Full Moon #14 by k.y.e.o.

HUDEBNÍ MAGAZÍN

#14 | 2011 | LETNÍ DVOJČÍSLO | 99 KČ | ENNIO MORRICONE BORIS CURRENT 93 CATHEDRAL JON SPENCER BLUES EXPLOSION THE BEATLES BEASTIE BOYS PORTISHEAD ODD FUTURE THE BATTLES NIRVANA KODE9 PRIMAVERA 2011 MOBY MERZBOW TYPE O NEGATIVE ...

niekto je akože narkoman viete ako a my jsme carton clan viete ako www.cartonclan.cz FULL MOON 14

001

A smashing indictment of characters! Tom Morris (of Her Name Is Calla fame) vs. Astronautalis. Andy Bothwell aka Astronautalis se počtvrté vrací do Česka. Naposledy jsme se potkali loni v létě při komunálním saunování v několika českých městech. Andy právě dokončuje své další album, písničky z něhož přijede představit přednostně do Evropy. Tom Morris, zpěvák a kytarista Her Name Is Calla, kteří si v dubnu v Praze a v Brně odbyli svou českou premiéru. Tom bude hrát stripped-down verze písniček Cally tak, jak je vymyslel ve své ložnici s dcerou Edie, i zcela původní, jinak nevyužité vyhrávky. Muž proti muži, kytara proti laptopu, Albion proti Ameru, něco, co nechcete prošvihnout.

Tom Morris 2011:

Astronautalis 2011:

úterý 28. 6. TBA středa 29. 6. V Lese, Praha + Travis O'Neill čtvrtek 30. 6. Boro, Brno + Astronautalis pátek 1. 7. Stará pošta, Nový Jičín + Boss a sekretářka –> soundcloud.com/temorris

pátek 24. 6. Valašské Meziříčí sobota 25. 6. Kopřivnice neděle 26. 6. Čadca (sk) pondělí 27. 6. TBA (sk) úterý 28. 6. Jindřichův Hradec středa 29. 6. Olomouc čtvrtek 30. 6. Boro, Brno + Tom Morris pátek 1. 7. Šumperk –> myspace.com/astronautalis

myspace.com/2shovelsevents kyeo.net

NIRVANA TEXT ZBYNĚK PROKEŠ

Bůh stvořil svět jako celkem příjemný místo s mořem, ptákama a jahodama. Pak si ale řekl: „Hele, a to tu jako není nikdo, kdo by mý dílo obdivoval?“ A tak stvořil člověka. Akorát se Všemohoucí vůbec neobtěžoval tím, že by člověku šoupnul příbalovej leták, pokud nebereme vážně traktáty jako Bible nebo Korán, který jsou natolik autoritativní, že u pacienta nepřipouštěj žádný kontraindikace. A tak je normální přemýšlivej slušnej člověk po chvilkovým obdivování mořskejch vlnek tříštících se o útesy, srandovně uřvanejch racků a jahod se šampaňským permanentně zmatenej a zoufalej a naštvanej, protože nemá ani šajna, co se sebou a světem okolo dělat. Naštěstí se vždycky našel někdo, kdo lidem jejich těžkej úděl zlehčoval. Starý Řekové měli Orfea nebo Hérakleita, před dvěma sty lety se mohl člověk utěšovat příběhem mladýho Werthera od Johanna Wolfganga nebo kantátou Ich freue mich auf meinen Tod od Johanna Sebastiana, meziválečná generace se konejšila Rezsö Seressem a jeho hitsinglem Szomorú vasárnap (v angličtině známý jako Gloomy Sunday). Já a pár dalších jsme měli kromě temnejch ﬁlozofů a barokních skladatelů coby vyjádření protestu proti Stvoření ještě Nirvanu. Nirvana je podle buddhistů koncem blbý reality. Realita je blbá, protože v ní furt něco musíte chtít, a jakmile něco chcete, jde to do hajzlu. Kurt Cobain byl koncem svý reality zjevně fascinovanej už dávno předtím, než si v dubnu 1994 napumpoval žíly fantastickým množstvím heráku a navrch vyzkoušel, jak velkej bordel se dá nadělat, když si brokovnicí ustřelíte hlavu. Už v ranejch verzích hymny Generace X Smells Like Teen Spirit vyřvával, FULL MOON 14

že „The ﬁnest day I ever had was when tomorrow never came.“ Analogicky v Even In His Youth: „If I die before I wake, I hope I don’t come back again.“ Nirvana tu pro lidi jako já byla vždycky, – když jste byli neuroticky zmatený, proč musí bejt všechno na hovno; – když jste byli k zbláznění nasraný, že je všechno na hovno; – když jste byli zoufale nešťastný z toho, jak je všechno na hovno; – když jste pohrdali vším a každým kolem sebe, protože každej a všichni jsou na hovno; – když jste byli apatický z toho, jak nevyčerpatelným počtem způsobů umí bejt cokoli na hovno; – když jste si připadali ponížený tím, že všechno musí bejt na hovno; – když jste se chtěli hystericky vysmát tomu, že je všechno na hovno; – když už jste nebyli schopný nic cejtit, jen vás bolel žaludek a svíralo se vám hrdlo, poněvadž všechno bylo na hovno; – když jste byli otráveně znuděný tím, že je všechno pořád úplně stejně na hovno; – když jste si potřebovali rozstřílet podělanou hlavu aspoň bubnovým nářezem, zběsilejma riﬀama a Cobainovým ječákem, aby ta podělaná hlava přestala vnímat všechno, co je na hovno. Jak je patrný, Nirvana byla nejen dost hlasitá a agresivní, ale taky nesmírně velkorysá a štědrá kapela. Dokonale pokrejvala veškerý pocity, na který jen může normální přemýšlivej slušnej člověk na týhle planetě narazit. Někdy bylo zatěžko Kurtovi věřit, když povídal: „I’m not the only one.“ V Čechách jsme byli odsouzený znát Nirvanu jen z desek, kazet, cédéček a videoklipů. Jejich šňůry nás vytrvale míjely, a když už měli ti

tři milí hoši z hlavního města grunge Seattlu dorazit do Prahy, aby nám kromě svýho setu ukázali tradiční demolici nástrojů a podia, došlo kvůli předávkování frontmana k odkladu koncertu. Následně došlo i k jeho zrušení, tentokrát z ještě míň oddiskutovatelnýho důvodu, protože frontman už neměl hlavu, kterou by mohl zpívat. Většina lidí si lístek na pražský vystoupení nechala zarámovat, občas ještě s pietní černou páskou. Můj strejc si nechal vrátit prachy. Tuším, že čtyři stovky. Nakonec si ale díky tomu můžeme říkat, že jsme nepřispěli ke konci týhle grupy, která stihla natočit jen tři alba a každý bylo lepší než to předcházející. Obdiv nebyl něco, co by Cobaina naplňovalo uspokojením. Na záznamu jednoho z koncertů je vidět, jak má svoje publikum za totální kretény. Plácá tam před tisícovkou lidí do rukou jak retard, paroduje jejich davový šílenství a celý to vypadá dost chorobně, asi jako nemocniční terminologií prošpikovaný In Utero. Kdyby se tenhle kluk dožil zralejšího věku, stoprocentně by se stal vyznavačem doktríny vymyšlený jedním kanadským hudebním géniem. Jmenuje se Gould Plan for the Abolition of Applause and Demonstrations of All Kinds. Člověk musí smeknout před tím, jak dlouho Cobain vydržel snášet, že si jeho hudbu pouštěj i slečinky, který maj v diskotéce Kelly Family, Guns N’Roses a Red Hot Chili Peppers. Hotovej „our favourite patient, display of patience“. Takže se těšíme, že jednoho dne

„He’ll come back as fire to burn all the liars and leave a blanket of ash on the ground“. 005

006

FULL MOON 14

TEXT AXE

Všechno kolem, lidi i věci, jsou jak z italskýho ﬁlmu. Nemyslím Tenkrát na západě, ale třeba Malènu Giuseppe Tornatoreho. Přestože ještě neskončil květen, venku je horko už od časných ranních hodin, fouká horký vítr a vzduch voní létem; nejhezčí vůně, jakou znám. V Itálii jsem se díky levným letenkám ocitla náhodou, na cestě do Španělska, a výjimečně jsem se rozhodla pro malý hotel na předměstí. Jednak proto, že Miláno není, jak se ukázalo, destinace z nejlevnějších, a jednak proto, že to nebylo daleko na letiště, kde jsem druhý den v noci potřebovala opravdu být a ne nebýt, jak se mi občas při nějakém logistickém úletu stává. Otvírám těžké dřevěné okenice a do stylového pokoje se vlévá ostré světlo. Geniální. Dívám se na prach, vířící v proudu slunečních paprsků, jako na zázrak stvoření. U podobných, kouzelně banálních kratochvílí jsem se přistihla ještě několikrát. Pokojská, která připravuje snídani, mě oslovuje „signora“ a ptá se, co chci, takže dostávám nejlepší kapučíno na světě. Všechno okolo je ve své obyčejnosti naprosto dokonalé, vysoké hory v dálce vykreslují fantastický kýč. Nechápejte mě špatně, na venkově jsem vyrostla, vím, jak vypadá louka a les a nemyslím tím Stromovku. Tohle je jiné, cizí. Jazyková bariéra je strašná. Podle westernů Sergia Leoneho si umím objednat tři rakve (případně se omluvit a opravit množství na čtyři), což mi nákupy ani náhodná setkání neulehčuje. Přemýšlím, jak dlouho by mi trvalo, abych se naučila normálně konverzovat. Ty dva dny jsem se spokojila s konstatováním, že držet chvíli klapačku mi taky neublíží.

*Na neexistující autobusové zastávce uprostřed ničeho hluboce vzdychnu a u cigarety se smiřuju s tím, že těch padesát nebo kolik eur za taxík přece jen dám, když v tom zastavuje postarší Marcello Mastroianni od Vietnamců a neférovou konverzaci začíná úlisným: „Buonasera, signora!“ Anglicky neumí ani slovo, ale je jasné, že stačí nastoupit a s úsměvem říct: „Aeroporto, signor, per favore.“ Řeč příručního zavazadla byla rychlejší, takže se zeptal první: „Aeroporto?“ Rozhlédla jsem se okolo sebe, naposled potáhla z cigarety a nastoupila do auta. „Sí. Tante grazie.“ Radio RAI 1 hrálo Morrisseyho. Na italském venkově znějí písničky z alba Ringleader of the Tormentors jako Karel Gott. FULL MOON 14

Šofér se italsky ptal, co dělám v Miláně, tak jsem mu anglicky vysvětlovala, že jedu do Barcelony. Na ﬁnále Ligy mistrů. A že to přeju domácím, jelikož Manchester United coby supporter Arsenalu nesnesu. Stěžovala jsem si, že jsme tuhle sezonu moc nezvládli a že je to někdy těžký. Fandil kupodivu Juventusu a taky nezněl zrovna nadšeně. Na to, že jsme jeden druhýmu nerozuměli, to byl docela normální konverzace. Vystoupila jsem u prvního terminálu, rozloučila se a zapálila cigaretu. V ušetřeném čase se pak podívala, co to vyvádí ten nešťastnej Juventus. Skončili sedmí.

*Neměla jsem s sebou žádnou bundu ani normální boty, ale Barcelona mě uprostřed noci přivítala stejným létem, jako bylo v Miláně, a horký vzduch byl navíc ztěžklý mořem. Me gusta nejvíc. Ve světle své festivalové morálky posledního roku nebo dvou jsem Primaveru moc pozitivně neviděla, navíc v sobotu byl fotbal, byť ve skutečnosti ve Wembley, a vůbec, vamos a la playa. Ráno si kupuju olej na opalování a malinkaté růžové plavky, jejichž vrchní díl mi zakrývá sotva bradavky, a vyrážím na veřejnou pláž v Barcelonetě, podle zkušenosti místo s největší koncentrací lidí, jelikož je to tam docela fancy. S množstvím turistů se zvedá i počet Arabů a Pákistánců s mantrou „cervezabeercolafantaqua, veryverycold“ (dá se od nich koupit i hašiš), další nabízejí šátky, brýle, kokos, masáže. V kostce všechno, co na pláži potřebujete. Za tři hodiny jsem se barvou kůže zařadila mezi holky z Distrito de Gracia a anglicky už na mě nikdo nepromluvil. Naštěstí vládnu epesní španělštinou. Donde esta el gato de la pampas? Kam zmizela ta černá kočka? S Michalem a Tadeášem jsme bydleli v půjčeném atico na půl cesty do centra, na festival a na pláž. Nebylo to fér vůči Itálii, ale byl nádhernej. Vím jistě, že většina lidí by ohrnula nos, jelikož majitel bytu je programátor GRUBu (půjčím si větu od Pavla Vulterýna: ač se to nezdá, jde o poměrně přesný opis) a jeho třípokojový střešní apartmán není zrovna Sheraton, ale o to víc byla moje oblíbená hra „co by, kdyby“ opravdovější. Jako každý rok ani letos jsem si neodpustila faux pas první noci s neodhadnutým množstvím vypité sangrie, takže jsem byla ráda, že oﬁciálním partnerem festivalu je Jack Daniels,

jelikož s whisky mám zatím zcela nekonﬂiktní vztah. Jako každý rok jsem neustále něco jedla, jelikož v Barceloně, narozdíl od Prahy, kde si k večeři kupuju pravidelně mýdlo, mi všechno strašně chutná. Jako každý rok, line-up Primavery byl luxusní a bez šance stihnout všechno, co byste chtěli vidět. Jako všude jinde, kde se vám líbí, čas plyne stokrát rychleji. Bar na rohu Rambla de Prim a Avinguda Diagonal se jmenuje La Rambla. Není to nic nóbl, ale obsluha je rychlá a milá. Jako každá hospoda v Barceloně i La Rambla má širokoúhlou obrazovku, která slouží přenosům fotbalových zápasů, a tak ani Liga mistrů není výjimkou. Festival je tomuhle městu ukradenej; tady se žije fotbalem. Způsobně jsem se vetřela na bar a poručila si patatas, kteroužto objednávku opozdil gól Pedra Rodrígueze. Uf! Na Ray Ban stage začínali Einstürzende Neubauten, ale o takovým výskotu a nadšení si může i německá první liga nechat akorát zdát. Naneštěstí Manchester United hráli jako ponocný, resp. po Rooneyho prvním (a posledním, ale krásným) gólu ztratili dech, a tak jim Barça nasázela další dva fíky, o jeden z nichž se navíc zasloužil El Messías, o šancích nemluvě (posesión del balón 63% vs 37%), takže pohled na rudého Fergusona nebyl ani tak výsměšný jako soucitný. FCB mám moc ráda, je to dobrej klub, má skvělý hráče i chytrýho kouče, fantastický fanoušky a nádhernej stadion. Fandit Barceloně je jednoduchý. Zkuste si to s Arsenalem!

*Nevím, kde hodláte strávit letní dovolenou vy. Letenka do Milána stojí pět eur, do Barcelony ještě euro přihoďte. Je po fotbale, takže jediné, co vám tam může kazit pohodu, je těžké mořské klima, které se dá zahnat sangrií. Trvale neudržitelné, ale slibuju, že odjíždět se vám chtít nebude. Ale mám tip na bezkonkurenční tvarohový koláč na letišti v Barceloně, takže ani odlet nakonec tolik nebolí. Pokud preferujete zápasy doma, pak mám jeden kulinářský zázrak pro vaše improvizované atico. Koupíte sangrii, kvalitní silné portské, červené hroznové víno a pomeranče. Ve velkém džbánu všechno smícháte s ledem a servírujete. S láskou. Prepara tre casse.

Krásné léto, kamarádi! 007

w w w . c y r r u s . c z

008

FULL MOON 14

FULL MOON #14/#15 | LETNÍ DVOJČÍSLO | 15. ČERVNA 2011

TIRÁŽ

INDEX #14

CREW MARTIN KOZUMPLÍK ROADIE JANA KAČUROVÁ ŠÉFREDAKTOR JITKA HEJLKOVÁ PRODUKCE, PŘEDPLATNÉ MICHAL PAŘÍZEK DISTRIBUCE, PROPAGACE ALŽBĚTA MUSILOVÁ OBCHOD, INZERCE CARTON CLAN DESIGN

AD-ROCK 50, 52 AKITA, MASAMI 24, 64 ASTBURY, IAN 24 ATSUO 24, 26, 30, 31 AUDIO BULLYS 35 BARROW, GEOFF 43 BATTLES 36, 38 BEASTIE BOYS 50, 52 BEATLES 14 18 BORIS 24, 26, 30, 31 BRAINFEEDER 54 BROWN, STEVEN 75 BRUTAL ASSAULT 32, 34 BUNTING, DAVID MICHAEL 22 BURIAL 60 BURIAN, AL 67 CATHEDRAL 32 COBAIN, KURT 5 CURRENT 93 22 DAVID TIBET 22 DON CABALLERO 36 EDITIONS MEGO 54 GIBBONS, BETH 43 GOODMAN, STEVE 54, 60 GROHL, DAVE 5 HALL, RICHARD MELVILLE 40 HARDIN, LOUIS THOMAS 62 HARRISON, GEORGE 14 HELMET 36 HYPERDUB 54, 59 IKONIKA 54 JAAR, NICOLAS 54 JON SPENCER BLUES EXPLOSION 20

AUTOŘI PAVEL VULTERÝN, ZBYNĚK PROKEŠ, TOMÁŠ BLÁHA, HONZA BÁRTA, BRO, DNÉ, JAKUB, DAVID KRESTA, LUMÍR NYKL, VÍT HOLEŠOVSKÝ, LUKÁŠ POKORNÝ, JÁCHYM KROHE, PETR MAREŠ, CVALDA, TOMÁŠ KEJMAR, LUKÁŠ GRYGAR, PETR WAGNER, MARTIN KOZUMPLÍK, LUKÁŠ PALÁN, KAREL VESELÝ, KAREL KOČKA, ONDŘEJ KAMENICKÝ, OSKAR ŠVARC, INDOŠ, JAKUB PECH, MICHAL PAŘÍZEK, MAXIM HOROVIC, LENKA ŠPRYSLOVÁ, PAUL WALLFISCH, JASON ORLOVICH, AL BURIAN, APAČKA SUPERVIZE TEXTŮ MAXIM HOROVIC, LUDĚK KNÁPEK KONTAKT | PŘEDPLATNÉ INFO@FULLMOONMAGAZINE.CZ PREDPLATNE@FULLMOONMAGAZINE.CZ 12 ČÍSEL ZA 948 KČ | 6 ČÍSEL ZA 534 KČ WEB FULLMOONMAGAZINE.CZ TWITTER.COM/FULLMOONMAG FACEBOOK.COM/FULLMOONMAG LAST.FM/GROUP/FULL+MOON+MAG FULLMOONMAG.BIGCARTEL.COM INZERCE (ALŽBĚTA MUSILOVÁ) ALZBETA@FULLMOONMAGAZINE.CZ TELEFON +420.774.119.492 DISTRIBUCE (MICHAL PAŘÍZEK) MICHAL@FULLMOONMAGAZINE.CZ TELEFON +420.604.101.745 HQ | FULL MOON MAG K ŽIŽKOVU 809/7 19000 PRAHA 9 VYSOČANY VYDAVATEL | KYEO SHOWS S.R.O. IČ: 28350995, VEVEŘÍ 3163/111, 61600 BRNO KYEO.NET, INFO@KYEO.NET TISK | KVTISK, KARLOVY VARY ROZŠIŘUJE | MEDIAPRINT & KAPA ISSN 1804-3208, MK ČR E 19463

FULLMOONMAGAZINE.CZ

OBSAH KODE9 60 KODE9 AND THE SPACEAPE 60 LENNON, JOHN 14 MASAMI AKITA 24, 64 MCA 50, 52 MCCARTNEY, PAUL 14 MERZBOW 24, 64 MIKE D 50, 52 MOBY 40 MOONDOG 62 MORRICONE, ENNIO 10 NINJA TUNE 54 NIRVANA 5 NOVOSELIC, KRIST 5 ODD FUTURE 46 ONEOHTRIX POINT NEVER 54 ORLOVICH, JASON 68 PLANET MU 54 PORTISHEAD 43 QUDRIENNALE 42 SEVENTH VOID 34 SOLAR BEARS 54 SPENCER, JON 20 STARR, RINGO 14 STEELE, PETER 34 SUNN O))) 24 TAKESHI 24, 26, 30, 31 TYLER, THE CREATOR 48 TYPE O NEGATIVE 34 UTLEY, ADRIAN 43 WALLFISCH, PAUL 69 WARP 54 WATA 24, 26, 30, 31 WOLF + LAMB MUSIC 54

#1, PROKEŠ 4 EDITORIAL, AXE 6 ENNIO MORRICONE, KRESTIČ 10 RINGO STARR, STU 14 THE BEATLES, BRO 18 JON SPENCER BLUES EXPLOSION, PAŘÍZEK 20 CURRENT 93, KROHE 22 BORIS EXPRESS:

BORIS, ŠVARC 24 ROZHOVOR: ATSUO, CVALDA 26 HEAVY ROCKS / ATTENTION PLEASE , CVALDA 30 RETRO: ABSOLUTEGO, MAX 31 CATHEDRAL, HOLEŠOVSKÝ 32 TYPE O NEGATIVE, HOLEŠOVSKÝ 34 AUDIO BULLYS, MAXIM 35 BATTLES, GRYGAR 36 FLASHBACK: BATTLES, MAX 38 MOBY, ORLOVICH 40 QUADRIENNALE, VESELÝ 42 ROZHOVOR: STEVEN BROWN, PAŘÍZEK 75 PORTISHEAD, MAXIMUS 43 ODD FUTURE, VESELÝ 46 TYLER, THE CREATOR, DNÉ 48 BEASTIE BOYS, NEUTRINO 50 HOT SAUCE COMMITTEE, PAŘÍZEK 52 KODE9, BLÁHA/BÁRTA 59 RETRO: MOONDOG, KROHE 62

MERZBOW, KAMENICKÝ 65 II, BLÁHA, LOOM & MAX 54 TÉMA: ZINY II, MAX SEPARÁT II TATTOO: KOSTEK, ŠPRYSLOVÁ SEPARÁT II

DOKUMENT:

SERIÁL: LABELY

REPORTY SEPARÁT II RECENZE SEPARÁT II ROZHOVORY SEPARÁT II SLOUPKY OD STR. 67 FROM NY NOW, ORLOVICH ON/OFF ROAD, WALLFISCH HIGHBURY FIDELITY, PROKEŠ NOWHERE FAST, VULTERÝN AL BURIAN

TARDÉ, BRO BACKSTAGE, KOČKA

LICENSED UNDER CREATIVE COMMONS BY-NC-ND creativecommons.org/licenses/by-nc-nd/3.0/deed.cs

FULL MOON 14

009

ENNIO MORRICONE (IT) ŽIVĚ 14. A 15. 7. 2011, OBECNÍ DŮM, PRAHA TEXT DAVO KRSTIČ

„Lidé mi často říkají: jé, vy jste skládal hudbu ke spaghetti westernům. Přitom když spočítám všechny westerny, na kterých jsem pracoval, udělá to nějakých osm procent z mé tvorby pro film a televizi.“ Ennio Morricone se narodil 10. listopadu 1928 v Římě. Zpět, takhle ne, znovu. I když… V polovině července přijede Maestro Soundtrack do Prahy, aby odehrál svůj historicky první koncert v České republice. V Obecním domě bude řídit Český národní symfonický orchestr. Po lístcích se jen zaprášilo, a tak se pořadatelé rozhodli přidat ještě jeden termín. Tak jako má metalový svět svou Velkou čtyřku, má (měl) ji i svět filmové hudby. Barry, Goldsmith, Morricone, Williams. První dva už pozemské závazky vůči stříbrnému plátnu splnili, šance zajít si u nás na Williamse je asi tak velká jako pravděpodobnost, že se Slavia Praha vyhrabe z finančních potíží; a Morriconemu bude letos třiaosmdesát. Člověk nemusí být cynik, aby mu došlo, že pražský koncert je z kategorie „must see“ a zřejmě jedna z posledních příležitostí vidět legendárního skladatele naživo a živého. Je přitom úplně jedno, že se možná v hledišti potká s několika snoby, kteří o Morriconem vědí jen to, že skládal hudbu k nějakým westernům, „Tenkrát na Západě přece, Špinarka, jasně“. Morriconeho profil na AllMusic.com začíná větou: „Ennio Morricone is probably the most famous composer of the 20th century“. Tak, a je to. Co dodat? Čím chcete tohle suché a přitom maximálně výstižné konstatování přebít? Jak psát o Morriconem, aby to nebylo jen přežvýkání stokrát vyřčeného? Ano, z Velké čtyřky FULL MOON 14

je jediným skladatelem, který nestál americké filmové akademii za to, aby některé z jeho děl ocenila Oscarem. Ano, při skládání hudby k filmům Sergia Leoneho měl Morricone naprostou volnost, dokonce komponoval jen na základě scénáře a režisér pak jeho skladby pouštěl hercům na place. Ano, když Morricone uviděl pracovní sestřih Mise, odmítl práci na soundtracku s odůvodněním, že by tak krásné dílo mohl svou hudbou poškodit. Nakonec se nechal přemluvit – a zbytek je historie a jedna z nejzásadnějších filmových kompozic všech dob. Něco jako skladatelův význam? Opravdu? Jestli je tu někdo, komu se podařilo zpopularizovat filmovou hudbu, pak je to Morricone. Jistě, na jeho akční kompozice nebo experimentální hry s (ne)hudebními nástroji (pila, bič) se asi tolik vzpomínat nebude, ale zůstává spousta nádherných motivů. Morricone, podobně jako Barry, se nikdy nestyděl být maximálně romantický a epický. Lovec emocí. Do světa filmové hudby přišel popíkař, který chtěl a uměl psát hity. Jeho melodie dokázaly vlézt do hlavy na první dobrou, zvlášť, když je nesl ženský hlas nadzemských kvalit. Jen blázen by hovořil o triviálnosti. Tolik vytýkaná jednoduchost Morriconeho kompozic vždy sledovala dvojí cíl: upoutat pozornost diváka k filmovému obrazu a současně se odtrhnout z plátna, aby si ji publikum mohlo odnést domů. Na prstech jedné ruky zhmožděné mačetou se dají spočítat skladatelé, jejichž hudba komunikuje i bez vizuální berle. A Morricone je král. Na své první cédéčko s Morriconeho hudbou si pamatuju dodnes. Nebyl to přitom žádný z těch „klasických“ soundtracků. V první polovině devadesátých let to v našich obchodech nebylo s filmovou muzikou nijak slavné, mluvit o omezeném výběru by byl eufemismus. Ve

čtyřiadevadesátém se u nás objevil Morriconeho Vlk (Wolf ). Koupil jsem soundtrack bez váhání, aniž bych film s chlupatým Jackem Nicholsonem viděl, jen na základě slavného jména, které pro mě mělo být zárukou kvality. Dnes už vím, že akční a dramatické skladby jsou jen odstínem Morriconeho práce na Neúplatných a Chobotnici, navíc s iritujícím syntetickým cembalem. Naštěstí nechybí překrásné romantické téma, skladatelův trademark. Jestli na tomhle průměrném soundtracku něco funguje dodnes, je to specifická noir atmosféra, zvýrazněná užitím saxofonu a trubky. Při více než hodinové stopáži se ale bohužel projevil kolovrátkový efekt. Zlí jazykové tvrdí, že ti, kteří Morriconeho neadorují čtyřiadvacet hodin denně, si v pohodě vystačí s některou z nespočetných best of kompilací. Argumentují přitom tím, že Morricone nabízí ve svých kompozicích všehovšudy dvě tři témata a zbytek stopáže vyplní jejich spartánskými variacemi. Oslí můstek byl vytvořen. Od roku 1961, kdy si skladatel připsal první oficiální kredit u filmu Il federale, do začátku 21. století se počet Morriconeho filmových a televizních soundtracků vyšplhal ke čtyřem stovkám. To je, aritmeticky vzato, deset hudebních doprovodů ročně. Jen pro zajímavost – v roce 1968, kdy pro Leoneho složil Muže s harmonikou, přijal dalších 25 (!) zakázek. Skládal snad ke všem myslitelným filmovým žánrům, vedle uznávaných děl jsou v jeho diskografii i pěkné obskurnosti (teď by se asi měli urazit milovníci giallo filmů). Domácí kinematografii měl pod palcem – hoďte kamenem směrem na Apeninský poloostrov a trefíte velké režisérské jméno. Leone, Bertolucci, Pasolini, bratři Tavianiové, Argento. Při takovém počtu kompozic není v lidských silách se Morriconeho diskografií prokousat. „Sám si na některé z nich už nevzpomenu. Nikdy ale nezapomínám jména 011

režisérů, se kterými jsem pracoval.“ Kdo chce mít přehled, sáhne po kompilaci. Jenže po které, to je samé Classic Ennio, Greatest Themes, A Fistful of Sound, kdo se v tom má vyznat, a jak navíc odlišit zrno od plev, rozuměj: originální nahrávky od „Orchestr z Horní Dolní Tribute to E.M.“… Není kompilace jako kompilace. Mondo Morricone. Podle názvu jen další v řadě, ale nenechte se vysmát. Tady si někdo dal práci a shromáždil kompozice, které spojuje to, že vznikly na začátku sedmdesátých let a zazněly ve filmech zasvěcených ženám. Ještěrka v ženské kůži, Neviditelná žena… Pro toho, kdo si Morriconeho fixuje jen se spaghetti westerny nebo s Misí, musí takový výběr působit jako zjevení. Tohle je opravdu „lehká hudba“ v nejlepším slova smyslu. Pop, jazz-rock, bossa nova, elektrické varhany, kytary a k tomu všemu (nebo spíš hlavně) bezeslovný vokál Eddy Dell’Orso (ano, hlas ze soundtracku Tenkrát na západě). Úžasný sedmdesátkový feeling a flashback do časů, kdy Belmondo byl Mužem z Acapulca a v kinech provokovala a dráždila Emmanuelle. Kdyby tohle zahráli po půlnoci v Roxy, začnete se pídit po tom, co je to za čerstvou tvář

na downtempo scéně. Doporučují čtyři z pěti fanoušků Air, 4Hero a Saint Etienne! Po aplausu za Misi se o Morriconeho začal zajímat Hollywood. Přesto (nebo právě proto) nebyla devadesátá léta pro skladatele šťastná. Když se začnete paktovat s ďáblem, najednou vyrábíte vycpávky jako Skandální odhalení nebo S nasazením života, na které si dnes nikdo nevzpomene. Výjimkou je zcela neskandální, střídavě dojímavá a smutná Lolita, a potom ještě echo spaghetti westernů v kompozici U-Turn. Morricone udělal to nejlepší, co mohl. Když se s vysmívaným soundtrackem k Misi na Mars ocitl na konci dekády na okraji srázu, usoudil, že se bez něj Hollywood obejde a jemu bude lépe v rodné Itálii, potažmo v Evropě. Zvolnil a ukázal, že ještě není odepsaný. Tolik vitality, kolik je v soundtracku k Člověku bez osudu (Fateless), by asi málokdo čekal od hudebníka, který se nevyhnutelně stal vlastním stínem (400 zakázek, proboha). Je zajímavé, jak ﬁlmy o Holocaustu přinutí skladatele překonat sebe sama. Williams v Schindlerově seznamu, Horner v Chlapci v pruhovaném pyžamu a Morricone v adaptaci maďarské novely Sorstalanság. Asi nikdy nepřestane udivovat

schopnost dát dohromady takovou nástrojovou soupisku, která vypadá rozháraně, ale nakonec dokáže zabodovat. Smyčce, varhany, xylofon, Panova flétna, hoboj, dokonce dulcimer. Vůdčí roli má ale sólový ženský vokální part. Čekali jsme na tenhle okamžik dlouho, předlouho, už jsme si mysleli, že Ennio na zpěv rezignoval. A on zatím jen hledal důstojnou nástupkyni Eddy Dell’Orso. Našel Lisu Gerrard, kterou mu sice předtím trochu opotřebovali Hans Zimmer, Harry-Gregson Williams i bratři Orbitalové, ale jen Morricone v ní dokázal objevit operní divu. Její hlas míří do stratosféry a dává zapomenout na skutečnost, že tohle je film o koncentračních táborech. Lidskost proti krutosti. Skladba Return to Life jako životabudič. A celý soundtrack jako jedno velké účtování. Sólový part pro hoboj připomene Misi, Panova flétna odkazuje na Oběti války a ženský zpěv nás vrací k Tenkrát na západě. Opsaný kruh, nebo Möbiova páska? Když jste bůh, je běžné, že vám slavní smrtelníci poklonkují a vzdávají poctu. Před čtyřmi lety se u Sony rozhodli, že když Ennio nemá toho Oscara, věnují mu aspoň kompilaci s všeříkajícím názvem We All Love Ennio Morrico-

ne. Nebo mu ji nadělí k osmdesátinám, i když rok vydání úplně nesedí. Dobře, povězte tedy, jak moc mě máte rádi! Celé to otevírá Zpěvanka Celine Dion, která si vzala Deborah’s Theme z Tenkrát v Americe. V jejím podání spíše píseň z animované disneyovky. Tohle je dokonalost, která nedojímá, ale dusí. Byla by ovšem škoda nezkusit se znovu nadechnout, protože pak přichází killing machine Herbie Hancock s Quincym Jonesem, aby si pohráli s ústředním tématem z westernu Hodný, zlý a ošklivý. Dokonalý tribute, který ctí originál, ale zároveň dokáže prosadit i vlastní osobnost. Funk-rock, který má grády, a ještě našel prostor pro jazzovou improvizaci. Bruce Springsteen a jeho kytara přidali do nádherného tématu z Tenkrát na Západě zvláštní napětí, přestože na první poslech se Bossova verze od originálu neliší. To Metallica se s tím nevyšívala. Co jiného si mohla vybrat, než The Ecstasy of Gold z Hodného, zlého a ošklivého, tedy skladbu, kterou pravidelně zahajovala své koncerty. Decentní úvod navnadí, jenže jak se ozvou bicí, jde to celé do háje. Zvlášť, když místo nebeského ženského vokálu nastoupí Hetﬁeldovo humpolácké pořvávání. Druhá polovina už je čistá thrashová sypačka. Verze pro čtvrtou cenovou. Podobně se Mistrův odkaz ztrácí v písFULL MOON 14

ni Lost Boys Calling, napsané původně pro film Legenda o 1900. Je tu všechno, co byste od člena Pink Floyd Rogera Waterse čekali, nějak z toho ale zmizel Morricone. Vedle Vodníkova ega už asi nezbylo dost volného místa. Všichni se snažili, klaněli až hanba, ale co naplat, nejlepší položku na nedomrlém tribute albu má nakonec ten, který byl oslavován. Portugalská plačka Dulce Pontes nabízí ve skladbě La Luz Prodigiosa přijatelný patos a decentně odměřuje okamžiky klidu a napětí. Původně jsem myslel, že jde o nějaký zapomenutý klenot z Morriconeho zlatého období. Kdepak, stejnojmenný španělský film z roku 2002 a zhudebněná báseň Federica Garcii Lorcy. Krása bez přívlastků a jedna z těch, u kterých si přejete, aby nikdy neskončily. Zatím poslední položkou na Morriconeho sáhodlouhém seznamu je soundtrack ke tři roky starému eposu Baaria. V režiséru Giuseppem Tornatorem našel Morricone dalšího Leoneho. Po dvaceti letech se oba vrátili na začátek, k půvabu a nenápadnému kouzlu, které mělo jejich první společné dílo, Bio Ráj. V té hudbě je všechno, co si dokážete představit u kombinace „italský skladatel pro italského režiséra k filmu o italské vesnici“. Voní pizzou

a olivami, je energická, místy svérázná, často melancholická. Ale hlavně za všech okolností maximálně melodická i v okamžicích, kdy scénu ovládne drama. Morricone se vzdal experimentů a disharmonií a ve svých osmdesáti letech dojímá se stejnou razancí jako zamlada. Berte, nebo nechte být, jenže pak jste nejspíš z kamene. Když jednou od legendárního skladatele vyzvídali recept, který už tak dlouho a s takovým úspěchem používá, odpověděl lakonicky: „Neustále balancuji mezi tím, nebýt na jedné straně příliš triviální a banální, a na druhé straně zase příliš kultivovaný.“ Že jsem se v celém textu vyhýbal jednomu slovu? Šetřil jsem si ho na závěr. Je to oﬁciální – Ennio Morricone je génius.

