Full Moon #16

HUDEBNÍ MAGAZÍN #16 | 2011 | 99KČ | 4 EUR FULLMOONMAGAZ INE .CZ

iron maiden bon iver coldplay peter murphy portishead system of a down amon tobin eddie vEdder keith richards deus ennio morricone joe lally bleeding ear pohoda colours of ostrava sónar melt! exit pitchfork ...

w w w.c y r r us.cz

001

NASA / Buzz Aldrin na Měsíci / 20. července 1969

Digitální tisk podle originálu / Musée de l’Elysée, Lausanne 20. července 1969 přistálo Apollo 11 na Měsíci před očima miliónů televizních diváků. O čtyřicet let později stále ještě někteří lidé popírají skutečnost této události. Někteří tvrdí, že první kroky člověka na Měsíci natočil ve filmovém studiu režisér Stanley Kubrick. Byly zdůrazňovány údajné anomálie u jedné série fotografií, zachycených astronauty. Krátkometrážní film podle scénáře Craiga Titleye z roku 2001 Konspirační teorie: přistáli jsme skutečně na Měsíci? rozvíjí myšlenku, že se jednalo o americký podvod. William Karel, režisér filmu Operace Měsíc z roku 2002, se snaží zpochybnit reálnost přímého přenosu z Měsíce. Jeho záměrem je ukázat důležitost obrazu nebo jeho nepřítomnosti: „Kdyby tu v případě Měsíce nebyly obrazy, neexistovala by ani událost.“ Reakce publika však zašla ještě dále: zpochybněny byly nejen obrazy, ale sama existence mise Apollo 11. Zdá se nicméně snadnější procházet se po Měsíci, než takovou činnost pouze naaranžovat, neboť do projektu byly zapojeny desítky tisíc osob, a dokonce ani Rusové si v té době nedokázali představit, že by bylo možné událost zpochybnit.

KONTROVERZE / CONTROVERSIES GALERIE RUDOLFINUM / 8. 9. – 13. 11. 2011

MICHAL CHODÍ DO TRIBA. PATNÁCT LET.

PORTISHEAD 004

#1: PORTISHEAD

#1

PORTISHEAD (UK) 6. 7. 2011 JEZERO MALTA, POZNAŃ, Polsko TEXT ONDŘEJ CAKL FOTO ben hUodijk

Portishead to na poznańské Maltě spustili v deset hodin večer. Kytarové běhouny Silence se rozbalily do tmy a vznesly se nad klidnou hladinu jezera jako dřevěný prach nad kmen krájený pásovou pilou. Hutnější a syrovější, než jsem čekal. Když po dvouminutovém kobercovém náletu přišla očekávaná pauza, do níž Beth Gibbons nasadila ostruhu poprvé: „Tempted in our minds... Tormented inside lie...,“ spojily se třaskavé kapky aerosolu z deuteria do jediného gravitačního centra a pětitisícový dav explodoval. Nálož touhy uslyšet, kumulovaná dlouhé roky, nebyla pouze uvolněna, nýbrž odpálena projektilem jejího hlasu. Zatnul se do nás jako chirurgická jehla a ve všech následujících skladbách byl dokonale pevný, ostrý, jemný a přesný. Ne že by neodchylně kopíroval dráhu nalinkovanou studiovými nahrávkami, ale bezvýhradně a neodbytně si hledal jedinou nutnou a možnou cestu frázemi, harmoniemi a rytmy, tak, jak aktuálně zněly. Jako by drobnými stehy sešíval posekanou tvář písní, co steh, to rys příští podoby...

Slévači samplů přehráli naživo skoro celé album Third (ano, to zatím poslední, co ukončilo jedenáctileté mlčení po vydání eponymní dvojky), vynechali jen Deep Water a Plastic. Doplňovali písněmi z Dummy (Mysterons, Sour Times, Wandering Star, Numb, Glory Box), z toho druhého jen Over a Only You. Přičemž „naživo“ znamenalo vivace. Všechno, co jsme slyšeli, jsme mohli i vidět. Žádné laptopy na stojanech. Rytmika, která doplňuje původní trio, hrála s přesností (a indolencí) barových jazzmanů z New Orleans (všimněte si, že to tak myslím). Vyhmátla samplovanou rozkodrcanost beatů a dokonale ji zvládla v souhře dvou bicích souprav (Geoff Barrow samozřejmě za svými bubínky). A čeřila taky všechny další hladiny aranžmá.

Clive Deamer, jinak lámavostí a robotickou přesností konkurující digitální mašině #1: PORTISHEAD

Redrum z Reasonu, kudlančími pohyby přeporcoval poddimenzované tempo psychofunku Magic Doors a umožnil kapele proměnit podium v mlat. Adrian Utley nahradil děsivý synťák z Threads kontrolovanou zpětnou vazbou a ze závěrečného kyrie eleison, jak ho známe z desky, udělal tremolo pákou jazzmastera hudbu k dokumentu o povrchové těžbě na Mostecku. Naopak Wandering Star kapela nepředpokládaně ztišila, vypustila veškeré bicí nástroje a syntezátory a vzdala se účasti ve prospěch ústřední trojice: Geoff beze spěchu frázoval dvojzvuky na baskytaru, Adrian vplétal líné delayové vlny do proudu Bethina hlasu. A to jen chvilku po tom, co fantastickou souhrou v The Rip předvedli kouzlo několika vteřin, v nichž se chvějivé tělo vážky za letu organicky proměňuje v trup tryskáče kopírujícího v nízké výšce reliéf terénu White horses/ They will take me away/ And the tenderness I feel/ Will send the dark underneath/ Will I follow...?

Zpěv Beth Gibbons nadále vévodil a jeho vládě se všechny ostatní hlasy poddávaly. Nejen hlasy, ale i obrazy, obrovské projekce sestávající ponejvíce ze záběrů na její ukrutně soustředěný výraz. Ačkoliv. Byly i filmy, byly i koláže.

Nic hysterického, ani nic nudně „abstraktního“. Když došlo na závěrečnou Roads, na ploše už jen pomalu vybuchovala světla černobílých ohňostrojů... jen pomalý pád jisker do tmy... spíš už jen tušení pohybu... a finální zpěv jediné bytosti prokazující svou slabost a svou sílu sobě samé. Pak ticho a tma. Ale nebyl to konec.

Pět tisíc lidí šílelo, a Portishead přidali We Carry On. A Beth, do té chvíle buď uzavřená ve svém zpěvu, anebo nadšená z říčných reakcí publika v trhavém nenaučeném gestu přechválené středoškolačky, seběhla z podia a vrhla se k prvním řadám. A dav projevil brutální něhu, lidé ji přeci jen spíš objímali a hladili, než aby tiskli ruce grifem lovců památečních fotek. A i když jsem si namlouval, že projev davu nakonec neznačil nic víc nic míň než radost z existence téhle zpěvačky, paradox

intimity jsem nezakecal ani sám před sebou.

(Natož před vámi.)

Představte si to, jednoduše. Texty zpívané často až s iritující bezradností, bezprostředností, vydaností na milost a nemilost, zranitelné melodie, které vyzývají na souboj... a kompozice organizované coby živé struktury... anebo zase agresivní, plíživé, koktavé, ale za žádnou cenu ne ochotné odevzdat se pohodlné klouzavosti popových forem. Představte si, že něco takového zní do pětitisícového davu gymnazistek, které se nedovedou vymanit ani z nejdebilnějších sentimentálních klišé a snaží se deintonovanými hlasy se slovanským přízvukem zpívat spolu s Beth: „Cause I’m still feeling lonely, feeling so unholy...“ Představte si burácivý řev, který přicházel s železnou pravidelností vždycky pár taktů před koncem každé té introvertní vyvřeliny, jelikož kluci a holky z celé střední a východní Evropy už to zkrátka za těch jedenáct let stihli z desek naposlouchat na plný počet taktů a chtějí si to navzájem ukázat víc, než poslouchat, představte si, co se s tím asi reálně děje v rukou lidí, pro které to není řehole, ale médium. Máte to?

Muzikanti jsou tím vyděděnější – protože jak máte reagovat, když váš nápěv „Move over and give us some room“ okamžitě ocení tisíc párů rukou ohlušujícím potleskem a tisíc hrdel zvířecím křikem. A dav je jejich odtažitostí tím více nucený k nepřípadnému hulvátství (protože co už máte dělat, když ono je to přece tak krásný, přestože i v první řadě stojíte od kapely deset metrů, koukáte do skelných očí ochranky a to nejintimnější, co máte k dispozici, je fistule). Takže přečtete-li si někde jako já, že Portishead dovedou vytvořit intimní atmosféru i v amfiteátru, věřte, že je to přesně to, co Portishead v amfiteátrech nemohou. Dokonce ani vytvořit.

Dokud se s nimi v amfiteátru nesejde pět tisíc intimistů, budou se svými vivacemi vždy znovu a znovu odsuzovat k samotě na očích davu.

005

frontstage

TEXT AXE FOTO PAVEL PEŠOUT

Dávno předtím, než zemřela Amy Winehouse, jsem si koupila bicykl. V Holandsku. Klasické, obrovské černé kolo staré školy: vysoká řídítka, brzda jen na zadní kolo, světla na dynamo, nosič. Stálo mě padesát eur v nějakém krámu uprostřed města a nedalo se složit, takže mi ho do Prahy odvezl kamarád dodávkou. Nevypadal zrovna nadšeně, když jsem tehdy přijela na parkoviště a cpala mu vehikl mezi drahý backline kapely Russian Circles.

Nejsem nijak zvlášť sportovně založená, ale když jsem byla poprvé v Amsterdamu a v Kodani, obě města mě překvapila. Všichni jezdí na kole. Všichni! Potkáte manažera v obleku, sekretářku v kostýmku, zmalovanou puberťačku v minisukni nebo důchodkyni s nákupní taškou (resp. košíkem): všichni na kolech. Před každou hospodou, obchodem, nádražím a libovolnou institucí stojí desítky bicyklů, urovnaných do nekonečné řady stojanů, přičemž ve městě najdete stovky jiných, přikurtovaných k zábradlí, sloupům, mřížím.

Každá cesta, i ta nejposlednější jednosměrka, má široký cyklistický pruh; prodejen a opraven kol najdete skoro víc než kaváren. Blbě se to vysvětluje lidem, kteří tam nikdy nebyli, ale fakt jsem tehdy – poprvé – zatoužila mít kolo.

Jelikož s tunou časáků je všude po Praze poměrně daleko, jsem zvyklá jezdit autem.

Kolony na magistrále mi nevadí, jelikož mám čas poslouchat v klidu muziku, a když jsem se naučila ve většině hoodů ty správné triky a skautské stezky, zvládám město bez bot. (Mimochodem řídila jsem i v Amsterdamu a bylo to v pohodě. Ani jsem nikoho nesrazila, přestože byste si toho při hustotě tři cyklisti na metr čtvrteční asi ani nevšimli.) S městskou hromadnou problém nemám, ježto jezdím načerno.

A jednou jsem šla i pěšky. Auto*Mat jsem neviděla. Na petice ani demonstrace nevěřím.

Návštěvy Holandska se nedaly vydržet, takže jsem si vloni koupila krásný oldschool fixie 006

bike. V létě jsem jezdila po nábřeží z Podolí na Anděla, náplavka sice není žádná super trasa, ale aspoň jsem nemusela mít obavy, že mě rozjede nějaké pako, v listopadu jsem kolo zazimovala ve sklepě. Vytáhla jsem ho až teď, u příležitosti stěhování do Prahy 1.

Už jsem si toho úkazu všimla coby řidič; cyklistické stezky v Praze mnohdy končí uprostřed (sic) křižovatky. Normálně vyznačená trasa najednou zmizí a prásk! Sejme vás zleva auto.

Největší cyklistický výsměch jsem vypozorovala na Švábkách na křižovatce na Vysočany.

Dobrá polovina aut nemá vůbec šajnu, do jakého pruhu se postavit, a cyklostezka vede prostředkem. Can’t tell if trolling or just very very stupid. Nikoho na kole jsem tam nikdy nepotkala a ani bych nechtěla, protože by byl zřejmě rozjetej na desetkrát. Šlapu si kopec kolem starého Jiráska směrem k Národnímu divadlu. Stezka zmizela už dávno, takže kličkuju mezi turistama na chodníku, protože silnice je rozkopaná a na moji zadnici snad až příliš úzká. Na kole je pro nás nesportovce bezva to, že občas sice musíte zabrat (pokud máte nula převodů jako já), ale jinak se veskrze vozíte, což je příjemné, protože nenamáhavé. Sjíždím na silnici, jelikož chodník je sice relativně bezpečný, ale moje galusky nejsou zrovna off road a tlumiče pérování taky vymysleli až sto let po sestavení tohodle kola.

Držím se úzké čáry a spolíhám na to, že auta jsou z dopravní situace u kavárny Slavie stejně na větvi jako já a když už nic jiného, aspoň dodržujou rychlost.

Kolem Karlových lázní rezignuju na neexistující pruh a jedu si prostředkem vozovky. Like a boss. Nevím, jestli to bylo počasím nebo tím, že nosím krátké šaty, velká prsa a spoustu kérek, ale nikdo ani necekl. Při pohledu na davy u Karlova mostu jsem na několik tisícin sekundy omdlela, ale na návrat už bylo pozdě (jsem bohužel taky dost líná a teoreticky to byl jen kousíček), na druhou stranu, aspoň si konečně omrknu pravé, městem uznané pražské UMĚNÍ. Cesta

skrz lávku trvala zhruba dvakrát déle, než kdybych se vrátila ke Slavii a ve směru na Újezd odbočila na Kampu. Meh. Po umělecko-turistickém martyriu (abyste mě blbě nepochopili, já jsem třeba ráda, že na Karlův most nemůžou auta, ale ani bych se nedivila, kdyby to nějaký pablb navrhnul a jiný schválil) mě na Mostecké seřval MP, že jedu v protisměru. Už už jsem si na něj chtěla otevřít hubu, když jsem si uvědomila, že on o stavění cyklostezek nerozhoduje, takže pro mé důrazné poukázání na prostý fakt, že nikde jinde na téhle ulici kurva místo není, sice může mít pochopení, nicméně jeho prací zůstává dát mi flastr za porušení pravidel silničního provozu. Slezla jsem z kola a šla na chodník terorizovat turisty. Terry Gilliam by o tom mohl natočit nějakou městskou fantasy a bylo by to tak absurdní, až by to bylo dojemné.

A takhle je to od té doby pořád. Zvoním na turisty jak na prvního mája, ksichtím se na fízly, zřetelně slyším skřípání zubů řidičů, kteří mě nemají kudy předjet, a běžně zůstávám stát uprostřed křižovatky v končící cyklostezce.

Bejt cyklista v Amsterdamu nebo Kodani (ale i v Berlíně, Vídni nebo Paříži) je fakt super – jste všude rychle, zadarmo, pokud není extrémně hnusné počasí, suplujete opalování i sightseeing. Tzv. veřejné zájmy nebo šetrnost k přírodě teď záměrně vynechávám, jelikož to je stejně každému jedno. Pak naskočíte na kolo na Malé Straně a máte pocit, že funkční cyklistické stezky jsou výsledkem technického pokroku, který naše hlavní město nějak minul (nebo nedostihl). Taky jsem slyšela, že těm k zeblití hnusným mazanicím, které prodávají za sto eur na Karlově mostě nevkusu, se říká umělecká díla.

Jsem nenáročná holka, nechci závodit ani způsobovat dopravní nehody ani zabíjet lidi ani porušovat předpisy. Chci si jenom zajet na kole pro rohlíky.

Takže se ptám, kde soudruzi z radnice udělali chybu?

EDITORIAL

007

RETRO The Rolling Stones (UK) Sticky Fingers (Atlantic, 1971) text Michal Pařízek

V dubnu to bylo čtyřicet let. The Rolling Stones byli na přelomu šedesátých a sedmdesátých největší rockovou kapelou světa, dávno potvrzenými nepřáteli společnosti a lovnou zvěří všemožných úřadů. Nájezd k nejlepším nahrávkám historie kapely: Sticky Fingers a následující dvojalbum Exile on Main Street znamenají jejich vrchol.

Dvouletá koncertní pauza Rolling Stones nabudila, stejně jako příchod kytaristy Micka Taylora.

Slavným vystoupením v Hyde Parku se kapela rozloučila s tragicky zesnulým Brianem Jonesem a načala zbrusu novou kapitolu. Následující americké turné znamenalo zlom – nové písničky začali Jagger s Richardsem skládat právě během něj. Náboj, autenticitu a atmosféru alba čas neobrousil, Sticky Fingers zůstává žhavé a vtahující. Možná nikdy nebyli Rolling Stones tak blízko dokonalosti; právě zde se protnul vliv černošských vzorů, záliba v tradiční americké country a britský talent napsat šlágr. Exile on Main Street je jinde, kvalitativně možná výš, ale zcela uzavřené do sebe; sebestředné, a proto geniální. Sticky Fingers je oproti tomu hitovou kolekcí, otevřenou sbírkou napumpovaných tanečních fláků a dojemných balad.

Jim Dickinson, účastník nahrávání a později známý producent Big Star, The Replacements nebo Mudhoney, vzpomíná: „Brown Sugar začali hrát hned první večer, ale nezaznamenali to. Díval jsem se, jak Mick Jagger píše slova. Trvalo mu to možná pětačtyřicet minut; bylo to nechutné. Napsal to tak rychle, jak jen stihl pohybovat rukou. V životě jsem nic podobného neviděl. Měl takový žlutý blok a zapisoval jeden verš na stránku.

Prostě napsal verš, otočil list, a když zaplnil tři, rozstříhali je na kusy. Bylo to úžasné!“ Skladby Brown Sugar, jeden z největších hitů skupiny s fantastickou basovou linkou a geniálním saxofonem Bobbyho Keyse, Wild 008

Horses a You Gotta Move vznikly během tří dnů v alabamském studiu Muscle Shoals.

Keith Richards dodává: „Brown Sugar i Wild Horses jsme nahráli na dva zátahy – o něčem takovém se mi bude zdát, až budu pročesávat čtyřicet nebo padesát verzí jedné písničky a hledat, kde to zajiskří.“ Vygradované dupárny Sway, Bitch nebo Can’t You Hear Me Knocking ukazují kapelu v nejlepším světle. Do krve vpité soulové základy, vyšponované kytary a odlehčené vícehlasy.

Uvolněný závěr alba Sister Morphine (napsaná s Marianne Faithfull), Dead Flowers a Moonlight Mile. Sticky Fingers neustále svírají posluchačovo hrdlo, šestačtyřicet minut bez jediné sekundy odpočinku. Na albu hraje mnoho tehdejších stálých spolupracovníků kapely: Billy Preston, Jack Nitzsche nebo Nicky Hopkins, zastavili se také Ry Cooder nebo Pete Townshend z The Who. Cover vytvořil Andy Warhol a otvírající se zip je stejně legendární jako banán z alba The Velvet Underground and Nico (také se zde poprvé objevilo notoricky známé logo skupiny, vyplazený jazyk s masivními rty). Překypující rozkrok samozřejmě neušel pozornosti cenzorů. Leckde to nakonec prošlo, ale například ve Španělsku ho nahradila plechovka s uřezanými prsty v podivném nálevu. Zjevně méně škodlivé.

Dickinson pokračuje: „Byli neuvěřitelní, hlavně ty syrové vokály. Oba stáli společně před mikrofonem s pátým bourbonem, předávali si ho sem a tam a nazpívali dvojhlasně do jednoho mikrofonu všechny tři písničky tak rychle, jako by to měl být jejich poslední večer.“ Ostatně pár dní po skončení první části nahrávání přišel děsivý koncert v Altamontu s několika úmrtími. Sticky Fingers odráží divoký a brutální závěr 60. let. Na Exile on Main Street vše vyvrcholilo, pozdější nahrávky se jim ani nepřiblížily. Konec nevinnosti à la Rolling Stones. „Prsty“ je od té doby nikdy nepustily z dohledu.

Nikoho, kdo album slyšel.

KEITH RICHARDS, THE ROLLING STONES

pod zipem

009

pirát není magor

Keith Richards. Větší rockovou ikonu asi nenajdeme. V dnešní době určitě ne, v dějinách pár srovnatelných. Každý pohyb Keitha Richardse, každé jeho gesto je dávno přečtené, tisíckrát napodobené, stokrát parodované a stejně nezaměnitelné. Cigáro v koutku úst, neposlušný účes a pronikavé oči si vybaví každý. Richards býval prototypem vzpoury, odstrašujícím příkladem pro starší generace, gaunerem číslo jedna. Přes deset let vévodil poněkud neslušnému žebříčku NME, ve kterém redakce vyhlašovala deset nejohroženějších rockerů planety (za dva a půl roku mu bude sedmdesát). O The Rolling Stones byly napsány tuny knih, ale jejich historie pořád fascinuje. Právě oni a The Beatles redefinovali pojem showbiz do dnešního modelu, a přestože je jejich hudba out of time, po půlstoletí na scéně jim pořád přibývají fanoušci. Keith Richards se v knize Life podíval na svůj život zkušeným okem a výsledek je – překvapivý.

První knihou, která vyšla o Rolling Stones v češtině, byly dvoudílné memoáry Billa Wymana s názvem Stone Alone. Velmi podrobná biografie mapující kariéru skupiny, více či méně známé historky a hlavně Wymanovy úspěchy u žen. „Nebylo to tak, že bych je sbíral – nejsem Bill Wyman nebo Mick Jagger.

Nezapisoval jsem si, kolik jsem jich měl,“ říká Richards o Wymanovi. Těžko mohli být odlišnější typy; Wyman strohý, praktický a systematický (sešity plné holek prý existují) a Richards živelný, střelený a divoký. Podle toho také vypadají jejich poznámky, Richardsův Život je podobně chaotický jako jeho předobraz. Vypravěč skáče z místa na místo, vzpomínky z poloviny šedesátých let sousedí s nedávnými zážitky z podobných míst. Narozdíl od Wymanovy encyklopedičnosti Richards jen tak zlehka tančí mezi událostmi, které změnily chod dějin. Moc se nezdržuje zásadními díly a většinu času jen tak zevluje, baví se a žertuje. Podrobněji se zastaví pouze u věcí, kterým přikládá velkou důležitost a které má rád. Nebo u těch, které ho výrazně zasáhly.

Johna Lennona jsem postupem času znal čím dál déle a lépe. Už jsme se nějakou dobu kamarádili, občas se s Yoko stavili. Ale s Johnem – přes všechno to jeho holedbání – byl problém v tom, že nikdy neudržel krok. Snažil se brát všechno, co jsem bral i já, ale neměl ten můj dobrý trénink. Troška tohohle, troška tamtoho, pár uklidňováků, pár povzbuzováků, koks a háčko, a pak můžu makat. Šlapal jsem. John nevyhnutelně skončil u mě na hajzlu a objímal mísu. A Yoko postávala opodál. „Tohle by vážně dělat neměl.“ „Já vím, ale já ho přece nenutil,“ povídal jsem. On si ovšem vždycky přišel pro další, ať jsme byli kdekoli...

Nikdy jsem to doopravdy nepřeháněl. Teda, asi bych neměl říkat nikdy; někdy jsem byl totálně v kómatu, to je fakt. Ale myslím, že pro mě to byl opravdu pracovní nástroj. Došlo mi, že mě to pohání, ale nikoho dalšího ne. Snažili se se mnou držet krok a já jenom hořel. Mohl jsem jet pořád dál a dál, protože jsem byl na čistém kokainu, ne na těch sračkách. Jel jsem na vysokooktanové palivo a když jsem měl pocit, že už to trochu přeháním a potřebuju relax, dal jsem si kupičku heráku. Dneska to zní svým způsobem směšně, ale je pravda, že právě tenhle speedball byl pro mě jako palivo. Musím ovšem každému z vás, kdo to čtete,

RECENZE KEITH RICHARDS: ŽIVOT (IKAR, 2011) TEXT MICHAL PAŘÍZEK FOTO ARCHIV

010

opakovat, že to byl ten nejjemnější kokain a nejčistší heroin, nebylo to žádné svinstvo z ulice, žádné mexické smetí. Tohle byla čistota. Cítil jsem se vyloženě jako Sherlock Holmes. Aby se člověk mohl vyrovnat se svou smrtelností nebo neseriózností druhých, musel se vybalancovat. A já takhle mohl šlapat celé dny, aniž mi došlo, že ve skutečnosti všechny kolem sebe sdírám z kůže.

Heroin. Tahle droga se vine stránkami samovolně, důsledně a nezvratně. Dlouholetý návyk Richards nakonec ustál, desítky úsměvných i hrůzostrašných historek vyvažuje každodenní rutina, kdy se čas mění v období před a po aplikaci. Richards občas působí jako doktor, jindy může čtenář získat pocit, že to snad ještě neskončilo. Tak vehementně opakuje, že je z toho venku. Kolikrát to asi řekl? Přitom Richards tvrdí, že tak často zmiňované drogové narážky v písních skupiny jsou jen výmyslem novinářů. Pravda bude asi někde uprostřed, jak to tak bývá, ale vzhledem k tomu, s jakou upřímností Richards ke svým memoárům přistoupil, bylo by poněkud nesmyslné, kdyby na téhle tezi tak křečovitě trval. Při rozjímání nad drogami, nad detailně lékárnickým popisem toho, co, v jaké kombinaci a jak hojně kytarista užíval, vás napadne, že snad není možné nejen to, že přežil, ale hlavně jak si to, proboha, může tak podrobně pamatovat. Knihou prochází mnoho vedlejších postav, dýleři, kámoši, celebrity a dekadentní šlechticové, kteří v Richardsově životě hráli hlavní role a jeho zběsilému tempu dříve či později podlehli a odpadli. Často nezvratně.

Groupies byly jako naše širší rodina. Volně provázaná síť. Nejvíc se mi na tom líbilo, že jste v tom necítili žádnou žárlivost nebo majetnickost. Hráli RECENZE: KEITH RICHARDS: ŽIVOT

jste v Cincinnati, vzápětí vás čekal Brownsville, potom jste jeli do Oklahomy; trasy bývaly dost stejné. A ony si vás prostě jenom předaly nejbližší kamarádce na cestě. Vy jste tam přijeli a řekli si o pomoc. Hele, kotě, já tu umírám! Odehrál jsem čtyři představení a jsem vyčerpaný. A ony se o vás postaraly jako ošetřovatelky. Mohli jste je brát spíš jako sestry Červeného kříže. Vypraly vám oblečení, vykoupaly vás a tak. A vy jste si říkali: Proč to dělá pro nějakého kytaristu? Takových jsou nás přece miliony.

Kořalka. Další Richardsův věrný parťák, celoživotní vztah s oblíbeným Jackem Danielsem je na diamantovou svatbu. A hlavně jde jen o jednu z mnoha kapitol žhavé vášně, které se věnoval stejně důsledně a hluboce jako hudbě. Opět platí, že Richards byl naprosto nekontrolovatelný, bez skrupulí a hranic. Výstřelky a zážitky, ve kterých hraje hlavní roli alkohol, převažují.

Vzpomínání na drogová léta je lemováno zástupy padlých a taky smířlivým konstatováním, že už je konec, ovšem bez patosu a rozhodně bez lítosti (vším, čím jsem byl, byl jsem rád). Ovšem co se týče alkoholu, jde o stejně radostná vzpomínání, jako když popisuje tvůrčí proces vzniku skladeb. Právě to je velká devíza knihy: Keith Richards si téměř všechno vybavuje s láskou a slušnou dávnou ironie. „První věta dopisu od Tonyho Blaira zněla: ‚Milý Keithe, vždycky jste byl jedním z mých hrdinů...‘ Anglie je v rukou někoho, pro koho jsem byl hrdina? To mě děsí...“ Právě proto se kniha tak dobře čte, hlavní postava chce sebe i čtenáře pobavit, a pokud mu něco nesedí nebo má pocit, že si některé události zaslouží pohled odjinud, nechá promluvit někoho ze svého okolí.

Mám rád Toma Jonese. Poprvé jsem ho potkal na turné s Little Richardem. Jezdil jsem s Little Richardem tři nebo čtyři týdny a s Richardem se vždycky dobře vycházelo. Hodně jsme se spolu nasmáli. Ale v Cardiffu žijí kluci jako Tom Jones a jeho kapela Squires pořád někde o pět let pozadu. Napochodovali do šatny Little Richarda, na sobě pořád ta saka z levhartí kůže s černým sametovým límcem a samé řasení – zkrátka procesí k pohledání. Tom Jones si před Little Richardem doslova klekl, jako by to byl papež. Richard toho samozřejmě hned využil. „Chlapci moji“ si neuvědomili, že z Little Richarda řve teploušství.

Takže nevěděli, jak to mají brát. „No kocourku, ty jsi mi ale k nakousnutí jako georgijská broskvička.“ Tomu říkám kulturní střet, jenže oni byli z Richarda tak na větvi, že od něj vzali cokoli.

Kývl na mě a mrkl. „Miluju svoje fanoušky.“ RECENZE: KEITH RICHARDS: ŽIVOT

Reverend Richard Penniman. Nezapomínejte, že vyšel z gospelu a kostela, jako většina jemu podobných. Všichni jsme dřív nebo později odzpívali svoje alelujá.

Rolling Stones. Všechno už bylo řečeno, na jedné z nejdůležitějších skupin rock’n’rollové historie těžko najdeme něco nového. Keith Richards se nezdržuje popisováním obecně známých historek. Sice nevynechává zásadní události (smrt Briana Jonese, Altamont, osobní rozluku s Mickem Jaggerem), ale nenechá vyprávění reminiscencemi rozmělnit. Spíš se snaží sdělit svoje pocity, svůj pohled na věc, který i díky celoživotnímu pragmatismu tyto milníky nezlehčuje, ani z nich nedělá žádnou vědu. Radši klidně o někom řekne, že je magor, než aby se hluboce vrtal v důvodech a příčinách. Osvěžující a účinné. Mick Jagger a Charlie Watts hrají v Richardsově vyprávění ústřední role, Wymana skoro nejmenuje a podle toho, jak se staví k postavě Briana Jonese, je jasné, že mu k srdci nepřirostl. Možná i proto, že s jeho bývalou partnerkou Anitou Pallenberg dlouhá léta žil. Velký prostor dostala Jamajka, místo, kam se po několik desetiletí pravidelně vracel a do něhož se zamiloval.

Pirátem byl odjakživa. „Jamajka těch dob byla jiná než je dneska. V roce 1972 vzkvétala. Wailers získali smlouvu s Island Records. Marleymu začali růst vlasy.“ Flo byla jednou z mých favoritek. Žila v L.A. a patřila do partičky černých holek. Měla kolem sebe tři nebo čtyři další groupies. Když mi docházela tráva nebo cokoli jiného, vyslala svoje lidi. Mnohokrát jsme spolu strávili noc, ale nikdy nepíchali, nebo jenom hodně výjimečně. Prostě jsme odpadli na jedné posteli nebo jsme zůstali vzhůru a poslouchali muziku. Muzika v tom hrála velkou roli... A bylo úplně jedno, jestli jste se spolu nakonec vyspali. Život Keitha Richardse je pozoruhodná kniha a dost možná by měla být i povinnou četbou pro všechny muzikanty, kteří se berou tolik vážně. Divoké výstřelky jsou jistě zajímavé, ale důležitější je, že si Richards dokázal i po všech těch letech udržet odstup a sebeironii. Nijak se neadoruje, naopak má po přečtení jeho memoárů člověk pocit, že mediální obraz trochu legračního ožraly je vlastně dokonalou maskou citlivého a zároveň sympaticky poťouchlého chlápka, který má srdce na dlani a za nic se nestydí. Berte všema deseti.

Co si Keith Richards nepamatuje, to se nestalo.

011

reporty PORTISHEAD | 004 coldplay | 014 COLOURS OF OSTRAVA | 018 POHODA | 024 ENNIO MORRICONE | 028 iron maiden | 030 MELT! | 032 SONAR | 034 EXIT | 036 CAVALERA CONSPIRACY | 039 SYSTEM OF A DOWN | 040 DEUS | 042 PITCHFORK | 046

012

FULL MOON #16

FULL MOON #16

013

REPORT COLDPLAY (UK) 30. 6. 2011 HEINEKEN OPEN’ER FESTIVAL, LOTNISKO, GDYNIA-KOSAKOWO, POLSKO TEXT PAVEL VULTERÝN FOTO greg williams

absurdní – nesmyslný, nevhodný, hloupý Kdybyste mi před rokem řekli, že svoji dovolenou budu letos trávit v Polsku na mamutím festivalu při koncertě Coldplay, asi bych se vám dost nepokrytě vysmál. Měl bych k tomu hned několik dobrých důvodů. Předně, proč bych jezdil do Polska? Když si vybírám místo, kde si budu chtít odpočinout, asi těžko budu mířit do země, která je v podstatě jenom takovou velkou, divnou kopií České republiky. Všichni tam sice mluví „jakože“ česky, ale vždycky, když máte pocit, že už jim konečně rozumíte, dojde vám, že i borůvkám tady říkají jahody, a jste zase na začátku. Ještě lepším důvodem, proč něco takového rozhodně nedělat, je fakt, že nesnáším festivaly. I kdybych jim odpustil, že se na nich chtě nechtě musíte konfrontovat s miliony lidí, předraženým čímkoli a rozmary počasí, nemluvě o tom, že na ně obvykle nemůžete dojet metrem, nedokážu rozdýchat nutnost volby. Moment, kdy se podíváte do programu a zjistíte, že ve stejný čas na různých místech hraje něco, co prostě musíte vidět, a vy si musíte obhajovat oblíbenou muziku jednu proti druhé, upřímně nenávidím.

Většinou mi z toho totiž vyjde, že všechno, co poslouchám, jsou stejně blbosti a nejlépe bych udělal, kdybych zůstal doma.

A pak, Coldplay. Mám k projektu Chrise Martina a jeho přátel komplikovaný vztah. Miloval jsem jejich první dvě desky, ale to bylo dávno. Postupem času se mi jejich muzika začala zajídat a jejich rostoucí popularita mi nakonec lezla krkem. Poslední kapkou bylo, když Martin v rámci propagace desky X&Y poskytl rozhovor časopisu Reflex. Byly to takové obyčejné žvásty jako obvykle (nic proti tomu, lidi, s kterými skutečně stojí za to otisknout rozhovor, byste celoplanetárně spočítali na prstech jedné ruky), ale v jedné odpovědi se zmínil, že se přel se svým univerzitním pedagogem 014

CHRIS MARTIN, COLDPLAY

zimna gra o tom, jestli mají studia vůbec nějaký smysl, když prodává miliony desek a kdesi cosi. Už si přesně nepamatuju, co to vykládal, a Honza Dědek si toho beztak půlku vymyslel, ale co si pamatuju moc dobře, byl vztek, který ve mně po dočtení zůstal. S odstupem času bych tu emoci asi mnohem trefněji nazval závistí, ale tenkrát jsem tomu určitě říkal „oprávněná zloba“ nebo „zasloužený odpor“, byl jsem divný patron. Trest byl nasnadě. „There was a man who would not take it anymore. A man who stood up against the scum, the cunts, the dogs, the filth, the shit. There was a man who stood up.“ Prodáváš miliony desek, nevíš, jestli si uděláš doktorát v medicíně nebo astronomii? Dobře, ale beze mě. Potrestám tě tím, že už tě nikdy nebudu poslouchat, právě jsi přišel o fanouška, prodiskutuj na univerzitě tohle, bramboráku. Kromě toho, že jsem byl divný patron, byl jsem také tvrdohlavý pitomec. A vydrželo mi to hodně dlouho.

To bychom měli dobré důvody, proč se do země našich severovýchodních sousedů rozhodně nevydat, a pak tu máme jeden, který je snadno přebije. Mám totiž nejlepší přítelkyni na světě. Kromě toho, že je krásná, chytrá a bohatá, se jmenuje Katarzyna. Bystřejším z vás již došlo, že to zní „jakože“ česky, ale ve skutečnosti nás to vrací zpátky na začátek. Kaša byla velkou fanynkou Coldplay už jako malá Polka, totiž holka. A jestli já se často holedbám tím, že mě do Anglie přitáhl Morrissey (pravda, ve světle jeho chování posledních let se tím snažím holedbat méně a méně), pak to samé můžeme prohlásit o ní a Chrisi Martinovi. Snad s tím rozdílem, že já bych ji kvůli Morrisseymu neopustil a rozhodně bych se s ním neoženil. Obávám se, že kdyby podobná nabídka přišla z domu Martinů a Gwyneth zrovna nebyla doma, musel bych si rychle hledat nové bydlení. Kaša se mnou nemá úplně jednoduchý život. Jsem tvrdohlavý, ne vždycky upravený a rozhodně ne bohatý, a tak když se jí občas za všechny svoje chyby a problémy můžu omluvit tím, že se sebereme a vyrazíme na Coldplay do Gdyně, jsem ochoten malicherné rozepře

s Chrisem odložit stranou. Na sever, slečno Teschmacherová, na sever.

Tradice festivalu Open’er se datuje do roku 2002. První ročník se konal ve Varšavě, ale další rok se přesunul do Gdyně, kde se usadil a rostl, až se vypracoval do pozice největšího polského hudebního svátku. Spíše než na kvantitu vystupujících sází pořadatelé na headlinera, který jim zajistí potřebnou návštěvnost. Model je každý den stejný. Od osmi večer hvězdu střední velikosti, od deseti velké jméno a mezi tím doplňkový program na menší scéně. Tedy pokud zrovna nemáte na programu někoho jako je Prince, který hraje od osmi do půlnoci a ještě mu to není dost.

Z pohledu lenocha je to geniální systém, protože nemusíte volit mezi interprety a přijdete se podívat jenom na koncert, který vás zajímá.

To je samozřejmě teorie, která vezme za své v den, kdy pořadatelé zveřejní i časový harmonogram. Nezanedbatelnou položkou je cena vstupného, která činí cca čtyřicet liber na den nebo stovku na celé čtyři dny. Když si vezmete, že pro letošek se objevila jména jako Coldplay, The Strokes, The National, Foals, Prince, The Streets, Pulp, Caribou nebo Primus, může se jít Rock for People bodnout.

Organizace se zdá ze začátku bezchybná, na gdyňském vlakovém nádraží je připravená nekonečná řada autobusů, která vás bezplatně dopraví až na staré vojenské letiště za městem, ale pak to začne skřípat. Jako by organizátorům stačilo, že návštěvníci už zaplatili, a pak mouchy, snězte si je. Sice potkáte spoustu lidí ve slušivých žlutých vestičkách s nápisem „organizacja“, ale dozvědět se od nich, kde si můžete vyměnit vstupenku za náramek, který vám umožní vstup do areálu, je nemožné.

A je jedno, jestli na ně mluvíte anglicky, česky nebo dokonce polsky. Ne že by k vám byli neteční, oni by vám pomohli hrozně rádi, ale nechce se jim, a když už vám něco poradí, je to jenom proto, aby se vás zbavili; pošlou vás úplně jinam, než byste potřebovali. A tak stejně jako ostatních šedesát tisíc lidí pobíháte od čerta k ďáblu, stojíte různé fronty, na jejichž konci se dozvíte, že náramek vám sice nedají, REPORT: COLDPLAY

ale můžete si nakoupit bony, za které si potom můžete nakoupit věci – na platby hotovostí v areálu zapomeňte. Nakonec se vám podaří najít tu správnou frontu, ale po všech těch dotazech a hodině pobíhání cítíte nejsilněji dvě věci. Je vám úplně jedno, že jste tu kvůli nějaké muzice, protože jste vytočení na max, a v životě už neuvěříte žádnému Polákovi ani nos mezi ušima.

Dobře, takže jste našli svoji frontu, vstup do areálu na dohled. Problém je, že vás od něj dělí právě ta fronta, která čítá hrubým odhadem pět tisíc lidí. Věc se má totiž tak, že hlavní brána má pět vstupů. Čtyři z nich jsou pro návštěvníky s fyzickými vstupenkami, které si koupili v předprodeji, a jenom jeden pro ty, kteří si pořídili e-vstupenky (rozuměj kdokoli, kdo přicestoval ze zahraničí, a všichni, kteří si zvykli na pohodlí internetu – čili spousta lidí).

A tak stojíte v kilometr dlouhé frontě a díváte se (pokud dohlédnete) na čtyři prázdné chlívky, kterými co pět minut někdo projde, a na jeden narvaný lidmi, kteří jsou dovnitř vpouštěni tak pomalu, že je vám jasné, že budete rádi, když se dovnitř dostanete na desátou večerní.

Byla to právě tato fronta, která mě stála The Twilight Singers, ale nutno podotknout, že mě to příliš nepálilo, jelikož jsem už byl hrdým vlastníkem vstupenky na londýnský koncert.

Vědět v ten moment, že ho Greg Dulli s kamarády zase zruší a že mi v životě opravdu není souzeno vidět ho naživo, asi bych začal pořadatelům na potkání vyhrožovat žalobou.

Nakonec i pořadatelské službě došlo, že tímto tempem by se lidé dovnitř nedostali, a tak místo aby kontrolovali každou vstupenku, začali dovnitř pouštět po skupinách. To by bylo dobré řešení tak před hodinou, ale takto se obrovská masa, která se snažila dostat přes hlavní bránu, přelila k místu, kde bylo možné vyměnit papír se vstupenkou za náramek, který by vás dostal dovnitř. Jsem velice tolerantní host, chápu, že dostat do areálu šedesát tisíc lidí v krátkém časovém úseku není jednoduché, ale jelikož se jednalo o desátý ročník, člověk by čekal, že trpět začne až v davu uvnitř areálu a ne před ním.

Nakonec všechno odpuštěno, jste konečně vevnitř, sice jste prošvihli kapelu, kterou jste toužili vidět, ale nevadí, čekají vás jiné, je hezký letní podvečer, sluníčko svítí, mraky jsou sice šedé, ale daleko, keep calm and carry on – dáme si pivo. Bony už jsme si vyměnili, takže 015

Nevím, jak to mají lidé, kteří píšou o muzice, ale já si nikdy neuvědomil, co budu muset obětovat. Vždycky, když si koupím lístek na jakoukoli oblíbenou kapelu a vím, že o ní napíšu článek, je to, jako bych šel na poslední schůzku s holkou, kterou opouštím. Obejmeme se, dáme si poslední pusu a slíbíme si, že zase někdy, ale minimálně já vím, že někdy znamená nikdy. Když se podívám na svůj last.fm profil a nejhranější interprety, o kterých jsem za poslední rok psal, neposlouchám už ani jednoho z nich. Chtěl jsem je pochopit, zarýt se jim pod kůru a ruce si ušpinit jejich smůlou, psaní je potom jednoduché, jsem s nimi, jsem oni. Ale když dopíšu poslední tečku, jsem přesycen.

Nemám potřebu poslouchat něco, s čím jsem strávil tolik času, buďte sbohem, kamarádi.

The National jsou dokonalým příkladem. Od dopsání reportu z Brixton Academy v prosinci jsem je neslyšel snad jedinkrát. Nechtěl jsem, nemohl jsem.

Jenže když nastoupili na podium a otevřeli s Anyone’s Ghost, začalo se všechno pomalu vracet. Dav nebyl vůbec obrovský, bylo mi jedno, že jsem přišel o The Twilight Singers, i to, že jsem celou noc nespal a cestoval přes půlku Evropy, odložil jsem myšlenky na soudní spor s organizátory i vztek z hodin promarněných čekáním. Slunce mě hřálo do zátylku a jemný vánek hladil po vlasech, bylo mi strašně, strašně dobře. Muzika The National a hlavně hlas Matta Berningera jsou skvělým soundtrackem pro chvíle, kdy máte pocit, že se vám život už zase tak trochu sype pod rukama. Sledovat kapelu na scéně a poslouchat magický baryton na tom určitě nic nezmění a rozhodně to nezachrání váš život. Pomůže ale na malou chvilku 016

odložit svět z ramen a nadechnout se. Neměl jsem pocit, že by koncert kapelu extra uspokojoval, bylo až moc dobře znát, že sedmdesát procent diváků přišlo na Coldplay, ale právě prvek rezignace v Bloodbuzz Ohio, Conversation 16 nebo England posunul skladby úplně jinam a udělal z neosobního festivalového vystoupení představení pro pár vyvolených.

Těch pár, kteří rozumí.

lit. Pro ty z nás, kteří nejsme padlí na hlavu, to mělo dva následky. Jediné, co bylo od této chvíle vidět, byly kalhotky nejbližší alpinistky a dav vycítil uvolněná místa, takže se posunul.

Nejlépe si to představí ti z vás, kteří někdy v ruce zmáčkli křečka. Nehledě na nepohodlí, které museli vytrpět všichni pod podiem a které je na podobné akci v ceně, se ve světě nad hladinou začalo hrát.

I když byly v setlistu zastoupeny snad všechny desky, nejlepší dojem překvapivě zanechávaly skladby z té poslední. Na konci reportu z Londýna jsem prohlašoval, že The National míří na stadiony, i když tam jejich muzika nemá co dělat, a pořád si za tím stojím: především v porovnání s tím, co později předvedli Coldplay, chybí jejich zvuku něco, čeho by se publikum mohlo chytit, nějaký jednoduchý, ne nezbytně textový prvek, spíše citoslovce pádu z výšky, prostě nějaké to „aaa“, „eee“, „iii“, „ooo“ nebo „uuu“. Ne, na stadiony nepatří, jenže my jsme byli na poli, i když se mu v Polsku říká letiště.

Poslouchat Fake Empire, Terrible Love a All the Wine pod otevřeným modrým nebem je nádherný zážitek a nakonec to došlo i všem těm lidem, kteří si přišli zazpívat Yellow – na konci koncertu se skupinka přihlížejících změnila v dav a stále věřím, že to nebylo proto, že si chtěli zajistit výhodnou pozici na Coldplay. Závidím každému jednomu, kdo vlastní vstupenku na srpnový koncert v Divadle Archa.

A pak už byla tma. Je třeba uznat, že co se organizace účinkujících a úpravy podia týče, nedá se festivalu nic vytknout. Půlhodinka, kterou měli mezi koncem vystoupení The National a nástupu, řekněme, londýnské čtyřky, byla využita beze zbytku. Využilo ji všech šedesát tisíc lidí, takže veškerá naděje opatrně živená během předchozích minut byla ta tam. Ano, skutečně to chtějí vidět všichni a skutečně chtějí být přímo u podia nebo alespoň tak blízko, jak jim těla jiných dovolí.

A začalo se s Hurts Like Heaven, písničkou z nadcházející páté studiové desky, kterážto spatří světlo světa na podzim. Na jednu stranu je logické, že kapela propaguje novou desku, na straně druhé je otravné, že tak činí předtím, než mají fanoušci šanci si na tyto skladby zvyknout. Zaznělo jich pět a dá se o nich říci, že... znějí jako Coldplay. Nejlépe vychází Charlie Brown, narozdíl od ostatních má silnou melodii, kterou si budete moci zapískat už po jednom poslechu, je to veselé a hravé, to se bude dobře prodávat. Snad aby se omluvili za to, že hned na úvod zahráli něco, co publikum nemůže znát, zařadili na druhé místo klasiku nejklasičtější. Yellow je skladba, kterou kapela zasekla drápky do ruky hudebního průmyslu.

Ten jí podal prst, ona mu urvala ruku a od té doby tu jsou s námi – napořád. A ať už si o nich myslíte cokoli, Coldplay si všechno, co mají, za svůj talent zaslouží měrou vrchovatou. Jejich muzika není ničím výjimečná, osobně jsem přesvědčený, že se jim podařilo najít recept na univerzální poprockovou písničku. Něco, co si o sobě myslí třeba Chinaski, s tím rozdílem, že Coldplay mají navíc talent, soudnost, umějí hrát, zpívat a oženili se s Gwyneth Paltrow. Píší dobře zapamatovatelné jednoduché melodie, které dokážou obalit zajímavou produkcí, a Martin je potom opatří textem, který můžete smést ze stolu jako banální nebo o něm prohlásit, že je geniální, protože se na ploše tří a půl minuty dokáže vypořádat s emocemi, s nimiž se zbytek světa bude rvát celý život.

Láska, naděje, zklamání, problémy všeho druhu – račte si vybrat.

Je jasné, že Coldplay jsou muzika hlavně pro holky. Můžete si to před sebou obhajovat, jak chcete, ale jestli se vám líbí tohle, jste holka. Tento fakt také určil genderovou politiku publika. Děvčata celého světa plus přítel. To s sebou neslo nemilou skutečnost, že hned na začátku se pro důkaz absolutní lásky asi pět tisíc slečen vydrápalo na ramena svých nosičů a bylo rozhodnuto zůstat tak dlouho, dokud muly budou moci, a pak je bez milosti zastře-

Během Yellow se také poprvé ukázalo, že singalong nebude nejsilnější zbraní publika. Ne že by nechtělo, ale co člověk, to názor, a tak jste v jedné sloce mohli slyšet asi patnáct různých verzí textu. Neshodli jsme se ani na výkřiku: „You know I love you so!“ Vezmete-li v potaz, že Yellow má ze všech známých skladeb Coldplay zdaleka nejjednodušší a nejsrozumitelnější text, je snadné si představit, že později to lepší nebylo. Nikdy jsem kapelu nepodezříval REPORT: COLDPLAY

CHRIS MARTIN, COLDPLAY

co nepropijeme, a nepropili jsme toho spoustu, zahodíme, protože se ukázalo, že alkohol si sice koupit můžeme, ale do prostoru před podiem si ho neodneseme, jelikož nás ostraha vykáže do prostor ke konzumaci vyhrazených.

