního evropskýho turné. Fúze klasický indie kapely s vlivy Dinosaur Jr. a noise. Kdyby na ně nechodilo tak podivný publikum a kdyby nevzešli z nejpopulárnějšího hipsterskýho klubu v L.A. The Smell, jsem si jistej, že by lidi brali na zřetel jejich přítomnost na Sub Pop Records a to, že tahle kapela je super.

Leží mi tady na stole ještě pár starejch kazet.

Třeba singl od Dinosaur Jr. se skladbama Little Fury Things, In a Jar a Show Me the Way z SST Records. Industriální verze českých Hermafrodit, album Architektura ostrých hran, mimochodem na krásný oranžově-červený kazetě. Legendarní album Arakainu Schizofrenie hned vedle Cool Mortification od Krabathoru. A split Mindlock (s Machinery), nejlepší grindcoreový kapely v Čechách, ve které zpíval nynější bubeník Gospel of the Future.

Kazetovej zvuk je nenahraditelnej. Jsou na nich ořezaný výšky a zní basově. Sice na úkor některejch zvukovejch frekvencí, ale to tomu dává tvář. Já jsem zase zamotanej do pásků.

A jsem rád, že tohle médium je aspoň v nějaký formě zpět.

Třeba tenhle svět není ještě tak zkaženej, jak by se zdálo.

FULL MOON 13

097

KOMIKS PAUL POPE: 100 % (VERTIGO, 2005) W. ELLIS – J. H. WILLIAMS III: DESOLATION JONES:

stvím s hlubším poselstvím a meditací nad uměním, ale 100% je... průzračnější, vyzrálejší, ale stále plné dynamiky a vášně.

MADE IN ENGLAND (WILDSTORM, 2006) TEXT ALEŠ KOT FOTO ARCHIV

Tvořím komiksy a science fiction. Skrze sci-fi jsme schopni vyjádřit a konfrontovat své postavení ke světu, který – úmyslně či neúmyslně – vytváříme.

Skrze sci-fi prožíváme svou čerstvě narozenou budoucnost. A komiksy... jsou má vášeň. Mé médium, mé plátno. Věřím, že cokoliv, co můžeme říct o životě a lidech, může být řečeno skrze komiks.

100% je sci-fi, ale vůbec není na žánru závislé. Atmosféra cyberpunkem říznutého New Yorku si čtenáře přitahuje a podmaňuje, ale jakmile se ocitá v hloubi příběhu, dochází mu, že celý komiks (přes dvě stě stran) je o charakterech. Tanečnice, která se nebojí ukazovat na obří obrazovce vnitřek svého těla (pravděpodobně jinak, než si myslíte), majitelka klubu, umělec procházející tvůrčí krizí, boxer, který potřebuje peníze, barmanka, která právě poznala zmiňovaného umělce, a kluk, který v klubu zrovna začal pracovat a zjišťuje, že se zamiloval do tanečnice…

Paul Pope prochází romantickou érou a 100% vibruje zvolna, jako melancholická procházka nočním New Yorkem – melancholie a milion chutí a vůní se mísí ve vzduchu s párou ucházející z kanálů a větracích šachet, vyhublá kočka prochází rozsypanou stezkou odpadků a obří neonová světla dopadají na ulici a okna a schody a zornice. Vyhýbá se klišé a hledá drobné, důležité momenty – Heavy Liquid (jeho předešlý počin) je pulpovým dobrodruž098

Hodně si vážím jazzových hudebníků. Trávím dost času přemýšlením o jazzu... Miles Davis je můj hrdina. Snažím se najít cestu, jak dostat teorii jazzu do svých komiksů, protože chci být flexibilní a intuitivní na úrovni, jakou jsme ještě neviděli. Chci vytvářet díla, která budou působit jako alba. Čerpám hodně inspirace z životopisů umělců, kteří nepracovali na komiksech – malíři, hudebníci... Rád studuji, jak se jejich umění vyvíjelo a kam se dostali.

Komiks, který by působil jako jazz? Musel bys nejdřív pracovat s formou, bez specifické barvy. A pak začneš improvizovat a vrstvit a skrze improvizaci začneš příběh lépe chápat. Je to velmi abstraktní vysvětlení, vím. A taky – dost skvělých alb bylo nahráno rychle, čtyři pět dnů... Nepotřebuješ hodně času. Jack Kirby pracoval podobně. Kombinace abstraktních tvarů a dynamických nápadů.

Pokud jsi nikdy neposlouchal Milese Davise, Kind of Blue je album, které doporučuji jako první. Kind of Blue bylo mé první jazzové album, dostal jsem ho v roce 1989. Byl jsem na střední a moje máma se vídala s profesorem ekonomie z Buckinghamské univerzity. Občas jsme se vídali u nás doma, jeho přátelé a já a máma. A jeden z jeho přátel byl jazzový hráč a řekl mi: Vidím, že jsi hudebník, poslechni si nějaký jazz, a dal mi Kind of Blue a Out of Cool Gila Evanse. A změnil mi život. Věřím v hudbu.

100% je Kar-wai Wong okolo In the Mood for Love a 2046, ale zmutovaný skrze Popeovu estetiku – umění, hudba a vztahy se dostávají do pozice zrcadel a neustále se prolínají, David

Bowie a Mick Jagger, vizuálně působivé kresby New Yorku a všech jeho střech, brilantní práce se zvukovými efekty v podání Johna Workmana (Hard Boiled, Thor). Všechno to řve !GRAPHIC NOVEL!, a přitom je v tom hluku/prázdnu nádherná, všudypřítomná poezie. 100% je o lidech, o prostorech mezi nimi a o formách, které daným prostorům dáváme skrze své city, myšlenky a činy – a přečíst ho znamená posunout se o kousek dále do prostoru, kde se dualismy rozpadají na prach.

Jednou za čas je něco posunuto do roviny umění, a pop může být umění. Nejlepší pop je umění. Co je opravdu důležité – schopnost mluvit univerzálním jazykem k co nejširší vrstvě čtenářů. Pokud to chceš dokázat, musíš mluvit otevřeně, pojmenovávat věci tak, jak je cítíš, přesně tak, jako to dělali Beatles a Hendrix. Byli schopní pracovat ve své sféře umění bez toho, aby se stali cyniky nebo aby se zaprodali.

Protože chtěli změnit svět.

Michael Jones je bývalý agent Britské tajné služby MI6. Bývalý, protože to přeháněl s konzumací lihovin natolik, že se ho jeho nadřízení rozhodli použít jako pokusnou krysu. Desolation Test. Burgessův Mechanický pomeranč krát deset: intravenózní strava, násilím roztáhnout oční víčka, připoutat k lůžku, nastřelit toxickým mixem stimulantů a pumpovat do něj nejhorší možná data 365 dnů bez přestávky.

Michael Jones přežil a za „odměnu“ byl poslán do Los Angeles, kde žije bez možnosti odejít.

Tedy, opustit ho může, ale jakmile se o to pokusí, agentura ho najde a zabije. Jonese to příliš netrápí, má dost problémů sám se sebou: halucinace jako pozůstatek testu, zničené tělo, FULL MOON 13

absolutní nezájem o lidské životy a ztracené porno Adolfa Hitlera a Evy Braunové.

James Bond v Čínské čtvrti říznutý Burroughsem. Long Goodbye, filtrováno Philipem K. Dickem a Chuckem Palahniukem. L.A. není město pro život – je to město, kterým se prochází, podobně jako LAX. Ballard by měl radost.

Warren Ellis je jedním z nejlepších komiksových spisovatelů vůbec, ale kvantita jeho komiksů občas přehlušuje kvalitu. Tady je to jinak, Desolation Jones je synergie. J. H. Williams III je jedním z nejunikátnějších a nejoceňovanějších kreslířů vůbec a jeho mistrovský art deco styl a eklektické postupy (nemá problém razantně změnit styl kresby/malby i čtyřikrát na jedné straně) přináší v kombinaci s Ellisovým pečlivě promyšleným, razantním scénářem unikátní zážitek, který kromě krimi noir a výtečné charakterové studie funguje i jako rozbor mnoha odlišných uměleckých stylů a jako ukázka toho, jak daleko se dá zajít s obrazy a písmeny. Williams postupem času dává více a více prostoru úhlům, které nám dávají možnost sledovat dění z Jonesova pohledu – a možnost ztotožnění se s hlavním protagonistou se tak posouvá do neobvykle intenzivní roviny, která je v závěru umocněna jeho těžko předvídatelnými rozhodnutími.

Ellis poté ještě napsal dva sešity dalšího příběhu ze světa Michaela Jonese (zatím nedokončeného, poslední díl vyšel v roce 2007), tentokrát s uhlovitou, graffiti ovlivněnou, tuze atmosférickou kresbou Daniela Zezelje, a vyslal Jonese po stopách bývalého přítele a dalšího agenta, který možná zemřel a možná ne...

A všichni okolo citují Philipa K. Dicka.

Desolation Jones je jeden z nejlepších komiksů, které Ellis napsal. Je vidět, že je fascinován Los Angeles a miluje ho rozebírat na prvočinitele (popkultura, porno, vysloužilí agenti, architektura, všudypřítomné dálnice). Jones je krystalicky čistým, pečlivě nevybalancovaným noir protagonistou, děj se vine postranními ulicemi a slizkými bary stejně jako předraženými vilami a nádhernými byty a konstantně nabírá na tempu. A J. H. Williams podává dost možná nejlepší výkon své kariéry. Desolation Jones je tunel a světlo na jeho konci je zářivka nad operačním stolem.

Resuscitovat.

FULL MOON 13

099

DOKUMENT INSTRUMENT R. JEM COHEN, 1999 TEXT ONDŘEJ KAMENICKÝ FOTO ARCHIV

V případě filmu Instrument režiséra Jema Cohena, zachycujícího deset let existence Fugazi, je obtížné mluvit o běžném dokumentu, stejně jako je těžké titulovat samotnou kapelu. Paralelně různým dohadům o hudebních post-žánrech a pseudostylech je Instrument ze všeho nejvíc filmovým polem, kde jako „nástroj“ vyprávění funguje chvíli obraz, chvíli hudba, pak obojí naráz, nakonec vytržené texty skladeb a opět hudba. Hudební dokument ne jako historická informace, fakta a životní etudy, ale jako autentický proces. Naexponování kapely tak, aby amatérskými sekvencemi domácích videí a intermezzy z cest bylo i v neznalém divákovi nastartováno uvažování, o čem všem může „kauza Fugazi“ být.