V červenci můžete v Praze čekat cokoliv, jen ne vetchého starce, který uslintaně vzpomíná na zlatá léta. 013

RINGO STARR (UK) ŽIVĚ 29. 6. 2011, KCP, PRAHA TEXT ONDŘEJ ŠTURMA

„Ringo? Ringo není nejlepší bubeník ani v Beatles! To spíš Paul...“ Takhle nejapně veřejně si svým typickým způsobem zkraje roku 1968 zažertoval John Lennon na účet svého kamaráda a parťáka v dodnes nedostižné kapele. Lennon to tak sice nemyslel a hlavně nedomyslel, ale co má člověk odpovídat, když po něm chce New Musical Express komentovat výroční čtenářskou anketu o nejlepší desku, kapelu a hráče a Ringo se pochopitelně opět objevil na předních příčkách, ne-li na první... A teď buď, hochu, vtipnej a originální, jak se od tebe čeká. Zdánlivá banalita. Dávný citát je dodneška tak mediálně vděčný, že vyrobil stále platný, byť mylný mýtus, jenž je s oblibou omílán na nej014

různějších úrovních – mezi fanoušky, „znalci“, ale i samotnými muzikanty, kteří by snad měli mít vnímavější ucho, ale na obou si raději sedí. A tak je nesmysl, že „Ringo nebyl dobrý bubeník“ nebo že „sice nebyl úplně špičkový bubeník, ale Beatles vyhovoval“, už asi navždy zažitý. Pravda je taková, že v historii pop-music spočítáme bubenické rockstars tak akorát na prstech obou rukou: Charlie Watts z Rolling Stones, Keith Moon z The Who, John Bonham z Led Zeppelin, Topper Headon z The Clash, Larry Mullen Jr. z U2, Lars Ulrich z Metalliky, Matt Cameron ze Soundgarden a Pearl Jam, Jimmy Chamberlain ze Smashing Pumpkins a Dave Grohl z Nirvany a dalších projektů... Uf. A taťka všech zmíněných: Ringo Starr! Jasně, hvězdy dělá taky osobnost a image, ovšem nevejdete se mezi ně, pokud nejste prvotřídní

hráč. Tečka a konec diskuse. Že to jako argument nestačí? A co dvě zásadní příhody zlaté éry rock’n’rollu let šedesátých? První historka z roku 1962 je v hrubých rysech dostatečně známá, přesto si připomeňme detaily: Beatles už se stihli proslavit v zábavních podnicích vykřičené čtvrti St. Pauli německého Hamburku a doma v Liverpoolu jsou klubovým hitem #1. Jinde se o nich ale neví. Pomoct může jen nahrávací smlouva. Od několika studiových konkursů už vyletěli a teď to zkoušejí u EMI pro sublabel Parlophone. Vyzáblý ulízaný chlápek v kravatě, který je dostal na starost, producent George Martin, si bere jednadvacetiletého Lennona a devatenáctiletého McCartneyho stranou a povídá: „Chlapci, mně se to docela líbí, ale z vašeho bubeníka jsem dost nešťastný. Doporučuju vyměnit!“ Řeč je o Peteu Bestovi, jenž s kluFULL MOON 14

kama prožil celé hamburské období a dům jehož rodičů klukům poskytoval zkušebnu. „Ne, to nepůjde,“ zněla McCartneyho okamžitá odpověď. „Byla to jedna z těch nejstrašnějších věcí, kterými si v mládí musí každý projít,“ vzpomínal po letech. „Mohli bychom ho takhle zradit? Ne. Ale máme našlápnuto a na tomhle se nemůžem zavařit. Tenkrát to byla v Liverpoolu velká aféra, jak jsme Petea potopili, a osobně mi to bylo dost líto. Jenže tohle bylo čistě profesionální rozhodnutí. Jestliže jsme i my sami věděli, že hrát moc neumí, a producentovi to bylo jasné od první frekvence, nebylo jiné volby. Bylo to sice nejtěžší rozhodnutí, které jsme v životě museli udělat, ale kapela se už neobešla bez dobrého bubeníka.“ A Lennonova vzpomínka: „Pete Best se do kapely dostal tak, že jsme měli nabídku do Hamburku, byli jsme bez stálého bubeníka a nikoho jiného jsme nesehnali. Od začátku jsme věděli, že se ho zbavíme, jakmile najdeme pořádnou náhradu. Než jsme se ale vrátili z Německa, jakžtakž jsme ho máchat paličkou nahoru a dolů naučili (čtyřikrát do taktu, víc toho nedal), navíc vypadal mile a holkám se líbil, takže to chvíli bylo v pohodě. Pak došlo na věc a nebylo co řešit. Udělali jsme to sice jako zbabělci, protože jsme ho nechali vyhodit naším manažerem, ale z očí do očí by to bylo o dost horší. Skončilo by to rvačkou.“ „Mně to bylo hned jasné,“ vyprávěl později George Harrison, jemuž bylo tehdy teprve osmnáct. „Pete byl taky věčně ‚nemocný‘ a občas se nedostavil na koncert, takže jsme potřebovali záskok. Vždycky, když to byl Ringo, říkal jsem si, To je ono, a proto jsem Paulovi navrhoval, že bychom ho měli angažovat nastálo. Po přehrávkách v EMI už to bylo nasnadě.“ A znovu Paul McCartney: „Potřebovali jsme najít nejlepšího bubeníka a tím byl v Liverpoolu jednoznačně Ringo. Bylo to tak, že všichni tamní bubeníci (krom beznadějného Petea) vynikali osobitostí a pocitovostí hraní, někdy i obdivuhodnou úsporností. No a Ringo jediný hrál dost přesně. Nedovedete si představit tu úlevu, když se postavíte na podium coby basák a konečně víte, že se za celou dobu nemusíte otočit, protože ten kluk vzadu je stoprocentně spolehlivý. To byl Ringo!“ A verdikt George Martina, producenta EMI a muže, jehož impuls budoucí slavnou čtveřici 016

doladil? „Já byl dopředu rozhodnutý dát jim smlouvu. Nechtěl jsem ale riskovat, takže jsem aspoň na první singl najal studiového bubeníka Andyho Whitea, než si kluci situaci vyřeší.“ White sice skladbu Love Me Do nahrál, když už měl frekvenci řádně proplacenu, ale „ukázalo se, že to vůbec nebylo potřeba. Ringo byl perfektní.“ Singl ostatně vyšel s Ringovou verzí. Sluší se také podotknout, že tenkrát – stejně jako v průběhu celé kariéry Beatles – se nahrávky needitovaly a bubny netriggerovaly ani neringerovaly, natož počítačově. Psala se šedesátá léta. Střih. O šest let později jsou Beatles na vrcholu slávy, resp. těch vrcholů měli už několik. A Starr měl na nich velký podíl, ať už hráčsky nebo osobnostně. Jenže... Čtyři silné individuality, které spolu žily dnem i nocí, stálá pozornost médií. Tlak ze všech stran se musel projevit. Do toho smrt manažera Briana Epsteina, který je držel daleko od starostí byznysu a dosud všechny plamínky jakéhokoliv konﬂiktu dokázal hasit v zárodku. A další rušivý element jménem Yoko Ono, nová partnerka Johna Lennona, do níž byl čerstvě a bláznivě zamilován a potřeboval s ní trávit každičký okamžik, tzn. i ve studiu. Ačkoliv je dnes už jasné, že to nebyla ona, kdo odstartoval rozkladný proces, ale oni sami, bylo skrze její neustálou přítomnost konečně vidět, že bývalá harmonie Beatles je pryč. Jako by si každý chtěl hrát jen na svém písečku. RINGO STARR: „Měli jsme za sebou neuvěřitelný rok – udělali jsme Seržanta Pepře, k tomu singly Strawberry Fields Forever, Penny Lane, Hello Goodbye, All You Need Is Love, natočili ﬁlm Magical Mystery Tour, mezitím umřel Brian a my jsme šli znovu do studia. Ukázalo se sice, že po všech těch zvukových experimentech to bude zase syrové a budeme tvořit víc jako kapela, což na hudbě miluju nejvíc. Ale nějak se to zvrtlo, a tak jsem se sebral a vypadl. Končím, řekl jsem.“ GEORGE HARRISON: „Netušil jsem, proč Ringo odešel. Jednoho dne ve studiu někdo zahlásil: ‚Ringo odjel na dovolenou.‘ Měli jsme sice roztočeno hned několik písní, včetně dvou mých, ale tak nějak mi to bylo jedno. Myslím, že jsme ve dvou dokončili jen Paulovu Back in the U.S.S.R. – Paul to celkem slušně odbubnoval, já mu do toho nahrál basu a tím veškeré vzrůšo končilo.“

RINGO STARR: „Vypadl jsem ze dvou důvodů. Jednak jsem cítil, že nejsem vůbec ve formě a nehraju tak dobře, jak bych si sám představoval, hlavně mi ale přišlo, že ti tři si spolu rozumějí víc a že jim začínám vadit. Zkrátka že se po letech projevuje jejich symbióza společně prožitých začátků v Hamburku, kdežto já se přidal vlastně až k hotovému. Tak jsem jel za Johnem domů a povídám: ‚Odcházím z kapely, protože hraju pod psa, a ani nemám pocit, že mě mezi sebou chcete. Vy tři si vystačíte, máte k sobě mnohem blíž.‘ A John opáčil: ‚No já právě myslel, že to vy tři se mně straníte!‘ Tak jsem odjel ještě k Paulovi a vyložil mu to stejně, že ﬁnito, a on na to: ‚Ale já měl pocit, že to vy tři!‘ Za Georgem jsem se už ani neobtěžoval a odletěl s rodinou na Sardinii.“ PAUL McCARTNEY: „Myslím, že Ringo odjakživa trpěl obavou, že není dost dobrý bubeník, protože nikdy nehrál sóla. Nikdo je po něm ostatně nechtěl a on sám naštěstí nesnášel všechny ty borce, co do toho mydlí dál, zatímco zbytek kapely se jde vyčůrat. Až do posledního alba Abbey Road taky nikde žádné sólo záměrně není. Zároveň to ale bylo jakýmsi pochybným důvodem pro jiné bubeníky veřejně vykládat, že ač se jim Ringův styl líbí, není technicky dost dobrý. Muselo se ho to dotknout. Jednak proto, že to nebyla pravda, jednak že jsme se ho nikdy nezastali, ani mu neřekli, že je vážně dobrý, ať na ty kecy dlabe. Naopak jsme si ho dobírali a nechali to dojít tak daleko, že John řekl tu pitomost do NME.“ RINGO STARR: „Potřeboval jsem si odfrknout a tahle dovolená byla parádní. Celé to šlo z kopce a bylo mi z toho na nic. Kouzlo se vytratilo a vztahy byly najednou příšerné. Dobře že jsem od toho všeho pryč, ujišťoval jsem se a bylo mi najednou skvěle. Pak mi došlo, že vnitřně rozbití jsme všichni, a nejsem to jen já, kdo se cítí v Beatles nepatřičně. Přitom stačilo obejít ostatní, udělat ťuk ťuk a konečně jsme začali přemýšlet, co je špatně a co nám z dřívějška chybí. Vzájemná náklonnost a projevy čistého, nestrojeného přátelství. To, co jsme vždycky měli, ale najednou se vytratilo.“ PAUL McCARTNEY: „Tak to v životě chodí, člověk málokdy řekne: ‚Kámo, jseš fakt dobrej.‘ A přitom by měl. Místo toho si z něj utahuješ. A na Ringa toho bylo právě tak akorát, proto se sebral a zmizel. A tak jsme mu řekli: ‚Neblbni, vole, pro nás vždycky budeš nejlepší bubeník na světě!‘ (Já si to myslím pořád, takže FULL MOON 14

to bylo míněno od srdce.) Odpověděl s uzarděním, že díky, a já jsem přesvědčený, že mu to udělalo dobře. Objednali jsme do studia asi milion kytek a přichystali mu velkou oslavu. Vítej zpět, kámo!“ RINGO STARR: „Na Sardinii mi přišel telegram, v němž stálo JSI TEN NEJLEPSI ROCKNROLOVEJ BUBENIK NA SVETE STOP VRAT SE DOMU STOP MAME TE RADI STOP. Tak jsem se vrátil. Všichni čtyři jsme potřebovali tohle zemětřeseníčko. Když jsem přišel první den do studia, George to tam pro mě vyzdobil květinama. Byly všude, kam se člověk kouknul. No a mě to celé nastartovalo k sebejistotě i co se bubnování týká a ostatní zářili energií. A teprve v ten moment se práce na Bílém albu konečně odlepila od země a nakonec to bylo jedno z našich nejlepších natáčení. A navíc jsem na Sardinii napsal Octopus’s Garden, která pak přišla na Abbey Road. Takže další plus.“ GEORGE MARTIN (v roce 1988): „Kdo z bubeníků má nejneskutečněji vytříbený cit pro písničku, byl vždycky Ringo Starr. Pokaždé dokázal trefit to správné tempo hned napoprvé. Jen málokdy jsme zkoušeli více variant. Nahrávat Beatles s Ringem bylo o tolik jednodušší!“ JOHN LENNON (v roce 1974, čtyři roky od rozpadu Beatles): „Vždycky se mi nejvíc jako bubeník líbil Ringo. A pořád je to jeden z největších rockových bubeníků.“ Aha. Když připustíme, že Starr nikdy nevyčníval specifickou technikou, signifikantními brejky či vizuální razancí – to třeba Moon a Bonham byli už na pohled řezníci par excellence a Watts zas odjakživa vynikal pro rock’n’roll netypickým swingováním –, co z něho tedy dělá bubenickou rockovou hvězdu navzdory všem? Jen to, že byl členem Beatles? Že byl sympaťák? A že si jako první nechal postavit soupravu na podstavec, aby na něj bylo vidět a lidi si mohli říct, Aha, tak bubeník je taky součástí toho všeho? Kdepak, jen proto ne. V první řadě svou hrou na bubny a osobitě zodpovědným přístupem k ní: „Vždycky jsem byl přesvědčený, že bubeník je v kapele od toho, aby písničku nekouskoval, ale držel ji pohromadě. Navíc mi později došlo, že bude lepší naučit se a vědět, kdy naopak nebouchnout a dodat celku napětí a dynamiku.“ O dvě generace mladší Ringův kolega, bubeník U2 Larry Mullen, vzpomíná: „To mě uzemnilo. Přečetl FULL MOON 14

jsem si tuhle Ringovu větu v jeho rozhovoru pro Drummer a okamžitě tu poučku vzal za svou. A opravdu, když jsem takhle přemýšlel a řídil se tím, cítil jsem, že můžu být lepší bubeník. Pak jsem zjistil, že třeba Copeland to v The Police dělá stejně a pomyslel jsem si, Páni, to je ale trik!“ A že nebyl Ringo Starr ve hře kreativní? Další nesmysl. Namátkou jedna poklona za všechny, její autorem je Phil Collins (mezi bubeníky patřil vždy mezi mistry z nejvyhledávanějších): „Také v tomhle směru je Ringo Starr nesmyslně podceňován. Poslechněte si například, co bubnuje v A Day in the Life. Je to nesmírně komplexní a promyšlené. Vemte dneska do studia kteréhokoliv sebetalentovanějšího bubeníka, řekněte mu, že to chcete takhle zahrát, a on nebude vědět, která bije. To vám povídám!“ A nakonec ten, co se pro bubny narodil, ve Foo Fighters sice mrhá talentem u mikrofonu a kytary, ale mezi současnými bubenickými hvězdami nemá srovnání, Dave Grohl: „OK, přesnost rytmu je jedna věc, ale bez vkladu vlastní osobnosti se z vás stává lidský metronom. Většina bicích, které dneska slyšíte v rádiu, resp. na nahrávkách nových kapel, je tak prefabrikována, prohnána přes počítač a nejrůznější triggery a ringery, a pak ještě sestříhána, že tam nenajdete jedinou chybičku, takže veškerá osobitost bubnování je fuč. Prostě nuda. Všechny mé vzory, legendární bubeníci jako Moon, Bonham nebo Ringo, všichni tři byli správně nedokonalí. A právě tím vyčnívali, protože do bubnování dávali kus sebe, svou osobnost – hráli talentem, hlavou a hlavně srdcem. Speciálně Ringo Starr.“ Lze předpokládat, že aktuální pražský koncert bezmála jednasedmdesátiletého Ringo Starra a jeho All-Starr Bandu bude spíše zábavným nostalgickým večerem než nabídkou intelektuálně výjimečného hudebního zážitku. Přesto se dobře ví, že starouš principál je stále vitální a ve formě a bude obklopen prvotřídními muzikanty. Výlet do let minulých bude jistě kvalitní.

Vždyť je to, proboha, Ringo Starr a ten si nemůže dovolit nabídnout nic jiného. 017

THE BEATLES (UK) TEXT BRUMLE

Beatles jsou kapela, které se v mediální historii, jak ji známe (a jak ona zná nás), dostalo statisticky největšího pokrytí. Důkaz místo slibů žádejte u Reuters nebo v kabinetu svého oblíbeného holiče. Věnovat jim jakýkoli další prostor je proto velmi těžko obhajitelné, ba expletivní. Bez ale. Beatles patří minulosti, odkaz je nezpochybnitelný, ale nic na tom nezmění ani ikonické statusy dvou členů, kteří si ještě nevyzvedli pozvánku od Elvise na jeho verandu u záhrobní delty Mississippi, ani covery, které se z mně neznámých důvodů tu a tam stále objevují (málokdo si totiž troufne přehodit stehno přes mantinel 018

nastavený už od prvovýroby). Vedderova You’ve Got to Hide Your Love Away? Pﬀ, nejmenuju se Sam. Ikonické statusy dvou zbylých členů? Tady musím přiznat, že konspirační fabule o jakési autonehodě, která se měla odehrát v roce 1966, je z těch zapletených do historie populárního umění moje zdaleka nejmilejší. Obal Abbey Road: bosorka McCartney (resp. jeho dvojník), dead man walking, levák s cigárem v pravé ruce; Lennon v bílém – duch svatý?, Ringo v černém – smutnící pozůstalý?, Paul v ošuntělém obleku – tělo zesnulého?, George v džínovině – hrobař?; moc mě to baví. Nádavkem vzkazy nahrané do písní pozpátku, verše typu „I buried Paul“ dodatečně přepsané na „cranberry sauce“... Ve

výsledku se nic nemění, ale svět bez tajemství (a bulváru, přiznávám) je drobátko nudný. Má smysl je vůbec nějak představovat? A vím o nich dost, abych se do něčeho takového mohl pouštět? Což o to, umím být přesvědčivější než popáleniny (kobyly) mistra kováře, ale. Zná je každý, včetně všech kontroverzí, drogových ústřelů a náboženských redefinicí a eskapád. Kontextualizace nikdy nebyla moje hobby, ale jak skončil Stu Sutcliffe, zapomenutý raný člen? Pete Best je oproti němu blondýnka s astrálním stigmatem na hvězdě. Jaká je to náhoda, která Beatles přihrála McCartneyho? Kdo to byl Mal Evans, věčný roadie a neoficiální pátý člen, jak ten skončil? Bang, bang, Maxwell’s silver hammer came FULL MOON 14

down upon his head, kulka, která ho nakonec provrtala, pravděpodobně nebyla ze stříbra, ale copak si o to prorocky neříkal, když pomáhal s textem té písně a při jejím nahrávání mlátil kladívkem na kovadlinku (sick!)? Nehudební ruchy a životní perplexe byly vůbec jeho partie, zpopelněné ostatky nakonec někdo počóroval na cestě domů do Anglie. Jak blízko má kabalistický kult k haré krišna? Co je tak přitažlivého na trojici George Harrison – Jimmy Page – Tony Iommi? A proč George odmítl kamáradit s Ericem Claptonem; jakou roli v tom hraje Georgeova manželka Pattie Boyd, kvůli jejímuž srdci se ti dva dokonce utkali na podiu v kytarovém duelu? A jak to bylo s Rolling Stones, když vydali I Wanna Be Your Man tři týdny před Beatles? Nevím, neznám. Co znám hodně důvěrně, jsou alba. A písničky a texty a feeling. Přemýšlím, kterou skladbu jsem slyšel jako první. V tom smyslu, že jsem už kapelu chápal jako Beatles, ne jenom ty máničky, které tak hezky zpívají v Help a máma je má z nějakého důvodu ráda. V opačném případě by volba samozřejmě padla na Yesterday, jsem kluk z východního bloku, ale takhle vyhrává patrně Norwegian Wood (This Bird Has Flown). Textu jsem začal rozumět až časem, tenhle ptáček frnknul, na co odkazuje norské dřevo, nechci vědět, odpověď snad v Murakamiho knížce? Nebo oklikou přes Jáchyma Topola? „Ty starý hity z poněkud ohraných desek/ západních kapel neprobrala se ani při I’M WAITING FOR MY MAN/ a při SWEET JANE chrápala koukal/ jsem do zdi vůbec nic/ se nědělo ale k tomu/ abys žil dobrodružněj život/ stačí bejt muž.“ Může se zdát, že Velvet Underground byli zvukově pokročilejší a bezesporu experimentálnější, proto svým způsobem srovnávám neurovnatelné, ale je fakt, že to oni jsou do Beatles zaklesnutí do hloubi obou podpažních jamek, nikoli naopak. Celkem brzo jsem se poznal i s Penny Lane, stejně jako s historkou o krádežích cedulek se jménem dané ulice v Liverpoolu. Když žádná nezbyla, místní radnice se rozhodla vytvořit orientační plakety, které zalila do betonu v chodníku. Když lidi rozkradli i tyhle značky, dostaly místní technické služby za úkol nastříkat nápisy Penny Lane na několik budov v ulici. A co udělali místní fanoušci? Nelízali omítku, jen začali označovat své domy stejným nápisem. A potom proč v Liverpoolu už nic pořádného nevzniklo. FULL MOON 14

John byl o hodně zajímavější písničkář než Paul; prostor pro polemiku sice není bezletový, ale pokud si mám vybrat mezi skladbou se standardní strukturou (byť se z toho stala deﬁnice až právě díky Paulovi) a tou s neopakovatelným přístupem a vývojem tak nečekaným, že se o něj opakovaně pokouší generace dalších desetiletí, nebudu se dvakrát rozmýšlet. Klasická struktura nerovná se bez kouzla a dynamika A Day in the Life, jejíž segmenty ti dva složili nezávisle na sobě a ve studiu je skloubili do celku, mě nepřestane fascinovat, už proto, jak výborně se v ní dá orientovat. Deﬁnice přístupu k písňovému obrábění dvou výrazných skladatelů v jedné instanci. Nadčasovost proti nevyhnutelné omšelosti? Tak prostořeký ani být neumím (umím). Beatles si pouštím už jen velmi zřídka; co se pamatuju, na kazetách jsme doma měli všechno, co se dalo sehnat, na vinylu pak Abbey Road a Sgt. Pepper’s Lonely Hearts Club Band, které otec obstaral kdovíkde (byl pověstný historkami o černých trzích na Ukrajině, kam ještě za totality tu a tam jezdil), a faktem zůstává, že spolu s Magical Mystery Tour jsou jediné tři, ke kterým se případně vracím, které mě pořád oslovují. Spousta věcí mě postupně začala štvát, jiné jsem začal zbožňovat (jak je Abbey Road provázaná? a jak na sebe všechny tracky navazují?, ó Titáne), mnohé, především první alba, velmi ochotně přehlížím. Jsem přesvědčený, že existovali-by Beatles v devadesátých a nultých letech, éře internetu, byli by první z kapel, která by svá alba věšela na web zdarma, resp. za dobrovolný příspěvek. Měli-li by stejný vliv, což je těžko odhadovat, „co by, kdyby“ podráží nohy. Byli pokrokoví, z mnohých inovací se staly milníky a běžná praxe showbizu (Seržant Pepř byla vůbec první deska, která obsahovala kompletní texty; byli první, kteří samplovali cizí hudbu; taky jsou považování za jedny z průkopníků musique concrète – alespoň co do míry užití v populární hudbě – části skladeb nahrané pozpátku, různě zrychlované a zpomalované, a tak dál). Je těžko něco takového zpochybňovat, ba překonat. Co neodpouštím, je, jak se George trestuhodně upjal k sitáru. Jeho byla stezka banja. O kardinální zářez, aspoň co se týče vztahu k Beatles, se postaralo vystoupení mé třídy v rámci slavnosti, které se u nás začalo říkat Ju-

niáles. (Na hlavu) Upadlejší přehlídku abyste pohledali. Na novojičínském náměstí, kde se konal první ročník gympláckého čochu, jsme zpívali Let It Be. Těžko něco takového přiznat, ale je to pravda, tak co. Karaoke cover, celé zle. Už tak jsem na ni byl háklivý (Paul, no), ale od onoho dopoledne ji ze srdce nenávidím. Situaci se snažila zachránit jedna spolužačka, Řasa, v současnosti relativně čerstvá dvojnásobná maminka, která v refrénech nepředstavitelně výskala a dloubala mě zezadu do žeber. Na to vzpomínám rád; ne tak na vyděšené obličeje mladších ročníků. Moje blbost, neměl jsem na účast v této tryzně vůbec kývnout. Na Evanse si historie nevzpomene, na náš tribut z náměstí snad taky ne, ale Beatles nikdo z ksichtu popkultury už nikdy nesedře. Můžete plivat, stejně jako je můžete ignorovat nebo bezmezně zbožňovat, Beatles don’t suck. Čas se totiž motá v kruzích – stejně jako se v literatuře objevují autoři, kteří jsou důležití jen pro další autory (ti jsou často jediní, vyjma akademiků, kteří o nich ví), jejichž slohy jsou pak popularizovány, jsou takoví podzemní hybatelé i v hudbě (a ﬁlmu a výtvarném umění). O Gerardu Manleym Hopkinsovi by měl vědět každý slušný anglista, ale takový Frederick Rolfe alias Baron Corvo? O singlu I Feel Fine z šedesátého čtvrtého se s oblibou říká, že je to první nahrávka, která obsahuje zavazbenou kytaru. Lennon na to v jednom rozhovoru vzpomínal – paradoxem je, že objevení techniky označil za náhodu, ale zároveň jmenoval některé ze svých oblíbených kytaristů, mezi nimiž byli i bluesmani Guitar Slim a Johnny Watson, kteří s vazbením kytar začínali už v padesátých letech. Ano, jsou to ale Beatles, kteří tak vydláždili chodník pro Jimiho Hendrixe a The Who; popularizační přínos nutně nepovažuju za pejorativum, láska má paměť (laská ma pameť). Kde by byl Philip Roth bez zmíněného Rolfa? A kde by byl Rolfe bez...? A že Máchova Márinka je pozoruhodnější dílo než Máj čtený od konce? Bosý na tenkém ledě, vím. Jak hluboko se táhnou provázky ze zápěstí, nerozluští nikdo. Rozhoduje zasazení do času a do prostoru.

Do dlaní Beatles to padlo jako jílec meče na půl štreky ze staroanglického eratiku. 019

THE JON SPENCER BLUES EXPLOSION (USA) ŽIVĚ 4. 8. 2011, PALÁC AKROPOLIS, PRAHA TEXT MICHAL PAŘÍZEK

Xavier, tour manažer Black Mountain, si moc neodpočinul. Pár dní poté, co zakončil úspěšné a náročné turné s Černou horou, vyrazil znova na cesty, tentokrát jako vedoucí zájezdu dvou legend. O Mercury Rev byla řeč nedávno, Jon Spencer Blues Explosion přicházejí na řadu teď. Když jsme se v backstagi Lucerna Music Baru vztekali, že snad jenom v Praze vystupují Mercury Rev sami, ještě jsme netušili, že koncert v Roxy bude takový malér. Smutně málo lidí a strašně špatný zvuk. Xavier byl u merche mírně rozpačitý a možná si v duchu děkoval, že Blues Explosion v Praze nebyli v plánu. Jon Spencer je životním názorem notorický problematik a na zvuk je vysazený. Aby ne, celou kariéru mrší tóny téměř vědeckým způsobem a zvukařů, kteří se mu v tom pokoušeli z jakéhokoliv důvodu zabránit, už dořval stovky. Nakonec se ale Blues Explosion letos do Prahy přece jen podívají. Dalo se tušit, že se něco stane. Před dvěma lety zničehonic vyšel výběr Dirty Shirt Rock’n’ Roll: The First Ten Years, který vloni následovaly vymazlené reedice alb z devadesátých let: Extra Width, Now I Got Worry, Orange a ACME, každé obtěžkané bonusy a raritami. Navrch živák Controversial Negro. Návrat psychotických rock’n’rollerů potvrdily koncerty v USA, Kanadě a Austrálii, starý kontinent je na řadě teď. Už bylo na čase! Nic proti lascivně koketní bokovce Heavy Trash, ale zažraná špína se ze strun Spencerovy kytary ozývá zejména v explozích jeho domovské kapely. Právě Blues Explosion už dvacet let mění písně otce vod do divokého derivátu, který je postaven jednak na charismatu celé trojice, ale hlavně na jejich ú(s)porné souhře. Blues Explosion nejsou jen Jon Spencer, ale stejnou měrou také Judah Bauer a Russell Simins. Jejich hudba je jako čerstvý ﬂák masa: krvavý, sexy a při doteku začne vibrovat. FULL MOON 14

Pussy Galore. Jméno populární bond girl si vetkla do názvu smečka, která měla stejně blízko k dřevním rock’n’ rollovým postupům jako k systematickému industriálnímu rachotu. Pussy Galore přivlekli z Washingtonu do New Yorku zapáchající sound, vyšponovaný na hranici poslouchatelnosti. Jon Spencer od té doby jenom ubírá, prvotní ryk byl zásadní a určující. Kterékoliv album se vám dostane do ruky, berte. Kupte nebo ukradněte – co je komu bližší. Jsou to základní kameny garážové scény nového věku, ke kterým se většina následovníků nikdy nepřiblížila. Pussy Galore fungovali pět let a zanechali po sobě pouhá tři alba a několik singlů. A kazetu, na které přehráli celou Exile on Main Street od Rolling Stones. Z hodných písniček mazlavý ﬂusanec. Pussy Galore nebyla pro nikoho konečná, v roce 1990 všechno začínalo. Neil Hagerty vydržel sotva dva roky, zdrhnul a založil s manželkou Jennifer narkoleptickou instituci Royal Trux. Šestnáctiletá Cristina Martinez nabírala v Pussy Galore zkušenosti a nakonec sebrala leaderovi srdce. Spolu s Jonem jsou stále svoji a více než dvacet let vedou kapelu Boss Hog, téměř stejně nebezpečný jang k jinu Pussy Galore. Julia Cafritz je členem dámské úderky Free Kitten, spolu s Kim Gordon a Yoshimi z Boredoms. Bob Bert (původní bubeník Sonic Youth, hrál až do desky Bad Moon Rising) se přesunul ke Chrome Cranks. Taky velká jízda. Pussy Galore byli jako jedovatý pavouk, který svoje sítě roztáhl doširoka. Heavy Trash. Ne tvrdý a už vůbec ne odpad. Spencer najednou zjistil, že mu pokroucené vibrace Blues Explosion přestávají stačit a vyrazil po písničkách. S parťákem Mattem Vertou-Rayem nahrál tři alba plná zkoumání amerických tradic. Písnička je to hlavní: závany country, hillbilly a bluegrassu, popový rockabilly sound, minimálně efektů a ještě míň thereminu. Pěkné, milé a kulaťoučké, jenže na démonického Spencera příliš hobití. Přesto minimálně prostřední album Going Way Out with Heavy Trash určitě stojí za hřích, byť z něj moc krve nekape. Poslední Midnight Soul Serenade

z roku 2009 je už úplná popina, Spencer zpívá jako Dean Martin, ale vlastně mu to sekne. Jen toho života tam moc není. Krátce poté natočili Cristina a Spencer společné album s holandskou ranařkou Solex. Jiné kafe a taky možná jeden ze spouštěčů Blues Explosion. Blues Explosion. Všechno, co je mezi Pussy Galore a Heavy Trash. Nejen datově, ale hlavně hudebně. Blues Explosion dokáží téměř cokoli: zahrají klasickou dvanáctku tak, že si rychlostí a rámusem nezadá se startováním raketoplánu; prastará bluesová schémata proženou dubovým katalyzátorem a tancovat na ně je doslova o infarkt. Tolik změn rytmu, nedá se to stíhat ušima, harmonie abyste pohledali. Navíc si všechny ty důvěrně známé noty několikrát vynásobte, Spencer je klonuje a řadí do podivných prefunky řetězců. Skvělá společná alba s R. L. Burnsidem a Dub Narcotic Sound System (starý kámoš Calvin Johnson) a sedm vyrovnaných řadovek. Blues Explosion na podiu? Hurikán. Nevěřím, že se v těch písních někdo vyzná. Trio je sype jednu za druhou, na kost ohlodané miniatury s minimálním rozlišením, ale s maximální energií. Spencer může vypotit duši, přesný Simins si koncerty hraje asi sám pro sebe a ledově klidný Judah v pohodě žvýká a všechna ta zásadní kila hraje jen tak od boku. V roce 1997 si Jon Spencer doslova vyřval klasický stojan na mikrofon (rovný, bez lomu), o osm let později v Roxy už ho nepotřeboval. Zato si přivezl theremin a začala se chvět omítka. Na koncerty Jon Spencer Blues Explosion se nezapomíná. Vítejte zpět. Už se těším na ty jedovaté pohledy, nadávky, plivání a hlavně rozmlžené sloupy zvuku, které padají z podia. Tohle není blues z Marsu.