Z organizačního a úklidového hlediska jistě praktické, pro účastníky festivalu příjemné asi jako rána železnou trubkou do prochladlého rozkroku, stejně jako to, že kdybyste si po tom pivu chtěli dojít na toaletu, museli byste se plahočit doslova přes celé letiště, což je bratru nějaký kilometr. Všechny tyto aspekty dokázaly atmosféru v areálu dokonale otrávit a postavily první hvězdu večera, The National, do nelehké pozice. Pobavit spoustu tisíc nakvašených Poláků melancholickým indie rockem.

Nedosti na tom, měli pobavit mě.

z kalkulu, myslím, že skutečně dělají muziku, která je baví, a Martin si koncert užívá, jak jen mu to zábradlí mezi hledištěm a podiem dovolí. A že mají v textech hodně „jééé“ a „úúú“?

Nabízejí zábavu pro masy, čtyři nohy dobré, dvě špatné.

Coldplay mají spoustu hitů, a tak si můžou vybírat. The Scientist je skvělým příkladem toho, že i když napíšete skladbu, která se má líbit každému, od mlékaře po pekaře, nemusíte rezignovat na rozum. Dokonalý kompromis mezi krásou a podlézavostí; kdybych měl vybrat deset nejlepších písniček, které kdy zazněly na stadionu, The Scientist by si vedla zatraceně dobře. Martin v ní dokazuje, že být za každou cenu originální není potřeba – jak to taky chcete v roce 2000 s pianem, kytarou, basou a bicími udělat? Stačí se nechat vést cestami, které pro vás už milionkrát prošlapali jiní, jenom na nich musíte nechat trochu bláta z vlastních bot. Intro s pianem na malý okamžik zastavilo i ty nejnáruživější houpače v bocích a kdo neměl husí kůži, když se přidal zpěv, ten nemá duši. Rád si představuji, že má tahle písnička sílu zastavit na dvě minuty a sedmnáct sekund čas a lapit celý svět v tenké vrstvě skla, a když se potom ke zpěvu a pianu přidá basa a bicí, celé to exploduje a všichni zase můžou, kam musí. „Nobody said it was easy, no one ever said it would be this hard – oh, take me back to the start.“ Kdo tvrdí, že Martin naživo neuzpívá výšky, nemá všech pět pohromadě, protože si se závěrem skladby poradil stejně snadno jako na desce. Což se bohužel nedá říci o publiku.

Schopen dodržovat svoje nesmyslné zásady ad absurdum, dostal jsem se k deskám X&Y a Viva la Vida až před nějakými třemi měsíci a dodnes mě nepřestaly bavit. Zvláště o té poslední si myslím, že na úrovni širocespektrálníhowhateverpoprocku byste těžko hledali konkurenta. Poslední U2 haha, poslední Radiohead hehe, poslední Kings of Leon hoho...

Red Hot Chili Peppers – pfff? A tak když došlo na poslední desku, každá skladba, která z ní zazněla, byla zlatým hřebíkem noci. Lost!, Violet Hill a pak...

Na Viva la Vida jsem se těšil od okamžiku, kdy jsem ji slyšel na desce, i když jsem měl vážné pochybnosti o její živé instrumentaci.

Podle mě je rock and roll skvělá věc, všechny ty kytary a řetězy, ale když jste schopni rozepsat melodii do notového zápisu smyčcové-

ho kvarteta, všechno je ztraceno, tohle nezahraje krásněji ani Steve Vai se všemi svými prsty. Problém je, že kromě smyčců a dominantního rytmu bubnu tam neslyšíte zas tak moc, a že by si s sebou přivezli nějaké hráče na housle, jsem si nevšiml. Nakonec se to obšláplo plochým zvukem kláves, ale to nevadilo, ostatně zvuk se valil z obrovské scény do otevřeného prostoru, nebyli jsme v divadle. A co víc, davu se konečně dostalo písničky, kterou si mohl s kapelou opravdu odzpívat. Samozřejmě ne skutečný text (který je mimochodem skvělý a Martin v něm strčí do kapsy kdejakého morálního poetu, navíc s nadhledem a humorem), ale když došlo na „ooooo“, Poláci se do toho vložili se zarputilostí sobě vlastní. Všichni měli radost, že se konečně sešli, a navíc se to dá uzpívat, takže se s každým refrénem přidávalo více hlasů, až se přidal úplně každý a šedesát tisíc hlasů zpívajících „oooo“ letištní plochu rozkmitalo. Bylo vidět, že i kapele se konečně dostalo toho, co od fanoušků chtěla. Byla trochu škoda, že narozdíl od letošního Glastonbury Martin nepředal zpěv Willu Championovi (on se tak skutečně jmenuje!), který u toho navíc tluče na buben. V jeho podání je skladba sladce nedokonalá, ale člověk nemůže chtít všechno.

Večer končil, kapela přidala Clocks, jejíž popularita mi už napořád zůstane záhadou, a Fix You coby jedinou z X&Y, která by svým textem byla skvělou tečkou, ale... Bylo potřeba ještě připomenout, že si brzy budete moci koupit novou desku, a tak zazněla singlová Every Teardrop Is a Waterfall. A to už bylo vážně všechno – všechny holky už dávno opustily partnery a utopily se v modrých očích Chrise Martina a všichni kluci si uvědomili, že bojovat má smysl, jen když máte proti soupeři aspoň malou šanci (a v Polsku o tom něco vědí).

Coldplay přivezli mamutí show, byly lasery a ohňostroj, jenom holubice chyběly. Stranou toho všeho přivezli skvělou muziku a i když splynutí s publikem neproběhlo dokonale, nevyčetl bych jim zhola nic. Chris Martin a spol. odehráli výtečný koncert, z podia je museli téměř odnést a, jako už po milionté, mi dokázali, jak hloupé a povrchní jsou všechny moje předsudky. Těším se příští rok do Hyde Parku, protože domácí představení se neodrazí od stěny. A víte proč?

Because God listens to Coldplay.

017

018 SWANS

barvy ostravy (okd, mittal a jiná duha) nebo špinavě drastický zvuk Grinderman. Pár much by se našlo, možná až zbytečně úzkostlivé lpění na osobní prohlídky, snad až přehnaně omezená kapacita New York Stage nebo vyprodané stánky v neděli večer.

REPORT COLOURS OF OSTRAVA 14. – 17. 7. 2011 ČERNÁ LOUKA a OKOLÍ, OSTRAVA TEXT MICHAL PAŘÍZEK, LOOMER, BRO, KONZUMENT foto eric pamies, MONO: teppei

Je zaseto. Letošní ročník s poměrně odvážným line-upem se naprosto vymykal domácí pohodlnosti a nechuti objevovat. Mix prověřených jistot, vskutku současných hvězd a často neprvoplánových (až by se chtělo říci nefestivalových) jmen s přehledem ustál poměrně velkou kritiku internetové obce, což jasně potvrzuje i vyrovnaný rekord loňského ročníku. Ukazuje se, že místní publikum rozhodně nevyžaduje stále stejná jména a je ochotno se učit a objevovat. Vyhráno není, ale – BARVY PUBLIKA

„Ser na to, v osm hodin to skončí a všichni pojedou do prdele,“ povídal brejlatej starej šmour na barové stoličce v baru Atari (sick!).

Byla neděle odpoledne a dědkové věděli svoje, zároveň jako by mluvili za část virtuálních škarohlídů: ze Swans všichni utečou a Grinderman nejsou žádná hlavní hvězda. Ohohó!

Víte, jaká je koncentrace imbecilů na metr čtvereční v průměrném českém městě? A víte, jaká je jejich koncentrace na (nad)průměrném českém festivale? Je tohle dostatečně xenofobní? To doufám, do Atari to přesně zapadá.

Colours mají výjimečné publikum. Vlastně nezáleží na žánru, valná většina návštěvníků se snaží přizpůsobit a třeba i poslouchat. Proto při koncertu P.I.L. nikomu nevadil vytrvalý déšť. Jasně, často hlavně tišší koncerty (třeba Kyp Malone nebo Luísa Maita) ztrácely díky halasnému sdělování životních zážitků pořádný kus atmosféry, ale to je běžné i na klubových koncertech. Další výhodou Colours je i místo, jedna hlavní scéna je téměř v centru města, ta největší zase v podhradí, velkou výhrou je i New York Stage (napříště už bude věnovaná jinému městu či možná žánru). Letošní ročník pořadatelé výrazně upravili několik scén, zvětšila se kapacita areálu a také zjevně investovali do zvuku. Hlavní stage a scéna na Černé louce měly naprosto dokonalý sound, s přehledem ustály i razantní masáž Swans REPORT: COLOURS OF OSTRAVA

Protože jsem byl sdílný, vykládal jsem krásné Sabině toto: Ptáš se, jaktože bylo na Tata bojs plno? Protože kolorsové publikum je přesně takové, festivaloví lidičky. Podívej se na tu národopisnou směsku, všichni jsou hrozně hodní, otevření, vyhledávají africkou hudbu, křepčí na balkánskou a nepohrdnou ani náročným bluesem, stejně jako se poveselí na Sklepáky nebo Lucii Bílou. Je tu cítit i patriotická vášeň Ostravaků, která absolutně pomíjí, jak celý festival neodráží „barvy Ostravy“. Přiblblá Potěmkinova vesnice. Stage nazvané OKD a Arcelor Mittal? Ty krávo. A mimořádně otevřené publikum si zgustne na čemkoliv, ať už to má tuzemské konotace, alebo nie. Tata bojs, Nightwork, Priessnitz, stejně jako The Herbaliser nebo Rain Machine. Nic neznám, nic neposlouchám, natož doma, ale o to více jsem otevřený. Všemu. Holidays In. Jistě, jsem zapšklý elitář. Na druhou stranu, na Swans jich vydrželo o mnoho více, než jsem čekal, a kotel na Grinderman byl taky setrvalý... Nicméně!

KDO JE TADY HEADLINER?

Silný ročník, každý den měl hned několik vrcholů. Na směšné návraty Sex Pistols dal zapomenout John Lydon v čele Public Image Ltd. Nekompromisní postpunková show potěšila starší a vyděsila teenagery. Dědci za to vzali skutečně pořádně. Třístrunná loutna yaz zněla v rukou Lu Edmondse jako cirkulárka.

V pátek dojala Joan as Police Woman, v sobotu zase Salif Keita nebo Andreya Triana. Velmi podobné koncerty s hluboce intimní, civilní a vtahující atmosférou. (ŠPINAVĚ DRASTICKÝ GRINDERMAN)

Yann Tiersen. Salonní komunista Tiersen v triku RAF a účesem, jako by byl přepaden bandou hipsterů, neoblomně bořil všechna očekávání, i ta poučená. Aranžmá hopsalo mezi sorela popem a avantgardou – kavárenským kraut rockem a shoegaze. „Nic necítím,“

nechal se slyšet zřejmý fanoušek Tiersena modelu 1999. V přídavku všechny polohy spadly do sebe a trockista se dosyta vytancoval na hrobě – bretaňská Le Quartier přetavená v čistokrevný běsný noise a Amélie jako coververze Neu! Reunionu. Kromě tušeného předznamenání alba Skyline vytepal second hand syntezátory jasný vzkaz: Nejsem kapesní francouzský milovník na setrvačník.

Anomie Belle. Díky neúčasti Ninjasonik (nestihli letadlo, amatéři) zahrála dva koncerty za sebou a přesto na konci druhého vystoupení přidávala a zářila úsměvy a bezprostředností. Originální směs trip hopu a písničkaření s veselou náladou a skvělým zpěvem. Mohla připomenout světlá léta CocoRosie, ovšem bez hysterie a mondénnosti. Krása.

Znáte tuhletu Joan as Police Woman? Moc příjemné, z desky jsem si ji naživo představoval podstatně písničkovější, kytary, klasickou strukturu... Jenže ouha, půlka setu na dvoje klapky a basový moog. S sebou dva samečky, upřené pohledy do diváků, na straně podia tančila La Shica – neptejte se.

Paramount Styles. Iniciační zážitek před blikající „NYC“ atrapou, kterou kapela zdatně negovala takříkajíc základními rokenrou hodnotami. Přes počáteční pachuť, že je Scott McCloud post-hc Robert Kodym, set nabobtnal hmatatelnou „mravenčí prací“. Všechna taková rocková klišé chytli Paramount Styles s patřičně hácéčkovým stiskem. Dřevo, kov a chraplák.

A pak velké finále, Grinderman. Cave že není headline? To psali na tzv. fórech. Holky z něj šílely, jenže co my, holky drsnohubky, nám zbyl Ellis, vzývač krabičkového plamene, věčně na kolenou nebo zádech, ty jeho kytary snad ani nebyly tříčtvrteční, půlky při nejlepším. Odvar par excellence, to je třeba vidět.

CYPOVINY

Týden v regionech (sličná redaktorka s nestrojeně mrtvým úsměvem): „Na co by nás pozval kulturní redaktor Jan Mikulička, když ne na

019

Teda, Divokej Bill taky byl, čímž si nenápadnou rýmovačkou přihrávám k dalšímu šťouchu: odcházíme po Květech s tím, že na hlavní začíná Divokej Bill, že bereme v nohy, jenže zrovna uvádějí svoji pecku, která se jmenuje příznačně Pecka. „Noc a my nemůžeme spát/ ve zkušebně stojí aparát,“ zní první verše, hýkáme smíchy, v nerudných pohledech kolemjdoucích čtu jasně: podvraťáci. Co si o českých úlitbách obéznímu vkusu myslí Michal Pařízek, spolupracovník a bloger festivalu? „Dlouhodobě mě moc nebere výběr domácích interpretů na Colours a tento rok rozhodně nebyl výjimkou. Je ale pravda, že většina z nich hraje brzy odpoledne a jeden se může rozhodnout, zda na ně jít, či ne.“ Svatá pravda.

Jako podvraťák sice můžu chtít, aby vypadly kapely typu Nightwork nebo Monkey Business, a můžu argumentovat třeba domácí obsadou slovenské Pohody, která si taky nezve No Name, na druhou stranu ani ta se zcela nevyhne humoru, z něhož trnou zuby, viz letošní zařazení skupiny Hex. A ačkoliv to nic nemění na tom, že mám proti Colours tisíc a jedno, pořád nemůžu pochopit, že měli tu odvahu udělat headlinera z Grinderman a malé finále ze Swans. Pročtěte si programovou nabídku všech ostatních tuzemských festivalů a pak Zlatě napište, jak se věci mají. Na třetí stranu: N.O.H.A. – Cirkus Underground?

být rituálně přikurtován k zábranám při Swans a jim měla být vyplacena prémie, za kterou by vymítali až do kuropění. Sprostá otázka byla totálním popřením náladotvornosti koncertu, byť bezprostředně nemířil „Tobi“ zas tolik vedle, když zmínil Norské dřevo. V současné formě (po desce Hymn to the Immortal Wind)

by Mono mohli suplovat Greenwooda i Murakamiho zároveň. Magický realismus s tenkou a ostrou hranou kýče, broušenou velkolepými noiseovými erupcemi, prvotřídní manga world music. Na stadion s nima!

OSTRAVA???

Aranis. Kostelní scéna je kostel evangelický, kdybych chtěl šmatlat nejistě, řekl bych, že Aranis byli někde na půli cesty mezi protestantskou střídmostí a katolickým barokním patosem. Oxymóron? Kdo hrál Baldur’s Gate či jiné RPG ze světa Forgotten Realms, dovede si představit, jaká atmosféra se rozhostila (správné slovo, vzhledem k poctivé akustice).

Hudba z těchto PC her, kdyby ovšem partituru přepsal Frank Zappa. Měli ji na stojanech, až moc akademicky oxeroxovanou.

Prostorový kontext: festival obsadí výstaviště Černá louka (NYC stage je pakárna na entou, proč tam něco dělat, když může spadnout strop?), prostředí Slezskoostravského hradu, dále vybíhá do města, do Kinokavárny a na Kostelní scénu, dříve i na Stodolní, letos na náměstí a do přilehlých ulic (koncerty zdarma). Město žije hudbou.

A barvami. O dvě stě metrů dále, v Atari baru u Sýkorova mostu, který vypadá jako někdejší čtverka s věčně šedesátiletým popelavým pinglem, je na zdi jukebox, který se jmenuje Písničková skříňka. Štamgasti vědí o festivale všechno a když ne, zeptají se. „Co si dáte, ať vím, jestli mám vůbec vstávat.“ Pak se otočí plešatý blonďák a rychle řekne: „Jsi buzík nebo co?“ Už brzo. Říkají mi Konzument a nemám rád lidi.

SWANS (ČTYŘI JEDNOU VĚTOU)

Co tu máme dále? Ehm, uvaděčky. Tobi a Vladimír z „antilifestylového“ pořadu Sabotáž sázeli při moderování Arcelor Mittal stage na jistotu – čím větší řev, frekvence slov „fantastický“ a fotbalovější skandování, tím větší anti-lifestyle a barevná pohoda. Jiná emoce není dovolena, jak nás nepřímo ujistil konferenciér a humorista Tobi, když dozněl sladkobol Mono. „Can you say ‚I love you‘ to the crowd?“ zněla chlapská otázka a hláška festivalu v jednom, mířená na kytaristu Takaakiru, přestože nikdo z Mono za celý set tradičně neutrousil ani slovo. Za to měl 020

Největším překvapením ale bylo, že ostravské publikum s přehledem ustálo brutální atak Swans. Ještě po hodině jejich agresivního diktátu byla Černá louka poměrně hodně slušně zaplněná, a kdyby se konec jejich vystoupení nekryl se začátkem Grinderman, jistě by vydrželo i víc lidí.

Při absolvování celého Tiersenova setu se cesta s davem přes řeku stala poutí do Mordoru. Zabíjení pro mě spíš než při chvilce Girova self-handjobu kulminovalo ve chvíli,

kdy se podíval na hodinky. Připomenul, že tenhle očistec je plně mechanizovaný a neodehrává se v bezčasí, i přes můj dojem, že hned ze startu musela být Zlatka Holušová ambulantně ošetřena. (Přitom se Gira před koncertem bezelstně ptal stage managera: „Můžeme hrát dvě hodiny?“ – pozn. ze zákulisí) Pod vlivem tohoto šramlu jsem si taky připadal jako Egon Bondy křepčící na Plastiky – co na Swans říkali oni?

Protože „normální“ koncertní set Swans trvá dvě a půl hodiny v zátahu, dal se očekávat jen „výcuc“. Uprostřed něčeho, co se běžnému koncertu nepodobá ani trochu, ztrácí čas své přesné parametry, alespoň pro ty, co jsou vtaženi. Jestli jsem dříve označoval obřadem jen zcela mimořádné zážitky, najednou mi to slovo přijde slabé, zrádné a nedostačující. Holotropní dýchání naruby, Moodyho noční můra (prenatalita), mimořádně očistná záležitost, na chvíli jsem měl pocit, že vím, co znamená katarze. Je trochu hloupé, že když si potom poslechnete alba, cítíte se podvedeni, protože jednotlivé skladby mají JEN, BOŽE POUZE pět až deset minut. Hudba jako droga? Kdo tady mluví o hudbě? Je trochu hloupé římská dvě, že když potom jdete na tak velkou kapelu, jakou Grinderman jsou, všechno je podivně obyčejné. „Jim dam šanci ještě dva valy a normalně du do piče.“ (Rozladěný fanoušek, když Swans dohrávali úvodní, dvacetiminutovou No Words/No Thoughts) DO YOU SPEAK? (OUTRO)

Trochu lidské vláhy. Je úterý 19. července, ve vídeňské Aréně před chvilkou dohráli Ufomammut, stage se právě chichotá pod náporem Amen Ra, lidi v tričkách Neurosis netrpělivě přežvykují pod podiem. Tohle je přesně ta chvíle, kdy si máte skočit ven před halu na cigáro, dát si falafel, být chvilku sám. Nestalo se mi poprvé, že kdykoli tam na místní prodejce vytáhnu angličtinu, protože německy umím leda ich bin krank a die blechtrommel, obrátí se na mě někdo, kdo se toho hned chytne. „Čau, sorry, že otravuju, ale... odkaď jseš?“ Tentokrát jsem si vylosoval Australana Jacka. Říkám mu, New Jersey, ale Brno, vlastně jsem se před pár dny vrátil z Ostravy – něco ti povím, tomu městu se raději vyhni, jestli se za náma někdy chceš podívat. (Jasně.) Proto se samozřejmě zeptal, co jsem tam teda dělal.

Colours of Ostrava, ani o tom jsi neslyšel?

REPORT: COLOURS OF OSTRAVA

MONO

Benátskou noc (Dream Theatre vs. Scooter – pozn. ed.)?“ „Jan Mikulička by pozval ty, kteří hledají něco méně komerčního a ne tolik profláklého, na hrad Bezděz, kde bude první srpnový víkend jedna ze zastávek festivalu České hrady.cz, kde můžete vidět a slyšet Tomáše Kluse, Vypsanou fixu nebo Divokého Billa a další zajímavé kapely,“ říká familiérně rozcapený sympaťák s úsměvem lobotomizované máničky a myslí to (smrtelně) vážně. V kontextu těchto blitek jsou Colours nejlepším festivalem všehomíra. Bezevšeho.

REPORT: COLOURS OF OSTRAVA

021

servis mistra ČR v DH 2009

Jaurisova 1500/21, Praha 4, Nusle | Pondělí–Pátek: 12–20 hodin GPS 50°3’34.895”N 14°26’57.005”E 241 405 523 | 777 101 959 | servis@bikebros.cz

www.bikebros.cz

authorizované servisní centrum Rock Shox a Mavic

022

023 Futurista Universum, Betlémské nám 5a, Praha 1 / futurista@futurista.cz / www.futurista.cz

REPORT BAŽANT POHODA FESTIVAL 7. – 9. 7. 2011 LETISKO TRENČÍN, SLOVENSKO TEXT JAKUB PECH, DAVO KRSTIČ, LOOMER, MAXI-

zaly, jak ten (hudební) čas letí. Nejpozitivnější na celém koncertu bylo vědomí, že to nejlepší máme teprve před sebou.

MHOUSE foto Sunny Khalsa

MUŽ, BAR A BENE

Programovým svodům letošní Pohody nešlo odolat; připadal jsem si jako dítě v cukrárně.

Akorát toho holohlavého pána moc nemusím, asi jako lékořicové bonbóny, a tak jsem vyrazil až v pátek.

CO BYLO PŘED PÁTKEM

Z těch gastronomických přirovnání by pro úvodní kus Nederlands Dans Theater odpovídalo asi nějaké shrekovské tiramisu nebo prostě něco, co skousnou všichni. Izraelitské memento o mrazivém vyhazování z kola ven (viz dále) v brutální variaci na klasické plesové „židličky“, ryze nizozemský trance i slizké tango s „dobrovolníky“ z předních řad. To vše posílené o kosmopolitní soudržnou ideu souboru, tmeleného zjevně jinak než klasickým sociálně-uměleckým inženýringem, soudě dle krátkých vytancovaných medailonů jednotlivých členů. Mnohokrát účinnější start než obvykle uváděný dokument.

U Mobyho zásadní otázka zněla: jak a jestli vůbec umí být live, třeba nás překvapí. Nepřekvapil. Šel po jistotě a hitech, ze svého téměř hodinu a půl dlouhého setu si udělal best of kompilaci, takže muselo dojít na Porcelain, Honey, Bodyrock, We Are All Made of Stars… zkrátka jukebox na přání. Potvrdilo se, že Moby je mizerný zpěvák, navíc po celý koncert soutěžil o titul Mr. Rutina. Z průměru ho opakovaně tahala hostující afroamerická vokalistka. Moby sice lítal po podiu, za každou skladbou pětkrát zopakoval „thank you“ a pořád se ptal „can you feel it now?“, ale největší aplaus si zasloužilo pozitivně naladěné trenčínské publikum. Ještě jeden vzkaz pro Mobyho – pravěké kousky Go a Feeling So Real znějí dnes už hodně legračně a coby domnělý vrchol vystoupení jen doká024

Páteční odpoledne bylo ve znamení skepse a katatonie, nemůžu si pomoct. Domácí Got Blue Balls uzemnili jen svým názvem, hudebně bolavá bída (parta teenagerů zní jako Sunshine). Zklamala mexická zábavovka Molotov (přestože ve fundu měli i cover Falcovy Rock Me Amadeus), k smrti nudil exhibující Dan Bárta. Naději přinesli až dEUS. Zpěvák a kytarista Tom Barman má megacharisma, takže když před druhou skladbou oznámil publiku, že chce „hold back the fuckin’ rain“, shodil deus ještě pár kapek a pak to zabalil, proti suverénovi v košili a černé vestičce neměl šanci. Belgičani stihli nabídnout ochutnávku z chystané novinky a vydařený set uzavřeli, jak jinak, hitovkou Suds & Soda. Na Pohodě se mi zase začalo líbit.

Chvíli jsem si říkal, že frontman Tom Barman je zdatný, kruciprdel, barman, ale pak jsem odešel do stanové Európy, kde si to v nepoměru tři na jednu onanovali Islet z Cardiffu. Kapela, která donedávna neměla last.fm, natož facebook, a když hledáte myspace, nejspíš narazíte na polskou „wokalistke, której aksamitna barwa głosu nadaje nowy wymiar muzyce elektronicznej“, což je jinde. Islet jsou mladí, krásní a nepolapitelní. Disponují kompletní rockovou sestavou, ale pokud to jen trochu jde, všichni čtyři buší do bubnu před sebou, takže jejich mathrockový svetr dostává lo-fi tribální vzor, svěží protnutí Battles (měli se koukat) a Gang Gang Dance. Řečeno holou publicistickou zkratkou. Kolem sebe měli hračkárnu (klávesy, kytary, elektroniku) a postpunkové vokály, takže konotace na Micachu nebyla od věci.

Kdo tu mluvil o „programových svodech“? To je spojení přesné jako Bažant Pohoda, kterážto se mimo jiné pyšní tím, že v jejich stáncích ne-

JOSÉ GONZALEZ

na ruském kole gender fucku (a jiné)

najdete tvrdý alkohol. V pátém odstavci se už můžeme věnovat chlastu? Na druhou stranu pořadatelé nebuzerují s vlastními tekutinami, proneseš i tekutý vodík, což mi přijde daleko férovější než kolorsové praktiky ve stylu I vršek pet lahve by mohl způsobit vnitřní zranění a vevnitř ti prodají i fermentovaný fenmetrazin. Že je to blbost? Vždyť to říkám.

Klasikou už je nezdravě hustý výskyt spojení „nejlepší festival“ v propaganda plátku „.deň“.

Nehledě na to, že speciální festivalové číslo .týždňa upozorňuje na „ty velké“ kapely a třeba celá mimoidnější produkce ve stanu Európa zůstala nepředstavena, je .deň formátem ryze pro chvalozpěvy. Rozpory mezi oficiálním názorovým proudem a aktivitou některých návštěvníků nejlíp demonstruje pietní záhon slunečnic, vysázených na památku tří obětí předloňského ročníku. .deň se zmiňuje o chápavém potlesku davů, který kvitoval zlomený hlas Michala Kaščáka při připomenutí tragédie. Do očí bijícím faktem byly spíš cestičky, vyšlapané ve zmíněném lánu pro nejnižší biologické účely. Haňba & piss on you too.

A přisadím: ekumenickou bohoslužbu jsem sice prospal, přesto slibovala bezpochyby ozvláštněnou podobu s účastí Pjoniho či elledanse. Stanový soused jí ovšem pohrdl, protože „prišiel taký židák v mercedesi s tym žaludom na hlave, tak som šiel do piče“, žel ne dostatečně.

Tolik Príbehy obyčajného Slovenska. Ještěže má i svědomí národa, aktuálně vtělené do Beneho, aha! Mistr absolutního rýmu, ekonom, čo nemá lokaja a jeho nemá v piči, a lidový vypravěč, který se drží na nohou silněji než doma vydržovaný obecní blb Kato. Šišlání od přírody vítězí tam, kde Bene tne do živého (nacionalismu, xenofobie, „konfjůst“ měšťáků s bílými ploty), zatímco Kato své třeskuté rýmy umrtvuje frázemi o „cizích názorech, minulosti“ a podlézavém „floutkovství“. Bene REPORT: POHODA

025

se tím pádem může jevit jako nepřístupnější a v pozici barového mravokárce možná i povýšenější, vše ale vyhlazují jeho geniální výpichy každodenních stereotypů, milí posluchači. Při křtu (dýmcem z plic kamaráta Tomáše Hudáka) knížky jeho textů mu Roland Kánik přizvukoval na klávesy (zn. Kurzweil, ne Roland, haha).

Při večerníčku Beaty, mýty, legendy a kicsinkó se slzičky v očích nabízely. Komu někdy nedělalo problém „spapat posledné sústo, aby bol silný“, nepapá ho dodnes.

M.I.A. VS. P.U.L.P.

Další zastávkou byla šťavnatá Mexikánka Lila Downs v excentricky květovaných šatech, která během hodiny zvládla shrnout průvodce po mexických obyčejích. Za doprovodu skvěle šlapající kapely dávala mikropřednášky o Mezcalu, marihuaně, tradičních jídlech, plačkách...

K ochlazení emocí a nastolení strohé matematiky došlo na koncertě Battles, technologická náročnost vedla k malé splavnosti jejich setu.

V davu jsem zahlédl Andyho Barlowa z Lamb, kterého však jejich neotesané synťáky neoslovily a při druhé skladbě zmizel. Pořádně se rozjíždějí až s hitovkou Atlas. Šmoulí hlasy Tyondaie Braxtona, který loni z kapely odešel, se pouští už jen ze záznamu. Bez frontmana jsou zároveň studení jako psí čumák, ale i zábavní jako psí kusy. Koukej mami, umím hrát na kytaru i klávesy zároveň!

Očekávání vkládaná do Santigold se nenaplnila. Jednak na sebe nechala čekat, takže se jí pak půlka davu vypařila na Pulp, ale především selhal přenos hudební energie. Šlo o našprtanou show s dvěma „zombie“ roztleskávačkami – přesně naprogramovaná choreografie a ani závan spontaneity. Školní besídka s větším rozpočtem. O dvacet čtyři hodin později předvede na hlavním podiu M.I.A. něco nesrovnatelně živelnějšího.

O čtyřiadvacet hodin později předvede M.I.A. něco nesrovnatelně… pornografičtějšího, Afrika ojetá naspídovaným ravem. Během setu spadlo tolik čelistí, že by tam Sepultura mohla z fleku točit klip Ratamahatta, což byla mimojiné taky zajímavě vykloubená world music. All I wanna do is (BANG BANG BANG BANG!).

Vystoupení Pulp bylo jedním slovem velkolepé.

Jarvis Cocker je neskutečně zábavný frontman, který poněkud megalomanskému pojetí s obřím neonem, mamutí projekční plochou a lasery dokázal vtisknout lidskou tvář. Dav samo026

zřejmě nejvíc řičel u Disco 2000 a Common People, ale skutečným vrcholem byla extatická, sebezpytná This Is Hardcore, o které jsem ani nedoufal, že by mohla zaznít. Nejdražší koncert z line-upu stál za každou investovanou penny.

KŘEHKÝ SVĚT VS. LIBÉ TÓNY

Kdo to má rád horké, ale zároveň nemusí velkolepé, odešel na Junip, nedal jsem Pulp ani minutu, kdo jsem, abych chodil na headlinery?

Elitářská nanicovatost mě přešla brzo, protože první třetinu koncertu kapely Josého Gonzáleze jsem strávil niterným dialogem se sebou samým na téma Jak být k sobě upřímný a proč se bránit čistým emocím aneb Kde začíná klišé a končí kýč? Gonzáleze jsem měl pevně zamknutého ve škatulce Přehnaně emotivní až sladkobolné, ale tam jsem seděl jako spařené rajče a nebránil se, protlak místo krve, zvonivý trip. Až pak mi došlo, že González byl součástí Zero 7 (které jsem kdysi taky viděl na Pohodě) a že ten hlas je něco, co jsem v sobě vždycky měl, duševní mateřské znamínko, odvěká potřeba, nic, co byste si mohli vybírat, mentální okruh, zapomenutý slzný váček. Když řeknu, že jde o švédského indie folkového písničkáře s argentinskými kořeny, hodíte vegetu do koše a řeknete, že do dukátových buchtiček se dává vanilkový cukérek. Jenže v kapele jsou tři muzikanti a ípka In Every Direction a Rope & Summit žijí těžko definovatelnou a křehkou psychedelií. Kromě teda pekelně dobrých písniček. At the Doors. Všeho.

Lamb, jeden z podvědomých vrcholů festivalu, nakonec na absolutní špičku neměl. Dílem za to mohla stále půvabná a éterická, ale přeci jen trochu odtažitá zpěvačka Lou Rhodes, dílem do té doby fantastické trenčínské publikum, od kterého jsem čekal frenetickou odezvu a bohužel se nedočkal. Minimálně u klasiky Gorecki bych počítal od prvních tónů s lesem rukou a nadšeným hvízdáním. Ale byl tu ještě živel Andy Barlow, který ví, jak získat fanoušky na svou stranu. Je zřejmé, kdo z těch dvou je na podiu intro a kdo extro. Když na chvíli odešel proud, jal se LowB provozovat crowd surfing, aktivitu na Pohodě přísně zakázanou. Původně jsem myslel, že se nechá davem vyvézt až ke zvukařskému stanu, nakonec udělal jen pár temp, což k rozparádění publika bohatě stačilo. Lamb dle očekávání postavili svůj set na poslední desce 5 (a ukázalo se, že minimálně Build a Fire a Wise Enough se stanou klíčovými položkami budoucího koncertního programu). Hodně se vraceli k debutu, z třetí desky nesměl chybět Gabriel

a přídavková What Sound, z předposledního alba nezaznělo celkem po právu nic.

Simian Mobile Disco v tradičně tanečním O2 stanu utrpěli křížením s Lamb. Davy korzovaly ve strobopalbě, ne nepodobné té od Pulp. Před flashy flashy disco pláství stál stůl se vším, jen ne s laptopem. I díky ryze analogovému dochtorskému pojetí v neformálním souboji wobblu a rovného beatu nakonec zvítězila plochodráha Simian Mobile Disco, mám na mysli v ohledu na Magnetic Man, all stars dubstepový projekt, který otravným cheerleadingem MCho a adoptováním eurodancového vokálu jako by symbolizoval pozvolný pád žánru do mainstreamových mutací.

Cestou ke stanu mě ještě zlákaly libé tóny z jedné scény a ukázalo se, že to jsou Hidden Orchestra – příjemné acid jazzové překvapení se dvěma bubeníky.

Libé tóny jsou terminus technicus pro něco neexistujícího, Jane Doe smyslu života, jako když Loomer od loňského OFFu hledá „zapiekanku“.

Co to je, ty vole? To máš takovou bagetu nebo bagetové těsto zapečené se sýrem, můžou tam být houby nebo tak. Počkej, rohlíky s houbama? Libé tóny. Utajený světadíl. Hidden Orchestra. Velké překvapení, zabijácké a progresivní, i když ne tak moc jako severská jazzová scéna, ale každá runa nemá svůj gramofon. Nicméně v porovnání třeba s bigshowbandem The Herbaliser (na Colours of Ostrava) jsou to hledači, šmejdilové mezi rytmy, kámen hozený do strže, žádné jisté hraní, žádná kapela pro zahradní slavnost Berouskovic gangu. Dvoje bicí nemají pro lepší image a větší efekt přechodů, stejně jako Poppy Ackroyd coby ženský element tam není co květinka na parapet, ale dodává jim mlaskavý erotický témbr.

M.I.A. VS. NOBODY

Jako libé v akademicky „prostém posouzení“ si dokážu promítnout tóny Braids. Nesourodá kanadská trojka zaplétala éterična hlasy do zmnožených klávesových a kytarových běhů.

Jako Julianna Barwick s mathrockovým big bandem, svolným i k mohutně zdelayovaným třecím plochám, byť Miško nezná post-rock.

Rub rozevláté hazuky představovali už-nedělní Esben and the Witch, kapela, která splavuje temnou vlnu NME oblíbenců jako jsou Wu Lyf nebo Factory Floor. Je k tomu potřeba rituálních bubnů a něco post-post-punkového kytarového zaříkávání, když ale selže převoz právě REPORT: POHODA

MOBY

oněch nástrojů, zůstává na kapele, jak se s tím vyrovná. Vyrovnala se u jediného bubnu a činelu, který oholili, upozornili, že improvizovali, a nechali tmu ještě víc tmavou.

mace k The Rip a ruchová video montáž k Machine Gun – obě z poslední desky Third (kterou si dám ráno 21. prosince 2012 čistě pro jistotu do discmana, protože není lepšího soundtracku).

Sobotní program pro mě začal severským okénkem. Nejprve to byli islandští Bloodgroup, kteří nejspíš hodně sjížděli depešáky a přes moře evidentně zaslechli i Švédy The Knife, od nichž trochu opisují. V odpoledním vedru a pod tíhou vlastních emocí čtveřice z ledového ostrova málem vysublimovala. Krátce po nich nastoupila pod dohledem početného davu na hlavní stage kytarovka Peter, Björn and John.

Kdybych měl na ruce tři palce, tak jako je zobrazeno na obale jejich novinky Gimme Some, vztyčil bych je bez váhání.

(Mého) největšího headlinera letošního ročníku provázely největší obavy a pochybnosti.

Bude jejich intimní, introspektivní trip hop fungovat v otevřeném prostoru? Zvládnou Portishead zaujmout třicet tisíc lidí? ANO a ANO! To nebyl koncert, to byla mše. Tleskání uprostřed skladby ani nadšený jekot se sem najednou vůbec nehodily. Žádné místo pro show, žádná komunikace s publikem, jen a jen hudba. Překvapení číslo jedna – Beth Gibbons si na podiu nezapálila jedinou cigaretu. Překvapení číslo dvě – nezazněly All Mine ani Only You z eponymní druhé desky. Překvapení číslo tři – maximálně soustředěná zpěvačka, která se v instrumentálních pasážích odvrací od mikrofonu směrem ke svým spoluhráčům a ukazuje tak publiku záda, seběhla v závěru setu z podia a šla se pozdravit s fanoušky. Nečekané gesto, a o to silnější. Emocionální Mount Everest se přitom dostavil o pár minut dříve, při prvním přídavku Roads. Nemám nikoho na své straně, zpívá v téhle skladbě Beth. Na letisku v Trenčíně za ní stáli všichni.

Zatímco PB&J si nechali největší hit na konec, John Lydon a jeho Public Image Ltd. vystříleli ostré hned na začátek – nejprve This Is Not a Lovesong a pak hned titulní song souboru. Lydon byl poněkud statický v projevu pohybovém i „pěveckém“, a tak byl největší atrakcí kytarista Lu Edmonds se svými bizarními nástroji, v čele s elektrifikovanou loutnou. Po této pompéznosti byla skutečným balzámem Micachu a její vynalézavé písňové patvary, bluesové pokroutky.

Vypadalo to, že ji pozornost publika znervózňuje a po poměrně krátkém vystoupení se bohužel navzdory potlesku už na scénu nevrátila.

Get it up! You can get it up! What? Plyšový valach z maštale Santigold musel vzít v nohy, jakmile zaslechl ozvěnu spektáklu M.I.A., takto sudičky Santigold (sic!). A že té ozvěny bylo dost.

Zechovaný zpěv a rozostřené beaty, nic tak lo-fi na tak velké scéně se jen tak neslyší. Nevidí – trashová/vtipná/politická projekce šla ještě dál, až někam, kde by I Love 69 Popgeju mohli M.I.A. předskakovat. „My money went to Nigeria and all I want was this t-shirt.“ Babské komando s najatým křepčícím árijcem, který šukal bedny jak najatý, podiová léčka na fotografy i rukojmí z předních řad. Tenká hranice vkusu, agrese, nadsázky a gender fucku. Melting pot.

PORTISHEAD (IT’S ALL MINE)

Stál jsem opodál tohohle „porna“ a trpělivě čekal na „lásku“ – Portishead. S některými skupinami se člověk, když je po letech konečně vidí na vlastní oči, mine. Tohle ani zdaleka nebyl ten případ; naopak, až nyní došlo ke skutečnému protnutí. Atak byl veden po více smyslech.

Naprosto dokonale špinavý zvuk doprovázely skvělé projekce. V paměti vyčnívá vtahující aniREPORT: POHODA

Nejzásadnější objevy víkendu tak přišly s kapelou, kterou znám déle jak půlku života a jejíž desky jsem poslouchal do neomrzení. Avšak jako by teprve teď, při setkání tête à tête, šlo nahlédnout nezměrnou, závratnou hloubku králičí nory.

O závratnou dávku trip-hopu domácí provenience se postaral matador Branislav Jobus.

Přiznávám svou zvrhlou fascinaci touto pro Pohodu vydřeně kultovní osobou. Ale uznejte: ani ne minutu poté, co duo Lamb odešlo z „runway stage“ si podmanil zbylý dav s grácií sobě vlastní. Oděn v saku a žlutých trenýrkách hbitě zmorfoval ve své alter ego Abusus (rozuměj, usedl do pověstného houpacího křesla a zapojil smartfoun) a předvedl self remix svého dalšího projektu Vrbovskí víťazi. What is that sound? Typická umca umca bassline v syntetické podobě ve spojení s textem o provozních potížích se soustruhem doslova kula trip-hopové železo, dokud bylo žhavé.

A afroführer na festivalu hojně navštěvovaného prostocvikového workshopu zavelel „Vykroč pravou nohou dozadu!“

027

REPORT ENNIO MORRICONE (IT) 14. 7. 2011 OBECNÍ DŮM, PRAHA TEXT DAVO KRSTIČ foto Lucia Gardin

V roce 1998 skládal Ennio Morricone hudbu k ambicióznímu přeplácanému eintopfu Jak přicházejí sny. Režisér a producenti nakonec jeho kompozici odmítli, byla prý příliš emocionální. Vzpomněl jsem si na ni mimoděk, kvůli tomu českému názvu. Když se na něco moc těšíte (první rande, dobrý sex, další dle libosti), představujete si, jaké to bude, až TO konečně nastane, ale nikdy nepřemýšlíte o tom, co pak, až všechno skončí a vám nezbude, než se upnout zase na něco dalšího. Sen přišel, nějakou chvíli trval a pak zase odešel a já přitom chtěl zastavit čas, křičel jsem: počkej ještě chvíli, vždyť jsi sotva začal, přece už nemůže být konec. Tohle léto jsem podobný stav zažil hned dvakrát: při koncertu Portishead na trenčínské Pohodě a o týden později na Morriconem.

Koupě lístku byla záležitostí srdce, jenže potom začal souboj s hlavou. Co když místo legendy uvidím jen unaveného starce, co když budu mít pořád tendenci srovnávat koncertní verze s originály, co když Maestro nakonec vůbec nepřijede… Ještě v den koncertu jsem musel sám sebe přesvědčovat, že za pár hodin opravdu uvidím Morriconeho naživo.

Tenhle pocit jsem měl před lety u prvních domácích vystoupení Coldplay, Orbital nebo Underworld, tentokrát ale dosáhl největší intenzity.

Naposledy vystrčily pochybnosti svou ošklivou hlavu poté, co se na stránkách Prague Proms objevil kompletní setlist. Záchytných bodů v něm moc nebylo, hitů poskrovnu. Velká neznámá. Začal jsem závidět obyvatelům Chile, kteří si o měsíc dříve naživo vychutnali Maddalenu, Tenkrát v Americe, Sicilský klan a coby přídavek „hřbitovní“ téma Ecstasy of Gold z Hodného, zlého a ošklivého. Nám zbylo ze stejného filmu jen ústřední téma, pak Tenkrát na západě, Mise… a spousta hudby z filmů, o jejichž existenci průměrný (bez urážky) návštěvník pražského koncertu nevěděl ani ň.

Jako by Morricone, kterého vždycky otravovalo být spojován jen a pouze se spaghetti westerny, dával jednoznačný vzkaz: nechci omílat pořád dokola těch patnáct, dvacet highlights, 028

ty jste už beztak slyšeli mockrát, tenhle koncert bude jiný. Byl. Zaklíněný z velké části v sedmdesátých letech, vyžadující soustředěnost a odměňující posluchače vědomím, že právě poznal jinou, utajenou tvář italského mistra.

Třeba už jen díky zařazení dvou skladeb z filmů Maura Bologniniho, kterými Morricone připomněl deset let od režisérova úmrtí.

Před Obecním domem i v něm nával, zaregistroval jsem několik milovníků umění v riflích.

Na tohle jsem citlivý, nebo spíš přecitlivělý.

Nepatřím zrovna k příznivcům krovek, sám jsem je ten večer neměl, ale, proboha, vždyť přijel Morricone, přece nepůjdu na jeho koncert, jako bych si právě odskočil z Teska. Ještě jsem to ani nestihl rozchodit a čekala mě druhá rána. Program, panečku, a celý jeden (!) list, na kterém nezáří ani tak skladatelovo a dirigentovo jméno, jako nápis mobilního operátora. Nevím, co jsem čekal, snad brožuru, která se stane památkou mimořádného večera a kterou budu opečovávat. Ale tohle, tohle si milí Prague Proms vecpěte do špic!

Než došlo na ukázky filmové hudby, oddirigoval Morricone v české premiéře svou kantátu Vuoto d’anima piena. Byla jako vodní vír, okamžitě stáhla pod hladinu a pak zase vynesla nahoru, pár chvil na nadechnutí a jedeme znovu. Když se do toho smíšený sbor pustil naplno, s nostalgií jsem zavzpomínal na nejlepší momenty z Barbara Conana a z Přichází satan a opět sám sebe utvrdil v tom, že Morricone to s lidským hlasem zkrátka uměl ze všech nejlíp.

Zbytek koncertu to už jenom stvrdil a podepsal.

Přistihl jsem se, jak na Morriconeho zírám s pootevřenou pusou, jako když se v MHD koukáte na krásnou holku, která vás okamžitě zaujala.

Chcete užuž uhnout pohledem, vždyť je to trapné, ale nemůžete si pomoct, za chvíli už na ní zase visíte. Morricone byl v gestech maximálně úsporný, snad k tomu přispívá jeho věk.

Bohužel byl úsporný i v mimice; že se za celý koncert prakticky neusmál, mu fanoušci vytýkali. O nejlepší komentář více než půlhodinové kantáty se postarala slečna v řadě za mnou, která zjevně především doprovázela přítele. „Tak co, jak se ti to líbilo?“ „Hmm, bylo to hodně abstraktní.“ Palec nahoru, až začne hudba být konkrétní a hmatatelná, přestanu ji poslouchat.

S přibývajícím věkem sám sebe přesvědčuji, že

několikanásobný orgasmus je mýtus, ale Ennio Morricone mi vrátil víru. Kolekce filmových skladeb měla minimálně čtyři vrcholy. Číslo jedna: Oběti války. Táhlé smyčce a konejšivý sbor.

Tak krásná hudba, a přitom v naprostém rozporu s obrazy, které doprovází (znásilnění, vražda).

Jen Panovy flétny, která tenhle soundtrack zdobí, jsem se v Praze nedočkal. Číslo dvě – Abolisson z Ostrova v ohni. Ve srovnání s poněkud dietní instrumentací původní verze, tohle mělo téměř kvality rockových muzikálů, sboristky se při zpěvu pohupovaly v bocích. Když stejná kompozice zazněla coby přídavek, regulérně se tleskalo do rytmu, bonton neřešíme. Číslo tři – Tenkrát na západě. Ospalý osvětlovač hodil na sopranistku Lívii Vénosovou štych v okamžiku, kdy se chystala vzlétnout. Moment napětí, hlavně ať není ostuda, originál přece znají všichni v sále, něco mě dráždí v oku, a hele, v obou. Pootočím se a zjišťuji, že obdobný problém má víc lidí v hledišti. Není větší a krásnější kýč, než dojmout se nad tím, jak jsou všichni dojatí. Vzpomněl jsem si na Jakubiskovo sezení na konári: možná právě pro tuto chvíli jsme přišli na svět. Patetické, ale vždyť jsme na Morriconem. Třetí vrchol byl očekávaný, stejně jako ten čtvrtý, megamix Mise.

Proč jen skladbu Falls hrají tak rychle, ááá, už se zklidnili, na závěr sborové skandování, dokonalá gradace a jde se domů. Nebo ne?

Přídavek je povinnost, zvlášť když se publikum utrhlo z ohrady a volá bravo. Oběti války. Morricone po několikáté slézá ze stupínku, je vidět, že tak činí s obtížemi, ale stejně klobouk dolů, stát ve dvaaosmdesáti téměř dvě hodiny na nohou a mávat hůlkou… Druhý přídavek, no tohle – Abolisson, ale teď už je vážně čas se rozloučit. Řeším velké dilema, jestli víc fotit, nebo víc tleskat. Cedule před sálem sice upozorňovala na zákaz pořizování snímků, ale tím se nikdo nezaobíral, Morricone na dosah ruky. Na třetí přídavek musely pro Maestra dojít do zákulisí obě sólistky, který Ital by odolal krásným ženám? Repete toho nejlepšího z Mise. Konec takový, že jsem snadno zapomněl na jediný slabý bod programu, ústřední téma z Hodného, zlého a ošklivého, jehož přednes neměl ale vůbec žádný drajv. Při odchodu ze sálu mi kamarád Lukáš důvěrně sdělil, že Morriconeho viděl naživo třikrát, ale nejlepší byl jednoznačně tady. Věřím.

Byl to krásný večer, vážně už musíš domů?

Uvidíme se ještě někdy?