Když se nesoustředíte na chronologii, popisy, data nebo místa koncertů, máte v rukou roztříštěný lyrický počin – sběrnou surovost, která vypráví o atmosféře kolem čtveřice muzikantů v průběhu 90. let. Vypovídat velké věci o Fugazi nebylo Cohenovým záměrem. Bez ambicí shromažďoval hromady materiálu, včetně videí od fanoušků, které zpracovával do průběžné formy. Teprve během roku 1993 se k jeho úsilí postavila čelem i kapela.

K výběru snových záběrů podzemních akcí, fanouškovských tváří a gaučových banalit, které jsou natáčené ještě na Super 8, černobíle, v horší kvalitě a bez zvuku (údajně nešlo o estetický záměr, ale nedostupnost lepších prostředků), patří ve stejné době vytvořený 100

Instrument Soundtrack. Instrumentálně vyšperkovaná dema skladeb z alba End Hits (ale třeba i k nepoznání upravená Rend It z In on the Kill Taker) nebo úplné novinky jako I’m So Tired se z pozice zvukové kulisy dostávají do středu pozornosti, což podporuje i vizuální ztvárnění: songy jsou přímo nahrávány nebo si je alespoň někdo z kapely brouká.

V podobných momentech – prošitím filmu hudebním i obrazovým stehem – se ukazuje, že přes záměrnou amatérskou „kolážovitost“ nepostrádá Instrument básnickou a myšlenkovou integritu. Kromě krátkých promluv, kdy se muzikanti vyjadřují k notoricky známým etickým a politickým tématům, lze charaktery jednotlivých členů vyčíst nanejvýš z vypjatých gest a z pohybů při hraní (obzvlášť výmluvné jsou Picciottovy kaučukové nohy), což je dáno tím, že si Cohen rozvrhnul film jako schéma různých vizuálních cyklů, narozdíl od tehdy klasicky popisných spektakulárních rockových dokumentů, dělaných pro MTV. Co někoho může na snímku iritovat, jsou často dlouho zabírané tváře fanoušků. Jakoby nepatrně rozpohybované fotografické portréty, mlčenlivé figury doplňující náladu dvouhodinové, v jádru intimní dokumentární skladby.

Bezčasí a zdánlivá povrchnost (koncerty, texty, cesta, fanoušci) má svébytnou náladu – stává se nástrojem, který vidí a nasává každý, zdánlivě zbytečný detail.

Na začátku nahozená polemika o tom, co je, není nebo by mohl být dokument, se teď trochu obrací. Instrument je jediným, skutečně HUDEBNÍM dokumentem své doby. Není o vymačkání esence kapely (nejhorší možné

klišé), která je od přelomu 80. a 90. let nezastoupitelná na poli nezávislé hudby, ale o zkušenosti s Fugazi. O tom, že hudba nemůže obstát jen jako jednorázová událost, za kterou si „banda hlav a těl“ zaplatí, a pak táhne domů, jak zmiňuje Ian MacKaye. Na koncertních záznamech vidíme tiché fanouškovské fantomy postávající před klubem, dvě odlišné kategorie lidí. První takoví, jací jsou (MacKaye přerušuje show kvůli jejich nevhodnému chování), a druzí zas tací, jaké si je Cohen a Fugazi idealizují a chtěli by je mít. Perličkou jsou fanoušci na parkovišti v závěru filmu, kteří vysvětlují své diametrálně rozdílné, až legračně zkarikované názory na Fugazi.

Jem Cohen, starý známý Fugazi, nezávislý filmař a součást tehdejší washingtonské scény, během let strávených s kapelou (1987 – 1997) točil prakticky vše, co se kolem něj dělo. Často ani nešlo o skupinu samotnou. Používáním stejného experimentálního jazyka jako v krátkém záznamu koncertu Witness o Butthole Surfers (1986), jako ve filmu Glue Man (1989), na kterém se podíleli i MacKaye a Picciotto (je zahrnut v DVD bonusech Instrument), nebo v dílčích spolupracích s R.E.M. se Cohen dostal k časosběrné mozaice. Díky stylovému používání osmičky a šestnáctky se mu podařilo navodit dojem nízkorozpočtového klipu se spoustou nepřímo souvisejících poetických prvků, kompilovaných velejemným střihem.

Instrumentu určitě nepřijde na chuť každý.

Je to totiž hudební příběh o slušných lidech.

FULL MOON 13

FULL MOON 13

101

ROZHOVOR SAMUEL MUDOHORI TEXT/FOTO LENKA ŠPRYSLOVÁ

„Neblázni, ráno?“ Rozhovor vznikal večer. Samuel Mudohori, původně ze Singapuru, mě hned na začátku varoval, že toho moc nenakecá, že se snaží používat co nejmíň slov a těm velkým se vyhýbá. Jo a taky že dost nadává.

Nadával, to je pravda, ale po hodině byl problém ho zastavit, a probrali jsme všechno od procesu získání slovenského občanství až k domácí výrobě strojků.

Co žes mohl až takhle večer?

Já ti nevím. Ať už je časový posun jakýkoliv, stejně se vždycky nějak zázračně hodím až na odpoledne. Něco jako permanentní jet-lag.

Cestuješ hodně?

Ani ne, tohle je třetí cesta do Evropy. Pak plánuju přesun do Států. V tomhle je singapurský pas zázrak, vízum nepotřebuju skoro nikam, takže cestování mám jednodušší.

Já myslela, že žiješ v Bratislavě. Nebo to byl jen fórek na facebooku?

Já jsem se o to opravdu snažil! (smích) Ale zklamal jsem. A všechno kvůli papírování. Slovenská vláda odmítla akceptovat papíry, které vydala moje vláda. Protože moje země funguje tak trochu na bázi deset v jednom. Jeden papír funguje na všechno. Na Slovensku ale chtějí deset papírů. Kolik chlupů máš na levé noze? Ale jakou mají barvu, už přijde na jinej papír... A jsou rovný, nebo kudrnatý? Další papír. To je Slovensko.

Moje vláda má jeden papír. Jeden papír – jeden člověk. Odškrtnout, hotovo. Na cestování je to super, ale když chce člověk někde zůstat, je s tím neskutečný množství práce. Musím zpátky domů, zkusit to pořešit a pak se zas vrátit. Do Evropy. Asi ne Slovensko, ale… Možná Praha.

Přítelkyně je Slovenka, takže aspoň trochu blíž.

Praha se ti líbí?

Jo, je to krásný město. Všichni tu mají na tváři takový náznak úsměvu. V Singapuru se na vás 102

všichni mračej. „Chceš se prát, vole?“ V Praze se lidi usmívaj. Je to hrozně milý.

A to jsou Češi považovaní za relativně uzavřené lidi...

Ve většině asijských zemí se na člověka usmějete a on se na vás podezíravě zadívá a úplně vidíte, jak si říká: „Kurva, co je? Chceš něco?“ V Čechách se na člověka můžete usmát jen proto, že se zrovna chcete usmát nebo máte dobrou náladu. V Asii toho druhýho spíš vyděsíte. Možná začne i utíkat. Tady, v kraji bílých tváří, se lidi zdraví – třeba ráno, když vejdete do obchodu... V Singapuru, když vlezeš do krámu, je to: „Dej mi prachy a zas vypadni.“ Nikdo se o tebe nestará. Jsi jim ukradenej.

A my si stěžujeme na prodavačky... Tak jo, zpátky k tématu. V Malajsii, odkud pocházíš, má tetování mnohem duchovnější rozměr než v Evropě.

Co vím, tak v Malajsii je tetování pořád kmenová záležitost. Pořád je to spojený s lovci lebek.

To jsem našla a docela mě to vyděsilo.

Ono je to tím jménem. To zní děsivě. Ale všechny motivy jsou pořád kmenové, spojené s dospíváním. Stejně je to v Thajsku. Tam má tetování taky duchovní rozměr, ochrannou funkci. V Číně jsou to jen některá území. V Japonsku je duchovno, ale tetování tam má blízko ke gangům. Čím výš je člověk v hierarchii, tím víc je potetovaný.

Evropské kapely musí v Japonsku budit hrůzu.

Bez urážky, ale Asiati tetování zvládaj mnohem líp než běloši. Dej do stejnýho křesla hubeňoučkýho maličkýho Asiata s obrovským bílým typem a garantuju ti, že ten bílej bude řvát a Asiat ani nepípne. Myslím, že je to proto, že jsou většinou chudí, spí na podlaze… Běloši jsou víc rozmazlený. Tohle je trochu odbočka, ale měli jsme v Singapuru bandu americkejch námořníků, účastnili se výcviku pro námořnictvo. Ani to nebylo nic extra náročnýho, FULL MOON 13

FULL MOON 13

103

střední zátěž – a stěžovali si, že je to kurevsky těžký... Co se týče Indonésie, nevím, tam jsem nebyl . Ale Malajsii a Thajsko mám zmapovaný, viděl jsem je při práci.

A liší se to hodně?

Jo, dost. Hlavně technika je jiná. Japonci používají dvě tyčky.

To jsem viděla! Vypadá to bolestivě.

Haha! Zkus si thajskou verzi! Zkurveně obrovská tyč a jedem! A člověk fakt slyší, jak ta kůže pracuje. Představ si, že se chlap nechává tetovat na hrudníku. Budou tam dva další, kteří mu budou držet ruce dole, a mistr. Opravdu to bolí. Na Borneu používaj ostrý zvířecí zuby.

V tom zubu je malá dírka a barvu dostávají pod kůži tím, že do něj tlučou paličkou.

Zkoušel jsi něco z toho?

Zkoušel jsem nějaký vězeňský kérky, což je dost podobný. Tyčka a vpichy.

Byls ve vězení?

Ne, to ne. Tomu se jen tak říká, aby si pod tím člověk líp něco představil. Prostě tyčka s jehlou.

To jsem viděla tady na amatérské konvenci.

Je to sakra pracné.

Jo, trvá to dlouho. A tím je to limitovaný. Strojky jsou rychlý, mnohem rychlejší. A jsou lidi, kteří to touhle technikou zvládaj na stejný úrovni.

Když ale tatér není extrémně zkušený, barvy nejdou pod kůži tak, jak by měly, linky jsou příšerný… Těžko se to ovládá. Chce to trpělivost.

A pevnou ruku, ne?