Spencera našel někde mezi třetím a čtvrtým kvadrantem sám kapitán Kirk. 021

RECENZE CURRENT 93 (UK) HONEYSUCKLE ÆONS (COPTIC CAT, 2011) ŽIVĚ 4. 8. 2011 OFF FESTIVAL, KATOWICE, PL TEXT JÁCHYM KROHE

Je 5:55, hustě prší, vracím se domů. Na stole mě čeká nová deska Current 93 a teď je ideální (skoro magický) čas na první poslech. Na černém obalu je dětská kresbička kříže na Golgotě obklopené kometami. Kdo si pamatuje tuhle kapelu ještě z jejich industriálního období, asi by se hodně divil. David Tibet, jediný stálý člen Current 93, totiž mění vyznání jako ponožky, tedy každých pět let. Jeho halucinační teologie by si bezpochyby zasloužila na katedrách religionistiky zvláštní předmět. Nechci zabředávat do podrobné historie kapely, jednak už byla popsána ve Full Moonu #3, jednak se můžete o dění v britské neo-folkové scéně dočíst v perfektní knize Davida Keenana England’s Hidden Reverse. Takže jenom ve zkratce: Když mladičký David Michael Bunting přicestoval ze své rodné Malajsie do Londýna, seznámil se mimo jiná pochybná individua i s androgynem Genesisem P-Orridgem (Throbbing Gristle, Psychic TV). Asistoval na několika jeho/jejích deskách se svou kostěnou tibetskou ﬂétnou, čímž si vysloužil přezdívku Tibet, které se mu už nepodařilo zbavit. V té době byl ještě David posedlý černýma lennonkama, Aleisterem Crowleym a jeho mystickým proudem Thelema (řecká písmena mají i numerickou hodnotu, součet slova „thelema“ je 93, odtud název kapely). V roce 1984 nahrává desky LAShTAL, Nature Unveiled a Dogs Blood Rising, ambientní záznamy svých magických rituálů a eschatologických vizí, které v jeho případě nejsou jen poetickou spekulací, ale něčím až děsivě přítomným a reálným. Od Thelemy se David postupně vzdaluje, mizantropický Maldoror umírá a s Crowleym se Tibet loučí deskou Crowleymass, parodií na své thelémské období. Přichází totiž nová obsese, a to tibetská kniha mrtvých (téma smrti je leitmotivem celé tvorby Current 93) a buddhismus, který začíná David studovat v teorii i praxi. S tím se pojí i nové období kapely, žánrový přesun z chladného industriálu směrem k folku. Ale to je v podstatě charakteristika každé správné britské undergroundové kapely. Po notné dávce LSD na střeše Rose McDowallové (známé/neznámé z NON nebo NaFULL MOON 14

ture and Organisation) se Davidovi zjevuje ukřižovaný Noddy, skřítek z dětského seriálu, a kromě toho, že Tibet začíná zaplňovat svůj byt stejnojmennými plyšovými postavičkami, natáčí Swastikas for Noddy, čistě folkové album. Přestal se stydět za svůj hlas, takže můžeme poprvé slyšet jeho skřípavý dětský tenůrek v nezkreslené podobě. Když Nurse with Wound vydávají desku Thunder Perfect Mind (1992), Tibet dostává ve snu pokyn, aby natočil album se stejným názvem. Vzniká tak jedna z nejlepších nahrávek kapely, jen akustická kytara a déšť za oknem. Then all the world seems a sadness song. Podobně minimalistická je i Soft Black Stars (1998), doprovázená tentokrát pouze klavírem Maji Elliott. Dojemný soundtrack k melancholickým dnům, ze kterého i „boys do cry“. Kristus a Antikrist versus kočičky a hvězdičky. Dalším kritickým zlomem je začátek nového milénia, Davidovi umírá otec a i on sám uniká smrti jenom o vlásek. A jak už to tak bývá, obrací se ke křesťanství. Samozřejmě ne ke křesťanství, jak si ho přestavujeme. V jeho podání obsahuje gnostické anděly, koptská evangelia, starozákonní bůh je ten zlý a peklo si přijde pro všechny, kteří ilegálně stahují hudbu (od Current 93 kupuju zásadně originály, pro jistotu, pokud spadáte do jiné kategorie, doporučuji u pekelné brány odrecitovat text z Lucifer Over London: Six six six it makes us sick, we’re sick sick sick of six six six). Od té doby se Tibetovi plní hlava apokryfními texty, koptskou gramatikou a sny o černých lodích, které připlouvají zaplnit oblohu. Hlavu plnou vizí potom Tibet extaticky protřepal a vyústilo to v trilogii Black Ships Ate the Sky (2006), Aleph at Hallucinatory Mountain (2009) a Baalstorm, Sing Omega (2010). David Tibet je sice jediným stálým členem Current 93, ale na každé desce se podílí alespoň tucet dalších kolaborantů, a zvlášť poslední alba jsou v tomto ohledu megalomanská. K tradiční sestavě se přidávají smyčce, rytmická sekce, elektronika Andrewa Lilese, rockové kytary, celý cirkus doprovázející Tibeta, který v náboženském vytržení recituje svoje texty. I love you more than you storm me, amphetamine easy. (...) To bylo přesně před rokem, teď zpátky k dnešnímu deštivému ránu a černé desce s křížem. Mezi psaním doktorátu z koptštiny, módním

návrhářstvím a kreslením pastelkových ikon stihl David a jeho družina až s neuvěřitelnou rychlostí vychrlit další album. Se zbytkem vína si užívám první poslech a už po pár vteřinách je jasné, že se britský mystik tentokrát ubírá úplně jiným směrem. Po Baalstorm, slunném letním dnu, město padá do tmy a přichází HoneySuckle Æons, minimalistická noční zpověď, osobní deník událostí minulého roku, poznamenaného smrtí dvou Tibetových blízkých přátel – Sebastiana Horsleyho a Petera Christophersona (z Coil). Početná sestava z minulé trilogie se rozchází a zůstává jenom Davidova dvorní klavíristka/varhanice Baby Dee a Armen Ra s křehkým zvukem thereminu, elektronického nástroje, na který se hraje bez doteku. Jen chvilkami se objevuje turecká loutna a kalimba. Cyklením krátkých melodických motivů album nejvíc připomíná Soft Black Stars, ovšem s thereminem, který vyplňuje mezihvězdný prostor. Opět se dostává do popředí recitace Tibetových básní, nočních můr vyčtených mezi řádky starých gnostických svitků. Úvodní Moon a Persimmon jsou tiché meditace doprovázené duetem klavír-theremin. V prvním verši se Tibet vyrovnává se svou minulostí, I thought I had seen the deep. The sky took lies from me, turned my head to smoke. Později zpívá I stripped back to the real me a jako nový člověk se věnuje pouze svým vizím a teologickým spekulacím. K pochopení textu je tedy znalost koptštiny nebo srovnávací religionistiky velkou výhodou... Následující píseň Cuckoo je tajný noční rituál, hiding from the storms s arabskými nástroji. Navazuje Jasmine s repetitivní varhanní melodií, growing like waves or smoke. Z Honeysuckle mrazí v zádech marš zaseknuté desky; Have you truly heard the night burst open? Have you truly seen the inner Star? A po krátkém outru všechno končí, osmatřicet minut uteče rychleji, než byste řekli „katasonic parangelic“. Rozednívá se. V hlavě zůstávají nesouvislé útržky veršů a ozvěna thereminu se rozpouští v poslední cigaretě, as real as rainbows. Upíři a neo-folkaři se jdou schovat před slunečními paprsky, nechávají si zdát noční můry o kometách a liliích.

As perfect as planets. 023

024

FULL MOON 14

BORIS (JAP) ŽIVĚ 9. 7. 2011, MATRIX, PRAHA TEXT OSKAR ŠVARC

Všechny Kurosawovy ﬁlmy by lhaly, pokud by tokijská trojice švindlovala na své cestě do Síně rokenrolové slávy. Ovšem i bez startovního dopingu Melvins by se jednalo (minimálně v Japonsku) o populární kapelu. Bez pochyb. Je jaro. Nejbouřlivější období roku patří k nejméně stálým pro vegetaci i počasí, ale jak jinak by se mohlo obnovovat to původní, zimou zabržděné? Znalost obecných pravidel se stává bezcennou, pokud ani po dlouhých letech růstu a vývoje nedostanete znamení, že vše se děje v souladu s perspektivou výhledu. Asiaté se s tímto faktem bezvýhradně ztotožňují. Pro Boris plus, pro posluchače zátěž. Dvojí metr si ovšem zvolili sami, a to k lepšímu zaměření obou táborů. Odhlédneme-li od faktu, že nahrávají několikeré verze desek zvlášť pro anglosaský a japonský svět, pak nám ještě vzkazují mnohem zásadnější poselství: žánrové hranice jsou k tomu, aby se porušovaly. Proto je opus magnum Pink protkané množstvím shoegaze motivů a proto se nebojí zajít až na kraj popové propasti. Ovšem bez rizika, že by se kamkoliv zřítili. Další zajímavou paralelou k postmodernímu výkladu o zmnožování původní hudební materie je jejich skoro až ﬂipper game oscilace mezi trendovostí a rozvíjením odkazu starých mistrů. Chvílemi nechávají hmatatelně pocítit hloubku svých preferencí k uctivé hierarchické posloupnosti. Král je nedotknutelný, stejně jako prapůvodnost woodstockovského originálu. FULL MOON 14

Vizuální stylizace zdaleka nevzbuzuje takový obdiv, černá barva značí jistotu, která se v tvrdě rockovém prostředí vnímá jako smoking. Jednoduché, účelné. Uniformita křížená s rozmanitostí forem vyžaduje při tvorbě image notnou dávku sebereﬂexe, jinak se kapela zaplétá do nesmyslu jménem kult rockových hvězd. Tříčlenné rockové těleso vede svá videa hranicí rozostřování a převáděním původně nezkreslené reality do youtubovského památníčku.

Trent Reznor, je zve jako předkapelu Nine Inch Nails na část turné Lights in the Sky 2008. Podstatná část úspěchu jde na vrub stylové rozmanitosti, oscilující mezi špínou punkrockového Detroitu a bahenním sludgem zkerovaných motorkářů z Východního pobřeží. Před třemi roky jejich sudičky konečně podlehly korupci a vyslaly je mezi nejlepší. Tím pádem se hledáček stal i místem průmětu další tvorby. A objektem zájmu dalších kulturních leaderů.

Lkaní nad nepřízní nepřipadá v úvahu. Jejich odvaha nabourává hradbu předsudků vůči rozšířenému názoru, že žánrová různorodost je jen zástěrkou pro koncepční váhavost. Boris vyvracejí tento předsudek soustředěním se na každou jednotlivou skladbu! Evropského posluchače odrazuje nezvyklý přístup k frázování a ﬁnální výsledek odlišný od tolik očekávané palby bluesrockových standardů.

Jim Jarmusch točí ﬁlmy, ve kterých si vystačí s málem. To mu ovšem nebrání neokázale mapovat archetypální předurčenost lidského plemene. Na Boris (a s nimi i na Sunn O))) a Earth) přišla řada před dvěma roky, kdy uvedl Hranice vnímání se soundtrackem prošpikovaným temně drnčící drone variací na nepohyb pohybujícího se. Luxusní výtah do věže hotelu měl najednou kód v japonských znacích a pronikal fantastickou maskou Isaacha de Bankolého.

Zajímavou kapitolou zůstává kontextové inženýrství, jímž se kapela snaží vyladit s kulturně odlišným publikem. Dokonalou ilustraci poskytují tři jména. Se srovnáním bych sice rád počkal až do konečného výstřiku, ale nejdříve se z mentálního stínu vynořují Foo Fighters, nahlédnou do ringu, aby viděli připravený ručník. Japonci odpovídají svými zbraněmi, samurajská čest. Klíčový je postoj, šíře záběru. Nikoliv komické hopsání, spíš důraz na střední populár v bizarním asijském pojetí nám dobře známého akordového slohu. Výslovnost, důrazy, imaginace. Most mezi řečeným a tím, co je obecně známé, dělá z těchto kamikaze vítěze. Nemůžeme pominout další dva milníky. Nejsenzitivnější chlápek na výběr předkapel,

Boris nejsou pro každého, všech sedmnáct desek vyžaduje minimálně jeden poslech. A až poletíte matrixem na odvrácenou stranu známého, původně rockového vesmíru, dejte si šutry do kapes. Totální přetlak schopností tryská cestou koncentrace a zbytek pole si může lízat rány. Zcela upřímně, kdybych chtěl konvertovat k ryzímu masochismu, půjdu jim po stopě.

Po stopě, která vede strží zdobenou vilínem a jeho okvětními háky. 025

ROZHOVOR BORIS (JAP) ŽIVĚ 9. 7. 2011, MATRIX, PRAHA TEXT CVALDA/APX PŘEKLAD APX

Japonská trojice Boris (Takeshi, Wata a Atsuo, které naživo a na některých deskách doplňuje Michio Kurihara) dala o sobě letos vědět hned několikrát. Na agilním japonském labelu Daymare vydali v únoru (šesté) společné album s mistrem noise music Merzbowem s názvem Klatter. Hned nato se vrhli na vlastní tvorbu a v relativně krátkém sledu za sebou vychází deska New Album a dvojalbum Attention Please/Heavy Rocks. K tomu ještě chystají splitko s českou dvojicí Saade a všechno představí evropským fanouškům na letním klubovém turné, v rámci kterého zahrají 9. července taky v Praze, navíc s Russian Circles a Saade. Lásku k hudbě osvětloval bubeník a vokalista Atsuo. S Boris vydáváte v druhé půlce května dvě alba v jeden den. Navíc to není vaše první letošní nahrávka. Kde se bere tolik energie? A proč jste se rozhodli opustit label Southern Lord a usadit se u menšího a určitě méně zkušeného vydavatelství z L.A. Sargent House? Album vznikalo už před dvěma lety, na jaře 2009. Nakonec jsme ho nevydali, ale rozdělili na dvě části. A tak vzniklo Attention Please a Heavy Rocks. Vzhledem k tomu, že jsme obě části nahrávali ve stejnou dobu, přišlo nám přirozené i stejné datum vydání. Pokud jde o vydavatelství, měli jsme několik nabídek a se Sargent House jsme se nejvíce shodli na tom, co jako kapela chceme a potřebujeme. Deska New Album vyšla v březnu na labelu Tearbridge, imprintu japonského majoru, vinylová verze opět u Daymare. Zvuk a vyznění jsou v mnohém odlišné od jiných vašich nahrávek, je to velmi distingovaná, uhlazená, skoro až popová záležitost. Co stojí za tímhle konceptem? Je určený hlavně pro publikum v Japonsku? Je pravda, že na první poslech to vážně zní jako deska „pro japonské fanoušky“… Ale nebyl to 026

záměr. Vůbec jsme o tom takhle nepřemýšleli a zrovna teď jsme ve fázi, kdy zvažujeme celosvětové vydání. Docela by mě zajímalo, jak na to budou reagovat fanoušci mimo Japonsko. Deska se jmenuje New Album a je složená ze skladeb vybraných z Attention Please a Heavy Rocks, které jsme přearanžovali a zkombinovali s novými písněmi. Takže nejdřív jsme měli desku, kterou jsme rozdělili vedví, a pak jsme tyhle dvě zase upravili a vydali úplně jinou. Máme to v Japonsku docela složité, co? Přemýšleli jsme o tom, že kdybychom k tomu přistoupili od základů jinak, můžeme vytvořit něco opravdu nového a zajímavého, pro všechny. Na nahrávce New Album jsme spolupracovali s producentem a zvukovým inženýrem Shinobuem Naritou a myslím, že tomu můžeme říkat „společné album“. Chtěli jsme s ním pracovat už léta, ale povedlo se to až teď. Moc nás to těší. A jsme taky rádi, že se nám podařilo vytvořit něco výjimečného. Heavy Rocks není jen název nové nahrávky. Už v roce 2002 jste desku stejného názvu vydali na Quattro/UK Discs v Japonsku, dokonce s podobným artworkem. Platí novinka za „sestřičku“ starší Heavy Rocks? Původní deska z roku 2002 nejde skoro sehnat; label je neznámý, nemá celosvětovou distribuci a nikdy nevyšla vinylová verze… Stejný název – je to opravdu taková rarita? Nezdá se nám to nějak zvláštní. Spíš nás překvapují podobné reakce jako tahle, zmiňuje to dost lidí. Co se týče artworku a obalu, původně jsme chtěli použít stejnou oranžovou barvu, ale nakonec jsme to změnili na ﬁalovou. Byl bych strašně rád, kdyby si naši fanoušci interpretovali název obou desek stejně. Heavy Rocks je náš statement pro rok 2011, stejně jako byl v roce 2002. „Heavy“ vládne! Původní nahrávací práva pro Heavy Rocks jsou dost složitě rozdělena mezi kapelu, label a nakladatele. O vydání mimo Japonsko jsme se bavili už několikrát, ale zatím bez úspěchu, jsme ve slepé uličce. Pokud jde

o formát, před osmi devíti lety bylo v Japonsku těžké vydat vinyl, nebyla poptávka, a tím pádem ani nabídka, a kromě toho u nás je pouze jedno místo, kde vinyly lisují. Plánu vydat starou Heavy Rocks celosvětově jsme se ale nevzdali a pracujeme na tom. Dokonce už tehdy jsme udělali dva mastery: jeden pro Japonsko a jeden pro vydání mimo ostrovy. Já bych Heavy Rocks 2002 viděl na vinylu velmi rád. A velmi brzy. Poslední skladba na Heavy Rocks se jmenuje Czechoslovakia. Jak jste na to přišli? Náš tour manager je Tomáš a je z Česka. Jezdí s náma evropská i americká turné a v této chvíli ho považujeme za člena kapely. Tomáš nám představil spoustu metalových kapel z doby, kdy Česká a Slovenská republika byly ještě Československo. Některé z těch vinylů byly velkou inspirací, tak jsme vzniklou skladbu pojmenovali jasně a stručně: Czechoslovakia. Česká republika je krásná, shodneme se na tom všichni v kapele. Domy, obchody… Při poslední návštěvě jsme měli štěstí na dláždění cest. Kamínek po kamínku. Bylo to jako ve ﬁlmu! Backline, který jsme vezli v dodávce, už tak nadšený nebyl. A dodávka vlastně taky ne! Na albu Attention Please se o všechny hlavní vokály stará Wata. Je členkou kapely od roku 1992, tedy od samých začátků, ale ještě nikdy nedostala tolik prostoru. Nebylo to „zničehonic“. Myslím, že první nahrávka, na které Wata zpívala, je kolaborace s Michiem Kuriharou na Rainbow. Stejnojmennou písničku si ani nemůžeme dovolit nezahrát, byl to velký hit, fanoušci ho milují a my taky. Od té doby chtěla Wata nahrát sólovou desku, ale z různých důvodů se to zatím nepodařilo. Je to běh na dlouhou trať. A hlavně, Wata nikdy neřekla: Chci zpívat písničku. Její potenciál rostl s léty spolu se sólovými singly nebo různými covery a všechno se to v nás hromadilo, až přišel rok FULL MOON 14

028

FULL MOON 14

2009 a Wata byla dost zkušená a jistá na to, aby nazpívala celou desku sama. A protože jsme se na ní podíleli stejně jako vždycky, album nevyšlo pod jejím jménem, vydali jsme to jako Boris. Když procházím booklety napříč vaší kariérou, o většinu splitů a různých kolaborací ses zvukově nebo producentsky staral ty nebo kapela. Jediná nahrávka, o které vím, že byla nahrána mimo Japonsko, je Altar, společná deska se Sunn O))). Přemýšlel jsi někdy o tom, že byste vydali album třeba ve Státech pod dohledem jiného, „většího“ producenta? Nebo je to stav, který Boris nechtějí měnit? Je fakt, že takhle fungujeme už dlouho. Desky zvučím i produkuju já, protože je nám příjemnější pracovat v prostředí, které známe a které nám dává potřebný klid. Nechceme být limitovaní délkou nahrávacích sessions, chceme nahrávat, dokud nejsme spokojení. Jakákoliv omezení nebo zvyklosti jiných studií nás můžou stresovat, takže pokud můžeme, nahráváme ve vlastním, přirozeném prostředí, na které jsou naše těla i myšlenky zvyklé. A máme rádi soukromí. Jsme nervózní, když nás někdo při nahrávání hlídá! Nejlépe se nám pracuje ve studiu, které dobře známe. Pokud jde o závěrečné práce a mixy, chceme mít všechno pod kontrolou. Víte, jak je to s mixováním; šoupnete fader na mixáku o milimetr a vyleze vám z toho úplně jiná nahrávka, než jste chtěli, nebo má úplně jiný feeling. Každá věc ovlivňuje jinou a ve ﬁnále ovlivní celé album. Je snadné něco pokazit nebo ztratit náladu, kterou chcete skladbě vdechnout. Jasně, spousta věcí, nemusí být „na milimetry“, ale přesto si myslím, že je lepší, když jsme tomu tak blízko. Co nejblíž. A když pak fanoušci slyší desku, poznají momenty, kdy je souhra nejlepší. Jsme na stejné vlně a to je skvělé. Říkám tomu „ryzost“ nahrávání. V kolaboracích a různých společných projektech je to samozřejmě jiné. Jde o určitý druh zábavy, když se „svěříte“ někomu jinému. Už jsem ho zmínil, ale Shinobu Narita je jeden z nejvýznamnějších japonských producentů. Práce s ním na New Album mě velmi ovlivnila. Jelikož většinou používáme vlastní metody a způsoby, naučil jsem se ohromnou spoustu věcí, když jsem ho sledoval při práci. Zajímavá a překvapivá je spolupráce s Ianem Astburym z The Cult, čtyřskladbové EP BXI vyšlo vloni na labelu Southern FULL MOON 14

Lord. Jak se zkřížily vaše cesty? Jste fanoušky The Cult, nebo to přišlo náhodou? Celá věc vznikla poměrně dávno. Byli jsme požádáni, jestli bychom nechtěli supportovat několik koncertů The Cult, v průběhu měsíců dokonce několikrát. Jenže k tomu nikdy nedošlo, nenašli jsme bohužel žádné společné termíny. Tak jsme navrhli společnou desku a Ian byl okamžitě pro. Já byl fanouškem The Cult dávno předtím, miluju Southern Death Cult, hodně jsem poslouchal i desky Love nebo Electric z půlky osmdesátých let. Spousta kapel mých přátel byla Ianem ovlivněná. Byla pro mě velká čest, natočit s ním desku. A chystáme další! Vypadá to, že Michio Kurihara z Ghost je už právoplatným členem Boris. Pravidelně s vámi hraje a podílí se na nahrávkách, o těch společných nemluvě – kromě skvělé Rainbow třeba Cloud Chamber z roku 2008. Stane se členem i „papírově“? A jak vaše spolupráce vznikla, skrze Ghost? Nahrávky Boris mixujeme ve studiu Peace Music, které Michio často využívá, navíc tamní zvukový inženýr je náš společný kamarád. Kromě toho jsem velkým fanouškem kapely YBO2, které byl Michio původním členem. Když v rámci reunionu v roce 2000 hráli několik koncertů, s Boris jsme se jich účastnili coby hosté. Tam jsme se s Michiem setkali poprvé. Brzy jsme nahráli společnou desku a Michio s námi začal hrát coby „hostující člen“, včetně některých desek. Bez problémů ho můžu označit za oﬁciálního člena a co je „formální náplní funkce“ mě nezajímá. Prvotní je hudba. A Michio je nejen fantastický kytarista, ale i člověk. Pořád se nás na „oﬁciální sestavu“ Boris někdo ptá, načež vždycky říkám, že důležití jsou všichni v našem okolí. Kapelu Ghost jsem poprvé viděl, až když s námi Michio spolupracoval. A podobně jako Boris v Japonsku moc nehrají. Jak to vidím já, cokoliv, do čeho se Michio zaplete, je skvělé. Desky, na kterých se podílel, můžu jen doporučit, jsou výborné. Na podporu nových nahrávek se chystáte do Evropy. V červnu se k vám připojí kolegové z labelu Sargent House, chicagská trojice Russian Circles. Proč zrovna oni? Chystáte s nimi split, podobně jako tomu bylo v minulosti s Torche nebo Doomriders? Russian Circles nám hostovali na posledním turné. Jejich hudba se nám líbí, ale hlavně

jsou to skvělí lidi, je s nima hrozná legrace. Na turné se tak pochopitelně těšíme a bylo by super, kdyby se nám podařila domluvit společná nahrávka. První „pravidlo“ splňují: vydáváme desky jenom s lidmi, které považujeme za přátele. Jsou to právě dva týdny od masivního zemětřesení a ničivé tsunami v Japonsku. Ze zpráv víme, co se děje, jak to vypadá a jaké jsou statistiky a čísla, ale jaké to je, být přímou součástí? Máte nějaké novinky o míře radioaktivity a jaderném problému? Chaos, který vznikl bezprostředně po událostech, se rychle zklidňuje. Radioaktivní hrozba je stále otevřená a předmětem zkoumání; opravy a rekonstrukce po katastrofě zaberou spoustu času. Po zemětřesení jsme nebyli schopní koupit žádná paliva, potýkali jsme se s neustálými výpadky proudu a různými poruchami a nejhůř na tom byla psychika – život vzhůru nohama, bez svobody, na kterou jsme zvyklí. Na druhou stranu je skoro děsivé, že jsme se tak brzy, aniž bychom si toho všimli, vrátili ke svým každodenním životům. Abych byl upřímný, pokud jde o zprávy, ani tady v Japonsku nevíme, která informace je správná, natož abychom zcela pochopili situaci. Je to stresující, vznikly dokonce menší, byť pokojné demonstrace. Nerad bych ale komentoval současný stav nějakým bezohledným nebo nezodpovědným názorem… Určitě jsme se naučili, že na zemětřesení nebo jadernou problematiku musíme být připraveni. Nejen technicky, ale taky někde v srdci. Spousta fanoušků to ví: jméno kapely jste převzali z názvu písničky Melvins. Fungujete od roku 1992, což je téměř dvacet let. Jak jste se za tu dobu vy a vaše hudba změnili? Žijeme současností a nejvíce nás zajímá hudba, která je nám v dané chvíli nejbližší. Ve smyslu „kontinuální proměny“ jsme se nezměnili vůbec, vývoj je přirozenou součástí. Změny prostupují vším: kapelou, vystoupeními, nahráváním i designem, je to přirozený proces, vychází to z nás. V tomhle směru se nic nezměnilo. I přístup k hudbě zůstal stejný. Děláme to pro zábavu, přičemž ani dnes, kdy jsme na jiné úrovni než před dvaceti lety, nerozlišujeme práci a zábavu. Hudba je pro nás obojím.

Boris si užíváme stejně jako kdysi. 029

RECENZE BORIS (JAP) HEAVY ROCKS / ATTENTION PLEASE (SARGENT HOUSE, 2011) TEXT TOMÁŠ ZAKOPAL

Po třech letech jsou Boris zpět s řadovým worldwide albem. A ne s jedním. Po desce New Album, která vyšla na major labelu vycházejícího slunce a zatím nebyla nabídnuta zbytku světa, je tady japonská saň hned se dvěma dlouhohrajícími nahrávkami. Vychází ve stejný den a nakonec i na stejném labelu. 25. květen je ve znamení heavy rocku a cukrového diska z osmdesátých let. Málokterá kapela dokáže měnit tváře jako Boris, a přesto se nepřetvařovat. Zdá se, že se chtěli vymanit ze své domácí stoner-doom-heavy scény, ve které, navzdory pestrobarevnosti svých titulů, mají pořád nejsilnější pozici. Začněme u Heavy Rocks, redeﬁnice jejich stejnojmenného alba, které vyšlo pouze v Japonsku před téměř dekádou. Boris dávají vědět, jak se věci v „těžkém rocku“ za tu dobu změnily; když v roce 2002 vyšlo Heavy Rocks v krásném oranžovém balení, byla to po všech sludge-doomových titulech jako Ampliﬁer Worship nebo Absolutego první deska, na kterou už žádná škatulka nestačila. Deset skladeb energického rocku s vlivem sedmdesátých let a s moderním burácejícím zvukem. V roce 2011 030

Boris pořád burácejí, ale jinak. Po Smile, které se zaobíralo výkladem pinkfloydovských teorií, je nová Heavy Rocks daleko přímočařejší a víc heavy. Jako by hledali nový Pink, i když ne úmyslně. Boris nejsou z kapel, která by se ohlížela, natož vracela nazpět. Na Heavy Rocks se potkává rocková dravost s popovou vlezlostí, epickými drone pasážemi, stoner riffy a chytlavými refrény. S kaligramem Boris, který si nespletete. Legrační je, že obal nové a staré desky je totožný, s jediným rozdílem: novinka je, oproti původní oranžové, ve fialových barvách. Boris si můžou dovolit všechno. Sugar Riot!!! Attention Please. Deska, která jde jinudy, než se Boris ubírali dosud. Jde ještě dále a vzhledem k tomu, jak hluboký a široký hudební záběr Boris mají, se to zdá nemožné. Kytaristka Wata je hlavní postavou, jednak nazpívala veškeré vokály, jednak pracuje svou ikoničností, která se promítá do artworku celého alba. Křehká, v černých šatech a s průhledným paraplíčkem z krajky. Attention Please je nejvíc „indie“ deska, jakou tahle kdysi stoner-doomová legenda do dnešní doby udělala (snad kromě šílených remixů, které se ve Státech rozdávaly na cédečku k novým autům Scion). Disko osmdesátek se tu prolíná s náladou, která se občas a jen lehce-lehce otírá o vzdušnost Radiohead. Album by se nádher-

ně vyjímalo třeba na labelu 4AD, hned vedle TV on the Radio nebo Blonde Redhead. Wata svým jemným hláskem vytváří auru z průsvitného tenoučkého skla. To ona určuje styl desky. Křehký, taneční, zajímavý a zasněný. Nikdy se do toho neopře, nikdy ani okem nemrkne, ale stejně vás její charisma omámí. A značku Boris opět poznáte. I sem se jim podařilo (byť velmi opatrně) vložit echo/delay pasáže ovlivněné Pink Floyd, i trochu dronu. Tyhle stopy říkají, že ctí nové, ale i staré fanoušky. Několik let a pár alb byl jejich domovem stonermetalový label Southern Lord z Los Angeles, za kterým stojí Greg Anderson z dnes tak populárních Sunn O))). S novými deskami Heavy Rocks a Attention Please se Boris rozhodli svěřit své bohatství do rukou novému labelu Sargent House (rovněž Russian Circles nebo Red Sparowes). Možná je to jen shoda náhod, možná se Boris tímhle krokem vydali na novou cestu.

Dál od stonermetalové scény, přes vyšší překážky a do nového světa. Kdo ví. FULL MOON 14

RETRO BORIS (JAP) ABSOLUTEGO (FANGS ANAL SATAN, 1996) TEXT GUSTAV GIBON

Japonci rádi strach a vůbec práci s nepříjemnými pocity, umí se dívat do své vlastní tváře, umí si ji vzít. Denně se zabije sto Japonců, každou čtvrthodinu jeden. A když jsem viděl film Tetsuo: The Iron Man, zjistil jsem, že lidské pohnutky jsou o kousek širší, než jsem si myslel, a že Japonci mají blízko ke hraničním situacím (to jsem ještě neznal jejich zálibu v kombinování erotiky a brutality). Soundtrack k prvnímu Tetsuo není špatný, ale (typicky) kombinuje syntezátorový rock se „strašidelnou“ filmovou poetikou. Kdyby ho složili Boris v duchu alba Absolutego, možná by se sebevražedný interval o něco zkrátil. Dlouhý, letargický doom si k tomu dovedu velmi dobře představit. Není na světě hodně kapel, které by během takřka dvaceti let vydaly téměř dvacet alb. (Když připočítáme kolaborace s Merzbowem a dalšími, jsme na třicítce.) Normálně bychom se mohli bavit o výkyvech a rozdílné kvalitě jednotlivých položek, není v lidských silách dělat jen dobré věci, ale u Boris je to ještě trochu jinak. Z jejich diskografie si každý vybere asi jen několik nahrávek, nejoblíbenější jsou HEAVY masakrální násery typu Pink nebo Smile, ve kterých se prezentují coby stonermetaloví srdcerváči. Ovšem Boris se zpočátku uvedli a profilovali jako drone-doomoví experimentátoři a hned debutová Absolutego přináší jedinou, těžko stravitelnou kládu. Kilometrová vrtná souprava bez obsluhy, je v pohybu. Sludge je dneska velká láska pravých metalistů, slabost všech punkerů i grinderů. Ale drone? Stále underground. Absolutego vyšlo ve dvou verzích, v roce 2001 ji v reedici vydal zceFULL MOON 14

la příznačně Southern Lord. Je na něm jeden nový song a původní, titulní vál je o pět minut delší. Více než sedmdesát minut plíživého tektonického pohybu vyšlo tři roky před první nahrávkou klasiků žánru Sunn O))). Hudba Absolutego si už podle názvu uvědomuje svou uzavřenost a laboratornost, nesnadnou přenositelnost, absolutní ego. Nerad říkám, že je něco k neuposlouchání, je to otázka času, vůle a soustředění. A pokud máte času dost, aršíky napuštěné chemií nebo se chystáte promluvit si sami se sebou, nabízím ideální soundtrack. Vybavíte si Heroin od Velvetů? To, co vypadá jako houslový drone a je tak přirozené pro celou písničku? Dokonalá ilustrace drogy, hukot jako pozadí, na němž se odehrávají obrazy, vzepětí a uvolnění, fatálnost drogy se nápadně podobá sebezničující lásce, včetně kakofonického ﬁnále. Drone je prodleva daná dlouhým držením tónu nebo souzvuku, přirozený hudební prvek v kulturách, které nejsou založené na harmonii. Dronová muzika je mistrovstvím minimalismu, v němž se odkrývá význam každého detailu, který se zároveň slévá do hustého, nepřehledného proudu velmi podobných tónů. Pokud drone jistí rocková trojice, neřkuli metalisti, bude mít výrazné doomové tendence, pomalé riﬀy jsou jako hřeben ponořený do téru, hlava do nafty, oktanová kráska věří na oheň a ta nejpomalejší jízda musí odhalovat jinou krajinu, aby nenudila. Bahno ducha – sludge. Proto nelze říct, na co vás Boris nalákají. Na lávovou pec basy nebo nekonečný svah volného prostoru? Absolutego nemá extrémní momenty, gradace je minimální a jiné nástroje nepřicházejí, industriální povahu podporuje železné klepání a místy sklouznutí bicích, ale zní v dálce, za pauzovací plentou dronu. Není začátek a není konec, bod alfa

i omega jsou nivelizovány a de Chardinova teorie ohniska osobní povahy najednou nedává smysl. Ego se rovná absolutnu, všechno ostatní mizí, už se není k čemu vztáhnout. Je to návrat do tekutého skupenství, iluze nekonečné smrti, rovnající se životu. Mnohem jednodušší je srovnat se s první letošní deskou, nápaditě nazvanou New Album – je tohle humor svého druhu? Proti instrumentálnímu výronu Absolutego jsou tu vokály, větší prostor konečně dostala kytaristka Wata. Jaký kruh to tu opisujeme, kdo mi sebral pastelky? Vzdálenost mezi první a poslední deskou Boris je několik světelných let. Kapela podle svých vyjádření prožívá HEAVY období, ale New Album je zajímavě nevtíravý noise pop a poprock, jestli jste se třepali na další Pink, dejte si studenou sprchu a zkuste jiného žolíka. A když říkám pop, myslím tím přitažlivé melodie a rádiové frekvence. Dobře, některé songy jsou špinavé a shoegaze vyprasené, ale třeba Pardon je úplně normální ploužák: teda pokud vám přijde normální, že pomalý a tklivý zpěv je prohnaný nesmyslně zastřeným ﬁltrem, refrén je podivně rozplizlý, čas od času se vynoří nečekaně hlasitý zvuk a vstoupí nová melodie, jako by se slévaly dvě písně do jedné, celé to chorobně kvílí a závěr se rozplyne do nikam. Ano, tohle je kapela, která si to může dovolit. Tupý techno beat a zasněná pop-malba? Cokoliv. Boris jsou neodhadnutelní, a hlavně vědí, že hranice jsou pro kartografy a pochva vesmíru má ráda hlučnou lásku.