REPORT: ENNIO MORRICONE

ENNIO MORRICONE

jak odcházejí sny

REPORT: ENNIO MORRICONE

029

stvořeni pro život v kmeni

REPORT IRON MAIDEN (Uk) 3. 6. 2011 O2 CENTER, BERLÍN, NĚMECKO TEXT AL BURIAN PŘEKLAD BRO

Následuje žebříček tří koncertů, kterých lituju, že jsem zmeškal: rok 1985, Dead Kennedys v Brewery v severokarolínském Raleigh (jeli tehdy turné k desce Frankenchrist; příliš jsem se bál, než abych šel), Black Flag na témže místě pár měsíců nato (v rámci jejich poslední šňůry a s nejhorším line-upem; jak mi nakonec osvětlila spolužačka, bylo rozumné nejít: „Zpěvák dal mýmu klukovi přes držku!“) a nakonec, jiný žánr, jiná liga, jiný kontinent, jiný život – Iron Maiden v Miláně 1984. Bylo mi 13 a bydleli jsme v Římě. Rodiče mi zakázali jít na stop do čtyři sta padesát kilometrů vzdáleného města, ve kterém se za pár hodin měla strhnout show, které jsem se bezostyšně a upřímně chtěl zúčastnit. Teď se mi to jeví pochopitelné, ale tehdy jsem to bral jako hrubý projev rodičovské totality. Jak asi mohli chápat, co mi upírají? Ani já jsem to pořádně nechápal. Až později se ukázalo, že turné z roku 1984 bylo jejich vrcholné a definovalo standard stadiónových koncertů. Schválně se podívejte na jednu z fotek v dvojalbu nesmrtelného živáku Live After Death – basák Steve Harris skáče při koncertní katarzi z bubeníkova postu, nohy rozpřáhlé jako paže nůžek, a za ním se jejich obří maskot, vzteklý Eddie sápe z napodobeniny sarkofágu. Je to jako koukat na fotku právě strhávané Berlínské zdi v roce 1989. Jestli jste tam nebyli, prošvihli jste něco zásadního. Bezevšeho se pořád můžete jet podívat na zbytky Zdi. Kus jí stojí jako turistická atrakce přes cestu od berlínské O2 Arény. Jen tomu něco chybí.

030

Iron Maiden by mohli, a bylo by na tom nemálo pravdy, prohlašovat, že jsou na svém vrcholu právě teď. Letos slaví 30. výročí a mají pádný důvod k oslavám – poslední album je v určitém smyslu největší, stalo se nejprodávanější deskou ve třiceti zemích zároveň. Nezbývá, než se podivovat, co stojí za nehynoucím obdivem k téhle kapele. Nikdy neměli žádný rádiový hit, ani se nepokoušeli odklonit od textové tematiky svých skladeb (válka, sci-fi, přežvýkané, „reader’s digest“ verze klasické literatury). A přesto, zatímco se jejich souputníci propadají do zapomnění, zůstávají Iron Maiden jednou z největších hudebních událostí planety a vyprodávají haly od Ruska po Jižní Ameriku a všude mezi tím. Nikdo je v podstatě nemá rád. Buď jim nerozumíš, nebo jsi jim nábožně oddaný.

Nájezd fanoušků srocujících se na parkovišti O2 Arény tvoří všechny možné ročníky i široký pás národností – slyším skupinky Poláků, Italů, Francouzů a Španělů. Atmosféra houstne odérem čehosi kultovního. Jako na velké rodinné oslavě; nejspíš nebudeš moct být osobně s každým z nich, ale chtě nechtě na tebe dosedá tíha ohromné pospolitosti. Dokázal bych si smysluplně povídat s kýmkoli tady. Oblíbená písnička, nejlepší album, odhadování průběhu večera a co za podivné řeči povedou mezi hraním. Zaslechnu rozhovor otce a jeho dcerky, vysvětluje jí, jak úchvatný koncert společně zažijou. Holka vypadá zmateně, ale nadšeně přitakává. Otci bude zhruba jako mně. Představuju si, jak mu rodiče v roce osmdesát čtyři taky zakázali jít na jejich koncert a jak toho až do dnešního dne lituje. Za chvíli se ale i pro něj kruh uzavře; dá dceři, co jemu bylo upřeno. Ať už o to stojí či ne.

Zvláštní, jak funguje paměť. Zdálo se mi, že přerod od metalu k punku mi trval celou věčnost, ale objektivně to nebyl ani rok. Někdy zkraje pětaosmdesátého jsem vyhodil metalové desky, ostříhal si vlasy a od té doby trávil spoustu času ve stísněných DIY klubech, kde koncertovaly kapely, které sotva uměly hrát a už vůbec vystupovat. Uměly se ale prodat, když jsem měl zrovna štěstí, jinými kvalitami – přístupem, energií a duchem. A přesto, kolikrát jste odcházeli z podobného koncertu a cítili se osamělejší, než když jste do klubu vcházeli? Kdo z vás si nevšiml zvláštního odloučení mezi publikem a kapelou na koncertech, které se nepovedou? Kapela na podiu ze sebe ždímá to nejlepší a před nimi stojí arbitři se založenýma rukama, hrstka divadelních kritiků na vlažném baletním představení.

Problém rockové hudby je v tom, že její účel je fašistický – nemůže fungovat, pokud se nenecháte smést spolu s ní, pokud se jí nepoddáte a nestanete se jedním z davu. Individualismus je tak nějak v rozporu s rockovou praxí.

Tohle je ústřední paradox, základní spor, který se snažím rozřešit po celou dobu své posluchačské kariéry. Ať jste chytří a svéhlaví, jak jen chcete, nakonec si vždycky připadáte sami a cizí – i v subkultuře, která si podle všeho váží chytrých a svéhlavých. Rock by na jednu stranu měl být o rebelanství, ukaž fakáče církvi a státu, autoritám a rodinným hodnotám. Čím ale vyplníš prázdno vzniklé tímhle symbolickým zřeknutím se všeho? Lidské bytosti nakonec nikdy nejsou spokojené samy. Jsme stvořeni pro život v kmeni. A rozhodně není náhoda, že metafory o církvi a rodině mi tak rychle vytanuly při popisování koncertu Iron Maiden.

REPORT: IRON MAIDEN

Ten čtyřicetiletý otec na parkovišti měl pravdu minimálně v jedné věci: koncerty Iron Maiden jsou, skoro z podstaty, úchvatné. Chrlí úchvatnosti jako na běžícím pásu; mají k věci vědecký přístup, sérii rovnic; z úchvatného udělali něco předvídatelného, postupy znají nazpaměť. Všem v kapele táhne na šedesátku, ale pořád lítají po stejdži jako z řetězu urvané bestie a očima zběsile šlehají publikum. Jakkoli bližší záběry na kolosálních obrazovkách odhalují obličejové vrásky a znaky celkové únavy, sóla tříkytarového monstra působí stále magicky. Eddie, obří maskot, který se na konci každé show přišourá na podium a dá lidem pocit, že za to stál i poslední pětník, je pořád kolem. Proč jsem na koncert ale doopravdy šel, je povídání mezi skladbami. Zpěvák Bruce Dickinson je jako sázka na divokou kartu; jeden nikdy neví, s čím přijde příště. Může se vytasit s lekcí dějepisu, stejně jako vypěnit kvůli GPSkám nebo přednášet davu před sebou o tlumivém vlivu marihuany na menstruační křeče. Je skvělé být součástí arény, která unisono řve Two Minutes to Midnight, ale ještě lepší je stát uprostřed davu, který náhle zmlkne a vyměňuje si nepohodlné pohledy, zatímco se Dickinson ukájí svou rétorikou. Na krátkou chvíli se tak rozpustí iluze pospolitosti a několikatisícový dav pochopí, čím doopravdy je: pouhou směskou jednotlivců. Jsou rozvráceni zvenčí, rozbití na dílčí kousky, připadají si trapně, ale hlavně sami.

Ani dnes Dickinson nezklamal. „Víte, Iron Maiden mají hodně fanoušků v Libyi,“ říká a snaží se hrát na politickou notu. „Taky máme hodně fanoušků v Egyptě. Spousta muslimů žere Iron Maiden!“ Poslední výkřik nechá dlouze viset nad hlavami nic nechápajících diváků. Arénou se line tlumený, rozhořčený šum. Pak se ale Bruce dostává k pointě: „Ale to je jedno, protože jestli jste křesťani, Židé, muslimové nebo rytíři Jedi a máte rádi Iron Maiden, patříte právě sem! Jste kus naší rodiny!“ Někde za mnou, pohlcený davem stojí čtyřicetiletý otec a není mu zrovna nejlíp. Co je mu po tomhle miltikulturalismu?

Copak neříkal své dceři, že turečtí imigranti jsou příčinou úplně všech problémů současného Německa? A právě v tu chvíli tam s ním jeho dcera stojí a pomalu ji nahlodává nová myšlenka.

Až přijde domů, zbaví se všech metalových desek a začne se zajímat o punk.

REPORT: IRON MAIDEN

031

bez happyendu

REPORT MELT! FESTIVAL 15. – 17. 7. 2011 FERROPOLIS, NĚMECKO TEXT APAČKA FOTO PAVEL PEŠOUT

Když jsem se vloni vrátila z festivalu Melt!, přestože jsem většinu času prozevlovala u kafe a falafelu, slíbila jsem, že se „uvidíme zase napřesrok“. A tak se i stalo. Tentokrát, abych si ušetřila torzo iluzí o svém věku, energii nutnou k empirickému zkoumání hranic trpělivosti a vůbec volnej víkend, ráda bych veřejně prohlásila: tak tohle bylo naposledy.

Nechápejte mě špatně. Melt! je na evropské poměry velmi slušná akce s vstřícným zázemím a zajímavým line-upem (kromě techna, dubtechna, drum’n’techna, experimentálního techna a indie techna je k dispozici i pár zajímavých kytarových jmen, letos z první ligy Swans nebo Pulp), je to relativně blízko a vůbec, viděla jsem tam jeden z posledních koncertů Oasis, což je zážitek, který z hlavy nevymažu, ať už si o té kapele myslíme všichni cokoliv. Ale pořád je to jenom festival a všechno „festivalové“ mě letos poslalo na ústup s nebývalou intenzitou. Hlavně nalepovacích knírů bylo nějak moc.

Pokud jde o to nejdůležitější, a to hudební stránku, není nutné za každou cenu kritizovat, naopak. Až na výjimky byla většina koncertů slušnej standard, podpořený technickými možnostmi takřka bez hranic, originálními kulisami (vysloužilé těžební stroje uprostřed jezera si prvenství na žebříčku festivalových prostředí s přehledem udržují) a vilným publikem. Baviči typu Mike Skinner nebo Jarvis Cocker to minimálně o tenhle rozměr měli jednodušší a zpětně to ocenili i lidi, byť jsem přesvědčená, že chlast a fet jsou tady mnohem výraznější headlineři než na jakémkoliv jiném evropském elektronickém festivalu (snad vyjma Sónaru).

Když píšu, že není nutné kritizovat, trochu lžu, a když už zmiňuju Oasis, nedá mi to, abych se nepodělila o dojmy z koncertu Beady Eye, 032

byť jinak mi házení špíny na vysloužilé retardované britpopové veterány radost nedělá.

Beady Eye dal dohromady Liam Gallagher po odchodu Noela se všemi členy domovské kapely, takže matematicky se jedná o veskrze smutný výsledek zadání Oasis mínus Noel.

Tolik k faktům, teď si dovolím trochu dojmologie. Liam je pitomec. Kapela, které šéfuje Liam, musí být touto optikou úplně pitomá.

A víte co? Přesně to Beady Eye jsou: úplně pitomá kapela. Už za Oasis bylo jasné, že většího kreténa za mikrofonem abyste pohledali, ale Beady Eye tenhle trademark bohužel nemůžou opřít o skladby typu Champagne Supernova nebo Supersonic (jestliže se shodneme na tom, že v 90. letech něco znamenaly).

Sledovat a poslouchat jejich mizerný, nudný a zbytečný repertoár bylo čiré utrpení; o tom, jak bych nejradši dala Liamovi za jeho velkohubé kecy pěstí, nemluvě. Peklo všech pekel.

Důrazně všechny (včetně fanoušků Oasis) před tímhle výsměchem varuju.

Hořkou pachuť z necitlivé exhumace jednorázových devadesátkových žánrů trochu napravili Pulp. Co by taky zrovna tahle parta mohla zkazit? Jejich koncerty jsou sice podle šablony jeden jak druhej (a problém lidí, jako jsem já, je ten, že je za léto vidí vícekrát, než je zdravé), ale nemůžete neříct, že to není legrace. Disco 2000 je tzv. hit jako kráva a dost možná, že euforie krátkodobě přebila i účinky extáze; závěrečná Common People je podána tak sugestivně, že jste na konci vystoupení na svoji neschopnost zaplatit včas složenky bezmála hrdí.

I said pretend you’ve got no money she just laughed and said: oh you’re so funny I said: yeah? well I can’t see anyone else

smiling in here...

Z „kytarovek“ byli k vidění mimo jiné Editors nebo Cold War Kids a možná to byla moje všeobjímající negativita, která mi šeptala, že tyhle kapely už to nejlepší mají za sebou.

Jasně, jejich hitové singly (Smokers Outside

the Hospital Doors, Munich, Hang Me Up to Dry, We Used to Vacation, Hospital Beds) vyzněly v kupě monotónního, byť profesionálně zvládnutého bahníčka obstojně, ale neřekla bych, že zrovna tohle je důvod je poslouchat, natož vyhledávat. Přiznám se, že britská, folkem načichlá záležitost Noah and the Whale mě oproti tomu docela bavila (snad za to mohly dobře zvládnuté housle, potažmo zajímavé aranžmá), a asi aby svět zůstal v rovnováze, White Lies, Patrick Wolf nebo byvší ostrovní senzace The Drums mě svou plytkostí zcela vyrazily dech. Zároveň jsem si uvědomila, jedním pohledem na nadšené publikum, že se jedná spíš o osobní problém, než fakt obecné platnosti. Někdy v té chvíli mi konečně docvaklo, že mám, minimálně co se týče Melt!u, vymalováno.

Zachraňovali Mike Skinner alias The Streets na svém údajně posledním turné, vousáč se španělkou Iron & Wine tentokrát překvapivě s celým orchestrem, hodinový set Swans, Jamie Woon s hezkou, ale až příliš netrpělivě očekávanou tečkou Wayfaring Stranger, Nicolas Jaar s velmi slušným setem, který pokazila předlouhá půlhodinová zvukovka a špatné načasování podia na pláži, Les Savy Fav, SBTRKT, Carl Craig, Boys Noize a techno, techno, rave a další techno, u kterého jsem občasnou únavu z produkce přičítala neseznámenosti s reáliemi. Asi jako když jsem si u maturity vytáhla Švýcarsko a nemohla si vzpomenout, jak se německy řeknou „hodinky“. O dojmu z publika, které jsem jen nakousla v souvislosti s nalepovacími kníry (což je bohužel jenom jeden z otravných trendů aktuální hipsterské scény, které když dáte příležitost, vymkne se veškeré kontrole), škoda mluvit. Co že jsem tam dělala? Dobrá otázka, díky.

A teď vážně. Reporty z fesťáků často začínají slovy „nesnáším festivaly“, aby autor došel k smířlivému a nadějnému závěru, že se tam se všemi zase za rok potká. Nenávidím festivaly a Melt! mě letos suverénně přerostl.

Tentokrát bez happyendu.

REPORT: MELT!

033

JARVIS COCKER, PULP

motýli na barcelonském sónaru

REPORT SÓNAR 16.-19. 6. 2011, BARCELONA, ŠPANĚLSKO TEXT KNOFLENKA FOTO Yarn PR

Sónar je tradiční přehlídkou aktuální elektronické hudby. V porovnání s jiným místním festivalem Primavera Sound, který je spíš zaměřený na indie kytarovou scénu, je hravý, barevný a bezstarostný. Někdy máte až pocit, že víc než o kvalitní hudbě je o hřejivé letní atmosféře, předvedení nových kousků šatníku, mojitu a svítivých slunečních brýlích. Když se chvíli šťastně neusmíváte, protože být deset hodin na nohou dva dny v kuse není zábava, okamžitě se na vás sesype pět rozesmátých cizích tváří, cože se s vámi děje. Že jejich štěstí je často chemické, neustále vám někdo cpe MDMA a na zemi nacházíte pilulky extáze, patří k nepsaným pravidlům hry a přežít Sónar o Fantě limón a dvou pivech je absurdita, kterou mi stejně nikdo neuvěří.

Sónar de Día – tedy denní program – se koná v centru města v prostorách Centre de Cultura Contemporània, což je něco jako Veletržní palác bez Knížáka. Na čtyřech hudebních podiích se představují nové hudební trendy, často okořeněné špetkou novomediálního umění či experimentu plus několik větších jmen (Apparat, Four Tet, Little Dragon, Ghostpoet).

Letos Sónaru de Día kralovaly konceptuální projekty, které by se spíš hodily na berlínský novomediální Transmediale a místnímu publiku často vyrážely dech. Mezi takové patřil Open Reel Ensemble – pětice mladých Japonců, která pod vedením „dirigenta“ Ei Wady hraje na magnetické pásky ovládané přes iPod. Orchestra doplněná o živou basu a bicí fungovala nejen konceptuálně, ale kupodivu i hudebně – jako Animal Collective a Glitch Mob dohromady. Navíc kombinace 034

archaického a nového média vytvářela pohádkově-strojový dojem romantického filmu z prostředí sterilního japonského továrního průmyslu.

Z podobných projektů byli Sewing Machine Orchestra kanadského umělce Martina Messiera, který se dlouhodobě věnuje industriálním zvukům a na festivale předvedl hudební soustavu osmi propojených šicích strojů ze 40. let. Projekt původně vznikl jako audiovizuální instalace, jejíž hudební kvalitu se Messier rozhodl na Sónaru předvést naživo. Digitálně procesovaný zvuk šicích strojů vytvářel jak atmosférické plochy, tak postapokalyptické ruchy – přesto bylo zřetelné, že lépe projekt funguje jako stabilní instalace.

Nejradikálnější performanci představila japonská dvojice Daito Manabe s projektem Face Visualiser. Dva brýlatí japonští intelektuálové (s vizáží mezi autistou a barovým komikem) rozpoutali regulérní klubovou party pouze za pomoci zběsilých svalových pohybů ve tváři, a to od očních víček po ušní boltce.

Připevněné senzory vysílaly signály do počítače, který překládal každý pohyb svalu do zvukové podoby – díky komickým grimasám generovali zvuky od glitchů až přes složité rytmické struktury a subbasové linky. Podobné projekty se sice objevily už před pár lety na Transmediale, ale Daito Manabe jako jedni z mála dokázali překročit technologickou a konceptuální výzvu směrem k hudebně zajímavé performanci. Kromě precizních mimických dovedností spojených s vizualizací digitálních dat do jakéhosi zlámaného future dubstepu představují vlaštovku pro budoucí autentické využití body artu.

Méně digitální a více lidský zážitek přinesla skupina Denseland – hudební trio pracující

pouze s hlasem, perkusemi a kytarou. Výsledkem je improvizační pásmo vedené charismatickou osobností amerického improvizátora, zpěváka a performera Davea Mosseho, který dokáže svou teatrální performancí uhranout, i když vypadá jako váš děda. Exploze emocí působí jako psychická katarze pro kapelu i publikum, při které Mosse provádí jakousi veřejnou zpověď a následné zúčtování.

Nekorunovaným králem byl ovšem Ghostpoet a Apparat. Apparat Band se několikrát představil i v Čechách, ovšem oproti chaotickému koncertu v Roxy před pár lety bylo na Sónaru jasné, o co mu jde. Jako by se po nepovedeném hudebním flirtu s Ellen Allien konečně navracel sám k sobě a zlomovému EP Silizium (2005) – nahuštěná energie, skvěle fungující živá kapela a roztrhané emoce.

Sascha Ring se dokonce naučil i zpívat a jeho nenásilný vokál zapadá do hudebního podkladu jak do teplé peřiny. Během koncertu dokázal vytvořit křehce emotivní bublinu, vedle níž zněla hudba okolních DJů ještě dlouho jako tupá pračka. Proti mediálně známému Apparatovi je Ghostpoet čerstvou novinkou. Charismatického rapera Obara Ejimiweho provází pozitivní ohlasy britské scény díky loňskému debutu Peanut Butter Blues and Melancholy Jam. Na Sónaru ukázal, že jeho sociálně citlivé a existenciální texty ve stylu slam poetry, které podkládá současným londýnským grimem a bluesovou jednoduchostí, jsou krok dál v alternativním hip hopu.

Letos Sónar de Día poprvé představil i několik zajímavých kousků ve stylu tropical či reggeaton – od místních vtipálků Facto y los Amigos del Norte přes africkou bláznivou taneční show Shangaan Electro až k suverénní sexy černé královně floridskéREPORT: SÓNAR

APPARAT BAND

ho hip hopu Dominique Young Unique, která smetla podium explozivním mixem hip hopu, obscénního miami bassu, electra a osobní drzosti spojené s nepokrytě sebevědomým projevem.

je bezvadně.

Oproti tomu Sónar de Noche, který se koná v obludných halách na předměstí Zona Franca, příliš zajímavých zážitků nepřinesl. Jako obvykle byl zaměřený na tuctový klubový minimal s výjimkou několika dobrých headlineů. Britsko-tamilská raperka M.I.A odehrála za poměrně špatného zvuku profesionální show americké popové hvězdy v doprovodu dívčí kapely, složené z DJky, bubenice a zpěvačky. Škoda, že autenticita jejího projevu přestává fungovat – potom, co se provdala za dědice světoznámé likérky, povila mu syna a žije za vysokými mřížemi luxusní residence v L.A., je těžké brát její sociální apely, boj za třetí svět a chudinu vážně. Při emotivních skladbách jako Paper Planes nebo úderce Born Free působí spíš jako dobrá herečka. A když se obouvá do zlatokopek rapujíc „you can have my money, but you can’t have me“, těžko se bráníte ironickému úšklebku.

Zato jihoafričtí Die Antwoord, kteří za posledních pár měsíců vystřelili jako šíp mezi headlinery festivalů, na jakékoliv sociální nekorektnosti kašlou. Sami jsou výkvětěm pouliční lůzy, elitní burani a hříčka přírody. Trojice DJ Hi Tek, raper Ninja a zpěvačka/skřet Yo-Landi Visser je skupina provokatérů pro všechny, kteří milují (sebe)ironii v hudbě a kterým nevadí, že spíš než hudebníci jsou Die Antwoord skvělí baviči – a to nejen ve svých videích, ale i na koncertě. Mix devadesátkové rave party, ghetto techna a electra spojený se směšným jihoamerickým přízvukem, rapu ve stylu DJe Boba a rýmovaček „I’m your butterfly, I need your protection, be my samurai“, hrdě nazývají stylem ZEF. Ech. Jedinou škodou letošního ročníku bylo, že nedorazil pionýr akustického minimalismu Steve Reich, který na poslední chvíli zrušil koncert ze zdravotních důvodů. Možná to bylo naposledy, kdy jsme ho mohli vidět hrát naživo, a elegantně by tak uzavřel oblouk od šedesátých let až k dnešním konceptuálním zvukovým experimentům či klubovému elektro minimalu.

Nicméně ať jde o hudbu anebo o třpytivé motýly od Sephory, Sónar funguREPORT: SÓNAR

035

REPORT EXIT FESTIVAL 7. – 10. 7. 2011 PETROVARADÍNSKÁ PEVNOST,

NOVI SAD, SRBSKO

TEXT MICHAL PAŘÍZEK FOTO Andres Aranz

Festivaly v bývalé Východní Evropě jsou pořád považovány za poněkud méněcenné. Nejde jen o srovnání s legendárními přehlídkami typu Glastonbury nebo Roskilde, ale třeba i v souvislosti s německými monstrakcemi jako Rock am Ring. Jistě, s respektem se hovoří o Sziget Festivalu v Budapešti, slušné renomé si vydobyly festivaly v Polsku (Open’er či v posledních letech OFF, Nowa Muzyka, Audioriver) a koneckonců se pomalu, ale jistě začíná hovořit i o sousední Pohodě a domácích Colours. Ex-east syndrom ale funguje a srovnatelnou kvalitu leckomu nevysvětlíte.

Navíc a upřímně, všude jde o stejný Řáholec.

Hudební ráje typu Primavera nebo ATP jsou ojedinělé, na ostatních přehlídkách jde ve valné většině o batiku, pivo, hot dogy a pár útržků koncertů. Dokážu to pochopit a dokud mi někdo nestrká korále a mušličky přímo pod nos, umím si to i užít. Občas totiž prostředí vyhrává nad line-upem; genius loci je důležitá součást akcí a na letištích moc spiritu nenajdete. Exit Festival v srbském Novém Sadu je sice mainstreamová akce, ale pokud jde o místo konání, má obrovské plus.

PRYČ S MINULOSTÍ

Petrovaradínská pevnost má pohnutou historii. Z původní římské osady Cusum se ve 12. století stal hrad, ve kterém uzavřel roku 1463 panovník Matyáš Korvín spolu s Benátkami pakt namířený proti tureckým hordám. Paradoxně právě Turci ovládli pevnost o šedesát let 036

později a jejich nadvláda trvala téměř do konce 17. století. Současnou podobu získala pevnost za Marie Terezie a dnes slouží výhradně ke kulturním účelům. A jako taková je i domovem Exit festivalu, který letos přinesl jedenáctý ročník. Exit získal jméno díky touze mladé generace Nového sadu oprostit se jak od bývalé Jugoslávie, tak od etnických masakrů v 90. letech. Začít znova. První ročník proběhl v ulicích města a trval prý celých sto dní. Druhý rok oslavil definitivní odpoutání Srbska od Miloševićova drastického režimu a od té doby hostí festival Petrovaradínská pevnost, která se pravidelně začátkem července mění na State of Exit. Akce časem nabobtnala do ohromných rozměrů, v posledních letech se počet účastníků šplhá ke dvěma stům tisícům, letos jich podle dostupných informací bylo sto sedmdesát tisíc. Vzhledem k masivní a rozlehlé pevnosti není tohle číslo tolik znát. Množství scén, které často vykukují v každém hradním příkopu a kusu opevnění, způsobuje, že je dav přirozeně rozptýlen.

Exit je pro mnoho lidí ze Srbska synonymem osvobození od minulosti a jsou na něj patřičně hrdí. Novi Sad festivalem žije a snaha o zapojení návštěvníků do života města je evidentní.

Množství propagačních materiálů objasňujících historii města a okolí, skvělý informační servis a neutuchající snaha pořadatelů festivalu i zástupců města spolupracovat to dokazují.

Je to velký rozdíl oproti většině českých měst, která se snaží nevítané návštěvníky udržet za svými hranicemi. Hlavně nenarušit domácí klid a pohodu, ať se mladí vyblbnou někde na louce a nedělají nám tady bordel. Samozřejmě, všechno není úplně košer, podhradí

JAMIROQUAI

východní přísliby

lemují desítky černých prodejců, o zástupech černých taxíků nemluvě. Ale všechno funguje v klidu a spořádaně za velkorysého policejního dohledu – to k Balkánu patří. Stejně jako tíživé vedro, rakija, pljeskavica a desítky rybích restaurací na břehu Dunaje. Už jenom proto se do těchhle končin vyplatí zajet. A když vám k tomu pořadatelé dovezou Arcade Fire, Pulp, Jamiroquai nebo Portishead, není co řešit.

VÝCHODNÍ HVĚZDY

Součástí letošního ročníku a jedním z hlavních důvodů naší účasti byla konference evropského programu CEETEP, který představuje výměnnou akci předních evropských festivalů a národních rádií zemí bývalého Východního bloku, které budou nominovat kapely ze své země do zvláštního koše. Z něj si budou spolupracující festivaly vybírat skupiny a interprety. Což může znamenat, že během pěti let, které CEETEP od Evropské unie dostal, se vyprofiluje pár jmen, která budou moci konkurovat hvězdám angloamerické provenience a v nejlepším případě se stát headlinerem některého z festivalů. Otázkou je, jak to bude fungovat v praxi, ale každý někdy musel strávit desítky třetiřadých, ba horších kapel z USA či Británie, zabookovaných jen proto, že země jejich původu vypadá v portfoliu líp. Teď záleží, koho zúčastnění pořadatelé a novináři vyberou. Velkým varováním a strašákem budiž Eurovize. Lidi stojící za touto novou výzvou už deset let úspěšně pracují na programu, který zaštiťuje Evropská vysílací unie a který se v mnohém CEETEPu podobá. Každé národní radio nominuje na festival Eurosonic v Groningenu svého zástupce a díky participaci Radia Wave REPORT: EXIT

se tam podívali například Sunshine, Květy, Kill the Dandies! nebo WWW. Možná i v souvisloti s tímto programem se pořadatelé rozhodli na obrovské hlavní stagei střídat zahraniční hvězdy s těmi domácími.

M.I.A., Santigold nebo Grinderman tak střídali neznámé kapely Jinx, Disciplin a Kitschme a další. Dlužno dodat, že většina z nich se evropskou hvězdou asi nestane... Nechyběly ekvivalenty domácích „hvězd“ typu Chinaski, Nightwork nebo Kabátů – tohle stigma ze sebe východoevropské kapely jen tak nesmyjí, zabere to ještě několik generací. Ale přece jen se našlo pár jmen, která stojí za zapamatování, a Exit je doporučuje i tím, že na festivalové stránky zdarma vyvěsili jejich poslední alba. Třeba duo Multietnička Atrakcija, nestydatá rock’n’rollová masáž poučená minimalistickou alternativou. V sestavě basa a bicí dokázali strhnout poměrně velké publikum na Fusion Stage, umístěné na nádvoří pevnosti. Prvotní šok z kníratého bubeníka, megarychlého basáka a spousty nekorektních vtipů (holky, náboženství, národnosti – cokoli chcete) vystřídalo nečekané nadšení. Skvělý energický koncert a kapela někde mezi Už jsme doma a Ramones. Náboj a pořádné koule (nejen díky často oplzlému macho přístupu). Za zmínku stojí trio Petrol.

Zprvu nedůvěra, celkově nic originálního, ale za nasazení a skvělý současný zvuk, postavený na souhře kytary a varhan, si zaslouží pozornost. Navíc jejich show mohutně gradovala, hlavní scénu ustáli s přehledem a totálně nakopali zadek následujícím a mnohem slavnějším The Editors. Ti zklamali na celé čáře – takovou sbírku póz a afektů aby jeden pohledal. Zbytečná kapela. Petrol měli víc energie a entusiasmu, ale hlavně odvahu a srdce. Kéž by s takovým přístupem a odhodláním hrály alespoň některé české kapely.

HOLKY V AKCI

Exit se konal stejný víkend jako Pohoda, a tak i tady vystupovaly dvě možná nejžhavější ženské hvězdy současnosti. Ohledně nedávných koncertů M.I.A. se nesly divné zvěsti, veskrze negativní. Chápu, s hudbou její show neměla moc společného. Daleko víc než o koncert jde o prohlášení, postoj nebo politickou expozici. M.I.A. je punk, zdvižená pěst v kašmírové rukavici, kopanec orientálním pantoflíčkem. Žádná extra legrace, spíš takové dámské vybrané fuck off. Tahle show pro chlapy není, jeden z toho má husí kůži REPORT: EXIT

037

(což se při 25°C v noci zdá nemožné). Tři spoluhráčky dodávaly Maye podkres a sílu, občas využila i jakéhosi řečnického pultíku s modulovanými mikrofony. Její vystoupení vzbuzovalo podobné pocity jako polský film Sexmise, tedy podivnou směs pobavení a strachu. Hlavně kvůli efektu se objevil tanečník, nejsvětlejší a nejhubenější albín, jakého si dokážete představit, aby tančil podle pokynů své královny. Upřímně, já konceptu nerozuměl, ale velmi rychle mi došlo, že to není určeno mně.

Opravdový průšvih přišel o den později, a to nečekaně. Santigold chystá novou desku a její repertoár včetně různých hostovaček a duetů vypadá daleko silněji než v případě zmiňované M.I.A. Její eklektický pop s moderním zvukem, podle všeho hodně energický a upřímný, lákal na svěžest a neotřelost. Jenže na podiu to nefungovalo, a co hůř, kvůli kostýmům a dalším rekvizitám (plyšový kůň v životní velikosti byl hodně přes čáru) se z jejího koncertu stalo něco mezi atletickým mítinkem a maškarákem. Jasně, hudebně je to určitě víc, než předvedla Maya, Santigold má hlas jako zvon. Jenže to byla komedie, chybělo srdce a nakonec vlastně i ty postoje (o týden později na Colours odehrála o něco lepší set, ale pachuť zůstala).

Ve stejný den odpoledne vystoupila v malém Jack Daniel’s lounge kapela Lira Vega. Tam bylo srdce plno a bezprostřednosti ještě víc.

Zpěvačka Zora Borovcanin, derivát rané Patti Smith nebo zcela čerstvé Shilpy Ray, řádila bez potřeby producírovat se. Naprosto pohlcená hudbou, mimo prostor a čas. Strhující, od boku a bez opiček.

Vládkyní Exitu se stala Beth Gibbons. Dalo se to čekat, Portishead byli jedním z vrcholů festivalu a i díky minimálnímu koncertování tím z nejočekávanějších. A stálo to za to, Portishead jsou neuvěřitelní. Dokázali utáhnout obrovské davy na ty nejkřehčí a nejosobnější písničky vůbec, které navíc pořád fungují a s léty získávají na kráse. Bylo jedno, co hráli, byť samozřejmě Glory Box a Sour Times sklidily největší aplaus. Důležitý byl ale kompaktní celek tvořený úžasnou atmosférou, výraznou a hravou doprovodnou projekcí a geniálními melodiemi. Hudba Portishead patří spíš do uzavřených prostor, klubů nebo divadel; kolemjdoucí a užvaněnci rozptylují pozornost. Jenže ta obrovská síla působí i přes všechny vnější vlivy a ruchy. A že Beth už tolik netrpí a celkem často se usmívá, je taky dobře.

038

JK RULEZ

Vzhledem k velikosti areálu nešlo obejít všechno. Do Dance Areny, druhé největší stage festivalu, jsme se ani nedostali. Exit je z velké části zaměřený na elektronickou hudbu a taneční kulturu vůbec, stejně jako pravidelně nechybí zástupci třetího světa. Amadou et Mariam na hlavní scéně byli strašně hodní, popoví a v zásadě... nudní. Femi Kuti s nabušenou kapelou byl o mnoho lepší, ale charisma jeho otce mu chybí. Jinak to byla energická afrofunková show na jedničku. Z mnoha dalších vystoupení zbyly jen útržky.

Absolutním překvapením byl koncert Jamiroquaie. Kolega TT už utekl do hotelu, ale mně to nedalo a udělal jsem dobře. Nikdy jsem nebyl JKův fanoušek (nosí tepláky a vůbec), ale jeho koncert byl úplně jiná liga než většina ostatních (Grinderman a Portishead jsou mimo kategorie). Dvacetičlenná kapela, civilní střídmá show bez nějakých prostocviků a nadupaný jazz-funk, daleko tvrdší a sevřenější než na albech. Na koncert se dívalo tolik lidí, že to snad ani nešlo spočítat. Navíc minimálně třetina publika nemohla nic vidět, protože stáli za terénním zlomem a měli to jako z rádia. Zjevně jim to ale bylo fuk, hit střídal hit a všichni to prožívali naplno, jak v publiku, tak na podiu. Aby i bedňáci tancovali?

VRAŤTE MI MŮJ PÁSEK

Vidět na podiu někoho z The Clash není jen tak. Mick Jones kromě pár klubových koncertů svojí kapely Carbon/Silicon nevystupoval dlouhá léta, proto byl koncert obnovených Big Audio Dynamite po dlouhé době jednou z prvních možností. Jones si kapelu založil krátce po rozpadu The Clash s kámošem, DJem a filmařem Donem Lettsem a ano, je to ten, co má nejdelší dredy v Evropě. Vážně, šlape si na ně. Bomba to nebyla, zvuk B.A.D. vězí hluboko v osmdesátých letech, ale jinak zábava. Mick Jones v obleku s jemným proužkem vypadal trochu jako Petr Janda (nebo František Filipovský), zubil se jak o život a královsky si to užíval. Veselá hodinka starých hitů, dvě nové věci a dancehallové hrátky. Beatlesovské melodie v reggae rytmu, slunce, pohoda. Programové odlehčení bylo žádoucí, B.A.D. hráli v neděli v podvečer a po nich přišly takové zářezy jako Portishead a Grinderman.

Uznávám, že je to pořád dokola, ale Grinderman jsou jedna z nejlepších živých záležitostí současnosti. Viděl jsem pět jejich

koncertů, tak si to můžu dovolit říct. A z těch pěti byl právě ten na Exitu možná nejlepší, rozhodně nejdivočejší. Pánové se utrhli z řetězu, hlavně vlčák č. 1 se vrátil do mladých let, kdy do půli těla bil po hlavě stejnou měrou australské burany i německé intelektuály. Mickey Mouse and The Goodbye Man na úvod, zamávat fotografům a můžeme začít.

Po dvaceti sekundách Worm Tamer letí kytara někam k růžovým bicím Jima Sclavunose a Cave stojí ve vteřině na hraně koridoru, opírá se o nadšený dav a diktuje všem přímo do ksichtu poznatky padesátiletého chlápka o dnešních holkách. Takhle odeřve celou skladbu, lidi šílí a on se baví. Při návratu na podium zjistí, že mu vzali pásek, a na výzvu: „Vraťte mi můj pásek. Hned,“ jeden okamžitě přiletí. Pozoruhodné. A takhle to bylo celou dobu, Cave byl u vytržení, vlčí smečka řádila jako nikdy předtím. Lidi v prvních řadách běsnili, protože Cave tam strávil stejně času jako na podiu. Hodně, hodně působivé (o týden později v Ostravě už to nebylo tak nihilistické, ale pořád dobré) a samozřejmý vrchol festivalu.

Exit, Petrovaradínská pevnost a Novi Sad stojí za vidění. Je to kousek, festival má nejen tradici, ale i postavení (schválně mrkněte na historii). Příští rok asi pojedu znova, i přes to nelidské vedro a pivo Tuborg, které bylo neskutečně odporné. State of Exit mě dostal.

Navíc tu je příslib možné účasti nějakých zástupců domácí scény (letos vystoupili slovenští Longital), hra CEETEP je rozehraná.

Nepřestává mě udivovat jedna věc. Jak je možné, že země jako Srbsko, kde ještě před patnácti lety zuřil otevřený konflikt, spousta lidí byla ve vyhnanství, v současnosti je ekonomicky slabší a navíc není v EU, má festival s ohromným kreditem a dnes už i tradicí, festival, na kterém každoročně vystupují současné hvězdy? Jak je možné, že tam to jde? Jistě, máme Colours of Ostrava, máme Rock for People, Trutnov a desítky menších akcí. Ale kdyby se spočetlo deset největších českých letních akcí, dostaneme se někam k návštěvnosti Exitu. A kdy naposled hráli v Čechách na jednom festivalu Portishead, M.I.A., Grinderman, Arcade Fire, Pulp nebo Jamiroquai? Cože? Ano, správně, nikdy.

Proč? Těžko říct.

Ale tím, že jsme bývali ve východním bloku, to zřejmě nebude.

REPORT: EXIT

kořeny krvavého hřebíku

REPORT CAVALERA CONSPIRACY 13. 6. 2011 SEMILASSO, BRNO TEXT MARTIN KOZUMPLÍK

V den koncertu bratří Cavalerů mi volá kámoš – hraje nám dnes za barákem Sepultura, nepůjdeme? A já na to, no jasně, jdu, málem jsem si toho nevšiml! A ačkoliv je na plakátech uvedeno Cavalera Conspiracy, o tom, že jdeme na Sepulturu, nebylo pochyb. Před kulturákem byl hrozen lidí středního věku buď ve žlutozeleném (ano, Brazílie), nebo v poněkud omšelých tričkách Sepultury. I když zbylí dva členové brazilské deathmetalové legendy objíždějí zeměkouli a vydávají desky pod původním názvem, většina fanoušků má kapelu spojenou hlavně se sourozenci Maxem a Igorem Cavalerovými. Ti si dlouho nemohli přijít na jméno, a tak bylo jejich setkání ve studiu před pěti lety velkou událostí.

Jenže čas nelze zastavit, léta slávy mají pánové dávno za sebou. Proto kulturák pro pár stovek lidí, proto provinční Brno. Pryč jsou časy, kdy Sportovní hala řvala jako jeden muž růůůůůts blady růůůůůts. To bylo před patnácti lety. Já tam taky byl a ve druhé řadě pařil. Dobře si vzpomínám, jak jsme s Romanem bleskově naklopili dvojitého ferneta jako odpověď na Jiřího otázku, kdo bude řídit zpátky do Brna. My dva rozhodně ne! Sepultura byla zářící hvězdou a mně se tehdy splnil jeden koncertní sen. V Brně to byl večírek pro pamětníky a po dlouhé době jsem si nepřipadal nejstarší. Naopak, zdá se, že nové fanoušky už tihle staří psi nepřilákají.

Cavalera Conspiracy (koho zajímá, kdo tam vedle Cavalerů hraje?) letos vydali vybroušený klenot, album Blunt Force Trauma. Nebudu se tajit tím, že jsem si ho koupil jenom díky nadšené recenzi ve Sparku. Ale je to parádní náREPORT: CAVALERA CONSPIRACY

řez, metalové riffy, hardcoreová sypačka, rozhodně zábavnější než Soulfly, natož současná Sepultura. Jedenáct hřebíků do hlavy, většina se stopáží do tří minut. Dobrý důvod jít se podívat, jak to bude fungovat naživo.

Otvírák Warlord následovaný Torture, stejně jako na albu. Brutální smršť, ale ejhle, zvuk jako koule u nohy a Max… Kde je jeho hluboký hrdelní řev? Naštěstí to soundmistr během několika minut spravil, ale stejně. Kapela odehrála průřez oběma svými alby, osobně jsem postrádal oblíbenou I Speak Hate, ale možná jsem si byl zrovna koupit pivo. Max s tradiční vizáží bezdomovce publikum neustále hecoval, ale k vytvoření divokého circle pitu nedošlo. Přece jen tu bylo příliš mnoho čtyřicátníků, kteří takové věci dávno nedělají. Což ovšem neznamená, že by nereagovali.

S prvními tóny Refuse/Resist se strhlo peklo a bylo jasné, proč sem většina přišla. Slyšet Sepulturu přece! Došlo na klasické kousky Troops of Doom, Territory, Desperate Cry, Propaganda a na závěr na neodmyslitelnou Roots Bloody Roots. Srovnání nasazení na podiu i pod ním u starých a nových skladeb bylo jednoznačně na straně klasických hitů. Během setu se zavzpomínalo i na Maxův projekt Nailbomb a nechyběl skvělý cover Sixpack od Black Flag.

Srážka punku s metalem, díky které je to pořád taková zábava. Ostatně Cavalera se rád hrabe v archivu svých inspiračních zdrojů a nahrál už spoustu punkových cover verzí.

Bylo skvělé vidět oba bratry v akci, stejně se ale nemůžu ubránit myšlence, že v původní sestavě Sepultury by jim to slušelo nejvíc.

039

REPORT SYSTEM OF A DOWN (USA) 2. 6. 2011 FIERA MILANO RHO, MILÁN, ITÁLIE TEXT JARDA PETŘÍK foto archiv

Sliby by se měly plnit, zvláště pak ty, které dáte sami sobě – oklamat své vlastní já je jiná liga, než věšet bulíky na nos lidem okolo. Jako každý hudební fanatik a milovník koncertů, i já v hlavě nosím seznam několika zásadních jmen (namátkou Blur, Daft Punk nebo Boards of Canada), u kterých jsem si slíbil, že udělám maximum, abych je viděl naživo. Někdy vám to okolnosti ulehčí (jako v případě pražského vystoupení Radiohead), jindy zasáhne vyšší moc a některé umělce už neuvidí nikdo. (Tak tě ten New York nakonec dostal, viď, Gile.

Doufám, že se o tebe tam nahoře starají hezky, když jsi tam teď novej...)

Moc dobře si pamatuju dobu, kdy vyšlo čtveřici System of a Down druhé řadové album Toxicity. Bylo to měsíc před útokem na World Trade Center, na gymnáziu v rodném maloměstě ho tenkrát poslouchali úplně všichni. O velkých přestávkách z něj ve školním rozhlase chtěly nechat zahrát i slečinky, které jinak při snídani hltaly Leoše Mareše a Patrika Hezuckého a o sobotách skotačily na místní diskotéce na ruské teen-kvazi-lesbičky Тату a jejich „floor-filler“ Нас Не Догонят. Přiznám se, že ani já tenkrát nebyl (a nejsem ani dnes) žádný (nu) metalista nebo hardrocker. Jenže i elektronik musí mít v telecím věku času od času možnost zaházet si mařenou, což na úderné, melodické a přesto dostatečně tvrdé skladby z Toxicity šlo více než dobře. Chop Suey!, Deer Dance, Aerials, Psycho, Forest a samozřejmě titulní Toxicity se staly hymnami mnoha měsíců a s přibývajícím časem se System of a Down stali jednou z položek pomyslného seznamu NVN – „nutno vidět naživo“.

Pak ale v roce 2005 vyšlo dvojalbum Mezmerize / Hypnotize, v rádiích rotovala protlačovaná cumel balada Lonely Day a já nabyl dojmu, 040

že „Systémy“ vyměkli a zaprodali se komerci.

Což byla částečně pravda, nicméně kdybych si tenkrát dal tu práci a obě desky aspoň jednou pečlivě poslechl, zjistil bych, že to s vyměknutím nebude tak žhavé. Během let se moje hudební směřování posunulo dál do elektronického světa, kde měly živé nástroje místo tak maximálně v sonických distorzích a hlukových zdech a nějaké akordy, nebo (nedej bože!) melodie pro mě byly buržoazním přežitkem.

O pár měsíců později navíc jakékoliv zpětné nasávání obou alb ztratilo význam, protože v srpnu 2006 System of a Down odehráli svůj poslední koncert, Serj Tankian rozjel sólovou dráhu a Daron Malakian založil s bubeníkem Johnem Dolmayanem vlastní kapelu Scars on Broadway. Možnost společného turné byla v nedohlednu.

Až po pěti letech, na konci listopadu 2010, kapela oznámila reunion a po sérii květnových koncertů v Kanadě a USA přišla v červnu na řadu i Evropa s prvním vystoupením v Itálii.

I kvůli okamžitému vyprodání jak berlínského, tak obou pařížských koncertů, zbyl Milán jako jediné nejbližší místo. Zbývalo koupit lístky, letenky a podle setlistů ze severoamerického turné naposlouchat skladby z odvrhnutého – ize dvojalba. Po téměř deseti letech se čtvrtek 2. června 2011 měl stát dnem odškrtnutí dalšího jména se seznamu NVN. Takže? Vzhůru do města drahejch křusek, dizajnovejch hadříků, bohovsky krásnejch Italek, našampónovanejch Italů a předraženýho piva, ragazzi!

*Milánský

večer nepatřil pouze System of a Down (kdyby nakonec hráli jenom oni, asi by si nikdo nestěžoval), ale také Anti-Flag, Volbeat, Sick of It All a Danzig. Pro fanoušky žánru zajímavý line-up, pro naši čtveřici – až na jednu výjimku punk/hardcore/metalové bezvěrce – španělská vesnice na italském severu.

Včasný příchod do areálu jsme tak vyměnili za kvapnou prohlídku města (Milánského dómu

SYSTEM OF A DOWN

aerials in the sky

a přilehlého okolí). Najít v centru plném obchodů s obuví a oblečením restauraci se ukázalo jako takřka nadlidský úkol. S myšlenkou, že šatit obyvatele Milána je nejspíš daleko snazší, než je živit, jsme v pozdním odpoledni zamířili do areálu Fiera Rho na okraji města, kde už to měli za sebou Anti-Flag a právě dohrávali Volbeat.

Pauzu před Sick of It All jsme využili k útoku na první řady, který nám však překazily zábrany s bodyguardy, nacházející se zhruba třicet metrů před podiem. Do „VIP“ prostoru mělo přístup pouze několik stovek šťastlivců, kteří dorazili do areálu v době, kdy se otvíral – tedy okolo poledne. Rána pod pás, ale na druhou stranu byla atmosféra (a zřejmě i zvuk) mezi těmi „méně rovnými“ daleko lepší než ve čtvercové ohradě před podiem. Během Sick of It All se nám podařilo ztratit jednoho člena výpravy, nechat se semlít několika zkušebními kruhy smrti a dostat se do ideálního prostoru mezi zvukaře a podium, takže koncert americké hardcoreové čtveřice lze z pohledu laika označit za podařený. Rozhodně podařenější než Danzig, kteří předvedli uondaný, nemastný neslaný set a jestli mělo jejich vystoupení sloužit jako ukázka toho, jak může být heavy metal a hardcore nudná záležitost, splnilo účel do puntíku. „I buy my crack, my smack, my bitch, right here in Milano…“

Když o půl desáté večer zaburácí do ticha začátek Prison Song, ozve se Serjovo šeptání a potom spadne obrovská černá opona a objeví se o něco starší a tlustší Serj Tankian, Daron Malakian, John Dolmayan a Shavo Odadjian, na chvíli zapochybuju, jestli těch deset let od Toxicity není příliš dlouhá doba… Jenže to už se Tankianův šepot mění v respektu hodný hrdelní skřek, mě uzamyká první z několika desítek moshpitů a je vymalováno. Čtyřicetitisícový dav řve jedněmi ústy „They’re trying to build a prison for you and me!“, všude kolem je REPORT: SYSTEM OF A DOWN

mayhem, jako by se nehrála první, ale poslední skladba, a Daron Malakian bryskně mění v refrénu Hollywood za Milano. Pochyby?

