Full Moon #17

HUDEBNÍ MAGAZÍN #17 | 2011 | 99 KČ | 4 EUR FU LLMOON MAGAZ I N E .CZ

SCREAMING TREES BRIGHT EYES coldplay KITTCHEN NOMEANSNO CPT. BEEFHEART FRANK BLACK MELVINS PSÍ VOJÁCI ALOIS NEBEL HOT WATER MUSIC PRIMUS CURRENT 93 bRUTAL ASSAULT oFF FESTIVAL cREEPY TEEPEE TINARIWEN KANGDING RAY WILCO ...

VSTUPENKY: 490 KČ (TICKETPRO, TICKETSTREAM, TICKETPORTAL, POKLADNA LMB); NA MÍSTĚ 590 KČ

melvins 1/1 (nebel vyrabime)

lucerna music bar praha

001

Lewis Carroll (1832-1898): Alice Liddell jako žebrající dítě, 1858

Fotografie na albuminovém papíru. Kopie Henryho Peach Robinsona, okolo 1870 Graham Ovenden Collection, s laskavým svolením Akehurst Creative Management, Londýn Lewis Carroll začal fotografovat okolo roku 1855. O rok později se setkal s Alicí Liddell, pětiletou dcerou děkana Christ Church College v Oxfordu. Mezi ním a dítětem vznikl velmi silný vztah.

Fotografické schůzky s Alicí, ale rovněž s jinými mladými dívkami, vyvolávaly různé pověsti o jeho osobě. Tento portrét žebrajícího dítěte dal debatě jasnou formu. Přímý a provokativní pohled mladé Alice, její postoj a její sugestivní oblečení prozrazovaly pohlavní touhu fotografa.

V roce 1880 Lewis Carroll fotografování náhle a bez jakéhokoli vysvětlení zanechal. Ke konci života zničil část svých fotografií a jeho rodina odstranila po jeho smrti některé stránky z jeho deníku. Od té doby se několik moderních historických studií pokusilo rehabilitovat jej jako fotografa, nepodařilo se jim však rozptýlit tato podezření, která se nicméně nemohou opřít o žádný prokázaný fakt.

Kontroverze – právní a etická historie fotografie 8. 9. – 13. 11. 2011, Galerie Rudolfinum, www.kontroverze.eu

004

Danielle de Piciotto: My Secret Diary

21. listopadu 2011 – 8. ledna 2012 Čítárna Unijazzu, Jindřišská 5, 11000 Praha 1

006

007

008 COLDPLAY

#1

že s touhle kapelou a tímhle albem chci trávit tolik času, kolik jen bude možné.

COLDPLAY TEXT DAVO KRSTIČ

První rande se nevydařilo. I po jedenácti letech si na něj dobře vzpomínám, přestože člověk by chtěl v hlavě uchovat jen to hezké a zbytek svěřit likvidátorům ze společnosti Lacuna, kteří ve filmu Věčný svit neposkvrněné mysli dokázali vymazat všechno nepříjemné a bolavé. Tuším, že to byl Paskvil nebo některý z jeho televizních následovníků. Chris Martin seděl připoutaný k židli, v pozadí hrálo piano a tenhle klouček s chmýřím pod nosem zpíval něco o pavoučí síti. Bože, proč už chlapi nezpívají jako CHLAPI, okomentoval jsem tehdy jeho falzet – já, který byl ještě pár let nazpět na větvi z teatrálního Bretta Andersona! Do toho uvědomělý moderátor říkal něco o velkém britském objevu a vycházející hvězdě, co se jmenuje Coldplay. A já si zase říkal, že takových už bylo a jak dopadli… Suede, Oasis… mimochodem ta písnička se jmenovala Trouble a dnes je pro mě jednou z největších srdcovek.

Když vyšla deska A Rush of Blood to the Head, byl jsem zrovna čerstvě zamilovaný.

Coldplay jsem pořád úspěšně ignoroval, jenže pak se objevil videoklip The Scientist.

Druhé rande nemohlo vyjít lépe a já byl rád za další šanci. Hříčka s pozpátku puštěným videem by sama o sobě začala po chvíli nudit, nebýt silné pointy. Obraz se dokonale spojil s textem. „Vezmi mě zpátky na začátek.“ Musel jsem to cédéčko mít kvůli jedné jediné písni. Po vložení do přehrávače nastal velký třesk. Dokonalá vyváženost sladkého a kyselého. Na jedné straně rozjívené In My Place a Clocks, na druhé Politik s takovým dojezdem, že jsem musel přesvědčovat sám sebe, že nádherný smutek je vlastně oxymóron. Na vyznávání citů bylo ještě brzy, ale já už věděl, #1: COLDPLAY

X&Y. Těsně před vydáním jsem se zrovna chystal být opět čerstvě zamilovaný. Dotyčné jsem dopředu sdělil, že se o mě bude muset dělit s Coldplay a novou řadovku jí přepálil. Samozřejmě, že si hned oblíbila Fix You, kteroužto jsem já naopak s oblibou přeskakoval kvůli textu, za který snad bral tantiémy Michael Jackson. Dodnes tvrdím, že po textové stránce je tahle deska nejhorší ze všech, které Coldplay vydali. Ale když někoho milujete, naučíte se s jeho chybami žít a za čas vám přijdou i roztomilé. Víc než to, že kapela přešlapuje na mrtvém bodě, jsem tehdy řešil, kdy, proboha, už konečně přijedou do Prahy?!?

Z náklonnosti se stal regulérní stalking, už mi nestačila řadová alba a začal jsem pátrat po b-stranách singlů, koncertních záznamech a raritách. Láska a jiné závislosti. Objevil jsem tak mimochodem The Scientist, díl druhý.

Tentokrát s podtitulem Gravity. Už jsem ani nedoufal, že se pokračování vůbec dočkám.

Začíná trefným veršem „baby, it’s been a long time coming“. Dobrá kapela je ta, u jejichž béček si s údivem říkáte: proč tohle, sakra, nevybrali na desku. Coldplay mají takových b-sides deset do tuctu. Jenže když už vám někdo víc nabídnout nemůže, začnete se poohlížet jinde.

Snow Patrol, Embrace, Keane. Chvilkové potěšení a rozptýlení, ale po čase jsem se stejně vrátil zpátky s omluvou a vysvětlením, že tamto nebyla láska, jen čistě fyzická záležitost.

Ať žije život, vykřikli Coldplay v roce 2008 a rozhodli se jednu ze svých vitálních oslav uspořádat i v Praze. Noc před zahájením předprodeje jsem toho moc nenaspal. Bylo pondělí, pět hodin ráno a já utíkal do nejbližší trafiky pro lístky.

V první nešel terminál, ve druhé zase nemohli koncert najít. Nakonec jsem koupil vstupenky z nejdražšího cenového pásma a s pocitem vítěze začal v kalendáři odškrtávat dny zbývající do zářijového vystoupení. Místa na tribuně O2 areny byla sice luxusní, ale jaksi na protější straně, takže k podiu jsem to měl vzdušnou čarou nějakých čtyřicet metrů. Rozmrzelost vzala za své po pár minutách, a pak mi došlo, že já a 17 999 ostatních lidí v hale jsme naladili stejnou frekvenci. Nikdy dřív jsem na koncertě nezažil takový pocit souznění a sounáležitosti. Kompletní playlist pražského koncertu bych už asi v hlavě neposkládal, ale atmosféru toho večera mám dobře uschovanou ve Skladu šťastných vzpomínek. Hmatatelnou památkou se pak stali papíroví motýlci vypuštění ze stropu arény při refrénu Lovers in Japan. Pečlivě střežím modrého, žlutého a červeného.

Před téměř deseti lety se Coldplay zdáli být jen krátkodechým soundtrackem k mé tehdejší zamilovanosti. Nakonec se stali soundtrackem mého života. Upínám se k téhle muzice za libovolného emocionálního rozpoložení a v libovolném ročním období. Jako třeba teď o prázdninách, kdy mi nový singl dal zapomenout na fakt, že tento způsob léta zdál se být více než nešťastným. Písnička o slze a vodopádu fungovala jako ideální battery charger a její poslech mě lehce transformoval v králíčka duracella. Dumky žalky z jedenáct let starého debutu vystřídala apoteóza dobré nálady. Snad bude podobně znít i připravovaná deska Mylo Xyloto, kterou chce kapela vydat na konci října. Bez povědomí o kyselém nechutná sladké nikdy tak dobře, jak moudře praví Jason Lee ve filmu Vanilkové nebe. A kdoví, třeba budu v době vydání nové desky Coldplay opět čerstvě zamilovaný…

I’m going back to the start.

009

frontstage

tEXT AXE

„Jde to dobře,“ odpovídám vždycky na otázku, jak jde časák. Trochu zkratka, ale skutečná odpověď by zahrnovala velmi zdlouhavé představení a vymezení rámce možností a konstatování, že „v rámci možností si vedeme dobře“.

Děláme praštěný designový časák o hudbě z pozice „obyčejných“ fanoušků, navíc na trhu, kde se dobře prodávají akorát cédéčka Chinaski, a jenom když jsou v akci.

O Full Moon nemám strach, což není totéž, jako vědět, co se s ním jednoho dne stane.

Když za mnou Martin před rokem a půl s nápadem na hudební časopis přišel, nebyla to pro mě nabídka nějakého pracovního místa, ale začátek regulérní životní etapy. Nezavírám každý všední den dveře od kanclu a o víkendu si nejdu vylejt hlavu, abych zapomněla na pekla pracovního týdne. Nestavím se nad lidi, kteří to tak mají (někdy jim upřímně závidím), ani z Full Moonu nedělám poslání. Jednoduše s tím časákem žiju a dělám ho tak, jak nejlíp umím. Každé jednotlivé číslo, tady a teď. Nemyslím na to, kdo mě zaměstná, až dopíšu poslední úvodník, a jestli mi potetované prsty nepokazí kariéru u pokladny. Nic z toho ani neplánuju.

Mám děsně ráda komiksy. (Jo, Nebela taky.)

Transmetropolitan, Hellblazer, Watchmen a hlavně Preacher. Kazatel má geniální příběh.

Pamatuju si, jak jsem každý díl přečetla bez dechu a na poslední stránce myslela, že mě očekávání událostí příštích zabije. Fungovalo to poprvé a teď to funguje znovu i v českém překladu; poslední díl má vyjít snad na začátku příštího roku. Vím, co se stane, a těším se o to víc. Nejradši mám Svatého Zabijáka, 010

Cassidyho a, nepřekvapivě, reverenda Jesseho Custera. Jesse se poměrně velkou část příběhu chová jako kretén. Ne že by se jeho charakter v průběhu času měnil k lepšímu; jen má tu a tam takové kreténské manýry. Jak v sešitu #64 vtipně promlouvá Tulip: „I’m going to kill him. I’m going to save his stupid fucking life for him – And then I’m going to kill him.“ Tulip je Jesseho holka a nemůžu si vzpomenout na lepší lovestory, než je ta jejich. Nejsem vůbec jako Tulip – nemám bouchačku, neumím krást auta a nemám blonďaté vlasy, ale vždycky jsem doufala, že poznám někoho, jako je Jesse. (Ano, vím, že mluvím o komiksových postavách.) Když se s Tulip poznali, udělalo to „cvak“, a i když se mezitím stalo spousta zlýho, stálo mu za to na konci kvůli tomu prvotnímu „cvak“ zatnout zuby a o svoji lásku zabojovat, i když se všechno zdálo v prdeli. Pardon, my french. To se mi moc líbí. To je Jesse, kterého hledám ve svých láskách. Nejsem ujetá na falešné kolárky.

(V reálným světě, pravda, dost často narážím spíš na Cassidyho. Cass je Ir, alkoholik a upír, i když lidi nezabíjí. Spíš si dává majzla, aby byl před rozedněním v bezpečí, a i když je s ním legrace, doma byste ho asi nechtěli.)

O zářijovém úplňku uplynou přesně tři měsíce, kdy jsem na břehu jednoho jezera potkala jednoho kluka. Okolnosti toho setkání byly tak bizarní, že by to ani Dillon líp nenakreslil.

Udělalo to stejné „cvak“, jako jsem si to představovala v příběhu Kazatele, a vzhledem k povaze mých vztahů za posledních pět let (série Cassů a jeden Svatej Zabiják) a v rámci typologie osobností podle Preachera bylo snadné uvěřit, že tohle je TEN Jesse, kterýho

hledám. Ještě cestou jsme vymysleli jména pro děti, během měsíce se k sobě nastěhovali (velmi chytré, díky za účast) a nebudu vás napínat, nebyl to Jesse! Zjistili jsme to u pochybností, jestli já jsem Tulip.

Za poslední roky jsem si, až na jednu výjimku, zvykla nemyslet na to, co „bude dál“. Každou práci a každého Casse jsem řešila metodou tady a teď a netrápilo mě, co bude za měsíc, na podzim nebo za půl roku. Nemyslela jsem na to, kam se přestěhuju, až mě výhled z okna jednoho dne omrzí a kdy to bude, nebo jestli mi potetované prsty někdy nepřekazí hezkej vztah, protože Jesse by nechtěl mít potetovaný děti. Nic z toho jsem ani neplánovala.

Je to Full Moon, který ten neurčitý pocit prázdného prostoru nezažil, ale moje lovestory, resp. její cílová rovinka, tady stojí a čeká na odpověď, co „bude dál“. A je to fakt podivný, nevědět. Nejen nevědět, ale nemít ani rámcovou představu o tom, ve které mimozemské kolonii se to moje „nevím“ bude odehrávat. Jeden můj oblíbenej textař, Isaac Brock z Modest Mouse, v roce 2003 napsal písničku World at Large, ve které zpívá: „I know that starting over is not what life’s about but my thoughts were so loud I couldn’t hear my mouth.“ Tu skladbu mám nejradši, když je nejpravdivější. „Pan farář říká, že dobrá písnička musí být o touze a o lásce, aby pomohla těm, kteří ji nemají.“ Náš farář zase, na straně 63, že „zápas s andělem pokračuje dalším kolem a kdoví, třebas to dopadne jako v tý Bibli“. Co by řekl reverend Custer, nevím, asi nějakou vtipnou chlapskou machoblbost.

And as for me, I’m going back to the start.

EDITORIAL

APX

011

alois nebel a píseň o krásné bardotce

TEXT Jaroslav Rudiš

Tak tyhle okamžiku miluju. Stojím na nástupišti té naší horské stanice Bílý Potok ztracené v jesenických horách, kde dobrou noc nedávají lišky, ale vlkodlaci. Padá na mě noc a mlha. Kolem ticho, ze kterého by Pražákům na fleku hráblo.

Na nebi hvězdy, pod nimi jenom já, alespoň mi to tak v téhle chvíli připadá. Zapaluju si startku, tu holku, co vás nikdy nezradí.

A pak se v dálce zachvěje vzduch. Bardotka.

Není to ta slavná italská herečka, ale slavná československá lokomotiva. Je stejně krásná, hlavně vepředu a vzadu. Na obou čelech se ji totiž vzdouvají mocná prsa vyrobená z plechu.

Alespoň nikdy nezvadnou. A právě kvůli těm mocným ňadrům se jí říká Bardotka.

Slyším, jak jí v dálce tluče naftové srdce. Jak se rve s kopcem od Jeseníku, jak pomalu stoupá k nám nahoru a táhne za sebou těžký nákladní vlak se dřevem. Slyším ji, jak troubí v údolí. Pomalu se blíží. Návěstidlo už je dávno na volno. Bardotka má nachystaný volný průjezd.

A najednou je tady. Duní naší stanicí a já slyším jenom ji. Je to rachot a krása. Bardotka řve a vře a všechno se chvěje jako na koncertě Puhdys, které jsem naživo nikdy neviděl a asi nikdy neuvidím, protože k nám do Sudet tyhle hvězdy těžko přijedou, ale podle mě to musí být podobné.

A na konci vlaku je ještě jedna Bardotka, která pomáhá tlačit ten obrovský náklad až na Ramzovou, kde se odpojí a už docela potichu sjede zpátky do údolí, aby za hodinu vytlačila na kopec další vlak.

Vlaky, to je ta nejkrásnější hudba na světě.

Mám dokonce i desku z východního Německa, na které jsou jen zvuky vlaků a parních 012

lokomotiv. Pouštím si ji rád, ale samozřejmě že poslouchám i jinou muziku, protože s dobrými písničkami se člověku žije hnedka líp.

V práci mi pořád vyhrává rozhlasová stanice Hvězda. Někdy taky Praha a občas i Svobodná Evropa, aby člověk věděl, co se vlastně ve světě doopravdy děje. Písničky mám rád skoro všechny. Rád poslouchám Zagorku, Neckáře, ale nejvíc možná Marii Rottrovou, protože v jejím hlase je opravdový smutek a pravda.

A taky byla jednou u nás na nádraží, když vyrazila s kamarádkami z Ostravy do hor. Podepsala se mi do jízdního řádu.

Goťák umí taky hezky zpívat, o tom žádná, ale to je víc pro ženské, které navíc obdivují jeho pohyby pánve, což mi moc neříká. Hodně mám rád ale i pořádný bigbít, třeba Olympiky nebo Kaťáky. A taky Omegu z Maďarska a Puhdys z NDR. Možná by to do mě nikdo neřekl, ale je to tak. Duší jsem nejen nádražák, ale také rocker.

Wachek, to je můj kolega výhybkář a mezi námi pěknej vejlupek, nejvíc ze všech zpěvaček na světě miluje Helenu Vondráčkovou.

Na záchodě má dokonce její plakát a kdo ví, na co myslí, když tam tak trůní a dívá se na její boky. Tuhle psal do Prahy na Vinohrady, že si myslí, že Helenku na Hvězdě málo hrají a ať to koukají napravit, protože Vondráčková si to zaslouží. Zatím mu neodpověděli. Možná proto, že to poslal anonymně, podepsal se jako naštvaní nádražáci ze Sudet.

S Wachkem a našim panem farářem jsme také založili kapelu, jen tak pro srandu.

I když je Wachek křivák a pan farář pořád jen mlčí, docela si rozumíme. Možná to je tím, že trpíme nedostatkem něhy, jak pan farář jednou řekl. Prostě nikdo z nás nemá ženskou,

ale já si rozhodně nestěžuju, já jsem rád sám. Ženské navíc dávno nejsou, co bývaly, všechny chtějí chlapa zničit a mít všechno hned: děti, video, friťák, byt v paneláku, stodvacítku škodovku a dovolenou v Bulharsku. Wachek navíc ženské má, noc co noc na videu sjíždí svoji oblíbenou kazetu Z polských ložnic 3.

Ale ta naše kapela: Jmenujeme se Locomotiv GT Revival podle té slavné maďarské rockové skupiny, kterou znají po celém světě, od Vladivostoku až po východní Berlín. Hrajeme písničky k tanci a poslechu. Něco od Puhdys, něco od Zelenáčů a taky Olympiky, Kaťáky a Elány a ještě Malovaný džbánek od Vondráčkové, což prosadil Wachek.

Zpívá pan farář. On je původem Polák a v našem kraji je trochu ztracený, protože v kostele parkují jezeďáci traktory a v Boha tady věřím jenom já, a to ještě jen někdy. Pan farář hraje taky na basu. Wachek mydlí na bicí a já jsem kytarista. Zkoušíme v bývalém depu a s naší hudbou slavíme úspěchy. Hráli jsme už na zábavě ve Vidnavě a Zlatých Horách a samozřejmě taky u nás v nádražce u Šokina. A jestli to dopadne, pozvou nás až do Javorníku.

Pankáči z kapely Priessnitz, kteří také chodí do nádražky, se nám smějí. Prý jsme strejci a hrajeme blbosti. Já té jejich špinavé ostré muzice ale moc nerozumím. Hrát taky moc neumí a tak si říkám, jestli se nám nesmějí jenom proto, že nám závidí, protože oni s tou jejich kapelou ještě ve Vidnavě nehráli a podle mě ani nikdy hrát nebudou.

Taky jsme už složili i jednu vlastní písničku.

Jmenuje se Bardotka. Text jsme napsali s panem farářem v nádražce po třech Šerácích a dvou fernetech.

ALOIS NEBEL (FILM)

Tady je: Bardotka Jsi krásná holka Božská královna Nedostupná holka Pyšná Bardotka Jsi krásná holka Máš pevný tvary Na vlastní oči vidím Že nikdy neroztají Jednou tě ale dostanu U nás na nádraží Jednou tě odvezu Do ráje Nebo aspoň...

Do Jeseníku Dáme si turka v nádražce Deset deka sekaný A tři lahváče A pak budeš moje Sudetská Bardotka Nádražácká kráska Moje nevěsta Nevím, o které Bardotce ta písnička vlastně je.

Jestli o té herečce, nebo o mašině. Je to možná jedno. Pan farář říká, že dobrá písnička musí být hlavně o touze a lásce, aby pomohla těm, kdo ji nemají.

Takže nám všem.

Autor (1972) je spisovatel. Autor románů Nebe pod Berlínem, Grandhotel, Potichu a Konec punku v Helsinkách. S Jaromírem 99, výtvarníkem a zpěvákem skupiny Priessnitz, vytvořil kultovní komiksovou trilogii Alois Nebel. V září 2011 přich8y9 do kin filmová adaptace komiksu režiséra Tomáše Luňáka.

013

tam, kde dává nebel zblblou noc tÉMA ALOIS NEBEL TEXT DAVO KRSTIČ & FRANTIŠEK MÜLLER

Už je to tady, kola se roztáčejí a parní stroj mediálního žvástu je krmený sebežernou manipulací, slovo plodí další slovo a nezbývá než s nevinným úsměvem zjišťovat, kolik toho člověk vymyslí, když mele. Jenže vždycky je nutné oddělit dílo od reklamního poutače a propagační masírky, navíc nás nezajímá až tolik filmová adaptace komiksu Alois Nebel, neboť ta bude mít premiéru na konci měsíce, ani soundtrack, jehož křest proběhne o týden dříve. Komiksová trilogie má počátky v roce 2003 a kromě nesporných kvalit, k nimž je magneticky přitahováno spojení „na české poměry“, má v našem prostředí několik primátů (nebo to alespoň prohlašuje). Navíc v rámci tuzemského komiksu stojí dost mimo, už jen tím, že dvojice Rudiš-Švejdík patří do trochu jiných uměleckých kontextů.

Alois Nebel podrobněji a v přesazích? Barevná mazanice nad černobílou skládankou. Wachek je nebetyčná svině a Nebel boží člověk. Nebo taky několik důvodů, proč si film pohlídat.

ALOIS NEBEL (A ROMANTIKA) V ČESKÉM KOMIKSU

„Avizovaný ‚nejtemnější‘ a ‚nejsyrovější‘ poslední díl vyústí v jalový happyend, který si autoři, coby komiksové postavy, sami uvedou. Možná právě díky závěru se trilogie nestane ‚kultovní‘, jako se v komiksu poštěstilo kapele Priessnitz…“ Alois Nebel. Jeho předností a výhodou je hlavně to, že ho dělají tvůrci, jejichž záběr a fanouškovská základna není omezená komiksovou minoritou, což je výhoda i pro komiks jako takový (fotbalovou terminologií Nebel zvyšuje pohárový koeficient komiksu). Jaromír Švejdík i Jaroslav Rudiš mají ten druh publika, který je do jisté míry věrný a do jisté míry vzdělaný, intelektuální a pospolitý. Tenduje ke kultu a má rád temnou melancholickou notu. A když zůstanu zaujatý, řeknu, že příznivci vyžadují, co Rudiš a Priessnitz nabízejí, totiž snadnou mytologii, za níž toho moc není. Ale nikdo z nich si nehraje na platonské myslitele a jejich čtenáři/posluchači zase netouží po existenciálním ponoru, který bolí, nýbrž chtějí útěchu skrze naznačení tušené tragédie (samoty), té velkoměstské (Rudiš) i kvazipřírodní (Priessnitz). Romantici a romantičky, bez despektu.

014

Historické rudimenty zasahují i další tuzemské grafické romány, ať už jde o díla opomíjené Lucie Lomové (Anna chce skočit, aktuální Divoši), zcela přehlíženého Branka Jelinka (Oskar Ed) nebo enigmatické dílny Baban-Mašek (Monstrkabaret Freda Brunolda). Vedle černobílých, „přemýšlivých“ románů si dobře vede akční komiksová linie, která má u nás přeci jen delší tradici. Ale jak si budou rozumět obdivovatelé ověřeného tandemu Kopřiva-Grus (a zejména jejich krvavě cynického sci-fi Nitro těžkne glycerinem) s jesenickou baladou?

Dojdou naplnění nad minimalisticky (a snad i) záměrně rozumbradatými hláškami typu: „Koukal jsem z okna a přemýšlel nad tím, že lidský život je jako štreka. Oblouky, tunely, mosty a vajgle. Jen na našem nádraží je vajglí deset. Tedy výhybek.“ Richard Bach si dává nádražního šnytka s Hermannem Hessem, frštehén?

POSTAVA ALOIS NEBEL (KDO TO JE?!)

Odjakživa mám rád vlaky a železnici. Ze všech způsobů přepravy je ta vlaková mému srdci nejbližší. A asi to tak chtěl osud, že jsem si před nějakými osmi lety pořídil byt v sousedství hlavního nádraží. Rád sleduji z okna projíždějící soupravy, občas se přistihnu, jak naslouchám hlášení nádražního rozhlasu, někdy jen tak vyběhnu na nedaleký most a pozoruji vlaky pěkně seshora. Proto je zvláštní, že k románové trilogii Alois Nebel jsem se dostal relativně pozdě. Snad mi v tom bránila povýšená nedůvěra vůči současnému českému komiksu.

Rozumějte, když nakupujete značkové oblečení, těžko vás někdo přesvědčí, abyste dal šanci vietnamské tržnici. Jinak řečeno, když znám Millera, Moorea, Ennise či Gaimana, nebudu si hledat kamarády doma. Toho jsem si dost užil v době Komety nebo porevolučních releasů Saudkových komiksů.

S nádražákem Nebelem jsem se seznámil až v okamžiku, kdy už na sobě nosil cejch „kultovní záležitost“. Ambiciózní projekt, který ve třech svazcích zdánlivě mimoděk zachycuje, jak se žilo v Československu ve 20. století. Koncentráky, Sudety, Komančové, šmelina, turisté, rowdies, zlodějští taxikáři, Svědci Jehovovi, povodně… Není toho trochu moc? Je, takže se stává, že při téhle rekapitulaci někdy zamrazí a někdy zase nezbývá, než kroutit hlavou nad

jalovostí podání. Tvůrci se mohou hájit tím, že do minulosti se za ně ohlíží vypravěč a hlavní hrdina, kterého determinuje už jeho jméno.

Lojza. Jednoduché dobračisko. Za některé věci ho prostě musíte mít rádi – nemá v oblibě pivo Litovel (jednoznačný souhlas!) a jednou z jeho nejmilejších činností je četba na toaletě (kde jinde už by měl chlap najít trochu klidu na čtení než právě tady?!). A jiné věci zase nechápete – třeba jak může mít tak rád sobotní směny. Připomíná to klasický vtip, kdy se dva potkají u Kolína: „Pojďte, pane, budeme si hrát!“ – „A na co, pane?“ – „Na kokoty!“ – „A jak se to hraje?“ – „Půjdeme v sobotu do práce.“ – „Hurá, pane! A na odpolední!“ A hlavně, Nebel hodně žvaní. Ale tak nějak roztomile, takže když mu nasloucháte, nemáte tendenci ho utnout, ale spíš se na něj shovívavě usmíváte. Český Forrest Gump. Pivní filozof a glosátor, kterému se občas podaří v pár větách shrnout to, na co někteří potřebují rozsáhlé analýzy. „Kousek za naším městem jsou ruská kasárna.

Stará pevnost. Nejdřív rakousko-uherská, pak československá, pak německá, pak zase naše a nakonec sovětská.“ Pro Nebela jen shrnutí faktů, pro čtenáře lakonický pohled na to, jak se sebou nechal náš stát mávat v uplynulých dekádách.

A právě Nebelova dobrácká povaha a roztomilé žvatlání, které často dosahuje „pepinovských“ kvalit, dává zapomenout na fakt, že jde vlastně o postavu, která by měla odpuzovat svou pasivitou. S dobrým komiksem je to jako s dobrým filmem či cédéčkem. Napodruhé vám odkryje, co jste předtím neviděli nebo tomu nevěnovali pozornost. V mém případě to takhle zafungovalo s Nebelem. Až při opakovaném čtení jsem si uvědomil, že Lojza Nebel je všechno možné, jen ne hrdina. Až příliš dokonale naplňuje obraz malého českého člověka, který se rád sveze a všechno, co se mu děje, přijímá samozřejmě a s pokorou. Ani jednou nedojde v trilogii k situaci, v níž by se Nebel stal aktivním a převzal dění a osud do svých rukou. Ano, je tu splněný sen v podobě cesty na pražské hlavní nádraží. Ta ale jen symbolicky stvrzuje výše napsané – Nebel nejde po svých, ani neřídí vůz, on se nechá na Hlavák prostě dovézt. Jeho pasivita vrcholí v závěru trilogie, kdy nechá svou lásku Květu bloudit po lesích a ani jej nenapadne vydat se jí naproti. Při poTÉMA: ALOIS NEBEL

015

ALOIS NEBEL (FILM)

ALOIS NEBEL (FILM)

vodni pak nebojuje o svůj život, ale čeká na pomoc shůry, a nechá se jednoduše vytáhnout.

Někdo přirovnal Aloise Nebela ke komiksovým Pelíškům. Omyl, tohle je spíš komiksové Pupendo a Občanský průkaz. Obyčejný Čech je buď tak trochu trouba plující s proudem, nebo vychcánek, který pro sebe dokáže získat za každého režimu maximum. Starý Wachek.

Starý Vávra. Hvězdy komunistické/postsametové pop music. Z tohoto pohledu se údajně kontroverzní happyend trilogie už nezdá tak happy. Poslední panel totiž odhaluje výjev z pekla. Spokojená rodinka baští české buchty a zírá na televizi. Dobře jim tak.

Zároveň to s happy endem není vůbec tak horké. Poslední díl trilogie (Zlaté Hory) je sice v porovnání s předchozími dějově, ehm, výbušný, nicméně taky si tu autoři nechávají největší prostor pro vyjádření autorského nadhledu. Ten se už nenese jen v kresebné rovině nápodob a citací, ale tandem Rudiš-Švejdík neváhá na konci vstoupit „do děje“, aby uvedl dvojí finále. Překročení „hlediště a jeviště“, tzv. brechtovské zcizení tu má potměšilý nádech, kdybych se chtěl vysmát sám sobě, řekl bych „rozkošná švejkovina“. Jistě, na jednu stranu řeknete, že jde o tvůrčí alibismus a při pohledu na stripy, kdy vycházejí z hospody a uvažují, jestli „pohřeb“ nebo „svatbu“, vás napadají různé věci. Včetně toho, že na kreativní demenci nejsou běžná měřítka a že z těchto postupů se v POST době snadno dělá záměr.

Ovšem humoristé se odvážou už před finále, když vyvrcholení přírodní katastrofy v podobě potopy ukončí porodem nadivoko. Jakmile se vynoří malý Lojzíček s nebelovským knírkem, je vymalováno a vy víte, že následující stránky musíte brát s rezervou. Tohle že by mohlo narušit kultovní status komiksu?

O PŘÍBĚHU (ALE VŮBEC NE)

Odjakživa nemám rád vlaky a železnici. No, možná že vlaky mi nevadí a koleje taky ne, ale ta organizace, ta mi pije krev. To je jako s vírou a církví. Nebo děvkou a bordelem. Princip dobrý, systém špatný. „Možná za to maličko můžou ty špatné značky.

Snaží se to přemalovat, ale Malíř říká, že pod těmi českými pořád vyrážejí staré německé.

Jak říkám: všechno to je historie, a ta přemalovat nejde.“ Jenže pod těmi českými vyrážejí znovu ty české, takže jestli jeden z recenzentů nadhazoval v souvislosti s Nebelem Hřebejka, bylo to sice nadsazené, ale taky jen o hřebík TÉMA: ALOIS NEBEL

vedle. Alois Nebel slouží jen jako blouznivá loutka, přes kterou proudí dějinné obrazy, Němého rovina je Nebelova berle, která ospravedlňuje jeho vrávoravost. Historické reminiscence sice mají dokládat hrůznost druhé světové války v Sudetech, ale jsou jen obecně známými ilustracemi, nad kterými zdvihnete při nejlepší vůli obočí, ale určitě ne svědomí.

Historická rovina neprovokuje, nedráždí ani nenutí k pohybu emoce, je jako pohlednice z obrázkového pekla, na kterou se podepíšete na houbařském odpočívadle mezi Albrechticemi a Krnovem. Celkově to vypadá dobře, pojímáte minulost i současnost, dokládáte, jak jsou propojené a jak lidské osudy trpí kauzalitou, jak je nemožné dostat se ven z bludného kruhu minulých tragédií. Velké a malé dějiny, největší téma. Jenže tady je nástin velkých dějin a mátožné plahočení těch malých.

Milníky českého dějepisu zůstávají v oblíbené „nezávadné“ rovině, připomenou se zásadní momenty, ale nevyžaduje se aktivní účast, stačí je překrýt černým flórem a tvářit se ušlechtile a vědoucně. Takové je i „historické vyobrazení“ válečných Sudet: ano, to bylo opravdu hrozné. A druhá myšlenka už kvaltuje: raději na to ani nemyslet, máme štěstí, v jaké žijeme době. Jenže my nemáme štěstí, tahle doba si nezadá a míra evropského míru a zdání svobody je jen převlečený náhubek. Nebel tak volí ušlechtilé téma, které používá jako fetiš, nejde do hloubky, nemá potřebu jitřit staré rány.

Chce jen ukázat na fotku mrtvého dědečka a věnovat mu letmou vzpomínku, kterou zakousne uvědomění si velkých dějin a nemožnosti proti čemukoliv bojovat. Oslava fatalismu? To zase ne, to by bylo aspoň něco.

Takže o čem to je? Kdo je Alois Nebel? Odráží faktický zájem obecného vědomí o věci minulé? O historii, která se zjevuje jen jako mlhavé, oblbující flashbacky? Nebel je jako částečně lobotomizovaný skrojek člověka, jehož velké životní finále (svatba) z něj dělá něco na způsob železničářského Forresta G. Takže jaká je naděje? Že film bude úplně jinde, už jen proto, že musí vybudovat dramatický oblouk a dodělat dějovou lemru, vyřezat kontury a vyostřit konflikty. Tím samozřejmě jít proti duchu předlohy, protože ta je do značné míry „lyrická“. Ano, vyčítat Nebelovi absenci hlubšího ponoru je scestné, ale pochybuju, že by měl „první komiksový román“ ambici být zádumčivou stínohrou hřebejkovsky poutavého povrchu.

JESENÍK CITY A UNDERWORLD NA NÁDRAŽÍ (ALUZE A METAKRESBA)

Napřed se objevil Bílý Potok. A potom komentáře poukazující na vizuální souvislosti s komiksovou sérií Franka Millera Sin City.

Je to černobílé, pracuje s náznaky, se střídáním pozitivu a negativu – to musí být Miller!

Dobře, obhajovat Švejdíka v téhle kauze musí být šichta, protože některé důkazy jsou velmi průkazné. Nahý a čerstvě osprchovaný Němý vypadá k nerozeznání od Toho žlutého parchanta, panely s přikládáním elektrod zase upomínají na popravu Marva v Millerově Drsné sbohem. Rvačka hipíka Jima s ruským oficírem je už čistá kopírka 1:1 originálu bitky z Dámy, pro kterou se zabíjí (aka Ženská, pro kterou bych vraždil – pozn. ed.), včetně totožného rozmístění postav.

Můžeme si podobným srovnáváním honit triko ještě dlouho, nebo můžeme prostě přiznat, že Švejdíkova kresba je funkční, málokdy odbytá a lacině působící a naopak velmi často efektní. Švejdík není v kresbě tak pečlivý jako Miller, což je nejvíce zřetelné v detailech obličeje. Rty, vrásky, vousy, s tím vším si dává americká komiksová legenda rozhodně více práce. Švejdíkovi stačí naznačit – když kreslí tank, znamená to pro něj především velký kanón, čelo lokomotivy jsou v jeho výtvarné mysli reflektory a nárazníky. Čím méně propracovaná je kresba v jednotlivých panelech, tím vynalézavější je jejich uspořádání a záběrování. Máme tu panoramatické panely, celostránkové kresby, odjezdy pomyslné kamery z detailu obličeje až k totálnímu nadhledu, časosběrné záběry... Mezi mé nejoblíbenější pak patří zpodobnění cesty Nebela do Prahy.

Patnáct panelů, zdánlivě nachlup stejných.

Na všech je hlavní postava znázorněna identicky z profilu a mění se pouze pravá část panelu tak, jak se mění krajina za oknem vlakového kupé. A podobných vizuálních vychytávek je v trilogii spousta včetně originálního přechodu z jednoho prostředí do druhého (ano, růže prolínající se jako červená nit celým příběhem). Vyloženě nepovedené kresby, užívající lacinou symboliku, jsou vždy spojeny se sexem, což by možná stálo za nějakou studii. Ať už se jedná o scénu soulože doplněnou o záběr lokomotivy vjíždějící do tunelu nebo o vizi vlakové soupravy vyjíždějící zpod ženských ňader. Erotiku a sex dokáže Miller přece jen prodat lépe, jinak se ale tohle Sin City z Jeseníku povedlo, kopírka nekopírka.

017

Pocit opětovného smáčení se ve stejné řece nevyvolává jen Švejdíkova kresba, i ta Rudišova písnička je odněkud známá. Příběh Němého cesty za pomstou dává vzpomenout na Millerovo Drsné sbohem aneb Když už jsme se v Sin City ocitli, ještě tu chvíli pobudem. Stejně jako Marv, má i Němý jasně vytýčený jeden cíl – pomstít smrt milované osoby. Nemluvě o tom, že jde o dva z jednoho těsta, agresory, kteří mají problémy se zákonem a policií.

Subjektivně nejlepší díl celé trilogie, Hlavní nádraží, je pak postavený na nápadu, který ve svých dílech opakovaně používá britský spisovatel a komiksový scenárista Neil Gaiman.

Vedle našeho světa existuje ještě alternativní svět, jakési bizarně pokroucené dvojče šedivé reality, ve které trávíme své životy. A autor se s úsměvem Mefistofela ptá, jestli tam na druhé straně není tráva zelenější. Hvězdný prach, Koralína a samozřejmě Nikdykde, urban fantasy, která se Nebelově cestě na hlavní nádraží podobá nejvíce. V ní průměrný londýnský úředníček pomůže zraněné bezdomovkyni, což způsobí, že se stane pro obyvatele města neviditelným (kterým byl v přeneseném významu od začátku) a ocitne se v Podlondýně.

Gaiman, stejně jako Rudiš, popisuje odvrácenou stranu velkoměsta a současně mu dává mytické rozměry tím, jak oprašuje jeho historii. Oba přitom vzrušuje myšlenka, že místa, která důvěrně známe, jsme vlastně nikdy pořádně nepoznali. Podlondýn je místem plným zrušených zastávek metra a zapomenutých kostelů, Hlavák zase podle Rudiše stojí na rozlehlém pohřebišti. Přes den ho obývají „neviditelní“ houmlesáci, v noci pak duchové těch, kteří zemřeli na železnici. V obou příbězích také hraje důležitou roli hrdinův průvodce a rádce. V Hlavním nádraží jím je bezdomovec Olda – a právě bezdomovci jsou v Nikdykde (a potažmo ve skvělém Straczynského urban hororu Krajina půlnočních stínů, kde hrdina bloudí v Mezisvětí) jediným komunikačním pojítkem mezi „jejich“ a „naším“ světem. V Rudišově příběhu však – narozdíl od toho Gaimanova i Straczynského a v souladu s lyrickým, nedějovým laděním druhého dílu – chybí motiv cesty, kterou musí hrdina ujít, aby se vrátil.

Alois Nebel nepodstupuje žádnou závěrečnou zkoušku, nemusí bojovat o znovuzískání duše a vlastní identity. A tak jen zevluje mezi čekárnou, veřejnými záchodky a nádražní restaurací. K návratu do našeho světa mu stačí sednout na metro, přestože ho Olda varuje, že „ještě ni018

kdo se nevrátil“ – což je mimochodem replika právě z Nikdykde, ale budu to přičítat náhodě.

Náhodných reminiscencí je v celé trilogii více, Millerem ani Gaimanem to nekončí. Vložení fejetonu z Neviditelného psa či úryvků z odborné literatury připomíná rešeršní postupy Alana Moorea tak, jak je známe z jeho booků Watchmen nebo Z pekla. A písňové texty vkládal k obrázkům s bublinami už James Barr ve Vráně. Řeč ale nevedeme o tom, jestli se Rudiš se Švejdíkem volně inspirovali/půjčili si/kradli. Podstatné je jedno – mají dobrý vkus! „NE, NEMÁM RÁD ROTOSKOP.“ (ARI FOLMAN)

Tomáš Luňák studoval animovaný film a kromě (ceněných) krátkých filmů je v jeho filmografii několik videoklipů. Zajímavá sbírka od Ivy Frühlingové a Věry Bílé přes Priessnitz (aha!) až po dnes už zapomenutou (a výbornou) kapelu Here. Ale zkuste se podívat na klip Okolo od indierockových OTK a potom si dejte I’m (Not Really) Optimistic od The Ecstasy of Saint Theresa. Zatímco první je postavený na kameře otáčející se kolem své osy a „přestavované“ krajině obýváku, ve druhém kamera stojí, za to projektovaná autíčka se míhají po zdech v nekonečné orbitále. Tomu se říká rotační obsese, dětská psychologie mluví o víře v to, že když se roztočí dítě, roztočí se s ním celý svět. A s tím se dá jedině souhlasit.

Práva na rotoskopického Nebela už před časem koupila německá společnost The Match Factory, která distribuuje filmy hvězdného Toma Tykwera nebo Akiho Kaurismäkiho, taky se jí podařilo ulovit film Strýček Búnmí thajského režiséra Aphičatponga Vírasetchakuna, který loni dostal Zlatou palmu na festivalu v Cannes, ale hlídá i „evropská“ zákoutí, takže v jejím portfoliu jsou artové kapacity typu Fatih Akin, Ari Folman nebo Jasmila Žbanić. Alois Nebel: „Love, trains, insanity and history all descend upon a railway dispatcher deep in the heart of Central Europe.“ Propaganda nezná slabá slova.

Rotoskopie je animační metoda, kdy tým animátorů pomocí speciálního softwaru překresluje v reálu natočené scény s živými herci. Odlišuje se tak od tzv. performance capture, která modeluje výsledný obraz na základě čidel nasazených na herce, aby dosáhla maximální realističnosti (viz Polární expres, Beowulf, Avatar). Rotoskopie takovou míru realističnosti odmítá, mezi hercem a výsledným obrazem je vždy animátor, výsle-

dek je do jisté míry interpretací. Není náhodou, že filmy natočené digitální rotoskopií se často tematicky zaměřují na postihování hranic snu a skutečnosti, ohledávají povahu reality. Waking Life Richarda Linklatera je považovaný za „animovaný filosofický traktát“. Linklater pochopil možnosti metody a zdařile simuluje smyslovou přelétavost a nestálost vizuálního vjemu. Ve svém dalším filmu Scanner Darkly (podle paranoidní sci-fi povídky Philipa K. Dicka), v souladu s tématem, dosahuje zvláštní tekutosti reálného světa. Scanner Darkly je zároveň jedním z filmů, které jsou uváděny v souvislosti s Nebelem. Stejně jako Sin City a Valčík s Bašírem, které však s rotoskopií nemají nic společného. Propaganda nezná přesná slova.

Hudební souvislosti podruhé? Co takhle barvitě vyjeté video Beatles ke skladbě Lucy in the Sky with Diamonds? V půlce osmdesátých let se do rotoskopické animace zamilovali norští kožení seladoni a-ha, kteří ji aplikovali hned ve třech klipech, z nichž zdaleka nejúspěšnější a nejúčelnější byl tahoun světových hitparád Take on Me. Ten dokonce použil kreslený komiks jako bránu do jiného světa a na malé ploše stihl naznačit „milostný příběh“.

FILM – JAKÝ BUDE?