Vlastně by bylo docela fajn mít Parkinsona… (smích) Šlo by to rychlejc, že jo, přirozeně. Každopádně se strojkem je to snazší, rychleji se to naučíš. Na druhou stranu amatér kůži pravděpodobně strašně zrasí a pak se to blbě hojí, jsou jizvy. Viděl jsem to na vlastní oči. Opatrně.

Opravoval jsi?

Jo, překrývaček jsem dělal spousty. Je to hrozně náročný. Většina lidí si myslí, že kérka je hned hotová. Deset minut a nazdar. Pak jsou překvapení, že to trvá několik hodin. Překrývačky trvají dvakrát tolik. Musíš dávat dvě, tři vrstvy barvy. Lidi mají často pocit, že se je snažím okrást. Ale než začnu, vysvětluju, co přesně se bude dít: „Musím na tom makat mnohem víc než na novém tetování. Fakt to chceš?“ Dělat překrývačky je strašně uspokojující. Není to snadný a když se ti povede překrýt, schovat 104

starou práci, víš, že na sebe můžeš bejt hrdej. Člověk se naučí leccos.

Kdy ses ty sám nechal tetovat poprvé? Čekal jsem do osmnácti. Čekal? Odkdy jsi to měl v plánu?

Nevím... Možná od dvanácti.

Páni... Tou dobou jsem o kérkách fakt nepřemýšlela. Tenkrát to byla ještě záležitost kriminálníků.

Dneska je to stejný. V Singapuru nebo v Malajsii obecně… záležitost gangů. V šedesátých letech kdokoli, kdo měl kérku, byl gangster.

A když se tenkrát prali gangsteři s fízlama, fízlové utíkali. Já tu kérku nechtěl, abych vypadal jako gangster. Nikdy jsem nechtěl a dodneška nejsem gangster. Fakt! (smích) Vypadám tak, ale nejsem. Jsem hodnej kluk. (píská si) Říkal někdo něco o nožích?

Myslíš, že pro tatéra je výhodou nějaká konkrétní povaha? Když jsi ten hodnej kluk...

No, řekl bych, že špatná není obsedantně kompulzivní porucha. (smích) Protože lidi s touhle poruchou jsou opatrní a taky mají dost dobrej vztah k hygieně. Takže ne brutálně, ale trošku se to hodí. (smích) Taky člověk nemůže bejt línej. Nikdy bys nic neudělala. Člověk tomu musí dát hodně, když začíná. Šest, osm, deset hodin denně v křesle.

Jak ses učil ty?

V té době jsme si museli vyrábět jehly. To byl nejlepší trénink na pečlivost. Co se týče mého učení, není to proces, který bych doporučoval.

Začal jsem sám, když jsem si nechal udělat první kérku. Tak strašně mě to fascinovalo, že jsem věděl, že to musím dělat. Jak jehla, sedm jehel, spousta jehel zajíždí pod kůži a vytváří obrazce... V tu chvíli jsem si řekl, že půjdu domů a udělám strašnou blbost. (smích) Cestou jsem přemýšlel, z čeho vyrobit strojek. Udělal jsem to. Použil jsem motorek z autíčka na ovládání, baterku ze svítilny a jako pedál sešívačku.

Sešívačku??

Jo, nedalo se nic sehnat. Tělo strojku jsem udělal z plechovek od koly a pak zavírací špendlík.

Ty vole...

Bohužel jsem ho ztratil. Štve mě to, byl jsem na něj opravdu hrdej. A podezírám mámu, že ho tajně vyhodila. Ale jednou si postavím novej.

Jen tak, z legrace. Abych si ho mohl vystavit.

Každopádně když jsem měl strojek, začal jsem si rasit kůži. Pak jsem začal rasit kůži svejch kamarádů. Pak jsem začal rasit kůži spousty dalších lidí. Bylo to špatný. Strašně špatný.

Předělával jsi svoje starší kérky?

Všechny! Všechny, až na ty, co mám na sobě.

Protože bych se z toho posral. Tu bolest bych znovu nemusel. Možná někdy. Navíc se mi fakt nepovede, že bych si sedl a přemejšlel, čím bych si překryl vlastní kiksy. Opravil jsem svoje mizerný kérky kamarádům. To stačí.

Je na tvojí současné práci něco charakteristického?

Snažím se míchat staré s novým. Tradiční věci s futuristickými. Teď třeba dělám na projektu samurajů ve futuristický výzbroji, taky by se u mě daly najít komiksový vlivy. Jednu dobu jsem dokonce přemejšlel, že bych se stal ilustrátorem. Ale moje rodina byla chudá, takže jsem si nemohl dovolit chodit do školy. Pravda je, že jsem začal kreslit, až když jsem se pustil do tetování. Pak jsem chodil pro inspiraci a studovat do knihoven. A potom na internet.

Ten je geniální, dostaneš se k tolika věcem!

Máš blog a na něm takovou pěknou myšlenku: „Všechno na tomhle světě je jen projekt.

Nezáleží na tom, jak je ošklivý. Může a měl by být vylepšován. V jeho zdokonalování neexistují limity a žádné limity by neměly být ani v našem zkrášlování světa. Matka Země si to zaslouží. My si to zasloužíme.“ Opravdu nemáš žádné limity?

Tetování vnímám jako krášlení světa, ale limity mám. Netetoval bych rasistický věci. Což je jasný. A ještě tak pět let zpátky jsem měl pravidlo, že netetuju předloktí a nohy lidem, kterým ještě nebylo 21. Protože tenkrát bylo těžký najít práci. I já jsem měl s kérkama problémy. Chtěl jsem pomoct starý paní přejít silnici a chvíli to vypadalo, že mě ztříská a zavolá policajty. Já jsem jí chtěl pomoct! Nebo třeba jsem v baráku, kde jsem bydlel sedm osm let, potkal u výtahu sousedku, ona se otočila a utekla. Osm let!

Takže jsem nechtěl, aby si ti lidi podělali život, než budou vědět, co chtěj dělat. Dneska už je situace jiná, i tak by ale člověk měl zvážit, než si nechá udělat rukávy. Chlapi zvlášť. Dospíváme pozdějc. Já jsem pořád přerostlý dítě.

No, opravdu toho moc nenakecáš. Strávili jsme tu jenom hodinu!

Jako pěna!

FULL MOON 13

FULL MOON 13

105

TEXT JASON ORLOVICH PŘEKLAD BRO

Jsem velký fanda hudebních dokumentů, životopisů, aukcí, muzejních retrospektiv, čehokoli spřízněného – zamiloval jsem si a pochopil jsem díky tomu většinu hudby a jejích žánrů, na které jsem během své kariéry narazil. Kariéry hudebníka a především milovníka vyprávění a historek. Rozhodně si jich necením pro chlastací a drogové mezihry, ačkoli i ty jsou dost zajímavé a občas prorocké, ale spíš pro jejich poučení: jsou to příběhy, které z kteréhokoli uměleckého snažení dělají něco hodnotného, něco smysluplného, něco, co stojí za to uchovat dlouho po našem zapomnění. Knihy jako Our Band Could Be Your Life: Scenes from the American Indie Underground 1981-1991 od Michaela Azerrada nebo Please Kill Me: The Uncensored Oral History of Punk od Legse McNeila by se měly stát povinnou četbou pro kohokoli, kdo by chtěl začít dělat hudbu, o kterou by se mohl podělit s ostatními. V každém hnutí je kus romantismu, punk není žádnou výjimkou; i tak jsem ale vždycky cítil, že v tom žánru chybí něco intimně osobního, jakési humanitní ukotvení, aspoň jeho základy. Zrovna jsem dočetl Just Kids od Patti Smith, paměti, které jí loni ve Státech získaly cenu National Book Award a spoustu výročních uznání. Nebyl jsem si nejdřív jistý, co čekat, ale teď tuhle nehudební koláž počítám k nejlepším svého druhu. Jde o portrét New Yorku a přátelství (s umělcem a Pattiným milencem Robertem Mapplethorpem), o umělecký proces, jehož pokročilých fází dosáhne jen málokdo a ještě méně se jich o to snaží. Je to téměř dokonalý manifest pro všechny, kdo by chtěli v New Yorku začít bydlet, a přitom nepodlehnout pohádce, která se o městě traduje.

Příznačně se tento měsíc slaví desáté výročí Azerradovy klíčové práce. Oslavy probíhají v Bowery Ballroom, hned za rohem bývalého klubu CBGB’s, kde mnohá z velkých undergroundových jmen přehrávají písničky z jednotlivých kapitol – členové Dirty Projectors hrají Black Flag; Ted Leo hraje Minor Threat; Dan Deacon hraje Butthole Surfers; St. Vincent hraje Big Black; a tak dále. Oslavy by měly být obrovským svátkem, ale možná ne z úplně správných důvodů. Just Kids zdůrazňuje, jak je důležité držet hlavu sklopenou a učit se pomalé krůčky v dlouhém procesu, a já si uvědomil, že musíme 106

vytvářet své vlastní příběhy, protože jinak během příštích deseti let nebudeme mít pra(ch) žádný důvod napsat tu svou knihu. Ani námět.

Něco podobného mě napadlo, už když jsem byl v březnu na novém nezávislém dokumentu Blank City debutující francouzské režisérky Céline Danhier. Dokument se zaobíral filmovým hnutím No Wave Cinema, které v sedmdesátých letech burácelo v East Village a Lower East Side, zatímco zbytek New Yorku pomalu upadal a podléhal vzrůstající epidemii cracku a kokainu. Filmařům jako Amos Poe, Becky Johnston a Jim Jarmusch je ve snímku poskytnuto hodně prostoru a vyprávějí o době a místu, kdy umění a komunita znamenalo jedno a to samé.

Během posledního víkendu jsem byl v Soho na kávě se svým sedmdesátiletým kamarádem, který je taky umělec, a zmínil jsem se mu o tom dokumentu a sérii koncertů oslavujících knihu, kterou tolik zbožňuju. Učíval na univerzitě v Denveru, dokud se v roce 1979 nepřestěhoval do New Yorku. Rok 1979 je zásadní jak pro film, tak pro hudbu. Popisoval mi sousedství na rohu ulic Crosby a Spring, kde stále žije, jako vypálenou válečnou zónu s vyklizenými, nezastavěnými plochami a hořícími auty – což je vzhledem k tomu, že oblast nyní zabírají luxusní obchody, pasáže a galerie, poměrně překvapivé. Povídali jsme si skoro tři hodiny, a když jsem naši lavičku opouštěl, bylo mi jasné, že ve skutečnosti jsou to právě tyhle příběhy, které si zaslouží převyprávět.

