Full Moon #15

HUDEBNÍ MAGAZÍN

#15 | 2011 | LETNÍ DVOJČÍSLO INTERPOL OXBOW PAUL SIMON FLAMING LIPS DESCENDENTS LAMB GRINDERMAN Black Angels SUICIDE PULP ONEOHTRIX POINT NEVER RED SNAPPER LOW MOSES LUSTER MALAJUBE PUBLIC IMAGE LTD. KOSTEK Einstürzende Neubauten ...

ve spoluprรกci s

live

17. 8. 2011 20.00 divadlo archa highviolet.com americanmary.com 4ad.com 002

Vstupenky / Tickets:

Divadlo Archa FULL MOON 14

FULL MOON 14

001

002

FULL MOON 14

LETNÍ DVOJČÍSLO 2011

OBSAH #15 BARCELONA eXPRESS:

PRIMAVERA, KOZUMPLÍK 4 PRIMAVERA II, PAŘÍZEK 8 INTERPOL, APAČKA 12 REPORTY

OXBOW, SHERESKY 14 OXES, BURIAN 21 ONEOHTRIX POINT NEVER , lp 22 DOVEMAN, ORLOVICH 27 tourrEPO: WOODS, JAKUB 24 ROZHOVORY

EUGENE s. ROBINSON, AXE 16 DESCENDENTS, KEJMAR 18 Téma ziny: ZDENĚK NEUSAR, MAX 39 TATTOO: KOSTEK, ŠPRYSLOVÁ 42 RECENZE

PAAVOHARJU DVD, WAGNER 26 LOW, WAGNER 28 LAMB, PECH 30 LAMB LIVE, max 31 MALAJUBE, PECH 32 MOSES LUSTER, GRYGAR 33 RED SNAPPER, PECH 34 PAUL SIMON, PAŘÍZEK 35 téma

Big Sexy Noise | Gallon Drunk | Prago Union | Bonus | UŽ jsme doma | Fetch! | Priessnitz | Rány těla | ObŘÍ broskev | Květy | kÁvaný dýchánek | Houpací koně | Lesní zvěř | čokovoko | 2Singles | Swordfishtrombones | Ahmed má hlad

oficiální download kompilace k hudebnímu doprovodnému programu

ZINY II, max 36 DIY, INDOŠ 41

INDEX #15 Aukerman, MILO 18 Bad Religion 20 BARLOW, ANDY 30, 31 Bartlett, THOMAS 27 Black Angels 11 CALE, JOHN 10 Deerhunter 6 DESCENDENTS 18 DOVEMAN 27 Ecstatic Music 27 Einstürzende

Neubauten 6 Flaming Lips 10 FONAL 26 Grinderman 5, 9 INTERPOL 5, 12 Jon Spencer Blues Explosion 10 KOSTEK 42 LAMB 30, 31 Lopatin, Daniel 22 Lou Rhodes 30, 31 LOW 28 LYDON, JOHN 5, 10 MALAJUBE 32

Meneguar 24 MOSES LUSTER 33 National 6 NEUSAR, ZDENĚK 39 ONEOHTRIX POINT NEVER 22 OXBOW 14, 16 OXES 21 PAAVOHARJU 26 Pallett, OWEN 27 PARKER, MIMI 28 PJ Harvey 6, 11 PRIMAVERA 4, 8, 12 Public Image Ltd. 5, 10 Pulp 6 RED SNAPPER 34 ROBINSON,

EUGENE s. 14, 16 Simon & Garfunkel 35 SIMON, PAUL 35 Sparhawk, ALAN 28 Suicide 10 Swans 6 VEGA, ALAN 10 WOODS 24

Letní filmové školy 2011 zdarma ke stažení od 15. 6. na strankach Full Moonu a LFS www.fullmoonmagazine.cz | www.lfs.cz

WWW web @ fullmoonmagazine.cz fanclub @ facebook.com/fullmoonmag backstage @ twitter.com/fullmoonmag jukebox @ last.fm/group/Full+Moon+Mag e-library @ issuu.com/apacka e-shop @ fullmoonmag.bigcartel.com graphic design @ cartonclan.cz keeping our eyes open @ kyeo.net

004

FULL MOON 14

REPORT PRIMAVERA SOUND 25. – 29. KVĚTNA 2011, BARCELONA TEXT MARTIN KOZUMPLÍK FOTO Inma Varandela

„Party party party!“ odpovídá taxikář na otázku, co se bude dít na Katalánském náměstí.

Barcelona vyhraje Ligu mistrů, jiný scénář se nepřipouští. A aby mohly oslavy vypuknout včas, musí policie vyhnat několik stovek demonstrantů, kteří už druhý týden protestují proti vládní politice v zemi s pětačtyřiceti procentní nezaměstnaností mladých lidí. Takže v pátek létají nad centrem vrtulníky, podporující policejní těžkooděnce, a v sobotu se město zmítá ve fotbalově alkoholové euforii nad skvělými kousky Lea Messiho. O hudebním festivalu tu nemají páru. „Parc del Forum?“ kroutí hlavou taxikář a když mu říkám Primavera Music Festival, jen nechápavě opáčí: „Sonar?“ V uličkách Barri Gòtic potkáme výrazně více fotbalových dresů než lidí s náramkem festivalu. Nakonec ale nebylo tak zle, sto čtyřicet tisíc lidí spolklo město jako malinu.

Primavera je skvělá pro lidi středního věku, mezi které se definitivně řadím. Vždycky jsem si pod termínem „festival“ představoval zablácené hloučky odredovaných travelerů s páchnoucími psy, nevyspalé opilce, kaluže plné piva a výměšků, ale nic takového tady nenajdete. Několik podií rozesetých na pláži jen pár kilometrů od centra, asfalt a beton pokrytý pískem, proudy příjemných lidí spíše starších ročníků, solidní organizace, začátky a konce vystoupení na čas, dostatek stánků s jídlem i pitím a snesitelné fronty. Starší ročníky člověku přestanou vrtat hlavou, sotva se podívá na line-up. Osmdesátá léta reprezentují Nick Cave, Public Image Ltd., Echo and the Bunnymen, Einstürzende Neubauten nebo Swans, o moc mladší není ani PJ Harvey nebo Jarvis Cocker. A co teprve Alan Vega ze Suicide, kterému je přes sedmdesát.

FULL MOON 14

Všechno ale nefungovalo skvěle. Třeba první den festivalu nebylo možné koupit pivo jinde než u chodících prodavačů s barelem na zádech – stánky totiž neměly čtečky karet, které si většina návštěvníků nabila a kterými nakonec nešlo platit skoro nikde, takže na konci festivalu se nespotřebované kredity měnily zpátky na hotovost. Tímhle jsem se ale rozladit nenechal. Pivo se zdálo nějaké silnější a množství Jacka Danielse za pět eur by porazilo i vola. Takže: „Ahoj! Jmenuju se Martin a jsem... ehm... alkoholik.“ Nakonec to byla přece jen skupinová terapie, Apačka ani Michal mě ve štychu nenechali. Taky tam holky lezly na pánské záchodky, což není vždycky příjemné. Jo, a ta kafilerie za hlavním podiem dala člověku zabrat, když se otočil vítr na jih...

*Celý fesťák pro mě začal koncertem PiL. John Lydon zůstane i přes návrat k občanskému jménu navždy Johnnym Rottenem a jeho mečivé frázování z dob Sex Pistols neuhladil ani třicetiletý odstup. Ten chlap i v jinak slušivém kabátku Burberry je pořád hnusný (chybějící zub), arogantní (blbé kecy) a hudba Public Image Ltd. kouše, škrábe a bolí. Kytarista hraje na elektrickou tureckou loutnu, basa tupě omílá jednoduché figury a Lydon deklamuje texty svých nehitů. Většina lidí chtěla slyšet This Is Not a Love Song a dostala ho v úžasně rockové verzi, daleko od hitparádového originálu. Ještě působivější byly nejstarší songy a hypnotická Religion přinesla mrazivý zážitek.

Závěrečná Open Up, kolaborace s Leftfield, dokreslila široký žánrový rozptyl pětapadesátiletého pankáče.

Grinderman mě na deskách tolik nebaví, ale Nick Cave dokazuje, že tohle je živá kapela, takže na alba jednoduše zapomeňte. Energie, kterou testosteronoví dřevorubci rozdávají, je devastující. Nikdy dřív nebyl Cave tak blízko

koncertní agresi The Birthday Party a dnes mu to jde i bez drog. Čirá radost a chlapáctví, sliny lítají od huby, pot stříká z podia a leje i z publika. A bubeník má růžovou soupravu! Pro mě vrchol pátečního večera.

Pak už mě čekalo jen zklamání z Interpol. Jejich set byl v podstatě dokonalý. Světla, mlha, dav natěšených fanoušků reagujících na každý pohyb Jiřího Langmajera, pardon Paula Bankse, krystalický zvuk, kluci hezky oháknutí a učesaní. Jenže to byla příšerná nuda, naleštěná bída. Zdá se, že celý problém tkví v mizerném materiálu posledních dvou alb.

Když sáhli poprvé k Antics a zahráli skladbu Evil, měl jsem pocit, že je to jiná kapela. Po zbytek večera jsem litoval, že jsem nedal přednost Suicide, kteří přehráli debutovou desku.

Alana Vegu jsem viděl jen během děkovačky a posledních tónů.

*Pátek byl veselejší, u piva menší fronty a na začátek The National. Na stejném podiu jako Interpol den předtím předvedli skvěle uvolněný set. Pravdou je, že jejich introvertní projev by slušel klubu; Archa bude v létě ideální. I tak Američani dokázali, proč je kolem nich v posledních letech tak rušno – doplnění o pozoun a trubku přehráli všechny svoje emoce včetně Fake Empire. Nejsilnější? Conversation 16: „I was afraid, I’d eat your brains, ’cause I’m evil...“ Nemyslím, že si na ně za deset let někdo vzpomene, ale teď jsou na vrcholu. Užijme si to.

Na Belle & Sebastian jsem se hodně těšil.

Rozpačitý začátek, ale nakonec roztancovaný koncert, milý pop, spousta zábavných hitů.

A protože bylo třeba se taky najíst, prošvihl jsem začátek Deerhunter. Vlastně jsem dorazil až na druhou polovinu, ani jsem moc nespěchal, jejich hudba mě tolik nebere. Jenže!

Už z dálky jsem slyšel, že to byla velká chyba, 005

rozvazbený nářez jak z Psychocandy, ohromná energie a tajemná retro atmosféra. Po Grinderman další kapela, kterou je třeba vidět živě.

Snad díky Coxově fyzické indispozici nepoužili plátno, o to víc jsem se mohl soustředit na to, co slyším. A slyšel jsem singl Helicopter, roztažený snad na deset minut, cirkulárka, vyvolávající ducha Jesus and Mary Chain. Mohl to být vrchol pátečního večera! Nebýt brýlatého démona jménem Jarvis Cocker.

Pulp nebyli tak nabubřelí jako Oasis, ani tak hraví jako Blur, přesto se hladce vezli na té nejúspěšnější vlně britpopu poté, co se singlem Common People zbourali britskou hitparádu.

Cocker – nedbalá elegance, postava pavouka, intošské brýle. Kdo by nemiloval chlapa, který na podiu téměř rozbil hubu Jacksonovi, když při předávání nějakých cen osahával děti a zachraňoval svět. Reunion Pulp byl událostí Primavery, Jarvis ovládl scénu, živočišný frontman, sehraná kapela. Samozřejmě jsem se těšil na Disco 2000, This Is Hardcore, Common People... A tu jsem pohříchu neslyšel.

Pivo bylo silnější než já a „odchod“ před koncem byl nedůstojnou nutností.

*Vynahradil jsem si to v sobotu. K vystřízlivění mi dopoledne pomohlo vyplundrování obchodů s vinyly ve vyhlášené uličce u La Rambly – odtáhl jsem si spoustu maxisinglů a barevných vinylů Davida Bowieho, jako obvykle... Budování sbírky desek je v Barceloně trapně jednoduché. Jsem zvyklý hledat tak dlouho, dokud mě něco nezaujme nebo nenarazím na něco, co neznám. Tady je to naopak, musím přemýšlet, co si nekoupím, protože bych všechno neunesl, a peníze by mi stejně nestačily.

Odpoledne jsem pospíchal na Warpaint, ale kvílející holky s kytarama mě rychle zahnaly.

Trochu mi to připomnělo The Cure z doby The Top a Japanese Whispers, divnopop, nebylo se čeho chytit. Stejně tak jsem odzíval Fleet Foxes, nezajímavá americana. Ohromné množství posluchačů mělo opačný názor, ale aspoň jsem se mohl potkat s Apačkou, dát si Jacka a těšit se na večer. Album Leaf mi připomněli Mobyho, zasněná tempa, hlediště k sezení, kterého jsem využil taky u Swans a Einstürzende Neubauten, člověk toho aspoň víc vydrží. Album Leaf hráli při západu slunce s výhledem na moře, což jen podtrhlo melancholickou náladu. Dva chlápci, jeden vypadal jak zpěvák našich Saade a druhý 006

připomínal vousáče z Jablkoně, což z nich dělalo na pohled dost obskurní dvojku. Za nimi tři houslistky a jedna cellistka. Lehounký set.

Zajímavý kontrast k tomu, co se mělo odehrát na dalším podiu.

Blixa byl otrávený, že hrají proti finále Ligy mistrů. Nevím, jestli se chtěl dívat na fotbal nebo ho štvalo, že spousta lidí si odskočila do okolních hospod koukat na telku. Všechny tři góly Barcelony jsme zřetelně zaregistrovali. Neubauten měli ovšem dost slušné obecenstvo a odehráli téměř identický program jako vloni na Martina v Arše. Průřez třicetiletou kariérou. Viděl jsem je živě aspoň pětkrát, vždycky to bylo super, ale tentokrát mi něco chybělo.

Bylo to studené, německy přesné, až příliš. Je mi líto, odešel jsem před koncem.

Následující PJ Harvey přišla v bílých svatebních šatech, s peřím vpleteným do vlasů. Mimořádně silné poslední album Let England Shake přehrála celé, za doprovodu Micka Harveyho a Johna Parishe (PJ Harvey, Mick Harvey, Blixa Bargeld, Nick Cave – a kruh se uzavřel). PJ už dávno není démonická čarodějnice (tu připomněla jen posledními skladbami), PJ je malá mořská víla. Emotivní a jemná, plaše děkuje publiku, které jí visí na rtech. Nebylo to ani moc nahlas, během skladeb byl dav potichu, křehká, ale sebevědomá žena vrostlá do podia, téměř bez hnutí. Harfu tiskne na prsa, zpívá čistě a přesně. Stojí kousek bokem od doprovodné skupiny, něžná, ale nesmírně silná. Nejintimnější zážitek letošního festivalu, těžko se hledají superlativy.

Na dobrou noc Swans. Apokalypsa. Krutost. Šílenství. Michael Gira je šaman, v transu křičí a koulí očima, jeho spoluhráči stojí v kruhu, bubeník střídá bicí soupravu s kladivem a traverzou, všichni se soustředí na vytvoření sonického pekla. Spíše než koncert mi to připomíná sezení exorcistů. Otázkou je, zda ďábla vyhánějí, nebo přivolávají. A co na to duše umučených obětí Frankova režimu, které jsou prý ukryté před světem pod záhadným betonem na pláži, pár kilometrů od centra města.

Pod námi? Radši nemyslet. Po koncertě Swans se ale cítím očištěný, seance byla úspěšná, mořský písek přilepený na tváři opadal.

Příští rok se uvidíme znovu, Barcelono.

FULL MOON 14

FULL MOON 14

007

REPORT Primavera Sound 25. – 29. Května 2011, Barcelona text Michal Pařízek foto Dani Canto

Nemá cenu řešit krásy Barcelony, neuvěřitelnou kombinaci opulentních bulvárů a uliček v Barri Gòtic širokých sotva metr, genialitu Gaudího, Montenera nebo Miróa či pomíjivou, ale každý den znovu ožívající pestrost, barevnost a čerstvost produktů na slavné tržnici La Boquería.

Nezbývá než obdivovat stovky kaváren, tapas barů a restaurací vůbec, které nabízejí všechno, na co si člověk vzpomene. Možná i závidět nadrženou lačnost, s níž Barceloňané přistupují k čemukoliv, co se jen nepatrně otře o jejich milovanou modlu a ikonu, místní fotbalový klub.

Všechno tohle je dostatečně známé a zřejmé, stejně jako kvality festivalu Primavera Sound, který se letos konal pojedenácté. Přesto je ten náraz masivní. Nejen první setkání s pyšnou chloubou Katalánska, ale i s alternativním nebem, které festival Primavera Sound supluje.

Festivaly obecně za moc nestojí. Jasně, pocit sounáležitosti, léto a vůbec. Jenže k tomu se pak nabalí spousta nepříjemností a komplikací. Můžeme začít u překrývání oblíbenců a skončit u podivné discipliny zvané festivalový set. Jenže někde je to trochu jinak. Před zhruba deseti lety s tím přišla promotérská skupina, stojící za akcemi s podtitulem ATP, a hned v závěsu byl Primavera Sound, který ostatně s tímto subjektem dlouhodobě a úzce spolupracuje. Kapely najednou začaly přehrávat svoje nejslavnější nebo nejzásadnější nahrávky (což mimochodem nemusí být vždy ku prospěchu věci), v hlavních časech začaly vystupovat kapely, které se často na „normál008

ní“ festivaly ani nedostaly, a nejednou se právě tady konal návrat, kterého by se pár let předtím nikdo nenadál. Vzhledem k vzestupu a zájmu o festivaly podobného typu v posledních letech to byla zřejmě správná cesta. Dříve čistě britské ATP se už před lety rozšířilo do USA nebo Austrálie a návštěvníků na Primavera Sound každoročně přibývá. Odvaze, se kterou k sestavení line-upu organizátoři přistupují, se dostalo s letošním počtem sto čtyřicet tisíc návštěvníků (loni „pouhých“ sto tisíc) náležitého zadostiučinění. Hned tři z letošních velkých jmen Primavery máte možnost vidět na Colours v Ostravě a část týmu Colours se do Barcelony přijela také podívat. Alespoň kape...

BABYLON

Řekněme to otevřeně, lidí tam bylo strašně moc. Že festivaly jsou hlavně o přecházení, víme všichni, stejně jako že Španělé jsou ukecaný národ. Tudíž kdo se neprobojoval do rozumné blízkosti podia, měl často smůlu na rozohněné komentáře. Na druhou stranu, Primavera vyžaduje od publika určitou míru vzdělanosti a většinu ze zúčastněných nutí k pozornosti. Jinými slovy, nemůžete poslouchat Odd Future nebo Swans a říkat si, tohle je ale prima akcička. Hodně koncertů letošního ročníku znamenalo kobercové nálety na smysly a vnímání publika a pro mě coby nováčka bylo obrovským překvapením, že to dav celé ustál. Jistě, všechno nebylo dokonalé, ale vidět lidi, kteří po třech dnech náročného programu pozorně sledují „oddechovky“ typu Einstürzende Neubauten nebo zmíněné Swans, potěší. Zajímalo by mě, zda jmenované kapely vůbec někdy hrály před větším publikem než letos v Barceloně.

Jedním z vrcholů prvního dne bylo vystoupení The Flaming Lips. Jak je u nich zvykem, šlo o megalomanskou show, zahrnující – snad vyjma ohňostroje – všechno. Tuny konfet ve vzduchu, stovky balonků, lasery, stroboskopy a oblíbenou Space Bubble. Leader kapely Wayne Coyne si při intru vlezl do obrovské plastové průhledné koule a vydal se na výlet po vztyčených rukou. Geniální nápad, publikum to miluje a Wayne se smál na celé kolo. Magor.

The Flaming Lips mají svého druhu kultovní postavení, na posledních albech (hlavně na loňské Embryonic) už ale jejich ujetý smysl pro humor mnohdy ani skalní fanoušci nedávají. Živě je to úplně jinak. Kapela na svém kosmickém stylu sice trvá, ale pořád jde o obrovskou zábavu. Zejména když refrény hitů jako She Don’t Use Jelly, Yeah Yeah Yeah Song nebo Yoshimi Battles the Pink Robots zpívají desetitisíce lidí. Flaming Lips nejsou žádná alternativa, není k čemu. Přesto překvapí, tohle není normální svět. O den později se při prvních tónech koncertu Pulp (vrátili se sem i na scénu po osmi letech a v původní sestavě) najednou rozhýbal obrovský pult pivního stanu. Zcela samovolně, díky tanečnímu pohybu, který skladba Do You Remember the First Time? vyvolala. Ovace, nadšení. Nečekaný úkaz si budu pamatovat déle než koncert samotný. Byť svou roli jednoho z headlinerů splnili, Jarvis je frontman jako málokterý a podle přihlížejících byli úžasní. Festival Pohoda se má na co těšit.

Publikum na Primaveře by si přál každý vystupující. Není tak hloubavé nebo soustředěné jako na menších akcích, zato ale ví, na co se jde podívat. A to je důležitá genová informaFULL MOON 14

FULL MOON 14

009

ce. Zdviženou pěst najednou vytrčilo po vzoru Alana Vegy ze Suicide snad dalších deset tisíc lidí. Riot? Ne, totální respekt. Třiasedmdesátiletý pán na podiu si to zasloužil. Suicide byli rozhodně další z vrcholů festivalu a dvojici, která definovala moderní elektronickou hudbu před téměř čtyřiceti lety, se konečně dostalo zasloužených ovací. Takové publikum Suicide nikdy neměli, valná většina z diváků byla hned o několik generací mladší než Alan Vega a Martin Rev. Nekompromisní, brutální zvuk a zkreslený zpěv. Fyzická bolest byla těm pocitům možná nejblíže, blahosklonnost a zasloužilé umělectví tu neměly co dělat. I po letech jejich debut funguje beze zbytku, Johnny, Rocket USA nebo Ghostrider byly drasticky změněné, obnaženější a drsnější, přesto se tancovalo. Na Frankie Teardrop už ne – to si každý držel hlavu, aby ji po těch patnácti infernálních minutách našel. Kolikpak lidí po téhle kolizi neusnulo?

Nejlepší doporučují nejlepší

Grinderman hráli na hlavní scéně San Miguel těsně před Suicide. Standardní set a výkon, což se v jejich případě rovná demolici, Grinderman jsou jedna z nejlepších živých kapel současnosti. Charisma Nicka Cavea, znásobené totálním nasazením celé skupiny, nekompromisností a brutálním, řezavým zvukem. Kdo nezažil, neuvěří; takhle naplno, samozřejmě a s nadhledem hraje málokdo.

