Full Moon #2

JSME LIDI, CO SE PODíLEJí NA DAMAGE DONE RECORDS A TWO SHOVELS EVENTS. VYRÁBíME VINYL, CD, DVD, PLAKÁTY, LETÁKY A SAMOLEPKY. POKUD JE TO POTřEBA, TAK MůŽEME POMOCI S PříPRAVOU MASTERU, GRAFIKY, DTP A DISTRIBUCí PO EVROPě.

VíCE INFO NA ADRESE:

WWW.XVinYLX.coM

Botanica je jeden z výsledků žánrových kolizí ve žhavém newyorském hudebním podnebí, podobně jako prozatím věhlasnější spolky Gogol Bordello, Balkan Beat Box nebo Firewater. Hudba Botaniky možná není tak přímočará jako produkce zmíněných spolků, ale zato daleko elegantnější, rozmanitější a možná ve výsledku i razantnější. Stejně jako barevná atmosféra New Yorku čiší z produkce skupiny fluidum Berlína, jeho dekadence, rozmary a smyslnost. Ostatně hned dvě alba nahrávala skupina právě zde. Na albech Botaniky se naprosto eklekticky snoubí rock, blues, klezmer nebo šanson, její leader Paul Wallfish je skutečným entertainer v pravém smyslu tohoto slova. Zpěvák, bavič, poděs, destrukční pianista, satir a ďábelský symbol v jednom. Divoké taneční kousky střídají zadumaná blues, balkánskou diskotéku zase berlínský bar se štiplavě ranní atmosférou. myspace.com/botanica FULL MOON 02

fullmoonmagazine.cz

kyeo.net 001

002

FULL MOON 02

FULL MOON 02

003

TEXT APX FOTO LENKA ŠPRYSLOVÁ

004

Dneska začíná finále NBA. Za normálních okolností bych vsadila na Lakers, ale hru proti Celtics (a Suns) do normalních okolností nezahrnuju. Kromě toho, že doufám, že Celtics vyhrajou, taky doufám, že vyhrajou o sedm až devět bodů. Teď právě prohrávají o šest.

(spolu s Ty a tvoja sestra a Nie alebo áno od No Name). Já měla nejradši Letadlo, které jsme ale v jukeboxu pohříchu nikdy nehráli: A tebe už vůbec nic nebolí/ A tebe už vůbec nic nezajímá/ Z rádia zabíjí london beat/ pláž je celá tvoje – nikde žádnej Arab. Geniální rým. Pořád se mi líbí.

Pamatuju si na svoji první „oficiální“ recenzi, která se shodou okolností vztahovala k jednomu z prvních koncertů, které jsem navštívila (ráda bych to tak prezentovala, anžto jsem do té doby chodila jen na Mňágu a žďorp a revivaly Red Hot Chili Peppers, Pearl Jam a Alice in Chains). Byla to reportáž z koncertu Vypsané fixy a polských Hey na Flédě v březnu 2004 a šla jsem tam jen proto, abych dostala tři kredity a nějak zdárně uzavřela ten ne-ko-neč-nej semestr. Vlastně to byl Karlův nápad. Karel studoval, myslím, medicínu, a v den koncertu mi napsal, že nejde. Srab.

Pamatuju si, že jsem jela tramvají (šalinou) a snažila jsem se v rychlosti naposlouchat tehdy aktuální desku Bestiálně šťastní. Znala jsem Brutální všechno a docela mě to bavilo; na večírcích bývalých spolužáků ze střední byly Nina, Stereoid a 1982 dávno evergreeny

Samotný koncert byl to poslední důležité, co se na Flédě událo, ale reportáž jsem nakonec nějak nahrabala a i mě to docela bavilo.

Vedoucí kurzu Lenka Císařová mi tehdy řekla něco, co dnešní optikou zní, jako bych si to celé vymyslela: „Jano, vy někam píšete o hudbě? Vypadá to, že tomu opravdu rozumíte.“ Hudbě jsem pochopitelně nerozuměla ani za mák, jen jsem potřebovala ty kredity.

I tak jsem ale, ještě ten den, vygooglila české hudební servery, kam bych ten svůj zázrak mohla na zkoušku poslat. Líbil se mi Freemusic. Ledňáček, kofola, chápete. Ovsovi, šéfredaktorovi portálu, dnes kamarádovi a krátce také spolubydlícímu, jsem v tom mejlu vykala. „Pane Ovesný, jmenuju se Apačka, poslouchám Oasis, Pearl Jam a Mňágu a tady posílám text, o kterém si myslím, že by ocenili čtenáři vašeho serveru.“ Takovýho něco FULL MOON 02

přísahám že tam bylo. A i když se mě tehdy šíleně dotklo, jak mi to celé zeditoval (smazal ty pasáže, kde jsem byla nejvtipnější!), pro Freemusic jsem začala psát reporty z Brna.

Pak fotit. Pak psát recenze desek. Pak novinky. A pak, když odešel Oves, jsem Freemusiku v roce 2007 šéfovala.

Celtics prohrávají o pět bodů, kruciprdel. Za Lakers mimochodem hraje Kobe Bryant a asi se letos stane nejužitečnějším hráčem (MVP).

Aspoň bookeři si to myslí. Při procházení těch sázek jsem si vzpomněla na nejvtipnější videa, které jsem kdy z NBA viděla. Jsou to krátké rozhovory, které dělal Ali G, teda Sacha Baron Cohen, s hráči před asi třemi lety v rámci nějakých nevím čeho. Video s Kobem nic nepřekoná, ale bez vizuálu by to ztratilo drtivý dopad (youtube: ali g kobe); to se Stevem Nashem (MVP v letech 2005 – 2006) je ale skoro stejně nezapomenutelné. Sleduju to už třetí den v kuse a směju se furt pryč. Yo, check it, westside.

Ali G: Check it! I‘s here wit Steve Nash. So... you was last season‘s most valuable player, or as it‘s called ... the MP3. What was that like?

Steve: No, I was the MVP. Ali G: MP3.

Steve: Not the, uh, no. I wasn‘t.

Ali G: You was the MP3.

Steve: No, I wasn‘t.

Ali G: No disrespect to you, but you is canadian, too. You don‘t even speak english, so shut up.

Steve: No, we speak english in Canada.

Ali G: Can‘t waste my time here.

Steve: Whatever you say.

Ali G: Can‘t understand what you‘re sayin, you‘re speakin in canada.

to zas jo. Procházela jsem pak obdobím, kdy mi všechny ty články z roku 2004 připadaly trapné a styděla jsem se za ně, teď už se ale jen směju. „Žádost ‚ještě jednu!‘ z úst jednoho přihlížejícího (velmi výstižný termín) na konci celé akce mě trochu zarazila, protože celkový přístup ke kapele v průběhu jejího vystoupení byl poněkud rozpačitý,“ psala jsem z koncertu Vas Szuszanne na Yachtu. To bych napsala klidně i dneska, kdyby tam nějakej jouda stál a čuměl a pak si řekl o přídavek, a to možná včetně slovního spojení „rozpačitý přístup“. Jinak už v textech nerozumuju tak okatě a na poměrně dlouhý časový úsek jsem se naučila nepoužívat ich formu, pročež někdy působím i seriózně. (Někdy. Nejseriózněji ovšem působím, když píšu pod pseudonymem.) Většina z mých textů, v letech 2005 – 2006 (tedy v době, kdy byl Nash MP3) zhruba devadesát pět procent, je nicméně postižena naivitou takřka bezbřehou a trvalo léta a Ovsovi strašně práce, než jsem napsala slušný článek. A pak trvalo další věčnost, než jsem začala psát i o slušné muzice.

Jachacha, nejlepší!

Ještě bod a Celtics vyrovnají.

Paradoxem bylo, že ta první vypsaná reportáž byla i důvodem, proč mi, zhruba o rok později, napsal Petr Vizina. Musela jsem si ho tenkrát vygooglit: kulturní rubrika Lidových novin, tyjo. Prej jestli bych mu nenapsala článek o Red Sparowes (vydali tehdy desku o tom vrabčím holokaustu v Číně a příběh měl psychologicko-folozoficko-politický kontext, což je samozřejmě přesně moje parketa). Dodala jsem text, do kterého mi pak Vizina vepisoval komentáře kapitálkama, tučně a o velikosti fontu kolem sedmdesáti: COŽE CO!!? Dodatečně se za ten post-impresionismus omlouvám. Napsala jsem to pak znovu, úplně jinak, na jeden zátah a bylo to docela dobrý. I to ty noviny otiskly. (Mám to, stejně jako všechny papírové články z té doby, vystřižené.)

Když report z Flédy čtu dneska, bavím se nad tím, jak jsem musela za každou cenu něco srovnávat, a protože jsem neměla moc široké portfolio, furt jsem tam cpala Pearl Jam a Smashing Pumpkins. „Horko těžko se bráním srovnání s Pearl Jam ve State College/ USA 2003, kdy Eddie Vedder nechal zazpívat tisícový dav refrén písně Betterman.“ Nebo: „Vypsanou fixu vám doporučuji jako terapii, koncert Hey jako náplast na to, že k nám minulý rok nepřijeli Pearl Jam (a možná i že se rozpadli Smashing Pumpkins).“ Jachacha! Je teda fakt, že Betterman je super singalong,

„Vy jste vystudovala žurnalistiku? A není to na škodu?,“ zeptal se Veselin Vačkov, šéfredaktor Lidových novin a fanoušek Lakers (pořád vyhrávají), když mě přijímal do kulturní rubriky po Vizinovi. Vystudovat žurnalistiku je opravdu patrně tou nejhorší věcí, která se vám v ehm kariéře novináře může přihodit.

Kdybych tam seděla dneska a byla bystřejší, řekla bych, že jsem byla stejně špatný student a že mi ten titul dali, jen abychom už nikdy nemohli zopakovat to monstrózní faux-pas, kterému se jinak říká „obhajoba diplomové práce“. V novinách jsem se musela strašně

FULL MOON 02

rychle naučit dobře psát, resp. naučit se nepsat kraviny (rozpačitý přístup), tedy pokud jsem nechtěla permanentně nasírat editory a korektory. Chvíli to trvalo, svatou trpělivost se mnou měl svatý Ondřej Horák (vezměmež si nadto, že nebyl editor), od kterého jsem se navíc naučila plošně ironizovat a glosovat úplně mimo gaussovu křivku. Díky, Ondřeji. V Lidových novinách jsem jinak narážela na potíže spíš v obsahu než formě, i když mi všichni ti Melvins, Shellac, Robertové Pollardové, Mastodon, dEUS, OTK, Pissed Jeans, Kayo Dot, Enon a pAper chAse kupodivu procházeli. Mimochodem vloni v létě se nám povedl famózní zápich, a sice Morrissey na titulce. Čili na první straně novin v nákladu desítek tisíc. Lidové noviny a Moz do každé rodiny! Nejdřív byl otvírák z koncertu v Berlíně, pak 524 článků o tom, jak je bez něj ani dejchání není ono (včetně celostránkové čtyřrecenze poslední desky, kde dostal full house kromě Ryndy – čtyři hvězdičky z pěti, a Dubského – tři hvězdičky z pěti), a v předvečer pražského koncertu (pět hvězdiček, udělených v den oznámení koncertu v únoru) jsme měli v pásku: Král Morrissey. Nadchl Berlín, teď se chystá na Prahu. (Když jsme vymýšleli název tohodle časáku, Pavel Vokatý, shodou okolností editor Lidových novin, povídá: „No počkej, já myslel, že se to bude jmenovat pAper chAse a Morrissey.“) Tenhle časák, který se nakonec pohříchu nejmenuje pAper chAse a Morrissey a nejsme Arsenal ani Tottenham a ani Lakers a ani Celtics (prohráli o třináct bodů! jdu se zabít), stojí na začátku. A já tady v tom úvodníku s ním. Stejně jako jsem stála na začátku na jaře 2004, stejně jako jsem stála na začátku v lednu 2008. Řeknu vám, jak se to bude vyvíjet; každý se mě na to ptá, takže o tom dost přemýšlím. Zjistíme, jak to funguje, srovnáme to s tím, jak bychom chtěli, aby to fungovalo, přičteme souhrn schopností a zkušeností, rozdíl vynásobíme váma.

A to bych se divila, abychom časem nebyli v zelených číslech. Totiž dresech. Go Celtics!

005

FULL MOON MUSIC MAGAZINE #02 | 26. ČERVEN 2010

OBSAH EDITORIAL 004 BANKSY 002, 011 IGGY POP 012 JELLO BIAFRA 020 DIE ANTWOORD 022 COCOROSIE 024 MUSE 027 CHUCK RAGAN 030 BLACK COBRA 038 TINDERSTICKS 044 RECENZE THE STOOGES 018 MELVINS/HARVEY MILK 054 THE NATIONAL 056 TRENTEMOLLER 058 HANK WILLIAMS III 060 NURSE WITH WOUND 062 WOLLONGONG 666 INTEGRITY 067 AD NOISEAM 068 UFOMAMMUT 070 80S MATCHBOX B-LINE DISASTER 072 REPORTY IGGY POP & THE STOOGES 016 80S MATCHBOX B-LINE DISASTER 074 PRIMAVERA 076 MELT! 082 PRIMAVERA II. 084 MURDER BY DEATH 086 TALLEST MAN ON EARTH 090 WOVENHAND 093 DEAF MESSANGER 098 KOMIKSY 100 BACKSTAGE (AT HOME WITH) SOPHIA 104 AL BURIAN 108 PAUL WALLFISCH 110 FEEDBACKSTAGE 111

006

INDEX 16 HORSEPOWER 093 80S MATCHBOX B-LINE DISASTER 072, 074 AD NOISEAM LABEL 068 BANKSY 004, 009 BARONESS 038 BIG BUSINESS 054 BLACK COBRA 038 BURIAN, AL 108 COCOROSIE 024 DEAD KENNEDYS 020 DEAF MESSANGER 098 DIE ANTWOORD 022 GOD MACHINE 104 HARVEY MILK 054 HOT WATER MUSIC 030 IGGY POP 012 INTEGRITY 067 JELLO BIAFRA 020 MALLEUS, ART GROUP 070 MELT! FESTIVAL 082 MELVINS 054 MURDER BY DEATH 086 MUSE 027 NATIONAL, THE 056 NURSE WITH WOUND 062 PRIMAVERA FESTIVAL 076, 084 RAGAN, CHUCK 030 SAVIOURS 038 SHOENFELT, PHIL 016 SOPHIA 104 STOOGES, THE 012 TALLEST MAN ON EARTH 090 TINDERSTICKS 044 TRENTEMOLLER 058 UFOMAMMUT 070 UNKILLED WORKER 666 WALLFISCH, PAUL 110 WEEDEATER 038 WILLIAMS III, HANK 060 WOLLONGONG 666 WOVENHAND 093

fullmoonmagazine.cz

TIRÁŽ CREW: MARTIN KOZUMPLÍK roadie JANA KAČUROVÁ šéfredaktor JITKA HEJLKOVÁ produkce MICHAL PAŘÍZEK distribuce HONZA TOMÁŠ inzerce CARTON CLAN design AUTOŘI: Radek Červienka, Tomáš Turek, Michal Pařízek, Petr Ferenc, Petr Čáslavský, Jiří Zeman, Lumír Nykl, Tomáš Mládek, Jarda Petřík, Tomáš Kejmar, Jakub Mikolajský, maxim horovic, Karel Kočka, Al Burian, Paul Wallfisch, Apačka, Aleš Kot, Pavel Vulterýn, Lenka Špyslová, Kryštof Havlice, Tom Komárek, István Sutrházyi, Lukáš Palán, Keith Moon Předplatné: www.fullmoonmagazine.cz predplatne@fulmoonmagazine .cz Distribuce / Michal: michal@fullmoonmagazine.cz +420.604.101.745 Inzerce / Honza: honza@fullmoonmagazine.cz +420.728.820.808 Vydavatel : KYEO shows s.r.o.

IČ: 28350995, Veveří 3163/111, 61600 Brno Redakce: Jana Kačurová / KYEO Podolské nábřeží 817/30, 14700 Praha 4 – Podolí +420.777.158.292, info@kyeo.net Tisk: Janova dílna, třebestovice ISSN 1804-3208, MK ČR E 19463 LICENSED UNDER: CREATIVE COMMONS

BY-NC-ND creativecommons.org/licenses/by-nc-nd/3.0/deed.cs

FULL MOON 02

FULL MOON 02

007

008

FULL MOON 02

FULL MOON 02

009

010

FULL MOON 02

TEXT SERGIO FOTO/REPRO BANKSY

Je dost možné, že ty obrázky znáte; není třeba kvůli nim prolízat severní Londýn. Banksyho malůvky v kultuře zdomácněly podobně jako ikonická podobizna Ernesta Guevary. A ostatně i tu si s gustem vykuk z Bristolu půjčuje.

Nelze popřít, že dobře vyvedená zeď je příjemnější než oprýskaná omítka nebo psí hovínka, ostatně street art je dnes „art“, stejně jako komiksy jsou „grafické novely“, tetování a piercing „body art“ a kluci s laptopem a otevřená okna „hudba“. I když to fůru lidí i v roce 2010 uráží. A co na to hrdina? „Lidi mě buď milujou.

Nebo nenávidí. Nebo jsem jim ukradený.“ Banksy je pseudonym neznámého britského šikuly se sprejem, který operuje s nápady, drzostí a štěstím. Všeho má zatím dostatek. Jeho obrázky zdobí mnoho desítek zdí po celém světě, ale nebloudí jenom prázdými nočními ulicemi s nehlídanými prostory na billboardy. Před pár lety nakráčel do Louvru, pověsil tam obraz Mony Lisy s velkým žlutým smajlíkem místo obličeje a zase zmizel. „Dokážete si představit ten zdlouhavý proces, kdy namalujete obraz a čekáte, jestli si ho nějaká galerie nevybere a nevystaví? To je teda nuda. Znám lepší a rychlejší způsob, prostě jdu a svůj obraz tam pověsím.“ Protože takováto „výstava“ trvá obvykle pár minut, je legrace procházet dokumentaci – od spícího hlídače až po někdy nechápavé, jindy rozezlené, nezřídka však uznalé pohledy návštěvníků. Někdy je mezi tím vším „uměním“ tenká hranice. Ostatně podobné reakce stíhají i mnohdy kontroverzní graffiti na ulici. „Lidé, kteří řídí naše města, graffiti nerozumí. Upírají právo na existenci něčemu, z čeho nekouká žádný profit. Což je plytké,“ cituje kniha Wall and piece Banksyho.

Ten tvrdí, že město je reklamou zahlceno a zeď je jediným místem-zbraní, jak na sloganový teror odpovědět. Antikapitalismus je (stejně jako protiválečná propaganda a pacifismus, ateismus, anarchie nebo antiglobalizace) leitmotivem celé tvorby. Další, souběžný cíl je ale prostinký: „Někdo se stane fízlem, protože chce svět udělat lepším. A někdo se stane vandalem, protože jej chce hezčím.“ Na filmovém festivale v Sundance měl letos premiéru dokument Exit Through the Gift Shop (k vidění bude i v Karlových Varech).

Režíroval ho Banksy, resp. někdo, kdo se jako FULL MOON 02

Banksy podepsal. Nečekaně velkorysý filmový kritik Roger Ebert dílko pochválil a dodal, že reálná možnost, že jde jen o kachnu, snímku jen přidává. Jednoduchý příběh vypráví o klukovi, který se chce stát slavným graffiti umělcem, načež se jím pod pseudonymem Mr. Brainwash skutečně stane. Skutečně = doopravdy. Před dvěma lety měl svou vlastní výstavu v L. A. Možná by bylo přesnější napsat „stane“ a „doopravdy“ a „vlastní“, protože existuje množství teorií o tom, že MBW je Banksy, ačkoliv to může znamenat taky to, že Banksy je Mr. Brainwash... I když se tím dostáváme na tenký led kolize fikce vs. realita. Prase aby se v tom vyznalo. Naštěstí je to úplně jedno, ten film je svou nepokrytou podvratností nesnesitelně zábavný. A to stačí. „Tři roky jsem maloval krysy, dokud někdo neřekl: To je chytrý, ‚rat‘ je anagramem pro ‚art‘, ten člověk nebude úplně pitomej. Takže jsem pak předstíral, že to takhle chytře mám hozený už od začátku.“ Banksy začal se svým graffiti někdy v první půlce 90. let, na první oficiální výstavu čekal asi dekádu a pak už to šlo všechno rychle. Více krys, více opic, více obrazů Mony Lisy, desetilibrové bankovky s Lady Di, vojáci, strážníci, líbající se strážníci, strážníci s pudlem jako pátracím psem, více vojáků a více strážníků, demonstranti s pugétem kytek místo Molotovova koktejlu, průmyslové kamery, pokojská, Vincent a Jules z Pulp Fiction s banány místo bouchaček, „prostory určené pro...“ (demonstrace, fotografování, graffiti, piknik), zvadlé van Goghovy Slunečnice, Monetovo impresionistické zátiší s nákupními vozíky ponořenými v říčce protékající pod mostem, Královna s obličejem opice... Louvre, New York Metropolitan Museum, Tate Gallery, Museum of Modern Art v New Yorku, British Museum...

Vyberte si svoji oblíbenou galerii!

„Staňte se dobrým v podvádění a nikdy nebudete muset být dobří v ničem jiném.“ 011

012

FULL MOON 02

Nečeká nás špatné léto. Nezničitelný buldozér Iggy Pop a jeho The Stooges vystoupí na závěr festivalu Colours of Ostrava a bude to zase událost, přestože „kmotr punku“ v České republice vystupoval už několikrát a spolu s The Stooges si v Praze zahráli před necelými dvěma lety. Tentokrát nás totiž čeká úplně jiný koncert a úplně jiná kapela. The Stooges model Raw Power, třicet sedm let poté.

TEXT MICHAL PAŘÍZEK FOTO ARCHIV/ANORAK/KK+. LIVE 18. 7. 2010 na COLOURS OF OSTRAVA 2010

Resuscitace proto-punkové legendy začala někdy na přelomu tisíciletí. V roce 2000 se zasloužilí indie inženýři Mike Watt (Minutemen, fIREHOSE) a J Mascis (Dinosaur Jr) dali dohromady s bratry Ashetonovými a společně si párkrát přehráli staré skladby The Stooges. To nedalo spát ani Iggymu Popovi – na jeho sólovém albu Skull Ring se pak ve čtyřech věcech sešli všichni pozůstalí a The Stooges po téměř třiceti letech znovu ožili. V roce 2003 se tak začala psát historie FULL MOON 02

velkého návratu, jehož novověké dějiny představují několik úspěšných turné po celém světě, nezáživné album The Weirdness, kterému nepomohl ani Steve Albini, a konečně tuzemská premiéra v roce 2008. Setkání s The Stooges na slovenském festivalu Hodokvas o dva roky dříve bylo pro mnoho českých fanoušků určující, rozesmátou tvář baskytaristy Mikea Watta (cha, vidíte, to jsem já a hraju všechny ty písničky, které poslouchám od kolébky, a se mnou jsou na pódiu sakra The Stooges!)

si asi mnozí budou pamatovat ještě hodně dlouho. Loňskou smrtí Rona Ashetona by za normálních okolností pohádka skončila.

Kdyby se zase neobjevil James Williamson, ďábelský kytarista a jeden z hlavních aktérů rozpadu kapely...

Ano, tihle The Stooges budou úplně jiní, než jaké jsme je zažili při minulých vystoupeních.

Stejně jako byli jiní v roce 1973, když vydali svůj epitaf, poslední plivanec a jeden z nej013

větších zášlehů v historii rocku, Raw Power.

Právě repertoár z tohoto období bude vzhledem k návratu Jamese Williamsona páteří současných koncertů. Nahrávka Raw Power byla diametrálně odlišná od prvních dvou alb skupiny: v zásadě tradiční rock’n‘roll, který byl ale ve své zdánlivé obvyklosti daleko nebezpečnější než „obyčejně divná“ starší alba. S eponymní deskou z roku 1969 ani s následující Fun House (1970) si posluchači neporadili a unavení hippies se platinově přebarveného Osterberga trochu báli. Říkal divné (sexy) věci a kytarista neuměl až tak moc hrát. Možná trochu podivné, ale každému jasné. Na Raw Power (1973) ovšem vyrukovala znovuzrozená parta zdivočelých loserů, kteří měli v očích velké H – hráli tentýž rock’n’roll, ale jinak. Williamson sóluje mimo rytmus, písničky drží jen Iggy a bubeník Scott Asheton, jeho bratr Ron je uklizený k baskytaře a někde vzadu v nazi outfitu trucuje, že mu vzali šestistrunnou hračku. Raw Power je návyková stejně jako látka, která jí dala život.

Začátkem sedmdesátých let to s The Stooges vypadalo bledě. Obě desky propadly a tvrzení, že budou prohlášeny za základní kameny 014

rockové historie, by se tehdy s chutí vysmáli všichni. A nejhlasitěji možná zástupci Elektra Records, kteří s kapelou prožili všechno zlé, aby je na sklonku roku 1970 definitivně odepsali. Není divu, byla to sebranka k pohledání, všichni pili a smažili jak o život. V tom prvním vynikal hlavně tehdejší basista Dave Alexander, v tom druhém se ve vedení střídali Iggy (tehdy ještě s přídomkem Stooge) a Ron Asheton. A už tehdy se kolem skupiny začal motat pozdější nerozlučný druh Iggyho, kytarista James Williamson. Hektolitry alkoholu, kokain, marihuanu a amfetaminy měl záhy vystřídat daleko nebezpečnější „přítel“. Po vyhození od Elektry stihla parta zkrachovalců vyrazit Davea Alexandera, sama rozklížená. Ono chlastat tak, že je to i na Stooges moc, to už musí být umění... Kapela na dně, přesto v úpadku. Ale jejich čas měl teprve přijít.

Píše se rok 1971 a The Stooges poprvé končí, čerstvě spřátelení s heroinem. Dokud se tenhle prášek v Detroitu nezačal prodávat na každém rohu, dalo se s nima mluvit. „Jeden den byl heroin droga exotických jazzových muzikantů a druhý den si ho mohli koupit všichni – a levně. Bylo to vydatné a bylo to

sakra účinné,“ vypráví o heroinové explozi v knize Paula Trynky Open up and Bleed Wayne Kramer, leader další zásadní kapely MC5.

Iggy už si nějakou dobu neříkal Stooge, ale Pop, a hlavně potkal Davida Bowieho, se kterým se sblížil. Jeho vliv je na Bowieho tvorbě těch let naprosto evidentní: ostatně kde by byl bez Iggyho Ziggy? Bowie mu dohodil nový label Columbia Records, vzal ho s sebou do Londýna a donutil ho vypotit další songy. Po neúspěšných pokusech s několika britskými muzikanty se Iggy toužil vrátit k osvědčeným jménům, ale protože bratři Ashetonovi už byli na vedlejší koleji, motorem se stal James Williamson. Ten jako jediný ze staré party odcestoval do Anglie a na světě byli Iggy and The Stooges.

James Robert Williamson se narodil v roce 1949 v Texasu a kolem The Stooges se vyskytoval od začátku. Patřil do detroitského rockového podhoubí a poté, co ho v Motor City vyhodili z domu, odjel do New Yorku za svými kumpány. Ti právě pod dohledem Johna Calea natáčeli první album. Od roku 1971 už byl jejich stálým členem a postupem času se dostal až do čela, přestože ho všichni kromě FULL MOON 02

Iggyho nesnášeli. Natalie Schlossman, jedna z nejbližších přátel kapely a šéfka fanklubu, ho viní z rozpoutání drogového šílenství: „James nastartoval užívání drog, tu nepříčetnost, díky němu začalo celé to prapodivné období. The Stooges byli najednou v naprosto bizarní zóně.“ Scott Asheton zachází ještě dál: „To já jsem Jamese pozval, to já mu nabídl místo na zkouškách a jamech. Byla to moje chyba. Zatraťte moje oči za to, co udělaly, zatraťte mojí duši, zatraťte mě navždy...“ Je s podivem, kolik negativních reakcí se na Williamsonovu adresu sneslo, ale je naprosto nezpochybnitelné, že tenhle čertův chlapík byl opravdu talentovaný. Tak komplexního kytaristu The Stooges potřebovali. Úsporný Ashetonův styl byl sice objevný, ale snadno se vyčerpal a teprve s Williamsonem mohla kapela vyrůst. Zároveň se ale díky jeho vlivu a charismatu vrhla do hektického (heroinového) víru, který jí zanedlouho rozbil.

Právě Williamsonovy riffy dělají z nahrávky Raw Power tak fantastický monument rockové historie a jedno z nejvlivnějších alb všech dob. Zpovykaný fracek, o němž i kamarád Iggy Pop mluví jako o nepříliš přátelské osobě, byl se svou kytarou spojen živelnou symbiózou. Williamson lezl na nervy také Tomu DeVriesovi, Bowieho manažerovi, který chtěl z Iggyho udělat popstar. Nebylo to možné, Pop s Williamsonem se ustavičně sjížděli. Nahrávku nakonec smíchal Bowie a jeho zvuk je dodnes pověstný. Label Columbia dal albu Raw Power zelenou v únoru roku 1973 a Iggy and The Stooges se vydali na několikaměsíční turné, které je mělo zničit. Rozhádaná a zdrogovaná kapela se potácela na amerických pódiích, šňůru provázely bitky s fanoušky a ochrankou, bývalý rock’n‘rollový gang byl najednou se zaschlou pěnou u huby a v prochcaných kalhotech všem pro smích.

The Dum Dum Boys, jak si kdysi říkali, se spolu už v podstatě nebavili a vzájemná závislost Iggyho Popa a Jamese Williamsona dokonala, co heroin a alkohol načaly. „Celá ta věc byla nekonečná muka. Naprosto beznadějná záležitost... Vážně to bylo jako mlátit mrtvého koně, dokud se z něj práší,“ řekl o této éře později Ron Asheton. Dnes máme výhodu, že existuje hned několik bootlegů, které toto turné dokumentují. Například vynikající, trefně nazvaný záznam My Girl Hates My Heroin, nahraný v domovském Detroitu (hraje s nimi ještě pianista Scott Thurston), se skvělými verzemi Death Trip, hymnickou FULL MOON 02

Gimme Danger a nevydanými tracky Head On či Cock in My Pocket. Jeden z těch lepších večerů: kapela tu působí sevřeně, Williamson hraje jako démon a klavír dodává písním nečekanou syrovost.

Metallic KO, další ze slavných záznamů, dokumentuje úplně poslední koncert kapely z detroitského klubu Michigan Palace 9. února 1974. Jeden z největších rockových novinářů Lester Bangs o tomhle bootlegu prohlásil: „Tohle je jediné rockové album, na kterém můžete slyšet, jak se publikem hozené lahve od piva rozbíjejí o kytarové struny...“ Smutný příběh o kdysi nadějné kapele měl alespoň důstojnou tečku. I tady Iggy Pop – jako už tolikrát – napadl publikum, ale tentokrát narazil a motorkářský gang si na vyfetlém skrčkovi zchladil žáhu. Už toho bylo moc. V šatně se ještě dal vzájemný antagonismus rozpustit heroinem, ale když nesnášenlivost vstoupila mezi kapelu a její fanoušky, byl prostě konec.

Iggy byl už coby leader naprosto nepoužitelný a jeho chování nevypočitatelné, Ashetonovi zase hasili žárlivost vůči Williamsonovi všemožnými chemickými prostředky (Ron navíc začal ujíždět na nacistických uniformách) a Williamson byl stejně mimo jako principál.

Nejenom že spolu dávno nemluvili, ale už jim společně nešlo ani fetovat. A tehdy se The Stooges stali minulostí.

Právě Williamsonovi dávají historici za vinu rozpad kapely, ale kdoví. Jisté je, že The Stooges byli už dávno před jeho příchodem všehoschopná banda a nebyl to on, kdo do kapely přitáhl heroin. Naopak, v době jeho příchodu už měli Iggy s Waynem Kramerem z MC5 slušně rozjetý byznys, který pak bez ohledu na Williamsona skončil stejně jako u většiny jiných, bezejmenných dealerů – ztrátou peněz i důvěry a mohutnou závislostí. Pravda bude někde uprostřed. Zjitřené atmosféře uvnitř skupiny nepomohla Williamsonova arogance a asociálnost, navíc díky svému charismatu a divoké hře okouzlil Iggyho natolik, že mu to zbytek kapely nikdy neodpustil. A nikdy nešel pro ránu daleko. Podstatné je, že s jeho kytarou v čele natočili The Stooges geniální album. Myslí si to i Johnny Marr, kytarista The Smiths: „Jsem jeho největší fanoušek. On v sobě kombinoval naprosto nenuceně technické schopnosti Jimmyho Page a naparování se Keitha Richardse. Byl démonický a intelektuální zároveň, takhle nějak by zněl Darth Vader, kdyby hrál v rockové kapele.“ Po rozpadu

The Stooges natočil Williamson s Popem album Kill City a později mu produkoval jeho sólovky New Values a Soldier. Na té poslední už ale podepsán není; při dokončovacích pracích se prý neuvěřitelně pohádal s Davidem Bowiem a zhrzeně ze studia i z hudební scény odešel. Léta se pak věnoval vývoji elektroniky, designoval počítačové čipy a dotáhl to až na viceprezidenta v málo známé firmě Sony.

Někdejší heroinový král.

Williamson je nyní zpět, rány dávno zacelil čas a snad je to jen náhoda, že ve skupině nahradil právě Rona Ashetona. Podobně jako tehdy, nyní definitivně. Dnes jsou The Stooges Iggy Pop, James Williamson, Scott Asheton, Mike Watt (ten si to určitě užívá stále stejně) a Steve Mackay, který se zastaví jen na několik písní, aby zadul na svého tenora pár freejazzových hadů. Iggy Pop nedávno prohlásil, že už má toho blbnutí na scéně dost.

A že už rozhodně nebude skákat mezi diváky.

To bude jen tak stát u mikrofonu? Hoho. Raw Power naživo nebude tak intenzivní jako kdysi, ale rozhodně se máme na co těšit. Už jen proto, že ta deska byla tak nevázaná a živá, že vlastně kromě titulní věci a hymny Search & Destroy z ní Iggy ve své následující kariéře nic nehrál (a se znovuobnovenými The Stooges pochopitelně také ne).

Jako by ještě nepřišel čas, jako by obraz posledního turné The Stooges ještě nevybledl, jako by se bál, že v tom mrtvém koni ještě nějaký prach zbyl. Ten čas přichází až teď.

015

Psal se rok 2006 (nejspíš), bylo vedro k zalknutí (určitě) a na pódiu oblíbené žižkovské hospůdky U Vystřelenýho oka halasila mladá garážová čtyřka Secret 9 Beat. Spolu s nimi řádil, v předělávce skladby I Wanna Be Your Dog, muzikant a spisovatel Phil Shoenfelt, již dlouhá léta žijící v Praze. Obvykle velmi distingovaný britský elegán byl najednou svlečený do půl těla, svíjel se a divoce gestikuloval.

U téhle skladby to asi jinak nejde. O The Stooges vám toho nikdo jiný víc neřekne, většího fanouška abyste pohledali.

IGGY POP & THE STOOGES, 3. 5. 2010, Hammersmith Apollo, LONDÝN, UK TEXT MICHAL PAŔÍZEK

Byl jsi na nedávném koncertě The Stooges v Londýně. Jaké to bylo?

Jo, hráli v Hammersmith Apollo, kde jim navíc předskakovali Suicide. Řek’ bych, že to byla apokalypsa – asi největší, jakou jsem na pódiu kdy viděl! Bohužel jsem teda nezažil The Rolling Stones v devětašedesátým na Altamontu nebo raný koncerty The Stooges začátkem 70. let... Ale vážně, bylo to neskutečný. To nebyl koncert, to byly jatka – brutální, temný jatka.

V sále to vypadalo jak na nějakým pekelným karnevalu. Byla to oslava temný, démonický energie a taky vztyčenej prostředníček všem kravinám, který ti média nebo politici každej den servírujou. Jako by Iggy posílal velký „fuck you“ tomu zlu, tý komerční sterilitě, která strávila snad už všechny ostatní rokenrolový hrdiny.

Iggy na mě působí jako poslední přeživší bestie a koncert v Hammersmith mi to jen potvrdil.

Pro mě je to jedinej člověk, kterej stále ztělesňuje původní podvratnej potenciál rokenrolu.

Když si tu show najdete na youtube, pochopíte, o čem mluvím. Suicide byli taky skvělý, ačkoliv musím říct, že Alan Vega už vypadá vážně hodně křehce (brzo mu bude dvaasedmdesát, takže je každopádně pozoruhodný, jaký běsnění pod pódiem tenhle člověk stále dokáže vyvolat).

Abych to shrnul, rozhodně jeden z nejlepších koncertů, který jsem zažil.

Jak vnímáš to, že Rona Ashetona vystřídal James Williamson?

Za sebe musím říct, že jsem obrovskej fanoušek VŠEHO, co The Stooges udělali. Jedna britská nahrávací společnost jménem Easy Action loni vydala Golden Vanity, desku, kterou jsem před pár lety nahrál s Nikki Suddenem. Stejnej label vydává spoustu obskurních a dosud nevydanejch alb od The Stooges (plus sólovky Rona Ashetona a Jamese Williamsona nebo i Freda „Sonic“ Smithe z MC5), což znamená, že dostávám různý box sety od těhle skvělejch muzikantů. Je to vážně dobrý, skutečnej rokenrol – ne to rozředěný svinstvo, který se za něj dneska vydává. Je to klasickej špinavej detroit sound, kterej tyhle chlápci spoluvytvářeli, a já to prostě žeru. Nemůžu si zkrátka 016

„vybrat“ Rona nebo Jamese. James je rozhodně technicky zručnější kytarista a jeho nápady jsou sofistikovanější než Ronovy, ale ten měl zas svůj brutální a primitivní styl, kterej tolik nakopnul třeba desku Fun House. Řek‘ bych, že „novej“ line-up The Stooges s Jamesem Williamsonem a Stevem Mackayem je trochu energičtější a víc zaměřenej na kytarový sóla.

Ale fakt po mně nechtějte, abych řek‘, kterou verzi mám radši. Navíc, každej koncert The Stooges je naprosto odlišnej, což ten výběr ještě víc komplikuje.

Co setlist? Hráli něco z prvních dvou desek, nebo jen věci z Raw Power?

Hráli většinu věcí z Raw Power, setlist byl zaměřenej hlavně na tuhle desku a na Kill City. Koneckonců dává to smysl, tyhle alba přece James Williamson nahrával. Během prvního ze dvou večerů v Hammersmith hráli song Joanna, ale na druhým ho z nějakýho důvodu vypustili.

James byl skvělej! Když Iggy nechal půlku publika naběhnout nahoru na stage, James se nenápadně ukryl za svý Marshally a jen ten zvěřinec sledoval. Iggy samozřejmě v centru dění!

Pár týdnů nazpátek se Iggy nechal slyšet, že jeho pódiové šílenství skončilo. Žádný stagediving, žádné souložení s odposlechama... Co je na tom pravdy? Fakt už jen zpívá a s gymnastikou je konec?

Myslím, že tohle řek’ po tom, co propadnul na podlahu Carnegie Hall v New Yorku. Byl to benefiční koncert pro Tibet a nikdo z těch bohatejch sráčů v publiku asi nebyl připravenej na to, že jim bude nějakej polonahej šílenec skákat na hlavu. Takže ho nechytili a já se divím, že si při tom Iggy nezlámal kosti. Tyhle byznysmeni se svejma chotěma, bohatá společenská elita New Yorku, zřejmě čekali nějakou uspávačku ve stylu Stinga nebo U2. A místo toho dostali od upocenýho třiašedesátiletýho nestoudníka nálet jak od Talibanu! Všichni okamžitě vyklidili pole a chudáka Iggyho nikdo nechytal.

Muselo to svinsky bolet, ale Iggy je Iggy a koncert dokončil. Myslím, že tohle z něj vypadlo, když ho ještě bolely svaly i kosti! Když vylezl

na stage Hammersmith, tak už o žádný Carnegie Hall nevěděl, protože z pódia skočil nejmíň dvanáctkrát. Tentokrát ho samozřejmě chytali. A souložení s odposlechy? Ty brousil tak, že řvaly rozkoší!

Fun House nebo Raw Power? Stooges nebo Iggyho sólovky?

The Stooges vždycky byla moje oblíbená kapela. The Stooges, The MC5, The Social Deviants, The Pink Fairies – tyhle kapely položily základ tomu, co pozdějc vešlo ve známost jako punk rock. Před nima nebylo, kromě pár psychedelickejch garage kapel jako ? & The Mysterians nebo The Seeds, nic. Nic tak špinavýho a nebezpečnýho. Sex Pistols nebo The Clash by nikdy neexistovali, kdyby tyhle kapely na konci šedesátejch nehrály to, co hrály. Ani nedokážu říct, jaká je moje oblíbená deska The Stooges! Zbožňuju je všechny, jsem totální fanda! Miluju Fun House pro ty neuvěřitelně primitivní heavy riffy, který ze sebe Ron Asheton sype, ale taky miluju dokonalou kytarovou práci Jamese Williamsona na Raw Power. Občas se až divím, že mu kytara nezačala hořet, kolik energie v tom je.

A ačkoliv miluju Iggyho ve všech jeho podobách, musím říct, že ho mám radši s The Stooges než sólově. I když jsem ho viděl v roce 1977, dokonce s Davidem Bowiem za klávesama. Ale pokud jde o The Stooges... Cejtíš, že je v tom hodně silná chemie, když se Iggy potká se svejma dávnejma spoluhráčema. Myslím, že i pro něj je to příjemnější, než hrát s bandou najatejch muzikantů.

Ovšem nejdůležitější jsou to pro něj ty správný podmínky, aby rozpoutal nefalšovanej rokenrolovej chaos!

FULL MOON 02

G E N E R Á L N Í PA R T N E R

ZA PODPORY

15. - 18. 7. 2010 Iggy & The Stooges

Regina Spektor The Cranberries Brendan Perry Porcupine Tree

The Gypsy Queens and Kings Afro Celt Sound System Acoustic Ladyland Alamaailman Vasarat Dulsori

A Hawk And a Hacksaw

El Gran Silencio

Jaga Jazzist

Sophie Hunger Peyoti for President

Mor Karbasi

Zion Train

Erik Truffaz Paris Project Oy Division

Open Hands Mokoomba

Huong Thanh

The Proclaimers Valravn

Maria Kalaniemi

Sorgente

Dubmarine

Etna

Zagar

New York City stage: autentická hudba newyorských klubů: funk, jazz, punk, ska...

Scéna Indies Scope / Vítěz soutěže Česká spořitelna Colours Talents Divadla: La Putyka, 8 Polib prdel kosům, VOSTO5, DOT504, Vojta Švejda, Muzikál Stodolní, Divadlo Bez Střechy, pohádky...

Workshopy / Kinokavárna LFŠ – lmy ve spolupráci s Letní lmovou školou / Reex Fórum: diskuse, povídání, setkávání Ubytování ve stanovém městečku v zeleni i pod střechou / Dětský svět a hlídání dětí během festivalu H L AV N Í PA R T N E Ř I

www.colours.cz Generální mediální partneři:

FULL MOON 02

Hlavní mediální partneři:

Oficiální dodavatelé:

Produktoví partneři:

Za podpory:

017

Pod záštitou primátora statutárního města Ostravy Petra Kajnara

Raw Power 2010. Definitivní, exkluzivní vydání jednoho z nejdůležitějších rockových alb historie. Dvoudesková verze nepřekvapí, umístit originální album na jeden disk a ten druhý pak věnovat raritám (zde skvělý koncert z října 1973 v Atlantě v Georgii a dvě nevydané skladby) je klasikou. K mání je i třídIsková edice, která nevydaných zázraků slibuje ještě víc.

THE STOOGES: RAW POWER, COLUMBIA 2010, 8 + 11 SKLADEB, 34:00 + 66:01. TEXT MICHAL PAŘÍZEK ilustrace bořivoj Šťáva

Album Raw Power vznikalo pomalu, dlouho a bolestivě. The Stooges odpočívali v menopauze a Iggy Pop se svým toxickým dvojčetem Jamesem Williamsonem paběrkovali na návštěvě v Londýně u Ziggyho Stardusta, tehdejšího alter ega Davida Bowieho. Právě tam nakonec album vzniklo. Původně mělo jít o nastartování Iggyho sólové kariéry, ale ten se nakonec rozhodl dát šanci The Stooges. Ovšem nebylo to tak, že by se dali všichni dohromady, poplácali se po ramenou, urazili pár piv a složili nějaké ty skladby. Kdepak.

Všechny napsali Pop s Williamsonem a bratři Ashetonovi byli přivoláni až ve chvíli, kdy se zjistilo, že britští muzikanti tenhle nemocný rock’n‘roll prostě nezahrají. Tedy žádná idylka skupinových jamů, ale v podstatě nádeničina pod vedením dvou zfetovaných arogantních generálů. Bowie, který si všechno poctivě zapisoval (a později také náležitě použil), statoval u mixpultu.

Na úvod vyrazí dech dokonalá hymna Search & Destroy. Prapor, který si před sebe vetklo celé punkové hnutí, nebezpečná zbraň, kterou je nutno bez výjimek použít, totální hit, primární výkřik s ultimativními hesly: „Jsem zběhlej kluk nukleární atomové bomby!“ Jeden z nejlepších otvíráků všech dob a skvělý Williamsonův riff, který ještě před zpěvem fantasticky nastartuje zuřivě exponované sólo. O téhle skladbě by se daly psát knihy, přitom v katalogu kapely jde o docela tradiční záležitost. Gradující, rychlý, ale přece jen přehledný rock’n’roll – devastující psycho z dob Fun House se tentokrát zdá se nekoná.

Jenže to je jen první plán, pod Ziggyho vynikajícím mixem se skrývá hned několik úrovní, které toto album činí nebezpečným. To, že zní tradičně, konzervativně rockově, mu jen pomáhá dostat se rychleji pod kůži. A tam se ta spoušť dokoná. Tady někde hledejme základy pozdější – nejen punkové – revoluce.

Skvělým příkladem může být hned druhá 018

skladba v pořadí, Gimme Danger. Standardně začínající balada s jemným rytmem bicích, výraznou tamburínou a akustickou kytarou má tak divnou atmosféru, že je jeden neustále v napětí, co se stane. Přispívá tomu i divné kytarové sólo, které podehrává celou skladbu.

Ta ubíhá relativně v klidu, než najednou přijde direkt: po devadesáti sekundách se objeví razantní vokální výpad, který dostává píseň do úplně jiné dimenze a vesmíru. (Výtečně ho naposlouchal třeba Nick Cave a své by k němu jistě řekl třeba i Hank z Kill the Dandies!, ostatně se tím nijak netají.) Ale je to jen moment, šest rychlých veršů, a hned nato následuje návrat k poklidné baladické atmosféře skladby. Nečekané, účinné.

Pop a Williamson se na albu předhánějí v tom, kdo kterou skladbu nakopne víc, pod koho rukama který track exploduje. Your Pretty Face Is Going to Hell je opět rachotivý rock‘n‘roll (Motörhead vědí), Penetration zalykavý popěvek, který by se možná raději ani neměl, hlavně po textové stránce, moc rozebírat. Celý jej drží pohromadě Iggyho vokál a rytmika, ke které se později přidají sbory, ale mistr Williamson si někde nad tím hraje úplně něco jiného. Opět tajemné, čiré, divoké a hlavně fantasticky funkční. Raw Power je titulní písní, otvírákem druhé strany vinylu a stejný případ jako Search & Destroy, jen bych se opakoval. I Need Somebody: nečitelná šestnácka, acidové blues se skvělou kombinací akustické a elektrické kytary. Pak už jen taneční sexy kousek Shake Appeal a závěrečná katarze jménem Death Trip, kde se Williamson urval ze řetězu a ani Iggy mu nestačí.

Konec, fanfáry a howgh. Něco málo přes půl hodiny totálně fyzického poslechu, Raw Power škrábe, kouše a bolí. Tak jako od Iggyho nic předtím, a určitě ne potom. Naprosto vyrovnaná kolekce (od tehdy vlastně nefunkční kapely), střet chemicky vyšponovaných genialit, toxic twins na samém vrcholu Olympu.

Už jen proto je poměrně složité na toto monstrum navazovat, druhý disk bude nepopiratelně srovnáván s originálním albem a to je možná trochu nefér. Vlastně je pak logickým krokem přidat místo kolekce rarit a jamů koncert v celkem ucházející kvalitě, který představí Iggyho & The Stooges na pódiu krátce po vydání alba. Turné bylo tehdy zhusta destruktivní, kapela před rozpadem, ale na tomto záznamu abyste problémy pohledali.

Skvělé živé verze skladeb z alba doplňují nevydané kousky Head On nebo Cock in My Pocket a vychutnat si můžeme také Iggyho štěkané proslovy. Na pódiu podporuje čtveřici ještě pianista a příležitostný kytarista Scott Thurston, stopáže skladeb většinou narůstají na dvojnásobek původní délky a hity z alba Raw Power jsou ještě zběsilejší. V té době a v dobré formě (což bylo pohříchu asi málokdy) zřejmě neměli The Stooges na pódiu konkurenci. Nevydané Head On je v daleko lepší verzi mezi skladbami z koncertu, Doojiman je spíš hříčkou, kterou kapela zřejmě oprávněně zavrhla.