Tady někdo pochyboval? „Drugs are now your global policy, now you police the globe…“ Třetinu setlistu tvoří průlomová Toxicity a změny oproti koncertům v Americe jsou minimální. Sestavené to mají chytře. Za hodinu a půl stihnou šestadvacet skladeb – na přídavky se na tomhle turné nehraje –, bubeník John Dolmayan je v neuvěřitelné formě, Daron Malakian si čas od času neodpustí opičky a kromě Serje Tankiana je to on, kdo udržuje sympatickou komunikaci s publikem. Sehraní jsou dokonale; občasné výpadky ve zpěvu Tankian hned na začátku omlouvá problémy s hlasivkami a dodává, že mu v některých pasážích musí publikum pomoct (což by se dělo tak jako tak). Ovšem jestli dokáže přecházet mezi vysokými polohami, klasickým zpěvem, metalovým řevem a hrdelními skřeky tak lehce s hlasovou indispozicí, zaškobrtnutí jsou mu předem odpuštěna. „Pushing little children, with their fully automatics…“

Když byla řeč o vypomáhání publika – momentů, kdy se čtyřicet tisíc lidí proměňuje v jeden velký jednohlasý sbor, je nepočítaně, ale bezkonkurenčním singalongem se stává poslední půlminuta Deer Dance. Po závěrečném verši „I say, the little boy smiled, it’ll all be well“ poslední sloky podium ztichne a následné „Pushing little children, with their fully automatics, they like to push the weaker on“ je zcela v naší režii. Epický okamžik, se kterým se bude skleróza vypořádávat jen velmi těžko. Většina skladeb, které ten večer zazní, má svůj pevný začátek a konec, což ale neplatí o skladbách Question!, Suggestions, Psycho (se skvělým Malakianovým psychedelickým sólem na kytaru) a Chop Suey!, které na sebe plynule navazují a tvoří jednu z nejsilnějších pasáží setlistu. Následující slaďák Lonely Day může vyznít nepatřičně, ale z praktického hlediska – zaplaťpámbu za něj, společně s úchvatnou baladou Lost in Hollywood a singalongovou Aerials se člověk může nadechnout, napít a sebrat síly na další moshpit. Ten na sebe nenechá dlouho čekat, protože na řadě je pogo hymna Bounce… Italové se ukazují jako naprosto nezničitelní punkeři, kteří si snad energii na tenhle koncert šetřili celých šest let.

Zvukař bohužel neodvádí bezchybnou práci, vokály jsou oproti nástrojům utopené, čemuž REPORT: SYSTEM OF A DOWN

nepřidává ani téměř nepřetržitý zpěv/řev lidí kolem vás, zato osvětlovači zasluhují absolutorium. Kromě klasického podiového osvětlení, perfektně synchronizovaného s rytmem i melodiemi, se nad kapelou čas od času vznáší i dva speciální závěsné čtverce plné stroboskopů a ostrých bílých světel a dotvářejí už tak monumentální scenérii. Když napíšu, že bez světel by byl zážitek z celého koncertu poloviční, nejsem daleko od pravdy. „My cock is much bigger than yours…“

Na System of a Down je sympatické, že se neberou vážně a nedělá jim problémy odlehčit atmosféru nějakým vtípkem, změnou hlasu do fistulky nebo směšným tanečkem, přestože ještě před chvílí do toho řezali hlava nehlava.

O výstavním metalovém „zpěvozvracení“, které Serj Tankian zvládá opravdu mistrně hned v několika polohách, nemluvě. Přechody od klidných, rozjímavých pasáží do zběsilého hoblování mají secvičené mistrně a navíc je hrají se zjevnou radostí. Většina skladeb, které zazněly, se od studiových verzí příliš nelišila, pár výjimek se ovšem našlo a tou nejvýraznější byl úvod nekompromisní úderky Cigaro.

O ten se postaral Malakian procítěným vybrnkáváním na kytaru, doprovázeným sólovou recitací romantického charakteru, ovšem s textem z opačného pólu: „My cock is much bigger than yours, it will make you walk on all fours, with a feeling so pure, ohh, baby. Can’t you see that I love my cock! Can’t you see that you love my cock too. And I love you…“ Nastala chvíle ticha, následovaná nekompromisním odpalem už regulérního začátku „cigára“, což rozpoutalo další moshpitové šílenství po celém areálu.

Devadesátiminutovou smršť, na kterou svítily hvězdy červnového nočního nebe, zakončili skočným cukříkem, při kterém se ještě naposled vokálně i pohybově vyřádili (v tomhle si Tankian s Malakianem nezadá), Dolmayan po děkovačce rozmetal paličky do publika a byl konec. Přídavek se nekonal. Zbylo jen slastné hučení v uších, rozlámané tělo plné pomalu se vybarvujících modřin, propocené oblečení, jako kdyby člověk stál hodinu v tom největším lijavci, a hlavně euforický stav mysli.

Evropské turné System of a Down bylo odstartováno ve vší parádě a já v té chvíli jen tiše záviděl těm, kteří měli tenhle zážitek teprve před sebou.

041

rEPORT dEUS (BEL) 1. 6. 2011 RELENTLESS GARAGE, LONDÝN, UK TEXT PAVEL VULTERÝN FOTO steve gullick

1. Já jsem Pán, tvůj Bůh, nebudeš mít jiné bohy mimo mne.

2. Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět, ani tomu sloužit. Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, Bůh žárlivě milující. Stíhám vinu otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kteří mě nenávidí, ale prokazuji milosrdenství tisícům pokolení těch, kteří mě milují a má přikázání zachovávají.

3. Nevezmeš jména Božího nadarmo.

4. Pomni, abys den sváteční světil.

5. Cti otce svého i matku svou, abys dlouho živ byl a dobře se ti vedlo na zemi.

6. Nezabiješ.

7. Nesesmilníš.

8. Nepokradeš.

9. Nepromluvíš křivého svědectví.

10. Nebudeš dychtit po ženě svého bližního.

Nebudeš toužit po domě svého bližního ani po jeho poli ani po jeho otroku ani po jeho otrokyni ani po jeho býku ani po jeho oslu, vůbec po ničem, co patří tvému bližnímu.

Jak jinak začít text o kapele, která si říká bŮH, než sepsáním pravidel hry? Pravidla jsou v životě důležitá. Nejen proto, abyste dosáhli toho, po čem toužíte, ale aby bylo snadnější zpětně vystopovat, kde jste udělali chybu. A dEUS udělali spoustu chyb.

Chyba č.1

Nemůžete čekat, že budete brát jméno boží nadarmo a za odměnu vyprodávat stadiony a peníze přehazovat vidlemi. Rouhat se nemá! Je to stejné, jako když hrajete Supermana: najednou koukáte, že nemůžete nejen létat, ale ani chodit. Nebo začnete článek desaterem a pak se divíte, že jste druhý den bez práce. Pravidla jsou od toho, aby se dodržovala. A rouhání je od toho, aby se nerouhalo.

Chyba č.2

Představte si, že se chystáte prorazit ve světě populární hudby a jste z Belgie. To byste stejně dobře mohli začít vyrábět zmrzlinu z hlemýžďů. A mohla by to být setsakra dobrá 042

zmrzlina! Jenže lidi se přes některé věci prostě nedokážou přenést. Stejně jako by při každém olíznutí kornoutu místo na lahodnou chuť smetany (a konzervantů) mysleli na dlouhou čárou slizu, budou donekonečna plácat Toma Barmana po zádech, jak má roztomilý přízvuk a jak je super, že to umí i francouzsky. Ovšem jakmile za ním zaklapnou dveře, začnou se vyptávat všech okolo, co že to ten divoch z Antverp vykládal, protože mu vůbec nebylo rozumět. Kdepak, z Belgie to je do Anglie mnohem dál než těch sto kilometrů vzdušnou čarou. Ale pořád je to mnohem blíže než třeba z Čech, a tak se dEUS mohou alespoň honosit titulem první belgické nezávislé kapely podepsané velkým mezinárodním vydavatelstvím (Island Records, potažmo Universal).

Chyba č.3

Nemůžete, nesmíte a za žádných okolností není dovoleno začít první desku největším hitem vaší kariéry. Co budete dělat dalších dvacet let v hudebním byznysu? Prodávat hlemýždí zmrzlinu? Přesně tohle se dEUS povedlo. Jejich první deska Worst Case Scenario vyšla v roce 1994 a jako druhá skladba na ní se nachází Suds & Soda. V době, kdy civilizovaný svět válcovala grungeová horečka, si Belgičani dovolili něco odvážného. Sice nahráli singl plný nabustrovaných kytar a agresivního rocku, ale jako signifikantní nástroj použili housle. Napsali totální hymnu a prohlášení nezávislosti jedné generace undergroundu.

Napsali písničku o tom, jak se v Belgii v pátek večer chlastá.

Sílu písničky Suds & Soda jsem si ověřil na vlastním podvědomí. V dobách bez internetu bylo objevování muziky dobrodružství. Když jste slyšeli něco, co se vám líbilo, vypátrat to nebyla otázka okamžiku, a to i při nepravděpodobné shodě okolností, kdy se vám podařilo zjistit jméno skladby, desky nebo dokonce interpreta. Věřte nebo ne, mělo to kouzlo, protože pocit vítězství, když jste se k tomu konečně po týdnech nebo i měsících dohrabali a mohli audiokazetu půjčenou od kamaráda kamaráda triumfálně zasunout do svého ze západního Německa dovezeného dvojčete, byl roven snad jenom dobře provedené fatality v Mortal Kombat. Možná to bylo i lepší. Jedna z cest, jak po hudbě pátrat mimo omezený

dEUS

pravidla hry okruh kamarádů (kteří beztak poslouchali blbosti), byly hudební magazíny v televizi. Jenže když jste byli dětmi z proletářské rodiny, nemající satelitů, potažmo německé MTV, ani tento zdroj nebyl ideální. Změnil to až příchod druhé soukromé televizní stanice, která si v té době říkala FTV Premiéra, později Premiéra TV (dnes Prima TV). Její přínos nebyl převratný, ale napořád jí budu vděčný za jednu věc.

Pořad se jmenoval Sosákova Pětka a jednalo se o souvislý tříhodinový blok hudebních klipů, který se vysílal každý všední den odpoledne.

Jistě, každá dobrá věc s sebou nese skryté zlo (doufám, že když nic jiného, alespoň tohle vás George Lucas naučil), a tak daní za nepřeberné množství neznámých interpretů byla legitimizace takových moderátorů, jakými jsou Bořek Slezáček nebo, Bůh suď, Pavel Anděl. Zlo bylo vyváženo tím, že jste mohli po návratu ze školních lavic zasednout před televizní obrazovku a každé tři minuty objevit něco nového.

Jak šel čas, pořídili jsme si videorekordér, a tak jsme nemuseli celé odpoledne dřepět před televizí, ale mohli jsme si dělat záznamy a pak jen prosvištět to zajímavé. Jednoho teplého letního podvečera jsem přišel domů a zatímco mi máma látala rozedřená kolena, já jako obvykle přetáčel tři hodiny obrazu zrychleně dopředu.

Henry Rollins – Liar – znám, RHCP – Under the Bridge – znám, ??? – ??? Dva kluci se drží za ruce, jeden z nich má v ruce kytaru a ten druhý se za frenetického opakování něčeho, co může být stejně dobře „párek“ jako „dárek“, tluče do břicha. Ale video nemá žádný popisek.

Neznám jméno písničky, desku, kapelu... nic.

Trvalo asi dva týdny, než jsem ho ukázal všem svým hudbymilovným kamarádům, ale jediné, na čem jsme se shodli, bylo, že Pearl Jam to nejsou, protože Eddie Vedder by se nikdy nikoho takhle nedržel za ruku. Viděl jsem ten klip asi milionkrát, naučil se ho foneticky přezpívat a se zlomeným srdcem se vzdal naděje, že někdy zjistím, kdo skladbu natočil.

Uteklo ne pár, ale mnoho let. Internet se stal běžnou součástí našich životů stejně jako DC++. Peer to peer sdílení dat mě svého času fascinovalo, protože kromě praktické roviny věci, kdy jste našli všechno, co jste hledali, to podprahově nabízelo i ukojení jistého voyeurismu. Toužíme se vrtat v soukromí těch druREPORT: dEUS

043

hých, aniž by o tom věděli (což je základním stavebním kamenem sociálních sítí). A může se klidně jednat jenom o část dat, kterou vám jejich majitelé sami zpřístupní. A tak jsem jiného teplého letního podvečera zase brouzdal diskem někoho na druhém konci světa a stahoval všechno, co mi přišlo zajímavé jménem, až jsem narazil na složku jménem dEUS. Pamatuji si moment, kdy jsem si Suds & Soda pustil poprvé – cítil jsem se, jako bych cestoval časem a tuhle konkrétní informaci si zpětně daroval. A navždycky zaplnil prázdné místo v duši, které ve mně nechalo to proklaté video. Časové linie se narovnaly, chybějící fragmenty doplnily a já mohl spokojeně umřít. Nestalo se tak, ale čerstvě jsem vlastnil kompletní diskografii kapely, kterou jsem miloval už strašně dlouho. Jenom jsem o tom nevěděl.

Chyba č.4

Zřejmě největší chybou, které se dEUS dobrovolně dopustili, je jejich nezařaditelnost.

Počínaje první deskou a konče s každou další (dvacet let existence, čtyři roky u ledu, pět alb, nové hotové) se jejich hudební styl nedá shrnout jedním slovem. Je tam rock stejně jako punk, jazz, pop nebo folk a hip hop. I když to zní divně, všechno dohromady to divné vůbec není. DEUS mají soudnost a umějí namíchat pozoruhodný koktejl, po kterém se nepozvracíte. Ale marná sláva, ostrovní tisk si je nedokázal zaškatulkovat, a tak jim nikdy nedal šanci prosadit se na úrovni, kterou by si zasloužili. Nakonec je sice zařadil (po úmorném brainstormingu) do kolonky art rock, ale to je tak trefné, jako byste modré začali říkat žlutá – barva to sice je, ale když budete chtít popsat nebe, taky se na něj nejdříve nevymočíte.

by kromě čísla 3, takže vám zaručuji, že to je naposledy, co o nich slyšíte. Chvilku před devátou vyklidili pole a na minipodiíčko se nasypali dEUS, dlouho očekávaní a vřele přijatí. Jednou z mála výhod toho být nejvíce nedoceněnou kapelou na světě je, že většina vašich fanoušků jsou hardcore na celý život – od pohledu na dlouhý život, věkový průměr čtyřicet. Tom Barman a spol. do Londýna nejezdí ani zdaleka tak často, jak by bylo potřeba, a tak když už dorazí, vědí, jak v tom chodit. Set sestaví jako průřez celou kariérou, promyslí dramaturgii, čili ho dobře vygradují, a ještě u toho všichni kouří jak fabriky. Barmana jsem naposledy viděl na koncertě v Praze bratru nějakých pět let zpátky a ten rozdíl mezi 35 a skoro 40 je na něm pekelně znát. Zpočátku jsem měl pocit, že sleduji mix Eddieho Veddera bez sex appealu a Bruce Springsteena bez charismatu, ale s přibývajícími minutami ze sebe oklepával slupky jako cibule... A po chvilce už jste se dívali na barového povaleče s kytarou par excellence.

*dEUS * *mají hezký zvyk, že s sebou po světě vozí

Pánové byli ještě trochu ztuhlí z autobusu, a tak set zahájili skladbou Little Arithmetics. A težko mohli vybrat něco lepšího. Jsem přesvědčený, že obyčejná písničková rovina jim a Barmanovu hlasu vždycky slušela nejvíce. Pomalý houpavý rytmus, jemná kytara, zpěv spíše šeptaný než mluvený, skvělý začátek. O moment překvapení jsem se úmyslně okradl sám, když jsem jejich bitevní strategii vyzvěděl zvukaři přes rameno. Ale jedna věc je vědět, co boží bojovníci hodlají udělat, a věc druhá je vyrovnat se s následky toho, jak to udělají. Nicméně zjištění, že nevynechají Instant Street nebo Bad Timing potěšilo. Co mě až tak nepotěšilo, bylo zjištění, že se na setlistu nachází alespoň pět kousků, které si nejsem schopen nikam zařadit, a nedej Bože nebudu mít na chvíli něco pod kontrolou.

Jak se později ukázalo, jednalo se o ochutnávky z nadcházející desky Keep You Close, která by měla vyjít v září a mimo jiné se na ní objeví hostující Greg Dulli. Toho si s sebou Belgičané bohužel nepřivezli, ale z nových kousků se dá usuzovat, že deska bude tvrdší a rockovější a celkově se kapela ubírá směrem nastaveným poslední nahrávkou Vantage Point z roku 2008.

To může být zpráva stejně tak dobrá jako špatná, záleží na tom, jaký máte vztah právě k této desce. Nicméně hity, které by zajistily rádiové rotace, raději nečekejte.

jiné belgické kapely a snaží se jim pomoci. Tentokrát padl los na seskupení jménem Baltazar.

Jsou mladí, zní trochu jako dEUS a v duchu výše sepsaného manuálu udělali všechny chy-

Průlom směrem k publiku se podařil se skladbou The Architect, která na večírcích láme ledy tak spolehlivě, až to smrdí kalkulem. Pro

Všechny tyhle chyby a prohřešky proti dobrým mravům podlézavosti vyústily v to, že o dEUS můžeme směle hovořit jako o jedné z nejvíce nedoceněných kapel nejen v Evropě, ale i na světě. A jsou to právě tyto důvody, proč jsem jednoho teplého skoroletního podvečera vyrazil do Relentless Garage, klubu o kapacitě šesti set diváků, namísto do prostoru, který by si jejich muzika zasloužila. Malou útěchou mohlo být, že vyprodáno bylo dlouho dopředu.

044

dEUS to není typická písnička, ale je skvělá a ve čtyřech minutách dokázala téměř ze startu roztančit celý klub. Jelikož jsem věděl, co přijde, staly se pro mě další minuty jen čekáním na Instant Street. Myslíte, že existuje něco jako dokonalá skladba? Něco, co opíše váš život v prostých akordech a ještě vám zahraje bolest v těle. Nerad generalizuji a vím, že hudba je subjektivní záležitost, ale pro mě je právě Instant Street perfektním příkladem.

Nemajíce banja, zazněla jako jediná akusticky, což ji rozhodně nedělalo tišší nebo klidnější, a v závěrečné gradaci se do toho opřeli tak, že Garage měla co dělat, aby jí neulétla střecha.

Bylo překvapivé, jak moc rockový koncert to byl, a kdybych dEUS neměl opravdu dobře naposlouchané, asi bych některé skladby stěží poznal. Nechce se mi to napsat, ale snad mi to přišlo až moc nahlas, což nemůžu vyčítat kapele, ale spíše svým letokruhům. Proto jsem uvítal Smokers Reflect, která ukázala, jak silně lze znít v křehkých momentech. Hudba dokáže vyvolávat vzpomínky mnohem lépe než jakékoli fotoalbum a střepy někdy neznamenají štěstí, ale že se něco rozbilo. Set zakončili Bad Timing, na jejíž hlasitost si nestěžoval ani fotr jako já. Klaas Janszoons ji začal na housle, ale protože si rychle uvědomil, že neví, co z ní by na ně hrál, skočil za klávesy a za nimi strávil zbytek koncertu. Než došlo na to, na co muselo dojít. Úplně poslední, schovaná na konci přídavku.

Klaas si vzal teatrálně nástroj, přiložil a vykouzlil ten nejodpornější skřípot, který se mu z houslí podařilo vymáčknout. Celý klub se v jediný okamžik proměnil v peklo, ale jako... skutečné peklo. Kotle, vidle, plameny... všecičko. Každý se snažil tančit, skákat nebo jenom kopat na hlavě toho druhého a najednou bylo úplně jasné, že všichni mají nějakou tu VHSku s klipem dEUS, něco, co vám nikdo nikdy nesmaže. Bral jsem luxusní tečku jako důkaz, že se kapele v Londýně líbilo. Nemuseli ji zahrát, ale chtěli fanouškům poděkovat za těch dvacet let, a je pravda, že publikum si to zasloužilo.

Taky je otázka, jestli by Barmanovi někdo před klubem nezlámal nohy, kdyby ji vynechali.

Lidi se snažili vyřvat kapelu zpět na podium ještě dalších deset minut, ale pro štramáky už bylo po všem. Bylo mi líto, že kapelu, jako jsou dEUS, nemůžu sdílet s mnohem, mnohem více lidmi, a že aspoň jednou jedinkrát bychom nad nějakým tím rouháním mohli mávnout rukou.

Co? Bože!?

REPORT: dEUS

dEUS

REPORT: dEUS

045

REPORT PITCHFORK MUSIC FESTIVAL 15. – 17. 7 2011 UNION PARK, CHICAGO, USA text JASON ORLOVICH PŘEKLAD BRo foto ANNA CAMPBELL, carla gillis

Jestli se hudba v roce 2011 v čemkoli podobala počasí minulého víkendu, dala by se nazvat nepohodlnou: horkou, vlhkou a mživou. Jinými slovy, klasické chicagské léto promítnuté do zvuku zaplaveného vlnami vazeb a delayových efektů. Pitchfork nemusí ovládat hudební produkci, ale rozhodně diktuje hudební vkus jako nikdo jiný. V roce 1995 ho založil Ryan Schreiber jen jako pokojíčkový e-zin, který ale v průběhu let vykvetl do kulturního tempometru, jemuž se svěřuje kurátorství mezinárodních podií od All Tomorrow’s Parties v Británii až po Primavera Sound v Barceloně či, letos poprvé, podzimní festival v Paříži. Pitchfork si navíc vydobyl pozici, ze které může pohodlně potápět čerstvé nahrávky z jakéhokoli labelu. Ve správných rukách je takový vliv mocný a přínosný – stává se hláskou rostoucí alternativní (a digitální) generace, ba celého národa. Zároveň se z něj stalo něco, proti čemu kdysi sám brojil – nejsilnější mediální outlet a standard hudebního vkusu slepých následovníků.

Pitchfork Music Festival se každoročně odehrává v chicagském Union Parku umístěném na kraji západních čtvrtí. Třídenní událost se od roku 2006 orientuje především na návštěvníky, ne na sponzory nebo radiové stanice či kapely z major labelů. Za těch pár let se specifika a rozložení areálu častokrát změnila, ale jedno zůstalo společné – zvané kapely a interpreti jsou současní a neokoukaní. Bez ohledů na předešlé ročníky. Festival nemá nic společného s těmi známými v Evropě, ani s putovními událostmi zaplacenými korporátním sponzorem. Festival Pitchforku je oslava odpracovaných měsíců za poslední rok a její vý046

DAN BEJAR (DESTROYER)

bez přídavků

sledky jsou pozoruhodné stejně jako podivné. Čísla mluví sama za sebe; 54 000 lidí ve třech dnech, tři stage, zdravá dávka místního jídla, plakáty a jiný původní merch od FLATSTOCK a Coterie (americké neziskové organizace specializující se na výrobu plakátů a jinou vizuální propagaci umění, především hudby a divadla – pozn. překl.). Letos se tam objevila i nabídka veganského jídla a stánky nezávislých knihkupců.

Tyhle drobnosti se můžou všem, kteří znají punkové festivaly různě po světě, zdát samozřejmé, ale americké publikum není na takovou nabídku zvyklé. S těmito premisami začal ve tři hodiny v pátek odpoledne šestý ročník.

jící. Battles scházela energie, kterou ničili kluby po celém světě; Thurston si s sebou na podium přinesl stojan na noty; a Pollard se svými Guided

by Voices byli až příliš hodní. Guided by Voices se loni vrátili se svým „classic lineup“, a i když je vždycky skvělé vidět je naživo, jejich současná forma zůstává hodně pozadu za bájnou sérií posledních vystoupení v Chicagu. V zákulisí jsem zaslechl: „Jo, s tím kytaristou jsem chodil na střední.“ Guided by Voices budou žít navěky – dokud bude kolem Pollard, neúnavný dobrodruh rocku a občasný génius –, ale valná část jejich setlistu byla tak povědomá, že se nedalo než (zbytečně) vzpomínat.

Pátek, 15. července

Naopak, James Blake hrál pro fanoušky, kteří jej z větší části určitě viděli poprvé. Diváci šíleli, ale na zpěvákově glitchovém r’n’b je něco sentimentálně zastaralého, a to rozhodně neschová za žádné pozlátko. Black se nepochybně bude pár let držet na scéně, jeho kanyewestovský potenciál pro stadiony jen tak nevyprchá – zůstane sedět spolu s ním za klavírem.

Pátek, klid před bouří a správné naladění na víkend. Když dohrávala EMA, lidi stále přicházeli. Temné, znepokojující kytary proti pražícímu slunci. Jak se velmi správně v jednom reportu psalo, Eriku M. Anderson (polovina nyní nefunkčních Gowns) dělí od vynikající desky jenom dobrý producent, který by ji pomohl dopilovat zvuk. Ne všichni její hudbě rozumí.

TUnE-yArDs takový problém nemají. Jasný favorit dne, který hrál na opačném konci parku, ponořený do stínů pod krovy stromů. Merrill Gurbas od svých raných show v New Yorku pořádně vyrostla a upsala se 4AD. Zasmyčkované bicí i vokály a Gurbas s pomalovaným obličejem, paví královna panství svého podia, hrubě hrabala do strun ukulele, podpořená jen basou a občasnými dechy. TUnE-yArDs sbírá zkušenosti, stává se reinterpretací africké hudby z amerického předměstí. Jedna z nejupřímnějších a nejuvolněnějších účinkujících vůbec.

Podobný pocit zanechali i Battles, Thurston Moore a Guided by Voices, jejichž sebevědomí se opírá o roky strávené v příkrovech undergroundu. Koncerty to ovšem byly nečekaně nevynika-

Animal Collective, páteční headline, předvedli nejsemknutější set za dobu, co je sleduju. Po návratu Joshe Dibba (aka Deakin) začali opět vystupovat jako čtveřice a zase zní jako kapela. Noah Lennox (Panda Bear) od povinností za bicími nikam nepřebíhá a stejně tak Brian Weitz (Geologist) zůstává napevno za krabičkami, ať už s nimi dělá cokoliv. Animal Collective od desky Merriweather Post Pavilion, která zpopularizovala glitchový bordel masám, přestali být považovaní za sebranku freaků, kteří se jenom nudili. Hráli během západu slunce, pod podiem, obklopeni lidmi a kusy uměleckých rekvizit a soch. Bez přídavků.

Sobota, 16. července

Sobotní počasí asi nejlépe sedlo k hudbě Woods, brooklynské party zodpovědné za REPORT: PITCHFORK

047

048

TUnE-yArDS

znovuuvedení estetiky lo-fi do indie rocku.

Pod podium se nahrnula spousta lidí, ale netuším, kolik z nich bylo připravených na osobitý jam, který kapela předvádí. Samozřejmě že zahráli své nejlepší kusy, ale měli se pokusit napodobit něco z živé intenzity No Age, kteří se do plenéru hodí víc. Právě při jejich setu se festival dočkal prvního mosh pitu. Je pokaždé zvláštní sledovat, s jakým nadšením podobní floutci přelévají punkovou syrovost do mladické bezstarostnosti. Rozbili pár lidí, vypnuli aparát a odkráčeli z podia. Ani ne 40 minut.

Podobně i OFF! školili, jak se má vystupovat a zanechat po sobě stopu. Losangeleský kvartet vedený Keithem Morrisem (Black Flag, Circle Jerks) zpumelil dav u Blue Stage. Morris mezi písničkami nadával na všechno od expresních pokladen v supermarketech (nesnáší) až po focení mobilem (víc nesnáší). Bylo nemožné neobdivovat takhle neuvěřitelně poctivou kapelu, tím spíš během víkendu, který se mihotal v oparech nostalgie. OFF! nejsou večerní tancovačka pro každého, ale je vždycky hezké vidět ztahaného psa Morrisova formátu, jak si to pořád dává. Takže si kupte jejich desku nebo skočte na koncert, až pojedou kolem. A dělejte si poznámky. (Ne do mobilu – pozn. překl.)

To samé platí i pro The Dismemberment Plan, i když jejich comeback je plánovaný jen na mžik. Všemi zbožňované washingtonské dynamo to zabalí po turné k reedici úspěšné desky Emergency and I. Travis Morrison a spol. sice můžou být rozhádaní se zbytkem emo scény konce 90. let, ale i tak předvedli jeden z nejpovedenějších a nejhutnějších setů festivalu. Angažovaně, profesionálně, přirozeně a zábavně – tuhle kapelu že všichni postrádají? Důvody jsou nasnadě.

Největším překvapením byli Destroyer. Tajemná osmičlenná mašinka, čítající hráče na trubky a flétny a vedená Danem Bejarem, se nenechala zastrašit zkušenějšími kapelami a zněla o dost výhružněji než mnohé z nich. Bejar, celý v bílém a s rozcuchanými vlasy, přecházel po podiu a prokousával se celou svou textařskou kariérou před překvapivě vnímavým publikem.

Milion slov ve slokách odříkával s dechberoucí jistotou. Bejar nikdy nebyl sólově moc přesvědčivý, prošel velkou proměnou.

S tímhle na paměti bylo dobře, že po Destroyer na Red Stage následoval DJ Shadow; publikum si potřebovalo dáchnout, než sobotu REPORT: PITCHFORK

uzavřeli vynikajícím setem Fleet Foxes. Šestka hráčů ze Seattleu byla pro podobná venkovní vystoupení stvořená a od svých začátků k nim směřovala, navzdory svým jemnocitným vokálním harmoniím. Publikum na ně bylo dobře připravené a bylo to znát; zpívalo si s kapelou snad každý verš. Výsledek byl bezchybný a vzhledem k tomu, co si lidé od horkého letního večera mohli přát, až populistický.

Neděle, 17. července

Neděle se ukázala jako daleko nejteplejší den – a hudebně nejnapěchovanější. Odpoledne mezi zkrachovalým Arielem Pinkem a médii honěnou crew náctiletých raperů Odd Future nabídlo nejlepší chvíle celého víkendu. The Fresh and Onlys jsou pořád jedna z nejlepších garážovek v Americe (nebo aspoň San Francisku), což je to nejmenší, co se o nich dá říct; i přes to zpěvák Tim Cohen skromně podotkl, že „dneska tady hraje spousta lepších kapel, tak je nevynechejte“. Většina repertoáru kapely nejlépe funguje za zavřenými dveřmi menších klubů, ale publikum je podrželo a viselo na nich s takřka zatajeným dechem. Na druhou stranu, viděl jsem spoustu lidí nosit něco z jejich merche, takže asi věděli, co čekat.

Něco podobného se dá říct i o valachovi maštale Matador. Kurt Vile s dlouhými vlasy a španělkou byl jako trip srovnatelný jedině s Cohenovým tričkem Grateful Dead. Vile je výborný showman, J Mascisovi podobný nejen hrou na kytaru, a s The Violators v zádech se mu podařilo přilákat obrovské publikum.

Pitchfork v průběhu let hostil mnoho zajímavých spolků, ale pravděpodobně žádný z nich nebyl tak současný, jako Odd Future Wolf Gang Kill Them All, losangeleští teenageři, jejichž živá vystoupení a internetové životy vyvolávají reakce volající po jejich bojkotu, případně úplném zákazu – dobrá PR, samozřejmě.

Naživo předvedli poctivou show, vyhajpovanou, ale opředenou hity. Tyler the Creator byl většinu času pohodlně usazen s růžovou sádrou na noze. Pod reflektorem stejné barvy.. Škoda, že tahle show je postavená především na nepředvídatelnosti jejích aktérů.

Pak přišly sázky na jistotu: veteráni Superchunk a budoucí veteráni Deerhunter. Žádné překvapení se nekonalo, bezchybně zahrané skladby buď vyvolávaly euforii ve vlnách, nebo prohlubovaly depresi, záleželo na aktuálním rozpoložení (v parném odpoledním

slunci). Toro y Moi v dobrém uspával před HEALTH, jejichž koncert byl jako ledová sprška po neklidném spánku – bylo na čase vstát na TV on the Radio.

TV on the Radio coby sumarizace všeho předchozího. Byli uvolnění, když potřebovali, i tuzí, když si o to jejich písně říkaly. V dozvucích šla jasně slyšet garážovka, ze které se před více než deseti lety začali klubat. Když jsem je viděl poprvé ve Williamsburgu, zanechali ve mně pocit hodně neutřepané skupiny s nevyváženou show.

Bylo to způsobeno i velmi omezeným aparátem, kterým tehdy disponovali. Vyrostla z nich ale jedna z nejcharismatičtějších kapel naší doby, živelní bojovníci a jejich průbojný moloch.

Pitchfork se stal ztělesněním málem všeho myslitelného v rapidně se měnícím digitálním světě hudby. Haters gonna hate, a kritici tak budou tvrdit, že původně pokojíčkový server si uzurpoval zbytky snah o nezaujaté sdílení hudby s těmi, kteří mají zájem. Ba co víc, že de facto zablokoval kanály, kterými měla přirozeně vést cesta k posluchačům. Jiní budou tvrdit, že má sílu a takřka neomezené možnosti k prosazení nových kapel pod nálepkou „Next Big Thing“, čímž nutí fanoušky i hudebníky k jednotnému vkusu, podle drah tendenčních a rychle překonaných mikrotrendů. Pitchfork se ale za nic neomlouvá, ani by neměl, a trvá na tom, že při všem, co dělá, má na paměti především fanoušky. Těžko se to dá zpochybnit, důkazem je mimo jiné právě proběhlý festival – i venkovní události mohou šlapat podle jednotného cíle, navíc bezpečně, a může se jim dařit přilákat i „řadové“ posluchače.

Co jsem si z letošního ročníku odnesl především, nejsou jen nově objevené kapely, ale zážitek z koncertů skupin, které svou hudbu dělají poctivě, a sdílená radost, která na festival přilákala jak mladé fanoušky, tak hudební publicisty. Od OFF! přes Destroyer až po TV on the Radio jde o kapely, které mají co říct, aniž by se slepě ohlížely na zajeté standardy či škatulky, do kterých by se mohly napasovat.

Kouzlo celé události spočívá v tom, že se tyhle kapely podařilo dát dohromady; i když se vše odehrávalo na prostranství dvou prašných softballových hřišť kdesi na Středozápadě.

Boom klávesové hudby a chillwaveu z Brooklynu a pokojových studií napříč Amerikou smete nadcházející zima.

Jenže letos, letos zase vyhrálo léto.

049

BON IVER

recenze PETER MURPHY | 052 BON IVER | 054 KOMUNISTI | 056 ZKOUŠKA SIRÉN | 057 SEPULTURA | 058 KVěty | 059 eddie vedder | 060 amon tobin | 062 joe LALLY | 064 kreng | 065 liturgy | 666 gang gang dance | 067 obits | 068 grouper | 069 vaz | 070 pipes and pints | 071

050

FULL MOON #16

FULL MOON #16

051

shora sbíraná smetánka

RECENZE PETER MURPHY (UK) NINTH (NETTWERK, 2011) TEXT MARTIN KOZUMPLÍK FOTO nettwerk pr

Peter Murphy je soundtrackem mého dospívání a kazeta s jeho prvními dvěma alby byla na konci hodně obehraná. Zkopíroval jsem ji od svých osvícených kamarádů spolu s dalšími hrdiny tehdy populárního labelu 4AD – útočiště melancholie a temných stínů – Cocteau Twins, Dead Can Dance, This Mortal Coil a především Bauhaus. Skupiny, která v čele s Peterem Murphym formovala post-punk, nebo chcete-li gothic rock. Žánr, který později komerčně proslavili Sisters of Mercy, The Mission, Fields of the Nephilim. Temná atmosféra, hororové rekvizity, duševní choroby a děs.

Ale také pocity odcizení (Joy Division), únava z punkové ignorance (Siouxsie and the Banshees) a heroin (The Cure, The Birthday Party).

Bauhaus přicházejí s upírskou image hned na prvním singlu Bela Lugosi’s Dead. Koncertní provedení je naprosto šokující: na kost vychrtlý zpěvák vřeští a kvílí, zmítá se v epileptických pohybech, nabílená tvář nepříčetně civí do reflektoru, stroboskopy, černý plášť. Nemrtvý Ziggy Stardust. Paralela s Davidem Bowiem je na místě – ostatně Ziggy Stardust je úspěšným singlem Bauhaus z jejich posledního alba a ve filmu Tonyho Scotta The Hunger se oba potkávají. Bowie jako upír na lovu v publiku, Murphy na podiu vyvolává ducha Bely Lugosiho.

První album Bauhaus s názvem In the Flat Field (1980) bylo zároveň prvním počinem nově založeného 4AD a žánr už nikdy nezažil lepší nahrávku. Tohle byla čistá esence šílenství, halucinace, zlo, zlo, zlo. Bez šance uniknout. Úvodní Double Dare nastaví laťku hrůzy hodně vysoko a strašidelná jízda je zakončená devastující klaustrofobickou Nerves, kde zpěvák ryčí mantru „Nerves like nylon, nerves like steel“. Skladbou Double Dare jsme kdysi začínali gotickou rockotéku v jednom brněnském 052

klubu a nějaké mařenky nás přišly prosit, jestli to nemůžeme ztišit. Ztišit? Přišly jste na gothic rock, tak tady ho máte!

Jestli Joy Division dokázali na obou svých albech zhmotnit pocit odcizení a beznaděje, Bauhaus na svém mistrovském debutu spolehlivě míří za zdi Arkhamu mezi nejtěžší psychopaty. Ostatně, nezkoušejte si po sobě pustit Closer od Joy Division, prvotinu Bauhaus a Pornography od The Cure. Obzvláště pokud máte sebevražedné sklony. Blackmetaloví bubáci se můžou jít zahrabat. Bauhaus se rozpadli po čtyřech letech a čtyřech albech prakticky na vrcholu, poslední Burning from the Inside (1983) je komerčně úspěšnou kolekcí hitů. * Frontman Peter Murphy se na sólových albech odklonil od gotické stylizace a natočil písničková alba Should the World Fail to Fall Apart (1986) a Love Hysteria (1988), obě v lehce melancholickém tónu a bez zbytečné žánrové zátěže, ve kterých nechává především vyznít svůj sametový baryton. Love Hysteria překonává prvotinu na celé čáře, Indigo Eyes a Dragnet Drag se budou líbit vám i vašim babičkám. Ten hlas! Murphy nemá nijak zvlášť široký rozsah, ale jeho pevně znělý vokál se zarývá pod kůži. Následující album Deep (1990) vyšlo po revoluci, takže bylo snadné vypůjčit si jej na cédéčku v tehdy dobře vybavené půjčovně Indies. Mistrovské dílo. Od prvních tónů je jasné, že tentokrát sází na rockovou přímočarost, silné melodické linky... a zase ten hlas!

Jako když vrní kocour. Vrnění zaujalo hlavně za oceánem, singl Cuts You Up se vyšvihl na první místo americké hitparády. Bez singlu Strange Kind of Love si nedokážu představit žádný koncert a skladbu později Murphy nahrál se svým velkým obdivovatelem Trentem Reznorem, s jehož Nine Inch Nails byl na turné sólově i při reunionu Bauhaus v roce 2008.

Teď je místo na pauzu, protože následují alba Holy Smoke, Cascade a Dust, která mají dosti

sestupnou tendenci. Přiznám se, že jsem Murphyho přestal sledovat. Dust (2002) nemělo špatné kritiky, ale upřímně? Je to neposlouchatelná kolekce vytí muezzinů, kde arabské vlivy neoživují, ale naopak umrtvují skladby bez melodie a nápadu, mění se dle názvu na prach. Murphy se stal veganem a muslimem, přestěhoval se do Turecka, kde žije už dvacet let. Pak se ale znenadání dali dohromady Bauhaus a 23. října 2008 jsem viděl ve vyprodané Lucerně koncert roku. Následovala tečka za kariérou legendární skupiny a velmi slušné nové album Go Away White. * Po sedmi letech letos vychází novinka Ninth a je to návrat ve velkém stylu. Charismatický zpěvák natočil nejživější album sólové kariéry, plné ostrých kytarových riffů. A zase ten hlas, který hladí po srsti! Nevím, jestli začal zase jíst maso nebo se vykašlal na Korán, ale dal zapomenout na své chudokrevné předchůdce a natočil vynikající desku, takřka srovnatelnou s vrcholnou Deep. Možná v tom má prsty nedávná kolaborace s Reznorem, energie je v ní na rozdávání. Jednoduché aranžmá, rockový drajv. Pokud se vám líbí, co hraje posledních patnáct let Bowie, jste tady správně a Ninth nemůžete ignorovat.

Kromě zbytečně svalnaté Peace to Each je tu deset totálních hitů. Desku začíná pěkně zostra Velocity Bird se zajímavou harmonií v refrénu, snadno si zapamatujete i singlovou I Spit Roses. Pomalé Never Fall Out a Crème de la Crème sice nedosahují dramatičnosti Strange Kind of Love nebo Marlene Dietrich’s Poem z Deep, ale pořád jsou to skvěle napsané skladby. Vrchol alba přichází v The Prince and Old Lady Shade, jednoduchý nadupaný rockový hit jako od, ehm, Bowieho. V předposlední Secret Silk Society se vynoří atmosféra Bauhaus, mrazivá skladba připomíná Hollow Hills. Kořeny se nezapřou.

Kmotr gothic rocku je zpět.

RECENZE: PETER MURPHY

PETER MURPHY

RECENZE: PETER MURPHY

053

054 BON IVER

bolest a řád na čtyřicet minut

RECENZE BON IVER (USA) BON IVER (JAGJAGUWAR, 2011) TEXT JAKUB PECH FOTO D. L. Anderson

Nevstoupíš dvakrát do stejné lovecké chaty a nenatočíš tam o samotě geniální desku, řekl si Justin Vernon a udělal něco diametrálně odlišného než minule, na albu For Emma, Forever Ago, s nímž v roce 2007 samonákladem debutoval coby one man projekt Bon Iver. Ten se od té doby nějakým buněčným dělením rozrostl a naživo teď vystupuje jako devítičlenná kapela. Nabalení muzikanti se posléze uplatnili i při nahrávání napjatě očekávané novinky, která už není žalostným zpěvem osamoceného dřevorubce, nýbrž pestře zaranžovanou kolekcí těžko zařaditelných písní.

ces u Calgary nebyl žádným rekordem; některé skladby mají své kořeny dokonce před vydáním debutu. Je tedy zřejmé, že jakékoliv fanouškovské brblání, že se novinkou zpronevěřil prosté, akustické kráse, kterou pro něj projekt Bon Iver znamenal, není na místě. Pro Vernona bylo ono „chatařské“ období dost možná jen odbočkou, kdy si potřeboval srovnat tvůrčí procesy, najít uměleckou identitu, vypustit zvíře, které volá do noci prapodivným falzetem. Album For Emma, Forever Ago bylo natolik osobní, že původně ani nemělo být publikované. Alespoň ne v této podobě. Stejně jako Vernon nejel na svou „mýtickou“ dobrovolnou samotku do lesa cíleně nahrávat, nemyslel si, když se po čtvrtroce vracel do civilizace, že na hard disku svého laptopu veze desku. Až kamarád Ivan Howard ze spřízněných The Rosebuds ho upozornil, že materiál je hotový.

Pro letošní eponymní album Bon Iver je charakteristický určitý posun ve dvou protichůdných směrech současně. Zatímco hudební, resp. instrumentální stránka má díky rozkošatělé sestavě expresionisticky explozivní tendence, v textové rovině jako by Vernon pro změnu impresionisticky implodoval. Ne že by na For Emma, Forever Ago byly jeho verše snadno přístupné, kdoví, co mu tehdy v lese sovy nahoukaly, ale tentokrát jde ještě dál. Pracuje se slovy významově, ale i foneticky, ba zvukomalebně.

Například píseň Calgary, která se stala prvním singlem desky, piloval průběžně rok, protože chtěl, aby vokály zněly smysluplně i posluchači, který nevládne angličtinou. Hudba (nástroje) a text (zpěv) působí na Bon Iver, jako když překryjete dvě spirály, jednu odstředivou a druhou dostředivou, a ony v průzorech vytvoří překvapivou strukturu obrazců.

Z hudby, kterou dělal před zplozením Bon Iver, ale i z toho, na čem se podílel poslední tři roky, je zřejmé, že poloha introvertního písničkáře je jen jednou z mnoha Vernonových hudebních tváří. Např. kapela DeYarmond Edison, kde působil do roku 2006, čerpala inspiraci jak z tradičních spirituálů černošských otroků, tak z minimalismu. Nauka o bolesti a průprava v řádu. Vloni pak posluchače zaskočil hostováním na albu My Beautiful Dark Twisted Fantasy, se kterým Kanye West otřásl hiphopovým světem ke sklonku roku. Slavného rapera zaujal muž z lesů svou prací se softwareově automatickým dolaďováním hlasu (v širším povědomí neblaze známé jako „Cher efekt“), jak jej použil v písni Woods na svém EP Blood Bank v roce 2009. Už od té doby je jasné, že není „pouhým“ folkovým hudebníkem.

Vernon rozvíjí motivy velmi obezřetně, každý takt v prstech dlouze převrací. Roční tvůrčí pro-

Veškeré spolupráce Vernon nasává a zúročuje. Podobně jako Elbow, i Bon Iver vstře-

RECENZE: BON IVER

bal(i) cosi ze vzájemného „škrabání zad“ s Peterem Gabrielem (Scratch My Back, 2010). A od Kanye Westa se dle svých slov naučil určitou velkorysost, respektive nevázanou svobodu v produkci nahrávek. Nic není problém – proč si na nahrávací session nezařídit dva oblíbené saxofonisty Colina Stetsona a Mikea Lewise? Není v tom nic frackovitého a výsledek není rozmařile přeplácaný, každý zvuk a každý host má na nahrávce své místo.

Eponymní desku nazvěme „výpravnou“ (skoro ve filmovém slova smyslu), což podporuje i to, že jednotlivé písně nesou geografická jména. Vernonovi se po prvotním úspěchu a následném vydatném turné rozostřil pojem „domov“, a tak přebal aktuálního alba, kde se v akvarelové krajince jako vzpomínka rozpíjí jakási dřevěná chajda, působí výmluvně, i paradoxně. Nahrávka vznikala ve studiu April Base (název odkazuje na Akta X), které bylo Vernonovi opevněním chránícím ho před tlakem očekávání. Zbudoval ho jen pár mil od místa, kde tehdy trávil zimu s kytarou a levným mikrofonem.

Technické vybavení, které měl tentokrát k dispozici, neubilo jeho ryzost, dokázal si přístroje osedlat. Nebojí se zkoušet nové věci, neotřele pracuje s dozvukovými jednotkami a vrhá posluchače do neobvyklých prostor, které jsou i přes jistou neuvěřitelnost velmi přesvědčivé. Tady zařadí pár taktů poctivého, čistokrevného country, jindy sáhne po laciném, studeném zvuku ze starého digitálního syntezátoru. Nebude se to líbit každému, ale jeden člověk na světě může v rozhovoru upřímně říct, že natočil desku bez kompromisů.

A takových mnoho není.

055

RECENZE KOMUNISTI (CZ) DLOUHÁ ZIMA (SRR/MAMAMRDAMASO, 2011) TEXT MAXIM LEVOTA FOTO HONZA STEJSKAL

Vyjasnění pozic: jsem jeden z největších pankáčů na světě, to vám poví každej od Aše po Užhorod.

A taky hodně vzdělanej, mám dobrý pozice, vím, že v naší společnosti to chce jasnej a údernej název, hitparáda bezmoci si žádá přímou diagnózu a dát si na štít KOMUNISTI, to je, jako by mesijé Foglar řekl Vontové a jeho manžel(ka) Kundové.

Na hrubý pytel hrubá kopačka.

Covery punk/hardcoreových kapel nejsou nic výjimečného, ale Komunisti... Takhle: desku Dlouhá zima vydávají na vinylu Silver Rocket a coby mp3 download prověřený shluk levičáckých buněk MamaMrdaMaso. Mezi nimi stojí Bourek, který doposud své věci (mimo SR) pouštěl ponejvíce prostřednictvím labelu Starcastic (Sporto, Bonus) a který vždycky promýšlí, kde ukotvit svůj rozkmit a komu vyjádřit respekt. Komunisti jsou personální variací na jednotku Plugnplay, která je pevnou součástí rapujícího Bonuse – takže co s punkovými předělávkami?

Aby bylo jasno: nejsem žádný pankáč, natož punker, čtu denní tisk, jím maso a piji lahváče a když se dívám na fotbal, řvu: Pyji, ty prošlej omastku, půjdeš do buznopornáče! Na jedné straně punk, na druhé roztodivná sbírka potměšilých předělávek, které nejsou ani tak potměšilé jako odvážné, vůbec ne odvážné jako spíš průkopnické, to asi ne, možná... Milostné znevážení? O to tady vůbec nejde. Změna optiky a srovnání dioptrií, brýle jsou nanic: jestli má song punkovou podstatu, je jedno, jestli je stylově hardcore nebo pop.

Lidi kolem rožnovského klubu Vrah jsou angažovaní každým coulem (Telefon), ale song Monika je „vztahová oddechovka“. A Komunisti z ní udělali popovou skladbu s new wave feelingem až gabrielovských konsekvencí (sick!).

Hrubý punkový kolovrat Malomocnosti prázdnoty nahrazuje indie rock s chvějivou kytarou à la raní Sunshine, uječenou hymnu Balaclavy downtempo hypnotický popík evokující Arana Epochala, intenzivní emocore Gnu zas emo 056

KOMUNISTI

dlouhá zima ze života rozostřená kytara včetně pompézního oblouku.