V závěru Cave všechny přihlížející poslal právě na Suicide a na The Flaming Lips. Sám si ostatně letité legendy z New Yorku nenechal ujít, spolu s Warrenem Ellisem přihlížel vystoupení Suicide z hrany amfiteátru. Co je na běžných festivalech a koncertech méně zřetelné, na Primaveře funguje. Kapely se vzájemně posílají na své koncerty a spoustu muzikantů je vidět v publiku, pocit vzájemného respektu a sounáležitosti je všudypřítomný, kapely vědí, co pro ně tenhle festival znamená a co jim umožňuje. Roli hraje i fanouškovství, pro které je Primavera oltářem.

Tak jste mohli potkat Micka Harveyho na koncertě Gonjasufiho, Alexe Hackeho z Neubauten na tUnE-yArDs, Jarvise Cockera ve frontě na záchod a kluky z Shellac u stánku s pivem.

Wymond Miles z The Fresh & Onlys se zařadil do ohromného davu, který obléhal Auditorium, kde v sobotu odpoledne vystupoval John Cale s místním orchestrem BCN216. Na programu bylo přehrání slavného alba Paris 1919 a novinky. Téměř sedmdesátiletý Cale chystá 010

na léto nové album a vůbec hýří elánem a entusiasmem. Bylo to chvílemi až roztomilé, sledovat sveřepého kverulanta v kiltu (Welšan, haha!), jak bedlivě sleduje pokyny o čtyřicet let mladšího dirigenta. Paris 1919 v jednom zápřahu byla čistá krása, čtyřčlenná kapela, orchestr a na pár skladeb tři sboristky. John Cale před pár lety garážově řádil, nyní se koncert blížil eklekticismu Talking Heads, na žánrové přesahy má patent. Velmi silný, nefestivalový zážitek, všude ticho a klid, jen soustředěný poslech.

Nekončící návraty

Suicide a John Cale jsou typem exkluzivit, které Primavera nabízí. K nim přidejte Public Image Ltd. Neuvěřitelně trapné comebacky Sex Pistols jsou zapomenuty, Rottena nechme hnít, ale John Lydon znovu zasahuje. Masivní, valivé postpunkové rytmy s rozostřenou kytarou Lu Edmondse publikum nenechaly ani na chvilku vydechnout a krákoravé Lydonovy deklamace jim dodávaly sílu. Skladby PiL nejsou až na výjimky přímočaré, ale energii nezapřou. Edmonds střídá kytaru s třístrunnou loutnou saz, ale ať má v ruce cokoli, pořád to zní jako cirkulárka. Lydon hází obličeje sem a tam, ale nikdy neuhne z rytmu a pořád musí být středem dění, charisma na to pořád má. „Better days will never be...,“ slogan Home z alba Album kdysi Lydon napsal spolu s Billem Laswellem a kdo sledoval koncert, musel souhlasit. Dejte si je na Colours. Dalším vydařeným návratem bylo vystoupení amerických lo-fi pionýrů Half Japanese. Jad Fair a jeho ekipa se sice oficiálně nikdy nerozpadli, ale poslední album je z roku 2001 a koncertů jako šafránu. V Česku několikrát hráli a vlastně se od té doby nic moc nestalo, jen uběhlo téměř dvacet let. Half Japanese mají pořád stejnou radost z prznění krátkých úderek a ze správnosti akordů si hlavu nedělají, fórky s kytarou obrácenou strunami dolů stále fungují. Skvělý, přímočarý a veselý koncert.

The Jon Spencer Blues Explosion byli u ledu „jenom“ pět let, Primaveru protínalo jejich comebackové turné a bylo zřejmé, že vzájemná spolupráce chyběla i muzikantům. Blues Explosion staví na interakci tří členů kapely, skladby jsou jen krátkými náčrtky, které pak podle chuti, nálady a pocitu dotvoří na místě. Setlist? Zapomeňte. Nevím, jestli to někdo počítal, ale pokud ano, dostal se někam ke čtyřem desítkám písňových motivů. Jedinou jistotou byl bubeník Russell Simins, který

rozlítané kytaristy Judaha Bauera a kapelníka Johna Spencera držel svou přesnou a variabilní hrou u země. Leckdy marně, zejména Spencer je nekontrolovatelný. Výsledkem byl elektrizující koncert ve zběsilém tempu, který sledovala k prasknutí nabitá stage ATP. Čtvrtého srpna všichni povinně do Akropole.

Spousta vystupujících se vrací samovolně a přirozeně. Retro v mnoha podobách je stále na pořadu dne a baví. The Fresh & Onlys hrají klasický šedesátkový revival, nic nového. Psychedelicky rozmazané kytary, zastřený zpěv a jasné melodie. Živě s větší vervou než na albech, koncert měl atmosféru a kouzlo. Další z novějších jmen je Gonjasufi, chlápek, před jehož albem A Sufi and a Killer loni poklekla většina kritiky. Opět psychedelie, tentokrát ale jiné drogy. A také spousta dubu, hip hopu a elektroniky. Zajímalo by mne, kolik lidí Gonjasufi vyděsil. Trojice doprovodných muzikantů hrála něco mezi metalcorem a freejazzem, hlavní hvězda klečela v rohu podia a cosi řvala do mikrofonu. Jednou za čas změna rytmu a nové beaty, ale nátlak pořád stejný, na odezvu nečekali. Slušná práce, fanoušci raných Bad Brains nebo Black Flag by měli radost.

Vzhledem k tomu, že má prý Gonjasufi hotová další tři alba, máme se na co těšit.

Móda trochu jinak

Další momenty, které Primaveru odlišují?

Akce pro sto čtyřicet tisíc lidí se obešla bez jediného stánku s korálky, mušlemi a batikou.

Konečně. Na betonové ploše Fora se prodávalo jen to, co patří k hudbě. Trička, plakáty, vinyly a někde ještě i cédéčka. Všechno v režii lokálních firem a obchodů. Trika Daniela Johnstona, Health a dalších sice uličky barcelonského centra zaplavila, ale stejně převládala kombinace místního FC. Mančaft stihl vyhrát Ligu mistrů a taky vyděsit některé fanoušky Einstürzende Neubauten. Režisér totiž pár desítek sekund před vystoupením berlínských mágů pustil na velkoplošné obrazovky úvodní gól Pedra Rodrígueze. Jen na pár sekund – zatleskalo se a pak už přišly na řadu železa a plechy. Neubauten pod širým nebem jsem si neuměl představit, ale na Primaveře jde všechno.

Klasický setlist posledních let včetně Blixova kibicování a gestikulace, The Garden, Let’s Do It a Dada, Redukt a třeba i podle Tomáše Turka vynikající verze monumentu Headcleaner.

Neubauten si udržují vysoký standard, navíc znásobený skvělým, plným zvukem a patřičnou odezvou... Jak dlouho jim to vydrží?

FULL MOON 14

PJ Harvey na turné k poslednímu albu Let England Shake mění dva stejné kostýmy, černý a bílý. Primaveru potěšila sněhobílou verzí a skvělým koncertem postaveným na aktuálním albu. Nerad bych se opakoval, reportáž z jejího únorového koncertu jste si mohli přečíst nedávno. Vzhledem k obrovským davům se mi ale zdálo, že intimita se v prostoru vytrácela. Fleet Foxes před ní uspěli, další z kapel, které móda nezajímá: kostkované košile, Neil Young a vyladěné vícehlasy. Hezké, skvělý zvuk a přesto, že je téměř nikdo z desítek tisíc v publiku kvůli zapadajícímu slunci neviděl, sklidili aplaus. Těch „módních“ kapel hrálo na Primaveře hodně, ale vzhledem k výjimečným headlinerům se na ně jen těžko dostávala řada. Svěží sound přinesla zmíněná tUnE-yArDs, Of Montreal pobavili a roztancovali a zvláštní kapitolou bylo vystoupení losangeleských fracků Odd Future. Brutální a naštvaná produkce, kterou předváděla šestice vytáhlých mladíků, měla grády. Metalické beaty, nenávistný, často homofobní rap přikoval publikum k zemi. Žádné skákání se nekonalo a těm na podiu to bylo jedno. Potenciál ano, jen vzteku je občas tolik, že začne nudit, ale Tyler, the Creator a jeho crew na to FULL MOON 14

přijdou. Gil Scott-Heron jim to už ovšem nevysvětlí, legendární černošský poeta a raper zemřel právě v termínu festivalu.

*Další zážitky? Často rozpačité, Belle & Sebastian byli na hlavní scéně úplně bez kouzla, The National jsou kapela jako víno, ale zvuk na Llevant scéně byl proti nim, podobně to odnesli The Walkmen. Hráli jako o život a to, jak může zpěvák Hamilton Leithauser vydržet tolik koncertů za sebou, mi musí někdo vysvětlit.

Byli skvělí, jenže vytí Grinderman bylo slyšet i přes kopec na scéně Pitchforku. Což byl mimochodem velký handicap této stage, stávalo se to i u tišších kapel, než je Caveova smečka.

Low mi nesedli a věřte, že mě to mrzí daleko, daleko více než třeba u Blank Dogs, Pissed Jeans nebo Explosions in the Sky. Ale znáte festivaly, často za to může nesoustředěnost a přebíhání. Z neviděných mrzí Shellac, Mercury Rev, Suuns, Baths, Pere Ubu, Battles...

A tak dál.

Největší radost z méně známých jmen mi udělali The Black Angels. Loňskou třetí deskou zamířili do popu, ale koncertně šlo o ka-

nonádu. Ostrý zpěv, psychedelické kytarové ornamenty a maximální souhra, soustředění a zaujetí. A to šlo o téměř poslední koncert festivalu, v sobotu ve čtyři ráno, další z vrcholů ročníku. A nejenom pro mě, v neděli v noci hráli ještě v místním klubu Sala Apolo a fronta se obtáčela kolem celého bloku. Nevydržel jsem, ale už tak mi toho Primavera vzala dost.

Třeba pocit, že tak velký festival je a priori špatně, jistotu, že nikdy neodejdu z koncertu Nicka Cavea nebo Einstürzende Neubauten, taky možnost volby, jestli příští rok pojedu, nebo ne. Tohle se prostě nevybírá, Primavera je jenom jedna a jednou je málo. Navíc když je v Barceloně. Lydon měl pravdu, lepší dny už nebudou.

Jiné možná, ale lepší ne. Leda napřesrok. Adiós Barcelona, hasta luego Primavera Sound, volveré al año proximo!

011

012

FULL MOON 14

REPORT INTERPOL (USA) 26.5.2011, PRIMAVERA, BARCELONA TEXT APAČKA FOTO ERIC PAMIES

Ve zkratce. Kvůli fotbalu jsem neviděla Neubauteny a PJ Harvey, na Tallest Man on Earth jsme přišli pozdě (ačkoliv dost brzo na to, abychom slyšeli trefnou I wanna be the king of Spain), ze setu Kode9 jsem odešla (poté, co se neukázal ani Burial, ani Thom Yorke, ani Four Tet) na Jacka Danielse a Disco 2000. Pulp byli skvělí, common people, so funny. Grindermana a Flaming Lips jsem sledovala zpovzdálí s falafelem (super) a s tofu (taky). Explosions in the Sky tentokrát nudili, tak jsem odešla nakupovat. Mám elpíčko Toma Waitse, 7” Neila Younga, posledního Teda Lea a původní press Meat Is Murder od The Smiths. Dostat se na oba koncerty Sufjana Stevense v Auditoriu vyžadovalo více úsilí, než jsem byla ochotná vynaložit, na Battles ve čtyři ráno už jsem byla moc opilá a na Jamese Blakea jsem šla z legrace jenom proto, abych mohla říkat, že „jsem ho viděla“ a „stejně mě nebaví“. Salem byli děsný (zkratka pro insidery: Tempelhof jsou oproti nim docela fajn). Na Low jsem zapomněla, na National se mi nechtělo, Public Image Ltd. mě nezajímali a všechno ostatní už jsem viděla.

Takže tak. Jo, a taky nenávidím festivaly.

V životě mě stresuje strašnejch věcí, od uzávěrek přes vysoký nájem až po nevhodné citové investice. Někdy mám pocit, že nestíhám nestíhat. Nenechám se vydírat tím, že Interpol hrají proti Suicide nebo že kvůli večeři nestihnu začátek Shellac. Na takovýhle věci jsem už stará, což je v mých osmadvaceti troufalé prohlášení. A i když to tak nevypadá, můžu to říct a vy mi to můžete věřit: Primavera je nejlepší open air festival, na jakém jsem kdy byla. Lepší než Roskilde, Sziget, Melt!, všechny Rock im Parky a am Ringy, lepší než Reading, Pohoda, OFF, Nova Rock a lepší než všechny české festivaly dohromady. Za návštěvu Barcelony to stojí, i kdybyste měli vidět jenom Interpol.

Na letošní Primaveře jsem viděla třeba... Interpol. Hráli dvakrát: jednou ve středu v kluFULL MOON 14

bu Sala Apolo, druhý den na jednom ze dvou největších scén festivalu. Jsem si vědoma nesnesitelnosti posledních dvou alb (snad vyjma singlu Lights) a patřím k větším fanouškům desky Antics než Turn on the Bright Lights.

Nikdy jsem je naživo neviděla a bylo mi jasné, že koncert v roce 2011 může být převelikým zklamáním. A mezi náma, zpočátku to tak vypadalo. Nástup byl samozřejmě úchvatný.

Hezký kluci (frontman Paul Banks vypadal v krátkých vlasech a vousech jako Brad Pitt, i když CEO tvrdil, že Langmajer, a někdo jiný zas, že Beckham; asi to záleží na tom, jak moc chcete, aby se vám ta kapela líbila), hezky oblečení, hezky učesaní. Jsou věci, které byste do nich neřekli – a naopak: „I’ve just always really liked Prada. I like the cut, the lines, the colours. But I also really love Tom Ford, Marc Jacobs, Gucci, and Agnes B.“ Velmi slušná Banksova španělština. Nový, přísně „interpolovsky“ laděný basák Brad Truax. Výpravná, ale vkusná světla. Záleží na hudebních preferencích, ale nejlíp by se to dalo popsat slovem: dokonalost.

První písničky byly nicméně katastrofa. Jednak nevýrazné (ačkoliv, Say Hello to the Angels...), jednak se teprve usazoval zvuk a jednak Banksovi chvíli trvalo, než našel jistotu v hlase. Jistotu? Nevím, co hledal, ale neznělo to dobře. Stála jsem uprostřed, kousíček od podia, v kotli ječících fanoušků a fanynek, a bezradně jsem se rozhlížela kolem. Asi jsem si zase spletla dveře. Blížící se průšvih ale prolomily skladby NARC, oh love, can you love me, babe? love, is this loving, babe? a hitovka C’mere, oh, how I love you, and in the evening, when we are sleeping...? Takže žádné přehrávání novinek? Sázky na jistotu? V čase měli našlápnuto pekelně daleko a v náladě koncertu vysoko.

A další byla The New z debutu. Při několika prvních sekundách každé starší písničky publikum překvapeně zavýsklo.

Od půlky show, prvních tónů basové linky Evil a úvodu Rose-ma-ry, heaven restores you in life... se všechno otočilo o 180 stupňů. Bylo to patrné už v předchozích skladbách, ale Bank-

sův vokál byl najednou důraznější, a přestože frázování z alba zcela věrný, jaksi opravdovější a (elegantně) syrovější. Na můj vkus možná moc vytažený, ale to kyselo je taky moc kyselý a bramborák je moc bramborovej. Hey, wait!

Great smile! zpívaly s Paulem tisíce a podobný pocit – být na stejné lodi s takovým množstvím lidí – jsem zažila jenom na monstrakcích typu Pearl Jam nebo Coldplay. A nebylo to špatné.

Tohle se vám na Sedmičce nestane a je jedno, kolik koncertů roku tam za měsíc zažijete.

Paradoxně novinka Lights mohla být klidně vrcholem celé show. Geniální kytarové entrée Daniela Kesslera, druhý ženský hlas (zajišťovala jinak upozaděná klávesačka) a jeho kouzelný, jakoby vzdálený part that’s why I hold you, rázný nástup bicích v polovině skladby a fantastický závěr, který onanisticky neprotáhli ani o vteřinu. V podobném duchu, tedy proti proudu času i očekávání, se pokračovalo: Take You on a Cruise, snesitelná The Heinrich Maneuver z třetí desky Our Love to Admire, zpátky k Antics s Length of Love a nová Memory Serves coby nadechnutí před el finale grande. Kapela si je evidentně vědoma vrcholů popularity a vrtkavosti kvalit svých desek, proto na samý závěr zařadila hity Slow Hands, can’t you see what you’ve done to my heart and soul? this is a wasteland now, Not Even Jail, can’t you feel the warmth of my sincerity?, a kultovní debutovou záležitost Obstacle 1.

Těm, kteří vydrželi do konce, nedali na výběr: skvělý koncert. A za mě Interpol playing Antics splněný sen, které jsou s přibývajícím vším stále vzácnější.

A kdyby nic jiného, aspoň vím, jak vypadá pánská kolekce od Prady pro jaro a léto 2011.

013

REPORT OXBOW (USA) 22.5.2011, ARENA, VÍDEŇ

pentagramy, svastiku, Davidovu hvězdu a esesácké blesky. O orlici na jeho hrudi nemluvě.

TEXT SHERESKY FOTO Jennifer Hale

Pamatujete si, kdy jste začali sbírat vinyly? Já jo. Mám totiž jenom dva. Ten první je Now You Are One of Us od the pAper chAse. Byl jsem tehdy v období, kdy jsem si nepřisuzoval dlouhou životnost, a když jsem zjistil, že budou hrát na Sedmičce, věděl jsem, že tam musím být. Nezní to tak statečně, když pominu fakt, že jsem žil v Dublinu. Tak se the pAper chAse stali první kapelou, kvůli které jsem letěl do Prahy. Život je plný bizarních momentů, občas je ani nepoznám. Byl to skvělý koncert.

Nikdy předtím jsem neslyšel „rock“, „hudbu“ a „zvuk“ v takové formě. Prach, pot a strach.

Potřeboval jsem vinyl. Potřeboval jsem něco, co by bylo jenom moje. Symbol, jako když vám po vztahu zůstane fotka vaší holky, jak sedí nahá na pračce a opilá kouří cigaretu. Vinyl po vydařeném koncertě je, stejně jako fotka po nádherném vztahu, určitá forma sexuální intimity. Věc, na kterou se rádi dlouze díváte, a která probouzí sentimentální choutky.

Druhý vinyl jsem si koupil nedávno, na koncertě Oxbow. King of the Jews je taková fotka nahé přítelkyně, jak sedí na pračce a opilá kouří cigaretu. Eugene se směje, když ji podepisuje, a působí jako milý, postarší řidič autobusu. Když jsem doma desku rozbalil, všiml jsem si, že na zadní straně je vyobrazená svastika, která přechází v Davidovu hvězdu. Z toho nejsem moc moudrý, a už vůbec mi nepomáhá vědomí, že Eugene má na sobě vytetované dva 014

Když jsem začal poslouchat Oxbow, bylo to z jediného důvodu: nepříjemný pocit. Jejich zvuk je špinavý, bluesem protkaný a musique concrète načichlý noiserockový plivanec do obličejů všech gumáků, kteří se snaží uplácat desky z efektů. Na nahrávkách Oxbow je všechno autentické, konkrétní a přitom neurčité. Dobře, Eugene není zrovna pěvec světových kvalit, ale jako každá doba potřebuje svého hrdinu, každá vražda potřebuje vraha a oběť. Komu připadla která role, pochopíte, jen co si s nimi zalaškujete.

Poprvé jsem vlezl do postele s Eugenovou poslední milenkou The Narcotic Story a bylo to, jako bych měl sex s narušenou holkou, která mi chce každým momentem podříznout hrdlo. Není to zase tak špatné, jak to zní. Větší strach v posteli s Oxbow máte, když jdete času naproti. Možná jsem byl moc sebevědomý, drzý a blbý, ale rozdal jsem si to i s An Evil Heat. A to už není žádná sranda. An Evil Heat je kříženec strachu a strachu ze strachu. Bojíte se vyvrcholit, protože tahle holka vám to nemusí odpustit. Musíte pokračovat pořád dál a dál, dokud nespadnete vyčerpáním z postele. A pak si ji pustit (k tělu) znovu.

Jestli jsou Oxbow líheň nepříjemností a An Evil Heat paranoidní děvka, jejich koncert je rodinná večeře v pekle. Tak jsem si to představoval, protože vždycky, když mě zaujme hudba, začnu hledat informace = zjistil jsem, že Eugene není moc hodný člověk = zjistil jsem,

že je psychopat = zjistil jsem, že bych moc rád vycouval, protože všechno je špatně. Každý tón je krev a každá pauza smrt.

Eugene je bývalý profesionální boxer a člověk, který zasvětil svůj život štěrku v otevřených ranách. Říká se mu choker, protože tohle je jeho nejoblíbenější způsob, jak poslat lidskou bytost na čaj za Pánem Bohem. Jestli je pokora dar, musel se Eugene někde zatoulat, když se v pomatené Americe koncem sedmdesátek rozdávala. Možná ji vyměnil za charisma. Když ale přijedete na koncert Oxbow dřív a máte možnost s nimi sdílet jeden vzduch a jeden prostor, jste rozčarovaní. Eugene S. Robinson aka milovník porna, magor a rváč, toho času usměvavý pán, který vás každých pět minut otravuje svým smíchem. Tohle má být člověk, kterého se bojím? Křížek s Kristem vykoupaný v louhu, který fascinuje a děsí zároveň? Kdybych se ho zeptal, jestli si můžu vzít hranolku, asi by mi ji i osolil.

S Oxbow a vědomím toho, co se skrývá za jejich frontmanem, se věci začnou komplikovat. Svastika a symboly třetí říše jsou zavádějící. Z obalu King of the Jews se směje Sammy Davis Jr., černošský bavič a Žid, který si v Americe zakusil, co je rasová segregace až až. Svastika měla kdysi jiné poslání a říšská orlice může být thunderbird, starý symbol původních obyvatel Divokého západu. Je toho moc bez návodu, jak to všechno pochopit. Eugene je bytost, která si ze všeho bere jen potřebné, a v okamžiku, kdy chce argumentovat, zkouší to nejhrubší cestou. Je těžké se s ním hádat. Je těžké ho pochopit. Je neFULL MOON 14

možné si myslet, že ho znáte. Hledáte vhodnou osobu pro natočení pokračování V kůži Johna Malkoviche? Tady je.

Dohráli Seven that Spells, o kterých jsme si celou dobu mysleli, že jsou Maďaři, ale ve skutečnosti byli z Chorvatska. Jejich čtyřicetiminutový set zněl, jako by Led Zeppelin a Black Sabbath vypili moc piv a snažili se hrát technical metal. Ne, nebylo to objevné, obohacující nebo progresivní, ale bylo to moc zábavné.

Především proto, že frontman měl očividně upito, takže jeho průpovídky mezi písničkami by vydaly na vlastní stand-up show.