Raw Power vychází potřetí. Kromě originálního data vyšlo toto album ještě v roce 1997 v rámci řady Columbia Legacy Recordings a Iggy Pop se tehdy rozhodl, že je uznávaný Bowieho mix nutno předělat, aby album hrálo – podle jeho slov – hlasitěji... Výsledek byl mírně řečeno rozpačitý: jak Ron Asheton, tak James Williamson se k němu vyjádřili odmítavě. „Bowie opravdu není žádný můj oblíbenec, ale musím říct, že na tomhle albu odvedl zatraceně dobrou práci,“ říká Williamson a doplňuje, že to Pop prostě a jednoduše podělal. Inu stane se; a nové vydání přináší opět Bowieho původní mix.

Opravdu albu Raw Power táhne na čtyřicítku?

FULL MOON 02

FULL MOON 02

019

Počítač ho kdysi dávno předurčil ke kariéře zubního hygienika. A pak že systém nikdy nechybuje. Bůh ví, jak by tohle dopadlo. STAČÍ jen ta představa... Šílené alter ego Dr. Kevorkiana v zubařském plášti s ironickým úšklebkem servíruje bezmocným pacientům koktejl séra pravdy, rajského plynu a hélia. Humor až na prvním místě, ale corpus delicti je vždycky politika.

LIVE 5. 7. 2010 na ROCK FOR PEOPLE, HRADEC KRÁLOVÉ. TEXT TOMÁŠ KEJMAR FOTO ARCHIV ALTERNATIVE TENTACLES

Jello Biafra… už jen to jméno. Na jedné straně Jell-O. Výdobytek degenerujícího amerického kulinářského průmyslu, kde čím rychlejší, blbuvzdornější a chemičtější produkt je, tím větší má šanci na úspěch. Instantní želatinový dezert v kelímku, zalijte horkou vodou, nechte odstát. Tadá… a hmota, co se třese stejně jako důvěrně známý ječák, je na světě. Brr… Z druhé poloviny pseudonymu běhá mráz po zádech podobně, jen se s hnusem mísí vztek.

Občanská válka v Nigérii a s ní související hladomor udělaly z termínu Biafra v sedmdesátých letech synonymum pro obrazy podvyživených dětí. Blokádu humanitární pomoci od Červeného kříže a morální podíl na víc jak milionu obětí si Spojené státy ani Velká Británie za rámeček nejspíš nedaly. Pro představu si přepočítejte žebra, přidejte pár vtipů o Somálcích, čárových kódech a dejte si něco dobrého na zub. A když máte takovéhle jméno, koho zajímá, že v občance máte pod vaším ksichtem napsáno Eric Bouchner? Ostatně to, že nomen omen platí stejně bez výhrad jako Murphyho zákony, potvrzuje i Biafra. Tedy ne, že by někdy trpěl hladem nebo třesavkou.

Spíš tak, že jeho kariéra se pohybuje v podobně kontroverzních vodách.

Důvodů, proč tohle jméno skloňovat teď a tady, je hned několik. Tenhle prazvláštní a již poněkud postarší skřítek z amerického Absurdistánu má přece jen více než úctyhodné množství zářezů na pažbě. A to ať už se jedná o vlastní desky s mluveným slovem či hudbou, nahrávky jiných kapel vydané pod hlavičkou Biafrova labelu Alternative Tentacles nebo desítky dalších výstřelků. Za zmínku stojí kandidatura na starostu San Franciska v roce 1979, kdy se v jeho programu vedle seriózních návrhů sešly i slušné úlety. Škoda, že nevyhrál. Místní fízlové by totiž mohli být do své funkce v daném okrsku zvoleni jen lidmi, které za normálních okolností akorát buzerovali, a všichni byznysmeni ve městě by museli povinně nosit klaunské kostýmy, aby měli všichni jasno. Ještě řekněte, že to není krásná představa.

FULL MOON 02

„Dalším návrhem bylo vytvořit Výbor pro korupci, který by stanovil jednotné ceny úplatků za licence na alkohol, výjimky ze stavebního zákona, policejní ochranu, ochranu před policií a tak dál.

To se jim líbilo asi nejmíň.“ (Pranks! #11, 1987) První klíčové slovo jsou Dead Kennedys, možná nejdůležitější americká punková kapela vůbec. V lokálních přeborech o nejpolitičtější, nejkontroverznější a nejnenáviděnější vedli s přehledem žebříčky do poloviny 80. let. Mezi skalní fanoušky kapely a Jella Biafry patří například Tipper Gore, druhá dáma Spojených států do roku 2001, nebo Tim Yohanan, blahé paměti editor „punkové bible“ Maximum Rocknroll. Jejich náklonnost se projevovala porůznu. Gore se spolu se svou samozvanou cenzorskou misií PMRC (Centrum informačních zdrojů o hudbě pro rodiče) angažovala v soudním procesu, ve kterém byl Biafra nařčen z ohrožování mravní výchovy mládeže. Konkrétně za užití plakátu Penis Landscape švýcarského výtvarníka H. R. Gigera v bookletu desky Frankenchrist. Yohanan pak naplno projevil svoje sympatie v polovině 90. let, kdy label Alternative Tentacles zakázal ve svém časopise inzerovat, protože údajně přestali být punk. Tedy těžko říct, jestli v situaci, kdy valná většina kapel v daném žánru zní jako špatná kopie sebe sama, můžete udělat něco víc punk, než jít a natočit country desku. „Důvod, proč jsem tenhle plakát použil, byl, že v momentě, kdy jsem ho uviděl, mě napadlo: Tohle je přesně to, co maj Američani v hlavě. Je to národ, kterej chce jeden druhýho jakýmkoli způsobem vošoustat. Ten obraz, to je spotřební kultura davů.“ (Vokno č. 19, 1990) Ve chvíli, kdy se dostanete do podobných situací, těžko se divit, že výstupem vaší kreativní práce je ve výsledku mnohem ožehavější kritika než doposud. Kontroverze kolem Dead Kennedys, které vyvrcholily zmiňovanou žalobou, a podobné zážitky poskytly Biafrovi dostatek munice hned pro několik alb mluveného slova. Podobně jako Henry

Rollins se Biafra po rozpadu Kennedys této umělecké formě intenzivně věnoval a o jeho pohled na věc byl evidentně zájem. Ne nadarmo se říká, že infotainment hýbe světem.

Trochu jako zprávy na Nově, jen s úplně opačným cílem a bez blbce nakonec. Toužebně očekávaný návrat na scénu s novou kapelou tak šel na drahnou dobu k ledu. Příležitostné kolaborace s nejrůznější směsicí umělců daly sice vzniknout slušné porci studiového materiálu, ovšem, s výjimkou nedávné spolupráce s Melvins, tím také většina projektů skončila. Seznam spolupracovníků by vydal na půl role toaletního papíru, ale byla by škoda nezmínit geniální desky spáchané s DOA, NoMeansNo, Mojo Nixonem nebo Alem Jourgensenem z Ministry, které vyšly pod hlavičkou vedlejšího projektu Lard. „Můžu se zbláznit, kdykoli si moje přítelkyně v autě naladí některou z těch takzvanejch alternativních stanic. Naoko to zní, že to, co nám podsouvaj, jsou jen špatný kopie Nirvany a Pearl Jam, ale když se zaposlouchám, tak je to stejné jako ty nejodpornější věci od The Eagles. Jenom kytary jsou víc nahlas. A navíc, být neoriginální není punk.“ (Punk Planet #18, 1997) Po všech peripetiích se Jello Biafra, dalo by se říct na stará kolena, dočkal. Po více než dvaceti letech má znovu regulérní kapelu a chystá se s ní v červenci blýsknout i v Čechách.

The Guantanamo School of Medicine tvoří víc než solidní sestava obvyklých podezřelých z kapel jako Victims Family, Freak Accident nebo Butthole Surfers. Ze záznamů nedávných vystoupení tohoto uskupení se pak dozvídáme, že ten počítač možná nebyl s tou vhodnou kariérou až tak daleko od pravdy.

Jellovi to totiž v gumových rukavicích a bílém plášti od krve docela sekne.

021

Co dala Jihoafrická republika světu v roce 2010? No na čutálisty ani nemyslete, probůh, nečtete přeci sportovní magazín (a nechci slyšet nic o editorialu v prvním čísle). Nevíte? V pořádku, dám vám malou, ale vážně malilinkatou nápovědu. Die Antwoord. To je jakože jihoafricky „odpověď“. No dobře, ale na jakou otázku. No přece na tu, co dala Jihoafrická republika hudebnímu světu v roce 2010. (Už vidíte ten rozdíl?) Odpověď je Odpověď. Jo, uznávám, že to zní, jako kdybych se trochu zacyklil, ale to se za chvilku vystříbří, věřte mi.

LIVE 7. 7. 2010 V LUCERNA MUSIC BARU, PRAHA. TEXT István Sutrházyi FOTO ARCHIV

Afrikánský slovo pro odpověď je tedy Die Antwoord. Neboli další, asi tak ze sedmisetdvacetiosmi reinkarnací, pseudonymů, aliasů a projektů Watkina Tudora Jonese, jihoafrického producenta a především neskutečného chameleóna v jedné osobě. Vystupuje sice 022

jako solidně excentrický vyhul (kterým patrně taky bude, alespoň to na něj v rozhovoru, který proběhl na letošním ročníku legendárního amerického festivalu Coachella, práskla jeho parťačka v dobrém i ve zlém Yolandi Visser), nicméně za touhle škraboškou se ve

skutečnosti skrývá už víc jak patnáct úspěšných producentských let na jihoafrické hudební scéně a mimo jiné také spojení s bez diskuse nejznámějším jihoafrickým labelem African Dope Records, jenž založili v roce 2000 Krushed & Sorted. (Jo, to jsou ty dva, FULL MOON 02

co geniálně vysamplovali první sloku písně I Wanna Be Like You od bří Shermanů, která se objevila v roce 1967 nazpívaná Louisem Novou, totiž pardon, Primou v Knize džunglí, do svého nejznámějšího tracku – d’n’b hitu King of the Swingers.)

Virus jménem Die Antwoord zachvátil internet (a server youtube především) už na začátku roku 2010 a sebepředstavovací „amatérské“ video k písničce Zef Side od té doby zhlédlo víc jak čtyři miliony lidí. A jelikož máme půl roku 2010 za sebou, bylo dost a dost času na to, aby si každej, kdo chtěl informace o tom, kterými všemi možnými hudebními projekty si Watkin do současnosti prošel, našel (kašel). Nicméně by přece jenom neškodilo zmínit aspoň čtyři nejdůležitější. Abyste byli v obraze úplně všichni, že jo. Tím zřejmě úplně prvotním byl trojčlenný psychedelický dub/hiphiphopový projekt The Original Evergreen, který vydal první maxisingl Puff the Magik už v roce 1995 a rovnou u molochu Epic. Tomu řikám start. Viděno optikou dneška by asi bylo víc cool, kdyby si založili vlastní, nezávislej label a vydali to u něj, ale před patnácti lety to holt ještě všechno chodilo jinak a EMI, Universal ani BMG nebyly sprostý slova.

O šest let později, v roce 2001, kolem sebe Jones shromáždil turntablistu, (bas)kytaristu a bubeníka/klávesistu v primárně hiphopovým čtyřčlenným projektu Max Normal. Jediný album Songs from the Mall by dneska patrně bylo tru east coast klasikou, kdyby ovšem tenkrát nevyšlo v JARu u Chameleon Records (kde taky jinde, že jo), ale v New Yorku. Watkin ale po sukcesu očividně netoužil, protože když na přelomu roku 2001 a 2002 začal cítit, že ho tenhle projekt začíná přerůstat a stává se až moc známým a příliš úspěšným, Max Normal jednoduše rozpustil. Vždyť to řikám, vyhul.

Třetím Jonesovým hudebním převtělením hodným pozastavení je čtyřčlenný seskupení The Constructus Corporation, kde figuroval i Felix Laband (další ikona labelu African Dope Records, výtečný downtempo/acid jazzový producent, jehož zatím poslední, třetí řadové album Dark Days Exit vyšlo v roce 2005 u Compost Records). Jediné album The Ziggurat, který tahle čtveřice v roce 2003 vydala, je slušně zmaštěným road tripem do světa illbientu, (experi)mentální acid elekFULL MOON 02

troniky a abstraktního (itchy &) scratchy hip hopu se stylem rapování, který proslavila hlavně velšská partička Goldie Lookin Chain. (Úplně před sebou vidim ten imaginární konkurz, kterým by se mohli vybírat rappeři na tu desku: Šišláš? Ráčkuješ? Neumíš pořádně vyslovovat? Neudržíš rytmus? Skvělý!

Berem tě. A jestli máš podobně máklýho bráchu, berem ho taky.) Tu desku si prostě sežeňte, protože $O$ od Die Antwoord je proti tomu ča-jí-ček.

A konečně čtvrtým projektem je, aby těch čtyřek nebylo málo, zase čtyřčlenný, MaxNormal.TV. Neplést s Max Normal prosím, ano. Děkuji. To už máme rok 2007 a Watkin Tudor Jones začíná nabírat směr, ve kterým už lze následnou reinkarnaci v Die Antwoord vystopovat jako fík. Poprvé se tu vokálně objevuje Yolandi Visser (i když personálně, byť ne od úplnýho začátku, figurovala už v The Constructus Corporation), slyšíme nádherně znělý „snor-rap“ a nekompromisní raveové „next levl bítz“. A především některý ze skladeb přítomných na jediném (jak jinak) albu MaxNormal.TV, pojmenovaným Good Morning South Africa, se posléze v pozměněných verzích (a pod jinými názvy) objevují na $O$.

Eat Meat zmutovala v Super Evil a Rap Rave Megamix v Beat Boye, jestli náhodou ještě nevíte. Řečeno jednou větou, kdyby byli pod Good Morning South Africa podepsaný Die fokken Antwoord, nemohli byste na to říct ani popel.

Proč se právě až Die Antwoord, paradoxně Jonesův asi úplně nejmíň vážně míněnej projekt, stal tím průlomovým, se kterým konečně prorazil za hranice JARu (a to tak, že nejen do Evropy, ale i USA a Japonska), je otázka pro psychologa/sociologa-specialistu. Hm, nebo spíš pro psychiatra. Jasně, ve světě bez youtube to byl těžší virální život, ale přece to všechno neudělaly dvě (jakkoliv geniální) videa Enter the Ninja a Zef Side a debut $O$ nabídnutej zadarmo legálně k $o$nutí?

Je fakt, že spojit rave s rapem byl nápad za všechny prachy. A i když ze sebe Ninja, Yolandi a DJ Hi-Tek dělaj partu tří absolutních vesburů (vesnických buranů – pozn. aut.), maj to v hlavách samozřejmě srovnaný moc dobře. Stejně jako má jejich kámoš, snor-rapper Jack Parrow kšilt absurdní dýlky XXXXXL a výraz v obličeji jako čerstvě vyvoraná myš, Cooler As Ekke je MTV ozajstný hip hop jak vyšitej, tečka. Což už se nedá tak úplně říct

o jeho hostovačkách ve Wat Pomp a především fenomenální rychtě Doos Dronk (kdo by si z plnejch plic nezařval párky párky párky párky párky párky párky), který jsou, kulantně řečeno, velmi uvolněnými párty halekačkami. Nicméně po hudební stránce jde pořád o geniální záležitosti.

Watkin má dar od afrických bohů na skládání extrémně návykových melodií, který se vám zaryjou do uší, i když se budete bránit sebevíc.

Dobrou polovinu tracků z desky byste, v případě, že by je zprodukoval nějaký slavný DJ, už dávno (ne)poslouchali v hodinových rotacích na Evropě 2 a síti Fajn rádií (s do posledního vulgarismu vypípaným explicit kontentem samozřejmě). Jenže Die Antwoord jsou z JAR a to zcela mění situaci – tady nemáme co do činění s žádnou komerční srajdou, anóbrž s alternativními hvězdami, priatelia! Watkin a spol. zkrátka dokonale těží z toho, že jsou pro západní svět exotickým zjevením numero uno a svoji pozici ještě upevňujou v textech používanou afrikánštinou, která je ve skutečnosti takovou jihoafrickou obdobou cockney angličtiny. Nojo, jenže pak si poslechnete třeba závěrečnej track $o$, kterej jako by vypadnul z desky OK Cowboy od Vitalica, a celá teorie o uměle vyhajpovanym zázraku z JAR je v troubě a můžete začít znova.

Buď jak buď, Die Antwoord jsou už teď megaúspěšný a to je teprve začátek, protože nám rozhodopádně ještě ukážou, zač je toho jihoafrickej loket. Pokud je teda mistr Ninja Jones zase nepohřbí a nerozjede sedmistoudvacátoudevátou reinkarnaci svýho multiega, což se může snadno stát. Ale ještě před tím zaplaťpámbu proběhne pár koncertů po Evropě. A protože časy se mění, neuvidíte Die Antwoord v Český republice po deseti letech coby vyčpělej band vydělávající si na živobytí objížděním druhořadých destinací, ale teď, sedmýho sedmý v roce 2010 (Filip Topol by ze mě měl radost, hehe), když je to všechno ještě nový a aktuální a v kurzu (protože taky kdo ví, co bude s Die Antwoord za rok, že jo).

No nekupte to. Já si na ně zajdu hezky u nás na Balaton Soundu a vy koukejte dorazit do Lucerna Music Baru, protože Dan Deacon je sice šílenej dost, ale tohle, tohle bude naživo úplně jinej level. NEXT LEVEL.

Sail away, motherfuckers.

023

024

FULL MOON 02

Banjo, indiáni, vousy všech tvarů, délek, chutí a vůní, LSD, DMT, THC, barvičky, cukříček, moře, mluvící ryby, akustický nástroje, lááskaamír, mrtvej hype, tikání oka, chlupatý podpaží, chlupatý všechno, stavy, změněný vědomí, divný lidi, divný věci, pouště, hipíci, bratři medvědi. Tohle všechno (a ještě mnohem, mnohem, mnohem víc) je freak folk. A Cocorosie, sestry Bianca a Sierra Cassadyovy, jsou freak folk se vším všudy.

LIVE 24. 7. 2010 v DIVADLE ARCHA, PRAHA TEXT JAKUB MIKOLAJSKÝ FOTO SAMANTHA WEST

Hudební žánr, kterému se říká taky New Weird America, se zformoval už v šedesátých letech minulého století díky avantgardě, jež tehdy násilně pronikala do folkové hudby, a má spojitost především s tehdejší hippie scénou. Jeho znovuobjevení přišlo na počátku tisíciletí zejména díky vzrůstající oblibě indie muziky. Tehdy, před sedmi lety, se zrodilo duo Cocorosie, které, spolu s několika dalšími umělci (nejvýrazněji Devendrou Banhartem nebo Joannou Newsom), tento žánr reinkarnovalo a dostalo ho k tisícům fanoušků.

Coco a Rosie. Přezdívky jim dala máma, když byly ještě malé. Když máte za rodiče malířku a indiánskýho šamana, dá se tak trochu čekat, že nebudete mít úplně standardní dětství; jejich otec navíc rodinu poměrně záhy opustil a odešel hledat klid a mír do pouště. Holky se v podstatě do svých osmnácti stěhovaly z místa na místo, křížem krážem Amerikou.

Matka je vedla k umění a její liberální výchova měla za následek, že ani jedna ze sester nedokončila střední školu. S otcem se po jeho odchodu ještě nějaký čas vídaly. Krátce. Ono se není moc čemu divit, když je vám pět a táta vás místo na zmrzlinu vytáhne na pár dní do pouště, kde je permanentně sjetej kaktusama... Prý z něj šel občas strach, říkaly holky.

FULL MOON 02

Později obě sestry nacházejí zálibu v hudbě.

Zatímco se Sierra věnuje lekcím operního zpěvu, Bianca si zpívá pro sebe a píše písničky do šuplíku. V osmnácti se starší Sierra rozhodne od matky a sestry odejít: její kroky vedou nejprve do New Yorku a o dva roky později odlétá směr Paříž. V té době už je v New Yorku i Bianca, ale následujících pár let o sobě nevědí. Zvrat nastává, když se Bianca rozhodne vydat do světa, a ocitá se před dveřmi své sestry. Radost ze shledání krystalizuje do podoby intimních písniček, nahraných spontánně v koupelně pařížského bytu. Určeny jsou původně jen uším blízkých přátel, ale ne nadlouho. Nahrávky se ujme vydavatelství Touch and Go a Cocorosie, „holky z koupelny“, se ocitají po boku jmen jako Yeah Yeah Yeahs, TV on the Radio, Crystal Antlers nebo Blonde Redhead. Magické oko se roztáčí.

Už první album, La Maison de Mon Rêve (Dům mých snů, 2004), ukázalo, s kým máme tu čest. Do té doby neslyšený zvuk, ale naprosto sebejistý postoj. Ten sound byste poznali kdekoli. Nahrávka s hity jako Terrible Angels, By Your Side nebo Good Friday kombinuje naivní zvuky hraček a hlasů s harfami a klavíry, a na první pohled roztomilé texty s křehkou a hravou atmosférou lehkých, na025

dýchaných písniček, které proplují jako duhová aura a vykouzlí rohlík od ucha k uchu.

(A mimochodem jsou dokonalým kavárenským soundtrackem.) Už od počátku se však mezi všemi těmi rozjařenými kousky začínají objevovat jízlivé kritiky nešvarů dnešní společnosti, a byť je dvojice dokáže docela pěkně hudebně zaobalit, nebere si servítky. „Jesus loves me, but not my nigger friends.“ Nařčení s rasismu na sebe nenechalo dlouho čekat. Takhle vytrženo z kontextu, člověk by zapochyboval. Ale stačí si přečíst celý text – všechno je jinak. Jedna a jedna. Album La Maison de Mon Rêve je v diskografii dua Cocorosie jednoznačně tím nejlepším. Pokud se ještě najde někdo, kdo jejich tvorbu nezná, ale chtěl by, je debut dobrým začátkem.

Poměrně brzy, už po roce od vydání debutového skvostu, přichází sestry s novou deskou.

Zvuk Noah’s Ark je komplexnější, jinak se ale podstatně nemění, přímočarých hitů je však o poznání méně. Hudba se místy dostává do avantgardnějších poloh, už to není jen ten podivný, houpavý pop. Přesto se tohle album zakusuje do povědomí posluchačů ještě víc než debut a stává se z něj vlajková loď Bitter Bonbons ‘n‘ Black Rainbows Factory. Umpalumpové tancujou a obcujou s poníkama. Hvězda stoupá. Písním jako Beautiful Boyz, Noah‘s Ark nebo K-Hole se dostává, zejména na koncertech, velmi kladné odezvy. Zvláštní, když vezmeme v potaz, že deska zdaleka nepůsobí tak pohodově a bezstarostně jako ta první.

Hostem na albu je leader kapely Antony and the Johnsons, transvestita Anthony Hegarty, jejich dobrý a neméně slavný kámoš, na jehož koncertech roní slzy i Lou Reed. A tímhle „chlapíkem“, Antonym, se nenápadně otíráme i o genderovou problematiku, ve které se Cocorosie nenápadně (ve své nenápadnosti ovšem intenzivně) angažují, z čehož mimochodem pramení jejich vřelé přijetí queer komunitou. Ne že by to bylo důležité nebo nebo zásadní optikou šíře jejich fanoušků. Tak ale hezký to je, ne?

Z některých pasáží na desce doslova dýchá temná melancholie. Zjistíte, že tahle kapela není vůbec veselá, jenom klame tělem. Na La La Land se snáší noc. Tušení něčeho zlého?

Kýl Noemovy archy nervózně praská. Duchové bloumají lesem, stát se může cokoliv. Až to jednoho skoro zaskočí. Nechápu, jak jsem mohl tak dlouho žít v domnění, že Cocorosie dělají veselou hudbu. I když – vlastně chápu: 026

tyhle temné stránky začnou vykukovat až při pozornějším poslechu. Honey or Tar, která album zavírá, pak působí jako balzám, ze kterýho je sice cítit smutek, ale hlavně klid a smíření. Na albu, kromě už zmíněného Hegartyho, hostuje třeba Devendra Banhart nebo francouzský rapper Spleen. Za zmínku stojí i vtipný cover art, který je dílem Biancy. Totiž kromě muziky se sestry věnují spoustě dalších, převážně uměleckých aktivit. Založily label Voodoo Eros, pod jehož záštitou vydávají třeba výborné Mettalic Falcons, společný projekt Sierry a písničkářky Matteah Baim, nebo nahrávky rapperky Bunny Rabbit. Společně provozují Mad Vicky‘s Tea Gallery. Prostor situovaný v blízkosti Montmartru hostí výstavy, performance a koncerty podobně výstředních spolků.

Následující dva roky Cocorosie vydatně koncertují a písničky na nové album připravují za pohybu. The Adventures of Ghosthorse and Stillborn je dost divnej název, ale pro docela super desku. Kladný vztah k hiphopu byl cítit už na Noah‘s Ark, tady se ale rozvinul mnohem dál. Téměř všemi písněmi proplouvá jednoduchý, ale výrazný beat, do kterého Bianca rytmicky tepe slova na hranici rapu. Pulsující a veselá Rainbowarriors se stává okamžitě po vydání alba hitem, stejně jako geniální Japan.

S jejich znovunalezeným veselím kontrastuje krásná Miracle, nejsmutnější písnička na světě. I tohle album v některých momentech dokazuje, že ty šťastné děti z první desky už jsou nenávratně pryč.

A máme tu velké finále, rok 2010. V tichosti vychází album Grey Oceans, jež se z velké části nahrávalo v Buenos Aires, a se kterým Cocorosie odcházejí od domovského labelu Touch & Go k Sub Popu. Čtvrtá řadovka...

Proklikal jsem to a pohřbil. Největší chyba.

Tahle deska totiž není vůbec špatná. Vykašlete se na Pitchfork a neudělejte stejnou blbost jako já, v klidu si ji poslechněte – a pak ještě jednou. Cocorosie po řadě spíš přístupných nahrávek udělaly desku, které musíte něco obětovat. Teď dejte něco vy nám, říkají. Narozdíl od minula dostává větší prostor školený hlas Sierry, písně díky tomu působí tíživěji a seriózněji. A Bianca zní docela přirozeně, ne jako přerostlá Shirley Temple. Zároveň ubylo spousta cinkání, pípání a vlastně skoro celý ten hračkárenský soundtrack; zůstaly klavíry, housle a harfy, ale celé je to oproti předchozím deskám tak nějak... dospělejší? Zvuk je čistý

a syrový, nepůsobí však jednoduše ani lacině.

Zní smutně – ani tady se Cocorosie ke své debutové bezstarostnosti nevrací. Občas do té směsi prachu a stínů řízne synťák nebo tancovačkovej beat. Italské disko zbrocené krví.

V Hopscotch se objevuje takřka drum‘n‘bassová linka. Morové slavnosti. Občas si člověk připadá jako na mši. Nebo v keltský hospodě.

Nebo na břehu moře. Je to strašná mazanice, ale všechno do sebe překvapivě lehce zapadá.

Chybí zásadnější hit (ačkoliv Lemonade nebo Hopscotch jsou výrazné skladby), ale deska působí komplexně a vyrovnaně. Grey Oceans je smíření se strachem, že už to nikdy nebude jako dřív. Obraz šedivýho nebe se odráží od oceánu, na La La Land padla polární noc.

Skrz trhliny prosvítaj malý nitky naděje, která ale svůj boj prohrává. Bonbóny jsou hořký, poníci chromí a zprašivělí. Jejich svaly se uvnitř těla mění na sladký bláto a hříbata se rodí s krkama natěsno ovinutýma pupeční šňůrou. Když chceš cukr, musíš kuchat. Tohle je jiný svět, než ze kterého Coco a Rosie přišly.

Jejich hudba je jistým způsobem tragikomická, což v žádném případě není myšleno posměšně a nemá co dělat s její kvalitou. Jde o formu – co a jak holky ve své muzice prezentují. Bianca zpívá „I‘d wear your black eyes, bake you apple pies, I won‘t ask whys and I try not to cry...“ a do toho zařve umělohmotnej dinosaurus, čímž se váha sdělení totálně shodí. Vyvolávají v posluchačích směs podivných pocitů, která může nezřídka vést k vnitřním rozpakům, ale provokace je vědomá a sestry nechávají na každém, aby se rozhodl sám.

Dokazují, že nejsou jen povrchní zábavná kapela, ale že mají smysl. Smysl a schopnost nést sdělení a donutit k přemýšlení. Za cirkusáckým vizuálem se skrývá seriózní poselství a frustrace z nezvratných příkoří, kterými je náš svět prorostlý. Těžko se rozlišují okamžiky, kdy může mít tohle puzení ironický podtext, ale ve většině případů sázejte na opravdovost. Zvlášť pak u aktuálního alba se komický prvek téměř vytratil a z hudby je cítit zneklidňující vnitřní třas. A bude zajímavé vidět, jak se s tou ponurostí popere kapela naživo. Očistcem šedivé slané vody bude mít možnost projít každý už za chvíli v pražském Divadle Archa.

Černá magie na duhovém podnose.

FULL MOON 02

Psaní o Muse není lehký. Za poslední roky se čtení prakticky všech článků o téhle partě z Devonu změnilo v muka. Všechny totiž vypadají stejně. Přirovnat k Radiohead.

Hotovo. Přirovnat ke Queen. Hotovo. Zmínit falzet. Hotovo. Zmínit Twillight. Hotovo.

Nepopírám, že na těchto čtyřech základních faktech doopravdy něco je. Tvořit z toho ale osu jejich příběhu není zrovna spravedlivý. Muse tu totiž byli dávno předtím, než upíři začali hrát baseball.

LIVE 5. 7. 2010 NA ROCK FOR PEOPLE, HRADEC KRÁLOVÉ. TEXT LUKÁŠ PALÁN FOTO ARCHIV

Vídeň 2006. Pořád nemůžu uvěřit tomu, že za pár momentů budu tak blízko Bellamymu, že by ucítil i moje uprdnutí. Píšu Bellamymu, protože koho tu vlastně zajímá zbytek kapely? Wiener Stadthalle se uctivě kloní před tisíci nedočkavými. Vzhledem k tomu, co se bude dít za několik let, je tohle spíš komorní atmosféra. Arabští překupníci nabízejí lístky za dvojnásobek, ti zoufalí, co šli naslepo, jim trhají ruce. Jeden k lístku dokonce dává zadarmo kebab. Nebo je to možná naopak. Pustí nás do haly, Noisettes, kteří teď leští taneční parkety v BBC, škrábou kytary jako o život. Lidi se baví, začíná být dusno. Ten opar, že přijde něco opravdu výjimečnýho, je všude kolem. S holkama to cloumá natolik, že místo ve dvojicích chodí čůrat po stovkách, čímž možná pokládají nový rekord v kategorii Fronta na záchod. Pak se začne zvedat opona a Muse, tehdy ještě v koncertní trojici Bellamy, Wolstenholne a Howard (později se k nim přidal Nicholls, který má na starost trubku, mačkátka a čudlíky) nastupují za zvuků Take a Bow, neoficiálně nejlíp napsaného otvíráku všech dob, který se v následných letech přesune až na poslední místo setlistu. Pískot loupe omítku, a kdybych při tom nevypadal blbě, pištěl bych taky. Pivo už nikoho nezajímá.

Tou dobou se válela na pultech čtvrtá řadovka Black Holes and Revelations, a kapela FULL MOON 02

šplhala na ty nejvyšší pozice, i když někteří pořád nevěděli, co si o tom všem vlastně mají myslet. Mix metalu, španělky, patosu a konspiračních teorií prostě není obvyklá forma sdělení stadiónových kapel. Ale že Muse jsou mimo zaběhnuté koleje, bylo jasné už dávno.

Třeba hned debutová deska Showbiz. Do obchodů se dostala koncem devadesátých let a nějaký bombastický úspěch nepřinesla.

Jako by se kapela stále nemohla rozhodnout, zda je čistě alternativní, nebo britpopová.

Výsledkem byl vcelku zábavný mix amerického zvuku raných devadesátek s citelným nádechem zvuku britského, který tehdy definovali Radiohead a jejich The Bends. Podobnost, umocněná i tím zpropadeným falzetem, pak Muse přišila nálepku Radiohead 2 alias verze pro mladé holky, které jsou unavené nekonečným poslechem Placebo. Ostatně tyhle hlasy se ozývaly už před debutem: první EP Muse sice zaujalo hodně kravaťáků a lidí z NME, ale důležitější kravaťáci zůstali střízliví a ze strachu, že půjde o nějakou nezajímavou sezónní imitaci Radiohead, kapelu ne a ne podepsat. Toho využil americký Maverick, který jim smlouvu nabídnul. A jako bonus přidal možnost předskakovat Spice Girls. Úžasná kombinace. Showbiz nicméně při-

nesla i nějaký ten hit (Muscle Museum nebo Cave hraje kapela naživo dodnes) a slibovala budoucnost.

Pořád Vídeň 2006. Bellamy se válí po zemi, na sobě černý mrkváče a otrhaný bílý tričko. Kluky to evidentně baví. Občasné metalové peklo pročísne zasněná balada. Vše je protkané tolika emocemi, že by se daly stáčet do lahviček a okamžitě aplikovat. Na, tady máš patnáct miligramů Plug in Baby a lásku na celej život, švihni to do sebe. Při Bliss se snáší velké bílé balóny, ze kterých se postupem času stane evergreen. Vše je intimní a zároveň megalomanské. I pódium vypadá skromně.

Když si člověk odmyslí velký otočný post pro bubeníka, zůstane jen velká obrazovka.

Další rok byl pro Muse z hlediska vývoje klíčový. Mohli skončit jako nevýrazná kometa a příjemná kopie kopie kopie kopie Radiohead (víckrát tohle slovo nezopakuju), nebo se pustit vlastním směrem. B bylo správně a jmenovalo se Origin of Symmetry. Dodnes podle tvrdého jádra fanoušků a kritiky nepřekonaná (a pravděpodobně i nepřekonatelná) deska vzbudila všeobecné nadšení. Takové, že jí i uznávaný magazín Q přiřkl 74. místo v žebříčku Nejlepších desek všech dob. Muse totiž dokázali pojmenovat úspěch. Dali mu 027

jméno Bellamy. Oproti Showbiz, kde jeho talent občas probublával, tu šlo naprosto vše kvalitativně nahoru, ať už to byly vesmírem obalené texty nebo silné melodie. New Born, Plug in Baby, Citizen Erased –kytarové onanie, jaké nastupující generaci chyběly, a které nikdo před Muse neuměl tak dobře prodat, aniž by ztratil vlastní ksicht nebo vážnost.

A aby to bylo kompletní, už tady se objevily prvky, odlišující Muse od rádiového stáda – operní Microcuts, v níž Matt Bellamy tahá svůj vokál až k nebesům, budiž toho důkazem. Větší prostor dostal i klavír, frontmanova velká láska. Rachmaninov, Liszt, Prokofjev, Chopin – všechna velká jména klasiky dokázali Muse propašovat do svého zvuku, ať už šlo o nádherná intermezza (Butterflies and Hurricanes), z nouze ctnost (Space Dementia byla původně tvořena ze tří písniček, které kapela poslepovala právě klavírními party) nebo promyšlenou exhibici (United States of Eurasia na poslední desce zvedla v následujících dvou měsících prodej Chopina o 11%).

To, že Muse umí prodat trochu té kultury facebookové generaci, jim prostě nejde upřít a zaslouží si za to pochvalu. Vydavatelství k tomuhle pojetí tak vstřícné a otevřené neby028

lo. Prý je té alternativy až moc. Prý je Mattův vokál moc afektovaný a moc vysoko a málo radio friendly. Spory a hádky o celkovou koncepci a zvuk alba vyvrcholily tím, že pánové z Mavericku dali ultimátum: buď zmizí falzet, nebo vás v Americe nevydáme. Falzet zůstal a Origin of Symmetry se dočkalo americké premiéry až o dlouhých pět let později – poté, co kapela utekla k Warner Music.

Po Origin of Symmetry následovalo nekonečné koncertování, neuvěřitelnou oblibu si tihle tři žánroví chameleoni vysloužili především v Japonsku a Francii. Tam vzniklo i jejich první koncertní DVD Hullabaloo, jeden z klenotů moderního rocku. Esence živelnosti? Extrakt zběsilé energie? Říkejte tomu jakkoliv, pokud tu smršť přežijete. Každopádně hlavní důvod, proč se tu zmiňuje Hullabaloo, je, že současně vychází také deska stejného jména, jakýsi soundtrack k neexistujícímu filmu, paleta b-songů, které po Origin of Symmetry zůstaly. Muse se tu prezentují ve své nejtvrdší podobě, Ashamed trhá ušní boltce, syrovost vítězí nad promyšlenou plastikovou strategií plných regálů. Jako by si kapela plnila svoje sny a upouštěla poslední páru z ventilu mla-

dé agrese a vzdoru. O to víc pak překvapuje následná Absolution, deska, která otevřela Muse celému světu a která přetavila vyhlášenou klubovku v extratřídu. Skvělé prodeje po celém světě (kromě České republiky a Tanzánie), stále omdlévající Japonci a taky první vyloženě stadiónové opusy takového rázu, až člověk zapochyboval, jestli náhodou Angličani nevymysleli fotbal jen proto, aby o sto let později mohli Muse v těch padesátitisícových betonových chrámech hrát svoje pecky.

(Tohle psala šéfredaktorka Full Moonu před dávnou dobou do Lidových novin o koncertě Coldplay! Četl jsem to! – pozn. ed.) Jsou nahoře. Trvalo to nějaký ten rok, ale jsou tam.

Důvod? Kluci dospěli. Začali nosit sáčka, přestali si barvit hlavy, přemýšleli. Naučili se prodat svůj zvuk. Samozřejmě to stálo nějaké oběti. Syrovost šla stranou a vystřídala ji učesanost a zvuk tak hladký, že by přeřízl i diamant. Ta tam byla uvolněnost; například Muscle Museum vznikla tak, že si Bellamy jedno odpoledne řekl, že složí písničku o slovech, které jsou ve slovníku před a po slovu Muse. Proč to komplikovat... Za to na Absolution bylo vše promyšlené a vypointované.

FULL MOON 02

Aranže se staly největším kamarádem kapely. Co zůstalo? Schopnost přijít s riffem, který na sebe dokázal strhnout všechnu pozornost.

Stockholm Syndromme, v tomhle ohledu zřejmě vrchol tvorby, jen potvrdil, že Bellamy je nejen extrémně schopný skladatel, ale i jeden z nejlepších kytaristů, a nestydím se to napsat, všech dob. Kdo měl deset prstů, ten si to chtěl vyzkoušet. Kluci opouštěli holky kvůli kytarám, holky opouštěly kluky kvůli Mattovi (ten začal žít v Itálii se svou italskou přítelkyní Gaiou Polloni). Status: megahvězdy. Objevily se ale i první zápory. Byly od jádra fanoušků, kteří nehodlali překousnout posun k rádiově laděným cajdákům, ať už šlo o Endlessly, Blackout nebo Sing for Absolution. Ale pořád tu byla Hysteria a výše zmíněný Stockholm Syndromme, uspokojení přišlo i v podobě b-stran, které nabídly ten vysněný symmetry zvuk a v několika případech převyšovaly některé kousky z Absolution.

ať klidně editor hodí do caps locku. (Opatrně s tím. – pozn. ed.) S tím taky souviselo vlažnější přijetí kritikou, která nedokázalo ustát, že deska skáče od intimních balad přes spacerockové eposy až do groove metalu. Jenže tohle jsou Muse, jmenovitě megaloman Bellamy. V jejich případě nejde o nějakou nejasnou ideu výsledku, ale o promyšlené a skvěle sehrané divadlo někde na Marsu. I když tu pořád nemluvíme o vyloženě konzumním rocku, počátky a raný zvuk jsou takřka v nedohlednu. Ne každý má holt náladu ve třiceti pořád skákat do bubnů a lámat kytary o odposlechy.

A pak se to stalo. Bod zlomu v podobě Supermassive Black Hole. Dlouho očekávaná první vlaštovka z Black Holes and Revelations doletěla do rádií a způsobila přinejmenším rozpaky. Prince na speedu? James Brown featuring Tom Morello? Supermassive Black Hole bylo zjevením. Někteří ji označili za nejvíc sexy písničku roku, jiní zase mlátili hlavou do zdi a ptali se, co že se to stalo? Muse zněli jako nikdo jiný na scéně. Kousavý taneční riff, zastiňující jinak trochu hloupý text, si našel cestu k novým fanouškům – a to berte jako plus.

Mínusem ovšem bylo, že rádio měla zapnuté i jedna Američanka (Stephenie Meyer – pozn. ed.), co z dlouhé chvíle přepisovala romány Zuzany Franckový, s tím rozdílem, že místo česání koní tam narvala líbání upírů. Na světě je milion kapel a ona si musela zamilovat zrovna tu moji!, zničeně naříkali fanoušci Muse. Ti, kteří měli svojí první menstruaci za sebou. Z Twillight se stal fenomén, z Muse modly a psanci zároveň.

Dublin 2009. Zatím poslední setkání. Hala vypadá tak hezky a naleštěně, že by se vám ji povedlo perfektně vyfotografovat, i kdybyste stáli zády k ní. Složení fronty se víceméně nemění: 60% holek, 39% chlapů, 1% mimozemšťanů z oblasti Cydonia. Uvnitř jsou tři obrovské hypermoderní hranoly posázené televizemi, na výšku mají snad deset metrů. Pit se plní, kupuju si pivo, který stojí asi 300 000 euro plus 2 000 euro záloha na kelímek. Mám pořád takovej divnej pocit. Jako bych přišel na koncert Black Eyed Peas nebo co. To je jedno. Jdu si sednout, už mi není dvacet. Show začíná. Projekce je ještě větší a lepší a vypiplanější než kdy jindy. Lasery a světýlka a kouř a chladná digitální spoušť a jekot a v poslední řadě hudba.

Muse se za ty tři roky změnili v největší šmoulí disco show. I hudebně to tu vypadá jako na nějaké brněnské Apokalypse, pořád se děsím, že někde uvidím Adama s roztaženýma zorničkama, kožešinou na ruce a galonem Poděbradky v podpaží.

Všechny ty starý smrdutý a špinavý pecky teď mají vizáž uhlazených eklektických techno-metalových mutantů. Nechápejte mě špatně, nejde tu o taneční hudbu. Spíš o ten kovovej smrad. Možná je to úděl všech, co stoupají na vrchol. Změnit se v cirkus. Ve velkou, strašně zábavnou akci, která už ty emoce netahá po litrech. Spíš jako by na vás mrkala, ať si jdete do sektoru D5 koupit nějaký kalhotky s logem.

Black Holes and Revelations můžete definovat prakticky stejně jako Supermassive Black Hole – přearanžovaný mix stylů a rytmů, který na první pohled děsí, na druhý těší. A když píšu přearanžovaný, tak tím myslím vážně přearanžovaný. Trubka, španělka, latino, synťáky, metal, tleskání, masturbace. Velká vesmírná hudební onanodysea. Co je ovšem nejvíc fascinující: s jakou lehkostí vám Muse tenhle mišmaš prodají a tváří se, že jde vlastně o běžné, poprockové album. A to slovo pop

The Resistance byla už dopředu obtěžkána očekáváním, kam se teda půjde. Jestli směrem k Lady Gaga, nebo zpátky do garáže.

Všichni jsme viděli to video s plyšákama, všichni víme, jak to dopadlo. Pokud se chceme utopit v definicích, šlo by to popsat takhle: Resistance zní, jako by někdo posadil Queen do kosmické lodi, hodil jim do kokpitu cédéčko Chopina a Christiny Aquilery a poslal je s tím na měsíc. Alternativní spacerock nebo chcete-li easy listening art rock, který ještě

FULL MOON 02

horko těžko tahal Black Holes and Revelations nad rámec průměru v podobě hymnické Knights of Cydonia, tu zalezl někam pod kámen a přenechal místo osmdesátkovému soundu. O tom, že Bellamy pak malinko ztrácí schopnost rozeznat, čeho je moc a čeho je příliš, svědčí hokus pokusy á la United States of Eurasia nebo I Belong to You. Dívat se na tu spoušť jako na zklamání je ovšem unáhlené.

Muse si předešlou deskou vychovali novou, silnější a hlasitější základnu fanoušků, která žije ve svém plyšovém světě, kde Green Day je alternativa a Steve Reich sprosté slovo. Tímto vydali přesně to, co od nich jejich nová krev potřebovala. Nenáročné singly jako Resistance (kopie dřívější Map of Problematique, která byla kopií Depeche Mode), popěvky ve stylu Uprising nebo dojemné klišé Guiding Light si ale snad nezasloužil nikdo z nás...

O to víc pak zamrzí, že se celé album nenese v duchu závěrečné Exogenesis, která sice není instrumentálně kdovíjak převratným dílem, zato Muse pasuje nejvíc. Nicméně The Resistance není špatná deska. Je zkrátka průměrná – a to je v případě Muse neúspěch.

Budoucnost se stává současností a ta ukáže, kam Muse uhnou příště. Všechny jejich desky zněly jinak než ty předchozí, i když samolepku výrobny z britského Devonu mají jasně čitelnou. Neutron Star Collision, nový singl pro popmoderní tampón jménem Twillight, naznačuje, že z popcornové cesty, po které se vydali, rozhodně nechtějí ustoupit. Nic na tom nemění ani polehčující okolnost, že tenhle song vznikl vlastně mimo plán, protože se Bellamy po sedmi letech rozešel s Gaiou a tímto chtěl jen ventilovat emoce. Ale kdo ví, třeba ho tahle zkušenost nějak nastartuje, odstěhuje se z líbezného Lake Como, opustí nudného parťáka a souseda Cestera z Jet a zase se trochu nasere. Bylo by to jen dobře.

Vy, kteří půjdete na Rock for People a nikdy jste Muse neviděli, buďte připraveni na zážitek na celý život. Je to pompézní, je to strhující, je to čirý koncertní PVC perfekcionismus.

Zároveň se ale při odchodu z té velké kelímkové louky plácněte třikrát do čela, že jste na ně nejeli o nějakých šest, sedm let dřív.

Tehdy totiž byla ta dokonalost dokonalá.

029

030

FULL MOON 02

Interview se rozjelo, ještě než jsme vůbec začali nahrávat. Hned jak jsme se uvelebili v backstagi, vytasil jsem už poněkud služebně starší diktafon na magnetofonové kazety s tím, že to dneska bude trochu „old school“. V ten moment Chuck Ragan přístroj popadl, v rychlosti se omluvil a utekl do vedlejší místnosti, kde se připravoval na vystoupení (čtěte: lemtal pivo) zbytek kapely. Odvedle k nám dolehl pouze výbuch smíchu. Upřímně řečeno, v ten moment jsme byli trochu na rozpacích, co si máme myslet. Nicméně Chuck se po chvíli vrátil a jal se ochotně vysvětlovat, o co šlo.

A spoustu dalších věcí.

TEXT TOMÁŠ KEJMAR FOTO JILL RAGAN, CHRISSY PIPER, ARCHIV

Omlouvám se, musel jsem ten diktafon ukázat našemu bubeníkovi, protože pokaždé, když chce říct, že jsme něco nahráli, tak místo toho říká, že to šlo na pásku. „We’ve taped it.“ Jasně, pásky už asi moc nepoužíváte.

Přesně, takže jsem mu to musel ukázat a říct, že tohle se bude skutečně točit na pásek!

Možná jste to zažili kdysi s Hot Water Music.

V posledních letech se soustředíš na svou sólovou kariéru, podstatně odlišnou od toho, co jste dělali s kapelou. Změnil se nějak tvůj náhled na sebe sama spolu se změnou stylu? Ve chvíli, kdy jsi přesedlal z pozice rockového zpěváka v kapele na country písničkáře...

Hádám, že většina lidí to netuší, protože se mě na tohle ptají celkem často. Ono je to tak, FULL MOON 02

že já tenhle typ muziky dělal už před Hot Water Music. A dokonce i starší písničky Hot Water Music jsem psal s akustickou kytarou.

Měl jsem na mysli spíš rozdíl mezi hraním sólo a jako člen kapely...

Rozhodně mám mnohem víc volnosti, a to nejenom s ohledem na psaní a vyjadřování se. Což rozhodně neznamená, že by mě psaní muziky s klukama z Hot Water Music nebavilo, já to fakt strašně žral, ale to bylo psaní v kolektivu. Takže to probíhalo tak, že každý něco přinesl a sedli jsme na to, rozebrali to na kousky a pak to znovu poskládali, chápeš, co tím myslím?

Jasně.

Takže se stávalo jen zřídka, že by jeden člověk přišel s celou písničkou a ta už tak zůstala. Prá-

ce v kolektivu má svoje dobrý a stinný stránky, protože občas přijdeš s nápadem, ze kterýho jsi opravdu nadšenej, a zbytek to prostě nepochopí. To patří mezi nevýhody. Na druhou stranu máš vedle sebe lidi, kteří ti to celé pomáhají kočírovat, a když napíšeš něco špatnýho, tak máš v kapele kámoše, který ti řeknou: „Člověče, to je hrozný.“ Taková kontrola kvality.

Jo, to je přesně ten výraz, který jsem hledal.