A fastcoreovou mazanici Spes Erepty přiléhavý electro clash. Největších změn doznaly poslední dva „vály“. Z tříminutové vypalovačky Svobodnýho slova se stala ambient-popová baladička s neodolatelným refrénem „Nádory, záchvaty, epilepsie“ (song oslavující ekologičnost Sokolova). A kritická mosh pitovka od Kritické situace se rozlila do čtyřnásobné délky, během níž Komunisti stihnou ocitovat originál, odpočinout si u záměrného ticha ve středu stopy a ještě přidat svoji sloku. Kapela je tady nejblíže někdejší tvorbě Emems, ale přitom je osobitě frackovská, řekl bych klukovská, připomínají kultovku tuzemského new wave/post-punku Soubor tradičního popu (viz i fotografická stylizace na obalu) (předchůdci Michael’s Uncle), než dojde k závěru: Hipíci se spletli, komouši taky, tak se čeká, co bude dál, co bude dál Chlapík, co sežral souseda i jeho večeři, toho bůh nestvořil Sestoupil z plakátů Nechci dejchat věčně...

Jinde zpívají: „Taky na vás záleží, jestli přežijeme/ taková je většina, většina z vás.“ A nechci být dobrým prorokem, ale myslím, že Komunisti vůbec nejsou závislí na komkoliv, natož aby přežili.

I když Bourek (a Pe.Klo) mají potřebu angažovaných výbojů, zároveň dávají najevo, že si vystačí zcela sami, aktivně a hecířsky, ale samostatně.

Nejsem žádný punkáč a oni pro stádní větev scény taky ne, překračují ji příliš a zeširoka. Elektronika, mašinky, nezávislé platformy, chemická improvizace, rap, disco covery, proklamované vege a pokérovaný ksicht, přísná mravokárnost, ale svoboda a svědomí – není těch pojmů už moc? „Pijete pivo stejně jako my, ale pak děláte úplně jiný věci,“ není to pravda, Komunisti nic nepijou, nedělají skoro nic jako my.

Na čtverce dávají odvetný mač a já hnedka vokážu, jak daleko dohodím lahváčem. Marxe neznám a nějaké MMM už vůbec ne. Ale vím, že komouši by měli všichni pochcípat. Ať už si hrajou na pískovišti, nebo míchaj čalamádu a říkaj tomu muzika.

Nenávidím zimu.

RECENZE: KOMUNISTI

písničky z doby kamenné

RECENZE ZKOUŠKA SIRÉN (CZ) ... A NECHTĚL BYS UŽ PŘESTAT? (SRR, 2011) TEXT PETR WAGNER

Všechny kapely na značce Silver Rocket, které mám rád, mají něco společnýho: Lyssa, od mety k metě hrozivě pomalu se pohybující stvůra, kmen Dětí deště s náčelníkem, kterýmu jako jedinýmu je dovoleno beztrestně chválit Pána Boha výkřikem „haleluja“, a nakonec Zkouška sirén. Tři bezdomovci z mladší doby kamenný, na tisíc způsobů zkoušený úkazama jako vystřiženejma z knížek Eduarda Štorcha. Kopčem, Veverčák a Mamutík, vyloupená jeskyně a nabouraný sáně. Ano, ten pravěk jako visačka na vinylovej exponát ...a nechtěl bys už přestat? se prostě nabízí. Beru to ale s výhradou. Ležet ve vitríně Národního muzea pod kostrou plejtváka myšoka je velká čest, na debutu Zkoušky sirén jde ale podle mého o trochu víc.

Víte, co je Göbekli Tepe? Tak dobře, dělám trochu chytrýho, nebejt Ericha von Dänikena, kterej mě nesmírně pobavil svým comebackem v seriálu Ancient Aliens, taky bych prd věděl. Göbekli Tepe je archeologický naleziště v jihovýchodním Turecku, chrámovej komplex s vesnicí, starej bratru dvanáct tisíc let (jediný srovnatelný naleziště, co do stáří, je o dva tisíce let mladší a takový Stonehenge prohrává o mnohem víc). Monumentální sloupy s hlavicí do téčka, sestavený do několika kruhů s parádníma reliéfama různý zvířecí havěti.

Bezkonkurenční kamenická práce v době, kdy chlápci neuměli ještě ani vytočit hrnec na kruhu nebo chovat prase v ohradě. Do okamžiku, kdy bylo Göbekli Tepe objevený, nikdo nepředpokládal, že by neolitičtí lovci a sběrači byli něčeho takovýho schopný.

Víte, co chci říct: jasněže pralidi, ale nepodceňovat! Divousové ze Zkoušky sirén postavili do asfaltovýho kruhu šest monolitů, který samoRECENZE: ZKOUŠKA SIRÉN

zřejmě ze všeho nejdřív porazí člověka svejma rozměrama (šesti a sedmiminutový kusy přeci jenom do týhle doby nepatří). Byla by ovšem chyba přehlížet detaily, mezi údery, co štípají kamenný bloky, přeslechnout jemnější tepání. Že tam není? Ale je, i když chápu, jak snadno se přeslechne v soundtracku k potyčce se šavlozubým tygrem.

Kromě základního cviku nápřahu pravačkou se sekeromlatem patří ke každý tlupě pokřik.

Tady by se slušelo zdůraznit, že po dlouhý době vychází na Silver Rocket deska lidí, kteří se opravdu snaží zpívat, tj. nejen tak pořvávat nebo deklamovat, ale skutečně vydávat tóny s respektem k nějaký stupnici. Lucy in the Sky, Naquei Manou, Krejča, Sisi, dlouho nic a pak až Sirky. Že dodržet interval v dvojhlase se občas nedaří, je vedlejší – důležitý je, že mlaďasové připomněli starším kolegům neolitickou bigbítovou pravdu o písničce: zapískáš si to, až budeš sedět v noci u ohně? Říkal jsem všem kamarádům, že tehdy v Praze na koncertě Butthole Surfers mělo bejt pořadí kapel úplně obráceně. Zkouška rozdávala jednoznačně nejlepší písničky večera. Haleluja, řekl bych s Bugrrem z Dětí deště, přes jehož lovecký území Zdenda, Viktor a Míra během desky taky několikrát přeběhnou.

Von Däniken tvrdí, že Göbekli Tepe ve skutečnosti pomáhali stavět mimozemšťani, jak je to u Sirén, já nevim. Možná je Ondřej Ježek za mixpultem ten správnej typ mimozemšťana, kterej dokáže mnohatunový kvádry správně opracovat. Ale na druhou stranu: kdyby to v nich nebylo, nikdy by to na desku nedostali.

Další dobrodružství možná čekají až za kůlovým plotem domácí osady („cesta je dlouhá a vítězství nejistý“).

Jestli opravdu zbejvá jenom zrychlit nebo zastavit, pak doufám, že Sirény si vyberou to první.

057

ukradený náhrobek

RECENZE SEPULTURA (BRA) KAIROS (NUCLEAR BLAST, 2011) TEXT INDOŠ

Thrash, stratocaster, delay, místo bubnu vlak a jednou za deset let vyražený dech. Sepultura znovu dostala chuť na jednoduchou a přímočarou věc – stojím na straně, kde je jedno jak, s kým, kdy, ale dokonale! Stojím na straně, kde odchod klanu Cavalera nikoho nepobuřuje, protože to je (to) nejlepší, co Sepulturu po nepatřičném odklonu k nu-metalu mohlo potkat. Začalo to Maxovým (1997) a skončilo Igorovým (2006) odchodem, ovšem to není důvod ke katarzi, protože nová deska Kairos je stavěná přesně pro ty, kteří vyhledávají Sepulturu z desek Chaos A.D. a Against. Sepultura musela od svého počátku naštvat své fans tolikrát, že je div, že nějací vůbec zůstali – jsou možná noví, ale všichni dobře vědí, že ryzí metalista neodpouští. Jak tedy naložit s tím, co se zdá nebýt Sepulturou? Možnost je jen jedna: poslouchat vysoký vkus. In Kairos veritas.

Skoro jsem na Sepulturu zanevřel. Jen z nouze nebo při bizarní příležitosti nostalgicky zaznělo Chaos A.D. nebo Against: dvě desky, které kapelu definují. Nikdy jsem nebyl fanda přímočarého metalu a pseudokosmopolitní etno kultury, prvků, které do Sepultury vnesl „kult“ Cavalera. Můj Major představuje vkus a v případě Sepultury to je Andreas Kisser. Chaos A.D. je součet thrashového zvuku, odrhovaček a nové atmosféry, která diktuje moderně.

Snad nejlépe to lze dosvědčit songem Biotech Is Godzilla, který napsal Jello Biafra. Zbytek desek bloudí světem a hledá metody, jak se mi zavděčit. Před a po Chaos A.D. s Cavalerou za majkem nebylo nic, co by se dalo označit jako vrchol jinakosti. Zlom přichází až s deskou Against, kde je Max vystřídán šestimetrovým Derrickem Greenem. Skupina se zbavuje imbecilní nálepky „neo-thrash“ a znovu nachází sílu dělat věci prostě. A že se to povedlo, do058

kazuje i nařvání vokálu do songu The Waste Mikem Pattonem, který byl součástí singlu Against.

ROZTROUŠENÁ DEMENCE

Když je demence zakořeněná hluboko, těžko ji nalíčit. Naposledy, co jsem byl na Sepultuře (Akropolis, 2003), hráli hlavně songy z období, kdy místo Greena zpíval Cavalera. Takže jsem opět slyšel tu nevkusnou Sepulturu a ještě k tomu jinak. Abych nepeskoval jen jednu stranu, když jsem byl na Soulfly, bylo to stejné – hráli songy od Sepultury. Takže jsme tu měli dvě kapely, které hrály songy svého předchůdce, a ti, kdo se těšili na aktuální stuff, si mohli nasrat. Nevím, jak to je momentálně na koncertech Sepultury nebo Cavalera Conspiracy, ale po tomto neobratném psím kousku jsem se Sepulturou v rozvodovém řízení. ČAS HOJNOSTI

Název snad ještě nikdy tolik nevystihoval obsah jako v případě Kairos (bůh příhodného času). Sepultura vydala poslední materiál ve chvíli, kdy už se zdálo, že se rozpustila v zapomnění. Kairos je návrat k thrashovému praobrazu všeho jednoduchého. Zpátky je hra s echem a mrazivým sólem. Za charakteristickou konstrukcí stojí i nový bubeník Jean Dolabella, který už hrál na desce A-Lex (2009).

Novotu otevírá song Spektrum a podle prvního riffu poznáte, kdo tlumí jako kulomet a kdo vystřílí všechny pochybovače. Tenze se pomalu napíná a praská u coveru Just One Fix (Ministry). Od tohoto momentu vojska kulometů panují: Dialog, Seethe, Born Strong. A nejagresivnější je Mask. Ten zní jako Mars Volta, jen místo ema je tu thrash. A to nepočítám, že na deluxe edition je cover Firestarter (Prodigy).

Celou desku lze uzavřít jediným:

„Never lost sight of my fate/ many tried to block my ways but persistence kept me going on.“

RECENZE: SEPULTURA

kvetoucí čaj – nespařovat

RECENZE KVĚTY (CZE) V ČAJOVÉ KONVICI (INDIES SCOPE, 2011) TEXT JAKUB PECH

Desky Květů neskýtají zrovna veselý poslech.

Humor jim nechybí, avšak bývá načrtnut nahrubo a ve velmi tmavých odstínech. Třeba píseň Když L. Kerndl zpíval na lodi z předloňského alba Myjau rozesměje publikum snad vždycky, i když symbolický obraz krtka, který „šeptá plevelu, ať roste výš“ a „škrtí kytky, na kterých mi záleží“, není ve skutečnosti anekdotický, ale až do morku mrazivý.

Už samotná představa, že Martin E. Kyšperský, niterný autor, má napsat kolekci písní na zakázku, navíc se zadáním „nesmí být smutné ani melancholické“, je výstřední. A přesně takový popud stál u zrodu nahrávky V čajové konvici, osmé desky Květů. Řadové album, které v diskografii výrazně vyčnívá.

Ona „zakázka“ se týkala divadelního představení Svět podle Fagi souboru DNO. Kyšperského oslovil režisér Jiří Jelínek a společně s hercem/zpěvákem Michalem Daleckým se do loutkově kabaretní inscenace pustili. Fagi je původně komiksová postavička, která je se svými absurdně humornými stripy hodně populární na facebooku, ale sebrané příhody vyšly knižně už během roku 2010. Kromě sociální sítě, komiksu a divadla bodovala svérázná, kreslená, třináctiletá holčička i na několika výstavách. Celebrity jsou dnes natolik vyumělkované, že „člověk“ má v showbizu mnohem větší šanci se prosadit coby jednoduchá perokresba.

RECENZE: KVĚTY

Kyšperský se pro možnost pozitivně laděné tvorby nadchnul. Údajně měl chuť něco takového udělat už dávno, ale zřejmě chyběla záminka. Se spoluprací souhlasil, ačkoliv ani nemá příliš kladný vztah k divadlu. Písně prý vznikaly velice rychle, většina z nich během pěti minut. Odmyslíme-li si čas investovaný do aranžmá (skladby původně nebyly zamýšleny pro kapelu), vychází nám prostým násobením, že kostra materiálu na desku V čajové konvici byla složena během hodiny a čtvrt čistého času. Přitažené za vlasy, ale pozoruhodné. Tím spíš, že tvůrčí spěch se nepodepsal na kvalitě.

Tady se asi posluchačstvo Květů dočasně rozdělí – pokud někdo skupinu poslouchá kvůli naléhavé melancholii, novinka ho neosloví.

Koho ale přitahuje jejich textová a zvuková hravost, náladovou odbočku možná ani nezaregistruje. Rozdíl je především v tom, že puget V čajové konvici je méně komplikovaný: během pěti minut nesložíte symfonii, ale chytlavý refrén – s požehnáním talentu – očividně ano. Čím méně se zadírá pod kůži, jako to dělají ostatní desky Květů, tím snadněji se zapisují do paměti a při dobré náladě vylétávají pootevřenými rty na ulici. Čtyři z patnácti písní jsou otextovány Jiřím Jelínkem, ve zbytku je patrná Kyšperského „květomluva“. Za dvěma kapitánskými skladbami (Kpt. Nemo a Kpt. Lžičko) stojí po hudební stránce i bubeník Aleš Pilgr – tahle informace mě při listování bookletem pobavila, protože jsem ho několikrát na koncertě viděl v pruhovaném námořnickém tričku. Nechci umenšovat ničí úlohu v kapele, už jen proto, že samotná souhra, která u Květů funguje na výbornou,

je značnou částí úspěchu, ovšem Pilgrův specifický přístup chápu jako jejich zvukový punc. Bez jeho bicí klapko-břinko soupravy a mobilního hračkářství by dnes Květy zněly jinak. Tady například perfektně rozpohybuje písničku Zdají se androidům sny o el. varhanách? pomocí nervního cinkátka flexatonu.

Jak už bylo zmíněno, skladbičky nevznikaly pro skupinu. V představení je Kyšperský hraje sám, pouze s akustickou kytarou, případně ho alternuje Michal Dalecký, který má ovšem svou sadu popěvků. Svět podle Fagi je vším možným, jen ne ustálenou inscenací. Ačkoliv je tu několik vyloženě dětských kousků (Medvídek, Šnek), kreslená dívka je na svých třináct vyspělejší než leckterý třicátník, a tak vyložených banalit je poskrovnu – snad akorát kočičí Malá přítelkyně mě poněkud hladí proti srsti.

Akustické kytarové črty se proměnily v plnohodnotné písně. Oproti minulosti tu není příliš hostů-instrumentalistů, takže aranžmá je vzdušné a prostorné. Deska je však napěchovaná přizvanými vokalistkami – Lenka Dusilová, Jana Kaplanová, Dorota Barová. Všechny v sobě objevily náctiletou holku a pomáhají vykreslovat její svět.

Kyšperskému je asi i nadále bližší smutek, ostatně nostalgie ke vzpomínkám na dětství patří. Když na pražském křtu přistoupili na hru na přání, někdo se vyslovil pro Medvídka, jenže kapela místo infantilní hříčky spustila neveselého Jakuba a medvěda z pět let staré desky Kocourek a horečka.

Navíc ve speciální depko úpravě...

059

RECENZE EDDIE VEDDER (USA) UKULELE SONGS (MONKEYWRENCH, 2011) TEXT PAVEL VULTERÝN FOTO STEVE GULLICK

Ukulele, nebo také uke, je havajský hudební nástroj, jenž vypadá jako malá kytara. Na počátku 20. století se mu říkalo „ukelele“, a to hlavně ve Velké Británii. Někdy je klasifikován jako drnkací loutna, patří do podskupiny nástrojové rodiny kytar a obvykle má čtyři struny. Ukulele, původem havajská interpretace malé kytary z 19. století, se na ostrovy dostalo díky Portugalcům. Popularitu získalo později ve Spojených státech a odtud se rozšířilo po celém světě.

Tak Eddie Vedder nám hraje na ukulele!

Představte si, že je rok 1991, Pearl Jam zrovna vydali Ten, deska se prodává neuvěřitelnou rychlostí, z kapely se okamžitě stanou hvězdy špinavého vypraného rocku. A někdo vám řekne: „Eddie Vedder? Takovýhle já znám, dneska skuhrá o tom, že neví, kdo je jeho táta, a že mu nikdo nerozumí. Za dvacet let? Bude vydávat desky na ukulele a zpívat o zlomeným srdci, to vám povídám!“ Věřili byste mu? A na vodníka věříte?

První polovina 90. let minulého století byla rockové muzice nakloněna. Pro mnoho hudebních ikon té doby byla bohužel nakloněna až příliš, a tak jim na ní podjely nohy.

Náraz řešil každý po svém – Kurt Cobain si pořídil hezkou kolekci střelných zbraní, La060

EDDIE VEDDER

lepší místa

yne Stanley průkazku do lékárny, Chris Cornell to všechno přežil, ale nakonec se pomátl, a začal natáčet desky s Timbalandem, jenom ten Eddie. Eddie Vedder si jako jediný z celé generace vzal k srdci, co se nám už skoro padesát let snaží vtlouct do hlavy naši nejoblíbenější komiksoví hrdinové: s velkou silou přichází i velká odpovědnost. A čím starší je, tím více mu tahle poučka prorůstá srdcem. (Nechce se tomu věřit, ale za tři roky mu přibude pátý křížek.)

Pearl Jam dosáhli v rámci mainstreamového rocku na všechno, na co si jenom vzpomenete, ale po dvaceti letech existence už jsou přeci jenom trochu unavení. Desky vydávají pořád, ale jejich prodeje jsou přímo úměrné kvalitě. Ta tam je nespoutaná dravost mládí a hudba, která přepisovala dějiny. Doba se změnila a Pearl Jam dnes znějí spíš jako relikt minulosti, který neví, jak se v časech cholery zařídit. A tak neukotveni v čase a prostoru vydávají desky, které bývají nevyrovnanou kolekcí několika chytlavých singlů, pár průměrných skladeb a, ruku na srdce, vaty. Nebývalo.

To nechápejte jako stížnost, ale konstatování faktu, že po tolika letech společné práce už vzájemná interakce mezi členy nemusí přinášet výsledek, na který jsme byli zvyklí. Jinými slovy, Pearl Jam jsou poslední tři desky a deset let pěkná nuda.

Není ale třeba plakat nad rozlitým mlékem, tam, kde selžou hrdinové a kapeRECENZE: EDDIE VEDDER

ly mládí, suplují jejich funkci jednotliví členové. A ten největší je nejlépe vidět.

Všechno to začalo Eddieho paktováním se Seanem Pennem. Díky přátelství s vlastníkem nejútrpnějšího pohledu v dějinách kinematografie se Vedder dostal k práci na soundtracku Dead Man Walking. Ve spolupráci s pákistánským hudebníkem Nusratem Fatehem Alim Khanem nahrál dvě písně a ocitl se v luxusní společnosti Bruce Springsteena, Johnnyho Cashe, Suzanne Vega nebo Toma Waitse. Druhý režijní počin Tima Robbinse vyvolal svého času poměrně silnou celospolečenskou diskusi na téma trestu smrti a to se Eddiemu a jeho pohledu na svět zalíbilo. Není tedy divu, že filmové soundtracky se staly dominantní platformou jeho sólové dráhy. Ať už se jednalo o předělání skladby Beatles You’ve Got to Hide Your Love Away pro snímek Seana Penna I Am Sam přes dokumenty A Brokedown Melody a Body of War až k dramatu Reign Over Me s Adamem Sandlerem v hlavní roli nebo ke členství v superskupině The Million Dollar Bashers (společně se členy Sonic Youth, Wilco a doprovodného bandu Boba Dylana) a skladbě All Along the Watchtower pro Dylanův divnobiografický snímek I’m Not There. Mít na soundtracku nálepku „including Eddie Vedder (Pearl Jam)“ se stalo hollywoodskou módou.

Doposud to byly zajímavé kolaborace. Tu předělal klasický hit (internetem se potuluje kolekce Eddie Vedder – Acoustic Songs I & II, kde se vám klasických songů v podání hypnotického barytonu dostane tolik, až se vám budou zajídat), tu napsal skladbu novou a nahrál ji s někým dalším slavným...

Ale pořád se jednalo o dílčí příspěvky, nic zásadního. Až přišel Into the Wild.

Příběh amerického spíše tuláka než cestovatele Christophera McCandlesse v sobě nese obrovskou sílu a poselství. Vypráví o tom, že když se rozhodnete žít svobodně, a ani v dnešní době není nic, co by vám v tom mohlo zabránit, musíte být připraveni zaplatit cenu, kterou si neurčíte sami. Vedder nahrál soundtrack ve velice krátkém čase a v podstatě simultánně s dokončovacími pracemi na snímku. Pro Veddera byla zvláště textová část procesu přirozená – tématem odhození minulosti a nového začátku se zabývá celý textařský život, přičemž opovržení konformní společností mu také není cizí, RECENZE: EDDIE VEDDER

a tak se do postavy Alexandera Supertrampa mohl snadno vcítit. Dokonce si stěžoval, že snadnost, s jakou pochopil jeho myšlenky, byla až nepohodlná, jelikož si namlouval, že už dávno dospěl. Do konceptu alba se pak ještě skvěle hodily cover verze skladeb Hard Sun od Gordona Petersona a Society z pera Jerryho Hannana.

Nehledě na všechna ocenění, nadšené recenze a dobré prodeje jde především o ukázku toho, jak jde i v roce 2007 napsat skvělou originální desku jenom za použití kytary, mandolíny a zajímavého hlasu. Vedder se etabloval jako zajímavý písničkář bez vazby na domovskou kapelu. A i přesto, že je zde sám za sebe, tuhle desku si fanoušci Pearl Jam po deseti letech uměleckého marasmu více než zasloužili. A není se co divit, že Ukulele Songs, nová deska pod civilním jménem, vzbuzovala velké naděje. Navíc s vědomím, že se nejedná o doprovodnou hudbu k filmu, ale o autorské album s volným polem působnosti.

*Asi*bychom *

měli začít tím, že Eddie to s námi hraje na rovinu. Název desky zcela vystihuje, co šestnáct skladeb a třicet čtyři minut nabízí. Skutečně jsou to jenom písničky na ukulele. V singlové Longing to Belong ho sice doprovodí cello, ale to je všechno. Ukulele Songs. Vedder není v zacházení s tímto nástrojem žádným začátečníkem, jeho pokusy a vystoupení s ukulele se na různých bootlezích dají najít celkem snadno (k těm nejzábavnějším patří show na festivalu v Readingu v roce 2006, kde před devadesáti tisíci lidmi zahraje na ukulele klasiku Iron Man od Black Sabbath). Ale otisk tohoto instrumentu a Vedderovu fascinaci můžete najít i na deskách Pearl Jam (např. Soon Forget z alba Binaural).

Zřejmě právě proto, aby fanoušci domovské kapely nepřišli zkrátka, je první skladbou na nové desce předělávka Pearl Jam. Can’t Keep je z desky Riot Act (2002) a nová podoba jí ostudu neudělá. Instrumentační možnosti ukulele jsou omezené a Vedder není žádný virtuos, ale to, jak se mu prostým tlumením strun podařilo nahradit bicí i McReadyho kytaru z originálu, je zkrátka pěkné.

Nepočítáme-li Can’t Keep, je na desce dalších pět neautorských skladeb. S výjimkou

jedné, More than You Know, album uzavírají a jsou to nejslabší kousky. Jedná se o tradicionály, z nichž drtivá většina vznikla v první polovině dvacátého století. Právě v nich se odehrála i obě hostování: ve Sleepless Nights je to českému publiku více než dobře známý Glen Hansard, který pohříchu není skoro slyšet, a v Tonight You Belong to Me se k Eddiemu přidá Charlyn Marie Marshall (Cat Power). Ta slyšet je, ale bylo by lepší, kdyby nebyla. Tak. To jsme si odbyli to horší a teď se pojďme bavit o tom, co je na albu hezkého.

Přiznám se, že když jsem Ukulele Songs slyšel poprvé, deska mě zklamala asi jako všechny, kteří se těšili na pokračování Into the Wild. Sám sebe jsem přesvědčoval, že Vedder přeci nemůže vydat celou desku písniček na ukulele. No, vydal. A když jsem po nějakém čase přistoupil na jeho hru a zaposlouchal se, zjistil jsem, že není až tak důležité, na co hraje, ale o čem hraje. Eddie zpívá o lásce, respektive Eddie v drtivé většině zpívá o zlomeném srdci. Ne že by to populární umělci nedělali už od doby kamenné, ale oni jsou umělci a umělci. V jeho hlase najdete něco, co vám Rihanna nenabídne.

Je tam útěcha i naděje, že i když vám někdo rozřízl srdce, najde se někdo jiný, kdo vám ho zašije. A i když se už asi nikdy nezahojí úplně a trochu té krve za sebou budete courat už napořád, bude to dost dobré na to, abyste to po sobě zvládli uklidit. Eddie zpívá o světle a oceánu, který nemá paměť, a zpívá jako vždycky naprosto úžasně. I když to bez těch proklatých převzatých skladeb dělá slaboučkých dvacet sedm minut, je to půlhodinka, které nebudete litovat ani napošesté.

Je ještě jeden člověk, o kterém bych vám chtěl povědět. Jmenuje se Jake Shimabukuro a ten narozdíl od Eddieho Veddera virtuosem na ukulele je. Na internetu najdete video, na kterém vám zahraje Bohemian Rhapsody od The Queen tak, že vám to nedá a budete zastavovat detailní záběry na jeho ruce a přepočítávat, jestli má těch prstů opravdu jenom deset. Ale to není nejdůležitější. Než se do toho pustí, řekne jednu úžasnou věc. Totiž že věří, že ukulele je nástrojem míru a kdyby si na něj každý z nás alespoň jednou za čas zahrál, byl by tenhle svět mnohem šťastnější místo.

A já nemám důvod mu nevěřit.

061

amen z hlubin zvuku

RECENZE AMON TOBIN (BRA) ISAM (NINJA TUNE, 2011) TEXT HONZA BÁRTA foto Brad Owen

„It’s 2011, folks, welcome to the future.“ Amon Tobin „Prosím, Amon Tobin už zase předbíhá.“ Koho, co? Polovinu ansámblu Ninja Tune (ta druhá polovina se v současnosti opájí hlasem Andreyi Triany) ve zhmotňování zvukovo-hlukovo-kovových vizí. Nicka Cavea ve frontě na fish and chips na Pieru v Brightonu. Evoluci breakbeatové hudby, která se zacyklila a jako bájný had Midgardsorm se zakousla do vlastního ocasu (zpomalit, zrychlit – je to jedno – autonomie ta tam). Většinu neúnavných lapačů a ohybačů zvuku v honbě za sonickým spektáklem. Pitchforkové škarohlídy, kterým se fúze galerijních instalací a klubových rytmů jaktěživ nelíbila. A také svojí dobu, jedenadvacáté hudební století, éru retro sci-fi zvuku, která se ohlíží zpět. Amon Adonai Santos de Araújo Tobin je zase o krok před námi. Všemi.

Hlukový taxidermista (k „mírně zvrácenému“ maďarskému filmu Taxidermia skládal Tobin část hudby) se naposledy vytasil v roce 2007 s albem Foley Room, zkonstruovaném výhradně z naživo pochytaných zvuků. Šlo o poměrně razantní posun vpřed – Tobin se uvedl ve známost hybridními drumandbassovými mixy a proslavil se mistrovským samplováním jazzových breaků ze starých vinylů.

Foley Room je místnost, kde se nahrávají filmové zvuky a ruchy – a za svůj vlastní Foley Room si zvolil okolní svět. Terénní nahrávky pořizoval v montrealské ZOO, ulicích San Francisca a hotelech v Seattlu. Na vysoce citlivý mikrofon zachytil řev polodomestikovaného tygra, sousedské hádky a zpívání ve sprše, šplouchání bazénu na zahradě a kapající vodovodní kohoutek, každodenní putování mra062

venců i mravenčení lidí v přeplněných ulicích velkoměsta. Tobinovým cílem a jakýmsi manifestem bylo vytvořit – inženýrskou metodou slepování a tvarování – album fungující ve sluchátkách při soustředěném poslechu, stejně jako v pátek večer v narvaném klubu. Ze šelestění travního porostu stvořit nekompromisní party banger, aniž by si kdokoliv stěžoval na přehnanou akademičnost či absenci taneční nálady. Padesátiminutová nahrávka svou ambivalentní funkci terénních vzpomínek a „živé elektroniky“ plnila, zdá se, dobře; stejně jako playlisty méně ortodoxních klubů a výroční žebříčky hudebních periodik.

O čtyři roky později se nadžánrový vizionář – tak trochu dle očekávání – ponořil do světa hlukového designu a antimelodického experimentu ještě hlouběji. Posedlost zvukovými mikrosvěty se částečně odráží i v obrazovém doprovodu desky – album ISAM je součástí galerijního projektu Tobina a londýnské umělkyně Tessy Farmer, která vytváří fantazijní miniinstalace z hmyzích torz a úlomků přírodních fosilií. Spíš než o pohádky z mechu a kapradí Františka Skály jde o lehce morbidní entomologické artefakty, insektoidní válečníky poskládané z muších křidélek a švabích nohou, obývající vyschlé lebky šavlozubých tygrů. Hybridní mikrokosmos jako by reflektoval Tobinovu novou práci se zvukem – pro samply už není potřeba vyrážet ven ze studia. K nekonečnému ohýbání a studiovému prznění dostatečně poslouží rozvrzaná židle, dvě žárovky či kytarová ladička. Z nahraných ruchů tvoří Tobin mikroskopické samply, se kterými si dále pohrává, překrucuje, přetáčí, zrychluje, zpomaluje a prohání přes počítač až do těžko identifikovatelného tvaru. Vlastnímu hlasu, který zazní poprvé za celé jeho patnáctileté snažení, pro jistotu změní genderovou příslušnost – nechce se dát lehce. A na své experimentování

za hranicemi – slyšitelnosti, líbivosti, prvoplánovosti – je patřičně hrdý.

Hypermoderní mišmaš místy připomene tvorbu procesorových kverulantů Autechre, sem tam odkáže sluchovody do povědomých vod tobinovské breakbeatové vědy, ale při neopatrném a nesoustředěném poslechu začne být mozkem odsouván do pozadí. Lidské ucho není schopné všechny dimenze ISAM pobrat.

I ten nejkoncentrovanější poslech staví nás, ubohé bytosti s pouhými dvěma aurálními otvory, do pozice opic zírajících na clarkovský (kubrickovský) černý monolit. Bez špetky tušení – a přesto ne bez vzrušení.

ISAM není jen chladný řez smysly a Tobin ještě zdaleka nepatří jen do hlukové laboratoře (anebo do soundtracku špionážních filmů).

Vesmírná mikroodyssea 2011 tepe hodinově přesným – ale přece – srdcem. Několikrát jsem si při souvislém poslechu celé desky ověřil, že při porůznu ukrytých a znenadání se objevujících rytmických výjezdech reaguji – klepáním prstů o stůl, pokyvováním hlavy, podupáváním do nezachytitelného rytmu –, že vnímám hudbu celistvě, tělem, póry a chodidly. Že si dokážu pobrukovat melodii stvořenou z muších křídel a že cítím (husí kůže) epické proporce mikroruchů z Tobinovy Petriho misky.

Nevím, jak se libost způsobená slastí z repetitivních vzorců a rozpoznaných vzletných melodií projevuje u vás – já bych si Tobina na vrcholu tvůrčí sebezahleděnosti (na kterém se snad právě nachází) stále dovolil s klidem vpustit na parket rozjeté klubové noci. Koncept nekoncept, brazilský elektroveterán má taneční grády pořád pod kontrolou, i když v mravenčím provedení.

A mravenčení končetin z téhle malé noční hudby zůstává.

RECENZE: AMON TOBIN

AMON TOBIN

RECENZE: AMON TOBIN

063

RECENZE JOE LALLY (USA) WHY SHOULD I GET USED TO IT (DISCHORD, 2011)

ním Why Should I Get Used to It ukázal zbytku startovního pole rozevlátou oháňku.

TEXT JIŘÍ PÍŠA foto Antonia Tricarico

Když se před deseti lety recenze předháněly v superlativech na adresu alba The Argument, nic nenasvědčovalo tomu, že Fugazi právě vydali sbírku labutích písní a dál by se měla psát už jenom historie. Jenže čas běží, mládí je v hajzlu, do konce světa zbývá posledních pár drobnejch a hudební servery stran reunionu Fugazi stále mlčí. Fucked Up, Got Ambushed, Zipped In. Na druhou stranu nepřišlo žádné oficiální prohlášení o jejich definitivním rozpadu, a tak tam, kde je naděje, nezbývá, než doufat.

Náplastí budiž před pár lety uvolněná série třiceti záznamů živých vystoupení, mapující aktivní období Fugazi až do roku 2002. Počin sice zajímavý, ale znáte to, nad popáté ohřívanou svíčkovou už se olizovat nebudete a vaše smysly začnou toužit po čerstvé flákotě. V těchto souvislostech se moje ignorance dvou pražských koncertů v devadesátých letech jeví jako osudová chyba. „Fugazi se odhalili v celé své muzikantské nahotě a propotili trika durch,“ psal kdosi lakonicky v Rock&Popu. Před vámi se možná obhájím výmluvou o vlastní smrti a sám na sebe zkusím boudu o životě v rozporu se straight edge filosofií, což může být argument, ne však polehčující okolnost. Pohrdnul jsem nabídkou, která se neodmítá, a zasloužím probuzení vedle koňské hlavy. Dostat ale ještě jednu šanci, jsem připraven zemřít v první řadě. Se šesti a s brusinkami, prosím.

Během nekončící pauzy se energie kapely proměnila ve zvukově poněkud odlišné, ale stejně opojné ekvivalenty heroinového rauše, a na koně ze stáje Fugazi můžete sázet bez rozpaků, i kdyby kulhali na všechny čtyři. Zatímco Ian MacKaye a jeho klisnička Amy Farina zamířili s punkem načichlým, skoroakustickým projektem The Evens do komorního prostředí dvorků pod rozkvetlými kaštany (nemyšleno pejorativně), baskytarista Joe Lally hypnotizuje sugestivními alby hravého ticha a aktuál064

Hra Fugazi vždycky vycházela z dobře zajištěné defenzivy. Zkušený bek Joe Lally sice neoplýval výraznějším pohybem, udivoval ale technikou a spolehlivým, soustředěným výkonem. Vizuálně nenápadný introvert, většinou ukrytý v šeru střídmě nasvíceného podia, škrtil čtyři struny s rutinou a klidem zenového mistra. Lallyho hudební projev na sólových albech je stejně umírněný a vyrovnaný. Chybí-li vám zvuková nespoutanost Fugazi, nemohu sloužit. Pokud je vám ale svět o dvě čísla větší a spokojíte se s podobnou naléhavostí, stejně odhodlanou rezistencí vůči mainstreamu a civilním projevem jedné čtvrtiny kapely, zvoníte u správných dveří. Nečekejte squat s vymlácenými okny a hajzlem na dvoře, ale klidný, decentně zařízený, vzdušný loft s rovnými liniemi a harmonickou dispozicí v souladu s myšlenkou feng shui. Z rajského ticha ruší jen občasný kravál popelářského auta dole v ulici.

Nebojte se, všechno je, jak má být. Naměříte hertze, bpm i decibely. A ticho pouze prodlévá ve zpětném zrcátku vnímání Lallyho hudby.

Lally ji tvoří ve smyslu zažité definice organizovaného systému zvuků. Produkuje tóny, skládá je do akordů, určuje rytmus a tvoří melodie stejně (nebo lépe) jako každý druhý v tomhle časopise. Není podstatné, jestli mají ztišené kompozice blíž k folku nebo na kost ohlodanému stoner rocku. Všechno je v dokonalé rovnováze. Baskytara s jazzovým odérem určuje směr, Lallyho zpěv čeří hladinu a ostatní nástroje se bez progresivních exhibic drží proudu. Celek nutí prohrábnout vnitřnosti a hloubka katarze je propastná.

Jak nahlas musí být ticho, aby přehlušilo zvuk?

A všimli jste si, že letní ticho je obyčejný popík, evergreen, kdežto podzimní songy mají hardcoreovější feeling? Nebo je to jen individuální pocit a hloupá metafora? Fundovaný výklad a odpovědi hledejte na přednáškách Simona a Garfunkela nebo právě na albech Joe Lallyho. Třeba zjistíte, že Why Should I Get Used to It je nejlepší ticho, jaké jste kdy slyšeli.

Nebo neslyšeli.

RECENZE: JOE LALLY

JOE LALLY

ticho vedle koňské hlavy

la poule noire, zaříznutá

RECENZE KRENG (BE) GRIMOIRE (MIASMAH, 2011) TEXT HATTRICKOVÝ HRDINA

Většinou mi jde psaní samo. Stačí pustit první song a vím, jak ty pocity zmlátit textem, nějak se to vždycky poskládá. Většina alb kooperuje s mozkem na výbornou. Kolikrát mám napsanou recenzi dřív, než skončí první písnička.

Nejraději mám ty kapely, které jako první song hodí desetiminutový opus. To stihnu napsat recenzi, vyprat i uvařit.

S Krengem jsem v naprosto mrtvé situaci. Připadám si, jako by mi bylo šestnáct a učitelka mi řekla, ať napíšu esej na téma Moje největší noční můry, a já se pochcal a omdlel. Nic. Totální výpadek. Ne že bych k tomu nedokázal přisoudit nějaké emoce, ve skutečnosti vím docela jasně, jaké asociace mi běhají po zádech. Něco jako bolest zubů. Nebo vidličkou přes talíř.

Když jsem před rokem objevil Krengův debut, našel jsem i větu, která to všechno rozkódovala: „Noise lost the power to insult. Silence hasn’t.“ Tady bychom mohli skončit. Nebo začít. Stejně jako první deska L’Autopsie phénoménale de Dieu, i novinka Grimoire je nejsilnější v momentech, kdy je nejmíň nápadná. Hudební verze otřepaného klišé, že člověk se nejvíc bojí toho, co nevidí (v tomto případě neslyší).

Kreng je Pepijn Caudron a u jeho jména veškerá sranda začíná a zároveň končí. Nedivím se mu. Kdyby mi někdo dal jméno Pepin, asi bych taky nebyl nejveselejší člověk na světě.

Rychlá fakta. Debut. Dark ambient. Spousta hororových samplů. Minimalistické kompozice. Plačící děti. Další samply. Badalamentiho převrácený klavír. Tma. Ideální deska, pokud jste už umřeli.

RECENZE: KRENG

S Grimoire Kreng neslevil ani o píď. Jeho hudební kniha čar a magie (aka grimoár) se plíží nocí a je plná ambientních ploch, houslí, piana, nervních musique concrète kolapsů a dalších nepříjemných elementů. Devět písniček plných Lucifera a smrti startuje ambientním kouskem Karcist – minimalistická předehra ale dostává strhující náboj až ve svém vyvrcholení, druhé, hypnotické Le Bateleur. Kreng nikam nespěchá a veškerý feeling soustřeďuje na postupné budování atmosféry, kterou nechává na malé momenty explodovat. Je to sampl z operní árie, který dokáže v songu Opkropper navodit pravou dekadentní hrůzu.

Celé album je koncipováno jako jedna dlouhá hra na vkrádání se do podvědomí. Wrak je v tomhle ohledu král. Nervní a nepříjemná plíživá linka se zesiluje a přidávají se elementy dark jazzu, dokud je nepolapí nepříjemný noise trubek, bicích a analogového běsu. Nejlepší na tom všem je, že Kreng nespoléhá na budoucnost, ale spíš dekonstruuje minulost. Jsou tu náznaky Haydna a Mantovaniho a Mahlera, všechny rozebrané na kost a obalené pomalu tekoucí krví. Navíc, celá Pepijnova tvorba je sympatická v kontextu moderních ambientních desek svou neukotveností v čase. Do mysli se vkrádá projekt The Caretaker.

Stejně jako on i Kreng buduje strach a obranné mechanismy pomocí postupů a zvuků, které evokují spíše předválečnou Evropu. Dobu, kdy strašidelné filmy byly ještě strašidelné a choleru jste mohli potkat cestou do práce.

Grimoire není krásná deska na poslech. Stačí ale zavřít oči a v hlavě se spustí film, který potřebuje vaši fantazii. Smyčcové party a stupňující bicí v La poule noire můžou být tak epické, jak potřebujete. Zavřete oči a vymyslete film – ideální hudbu už máte. Aby to pasovalo, měli by v něm pravděpodobně všichni umřít.

To je doporučení.

065

RECENZE LITURGY (USA) AESTHETHICA (THRILL JOCKEY, 2011) TEXT LUMÍR NYKL foto Jason Nocito

Moravský Disneyland, romantizující „hrad“ Bouzov, sloužil králi Hyacintovi, jeho věž zdolal létající švec a sídlila v něm i elitní škola SS Napola. „Možná vtrhnu do Rakouska už brzy k ránu, jako jarní bouře,“ nechal se před anšlusem slyšet jeho strůjce a ten o romantismu, potažmo Wagnerovi a Nietzschem něco věděl.

Hunter Hunt-Hendrix (sic!), zpěvák a ideový vůdce Liturgy, je doufejme pozornější Nietzscheho čtenář a Wagnerův posluchač než Adolf Hitler. Z Liturgy dost možná nebudete mít „chuť jít dobývat Polsko“, Hunt-Hendrixovo kvaziakademické pojímání black metalu by ale vydalo bezmála na cyklus naučných pořadů ČRo 2. „Jediná možnost, jak chaosu čelit a vyjebat s ním, je oddat se mu,“ shrnuje v zásadním rozhovoru svůj opus magnum, manifest o „transcendentálním metalu“. V něm si vytyčil za cíl vyrovnat se s dědictvím black metalu, estetickým a světonázorovým, zaštítit se odkazy na romantismus a Nietzscheho („Život a svět jsou navěky věků ospravedlněny pouze jakožto jevy estetické.“) a iniciovat jakousi masovou revizi, zánik tragédie skrze ducha hudby. Sfoukává satanské, apokalyptické a misogynské konotace a zvěstuje přerod tradičního black metalu, jak s ním zachází většina kapel, v jakýsi voluntaristický rituál plný kreativity a světe/slunce/ kdovíco div se, snad i optimismu. Osou této krkolomné negace negace jsou: činorodost proti nihilismu, odstranění hříšného (burn baby burn) étosu black metalu až po takové bizarnosti, jako je inklinace k solárnímu kultu namísto původního náměsíčného vyznání žánru.

Hipster metal par excellence.

Zmíněné interview, část proma kalifornského Scion Rock Festu, se stalo oblíbenou pranýřovací zábavou, aspoň na daném internetovém hřišti. Frekvence užívání různých „like“ a „sort of“ obratů v Hunt-Hendrixově zmateném kázání konkuruje památečnímu Weird Alovu výslechu Eminema (you know what I’m sayin’).

066

Řeči o Liturgy se tak od počátečního pobouření strážců pravého black metalu přesouvají k čistému trollingu. Barikáda blackmetlošů manifest Transcendental Black Metal aspoň rozhořčeně odmítla a zařadila na index, kdežto pro spolek internetových sebebavičů je teď Hunt-Hendrix spíš než vrchní kacíř už jen terčem posměchu přes facebookovou hatestránku a různé memové variace na jeho laciné filosofování. I play transcenburpal metal. Your argument is invalid.

Jak rozhovor, tak samotný pamflet romantického pozéra jsou ale starší než debut Liturgy – Renihilation. Liturgy se nenechali smrtící ironií semlít a dvojka Aesthethica je víc než úctyhodný frontální protiútok, my obětujeme obě křídla. Zteč po prskavém intru v High Gold může být stejně překvapivá jako loňské přijetí kapely AM180. První přecpaná vteřina a zbytnělé ego frontmana splývá v tribálním turbo odzemku.

Oblíbená proklamace v případě chlapského noise rocku je, že kapela hraje jako KAPELA. Ta naše rytmika je tůze bohatá. Padají hranice mezi rytmickou a tažnou sekcí, chapadlovité touché lítá ze všech stran. Onen „orchestr“ totiž chvílemi cvičí s tempem a harmonickými změnami až jako nějaký naspeedovaný big band Karla Vlacha, kytarové textury často sviští v nebývale optimistickém tónu, a tak musíme jakožedemiurgovi dát za pravdu, ne naposled. Přes vnitřkovou jednolitost jsou kompozice mathově rozrůzněné a mnohokrát dá práci vůbec pochytit, kam a jak hudba valí. Preciznost, rozvaha a náladotvornost i ve splašené rychlosti, dejte dohromady Barn Owl se Sunn O))) a dvacetkrát je zrychlete. Produkci zastal Colin Marston, jehož kapela Krallice rovněž tíhne k black metalu a jeho roztahování. A zvuk, který je všechno, jen ne technicky chladný, umožňuje prožít „spirituální extázi“ mnohem snáze právě díky dřevní pěstěnosti. Riffy i dost bahnité a jinak kovové než čistě černé. Paradoxně se tak proklamované transcendentálno vyjeví spíš při prvotní zkušenosti nezasaženého ucha – nóbl divocha než po infikování frontmanovým tlučhubovstvím. Přesto si, řečeno s ním, nedokážu představit lepší soundtrack k přemostění mezi zvířetem a nadčlověkem než True Will.

Haters Gonna Hate.

LITURGY

nihilism? too mainstream

oční čtyřtakt RECENZE GANG GANG DANCE (USA) EYE CONTACT (4AD, 2011) TEXT HONZA BÁRTA

Na začátku mé zamilované vězeňské šarády Mimo zákon bělovlasého poloboha Jima Jarmusche prohlásí ležérně se protahující černošská prostitutka na adresu svého pasáka (v podání saxofonového leguána Johna Lurieho) cosi jako: „Moje máma vždycky říkala, že Amerika je jako velký tavící kotlík.

Přivedeš ho k varu a všechna špína vybublá na hladinu.“ Bobbiina máma nebyla první, kdo tohle moudro vypustil z úst – metafora „melting potu“ byla v zemi neomezených možností běžnou řečovou replikou již na konci osmnáctého století. V souvislosti s newyorskou hudební scénou posledních dekád nachází „tavící kotlík“ nového, pozitivnějšího uplatnění – co vybublává na povrch v tvorbě mnoha hudebních spolků vzešlých z barevných ulic od Brooklynu po Bronx, není jenom špína. A v případě do žánrových rastrů tak obtížně zařaditelných těles jako je Gang Gang Dance, vytane spíš hutná omáčka netušených ingrediencí, nadýchaná hudební pěna (dní, týdnů, roků – trvanlivá!). Třešnička na mnohapatrovém civilizačním dortu a pozlátko postmoderní doby – tak to je.

Eklektický eintopf Gang Gang Dance se začal hřát na kamnech již někdy v roce 1993, kdy se ve Washingtonu D.C. potkal klávesák Brian DeGraw a bubeník Tim DeWitt a své hlukové tendence konejšili hraním ve formaci The Cranium. Na turné po zaplivaných klubech se seznámili se zpěvačkou Liz Bougatsos, která tehdy obrážela podobné destinace se skupinou Russia, a první tři přísady pozdějších Gang Gang Dance byly jisté. The Cranium se rozpadli a DeGraw s DeWittem se definitivně přesunuli do New Yorku, kde se prvně jmenovaný skamarádil s králem celuloidových švihlostí Harmonym Korinem. Společně s kytaristou Joshem Diamondem si vystřihli roličku v Harmonyho experimentálním projektu SSAB Songs. V roce 2001 pak trojice DeGraw, DeWitt a Diamond přibrala Liz Bougatsos a druhého vokalistu Nathana Maddoxe. Tančící gang byl na světě.

RECENZE: GANG GANG DANCE

Když je člověku pětadvacet, sledovat bouřku ze střechy manhattanského věžáku musí být úžasně elektrizující zábava. Pro Nathana Maddoxe, který se v Gang Gang Dance dlouho neohřál, to byla bohužel kratochvíle poslední.

Být zasažen bleskem je ve statistice nezvyklých úmrtí vysoko. Už jen čtyřčlenná formace se upsala brooklynskému labelu The Social Registry, v roce 2004 vydala debut The Revival of the Shittest a jen o rok později album pravdy God’s Money. Gang Gang Dance slyšeli chválu ze všech stran. Nemalý podíl na úspěchu jejich elektrifikované psychedelie měl nekompromisní a ojedinělý vokální projev Liz Bougatsos; zpěvačka pomáhala hrdelními rapsodiemi a rapovitou deklamací osekat amorfní hlukové výlevy do ucelenějších a především poslouchatelnějších tvarů. Přísady jako grime, dubstep, dancehall, acid jazz, noise rock a etno koření z Karibiku dokázaly omámit i nejzmlsanější. Nos neohrnul ani kultovní přístav Warp a třetí album Saint Dymphna už vyšlo právě tam.