New York má prostě zvláštní způsob, jak je předat každému, kdo je ochotný poslouchat a, samozřejmě, účastnit se.

TEXT PAVEL VULTERÝN

Tak jsem byl na dovolené! Jestli je New York město, které nikdy nespí, pak Londýn toho taky moc nenaspí a navíc je to na něm vidět. Sem lidi nejezdí odpočívat, odtud se odpočívat utíká. Nejdříve jsem pečlivě vážil, kterým směrem se vydat a co z toho. Sever, západ, východ, jih?

Moře nebo hory? No a pak jsem se podíval, kolik mám na účtu a kdy jsem naposledy jedl, a bylo.

Destinace: matka měst.

Od té doby, co jsem zjistil, že Full Moon opravdu někdo čte, jsem v sobě znovu objevil mesiášské sklony. Tato deviace se u mě projevuje v drobné mutaci: namísto abych chtěl lidi kolem sebe skutečně spasit, rozdávám jim dobré rady. Ať už se pak o sebe každý postará, jak uzná za vhodné.

Jedním z velkých mouder, kterých jsem nabyl během své dlouhé a úspěšné existence, je tajemství spokojeného života. Potřebujete tři věci. Mít kolem sebe lidi, kteří vás mají rádi, dobrou práci, která vás baví, a být zdraví. Všechno ostatní jsou prkotiny a dostaví se časem, a když ne, nepotřebovali jste je. Musím říct, že mám svůj život rád.

Svoji práci tedy upřímně nesnáším, i moje holka si o mně myslí, že jsem idiot, a nemine den, kdy bych si nediagnostikoval nový druh rakoviny. Nevadí, i přesto jsem veselý a šťastný člověk, který ví, že dostal od sudiček mnohem víc, než si zasloužil. Nehněvám se tedy, když přiletím do Prahy v neděli ráno a The Twilight Singers hrajou v sobotu večer. Beru to jako daň za štěstí. Grega Dulliho je pro mě zkrátka těžké potkat.

Když hrál před pár lety v Praze s Markem Laneganem a jejich společným projektem The Gutter Twins, bylo zrovna na čase zvednout kotvy a nikdy se nevracet, takže jsem byl pryč, než přijeli.

Jednou já, jednou on, remíza. Přesto je mi to líto, protože Powder Burns od Twilight Singers je pro mě deska s hlubokou orbou do emocionálních částí mozku a vím, že bych alespoň něco z ní měl jednou slyšet živě. Nebo neměl?

Apačka viděla, že jsem z toho trochu smutný, a tak mě hned v neděli pozvala na koncert Megadeth a Slayer. Bylo to od ní hezké, ale musím bohužel konstatovat, že tentokrát se mi do noty netrefila. Slayer jsem nikdy moc neposlouchal, ale uznávám je, protože mají nejvtipnější billboardy na světě. A Megadeth... Řekněme, že Dave Mustaine by udělal nejlépe, kdyby zůstal v Metallice – jako bedňák. Zkušenost to nicméně byla zajímavá minimálně ze sociologického hlediska. Už když jsem čekal na Českomoravské a sledoval fanoušky obou souborů, byl jsem trochu nervózní. Ve sluchátkách mi hráli O’Death.

Hlavou mi proběhla myšlenka, že jestli tady někdo zjistí, že poslouchám kapelu s houslema, dostanu minimálně po držce. Nechápejte mě špatně, mám k metalové estetice 80. let kladný vztah, všechny ty lebky a krev a je skvělé i po letech nosit účes, který vám dovolí být o víkendech za drsňáka a přes týden slušným řidičem autobusu... Ale když je takových lidí příliš, je to o strach. Ještě horší to bylo uvnitř arény, kde se koncert konal. V posledních měsících jsem zaznamenal, že se kvůli ní Sazka dostala do nějaFULL MOON 13

kých problémů, ale že je to místo prokleté, to mě nenapadlo. Řekněme si to na rovinu, z haly sálá zlo a abyste to cítili, nemusíte být zrovna senzibil. Začíná to prokletou plaketou Aleše Hušáka, pokračuje cenou piva a končí faktem, že abyste tam mohli pracovat jako pořadatel, musíte být satanista. Že to celé stojí na starém indiánském pohřebišti, je už jenom detail. Zlo, zlo, zlo.

Abych se trochu vzpamatoval z nemilého zážitku, nechal jsem si hned druhý den ráno vytrhnout nějaké zuby. Po jednání s ostrahou arény to byla příjemná změna. Paní doktorka mi to nejdříve umrtvila, a i když to byla má první zkušenost, musím říct, že lokální anestezie mě baví, nechám si vytrhnout něco dalšího. Navíc mě to činilo dost přesvědčivým při jednání v bance, která byla mojí další zastávkou. Nic nezíská respekt vašeho osobního bankéře rychleji, než když těsně před jednáním uplivnete do pítka asi deci krve. A protože stále nemůžete hýbat půlkou obličeje, zníte jako Don Corleone, není nic, co byste od své banky nedostali zadarmo.

Stačilo se jenom jednou vyspat a už jsem mohl zase hýbat pusou a vyrazit do Rekomanda na autorské čtení Eugena S. Robinsona. Oxbow jsem nikdy neposlouchal a i na tenhle koncert jsem šel z jiných důvodů, než si poslechnout Eugena. Tím hlavním bylo potkat kámoše, dát si lahváče a klábosit o nesnesitelné lehkosti bytí, protože toho se mi v Londýně moc nedostává.

A z pohledu dovolené je to lepší než všechny italské pláže, co jich na světě je. Navíc do Rekomanda jsem se chtěl podívat už dávno. Slyšel jsem o tom podniku spoustu hezkých věcí, tak jsem si řekl, že si tam koupím Mobyho Dicka, kterého sháním od doby, kdy jsem zjistil, že mu anglicky nerozumím. Rekomando je super, ale knížky, které u nás nevyšly patnáct let, nemají ani tam. No a pak tu byl aspekt kulturního vyžití nad básnickými obraty vystupujících. S Eugenem mám podobný vztah jako s Gregem Dullim, jenom to vychází naopak. Vždycky, když přijedu do Prahy, on tam je, a aniž bych ho vyhledával, vždycky se sejdeme. Tak se stalo, že jsem ho viděl už před dvěma lety před Neurosis a tentokrát znovu. Nikdy s jeho kapelou, ale vždycky rád. Nezklamal.

Když si plánuju výlet, málokdy hledám, co se v té době kde děje, jelikož důvody návštěvy bývají jiné: vidět rodinu, kamarády, operace slepého střeva a podobně. Například by mě ani nenapadlo jet do Prahy, když moje adoptivní sestra (do dneška jsem se plně nerozhodl, jestli FULL MOON 13

ona adoptovala mě, nebo já ji) odjede na týden na nějaký cáklý festival do Holandska. Roadburn se to myslím jmenuje, nevím, nestopuji.

Aby se z toho Apačka alespoň trochu vykroutila a zametla pod koberec svoje faux pas, prozradila mi, že jsem přehlédl, že ve čtvrtek večer jsou na Sedmičce Cancer Bats. Nevěřil jsem jí, ale když počítač mých rodičů s pevně nainstalovaným překládáním potvrdil, že Rakovina Netopýři jsou pravda, nedalo se jinak, než si v Rekomandu koupit lístek (to je totiž další skvělá věc, kterou tam můžete dělat). Teď je potřeba něco dovysvětlit (typ „mesiáš“ se kromě dobrých rad vyznačuje i potřebou věci vysvětlovat a trvat na jejich pochopení). Lidé v ČR si mnohdy neuvědomují, jaké štěstí na kluby mají. Je jasné, že Sedmička je nejlepší klub na světě už svojí povahou, ale navíc tam vystupují interpreti, které byste už na západ od republiky nepotkali v menších než pětistovkových klubech. Analogicky to funguje třeba s Divadlem Archa a většími interprety. Do Čech jezdí skutečně velká jména za poloviční vstupné a vystupují v prostorech pro pětinu obvyklého publika. A koncerty jsou to skoro vždycky skvělé. Konec apelativní vložky.

Cancer Bats jsou kapela, která kapacitu Sedmičky dávno přerostla, proto do Čech jezdí už jenom jako předkapela podobných blbostí jako Billy Tallent nebo hrát na Rock for People. A že ani koncert na Strahově nebyl vyprodaný, je čistočistá ostuda. Je jedno, že poslední deska je horší než ty před ní nebo že si kapelu oblíbila spousta děcek, nechat si ujít něco takového je rouhání. Dorazil jsem jako obvykle s postojem světáka, který se založenýma rukama sleduje všechny ty ztracené existence, co ještě neviděly a neslyšely všechno na světě. A za deset minut jsem lezl po stropě a užíval si zatím nejlepší koncert roku. Monokl pod okem, naražená brada, zlitý pivem – takhle si představuju nebe.

A pak už mi nezbylo než se sebrat, umýt si alespoň ruce, když už nic jiného, a jet vyzvednout přítelkyni na letiště. Reprezentativně jsem zrovna nevypadal, čerstvě omlácený obličej, chyběly mi zuby a navíc jsem smrděl, jako by mě někdo zrovna vymáchal v kádi s alkoholem. Neříkala nic, ale myslím, že příště už sám nepřijedu.

Jenže to je jedno. Praha je skvělé město na dovolenou, ať jedete sami nebo s drahou půlkou, opilý nebo střízlivý, oblečený nebo nahý. A není to jen o místě, je to hlavně o lidech – vždycky, když se tam otočím, jsem překvapený, kolik skvělých kamarádů si mě pořád ještě pamatuje a jsou ochotni mi věnovat svůj čas. A Mobyho

Dicka? Nakonec jsem ho dostal, v antikvariátu a za hubičku.

Moře nebo hory? Příště jedině Michle.

Jo, a říkejte mi Izmael.