Dnes ještě zapadá slunce nad Fukušimou... 031

RECENZE CATHEDRAL (UK) THE GUESSING GAME (NUCLEAR BLAST, 2010) ŽIVĚ 11. – 13. 8. 2011, BRUTAL ASSAULT XVI

A nenapodobitelná, záměrná neučesanost Dorrianova hlasu k těm důvodům rozhodně patří.

TEXT VÍT HOLEŠOVSKÝ

„We’ve had a great time during Cathedral’s existence and it has literally been our life. It’s just time to move on and leave our recorded legacy to linger.“ -- Lee Dorrian Relativita vnímání času je oblíbenou demonstrací subjektivity a u oblíbených kapel to platí stonásob. Většinou je to tak, že ze scény odejdou mnohem dříve, než by si jejích příznivci přáli a očekávali. Podobně tomu bylo v únoru tohoto roku, kdy ikona psychedelického doomu Cathedral ohlásila ukončení aktivity na rok 2012. Dá se po dvaceti letech na scéně takové rozhodnutí nazvat příčetnou sebereﬂexí s plánem „důstojného ukončení kariéry“? Je to dobře, nebo špatně? To „dobré“ na jejich odchodu je, že se tak děje ve výborné aktuální formě, tedy v nejlepším. „Špatné“ je to, že kapel jako Cathedral je v dnešní době estrádovité vyumělkovanosti a bezobsažnosti hodně zapotřebí. Měli co říct i do budoucna. Když jsem britské doomaře slyšel poprvé, nechápal jsem vokální kreace Lee Dorriana; speciﬁcká intonace někdejšího člena Napalm Death je ostatně i dnes nejčastějším předmětem kritiky. Postupně mi však docházelo, proč jsou Cathedral tak výjimeční. FULL MOON 14

Na poslední desce jsou Cathedral v pozici, kdy už nemusí nic řešit, na nic si nehrají a jen (si) hrají. I když si nepamatuji, že by to někdy bylo jinak. The Guessing Game nabízí na otázku „jak nahrát pestré album s nadhledem“ řadu přesvědčivých odpovědí. Na dvojalbu či dvojvinylu najdete zemitý stoner doom, tvrdší metalické momenty i chytlavé basové groovy Lea Smee. Čím důkladněji hledáte, tím více vlivů nacházíte (někdy se dokonce mohou vynořit odpovědi i na otázky, které vás napadnou až dodatečně). Těžkotonážní, sabbathovsky poetické riﬀy jsou prokvetlé malebnými kytarovými sóly, mellotronovým kouzlením a hravým „post-hippie vokálem“ Lee Dorriana. Cathedral na poslední desce připomínají, co je na nich tak přitažlivé: přirozené spojení metalové hmotnosti s křehkými melodiemi, melancholií a osvobozující zasněností. Na vyznění alba měla nejsilnější vliv rozostřená psychedelie přelomu šedesátých a sedmdesátých let a láska k prog/art rocku Yes, Camel, Gentle Giant, Black Widow nebo starších King Crimson (tento feeling je patrný hned na začátku The Running Man – kdo si vzpomněl na schizoidního muže jednadvacátého století, uhádl). Devátá studiovka jedinečných doom hippies zní jako uvolněný odpolední jam Grega Lakea s Tonym Iommim ve zkušebně Rush.

V opusu The Funeral of Dreams si dokonce zapěla hostující zpěvačka Alison O’Donnell z irské folkrockové legendy Mellow Candle. Encyklopedickou perličkou se stane song Requiem for the Voiceless, který je pravděpodobně vůbec prvním zhudebněným manifestem za práva zvířat v doommetalovém žánru. V inspiraci retrem zašli Cathedral nejdále v songu návykových meziher Edwige’s Eyes, který je poctou italské herečce ze 70. let, Edwige Fenech. Košatý zvuk (jako na předchozí The Garden of Unearthly Delights) vyladil Warren Riker, známý spoluprácí s Down či Crowbar. Hravost desky naznačuje samotný název, barvitou psychedeličnost podtrhuje tradičně výborný obal Davea Patchetta. Naznačuje však jen možné směry imaginace, všechno ostatní je na svobodné interpretaci každého, kdo z omamné kolekce okusí a ocení vytříbenost přísad. The Guessing Game je tím nejlepším dárkem ke dvacetinám pro kapelu i fanoušky, jen škoda, že další (desáté) album, které vyjde příští rok, bude poslední. Tím se mašle na krabici poněkud natrhla... S rozhodnutím kapely můžeme nesouhlasit nebo se s ním smířit, jisté ale je, že v kmenu originální hudby bude brzy chybět výrazný letokruh.

Karneval skončí a mnoho otázek zůstane nezodpovězených. 033

TYPE O NEGATIVE (USA) PETER STEELE (1962 – 2010)

zdrojem teď prosakují z mnoha textů s osudovou příchutí. Srdeční příhodu měly obrazně tisíce dalších lidí po celém světě.

SEVENTH VOID, A PALE HORSE NAMED DEATH ŽIVĚ 11. – 13. 8. 2011, BRUTAL ASSAULT XVI TEXT VÍT HOLEŠOVSKÝ

Hundred steps forward, no step back Without warning, heart attack I still can’t believe he died last night Parafráze úryvků dvou textů americké kapely jemně naznačují emoční náboj článku a smutnou „příležitost“, ke které vznikl. Je to už přes rok, byl 14. duben 2010. Petrus T. Ratajczyk, veřejnosti známý jako Peter Steele, umírá na srdeční zástavu. Je mu teprve 48 let… Událost, kterou všichni původně považovali za jeden z mnoha krutých aprílových vtípků (kterými Peter v minulosti několikrát šokoval), se nakonec ukázala jako bolestně pravdivá. Poslední štací sarkasmu je morbidně elegantní naplnění černě humorných hlášek. Cynické hrátky se smrtelností a faktem smrti jako inspiračním 034

Je to už rok a ten pocit stále trvá. Pocit, který nemůže pochopit nikdo, kdo hudbu bere jen jako podkres pro pití kávy u snídaně nebo zvukovou výplň v autě. Pocit, že vás opustil někdo, koho jste v životě nepotkali, a přesto jste měli pocit, jako byste ho znali. Brooklynský most zkrátka vedl hodně daleko za hranice státu New York. Type O Negative nebyli kapela a nenahrávali alba v pravém slova smyslu. Byli tepem rozvášněného srdce romantika i úšklebkem bezvěrce, byli vaším prvním rande, cestou Slunce po obloze, prázdnou zastávkou, myšlenkami v jarním vzduchu, odpoledním podzimním výletem. Poslouchat Type O Negative znamená konfrontaci se vším, co vás kdy mrzelo a báli jste se si to připustit. Poslouchat Type O Negative znamená sarkastický výsměch sebelítosti. Znamená sílu citů, ale i postupného smíření. Live and let ignore.

Type O vznikli v roce 1990 ještě za třaskavých thrashových dozvuků Carnivore (předchozí kapela Petera Steelea), silného vlivu amerických Dead Kennedys v temperamentním manželství s gothic rockem Bauhaus, Sisters of Mercy či Siouxsie and the Banshees, s ležérními odbočkami ke kořenům evropského doomu a hard rocku (především Black Sabbath a Deep Purple) s příměsí punku i psychedelie. V přirozené kombinaci s charismatem muzikantů, jejich nezaměnitelným rukopisem a správně dávkovanou úderností se v roce 1990 objevil jedinečný stylový elixír pro další tisíciletí, jehož vzácné spojení žánrů pojmenování nepotřebuje. Anebo jednoduše: Type O Negative. Peter Steele, Kenny Hickey, Josh Silver a Johnny Kelly. Parta z Brooklynu redeﬁnovala gothicrockový žánr tak osobitě, že gothic rock to tak docela nebyl. Byla to omamná brooklynská zelená... Je celkem jedno, zda začnete chronologicky s řízným HC/doom debutem Slow, Deep and Hard, sarkastickou kontroverzí The Origin of the Feces, dnes už klasikami romantického gothic/rock/doomu Bloody KiFULL MOON 14

sses a October Rust či pozdější tvorbou (World Coming Down, Life Is Killing Me včetně posledního Dead Again). Zelený feeling je všude. Liší se jen momentálním rozpoložením. Desky jsou úžasné a návykové. AUDIO BULLYS (UK)

Je těžké si přiznat, že Type O Negative jsou minulostí. „Velké kapely“ (ať už měřítkem slávy či subjektivního vnímání) si bez svých frontmanů představit nedokážeme. Jako listopadové slunce snad i pocit marnosti zmizí za pomyslný obzor paměti a zůstanou vzpomínky na obohacující pocit z hudby, která změnila váš život. Kdo další dá hudebnímu světu tak vydatnou transfuzi? Všichni víme, že odpověď je krutě záporná. Posledním vystoupením u nás zůstane koncert ze 13. června 2007 v Lucerna Music Baru. Now it’s too late: frozen. Everything dies… with only exception: your music. Pokud jste měli zatěžkanou muziku Type O Negative rádi a nestihli jste je naživo, nabízí se aspoň částečná náplast v podobě stoner/ doomových Seventh Void, kteří jsou s legendou úzce provázaní. Kapelu v roce 2003 založili kytarista Kenny Hickey a bubeník Johnny Kelly. V roce 2009 se objevil jejich debut s typicky „pozitivním“ názvem Heaven Is Gone. Desku produkoval Vinnie Paul (ex-Pantera) a na výsledku to rozhodně poznáte. Představte si Alice in Chains, kteří o sto procent zesabbathovatěli a stoner/doomově ztěžkli. V kapele dále působí kytarista Matt Brown (také A Pale Horse Named Death) a basák Hank Hell. Riﬀovější a hřmotnější sourozenec Type O Negative, který nechal slovo HEAVY slušně přibrat. Druhou Type O Negative related kapelou je projekt s opět „radostným názvem“, A Pale Horse Named Death. Kapela zakládajícího člena Type O Negative, bubeníka Sala Abruscata, známého také z alternativně metalových Life of Agony. Styl, kterým se kapela prezentuje, věrně kopíruje podstatu svého názvu a nechává nás ponořené do gothic/doomových vod, prosycených atmosférou beznaděje a žalu. Že je kolem všech tří kapel až příliš mnoho temných tónů? Když do rovnice života dosazujete pochyby, lásku a smrt, nelze jinak. Za rovnítkem je věčnost a ta znamená zvláštní radost, která se vine krevním obrazem Petera Steelea.

Jako nekonečná nitka. FULL MOON 14

ŽIVĚ 23. – 25. 6. 2011 UNITED ISLANDS, PRAHA TEXT MAXIM KODA

S (rádoby) pouliční muzikou je to těžké. Rozumím tomu, že někdo dává průchod mladistvému životnímu pocitu a vychází z důvěrně známého prostředí, ale jak si chceš post-pubertální poetiku udržet o deset let později? Budu hloupá: buď pracuješ s nadhledem a obecnějšími tématy (Beastie Boys), nebo dokola narcistně reflektuješ vlastní party-life-style (Audio Bullys), nebo zůstaneš někde mezi a těžkou kalbu života cedíš skrz osud hvězdy (The Streets). Jestli má být legrace, stačí, že je. A s druhým plánem jdi do prdele: „Grafitti on the wall/ Suburban Ego War/ Owe me cash for a bit of hash/ Suburban Ego War.“ Z hlediska tržní věčnosti je lepší, když desku nazveš Ego War (2003) a vyjadřuješ pocity svejch fellas, než když nálepka Generation funguje jako zrcadlo vlastní kocoviny. Ale proč se pořád zlobit na stopaře štrýtu, Audio Bullys jsou obyčejní holky v teniskách („Reebok je značka, která vám sedne jak na hřišti, tak mimo něj.“) a navzdory všem obsahovým výhradám tvoří skvělou dirty houseovou housenkovou dráhu se stovkou vlivů. A pokud jsi z Británie, je jisté, že žurnalista přijde s šikézní žánrovou etiketou, pokud máme 2-step, speed garage, zkusíme hooligan house, už umíme grime, dubstep, můžeme bassline, deep house, progressive fuck nebo new school (nu) rave. Co teče z Ostrovů, má švunk stylové frajeřiny. Audio Bullys se baví ve větách, ale musíš mít i dotažené slogany a k tomu něco vaty po rapersku, co na srdci, to na kvéru jazyka. V jednoduchosti je síla, hlava maká: „Got this feeling in my head/ It won’t go away, no,“ poslouchejte, jak se trefuje přízvučná slabika, můžeš říkat úplný hovno, když dobře frázuješ s metrosexuální flow, jsi vítěz. První deska Ego War a netušené území mezi Gorillaz a Tlusťochem Cookem, nikdo nemá kulky tak vysoko, aby mohl zpívat jako Albarn, ale když svedeš divný house prošpikovat saxofonem i povědomou elektronikou, stačí to. Ego War není žádná válka, je to přehlídka schopností a nejlepšího

večerního úboru, který už není od mámy, ale holky, které nikdy nedám. Snadné, sexy, ﬂoutkovské, taneční a odměřeně lascivní. Navíc umí vysamplovat tak malý kousek akordeonu, že si řeknete: kdyby napsali společný elaborát s Gabin, tančil bych co zvíře. Druhé album a punk-houseový maglajz v plné síle, ale v jiné atmosféře, už vědí, jaké je obouvat si rébouky po orgasmu a být vyhozen, žádná společná snídaně ani předobědová felace, víkend je u konce. A nic na tom nezmění, že si to rozdali s hitem Nancy Sinatry Shot You Down, který vynesla Tarantinova žoviální komedie. Což o to, houseový beat je ostrý a mlaská jako... stará bezzubá bába, ale skladba je schématická a nemá nápad. Deska Generation (2005) má novou polohu, a to meditativně melancholickou, velmi slušivá, pořád sexy. Zůstává schopnost obestavět primitivní beat neuvěřitelně barevnou a funkční směsicí samplů. Některé kusy jsou lacinější a melodie ztratily bezstarostnou radost, je tu více chtění, ale chci taky. Několikrát ohlašovaná třetí deska znamená skepsi hrozivých rozměrů. Úvodní Drums (On with the Story) říká: jistě, sledujeme současnou muziku, Pendulum stojí za vyliž, ale ten basový feeling musíme mít taky. Only Man je... jak použít klišé? V té nejlepší tradici švýcarských veteránů Yello. Jak se dalo očekávat, hledání cest vedlo k různě úspěšným kombinacím, bastardizovaný house se střídá s poprockovou rádiovkou. Už to není předváděčka ani smutek, ale boj. Kytary, smyčce, vyhulené úlety. Širší stylové rozpětí, přehmaty i nakažlivé tracky. Cit pro cizí samply a nepřiznaná slabost pro beatlesovské melodie, kterou špatně skrývají za agresivní beat a nečekané změny, nebojí se bodnout nebo znechutit. Nemusí se mi to líbit celé, schází atmosféra celku. Ovšem takové hledání mě baví. I ten tenký provazový žebřík vokálu tažený až k bonovskému nebi (Higher than the Eiﬀel se deska jmenuje, 2010).

Je to ještě vtipné? Určitě: KISS THE SKY. 035

BATTLES (USA) ŽIVĚ 7. – 9. 7. 2011, POHODA, TRENČÍN, SK TEXT LUKÁŠ GRYGAR

Poslední týdny si čtu o hvězdách, těch na nebi. Nejradši mám Rigel a Sirius, ale samozřejmě i naše Slunce. Čtu o nukleárním bordelu v jeho nitru, o výhni, ze které se fotony hrabou celé miliony let, až konečně vystřelí do vesmírného prostoru a někde na planetě Zemi udělají den. Ten chaos uvnitř působí neskutečně, přitom je v zásadě triviální a řídí se jasně danými konstantami, které umíme dosadit do rovnic a ty rovnice vypočítat. Na pitomou planetu docela solidní výkon, že? John Stanier říká, že matematika není zábavná. John Stanier je nejspíš trochu pako, ale kariéra nadlidského bubeníka hloupost omlouvá. Jasně, hlavně se tím vzpouzí žánrové nálepce math rocku, kterou jeho kapela dostává od kritiky už léta. Matematika je v tom ale nevinně. Ve Slunci hrají autodrom protony a pozitrony a elektrony a jsou z toho kromě marginálií typu fotosyntéza taky úkazy jako polární záře, sluneční vítr nebo protuberance – šleha žhavého plazmatu, který se vysmekl podél magnetické smyčky. Party time! A co říká Stanier o muzice, kterou spolu s kumpány provozují? Big time party music. To by znamenalo, že hluboko uvnitř Battles zuří termojaderná reakce. Zní jako: beep, boop, boop, crash, beep, loop, fwount, bang, beep, boop, loop, sing, sing, beep, boop, thanks you’ve been a wonderful audience. Zdroj? Oﬁciální myspace, kdysi. Z toho se dá rozklíčovat, že už jsou s námi nějaký ten pátek, spolu od roku 2002. Bitvy. S kým a o co? Se škatulkami, jak už to u hudebních zázraků bývá. Nechme stranou. Crash, beep, loop? Maglajz, odkud jako jediný zřetelný faktor trčí muzikantská zručnost. Pro FULL MOON 14

člověka, kterému je bleskový prstoklad putna, to bývá posluchačský průšvih, ale donedávna ještě kvarteto vyhraných ekvilibristů přicházelo s výrazem, v jehož rámci jsou schopnosti hrát proti sobě zběsilé takty a polyrytmické záškuby jen cestou, ne cílem. A všeobjímající filozofií není zen (pořád jsme v jádru hvězdy): muzika Battles přes všechny pochybnosti hýbe zadkem a mozek ho teprve následuje, jak říká klasik. Hurá, kytary? Ano, ale taky mašinky, skrze které lze struny smyčkovat, kroutit, zapauzovat a odejít na šluka helia, aby pak zpěv, jehož slova jsou podružná, zněl jako z jiné civilizace, pravděpodobně o pár mezihvězdných motorestů za výpadovkou na Andromedu. Battles přitom nespadají do kategorie sci-fi, snad jen co se Stanierova nadsvětelného bubnování týče. Jeho bravura – krásné slovo, a přesné – drží nervní improvizace kytaristů Konopky a Williamse pohromadě. Je hlavní kosmologickou konstantou částicového roje, který kolem něj oba rozjíždí. Protony riffů, pozitrony samplů a elektrony bůhvíčeho jdou do sebe s energií, kterou změříš jenom velmi výkonnou kalkulačkou. Energie kulminovala s debutem Mirrored. Nadšeně přijaté album rozsvítilo Battles na hudební mapě. Série EPček sice dávala tušit, že se rodí hvězda, ale Mirrored je z desek, které nečekáš. Pro singl Atlas platí další rozkošné slovo – behemot –, a zazářilo i přidružené video, ze kterého se stal internetový hit. Díky hudbě, troufám si soudit, protože zavřít kapelu do skleněného kvádru uprostřed černé nicoty na virál nestačí. Přes dva miliony zhlédnutí za čtyři roky možná není světový rekord, ale málokdy podobná čísla trhne něco TAK abstraktního, co navíc připomíná – jaký paradox! – mejdan matematiků. Všichni až na jednoho tu mají svetříky a košile

a vzorně učesané patky. Tím solitérem mimo partu je, snad jako předzvěst budoucích událostí, zpěvák a ztělesněný multitasking Tyondai Braxton. Jím štěkané absurdity a smyčkované trylky dělají z Mirrored unikát někde mezi experimentem v urychlovači a slibovanou big time party music. Ta hranice bude docela tenká, protože tracky jako Ddiamondd stačí vykolejit přidáním jediného prvku (ale to sedí, protože vesmír taky rozsypete posunutím jediné konstanty). Jinde zase Battles ve svém hudebním CERNu rovnou simulují velký třesk: Tonto stihne v sedmi minutách všechno, od kvantové bublaniny přes samotný třesk (3:26) až po aplikaci teorie, ze které jde strach – vesmír pokračuje v rozpínání, vzdálenosti se natahují a hmota chladne do věčné tmy. Od Mirrored naneštěstí stihlo vychladnout i Braxtonovo nadšení pro věc. Průšvihem velkých, zářivých hvězd je skutečnost, že rychle spálí palivo a bouchnou jako supernovy. Uprostřed nahrávání další desky chlapec cukl a zabalil to. Prásk. V takovou chvíli se může stát hned několik věcí. Ty nejhmotnější hvězdy se zhroutí do sebe jako černé díry. Konec. Dál pohlcují hmotu okolo, ale ven nepošlou byť jediný foton, jen se nekonečně dlouho odpařují do nicoty. Známe takové kapely. Lépe jsou na tom hvězdy neutronové, ať už pulsary nebo magnetary. Kosmické majáky o nehorázných hustotách kolem sebe švihají zářením, a i když ani zdaleka nedosahují původní velikosti, jsou fascinujícími mementy dřívější síly. Zbylá trojka to ovšem vymyslela docela nejlíp. Jejich magnetarem zůstala Mirrored, ale sami sebe prohnali vesmírnou reinkarnací. Když totiž práskne nějaká hvězda, pošle do prostoru těžké prvky a tlakovou vlnu, která dokáže 037

nastartovat nové sluneční soustavy v okolních mlhovinách. Kecy o hvězdném prachu v nás jsou zcela skutečné a matematicky dopočítané. Battles se vrátili do studia a dekonstruovali rozpracovaný Gloss Drop – Braxtonovy party šly ven, i když rozplést je z magnetických polí nebyla žádná legrace. Kdo by ale čekal, že nové album se tím pádem obejde bez zpěvných, manicky jásavých momentů, toho deska překvapí. Hned singl Ice Cream navazuje na chemické složení Atlasu a skrze nevážné skotačení na dvorku Animal Collective se propracuje do temnější roviny s pointou, která je na poměry Battles možná trochu polopatická, ale podtrhuje stanovený kurz. Braxton v sobě nezapřel intelektuální kořeny (otec byl avantgardní jazzman a ﬁlozof ) a spíš se hledal ve vážné hudbě, zatímco Stanier přišel z úderky Helmet a Pattonova Tomahawku, a kytary stály celou dobu někde mezi. Demokratická struktura kapely fungovala kupodivu dlouho a snad i proto po vyzmizíkovaném členovi nezeje na poslech žádná díra. O vokály se starají slavní kamarádi a jedním z nich je dokonce Gary Numan (ano, ještě žije, oženil se s groupie a má se fajn). Numan donesl vlastní text a jméno písničky, protože tohle se v Battles řeší až na úplný konec; snad se ani nemohla jmenovat jinak než My Machines. Větší terno je Yamantaka Eye z Boredoms, i když jeho účast je spíš symbolická a vzdálená věcem, které tenhle ďábel obvykle dokáže. Rozptyl od legendy new wave po legendu japanoise působí na papíře křečovitě, ale jako celek Gloss Drop funguje. Srovnání s debutem není tak úplně na místě: stejné prvky, nová mlhovina. Na některých místech přibylo tíhy, jinde naopak atomického humoru. Co je důležité – i přes absenci vyčerpaného žolíka překvapení je stále nemožné Battles jednoduše dešifrovat a namlátit do žánrových chlívků. Je to chytré, a dá se na to tancovat? Na patentované hity jako Wall Street se dá cokoliv. Třeba vzít do ruky křivku hlavní posloupnosti, odškrtávat si příslušné hvězdy a hlídat, aby se zrovna tahle za pár miliard let nenafoukla a nesežrala nás i s planetou. Přesně takový osud totiž čeká Slunce, nevinný žár mu nevěřte. Do festivalové sezony to ale naštěstí nestihne. Až Battles přivezou na trenčínské letiště svoje beep fwount bang, číhejte tam na ně, dík.

Budete báječné publikum. 038

BATTLES (USA) TEXT MAXIM AUTOFUCKER

Nowa muzyka, rok 2008. Tuším, že to byl poslední ročník na břehu Olše, v Cieszyne, kterému se taky přiblble a nacionalisticky říká Polský Těšín. Byl jsem tam i rok předtím, abych se na vlastní tělo přesvědčil, jak progresivní je brazilský šaman Amon Tobin. Festival na louce za řekou v ohbí lesa, několik set lidí, určitě do dvou tisíc, pevná organizace se standardizovanými postupy, kterým říkám ﬁnanční kryptofašismus (zákaz vlastní pitné vody, absence cisterny, málo laviček, zato milion stanů Heineken a grilovaného masa, debilní žetony). Nic nového, všechno je, jak má být. Pro rok 2008 byly hlavními hudebními hvězdami třídenního (multimediálního) festivalu Jamie Lidell nebo The Heavy, poslední den, který tam směřuju, hedlajnují Chris Clark, Holy Fuck a BATTLES. Ano, progresivní elektronika a progresivita vůbec, mnoho stylových bastardů, těžkých kalibrů, noiseových vln a neuchopitelných rytmů, od loungeové diskotéky až k drtivému breakbeatu. (Posledních pár ročníků už se koná v Katovicích, letos jsou headlinery Lamb, Modeselektor nebo Apparat Band Live, konec srpna.) Mnoho povyku pro nic? Shakespeareovské sentence padaly při hodnocení „superkapely“ Battles, ty vole, vždyť mají jedno album, podivně zrcadlenou post-mathrockovou ejakulaci, ﬂoutkové. A když nastoupili na podium ten večer, nebylo to entré z těch rockově stadionových, pro bedňáky začala noční můra v přímém přenose aneb Jak si vychovat svého vraha během dvaceti minut. Oděni do bílých košil, snad jen Braxton měl něco odvážnějšího, ano, studenti hydrogeologického institutu toho času zaměřovali splavnost průplavu Rýn-Mohan-Dunaj a večer si odskočili za holkama. Ian Williams je ten frajírek, který dělá problémy, Dave Konopka má kytaru přes prsa, Braxton představuje uvolněný element a Stanier si dává činel tak vysoko, že když na něj chce zahrát, pikolíci

tahaj štaﬂe. Nic ale nenasvědčuje tomu, že bude k vidění zasněné post-rockové divadlo, kde výbuchy ticha a klidný běs navážou bezprostřední dialog. Ian Williams of Battles performing at the 2008 Nowa muzyka festival. Pﬀ, performing... Začíná tvrdá přetahovaná Williamse a jevištních techniků, boxy jsou skládány do sloupů, takže to tam za chvíli vypadá jako ve skladu palet, Williams si za každou cenu musí dát klávesy ještě výš, ale ty na boxu nedrží, Battles se rozehrávají, klávesy opakovaně sjíždějí, Williams držkuje, pohůnci kmitají a Williams přidává neodolatelně zhnusené grimasy, atmosféra publika se každou vteřinou propadá do rozpačitého šklebu. To si to kurva staví poprvé nebo co?? Kdyby si tohle dovolil u nás, je to mrtvej muž. Jistě, jsem zavilý fanoušek Mars Volta, jejich onanie beru bez výhrad, a to i naživo, když dvacet minut letí jako poblázněná vteřina, dýchám nejjistěji. Battles začínají očekávatelně a jdou po stopách Mirrored. Jazzová variabilita s post-rockovou ornamentalistikou, ovšem v závratných repetitivních obrazcích, bezostyšně nakopávaných dance punkovou energií (zbytky new wave). Zdánlivě nesourodé smyčky živých nástrojů hledají průsečíky, falešné křižovatky a nečekaná odběhnutí jsou jen tantrickým oddalováním orgasmu, který neznamená gradaci z euro-americké znakové sady, spíš domestikaci volných struktur. Takový popis je postkoitální kocovinou zvadlého ducha, uprostřed koncertní souhry je časoprostorová díra, která pohlcuje a vyplivuje najednou, a i přes řídká místa, kde je čas zastaven a vy odpočítáváte tisíc Stanierových bouchnutí na hajtku, cepeníte neznámým prožitkem. Dvojlomnost celého vystoupení doměřují mentální podvraťáci z MamaMrdaMaso: Ty vole to byl kretén, bych ho zabil... rozčtvrtil a hodil prasatům! A tak to bylo, tak to je.

THIS IS NOT BEATLES. FULL MOON 14

maso máme zmapovaný

FULL MOON 14

039

REPORT MOBY (USA) 12. 5. 2011 BROOKLYN MUSEUM, NEW YORK, USA ŽIVĚ 7. – 9. 7. 2011, POHODA, TRENČÍN, SK

přednáška, ale obecenstvu v sále to nevadilo a rádo se nechalo napínat jednotlivými vizuálními zvraty.

TEXT JASON ORLOVICH PŘEKLAD BRO

Nebyl to běžný čtvrteční večer pro nikoho z nás: jeden z nejslavnějších newyorských producentů a dýdžejů zrovna vystupoval v Brooklynu, vyprávěl o střídmosti, fotografování a upřímném očekávání, že jeho novou nahrávku nikdo nebude brát samu o sobě, nikdo ji nebude poslouchat od začátku do konce. Povídání o Destroyed – dvanáctém albu Mobyho kariéry, během které prodal miliony desek po celém světě – se došouralo až k inspiracím, mluvil o pozdních večerech ve velkoměstě a stadionech narvaných anonymními davy, ale jako by si nikdo těch nesrovnalostí ani nevšímal. „Uklidňuje mě být sám,“ řekl, a civěl do vyprodané haly s pěti sty neznámými tvářemi. Richard Melville Hall aka Moby přijal 12. května pozvání do místní rozhlasové stanice WFMU, kde měl v pořadu Johna Schaefera představit své nové album, které vyšlo na Mobyho labelu Little Idiot, s celosvětovým zastoupením Mute Records. Hodinové interview následoval krátký akustický koncert s malým ansámblem, a vystoupení v Brooklyn Museum tak fungovalo jako poznávací zájezd – představení nahrávky včetně tvůrčího procesu, od prvotní koncepce až k výslednému produktu, který je předkládán jako úchvatný multimediální balíček, alespoň podle moderátora a jeho hosta. Album rozšiřuje dvd s klipy ke všem písničkám a knížka s fotkami, které zachytil samotný Moby, o jehož fotografování se zatím nikdy nemluvilo. Ukázky videí a fotek běžely na plátně za scénou, což vypadalo skoro jako vysokoškolská FULL MOON 14

Vybrané prostředí vyžadovalo pořádnou dávku trpělivosti – sál obklopený sochami klasické evropské školy nebyl zrovna nejlepším místem pro vyprávění pětačtyřicátníka o jeho noční hudbě; ale díky Schaeferově pomoci rozhovor ani chvilku nenudil. Schaefer, ikonická postava newyorských rádií a výtečný konferenciér udílení nejrůznějších cen, během nebývale povídavého rozhovoru pálil na Mobyho jednu otázku za druhou a na odpovědi hbitě reagoval. Po celou dobu si udržel profesionální přístup, i když pohodlný, přátelský vztah obou dvou byl patrný. Obal desky – přízračný kuloár newyorského letiště La Guardia, na jehož terminálu září prosté „destroyed.“ – i promítané obrázky mají podle Mobyho dokumentovat banalitu, která vyplňuje naše životy. „Jde i o věci, kterým nevěnujeme pozornost,“ přemítá a následně vykresluje, jak desku nahrával po hotelových pokojích během dlouhých období nespavosti, zatímco byl na turné. „Destroyed je o tom, jaké to je být vzhůru celou noc, aniž byste v sobě měli šílené množství chlastu nebo drog. Je to o dost rozjímavější.“ Moby je zvláštní umělec. Přestože je jak v New Yorku, tak po celých Státech uznávaný, je spojován především s pozdními devadesátými léty, kdy si MTV stále udržovala vliv na generaci, která se čerstvě rozkoukávala po evropské ambientní a elektronické scéně. V roce 1999 vydal Play, směsku optimistických i melancholických skladeb, které se za pomoci lukrativních licenčních smluv podařilo prodat přes deset milionů kusů. Moby byl nějakou dobu

všem na očích, hrál v každém obchoďáku, co jich po světě je. Záhy si uvědomil, že je veřejnosti vystaven až příliš, a podařilo se mu z téhle pasti vycouvat do ústraní svého newyorského bytu, kde začal nahrávat hudbu zcela podle svého. Pak se situace změnila. Mobyho první label Instinct Records jej samospásně hnal do masových prodejů licenčních smluv, aby z příznivé situace vytěžil své. A drogové sousedství, které jej inspirovalo a hnalo k další tvorbě, bylo najednou pryč. O deset let později se o tom samém Mobym, který se do New Yorku přestěhoval během boomu cracku a kokainu na počátku osmdesátých let, píše v New York Times. Vlastní čerstvě rekonstruované sídlo v Hollywoodu a vede střízlivý život. Nic z toho by nemělo ovlivnit hudbu na Destroyed, ale poslouchat Mobyho a Schaefera tlachat na spoře osvětleném podiu o kariéře producenta, zní s ohledem na rozkol mezi tím, jak se představuje, a tím, co představuje, značně nepatřičně. Krásné fotky odříznutých a prázdných míst, které si vybral za artwork, jsou až příliš obyčejné, postrádají jakoukoli hloubku a už nefungují za hranicí očividného. „Lidí (jako fotograﬁckých objektů) je přespříliš.“ Možná že hudebníci (jako objekty) do téhle poučky spadají úplně stejně. Poslouchat Mobyho, jak popisuje svou práci, je jako slyšet kohokoli popisovat pohlednou tapetu: to víš, že tahle bude stačit, ale chtěl bych vědět proč, bejb. Chtěl bych toho vědět víc. Moby má veškeré právo neočekávat od svých fanoušků, že jeho nové album budou poslouchat vcelku.