Po uši v hudbě Gang Gang Dance dostanete pocit, že si každý z kapely hraje „to svoje“. Společná výpověď jako by ani neexistovala – zvuk je tvořen zvláštní harmonií v disharmonii, součtem sonických snah všech aktérů maniakálního kolotoče. Bougatsos zní místy takřka nerozpoznatelně od kvičících syntezátorů, zvonivé kytary si často nezadají s cinkavými perkusemi.

V postmoderním paradigmatu končí podle Jeana-Françoise Lyotarda koncept paradigmatu jako takového: jediný hlavní příběh, velký moderní román, se rozpadá na tisíce narativních odboček a celistvé sdělení je nahrazeno myriádou podtvarů a (ne)souvislostí. Roztříštěná zvuková rovnice Gang Gang Dance přesto vychází kladně – a objemnou škatulku syntetického popu naplňují tančící gangsteři spíše než zapojením syntezátorů onou hegelovskou syntézou všech ruchů a melodií, kterými plní hudební nosiče. A že jich je jen malá část z celkového počtu: „Hodně toho ztopíme a máloco přepracujeme, na desku se dostane tak třetina našich výplodů.“ Připomínají tak harcovníky Animal Collective, kteří se snaží, aby elektronika zněla jako živé nástroje. A naopak.

Předposlední deska Saint Dymphna, pojmenovaná podle irské světice zavražděné svým

otcem, pohanským náčelníkem, vykazovala přes nepřeberný výčet elektroeklektických vlivů sevřenější tvar než předchozí běsnění a skupina otočila do popovějších vod. No pain in pop – a v případě Gang Gang Dance to platí dvojnásob. Úbytek kakofonických manévrů jim svědčí a rádiová líbivost neznamená hitparádovou podbízivost. Gang Gang Dance jsou stále skupinou z experimentálnějšího okraje – s mentalitou blíže středu.

A tak je tomu i na nejnovější desce Eye Contact, která vyšla pod křídly renomovaného labelu 4AD. Dlouhé tři roky práce, místo DeWitta na postu bubeníka Jesse Lee, nahrávání v newyorském sklepení i kalifornské poušti a v mezičase vystoupení na ruské výletní lodi po boku kultovních Boredoms. Uslyšíte tam všechno. I can hear everything.

Oční kontakt ve čtyřdobém taktu. Taneční parket naplněný po okraj, ale i liduprázdné schodiště do zavřeného klubu Silenció.

Aurální kosmické výlety ke hvězdám, grimeovým frázováním přetékající špína, i lesk deštivé brooklynské ulice. Pohled na poslední loď odplouvající z pláže plné emigrantů, i trosečníkův asketický ohníček, jemně praskající do ticha hvězd. Úvodní jedenáctiminutová Glass Jar je džbán z barevných sklíček a sonický krasohled z paralelního vesmíru, kde jsou notové stupnice vzhůru nohama. Liz Bougatsos coby královna tisíce a jedné noci. Pohádka bez konce. Čínská čtvrť plná neznámých zvuků a vůní, které po rozednění přestanou existovat. Melodie jak z Magionu. Nebo z Vegy. Sebevražda Alana Vegy. Zabiják mysli. Fever Ray na výletě na Kubu. CocoRosie v rumunském pasťáku.

Jedna, dvě, tři ležaté osmičky. Taneční horečka 2.0, dubstep s grácií, acid jazz bez jazzu. Tančící gang v roce 4 našeho letopočtu.

GGD 4AD. Se sluchátky na uších se tuze špatně píše.

Dejte mi pokoj, nechte mě být. A svatý klid na tuhle desku, kterou protančím uvnitř na čtyři doby. A nezapomeňte doplňovat průběžně vodu do ledovače. Zavírám krám, beru si dovolenou místo volna, havajskou košili a počítač házím k ledu.

Líp to napsat nedovedu.

067

tlač do mě výsledky

rECENZE OBITS (USA) MOODY, STANDARD AND POOR (SUB POP, 2011) TEXT JASON ORLOVICH PŘEKLAD BRO

Na brooklynské čtyřčlenné garážovce Obits byste měli milovat úplně všechno, od frontmana Ricka Froberga (ex-Hot Snakes, ex-Drive Like Jehu), přes rozhovory, etické postoje a jejich punkovou minulost, až po artworky.

Všechno, co se jich týká, je faktický souhrn DIY přístupů a letos třiačtyřicetiletý Froberg je živoucím důkazem, že se podle nich dá žít.

Je strašná škoda, že jejich letošní deska Moody, Standard and Poor nevyznívá příliš přesvědčivě. Žádná kapela by se neměla spoléhat na svou minulost, ale Obits hrajou soutěž podstatně mladší generace, a přestože se jí účastní bez jakýchkoli příkras, na scéně, kterou kdysi definovali Wipers, zaostávají. V roce 2009 Froberg, Greg Simpson (basa), Sohrab Habibion (kytara) a Scott Gursky (bicí) vydali I Blame You, svěží desku nabitou vyprsenými punkovými hity, které své přímé komuniké směřovaly do singlu Two-Headed Coin. Froberg se vyvázal z věčné spolupráce s kytaristou Johnem Reisem, ale zatímco na I Blame You mu to ještě nabízelo nové možnosti, Moody, Standard and Poor zní spíš tak, jak napovídá už sám název. Nabručeně v mollové poloze.

Album o délce nějakých 35 minut vyznívá chabě a v porovnání s předchozí deskou nedotaženě – když v Beggin Dogs nebo Killer už už začínáte cítit ten správný drajv, pohřbí to produkce, především bicí, které zní jako z nějakého dema. Hodně lo-fi dema. Žádné kolečko nezapadá do jiného. Nicméně někte068

ré písničky zní dostatečně sebevědomě, aby přerostly rámec alba a udržovaly v pohybu motor pro lidi, kteří smýšlejí podobně jako Obits.

A takových naštěstí není málo. Froberg má dost možná jeden z nejlepších hlasů v žánru, který jen málo dbá na hlasivky frontmanů. Jeho nestárnoucí ječák, jednou jízlivý, jindy zhusta melodický, sedí v písničkách jako I Want Results naprosto přesně, hardcoreový řev by byl nepatřičný. Přesně tenhle hlas (s podporou Reise) vytvářel z Hot Snakes milník a loni se postaral o malý rozruch, když se ti dva sešli a odehráli neohlášený miniset před koncertem Obits v San Diegu.

Froberg zní naživo pokaždé neuvěřitelně, letošní release party v klubu Bell House nebyla žádnou výjimkou. Podium vypadalo komicky prázdně – všechny tři kapely, které se ten večer představily (jako support si zahráli Sundelles a Tijuana Panthers), jsou poctivé garážovky a ke koncertu nepotřebují nic víc než sdílený backline. Bell House má nový interiér, vytříbený, naoko rustikální; často tu probíhají večírky nehudebního charakteru. Ne, tohle nebyl žádný punkový klub, ale Obits – stejně jako většina obecenstva – jsou chlapi od rodin s běžným zaměstnáním, a tak už se musí trochu krotit. Jejich set byl jasný, přímý a bez zbytečných keců. Odehráli dobrou show, stejně jako když před třemi lety začínali. A přes jakýkoli nesouhlas s novou deskou, jedno je jasné.

Obits si dělají, co chtějí, a dělají to výborně.

GROUPER

v očích a snech rECENZE GROUPER (USA) A I A: ALIEN OBSERVER (YELLOWELECTRIC, 2011)

z hlasů a kytar. Come Softly je pak intimní, čistá, tichá tečka za krásnou deskou.

A I A: DREAM LOSS (YELLOWELECTRIC, 2011) TEXT MCLUSKY foto archiv

Dragging a Dead Deer Up a Hill. Album, které změnilo spoustě lidí pohled na ambientní hudbu, vyšlo před třemi lety na prestižním Type Records a otočilo dosavadní rutinu své stvořitelky vzhůru nohama. Krásné písničky zabalené do mlhy a celofánu, odrazy na hladině, jednoduchost. Přes všechnu zasněnost a zdánlivý pocit, že nedokážete zaostřit, že je to jen změť rozmazaných kontur a barevných skvrn, má hudba Liz Harris pevné základy.

Její kytara je tkalcovský stav: dokonalý řád a elegance, dlouhá medová vlákna se napínají a povolují jako zatínající se sval. A nejskvělejší na tom je, že k té kráse stačí kytara, looper, malé klávesy a její hlas. Písničkářství na hranici geniality, dobře zapamatovatelné melodie – něco, co se v drone-ambientních vodách vyskytuje jen výjimečně. Této písničkářské formě byla Liz nejblíže právě na Dragging a Dead Deer; aktuálním albem se od ní částečně odklání a navrací se zpět k méně čitelnému zvuku dřívějších nahrávek.

Grouper se rozhodla na úspěch třetí desky navázat dvojalbem. První disk se jmenuje A I A: Alien Observer a je tím lepším. Obsahuje šest písní, zvukově volně navazujících na předchozí album. Po úvodní Moon Is Sharp následuje Alien Observer, v níž skvěle vynikne Lízin krásný hlas, který se ovíjí kolem jednoduché, opakující se melodie. Výtečný příklad minimalismu s maximálním efektem, který je Grouper vlastní. Vapor Trails je oproti tomu nevýrazná a zbytečně dlouhá. She Loves Me That Way zaujme rozvleklou, snovou melodií v kombinaci s andělským vokálem.

Nevím proč, ale u poslechu téhle písničky se mi v hlavě otevírá obraz, ve kterém vstupuju do prázdného kostela zalitého bílým světlem.

Na tohle by pánbíčkáři měli lámat ateisty! Spirituální zkušenost. Poslední dvě písně jsou vrcholem celé desky. Mary, on the Wall a Come Softly. První zmiňovaná disponuje úžasným nástupem, ve kterém se zdánlivě neumělá hra na xylofon přetaví do sametové zvukové stěny

Disk číslo dvě se jmenuje A I A: Dream Loss a je o něco méně přístupný než jednička. Zastřenější vokály, složitější kompozice, ve kterých se stopy po melodické lince lehce ztrácejí.

Sedm písní, jedna se prolíná do druhé v nekonečném kruhu, a téměř se od sebe nedají rozeznat. O poznání těžší poslech, avšak stále výborná hudba.

Liz. Vždycky se mi hrozně líbila. Její obrovské oči a pod nimi zašedlé letokruhy spánku. Musí to být strašně smutná holka, říkal jsem si. Platonická láska. Její předloňské pražské vystoupení mě minulo. Ležel jsem s horečkou a v polospánku si představoval, co zrovna v tu chvíli hraje a jaké to tam asi je, a nejspíš mě žádný promeškaný koncert nemrzel tolik jako tenhle.

Psal jsem pak Slavovi, který Grouper se svým projektem Casi Cada Minuto předskakoval na bratislavském koncertě. Věděl jsem, že s ní strávil nějaký čas a že je taky její velký fanoušek.

Napadlo mě zeptat se ho na ni. Napsal: „Den po koncertě jsem ji vezl na letiště do Vídně. Je uzavřená, velmi introvertní a plachá, ale milá, a vychází z ní pozitivní světlo. Po chvíli jsem měl pocit, že se uvolnila, a časem projevila dokonce i smysl pro humor. Ke konci už se zvonivě smála našim legráckám. Taky je veganka, hodně mluvila o jídle a o svém rodném Portlandu. Prý ji baví novozélandská hudební scéna a William Basinski, občas si poslechne i dobrý hip hop.

Pak se rozpovídala o koncertech. O tom, že se necítí dobře na podiu, protože she doesn’t feel like a performer, but rather just a musician who writes songs, a že se před publikem většinou stydí. Bavili jsme se o Sonic Youth a říkala mi, že jsou s Thurstonem dobří známí a že na ni působí jako velké dítě, ale v dobrém. Nakonec jsme se spolu vyfotili, daroval jsem jí malý suvenýr na památku, ona mi podepsala CD a věnovala 7” He Knows, otočila se a odešla na check-in. Chvíli jsem ji pozoroval, jak se vzdaluje. Pak jsem šel zpátky k autu. Nasedl jsem a jen tak koukal před sebe na parkoviště, s prázdnou hlavou. Byl to jeden z nejkrásnějších dní v mém životě.

Platonická láska, chápeš...“

069

věříte?

RECENZE VAZ (USA) CHARTREUSE BULL (DAMAGE RITUALS, 2011) TEXT ORLOWSKI

Věříte na zázraky? „Nové album VAZ“: tahle věta vás o jednom zpravuje. Je to jako potkat za bdělého dne samotného Golema. Komu by se nepodlomila kolena? Srdce tepe jako kámen a oči mají barvu šartrézky. Kde se vzal a proč tu je?

Existuje několik důvodů, pro které může člověku připadat nepatřičné, že kapela jako VAZ vydává novou desku. Nejpádnější je ten o vznešenosti. Paradox vznešeného spočívá v tom, že se v něm nekonečné zjevuje konečnou, smysly přístupnou formou. Nekonečno konečného: přesně v tomhle smyslu je letošní Chartreuse Bull vznešené album. Zdá se, jako by naše pastišová doba ani nemohla unést takovou míru invence původnosti. Jako by touhle stezkou chodila už jen zvířata stará nebo dávno ochočená. Ale přece jen... VAZ nahráli Chartreuse Bull, aby světu připomněli, že má konec. Větší než sám život? Bezpochyby. Nekonečné sestoupilo k nám. Má podobu kazety.

Chartreuse Bull vyšlo jako placený download na bandcamp.com a (dnes už beznadějně vyprodaná) kazeta na labelu Damage Rituals.

Dalším z důvodů je neviditelnost, která je pro VAZ charakteristická. „Scum-pop blasters Vaz are a consistently underrated Brooklyn treasure,“ jak to dobře vyjádřil kdosi na internetu. Mechanismus, který způsobuje, že části lidí s citem pro věc tahle kapela dodnes proplouvá mezi prsty, není o nic méně záhadnější než štěpení subatomárních částic. Zčásti jde snad o nevyhnutelnou nutnost. Zázrak se vyhýbá zrakům mnohých.

Chartreuse Bull je dobrá deska, dokonce hodně dobrá, i když ne nutně ta nejlepší, jakou jste od VAZ slyšeli. Rozhodně je ve specifickém, pro VAZ vyhrazeném slova smyslu „heavy“. Tenhle akcent je na Chartreuse Bull mnohem výraznější než u jakéhokoliv z předchozích čtyř alb. Před070

stavuje tak v tomhle smyslu protiklad dosud nevydaného alba Pink Confetti, které je podle slov Paula Ericksona (a video k titulní skladbě to potvrzuje) „probably VAZ’s poppiest record“. Už první stopa, Chartreuse Blues, to dává jasně najevo.

Přináší pro VAZ typickou estetiku bortícího se baráku nebo zanikající civilizace. Ta charakterizuje celé album. To je, ve srovnání s předchozím The Lie That Matches the Furniture, orientováno více na rytmiku. Krypto-apokalyptická faktura Mooridianova polámaného rytmického cítění (vedle Paula Ericksona jediného stabilního člena kapely) představuje výchozí bod celého alba.

O stylu jeho bubnování bych si jednou rád přečetl zasvěcenou monografii. Na katedře metalu by si rozhodně zasloužil celosemestrální kurz.

Bez obav můžeme riskovat tvrzení, že v celé historii hudby existuje hodně málo (a tím myslím méně než deset) bubeníků, kteří se s takovou jistotou vyhýbají povoleným strategiím. V případě VAZ se však nejedná o samoúčel. Co se týče nevšedního přístupu, podobnou míru nápaditosti prokazuje také Ericksonův skladatelský instinkt.

Zřetelně artikulovaná identita VAZ už od prvních nahrávek pramení z titánského (rozuměj „překračujícím horizont očekávaného“) sepětí obou elementů. Oheň s vodou si v univerzu VAZ plně vystačí s příležitostnou asistencí sousedních principů (kapelu nepravidelně doprovází jeden až dva kytaristi). To je ale na zázrak pořád málo. Zázračný je způsob, jakým se VAZ vypořádali s etapou stabilizace, která pro spoustu kapel (v poslední době Blonde Redhead) znamená předčasnou smrt. VAZ tuhle zkoušku ustáli.

Zvolili totiž zlatou cestu extrému, podobně jako svého času Billy Corgan s albem Adore. VAZ představují dokonalý protipól těch, kterým tíha již-vykonaného podlomila kolena. Chartreuse Bull je toho nejlepším svědectvím.

Shrňme. Chartreuse Bull není obyčejná deska.

Ne proto, že by byla neobyčejně dobrá. Taková samozřejmě je. Obdivuhodná je především proto, že přináší naději všem, kteří přestali věřit. Svět nekončí, zázraky se dějí dál.

Dobrá zvěst, evangelium extrému.

RECENZE: VAZ

when the highland bagpipes meet punkrock profil PIPES AND PINTS (CZ) Text Seda Dzholdosheva

Už jsou to dva roky, co Mighty Sounds zaplavily hektolitry bahna. Pamatujete? Mighty, jakožto festival se štěstím na počasí, tehdy dokázal pár věcí. V nedalekém Táboře se vyprodaly všechny holínky, pankáčům padala nagelovaná číra na levou stranu a jak kdysi psali v Mighty Freezinu: „Těm, co to nemysleli s muzikou vážně, stékaly po lýtkách falešné kérky a s brekem se schovávali v hnilobných pivních stanech, kde snad hledali útěchu a odpuštění na dně kelímku s parodií na plzeňské pivo.“ To je pravda. Když jste se na Mighty tehdy prodrali k podiu přes nadšence, kteří si frontu na igelity na obalení všech těch glad a tenisek krátili tím, že po sobě házeli bahno, mohli jste si zaplavat v pogu nebo zkusit stage diving (= mud dying). Bylo to náročné a nelepšilo se to. Pořád hrozně pršelo, v Olší ubývalo lidí a jasně že nás taky napadlo odjet. Zpětně díky za krásných šestnáct let, co nám bylo, za to, že jsme neměli auto, a za to, že jsme věřili, že se to „přežene“. Dočkali jsme se tak předposledního večeru festivalu.

Kolem čtvrté ráno měli hrát Pipes and Pints.

Poprvé jsem o nich slyšela tři roky nazpět: na nějakém koncertě se mě jeden kluk ptal, jestli znám Pipes and Pints, a že jsou skvělý a že hrají tohle a tamto a že to musím slyšet. Další den mi je poslal a já si je s kocovinou pustila ve škole. Hrála mi tehdy demo verze Different Way. Pamatuju se, že mi to přišlo skvělé.

Začala jsem si je pouštět přesně taková rána, kdy bylo potřeba probudit se z kómatu.

Pro tohle všechno, když jsme v zatopeném stanu viděli na programu Pipes and Pints, jsem říkala, že bych je ráda viděla. A fakt jsme tam došli! Po Peacocks, po Deadline, polomrtví. Byl to malý stan, malá stage a pár lidí. A pět členů Pipes, kterým to nevadilo.

Dudy a punkrock řízlý američtinou, která tak chybí jiným českým skupinám. Lidi pomalu PROFIL: PIPES AND PINTS

ožívali, jako by se budili, což by ostatně odpovídalo i časově. Ožívali a těch pár, kterým kérky nestekly, skákalo v bahně. Na podium vylezla i malá punkerka se zářivě růžovými vlasy a chraplavým hlasem vyřvávala Heaven&Hell. Ze stanu jsem odcházela za svítání.

Všude kolem bylo hnusně, ale krásně. Smrad bahna smíchaného s alkoholem a-bůh-ví-s-čím-ještě. Došlo mi, že už neprší.

Pipes vznikli roku 2006 a hned začali koncertovat. Tehdy to byly Čechy, Slovensko, Německo, Rakousko. Hranice mají mnohem menší význam, když zpíváte anglicky. Roku 2007 se pozměnilo složení. Za bicí sedl Lukáš Vincour, později se přidal basák Ondra Balvín. Do toho chraptivě zpíval Syco Mike, potetovaný skejťák z Kalifornie. Tomáš Novotný, zapálený do rock’n’rollu a vinylů, doplňoval elektrikou a Vojta Kalina hrál ty slavné dudy.

Muzikanti, kteří vyplnili místo, které u nás zelo prázdnotou.

Debutová deska vyšla roku 2009 pod názvem Until We Die a prodalo se jí přes tři tisíce kusů. Někdy o prázdninách, v zápalu oblíbených festivalů, mezi Mighty Sounds a Rebellion, na němž si zahráli po boku Bouncing Souls, by měla vzniknout nová deska. Punkrock o zlých časech, Kensington Clubu a dalekém City by the Sea. Ale do té doby platí: Come on raise your voice with me Sing it loud and proud with me – – Let’s go! Let’s go!

Nejlepší je, že počet jejich fanoušků vzrostl i za hranicemi Čech. Letos Pipes stihli Anglii, Švýcarsko a Rusko. Hrála je rádia v Evropě, Americe i Japonsku. Za rok nula deset hráli přes sto koncertů a vždycky to znamenalo Syco na stropě, Syco na sloupech, Vojta mezi fanoušky, Vinca na bicí ve skoku. Roztrhaná trička, politá cédéčka, vinyly, osobitý design od Terezy Peteříkové, propité noci, DIY, GNWP.

Pipes and Pints.

071

Poslechni si každý den po 19. hodině premiéru jednoho z našich osmnácti statečných pořadů.

Máš zájem? Nalaď si nás. Máš odvahu? Přidej se k nám. ...tohle je pravá d.i.y. aréna!

Vysíláme z baru StreetRadio na Žižkově (Štítného 30, Praha 3).

V červenci sprejování, malování, plakátování... a v srpnu to tam nepoznáš! Přijď se podívat! www.streetculture.cz 072

maso máme zmapovan˘

Jan Pavlis – fieznictví a uzenáfiství Vinohradská 122 – Praha 3 | +420 271 735 644 | reznictvi@pavlis.cz | www.pavlis.cz 073

O‘DEATH

misc. rozhovor: poino | 076 rozhovor travis o‘neill | 078 profil: juke | 080 recenze: o‘death | 082 lyrix: O‘death | 083 soundtrax: threeof life | 084 soundtrax: x | 085 seriál labely: Bleeding ear | 086 seriál tattoo: x | 092 blogy | 096 backstage | 100

074

FULL MOON #16

FULL MOON #16

075

ROZHOVOR TRAVIS O’NEILL (IRL) TEXT/FOTO KARIN ZADRICK

Travis O’Neill se narodil v malé irské vesnici na rozlehlé farmě, kde celý život pomáhal otci. Jako dítě i jako teenager se zelenými vlasy a spoustou řetězů a kytarou kolem krku. „Vyrůstat na farmě bylo magické a pozitivně to ovlivnilo můj život. Bylo to a stále je velmi klidné a bezpečné místo, na které mám krásné vzpomínky, a jednou bych se o ně rád podělil se svými dětmi. Večery u ohně s kytarou, bez televize a někdy i bez elektriky. Získáte velkou představivost, musíte se umět porvat s tvrdšími podmínkami. Nic není zadarmo, život na farmě je krásný, ale těžký.“ Dnes Travis žije a tvoří v Praze.

Když mi o tom vyprávíš, slyším rozlehlé, hluboké ticho. V kraválu a zmatku dnešního světa bývá velmi obtížné tvořit. Jak vnímáš ticho a hudbu?

Ticho je pro mě jako kousek smrti, pokud by byla smrt hmotná. Není to nic špatného ani dobrého, jen něco mezi. Rozumím, že ticho je pro některé lidi důležité, ale mně osobně vyhovuje ticho, které trvá tak pět minut, akorát k odpočinku. Usínám s iPodem, nedokážu někdy vůbec vypnout, relaxovat. Na druhou stranu, ticho je samozřejmě lepší než konverzace většiny lidí, včetně mne samého. Někdy svůj hlas nesnáším a v tu chvíli je ticho nejsilnější a nejkrásnější.

A hudba?

To je něco úplně jiného. Poslouchat hudbu, kterou miluji, ke které mám blízko, hudbu mého srdce, hudbu, která mě nutí přemýšlet, hudbu, která je odrazem mé duše, hudbu, díky které přežívám, hudbu, která je inspirativní… to jsou rozdílné věci. Lidi, jejichž odpověď na otázku, jakou hudbu posloucháte, je „v podstatě cokoli, co hrají v rádiu“, nesnáším a utí076

kám od nich. Jejich odpověď by byla stejná, i kdyby se to týkalo fotografie nebo poezie.

Jsou to přesně ti, kteří kritizují něco, co sami provozují doma.

A jakou hudbu teda posloucháš?

Hudba, se kterou jsem vyrůstal a byla mi blízká, byla od srdce, plná lásky a… dobrá. Od desek mých rodičů přes jména jako Johnny Cash, Hank Williams, Flatt and Scruggs, Merle Haggard, The Stones, Black Sabbath, MC5 a spoustu jiných. Miloval jsem období vinylových desek, když rodiče odešli a já vklouzl do jejich pokoje a nahlas pouštěl všechna ta zaprášená alba… Aspoň na chvilku jsem se ocital v jejich světě. Pak přišel punk a heavy metal a já se proměnil z roztomilého děcka, které zpívalo staré dobré country před rodinným krbem, na zelenovlasého Sex Pistols nebo Black Flag. Rebel bez příčiny. S hudbou jsem nejšťastnější na světě. A když jsem na podiu, pocit se zdvojnásobí. Je to místo, kde jsem šťastný ve svých myšlenkách, kde jsem to já a mám možnost dát do toho všechno, překročit hranici.

Nejbezpečnější místo na zemi!

Když jsem slyšela tvou hudbu, začala jsem ti strašně fandit. Znělo to jako revolta a já měla husí kůži. Zpíváš sólově v doprovodu jedné nebo dvou kytar, o čem je tvá hudba?

Hudba, kterou skládám, je vyjádřením všeho, co se mi léta mixuje v žaludku, něco, co se prostými slovy nedá popsat. Je v tom všechno: láska, nenávist, trápení, štěstí, závist, samota, naděje, všechno, to dobré i to zlé. Jsem to já ve své pravé podobě, v podobě, kterou velmi dobře znám, v brutální podobě, které se někdy bojím a kterou neznám, v podobě, kterou vykřičím úplně všechno. Samozřejmě že některé songy-texty jsou smyšlené, pohrávají si s fantazií nebo jsou to příběhy jiných.

Možná minulých životů nebo těch, které přijdou. Kdo ví.

TRAVIS O‘NEILL

syn svého otce

Ve tvých textech se často objevuje téma smrti.

Pro někoho je to vysvobození, pro jiného zatracení, někdo věří v reinkarnaci a návrat. Jak to máš ty?

Smrt neprožívám dramaticky, jak říká Petr Pan: zemřít může znamenat další dobrodružství. Co mě děsí, je čas, který nám utíká mezi prsty, nenávratně ztracený. Snažím se jej co nejvíc využít, chci vytvořit něco, co bude činit šťastným především mě, protože jedině tak mohu činit šťastnými lidi okolo sebe. Chci vedle sebe milující rodinu. Nevěřím v peklo nebo ráj. Líbí se mi jeho zobrazení, ale nevěřím v něj. Věřím v peklo a ráj tady na zemi. To, co si vytvořili lidé. Tady a teď.

Vydělávat si jako hudebník nebo umělec na volné noze není v dnešní době nejlehčí.

Láska k penězům, věčné téma...

Peníze nemám a tedy ani speciální vztah k nim. V minulosti, když jsem zpíval v jedné známé heavymetalové kapele, jsem vydělával hodně peněz. Většinou hodně peněz za krátkou dobu. Všechno jsem rychle rozházel za věci, které neměly žádnou hodnotu. Nelituju toho období, byla to dobrá životní zkušenost, ale život mě dnes učí, co je to opravdová hodnota peněz, speciálně těch, které si člověk musí vydělat tvrdou prací bez pomoci ostatních.

A v oblasti umění je to sakra těžká práce. Teď šetřím na novou kytaru – to je asi všechno, co bych teď opravdu potřeboval. Ale kdybychom mluvili o nematerialistickém přání, bylo by to štěstí a zdraví mých nejbližších.

Jak vnímáš dnešní hudební scénu?

O dnešní hudební scéně bych se raději nevyjadřoval. Ale jestli mám být upřímný, situace je k zblití… Pro mě jako cizince v České republice je to něco jiného, zvláštního, asi ani nedokážu popsat, co cítím. Napadají mě dvě jména brilantních umělců: Waldemar Matuška a Dan Bárta. Česká hudební scéna, každý rok stejROZHOVOR: TRAVIS O‘NEILL

ná, každý rok stejní umělci na festivalech, nic nového, nic originálního, nic opravdového. Je to jako zavřená kniha, kterou nemůžete číst, protože i když ji otevřete, je prázdná, bez textu, bez silného příběhu. Světácké soutěže jako X Factor, Superstar a podobné ubožárny jsou ubíjející. Mašina na vydělávání peněz pro ty, kteří o hudbě nic neví. A ještě smutnější je, že lidé se tím nechávají unést a téhle lacině dojemné šaškárně věří. Celebrity? Mediální hračky, továrna na peníze. Do těchhle sraček já patřit nechci ani za peníze. A možná to je jeden z důvodů, proč je taky nemám. Je to všude stejné, Irsko, Británie, Amerika… Člověk před tím neuteče.

Opravdová hudba dostává čím dál méně prostoru a není slyšet, je nevýdělečná, nezajímavá pro producenty.

Dnešní producenti budou propagovat a podporovat to, co bude vydělávat a co je populární pro nejpočetnější část generace. Generace, která má ráda násilí, brutalitu, agresivitu. Ale je tady undergroundová scéna, rocková scéna… Je to menšina, ale jsou tu a dělají hudbu, protože ji milují. Je mi líto, že ti, kteří si zaslouží být dobře zaplaceni za skvěle odvedenou ROZHOVOR: TRAVIS O‘NEILL

práci a svůj talent a kreativitu, nemají pomalu ani na nájem. Nezaprodají se, milují svou svobodu a svobodu tvořit, co opravdu cítí.

Kdy ses začal věnovat muzice?

Ve věku, kdy se ve mně začala prát touha po svobodě, přání zmizet, vypařit se. V době, kdy jiní začali brát drogy, v té době jsem zmizel a mým útočištěm a mou drogou se stala hudba. Bylo mi asi čtrnáct, když jsem dostal první kytaru. Nikdy předtím jsem neuměl hrát a abych byl upřímný, ani dnes neumím tak, jak bych chtěl. Je to můj hlas, do kterého dávám všechno a věřím v něj.

Když se tak na tebe dívám, máš tetování téměř všude, nesou nějaká speciální poselství?

Přijde mi, že dnes se tetují všichni a všude…

Mám baphomet pentagram na zádech a nejsvětější srdce Ježíšovo na hrudi a „outlaw“ v Irštině na krku, spolu s krásnou ženou na hrudníku. Tetování je pro mě další formou vyjádření, miluji své tetování, i když některé z nich jsou hrozné, posrané, ale to je mi jedno. Jsou moje, mám je do konce života, žijí se mnou a já s nimi, vyjadřují to, co nedokážu vyjádřit nijak jinak, ani hudbou.

Jak to máš se ženami?

Zajímají mě ženy na různých úrovních, jak intelektuálně, tak po stránce sexu a spirituality. Pokud se mě ptáš, jestli mám nějaký vyhraněný typ, tak ne. Pro mě je atraktivní, když je žena upřímná, umělecky založená, laskavá, starostlivá – to je dobrý start. Pak už je to jen o chemii.

Co připravuješ v blízké době?

Zrovna dodělávám nové EP, které by mělo vyjít koncem srpna, sedm písní. A potom koncerty, nonstop. Věřím, že po celé České republice. Potom plánuji Irsko, UK, příští rok určitě Ameriku. Video bude, až si najdu člověka, kterému budu věřit a naprosto se mu odevzdám.

Bude k singlové písni s názvem Queen O’Dreams.

Jaké je téma nových písní?

Posledních pár let bylo turbulentních v mnoha směrech a je samozřejmé, že se to odráží v tvorbě. Některé písničky jsou o mém dětství, jiné o posledních třech letech, které byly velmi zvláštní.

Plné změn a divných událostí.

077

ROZHOVOR POINO (UK) live 16. 9. 2011 BORO, BRNO LIVE 17. 9. 2011 007 STRAHOV, PRAHA TEXT MACHY FOTO archiv poino

Londýnští Poino jsou na scéně pět let. Na Silvestra loňského roku vydali debut Moan Loose. Jejich zvuk evokuje kapely jako Drive Like Jehu, Unwound, Johnboy nebo kapely z labelu Amphetamine Reptile. Můžeme je směle zařadit mezi nově se „formující hnutí“ kapel (Bear Claw, Self-Evident, Cartographer, Joe 4, The United Sons of Toil), které navazují na to nejlepší z hardcoreu a noise rocku 90. let. Na otázky odpovídal zpěvák a kytarista Gaverick de Vis, člen kdysi nadějných Giddy Motors (se Stevem Albinim nahráli desku Make It Pop, která vyšla na FatCat Records v roce 2002).

Vážím si DIY principů, které vyznáváte (nahrávání, produkce, booking), ale jaký je tvůj přístup k používání internetu v nezávislé hudbě a hardcoreu?

Nevidím problém, když kapely používají internet k vlastní propagaci. Děláme to s deskami Horse Arm i s kapelou a nedovedu si představit lepší nebo levnější prostředek pro někoho, kdo vyznává DIY principy a nemá moc peněz.

A co internet jako korporátní médium?

Když už dojdeš tak daleko, že nahraješ a vyrobíš album, a pak se chystáš koncertovat, bylo by trochu divné nedat o tom nikomu vědět.

Pokud jsi podepsal smlouvu s labelem, dělají (alespoň doufáš) tuhle práci pro tebe, protože potřebují prodat desky a potřebují peníze, aby mohli podepsat další kapely a koupit jídlo pro kočky, makarony a tak. Množství a měřítko propagace spočívá ale v tom, kolik peněz a času má člověk k dispozici.

Je to takhle jednoduché?

Prostě si nemyslím, že internet korumpuje 078

lidi nebo jejich propagační touhy jinak než jakékoliv jiné nedigitální nástroje. Může jim to usnadnit. Když chceš prodávat a řídit svoje podnikání jako prase, budeš to dělat tak jako tak, ať už máš k dispozici jakékoliv prostředky.

Jaké je to mít v Londýně noiseovou kapelu?

Skvělé. Jasně, v Londýně je to pořád těžké, ale jeho velikost dává místním kapelám příležitost hrát častěji a víc se zviditelňovat. Díky festivalům jako ATP, které se začaly v nultých letech objevovat, a díky internetu je teď povědomí o undergroundové hudbě zdravější, což je skvělá věc pro kapelu jako jsme my.

Jak teď funguje místní scéna? Řekl bych, že hudební krajina v Anglii prochází, jako všude jinde, neustálými cykly. Malé výbuchy, kdy se najednou objeví hromada skvělých kapel, se střídají s periodami, kdy se nic neděje. Jako teď. Pokaždé se nějaká výjimka najde, musíte ale popadnout lopatu a vyhrabat si ji.

Horse Arm Records je projekt, který má sloužit potřebám kapely?

Horse Arm jsem založil s Rossem (baskytarista Poino – pozn. aut.) hlavně kvůli vydání desky s tím, že bychom časem mohli vydat i další naše projekty. Takže vyjde fantastická deska Buttonhead, snad na konci letošního roku. Pak by měla následovat další deska Poino.

Chystáte se vydávat i spřátelené kapely?

O tom jsme diskutovali, ale záleží to výhradně na naší finanční situaci. Jedna možnost, kterou jsme probírali, byla vydávat desky kapelám, které si stejně jako my dělají celou práci samy – nahrávání, produkci a výrobu. A pak by použily název Horse Arm, jako výraz určitého spojení, aby nemusely zakládat label. Všechno bez autorských práv, procentních podílů nebo čehokoliv takového.

Povíš mi něco o vašich bývalých kapelách Giddy Motors a Buttonhead?

Ano. Obě se rozpadly a oběma se líbilo číslo devět.

Aha. A co tě nejvíc hudebně ovlivňuje?

Dovol mi to podat takhle: Myslím, že důvod, proč Poino fungují tak dobře, je, že každý z nás nesnáší 90% hudebního vkusu těch ostatních.

A taky deodoranty druhých.

Aha. A co ty různé hudební preference?

Abych se téhle otázce zase vyhnul, doporučím vám anglický web I Highly Recommend.

Místo rozhovoru požádají kapelu o malý výběr hudby, kterou zrovna poslouchají a chtějí ji doporučit.

Dobře. Jaká londýnská kapela na vás měla největší vliv?

Nemůžu mluvit za ostatní, zrovna totiž spí, pšššt. Pro mě to byli The Who. V sedmi letech jsem dostal desku The Story of the Who. Změnila mi život.

Před pár lety hrála v Čechách skvělá britská kapela Silent Front, znáte se?

Jo, na začátku roku jsme spolu odehráli pár koncertů. Skvělí kluci a navíc vaří skvělé těstoviny.

O čem je deska Moan Loose?

O tom, kde se tvoří sny.

Aha. S hudbou nám to moc nejde. Je někdo z členů Poino fanouškem některého z londýnských klubů Premier League?

Ne.

Jediné sporty, které jsem schopen v součas né době provozovat, jsou šipky, jídlo a vzpírání.

ROZHOVOR:POINO

POINO

jídlo pro kočky, makarony a tak

079

PROFIL JUKE/GHETTO HOUSE/FOOTWORK TEXT JAN BÁRTA foto archiv

„Tancuj, tancuj, vykrůcaj...“ (neznámý autor) Majitel progresivního vydavatelství Planet Mu Mike Paradinas (známý také pod hudebním alter egem µ-Ziq) je právem považován za kapacitu v lovení nových elektronických talentů. Po Diplovi, který zpopularizoval brazilský baile funk, se Paradinas zapíše do dějin coby hudební etnograf a „objevitel“ celého „nového“ žánru (uvozovky budou vysvětleny). Řeč je o chicagském urban stylu juke, kterému je nejen na kultovním britském labelu věnována značná pozornost.

Mluvit o Paradinasovi coby objeviteli a o jukeu coby novém žánru, není tak docela košer.

Jeden z posledních opravdu undergroundových stylů planety se v zadních uličkách a podzemních garážích Chicaga pěstuje už od konce osmdesátých let, v přímé návaznosti na tamní houseovou horečku. Její přízemnější ghetto varianta si nejprve vysloužila název „ghetto house“. Minimalistický zvuk ve čtyřdobém techno rytmu se strohým zapojením dnes již vintage drum machines Roland 808 a 909 a neustále se opakujících útržků explicitních rapových deklamací byl a stále je jakousi poznávací vinětou ryze tanečního jukeu. Juke je styl bytostně funkcionalistický; slouží coby rytmický podklad zvláštnímu druhu pouličního tance, blízkému bratranci breakdance, kde je ovšem do pohybového gejzíru zapojena pouze dolní polovina těla.

Název tohoto tance – „footwork“ – a proces 080

celého „footwurkin“, kterému se už dvacet let věnuje převážně černošská komunita z předměstí západního Chicaga, mluví (řečí těla) za vše. Jde v podstatě o další formu hiphopového battleu: aktéři tanečního souboje si to mezi sebou vyřizují na parketu; kdo má mrštnější nohy, s hudbou sladěnější pohyby a větší ovace, vyhrává. Mírumilovné zápolení připomínající kohoutí zápasy bez klování s hudbou tepoucí rytmem kolem 150 bpm (dříve se linoucí z gramofonů, dnes spíše z mobilních telefonů) je mezi mladou chicagskou komunitou stále oblíbenou formou kratochvíle provozovanou ve školách, klubech i tělocvičnách – a juke (hudba) a footwork (tanec) se v poslední době začal šířit dál (odbytiště nalezl například na pařížských předměstích a ve Francii také vznikl jeden z prvních mimochicagských juke labelů – Moveltraxx).

Hybridní kříženec rapu a houseu však zatím nepronikl do popového mainstreamu. Na kolenou dělané jukeové tracky a amatérská videa z tanečních klání se šíří pouze po internetu, a mluvit o undergroundu je tak pořád na místě (na youtube kanálu jukeového kazatele Wala Cama můžete zhlédnout několik set videí z footwurkových seancí v domovském Chicagu). Název „juke“ původně znamená druh tanečního pohybu, kdy žena zády ke svému tanečnímu partnerovi doslova jezdí zadkem po jeho rozkroku (když je otočena k muži čelem, nazývá se pohyb „grind“). Sexuální implikace jsou zřejmé; jeden z termínu pro juke – „juke house“ – znamená v pouličním slangu také „bordel“. Juke je hudba, která hýbe tělem a pak až duší.

MIKE PARADINAS

juke it down

Mike Paradinas sledoval chicagskou undergroundovou scénu už od začátku devadesátek, ale dle vlastních slov ho „přímočaré párty kusy nevzrušují“. Sluch zbystřil až v novém tisíciletí. S masivním nástupem internetu se i juke přenesl z vinylů na síť a Paradinas v tracích stahovaných z dnes již neexistujících předchůdců myspace vytušil tvůrčí potenciál, srovnatelný s dozvuky old skool raveu a hardcoreu, které v Anglii vedly ke vzniku UK garage, později grimeu a dubstepu. S částečným upuštěním od rovnoměrných techno bucharů a přídavkem kolísavých basů a citlivěji samplovaných a pokroucených popových vokálů se zdál juke kopírovat trajektorii britské garáže – ovšem bez jakékoli obeznámenosti a záměru chicagských producentů, kteří si skoro všichni říkají DJ (i když jimi většinou nejsou).

Planet Mu je ideální platforma pro (staro)nové směry, a vloni se tak na značce s písmenem alfabety ve znaku objevilo první regulérní juke album, které překročilo hranice chicagských mrakodrapů. Dvacetiletý DJ Nate a jeho trojelpíčko Da Trak Genious bylo první vlaštovkou a nastartovalo zájem erudované britské klubové scény o pouliční fenomén. Další desky následovaly – v katalogu Planet Mu stačí hledat pod DJs a dotyční umělci budou na 99% pocházet z Chicaga. DJ Spinn, DJ Rashad, DJ Diamond, DJ Roc. Z dalších, obsazených na letošní první sebrané juke kompilaci Bangs & Works Vol.1, pak DJ Elmoe, DJ Trouble, Traxman a jeden z footwurkových pionýrů RP Boo. V britských klubech se přímočaré jukeové rytmy začaly roubovat na módní zvuk dubstepu. První, kdo s fúzí těchto dvou výrostků PROFIL: JUKE

bass music přišel, byl producent Addison Groove s trackem Footcrab, který se stal jedním z klubových bangerů loňského roku, s názvem jednoznačně vzdávajícím hold křepčení nohou. Chicagský resident a chovanec Planet Mu Chrissy Murderbot, ač pochází z jiných než vysloveně undergroundových poměrů, má s jukem také co do činění. Již dlouho pořádá klubovou noc footworkových rytmů Loose Squares a letos plánuje zřídit stejnojmenný, na juke zaměřený label. Murderbotovo první dlouhohrající album na Planet Mu s názvem Women’s Studies si eklektickým způsobem pohrává s juke zvukem a zaplétá do něj funkové vzorce a výpůjčky z klasického jungleu, acid techna či osmibitových koláží. Po hudební stránce se juke zatím nejdál dostal na desce sonických demiurgů Marka Pritcharda a Stevea Spaceka, kteří před nedávnem spojili síly pod názvem Africa Hitech. Na aktuálním albu 93 Million Miles vyšlém na značce Warp si fenomén chicagského tanečního undergroundu vykládají po svém – a zejména skladba Out in the Streets (která vyšla i jako samostatný, lehce upravený VIP singl) je jukeovou sídlištní odyseou, napuštěnou dubovými ozvěnami a maniakálním přešlapováním. Už ne v downtown tělocvičně, ale na palubním můstku kosmické lodi mířící ke slunci. Živelný pouliční styl juke, původně jen „k tanci“, prokázal schopnost stát se hudební lahůdkou i „k poslechu“ – a nejen pro zvukové ghettofily typu Mikea Paradinase. Je také důkazem, že „out in the streets“ stále žije i po hudební stránce a že ulice dnešní globální vesnice nepřebírají jen televizně recyklované trendy. Planet Mu chystá pokračování kompilace Bangs & Works a několik jukeových „DJs“ v čele s DJ Natem se podívalo do Evropy, kde zahráli s velkým ohlasem hlavně v londýnských klubech. Otázkou nejen pro mě zůstává další evoluce jukeu – narozdíl od blogosférou uměle vytvořených pseudožánrů typu witchhouse či chillwave jde o přirozeným způsobem vzniklý hudební směr, pevně spjatý s místem původu, s existující lokální scénou a v určitém smyslu izolovaný od okolního světa. Teď, když se péčí Mikea Paradinase a dalších otevírá světu (a svět už si začal brát), bude zajímavé sledovat, kam se zvuk chicagských DJs stočí a jak dlouho garážové footwurkové party vydrží před náporem showbusinessu.

Protože dokud se tančí, ještě se neumřelo.

PROFIL: JUKE

081

brooklynský čoch aka pastorální výrazivo

RECENZE O’DEATH (USA) OUTSIDE (ERNEST JENNING, 2011) TEXT JASON ORLOVICH PŘEKLAD BRO

Když přemýšlím o O’Death – brooklynské, (převážně) akustické a neučesané reakci na Toma Waitse v jeho venkovské a neurvalé poloze –, nemyslím na žádné prostoje, i když těmi jarní příběh začíná, po roční pauze a dovolence v oregonském Portlandu. „Je to v pohodě,“ říká mi do telefonu Gabe Darling (banjo a ukulele). „Byl to už nějaký čas, co jsme byli naposledy na turné, ale je super zase spatřit místa, která milujeme, a lidi, které jsme nějakou dobu neviděli.“ Pak se na chvilku odmlčel a dodal očividné: „A zase hrát.“ Darling spolu se zpěvákem a kytaristou Gregem Jamiem, bubeníkem Davidem Rogersem-Berrym, basákem Jessem Newmanem a houslistou Robertem Pyciorem vydají 6. června novou desku. Outside následuje velmi dobře přijatou Broken Hymns, Limbs and Skin (Kemado, 2009) a po bouřlivém roce, který kapelu stáhl z koncertování, si vynutila zcela jiný nahrávací proces. „Nikdy jsme si na studio nedávali dost času.

Většinou jsme to řešili mezi jednotlivými turné, kdy jsme sesbírali spoustu živáků a řekli si, tak kurva, hodíme to na záznam a bude, ne?

Nahráli jsme album během dvou týdnů a jeli dál koncertovat.“ Nicméně, dva roky zpátky Rogersovi-Berrymu diagnostikovali osteosarkom, zhoubný nádor kostní tkáně, a právě probíhající, těžce domlouvané turné došlo k nenadálému konci. Po deseti 082

měsících chemoterapie a transplantaci ramenního kloubu se kapele podařilo vrátit do studia s producentem Billym Pavonem – který nahrával i debut Head Home (self-released, 2006) – i se zdravým bubeníkem. „Vede se mu skvěle.

Je to něco mimořádného. Operovali ho nejlepší doktoři a teď je na tom fakt výborně.“ Vrátili se i s kupou demo nahrávek, protože Jamie a Darling nezaháleli a celý rok svědomitě skládali, zatímco Rogers-Berry vymýšlel rytmiku odděleně – postup, který si podle Darlinga oblíbil. „Nikdy předtím jsme na nahrávkách takhle kousek po kousku nepracovali. Spíš jsme skládali všichni dohromady, pak ty písničky zkoušeli a připravili je pro živé hraní.“ Darling se tomu teď sice směje, ale nejistota uzdravení se na třetím albu rozhodně podepsala, a nový způsob práce se stal vítanou výzvou: „Je zvyklý s bicími tak nějak tancovat, a teď se musel omezit na hraní jen jednou rukou, což vyznívá zajímavě.“ Sám Rogers-Berry to potvrzuje: „Řekl bych, že nás zajímalo vytvoření něčeho osobnějšího než dosud, stejně jako snaha napsat písničky, které jsou melodicky poutavé a nezní jen jako posedlá šílenecká blouznění.“ Pokud posloucháte Outside bez předchozí zkušenosti se sílou jejich běžného vystoupení, nemusíte si žádných změn všimnout. Album je jednoduše klidnější a výrazem pastorálnější všude tam, kde se dříve zkratkovitě projevovalo jižanské gotické country nebo apalačský folk protknutý punkem od táboráku. Formálně to tam pořád samozřejmě je – jen jediná

písnička překračuje čtyři minuty. Ale pro tak fyzickou kapelu je každé zapracování byť lehounkého prostoru pro nádech důkazem spíš umělecké vyzrálosti, než unylosti způsobené věčným harcováním v dodávce. Hudební motivace Outside je průhledná a je o to jímavější, že se jí nemohlo dostat nikdy během jejich letité kariéry. „Myslím, že by se spíš mělo říct, že sound desky je podřízen nahrávání,“ říká Darling a zároveň dodává, že takové nahrávání přináší svá vlastní znevýhodnění. Očekává ale, že příští album bude znít zase úplně jinak, a nebojí se ztraceného času: během dvouměsíčního nahrávání ho nahnali na hodnou dobu dopředu vypíchnutím dynamiky jednotlivých skladeb. „Na živo v nás ta energie pořád je. A to se nejspíš nezmění – začneš hrát a zase se rozjedeš a nemůžeš si pomoct.“ Nejdůležitější je podle něj udržet věci v chodu tak, aby i pro kapelu, která má renomé rozjuchané tancovačky z periferie, byly zajímavé. „Kdo ví, co natočíme příště.“ Je to známý fakt, ale nejlepší kapely z Brooklynu jsou ty, které jej opouští, čemuž náramně přispívá i tohle telefonické povídání s kapelou o uplynulém roce. „Tak nějak zapomeneš, jak strašně vyčerpávající to může být,“ osvětluje Darling první část turné po Americe, se zastávkou v Austinu na SXSW, které pokračuje květnovými koncerty v Evropě. O’Death možná na Outside vytvořili sebepopisnou, rozlehlou až cinematickou nahrávku.