Blíží se desátá a počasí si pořád plete květen s červencem. V areálu je asi padesát lidí, takže čtyřicet devět svědků, kdyby náhodou. Oxbow mají rádi akustická vystoupení. Už jich pár odehráli a třeba záznam ze Supersonic je skvělý. Ve Vídni na to taky došlo, když si kapela zničehonic vytáhla nástroje před klub, posadila se na židličky a čekala, až se mezi ně vkrade Eugene. Mohla by to být krásná momentka, jako z dovolené v Řecku: dusno, pivo, pouliční kapela. Jenže Eugene už při první písni rozmetá veškerou pohodu na prach, proFULL MOON 14

chází kolem hloučku lidí a střídá nervní šepot s maniakálními výkřiky. Zaťatá pěst a zlý pohled. Milý pán z odpoledne je pryč. Je krásné znovu se bát svých idolů. Dvě písně a kapela mizí zpátky dovnitř.

Oxbow na podiu malého sálu za hypnotické a špinavé basové linky čekají, až se všichni doplácají dovnitř. Naposledy se pomodlit. Zavolat rodině. Potvrdit poslední vůli. Eugene má přelepené uši a nepřítomný pohled. Zároveň cítíte, jak vás sleduje, každý váš pohyb zaznamenává a čeká, kdo udělá první chybu, první krok. Během třetího songu je jen v trenkách, jako vždy. Ujasníme si, že před námi stojí podsaditý nabouchaný ex-magor, který své tělo propůjčil tetování. Je logické, že dostanete strach. Zvlášť, když jeho nervní pohyby a gesta vypadají, jako by po vás chtěl každým okamžikem skočit.

Každá neurotická a psychopatická kytarová linka, úder bicích a skřek dostávají svůj vizuál, mění se z plastického strachu v trojrozměrnou procházku děsem. Eugene ani na sekundu nevypadne z role. Vzpomínám si na koncert the pAper chAse, protože to byl jeden z nejnepří-

jemnějších zážitků mého života, v dobrém slova smyslu, proto nezapomenutelný. Tohle je stejný případ a mezi námi, i když se John umí pěkně škaredě podívat, proti Eugenovi je to jen neškodný blonďáček. Setlist Oxbow tvoří převážně věci z The Narcotic Story, Let Me Be a Woman a An Evil Heat. Největší aplaus sklízí skladby Time, Gentlemen, Time a Down a Stair Backward. Pořád sleduju opilého Němce uprostřed „davu“, který tančí stylem „středostavovská panička se strašně opila, protože nikomu nechutnaly její jednohubky“. Rád bych 3D brýle a jeden úder do hlavy, prosím.

Když je po všem, Eugene v trenkách podepisuje desky, povídá si s fanoušky a směje se každých pět sekund. Jekyll a Hyde. Nevím, jak to dokázal, ale zase mám pocit, že bych s ním mohl strávit příjemný večer.

Pamatujete si, jak vaše holka seděla opilá na pračce a kouřila a vy jste stáli proti ní a fotili tu památnou scénu? V takových chvílích se stává realita snem.

Ať už jde o sex, nebo strach.

015

ROZHOVOR EUGENE S. ROBINSON TEXT APAČKA FOTO J. Bennett

Eugene S. Robinson. Frontman sanfranciských Oxbow, ale taky novinář (GQ, Wire, LA Weekly, Decibel, Hustler, SF Weekly, Raygun a další), autor dvou knih, sólový performer, příležitostný herec a bývalý boxer, který na svou kariéru zápasníka ještě nezanevřel. Člověk mnoha profesí. Milý chlap na milé lidi.

Tvoje biografie je úctyhodná, vypadá to, že nikdy neděláš méně než deset věcí najednou. Snaha pokrýt takové množství informací často vede autory článků a rozhovorů k povrchnosti. Není ti to někdy líto?

Nečekalo by třeba Oxbow větší pochopení?

Jestli se cítím nepochopený? Téměř nikdy ne dost a rozhodně ne vždycky. Pokud jde o články o mojí osobě v časopisech, věci se mají obvykle tak, že většina lidí je čte na záchodě a podobně. Souvislosti existují jen pro ty, kdo jsou ochotní a dostatečně zaujatí si je najít.

Jasně, vzhledem k tomu, kolik je všude zbytečných a bezcenných informací a kolik času jejich konzumací lidi tráví, k dohledávání relevantních faktů je zapotřebí úsilí. Na druhou stranu, už jen to, že si někdo čte o Oxbow, poukazuje na jistý zájem. Taaaakže... třeba to s tím nepochopením není tak horké.

Dám konkrétnější příklad. Na jednom z prvních koncertů současného evropského turné jste s Oxbow hráli pro zhruba padesát lidí. Není to frustrující, po tolika letech na hudební scéně?

Jsou alternativy, které jsme přehlédli? Něco, co bychom mohli udělat jinak? Nemyslím a pokud ano, sem s nimi. Chci říct, pokud je sláva jediný cíl a podnět k pokračování v hudební produkci, pak by to asi většina zabalila a mám dojem, že se to i děje. V Oxbow si ale 016

nepleteme dojmy a pojmy; v kapele máme za to, že neúspěch je jen a jen naše chyba. Že se promotér nepostará, majiteli klubu je to jedno nebo nezajímáme fanoušky – naše chyba.

Leroy Neiman prodal víc obrazů než Picasso, ale nikdo jen trochu soudný nemůže říct, že by byl lepší malíř.

Ptám se i proto, že znám váš realistický postoj k penězům...

Realita je taková, že vyděláváme. Ale nejsme boháči a každé turné si na sebe musí vydělat.

A taky že vydělá. Ovšem počet lidí v publiku je odlišná věc. V Paříži jsme na tom samém turné hráli pro tři a půl tisíce lidí. A já se ptám, je to frustrující? Kdoví? Moje frustrace je limitována mými schopnostmi a tím, jak zvládám věci: že zapomínám, že mám trénovat osm hodin a zvládnu jenom šest a podobně. Frustrující by mohl být třeba fakt, že všichni musíme umřít.

Hudba a počet lidí v publiku není nic, co by mě znepokojovalo. Čím se živíš? Účty platí „profesionální novinařina“. A taky umím vhodně a v pravý čas zainvestovat.

Nicméně mnoho času strávíš na turné.

To ano.

Pro dost lidí „zvenku“ je život na turné svého druhu dobrodružství a do jisté míry i je. Ovšem ty máš i jinak spoustu práce a nevypadáš jako na dovolené. Je to život, jaký jsi vždycky chtěl? Cítíš se spokojený?

Turné je jen malá součást práce aktivního umělce. Říkáme tomu marketing. Ale můžeš být umělkyně, aniž bys vytáhla paty z bytu.

Wallace Stevens může být ředitelem banky po celá léta, to je model, který se mi moc líbí. Chci říct, v jistých kruzích mám respektu dost, třeba jako novinář.

Což nesouvisí s turné.

Pokud jde o turné, ano, cítím se unavený, ale spíš fyzicky. Jenže co bych mohl od života ještě chtít? Půl tuctu fantastických desek, dvě knihy, hru, která bude mít za rok premiéru, milion sólo projektů, blablabla... Možná by se hodila fakt velká šrajtofle a v ní spousta Benjaminů Franklinů. Na druhou stranu, na co si stěžovat v západním světě? Na nic. Jídla máme dost a koho zajímají ufňukaní, nedocenění umělci? Zavřete zobák, tvrdě pracujte a čekejte na správný čas. Jen opakuji staré pravdy.

Po koncertě se nějaká holka nabízela, že ti přinese čisté trenýrky. To je obvyklá nabídka?

Ty jsi nám po koncertě nenabídla nic... Samozřejmě předpokládám, že ta slečna pouze vyslyšela moji stížnost na špinavé prádlo, které ostatně špinavé bylo. A nabídla, že nějaké koupí, což někdo, kdo nosí jedny trenky pět dní v kuse, samozřejmě neodmítne. Pochybuju, že za tím bylo něco víc. Abych řekl pravdu, lidi jsou většinou slušní anebo mě zkrátka nechávají na pokoji. Jsem velmi přístupný člověk, obvykle proto, že se fanoušků nebojím, a pokud mají co říct, tak prosím.

Ovšem hrubost přináší hrubost, s tím je třeba počítat. Chci říct, jsem fakt milý chlápek. Ale jsem milý na milé lidi.

To chápu, ale obvykle čtu nebo slyším, jak jsi „překvapivě příjemný“, což je v rozporu s tím, jak působíš na podiu. Dá to práci, „hrát zlého“? Nebo jde o přirozený stav, kam se hraním dostáváš? Jsi v soukromí ten, který se usmívá, nebo mračí, když kolem nikdo není?

Myslím, že jsem spíš ten kluk s úsměvem.

A křehkou duší. Častěji se setkávám s tím, že jsou lidi kolem překvapení, když takový – hodný a milý – nejsem. Nemám na mysli jen FULL MOON 14

podium, kde jsem tak opravdový, jak jen chlap s ptákem v ruce může být, ale taky výjimečné okamžiky a situace, které tohle „jiné“ chování vyžadují. Nedávno dělal jeden americký časopis rozhovor s mojí mámou a ta řekla totéž co ty a dodala, že si nemyslí, že jsem osoba, které by chtěl někdo ublížit. Ačkoliv ty jsi použila termín „hrát zlého“, čímž říkáš, že skutečnost je jiná. Ale budu milý na lidi, kteří mi chtějí ublížit? Nene...

Nene, otočils to. Nepochybuju o tvých schopnostech nebýt milý na nemilé lidi.

Ostatně jsi napsal knížku Fight. Nečetla jsem ji, anotace mi zní až moc profesionálně. Nejsem fanda žádného druhu takového sportu a moc často se neperu. Ačkoliv pro myšlenku Palahniukova Klubu rváčů mám slabost. Je Fight knížka i pro mě?

Rozhodně. Fight považuji za filozofickou monografii povahy mezilidských konfliktů. Aspoň tak to většinou popisuji.

V reportu z Vídně jsou v souvislosti s vystoupením Oxbow použity mj. termíny „strach“ a „sex“. Ne nutně v návaznosti, spíš jako randomní dojmy. Když jsem poprvé viděla Oxbow...

Kdy? V Praze před Boris a Isis. Bylo to trochu strašidelné. A nedokážu se vyhnout ani dojmu silného sexuálního podtextu, a nemyslím teď skutečnost, že se na podiu svlékáš.

Jsi si těch pocitů v publiku vědom?

Zpívám skladby, které píšu. Včetně textů. A tyhle texty mají určité téma a opírají se o určité myšlenky, které pak určují charakter vystoupení. Jako Giacometti, který viděl tvář své umírající matky, a tento výjev se snažil zachytit v každé soše, kterou od té doby udělal.

A co sexuální napětí, které existuje bez ohledu na to, o čem zpíváš?

Myslím, že souvislost, o které mluvíš, neexistuje.

Tedy ne větší než mezi sexualitou a třeba procházkou městem. Ale řeknu ti jeden příběh. Byl jsem v posteli s jednou holkou a v pozadí hrála nějaká její mixtape. A najednou jsem uslyšel písničku jedné ze svých kapel, rovnou do soulože.

Musel jsem přestat, jít a tu hudbu vypnout.

Možná jsem egomaniak, ale tohle bylo příliš i na mě.

FULL MOON 14

017

018

FULL MOON 14

ROZHOVOR DESCENDENTS (USA) 23.4.2011 GROEZROCK FESTIVAL, BELGIE TEXT TOMÁŠ KEJMAR FOTO LENKA ŠPRYSLOVÁ

Představte si to. Je vám skoro šest, hrozně se těšíte do školy a ze všeho nejvíc na světě chcete být kosmonaut. Vladimír Remek nebo Jurij Gagarin. Louis Armstrong ne, protože o tom se tenkrát tolik nemluvilo. Jelikož jste dítě, všechno, co potřebujete na cestu ke hvězdám, je ta krásná stříbrná raketa z výlohy hračkářství u vás v ulici. Problém je, že rodiče vám ji nechtějí koupit, protože potřebujete jiné věci.

Oblečení, boty a školní brašnu, na rakety peníze nejsou. Jenže vy ji potřebujete. K životu.

Více než nutně. Exupéry věděl, o čem mluví, když říkal, že dospělí nic nechápou.

Ani o dvacet let později to není lepší. Brzy vám došlo, že s hvězdnou kariérou to nebude tak horké. Uvědomili jste si, že na vás možná zůstane nějaká malá rock’n’role, ale ty skutečné, velké a zářivé jsou pro jiné. Když se poštěstí, třeba si s některým idolem potřesete rukou.

Milo Aukerman je jeden z těch obyčejných chlápků. Vyrostl na předměstí a jako každý nadprůměrně inteligentní brýlatý šprt zažil peklo. Narozdíl od těch obtloustlých a obrýlených synků místních podnikatelů, kteří proleFULL MOON 14

zou skrz soukromé univerzity až na teplá místa ve správních radách, měl Milo možnost jiné cesty. Punk rock je ideální žánr pro frustraci a vztek a Descendents, s tímhle šprtem za mikrofonem, zvládali měnit síru ve zlato hned od začátku (1978) a zostra. Když vás někdo šikanuje, nezbývá prostor pro diskusi. Vydrželo jim to přes třicet let, i když většinu času spíš nehráli. Milo měl totiž taky svůj sen. Nebyl o kosmonautech a hvězdách, ale o kariéře biochemika, za kterým si šel i přes několikanásobnou klinickou smrt kapely. Naštěstí se ze svého snu čas od času probudí.

Za touhle polárkou jsem cestoval přes půl Evropy, v zajetí vlastní posedlosti. Tolikrát si říkáte: „Tohle nemůžu propásnout, to si přece nemůžu nechat ujít!“ A pak zvítězí pragmatika, ekonomika nebo lenost. U Descendents je jasné, že žádné příště se jen tak konat nebude, a navíc to zpočátku vypadalo, že půjde jen o jediný koncert. Nakonec byly možnosti čtyři, ale Berlín byl beznadějně vyprodaný a Groezrock festival se nabízel jako nejlepší kombinace příjemného s příjemným. NoFX, H2O, Millencollin, Flogging Molly, Boysetsfire a další velká jména posloužila už jen jako možnost, jak zlákat ostatní a po německých dálnicích přeplout půl kontinentu. Zážitky většinou čekají tam,

kde je nečekáte. A tam, kde NoFX nenadchli, No Friends nebo Astpai naplnili všechna očekávání. Jmenovat můžeme dlouho: Snapcase, Goldfinger, Danko Jones a další. V duši postižence ale zůstávají všechna vystoupení ve stínu jediného. Jet kvůli koncertu Descendents do Belgie a zpátky? Máte s tím problém? Nezapomínejte, že slovo fanoušek je odvozené od slova fanatik.

Descendents hrajou jednou za uherský rok, co to, že jste se dali dohromady zrovna teď? Příznivá konstelace planet? Nebo už ti scházela muzika?

Pokaždé, když se do toho znovu pustíme, je to souhra okolností. Tou první je, že moje děti už jsou dost staré, aby za mnou přišly s tím, že mě chtějí vidět hrát. Řekl jsem jim, že to zkusím zařídit, a nahrálo mi i to, že jsem v práci letos dostal týden dovolené navíc. Nikdo nechce vyplýtvat veškerou dovolenou, já si z ní valnou část vybírám na koncertování. A nakonec, Billovi před dvěma lety odstranili mozkový nádor. Byl na tom špatně, navíc se kvůli nemoci zadlužil. Chtěl jsem mu pomoct, takže když odehrajeme dost koncertů, vyděláme na zaplacení léčebných výdajů. Ne že by neměl zdravotní pojištění, ale protože byl nemocný a nemohl pracovat, šlo celé jeho studio Blas019

ting Room finančně do prdele. Prostě nemohl.

(Přibíhá pár fanoušků a fotí se s Milem.) Navrhoval jsem, že pro něj uděláme nějaké benefiční koncerty, ale on do toho nechtěl jít, protože ze sebe nechtěl dělat chudáka. Je příliš hrdý.

Chtěl se z toho vysekat sám.

Takže kdybys měl víc dovolené, odehráli byste toho v Evropě víc? Víš, že je to už čtrnáct let, co jste tu hráli naposled?

Já vím. Ale tahle čtyři data jsou maximum, co si můžu dovolit. Je ještě hodně míst, kam chceme vyrazit ve Státech.

Taky jste hráli v Austrálii. Nabídek máte asi hodně, podle čeho si vybíráte?

Austrálie byla perfektní! Vybíráme podle toho, kdo nám nabídne víc peněz. (smích) Jasně, vždycky jsme říkali, že nám nejde o peníze, ale teď se snažíme pomoct Billovi, co to jde, takže… (Druhý nálet fotek chtivých fanoušků.)

Kromě toho, že se s vámi chtějí fotit, řekl bych, že vaše fanoušky zajímají dvě věci: jestli budete hrát a zda máte v plánu natočit novou desku.

V plánu to není, ale mám napsané nějaké písničky, a Bill taky. Takže je to otázka času a plánování. Naše životy se takhle vyvinuly. Kapela je na vedlejší koleji a všichni se věnujeme něčemu jinému. Pro mě byla muzika vždycky hobby a teď je to koníček i pro ostatní, protože všichni mají rozjeté vlastní věci, Bill točí a produkuje desky, Stephen nedávno vydal sólovku a tak dál. Otázka je, jestli jsme schopní si vyhradit čas, desku napsat, nazkoušet a nahrát. Část je hotová, protože písniček máme plné šuplíky, ale problém je s časem.

Co se týče několika posledních desek, jsou na nich vážnější a osobnější texty, nemáte pocit, že se protivíte přikázání „Nedospěješ!“ z písničky All-O-Gistics?

To se nám stalo, aniž bychom chtěli. Stará písnička I Don’t Want to Grow Up! byla myšlená tak, že sice nechceme, ale nemáme na výběr.

A nakonec jsme dospěli, takže songy na poslední desce jsou i o tom, že Billovi umřel táta, o tom, jak jsem nemohl sehnat práci, nebo o snaze udržet si manželství. Je to dospělejší muzika. Nikdo z nás neumí psát písničky z jiné než vlastní perspektivy, takže se v tom odráží naše životy. Nechci psát věci jako: „Jo, baby, utekla jsi mi a já jsem teď smutnej…,“ protože doufám, že to moje manželka v nejbližší době neplánuje. Je vlastně čím dál těžší psát texty, 020

protože už nemůžeme skládat zhrzené písničky o lásce. Musíme vymýšlet nová témata.

Jak moc jde dohromady kariéra biochemika s muzikou?

Dělám to už dlouho. Byl to můj jediný zdroj příjmů, protože kapela nikdy nic nevydělávala. Takže mi nezbývalo, než se tomu věnovat naplno, abych měl vůbec nějakou kariéru. Navíc mě to hrozně baví.

Hrajete vyprodané haly v Evropě a jste jedna z hlavních kapel na festivalu pro víc jak dvacet tisíc lidí. Nemyslíš, že tomuhle by se taky dalo říkat kariéra?

Myslím, že kdybych se vykašlal na práci, možná bych se jako muzikant uživil. Nebo bych mohl zkusit dělat oboje na půl úvazku. I když to skoro dělám. Už v době, kdy jsem se začal zajímat o punk rock, mě lákala chemie a molekulární biologie. Nejvíc mě zajímala DNA. Punk rock a DNA: dvě vášně mého života, přežívají bok po boku, i když si občas vjedou do vlasů. Jak mezi ně rozdělit svůj čas, je problém, který řeším odjakživa, nedají se dělat tak nějak napůl.

To mi připomíná Grega Graffina z Bad Religion.

Jo, jsme v tomhle ohledu spříznění. Myslím, že si prošel tím samým. Vtipné je, že jsem se s ním nikdy nepotkal, až do společného koncertu před třemi týdny.

Nikdy?

No, nikdy jsem se s ním neseznámil. Hráli jsme s nimi už předtím, ale naposledy to bylo v roce 1982, a tenkrát bylo všechno jinak.

Počkej, jak je to možné? Dvě legendární kapely z Kalifornie a dokonce z okolí Los Angeles.

Bylo to tak, že někdy kolem poloviny osmdesátých let byli Bad Religion u ledu, moc toho nedělali. A já v roce 1987 nastoupil na univerzitu, takže jsme toho zase nedělali moc my. Pak se z Bad Religion staly přes noc hvězdy. Vydali Suffer a No Control a najednou z nich byla velká kapela. Já v té době ani nebyl ve scéně, míjeli jsme se, stejně jako v půlce devadesátých let, když jsme na rok, dva fungovali. Bad Religion jezdili festivaly a my kroužili po klubech ve Státech. A teď po těch letech, kdy jsme spolu hráli, přišel Greg do naší šatny a já mu povídám: „S tebou se chci potkat asi dvacet let!“ A on řekl to samý. Takové mentální propojení, hehe. Máme

toho hodně společného, děláme to samé, punk rock a vědu. On ale učí, takže Bad Religion nejezdí turné v průběhu semestru, ale když má padla, vyrazí. A je to dobrej chlap.

Descendents jsou v punk rocku institucí. Už od 80. let vznikají kapely, které jste nejvíc ovlivnili právě vy. Řekl bys, že Descendents byli alespoň částečně předlohou pro dnešní punk rock, jak se hraje a jak zní?

Určitě. Bill dělá kapelám v Blasting Room hodně specifický zvuk. Všechny kapely, které točí, odchází s nahrávkami, které mají šťavnatou příchuť Black Flag. I když hrají melodičtější muziku, mají sevřený, špinavý a agresivní zvuk. Na druhou stranu nikdo nechce být jenom předloha, protože už jen situace, kdy je potřeba, aby byl někdo předloha, není pro scénu moc lichotivá. Jedna věc je někoho ovlivnit a druhá, že tě někdo okopíruje.

Vám se podařilo dostat se do situace, kdy lidi začali vykrádat vaši muziku. Koho jste vykrádali vy? (smích) Říkám tomu rock’n’rollové kontinuum.

Lidi vykrádají naši muziku a my pochopitelně vykrádali kapely, které byly před námi. Tak to v rock’n’rollu funguje. Je jenom omezené množství akordů, tak si člověk musí čas od času půjčit. Jak vědomě, tak podvědomě. Když jsme začínali, byl jsem skalní fanoušek Buzzcocks. Pop punk má vůbec kořeny ve Velké Británii u kapel, jako byli The Undertones nebo Buzzcocks. Z těch místních kapel nás ovlivnili Black Flag, ale důležití byli i The Germs a nesmíme zapomenout na Bad Brains. (Usmívá se a ukazuje na svoje tričko Banned in D.C.) Po cestě sem jsme v autě poslouchali vaši poslední desku a ten konec v Mass Nerder...