Kontrola kvality. Hrát sólo je ale to samé. Miluju tu volnost v tom, že se můžu vyjádřit jak chci, psát co chci, hrát co chci, ale zároveň okolo sebe nemám tolik lidí. Teda jasně, mám kámoše, se kterýma hraju, ale obvykle když píšu, tak píšu sám a nemám okolo sebe lidi, který by řekli „hele tohle ne“ nebo „zkus tohle“. A to mi občas schází...

031

Nepřijde ti to trochu... riskantní?

Naprostej hazard, určitě. Ale proto tak zbožňuju kolaborace s kamarády a dalšími umělci.

nikdy předtím nebyli a těšili se na to, jak pojedou do Prahy a prohlídnou si nádherný město.

Ale to je turné, prostě jedem dál.

Myslíš lidi jako Austin Lucas?

Jasně, jako Austin. Hrozně mě to baví, myslím, že to z nás dělá lepší muzikanty a autory, když si nad tím sedneme a dáme hlavy i hráčský schopnosti dohromady. Prostě to maká!

Hrajete celkem často, míváš se svým stylem zpěvu problémy s hlasivkama?

Jo, určitě. Víš co, nejsem určitě ten nejlepší zpěvák a ani zdaleka nepatřím mezi ty tradiční nebo dokonce zodpovědný. O hlas se příliš nestarám. Chlastám whisky, občas si rád zapálím. Zpívám, co to jde a nejspíš ani ne tím správným způsobem, ale tohle je jedinej způsob, jak to umím a jak to cítím. Za ty roky jsem se naučil pár věcí, které hlasu trochu pomáhají ty koncerty přežít.

Proč vlastně country? Kdo tě v tomhle žánru ovlivnil? Člověče, toho byly tuny. Vyrostl jsem... teda narodil jsem se a vyrostl v jihovýchodní části Spojených států. Narodil jsem se v Texasu, ale žili jsme v Louisianě, v Tennessee, na jihu Georgie, na Floridě, prostě všude možně. A kolem mě byla spousta tradiční muziky, gospelu, bluegrassu a samozřejmě country z těch míst, kde jsme žili. Část z toho je tak ve mně už od mala pevně zakořeněná a tyhle vlivy se časem prosadí. Věci, které mě tenkrát inspirovaly, byly například Credence Clearwater Revival nebo Willie Nelson a podobný záležitosti, všechen ten bluegrass, Alison Krauss & Union Station a tak dál a tak dál, ten seznam je nekonečnej. No a pak jsem začal jezdit na skejtu a dostaly se ke mně věci jako Bad Brains a podobný kapely a já si říkal, ty jo, co to je? To mě odpálilo do úplně jinýho světa.

Máš pocit, že tě tvoje toulavé dětství nějak předurčilo, abys strávil většinu života na cestách s kapelou? Řekl bych, že ano, protože moje matka se pohybuje v zábavním průmyslu a my vyrůstali na cestách. Jezdívali jsme s ní na štace a jo, myslím, že to tam někde určitě zůstalo. A vlastně mi přijde tak nějak pohodlné, že mám rozpolcený přístup k životu na turné. Je to jedna z těch věcí, který miluješ, ale musíš jim hodně obětovat a místy je hodně těžké se s tím vypořádat. Koncerty a publikum, to je skvělý. Chápeš, co myslím? Naprosto úžasný, ale když se mě zeptáš, jak se nám v nějakém konkrétním městě líbí, pak ti můžu jen říct, že vlastně nevím, protože jsme přijeli, vyložili vybavení, nazvučili a já ještě vůbec nebyl venku.

Jo, na to se ptají skoro všichni: „Co si myslíte o našem městě?“ Je mi jasný, že muzikanti na turné mají dost nabitý program, takže se po městě nemají příliš šanci podívat.

Je to škoda. Já už sem jezdím léta, takže jsem hodně z Prahy za ty roky viděl, ale mám na tomhle turné s sebou pár kluků, kteří v Evropě 032

Myslíš třeba to, který druhy whisky a cigár jsou lepší?

Přesně!

Většinu svýho života trávíš koncertováním ve Státech a v Evropě. Je v tomhle ohledu rozdíl mezi kontinenty?

Jo, jo, určitě. Myslím, že je obrovský rozdíl v publiku. Ve Státech se zdá, že lidi jsou nesmírně přehlcený muzikou. A nemyslím to nějak zle, máme tam skvělý koncerty, fakt nářez.

Srovnávám Státy, ten všudypřítomnej přístup, s tím, jaký mají lidi přístup tady. Ve Státech se jezdí tolik turné, takový množství koncertů, že je dost náročný někoho zvednout a rozpohybovat nebo i rozezpívat. Prostě mi to tam připadá trochu jiný než tady. Možná to je i proto, že ve Státech hrajeme víc než tady.

Takže je o dost těžší se prosadit tam než tady v Evropě.

Je to dost těžký všude, pokud nemáš dobrý zázemí, agenta, PR firmu nebo nahrávací společnost. Ať už cestujete s čímkoli, pokud nemáte za sebou lidi na tuhle práci, pak na to rovnou zapomeňte. Můžete samozřejmě jezdit a výborně si to užít, ale domů se vrátíte bez peněz… a hladoví (smích).

Co rozdíly mezi akustickým hraním a koncerty Hot Water Music?

No, koncerty Hot Water Music. Jsem strašně šťastnej a vím, že mám kliku, protože tuhle akustickou muziku miluju a mám s sebou celou kapelu. Hlavní myšlenka turné byla představit Gold Country a Feast and Famine co možná nejvěrněji tomu, jak jsou nahrané. Ale nikdy nevíš, příště můžu přijet úplně sám nebo jen s houslistou. Zbožňuju ten fakt, že můžu fungovat v obou polohách. Hot Water Music

už moc koncertů nehrajou, spíš výjimečně, a když vytáhnu svýho starýho Les Paula, je to jako když si obuješ starý boty. Víš, co hrát na tuhle kytaru, na osolenej hi-watt, a jak to tam rvát. Na druhou stranu, člověče, ono je to tak strašně NAHLAS (smích).

Zní to tak, že se ti po tom ani nestýská.

No, to ani ne. Čas od času si to užiju, ale nestýská se mi po tom.

V tom případě radši přeskočím všechny ty obligátní dotazy na to, jestli budou Hot Water dál hrát, točit nové desky a podobně.

Rád na to odpovím. My bychom všichni rádi a já se dokonce zrovna včera bavil s Jasonem o tom, že si vyměníme nějaký dema. Já mám něco napsanýho, my vlastně všichni neustále něco skládáme a všichni bychom chtěli natočit další desku. A to samý platí pro koncerty. Ale s mojí ženou jsme rozjeli label a organizujeme The Revival Tour a máme domluvené koncerty na rok dopředu, je to šílený. To je pořád tohle a támhleto. Netrhneš se. A Chris Wollard jede taky naplno. Vydal výbornou desku, znáš The Ship Thieves?

Jo, znám. Zvenčí to vypadá tak, že ty máš rozjetej sólovej projekt, Chris taky, Jason hraje v...

Senses Fail.

Jo, Senses Fail, a George nedávno začal bubnovat v Against Me!, takže to vypadá, že není příliš šance, že byste to stíhali.

Přesně, ale je to jedna z těch věcí, který jsou jen otázka času. Jednoho dne to spolu dáme dohromady.

Ok, tak my budeme doufat.

To já taky! (smích) Když zmiňuješ Revival Tour – zdá se, jako kdyby nastupoval nový trend písničkářů, rekrutujících se z hardcore a punkových kapel. Máš v tomhle ohledu pocit, že jsi součástí nějakého hnutí? Nebo nějakého nového trendu?

Myslím, že je to rozhodně hnutí, a zároveň nemám problém říct, že část z toho je taky trend.

Někteří z nás tuhle muziku dělají nějakých patnáct šestnáct let, ten samý žánr, ale tenkrát to nikoho nezajímalo. Posedávali jsme u ohně a na verandách, hráli na akustický kytary a předělávali bluegrassový a country písničky.

A pak jsme hráli spoustu rock’n’rollu, punkFULL MOON 02

rocku a tak vůbec. Je tu dost lidí, ze kterých mám pocit, že to dělají celým srdcem, poctivě a bez jakýchkoli sraček si jdou za svým. A stejně tak si myslím, že existuje dost lidí, co to dělaj jen pro to, aby toho byli součástí. Chci říct… to je v pořádku, tak to v muzice funguje. Přesně takhle vznikaly jednotlivý žánry. Objeví se nějaká kapela a ostatní začnou říkat „ty vole, to je to nejlepší, co jsem v životě slyšel“ a najednou, z ničeho nic, se začnou všechny ostatní kapely snažit znít jako oni. A to nejen v tom smyslu, že by je přímo vykrádali, ale spíš tak, že jsou prostě jima ovlivnění.

To je myslím výstižný. Každej den se dočteš, že „další z bývalých punkových zpěváků se vrhnul na country“, a na druhé straně jsou tu lidi jako Billy Bragg, který se tomu věnujou už jak dlouho? Třicet let?

Z nějakýho důvodu se lidi chytnou nějaký představy, fráze, žánru, názvu ve stylu „pojďme to zaškatulkovat“. A najednou je to ta další nová věc, kterou všichni žerou i přesto, že to samý se už hraje devadesát, sto let. Ty samý styly. Ono je v pohodě, když se o tom mluví, a když si o tom lidi řeknou, ale je sakra pravděpodobný, že časem se z toho zase stane underFULL MOON 02

ground a na první stránky se dostane zase něco dalšího. Na druhou stranu mám vážně pocit, že jde v jistým slova smyslu o hnutí. Folková muzika pro mě vždycky znamenala přímočarou, upřímnou muziku, která je čistá, jednoduchá a je přímo před tebou, bezprostřední a nic neskrývá. A něco takovýho vyžaduje lidi, který jsou ochotný mít doslova srdce na dlani. Říznout do sebe a ukázat, co v tobě je, to je ta děsivá část. Ale tohle hnutí se vždycky posouvalo tam a zpátky, už od časů Petea Seegera po druhý světový. Je to pořád nahoru a dolů.

Byl jsi na tom správným místě v ten správnej čas? Protože tenkrát jsi šel nahoru jak raketa, čekal jsi to?

Vůbec. Upřímně řečeno mě vůbec nenapadlo ani přemýšlet o tom, že bych mohl točit desky.

Byl jsem doma, pracoval jsem, dal jsem si pauzu od Hot Water a vrátil jsem se zpátky ke svojí starý práci truhláře a vydělával na chleba. Prostě jsem každej den přišel domů z práce, s ženou jsme probrali, co je novýho, dali si drink, něco uvařili a pak hráli na verandě na kytaru a skládali písničky. A jeden den jsem takhle seděl v kuchyni a Joe povídá: „Musíš něco z toho natočit.“ No a kamarád z Huntington Beach

mě potom pozval do studia, který bylo stejně mrňavý jako tahle místnost (míň než 3×3 metry), byla to jeho prádelna. To, co tam vzniklo, jsme pojmenovali Laundry Room Sessions, z čehož později vznikly Blueprint Sessions a celej ten 7“ klub.

A jak ses dal dohromady s labelem SideOneDummy?

No já SideOneDummy potkal už před lety.

Vlastně těsně předtím, než Hot Water Music podepsali smlouvu s Epitaph Records, nás SideOneDummy chtěli zlanařit taky. Tenkrát jsme se z nějakýho důvodu rozhodli pro Epitaph. No a jednou jsem hrál v jednom malým podniku, kterej se jmenoval Silver Lake Lounge, a k mojí ženě přišla jedna holka a představila se. Byla to asistentka Joea Siba z SideOneDummy a přišla si poslechnout koncert, protože slyšela nějakou z nahrávek.

Joe Sib má pořad na rádiu Indie 103 nebo se tomu taky říká Complete Control Radio a ona nadhodila, že se mám někdy stavit zahrát. Tak jsem šel a zahrál u Joea v rádiu. Byla to mimochodem dost sranda, protože během první písničky jsem zahrál tři akordy a urval strunu (smích). Nicméně tam jsem se znova potkal 033

s Joe Sibem, jemu se to strašně líbilo, byl přímo nadšenej a celej žhavej něco vydat. A pak už to vyplynulo samo.

Potom vznikla Feast or Famine, Bristle Bridge a teď Gold Country. Byl hodně velkej rozdíl v tom, jak se desky točily? Zejména Gold Country ve srovnání s Feast or Famine?

Jo, na Feast or Famine jsem spolupracoval s Tedem Hutem, producentem, se kterým jsem se seznámil díky SideOne. Tohle bylo poprvý, co jsem točil desku sám, jenom já a producent.

Spolupráci s Tedem jsem si užíval. Teda většinou. Měli jsme pár rozdílnejch názorů a myslím si, že je to fantastickej producent, ale když jsem šel nahrávat Feast or Famine, tak jsem měl jasnou představu, jak všechno bude a jak by měly ty písničky dopadnout. Potřeboval jsem jenom dobrý techniky a možná někoho, kdo bude stát venku, když budu zpívat, a bude mi říkat „Jo, to bylo dobrý, tak to nech“ nebo „Tohle zkus znova“. Protože občas, když zpívám, tak ztrácím přehled a moje uši jsou úplně v tahu. U Gold Country jsem byl v klidu, protože jsem si byl jistej, že jsem z toho schopnej vykřesat slušnou desku. Chtěl jsem do toho zapojit hodně svejch dobrejch kamarádů. Základní koncept byl napsat věci, který obstojí samy o sobě, prostě jen hlas s kytarou, a pak se na to zkusit podívat z dálky a nechat každou z písniček, aby si řekla, co potřebuje, a pak to prostě realizovat. Věřím, že tím, že jsem do toho zapojil svoje kamarády, protože všichni kámoši, co znám přes muziku, jsou extrémně talentovaný lidi, tak když to dáme do kupy, je to, jako když psali Hot Water Music.

Ale nedostáváš se tak zpátky k nevýhodám hraní v kapele? Jako sólovej umělec máš kontrolu kvality, ale když si k tomu přizveš čtyři další chlapíky, co ti do toho budou kecat, tak se tím znova připravíš o část té umělecké volnosti.

Ne nezbytně. Pracuju tak, že připravím základ, natočím písničku jen s kytarou a zpěvem.

A nahraju to podle metronomu, takže když k tomu chci něco přidat, je tam danej rytmus.

Když mám písničku a nápad do nějaký pasáže, tak se prostě obrátím na některýho z kámošů a řeknu mu „Tohle je ono“. A když mám představu, že by to mělo znít takhle nebo trochu víc takhle, tak jim řeknu „Tady to rozveď“ nebo „Tady uber“. Ale zároveň je rád nechávám, aby projevili talent, co mají v sobě, a pak zaznamenám ty momenty a kousky, které se hodí.

034

Jasně, takže je to prostě uvolněnější.

Naprosto. Mám v plánu do budoucna produkovat nějaký nahrávky, teď myslím nahrávky jinejch lidí. A nechci k tomu přistupovat jako „Ne, tohle takhle nedělej, udělej to takhle“...

Myslíš jako Phil Spector?

S tím jsem nikdy nedělal (smích).

Zmiňoval jsi, že žiješ v L. A. Teď už ne.

Ale pořád žiješ v Kalifornii, že jo?

Do Kalifornie jsem se přestěhoval už před nějakými sedmi lety a před třemi lety jsme se přesunuli nahoru do severní Kalifornie, do oblasti, který spousta místních říká Gold Country.

To se používá i pro Kalifornii obecně, ne?

Tp je spíš Golden State. Já žiju ve vesnici na úpatí Sierra Nevady. Je malinkatá, něco kolem jedenácti tisíc obyvatel.

Počkej, to není zas tak malý...

No dobře, je to město, ale malý. V porovnání s městy, odkud jsem přišel, je to prostě vesnice.

Je to malá komunita, která vznikla kolem zlatýho dolu. Celá ta oblast za časů zlatý horečky dost prosperovala a tehdy to jméno vzniklo.

Ovšem to není jedinej důvod, proč jsem tak pojmenoval desku. Ta oblast a Gold Country obecně jsou pro mě symbolem všech těch míst, který jsem si objevil a kam chodím rybařit, těch lesů, kde jsem v klidu a je mi dobře. Je to můj život, můj domov, kde jsme se s ženou usadili a kde je všechno, co je nám vzácný. Hodně písniček z tý desky jsou písničky o tom, jaký to je být na turné, a velká část je o tom, že dělám všechno, co můžu, abych se vrátil domů živej a zdravej. Navíc k tomu všemu přičti fakt, že jsme to celý nahrávali ve starým opuštěným dole. Studio, ve kterým jsme nahrávali, je v místě, kde byl kdysi důl Arrowhead. Ten se proslavil, protože tam bylo dost kriminálníků, který někde ukradli zlato, přivezli ho do tohohle dolu a řekli, že ho tam vykopali, aby prodali tu parcelu. Tohle jsou typický historky z časů zlatý horečky, ale je to podstatná část toho názvu. Prostě je to můj domov, kde žiju a kde jsme v tu dobu byli.

Většina lidí tě má spíš spojenýho s Gainesville na Floridě a Hot Water Music jako průkopníky gainesvilleskýho zvuku. O západním a východním pobřeží se toho ví dost, ale o jihu a scéně okolo No Idea Records už tolik

ne. Mohl bys nám říct něco o tamější scéně?

Jaký kapely tu scénu nakoply? Kdo byli místní Black Flag?

Za mě tam byly tuny punkovejch kapel, který už nikdo nikdy neuslyší a který byly naprosto úžasný – kapely, který pocházely z Gainesville a byly tou původní jiskrou, která to celé odpálila. Pro tu scénu byly zásadní kapely jako The Doldrums a skvělá parta Grain, který hráli takovej špinavej country punk. Hodně vlivná byla kapela, která si říkala Spoke, a taky Johnathan Resh.

Takže nešlo o věci, který by přežily a byly teď nějaký velký jména na scéně.

No, jen pár kapelám se odtamtud podařilo prorazit a vydržet. Less Than Jake, Hot Water Music, Against Me! Takže jste patřili k první generaci, která se z Gainesville dostala ven?

Spoke se podařilo prosadit, ale když se na to dívám zpětně, tak byli pořád relativně malá kapela, o který zas tolik lidí nevědělo. Takže to tak asi bylo. Nevím, čím to je. Možná tím, že dolů do Gainesville neustále proudí lidi z celejch Států, protože je to univerzitní město. A ti lidi neustále generují hudbu a zakládají kapely. Po některých se za dva týdny slehne zem, ale stihnou vydat 7“, kterej bude to nejlepší, co jsi v životě slyšel. Většinou to končí tak, že se dva z nich odstěhují z města. Je to prostě jedno z těch míst, kde nemáš nejmenší potuchu, jak dlouho ta kapela vydrží, co z nich bude nebo co udělaj příště. Takže se můžeš vsadit, že když Against Me! posedávali v Gainesville s akustikama a plastovýma kbelíkama, tak nikdo nevěřil, že se někdy dostanou do bodu, kde jsou teď.

Jaký to je, když si potom přečteš „Tohle zní jak Hot Water Music?“ Navíc z tý haldy kapel, co tak zněj, pochází spousta právě z Gainesville.

Tak potěší to, na druhou stranu to není moje zásluha. Není to ničí zásluha. Jo, dělali jsme, co jsme dělali, a vím, že jsou kapely, který jsme ovlivnili a ty zase ovlivnily mraky dalších kapel. Takže jo, možná jsme něco odstartovali, ale sami jsme byli produktem toho, jaký kapely jsme poslouchali. A my hodně jeli Fugazi, Midnight Oil, Farside, člověče, spousty věcí, Minor Threat, Rites of Spring a další věci z Dischordu, Lungfish, The Steve Miller Band (smích), Lynyrd Skynyrd nebo Milese Davise.

Ovlivnili jsme hodně lidí, ale stejně tak se na FULL MOON 02

nás podepsala spousta vlivů, se kterými jsme vyrůstali. A kdo ví, kde to všechno začalo?

Do toho rozhodně šťourat nehodlám. Teď se prásknu. Gold Country jsem si upytlačil na internetu, abych si to před tímhle rozhovorem poslechl. Jak se tváříš na sdílení muziky přes internet?

V současnosti to úplně neodsuzuju. Znám muzikanty, který s tím válčí a trápí se tím, že kvůli tomu nebudou prodávat tolik desek.

Já píšu muziku, protože to miluju, a byl bych rád, kdyby se dostala k lidem. Pokud si ji koupíte, lidem jako já to dost pomůže. Umělcům to umožňuje pokračovat ve skládání a pomáhá přežít. Na druhou stranu pokud nemáte peníze na to, abyste si muziku koupili, pokud si ji potřebujete půjčit, stáhnout, ukrást nebo se k ní dostat jakkoli jinak… Chci říct, že píšu muziku, aby ji lidi poslouchali. Snažím se lidi povzbuzovat, aby podporovali svoje lokální obchody s hudbou. Protože ač nám to tak možná nepřijde a stahování muziky z internetu je skvělý, lehký a pohodlný, svým způsobem to zabíjí umění. Dostáváme se do bodu, kdy se vyrábí míň a míň desek, protože se jich čím dál tím míň prodává. K tomuhle je nutný dodat, že FULL MOON 02

já se nad tímhle moc nepozastavuju, protože zbožňuju vinyl a mám pocit, že vinyl tady bude ještě dlouho potom, co se po CD slehne zem.

Jednou to třeba skončí tak, že budou existovat jen digitální formáty a vinyl. Teda vždycky budou ještě existovat kazety (směje se a ukazuje na diktafon), stejně jako budou existovat lidi, kteří si radši nahrávku pořídí na desce, na něčem hmatatelným, na co si můžeš šáhnout, u čeho můžeš obdivovat přebal, potěžkat si to a pak si jí pustit. Taky vydrží roky, za ta léta se poškrábe, ale to tomu dodává ten charakter, chápeš? Takže si myslím, že tak nebo onak, tohle vždycky přežije. Domlouvám lidem, aby podporovali svoje místní krámy s muzikou, protože díky tomu za váma umělci můžou jezdit a hrát. Dneska je to stahování tak jednoduchý a pohodlný, že to snad dělat musíš. Sám jsem to kolikrát udělal. Víš co, jsem na turné a říkám si „sakra, tuhle desku musím mít“, sednu si a stáhnu si jí a zabere mi to deset minut.

Ale když něco slyším a líbí se mi to, tak se budu snažit sehnat si to na vinylu. Tak nebo tak si to koupím.

Bavili jsme se o vydávání desek, považuješ za důležitý vydávat na nezávislým labelu, nebo

bys uvažoval o majoru? Vidíš nějakej rozdíl mezi velkými indie vydavateli jako Epitaph a SideOneDummy a velkými korporátními firmami?

No, já u žádnýho velkýho vydavatelství nikdy nevydával.

Ale možnost jste měli, předpokládám.

Jo, měli jsme pár nabídek, ale žádná z nich nedávala moc smysl. Hot Water se vždycky dařilo držet si svojí nezávislost a svobodu. Za ta léta jsem se naučil, že je to hlavně o tom, jak dobře vycházím s lidma, kteří v tom vydavatelství pracují. Ve chvíli, kdy si s nima nemůžu sednout a řešit věci osobně, z očí do očí, tak s tím vydavatelstvím vlastně ani nechci spolupracovat. Mám kamarády, kteří mají smlouvy s firmama, u kterých nemají nejmenší tušení, kdo pracuje na jejich nahrávkách. Nikdy se s nima nepotkali nebo se znají jen přes e-mail. Tohle jsem nikdy nechápal, protože pro mě je to, co děláme, víc umění než byznys. A dělat něco tímhle stylem? Je v tom evidentně zamotanejch hodně peněz, ale já se potřebuju podívat lidem do očí. S mojí ženou jsme nedávno založili malý vydavatelství, Ten Four Records, chceme si dělat věci sami. A kdo ví? Třeba vydám další 035

desku po Gold Country na Ten Four Records.

To je trochu součást plánu.

Takže Gold Country si částečně vydáváš na vlastním labelu.

Jo, vydali jsme vinyl.

To dává smysl.

Absolutně! (smích) Za co by se dalo říct, že se biješ v politice?

Dost se řeší spojení punkrocku a politiky nebo muziky a politiky obecně, jestli má punk být vpravo, vlevo, atd. Jak do tý debaty zapadáš ty?

Nechci mávat prstíkem na lidi, který si přijdou poslechnout muziku. Není to moje práce nebo moje role. Nechci se stavět do pozice, kdy bych říkal lidem „měl bys žít takhle a takhle“.

Politika nás samozřejmě ovlivnila, ale vyprávím příběhy a vyjadřuju pocity, který čerpám z toho, co se stalo v mým životě, v mojí zemi, co se děje dnes a denně, ale jsou to všechno jenom moje subjektivní náhledy. A přesně takhle daleko chci jít, dál ne. Radši nechám lidi, ať si to přeberou. Píšu písničky jen jako terapii pro sebe, abych ty věci ze sebe dostal. Vyrostl jsem 036

v baptistický rodině na jihu a chodil jako malej do kostela, kde na mě kazatel ukazoval prstem a říkal mi, co je dobře a co špatně.

Chápu, chtěl jsem se ještě zeptat na vegetariánství a práva zvířat , ale když jedno z tvejch hobby je rybaření...

Neříkal bych tomu hobby, ale ani to nepovažuju za sport. Pro mě je to trochu o něčem jiném, než si lidi pravděpodobně myslí. Nejsem vegetarián nebo vegan, vlastně k tomu mám hodně daleko. Jsem lovec, rybář a zahradník.

Vyrostl jsem v rodině, kde jsme se učili, jak být soběstační. Jak sázet a pěstovat zeleninu, jak jí sklidit, uskladnit, jak sbírat semena a spustit ten cyklus znovu a udržovat ho. Učili jsme se, jak vystopovat jelena, zabít ho, stáhnout ho a zpracovat nebo jak chytat ryby, jejich návyky, kde budou v jakých měsíčních fázích, v jakejch cyklech se krmí a tak dál. A taky hlavně co dělat s tím, co chytíš. Tohle bylo v naší rodině něco naprosto běžnýho. Byl to způsob, jakým jsme žili. Strávil jsem dost času s prarodiči z máminy strany, to byli kreolové dole v Louisianě. Taky žili chvíli v Texasu. My za nima jezdili na ranč, jedli jsme zvěřinu, čerstvý ryby, melouny, drcenou kukuřici a věděli jsme

přesně, odkud kterákoliv z těch věcí pochází.

Všechno jsme si vypěstovali nebo našli sami.

A přijde mi trochu smutný, že tohle tak nějak upadá s tím, jak se zvětšuje populace a lidi dávají přednost pohodlí.

Jak vybíráš věci, co budeš hrát?

Naživo? Jen tak podle nálady, systém pokus– omyl. Občas máme připravený playlisty a celý se to odvíjí od toho, jaká je atmosféra, co to je za klub a jakej z toho máme pocit, ale občas si prostě řeknu „Zapomeň na playlist, dáme tomu volnej průběh“. Nevýhoda je, že vždycky zapomenu nějaký písničky. Na tomhle turné jsme na některejch koncertech v Německu hráli až dvě hodiny, což znamená něco okolo třiceti písniček.

Jasně, takže dojdeš do bodu, kdy si říkáš „Co ještě můžeme zahrát...“?

No, on si většinou někdo z publika řekne, co chce slyšet, a my to většinou zahrajeme.

Je dobrý vědět, že jsou ještě kapely, na který má smysl řvát názvy písniček, které chceš slyšet...

(smích)

FULL MOON 02

knihkupectví a record store otevŘeno po–so 10:00–18:00

trojanova 9, praha 2

(150m od metra B karlovo náměstí, výlez palackého nám., tram. 3, 4, 7, 10, 14, 16, 17, 21)

038

FULL MOON 02

Black Cobra jsou Jason Landrian a Rafael Martinez. Black Cobra jsou drum'n'guitar tandem z Los Angeles. Black Cobra dorazí na začátku července na „metalový festival“ do Matrixu, společně se Saviours, Baroness, Weedeater a DRAGGED INTO SUNLIGHT. Ano, tohle je ta opravdická „silná PĚTKA“, kdo to neuzná, je mimoň.

PĚTInásobný headliner, metal-noisové inferno. Základní pavučina textu: hadi, sludge, exploatační filmy, špinavý zvuk, dvoučlenné kapely a fenomén Black Cobra.

LIVE 7. 7. 2010 v MATRIXu, PRAHA. TEXT maxim horovic a reiki balboa FOTO SOUTHERN LORD

FULL MOON 02

039

Ze života kobry: kobra jako archetyp Kobra coby archetyp funguje na dvou úrovních. Náboženské (kobra-bůh) a profánní (přírodovědná taxonomie). Kobra-bůh vyžaduje oběti a člověk doufá v ukojení jejího hladu a následnou shovívavost. Taxonomie kobry je jen pokus o diskvalifikaci její síly učebnicovou kategorizací, uchlácholení, převlečení strachu náboženstvím jiného druhu. Přechodovou oblastí je šamanský rituál a převtělení do kobry.

Jsem bůh-člověk-zvíře, splývám s přírodou.

Všechny tři polohy mají v umění nejrůznější podoby a odehrávají se na půdorysu tragédie, komedie i post-moderních stylových mutací.

Mě nejvíce zajímají kinematografická echa, film a hudba jsou jako němí sirotci.

Tak třeba populární německý seriál Kobra 11 (Alarm für Cobra 11 – Die Autobahnpolizei, 1996) zdánlivě naráží na rychlost kobry (kobra královská je schopná vyvinout až 20 km/h), ale metaforicky jde o ztvárnění jogínského prvku Pumpa Kobra-Pes, který dynamizuje energetické proudění čaker. Z trochu jiného konce věrouky čerpá horor Král Kobra (Jaws of Satan, 1981), v němž se satan pokouší ovládnout Zemi v podobě obrovitánské kobry. Specialistou na převtělení do kobry byl démonický herecký zjev Klaus Kinski, představitel bandity v Zelené kobře (Cobra Verde, 1987). O pár let dříve ostřil své ďábelské ostruhy v seriálu Die Schwarze Kobra (1963), kde měla jeho postava velmi výmluvné jméno – Koks-Charly. Japonskou variací na exploatační (braková, obecně oblíbená) témata je japonské krimi Kobra – smrt manekýnky (Utareru mae-ni ute!, 1976), jehož hlavní postavou je „neohrožený a nesmlouvavý detektiv Komura“. A z americké provenience nás do filmového pekla doprovází dva majstrštykle: americký seriál Cobra (1993) s vyhaslou hvězdou céčkových akčních filmů Michaelem Dudikoffem a samozřejmě koženková klasika na černých polských burzách – Sly Stallone alias Marion Cobretti v kasafíku Cobra (1986).

Abychom trochu odlehčili maskulinnímu návalu, podívejme se do lůna kamery. Za připomenutí jistě stojí dominikánská hvězda hollywoodského meziválečného filmu Maria Montez, na níž studio Universal postavilo celou řadu romanticko-dobrodružných biografů. Jedním z nich je i Cobra Woman (1944), zachycující její neodolatelnou taneční kreaci zvanou „phallic snake-dance“. V jistém smyslu se její pokračovatelkou stala javánská kráska Laura Gemser 040

zvaná Black Emanuelle (ano, jde o variaci na francouzskou dlaňovku), která ve spojení s velmi produktivním filmovým pulp-makerem Joe D'Amatem (nejraději dělal horory a porno) natočila několik snímků, mezi nimi i Black Cobra / Erotic Eva / Emmanuelle Goes Japanese (1976).

Pokračovat bych mohl dlouho, kobra je zkrátka symbol v nevědomí trvale prodlévající, čeká a nechybí, pořád je. Kobra jako hlavní symbol Morávkovy divadelní symfonie Sto roků kobry, dramatizující Dostojevského romány opulentně komorním patosem a vytvářející jakýsi mikroskopický bestiář lidských charakterů, opus factum. Kobra jako ztělesnění egyptských božstev, z nichž zvlášť upozorňuji na čtyřkřídlou kobru Uréus. Kobra jako označení sovětské protitankové střely. Kobra coby Kulturní občasník regionálních autorů. A taky kobra jako jeden z nejznámějších a nejnebezpečnějších dánských (imigrantských) moto gangů. Taky se můžete zeptat Roberta del Naja z Massive Attack (naja – lat. kobra), jak se to má s plazy nebo kde nechal francouzský hororový režisér Alexandr Aja jedno písmeno.

Black Cobra: Kobra černá Tlustá mezi kobrami, na kobru velmi robustní anatomie. Tmavě hnědá, černá, ale i světlejší kůže. Na hlavě má kápi a na ní nakreslené oko, stejné má i kobra monoklová. Jeden z těch druhů, co plivou jed na dálku, ale jinak v galerii hadů nic extra, mezi kobrami jsou větší, jedovatější a exkluzivnější, žádný šampión. Jihovýchodní a jižní Asie jako domovina, často využívána šamany a zaklínači, kteří jim vypalují jedové žlázy, had do dvou měsíců chcípne. Když kobra kousne, obsažený neurotoxin zablokuje synaptická spojení, dravcům chlístá do očí. Velmi rychle se pohybuje po souši, vodě i po stromech. Není útočná, ale protože žije v blízkosti lidských obydlí, stále nebezpečná, strach volá po smrti.

V Thajsku se vypráví příběh. Byl jednou jeden Komran a ten hrozně toužil po hadovi. Měl bratra Putnama a ten mu řekl: nechej hada hadem, umí se proplazit z legendy do života.

Jenže Komran se nedal a odpověděl: Pod krutým útlakem sní nadirské kmeny o Sjednotiteli, o vyvoleném, který všechny kmeny spojí a ukončí staletí utrpení. Na to už Putnam neměl odpověď, šel ven a cestou si mumlal. Jednou si spolu hráli na louce a v tom se připlazila kobra s černou kůží. Podívej Komrane, už je to tady, bůh plazů ti přišel vyčinit. Ale co by, odvětil Komran, vzal hada do rukou, ten vycenil tlamu a jedovatá slina letěla po větru do mlází.

Komran chytil hlavu, oddělil ji od těla a celého

hada přestavěl jako dřevěný hlavolam. Putnam na to nevěřícně koukal, nebyl schopen slova. Šel k podivnému stvoření a jal se ho skládat zpátky. V tom tlama vyjela znovu a Putnamovi se zakousla rovnou do tváře. Komran se otočil zády a řekl: aha, tak teď jsem zvědavý na ty tvoje moudra, do západu slunce zbývají jen minuty.

Někdy se kobře černé říká i kobra lesní nebo čínská, objevená roku 1857 herpetologem Edwardem Hallowellem; tři roky poté umírá.

Zapomeňte na filmový rapid death, smrt po uštknutí kobrou černou nastává nejdříve za půl hodiny, zdatný jedinec může vydržet hodiny dvě. To jed mamby černé odpovídá přednášce z Tarantinovy komedie Kill Bill, je daleko účinnější a na protilátku takřka nikdy nedojde. Napadlo vás, proč se zrovna Beatrix Kiddo (Uma Thurman) jmenuje Černá Mamba?

Black Cobra: Blaxploitation Exploatace se doslovně překládá jako využití, vykořisťování; ve filmovém kontextu jde o bezohledné využití či zneužití tématu, motivu, postavy, ideologie. Exploatační filmy většinou zahrnují béčkovou a další produkci založenou na pochybných estetických hodnotách, kdy v centru dění ční sex, násilí, krev a dobově oblíbené motivy. Exploatační filmy produkovala rovněž hollywoodská studia, která v 70. letech řešila ekonomickou krizi studiového systému a hledala nové cesty. A jednou z nich byly filmy pro černošské publikum.

Na jednu stranu to přineslo zdání rasové emancipace: černošské postavy už nebyly výhradně v rolích exotických zvrhlíků, kriminálníků nebo služek, ale najednou obsazovaly pozice, které dříve patřily jen bílým. Černé filmy pro černé, negro necro nekros. Emancipace? Jeden úhel pohledu. Taky šlo o vypočítavý tah, který měl do spotřebitelského kolesa zapojit i segregovanou část Ameriky velice zištným způsobem. Je to takové porno pro černé a nemluvím jen o píchání snědých roštěnek. Sledování bílých filmů nebylo černým zapovězeno, ale jak se dívat na ušlechtilý život otrokáře a jeho metafyzická martýria? Všeho do času. Najednou se role obracejí a černí točí filmy o sobě a pro sebe.

Na jedné straně vznikají nečekané avantgardní tituly jako Sweet Sweetback‘s Baadasssss Song (1971), na straně druhé se točí podle metodických hollywoodských příruček, takže schémata platí, jen se mění barva sliznice, viz. Shaft (1971).

Jak říká definice: Spousta násilí i obnažených žen – co víc si přát?

Stereotypy se mění, ale zůstávají stejné: černý je parchant i hlavní hrdina, černá je nemocniční FULL MOON 02

sestřička i strážce zákona, naopak striptýzové tanečnice a hloupé husičky jsou bílé. Poetiku blaxploatačních fláků nutně dotváří funky-jazz-soul-psychedelic music, ohromné afro účesy a mimořádně pestré kostýmy, které se téměř v každé scéně mění. Žánrově se pohybujeme v oblasti akčních thrillerů s dostatečně vzrušujícím kořením: erotické akcenty, pěstní souboje, trocha krve, násilná melodramata.

Zářným příkladem je scéna z filmu Coffy (1973), kde si hlavní hrdinka vyřizuje účty se svými rivalkami: bitka v salátových mísách maně připomene bahenní souboje v plavkách, Coffy soupeřkám zručně odhaluje ňadra a zároveň má ve vlasech skryté žiletky. Muži obdivně i zděšeně sledují celou situaci, hrající mnoha významy.

Mentální porno (nejen) pro černé.

To jsou východiska jak dělaná pro Tarantinovy žánrové aluzivní hříčky, které dokážou bavit, i když neznáme kontext, s ním je to chutnější.

Právě proto spojuje jeho Jackie Brown a zmiňovanou Coffy stejná herečka, ve své době obletovaná hvězda s panteřím tělem a vkusnými čtverkami Pam Grier.

Dneska se už exploatační formy nosí jen v uzavřených komunách filmových nadšenců a to, co produkují studia, je RETRO – nikoliv exploatace, ale hra s ní. Vedle Tarantina jsou tu méně důkladné, vtipné i souměřitelné snímky. Za všechny jen „pohodovou retro zábavičku“ Stursky & Hutch (2004) a z poslední doby Černej Dynamit (Black Dynamite, 2009) opravdu černého Scotta Sanderse, který je tributem i parodií současně.

Black Cobra? Jakkoliv to může znít divně: italská blaxploatace. Čtyřdílná filmová série (19871990) se známým afro-americkým hercem Fredem Williamsonem, jenž si střihl klasickou roli: samotářský policajt, jehož pracovní metody nejsou zrovna podle pravidel ani zákonů, mstivý a jediný spravedlivý, sám proti zločinu i proti celému světu. Obskurnější už je snad jen německá Kobra 11, jednoznačná turkofilní exploatace – türxploitation.

Black Cobra: čas metalu (Je sludge pomalý?)

Jestli Black Cobra hrají sludge, jsem čínský bůh propagandy. První zkoušky se datují do roku 2001, Jason Landrian kytara a zpěv, Rafael Martinez bicí. Landrian měl za sebou fungování v sludge metalových Cavity a Martinez hrál ve skupinách Gammera (kytara) a – 16 – (basa), souběžně s Black Cobra koexistoval i ve stoner mašině Acid King (2005-2008, basa).

Po dvou letech zkoušení dávají ven eponymní EP (2004) a na třech skladbách předvádějí, jak FULL MOON 02

hluboká jim je řeka a jak bolí každý úder do slabin, atom je křehká trhavina. Nahrávka není nikterak geniální ani průkazná, stěží bych na ně vsadil šesták. Jenže na tenhle závdavek zapomenete s prvním rázným tónem Bestial (2006). Od kobyly k oslu v tomto případě neplatí, třítrack byl jen rozjezd, vzájemné oťukání, ohmatání buzerů. Ale kde se vzala ta samolepka „sludge“?

To, co mě na Black Cobra sebralo ze všeho nejdříve, je horký, bolestný zvuk. Těžko můžete mluvit o sludge metalu, když hned třetí skladba El Equis evokuje spíš power violence než cokoliv jiného, i když ten chuťový ocas a dlouhé doznívání je atmosférický pašák, asi jako tenká nitka mezi Vocatio Interna a Green Monkey. Jestli si mám vybrat Zlatovlásku a moucha neporadí, chci, aby si svlíkly kalhotky, nosem vidím nejlíp a říkám rovnou: Anal Cunt.

Kdyby Landrian nezpíval, strčili by je do škatule post-rock. Nejdelší skladba Broken on the Wheel se rozvíjí jako táhlá a tajemná emocorová krajina, psychedelická něha Pink Floyd je po dvou minutách rozbitá těžkopádným benzínovým agregátem, kontrast vychází a Black Cobra tohohle obratu využívá vcelku pravidelně (vybrnkávaný rozjezd v El doce de Octubre, noisová vlnka v Sugar Water). Postupným rozvíjením, gradací a neustálým variováním žije další song Sugar Water, tady už není od věci vzpomenout klasiky kytarové chilli marmelády, Pelican.

Nedá se ani říct, že by střední tempo převažovalo, kompozice v duchu předehra-nástup-stonerfury-zklidnění zahrnuje tu pomalejší, tu rychlejší vály a nejpovlovnější Sombra de Bestia střídá nejrychlejší a finální kus Kay-Dur-Twenty. Šachová partie je rozmetaná a indická obrana čelí čínským včelám, mistr světa Karpov vychází ze slova Karp.

Sludge. O rok později vychází Feather and Stone (2007) a deska je o poznání syrovější a tvrdší. Sludge? Acid King je sludge, Buzzoven, Cavity, klidně i Goatsnake, The Obsessed, Hammerhead, dokonce i High on Fire jsou za jistých okolností sludge, ale ne Black Cobra, v žádném případě. Noiserockový thrash metal.

Jestli do téhle doby byla pro ně charakteristická rozvážná kompozice a hutný zvuk, pro novou desku se hodí jediný přívlastek: bezešvá. Stoner rock se tu slévá s metalem a hardcorem tak přirozeným způsobem, že kytaru a bicí od sebe nelze oddělit, jedno tělo-dvě hlavy.

Kapela tady sebevědomě kráčí do hájemství metalcore a v tvrdosti ani rychlosti si nezadá se špičkami pavilonu. Zároveň tady dále rozvíjejí nutkavou potřebu po mýtizaci přítomné-

ho, nadále zabydlují svět zvířecími archetypy a potřebnou apanáží: drak, fénix, pírko, kámen, rudý příliv, safírový jestřáb, pět dýk, Thanos, ba dokonce nanebevstoupení nebo zdánlivě protikladný Below the Cusp. Celá deska se tak pohybuje mezi symboly „feather“ a „stone“, přírodní živly nejsou nikdy protikladné, krvavá jednota, souměrnost boje. Jádro těchhle přechodů je umístěno do středu desky, do trojice válů Below the Cusp – Thanos – Red Tide. Below the Cusp jako úpatí věčného utrpení a zuřivá střelba nahoru, bůhvíkam, opakuje se několik hudebních figur, tlak se zvyšuje každou obrátkou a gradace naznačuje velký třesk, ale místo něj zazní řev jako signál k ještě nesnesitelnější rychlopalné agresi. Kýžené zvolnění přináší hned následující Thanos, kytarová instrumentálka, rozpouštějící dosavadní press, kulatý a zechovaný zvuk navozuje hladinu alfa a domorodý trip, zůstává NIC a tiché kreatury. Obnovená horečka vniká do těla coby Red Tide. Asi nejdrtivější vál desky i jejich tvorby úspěšně atakuje hranice power violence-fastcore, dvouminutová jízda v závěru uvadá, ale jen na oko, dvojí živel. Podobně i nadále: kompresovaný noise rock s odpočinkovými pasážemi a thrashovými intervencemi (Dragon & Phoenix), vydatná stoner rocková hymna s nelidským řevem a zakalenou katarzí (Ascension), někde na pomezí továrního strachu a exilového mainstreamu (Swords for Teeth).

Chronomega (2009) znamená posun a průzračnější zvuk, dávám přednost předchozímu.

Jestliže Feather and Stone představovala tekutý kov, rudej bazén olova, tak Chronomega už je ušlechtilá ocel, krásný a čistý, tvrdý a nekompromisní konstrukt. Ještě pořád to má humánní základy, ale nástavba je futuristická.

Bod omega označuje druhý pól evoluce, protějšek k velkému třesku, bodu nula. Není to nic, k čemu bychom měli dojít, je to pole, které ovlivňuje veškeré dění, vesmírné pnutí (je tam někde vzadu Bog?), které neurčuje směr ani události, ale přitahuje. Časový bod, k němuž nemusí dojít, „evoluce jako nejistý podnik“. Vedle fyzikálního zdání rovněž mystická kategorie, podle Teilharda de Chardina je bod Omega „ohniskem osobní povahy“. Zvukově ještě sytější deska je víc než kdykoliv předtím blízko starým krutým Ministry, kopák zdatně imituje automatického bubeníka a zároveň stihne přidávat něco z lidských přechodů, vokál je častější, umělejší a vzdálenější, lom se sype a nemá to nikdy skončit. Sludge? Doom? Prezervativy skutečného napětí? Ano, album produkoval velmistr metalových mutací, zvukový razič sto041

ner/sludge/doom scény Billy Anderson, v jehož diskografii jsou očekávatelná jména jako Acid King, Bongzilla, Buzzov*en, Melvins, High on Fire, ale i Fantomas a Mr. Bungle, Ratos de Porao, Sick of it All, Swans či Weedeater. Takže jestli u Black Cobra dříve nebylo poznat, že jde „jen“ o duo, s novým albem zní jako metalový big band.

Hned úvodní Negative Reversal nenechá nikoho na pochybách: začínáme tam, kde jsme posledně skončili, tedy u zlomených čelistí.

Kytara zabalená ve fáči basového bustru tak tlustém, že motorovější zvuk mají jen Future of the Left. Machine je charakteristická pro jejich tvorbu: několik rotujících kytarových riffů, které se podávají ruce a pořád se vracejí, punková přímočarost a stoner-riffové ocumlávání, ovšem se vzteklou impedancí. Nejdelší vál Catalyst předestírá dlouhou temnou předehru, po níž následuje ještě temnější poryv plný zmaru, zdá se, že než dopadne palička na blánu, uběhnou celé věky, podivné blátivé monstrum se očišťuje, je symbolem stylu – z bláta do rychlé louže. Skladba graduje jako ritus a doom metalová religiozita nebyla nikdy tak patrná.

042

Chronomega poprvé sází na delší songy, Catalyst není výjimkou, jakkoliv i tady je několik hardcorově úsečných částí, z nichž se nejrychleji zažere nekomplikovaná a na výrazném riffu postavená Chronosphere. Nevyrovná se však srdeční zběsilosti Glacies en Spiritu, další power violence střelba s neúnavným řevem.

Uprostřed leží příznačně pojmenovaná Zero Point Field, ale pokud si představujete prázdnou planinu obehnanou černou oponou, opak je pravdou. Živelné kolíkování bicími, nad tím kazatelský řev, země vzdouvaná životem mrtvých, budiž světlo a byla tma, struhadlová kytara. Black Cobra nehrají na refrény, proto musí se strukturou písní pracovat jinak, proto používají zpětnou vazbu použitých motivů, proto je třeba vznášet intermezza a hluché dotazy, proto je v nejdelší Lightning in his Hand pokles hladiny hluku a nové vzepětí – ten šestiminutový tlak by byl jinak neudržitelný.

Proto musí po ultrarychlých kvérech Storm Shadow a Glacies en Spiritu přijít falešné rozhřešení v podobě Nefarian Triangle. Jenže poklidný začátek, smířlivé outro a doomový akcent nemůžou znamenat odpočinek, natož vykoupení.

Sludge? What the Fuck? Sludgy Math-Punk.

Black Cobra: zvukový val – amalgamation of heavy Pojďme se přehrabovat v kořenech Black Cobra, je to všude kolem jako dětský hračky. Dá se vyjít z Landrianových slov, když zmiňuje Metallicu a hned logicky dodává: Ale kdo nebyl inspirovanej Metallicou? Taky mluví o Wagnerovi, jazzu a dokonce padne jméno Jean-Michel Jarre. Jenže to bychom v duchu souvislostí všeho se vším mohli vést cimrmanovský rozbor a najít v jejich díle ozvěny amerických indiánů nebo prvního pazourku, protože kdo nebyl inspirovanej Platónem a planktonem?

EP vydané v roce 2004 ještě nic nedokazuje, jen naznačuje: metalové bláto, rozostřený a podladěný zvuk, stoner feeling, cit pro melodii a úpěnlivý řev, garážová produkce. Bestial už mlátí plnou slámu, cepy si našly platné žrádlo.

A Landrian-Martinez dávají dohromady nejpestřejší sbírku, od post-metalových impresí, hustých sludgeových kaší přes kymácivé jazz-metalové poryvy až k syrovým hardcorovým výjezdům. Bestial je zastávka před vrcholem.