Ale nestačí o tom mluvit, aby se o to někdo doopravdy pokusil. 041

PRAŽSKÉ QUADRIENNALE SCÉNOGRAFIE A DIVADELNÍHO PROSTORU 16. – 26. 6. 2011, PRAHA TEXT KAREL VESELÝ

Praotec Guitar Hero a ﬁlosof veřejného špiclování budou hlavními hvězdami letošního Pražského Quadriennale v červnu. Ve Veletržním paláci, Národním divadle a na dalších místech se představí práce divadelních výtvarníků, designérů, kostýmních návrhářů, architektů i světelných a zvukových designérů z více než sedmdesáti zemí. Mezi nimi jsou i taková jména jako Tod Machover, Robin Rimbaud alias Scanner nebo Hans Peter Kuhn, kteří jsou pozváni do sekce Světlo a zvuk, zaměřené na světelný design a multimédia. Každý, kdo propadl kouzlu plastové kytary z Guitar Hero, by měl děkovat americkému zvukovému designérovi Todu Machoverovi. Byl to totiž právě jeho tým na proslavené massachusettské univerzitě MIT, kdo vyrobil první prototyp ovladače pro hru, která v druhé polovině poslední dekády pobláznila celý svět. Machover se zaměřuje na propojování moderních technologií a hudby. Už v osmdesátých letech experimentoval s vylepšováním interaktivních funkcí tradičních hudebních nástrojů a pomáhal Princeovi nebo Peteru Gabrielovi, pak ale dospěl k myšlence, že hudba by měla být přístupná každému,

ROZHOVOR STEVEN BROWN (UK) TEXT MICHAL PAŘÍZEK

Sekci Světlo a zvuk 11. pražského Quadriennale kurátoruje britský zvukový designér Steven Brown. Posedlost zvukem je v jeho případě zřejmá. „Zvuk je úžasná věc. Zvuky našich všedních dnů mají obrovský vliv na to, jak se cítíme, reagujeme a vypořádáváme s naší existencí,“ odpovídá na otázku, zda je ještě dnes možné využít zvuk tak, jako to v minulosti praktikovali například šamani, a dodává: „Stále se učíme rozumět tomu, jak máme zvukové informace vstřebávat, cítit a jak mezi nimi žít. Zvuk se používá velmi efektivně ve všech oblastech našich životů, od náboženství až po materiální oznámkování. Nemůžeme existovat v tichu, ni042

a začal pracovat na tzv. hyperinstrumentech – zjednodušených verzích klasických hudebních nástrojů, se kterými se „hraje“ na software v počítači. Odtud už byl jen krok ke Guitar Hero či mladšímu sourozenci Rock Band (obě hry vyvinuli jeho studenti). Machover také experimentoval s formátem opery – jeho Mozkovou operu z roku 1996 spoluvytváří diváci nejen přímo v sále, ale i ti, kteří představení sledují doma na internetu. V dalších projektech skládají děti symfonické skladby a hudební nástroje pomáhají odhalovat či léčit choroby. Machover se snaží, aby nám technologie pomáhaly užívat si hudbu ještě více. „Nechci vyřadit ze hry lidský faktor. Naopak, tyto technologické novinky mají za úkol podporovat, podněcovat a rozvíjet lidské schopnosti a dovednosti, které by za normálních podmínek možná zůstaly nevyužity,“ píše zvukový vizionář na svém webu. V Praze se bude zabývat otázkou, zda je možné vidět zvuk, nebo se ho dokonce dotknout. Dalším hostem Pražského Quadriennale bude britský umělec Robin Rimbaud, známý jako Scanner. Jméno si dal podle přístroje, se kterým na začátku devadesátých let odposlouchával v londýnských ulicích telefonní hovory neznámých lidí. Z nespojitých útržků intimních konverzací pak vytvářel ambientní koláže, které jeho šmírování povýšily na umění. Terénní nahrávky jsou jeho oblíbenou disciplínou – zajímají ho ale zvuky, které často operují pod prahem našeho běžného vnímání, a přesto tvoří nedílnou součást městské

kdy tomu tak nebylo a nikdy nebude.“ Steven Brown má za sebou v rámci Royal Exchange Theatre Company z Manchesteru na pětaosmdesát projektů a nespočet dalších spoluprací. Za nejdůležitější považuje originalitu: „Vždy se snažím objevit svůj styl práce a ne být ovlivněn tím, co dělali jiní v minulosti, přestože na mne jejich představení hluboce zapůsobila. To je ten podstatný rozdíl: chtít stanovit standardy, nebo pracovat na základě těch ustanovených.“ Jako člověk, který pracoval na mnoha zvukových nebo audiovizuálních expozicích po celém světě, odmítl tezi, že české publikum často považuje tyto typy výstav za složitou a odborně uzavřenou záležitost: „Důležité je chápat a být upřímný sám k sobě. Byly tyto práce nebo expozice skutečně tak špatné, nebo jen nedošly porozumění? Odmítnutí je nedílnou

zvukové krajiny. V rámci projektu Surface Noise překreslil na konci tisíciletí notový zápis písničky London Bridge Is Falling Down na mapu britské metropole a v místech, kde se čáry potkaly s ulicemi, nahrál jejich zvuky a výslednou „městskou kakofonii“ zahrál v jednom londýnském doubledeckeru. Za pozornost stojí i jeho podvratné umělecké aktivity: mezi nejpovedenější kousky patří inscenování šestnácti koncertů v šestnácti různých městech v jednom dni. Jeden zahrál sám, další museli obstarat jeho dvojníci. Rimbaud byl jedním z prvních muzikantů, kteří rozpoznali obrovskou sílu internetu, a už na začátku devadesátých let začal vydávat webový fanzin. Má za sebou desítku ambientních alb, složil alternativní hymnu Evropy a spolupracoval s Björk, Radiohead či Karlheinzem Stockhausenem. V přednášce Jak dělat životem umění promluví Scanner na Quadriennale o své posedlosti neobvyklými uměleckými formami. Mezi dalšími hosty jsou Kirsten Dehlholm, umělecká ředitelka dánského kolektivu Hotel Pro Forma, německý zvukový umělec Hans Peter Kuhn, izraelská odbornice na světelný design Felice Ross nebo její kolega Olaf Winter z Německa. Obory jejich zájmu obyčejně překračují zřetelné hranice mezi divadlem, hudbou a výtvarným či konceptuálním uměním.

A stejné ambice má i celé Pražské Quadriennale. součástí každého z nás, stejně jako zvuk je to něco, co jsme všichni zažili a naučili se s tím žít. Ano, moje díla, stejně tak jako práce kohokoliv jiného, mohou být v určitém okamžiku odmítnuta.“ Steven je také fanoušek twitteru a plánuje ho použít do svých instalací: „Několik podrobných nápadů mám, ale ještě je příliš brzy něco prozrazovat. Cokoliv, co nám umožňuje větší svobodu komunikovat, je nádherné. Zvuk nemá hranice, a to ani na internetu.“ A budoucnost? „Moje vize? Těžká otázka. Ale přál bych si, aby šlo o skutečně open source mezinárodní společenství. Abychom nemuseli spoléhat na mezinárodní korporace, které by obstarávaly všechny naše potřeby.

A ve zvuku, potažmo v tvorbě zrovna tak.“ FULL MOON 14

PORTISHEAD (UK) ŽIVĚ 7. – 9. 7. 2011, POHODA, TRENČÍN, SK TEXT BORISS GUSTO

Jsou to už tři roky, co Portishead dali ven nový track, natočený na podporu organizace Amnesty International. Benefice nemusí být jalový odřezek, máte rádi kolaboraci Zacka de la Rochy a DJ Shadowa? V podání Portishead asi nikdo nečeká angažovanou zlost a popudlivá slova, i když skladba Chase the Tears navzdory triphopové definici pracuje s rychlejším (sick!) tempem, všechno je na svém místě, ba působivější, všechno si to řeknem: Beth Gibbons je jediná skuhra skuhravá, kterou můžu. „Winter sigh, summer’s gone/ Holding off tomorrow’s sorrow.“ Říkám, že Beth je mladší sestrou Iana Curtise, sledujete mě?

Bristol, UK: kolébka triphopu. Klíčová slova: Massive Attack, Tricky, Portishead. Na místě by bylo hledat duchovní podhoubí pro vznik stylu, nalézt paralely s geograﬁcko-urbanistickou podobou Bristolu, to přeci nemůže být samo sebou, to přeci není náhoda. Techno mohlo vzniknout jedině v průmyslovém Detroitu, country v černošsko-irském Nashvillu a metal v sociálně nehostinné betonové džungli Birminghamu. Že si to zkracuju generalizací a stavím kulaté rohy? I triphopu by slušely průmyslové příměry města, ale větší roli hraje pozice přístavu a vodní element, který je ve všech jmenovaných kapelách až bolestně přítomný, i když nejde o tekuté uvolnění, ale o husté, tiché vězení-domov plodové vody a latentní touhu po volném prostoru. THIRD SILENCE

V majstrštyku P. T. Andersona Magnolia je taková postava, Claudia What. Totálně zdeptaná existence potácející se mezi prostitucí a fetem, zneužívaná, vzteklá troska, která neví, jak žít. „Are you trying to go deaf? – What? – Did you hear what I just said? – Yes, but I don’t know what... – You’re listening to your music to so loud, you’re going to damage your ears. – What?“ Na pozadí scény nehrají Portishead, ale happy song Aimee Mann: „I’m condemning the future to death.“ FULL MOON 14

Taky se můžete ponořit do historických souvislostí a splétat jiné nitky Bristolu. Poválečné imigrační centrum, jedno z rasově nejrůznorodějších měst ve Velké Británii, rychlý přísun nových trendů a podzemní chvění v rytmu reggae a punku, pronikání newyorského graﬁtti, hádejte, odkud pochází Banksy, a s graﬁtti zákonitě hip hop. Že Banksy často používá jen černou a bílou? A Portishead že mají střídmý nástrojový arzenál o prominentní basové lince a špinavém šroťáku v tempu pomalejším než

je cval v zahuštěném Salko mléku? Jenže taky jsou tu neustálá zvuková patinování, syrové beaty a symfonické samply, úpěnlivý vokál. Silence. Poslední deska Third, která vyšla deset let od posledního releasu (1999-2005 hiatus), je v celé diskograﬁi ta nejhlučnější. Je tak hlasitá, že začnete uvažovat, jestli ve vašem industriálním rozhledu neschází jedna továrna, tak hlučná, že – teď nevím. Kdo vůbec jsem? Je běžné, že si člověk s kardiostimulátorem šlehne amfetamin? Paže vložená do sotva napuštěného rybníka, letitý skelet a rybí rozvaha, ten nesmírný prostor má své hranice a opak slova bezbřehý zas jiný kořen. ALL THAT STRINGS

Netradiční trojice Barrow, Utley a Gibbons slavila mimořádný úspěch živákem z newyorského klubu Roseland Ballroom, kde své písně přearanžovali, aby je mohla doprovodit New York Philharmonic orchestra. Ano, je to přesně, jak si myslíte: (skoro) každá kapela se zabije, když sáhne po symfoňáku. Na druhou stranu hned po prvním zhlédnutí záznamu jsem věděl, že tohle je stejně zásadní jako Nirvana unplugged, a srovnání je zcela na místě, už kvůli neznatelně tragickému podtónu obou show. Kombinace uhrančivé a kouřící Beth, industriálně lámané elektroniky, 043

scratchů, takřka dvaceti smyčců, zdvojených bicích, soustředěného dirigenta a obklopujícího hlediště vyznívá jako z jiného světa. Nejlepší je, že mě PNYC neprovokuje ani po letech, kýči na dosah. Jenže Beth se neksichtí ani nehraje mrs. depression nebo macochu, odezíráte ohromné nasazení a měříte hloubku vlastním tělem, dark of the spoon. Tahle poloha hrozně svádí a Portishead se smyčci, to zavání. Jenže když začnou rozechvívat vzduch, mihotat se jako křídla vážky, voda vodoměrky, cítíte je jen v zádech, hlavní je rytmus a plíživé melodie, through the times of lasting love, rozložený hip hop se kutálí po parketách a Beth se ráda pohybuje ve výškách, jakkoliv si nemyslím, že by měla rozsah slunečních hodin. Dechy? No jistě, v kombinace s elektrickým piánem to může být smrtící souhra, zvuk je křišťálový dehet. Nic složitého: Utley s Barrowem střídají nástroje, ale nejsou schovaní za hradbou krabiček a efektů, jazzové mazlení plus gramofony. Říct, že je to, jako by se zastavil čas, je lež. Jako když vám něco spadne pod židli a vy se s hlavou mezi nohama natahujete, abyste prášek na bolest našli dřív, než se olepí bordelem místa. Krev se hrne hlavou a těžiště přesýpá, pes žere psa a vlastní ocas je na dosah. Prostorová orientace padá a nervy jsou nastražené jako tepich kůže dvě mrknutí před nožem. Z triphopových part je mám nejraději právě proto, že ženský element je s nimi srostlý, bez něj si to nelze představit. Cokoliv. Když přijde skladba Glory Box, smyčce se spojí jako jeden veslař, Utleyho kytara kváká, Barrowovy gramofony se protáčejí tak samozřejmě, jako by umýval nádobí, a ty víš, že smrt je blízko, jen co dohoří cigareta. Počkej počkej. Hned po falešném odchodu se rozezní Roads a diváci aplaudují s prvními tóny kláves. I když se mi nelíbí, jak je záznam záběrovaný a sestříhaný, prostředí má velké ﬂuidum a kapela z něj dělá mimořádný zážitek, sakrální záležitosti potřebují tragédii, na jejímž pozadí vyniknou obrysy bolesti. Jakmile spustí „Ohh, can’t anybody see/ We’ve got a war to ﬁght/ Never found our way“, brečím, nemůžu si pomoct, regardless of what they say. Je to plačka, ale neodolatelná. Diváci jí leží u nohou, chtějí pod podlahu, chtějí, aby po nich šlapala, je to jako návštěva kostela, zcela religiózní. Jistě, tohle se nehodí pro pravověrné metalisty, znám odvrácenou stranu světla, jebu kozla satanem, ale stejně. „How can it feel, this wrong/ From this moment/ How can it feel, this wrong,“ cesty panny jsou nevyzpytatelné a tahle cítí za mnohé jiné. 044

FULL MOON 14

Doposud jsem se nevěnoval zpěvačce, jmenuje se Beth Gibbons a je to ten typ, který nehospodaří s prvoplánovou krásou, navíc ne každý se zhlédne v bohyni smutku, citlivý nástroj. Má tenký hlásek jak z pohádky O třech kůzlátkách, v níž si vlk nechal pilovat jazyk, aby zpíval jako dítě. Neřekli byste, že Bětin vokál je křehký, není to ta poloha, kdy máte nutnost chránit nebo pokládat ruku jen tak, aby neležela celou vahou, ona není křehká. Je jako poškrábaná skleněná deska, stůl obložený popelníky a lajnami tikajících hodin, spánkem a samotou, barové piano, které ví, co se děje po zavíračce vědomí. Neřekl bych bolestínská, jakkoliv je její zpěv úzkostný, hlásek vlaje v třepetavých samplech a cítíte podivnou bázeň, do široka zavřené oči. Eros? Jistě, zármutek skrývá odloženou touhu. GRAINY AND HARSHER

Když sledujete chart position, nestačíte se divit. Nejlepších výsledků dosáhla v diskografii Portishead poslední, podle mě nejhůře uchopitelná deska Third. Dá se to připsat délce našponovaného očekávání, nové generaci zasažené trip hopem i novému nástupu elektronických stylů po dekádě úpadku. A nejhůře s prodejností je na tom paradoxně živák, který přitom propojuje přednosti prvních dvou desek a přidává vizuální dojem, který není přímo vázaný na DVD. Když roku 1997 vyšla druhá deska s eponymním názvem, tři járy od debutu se zdály jako příliš dlouhá doba pro získané fanoušky. Čekání bylo opodstatněno špinavějším zvukem a novou sadou třeskutě rmutných melodií, neznámá, romantická, ale přitom podivně civilní tragičnost fascinovala celkovou náladou, i hudební materií. Nejzřetelnější změnou je zvuk přikrytý praskajícím povlakem starých gramofonů, v němž časté scratche a samply získávají nový rozměr. Na obalu desky je výjev odkazující ke klipu All Mine, který proniká do pocitů zpívajícího děvčátka, na malém podiu a s velkým orchestrem. Vizuál propojuje italskou televizní talentovou show a americkou televizní sérii The Outer Limits; ta nabízela vědecko-fantastickou tematiku tajemného ražení a na scénářích se podílel Joseph Stefano, který je podepsaný pod Hitchcockovým Psychem. Dívka zpívá a v hlavě se jí odehrává další film, studiově kašírovaná scéna s orchestrem jako by vyvolávala úzkostné pocity uvnitř. Kombinace lynchovské démonologie a Akt X dostává na černobílém materiálu s textem All Mine a zpěvem Gibbons netušené grády. A posiluje špatně identifikovatelný, FULL MOON 14

bytostný smutek Portishead. (Nehodí se to, ale nabízí se i pedofilní konotace, zpíváme: „Make no mistake/ You shan’t escape/ Tethered and tied/ There’s nowhere to hide from me.“) Takřka všechny písně nebo alespoň jejich části mají filmový potenciál, třeba Humming se dlouho rozvíjí jako hudební podmalba z úsvitu strašidelných filmových žánrů nebo paranormálních seriálů. Melodie vytvářené ze zvukových manipulací, osciloskop napojený na přístroj pro umělou plicní ventilaci, mozkový drén ožívá až s nocí. Praskání a zrnění je součástí zprvu velmi jednoduchého rytmu a stereotypní linky, která se stává tichým leitmotivem, zatímco rytmus se větví do rozsvěcovaných basových čar a scratche mají sólo. Ano, mluvím o druhém singlu Over, který je tak neveselý, že by jeden zaplakal. Ještě explicitnější je poslední singl Only You, který pracuje s podobně příšernou atmosférou (a ústřižky filmových dechů), jen nenabízí tak přítulnou melodii a útěchu nabízí až kýčovitou mantrou: „It’s only you, who can tell me apart/ And it’s only you, who can turn my wooden heart.“ Líbezná. I’M DRIFTING IN DEEP WATER

Líbezný se ale nikdo nerodí a ze všeho nejmíň ženy, to je až výsledek sociálních zápalek, sirka a škrtátko, opálené hlavičky. Portishead po třech letech existence přišli s debutovým Dummy (1994) a ano, vím, že uvádět takové blbosti, jako že deska obsadila v nějakém pochybném hlasování časopisu Rolling Stone místo v první pětistovce, je naprosto zbytečné. Dummy je tím albem, které se podílelo na prosazení trip hopu, a v diskograﬁi je nejtradičnější a nejméně zajímavé (to je ale blbost). Schází přidaná hodnota rozvíjeného, strach není zralý a ovládnutý, jen spousta (skvělých) premis a jedinečných nahození. Gibbons zpívá krásně, ale ještě vám nebude mravenčit všechno od pasu dolů, aby se pocit zničehonic objevil jako hrozivá myšlenka v hlavě. Ještě ne zoufalství, spíš tklivá melancholie, zvukově oblé a hladké, bublavé beaty se soustředí na temporytmus, narušování zavedených (zcela nových) pořádků nepředstavuje zvukové čachry, Portishead jsou bytostně spříznění s Massive Attack a Trickym, jedno školkové pískoviště. Nezapomenutelné tracky jako Mysterons, zvesela hopkající Sour Times, přenádherná Wandering Star (patří na jiné album), singly Numb (Gibbons je soulová zpěvačka) a Glory Box (smyčce a kytarové fígle tvoří kulervoucí ﬁnále). A pak taky Roads: tak silná, že mě napadá, co je na sebepoškozování tak špatného, viz výše.

THIRD MACHINE (GUN)

Čtrnáctiletý střih je drtivý. Všechny předchozí nahrávky byly vydány na podzim, což je možná stylové, ale taky to nemusí být záměr. Třetí velká deska Third (2008) vyšla uprostřed jara. Zůstává pěvecká úpěnlivost, slabost pro smyčce, místa pro pravidelné hrábnutí do strun, jen rytmus se změnil. Tohle už není trip hop, ale industriální tribal à la Bristol. Silence, jak říká úvodní track? Tak to určitě. Beru zpět: Third je pořád triphopová nahrávka, ale krouží v širších orbitálách a zároveň se odehrává ve dvou polohách, v tišší a hlučnější, rychlejší a pomalejší, přičemž obě se místy prolínají. Demonstrace: dát jako první singl Machine Gun nebylo jednoduché rozhodnutí. Syrové, zemité až industriální pady tvoří sice krásný protiklad s vokální vertikálou a zavčasu se ozve zadní jímavá linka, ale track se za polovinou rozbije, rytmus chromne a je napadaný novou klaviaturou, až se ozve bezprecedentní finále v podobě táhlého analogu, který rozpárá každou pochybnost. Opačná poloha je takřka písničkářská, i když nejde o neo-folk, ale až nezvyklé klidnění, ztichlou intimitu bez výrazného patosu, viz baladická Small nebo singlová The Rip. Obě se vyvíjejí, jedna je obtěžkána doorsovskou psychedelií a druhá se rozjede v netušený electro pop někdejší Goldfrapp. Nástup do roku 2008 byl famózní, jako vůbec první pověsili nové album na Last.fm ještě před oficiálním vydáním, počet poslechnutých skladeb se zastavil po čtyřiadvaceti hodinách na čísle 330 000. Zahráli na několika festivalech, na Primaveře si do tracku Machine Gun zafrýstajloval Chuck D z Public Enemy, což si neumím představit, ale youtube ano, a není to tak pozoruhodné, jak na první pohled vypadá, Chuck D vyplivne pár jambických veršů, ale více by se hodila jednoslabičná palba sloganů, jsem chytrá horákyně. Raper nemůže nic pokazit, Machine Gun unese daleko více. Publikum od prvního slova zpívá s Gibbons podmanivou modlitbu, podivný svátek začal: „Here in my reflecting/ What more can I say?/ For I am guilty/ For the voice that I obey/ Too scared to sacrifice a choice/ Chosen for me.“ Závěr naznačuje, do jakého tripu se jejich set může rozjet, kůži mám jako nové struhadlo a vím, že na litanie se netančí.

WHAT MORE CAN I SAY? 045

ODD FUTURE / WOLF GANG KILL THEM ALL ŽIVĚ 18. – 20. 8. 2011 HIP HOP KEMP, HRADEC KRÁLOVÉ TEXT KAREL VESELÝ

Světem se šíří virus OFWGKTA alias Odd Future Wolf Gang Kill Them All. Nejběžnější infikace je přes youtube, twitter a tumblr. Symptomy: absolutní cynismus, černočerný humor a akutní pohrdání autoritami. Jak vypadá nemoc ve finálním stádiu, ukazuje klip Earl, ve kterém kamera s efektem rybího oka sleduje večírek, na němž si partička teenagerů namíchá koktejl z léků a halucinačních drog a po jeho požití se promění v zombíky. Do toho teenager na zubařské židli do minimalistického beatu rapuje o tom, jak zabíjí lidi a z jejich uleželých mrtvol vaří guláš. Těžko vám budu tvrdit, že rapový kolektiv Odd Future Wolf Gang Kill Them All je první partička, která se proslavila klipy nebo vypouštěním desek zdarma na web. A na násilnických textech o znásilňování těhotných už taky není čtvrtstoletí po nástupu gangsta rapu nic originálního. Jenže tihle výrostci z L.A. dokázali všechny ingredience zabalit do zcela nového balíčku, který se navíc nemohl zjevit nikdy jindy než právě teď. Jejich vlčí smečka sdílí jednotnou estetiku od sdílených hlášek (swag!) až po obaly nahrávek, a přitom jejich diskografie je značně různorodá. Stačí si jen vybrat: Tyler, The Creator se záhrobním chrčákem, abstraktní beaty dvojice MellowHype, LSD&R&B Franka Oceana, hardcore rap Earla Sweatshirta, somnambulní grooves Domo Genesis nebo psychedelický funk The Jet Age of Tomorrow. A co je nejlepší: vesměs jim ještě nebylo dvacet let, bydlí u rodičů a s muzikou teprve začínají. Afroamerická verze Mechanického pomeranče v klipu French (Tyler, The Creator) FULL MOON 14

a výše popsaný zombícký útok z Earla se na youtube kanále OFWGKTA zjevily během loňského léta a oba rychle posbíraly přes tři miliony diváků. Když novináři začali pátrat po tom, kdo se za nimi skrývá, s překvapením zjistili, že Odd Future nejsou žádná deprivovaná děcka z chudinských ghett, ale znudění skejťáci z lepších čtvrtí na předměstí L.A., kterým jejich umělecké výstřelky sponzorují rodiče. Odd Future se zformovali před šesti lety kolem stejnojmenného fanzinu (který nikdy nevyšel) a patří do něj asi šedesát teenagerů, mezi nimiž jsou kromě muzikantů i talentovaní ﬁlmaři či výtvarníci. Epicentrem jejich aktivity je nahrávací studio, kterému pevnou rukou vládne sedmnáctiletá lesbička Syd the Kyd, jejíž nekašírovaný, a přesto profesionální zvuk odlišuje nahrávky jednotlivých projektů OFWGKTA od amatérských pokusů vrstevníků. CYNICKÁ GENERACE Z WEBU

Rappeři byli odjakživa velmi citliví na místo, ze kterého vzešli. Ale nová generace našla svůj „hood“ na internetu. Twitter je ulice, desky se nerozdávají z kufru auta, ale z tumblr, a přestřelky se přesunuly do diskuzí na youtube. Nedýluje se crack, ale trička a čepice z merče. Internetoví „hustleři“ Lil B a Soulja Boy Tell Em povýšili sebepropagaci v nových médiích na umění a Odd Future hrdě kráčí v jejich stopách. Během loňského roku z nich internetová šeptanda udělala prvotřídní senzaci, kterou přiživovali hudební publicisté předhánějící se v oslavných fanfárách. Průnik do mainstreamu přišel letos v únoru, kdy Tyler, The Creator a Hodgy Beats přijali pozvání do noční show Jimmyho Fallona. S The Roots v zádech a pod dohledem modlících se keramických trpaslíků si vystřihli tři nejintenzivnější minuty v dějinách televizního

vysílání. Našláplou verzi tracku Sandwiches z chystaného alba Goblin zakončil Tyler výskokem na Fallonova záda. „Tihle hoši nejsou vůbec user friendly, a to je přesně to, co hip hopu posledních dvacet let chybělo,“ shrnul dopad Odd Future na současnou hudební scénu Questlove z The Roots. V éře, v níž hip hop deﬁnitivně spolkla mašinérie popového průmyslu, je čirá anarchie Odd Future jediným správným lékem na stagnaci žánru. Svastiky, obrácené kříže a Earlův pokřik „Zabíjej lidi, zapaluj věci a ser na školu“ je pokusem, jak hip hopu vrátit jeho břitkost a schopnost přepisovat DNA popkultury. Zděšení moralistů je ale zbytečné. Odd Future vnímají násilí podobně jako internetoví surfeři, tedy jako něco k pobavení, a jsou pro společnost stejně nebezpeční jako lidi, kteří si přes email posílají fotograﬁe bizarních automobilových nehod. Ostatně ztraceného rapového génia Earla nenašla média ve vězení ani v pasťáku, ale ve škole pro děti boháčů na ostrově Samoa, kam ho umístila matka (údajně poté, co slyšela jeho debutové album). Otázkou zůstává, jestli si OFWGKTA zachovají ďábelskou energii a cynickou nepřizpůsobivost a jestli jejich cesta ke slávě nebyla až příliš rychlá. V květnu dostal Tyler, The Creator svoji novou desku Goblin na číslo pět amerického žebříčku, Frank Ocean natáčí s Beyoncé a Nasem, skvělé druhé album MellowHype nazvané BlackenedWhite vyjde v nové verzi na proslaveném labelu Fat Possum Records a celý tým prý připravuje vlastní show pro televizní stanici Adult Swim.

Pokud vydrží, čeká nás s touhle partou pěkně ujetá budoucnost. 047

RECENZE TYLER, THE CREATOR (USA) GOBLIN (XL, 2011) TEXT ONDŘEJ HOLÝ

Rozruch před vydáním Goblina byl fascinující. Záleželo jenom na tom, kdy do toho vlaku stihnete naskočit, protože média pochopila okamžitě. Zprávy o nové skladbě nebo podpisu smlouvy byly zdvojené Tylerovým „vtipným tweetem“, návštěvou u Pharrella nebo videem ze skateparku. Až se zdálo, že kdykoliv vylezl z domu nebo zapnul počítač, udělal něco, co jste tzv. museli vědět. Za poslední roky se mi v hudbě nikdy nestalo, aby pocit, že všechno sleduju v přímém přenosu, byl tak silný. V hiphopovém kolektivu Odd Future, jehož založení Tyler inicioval, se pohybuje jedenáct lidí. Za zmínku stojí každý, za důkladnější prozkoumání polovina z nich. Každému je kolem dvaceti a lokální pozornost začali budit už od začátku, před třemi lety. Kromě Goblina, o jehož vydání se postaralo britské vydavatelství XL, jsou všechna jejich alba volně ke stažení. Otevřené texty o únosech, vraždách a znásilněních měly na sobě tak hustý nános ironie, až bylo těžké rozeznat jejich pravou motivaci. Postupně se ukázalo, že ani neexistuje: Odd Future nic neřeší, chtějí se jen bavit a to jakkoliv sporným způsobem. Nemají v plánu nikoho znásilnit, ale zpívat o tom jim přijde zábavné. Smysl pro humor je vede k raﬁnovaným zápletkám nebo jen k infantilnímu provokování. Nepřítelem je každý, kdo chce něco diktovat. Policie, náboženství, učitelé ve škole, kdokoliv. Jak nám ukázala situace při nedávné autogramiádě v Bostonu, pro člověka, který právě dospívá, je to neodolatelný přístup. Kvůli problémům s organizací byla přivolána policie a při následných „nepokojích“ zadržen jediný člověk, třináctiletá dívka. Osobní historii začal Tyler psát debutem Bastard. Původně vyšel na konci prosince 2009, ale pro potřeby loňských žebříčků se všichni tváří, že byl vydán až o měsíc později. Byl koncipován jako terapeutické sezení, doktor TC si vzal Tylera do péče kvůli jeho problematickému chování. Všechno je spíše naznačeno a oba se pořádně setkají jen v první a poslední skladbě. Zbývající prostor zabrala jeho zpověď a hlavním tématem je nenávist k otci, kterého nikdy nepoznal. Tyler je herec s velkým charismatem, svůj hluboký hlas umí dostat do několika poloh a ty potom vhodně použít, takže Bastard si drží FULL MOON 14

neustálé napětí. Když sezení končí, dostaneme se k myšlenkám na sebevraždu, které jsou pro Tylera koloritem, ale pokud se rozhodne něco ukončit, je to jen část jeho osobnosti, jež se otcem pořád zabývá. Díky terapii se přes něj doufejme dostal. Končíme pozitivně. „Stejně bys na to neměl,“ plynule navazuje Doktor TC na úvod Goblina. Stejný koncept. Tyler nechce vyprávět příběhy někoho jiného, chce řešit sebe. Hudební album se zdá jako dokonalý prostor, do něhož může vyložit všechna svá trápení. O dobrou radu ani odpovědi nejde, hlavní je pocit sdílení. Někomu stačí nejbližší přítel, on potřebuje masy. Goblin je temný deník, v němž se teenager vyrovnává s rychle nabytou slávou. Má tendence přehánět, litovat se a zároveň se stylizovat jako idol. Humoru se mu tolik nedostává. Absence nadhledu působí zvláštně, jelikož z rozhovorů, záznamů koncertu nebo twitteru se reálný Tyler prezentuje jako velice svérázný, avšak chytrý člověk, který si situaci kolem sebe víceméně užívá. Jedno z klíčových témat alba je uvádění věcí na pravou míru, a to těch vyřčených i ještě neuskutečněných. „Jsem chodící paradox. Ne, nejsem,“ rapuje Tyler v Yonkers, čímž si vytváří alibistickou brzdu pro svá protichůdná prohlášení. Tylerovi je „všechno jedno“, přesto je schopen začít píseň Radicals mluveným upozorněním, že to, co bude následovat, je ﬁkce a když se něco stane, nebude to jeho vina. S přihlédnutím k refrénu „Kill people, burn shit, fuck school“ je to docela milá starost. Stejně ale v polovině skladby dodává opět mluveným slovem: „Neříkám, abyste dělali blbosti a páchali zločiny. Co se snažím říct, je, abyste dělali věci, kterým věříte, a nenechali nikoho, aby vám do toho kecal.“ První upozornění se tím pádem zdá nadbytečné. Jako by Tyler nechtěl zanechat ani kousek pochybnosti a prostor k dezinterpretaci. Podobně ujede v jiné písni, kde nejdříve vyčítavě reaguje na názory, jež ho považují za uctívače ďábla, avšak celý text ukončí slovy: „Ďábel nenosí Pradu, protože já mám na sobě bílý tričko.“ Příběhové vyústění Goblina je nepřekvapivě tragické. Ke konci je proto třeba situaci vyostřit. Jasper a Taco se rozverně baví při Bitch Suck Dick, ale jako by té radosti najednou bylo moc, Tyler si uvědomí její bezpředmětnost, nezvládne hloubku vystřízlivění (nebo jen uměle modeluje příběh) a oba je zastřelí. Doktor TC vytuší, že se něco stalo, a do Window pozve nejbližší kamarády, aby mu domluvili. Osm minut

se sugestivně srovnává minulost se současností. Všichni přiznávají, že tohle chtěli, ale najednou za každou pozitivní věcí nacházejí jen pocit odcizení. Neumějí předstírat nebo jim na Tylerově stavu tolik nezáleží. Ten v půlce písně převezme slovo a přes terapeutovy připomínky, aby se uklidnil, stupňuje tempo až do momentu, kdy opět vytáhne pistoli – a všechny postřílí. Když jsem poslouchal album poprvé, neubránil jsem se lehkému rozčarování. Písně splývaly, melodie se schovávaly hluboko, dalo se vycítit, že z nich osudové okamžiky jara nebudou. Závěrečná Golden byla výjimkou, její atmosféra zapůsobila okamžitě. Nejvyhrocenější věc, jakou kdy Tyler udělal. Proplétá v něm svůj rap s Doktorem TC, mluví spolu o pocitu deziluze, o novém životě za obálkou časopisu. Přijde řeč na Earla, nejmladšího člena Odd Future, jehož matka přesně před rokem nestrávila vulgární texty jeho debutu a poslala ho do zařízení pro problematické mladíky. Tylerovi se stýská. Aniž by se snažil o pohled z jiného úhlu, na konci Golden se pokusí o sebevraždu a zhroutí se, TC ho konejší a říká, že mu na něm doopravdy záleží. Až do momentu, kdy se dozvídáme, že byl celou dobu jen hlasem jeho svědomí. Což není tak šokující vzhledem k tomu, že je ztvárněný samotným Tylerem, s hlasem posazeným o něco níž. Hudebně Goblin rozvíjí náladu debutu. Heslo low-ﬁdelity se nám hodí jen pro popis zvuků, ne pro mix ani mastering. Tylerův styl produkce je mezi současným hip hopem snadno rozpoznatelný, soustředí se na různorodost rytmu pomocí dvou základních prvků, hajtky většinou vynechává, naprosto ignoruje cizí samply. Nejdůležitější roli hraje zvuk syntezátoru, pokaždé sice jinak upravený a přizpůsobený rozdílnému okolí, přesto však z celkové délky vycucávající moment překvapení. Piano, Tylerův oblíbený nástroj, nemá významnou úlohu a většinou jen akcentuje melodie. Což je škoda. Odd Future si drží přitažlivost progresí a nepopiratelným talentem. Stále mě zajímá všechno, co je s nimi spojeno. Těším se na Wolf, Tylerovu příští desku, těším se na návrat Earla i na to, s čím přijdou Mellowhype.