Jo, to je odkaz na We Must Read od The Germs, to vymyslel Bill. Já tu písničku napsal bez toho konce, Bill dostal nápad, zpracovali jsme ho, a když jsem to poprvé slyšel, málem mě to položilo. Geniální. Mam The Germs hrozně rád a tohle je naše malá poklona téhle skvělé kapele.

A viděl jsi o nich film What We Do Is Secret?

Jo, ale moc mě to nechytlo, přišlo mi to moc afektované. Asi je fakticky přesný, ale nemusel to být tak konzervativní biják.

Není dost extrémní. Je to máslo!

FULL MOON 14

REPORT Subtitle (uSA), OXES (USA) 15.4.2011 WEST GERMANY CLUB, BERLÍN Text AL BURIAN PŘEKLAD BRO FOTO 5 ROSES

West Germany je přesně ten berlínský klub, ve kterém se Američané cítí jako doma: zašitý v postapokalyptických ruinách čehosi, co dříve snad bývala úřední budova, což našincům v cizině může snadno evokovat hraní kdekoli ve Státech. Rumiště a zchátralé městské části v Americe tvoří plodnou půdu pro celou hudební scénu.

Subtitle, raper z kalifornského Comptonu, který se nedávno přistěhoval do Berlína, se v Německu rychle zabydlel. Stojí na parketách před podiem, kde se nechává obklopovat hustým půlkruhem fanoušků a řadou lidí, kteří si posedali na okraj podia za ním, a předvádí, co má zjevně ze všeho nejradši – bez ustání mele.

Mezi skladbami, které se občas stáčejí k experimentálnímu nojzíku, nahodile spojuje slova v nekonečném proudu vědomí, štěká uzly větných celků a freneticky deklamuje. Svůj set završuje úsečným komentářem kulturních rozdílů USA a Německa – otáčí se k lidem, kteří sedí na stejdži za ním, a ptá se, Co tady lidi pořád tak sedíte?! Děcka tváří v tvář Subtitleovi zjišťují, že ve skutečnosti nejsou tak odvázaná a ostudně vyklízí prostor. Obrovský Subtitle, s účesem à la Mazací hlava, skutečně může působit hrozivě, a tak, aby všechno urovnal, uklidňuje dekující se fanoušky a poslední písničku dává s nimi, s nohama přes okraj podia.

Baltimorští Oxes jsou tříčlenná instrumentálka, vezoucí se na vlně protometalu/math rocku Fucking Champs, Don Caballero či Blind Idiot God. Jejich nahrávky garantují úlevné mlácení hlavou. Chybějící vokální projev jim nechává dostatek prostoru pro určení vlastní identity skrze artwork desek, které jsou osobité a často pochybně humorné. (Jejich album OXXXes vyvolalo spory v už tak napjaté devadesátkové emohardcoreové scéně užitím série fotek členů kapely, kterým jejich fanynka přidává do drinků mezi násilníky nechvalně oblíbený rohypnol, a pak celé situace využívá. CD verze, která vyšla později, obsahovala fotky předstírané demonstrace, kdy kapela protestuje proti sobě samé.)

FULL MOON 14

Naživo Oxes nikdy nebyli o upjatosti. Rádi hrají své riffy nedbale a vystoupení podtrhují svrchovaným, takřka dokonalým showmanstvím: stávají na bednách, aby i lidi v zadních řadách měli přehled o dění na scéně a viděli přehnané grimasy a sarkastické, parodické rockové pózy obou kytaristů. Když se to lidem okouká, začnou se ti dva plížit a krást po podiu i obecenstvem, jelikož jejich kytary jsou připojeny bezdrátově, čímž lidi v sále zneklidňují ještě víc. Bubeník se mezitím stará o tlachání mezi písničkama a soustředí se na své komické tirády. Na instrumentální kapelu z nich vyzařuje až podezřele hodně osobitosti.

Německo má svou vlastní tradici hudby, která vzniká v rozpadajících se částech měst, ale zdá se, že i ty nejupadlejší noční kluby se alespoň snaží předstírat, že kolem nich vzniká něco trvanlivého – jsou vybaveny nóbl lustry, novými vrstvami malby nebo jakýmkoli přívětivým detailem, který návštěvníkům naznačuje, že tenhle podnik pravděpodobně nějakou dobu poběží. To ovšem neplatí pro výzdobu klubu West Germany, který, jak už plyne z názvu, vyzařuje auru čehosi dávno minulého. Když dohrají kapely, všichni se motají kolem; rozmělňují se do falloutovské scenérie, využívají možnosti dočasné samoty v některé z rozbořených kancelářských prostor, kráčí místy, která byla určena pro jiné účely a odsouzena k jiným koncům. Nebo o co tu jde – je pěnová výplň nacpaná a přilepená lepicí páskou do támhleté díry ve zdi spíš ctnost, nebo z nouze? Jde tady o uvědoměle budovanou atmosféru? Nebylo by nemožné představit si, že si někdo tuhle „USA-DIY“ estetiku pracně vypiplal. Proč ne?

I kdyby šlo jen o iluzi, vždycky si spíš vyberu West Germany před disneyovským, na oko americkým pozlátkem klubů White Trash či Wild at Heart.

021

Report Oneohtrix Point Never (USA) 29.5.2011, Stimul, Divadlo Archa, PRAHA Text LP FOTO NATE DORR / FOUR PAWS

Upřímně by mě zajímalo, co hrají na rádiu, jehož název převzal Daniel Lopatin, Američan s ruskými kořeny, za svůj alias. Ještě donedávna neznámý bostonský milovník starých syntezátorů, spisovatel a vousáč s obligátní zelenou kšiltovkou. Když se jeho dvousečná sbírka předešlých nahrávek s názvem Rifts probojovala na druhé místo v žebříčku respektovaného časopisu The Wire v roce 2009, bylo všem jasné, že si Lopatin zadělal na něco velkého. Rifts obsahuje předchozí tři alba (Betrayed in the Octagon, Russian Mind a Zones Without People) a pro Lopatina představuje zásadní kariérní zlom.

Lidi mu konečně jeho snovou skládačku uvěřili a začali se zajímat o to, co všechno dokázal do svých kosmických opusů nasoukat. Ohromné zvukové vlny prorážejí oslepující zvukové lasery, soundtrack k výletům za sluneční soustavu je hotov. A pak: Returnal. Alegorie na cyklické procesy v přírodě. Výlet pro ty, kteří si odvykli chodit do kostela poslouchat varhany, naléhavá motlitba pro zapřísáhlé bezvěrce. Sevřenější koncept a úvodní noiseové vytržení v podobě Nil Admirari přesvědčily všechny pochybovače o netušených rozměrech kosmické hudební fúze. Milionkrát zpomalená jaderná reakce.

Hudba čtvrtého světa.

Lopatinův vztah k libozvučným melodiím, které puntičkářsky modeluje na svých syntezátorech, se formoval v dětství pod taktovkou otce. Právě on utvářel synův vztah 022

k posvátnému, které proudí v žilách každého pravověrného Rusa. Jenže jak se postavit k náboženskému vytržení, když se Bůh o lidi přestal dávno zajímat? Jak si pořídit základní vybavení na cestu budoucností, jež není, co bývala? Na pomoc přišla 80. léta. Poslední kousky mozaiky zapadly do sebe, otisk je kompletní. Kufr se starou veteší, věčně oprašovanou a stavěnou po bok plastových hraček z dálného východu. Hi-tech vedle vzpomínek na domy, které musely kvůli neoblomné víře svých obyvatel lehnout popelem. Jejich duchové (a vzpomínky) se vznášejí ve vzduchu.

Stačí je jen pochytat.

V sobotu někdo vyhrál Ligu mistrů. A upřímně, až do nedělního večera mě nezajímalo, kdo to byl. Vím, mohly by mi za takové rouhání přistát jedna nebo dvě. Zleva i zprava.

Jenže představte si, že hned vedle stadionu, kde probíhal kolektivní rituál homo ludens, hrál taky Oneohtrix. Můžeme tak mluvit o neuvěřitelném štěstí, že se do Prahy vůbec dostal. Do Archy dorazil kolem osmé, kdy měla začínat přednáška o návratu analogových zvuků a hauntologii v současné hudbě, a celý program tak o hodinu posunul. Namísto avizovaných devíti Lopatin zasedl za svůj laptop až šest minut po desáté. Hrálo se v malém sále Archy a byla to škoda – když jsem mluvil o kostele a prožitku posvátna, myslel jsem to vážně. Když ve vás hudba Oneohtrixe nevyvolá představy, které jsou jinak omezeny na svět halucinogenních látek, donutí vás minimálně zavřít oči. Řecké myein dalo základ slovu mystika, tak proč to nevyzkoušet? Škoda je, že

chlad černých dřevěných stěn a nehostinnost tvrdých židliček zážitek umenšovala... Ale kdo by si chtěl stěžovat?

Lopatin zpočátku šetřil na naléhavosti a zařadil vzdušnější tracky, prošpikované nalezenými zvuky, které svou rozmanitostí nutily k bdělosti. Člověk má pocit, že musí zachytit všechny útržky smíchu, skřípání brzdícího vlaku daleko od nádraží i hlasy zapojené do horečnaté diskuze. Nechává na sebe padat new age nahrávky štěbetajících ptáků z Format & Journey North, která kontrastuje s neurotickým vrcholem v čipové Computer Vision. Bdělou, denní fázi skladeb z alba Rifts v půlce vystřídala hypnotická a zacyklená část z alba Returnal. V té době už myslím v obrazech. Pomalu a systematicky. Stačí se vrátit o pár hodin zpět a mám na výběr z tisíce zážitků. V hlavě mi úplně nesmyslně trčí mravenec prodírající se houštím chlupů na čísi ruce. Dlouhá smyčka. Melancholie každodenního pachtění kontrastuje s prudkým vytržením. Uprostřed zvukové, někdy ulepené, jindy hrozně štiplavé záplavy čekám na osvobozující hluk Nil Admirari. Nedostavuje se.

Koutkem vědomí vnímám Describing Bodies a pak možná Returnal. Únik a návrat.

Smyčky života.

FULL MOON 14

FULL MOON 14

023

ROADIES REPORT WOODS (USA), BŘEZEN 2010 TEXT/FOTO JAKUB

Meneguar (a později Woods, jejich boční projekt, který se po tichý smrti Meneguar stal tím hlavním) pro mě byla jedna z nejdůležitějších kapel, se kterou jsem kdy jel turné.

A díky který dělám svoji práci až doteď. Poprvé jsme se potkali na podzim v roce 2007. Za sebou jsem měl extrémní léto, ego trip s Dirty Projectors a tour s křesťanskou metalcore kapelou, která byla složená z největších kreténů Alabamy. Můj starej job na info lince O2 mi přišel jako mnohem menší utrpení, takže jsem tomu dal ještě poslední ránu, což bylo rozumný rozhodnutí.

Debut Meneguar I Was Born at Night byl tehdy totální underground hit a já tu desku nekompromisně zbožňoval. Myslim, že pokud tuhle práci děláte dost dlouho, je skoro nevyhnutelný, že časem zažijete turné, který už nikdy nezapomenete a který výrazně ovlivní váš postoj k práci roadies. Pro mě to bylo třicet dní s Meneguar.

18.3.2010 – Paříž, Café de la Danse

Potkáváme se ráno v Bruselu, skoro po dvou letech. Woods jsou teď v malý sestavě Jarvis (kytara, bicí), Jeremy (kytara) a Lucas (kazety). Kevin má ve stejnou dobu anglický tour se svojí novou kapelou The Babies. Koncert v Paříži je support pro The Low Anthem, úplně nejblbější indie folk kapelu všech dob.

Woods mají hrát jen dvacet minut, což sobecky přestřelí o dalších dvacet a připraví tak Low Anthem o jeden z osmdesáti přídavků. Buchta z Low Anthem si pak v průběhu setu pošle Jarvise pro vodu. Jeho odpověď „Red or white?“ 024

ji přijde naprosto nevtipná. Na kámošství je zaděláno. Večer se přistihnu, jak sípu s kufrem do pátýho patra hotelu. Já myslel, že strmý schodiště a žádný výtahy v co možná nejvyšších budovách jsou jenom v Holandsku.

19.3.2010 – Utrecht, Tivoli

Probouzím se vedle Lucase. Celej čtyřpokoj smrdí. Neuvěřitelně smrdí. Lucas si jako obvykle potírá svoje intimní místa olejem z petunie a levandule. Jako jediná forma hygieny to vůbec nezabírá. A celej den mám úplně neukojitelnej hlad. Na koncert v Utrechtu se chystá i moje teta, která tam už několik let žije se svým přítelem, fanatickým fanouškem Porcupine Tree. Nekecám. Na schodišti má zarámovaný fotky kapely a sbírka jejich cédéček vydá za jeden velkej pořadník o rozměrech 1,5 x 2,5 m nebo víc. Je to nepředstavitelný.

Lidi v klubu mě nenápadně pozorujou. Co mu pořád chce ta zběsilá padesátka? Pozitivní je, že se jí koncert Woods celkem líbil. Je to celkem pochopitelný, z dětství si pamatuju, že v jejim autorádiu se dokola točila kazeta Brountosaurů Na kameni kámen. Když začnou hrát Tyvek, detroitskej garáž punk, teta se začne balit. „Tohle se nedá poslouchat. Ale když mě Hans vzal na koncert Porcupine Tree, tam taky byly dost divoký momenty.“ Ještě že tak.

21.3.2010 – Berlín, Comet Club

Comet je nově přestěhovanej Magnet Club.

Přičemž Magnet byl úplně nejhorší místo, o kterým neúnavně psali v Živlu v době pražskýho Berlin boomu, a taky tam asi jednou hráli Sunshine, což jsme se z nějakýho důvodu dozvěděli i v Čechách. Je to dost zvláštní, ale Comet je skoro stejnej prostor jako Magnet.

Jako by přestěhovali celej barák. Dnešní kon-

cert má na triku agentura Creative Talent, která obyčejně provozuje jenom techno a hiphop.

Z jakýho důvodu dělají Woods, nechápu. Když se setkám s promotérem, mám nezadržitelnou potřebu vyprsknout. Tu pak potlačuju většinu večera. Předkapela je neskutečná. Hrajou nejtuctovější folk rock, nikdy sem nic podobnýho neslyšel. Backstage je přecpaná a zakouřená jejich kámošema. Došlo pivo. Noc trávíme v hotelu, kde v televizi hrajou pořád dokola Big Lebowski.

23.3.2010 – Kodaň, Loppen

Loppen je na kraji Christianie, autonomního města ve městě, zbudovanýho na místě bývalých kasáren. Mám s tímhle místem celej almanach nepříjemnejch zkušeností. Jediná pozitivní věc je stánek s hašišem na každym rohu. V okolí Christianie se nesmí běhat, protože to obvykle vzbuzuje zdání, že vás někdo pronásleduje. Dnešní předkapela se jmenuje Can I Play Your Guitar?. Backstage je přecpaná a zakouřená jejich kámošema. Došlo pivo.

Odjíždíme kolem půlnoci. Od sudu z ohně odpadne jeden z lokálních šílenců a stoupne si před auto. Snaží se otevřít dveře. Tluče pěstí do okna. Klasickej odjezd z Christianie.

24.3.2010 – Göteborg, Pusterviksbaren

Po cestě se bavíme o desce Lee Hazelwooda Cowboy in Sweden. Když zastavíme před klubem, vítá nás promotér, absolutní švédskej cowboy ve Wrangler kompletu. „Právě sem se vrátil z Austinu,“ oznamuje. Dnešní koncert je další otvírání před The Low Anthem. Jako první hrajou The Head and the Heart. Jestli jste z Ameriky a nehrajete v kapele jako The Head and the Heart, tak ty vole, to je hřích.

Absolutně, ale fakt absolutně nejobyčejnější FULL MOON 14

folk rock, složenej ze samejch tzv. originálních osobností. Přisahám, že v Americe je podobnejch kapel asi sto tisíc. Vím to, i když jsem tam nikdy nebyl. Celej večer je utrpení. Nikdo si nekupuje žádnej merch Woods. Potetovaný švedský drsňáci s knírama si berou desky Low Anthem a The Head and the Heart. Poslouchat The Head and the Heart je pak hotový utrpení. Fakt, že je podepsal Sub Pop, jenom potvrzuje, že úpadek klasickejch devadesátkovejch labelů je zaslouženej. Jeremy a já se snažíme odjet co nejdřív, ale Lucas s Jarvisem jsou ztracený. Nezbývá, než doposlouchat The Low Anthem. V klubu je až nábožný ticho. Lidi kolem mě šeptaj. Chci vraždit. Večer pak díky pravidelným huličským večírkům na hotelu objevuju skrytou genialitu pořadu Curb Your Enthusiasm, kterej Lucas přerušuje půlhodinovou acid historkou, která by se dala říct za dvě minuty.

25.3.2010 – Oslo, Revolver

Při večerním útoku na piva v dodávce ztratil Lucas klíče. To zjišťujeme až ráno, když stojíme s hromadou kufrů před dodávkou. Následující čtvrthodinu trávíme prohrabáváním pokojů, kufrů a kapes. Klíče jsou samozřejmě FULL MOON 14

v bezpečí recepčního šuplíku, ale k tomuhle zjištění se nedopracujeme jen tak. V Oslu jsme příliš brzo a čas před koncertem vyplňujeme filmem Volný den Ferrise Buellera, ve kterém má Charlie Sheen celkem výstižnou momentku z cely předběžného zadržení, která předurčí jeho životní dráhu už v roce 1986. „Za co tady seš? Za drogy?“ – „Ne a nic ti do toho neni... za co tady seš ty?“ – „Drogy!“ Klub a restaurace, kde je dnešní koncert, má skvělý veggie burgery a na lístku asi dvacet druhů americkejch piv! A oproti předchozím jarním dnům začalo dneska večer mrznout.

dem, na kterym je Super Mario Bros. Večer pak asi deset Švédů hraje ping pong kolotoč, v takovejhle obrátkách si to nepamatuju ani ze základky.

26.3.2010 – Stockholm, Strand

Poslední noc tour trávíme v suterénní části hotelu Scandic Malmen, nechápu, proč tu kapely vždycky dostanou pokoj v podzemí, dneska to bude absolutní peklo. Malej pokoj bez oken a Lucas už pomalu začíná zahnívat.

Cestu z Osla do Stockholmu mám zafixovanou jako nekonečnou malebnou prudu, ale dnešek je naprostej opak. Utíká to jako nikdy, za což může i spící kapela. Tenhle zvláštní klid v autě mě vždycky uklidňuje a čas ubíhá rychlejc. Strand je klub na nábřeží Norrströmu a je ohromnej, asi jako kdyby MeetFactory byl hezkej a příjemnej prostor. Dnešní koncert je součástí pravidelný klubový noci What We Do Is Secret, jsou tu dvě švédský kapely, několik výtvarníků dělá výzdobu na večer, vzadu je stolní tenis a mini obývák s televizí a ninten-

Brzo mě v davu odchytne Marcus z Tar...Feathers. Asi nejdivočejší konzument drog a piva, kterýho jsem kdy potkal. Vypráví mi o svý nový práci, jezdí ve skladě s vysokozdvižným vozíkem. Představuju si, jak jsou všichni zaměstnaci skladu vyděšený, když kolem nich projíždí Marcus se svým vozíkem. Teď by tu asi mělo být ilustrační foto pro dokreslení.

Chtěl bych mít sílu osobnosti, se kterou ho přesvědčím, aby spal v botech.

025

RECENZE DVD Paavoharju Unien Savonlinna (FONAL, 2010) TEXT PETR WAGNER

Finsko je právem bráno jako kolébka typicky severského kýče, ždímaného partami jako HIM, Rasmus a Nightwish. Protentokrát se budu tvářit, že ani jedna z těch kapel neexistuje (svět bude na okamžik lepší, třeba). Heslo dne budiž Fonal, značka, která od roku 1995 podává trochu odlišnou zprávu o dění v říši Suomi.

Za Fonal Records stojí Sami Sänpäkkilä, který si malý label vymyslel hlavně proto, aby mohl vydávat své alter ego Es. Dneska Fonal znamená jména jako Islaja, TV-resistori, Kemialliset Ystävät – a Paavoharju. Když někoho milují Stylus a Pitchfork, není to sice automaticky záruka kvality, která se nebes dotýká, ale Yhä

hämärää (Fonal, 2005) i Laulu laakson kukista (Fonal, 2008) jsou desky-rébusy pro recenzenty a velké dobrodružství pro všechny, kdo se nebojí do lesa. Stejné naladění vyžaduje i DVD Unien Savonlinna.

Dývko se dostalo na svět víc jak rok po tom, co Paavoharju zařádili na Roskilde, v době, kdy někteří z nejasně ohraničené muzikantsko/skautsko/squatterské party už mají rozjeté další projekty. V klipech i hlavním dokumentu tak dostal místo třebas písničkářský Joose Keskitalo a samozřejmě Harmaa Getto, hip hop, pro který je nálepka „garáž“ ještě příliš jemnocitná. K tomuhle druhu syrovosti sedí spíš termín „krmelec“.

Kapelová DVD mě většinou neberou. Momentky z tour mě překvapí, jedině když už to je opravdu bizar, protože můžu snadno kontrovat vlastním zážitkem. Koncerty snímané na padesát kamer a domíchávané v drahých studiích mi přijdou jako vyhozené peníze, železná logika: je to lajv, tak tam přeci člověk má být hlavně osobně. Navíc, jestli to hraje blběji než z desky, je to tak akorát k vzteku, a jestli to hraje stejně dobře, chybí jakýkoliv důvod mít to dvakrát, ne? Unien Savonlinna jsem si 026

vyžebral na Alešovi Stuchlém jenom proto, že od Paavoharju, poučený alby, můžu čekat cokoliv. Jejich muzika, to je Bollywood, folk, indie rock, ambient a polární Evropa 2 najednou. Což vzbuzuje velikou zvědavost a vnuká otázky, co se stane, když se do toho vmontuje ještě vizuál.

DVD sestává ze dvou celků, ten první je dokumentární film poslepovaný Laurim Ainalou, polovinou tvrdého jádra Paavoharju. Padesát minut sběrného dokumentu podmazává hudba domácího celku i jeho spřízněných odnoží, ale hlavně se v něm dozvíte o spoustě praktických věcí. Jak za hustého deště načerno natáhnout elektriku do vybydlené dřevostavby, jak si postavit luxusní boudu v jeskyni na tělech tlejících ježků a jak znásilnit zvuk sovětských dětských klávesek, aby z toho recenzenti v Americe uchcávali.

Společný jmenovatel je, pro mě překvapivě, romantika, ale ne ta laciná. Rozostřené záběry jezer a lesů s koupajícími se naháči jsou vyvážené scénami ze smeťáků a divokých skládek, prohlášení „Harmaa Getto jsou duchovní kapela“ následuje „perkele“ (ďábel – pozn. ed.). Za srdíčko to diváka vezme, ačkoliv nejde o výletní promo finského ministerstva cestovního ruchu. Je to vlastně romantické, i když je řeč o hovnech (a ne, nemyslím tím diskuzi o ničem, myslím skutečné exkrementy), i když se plive samohonka do ohně nebo se v lese na koleně bastlí soukromá sauna.