TEXT PAUL WALFISCH PŘEKLAD TOMÁŠ KEJMAR

Frank Zappa, který má můj obdiv (vím, že si teď zadělávám na pořádnou dávku nenávisti) i přes to, že napsal některé z nejhorších věcí, které jsem v životě slyšel, kdysi řekl: „Hudební žurnalistika znamená, že lidé, kteří neumějí psát, píšou o lidech, kteří neumí mluvit, pro lidi, kteří neumí číst.“ Po roce, co zabírám místo na těchto stránkách, si čtenáři už jistě všimli, že On & Off the Road není sloupek o hudbě. Všechno ale má svůj rytmus a lyriku lze vyjádřit i jinak než melodií. Právě jsem dočetl Life od Keitha Richardse a pustil se do sbírky příběhů Just Kids od Patti Smith, ve kterých objevuje Roberta Mapplethorpea a New York. Zjistil jsem, že dva z lidí, kteří mají na svědomí šíření blahodárného vlivu hlasité a jednoduché hudby, patří mezi nejlepší spisovatele na světě. (Zappa, i přes to, že byl pohotový a zábavný v televizních rozhovorech, kde obhajoval svobody jednotlivce či vychvaloval Edgarda Varèse, byl stejně nestravitelný a nepodstatný autor jako skladatel). I když je u Richardsova životopisu jako spoluautor uvedený jeho kamarád, novinář James Fox, je jasné, že Fox nemusel udělat o moc víc, než zapnout diktafon a pak šest set stran Keithova vyprávění slovo od slova přepsat. Všichni se diví, že Keith přežil tak dlouho. Drží ho při životě fakt, že bezmezně zbožňuje to, co dělá, a je u vytržení z toho, jak privilegované pozice se mu dostalo.

A to neplatí od chvíle, kdy se prodal první milion jeho desek, ale už ode dne, kdy vzal poprvé do ruky kytaru.

Kniha Patti Smith je obdobně ilustrovaná vděčností a pokorou hodnou náboženské oddanosti, kterou ale zapálení věřící, stižení tíhou morálky, viny a bohabojnosti, tak zřídkakdy staví na odiv.

Rozdíl mezi uměním a zábavou dlí v tom, zda je, nebo není servírována morálka. Náboženské obřady a stadionové akce, od rockových koncertů až po masové komerční sportovní události, jsou ztělesněním obětovaných východisek a uspokojených vášní. Zkoumání, pochyby a ta konfliktnější představení, při kterých je ponecháno více 107

prostoru pro zvědavost jak umělce, tak publika, posunují vývoj kupředu. Okamžiky úžasu nad virtuozitou hvězdných atletů nebo hudebníků zlehčují vyumělkovanost stadionového zážitku, ale ve chvíli, kdy se plamen kreativity rozšíří až do Madison Square Garden nebo na stadion do Wembley, je jeho oheň už beztak živený plynem, bez ohledu na to, jak jasně hoří.

V roce 1968 byla pro Patti Smith „slabost pro telefonní budky v bistrech velký problém… Pár mincí mohlo znamenat o jedno jídlo méně.“ O výletu do centra New Jersey, které je dnes stejně jako tehdy světem s jinou mentalitou než New York City, stačí říct jen tolik, že v porovnání s okamžitou dosažitelností, danou dnešní zázračně levnou a rychlou technologií, bylo Jersey v roce 1968 nepředstavitelně vzdálenou fyzickou i virtuální entitou. Dnes ráno, zatímco nad Krakovem vycházelo slunce, jsem šel podél Visly. Odletěl jsem s Wizz Air (vyslovováno jako „Weezer“ – příště poletím s Foo Fighters) zpátky do Dortmundu právě včas, abych stihl zkoušku Krvavé svatby. Včerejší koncert v Krakově bylo první vystoupení Botaniky v Polsku a moje první návštěva země od roku 1986. Miriam Eichler, která hraje v Botanice na poloviční úvazek, se k nám přidala ve Vídni. Pořadatel koncertu nás předem zasvětil do tajů místní dopravy: „Silnice jsou hrůza. V autobusech občas někdo umře. Na druhou stranu, vlaky jsou taky šílený. Pokaždé se něco rozbije a většinou mají hodiny zpoždění.

I přes to, že autobusy jsou nebezpečné, šance, že umřete při dopravní nehodě autobusu, je pořád o hodně menší, než téměř absolutní jistota toho, že vlak bude nepohodlný a přijede pozdě. Takže radši jeďte autobusem.“ Řekl jsem si, že pravděpodobnost neštěstí snížíme. Takže Miriam jela do Krakova vlakem a zpátky autobusem. Vlak měl přesně hodinové zpoždění, což znamenalo, že vystoupila z taxíku před restaurací, kde jsme se měli potkat, přesně ve chvíli , kdy jsme tam dorazili my. Skoro jako kdybychom si seřizovali hodinky podle epizody seriálu Dostaňte agenta Smarta. Vlastně celý náš pobyt v Krakově měl perfektní načasování a průběh, stejně jako to první setkání.

Následující večer, v klubu Masada, stály na podiu klávesy Hammond B3 z roku 1959. Jejich lesklý, tmavě červenohnědý lak byl tak naleštěný, že jsem si mohl v průběhu koncertu kontrolovat účes. Tyhle klávesy, poslané z Fresna v Kalifornii, s láskou rozebrané, vyčištěné a složené zpátky dohromady, a reprobox Leslie, který k nim patří, byly nejlépe udržované a nejlépe znějící ham108

mondky, které jsem v životě viděl. Jejich vlastník nám říkal, že jsou jediné svého druhu v Polsku.

Pochybuji, že by se na světě našel tucet podobných. Důvod, proč se tohle překrásné zvíře krčilo na našem podiu, byl ten, že týdny před koncertem se zdálo, že Korg CX3 je věc, která se v celém státě prostě nevyskytuje. Z věty „Korgy v Polsku nejsou“ se pro pořadatele stala mantra. Až do dalekých měst Gdaňsk a Lodž putovaly prosby o zapůjčení Korgu a stejně tak Wurlitzera (ve výsledku celkem dobře zastoupeného kusem značky Nord). Nakonec, za pomoci několika lahví vodky jako úplatku, dorazil do klubu omlácený obal s tím, že uvnitř jsou nějaké klávesy. Odmotali jsme gumové kšíry a jako by se stal zázrak, uvnitř přebýval postarší Korg CX3. Měl dokonce škrábance na úplně stejných místech jako ten můj. Samozřejmě že i pro hammondky se našlo místo v programu. Protože mi omezený rozpočet nedovolil poslat moje dětské piano, slečnu Jaymar, s námi letadlem WeezAiru, vyměnil jsem ji za královnu všech klávesových nástrojů. Seděl (a stál) jsem na té naleštěné stoličce obklopený klávesami. Začátek Truth Fish nikdy nezněl tak drsně, obscénně a kurva bombasticky. Uprostřed podia s námi stál Kapitán Jack, kormidelník klubu Masada oblečený v pruhované košili ve francouzském stylu, s dlouhou zužující se svíčkou připevněnou na čele, který ovládal světla na podiu. Náhodně hýbal táhly nahoru a dolů a pohrával si se všemi tlačítky na osvětlovacím panelu a při tom protančil celý koncert. Nakonec se mu povedlo přišlápnout Jasonovi kabel a vypojit mu basu.

Procházka po městě mi připomněla New Orleans před Katrinou. Krakov je město, jehož obyvatelé zbožňují místo, kde žijí, a uvědomují si, že mají něco extra. My jsme si naopak neuvědomili, že 10. května je v Polsku státní smutek. Nejspíš jsme byli jediná kapela, která ten večer ve městě hrála, možná v celé zemi, a navíc v neděli, kterou Poláci nemají zrovna vyhrazenou pro umění a zábavu. Shodou okolností nám to hrálo do karet a narvaný klub nás málem nenechal slézt z podia. Koncert jsme končili písničkou This Perfect Spot, hranou na hammondky, a to, co jsme zpívali, jsme mysleli vážně.

Nevím, jestli Patti nebo Keith někdy hráli v Krakově, ale nepochybně zažili večery podobné tomu nedělnímu.

Jinak by tu už asi nebyli, aby nám všem mohli ukázat, jak se to má dělat.

TEXT ZBYNĚK PROKEŠ

Uctivá poklona. V uplynulejch tejdnech se náš milovanej Arsenal zbavil břemene soutěží jako Liga mistrů a FA Cup a měl volný ruce na to, aby zdramatizoval boj o titul. Jak vypadala naše dubnová stíhací jízda? Jediná výhra, tři remízy, prohra na Boltonu. Takže místo toho, abychom proháněli Manchester United na první pozici, jsme se propracovali z druhý příčky na třetí a i o tu abychom se pomalu báli, protože šejkové z Man City mohutně finišujou.

Ale ať úplně nekecáme – boj o titul jsme zdramatizovali, to zas jako jo. Akorát z toho neprofitujeme my, ale jeden z pseudolondýnskejch klubů, FC Matrjoška Chelsea. Na svátek práce naši borci porazili doma právě United a modráci ze Stamford Bridge se díky neuvěřitelnýmu zápasu s Tottenhamem (viz níže) k lídrovi tabulky dotáhli na titěrný tři body. Vzájemnej zápas je čeká ještě do konce sezony. Arsenal se letos může přejmenovat na Jánošíky, týmům zvrchu bere, týmům ze spodku dává. A sami z toho máme prd.

Takže o co do konce ligy hrajeme? Chce to udržet třetí flek, abychom za milionama z Ligy mistrů prošli přímo a nemuseli jezdit na kvalifikaci někam do Kazachstánu, kam bychom kromě hráčů museli letadlem přepravovat i konzervy se žrádlem, a stejně by si při našem štěstí aspoň třináct plejerů přivezlo střevní chřipku, lepru nebo zlomeniny krčních obratlů. Směrem nahoru se v tabulce už dívat nemůžeme.

Kde skončily naše naděje definitivně? Bezpochyby na Shite Hart Lane. Gunneři přijeli na derby celkem slušně naladěný a v první půli vedli na Tottenhamu už 3:1. Pak si ale vzpomněli na Newcastle a na to, jaká prča je podělat rozhodnutý zápasy, a nechali Slepice ukopat plichtu. Letošní ligová bilance s úhlavním nepřítelem je děsivá – jedinej bod ze dvou zápasů, šest obdrženejch branek. Opravte mě, jestli se mejlim, ale takhle zlý to snad nemohlo bejt ani za druhý světový.

Potupa byla dokonaná tím, že nejlepším hráčem roku hráčská asociace zvolila tottenhamskýho Garetha Balea. Bohužel musíme uznat, že tenhle slepičák je fakt dobrej. Těšit nás FULL MOON 13

může jen to, že při svejch schopnostech u rivalů dlouho nepobude. Jako malinkou náplast můžeme vnímat ocenění Nejlepší mlaďoch roku pro náš letošní objev – Jacka Wilsherea.