Co nejlepšího se může filmu Alois Nebel přihodit? Že z něj bude české Sin City – Město hříchu. A co nejhoršího se může debutu klipového a reklamního režiséra Tomáše Luňáka stát? Vlastně totéž. Zmíněný film lze označit za matku komiksových adaptací a něčím podobným by se mohl stát i Alois Nebel. Dvojice režisérů Rodriguez-Miller přenesla před šesti lety do filmové podoby vše, co činí sérii Sin City tak výjimečnou. Coby storyboardy jim sloužily přímo jednotlivé panely původního komiksu. Stejně tak zásahů do původního textu bylo minimum a v tom je největší problém téhle adaptace. Zachovat vnitřní monology a komentáře postav znamenalo chytit se do pasti. Co je ukázáno na plátně, je doplněno – vysvětleno ve zvukové stopě, čímž často dochází ke komickému zdvojování informací. A kdo četl Aloise Nebela, ten ví, že kouzlo trilogie stojí na vyprávění a úvahách hlavního hrdiny. Nezbývá než věřit, že železničářových monologů užije režisér s mírou tak, aby nebyly jako v Sin City otravně dlouhé. Ono vůbec využívat ve filmu hlas vypravěče a průvodce dějem je klišé z rodu gargantuovských (pokud to není „nespolehlivý vypravěč“, to je pak jiná zábava – viz Klub TÉMA: ALOIS NEBEL

019

ALOIS NEBEL (FILM)

Pokud by režisér přistoupil na vnitřní monolog, měl by jen omezeně krátkou dobu na to, aby se vyhnul rychlé myšlence diváka na Krobotův hlas, který je spjatý s rolí Otce v Příbězích obyčejného šílenství, což by působilo dost rušivě. Ale při převodu na plátno se Luňák musel poprat s něčím mnohem závažnějším, než je (nevy)užití Nebelových monologů.

Mám na mysli to, jak je komiksová předloha vlastně dějově chudá. Co se stane v prvním dílu? Nebela zavřou do blázince, tam se potká s Němým, pro Němého přijede policie. Druhý díl už je čistě o lyrice a atmosféře, a tak všechen temporytmus dohání hektický třetí díl s paralelní montáží a záchranou v poslední chvíli, což Švejdík asi odkoukal od průkopníka hollywoodského filmu Davida W. Griffithe.

Synopse, stejně jako teaser k filmu naznačují, že ústřední příběhová linie se bude točit kolem Němého cesty za pomstou. Skutečně, z minutové upoutávky to skoro vypadá, že hlavní postavou filmu nebude Nebel, ale právě Němý. Navíc teaser, snad záměrně, klame, když se snaží film prodat coby napínavý thriller se střelnými zbraněmi a honičkou v lese.

(Ale co když neklame? Co když půjde lyrická rovina do pozadí a Priessnitz nebudou mít možnost zpívat „řeka je, divoká a chladná“?

Dokážete si představit „atmosférický“ animovaný film, u něhož si říkáte: ta kamera, ta maluje...? Přebije nutnost dramatického oblouku a napětí to, co je pro komiks nejtypičtější, totiž národopisnou lyriku?)

Otázky vyvstávají i v souvislosti s hereckým obsazením. Nemůžu si pomoct, ale Miroslav Krobot nerovná se Alois Nebel. Na to je držitel Českého lva přece jen poněkud chladný intelektuál, nemluvě o tom, že svou filmovou kariéru postavil na rolích uzavřených, v dialogu úsečných mužů, a tady má s prominutím žvanit a po většinu filmového času se tvářit jako bodré jelito. Jenže kde vzít Nebela a nekrást…

V ideálním světě by ideálním představitelem komiksového nádražáka byl klon Oldřicha Vlacha a Vladimíra Morávka. Naopak Leoš Noha to coby představitel fízla a šmelináře Wachka nebude mít lehké, protože většina národa jej má zafixovaného coby šišlajícího Ádu z Okresního přeboru. Možná ale díky 020

tomu zkultovní Wachkova hláška „Sere pes“.

Marie Ludvíková je, zdá se, jako hajzlbába Květa typově přesná a perfektní práci odvedl casting v případě Karla Rodena, který si zahrál Němého. Poté, co jsem kvůli srozumitelnosti Rodenova mluveného projevu musel u českého(!) filmu Habermannův mlýn zapnout české titulky, oceňuji, že bude protentokrát mlčet a nechá působit jen sílu své osobnosti.

Další otázkou je, co budou typoví herci hrát.

Komiksové postavy v Nebelovi se nemůžou pyšnit tím, čemu se říká psychologie. Jistě, komiks používá trochu odlišné prostředky a systém stripů může daleko lépe a rychleji pracovat s karikaturou než třeba literární text. Nicméně kde nic není, ani Němý nebere.

Jemu by domnělá jednorozměrnost neškodila, neboť příběhem prochází jako tajuplné a mstivé fatum, které je s postupně odkrývanou motivací nasvěcováno z více úhlů.

Všechny postavy budou výraznější než Nebel a nejvděčnější budou záporné figury obou Wachků, už jen proto, že šmelina na polských hranicích má genetický základ, stejně jako jsou obecně platné zrádcovské charaktery.

Ostré rysy mají i postavy Oldy a Šokina, které budou naopak svádět k vizuálním i povahovým stereotypům: Šokin coby noblesní, prvorepublikový pingl uprostřed divočiny a Olda jako protřelý nádražní houmles. Špičkou nádražního ledovce je paní Květa, dáma v nejlepších letech, záchodková bohyně, kterou Alois stihne jakýmsi záhadným způsobem oplodnit mezi guláškem a holením (nádražní ritus). To bude povděčná role, i když její kreace v závěrečné části trilogie, kdy v pokročilé graviditě klopýtá hustým jesenickým polesím, je (téměř) z roviny parodie.

KOMIKS V ČESKÉM FILMU (TEDA DIVADLE)

Nic tak neilustruje „oblíbenost“ a „popularitu“ komiksu u nás jako právě jeho využití ve filmu.

Z hlediska délky a tradice české kinematografie se hodí matematické úsloví nula od nuly pojde. Každý správný Čech (kromě Landy) si vzpomene na Rychlé šípy, které původně vznikaly jako komiksová série, stejně jako je valná většina národa infikovaná Fifinkou a jejími kamarády ze Čtyřlístku. Ale co dále? Často se má za to, že filmy dvojice Macourek-Vorlíček Kdo chce zabít Jessii a Čtyři vraždy stačí, drahoušku, vycházejí z komiksových předloh, ale Kája Saudek vytvořil „pouze“ fiktivní komiksové scény pro film, žádná předloha nebyla.

Daleko větší ozvěnu má komiks na divadle. Čtyřlístek jistě, Rychlé šípy samozřejmě, národní bohatství. Velmi oblíbené je představení Svět podle Fagi v podání Divadla DNO, k němuž složil hudbu a dokonce tam hrává Martin Kyšperský z kapely Květy. Originální tandem Baban Džian a Vojtěch Mašek poskytl divadlu nejen svůj Monstrkabaret Freda Brunolda, ale i zdánlivě neadaptovatelný kus Pandemonium. Navíc z jejich krátkých minimalistických stripů vychází „stolní hra o jednom dějství“ Jožkalipnikjebožíčlověkaneumílhát! Pokud budeme pokračovat tímto svérázným směrem, narazíme ještě na Sigismunda de Chalse, který si v rámci komiksové performance pohrál se svými předlohami v kuse nazvaném Varlen der Grosse.

Svého divadelního zpracování se už po druhém díle dočkal i Alois Nebel, a to v ústeckém Činoherním studiu. Rudiš-Švejdík se podíleli na dramatizaci a hudbu složil Petr Kružík s Priessnitz (stejně jako pro film). Hlavní roli Nebela obsadil Leoš Noha, který ve filmovém zpracování ztvární zápornou postavu mladého Wachka. „Hlavní tíha inscenace spočívá na Leoši Nohovi, který svou osamělou ostýchavostí a dobráckým úsměvem jako by přímo vystoupil ze stránek knižního komiksu.“ Au. „Ba co víc, Noha dodal Nebelovi dětskou zranitelnost člověka, který vnímá lidi kolem sebe jen jako projekci své otevřené duše.“ Jáááu! „Jeho Alois má přitom charisma pábitele, stačí, aby se usadil na židli a začal tichým hlasem vyprávět, a před očima diváků se zhmotňují neuvěřitelné příběhy, groteskní i smutné jako život sám.“ Bolí to, jenže co my víme, co je život sám?

NADĚJNÉ PŘEHLÍDKY

„Slovo Nebel znamená Mlha, ale lze jej číst také obráceně – jako Leben, tedy Život. A o životě, který se nám občas ztrácí v mlze, je i tohle železniční blues,“ vystihuje Jaroslav Rudiš.

Těžko odhadovat, co na film řekne mezinárodní porota filmového festivalu v Benátkách v čele s Darrenem Aronofskym, ale za mimořádný úspěch je považovaný už fakt, že se dostal do hlavního programu.

Když před půl rokem hráli Priessnitz v olomouckém Jazz Tibet Clubu a na pozadí se promítaly působivé obrazové smyčky z chystaného filmu, říkal jsem si: Jestli se jim to povede, tak... Do premiéry teď zbývá už jen pár dnů a já si pro změnu říkám: Povede se to! Musí!

Jinak sere pes.

TÉMA: ALOIS NEBEL

ALOIS NEBEL (FILM)

rváčů nebo Obvyklí podezřelí). Většinou se tak jen více poukáže na literárnost předlohy a neschopnost či pohodlnost adaptátorů najít adekvátní audio/vizuální náhradu.

022

ALOIS NEBEL (FILM)

šlechtic. jinému by to nesvěřili.

ROZHOVOR O FILMU ALOIS NEBEL: TOMÁŠ LUŇÁK, JAROMÍR 99 A JAROSLAV RUDIŠ TEXT MICHAL, APX, KK

Michal: Snímek Alois Nebel má první vítězství

za sebou, a to ještě dlouho před premiérou.

Zařazení do hlavního programu MFF v Benátkách je v rámci českého filmu rozhodně událost. Jak dlouho trvá cesta vlakem z Bílého Potoka do Benátek?

Jaroslav Rudiš: Letěli jsme letadlem, ale já si to zpestřil alespoň cestou vlakem z Brna do Prahy, abych nevyšel ze cviku. Cesta od komiksu k filmu a do Benátek ale byla jinak docela dlouhá, napínavá a hlavně nečekaná. Alois Nebel se zrodil během jednoho zakouřeného a opilého večera v hospodě U Vystřeleného oka na Žižkově. Bylo to na podzim roku 2002, hned za oknem ještě jezdily vlaky a stěny se každých pět minut chvěly pod náporem pantografů do Nymburka a rychlíků od Hradce.

Právě mi vyšel román Nebe pod Berlínem. Jaromír si ho přečetl a líbil se mu. A já mu vyprávěl o svém dědečkovi, který se jmenoval Alois a pracoval před válkou a za války jako výhybkář na malém nádraží v pohraničí. Chtěl jsem o něm napsat další knihu a představoval jsem si, jak jeho stanicí projíždějí vlaky s nákladem traumat minulého století, až se z toho zblázní. Jaromír řekl, pojďme to zkusit jako komiks. A přinesl další postavy. Rostlo to rychle. Dělali jsme to sami pro sebe, mysleli, že to bude jen pro pár kamarádů. Nápad s komiksem se ale zalíbil nakladatelství Labyrint. A nakonec se prvního dílu Bílý Potok prodalo sedm a půl tisíce. Byl to pro nás pro všechny šok. Vyšla ještě dvě pokračování, Hlavní nádraží a Zlaté Hory. A také sebrané povídky z Reflexu nazvané Na trati.

Jaromír 99: Já jsem v té době hledal námět na ko-

miks, něco jsem zkoušel, ale nebylo to ono. Pak se mi dostala do ruky kniha Nebe pod Berlínem, a říkal jsem si, kurňa, to není špatný, ti duchové, muzikanti, atmosféra, to mě bavilo. A tak se stalo, že jsme se už nebavili u piva jen o muzice, knihách a holkách, ale taky o komiksu. Až se nám jednou z toho dýmu, randálu a chlastu zjevil Alois.

Tomáš Luňák: Jak dlouho trvá ta cesta už ani nevím, ale asi déle, než by měla. Přišel jsem pozděROZHOVOR: ALOIS NEBEL

ji. S Jaromírem jsme sice v době vydání komiksu a desky Umakartu přemýšleli nad animovaným klipem s Aloisem Nebelem a Květou na písničku Brněnský drak. Myslím, že jsem nakreslil i nástin storyboardu, ale nakonec z toho sešlo. Pak kluci pracovali na adaptaci filmu a když já byl přizván, měli už první verzi storyboardu hotovou. Myslím, že i Krobot v roli Nebela byl dřív než já.

Karel: Jaroslave, kdy jste byl poprvé na Bílém Potoce? Jak se vám tam líbilo?

Rudiš: V pohraničí, v těch mlhavých Sudetech, najdete Bílých, Červených či Černých Potoků hned několik. Poprvé jsem byl v Bílém Potoce pod Smrkem v Jizerských horách kousek od Liberce, to bylo na začátku devadesátých let. Ten jesenický Bílý Potok na hranicích s Polskem znám až z pozdější doby. Koleje tam ale nevedou. Je to divočina, konec světa. A mně se přesně tohle líbí.

Apačka: Proč právě Bílý Potok, čím je tak zvláštní? A nakolik je v komiksu a filmu zachována podobnost se skutečnými místy?

Rudiš: Nebelův Bílý Potok z komiksu je fiktivní, líbilo se nám to jméno, je v něm příroda a poezie.

Za vzor jsme si vzali vesnici a stanici Horní Lipová na krásné horské trati mezi Hanušovicemi a Jeseníkem. Je ztracená v lesích, a když nejede žádný vlak, z toho ticha vám regulérně hrozí, že se zblázníte. Taky tu najdete malé železniční muzeum a pracuje tu paní Anna Schön, nejkrásnější výpravčí Českých drah. Stanice ale nemá nádražku, která v komiksu je a v níž se odehrává spousta historek. Ta je vypůjčená ze stanice Lipová-lázně. Nebo z Jeseníku? Už nevím. Každopádně v ní točí Nebelovo oblíbené pivo Šerák.

J99: Vizuálně je nádraží Bílý Potok taková zmenšenina jesenického, alespoň v mých vzpomínkách, kreslil jsem ho zpaměti. Jako mladej kluk jsem hodně času trávil v nádražkách, kde se scházeli podobní vyděděnci. V Jesu, Hanušovicích, Zábřehu, v Písečné u Měkyny, všude jsem měl kámoše, jezdil mezi těmi stanicemi na vypsanou jízdenku, což mě naučila Startka, průvodčí a naše láska, která se také objevuje v komiksu. Takže jsem tu trať měl dost nakoukanou a bylo jasný, že se příběh Aloise musí odehrát právě tady.

Filmový Bílý Potok jsme našli na Malé Morávce. Dostavěli jsme nádražku a bylo to. Už jednou se tam točilo, film s Brodským – Freonový duch.

Tomáš:

Apačka: Ptám se, protože Bílý Potok znám, ale

kromě asi tří chalup tam nic není. Je to tam super, akorát případnej film by byl takovej... minimalistickej. A Šerák teda dobrý pivo?

Rudiš: Bílý Potok leží na konci světa, ale zažil velkou slávu. Narodil se tam slavný německý herec Rudolf Rittner, hvězda berlínských divadel a němého filmu. Jeho rodný dům tam stále najdeš.

Je ale úplně rozpadlý. A je tam i jeho hrob. A Šerák mám rád hodně. Má říz, prostě horské pivo.

Osobně preferuju menší a regionální pivovary.

J99: O Šeráku se říká, že je to bývalá skvělá Hanušovická desítka, kterou čepoval Šokin, ale protože se komunisti báli zdražit pivo, přejmenovali ho na Šeráka a pak zvedli cenu.

Karel: Když se původní příběh odehrává ve

slezském pohraničí, jak je možné, ze Jaromír 99 je jenom výtvarník a všechno píše Rudiš?

To do toho Jaromír ani trochu nekecá? Zdá se mi to celé jako podezřelá náhoda. Jak si mezi sebou dělíte „námět“?

Rudiš: Samozřejmě že kecá, a to je dobře. Na příběhu od začátku pracujeme společně, děláme storyboard, vrstvíme poznámky. Já pak podle toho sepíšu scénář a vytvořím literární část, Jaromír potom dlouho a pracně kreslí. Divoké a syrové Jesenicko mám navíc hodně rád a myslím, že už ho i docela dobře znám.

J99: Hrajem takovej ping-pong, sednem ke stolu, dáme pivo nebo kafe, kecáme, co se komu přihodilo, a za chvíli to jede, Jára píše, já skicuju. Zjevují se nám příběhy, postavy, no a pak zas dáme pivo a kecáme.

Michal: Jak dlouho jste film připravovali?

Doba natáčení, poměrně náročné animační práce a postprodukce vůbec jsou celkem známé úseky, ale příprava asi začala o mnoho dříve. Napadlo vás vůbec, když jste psali první komiks s Aloisem Nebelem v hlavní roli, že někdy dojde k jeho zfilmování?

Rudiš: Nenapadlo mě to ani v nejdivočejším snu. Film se připravoval pět let. Chtěli jsme od

023

začátku, aby z filmu bylo cítit, že to je adaptace komiksu, a myslím, že se to Tomášovi podařilo, že fanoušci komiksu ve filmu ten příběh, postavy i kresbu najdou.

Tomáš: Pět let. Dlouhý začátek, x krát přepisovaný scénář, storyboard, pak všechno zpátky do scénáře, pomocný animatik, samotné natáčení, které trvalo i s dotáčkami okolo čtyřiceti dní, hned potom střih... Teď, když děláme film o filmu, jsme zjistili, že to mělo třicet šest verzí střihu, což je šílené. Animace, pozadí, kompozice se vytvářely ve studiu Tobogang (www.tobogang. com), část animací v Drážďanech ve studiu Balance (www.balancefilm.de) a ve finiši ještě vypomáhali Kluci ve spolek z Kolína (www.klucivespolek.cz). Pro J99 to byla spousta kreseb a pro ostatní spousta práce a trpělivosti. Teď, když odpovídám na otázky, nevím, jestli můžu říct, zda je film hotov či ne. Pořád něco.

Apačka: Ústecké Činoherní studio připravilo

před pár lety divadelní inscenaci podle komiksu. Co jste na ní říkali? Trefili se tvůrci do záměru? Jak moc jste se na adaptaci podíleli a jak ovlivnila natáčení filmu?

Rudiš: Komiks jsme adaptovali společně s Vladimírem Čepkem podle dílů Bílý Potok a Hlavní nádraží, Zlaté Hory tehdy ještě nebyly. Adaptace se mi hodně líbila nejen proto, že to byla moje první větší spolupráce s divadlem. Hudbu složil Petr Kružík z Priessnitz, který teď skládal i pro film. Režisérka Natália Deáková pojala představení jako scénický komiks. Pracovala s černobílou a šedivou barvou, jediné, co na scéně zářilo, byla Nebelova červená čepice výpravčího. Nebela hrál Leoš Noha, který ve filmu ztvárnil Nebelova protihráče Wachka. Takového Čecháčka, kterému se za každého režimu daří dobře a Nebela ponižuje a využívá. Inscenace myslím v Ústí zaujala.

Měla přes čtyřicet repríz, hrála se čtyři roky.

Michal: Přibližte trochu rotoskopii, technologii, kterou je film zpracován. Byla v plánu od začátku?

Tomáš: Rotoskopie se jako sekundární či spíše pomocný nástroj využívala už před druhou světovou válkou. V principu se jedná o to, že se natočení hrané akce, respektive pohybu využívá jako podkladu pro animaci. Třeba Walt Disney ji využil ve Sněhurce a sedmi trpaslících při závěrečném tanečním čísle – animátoři nedokázali zanimovat vše podle jeho představ, tak si to natočili a použili to jako vodítko. Já jsem viděl poprvé celý film dělaný pomocí rotoskopie v roce 2001 na festivalu v Annecy, Waking Life od Richarda Linklatera. Užití technologie u Aloise Nebela vyply-

024

nulo z naší diskuse s J99, dávali jsme důraz na zachování jeho výtvarného rukopisu, přičemž jsme zvažovali také variantu, kdy by se jednalo o čistě animovaný film. Taky bych rád řekl, že náš film je kreslený opravdu obrázek po obrázku, protože se začínáme setkávat s názory, že se jedná o počítačem rozanimovaný snímek, a to není pravda.

Karel: Zdá se mi to podobné Valčíku s Bašírem

a určitě nebudu sám. Inspiroval vás tenhle film, nebo je to ten typ, že když přišel do kin, řekli jste si: Do prdele, to byl náš nápad! Máte rádi Sin City? Které komiksové filmy vás baví?

Nebo to jde úplně mimo?

Tomáš: Valčík s Bašírem je vynikající film a jeho uvedení do kin nám myslím dost pomohlo. Je sice z větší části vytvořený jinou technologií, ale ve spoustě momentů se taky s Nebelem potkává.

Nejen v technologii, ale i ve zpracovávání podobných témat. Navíc Valčík s Bašírem má stejného sales agenta jako Nebel.

J99: Když jsme se s Tomem začali bavit o tom, jakou formou film uděláme, doporučil mi už zmíněnej snímek od Linklatera, Waking Life. Shodli jsme se, že by to mohla být cesta. Sin City mám rád pro jeho atmosféru, ale v příběhu se kapku ztrácím. Bašír je animovanej dokument, dobrej nápad, asi proto zaujal. Bavili mě Batmani, zase pro tu podivnou atmosféru. A hodně se mi líbil Kick-Ass. Apačka: Když se ohlédnete zpátky do doby, kdy komiks debutoval, splnil očekávání?

Rudiš: Jsem překvapený, kam až se Alois dostal.

Není to nijak atraktivní a sexy hrdina: trochu autista a samotář kolem padesátky, s břichem, bez ženské, zato s pořádně hustou mlhou v hlavě.

Patří do minulého století. Není ani trochu bio.

Miluje pivo, tlačenku a chleba se špekem. Netuším, co s ním bude dál. Myslím, že Nebela už dávno nemáme pod kontrolou, žije si svým vlastním životem. Na netu například najdete stránky fanoušků, kteří se vydávají po jeho stopách a ty cesty si značkují jako stopaři. Nebo se fotí s komiksem v ruce na nejrůznějších místech od Berlína po Krym.

Karel: Mě by zajímalo, jak je možné, že českou premiéru bude mít film v Jeseníku. Ještě chvilku a pro rohlíky si začnu chodit do pekárny...

J99: Jo, to je dobrej nápad, taky bych doporučoval mít svého řezníka, hospodského, kinaře... Člověk se hned cítí jako člověk.

Rudiš: Nebel je zkrátka nejslavnější místní rodák.

Hned po Vincenzu Priessnitzovi. A Švejdíkovi.

A místní ho mají rádi. Jsem rád, že bude v Česku poprvé k vidění právě tam.

ROZHOVOR: ALOIS NEBEL

ALOIS NEBEL (FILM)

Tomáš: Celá ta akce Vyhraj premiéru vyšla od našich distributorů Aerofilms. Všichni jsme měli strach, jak to dopadne, u nás jsou lidi přece jen pasivnější, ale průběh hlasování nakonec strhl i nás, a všichni se na projekci do Jeseníku upřímně těšíme. Zní to jako fráze, ale je to tak. Alois je tam doma, J99 se stane čestným občanem a nás čeká klíč od města a návštěva u starosty.

Michal: Dočkáme se nějakých nových postav?

Ondřeje Malého jste si zjevně vybrali daleko dříve, než vyniknul v Poutech. Čím zaujal?

Tomáš: Oldu jsme obsazovali těžko. Původně jsme chtěli, aby to byl Slovák, vždyť film se odehrává v Československu a chtěli jsme ho mít jazykově co nejbarevnější... Nakonec to nedopadlo, ale zase byl Ondřej. Do Pout byl obsazený dřív než do našeho filmu, jen se oba natáčely současně a Ondřej přebíhal. Moc nových postav oproti komiksu ve filmu nenajdete, ale je tam pár překvapení.

Rudiš: To je pravda, moc nových postav tam není.

Spíše jsme museli ubírat.

J99: Jsou tam nové situace. Zlo je ještě větším zlem a dobro tak nějak uvěřitelnější.

Michal: Až na Aloise s Květou se v komiksu, a tedy i ve filmu, objevují spíš negativní postavy a povahy. Je takové i vaše mínění o české populaci? Mění se Češi nějak?

Rudiš: Těžká otázka. Myslím, že dobro a zlo jsou v každém z nás. Jedno bez druhého dlouho nevydrží, což vede k těm běsům a kotrmelcům našich duší, k nevyhratelným citovým bitvám a následným držkopádům. Komiks je černobílý, ale věřím, že postavy mají i další odstíny, že ony černobílé nejsou a že i s takovým Wachkem můžeme mít soucit.

J99: Mně se zdá, že film komentuje i naši současnost. Co jsme si tenkrát v devadesátým zaseli, to teď sklízíme.

Tomáš: Pro mne je Nebel hrdina, i když obyčejný.

A ty já v současné společnosti postrádám.

Apačka: Byl Nebel zamýšlen jako drama od začátku, nebo to do takové temnoty došlo přirozeně a bez záměru?

Rudiš: I komiks je myslím místy temné drama.

Nebelovi se zjevují příběhy a okamžiky, které by rád zapomněl. Možná se zdá, že zapomínat neumí, že snad ani nemůže, že se mu znovu a znovu vyjevují traumata jako válka, odsun Němců, sovětská okupace a nutí ho se s nimi vyrovnávat. Je toho ale na něj moc. Navíc ještě nikdy neměl ženskou. Utíká k jízdním řádům, v nichž je všechno pořád stejně. Ta čísla ho uklidňují a vlakům dává přednost před lidmi. Je to také příběh o velké

ROZHOVOR: ALOIS NEBEL

025

Apačka: Krajina, když je černá, může být zase strašidelná. Jen říkám, jak to vnímám...

Tomáš: Ano, máš pravdu, jen krajina v našem případě plní víc roli paměti. Jasně, i ta může být temná. No, nepomůžem si.

J99: Samozřejmě že ty hory jsou temný až běda, ale když v tom žiješ, zvykneš si a máš to rád. Myslím, že Jeseníky mají specifickou grafiku, kterou jsem se snažil do komiksu i filmu dostat. To jsou ty mé ostré klikyháky, ze kterých byli animátoři v Tobogangu tolik nešťastný.

Michal: Od poválečného odsunu německého

obyvatelstva uplynulo téměř sedmdesát let, ale stále jde o aktuální a neuzavřené téma. Jak se k němu stavíte?

J99: Ano, neuzavřené téma a dokud se mu nepostavíme čelem, bude nás nadále strašit.

Rudiš: Musíme to vnímat v kontextu doby. Ale jednak nemám rád princip kolektivní viny a také si myslím, že vyhnáním Němců jsme tak trochu potrestali sami sebe. Němci nám chybí, stejně jako nám chybí Židé, které nacisti zahubili. Zbyla tu po nich mentální prázdnota, díra, kterou jsme zatím nedokázali zaplnit, a tak se v ní plácáme. Celá česká kultura před druhou světovou válkou je nemyslitelná bez Němců a Židů, bez jejich vlivu a dost možná to všechno byla jedna kultura. Nebo se podívejte na stále zničené pohraničí, to se z odsunu ještě ani teď nevzpamatovalo. Pro mě osobně se ale v těchto oblastech ukrývá i obrovský dramatický potenciál, zakopáváte tu o rozpadlé prázdné vesnice, vykořeněné lidi a zapomenuté příběhy...

Tomáš: Ano, popisujeme dvě časové roviny. Vždy se jedná o extrémní situaci, kdy bylo skoncováno se zlem: jak první měsíce bezprostředně po druhé světové válce, tak listopad 1989. V obou případech se napáchaly křivdy a ne vždy došlo k vyrovnání či nápravě.

026

Michal: Sudety zpracovává mnoho autorů, třeba Marek Ther. Téma se zdá zatím nevyčerpané...

Rudiš: To máš pravdu. Náš další komiks bude zase ze Sudet, z Jesenicka, shodou náhod z vesnice Bílý Potok. Tentokrát ale z toho „pravého“ Bílého Potoka. Chceme vyprávět příběh Rudolfa Rittnera, o němž jsem mluvil.

Apačka: Já myslím, že jediný „pravý“ Bílý Potok

je u Vrbna pod Pradědem.

Rudiš: Tak ten neznám. Ale věřím.

Apačka: Odkud jsou sugestivní „vzpomínky“?

Čí vzpomínky byly inspirací konkrétním obrazům?

Rudiš: Příběhy a otázky visí kolem nás. V komiksu se objevuje pár motivů z naší rodiny, vedle dědy Aloise to jsou třeba historky strýce Miroslava, který byl taky nádražák a taky v pohraničí, a třeba ta historka v komiksu, jak Nebel přišel o panictví, je od něj. Oba jsou již bohužel po smrti. Hodně příběhů přinesl i Jaromír. Také jsme hodně rešeršovali v knihách, ptali se.

J99: Němý, Šokin, Startka, máničky z hospody, psychiatři z blázince – to jsou živé postavy. A koncentrák, který se postupně mění v pionýrský tábor ROH a posléze v autocamping, tak ten existoval u Javorníku, ale už ho zbourali. Asi se trochu styděli.

Tomáš: Snažil jsem se spíš sloužit, přece jen je to víc svět Jaroslava a Jaromíra. Já se rád dívám z okna, takže tam najdete pár postav hledících z okna. Vidí to, co už divák ne.

Michal: Není tajemstvím, že jednu nebo dokonce víc písní, které ve filmu zazní, zpívá Václav Neckář. Jak k tomu došlo? Taky se proslýchá, že s některými z vás bude spolupracovat i nadále.

J99: Alois Nebel má trochu jinou atmosféru, než byla realita, nechtěli jsme tam dávat standardní hity té doby, proto jsme vymysleli písničky nové a nechali je nazpívat zpěváky, kteří tenkrát zněli z éteru. Vašek Neckář má dnes takovou zvláštní barvu hlasu, cítíš z ní stáří a zároveň mladého kluka, takže když jsme to natáčeli, šel nám mráz po zádech. S Dušanem Neuwerthem jsme si říkali, že by byla škoda, kdyby už nic nenatočil.

Michal: A ta další spolupráce?

J99: Uvidíme, uvažujeme o tom.

Michal: Vláčky bývaly jednou z nejpopulárnějších dětských hraček, měli jste je doma?

Vlaky k naší rodině patří, viz můj děda a strýc. Sám jsem chtěl být strojvedoucím, ale dostal jsem brýle a musel jít místo na dopravní průmyslovku na gympl. Vlaky mám rád a podobně jako Alois Nebel sbírám jízdní řády, i když jich nemám sto jako on, ale asi jen padesát. V jednom starém bytě jsem je měl vyrovnané na záchodě a občas jsem si v nich jako Nebel četl, abych zjistil, že vlaky u nás opravdu jezdí pořád stejně rychle nebo pomalu, záleží na úhlu pohledu a vnímání času. Takhle se to dostalo do komiksu i filmu. Modelovou železnici jinak pořád mám, ale už moc nejezdí. Je to velikost TT a pochází z bývalé NDR. Tomáš: TT vláčky jsme měli, ale to snad v té době každý. Teda my měli jen takovou základní řadu – autodráha byla víc.

J99: Já měl takovej ten vláček, co jezdí furt dokola, v komiksu jsem ho nakreslil, s malým Lojzou a plácačkou, ale víc mě bavily angličáky.

Rudiš:

Michal: Jaroslav a Jaromír žijí s Aloisem už

téměř deset let, Tomáš s ním teď taky strávil dlouhou dobu. Neleze vám už na nervy? Objektivně vzato je to trochu mrzout a nemluva...

Tomáš: Zatím pro nás ještě nic neskončilo, pokračujeme dál, myslím, že si ještě něco užijeme. Ani nevím, jestli se na konec mám těšit, myslím, že okamžik, až ten film začne odcházet, ani nepoznám. Teda snad.

Rudiš: Pokud jde o mě, bylo to krásné, ale bylo toho dost. Stejně si myslím, že se k Lojzovi, Wachkovi nebo Šokinovi ještě vrátíme. Třeba v komiksových povídkách.

J99: Lojzu mám rád, rád ho kreslím, rád si s ním v duchu povídám a rád bych s ním zašel někdy na pivo, ale to asi nevyjde.

Michal: Vlak, autobus nebo auto? A co nějaký

nádražácký vtip?

Rudiš: Vlak a auto. Autobus skoro nikdy. Vlakem beru delší trasy, hlavně do Německa a po Německu, kde střídavě pobývám a pracuju. Je to velmi pohodlné, můžu psát a číst. A ten vtip? Nevím.

Nádražáci jsou vážní. Nosí přece uniformy.

J99: Nejraději tedy pohorky, ale když to musí být, pak auto, už proto, že to je místo, kde intenzivně poslouchám muziku. Vlak mám taky rád, hlavně trať Zábřeh – Jeseník. Autobus ne, a když, tak někde v pořádných horách, Kréta, Nepál, tam, kde jsou rokliny, serpentiny, místňáci. Vtipný mi přišlo, co jsme dali do komiksu: Víš, proč se říká železničářům modrá armáda? Protože první strojvedoucí byli šlechtici, nikomu jinému by to nesvěřili. Ale to asi vymyslel Jára.

Tomáš: Pešky či na kole.

Auto nemám a vtip taky ne.

ROZHOVOR: ALOIS NEBEL

ALOIS NEBEL (FILM)

samotě, o hledání lásky, která skoro na každého někde čeká: v nádražce, v tramvaji, v kanclu nějaké IT firmy. A komiks i film mají snad i silný sociální podtext, zachycují pád komunismu a první chvíle svobody, tu euforii, ale i nejistotu. Alois třeba přichází o práci. Všichni naši hrdinové jsou spíše ztracenci semletí společenskými převraty, po kterých se dobře daří vždycky jen Wachkům.

Ale i na ně někdo líčí pastičky.

J99: Upřímně, mně zas tak temný nepřijde. Je tam i dost srandy a hlavně lidskosti.

Tomáš: Film asi temně působit může, ale bude to tím, že je tam více černé než v jiných filmech.

Alois Nebel je i filmem o krajině a tam se o temnotě nedá moc mluvit.

reporty B 028 / primus / pavel vulterýn 031 / primus: green naugahyde / jakub pech (recenze) 032 / current 93 / jáchym krohe, apx 034 / off festival / jáchym, jarda, radiomír, apx 035 / brutal assault / maxim, cvalda, viktor 042 / bright eyes / apx 043 / neurosis / bro 044 / bouncing souls / seda 044 / wovenhand / jiří píša 044 / hot water music / apx 045 / two gallants / apx 048 / creepy teepee / lumír, lukáš palán 052 / melvins & big business / apx 054 / melvins: sugar dady live / indoš (recenze) 056 / melvins: colossus of destiny /maxim (recenze)

028 LES CLAYPOOL / PRIMUS

ten chlápek, co hraje na basu

REPORT PRIMUS (USA) 13. 7. 2011 O2 ACADEMY BRIXTON, LONDÝN TEXT PAVEL VULTERÝN

Alternativa je ošemetný termín. Co jednomu přijde jako produkce mimo hlavní proud pop-music, nad tím jiný mávne rukou s ohrnutým nosem, slyšel nastokrát. Že alternativní neznamená automaticky originální, dá rozum.

Originálních kapel (tím myslím skutečně originálních, ne, že začnete hrát metal na cello) je na světě jako šafránu. Primus hravě napasujete do obou těchto škatulek, jejich desky jsou někdy alternativní i k fyzikálním zákonům. A originální? Víte, proč neexistuje moc Primus revivalů? Protože když chce Les Claypool slyšet kapelu, která zní podobně, musí ji sám založit, haha! Fascinující osobnost, tenhle Les – jeden z nejosobitějších hudebníků na světě, multiinstrumentalista, zpěvák, textař, rybář, herec, výtvarník, filmař, spisovatel, blázen. Kdy máte právo nazvat jiného člověka excentrikem? Asi se shodneme, že když se někdo začne převlékat za tučňáka v nadživotní velikosti, hranice byla hravě překročena.

Primus vznikli už v roce 1984, ale jejich první regulérní nahrávka Frizzle Fry vyšla až v únoru 1990. Předcházely jí personální změny v kapele, změna názvu z Primate na Primus, prodaná auta, aby zaplatili demo, nebo půjčka od otce, aby mohli vydat živou nahrávku Suck on This. Dokonce i veselé historky by se našly. V roce 1986, po tragické smrti původního basáka Metalliky Cliffa Burtona, se Claypool účastnil konkurzu na obsazení volného postu.

Les byl totiž dobrým kamarádem Kirka Hammetta ještě ze střední školy. Nakonec to naštěsREPORT: PRIMUS

tí nedopadlo, jelikož se ukázalo, že Claypool se jednak pro thrash metal nehodí a vůbec že je až moc dobrý a autentický – pro Metalliku by ho byla škoda. Pak už je to jako z pohádky.

Primus vydali pár singlů, natočili nějaká videa, odjeli tour s Jane’s Addiction a oženili se s princeznou.

Kromě toho, že dostali půlku království, čekala na ně smlouva s major labelem, pod jehož křídly vyšla druhá deska Sailing the Seas of Cheese. A jelikož k propagaci a distribuci desky je vždycky lepší velkou firmu v zádech mít, než nemít, stalo se, že to deska dotáhla na zlato. Primus se etablovali jako suverénně nejdivnější slavná skupina na světě a vydrželo jim to už navždy. I když časem převlékli kabátek Slavný za blyštivé brnění Kult. S rozličným personálním složením pak vydali ještě čtyři desky, poslední z nich, Antipop, v roce 1999.

A pak se stalo, co se stát muselo – po deseti intenzivních letech v showbizu to přestala být legrace. Je snadné si představit, jak únavné muselo být pro někoho jako Claypool přesvědčovat muže ve slušivých oblecích, že jeho vize a hudební směřování jsou nejen správné, ale že se navíc budou i dobře prodávat. Zvláště jestli byl zrovna převlečený za tučňáka. A tak to Les nakonec vzdal a v roce 2000 poslal Primus k ledu, na neurčito.

Ne že by neměl co dělat. Když si rozvázal ruce, měl konečně čas na všechny boční projekty: Colonel Les Claypool’s Fearless Flying Frog Brigade, Oysterhead, Colonel Claypool’s Bucket of Bernie Brains, Fancy Band. Natočil film Electric Apricot: Quest for Festeroo a napsal knížku South of the Pumphouse. Pravda je, že

Primus nebyli u ledu docela, ale jejich činnost byla sporadická: vydali retrospektivní DVD Animals Should Not Try to Act Like People, které obsahovalo všechna natočená videa (MTV se k jejich klipům chovala vždycky chladně, což je škoda, protože klipy Primus vás nechají nahlédnout do duše Claypoola snad ještě hlouběji než jeho hudba), odjeli dvě turné, na kterých přehráli první dvě desky, vydali bestofko, ale celkově to bylo jenom šťourání v minulosti. Změna přišla v roce 2010.

O personálních změnách v Primus by se dal napsat samostatný článek, nebo spíše encyklopedie, takže to zjednodušme tím, že bubeník Tim Alexander, který v kapele strávil služebně nejvíce času, nejevil velký zájem o nahrávání nové desky, a tak byl nahrazen Jayem Lanem, který už v kapele působil v letech 1988 a 1989.

S jeho příchodem se kapela pohnula z místa a rok 2011 se stal tím s velkým R. Nejenže v září konečně vyjde nová deska Green Naugahyde, kapela se navíc rozhodla plnohodnotné fungování oslavit s fanoušky prostřednictvím masivního turné, které je po čtrnácti letech přivedlo zpět do Evropy.

*Skoro se to už stydím psát, protože to vypadá, že si vymýšlím a nemám dost fantazie přijít s jiným prostorem než je Brixton Academy. Vážně! Zase!

Nahnutá podlaha a pivo za £4.55. Přiznám se, že na Primus jsem se těšil ze dvou důvodů. Tím prvním a hlavním je Plukovník Les Claypool, toužil jsem ho vidět naživo už dávno a bylo by mi v podstatě jedno, s jakým projektem. Že to mělo být s jeho nejslavnější kapelou, byly body k dobru. Každý z nás v životě zkoušel hrát na hudební

029

nástroj a zjistili jsme, že i to největší nemehlo dá nakonec nějaký ten prstoklad dohromady, ale držet v ruce basu nebo kytaru z vás muzikanta nedělá. Vždycky jsem Claypoola obdivoval za to, že i když by mohl jako spousta jiných výborných hráčů začít bezúčelně exhibovat, vždycky se držel při zemi. Tedy při zemi do té míry, že hraje ty nejsložitější basové linky a rytmické postupy, vykračuje si u toho jako čáp křížený s žábou, zpívá a dělá hlavičky s kopačákem. Možná tedy trochu exhibuje, ale dělá to tak, že to na deskách není slyšet, protože vidět. Tím druhým důvodem pro mě byli fanoušci Primus. Zajímalo mě, jak vypadá a jak se chová průměrný fanoušek něčeho tak nonkonformního. O spoustě věcí se říká, že je budete buď milovat, nebo nenávidět. Ale u spousty věcí to neplatí tak jako u Primus.

Co se týče bodu dva, ukázalo se očekávatelné, je to muzika pro podivíny. Primus navštívili Londýn naposledy v roce 1997 a když se člověk zběžně rozhlédl kolem sebe, měl pocit, že to bylo včera. Účesy stejné, oblečení stejné, náušnice stejné, tetování stejná, trička kapel, které už na konci devadesátek dosluhovaly.

Jako v muzeu. Nostalgie, ale aspoň si můžete být jistí, že tihle hudbu svého mládí skutečně milují a nepřišli jenom zírat, jestli se Claypool převlékne za prase (samozřejmě že ano).

Najít předkapelu pro Primus je oříšek. Podobně znějících souborů nenajdete mnoho, a tak je třeba se porozhlédnout po něčem, co aspoň nebude moc iritovat publikum. Hot Head Show se zdáli skvělou volbou a navíc je předcházela nadšená doporučení z dřívějších vystoupení. Malinko znějí jako Primus, ale trpí zásadním nedostatkem – nemají Lese Claypoola. Když kapela přestala honit mouchy po pražcích a začala skutečně hrát nějakou muziku, dalo se to i vystát, ale bohužel se tak nedělo moc často. Zpěvák se snažil diváky zabavit nepřirozenou rychlodikcí, ale kde není třešní, tam není višní, a tak jedinou věcí, která jejich produkci činila snesitelnou, byl fakt, že neměli saxofon. Sem tam se sice ozvalo zabučení nebo pokřik Primus!, ale nakonec jsme to prozívali až do závěrečných titulků.

Scéna byla vyřešena skromně, místo projekčního plátna a laserů se za hudebníky tyčil na pravé straně pětimetrový nafukovací kosmonaut a na levé straně pětimetrový nafukovací astronaut.

Veškerá show spočívala v tom, že projekce byla umístěna do hledí helem, což bylo sice hezké, ale vzhledem k velikosti tomu divák, ve světle 030

věcí příštích, nevěnoval pozornost. Věci příští znamená, že jakmile nastoupili Primus, strhla se hrozná mela. Čtrnáct let je dlouhá doba, spousta kapel čtrnáct let ani neexistuje. Po takové době máte dva druhy fanoušků: ty, kteří si v davu vyprávějí o tom, jak vás viděli v Belgii v roce dávno, a pak mladší ročníky, kteří vás neměli šanci vidět nikdy. Mezigenerační konflikt jde v takových případech stranou, protože ať už patříte do kterékoli skupiny, nemůžete se dočkat momentu, kdy Les Claypool sáhne na struny. A tak když na ně konečně sáhl a podráždil obecenstvo s Those Damned Blue-Collar Tweekers, celá Brixton Academy explodovala v extázi. A já jsem si odfajfkoval další položku na seznamu „až je uvidím všechny, můžu umřít“. Upřímně, budu muset vybrat ze seznamu ještě nějakého dobrovolníka, protože sledovat lehkost a zároveň preciznost, s jakou Claypool nástrojem vládne, stojí za víc než jen jeden krok ke sladkému limbu nebytí.