Ani zazoomovaná psoriáza není ve finále obzvlášť nechutná, vyprávění zpěvačky, která se mezi první a druhou deskou Paavoharju zbláznila, mě dokonce dojalo.

Nášup k filmu je bezmála hodina klipů, které fungují jako nenásilné doplnění scén a obrazů, na něž jste se během dokumentu tolik nesoustředili. Jak jsem řekl. Kapelová dývka nesnáším, ale tuhle placku řadím hned za Instrument a Refused Are Fucking Dead.

Což znamená hodně vysoko.

FULL MOON 14

REPORT DOVEMAN (USA) 9.3.2011 MERKIN HALL, NEW YORK TEXT JASON ORLOVICH PŘEKLAD BRO FOTO ARCHIV thomasE bartlettA

Bylo zvláštní konečně vidět Thomase Bartletta aka Dovemana sólo v rámci newyorského festivalu Ecstatic Music. Merkin Hall vyzařuje zvláštní kouzlo středoškolské auly. Nebylo to tak, že by Bartlett, který vydává na skvělém brooklynském labelu Brassland, strhl obecenstvo. Šlo spíš o to zažít jeho samostatné vystoupení – alespoň pár písní, než se k němu připojili Nadia Sirota, Owen Pallett a smyčcový kvartet, s nimiž celý večer dospěl k velkolepému finále. „Nejsem a nikdy jsem nebyl nijak zvlášť přirozený umělec,“ svěřil se mi Bartlett jednoho deštivého odpoledne nad drinkem campari a vodky. „Živé hraní mě příliš nenabíjí. Co mě baví, je fakt, že jsem docílil něčeho velkého.

Nejsem z těch, kteří si skutečně užívají chvíli, kdy se můžou postavit před publikum.“ Ironií osudu je, že Bartlett je nejméně uznávaným a zároveň nejméně známým článkem volného kádru vesměs mladých zprofanovaných hudebníků současného New Yorku – každý slyšel o Owenu Pallettovi (který donedávna vystupoval pod pseudonymem Final Fantasy), Nicovi Muhlym, The National, Grizzly Bear a Samu Amidonovi, Yoko Ono, Antony and the Johnsons nebo Glenu Hansardovi z The Frames.

Bartlett hrával na turné a nenápadně se spřátelil se všemi výše zmíněnými, jakož i dalšími lidmi: „Copak můžu odmítnout Davida Byrnea, když mě požádá o spolupráci?“ Může FULL MOON 14

se zdát, že věčnými kooperacemi strádá jeho vlastní projekt Doveman, ale je tomu právě naopak, Bartlett považuje sólovou kariéru za svou největší brzdu. „Myslím, že pro spoustu lidí funguju jako katalyzátor. Jsem dobrý doprovodný hráč, rád dělám s jinými zpěváky a jde mi to, proto se tomu hodně věnuji.“ Co ale z tohoto klasicky vzdělaného klavíristy dělá něco víc než jen prostoduchého nohsleda velkých jmen, je jeho žánrová všestrannost, osobitá schopnost interpretace a nebývalá skromnost. „Zbožňuji spolupráce. Co naopak nesnáším ze všeho nejvíc, jsou spolupráce, do kterých se lidé nutí. Šílím z toho.“ Je fascinující a povzbudivé, že i ve věku remixů a nadvlády produkce nad kvalitou se daří i takovýmto nezávislým kolaboracím. Navíc ve vší pokoře. „Přál bych si, aby o tom lidi víc přemýšleli.

S kým spolupracovat a s kým ne; je to lepší, než náhodně vytipovat toho a tamtoho a strčit je společně na podium.“ Festival Ecstatic Music dokazoval, že kooperace nemusí probíhat na zakázku a že tím žádný ze zúčastněných neztrácí. „Přesně to dělá z celého festivalu skvělou událost, tahle vzájemná spojení. Bývají velmi přirozená a Judd Greenstein (kurátor festivalu – pozn. aut.) si toho byl dobře vědom, když sestavoval program. Nechtěl na nikoho tlačit.“ Bartlettovi už v minulosti společná hraní dohazovali, ale pokaždé je odmítl: „Nikdy jsem tak nechtěl pracovat, neměl jsem zájem se něčím takovým zabývat. Je to o chuti s ostatními spolupracovat.“ Až donedávna však neměl adekvátní nabídky. „Momentálně jsem v situaci – za kterou jsem strašně vděčný –, že se díky svému absurdnímu štěstí posledních let dostávám ke hraní s některými z mých vůbec

nejoblíbenějších umělců a lidí, které už dlouhá léta obdivuji.“ Nebýt sólovky Doveman a jeho poutavých nahrávek, mohlo by se zdát, že je Bartlett odsouzený k věčnému šlapání hudebního chodníku.

Na podiu Merkin Hall žádal zvukaře o sluchátka a zpíval poklidným šepotem, který by se ve většině rockových klubů zákonitě ztratil.

The Conformist, loňská deska, je malý zázrak. „Myslím, že to je album popových písniček.

Minimálně jsem se o to pokoušel.“ „Zhruba před rokem, před rokem a půl jsem hrál s kapelami, které se vypracovaly od prťavých klubů až po velké rockové síně – to je sice skvělé, jenže pro mě to nemá příliš smysl. Nemyslím, že je na tom o tolik lepšího. O peníze mi nejde, rozhodně není mým snem dostat se na podium v Glastonbury a cukrovat pro desítky tisíc lidí.“ Nenechává na sebe tlačit, ani co se práce na dalším albu týče. „Rozhodl jsem se vykašlat na honičku za slávou a fanoušky. Chci nahrávat podle sebe a svým tempem.“ Jak přiznává, písničky píše velmi pomalu, většinou po nocích.

Tak mu to ale vyhovuje, rád je nechává narůstat. „Pár let jsem měl pocit, že se sám brzdím.

Turné navazovalo na turné, pořád dokola.

Teď to používám jako tu nejlepší omluvu, abych si mohl nahrávat, kdy se mi zachce.“

027

RECENZE LOW (usa) C’MON (SUB POP, 2011)

hý týdny bez zájmu. Do prozření chyběl ještě nějakej čas.

TEXT PETR WAGNER FOTO Sara Kiesling

Mormoni u nás nemají moc dobrou pověst.

V devadesátkách se dost lidí dalo nalákat klukama v baloňácích s černou jmenovkou na něco jako kurzy angličtiny, ale bylo podezřelý, jak rychle chtěli znát celý vaše jméno a datum narození. Povídá se, že někde na ústředí v Salt Lake City mají olbřímí databázi všech, za který se nechali pokřtít – nic proti různorodejm vizím, jak efektivně pomoct spasit celej svět, ale představa evidovanejch jmen a přehlednejch kartoték mi nahání husí kůži (i proto jako kazatel občas plavu v administrativě). Úplně mi stačí, že jsou o mně zápisky tam nahoře, takže můj Pán Bůh sice všechno ví, ale nefízluje.

Možná za tu obsesi se schraňováním dat může Joseph Smith, když si dal tolik práce s napsáním pokračování Bible, tak bohatý na jména.

Možná už nevědí, co s penězma, a možná to vědí až moc dobře, kdoví. Jinak jsou ale Svatí posledních dnů stejně podezřelí jako legrační. Příběh o tom, že Ježíš Kristus odešel po vzkříšení šířit evangelium do Ameriky, je jen dalším potvrzením bájí o zemi neomezenejch možností. V Americe by přece chtěl žít každý, včetně Syna Božího.

Všechny tyhle pikantérie vyprávím s ohledem na duchovní zázemí kapely, kterou obdivuju: Low. Špičkování se týká dvou zakládajících členů, Mimi Parker a jejího muže Alana Sparhawka. Podle právě popsanýho backgroundu by měli hrát nějakej za vlasy přitaženej mathrock. Není to tak a sám nechápu proč.

Low jsou víc než jenom další příležitostí psát o náboženství v časopise, kterej vyznává především Arsenal a metal. Low jsou (trochu) můj život. V době, kdy poprvý hráli v Praze, jsem o nich neměl ani tušení, dorůžova opršelý plakáty s třípísmenným názvem jsem míjel dlou028

Byla to svým způsobem požehnaná doba. Přestože jsem jako student neměl peněz nazbyt, kupoval jsem po bazarech spoustu desek, některý jenom na stručný doporučení kamarádů, jiný dokonce namátkou. Hrabal jsem se v regálech celý hodiny a ještě dýl jsem se rozhodoval, co si domů odnesu. Album Things We Lost in the Fire se tam válelo nenápadně, skoro jakoby léta, i prach na něm byl, jenomže to byla aktuální deska a nestála ani dvě kila. Kámoši už mi stačili říct, že je to prej dobrý a já měl zrovna světobol, což je nejlepší nastavení k nakupování desek. Pustil jsem si v tom vetešnictví kultury kousek do uší a drápkem se zasekla Medicine Magazines, písnička bez refrénu, bez bridge, jen s malou změnou v dynamice, zato se zabijácky táhnoucím trojhlasem. Modelovej příklad harmonie à la Low, barvy hlasů prorůstají do sebe, jako by tak existovaly odjakživa.

Když vás tohle trojitý lano chytí do smyčky, začnete pečlivě sledovat všechno kolem kapely. Což přináší i moment, kdy nachytáte sami sebe – nebyl problém oblíbit si Retribution Gospel Choir, ale najednou jsem se přistihl, jak ušima hledám něco, co tam není. Vícehlas je nebezpečně návyková esence. V paměti se vracím do dní, kdy jsem dostal první dávku, dívám se ven skrz výlohu zmíněnýho bazaru, léto 2009... Napadlo mě, že tu holku, která mi láme srdce, asi nikdy mít nebudu, ale tuhle desku bych si domů odnést mohl. Čtete správně, byl jsem tehdy docela dost emo.

Trochu jsem se mejlil. Začali jsme spolu chodit chvíli potom a Low byli součástí soundtracku ke dvěma letům života, které nás čekaly. Na první společný Vánoce jsem jí chtěl dát ten nejlepší dárek a vrátil se zpátky o jedno album, k jemněji tepanýmu Secret Name.

Nebudu lhát, jak jsem s prezentem zaválel, reakce byla spíš vlažná. A takhle to bylo skoro

se vším, na čem mi záleželo, když už jsem tak emo. Přesto bude album Secret Name mezi mýma deskama chybět už nafurt. Nikdy si ho nepořídím, ani nestáhnu a jestli mi nechcete přivodit truchlivou recidivu, nepouštějte si ho nahlas v mý přítomnosti.

Z důvodů, který teď už asi chápete, jsem si pořídil další řadovku Trust až po vynucený přestávce. Mám dojem, že mi to prospělo, protože znovushledání s Low bylo, jako když se znova vidíte s kamarádem, který vám na dlouho zmizel z očí vlivem životních turbulencí. Což je opět emo klišé jako bejk, ale mně se ještě dlouho po rozchodu převalovaly v myšlenkách slova z písničky Will the Night: „Stay by my side, ’cause tonight together would be divine. But once it’s gone, your face to hide against the Sun, the Moon. I am on the other side. So blind, so long.“ Dřív to nešlo, rozumíte? Pokud máte dojem, že si svůj život řídíte sami, upřímně vás lituju.

Ze stejnýho důvodu neumím vysvětlit, proč jsem nenašel správnou cestu k The Great Destroyer (2005) ani Drums and Guns (2007). Asi jsem žil něco jinýho, žebříčky, hvězdičky a doporučení tentokrát nic nezmohly. Ovšem s letošní C’Mon jsou Low zase zpátky u mě doma, dokonce v takový míře, že jsem si po prvním poslechu začal titul alba překládat „pojď do mě, ať je po mně“. Vícehlasy vítězí, kostel, ve kterým se točilo, je další spoluhráč, však tam taky dělali Trust. Akurátně se zachází s decibely i změnami, přesně, jak to mám na Low nejradši.

Kolik návratů mě s nima ještě čeká? Na pointu je brzo, když cesta ještě není u konce. Snad jen starou pravdu na konec: když dva dělají totéž, není to totéž. Mormoni jsou divný a trošku nebezpečný lunatici, ale svatí z Duluth, to je něco úplně jinýho, věřte mi.

Mám je za kamarády už pár let.

FULL MOON 14

FULL MOON 14

029

RECENZE LAMB (UK) 5 (STRATA MUSIC, 2011) TEXT JAKUB PECH

„Řekni mi jediný dobrý důvod, proč neudělat další desku Lamb,“ pobídl jednoho loňského dne během telefonátu Andy Barlow svou hudební souputnici Lou Rhodes. Fanoušci měli tuto otázku na mysli od roku 2004, kdy elektronické duo nečekaně skončilo, a muselo uplynout ještě dalších šest let, aby ani ti dva žádný dobrý důvod nenašli. Loňský podzim byl nakloněn nové desce Lamb.

Už v létě 2009 jehňátka prolomila mlčení nadšeně přijatým turné, při němž se premiérově stavili i u nás. Turné mělo především vzpomínkový charakter, takové to best of live.

O vyhlídkách na nový materiál mluvili zdráhavě, ba vyhýbavě. Iniciativa musela vzejít z Andyho strany nejspíš i proto, že se Lou jako zpěvačce daří po rozpadu kapely dobře. Velkým krokem v usmiřovacím procesu bylo, že jí nabídl, že může novou sólovou desku One Good Thing (2010) natočit v jeho venkovském studiu. Nezůstalo jen u poskytnutí prostor a vybavení; nakonec jí vydatně pomohl i coby producent a muzikant. I když se jednalo o jiný způsob spolupráce než u Lamb, nejspíš někdy v tu dobu znovu přeskočila jiskra.

Dnes oba svorně mluví o chybách, kterých se dopustili. Je to příběh starý jako gramofonová deska: ďábelská nahrávací společnost si najde naivní mladé talenty a nechá je vlastní krví podepsat smlouvu na řadu desek (v tomto případě na šest). Pak jim jak nenasytné klíště funí za krkem: „Pěkný zpívánky jsi napsal, ale kde máš hit?!“ Po uvolněném vzniku eponymního debutu (1996), kteréžto období Lou nazývá líbánkami, začaly komerční tlaky. Lamb jim sice nikdy přímo nepodlehli, nicméně na jejich tvorbě se projevily úbytkem svěžesti.

030

Vrcholné druhé album Fear of Fours (1999) už nikdy nepřekonali. Jeho název odkazuje na obsesivní vyhýbání se sudým rytmům – beaty jsou zlámané přes všechno možné, jen ne přes koleno. Ladnost a složitost skladeb se poskládala v neslýchaný tvar; na obou dalších deskách, natočených před rozpadem, se tvůrčí zápal ochlazuje a ředí v nadbytečné produkci a přemíře hostů.

Našly by se tucty firem, které by dnes už odrostlou ovci při reunionu zpracovaly od vlny až po maso, jenže to je pro Andyho Barlowa a Lou Rhodes slepá ulička. S určitou nejistotou, zda budou po letech ještě někoho zajímat, obeslali starý mailing list s tím, že se chystají nahrávat a že by výrobu alba rádi financovali z předobjednávek speciální fanouškovské edice. Pokud dobře chápu číslování 2CD/knížky, která dorazila začátkem května (se speciálním názvem „5. 5“), oddaných posluchačů se sešlo rovných dva tisíce osm set. Rozpočtem se rozhodně nemrhalo: šlo o nejméně nákladné natáčení v historii kapely, především proto, že probíhalo v Andyho studiu obklopeném, jak jinak, ovčími pastvinami.

Cílem, který si Lamb stanovili, byla prostá, pastorální atmosféra, hledání cesty, jak se jí lze elektronickou hudbou co nejvíce přiblížit. Chtěli si připomenout bezprostřednost a estetiku prvotiny. Nejlépe se jim to podařilo v písni Strong the Root, vsazené doprostřed desky. Její důležitost si dvojice dobře uvědomuje, protože ji zařadila i na bonusový disk, a to dokonce hned dvakrát – v instrumentální verzi a jako a cappella. Přesně zde se ukrývá podstata Lamb, jako když od sebe odlomíte jin a jang. Koláž zvuků tepající energií na jedné straně a na té druhé duše v podobě nahého hlasu, oděného jen do fíkového listoví elektronických efektů.

Lou Rhodes si po návratu od folku uvědomi-

la, jak ráda má technologie, když se užívají vhodně. Andyho obratnost za zvukotvornými mašinkami dokonale souzní s jejím výrazovým chameleonstvím.

Na desce nalezneme polohy všech čtyř předchozích počinů, přičemž střízlivější produkční přístup vyléčil staré neduhy. Hlavním hostem je jako obvykle „třetí člen tandemu“ Jon Thorne, mistr kontrabasového groovu, sem tam zazní špetka smyčců. Barlow si často hraje s kontrasty přirozeně akustických a synteticky modifikovaných tónů a celé se mu to daří uhníst do kompaktního sonického těsta. Lou ho prý musela krotit; podobně jako jsou ve frázování zpěvu důležité zámlky, je potřeba v nepřeberném instrumentáři některými nástroji mlčet. Takhle se k posluchači dostanou i detailní záchvěvy použitého minima. Leckdy přechlazené jedničky a nuly jsou zahřáty na pokojovou teplotu užitím analogových zařízení, rozžhavenými elektronkami a přebuzeným magnetofonovým páskem.

Lamb se opět podařilo natočit desku, která ani zdaleka není prvoplánově optimistická, a přitom má takřka antidepresivní účinky. Člověk by skoro řekl, že ve verších typu „Včera v noci bylo nebe popelavější než hrob...“ se nemůže skrývat naděje. Ale je tam, byť možná pouze proto, že popelavá ještě stále implikuje světlo.

Při poslechu vám zatrne, ale jejich hudba zároveň vykrajuje do obličeje široký úsměv, div že z něj neodpadne vrchní část hlavy.

FULL MOON 14

RECENZE LAMB (UK) LIVE AT KOKO (STRATA MUSIC, 2011) ŽIVĚ 7. – 9.7.2011, POHODA FESTIVAL, TRENČÍN, SK TEXT MAXIMHOUSE

Helou koukou!!! Jen citoslovce znají zahradu rajských potěšení, a když chcete zlomené beaty, zlomené květiny svítání, breaking flowers zkysaného mládí, chce to ženskou něhu a víceznačnou elektroniku. I když v půlce devadesátek jsem tomu rozuměl úplně jinak, věci přicházely intuitivně, rave a pogo jsou hra, emotivní elektronika je velrybí kostička zmuchlaná do klubíčka. Ve vlčím žaludku čeká na člověka. Umí bolest.

Je pochopitelné, že ten, komu dělali dobře Orb, Orbital, Chemical Brothers a Underworld, se zhlížel i v Lamb a Portishead (volně: Tricky, Massive Attack nebo Urban Species, Red Snapper). A jestliže jsem Lamb ani Portishead naživo nikdy neviděl a teď mají být na jednom festivale, je to jako zvrácený sen. Módní záležitost, retro comeback, proti němuž mozek protestuje, ale někde za oponou mu haraší Heidi Klum jako podvědomý hieroglyf (když myslíte na Heidi, chcete zároveň Seala), když potkáte bejvalku, dáte si oba pozor, ale ruce se chvějí v touze po známé klaviatuře stehen, zopakovat si osahanou písničku.

Live at Koko, London on September 23, 2009.

Klub Koko je novověký chrám. Několikapatrová džunka, z níž je cítit Asie říznutá Moulin Rouge, vyvěste červené lampiony, tady se odehraje cokoliv. Neříkám, že má kostelní lodě jako Kostel Stětí sv. Jana Křtitele, ale jestli se večer staví vodník, vezme lucernu, FULL MOON 14

lucerničku... S Lamb se to má takhle: jedni je mají rádi pro citlivě kropený breakbeat, druzí pro něhu, která se zdá nekonečnou, patos sedí hned vedle. Písničky ale bývají jednoznačné, oscilují mezi a jsou tvárné.

A ty hraničí polohy jsou nejoblíbenější, intimně pompézní Gabriel a rozsypaná Little Things.

I reklamou vojetý Gabriel, součást kolektivního nevědomí, se ale dá udržet na hraně. Je jako čokoláda se zeleným čajem, jen sladkého nesmí být více. Otázka je, co bude patetičtější: komorní, důvěrná písničkářská verze jen s hlasem a melodií, nebo rytmikou otesaný a smyčci povznášený kůl, který míří do nebes s takovou silou, že se vám chce mluvit o religiozitě? Zastřený vs. přiznaný kýč? Jakkoliv je kýč subjektivní hodnota, tolik odstínů nemá.

Archanděl Gabriel? Propánajána.

Little Things textově pracuje se silnými slovy, a když vám řeknu, že vypráví o malých věcech, které jsou smyslem života, uslyším, že to je klišé. Z postmoderního hlediska co není, z muzikologického je text pouze jednou částí díla a z filosofického se popkultura nehodnotí. „Like blue skies, green eyes and our babies growing / Like rainbows, fresh snow and the smell of summer / We forget to live.“ Kosheen u nás hrajou na každém berounka festu, Lamb až po svém znovuobnovení v létě 2009. Na ploše čtyř alb postupně rozředili liché drum’n’bassové rytmy na úkor melodií a něžných zvukomaleb; když jste se postavili do Between Darkness and Wonder (2003), věděli jste hned, že daleko blíže je k „wonder“ a že „darkness“ znamená svítání. Děkuji, nesladím.

Jenže. Když si pustíte Live at Koko, uslyšíte písničkovost Lou Rhodes, potvrzenou třemi sólovými deskami, a zvukovou hračkárnu Andyho Barlowa, která se posouvá k hutnějšímu výrazu s občasnými noiseovými skluzy. Aktuální deska 5, která vyšla na konci dubna, je už trochu dále, ale živák rozeznívá minulost. Není vůbec náhoda, že začínají skladbou Darkness, ve které klenuté melodie rychle obrůstá hustá elektronika (dvojice Paterson-Fehlmann se čte The Orb).

Proti původní verzi je zastřenější a méně okázalá, samply se vznášejí ve fantastických obrazcích, které příjemně bují. Hned vás napadne, jak asi bude znít Transfatty Acid, samozřejmě: pomalý pochodový beat dostává hluboké basové impulzy, vokál se přepaluje až do ztracena a přebuzená elektronika připomíná noiseové běsnění Velvet Underground.