Navzdory tomu, že Goblin mi tolik motivace neposkytl. 049

050

FULL MOON 14

BEASTIE BOYS (USA) TEXT PROF. NEUTRINO

Trojice zhýralých týpků narušuje poklidnou atmosféru salonní párty a zakončuje ji demolicí celé místnosti a dortovou válkou. Tak nějak vypadalo první rapové video, které se ke mně dostalo z polské obrazovky. Teenageři byli oslněni a já začal přemýšlet, zda na tom rapu nakonec opravdu něco není, když i v něm kytary kvílí ostošest a šosáci dostávají na frak od chlápků v kožených bundách. U nás se psal normalizační rok 1986 a Beastie Boys zrovna řádili na hudebních kanálech ve Státech. Beastie Boys začali jako vcelku přesvědčivá, leč ve své době nikterak přelomová punk/hardcore formace, se kterou vydali EP s názvem Polly Wog Stew. V roce 1982 rozšířili své řady o Adama Horovitze (aka Ad-Rock) z jiné punkové partičky, která si říkala The Young and the Useless. Obrat v jejich produkci nastal ale až s příchodem nového koncertního člena, jenž si v té době nechal říkat DJ Double R a z něhož se posléze vyklubal geniální producent Rick Rubin. Ten v posledním desetiletí proslul spoluprací s Johnnym Cashem, jehož nechal přezpívat songy o generace mladších kapel. Oběma se to vyplatilo. Rubin tehdy rozjížděl svůj label, zaměřený na nově se rodící rapovou scénu. Nazval ho Def Jam a vedle Beastie Boys se na něm objevily i další zásadní veličiny rapu jako Public Enemy nebo Onyx. Už tehdy byl Rubin vizionářem, jenž dokázal předvídat a určovat směr vývoje pop-music. A právě partička ukřičených punkových výrostků, kteří měli v úmyslu začít se radikálně odlišovat od běžné HC scény, se mu hodila k jeho ambiciózním cílům. Říkali si stručně Ad-Rock, MCA a Mike D a Rubin z nich udělal první veřejně známou, čistě „bílou“ hiphopovou kapelu ve světě, který byl do té doby vymezený jen „černým“. Na debutu Licensed To Ill z roku 1986 dokázali propojit punkovou energii, frackovské rapování, primitivní elektrobeaty a do nich prvně implementovat nabroušené metalové riﬀy. Na ty si Rubin najal další budoucí veličinu – Slayer, jmenovitě ostrohřebého kytaristu Kerryho Kinga. Mimochodem Rubin pro Slayer produkoval i jejich zásadní alba té doby, proto mu ledacos dlužili. A King přikývl. FULL MOON 14

Následnou tour napříč Spojenými státy jeli BB možná trochu překvapivě s Madonnou, jejíž hvězda teprve stoupala. Tím si získali celosvětovou popularitu a klip k hitu Fight for Your Right se stal, i kvůli nepochopení satirického obsahu, hymnou všech pouličních floutků se skejtem v podpaží, hlubokým rozkrokem a kšiltovkou vzad. Beastie Boys brázdili vlny MTV, a díky pomoci polských hitparád, které byly v té době jediným zdrojem „západní“ pop-music ve východním bloku, tak dorazili i do českého éteru. Zvěsti o partičce ničící hotelové pokoje se úspěšně šířily dál. Negativní image potvrzující název kapely jim paradoxně pomohla nahoru, i když nepochopený hit jednu dobu odmítali hrát. V roce 1989 se BB ocitli před otázkou, co dál. Složit další Licenced To Ill by asi nebylo těžké, ale nedokázali se smířit s myšlenkou, že už navždy zůstanou v myslích teenagerů zakódovaní jen v podobě několika zdařilých rap-metalových hitů (i když i to by jim k nesmrtelnosti stačilo). Po delším rozvažování se opět chytli odložených nástrojů, oslovili zvukového inženýra Maria Caldata Jr. a duo producentů Dust Brothers a rozezněl se typický rozháraný dirty sound s přesahy k psychedelii, jazzu a funku sedmdesátých let. Vzniklo album (a jejich fashion obchůdek) Paul’s Boutique, založili vlastní label Grand Royal. Ohlasy publika byly sice znatelně chladnější, ale důležitější bylo, že se osamostatnili. Tohle už byli skuteční Beastie Boys a jejich vlastní zvuk. Svůj styl pak pilovali na následujícím albu Check Your Head (1992), ale vrcholu (i návratu celosvětového uznání) se dočkali až s albem Ill Communication (1994). Jako by slovo „ill“ bylo zaklínadlem, přivolávajícím úspěch. Takhle snadné to však nebylo. Caldato se v podstatě stal čtvrtým členem kapely a výhradním producentem. Příklon k psychedelickému lo-fi zvuku byl stále znatelnější, pestrost a eklektické hrátky přesáhly meze běžné hudební představivosti. Hip hop však zůstal jejich hlavní a neměnnou premisou. Ve skladbách jako Shambala a Bodhisattva Vow se projevila jejich slabost pro buddhistickou filosofii. MCA dokonce pracoval pro newyorské buddhistické centrum a Beastie Boys hráli na beneficích, které podporovaly tibetskou obec. Na albu se objevilo mnoho nevídaných hostů, kteří ho obohatili o různé

hudební i etnické vlivy; výsledkem je hudební galimatyáš, rozházený po podlaze, přejetý sekačkou a přeﬁltrovaný přes staré odložené rádio z doby okupace. Vrchní eklektici Beastie Boys opět vše sladili a zkombinovali do dokonalého produktu s vlastním řádem a svérázným smyslem pro humor. Klip k písni Sabotage plně dokazuje jejich úchylku pro bláznivé komediální snímky a béčkové sedmdesátkové detektivky. Bylo by škoda opomenout Hello Nasty (1998), na kterém pro změnu našlo své místo i disko, elektro a latinskoamerické vtípky. Na přelomu milénia byli Beastie Boys na trůnu a mohli začít vydávat nepřeberné množství kompilací a instrumentálních mixů, kterými se na jednu stranu rozmělňovali, na tu druhou plnili přání nesčetného tábora fanoušků. Kdo by odolal? Vrcholem je video Awesome; I Fuckin’ Shot That! z jejich strhujícího vystoupení v newyorské Madison Square Garden (2004), na kterém se podílelo padesát fanoušků. Jejich unikátní záběry přispěly k bláznivě zmatené prezentaci, která evokuje home movies a koresponduje s vlnou obliby youtube. V roce 2004 se připomněli dílem To the 5 Boroughs, které avizovalo návrat k rané oldschoolové tvorbě. Umně vyprodukované album sice potěšilo, ale nesplnilo očekávání jedinců prahnoucích po nápaditém materiálu. Očekávání se naplnilo až letos s aktuálním Hot Sauce Committee Pt. 2, které Beastie Boys opět zastihlo v dobré formě, když ještě prostřednictvím MCA stihli snížit skóre v matchi Umělci vs. Rakovina. Adam Horovitz, Adam Yauch a Mike Diamond, čili Beastie Boys, jsou otcové čehosi, co později dostalo nálepku indie hip hop, a labely jako Anticon nebo Def Jux by bez nich ani nezapočaly svou existenci. Banda tří týpků v potrhle extravagantních oblečcích a se (sebe) parodickými choutkami sice už došla věku, kdy se uřvaní uličníci transformují v seriozní gentlemany s konzervativními sklony, ale na muzice to naštěstí není znát.

Jejich humor nezestárl a svůj hudební podzim hodlají sklízet až do zimy. 051

RECENZE BEASTIE BOYS (USA) HOT SAUCE COMMITTEE PART TWO (CAPITOL, 2011) TEXT MICHAL PAŘÍZEK

Párty trvá už přes třicet let. Původně středoškolská hardcore legrace časem vyrostla do jednoho z nejdéle fungujících hiphopových spolků vůbec. Letos je to čtvrtstoletí od vydání debutu Licensed to Ill, který v roce 1986 bořil ledy. Nájezd tří cápků z New Yorku všem v hoodu ukázal, že hip hop nikdy nebude jenom černý. Mike D (Michael Diamond), MCA (Adam Yauch) a Ad-Rock (Adam Horovitz) to vzali za správný konec, tracky vybavili ironickou rovinou a párty kabátem. Zabijáckou ﬂow doplnili našponovanými kytarovými riﬀy, později přidali špetku psychedelie, funku a diska. Namíchali správný mix – zcela bez skrupulí a pravidel, ale velmi seriózní. Všechna následující alba, Paul’s Boutique, Check Your Head, Ill Communication a Hello Nasty, se blýskala zlatem a platinou. Patřily jim celé devadesátky. V novém tisíciletí to s nimi šlo z kopce. Neslané nemastné To the 5 Boroughs, aktivistický manifest s minimálním nadhledem a téměř bez humoru. Židovská kuchyně rozhodně není vegetariánská. Nic proti odmítání masa, ale pořádný šoulet bez husího sádla prostě nepřipravíte. Beastie Boys se tehdy trochu zapomněli a To the 5 Boroughs je nastavovaná kaše, žádný šťavnatý pokrm. Formálně vše v pořádku, jenom život se ztratil. Zato novinka, dlouho odkládaná Hot Sauce Committee Part Two, musí udělat radost každému. Skvělá forma byla zřejmá už na singlu Make Some Noise, přesto čerstvé album překvapuje ostrým a sevřeným zvukem, skvělou produkcí a masivním drivem. Na okolnosti FULL MOON 14

svého vzniku až neuvěřitelně živelná a razantní kolekce vrací trio zpátky do hry. Album vychází ve verzi 2.0, první model zastavil nález rakovinotvorného nádoru u MCA. Zpoždění nijak nevadí, hibernace možná dokonce prospěla. Některé tracky vyměnili, jiné nahráli znova. Jaké by bylo Hot Sauce Committee model jedna se už nikdy nedozvíme – a není třeba, druhá verze je zabijácká. Samozřejmě, Beastie Boys jiní nebudou, na revoluci zapomeňte, svět hip hopu se vzhůru nohama neobrátí. Obrovská energie a zábava, která z nové desky prýští, ale dokazuje, že Boys ještě mají co říct. A je opět tak sladce podvratně sarkastická jako za mlada. Už první sekundy půlhodinového ﬁlmu Fight for Your Right Revisited (součástí je i klip Make Some Noise) znovu dokazují, co jsou Beastie Boys doopravdy zač. Naprostá neúcta téměř ke všemu, nezkrotná ironie a zesměšňování všech, včetně sebe. Je to přece Amerika – pivo nepijeme, spíš stříkáme kolem sebe, trocha rozbitého skla nejsou pouliční nepokoje a houf pseudocelebrit? Dobře, většina z nich je pravá – Frodo, Legolas, Kirsten Dunst, Susan Sarandon (kdo je všechny vyjmenuje, měl by vyhrát permanentku na Knicks). Všechno „skutečné“ je ale instantní, kašírované, naprostá komedie. Otázka „Who is the real Beastie Boys?“ je na místě. Vážení muži ve středních letech? Solidní obchodníci s nebývalou imaginací? Nebo banda nevycválaných spratků milujících hardcore a rap? Závěrečná přechcávaná mezi starými a novými B Boys nám odpověď rozhodně nedá. Iluze je však důležitá, tak proč kazit zábavu? Další špílec, dnes tak oblíbené streamy nových alb těsně před vydáním (leaky se nepočí-

tají), vyřešili Beastie Boys taky po svém. Řádně masité stereo a repráky postavili do středového kruhu v Madison Square Garden. Volume doprava a jedeme. Jedna kamera a Hot Sauce Committee Part Two od začátku do konce. Mazec a fór na několikátou. Novinka překvapuje hned dvěma hostováními: Nas se klaní v Too Many Rappers a Santigold okouzluje a vyhrává v Don’t Play No Game That I Can’t Win. Hiphopová alba jsou obvykle plná hostů, ale Beastie Boys jsou jiní. V jejich případě jde o featuringy číslo dva a tři, a to od samého počátku, tedy od roku 1979. I tohle přispělo k barevnosti novinky, jinak vše při starém – hardcore přísnost, reggae a dubové přesahy, bhangra, oldschool electro, živé nástroje a primitivní beaty. O zvuku byla řeč, album díky němu drží pohromadě. Ne pět prstů, ale pěst. Say It, Long Burn the Fire, Here’s a Little Something for Ya a všechny zmíněné tracky jsou pravé Beastie Boys shits. Možná ne tak zásadní jako Sabotage, Fight for Your Right nebo Sure Shot, ale stejného druhu. „Přijímej s pokorou všechno, co se ti přihodí,“ uvedli bratři Coenové snímek A Serious Man. Jeho hlavní „hrdina“ Larry Gopnik se rady od moudrých rabínů nedočkal, pokora někdy nestačí. Ani Beastie Boys návod nedávají a i kdyby, byla by to jen další kulišárna. Jako první začali narušovat „vážnost“ hip hopu, za to jim patří velký dík.

Šikovných následovníků mají víc než dost, ale teď se vrátili zakladatelé. „The game is still on!“ 053

054

FULL MOON 14

LABELY, KTERÉ SE VYPLATÍ SLEDOVAT II. TEXT TOMÁŠ BLÁHA, LOOMER, MAXIMHOUSE

Na otázku, proč tolik prostoru věnovat právě elektronickým labelům, mám další, zcela subjektivní odpověď – v žádných jiných žánrových odvětví hudby se během tak krátkých period neodehraje tolik změn. V době instantních internetových poslechů jen málokdo dokáže tak rychle vstřebávat změny v undergroundových subkulturách. Nedá se nic dělat, taková je doba a nám to přináší rozmanité odrůdy taneční hudby... Díl druhý. WOLF + LAMB MUSIC

Label Wolf + Lamb Music je sympatický už proto, že mi objevil Nicolase Jaara. V osmnácti letech tu vydal The Student EP a loni přispěl dvanáctipalcem A Time for Us/Mi Mujer. V té době zvukově osciloval mezi temnou akustickou vizí Nicka Cavea a houseově tanečními podklady Matthewa Deara. S odstupem času tvrdí, že z velkého množství skladeb, které měl připravené, vytáhli hoši z Wolf + Lamb Music jen ty tanečnější kousky, na úkor ostatních. Když si zkontrolujete jeho debutové LP Space Is Only Noise, které vydal na Circus Company, bude vám jasné, o čem mluví. Wolf + Lamb Music schraňují další zajímavá jména, přiživující zvěsti o „nejvíc cool party v Brooklynu“, které Wolf and Lamb pořádají. Projekty Zev, No Regular Play, ale i duo Wolf + Lamb umí vytvořit sexuální výboje mezi jednotlivými vrstvami houseu. Bude to možná znít jako stupidní PR text, ale tahle parta ví, jak s housem naložit, aby se na párty bavila i ochranka stojící u vchodu. NICOLAS JAAR: SPACE IS ONLY NOISE (2011)

Co baví Nicolase Jaara? ptala se česká divize blogu Electronic Beats. Otázka má v téhle podobě nádech povšechného „baví“, podle lajfstajlu Vice Dos & Donts. Baví mě latte venti, radši než „mám rád“, řeknu „baví“, nejblíže k tělu se mi dostanou moje FULL MOON 14

vintage kostěné obroučky. Sladký život bez kalorií a bez bublinek. Student komparativní literatury. Jako by se z toho stalo Jaarovo druhé jméno, něco jako přídomky soutěžících v Prostřeno!: motorkář Mirek, intelektuálka Lea. Svou pověst potvrdil tenštudovaný i v baví/nebaví výslechu. Od boku bych ho tipoval na Herbieho Hancocka, ale Jaar míří výš a vyznal se, že na pustý ostrov by ho nedostali bez opusu Karma saxofonisty Pharoaha Sanderse. Oblíbené umělecké dílo? Socle du Monde Piera Manzoniho. Intelektuál skutečně zgruntu. Zatíženost na umění 60’s není náhodná, Space Is Only Noise dýchá swinging London opojením. Podvratný titul desky je zároveň její nejradikálnější podobou. Když v úvodním Être odkapává voda a do zádumčivého klavíru zní existenciální rozmluvy, v ohledu na imič studenta naskakují vzpomínky na kvazikunderovský román Slabost pro každou jinou pláž. Trápí Jaar serpentinama filozofující pózy? Spíš je celá deska přes předesílanou chillout linii nečekaně mnohovrstevnatá. Jak byl citován Mahler v oné knize Tam se ani nedívejte, to všechno už jsem zakomponoval. Zázračné dítě Jaar využívá učenou hru na klavír hlavně v intru a outru, input output. Na dříve typické, měkčeji od podlahy tracky nezanevřel, jen je posunul do salonnější podoby, než jak se profiloval na microhouseových EP. Na posledním z nich v tracku Time for Us se beat finálně zpomalil a kousnul a vypadá to, že Jaar už nemá náladu ho roztlačit. Syntezátory zůstaly, tepají však čitelněji a tím pádem chytlavěji, jako v titulním tracku. I na něm jde vidět, nakolik si Jaar cení typických robo-soul vokálů. Daisy, give me your answer to. Jen občas upřednostní sampl, jako v hitu I Got a Woman, s vystřiženým a roztahaným Rayem Charlesem, kterému zase sekunduje francouzská deklamace. Efektní práce s hledáním ztraceného času, možná je fanouškem antikvárního blogu ghostcapital. Výmluvně jeho tvůrčí mechanismus ilustrují remixy, spíš covery, např. ten na albu Ellen Allien: Dust remixes. Dupačky Flashy Flashy se ujal důkladně, přitom s ležérností elektronického

veterána. Latino nejen bubny, ale celá rytmika beatu, živé plác plác a – zpěv. Většina ostatních producentů trackům bpitch divy Ellen Allien ponechala její vokál, ne tak Jaar, který z extatické disco mantry udělal opět zastřenou, ryze kavárenskou pohodku. Např. i další aktuální jméno, John Roberts, spřízněn popově plochobeatovou volbou, zvolil střídmější úpravu v duchu svého LP Glass Eights, na kterém se dá vypozorovat hold Detroit technu. Jak bylo řečeno, Jaar holduje jiným a jinému a jeho budou zřejmě na oplátku oceňovat Samotáři, pro které trip-hop a nu-jazz představují ztracené mládí. Nicolas Jaar mě baví, já se jenom dívám, jak je tam zaháknutej. PLANET MU

Leckdo už „planeťáky“ přestal posledních pár let sledovat. Když Mike Paradinas v roce 1995 label zakládal, měl romantickou vizi vydávání „krásné, emotivní a náročné elektronické muziky“ a od té doby se do jeho katalogu umístilo více než sto jmen. Ta opravdu zásadní přišla až s eruptivním nástupem UK garage na začátku nového tisíciletí. Na Planet Mu vyšlo jedno z prvních dubstepových (Vex’d – Degenerate, 2005) i grimeových (Virus Syndicate – Work Related Illness, 2005) alb, čímž se sice Paradinasova vize „krásného“ rozsypala, ale kladné ohlasy přibývaly. Po letech, kdy se dobré střídalo s méně výrazným, se zdá, že Planet Mu v roce 2010 opět našel zlatou žílu. Vydal druhé album předáka ujetých wonky beatů Starkeyho (Ear Drum and Black Holes) nebo osmibitovou verzi dubstepu, kterou jako jedna z mála žen prezentuje Ikonika a její EP Dckhdbtch, a ani se skvělým EP Phreqaﬂex od FaltyDL nestřelil vedle. Na Planet Mu ale kralovala jiná tři jména. Tropics a jejich EP Soft Vision, na kterém IDM navlékli do snivých polštářových ataků. Pak se stala trhákem debutová deska She Was Coloured In od vesmírných retro futuristů Solar Bears. Ti se zvukově vrátili do sedmdesátých let, aby si meziplanetární cestování se 055

space diskem, ambientem a krautrockem vysvětlili po svém, z retra udělali nástroj futurismu. Troufám si ale říct, že tím nejzásadnějším byly desky od DJ Rashada, DJ Nata nebo footworkové kompilace, které tak (s několikaletým zpožděním, ale přece) reagovaly na stále populárnější jukeovou vlnu. Ta v Chicagu, respektive ve zbytku světa zaznamenává konečně „úspěch, který si zaslouží“ – slova Neema Nazema, majitele labelu Gettophiles, který se vydávání jukeových věcí věnuje už dvě dekády. Juke stojí někde mezi hip hopem, housem a roztomilou švihlostí. Hudba je dělaná hlavně k jakýmsi „footworks battles“, což je obdoba rapových soubojů. Kruh povzbuzujících černochů, uprostřed kterého se střídají dva tanečníci, kteří soupeří v „kmitání nohou“. Kdybych mohl, hodím vám sem odkaz na jůtub, ale když zadáte „footwork, juke, battle“, jste tam. SOLAR BEARS:

Záleží, jak přísní jste na hudební výboje. Jestli hledáte potěšení a jste spíš hédonisti, pak nebudete mít problém; Solar Bears mají tolik předností, že by se z nich dala ušít medvědí kůže, rysí předkožka. Pokud jste pronásledovatelé progresu, tohle je převlečená žízeň. Jistě, analogy především, možná některé poklidnější projekty Moimira Papežiána. Bez dechů a bez dechu. Solar Bears mají stálý tranceový odér, ale zároveň je tam krautrockové pižmo, které se přirozeně přelévá do ambientu, mile a účelně odkazujícímu k triphopu. Navíc nejde jen o letmý závan nápadu, She Was Coloured In je dlouhohrající deska. Pracuje s klasickými citoslovečnými zvuky mňau, je poslechová i jindy než ve dvě ráno, kdy jsi utahaná těžkým večerem a mrtvou půlnocí, kdy ti v hlavě zní všechna ta klišé o návratu nad ránem, s dubstepovou demencí v zádech. Sladkobolná Dolls vyrukovává s ženským sborovým vokálem a v tušeném ﬁnále alba to má efekt odhalených kalhotek. Že tam slyším tradiční japonský strunný nástroj? Imitace touhy.

SHE WAS COLOURED IN (2010)

Je zajímavé (?), asi to vypovídá něco o lidském charakteru založeném na tradici a jistotě známého, že když se řekne „space disco“, futuristické penzum ponese sedmdesátková elektronika. Není v tom žádný rozpor, stačí dát předponu retro. Nedávno měl výročí Jurij Alexejevič Gagarin, ale navzdory někdejším očekáváním mapujeme vesmír spíš zpovzdálí, i když kosmická turistika je už na papíru a finanční těžaři se těší. A to je tak všechno. Zlobit se na Solar Bears, že pod rouškou futuristické elektroniky podávají velmi chutný vývar měkčeného, archaického ambient/krautrocku, by nemělo smysl. Paralely nejsou přímky. Mezinárodní kosmický výzkum měl možná vizi, ale tuzeplanetární ekonomické zájmy vyžerou planetu co nevidět a jen nejsytější kobylka možná stihne odletět černou dírou zoufalství. Elektronické duo z Dublinu? Krautrock je mladším bratrem ambientu a spolu se vždycky rádi dívali na černobílou kinematografii. Výhony téhle dekády měly blizoučko k filmovým soundtrackům, chutě se s nimi pracuje, a to jak ilustrativně, tak v kontrapunktu, použití je široké a dává dojem niterné spektakulárnosti. Vědecký dušezpyt jde dobře k martenskám i cvičkám, je nadžánrový, spolehlivý overcross, hodí se k psychedelickému westernu i psychologické studii betonové urbanizace. Když jsem hledal adekvátní obrazové paralely k temnému sídlištnímu dubstep/ houseu mistra Pinche, narazil jsem na sedmdesátkovou tvorbu fotografa Rona Rodeca a jeho psychografické koláže. Problém s metaforou slepé ulice je ten, že je aplikovatelná na cokoliv, a tudíž na nic – dead end. 056

EDITIONS MEGO

Rakouský label datuje své počátky do roku 1994. Tehdy vzniklo ve Vídni vydavatelství Mego, které chtělo zvěstovat slávu experimentální elektroniky. Přestože jména jako Fennesz, Merzbow nebo Kevin Drumm byla dostatečně silnými pilíři, Mego v prosinci 2005 skončilo. Slzy na tvářích fanoušků ještě ani nestačily oschnout a v lednu následujícího roku jeden z původních zakladatelů Robert Rehberg label resuscituje pod názvem Editions Mego. Minulý rok opanovala dvě jména – Emeralds a Oneohtrix Point Never. Oba interpreti byli věrni digitálnímu hluku, který je u Editions Mego jako doma, a oba dokázali nahrát desky, které se ve výročních žebříčcích frekventovaně objevovaly. Clevelandské trio Emeralds vydalo svou nejpřístupnější, nejpopovější a nejlepší nahrávku Does It Look Like I’m Here?, na které do vykřičených synťáků pustili i akustické a překvapivě melodické pasáže. Daniel Lopatin alias Oneohtrix Point Never si z No Fun Production odskočil a u Rakušáků vydal skvělé album Returnal. Na tom se opět schoval mezi sonicky útočné samply, které loví dávné prohřešky z jeho minulosti. Mimochodem, titulní skladbu Returnal předělal Antony Hegarty, jehož verze s tou původní nemá téměř nic společného, ale skvělá je pořád stejně.

hou) dobu. The Books, Phonophani, kánon začíná jamajským opravářem rádií, později průkopníkem soundsystemů. Daniel Lopatin aka Oneohtrix Point Never je v linii nerdství taky jeho pokračovatel. Hromadí staré samohrajky, a to doslova. Sám svou tvorbu fundovaně označuje coby „vertikální“. Élévation/fuga, stairway to heaven nebo patra v Duplexu? Analog vládne. Lindstrøm před šesti lety (!) rehabilitoval pro danceﬂoor všechna ta italská a jiná diska pomocí ikariovského „arpeggiatoru“, o pár roků později Holy Fuck proliskali krautrock, Oneohtrix Point Never na albu Returnal stoupá, jedno kam. Malíř, sochař, architekt. Formální nálepky, které může upřesnit třeba zřejmý cit pro skandinávský melancholický kolorit, průvan od ECM po The Knife. Sourozenci Dreijerovi asi disponují stejným obstarožním vokodérem, jaký používá Oneohtrix Point Never, což dokládá titulní track, technicky i melodicky. Jeho zvukoplastiky však nejsou jen rubový pop, byť nastavení některých syntezátorů vyvolává dost freudovsky unheimlich vzpomínky. Jean Michel Vangelis, jak říká Petr Fiala už 20 let, Daniel Hůlka se svým hommage za slavíka. Není jasné, jestli je Returnal označení pro místo nebo časovou jednotku. Replikant Lopatin vždycky přiměřeně štípne, třeba IDM výboji. V Preyouandi jsou momenty jak od trepanovaného Squarepushera, ovšem ne tak, jak je louhuje FaltyDL. Lopatin tu maže každé předchozí nahozené téma, tam podkuřuje náladě repeticí. Flow mraků ve Stress Waves, noční zrychlený záběr na jeho domovský NYC v Pelham Island Road. Ilustrační hudba pro experimentální dokument o Gagarinově výročí. Hudební koutek časopisu Epocha: Hypnotická elektronika byla do zvukové stopy Stalkerova příjezdu do zóny přidána až dodatečně na DVD.

*** Za zmínku by jistě stála celá řada dalších vydavatelství, která v uplynulém roce vyslala do světa nahrávky, před jejichž kopiemi se řada fanoušků stále rituálně klaní. O Hyperdubu, Brainfeederu i Ninja Tune jste si nedávno mohli přečíst v poměrně obsáhlých článcích, takže spíš jen rekapitulačně. NINJA TUNE

ONEOHTRIX POINT NEVER: RETURNAL (2010)

King Tubby by měl být blahořečen jako Jah všech hudebních krčivých modelářů, bez ohledu na (dru-

Největší událostí na Ninja Tune byla bezesporu gigantická kompilace oslavující jejich dvacetileté působení. Poslech na dlouhé zimní, jarní, letní i podzimní večery, ve kterých se FULL MOON 14

bude mísit minulost s Coldcut a budoucnost s Jokerem. Takových návrhů dostanete při poslechu asi milion. Aby taky ne, když kompilace Ninja Tune XX: 20 Years of Beats & Pieces... no, kompilace. Pro označení tohoto šestikvéru je i slovo BOX trochu malé. VARIOUS ARTISTS: NINJA TUNE XX (2010)

Sbírka, které jste už před vydáním mohli přidat přívlastek „klasická“. Obchodní nálepka? Kolik fajnšmekrů se dívá na dvacetiletý label Ninja Tune coldcutovských démonů Blacka a Morea skrz prsty? Komu není shůry dáno, u Coldcut nekoupí… Což platí i pro tuhle kolekci, po které se zaprášilo a cena 200 dolorů nemohla být překážkou, sběratelská hodnota je každému kupci jasná. Box o šesti kusech plus plus plus? Šest kompaktů, šest sedmipalců, kupony, členství ve VIP klubu, kniha, plakát, plus plus. Tohle je skoro tak dobré, jako Helena v krabici. Jistě, většinu všech položek zabírají remixy, a nové skladby nutně neznamenají zásadní zásek. Pamětníci ninjovské historiograﬁe pravděpodobně nebudou nadšením bez sebe nad trackem Mr. Scruﬀa Believe, který je už na hony vzdálený jeho starší tvorbě a namísto podmanivě najazzlých funky breaks dneska ladí do nezáživné analogové diskoherny, proti gustu žádný diskostát. Naopak skladba Synchronise Your Watches od Jaga Jazzist je přesně tím, čím by měla chvilka hudby v předsíni léta být: vícevrstevnou skládankou o elektronice a živých nástrojích, s retro odérem i ambivalentními samply, s tušenou temnou brankou masa do horké, temné noci. Floexovské, avšak úzkostnější konsekvence nejsou překážkou, zn. hledám ženu něčích snů. Pokud je libo ještě hlubšího ústraní, ba noční dekadence, dobře poslouží dvojblok remixů Amona Tobina v podání King Canibal (zádušní barovka s vypouklým beatem) a Kronos Quartet (pomalé ladění smyčců ve třinácté komnatě doprovází prapodivná drobenka zvuků, kterým v jejich podání nechci říkat samply, protože cítím, jak tam sedí na židličkách a hnětou nástroje až uvnitř). První čtyři disky doplňují další dva, které zvlášť nebudou k mání a které jsou nejschopnější, i když v tomto případě je to hodně subjektivní, dáno i výběrem: Roots Manuva vs. Modeselektor resp. Cut Chemist, The Bug vs. Prefuse 73. Nebo Coldcut vs. Grasscut, něžná dekonstrukce pohlaví, glitch’n’bass. Pojmout jako celek? To snad ani ne. Velmi dobrá kompilace, sbírka s přidanou hodnotou, tovar exkluzivnější než nějaké best of, kulturní dědictví. Marketingová násada, která neurazí. Ninja Tune XX is a week-long bender of a box. Fucking cheers. FULL MOON 14

057

HYPERDUB

Label Stevea Goodmana se vyplatí sledovat z mnoha důvodů. Pokud bych ale měl vybrat jen jeden, řeknu Darkstar – North. Nejpopovější deska, kterou v katalogu Hyperdubu najdete. Navíc má tak málo společného s UK garage kulturou, že by člověk ani nevěřil, že vyšla právě tady. Nepoddajné syntetické prvky a prázdné pohledy do ještě prázdnější budoucnosti pomohly vytvořit jednu z nejsilnějších desek loňska. Krom jiného tu vydali vydařené kousky Terror Danjah (Undeniable), Ikonika (Contact, Love, Want, Have) nebo LV, jehož singl Boomslang/Zharp dal vzpomenout na famózní track Township Funk od DJe Munavy. A Kode9 chystá na jaro 2011 svoji druhou desku, těšíte se? Já jo. IKONIKA: CONTACT, LOVE, WANT, HAVE (2010)

„Myslíš jungle? Já tomu říkám drum’n’bass nebo jungle.“ Odpověděl bezelstně na otázku o dubstepu James Murphy, LCD Soundsystem osobně. Tázající byl zmatený dvakrát víc, je to totiž rozhovor s NME. Murphy je alergický na drobení stylu „house music“ a dubstep je prý vysloveně fousatý styl. Ouha, tím pádem se nesetkal se Sarou Abdel-Hamid (-ovou se asi fakt nehodí) alias Ikonikou. Úděl ženy v (z podstaty) maskulinním žánru by asi vydal na delší pojednání. A vůbec, jaká je tradice žen v taneční hudbě? Když na Ikoniku v roce 2009 upozorňoval Guardian jako na žhavý tip, zaznělo, že kombinuje pro žánr typické ničivé basy s recesistickými melodiemi Aphexe Twina. I would like some milk from the milkman’s wife’s tits. Recesí se v tomhle kontextu myslí její videoherní zvukové reminiscence spíš než to, co domácí vzbouřené divy Čokovoko popsaly jako „zábavu fousatých strýců“ (opět). Maskulinní ghetto se nejlíp podkopává jeho vlastními zbraněmi. They Are All Losing the War – vzkaz? Track zní jako Grabag, archivní hit virtuálního macha č.1, Duka Nukema, který se má podle nerdských kuloárů po letech už nadobro vrátit z hospicu. Zprohýbaný digidubstep Ikoniky ale rozhodně není jako nějaké 8bit covery Rondo alla Turca. Její skoliózové beaty ženou rozsáhlé loopy, příběhové melodie. Ani akčnější scénické ﬂoorﬁlly nesměřují ploše k infarktovým gradacím, i když se beat občas narovná. Hrany minimalu navádějí zpět k té ženskosti skryté v BPM. Minimalistické sochařství bylo také kritizováno jako „oslava maskulinity, ovládání a moci“. A v každé druhé Vlastě teď září „minimalistické“ kuchyně. Tím neoslavuju 058

„jihočeskou selku radši než pražskou intelektuálku“, ale je zřejmé, že Ikonika vážně může se svým citovým přístupem k ortodoxnímu žánru nabrat úspěšný, osvobozující směr samorosta AFX. BRAINFEEDER / WARP

Tyto dva labely svádím dohromady, neboť to nejlepší, co vydali, se až záhadně prolíná. Šéf Brainfeederu a jeden z největších machrů na US beatové scéně Flying Lotus vydal na Warpu mezigalaktické, jazzem nasáklé, IDM provoněné, beaty prokládané a geniální album Cosmogramma. Kromě toho produkoval lobotomicko-hypnotické album A Suﬁ and a Killer od mistra jógy a pouštního zabijáka Gonjasuﬁho. Při poslechu Lorna, kterého pro Brainfeeder produkoval Clark (jeden z pilířů současného zvuku Warpu), mě napadalo, proč to vlastně na Warpu nevyšlo. Lorn má přesně to, po čem je u warpáků největší poptávka. Za Brainfeeder je jinak třeba zmínit jména jako Teebs (Ardour), Tokimonsta (Midnight Menu), Dr. Strangeloop (jednoskladbové EP) nebo Gaslamp Killer a jeho EP Death Gate. Legendárnímu Warpu dále vévodili autisti z Autechre (Oversteps i dodatek Move of Ten), Flying Lotus si tradičně kromě LP střihl ještě EP (Pattern+Grid World), taky se pomocí Compass(u) našel Jamie Lidell, pošuci převlíknutí za kapelu s názvem Nice Nice vydali po pseudoslávě dychtící album Extra Wow a kdybychom něco měli označit za jako že událost loňského roku, bylo by to určitě album Small Craft on a Milk Sea velkého mága Briana Enoa.

*** Výčet labelů v tomto článku je velmi zúžený, mimo elektroniku lze s nadšením nakouknout pod poklici labelům Woodist (Real Estate, Ducktails, Sun Araw), Mistletone Records (Toro Y Moi, Beach House), IamSound Records (Salem, Rainbow Arabia, Men) nebo Disaro, které se staly v loňském roce okultistickou základnou žánrové vlny witch house.