Lidem, kteří Primus nikdy neslyšeli, jsem je vždycky přibližoval jako „kapelu, kde se na basu hraje jako na kytaru“, ale tahle berlička ji nevystihuje ani zhruba. Kdybych znal jména všech technik hraní, které je schopen zakomponovat do jedné doby, moc rád bych je zde vyjmenoval. Takovými odbornými znalostmi bohužel nevládnu, a tak bude muset stačit soustrast, kterou bych rád vyjádřil každému hráči na basu, který Lese Claypoola někdy viděl, pak přišel domů a svůj nástroj v návalu vzteku, závisti a zoufalství rozštípal na notové klíče.

Ani moc nezáleželo na tom, co ze svého katalogu Primus zahrají – fanoušci byli vděční, že mají zase šanci vidět je živě a užít si jeden z nejzábavnějších rockových cirkusů na planetě, i bez masek a ohňostrojů. Tedy masky měli, takže když Claypool občas odešel a vrátil se jako opice nebo prase, nikoho to nepřekvapilo. Hudba je prostředkem k předávání emocí a jejich škála není zas tak široká: radost, vztek, láska, neštěstí a nějaké drobné. Co sálá z produkce Primus, je především humor a dobrá nálada, i když to není na první poslech zřejmé. Claypool není obyčejný šašek, který se vás snaží rozesmát za každou cenu, dělá to po svém, tj. trochu divně. Všechny masky a převleky můžou působit výstředně, místy máte dojem, že nejste na koncertě, ale na moderní adaptaci Mistra a Markétky, i když věřím, že Les lidi nechce vystrašit, nýbrž pobavit, a dělá, co může. Vypráví historky, hraje všechny hity, ačkoliv základ setu pořád tvoří první dvě desky, předvádí se a užívá si. Správný muž na správném místě.

U fanoušků se samozřejmě s největším ohlasem setkaly hity Tommy the Cat, John the Fisherman, Jerry Was a Race Car Driver a další povídačky o volbě správného povolání. Asi v půlce setu bylo znát, že publikum je z toho křepčení malinko unavené, proto Claypool vyměnil basu za unikátní whamolu, což je drát natažený na klacku, na který se hraje paličkou na buben, a trochu si s Lanem zajamovali, což dalo lidem čas, aby se vydýchali a byli opět připraveni skákat po hlavách druhých. Kromě průřezu vším, co bylo k mání, přehráli plnou hrst skladeb připravených pro novou desku – soudě podle toho, že do programu zapadly bez komplikací, se dá říct, že nový materiál se zhusta hlásí k odkazu prvních dvou alb.

Nebylo by fér prohlašovat, že celá show je jenom o Claypoolovi, protože to není pravda, Jay Lane na bicí a Larry LaLonde, obsluhující kytaru a doprovodné vokály, jsou mu dobrými služebníky a on by bez nich nebyl tak skvělý pán. Ani geniální instrumentalista, jakým Claypool je, by se daleko nedostal, kdyby mu záda nekryli spoluhráči, kteří se na průměr dívají z výšky. Po hodině přišlo ždímání publika, ale nejsem si jistý, jestli se dá mluvit o přídavku, když kapela z podia ani neodešla, jen se na okamžik stáhla ze světla. Rozdíl proti hlavnímu setu byl v tom, že Here Come the Bastards, Pudding Time, Too Many Puppies nezazněly jako samostatné skladby, ale slily se v jednu hymnu na téma Primus. Ani by mě nepřekvapilo, kdyby to nebylo připravené.

Nesnáším nafoukané hudební fanoušky. Lidi, kteří si o sobě myslí, že hudební rozhled je nominuje do nějaké lepší sociální třídy, a tak mají právo ostatním vysvětlovat, proč by měli poslouchat tohle a ne tamto. Přesto mají fanoušci Primus můj obdiv. Jsou staří, oškliví, schopní i v roce 2011 nosit dredy a hezkou holku abyste mezi nimi pohledali, nicméně jejich hudba je činí malou skupinkou vyvolených.

Být fanouškem Primus je stejně tak za odměnu jako za trest; normálnímu smrtelníkovi to nevysvětlíte, ale když narazíte na někoho, komu to vysvětlovat nemusíte, víte, že je to ten jeden z deseti, kolektor šafránu (a pravděpodobně magor). Alternativní neznamená originální a originální se nerovná dobrý, ale když se zadání povede, můžete převádět z jedné strany rovnice na druhou a z minusů jsou najednou plusy. A když to spočítáte dobře, nezbude vám na druhé straně nula.

PRIMUS SUCKS!

REPORT: PRIMUS

znovu na rybách

RECENZE PRIMUS (USA) GREEN NAUGAHYDE (PRAWN SONG, 2011) TEXT JAKUB PECH

Primus začali v posledních letech připomínat poněkud zatuchající oživlou mrtvolu; čas od času vyrazili na turné, na němž kladli důraz na prvopočátky kapely. Při koncertech v roce 2003 hráli celou druhou desku Sailing the Seas of Cheese (1991) a o rok později obdobně prezentovali debut Frizzle Fry (1990). Po novém materiálu ani vidu ani slechu. Když pak jednu šňůru pojmenovali The Beat a Dead Horse Tour 2006, se sebeironií jim vlastní se k té zdechlině přihlásili.

Pravdou je, že Primus coby kreativitou sršící a energií přetékající parta hudebně ujetých magorů umřeli už po vydání desky Antipop léta páně 1999. Někdo ještě zaregistroval krátký záškub v podobě bonusového pětiskladbového EP Animals Should Not Try to Act Like People (2003). Frontman Les Claypool ale přiznává, že hraní s Primus pro něj bylo poslední dobou zejména otázkou nostalgie.

Sám přitom po tvůrčí stránce rozhodně vyhořelý nebyl: během poslední dekády natočil asi desítku převážně pozoruhodných alb, napsal knihu, natočil celovečerní film a k tomu založil vlastní vinařství, protože réva se mu stala novou vášní poté, co před pár lety típnul posledního jointa.

Když Claypool vloni odložil růžové brýle nostalgie a chtěl stroj vzkřísit, nejprve to jen zaskřípalo, heklo a... nic. Opět vyvstal problém s postem bubeníka. Navrátivší se Tim Alexander totiž výborně fungoval při onom koncertním vzpomínání, protože všechna klasická alba Primus odbušil právě on, ale skladatelská chemie v kapele se změnila, a Alexander odešel podruhé. Jeho někdejší náhrada Bryan Mantia se začal paktovat s Axl&Guns&Roses, RECENZE: PRIMUS

a tak Claypool zalovil v prenatálních vodách svého souboru a vytáhl Jaye Lanea, bubeníka, který s nimi hrál naposledy v roce 1988, tedy několik měsíců před tím, než vydali první oficiální nahrávku. Ve skutečnosti tahle neuvěřitelná rytmická dvojice za celých dvacet let neztratila kontakt, protože se neustále potkávala v řadě vedlejších projektů.

Staronová sestava o sobě dala nejprve vědět nepříliš přesvědčivým čtyřpísňovým záznamem zkoušky June 2010 Rehearsal, jenž opět obsahuje pouze staré pecky. Ale právě z nich a s Lanem za soupravou začal konečně klíčit čerstvý materiál, z jamování v kompozičně rozvolněných pasážích. Na několika místech novinky Green Naugahyde můžeme zaslechnout nějakou tu skořápku staré skladby, která nestihla odpadnout, ale jinak je to po deseti letech mlčení až nečekaně svěží deska.

V první řadě má mnohem větší odpich než výše zmíněný kraťas Animals Should Not…, jemuž přílišné experimentování ubírá na energii. Hlavně je však Green Naugahyde mnohem přímočařejší než zatím poslední album Antipop, které sice přehnanou produkcí nejprve vyrazí dech, ale opakovaným poslechem prokazuje svou krátkodechost. Shromáždit na jedné desce tak rozmanité a hvězdné koproducenty, jako jsou Tom Morello, Stewart Copeland, Tom Waits a další, byl sice bravurní kousek, ale nahrávku to spíš roztříštilo.

Základní síla Primus spočívá v dokonalé souhře tří originálních muzikantských individualit a právě na ní se, chválabohu, rozhodli stavět při natáčení novinky. Svým způsobem vytvořili esenciální desku Primus – až je možná budete podezírat z vypočítavosti: je tu divné intro i outro, najdete písničku o rybaření, příběhy takřka karikaturních postaviček umocněné kreslounsky přitroublým Claypoolovým hla-

sovým projevem, který je dokonalým protipólem k jeho masivně znějící, virtuózní baskytaře. A samozřejmě humor, který s věkem poněkud potemněl. Což je možná důsledek výměny THC za alkohol.

Claypool si v posledních letech zvykl používat ve svém efektovém řetězci tzv. obálkový filtr, což je krabička, která produkuje kvákavý syntetický zvuk. Primus víc sluší, když ji nechá vypnutou, protože pak jeho basa zní mnohem dřevněji (jde o starý vyschlý ořešák). Nejspíš jsou to jen osobní preference, ale z Green Naugahyde mi zatím vyčnívají ty songy, kde Claypool svému nástroji jen lehce přitopí nějakým tučným zkreslením (třeba Last Salmon Man, Lee Van Cleef, Moron TV). Larry LaLonde se za kytarou vyklidnil a často se uchyluje k jednoduchým přiznávkám na lehkou dobu – a pořád to zní dobře a vtipně. Když si ale uzme pár taktů na sólo, pořád slyšíme starého ďábla, který při komponování počítá s teorií i praxí chaosu, hledá (a nachází) ty nejnepravděpodobnější průchozí tóny znepřátelených harmonií. I když býval odvážnější. Neskutečně zábavný je Jay Lane za bubny. Zatímco Tim Alexander byl „Rychlá Dvojšlapka“ a Bryan Mantia zase „Hele Kolik Mám Činelů“, Lane by se dal charakterizovat jako „Hi-hat Hračička“ – Green Naugahyde by si měl každý pustit už jen proto, aby slyšel, co se s dvěma kusy plechu dá uhrát.

Po dvanáctileté pauze má fanoušek za sebou spousty rozmanitých scénářů, z nichž ten opravdu nejhorší byl, že Primus už nikdy nic nenahrají. Ale teď je tu nová deska, která zajímavou fúzí staré energie a nových zkušeností předčila očekávání.

A nikdo si doufám nemyslel, že zopakují něco tak brilantního, jako byly Pohádky z punčové mísy.

031

lucifer over katowice REPORT CURRENT 93 (UK) 4. 8. 2011 CENTRUM KULTURY, KATOVICE TEXT JÁCHYM KROHE, AXE

Myslím, že každý máme různě dlouhý seznam kapel, které prostě musíme vidět, než umřeme. Bál jsem se, že zůstanu nesmrtelný, vzhledem k tomu, jak často Current 93 koncertují v Česku nebo okolí. Letos jsem si ale mohl odškrtnout jednu dvakrát podtrženou položku s červeným vykřičníkem a srdíčkem. V katovickém kulturním centru se odehrála, slovy organizátorů, „romantyczna apokalipsa“.

By the rivers of Babylon There we sat down And there we wept When we remembered Zion Poslouchat diskotékový hit Boney M jako entrée koncertu Current 93 zní zpočátku bizarně, ale není třeba studovat teologii, abyste rozluštili biblické téma. Žalm 137 dále vypráví: „Ó, dcero Babylonská, zkažena býti máš. Blahoslavený ten, kdož odplatí tobě za to, což jsi nám zlého učinila.“ (137, 8) a „Blahoslavený, kdož pochytí dítky tvé a o skálu je rozrážeti bude.“ (137, 9). To už zní mnohem víc jako David Tibet, že?

Není to tak, že by se České republice Current 93 vyhýbali. Produkce jejich koncertu je ale náročná (kuloáry hovoří o tom, že každý člen Tibetovy travelparty je tak trochu magor), drahá a výsledek nejistý, o čemž svědčí třeba i návštěvnost samostatného vystoupení Baby Dee v Praze vloni na podzim. Na druhou stranu je fakt, že kapela často nekoncertuje, a tak i nápad vyrazit na ně „kamkoliv“ do blízkého zahraničí bral za posledních pár let za své. V Katovicích vystoupili v rámci OFFu, ale důstojně, samostatně v místním kulturním centru den před oficiálním začátkem festivalu.

Na podiu se jako první zjevuje Andrew Liles a pouští Rivers of Babylon, k tomu přitančí Baby Dee a usedne za křídlo, Eliot Bates s tureckou loutnou, za bicí usedá Alex Nielson a ke kapele se vrací i Michael Cashmore z Nature and Organization. Hit Boney M v závěru 032

přerůstá do destruktivního zvuku sirén a koňských kopyt, samplu z Birth Canal Blues, a na podium se po tmě přikrade i bosý David Tibet s lahví vína v ruce, v obleku a s červeně nalakovanými nehty na nohou.

Gnostický zážitek začíná dvanáctiminutovou Invocation of Almost a mně přestává vadit, že jsem usazený v pohodlné sedačce jako v kině, bez možnosti brečet v první řadě jako dvanáctiletá holka na koncertě Kelly Family. Stále téměř ve tmě přehrávají Current 93 skladby z posledních tří alb, na projekci v pozadí září kříž a kolem něj se pomalu stahují komety. První song, který zvedá srdeční tep nad dvacet úderů za minutu, je až Black Ships Ate the Sky, stín Tibetovy děsivé siluety se odráží na všechny strany sálu a začínám přemýšlet, jestli černé lodě opravdu v příštích minutách nepozřou oblohu a jestli by mi v takovém případě vrátili vstupné za lístek na nadcházející festival.

Pozorovat Davida Tibeta je zážitek, přestože jsem neustále, až do poslední vteřiny, čekala něco šokujícího: že se promění v upíra, exploduje nebo vzlétne. Marně. Vystoupení Current 93 bylo civilní a oproti některým nahrávkám snad až příliš obyčejné, přesto vás neustále drželo v napětí; příhodný termín je „na trní“. Projekce, velmi monotónní a pomalá animace shlukujících se komet, které nakonec vytvořily v kulatém rámu obrazy několika křížů (které zpočátku jen tušíte), je napoprvé, myslím, taky docela psycho. Přestože se playlist s mými vysněnými skladbami míjel, dojem z celé show byl plíživě děsivý – tak, jak si zvuk Current 93 budu navždycky pamatovat.

Noční můry se ale zklidní do tišší meditace a Current 93 odehrajou celé épéčko Birth Canal Blues, doprovázené z větší části jenom klavírem. Melancholické deklamace své poezie Tibet jen místy natrhává výkřikem „Murder!“, s hlasem malého dítěte posedlého ďáblem. U toho poskakuje na jedné noze nebo předvádí jógové ásany, v potemnělém sále spíše pro pobavení sebe než fanoušků. Následují další kousky z Baalstorm Sing Omega, Aleph at Hallucinatory Moun-

tain a Honeysuckle Æons, stopáž songů se prodlužuje na čtvrthodinu a v Tibetově lahvi ubývá vína.

Ne všem sedí směr, kterým se kapela vydala v posledních letech, ale mnoho z nich autorskou svobodu ctí a respektuje. A tak když David Tibet „světsky“ laškuje s Baby Dee („You fucking stole my standing ovation!“), donutí ji zahrát píseň Be Optimistic od Shirley Temple (kde Baby Dee změní slova na „Smile you grumpy little gothic faggot!“) nebo když mu v ruce zůstane půl stojanu od mikrofonu a on imituje Freddieho Mercuryho nebo když jen tak vtipkuje o tom, že moc mluví nebo že je mu 51, smějete se taky. A tleskáte. Tibetovo vystoupení si vysloužilo tři aplausy ve stoje – gesto, ale zasloužené.

Tibet si je dobře vědom toho, že ne všem sedí úplně směr, kterým se kapela vydala v posledních pěti letech, a proto alespoň v přídavcích potěšil skalní fanoušky; vrátil se ke starší Niemandswasser, věnované Tibetově kamarádce z Prahy, a Lucifer over London – doteď se nemůžu rozhodnout, jestli se mi riff z Paranoid od Black Sabbath hraný na tureckou loutnu líbí, nebo ne. K mikrofonu se na chvilku dostala i Baby Dee a pobavila songem od Shirley Temple. Některé možná i překvapila – ty, kteří ji neznají a v tuhle chvíli podle hlasu zjistili, že ta holka vlastně není úplně holka. Po téhle sérii hitovek nepřišel všemi očekávaný Gothic Love Song, ale méně známější Whilst the Night Rejoices Profound and Still ze stejného alba, jen Tibet a Cashmore na kytaru.

Pak už zpátky do reálného světa. Okolo katovický noční život, hluční Poláci a opilé Polky, v srdci ticho, klid a komety. Dobře jsem cítila, že jsem viděla něco výjimečného, a podle toho, jak k hudbě Current 93 přistupuju, nadpřirozeného.

Co na tom, že David Tibet je na prvním setkání jenom tzv. jedním z nás? „The greatest trick the Devil ever pulled was convincing the world he didn’t exist.“

Počet kapel, které ještě potřebuju vidět před smrtí: 0.

REPORT: OFF/CURRENT 93

033

DAVID TIBET / CURRENT 93

034 SEBADOH

from on to off in 4 secs

REPORT OFF FESTIVAL 5. – 7. 8. 2011 Dolina Trzech Stawów, KATOVICE TEXT APAČKA, JÁCHYM, JARDA, RADIOMÍR

V blízkosti českých hranic se v létě koná pár výjimečných a v tuzemsku nevídaných akcí.

OFF, Nowa Muzyka, Audioriver, vyberte si.

Ceny lístků jsou navíc o polovinu levnější než u srovnatelných evropských festivalů; jinými slovy, za málo peněz hodně muziky. Sám jsem se o tom přesvědčil letos, když do Krakova a Varšavy zavítal na svém turné Morrissey.

Krakov je co by vlakem a dvěma autobusy dohodil, za lístek kolem šesti stovek. Doporučuju sledovat program krakovského klubu Studio, který nabízí celoročně zajímavý program.

Anebo, alternativně, vyrazit v létě na OFF. Jedno OFFu nelze upřít: jejich pejsek a kočička se nebojí utrácet. A k dobru mu můžeme přičíst, že se, narozdíl od mnohých jiných s podobnou tradicí, ze svých chyb učí. Minimálně zázemí prošlo od loňského roku nepatrnou, ale funkční reformou. Koláč dobrý, všechno dobré. Ne(pře)chválím, na to jsem už moc stará, některé manýry pořadatelů byly pořád k vzteku, ale ztráty na životech, ideálech i majetku byly letos, navzdory počasí (nejvyšší to dramaturg) a zpovykané omnipotentní hipsterské mládeži, v normě.

– „Slyšels X? Je to super.“ – „X jsou sračka, slyšels Y? To je super.“ – „Y jsou sračka.“ Často se mi stává, že když se zapojím do pokoncertní debaty, připadám si, jako bych zažil úplně jinou kapelu. Na OFFu se mi to stalo dvakrát: u dEUS a Gang of Four. Druzí jmenoREPORT: OFF

vaní tvořili dlouhou dobu společně s Joy Division páteř mojí znalosti post-punku. Jejich momentální turné jsem bral s rezervou, stejně jako Public Image Ltd. Ti se ale už na Colours of Ostrava předvedli ve výborné formě, což mi vdechlo víru i v tyhle staříky. Chyba lávky.

Nastoupili s grácií a energickou atletikou, ale koncertu chyběla atmosféra, kterou jsem znal z desek Entertainment! a Solid Gold. Plytkost arogantním výrazem a shazováním mikrofonů nevyvážíte, i když zvukově se skladby zdánlivě podobaly původnímu záměru. Nejde o to, aby koncert zněl jako skladby na desce, spíš o atmosféru. Set Gang of Four byl zatím největším hudebním zklamáním letošního roku. „Andy Gill je borec.“ Když pominu překvapivý a až do finále sotva uvěřitelný výkon Gang of Four, do unavené ranní hodiny posunuté Polvo a tečku se Sebadoh, jednoznačným vrcholem festivalu pro mě byli dEUS. Žádné překvapení, jejich koncerty jsem kdysi dávno vybartrovala s chlápkem v černym za duši a ostatně byli důvodem, proč jsem OFFu dala další šanci i letos. Shledání po mnoha měsících bylo radostné, přestože krátké a snad až zbytečně nostalgické – Sun Ra, Fell Off the Floor, Man nebo Theme from Turnpike nemůže fanoušek přejít bez zvýšeného tepu, ale upřímně jsem se těšila na teasery nové desky Keep You Close. Zazněla jenom Constant Now a žádnej vlk se z týhle jedný vlaštovky rozhodně nenažral. Takže počítám dny. Na akustickém motivu postavená Instant Street (famózní outro, trademark dEUS, bylo už čistě noise elektrické) a závěrečná Suds & Soda, skvělá muzikantská forma a nálada a jakési nadpozemské Barmanovo charisma jsem

nakonec vyhodnotila jako nejlepší liják za posledních několik let. Kdyby hrál kdokoliv jinej, jdu se v tomhle počasí rovnou zastřelit. „Polvo jsou první regulérně skvělou kapelou. A Ash Bowie je děsnej sekáč. I když mizernej zpěvák.“ Polvo jsou hrdinové. Vždycky stáli trochu stranou, jako děti s brýlemi na školním hřišti; vždycky tady byli starší bráchové, kteří si ovací užívali nepoměrně víc a častěji. Vystoupit měli v podvečer, ale problémy s dopravou jim dovolily začít až pozdě nad ránem. Hned úvodní skladba Right the Relation z poslední řadovky In Prism všem ukázala, že i přes únavu jsou Polvo ve výborné formě. Zvuk byl (zejména u starších skladeb) oproti studiovým nahrávkám hravý a živelný, tah na branku jasnější. Úvod Fast Canoe potvrdil, že skladba je nesmrtelná klasika a Ash Bowie král riffů.

Omar Souleyman? Všude píšou „syrský techno“, ale pokud zvládáte kupecký počty a srovnáte do latě BPM jeho nejrychlejších hopsavek, vyjde vám z toho spíš psytrance. A na ten už se dá propotit spodnička velmi snadno, to mi věřte. Obzvlášť, když se k splašeným beatům přidá kurdské a arabské kázání a vrchní klávesista Rizan Sa’id rozjede vyspeedované klávesové psychedelie. Jste v tranzu, než řeknete šukran. V tranzu byl stan ukrývající experimentální scénu celou hodinu (do které se vešlo pět skladeb). Natřískáno, jako by Poláci přešli na jinou víru a chtěli to patřičně oslavit. Bezkonkurenční highlight party festivalu, vedle kterého vypadala show Dana Deacona o den později jako chudá americká příbuzná.

Vždycky, když Omar „dodeklamoval sloku“, pokynul a Sa’id spustil klávesová sóla, taneč-

035

ní šílenství se dotýkalo hvězd. „Tak mi ukažte, jak tady, vy evropští psi, provozujete dabke.“ Hudební vrcholy OFFu se nacházely jinde, ale tady se protančily nejedny střevíčky. A jestli jste u toho chyběli, je mi líto, ale prošvihli jste nejlepší party letošního léta! „And there’s Low for those who don’t feel low enough.“ Když pominu koncert AIDS Wolf, o kterých se dá smysluplná reportáž napsat jenom mlácením hlavy do klávesnice, nejlepším zážitkem prvního dne byl nejpomalejší slowcore na světě, mormoni z Minnesoty, Low. (Po loňské zkušenosti s Mew mě překvapilo, že Poláci nevytvořili moshpit a nezačali k tomu pogovat.) Po instrumentálních Mogwai byly vokální duety Sparhawka s chotí osvěžující změnou. Méně je občas více a u Low to platí dvojnásob: minimalistické bicí, strohé nástrojové obsazení (klavír nepočítám, protože nebyl slyšet) a jednoduché kompozice. Většinu koncertu se střídaly songy z aktuální desky C’mon a šest let staré The Great Destroyer.

Ještě doteď mi všechny melodie hrají v hlavě, marně jsem hledal slabší kousek. Při Sunflower zpíval Sparhawk do kytary, což znamená, že měl dobrou náladu. Pár let zpátky na jiném festivalu dobrou náladu neměl a vypadalo to tak, že vytrhal struny, rozbil kytaru a odkopl ji do první řady fanoušků. Tentokrát jsem si to odbyl bez újmy.

Actress versus Kode9. Společný bod: oba zavírali festivalový program, jeden v pátek, druhý v sobotu. Rozdíl: Darren J. Cunningham s grácií, Steve Goodman nikoliv. Tam, kde byl Actress experimentální a temný a nedal publiku ze svého světa dubstepu, bass music a experimentálního techna nic zadarmo, sázel Kode9 jeden nezajímavý nebo už ohraný juke za druhým. Aniž by jeho set jakkoliv vybočoval z průměrnosti nebo byl něčím speciální.

Originalita a stylová nepředvídatelnost versus sterilita a žánrová šeď.

Produkci Francouzů Gangpol und Mit si doma asi nepustíte, ale zajít na ně naživo se vyplatí.

Jestliže aktuální nahrávka The 1000 Softcore Tourist People Club je spíš nepovedenou deskou (jakkoliv vyšla na Pattonově labelu Ipecac), vystoupení dvojice Sylvain Quément a Guillaume Castagné rovná se skvěle promyšlená (a do praxe uvedená) audiovizuální show. Show, při které se v jednu chvíli usmí036

váte nad produkcí, která koketuje se zvuky starých digiher, a zároveň hltáte jednoduché, ale účelné kreslené projekce, abyste během pár vteřin tancovali jako smyslů zbavení na devadesátkovou nostalgii jménem happy hardcore nebo dávali dřevěné podlaze co proto za řevu ostrého elektra. Minutové vypalovačky střídají šedesátivteřinové balady – nudit se není čas a Gangpol und Mit to mají všechno moc dobře spočítané. „Jon Spencer fuuuuuuuck Blues Explosion!“ Kromě Low a Mogwai vládli pátku Jon Spencer Blues Explosion. Neměl jsem nejmenší ponětí, jakou podobu koncerty Blues Explosion v současnosti mají, ale nejspíše předvedli očekávané: pomálu písniček, o to více barevných koláží bluesových riffů a tereminových vibrací. Spencer kázal o blues stejně, jako když jsem je před lety objevil na youtube. Zazněly 2 Kinds of Love a Chicken Dog, ale jen první půl minuty, než se skladby rozpadly do energických výbojů. Simins a Bauer nejsou jen efektním křovím – úderný rytmus a mollové riffy tvoří páteř Spencerova běsnění. V klubu by to asi vypadalo jinak, ale ze vzdálenosti od publika si Jon příliš starostí nedělal. Vrchol patřil blues/punkové explozi i vytáčení podiového technika protahováním setu. Když už se trio odporoučelo a nastoupili bedňáci, Simins se vrátil před dav a pomocí činelu ho stačil ještě naposledy rozeřvat.

K subtropické sobotě a subtropickému pivu (citrusové Redd’s) se nic nehodí tak jako subtropický chillwave. Napsat, že Alan Palomo má léto v krvi, je sice laciné, ale poskakující Mexikánec, Deadbeat Summer a neonově zářící samply s vintage syntezátory jsou kombinace, která z Neon Indian udělala jeden z nejlepších koncertů festivalu. Předčit očekávání je v tomto případě docela těžké, zvlášť po oslavné recenzi na Pitchforku a všech vrchních příčkách v žebříčcích, kam se debutové album Psychic Chasms dostalo. Jediný song, kterým Indians uvedli své nadcházející album, byl Polish Girl (podle Palomova šibalského mrkání tipuju, že se jednalo o nějakou konkrétní polish girl, jen nevím kterou, jásat začaly všechny). Jako přídavek zařadil Should Have Taken Acid with You, který napsal jako omluvu své ex-přítelkyni poté, co zapomněl přijít na její drogový večírek. Song se jí ale líbil, což prý Paloma motivovalo k natočení další desky. Druhá řadovka, Era Extraña, vy-

chází v září na Static Tongues a načasování nemůže být lepší. Návod na prodloužení léta: karton citrusového Redd’s a Neon Indian.

A nezapomeňte na LSD. „Všichni odešli na Barn Owl, přitom blbost jako je Neon Indian abyste pohledali.“ Po barevných Neon Indian se hipsteři přesunuli nadýchat se trochu suicidální atmosféry na Scenu eksperymentalnu. (Polština a její způsob přejímání cizích slov mě nepřestane bavit. Víte, jak se polsky řekne sex? Seks.)

V prosinci jsme v Praze mohli vidět Xiu Xiu v sestavě s Freddym Ruppertem z Former Ghosts a bylo to dobré. Teď se Freddy fláká po Praze se svou přítelkyní a z Xiu Xiu se stal jen duet Jamieho Stewarta a Angely Seo. A bylo to lepší. Automatickou bicí linku dokresloval sem tam zvuk činelu, který Jamie s Angelou sdíleli. K tomu jen klávesy, zfetovaná kytara a Stewartův specifický hlasový projev, který by se dal popsat jako „hysterická deprese“. Většina songů dostala úplně jinou podobu než na albu, takže z melodických útržků se daly identifikovat jenom největší hitovky. Přídavek si tentokrát odpustili, čtvrthodinové skandování posloužilo jen jako background k Stewartově pokoncertnímu cigárku. A překvapivě, na Sceně eksperymentalnej ten večer nedošlo k žádné sebevraždě.

Public Image Ltd. jsem viděl už na Colours, kde předvedli fantastický koncert. Tady odehráli, kromě slabšího zvuku, prakticky totožný set, jen přibyla skladba Albatross. Lydonovi to zpívá překvapivě parádně, tanečním hávem překryté skladby chytly druhý dech a ani na vteřinu nedovolí vzpomenout na datum svého vzniku. Nejsilnějším okamžikem obou koncertů byla bezpochyby Warrior, ořezaná oproti původní singlové verzi až na kost, ke své animální prapodstatě. Zvýrazněná rytmika i klávesová melodie z ní dělají koncertní hit roku. „Matthew Dear je taky pěknej ten. Minimálek, jak by řekl Jarda. Má to takovej lehkej francouzskej feeling. From St. Germain to Detroit.“ Sebadoh pro mě představují půl světa. Jsou pilířem mojí duševní diskotéky. Jako jednu z mála kapel jsem si je našel sám, vlastně úplnou náhodou. A to všechno se sčítá. Na posledním podiu OFFu působili civilně, i když je to asi zvláštní pocit, být živá instituce. Prostor REPORT: OFF

ALOIS NEBEL (FILM)

před scénou už byl solidně zaplněný, když se Barlow pozdravil s lidmi a upozornil je na svůj opar. Trochu mě to vykolejilo – lidi jako Barlow nemají opary! Přes výkřiky skvadry Němců, kteří postávali za mnou („Take your pants off!“), se rozezněly úvodní akordy On Fire, otvíráku Harmacy. Hrálo se hlavně z ní a z Bakesale. Němci se nedali odradit a před každým songem vykřikovali: „Freed Pigs!“ I glosa o kalhotách zůstávala. K výkřiku jsem se odhodlal jen jedinkrát. Moje osamocené, včerejším ponocováním zlomené „Careful!“ sice vyznělo trochu naprázdno, ale trapas to nebyl. Dočkal jsem se.

Miluju Sebadoh. Fakt, nekecám. Před třemi lety jsem v areálu festivalu Primavera, ještě před začátkem programu, potkala Lou Barlowa. Nic jsem u sebe neměla, tak jsem si nechala podepsat kreditku, a protože propiska nefungovala, vyryl mi „LOO“ hrotem do měkkého plastu. Na OFFu jsem sledovala zvukovku a vyprávěla příběh s platební kartou nějakýmu mladýmu hipsterovi a trochu, malilinko, jsem se vedle něj cítila jako ze sekce MILF. Off record zahráli Sebadoh písničky On Fire, Ocean a Freed Pig, takže do důsledku vzato jsem se mohla sbalit a jít domů. Anebo si skladby poslechnout znovu a ještě hodinu zamilovaně sledovat Barlowa (moje oblíbená sekce DILF). Mimochodem, hrozná kapela.

Myslím, že koncert jim byl dost jedno, Freed Pig znovu nezahráli (podle mě kvůli tomu, že se jí neustále někdo dožadoval), střídání nástrojů provázely relativně dlouhé ladící pauzy („No... Asi jsme to mohli udělat před koncertem...“) a když na závěr setu zjistili, že jim zbývá ještě pět minut, tři řešili, co zahrajou. Sebadoh vystupují ve dvou polohách: s Barlowem u mikrofonu a s kytarou hrají písničkový a „hitový“ set, a když je u koryta Jason Loewenstein (a Lou s baskytarou), změní se vyznění v lo-fi noiseové peklíčko. Byla to legrace. Miluju Sebadoh. „Takže dEUS boží, Sebadoh v těsným závěsu. Navzdory dešti spoko party. Asi bych to napřesrok riskla zas.“ Cejch příslibu o návratu příští rok zůstává vypálen a dodržen zůstane. Přes všechny nepříjemnosti a zklamání, které tady budou vždycky, aby to bylo fér. OFF mi letos připravil více než nezapomenutelné a emocemi protkané okamžiky.

Bardzoff, do widzienia!

REPORT: OFF

038 LEMMY KILMISTER / Mﾃ傍ORHEAD

brutal ass fault

moc neorientuju a spousta těch kapel s bubenickými sadami o čtyřiceti přechodech, padesáti činelech, šedesáti stojanech a pěti kopácích zní dost podobně...

rEPORT BRUTAL ASSAULT 11. – 13. 8. 2011 PEVNOST JOSEFOV, JAROMĚŘ TEXT CVALDA, VIKTOR PALÁK, MAXIM TRUTH

„Policie v okolí východočeské Jaroměře je v plné pohotovosti. Do města se totiž sjíždějí tisíce příznivců metalu,“ hlásil prima jednoduchý redaktor a metrosexuál a uvedl něco latentně xenofobních narážek na polské fanoušky. Takhle je to každý rok, i televizáci se musí něčím živit, tím spíš, že jejich denní chleba je lež. Náš report byl zamýšlen takhle: vezmu fotografku, holku k ohništi i tu do lože a vyrazíme. Všechno špatně. Nakonec jsem já čekoval vnitřní chod areálu a pevnostního města a Viktor backstage plus kapely, protože jim rozumí nejvíc. A ve finále jsme zjistili, že je tam i Cvalda, zaměstnaný jako podiový technik. Počkej, ale Cvalda průpisku v ruce nikdy nedržel, on leda kytary a boxy, co? – Dobře, dáme mu zkusmo úvodní odstavec?

– Tak jo.

Brutal Assault prožitej z podia není pro člověka, kterej miluje jenom starej metal z osmdesátejch a začátku devadesátejch let, žádná procházka růžovým sadem. Dvojšlapka nemilosrdně tepe od desáté ranní až do tří a vy máte na spánek pouhý čtyři až pět hodin.

Ráno si vyčistíte zuby, dáte kafe, absinthovou limonádu a jdete zase na to. Už ani nevím, která kapela začínala, v novým metalu se REPORT: BRUTAL ASSAULT

kativní. Přednáška o tom, jak ve třech strhnout tisíce riffováním, překvapivou palbou bicích a mimoděčně frázovaným zpěvem a vystačit si s tím několik dekád, přinesla nejeden pádný argument.

TAK TAKHLE TEDA NE

Jaký máme jinak prostor? – Tři nejlepší a dost, víc nikdo nečte. – Dobře. Kdybych psal o festivalu Brutal Assault v době, kdy jsem k metalu přistupoval jako zaujatý obhájce, začínal bych tento report pravděpodobně něčím ve smyslu, že „představuje všechny subžánry tvrdé hudby a demonstruje její obrovskou variabilitu“. Dneska, kdy už nemám potřebu si dávat práci s obhajobou kravin, jako jsou Turisas nebo Scar Symmetry, mi dělá radost uvědomění, že i na metalovém festivalu by mohl hrát každý druhý interpret z obálky Full Moonu. A je to stejně tak Full Moonem jako tím, že se Brutal Assault neváhá rozkročit.

Proč pořadatelé prezentovali zařazení Motörhead do lineupu jako kontroverzní, jsem nikdy nechápal. Jen málokdo má mezi pokovanci tak jednoznačné renomé jako taťka a sběratel Lemmy. Odmítnutí jejich josefovského koncertu tak mělo maximálně podobu naoko nezúčastněného poslechu pár písní a následného přesunu do pivního stanu, kde byli Motörhead stejně hlavním tématem.

A jejich set byl nejen staroškolský, ale i edu-

Jenže jsou argumenty a argumenty. Já nevím, ty vole, ace of spades, už tak nějak umím žít s tím, že neuvidím Bowieho jako Stardusta, nestihnu Birmingham na začátku metalu a nedám Doors z první řady. Ale těšit se na pradědečka? Na hřbitovy jsem nikdy nechodil a modly se klátí samy. Přesto, kromě gerontofilní ikonoklastiky, v tom bylo něco přitažlivého, i když protivně samozřejmého.

Pak byla půlka setu, jedna z mých holek ležela na zemi a řvala: je to trochu dost hodně sugestivní záležitost, věc a masakr! Podíval jsem se na hodinky, na Lemmyho a zpátky na ni. Oheň hoří!, ječela. Tak jsem schoval svůj kritický hasičák a nasedl na motorku hudby. V centru dění byl překvapivě více Phil Campbell a jeho vzdouvající se kytara.

V centru dění... Campbell víc běhá, a taky nezpívá, že jo. Navíc je ten švihácký dědek o šestnáct roků mladší než Lemmy! WTF? Sugestivní set kvaltuje jako neředěný benzín a pokud jsem si myslel, že Motörhead mají jen dvě písničky, které kolujou pořád dokola, tak mají tři. A teď už jenom klišé: takovýhle mix hard rocku, heavíku a jižanského rocku hrajou dva miliony kapel, ale jejich smůla

039

je, že jim nezpívá nejrajcovnější vidlák téhle sluneční soustavy. Budeme se bavit o tom, jestli je to člověk? Věc a masakr...

BLACK METAL ESCAPE PLAN AND NOODLES STAGE

Miluju The Dillinger Escape Plan, protože mají něco z Converge a něco z Refused, chvíli zní jako rozbitý jazz a hned nato smrdí crossoverem, nezapomínají na artmetalovou onanii, aniž by slevili z nervózního tempa hladově trhané svaloviny. Dillinger měli být mé soukromé finále, a tak jsem měl obavy, nakolik se naplní mýty o živelnosti a hlavně co s ní udělá poslední deska, znamenající jasný úkrok k širšímu posluchači. Dramaturgie setu, pečlivě rozmístěné roznětky a roztrhaná těla říkala: odkrokovali jsme si muziku a spočítali všechny pod podiem. A hravě zůstaneme kousek od složitějších matematických operací, a když vyběhneme směrem k hladké melodii a vzletnému vokálu, čelist sklapne na vteřinu rychle. Přesně spočítané? Na jediný pohyb. Aniž bych se cítil jako v technickém kabinetu, kde rozeznám akorát kružítko a druhou odmocninu z kalhotek paní profesorky.

Mayhem jsou tak trochu jako Root, metaloví kluci z Brna. Jeden by se jim chtěl posmívat za přežitou bubáckou pózu a buranství hodné online anonymů, ale ono to tak úplně nejde, když má kapela za zády materiál, s nímž mohla při troše práce dobýt alespoň Evropu. I (koncertní) členové Mayhem vypadají, jako by sežrali vedle moudrosti světa též něco hodně kyselého, nicméně nad nimi ční maďarský démon Attila Csihar, jehož vokální kreace i neustálé metamorfózy (ano, je to on, kdo vystoupil se Sunn O))) v kostýmu stromu) posouvají koncerty Mayhem do oblasti hodně kruté meditace. Když jsem se dvě hodiny po jejich koncertě vracel na autobus a po podiu si to štrádovali Vikingové Einherjer, musel jsem se chechtat. Csiharovy teatrálie s lebkami zatloukly Thórovo kladivo hluboko pod zem.

Pro mě byli asi nejlepší kapelou festivalu 1349. Extrémní black metal bez moderních atmosférickejch vlivů. Hrubej, na kost a s úžasnejma harmoniema, který vás zanesou do těch nejtemnějších končin. Bez techniků se tihle démoni objevili u podia asi patnáct minut před začátkem vystoupení, bez keců naladili a šli na věc. Frost ze Saty040

ricon tentokrát za bubny neseděl, ale jeho náhrada byla možná lepší než on. Geniální, ale nenápadnej bubeník zacelil zlo týhle kapely a 1349 vás prvním plamenem stáhli na svou stranu. Jako se nenápadně objevili, tak taky přesně na minutu skončili, sbalili kytary a slehla se po nich zem.

Když už jsme u té oslavy black metalu. K tomuhle odvětví mám rezervovaný vztah, protože dohlédnout celou hloubku žánru vyžaduje jistou otevřenost jak vůči inscenované blbosti, tak temnému prazákladu člověka, ústícího do násilí a náboženské extáze zároveň. Satyricon mě uhranuli a stále se s tím peru. Cvalda ale říkal, že to je pop-blackmetalová legenda a tím se dost vysvětluje. Ozajstným vrcholom šampionátu byl vietnamský Honza Nedvěd. Na youtube zadejte „noodles stage brutal assault 2011“ a máte ho. Prodavač čínských nudlí s mikroportem a kytarou zpívá Pavla Nováka? Může být. Ale už jste viděli wall of death na noodles stagei?

MASTERS OF RESUME

Není to vlastně tak dlouho, co byla zahraniční kapela v sestavě festivalu raritou, za kterou se sjížděl celý blanenský okres. Když později Brutal Assault zařadil do sestavy Dimmu Borgir a Fear Factory, sjížděli se metalisté z veškerých krajů a nyní je festival jedním z nejvýraznějších v Evropě. Podobně nepřízemní dramaturgii (a taky více peněz) má leda tak francouzský Hellfest, jinak nikdo. Když se v sestavě slivovicového Masters of Rock objeví doomaři My Dying Bride, málokdo to skousne. Když přijedou na Brutal Assault Unexpect či Ephel Duath, čekají je stovky fanoušků a tisíce dalších chtějí jejich hudbu alespoň zkusit. Nenásilná osvěta na festivalu jménem brutální útok, to je ono. „Zvýšená bezpečnostní opatření budou trvat až do neděle, kdy festival skončí. Z Jaroměře pro televizi Prima Silvie Dymáková.“ Okurková sezóna nastavuje zrcadlo společnosti vždycky poněkud nakřápleji, než bývá zvykem v jiných měsících, floskule se oblékají do čertů na zdi, ale reportérku vybrali s více než přiléhavým jménem, není-liž pravda?

Pro stanici Kambodža z josefovských kasemat – Jacek Haraldstad i Viktor Rum Herbata.

WACHEK NECHODÍ DO TRIBA WACHEK DO TRIBA NECHODÍ.

041

042 BRIGHT EYES

schöne neue welt TEXT BRO, JIŘÍ PÍŠA, SEDA, APX

Dávno předtím, než jsme začali protežovat Polsko a mapovat jeho rozpínavou indie scénu, byla jednou z oblíbených destinací Vídeň.

Hrály tam kapely, které Prahu na turné vytrvale ignorovaly, zároveň to bylo blíž než Berlín, a i lístky byly o pár eur levnější. A komplex klubu Arena (byť se do seznamu hodí i Szene nebo Gasometer) by si v pomyslném zebříčku nejlepších koncertních prostor vedl zatraceně dobře. A pak je tady ten nový objev: Röda ve Steyru.

Arena poskytuje k hraní několik různě rozlehlých prostor. Velký sál obvykle hostí kapely většího formátu, které mají ambice přitáhnout několik set lidí. Byli jsme svědky skvělých koncertů Melvins, ...Trail of Dead, Isis, Swans nebo Converge (tedy všech nejlepších kapel na světě); akustika nahrává hlasitějším partám a zvyšující se sezení v zadní části poskytuje adekvátní zážitek i těm nejlínějším a nejunavenějším. Budova naproti hostí nejméně dvě scény: malý sál pro tři sta, kde vloni hráli např.

Crippled Black Phoenix s Black Heart Procession, a miniscénu uprostřed barů, kde se dali zastihnout třeba Oxbow, jakkoli byla návštěvnost právě této show překvapivě a neuvěřitelně malá.

V rozích komplexu se ještě schovávají malá hospoda s podiem v rohu (kde obvykle narazíte na lokální punkové nebo hardrockové bandy) a „výstavní síň“, která zároveň slouží jako backstage. A uprostřed toho všeho: louka pro open air, kam se vejde na dva tisíce fanoušků. Nikdy nezapomenu na show Queens of the Stone Age, kterou dvůr hostil v roce 2007.

Všechno na relativním okraji města, bez policejní desáté hodiny, s jednoduchým parkováním, a když je dobrej den, i několika stánky s jídlem. Parádní klub a skvělé koncerty. Zeptejte se na Arenu svých sousedů, vsadím se, že vám řeknou to samý.