Struktura i délka skladeb zůstává v podstatě stejná, oblíbený track Gorecki odhaluje tribální charakter, lekám se myšlenky, že do vyhledávacího okénka youtube napíšu Dead Can Dance a vyskočí na mě Era a jejich bohapustý chorál, nic není nemožné. Křehké kousky střídají ty vyjeté a po subtilní zpívánce Lullaby (pouze vokál a piano) musí přijít Bonfire, která zcela typicky láme smyčce, jež nakonec zahrabe pod krásně neúnosnou masu chemických zvuků, acidovému zážitku chybí jen dlouhý ocas kocoviny, která s letošním albem nepřichází. Jakkoliv má dvojdeska 5 daleko k počáteční etapě Lamb, kterou mám nejraději. Tahle kapela mi chyběla. Hodně.

We forget to live.

031

RECENZE MALAJUBE (CAN) LA CAVERNE (DARE TO CARE, 2011) TEXT JAKUB PECH

Mezi montrealskými kapelami, které se prosadily i mimo rodnou provincii Québec, mají Malajube neobvyklé postavení. Nedá se říct, že „netlačí na pilu“. Co se snahy o mezinárodní úspěch týče, oni na pilu dodnes ani nesáhli.

V písních se umanutě drží rodné francouzštiny, která z globálně obchodního hlediska není zrovna lukrativní, a přestože prorazili do světa, zarputile odmítají „výhodné“ smlouvy velkých nahrávacích společností a zůstávají doma, u indie labelu Dare to Care Records. Člověk se až zatetelí, že někdy opravdu stačí dělat hudbu dobře a osobitě. Úspěch přišel nečekaně před pěti lety s druhou deskou Trompe-l’œil a vzhledem k dvacetiminutovém debutu Le Compte complet (2004) jde spíš o dlouhohrající prvotinu. Přelomová nahrávka vyšla v únoru a už v létě přetekl lokální věhlas Malajube z Québecu do anglofonní části Kanady a pak už to byl jen krůček, aby se o kapele nadšeně mluvilo i ve Státech, přičemž svou roli sehrála velmi pozitivní recenze na Pitchforku. No a z USA už je to co by kamenem dohodil do Evropy a Japonska.

Málokdo ze zahraničních posluchačů, kteří si Trompe-l’œil stáhli z internetu, kvůli jazykové bariéře tušil, že veselá, ba rozjívená deska s tajemnými podtóny je ve skutečnosti jakýmsi chorobopisem (v podtitulech skladeb). Naťuknete pestře malovanou kraslici a vylíhne se marabu. Vyhlídková jízda začíná nepříjemným zánětem močových cest, ovšem postupně se dostáváme k mnohem závažnějším problémům, včetně „best of“ psychických 032

poruch. Zvláštní koncept pro veselé popové album... Na druhou stranu pochopitelný. Tyhle melodie vás totiž nakazí, je to prudká infekce montrealské horečky, která se přenáší vzduchem, případně datovým tokem. Kýchne to na vás z nějakého blogu a už se vezete: pandemie vítána, o protilátku nikdo nestojí.

muže, který stavbou domu strávil dvacet pět let. Dokončení se nedožil, protože se během výstavby nadýchal velkého množství izolační skelné vaty.“ Podivný hold bizarnímu příběhu vzdávají Malajube v nejvypjatější skladbě Le Stridor (pískavý zvuk při nádechu způsobený cizím tělesem v dýchacích cestách).

Samotný výraz Malajube – čtěte „malazub“ – stojí rovněž za pozastavení. Ve slovníku jej nenajdete, ovšem kapela v jednom starším interview uvedla, že se jedná o stav, kdy vám v krutých severoquébeckých zimách k sobě přimrznou oční víčka a vy je pak musíte nahřívat a v bolestech odlepovat.

Tentokrát se do konceptu obtisklo samotné prostředí vzniku. Skupině vypouklá kruhová místnost, do níž se na dva podzimní měsíce zavřela, začala připomínat jeskyni – La Caverne.

A tak se objevila píseň Cro-Magnon a jeskynní muž v bookletu alba. S představou prehistorické sluje začali přemýšlet o průsečících rituálu a modernity, doby kamenné a doby plastové. Interpretace se může rozběhnout ještě dál – nabízí se Platónovo podobenství o jeskyni, protože ideje Mineauových textů ve francouzštině, a tedy i významy celých skladeb, jsou pro nás jen stíny vržené na stěnu vnitřního ucha. Ostatně jeho mnohovýznamová slova nejsou údajně srozumitelná ani rodilým mluvčím.

Po Trompe-l’œil a následném turné si dala kapela rekonvalescenční pauzu a s pokračováním v podobě alba Labyrinthes přišla až v březnu 2009. Poměr rozvernosti a zapeklitosti kompozic se proměnil, tempo zpomalilo.

Jedním z témat desky je podle zpěváka a textaře Juliena Mineaua vliv římskokatolické církve na québeckou společnost. Rozhodně se nejednalo o vstřícný krok směrem k posluchačům, ovšem chytlavé melodie stejně spustily recidivu u řady z nich. Malajube tehdy zůstali nespokojeni s nahráváním. V profesionálním studiu je neustále tlačil čas jako o číslo menší trenky, a tak se na natáčení aktuální La Caverne rozhodli jít od lesa. Přesněji řečeno od pohoří.

Desky vzniklé v kostelech, městských bytech, lesních boudách, opuštěných továrních halách a nádražích, to už tu všechno bylo. Co takhle nedostavěný dům ve tvaru geodetické kupole, postavený jakýmsi solitérem v Laurentinských horách? Klávesák Thomas Augustin doplňuje: „Ta konstrukce byla snem jednoho

Možná se to nezdá, ale stále je řeč o popovém albu. Vlastně je to nejpřístupnější deska, jakou Malajube natočili. Je o poznání svižnější a jiskřivější než ty předchozí a vzhledem k dostatku času velmi pečlivě vyprodukovaná. Slova basisty Mathieu Cournoyera, že například správný zvuk rytmického bubnu ladili tři dny, zavání šílenstvím. Výsledek je ale velice čistý, aniž by byl sterilní, navíc rafinovaně taneční.

Spletité labyrinty zmizely.

Na bloudění stačí jediná kamenná místnost.

FULL MOON 14

RECENZE Moses Luster and the Hollywood Lights (USA) I’M A LION (SELFRELEASED, 2011) TEXT LUKÁŠ GRYGAR FOTO PRESS

Nevadská dálniční patrola nacvaká do palubního počítače poznávací značku odstavenýho auta a vyskáčou jména předchozích majitelů: Tom Waits, Nick Cave. Obvyklí podezřelí. Když se ale podívám do těch očí a výrazu lapenýho na čele debutu I’m the Lion, vidím někoho docela jinýho: Chrise Isaaka. Chrise alias Chestera Desmonda, ztracenýho agenta v Lynchově snímku Fire Walk With Me. Agent Desmond prostě zmizel. Ani Dale Cooper ho při smejčení červenýho pokoje nenašel. Kam se poděl Chester Desmond? Dálniční patrola se drbe za uchem a bezradně se rozhlíží po místě, kde před tiknutím vteřinovky chladnul motor Lusterova cadillacu. Je pryč, dokázal se vymanit z pouště letitýho hraní po pajzlech Las Vegas, trefil tu správnou ztracenou dálnici.

Jak snadno souvisí všechno se vším, když je dostatek bourbonu. Mosesovi ale chlastala především jeho mizerná barová kapela; on sám, jak už to u religiózních figur bývá, fungoval hlavně na bázi svýho, v tomhle případě orfeovskýho, poslání. Přejdi Jordán? Projdi peklem. Lover, are you in a safe place tonight? tady neznamená starost, ale konstatování, že míří za tebou, oranžovou nocí lamp podél asfaltu vrnícího teplem.

Pyroclastic, there’s nothing you can do. Ohni, se mnou pojď. Tahle country není pro hořlavý.

Tohle je bat-country. A jak to psal Kerouac ve svým očistci Big Sur – jebat netopýry.

Americká singularita, posazená v banálních melodiích, jaký by v odlišným kontextu neměly nárok na víc než pokrčený ramena, nebo rovnou výsměch. K tomu zcela přiznaný klávesy z výprodeje, který nejsou ani to pitomý hipsterský retro, a melancholie jako pot, jako odpadní produkt vedrem natlakovanýho bytí.

Případnej sladkobol hrdinovi radši věřte, protože hned za titulky, v srdci zběsilost, vymlátil někomu mozek z hlavy. A stejně, jako když Nicolas Cage a jeho Hadí sako individuality a víry v osobní svobodu (+2 / +5) nasadí Elvise a holky jdou do kolen, Moses nasadí Elvise a nastrká do kapes všechny falešný z bašty hříchu, odplouvající ve zpětným zrcátku pryč FULL MOON 14

z jeho života. Pro Cageova Sailora je vykoupením Oz a jeho hodná jižní čarodějka, Luster vyráží na západ za anděly, do „města s nejlepším slunečním světlem“ (stále Lynch). Myslí na muzikanty, který tam potká, trochu zakřiknutý mladý kluky a jejich holky, který si nad vanilkovou colou nechají vyprávět o skutečnejch gangsterech a karmě, která si manko vždycky pečlivě dohledá. Veze jim kufr meziválečnejch rodokapsů a první desku Shivaree, aby věděli.

Zahrajou přesně, co je potřeba. Úleva. I won’t scream no more. Není důvod.

Moses dřepí u Bob’s Big Boy na kafi, žmoulá ubrousek. Stíny jeho života, jak zpívá, vypadly hned za rozbřesku, drahá. Vlastně nevíme, jestli ten chlap v cadillacu byl on. Mohl jím být opravdu Chester Desmond. Kolik let uplynulo od jeho zmizení, dvacet? Nezbejvá, než posadit za volant vlastní přelud, když dobrat se skutečnosti přes několik sfér je nemožné. Luster jako fiktivní postava trčí mimo čas a sám to přiznává.

Má hlas Jima Hughsona (Kanada se v tomhle kontextu nerovná hokej, ale kasino One-Eyed Jacks), intonuje jako Cash a vozí svůj zkušenej, silnej bas překvapivýho rozsahu na lampovým zvuku a sytejch aranžích, kde další nástroje vystupují zpoza clony cigaretovýho kouře nad obligátním kulečníkovým stolem. Pokud to celý má být jen iluze, skanzen & kýč, nevykazuje stopy horečnatý snaživosti, tolik otravný u fracků, který na to jednoduše nemaj.

S nohou na plynu se Moses Luster stává lvem z názvu desky, protože přece a man has his needs, ale tancovat (a jak!) už chce vážně jenom s tebou, drahá. Bude konečně chlápkem, kterýho hledáš, hází do placu předsevzetí a s dozvukem vibrafonu položí na účet odrbanej žeton. Bere klíčky od auta, zpoza kopců vstává bledý kalifornský ráno. Naděje novýho dne? Vem čert, kolik takovejch zažil. Tenhle prorok nezpytuje podstatu svýho kurzu. Spolu s Lynchem sází na jasnou definici dobra, zakusí temnotu, ale projde skrz. Ne protože spoléhá na dohled nějaký vyšší prozřetelnosti, ale protože nepochybuje o danosti duše, jakkoliv celuloidový.

Someday, I will finally find my way? Stalo se.

033

RECENZE RED SNAPPER (UK) KEY (V2, 2011) TEXT JAKUB PECH

Probírání Red Snapper z kómatu, které se datuje k počátku tisíciletí, probíhalo pozvolna. V roce 2002 se trio po třech vynikajících dlouhohrajících deskách a několika EP rozuteklo k jiným projektům a život kapele vdechlo až pozvání na festival Big Chill v létě 2007. Původní, už trochu prošedivělou trojici Ali Friend (kontrabas), Richard Thair (bicí) a David Ayers (kytara) obohatil mladý saxofonista Tom Challenger a na podiu se jim spolu zalíbilo. A tak se o rok později objevila nová nahrávka A Pale Blue Dot (2008, Lo Recordings), kterou však, i přes její nesporné kvality, nelze považovat za plnokrevné album. Šest skladeb a dva remixy? Jsou super, ale po osmi letech čekání na novou řadovku bych prosil ještě do druhé nohy, abych při tanci nekulhal. Nebo je to jen posluchačská nenasytnost?

Skutečný comeback v plné parádě zažívají Red Snapper až teď, na jaře 2011, s deskou Key. Neurotické střídání nálad a žánrů, zajímaví hosté u mikrofonu, odhodlané překračování zvukových možností u jazzového nástrojového obsazení; to vše na ploše čtrnácti tracků, jedné hodiny.

Přesně tak má vypadat regulérní album party, která v devadesátých letech míchala a rozdávala karty na britské taneční (taky progresivně jazzové) scéně. Aby toho nebylo málo, přidávají Red Snapper ještě nádavek v podobě EP Scale, který je ke stažení na jejich bandcamp profilu (zdarma). Obsahuje jednu ukázku z Key, kterou doprovází remix a dva bonusy, které se na desku nevešly. Jako by se najednou snažili vynahradit fanouškům léta tvůrčího polospánku.

V souvislosti s Red Snapper se nepřísluší použít sousloví „elektronická kapela“; každý jejich počin zní v dané době futuristicky (do začátku milénia u Warp Records), ovšem syntezátorů, samplerů a bicích mašinek u nich moc nenajdeme. Vtip spočívá v tom, že dobrých osmdesát procent hudby je poctivá ruční práce sehraných muzikantů. Akorát to, co se nakonec dostane k naším uším, už nejsou přirozené akustické zvuky, nýbrž jejich zmutovaní příbuzní, se kterými si zle pohrál nějaký šílený vědec. Genetické experimenty dotáhli k dokonalosti na albu Making Bones (1998), kterým porušili několik Mendelových zákonů dědičnosti a vyšlechtili neslýchaného křížence acid jazzu, drum’n’(kontra)bassu, hiphopu a funku. Bůhví, jaký žánrový nukleotid se do 034

jejich modifikované DNA šroubovice ještě zatoulal. Navíc Red Snapper nikdy nebyli sterilní studiovou kapelou, konzervovanou v drážkách gramofonové desky, naopak. Věhlas si získali především strhujícími koncerty – ostatně v roce jejich vzniku (1994) za nimi hned po vystoupení na Glastonbury přispěchal lovec talentů takřka se smlouvou v ruce .

Tři roky staré „poloalbum“ A Pale Blue Dot je v jejich katalogu ojedinělé tím, že najednou zní, jako by se ho nic elektronického netklo.

Krátce po vydání vzali kabely, které jim po „unplugged“ intermezzu zůstaly ležet na zemi, a zkusili je zas propojit. Jinak než kdysi, možná střídměji, ale rozhodně osvěžujícím způsobem.

Na aktuální desce Key pracovali poslední dva roky a dům Richarda Thaira se proměnil v nahrávací studio. Ovšem zvukové manipulace na novince nejsou tak extrémní jako v minulosti.

Hlavní rozdíl spočívá v osobě Toma Challengera, potvrzuje se jeho vliv na vývoj Red Snapper naznačený už na A Pale Blue Dot. Zbylí tři hráči museli jeho saxofonu (a klarinetu) vyklidit pole, a tak energetické poryvy mají jinou kvalitu. I dříve se k nim na nahrávkách připojovali hostující dechaři, ale když dobré ságo pracuje v kapele na plný úvazek, ovlivní to kompoziční postupy: Red Snapper se odklonili od riffů a větší roli hraje stará dobrá melodie.

Atmosféra je často až filmová, za což může průprava Davida Ayerse, který se v posledních letech chytil jako skladatel pro seriály BBC. Většina kousků zůstává instrumentálních, a kromě dvou pozvaných vokalistů (Gavin Clarke a Eliza Carthy) se poprvé za mikrofon postavil i basista Ali Friend a ozdobil dvě písně sympaticky nenuceným projevem – trochu jako Sting, když to nežene do výšek. Škoda, že se ke zpěvu neodhodlal už dřív.

Key funguje jako celek, a zároveň se tu nachází i několik potenciálních „hitů“, které zazáří i bez kontextu, třeba na případných výběrových deskách (za všechny skladba Great First Touch).

Nostalgický hlas připomene klasickou trilogii alb Red Snapper z druhé půlky devadesátek – Prince Blimey, Making Bones a Our Aim Is to Satisfy – a zašeptá: není to už jiná kapela?

Váhání trvá jen do chvíle, než album dohraje podruhé.

FULL MOON 14

RECENZE PAUL SIMON (USA) So Beautiful Or So What (Universal, 2011) Text Michal Pařízek

Paula Simona vždycky zajímaly jenom písničky. Nikdy neztrácel čas výpověďmi, postoji nebo prapory, daleko víc pro něj znamenalo vymyslet a sestavit dokonalou skladbu nebo nejlíp hit. Odtud stesky spolupracovníků nad jeho asociálností. Kdo by to čekal u autora tak laskavých písní, jako jsou Bridge over Troubled Water nebo Mrs. Robinson, že? O skladbách Parsley, Sage, Rosemary & Thyme ani nemluvě.

Paul Simon za to ale nemůže, jeho fokus je nastaven jednoznačně a vzhledem k pokročilému věku už ho nikdo nepředělá. I proto se nikdy nekonalo comebackové turné dvojice Simon & Garfunkel. Pár koncertů ano, ale delší dobu bývalý parťák vedle Simona nevydrží.

Celý život dělá to samé. Nejde jen o skládání písniček – za celou kariéru, trvající skoro půl století, nezměnil styl. V mládí se zamiloval do rhythm’n’blues a gospelu, melodie postavil na angloamerické folkové tradici a zvukový kabát dobarvuje podle momentální chuti. Tuhle trocha portorikánských rytmů, tam africké kytary a harmonie. Základem je pořád Simon. Geniálně křehké a přitom vlastně bujaré melodie, filozofické hříčky se slovy a schopnost dokonale absorbovat jakékoliv vlivy. Na sklonku 80. let pochopil jihoafrické hudebníky a album Graceland je jedním ze základních kamenů dnešní obliby a popularity tzv. world music a také skvělým příkladem prolnutí rozdílných světů. Byť afričtí hudebníci Simona přehráli. Věděli to oni, on i fanoušci. Novinkou se Paul Simon ke Gracelandu vrací; album So Beautiful or So What označila většina recenzí jako „best since Graceland“.

V roce 1984 přišel Bob Geldof s akcí Live Aid. Uvedl ji hitový singl Do They Know It’s Christmas?, který společně pěla silná generace britského popu a rocku. Akce rozběhla sérii dalších, ale o songu už raději nemluvme. Přesto si na něj nelze nevzpomenout, když slyšíte úvodní píseň Simonova nového alba Getting Ready for Christmas Day. Tentokrát nejde o děti africké, ale o mladé naděje západu, které tráví vánoční dny v Pákistánu či Iráku. Tam, kde dnes nastávají soudné dny. Role se obrátily? Ani ne, stále stejná story. Dnes ovšem přicházíme s jiným pohledem a pocit zmaru nad neúspěšnou asimilací vítězí.

Sedmdesátiletý Paul Simon do písně velmi obratně zakomponoval samply stejnojmenného projevu reverenda J. M. Gatese z roku 1941. Až FULL MOON 14

mrazí, jak přirozeně do sebe zapadnou. A nejde jen o význam a slova, ale také o hudbu. Reverend Gates byl z těch plamenných řečníků, kteří při důrazu zvyšovali kadenci slov; pravá slam poetry.

Skvělý rytmus, razantní slovosled.

Právě tento protorap jde fantasticky dohromady s kytarovými výboji dlouholetého Simonova kumpána, kamerunského kytaristy Vincenta Nguiniho. Taneční rytmus, souhra několika akustických kytar, valivá melodie – hudebně na výši a hlavně, Simon to má v ruce. Při otvíráku So Beautiful or So What lze vzpomenout i jeho latinské výboje (Me and Julio Down by the Schoolyard) nebo perkusivní smrště na The Rhythm of the Saints. Cílem bylo natočit několik takřka akustických skladeb se starou partou, v níž je kromě Nguiniho taky producent Phil Ramone a další muzikanti.

Povedlo se to téměř dokonale. Paul Simon naprosto přirozeně dospěl k fúzi, která umně využívá všeho v minulosti dosaženého a navíc dýchá. Africká kytarová hra, kubánské perkuse, kora, smyčce, gospelové repliky. Všechno je na So Beautiful or So What přítomné, byť sotva zřetelné. A to hlavní? Písničky. Možná už ne tak přelomové jako v minulosti Kodachrome nebo 50 Ways to Leave Your Lover, ale pořád vynikající. Přemýšlivá a decentně funky The Afterlife („Lord is it, be bop a lu la“ je sloganem roku), rovníkovou Afrikou poučená Rewrite nebo ostrá titulní skladba, postavená na přísných rytmech pouštního blues. Simon hovoří o víře a lásce víc a v jiné, obecné rovině, což nemíval ve zvyku.

Snad všechny skladby zmiňují (sebe)kontrolu, vnitřní disciplínu a fatálnost.

Paul Simon zestárl, ale znova našel unikátní schopnost psát jednoduché písně, krásné a snadno zapamatovatelné, takové, jaké k němu vždycky poutaly davy fanoušků. So Beautiful or So What je Simonův velký návrat. Prosté a upřímné album, svěží a vzdušné jako dřív. Jeden z jeho dávných hitů se jmenuje Still Crazy After All These Years a zpívá ho od poloviny 70. let.

A skutečně: po všech těch letech je pořád tak trochu blázen. Ale pořád mu to pálí a pořád dokáže bavit.

035

TÉMA ZINY TEXT PAPÍROVÝ DRAK

„Vítejte v prdeli a nyní krátce ze sportu. Orlovští plešouni si to dali v lesoparku, zachovávají přece čistotu rasy. Nicméně…“ (Kilroy was here, 2007) ZIN JAKO UMĚLECKÝ (POLITICKÝ) ARTEFAKT

Nechci prohlašovat, že fanzin je politický čin, ale ze souvislostí se nevymaní. Pokud neznamená přímo opozici politickou, je tu ještě ta společenská, potažmo kulturní. Kulturní, společenská, politická? Jeden pojem vychází ze druhého, od konkrétního k obecnému, množiny a podmnožiny, kontextuální gravidita. Jistě, kdybychom se bavili o prvních sci-fi zinech, jejich politický rozměr bychom vařili z vody, ale probojovávání významu vědecko-fantastické literatury svůj význam má a utopické romány typu My nebo 1984 fungují jako trvalé memento. Ziny jsou těsně spojené s kontrakulturou a avantgardou, se samizdatem, proto je jejich role opoziční. Chtějí měnit společenské konvence nebo prosazovat nová estetická měřítka, hledat nové cesty, odhalovat tabuizované a relativizovat deviantní, je to menšina vnikající do vnímání většiny. A i když budou tvůrci zinů tvrdit, že je společnost jako taková nezajímá, nihilismus bude překládán jako projev nesouhlasu, nelogická a nepřirozená odchylka (rozhoduje povaha stáda). Můžete ve vsi plné včelařů chovat sršně, ale nemůžete čekat, že si vás nevšimnou a nebudou si to brát osobně. Otevřené vědomí znamená konfrontaci.