Hloubání o sdělném hluku, o kořenech thrash metalu. Ale nejpozoruhodnější je to vnitřní spříznění s kapelami kolem Exile on Mainstream, FULL MOON 02

jako by měli touhu ošetřovat rytmické zlomeniny Dÿse a přitvrdit krásnou zvukotěsnost Beehoover. Jako by se na benzínce potkali rozvláční punk-bluesoví bouráci Eyehategod s nečesanou energií post-sabbatovských Karp. Všechno v pořádku, ale cesta MEZI chutná nejvíc.

Feather and Stone je nahoře na kopci, osobní epicentrum, fucking-self-fucking. Daleko od dokonalosti, milimetr od protnutí vlastních možností, boj o druhého, boj o celek. Zvuk je metaličtější a dá se o něm pokecat s Normou Jean, kdyby nebyla hysterka zajatá svým vlastním ksichtem, klepky metalové manýry ujíždějí rychle. Možná korespondence s Helmet, ale Black Cobra píšou rychleji a místo sekaných riffů se vyžívají v neslábnoucím proudu bustrovaných riffů.

Zvuk z velké části ovlivňují Landrianovy instrumenty. Noisový feeling vytváří podladěná a zkreslovaná kytara, která patří do jedné motorové stáje jako aparát Andrew Falkouse nebo André Dietricha. Dalším poznávacím znakem je proklatě filtrovaný řev, který je tak blízko Jourgensenovi, že nevím, jestli v případě BC mluvit o blízkosti industriálu, nebo o Ministry jako o latentním doom metalu. Jisté je, že Revolting Cocks jsou vedle těchto ozvěn jen synth-rocková zábavovka do bramborové tomboly.

Taky tu jsou intra, mezihry a dohry, dotvářející celkový obraz, pozadí pro surový stoner. Žádné silikonové vycpávky nebo nakašírovaná kulisa, ale vedlejší proudy. Beneath (Bestial) a roztmívačka s přidaným šumem, smutná vybrnkávačka na kytaru, za kterou by se nemusel stydět ani hledač osobního šílenství, Vincent Gallo. Na stejném albu noisové tlakové pole v Sugar Water nebo poklidné basové vybrnkávání s dlouhým echem v Broken on the Wheel – navzdory tomu, že jde o klišé (z ticha a do ticha, mezitím polom), účinek je magický. Zajímavější propojení továrního dechu, zvonivého motivu a divoké matérie najdeme v The Saphire Falcon, čím blíže jsou křehké prvky metalovému tělu, tím vzdálenější je syntetický vokál. Tady (Feather and Stone) se taky objevuje první jemná instrumentálka ve formě Thanos a její role je dramaturgicky daná, je to středový kůl světa. A pak už jen variace na zmíněné: noise-industriální vývěva plodí Dragon & Phoenix a minimalistické brnkání zas Ascension.

Chronomega je už dokonalý amalgám, ostrý metalový gel, který dokonale přilne, nikde není trochu míň nebo trochu víc, jen obemykající povlak bez vady a prostojů, snad až příliš připomíná svěrák, není kam uhnout, schází ta vrtohlavá FULL MOON 02

nervóza z Bestial, Chronomega je poslední písmeno času a hudba plyne v ozubených souvětích, jedu na věčnost, pomíjivou vyklátím.

A dojem nemůže zmírnit ani nenápadný nástup v závěrečném válu Nefarian Triangle, moment falešného očekávání, balada na konec jako oblíbený dramaturgický prvek. Jedinou vylomeninou je nejdelší Catalyst, který dokonce vychází z jakéhosi hororového dronu a během několika pasážích vystřídáme strojovou agresi Ministry i různé polohy vlastní Boris a Mono. Japonské souvislosti a vazby posiluje splitko s tamní stoner-doom veličinou Eternal Elysium (2007) i následná „japan tour“ obou kapel. Desky Bestial se pro japonský trh ujal label Red Cobalt Industries a vypravil ho ve skvostné edici s art worky Alana Forberse (dělal pro Melvins a Fantômas).

Jourgensenovské reminiscence jsou na Chronomega nejvýraznější a vůbec nemám na mysli těkavou punkeřinu Lard, ale ten neopakovatelný pocit válečného náletu, typický pro zvuk Ministry. Tady už skomírá problém s nálepkou sludge, i když o bahnitém kolbišti nemůže být řeč a zvuk je tak masivní, že i sludge-coroví mohykáni Crowbar vedle nich znějí jako pouťová zvukařina Kreysonu. Zvukově průraznější nahrávku mají snad už jen Daughters.

Black Cobra: dvouhlavá saň – bůh v sile „... neboť uvnitř hordy nebylo žárlivosti.“ (Bohuslav Brouk) Není divné říkat KAPELA něčemu, co má jen dva členy? Nevim, ale vojenské jednotky mají taky předepsaný počet jedinců. Na druhou stranu České dráhy říkají, že když jsme dva, jsme skupina – a to už je berná mince. Aby bylo jasno: mluvím o kapelách, ne o nastrčených floutcích nebo sebestředných hvězdách, které nikdy nepochopili význam slova „allstars“. Třeba Simon a Garfunkel sice byli dva, ale muzikanti tvořící jejich doprovodnou kapelu by se nevlezli ani do dvou kloubových autobusů (v místě kloubu jsou tvořeny měchem z pružných gumových dílců).

Kapela o dvou je zvláštní, teda pokud rádi neposloucháte báchorky SPOLKU PRO MODERNÍ HUDBU a čaj bez violoncella a klavíru je pro vás jako předehra bez dohry. Navíc u klasické hudby to není žádné alotrium, i když použijete epitetum „československé“ a pseudonymy Burešová-Berdych. Ale v rámci rockových kapel?

No tak jistě, jsou tu soubory táhnuté silnými ženskými postavami jako např. trans-corová Khuda, bezzubá Hella (sestra Heleny) nebo Carusella (izraelská jezdecká slavnost s krojovanými jezdci). Ale stačí to na samostatný odstavec?

Když chcete hrát rockovou muziku jen ve dvou, má to psychologické příčiny. Nabízejí se sourozenecká traumata jako syndrom jedináčka (rozmazlenej a zvyklej, že všechno má a dostane) nebo syndrom prostředního dítěte (je na tom nejhůř, obrán o všecko primariátem prvorozeného a posráním se z nejmladšího). Od věci není soudit na latentní homosexualitu s tím, že ten druhý (spoluhráč) nemusí zastupovat jen sám sebe, ale rovnou celé pohlaví. Osobně bych vsadil na takové rysy jako je sociopatie nebo frustrace (třídní outsider). Ve hře je i Cotardův syndrom (vzácná duševní porucha, při níž se postižený domnívá, že mu chybí nějaký tělesný orgán, případně více orgánů), ale to už je hollywoodsky přitažené za vlasy. Ať tak, nebo tak, je to úchylka. A rozklíčování není až tak důležité, jádro pudla o tomhle dvojjediném vztahu je uloženo v jediné metafoře: godheadsilo.

Bůh-hlava-silo je symbolický ekvivalent svaté trojice. Znamená to uzavření jedince s jeho JÁ a jeho vírou (v cokoliv) v temné kobce toho druhého. Black Cobra, která se podle Martineze nechala u posledního lisu Chronomega inspirovat existencialistickou filosofií a životem Nikoly Tesly, v těchto místech sedí a spojuje dvě Sartrovy myšlenky: Největší peklo je ten druhý; Být člověk, znamená snažit se být bohem.

Původně jsem chtěl na závěr probrat něco z historie two piece band, ale stačí, když uvedu několik záchytných bodů, které mají relevantní souvislost se zvukem Black Cobra. Sami sice tvrdí, že The Carpenters jsou jejich guilty pleasure, ale ty byste u nich stopovali marně. Pusťte si kteroukoliv z následujících kapel a řekněte, že vám chybí další nástroj: Hella a Big Business.

Zkrátka párová konstanta je z těch nejtrvalejších, jakkoliv nás to odvádí od zažitých zvyklostí. Ano, Hella hrála ve dvou jen v počátcích (syndrom chromé rodiny) a Big Business taky vzali třetího (syndrom nenarozeného trojčete).

Ale ostatní jsou držáci: Jucifer, Beehoover, Carusella, Sabot, Khuda, Dÿse, Giant Drag, Idiot Pilot, Grrrrz, SaDE. Jsou i tací, co chtějí opakovat sebesmrt – Suicide. A pak už není nic. Jen tření a střídavý proud.

Slovo do příště: MODERN TALKING. (Nebo LIGHTNING BOLT.) 043

Když se na začátku 90. let z Nottinghamu vynořili Tindersticks, působili v rozjuchaném a slepě se veselícím lifestylovém světonázoru „cool Britania“ jako pěst na oko. I v době exploze grunge a alternativy byli zcela nezařaditelní. Filmová atmosféra, jak v zakuklené larvě stočené zfuzzované kytary, echa Velvetů či starého soulu vedle spaghetti westernů, vynalézavé klávesy, nenápadné bicí a často rozmáchlé orchestrace srdceryvných balad. Celý ten melancholický koberec je vedený zamumlaným, ležérně odtažitým hlasem Stuarta A. Staplese, který leží někde mezi Leonardem Cohenem a Scottem Walkerem. Navíc tu je luxus silných písní, ohromující aranže a elegantní přístup.

Text Tom Komárek Foto RICHARD DUMAS

Ne nadarmo o nich nedávno hudební kat a postrach průměrnosti Nicolas Ungemuth prohlásil: „Fakt, že Tindersticks nedosáhli ohromné slávyy je jedna z největších křivd hudebního byznysu za posledních patnáct let.“ Po bezmála sedmi studiových albech, koncertních deskách, řadě soundtracků a intenzivním, nepřestávajícím koncertování Tindersticks přicházejí s novinkou Falling Down A Mountain. Dobrý důvod pohovořit s pianistou, dvorním skladatelem a zakladatelem kapely Davidem Boulterem.

Jádro budoucích Tindersticks spolu hrálo v poněkud mysteriózním uskupení Asphalt Ribbons. Jak to tenkrát znělo a jaké to bylo?

V Asphalt Ribbons jsme měli společné představy ohledně hudby. Původní obsazení bylo s basou, cellem, tahací harmonikou a kytarou, tekže jsme nebyli typická rocková nebo popová skupina. Bylo to podstatně víc do country.

A nebylo to dobré! Příliš jsme se snažili. V Nottinghamu jsme udělali vše co jsme mohli.

Získali jsme smlouvu s jednou malou indie firmou. Kapela skončila, když jsme se přesunuli do Londýna. Přestali jsme se tak moc snažit a udělali jsem si vlastní desku na našem vlastním labelu. A pak jsme měli úspěch.

Byl jsi předtím v nějaké jiné skupině?

Všichni jsme byli v několika místních skupinách. Hráli jsem po barech. Nic hodného zaznamenání.

044

Na první desce Tindersticks lze slyšet ozvěny hudby k filmům, Johnna Barryho, Lee Hazlewooda, staré country, flamengo…

Tenkrát to byli celkem neobvyklé vlivy. Odkud tento bohatý hudební fond a znalosti pocházejí?

Kupoval jsem desky už od sedmi let. Hudba byla tenkrát více důležitá než je teď. Nebylo moc televize a žádné videohry. Viděl jsem lidi jako Davida Bowieho a Roxy Music v televizi a věděl jsem, že to je to co chci. A pak se najednou objevil punk a všechno bylo možné. Můj táta měl hodně desek. Johnny Cash, Jim Reeves, Lee Hazlewood. Všichni jsme v sobě měli hodně rozdílných hudebních vlivů. Všechno to prostě šlo ven, když jsme měli možnost nahrát album. Mysleli jsem si, že to bude naše první a také poslední. A tak jsem do něj dali úplně všechno.

Dosti podivně, když se Tindersticks v polovině 90. let objevili s úspěchem na scéně, jste byli řazeni mezi takzvaný Brit Pop. Přitom jste s takovými Suede nebo Blur měli pramálo společného…

Brit Pop byla jen novinářská nálepka, kterou si vytvořili, když se snažili to všechno spojit dohromady a srozumitelně vysvětlit. Všechno to byly jen skupiny, co chtěly být slavné.

My jsme to viděli svým způsobem více jako umění. Cítili jsem se blíž k Do It Yourself přístupu a skupinám jako Stereolab, Sonic Youth a dokonce i ke kapelám okolo labelu Sub Pop.

Jak jste napsali a nahráli vaší poslední desku Falling Down A Mountain? Stuart A. Staples žije ve francouzském Limousin, ty v Praze a zbytek kapely kolem Londýna. To nejspíš také nic neusnadňuje…

Může to být těžké ohledně plánování. Většinu jsme napsali během turné k naší předešlé desce The Hungry Saw. Celý den čekáš, aby si po té odehrál 90 minutovou show. V minulosti jsme se opili. Teď využíváme tento mrtvý čas k práci. Všichni žijeme v různých zemích, takže být na turné je pro nás dobrou příležitostí pracovat na nápadech a konceptech.

Když jsem měli dostatek nápadů, tak jsme s pronajali studio. Obvykle se scházíme ve Stuartově studiu každé dva měsíce, kde zkoušíme různé nápady.

Výsledná deska je přímější a rockovější.

Souhlasíš?

Ano. Snažili jsme se to udělat tvrdší. Vypadalo to, že je ten správný čas vzdálit se od košatých, smyčci vedených balad. Navíc jsme tentokrát zapojili nové lidi. Davida Kitta na kytaru. Earla Harvina na bicí. Zvuk se také dosti změnil.

Mimochodem jaké je tvé oblíbené album Tindersticks?

To je pro mě velmi těžké říct. Jediné dvě desky, ohledně kterých se necítím dobře jsou Can Our Love a Waiting For The Moon. Je na nich pár dobrých písní, ale jako alba neFULL MOON 02

fungují. Měli jsme tenkrát přestat. Zněli jsem znuděně a ztraceně.

Plánujete vydat obdobnou kompilaci rarit, béček singlů, převzatých věcí a nevydaných věcí jako byla deska Donkeys?

Máme pár nápadů. Možná vydáme box set našich soundtracků. Uvidíme.

Nedávno jsi začal hrát na kytaru a basu.

Skládáš na nich? Předpokládám, že tě to inspiruje k jiným přístupům a úhlům než piáno…

Samozřejmě. Nestudoval jsem hudbu. Jsem punkáč. Začal jsem hrát na klávesy, protože to bylo jednoduché a v mé první skupině už kytara a basa byla. Jen jsme chtěli dělat hluk.

Nehrál jsem na piáno než jsme začali nahrávat naší první desku. Ale to už jsem byl ve skupinách deset let. Je jednodušší hrát na kytaru v malém bytě než na piáno. Takže jsem začal hrát na kytaru v Praze. Neznám akordy, prostě si na to přijdu sám.

Nevyhnutelná otázka. Už žiješ v Praze nějaký čas. Jak moc se to tu změnilo? A jak se ti ony změny zamlouvají?

FULL MOON 02

Je to dobré a špatné. Když jsem poprvé přišel, tak to tu stále byla velmi Východní Evropa. Teď tu máme stejné obchody a stejné jídlo jako každé jiné město. Byl jsem tenkrát vegetarián a tak jsem jedl hodně smaženého sýra. Teď je snadné sehnat dobré jídlo.

A také spoustu šmejdů jako McDonald´s.

Ale to je pokrok. Ale celkem mi chybí staré české způsoby. Ale to lze sehnat mimo město. A ženy jsou zde stále nejkrásnější. I když se teď oblékají stejně jako jiné evropské ženy.

Naposledy, když jsme spolu mluvili, tak jsi zmiňoval, že pracuješ na jakési povídce, co bys chtěl zhudebnit. A co šlo? Plánuješ knihu nebo „knihu pro uši“ jak si jí vysnil Lou Reed v období Berlin? Říká se, že každý má v sobě knihu. Dost lehce se začnu nudit a tak mé příběhy mají jen pár stránek. Mám rád mluvené slovo v hudbě. Nevím, jest-li to to bude součást Tindersticks nebo to půjde na mé sólové album.

Uvidíme.

Tindersticks často skládali hudbu k filmům režisérky Claire Denis. Jako Nénette

et Boni, Trouble Every Day a před rokem White Material. Do jaké míry cítíte spojit ost s jejím pohledem na svět?

Ano. Velmi. Claire Denis se dostává hodně kritického ohlasu, ale lidem se její filmy příliš nelíbí. To je velmi podobné naší hudbě. Není populární filmařka. A my nejsme popová skupina. I když jsem se o to snažil! (smích) V roce 2007 jsi vydal album pro děti Music For Young At Heart s prestižními hosty jako Jarvis Cocker (z Pulp), Kurt Wagner (z Lambchop), Robert Forster (z Go – Betweens) nebo Bonnie Prince Billy. Plánuješ nějaký další sólový projekt?

Možná. Skvělé skupiny nedělají sólová alba.

Jsem stále naštvaný na Stuarta, že vydal své sólovky. Ne. Jen žertuji. Ale, myslím, že bych rád udělal sólovou desku.

Jen jednu kopii.

Nemyslím si, že by si ji koupil někdo jiný než já.

045

046

FULL MOON 02

LETNÍ FILMOVÁ ŠKOLA 23. 7. – 1. 8.

V Uherském Hradišti opět po roce vypukne velký filmový rej.

Oblíbená Letní filmová škola otevře své brány 23. července a její lavice zhusta zaplní filmoví fajnšmekři, odborníci, tvůrci a další zvědavé publikum. Tato přehlídka zůstává možná trochu ve stínu známějšího a respektovanějšího festivalu v Karlových Varech, ale mnozí ji oceňují právě proto, že není tak hektická, a pro pohodu a klid, který dává jejím návštěvníkům možnost náležitě si vychutnat vytříbený rozvrh. Letošní Filmovka nabídne hned několik zajímavých okruhů a retrospektiv.

Islandská kinematografie O Islandu se v souvislosti s jeho nepokojnými vulkány mluví poslední dobou víc než dost. Snad je to jen náhoda, že právě islandská kinematografie bude jedním z hlavních témat rozvrhu letošního filmového vyučování. Tajuplný ostrov možná nemá tak bohatou filmovou historii jako jiné evropské končiny, ale minimálně v posledních dvaceti letech zde vznikají zajímavé a oceňované snímky. Na tamní klasiky Fridricha Thora Fridrikssena (Děti přírody, Zimnice nebo rock‘n‘rollová jízda Ďáblův ostrov) nebo Baltasara Kórmakura (Moře, Cesta do nebe) navazuje v posledních letech mladá krev. Dagur Kári, Rúnar Runarsson nebo Robert Ingi Douglas – to jsou momentálně největší naděje islandské kinematografie a právě jejich díla na festivalu uvidíme. Na oblíbené snímky jejich předchůdců pochopitelně také dojde, v rámci zaostření na Island mohou diváci zhlédnout v různých tématických cyklech mnoho dalších tamních filmových děl: vikingská trilogie jednoho z čestných festivalových hostů Hrafna Gunnlaugssona, nezbytné severské komedie, ale také několik hudebních filmů.

Fotbalová horečka Pár týdnů před LFŠ proběhne v Jižní Africe Mistrovství světa ve fotbale. A protože i mezi návštěvníky kin jsou fotbaloví fanoušci, tak se jeden z učebních kurzů zabývá právě tímto fenoménem.

Uherským Hradištěm zazní fotbalové chorály a do kin vtrhnou rowdies a hooligans. Fenomén fotbalového fanouškovství se rozebere ze všech možných úhlů, uváděné snímky slibují jak zábavu a potěšení, tak i daleko divočejší emoce, které k nejpopulárnějšímu sportu patří také. Mezi snímky uváděnými v této třídě najdeme filmové zpracování populární knihy Nicka Hornbyho Fotbalová horečka, studijní výlet mezi Hooligans s hobitem číslo jedna v hlavní roli nebo milý film Pohár, úsměvný pohled na jedny z nejpodivnějších fotbalových fanoušků vůbec, buddhistické mnichy.

Nový latinskoamerický film Latinskoameričtí tvůrci v posledních letech získávají stále větší kredit a tvůrci jako Alejandro Gonzáles Iňarritú, Guillermo del Toro nebo Alfonso Cuarón atakují nejvyšší příčky filmového světa. Největší boom latinskoamerické kinematografie se datuje do posledních patnácti let a právě na toto období se zaměřuje výběr uváděných filmů. Filmy z Latinské Ameriky okouzlují publikum nejen neotřelým přístupem a filmařským novátorstvím, ale také pikantní barevností, hlubokými emocemi a zásadním humorem.

Jsou štiplavé jako jalapeňos, šťavnaté jako steaky z nejlepšího jihoamerického skotu a dojemné jako tóny tanga. Přehlídka tamní kinematografie se z velké části zaměří na snímky z Mexika a Argentiny, k vidění ale budou i zástupci méně proslulých filmařských států jako například Kolumbie. Uvedeny budou hity Amorres Perros, Y tú mamá también? či Japonsko a také všechny čtyři snímky

FULL MOON 02

oceňovaného režiséra Lisandra Alonsa, který se festivalu osobně zúčastní.

Film Noir Tajuplné obrazy, neúprosní gansteři, osudové ženy. Tíživá atmosféra filmu noir okouzluje dodnes miliony filmových fanoušků, přestože jeho hlavní boom spadá hluboko do minulého století.

Vyučování v rámci Letní filmové školy nabídne nejobsáhlejší přehlídku tohoto typicky amerického stylu, v kinech ožijí divoké obrazy Chicaga a New Yorku, Humprey Bogart vás naučí, jak správně držet cigaretu a James Cagney, jak zacházet s pistolí. Některé ze snímků uvedených v rámci letošního Projektu 100 tuto podrobnou přehlídku temně laděných příběhů uvodili – Hluboký spánek, Muž z Londýna nebo Smlouva s vrahem chybět nebudou, ale jsou pouze střípkem z mozaiky, která voní tabákovým kouřem, pašovanou whisky a krví.

Retrospektiva: Jacques Tati, Rainer Werner Fassbinder, Jan Kadár Letošní ročník vzdá čest třem významným světovým filmařům.

Dílo tvůrce legendárního pana Hulota Jacquesa Tatiho bude představeno téměř kompletní, všechny jeho snímky budou uvedeny v restaurovaných 35mm kopiích a v rámci komplexního pohledu na populárního francouzského komika jsou do retrospektivy zařazeny také snímky, ve kterých Tati hrál, a jeho fotbalový dokument Forza Bastia. Komplexní přehlídka jednoho z nejvýznamějších tvůrců filmové historie Rainera Wernera Fassbindera bude díky své šíři rozdělena hned do dvou ročníků LFŠ, polovinu jeho tvorby uvidí tedy návštěvníci napřesrok. Letošní část jeho přehlídky se zaměřuje hlavně na málo známé snímky, z nichž většina z nich bude v ČR uvedena vůbec poprvé, a také na Fassbinderovu televizní tvorbu. Součástí bude také fotografická výstava věnovaná jeho dílu. V rámci dalšího tématu letošní výuky nazvaného Visegradský horizont bude uvedena retrospektiva slovenského režiséra Jánose Kadára. K vidění budou jeho společné snímky s Elmarem Klosem, například Smrt si říká Engelchen nebo Obchod na korze a také díla, která natočil po svém odchodu do USA. TEXT MICHAL PAŘÍZEK

Doprovodný program LFŠ 23. 7. LU, Pavel Fajt/ Tomáš Neuwerth Drum Session 24. 7. Kolowrat, All Star Refjudží Band 25. 7. Radio Wave night: Radio Wave DJ Sessions 26. 7. Kolib + DJs 27. 7. Radio Wave night: Veena, WWW

+ Radio Wave DJ Sessions 28. 7. Sto zvířat + Radio Wave DJ Sessions 29. 7. Radio Wave Night: Iowa Super Soccer (PL),

Please The Trees + Radio Wave DJ Sessions 30. 7. Full Moon Magazine night: Kill the Dandies!,

Botanica solo show (USA) 31. 7. Radio Wave night: Night, Sunflower Caravan

+ Radio Wave DJ Sessions

047

048

FULL MOON 02

RESPECT PLUS 13. 7. Palรกc Akropolis

ASTRONAUTALIS 22. 8. 007 / PRAHA 23. 8. YACHT / BRNO 050

FULL MOON 02

support

James Blackshaw (UK)

swans-inz-2.indd 1

FULL MOON 02

6.6.2010 22:13:58

051

Divadlo Archa a Radio Wave uvádějí:

24. července 2010, 20.00, Divadlo Archa

C

M

Y

CM

MY

CY

CMY

K

Divadlo Archa, Na Poříčí 26, Praha 1, tel.: 221 716 111, e-mail: pokladna@divadloarcha.cz www.archatheatre.cz 052

Divadlo Archa, o.p.s. je podporováno grantem hlavního města Prahy

FULL MOON 02

Tvůj klub pro trávení a výrobu všech festivalových zážitků na MFF Karlovy Vary

4/7/2010, neděle, 22:00h Is This Cinema?

Kazety live, Diskjockejové djs Electro, post punk a Disco house. Kazety live ve složení: David Doubek aka Ventolin – el. guitar, samplers, vocals, Johana Švarcová – vocals, keyboard a A schwarz – veejay, visual.

8/7/2010, čtvrtek, 20:00h The Radio One Gadjo.cz & Jam Soundsystem, Filip Týc dj, Tea Jay Ivo Večer Radia 1! Začíná Tea Jay Ivo s uzdravujícími tóny, melodramatickými populárními písněmí a průřezem fajnového lounge music. Následuje World music od Gadjo.cz & Jam Soundsystemu a Filipa Týce.

otevřeno denně 10.00 – 4.00 hod 2. - 10. červenec 2010 Divadelní náměstí 43, Karlovy Vary

5/7/2010, pondělí, 20:00h Reflex Yourself!

4motion live, Basstafidli djs Večer týdeníku Reflex s premiérou filmu Reflexu 1082 týdnů, kapelou 4motion i djs.

9/7/2010, pátek, 20:30h Krásno Tvyks dj, Lazy Jimmy live, Table live, Dné live, Swordz dj Koncert a party k připravovanému filmu Krásno.

Zahraje folkový projekt Dné, elektronický live projekt Jana P. Muchowa a Michale Bureše Lazy Jimmy, živá

PROGRAM 2/7/2010, pátek, 22:00h At The Beginning Ghonzales dj & Shabby dj, fh dj & Call me Radeq, Radeq Brousil dj Beatcase resident, kinař, promotér a fotograf celý večer diskutují o tom, kdo má lepší tracky.

6/7/2010, úterý, 22:00h Filmeister: Digitalize Yourself!

Poppper-C live, Fremeni live, Mutuju dj Řííká vám něco mush-up? Scéna Detroit-Chicago-Berlín ovlivněná dance music? Doplňte si vzdělání!

elektronika od Table a nakonec nás dopracují dj Tvyks a dj Swordz.

3/7/2010, sobota, 22:00h Filmeister: Bass Yourself!

Blulajta dj, Mystique dj, Pier dj, Rippa dj Brněnská crew Redrum představuje nu skool drum'n'bass, liquid funk či breakbeat.

150x225_Full_Moon_0710-dsmacku-DATA_tisk.pdf 2.6.2010 22:33:41

FULL MOON 02

7/7/2010, středa, 20:00h With Aerofilms In Love 1a2v1 live, Poxxoxo djs, BAF djs 1a2v1 je live show prořezaná žánry jako techno, rap, electro, newschool beaty a doplněná vizuálními příběhy VJe Koloucha. Poxxoxo je dámská dj show. BAF operují v oblasti uk funky house, bassline a uk garage.

10/7/2010, sobota, 22:00h No More Films!

Data-live, V! dj, Babypy dj Ambientní elektronika Data-live a poslední djs na tento rok - V! a Babypy, budeme se loučit.

053

054

FULL MOON 02

MELVINS: THE BRIDE SCREAMED MURDER, IPECAC 2010, 9 SKLADEB, 46:35. HARVEY MILK: A Small Turn of Human Kindness, HYDRAHEAD 2010, 7 SKLADEB, 37:33. TEXT APX FOTO IPECAC

„Dobrý den, to je label Ipecac? Nezlobte se, nechci rušit, ale od vydání poslední desky Melvins uplynuly dva roky a tak se chci zeptat, kde to vázne?“ Nikde to nevázne, jubilejní dvacátá nahrávka The Bride Screamed Murder vyšla 1. června. Melvins, stále ve čtveřici s Big Business, se i na ní drží svého předsevzetí z konce 80. let nevydat špatnou desku.

Do kteréžto množiny ale nepatří „divnou“ nebo „ujetou“. Ačkoliv tyhle přívlastky jsou spíš doménou jednotlivých tracků než desky jako celku. A desky Melvins je bezpodmínečně nutné brát jako celky, sic nebudete šťastní.

Kapela (z původní sestavy jen Buzz Osborne a Dale Crover od roku 1984) rozdělila své fanoušky na dva tábory s vydáním (A) Senile Animal v roce 2006. Na ní totiž spojila dvojice síly s jinou dvojicí, mladíky Big Business. Těžko říct, co bylo hlavním důvodem námitek skalních příznivců. Žárlivost, že Crover už není ten nejvyšší dokonalý, ale dělí se o svou službu s tím prckem z Murder City Devils? Že ten kolohnát Jared Warren neumí hrát ani zpívat? Že jsou Melvins na posledních nahrávkách popík? Písničky? A že s takovými nešiky už nikdy nenatočí Stoner Witch ani Houdini? To se ví že nenatočí. Jak známo, Melvins jsou poslední kapelou na světě, kterou zajímá váš názor, a už tři dekády si chrlí, co chtějí, bez ohledu na svět, který se odehrává kolem nich. Teď, se třetí společnou deskou s Big Business, je jejich spokojenost se současným soundem víc než evidentní. Nebo myslíte, že pan Květák vlastní útulek pro opuštěné rytmické sekce?

Big Business nelze přeslechnout, a tak někdejší příznivci, stojící na jiné lodi než současní Melvins, spláčou nad výdělkem (pokud se nějak – třeba citově – stále angažují). Ti ostatní si můžou oddechnout, protože The Bride Screamed Murder je zabijácká deska, u níž marno hledat slabá hluchá místa, mínusové body a boty. A dokonce i tradičně hnusný obal se zdá být o něco vkusnější než je pravidlem. Dovolit si neuctivé zjednodušení a říct, v jakých že to Melvins kráčejí stopách, FULL MOON 02

pak The Bride Screamed Murder kráčí ve stopách poslední Nude with Boots, a odkazů do minulosti a zvukových vizí budoucnosti je tak padesát na padesát. Fér!

Není nic horšího, než „začít“ „recenzi“ otvírákem desky, ale nedá se nic dělat. The Water Glass totiž vystartuje mohutným královským riffem a drahnou dobu to vypadá, že Big Business ze sestavy fakt vyrazili.

Jenže pak, když se do kytarového mayhemu ozvou bubny, víte, že je to pořád stejný byznys: ty bicí jsou totiž dvoje. A jedem. Vlastně nejedem, v polovině se totiž skladba změní v sérii neobyčejně banálních a capella popěvků. One two three four here we go! Tak přeci nakonec jedem? Tyhle úlety se Melvins odpouští nejhůř, prchavou chytlavost jim ovšem neupřete a netrvá dlouho a už si dupete do rytmu a jdete s nimi. We are ready! Say, we are ready ready ready!! Rock me rock me rock me steady! Gaaaa! Pak se ještě blbě odpouší perkuse, kravské zvonce a mystikorytmika s východním feelingem (foukací harmonika v závěrečné P. G. × 3), ale to je spíš otázka vkusu; naopak nejvíc „baví“ přímočaré songy, kde si Buzzo zboostrovanou kytarou jako mačetou vysekává cestu dopředu.

Evil New War God je výborným příkladem a jestli se někdo rozhodne jít vážně jenom po hitech (nebo potřebuje reprezentativní kousek do mixtape), tak tohle je ono.

Rukopis Big Business je stejně dobře čitelný jako byl na posledních dvou deskách (viz Civilized Worm, Billy Fish, Nude with Boots), takže I‘ll Finish You Off, navzdory ujeté druhé polovině a vtípku na závěr, si nespletete.

Mimochodem ten „vtípek“ pouze odkazuje na monstrózní megavtip, odehrávající se v osmi minutách předposlední skladby na desce. Je to totiž sludge předělávka hitu My Generation od The Who. Dvojnásobná délka, poloviční tempo a skřípavě doomový vícehlas v „The things they do look awful cold/ I hope I die before I get old“ dělají z chudáka Townshenda dvanáctiletou holčičku, v jedné ruce panenku a v druhé... druhou panenku.

(...) „Dobrý den, to je kancelář Hydrahead? Mluvím s Aaronem? Ach. Aarone, předně bych rád poděkoval za všechno, co pro nás ve vašem vydavatelství děláte. A mrzí mě, že se rozpadli Isis, ale fandím všem vašim novým projektům. Chtěl bych se nicméně optat, zda-li nová deska Harvey Milk bude stejně dobrá jako Life... The Best Game in Town. Víte, nemůžu kvůli tomu spát.“ Žádný strach. Nová řadovka A Small Turn of Human Kindness je dobrá. Možná vám nezmění život, možná si na ní na konci roku kvůli Melvins ani nevzpomenete, ale pokud byste se potřebovali topit v hustějším a smradlavějším blátě než obvykle, s Harvey Milk tzv. nešlápnete vedle.

Harvey Milk, podle Seana Penna (žertuju), vzešli z agilní hudební scény v Athens ve státě Georgia a na seznamu zajímavostí a pamětihodností stojí docela vysoko. První šestiletku, volně ohraničenou debutem My Love Is Higher Than Your Assessment of What My Love Could Be a nahrávkou The Pleaser, si odkroutili v 90. letech po boku mj. Shellac, se kterými sdílejí geniální minimalismus, či Melvins, se kterými sdíleli kde co všechno, od baskytarové celebrity Joe Prestona přes smysl pro humor i horor až po fakt, že natáčí celistvá alba, nikoliv jednotlivé písně. A Small Turn of Human Kindness má přesně definované parametry. Je ultra pomalá. Blátivě špinavá.

Cynická a podivně unaveně smutná. Otvírák pojmenovali * a šestkou spojitých skladeb vypráví příběh: I Just Want to Go Home, I‘m Sick of All This Too, I Know This Is No Place for You, I Alone Got up and Left, I Know This Is All My Fault (překvapivě krásná záležitost s tichým piánem), I Did Not Call Out. Jak by řekl Kocour, to je samé já já já. Je ovšem nasnadě, že se v textech snadno najde každý.

Noví Harvey Milk nejsou zrovna pohodová letní kratochvíle, spíš žalozpěv bez konce.

A kdyby léto náhodou opravdu nepřišlo, bude A Small Turn of Human Kindness skvělým duálním soundtrackem pro hodiny monotónního šumění děště.

055

THE NATIONAL: HIGH VIOLET, 4AD 2010, 11 SKLADEB, 47:40. TEXT Jiří zeman foto ABBEY DRUCKER

056

FULL MOON 02

Dávejte dobrej pozor, co vám teďka řeknu.

Já jsem si nedávno náhodou pustil na youtube video k písničce Available, co ji nahrála už někdy před sedmi lety ta americká kapela s tak trochu pitomým jménem The National, a koukal jsem na to jako fík, protože jak jsem velkej fanoušek Joy Division, mám docela v oku, jak na pódiu vypadali a tvářili se, když ještě hráli, to znamená předtím, než si Ian Curtis pustil film Stroszek, protože pak už z pochopitelných důvodů nehráli, no a Matt Berninger a bráchové Dessnerové a Devendorfové z The National se v tom videu hejbou a tvářej dost podobně, skoro bych se normálně nebál říct, že skoro stejně. A já jsem koukal na to video a poslouchal tu muziku a říkal jsem si, že oni nejenom jako Joy Division vypadaj, oni tak trochu i zněj, ale ne zas tak moc, že by to něčemu vadilo, spíš jde o ten druh energie, kterej Joy Division produkovali, a o tu nepostižitelnou směs vzteku, melancholie, úzkosti a touhy, co vám sedí na prsou, když si pouštíte jejich písničky, třeba ty z Les Bains Douches, nejlepšího živáku, co od nich kdy vyšel a na kterým ani zdaleka nemají ten svůj typickej a neopakovatelnej lehce záhrobní zvuk z dílny Martina Hannetta, ale naopak znějí jako normální rocková kapela a je to skvělý, minimálně stejně skvělý jako ty studiovky.

A já jsem si čet různý rozhovory s The National a přišlo mi zajímavý, že tyhle dvě kapely spojuje ještě jedna věc, která je teda na jednu stranu asi úplně náhodná, ale na stranu druhou vlastně dost signifikantní, a to že měli na začátku kariéry podobný problémy s názvem, ačkoliv u Joy Division se ty potenciální problémy daly asi trochu snadněji předvídat, když se kluci shodli na tom, že původní jméno Warsaw vypadá na plakátech jako reklama na zájezd do Polska a výměnou za to si vybrali název, co víc než jen připomínal nacistický továrny na zářnou budoucnost rasy, přestože oni to tak spíš nemysleli, každopádně se pak divili, když jim na koncerty chodili náckové hajlovat po tuctech. No a The National to měli podobně, protože tohle trochu zasmrádlý jméno si vybrali údajně hlavně proto, že nechtěli, aby se podle názvu jejich kapely dalo odhadnout, co hrajou za muziku, což jim teda vyšlo dokonale, protože já bych si dřív ani nedoved´ představit, že by se tak mohla nějaká kapela jmenovat, natož že by mohla hrát nějakou muziku, jenže když pak vydali třetí desku Alligator, co byla fakt skvělá a kvůli který se o ně konečně začali víc zajímat nejenom Američani, ale taky lidi z Evropy, a oni vyrazili na evropský turné, tak zjistili, že FULL MOON 02

to jejich doma tak bezpříznakový jméno má v sobě schovaný významy, o kterých se jim ani nezdálo, a tak museli v německých a francouzských novinách složitě vysvětlovat, že vůbec nejsou žádní extrémní pravičáci a že na jejich koncertech jde opravdu o muziku a písničky a ne o nějakou pochybnou politiku.

V tý době už nebydleli v Ohiu, ale přestěhovali se do New Yorku, protože měli pocit, že právě město, co nikdy nespí, je to správný místo pro jejich muziku, a taky po dvou vydaných deskách konečně všichni odešli z normální práce a rozhodli se, že se zkusí živit jenom muzikou, což bylo teda docela povedený rozhodnutí, protože desky Alligator se pak prodalo jen v Americe přes pětasedmdesát tisíc a následnýho alba Boxer víc než dvakrát tolik, a i když teda nevím, jak to přesně u nich chodí s penězma, tipuju, že na uživení by to stačit mělo. I když teda s tím albem Boxer měli trochu problém, protože oni se tak nějak lekli toho nečekanýho úspěchu, co sklidili s předchozí deskou, a měli strach, že o všechnu tu pozornost zas přijdou a bude to jako dřív, kdy jejich první dvě alba poslouchali akorát nadšení kritici z hudebních časopisů a na jejich koncerty chodilo obvykle nějakých třicet lidí, a největší strach měli z toho, že by se kvůli tomu prvnímu strachu mohli podělat a natočit úplně stejnou desku jako byl Alligator, a to oni rozhodně nechtěli, takže si dali hodně velkej pozor, aby nenahráli další vypalovačky ve stylu Mr. November, Lit Up nebo Abel, ale současně aby ty nový písničky byly stejně dobrý, jako byly ty starý. A já si myslím, že se jim to povedlo, protože album Boxer nakonec bylo určitě nejenom pro mě jednou z nejvíc vzrušujících desek roku 2007, a taky si myslím, že se na něm rozhodně neopakujou, a to dokonce i přesto, že v písničce Slow Show použili úplně stejnej text jako v písničce 29 Years z prvního alba. Ale hlavně jsem vám chtěl říct, že The National právě vydali pátou desku, co se jmenuje High Violet a co má podobnej potenciál jako Boxer, pokud jde o bilancování na konci roku, i když vzhledem k tomu, co jsem tady zatím napsal, je vám asi jasný, že se Boxerovi nijak zvlášť nepodobá. To ale přirozeně není žádnej důvod k tomu, abyste si tu desku párkrát neposlechli.

Já jsem to už udělal, dokonce víc než párkrát, takže se nebojím vám ji doporučit, i když si teda uvědomuju, že s The National se to má tak, že jejich muziku buď rovnou odmávnete, protože vás z nějakýho záhadnýho důvodu vůbec nezaujme, nebo těm písničkám z nějakýho možná podobně záhadnýho důvodu úplně propadnete a budete na ně myslet i ve chvílích, kdy je ne-

budete poslouchat, protože tak to prostě u týhle kapely je. Já si myslím, že ta nová deska je tak hodně návyková hlavně proto, že se v těch písničkách strašně často střetávají dvě polohy, který jsou vlastně v protikladu, ale tady do sebe najednou nádherně zapadají a vytváří takový zvláštní napětí, co ve vás zůstane ještě nějakej čas po tom, co ta hudba skončí, a vy potom myslíte na to, že si to musíte pustit znovu, abyste zjistili, čím je to napětí způsobený a co že to ve vás pořád hlodá tak moc, že se třeba v noci vzbudíte a nemůžete spát, a vy si nemůžete pomoct a nasadíte si sluchátka a jdete se ven projít do nočního města, který na vás najednou působí úplně jinak než obvykle, protože máte ty sluchátka a posloucháte ty písničky pořád pryč a ony se do vás ukládají a už ve vás zůstanou, ostatně o něčem takovým zpívá Matt ve třetí písničce novýho alba, Anyone‘s Ghost, takže jestli si říkáte, že takový věci se nestávaj, tak se pletete.

A pokud jde o ty protiklady, úplně nejlepší příklad je písnička Bloodbuzz Ohio, kterou Matt nazpíval jako takovou zasněnou baladu za doprovodu ukulele, ale kluci z kapely potom kompletně předělali muziku, přidali výbušný energický bicí a zdvojnásobili tempo a přitom použili ten původní vokál. A vy si teď asi říkáte, že to nemůže fungovat, ale ono to tady funguje úplně perfektně a já vám říkám, že v tom je to všechno schovaný, v tom spojení nečekaných věcí neobvyklým a přitom nečekaně funkčním způsobem. Věcí, jako je třeba křišťálovej doprovod dechových nástrojů a přitom celkem špinavej a syrovej a jakoby nedokonalej zvuk ostatních nástrojů, který si The National nahrávali kompletně sami ve svým novým domácím studiu v otlučený garáži ze třicátých let minulýho století, aniž by pořádně uměli zacházet s tím vším vybavením, a díky všem chybám a zvukovým nedokonalostem se jim povedlo dostat na desku High Violet další rozměr, kterej ji polidšťuje a zabraňuje tomu, že byste ji snad mohli vnímat jako nějakou neživou sterilní popovou nahrávku, co je sice dokonalá, ale nedá se poslouchat víc než jednou, ani když se hodně snažíte. Tohle rozhodně není ten případ, a to jsem ještě vůbec nezmínil úžasně kreativní bicí Bryana Devendorfa, mýho oblíbenýho bubeníka, co stejně jako Stephen Morris z Joy Division bubnuje pomaleji, ale současně vždycky rychleji, než byste čekali, a Mattovy texty, který jsou jako obvykle takový, že o nich budete s potěšením ještě přemýšlet, až si tu desku pustíte za rok nebo nevím kolik let.

A tohle vám musí stačit. Tím dneska končím.

057

Trentemøller: Into The Great Wide Yonder, In My Room 2010, 10 skladeb, 54:06. TEXT Jarda Petřík FOTO ARCHIV

Anders Trentemøller zahodil počítač a vyměnil ho za kazety, theremin, hvozdy a domácí krb. Svých rodičů. Založil si vlastní label pojmenovaný In My Room, aby Into the Great Wide Yonder nedělala v katalogu „více na techno orientovaného“ (a jinak veskrze průměrného) vydavatelství Poker Flat Recordings ještě větší rozruch než dlouhohrající prvotina The Last Resort. Nahrál podzimní desku a vydal ji na začátku léta. Doufám, že si do příští řadovky nenechá narůst plnovous a nestane se z něj freakfolkař. Totiž od kazetových pásek, thereminu, hvozdů a krbu není ke zvolna se rozpadající lesní chatě mecháčka Devendry Banharta daleko. Zatím má ale Trentemøller naštěstí blíž k Beth Gibbons a Rustin Manovi, Davidu Lynchovi nebo Pulp Fiction. Což je, objektivně vzato, docela slušná společnost.

Into the Great Wide Yonder není zrovna pozitivně laděné sluneční album, takže pokud nechcete jeho poslech nechat až na období podzimních plískanic, počkejte si alespoň na setmění. Pochmurná atmosféra je navíc posílena přítomnými vokály Trentemøllerových přátel z Kodaně (výjimkou je Fyfe Dangerfield z Guillemots). Těm sice nelze upřít naléhavost, do Andersovy hudby perfektně sednoucí barvy neoposlouchaných hlasů i stoprocentně věrohodný přednes (je to především Marie Fisker, která dělá ze singlové Sycamore Feeling hitovku par excellence), nicméně na radostné náladě taky úplně nepřidají. A pak tu máme texty. Ano, hádáte 058

správně, nejsou žertovné ani za mák (už název takové Even Though You’re With Another Girl hovoří sám za sebe). Prý to je tím tři sta let starým folkem (už je to tady) a melancholií, která je leitmotivem celé skandinávské kultury. Budiž. Ostatně, kolik znáte skandinávských kapel, které by zněly tak letně, vesele, bezstarostně a rozjařeně jako nu-jazzoví Švédové Koop? Vidíte, nevíte. Tak. Smyčce, akustické kytary, basy, živé bicí, mandolína, zmiňovaný theremin. Ne že by už na debutu The Last Resort nebylo pestré zastoupení akustických nástrojů (včetně zvonkohry, čelesty nebo melodiky). Rozdíl je v tom, že na The Great Wide Yonder už prakticky nenajdeme čistě elektronické tracky typu Nightwalker, Chameleon nebo Snowflake (jestli je to dobře, nebo špatně, ať posoudí každý sám). Anders Trentemøller na novém albu neprodukuje, ale regulérně skládá, komponuje. Pracuje s – místy až filmovou – atmosférou, dokonale vystavěnou gradací, vrstvením jednotlivých partů, mizejícími a znovu se objevujícími motivy, zvukovým kontrastem (starého světa praskajících analogů versus toho nového, „sterilně“ digitálního), prolínáním elektronických a instrumentálních/ akustických složek. A hlavně s kytarovými slidy. Ty se mu obzvláště zalíbily, takže jich ve hvozdu nasbíral plnou nůši a nýčko je u krbu sůši. Tentam je přelom tisíciletí a striktně syntetické deephouseové nebo tech-houseové dvanáctipalce. Ty jsou prý už minulostí, ke

které se momentálně Anders nechce vracet, podobně jako k (mimochodem skvělé) remixérské práci. Z prozaického důvodu – aby si ho lidé nepamatovali pouze jako remixéra (byť sebelepšího). Čehož se obávat nemusí, protože i když má Into the Great Wide Yonder slabší místa (Shades of Marble, Häxan) a pro někoho bude až příliš zasněnou a emocemi překypující nahrávkou, pořád je to poctivá, do posledního detailu propracovaná deska. Což se v dnešní době asi úplně nenosí a zní to možná i překvapivě. Když si přečtete jeden z mála rozhovorů, ke kterým se Trentemøller před vydáním druhého alba uvolil (hovoří v něm o tom, jak zjistil, že zvuky, jež nahrál v lesích a u praskajícího ohně a posléze je v některých písních použil k dotváření atmosféry, sice nejsou primárně rozpoznatelné, pokud člověk předem o jejich existenci neví, nicméně když se je pokusil odebrat, ztratily prý skladby určitou dimenzi a s podvědomím pracující náladotvornost), zjistíte, že na tom něco pravdy přeci jenom bude.

A protože Into the Great Wide Yonder je – i podle slov autora – podzimní deska, která vyšla v létě, pojede k ní Anders Trentemøller společně se zhruba sedmičlennou pódiovou sestavou evropské turné až v říjnu. Nenechte si to ujít, protože jestli budou koncerty aspoň z poloviny tak dobré, jako ty, které odjel k debutu The Last Resort, budete na ně ještě hodně dlouho vzpomínat.

FULL MOON 02

FULL MOON 02

059

Hank Williams III: Rebel Within, CURB RECORDS 2010, 11 SKLADEB, 46:23. TEXT APX FOTO ARCHIV CURB RECORDS

I. Stála jsem v krámě HMV na Oxford Street v koutku s vinylama. Vlastně to není žádný „koutek“, desku na vinylu dneska vydává každý jouda z MTV a tahle sekce se v patrně nejkomerčnějším obchodě s muzikou v Anglii rozšířila na celý regál, čítající na dva tisíce titulů. Což se sice nedá srovnat s cédéčkama, DVD nebo hrnkama, ale i tak je to velký pokrok od doby před dvěma lety, kdy na vás prodavači, když jste se poptávali po elpíčkách, čuměli jak na exota. Držím v ruce nejslavnější desku Han060

ka Williamse III, Straight to Hell. Je to double vinyl, těžší gramáž, krásný obal, parádní muzika (protože country). Otáčím to v rukách tam zpátky a těším se, co na to řekne soused. A až po chvíli si konečně všimnu cenovky: 47 liber.