REPORT BRIGHT EYES (USA)

nechtěl, vystupovali venku, a snad aby byl festivalový feeling kompletní, pršelo. Jenže co naděláte? Bright Eyes se České republice dodnes vyhýbali (vyjma vystoupení formace Conor Oberst and the Mystic Valley Band na podzim 2008, kdy zahráli First Day of My Life, a letošního Rock for People) a podle neoficiálních zpráv má být letošní album The People’s Key poslední. I kdyby nebylo, jsem z fanoušků, kterým se směřování kapely v posledních letech nezamlouvá, a brzo už by mohlo být pozdě.

A i kdyby ne římská dvě, sliby se maj plnit. To by to jinak nebyly sliby, ale jen kecy.

Pamatuju si, jak jsem četla o jednom vystoupení Conora Obersta v nějakým malým stanu na festivalu Roskilde. Hrál prej jenom s akustickou kytarou a jen staré věci z prvních desek, tvářil se, jako by si večer plánoval podřezat žíly, a polovina publika hlasitě natahovala. To jsou moji Bright Eyes! Dneska už na Obersta v takovém rozpoložení nenarazíte, ani když v rámci koncertu hraje sám na španělku písničku Lua. Sledovat show Bright Eyes v roce 2011 je takřka stadiónový zážitek a nic proti tomu. Kdyby každá komerce zněla takhle, nakupuju v Bontonlandu.

Bright Eyes hráli dvě a půl hodiny. To je sto padesát minut, což je sakra dlouhá doba, to nedávají ani Coldplay. Do setu se vešly téměř tři desítky skladeb napříč deskama, ale přeci s převahou novějších, „zpěvnějších“ a uhlazenějších věcí v bohatším aranžmá, ježto Obersta doprovázela mnohočlenná kapela, včetně doprovodné vokalistky. Radost z Take It Easy (Love Nothing) nebo Lover I Don’t Have to Love přehlušil veselý tón, kterým je produkce podkreslena, i když ne na úkor písniček samotných. Bright Eyes mám spojené s Oberstovou sebelítostí (a v jednom období života i s tou svou, tzv. sebesebelítostí) a je vidět, že i on se vyhýbá těm nejvíc „emo“ kouskům. Škoda, že jsem je neviděla před třemi čtyřmi lety, jsem si jistá, že dojem by byl několikanásobně lepší. Lepší? Lepší. Už jsem velká holka.

A nebrečím.

5. 7. 2011 ARENA OPEN AIR, VÍDEŇ

Datum koncertu Bright Eyes spadalo do víru festivalů, takže klubovka přišla vhod; co čert REPORT: BRIGHT EYES, NEUROSIS

Bright Eyes jsou velká kapela a Oberst to ví.

Je evidentní, že velké podium je pro něj...

velké, ale snaží se. Svědčí o tom nejisté, přesto profesionální promluvy k publiku, nebo předlouhá, ale vděčná a vlastně roztomilá představovačka. Jejune Stars, Four Winds, Shell Games, Poison Oak, The Calendar Hung Itself... aplaus sbíraly skladby bez ohledu na datum vydání, kapela se zdála ve skvělé formě a Conor? Klukovi je přes třicet, ale kdyby to nebylo na wikipedii, chci vidět občanku. Na začátku přídavku zůstal osamocený uprostřed podia, aby si střihl akustickou Lua. Krásný, nostalgický moment vystřídal přesný opak, předělávka Wrecking Ball Gillian Welch, ve které navíc hostovala krajně nesympatická předkapela Jenny and Johnny.

A ještě jednou dokola: stařičká Road to Joy („Lets fuck it up boys, make some noise!“) a na rozloučenou novinka ve „staronové náladě“ One For You, One For Me. Jedna pro mě, jedna pro tebe. Fér.

REPORT NEUROSIS (USA) 19. 7. 2011 ARENA, VÍDEŇ

Kluci cestou vzpomínali na pražský koncert dva roky zpátky. Na sevření dusnem a vlhkem a hlukem. Já v té době pásl kozy v perthshirské kotlině, na což se mi mnoho vzpomínat nechtělo, a tak jsem se bavil myšlenkami na Arenu, jak ten prostor zbožňuju a jak bych chtěl něco podobného u nás. Pak jsem se ale přistihl, jak si říkám, co jako, proč? Ještě bych přišel o cesty do Vídně.

Arena je skvělá. Když vás nebaví kapela, pořád se můžete jen tak poflakovat kolem a budete se bavit; místo má hodně specifickou atmosféru, kterou ten večer neshodili ani nudní Amenra.

K těm nemám co, krásně bubácká projekce je ze šedi nevytáhne; žvejku si rád beru od milenky, ne tak z tlamiček Neurosis soon-to-be-jr.

Zato Ufomammut bych milerád viděl znova.

Basa, kytara a bicí v kontrolovaném přetlaku.

Tu rychlí, tu dlouzí, ale pořád urgentní. Nedokážu si představit důstojnější support. A přitom – z Itálie, otčiny Andrey Rottina. (Vlastně to dává smysl.)

Neurosis, mlčenliví suveréni a já prvnička.

Dlouho jsem přemýšlel, jak je možné dělat něco tak výjimečného, tak poctivého. Upřím-

043

nost introspektivy podaná uvěřitelnou expresivností. Pnutí uvnitř: nutkání vyjádřit se přes vnější neschopnost. Definiční protimluv, a přece funguje. Kapela by měla být podstatnou součástí soundtracku hypotetického filmu o kumulovaném vzteku a následné odplatě jehňátek (božích). Touha apokalypsy a nezvladatelný smutek formulovaný valící se hmotou zvuku. Analogie samordoušení; vedro se nabízí automaticky. Dlouho mi nebylo tak příjemně jako tehdy a tam, upocený a odzbrojený kapelou mimo jakákoli měřítka. S tušeným koncem vystoupení (při novince Killing Elk) jsem slezl z balkonu a z posledních sil se prodral do prvních řad; Through Silver in Blood na závěr snad čeká každý, říkal jsem si. Von Till odložil kytaru, Kelly dohrál svůj part a bedňáci jim donesli dva sety kotlů. Epická smršť a nepochopitelné finále; dva tři plaché pohledy do publika a odchod do backstage. Bez nároku na přídavek.

REPORT BOUNCING SOULS (USA) 11. 8. 2011 ARENA, VÍDEŇ

Osm večer, Vídeň. Vcházíme do Areny a okamžitě ji hodnotíme jako nejhezčí klub. Nebo spíš klub/squat a něco, co chybí (ale jednou chybět nebude) u nás. S německým pivem, které nechutná, procházíme dovnitř k merchi: trička, mikiny, šály, desky. Desky a desky a desky. Ztrácíme pojem o čase a chvíle mezi prohlížením věcí a začátkem koncertu mizí v paměti. Najednou stojíme pod podiem a nad námi Bouncing Souls.

Odjezd do Vídně byla improvizace. O tom, že legendy z New Jersey odehrají čtyři dny ve Vídni, každý den dvě desky, jsme věděli už před dvěma měsíci – už tehdy jsme si řekli, že musíme. Ale jak to tak bývá, došly peníze, směny v práci vycházely přesně na těch pár dnů, nemohli jsme se dohodnout, jaký den vůbec chceme, a odvozy a party lidí se měnily jako počasí. Bordel, zmatek a improvizace přetrvávaly i v den odjezdu. Takže fakt, že jsme stáli pod podiem, byl den třetí a my slyšeli Anchors Aweigh a How I Spent My Summer Vacation, byla náhoda. Zázrak. Všecko, jen ne plán. A i kdyby, rozhodně by v něm nebylo, že když se na podiu objeví čtyři čtyřicetiletí pankáči a začnou hrát, budu první tři minuty uvažovat, jestli je zpěvák pod vlivem drog, autista nebo zpívá na playback.

Bouncing Souls jsou kapela původně z New Brunswicku založená roku 1987. Začalo to deskou The Good, the Bad & the Argyle a pak 044

dvacet let pokračovalo punkovými tóny a texty o tom, že „I am hopeless romantic, you’re just hopeless“. Taky těm dvaceti rokům patří srdcovka True Believers s myšlenkou: „We live our life in our own way/ Never really listened to what they say/ The kind of faith that doesn’t fade away/ We are the true believers.“ And they are. Greg Attonito, Pete Steinkopf, Bryan Kienlen a Michael McDermott. Poslední jmenovaný se jako bubeník Bouncing Souls objevuje poprvé na přelomu tisíciletí, a to právě na desce How I Spent My Summer Vacation. Nahradí tu Shala Khichiho a vyjdou splity s Anti-Flag a později s Hot Water Music. 6. 6.

2006 vychází The Gold Record a vloni zatím poslední Ghosts on the Boardwalk. Skupina nepřestává koncertovat, jezdit turné a věnovat se muzice a Greg prohlašuje: „We were – and still are – a few passionate, rebellious, creative, idealistic, party loving punks looking for a good time, for something to believe in, and for something meaningful to live for.“ A tak stojím pod podiem, pod „few passionate, rebellious, creative, idealistic, party loving punks looking for a good time“, Hanka se ke mně naklání s otázkou, Je zfetovanej?, a já se začnu smát.

Až teď mi dojde, že plán neplán, nakonec to vyšlo a my jsme tam. A když je skutečnost tohle, je možné všechno. Drogy, playback i autismus.

Pod podiem víří pogo, ze kterého čas od času vyskočí kluci s tričkama Adicts, Born to Lose, Rancid, Against Me! a hlavně Bouncing Souls.

Nezklidní je ani pár klidných minut Streetlight Serenade a obě desky odzpívá Arena s Gregem, protože to všichni známe nazpaměť a protože proto tady jsme. Na poslední song se na podium vyšplhá slečna a jak je to všechno hopeless romantic, drží se na střídačku zpěváka a kytaristy a hlavně celou dobu mikrofonu.

REPORT WOVENHAND (USA) 5. 8. 2011 RÖDA, STEYR

Pochválen buď Ježíš Kristus! Vítejte u pravidelné rubriky Report z koncertu Wovenhand.

Protentokrát se ve svatostánek extatické mše otce Edwardse proměnil klub Röda v hornorakouském Steyru. Dvakrát vpravo, dlouhá rovinka, vlevo, vpravo a za mostem znovu doprava.

Hlavní sál kulturního centra Röda je příjemný prostor pro asi tři sta lidí. Že byl ten večer zaplněn sotva z jedné třetiny, mohlo vadit snad jen organizátorům bohoslužby. Ubyla alespoň kratochvíle nechat se okopávat masou retardů, jak bývá zvykem, což bylo k dobru věci stejně jako absence (určitě nudného) supportu. Wovenhand hráli v tříčlenné sestavě, kromě Davida Eugena ještě klávesista a bubeník, což ale vůbec nebránilo místy až metalovému soundu. Principál Edwards působí dojmem, že je mu jedno, jestli hraje pro dva lidi nebo plný stadion, hlavně, když má co pod zadek. Celý set, který byl poskládán převážně z posledních dvou alb Ten Stones a The Threshingfloor, ovlivněných arabskou lidovou muzikou, odehrál tradičně vsedě, se zavřenýma očima a v hlubokém soustředění, transu, z něhož procital jen při výměně kytary za banjonelu. Žádné kázání, žádné otčenáše, jak ze tmy vstoupil, tak se do ní po devadesáti minutách vrátil, a kdybyste uprostřed sálu podřízli kohouta, David by zůstal netečný, uzavřený ve svých vlastních světech. Co z jeho světů vycházelo na povrch, bylo magické a rezonovalo hluboko uvnitř. A když se při Not One Stone na setinu sekundy naše oči střetly, věděl jsem, že teď už mohu pokojně zemřít a rezignoval jsem i na teorii o Ježíšově homosexualitě.

Amen.

REPORT HOT WATER MUSIC (USA) 17. 8. 2011 RÖDA, STEYR

Všechno to hrozně uteče. Na ten rozruch, který kolem toho byl, až moc. Jedna písnička za druhou, jedna lepší než druhá, všechny jejich a tak nějak naše. A co se týče toho Hopeless Romantic a mighty hesla Merch or Die, odnáším si z Areny vinyl za pár ojro. Odvezu si ho i z Rakouska, dovezu ho i do Brna. Ale když se po pár dnech vrátíme do Prahy a jdeme ještě na večeři, někde ho nechám. Bylo by strašně romantic, kdyby se vrátil majiteli. Což je trochu výzva pro toho, kdo ho našel. ’Cause I am just hopeless.

Nejlepší věc na klubu Röda ocení nejspíš hudebníci a bedňáci: zaparkujete dodávku podél budovy, otevřete obrovské železné dveře a vyklopíte vercajk, a teď pozor, rovnou na podium. Kdybych byla opravdovou basačkou v opravdové kapele, hraju jenom ve Steyru.

Další nejlepší věc je, že klub není moc velký, takže koncerty tam jsou příjemně komorní, a další nejlepší věc, že je tam oddělená místnost s barem. Nejhorší na tomhle jinak nejlepším klubu je hroznej zvuk. Teda aspoň na Hot Water Music byl.

REPORT: BOUNCING SOULS, WOVENHAND, HWM

045

TWO GALLANTS

Nevím, jestli si toho všimnul i Francis, ale ten vypadal, že má dost práce udržet se na rukou lidí v kotli. Což je dobrej způsob, jak trávit koncert oblíbené kapely, než řešit, že neslyšíte kytaru (a HWM mají dvě kytary, zřejmě se navzájem vyrušily). Floridská punkrocková partička je s námi od první půlky 90. let a už dvakrát oznámila rozpad; teď jsou zrovna ve stádiu, kdy vydávají nový singl a chystají velkou desku, což je jenom dobře, protože tak dávají třetí šanci lidem, kteří je v minulosti propásli. V mezičase si Chuck Ragan, zpěvák a kytarista, pořídil sólovou country kariéru (vůbec ne špatnou) a Chris Wollard, rovněž kytarista a zpěvák, založil se zbytkem HWM podobně laděné The Draft. Nikdy jsem Hot Water Music pohromadě neviděla a bylo vtipné sledovat Ragana, který na svých „sólo“ koncertech působí jako rozený frontman, v týmové hře.

A dávalo to smysl.

Fanoušci, včetně zmíněnýho Francise, byli spokojení: Hot Water Music na koncertech rozdávají starou radost. Skvělá deska A Flight and a Crash (2001) byla zastoupena hned několikrát (stejnojmenný otvírák byl také otvírákem show, Paper Thin, Swinger, Jack of All Trades), jinak byly skladby rovnoměrně rozprostřeny napříč diskografií, včetně představovačky nového singlu The Fire, the Steel, the Tread a Up to Nothing. Nevím, jestli to bylo pozdní hodinou nebo počtem předkapel (čtyři!), ale poprvé odcházela kapela už po čtyřiceti minutách. Přišlo mi to, vůči nám, co jsme neslyšeli kytary, hezké. A v kotli stejně byli všichni zpocení až do trenek.

Přídavek ale patří k slušnému vychování punkrockových kapel, takže na úplném konci zahráli, mimo hity ze svého arzenálu a speciálně kvůli této sérii rakouských reportů, předělávku od Bouncing Souls, True Believers: „We live our life in our own way/ Never really listened to what they say/ The kind of faith that doesn’t fade away/ We are the true believers.“ Tak. There you go.

REPORT TWO GALLANTS (USA) 5. 7. 2011 ARENA OPEN AIR, VÍDEŇ

Proč jezdit na koncerty kapel, o kterých vím, že jsou už minimálně v mým vesmíru passé?

Kvůli Two Gallants. Vedle zmíněných Jenny and Johnny předehrávala Bright Eyes ještě sanfranciská dvojice, kolegové ze stáje Oberstova labelu Saddle Creek. I ti, vyjma jednoho 046

nešťastného angažmá v line-upu Rock for People 2007, Českou republiku obcházejí, a jelikož už vydali tři skvělé desky, je to převeliká škoda.

Two Gallants hráli ve Vídni zhruba hodinu a upřímně, bylo to děsný. Tedy objektivně vzato; subjektivně to byl nejlepší koncert mýho života. Důvody, proč to bylo tak děsný, byly nasnadě: koncert v Areně byl prvním po příletu do Evropy, podle slov dvojice nestihli zvukovku, takže všechny technické problémy – a nebylo jich málo – řešili operativně na scéně, a rozhodli se zahrát několik novinek, jejichž sehranost je teprve v plánu. Jako teaser ale koncert zafungoval skvěle a při výběru starších hitovek nemohli mít šťastnější ruku.

Two Gallants hrají jednoduchý (primitivní, chce se skoro říct), ale chytlavý a energický blues rock. Kombinace kytary, bicích a dvou barev vokálů neumožňuje cokoliv překombinovat a Two Gallants sází na údernost a náladu, ne nepodobnou třeba outlaw folku a country, a to včetně textů (někdy se takovým autorům říká storytellers). Lehce zastřený hlas Adama Stephense dojem umocňuje (občas připomene Shanea MacGowana; skutečnost, že jméno si Two Gallants zvolili podle jedné z povídek Jamese Joyce v knížce Dubliners, je v této souvislosti spíš vtipná náhoda), hluboký hlas Tysona Vogela drží nad písněmi temný závoj.

Po širým nebem arény zazněly Las Cruces Jail, Nothing to You, tradiční cover Dying Crapshooter’s Blues, Despite What You’ve Been Told a Steady Rollin’, proložené asi třemi novými písněmi, které v ostré konkurenci obstály (vyjma toho, že nikdo neznal slova a ani Adam nevypadal u zpěvu moc jistě), a Long Summer Day na závěr, při které se spustil liják a způsobil, že se koncert stal nezapomenutelným, jelikož takhle důkladně už jste nezmokli několik měsíců. Žádné informace o nové nahrávce ještě neprosákly, ale je to jen otázka podzimu. A pak můžeme celou zimu poslouchat blues a až roztaje sníh, vyrazit si na Lenehana a Corleyho („One considers himself witty, the other one is frequently short of money, prepared to beg“) do Steyru nebo do Vídně. Oboje bude super.

Fakt, zeptejte se sousedů.

pro hrst cenných papírů 047

048 JEF BARBARA

animal gay & hipsters collective

lidi v kavárnách po celé Praze a Miláně a Paříži a Tokiu říkají „tohle je umění“. Takže to tak je.

REPORT CREEPY TEEPEE 28. – 31. 7. 2011 AREÁL EX PIVOVARU, KUTNÁ HORA TEXT IVETA BARTUCCI & LOOMER

Jít na Creepy Teepee. Já nevěděl, co to znamená. Kdybyste si oblékli šusťákovou bundu místo kalhot, na nahé tělo si nechali letlampou připálit rolničky a na hlavu si přivázali živou kachnu natřenou v barvách duhy, nejen že by si o vás nikdo nemyslel, že jste vysadili medikaci, ale dost možná byste vyhráli hlasování o nejlepší outfit. Někde fotí kalendář hipsterů na příští rok? Byl to divný pocit, protože podvědomě, a chraň bůh, proti těm lidem nic nemám, jen cítíte, že hudba je pouhý bonus. Bonus, který nikoho nezajímá, ale všichni mají dost vnitřní slušnosti, aby si ho poslechli.

HIPSTERS, FLIPSTERS AND FINGER POPPIN’ DADDIES

A bizarnost takového postoje vynikla při AIDS Wolf. Dobře, kladné body za roztomilý název kapely, ale co to sakra mělo být? Jejich koncert byl, jako by vám někdo strkal penis do oka a přitom jódloval. Zatímco někdo další vám cpe sbíječku do análu. Tak hrozný to bylo.

A nejvíc fascinující bylo pozorovat lidi. Osmnáctileté šušně, jak tam stojí, mají ručně pletený svetr s jelenem a kalhoty kratší než Havel, jak uznale kývou a pak si říkají slova jako „alternativa, noise, všechno chápem, umění, dekadence“. Chci říct: I tady musí existovat hranice, nebo ne? Jsou stále věci, které se nedají nazvat uměním, a AIDS Wolf umění nejsou. Všichni ale tleskají a pískají. Nikdo neví, co se stalo a proč jim mozek vytéká ušima, ale REPORT: CREEPY TEEPEE

Další bizarní moment nastal v sobotu večer, když dramaturg festivalu nabídl po celodenní elektro-gay fašírce afterparty ze tří screamo/HC/postmetalových kapel. Owls Are Not What They Seem, Remek, Esazlesa. Paráda.

Zvuk byl jako břitva, trochu přes a trochu nad, ale bylo hezké cítit, že se tělo dostává do rytmu, i když nechcete. Všechno začíná u žaludku a ten neudrží stabilitu. A v tom všem, v pekle a teple a tmě a křiku stojí panenky z barevných magazínů a omalovánek, ti kluci s patkou a taštičkou Marks & Spencer přes rameno, a kývají hlavami, jako by před nima zrovna onanoval někdo z Animal Collective.

Tohle není výčitka nebo povzdech nebo nějaké nadřazování. Jen se snažím ukázat kontext.

Víte, co bylo nejdivnější? Nikdo se neusmíval.

Jako by to bylo cosi strašně přízemního, ukázat emoce. Nejsem smutný, ani nenaříkám – byl jsem uchvácen. Jednou jsem zahlédl, jak se někdo směje, ale když si všiml, že ho vidím, hned se rozbrečel.

I.

Foot Village, R. Stevie Moore a AIDS Wolf. Čtěte hrušky, jablka, lečo. Foot Village tvoří čtyři bubeníci. A kapela ze čtyř bubeníků nemůže být špatná. Schválně, jestli na nějakou špatnou přijdete... Nic, že? Rytmická arytmie v noiseovém podání byla strhující a napěchovaná energií, o níž si ostatní můžou nechat zdát. Bylo úžasné slyšet, jak se tribal momenty

míchají s noiserockovými vlnami, které tvořily na tisíce kousků se rozpadající činely. A když ta malá Japonka vezme do ruky mikrofon a skáče čtyřicet metrů do vzduchu, člověk by se snad i zamiloval. Nepouštějte si videa na youtube, jsou pětiprocentním odrazem skutečnosti.

To R. Stevie Moore mě vůbec nevzrušil. Sexuálně. Kupodivu jsem ale neměl chuť odejít.

A s tím jsem nepočítal, protože kdyby mi někdo řekl, že se budu bavit při vystoupení nějakého stočtyřicetiletého Santy Clause, zaklepal bych si na Jägermeistera. Jenže Stevie Moore, a poděkujme scéně za resuscitaci, předvedl naprosto uvolněnou a svěží prog-lo-fi rockovou show plnou jak spacerockových úletů, tak té nejprachobyčejnější upřímné písničkařiny. Bylo příjemné zjišťovat, že písně v jeho setlistu dělí čtyřicet let, ale pořád jsou svěží, jedna vedle druhé.

Terror Pigeon Dance Revolt! Uf. Kdo by řekl, že se pod tímhle názvem bude skrývat jedna z nejlepších podívaných festivalu? Kluk oblečený do ženského pyžama (nebo co to bylo), s pozadím svítícího sněhuláka v nadživotní velikosti. Občas jste dostali facku a nevěděli, odkud přišla. Scéna: opuštěná stáčírna, žádné podium, jen plac, kde běhá šílený člověk se světlometem v ruce, stroboskopem na hlavě a světýlkama na vánoční stromeček kolem pasu. Texty o lásce a party a shaking asses podané řevem paranoika. Jako podklad dokonale fungující breakbeat, devadesátkové jazyky techna a jungleu. Stačí zhasnout, zapnout pár světel a demonstrovat vlastní labilitu za zvuků tanečního běsu – a máte dokonalé inferno.

049

Jef Barbara se s tím vůbec nemazal a po pár sekundách bylo jasné, že tenhle pes štěká na špatnou boudu. Jeho Attention Faggots bylo tak lascivně podbízivé, až jsem se výtečně bavil, přestože si doma moc často nepouštím electro pop, zatímco sleduju gay porno. Ale asi má hošan nějaké charisma, protože se všichni očividně bavili. Někteří měli i erekci.

II.

V dosahu necitlivých jsem to cítil podobně, a přeci opačně. Největší kláda (haha) je říct něco střízlivého právě o koncertě Jefa Barbary. Cocaine love divadlo, kde švy kvazijackson oblečku praskají vzrušením ze sblížení s falickým stojanem na mikrofon, je asi opravdu pop alternativní, „menšinový“. Přesto provětrá buntek v gay clubu i rozvibruje normované praktikábly na větší stagei. Lascivnost, která až při zpětném salonním pohledu upozorňuje na to, jak ohraný a zároveň neúnavně šovinistický je lačný pohled na pořád stejné prodejné popové divy, a že dívat se na zběhlého gigola v (částečně) lo-fi hávu je punk jak latexový řemen. Nebezpečně zábavné pornokaraoke až sedmdesátkového rázu, i díky občasné francouzštině, vulevukušeavekmua, I can’t say no.

O Dirty Beaches se v oficiálních creepy promo materiálech psalo jako o show, která stojí pevně v post-klukovské sebepředváděčce s air guitar před zrcadlem. Alex Zhang Hungtai uváděl cover verzi spřízněného projektu Mattress slovy, že je to další z one-man performances, pokud nás tenhle styl zajímá. Slova jako performer či entertainer mají váhu, byť u nás z nich jako mnohdy jindy laskavě čouhá Suchý slamák, nedejbože sám Vláďa Hron a Jsou hvězdy, které vyhasnou. Ten by Dirty Beaches mohl naverbovat do nějakého alternativního zájezdového pořadu typu To byl rokenrol. Ochotník (bez urážky) s precizně staromilskou vizáží asijského imitátora Elvise a poručíka Alda Rainea v jednom pojal do sebe kánon sahající od delty Mississippi přes CBGB až po The Smell. A mnohdy mu k tomu stačil jen superlo-fi beat s meluzínovou ozvěnou a vintage mikrofon, který si vozí s sebou, jako regulérní součást téhle temné šau na zaoceánském zombie parníku. Na téhle „instrumentaci“ stál i padal zmíněný cover tracku Eldorado, kdy odložil jindy fakt dirty kytaru a jen lehce zauzlil hlas. Epické vytření sluchu třeba extrémně přeplácanému setu Star Slingera a taky neokázalý cinematický zážitek.

Podpořený o ten osobní s Hungtaiovým pří050

jezdem do areálu. Ze zadního sedadla taxíku hleděl do mrholícího prázdna, dva mafiánské kufry vedle sebe. Tam, odkud jsme my, ptáci krásně zpívají a vzduch je plný zpěvu a hudby.

Black (Lodge) rock’n’roll.

Co se dá vyčíst z rozhovorů, tak Dirty Beaches je nebezpečně sympatický a chytrý chlap, stejně jako jsou YACHT chytří/vychytralí a političtí zároveň. Asi nejprofesionálnější velkokoncert festivalu pak s tímhle vědomím skýtal samé pouťově buditelské náznaky, ať už je to vlídná ultrafeministka v sesbírané kapele shodně oblečené do hype montérek nebo každé ironické gesto zpěvačky Claire Evans v queen of pop stylu. Jméno „mužského mozku“ projektu Jonathana Bechtolta už pak nepřekvapí. „Odcizující účinek“ jinak celkem klasicky DFA kraut-poprockových výpadů pak strhnul o to víc. I ten dav.

O dost míň eklektický byl set Light Asylum, kteří se dobrovolně nechali kupírovat úderníky YACHT, protože je prý milují, výmluvné. Heroický synthpop si i přes ústupek nezadal s tou relativní „velikostí“ výstupu YACHT. Hotová kapela.

Odrazy Suicide blyštivější než u Dirty Beaches, antilaptopová tíha několikapatrových syntezátorů a jeden z mála „poctivě černých“ vokálů, které táhnou a neexhibují. Podle proklamací bude na piplaném LP asi znatelnější tušený berlínský ráz, totiž bowieovské mlsy, které ale kopou jako ve zlatých dobách electroclashe, neřkuli EBM, s rovnocenným důrazem na electronic (Bruno Coviello) i body (Shannon Funchess).

FLIPSTERS (OUTRO)

AM180 často prohlašují, jak je jejich cílem propojovat hudbu s výtvarnem. Takže se tak nějak nabízí, že na jejich festivalu budou beerbros s festivalovou uniformou topless/sandály/klobrc v menšině. Samozřejmě, najděte deset rozdílů mezi současným Pictureplanem a Vildou Čokem v roce ’93. Usměrňující douška z pitu: na Esazlesa sebou všechny ty orolničkované kachny házely na plný úvazek. Přítomnost i takových kapel a vřelé reakce na ně mluví spíš pro šíři rozpětí skinny jeans než pro jejich upjatost. Mluvit o hudbě jako o doplňku zrovna v případě Creepy se mi zdá jako podezírat pana hospodu ve čtyřce, že sládkovsko-ladovský prezervativ s hype tribálními motivy nosí na hlavě z jediného důvodu.

Aby se dostal do pozornosti rubriky DOs & DON’Ts.

StreetCulture RÁDIO, KTERÉ JE VIDĚT

Rosteme a lepšíme se. Hvojt se už přidal, BarBs bude naší tváří a Alotos vymýšlí svůj nový pořad. Teď je řada na tobě.. ...tohle je pravá d.i.y. aréna!

www.streetculture.cz Vysíláme ze StreetBaru na Žižkově (Štítného 30, Praha 3). Přijď se podívat!

051

melvins pico

RETRO REPORT MELVINS + BIG BUSINESS (USA) 26. 4. 2007 ARENA, VÍDEŇ, RAKOUSKO TEXT APAČKA RELOADED

Dneska už bych to neudělala. Ale bylo to před čtyřmi lety, koncert v Praze na podzim 2008 v nedohlednu a ten z roku 2001 v rukou pamětníků. Bydlela jsem v Brně, kde ten večer hráli Young Gods, ale my měli privilegovanější plán na jihu. Melvins! Poprvé!! Big Business!!

Konečně!!!

Dobře si pamatuju moment, který jsem v žádném oficiálním reportu z obavy o pověst média popisovat nemohla. Narvaný klub se natřásal pod náporem setu Big Business, kteří dláždili cestičku hlavním hvězdám večera. Do skladby Another Fourth of July zasedl k připravené druhé bicí soupravě Dale Crover a ze zákulisí se s kytarou přišourala tlustá kreatura s prošedivělým odrostlým afrem, oblečená v pytli, a zaujala postoj, který nehodlala měnit, jak se ukázalo, následující hodinu a půl. Stáli jsme v druhé řadě a přede mnou byl chlápek, který snad jediný netleskal – protože v ruce držel telefon. Sledovala jsem, jak se displej plní dvěma slovy: MELVINS PICO a jak ze seznamu vybírá, komu textovku pošle: Adam Nenadál. Adam, tehdy zpěvák a basák Gnu (kteří shodou okolností otvírali v Brně pro Young Gods) a nepsaný šéf Silver Rocket (kteří, shodou okolností, pořádali koncert Melvins o rok později v pražské Akropoli), byl pro mě v té době někdo jako Elvis. Ne mrtvej, ale velkej, a ne proto, že je tak velkej. Měla jsem pocit, že sleduju film s hvězdičkou, tajnej spis, milostnej dopis. Adama ani jeho kámoše jsem tehdy osobně neznala, ale připadala jsem si jako součást konspirace.

*Patřím do sekce fanoušků Melvins, které původní fanoušci Melvins nemají rádi, protože preferuju zvuk Melvins v tandemu s Big Business. Dvojice Coady Willis (bicí) a Jared Warren (baskytara, zpěv) se k originální dvo052

jici King Buzzo a Dale Crover připojili v roce 2006 a společně od té doby natočili tři desky.

Nejradši mám skladby Billy Fish, Nude with Boots, Civilized Worm nebo I’ll Finish You Off, protože zní víc jako Big Business než jako Melvins, a když na to přijde, i do Vídně jsem tehdy jela hlavně kvůli předkapele. BIG BIZ PICO. Zrovna propagovali desku Here Come the Waterworks, která mě od té doby neopustila. Pět let je dlouhá doba, pokud byste měli poslouchat jenom jedinou metalovou nahrávku.

*Jared byl na podiu boží. Měl vysoko vyčesané vlasy, plnovous a stál rozkročmo před ventilátorem, který rozvíval jeho barevný župan a odhaloval medvědí srstí porostlé nohy. Skrček za bicíma vypadal normálně, jen dal občas zapochybovat o počtu svých chapadel. Zahráli všechny pozdější hity z desky – Hands Up, Grounds for Divorce, Start Your Digging nebo Just as the Day Was Dawning – a všechny zněly, jako by Zlatou uličkou projel buldozer. Bylo přebasováno tak úporně, že se třásly železné konstrukce a na zem padaly zbytky potetované omítky. Hladina zvuku jim vydržela půl hodiny, moje nadšení pět let.

V poslední skladbě setu zrcadlově zdvojili bicí (Coady je levák, takže s Dalem vytváří zajímavej zrcadlovej efekt) a ze tmy vystoupil King Buzzo. Otočený zády dohrál, resp. doladil v Another Fourth of July, na vteřinku nechali publikum, aby si uvědomilo, jak strašně mu bzučí v uších, a na zbytek večera si poručili volume doprava. Bez přestávky, bez jediné věty, bez chvilky ticha. A jestli byli Big Biz „kurevsky nahlas“, u Melvins už má cenu mluvit jenom v decibelech. Podle očekávání zaznělo pár skladeb z aktuální (A) Senile Animal, ale větší odezvy se dočkaly věci z legendárních Stoner Witch (Revolve), Houdini nebo Hostile Ambient Takeover. Já jsem taky tleskala, ale mnohem víc u tehdy nové You’ve Never Been Right.

Poslední čtvrthodina koncertu stála na totálním noise běsnění zdánlivě bez hlavy a paty, ale stylem a dynamikou hry fanoušky stále napínali. Vyvrcholení? Už? Teď? A zase zpátky. Koukáte na tu spoušť, moc nerozumíte, co se děje, a najednou koukáte, jak se poprvé od začátku koncertu pohne King Buzzo. Pomalu se otočí k bedně, nevzrušeně vypne zesilovač a odejde z podia. Za pár minut něco podobného zopakuje Jared se svojí basou, byť ten se s kotlem rozloučí zamáváním a úsměvem. Zůstávají oba bubeníci a zdá se, že show směřuje do el finale grande, když najednou uprostřed sóla oba přestanou, položí paličky a... odejdou. Nechápete.

Kamarád to tehdy přirovnal k pocitu, jako by jeho holka uprostřed milování odešla umývat okna. Ukončení setu tak stylové, že byste si mysleli, že se kapela snad rozpadla, a stejně nevěříte, že to je opravdu konec. Geniální mindfuck.

O rok později v Akráči chyběl moment překvapení a lepší zvuk pro Big Business, což jsem dodnes nikomu neodpustila, ale minimálně jsem si potvrdila, že pro Melvins je takový mayhem standardním výkonem, a zase se o kus přiblížila pochopení jejich posvátného kultovního statusu. Slyšeli jste někdy Colossus of Destiny? Musela jsem jít vrátit diplom. Netuším, co budou hrát v říjnu v Praze, ale vím, jak to bude vypadat a jak mi bude druhej den pískat v uších. A těším se na to strašně.

*S Adamem Nenadálem jsem se zakrátko po brněnském koncertě Young Gods seznámila a později dokonce získala i jeho telefonní číslo, takže jsem mu mohla psát vlastní MELVINS PICO, ale co si pamatuju, tak jsme si textovali akorát SHELLAC PICO a NEW MODEL ARMY PICO. Asi není žádným překvapením, že to byl právě Adam, kdo mi pořádání pražského koncertu Melvins dohodil.

A vím, která dvě slova se mi budou honit hlavou, až si po jejich příjezdu podám ruku s King Buzzem.

REPORT: MELVINS + BIGBIZ

053

BIG BUSINESS

054 MELVINS

are you human?

RECENZE MELVINS (USA) SUGAR DADDY LIVE (IPECAC, 2011) TEXT INDOŠ

Otázka: můžou být staré kapely konstantně nové, nebo patří do rockové popelnice? A ještě jedna: patří Melvins do grunge/sludgeového skanzenu, nebo stále oslňují leskem vitality? Subjektivně bych Osborna v tramvaji pustil sednout a Croverovi bych na ulici podal deset korun pro lepší život. Avšak musím nepřející Jidáše zklamat, tihle dědkové mají plnou hubu zubů a ještě potrvá, než budou muset chleba bez kůrky.

Tři důvody, proč Melvins nadále vítat s mladistvým, omamným očekáváním: jejich účesy, nekompromisní humor a zejména to, o čem je záznam Sugar Daddy Live. Vegetující vlasová směs King Buzze prosakuje ve stejné formě už tři dekády jeho mimozemské existence – nejeden kadeřník by nad ním roztrhal certifikát.

Nemluvě o tom, co na hlavě nosí Dale Crover, který by obsahem tuku na 1 cm³ vlasů lehce zapadl do každé grungeové kapely.

Humor: znak mládí či moudrosti – v případě Melvins se bojím operovat s jakýmkoliv pojmem. Nikdo nikdy nikde neměl tak středověký smysl pro vtip (někdy dokonce pochybuju, že to je pouhý joke). Na youtube je jeden, co musím: sedí Melvins u televize a čumí na Beckův klip Beercan, kde má Buzzo třísekundovou roli, načež všichni začnou řvát: „Yeah!

Thurston Moore!!!“ Letošní Sugar Daddy Live přináší záznam koncertu z Busta-Guts Clubu v kalifornském Downey, kde Melvins hráli hlavně songy RECENZE: MELVINS

z Nude with Boots a (A) Senile Animal plus nějaké příšivky z jiných desek, včetně recyklovaného (a perfektního) seku s americkou hymnou (The Star-Spangled Banner), který kdysi pěkně naložil (než se poblil a umřel) snědý květák Hendrix.

ný oddech, se k Big Business připojil Crover a King Buzzo a začalo skutečné peklo – koncert života. Nohy jsem necítil, ale chytl druhý dech.

Hlasitost? Mezi špunty a prázdnýma ušima nebyl velký rozdíl. Vše bez jediné pauzy, všechny songy propojené dokonalou sehraností.

Melvins potvrdili, že nerezaví a odolnost vůči korozi nemusí dokazovat srdceryvným etno kosmopolitem The Bride Screamed Murder.

Tuhle desku jsem slyšel jen jednou a už jsem jí nedal šanci. Zavrhl jsem ji, s jinošskou (ne) rozvážností, stejně jako poslední nezdar Tomahawk (Anonymous).

Důvod, proč je Sugar Daddy Live neslučitelná se stářím, spočívá v temné stránce Melvins, v genetické výbavě. Podivnou náhodou jsou jejich geny o mnoho tisíc let pozadu: až my lidé budeme mít létající auta, jejich potomci budou bojovat ve feudalismu. A to dělá Melvins opravdovými a co je opravdové, či dokonce pravdivé, nikdy nezestárne.

O to víc potěší, že Sugar Daddy Live se odehrává na nově otevřeném poli, a to ve spojení s ultra heavy Big Business, v té nejsilnější formě.

Když jsem poprvé slyšel (A) Senile Animal, nemohl jsem se nabažit zdvojených vokálů Buzze a Warrena, nemluvě o drums duu Crover/Willis, které vynikne právě na koncertech.

MÍSTO REKLAMACE ZLOMENÝ NOS

Naštěstí mám tuhle live desku s čím porovnat: poprvé jsem Melvins prosral (2001), ale podruhé už jsem tam byl (2008) a 13. října zase budu.

Přesně si to pamatuju: jezdili jsme na křeslech po nějaké pražské ulici a z jednoho vozítka se ozvalo, že dneska hrajou Buzzo & spol., ale mě zajímaly jen petardy a demolice. Podruhé už jsem měl na hrudi první chlup a frčel. Bylo to neuvěřitelné: nejdříve ortodox kapela Porn, ke které se v jednu chvíli připojil Coady Willis.

Pak odkráčeli a ke Coadymu se připojil Jared Warren a začal zběsilý kolotoč, ze kterého se nedalo vystoupit – Big Business. V neúnosné chvíli, kdy svitla naděje na pauzu a záchran-

Nejlepší je vzít si nejsilnější část desky (The Hawk, You’ve Never Been Right, A History of Bad Men), kde proudí nová síla spojení Melvins a Big Business nejsilněji. Pakt, na který musel dohlížet sám bůh středověku.

The Hawk: sludge jako ze slabikáře, vulgární a neotřelé riffy, Melvins jako z Houdini, ale s novou příchutí. You’ve Never Been Right coby grungeová řeka, která teče třicet let a všechno pozře. Zná každou malou rybu, ale i velké bezhlavé lososy. Plynulý přechod na A History of Bad Men (tak jako všechny songy) s nástupem basy, která má booster z motorky (Čezeta 125). A History of Bad Men je jeden z těch songů, které zůstanou navěky jako Elvis, ale víc na sever, tam, kde vlci dávají dobrou.

Kdo ještě nebyl na Melvins, nebo je snad neslyšel, ať si – je ještě někdo takový!?!

055

pomalu tekoucí asfalt?

RETRO MELVINS (USA) COLOSSUS OF DESTINY (IPECAC, 2001)

z nejzazších hlubin vědomí... až po krajní meze.“

TEXT FELIX OHIO

„It’s mostly a bunch of fucking noise that will result in nothing short of a pounding migraine.“ Pokud čirou náhodou píšete o muzice, máte představy nebo sny, o čem/o kom byste rádi napsali. A nemůže se vám stát nic lepšího, než když dostanete něco z levelu Colossus of Destiny. Pokud jste hodně nemocní, můžete si takovou desku i sami vybrat. Melvins a jejich neposlouchatelný hodinový hukot aneb Lajf jako prase.

Terénní sběr mediální paměti, útržky televizních obrazů, samozřejmě ladění rádia a dalších elektromagnetických přijímačů a mentálních vlnolamů, ve své zhůvěřilosti představitelné jako soundtrack ke starším Cronenbergovým snímkům. V jaké souvislosti jsem to narazil na strašidelný sci-fi seriál americké provenience šedesátých let, měl následovat otazník, ale pokládám čárku, protože interpunkce má pohodlný sémantický obsah, jako když si představíte Krajní meze aka The Outer Limits, zónu soumraku s položivým Radovanem Lukavským. Tušení U.F.O. je všudypřítomné a nemá nic společného s barvotiskovou reklamou na melasu. Táto, kde je ten sladký život? „Závada není na vašem přijímači. Nesnažte se srovnat obraz. Vysílání teď řídíme my. Nastavujeme obraz horizontálně i vertikálně.

Můžeme vás zaplavit tisícem různých vysílacích kanálů nebo rozvinout jen jeden obraz do křišťálového jasu. A co víc, můžeme vám vytvořit vizi čehokoliv, co je schopna pojmout vaše představivost. Příští hodinu budeme řídit všechno, co uvidíte a uslyšíte. Poznáte bázeň a mystérium, dosahující 056

Všechno odpovídá: vymítání kanálů i nervového řečiště, vědomí jako vypnutá obrazovka plná cizích signálů, neznámé vize bez jasného kódu, bázeň a rituál s podivným smíchem uvnitř, hodinová stopáž. Migrénní obrazy napínají mozkové blány, nejtišší továrna člověka, mozek, čeká, až podněty odumřou.

Když si to shrneme a budeme mít na paměti Pattonovu formaci Fantômas (Osborne i Crover jsou jejími členy), není náhodou, že tenhle živák vyšel na roztomile (rovná se děsivě, uhrančivě) různorodém (labilním) labelu Ipecac. Zachycuje seanci z kalifornského klubu Mangler a záznam čekal na vydání tři roky, snad že tohle by nikdo jiný ani vydat nechtěl.

Jak jde čas a album se rozvíjí a narůstá, jsou slyšet vedle titěrných ruchadel a postšelestů dokonce i „živé nástroje“. I když je poněkud zvláštní zaznamenat v sestavě Melvins basáka Kevina Rutmanise (ex-Cows, Tomahawk) a kytaristu Adama Jonese (Tool), instrumentální kapacity, které jako by si tu ani neškrtly. Teď by se hodily nějaké směšnovtipné hyperboly o tom, jak zdrogovaní inženýři plavou letargičtí hustou tekutinou antihudby, ale laciná je laciná. V závěru prvního tracku dojde i na konsekvence směrem k Zappovi, Cpt. Beefheartovi nebo noiseovým avantgardám, hudba dostává zemitě tribální charakter a v posledních vteřinách (rovná se minutách, hodinách, v posledních zrníčkách věčnosti) se probouzí v nelidsky rockovém (stejně jako výsměšném) tvorovi, který nemá moc daleko k různým deziluzivním, okatě provokativním výlevům tuzemského undergroundu.