Ten se propracoval i do ideální jedenáctky sezony, kromě něj v ní jsou ještě další naši kluci Sagna a Nasri. Jak vidno, žádnej Fabregas.

O tom už se s blížícím přestupovým termínem zase mluví čím dál hlasitějc. Prej letos do tý Barcelony už fakt jako půjde. A dokonce prej za 35 milionů liber. Nebudeme naskakovat na každou zprávu anglickýho bulváru, ale pokud by tohle měla bejt pravda, zasloužili by naši manažeři lobotomii. Na co tohohle kluka drželi poslední dvě tři sezony, kdy bylo naprosto jasný, že nic nemůžeme vyhrát, pokud bylo v plánu ho pustit v momentě, kdy se můžeme zvednout?

To ho mohli prodat dráž a dřív, stejně by byly poslední dva roky o ničem a do osy týmu se mohl zapracovávat novej špílmachr.

dej bože do zimy a že tomu kopytu chce kouč vybrat klub sám. Při Nicklasově skromnosti je totiž možný, že by nejdřív telefonoval do Barcelony, pak do Realu, Interu Milán, Chelsea, a najednou by bylo transfer window pryč.

Takže nejbezpečnější bude, když mu někdo vybere Hamburg, Zalaegerszeg nebo Keflavík a pošlou ho tam pečlivě zabalenýho výměnou za ovci nebo dva pomeranče.

Jakkoliv se to jeví neuvěřitelný, musí se teď věrnej Gunner spolejhat na jasnozřivost a prozíravost jednoho Yankeeho. Majoritní podíl akcií našeho milovanýho klubu si pořídil jakejsi Stan Kroenke. Jo, už i my budeme v rukách nějakejch KFC šupáků. Nicméně musíme doufat, že Amík zkrotí našeho žabožrouta a konečně vyhodíme nějakou zlatku na slušný plejery. Jinak si tu příští rok můžeme zase leda tak s nostalgií zavzpomínat na sezonu 2003/2004.

Navíc náš slovutnej manažer Wenger dává naději, že se zablejská na lepší časy: snad poprvý v životě připustil, že má taky nějakou odpovědnost za to, že nic nevyhráváme, protože vybírá mančaft. Arsène tuhle novinku světu oznámil letos v dubnu, přišel na ni ve svejch jednašedesáti letech. A nemůžeme s ním než souhlasit – ano, je to on, kdo je schopnej posílat na hřiště v rozhodujících okamžicích Bendtnera, a ještě ho stavět na křídlo. On je schopnej hrát kus sezony s brankařskou dvojicí Almunia – Lehmann. On je schopnej mít na stoperu Squillaciho s Koscielnym. On je schopnej do takhle zdecimovanýho mančaftu nikoho nepřivýst a ještě se tím chlubit. Však už mu i klubový legendy začínaj přes noviny vzkazovat to, co všichni fandové Arsenalu říkaj už několik let. Chce to posílit a zároveň výrazně přitvrdit defenzivu. Jinými slovy přivýst nějakýho anglickýho brusiče na stopera. Druhýho Tonyho Adamse nebo přinejhorším Sola Campbella.

Mluví se o Cahillovi z Boltonu a nikdo rozumnej nemůže mít nic proti. Wenger na to ale reaguje po svým a podle dosud nepotvrzenejch informací podepsal Jenkinsona z Charltonu.

Takže zas devatenáctiletej cucák, kterej letos v tý druhý lize odehrál nějakejch deset mačů.

Ten nás určitě zvedne k výšinám jak Koscielny.

Jelikož o titulu letos v Anglii kromě naší neschopnosti rozhodujou i poměrně neuvěřitelný věci, pozastavme se u zápasu Chelsea vs.

Tottenham. Pasák kluků ze Stamford Bridge má asi poměrně rozsáhlý portfolio, ve kterým si sudí tohohle zápasu mohli vybrat nějaký moc hezký kočičky. Jinak si těžko vysvětlit, že jedinej regulérní gól zápasu padne do sítě Chelsea, která ale stejně vyhraje 2:1. Rozhodčí totiž těm křupanům, co k zápasům nastupujou v montérkách, jako gól uznali střelu chycenou čtvrt metru před brankovou čarou, a pak je ještě nechali skórovat z dvacetimetrovýho ofsajdu. Nikdo nás nemůže podezírat ze sympatií vůči Rottenhamu, ale tohle byl nefalšovanej rozhodcovskej hnus.

Mračna se stahujou i nad kauzou Bendtner.

Dánskej fracek prohlásil, že měl pohovor s Wengerem. A ten mu prej neřekl, aby si hledal novej klub. Můžeme jen doufat, že to neznamená, že u nás Nicklas zůstane ještě ne-

TEXT AL BURIAN PŘEKLAD BRO

FULL MOON 13

Ivánku, kamaráde, můžeš mluvit? Máš tam v Anglii signál?

V přípravě na výlet zpátky do Států jsem si četl Walden, zásadní dílo nezaměnitelného Henryho Davida Thoreaua. Zapomeňte na

všechny, o kterých jste dosud ve Full Moonu četli: H.D. Thoreau je jako hipík daleko mystičtější a jako punkáč a grunger daleko radikálnější než kterýkoli z nich. Už v roce 1850 se důsledně vymezoval proti vládě, chtivosti a plytkosti ostatních Američanů a iracionalitě žití ve městech. Walden popisuje Thoreauův útěk do lesů, kde po dva roky žil ve vlastnoručně postaveném srubu. Jeho kniha je óda na přírodu a jednodušší způsob života. A přestože patří do časů, které dávno pominuly, je skvělé mít se s kým zase ztotožnit. Napříč věky.

Probuzení z bezčasí Thoreauovy knížky do šedi každodenního života může být rozčilující a skličující: četl jsem pasáž, v níž popisuje takřka nepatrné změny v životě lesa, zatímco jsem se řítil berlínskou podzemkou. Žiju tady přes dva roky a stejně jako v Thoreauově případě se mi povedlo odstřihnout se od společenského prostředí USA. Jistě, kde bydlím, není tak úplně jezírko Walden Pond. Monitory Berliner Fenster na vás od chvíle, kdy vstoupíte do prostor U-Bahnu, chrlí okleštěné zprávy a nezáživné sportovní reportáže. Ustavičně. Stejně to přijímáte, už proto, že vám to usnadní na chvíli vypnout ostatní spolucestující. Městské oblasti mají společné především jedno – něco, co Henry David Thoreau patrně prorocky předvídal, ale francouzský situacionista Guy Debord o sto let později dotáhnul. Říkal tomu Společnost spektáklu a přesně to vystihuje současnou podstatu věcí. Život ve městě je obrovskou iluzí – sámošky se magicky samodoplňují, celý den kolem nás září neony, všude samé rozptylování. Jako nekonečná, uniformní deka stejnosti. Naše civilizace je plytký sen, který se nám, věčně náměsíčným, opakuje znovu a znovu.

*Fantastické * * filmy v letadle: Narnia a po ní A-Team. V prvním z nich je jedna z hlavních postav mluvící lev, který ve filmu vypadá jako dublér Ježíše. (Nemůžu si pomoct, musím ho srovnávat se záběry mluvícího lva v Posledním pokušení Krista, ačkoli tam se lev nakonec projeví jako ztělesnění Satana. Matoucí zprávy z Hollywoodu? Možná. Divné? Jop.) Druhý snímek je remake osmdesátkového amerického seriálu o odpadlých žoldácích. Dali mu moderní kazajku a zasadili do kontextu války v Iráku.

Kdo přišel s tak geniální pohnutkou? Naneštěstí načasování filmu stevardce příliš nesedlo, a tak klimaktické finále plné orgastických výbuchů na obrazovkách probíhá ještě ve chvíli, kdy naše 109

letadlo dosedá. Nikdo si proto nevšímá té velké chvíle, titěrného dosednutí podvozku letadla, které je utopeno ve výstřelech hmoždířů a dobře provedených bouračkách hořících aut.

*Spojené * * státy se na první pohled zdají být prodloužením mé jízdy podzemkou. Z U-Bahnu jsem šel na bus, pak letiště, letadlo, až konečně, na druhé straně oceánu, ulice. Brooklyn, New York. Vypadá to tu jako na jakékoli stanici linky U-6; nejasně povědomá ulice, na kterou se dostanete běžnou linkou městské dopravy.

Navíc je to tu špinavější a hlučnější než v Neukölnu. Svět, pokud na něj nahlížíte perspektivou Berlína, se kolem něj šíří v kruzích: dantovský popis pekla. Když procházím ulicemi a čtvrtěmi jako Bed-Stuy nebo Bushwick, místy, která znám jen z filmů Spikea Lee a rapových veršovánek, přemýšlím, jak nebezpečné to tu pořád je. Teď, po dvě generace trvajícím přílivu zbohatlíků. Zapínám v hlavě městský radar a přeměřuju si okolí: fungujou tady popeláři?; lokální krámky – jsou všechny dobře osvětlené?; a co tihle cápci, co jdou proti mně? mám se bát? v pohodě, jenom párek obyčejných hipsterů z Brooklynu – na sobě boží neonové odstíny, jako bonus úryvek konverzace o jakési kdesi vernisáži... Proplujou kolem mě a jsou pryč.

New York býval divoký a k nevydržení. Teď je všude čisto, kriminalita a nádech podezřelosti byly vytlačeny dál z centra, do okrajových částí. Kdysi se to mísilo přímo tady, na rohu každé druhé ulice jste museli dávat bacha na sladké řečičky krásných holek, během kterých vám její kluk vyprázdnil obsah šrajtofle. Probíhalo to scénicky, loudavě, ale stejně jste neměli šanci. New York má s Berlínem (a Thoreauem) něco společného – obě města zažila o hodně zajímavější časy. A stesk po těchhle časech je jim taky společný.

*Filadelfi * * e je na stejné brdo, jen vypadá ještě urbanističtěji a mají tam více betonu. Nesnáším velkoměsta, nadávám si pro sebe. Chci vypadnout pryč, do lesů. Kamarádka Katy navrhuje, že se skočíme podívat do vlčí rezervace, která leží někde za městem. Nadšeně souhlasím.