Ale přesně od toho se potřebovali nanovo odpíchnout.

RECENZE: O‘DEATH

jenom se za mne modlila

LYRIX O’DEATH (USA) TEXT BRO

V životě záleží, jestli se chcete nechat přemluvit k pesimismu. Pak taky záleží, jestli jste ochotni i v něm najít krásu; životní skepse potom nemusí být nutně negativní – s nachovými lenonkami těžko někam stoupnete, je to zajetý standard, kterého když nabudete, můžete si leda namlátit hubu. A naopak, co vám asi tak umožní najít cestu z jeskyně? Stezku světla poznáte, jedině když se šouráte věčnou tmou.

I know that days don’t come back, please believe in me And then my eyes just turn red far as the light can see I’ll abide her arms stretched through the years and hours Pass the quiet dawning then begin to sour (Bugs) Chápat neznamená cítit; O’Death se v tomto velmi přibližují poetice Polite Sleeper, tedy pokud se bavíme o letošní desce Outside, která se velmi vymyká. (O textech skladeb předchozích nahrávek se snad ani nemá smysl zmiňovat, viz Angeline: „What a bad sight, your corpse is lined/ And laid out for everyone to see/ Now the snow has come falling on everyone/ And making steam when you pee.“ Skutečně?

Budeme se bavit o zasněžených mrtvolách, kterých si náhodou všimnete, když čůráte do sněhu a na chvilku se zvládnete odpoutat od páry stoupající od vašeho čerstvého podpisu?

Nebo tím chcete naznačit, že ruce jste si nejen pomočili, ale i zasvinili krví? Ani miami sound není tak pokleslý. Nic proti, tohle by to mělo spravit: chacha.) Nalomené srdce bujarého sebevědomí tady střídá rámcový světobol s oporou ve všem, jež si pouštíme k tělu.

I’ve been wasting most my time, living for the day When like bugs we figure out how to make light stay.

(Bugs) LYRIX: O‘DEATH

Něco se muselo zlomit a v případě příběhu O’Death je strašně jednoduché svést to rakovinu ramenního kloubu bubeníka Rogerse-Berryho. Jenže co nám zbývá, sledujeme je zvenčí, nulové pacienty postrádat nechceme a co nemá důvod, to nás deptá. Texty nových písní se najednou stávají niterně osobními, ať už si necháme smrt dýchat do zátylku, nebo se ji pokusíme vyplašit tancem: „You’re not supposed to be here.“ Změna v tónu lehce nakousne vyznění celé symfonie, interpretační řízení pak rozhoduje: „Ano, toto je dlouhý bambus.

A toto krátký.“ Říká se, že změny jsou vždy k horšímu. Záleží, jestli bydlíte ve svojí jeskyni, nebo jste na věčné návštěvě. Chci, ať je mi hezky, kde jsem, jenže to nejde, proto se musím pořád šoupat. Aby mi bylo líp, abychom si seděli. Je tohle k lepšímu? Jistě, ale to, lásko, nebudeš vědět ani za dvacet let, teď je špatně, že změnu vůbec potřebujeme.

spektrum natahuje. Nejde o nekoherenci, pravda je vždycky mnohá, i v životě jedince. „This year could last forever, this year could never start.“ Koncept Nového roku je zvláštní formalita, ale stejně nutí lidi takzvaně bilancovat.

Věčné pochyby, „all directions“, co sedí, kam se chci dostat a kterou cestou? Tady O’Death schází sebevědomí Jasona Orloviche ze zmiňovaných Polite Sleeper, který ví, co chce, ale pod nohama mu rychle raší klestí; Greg Jamie se naproti tomu ztrácí ve všech možnostech, které se mu otvírají, když uzná jejich existenci („Death is not the end“ – platí i pro pozůstalé).

Hudba O’Death v sobě vždycky nesla cosi urgentního. Až na Outside se jim ale skutečně podařilo podpořit hudební složku textovou. Ano, repetitivní finále Home z desky Broken Hymns, Limbs and Skin „Home, home, the air I breathe“ je značně silné, ale teď se nebavíme o sloganech, nóbrž o rozptylu mezi prvním a posledním veršem, svojsíkem mezi buky rýmů. Otvírák Bugs jasně vytyčkoval hřiště – tady jsme brouci, skutečně trpím pro tenhle večer s tebou? Nevrátí se takový, jaký je teď. Zemřelas, odešlas, jsi tu se mnou? Nevidím rozdíl, jsi ve mně. A dokud tě tam nezardousím, nevyženu, nevypěstuju, nic se nehne. Paměť mě nezradí, jsi přesně taková, jakou si tě pamatuju. „Možná že se neutopila, pane Gullivere, možná že vy jste jenom dostal tenkrát strach. Možná zůstala živá. Možná že vy jste se tenkrát rozplakal, protože jste najednou zjistil, že nikdy nebude taková, jakou jste ji chtěl mít. Možná že někde šťastně žije a ani netuší, že jste ji utopil.“ K desce Outside jsou dva klíče, Bugs a Alamar, Případ pro začínajícího kata a Petr Hruška.

„Marie, probuď se, vychází slunce, vstávej, stal se zázrak.“ Nikudy nikam; možná se motá, ale zůstává neporažen – svět je velký a vlastně je krásné bloudit. Je na něj totiž spoleh, nemá kam utéct. Ráno se probudím a za oknem – pořád to stejné pole, čekalo na mě skrz noc jako věrná vlčice. Jednou se ale něco zlomí, přestanu své okolí poznávat. A co pak? Proč naše břízky hoří, Petře? „Cestou nějak ubývá stromů a přibývá strusky. Někdy tam jsou všichni mí drazí a máme krátké ruce. A občas tam je kus nádherné blízkosti, která mizí dříve, než by mohla něco natrvalo zachránit.“ Všechno zachází před milostivou nocí, kterou není potřeba porážet. Sama přestane a možná mi znovu odkryje, co dávno znám.

Proti Bugs, písni omezené výhledem jednoho dne, stojí Pushing Out, která svoje časové

A pak, pak jezero i s utonulou Markétou zmizelo.

I fall asleep and rest my bleary eyes That’d last, it’d last me through the night And if I wait til dawn, it’ll come to me A picture of this field as I want it to be They’re there just in flames by the sea (Alamar)

Jak to sjednotit? Že je všechno podle mého skutečného plánu? No jistě, co bych tady jinak dělal. Přichází smíření, jakkoli nesnadno se chci vzdát. „Pane Gullivere! Ta vaše Markéta je přesně taková, jakou jste ji chtěl mít. Mrtvá.

Pane Gullivere! Uvědomil jste si někdy, že se jí nikdy nezbavíte?“

083

zrození – smrt

soundtrax ALEXANDRE DESPLAT (FRA) THE TREE OF LIFE OST (LAKESHORE, 2011) TEXT COFI

Terrence Malick. Brad Pitt. Alexandre Desplat.

Cítíte ty ambice?

Jsou filmy, které jsou předurčené k tomu být velkolepé. Malick je v tomhle oboru král. Král emocí. Už se vžilo říkat mu za zády Filmový básník. Ano, pokud jste viděli Tenkou červenou linii nebo Nový svět, Strom života vás nepřekvapí. Malick je básník, který miluje svoje trademarky, protože ví, že jsou dokonalé. Na světě není moc lidí, kteří by dokázali vykřesat duši z táhlých záběrů na vlnící se pšenici.

Pokud začneme hrát hru „Já vím, kdo je Malick, a předpokládám, že i vy víte, kdo je Malick“, pak se shodneme, že hudba byla vždy jedním ze základních kamenů. V té hře jsou dlouhé a na první pohled banální záběry a scenérie, všední momenty, dílčí okamžiky, otázky, které si nikdy nepoložíme. Jsou precizní skládačkou jedné obrovské poezie, která prostupuje všemi smysly. Není snadné vytvořit něco, co vám nepraskne před očima. Bublinu všednosti, která vás vtáhne a obalí životem.

Z tohoto pohledu měl Desplat ďábla na rameni. Samozřejmě, za poslední roky se v Hollywoodu pořádně otrkal a krb mu ozdobilo pár sošek, ale Malick je přeci jen jiný level. Možná ten nejvyšší. A navíc je jedním z umělců, kteří mají svoji hlavu aneb Nejede vlak. Naposledy jeho maniakální smysl pro perfekcionismus 084

odnesl Newton, který sice naskládal hodiny hudby k Novému světu, jenže nakonec zjistil, že ve filmu není z jeho tvorby prakticky nic. Ne že by to v tomto případě bylo na škodu, alespoň dostal víc prostoru Dvořák. (To Malickovi nedošlo hned, že symfonie s názvem Nový svět do filmu s názvem Nový svět prostě musí pasovat?)

Desplat možná dopadne podobně. Veškerá hudba, kterou stvořil a kterou si Malick už za chodu upravoval dle svého, byla totiž složena ještě předtím, než kdokoliv viděl jediné okénko filmu. Teď trochu lžu; Desplat jich pár viděl. Ale jen útržky, synopse obrovské odysey.

A tak jedinými opěrnými body zůstaly zase emoce: utvoř, co tě napadne, když uvidíš slova otec, syn, život, stvoření, smrt. A abych nezapomněl, ještě tam budou planety a galaxie a tak. Jednoduché, ne?

Desplat na to šel šalamounsky. C-dur. Proč?

Protože C-dur evokuje dvě barvy, bílou a modrou. „Visions of sky and light and childhood and innocence and even death, in some cultures, white is the color of death.“ Na vážné hudbě je úžasné, kterak vám může vsugerovat, co máte cítit, a když budete chtít, ucítíte to. C-dur spojené se záběry nevinnosti a nebe funguje na výbornou. Může za to i silná inspirace Ligetim nebo Berliozem, můžou za to nenápadné přechody do důraznějších D a G-durových vod.

Všechno od začátku až do konce, a je jedno, jak to nakonec dopadlo a co všechno se za tím schovává, všechno bylo přizpůsobeno pocitu, který vyzařuje Malickův film. Ještě jsem ho neviděl,

takže netuším, jak hudba do filmu nakonec zapadla, ale faktem je, že Desplatův soundtrack a jeho něžný klavírní motiv fungují i bez filmových okének. A navíc jeho dílo vyvolává pocity, které si Malick tolik přál. Každý element, který se zde nachází, můžete přiřadit elementu, který existuje. C-dur a smyčcové kompozice opravdu evokují řeku a pomalý vody proud, stejně tak je cítit silná citová katarze, život a smrt ve výborných kouscích Motherhood a Fatherhood. I Thomas Newman se schovává a kaje se, že v životě nedokázal složit nic tak jemného a křehkého. Samozřejmě, Desplat není extra hlava a geniální skladatel, který by zde vymýšlel novou devátou. Doba takových lidí je už dávno pryč. Má ale vrozený um pro kompozici a citování klasik, takže Tree of Life ožívá romantickou minulostí, kterou je hodně těžké ukočírovat, i když to tak na první pohled nevypadá.

Když se budete hodně snažit, uslyšíte Smetanu, Couperina nebo Góreckého. Smyčcové party kolem nich tančí a ani na moment nepřipustí, abyste pochybovali o dané ose zrození – smrt. Klavírních motivů, které lemují přenádhernou River, jsme slyšeli tisíce. Třeba ten Newman. Citelná inspirace. Je velmi jednoduché se v tom utopit. Na jedné straně sázka na primární emoce, na druhé vykrádání klasiky.

V tomhle případě se Desplatovi povedlo najít kompromis, vlastní rovnováhu, která fascinuje tím, že dokáže neuvěřitelné bouře emocí a fatálních okamžiků ustát s až děsivou jemností a samozřejmostí.

Všichni se jednou narodíme a jednou umřeme.

SOUNDTRAX: TREE OF LIFE O.S.T.

girl power!

SOUNDTRAX SUCKER PUNCH OST (WATERTOWER, 2011) TEXT DAVO KRSTIČ

Jaký je smysl písničkových soundtracků? Existují samozřejmě výjimky, ale ve většině případů je vzorec stejný. Vznikne kompilace, kterou drží pohromadě jen chatrné pouto – zazněly na pár vteřin na pozadí filmové scény. Někdy nahlas, jindy z chrčícího tranzistoráku v zakouřeném baru. Nebo možná ani nezazněly, to se pak na obal cédéčka napíše „music from and inspired by the film“. Vydavatelská firma postaví soundtrack na pár známých interpretech a zbytek zaplácá jmény, o kterých jste dřív neslyšeli, ale žíly vám to rozhodně netrhalo. Na kompilaci se dostala pouze proto, že jsou pod ochranou daného vydavatele a ten je potřeboval zviditelnit.

má ještě dva společné jmenovatele – všechny skladby začínají velmi nenápadně, na hranici slyšitelnosti, a než si stihnete uvědomit, že se zahřály na pokojovou teplotu, začne tu kytarový riot, onde smyčcový patos. S tím souvisí druhý stmelovací element – každá z písniček je o minutu až dvě delší, než by jim slušelo.

U státních maturit by Sucker Punch dostal jedničku za přípravu, za samotné provedení by ale na víc než na „lidovku“ neměl. A zkoušející profesor by se zjevnou trpkostí v hlase shrnul: chtěl bych ti dát lepší, začátek jsi měl excelentní, na konci ses usilovně snažil, ale ta prostřední pasáž, tam jsi úplně vyhořel.

Čas od času se objeví písničkový soundtrack, který je jiný. Nezůstane suvenýrem jen na chvíli, ale vynutí si, abyste se k němu vraceli.

Nepředvádí se a dokáže pohrdnout zaručenými taháky, protože důležitější je osobitost a atmosféra. Z posledních let Vanilla Sky, Wicker Park, (500) Days of Summer…

Začnu tím, co se jednoznačně nepovedlo. Za mash-up vydávané spojení Královniných hitů We Will Rock You a I Want It All. A do toho rapující týpek, který si říká Armageddon. Pche, takových je na West Coast sto a na East Coast tisíc! Cápek se zmůže jen na to, občas přizvukovat Freddiemu Mercurymu a do rozbolení hlavy opakovat, že chce a potřebuje všechno a že to musí dostat. Je tam rap, jsou tam kytary, ale Rage Against the Machine by Armageddona za tuhle macho slátaninu vzali po hlavě Marxovou bustou.

Soundtrack k letošnímu bombastickému průšvihu Sucker Punch měl slušně našlápnuto, aby se do zmíněné elitní skupiny dostal. V okamžiku, kdy prolákla informace, že výběr písní a aranžmá má na starosti producent Marius de Vries, začali se chvět ti, kteří opečovávají soundtracky Romeo + Juliet a Moulin Rouge.

Sucker Punch lze označit za koncepční album, což jinak u stylově a kvalitativně roztříštěných písničkových soundtracků opravdu není zvykem. Devítka tracků souzní zejména proto, že jde o cover verze či svérázné úpravy hitů ze vzdálené až dávné poprockové historie. Výběr

Co se naopak jednoznačně povedlo a zůstává nejpříjemnějším překvapením, jsou příspěvky zpívající herecké hvězdy. Bruce Willis, Russell Crowe, Cameron Diaz i Scarlett Johansson prominou, ale hudební pokusy filmových celebrit mě nechávají vychlazeným. Jenže Emily Browning, takto představitelce hlavní role Baby Doll, jsem podlehl. Úvodní Sweet Dreams (Are Made of This) má daleko k originálu Eurythmics, ale naštěstí ještě dál k přihlouple agresivní verzi Marilyn Manson. Jen to pompézní aranžmá jí přidalo nadbytečné silikonové vnady. Totéž platí pro k nepoznání upra-

SOUNDTRAX: SUCKER PUNCH O.S.T.

venou klasiku Where Is My Mind od Pixies.

Frank Black musel asi zírat, když tenhle křehký duet od Browning a africko-amerického písničkáře Yoava slyšel. Jenže nic netrvá věčně a druhá polovina písničky nabízí otravné schéma „více kytar, více hlasitosti“. V okamžiku, kdy už toho mám dost, se ozve tichý klavír a ještě tišší hlas začne zpívat ukolébavku: „Sing me to sleep / I don’t wanna wake up on my own anymore.“ V relativně krátké době je Sucker Punch už druhý soundtrack (po nedostižném (500) Days of Summer), který připomíná, jak skvělé písničky uměli Morrissey a Johnny Marr skládat, a současně mě propleskává za to, že jsem, sakra, nezačal The Smiths poslouchat dřív. Smyčcový blitzkrieg v závěru nemá nárok tuhle čistou práci pošpinit.

Pokud chtěl de Vries podpořit hudebním doprovodem přeplácanou vizuální koncepci režiséra Zacka Snydera, pak mise splněna. Někdy je jeho snaha jít za každou cenu přes čáru úsměvná, jindy pocítíte lítost. Army of Me od Björk s heavy metalovým svrškem? Proč ne, když do toho islandský drobek vřeští, jako by ho odstřihli od diazepamu. Slibně to zpočátku vypadá s Tomorrow Never Knows v podání Carly Azar, jenže beatlesácký psychedelický vtípek někdo nepochopil a přišlo mu jako dobrý nápad natáhnout ho na dvojnásobnou stopáž. Že to jde i bez pompy a kudrlinek, dokázali Skunk Anansie s předělávkou Search and Destroy od Iggyho & The Stooges. Plešatá zpěvačka Skin přišla, vysypala to ze sebe a zvítězila. Moderní fasáda, pod kterou ale pořád jasně prosvítá původní nátěr. Nic není víc sexy než holka s kytarou, co si hraje na to, že ujíždí na testosteronu. A o ničem jiném tenhle soundtrack není. Jak to zpívala Cyndi Lauper?

Holky se chtěj prostě jen bavit.

085

ROZHOVOR MÁRTY A MARTINA (BLEEDING EAR) TEXT MXM FOTO HONZA STEJSKAL/Archiv

Ani bych nemluvil o paradoxech jako spíš o hravosti. Provozují značku Bleeding Ear, ale noise nevydávají, zajímají se o alternativní nebo chcete-li indie scénu, ale uznávají Twisted Sister, jsou dva, ale vypadají jako jeden, vůbec mám pocit, že jde o dvě půlky jedné bytosti, ženský a mužský princip, a jelikož je neznám osobně, můžu si to myslet pořád. Nemluvím o partnerském souznění, ale o psychickém hermafroditismu, jestli mi rozumíte.

Víte, jaká je souvislost mezi českou faunou a Polskem? Celkem žádná. Ale taky coby.

Proč Bleeding Ear? Když se kouknu na diskografii, není název poněkud přepjatý?

Márty: Bleeding Ear je původně myšleno jako přesmyčka „ear bleeding music“, něco jako hrozná, neposlouchatelná muzika. Samozřejmě to někomu může připadat přehnaný, protože nejsme žádný hudební extrémisti, ale i tak se naše „produkce“ většině lidí líbit nebude. Ani si nemyslím, že by nás nějaká nezávislá scéna brala za svoji součást, což podle mě přirozeně vyplývá z toho, co děláme, ale možná se pletu. Mám rád spoustu podivný a hlučný hudby, respektive líbí se mi skoro každá blbost. Jsem fanoušek Wolf Eyes a byl jsem i na Merzbowa, i když mě moc nebavil. Spíš mě baví věci, který inklinujou k drone a psychedelii, dobře to u nás dělá KLaNGundKRaCH. Anebo posmrtná deska Yellow Swans je jedna z nejlepších, co jsem loni slyšel.

KLaNGundKRaCH taky fandím, ale oni říkají, že mají v Praze deset fanoušků a ti už všechny jejich desky mají, teda ne že by si stěžovali, spíš to berou jako realitu. Kolik fanoušků má Bleeding Ear? Tomuhle úplně rozumím a neřekl bych, že je to zvlášť přehnaný tvrzení. Jestli

Márty:

086

mají KLaNGundKRaCH ve městě deset fanoušků, což je možný, my máme asi tak dva.

Ale nemá cenu si hrát na zneuznaný umělce.

Bereme to, jak to je. Čím je Bleeding Ear teď? Label nebo promotérská skupina? Fakt jste jenom dva?

Márty: Vydáváme muziku a pořádáme koncerty, ani jedno nijak zvlášť často. Takhle to bylo vždycky a asi to tak zůstane, akorát frekvence snad bude nepatrně vyšší. Občas tomu říkáme „kolektiv“, ale to je vtip, protože všechno děláme ve dvou.

Martina: Bleeding Ear jsou dva lidi, co spolu žijou v malým bytě na sídlišti a sem tam udělají nějaký koncert nebo nahrávku. Většinu věcí vymýšlíme a vyrábíme sami v obýváku, ale příležitostně nám pomáhají i kamarádi.

Existuje nějaká spolupráce s podobně laděnými partami? Nebo je lepší dělat si všechno sám a kooperovat jen v krajním případě?

Martina: Několikrát jsme spolupořádali koncerty s A.M.180, s Letmo Productions (a s Pe. Klem) a dalšíma. Vždycky je příjemný vědět, že v tom nejsi sám, kdyby náhodou nepřišlo dost lidí, aby se zaplatila kapela.

Márty: Dělat koncerty ve dvou může bejt docela stresující. Důležitý taky je, že lidi, který s náma sdílí nadšení pro nějakou věc, jsou obvykle sympaťáci jako my. Loni jsme dělali benefiční akci Making the Nature Scene, kterou jsme zcela záměrně pojali jako určitý propojení scén. Pozvali jsme OTK ze Silver Rocket, Table z AMDISCS, Kaspar von Urbach z KLaNGundKRaCH a za nás Moduretika. Tenhle okruh zhruba odpovídá partám, se kterejma spolupracujeme. Super jsou teda ještě Letmo, se kterejma jsme nedávno dělali koncert Pink Reason, a taky Starcastic.

Jaká je „pražská scéna“? Oddělené, nevraživé segmenty?

Ježišmarjá, to je hrozně těžký odpovědět. My nejsme žádný insideři a já většinou nemám ponětí, proč někdo s někým nemluví, jestli se ptáš na tohle. Na nás jsou většinou všichni hodný, asi protože vypadáme jako paka. Každopádně Making the Nature Scene byl takovej nenásilnej pokus o setkání těchhle segmentů na jednom podiu, protože se všema cítíme nějakou spřízněnost. Jinak ta „pražská scéna“ je hrozně relativní pojem. Moduretika znám ještě z doby, kdy žil v Pardubicích, a River For Sale zkoušeli v Dolním Podluží kousek od Polska. Nejsme pragocentrici, stejně jako jmenované labely. Takže jestli tohle čte nějaká kapela z Frýdku-Místku, který se líbí, co děláme, ať se nám klidně ozve. Budem se jim chvíli smát, že nemaj metro, a pak jim vydáme nahrávku a uděláme koncert. Třeba.

Márty:

Vy v Bleeding Ear prej nejste žádný burani, víte, co je image... Jak se to projevuje? Zaregistroval jsi knihu Zde jsou psi – vizuální kultura české klubové scény?

No, to jsi zrovna vyhmátl takovej podvratnej citát ze starejch stránek, který chceme momentálně překopat. O tuhle část se měly starat dvě kamarádky, ale pak z toho sešlo a zůstalo jen pár pohlednic. Hodně nám záleží na tom, aby naše obaly a plakáty byly pěkný.

Mám rád, když někdo dělá nápaditou módu podomácku, to mě pak dokonce baví se tím prohrabovat. Ale Martina potvrdí, že velkej módní guru nejsem, obvykle nosím džíny a triko, mám mastný vlasy a jsem neoholenej.

A u kapel je mi v podstatě úplně jedno, jak vypadaj – pokud se teda nejedná o Twisted Sister nebo Kiss, tam je to samozřejmě super.

Proto mě nijak neláká představa, že bych listoval knížkou a díval se na fotky kapel.

Márty:

Martina: K sandálům jedině ponožky a nikdy jinak! Opraný černý metalový mikiny s potiskem a propálenýma dírama od cigaret. Martin jako nová módní ikona.

LABELY: ROZHOVOR: BLEEDING EAR

BLEEDING EAR, BUGMEN

kiss jsou samozřejmě super

LABELY: ROZHOVOR: BLEEDING EAR

087

Tvoje kapela Bugmen už hraje celkem dlouho – kdy prorazíte? Kamkoliv...

Márty: Hrajeme dlouho, ale ne moc často.

A navíc pořád nijak moc dobře. Ale jsem spokojenej a mám pocit, že kluci taky. Bugmen byla moje první kapela a od začátku střední školy prodělala dost velkej hudební i personální vývoj, ustálilo se to až v posledních letech. Teď mám poprvý pocit, že kdyby někdo z kapely odešel, nemohli bychom už pod tímhle názvem dál pokračovat. Teprve loni na podzim jsme vydali Safari Lemonade, což je vlastně první nahrávka, kterou jsme nenatáčeli na diktafon. Teď jsme dostali pozvání na pár koncertů do Polska a chceme začít dělat desku, což nám nejspíš zase potrvá. Chtěl bych trochu ubrat plyn a dělat víc písničkový věci s hezkejma refrénama, ale uvidíme, co z toho vyleze. Zatím hrajem na koncertech asi dvě nový věci, který jdou tímhle směrem.

Už se to děje!

Fakt jo?

Martina: Márty:

Jestli máte nabídku z Polska, tak se to určitě děje... O čem jsou texty Bugmen a skládáte je dohromady?

Márty: Texty dělám jenom já. Dřív byly abstraktnější, což možná maskovalo to, že byly o ničem. Nový věci jsou přímočařejší, přičemž Safari Lemonade je takovej mezistupeň.

Throwing Diamonds je o znuděný mládeži u nás na sídlišti, která zevluje před obchoďákem a čas jí protejká mezi prstama. Sedí to i na mně, jsem dost pohodlnej. Out on the Weekend je o stereotypu pracovního procesu, což je asi trochu hloupý, protože nemám věk ani zkušenosti na to, abych si na podobný věci mohl doopravdy stěžovat. Kindercore je o odvaze něco novýho vytvořit, dokonce i s tím rizikem, že to bude blbý.

Fungovali jste s Daremesem coby Lick Your Eyeball. Bugmen je na plný úvazek a Hiss Nausea sezónní libůstka? Nebo Bugmen přes den a 8-bit Haiku v noci? Na škole nám říkali, že už nikdy nebudeme mít tolik času jako za studií...

Márty: Bojím se, že tvoje učitelka měla pravdu.

Hlavní důvod komatu Lick Your Eyeball byl ale jinej. Daremes jednoduše začal poslouchat míň divný muziky než dřív. Hiss Nausea jsem postupně začal brát jako vlastního pokračova088

tele Lick Your Eyeball, nedávno na finským labelu Hyster Tapes vyšel na kazetě split s tamníma noise rockerama Nolls. Prioritu mají ale Bugmen, už proto, že hraní s dalšíma lidma mi přináší větší radost. 8-bit Haiku jsou víc lo-fi odnož starýho písničkářskýho projektu Bone Machine a momentálně s ním nemám další plány. Naopak jako Bone Machine chystám krátký EP – jen španělka a hlas. Je to teda trochu zamotaný, co?

Ztratil jsem se po první větě. Plánujete dopředu? Moduretik vypadá jako kmenový autor Bleeding Ear. Chystáme zatím dvě konkrétní nahrávky. Především chceme dokončit album remixů mýho projektu Hiss Nausea, kterej se táhne už hrozně dlouho, a teď to konečně vypadá, že bude všechno pokupě. Koncept je takovej, že jsem svoje ambientní kytarový plochy rozdal Moduretikovi, Bourkovi, Honzovi z No.Pavarotti a dalším lidem k radikálnímu překopání. Díky nim ta deska bude snad zábavná, protože každej k tomu remixování přistoupil jinak. Druhej projekt, co máme v hlavě, je kompilace mladejch kapel z Čech, kde bysme si hrozně rádi splnili sen a vydali vinyl. U Moduretika se asi do budoucna může stát, že mu Bleeding Ear bude malej, protože naše možnosti jsou přece jen dost omezený. Je to samozřejmě na něm, ale kdyby se odstěhoval do Berlína, ani bych se moc nedivil. My jsme rádi, že ho máme, ale zároveň je nám jasný, že se to může změnit.

Pokud přejde k jinýmu labelu, budeme náhradou za našeho matadora požadovat aspoň deset nadějnejch nováčků.

Márty:

Vydáváte na CD-R. Neuvažovali jste i o jiných formátech?

Zatím nám vyhovoval, protože byl pro nás nejdostupnější.

Márty: Cédéerko je nejsnazší cesta, a když si dá člověk záležet na obalu, vůbec to nemusí vypadat zle. O vinylu už jsem mluvil a co se týče downloadů, tak ty bych dával spíš zadarmo – podobně jako Safari Lemonade se dá mimo cédéčka stáhnout na DIYcore. Ale to záleží na konkrétních kapelách, jak se jim do čeho bude chtít.

Martina:

Napalmed mají luxusní CD-R řadu, co se týče (nejen) neotřelosti obalů, ale není to slabý argument? Není to jen fetiš?

Márty: Jasně že je to fetiš, stejně jako vinyl. Čistě ekonomicky by bylo lepší dělat jenom

downloady, ale fyzickej nosič dává větší uspokojení z něčeho hmatatelnýho. Vydávat všechno na vinylu by bylo samozřejmě super, ale za pět let jsme vydali jen deset nahrávek. Kolik by z toho zůstalo, kdybychom museli u každý kalkulovat s návratností nákladů na vinyl?

Možná vůbec nic. Pracujeme s tím, co máme k dispozici, a snažíme se to udělat co nejlíp – tohle je i základ punkovýho přístupu obecně.

Jak vznikají koláže? Stará dobrá ruční práce nebo komputerová postprodukce?

Martina: Klasika. Mám tašku plnou letáků, časopisů a obrázků, co jsem nasbírala na cestách a různě po Praze, plus Kores a nůžky. Finální koláž naskenuju, v počítači většinou řeším už jen barvy a text. Hotovo dvacet. Nejvíc času spolkne třídění materiálu, protože beru všechno, co mi přijde pod ruku. Často je výsledkem několikahodinového snažení spíš pytel odpadků než hotová koláž. Jde mi to pomalu.

Jakou muziku sledujete? Konvenuje to se směřováním labelu?

Márty: To je dost širokej rozptyl. Výborný a nedoceněný jsou u nás B4, který vydavá Polí pět.

Jsou dost inspirovaný krautrockem 70. let, ale je to super. Dobrej pop jsou Prince of Tennis, který by byli na vrcholu hitparád, kdyby byl svět spravedlivej. Moje možná nejoblíbenější kapela jsou Yo La Tengo, který maj neuvěřitelnej záběr, a pořád přitom zní dobře. Jinak mám pocit, že skoro v každým žánru si oba dokážem najít něco, co nás baví. Zrovna nedávno jsme se překvapivě shodli na Wu-Tang Clan.

Obecnou nedůvěru mám asi jenom v žánry jako death metal nebo grindcore, tomu nerozumím. Mám ale triko Six Feet Under, ve kterým chodím běhat.

Martina: V poslední době mám nutkání vracet se ke starším oblíbeným věcem. This Aint Vegas, Unwound, Sleater-Kinney, Japandroids – na těchhle kapelách si dobíjím energii. Inklinuju teď k veselejším písničkám, ale to nejspíš souvisí s létem. Když už mluvíme o tom, kdo by se ve spravedlivým světě měl těšit větší pozornosti, musím zmínit naše favority a kluky ze zkušebny Hissing Fauna, který po menší pauze opět hrajou. Na jejich nové věci se těším jako blázen.

Márty: Hissing Fauna, samozřejmě! Nezmínil jsem je vlastně jen proto, že zatím nic nevydali.

Když už se ptáš na směřování labelu: doufám, že se nám to s Bleeding Ear podaří změnit.

LABELY: ROZHOVOR: BLEEDING EAR

MARTINA A MÁRTY, BLEEDING EAR

Márty: Chtěl jsem mlčet, ale Martina samozřejmě kecá. Ve skutečnosti dokážu být zvláštním zanedbaným způsobem neodolatelně šik!

089

SERIALABELS BLEEDING EAR TEXT JOSEF HORA

„Bleeding Ear je výsledkem mnoha pokusů založit vlastní label řízenej z pohodlí vlastního obýváku. Vydáváme nahrávky, máme vlastní pohlednice, plakáty i punkový šperky.

Všecko je to dělaný podomácku a na koleně.

Ale snažíme se to dělat co nejlíp, to jo.“ Takhle nějak by mohl začínat další díl věnovaný DIY, ale praktickou metafyziku necháme tentokrát stranou. Bleeding Ear jsou v prvé řadě malý ultranezávislý label, crew o dvou lidech. Nadšenec a praktička? Márty hrál v kapele Lick Your Eyeball a projektu Untitled Charisma, v současné době šéfuje indierockovým Bugmen a věnuje se sólovým lo-fi experimentům 8-bit Haiku a Hiss Nausea. Martina dělá koláže (k deskám Bugmen nebo Good for Cows) a hrála v math-rock/noiserockové kapele Fauves, nyní v nové holčičí formaci s mimořádně slibným názvem Miss Miss Hit. Z řečeného vyplývá, že čistý zvuk jim nic neříká, název labelu si můžete vyložit jako nomen omen. Kromě vydavatelských aktivit pořádají koncerty, zkušenosti mají s kapelami jako A Spoon Called Phranc, Awesome Color, Charalambides nebo Sic Alps, což nejsou na nezávislé scéně zanedbatelná jména. Řízený průlet diskografií: deset položek za pět let.

MODURETIK

Moduretik je zvláštní solitér (a favorit Bleeding Ear). Něco jako Selectone, Hajný Robátko nebo Kubátko, Neutrino, něco jako Aran Satan nebo noAR+IS+. Skládá hudbu, koncertuje, reflektován menšinou, vyvíjející se. Za poslední tři roky vydal na Bleeding Ear čtyři alba, rychlý vývoj, dospívání, by řekl psycholog. Už Omak (2008) stál za povšimnutí, veselé osmibitové diskohrátky u nás byly ojedinělé.

Jak se tomu říká... juvenilie? Nemá to negativní podtext? Elektronické instrumentálky střídají v názvech češtinu s angličtinou i němčinou, Moduretik si pohrává s filmovými replikami, Come Down from this Lustre Donald, I See You. Digitální houpačky naznačují slabost pro ambientní plochy i tranceové výhledy, ale nej090

zřetelnější je postorbitalovská techno hatmatilka. Rozverná primitivní osmibitovka sice odkazuje k legrandám Vole Love Production, ale ve světle pozdějšího vývoje si spíš dovedu představit spolupráci s Moimirem Papežiánem, slabost pro retro elektroniku i prostorová náladotvornost je jim společnou základnou, jakkoliv jsou od sebe dvě oběžné dráhy.

Pochybnostmi budete trpět maximálně do tracku Blunder, který obtahuje hartnollovské kružnice a nechává zvuky odrážet od syntetických parabol tak zkušeně, že In Sides zní ze všech stran, od epigonství ho zachraňuje breakbeatová rytmika a výsměšný konec z Potkali se u Kolína. God Is on the Phone? Jistě, je na drátě, na hlavě má žárovky a mluví němou řečí. O rok později přichází Honza Jiskra aka Moduretik s ucelenějším albem neDEN (2009). Řeč zůstává stejná, jen se změnily poměry. Privilegovaný osmibit ustupuje do pozadí stejně jako repliky z českých komedií, tracky houstnou, pracují s více vrstvami. Ještě stále tu je electropunkový prvek (Naive Youth) i jakési prvotní nadšení z dětských kláves.

Převládají ale pomalejší nebo střednětempé skladby s nostalgickým zábleskem. Jednotlivé pasáže se převalují jako těžká zvuková mračna s odlehčujícími linkami, spíš než Orbital nastupují zvukotěsná hledání The Orb, nálada je zamyšlenější a nezřídka se nabízejí filmově krautrockové konotace a syntezátorové soundtracky. Moduretik občas sešlápne pedál a zahraje na taneční notu, ale do kratochvilně infantilních hrátek první desky už je poměrně daleko. A bude hůř. Nejlépe. Předposlední zápis se jmenuje Existence? Volná syntéza jako koncept?

Ještě je kam jít a je otázka, jestli to bude rozpracováváním naznačených cest, nebo jestli bude pokračovat do stále neprostupnější ambientní krajiny, kterou oživují kontury mytické zvěře.

Ta je zastavená v čase a napůl rozpitvaná, futuristický skanzen. Rozpustilá elektronika je ta tam, z danceflooru do chilloutu aneb Existence (2010). Jen to není chillout, u kterého sbíráte síly s prázdným mozkem a spánky otlučenými běsněním krve, ale spíš kosmické lapidári-

BLEEDING EAR

bleeding cows um, promítací kabina. A vesmírem není jen vesmír, ale především ohledávání paralelních světů, civilní zvuky vrstvené přes sebe a kvílející nádraží, šum ničeho, které může být unisonem cikád stejně jako zatměním mašiny.

Moduretik se tady dostává na tušený dohled zvukových pokušitelů KLaNGundKRaCH, do blízkosti hledačů kolem Ressonus Records, jakkoliv Moduretikovy snahy nejdou temnou stezkou strachu a nepoznané útěchy, spíš stopují tklivé bezčasí, kde se něha a emoce přenášejí po lžičkách a káva touhy má neznámé konotace. Občas přijde přiznané uvolnění (Dead Romance), ale častěji se vznášíme v propracovaných IDM laboratořích a techno ambientních sklepeních s výrazným Paterson-Fehlmann komplexem, který není třeba léčit, natož u psychopaviána. Zero, Trust, Lights, Do I Exist naznačují, že proplouvání zvukem má odysseovské tendence, zůstává slabost pro táhlé sedmdesátkové syntezátory a uzavřené prekraftwerkovské muzeum, When the Dogs Are Alone a prázdná (?) vedlejší místnost.

Jak se dalo čekat, Moduretik si osahal zazší okraje kosmu a aktuální deska Komplex (2011) představuje návrat do krajin teplejšího zvuku a radosti napájené sršivými amplitudami.

Zpět je pravidelný electro rytmus, zvonivé beaty, Komplex jako denní část noční Existence, znělé syntezátorové plochy se vyloupávají z ticha s takovým gustem, jako by tvůrce říkal: já to přeci vím nejlépe, že z velké příkopové propadliny zvuku se nejlépe dostanu na hartnollovsko-enovském obláčku, když zasnoubím retro s retrem, jsem progresivní futurista, jedu na koloběžce a řídítka mám pod zadkem, vidím nejdál. Obrácený bůh? Jsem dítě, mám horké dlaně. Nemůžu říct, že tohle je krok zpátky, spíš skutečná syntéza předešlých věcí.

Hravost už se nepřehrabuje v 8bitových hračkách, ale v uměřeném vyjídání electra, složité zvukové soustavy z minulého alba zůstávají, tvoří další plány a znejasňují černobílou atmosféru. Music for Airport jistě, ale je pro novou sérii návrhářů z družstva IGRA: Igráček točí film o lidech.

Come Up, Johano, vidím tě.

LABELY: PROFIL: BLEEDING EAR

DAREMES, LICK YOUR EYEBALL, BUGMEN

Daremes (aka Martin Semerád) a sólová deska kytaristy, který úzce a často spolupracuje s Mártym, viz další jmenované projekty a kapely. Deska Unreleased Pieces (2006) sice pracuje s roztroušenou rockovou sestavou, ale jednotlivé nástroje se postupně rozpouštějí v noise-psychedelických variacích na krásu horizontál, místy zní jako zničehonic zdementělý songwriter, který se v různých intervalech probouzí se smíchem jemu (komu?) vlastním.

Vkusné doorsovské ozvěny jsou trvale podemílány, tu noiseovým škvarkem (připomene současníka noAR+IS+), tam gallovskou změtí tiše překvapených strun. Hluk i ticho si jdou naproti a v tracích Sonicology a Sonicology 2 se dokonce zdá, že tripoidní rock zvítězí i s vyjetou melodií. Jenže všechny náznaky berou za své (syntéza) ve čtrnáctiminutovém válu This Tram Leads to Hell, jehož název přiznává: hranice tvoří post-noise-ambientní ambaláž, krok dále není možný (bez odvahy). Přednosti: silné momenty i smysl pro nepravidelný tvar.

Lick Your Eyeball byli průsečíkem Daremes a Bugmen. O jejich druhém ípku napsal velmi pozorný K!amm: „Každopádně věřím, že Moth Monk příjemně překvapí každého, kdo sdílí přesvědčení, že hluk nabízí více možností než jeho opak, i kdyby tím opakem mělo být ‚superticho‘.“ Debutová nahrávka Sqeek!

Sqeek! (2006) obsahuje jediný, půlhodinový track a první položka Bleeding Ear brala velmi vážně název labelu; track je jakýmsi východiskem, z nějž vyšla sólovka Daremese i další deska Lick Your Eyeball. Elektronicko-kytarové manipulace budují stěží záživnou noiseovou stopu, i když pasáž, kde ruchová (a rušivá) stavidla vytvářejí působivý dojem řezačky kovů (plynem), má potenciál. Potenciometr, mikrofon jako dildo a sklepní nadšení. Moth Monk (2007) pracuje s menšími segmenty, trhanými vokály, náznakem rytmů a finále tvoří cover Boredoms. Verš o příznačném.

Bugmen jsou protipólem experimentálních výstřelů, indierockovou limonádou. Rozevlátě, řízně a lo-fi. První, čtyřtracková nahrávka Bus Pop (2006) je zvláštně hrbolatá, mix Pixies, Sonic Youth a grungeového zvonění v uších (čelo jsem si utřela flanelovou utěrkou, mám v těle hic), není tady hit? Podle toho, jak máte rádi hladkou kůži poslechu a co je pro vás svižná kytarová nezávislost.

Garážový rukopis a cit pro zasněnou, ale po-

škrábanou písničku je spojuje se slezskými partami kolem DAT, tady méně shoegaze.

První (?) verze Kindercore! odkazuje k nejnovější Safari Lemonade (2010), ustaluje se sestava, nachází křišťálovější zvuk (bez pachuti jablonecké bižu). Kindercore! (fast take) už je dobroušený hit, ostrou a melodickou linku umocňuje Mártyho vokál, kde líbezná drží nakřáplou skořápku a hlásky mají na konci každé střenky nožík, láska je jako vajíčko natvrdo a sex zase boj naměkko. V nevtíravých melodiích se potkávají s ranějšími LU, což je to nejlepší, co můžu napsat o jakékoliv kapele. Každá písnička je dost jiná a až za touhle deskou očekávám koherenci a usazení.

GOOD FOR COWS

„Většina lidí odešla. Jejich směsice jazzu, metalu a brněnské alternativy z USA byla příliš těžko stravitelná hudební onanie. Mě zklamalo hlavně to, že Devin Hoff nepřivezl kontrabas, ale pouze elektrickou baskytaru. Tím to pro mě zazdil definitivně.“ (Musicserver) Good for Cows jako projekt Devina Hoffa a Chese Smithe, bývalý a současný člen Xiu Xiu – tomu se říká velký úlovek, ne? Jistě se ozve zlý hlas, že kvaziposlouchatelné věci vydávají naše malé labely a ty „světové“ pak zahraniční silní hráči. Pak ale záleží, jestli posloucháte raději Vialku a Lightning Bolt, nebo Deerhof. Snadno stravitelná hudební onanie je myslím regulérní definicí jazzu jako takového a takovou desku by chtělo mít v portfoliu každé tuzemské jazzové nakladatelství, kdyby nějaká existovala. Pro čtenáře Cop’n’Jazzu: Sabot potkávají Adama Pultze Melbyeho a Håkona Berrea v osmdesátkovém příšeří undergroundu, zvučí Lullabye Arkestra.

NA KOHO TO SLOVO NEPADNE

Koho jsme vynechali? Dnes už rozpadnuvší se River for Sale, vynikající electro-shoegaze kapelu z česko-polského pomezí někde u šluknovské zduřeniny. Trio vyznávající husté noiseové mlhoviny se zvláštní romantickou notou, kde Mácha není Máča a les neznamená vykácený Petřín, přírodní, tribální putování, navíc s českými texty, hudba jako říční proud: „A co jseš vlastně zač/ Jseš pustej prázdnej ale já.“

Album Transparent (2007) vyšlo ve spolupráci s KLaNGundKRaCH, styčná plocha a namířený prst do příštího dílu.

LABELY: PROFIL: BLEEDING EAR 091

ROZHOVOR TEREZA PET TEXT A FOTO LENKA ŠPRYSLOVÁ

Vystudovala střední hotelovou. Usedávaly jsme do stejných škamniček. Pak jsme se pár let neviděly a znovu se potkaly až v kotli festivalu. Jak se nám to hotelnictví pěkně rozjelo.

I proto byl tenhle rozhovor jiný než ostatní. (Čti – musela jsem promazávat větší množství informací, které pro běžného čtenáře nemají absolutně žádnou výpovědní hodnotu.) Tereza byla taky první, kdo mi zaryl jehlu pod kůži. Tenhle rozhovor probíhal v hospodě.

Na svatého Valentýna. Stylová romantika s radlerem.

Dlouho jsi dělala v kanceláři, že jo? Jaký je největší rozdíl mezi tetováním na plný úvazek a kancelářštinou?

Když se náhodou večer zadařilo a já přišla do práce rovnou z tahu ještě ožralá, nikdo si toho nevšimnul. Kdybych to udělala teď, asi by to neprošlo. Navíc bych si to ani netroufla, nejsem blázen.

Jak jsi na tom se zákazníky?

Přes léto je to trochu slabší, ale jinak docela dobře. V rozvrhu si vždycky nechávám skulinky na „urgentní kéry“.

Urgentní kéry?

Pravidelně mi třeba volá jeden chlápek, že „nutně potřebuje kérku“. Není to nic neobvyklýho. Závislost na jehle je celkem běžná věc.

Je u mě pomalu každej tejden. Občas si sedne a povídá: „To je jedno, něco tam udělej.“ Až pak vymýšlíme co. Tetování je hrozně návykový. Ale rozjezd pomalejší. Já měla ze začátku jednu kérku za rok, pak se to začalo zrychlovat. A když v tom začneš pracovat, je to úplně v háji. Je hrozně pěkný pozorovat lidi, kteří přijdou poprvé, hrozně dlouho to chtěli, plá092

novali, těší se, že na to konečně došlo. Ono zabere hroznýho času se rozhoupat. A už během prvního tetování se spousta z nich rozpovídá o tom, jaký mají v plánu další.

Takže lidem nevěříš, když za tebou přijdou a říkají jednu a dost?

Ne. To říká na začátku hrozná spousta lidí.

A pak to z nich začne lézt. Rozestupy se liší, záleží na přístupu. Když máš vymyšlenou haldu kérek, tak nutně některý z nich musí být slabší, ale ty to neřešíš a jde to rychle. Pokud si člověk chce na tělo tetovat jen opravdu silný motivy, musí vyčkávat na správný impuls. Já třeba impulsy moc nepotřebuju. Mohla bych se nechat tetovat pořád.

Viděla jsem tvoje kérky i na spoustě muzikantů, včetně zahraničních.

Jo, znají mě a když jedou do Prahy, dávají mi většinou přes promotéra vědět, abych si na ně udělala volno. Třeba Born to Lose. Ale oni jsou tihle muzikanti hrozně nezodpovědní.

Před koncertem přijdou na kérku, já jim to zabalím do fólie a zdůrazním, že to mají sundat až ráno. Večer přijdu na koncert a všichni tam běhaj v zahuleným klubu, fólie nikde. Škoda mluvit.

Jsi spjatá s kapelou Pipes and Pints, děláš jim grafiky na desky, trička i plakáty. Tetuješ je všechny?

Zrovna dneska u mě jeden z nich byl, o pár minut jste se minuli. Ale nekéruju je tak moc... Vinca (bubeník) má teprve druhou, Vojta (dudák) pracuje v Hellu, takže se nechává tetovat i tam a málokdy se ozve. Tomáš (kytarista) nechce vůbec nic, Ondra (basák) chodí jinam a Mike by se nechal kdykoliv, ale hlavně na hlavu. Už někdy po třetí kérce přišel s tím, jestli bych mu nepotetovala ksicht. Ruka se mi klepala jak blázen a budu mu vrtat do obličeje.

TEREZA

dudy, pinty, holky, kotvy

Tak že by teda tu hlavu. Což je mnohem lepší, že jo. A trvá na tom.

Když už jsme u toho – jak moc musí tatér ovládat anatomii?

Spíš než anatomii potřebuje vědět, jaký motiv na kterou část těla. Že podlouhlý motivy na ruce, geometrický kérky na rovný plochy, protože mají tendenci se deformovat. Ale tohle zrovna není nic pro mě. Blbě se ohneš a už to máš křivý.

Nedávno proběhla v Praze konvence. Jak to funguje?