(White Ring, Modern Witch, oOoOO a další umělci, jejichž názvy jsou jen složeniny znaků). FULL MOON 14

KODE9 AND THE SPACEAPE (UK) TEXT JAN G. BÁRTA

„I don’t answer these kind of questions about dubstep, thanks.“ -- Kode9 Píše se rok 2053. Tedy spíš by se psal, kdyby na zemském povrchu zbyl někdo, komu zůstala schopnost psát. A číst. Na planetě pod Černým Sluncem dlí tma černější než vize Black Flag. Teď by měla zaznít věta: „A těch pár věrných...,“ ale nikdo věrný už nezůstal. Skončila sonická válka „a na zemi se rozhostil klid a mír a ticho“. Ve skutečnosti, která na pozdrav odpovídá nevyřknutým, ballardovsky temným tónem, žádné ticho není. Na povrchu nelze vydržet, jako uši nelze nadobro ucpat – ani hustý včelí vosk Odysseovi nepomůže. Bez přimhouření očí marně hledajících potravu barev, Země byla zdevastována zvukem Sonické války. Napříště už žádné „obrazy hrůz a násilí“, jen dlouhý, táhlý a nesnesitelný jekot sirén. Podzemní úkryty lidí toužících po tichu nebo melodii byly zničeny basou propastnou jak Mariánský příkop, dubový virus se dostal do špatných rukou, zvuk se stal nadobro hlukem a dříve tak uklidňující repetitivnost rytmických vzorců se změnila v noční můru. PARTIE SONICKÉHO DRAGOUNA

Černým úvodem jsem si dovolil přivést ad absurdum konceptuální zvukové vize dubstepového pionýra Stevea Goodmana, který je minimálně o čtyři Pitchforky známější pod producentským pseudonymem Kode9. Rodák ze Skotska se s oldschool junglem setkal poprFULL MOON 14

vé kdesi v Edinburghu. Později se začal v Londýně potýkat s gramofony a na konci 90. let se protloukal jako DJ v klubech typu Forward, kde se dral na povrch nový zvuk, hybridní beatové spektrum těžící z taneční rytmiky 2-stepu a zkouřených dubových vizí. Styl, který později snad sám Goodman pokřtil na „dubstep“, se stal zatím poslední z velkých odnoží hudby, vzešlé z raveové horečky. Děje se tak v důsledku kulturního pohybu, který britský hudební teoretik Simon Reynolds nazývá „hardcore-continuum“ (pro další informace o vývoji hudby po druhém létě lásky lze doporučit knihu Hudba ohně publicisty Karla Veselého). Goodman aka Kode9 začal produkovat vlastní tracky. Optikou dnešních komerčně laděných „dubsteperů“ jako je Rusko by šlo zřejmě o „hodně experimentální věci“. Sonické tripy měly jistotu zařazení v aktuálním IDM trendu a jeho skladba Ping se objevila na druhé kompilaci Grime (de facto předstupeň samotného dubstepu, žánr v lecčems odkazující na hip hop s povinným deklamováním a s temně rytmickými podklady, které v dubstepu začaly fungovat i bez MCho) labelu Rephlex, slavného bořitele melodických dogmat Richarda D. Jamese alias Aphexe Twina. Ping je ukázkou toho, o co Goodmanovi ve zvukové sféře jde – frenetická věc, ubíhající kupředu schizofrenním tempem po zneklidňujících basových plošinách, má k líbivosti většinové párty daleko. Jeho zvukové inženýrství je ovšem zakotvené v daleko větší teoretické fundovanosti, než by kdokoliv do DJe s kapucí řekl. Goodman studoval ﬁlosoﬁi a z dekonceptualistických

pamﬂetů má i doktorát, na začátku milénia se angažoval jako hudební publicista – jeho články jsou dodnes k dohledání ve starých číslech magazínů The Wire nebo XLR8R. Sám také provozoval hudební blog o aktuálním londýnském klubovém podzemí, nazvaný Hyperdub. AŽ OPADÁ LISTÍ Z HYPERDUBU

Hyperdub se proměnil na label, který je dnes vnímán jako jeden z nejotevřenějších přístavů toho, co by snad šlo bez urážky nazvat jako „elektronická hudba“. Prvním releasem Hyperdubu byla Kode9 cover verze Princovy již tak apokalyptické skladby Sign O’ the Times, nazvaná Sine of the Dub. Temná a vražedně pomalá předzvěst toho, co se mělo zanedlouho v jižním Londýně odehrát. Rave requiem, které si vystačí s minimem hlukotvorných prostředků a temný obraz deštivých ostrovních nocí Doriana Graye. Prvním dlouhohrajícím albem Hyperdubu jsou zádumčivé Memories of the Future, na kterých Kode9 přizval k mikrofonu MC Spaceapea. Orwellovská vize hudebního podzemí, sonický underground v plenkách, které netěsní, a především drsně syntetická výpověď o světě, kde zvukové nádoby praskají a hluk se nekompromisně vylévá do ulic. Syntezátory hrály na temnou notu a elektriﬁkované blues má k rannímu rozbřesku stejně daleko jako Erich von Däniken k pravdě. Deska vyšla v roce 2006 a Kode9 se od té doby odmlčel. Dokončoval svůj psaný deleuzeovský opus Sonic Warfare: Sound, Aﬀect and Ecology of Fear. 059

Nečekejte teoretizování o dubstepu – samotné slovo se ve skoro třísetstránkové knize objeví všehovšudy dvakrát. Jde o rozsáhlou studii militaristických aspektů zvuku a válečného použití hluku od bájného zničení Jericha hlásnými troubami, přes bojové pokřiky skotských highlanderů a nacistické experimenty s devastujícími frekvencemi až po izraelské sonické bomby nad Gazou a vysokofrekvenční odpuzovače mladistvých na stanicích londýnského metra. Na přetřes přijdou, formou upomínající na slavné plošinovité členění nomádského pamﬂetu Tisíc plošin od Deleuze a Guattariho, i zastánce ticha a upraveného piana John Cage nebo italský futurista Luigi Russolo se svým Manifestem hluku. Kniha pro všechny zapálené hledače bájné „hnědé noty“, po jejímž zaslechnutí se prý člověku uvolní všechny svěrače naráz.

dal štváčský plátek Sun kvazimediální hon, kterého nebyl ušetřen ani Kode9, byl Burial nucen přiznat své občanské jméno. Mercury Prize nakonec nezískal a byl tak ponechán v klidu, nicméně Kode9 měl po této frustrující zkušenosti chuť pomstít se. Naštěstí nakonec neublížil žádnému z dotěrných paparazzi, protože by pak dozajista bručel v base a my bychom přišli o skvostnou basu a syntetické bručení nové desky. Odplatou se stalo rituální spálení výtisku Sunu s odhaleným Bevanem u Kode9 doma v obýváku. Z nafouklé kauzy zbyl jen popel.

A Černé slunce v duši. ***

RECENZE KODE9 & THE SPACEAPE (UK) BLACK SUN (HYPERDUB, 2011)

KDYŽ (SE) BURIAL PRÁŠIL...

Goodman své fundované teoretické působení nedává do souvislosti s hudební tvorbou aliasu Kode9. Zvuk, který vypouští jako producent do světa, je jistě poučený a místy bytostně funkcionalistický, manýru z plezíru ale neočekávejte. Dubstep má rezonovat tělem i duší a Goodmanovi klubové prostředí svědčí (a sluší). Multitasking man je ale rozkročen přes vícero oblastí a sám v rozhovorech úlevně vydechuje, že se mu podařilo po pěti letech dokončit nové album Black Sun, opět v hlukové kolaboraci s MC Spaceape. K názvu Black Sun se, kromě obvyklé teze o inspiraci knihou J. G. Ballarda, váže jedna trochu veselá, trochu smutná historka z kuloárů britské garáže. Jednou z činností, která Goodmana kromě akademické dráhy, hudební tvorby a DJování zaměstnává, je i starost o hudební vydavatelství, která kromě radosti nad novými talenty obsahuje spoustu únavné agendy. Trefou do černého, včetně marketingové úspěšnosti, byl – a stále je – Burial. Anonymní producent si, co do popularity a tajuplnosti, nezadá s Banksym (i když už víme, jak vypadá, a že se asi jmenuje William Bevan) a srdce hudebního národa si získal temně melancholickými opusy. Andělská hudba bez tváře; ve světě podomácku dělané elektroniky je Burial ďáblovým advokátem. Ovšem poněkud plachým. V jeho skrývání se před publikem a bulvárem nebylo nic promyšleného – pouze vlastní stud a touha, aby to vše „bylo jen o hudbě“. Poté, co na něj před vyhlašováním Mercury Prize uspořáFULL MOON 14

TEXT TOMÁŠ BLÁHA

Pan Zákopčaník, maestro pozitivní energie, by z takového slunce v duši radost neměl, a to ani v momentech, kdy albem prostupují neskrývané pozitivní částice. Ty tu totiž nejsou proto, že by se v dystopickém světě, o kterém Kode9 a jeho kolega Spaceape začali referovat před pěti lety, změnilo něco k lepšímu. Finálnost, deﬁnitivnost a další stavy klaustrofobního stresu, které měly v podání Hyperdubu vždycky svoje kouzlo, jsou krásná věc, ale nabádat lidi pořád k tomu, ať si to radši hodí, než čekat na biblickou zkázu... to taky pořád nejde. Když Kode9 and the Spaceape pojmenují desku Black Sun, máte jistotu, že nepůjde o galavečer vtipu. Avšak místo obav z toho, co přijde, Black Sun řeší, jak se chovat a přežít. Neustálé praskání ohně dává tušit, že od okamžiku, kdy všechny ideály vzaly za své, neuplynulo dlouho; nakouknutí do změn a zachycení nálad ve společnosti má až nečekaný předobraz v reálném světě. A to „sun“ v názvu desky jako by mělo emblematický charakter. Byla to totiž země zapadajícího slunce, která značnou část populace vyděsila zprávou o úniku radiace po nehodě v jaderné elektrárně Fukušima. Což je také jedno z témat na Black Sun. Vůbec je zajímavé, kolik aktuálnosti v sobě dílo má, přestože je vystavěno na imaginární alternaci postapokalyptického světa. Kode9 nestrávil pět let, které od sebe dělí Memories of the Future a Black Sun, lelkováním. Kromě knihy a pedagogických

záležitostí vydal na svém labelu několik zásadních nahrávek, které pomohly proměnit současnou podobu taneční hudby. A komentáře těchto tendencí a proměn jsou také zachyceny na nové desce Black Sun. Kode9 si zjevně oblíbil debut Darkstar, který v loňském roce na Hyperdubu vyšel, narozdíl od nich se ale vyhýbá nostalgii a koketuje se staromilskými představami o životě ve zdevastovaném světě, výjimkou je snad jen skladba Hole in the Sky. Na hranici důležitosti a nepostradatelnosti stojí intertextuální vložka v podobě fiktivního světa, jehož součástí album Black Sun je. Goodmanův knižní projekt Sonic Warfare o sonických válkách a ekologii strachu s vyzněním nového alba koexistuje, ale možná trochu předčasně vymodeloval představu jeho zvuku. S militantními čakrami se příliš často nesetkáte. Existují výjimky: tracky Am I nebo Bullet Against Bone, ve kterých se deklamátor Spaceape mění v občanského buřiče, jemuž srdce tepe revolucí. Není těžké si při nich vzpomenout na London Zoo od The Bug. Většinu prostoru plní syntetická vlákna, na nichž se beaty spíše jen tak potulují a dokreslují atmosféru, jež není tak bezútěšná jako debut. V konceptu postapokalyptického románu je beatová radikálnost nahrazena rytmickou variabilitou. Jen škoda, že má monotónní tendence, využití syntezátorů se v některých skladbách až příliš podobá a sourozenecké pojmenování názvů Black a Green Sun tuto skutečnost nezachraňuje. Což se nedá říct o čínské zpěvačce Cha Cha, jejíž vokál je na desce zastoupen ve čtyřech skladbách a v příznačné komparaci s temným a uzavřeným způsobem Spaceapeovy rozpravy velmi příjemně kontrastuje. A Flying Lotus? Kdepak, kdyby ten featuring nebyl na bookletu napsaný, ani bych nepoznal, že se na skladbě Kryon podílel. Je jasné, že v úspěchu ani důležitosti novinka debut Memories of the Future nepřekoná, ale nejsem si jist, jestli to byl cíl. Kode9 se Spaceapem to měli po gigantickém úspěchu debutu těžké a abych byl upřímný, zvolená cesta se mi zamlouvá. Cítíte odér decentní recyklace, ale mělo to být jinak? Cestou k Black Sun člověk udělá víc kroků, než si na začátku myslel.

Je to dobře, nebo špatně? 061

RETRO MOONDOG (USA) TEXT JÁCHYM KROHE

Znáte to obnošené rčení, že ty nejlepší věci nejdou vidět? Denně míjíte na ulici bezdomovce s harmonikou nebo civilizací vyplivnuté folkaře, kteří potřebujou peníze na cigára. Člověk si na to rychle vytvoří určitou provozní slepotu. Louis T. Hardin byl jeden z těch pouličních umělců, kterých byste si při procházce po 6. avenue ani nevšimli. Přes den hrál na vlastnoručně vyrobené perkuse a rozdával zdarma svoji poezii a nahrávky, v noci se schovával před jinými, opilejšími bezdomovci. Byl by to klasický scénář, kdyby Louis T. Hardin aka Moondog nebyl ikonou avantgardního jazzu a jedním z tvůrců minimalismu, nečetl spolu s Ginsbergem a neobjevil se ve ﬁlmu s Williamem Burroughsem. Ty nejlepší věci nejdou vidět. A Moondog, protože byl slepý od šestnácti, neviděl vůbec nic. Ani světovou válku, ani New York, na jehož ulicích žil celých třicet let. Možná proto můžete postřehnout neobyčejný způsob, jakým se v jeho hudbě mísí vnitřní svět s tím okolním. Už jako malý se naučil hrát na tam-tam u jistého siouxského náčelníka, v jehož vesnici sloužil Louisův otec jako misionář. To mělo vliv na jeho tvorbu až do konce života; tvrdil, že siouxský zpěv plný synkop spolu se čtyřdobým rytmem je předchůdcem swingu. Hudební teorii se naučil tak, že chodil poslouchat zkoušky orchestru, odkud ho ale kvůli nevhodnému oblečení brzo vyhodili – chodil zásadně v kostýmu boha Thora. Díky tomu si získal přezdívku „Viking z 6. avenue“. FULL MOON 14

Jaký styl může na Manhattanu, výkladní skříni západního světa, hrát santa claus ve vikingském outﬁtu? Čekali byste třeba nějakou unplugged verzi black metalu. Ale určitě ne barokní kánony hrané v nepravidelném rytmu na podivné trojúhelníkové bubny s názvy jako „Oo“ nebo „Oo-ya-tsu“. Mezi chodci, kteří Moondogovi hodili pěťák do klobouku, byli i Terry Riley, Steve Reich nebo Philip Glass, kteří Moondoga nejen střídavě ubytovávali u sebe doma, ale dali mu i příležitost dirigovat orchestr a nahrávat desky. Později se o něm vyjádřili jako o svém velkém vzoru a předchůdci minimalismu. Na konci šedesátých let vzniká Moondogovo eponymní album a chvíli po něm jeho pokračování. Většina kompozic má pod dvě minuty, vévodí jim originální perkuse a uklidňující monotónnost rytmů a pseudorytmů, které uvozují téměř každou skladbu. „I’m not gonna die in 4/4 time!“ Místy se viking doprovází ﬂétnou, cembalem nebo celým orchestrem. Občas se objeví i vokály, samozřejmě stejně minimalistické jako všechno ostatní: „All is loneliness here for me, loneliness here for me, loneliness.“ Na H’art Songs předvádí trochu „mainstreamovější“ klavírní písňové kompozice, zatímco na Sax Pax for a Sax se dostává do popředí jazzový saxofon a swingové variace (nezapomeňme ale, že swing se Moondog naučil od Siouxů). Některé skladby se opakují, některé, jako třeba Bird’s Lament, se procpaly snad na každé album. Několik z nich si vypůjčili i takoví interpreti jako Antony and the Johnsons, Kronos Quartet nebo Janis Joplin. Ta Moondogovi podle jeho slov doslova ukradla smutný kánon All Is Loneliness; ale

nezlobil se na ni, protože ho Janis prý oslovovala „beautiful cat“. Jednoho dne Moondog opustil své manhattanské stanoviště a beze slova emigroval do Německa. Šestá avenue přišla o svého vikinga a Philip Glass v televizním vysílání oplakal smrt génia minimalismu. Slepý bezdomovec si mezitím užíval své „země zaslíbené“, jak Německo nazýval, psal sonáty v braillově písmu a jeho kariéra jenom vzkvétala... Ten zvláštní rozpor mezi světem v hlavě a mimo ni ukazuje i Moondogova svérázná teologie. Cítil se svázaný křesťanským „monopolizováním času“ a vytvořil si vlastní dataci, rok nula umístil někam k prvním civilizovaným společnostem. Je skoro symbolické, že podle svého času zemřel v roce 9999. Na motivy svého originálního kalendáře (kam se hrabe ten mayský) napsal i kánon pro tisíc hráčů. Ale stejně jako my pořád počítáme čas gregoriánský, ani tisícihlavý kánon se nikdy nedočkal živého zpracování. Moondog se v jednom z mála rozhovorů, které poskytl, nazval rebelem proti rebelům. Zatímco se ostatní skladatelé po strašném zážitku války vyjadřovali pomocí atonality a disharmonie, Moondog válku neviděl. Žil ve svém barevném světě.

Tam, kde spolu na flétnu a bubínky hrají Bach, Glass a siouxský náčelník. 063

064

FULL MOON 14

DOKUMENT BEYOND ULTRA VIOLENCE: UNEASY LISTENING BY MERZBOW IAN KERKHOF, 1998 TEXT ONDŘEJ KAMENICKÝ

Akita Masami je chlápek, který se hodně fotí s ptáky a rád je obsazuje na obaly desek. Chlápek, který rád evropskou meziválečnou avantgardu a porno. Akita řečený Merzbow. Merzbow v žádném rozhovoru nezapomene zmínit, že se vidí jako pokračovatel kolážovité estetiky Kurta Schwitterse, jen s tím rozdílem, že Němcovu obsesi rozšířit závěsný obraz na přehlcený „vydesignovaný“ prostor určený ke kontemplaci nahrazuje zvukovým prvkem. Tahle opakovaná modernistická tendence týkající se média, které se chce za každou cenu stát něčím jiným, než ve skutečnosti je (obraz přecházející do architektury; fotografie ukazující se jako film; hluk toužící stát se hudbou), míří navíc v případě Akity k různým uměleckým rituálům, formám mystického střetu. A co si budeme povídat, i k prasárnám. Dokument Iana Kerkhofa (alias Aryana Kaganofa) Beyond Ultra Violence předvádí Merzbowa jako skromnou bytost představující východiska své práce. Snímek ale paradoxně směřuje ke „gore dokumentu“: hrůzné není to, co je temné a skryté v koutě, ale to, co je maximálně vidět (nebo slyšet). Hodně světla, velký detail a agresivní předváděčka trhaného masa i zvrácenějších hovězin. Estetika krajnosti, vyexponovaná blemcavou ruční kamerou a vysokým kontrastem zejména zelených a červených barev se objevila i v Kerkhofově celovečerním filmu Alles naar FULL MOON 14

de Klote (Všechno v prdeli, 1996) o feťácích z holandského houseového podsvětí. Kameru více zajímají masky a filtry, s nimiž vyrábí pulzující rytmus obrazu. Ten se nezajímá o to, co se odvíjí před kamerou, ale prostřednictvím nejrůznějších manipulací narcisticky upozorňuje pouze na sebe sama (stejně jako Merzbowovy hudební brykule), na povrchní zážitek, usilující o totální vyšťavení smyslů a povolení střev. Beyond Ultra Violence a Alles naar de Klote jsou více než cokoli jiného VJingový experiment. Není náhodou, že se sám Akita režisérsky podílel na krátkém snuffu Shitsurakuen: jôbafuku onna harakiri (Ztracený ráj: harakiri ženy v uniformě, 1990), kde si dívka rozřízne podbřišek a to, co bylo uvnitř, je najednou všude okolo. V druhé kapitole Beyond Ultra Violence nazvané Clitorodectomy se spolu s bondage fotkami objeví i pár archivních ukázek právě z tohoto filmu. Merzbow se přitom představuje jako fanda BDSM, zasvěcující do japonské historie tohoto žánru, který prý začal nabírat extrémních poloh až po druhé světové válce. Jestliže Akitovi formálně vypomohla technika Schwittersovy Merzbau obhájit způsob, jak se k noiseu stavět a definovat ho, pak jeho „obsah“ (sexuální exces a fyzické utrpení) je inspirován zneuznanou surrealistickou figurkou Georgese Bataille. Bataille, zachmuřený filosof opakovaně pracující s motivy smrti, násilí a transgrese, připravil půdu pro Merzbowa svými otázkami po zkušenostech extáze a mystického splynutí. Vnitřní zkušenost podle Bataille znamená zkušenost člověka utopeného v sobě samém a má jediný princip – svou vlastní intenzitu. Sexualita je pak zkušeností stálého střetu se

zákazem a tento zákaz je potřeba překračovat. Transgrese? Neobhajujeme teď sado-maso a noise? Noise, to je pád bez dopadu, let, který nikam nesměřuje, strnulé stání na ničem. Kerkhofův dokument v podobně křečovité konstelace probleskuje zástupem atraktivních momentů. Zástup je ale nekonečnou frontou na maso a obraz permanentním ozářením, což z něj přestává dělat kinoatrakcí a posouvá ho někam na pozici zmíněného útočného VJingu. Neuznává čas a realitu zobrazovaného prostoru nebo jen minimálně. Mnoho citací popkulturních výdobytků současného Japonska – od počítačových her přes astrozombies až po pouliční reklamy – teče v dokumentu přebytečnou energií, kterou Merzbowův hluk jako symbiotický vir vysává. Krouží kolem středu, kde nic není, vytváří záhadný kult, který vyvěrá z nostalgie po avantgardě, z porna a navazujících latentních choutek. Interpretovat ho nemá smysl, neboť zůstává povrchem. Což leckdo může chápat pejorativně, ale s dualitou povrch – hloubka (rozuměj skryté významy a symboly) se tu nikdy neoperovalo. Přestože jde Akita pod povrch alespoň v souvislosti s kulturně-historickým kontextem evropské kultury (vedle obdivu k Schwittersovi a Bataillovi srovnává principy gotické architektury se současnou tokijskou metropolí), na logice věci to nic nemění. Jeho produktem je ničivý zvukový fenomén, neměnné prázdné téma, vykašlaný hybridní mechanismus. Provokace vystupuje od počátku jen jako symptom.

„There’s no such thing as noise.“ 065

NEDĚLNÍ ODPOLEDNE

STANE SE (V PARKU) TEXT AL BURIAN PŘEKLAD BRO

Dnešek je jeden z těch dní, kdy je venku tak akorát teplo, trávník se zdá extra zelený a chce se vám jen tak ﬂákat na sluníčku. O hudbu se postarají dva pouliční muzikanti, kytara a trubka. Není to špatné, ale až vtíravě radostné, a pak, co všichni mají s těma trubkama? Něco mi na tom zvuku nesedí, rozčiluje to mě i mé uši. Že by se mi po těch letech, kdy mi rock hobloval sluch, začal zase vracet? Třeba se folikuly ušního aparátu během dlouhých hodin v tichosti mého bytu odhodlaly k dalšímu životu, co? Tenhle park je vážně hezký. Docela malý, taková oázka; nehrozí, že se v ní ztratíte, ani pocit, že jste civilizaci nechali někde za sebou. Jediné místo, ze kterého nejdou vidět ulice ani budovy města, je kavárna uprostřed. Jako ve většině oáz, všechno je tam předražené. Trumpetista bloumá jinam a v tichu po jeho uřvaném, přehlušujícím hraní se do popředí dere nový hluk – mechanické repetice umca-umca-umca minimal techna, tradičního berlínského soundtracku pro chvíle pohodky. Jestli mě čte někdo, kdo si myslí, že je na téhle hudbě něco hustýho, přál bych si mu ukázat fotku jeho lidí. Fotku zfetovaných pitomců, árijských mátoh kývajících se do rytmu přebuzeného magneťáku. Za bílého dne. Nutí mě k myšlence – co supremacismus a minimal techno, existuje něco takového? Kdo ví; ani náhodou se ale nechci zdržovat v blízkosti podobných živlů, ať už se ohání jakoukoli ideologií, a tak se zvedám od svého stromu a hledám vhodnější stín. Park je plný lidí. Jak se mi často v takových situacích stává, začínám přemýšlet o úvodní části 2001: Vesmírné odysseje – o vyhladovělých pravěkých lidoopech, tak urputně se protloukajících nehostinným povrchem Země. A podívejte se na nás teď: všudypřítomní, přežraní a nadpočetní. Nechutné. Aspoň že to techno je odsud míň slyšet, jenom c-c-c v dálce, jako pračka. Přiznávám, že mě rachotivý zvuk pračky občas uklidňuje. Jonathan Franzen ve svém románu Freedom podává nejjednodušší možnou deﬁnici deprese: „Mít silný odpor k sobě samému.“ Něco takovéFULL MOON 14

ho se těžko překonává, jak potvrzuje další rčení: „Můžeš utéct kamkoli, ale před sebou se neschováš.“ Není žádná náhoda, že tolik umělců a muzikantů trpí depresemi. Nemít se rád vás dožene k hledání útěchy mimo sebe. Zvýčený cit pro detail je u lidí trpících depresemi vědecky dokázaný; tento fakt vede k uměleckému výstupu. Každý, kdo někdy potřeboval umřít, zná konečné upnutí se k životu. Takové nad-vědomí přináší písňové texty, které se zjevují zdánlivě odnikud a rovnou zformované do slok a refrénů, nahodile osvětluje kompozici obrazu, který se chystáte namalovat – přetváří realitu šťastných párů potloukajících se slunným odpolednem v parku do estetického objektu, namísto bolestivého uvědomění vlastního neštěstí, samoty. Mám své vady, vím, ale nikdy bych nezašel tak daleko, abych o sobě řekl, že k sobě cítím odpor. Sám se sebou jsem v pohodě; když je mi zle, všechno napraví krátký pobyt v parku. Krásně to pro mě perspektivizuje škálu a šíři lidských povah. Po chvíli se na nebi seskupí temné mraky a vysajou rozdíly mezi světlem a stínem, a z parku tak vytvoří náhle chladné uniformní prostředí. Listí na stromech začne hučet potlačeným hněvem. Chlápci bez triček a holky v bikinách se plaše rozhlížejí kolem, nechápou, jsou jako identické klony Adama a Evy, které si znenadání uvědomily svou nahotu. Rajská zahrada. Co by je asi tak úplně vyhnalo? Nic extra, stačil by lehký deštík. Stolní tenisti opodál se povětrnostními změnami nenechají vyrušit. Prefabrikované pingpongové stoly z kovu a betonu, které jsou po parku rozeseté, jsou oživením města. Zvedá se vítr, který šlehá kolem nás, a vedle mě si sedá posmutnělá holčička. Jak se sbírá k dešti, vytahuje igelitový sáček, který si nasazuje na hlavu. Může jí být sedm nebo osm. U ping pongu žádná změna, ačkoli se obloha nafukuje, divoce natéká a rychle tmavne. Najednou se rozevře a ohromná záplava vody se snáší k zemi, spěchám se schovat pod nejbližší markýzu. Pod přístřeškem si uvědomuju, že se tu se mnou, mezi jinými, choulí i někdo povědomý. No jestli to není Marcus Greenberg, zavedený newyorský kurátor a můj starý známý ze Států. Vlastně by mě nemělo překvapovat, že ho tu vidím; v Berlíně můžete narazit na kohokoli, potkat jednoho z výtvarnických supů je běžné. „Čau, Marcusi,“ říkám mu. Nevypadá, že by nadšením z toho, že mě vidí, jásal, ale proboha, vykysli jsme pod markýzou v dešti a vážně se snažím

o nejlepší možnou konverzaci, což ho nakonec přinutí, aby mě představil ženě, která trpělivě stojí po jeho boku. „Tohle je Joan McNeedles.“ „Možná bychom mohli zajít na něco dovnitř,“ navrhuje Joan a kouká oknem do kavárny. Je nervózní a jaksi nepřítomná, znuděná několikatýdenním cestováním z místa na místo. Vstupujeme dovnitř. Je to spíš cukrárna, pro rodiče s dětmi. Objednávám si pivo. Marcus se na mě nesouhlasně otáčí. Pak se ocitám v trapné pozici. Marcus musí nutně vyřídit nějakou pracovní záležitost, ale technologickému krámu, kterým to chce provést, se v kavárně nedaří připojit na wi-ﬁ. Po horečnatém rozhovoru s obsluhou kavárny vylézá ven na déšť a loví signál, čímž mě nechává s nezáživně vážnou ženskou. Ukazuje se, že Joan McNeedles má doktorát, vyučuje středověkou anglickou literaturu a když jí říkám, že jsem spisovatel, zmiňuje, že minulé léto jen tak mimoděk napsala román: „Což je zvláštní, protože mě beletrie vůbec nezajímá.“ Celou dobu se snažím nevzpomínat na jednu Markusovu eskapádu. Tohohle dne jsem se vždycky bál, přemítám. Věděl jsem, že jednou nevinně narazím na někoho, koho osobně znám, v pornu. Filmu nebo fotce. Věděl jsem, že to bude hodně divné a znepokojivé, něco takového prostě musí být. Když se mi to ale kdysi konečně přihodilo, přestože jsem si myslel, že na něco takového budu připravený – nebyl jsem. Bylo to věčné riziko, které s sebou nesla práce v chicagském knihkupectví Quimby’s. Pod pultem tam procházelo hodně divných věcí a zrnící DIY porno nahrávky s Markusem coby mužem měsíce byly běžné položky. Sebevědomě se zubil z obrazovky – a že měl proč. Naše vzájemná rivalita to tehdy jen rozdmýchávala. Marcus se po chvíli vrací z deště, mrzký a celý mokrý na mě civí. Joan se ptá, odkud se známe. „Z Chapel Hill,“ odpovídám a Marcus přikyvuje. V jeho obličeji je vidět, jak se vzpomínku snaží potlačit, jak se snaží nemyslet na temnou minulost, kterou si nese. Mě to nutí o ní přemýšlet o to víc. Připadám si tak vůči němu nefér, proto se rozhodnu ještě chvíli zdržet a předstírat zájem o konverzaci s Joan. Vidím, jak ho to vytáčí, ale po chvíli vztek mizí – strašně se bavím, zatímco on se vznáší někde v sobě. Nakonec je čas zakopat i tuhle sekeru. Venku přestalo pršet.

Říkám jim, že beru roha, a hned to taky dělám. 067

TEXT JASON ORLOVICH PŘEKLAD BRO

Proč je hraní v New Yorku taková nuda? A nebylo to tak vždycky? Přesně o tomhle jsem si minulý týden horečnatě povídal s jednou kamarádkou z Chicaga, která přijela na návštěvu a náhodou se živí hudební publicistikou a manažerstvím současných slavných indie partiček. Říkal jsem ji o rozhovoru, který jsem dělal s Chrisem Leem, bratrem Teda, jehož kapela Vague Angels je z těch nedoceněných klenotů, které tady nikdy nehrajou, a o důvodech, proč hrávají daleko od New Yorku. „Prostě to tady není zábava,“ říkal mi Chris pár týdnů po návratu z Itálie, kde nějakou dobu žil se svou přítelkyní. „Nikdy to není tvůj večer.“ Někomu se to může zdát divné, ale věděl jsem, co tím myslí. Důvod, proč se tolik kapel žene do New Yorku a Brooklynu, je ten samý, proč jich většina odsud zdrhá, jak to jen jde – na krátká turné po východním pobřeží, na nahrávání na venkovský sever státu či relaxovat na chaty v podhůří Catskillských hor, které nemají co dělat s koncertováním. Scéna v New Yorku velkým počtem hudebníků spíš strádá – na každém koncertě jsou jich spousty, což obyčejnému fanouškovi ubírá na zážitku. Někomu se to může zdát divné, ale je to přesně to, co Chris mínil, když říkal, že není zábava tady hrát. Narozdíl od koncertů na turné, pryč od okoukaných tváří a důvěrně známých klubů. Jistě, New York má zdravou scénu, ale zároveň cizí a odtažitou; nekonečná přehlídka dovedností a dílčích úspěchů, jako na velkých rodinných sešlostech. Kamarádka se přijela podívat na koncerty dvou kapel, jež byly jejími klienty. Smáli jsme se tomu termínu i tomu, že mi nebylo jasné, co pro ně má jiného dělat, než že s nima zajde na večeři, než si vyrazí na drink se mnou. Říkal jsem jí o článku, který píšu o vlivu současného tisku na nezávislou scénu, totiž jak nezbytně nutné je pro každou kapelu pohnout se z místa – argumentem budiž představa, že hudební novináři jsou jako dopravní policie, která se stará o plynulou řadu hudební materie, že příběh, záběr a prezentace každé nové kapely jsou ztracené uprostřed statických a ořezaných možností, které jsme si jako umělci a konzumenti vytvořili. Ne že by se mnou úplně nesouhlasila, jen nad tím pokrčila rameny a odbyla to připomínkou, že tak se 068

teď věci prostě mají. Přemítal jsem, jestli ji vůbec její práce ještě baví, jestli jí náhodou nechybí spolupráce s DIY kapelami, staromódní odesílání tiskovin poštou nebo obyčejné, ale poctivé telefonáty. Příběh kapely, stejně jako její vystoupení, dávno nepatří tomu, kdo je jistí zezadu. Příští týden jedu do Paříže, kde dokončím další projekt o původnosti projevu kapel a snad i zmíněný článek o úloze tisku v současné hudbě. Budu bydlet u svého dobrého kamaráda, kterému zanedlouho vyjde u britského nakladatele kniha, na které dlouho dělal a ještě déle vyjednával s nakladatelem. Byl šťastný a asi se mu i ulevilo, že si tu knížku před tiskem přečte i někdo jiný, někdo, kdo mu snad pomůže utřepat rytmus celého díla – v podobnou zpětnou vazbu doufá i většina hudebníků. Umění ve vakuu (ložnici, studiu) jednoduše neexistuje. Před dvěma dny jsem dostal email, který mi vylekaně hlásil, že nakladatel dostal zprávu od právníka kamarádova známého, který se dožaduje spoluautorství na knize a hodlá se o ně i soudit. Stejně jako o budoucí autorský podíl. Není žádným tajemstvím, že kniha obsahuje jejich společné příběhy, ale každá autorská tvorba odněkud pochází a tohle si spolu odžili, než se ve zlém rozešli. Kdo ví, jak tohle dopadne, ale jak se zdá, příběhy, jež píšeme a prodáváme, stejně jako představení, která hrajeme, se vzdalují dál a dál od svých autorů.

Najednou to vypadá, že se nikdo nebaví.