Projíždíme rozsáhlými úseky nákupních středisek, až úplně opustíme okrajovou část Filadelfie. Rezervace se nakonec ukáže být zavřená, a tak končíme v nebývale nudném arbo110

retu opodál. Kupujeme si nealko z automatu u vrátnice a míříme si to po pečlivě upravované stezce až k drobnému, mechem pokrytému jezírku, u něhož v tichosti pijeme přeslazené nápoje. Koukám na ponurou hladinu jezírka, ze kterého znenadání vystrčí hlavu malá žabka, aby zalapala po vzduchu. Takový výjev ve mně nevyvolává tak nepřekonatelný úžas, jaký jsem si sliboval od střetnutí s vlky.

Cestou zpátky se nepochopitelně ztrácíme.

V bludišti dokolečka se opakujících sjezdů na dálnici a z ní se nemáme šanci vyznat. Nejspíš jezdíme v kruzích a vůbec se nám nedaří byť se přiblížit Filadelfii. Začíná mě to srát a trochu panikařím. Nepodařený výlet mezi vlky, od kterého jsem před několika hodinami tolik očekával, se zvrtl do pitomého pozorování žáby, ze kterého vzešlo čtyřhodinové bloudění v autě, které jsem strávil sledováním ošklivé pustiny amerického podbřišku.

Roky a roky strávené na turné mě naučily nenávidět čas strávený v autě, navíc opepřený výhledem na rozplizlou nekonečnost dálnice. Kdo dlouho hledí do propasti, toho propast pohltí, říkal Nietzsche, ale co ten věděl o propastech? Který z kruhů Danteho pekla je hoden takového příměru? Krajina smrti zrcadlená v systému dálnic je má osobní vize pekla; zíráním skrze okno jsem promrhal příliš mnoho let, které mi nikdo nevrátí, a teď si připadám vyjetě, jsem otupený dalšími pohledy do vakua za sklem. Existuje vůbec ještě něco jako příroda? Nebo je naše planeta jenom dutý lusk, vyhlodaný rakovinou lidství? Je hledání čehokoli prostého leda prostý nesmysl? Nakonec, jak předvídal Nietzsche, nám pokaždé dojde prázdnota, na kterou bychom mohli zírat, a jsme nuceni hledět dovnitř, do sebe, kde najdeme kořen problému. Propast tě pohltí; hledí do tebe. Tehdy začíná skutečná hrůza.

Katyn mobil nefunguje, je v něm voda a odmítá spolupracovat. Asi se mi promáčel u toho jezera, povídá. Její hlas je taky na pokraji paniky, když dodává: Dávej bacha, jestli neuvidíš obchod Verizon. Už se ani nesnažíme najít správnou ceduli, která by nás dostala na dálnici do Filadelfie. Náš denní plán se zkrátil o další uzel důstojnosti, ať už je po všem! Očima projíždím všechna loga v okolních nákupních střediscích, až mi unavené oči sklouznou ke známému logu. Ne, říkám si, na to se odmítám koukat, odmítám rozpoznat logo Verizonu. Uvnitř se směju své malé neposlušnosti a najednou mě

Katy přerušuje, Jo, támhle je jeden, a se skřípěním pneumatik zajíždí na parkoviště. Pospíchá do obchodu a já zůstávám v autě, poražen.

Snažím se představit si svého starého kámoše Thoreaua, jak trčí na parkovišti před Verizonem. Co by asi udělal? Napsal o tom naštvané pojednání? Nejspíš. Ve skutečnosti se to zdá jako celkem logická odpověď na celou situaci.

V tom si všímám nápisu hned vedle Verizonu – „Ye Olde Ale House“. (Staroanglická pivnice – pozn. překl.) Nápis vyrytý dlátem do starého dřevěného vývěsního štítu. Zvenku to vypadá nemístně legračně – tohle by mohl být perfektní flek pro sepsání mého anticivilizačního výlevu. Sbírám pero a notes a poroučím se do útrob pivnice; starosti s reklamací poškozeného telefonu nechávám na Katy.

Hned po vstupu do onoho staroanglického zařízení jsem musel uznat, že vybavení interiéru neposkytuje plnou úlevu od skličujícího 21. století, ve kterou jsem doufal. Bar stál uprostřed mdle osvětlené místnosti, u něj sedělo pár štamgastů a kolem dokola je obklopovaly obrovské závěsné televizní obrazovky s vysokým rozlišením. Zrovna vysílali předpověď počasí. Přejete si jídelní lístek? ptá se barman.

N-ne..., koktám ze sebe, abych nastínil svou naprostou zmořenost. Jediné, co ze sebe dokážu dostat, je, Jen jsem trochu přetažený, moje kamarádka je v obchodě vedle, dávají jí dokupy telefon. Barman soucitně pokyvuje hlavou, jako by říkal, Jo, chápu, strašný. Kráčí mi zpátky obstarat sklenici něčeho dobrého.

Rosnička má na obrazovce telky kolem šesti metrů, vypadá bizarně, vyjevená jako klaun.

Zdá se, jako by na ni make-up nahňácali špachtlí na polevu. Ještě víc mě zneklidňují její prsa, která přeskakují z obrazovky na obrazovku. Jsou obrovská, pořád ve výšce očí a podpíraná zvláštní konstrukcí, připomínající stan. Vypadá to strašně nepohodlně a má dost daleko do podprsenky. Ostatní, veskrze samí chlapi, si toho problému taky všimli.

Začíná veřejný rozruch, Co to sakra je? Kostice? Žádné oplzlosti, žádné posměšky. Prostá, každodenní odpolední konverzace na okraji města v Pensylvánii. Běží tady ale ten věčný podtext, který si neuvědomují; problém Spektáklu. Až konečně se jeden z místních dostane k jádru pudlice a celou věc rozetne. Problém je v té hádé televizi, vysvětluje.

Nakonec vidíš až příliš.

FULL MOON 13

TEXT KAREL KOČKA TEXT BRO

Nesnáším bulvarizační vymezování se. Kdyby se mě někdo zeptal, co mám na Full Moonu nejraději, musel bych odpovědět, že je to právě fakt, že tohle se mu daří překonávat. Snad i proto je Full Moon tak snadným terčem. Mou perspektivou nejsme sekta, nejsme manipulační agitka, nesnažíme se změnit svět; jen v něm hledáme kus volného místa, které si zkoušíme urvat, aby se nám v něm lépe dýchalo. Navíc službou veřejnosti (hrdopyšné, že?), vytvořením něčeho, k čemu se snad dá vztáhnout. Sdílet, bez stanovených důsledků. Co mě mrzí, je, že mívám často pocit, že tohle spousta lidí nechápe. Jsme Češi, k životu potřebujeme, aby nám smrděl. Pořád se považuju především za fanouška tohohle plátku; že jsem jeho součástí, ochotně přehlížím, protože si jeho existenci dovedu velice jednoduše představit bez své přítomnosti. Ne tak bez práce některých jiných, maxima hrdovousky přednostně.

Nedávno někde proběhl výpad, který se trefoval do článků, které se tady objevují. S jedinou výjimkou všechny vytipované články mířily přímo na maximovu hlavu, z čehož se mi nedělalo zrovna dobře. Na náš twitter ten samý den přistála glosa, To je to naše školství – děti umí číst, ale nechápou přečtený text. Na komentování stavu českého školství se necítím dostatečně fundovaný a jak je to se čtením a chápáním, mi stojí za obdobně apatický škleb. (Navíc co není čirá telepatie, musí nutně být interpretace, čímž odbíhám.) Čím mi tahle reakce, spolu s dalšími odjinud, zvedla náladu, bylo prosté uvědomění, že maximovo psaní má smysl; že proti velkohubým kecům nerozumím=autorova chyba existuje protipól adresátů, kteří se s touhle netradiční stylistikou rádi perou a snad jim i dělá radost, jako mně. Všech takových si nesmírně vážím.

Nejsem nezaujatý. Tohle ale nemá být žádné lkaní, jen zlehýnka podfouknutá rukavice, reflexe. Prohrábnutí bílé srsti spěchajícího králíka – zastav se, mluvím s tebou, o sobě a za sebe.

Kde je vůle, není problém. Kde je pokora, nastává růst. Jmenuju se bro a nejsem Full Moon.

FULL MOON 13

Dobrej, já jsem Karel, pilíř tohodle časopisu.

Mým úkolem je dělat kafe, psát backstage a občas twitter a bejt vtipnej. A pak další věci, na který nemám čas, nýčko jsem dost vytíženej. Momentálně zpracovávám delikátní úkol: sepsat, co všechno se událo za rok existence Full Moonu.

Je to tak! Už jsme tady rok. Skoro nikoho v redakci to nepřekvapuje, ale třeba já jsem z toho dost na větvi. Že je to furt baví, chápete to?

Každej měsíc se tady řešej uzávěrky, jako by to byl hotovej konec světa, přitom já bych kolikrát dal akorát control c control v a ještě by mi zbyla fůra času na rybaření. A sežeru svůj klobouk, jestli by někdo poznal rozdíl. Efektivita je klíč, řikám jim to furt.

Nejdůležitější věcí, která se stala, aspoň z mýho pohledu, je, že jsme po roce našli opravdickou kancelář. Ne cestovní, ale naši, časopiseckou. Je ve Vysočanech, je k ní přimontovaná i garáž na naše Maserati (nově s krásnejma letníma gumama a taky jsem pomocí lepící pásky opravil espézetku) a co je úplně nejlepší, naproti v tom samym dvorku je taková malá útulná čtyřka jménem Club Hacienda. Haciendu sice ruší, ale napadlo mě, že bychom to tam mohli koupit a udělat z toho zasedačku. Já bych dál dělal kafe a navíc bychom měli vlastní výčep!

Jádro redakce se výrazně nezměnilo. Alžběta si najala spoustu milejch asistentek, ženský mám rád, mají hezký... oči. Mišák oslavil narozky a k nim si dal návštěvu tetovacího salónu.