Pokud vám to přijde legrační, můžu ještě dodat, že druhý, tzv. bonus track čítá pět vteřin, z toho dvě jsou dojezd předchozího radioaktivního

flámu a další tři nezvykle rychle odměří ticho.

Působivý booklet ztvárnila Mackie Osborne (ano, manželka) a netroufám si domýšlet složený smysl krav vyjících v horách na trs zralých pomerančů. K tomu bychom museli mít přečtený román Johna Fanteho The Road to Los Angeles (1985), jehož hlavním hrdinou je spisovatel Arturo Bandini, vycházející z millerovsko-bukowských pozic, který napíše knihu Colossus of Destiny. (A není možná od věci, ale hodí se to jen do závorky, říct, že Fanteho nejslavnější román Ask the Dust nabízí jeden ze základních pocitů desky Melvins, prach bez biblické konotace).

Some woman, perhaps Buzz’s wife: – Hello?

– Could I speak to Buzz please?

– Hang on. BUUUUUUZZZ!!!!!!! (indecipherable voices and footsteps in the background for about 15 seconds) Unidentified male voice: – Thank you for holding. Your call is very important to us. (more voices and footsteps of all volumes) – What are you doing? How big is your house anyway?

Buzz (from here on out): – Yeah!

– Buzz?

– Yeah?

Původně Melvins uvažovali o dokončení „jednoroční“ trilogie započaté alby The Maggot a The Bootlicker (obě 1999), ale do celku zapadla až o rok později deska The Crybaby.

Koncept ovšem zůstal naplněn, protože King Buzzo prohlašuje Colossus of Destiny za „čtvrtý díl trilogie“. Haha? Pamětníci z klubu Mangler tvrdí, že ve finále experimentálního setu, kdy dojde na variaci válu Eye Flys, hrála už celá kapela vleže na podlaze a nespouštěla z ní uši.

Včetně bubeníka.

RETRO RECENZE: MELVINS

recenze B 058 / kittchen: menu / hlinomaz 060 / screaming trees: last words / michal pařízek 062 / david bazan / petr wagner (profil) 064 / frank black: honeycomb / pavel vulterýn 068 / kangding ray: or / lukáš palán 070 / tinariwen: tassili / michal pařízek 027 / captain beefheart / prof. neutrino (retro)

vložte kuchyň

RECENZE KITTCHEN (CZ) MENU (DIY, 2011) TEXT HLINOMAZ

Se všudypřítomným Pohlreichem nebo Babicou to byla jen otázka času, kdy někdo natočí desku písniček o jídle. Samo že nejde o tyhle dva užvaněný řízky. Introverti taky mají doma ledničku, kastroly, pánve a opékač na topinky. Jídlo je snad poslední politikum, na kterým se dá poznat, co jste zač. Co jíš, tím se stáváš, maso je vražda a tofu, to žeru. Pošuci s laptopem, kterým stačí přiložit ucho k vlastní kuchyni. A hele – šuplík s příborama hraje úplně jako hajtka, zato zavírání dveří od lednice je super kopák. Zakvedláš lžičkou v hrnku a pustíš si k tomu varnou konvici.

Kapela! Žádný švankmajerovský mlaskání zamilovanýho masa, ani hra s panenským sádlem na gainsbourgovskou perverzi. Chlápek, který tuhle desku natočil, je mladej, bydlí ve Strašnicích, chodí běhat, má brejle a vypadá trochu jako šprt. „Kolem vaření se navíc řídí rozvrh každý pořádný domácnosti – hrát si půjdeš až po snídani, obědvat musej všichni společně, polívka je grunt a do večeře doma...,“ vysvětluje mi desku, kterou si vydal sám. Tichej blázen? Dneska je krásnej den – pojďme se najíst! Už podle obalu jsem si ovšem řekl, že nejde o ztracenej případ. Dvě smutný volský voči.

Asi jste nezaznamenali sci-fi povídku, která do budoucna předpovídá proměnu porno 058

časopisů v obrázkový kolekce, na nichž lidi pojídaj neuvěřitelný kombinace jídel. Ani postřeh jednoho muzikanta, že nejlepší hi-fi je malý rádio puštěný na kuchyňský lince.

Poněvadž luštit muziku v tom šumu a rachtání je skvělý pro fantazii. I pro mě jsou to jen okrajový útržky vzpomínek. Ale u desky, kterou v kuchyni nahrál tenhle chlapík, se mi spojily dohromady. Divný písničky.

Makrely na mrazáku. Blyštivý nože doktora Frankensteina. Jak bych mohla bejt zakletá, když jsem pečená?

Jen ten vtip s názvem projektu jsem nepochopil. „Na Bandzone už kapela The Kitchen je, a tak jsem v něm udělal drobnou změnu, kterou jsem jinde nenašel,“ popisuje stylem nadšenýho nerda. Opáčil jsem, že Kittchen je fór jak z jazykovky o přestávce mezi lekcema ze žlutý headwaye. „Že jde nakonec o něco mezi kotětem a kuchyní je spíš bonus, a to ještě očividně jak pro koho,“ opáčí trochu zklamaně.

Asi bych měl napsat, že ten chlápek je autor dost vtipnejch komiksovejch stripů a navíc má známou kapelu. Ale je to důležitý?

Na koncert Woodyho Allena taky choděj lidi poslouchat, jak píská na štěbenec, a ne kvůli tomu, že natočil pár skvělejch filmů, no ne?

RECENZE: KITTCHEN

059

KITTCHEN

naposledy

RECENZE SCREAMING TREES (USA) Last Words: The Final Recordings

(Sunyata Music, 2011)

text Michal Pařízek

V srpnu 2008 hráli v pražském Paláci Akropolis The Gutter Twins. Historicky první návštěva svatého Marka v našich končinách připadla na čtyřicáté výročí srpna ’68. „Sváteční“ koncert stál za to, ale pozoruhodných bylo pár slov, které Lanegan v zákulisí utrousil. Hlavní informací bylo, že se na podzim vrátí se sólovou deskou. S Gregem Dullim měli parádně našlápnuto a všechno, o co se svým Hlasem otřel, bodovalo. Od poslední sólovky Bubblegum uplynuly čtyři dlouhé roky – zpíval sice s kdekým, ale ke svým písničkám se neměl.

Ptát se na Markovu původní kapelu nikoho ani nenapadlo, to byla uzavřená kapitola. Chyba! Po třech letech se objevila nová deska Screaming Trees.

Screaming Trees stáli v polovině 80. let u zrodu fenoménu grunge. Jak to tak v historii často bývá, náhodou. S grunge měli společné snad jen místo (Ellensburg ve státě Washington, dvě hodiny autem od Seattleu) a kostkované košile, které fasovali jejich fotříci na pilách v okolí.

Melvins, Green River, Skin Yard, Soundgarden a Screaming Trees – to jsou podle historických análů Godfathers of Grunge a nikdy tomu nebude jinak. Přitom už z prvních nahrávek Screaming Trees je zřejmé, že hlavní roli hrála láska k psychedelickému popu a že o hard rock jenom škrtli. Později je tohle nepochopení a laciná náhoda měly zabít... Kytara korpulentního Garyho Lee Connera měla daleko víc společného s coltraneovskými freejazzovými hady, a pokud měli k někomu ze scény opravdu blízko, pak k pozdějším kolegům z labelu SST Hüsker Dü. Vyšponované a kouzelné kytarové melodie, jakoby nezúčastněný hlas Marka Lanegana a brutální rytmika. Desky Even If and Especially When, Invisible Lantern a Buzz Fac060

tory tvoří svatou trojici – nejdůležitější momenty psychedelického revivalu. Screaming Trees už nikdy nic lepšího nenatočili, přestože jejich pozdější nahrávky na majoru byly pochopitelně komerčně úspěšnější. Ale ne tolik, aby se o ně label doopravdy zajímal...

Začátkem 90. let nebylo v Praze důležitějšího místa pro nezávislou kulturu než Palác kultury. Dnešní Kongresové centrum tehdy hostilo půjčovnu a prodejnu CD Datart a nahrávky labelů SST, Blast First, Sub Pop nebo Amphetamine Reptile tvořily velkou část katalogu.

Pánové Klátil a Heřmánek vybírali to nejlepší, dodnes jim nemůžeme dostatečně poděkovat.

Screaming Trees tu byli zastoupeni v plné palbě, včetně raritního prvního EP Other Worlds i pozdějších alb u Epic. Nadšený ze Sweet Oblivion jsem tehdy nechápal, proč se Ivan Klátil u mých ovací jen pousmál s konstatováním, že éře SST se tohle nemůže rovnat. Už rozumím.

Screaming Trees sice přechod do mainstreamového sektoru zvládli s grácií, přesto se jejich hudba narovnala a paradoxně přiblížila grunge na nejmenší vzdálenost. Nakolik v tom hrála roli firma a producenti a nakolik to bylo samovolné, nechme stranou. Pravdou je, že kouzlo s výraznějšími konturami skladeb poněkud vyprchalo. Hity Nearly Lost You, Dolar Bill nebo More or Less sice stále fungovaly, ale enigmatičnost se přesunula na sólová alba Marka Lanegana, která tehdy (náhoda?) začala vycházet u Sub Popu.

Konec byl nevyhnutelný. Album Dust v produkci George Drakouliase sice nebylo špatné, ale grunge měl odzvoněno, desítky narychlo podepsaných hvězd nezávislé scény padaly nazpátek a svět se vracel do normálu. Po komerčním vyhoření se Screaming Trees pokoušeli zaujmout někoho v nahrávacím průmyslu s novými písněmi, ale marně. Tehdy s nimi hrál Josh Homme a ve studiu hostoval Peter Buck z R.E.M. – všechno jedno. V roce 2000

byl konec, poslední koncert v Seattleu odehráli před dvaceti tisíci fanoušky a rozpracované poslední album nikdy nevyšlo. Až nyní.

Kdo znají Marka Lanegana jen z nedávných kolaborací nebo sólových nahrávek, budou překvapení, jak jasně jeho hlas na třináct let staré nahrávce Last Words: The Final Recordings zní. Jistě, barva vokálu mu dozrála a roky (a všemožný doping) sehrály svou roli, přesto byl tehdy ve skvělé formě. Kolekce deseti skladeb navazuje na předchozí alba; návrat k divokým psychedelickým vírům z osmdesátek se nekoná, byť ozvěny slyšíme (Revelator).

Několik tracků je jasně hitových a úvodní Ash Gray Sunday, Anita Grey či Black Rose Way zaujmou na první, bohužel se nejde ubránit pocitu, že jedna nebo dvě písně jsou vata. Ale vzhledem k tomu, že jde o sběrnou záležitost bez dohrávek a jen s dodatečnou produkcí Jacka Endina, zní Poslední slova skvěle. „Nemáme žádné plány na reunion, členové kapely jsou konečně dospělí a šťasně si užívají svoje životy,“ říká tisková zpráva k albu. Nic znovu nezačíná, jenom definitivně končí. Gary Lee Conner má kapelu Microdot Gnome, jeho bratr Van hraje s Valis a bubeník Barrett Martin píše knihu, nahrává alba s jazzovým combem a čas od času s (hrubě nedoceněným) projektem Tuatara. Původní bubeník Mark Pickerel se jako jediný z kapely podílel na Laneganových sólovkách, založil skvělou kapelu Truly a dnes vydává pod svým jménem, hraje s kdekým (třeba s Neko Case) a provozuje slavný record shop Damaged Goods v Seattleu.

A Mark? Sólové turné, které na jaře loňského roku jen těsně minulo Prahu, mělo potvrdit jeho návrat k vlastní tvorbě, ale zatím jsme se dočkali pouze obvyklého ticha po pěšině.

Na album, které slíbil v roce 2008 v šatně Paláce Akropolis, pořád čekáme...

RECENZE: SCREAMING TREES

061

MARK LANEGAN / SCREAMING TREES

všechno je tak strašně smysluplný pROFIL DAVID BAZAN (USA) TEXT PETR WAGNER

Psát o Davidu Bazanovi je pro mě hrozný. Nikdy jsem nezažil, co znamená tlačit ze sebe píár článek o pitomý kapele, která mě vůbec nezajímá, ale představuju si, že pocity při podobný práci budou v přímým protikladu k tomu, jak se cítím zrovna teď. Je to hrozně osobní a tentokrát za tím není vůbec žádná holka.

Letos mu bylo pětatřicet, ale plešatí už docela dlouho. Jeho medvědí postava se chápe kytary jako pařezu, pak ale nahrábne první kilo, zamžourá a s první lajnou libovolný písničky vás posílá do kolen. „Celou cestu k babiččině domu jsem se držel úzký stezky, ale můj bratr se vydal toulat hluboko do lesů. Chřestýši ho dvakrát uštkli, zamotal se do jedovatýho břečťanu, zlomil si obě nohy po pádu do strže. Když jsem přišel k babičce domů, měla pro nás čaj a buchtu, zeptala se, kde mám bratra. Já řekl, že nevím, vzal jsem si a jedl.

Až jednou přijdu do nebe, přivítají mě vlídně andělé a Ježíš mi rukou potřese. U řeky Jordánu dostanu příbytek a korunu s démanty za svůj vítězný běh.

Nikdy nebudu zamykat, budu důvěřovat svým sousedům, že si zaslouží být v nebi stejně jako já.“ Tahle věc, Slow and Steady Wins the Race, první písnička od Bazana, kterou jsem kdy slyšel, otevírá druhý řadový album se skvěle střídmým obalem. Pár komiksovejch pérovek, drobným písmem vysázený texty, nic víc. Jak se ukáže hned u další skladby, otvírák s domácky znějící akustickou kytarou je jenom trik, abyste si to pustili víc nahlas a druhej song vám urval hlavu. U bedny s distrem Míry Pátýho jsem se seznámil s úplně cizím klukem jen proto, že se ptal po deskách Pedro the Lion.

Věděl jsem, že to nemůže bejt blbec, kolik lidí v republice tehdy mělo doma desku Winners Never Quit? Tři nebo čtyři, včetně Míry samotnýho? Je to víc jak deset let od setkání u bedny s muzikou a většinu toho času jsem s tím klukem (jmenuje se Honza) hrál v nějaký kapele.

Náhody neexistujou.

062

David Bazan si jakožekapelu Pedro the Lion založil v roce 1995, o dva roky později vydal první EP Whole (najdete na něm v kontrapunktu s titulní písničkou skladbu s výmluvným názvem Nothing – už na prvním releasu je znát, že s Bazanem nebudete rychle hotoví).

Předkrm k prvnímu albu vyšel, stejně jako debut It’s Hard to Find a Friend, u vydavatelství Tooth and Nail a dodneška zůstává jedním z nejlepších releasů labelu, kterej se, jak ho tak pozoruju, kazí přímo úměrně svýmu úspěchu.

V tu chvíli byla rozvrhnuta všechna Bazanova témata: dysfunkční rodiny, pochlastávání, který se začíná vymykat z rukou, partnerský vztahy ve slepý uličce, podrazy, momentky z církevního prostředí a otazníky kolem Bible.

Nejvíc mě dostal song Suspect Fled the Scene, a to jsem ještě netušil, že se mě bude jednou týkat víc, než by mi bylo příjemný: „Můj starý příteli, tvůj kůň je připraven vyrazit hned, jak se rozední. Pryč z tohohle města pánbíčkářů, kde se proklatý pomluvy trousí ze svatejch úst. Jeď tak rychle, jak dokážeš, jdou ti po krku.“ Po dalším EP s mým zamilovaným názvem The Only Reason I Feel Secure Is That I’m Validated by My Peers vychází druhá deska Winners Never Quit (2000), tentokrát na labelu Jade Tree. Bazan novejm šéfům zřejmě učaroval, postupně se dostali k reedicím skoro všech jeho starších nahrávek. Winners ale znamenají ještě něco dalšího, jsou pokusem o... konceptuální album. Než si strčíte prst do krku, zachraňuju situaci pomocí suchýho faktu.

Tohle není žádnej post-rock, pořád jde o písničky, ale svázaný tématikou. Komiksovej obal desky nabízí přirovnání – co píseň, to jeden strip. Ne tak nechutnej jako Red Meat, ale sarkasmem a ironií se zrovna nešetří. Bazan sám skládá, sám textuje a sám i nahrává naprostou většinu nástrojů a asi přemejšlí nad tím, že by zkusil trochu něco jinýho. Následující Control (Jade Tree, 2002) znamená pořádný dupnutí na plyn, všechno hraje mnohem víc jako kapela. Muzika řeže a pokud to šlo, texty za-

krojily ještě víc do živýho. Původně to tak Bazan prej nemyslel, ale zase mu z toho vylezla deska jako jeden příběh, je v něm zvratů jako v opravdu slušným bijáku. Začne to nenápadně procházkou na pláži (Options), pokračuje nevěrou (Rapture), jejím odhalením (Rehearsal) a něčím, co vypadá jako odplata v podobě pokusu o vraždu (Priests and Paramedics).

Pointa je stejně nepříjemná jako odzbrojující, závěrečná písnička Rejoice: „Jak by to bylo krásný, kdyby věci nedávaly smysl. Ale všechno je tak strašně smysluplný a skoro všechno nakonec skončí ve sračkách. Radujte se, radujte se.“ Krasojízda na Jade Tree pokračuje o dva roky později albem Achilles Heel, nomen omen.

Bazanovi je k ruce T. W. Walsh, který si vyslouží i štěk v textu první písničky Bands With Managers, potenciální hymny všech kapel, co to nikdy nikam „nedotáhnou“ (a dobře vědí, proč to tak má bejt). Po Control není snadný nacházet k Achilles Heel cestu, zprvu se zdá, jako by všechno nějak vyměklo. Pokud se ale člověk dostane o kousek dál, uslyší, že na poslední velký placce pod názvem Pedro the Lion je ještě silnější písničková matérie. A jestli tam slyšíte víc Beatles, dobře tak – to je přeci vždycky pochvala, ne?

Zda už při práci na Achilles Heel Bazan tušil, že osvědčenou značku Pedro the Lion zahodí, to nevíme. Nejdřív se rozhodl zařádit si se synťákem v kapele Headphones (Suicide Squeeze, 2005). Pak zvolil pro sebe typickej způsob, jak dát ve známost vlastní záměry a vydal EP Fewer Moving Parts. Písnička, co všechno vysvětluje (a zároveň ironizuje, takže si nemůžeme bejt úplně jistý) se jmenuje Fewer Broken Pieces: „Tenhle cirkus pořád řídim já, tak na to nezapomeň. Leccos jsem musel pustit, nemysli, že toho nelituju, protože fakt jo, a nemyslím, že by mi bylo samotnýmu líp. Jo, mohl jsem mít fakt hustej sound, ale já prostě rád potápím svý kamarády.“ Asi nikdo, kdo si tu desku poslechl, netušil, že se na nějakou dobu baví Bazanovou ironií naposled.

PROFIL: DAVID BAZAN

DAVID BAZAN

Písničkář začal žít život postav z neveselejch příběhů, který napsal. Nevím, jestli v tom byla nevěra, jestli padla facka nebo dvě, ale nadmíra alkoholu určitě hrála jednu z hlavních rolí. Než se z toho vymotal, uplynuly skoro tři roky. Pak vyšlo album Curse Your Branches a psalo se, že jde o „rozlučkovej dopis pro Pána Boha“. Tím si nejsem tak jistej, ale poprvý jsem Bazana nepoznával ani v muzice (odtažitější, rozhodně víc heavy), ani v hlase, kterej dostal mnohem temnější barvu. A texty mluvily o něčem nepěkným, co zdaleka ještě nebylo za ním. „Padající listí by mělo proklít své větve za to, že ho nenechaly rozhodnout se, kam dopadne, a že mu nedaly na vybranou, jestli vůbec spadnout chce. V hrdle se mi rozpíná temnota, plní mi ústa a pokrývá rty.

A i když postupně ztrácím strach z pekla, hrůza z toho, že ztrácím tebe, bují čím dál víc.“ Tomuhle albu rozumím ze všech Bazanovejch nahrávek asi nejmíň, ale rád bych věděl, odkud plynou všechna tvrzení, že jde o dokument ztráty víry.

Bazanovo zpracování duchovních témat vždycky připomínalo spíš Jákobův noční zápas s andělem než radostný skotačení na nebeským chodníčku vysypaným zlatým pískem. Radši jsem si počkal, co bude dál, a dočkal jsem se letos s deskou Strange Negotiations, další na značce Barsuk. A u ní se mi zdá, že svýmu oblíbenci zase rozumím. Zvukem mi dost připomíná Control, což je v diskografii Pedro the Lion můj favorit, zakouřená barva hlasu zůstala, ale už to nezní jako ze špitálu.

Z desky není cítit ani tak deprese jako skepse a zas o něco hlubší poučenost. „Myslel jsem, že je normální, když se lidi mají navzájem rádi, protože jste byli přesně takoví, než přišla dlouhá a temná bouře. Ale dneska jste sobecký a zlí, očima přilepený k obrazovkám.

Vzrušuje vás to, co je odporný a zvrhlý. Vím, že je nebezpečný někoho soudit, ale když člověk najde pravdu, měl by za ní stát. A stát si za ní tak dlouho, dokud se nezmění – a ona se změní, já to znám. Když se zamiluješ do pravdy, chtěl bys mluvit pravdu pořád, ale když tě pravda dostane do průšvihu, zjistíš, že ti na ní až tak nesejde (...). Rád bych věděl, co je tohle za lidi, ale když k sobě budu upřímnej, musím říct, že jsme všichni na jedný lodi.“ Zápas s andělem pokračuje dalším kolem a kdoví, třebas to dopadne jako v tý Bibli.

To si ale už přečtěte sami.

PROFIL: DAVID BAZAN

063

064 FRANK BLACK

písničky tlustého mozarta

Francise až k reunionu Pixies, znovu jménu Black Francis a projektu Grand Duchy (s druhou manželkou). A od tohoto momentu to začíná být malinko komplikované.

RETRO FRANK BLACK (USA) HONEYCOMB (BACK PORCH, 2004) TEXT PAVEL VULTERÝN

Frank Black je génius.

Je rok 2011 a když prohlásím, že někoho považuji za génia, je třeba si uvědomit souvislosti.

Wolfgang Amadeus Mozart začal komponovat v pěti letech, v sedmnácti se stal vyvoleným skladatelem na císařském dvoře, umřel v pětatřiceti. Dnešní popkultura požírá svoje děti tak rychle, že kdybyste chtěli její standardy aplikovat na osmnácté století, musel by Wolfy začít v půl roce, dotáhnout to na dvůr ve třech a ukomponovat se k smrti nejpozději v deseti.

Ne. Dneska je všechno rychlejší a méně kvalitní. Švy nedrží, lepidla nedrží, nic nedrží.

Frank Black založil, vedl a pohřbil (i když kousky pořád čouhají nad hlínu) nejslavnější alternativně-indie-noiseovou kapelu historie.

Složil devadesát procent materiálu, otextoval ho a nehrál u toho všeho na trubku jenom proto, že se mu nechtělo. Frank Black je Mozart naší doby, nesrovnatelně horší, ale pro potřeby našeho věku slušný standard. Šest let existence, čtyři (pět, chcete-li) alba a konec.

Takhle už se dneska muzika nedělá, nevím, jestli na to hudebníci už nemají, doba nepřeje nebo vydavatelské společnosti drží posledních pár velkých jmen na krátkém tvůrčím provaze (deska nejdříve jednou za tři roky, aby si děcka stihla koupit tu minulou).

Jenže po (prvním) rozpadu Pixies to pro Charlese Michaela Kittridge Thompsona IV. neskončilo, i když držet krok s jeho hudebními alter egy, potažmo krizemi osobnosti dá zabrat. V Pixies si říkal Francis Black, což hned po odchodu přesmýkl na Frank Black, což se změnilo na Frank Black and the Catholics, pak zpátky k Franku Blackovi přes Franka Blacka RETRO RECENZE: FRANK BLACK

Co se snažím říct, je, že Frank Black není jednoduchá osobnost. Je to totiž génius. Když se Pixies dali znovu dohromady, byl na jejich prvním turné natočený dokument, sledující vztahy v kapele a všechno okolo. Promo jako každé jiné, za peníze sledujete skupinku pošuků. Je tam ale jedna skvělá scéna: Frank Black leží na své posteli v tourbusu (autobus, takže místa je málo), jeho obrovské břicho téměř škrtá o strop výklenku a poslouchá discmana.

V něm mu pořád dokolečka hraje relaxační nahrávka a spolu s ní opakuje: „Všechno je v pořádku, každý tě má rád, všechno je v pořádku, každý tě má rád, všechno je v pořádku, každý tě má rád.“ Rockové hvězdy a jejich nabubřelá ega? Tady před vámi leží tlustý plešatý chlápek po středním věku, který si není jistý ani tím, jestli se mu ta vyprodaná hala, co na něj čeká za zavřenými dveřmi, nepřišla vysmát. Naprosto bezdůvodně, Franka Blacka nejde nemilovat.

Pixies byli hodně produktivní kapela, kromě čtyř regulérních desek, což je na šest let až až, mají na kontě ještě jedno EP a z materiálu, který se nikam oficiálně nevešel, se po jejich rozpadu ziskuchtivému komukoli podařilo vydat cca milion kompilací a bootlegů (za všechny jmenujme Death to the Pixies, Pixies at the BBC a Complete ’B’ Sides). Francis ve tvůrčí aktivitě nepolevil, ani když už nebyl tak na očích. A je hrozně zajímavé sledovat, kam se v hudbě posunul. Na prvních třech sólových deskách (eponymní debut, Teenager of the Year, Cult of Ray) můžete slyšet odkaz Pixies, ostatně je vymyslel, napsal a složil, ale zároveň se zde pouští do žánrů, které by v jeho domácí kapele neprošly, ani kdyby si dupnul. Tagy

jako „electro acoustic pleasure drone“ nebo „i listen to this late at night in my underwear“ snad mluví za vše. Ok, vážně – singer-songwriter, electro i surf punk. Někdo by to nazval neuspořádanými kolekcemi člověka, který sedí na několika židlích a neumí se rozhodnout, která mu vyhovuje nejvíc. My Pražané svému Francisovi rozumíme. Geniální desky jedna vedle druhé, ale uzavřená kapitola. Ach, abych nezapomněl, napsal a vydal je v rozmezí tří let, přičemž Teenager of the Year je v podstatě dvojalbum.

Asi mu začalo být smutno, tak se začal paktovat s jinými. Vzešla z toho nová kapela Frank Black and the Catholics a Frank nám ukázal zase jiná záda. Vykašlal se na všechny experimenty a první deskou (s novým projektem tradičně eponymní) se vrátil do náruče alternativního punk rocku. Jenže. Možná s přibývajícími léty, možná vlivem nových spoluhráčů začala vystrkovat růžky jiná část jeho hudební osobnosti. Zbustrované kytary, dunivá basa, přísné bicí a kde se vzala, tu se vzala slide kytara a country feeling ne patrný na první dobrou, ale s pozorným poslechem stále jasnější. Co na první desce začali, rozvíjeli na každé další trochu víc, až se od alternativního noise-punk-rocku, obchodní značky Frankova jména, odklonili tak, jako se každá pořádná politická strana po volbách vypořádává s předvolebními sliby. Mimochodem po debutu vyšly Pistolero, Sunday Sunny Mill Valley Groove Day (ta tedy oficiálně nikdy nevyšla, ale na disku ji z nějakého záhadného důvodu mám), Dog in the Sand, Black Letter Days, Devil’s Workshop a Show Me Your Tears, každý rok jedna. Proč to vlastně neříct jednodušeji – od roku 1993 až dodnes Frank Black vynechal jenom 1995, 1997 a 2000 (ale to vyšla-nevyšla Sunday Sunny Mill Valley Groove Day). Napravil to lety 2002 a 2006, kdy za rok stihl dvě desky. Jestli vás to zajímá, letos taky vydá desku.

065

Je třeba přiznat, že v éře s katolíky ne vždy mířil na desítku, takže se alba slila v jedno, s výjimkou toho prvního (protože je i na Blackovy vysoké standardy skvělá) a posledního (protože je v mnoha ohledech speciální). Show Me Your Tears je poslední deska, kterou nahrál s The Catholics, a už během nahrávání se pomalu formoval reunion Pixies. Po jejím vydání byla činnost kapely oficiálně ukončena, protože ani génius Blackova formátu se nedokáže rozkrájet a jet zároveň turné s kapelou, která mu platí hypotéku, natáčet desky a objíždět svět s doprovodnou kapelou (The Catholics), a nadto vydávat desky pod vlastním jménem (plus sem tam koncert).

Umělec potřebuje trpět, jenom utrpení nás posouvá dál. Je hrozné to takhle napsat, ale je to pravda. Veselí lidé nemají žádné příběhy.

A každá velká válka poslala lidstvo o padesát let dopředu. Frank Black ví, jak se trpí. Show Me Your Tears je totiž deska, která reflektuje definitivní rozpad prvního manželství a následný rozvod. A věru není to veselé poslouchání – byť skvělé. Zapomeňte na texty o mimozemšťanech, abstraktních malbách a podobných blbostech. Frank Black se spálil jak brus a potřeboval se z toho vypovídat.

O čem se na deskách zpívá, rvu skoro do každého článku ve Full Moonu. Ostatně spousta muziky, kterou poslouchám, má texty o ničem. Takové nic, co dobře zní. Když sem píšu, že texty od Franka Blacka na Show Me Your Tears má zatraceně cenu poslouchat, musíte mi to věřit. Starý opuštěný chlápek, který si uvědomil, jak dlouho žil ve lži, a pocity zmatení a vzteku mu udělaly velkou díru doprostřed hrudi. Kdo z nás to nezažil? Navíc na téhle desce zakončuje svůj country oblouk, takže si užijete slide kytaru, až se vám začne líbit, ale navíc se dočkáte piana, banja, harmoniky – nedosti na tom, Frank nakročil k blues.

Jedná se o jeho první sólovou desku od roku 1996, kdy vyšel Cult of Ray, ale kdyby nebyla zmíněna tvorba, která těchto deset let vyplnila, žánrový odklon by nedával žádný smysl. * Vítr vám vždycky bude spíš foukat do obličeje než do zad, ale co uděláte větru? Krkem mu zakroutíte těžko. To si uvědomil i Black, a vydal desku plnou klidu a smíření. Ta myšlenka v něm nicméně zrála deset let. Těžko říci, jak by podobná deska zněla v roce 1996, ale realizovat se ji podařilo až o tolik let později. Krycí jméno bylo Black on Blonde (odkaz na Dylanovu Blonde on Blonde). Chtěl ji nahrát v Nashvillu s místními muzikanty (jako Dylan), které mu pomáhal vybrat producent Jon Tiven. Ten nakonec sehnal Stevea Croppera (z toho, že ho neznáte, si nedělejte hlavu, já ho taky neznám, ale wikipedie říká, že ho Rolling Stone vyhlásil 36. nejlepším kytaristou všech dob, takže má co do CV) nebo Reggieho Younga („ex-Presley guitarist“ mluví za vše) a list hudebníků, kteří se na ní podíleli, se nakonec pořádně natáhl, ale nám jde především o našeho tlustého génia, že ano.

Rok 2004 nás překvapil nahrávkou Frank Black Francis, ale to je spíš sběratelská libůstka, protože se jedná o dvojdesku, na jejímž prvním disku je zaznamenán sólový demosnímek, akusticky jenom s kytarou, který přímo předcházel prvním nahrávkám Pixies, a na druhém jsou (ve spolupráci s Two Pale Boys) vlastnoručně předělané skladby Pixies.

Začněme základní premisou: Honeycomb je dílem génia. Jako taková se vymyká běžným kategoriím, a tak jiné hodnocení než 100%, popřípadě 10/10 nepřichází v úvahu. Od úvodní (závěrečné – pozn. ed.) Sing for Joy je vám jasné, že je tu trochu jiný Frank Black, než na jakého jste byli zvyklí. Nemá cenu rozpitvávat, co kdo hraje nebo nehraje, důležitá je nálada.

Začít desku popěvkem nanananananana je nebezpečné, protože se z toho může vyklubat pěkná blbost, ale když víte, co děláte, můžete si dovolit začít třeba s umbajkví. Black působí dojmem ztahaného chlapa, který už všechno zažil, všude byl a co měl, to udělal. Teď už jenom vypráví smutné příběhy o lidech, kteří nic nezažili, nikde nebyli a všechno, co udělali, bylo, že se uchlastali k smrti. To celé rámuje ironickým refrénem: „Sing for joy, sing for laughs, sing for joy, sing for joy, if nothing else, sing for joy.“ Pocit smířené rezignace se táhne celou nahrávkou, a když se sami dostanete do komplikovanější životní situace, je právě tohle deska, která vám dodá potřebný nadhled. Příklad?

Tento článek, ať už to vypadá jakkoli, je recenzí na desátou studiovou nahrávku Franka Blacka, vůdčí postavy Pixies a génia naší doby.

Another Velvet Nightmare: „No I never would have come here, but my eyes they would not focus, so I took my last three dollars, and I spent

066

them on a drink.“ Jestli jste někdy měli v kapse fakt poslední tři dolary, víte, o čem mluvím.

Já jsem je tam měl. Honeycomb, geniální křehká balada s geniálně technicky vybroušenou kytarou vás donutí přemýšlet o tom, že punk je dneska už jen muzika pro děcka a střídmým pohybem po dvou pražcích toho vyjádříte tisíckrát víc, než když si rozřežete obličej všemi žiletkami světa. Jako by to všechno nestačilo, Black si moc dobře uvědomuje, jak je nad věcí a že mu lidi, kteří ho nemají rádi, můžou políbit pražce. Lone child: „I don’t like you much, I am like a wolf, I’m not full of your hate, I’m full of my grace, see here my face, I am a king... I’ll be moving on, creeping off the stage, I’ll be tearing you out, tearing you down, I’m growling now in the wings.“ Dalo by se takhle psát o každé skladbě, ale zakončeme to All Around the World, což je povídání o chlápkovi, který by chtěl z tohohle světa odejít, protože tu pobyl déle, než sám chtěl (a asi i o něco déle, než chtěli všichni ostatní), protože provedl hrozné věci. Black to ale zpívá s takovou manýrou, že máte skoro chuť říct: „Přeci nebude tak zle.“ Je to jakýsi country-blues-crossover a je skvělý. Pro ty z vás, kteří by rádi nějakou tu faktografii, ještě připomeneme, že se na desce nacházejí hned tři cover verze. The Dark End of the Street – James Carr (neznám), Sunday Sunny Mill Valley Groove Day – Doug Sahm (neslyšel), Song of the Shrimp – Elvis Presley (nezajímá). Desátá studiová deska, a přesto nejlepší v čemkoli, na co sáhne; ukažte mi snazší způsob jak definovat génia.

Od roku 2005 Frank vydal dalších šest desek, ale já jsem systematik, a tak jdu krok za krokem ve všem, co dělám. Honeycomb si mě ulovila na proklatě dlouhou dobu, nicméně každou minutu svého času, kterou jsem jí věnoval, mi oplatila tím nejlepším způsobem – naučila mě něco, co by ze mě nevymlátili ani v buddhistickém klášteře, naučila mě počítat do deseti a uvědomit si, že už někde kolem sedmičky je všechno relativní, u osmičky má každý svoje důvody, v devět lidi přestanete soudit a na deset už je vám to všechno jenom k smíchu. Jsem systematik, šest desek, čeká mě ještě spousta práce a Frank Black mi to svojí produktivitou neusnadní.

Ale kdo jsem já, abych si stěžoval, že můžu existovat ve stejném čase jako jeden velký, i když trochu tlustý génius.

RETRO RECENZE: FRANK BLACK

J99NEBELMOON KRESBY PRO HUDEBNÍ MAGAZÍN FULLMOON

klubovna 2. Patro, Dlouhá 37, Praha 1 vernisáž 26. 9. v 19:39 k tanci a poslechu zahraje kučeravá Turčí skupina Pavla a Tomáše www.fullmoonmagazine.cz www.2patro.cz

zlato neztrácí RECENZE KANGDING RAY (DE) OR (RASTER-NOTON, 2011) TEXT BARACK OBAMA

Za poslední měsíce jsem psal na nové album raster-notonského démona Kangding Raye už tři recenze. Připadám si, že ještě tak dvě napíšu a druhý den ráno se probudím jako Kangding Ray. Místo rukou budu mít diody a tělo ze železa. Což musí být třeba při sexu skvělý.

Ale zpátky k… recenzi. Kangding Ray vydal nové album a rozhodně nezní jako logický následník prvního a posledního Automne Fold. Takže vy, kteří jste si řekli, že hudbu Kangding Ray znáte a Automne Fold „bylo dobrý“, rovnou si vemte gumu a smažte se, protože postupem času nic neznamená nic. Ta změna není tak obrovská, přiznávám. Jen atmosféra je úplně jinde.

Automne Fold, jestli se dobře pamatuju, ve mně dokázalo vyvolat jak chlad, tak teplo.

Odtažitost, ale taky správná ambientní melancholie. Jídlo pro kluky i holky. Novinka se vydává ve šlépějích loňského EP Pruitt Igoe, které přineslo jen jeden stejnojmenný track, ale ve skutečnosti celkem rázně naznačilo, že Kangding Ray se ve volném čase mění na robota. S remixy od Bena Frosta nebo Alva Nota přišlo důrazné varování, že novinka bude daleko víc elektronická, chladná a minimalistická. A na to vemte jed, že je.

Athem startuje desku beatem chytlavým jako hrom a kovové pláty se třepou na míle daleko.

Tohle je nástup nového Kangdinga. Odsekávané, strohé a úderné tóny, které nepotřebují gradaci, jsou silné ve své vlastní polámané struktuře. Sexy verze „taneční“ hudby, koncept 2011. Athem nenechá vydechnout, přichází Mojave a všem musí být jasné, že během pouhých devíti minut se na pole, které okupují jména jako Moderat, Scuba a další mágové elektromagnetických techno vod, dere úplně jiný král.

Kangding Ray je David Letellier. Dřív, než se stal králem chladu a odměřených beatů, působil jako kytarista nebo bubeník v několika 068

rockových a jazzových projektech. Ne, na jeho hudbě to není vůbec znát: občasné kytarové samply rozebrané na molekuly a skryté uvnitř pevných struktur se nedají počítat jako stopa. S novou deskou se Letellier posunul směrem k přítomnosti, která je tvořena kubistickým odcizením moderního Berlína. Minimal techno a glitch, které teď hrají prim, ale taky odkazují jinam. Do minulosti detroitské techno scény a stejnou měrou i do dubstepové budoucnosti. Or je v jádru jejich kříženec.

Důkaz, že tag IDM lze i v dnešní době vyslovit a nevypadat při tom směšně.

S novinkou Or platí, že v jednoduchosti je síla.

Vrstvy a samply nejsou výplní, ale pouhým zpestřením. Povětšinou postačí základní linka a úderný beat a vy si říkáte, panebože, tohle všechno tu je už tolik let, proč až teď to zní tak důsledně sexy? Deska až do šestého songu nepoleví a Kangding si tu piluje životní formu, když každý minimalistický opus obdarovává osobitým a originálním beatem. V jednoduchosti je síla. A zase a znovu.

Or znamená ve francouzštině zlato. Zlato je jediná měna, která nikdy neztratí svoji hodnotu. Člověk by to neřekl, ale Or je koncepční deska namířená proti politikům, proti hodnotám, proti síle trhu a nadvládě produktů. A Or v téhle rovině funguje. Může být ideálním soundtrackem pro konec civilizace, pálení peněz nebo vzpouru dělníků ve slévárně. Všechno, co nemá duši, tady ožívá. Odcizení a nadvláda sekundárních potřeb. Chlad a kov a chlad a ocel a v rohu sedí Tyler a říká, že „věci, které vlastníte, nakonec vlastní vás“. A vy můžete jen pokynout hlavou na znamení souhlasu, protože všechen ten kolaps byl zaznamenán na nejlepším elektronickém albu tohoto roku.

Dá se na to samozřejmě dívat mnoha způsoby.

Stačí si najít ten nejprimitivnější. Minimalistická techno party budoucnosti? Proč ne. Or v sobě obsahuje spoustu univerzálních pocitů, které můžete aplikovat na většinu pozitivních i negativních myšlenek. To je na albu, které je tvořeno tak, aby nemělo duši, to nejcennější.

Zlato, které dýchá.

069

KANGDING RAY

070 TINARIWEN

duna

RECENZE TINARIWEN (MLI) Tassili (ANTI-, 2011) text Michal Pařízek

Kalašnikov. Pravděpodobně nejslavnější a možná nejpoužívanější automatická puška na světě, jinak AK 47. Žádný článek věnovaný malijské kapele Tinariwen se neobešel bez zmínky o této zbrani. Takže ať to máme za sebou, přestože to všichni vědí: pánové z Tinariwen kdysi vyměnili samopaly za elektrické kytary a místo smrtonosných salev se dali na blues a rock’n’roll. Trochu hippie legenda, ale pravdivá. Make love, not war. Rodilí Tuaregové to v Kaddáfího hordách neměli lehké, ostatně dnes už je jasné, že cíle byly odlišné. Žádná revoluce Tuaregů se nekonala, jejich území stále dělí patery hranice i zákony, na autonomii zapomeňte. Ale dost politiky; od prvotiny The Radio Tisdas Sessions uplynulo deset let a Tinariwen právě vydali novinku Tassili.

Poušť. Všechno se točí kolem Sahary – hudba, texty, myšlenky, názory. Aby to nebylo tak jednoduché, Sahara není pro Tuaregy jedna, ale rovnou jakési sdružení pouští.

Jednotné číslo pro takovou krásu či hrůzu by bylo urážkou a neuctivostí. Sahara, duna, pouštní planeta. V jazyce tamašek je pro pouště jeden jediný termín: tinariwen. Už z názvu kapely tedy vyplývá, že Tinariwen nejsou jen kapelou, byť vítězství rock’n’rollu nad politikou se zdálo konečné. Tinariwen jsou vyslanci národa, duchovní vůdci a mluvčí. Používají pop-music, aby upozornili na svůj národ a jeho problémy. Praktické a ve spojení s talentem vysoce účinné.

Prvotní šok z nabroušených kytar pouštního blues už dávno pominul, letošní album Tassili je pátou nahrávkou a na jejich vlně se svezlo nemálo dalších kapel, např. Tartit, Terakaft nebo zpěvačka Mariem Hassan.

Tinariwen fascinují Roberta Planta, Elvise RECENZE: TINARIWEN

Costella nebo Thoma Yorka, s mladými nadějemi Tamikrest zase nahráli komplet celé (a vynikající) album BKO členové projektu Dirtmusic – tedy Hugo Race, Chris Eckman a Chris Brokaw. Předchozí album Tinariwen Imidiwan sbíralo ovace všude možně, MOJO ho ocenilo jako páté nejlepší album roku 2009 a Uncut mu dokonce dal výroční cenu.

Z world music žebříčků se najednou dostali mezi Animal Collective, Boba Dylana nebo Billa Callahana. Slušné skóre.

Tinariwen jsou gang. Sevřená brigáda a vystrčený prst tuaregského lidu. Během let dospěli, prvotní hypnotické mantry plné suše práskajících riffů se díky kontaktu s obecenstvem celého světa zakulatily až do klasické písničkové formy. Nebo jsme si zvykli my? Mluvit o normalizaci je poněkud předčasné, Tassili je kouzelně proaranžované a pečlivě vyprodukované – vycizelovanost zdůrazňuje i nezvykle akustické pojetí alba. Pouštní blues, to byly vždy hřmotné kytary, cyklické nápěvy a repetitivní perkuse, Tinariwen z nich udělali pop-music, aniž by se zpronevěřili. Nabroušené kytary nechybí, právě naopak. A díky akustické kytaře vynikne talent a odvaha. Album postavili na hypnotickém hlasu Ibrahima Ag Alhabiba, jeho baryton je pevnou markou zvuku kapely stejně jako sborové repetice. Úsporně použité perkuse, v mnoha písních zredukované na pouhý rytmický tleskot, dobarvují dojemnou souhru několika kytar, jednu melodii často tvoří několik sól hraných proti sobě. V tom je největší rozdíl oproti „obvyklé“ tvorbě, jakkoliv je tento sound důvěrně známý a blízký.