TEXT PAVEL VULTERÝN

Londýn, stejně jako každé velké město, nabízí nekonečnou řadu příležitostí. Jediné, co musíte udělat, je být dostatečně ambiciózní, bezohledný a ukázat všem okolo, že to myslíte vážně. Anebo mít prostě kliku. Já jsem se dal v životě raději na dráhu štěstí, protože na to, abych byl ambiciózní, jsem bohužel příliš líný. Mám ale kamaráda, který dlouhou dobu pracuje na Emirates Stadium, domácím stadionu Arsenalu. I mně to přišlo jako zajímavá zkušenost, a tak místo abych platil nehorázné sumy za vstupné, rozhodl jsem se, že se tam nechám zaměstnat a na fotbal se půjdu podívat zadarmo, nebo ještě lépe, nechám si za to zaplatit. V teoretické rovině je to nejlepší práce na světě

a já jsem chtěl zažít, jak vlastně vypadá ta „neopakovatelná anglická fotbalová atmosféra“. Na fotbal jsem svého času chodil i v Čechách, ale jako příznivec zelenobílého baletu z Vršovic jsem si ho nikdy moc neužil. Co si budeme nalhávat, chodit na Bohemku bylo spíš utrpení a můj nejzajímavější zážitek byl, že jsem se stal očitým svědkem incidentu, kdy nezbedný fanoušek pod přezdívkou Ritchie přelezl ochranný plot a napadl postranního sudího. Později se před šéfy klubu hájil slovy: „Pane Švarc, já byl vožralej jako kráva,“ takže jsem se nakonec na Bohemce přeci něco naučil... Nicméně zpátky k Arsenalu. Na hladký průběh zápasu potřebujete spoustu poskoků, přesto dostat se k takové práci chce čas. První pohovor jsem absolvoval na začátku února a ucházel jsem se o práci barmana na úrovni soukromých boxů. Je to stejná práce, kterou dělá můj kamarád, takže jsem věděl, že se nepředřete a dostanete slušně zaplaceno. Už na pohovoru mi ale bylo řečeno, ježto jsem bílý mladý muž (tohle mi do očí nikdo neřekl, ale jiný důvod to nemělo), že by pro mě byla mnohem vhodnější práce v samotných boxech, a to obsluha lidí, kteří si podobný prostor mohou zaplatit (v překladu se ten post jmenuje sluha). Jelikož jsem věděl, že na této pozici si k normálnímu platu dost přivyděláte na spropitném, rozhodl jsem se to zkusit. Po prvním pohovoru následovalo ověřování referencí. To je takový národní obyčej, během něhož váš budoucí zaměstnavatel obtelefonovává kontakty, které mu dáte, a ptá se jich, jestli jste někdy někoho nezabili. Dodneška mi nedošlo, proč si s tím někdo láme hlavu, když jim klidně můžete dát kontakt na sebe sama a jenom se představit jako Ing. Králík, ale dobře, pravidla jsou pravidla. To zabere další týdny, až vás konečně pozvou na zasvěcení do pracovního procesu. Na ploše dvou hodin vám ukážou, co bude vaše práce obnášet a předpokládají, že si to budete pamatovat. Jako by to nestačilo, musíte se zúčastnit ještě jednoho mítinku, během kterého vám vysvětlí, jak v práci neuhořet. Když konečně projdete všemi komplikacemi, jste „připraveni“ pracovat. Má to ale drobný háček. Pracujete i jinde, protože domácí zápas se koná jednou za dva týdny a z toho byste nevyžili. Například já pracuji v kavárně šest dní v týdnu, a tak vždycky, když mi volali z Arsenalu, že by bylo skvělé, kdybych měl tuhle neděli volno, já ho neměl. Až se jednou treﬁli. Dva měsíce od pohovoru. FULL MOON 14

Tímto neuváženým krokem jsem se mimochodem konečně dotkl antického ideálu pracovat sedm dní v týdnu, ale to mi došlo až později. Nebo lépe řečeno pozdě. Nesnáším, když je něco poprvé. Poprvé je vždycky všechno špatně, ale stát se to musí, protože bez poprvé se nestane podruhé, potřetí a nakonec rutina, která vás zabíjí. Dorazil jsem na stadion v předstihu, abych mohl vychutnat kouzlo místa a pořádně si vyžrat to, jak jsem nervózní a nemám potuchy, co se po mně bude chtít. Zpočátku jsem se ještě utěšoval tím, že nejsou padlí na hlavu a že mě nemůžou nechat dělat práci, kterou jsem nikdy nedělal, samotného. Dají mi někoho k ruce a basta. Tuhle teorii jsem musel záhy opustit. Nasadil jsem výraz sebevědomého mladého gentlemana, které ho nic nerozhodí. Koukáte se lidem do očí, mluvíte hlubokým hlasem a... jste ztracení jako poslední kotě. Nebyl jsem sice v útrobách Emirates poprvé, ale vždycky mě fascinuje, jak složitý je to komplex. Dostat se z bodu A (vstup pro zaměstnance) do bodu B (místo určení) může člověku zabrat od pěti minut do pěti hodin v závislosti na orientačním smyslu a ruku na srdce, v téhle disciplíně já zrovna nevyhrávám. Nechal jsem se proto vést za ruku až na místo, kam jsem patřil, to jest na level boxů. Kdybyste někdo přemýšleli, co to box je, je to místo, resp. místa, která má každý moderní stadion. Nacházejí se nad a pod sektory pro sezení a lemují celý obvod stadionu. Když má vaše ﬁrma spoustu peněz a už neví co by, může si takový box na sezonu pronajmout a poté ho za odměnu půjčovat věrným zaměstnancům. A v ceně bude trotl jako já. Na místě mi bylo oznámeno, že budu servírovat kávu a sušenky, protože je to moje první zkušenost. Jednoduché. Ale abych si svoje tolary zasloužil, postarám se o dva boxy. Co by ne, třeba pět. První, co jsem musel udělat, bylo najít svého přímého nadřízeného. Jeho jméno bylo Dimitrij, byl z Ruska a byl to od pohledu debil. Na jednu stranu jsem mu rozuměl, poslední zápas sezony a on se musí otravovat s nějakým ťuňťou z Čech, který tu nikdy nepracoval a nemá potuchy, co se po něm chce. Na druhou stranu jsem mu za jeho arogantní přístup toužil zlomit nos rovnou a zuby poslat na dobírku. Dimitrij mi ukázal dva boxy... a to bylo všechno. Od té chvíle jsem to měl na starosti já, a tak jsem si sedl FULL MOON 14

a dvě hodiny zíral, jak připravují trávník. Asi jsem měl dělat něco jiného, ale vzhledem k tomu, že mi nikdo neřekl co, a luxovat sám od sebe nezačnu, řekl jsem si, že matkou moudrosti bude tentokrát čekání a nějaké sušenky a kafe jsou ostatně na konferenčním stolku. Trávník nakropili svědomitě. Po dvou hodinách přišla hosteska a řekla mi, že je čas čekat na hosta před boxem. Měl jsem radost, že zas chvilku vím, co dělat, a tak jsem hezky čekal před boxem. Jenom jsem nevěděl, před kterým z mých dvou boxů je to správně. Střelil jsem to padesát na padesát a samozřejmě minul. Hosté dorazili do boxu, kde jsem nebyl, a tak šli raději někam na oběd. Když jsem to zjistil, spadl mi kámen ze srdce, protože jsem si říkal, že tam budou mít beztak lepší sušenky. Zbaviv se jednoho problému, čekal jsem u druhého boxu. Minuty utíkaly a mě už z neustálého úsměvu bolely vrásky, když konečně dorazili mí první skuteční hosté na Arsenalu. Tedy první, které jsem neminul. Familiérnímu chlapíkovi po středních letech a jeho dvěma šestnáctiletým konkubínám jsem pomohl dovnitř a začal přemýšlet, co to vlastně znamená dobrý servis. Tak mu dám pivo, tím nic nepokazím. Otevřel jsem mu třetinku Heinekena a on mi vrazil do ruky dvacet liber. Vysvětlil jsem mu, že mi nic dávat nemá, ale jestli na tom trvá, může mi to dát po zápase, až jak nám to spolu půjde. Ale nenechal si to rozmluvit, asi si myslel, že si předplatí moji pozornost. Nikdo nemůže říct, že jsem ho nevaroval. Nabídl jsem něco jeho „dcerám“ a on mi vrazil další dvacku. Napadlo mě, že jestli to takhle půjde dál, zavřou mě za krácení daní. Vydal jsem se raději do druhého boxu, protože jsem se bál, že když neodejdu, bude mi cpát peníze, dokud nějaké bude mít (a měl by je asi dlouho). Ve dvojce čekalo překvapení v podobě dvanácti anglických fanoušků Arsenalu, kterým ﬁrma zapůjčila box, a tak se přišli zadarmo ožrat. Vida, že už našli ledničku, nebudu se s nějakou kávou otravovat, nechal jsem je vlastnímu osudu a šel zatáhnout žaluzie do boxu číslo jedna. V Anglii totiž mají velmi přísné restrikce, co se konzumace alkoholu na stadionu týče. Stane se vám tak, že sice zaplatíte nekřesťanské peníze za pronájem boxu, ale patnáct minut před utkáním jdou žaluzie dolů a zůstanou tam, dokud neuběhne patnáct minut po utkání. Můžete si proto vybrat: sledovat zápas s pivem, ale na televizi uvnitř boxu, nebo bez piva, ale na sedačkách před boxem. Absurdní.

Zábava v prvním boxu se mezitím pořádně rozjela, protože ke třem časně příchozím se přidalo dalších deset lidí, kteří si chtěli zápas užít na úrovni, na jakou jsou zvyklí, a tak si hned objednali láhev šampaňského. A protože taková stojí na Arsenalu 160 liber, objednali si rovnou dvě. Vtipné je, že konečný účet za box jde jeho správci. Když ten o něco později dorazil a zjistil, že jeho hosté už stihli propít cirka pět set liber v době, kdy zápas ani nezačal, rozkázal jednu láhev vrátit a další konzumaci si každý hradí ze svého. Najednou už nikdo pít nechtěl. Pro mě se neměnilo nic, pobíhal jsem mezi boxy, schovával se na záchodě a sem tam někomu udělal kafe. Překvapivě už mi nikdo žádné další peníze nedal. Upřímně jsem se tam cítil velice nepatřičně a budu vážně uvažovat, jestli mi takováhle práce stojí za to, zvláště když na fotbal vůbec nevidím, jelikož se pořád musím někde schovávat. Když sudí odpískal konec (Arsenal to s Aston Villou projel 1:2), poklidil jsem box, Dimitriji řekl, že na to dlabu, a šel jsem domů. Tedy chtěl jsem jít domů, ale než se mi podařilo najít cestu do šaten a z nich k východu, uběhlo dalších čtyřicet minut. Dojel jsem domů utahaný jak z bojového výcviku a skoro nevyšel schody do pokoje. Londýn je plný příležitostí a nečekaných zážitků.

Někdy si ale člověk musí dát majzla na to, co si skutečně přeje.

TEXT BRO

Nejzavrženíhodnější je vymezování se vůči jednotlivcům. Nesnáším to ještě víc než ohrazování se proti institucím (ať už faktickým či tomu, co představují). Pokud takový postoj má ozřejmit vztah daného reprezentanta k té které entitě, je to celé špatně. Jako by nestačilo mít jednoduše rád; nedostatek sebeúcty vedoucí k okázalým projevům, o které jde, nejen že podtrhává kopýtka, ale zcela devalvuje jakkoli pohledný náhled. Lars von Trier je hodně na očích a schytal to plnou měrou, hyperkorektnost proti umění polemiky (a v polemice), ale nejvíc se mi to protiví v rámci osobních vztahů. My dad is bigger than your dad, he’s got eight cars and a house in Ireland. 069

Jsem lepší člověk, protože je mi šumák, že se na letošním mistrovství světa českému hokejovému mužstvu celkem dařilo. Ale hlavně, nebojím se to dát najevo. Je mi to tak strašně jedno, až mě sere každý, kdo tomu týmu doopravdy fandil a prožíval to s trikolórou na tváři. Šel bych houšť, ale jsem tak vysoko nad věcí, že už to dál nejde. Taky jsem lepší, protože mám osrdíčkované ty písničky od pAper chAse, které ty posloucháš nejmíň. A naopak, jak tyvole můžeš mít rád The Kids Will Grow Up to Be Assholes, co jsi to za blbečka? Implantace nerozhoduje. Přesvědčení neprodává. Záznam nesupluje. Nejlacinější je případné lapsy přejít implicitním, leč zcela expletivním, Však v pohodě, recese ne?, chybí ti nadhled. Nemyslím. Domácí pohoda začíná v kuchyni, prorůstá pokojem pro hosty, větví se v sousedství. Hell is other people. Přesně tak, hodně demagogie, svět se neděje, je dávno pryč, z paměti, jsme sami a za trest se potýkáme s vizemi, které se tváří, že jsou skutečné, že dávají smysl, že hrají roli. Peklo je v tom, že se nedají vypustit, že se s nimi musí počítat. Neodporuje si to, realita je dána její (svojí) percepcí. To samé platí pro snění. Peklo je nepoznat, že tohle je ono. Peklo je doufat v nebe. Nebe je nebát se pekla. Ale co, vychází EP Dimples od The Nighty Nite.

Tři dolary pade, zainvestujte – je tam všechno.

TEXT PAUL WALLFISCH PŘEKLAD TOMÁŠ KEJMAR

„Je načase odložit boha, proklít tak děti a nechat nemocné, ať je jim o trochu hůř,“ zpívá Bill Callahan u mě na terase. Slunce již několik dní visí jako přibité na modrém německém nebi bez mráčku. Naposledy jsem na sobě cítil déšť téměř před dvěma týdny na hřbetě velblouda na Sahaře. Jeli jsme přímo na jih z Fèsu, skrz Střední a Vysoký Atlas. Zatímco jsme projížděli nekonečnými kilometry tundry, hrálo nám v autorádiu doko070

lečka album Tundra od Enablers. Blížili jsme se k neproniknutelné hranici s Alžírem a kapky deště se v poušti zdály být stejně velké jako brouci vrubouni na dunách. Tam, kde jsem před pětadvaceti lety spolu s kozami a slepicemi drncal na korbě náklaďáku po pouštní stezce, si dnes můžu dovolit komfort malého auta Kia a asfaltové dálnice, která by mohla být kdekoli v amerických Badlands. I když tady je mnohem lepší telefonní signál. Uprostřed jamování na darbuku před večeří náš průvodce najednou vyskočil, upustil buben a seskočil z rohože s pokřikem: „Afrika!“ Někdo mu volal. Když jezdím vlakem z Dortmundu do Hamburku, projíždím dlouhá území naprosto bez signálu, ale pět set padesát kilometrů na jihu od Fèsu, deset kilometrů jízdy na velbloudovi od nejbližšího hotelu, ve stanu, kde je jediná zavěšená žárovka napájená přenosným generátorem, mám tři čárky. Chvíli po večeři začne fučet vítr a vypadne proud. Kolem je úplná tma. Uprostřed noci nás probudí vítr, který v nárazech bičuje plachtu našeho stanu. Zní to jako šlehání ručníků ve sprchách po hodině tělocviku na střední škole. Pak začne pršet. Velký masér v oblacích obrací obří kbelíky na náš křehký přístřešek a já se začínám bát, že se promění v tureckou lázeň. Velbloudí kůže jsou ale samozřejmě silnější a stan drží. Potom, co se mi podaří znovu usnout, nás ráno budí nejmedovější hlas ze všech. Zpěvně opakuje „Dobré ráááno“ vysokým hlasem, dokud se nevzmůžu na odpověď. Nevím, kolikrát musel Idrís opakovat svojí výzvu, ale je to ten nejjemnější budíček, jaký jsem zažil. Venku v poušti neslyšíte svolávání na motlitbu. Jste ponecháni světlu, aby ve vás probudilo ambice, pokoru a lásku. Vyhrabal jsem se z postele, skrz několikavrstvý vchod do stanu. Vzduch byl naprosto klidný. Úzké mraky se táhly vysoko nad obzorem a až na trochu pevnější konzistenci písku pod mýma bosýma nohama není možné s jistotou říct, že se tudy prohnala bouře. Vádí, občasné koryto řeky bylo suché. Poodešel jsem asi sto metrů na vrcholek malé duny, na nejbližší vyhlídku. Na západě byla duha. Tuhle větu musím zopakovat: Směrem na západ jsem viděl duhu. Několikrát jsem přimhouřil oči. Myslím, že jsem si je nepromnul, ale moje postava ve ﬁlmu by to udělala. Nad dunami se klene široká duha, zatímco slunce stoupá přes horizont. Na straně od našeho tábora odpočívají velbloudi. Ne-

můžu říct, že jsem se cítil naprosto odříznutý. Věděl jsem, že za nedalekými dunami projíždí čtyřkolky a že od táborů dalších turistických skupinek nás dělí jen pár dun. Poušť je ale pořád dost velká na to, aby nežádoucí zásahy a vyrušení skryla. Už jen náznak skutečné samoty mi v tu chvíli stačil. Mohl jsem se vydat za sluncem a za chvíli bych se skutečně ztratil. Možnost ztratit se je poslední záchrana země, jejíž pas vlastním. I přes to, že to není Sahara, zdánlivě nekonečné lány nezastavěné krajiny v severní Americe přispívají k ryzejšímu pocitu svobody v domovině našeho upadajícího impéria víc, než je tomu jinde na naší malé planetě. Brzy je čas nasednout a vydat se na krátkou, ale okázalou cestu zpátky do hotelu. Ještě několik dní máme všichni zadek jak velbloud. Na hotelu visí obraz karavany s nápisem „Timbuktu, 52 dní“. V osmdesátých letech jsem se snažil do Timbuktu dostat z jihu, skrz Mali, ale skončil jsem v Mopti, protože byla sezóna dešťů a korytem řeky se nedalo cestovat. Pokud si dobře vzpomínám, dojet na velbloudu se tam tenkrát nedalo. Každopádně na to, abych přežil padesát dva dní cesty na dromedárovi (ano, v západní Africe jsou to skutečně dromedáři, dvouhrbí velbloudi čeledi Camelidae nejsou v tomhle regionu běžní), by se moje zadnice musela anatomicky přeskupit. Většinou jsem smutnější z opuštění míst, než lidí. Přítel je váš, ale místo je tu jen pro ten moment, kdy se střetává s vnímáním a prožitkem. Míříme na sever, v autě Kia a v rádiu Tundra, duny necháváme za sebou. Přejíždíme znovu přes Atlas, přes Údolí růží, kolem roklí s nestárnoucími vesnicemi hliněných chýší ve svahu a městy, jejichž náměstí připomínají Albuquerque, až na to, že tady se častěji nosí závoje. Při předávce pronajatého auta jsem cédéčko Enablers zapomněl v přehrávači. Možná se vydá ještě na jednu cestu přes hory na Saharu. V Marrákeši, na tržišti Djemaa El Fna, si se synem na jeho čtrnácté narozeniny dáváme napůl misku šneků. Nechávám mu vyložit „budoucnost“ od malé osmdesátileté berberské ženy, která má tvář i ruce vyzdobené henou. I přes davy zahraničních turistů je Djemaa El Fna stále magnetem pro Marokánce i jiné cestovatele z Maghrebu a poutníky na cestě za pravdou. Bláznovství a kořalka pro duši se těší silné oblibě i mezi místními. Tvrdě se FULL MOON 14

smlouvá a vypráví se pochybné historky. Viagry ve všech podobách je tu dostatek. Ačkoli exotika Djemaa El Fna možná ukazuje opravdový život v Maroku lépe než projížďka na velbloudech pro víkendové návštěvníky, přístřeší pouštního nebe nám nabízí čistotu, kterou potřebujeme, pokud chceme odložit víru a pomoct nemocným, aby jim bylo o trochu lépe. Dvanáct hodin po tom, co opouštíme Djemaa El Fna, a přibližně dvě hodiny po tom, co naše letadlo vzlétne z Marrákeše zpátky přes Středozemní moře, odpálí na maghrebském tržišti sebevražedný atentátník svůj náklad hřebíků

a zabije sedmnáct lidí.

TEXT ZBYNĚK PROKEŠ

Uctivá poklona. Sezona je za náma a pro Arsenal skončila tragicky. Před půl rokem hovořili optimisti o úspěchu ve čtyřech soutěžích. Realita se má tak, že všechny poháry skončily nezdarem, zatímco liga naprostou katastrofou. Neskončili jsme první, neskončili jsme ani druhý a pro jistotu jsme v posledních kolech vyklidili i třetí místo, který by znamenalo přímej postup do Ligy mistrů. Gunneři skončili na čtvrtým místě a můžou bejt rádi, že je při jejich závěrečný formě nepředběhl ještě Tottenham. Všechno špatně. Do Ligy Mistrů navíc povede cesta jedině přes předkolo, ve kterým narazíme na jeden z elitních týmu Španělska, Itálie, Německa nebo něčeho takovýho. Momentálně jsme zralí na to, abychom měli problém i s Plzní. Ovšem jak píšeme celej rok, manažer Wenger dělá první poslední pro devastaci týmu a za takovejch okolností můžeme bejt za teoretickou naději procpat se k Mistrům ještě vděčný. Poslední titul jsme slavili v sezoně 2003/2004. Jestli si někdo nepamatuje, že Arsenal tehdy prošel sezonou bez jediný porážky a získal na věky přezdívku Untouchables, čte špatnej sloupek, a vzhledem k proarsenalovskýmu fanatismu Apačky asi i špatnej časák. A možná si někdo vzpomene i na to, jak vypadala naše tehdejší sestava. Lehmann – Lauren, Touré, Campbell, Cole – Ljungberg, Vieira, Gilberto, Pirés – Bergkamp, Henry. Do puntíFULL MOON 14

ku stejná byla sestava o rok pozdějc, kdy jsme skončili o fous druhý, a hodně podobná byla i 2005/2006, kdy jsme sice v lize dopadli stejně jako letos, ale kluci nám udělali radost aspoň účastí ve ﬁnále zmíněný Ligy mistrů. Místo Laurena okupoval pravej kraj obrany Eboué a za Vieiru se do základu postavil kluk, kterej po tom Francouzovi převzal nejen číslo 4, ale časem i kapitánskou pásku – Cesc Fabregas. Wenger ten superúspěšnej mančaft vybudoval, všechna čest. Od tý doby ale dělá všechno pro to, aby ho zničil. Jak jsme se od stoperský dvojice Touré – Campbell mohli přes bolavý experimenty s Gallasem nebo Silvestrem dostat ke složení Squillaci – Koscielny? Jak je možný, že už několik let nemáme brankáře? A to, co se stalo útoku, je už úplný peklo. Nikdo nikdy nikomu nebude schopnej vysvětlit, jak se dala tak rychle projít cesta proti proudu evoluce od božského Dennise k odpornému dánskému frackovi Bendtnerovi. Tahle nafrněná svoloč, která znectila náš milovaný dres na desítky let dopředu, snad v létě konečně vypadne. Svou nechuť hrát za nejlepší klub na světě kopyto Nicklas prezentovalo už i veřejně – a Bůh nechť je svědkem, nikdo ho nedrží. Děsivý je jen to, že Wenger za něj chce deset milionů. Absolutně se zbláznil. Mimochodem, třeba Reyese, kterej je o dvě třídy lepší, prodával kouč za šest. Dost podobně jako Bendtner se vyjádřil i Denílson. Prej mu v Arsenalu chyběj trofeje. Že zrovna on pomáhal, abychom něco vyhráli. Kéž by je Wenger oba omotal motouzkem a přenechal případnejm zájemcům za odvoz.

vidět syndrom Henryho – tak dlouho zářil, až vyhořel. Nebylo by asi od věci se nad jeho prodejem zamyslet. Obzvlášť, kdyby někdo hodil slušnej ranec. Navíc našemu současnýmu kapitánovi na Arsenalu záleží tak moc, že v době posledního zápasu sezony, kdy jsme ještě mohli skončit třetí, se odjel podívat na podělaný formule do Španělska. Podpora jak cyp. Nejvíc nepotřebujeme Cesca, ale posílit defenzivu o dva skutečný stopery, posílit zálohu o nějakýho tvrďáka a posílit útok aspoň o dva hráče, který nezakopávaj o balon. Potřebujeme Angličany, aby měl tým aspoň mizivou dávku respektu u soupeřů a rozhodčích. A to ani nemluvím o tom, že by bylo sympatický skončit s tou nebezpečnou tradicí, že v Arsenalu nemusí bejt brankář. Mluví se o výbornejch hráčích – Samba, Cahill, Parker, Gervinho, Falcao, Gameira, Benzema. Co jméno, to hvězda, posila, jasná součást základu. Jenže se o nich jen mluví. Jediná reálná posila je zatím ten devatenáctiletej cucák z druhý ligy, o kterým jsme už psali. Jenkinson je jeho jméno. V létě se pokusí do kádru probojovat mladík Ryo Miyaichi, kterej okouzlil Feyenoord. Holandský média mu po jednom zubatým Brazilcovi přezdívaj Ryodinho. Některý jeho kousky na youtube vypadaj nadějně, člověku se při pohledu na něj vybaví krásný časy úniků Overmarse nebo Ljungberga. Něco jinýho je ovšem dělat si srandu z obránců v holandský lize, kde se nebrání, a něco jinýho je chodit kolem borců jako Ferdinand, Vidić, Terry, Škrtel, Kompany, De Jong.

Jiný odchody, o kterejch se spekuluje, už by bolely. Clichy neprodloužil smlouvu, čili manažer ho možná bude chtít prodat, dokud za něj něco dostane. Clichyho klidně nahradí Gibbs, ale co je horší, něco podobnýho hrozí i u nejlepšího hráče skončený sezony Nasriho. A tam už pak není kde brát. Mluví se taky o nabídkách za Sagnu, což bychom asi přežili, za Aršavina, což bychom přežili v klidu, a za Songa. Jeho prodej by byl deﬁnitivní konec naší zálohy, tenhle kamerunskej bijec se rok od roku zlepšuje a už letos nás jeho absence připravila o pěknejch pár bodů.

Co konkurence? O Tottenhamu se ve slušný společnosti nemluví. Man City se lepšej každej rok, letos už skončili před náma na třetím placu a musíme se jich pro příští sezonu bát zase o něco víc. Údajný Londýňani z Chelsea se kvůli druhýmu místu v lize zbavili trenéra Ancelottiho, kterej jim loni zařídil double, takže můžeme bejt rádi, že ten celkem slušnej tým ovládá psychopatickej ruskej multimiliardář. Liverpool má konečně slušnýho trenéra a příští rok budou postrach. A Man Urinated? Musíme těm hnusákům bohužel pogratulovat.

Evergreen je prodej Cesca Fabregase. Jo, když je zdravej, patří mezi naše nejlepší hráče. Blbý je, že zraněnej je skoro každej rok a vždycky na dlouho. A že poslední sezonu dvě je na něm

Vyhráli ligu podevatenáctý tím se z nich stal nejlepší tým historie anglickýho fotbalu. 071

CYRRUS A.S. OBCHODNÍK S CENNÝMI PAPÍRY VEVEŘÍ 111, 616 00 BRNO WWW.CYRRUS.CZ AF PRAHA SPOL. S R.O. DISTRIBUCE KNIH KOVÁKŮ 12, 150 00 PRAHA 5 AFWEISS@MYMAIL.CZ TEXT KAREL KOČKA

Nazdar, já jsem Karel. Vedení jsem poslal na fotbal, takže šéfuju tohle číslo časáku. Je to poměrně snadný: když přijde nějakej text, tak ho rovnou forwardnu graﬁkovi a je to. Fakt nevim, co na tom maj. A koukejte, jak sem to hezky udělal! Mám nějaký drby z redakce. Je to zrovna rok od první backstage, kam sem psal, že nechci vidět, až CEO objeví vinyly, a je to tady. Jak už sme se zmínili, k Vánocům dostal gramofon, a teď žádnej krám, kde mají nějakýho Bowieho, není v bezpečí. Na posledním vejletu si koupil třináct desek! Kdyby tohle věděli v E15, to by si tu pochvalu rozmysleli. Totiž to sem vám neřek, ale v E15 CEOa chválej a oslovujou ho makléř. Vole, nejvíc cool! „[...] místo toho, aby část vydělaných peněz utratil za nějaký fotbalový klub, silný vůz a další nesmysly, rozhodl se podpořit projekt hudebního časopisu Full Moon.“ Zbytek textu je zase o fotbale: „[Full Moon] ve zdraví nedávno přežil první výročí a svou koncepcí, kvalitou textů i designem se bezesporu zařadil k tomu lepšímu mezi evropským hudebním tiskem (český klubový fotbal si o podobném výkonu může nechat zdát).“ Jo, taky sem si tuhle koupil časák Dolce Vita, páč já žiju la dolce vita, tak co bych taky jinýho měl číst, žejo. A tam zas psali o Carton Clanu, což je studio, kde nám dělají kluci a holka graﬁku časáku. Moc pěkně tam o nás mluvěj, hlavně teda o mně, a sou docela vtipný. Na můj vkus moc potetovaný, ale kdo dneska ve Full Moonu není? Věci se mají tak, že Carton Clan je slavnej, CEO má vinyly, no a Michal, překvapení!, nové kérky. A bacha, nestačí mu jedna, nechal si potetovat rovnou obě ruce! A jeden z obrázků je ten samej, jakej má náš londýnskej dopisovatel na lýtku. Tenhle časák je padlej na hlavu, já to řikám furt. Jedinej, kdo není potetovanej, je Jitka, což je i důvod, proč se jako jediná z nás vdává. Zatím si to nerozmyslela, achjo. Přitom já, takovej supr chlap. Učiněná tragédie. 072

Druhá tragédie je, že Apačka má novýho přítele. Fakt! Četl sem to na facebooku, takže to je pravda. Maj tam dokonce i společný fotky. Tak sem si toho chlapíka trochu prolustroval, žejo, nemůžeme nechat šéfku tahat se s každym. Jmenuje se Jakub (nevim proč, ale občas o něm mluví jako o Lukášovi; asi přezdívka) a studuje vše. Asi všechno nebo co. Na první pohled vypadá jako docela milej a slušnej chlapík, ale mezi náma, bude to asi taky pěknej magor. Nevím, jestli to Apačka ví, ale má jenom jednu kérku. A nemá rád Beatles. Já nevim, kde k sobě tihle dva mohli přijít. Ježiš, snad není těhotná!?

AK SCHEJBAL ADVOKÁTNÍ KANCELÁŘ VEVEŘÍ 111, 616 00 BRNO SCHEJBAL@AKSCHEJBAL.CZ WWW.AKSCHEJBAL.CZ JANA BERG, TYJANY S.R.O. MÓDNÍ NÁVRHÁŘKA PALACKÉHO TŘÍDA 51, 612 00 BRNO JANA_BERG@EMAIL.CZ WWW.JANABERG.COM BORGO AGNESE RESTAURACE KOPEČNÁ 43, 602 00 BRNO INFO@BORGOAGNESE.CZ WWW.BORGOAGNESE.CZ JENA-NÁBYTEK, S.R.O. PRODEJ NÁBYTKU KŘENOVÁ 19, 602 00 BRNO INFO@JENA-NABYTEK.CZ, WWW.JENA-NABYTEK.CZ

Taky sme vymalovali v Haciendě, našem novým kanclu. Furt malujem, viďte? Já teda ne, já šéfuju časák, ale někdo jinej vymaloval. Je to hezký. V takovym kanclu se Full Moon bude dělat úplně sám. I když já mám v létě prázdniny, takže sem teď udělal dvojčíslo a uvidíme se zase v srpnu. Mezitim vyjde ještě malinkej úplněček, kterej odstartuje sérii, která se jmenuje When the moon is full, what will you need next?, a neptejte se mě, já takovou blbost nevymyslel. První z řady bude takovej jakože sborník Apaččinejch textů, který vyšly, ale spíš nevyšly ve Full Moonu. Limitovaná edice, takže myslim tak pět kusů.

KYZLINK, S.R.O. ARCHITEKTI PORÁŽKA 2, 602 00 BRNO INFO@KYZLINK.COM WWW.KYZLINK.CZ

Na nadcházející rok máme taky nějaký plány a s nima související změny, ale asi nic drastickýho, takže vás tím nebudu zatěžovat (nemůžete neříct, že sem se nezmínil). Taky mám vyřídit, že sme moc rádi, že tady s náma ste, nebo něco takovýho. Vztahy s veřejností, na to sem machr. Jo, měl sem myslim děkovat, prej je to důležitý, děkoval sem? Čiže já, Karel Veliký, CEO, Jitůně, Mišák, Alžběta, maximus, Kamil a L’Apačka všem děkujem.

UPB / ULTRA PREMIUM BRANDS DISTRIBUTOR PRÉMIOVÉHO ALKOHOLU NAD VODOVODEM 32, 100 00 PRAHA WWW.UPB.CZ

A hezký léto přejem (to sem okopíroval z editorialu).

K BREWERY TRADE, A.S. VÝROBA A PRODEJ VÝČEPNÍHO PIVA HVĚZDOVA 1716/2B, 140 78 PRAHA 4 WWW.KBREWERY.CZ RENOCAR SPOL S R.O. AUTORIZOVANÝ PRODEJ VOZŮ BMW, MINI, OPEL A CHEVROLET ŘÍPSKÁ 5, 627 00 BRNO – SLATINA TEREZA.MUSILOVA@RENOCAR.CZ WWW.RENOCAR.COM HVH ADVOKATNÍ KANCELÁŘ S.R.O. HUSINECKÁ 808/5, 130 00 PRAHA MASARYKOVA 8/10, 602 00 BRNO OFFICE@HVHLEGAL.CZ WWW.HVHLEGAL.CZ

RED BULL NAD PATANKOU 10, 160 00 PRAHA JAN.VONDRACEK@CZ.REDBULL.COM WWW.REDBULL.CZ FINANCIAL GROUP FIO BANKA NOVÉ GENERACE V CELNICI 10, 117 21 PRAHA FIO@FIO.CZ; WWW.FIO.CZ RADIO R STUDENTSKÉ RÁDIO FSS MU, JOŠTOVA 10, 602 00 BRNO WWW.RADIOR.CZ YELLOW.JACKET.ANGEL VÝROBA DESIGNOVÝCH ŠPERKŮ WWW.YELLOWJACKETANGEL.CZ X PRODUCTION HUDEBNÍ VYDAVATELSTVÍ FILIPINSKÉHO 36, 615 00 BRNO WWW.XPRODUCTION.CZ

FULL MOON 14

Poslechni si každý den po 19. hodině premiéru jednoho z šestnácti statečných pořadů. Máš zájem? Nalaď si nás. Máš odvahu? Přidej se k nám. Je spousta rádií, kde občas do éteru vytáhnou začínající české kapely. StreetCulture dává ve vysílání volný prostor všem, kdo chtějí představit svoje hudební i nehudební projekty. Taková dobrá neděle večer. Dorazit do studia, dát si pivko nebo jiný drink, zapnout mikrofon a rozložit se za mixpultem. Nikdo tě nebude směrovat. Sám si řekneš, co chceš. Dej nám o sobě vědět na radio@streetculture.cz.

...tohle je pravá d.i.y. aréna! Vysíláme z cafébaru StreetRadio na Žižkově (Štítného 30, Praha 3)

Co dokáže tvořivá mysl udělat s tělem plechovky Red Bull.

„Lietadlo“ Ondřej Krátoška

Red Bull revitalizuje nejen tělo, ale i mysl. Proto hledáme ty nejchytřejší inspirativní nápady na vytvoření uměleckého díla z těla plechovky Red Bull. Je jen na tobě jestli naklonuješ býka v životní

velikosti, nebo vytvoříš modernější „Monu Lisu“ – prostě nech svou představivost ulítnout. Aby radost z inspirativních výtvorů nezůstala pouze v Red Bullu, vybraná díla budou ukázána na velké hromadné výstavě.

Přihlaš se na www.redbull.cz/artofcan

Porota vybere ze všech zaslaných děl 3 výherce, kteří nejenže získají nehynoucí slávu a čest, ale také budou odměněni zvláštní cenou.