V jeho věku? Řikám to pořád, ale tahle redakce nemá na lidi dobrej vliv. Tuhle mi povidá CEO, že by chtěl novou kérku, a když se ptám proč, von pá, že ta, co má, není vidět. Pro kristovy rány! To Apačka se neptala a z Amsterdamu přijela rovnou s potetovanejma prstama. Vypadá to jako nějaký souhvězdí, Velkej vůz, akorát chybí jedna hvězda a ty ostatní jsou nakřivo. Čistej kriminál. Jsem zvědavej, co tomu řeknou doma. No a nejhorší zpráva, Jitka se žení. Teda vdává. V Řecku. Rychle jsem se ji snažil přepožádat, ale je to ztracený... Začíná se ukazovat pravda, jak o ní zpívá Robbie Williams: „All the

best women are married, all the handsome men are gay, you feel deprived!“ Jednou z aktuálně nejoblíbenějších položek našeho e-shopu jsou starý čísla časáku. Nedivím se, ono je to dyzajnovaný tak, že to vedle sebe vypadá pěkně. Náš grafik neni vůbec hloupej. No a protože je to teď přesně rok a protože nás už brzo čeká spousta změn, tak jsem si myslel, že bychom mohli nostalgicky zavzpomínat na to, jaký to bylo kdysi, když jsme byli ještě děcka. #1 S GENERÁLEM PATTONEM

Pilot je v mnoha ohledech úsměvnej, ale cenim, že jsme se do toho opřeli tak nekompromisně, s ohledem na interní chaos, loňskej divokej květen a spoustu sotva domyšlenejch věcí. Taky chyběl maxim coby šéfeditor, proto je tam spousta chyb a různejch nesmyslů.

Téma s Mikem Pattonem je hardcore a lidi dodneška píšou, jak se jim děsně líbil Václavův deník z vejletu do Ameriky. Vůbec první číslo vyvolalo spoustu reakcí, veskrze dobrejch, ale taky otrávenejch. No a tak je to s náma od tý doby pořád. #2 S KMOTREM POPEM

Přičmoudlej Iggy na obálce a vizuály Vincenta van Banksyho provázely dvojkou, která už nebyla zadara, ale taky byla o poznání vymakanější. Začalo pro nás psát hodně zajímavejch osob, který se veskrze pravidelně objevujou do dneška, a některý grafický vylomeniny byly krásný a bylo jasný, že je na čem stavět. Je tam spousta dobrejch věcí: rozhovor s Chuckem Raganem, profil Muse, reportáž z koncertu Woven Hand a poprvý se tam ve velkým objevuje poznávací znamení naší Apačky: country music. Jedno z mejch vůbec nejoblíbenějších čísel. #3 FOR THE HEARTS STILL BEATING

Nejlepší obálka všech dob, teda prej. To proto, že na ní jsou Converge, což ale poznáte jen sotva, když je to celý rozmazaný a zpěvák má useklou (beztak potetovanou) hlavu. Na tomhle čísle se ukázalo, že to tady nebude tak jednoduchý. Na jednu stranu zase country (Willie Nelson), na druhou stranu GG Allin a na třetí stranu tyhlety Converge, Current 111

93 a Refused a na čtvrtou stranu óda na Pearl Jam. Stíháte mě? Do toho hip hop, další metal a nějaká world music a levičáci. Nejlepší na tom všem bylo, že ty kapely skoro nikdo neznal, takže je vlastně jedno, co to bylo za žánry. #4 KDO JSOU KRUCIFIX R. K. FAYA?

Dát na obálku ty kanadský truhlíky byl nakonec dobrej, prozřetelnej tah, jelikož v tý samý sezoně vyhráli Grammy. Podle očekávání nikdo pořádně netušil, co jsou zač, což se ale nám v časáku stává pořád, takže žádná změna a u nás dobrý.

#9 S VÉVODOU

Nová éra Full Moonu. Poprvý jsme se objevili na stáncích, takže jsme museli dumat, jakou celebritu dáme na obálku, aby si nás někdo nespletl s Rytmem života. Vyhrál Bowie. Shodou okolností měl stejnou obálku časák jménem Ultram:x, což teda mezi náma ffffffuuuuuuuuuu! Na obranu naší redakce bych uvedl, že tady nikdo žádnej hudební časák nikdy neviděl. Kromě Bowieho tam bylo spousta jinejch celebrit, třeba Part Chimp, Daniel Higgs nebo First Blood. Hahahá! #10 S ELVISEM A ŽENSKEJMA

Děsně se hádali u toho, co bude na titulce.

Když už tam nedali Astronautalise (takovej hiphopovej trouba), přišel na řadu Nick, kterej měl těch fotek zas milion. Nakonec vybrali tu, kde má řidítka. A dobře udělali, páč řidítka prodaly rekordní počet kusů!

První holka na obálce a hned vypadá jako Michael Jackson! Byla to PJ Harvey a obklopila ji ještě fůra dalších ženskejch, třeba Amanda, Joanna nebo Regina. Úplnej harém. A nejenže to byly holky, byly i hezký. Taky tam konečně byl Morrissey, na to jsme všichni v redakci čekali skoro celej rok. Teda aspoň se to tady řiká.

#6 S ŘÍTÍCÍMA SE NOVOSTAVBAMA

#11 S DRUHÝM MIŠÁKEM

Nevím, jak to udělali, ale šestý číslo mělo o osm stran navíc. Asi nějkej grafomanskej záchvat? Výzor časáku částečně propůjčila gameska Fallout (tematický čísla jsme chtěli dělat od začátku, ale nikdy jsme to nedotáhli do důsledku, a myslím, že v tomhle ohledu nás už brzo čekají změny), jinak jsme ale jeli seznamem kapel, který nikdo nezná (furt to samý, co?), přestože jsou evidentně „nejlepší na světě“.

O obálku dalšího čísla bojovali R.E.M. a Radiohead a vyhrál po zásluze plešoun. Fotky teda měli oba dva povedený, tak jsme o nich napsali co nejvíc článků, abysme těch obrázků mohli použít fakt hodně. Do party jsme dále přibrali kazatele, kterej od tý doby napsal spoustu dobrejch článků o metalu. Takovej kazatel se hodí, držte se ho a možná nebudete muset do pekla.

#5 SE SVATÝM NICKEM

CYRRUS A.S. OBCHODNÍK S CENNÝMI PAPÍRY VEVEŘÍ 111, 616 00 BRNO WWW.CYRRUS.CZ AF PRAHA SPOL. S R.O. DISTRIBUCE KNIH KOVÁKŮ 12, 150 00 PRAHA 5 AFWEISS@MYMAIL.CZ AK SCHEJBAL ADVOKÁTNÍ KANCELÁŘ VEVEŘÍ 111, 616 00 BRNO SCHEJBAL@AKSCHEJBAL.CZ WWW.AKSCHEJBAL.CZ JANA BERG, TYJANY S.R.O. MÓDNÍ NÁVRHÁŘKA PALACKÉHO TŘÍDA 51, 612 00 BRNO JANA_BERG@EMAIL.CZ WWW.JANABERG.COM BORGO AGNESE RESTAURACE KOPEČNÁ 43, 602 00 BRNO INFO@BORGOAGNESE.CZ WWW.BORGOAGNESE.CZ JENA-NÁBYTEK, S.R.O. PRODEJ NÁBYTKU KŘENOVÁ 19, 602 00 BRNO INFO@JENA-NABYTEK.CZ, WWW.JENA-NABYTEK.CZ KYZLINK, S.R.O. ARCHITEKTI PORÁŽKA 2, 602 00 BRNO INFO@KYZLINK.COM WWW.KYZLINK.CZ RENOCAR SPOL S R.O. AUTORIZOVANÝ PRODEJ VOZŮ BMW, MINI, OPEL A CHEVROLET ŘÍPSKÁ 5, 627 00 BRNO – SLATINA TEREZA.MUSILOVA@RENOCAR.CZ WWW.RENOCAR.COM

#12 S TZV. CHLÁPKEM V ČERNYM #7 S MIŠÁKEM

CEO byl něšťastnej, že nikomu na fotkách nejde pořádně vidět do obličeje, a náš grafik se zase chechtal, že je to „úplnej facebook“. Tak já nevim, jestli mluvili o tom stejnym časáku.

Na obálce byl náš Míša Jíra z Labutí, vevnitř snad poprvý v životě ženská (slečna Sternová) a jinak série neobyčejně nehezkejch lidí, ať už jim do obličeje bylo, nebo nebylo vidět. Asi aby zapadla do party, Apačka se ostříhala. #8 SE STREJDOU LEMMYM

Strašnej průšvih! Dali jsme na obálku Lemmyho, o kterým tam byl akorát jeden článek. Shodou okolností fanouškovská #1, což je nejlepší žánr všech dob. Zadání je takový, že píšete o nějaký bezvadný kapele, a zároveň tam nesmí bejt žádný informace, natož fakta.

Prostě jen tak blábolíte o lidech, který máte na světě nejvíc nejrači. Jsem zvědavej, kdy někdo konečně napíše o mně. Jinak to bylo hezký vánoční číslo.

112

Tak a konečně vyhrálo to jejich country. Rozhovor s Pavlem Bobkem a spousta článků o Cashovi a jakémsi Williamsovi okupuje jubilejní dvanáctku. A jo, dá se na to koukat. Stejně jako všechny čísla předtím, i tohle je „zatím nejlepší“ (řikaj), a docela na úrovni první ročník uzavírá. Čímžto vyhrávám hned několik sázek a vypisuju další.

Kolik čísel Full Moonu ještě vyjde?

Kolik kérek do konce roku přibude?

Kdy už budu šéfredaktorem?

HVH LEGAL S.R.O. ADVOKÁTNÍ KANCELÁŘ HUSINECKÁ 808/5, 130 00 PRAHA MASARYKOVA 8/10, 602 00 BRNO OFFICE@HVHLEGAL.CZ WWW.HVHLEGAL.CZ UPB / ULTRA PREMIUM BRANDS DISTRIBUTOR PRÉMIOVÉHO ALKOHOLU NAD VODOVODEM 32, 100 00 PRAHA WWW.UPB.CZ RED BULL NAD PATANKOU 10, 160 00 PRAHA JAN.VONDRACEK@CZ.REDBULL.COM WWW.REDBULL.CZ FINANCIAL GROUP FIO BANKA NOVÉ GENERACE V CELNICI 10, 117 21 PRAHA FIO@FIO.CZ; WWW.FIO.CZ RADIO R STUDENTSKÉ RÁDIO FSS MU, JOŠTOVA 10, 602 00 BRNO WWW.RADIOR.CZ YELLOW.JACKET.ANGEL VÝROBA DESIGNOVÝCH ŠPERKŮ WWW.YELLOWJACKETANGEL.CZ X PRODUCTION HUDEBNÍ VYDAVATELSTVÍ FILIPINSKÉHO 36, 615 00 BRNO WWW.XPRODUCTION.CZ

FULL MOON 13

w w w . lo o bk k o w icc z-premium m .cc z FULL MOON 13

003