No ty krávo! Vedle byl poslední živák Toma Waitse za 27, Gáni za 15, nehorázně napálená Nevermind za 35, podobně drazí Godspeed You! Black Emperor (v polici s výhružným nápisem „post-rock“ a ilustračním obrázkem druhé desky Slint), poslední Eighties Matchbox B-Line Disaster nebo Holy Fuck! a většina

standardního, středně úspěšného indie braku s cenou kolem 16 šterlinků. Fér. Ale dát za vinyl pade, i když je to Hank Williams, je napřesdržku. Hrozně jsem to chtěla, jenže den předtím jsem koupila v bazaru v Camden Town originál Waitsových Mule Variations za 33 (nešlo to nekoupit, byl to originál a bez jediného škrábance) a tolik peněz zkrátka nemá nikdo. Možná Waits, možná Williams, ale já určitě ne. Poraženě jsem ke kase odnesla Siamese Dream od Smashing Pumpkins za 10 a modlila se, aby brzo zavřeli a já už se nestihla vrátit.

FULL MOON 02

II. Seděla jsem na baru Žluté pumpy, pila Jamesona a prohrávala přestřelku s Y. Brynnerem, což je můj bývalý něco-jako-kolega z Lidových novin. Vykání dává našemu dialogu punc profesionálního odstupu, jakkoliv se to, co za ten večer stihnem říct, do příručky „Dobré vztahy uvnitř společnosti“ nehodí.

Nicméně nacházíme, po dvanácti stech letech, první společné téma: country. Totiž Yul hraje na banjo a Hank Williams III je, podle jeho vlastních slov, „další z mnoha favoritů“.

Nevěřím vlastním uším. Poslední dva roky totiž bojuju s tím, že každému na potkání marně vysvětluju, jak je Hank Williams strašně důležitej. Ne (jen) pro žánr jako takový, ale pro celou hudební historii in general. Píšu „in general“, protože to možná platí jen pro Spojené státy, nevím. V Evropě byl vždycky slavnější Johnny Cash, který navíc chytnul druhý komerční dech až v polovině 90. let se sérií Ricka Rubina American Recordings.

Naprosto v pořádku! Ale proti Williamsovi je Cash, co do „důležitosti“ a velikosti, chudý venkovský příbuzný a je zarážející, jak málo Středoevropadů je ochotných to uznat. Hank Williams byl první rebel bez příčiny, kmotr moderního country a táta všech Willie Nelsonů, Merle Haggardů, George Jonesů a GG Allinů a celé smečky, které si později začala říkat „outlaw country“, a druhé, ještě drzejší „hillbilly country“ scény. Ano, Williams sice dobře pasoval do staré školy, ale rozhodně nezněl jako nudný utahaný kraviny, co většinou vyhrávaly v Grand Ole Opry na přelomu 40. a 50. let. Jeho hudba hlásala tzv. volnost, rovnost a bratrství a texty místo Boha opěvovaly děvky, chlast a chlebíčky. Věřící většina z „bible belt“ na jihu Spojených států (což je shodou okolností i místo, kde se country vždycky dobře dařilo) se z toho může zbláznit, ale Hank Williams je jednou z nejdůležitějších postav hudební historie, ať už to vypovídá o čemkoliv.

III. Když jsem poprvé viděla koncert Wolves in the Throne Room, brutálního black core metalu made in Southern Lord, kytarista Will nosil tričko Hanka Williamse. Později se ukázalo, že je – jako ostatně každý muzikant z USA – jeho obrovský fanoušek, a to včetně kérky: na paži vytetované Williamsovy podobizny. Není to klasický zpěvákův plachý usměvavý promo obličej; je to troska chlap pár dní před svou smrtí na Nový rok 1953.

FULL MOON 02

Kérky obličejů jsou obvykle strašnej průšvih, ale u obrázků smrtek a zombies to tolik nevadí. A Williams před svou smrtí nevypadal už moc jako člověk. Zemřel na zadní sedačce svého cadillacu cestou na koncert, měl v sobě kromě alkoholu ještě pestrobarevnou směs různých zpomalovačů, oblíbených zrychlovačů i méně tradičních drog, takže historka o tom, že do auta vlekli mrtvolu, není vůbec neuvěřitelná. Elvis se může jít ve Vegas zfleku vycpat. Williamsův syn, Hank Williams Jr., se vydal cestou tradičního, konzervativního a nekonfliktního, pročež nevýrazného nashvillského country, ztloust a ani moc nezešedivěl. To jeho kluk, seniorův vnuk Hank Williams III, se dědova odkazu ujal s větší grácií. Včetně alkoholu, drog a ženskejch.

Na prvním místě ale naštěstí zůstala hudba.

A přísahám, že neznám nikoho, kdo by hrál na španělku s takovou fenomenální virtuozitou a zároveň odzbrojující samozřejmostí, jako to umí Hank 3. Snad jenom ten originál v roce 1951.

V. (ANNONCE) Nevím, jestli víte, ale sbírám desky Hanka Williamse na vinylu. Vždycky, když navštívím nějaké evropské město (v Praze pořídíte většinou jenom Cashe, Williamse juniora a Kristoffersona), první cesta vede do bazaru, kde si aspoň jednu, většinou ale spíš víc nahrávek koupím. Spoustu desek mi vždycky doveze Will z Wolves z Chicaga, občas se objeví výhodný kšeft na eBayi a první českej press jsem dostala jako dárek od kamaráda asi před dvěma lety. A ta deska má parádní obal, na kterém je do nádherné, košaté češtiny přeložený Hankův příběh. Slzy mi u toho tekly! Pokud byste měli doma vinyl Hanka Williamse seniora, koupím za jakoukoliv cenu nebo vyměním za desky Willieho Nelsona (kromě Stardust, tu jsem sehnala ve Stockholmu za 40 švédských, takže něco málo přes 100 českých korun, bez škrábance a byl to asi nejlepší kauf celý historie), Merle Haggarda a Waylona Jenningse. Normálně mi napište, fakt.

IV. Postáváme u baru v sále klubu Szene ve Vídni, je konec indiánského léta. Snažili jsme se uspořádat koncert Hanka Williamse III i u nás, ale rebelský management si řekl o honorář sedmi tisíc eur. Tohle risknout je skoro tak blbý, jako koupit vinyl za padesát liber.

Takže jsme museli vyrazit do Rakouska, anžto v Berlíně bylo vyprodáno. A ne že by to za ten bláznivej vejlet nestálo; možná, že když budem hodně pracovat, nejíst a nekupovat žádný desky, zadaří se příště přivézt kovboje i do Prahy.

Koncert to byl totiž epochální. Trval bezmála tři hodiny. Nejdřív odehráli country část, postavenou na tehdy aktuální desce Damn Right Rebel Proud a hitovkách přelomového hellbilly majstrštyku Straight to Hell, pak Hank 3 vyměnil španělku se samačkou FUCK za černou elektriku s logem Misfits a se stejnou, jenom trochu odvázanější, opilejší a zlobivější sestavou dali punkovější, leč pořád dostatečně country set, na jehož konci začali z prvních řad mizet všichni sedláci v lacláčích (nedělám si legraci!), a na konci se do toho opřel v čistém hardcore metalu a kolem dvanácté už divočině přihlíželo jen pár desítek výpitků a posledních skautů, co ještě nekrváceli z uší. Na konci zahrál cover svého dědy I‘ll Never Get out of This World Alive a když to teď píšu, chtěla bych, aby bylo září minulého roku, protože žádný takhle dobrý kántry jsem od tý, ale ani do tý doby, nezažila.

VI. Hank Williams III zrovna vydal novou desku Rebel Within. První poslech byl trochu zklamáním, protože po Damn Right Rebel Proud by člověk čekal neurvalé, ještě ožralejší a rychlejší kántry, ale Hank zvolnil tempo a přiblížil se spíš svým staromilským „začátkům“ alba Lovesick, Broke and Driftin‘ (2002), což je poslední deska předtím, než začal tolik fetovat. V nových textech si sice pořád mele to samé co na tripu (kamarádi, alkohol, rvačky, country hrdinové, rodinné hodnoty), ale muzika hraje tentokrát – až na výjimky – konzervativní noty. Hank navíc nezapře hlas svého dědy, takže reminiscence na padesátá léta je nasnadě a ve finále příjemná, jelikož najednou posloucháte Williamse – vnuka Hanka Williamse, co doufejme nezaklepe svejma kovbojskejma bačkorama na zadní sedačce tak brzo jako jeho děda. Rebel Within není na první poslech (narozdíl od předchozích dvou nářezů, díky kterým musela konvertovat ke kántry nejmíň půlka metalový a hardcore scény) a říct, že „rebel se ukrývá uvnitř“ je vzhledem k názvu až příliš laciné, ale není to vůbec špatná volba. Zvláště v okamžiku, kdy víte, kolik si Williams účtuje za vinyl a za koncert: normálně to stáhněte zadara z netu. A když se vám to nebude líbit, tak to smažte. Ale to bych se teda sakra divila.

061

NURSE WITH WOUND, 30.4. 2010, DIVADLO ARCHA, PRAHA. TEXT Petr Ferenc FOTO REDHEAD WALKING

Přiznávám, koncertem Nurse With Wound na Stimulu se mi splnil pořadatelský sen, pět improvizovaných minut s kapelou na pódiu, během nichž jsem pohovořil o své lásce k pažitce, bylo nečekanou třešničkou na dortu. „Hlavně žádnou mystiku, jinak si mluv o čem chceš,“ nabádal mě Steven Stapleton to odpoledne. Nurse With Wound, které založil víceméně náhodou v roce 1979, jsou totiž na jeho vkus až příliš spojováni s temným světem industriální hudby, a to tomuto veselému hračičkovi s láskou k dada a surrealismu neobyčejně vadí: jeho hudba přece není nijak temná a nevzývá násilí, smrt ani jiný zmar. Což neznamená, že si s nimi tematicky tu a tam nepohraje, podobně, jako to v jiných uměleckých oborech činila meziválečná avantgarda, jejíž výdobytky – a na tom Stapleton spoluvinu rozhodně nese jako hudebník i výtvarník – si v osmdesátých letech tolik oblíbila industriální scéna.

Po několika téměř katastrofálních koncertech se Nurse With Wound počátkem osmdesátých let stáhli do studia, odkud vypustili desítky alb. V roce 2005 se ale vídeňskému vydavatelství Klanggalerie podařilo zlomit 062

Stapletonův odpor k vystupování a hrstka šťastlivců měla možnost vidět Nurse With Wound živě ve stylovém prostředí takzvané Věže bláznů – strohé kruhové budově, v níž kdysi byla psychiatrická léčebna a nyní je zde umístěna obrovská anatomicko-patologická sbírka působící dojmem švankmajerovské kunstkomory. Stapletona kromě manželky Diany Rogerson doprovázel stálý spoluhráč, hudebník a zvukař Colin Potter a dva zajímaví nováčci, Američan Matt Waldron a Brit Andrew Liles.

vzestupu coby sólový mág jemných frekvencí, drobných forem, melodických ornamentů a neodolatelného britského humoru (slyšte jeho nejlepší CD My Long Accumulating Discontent, vydané v roce 2004 českou značkou NextEra). Ve Vídni měl pouze předskakovat, Stapleton, s nímž se předtím osobně neznal, jej ale na místě vyzval, aby se připojil i k hlavnímu programu. A v sestavě Stapleton, Potter, Waldron a Liles skupina vystupuje dodnes, improvizujíce nad přednatočenými tématy ze své bohaté minulosti.

Oba mají na kontě bohatou sólovou diskografii. Waldron působící pod značkou Irr. App. (Ext.) je v lecčems Stapletonovým mladším bratrem, na svých albech vyznává podobnou estetiku a se „svým starším sourozencem“ se seznámil tak, že vytvořil coververzi Stapletonem zatracovaného čtvrtého alba Nurse With Wound – Insect And Individual Silenced. Narozdíl od Stapletona, který se coby de facto nehudebník nejlépe cítí ve studiu, je Waldron zdatným multiinstrumentalistou a zpěvákem s neodolatelně hovězím témbrem: podobné vokalisty si moc rád najímal Frank Zappa. Andrew Liles byl v roce 2005 na

Nurse With Wound, často označovaní a sami sebe označující za hudební dada, jsou na první poslech ztělesněným chaosem. Pusťte si nějaké jejich album z osmdesátých let a budete mít pocit, že vám v uších explodoval a rozpíná se podivný vesmír zvuků, známých i neznámých, příjemných i nepříjemných, mezi nimiž zdánlivě nevládnou žádné vnitřní vztahy ani hierarchie a které se prostě tak nějak „sypou“. Chyba lávky, Nurse With Wound po posluchači pouze chtějí odvahu a chuť si hrát.

Jejich hudba, pečlivě vytvořená ve studiu, má v sobě spoustu vnitřních dějů a přirozených struktur, jen se zkrátka nejedná o ty typické, FULL MOON 02

spojované s neomylně určitelnými žánry, které ucho vnímá a dekóduje zcela automaticky a líně („ano, tohle je bigbít, víme, jak se při něm chovat“). Stapleton a spol. se díky tomu nikdy nestanou večírkovým podkresem a jejich alba se jen tak neoposlouchají – na všech se pokaždé najde něco, čeho jsme si předtím nevšimli a co na vás vykoukne z bludiště nonsensů, umně použitých zvukových „chyb“ a „pokleslostí“, podivných hlasů a umanutých sdělení a citací vlastních i cizích děl.

Poučeného popisu, co to ten Stapleton dělá, se na serveru Punk.cz odvážil jistý Mrtvola: „Kdybych se tedy pokusil nějak slovy přiblížit, co vlastně produkují, dospěl bych asi k tomuto závěru:

FGHJF9gžčárhjgfnvgjdeklwefklůklpk_____: mjujlnsduzd fgehzwzhsbdhjfczufhnd jgipuhgerůlkgja§oibzaoůeirgj§adib arg júízźdhgnvgjugbubj mrkgfjfidmd,JH GKFLH“IUTOG“LM!OPIHUZ7 64876509%9 THCBK_____?:?KKK?KK?::.dKNGTZI0I % 0866RFZGOUUFK LK“JKGFIFHJGZFI 7RHK/PO097087OIU960TI NL“M!LKI NH – __________________JJJJJJJJJJUB UJNNNNNNNYXXXXXXXXXXXXXX FULL MOON 02

XXXXXXXXXXXXX XXXXXXXXXXXX úerbk §aopígýqjfbfhzvbvmfjfbdfjdjfbndf jdfh – – – – – – – – – – – – – _______mml lllllllhh hhhllllllllllllllllllll lllllllllllllllllll lllllllrtrgllldfbdhsdnsdkkdfdFZRLJGZRIK JBJLV_HZ89768676FJBLMTSRTRD GUTI6EIZVJFZIZFVK6E7FZ.

Některé z jejich skladeb jsou přece jenom o něco přístupnější a zní zhruba takto:

BBBB BBBBBBHUU UU UUU UUUUU UUUUUMGZTG GI ZDHUIG?????? ??:KJGOG“ KZTFKFHGFZT FRUZGJ“OZOUZ HPI 7TIZFLIUOUR DU“IU TZITUG“OILKN:ML_K HUFRZTF LIKFLULUFU GOUERZEAQ46REIZT OP IUJPU86686 897IGVH KDCUGO Z 87/P87T“J/0%978.“ Mrtvola to asi neví, ale debut Nurse With Wound sklidil v jedněch novinách podobnou reakci: recenzent svůj článek sice napsal slovy, ale místo hvězdiček udělil plný počet otazníků. Historie vzniku kapely je známá: trojice kamarádů, sbírajících obskurní desky, se víceméně náhodou ocitla ve studiu a na ná-

stroje, které den předtím narychlo posháněla, vystřihla trojici chaotických improvizací, již posléze vydala na vlastní značce United Dairies a téměř okamžitě vyprodala. Na vnitřním obalu desky byl nyní slavný NWW list, seznam stovek hudebníků, které Stapleton a spol. považovali za svou inspiraci. Kromě přehršle krautrockerů obsahuje i československé skupiny Plastic People, Modrý efekt a Collegium Musicum. Hudba posledně jmenovaných je použita i na jejich nejlepším albu Homotopy to Marie.

Diskografie Nurse With Wound je obřím, neustále bujícím organismem, kde každá položka alespoň vzdáleně souvisí s ostatními, personální a zvukové propletence jsou Stapletonovi vlastní. Nurse With Wound, to je především on sám. Druhým stálým členem je od roku 1990 Colin Potter, na albech z poslední doby ale Stapleton spolupracuje především s Lilesem, který se z nováčka rychle stal kapelním mužem číslo dvě. Další výraznou postavou světa Nurse With Wound je básník a zpěvák David Tibet, který se objevuje ve značné části Stapletonovy diskografie. Stapleton zase opatřuje podivnými zvuky téměř 063

veškerou produkci Tibetovy skupiny Current 93, která za pětadvacet let (slavilo se letos na jaře) urazila neuvěřitelnou cestu od temných, hororových koláží přes folk až k naléhavému bigbítu. Co do počtu vydaných alb jsou oba projekty neobyčejně plodné, těžko říct, který víc. Milovníkům mystiky a rozervaných duší, jakož i romantickým holkám nelze Tibeta nedoporučit, hudba, která doprovází jeho gnostické vize, je stejnou měrou krásná a experimentální.

Když už jsme u těch propletenců, na deskách Nurse With Wound i Current 93 často účinkoval již zesnulý zpěvák John Balance, polovina duše skupiny Coil, kterou vedl se svým partnerem Peterem Christophersonem, zakladatelem legendárních industriálních spolků Throbbing Gristle a Psychic TV (kde se na chvíli mihl i Tibet). Stovky nahrávek zmíněných tří volných a prolínajících se seskupení dalo vzniknout malé, uzavřené scéně, jíž britský publicista David Keenan ve stejnojmenné knize nazval Skrytým rubem Anglie (England’s Hidden Reverse) a jiní značně nepřesně – alespoň ve vztahu k Nurse With Wound – označovali jako britský esoterický underground.

Až přibližně do roku 2004 byli Nurse With Wound a jejich souputníci známi jen úzkému okruhu oddaných příznivců. Změna nastala, když bylo jejich album Salt Marie Celeste vyhlášeno časopisem The Wire albem roku.

Hodina táhlých, přelévajících se zvuků, šelestů a skřípotů byla inspirována stejnojmennou lodí, která byla bez posádky nalezena v bermudském trojúhelníku, a svou sugestivní evokací pomalého klesání pod hladinu si vysloužila srovnání s podobně zaměřeným dílem britského skladatele Gavina Bryarse The Sinking of Titanic. O dva roky později byl David Tibet pověřen úlohou kurátora Donaufestivalu v rakouském Kremsu, kde kromě Current 93 a Nurse With Wound vystoupili i další spolupracovníci pánů Tibeta a Stapletona, mimo jiné ryční metalisté Om a Sunn O))), jimž Nurse With Wound remixovali album ØØ Void. Tehdy přestal být rub Anglie skrytý a jeho zahrady se otevřely novým konvertitům.

Stapleton se svými spolupracovníky toho natočil a vydal tolik, že detailní přiblížení jeho základní diskografie by zabralo půlku tohoto časopisu. O to víc překvapí, že ve svém domě 064

na irském venkově, kam přesídlil z Londýna, nemá vlastní studio a nahrává ve studiích svých přátel, především ve vodárenské věži Colina Pottera a u svého souseda – českého multiinstrumentalisty Petra Vaštla řečeného Aranos, jehož cit pro vše bizarní si se Stapletonovým v ničem nezadá. Ostatně jeho stojky a hra na housle byly na nedávném koncertě v pražském Davidle Archa adekvátním koncertním předkrmem.

Za nejlepší alba Nurse With Wound bývají považována obě s Marií v názvu, již zmíněné Salt Marie Celeste a Homotopy to Marie. To druhé vyšlo v roce 1981 coby pátá deska dva roky mladého projektu. Je považována za jeho první sólovku. Je plná zvuků porouchaného vybavení, podivných hlasů a střihových „lekaček“ a toužíte-li po Stapletonovi v kostce, neváhejte. Dalšími prvotřídními díly z osmdesátých let jsou Spiral Insana, trojalbum Soliloquy for Lilith a plunderfonické Sylvie And Babs Hi-Fi Companion. Prvně jmenované je prvotřídním střihačským cvičením s odlehčeným zvukem elektrické kytary a varhan a Stapleton je má za své nejlepší. Druhé je atmosférickým ambientem vytvořeným na vazbící mixážní pult s propojeným vstupem a výstupem a spoustou efektů, třetí pak podivnou koláží útržků easylisteningových desek, která by se neztratila v diskografii Christiana Marclaye ani Johna Oswalda. Zmíněná Babs v názvu je Babs Santini – tak Stapleton podepisuje svá výtvarná díla a návrhy obalů desek Nurse With Wound.

Easy-listening (nebo muzak) Stapletona jako protipól prudce avantgardních zvukových výbojů fascinuje odjakživa. Vtipně nablblé lounge rytmy můžeme slyšet na albech Rock’n’Roll Station, Who Can I Turn to Stereo? či Alice the Goon (název úvodní skladby: I Don’t Want to Have Easy Listening Nightmares) i na dvou deskách, které Nurse With Wound natočili se Stereolab. Největší poctou lounge music byla před dvěma lety kolekce Huffin‘ Rag Blues, jejíž exotické instrumentálky během poslechu získávají téměř lynchovskou hrůznost – co se skrývá pod zářivým, konsolidovaným povrchem?

Do devadesátých let vstoupili Current 93 i Nurse With Wound zároveň vydanými „sesterskými“ alby s názvem Thunder Perfect Mind. To Tibetovo je folkovým majstrštykem a dosud patrně nejlepším dílem jeho skupi-

ny, Stapletonovo se dělí na dvě části: první z nich, Cold, je rytmickým kovovým výplachem, jímž chtěl autor ukázat, že TOHLE je industriál (a dejte mi s tou nálepkou konečně pokoj). V druhé části se ponoříme do bahna basových zvuků a hlasů vypůjčených z currentovské dlouhohrající sestry. Přechod z první do druhé části je jedním z nejpůsobivějších momentů celé tvorby Nurse With Wound, a proto posluchači doporučuji CD verzi, nikoliv vinyl, který je v tu chvíli nutné otočit.

Do Prahy Nurse With Wound přijeli s dvěma albovými novinkami. Náladová Space Music vznikla na zakázku melbournského planetária a je nevyzpytatelná jako vesmír sám; chvíli téměř neslyšná, jindy hlasitě explodující, působí jako víceméně náhodný výsek nekonečna. Jaký taky jiný, když jde o nekonečno? Automating Volume 3 je kolekcí skladeb, kterými Nurse With Wound přispěli na nejrůznější kompilace. Podobně jako první dva díly i tento disk je příjemnou, stručnou přehlídkou technik a triků, které Stapleton používá, a lze jej doproučit jako ideální vstup do jeho podivného světa. O něco starší osmdesátiminutová koláž téměř všeho, co kdy natočili, v jednom převážně rytmickém mišmaši vznikla coby pocta vydavatelství Virgin Records, které v roce 1971 vypustilo do světa nejlepší album krautrockových legend Faust, sbírka studiových drobností Tapes za padesát pencí. Nurse With Wound své album cenili na 99 pencí a dovolili je prodávat pouze v kamenných obchodech, které ve věku internetového prodeje a stahování zmírají – Stapleton si moc dobře uvědomuje, že jeho fantastická hudební cesta by bez nekonečného šmejdění po obchodech s elpíčky nikdy nezačala.

A pokud jde o poslední nursovskou řadovku, je jí rok stará The Surveillance Lounge (s bonusovými disky The Memory Surface), téměř cinematická kolekce čtyř neúprosně napínavých delších skladeb, plných překvapivých hlasů a praskání gramofonů. Je slyšet, že album vzniklo sestříháním a přepracováním soundtracku, který Stapleton a Liles napsali k projekci filmu F. W. Murnaua, jenž byl dlouho považován za ztracený. Příští řadové album bude, zdá se, rytmičtější, alespoň podle toho, jak připravovaný materiál zněl v druhé části pražského vystoupení. Možná skoro bigbít. V nekonečnu nikdy nevíte.

FULL MOON 02

WOLLONGONG: If Elimination Must Be Condoned to Restrain Thine Ignorance We Shall Concur, Silver Rocket Records 2010, 9 skladeb. 36:30. TEXT LUMÍR NYKL

Druhá řádová deska trojice Wollongong drží tradici angažovaných sáhodlouhých názvů alb – po Stark Naked Creeping Macroeconomic Fascism přichází ještě krkolomnější If Elimination Must Be Condoned to Restrain Thine Ignorance We Shall Concur.

Název sice může evokovat některé post-rockové či dokonce americké neo-pop-emo kapely, u téhle echtovní kytara/bicí/basa sestavy za ním ale stojí opravdová myšlenka.

A vše nekompromisně protíná názor, ostatně kapela je proslulá nejen zabijáckými zpocenými koncerty, nýbrž i striktní DIY filozofií (nemá profil na myspace, protože podřídit se molochu Ruperta Murdocha by pro ně bylo zpronevěrou). „Frontman“ kapely – občanským povoláním vysokoškolský učitel Todd Nesbitt – skládá texty, které jsou, slovníkem Britských listů, políčkem servisním týmům velkokapitálu. Přímo se ptá: „Líbí se vám, když lidi říkají, co se vám má líbit a jak se máte chovat?“ Vinyl zdobí obal s obrázkem, který s nadsázkou vypadá jako Guernica. To je vaše dílo, odpovídá Picasso.

Platformou pro uvědomělé sdělení je noiserock neandertálského (pod)ladění, přesahy do aktivizujícího/aktivizovaného hardcore se hledají jen ztěžka. Todd Nesbitt vypráví své antiposelství se vztekem, místy až rezignovaným, a kdyby J Mascis prolomil svou pověstnou lenost a objevil zviera v sobě, zpíval by možná takhle. Je to řev stran screamo manýrů, nepředchází mu poprskané zrcadlo, ale skutečná touha „něco sdělit“. I když úvodní False Fairies and Fables I nechává vzpomenout na Toddovu sólovou odbočku Unkilled Worker, klame tělem. Zpočátku jako by příliš přilnul ke zvuku loňské skoropísničkářské desky a opravdu ztratil víru v rokenrol, byť se Faithcollapse dost vymykala klasické vousaté singrsongvrajtr produkci. A to zejména díky doprovodu OTK, na některých společných koncertech formálně proměněné v The Nesbitts. Jejich zpěvák a zároveň producent a zvukař Ondřej Ježek se svým studiem Jámor je právě tím styčným bodem, kterým první skladba nové desky odkazuje k Unkilled Worker. Na zemdlený kytarový riff 066

naroubovaný klavír společně s Toddovým vokálem dobarvuje tu správnou murder ballads atmosféru. (Tu „caveistic“ notu je ale částečně nutné vyvrátit, resp. od názvu domněle odvozenou příslušnost kapely k australské scéně, Wollongong je sice město v oné zemi, ale zpěvák je kovaný Kanaďan, zbylí dva v kapele jsou Češi a název samotný si prý vybrali kvůli tomu, že je to původně aboriginejské slovo, tribální estetika táhne a k téhle neotesané hudbě sedí přesně.) Každopádně Ježkovi tato deska vděčí za mnohé, což už se stalo jeho trademarkem; „český Steve Albini“ je časté a nepřehnané přízvisko. (Jinak se ale spíš Albinimu říká „americký Ježek“, pokud já vím. – pozn. ed.) Přesvědčí o tom typicky nazvučené bicí, a to hned v prvních vteřinách, když rázný úder skoro vyleká. Paličku vidíte dopadat přímo na blánu, trsátko se zadrhává o struny a to všechno tam je slyšet. Ready made ze zkušebny. Školometský pohled na hudební model Wollongong by ale byl dost omezený. Co jim chybí na virtuozitě, dohánějí intenzitou, zněl by akademický verdikt. Tři akordy a pravda nebo jak se to říká? A někdy ani ten třetí není potřeba. Nějaké skočné pogoriffy k tanci a poslechu tu nehledejte, efekt „melodického punkrocku“ je stejně ohraný jako vyprávět vtip podle vzoru přijde X a povídá Y. Což je částečný fakof armády československého pseudo77 alkopunku. Co nejde silou, jde ještě větší a v odsekávaných riffech jde vždycky ještě přitlačit, rezervoár sil je skoro bezedný.

U stájových kolegů Gnu je zvykem, že kytara tlačí dřeň skrz dvoubasový krouhač, tady z velké části zastává vedoucí úlohu neúnavná žilnatá kytara, kapela hraje a neohlíží se, hrne to dopředu bez nějakých mathových odchylek měření. Občas vytane místo na nějaké to chaotické sólo, jako v démonické úvodní skladbě, kde tím dojde k epochálnímu momentu. Po zfuzzovaném šumu přijde pasáž, kdy si kytara říká o to, co chce, tak intenzivní/ intuitivní, jak může být psychický automatismus. Nebo něco míň vzletného. Po vtíravém klavíru je to v téhle skladbě další stupeň nenápadné katarze. A pořád to neodporuje či-

telnosti. Příklad za všechny, pak taky občas zakňučí wah-wah pedál nebo v Is this Siam or is this Tokyo? dezorientovaný delay, aniž by to byla exhibice efektů. Tlak a naléhavost je hlavní, Torrovo kladivo se napřahuje, zpěv je hluboko v mixu, nasnímaný jako když stojíte v první řadě a vidíte letící sliny z pódia. Skvělá Had It Made napresovaností připomene Girls Against Boys z velké části tím, jak odsýpají bicí. Exit z hajveje do kanadského lesa, gradace až na půdu. Není to stoner rockový stroj na smrt ani odzívlý protopunkový setrvačník.

Trojrychlostní turbína na javorový sirup, vyšťavená kytara s údernickou pokovovanou basou a přilnavé bicí dohromady bourají NME mýty o nepřenosnosti live energie na desku, i když fanoušci The Subways a jiných odvázaných kapel by nejspíš na víru špinavé modly nekonvertovali. Desátek vazbení na konci každé skladby je slušností, shellakovská rána z milosti nepříjemným bonusem.

Možná, že chybí doslovný hit, pokud se v tomhle případě sluší o tom mluvit. Na předchozí desce mohl tu funkci zastávat řízný start One Eye Blind, tady se hudební motivy sypou nějak mimochodem, i když refrén v Counting Sheep „one two three four five six seven eight nine ten eleven twelve“ je extrém. Zvučné nápěvy nemají místo, natož nějaké studiové zdvojení hlasu. Jedním uchem dovnitř, druhým ven může působit jako jednolitá půlhodinová full-auto palba, postupně ovšem vyniká průvodní schopnost vrstvení a uvědomíte si, že ta surovost a padnikomupadni ráznost je vlastně až nebezpečně chytlavá. Wollongong hrubě nahazují další a další riffy jako třeba ve zmíněné Counting Sheep, u které se zdá, že začíná a končí několikrát. Ten, kdo šeptl „Jack White“, bude umlčen rudým hadrem před očima a mayhemem na konci osmé Push It Back, rozdrobené bicí, boostery naplno a z řetězu urvaný Mr. Tambourine Man sem taky zabloudil. Úplný závěr a doslov v podobě básně Song přináší smíření skrz Nesbittův libozvučný přednes, recitace odhalí, že za celým tím noisy běsněním a antiglobalizační a společenskou agitkou je srdce vykreslené v takřka renesančních barvách. I shall not go with pain.

FULL MOON 02

INTEGRITY: THE BLACKEST CURSE, Deathwish Inc. 2010, 10 SKLADEB, 39:48. TEXT IVAN FOTO ARCHIV DEATHWISH INC.

Integrity před pár dny odehráli poloutajenou show v Londýně. Podle prověřených zdrojů šlo o nejnásilnější hardcore koncert, který bylo možno v ostrovním světě za poslední dobu vidět. Zazněly pouze songy z kultovní Those Who Fear Tomorrow, titulní Systems Overload a otvírák ze Seasons in the Size of Days – Rise. A to ve chvíli, kdy po dlouhé odmlce otevírá bostonský Deathwish Inc. další kapitolu Holy Terror kapel, tentokráte nazvanou The Blackest Curse.

Neočekávejte mlhu prokletí major hardcore kapel, snažících se do světa vyděděnců vtáhnout moderní přeprodukovanou slátaninu,

FULL MOON 02

kde kopák zní jako digitální datel. Integrity sází na to, z čeho vzešli, a čím proslavil svoji oblast na začátku devadesátek Bill Korecky (In Cold Blood, Spudmonsters, Ringworm, Face Value). Mnohdy až lo-fi zvuk, důraz na strukturu a atmosféra sklepních prostor pod vaším činžákem. Tohle je regulérní Clevo vs.

H-8000 scéna, a to doslova – zpěvák Dwid žije se svou fóbií, že ho pronásleduje C.I.A., v belgickém Gentu.

The Blackest Curse je usazenější než předchozí To Die For, sází víc na střední tempo, sóla a překvapením nemůže být ani totální hymna: hold černý magii v podobě balady

Before the VVorld VVas Young. Nenechte se odradit špinavým úvodem, který připomíná TV kanál v pět ráno. Pod mlhavou kápí najdete thrash riffy (Through the Shadows of Forever), melnickovský sóla a dnes až dusivej chraplavej vokál Dwida (kterej v dokonalým plagiátu dovedli k dokonalosti Slumlords).

Trůn zůstává na svém místě, ani král se zatím nemění. Ti, kdo následují, časem odpadnou a zbydou po nich jen vzpomínky nebo nenávist. Integrity jsou tu pořád, necpou se nikam, kde by nezněli autenticky, a činí aspoň na pár chvil šťastnými ty, kdo svého Omena nechají v pitu.

067

TEXT PERT FERENC FOTO AD NOISEAM

Berlínské vydavatelství Ad Noiseam za rok oslaví deset let existence a při své píli přibližně sto čtyřicet vydaných titulů. Ačkoliv šéf labelu Nicolas Chevreux prohlašuje, že se nikdy nezajímal o bližší vymezení vágních pojmů „styl“ a „scéna“, netlačil svůj label do popředí jako přesně definovanou značku s nalinkovanou estetikou a image a celou dobu jen vydával hudbu blízkou svému srdci, zaškatulkovat Ad Noiseam přece jen není tak těžké. Leccos napoví už domovská adresa Berlín, město, v jehož klubovém tyglíku 068

vždy bublaly horké ingredience stylové progresivity – ne nadarmo sem jezdili „na rozumy“ například David Bowie a Nick Cave.

V současné době tedy není divu, že německá metropole tepe tanečními beaty v rozpětí od masových hedonistických taškařic jako byla Love Parade až po mnohem progresivnější výstřelky. Ad Noiseam stojí přesně v průsečíku sofistikovanosti a Disneylandu: při poslechu nahrávek, které na této značce Chevreux vydal, lze v tanečních rytmech (které v produkci převažují) objevovat ko-

ření zasutých či svěží závan nadcházejících parketových mód. Častým zvukem linoucím se z cédéček (vinylů zde vychází podstatně méně) Ad Noiseam jsou deriváty hiphopu: podškatulky jako je abstract hiphop či dark hop. Obě stojí na typickém, pomale rytmickém tepu, jen místo rapování a patřičných rekvizit (čím víc pruhů, tím víc adidas, motofoko!) do svého zvuku vplétají zajímavé samply, děje a nálady, jak činí mnohdy instrumentální abstract FULL MOON 02

hiphop, nebo do syrových základů hovoří s patřičnou, anglicky punkovou naštvaností. Tak se k věci staví darkhopový Mothboy s průpravou v kytarových hlucích a hardcorové expresivitě. Simon Smerdon, který se pod přezdívkou skrývá, letos vydal třetí, poslední album pod značkou Chlapce-můry.

Jmenuje se Bunny a na obalu má smutného, zkrvaveného králíčka v mikině s kapucou.

Lynchovská paralela funguje i ve zvuku: z žánrově banálního vyvěrá neuchopitelný odér strachu z neznámého.

První z jmenovaných podškatulí se dokáže od mateřské základy odpoutat hodně daleko a podniknout nejednu zajímavou expedici. Na starším albu trojice Larvae Dead Weight se ve westernovém digipacku skrývá dvanáct skladeb beroucích ze světa písní, ambientu i bzučivé urbánní elektroniky. Videoklip Bubastis, který album propagoval, je sice podmanivý, nikoliv však v duchu prvoplánové hitové chytlavosti, jejíž zástupce lze na disku také zaslechnout – místo toho se jeho chvějící se černobílé obrazy nesou na pocuchaných křídlech šumů a glitchů. Larvae jako by říkali, že klubový nářez je jenom jednou z jejich tváří a že přes všechnu chytlavost umějí nastavit i záhadnější kukuč.

Na kompilaci ADN 2001-2006 (2CD + DVD), kterou Chevreux vydal před čytřmi lety k oslavě půlkulatého výročí své značky, lze zaslechnout i ozvěny noise, power electronics a digital hardcoru (projekt Needle Sharing spojovaný spíše s kruhy kolem noiseového labelu Hands).

Larvae a Mad EP zase oslní pečlivě proaranžovanými atmosférami svých táhlých, žánrově zcela vykloubených tracků. Ukrajinský průkopník progresivní elektroniky Andrey Kiritchenko předvedl ojedinělou práci se zvukem akustické kytary; delikátní vrstvení jejího neproměňovaného zvuku do výsledku připomínající zárodky písně a pohrobky ambientu je jeho trademark, skladbu Timetravel Of A Snail doplňuje videoklip snímaný ze šnečí perspektivy. Projekt Uniform se dotknul hranic experimentů, které na akademické hudební půdě v šedesátých letech páchalo hnutí Fluxus: na mysli mám slavnou skladbu / performanci Piano Activity (předvedena 1962), v němž členové hnutí na pódiu rozřezali klavír – partitura Philipa Cornera tehdy přikazovala vydávat na klavír neobvyklé zvuky. Uniform ve skladbě The Correct Way To Destroy A Piano použijí zvuky rozebírání klavíru odehrávající se na pozadí jemného frekvenčního pulsu.

FULL MOON 02

Dosti minulosti, čerstvé novinky jsou podobně vypečené: Francouz Raoul Sinier se na desce Tremes Industry (doplněné dvouhodinovým DVD) s nadhledem vrací k naivnímu půvabu syntezátorových instrumentálek raných osmdesátých let, jeho krajané, „nejlepší francouzský dubstep“ Niveau Zero se, jako snad jediní v katalogu značky, nenechávají tak zcela spoutat rytmem a na prvotřídním albu In_Sect předvádějí směs šarmu a pro taneční hudbu neobvyklého napětí.

světové války v německých a pařížských studiích dokázali komponisté vytvořit nepřeberné množství děl od konceptuálních kusů zkoumajících samotné fyzikální zákony (třeba Reichova Pendulum Music) až po nádherné, básnivé zvukové krajiny a neobvyklé koláže (například Stockhausenovy Hymnen).

V době vstupu elektronických vyjadřovacích prostředků do pop music byla tato historie neakademickým hudebníkům důvěrně známá (asi více než těm současným), tito však ve snaze o větší srozumitelnost a v touze komunikovat s (víceméně) popovým a rockovým publikem záměrně zjednodušovali své sdělení – ač třeba znějí alba Tangerine Dream poměrně komplikovaně, ve srovnání s tvorbou „vážných“ skladatelů elektronické hudby jde kompozičně o poměrně jednoduché záležitosti (to je čistě technické srovnání, nikoliv hodnocení kvality!), jak v takovém srovnání teprve vypadá hiphop či techno, které chtějí být co nejsrozumitelnější. Elektronická taneční hudba ve všech svých odnožích (i v tolik diskutovaném IDM) proto působí primárně fyzicky, poté zábavně a až nakonec sofistikovaně. V opačném pořadí by to zkrátka nefungovalo a – metaforou staršího žánru – z Elvise by se stali Yes a tanečníci by vystydli.

V kuchyni Ad Noiseam se nevaří neobvyklé nové žánry. Chevreux si mlsně vybírá z již existujícího vesmíru možností elektronické taneční hudby a jeho jediným konceptem, zdá se, je touha být osloven a příjemně překvapen. Jednožánrové vývojové laboratoře pro IDM, dubstep, abstraktn hiphop a další jsou jinde, Ad Noiseam nechce být stájí jednoho koně. Co na tom, že takové pestré stádo může na puristické snoby působit poněkud druholigově?

Ve stáji Ad Noiseam se to stát nemůže, její umělci sice tu a tam vystrčí růžky a naznačí, že by mohli třeba... ale nikdy při tom neztratí hybnost, tempo a veselí. Ad Noiseam touží inteligentně pobavit, proto se vystříhá konceptuální krkolomnosti a malování chmurných vyhlídek industriální civilizace. Rovněž ale ví, že fyzický zážitek z taneční party a poslech CD jsou dvě odlišné věci a tak vydává alba, do nichž se dá vplout nejen rovnýma nohama, ale i ušima chtivýma dráždivé stimulace.

Podobně rozptýlená produkce navíc může tak trochu paradoxně volat po nalézání styčných bodů. Otázka co pojí všechna alba, která na značce vyšla se dá v případě Ad Noiseam rozšířit na: co pojí téměř veškerou elektronickou taneční hudbu? Je nabíledni, že pravidelný elektronický beat, aby byla patřičně taneční, i tolikrát skloňované „zlámané“ rytmy při vší své zdánlivé polámanosti po chvíli „zázračně“ dávají součet čtyř dob.

Nicolas Chevreux původně vedl internetový magazín Recycle Your Ears. Na podzim roku 2000 se mu zachtělo prezentovat hudbu svých oblíbenců v podobě kompilace. TrojCD Krach Test a s ním i značka Ad Noiseam byly na světě v dubnu následujícího roku. Od té doby se jí dobře daří, o čemž svědčí i skutečnost, že Chevreux se spokojeným, koketním mrknutím oka tají náklady i prodej a vydává jedno i více alb měsíčně. Až budete číst tento článek, bude kdovíkde. „Neuznávám jiné plány než světovládu“, říká. Uvidíme, jak se mu poštěstí v třetí pětiletce. Zhluboka dýchat!

Milovníka sexy progresivity, u níž lze především tančit, label Ad Noiseam rovněž nezklame – jeho produkce je z 80% určena právě jim. Rytmické jízdy Cdatakill či Keefa Bakera mají frenetickou klubovou atmosféru, hororový hiphop americké trojice Dälek, kteří se na Ad Noiseam také mihli, i když jsou spíše spojováni s Pattonovou značkou Ipecac, je taky pořádně vymknutá z kloubů žánrových požadavků. Sexistická macho jízda projektu Bong Ra v tomto prostředí pak může být vnímána ironicky. Testosteronové bušení, buchty v bikinách... a Jason Köhnen, člověk za tím peklem blbé povrchnosti, se zatím bokem realizuje mezi atmosférickými „filmaři“ Kilimanjaro Darkjazz Ensemble, v nichž proplétá dróny s trombóny.

Stejně podstatným rysem je záměrné nevyužívání nabízejících se možností. Od dob vzniku elektronické hudby na konci druhé

069

070

FULL MOON 02

UFOMAMMUT: EVE, Supernatural Cat 2010, 5 SKLABED, 44:42. TEXT PETR ČÁSLAVSKÝ FOTO ARCHIV UFOMAMMUT

Psát o kapelách, které u nás skoro nikdo nezná, je jednou z původních vizí tohoto časopisu, kterých se nechce za žádnou cenu vzdát. Na italskou metalovou partu Ufomammut – a mimochodem členy umělecké skupiny Malleus – to sedí dokonale.

Ufomammut nejsou žádní nováčci, v neměnné sestavě fungují přes deset let a aktuální deska Eve je už jejich pátou řadovkou. Aktivní kapela líných Italů (stejná předsudečná kravina jako knedlíkový národ, jmenuji se david negro a když opíchám předsudek, jsem lepší člověk), jejichž hudba vůbec nezní italsky. Sice si nevybavuji žádnou další italskou kapelu, pohybující se ve stejném žánru, ale to mi nebrání tenhle názor prosazovat. Žánrově se Ufomammut dají zařadit dost obtížně a to je nakonec jejich hlavní deviza. Tu a tam se objeví nezpochybnitelná inspirace, ať už z dávné či nedávné hudební historie, přesto si na všech pěti albech zachovali vlastní tvář, aniž by je někdo mohl podezírat z plagiátorství. Okamžitě se mi vybavuje pražský koncert Grails, kolem kterého se vyskytly názory, že to znělo jako Pink Floyd revival zahraný klukama z punkové kapely na cestě za objevováním východního náboženství, přičemž by část své energie měli raději věnovat snaze o objevení lepšího kadeřníka, ehm. Já tenhle názor nevyslovil, takže ty kameny můžete zase položit. Dobře, možná vyslovil, ale stejně to byl zatraceně dobrej koncert.

Stejně jako Grails si i Ufomammut od Pink Floyd půjčují některé osvědčené postupy a četné psychedelické ambientní segmenty zní téměř jako ty nejlepší momenty Syda Barretta a Rogera Waterse na LSD. OK, spíš na hromadě LSD o velikosti menšího Mount Everestu. Naopak heavy momenty nemají daleko třeba k Neurosis, i když převládá orientace na groovy a start-stop riffy a nekompromisní valivé pasáže, což takhle na papíře zavání nu-metalem. Tuhle teorii podporuje i podladěný, přebasovaný a několikanásobně vrstvený zvuk kytar, ale realita je naštěstí úplně jinde. Výsledný efekt vás donutí k souhlasnému pokyvování hlavou do rytmu. A že to umí víc než dobře, mi došlo právě tehdy, FULL MOON 02

když mi kolega v práci poklepal na rameno: jsi v pořádku?

Rozebírat všechny desky, které Ufomammut vydali před Eve, je zbytečné. Jsou téměř stejné, přesto se v něčem liší: zatímco jejich prvotina Godlike Snake víc sází na elektronickou ambientní složku, tak novější počiny usilují o vyvážené skloubení spacerock atmosféry (Pink Floyd a Hawkwind) a drtících riffů, které nepřipraveného posluchače doslova ubijí do krvavé kuličky a nechají bez sebemenší pomoci ležet na chodníku, dokud nepřijde nutná záchrana v podobě pomalejší psychedelické pasáže, poskytující tolik potřebný čas na vydechnutí. Tento formát se víceméně opakuje do zblbnutí na všech albech –o to překvapivější je, že stále tak skvěle funguje.

Novinka Eve pojednává přesně o tom, co vás právě napadlo – koncept alba je postavený na příběhu biblické Evy, od jejího narození až po... moment, zajímá tohle vůbec někoho? Obecně se považuji za velkého fanouška Ufomammut a poslechy všech alb bych spočítal jenom těžko, protože trojciferný čísla mi už dělají malinko problémy, ale nikdy, ani jednou, a to za žádných okolností, jsem se nezajímal o textovou složku jejich skladeb. Možná proto, že vokály tvoří naprosto minimální procento jejich tvorby a nejinak je tomu i na aktuálně recenzované novince.

Hlas se podílí spíše na vytváření atmosféry, než aby se stával nosnou linkou skladeb, což kvituji s povděkem, protože se přece jenom jedná o sludge-doom desku a ne o album Madonny.

Struktura alba zůstává stejná jako u předchozích nahrávek: pomalé a tiché pasáže se střídají s atmosférickými, které jsou zase brzy nahrazeny brutálními zvukovými stěnami – mění se jen pořadí jednotlivých sekvencí. Klasické písničkové schéma bylo nahrazeno tak populární formou jedné dlouhé skladby, v případě Eve naštěstí rozdělené do pěti segmentů, v rozmezí od tří do patnácti minut. Celé album pak dosahuje symbolické stopáže 44:44. Přesto jde o jednu souvislou kompozici, a ačkoliv podobné výstřelky ne-

mám zrovna v oblibě, tak v případě Eve rozhodně nejde o samoúčelnou záležitost. Možná to bude znít jako rouhání, ale mojí první myšlenkou byla nepřehlédnutelná podoba s dnes už klasickou deskou Jerusalem od legendární kapely Sleep – stejná struktura alba, podobné biblické téma, riffy intenzitou skoro až na samé hranici únosnosti...

Desku otvírá pomalá, dlouho se rozvíjející ambientní linka, podpořená feedbackem a vkusnými zvukovými efekty, načež přichází očekávaná změna tempa a přechod do riffující části. Druhá skladba sleduje stejný vzorec, ovšem jen do chvíle, kdy se ozve: „It happened before. It will happen again. It‘s just a question of when.“ Jedná se mimochodem o sampl z Armageddonu, což seriózní atmosféru daného okamžiku lehce znevažuje, každopádně jde o zlomový moment, kdy psychedelické prvky ustupují do pozadí, a hlavní úlohu dostává FUCKING METAL. Jakmile se jednou rozjede hypnotický riff, basa začne dunět a bicí spíše sekundují, člověk si připadá, jakoby se otevřely brány pekel, všechno okolo vás vzplálo. Nebe se v mžiku zatáhlo a začalo na zem pouštět hektolitry kyselého deště – a teď nemluvím o tom, na který naříkají ekologové, ale naopak o tom biblickém, který se během vteřiny prožere skrz naskrz betonem. Stádo mamutů se žene nic netušícím městem, ničí vše v dosahu a zanechává za sebou jenom spoušť a hromady bezvládných těl. Oceány se vylévají z břehů, jak se o sebe lámou tektonické desky, když do sebe vzájemně narážejí... ehm, nadzvukou rychlostí. Celkový apokalyptický dojem podporuje i originální použití thereminu, jehož kvílení dodává zejména heavy pasážím správnou porci ulítlosti. Konec světa zachycený do drážek vinylu.