Asi nejvíc se bude mluvit o hostech. Nevypsanou, ale letitou soutěž, kdo bude mít první kredit na nahrávkách Tinariwen, vyhráli Kyp Malone a Tunde Adebimpe z TV on the Radio, Nels Cline (jinak Wilco) a členové neworleanské kutálky The Dirty Dozen Brass Band.

Kyp a Tunde se kolem Tinariwen motají nějakou dobu, skupiny spolu hrávají a vzájemný respekt vyvrcholil právě nyní. Kromě prvního singlu Tenere Taqquim Tossam hostují hned v pěti písních a účastnili se nahrávání v poušti (album vznikalo v chráněném území Tassili n’Ajjer). Tinariwen získali soulový nádech, ne náhodou se skladby podobají gospelům, z nichž soul vychází. Tenere Taqquim Tossam má díky Tundeho refrénu hitové ambice, byť world music puristé dostanou tik.

Vtahující Imidiwan Win Sahara Tunde osvěžil jinak, když chvalozpěv o přátelství a nutnosti držet při sobě („v poušti nepřežije nikdo o samotě...“) má atributy masivního chorálu.

Nels Cline úvodní Imidiwan Ma Tennam zlověstně podkresluje, v Ya Messinagh exceluje The Dirty Dozen Brass Band. Nejdříve jen opatrnými odpovídačkami, aby na konci skladby přišel výbuch v podobě frenetických freejazzových frází. Ibrahim ve stejné skladbě působí jako solitéři typu Toma Waitse (ostatně nyní jsou stájoví kolegové) nebo Captaina Beefhearta.

Byla by škoda mluvit o novince jen v souvislosti s hvězdnými hosty. Tassili je dílo vyspělé kapely, která dobře ví, co chce a jak to dostat.

Vytrvalé nahrávání alb doma na Sahaře má své důvody, stejně jako ignorace trendů i vzrůstající popularity. Letos se Tinariwen dostali do pozice headlinerů na dvou britských festivalech: že angloamerickou nadvládu začne ohrožovat kapela z Mali, nikdo nečekal. Tinariwen ani z pozice klasiků neztratili chuť do práce. Možná s tím má co do činění i postupné nahrazování původních rebelů a zakladatelů mladší, divočejší krví. Nejsou jen obyčejnou kapelou, ale kmenem, společenstvím a možná i sektou. Sahara, podobně jako Arrakis, vychovává své věrné a její obzory jsou nedozírné.

Lesk pochází z měst, moudrost z pouště.

071

šprýmař s hovězím srdcem a rybí hlavou

RETRO CAPTAIN BEEFHEART (USA) Text prof.neutrino

The Doors byli na vrcholu slávy svého ještěrčího tanečku, Jimi Hendrix začínal se zpětnovazebnými experimenty, kterými ničil podiové aparáty, a Janis Joplin byla ještě naživu.

Všichni kromě alkoholu sjížděli psychedelické drogy od THC přes deriváty makovic až po katusy Lophophora williamsii. Experimentální psycholog a vizionář Timothy Leary právě seděl ve vězení za nepochopenou popularizační misi LSD napříč Amerikou, jeho kámoš, mystik Ram Dass se stal hinduistickým guru a podivínský vědec John Lilly zkoumal myšlení delfínů a přitom vynalezl floatační tank.

Uvolněná atmosféra a návrat k přírodním kořenům nového primitivismu Dětí květin, sexuální revoluce a nekončící Vietnamská válka byly na přetřesu hlavních zpráv dne, nejen ve Spojených státech. V Německu se pomalu formovala vlna odporu v podobě RAF a v Československu se schylovalo k Pražskému jaru.

Právě v té době se na scéně zjevil podivínský avantgardista, hudebník, básník a malíř holandského původu Don Van Vliet, známý jako Captain Beefheart. Že těsně před vánoci 2010 skonal na vleklou roztroušenou sklerózu, je známý fakt, který už těžko někdo změní. Stejně jako fakt, že jeho pseudonym patří k nejčastěji citovaným jménům hudebního světa a že příští den opět vyjde slunce (tedy snad). Kapitánova životní dráha byla zpočátku více spjatá s výtvarným uměním než s dráhou rockové hvězdy. Nicméně už na střední škole se kamarádil s jistým Frankem Zappou a právě tehdy vznikl jeho pseudonym a počátky budoucí spolupráce na kapitánově historicky nejhodnotnějším albu Trout Mask Replica, které nahrál se svým The Magical Bandem roku 1969. Dodnes je považováno za nepřekonaný milník experi072

mentální hudby, bez kterého by nemálo kapel znělo úplně jinak, nebo možná neznělo vůbec.

Deska byla údajně složena za šest a půl hodiny na rozladěném klavíru, na který Beefheart ani neuměl hrát. Jde zřejmě o legendu, ale ty se časem a dostatečným opakováním stávají pravdou.

Beefheartovou doménou bylo syrové dřevní blues, freejazzová anarchie a psychedelický rock, který na přelomu šedesátých a sedmdesátých let minulého století slavil vítězné tažení světem moderní hudby. Neřadil se však nikdy k žádné vlně či hnutí; byl to extrémní individualista, a proto na něj nedosáhli hipíci ani bluesoví puristé, a nakonec se rozhádal i se samotným kápem Zappou, protože jejich ega byla příliš vyhraněná. Od prvního alba Safe as Milk (1967) až po poslední řadovku Ice Cream for Cow (1982) dokázal šprýmy a mystifikacemi unikat, aby nebyl polapen a nestal se jen dalším přežvýkaným a vytráveným soustem hudebního šoubyznysu. Ačkoli měl i slabší období a tápající pokusy o přiblížení k mainstreamu, tyto snahy mu paradoxně spíš zpřelámaly prsty, než pomohly k většímu úspěchu.

Pro své originální postupy a vlastní pravidla hry byl napadán kritikou i kolegy z branže.

Věhlasné hudebníky nutil hrát tak, jako by neuměli držet nástroj v ruce. Ti byli vystaveni posměchu kolegů, dodržujících tehdejší žánrové normy. Beefheartova hudba a hlavně texty měly velmi blízko k dadaismu a metodám volného toku myšlenek psychického automatismu, ale i k populární beatnické poezii. Nebyl zastáncem bohapusté improvizace, i když jeho freejazzové offbeaty by tomu mohly nasvědčovat – naopak, kompozice měly pevný řád a spoluhráči byli často terorizováni pro nedodržování předem dohodnutých pravidel.

V tom byl Beefheart nekompromisním i nenáviděným vůdcem; nedělím se o výsledky své

práce, ať už v rámci zásluh či financí. I to byl důvod, proč se sestava Magical Bandu obměňovala jak na běžícím páse. Jeho tenaty prošli dnes slavní kytaristé Ry Cooder nebo Gary Lucas, kteří spolupráci popisovali jako peklo.

S odstupem času ale zároveň uznávali, že práce byla vždy velkým dobrodružstvím o mnoha neznámých a výsledky stály za to. Sám Beefheart byl přebíhavým multiinstrumentalistou, jeho hlavní zbraní byl bluesově rozervaný zpěv, někdy ostrý jako rašple, jindy teatrálně exaltovaný. Foukací harmoniku, saxofon a nepřeberné množství dalších dechových nástrojů střídal během vystoupení, neohlížeje se na své kolegy. A někdy ani na své zásady.

Po aktivním hudebním období se vrátil k paletě a malířským dílům, které byly od té doby ceněny, zčásti pro autorovo jméno, zčásti snad i pro výrazovou originalitu. Dospěl k pocitu, že se hudebně vyčerpal a vyslovil vše, co kdy chtěl sdělit. Ukryl se před okolním světem na okraji mexické pouště, odkud pozoroval velryby v nedalekém oceánu. Nakonec jej manželka donutila vzít odložený štětec do ruky a ponořit se do vizuálních vrstev psychické bezbřehosti. Soudobé kritiky jeho obrazy poměřovaly s díly mistrů Vincenta van Gogha, Jacksona Pollocka či Francise Bacona. Pravdou je, že Beefheartův značně rozevlátý a existenciálně emotivní styl pracoval s hrubými obrysy dadaistických umělců a dětsky primitivního pojetí světa, na pomezí patologických poruch a art brut geniality Jeana Dubuffeta. Rád se pohyboval v intencích abstraktního expresionismu à la Willem de Kooning nebo Georg Baselitz. A jako člověk renesančního rozpětí psal ve chvílích rozjímání i básně.

V roce 1993 se objevil černobílý stylizovaný dokumentární film Antona Corbijna s názvem Some Yo Yo Stuff točící se okolo Beefheartovy osoby, ve kterém se mihl i kultovní RETRO: CAPTAIN BEEFHEART

CPT. BEEFHEART

režisér David Lynch. Poctu mu složil i věhlasný rozhlasový DJ John Peel, jehož zásluhou BBC natočila dokumenty Formerly Known as Captain Beefheart a Captain Beefheart – Under Review. John Peel Beefhearta dokonce lišácky tituloval Psychedelický šaman či Největší génius populární hudby, což je přeci jen trochu nadsazené, ale svědčí to o Beefheartově významu pro lidi, kteří měli vždy páru o tom, co se v hudbě děje a kam směřuje. Beefheart byl jeden z umělců, kteří se snažili v hudbě implikovat vizualitu a dokázali zaujmout i jiné než jen hudební publikum. Nebyl to hudebník v pravém slova smyslu, spíš vizionář, který měl pro hudbu stejný význam jako Marcel Duchamp se svými konceptualistickými vtípky pro výtvarné umění.

Beefheartovým nejvěrnějším pokračovatelem a (v dobrém slova smyslu) napodobitelem je obdobně svérázný zpěvák, vagabund s bluesově zemitým vokálem Tom Waits, který se k jeho odkazu vždy hrdě hlásil. Za svou hlavní inspiraci ho považují tak rozdílná tělesa jako Psychic TV, Throbbing Gristle, P.I.L., Sonic Youth, Pixies nebo Red Hot Chili Peppers. Jeho zástavu nesou i Primus, White Stripes, Franz Ferdinand, PJ Harvey nebo raper Buck 65. Z domácích hudebníků se nedá nevzpomenout na celou undergroundovou scénu v čele s Plastic People of the Universe nebo Dunaj, případně další jména brněnské alternativní scény. Všechny oslovila Beefheartova neutuchající odvaha a umanutost postavit se prověřeným hudebním syžetům i za cenu nepochopení a pomluv, síla stále si razit svoji vlastní cestu a v pravou chvíli ji opustit. Kapitán Hovězí srdce byl a je neuchopitelný. Svůj talent a umělecký potenciál nikdy úplně nezaprodal poplatnosti doby, proto mají jeho alba přesah.

Do dneška, i do zítřka.

RETRO: CAPTAIN BEEFHEART

073

misc. B 075 / wilco & andrew bird / daniel prokop 077 / lyrix: wilco / bro 078 / rozhovor: nomeansno / tomáš kejmar 082 / rozhovor: našrot / jiří komínek 086 / san francisco / kateřina kombercová 090 / lidé v neděli vs. fetch! / ondřej kamEnický 092 / psí vojáci / petr wagner 094 / sloupky 099 / backstage

074

hurá, písničky!

PÍSNIČKÁŘI NOVÉHO MILÉNIA VOL.3 TEXT DANIEL PROKOP

Nenechte se zmást letní písničkou Sufjana Stevense. Chicago je chladné město, kde vás překvapí teploty o několik stupňů nižší než ve zbytku amerického Středozápadu. Špičky mrakodrapů se vychylují o decimetry v silném větru od Michiganského jezera, díky němuž se Chicagu říká Windy City. Když odjedete z centra, uvidíte v komercí nezkažených bluesových klubech jako Kingston Mines padesátiletou bábu, která na stratocastera pověšeného přes pupek hraje Hendrixe líp než konzervatoristi. A když se vydáte na špičku obřího mrakodrapu Sears Tower, uvítá vás výstava momentek chicagské historie a kultury. Micheal Jordan v krvavém dresu Bulls, Al Capone s krví na rukou. A jako hudební klenot tady je kapela Jeffa Tweedyho – Wilco.

HUDBA JAKO ÚNIK Z OSAMĚNÍ

Wilco jsou jednou z kapel s výrazným nepoměrem mezi popularitou v USA a v Evropě, i když možná není takový jako u Dave Matthews Bandu nebo The National. Skupina Jeffa Tweedyho v USA vyprodává haly, v Praze se loni organizátoři Stimulu strachovali o zaplnění Archy.

Na bohaté chicagské „indie“ scéně, kde se nosí post-rock i alternativní mnohočlenné kapely, byl Jeff Tweedy vždycky zástupcem jednoduchosti.

Wilco založil v roce 1994 ze zbytků alternativně countryových Uncle Tupelo a už první tři alba získala kapele slušné povědomí. Slávu si vydobyli deskou Yankee Hotel Foxtrot (2002): vrchol Tweedyho písničkářství, které se melodicky blížilo Lennonovi či Youngovi, se tu protnul se schopností smysluplně experimentovat, nabourávat hudbu zvukovými průrvami, které dělaly jednoduchou melodiku nesamozřejmou. Úspěch ale nepřišel zadarmo a Tweedy se musel chovat jako nekompromisní lídr, který pro prosazení své vize neváhá obětovat finanční zisky i přátelství. Už u třetí desky Summerteeth přemluvil vydavatelství, ať prodává dvojalbum za cenu normální desky. Wilco tím údajně přišli až o šest set tisíc dolarů, ale udrželi si fanoušky. Nahrávku klíčového Yankee Hotel Foxtrot nechal Tweedy přemixovat u producenta a písničkáře Jima O’Rourkea. Druhý nejvýraznější člen Wilca Jay Bennett, který měl dosud na produkci monoSERIÁL: PÍSÍČKÁŘI: ANDREW BIRD, WILCO

pol, na protest odešel z kapely. Label Reprise navíc trval na úpravách, aby byla nahrávka přístupnější. Tweedy a zbytek kapely ale neustoupili, album vykoupili a vydali u Nonesuch (paradoxně oba jsou dceřiné labely Warnerů). Reprise si roky rvalo vlasy, protože prodeje Yankee Hotel Foxtrot přesáhly šest set tisíc kusů, ušlapalo kapele cestu k pozdějšímu zisku Grammy a dostalo se do několika žebříčků „best albums ever“. Kvalitě i komerčnímu úspěchu Yankee Hotel Foxtrot se pak už Tweedy a spol. vyrovnali jen na melancholickém a tradičnějším Sky Blue Sky. Jeff Tweedy je z autorů, kteří nedostali do vínku tři a více oktávy, ani bůhvíjakého instrumentálního génia. Sám přiznává, že kytaru zvládá jen natolik, aby dokázal zpřítomnit písničky, které ho napadnou. Umí však skládat jednoduchou hudbu a osobní texty, u nichž se člověk necítí zahanben naivitou a snahou prodat se. V životě si prošel nelehkými obdobími – často v rozhovorech mluví o boji s depresemi, se zdravotními problémy, o závislosti na prášcích. Na fotografiích z koncertů vypadá střídavě vesele i smrtelně unaven. Na tom loňském v Praze například první půldruhou hodinu takřka nepromluvil. Hlas člověka je ale, jak známo, zrcadlením života.

Tweedyho střídavé životní únavě asi děkujeme za skladby jako Radio Cure, Jesus Etc., On and On and On a spoustu dalších, kde se v jeho hlase pere rezignace a melancholie s nadějí a které ho řadí mezi nejlepší písničkáře nového milénia. „Myslím, že umění je hlavně o útěše, bez ohledu na přímý obsah. Má sílu vyvolat v tobě pocit, že nejsi sám. A to je koneckonců to, co chce každý vědět,“ popisuje Tweedy v jednom rozhovoru svůj vztah k hudbě. Jeho vlastní tvorba funguje právě tak.

SKLÁDAT V KAŽDÉM MOMENTU HRANÍ

Z Chicaga by se dal, kromě Tweedyho, vybrat další půltucet zajímavých písničkářů. Jedním z nejoriginálnějších je Andrew Bird. S populárnějšími Wilco vystupoval v roce 2008 jako předskokan a hostující muzikant, ve vlastní tvorbě je ale tenhle famózní houslista, který si sebevědomě sedlá i kytaru a další instrumenty, do značné míry Tweedyho opakem. Hudebně hravé a často přímočaře veselé skladby zní ve srovnání s melancholií Wilca méně osobně.

Andrew Bird se začal učit na housle ve čtyřech letech takzvanou Suzukiho metodou. Ta před-

pokládá, že se všichni rodíme s hudebními schopnosti a stejně jako řeč je můžeme rozvinout zejména do pěti let, pokud jsme obklopeni správnými podněty. Děti hrají často ve skupinách, při různých aktivitách, přehrávají motivy z poslechu. Čtení not je odkládáno na pozdější věk. Učí se nevnímat zvládnutí nástroje jako kompetitivní disciplínu.

Bird si tedy vytvořil vztah k hraní dlouho před obdobím, kdy se kytara stává prostředkem ventilace pubertálních a adolescentních běsů.

A možná právě zde koření hravost, nadhled a neexhibovaná virtuozita – Birdovy hlavní přednosti.

Konzervatoř opustil v roce 1994 už po získání bakalářského titulu a založil kapelu Bowl of Fire. Oceňován kritiky s ní hrál několik let, ale povětšinou po malých klubech pro pár desítek lidí. Zlomové bylo paradoxně jedno vystoupení v roce 2002, kterého se kapela nemohla zúčastnit. Tedy kapela až na Birda, který koncert odehrál sám. Nečekaně velký aplaus publika ho nasměroval na sólovou dráhu. Na té Bird zatím vydal pět alb, která mají rostoucí kvalitu. Nejlepší jsou dvě poslední, Armchair Apocrypha a Noble Beast. Na nich střídavě uslyšíte všechny Birdovy inspirace – klasické písničkářství, starý předválečný jazz a swing, folk a moderní klasiku (od Bartóka k Reichovi). Živě vystupuje Bird ve dvojici s kreativním bubeníkem Martinem Doshem – oba do smyček vrství různé nástroje, vytvářejí polyrytmické obrazce a podbarvují jimi Birdův zpěv. Často na podiu „dodělávají“ ještě nehotové skladby nebo mění ty hotové. „Snažím se hrát skladby každý večer tak, jako by vznikaly právě ten den, v ten moment. Živé hraní je pro mě zábavná věc, nahrávání alb nutné zlo. Vždy se snažím nahrát to tak rychle, abych neměl čas se zastavit a pochybovat,“ vysvětluje Andrew v interview pro server About.com. Nápady na nové skladby si zásadně nezaznamenává, aby je nechal vyvíjet jen ve své hlavě a při koncertech.

V obklopení muzikou, která se často snaží být osudová nebo vymyšlená do posledního detailu, je Birdův malý kreativní svět z Chicaga osvěžující.

075

076 JEFF TWEEDY / WILCO

vzkažte ozvěně, že jsem dávno pryč LYRIX WILCO (USA) TEXT BRO

Texty písniček Wilco se odráží od třech základních konceptů. Jeff Tweedy americkou problematikou ostentativně a strašně rád pohrdá; vedle toho se rád kochá na první pohled nic neříkající lyrikou, která se topí v krásné melancholii; a všechno balí písněmi, které vytáhl z košíku nesmyslně pospojovaných ponožek. Zábavné je i sledovat, které cizí skladby si vybírá pro covery – béčkem čerstvého singlu, ironickou I Love My Label vědomě komunikuje, co ho právě pálí. Ale opatrně, od toho tu nejsme.

The cash machine is blue and green For a hundred in twenties and a small service fee I can spend 3 dollars and 63 cents On diet Coca Cola and unlit cigarettes I wonder why we listen to poets and nobody gives a fuck How hot and sorrowful this machine begs for luck (Ashes of American Flags) Tweedy není s americkou společností, potažmo politikou zrovna dvakrát spokojený, a tak se, kdykoli už o něčem tematicky relevantním začne zpívat, rychle odebírá k otázkám, ve kterých se cítí pohodlněji. Ano, vztahy.

Jsou ovšem výjimky, ve kterých vydrží ostřit až do konce – text Ashes of American Flags se nepodobá textům Conora Obersta z období Desaparecidos jen náhodou. Znechucení konzumem řetězců, stresovým stereotypem denního chleba a úpadkem vztahů je k zalknutí i v případě Wilco: „I would like to salute the ashes of American flags/ And all the falling leaves filling up shopping bags.“ Americké vlajky v plurálu, problém každého dílčího státu jakož i celého národa, a metafora uschlých listů padajících do nákupních tašek jsou jedním ze špendlíků na mapě Illinois: hledá se masový vrah, přihlášky hůlkovým písmem posílejte a tak dál. Tweedy tenhle konkurz zjevně vyhrál a sám vypisuje další kola. (Tady se hodí malá odbočka v podobě paralely s americkými indiány: jihovýchodní LYRIX: WILCO

kmeny jako Zuñi, ale i Hopi, uznávají spiritistický systém tzv. kachinas, tedy okruh duchů, z nichž každý má na starost jeden specifický lidský fenomén, ať už jde o povahové rysy či, předně, nemoci a zkušenosti. Jedinec se členem toho kterého domu kachinas stane, prodělá-li některou z nemocí či zkušeností, a ty je dále oprávněn léčit, resp. předávat.)

I am an American aquarium drinker I assassin down the avenue I’m hiding out in the big city blinkin’ What was I thinkin’ when I let go of you (I Am Trying to Break Your Heart) Je ale mazaný a zkaženou společnost rozvrací osobními vztahy, se kterými si tu ví, jinde neví rady. Piju z tvého akvárka, miluješ mě jako svoje rybičky, ale ve skutečnosti ti stojím za zády. „I’m down on my hands and knees every time the doorbell rings/ I shake like a toothache when I hear myself sing,“ proti mase společnosti se dá těžko postavit; když si pro tebe přijdou, stejně budeš sám: „It’s a war on war/ There’s a war on/ You’re gonna lose/ You have to lose/ You have to learn how to die.“ Rodokaps pro bojovníky s nesmírem většiny. Mezinárodní konflikty a imperialismus („Impossible Germany/ Unlikely Japan,“ pff!), pokud zaběhnu až do tohohle lesa, jsou jedna věc, válka občanská, jakkoli skrytá, věc druhá. Tohle je ale jenom zlomek, který se snad ani nehodí zveličovat. Yankee Hotel Foxtrot. You have failed.

Maybe the sun will shine today The clouds will roll away Maybe I won’t be so afraid I will understand Everything has its plan either way (Either Way) Mnohem působivější je nechat se s Tweedym unášet krajinou, koukat na nebe a cítit se příjemně. Na pozadí vždycky něco probublává, ale to dělá krásu uvěřitelnější, okamžik výjimečnějším; a nakonec, nakonec stejně všechno přebolí: Stázina se dostane Kubovi za ženu, ať už tu válku svést chcete, či ne.

No pak je tu třetí typ, nonsentické skladby.

Pot Kettle Black je z mnohých stran považována za největší hit kapely, textově jde ale jen o změť primárních pocitů a frašek, které Tweedy lépe formuluje v jiných skladbách, kde je podpírá účelněji. Pár otvíracích veršů nemá smysl zmiňovat: jedem na raketě, jsme fakt vysoko, mácháme kouzelnými proutky a z kapes sypeme písničky beze slov. Srsly dude, wtf. Zvláštní je, že čím jsou Wilco hudebně hitovější, tím hůř pracují s textem.

Možná je to běžná praxe, nevím. „I think you have no motive/ I know you have no home,“ se skanduje krásně, tím spíš z kabrioletu se stáhnutou střechou, ale taková jízda je horkotěžko byť samonosná. Návrat domů je nevyhnutelný, ale dá se oddalovat, nejspíš věčně: „Every moment’s a little bit later.“ Wilco nelze upřít smysl pro humor, viz Heavy Metal Drummer, jakkoli může jít o výjimku. Občas prostě neexistuje prostor pro čisté vtípky, ale vzpomínky na mládí, kdy Tweedy s klukama hrával covery Kiss a fascinovaly ho kožená blýskavá kaťata a žárlil na bubeníky, kteří mu vyfoukli každou holku, rozzáří nejeden obličej. Jen kdyby to nezazdil rámcovým veršem: „I miss the innocence I’ve known.“ Doopravdy bojovat stojí víc sil, než kolik jsme ochotni vložit.

I trust no emotion I believe in locomotion That turn to rust as we discuss Though I must have let you down too many times In the dirt And the dust (You Are My Face) „Distance has no way of making love understandable,“ Wilco jsou volky nevolky country, jednou víc do rocku, příště trochu popu, ale melancholie obsažená v písních je odhalí vždycky. Ztracená srdce, chlápek na cestě od osobních proher a všudypřítomný prach bezmoci. Postižení jsme všichni.

Vítejte do domu Tweedyho ducha.

077

nemáte někdo telefon na klímu?

ROZHOVOR NOMEANSNO (CAN) TEXT TOMÁŠ KEJMAR

Mám rád staré věci, stará místa, staré známé.

A i přes to, že rád objevuju nové věci, z těch časem prověřených mám lepší pocit. Nedávno jsem se přestěhoval, což je pro staromilce tlustá čára, ale pořád je to Praha. Nová lokace, ale staré známé město. Nezvyk jako košile, která po vyprání najednou padne trochu jinak.

Dívám se na totéž z nového úhlu a je co objevovat, i když mám pocit, jako bych už tu byl tisíckrát.

Z Břevnova jsou do centra dvě cesty. Jedna vede kolem scenérie jako z Koyaanisqatsi – kráteru stavby tunelu Blanka. Z oblaku zvířeného prachu se zvedají jeřáby, obří rypadla a kolem nich, desítky metrů pod úrovní okolní krajiny, se hemží dělníci. Shora vypadají jako titěrní zmatení mravenci, kteří co nevidět skončí pod pásy strojů. Ani Hieronymus Bosch by tuhle scénu nevymyslel lépe. Na plotu z vlnitého plechu tu apokalyptickou scénu sprejem okomentoval anonymní autor: „It is a sad and beautiful world.“ Pohled doleva, pohled doprava a víte, že má pravdu. Zasloužil by nominaci na Nobelovu cenu za literaturu, v žánru poezie místa.

Druhá cesta vede kolem bývalého klubu V Jelení. Nad vchodem je tužkou napsáno Klub V Jelení 2000-2010. Spolu s dalším místem, kde se konaly skvělé akce, odešla i spousta vzpomínek. Samozřejmě, že koncerty jsou pořád a život jde dál, ale každé takovéhle místo má svoji atmosféru, kterou už nenapodobíte.

Ladronka, Papírna, Milada, V Jelení, všechna ustoupila „vyšším zájmům“, všechna po sobě nechala zející díru tam, kde dříve žila kultura. Stejně jako tunel Blanka nahlodává povrch města, vybírá si honba za zlatem svoji cenu jinde. A na sochu Tychona de Brahe o kousek dál chčije zatoulaný pes.

078

Všechny cesty ale vedou za hudbou a za jednou z nich se vydávám už osm let. NoMeansNo jsou jako staré známé místo, na kterém se potkáte se starými kámoši, kteří pomalu šediví jako kapela sama, a se starými vzpomínkami. Tom Holliston (kytara) a bratři Rob (basa) a John (bicí) Wrightové jsou jako odkaz vlastní generace.

Za poslední dva roky jste vydali dvě číslovaná EP. Máte jich v plánu víc?

Původní plán byl vydat čtyři. Pevně doufáme, že se nám to podaří.

John:

A pak je vydáte souborně jako řadové album?

John: Asi ano, ale teď se snažíme jedno po druhém natočit a vydat. Zatím jsme dali dohromady prvních osm věcí a prodáváme je na USB disku, takže si je můžete pořídit pohromadě v digitální podobě. Přišlo nám, že CD už nikoho nezajímají, a tak jsme se rozhodli, že pro potřeby turné vydáme 12” EP v nákladu 500 kopií, která se budou prodávat jenom na koncertech. Až se vyprodají, uděláme nějakou normálnější reedici. Obě Tour EP jsou totiž na barevném vinylu s přebalem, který má obě strany přední. Reedice bude určená pro obchody s hudbou. A až budou všechna EP venku, vydáme je nejspíš ještě jednou, souborně, v nějakém boxu. Ale u kapel, jako jsme my, se muzika na krámech moc neprodává, takže musíš vymýšlet nové způsoby, jak lidi nadchnout, aby si od tebe něco koupili.

Flash disk, jaké médium příště?

John:

Poštovní holub?

Na vašem fóru někdo navrhoval voskové válečky.

John: (smích) To by sedělo.

Poslední dobou si s deskami dáváte načas.

V osmdesátých vám to trvalo tak rok dva,

a pak se najednou čekalo šest let na All Roads Lead to Ausfahrt a teď čtyři roky na první Tour EP. Tom: Do té rovnice je třeba započítat The Hanson Brothers, protože jsme pravidelně vydávali nahrávky pod tímhle jménem a taky jsme k nim jezdili turné.

John: V roce 2003 vyšlo My Game, takže ten prostoj mezi One a Ausfahrtem nebyl tak dlouhý. Je ale pravda, že po vydání One jsme si vzali, co se NoMeansNo týče, oddechový čas, věnovali se The Hanson Brothers a pár let nic nepsali. Pak jsme se dohodli, že uděláme kompilační CD People’s Choice a odehrajeme k němu co nejvíc koncertů. Ale hráli jsme jen staré věci, neměli nic nového. Až potom jsme začali skládat Ausfahrt, proto nám to trvalo tak dlouho. Takže jsme toho dělali docela dost.

Až na rok 2008, to jsme neodehráli ani jeden koncert, ten rok jsem nedržel v ruce paličky.

Tom: Ten rok vyšlo It’s a Living, ne?

John: Jo, na podzim 2008 vyšel živák The Hanson Brothers a pak jsme k němu jeli turné.

Když jsi rok nehrál na bicí, neměl jsi strach, že z toho vypadneš?

John: Jasně. Když jsme se dohadovali, že zase začneme hrát, říkal jsem si, že jsem hrozně zakrněl.

Tom: Ale vůbec to nebylo poznat.

John: Třicet let hraní nezmizí přes noc. Jako jezdění na kole.

Docela otevřeně si děláte srandu ze svého věku. Je v tom ještě něco jiného než humor?

Není to zároveň podprahová reklama v tom smyslu, že každé turné už může být to poslední?

Tom: (smích) Spíš odezva na to, že si z nás lidi dělají srandu.

Myslíš jako „Už se na to vykašlete, dědci!“ na fotce z přebalu People’s Choice?

John: Jo, ale tahle fotka je už z roku 1994! Takže ROZHOVOR: NOMEANSNO

079

NOMEANSNO

to není nic nového. Staré je nové, nové je staré, ale Old EP je pořád docela nové. Jak člověk stárne, už mu nezbývá tolik věcí, ze kterých si můžete utahovat.

Turné jsou navzdory věku pořád sex, drogy a rock’n’roll?

John: Jo, sex, drogy, rock’n’roll. Možná až na ten sex a drogy.

Tom: Jedno ze tří není špatné skóre, ale dvě ze tří by bylo lepší.

Jsou pro vás turné pořád vzrušující nebo se vám do toho vkrádá rutina?

John: Kdyby nás to nebavilo, jdeme od toho, protože když se na turné nebavíš, opravdu to není žádná sranda. Jasně, občas je to stále stejná písnička, ale to se stává. Když děláte něco třicet let, dřív nebo později vás tenhle pocit nemine. Proto si dáváme pauzy, proto jsem si na rok dal oddech. Vedlejší projekty taky pomáhají. Třeba Tommyho projekt Show Business Giants je něco, na čem jsem se léta podílel a bylo to super odreagování. A pak samozřejmě The Hanson Brothers, kde se zaměřujeme na úplně odlišný typ muziky. Jde o to udržet si čistou hlavu.

Když mluvíme o vedlejšácích, Tome, tobě měla loni vyjít sólovka, už je venku?

Tom: Je nahraná, chystám se ji smíchat, až se dostanu domů. Mělo to být loni, ale stávají se věci, se kterými neuděláš nic. Kamarád, se kterým jsem dával něco z toho dohromady, měl zdravotní problémy, takže jsme s tím moc nespěchali. Design obalu je hotový, na to jsem si někoho najal, brzy to bude.

Všiml jsem si, že nemáte moc rádi, když vám lidi lezou na podium, včetně stage divingu. Špatné zkušenosti?

John: Stage diving je v pohodě. Horší je, když ti tam někdo překáží, to je akorát k nasrání. Je v pořádku, když někdo vyleze a rovnou skočí do davu. Pozitivní energie koncertu jen prospívá. Problém nastává v momentě, kdy se lidi chtějí stát součástí koncertu a stanou se z nich roztleskávačky, co shazují mikrofony a vykopávají kabely. Je to rušivé, protože když hrajeme, pekelně se soustředíme. A když někdo přijde a málem vám vleze na záda, jenom vás to vyruší a uděláte chybu. Muzikanti jsou na podiu ve vlastním světě. Jako kdybych celé interview dělal tohle. (mává mi rukou před obličejem) Taky by ti nevadilo, že to dělám, že ne? V Barceloně, před pár týdny, jsme zažili pár zběsilých sko080

kanů, něco takového jsem už dlouho neviděl. Žádné poflakování, žádné tanečky. Říká se, že při natáčení nových EP jste experimentovali s jiným způsobem skládání hudby. Jak se to podepsalo na výsledku?

John: Robbie si pořídil Pro Tools. Nové metody

ho hodně zajímají, protože poslouchá dubstep a elektroniku. A když teď psal písničky pro Tour EP, programoval i bicí. Protože ale není bubeník, vymýšlel hodně divné věci. Nebo ne nutně divné, ale má trochu jiný přístup. Já bych třeba některé z rytmů nevybral, ale když se je potom učím a snažím se, abych se jim co možná nejvíc přiblížil, je to osvěžující. Je to nový přístup, nutí tě přemýšlet.

Přijde mi, že na posledních nahrávkách je čím dál méně kytar.

Tom: Víc si vybírám místa, kde a co hrát. Stejně už všichni slyšeli všechna kytarová sóla, co lze vymyslet, takže přibarvování a doprovod fungují líp. Je sice příjemné poslechnout si, že někdo umí dobře zahrát na nástroj, ale zjišťuju, že mě nudí, když si pustím album s dvanácti písničkami a u každé jsem schopný říct: „A teď přijde kytarové sólo.“ A ono přijde.

John: Ausfahrt je na druhou stranu hodně kytarové album. U nových věcí jsme šli trochu jinou cestou.

Tom: Jo, je to mnohem vzdušnější.

Máte tuny materiálu. Podle čeho vybíráte, co budete hrát naživo?

Tom: Většinou nehrajeme na stejném místě víc jak jednou za rok a půl nebo dva, takže stačí, když to, co hrajeme, jednou za šest až osm měsíců proházíme. Poslední set se nám povedlo postavit tak, že skutečně funguje, dobře sype. Držíme se ho už víc jak tři turné, ale pořád jsou tam místa, kde si můžeme vyhrát s aranžmá a pořadím. Nikdy to nemáme naprosto pevné. Osobně jsem rád, když se podaří nějaká dobrá směska starých a nových věcí, protože spousta lidí chce slyšet konkrétní písničky. A nechodí na nás jen lidi, kteří nás už viděli, ale i děcka, kterým je osmnáct a zrovna dostaly do ruky Wrong nebo The Worldhood of the World, a rády by z nich něco slyšeli. A pak si lidi samozřejmě řeknou, co chtějí slyšet. Když na vás každý večer křičí čtyřicet nebo padesát lidí, že chtějí nějakou písničku, asi byste ji měli hrát. I když nechceme jezdit a hrát jen největší hity.

John: Prověřit nové věci na turné je o dost těžší, když chcete vydávat každý rok novou des-

ku a všichni od vás chtějí slyšet jen staré věci.

Navíc písničky se vyvíjí a žádná není hotová, dokud se neusadí živým hraním.

Trošku z jiného soudku, Johne, ty vaříš vlastní pivo. Jak ses k tomu dostal?

John: První pivo, které jsem kdy uvařil, vzniklo u Toma doma. Bylo to někdy v roce 90 nebo 91, vrátili jsme se zrovna z turné po Evropě, kde jsme si samozřejmě užívali nejrůznější piva, která se tam vaří. Dodneška si živě pamatuju svůj první Staropramen, když jsme v roce 91 hráli poprvé v Praze. V Kanadě není pivo takhle dobré. Komerční pivovary většinou stojí za prd a když si chcete koupit něco z dovozu, nedoplatíte se. Tak jsem si jednoho dne řekl: „Kašlu na to, naučím se to vařit sám, nebudu z toho platit daně a uvařím si přesně to, co chci pít.“ Pár let mi ale trvalo, než jsem to vychytal.

Nějaké vzorky?

John: Bohužel to nejde moc posílat.

Tom: A navíc v Kanadě jsou přísné zákony, co se exportu alkoholu týče.

John: Tak poslat láhev bych mohl, ale nebyla by k pití, než by došla. Vařím nefiltrované a nepasterizované pivo a to holt nepřevezete.

Každopádně si nedovedu vysvětlit, proč by se někdo obtěžoval vařit si vlastní pivo tady, když máte tak dobré a levné značky.

Jak ovlivnilo sdílení muziky na internetu váš způsob fungování?

John: Rozhodně to změnilo způsob, jakým hudební průmysl funguje. Nás to na jednu stranu nezasáhlo, protože jsme se nikdy nespoléhali na peníze z prodeje desek. Bylo sice příjemné dostat třeba tisíc dolarů za rok, ale byl to spíš jen bonus. Na druhou stranu dneska se každá kapela, včetně jejich příbuzenstva a vnoučat, snaží vydělat peníze koncertováním, protože desky už se neprodávají. Koncertuje a jezdí turné příliš mnoho kapel, protože všichni ti starý páprdové nemůžou sedět doma a spoléhat na tantiémy. Takže se musí zvednout a zkusit se znovu prodat. Díky tomu se stupňuje tlak na pořadatele a promotéry.

Máte pocit, že publikum ztrácí zájem, že je přehlcené? Konkrétně u vašich koncertů se zdá, že rok od roku řídne.

To má na svědomí hodně faktorů. Stárneme a naše publikum taky. K mladším lidem se naše muzika nedostává tolik jako dříve, nabídka kapel je strašně široká. Navíc člověk dneska každý dolar vynaložený na zábavu

John:

ROZHOVOR: NOMEANSNO

ALOIS NEBEL (FILM)

dvakrát převrátí v ruce. Spojené státy jsou v recesi nebo možná depresi. Je to tam tak zlé, že ti, co si mohli dovolit jít na čtyři koncerty měsíčně, dají stěží jeden. A pokud si nevyberou ten váš, máte smůlu. Lidi ve Státech jsou na tom finančně vážně špatně.

Tom: A jak nemají peníze nazbyt, nekupují trička, desky atd. Před půl rokem jsme hráli v Kansas City a přišlo asi sto lidí. Promotér byl štěstím bez sebe. Říkal, že Gary Numan hrál v tom samém klubu a přišlo asi tři sta, zatímco před pěti lety hrál Numan v hale pro dva tisíce lidí.

Tam teď asi moc hrát nejezdíte, co?

John: Ale ano, loni v říjnu jsme tam hráli pár koncertů. Je ale hrozně těžké vydělat tam nějaké peníze.

Tom: Nejspíš tam ještě párkrát hrát budeme, ale nepředpokládám, že to bude lepší. Lidi se snaží, ale když vyděláváš tři tisíce dolarů měsíčně a z toho musíš dát pět nebo šest set na to, aby sis zajistil základní zdravotní péči, je to přesně těch pět nebo šest stovek, co ti chybí na kulturu.

Spojené státy jsou postavené na zábavním průmyslu, ale ten trpí. Situace není růžová.

John: Navíc neustále rostou náklady na přepravu. Evropy se to tolik netýká, ale v USA a Kanadě nepředstavitelně vzrostla cena nafty.

Už jen náklady na to, abyste mohli jezdit turné, se o dost zvýšily.

Tom: Neberte to jako konec světa. Američani jsou národ plný protikladů, takže je tam těžké dosáhnout nějakého hmatatelného výsledku.

Třeba aféra kolem Baracka Obamy, který musel doložit svůj rodný list, aby dokázal, že se skutečně narodil ve Spojených státech, je úplně scestná v době, kdy musíte zaplatit padesát tisíc dolarů, když si vaše dítě zlomí nohu a zůstane týden v nemocnici. Zdá se, že priority jsou nastavené jinak a to, jestli se Obama narodil v USA, nebo ne, je prostě větší problém.

Americká střední třída se zoufale potřebuje bavit, aby utekla před vlastními problémy a depresemi. Jdou do baru, do kina a tenhle trend sílí. Nesnaží se problém vyřešit, ale obejít ho, a místo ceny zdravotní péče je zajímá, kolik kilo přibrala prezidentova žena.

Poněkud depresivní konec rozhovoru.

Neřekl bych, že je to depresivní. Pořád jsme tady, pořád hrajeme a lidi stále chodí na koncerty. Za to díky všem.

Tom: Znáte spisovatele Ivana Klímu? Nevíte, jestli ještě žije v Praze?

John:

Nemohli byste mi na něj sehnat kontakt?

ROZHOVOR: NOMEANSNO

081

082 NAŠROT / HRABOŠ

líní, laxní, legendární

ROZHOVOR NAŠROT TEXT JIŘÍ KOMÍNEK

S havlíčkobrodským HC/crossoverem Našrot to nebylo nikdy jednoduché. Na jedné straně věčně zmaštění průseráři známí svou leností, laxním přístupem ke hraní, kašláním na fanoušky a trpící naprostým organizačním chaosem a anarchií. Nedohrát koncert nebo na něj vůbec nedorazit? Obvyklejší než výhra bří Pospíšilů na MS v kolové, o jejich opileckých tazích se dodnes vyprávějí historky.

Na druhé straně zavrženíhodní „komerční“ šmejdi, kteří vydávali u mamutích labelů typu Monitor a Popron. Jenže – pokud už měli našlápnuto prosadit se, ukázali se jako naprostá mediální škodná a marketingové nuly, přičemž dokázali zazdít i vcelku kvalitní desky. Píárovým pracovníkům gramofirem se z nich ježily vlasy, protože nikdo netušil, co provedou a do jakého průšvihu se zase namočí. Tisíckrát byli pohřbeni a odepisováni a existuje mnohem víc lidí, kteří je nesnáší, než těch, kteří jsou jejich fanoušky – viz druhá věta. Přesto všechno na scéně působí už třiadvacet let. Ta výdrž je obdivuhodná a inspirovala hudebního publicistu Radka Diestlera k napsání knihy, která dostala název Totálně Našrot aneb Příběh naší nejlepší neperspektivní kapely. Je tohle vhodná příležitost oslovit frontmana skupiny Petra „Hraboše“ Hrabalika?

Kdy jste poprvé začali uvažovat o tom, že by vznikla kniha o historii Našrot?

To bylo někdy v roce 2007 – o rok později jsme měli mít výročí 20 let existence, tož ROZHOVOR: NAŠROT

jsem si tak říkal, že by to nebyl špatný dárek.

A měl jsem i vytipovaného člověka, který by připadal v úvahu celé to spáchat. Jenomže hudební publicista, historik a můj kamarád Radek Diestler byl v té době zaneprázdněn sepisováním jiných textů a my jako Našrot jsme se zase soustředili na natočení alba Rag(e)time, takže jsme tenhle nápad s knihou pustili k ledu.

A kdy se podařilo celou tu věc s knihou realizovat?

Podruhé a silněji zahřmělo v půli roku 2009, když jsme s Carlosem Palomitou sestříhali záznam našeho výročního koncertu v Praze.

Tehdy bylo jasné, že vydat tohle live DVD samostatně je nesmysl, ale jako příloha knihy by to bylo ideální. Jenže Radek v té době sepisoval rozšířené vydání biografie Tří sester, takže opět neměl čas. Avšak poté, co práci dokončil, kývl i na Našrot. Přes rok 2010 jsme dávali dohromady podklady a můžu říct, že vydolovat z chatrných pamětí hudebníků nějaké vzpomínky byl úkol takřka nadlidský. Nicméně nakonec to z nás Radek dostal a knihu sepsal.

Jaké časové rozpětí obsahuje?

Historii Našrotu, tedy léta 1988-2010, a v první kapitole se ještě vrací ke kořenům kapely – lokálnímu havlíčkobrodskému undergroundu a jeho souborům Maama, Gumovej Knedlík a Křečový Žíly. Posledně jmenovaný „freak-out“ byl nejdůležitější, protože se v něm sešla většina pozdějších členů Našrotu. A okolo něj se také v letech 1984-85 zorganizovalo několik androšských

akcí, na které přijížděli lidi z celé republiky, z čehož byli místní fízlové pochopitelně jurodiví.