Anarchismus konce 19. a začátku 20. století byl u nás úzce spjatý s uměleckými skupinami, jejichž snahy pohltila iluze komunistických idejí. Avantgarda trefila globálně naladěnou revoluční dobu a ve finále se rozplynula do exotického surrealismu, pronikajícího do obecného povědomí v křiklavě kalendářové podobě, Ginsberg v 50. letech už musel své Kvílení obhajovat, a to dokonce v soudním přelíčení. Obvinění z obscénnosti tak typické pro americkou puritánskou společnost se dnes jeví jako nemístný vtip. Beatnici pracova036

li s podomně šířenými strojopisy, byli tahouny vnitřní emigrace poválečné kultury.

V té době: s odkazem avantgardy pracuje (převážně výtvarné) hnutí Fluxus, které je spojováno s mail artem (korespondenční umění, viz minulý díl), surrealismus drží jako l’art pour l’art trvalka a revoluční šedesátky přinášejí situacionismus, poslední avantgardní záchvěv, pouliční boj pronikl do platonské jeskyně. U nás se v padesátých letech utváří silný okruh kolem Vratislava Effenbergera, který vydává surrealistické sborníky, pro něž se používá termín ineditní literatura. Na fungování nezávislých tiskáren a organizaci distribuční sítě se výrazně podílí katolický samizdat, později vznikají kulturní revue jako Vokno nebo Revolver Revue, teplické Patafyzické kolegium vydává sborníky PAKO (členem byl i Miroslav Wanek z Už jsme doma), dva roky před revolucí vychází první samizdatové číslo Lidových novin. Veškerou šíři těchto aktivit lze dohledat v knihovně samizdatové a exilové literatury Libri Prohibiti.

ZINY A HUDEBNÍ SCÉNA

Hudba a ziny? Punková scéna se etablovala (sick!) ve druhé polovině 70. let, od nich se rychle učili metalisti a další vyznavači obskurních hudeb, o jejichž miláčcích nechtěl nikdo psát. Už v roce 1976 vzniká americký Punk Magazine a britský Sniffin’ Glue, v těsném závěsu jdou Search & Destroy, Flipside nebo Slash, na přelomu dekády jeden z nejzásadnějších a dodnes vycházející Maximum RocknRoll.

U nás se prosazují až ve druhé půlce 80. let (pokud nebudeme počítat listy Jazzové sekce), což není zas tak pozdě, tím spíš, že kvalita jihlavského Punkmaglajze (okruh HNF), brněnského Šotu, olomoucké Sračky nebo špičkových Oslích uší (vznikaly v Lipníku nad Bečvou) byla vysoká. Mašurkovské podzemné obsahově navazovalo na Vokno (to vycházelo od r.1979) a silnou zinařskou pozici Moravy potvrzovaly ještě jesenický Independent Information a havířovský Hadr (Havířovský drbník). Více do metalu šla karlovarská Struna a její cihla a netradičně nové vlně, reggae i hip

hopu se věnoval plzeňsko-pražský časák Za dvě piva. Na konci 80. let se začíná projevovat anarchistické hnutí, jehož nejvýraznějším hlasem je letos dvacetiletá A-Kontra, která dává prostor anarchismu v jeho četných mutacích.

Devadesátá léta jsou bezesporu nejsilnější, počet fanzinů dosahuje několika desítek, jejich trvání je většinou dočasné, ale rozmach té doby neskutečný. Následující desetiletí znamená pozvolný úpadek a v současnosti zůstalo jen několik plátků, které vycházejí i v tištěné podobě. S nástupem internetu a stále kapacitnějších technologií se ziny přesunuly do interwebu, obsah zůstal, jen médium je jiné.

DOMÁCÍ SCÉNA NEPŘEBERNÁ

Výběr z tuzemského zinařského archivu je zcela subjektivní a reprezentativní. Chci říct, že při náhledu jsem neaplikoval měřítko důležitosti, kvality nebo autorské samolibosti, prizmatem mládí musí být snaha o různorodost, protikladnost a zdánlivou neslučitelnost.

Literátům budou chybět Poetické kurděje, rusofilům Svět zítřka, hardcoreovým šakalům Noise Master a metalákům Blakula. Tohle není mapa, jen několik vlaječek, které naznačují pestré názorové a stylistické proudy.

KOŘENY

Tradice literárních časopisů je u nás hluboce zakořeněná od nepaměti a spojení s politickým akcentem není nic výjimečného, ať šlo o Lumír, Slovan nebo Věnec. Že tady nemají literáti co dělat? Ale jděte: anarchistická generace konce 19. století v čele s Neumannem, mimořádný okruh dekadentů kolem Moderní revue, nástup avantgardy… Tehdy se ještě používalo slovo „revoluce“ bez červenání a vyprázdněného patosu. Jistě, každý není S.K. Neumann nebo Nezval, ovšem demokratizující tendence může mít stejnou (nebo větší) kvalitu než umělecká, separovaná výlučnost. „DISK – internacionální revue. První číslo vyjde 15. ledna 1923. Bude obsahovati asi 48 stran většího formátu a veliké množství dosud nezveřejněných reprodukcí domácích i zahraničních autorů. Žádáme své příznivce FULL MOON 14

a čtenáře s námi sympatisující, aby pro náš list agitovali mezi svými známými a aby se za odběratele přihlašovali závazně již nyní, před vyjitím čísla, poněvadž podle počtu přihlášek určí se počet exemplářů i cena, která však nebude přesahovati částky 10 Kč. Upisujte na tiskový fond listu!“ (Revoluční sborník Devětsil, 1922) DNA

„Jestli chceš, pošli něco na výměnu (mám celkem v piči co, jestli to bude tvůj zin, nahraná kazeta tvý oblíbený bandy, originální press 1. singlu Crucifix, fotka tvý prababičky nebo oholený chlupy) a pošlu ti kvalitnější kopii na množení. A na závěr obligátní větu, na kterou se už ze zvyku nereaguje – jestli se chceš zapojit, ozvi se, jestli mi chceš napsat – napiš!“ (Drunk nach osten, 2007) Unikátní a vyhraněný fanzin, který se cíleně věnuje východoevropskému punku. Venku jsou čtyři čísla a každé vychází v české a anglické verzi, obsahuje cédéerkovou kompilaci. Špílec: v anglické mutaci začal vycházet překlad tuzemské punkové bible Kytary a řev. Špílec číslo dva: pod názvem DNO vychází i jiný brněnský magazín, „časopis spodních proudů“, který vydávají máničky kolem Dřevěné cikády.

MASOVÁ MENTALITA

„Šelmy chodiace hore-dolu, slony prešľapujúce z miesta na miesto, medvede kývajúce hlavou zo strany na stranu, sebazohyzďovanie-obhrýzanie vlastného tela, vracanie a pojedanie vlastných exkrementov... Mnoho týchto prejavov sme už videli v ZOO, ale bez toho, aby sme si uvedomili, že tieto zvieratá sú duševne choré. Príčiny týchto prejavov sú viaceré, hlavnou je UZAVRETIE V KLIETKE.“ (Ser na to! Pane bože, 1993) Hudební témata byla v rovnováze s těmi angažovanými, reporty kopaly břitkou pointou: „Pokérovaný zpěvák dělá neskutečné grimasy. Chvíli má na hlavě masku, chvíli řve do tlampače, prostě opravdové šílenství. Dobrá hudba!!!“ INWARDS

A v Cabaret Voltaire aktivismus dokonce převažoval, čísla byla tematicky laděná a názorově neústupná, netradiční byla rubrika Zachyceno v denním tisku, která předkládala novinové úryvky bez vlastních komentářů. Dnes na něj navazuje litvínovský Underground Harmony, větší formát, barva. „Podle nás je to o to horší, že jak punkové hnutí, tak i scéna se staví jako svobodomyslná záležitost. Mělo by jít o alterFULL MOON 14

037

nativu k tomu, co nás obklopuje v ‚běžném životě‘... Mělo by jít o odmítání a odmítnutí systémů, které jsou založené na vykořisťování a útlaku. Jak bychom mohli být svobodní, i kdybychom se zbavili autorit, pokud bychom zavírali oči před problémy, jako je třeba domácí násilí.“ (Cabaret Voltaire, 2004) FEMINA

„Šla jsem tuhle po václavským Václaváku a tu jsem zmerčila vyparáděnýho panáka v uměle potrhaných džínech a v něčem, co byla asi změklá napodobenina motorkářský bundy. To nejdůležitější – na hlavě měl pečlivě uříznutou variantu toho, co holt dneska metrosexuálové na hlavách nosí a patrně si myslí, že je to číro. Když jsme se míjeli, patřičně jsem se na něj zaksichtila a spolu s posunkem paroháče sem pronesla: Punk’s not dead, vole!“ (Bloody Mary, 2006) Pravý riot grrrl zin. Dlouholetý, polytematický a pohlavně přenosný.

letech, měl i rubriku Dopisy, ohlasy. Pro webové ziny je dnes diskuzní fórum samozřejmostí, ale pro tištěné médium to pravidlem nebylo.

VEGAN JE STRAIGHT EDGE? (VÝTEČNÉ AFRODISIAKUM)

Častý je „renesanční“ charakter aktivních členů scény: provozují label, pořádají koncerty, vydávají zin, nezřídka mají vlastní kapelu. Cerelitida je opět „ženský“ fanzin, ale proti Bloody Mary zdaleka ne tak feministický. Předností jsou skvělé kreslené artworky, ženský pohled na věc a dobrá redakční práce. „Ty se s hraním očividně neserou a předkládaj nám tady osm válů fastcore thrashe de la Italia. Masakrální syrovost, texty plný vzteku i zoufalství, většina válů kolem 40 vteřin, častý zpětný vazbení (který se do toho perfektně hodí), kterým jsou protkaný i (ne)pauzy mezi jednotlivejma stranama. Slušnej fofrcore, výborná strana!“ (Cerelitida, 2008) A samozřejmě nabízí reklamu na celer v podobě receptů.

INWARDS II

„Vše se nepřetržitě transformuje a přesouvá, ať již je to kapitál, kulturní hodnoty nebo význam jednotlivých slov i celých myšlenkových modelů či ideologií. Jen opravdový idealistický snílek by dokázal delší dobu věřit, že tento jev se týká jen JICH – té tzv. většinové společnosti, establishmentu, těch, co nám nerozumějí a jsou na druhé straně barikády.

Již dávno je tekutá modernita každodenním jevem i v hnutích, které se snaží proti soudobé společnosti stavět. Řídíme-li se poučkou, že každá věc/organizace v sobě obsahuje i svou negaci, nemělo by to být ani tak překvapivé.

Stejně jako hardcore/punk nebo i jiné hnutí – politické či kulturní – přijalo leccos z tzv. většinové společnosti a její globalizované éry, tak i mainstreamová společnost přejímá z opozičních a undergroundových hnutí to, co může využít pro své cíle.“ (Trhavina, 2007) Široce respektovaný fanzin Inyho z Gride. Tématicky, obsáhle, originálně. Proti Hluboké orbě (která hraje stejnou ligu) hledá přesahy a nové formy, má až undergroundový rozptyl a hloubku.

TO NIE MODA

„Nazdar. Po přečtení tvojí recenze na dnes již neexistující SHIT se mně zvedl žaludek. To, že není č.1 nejlepší, to vím, i když se ho prodalo dost a dost.... To, že HC nerozumíš, že jsi mazal, to vím, ale v první řadě se pozastav nad Malárií. Pak kritizuj ostatní. To je vše, co jsem ti chtěl napsat.“ (Malárie, 1992) Martin Valášek (Malarie Records) vydával zin v devadesátých 038

KOMUNITA

Většina zinů vzniká coby volné kolektivní snažení zastřešené vedoucí figurou, která oslovuje vybrané dopisovatele, i když některé tituly mají jen jediného tvůrce. Silné komunitní založení podporuje vznik sevřenějších buněk.

Namátkově: trutnovská alternativní skupina produkovala Trutnovskou komunu, mostecká nezávislá Alternativa Cabaret Voltaire zin Cabaret Voltaire, Zlínská Anarchistická Skupina se vykazovala časopisem Útulek, anarchosyndikalistická frakce ČAF zase Syndikalistou a příbuzná Federace sociálních anarchistů příznačně nazvanou Svobodnou Prací. Mladí polsko-slezští buřiči z okruhu MamaMrdaMaso se prezentovali citovaným Kilroy was here a bulvárně parodickým Zmmmrdem.

A slovenská Skaza vycházela z útrob Západoslovenských kanalizácií. Co nám z toho všeho vychází? To, co v životě: naivismus střídá filosofickou hloubku, pokřivený humor satiru, absurditu bojovná angažovanost. A vše spojuje touha vytvářet, ovlivňovat a hledat soukmenovce, přesouvat destičky kolektivního (ne) vědomí podle svého.

Finální otázka zní: je Full Moon fanzin, nebo časopis? Kterak vejce Kryštof a jeho povedení přátelé kohout René, osel Otokar a užovka Věra putovali tam a zase zpátky.

(Pro děti od pěti let.)

FULL MOON 14

TÉMA ZINY, ROZHOVOR ZDENĚK NEUSAR (MORPHIA VS. C&V MAGAZINE) TEXT MAXIM BURDA FOTO ARCHIV XP

Zdeněk Neusar je jeden z těch ztracených workoholiků, navíc s výrazným rodinným sklonem, o kterých víte, že čím více si toho naberou, tím více toho stihnou. Když dělal výpravčího, přibral si k tomu studium žurnalistiky a od té doby pořád kombinuje. Mezi léty 1996 – 2000 stihl vydávat metalový fanzin Morphia (o nákladu až 1000 kusů), založit občanské sdružení Žebřiňák (podpora amatérské alternativní kultury ve slováckém regionu), organizovat dodnes fungující festival Beseda u Bigbítu v Tasově (se zahraniční účastí) a ještě pracovat pro Drážní inspekci (jako mluvčí).

Snažil se být „metalistou s přesahem“, ale postupně se z něj stal fanoušek zcela nadžánrový. Psal do Whiplashe, Literárních novin, na Freemusic, občas zanechal stopu v časopisech Spike nebo Abyss. Dneska šéfuje hudební divizi X Production, která mimo podpory české nekomerční hudby dělá i magazín C&V. Ojedinělý případ cesty od podzemních tiskovin až do manažerského plátku. Jak se tenhle angažovaný freak hodí k Miruusovi z minulého čísla, vydavateli punk/hardcoreové Smrti? Jako dvě strany jedné mince…

Propagační materiály projektu BigMag o tobě mluví jako o fanzinovém fanouškovi...

To označení mě celkem pobavilo. Každopádně když jsem loni ze sklepa vytáhl stovky zaprášených fanzinů, dost mě to dojalo. Všechno se mi po těch deseti letech zase vrátilo: celá ta idealistická až mesianistická snaha obohatit scénu o něco nového. Ve druhé polovině devadesátek jsem tím úplně žil. Desítky dopisů FULL MOON 14

a demáčů z celého světa, ježdění s batohem po koncertech a po dodělání čísla na levnou kopírku do Bratislavy. Z Morphie se mně postupně podařilo udělat časopis o více než 80 stránkách, nákladu 1000 ks a desítce pravidelných přispěvatelů. Vše bylo skvěle rozjeté, jenže pak jsem za tím vším musel udělat tlustou čáru...

Jakto?

Možná jsem měl příliš ambicí. Třináctka měla mít barevnou obálku a stejně jako dvanáctka měla být komplet na křídě. Obsahově byla hotová, chybělo „jen“ grafické zpracování. Ve finále se mi totiž nepodařilo sehnat původně slíbený příspěvek dvaceti tisíc na tiskárnu a grafikovi se do sazby bez jistých peněz nechtělo. Nakonec jsem po skoro ročním odkladu a čtvrté úpravě editorialu neměl sílu to udělat už ani provizorně…

To bylo zklamání tak velké, že už jsi nikdy nechtěl v něčem podobném pokračovat?

Byl jsem s tím až příliš ztotožněný a v práci pro zin utopil velké množství energie. Kdybych v původním termínu vydání věděl, že je to passé, peníze bych asi nějaké sehnal. Takto jsem byl postupnými odklady a opakovanými přísliby paralyzovaný… Vydání se nakonec posunulo asi pětkrát, až jsem nakonec úplně vyhořel. Dneska už bych za takových okolností grafika dávno poslal do prdele a sehnal druhého… Nicméně psaní jsem neopustil, všechno i díky jiným aktivitám na scéně přirozeně pokračovalo, jen jsem to vzal trochu z jiného konce.

Dotáhl jsi to na tisíc kusů od čísla, desítku pravidelných přispěvatelů… To je ohromná suma, dneska skoro nereálná, i když meta039

loví fanoušci jsou věrní a trvalí. Měl jsi v té době nějakou „konkurenci“?

Konkurence vlastně neexistovala, všichni jsme byli na podobné vlně – a fungovala mezi námi sounáležitost. Ve druhé polovině devadesátých let se mi líbila práce kluků ze Silence Diary, Minas Tirith, Unblemished, Payo, In Deed Hell, Cassiopeia, Parambucha nebo slovenského zinu Loss of Sanity. Co se kvality žurnalistiky týče, metou pro mě byl porevoluční Rock & Pop a později díky Pavlovi Ovesnému taky vysoko nastavená laťka na Freemusic.

Obecně jsem ale žádnou metu neměl: zajímala mě jen cesta dál a chuť dělat věci jinak.

Je nějaký článek, který máš nejradši, na kterém ses hodně naučil?

Těch cizích byly spousty – a některé mě hlavně v počátcích ovlivnily. Co se týká vlastní cesty, hodně důležitý byl můj první rozhovor na diktafon s Radkem Hajdou ze Silent Stream of Godless Elegy někdy před patnácti lety a pak předloni první zvládnuté větší interview z nehudební branže. Z hlediska samotného prožitku pro mě bylo dost zásadní psaní recenzí na desky Longital, hlavně Výpravu a aktuální Teraz. Jako v řadě jiných případů šlo také o reflexi osobního příběhu…

Co grafiku a sazbu, taky sám? Jestliže šlo o měsíčník, dělal jsi vůbec něco jiného?

Začátky byly docela vtipné, protože jsem měl jen dva-osm-šestku s programem T602. Řešil jsem to tak, že jsem připravil veškeré texty, sedl na vlak ke strejdovi do Bratislavy, tam vše naskenoval a během víkendu v programu Ami Pro i vysázel. Pak jsem to tam vytiskl, v jednom xeroxu okopíroval, v batohu dovezl na Moravu, asi polovinu nákladu rozeslal a další postupně rozvezl do krámů jako Gung Ho nebo Redblack a po koncertech. Tento cyklus se opakoval tak třikrát do roka, častější periodicita nebyla reálná. Jedenáctka měla poprvé obálku z tiskárny a dvanáctka už byla zpracovaná externím grafikem a vytištěná kompletně v tiskárně. K tomu jsem tu a tam dělal koncerty, což patřilo a patří k věci, věnoval se tasovskému festivalu, bookingu… a po změně práce a přesunutí do Prahy před šesti lety nakonec skončil v labelu. Kruh se uzavřel.

Jsou nějaké podstatné rozdíly mezi metalovými a punkovými ziny?

Rozdíly pramenily z různých typů angažovanosti jejich tvůrců. Ve kvalitě zpracování na tom byly zhruba stejně, ale zatímco metalisti 040

společenské problémy příliš nereflektovali, punková, respektive hardcoreová scéna byla bohatší na ideje a společenskou angažovanost.

Byla taky fundamentalističtější a elitářštější.

A právě tyto věci mi vždycky přišly zbytečné.

Na bázi společných hodnot by se spolu měli naučit komunikovat (a dělat kompromisy) lidé různého přesvědčení, žánrů, scén, subkultur…

Třeba DIY principům hodně fandím, ale lpění na nich by nemělo být dogmatické.

Jak ses dostal k akci BigMag? Michal Nanoru potřeboval doplnit nějaké fanziny a já mu v tomto směru byl nápomocný. Pak mě pánové vyslali ještě do rozhlasu a nakonec i přímo na výstavu. Podílel jsem se na tom velice rád – i kvůli tomu, že jsem toho svého vytěsněného kostlivce mohl po letech konečně pochovat a téma v sobě uzavřít.

Na rovinu musím říct, že nejsem velký fanoušek BigMagu, dráždí mě lidi, kteří se kolem toho motají, a prohlášení o tom, že je to o časopisech, které nikdy nebyly v péeneskách nebo jen někde vzádu… Na druhou stranu jako celek je to, jak se říká, chvályhodná záležitost, z archivního hlediska to má mimořádný význam. Jak to vidí člověk zevnitř?

BigMag je předně zajímavým světem polistopadových periodik, kde se dá najít hodně zajímavých názorů, zápalu, prvotní energie i nevyhnutelného kolapsu. Neobsahuje zdaleka všechno, ale podstatné je, že se výstavě podařilo otevřít diskuzi o dalším směřování nekomerčních tiskovin v době měnících se médií.

V DOXu po pražské vernisáži bylo zajímavé sledovat, jak se diskuze v našem panelu začala zvrhávat do trochu nepraktického teoretického diskurzu a k samoúčelnému vymezování alternativy proti mainstreamu. Podstatné je něco smysluplného vytvářet. A nejít přitom do žádné elitářské intelektuální izolace, ale otevřeně komunikovat, nestát na místě a snažit se hledat cestu dál.

Napadá tě nějaké kulturní periodikum, které by nebylo v „elitářské intelektuální izolaci“? Já tady vidím jen izolované segmenty…

Punkeři mají jasné hranice, intelektuálové s přezíravým nadhledem sledují podzemní scény, každý na svém…

No právě, vidím to podobně a je to pro mě nepochopitelné. Lidé by se měli naučit spolu víc komunikovat a spolupracovat, protože jedině společným tlakem „menšinových lidí s názorem“ se všechny ty uměle zakonzervované

věci mohou dát do pohybu. Sledovat různé aktuální oficiální žebříčky, poslouchat většinu našich rádií, chodit na většinu našich festivalů a číst většinu naší nejen hudební publicistiky – to už není kolikrát ani k smíchu.

Děláš pro X Production – co přesně?

To je těžko uchopitelné, stejně jako celý náš label. Jsme banda hejrupáků, která se chce dostat do čítanek a dělá všechno možné. Věčná je ale naše láska k dobré muzice – a právě to je jedna z mých parket: řízení a komunikace v rámci hudební divize. Jenže na tu samozřejmě musíme vydělávat jinde, proto vytvářím i texty na weby a jiné materiály našich klientů, postupně jsem se prý jako nejserioznější ksicht labelu začal víc podílet i na jedné z našich dalších aktivit, magazínu C&V. Kromě hudby se tak musím orientovat i v oblasti vína, ekonomiky nebo gastronomie.