Ufomammut se opět překonali a vydali desku, která je poctivá, propracovaná, funguje jako celek a s každým poslechem se stává lepší a lepší. Zjevně zdolali i svůj dosavadní vrchol, šest let starý opus magnum jménem Snailking a Eve se tímto automaticky zařadilo mezi nejlepší doomová alba tohohle tisíciletí. Řekne mi tedy sakra někdo, proč je nikdo nezná?!

071

THE EIGHTIES MATCHBOX B-LINE DISASTER: BLOOD & FIRE, BLACK RECORDS 2010, 12 SKLADEB, 37:36. TEXT MICHAL PAŘÍZEK FOTO ARCHIV

Časy barbarů z britských ostrovů znovu ožívají. Excalibur ještě pevně vězí ve skále, po anglických pahorcích se prohánějí zmalovaní svalovci a všude hoří ohně. Tyto obrazy může doprovázet jenom skupina, jejíž jméno si přesně nezapamatuje snad nikdo.

The Eighties Matchbox B-Line Disaster jsou zpět. Cesta ohně a krve začíná!

Brighton. Jižní pobřeží Anglie, turistické centrum a místo, kam se chodí Londýňané 072

venčit. Už od poloviny devatenáctého století populární odpočívárna, která díky tomu bují kulturním životem. Noční bary, diskotéky, koncertní místa – všeho je v Brightonu dostatek (jen tak na okraj: právě odsud začalo vítězné tažení švédského kvarteta Abba světem). Do Brightonu jezdili odpočívat Percy Bysshe Shelley s lordem Byronem, útočiště tady našel ruský anarchista Kropotkin, žila zde Dusty Springfield a poctu mu skládá i Nick Cave v košilatých příbězích Zajdy

Munroea. V posledních letech se odsud vyrojila velká spousta kapel, namátkou British Sea Power, The Brakes, The Go! Team, Blood Red Shoes, The Pipettes, The Kooks a další a další. Brighton žije a rozmáhá se.

Většina ze jmenovaných kapel jsou ovšem krátkodobé trendy záležitosti, které vydrží sotva dvě tři sezóny. Mezi nimi se ale nenápadně seběhla smečka, která spolu přes veškeré neshody drží více než dekádu.

FULL MOON 02

The Eighties Matchbox B-Line Disaster (jindy také Eighties Matchbox, EMBLD nebo prostě jenom 80‘s) se dali dohromady někdy v roce 1999. Od začátku je provázela pověst divoké party, která z pódia pouští hrůzu. Psychotické blues, garážová razance a gothická schémata o sebe narážela spolu s metalovými riffy, rockabilly rytmy a škleby laciného kabaretu. Nespoutané koncerty, zdánlivá absence nadhledu a typicky anglická zarputilost přinesly 80‘s v prvních letech absolutně věrné jádro fanoušků, které se postupem času rozrůstalo. Pětici vedl zpěvák Guy McKnight a kytarista Andy Huxley (ha, tak krásná příjmení... náhoda?) a mimo britské ostrovy o nich nevěděl skoro nikdo.

Ostatně není divu, 80‘s hrají dodnes téměř výhradně jen v Británii a vystoupení v jiných zemích by se dala spočítat na prstech jedné ruky. A většinou jde o turné s nějakou známější partou (a pořádně odvážnou, protože tyhle vlky vedle sebe jen tak někdo nesnese). Po třech letech přichází první album, iniciační pětadvacetiminutovka Hörse of the Dög.

Debutová nakládačka nikoho nešetří. Eighties Matchbox se do toho pustili s plnou vervou, ostré kytarové šlehy jako od místních hrdinů Saxon, bluesová umanutost The Birthday Party a jednoduchá, leč neutuchající rockabilly rytmika ženou skladby zběsile kupředu. Takhle v Anglii nehrál nikdo tou dobou a možná vlastně vůbec nikdy.

Když na to přijde, 80‘s ani nejsou anglickou skupinou, spíš starogermánským kmenem.

Bandou, která dobývá území stylem: vypustit síru a oheň, užít si s místními děvčaty, zkonzumovat vše, co se dá stihnout, zajatce neřešit. Z debutu vyšly čtyři singly, které se dokonce dostaly do oficiální hitparády. Nevázaná jízda pokračovala až do roku 2003, kdy hoši zjistili, že musí vysadit. Z drogového víru rovnou do náruče buddhistické víry.

Chemie už bylo dost, tedy alespoň prozatím.

Huxley prohlásil, že opravdu potřeboval být chvíli střízlivý a čistý, protože už nedokázal napsat ani notu. Doprovodili ho leader McKnight i bubeník Tom Diamantopoulo a podle toho, jak dopadlo následující album, jim šel buddhismus vážně k duhu.

Studiová dvojka The Royal Society vyšla v roce 2004 a oproti debutové ejakulaci je daleko propracovanější. Kdyby nešlo o Eighties Matchbox, skoro by se dalo říci, že neFULL MOON 02

jen díky názvu je „aristokratičtější“. Původně se mělo jmenovat Shake Your Teeth, ale zvolený název se pro něj hodí daleko víc. Ne že by snad kapela nějak zklidnila, jen začala svoje řádění korigovat a vypouštět páru po částech. Dávkovat. Produkce (Chris Goss od Masters of Reality) je mnohem vzdušnější a řízné riffy nejsou o nic měkčí než dříve, jen se s nimi trochu šetří a je to ku prospěchu skladeb i alba celkově. Stopáž je téměř dvojnásobná, ale díky pestrosti a propracovanosti písní album uteče jak voda. Pár měsíců po vydání přichází šok v podobě Huxleyho odchodu. Autor valné většiny repertoáru už toho měl dost, zdálo se mu, že se skupina vyčerpala, a potřeboval nové výzvy (zkuste heslo Vile Imbecils). Klišé o rozdílných hudebních cílech pochopitelně nechybělo, ale jinak byl rozchod celkem přátelský. Fanouškům ale už bude navždy chybět nejen jeho dravá kytara, ale i extravagantní účesy. Jeho místo zaujal Rich Fownes (With Scissors, U. N.K.L.E.) a pokračovalo se dál.

Trable nastaly hned s dalším albem. Na koncertech nebyl problém Huxleyho nahradit, explozivní rioty pokračovaly ve stejném duchu jako dříve. Jen ten nový repertoár nějak nepřicházel a častá posouvání termínu způsobila, že už 80‘s nikdo moc nevěřil.

Nebýt občasných koncertů, tak by se zdálo, že barbarská jízda v tichosti dozněla. Zpráva o tom, že Rich Fownes skupinu v roce 2008 opustil a nastoupil na místo koncertního kytaristy Nine Inch Nails už nikoho nepřekvapila. Taky kromě tuze věrných fanoušků je už nikdo nesledoval. Najednou se začaly dít věci. Kytary se chopil kamarád Tristan McLenahan a kapela okamžitě oznamuje nahrávání nového alba. Záhy poté se na MySpace profilu kapely objevují fore-mixy skladeb I Hate the Blues a Love Turns to Hate, které s informacemi o novém albu najednou vzbuzují velké naděje. Ale protože jde o 80’s, deska je „na spadnutí“ ještě další dva roky.

Eighties Matchbox asi nikdy nebudou kapelou, která má inspirovat davy, ale přeci jejich tvorba nezůstává bez odezvy. Navíc jako pokračovatele neformální linie The Sonics, The Cramps, The Birthday Party, Pussy Galore nebo The Fuzztones je nikdo nemůže podezřívat z trendařství. Naopak inspirovali pětici The Horrors, která na svém debutovém albu Strange House (2007) předvedla v podstatě evidentní revival Eighties

Matchbox (vůbec ne špatný). The Horrors rozdělili média i fanoušky. Pro někoho objev desetiletí, pro další plagiátoři a vyhajpovaná sebranka. Angličtí novináři, znáte to. Ale k něčemu tahle mediální přestřelka přece jen byla, Eighties to rozhodně nakoplo a ostatně i The Horrors svým výtečným druhým albem Primary Colours veřejně obhájili svou existenci. Že z nich jsou dávno větší hvězdy než z Eighties Matchbox, musí být každému jasné. Ovšem 80‘s je to zjevně fuk a před třetím albem, na které se nakonec čekalo skoro šest let, nakrátko ukojili animo fanoušků EPčkem In the Garden. To se postavilo někde mezi pestrou Královskou společnost a debutovou zabijačku a vzbudilo veliká očekávání.

Blood & Fire vychází 19. května letošního roku a Eighties obhajují pozice. Ostrá kolekce má nejblíže ke klasickému britskému heavymetalu (Saxon, ale třeba i Iron Maiden nejsou daleko). Kapela pokročila zase o kus dál. Skvělá práce se sbory, hojně použité klávesy, nevázané střídání nálad během několika málo sekund (například razantní Mission from God), gradující balada So Long Goodnight nebo překvapivá Don‘t Ask Me to Love You (mrká na nás Wayne Hussey a jeho The Mission, nebo se to zdá jenom mně?). Všechno, o co se v minulosti 80‘s otřeli, tu najdete na stříbrném podnose. Rockabilly, gothic, swamp, dřevní blues, psychotic r‘n‘r, garáž a heavy metal – jen je vše namíchané trochu jinak než dříve, často možná rovněji, než by člověk čekal. Ale opět je to zatraceně chytlavé, upřímné a zábavné.

Chcete jednu z největších fám o Eighties Matchbox? Když nastoupili The Horrors, někteří kritici jim vyčítali, že to, co 80‘s myslí vážně, oni jen předstírají... V hudbě Eighties Matchbox je tolik humoru a nadhledu, že to musí poznat úplně každý. Jistě, navenek je všechno vážné, každý škleb je fatální, postoje jsou pevné. Ale v šatně? Tam se musí Eighties smíchy válet pod stolem.

V tom mě deska Blood & Fire jen utvrdila.

80‘s konečně přestali přemýšlet, jak překonat The Royal Society, a natočili výborné album, které si na nic nehraje. Jenže pokud si to chcete ověřit, musíte do Anglie. Eighties Matchbox v Evropě hrát nebudou, ani kdyby hrom bil. Nebo je to tak, že je královské úřady z Británie nepustí, aby jim v Evropě neudělali ostudu?

073

The Eighties Matchbox B-Line Disaster, 3. 6. 2010, Relentless Garage, Londýn, UK. TEXT PAVEL VULTERÝN FOTO ARCHIV

Jsou kapely, který milujete, chcete mít jejich texty vytetovaný všude možně, včetně notovýho zápisu, a měřit dva dvacet, aby se toho na vás vešlo co nejvíc. No a pak jsou kapely, co máte jenom rádi. A když máte šanci je vidět, protože žijete v Londýně a lístek stojí skoro tolik, jako se tam dostat metrem, jdete do toho.

Navíc se jedná o kapelu, co se dala po delší době dohromady, vydala dobrou desku a jeden nikdy neví, kdy se jim ega zase nevejdou do dodávky (autobusu nebo letadla... to záleží, co to je za kapelu... a ega), takže je lepší nic neriskovat. Jestli to není úplně jasný, mluvím o The Eighties Matchbox B-Line Disaster (ježiš, to je taky méno). Mám hrozně rád jejich první desku Hörse of the Dög. Je to správně bláznivý , tak akorát rychlý, přiměřeně to nedává smysl a je tam geniální basa v každý písničce. Desky pod třicet minut jsou nejlepší, protože i když je album blbost, tak se dá přežít. A Hörse of the Dög není blbost. Sype od Celebrate Your Mother až po Presidential Wave, jak se na desku udělanou lidma na drogách sluší a patří.

Druhou desku už cestou do práce celou nestihnete, a to není jedinej problém. Na wikině píšou, že „the album is a lot longer and less frantic than its immediate predecessor, showing the band‘s progression“. No ty vole.

Proti debutu to kapela natáhla o dvacet minut, který ale při pokusu poslechnout Royal Society v kuse, zněj jak dvě hodiny. Podařilo se jim dokázat, že zpomalení času je reálně možný, což je sice zajímavý, ale rozhodně to není důvod, proč byste primárně poslouchali muziku. Kromě poslouchání muziky při sexu. (Akorát nevím, jestli bych 80‘s doporučil k milovaní. Pokud teda partnerku nechcete rovnou zabít.) Samozřejmě že tam je pár dobrejch skladeb; tři dobrý písničky z třinácti ale celou desku neutáhnou, ani kdyby byla od The Smiths a to se pouštim na tenkej led.

Joseph Heller říkal, že každá změna je k horšímu, a má pravdu. Ani mě nepřekvapilo, že po vydání desky odešel kytarista. Vy byste neodešli, kdyby po vás někdo chtěl, abyste každej večer hráli před lidma vošklivý písnič074

ky? Ještě když jste je navíc složili? Dveře by mi byly malý.

Takže po týhle epizodě si kapela dala menší pauzu s vydávánímj. Člověk jim to neměl za zlý, koneckonců natočili jedno boží album a to je o dost víc, než o sobě může říct devadesát pět procent kapel. Respekt. Ani jsem nečekal, že se ještě někdy vrátěj na plnej úvazek, proč taky? Ale to sem jednou otevřel e-mail a kromě obvyklejch obchodních návrhů od Patricka Chana, výkonnýho ředitele Hang Seng Bank Ltd., pozvánek do nějakejch nesmyslnejch her na facebooku a zlevněný viagry na mě vyskočil newsletter z klubu Relentless Garage, že tam budou hrát tady kucí. Říkal jsem si, tak to asi težko, teda jestli nezašli se svejma fyzikálně/časovejma experimentama někam dál a nepodařilo se jim cestovat v čase do budoucnosti... nebo mě vrátit do minulosti. Ale odložil jsem na chvilku svojí roztomilou aroganci a rozhodl se o tom něco dozvědět. Pravda byla, že se dali dohromady a dokonce vydávají novou desku. Nebylo moc času! Karta letěla na stůl a už jsem se zas snažil někomu vecpat svoje osobní data na nezabezpečeným wireless připojení, protože já vůbec nejsem hloupej. Ta nová deska, Blood and Fire, ve mně budila jistý pochybnosti.

ALE. Tohle album vůbec nepotřebuje čas, trpělivost nebo sebezapření. Začít desku hitama je jenom vějička pro najivky, které jsem podlehl na Royal Society, tentokrát nenene.

Tentokrát je tu dost kvalitního materiálu, aby to utáhlo celejch sedmatřicet minut. 1:0 pro zájem a směr severní Londýn.

Relentless Garage je takovej typickej londýnskej punkovej klub. Počet sekuriťáků k návštěvníkům je dvojnásobný, všude zákazy a omezení, před pódiem zátaras a vodní příkop s živým krokodýlem, šatna za libru pade a pivo za čtyři. Pohoda. Trochu připomíná Futurum v Praze, až na to, že je o dost hezčí. Ve Futuru si zas člověk může sednout na schody a nikdo ho nevyvede. Doufám, že to tak pořád funguje.

Jako první hráli nějací čtyři strašidelní Japonci

a napsat, že to bylo to nejhorší, co jsem v živote viděl, by znamenalo víc pozornosti, než si zaslouží. Jenom mě mrzí, že si nepamatuju, jak se jmenovali, protože bych před nima začal varovat lidi na ulici.

Skutečná předkapela byli Bad for Lazarus, za odměnu. Nejsem si úplně jistej, do jaký míry se mi kapela líbila a jak moc to byl následek předchozí hrůzby, ale za jejich set jsem byl vděčný.

Já už skoro ani netleskám, ano, tak jsem línej.

Ale Bad for Lazarus jsem tleskal a moc. Jejich zouk rock (to je fakt žánr, si to najděte!) do toho večera sedl důstojně a jestli jsem někdy viděl dobře zvolenou předkapelu, bylo to těchhle pět magorů. On to byl vůbec divoký večer.

Pódium v Relentless Garage není obrovský, pět lidí se na něj sice vměstná, ale roztahovat ruce se nedoporučuje, zvláště když máte v kapele klávesáka. Pustili se do toho zostra, a když u třetí skladby zpěvák zjistil, že mu na kytaře zbývá asi jedna a půl struny, uznal, že další mlácení do dřeva by byla jen póza a kytara letěla vzduchem... někam... pryč. Hrozně se jim to povedlo, byl to jeden z těch koncertů, co má sice jenom půl hodiny, ale cejtíte, že to bylo přesně tak akorát. Kapela vypadala taky spokojeně (euforicky poskakovali a basák si zvesela plival na hlavu) a po devátý jakože rozmlátili nástroje a šlo se. I když „jakože“. Při poslední skladbě basák začal točit kytarou nad hlavou – proč ne. Jenže v akčním rádiu jeho nástroje se nacházela hlava zpěváka. Dali dvě kola. Jednou si toho zpěvák všiml a byl o půl sekundy rychlejší, podruhý byl zády a s velkou dávkou štěstí mu to pročíslo jen vlasy. Trochu hloupé, dost r’n‘r. Celkový dojem z Bad for Lazarus byl díky kluci, udělali jste mi večer.

Hvězdy zvučily mauičko dýl, za celou kapelu to musel zvládnout kytarista, bubeník a bedňák. Mělo to svůj důvod. Aby bylo jasno, podle mě jsou tyhle týpci pěkný feťáci.

Sólovej kytarista a bubeník jsou ok (kdybyste se jmenovali Tristan, taky budete, a Tom Diamantopoulo je prej buddhista a tvrdí to o sobě i zpěvák Guy McKnight, i když toho FULL MOON 02

bych se rád zeptal, o jakou buddhistickou větev jde). Doprovodnej kytarista byl schovanej celej koncert pod svým Robert Smith účesem a čert ví, co se tam dělo. A basák vypadal, jak kdyby tejden nespal... a před tím nikdy. Guy odbíhal do zákulisí po každý třetí skladbě.

Nevim, snad si potřeboval zavolat. Nicméně k muzice – ta byla boží!

Otevřeli s Monsieur Cutts a bylo to dobře.

Sice mi blázinec, co okamžitě nastal, přišel trošičku nedůvěryhodnej, jelikož si myslim, že kapela by si měla přízeň publika zasloužit až tak po třetí skladbě. Taky si myslim, že frontman by se měl do publika vydat, když se nechá strhnout atmosférou, a ne při první skladbě. I když... on asi jen težko věděl, kde je, resp. Si klidně mohl myslet, že je v půlce koncertu, divadelního představení nebo fotbalovýho zápasu. Třetí skladbou byla singlová Love Turns to Hate, následovaná Mission from God – a tehdy to začalo naostro. Vzduchem lítaly piva, oblečení i lidi. Všeobecný veselí bylo tak nekontrolovatelný, že to neunesl světelnej park. Guy jen lakonicky konstatoval „alright, we don‘t need the lights“, já jsem si pomyslel, že ten nepotřebuje ani FULL MOON 02

kyslík. V tomhle bodě začalo jeho prapodivné odbíhání do zákulisí. Napadlo mě, že jde spravit světla, ale zřejmě to není moc zdatnej elektrikář. Zato byl zdatnej v jinejch věcech: když se znova rozsvítilo, bylo zřejmý, že jestli se někdy vrátí do tohodle světa, nebude to stejnej člověk. To mu ovšem nebránilo v jednom kuse se vyptávat, jestli jsou lidi v pohodě, a roztleskávat je. (Další hrozně sympatická věc na Bad for Lazarus: žádný pauzy na potlesk, a když někdo do ladící pauzy stihl zatleskat, dostalo se mu jen srdečnýho „fuck off“.) Hráli hodně věcí, který jsem neznal, ale nemyslím, že to bylo z druhý desky, tahle kapela je známá plodností na b-stranách singlů a vzhledem k velice vřelýmu přijetí těch skladeb bych řekl, že se jednalo o takový ty „kultovní, co každej zná“. Teda kromě mě.

Super je, že když písničku neznáte, tak to nevadí, jelikož většinou trvá dvě minuty a po ní bude nějaká, kterou znáte a máte rádi. Třeba Celebrate Your Mother nebo Chicken nebo Psychosis Safari nebo Fishfingers. Vražedná kombinace. V ten moment koncert bolel, dejchat se nedalo a říct, že se vám tričko lepí na tělo, je z cesty, tričko JE vaše modrá kůže. Extraordinary. No a pak byl konec. Jako vážně.

Konec. Zamávali na rozloučenou a odešli. Někdo do backstage, někdo zřejmě za pravdou.

Publikum nevěřilo, a tak začala obvyklá hra na tleskanou a dupanou, ale tentokrát s jasně nečekanym vítězem. Prostě se nevrátili, což se neslo s nelibostí Angličanům vlastní a tak se začalo bučet. Musím říct, že sem z toho taky nebyl na větvi, protože mi do sbírky chyběl Riptin, ale za odvedenej výkon a nasazení jsem jim odpustil. Kdo jsem, abych se po hodině parádního koncertu vztekal, že nebylo ještě deset minut? Angličan?

Celkově vzato sto procent úspěšnej výlet, chodit na muziku jen tak pro radost je... radost. A je to hrozně potřeba. Žádný hluboký myšlenky, žádnej kult, prostě jenom něco, co je legrace. Je super žít ve městě, co vám tohle umožní.

A můžete si u toho vysmát hlavu nebo vám ji někdo v kotli urazí. To máte jedno.

075

Barcelonský festival Primavera Sound se letos konal podesáté. Za těch deset let se z akce lokálního významu stal festivalový leviathan s tak nabitou soupiskou, že až příliš mnoho lidí nutí Primaveru označit za nejlepší akci v indierockovém (silně zjednodušeno) ranku. Potkávají se tu kapely, co zatím zvládly vydat jedinou desku (někdy ani tu ne) a kolem kterých se dělá až moc velký rozruch, pak tu jsou zavedené bandy i exhumované legendy. Experimentálnější příměsi pak dodává festival All Tomorrow‘s Parties, s nímž Primavera udržuje těsné partnerství. Takže se tu střídají popové či krapet noisovější kytarovky, co se vezou na vlně internetového hypu, a které ne nadarmo vystupují na stagi pod kuratelou Pitchforku, folkaři, punkrockoví matadoři i ryzí samorosti a v dobrém slova smyslu magoři. V porovnání s předchozími ročníky ubylo elektroniky a festival se uzavřel vůči hip-hopu i všemu, co by se jen přibližovalo škatulce „world music“.

Primavera Sound, 27. – 29. 5. 2010, Barcelona, ES. TEXT RADEK ČERVIENKA FOTO Inma Varandela, DANI CANTO

076

FULL MOON 02

FULL MOON 02

077

Takhle to vypadá jako přehlídka bílých anglo-amerických kytarovek, co se vůbec nesnaží o jakékoli žánrové a rasové přesahy, což je hlavně v tom druhém případě pravda. Na druhou stranu padá teze, definující rokenrol jako svět, v němž není místo pro lidi nad třicet. Vedle sotva odrostlých adolescentů tu vystupují hudebníci, co by mohli být jejich biologičtí otcové, ale v mnoha případech jsou to otcové alespoň duchovní. Z Primavery dělá mimořádnou událost neuvěřitelně vysoká koncentrace dobrých skupin a minimum balastu, tedy kombinace, co nejednoho fanouška přinutí vypláznout nemalou částku za lístky, letenky a ubytování (stanové městečko se nekoná), sbalit si pár švestek a pak strávit tři dny na betonové ploše, nechat na sebe pražit ostré slunce, mačkat se mezi několika tisíci lidmi a poslouchat nějakou tu muziku.

Hustá koncentrace skupin a lidí přináší i zápory. Pokud to srovnám s pobytem před dvěma lety, návštěvnost znatelně stoupla a rozhlehlý festivalový areál místy dosáhl kapacitních možností. Těžko říct, jestli za růstem návštěvnosti stojí rostoucí popularita festivalu nebo účast Pavement a Pixies, zřejmě dvou nejpopulárnějších indie kapel současnosti. Co zamrzí více, je někdy až neúnosné překrývání kapel. Kolizí v časovém plánu je neúrekom, a tak jsem minul koncerty Wire, Tortoise, Low, Japandroids, Neu!, Wilco, Panda Bear, The Books, Condo Fucks (Yo La Tengo v přestrojení), Polvo, The Big Pink a několika dalších, jež bych za jiných okolností rád viděl. Nejeden fanoušek tak při sepisování vlastního barcelonského line-upu, plánování přechodů mezi pódii a přestávek pro pití, stravování a močení strávil určitě více času než Pep Guardiola nad výběrem sestavy pro místní FC. Na konci víkendu to může vypadat tak, že se potkají tři lidi, kteří budou mít minimum společných zážitků, a přesto budou tvrdit, že mají za sebou zatraceně dobrý festival. Jen by si neměli všímat, co všechno museli oželet.

První jsem viděl koncert garážových psychedeliků Sic Alps. Po tom, co před rokem a půl rozsekali pražské Chapeau Rouge, jsem čekal docela hodně, ale i když se skupina rozrostla na trio, na velkém pódiu vyšel jejich kytarovými vazbami zamlžený rokenrol naprázdno. Hned se ukázala nevýhoda obřího festivalu, když skupiny, co by měly hrát pro 078

stovku lidí v klubu, musí vystupovat pod otevřeným nebem pro tisícihlavý dav. Pokud se k tomu přidá horší zvuk pitchforkovské stage způsobený pevným zastřešením, díky němuž to znělo jako v prázdné tovární hale, jsou mnohé kapely znevýhodněny, ještě než začnou hrát. Podobně to dopadá s Titus Andronicus. Punkrockový kvintet hraje téměř celé své epické album The Monitor, a i když starozákonním plnovousem obrostlý frontman Patrick Stickles do toho jde s takovou vervou, že nakonec surfuje na rukách návštěvníků, koncert působí mdle. Po tom, co jsem na netu viděl několik záznamů z klubových koncertů, jsem čekal výbuch vodíkové pumy a byl z toho jen výstřel ze starého lodního děla.

Nijak slavně nedopadla ani noisepopová víla Bethany Consentino aka Best Coast. Přivezla i kapelu, kde kytarista vypadal jako černovlasý J Mascis, zatímco bubenice Katy Goodman z Vivian Girls působila jako učitelka v béčkovém pornu. Bohužel, vřelý obývákový zvuk ze singlů a EPček se nekonal, Bethany se během koncertu nedostala ke své silné zbrani, tedy vrstvení kytarových a hlasových ploch přes sebe, a tak to všechno znělo jako rozostřená a nepovedená variace na Beat Happening s lepším zpěvem. Čest mládí zachraňovali Surfer Blood. Tihle zelenáči působí jako spolužáci ze střední a zvláště chlapík s účesem Carlose Valderramy byl přijat do skupiny asi jen proto, aby mu nebylo líto, že musí sedět doma, protože jinak si jeho přítomnost na pódiu během některých písní neumím vysvětlit. Zatímco ostatní skupiny působily na pódiu ztraceně a bojácně, Surfer Blood do toho vletěli s roztomilou neohrabaností. Za delší půlhodinu vysypali skoro celý debut Astro Coast a tuhle směsici popových písní, co v měkčí podobě připomenou Vampire Weekend a v té říznější zase Weezer v dobách, kdy byli ještě dobrou skupinou, dokázali oživit řádnou dávkou nadšení. Žádný zázrak, ale pozitivní dojmy převážily.

Další mladou partou, co dokázala obstát, byli Los Campesinos! z Walesu. Ti se však nemuseli popasovat s velkým prostorem, neboť hráli na zahřívacím koncertě v klubu den před začátkem. I když si zpěvák Gareth povzdechl, že nevystoupí na festivalu, líto mu to být nemuselo. V přeplněném klubu tryskala energie mezi pódiem a publikem oběma smě-

ry. Skupina hrála s vervou a lidi jim to hned vraceli a v závěru se rozjel slušný mosh pit.

Slušný na to, že Campesinos hrají energický, leč stále veselý a usměvavý indie pop. Prim hrají roztomilé melodie, celý oktet se směje a vůbec to všechno působí až moc kamarádsky a sluníčkově. Přijít na koncert v mrzuté náladě, měl bych chuť všechny okolo postřílet. Koncert vyvrcholil, když celá skupina až na bubeníka sestoupila z pódia a v jednom chumlu mezi trsajícími lidmi odehrála přídavek.

Malá odbočka. Zahřívací koncert nebyl jedinou akcí mimo areál festivalového Parku del Forum. Od začátku týdne probíhaly ve městě koncerty pod hlavičkou Primavery, hlavní doprovodnou akcí však byly koncerty v parku Joan Miró. Zatímco první park je zkrátka rozlehlý betonový plac, ten druhý je opravdu krásným prostorem se vzrostlými palmami.

Mezi nimi vyrostla dvě malá pódia, na kterých vystoupily kapely s „malým příkonem“, aby to vydržel skromný aparát, přesto se někteří potýkali s technickými problémy.

Vyslanci známého athenského kolektivu Elephant 6 Circulatory System, pohrobci Olivia Tremor Control, nezanechali nejlepší dojem.

Jejich psychedelický folk umřel na špatný zvuk a polední vedro. I indický Kanaďan King Khan byl se zvukem tak nespokojený, že přinutil publikum skandovat Fuck you soundguy!, což bylo poněkud laciné. Khan ve dvojici s Markem Sultanem rozjel show plnou dřevního rokenrolu a dvouminutových vypalovaček. Sultan s turbanem na hlavě hrál v sedě na kytaru a nohama obsluhoval bubny, Khan navlečen do dámských šatů a spoďárů si zase neodpustil pózy s kytarou a výlety do publika. Byla to legrace, ale tak na 15 minut, pak už jen opakovaný vtip.

Mnohem lépe do parku zapadli neo-hipísáčtí popíkáři Real Estate a Ganglians i zasnění A Sunny Day in Glasgow. Ne, že by šlo o něco mimořádného, ale jejich hudba zapadla do atmosféry barcelonského odpoledne. Mezi palmami poletovali papoušci, na průlezkách si hrály děti, opodál si na hřišti čutali kluci s míčem, rodiče na procházce s dětmi se zastavovali a dívali se, jací exoti se jim vyrojili v sousedství. Postávat u jedné ze čtyř stran pódia a škvařit se na slunci bylo fajn, ale mnohem lepší bylo uklidit se do stínu, popíjet z flašky víno a vychutnávat si uvolněnou atmosféru. Za speciální zmínku stojí Dum FULL MOON 02

Dum Girls, jedna z posledních akvizic Sub Popu. Dívčí čtveřice v klasickém rockovém složení hraje svižné a přímočaré fláky, zahalené oblakem zkreslených kytar. Zajímavými je dělají neodolatelné basové linky a hlavně skvělé vícehlasy, což ve výsledku zní, jako kdyby Ramones předělali songy od vokálních dívčích skupin ze 60. let. Holky přehrály většinu své jediné desky, a i když se snaží schovat své písně pod tenký nános kytarové špíny, mám dojem, že kdyby si je vzal do parády ostřílený producent, udělal by z nich rádiové hity.

Zařazení The xx na druhé největší pódium mi přišlo jako dramaturgický lapsus. Trio dvacátníků, co hrají hodně jemný a melancholický pop, se však s velkým prostorem vypořádalo lépe, než jsem čekal. Zatímco jejich vrstevníci hrají co nejhlučněji, xx šetří každým tónem, takže působí hodně křehce a intimně (a někdy taky nudně). U jejich koncertu se ukázala asi nejhorší vlastnost španělského publika. Průměrný Španěl se totiž shlukuje do větších hloučků, většinu koncertu bez problémů prožvaní a nádavkem vyhulí pár špeků anebo několik cigaret. U hlučných FULL MOON 02

kapel to nevadí, ale tady to bylo na pěst. Půlku koncertu jsem se prodíral houfem lidí, až jsem našel přijatelně tichý flek, načež xx působili mnohem lépe a při závěrečných Night Time a Infinity dokonce fantasticky.

Mojí srdcovkou se asi nestanou, ale za to, jak zvládají neuvěřitelný humbuk kolem sebe, že zahráli na velkém pódiu bez větší chyby a nervozity, mají můj respekt.

Téměř o 48 hodin později vystoupili na témže místě Grizzly Bear. Taky jsou dost úsporní, ale nedělá jim problém přejít do hlučných pasáží. Tentokrát jsem se nahrnul dopředu, a tak jsem jejich experimentální pisničkářství vnímal v tolik potřebném tichu. Ani tak jsem nepobral, kde se skrývá tajemství vycizelovaných písní téhle čtveřice. Vyrovnaní v jedné řadě chvílemi působí, jako by k sobě nepatřili, ale nakonec se vždycky seběhnou, aby skončili v kakofonických finále (jako v Lullabye či On a Neck, On a Spit) nebo dokonalých vícehlasech (Two Weeks, While You Wait For the Others). A už vůbec nechápu, jak dokážou spojit hromadu kontrastních prvků z folku, gospelu a hlučného popu v tak konzistentní a bezešvý celek.

Úplně jiné kafe byli na tomtéž pódiu Fuck Buttons. Původně jsem chtěl jít na Delorean, ale hned první song tohoto noisového dua mě připoutal a nedovolil odejít, protože díky parádní aparatuře se prostorem šířil masakrující ZVUK, který otřásal vnitřnostmi a nutil všechny vůkol zmítat se v hypnotických rytmech. Detailní kamerové pokrytí sice ukázalo, že FB toho vlastně tolik nehrají, ale požitek z hluku přebil jakékoli pochyby.

Zhudebněný start raketoplánu, na který se dalo tancovat.

Největší díru však udělali Broken Social Scene. I když jsem to čekal, stejně mě zarazilo, že na pódiu tvoří malou armádu – čtyři kytary, dva syntezátory, dvě bíci soupravy vyvolávají dojem, že se skupina přemnožila. Ve výsledku ale nikdo nepřebývá a počet hráčů se během koncertu rozrůstá o zpí – křičícího Scotta Kanberga z Pavement a houslistu Owena Palletta, jehož příspěvek je o dost hodnotnější. Z repráků se line jedna hymna za druhou, i když to zní, jako by každý z kytaristů hrál vlastní písničku, a celá ta sebranka pod vedením Kevina Drewa a Brendana Canninga v ničem nepolevuje. Většinu 079

setlistu tvoří písně z nového alba, ze starých přicházejí na řadu jen koncentrované hity jako Shoreline nebo KC Accidental. V závěreném opusu It‘s All Gonna Break se ukazují všechny přednosti BSS – pestrost, tah na bránu, vyšperkované kompozice a nadpozemské melodie. Pravděpodobně koncert festivalu.

Na hlavní stagi však zklamal další kanadský kolektiv – New Pornographers. Podle očekávání chyběli Neko Case a Dan Bejar, dvě ze tří hlavních postav skupiny, takže by se slušelo říct, že šlo o AC Newman a spol. Kapela se do toho opřela až moc a typické střídání dynamiky bylo to tam, záplava Newmanových písniček začala časem ubíjet. Vynikl jen talent na krásné vokální harmonie v refrénech, což je trochu málo.

Naprosto opačně působili Spoon. Své hodinové vystoupení postavili na písních z posledních dvou alb, přidali best of ze starých, aniž by trpěla kvalita. Žádná překvapení se nekonají, skupina se prezentuje typickým strohým stylem a roznáší publikum na kopytech ořezaným rokenrolem, strojovými rytmy a lehkými popěvky. Britt Daniel není 080

žádný virtuos, ale jeho kytara je i tak zbraní hromadného ničení, když v závěrech jednotlivých songů sekal s chirurgickou přesností jeden akord za druhým. Vrchol přichází v podobě Ghost of You Lingers, která naživo připomíná nikdy nevydaný singl Radiohead.

ATP stage ovládli po setmění Beach House.

Dvojčlennou sestavu posílil bubeník a společně odehráli velmi podmanivý koncert.

Spojení kytary, kláves a éterického hlasu Victorie Legrand vytvořilo uhrančivou atmosféru, ve které naplno vynikla krása písní především z poslední desky Teen Dream.

Built to Spill se sice nikdy nerozpadli, ale jejich příslušnost k legendám je nezpochybnitelná. V Barceloně zahráli na jistotu. Až na jednu píseň opomenuli poslední, docela podařené album, a zbytek koncertu patřil osvědčeným peckám. Kdyby to nebyl můj první koncert BtS, byl bych asi naštvaný, takhle jsem si nemohl stěžovat. Zvlášť když tu nebyly stopy po jakémkoli profesorském přístupu a parta kolem Douga Martsche se předvedla ve velmi dobré formě a jen potvrdila, že je jedinou skupinou, od níž můžu poslouchat několikaminutová kytarová sóla

a nemít nutkání zabíjet. A když na závěr nasázeli hymny Distopian Dream Girl a Carry the Zero, měl jsem na krajíčku. Že není radno smát se zmrtvýchvstalým kapelám, ukázali hned v první den Superchunk. Po zklamání z koncertu Pavement v Akropoli jsem indie legendám z 90. let moc nevěřil, ale Superchunk zahráli famózně.

Zatímco Pavement v Praze působili jako banda zpruzených strejců, Superchunk hned na začátku nasadili svižné tempo a až do konce hráli s obrovským nasazením a radostí.

A bylo mi jedno, že hrají písně staré 15 let, že i ty nové znějí, jako by se psal rok 1995, že jsem vlastně na návštěvě muzea. Protože to byla smršť, jednoduché chytlavé songy hrané nahlas bez zbytečných kudrlinek, v rytmech, které míří přesně na komoru. V závěru koncertu vytahovali větší a větší kalibry: na pódium vtrhl Tim Harrington z Les Savy Fav, aby odzpíval Precision Auto, a vypadal, že je šťastnější než předškolák před vánočním stromkem. Pak už mohly zaznít jen Slack Motherfucker a Hyper Enough coby nejdokonalejší stroj času. I Bob Weston ze Shellac v rozhovoru s fanoušky na dotaz, proč byl na FULL MOON 02

Superchunk, bez váhání řekl, protože jsou „fuckin‘ awesome“.

A tím se dostáváme k Les Savy Fav a Shellac, kteří vystoupili hned po sobě na ATP stagi.

Hlavní devizou LSF je zpěvák a pošuk non plus ultra Tim Harrington. Tlouštík s pleší a plnovousem, co půlku koncertu stráví v ťáplých kostýmech, půlku polonahý, půlku na jevišti, půlku v hledišti, stříká po sobě vodou, maluje si fixou po těle, sype na sebe magnézium a u toho zvládá zpívat a k mému překvapení i hrát na synťák. V běsnění mu bránili jen nasraní technici, kteří po jednom výletu mezi lidi už nenašli mikrofonní kabel, spolknutý publikem. Harrington se pak držel na uzdě, ale kvalitu koncertu to nijak neovlivnilo. LSF totiž zabíjejí i bez jeho vylomenin, odsekávané kytarové riffy, svižné basové linky a post-punková motorika dávají s Harringtonovými štěky dohromady učiněný uragán.

Shellac mají na Primaveře výsadní postavení. Před čtyřmi lety hráli v Auditori (přilehlá koncertní hala, něco jako Palác kultury s lidskou tváří a výborným zvukem) a o tom koncertu pamětníci mluví s takovým nadšením, jako by spatřili druhý příchod Krista. Teď zde hráli potřetí v řadě, potřetí na stejném pódiu.

Zatímco na ostatní koncerty se shromažďuje klasický dav s několika diehards a většinou zvědavců, u Shellac to vypadá jako na srazu Albiniho groupies. Během klasických odpovědí na dotazy fanoušků uprostřed koncertu Bob Weston říká, že v Barceloně musí hrát každý rok, že to jinak nejde. Začíná se těžkotonážně s Prayer to God a hned přichází mohutný singalong v refrénu, následuje My Black Ass a Steve Albini pokračuje v drcení publika. Když pak s Westonem zpomalí na málem neúnosnou mez, zhusta našlápnou se Steady as She Goes a Copper. Albiniho brutální syrové riffy a hutnou basu Boba Westona umocňuje pološílený Todd Trainer za bubny. Na koncertech Shellac se toho moc nemění, pořád hrají pod bílými světly, setlisty jsou téměř identické, předvádějí stejné vtípky, ale s každým dalším setkáním se mi zdá, že jsou ještě lepší, že tihle chlapi řežou hodně hluboko. Finální klimax u The End of Radio to jenom dokazuje.

Vystoupení Pixies a Pavement mají hodně styčných bodů. Legendy, co se staly slavnými až po svém rozpadu. Borci, co ve své době FULL MOON 02

s lehkostí míchali melodie se sonickým bordelem, čímž dali vzniknout záplavě epigonů.

Hlavní příčina reunionu – peníze (podle všeho). Střih do současnosti. Obě skupiny přilákaly asi největší množství lidí, jaké jsem kdy viděl pohromadě. Ani jeden koncert jsem kvůli překryvům nestihl od začátku, takže jsem zakysl hodně daleko od pódia. Oba koncerty byly postavené na těch největších hitech (a pár raritách) a oba byly parádní.

U Pixies jsem to čekal, nejde nenávidět kapelu, kterou milujete od středoškolských let, ale Pavement po pražském fiasku z minulého týdne překvapili. Tohle nebyli apatičtí chlápci z Akropole, tohle byla úplně jiná kapela, která se chce předvést a ukázat, že nepatří do šrotu. Jasně, stihl jsem poslední třetinu, ale ta byla fantastická. A to jsem stál v desetkrát větší vzdálenosti od nich a mezi milionkrát více lidmi. Zato Pixies furt vypadají, že mají všechno na háku, pořád ty samé písně, pořád stejné triky, ale pořád je to skvělé (OK, asi nebudu schopný je nikdy kritizovat). Co však z koncertů udělalo nezapomenutelný zážitek, byla reakce lidí. Všichni kolem odezpívali všechny refrény a fláky jako Stereo, Here, Gigantic nebo Here Comes Your Man v kompletním znění. Najednou jsem zažíval něco, o čem jsem si myslel, že patří na koncerty Bon Jovi nebo Kabátu, a byl to neuvěřitelný pocit. V tu chvíli už nebyla Primavera jen prostředek k přesunu v čase, ale i k přesunu do světa, ve kterém existuje spravedlnost v populární hudbě.

Nejlepší oživená kapela je však podle mě Mission of Burma. Jedině oni, Dinosaur Jr. a Polvo se dokopali k tomu, aby po reunionu dokázali nahrát zadeknakopávající alba, na kterých navazují na své „první“ období, aniž by zněli jako parodie sebe sama. A vidět hrát MoB po všech peripetiích (v 80. letech je nikdo moc nechápal, kytarista Roger Miller málem ohluchl) je k nezaplacení. Tihle tři chlápci se s ničím nepářou, hrají nadoraz a stejně se zdá, že mají všechno pevně pod kontrolou.

Mydlí do toho, a přitom je v těch písních tolik zvratů a přemetů, že chvílemi přestávám třepat palicí a divím se, jak to sakra dělají. Jak si Miller s Conleym přehazují melodie, jak Pete Prescott hobluje paličky a jak všichni ještě k tomu dokážou zpívat. Když pak na konci vedle sebe postaví nové a staré písně (2wice, Spider‘s Web, Max Ernst a Academy Fight Song), dochází mi, že doba se možná změnila, ale tihle dědci jsou pořád stejní.

Zvláštní ironií je, že poslední den ovládli hlavní pódium Pet Shop Boys. To pódium, na kterém předchozí dny hráli Pavement a Pixies. Těžko najít větší kontrast mezi ikonami nezávislého rocku a synthpopovými giganty, co se nikdy během své kariéry o nezávislost ani nesnažili. Nyní ignorovali, že hrají na festivalu, a předvedli regulérní koncert s pódiovými dekoracemi a tanečníky. Pokud pominu tohle pozlátko, nezbývá než konstatovat, že to byl hodně veselý koncert, protože těžko najdete v popové sféře větší legendy, co málokdy klesly pod svou úroveň a co si třicet let dokázaly udržet glanc. A když hrají hitovky jako Suburbia, Heart, West End Girls nebo Always on My Mind a zpívá je celý kotel, to je potom nejde nemít rád.

Zřejmě nejsilnější zážitek jsem si odnesl z koncertu Van Dyke Parkse. Skoro 70letý skladatel, spolupracovník třeba Beach Boys či Joanny Newsom, se ve zmíněném Auditori skláněl nad klavírem a za doprovodu dvou smyčců a baskytary vysekl hodně křehký set. Hrál vlastní tvorbu, novou i ze 60. let, ale neváhal bez okolků hrát klavírní písně z 19. století. V pauzách pak vesele vyprávěl, proč hraje kterou píseň, svěřoval se s drby z rodiny i s tím, jak je rád, že je konečně nejstarší v sále. I když nemá nijak školený hlas, ten večer díky atmosféře okamžiku hladce do všeho zapadl.

Když dojatý Parks poklekal na jedno koleno před o několik generací mladším publikem, které mu aplaudovalo vestoje, bylo jasné, že tenhle moment nesrovnatelně předčí všechny ostatní.

081

082

FULL MOON 02

TEXT APX FOTO STEPHAN FLAD

Je pátek pozdě v noci, zuří bouřka a tyčky, které drží stan v jakéms takéms tvaru, zoufale naříkají. Na přilehlém, černočerném jezeře se zvedají mocné vlny. Nikdo neserfuje.

Z nebe lítají blesky jeden za druhým a vítr vytváří z prostého lijáku iluzi mixéru. Je půlka léta, ve Ferropolis poblíž Gräfenhainichenu v Německu se koná dvanáctý ročník festivalu Melt! a počasí se nám vysmívá do očí. Už druhým rokem slibuje Jarda, se kterým do reichu pravidelně vyrážíme, že letos bude „supr počasí, koupák a pohoda“, přičemž na koupání to vypadá vzhledem k hustotě deště vskutku defaultně. Pokud se ale otočíte zády ke spoušti, kterou odhaluje Gremminer Sea, spatříte úplně jiný svět. Železné město hraje všemi barvami, leskne se a třpytí. Na jednom z pódií hraje superstar elektronické scény Ellen Allien a apokalypsa neapokalypsa, fanoušci se přijeli hlavně bavit.

Divoké party až do rána jsou na Melt!u samozřejmostí, tady nikdo nechodí spát se slepicemi. Ani ty slepice. A na všech podiích, které festival nabízí (hlavní devízou jsou obrovské těžební stroje), se dá vyblbnout dostatečně.

Původně byl Melt! profilovaný poměrně úzce, především na milovníky 562 odnoží elektronické hudby, ale už jsem tam zažila kytary Editors, dEUS, Franz Ferdinand i Oasis.

Fucked Up! Jo! Koukám na ten letošní line-up, kde za největší papírové hvězdy doteď byli Massive Attack, Goldfrapp, Groove Armana a DJ Shadow. Server last.fm pokročil ve svých doporučujících funkcích, takže mi – na základě vkusu, jak jej prezentuju ve svém profilu –, vytipoval jména, které bych neměla prošvihnout. Fucked Up. Boris. Booka Shade.

Black Mountain. Ricardo Villalobos. Health.

Dirty Projectors. The Big Pink. Shout Out Louds. Kings of Convenience. Tiefschwarz.

Pantha du Prince. Futureheads (kytary!). The XX. Kode9. Four Tet. A taky tady píšou, že 33 days to go. Těšim! Jarda povídal, že bude supr počasí, koupák a pohoda. Tak schválně.

Ferropolis, Gräfenhainichen 16. – 18. července 2010 www.meltfestival.de FULL MOON 02

083

Nemám rád festivaly. Soustředění na milovaný kapely často kontaminuje rozjívenej dav, kterej z části ani za konkrétní hudbou nepřišel a vystupující jsou často tlačený do situací, který jim nesvědčí. Takže i když line-up může vypadat seberajcovněji, je dobrý mít na paměti, že určitý kapely prostě nemůžete vstřebat pod zářivým sluncem a jiný zase potřebujou samotu, prostor k patřičný rezonanci. Naštěstí lidi, co pořádají festivaly All Tomorrow´s Parties a Primavera Sound tohle taky neradi.

Primavera Sound, 27. – 29. 5. 2010, Barcelona, ES. TEXT TOMአTUREK FOTO Inma Varandela

Prožitek z barcelonskýho Primavera Sound Festivalu se blíží rozcapenosti děcka v cukrárně. Snu, kdy je obklopeno množstvím laskomin, který nestíhá okoštovat. Tahle nemožnost pochytat všechny míče, který člověk konzumovánim hudby za uplynulý roky vyhodil do vzduchu, nutí k rázným rozhodnutím. Žonglování s vystupujícíma se stejně nevyplácí. Než Primaveru lepit po střípcích, to už raděj vstřebat celý koncerty a pokusit se zapomenout na opodál hrající kapely. Aby nadšení nebylo příliš, představte si taky vybetonovanej areál u moře, ke kterýmu se nedostanete. Naštěstí většinu pokušení Primavera uspokojit dokáže.

I proto jsem se rozhodl letošní desátý vydání pojmout sociálněji. Spíš než se užírat rozmazleným štkaním nad překrývačkou Les Savy Fav, Japandroids a Wilco volím cestu momentálního rozpoložení a stavu zorniček. Plán je dát si půl hodiny Tweedyho smečky, která beztak přijede v září do Archy, a pak konečně zažít Les Savy Fav. Jenže: Wilco prvních pár skladeb prakticky nefungujou kytary a přesto páděj dál. U kytarový kapely je to přece marginálie. Krom nakrklýho Nelse Clinea, kterej – co si budem vyprávět – zvedl Wilco o level, se všichni tváří, jakoby se nechumelilo. Jejich samozřejmý nasazení a vychrstnutý emoce by uživili stovky jinejch, americanu předestírajících, skupin.