Je to takový bezprostřední. Když vím, že se někam chystám, připravím si pár motivů, ty si nakreslím a pověsím na místě. Protože se mi líbí a chtěla bych je někomu udělat, dám na ně slevu. Jinak to ale funguje tak, že přijde člověk, popíše ti, co by chtěl, a ty mu řekneš: „Dobrý, tak přijď za půl hodiny.“ Já přípravy potřebuju. Neumím si představit udělat pár čar a začít.

Pěkně si udělám obtisk. Ale je to fajn, spousta lidí korzuje, zvědavě kouká... Když mi nestíněj a nestrkaj nos až pod strojek, vůbec mi to při práci nevadí.

A co soutěže kérek v rámci konvencí? Neumím si představit, jak se to hodnotí.

Sejdou se kérky za ten den a porota vybere ty, o kterých si myslí, že jsou nejhezčí. Žádná objektivita, každý to vnímá jinak. Je ale příjemný, když třeba pět lidí řekne, že tvoje kérka je nejlepší. Dostaneš pohár a je to, i když objektivně to zas tak moc neznamená. „Kéra dne.“ Co byl nejhorší motiv, s jakým ses setkala?

Nedávno za mnou přišla holka a přinesla obrázek. Takový ty tribaly s liliema přes záda. Ty, co vypadají jak hovno. Říkala jsem si, že nebude chtít přesně tohle, že je to odporný, tak jsem TATTOO: ROZHOVOR: TEREZA

093

Co třeba jména a portréty?

Jména tetuju, ale naštěstí si dneska lidi nechávají tetovat spíš jména svých dětí, tam to není tak riskantní. A portréty neumím! Potřebuju linku jak prase a nějaká realistika mi moc nejde. Buď můžu dělat komiksový styl, nebo ty svoje pin-upky, ale s realistikou spíš doporučím někoho jinýho. Nejsem všestranná, mám vyhraněný styl.

A lidi tě kvůli tomu vyhledávají.

Každý tatér má nějaký styl. I když přineseš předlohu, bude to vypadat od každýho jinak.

Natož když jen popíšeš, co bys chtěla.

Máš v plánu nějaký hostovačky?

Naposled jsem byla v Hamburku, Německo je nejjednodušší. Je to blízko, domluvím se, mám tam kamarády.

Tys tam i chvíli žila, co si vzpomínám…

Jo, odjela jsem poměrně krátce po škole, pak mi rychle došly peníze, takže jsem se důvěrně seznámila i s parky. Dělala jsem pak au-pair a dodneška mám k Německu hodně blízko.

A lidi za tebou jezdí z Německa i sem?

Jezdí. Je to pro ně za polovinu ceny než tam, takže se jim cesta pořád vyplatí. Žádnej mezinárodní věhlas, že by se za mnou táhly davy, to zas ne. Uděláš si skupinku lidí v konkrétním studiu, kterým dáš vědět, když se tam chystáš.

A oni se objednají. Nebo přijedou do Čech, když chtějí.

Ale nejsem žádná celebrita.

094

TATTOO: ROZHOVOR: TEREZA

TEREZINA PRÁCE

jí nakreslila něco, s čím bych ještě dokázala žít, i když tenhle motiv nemám ráda. Jí se to nelíbilo, že to není jako na obrázku. Hodinu jsem s ní nad tím seděla, překreslovala. Nakonec jsem to předělala úplně a řekla jí, že jestli se jí to líbí, tak jí to vytetuju. Byla nadšená. Málokdy se stane, že by mě zákazník do něčeho natlačil. Ale seděla jsem tam s ní tak dlouho, že jsem prostě souhlasila.

Jo a když už jsme u těchhle hnusů – taky jsem tetovala holku a ta mi říkala, že by ještě chtěla nějakýho Vikinga. Tak se jí omlouvám, že tyhle věci nedělám, že to není můj styl. Pak na mě vysypala, že je „tak trochu doprava“. Kérku jsem měla skoro hotovou a úplně mi zamrzla ruka, zaskočilo mi a říkám si, jestli ví, kde sedí.

Odešla rychle. Nebo přišel chlápek, že by chtěl jizvu. Přes celý záda. A v ní oči. Zůstala jsem na něj nechápavě zírat. Dokonce mi to nakreslil!

TEREZA PRO PIPES AND PINTS

TATTOO: ROZHOVOR: TEREZA

095

nowhere fast #7

przepraszam TEXT PAVEL VULTERÝN

Psát pravidelný sloupek je jako psát si deník.

Docela depresivní deník, protože když si prolistujete pár čísel zpátky, narazíte na výkřiky jako na únorový „Tak už zase hledám práci!“ nebo květnový „Tak jsem byl na dovolené!“ Pak máte srpen a hlavou vám letí, že už zase hledáte práci a chtělo by to dovolenou. Rozvaha netrvá dlouho a je jasné, že dovolenou potřebujete více než práci. A když nezaměstnaný na dovolenou, tak jedině do Polska.

Ruku na srdce, stejně jako v Čechách, i v Polsku je proti Anglii zatraceně levno. Vlastně je tam taková láce, že i když na západ od La Manche nemáte žádný příjem, pořád to je dost na to, abyste tam mohli normálně existovat. Neptejte se mě, jak je to možné, ale funguje to.

Mám Polsko rád, ale moc dobře si uvědomuji, že to je především proto, že tam nikdy nejezdím pracovat, nýbrž navštěvovat potenciální novou rodinu. Nejlepší jsou drobné rozdíly.

Někdy máte pocit, jako byste se ocitli v zemi za zrcadlem, kde je všechno stejné, jenom trochu naopak. A není to jen tím, že čtvrtlibráku se sýrem říkají McRoyal se sejrem.

Jakkoli mám Polsko rád, polština je matoucí jazyk. Mám svoji hrdost a nerad si nechávám radit, protože věřím ve vlastní úsudek. Jenže správný úsudek si můžete udělat až po znalosti všech relevantních faktů (pokud nejste Václav Klaus) a polština vám v tom moc nepomůže. Ukažme si to na jednoduchém příkladu.

Vaše adoptivní rodina vás pošle do sklepa pro ogórek. Zatímco pořád doufáte, že ogórek znamená okurku, a jste na cestě do suterénních prostor budovy, všichni ostatní očekávají, že jdete do nejbližšího obchodu. Kdybyste měli jít do sklepa-sklepa, poslali by vás do piwnice, což by bylo kontraproduktivní jakbysmet, protože byste se taky mohli vrátit po třech dnech, bez okurek a oblečení jako semafor. Protože v Polsku se pije vodka. A obchod? Obchod znamená aktivitu obcházení. Není divu, že jim náš národ přijde legrační, tato drobná nedorozumění jsou stavebními kameny situační komiky.

A teď se vciťte do mojí situace, Poláci vám nejdříve zamotají hlavu a potom? Potom vás vezmou do kostela. Upřímně, nemyslím si, že by na tom mladí Poláci byli ve vztahu k nábo096

ženství jinak než spousta mladých Čechů, ale jejich rodiče mají k organizované víře stále respekt. A tak ať dělám, co dělám, vždycky, když se vydám do Polska, skončím nakonec v kostele. Musím své přítelkyni za tuhle zkušenost poděkovat, já se zmůžu maximálně na ZOO. Tentokrát byl na pořadu dne křest. Co si budeme povídat, v Bibli trochu plavu. Jakžtakž dám ještě dohromady obsazení hlavních rolích, ale motivace postav mi často uniká.

A že to měl hlavní řečník nacvičené v polštině, mi tedy nepomohlo. Jako vždy, když v Polsku vlezu do kostela, je součástí představení mše. Moc jsem jich nezažil ani v češtině; když jsem ještě žil v Praze, chodili jsme sice na Štědrý večer s kamarády „na půlnoční“, ale když jsem si myslel, že ti pacholci konečně našli Ježíše, skončili jsme v hospodě. A tak se na mši snažím dělat to, co ostatní, a moc to nekomplikovat, což asi není ta nejlepší životní cesta – jednou jsem takhle strávil týden nahý na lodi v Chorvatsku.

Tentokrát bylo rozložení sil jasné. Na podium vylezli tři lidé. Bez znalosti jazyka a s chabou znalostí problematiky jsem si je zjednodušil na otce, syna a ducha svatého. Duch se moc neangažoval, celou domu tam jen tak seděl a otázka, která mě v souvislosti s ním trápila nejpalčivěji, byla, jestli jako církevní hodnostář máte vůbec právo odejít do důchodu, anebo je jediným způsobem, jak se zřeknout svých závazků, smrt. Syn by snad i chtěl, ale vzhledem k věku mu nebylo poskytnuto tolik prostoru, abych se odvážil hodnotit jeho vystoupení, spíš se staral o to, aby duch svatý neusnul a nespadl z přistavené stoličky. A tak to v podstatě celé odříkal otec svatý.

Z toho, co jsem pochopil, jsem moc šťastný nebyl. Pořád abyste byli někomu vděční za dobré věci, protože si je vlastně vůbec nezasloužíte, a děkovali za špatné, protože ty si zasloužíte, neb se chováte jako dobytek. Nerad bych se hádal se sedmi a půl tisíci lety vědění, jsem tu jenom na chvíli, ale mám dojem, že v tomhle světě je jedno, jestli se chováte jako prase nebo labuť. Bojím se, že vás žádná vyšší moc nesrazí na kolena, ani vám ze zátylku nevyroste svatozář. Mnohem častěji se nestane nic (což není důvod ani omluva, abyste se začali chovat jako prasata). A já bohužel jiný svět neznám. Nemyslím si, že k tomu, abyste byli dobrým člověkem, potřebujete příručku s křížem na přebalu, ale jestli to někomu pomůže, tak proč ne.

Samotný křest už je pak jenom masová pro-

dukce malých křesťánků. Kapkou vody a křížkem na čele přislíbeni na věčnost z rozhodnutí rodičů, kterým je to často úplně jedno a dělají to jenom proto, že je o to požádali zase jejich rodiče. Zajímalo by mě, jestli vám křest, který není vaším vlastním rozhodnutím, v konečném součtu před Svatým Petrem přitíží, nebo pomůže. Tedy v případě, že vaše další životní kariéra už nebude lemována kadidlem a neochucenými oplatky. Taky jsem docela zvědavý, jestli se vůbec nějaký Svatý Petr koná. Slibuji, že hned, jak si to proklepnu, napíšu o tom moc hezkou písničku. Jenom tři akordy a pravdu.

pitomí běloši TEXT AL BURIAN PŘEKLAD BRO

„Řekl bych, že každý, koho zajímá umění natolik, aby četl tento časopis, musel strávit spoustu času nad věcmi, které mu nyní nejen že brání v kariéře politika, ale i zamezují kohokoli takového znát,“ píše Nick Hornby v nedávném čísle sanfranciského literárního magazínu The Believer. Představuju si, že stejné pravidlo platí i pro čtenáře Full Moonu. Jistě, česká populace je o hodně menší než ta americká, takže je statisticky pravděpodobnější, že jste na střední chodili s některou z budoucích politických figur, ale pokud tohle čtete, určitě se vaše cesty s těmi alfa-vítězi jednou musely začít rozcházet: začli jste kouřit trávu, poslouchat Black Sabbath a místo účasti na zasedání studentského parlamentu jste začli pořádat koncerty. Samozvaná politická elita odhodlaných a neústupných se s vámi přestala stýkat už dávno a teď, aby se vyhli vašemu plebsovému smradu, vám spokojeně vládne z dálky. „Co jsou tihle lidi vůbec zač?“ pokračuje Hornby ve svém řečnickém ataku. Excesy svrchované třídy jsou dobře známé; zatímco podrobeným diktují morální standardy a mantinely zákoníku, sami mají pocit, že jsou od těchto pravidel osvobozeni. „Například John Edwards, jehož románek s výjimečnou Rielle Hunter probíhal více či méně pod přímým dohledem čím dál nedůvěřivějšího personálu – když si uvědomil, jak moc sebe i svou kampaň poškodil, zesměšnil jednoho ze svých mladých zaměstnanců a všechnu vinu hodil na něj, protože nepřišel za svým šéfem ‚jako pořádnej chlap a neřekl mi, abych tu ženskou přestal prcat‘.“ Pro ty z vás, kdo neví, o kom a o čem je řeč: v prezidentských volbách 2008 byl Edwards těsně 3. v primárkách Demokratické strany, tělo na tělo s Barackem Obamou FULL MOON #16: SLOUPKY

a Hillary Clinton. Edwards byl faktickým favoritem všech, kteří si mysleli, že Státy nejsou připravené na prezidenství ženy či Afro-Američana (tak trochu pochopitelná premisa, která se naštěstí ukázala jako zbytečně předpojatá).

Edwards, jinak severokarolínský senátor, se tvářil jako výtečná prezidentská materie – kennedyovsky vlídná tvář a pózy a procítěná prohlášení o pomoci chudým a sociálně znevýhodněným. Pro senátora Edwardse ale věci záhy nabraly špatný směr. Jeho nevěra a úlety z dřívějška (včetně nemanželského dítěte) byly odhaleny na pozadí posledních dní jeho manželky, která přestože umírala na rakovinu prsu, trávila zbytek svého času manželovou kampaní. Tohle v Americe považujeme za pěkně nechutné chování, i na politické poměry. S ostudou byl tak donucen ukončit svou politickou kariéru. Tady se nám to začíná malinko komplikovat: vyrostl jsem v Severní Karolíně. Můj starý kámoš JB, bubeník nepochopitelně nedoceněných kapel jako Eagle Bravo, Rights Reserved a Prisms si ve městě Carrboro nedávno otevřel bar. Náhoda tomu chtěla, že si podnik otevřel na stejné ulici, kde má staromládenecký byt i pan Edwards. Tak se stalo, že Hornbyho pravidlo přestalo v Carrboro platit: každý hipster i zavšivený lokální muzikant se teď zná se senátorem Johnem Edwardsem.

Když jsem byl posledně na pár dní doma, měl každý místní rocker aspoň jednu příhodu ze setkání s Edwardsem. „Pokaždé je milý,“ říká JB, který ho obsluhuje několikrát do týdne. „S každým si chce potřást rukou. Pamatuje si mě jménem a pokaždé se ptá, jak se mám.“ Jednou politik, navždy politik. Naskytl se mu zcela nový svět, který si může podmanit. Připravili ho o moc a teď se tahle washingtonská figurka připlazila mezi místní indierockovou scénu, která byla vždycky náchylná k morálním pokleskům; tím spíš, že se senátorovi podařilo udržet potřebné tragické charisma. Možná že si s místními taky brzy založí nějakou kapelu?

Snad se Edwardsovi jeho nový život v baru na Rosemary Street líbí – nemohl jsem se ubránit myšlenkám na něj, když jsem si později pročítal novinové titulky. Dominique Strauss-Kahn, až do letošního května ředitel Mezinárodního měnového fondu, byl mnohými považován za horkého kandidáta na prezidentskou sesli Francie. To platilo až do jeho zatčení v New Yorku, po údajném sexuálním napadení hotelové pokojské. Strauss-Kahnova kariéra byla najednou nenávratně v troskách, ne nepodobně Edwardsovu případu. Když ale čtu noviny FULL MOON #16: SLOUPKY

teď, zdá se, že věci nabraly nových obrátek.

Pokojská, kterou média předtím popisovala jako „velmi zbožnou muslimku, jíž hrůzná zkušenost otřásla“, se najednou ukázala být nedůvěryhodnou svědkyní. Strauss-Kahn si po zaplacení milionové kauce a propuštění z vazby najal několik výtečných právníků, aby pokojskou zdiskreditovali.

Jistě, jak podotýká Hornby, neznám nikoho z těch lidí – ani bývalého předsedu Fondu, ani právníky, kteří berou tisíce babek za hodinu –, takže kdo jsem, abych tady a teď říkal, jak se celá věc má? O Francouzích se beztoho říká, že jsou v otázkách nevěry o mnoho laxnější než puritánští Američané. François Mitterrand se bezostyšně zúčastnil pohřbu své milenky, aniž by to vedlo ke skandálu či rozvodu. Případ Strausse-Kahna mi nicméně připomíná jiný karolínský příběh. V roce 2006 byli členové lakrosového týmu univerzity Duke obviněni ze znásilnění striptérky, kterou si objednali na večírek. Něco takového se v Americe rychle rozkřikne a brzo se zpráva dostala i do národního vysílání – zejména proto, že celá záležitost měla společensko-politický kontext.

Univerzita Duke je elitní instituce, na kterou se dostanou jen ti z nejbohatších, privilegovaných, většinou bílých rodin, která je ale situovaná uprostřed zdevastovaného Durhamu, města, které z 90% obývají Afro-Američané a které v počtu vražd na osobu hravě strčí do kapsy Detroit i Chicago. Lakrosácký skandál vyvolal tolik povyku, protože se zdálo, že jde o nechvalně známou notu: arogantní děti zbohatlických rodin si zase dělají, co chtějí, protože jsou tak vychované a jednoduše jsou, kým jsou. Jenže ještě než se celá věc dostala k soudu, striptérčinu věrohodnost rozbourali právníci. Stejně jako většina obyvatel chudinského Durhamu, feťácké centrály na půl cesty mezi Miami a New Yorkem, i ona měla za sebou drogovou a kriminální minulost. Proboha, vždyť to byla striptérka! Už proto je nedůvěryhodná. A co ti hráči lakrosu? Hodní hoši, z nejlepších rodin, budoucí dědicové firem svých otců nebo nástupci politického svršku. Samozřejmě že ani jednoho z nich neobžalovali.

Titulky kauzy Strausse-Kahna v nedávném čísle New York Times dost zastínily zprávu o Arnoldu Schwarzeneggerovi. Maria Shriver, jeho dlouholetá manželka, se s ním rozhodla rozvést. Schwarzenegger, který ani jako kalifornský guvernér nedokázal setřepat přezdívku Sperminátor, totiž přiznal, že má ne-

manželské dítě. Nebohá Maria, to má za to, že celá ta léta hájila svého muže před nařčeními, že osahával reportérky a měl tajné milenky, a žehlila jeho „mylně“ pochopené sexuální narážky. Maria Shriver, která se jako každá dobrá žena vzdala vlastní kariéry, aby mohla podporovat svého mocného muže. Musí být úleva konečně se z něčeho takového vyvázat. A co se týče Arnolda – doopravdy si někdo myslí, že někdy bude muset čelit následkům svého počínání? Jediné, k čemu tenhle skandál povede, bude zvýšená poptávka po vstupenkách do kin, až se stane nevyhnutelné. Triumfální návrat na filmové plátno. Ve světě politiky peníze představují pravdu. Hollywood je ale o hodně demokratičtější. Vyrovná se současný Arnold slávě, kterou měl po Conanovi nebo Total Recall? Veřejnost si bude muset počkat, až zase něco natočí. A pak ho, konečně, budeme moct soudit.

from new york now #4

stay cool, world TEXT JASON ORLOVICH PŘEKLAD BRO

Léto v New Yorku může být naprosto neuvěřitelné (a to jsem si ještě před chvilkou říkal, že touhle větou rozhodně svůj letní sloupek nezačnu). Na světě je spousta měst, která se pyšní výraznými teplotními rozdíly mezi ročními obdobími. Vyrostl jsem v Chicagu, na břehu Michiganského jezera, a snad jsem se s vědomím, že po každé kruté zimě musí přijít parné léto, už narodil. San Francisco pak nějakou dobu testovalo moji schopnost žít v jediném období. Rád jsem se stěhoval zpátky na východní pobřeží a záhy jsem pochopil proč.

Koncerty v zapařených skladištích. Projížďky na kole po čerstvém Brooklynu. Myšlenka na propocené tělo upadající do spánku. Staré známé radosti. Až do loňska jsem ale neměl zdání o jedné letní události, které se tu říká Manhattanhenge. Jasně, jde o slepeninu odvozenou ze Stonehenge, místa situovaného podle pozice slunce o slunovratech. To samé se děje dvakrát za léto v New Yorku, kdy se dá pozorovat západ slunce nad New Jersey přímo přes ostrov, mřížovinou ulic běžících od východu na západ. Tenhle výjev je krásně zachycen na obalu desky Fucked Up Chemistry of Common Life. Schválně si to vygooglete – ve skutečnosti to vypadá ještě impozantněji. První „manhattanský slunovrat“ letos připadl na 31. května, druhý na 11. července a pochybuju,

097

že by průměrný kolemjdoucí byl schopný to popsat jinak než: „Fakt, fakt pěkný.“ Jen málo událostí dává lidem pocit skutečné sounáležitosti, jakkoli banálně to může znít.

Navíc v tichosti. Obecně jsou to chvíle, kdy si člověk připadá prťavý nebo zastíněný něčím velkolepějším a jenom zírá, beze slov, obklopený cizími lidmi, ale nechtěl by být nikde jinde. Skutečné emo. Sledovat slunce, jak si krájí cestu skrze mrakodrapy a jejich impozantní sílu, je jako hrát si se žhavým nožem a kostkou másla. Intenzivní, ale přesto velmi obyčejný pocit. To samé slunce budou hodinu nato sledovat lidi v Chicagu, za další tři hodiny ho budou mít v Kalifornii, než se vydá na cestu k Asii a pak dále. Než se dostane nad Evropu, bude už v Praze a celé České republice svítat.

Podívá se nad La Manche a přes Atlantik zpátky do Ameriky. Ukáže se na těch samých místech, ale opíše jinou stopu. Ta platná pro manhattanské slunovraty má 29°. Taková je totiž orientace ulic vzhledem k severní zeměpisné šířce už od územního plánu z roku 1811.

Když jsem se účastnil své první Manhattanhenge, přemýšlel jsem, jestli stavitel, který měl plán kdysi na starosti, měl rodinu v Evropě a přemýšlel právě o tomhle spojení. Celá událost trvá sotva pár vteřin. Vše se opakuje v prosinci a lednu, posouvají se jen data, pocit znovuzrození zůstává neměnný. A i přes nadbytek hudebních festivalů, které v New Yorku každé léto probíhají, si nemůžu pomoct; tohle lidské propojení nemůže překonat ani hudba.

Přesně tohle mě napadlo, když jsem před pár týdny jen tak ležel v posteli a kvůli návalům horka nemohl usnout. Pokud vás ticho nutí přemýšlet, počasí vás vždycky přinutí myslet.

highbury fidelity #9 TEXT ZBYNĚK PROKEŠ

Uctivá poklona! Strašně rádi se za čtvrt roku chytneme za nos, ale v tuhle chvíli nelze říct nic jinýho. Tahle sezona ještě nezačala a my pravověrný Gunneři už si můžeme plíst oprátku. Všechno špatně.

Kluby kolem nás posilujou jak vzteklý a utrácej šílený prachy. ManShitty, ManUrinated i Liverpool už za nový hráče vysázeli každej nějakejch padesát milionů liber. V blankytným dresu bude hrát jeden z nejlepších útoč098

níků světa Agüero a náš bejvalej bek Clichy, pod skotským ochlastou si zachytá jeden z nejnadějnějších gólmanů světa De Gea a šel k němu i Ashley Young, k nezaměstnanejm z Anfield Road se přidal reprezentant Albionu Downing.

Co Arsenal? Přišel patnáctiletej Olsson. Devatenáctiletej Jenkinson, kterej se během turné v Německu uvedl báječným vlastňákem, doporučuju zkouknout na youtube. A jeden z lepších útočníků loňský sezony ve Francii, borec z Pobřeží slonoviny Gervinho. Tímto způsobem řeší Wenger náš dlouholetý problém – chybějící obrana, chybějící brankář, chybějící zkušenosti, chybějící Angličani.

Jasně, ještě není všem přestupovým dnům konec. V poslední době se mluví o Matovi z Valencie, to by byla vzpruha jako svině. Hovoří se o Jagielkovi, což je stoper, Angličan, a je mu osmadvacet, takže zcela newengerovskej nákup, kterej by svědčil o tom, že někdo na Emirates Stadium dostal rozum. Ovšem tady ještě není nic hotovýho, všechno v rovině říká se. A v týhle rovině jsou i jiný, poměrně děsivý zprávy. Odejde Fabregas. Odejde Nasri. Neodejde Bendtner.

Co se našeho údajnýho kapitána tejče, ať už ho Wenger pro Boha živýho prodá. S Barcelonou, která Fabregase vychovala a nechala v šestnácti odejít skoro zadarmo do Londýna, se Arsenal hádá o těžký miliony. Chceme za něj čtyřicet milionů liber, Barça se s nabídkama zatím nedostala přes třiatřicet. Ale bude lepší, když půjde, byť levnějc. Už to není ten Cesc z doby před dvěma lety, kdy mu na klubu záleželo a jeho hra podle toho vypadala.

Možná je letos poslední příležitost, jak za neloajálního hráče dostat slušnou sumu. O co jde Nasrimu, ví Bůh. Teda možná doopravdy o trofeje, kterejch se Gunnerům posledních šest sedm let zoufale nedostává. Klub mu sice nabídl nějakou vylepšenou smlouvu, ale Nasri furt nepodepsal. Wenger už vyhlásil, že ho radši nechá odejít za rok zadarmo, než by ho prodal letos za nějakejch dvacet milionů.

Takže nejenže nejsou vyřešený příchody, ještě nás možná čekaj bolestivý odchody. A nedokázali jsme se zbavit toho dánskýho spratka, pardon, „Nejlepšího útočníka světa“, Bendtnera.

Nikdo za něj nechce zaplatit a když už jo, jako třeba Sporting, tak jim tam fracek Nicklas prezentuje naprosto nereálný platový požadavky.

Nedokázali jsme prodat ani Denílsona. Tomu „chyběly trofeje“ a chtěl do lepšího klubu, ha ha. Takže je na hostování v nějakým brazilským srandatýmu, takovej o něj byl zájem.

Modleme se, aby to tak nebylo, ale v tuhle chvíli to vypadá, že boj o první tři příčky vzdáváme už předem. Chelsea sice nikoho nekoupila, ale furt mají kádr vyváženější, ManU i ManCity posílili nehorázně. Do toho bude letos hodně nepříjemnej Liverpool. Aspoň že Tottenhamu se můžeme smát. Jeden z jejich nejlepších hráčů Modrić si pochopitelně chce vyvzdorovat přestup do Chelsea, ale vedení ho nechce pustit. Přestože mu nedávno slíbili, že v případě dobrý nabídky (a Abramovič fakt nemá hluboko do kapsy) ho odejít nechaj.

Je fajn, že ať Wenger dělá jakýkoli skopičiny, vždycky na tom Arsenal bude líp než ta parta opic ze Shite Hart Lane.

Ještě slůvko ke Clichymu, kterej se rozhodl vyslyšet volání ropnejch magnátů a vydělávat prachy v umělým klubu v Manchesteru.

Náš drahý exkolego, ze srdce Ti přejeme, abys shnil stejně jako Adebayor, Kolo Touré, Flamini a další a další nevděčný parchanti, který berou Arsenal jen jako výtah do světa velkýho fotbalu a při první příležitosti zdrhnou za prachama. Nezasluhuješ nosit náš dres!

Přesto červenec přinesl jednu skvělou novinku. Apačka byla v Londýně a nakupovala. Dostal jsem rudou kravatu s bezpočtem zlatejch kanónů. Arsenal možná letos zase nedobude Premier League, ale Prahu zcela určitě jo.

tardé #8

věky sylvie TEXT BRO

Dlouho jsem nepsal o své hudební kariéře.

Kousli jsme se a v tuhle chvíli nevím, kdo v té kapele je. Někoho jsme odešli; pak měl přibýt jistý Prcek, páč má krásného mooga; mezitím nás začaly štvát spodky, které si do hraní pouštíme; taky potřebujeme novou zkušebnu, protože nám nájemníci nad náma s oblibou (a plačícím děckem v náručí) vyhazujou pojistky; a vůbec, miami sound je o klidu, který teď moc nemáme. V mezičase se asi vydám na sólovku. Tom Morris z Her Name Is Calla si u mě po brněnském koncertě nechal jednu ze svých dvou španělek s tím, že si ji na podzim vyzvedne, takže se učím akordy a něco málo Bacha. V pokoji mám ještě klavír, ale jelikož se FULL MOON #16: SLOUPKY

na podzim budu stěhovat, a o klavír tak přijdu, měl bych si ho ještě pořádně užít. Zbývá mi pár týdnů na zvládnutí dvou nástrojů a vzhledem k tomu, jak se pořád peru s basou, nebojím se o svou autenticitu.

Tohle celé ale má rámec. Poskládal jsem totiž svoji první knihu. Nevím, jestli někdy ochutná faktickou vůni světa, ale přední byl proces.

Uzavírám jí čtyři roky mezi Novým Jičínem a Brnem, což možná není moc, ale když vám je, kolik je mně, dělá to ve výsledku nezanedbatelný zlomek života. Samonáklad nebo internetová publikace, nevím, na tom mi nesejde už vůbec. „Nemachruj. Až budu velkej, taky budu vědět, že Bítls jsou z Argentiny.“ Koncept, který jsem si pro sólovku na basu vymyslel na třískách Tomovy kytary, se jmenuje Sylvia Drone (holky jako já totiž mají rády Sylvii Plath), podle stejnojmenného pásma, kterým končí jeden blok knihy. Basový svinčík proti bordelu v textu. V hlavě to nosím dlouho, možná nazrál čas, aby se věci daly do pohybu. Taky by měl někdo rehabilitovat scénický tanec a konečně ho přivést do klubů. Nevím, jestli někdy budu mít trenky na to, abych s.Drone vůbec dotáhl do konce (a ochočil si nějaké baletky). Ale začal jsem, jedna ze stránek je připravená a zbytek se formuje. Svět bez snů je totiž nudný.

on and off the road #14 TEXT PAUL WALLFISCH PŘEKLAD TOMÁŠ KEJMAR

Před pár dny jsem si sedl s tím, že napíšu o chlápkovi, který pořvával na poslední akci Small Beast, a taky o Corym Arcangelovi.

A možná jsem chtěl přihodit i něco o Odd Future. Můj zesnulý strýček Sergiu v tom měl taky figurovat (nikdy není pozdě). Pak jsem ale slyšel Dreams Money Can Buy od Drakea s nejluxusnějším samplem všech dob: „Don’t fuck with me.“ Znovu a znovu. Jemný proud slov a intimita v nejprodejnějším a nejneobjevnějším žánru moderního popu, kterým hip hop dneska je. Říkal jsem si: „To je krása.“ A tenhle sloupek je přece hlavně o kráse.

Večer jsem pak narazil na Josu Peit a všechno velké i malé se alespoň na moment vyjasnilo. Vím, že takové chvíle ovlivňují, jak na vás bude celek působit. Co bylo před ní a co přijde hned po ní. Teď je ale o několik hodin později (což je dnes, v době prchavé pozornosti, téměř FULL MOON #16: SLOUPKY

jako jedna generace) a zatímco píšu, mám na uších sluchátka. Hraje mi Simmerdown a Josa zpívá. Představuju si ženu, kterou jsem viděl v prvním videu k téhle písničce, a tu druhou, s vyčesanými vlasy, z videa k její akustické verzi. Taky všechny ostatní ženy, kvůli kterým se mi rozbušilo srdce za posledních deset nebo třicet let. Vidím je stejně jasně, jako teď slyším hlas, který mi od jednoho ucha k druhému hloubí řeku, která ústí až do mojí duše.

V poslední době jsem měl konečně trochu času pro sebe, trochu času poslouchat hudbu.

Se mnou se to má přibližně takhle. Říkám, že neposlouchám hudbu, protože ji neustále hraju. Není to ale tak úplně pravda. Myslím tím, že poslouchám ty samé věci jako vždycky, což znamená, že tak trochu poslouchám jen sám sebe. A taky věci, které mi dávají ostatní a které jsou často úžasné (a to i když úžasné nejsou), ale je to více méně stále to samé. Druhová degenerace. Potom, jednou za čas, možná až příliš zřídka, se toho snažím naposlouchat co možná nejvíc. Šílím, často posouvám a přeskakuji, protože hlavou se mi neustále honí: „Sakra, tohle je ztráta času. Mohl bych něco skládat sám a namísto toho se probírám kupami sraček, které jsou všude kolem.“ Je to velmi soustředěná činnost. Po týdnu nebo dvou, pokud jsem dělal všechno správně, už míchací, mixovací a krájecí mašina na hudbu, kterou nosím v hlavě, přetéká, a stačí mi jen zmáčknout tlačítko „play“. Neříká se tomu práce?

Nicholas G. Carr, chlápek, který hodně přemýšlí o tom, jak přemýšlí ostatní, nedávno napsal knihu nazvanou The Shallows: What the Internet Is Doing to Our Brains. Připouští, že čtení na obrazovce, tzn. více oken, odkazy, vizuály, hudební doprovod a všechno ostatní, sice rozvíjí naši schopnost věnovat se více činnostem najednou, ale zároveň tvrdí, že námaha ze čtení, při kterém jsme vyrušováni, oslabuje úvahu zrozenou z absolutního soustředění o samotě. Carr přirovnává čtení na počítači k dobám vzdáleným pouhá století, kdy slova na stránce, či pergamenu, neoddělovala interpunkce nebo dokonce mezery a sbíhala se dohromady jako obří svitek myšlenek. Tiché čtení o samotě byla neznámá činnost. Psané záznamy byly určené k veřejnému předčítání, protože pro jednoho člověka bylo fyzicky příliš náročné, aby ten zmatek luštil sám. Podle Carra umožňuje sledování jednoho proudu myšlenek dobrat se souvislostí, pomáhá budovat paměť a posouvá lidský druh kupředu.

Tyler the Creator je hybnou silou stojící za Odd Future. Je mu jednadvacet, ale rapuje stejně hlubokým chraplákem jako třikrát starší chlap. Ve videu k jeho poslednímu singlu Yonkers, které si sám režíroval, doprovází melodii silueta jeho těla, svíjející se do rytmu ve chvíli, kdy zvrací rozmělněného obřího švába, kterého před chvílí spolknul. Tohle je taky neskutečně krásné. „Jak může být něco tak špinavého tak čisté?“ Když se podíváte na Josu Peit, ptáte se: „Jak může být něco tak čistého tak špinavé?“ Mám pocit, že u Josy krása vychází z toho, že se nikdy nenudí. Z faktu, že možnost nudit se pro ni nepřichází v úvahu. A Tyler nachází prameny krásy v neustálé, frenetické snaze nudě uniknout. Josa si čte knihu, zatímco Tylerův obličej osvětluje obrazovka. Jsem spíš Josa než Tyler. Zajímá mě spíš „multi“ než „tasking“.

Myslím, že rozhlížet se kolem a poslouchat je sakra dobrá zábava. Nemůžu si vzpomenout, jak je to dlouho, co jsem jen tak nastražil uši nebo zapnul počítač, a poslechl si tolik skvělých písniček. Můj strýc, rumunsko-židovský Cikán, který ve světě klasické hudby minulého století dosáhl značného mezinárodního uznání a zbohatl, mi jednou, když mi bylo sotva deset, řekl, že za to, že se nedostal až na samotný vrchol, mohlo jeho neúplné vzdělání. Jsem si jistý, že mi chtěl jen poradit (čehož jsem se nedržel), abych dostudoval. Tenkrát mi ale přišlo, že spíš lituje, že nebyl dostatečně zvědavý v době, kdy si to ještě mohl dovolit. Předtím, než se do cesty postavil život. Teď se ale vše pohybuje příliš rychle. Jednou jsem slyšel, jak Mos Def (musel jsem ho sem nějak propašovat) mezi řečí prohlásil, že dvě generace zabírají asi deset let. Dvě generace!

Vyjma melodie je moje nejoblíbenější část písničky Dreams Money Can Buy moment, kdy Drake popadne textařskou olověnou tyč a nadlidskou silou ji, bez známky námahy, zkroutí dozadu a dolů. Museli byste si poslechnout, jak to dělá, poslechnout si, co s tou frází provede. Můžu vám ale říct, že je to o velké zadnici uprostřed léta. Hrbolatá a strmá cesta vede k silnému momentu krásy a smíchu. A samozřejmě následuje: „Don’t fuck with me.“ Ten sampl, co Drake použil, je původně z BTSTU od Jaie Paula, kde ale nemá ani zdaleka stejný důraz. Napadá mě: Jak bych tohle mohl ještě víc podělat?

099

backstage TEXT KAREL KOČKA

Nazdar, já jsem Karel. Jsem suprvajzr tohodle časáku, dělám kafe a když mám náladu, radím redakci, co má jak dělat. V létě mám rozvolněnej režim, takže většinou akorát pročítám poštu a koukám na filmy a (když mám náladu) radím hercům, jak mají hrát. Většinou si teda stejně dělaj, co chtěj. To se pak ale nemaj co divit, že nedostanou žádnou cenu!

Tuhle nám přišel do redakce vtip od našeho špeha z Týdne a jelikož mě nenechali napsat tý nešťastný holce nekrolog, kopíruju aspoň toto: Amy Winehouse se dostane k nebeské bráně a tam čeká sv. Petr a Michael Jackson, načež Amy povídá: „Michaele, to je od tebe hezký, žes mě přišel přivítat. To je určitě tím, že jsem byla stejně dobrá zpěvačka jako ty!“ A Michael se otočí na sv. Petra a říká: „Co je to za fetku s koňskou hlavou? A vůbec, kde jsou ty norský děti, cos mi sliboval?“ Takjo, nejdřív zábava a teď už práce. Aspoň na chvíli, aby se neřeklo. Díky poslednímu dvojčíslu jsme měli měsíc tzv. volna, ale mám pocit, že stejně nikdo nic nestíhá. Nevím, jestli je to počasím, nebo tím, jak každej courá po fesťácích, kterejch je tenhle časák plnej.

Fuj. Bych v životě nikam nejel. Lidičky, pohodička? Copak jsem padlej na hlavu? Ale co, však je to přejde, až jim přestane táhnout na čtyřicet.

To letní numero bylo speciální tím, že bylo celý nakreslený a růžový. Kucí z Klanu k tomu dokonce vymysleli výstavu, na kterou když přijdete, čeká tam taková růžová pohovka, kde jsem si na chvilku zdřímnul. Taky tam jsou nějaký růžový křídy, kterejma můžete kreslit po zdi, kde seděj takový dva důchodci. Prostě je tam hrozná zábava. Koupil jsem si obraz, kterej jsem pak za dvojnásobek prodal na eBayi. Já nejsem vůbec pitomej!

Reakcí na růžovej časák bylo spousta, nejradši mám tuhle: „Já teda výtvarnýmu umění nerozumím ani za mák, ale myslím, že to děláte dobře.

While those downtown macho painters are just alkoholic.“ Ze všech předplacenejch pochval je tahle nejvíc povedená, řikám to furt, dávejme 100

tomu klukovi víc prachů! Už na příští číslo chystáme další umění.

TIRÁŽ full moon #16

Náš marketingovej poradce řiká, že se mu to umění začne líbit, až když zjistí, kolik se ho prodalo, což samozřejmě chápu, jelikož i já jsem dřív bejval mladým kapitalistou. Jako třeba Marx a takovýhle lidi. Ostatně i Full Moon čekaj vbrzku nějaký škrty, jelikož časáček je to sice hezkej, ale taky dost drahej. Překvapivý to v roce 2011 není, jiný tištěný média by mohly povídat. But the band plays on!

13. SRPNA 2011 CREW MARTIN KOZUMPLÍK roadie JANA KAČUROVÁ šéfredaktor JITKA HEJLKOVÁ produkce, předplatné MICHAL PAŘÍZEK distribuce, propagace ALŽBĚTA MUSILOVÁ obchod, inzerce CARTON CLAN design AUTOŘI michal pařízek, al burian, pavel vulterýn, maxim horovic, lumír nykl, bro, jakub

Jelikož nejhůř je na tom s těma všema fesťákama a pohodičkou Apačka (a rýmuje se to!) a do tohodle čísla nic pořádnýho napsat nenapsala, vychází zároveň s #16 její čtečka alias reader v rámci série jménem When the moon is full, what will you need next? Už jsme o tom psali a původně se to mělo stát za červencového úplňku, ale nakonec bylo rozhodnuto, že vyjde zároveň s novým číslem, limitovaná, v grafice Klanu, pro nové předplatitele, jelikož je prej máme nejradši, a ke koupi na dvou místech planety: v Tribu a Rekomandu. A v e-shopu, aby se neřeklo.

Jak jsem psal, že letní numero bylo speciální tím, že bylo růžový, tak tohle číslo je speciální tím, že jsem musel vyrazit spoustu lidí. Oba dva se shodou okolností jmenují Keith. Moon si nejdřív bez ptaní půjčil auto a úplně ožralej ho zaparkoval do bazénu. Tohle já tady netrpim. Vokno mu bylo malý. Druhej Keith, Richards, měl psát jedničku a nějaký texty, ale ukázalo se, že neumí kváknout česky a vůbec má nějaký divný představy o honoráři, tak jsem mu dal banána. Blbec z Karibiku. Ať už mi nechodí na voči.

pech, ondřej cakl, david kresta, apačka, martin kozumplík, lenka morávková, jarda petřík, petr wagner, pavel pešout, roman rakowski, ondřej krochmalny, jan bárta, jiří píša, lukáš palán, jason orlovich, jakub mikolajský, jakub macháň, Karin Zadrick, lenka špryslová, tomáš kejmar, paul wallfisch, jan stejskal, karel kočka SUPERVIZE TEXTů maxim horovic, LUDĚK KNÁPEK kontakt | předplatné info@fullmoonmagazine.cz predplatne@fullmoonmagazine.cz 12 čísel za 948 Kč | 6 čísel za 534 Kč web fullmoonmagazine.cz twitter.com/fullmoonmag facebook.com/FULLMOONMAG last.fm/group/Full+Moon+Mag fullmoonmag.bigcartel.com inzerce (alžběta musilová) alzbeta@fullmoonmagazine.cz telefon +420.774.119.492 Distribuce (Michal PAŘÍZEK) michal@fullmoonmagazine.cz telefon +420.604.101.745 HQ | FULL MOON MAG

Ok, to je asi všechno, co jsem vám měl říct, a jelikož mám ještě pořád dovolenou, jdu se podívat na nějakej biják. Do příštího čísla zjistim, co je novýho v redakci, už jsem tam dlouho nebyl a taky by mě to docela zajímalo.

I když se trochu děsim, co zas přibude novejch kérek. Nebo kdo se kde zas voženil. Vůbec doufám, že se všichni, včetně vás, kamarádi, držej důležitýho Downeyho pravidla: Never go full retard!

K Žižkovu 809/7 19000 Praha 9 Vysočany Vydavatel | KYEO shows s.r.o.

IČ: 28350995, Veveří 3163/111, 61600 Brno kyeo.net, info@KYEO.NET Tisk | KVTisk, Karlovy Vary rozšiřuje | Mediaprint & Kapa ISSN 1804-3208, MK ČR E 19463 TEXTS LICENSED UNDER CREATIVE COMMONS BY-NC-ND creativecommons.org/licenses/by-nc-nd/3.0/deed.cs

FULL MOON #16: BACKSTAGE, TIRÁŽ

front

Binary Divination

Data—live Binary Divination

Jelly Belly Deaf Till 30

Bonus Konec civilizace

CD / MP3 // vychází v září 2011

Vinyl EP / MP3

Vinyl LP / MP3

a tak dále. b www.starcastic.cz

ce

Bonus: Konec civiliza

e a od tvůrců Sporto: Mor

a im z á h u lo d i t s i n komu českou hc a crustovou klasiku komunisti hrají

u n / Svobodný slovo / Gn fo le Te / ce ua sit á ck dnoty covery kapel Kriti ta / Malomocnost práz ep Er es Sp / a -C Co / Balaclava

rdaMaso lver Rocket / MamaM Si na í áz ch vy P3 /M cz LP amaso.org temnysily. ocket.org mamamrd silver-r 101

24.-28. 8.

2011 praha freshfilmfest.net

paLÁC aKrOpOLIS KINO SVĚTOZOr FraNCOUZSKÝ INSTITUT DIVaDLO pONEC LETNÍ KINO rIEGrOVY SaDY

inz 8FFF 225x150 BARVA.indd 1

21.7.2011 17:47:33

Galerie Rudolfinum 08 / 09 — 13 / 11 / 2011 Alšovo nábřeží 12 CZ — 110 01 Praha 1 www.galerierudolfinum.cz Výstavu připravilo / An Exhibition produced by the Musée de l’Elysée, Lausanne

GENERÁLNÍ PARTNER / GENERAL PARTNER

HLAVNÍ PARTNER / MAIN PARTNER

HLAVNÍ MEDIÁLNÍ PARTNER / MAIN MEDIA PARTNER

MEDIÁLNÍ PARTNEŘI / MEDIA PARTNERS

ZVLÁŠTNÍ PODĚKOVÁNÍ / SPECIAL THANKS

102

G SHIP IN K IN S A M O R (can) LIKE RATS(at)F S E T A L S + + ASTPAI ha

(nor)

v, Pra lub 007 Straho 15/09, 19:00, K ie punk meets ind hardcore meets

BARN BURNER

(can)

+ hosté

galité 18/09 Brno, Ve e, Cafe Nova 20/09 Slavonic v lub 007 Straho 22/09 Praha, K party hard! sa)

(u (usa) + DARK CASTLE YOB (swe) + KONGH

a 7 Strahov, Prah 0 0 b lu K , 0 :0 25/09, 19 dge udge meets slu sludge meets sl více: kyeo.net

103

photo Teres Bartůňková typo www.sandstudios.cz

NEW ALBUM Coming out in October 2011 www.killthedandies.com

KTD-2nd-album-inz.FM2.indd 1

104

21.7.2011

Freemusic.cz v novém Novinky Pozvánky Recenze Zajímavosti Out of mainstream

www.studentpoint.cz

13:36:14

Vtáhne tě do víru dění

Vzdělání Móda & design Shopping & peníze Kultura Sport Xsport Cestování Vztahy

w w w. p r o t i s e d i . c z

105

KaváRna a divadlo Potrvá Srbská 347/2, Praha 6-Dejvice

MUSICLAND – NC PALLADIUM Praha 1 20 m od vstupu z vestibulu metra B – Nám.republiky slevy 20–50% na vybrané zboží

106

káva Lavazza exkluzivní sudová vína koncerty, Djs zahrádka Wi-Fi připojení zdarma ubytování

Betlémské nám. 8 Praha 1 – Staré město Tel.: +420 222 220 689 e-mail: jbk@volny.cz www.galerieubetlemskekaple.cz

největší

v československu hudební bazar s obrovskou nabídkou cca 50.000 cd, vinylů, filmů, dvd, her Výkup a prodej Otevřeno denně od 9-19:oo

krakovská 150 m od václavského nám -Krakovská 2. a 4. Praha1

újezd druhá prodejna pod petřínem na újezdě -Vítězná 18. Praha1

www.cdkrakovska.cz

ECOTRANSPORT BY 107

nduo /moo m o c . ace mysp e.cz www. upacikon org o h d. www. rapesoun ov.cz c h s www. b007stra lu k www.

108

út.tue. start 19.30

11.10.2011

Klub 007 Strahov

Chaloupeckého 7, Blok 7, Praha 6

typodesign www.sandstudios.cz

typodesign www.sandstudios.cz

feat. Ripley Johnson of WOODEN SHJIPS

109

110

111

CYRRUS a.s. obchodník s cennými papíry Veveří 111, 616 00 Brno www.cyrrus.cZ AF Praha spol. s r.o.

DISTRIBUCE KNIH Kováků 12, 150 00 Praha 5 afweiss@mymail.cz AK Schejbal advokátní kancelář Veveří 111, 616 00 Brno schejbal@akschejbal.cz www.akschejbal.cz Jana Berg, TYJANY s.r.o. módní návrhářka Palackého třída 51, 612 00 Brno jana_berg@email.cz www.janaberg.com BORGO Agnese restaurace Kopečná 43, 602 00 Brno info@borgoagnese.cz www.borgoagnese.cz JENA-nábytek, s.r.o. prodej nábytku Křenová 19, 602 00 Brno info@jena-nabytek.cz, www.jena-nabytek.cz Kyzlink, s.r.o. aRchitekti Porážka 2, 602 00 Brno info@kyzlink.com www.kyzlink.cz K BREWERY TRADE, a.s.

Výroba a prodej výčepního piva Hvězdova 1716/2b, 140 78 Praha 4 www.kbrewery.cz Renocar spol s r.o. autorizovaný prodej vozů BMW, Mini, Opel a Chevrolet Řípská 5, 627 00 Brno – Slatina tereza.musilova@renocar.cz www.renocar.com HVH ADVOKATNÍ KANCELÁŘ S.R.O. Husinecká 808/5, 130 00 Praha Masarykova 8/10, 602 00 Brno office@hvhlegal.cz www.hvhlegal.cz UPB / ULTRA PREMIUM BRANDS distributor prémiového alkoholu Nad Vodovodem 32, 100 00 Praha www.upb.cz Red Bull Nad Patankou 10, 160 00 Praha jan.vondracek@cz.redbull.com www.redbull.cz Financial Group Fio banka nové generace V Celnici 10, 117 21 Praha fio@fio.cz; www.fio.cz Radio R studentské rádio FSS MU, Joštova 10, 602 00 Brno www.radior.cz Yellow.Jacket.Angel výroba designových šperků www.yellowjacketangel.cz X PRODUCTION HUDEBNÍ VYDAVATELSTVÍ Filipinského 36, 615 00 Brno www.xproduction.cz

112

knihy | fairtrade–bio | tisíce titulů | LP | CD | DVD | trička | doplňky alternativa | underground | punk | hardcore | metal | indie | CZ scéna Trojanova 9, Praha 2 | otevírací doba: pondělí – sobota 10.00 – 18.00 tel.: 224 910 041, e-mail: info@rekomando.eu www.poli5.cz www.rekomando.eu www.dayafter.cz

003

ad_Alternatiff_2011.indd 1

29.4.2011 2:27:11