Pohybovat se tehdy v undergroundu asi nebylo jednoduché.

Být underground na malém městě, to už samo o sobě zajišťuje život v permanentním průseru – což máničky nebo punks z jiných menších měst potvrdí. Zároveň to byla i radost z objevování jiné hudby, literatury a umění vůbec. Jinde než v undergroundu bych se v 80. letech těžko seznámil s díly Klímy, Bondyho, Havla, ale taky Bukowského, Learyho nebo Tolkiena. Těžko bych poslouchal kapely hnutí R.I.O. nebo sanfranciský underground. A nikdy bych nezhlédl na videích Blade Runnera, Brazil, Woodstock a The Wall. Underground prostě bojoval o možnost urvat si pro sebe kousek svobody ze světa tam za ostnatým drátem. Platil za to věčným opruzováním ze strany orgánů Moci – problémy ve škole a v práci, výslechy a mnohdy i kriminálem. A z toho plynoucími psychickými a zdravotními potížemi.

Litoval jsi někdy, že ses pohyboval mezi „vyvrhely společnosti“?

Nikdy. Obohatilo mě to. Pocit vnitřní svobody byl omamný a nepodplatitelný.

Když se podíváš na dnešní českou společnost – vidíš v ní nějakou paralelu s minulostí?

Myslím, že tenhle stát ke svobodě přišel příliš lacino, sametově, a proto dneska vůbec nikdo neví, co svoboda znamená – že je to

083

odpovědnost a pokora. Pro spoustu idiotů je to jen nesmyslné drancování všeho a všech pro svůj vlastní prospěch. Pokud nepřijdete na to, co svoboda znamená, pak logicky dojde k tomu, že se v určitých – a zdůrazňuji v určitých – aspektech režimy nijak nemění. Změní se jen ideologické fangle: dřív se ničilo a drancovalo ve jménu Lenina a jediné nehynoucí strany, teď zas ve jménu Hayeka a Friedmana a jejich jediného a nehynoucího (a toho správného) kapitalismu.

Výsledkem je pak rádoby demokratický, totálně zkorumpovaný systém, který povyšuje aroganci, opilost Mocí, nabubřelost, agresi, fízlování, nulovou zodpovědnost a tedy zbabělost na piedestal běžného chování. Krádež státního majetku je legitimním zdrojem obživy a lhaní – jak jsme se dozvěděli od mistra kličkování v politbyznysu, nyní ministra – běžnou a nyní dokonce oficiální výbavou člena vlády. Ani se nedivím, že to všem nenažraným šmejdům vychází, protože společnost je tím cynismem už tak otupělá, unavená a pasivní, že bude jen mlčky skřípat zuby nebo nadávat v hospodě. Jako za minulého režimu. Je zmatená, nejistá a zmámená cingrlátky nepodstatností. Ta už do ulic nevyrazí. Prohrálo se.

Myslíš, že se to nezmění?

Těžko. Technologové moci už to ovládli. Pokud má přijít nějaká změna, musí to být impuls zvenčí.

Kniha kromě koncertního DVD má ještě jednu a pro tvrdou skupinu dost netradiční přílohu – CD Našrot Unplugged. Jak k tomuhle došlo?

Náš manažer Cecek přišel s tím, že spřízněná kapela Nonsense z VelMezu pořádá každé léto festival Bezproudoff, na kterém tvrdé kapely přehrávají svůj repertoár poloakusticky, tzv. unplugged. A že nás tam chtějí. Vím, že když ten návrh padl, byli jsme už dost podroušení, takže jsme mu to odkývali, jako že jo, jasně, levou zadní, a na vše vzápětí zapomněli. Když jsme pak společně hráli s Nonsense cca půl roku před zmíněným fesťákem a oni nám ho znovu připomněli, zjistili jsme, že jde do tuhého. Okamžitě jsme si začali kupovat elektro-akustický kytary, basák kontrabas, bubeník paličky ze špejlí – a začali vybírat repertoár a zkoušet. Mezitím jsem objevil vydavatele knihy Petra „Žvatlu“ Novotného, našeho bývalého spoluhráče z under084

groundový skupiny Křečový Žíly, který má dnes nakladatelství Petrkov. A ten po čase pojal myšlenku, že by se měl natočit i ten unplugged program a vložit do spisku jako druhá příloha.

Program „bez proudu“ se většinou natáčí koncertně, což ale není váš případ.

My jsme ty unplugged vystoupení vůbec neměli nasmlouvané, protože původně mělo jít jen o ten festival. Pak se sice podařilo sehnat asi tři kšefty, jenomže časově už to bylo v háji – první deadline knihy měl být v říjnu 2010. Tak jsme narychlo objednali studio a začali točit. Když nám pak Žvatla sdělil, že termín vydání knihy posunuje na březen 2011, písničky už byly nahraný.

CD obsahuje i dva novinkové songy, podle mě diametrálně odlišné. Night in Lhasa je vcelku akceptovatelná…

Night in Lhasa vznikla v březnu 2008 jako reflexe protičínských bouří v hlavním městě Tibetu. My jsme žili ve státě okupovaném Rusy přes dvacet let, Tibeťané tam mají Číňany nakvartýrované šedesát let, a jelikož se jedná o Asii, kde lidský život nemá valnou cenu, je jasný, o kolik je tam situace horší.

V zemi už roky probíhá kulturně-sociální a politická genocida – do pár desítek let budou moci Tibeťané žít jen v exilu a hlavní město budou znát jen z fotek nebo dobových dokumentů. Čína Tibet nikdy nepustí, už proto, že se jedná o největší zásobárnu pitné vody na světě.

Ale Windy Day, to je fakt příšerný sladkobolný ploužák…

Windy Day… tady byla sladkobolnost účelem, však má taky song podtitul „pomalá patetická píseň páchnoucí kýčem“. Kluci z kapely ji nazvali „fucking country“. Melodie podbízivá – i když se jedná o „unplugged“, neodolal jsem vrazit tam patetické klávesy – a v srdcervoucím textu jsou nasekané všechny klišé, co existujou (včetně the sky is grey). Jde o parodii na typ ploužáků z tzv. většinových rádií, pokus o vlastní definici kýče. Někde už jsem říkal, že natočit tohle někdo v Americe v té jejich milionové produkci, má Grammy jistou.

Když se vrátím k Našrotu a jeho textům, které z valné většiny píšeš ty, vždycky jsem tam zaznamenával buď sociální kritiku, nebo deprese, ale parodii a černý humor

jen zřídkakdy. Což mě u tebe, jako pisatele humorných knížek, docela překvapuje.

On je trochu rozdíl psát prozaický útvar a pak písňové texty, notabene v angličtině, když v ní navíc nejsem moc vzdělán. Co se týče prózy, já jsem vždycky měl rád humorný věci, v dětství povídky Šimka a Grossmanna nebo knížky Marka Twaina a Richmal Cromptonové. Později samozřejmě Cimrmany a Hrabala, Vonneguta, Bukowského, Monty Pythony, Douglase Adamse nebo Pratchetta. Tohle všechno se nahromadilo, když jsem začal psát knížky z prostředí vinárny U Sudu. Bavilo mě a baví vymýšlet si neuvěřitelný až absurdní situace a hlavní hrdiny v nich pořádně vymáchat. Navíc čeština je bezvadný jazyk, jde si s ní nádherně hrát.

Písňový text je jiné sdělení –příběh nebo atmosféru okamžiku musíš nacpat do pár slok a krátkého času. Takže to musí být mnohem hutnější, je třeba využívat sloganů. A silnější exprese, protože se tu pracuje s dalšími prvky – rytmem a melodií. Je nutné, aby to nějakým způsobem spolu konvenovalo.

Jsi známý tím, že se zajímáš o rockovou historii, pracoval jsi na televizním seriálu Bigbít a textově vytvářel jeho webovou podobu. Pak celá věc usnula. Bude se se stránkami Bigbítu ještě něco dít?

Problém byl v tom, že se jednalo o dlouhodobý projekt, což v době, kdy všichni chtějí všechno hned, okamžitě ztrácí atraktivitu.

A samozřejmě finanční podporu. Mezitím jsem si do šuplíku začal psát Stručné dějiny světového rocku (a popu) XX. století s tím, že to s tou českou verzí někdy v budoucnu propojím. Nakonec mě to chytlo natolik, že jsem se tomu ve svém volnu věnoval hodně a rád. Asi před dvěma roky se na projekt sehnalo víc peněz, vymyslel se redakční systém, který funguje, takže to opět jede. V nejbližší době by se to mělo objevit na webu ČT. Světový Bigbít je víceméně kompletní, ten československý se bude postupně doplňovat.

A ještě k Našrotu. Akustické hraní vás podle knihy nakoplo. Můžeme čekat přerod ve folkrockovou skupinu?

Budeme dělat koncerty „unplugged“ i elektrické. Možná na dalších nahrávkách akustické nástroje využijeme, ale s folk rockem bych to neviděl tak dramaticky.

Přece jenom máme radši ten hluk.

ROZHOVOR: NAŠROT

V PŘÍŠTÍCH ČÍSLECH: TOM WAITS

Akce!

Předplatné tří čísel FULL MOONu za 200 Kč!

A navíc. Předplatitelé budou moci využít nabídky na rok 2012, kdy vám bude dvanáct čísel Full Moonu chodit do schránky za výjimečnou cenu.

Ideální dárek pro sebe i ostatní!

Pište na chci@fullmoonmagazine.cz Akce platí pouze na tři poslední čísla v roce 2011, do 7. října.

Full Moon Vám dá!

085

TEXT KATEŘINA KOMBERCOVÁ

Frisco si dnes sice hraje na „slušňáka“, ale nálepku jednoho z nejliberálnějších měst USA už mu nikdo neodpáře. Kdysi Mekka undergroundové hudební scény, hippies nebo beatniků se dnes jeví jako velmi spořádané, moderní a uklizené město. Dotcom boom a technologické inovace – tak by se dala popsat atmosféra Frisca a severní Kalifornie. I když společenská hnutí se dnes odehrávají spíš na sociálních sítích jako je facebook, twitter a youtube, v San Franciscu je stále cítit esence streetové nekonvenčnosti a volnosti, a to díky kulturní rozmanitosti, která tam je. Stejně jako pestrobarevný psychedelický obrázek, Frisco nabízí duševní zážitek stimulující smysly. Mix kultur dodává městu jedinečný ráz, který se odráží nejen v gastronomii, ale také v hudbě, módě a celkovém stylu života.

BE SURE TO WEAR SOME FLOWERS IN YOUR HAIR

Píše se rok 1967 a začíná léto lásky. Kultovní song San Francisco z dílny Johna Phillipse a zpěvníku Scotta McKenzieho se stal oficiální hymnou hnutí hippies. Šedesátá léta přinesla psychedelickou hudební smršť, oslavovala hippies a byla symbolem společenské tolerance.

Všechno bylo „free“. Monterey International Pop Festival se konal téhož roku v kalifornském Monterey a vrcholem bylo Summer of Love.

Všichni účinkující vystupovali zdarma, výtěžek šel na charitu, vstup jeden dolar. Festival navštívilo dvě stě tisíc fanoušků, podium patřilo rockerům: Jefferson Airplane, Grace Slick, The Who, Canned Heat nebo Kozmic Blues Band charismatické Janis Joplin. Kytarový mág Jimi Hendrix pak na závěr vystoupení symbolicky zapálil svoji kytaru.

V pozdních 60. letech se stalo San Francisco a čtvrť Haight-Ashbury kontrakulturním centrem a kapely jako Jefferson Airplane, Loading Zone, Quicksilver Messenger Service, Country Joe, The Fish, Santana, The Charlatans, Big Brother nebo The Grateful Dead pomohly nastartovat blues/folkrockovou scénu. Další bandy jako Moby Grape a Flamin’ Groovies využívaly zvuku ovlivněného country, zatímco Cold Blood do svého hudebního výrazu začlenili R&B a chlapíci z Orkustry zase hráli jakousi volnou psychedelii. Z těchto kapel se nejdéle 086

udrželi Grateful Dead. Pod vedením Jerryho Garcii nahrávali a koncertovali po několik desetiletí a stali se součástí fenoménu tzv. jam bands, experimentovali s širokou škálou folkové hudby, country a bluegrassu.

LET’S GO PSYCHEDELIC!

Rozšiř si mysl! Zažij dobrodružství jako Alenka v říši divů... Kreativní nevázanost vyvolaná halucinacemi a osvobozená od zdánlivě obyčejných pout. Enigmatický text songu White Rabbit od Jefferson Airplane je sice o imaginativním světě, ale díky halucinogenním experimentům se stal pro mnohé návštěvníky festivalu realitou.

Zatímco Charlatans šmrdlali lehký psychedelický folk rock s country nádechem, Jefferson Airplane, kde působila zpěvačka Grace Slick, se stali hudebním superlativem pro hippiesáky. Jejich skladby Somebody to Love a zejména White Rabbit považujeme za základní kameny šedesátkového rocku. Jeffersonovci patřili společně s Grateful Dead k hlavním ideologům sanfranciského rocku. Byli známí jako obhájci drogové kultury a stejně jako třeba Country Joe protestovali proti válce ve Vietnamu (skladby Volunteers a We Can Be Together, 1969). Nejlepším albem skupiny je Surrealistic Pillow (1967).

Prvky psychedelie a blues se objevovaly i v tvorbě další kapely ze San Francisca – Moby Grape, vedené zpěvákem a kytaristou Skipem Spencem (někdejším členem Jeffersonovců), jejichž ceněnými alby jsou Moby Grape (1967) a Wow (1968). Z inspirace Jefferson Airplane vycházeli i It’s a Beautiful Day houslisty Davida LaFlammeho, po níž zbyl solidní eponym (1968, s hitem White Bird) a Marrying Maiden (1970, hit Don and Dewey).

Mezi hippiesáky byli jednou z nejoblíbenějších kapel Quicksilver Messenger Service. I když nebyli tak komerčně úspěšní jako Jefferson Airplane nebo Grateful Dead, byli považováni za významného aktéra na psychedelické scéně.

Unikátní byli v tom, že používali jazzové a klasické prvky a kombinovali je s folkem. Sound, který produkovali, je typickým příkladem tamního acid rocku. Bohužel kapela trpěla častými personálními změnami, způsobenými životním stylem členů (drogy, vězení atd.).

SF POSTER

frisco je hip Komerčně nejúspěšnější kapelou se stali Grateful Dead ze sanfranciské zátoky, které místní říkají Bay Area, v čele s charismatickým kytaristou a zpěvákem Jerrym „Captain Trips“ Garciou. Deads hráli podivný rock střihnutý folkem, blues, reggae, space rockem, bluegrassem a country, který se vyznačoval dlouhými improvizacemi. Svébytný psychedelický sound z nich udělal „the pioneering Godfathers of the jam band world“, kapela skončila na 57. místě v žebříčku „nejlepší umělci všech dob“ časopisu Rolling Stone. Jejich vůbec první velké vystoupení se konalo na akci Manta-Rock Dance v Avalon Ballroom, kde vystoupili po boku Bhaktivédánty Svámího (zakladatele Haré Krišna), basníka a beatnika Allena Ginsberga nebo kapel Moby Grape a Big Brother and the Holding Company.

Posledně jmenovaní byli vůbec zajímavou partou, zejména poté, co se k nim přidala „bílá rock’n’rollová královna“ Janis Joplin.

Tato texaská zpěvačka, považovaná za „královnu psychedelického soulu“, se proslavila nenapodobitelně syrovým, nakřáplým hlasem a excentrickým vystupováním. Její život byl natolik divoký, že ve věku sedmadvaceti let zemřela. Fenomén Joplin byl několikrát zfilmovaný, nedávno se dokonce konala světová premiéra muzikálu One Night with Janis Joplin, oslavujícího její život.

IT ALL BEGUN IN THE MATRIX

Psychedelická éra začala kolem roku 1965, kdy byl otevřen první folkový klub v San Franciscu The Matrix. Na otvíracím večírku zahrála tenkrát úplně nová, neznámá skupina Jefferson Airplane, která se poté stala „house bandem“ Matrixu. Legendární undergroundový klub, který stojí na 3138 Fillmore Street v nóbl čtvrti Marina a dnes funguje spíš jako tuctový klub s komerční hudbou, byl tenkrát oblíbeným místem gonzo žurnalisty Huntera S. Thompsona, editora Rolling Stone, časopisu taktéž založeného v bláznivém Friscu.

Na počátku sedmdesátek se objevil rockový kytarista Carlos Santana se svou kapelou. Jako přistěhovalec z Mexika se s rodiči usadil v latinskoamerické čtvrti Mission, kam taky chodil na střední školu. Mission, která je plná „latinos a chicanos“, je proslulá největší koncentrací strePROFIL: SAN FRANCISCO

087

Santana představil naprosto nový žánr – latin rock, kombinaci rocku, salsy, funku a jazzu.

Zvuk skupiny vycházel z melodických a bluesových tónů kytary a latinskoamerických a afrických rytmů bicích (timbales a kongo), které nebyly pro rock typické.

V polovině osmdesátých let zažila sanfranciská zátoka hardcoreový boom, a to díky kapele Fang. V Berkeley došlo k zajímavé fúzi mezi heavy a thrash metalem (Possessed, Faith No More, Metallica). Koncem osmdesátek získávaly na popularitě styly hardcore, pop punk a ska punk a punkrocková kapela Green Day z East Bay, která byla původně součástí punkového nezávislého projektu Gilman (neziskový hudební klub v Berkeley, který se řídí principem do it yourself), to dotáhla hodně daleko.

Prodala přes šedesát pět milionů desek a byla oceněná pěti Grammy. I když se punkrocková scéna soustřeďovala převážně v L.A., kde hrály kultovní skupiny The Screamers, The Germs, The Weirdos, The Dils nebo The Bags and X, ve Friscu se v devadesátkách začali prodírat do popředí kapely Crime a The Nuns. Nejvýznamnější hardcoreovou bandou však byli Dead Kennedys s frontmanen Jello Biafrou, který byl respektovaným společenským aktivistou.

Hiphopové a rapové začátky na západním pobřeží USA se spojují se založením produkční skupiny Uncle Jamm’s Army v roce 1978, která se inspirovala Princem, Kraftwerk nebo Parliament Funcadelic. Na rapové scéně se etablovali Rappers Rapp Records, jejichž prvním singlem byl Gigolo Rapp (duo Disco Daddy & Captain Rapp). Tahle funková bomba se stala rapovou klasikou v Bay Area a na rádiu Bad Times se hraje dodnes. Mezi oldschoolery se počítají DJ Flash a King MC, kteří měli hity State of Shock Rapp a Erotic City Rapp. Ten druhý se pak stal i funkovým hitem Prince, když „make love not war Erotic City come alive“ s explicitním sexuálním textem vyšel na b-straně desky Let’s Go Crazy (1984).

088

Ice-T. Jsou tady pozdní osmdesátky! A v Kalifornii se začíná formovat hardcore hip hop. 6 in the Mornin’ – tak se jmenoval vůbec první track gangsta rapu na West Coast. Tomuhle druhu taneční hudby se říkalo electro hop. Jeho představiteli byli Dr. Dre nebo Ice Cube, kteří společně vydali album Straight Outta Compton. Gangsta rap, který byl typický hlavně pro San Francisco, Oakland, Vallejo, Sacramento, Richmond, East Palo Alto, Berkeley, Los Angeles, Compton a Inglewood, se díky Dr. Dremu dostal do mainstreamového proudu.

Get hyphy! Bláznivé chovaní a party atmosféra, excentrický tanec, flámování skoro jako v šedesátých, ale tak trochu jinak. Hyphy bylo v devadesátých letech „hip“ neboli „in“. Tento styl vděčí za svůj vznik raperům a trendsetterům Macovi Dremu a Keaku Da Sneakovi z Oaklandu, kteří ho poprvé použili v roce 1994. Zatímco se hudební směr hyphy teprve nedávno objevil v americké mainstreamové hudbě, v zátoce se jedná o dlouhodobou hudební záležitost, za jejíž ekvivalent se dá považovat G-funk, typický pro L.A. Hyphy má velice originální slang: breezy – a fly girl, Califoolya – California, dummy gone – heavily intoxicated from Patron tequila mixed with Hyphy Juice (an energy drink), giggin’ – to go dumb & dance crazy, gouda – money. A co vlastně hyphy znamená? „Hyperactive and highly reactionary, a style of uptempo club music indigenous to the Bay Area.“ Oakland, neboli fabrika na West Coast hopery a gangsta rapery jako jsou hvězdní MacDre nebo Keak da Sneak, byl vždycky tak trochu víc „black“ než Frisco, když to řeknu politicky nepříliš korektně. Město v sanfranciském zálivu má pouze kolem čtyř set tisíc obyvatel, ale může se chlubit největší koncentrací umělců na obyvatele ve Spojených státech. Od 60. let až do roku 2000 byl Oakland především centrem afroamerické komunity, která pak díky gentrifikaci začala značně klesat. V osmdesátkách tvořila asi 47% obyvatel, což se dodnes odráží v duchu města.

Z Oaklandu je rovněž známá rapová legenda Too Short, vlastním jménem Todd Anthony Shaw, který začal kariéru už v šestnácti letech v East Oaklandu songem Don’t Stop Rappin’ (1985). Na turné jezdí tenhle už starší freak dodnes, nedávno si zarapoval v songu On My Level od Wize Khalify a taky na albu Snoop Dogga. Spolupracoval s legendami jako Tupac Shakur, The Notorious B.I.G., Jay-Z, Jermaine

Dupri, E-40, Lil’ Jon nebo Scarface. A i když rapová scéna byla tak trochu doménou Oaklandu, Frisco ani v tomto žánru neabsentuje, tehdejší kriminalita v centru města byla mocnou inspirací. Město se může chlubit působivou hiphopovou scénou se jmény jako Rappin’ 4-Tay, RBL Posse, Andre Nickatina, JT the Bigga Figga, Cougnut a další. Ve Friscu taky žila světová legenda rapu 2Pac (Tupac Shakur).

HIPSTERS NOW

Začátkem devadesátek se na scéně objevil jiný žánr. Umírněnější, melancholický, intimní – alternativní rock zvaný indie. Jedna taková alternativní parta ze Stocktonu si říká Pavement a prominentní hudební kritici Robert Christgau a Stephen Thomas Erlewine je dokonce označili za nejlepší kapelu devadesátek. O indie rock se začala zajímat především subkulturní skupina mladých lidí, která v posledních letech získala na enormní popularitě. Jsou to hipsters – hipstři. Hipsterism vychází z hnutí hippiesáků a beatniků, všech těch alternativních nekonformistů 60. let, kteří podobně jako hipsteři opovrhovali konzumním stylem života.

Nejen že hipsteři vypadají hip, oni i žijou hip – poslouchají alternativní hudbu, dívají se na alternativní filmy, jedí organické potraviny a jezdí na „vintage“ kolech. Na hipstery nejčastěji narazíte v latinskoamerické čtvrti Mission, která prochází gentrifikací a kam se v posledních letech nastěhovala spousta takových nezávisle smýšlejících, kreativních lidí. Jejich poznávacím znakem jsou brýle s černými obroučkami.

Mezi hipstery teď např. frčí partička tří týpků, kteří si říkají Foster the People. I když to nejsou rodáci, kořeny mají ve slunné Kalifornii.

Ve složení Mark Foster, Mark Pontius a Cubbie Fink fungují od října 2009. Zpočátku se jednalo o projekt hlavního zpěváka Marka Fostera, který zjistil, že fungovat sólo je nuda. Skupina vydala letos v lednu první bezejmenné EP, na kterém se nachází všehovšudy tři songy, včetně pilotního singlu Pumped Up Kicks. Debutové album dostalo název Torches a oficiálně vyšlo v květnu u Columbie. Jejich indie rock je často kořeněn elektronikou a špetkou popu, jedná se o jakousi neopsychedelii. Ačkoli v Evropě se o téhle skupině ještě moc neví, ve Státech a v Austrálii sklízí velký úspěch. V Evropě vystoupili na letních hudebních festivalech, ve Švédsku v rámci festivalu Hultsfred, v Německu na Melt!u, v Británii na Lovebox. Co na to hipsteři ze starého kontinetu?

Sold out?

PROFIL: SAN FRANCISCO

ILUSTRAČNÍ OBRÁZEK

etartového umění na světě. V 70. letech začali umělci, nekonformní provokatéři a příznivci hnutí el Movimiento (boj za občanská práva chicanos), proměňovat šedivé ulice v jedno velké malířské plátno. Výsledkem jsou unikátní pestrobarevné nástěnné malby zvané murals, kterých má tahle barevná čtvrť asi šest set. Na rohu 22. ulice a Van Ness dokonce narazíte na Carlose Santanu v nadživotní velikosti.

089

090 EROTIKON

filme mlč, hudbo hraj!

Lidé v neděli (Menschen am Sonntag, 1930) režie Curt Siodmak, Robert Siodmak, Fred Zinnemann, Edgar G. Ulmer doprovod Fetch!

Text Ondřej Kamenický

Možná to znáte: dívat se na cokoli, co vzniklo před rokem 1930, v době stále převažující němé kinematografie, nemusí být dvakrát velká zábava. Obzvlášť když chybí zájem a základní orientace v tom, jaká pravidla tehdejší filmová produkce ctila, jaké inovace si v letech 1905 – 1910 Hollywood a Evropa vzájemně pokradly, aby bylo filmové vyprávění všem srozumitelné a na dalších sto let formálně a stylisticky nalinkované a aby v další dekádě mohly nastoupit avantgardy, různé způsoby natáčení, akce, srandičky, klukoviny, průsery, zvuk. Když o tohle není zájem, končí celá paráda za a) grandiózním spruzem, za b) nadáváním ostatním v sále do cinefilů flekatých.

S oživením „němé řeči“ filmu se každoročně vcelku úspěšně popasovává Letní filmová škola v Uherském Hradišti, kde vedle řady režisérských retrospektiv, zaostření na málo prozkoumané národní kinematografie nebo půlnoční rarity (reálné masturbační scénáře v rozkmitaných zadních řadách kina během projekcí japonských pinku eiga apod.) existuje i sekce Film a živá hudba. Ve spolupráci s ostatními dramaturgickými pytlíky se sem dostanou němé klenoty, které v kinosále vždy doprovází vybraní hudebníci. Vloni se zařízli pod kůži zejména Céčka s filmem Tři mušketýři (The Three Must-Get-Theres, 1922) nebo pohádková stínohra Dobrodružství prince Achmeda (Die Abenteuer des Prinzen Achmed, 1926), doplněná elektroDOKUMENT/REPORT: LFŠ

nickou koláží Icon Orchestry. Ta se vůbec zaměřuje na scénickou hudbu a před dvěma lety udělala doprovod k Erotikonu Gustava Machatého, který byl shodou okolností letošní retrospektivní ikonou LFŠ. Tenhle československý slaďák, svým zpracováním na svou dobu světová záležitost, erotický leda internacionálním názvem, se objevil právě v sekci Film a živá hudba, ovšem sekundoval mu jiný ansámbl – Forma Live při té příležitosti rovnou pokřtili desku s hudbou k Erotikonu.

nácků, si skupinka lebedí na pláži, točí vinyl za vinylem, občas někdo po někom vyjede, panuje košilatá nálada. Bezstarostná jízda výmarské republiky, namísto LSD a čoprů párky z ešusu a šlapadla. Město znamená starosti, o neděli trhají Berlíňané všední lebenszyklus na nudle, z ústřední čtveřice se stávají herci, z lidí fotografovaných na pláži modelové a modelky, z Wolfganga – jinak poslušného manžela, automechanika – vilný Wolfgang automechanik.

Poslední, v sobotu promítaní Lidé v neděli (Menschen am Sonntag, 1930), to je dokument s příchutí městské symfonie, zaonačený jako víkendový flirtík čtveřice mladých lidí. (Taky jde o startovní blok pozdějších hollywoodských ikon filmu noir Roberta Siodmaka, Edgara G. Ulmera a pana cynika Billyho Wildera.)

Do Hradiště byli k filmu přizváni Fetch!.

Hymnus života předválečného Německa a pražská noiserocková nálož – po předchozích show Rudovouse, Pavla Fajta, Bonuse nebo Formy Live konečně hlasitá kudla. Látky filmu se dotýkali jen tak mimochodem.

Vedle scén, kdy se město hýbe, lid si to kutálí do fachy, vlaky na hauptbanhof, děti přes louže a do zoo, dodávalo střídání hudebních nálad na dramatičnosti i těm nejvšednějším obrazům. Vůbec celý film je především o vytržení z letargie (a pulzu velkoměsta).

Rytmus po celou dobu nefofruje tak závratně jako v žánru dokumentární symfonie asi nejslavnějšího filmu Berlin, symfonie města od Waltera Ruttmanna (Berlin: Die Sinfonie der Großstadt, 1927). Jen je podobně jako on výsekem z krátkého času rušné metropole.

Lidé v neděli kladou mnohem větší důraz na inscenované části. A právě napínání mezi rozněžnělým amatérským románkem a dokumentární lyrikou si Fetch! aka mistři gradace vychutnali s extenzivní libostí. Žádná rozverná fidlovačka, klavír nebo árie.

Dva kamarádi, manžel a holkař, si se dvěma slečnami vyrazí za Berlín k jezeru Nikolassee.

Za pět dvanáct, než na lidstvo klesne hever

„Zvuky molekul moc velká náhoda, nenajdeš chybu týhle konstrukce.“

Na festivalu jsou k filmům přimíchány formace, které jako soundtrackové běžně fungují, a pak ty, pro které je to nová zkušenost. Lépe z toho vycházejí diletanti, protože hrana mezi tím, jestli kapela doprovází film sekvenci po sekvenci, nebo je obraz spíš projekcí ke koncertu, není tak zřetelná. Někdo i tohle napětí podělal, ale – udělat tereminem, elektrickou kytarou nebo trianglem otrockou zvukovou koláž tak, jak to na začátku minulého století dělal fonograf, piano nebo banda poskoků za plátnem s plechem, valchou a frkačkou v chobotu, nestačí. Atmosféra závisí na výběru filmu a na souznění témat.

091

TEXT Petr Wagner

Není lepšího startu pro úvahu nad ohlášeným koncem Psích vojáků než první skladba z první oficiální velký desky. Rok 1990, náhle nabytá svoboda pro rokenrol s dominujícím klavírem.

Radost jde přes repráky skoro nahmatat. Pohážu tě listím, poseru se štěstím! Z hlediska věčnosti je po těch letech česká hudba pořád plná blbostí. Jsou ale nahrávky, který vám pomůžou na tuhle nepříjemnou realitu zapomenout. A ty zůstanou i po zániku kapel, který je mají na svědomí.

Nechci hledat pamětníky koncertu Plastiků na Hrádečku, kde Filip Topol poprvý zabřinkal pár písniček veřejně. Nevím, jestli bych s nima dokázal mluvit o roce 1978, kdy jsem udělal sotva pár prvních kroků po koberci dětskýho pokoje. Asi bych se styděl, tím víc, že minimálně jeden z lidí, jejichž myšlenky by mě zajímaly, je už po smrti, a jinej byl zase nějakou dobu prezidentem. Nabízím, co mám – vlastní zpožděný vzpomínky.

Neměl jsem možnost poznat atmosféru „předrevolučního“ undergroundu, neříkám, jestli lituju nebo „naštěstí“. Takže příběhy o tom, jak se v osmdesátkách děly na polotajnejch akcích s Vojákama neuvěřitelný věci, znám jen z doslechu a fotek. Beru to z lepší stránky. Díky tomuhle posunutí nevisely nad mojí pubertou obrovský podobizny Marxe, Engelse a Lenina, ale Cobaina, Morrisona a Filipa Topola.

Dva se přísně koukali – Cobain po nás chtěl kytary a hluk bez zbytečnejch keců, Morrison zase abychom každej večer škrábali básničky do notýsku a recitovali je ožralý (no, možná tohle přesně nechtěl). Topol zůstával jedinej, na koho jsme se mohli jít kouknout naživo.

A jedinej, kdo uměl přečíst noty. Gymnaziální jistota, lepší z nás si už ze základky od staršího bráchy dotáhli desku Leitmotiv – „Jak, Kiliáne, trávíš den v bufetu Na knížecí? Je to veselý?

Troubo.“ Byli jsme přesvědčený, že Filip je stejně dobrej jako tamti dva zahraniční, ale na podiu v Akráči stál nepoměrně blíž. Nakonec to 092

byl z našich hlavních teenage ikon jenom on, kdo nám pomohl prolézt u maturity. No vážně, on a vůbec ta jeho rodina. Stačilo, když jste si ve správnou chvíli u správný otázky vzpomněli, kdo je jeho brácha a jak se jmenuje jejich táta. Morrison byl v kontextu témat na potítku až příliš lizard king a Cobain? Zastřelil se ještě před půlkou devadesátek, taktak, že jsme stačili vzít ty kytary do ruky. Na svaťák se nabízel soundtrack – Brutální lyrika. Nebojíme se ničeho, z češtiny určitě nevyletíme.

Xtej případ Xtej příběh Xtej mladej muž pod lupou Odchází do tmy jenom s jednou lampou Možná i to světlo ho opustí Ale nejspíš ho někde přepadnou a s nasazením života budou chtít věci na kterých mu nezáleží Co jim v tom dešti může nabídnout?

Co jim v tom dešti může nenabídnout?

Po skončení posledních opravdovejch prázdnin bylo zapotřebí hledat někoho solidního na cestu dál. Paliativní doktořina má pro to takovej termín: doprovázení. Vyprovodit na smrt náctiletost s dokonale protrpěnou Topolovou sólovkou Střepy byla nejlepší volba. Nechtěl jsem se srovnávat, ale měsíce po střední mi opravdu připadaly jako špitál se širokým vjezdem, ale bez východu. Fandil jsem jemu i sobě. Taky jsem žebral o každou minutu navíc na rozmyšlenou: Dej mi, Pane, ještě dnešek a k tomu ještě jednu noc zejtra začnu, opravdu nechci toho přece moc Jenom si to v klidu chci kapánek promyslet zejtra ráno začnu znova tak abych to nepoplet Tehdy to pro Filipa Topola dopadlo dobře, pro mě taky a desky Vojáků se staly pevnou součástí mý kolejní domácnosti. Vlastně doslova,

FILIP TOPOL

sub specie aeternitatis 1979 – 2011 místa bylo málo, desky ležely mezi knížkama, knížky mezi talířema, svatej Augustin založenej obalem od čínský polívky. Okolnosti mi šly naproti. Vyšla reedice živýho dvojalba z Chmelnice, Mučivé vzpomínky, Nechoď sama do tmy a taky to masivní trojcédéčko, který jsem si asi nikdy neposlechl celý, ale mít jsem ho musel. Hádám, že spolubydlící znají některý z desek dodneška nazpaměť. A minulej tejden, když jsem choval na ruce mrzutý mimino, sám s podobnou náladou, pustil jsem mu písničku: Moc lidí mluví k jednomu uchu chudák ucha majitel chudák Stvořitel.

Chtěl bych mít dutou hlavu plnou světla a průvanu. Šeptat jen jedno slovo a poslouchat ozvěnu...

Ale je to jen sen.

Kde je to slovo, kde je? Život ho nevydá a v knihách je jen zrní.

Vím, že jsme ho znali, ale už toho bylo moc a my jen tápeme.

Troufám si říct, že národ Psích vojáků jsem i já, už párkrát jsem přešel nějakou řeku s těmahle deskama v podpaží.

Udržet kapelu přes tři dekády, to je úctyhodnej výkon. Většina těch, co to dokážou, samozřejmě dostane medaili za výdrž, o konzistenci materiálu se u gratulací radši moc nemluví. Psí vojáci částečně unikají titulu příliš zasloužilých umělců díky (zřejmě) nechtěnýmu manévru – od vydání posledního alba Těžko říct uplynulo už osm let, a přestože ta deska není kdovíjaká, pořád jsou na ní k poznání. Nestačili vyčichnout a jestli přeci jen, nikdo to už nestihl zaznamenat. I nastáro zůstali přiměřeně ostražitý. Byla to koneckonců indiánská válečnická družina, že jo.

Dobrej boj jste bojovali.

NAKONEC: PSÍ VOJÁCI

093

úměrně k věku

do stěny, slyším, jak mě peskuje Jello Biafra: „Takže teď jseš dospělej/ A JSEŠ NUDNEJ!“

domu. Domu, na kterém nesnášel, když jsme ho nazývali Dům zlámaných snů.

*Úmrtí Amy Winehouse mě donutilo dohle-

Tony je teď na turné s Electrelane, kapelou své ženy, a zrovna dneska zvučí jejich vyprodaný koncert v kreuzbergském Festsaalu. Zdá se, že je v dobré náladě. Co se mě týče, i fakt špatný den v Berlíně je v porovnání s chicagským standardem strašně fajn. Tohle měkké město neumí vyčarovat hloubku zkázy amerického středozápadu. V Chicagu působí všechno přísně a jako takové neustále útočí na smysly.

Plusový bod pro Berlín a další plusko i pro Tonyho, že vytrval a nepřízeň amerického Windy City překonal. A malé plus i pro mě, že jsem opět ve správný čas na správném místě a zase sklízím plody šťastné náhody.

TEXT AL BURIAN PŘEKLAD BRO

Nejdřív jsem si myslel, že jde o překlep; jak se začaly všude možně objevovat zprávy o masovém zabíjení v Norsku, vyšlo mezi výživnými detaily najevo, že útočník, dvaatřicetiletý Anders Breivik, sepsal vlastní manifest, který těsně před vypuknutím celé akce nahrál na internet. Manifest šel do nebývalé hloubky Breivikovy motivace – ve skutečnosti do hloubky nějakých patnácti set stran. Jeden známý při pročítání novin zahlásil, že šlo jen o patnáct stran myšlenek, což se mi zdálo uvěřitelnější, a tak jsem si skutečně myslel, že šlo o tiskařského šotka. Nebo že jsem si to ve své paměti náchylné k přehánění zkreslil sám. Když jsem se o celou problematiku začal zajímat hlouběji, ukázalo se, že původní cifra byla pravdivá, to jest patnáctka následovaná dvěma nulami: tisíc pět set zasraných stran.

Ideologii stranou, tohle je drtivá suma. Kdykoli píšu tyhle sloupky, dostanu se, když se cítím fakt sebevědomě, někam k patnácti stům slovům. Strana a půl prostoru se mi zdá celkem super, jelikož celkem těžko hledám témata, která mou pozornost udrží dostatečně dlouho na to, abych od nich záhy znechuceně neodbíhal. Pocení sloupků ve mně většinou zanechá pocit, že potřebuju spát tak tři čtyři dny v kuse, abych se zotavil. Rok a půl psaní pro Full Moon mi dal dohromady nějakých padesát stránek.

V čem tkví tajemství schopnosti být tak plodný? Má s tím co dělat politická mánie? Hm, asi.

Možná nesmíte – nebo neměli byste – dávat ideologii stranou, nikdy. Snad je mým problémem nedostatek nadšení do (politického) psaní. Když jsem byl mladší, pohrdal jsem fašisty jako je Breivik. Teď z nich mám jen strach.

Protože ať už se vám to líbí, nebo ne, lidi jako Breivik v něco věří. A teď, kde je má ideologie?

Pohřbená kdesi v mlhách minulosti, v zakódovaných zkazkách mládí, v mých starých písňových textech, které při bližší analýze nedávají vůbec žádný smysl. Za co byste byli ochotni umřít vy? Nebo jít do basy? Když sedím u počítače a letargicky mačkám klávesnici, věřím doopravdy, že moje repo z koncertu Les Savy Fav má smysl? Když v depresích – a ne těch vroucích, střeva kroutících depresích, které vás ženou do jakékoli činnosti, ale ubohé miasmě připuštění, že se nic nezmění – hledím 094

dat si pár videí na youtube. Winehouse byla charismatická a svým způsobem přitažlivá zpěvačka, měla hlas, který skutečně byl z jiného světa, který skrz ní jen jako by procházel.

Podobně jako strašlivé, modulované hlasy lidí, které posedl démon dvacet tisíc let starého aztéckého boha. Na koncertech její obličej zářil s doširoka otevřenýma očima, které lapaly po náznacích světla; hýbaly jí emoce a z hrdla vycházel scatem ovlivněný bluesový zpěv. Zněla, jestli ne na dvacet tisíc, aspoň na padesát.

Youtube je brutální apoštol pravdy – když hledáte katastrofu, uposlechne vás. Když odbočíte od Amyiných vystoupení k jejím skandálům, otevře se vám zcela nový paralelní vesmír: Amy padá, Amy fetuje, Amy zápasí se šňůrou od mikrofonu. Trochu si připadám jako sup, když tuhle nekonečnou kavalkádu faux pas sleduju. Obdobné archivy existují pro řadu další celebrit a megahvězd, pokud vás tyhle králičí jamky zajímají. Otázkou (na kterou často v komentářích narazíte) zůstává: proč se na to proboha dívám?

Když jsem tenhle sloupek odevzdával, ještě nebyl známý žádný oficiální důvod smrti, ale hádám, že její hitový singl o odmítání jít do léčebny se brzy stane stejně trapným ironickým vtipem jako jedna z posledních Cobainových nahrávek I Hate Myself and Want to Die (finální mix se objevil na soundtracku The Beavis and Butt-Head Experience). Jako Cobain, i Winehouse zemřela ve věku sedmadvaceti let. Jak jistě víte, tohle je zásadní věk pro úmrtí dalších muzikantů – Amy se tak přidala k Morrisonovi, Hendrixovi a Janis Joplin. Klasický scénář: žij rychle a vytěž z toho maximum. Dá se jen předpokládat, že si splnila svůj sen a – budeme-li optimisté – dosáhla nejvyšší mety: nedospět, nestat se nudnou.

*Bylo zvláštní v Berlíně narazit na kamaráda a bývalého spoluhráče Tonyho Lazzaru pár dní před mými čtyřicátinami. A bylo to svým způsobem konejšivé – když jsem u-bahnem jel na setkání s ním do Kreuzbergu, nemohl jsem než vzpomínat na cestování západní linkou v Chicagu, která končila kousek od Tonyho

Tony se účastnil mých třicátin – co víc, ačkoli jsem se, jako vždycky, tuto událost snažil přede všemi utajit, zjistil to a zorganizoval pro mě večůrek; asi že si myslel, že se to u takové příležitosti hodí. Tehdy jsme se sotva znali, potkali jsme se před několika málo měsíci. Dva roky nato zapomněl na mé dvaatřicáté narozeniny, které jsme ale i tak strávili společně.

Hráli jsme koncert v Montaně, v baru, jehož publikum čítalo jen dva páry. Čtyři lesbičky z některého provinčního města, které se sjely do o hodně větší Missouly společně si zablbnout. Večer strávily neustálým padáním ze židlí a opilé pokřikovaly na naší progresivní postrockovou kapelu. Po koncertě jsme vyjeli z města do polopusté divočiny. Polehali jsme si kolem piknikového stolku na nějakém odpočívadle a koukali na nebe. Hvězdami posetější nebe jsem nikdy neviděl. Kluci z kapely na tom byli stejně. Vím, že tohle byly moje nejlepší narozeniny a že se nic podobného už nebude opakovat; všechny ostatní budu s touhle nocí už jenom srovnávat.

*Milan Kundera popisuje mládí jako „lyrický věk“, resp. takto: „To je ten věk mladosti, kdy je člověk ještě sám sobě záhadou, a proto se zcela vyčerpává tím, že se zabývá sám sebou. Druzí jsou pro něho zrcadla, v nichž hledá vlastní význam a cenu.“ Když si uvědomím, kolik času a energie jsem obětoval hudbě, překvapuje mě, jak moc je mi to poslední dobou ukradené. Co se stalo? Snad jde o přirozený vývoj, výsledek chování se „úměrně k věku“ (jak se na mě kdysi osopil zvukař klubu Cat’s Cradle John Bird, když jsem během vystoupení shodil z podia pár drahých mikrofonů).