Znovu mě nazuli do zaprášenejch koňů; rozhoduju se zůstat. Japandroids i Les Savy Fav prej sice divočeli obstojně, Wilco se ovšem trefili přímo na komoru. Co na tom, že oproti mladším konkurentům vypadaj v kovbojskejch košilích usedle a nijak při hraní netrojčí. Letošní Primavera s přehledem tlumí nabubřelost krátkodechejch trendů.

S brachem Pavlem zpovídáme Steva Albiniho, kterej obstojnost kapel vymezuje podle bakterií a dubů. Turčí skupina buďto dobře funguje nebo je tenhle až nábožně ceněnej nahrávač nad očekávání empatickej: „Bakterií je spousty, nežijí příliš dlouho a jsou všude. Takových 084

dubů mnoho není, ale některé z nich mohou žít dvě stě let. Myslím, že je to naprosto běžná forma životního spektra.“ Takový je i rozpětí Primavery. Jako bakterie se jeví Cold Cave.

Jejich studenost spočívá především v povrchnosti. Styl pro styl. A právě proti nim hrajou Albinino Shellac. Na Primaveře už asi popátý, ale plocha pod pódiem All Tomorrow´s Parties je jim malá. Novost stojí v druhý řadě, tohle je především festival skvělejch kapel. Podstatná je relevance. „Je parádní, že Španělé teď mohou poprvé vidět Mission Of Burma nebo že Built To Spill mají zbrusu nové publikum, které je nemohlo vidět, když kdysi hráli v klubech. Teď je můžou ocenit stejně, jako naprosto novou kapelu.“ Mne si Albini ruce v nablýskaným hotelu.

V hotelu, o kterým nám Clint Conley řiká, že by je v něm v prvním životě jeho kapely Mission Of Burma nikdo neubytoval.

Zasloužilci jsou tady ceněni až obdivuhodně: Na Pixies se jde podívat 35 000 lidí. Spousta z nich taky ví, že zajít na vystoupení Michael Rother & Friends znamená vidět výjimečný prolnutí muzikantů, na který má Primavera po vzoru All Tomorrows Parties patent. V kavárně se potkáváme se Stevem Shelleym ze Sonic Youth, kteří tu sice letos nehrajou, ale nenápadnej bubeník, kterýho jsem z dálky šacoval na sázkaře parkuru, prozrazuje, že si právě s Rotherem vystřihne set starejch kousků Neu! Zní to jako sofistikovanější a pochopitelně původnější verze pokřivenýho krautrocku o dvě generace mladších kapel, hrajících pár metrů od nich.

Staromilec ale musí zmlknout při Wild Beast a The Big Pink. Co se z nahrávek zdálo jako neškodná indie popina, je naživo v nejsilnějších momentech okouzlující. Velký očekávání jsem raději neupínal ani k No Age. Skejťáci maj sice povedený desky, ale už jsem byl partama, který se balí do roztřískanýho zvuku kytar a synťáků zklamnej mockrát. Ovšem hodinová palba No

Age neměla křehčí moment. Odnáším si jediný triko festivalu.

S odtažitě nazvučenou scénou Pitchforku se už ale nepopasovali nejlíp jinak energií nařachaný Sic Alps. Podobně jako Titus Andronicus, který bezostyšně prezentujou svojí sympatickou fascinaci Pogues. Senzace sezóny Sleigh Bells svoje vystoupení pojímaj skoro jako karaoke. Ale za co bych jinejm zdrhnul okounět ke stánku s merchendisem, u Sleigh Bells zabírá. Naživo si vystačí jen s nepříliš silným hlasem Alexis a i Derek E. Miller občas odejde se svojí kytarou z pódia, aby nechal náležitě rozparáděnou čečetku napospas mohutně vybuzenejm basovejm beatům. Funkční berlínskej model poloviny devadesátek se současným brooklynským zvukem.

Jako psů je zato na pódiu Tortoise, který hrajou víc freejazz než postrock. A víc než koncert nabízej psychedelickou masáž. Do toho jim ale začal fušovat Geoff Barrow z Portishead se svojí novou kapelou Beak>. Původně nárazovej, experimentálnější tenze uvolňující projekt na stagei ATP krystalizuje v tepající psycho. Barrow občas zpívá a prohání bicí naproti vazbení Billyho Fullera a Matta Williamse. Od Beak> čekám ještě hodně.

King Khan si vykládá veřejnoprávnost mýho zaměstnavatele jako Pubic Service a ptá se, jestli může jako zdravici do rádia použít jediný český slovo, co zná: kurva. Pubický ochlupení naštěstí ukazuje jen z dostatečný vzdálenosti pódia a jeho koberec lásky není jediným zbožím, kterym se prsí. Ležérní rokenrol King Khan & The BBQ Show, ideální do dalšího Tarantinova filmu, maj krom několika promilí, a bůhví jakýho jinýho prevítu, v krvi. Všechno koresponduje s ožralecky vyhulenou image, která Khana provázala s proutníky z Black Lips. S těma se tady předváděj i coby The Almighty Defenders. Zvířata.

Mnohem zasmušilejší Apse zůstávaj nepochopeni stejně, jako se náhodnýmu posluchači těžFULL MOON 02

ko chápe vývoj od debutu k poslední desce Climbed Up. Nikdo od nich nečekal shoegaze a spousta lidí byla určitě překvapená, že z desky celou dobu poslouchali mužskej hlas. Apse maj potenci vyšplhat vysoko, je ovšem třeba nasávat pozorněji, což se na festivalech moc nenosí. Primavera za tímhle účelem zřídila stage v Auditori, tedy v jakýmsi kongresáku, kam se letos neproderu. Nejvíc zamrzej Low, který tady hrajou Great Destroyer vkuse podle konceptu přehrávání klasickejch desek, kterej mi stejně moc nešmakuje. Myslim, že ukotvenost předlohou a předvídatelnost koncertu kapele spíš škodí. Na Low se stála kilometrová fronta už hodinu a půl před startem a Alan Sparhawk druhej den vypadá spokojeně, takže měli nejspíš sukces. Damien Jurado a Bill Callahan tam kdysi zněli jako diamant.

Zůstávám imunní vůči Spoon i The New Pornographers. Na jejich čistokrevnej indie rock nějak nezbývá chuť. Za leccos sice může zmlsanost, ale The Antlers taky nepodněcujou hudební revoluce a přesto magnetizujou. The Antles jsou koncertně hudební i slovesnou artikulací nepřeložitelnýho portugalskýho výrazu saudade v celý své kráse. Patos držej na hraFULL MOON 02

ně tam, kde ještě rozšiřuje možnosti výkladu.

Ačkoliv je jejich poslední a epochální deska Hospice o leukémii, jsou písničky Petera Silbermana povznášející. Mluvit o nich jako o novejch Arcade Fire je ale zavádějící – Silberman tolik chorálů ke strhnutí davu nepotřebuje.

Marc Almond dělá i po třiceti letech na moment homosexuála z každýho, kdo mu sežere jeho manýry. Oproti hordě indie gayů má tenhle veterán trans-žánrový charisma s jakym v uplakanější poloze boduje i Antony. Solitér.

Předělávat písně ruskýho tenora Vadima Kozima do electropopu přeci jen vyžaduje patřičný koule. Podobně jako u The Fall si ale raději počkám na intimnější koncert. Kapela starýho jezevce Marka E. Smithse potvrzuje, že hudební zakotvenost v sedmdesátkách nemusí znamenat stagnaci ani nutnost krkolomnýho roubování na současný trendy.

Sian Ahern ze Sian Alice Group je krásná.

Zjišťuju to, až když mě k pódiu přitáhne jejich rafinovaná rocková melancholie. Láska na první pohled a snad i na víc poslechů. Procházím kolem ohromnýho davu vilně civícího na Grizzly Bear, jejichž obětí mě nikdy dostatečně

nepocuchalo. Co na nich všichni maj? „Přijde mi, že dneska jsou muzikanti mnohem slušnější.“ Shoduju se starý vlkem Clintem Conleyem. Grizzly Bear jsou navíc i trochu bezzubí.

Indýčkovej patos, kterej je stejným klišé, jako když každá druhá kapela z pódia hlásá, že je Primavera naprosto Awesome! Klišé se ale stali klišé, protože je na nich něco pravdy.

Primavera Sound letos pozřela přes sto tisíc lidí, přesto potkávám čím dál míň hipsterů.

Publikum je obecně civilnější a víc než na promenádu jdou evidentně za hudbou. Z viděnejch triček Health by se sice oblíklo celý Burundi, Ray Ban ví taky moc dobře, proč se s Primaverou kámoší, ale všechno se podřizuje muzice. V nočním autobuse, přistaveným k areálu všichni poslušně seděj a o hudebním zážitku roku se bavěj, jako kdyby jeli ze Zahrady Čech. I po třetí odjíždim s pocitem, že bych i přes vypiplanou organizaci a vstřícnost Primavery přeci jen většinu kapel raději vstřebal v nějakým klubu.

Nemám rád festivaly.

085

Troufám si říct, že mám skvělou pamět. Vybavuju si všechny koncerty, na kterých jsem kdy byla, setlisty z nich a jména všech bubeníků, pamatuju si všechny písničky, úryvky z knížek a miliony básniček, pamatuju si okolnosti každého článku, který jsem napsala, pamatuju si všechny večírky a všechny svoje lásky. Takže mě dost překvapuje, jak je možné, že už měsíc marně vzpomínám, kde jsem přišla ke kapele Murder by Death. O to spíš, že se mi k nim váže dalších pár ne zcela nezásadních historek. Jen ta první je někde ztracená. Přála bych si, aby to bylo nějaké satori, přelomový životní okamžik nebo Mezinárodní den super muziky, ale patrně to byla jen jedna z milionu kapel, jejichž desku jsem tehdy stáhla z jednoho z milionu blogů.

MURDER BY DEATH, 30. 5. 2010, MATRIX, PRAHA, 8. 6. 2010 @ LUMINAIRE, LONDÝN, UK, TEXT APX FOTO ARCHIV

086

FULL MOON 02

Murder by Death jsou Amíci, fungujou nějak od konce 90. let a dají se charakterizovat výstižným vypůjčeným „americana noir and dramatic post-punk“. Jinak je to ale normální dřevní (námořnické) country, jejich zpěvák Adam Turla na posledních dvou deskách zpívá jako Johnny Cash a mohlo by to hrát úplně každé rádio mezi zprávami o počasí a dopravní situací. Achjo. Murder by Death u nás nikdy nehráli, v rádiu ani živě, jejich desky u nás nikdo moc nezná (byť jich mají pět a vůbec ne špatných); vůbec je v naFULL MOON 02

šich zaměpisných šířkách všechno, co zavání country, podezřele rychle smeteno ze stolu.

Proč takřka nikdo nezná Drive-by Truckers?

Ostuda. Kromě toho, že u nás Murder by Death neseženete, jsou ty jejich desky pekelně drahé. S Red of Tooth and Claw jsem se mazlila v krámě Sugar & Spice vloni v Amsterdamu a s těžkým srdcem a slzami v očích vinyl s cenovkou €35 po půlhodině definitivně odložila. Pak jsem si koupila Godflesh a dvě alba Hanka Williamse, všechny po patnácti eurech.

Murder by Death jeli na jaře evropské turné a mně se v rozmezí asi dvou dnů podařilo sehnat extrémně levnou letenku do Londýna na jejich show v Luminaire a ještě je zabookovat v Praze na konec května. Co budeme troškařit, žejo. Letos jsme dělali hodně koncertů svým „srdečním záležitostem“: New Model Army v únoru a Black Heart Procession a Sophia v květnu, laťka byla v téměř nenávratném nedohlednu a bláznivě naplánovaná akce bez šance na úspěch, ale to mě trápilo nejmíň. Vždyť to jsou Murder by Death! As087

poň nakoupím všechny ty vinyly, co mi chybí.

Mám jenom jeden. Red of Tooth and Claw, jejich předposlední a moje nejoblíbenější album, to, které jsem obrečela na cestě z Amsterdamu. Chcete vědět, kde jsem k němu přišla?

Po únorovém koncertě New Model Army jsem se, pozdě v noci, stavovala do redakce, abych si vyzvedla nějaký věci, a na klávesnici ležela ve vánočním papíře zabalená věc ve tvaru, ehm, dvanáctipalce. Věděla jsem, kdo to tam nechal (ostatně se pod ten průvodní dopis podepsal), ale těžko budu popisovat stav, kdy jsem to rozbalila. V tom dopise tvrdil, že netuší, jestli už „to“ náhodou nemám nebo jestli „to“ mám vůbec ráda, čímž tvrdil, že neví, jak tu desku miluju, a nezná ten příběh z Amstru. (Myslím, že lhal. Ale stejně to bylo krásný.)

Red of Tooth and Claw má, mimo asi tisíce jiných momentů, fantastický zavírák, temnou country baladu Spring Break 1899. V několika prvních vteřinách tracku je nasamplovaný zvuk jehly, plující po drážkách vinylu, a když se ozve hluboký Adamův hlas do zastřeného jakoby barového piána: „The sun is coming up, over the hill, or maybe it‘s not I can‘t even tell...“, okamžitě si vybavím atmosféru westernových komiksů se suprdrsnejma kovbojema na útěku, co přijedou do zapomenutého města na Divokým západě pomstít smrt svýho nejlepšího kámoše, polaškovat v salónu s nějakou štětkou, poprat se se zástupcem šerifa a v košili od krve pak zmizet někam do noci. Hell yes. Outlaw country ve své nejvíc sexy formě. „I went out all night drinking, so I took the bait and I jumped off the interstate to Highway 8. To the bars full of girls who all know me by name, they all drink the same drinks and they all fuck the same...!“ Murder

by Death do téhle fantastické atmosféry, podpořené výraznými smyčci, montujou tradiční elvisovský rokenrol a caveovské depresivní notičky. Na deskách se ještě piplají s produkcí, takže nepřehlédnete instrumentální zdatnost a spoustu orginálních nápadů, naživo (jak se ukázalo) mají nekonečný arzenál pulzující energie. Vzpomínám si, jak hráli titulní písničku z nové desky Good Morning, Magpie, která je ze studia dramatickým, ale poměrně vyklidněným kouskem. Když do rytmu, druhdy houpavého, řval Adam: „You carrrry me hoooooome, my looove! Still you carry me hooooome, little dove...,“ přišel za mnou Honza od nás tadyhle z inzerce, zeptal se, ze které desky je tahle písnička, a šel si ten vinyl koupit. To vystoupení bylo neuvěřitelné.

088

(...)

Tu neděli jsem byla docela v klidu, pokud tedy jde o mou obvyklou „promotérskou nervozitu“. V klubu jsem byla mnohem dřív než kapela a ta se pak trousila postupně pěšky, tramvají a až nakonec přijela sama Sarah, cellistka a pianistka a mimochodem taky Adamova holka (taky bych chtěla za muže někoho, kdo vypadá se svejma licousama jako Wolverine!), dodávkou. Seznámení s kapelou bývá klíčové, nikdy nevíte, jestli přijede parta autistů, spolek umělců, alkoholici nebo psychotici (obvykle od všeho trochu, jindy od všeho až moc). Ale Murder by Death byli jasní už od začátku: přátelská a milá a slušná a skromná parta kámošů na výletě v Evropě. „Slušná“ je uvedeno ve smyslu „nekonečným turné nezkažená“. Fakt radost. Vlastně dvojitá. A milujou irskou whisky. Čili trojitá.

Večer se událo pár věcí, které se mi na žádném koncertě nestaly. Zaprvé, před koncertem přišel Adam na vstup, kde jsme seděli a žvanili, a zeptal se, že co by prej mohli zahrát, že zrovna dává dohromady playlist.

Jestli chceme slyšet něco konkrétního, že to rádi zahrajou. Uh! Můžu vám namístě odpřísáhnout, že tohle kapely nedělají – nikdy!

Hrajou si, co samy chtěj nebo co hrály včera, protože mají jeden setlist. Jasně, můžete za nima přijít, říct, že byste chtěli, aby hráli tohle a tamto, a oni to většinou zahrajou. Nebo v průběhu koncertu vytrvale křičet, co chcete zahrát, a taky to někdy funguje. Ale NIKDY se mi nestalo, že by takhle frontman obcházel před koncertem lidi a ptal se jich, co mají rádi. Řekla jsem, že bych chtěla Spring Break 1899. Nejlepší! „The kindness of a stranger, or a trick of the trade?“ Druhá netradiční věc se mi přihodila po koncertě, když jsem si byla koupit desky. Měla jsem toho v plánu fakt hodně, protože měli kompletní diskografii na vinylu, spoustu hezkých triček, krásnej plakát (jako vystřiženej z tý McCarthyho novely Dítě boží) a nějaký limitovaný sedmipalce a veteš. Řekla jsem si o všechny alba, nemohla jsem se rozhodnout mezi dvěma tričkama, tak jsem si vzala obě, plakát za dvě stě pade i ty cetky. Věděla jsem, že to bude masakr a že mě za to někdo zabije, protože vinyly (úžasný nádherný custom made a ten sleeve radost radost radost pohledět) stály čtyři stovky kus.

Bylo mi to jedno. Přesto říkám Nicholasovi, jejich manažerovi, jestli mi nedá nejakou špešl prajz, abych na to vůbec měla, a on ta to říká, it‘s all yours. Nechápala jsem. Jasně, od

kapely dostanete (jako promotér) desku nebo triko nebo vás napíšou na guestlist v jiným městě, protože je to vůbec nebolí a většinou jsou vděčný, ale NIKDO vám nedá zadara šest vinylů, dvě trika a plakát. A dva guestlisty v Londýně. A já jsem fakt nevěděla, co říct. Řekla jsem, že děkuju.

Ten koncert samotnej byl... hah. Teď taky nevím, co říct. Nechci nikoho odradit nějakým nadsazeným, sotva uvěřitelným patetickým žvaněním. Tohle mi psal fotograf: „Ještě teď se z toho nemůžu vzpamatovat, hledám v paměti, kdy jsem měl z koncertu takovej zážitek, skvělejch jsem viděl spousty, ale tohle byla neočekávaná bouře.“ Všech těch pět a půl lidí, kteří na tom koncertě byli, říkalo zhruba to samý, jenom už si nepamatuju přesné slovosledy. A já? Koukala jsem na to, srdce jsem měla natlačené na hrudík, jak jsem zadržovala dech, a bolely mě koutky od úsměvu.

Chtěla jsem, aby to trvalo navždy. Něco jako herák. Byl to naprosto nepřenosnej pocit, vnitřní dušení pocitem štěstí a ještě vás dme pýcha, protože všichni kolem jsou u stejného vytržení. Zahráli toho plno a na první závěr i milovanou Spring Break 1899 a já byla zase překvapená (a vděčná), anžto jsem nevěřila, že to takhle opravdu funguje. Adamův vokál je naživo mnohem ostřejší a i nepatrně jinak frázuje, kytara je jednodušší a cello naopak tlačí na pilu, ale vydařený momenty mých oblíbených písniček mám v týhle úpravě nejradši (předtím to v tom setu byly ještě ‘52 Ford, Good Morning, Magpie, On the Dark Streets Below, Comin‘ Home a na zvukovce Ball & Chain). A to cello!!! „Is it yooooouuu? Could it beeeee yooooouuu? Don‘t want it tooooo...“ Řvu s Adamem, ale jsem úplně strašně mimo a falešně. Doufám, že jsem to nikomu nezkazila. Orgasmus. A pak, když už si myslíte, že to nejde dál, vrátí se v přídavku jen s kytarou a zahraje Bang Bang od Nancy Sinatra! Bez ohledu na to, co pro vás třeba ta píseň znamená nebo neznamená, její živá verze a speciálně v Adamově outlaw úpravě je jako z jiného světa. „Bang bang! She shot me down!

Bang bang! I hit the ground... Bang bang, that awful sound... Bang bang, my baby shot me down.“ Byla jsem si jistá, že tohle už se nikdy nezopakuje.

A pak jsem letěla do Londýna. Když pominu, že vzhledem k uzávěrkám tadyhle časáku a tomu, že jsem v posledních dvou měsících musela násilím roztáhnout den na šestatřicet hodin a naFULL MOON 02

učit se nespat, šlo o totální výsměch zdravému rozumu a pracovní morálce. „Byla jsem si jistá, že tohle už se nikdy nezopakuje...“ Asi jsem si potřebovala být jistější.

Klub Luminaire, kde v úterý Murder by Death hráli, jsme našli tak, že jsme sledovali kluka v tričku Pixies. Takhle se dá v Londýně (a asi i všude jinde) objevit spousta dobrejch koncertů, pakliže doma nemáte internet a není vám trapné stalkovat neznámé lidi na ulici a v metru. (Bylo by dobrý si to někdy zkusit jen tak na blind, schválně, kde byste se ocitli.)

Luminaire se pyšní titulem „best live music venue“ a určitě to není úplně zcesty; klub má svůj ksicht a názor – nápisy na zdi „Jste na koncertě, ne v hospodě. Pokud si chcete povídat, když hraje kapela, můžete rovnou vypadnout.“ vypadají a zní docela nekompromisně – a je vidět, s ohledem na prostory, atmosféru, zvuk a zejména program, že jej vedou lidi, kteří muziku milujou. Tak to má být a tak je titul ve správných rukách. A Murder by Death byli ten večer vděčnou kapelou.

Nejprve bylo třeba přežít dvě lokální předkapely, což bylo náročné především proto, že na FULL MOON 02

vás ze zdi koukala ta nešťastná upozornění – takže jste se neodvážili ani špitnout a celý ten cirkus (v případě prvních Fragments of Faith) a relativní nudu (Scoundrels) přetrpěli v nechtěném, leč úplném soustředění. Touha po hlavních hvězdách byla silnější, ale musím říct, že hranice někdejší slabosti pro typicku „britskou kytarovku“ jsem pokoušela nezdravě moc. Druhá věc byla, že vzhledem k obeznámenosti s místím publikem (fanoušci v Anglii jsou, zejména v menších prostorách, až podezřele statičtí, což se dá pochopit snad jen u první předkapely, Sigur Rós nebo filharmonie, jinak je to na škodu) a vzpomínkám na týden starý zážitek z Prahy, jsem stála nohama pevně na zemi a nečekala žádné zázraky.

Pár se jich ten večer přesto našlo.

Zahrát hned z úvodu dupák ’52 Ford je možná plýtvání ostrýma, ale jak se ukázalo, kapela jinýma ten večer nestřílela. Navíc písnička je to parádní – z nejlepších v celém jejich katalogu, i když je tak krátká, jednoduchá a jen sotva zcela původní. Adamovo frázování v refrénu „Hey now, what you’re gonna do?“ v živé verzi laškovně zdůrazňuje úvodní Hey! a zní to hrozně zábavně, námořnicky. Vůbec se člo-

věku pořád derou na mysl námořnické nebo pirátské konotace, i když jejich původ nejsem schopná ze svého podvědomí vypáčit. Setlist se od toho pražského měnil jen v detailech a žádný důležitý hit nebyl zapomenut, včetně sólo výpůjčky od Nancy a úchvatného konce Spring Break 1899. A přesto, že objektivně koncertu nelze vytknout ani popel (snad jen, že cello ani klávesy nebyly zpočátku téměř slyšet, pokud nehrály sólíčka), kapela se evidentně bavila a lidi byli, v rámci svého tradičního zaražení, docela komunikativní, něco tam strašně chybělo.

Cha, nebo snad přebývalo?

I tyhle slohy to cítí. Protože, jak se to říká?

Zmlsaná kočka je dobrý sluha, ale zlý pán.

089

THE TALLEST MAN ON EARTH, 9. 6. 2010, TABERNACLE, LONDÝN, UK. TEXT APX FOTO Chris La Putt

První věcí, které si všimnete, je, že je malilililinkatej. Měří tak metr padesát, váží odhadem čtyřicet kilo. Na sobě má uzoučké dívčí XS malilinkaté džíny, obepnuté kolem lýtek tak širokých, jako mají normální lidi zápěstí, malilinkaté světlé polobotky na malililinkaté tkaničky a tričičko jako na panenky. Knírek vypadá nalepený a akustická kytara v jeho rukách je ohromná, jako nějaký perlík v rukou válečníka. Malililinkatého válečníka, co shodou okolností vypadá spíš jako kompars do filmu, který se odehrává ve westernovém saloonu. Má rozcuchané, snaživě nahoru vyčesané vlasy a když stojí u mikrofonu, stoupá si na špičky. The Tallest Man on Earth.

Hned si všimnete i spousty dalších věcí. S kytarou to umí báječně, z jeho hry je cítit lehkost a hravost, baví ho improvizovat a dřevo používá jako perkuse. Má líbivý hlas, dar vytahovat výšky i padat do spodků; podle toho, jak se mu to zrovna hodí. Dlouho ladí a do toho povídá nebo poslouchá povídání ostatních. Má legrační přízvuk (je původem ze Švédska), ale jeho písničky tím netrpí, i když kolikrát nevíte, jestli zpívá „heart“ nebo „art“.

Je to rozený entertainer, ale nepřehání to, zná hranici a nenudí. V jednom kuse se směje.

Jeho písničky mají naživo jakýsi „dramatický oblouk“, jsou zábavné a zajímavé – studiové verze pak vedle nich působí až skoro chudě.

Fanoušky strhne okamžitě. Je to od pohledu sympaťák, pořád komunikuje s publikem.

Dobře ho vidí jen ti v prvních řadách: on je zktrátka tak strašně malinkatej.

Tallest Man on Earth je můj loňský největší objev. Kdybych bývala četla Pitchfork, asi bych se k němu nakonec přece jen dostala, ale zaujal mě kdysi plakát na zdech klubu Paradiso v Amsterdamu, propagující jeho vystoupení tamtéž, jen o pár nešťastných dní později. Vypadal tam jako dvojník Dana Sartaina, což je shodou okolností taky „kluk se španělkou“ (a knírkem), jenom na tom plakátě to nebyl Dan, ale Kristian Matsson.

090

A jeho muziku jsem si zamilovala po první vteřině. První, přísahám. Jeho debutová deska Shallow Grave totiž otvírá skladbou I Won‘t Be Found, chytlavou, svěží folkovou záležitostí s jednoduchou melodickou linkou a výrazným, malinko nakřáplým a malinko falzetovým vokálem. Nemá ani tři minuty a je hned celá tatam. Nenudí, i když staví na repetitivním motivu a tradiční sloka refrén sloka refrén struktuře. Ne zcela uchopitelné texty prolínají zdánlivý příběh a zběsilé lyrické postupy, rýmy jsou často práce zvukomalby a správného frázování a načasování, což není nic zvláštního, ale tady to funguje. Tolik síly v takové jednoduchosti? Jak to? Ta skladba je úplným, i když jen malililinkým, zázrakem.

A přesně tohle si řeknete o všech deseti, půlhodina alba uplyne za pět minut a nepřejte si dostat se pak do situace, kde musíte jednu z písniček vybrat coby reprezentativní kousek, když to potřebujete někomu vnutit a víte, že víc času než jednu skladbu nemáte. Tak kterou? The Gardner nebo The Sparrow and the Medicine nebo Pistol Dreams nebo jednu z těch zbylých sedmi...? Každý týden to může být jiná. Shallow Grave v žádném případě není žádným průlomovým dílem a tak, jak to dělá The Tallest Man on Earth, to dělalo už milion lidí před ním, včetně třeba Boba Dylana. Nevím, komu přesně poděkovat, že to byl zrovna ON, ten, kdo byl ve správný čas na správném místě, ale děkuju každopádně. (...)

Jasně že jsme stáli o to, aby na svém jarním a letním evropském turné hrál i v Praze, protože u nás ve skutečnosti může hrát kdokoliv, ale člověk míní a „ some solid offers from Germany“ pak mění... (Dodnes jsem to jeho managementu neodpustila. Měl tady hrát už na jaře, pak v srpnu a teď to zase zkusíme na listopad, ale bojím se, že není solid offer jako solid offer. Ale ne, nejsme tady od toho, abychom se vzdávali. A pokud to bude znamenat vyhlášení válku Německu, tak do toho taky jdu. Já, generalissimo Patton a kapitán Mor-

gan.) Totiž mezi okamžikem, když jsem toho chlapíka viděla na plakátu, a mezi možným termínem koncertu v Praze (a v Brně) se toho hodně stalo. A jedna z těch zásadnějších věcí bylo vydání druhé desky. A ta deska, The Wild Hunt se jmenuje, je skvělá. „Stejná jako ta první“, chtělo by se říct – The Tallest Man on Earth opravdu nemá příliš široké portfolio nápadů, ale dokud to funguje s takovým málem, ať to tak klidně zůstane. Ostatně úspěch druhé desky to jen potvrzuje. Možná si víc vyhrál s naaranžováním, pročež teď debut vyzní „syrověji“ a míň učesaně, přidal jednu písničku na piáno (závěrečná Kids on the Run) a dotáhl některé dvojsmysly v textech ad absurdum. V zásadě ale složil dalších deset malililinkatejch zázraků. Nevím, jestli mu to bude stačit na celou diskografii. A nevím, jestli za chvíli nezmizí, jako už desítky podobných „zázraků“, někam, kam se vám za ním nebude chtít. To naštěstí v roce 2010, kdy vyšla The Wild Hunt, není třeba řešit.

Na nové desce mě mnohem víc baví texty. Víc než na debutu a víc, než u jakéhokoliv jiného „kluka se španělkou“, včetně <rouhání> Dylana </rouhání>. „Oh hell I guess I know no while I will go under to/ But just for now I let the spring and storm return...“ (stejnojmenný otvírák) nebo „Why are you stabbing my illusion?/ Just cause I stole some eagle‘s wings...“ (singlová King of Spain) nebo „You said: Driver, please, don‘t go that fucking way/ You said: Just let it go away/ You said: Just let it go...!“ (You‘re Going Back) nebo „Oh but rumor has it that I wasn‘t born/ I just walked in one frosty morn/ Into the vision of some vacant mind...“ (Burden of Tomorrow).

Nevím, jak si ta poetika potyká s papírem, ale i jen vytrženo z (jen tušeného) kontextu ta slova fungují. Nojo, prostě se někdy zamilujete a nenaděláte nic! „I never knew I was a lover/ Just cause I steal the things you hide/ Just cause I focus while we‘re dancing and/ Just cause I offered you a ride...“

FULL MOON 02

Klub Tabernacle, kde Tallest Man on Earth hrál, je v severním Londýně, v Chelsea. Šílená snobárna a spíš divadelní než koncertní sál: vysoký strop, naaranžovaná těžká opona, lesklá podlaha, v ochozu místa k sezení, dvojka příšerného červeného vína za šest liber a vyhazovači v kravatách vám drží dveře.

Achjo. To všechno by se dalo překousnout, kdyby. Kdyby tam nebyl tak katastrofální zvuk! Reproduktory byly zavěšeny někde v půlce výšky místnosti a mířily... NIKAM. Takže zvuk, v případě Tallest Mana zvuk kytary a vokál, mířil NIKAM. Navíc ať jste stáli kdekoliv, slyšeli jste dobře pravý reprák.

Jako já se moc nevyznám v ozvučení sálů, mám měřítko „dobrej zvuk“ a „špatnej zvuk“ a tenhle byl teda špatnej až to bolelo. Plus to prostředí plus lidi, po kterých mi nic není, ale náladu mi zrovna nezvedali.

Kristian byl skvělej. Zahrál skoro všechno (ostatně stopáž obou desek je hodina a čtyři minuty a k tomu má jen jedno EP, v Tabernacle zvádl ještě jeden cover Paula Simona – který se mimochodem setkal s nečekaně silnou odezvou – a v přídavku duet s nějakou svojí hipízáckou kamarádkou), písničky nejen hrál, ale FULL MOON 02

hrál SI s nimi, dával k dobru historky a dokázal parádně vygradovat pasáže, ve kterých se to nabízelo. V Pistol Dreams třeba odezpíval poslední sloku téměř bez doprovodu kytary, věty natahoval, mezi jednotlivými slovy dělal nekonečné pauzy a poslední rým téměř šeptal. „‘Cause we will paint our house with water... to have an outlet for a sigh/ Oooh, and as I never – see – the changes... I will be useless as I try.../ As I said: Baby... don’t... cry.“ I Angličani, normálně v pohovu, z toho byli na větvi. Kromě zmíněného coveru Graceland u publika nejlíp dopadl The Gardner z debutu, ale hlavně singl z poslední desky, „tancovačková“ věcička King of Spain, která vyústila v překvapivej akustickej armageddon. Překvapivě nezahrál The Sparrow and the Medicine z první desky (opravdu překvapivě? možná jenom já si ve skutečnosti myslím, že je úplně boží), ale jinak se dostalo na všechno a na všechny. V živém provedení zářila taky Honey Won‘t You Let Me In, variace na dylanovské téma, a Troubles Will Be Gone, trylkování na kytaru spojené s vypjatou dikcí. Tak mě napadá, že „trylkování“ je vlastně dost přesná definice toho, co Tallest Man s kytarou dělá. Teď ještě koukám do vzkazů na jeho mySpace: „Your songwriting

and innovative guitar progressions are truly masterful.“ Tak to prrr, to je trochu přes. Kristian Matsson nepochybně je šikula a talent, ale nejsem si jistá, jestli je jeho písničková produkce něčím, co by mělo evokovat progres nebo inovaci. „Masterful“ nepochybně, ale pořád je to jenom kluk se španělkou! I když je nejvyšší na světě.

V Tabernacle tedy super koncert, kterej byl, ovšem evidentně jenom z mýho pohledu, anžto nikdo jiný si na nic nestěžoval (dokonce prej na OO se bavili dva kluci: „Man this is great show, great venue and great sound!“ – já nevím kucí, byli jsme na stejném koncertě, nebo jste se jen zastavili na hajzly cestou z Lady Gaga?), totálně zazděnej tím sterilně-snobským prostředím, které v průběhu koncertu nabízelo ve foyer salátový bar, a mizerným zvukem. O to víc mě pak mrzelo, že jsme ho nedokázali přilákat k nám, protože s takovýmy problémy se v Praze ani v Brně nikdo nepotýká. Nebo jsem si toho aspoň u koncertů tohoto typu nevšimla. Co s tím? Dáme si to na podzim u nás doma.

Znovu a líp.

091

092

FULL MOON 02

V každým z nás je kousek kovboje. Je jedno, jak dlouho člověk sám sebe přesvědčuje, že country je hudba pro vidláky a trampy – vůně kůže, tabáku a prach mezi zubama vás stejně nakonec dostane. Stejně tak každej věří v Boha. Je jedno, co lidi říkaj, lidi říkaj spoustu hloupostí. Čím dál se od toho člověk snaží utéct a přesvědčit sám sebe, že on ne, že on je ostrovem sám pro sebe, čím víc o tom přemejšlí, tím víc je mu jasný, že to je jako snažit se vyhrát v pokeru se dvěma dvojkama v ruce, někdy prostě vyhrát nemůžete a pokora je dar.

WOVENHAND, 1. 6. 2010, BUSH HALL, LONDÝN, UK. TEXT PAVEL VULTERÝN FOTO ARCHIV

Na průsečíku těchhle dvou myšlenek, o kterých nebudeme diskutovat (protože pokora je dar), je jedno jméno, pevnej bod, kterej mě vždycky vrátí na správnou cestu, i když už si myslím, že to nejde, protože sem zašel moc daleko. Položí mi ruku na rameno, podívá se mi zpříma do očí a řekne, že to bude v pořádku, protože ví, že upřímně lituju, že jsem za svý chyby zaplatil, a že můžem začít znovu a tentokrát to zvládnu. To jméno je David Eugene Edwards aka 16 Horsepower aka Woven Hand.

Seznámili jsme se nějakejch pár let zpátky, když Woven Hand hráli poprvé v Praze.

Bylo to zrovna v době, kdy jsem byl hrozně hladovej po jakýkoli muzice, a snažil se toho poslouchat co nejvíc, abych mohl svoje kamarády ponižovat svým hudebním rozhledem (protože pokora je dar). Jak říkám, šel jsem tenkrát po hudbě jako vlk po krvi a bylo jedno, co to bylo – jenže je kořist a jsou oběti. Je totiž spousta způsobů, jak se zamilovat.

Může to bejt postupnej proces, kdy se s tím člověkem sbližujete, pomalu ho poznáváte, FULL MOON 02

až jednoho dne zjistíte, že má v sobě dostatek dobra na to, aby stálo za to strávit s ním část času, co jste dostali. Je to bezpečná cesta, stezka světla. Jenže pak jsou i jiný stezky. Někoho poznáte a něco na něm vás přitahuje tak mocně, neodolatelně a neovladatelně, že jste schopný zahodit úplně všechno. Tuhle cestu bych nenazval úplně bezpečnou, srdce temnoty. Je jasný, že vztahy jako tyhle nemají vůbec žádnou budoucnost, ale co si budem povídat... budoucnost se přeceňuje. Takže když jsem uslyšel debut Woven Hand, raději jsem si sedl.

Netvrdím, že by to mělo stejnej efekt na kohokoli, a nejsem si jistej, že v jiných okamžicích mýho života by byl ten impakt tak drtivej, ale pravda je, že jsem se tenkrát cejtil, jako kdyby mi někdo vrazil nůž pod žebra a s každým pokusem uniknout, si mě přitáhl ještě o trochu blíž. Ale byl v tom drobnej rozdíl, místo bolesti jsem cejtil úlevu. Já toho mám rád hrozně moc, ale nemyslím, že by na mě někdy něčí muzika měla tak devastující efekt. Víc než hudba to pro mě byla a pořád ještě je spirituální cesta, o který nemám ponětí kam vede, ale vím, že na konci na mě čeká něco, co mě udělá lepším člo-

věkem, a když jste něco takovýdleho schopni cítit u kapely, jejíž frontman vystupuje naživo zásadně vsedě, víte, že i když to zní legračně, nikdo se nesměje.

Hudba, kterou Otec Edwards produkuje, není pro každýho, její kouzlo a zároveň prokletí spočívá v tom, že si ji člověk musí zasloužit.

Každej má rád Eleanor Rigby a je to tak úplně v pořádku, písnička je to hezká, smyčce tam hezky fidlají, McCartney mekotá něco o osamělosti, všecko, jak má bejt (teda nic proti Beatles, Beatles jsou supr, i když McCartney je tak trochu trumpeta, ale talentovaná). Když napíše písničku o osamělosti Edwards, je to trochu jiný kafe. Nechme stranou drobnou odlišnost hudebních stylů, řešíme (protože) teď (pokora) podstatu (je) věci (dar). Eleanor Rigby prožila prázdnej život a umřela. Smutnej příběh. Hrdinové Edwardsovejch písní prožívaj život(y) plný utrpení, beznaděje a odcizení a nakonec, je jedno, jestli s hlavou nahoře nebo dole, není žádné vykoupení. Po smrti dostaneme jen to, co si zasloužíme, a každej, kdo má všech pět pohromadě, si dokáže spočítat, 093

že to, co si zaslouží, rozhodně nechce. Naděje není moc a za tu, co je, se musí platit duší. Jejich Bůh není ten hodnej strejda nad oblaky. Je to Soudce Vykonavatel. Ten poslední, co zbyl z dob, kdy slova jako pomsta a spravedlnost ještě dávaly smysl. Kdyby tohle veděla Eleanor Rigby, asi by Otci McKenziemu přispěla na kurzy první pomoci, protože by se jí TAM prostě nechtělo. Když odcházíte do náruče odpuštění, jde to snadno, ale do náruče Soudce Vykonavatele? No... asi by se písnička o nehtech, zarývajících se do asfaltovýho chodníku, neprodávala tak dobře.

Z nějakýho zvláštního důvodu mám tvorbu Woven Hand propletenou s filmem The Proposition, jehož scénář napsal Nick Cave (on ten důvod není zas tak zvláštní, jelikož ještě za dob 16 Horsepower poměrně hojně hrávali s Cavem, snad proto jsem si ještě minulej tejden myslel, že jsou z Austrálie, a dokonce jsem se na ně vyptával australskýho kolegy, naštěstí jsem nerozuměl, co mi říkal, páč Australani maj příšernej akcent, ale myslím, že je neznal – když jsou z Colorada?). Stejně jako v tom filmu víte, že všechno dopadne špatně, a že nejsou žádný hrdinové, že lidi, co by měli bejt zárukou dobra, jsou úplně stejný jako lidi, co jsou tady za zlo, a jedinej rozdíl mezi nima je ten, že čemu jeden říká zločin, tomu druhej zase spravedlnost. TO je pro mě svět podle Edwardse.

Samuel Stote: What‘s a misanthrope, Arthur?

Two Bob: Some bugger who fuckin‘ hates every other bugger.

Samuel Stote: Hey, I didn‘t ask you, you black bastard.

Arthur Burns: He‘s right Samuel. A misanthrope is one who hates humanity.

Samuel Stote: Is that what we are, misanthropes?

Arthur Burns: Good lord no. We‘re a family.

Obrázek Woven Hand by nebyl úplnej bez zmínky o 16 Horsepower, protože každej máme svoje kořeny a je jedno, co budete dělat, vždycky ve svý tváři uvidíte oči svýho otce. Už při zběžným poslechu těchhle dvou kapel je celkem jasný, že 16 Horsepower museli skončit, protože cesta, kterou jdou Woven Hand, vede jinudy. Tam, kde 16 Horsepower evokují regulérní R‘n‘R převlečenej za country (třeba Clogger je podle mě jedna z nejlepších rockovejch písniček na světě... až na to, že to je country), tam se Woven Hand 094

dostávají z temnýho folku až do sféry world music (zvláště na posledních deskách je to cejtit hodně a nemůžu říct, že bych to úplně schvaloval). Taky si umím představit, jak mocně muselo Edwardse vytáčet, že jméno kapely, která si tak zakládá na křesťanský víře, evokuje tak trochu to... heroin. Asi právě proto mám z celý jeho tvorby nejraději debut Woven Hand. Desek, co na nich není špatná písnička, neznám zas tak moc, a ukažte mi jedinou takovou, kde byl někdo schopen zkomponovat dohromady banjo a klávesy a neznělo to, jako kdyby pejsek s kočičkou místo vaření založili kapelu...ne moment, tak zní Mars Volta.

Jezdili jste jako děti na tábor? Probudili jste se někdy za rozbřesku, vylezli ze stanu a bosky se brouzdali skrze trávu ještě pokrytou jinovatkou přes louku směrem k vycházejícímu slunci? V takovejch okamžicích necítíte, že existuje něco vyššího, co všechno přesahuje.

V takovejch chvílích to prostě víte. A když poslouchám tohle album, je mi jako bych z tý louky nikdy neodešel. Jediný bezpečný a pevný chvíle v mým životě můžou bejt už napořád se mnou a za to nepřestanu bejt týhle kapele už napořád vděčnej, i když vím, že je to jen iluze, kterou nemůžu natahovat dlouho, žádný bezpečí v tomhle světě není a pevnej je v něm jenom beton všech těch škaredejch měst, co v nich nakonec skončíme. Kdyby už nikdy neudělali dobrý album, měli by u mě tihle hrdinové nevšedních dní vystaráno. Sice už nikdy nepřekonali svůj debut, ale to neznamená, že jejich ostatní desky nejsou dobrý, i když poslední dva pokusy mám pocit, že se David tak trochu topí sám v sobě. Myslím, že v momentě, kdy člověk přestane zpívat anglicky a začne používat něco mezi hebrejštinou a něčím, co vymyslel Tolkien, měl by si dát pauzu a přemejšlet, jestli by nebylo lepší chvilku číst něco jinýho než Bibli. Jenom chvilku, ale přece. Zlom nastal po Mosaic, protože tohle album je v tvorbě Woven Hand mezníkem. Deska je zajímavá tím, že co se ubralo na kytarách, to se přidalo na klávesách a banja už je jen tak poskrovnu, že je z toho člověku úplně smutno. Nicméně i přes všechny tyhle komplikace bych se nebál nazvat ho druhým vrcholem. Jako by se to pak snažili zachránit, vyhodili na posledních dvou deskách i ty klávesy, ale jak obvykle nemám nic proti osekávání věcí na dřeň, nemyslím, že v tomhle konkrétním případě je to dobrej nápad.

Poslední deska. Je to pro mě hrozně neuchopitelný. Už to jméno, The Threshingfloor.

Mnohoznačnost z toho úplně cáká, a s prostým překladem rozhodně nevystačíte. Mlat.

Humno. Místo oddělení zrna od plev. Jenže.

Bible tohle místo ze zřejmých důvodů chápe jako požehnaný, ale zároveň je to místo soudu a obětí. Král David by o tom mohl vyprávět. Takže není divu, že jsem z týhle desky maličko zmatenej, já jsem jednoduchej kluk, co má rád jednoduchý věci. Přiznám se, že jsem byl už už rozhodnutej The Threshingfloor sestřelit, ale já to prostě nemůžu udělat, nejde mi to přes prsty. Tak předně, ta deska je hrozně smutná, neříkám, že je první od Edwardse, kdy mám tenhle pocit, ale dřív to bylo aspoň zabalený do produkce, kdy měl člověk pocit „ale tak písnička je to pěkná“, a až pak, když se nad tím zamyslel, zjistil, že hezkýho na ní není vůbec nic, protože svojí náladou zraňuje na místech, který se dobře nehojí. Na tomhle albu je to především o zpěvu, zní to jako snímaný v malý místnosti, vlhký, bez oken. Ano, mám na mysli celu smrti a já nevím, i přesto, že ho mám hrozně rád, jestli jsem připravenej se s ním vydat až TAM. Některý cesty totiž vedou jenom jedním směrem. Snad jsem jenom zrádce. Snad jsem si jí ještě nezasloužil.

Po tom všem patosu je asi docela zřejmý, že koncert Woven Hand pro mě není jako koncert jinejch kapel, protože tahle holka nemluví jako ostatní, s ní život proletí, je slyšet vrzání kobylek vepředu i vzadu a skrze myšlenky tančí minulost. Je to něco výsostně osobního.

Když mi tahle kapela párkrát utekla, akceptoval jsem to jako fakt, protože vím, že na dobrý věci si člověk musí počkat a pokora je dar.

Vzal jsem si den volna (do kostela taky nepůjdete z pole), což by nebylo tak divný. Co mi přišlo trochu divný, bylo, že jsem se před tím dal fakt jako do pucu. Ostříhal jsem si nehty, oholil se... nevím, jestli to sem mám vůbec psát, ale já si zašel i k holiči. Očekávaný počasí mělo bejt v rytmu The Proposition, slunce tak jasný, že žlutá je vlastně bílá, ale úplně jistý si nejste, protože víte, že přímej pohled by vám okamžitě zajistil zánět spojivek. Jistěže si uvědomuju, že žiju v Londýně, kde je tohle počasí trochu výjimečnější, ale věřte mi, že jsem tu takový dny už zažil. Skutečnost se s očekáváním nepotkala a ten den celej propršel. Pršelo, hrozně pršelo, jako z Bible to bylo.

FULL MOON 02

FULL MOON 02

095

Bush Hall. Když jsem na internetu hledal, kde to vlastně je a něco si o tom místě přečetl, zjistil jsem, že to je „a highly acclaimed live music a entertainment venue“ – tady se lidi nepřechválí. Je důležitý zmínit jednu věc.

Jakkoli to nevypadá, já jsem velice plachá povaha, takovej ten týpek, co na koncertech stojí sám v rohu a divně se kejvá, hrozně potřebuju jít ještě s někým, abych za svoje rozmáchlý gesta a hlasitý vyprávění schoval, jak strašně jsem z lidí vyděšenej. Snažím se dorážet cca 30 minut po oficiálním začátku, aby už hrála předkapela, přestože ten institut existuje jenom proto, aby i míň zajímavý muzikanti získali nějakou tu pozornost u holek a panáky na baru zadarmo, vlastně je to charita. Jenže tentokrát to bylo jinak a já jsem Crippled Black Phoenix chtěl moc vidět, jelikož jsem o nich slyšel samý hezký věci. A samý hezký věci jsem slyšel i od nich, mám teda jenom jednu desku, a to A Love of Shared Disasters. Zvláště písnička Long Cold Summer se mi hrozně líbí. Je to ten druh songu, co si nechám zahrát na pohřbu, jelikož budu doufat, že někoho stáhnu s sebou.

Klub? Hrála někdy vaše nejoblíbenější kapela v obýváku? Moje jo. Sál Bush Hall má 10x20 metrů, na konci malinký pódiíčko, každý tři metry jsou po stranách zrcadla, který už maj něco za sebou, takže házej takový ty pokroucený odrazy (teda aspoň doufám, že takhle nevypadám), na stropě každý čtyři metry křišťálovej lustr (a jeden stroboskop), máte to? Tak si ještě přihoďte na zem koberec a jste v nejkrásnějším sále v Londýně. Byl jsem z toho tak vyplašenej, že jsem to šel vyřešit jediným způsobem, o kterým vím, že zabírá na 100%. Alkohol, příčina a zároveň řešení všech problémů. Věkovej průměr 40+ mě činil mladíkem, což už se mi na koncertě dlouho nestalo, nebyl to úplně blbej pocit. Zarážející byl poměrně velkej počet osaměle sedících týpků v rohu. Když si vezmete, že standardně projektovaný místnosti maj čtyři rohy, brzo nám začala vznikat nepřijemná kumulace osamělejch lidí v rozích.