Kdo je cílovou skupinou magazínu?

Hlavně úspěšní manažeři mezi třicítkou a pětačtyřicítkou.

Je to dneska jediná cesta? Dělat peníze v komerčním prostoru a z nich podporovat své zájmy a okrajové záliby?

Tomáš Hajzler (zakladatel poradenské společnosti PeopleComm, tzv. propagátor svobody v práci – pozn. ed.) říká, že by člověk měl dělat to, co ho baví a v čem je nejlepší – a že za to dříve nebo později automaticky musí dostat i zaplaceno. Dává to smysl, nenechat se okolnostmi vsunout do iracionálního a sebedestruktivního společenského tlaku, ať už směrem od rodiny, zaměstnavatele nebo vlastního ega. Zároveň to ale nemusí znamenat, že by se „dobro“ nedalo dělat i v rámci konzumního systému. Člověk jen nesmí začít sám glorifikovat jeho hodnoty, ale naopak konzumu nastavovat zrcadlo. Jinými slovy, nemusí vždycky platit „kdo chce s vlky žíti, musí…“.

Mně osobně usilování o velké příjmy a kariéru za každou cenu přijde buď hodně směšné, nebo naopak velmi smutné. Když člověk vidí všechny ty neutěšené rodinné poměry, které byly vystavěné na falešném východisku, že peníze a majetek generují štěstí… Nám v X Production komerčnější věci pomáhají dotovat muziku, na kterou bychom jinak neměli prostředky. Jinou volbu jako firma prostě nemáme. A smysl nakonec vidím i v tom magazínu C&V. Už proto, že se navzdory svému formátu snaží být o krok před ostatními.

V novém čísle budeme mít na obálce venku FULL MOON 14

uznávaného reklamního režiséra Ivana Zachariáše, který dělal třeba známou reklamu s Johnem Malkovichem v taxíku a u nás ho skoro nikdo nezná. Význam má i podpora různých rituálů, třeba v kontextu vína nebo dobrého jídla, a v tom mi hodně otevřelo oči právě C&V. Vážím si i takových lidí, kteří dokážou stát opodál a s establišmentem se nikdy nezapletli. Pro rozvoj komunitního života a vytváření společenského kvasu jsou nepostradatelní – opět za předpokladu, že se neuzavírají sami do sebe.

A co když řeknu, že tahle práce je kolaborace se systémem, jak se k tomu postavíš? Je tam i nějaká světlá stránka? Cesta od metalového zinu do společenského magazínu – má to logiku?

Určitá „kolaborace“ je v kontextu nevyhnutelného vystavování se problematickým hodnotám. Třeba teď jsem musel dělat reportáž z klubové Párty v oblacích ve 25. patře City Tower na Pankráci a mezi těmi bohatými vrcholovými manažery jsem se necítil zrovna nejlíp… Jsem ale přesvědčený, že to všechno má logiku: už proto, že mám možnost se konfrontovat s lidmi, kteří mají díky svému postavení a pozici sílu věci v systému reálně ovlivňovat. Ptal jsem se xkrát sám sebe, jestli se dá zneužívání moci efektivně čelit v ústraní. Dospěl jsem k tomu, že hrdá cesta do izolace nikam nevede. Možnosti jsou dvě: vytrvalý aktivismus zvnějšku, z občanské společnosti, nebo, když to přeženu, jakási ideově přijatelná infiltrace do systému a jeho ovlivňování zevnitř. Myslím si, že nejlepší způsob, jak ve společnosti něco změnit k lepšímu, je být aktivní na obou frontách, apelovat na společenskou zodpovědnost, upozorňovat na problémy, a přitom neztratit sám sebe.

V jaké stanici jsi dělal výpravčího?

Nejlepší to bylo před lety v rodném Bzenci, když se staniční rozhlas ještě neplnil předmluveným hlášením typu „Na pátou kolej přijede osobní vlak do Brna“. Člověk i do toho rozhlasu mohl dát kus emocí, vtipu a někdy i něco pustit. Hlavně noční měly své kouzlo.

Lidem na peróně jsem chvilky čekání na vlak zpříjemňoval jazzem…

FULL MOON 14

TEXT INDOŠ

Problematika fanzinů se sem dobře hodí, protože jsou ze své podstaty (domácí výroba) důležitou složkou filosofie Do It Yourself. Definice rozeseté na internetovém poli o zinech kážou, že patří do oblasti fandů zaměřených na konkrétní věc (hudba, petardy, šachy a další pa-koně). Toto vymezení je příliš úzké, protože opomíjí (nerespektuje) další složky, které ziny obsahují: zejména jejich politický rozměr.

Pokusil bych se, bez korektního historického pozadí, na základě dvou kategorií načrtnout princip zinu: zin politický a zin informativní, přičemž obě kategorie lze vnímat v organickém celku (syntéza politiky a informace).

Politický rozměr zinu vyplývá z informace, kterou jako médium nese. Jednou z výhod, které ziny staví do role autonomních informátorů, je jejich nezávislost na ekonomických vztazích. Ekonomie a poptávka má na podobu informace veliký vliv. Ziny jsou vedle angažovaných médií zcela němé, protože ze své podstaty na trh nijak nepůsobí. Jejich funkcí je jen amatérsky sdělovat informaci, čímž je splněn hlavní předpoklad, aby zin stál séparé od trhu.

Zvýrazní se tak hranice mezi nezkreslenou informací a informací, která putuje na trh.

Média, narozdíl od zinu, nefungují jen deskriptivně, naopak simulují informace (aktivní produkce událostí). Pouští do éteru vojska umělých obrazů, která suplují reálné informace. Za vším stojí etablované plátky, které používají cenzuru a sofistikované metody bujení informací.

Mediální malířství chorých obrazů a nájemných vyprávěčů plyne z paktu s tím, koho bych podle Benjaminových slov nazval vítězem dějin. Dnešní liberálové jsou dědicové všech vítězů všech třídních bojů, které v dějinách proběhly, zatímco DIY je zas dědictvím avantgardy a všech poražených ve všech bojích a dějinném pohybu. Jedním z důvodů, proč se ve filosofii dějin nezachovaly touhy a cíle poražených, je to, že dějiny jsou psány z hlediska vítězů. V dějepisectví není pro poražené místo. To je také důvodem, proč jsou média a ziny rozděleny do dvou barikád. Na jedné stojí simulace a na druhé konkrétní informace, která je ovšem pro hlupáka hledajícího senzaci diskreditována laciným designem a omezenou výrobou (impotence). Tyto indispozice lze považovat za ekvivalent prohry, protože se na povrch nedostane to, co skutečného aktéra (zinaře) provokuje.

Ziny lze stopovat již při vzestupu punku, ten se totiž neštítil odhalovat věci za hranicí konvence. Když vezmu v potaz, že první ziny byly v jednoduchých formách s laciným designem, není divu, že byly záležitostí prozíravých, kteří se nebáli fyzicky překročit blahobyt. Dnešní design se vyvíjí stejně jako doba, která se v zinech odráží. Ale původní punkové ziny a tehdejší obaly desek přebíraly design různých politických frakcí, které používaly efektivní metody kritiky. Jednou z frakcí byla Situacionistická internacionála, která používala metodu nazvanou „vychýlení“. Různými deformacemi transformovala reklamy, časopisy i ulice, aby konstruovala nevšední situace: přidávání bublin s nápisy nebo stříhání slov z novin a jejich nové skládání. „Tento postup definoval charakteristickou estetiku situacionistických publikací – časopisu, letáku, pohlednic –, která ovlivnila vizuální podobu pozdějších projevů kontrakultury… až po proslavený obal singlu Sex Pistols God Save the Queen od Jamieho Reida z roku 1977 a grafický design punkových zinů.“ (Václav Magid In: Sešit pro umění, teorii a příbuzné zóny). Za zmínění taky stojí např. známé plakáty na koncerty Sonic Youth nebo obal First Issue od kapely Public Image Ltd. Možná že v minulosti obsah zinů nepřekračoval hranice politiky, ale šířil přebrané metody, které se zaobíraly aktivní kritikou organizace společnosti. SI tuto společnost nazývala společností spektáklu. Dnes by se tato kritika mohla řadit k filosofii médií, protože už tehdy kritizovala mediální vlivy, které dodnes tvoří soustavy obrazů, ideologicky korigující komunikaci mezi médiem a konzumentem.

Dnes by ziny skutečně mohly suplovat něco jako „fandovství pro určitou věc“, ale původní podstatu zinové politiky přebírá internet.

A do jaké míry se už rozpustil rozdíl mezi zinem a např. webem DIYcore.net, spočívá jen v obratnosti designu (filosofie přenosu informace) a použitých slov.

041

042

FULL MOON 14

ROZHOVOR KOSTEK TEXT A FOTO LENKA ŠPRYSLOVÁ

Kosteka jsem ten den potkala hned dvakrát. Ráno jsme si vypili kávičku u rozhovoru a večer se potkali v první řadě na koncertu NoMeansNo. Práce a zábava. Tetování a hudba. V ideálním případě všechno najednou.

Jsi spojený s Boucherie Moderne. Tohle studio je legenda – proč?

Možná proto, že už když jsme začínali, snažili jsme se o vlastní styl, soustředili se na něj a nedělali nic jiného.

A je Boucherie jedinečné?

Jedinečný je strašně široký pojem, každý je svým způsobem jedinečný. U nás to byl nejdřív Yan, který si vytvořil svůj styl, a až za ním jsme my, jeho „škola“. My jsme to měli trochu snazší, možná jsme o něco známější, protože on pro nás tu cestu otevřel. Lidi na to byli připravení.

Jaká je situace v Belgii? Je to podobné jako ve Francii, která je známá otevřeností a novými styly?

Belgie určitě není tak rozmáchlá jako Francie.

Na druhou stranu ve Francii je spousta lidí, kteří kopírují Yana. Stejně tak jako v Německu teď kopírují Jefa. U Yana je to trošku jiné, protože ten všechno kreslí. Když dělá písmo, je to jeho písmo. On takhle píše i normálně, takže když vidíte psát lidi jako on, víte, že je to kopie. Jef pracuje s Photoshopem, byl první, kdo s ním takhle pracoval. A nemůžete vinit lidi z toho, že používají stejný nástroj. Sice použijí jiné barvy nebo kompozici, ale je snazší to okopírovat. Zpátky k otázce – v Belgii není tolik studií jako třeba ve Francii, ale nezáleží na místě, ale na lidech. Někteří zůstanou u prostého kopírování, jiní se nechají inspirovat, od toho se odrazí a vyvinou si vlastní styl.

FULL MOON 14

Kolik lidí teď pracuje v Boucherie?

Počkej (přemýšlí) – Lea, Piet, spousta hostů… Já s Jefem jsme studio založili, ale pak jsme ho prodali. Takže se tam čas od času vyskytneme, ale Jef se teď stěhuje do Berlína a já pracuju doma a snažím se víc cestovat.

Proč jste studio prodali? Únava z toho, že jste dlouho na jednom místě?

Jo, a taky všechna ta zodpovědnost za studio.

Pět let musíš každý den ráno otevírat dveře.

A pak se jednou zamyslíš a řekneš si, že za pět let tady budeš pořád takhle stát a každý ráno otevírat ty samé dveře. A najednou ti dojde, že tady za pět let už být nechceš.

Jak je to dlouho?

Otevírali jsme myslím 2005. A studio prodali v listopadu 2010. Pořád ale jsme v kontaktu, vlastní ho kamarádi, takže zůstalo „v rodině“.

A jaké to je, prodat studio, které sis vybudoval?

Je to v pohodě, cítím se líp. A když tam teď jdu pracovat, je to mnohem větší zábava. Nedá se říct, že bych tam hostoval, noví majitelé mě chápou jako součást Boucherie. Ale za sebe nevím. Snažím se teď spíš být sám sebou, ne součástí něčeho. Navíc studií je hrozně moc, jsou všude. Myslím, že za pár let jich bude výrazně míň, aby se vůbec uživila. Z tetování se stal byznys. Ale pokud by se mělo tetování vrátit ke kořenům, museli by lidi zpátky na stromy.

Takže dneska je tetování spíš produkt?

Samozřejmě, vidíš to všude. Před pár lety jsi měla kliku, když jsi v časáku narazila na tetovaného člověka. Teď otevřeš jakýkoliv časopis a i modelky mají tetování. Takže otázka není, jestli se nechat tetovat, ale co si nechat vytetovat. Lidi o tetování míň přemýšlí, chtějí kérku, aby byli cool.

Tetování se rychle vyvíjí. Kam myslíš, že směřuje?

Vyvíjí se, protože se do něj pouští tolik nových lidí. A tenhle trend bude pokračovat. Je snazší dostat se k materiálu, nástrojům, čím dál víc lidí přichází z uměleckých škol a najednou je všude spousta „tatérů“, ono je totiž děsně hustý být tatér, že jo. Volba je ale vždycky na zákazníkovi, můžeš jít do mizerného studia, ale taky si můžeš vybrat to kvalitní. A totéž platí o motivu, můžeš si sednout na křeslo někomu, kdo je víc politicky zaměřený a dostat tam víc „sdělení“. Taky je tu nová vlna tatérů – new school je něco, co tu předtím nebylo. Nová možnost.

Kolik lidí za den potetuješ?

Jednoho. Já dělám jednoho zákazníka denně.

Jasně, aby mě to neomrzelo, ale hlavně proto, že všechny moje kérky jsou freehandy. Snažím se, aby moje práce byla intuitivní. Pracuju s pocitem, pak teprve kreslím na tělo. Když jsem začínal, jeden chlapík, co jsem se od něj trochu učil, jel rovnou na tělo a to mě oslovilo.

Pro mě nějaké předkreslování nemá smysl.

Jak to probíhá, když za tebou přijde zákazník a má nějaký nápad, motiv?

Předpokládám, že když za mnou někdo přijde, líbí se mu moje práce. Takže si sednem a pobavíme se o tom. Pak trochu kreslíme. Když je to dobré, tetujeme. Když ne, netetujeme.

Jak vybíráš barvy? Všimla jsem si, že rád pracuješ s černou a červenou.

Začínám s jednou barvou, pak přidám druhou a když se to hodí, třetí. Ale co si budeme povídat, černá s červenou prostě fungují. Je to minimalistické a po grafické stránce to vypadá mnohem líp než třeba zelená. Každopádně je lepší použít méně barev, protože čím jednodušší tetování, tím líp stárne. Barvy blednou.

Třeba Yan používal jen černou.

043

Yan byl něco jako tvůj učitel?

Neřekl bych přímo učitel, spíš rádce. U každé práce, když začínáš, máš nějaký model. Chceš být jako někdo. Časem se od něj ale musíš oprostit a najít si vlastní cestu, vlastní identitu.

Yan mi v začátcích hodně pomohl právě v tom hledání.

Jak dlouho už tetuješ?

Deset, možná jedenáct let, rád bych teď trochu zpomalil. Po deseti letech potřebuješ i odpočívat, není na škodu poodstoupit si a najít novou cestu, novou inspiraci. Taky mám kapelu, Tattoo Noise Act. A chystám nový projekt, chci se muzice věnovat víc. Ale to je tak obecně – bude mi čtyřicet, chci sportovat. A taky malovat. Dřív jsem maloval, ale teď na to nemám dost času. Tetoval jsem každý den, šest dní v týdnu, někdy i sedm.

Tattoo Noise Act hráli i v Praze, že jo? Co vlastně hrajete?

Je tam určitá míra improvizace, ale jinak je to noise, možná stoner rock. Když si představíš Shellac, to je jeden z našich vzorů.

Jo, ti tady zrovna nedávno hráli.

Steve Albini je blázen. Má to v hlavě strašně srovnané, ví, co chce, a jde za tím. A to je skvělé. Myslím, že tohle lidem v dnešní době chybí.

Lidi ztrácejí hodnoty, jen prachy a sláva a konzumní způsob života. A to se týká jak muziky, tak tetování.

Muzika a tetování se dají spojit. Vy se s kapelou na podiu tetujete, ne?

Jo, zpěvák se tetuje, já se občas tetuju… Ale nevím, jestli s tím budeme pokračovat, je to otázka opakování se, zaseknutí na jednom místě. V kapele jsou i takoví, co nejsou potetovaní. Jednou po sobě malujeme, jindy neděláme vůbec nic, jen hrajeme. Lidi od nás teď čekají, že se budeme na podiu tetovat a to už není ono. Očekávání je hrozná věc. Když něco uděláš poprvé, je to super, ale když to od tebe začnou čekat, je čas dát ruce pryč. Taky si myslím, že na začátku nebyla naše muzika žádné terno a výstupy okolo převažovaly.

Teď se ale muzika zlepšila a přestáváme to potřebovat.

044

FULL MOON 14

MARIE CHODí DO TRIBA. A S MICHALEM.

FULL MOON 14

045

046

FULL MOON 14

FULL MOON 14

047

048 ZUZANA MAREK VERONIKA

FIALOVÁ ADAMCZYK KUBAŘOVÁ

OPRAVDU SI MYSLÍTE, ŽE ZNÁTE PŘÍBĚH LIDIC?

V KINECH OD 2. 6. 2011

FULL MOON 14

Praha | No. 402

KAREL

RODEN

čt. 26. 5. – st. 8. 6. 2011

ME INTERVIEW Pyžama a vězení Michala Pěchoučka

ME MUSIC Sňatky z hudby

ME FESTIVALY Festivalový adresář

Freemusic.cz v novém Novinky Pozvánky Recenze Zajímavosti Out of mainstream

www.studentpoint.cz

Vtáhne tě do víru dění

Vzdělání Móda & design Shopping & peníze Kultura Sport Xsport Cestování Vztahy

w w w. p r o t i s e d i .c z

KaváRna a divadlo Potrvá Srbská 347/2, Praha 6-Dejvice

MUSICLAND – NC PALLADIUM Praha 1 20 m od vstupu z vestibulu metra B – Nám.republiky slevy 20–50% na vybrané zboží

050

káva Lavazza exkluzivní sudová vína koncerty, Djs zahrádka Wi-Fi připojení zdarma ubytování

FULL MOON 14

Betlémské nám. 8 Praha 1 – Staré město Tel.: +420 222 220 689 e-mail: jbk@volny.cz www.galerieubetlemskekaple.cz

největší

v československu hudební bazar s obrovskou nabídkou cca 50.000 cd, vinylů, filmů, dvd, her Výkup a prodej Otevřeno denně od 9-19:oo

krakovská 150 m od václavského nám -Krakovská 2. a 4. Praha1

újezd druhá prodejna pod petřínem na újezdě -Vítězná 18. Praha1

www.cdkrakovska.cz

ECOTRANSPORT BY FULL MOON 14

051

WOODEN WAND

(USA / Young God Records) woodenwand.org

PO/ MON

20. 6.

19:30 C

KLUB 007 STRAHOV

M

Y

william full moon vyska_Layout 1 4/26/11 8:42 PM Page 1 distribuce alb Wooden Wand v ČR: Day After/ Rekomando

CM

MY

CY

CMY

K

C

M

Y

CM

MY

WILLIAM FITZSIMMONS support

CY

CMY

K

Slow Runner

ČT/THU 30. 6. 2011 19.30 Kavárna Potrvá Srbská 2, Praha

052

Předprodej vstupenek v síti Ticketstream a v kavárně Potrvá

FULL MOON 14

OMEZENÁ KAPACITA

www.williamfitzsimmons.com

www.scrapesound.org

www.potrva.cz

150x225_Full_Moon_0711-dsmacku_tisk.pdf 1 24.5.2011 0:19:12

FULL MOON 14

053

FESTIVALPARK HRADEC KRÁLOVÉ

PARAMORE /US/ PENDULUM /AUS/ MY CHEMICAL ROMANCE /UK/ BULLET FOR MY VALENTINE /UK/

THE STREETS /UK/ SUM 41 /CAN/ WHITE LIES /UK/ DIGITALISM /DE/ THE WOMBATS /UK/ PRIMUS /US/ ASIAN DUB FOUNDATION /UK/ BEATSTEAKS /DE/ ...A DALŠÍCH 100 KAPEL A DJ´S HLAVNÍ PARTNER

054

PARTNEŘI

HLAVNÍ MEDIÁLNÍ PARTNER

WWW.ROCKFORPEOPLE.CZ MEDIÁLNÍ PARTNEŘI PŘEDPRODEJ VSTUPENEK NEJLEVNEJI NA WWW.TICKETSFORPEOPLE.CZ

FULL MOON 14 OFICIÁLNÍ DOPRAVCE

FULL MOON 14

055

GENERÁLNÍ PARTNER

PRAGUE INTERNATIONAL

MUSIC FESTIVAL AUDIO BULLYSUK PORNO PARA RICARDOCUB CZ RUSSKAJAINT PRAGO UNION UK AT ES

ARCHIE BRONSON OUTFIT PING PING LA TROBA KUNG-FÚ DVACZ INTIMAARG REPUBLIC OF TWOCZ DEOLINDAPT

THOTBE PLEASE THE TREESCZ AXM USIQUEPL GIPSY.CZCZ CAUSA VOSKOVEC JUNGLE BOLDIENL LUNOCZ MICROMUSICPL KUBÁTKOCZ A-N-GUK/AFG HUGO TOXXXCZ MITCH & MITCHPL GOODFELLASCZ RARA AVISCZ POLKAHOLIXDE THE TAP TAPCZ GULO CˇARCZ FIORDMOSSCZ A DALŠÍCH VÍCE NEŽ 100 KAPEL!

23.– 25. 6. 2011

NA PRAŽSKÝCH OSTROVECH

>>> VSTUP ZDARMA! <<< WWW.UNITEDISLANDS.CZ GENERÁLNÍ PARTNER

056

FULL MOON 14

www.ripcurlsurfcamp.cz

NAUČ SE SURFOVAT POJEĎ N A RIP CURL SURF C AMP D O PO RTUGALSKA FULL MOON 14 volej 731.611.948

057 email info@ripcurlsurfcamp.cz

THE ART OF CAN.

Co dokáže tvořivá mysl udělat s tělem plechovky Red Bull.

„Mood Indigo“ Fred Kim

Red Bull revitalizuje nejen tělo, ale i mysl. Proto hledáme ty nejchytřejší inspirativní nápady na vytvoření uměleckého díla z těla plechovky Red Bull. Je jen na tobě jestli naklonuješ býka

v životní velikosti, nebo vytvo­ říš modernější „Monu Lisu“ – prostě nech svou představivost ulétnout. Aby radost z inspira­ tivních výtvorů nezůstala pouze v Red Bullu, vybraná díla budou

ukázána na velké hromadné vý­ stavě. Porota vybere ze všech za­ slaných děl 3 výherce, kteří ne­ jenže získají nehynoucí slávu a čest, ale také budou odměněni zvláštní cenou.

Přihlaš se na www.redbull.cz/artofcan 058

FULL MOON 14