FULL MOON #17: SLOUPKY

Na tomhle tématu je ale něco pěkně nechutného. Starší chlápek, který hrával v kapelách – vždycky nerad slýchávám své vrstevníky o něčem podobném mluvit, přefukují vlastní důležitost a chvástají se svými zašlými kapelami. Je ale o hodně smutnější poslouchat je, když se za svou minulost cítí trapně – většinou jde o hudbu, na kterou se – k jejich rozčarování – nezapomnělo, jejíž důležitost je či byla podpořena z více stran. Hudbu, která si pořád nachází nové posluchače nebo jíž se ti staří nechtějí jen tak vzdát, protože pro ně zkrátka znamená příliš mnoho, než aby uznali přání kapely, aby se na to které období už proboha zapomnělo.

Když mi mladší lidé vypráví o nových kapelách, které je baví, a když zmiňují i celé žánry, o kterých jsem vůbec neslyšel, dostávám pocit, že je celý vesmír naprosto v pořádku. Upřímně. Nejsem z jedné z těch rodin, ve které se dědí nahrávky Bruce Springsteena z otce na syna a mladšího bráchu nebo vnuka. Každá mladší generace by měla zamést s tradicemi, vyrýt čáru do písku, upálit staré a zahnívající žánry a vyšlapat cestičky novým, jasně definovaným stylům. Jsem za rychlé předávání pochodně a – teď bacha – ve skutečnosti spadám do věkové skupiny, kterou by většina z vás neměla brát vážně. Takže co.

*Své devětatřicátiny jsem oslavil v záchvatu pláče na podlaze a křičel jsem po své rozčilené přítelkyni, že jsou to moje narozky, a tak si je můžu oslavit, jak jen uznám za vhodné.

Takhle. Je to součást mého kvakerského (křesťanské hnutí; z angl. „Quakers“, též Společnost přátel – pozn. překl.) dědictví; a přestože jsem během setkání s ostatními Přáteli nikdy nemluvil, všechny ty roky v karolínské Škole přátel ve mě zanechaly hlubokou stopu, především pak základní kvakerský koncept – „chvění se pod mocí Ducha svatého“. Chvění v sobě nezahrnuje definici celé spirituální entity, ale čistě pohyb v jeho moci.

O čtyřicátinách jsem podlehl většinové společnosti, veřejně všem ohlásil, že míním slavit, a posléze si slušný, civilizovaný večer se známými doopravdy užil. Záchvat pláče na mě přišel až o několik dní později, když jsem kráčel po Schönhauser Allee. Přišlo to znenadání, krátce po poledni, při obyčejné procházce kolem bloku. Jako při kýchnutí, které ale trvá deset minut, je v neukonejšitelném FULL MOON #17: SLOUPKY

nářku zvláštní radost. Příval endorfinů, které omývají nejrůznější valy a omezení, která jste si v sobě a kolem sebe za poslední dobu naskládali z kusů zklamání a vzteku tak pevně, až jste je přestali vnímat, najednou všechny ty stěny strhne a dovolí vám stáhnout se kamkoli doopravdy chcete. Do uzlíčku nervů, malého, bezmocně skrčeného zvířátka. A to je druhý plusový bod pro Berlín, protože mi neustále připomíná mé skutečné důvody, proč jsem se sem odstěhoval: můžu se na veřejnosti chovat tak divně, jak jen chci a kdykoli to na mě přijde, a nikomu to tady zjevně nevadí. Je nedělní odpoledne, svítí sluníčko a ulice je plná lidí, kteří se courají kolem a když vidí, jak mi tečou slzy a jak prosebně zvedám ruce, chápavě kývou hlavou, respektují to, přijímají mě. Je to součást scény, kvůli které jsou tady taky, aby ji vstřebali a kus si jí uzurpovali. Takže to máme další plus pro mě, že jsem jim to umožnil, a další polovinu bodu, opět pro mě. Že jsem byl opět ve správný čas na správném místě.

triangle solo #1 TEXT LUMIR NYKL

líkování lajny mezi divácky oblíbenými ropnými poli v Dallasu a kuponovou privatizací můžeme propojit i Jacka ze Salem s Heroin Bros z Áčka. U prvně jmenované Courtney’s Love panuje jisté podezření, že nějakou toluenovou eskapádou mimoděk zavedl módu v podiové prezentaci kapel daného ranku. Pokrývku hlavy, která by se dala popsat jako boxfresh burka (např. GR†LLGR†LL, Drugs for Drunks). Low cost drogy jsou národní dědictví silné a s místními tancovačkovými tradicemi propojené, byť už spíše u agro DNB komunity, která narozdíl od hipsterů ani nikdy nezanevřela na kšilt ve striktní poloze 45° od temene hlavy (opět Jack Donoghue a ostatní zmínění). Klíčem k pochopení je klasický 90’s dnb/tekk/jungle sample klaksonu v tracku No Ghost Just a Shell od Diamond Black Hearted Boy na zmíněné kompilaci a jeho současná renesance.

from new york now #5

letitá praxe: cestování TEXT JASON ORLOVICH PŘEKLAD BRO

Jak říká Miloslav kardinál Vlk: Aby všichni byli jedno. Analog. Je vágní konstatovat, že vládne vlhkým snům napříč blogísky, hudebními (hypnagogy, hauntology) a vizuálně samozřejmě hlavně těmi módními. Zato už jen vypátrat, podle jakého klíče funguje oblíbenost u lidí v rámci hype indexu na lookbook.nu, je úkol tak pro Dr. Nanorua. Sovětský odkaz: každá minuta musí být zaznamenání hodná na 8 mm vintage lomo film, přestože jinak šmatlete životem pouze z jednoho foursquare checkpointu do druhého. Co se dočkal návratu i US polaroid, vize potemněly. Největší chillwave trip je na sedadle smrti Dylanova cabria, největší witch house je Džejárův mělký hrob, he was so underground. V souvislosti s witch housem a poločasem rozpadu se nabízí mnoho kacířských (‡) myšlenek, zvlášť ve vzpomínce na první pokoutnou výběrovku (srpnová oficiální je too mainstream) Disaro. Kultolabel původně ze stejného kraje jako J.R. Ewing Jr. a vzhledem k nedávným resuscitačním machinacím i s podobným příběhem. Tady lze chytit stopu do našich krajin. Západní kapely vykrádají Tw†n Pe^ks, domácí to temnou doušku, u nás je to s použitelným popkulturním genofondem obtížnější, byť úvodní témbr a flow Saši Hemaly má jisté witchové dispozice. Po vyko-

Poslední týden jsem žil jen o chlebu, sýru a salátu. Omlouvám se všem svým veganským přátelům. Nemůžu říct, že bych teď strádal, ale zakusit hlad je celkem dobrá zkušenost, když na to přijde. Jako když se odstěhujete do zahraničí. Jedna kamarádka z Německa se nedávno pokoušela o zelenou kartu a vyřízení se k ní dostalo minulý týden, v jednom z nejteplejších dní. Zamítnuto. Jinou zase přijali hned na první pokus. Obě dvě jsem pozval k sobě na večeři, abychom to mohli oslavit, a vtipkoval jsem, že za rok může být všechno zase jinak. Často říkám, že nutnost cestovat by měla být vylepena na každém billboardu a vytetovaná na každém čele od Ameriky až po Bombaj.

Odjeďte, i kdyby to mělo být jen kvůli tomu, abyste se jednou zase mohli vrátit. Turné mi vždycky suplovalo samotné, bezcílné cestování, ale uvědomuju si, že jde o dost odlišnou věc. Nejlépe se to popisuje jako čistý vojenský zásah – máme misi, úkol, množství checkpointů, kterých musíme s naším cirkusem dosáhnout. Ale schopnost odhodlat se bydlet někde daleko po jakkoli dlouhou dobu je dar.

Moje skvělá spolubydlící jela na léto za rodiči a kamarády domů do Prahy. Některým se její

095

rozhodnutí bydlet v New Yorku nezdá nic extra.

Pro jiné to je, jako by úplně zmizela. Místo ní teď v prťavém bytě v manhattanském Chinatownu bydlí její indo-americký kamarád Anand. Poprvé jsme se potkali, když zamykal dveře a já kráčel po schodech do našeho čtvrtého patra. Vyměnili jsme si pár zdvořilostních frází, základní údaje o sobě a zase: nic extra, o nic nejde. Nicméně chápu, že podobná kulturní interakce je v mnohých částech světa více než vzácná. Možná dokonce až zločinná a ve své povaze pubertální.

Dalo by se o nás a nám podobných říct, že jsme děcka (nebo hůř, punkáči) bez špetky zodpovědnosti a žijící každý s každým. Ale, voilà, Anand je anesteziolog se slušnou praxí.

Pracuje jen pár dní do měsíce a zbytek času procestuje. Zrovna se vrátil z Kodaně, předtím Berlín a na skok Chicago, kde žije jeho rodina.

Moje česká spolubydlící a já jsme si z něj přes email utahovali, že je náš královský host. Lekce, kterou mi ale dal, má sotva do činění s feudalismem. Bohužel jsem si to s ním ještě nestihl vyjasnit, ale řekl bych, že všechno to cestování je zapříčiněno tvrdou prací, pro kterou se musel dříve obětovat – studium medicíny, praxe, koloběh byrokratických formalit a systém lékařských atestací nejsou nic pro člověka, který se neumí pevně rozhodovat. Asi nezjistím, jestli si to Anand vždycky takhle úctyhodně plánoval, ale mně by to tak dávalo smysl.

Brzo jsme s Anandem najeli do spokojené rutiny. Každé ráno se potkáme u kafe a večer u skleničky whiskey a povídáme si. Je to neuvěřitelně jednoduché, a přitom přirozené, cítím se pohodlně a zase o trochu míň sám, o trochu míň hladový po čemkoli lepším, než jsou prosté večeře pořádané v nesnesitelném letním pařáku. Závidím mu. Stejně, nemůžu si pomoct a nevěřit, že jsme na téhle planetě rozesetí, abychom sesbírali nejprostší poznatky o životě a zdokonalili prostředky, které jsou k tomu zapotřebí. Život v zahraničí je v určitém období opravdu zásadní.

highbury fidelity #10 TEXT ZBYNĚK PROKEŠ

Uctivá poklona! Pojďme ignorovat realitu a začít zvesela. Arsenal se přes Udinese probojoval do Ligy mistrů. Naprosto nezpochybnitelnej 096

Man of the Match byl v Itálii Wojciech Szczęsny: chytil penaltu, organizoval obranu při standardkách, jistej při vybíhání na centry, hasil chyby neschopnýho Djouroua. Jo, tenhle mladej Polák bude dobrej a máme z něj radost. Takže ač to vypadalo všelijak, v milionářský soutěži chybět nebudeme. Skupina s Marseille, Olympiakosem Pireus a Borussií Dortmund vypadá hratelně. A Liga? První zápas na Emirates nic moc a protrpěná výhra 1:0, druhej špíl už o moc lepší a výhra 2:1.

Zpátky ke všem hrůzám. Posledně jsme vzývali Bohy, aby přiměli Wengera nakoupit něco, co má obě nohy aspoň tři měsíce v kuse zdravý a už tomu bylo dvacet. Jestli si myslíte, že k nám byly nadpřirozený bytosti milostivý, jste na omylu. Kašlou na nás. Odešli tři hráči základní sestavy. Kapitán Cesc Fàbregas, kterýmu byl Arsenal už nějakou dobu u zadku, se alespoň po přestupu drží elementární slušnosti, proti Udinese klukům fandil a na náš klub neplival.

Mimochodem, za dva tejdny na Nou Campu získal víc trofejí než u nás za šest let.

A pak zdrhly dvě odporný prodejný děvky, který Arsenal poblily hned, jak dorazily k šejkům z ManShitty – $amir Na$ri a Gae£ C£ichy.

Přejeme jim, aby se ropným zlatem zadusili a uhnili tam stejně jako €manuel Ad€-buy-or.

Jste špíny a nemůžu se dočkat, až vás narvanej stadion vybučí.

Za třetinu základní sestavy, která Wengerovi naplnila kapsy cirka šedesáti milionama liber, za což už se dá pořídit leccos, dorazil do gunnerský Starting XI jen jeden plejer.

Výbornej útočník z Pobřeží slonoviny Gervinho, kterej už ve dvojzápase s Italama ukázal, že bude platnej. Ale jak dlouho se asi budeme z jeho kousků na Emirates Stadium radovat? Von totiž Wenger by už konečně mohl pochopit, že tudy cesta ke štěstí fakt nevede. Nejde neustále lepit díry v sestavě nějakejma spratkama z francouzský ligy, který si slovo loajalita musej hledat ve Slovníku cizích slov a který zdrhnou hned, jak jim někdo o třista kiláků dál zacinká zlaťákama. Takhle budeme brakování mančaftu řešit každej rok a nikdy se tam nikdo s nikým nesehraje.

Takže protože Wenger nic nekupuje a protože naši doktoři mají ještě furt v popisu práce o přestávce mezi tréninkama lámat hráčům končetiny, okupujou momentálně základní sestavu Gunnerů dva až tři kluci pod dvacet,

jeden dva těsně přes dvacet let a občas do ní nakoukne i neschopa jako Šammach. Jednou už byl na hřišti na pár minut i Bendtner. Až takhle zlý to s náma je.

Není proto divu, že jsme v prvním zápase utrpěli remízu s Newcastlem a ve druhým kole už zažili přímo katastrofu a domácí prohru s Liverpoolem. V každým zápase se nám navíc přihodily červený karty, čili synci jako Gervinho, Song a Frimpong ještě dostávaj několika zápasový distanc. Kdo bude hrát Premier League, to je záhada. Ve dvou zápasech jsme nedali ani gól. Začátek sezony z říše snů.

Je to paradox, ale jeden z mála, kterej za současný situace Wengera hájí, je náš arcinepřítel, manažer posledního mistra ManUrinated, skotskej ochlasta Ferguson. Že prej tyhle odchody hráčů, že to patří k modernímu fotbalu. Ovšem škarohlíd by mohl říct, že Fergie má i jiný důvody, proč Wengera hájit. S ním na lavici už zřejmě Arsenal nikdy nebude postrachem ligy.

Zatímco ManU doplnili hráče přesně na posty, který potřebovali, a celý léto se s nima sehrávaj, my budeme (a Bůh ví jestli vůbec) honit nákupy v posledních dnech přestupovýho období. Zatímco ManCity si kupujou na každej post dva tři hráče s platem vyšším než půlka naší sestavy, my řešíme, jestli se nám chce za plejera, kterého potřebujeme jako sůl, utratit víc jak sedm mega a platit mu víc než sedmdesát tisíc tejdně. Zatímco Chelsea drží pohromadě svý nejlepší hráče a přidá k nim hvězdu jako Mata, my Matu deset tejdnů oťukáváme a necháme si ho vzít. Zatímco Liverpool se rozhodl nespokojit s mizerným umístěním v posledních letech a posilujou, co to jde, my jsme jak bleší trh, kde si každej může vzít, co ho napadne, občas i zadarmo.

Mimochodem, když už jsme mluvili o tý loajalitě, Adebayor se rozhodl zajít na hostovačku do Tottenhamu. Co dodat. Snad jen, že v týhle sezoně se bude na Emirates bučet fakt hodně, hodně často.

Post scriptum nebo spíš post mortem... Uctivá poklona. Tentokrát bez vykřičníku, protože uvědomělej Gunner teď bude měsíce chodit kanálama. Těchto pár větiček jsem si vymohl až po uzávěrce a píšu je hned po zápase ze Zlatý hvězdy, pražský základny Gunnerů, kde jsem sledoval představení našich chlapců na Old Trafford. Pokud to nevíte, nastala tam FULL MOON #17: SLOUPKY

nefalšovaná, sofoklovsko-shakespeareovská tragédie. Manchester United nám s prstem v nose nasázel osmičku. A mohla to bejt desítka, klidně. Naše defenziva stála na jménech Jenkinson, Djourou, Koscielny, Traoré nebo Coquelin. Tihle neubrání ani FC BATE Borisov, natož Rooneyho, Naniho a Giggse. Takže ještě jedno poděkování tomu pánovi z Francie, kterej sedí na sedmdesáti milionech za Cesca, Na$riho a C£ichyho a není schopnej koupit náhradu. Tenhle mančaft bude dostávat vejprask i leckde jinde. Wengere, právě jsi dopřál ManUtd zápas, na kterej budou vzpomínat celý Red Devils generace. Děkujeme ti za ostudu, kterou už nikdy nesmažeš.

státnější stvoření. Něco mi říká, že mají nekonečnou paměť, že umírají jen naoko.

tokrát jsem kvůli tomu dokonce na chvilku přestal vařit kafe. Málem mě vyhodili.

kdybych měl být zvířetem chtěl bych se stát jelenem

Nebo jindy. V televizi běžel záznam z festivalu v Readingu a mezi spoustou nových, neuvěřitelně nudných jmen jsem natrefil zrovna na vystoupení Interpol. Interpol bývali skvělá kapela a naštěstí si ten minulý čas sami uvědomují, a tak se jejich set skládal snad jenom z debutu, druhé Antics a singlu Lights, což je jediná nová písnička, kterou má smysl poslouchat. Připomíná mi loňský Halloween. Pracoval jsem dlouho do noci a vracel se domů metrem. O Halloweenu se nosí masky, ne ty normální, které na sebe patláme každé ráno, aby zbytek světa nepoznal, co jsme zač, ale ty transparentní, odložitelné. Té noci se někdo rozhodl odložit si čarodějnický klobouk na vedení vysokého napětí v kolejišti, což by nebyla taková katastrofa, kdyby hučka nebyla vyztužena olověným drátem, aby vypadala aspoň trochu jako z Harryho Pottera. Následkem kontaktu olova a vysokého napětí byl zkrat, který okamžitě vyřadil z provozu celou větev Northern Line. Netrpím klaustrofobií, jen nemám rád čekání, ale racionálně jsem si vysvětlil, že můžu těžko něco dělat, a tak nezbývá, než být trpělivý a smířit se s tím, že se nikam nepohneme, dokud to neopraví. Sednu si na zadek, budu číst a poslouchat, co mám po ruce. To mi vydrželo třicet minut.

Pak nám mašinfíra vysvětlil, že kvůli problémům s napětím vypne na pár minut světlo.

být jelen skutečný : nějaký opravdu statný americký jelen : red deer

nowhere fast #8

nikam

tardé #9

rybky paměti

TEXT PAVEL VULTERÝN

TEXT BRO

I když pominu, že tohle léto bylo první, kdy jsem neměl oficiálně prázdniny, stejně dojdu k závěru, že jsem ho vůbec nevnímal. Původně se mi letos nechtělo na žádný festival. Nakonec jsem skončil aspoň na těch Colours, ale ty se mi teď zdají tak dávno, jako by to celé byl jen sen.

Pár dní v Ostravě přineslo především dvě věci, koncert fenomenálních Swans, ze kterého jsem doufal, že budu dýchat ještě dlouho, ale už si ho ani pořádně nezvládám vybavit, a hospodu kdesi v centru města s becherem za dvacku.

V červnu jsem stihl dvě kratší dovolenky, Londýn a Grenoble. Kdybych z jednoho výletu neměl sepsaný žurnál a z druhého sérii fotek, taky bych nejspíš zapomněl. Žiju moc rychle a faktická paměť nikdy nebyla moje silná stránka; co si neodvodím nebo do čeho se zpětně nezvládnu vcítit, navždy ztrácím. Ne že bych chtěl. I’m a fish, I’m a fish, I’m a fish. Divoká, jakkoli důvěrně známá voda vymývá.

Těším se na podzim, dost si od něj slibuju, snad mě zklidní. Máme tam zabookovaných pár koncertů, na které se vážně těším. Přijede Mišák Pařízek a zase kluci z Her Name Is Calla, tentokrát snad i s houslistkou Sophie.

Stali se jednou z mých nejmilejších kapel, a teď to nemyslím jen v lidské rovině. Tohle léto bylo jejich, třeba nezapomenu.

Jo a moc mě baví jelínci. Myslím ta zvířátka, instinktivně mě to k nim táhne. Neznám majeFULL MOON #17: SLOUPKY

Jsem poslední dobou zádumčivý. Nevím, jestli to je tím, že se léto chýlí ke konci, anebo tím, že nestihlo začít, ale je to zvláštní pocit. Když jsem byl mladší, poddával jsem se melancholii často a rád, ale s přibývajícími léty jsem zjistil, že už na to není kdy. Dlouhé hodiny rozjímání a pohledů utopených v nicotě si můžou dovolit studenti, nezaměstnaní a státní úředníci a já už bohužel nejsem ani jedno, takže jediné, co mi zbývá, jsou melancholické vzpomínky na to, jak jsem býval melancholický. Často mě překvapí, jak si můj mozek spojuje konkrétní skladbu s konkrétní událostí, i když od ní už uběhla léta.

Nedávno jsem v rádiu slyšel Chicago od Sufjana Stevense. Je to jedna ze skladeb, která mě usvědčuje, že nejsem takový cynik, jak o sobě tvrdím (čtěte, vždycky u ní bulím jako želva). Vrací mě do roku 2005, kdy jsem přijel navštívit bráchu a jeho milou do Londýna. Byl jsem okouzlen stanstedským letištěm a tím, že jsem si sám dokázal koupit lístek na autobus a vydat se směrem Golders Green.

Jak míle ubíhaly, lovil jsem ve stařičkém 256MB mp3 přehrávači a narazil na Stevensovu desku. Nedalo to zas tolik práce, měl jsem tam asi pět desek. Krajina za oknem se měnila, já jsem byl v zemi plné dobrodružství a poslouchal geniální muziku, která k mojí náladě sedla jako... dobrá byla. Od té doby vždycky, když ji slyším, se vším přestanu a musím poslouchat a přemýšlet, kde jsem vytrousil ten pocit štěstí a svobody. Jedno je jisté, za ledničkou není, už jsem se díval. Ten-

A teď si to představte. Sedíte v uzavřeném prostoru s dalšími asi tisíci lidmi, z nichž je většina napatlána makeupem, takže polovina má podřezaný krk, zatímco druhá vypadá, že jim ho podřezala. Nemůžete nikam odejít. Vzduch se pomalu vytrácí a pak vám řeknou, že trocha tmy nikoho nezabije. Trvalo to sice chvilku, ale už jsem zažil lepší svátky zesnulých. Nakonec to trvalo hodinu a půl, než nás pustili ven, a samozřejmě se ukázalo, že stojíme asi padesát metrů od mojí stanice... Za hodinu a půl prosvištíte spoustu muziky, a tak jsem se z nudy dohrabal až k poslední desce Interpol.

Nebavila mě, ale říkal jsem si, že za to hezké z minulosti si zaslouží šanci, takže jsem si to mašíroval tunelem metra zrovna v momentě, kdy se na řadu dostala Lights. Zážitek to byl přímo mystický. Po devadesáti minutách nejistoty a divokých fantazií se všemi démony (spolucestujícími), se blížíte k východu, za světlem ze tmy, a k tomu zní takový text. Není to krás-

097

né? Je to náhoda? Škoda, že to takhle Interpol umí už jen jednou za desku. A desku jednou za pět let.

Nebo jindy. Aha, že ani Full Moon není nafukovací? Že každé slovo, které napíšu, zabije nejen spoustu stromů, ale pokaždé, když masturbuju, Bůh zabije koťátko? To je taky pravda. Mohl bych podobných historek napsat spoustu, stejně jako se věnovat praktičtějším věcem. Jenže je opravdu důležité znát druhou odmocninu z 289, anebo si pamatovat maličkosti, které nás utvářely?

on and off the road #16 TEXT PAUL WALLFISCH PŘEKLAD LUKÁŠ GRYGAR

Soundtrack k Benátkám obstarala píseň My Way, ale bez textu. Jen takové letmé vzývání Frankieho, ne pokus o imitaci starouše modroočka. Nadčasové ztělesnění všeho italského ve francouzské písničce s anglickým textem Paula Anky, zpívaným nejmilovanějším ze synů Hobokenu. Harmonikář, blížící se k našemu stolu – („A plavat umíte?“ zeptal se číšník, než uvolil k přestěhování stolu blíž kanálu.) –, hraje tuhle klasiku z repertoáru Rat Pack báječně zvolna. Jo, pobavilo nás to.

Pak to zkouší další na zrovna proplouvající gondole. Vynořit se z bludiště uliček, stékajících k náměstí svatého Marka, je jako zatočit během South by Southwest na Šestou s tím, že všechny kapely nasadily stejný kus. Kavárna za kavárnou tu nabízejí verzi Té Písně, unplugged. Jak kroužíme podél náměstí, útržky jednotlivých muzikantů volně přecházejí jeden do druhého. Houslista z poslední štace, nejblíž k molům, se drží Frankieho a naváže New York, New York v provedení, které prohýbá noty s dravostí a nadlidským vibratem křížence Heifetze a Ellise. Co na tom, že jsou tihle chlápci šumaři, když ze svých nástrojů dostanou desetkrát víc než libovolná ukňouraná kapela s pětistránkovým riderem.

V Benátkách jsem kvůli Biennale. Umění na zteči. Tak trochu Glastonbury nebo Reading, ale pro oči, i když jedna z nejlepších věcí, které jsem tu potkal, by se neztratila ani na akci zaměřené na zvuk: Nemocný a hlavně Anechoická komora, dvě instalace Haroona Mirzy, FULL MOON #17: SLOUPKY

vycházejí ze struktur a zvuků ne nepodobných Xenakisovi, ale zbavují je Řekovy pompéznosti a tíhy formalismu. V naleštěné temnotě osmdesátek jsem dřepěl na ne zrovna pohodlném kovovém roštu ve stanu před Boulezovou svatyní IRCAM a nechal na sebe útočit aurální armádu vysokých tónů, doprovázenou falangou stroboskopů. S výjimkou Teda Nugenta jsem do té doby nezažil nic hlasitějšího a rozhodně nic nesnesitelnějšího. Současná dekáda takovým extrémům nepřeje, ale i tak Mirzovo provázání nepříjemných stavů s krásou, jakkoliv krotké, bere dech.

Další radostí byl objev „skoro věcí“ od Karly Black ze Skotska. Doprovodný text o ní říká, že „ji zaujaly poznatky z fyziky, které předpokládají, že na kvantové úrovni se částice nachází na dvou místech současně (...) a nadchla myšlenka kvantového světa jako světa možností, kde si ještě nic nerozhodlo, čím bude a co bude dělat“. Tohle se mi spojuje se způsobem, jakým píše Haruki Murakami, a snad je to dáno niternou radostí, kterou ve mě vyvolávají rozkolísané barvy, tak přesně vyplňující prostor paláce Pisani. Téhož dne prolétne americkým pavilónem gymnasta a nehmotně tančí kolem dvojice modelů letadel. Vzpomenu si na Chaplinova Diktátora a jeho tanec s glóbem. Ta samá iluze světovlády. Opět radost.

Hlavním chodem celé výstavy je pro mě Vzestup Anishe Kapoora, pod kupolí nádherné (všechny ty kupole jsou neskutečné) baziliky sv. Jiří. Kruhová deska pouští do prostoru páru, kterou šestadevadesát částečně skrytých větráků drží na místě a odtud je vytahována nahoru obřím továrním potrubím.

Uprostřed kostela se tak vzpíná a kroutí pohublý vír. Kdybych dokázal slovy popsat, jak strhující je to podívaná, byl bych postavil tu zatracenou věc sám!

Dávní Řekové tušili existenci atomů náhodně se pohybujících – k sobě i od sebe – nekonečným vesmírem. Stephen Greenblatt píše o Lukréciově dva tisíce let staré básni O přírodě: „Každá stránka odrážela tuhle jasnozřivou vědeckou představu (...), do které se vpíjel autorův smysl pro úžas. Ten nepramenil ze snů o posmrtném životě, ale z poznání, že sestáváme ze stejné hmoty jako hvězdy, oceány a vůbec všechno kolem nás.“ Na tomhle poznání pak zakládal život „nikoliv ve strachu z bohů, ale hledající poFULL MOON #17: SLOUPKY

těšení“. Kapoorova instalace je čímsi na způsob vědeckého pokusu. Svou jednoduchostí a průzračností odkrývá zlomek existence, narozdíl od všeho toho matoucího blábolení kněžských zvyklostí – vynalezených k vyvolání strachu a nejistoty. Proměnlivá hra vzduchu a světla, stoupající bazilikou, je skutečným nahlédnutím témat, se kterými se pere náboženství, jenže při tom nemravně neoslavuje zabedněnost.

Stejně jako v muzice běží i Benátkami nekončící druhá vrstva „zaprodávání se“. Čím větší akce a čím větší umění, tím spíš se rojí otázky: „Co tu děláme?“ a „Pro koho?“ a „Pracuju pro Swatch?“ A já řeknu, to si sakra piš, že děláš pro Swatch (hlavní sponzor – pozn. autora), a rovnou si kup i ty posraný hodinky! Pojem „profesionální umělec“ je tu s námi sotva pár staletí. Jistě že nutkání k tvůrčí činnosti patří k člověku odjakživa, ale definice umělce se narozdíl od definice řemeslníka váže na schopnost živit se nadáním, z něhož není prospěch. Solidní progres, řekl bych.

Dříve fungovali umělci pod křídly patronů, zaprodaní už principiálně. Dnes ale tvoří věci, které – jako tomu bylo s obrazy, sochami a nahrávkami – už nelze koupit nebo prodat.

Pomíjivá podstata všech těch soudobě vznikajících děl vázaných k určitému místu nebo času vyžaduje sponzory. Po několika staletích, kdy se umělecká komunita propadala do sebe sama a svého elitářského experimentování, jsme z nutnosti opsali kruh a vrátili se do časů mecenášství. Prorůstání umění a komerce má mnohem blíž našim materiálním nezbytnostem než nějaká estetická hranice, za kterou může jenom okruh vyvolených.

Skoro se zdá, že míříme do světa, který bude krásnější a snesitelnější, což by samozřejmě mělo být cílem náboženství, jenže tomu to se světem nikdy moc nevycházelo. Kdyby se svazek náboženství s byznysem rozmělnil do svobodné tvůrčí a komerční komunity, dalo by se to nazvat pokrokem. Zpátečníky jsou v tomhle případě puristé, kteří se bojí zaprodat, protože nemají nic na prodej.

Příhodný nápad najde příhodné zastánce, ať už na Kickstarteru nebo u Swatch. A občas máme to štěstí, že sepisujeme návrh v jedné z kaváren na San Marco, platíme něco eur navrch za bezchybné cappuccino a hledáme způsob, jak dělat věci our way.

backstage TEXT KAREL KOČKA

Nazdárek, já jsem Karel. Už přes rok šéfuju tadyhle časáku, zvedám morálku slabším a dělám kafe. Často se to schází všechno dohromady, naštěstí jsem multitasking. Taky jsem se na chvíli zastavil v redakci, abych vyzjistil, co nového, protože kdybych měl soudit podle toho, co se ke mně dostane přes internety, musel bych si myslet, že se všichni zbláznili.

Takže. CEOa už jsem neviděl ani nepamatuju, doufám, že nám nezdrhl s prachama. Jitka je pořád vdaná, ale bedlivě sleduju, kdy se prokecne a přizná, že si to celý buď vymyslela, nebo že to vlastně nebyl tak dobrej nápad. A kdy nám ukáže to tetování. Alžběta furt posílá nějaký tabulky s číslama, kterejm nerozumím.

Od tý doby, co jsem si ji označil jako spam, je to lepší. Jo taky máme nějaký nový lidi v obchodním týmu. Prověřil jsem zatím jenom Honzu, celkem sympatickej týpek, jestli chlastá, tak to dobře maskuje. Jo a to. Máme elektrickou koloběžku. Podle mě je to blbost, ale proti blbosti žádnej dišputát.

Mišák už několikrát zmínil, že mu hrabe, a furt mluví o dovolený. Zatím jezdí akorát na nějaký fesťáky, což nevim, jestli mu pomáhá, když v týhle redakci všichni fesťáky povinně nesnášej. Apačka už je zase rozvedená, ale jak sama říká, prej to nebylo horší než „poslední zápas“. Zřejmě mluví o tom samým, co na konci sloupku zmiňuje Zdeněk. Je teda dost divný, že se v létě hraje hokej, ale tak proti hokeji taky žádnej dišputát.

Mám v redakci novýho kamaráda. Jmenuje se Jaromír 99 a buď to znamená, že je mu devadesát devět let, nebo se narodil v roce 1999. Oboje je dost divný, ale stejně ho mám rád. Mluví srandovně spisovně a s přibývajícím počtem piv je míň spisovnej a víc srandovní. Tož namaloval nám tady oné, časák. Doufám, že to není žádný tájo, ale bude taky výstava („No tak se teda vystavujem!“) a na vernisáži se prej všichni potkáme. Tož sa těšim.

No a co jinak. Končí léto, teda jako oficiálně.

Bylo by asi dobrý uvýst na pravou míru fakt, že co nezačalo, to ve skutečnosti skončit nemůže, ale do toho se plete ve fronstage sekretářka, tak bych nerad udělal stejnou chybu.

Tož hezkej podzim, děcka!

099

100

ve spolupráci s

2. ROČNÍK SOUTĚŽE O NEJORIGINÁLNĚŠÍ COVER VERZI V RÁMCI FESTIVALU STRUNY PODZIMU Soutěž o nejlepší cover verzi skladby Smells Like Teens Spirit od skupiny Nirvana je určená všem hudebním experimentátorům, jazzmanům, Dj‘s a kreativním hudebníkům - kapelám i jednotlivcům bez rozdílu žánrů.

Hlavní cena pro vítěze: 20 000 Kč

Vítěze z 5 finalistů vybere a v průběhu svého koncertu s formací Experiment vyhlásí Robert Glasper. Stačí poslat originální cover verzi skladby Smell Like teens Spirit od skupiny Nirvana

hlavní mediální partneři

Veškeré informace a podmínky soutěže najdete na www.strunypodzimu.cz inz extra sance 225x150.indd 1

30.8.2011 9:32:4

Galerie Rudolfinum 08 / 09 — 13 / 11 / 2011 Alšovo nábřeží 12 CZ — 110 01 Praha 1 www.galerierudolfinum.cz Výstavu připravilo / An Exhibition produced by the Musée de l’Elysée, Lausanne

GENERÁLNÍ PARTNER / GENERAL PARTNER

HLAVNÍ PARTNER / MAIN PARTNER

HLAVNÍ MEDIÁLNÍ PARTNER / MAIN MEDIA PARTNER

MEDIÁLNÍ PARTNEŘI / MEDIA PARTNERS

ZVLÁŠTNÍ PODĚKOVÁNÍ / SPECIAL THANKS

101

KaváRna a divadlo Potrvá Srbská 347/2, Praha 6-Dejvice

MUSICLAND – NC PALLADIUM Praha 1 20 m od vstupu z vestibulu metra B – Nám.republiky slevy 20–50% na vybrané zboží

102

káva Lavazza exkluzivní sudová vína koncerty, Djs zahrádka Wi-Fi připojení zdarma ubytování

Betlémské nám. 8 Praha 1 – Staré město Tel.: +420 222 220 689 e-mail: jbk@volny.cz www.galerieubetlemskekaple.cz

největší

v československu hudební bazar s obrovskou nabídkou cca 50.000 cd, vinylů, filmů, dvd, her Výkup a prodej Otevřeno denně od 9-19:oo

krakovská 150 m od václavského nám -Krakovská 2. a 4. Praha1

újezd druhá prodejna pod petřínem na újezdě -Vítězná 18. Praha1

www.cdkrakovska.cz

ECOTRANSPORT BY 103

VORŠILSKÁ ŠEST PRAHA JEDNA

GROOVEBARGROOVEBAR GROOVEBARGROOVEBAR GROOVEBARGROOVEBAR GROOVEBARGROOVEBAR GROOVEG R O O V E B A R . C Z Hudebně barevný podzim THE POOH THE CITY KILL (AUS/DEN) NA STOJÁKA THE DRAIN SUNSHINE RATTLE BUCKET ANYWAY DYING PASSION KILL THE DANDIES LACO DECZI DANIEL BANJAMIN (DE) KUZMICH ORCHESTRA PUB ANIMALS SPHERE SIOUX X LEFT TO DIE L‘ETNO FESTIVAL SWORDFISHTROMBONES THE FRUSTRATORS DIRTY BLONDES CAMERA 237 (IT) DEAD POPE‘S COMPANY+ ANISAKIS (JP) UNHOLY PREACHERS THE FINALLY HENTAI CORPORATION GENIUS MESS POETS . . . a mnoho dalších

b.eu w.h-clu ww Rooseveltova 17, Šumperk

104

E

23/9 29/9

DIT APHRO H IT W B4B Z LSKILL AND IL Z RUFFA ERIK T BOJS 0 TATA

6 a 7/1 14/10

H RA WIT ELEKT TRESHER R GREGO

28/10 10/11

RUCHE

BELLE

HURRA

O

D TORPE

LLYS, DIOBU U A AK & SMA 16/11 KRAAK Ý NINOV AROZE N 2 K 23/1 VEČÍRE

ME F I L M Drive ME M U S I C Podzimní klubová sezóna ME I N T E RV I E W Už jsme doma

čt. 1. 9. - st 14. 9. 2011 Praha | No. 409

w w w . p r o t i s e d i . c z

wave 1/8 z minula

Freemusic.cz v novém Novinky Pozvánky Recenze Zajímavosti

Out of mainstream

DACAN

ČASOPIS NA KTEREJ ČEKÁŠ. UŽ BRZO.

105

PROBABLY THE BEST ALBUM OF DEAD POPE‘S COMPANY COMING SOON...

garage

noise

15.9. CHEB JAZZ ROCK CAFÉ 16.9. LITOMĚŘICE BARONKA 17.9. ŠUMPERK H-CLUB 20.9. BRNO MELODKA 21.9. TÁBOR ORION 22.9. PRAHA ROCK CAFÉ

106

23.9. PLZEŇ POD LAMPOU

typodesign www.sandstudios.cz

photo Teres Bartůňková typo www.sandstudios.cz

feat. Ripley Johnson of WOODEN SHJIPS

duo moon / m o ace.c mysp ikone.cz . w w w c houpa d.org www. rapesoun ov.cz h sc www. b007stra lu k . w ww

poster full moon:Sestava 1

FM-KTD-TCK.indd 1

út.tue. start 19.30

11.10.2011

Klub 007 Strahov

8/15/11

2:06 PM

Chaloupeckého 7, Blok 7, Praha 6

Stránka 1

laura stevenson & the cans

moonduo.inz.FM.indd 26.8.2011 10:38:24 1

27.7.2011

new york, usa

** of Americana!" *** m) "A definitive piece c.co usi ikM utn (Sp

blr.com n on.tum so s n e v te steven lauras /laura m o .c ce myspa scrapesound.org potrva.cz

I

utI tue

27. 9. 2011

typodesign www.sandstudios.cz

I

start 20 .. 00

I

kavarna potrva

Srbská 2, Praha 6 (100 m od stanice metra "Hradčanská") Předprodej/tickets: kavárna Potrvá & Ticketstream

107

Roxy Promotion & Hospital Records present

HOSPITALITY LONDON ELEKTRICITY

@ROXY

FEAT.

HIGH CONTRAST CAMO&KROOKED NU:TONE NATALIE WILLIAMS MC WREC SUPPORT

2K&SWEG VJ Quark / astraL d:VISION

Dlouhá 33 Prague 1 | START 21:00

ROXY FRI 23. 9.

www.hospitalrecords.com | www.hospitalitydnb.com | www.roxy.cz | Presale Ticketpro – Ticketstream – Ticketportal 150x225_Full_Moon_0911-dsmacku_tisk3.pdf 1 29.8.2011 23:02:05

108

109

110

111

Retro

PrivÁ06t5

720 450 No.1

BEST VIP services

TIRÁŽ full moon #17 12. září 2011 CREW MARTIN KOZUMPLÍK roadie JANA KAČUROVÁ šéfredaktor JITKA HEJLKOVÁ produkce, předplatné MICHAL PAŘÍZEK distribuce, propagace ALŽBĚTA MUSILOVÁ obchod, inzerce CARTON CLAN design AUTOŘI michal pařízek, al burian, pavel vulterýn, maxim horovic, lumír nykl, bro, jakub pech, david kresta, apačka, jarda petřík, petr wagner, roman rakowski, jiří píša, KATeřina kombercová, radomír szajter, viktor palák, tomáš zakopal, jáchym krohe, jiří komínek, ondřej kamenický, jaromír 99, lukáš

112

best girls in town www.retroprivat.cz

grygar, seda Dzholdosheva, zbyněk prokeš, lukáš palán, jason orlovich, tomáš kejmar, paul wallfisch, karel kočka SUPERVIZE TEXTů maxim horovic, LUDĚK KNÁPEK kontakt | předplatné info@fullmoonmagazine.cz predplatne@fullmoonmagazine.cz 12 čísel za 948 Kč | 6 čísel za 534 Kč web fullmoonmagazine.cz twitter.com/fullmoonmag facebook.com/FULLMOONMAG last.fm/group/Full+Moon+Mag fullmoonmag.bigcartel.com inzerce (alžběta musilová) alzbeta@fullmoonmagazine.cz telefon +420.774.119.492 Distribuce (Michal PAŘÍZEK) michal@fullmoonmagazine.cz telefon +420.604.101.745 HQ | FULL MOON MAG K Žižkovu 809/7 19000 Praha 9 Vysočany Vydavatel | KYEO shows s.r.o.

IČ: 28350995, Veveří 3163/111, 61600 Brno kyeo.net, info@KYEO.NET Tisk | KVTisk, Karlovy Vary rozšiřuje | Mediaprint & Kapa ISSN 1804-3208, MK ČR E 19463 TEXTS LICENSED UNDER CREATIVE COMMONS BY-NC-ND creativecommons.org/licenses/by-nc-nd/3.0/deed.cs

CYRRUS a.s. obchodník s cennými papíry Veveří 111, 616 00 Brno www.cyrrus.cZ AF Praha spol. s r.o.

DISTRIBUCE KNIH Kováků 12, 150 00 Praha 5 afweiss@mymail.cz AK Schejbal advokátní kancelář Veveří 111, 616 00 Brno schejbal@akschejbal.cz www.akschejbal.cz Jana Berg, TYJANY s.r.o. módní návrhářka Palackého třída 51, 612 00 Brno jana_berg@email.cz www.janaberg.com BORGO Agnese restaurace Kopečná 43, 602 00 Brno info@borgoagnese.cz www.borgoagnese.cz JENA-nábytek, s.r.o. prodej nábytku Křenová 19, 602 00 Brno info@jena-nabytek.cz, www.jena-nabytek.cz Kyzlink, s.r.o. aRchitekti Porážka 2, 602 00 Brno info@kyzlink.com www.kyzlink.cz K BREWERY TRADE, a.s.

Výroba a prodej výčepního piva Hvězdova 1716/2b, 140 78 Praha 4 www.kbrewery.cz Renocar spol s r.o. autorizovaný prodej vozů BMW, Mini, Opel a Chevrolet Řípská 5, 627 00 Brno – Slatina tereza.musilova@renocar.cz www.renocar.com HVH ADVOKATNÍ KANCELÁŘ S.R.O. Husinecká 808/5, 130 00 Praha Masarykova 8/10, 602 00 Brno office@hvhlegal.cz www.hvhlegal.cz UPB / ULTRA PREMIUM BRANDS distributor prémiového alkoholu Nad Vodovodem 32, 100 00 Praha www.upb.cz Red Bull Nad Patankou 10, 160 00 Praha jan.vondracek@cz.redbull.com www.redbull.cz Financial Group Fio banka nové generace V Celnici 10, 117 21 Praha fio@fio.cz; www.fio.cz Radio R studentské rádio FSS MU, Joštova 10, 602 00 Brno www.radior.cz Yellow.Jacket.Angel výroba designových šperků www.yellowjacketangel.cz X PRODUCTION HUDEBNÍ VYDAVATELSTVÍ Filipinského 36, 615 00 Brno www.xproduction.cz

FULL MOON #17: TIRÁŽ

Renocar MINI Centrum, Řipská 5c, Brno - Slatina, Tel.: 725 117 344, e-mail.: gabriela.kyzlinkova@renocar.cz

mini countryman. GETAWAY.

www.renocar.com/mini

Silný motor v kombinaci s pohonem všech kol ALL4, pěti dveřmi, vyšší pozicí sedadel a dalšími vlastnostmi moderních SAV vám umožní užívat si nezaměnitelné jízdní vlastnosti MINI i tam, kde jste je dosud nikdy nezažili. Samozřejmostí jsou téměř nekonečné možnosti individualizace typické pro MINI stejně jako celá řada jedinečných prvků v prostorném a variabilním interiéru.

003 Domluvte si testovací jízdu. Více informací vám podají naši prodejci.

C

M

Y

CM

MY

CY

MY

K