Na pódium nastoupilo osm lidí. Na kytaru hrál Josef Křepelka, basu si vzal na starost MacGyver, sólová kytara Bill Bailey, odzpíval to David Černý, co u toho zvládnul hrát i na kytaru, a pak tam byli ještě další čtyři lidi, u kterejch jsem si nebyl jistej, jakou pozici v kapele plněj. Měl jsem nepříjemnej pocit deja vu. Vodkud já je znám?! A pak mě 096

to koplo! To jsou ty šašci, co hráli v prosinci před New Model Army! A hrozně mě tenkrát nebavili! Dneska jsou dvě předkapely? Tolik holek tu snad ani není, ne? To je hrozný, kam všude se některý kapely vecpou! No nic, nějak to přežiju, aspoň si CBP zasloužím. Jenže pak David Černý promluvil a bylo to něco ve smyslu „Hi, we‘re Crippled Black Phoenix and we‘re supporting Woven Hand tonight“.

Jediný, co mi přišlo na mysl, bylo „a sakra“.

S jedním kamarádem jsem kdysi vedl polemiku o třech kytarách v kapele. On tvrdil, že jen velice málo kapel má tak zajímavej zvuk, aby si mohly dovolit tři kytaristy, a že co se dá jakž takž rozdejchat třeba u Radiohead, se v žádným případě nedá odpustit Pearl Jam; já jsem tvrdil, že je idiot, protože obě tyhle kapely miluju. Nicméně teda nevím, co by nadnesl o CBP. Já musím říct, že i když je mám z desky rád, tak naživo už je doufám neuvidím.

Ale jedna dobrá věc se během setu CBP stala, stál jsem kousíček od vstupu do backstage a v určitej moment se kolem mě prosmýkl nějakej pošuk celej v černým a poctivým mormonským klobouku, přesně tak, byl to Otec Edwards a strašně mě mrzí, že moje oči komunikujou s mým mozkem na živnostenskej list, takže mu daly vědět o půl sekundy později, než bylo potřeba, protože bych mu potřásl rukou.

Přestavba pódia proběhla rychle. Woven Hand jsou rozumná kapela, čtyři lidi jsou tak akorát, ani málo, ani moc, jako rodina. Bicí, basa, klávesy plus kouzelná krabička, tři stojany a židle pro Edwardse. Edwards má nádhernou kytaru (je to Gretsch Tennessee Rose) a ještě navíc nástroj, co vypadá jako mandolína, zní jako banjo a já ji chci taky. Taky měl připravený dva mikrofony, jeden na normální zpívání a druhej na poslední slova z cely smrti (to když potřebujete zpívat pod vodou).

Zvuk byl parádní od první noty, toho jsem si byl ostatně vědom už u CBP. Začali první písničkou z poslední desky, Sinking Hands, a i nadále se jí drželi, což nevadilo, páč The Threshing Floor je nejlepší věc z alba. Edwards je Bůh, aby bylo jasno. On ty svoje skladby nehraje, on je žije, jeho zápal a přednes posouvá živou prezentaci na úroveň divadelního představení. Konečně mi na plnej mozek došlo, proč mi tahle kapela vždycky evokovala Austrálii. Klávesák měl u sebe takovej magic box, z něhož pouštěl samply a oni maj snad v každý písničce, kromě nějakýho

nábožnýho huhlání, nasamplovaný didgeridoo nebo něco, co zní velice podobně. Někdy jsou věci tak hrozně na ráně, že nemáte šanci se do nich trefit. Ale tohle zjištění mi udělalo dobře, mám rád, když do sebe věci zapadnou.

No a u třetí písničky jsem se začal ztrácet, jako by si na mě Edwards políčil. Věda, že mi ta poslední deska přijde smutná, sestavil setlist tak, aby mě potrestal. A trestat to von umí, má o tom načteno. Začal hrát věci jako His Rest nebo Orchard Gate a pak taky spoustu věcí, o kterejch jsem vůbec neměl ponětí, co jsou zač, a to mě hrozně iritovalo. Občas se to snažil zachránit tím, že zahrál třeba Dirty Blue z Mosaic, ale marná sláva, už to měl u mě rozlitý. Jen jsem tam tak stál, koukal do země a cejtil, že některý viny nezmizí, ani když je vodpustíte sami sobě, protože takhle to prostě nefunguje. Jediná písnička, co zahrál od 16 Horsepower, byla Horse Head Fiddle z Folklore, ale to se technicky vzato ani nedalo považovat za písničku, páč to je jen takový huhlání a zahráli jen asi minutu.

Skoro na konci pak dali Winter Shaker z Mosaic, což byla nejlepší skladba večera. Nicméně na nějaký nadšení už bylo pozdě, já už to chtěl jen přežít a poprosit, jestli už můžu jít.

Pak ještě něco a pak už nic. Poděkovali, zvedli se a odešli. A já byl rád. Lidi se snažili vydupat si něco víc, ale z backstage vylezl někdo jako Gándhí, zřejmě tour manager, a jasným gestem dal zvukařovi na srozuměnou, že má pustit muziku a rozsvítit světla. Vymotal jsem se ven, už nepršelo a já se cejtil hrozně zmatenej. Místo mystickýho zážitku a cesty ke světlu jsem dostal pekelně po držce a vůbec jsem nevěděl, co mám dělat. Byl jsem z toho tak špatnej, že jsem napsal svýmu psychologovi, že vůbec nevím kudy kam, odepsala mi, že nemám bejt zlej, ale milosrdnej. Ta věta, jakkoli banální, mi udělala hrozně dobře.

Ještě tu noc jsem si slíbil, že si teď dám s Edwardsem chvilku pauzu, protože stačilo.

Ráno jsem se probudil do krásnýho dne, slunce svítilo sice ne jak v The Proposition, ale jako když jste zase na začátku, novej den. Otevřel jsem adresář s muzikou a uvědomil si, že první kapela v listu jsou 16 Horsepower a poslední Woven Hand. Moje alfa a omega. Dal jsem si cigáro a pustil Mosaic, protože plnit se maj jen sliby, co maj smysl, a ne každá blbost, co vás napadne ve dvě ráno.

A pokora je dar.

FULL MOON 02

TRIBO TATTOO & PIERCING

LIDICKÁ 8, PRAHA 5 FULL MOON 02

TRIBO.CZ 097

TEXT APX FOTO LENKA ŠPRYSLOVÁ

098

FULL MOON 02

Psaní deníku existovalo dávno před invazí internetových blogů a byla to tehdy vysoce osobní, soukromá a intimní věc. Své zážitky a pocity jste jen tak nenahrabali na zadní stranu použitého papíru z kopírky a jejich obsah nenutili lidem na potkání. DEAF MESSANGER si tuhle dobu pamatuje a ve své dílně vyrábí diáře. Stejně osobní jako poznámky, které do nich vepisují lidi z celého světa.

Většinu procesů tohoto světa chápu hned, ale tohle teda ne. Jak člověk dospěje k tomu, že se chce živit výrobou diářů?

Byla to souhra náhod, jako spousta věcí v životě. Věděl jsem, že se chci v budoucnosti věnovat něčemu „jinému“, něčemu, co vybočuje z pracovního stereotypu většiny lidí, a lákala mě představa, že si na sebe vydělám sám a něčím, co umím nebo se naučím: řemeslem. Zájem o tenhle druh práce ve mně byl vždycky. Vystudoval jsem sociální pedagogiku a nějaký čas jsem pracoval s lidmi, trpícími maniodepresivní psychózou nebo schizofrenií. Přesněji, pracoval jsem s nimi ve výtvarné dílně. Kolem se vždycky válela spousta zbytkového papíru, zajímavé kartonáže, netradiční materiály, k dispozici tam byl stroj na vázání – tak jsem si to jednou zkusil. Výsledek nebyl úplnou katastrofou a takhle vzniklo prvních pár diářů. Něco jsem si nechal a to, co zbylo, odnesl kamarádovi do krámu, který tohle zboží mohl prodat. A kupodivu to zafungovalo a kamarád se brzy ptal po dalších kusech. To mě tehdy docela motivovalo.

Takže hobby při práci?

Vlastně ani ne. Ta energie v začátcích mě nakopávala a naplňovala, mnohem víc, než moje původní práce. Takže jsem stál před rozhodnutím: odejít a začít se věnovat výrobě diářů? Věděl jsem, že chuť a drive můžu snadno ztratit, že nesmím váhat a je třeba se rozhodnout hned teď. Kdybych tehdy zůstal na místě, bylo by tohle jen „další nesplněný sen“ nebo „nevyužitá šance“. A to jsem nechtěl. Začátky byly náročné. Nešlo ani tak o finance – v tomhle směru jsem neměl moc co ztratit, ale spíš jsem narážel na nepochopení v mé technice. Nesplňoval jsem „standardy“, byl jsem amatérem, musel jsem se FULL MOON 02

099

hodně naučit... Ale zvládl jsem to. Ty dnešní diáře se od těch prvních pochopitelně ohromně liší. Ten vývoj byl ovšem přirozený.

Na svých stránkách deafmessanger.com máš galerku lidí z celého světa s tvým deníkem. Jak jsi na ten nápad, propojit „svět zákazníka“ s tím svým, přišel?

Líbí se mi, že od chvíle, kdy diář vyrobím, začne žít vlastním životem. A je hezký sledovat, kudy na světě putuje. I když jich třeba vyrobím hodně, každý je originál a pořád je to něco, k čemu mám osobní vztah. Baví mě poslouchat příběhy lidí a měst a myslím, že i ti, co si diář koupí a není to pro ně jenom obyčejný zápisník, rádi poznají člověka, který za tím stojí. Díky tomu, že jsem vždycky hodně cestoval, jsem si vytvořil kontakty, kde teď můžu diáře prodávat: v Lodnýně, Berlíně, Amsterdamu, New Yorku, Barceloně, Helsinkách... těch míst jsou desítky a příběhů nekonečno. Šablony, které používáš, jsou spojovány spíš se street artem a ten zase s poselstvím, většinou politického charakteru. Něměl jsi někdy chuť poslat skrze své deníky zprávu?

V každém vyrobeném kusu si neodpustím jeden vzkaz: GO VEGAN. Je to takový můj podpis, něco velmi osobního. U politicky laděných sloganů si nejsem jistý, jestli znám způsob, jak je tam dostat. Dřív jsem dost pracoval se šablonou na ulici a tam ta „message“ byla mnohem výraznější; v tomhle směru se ale cítím „vybitý“. Je to zřejmě normální, i v současnosti přemýšlím, kam se posunout dál.

Pracuješ stejnou technikou jako Banksy.

Líbí se ti, co dělá?

Je úžasné, kam Banksy posunul street art a jakým způsobem pracuje se sdělením. Obdivuju jeho důvtip a smysl pro provokaci.

Kdykoliv si vzpomenu na tu historku, jak si v nějakým slavným muzeu věší svoje obrazy, nebo když vidím nějaké jeho monstrdílo napříč celou ulicí, říkám si:

Kristepane, jak to udělal? Je snad neviditelný? Banksy je génius!

100

FULL MOON 02

TEXT ALEŠ KOT FOTO/REPRO MARVEL

FULL MOON 02

101

DARK REIGN: THE UNDERSIDE Norman Osborn je magor.

Magor s rozdvojenou osobností a sociopatickými sklony, který se díky administrativním chybám dostal až do vedení Státní bezpečnosti USA. Mediální mašinérie a přesně zacílená propaganda dokáží udělat z Marka Zuckerberga milovníka soukromí a z Idi Amina lidumila – chcete změnit šílence, který se převlékal za zelenou obludu a shazoval blondýnky z mostu, na ideálního ochránce Ameriky a všeho, co je jí svaté? Dejte jim dva dny.

hyperrealisticky. Zásluhu na tom, jak skvěle Zodiac působí, má taky scénárista Joe Casey, který se v poslední době s velkými vydavatelstvími nemazlí a dělá si, co se mu zachce. Zodiac je brilantní antihrdina – agent chaosu, tarotový blázen, který na pomyslnou propast vyplazuje jazyk s touhou dát jí francouzák.

Slunce. Měsíc. Slunce. Prší. Měsíc. Dva dny uplynuly. Administrativa chrlí propagandistický škvár a loví superhrdiny, Norman pilně polyká pilulku za pilulkou a občas si povídá se zrcadlem. Svět se v prdel obrací. Enter Zodiac.

Nasrat na korporace.

Vizuál: Dobře padnoucí oblek a pytel přes hlavu.

Duše: Psychotik první třídy.

Umučit stovku Osbornových vojáků k smrti je solidní způsob, jak na sebe upoutat pozornost – zvlášť když mu chcete nakopat prdel za to, jak se pokrytecky schovává za masku vyrovnaného, dobromyslného patriota. Zodiac má rád fér jednání a přetvařující se Osborn ve večerních zprávách mu způsobí žaludeční vředy. Game on.

Pamatujete si na Enemy of the State? Špionážní akční thriller s (kdysi) frenetickým střihem? Will Smith a Gene Hackman hrají, Tony Scott režíruje? Přeneste do vesmíru Marvel. Dosaďte si za Willa Smithe Heatha Ledgera hrajícího Jokera a za Gene Hackmana Tommyho Lee Jonese jako psychopatického control freaka. Dupněte na pedál a přidejte na chaosu.

I Marvel Comics mají občas koule. Zvlášť, když se jejich editoři rozhodnou zaměstnat Nathana Foxe – jednoho z nejtalentovanějších a nejosobitějších kreslířů poslední dekády. Fox kombinuje hyperkinetickou energii ranného Paula Popea se smyslem pro detail ne nepodobný Geoffu Darrowovi a vzniklé strany obvykle stojí za zvětšení na celou stěnu pokoje. Jeho hravá linka má agresivní náboj a tvůrci velké části mainstreamových komiksů jsou z ní vyděšení – všechno vypadá JINAK, než je obvyklé, víc zdeformovaně, víc 102

Dark Reign: Zodiac je součástí trade paperbacku Dark Reign: Underside. Můžete si ho objednat na Amazonu, ale doporučuju raději použít menší e-shop.

SWEET TOOTH: OUT OF THE WOODS Jeff Lemire si zvolna vyšlapává cestu mezi komiksovou špičku. Když před pěti lety získal cenu Xeric Award, pomohlo mu to ke grantu na vydaní své prvotiny (blátivého, sociálně kritického dramatu Lost Dogs) a k získání kontraktu s Top Shelf Comics (jedno z nejvýraznějších alternativních komiksových vydavatelství ve Státech). Essex County, Lemireova prvotina vydaná Top Shelf, strhla lavinu chvály ze strany kritiků i nečekaný zájem čtenářů.

Příběhy několika obyvatel malého kanadského městečka, jejichž cesty se dříve nebo později musí protnout, by byly výborné i jako samostatné scénáře, ale v kombinaci s Lemirovou pedantsky rozmáchlou, vypilovanou černobílou perokresbou ční nad valnou většinou alternativní produkce posledních let.

Toho si byli dobře vědomi lidé ve vedení Vertigo Comics, odnože DC Comics specializující se na skloubení alternativy a mainstreamu, kteří nabídli Lemireovi práci na několika projektech. První z nich, The Nobody, přenášející H. G. Wellsovu novelu The Invisible Man do zapadlého amerického města, zapůsobil jen lehce nadprůměrně – tradičně skvělá kresba tentokrát zastínila procítěný, avšak trochu těžkopádný příběh. Vertigo se ale nevyděsilo a oznámilo, že Jeff Lemire pracuje na sérii nazvané Sweet Tooth, a takřka souběžně s tím se Jeffu Lemireovi narodil syn jménem Gus. Hlavním protagonistou komiksu Sweet Tooth je prepubertální chlapec Gus. Věří v Boha a žije v lese se svým pološíleným otcem. Gus má parohy a o světě mimo les toho moc neví.

Otec mu tvrdí, že nesmí ven, protože tam žijí démoni a hříšníci, a Gus nemá důvod mu nevěřit. Tragická událost ale otevře cestu pozná-

ní a pokud chce Gus přežít, musí za hranice, které jeho otec vytyčil. Ven z lesů. Bláto, vítr a pusté pláně lemující cestu mladého chlapce a jeho tajemného společníka Jepperda (kterého by ve filmové verzi velmi pravděpodobně hrál Clint Eastwood) jsou zřetelně ovlivněny brilantní poetikou Cormacka McCarthyho, specificky pak Pulitzerovou cenou ověnčenou The Road. Svět „venku“ je jako nepovedená plastická operace opilého chirurga – vše je na svém místě, jen nepřirozeně prázdné, zkreslené a promáčknuté. Nákaza vyhubila velkou část populace a je na Jepperdovi, aby Guse zavedl do bezpečí.

Sweet Tooth je atmosférický komiks. Lemire se panel po panelu stává mistrem svého řemesla a nebojí se jít naproti tomu, co mu očividně svědčí. Minimalistické dialogy odhalují charaktery v lehce meditativním tempu, které zrychlí do majestátního cvalu jen tehdy, dojde-li na výrazně dramatické scény: nervy drásající moment s prostitutkami a jejich pasáky ve vyrabovaném motelu nebo setkání s neznámými fanatiky. Delikátně hrubá kresba zrychluje Jepperdův souboj s členy podivného kultu do krutého, trhavého tance, ale nebojí se několik stran poté pohladit duši poetickou scénou zvolna začínající bouře.

Téma otec/syn, kterého se Lemire pevně drží, svádí ke kopírování slavných postapokalyptických opusů nebo zabřednutí do klišovité kaše. Místo toho přináší poeticky brutální příběh o zachování nevinnosti v rozbořeném světě, který má potenciál rozvinout se do unikátní futuristické vize o rodině, přátelství a odpuštění.

Vertigo Comics tradičně prodává první paperback za velmi přístupných $9,99.

ASTERIOS POLYP Asterios Polyp je modernistická grafická novela, oscilující mezi satirickou komedií a pojednáním o estetice. Její autor David Mazzucchelli se zřetelně zhlédnul ve struktuře Homérovy Odyssey a vytvořil bravurní umělecké dílo, jenž využívá styl jako obsah a obsah jako styl. Asterios Polyp, architekt, který nikdy nic nepostavil, trpí porozvodovou depresí. Po něčekaném zpopelnění svého bytu se vydává na cestu, která mu dá šanci proměnit svůj život. Cestu, díky které možná neskončí naložený v laciném chlastu a špinavých hadrech.

FULL MOON 02

Asterios Polyp je cestovním deníkem z bahna každodenní úzkosti. Nebojí se ukázat hlavní postavu jako člověka, který místo lásky a empatie rozdává jen chlad a sebestřednost, ale zároveň ho neshazuje na úroveň kýčovitého antihrdiny. Asteriův egocentrismus je místy úsměvný a jindy hrubý – připomíná hluboko zasuté dualistické myšlení, které se odráží i ve formě, v jaké je zpodobněna Asteriova hlava: dvě totožné, uprostřed oddělené části jako by urputně chtěly, ale nemohly srůst (metafora pokusu o holistické přiblížení?).

Využití tvarů a tří primárních barev – purpurové, azurové a žluté – je pečlivě promyšleným tahem a přidávají knize na vyzrálosti.

Barva jako symbol doby nebo stavu vědomí se mísí s pečlivě zvolenými kresebními styly: každá postava je stvořena stylem, vystihujícím její charakter s výraznou výpovědní hodnotou. Asteriova omezenost a tendence přehlížet druhé je symbolizována jeho extrémně zúženým pohledem, jeho strohost se odráží v ostrých úhlech vlastního těla. Asteriova žena Hana je proti tomu zosobněním jemného, pečlivě štíhlého zakulacení, jež jde ruku v ruce s její empatickou povahou. NejkrásnějFULL MOON 02

ší a až transcendentální momenty nastávají při promísení tvarů a barev, k nimž dochází v pozdějších částech knihy. Formálně hravé, delikátně promyšlené scény protínání životních drah vytvářejí esteticky brilantní a emotivně vyzrálé ohňostroje pocitů a myšlenek.

Scénář Asteria Polypa mnohdy připomíná vrcholná díla Woodyho Allena. Mazzucchelli se nebojí nechat své postavy konverzovat o umění, náboženství, architektuře a spiritualitě a zároveň je ponechává živými, fascinujícími charaktery. Vtipná, moudrá žena Asteriova nového zaměstnavatele ostře kontrastuje s novým šéfem Asteriovy ženy, newyorským slizkým rádobyumělcem; podobně je Asteriova přehlíživost vyvažována Haninou vnímavostí. Číst Asteria Polypa je unikátní zážitek – Mazzucchelli vědomě zanechává stopy, které nabírají nových významů s každým dalším čtením, a připravuje tak čtenářům hru, která může být jak frustrující, tak zábavná; bod zlomu dlí ve čtenářově ochotě používat mozek. Autorská sebejistota, evidentní v celém díle, se silně odráží ve schopnosti shodit intelektuální okamžik použítím ironie nebo absurdna.

David Mazzucchelli odmítá cokoliv vysvětlovat či se vůbec o svém díle bavit a nechává jej mluvit samo za sebe. Jeho pouť, která začala dnes opěvovanými komiksy jako Batman: Year One nebo Daredevil: Born Again (oba napsány Frankem Millerem), ho neomylně zavedla do ateliéru výsostných komiksových inovátorů, jakými jsou například Will Eisner, Jim Steranko, Jack Kirby nebo zmíněný Miller.

Zenová jednoduchost, které Asterios Polyp dosahuje, formuje mnohovrstevný zážitek, nabývající nové formy s každým dalším pohledem.

103

BACKSTAGE: (AT HOME WITH) SOPHIA, 25.5.2010, DOBEŠKA, PRAHA. TEXT APX FOTO APX A KRYŠTOFOTÍ

104

FULL MOON 02

Bylo to vloni v létě, bylo pondělí, pořádali jsme s Martinem Hörschem, naším chlapíkem z Berlína, koncert This Will Destroy You a já jsem seděla na vstupu, vybírala prachy a listovala programem festivalu Melt!, ze kterého jsme se to ráno vrátili. Programem totiž listuju zásadně až po akci a většinou si u toho říkám: „Hééééj, na zelené stejdži hráli v sobotu v noci Booka Shade, tyjo, to bych chtěla vidět!“ Tak jsem tou brožurou dolistovala až na konec a tam vidím selfpromotion Melt!

Booking, což jsou de facto pořadatelé toho festivalu, kteří si zároveň založili bookingovku, ve které zastupují různé kapely a zajišťují jim turné po Evropě. Nevím, jestli bylo dřív vejce nebo slepice, každopádně jim to šlape skvěle: jak festival, který poslední léta nemá daleko k magické hranici „sold out“, tak booking, se kterým poměrně často spolupracujem i my. Ostatně myslím, že zastupují (nebo v té době zastupovali) i ty This Will Destroy You. Pak na podzim jsem s nima dělala třeba God Is an Astronaut nebo pAper chAse. A jsou to Němci a celkem milí kluci a mají dobrej vkus a to je tak všechno, co o nich vím. No a na poslední stránce toho průvodce byly nějaký kapely a termíny jejich aktuálních turné a už si moc nepamatuju, co tam všechno bylo, ale zarazila jsem se u Sophia a jejích asi pěti koncertů v říši. Samej Wiesbaden a Garmisch-Partenkirchen nebo jakýho čerta, už nevím.

Unfair!! Uspořádat koncert Sophia jsme se s Adamem ze Silver Rocket průbězně snažili asi rok, přičemž samotní Silver Rocket to zkouší let asi deset. Nebo milion nebo kolik.

A i to zkoušeli přes samotnýho Robina, což je celkem internetově gramotný (ve smyslu komunikativní) frontman Sophia, a toho nahoře a toho dole a všechny svaté a pořád nic.

Když jsem pak přišla domů, okamžitě jsem psala Matthiasovi, což je kluk, který se právě stará o ten booking, a většinou je to on, se kterým komunikuju skrze „naše kšefty“, že jako tyvole Matthiasi, vy bookujete Sophii? A pak strašně dlouhej mejl o tom, jak je STRAŠNĚ důležitý, aby hráli i u nás, protože to a tamto a kdesi cosi. A von pak psal, že se zeptá Robina. Nic moc se ale nedělo a tak jsem se celé léto, vždycky když jsme řešili nějakej jinej booking, připomínala: „Any news about Sophia?“ Myslím, že jsme se dokonce bavili o honorářích a zdály se mi nějak strašně vysoké (v řádů tisíců eur myslím), ale řekla jsem si, no a co žejo. Je to Sophia a Sophia je skoro jako God Machine, tak to něco musí stát ne?

FULL MOON 02

O Sophii by vám mohl vyprávět spíš než já právě Adam; naštěstí fanouškovství (poznámka: už nikdy nepoužít tohle slovo, příště řeknu „lásku“) odmítám měřit délkou doby, kterou tu kapelu znám, takže je to jedno, kdo vám to řekne. Sophia je projekt Robina Proper-Shepparda z God Machine, katastrofálně nedoceněné kapely z první půlky 90. let. Zatímco God Machine hráli temný industriální noisy rock, Sophia byl Robinův akustický útěk před světem (první deska byla hodně ovlivněná smrtí basáka God Machine Jimmyho a jejich poslední společné album, fantastické One Last Laugh in a Place of Dying, odráželo tuhle ztrátu přímo, anžto se to stalo přímo během nahrávání). Odbočka.

Obecně na kapelách je dost poznat, když mají co říct. Nemusí to být nutně nějaký hluboký myšlenky, klidně to může být jenom nějaké banální politické poselství, doporučení pít pivo, sbalit tamtu holku nebo uctívat Satana.

Ale je zkrátka na tý muzice znát, jestli to, co říkají, myslí vážně a upřímně a že tomu věří.

Proto jsou třeba některý kapely, který vlastně neuměj pořádně hrát, tak supr, a jiný, co to třeba uměj, tak strašně k ničemu. Neříkám, že je to pravidlo, ale vemte si třeba post-rock.

(To byl fór.) Každopádně tenhle Robin, ten měl hodně moc co říct. A kromě toho to taky uměl říct. Už God Machine byli strašně silný a emocionálně vypjatý (zvláště tedy po smrti Jimmyho), a Sophia začala přesně tam, kde Robin v roce 1995 skončil. Jenom tomu dal úplně jinou formu, která spíš odpovídala jeho rozpoložení a stavu a ne, nebylo to zrovna nejlepší období jeho života.

Pokusím se vysvětlit, proč je vám kolem pětadvaceti, nejste z Prahy a Sophii ani God Machine neznáte, když jsou, podle toho, co píšu a ještě napíšu, tak geniální. Krátká existence God Machine spadá přesně do doby zlatých časů velkých vydavatelských společností. U majorů vycházely strašný kvanta muziky a někdy i docela dobrý muziky – a tý byl dostatek a většina si snadno a bez práce našla to svý. Stálo úsilí, abyste se dostali ke kapele jako je God Machine, byť měla několik měsíců zkušebnu v Obecním domě v Praze, protože pod nos jste dostali Red Hot Chili Peppers a Pearl Jam, a Eddie Vedder bojoval s Ticketmasterem a sáhodlouze vysvětloval, jak a proč nejsou mainstream, takže jste měli pocit, že neposloucháte úplný kraviny a pitomce. Navíc God Machine fungovali jen poměrně krátkou dobu

a vydali pouze dvě desky, než se za nimi slehla zem (a to tak, že definitivně). Fiction Records, u kterých nahrávky vyšly, se starali o The Cure (zrovna vyšlo Disintegration a pak si strašně nahrabali s Wish) a jedna hvězda jim v seznamu asi stačila. Když Robin kapelu po smrti Jimmyho Fernandeze a dokončení druhého alba rozpustil (zbýval tam jen bubeník Ronald Austin), psal se rok 1994. Internet nebyl samozřejmostí a ti, co jej měli, z Napsteru stejně tahali možná tak Metalliku. God Machine byli mrtví nic na tom nezměnil ani Alternative Press, který One Last Laugh in a Place of Dying zařadil do žebříčku devadesáti nejlepších nahrávek 90. let. To už v Anglii existoval Flower Shop Recordings, Robinovo vydavatelství, a Sophia, kolektiv spřízněných muzikantů (hrál tam a dosud hraje třeba Adam Franklin, kytarista Swervedriver), jimž vyšel debut Fixed Water v roce 1996. Minimální promotion a nulová distribuce je oblíbený indie statement a v porovnání s Flower Shop i Michael Gira, frontman Swans a zakladatel labelu Young God na druhé straně Atlantiku, lámal se svými ropušími objevy komerční žebříčky. (To byla ironie. Chtěla jsem říct, že Flower Shop byl ještě víc underground než Young God, což byl asi největší možný underground mezi všemi undergroundovými labely v undergroundu.) První deska, která Robinovi vydělala peníze, byla People are like Seasons v roce 2004, protože singl Oh My Love byl hit. Konečně. Sophia je přesně ten typ muziky, který se musí líbit úplně každýmu (tedy pokud není úplně hluchej nebo ignorant). Jenže copak mají lidi čas prodírat se nějakou indie špínou? Copak se o Sophii u nás někdy psalo? Nepamatuju si jedinej časák nebo blog. Copak ji hrálo nějaký rádio?

(Kromě rádia Posloucháměpětlidíaspíkr.)

Jestli ji tady někdo distribuoval, pak to asi nebylo zrovna pultové zboží. Hráli u nás naposledy někdy na konci 90. let. Bála bych se strkat lidem na ulici do ruky desky Hanka Williamse, Converge nebo pAper chAse, ale nebála bych se jim nutit Sophia. Rodičům, babičce, bráchovi, naší kočce (ale ta bere vlastně i ty Converge), všem svým kamarádům, čtenářům Lidových novin a sousedům v baráku. A každýmu by se to líbilo. Jenže takhle to nefunguje.

Někdy na sklonku léta mi Matthias napsal, že sice Sophia teď turné nepojede (resp. pojede, ale do Prahy se nezastaví), ale že 105

jestli chci, můžeme domluvit na jaro sólo vystoupení Robina Proper-Shepparda. Netušila jsem, co to bude zač – vůbec. Nebyly k tomu žádné další informace, sám Matthias je patrně neměl, ale bez váhání jsem řekla, že jasně. Tak ježiš!!! To je jedno co to je.

Kdyby hrál předělávky poslední desky Coldplay, tak bych to půl roku dopředu označila za koncert roku. A navíc se mi totálním zázrakem podařilo nějak domluvit úplně pohádkový, resp. pohádkově nízký honorář (byla jsem připravená dát mu úplně všechny peníze, které mám, princeznu za ženu a jedno a půl království), za což jsem na sebe ve své tzv. promotérské kariéře nejvíc nejpyšnější. Furt to teda byly šílený prachy, který se samozřejmě nedaly vzhledem k výše uvedenému ze vstupného zaplatit. A když mi Matthias později na přelomu podzimu a zimy psal, že to bude Sophia, resp. akustický projekt (at home with) Sophia, málem mi explodovalo srdce. Nejdřív překvapením, pak nepopsatelným štěstím. Nebude hrát Coldplay!!! „Sure, cool,“ napsala jsem pak Matthiasovi, aby si nemyslel, že jsem nějaká praštěná fanynka. Myslím, že podobně reagoval i Adam, když jsem mu zprávu přeposílala, ale těch dvanáct překlepů v jedné krátké větě mohlo být i tím, že měl zrovna zlomenou ruku. Každopádně bylo to tady: splněnej sen, Sophia v Praze. „Proper-Sheppard nechává své posluchače brouzdat posmutnělou atmosférou smířlivých, někdy něžných a někdy hořkých, tichých balad. Precizní aranže (které můžou být v nahém akustickém podání naprosto vražedné), dotažené k dokonalosti na loňském albu There Are No Goodbyes, geniální práce s dynamikou a téměř neznatelné, nicméně působivé hraní si s hlasem a efekty – žádná z desítek písní není o nic ochuzená.

Působí velmi sebevědomě, ale přitom je – především z textů – patrné, že nevznikly za nějak zvlášť příjemných nebo šťastných okolností.

Nejsou ale deprese náhodou odjakživa tím nejlepším tvůrčím obdobím…?“ Tohle jsem psala do tiskové zprávy, nechce se mi to vymejšlet znovu (novináři stejně copy pastujou v jednom kuse) a navíc to není až tak důležité, protože v hudbě Sophia jsem našla ještě jiný, mnohem důležitější věci. Totiž třeba svůj život. Deska There Are No Goodbyes popisovala jedno moje životní období s tak děsivou přesností, že jsem okamžitě, ze dne na den, začala věřit v zázraky. Nechci se v tom nějak 106

zvlášť piplat, protože to není ani zábavné, ani zajímavé, a samozřejmě, co si budem povídat, to není ani nijak výjimečné, i když jsem si to tehdy myslela. To, o čem Robin zpívá, děje 537 402 802 lidem na této planetě. Jenže když si vás vaše i jinak a dlouho oblíbená kapela připoutá takovou srdeční záležitostí, nemáte se jak bránit.

Koncert Sophia byl naplánovaný na 25. května; Robin chtěl, aby to byl prostor k sezení, tak jsme zvolili Divadlo Dobeška. Nebylo třeba čumět do věštecké koule, aby bylo jasné, že z tohodle koncertu si nové Maserati nekoupíme. Jednak tomu bránila na moje filozofie (viz výše) a druhak i to, že květen byl koncertama narvanej až po strop, a chtít po někom, aby okamžitě vysolil tři stovky za kapelu, kterou vůbec nezná, byla blbost. A taky jsme to tentokrát dělali hlavně pro sebe, žejo. Jenže od vydání nahrávky (půlka roku 2009) do dne koncertu uplynulo hodně času a stalo se příliš věcí, v souvislosti s vnímáním desky spíš teda zlejch než dobrejch, a tak když jsem poslouchala „And I thought I knew heartache/ And I thought I knew heartbreak/ But I‘ve never known anything like this before“ (Heartache) nebo „And I‘m sorry/ Can you forgive me?/ I wish that I was stronger but I tried...“ (There Are No Goodbyes) nebo „Let the storm clouds pass/ And the tempest fade/ Dry your eyes my dear and don‘t be afraid“ (Storm Clouds), bolelo to stejně jako vzpomínky. A ty teda bolely kurevsky a ve finále bylo i těžký se nějak normálně těšit.

Bylo úterý ráno, den koncertu Sophia. Probudila jsem se na gauči v kanclu a první, čeho jsem si všimla, byla flaška Jamesona a koly vedle na stole. Pozdrav od kluků z Junius, kteří den předtím supportovali God Is an Astronaut, a kteří pak přespali u nás a ráno vypadli kolem šesté, protože měli přejezd do Itálie. Senza fine! Měla jsem tzv. veselou kocovinu, ovšem jen do té doby, než jsem vešla do kuchyně, kde to vypadalo jako po atomovce. Už míň sezna a o poznání míň fine. Enter the chaos. Do neštěstí zvoní telefon. Je to neznámé číslo, ale má předvolbu +44, takže to je natuty někdo z nějaké kapely. A taky že jo: „Hey Jana? It‘s Robin from Sophia!“ Polkla jsem.

Volá mi Robin sakra. Okamžitě jsem se přepnula na nervózní mód a nepatrně se mi rozklepal hlas, ruce a kolena. Naštěstí neruší koncert, ale ptá se, jestli v Dobešce

nebo na hotelu bude pračka, že už nemá na večer čistou košili. Říkám, že nevím, protože nevím, a automaticky navrhuju, že se můžou stavit u nás, protože je to jen kousek a blabla, ale o tom, že aby vešel do naší kuchyně, bude potřebovat skafandr, jsem se radši nezmínila. Na hotelu pračku fakt neměli, takže asi za hodinu zvonil Robin u nás na nábřeží. (Mezitím jsem vymalovala, udusala ohniště, odtáhla mrtvoly do sklepa, umyla 354 sklenic – kluků v/s Junius bylo sedm – a vystřízlivěla.) Jestli se mi při tom telefonátu klepaly kolena, pak nedokážu ani popsat, co se se mnou dělo, když jsem dole odemykala dveře. Kdy jste měli naposled na návštěvě Lou Reeda? Nejste Havel, ne? Za dveřma stál neoholenej, vysmátej Richard Gere v roztrhaných džínách: „Jaaana! Hey hey hey, nice to meet you!! Thank you ssssssooo much!“ Takže LOL. Zapnul pračku, udělal kafe (protože si nejsem jistá, jak se ten presovač, nebo jak se to jmenuje, používá, a kromě toho jsem nešika a vlastně normální kafe neumím) a zbytek odpoledne jsme seděli na houpačce na terase, pili to kafe (bylo strašně dobrý), čuměli na řeku a povídali si. Byl by z toho super rozhovor, kdybych si kráva dělala aspoň nějaké poznámky. Robin totiž v Praze skoro rok žil, ještě v dobách God Machine, a měl z tý doby milion historek. Taky vyprávěl o svý dceři a o životě v Londýně a o turné a o Black Heart Procession (chodil s Pallem Jenkinsem v San Diegu na střední!) a o svým životě a já jsem vyprávěla o našem časáku a o Black Heart Procession a o tom, odkud jsem, a o tom, že Václavské náměstí není pojmenované podle Václava Havla, a o tom, kde jsme přišli k tak šíleně hezkýmu bytu a jaký historky se vážou k Vyšehradu. Znám teda dobře jen tu s Šemíkem. Jaká jsem praštěná fanynka God Machine a Sophia jsem si radši nechala pro sebe, i když o tom, co budou večer hrát, jsme mluvili taky. Protože jsem na podzim byla pryč a v zimě byla na tyhle legrace zima, byl vlastně Robin od loňskýho léta první člověk, s kým jsem seděla na terase v tak pěkným počasí a cejtila se tak dobře. Ironií osudu je, že osoba z léta je zrovna ten, o kom je celá There Are No Goodbyes... Robin musel odejít na zvukovku krátce před pátou a protože jsme nestihli pověsit to prádlo, slíbila jsem, že to udělám, a jednu z těch košil vezmu s sebou na Dobešku večer. Vtipný bylo, že ještě kromě košil pral spodky a ponožky, a tak heslo „up FULL MOON 02

close and personal“, což měli v oficiálním popisu svého turné, došlo naprosto nečekanému naplnění. „It‘s so embarassing,“ úpěl, ale byla to ve skutečnosti legrace. Pověsila jsem šest nachlup stejnejch černejch košil, pár nachlup stejnejch černejch boxerek a pár ponožek v různých odstínech černé, smála jsem se a už jsem se na ten koncert i docela těšila.

Blbý bylo, že jsem v Podolí nemohla sehnat žádné slušné Chardonnay z rideru, takže jsem měla s občerstvením trochu zpoždění, a pak jsem se ještě vracela pro tu košili, takže jsem přijela až těsně před začátkem. Bylo tam kolem třiceti lidí, což teda bylo i na květnový poměry málo, ale bylo to jedno a věděla jsem, že i Robin z toho nebude nijak rozčarovanej, ježto jsem mu to vysvětlila, jak to tady teď je, už předtím. Koncert byl, uf, náročnej. Jako krásnej, ale náročnej. Hezký kulisy přebalu poslední desky, Robin v čistý košili (haha!), jenom v ponožkách, hrál skoro dvě hodiny a zvládl asi dvacet skladeb. Hrál na přání Petrovi, Adamovi a mně, protože nikdo jinej žádný jiný přání neměl, já jsem samozřejmě natahovala furt pryč (nejvíc u Where Are FULL MOON 02

You Now, Something a Storm Clouds), ale naštěstí tam byla tma, takže mě nikdo neviděl, zahrál i If a Change Is Gonna Come, což jsou teda úplný God Machine a přesně tak to i znělo, měl spoustu historek a hlášek, byl milej a vtipnej. A pokazil jenom jednu písničku! K většině z nich měl nějaký komentář a já jsem si pořád víc uvědomovala, že jsou o jiných věcech a jiných lidech, než jsem si myslela nebo chtěla myslet, že jsou, a korunu celý katarzi nasadil s pilotní There Are No Goodbyes na konci, kterou opatřil příběhem a dost zásadním „...but sometimes, there are goodbyes“. A tak, jak jsem mu uvěřila dřív, uvěřila jsem zase.

Později po koncertě (jsem mu dávala cédéčko poslední desky pAper chAse, protože to chtěl slyšet, co to je za zázrak – příležitost vnutit tuhle kapelu lidem, co pracují s produkcí desek, si nikdy nenechám ujít) jsme se k tomu ještě vraceli, totiž po podepsání tří vinylů už mi nebylo trapně přiznat, co to pro mě znamenalo a znamená. A měla jsem pocit, že to člověk, kterej tohle dokáže pochopit a kterej mi rozumí na celým světě nejvíc – vždyť o tom sakra napsal album! Jak říká náš grafik:

to je hrozný emo, Janino. V poledne si Robin vyzvednul zbytek košil a trenek a ponožek, rozloučil se s „Princess of Prague“ a já jsem se rozloučila s touhle přezdívkou. A když jsem zavírala dveře, cítila jsem, že je zavírám i za touhle celou There Are No Goodbyes kapitolou. I když jsem znovu musela sjet výtahem dolů, abych odemkla hlavní dveře. Hehe, klasika, there should be two goodbyes at least.

Den byl senza fine, stejně jako ten předtím, akorát se nikde neválely plechovky s nedopitým pivem a kuchyň byla jako klícka. Stála jsem tam a zkoušela jsem zopakovat ten Robinův trik s presovačem a smetanou.

Protože, jak říkal, čím jiným bych okouzlila chlápka svých snů, až bude stát u mě v kuchyni?

107

TEXT AL BURIAN (CHALLENGER, EX-Milemarker) PŘEKLAD TOMÁŠ KEJMAR

Ráno mě vzbudila bolest zubů. Neuvěřitelně silná. Všechny ostatní myšlenky odpálila na vedlejší kolej. Zatím jsem měl v životě štěstí, takže nemám velké zkušenosti se spektrem bolestí, které život nabízí. A řeknu vám, že tohle byl naprosto nejhorší zážitek. Nikdy jsem nepoznal nic tak všeobjímajícího, mučivý pocit si mě podrobil a potlačil všechny ostatní potřeby a touhy. Nechtěl jsem nic jiného, než aby bolest ustala. Dal bych za to cokoli. Moje pohyby byly instinktivní, mechanické. Vylezl jsem z postele, slepě tápal kupředu a hledal úlevu od ničivého tlaku. Musím k doktorovi.

Dopotácel jsem se ke dveřím bytu, vrávoral chodbou k nejbližšímu zubaři.

Mým štěstím bylo, že jedna ordinace byla přímo v domě. Párkrát jsem jí zahlédl, když jsem šel po schodech. Obraz usměvavého zdravého zubu na dveřích přízemní ordinace se uložil do kartotéky mého podvědomí mezi další zbytečné vjemy. Tam skladuju karate chvaty Bruce Leeho, texty písniček nebo neprůstřelné argumenty pro případ náhlé emocionální krize. Paměť se ve chvílích potřeby stává fotograficky přesnou a ostrou. Do ordinace jsem vešel tiše a se slzami na krajíčku. Očima jsem se střetl s recepční, která mžikem změřila mou zbědovanou tvář a seznam objednaných pacientů. Bezcitný verdikt zněl, že pro dnešek mají plno. „Nedá se nic dělat,“ zanotovala zdvořilým, ale nesmlouvavým hlasem. Marně jsem se rozhlížel po nějaké vyšší autoritě, ke které bych se dovolal, potkávaly mě pouze nevraživé pohledy spravedlivých pacientů.

Poraženecky jsem se plazil zpátky ke dveřím.

Recepční opožděně, ale přeci rozpoznala zraněný pohled divoké zvěře a zastavila můj útěk s odkazem na ordinaci poblíž, adresu mi napsala na kousek papíru. V ten moment jsem byl venku ze dveří a následoval instrukce.

Na ulici to bylo mnohem horší. Prudké ranní slunce, lidi spěchající do práce, všechny ty zvuky a interakce... měl jsem toho až nad hlavu. Bolest a strach otupovaly mozek, evoluční vrstvy se odlupovaly jako slupky cibule 108

a posouvaly mě na úroveň nejprimitivnějších savců. Stál jsem na útesu civilizace a modlil se, aby do mě někdo z kolemjdoucích nestrčil.

Zastavil jsem se v lékárně pro krabičku aspirinu. Němečtí zdravotníci mají fobii ze všech tišících prostředků s výjimkou piva a zacházejí s volně prodejnými léky na bolest s obezřetností, se kterou se v USA nakládají s tekutým morfiem. Když mi lékárník váhavě podával aspirin, důkladně si mě prohlédl, aby se ujistil, zda jsem schopný zodpovědně zacházet s tak silným lékem. Vytrhnul jsem mu krabičku z ruky, rozerval ji a hamižně pozřel celé balení. Když mě na ulici silně nesouhlasným pohledem sjela kolemjdoucí důchodkyně, uvědomil jsem si, že stále svírám prázdnou papírovou krabičku od aspirinu.

Zpomalil jsem, zapátral zrakem po koších na papír, a protože v dohledu žádný nebyl, nacpal jsem si krabičku do kapsy. Nejsem zas tak otupený, napadlo mě. Jestli mám pořád tendence recyklovat odpad, jsou moje sociální návyky relativně nedotčené. Byl jsem OK, na správné cestě, zvládal jsem udržet stolici i jasnou hlavu bez ohledu na bolest. To mě povzbudilo. Původní panika ustupovala a já byl na cestě k vyřešení problému. Prozkoumal jsem útržek papíru a ujistil se, že adresa odpovídá. Ano, bylo to jen kousek. Protože mě panika přešla, byl jsem s to důkladně promyslet a strategičtěji naplánovat vstup do druhé ordinace. Potřeboval jsem něco méně pokorného, něco, co přesvědčivěji vystihne neúnosnou bolest. „U U U U UUA A A A A A A A A A A A A A A AHHHHHH!!!!!!,“ zařval jsem a rozrazil dveře.

Recepční, která tenhle trik důvěrně znala, mi věnovala blahosklonný, rádoby vyděšený pohled a soucitně mi ukázala, kam si mám sednout. Takže jsem v čekárně! Problém je vyřešen nebo alespoň přenesen do rukou expertů. Mohl jsem si vydechnout. Krize byla zažehnána a já už se jen musel zúčastnit nudné dohry. Čekal jsem tam s přebytkem tělesných vjemů, jejichž prvotní primitivní

naléhavost zeslábla v pouhou nepříjemnost.

Jako autoalarm, který už houká několik hodin. Z původního pocitu se stalo něco úplně jiného: bolest beze strachu. Byla to sranda. Ve chvíli, kdy úzkost z bolesti zmizí, si s ní můžete hrát. Říkáte si, proč je vlastně tenhle pocit tak negativní? Jaká je jeho konkrétní charakteristika? V momentě, kdy se jí snažíte přijít na kloub, začne být neuchopitelná. Bolest je dobrá vlastnost třeba u hudby, filmů a některých zálivek na saláty. Proč je v tomhle případě špatná?

Do ordinace si mě zavolala doktorka Viola F. Byl jsem na rozpacích, jak vypadám, ani jsem si nečistil zuby. Proč přemýšlet nad ústní hygienou ve chvíli, kdy se její užitečnost ukázala být úplně k ničemu? Byl jsem uvnitř a Viola F. mě vyslýchala ohledně péče o chrup.

Zdálo se, že jí moje odpovědi upřímně zklamaly, skoro jako bych jí ubližoval. Společně jsme si prohlídli rentgenový snímek. Kaz byl obrovský a zabíral téměř celý zub. Tedy ten zub ve skutečnosti vypadal jako papírmašé dekorace nebo dvojrozměrná filmová kulisa proti skutečnému horizontu. Doktorka byla zděšená. „Jak jste to mohl nechat zajít tak daleko?“ ptala se. Krčil jsem rameny: „Nevím, asi jsem nezodpovědný.“ Což vedlo k otázce platby. Vysvětloval jsem, že moje finanční situace je poněkud složitější. Zatímco jsem mluvil, ze zubu do řídícího centra vystřelovaly trýznivé salvy bolesti a moje prezentace rozpočtových komplikací tak neprošla u ministerstva srozumitelnosti. Zřejmé bylo, že trpím. Skoro jsem brečel bolestí. „Bolest zubů je jedna z nejhorších věcí, kterou člověk může zažít,“ řekla Viola F. soucitně a velkoryse dodala: „O platbě si promluvíme později.“ Vzápětí jsem seděl v zubařském křesle s přikurtovanou hlavou a pusou dokořán. Na řadu přišly umrtvující injekce, šeptané uklidňování, vrtání, dloubání a škubání čelistí ze strany na stranu. Pak obrovský tlak a páčení. Otevřel jsem oči a uviděl Violu F., jak se soustředěně sklání kupředu. Ústa zakrytá chirurgickou FULL MOON 02

rouškou nejevila známku emocí, ale její pronikavé, ocelově modré oči jasně zářily za průhlednou plastikovou clonou, na které byly kapičky krve a slin. Zírala do mojí pusy, hluboko do mě, zkoumala mě v mém citlivém místě a hledala nejslabší článek. Své podivné náčiní a nástroje měla šetrně rozložené na mém hrudníku, v prostoru mezi ramenem a klíční kostí.

Zničehonic mi hlavou bleskla vzpomínka.

Chvíle, kdy jsem sám sebe vyzval k té nejzvrhlejší sexuální fantazii na světě. Jen proto, abych se otestoval, abych věděl, čeho jsem schopen. Bylo to v době, kdy jsem prožíval dost neobvyklých věcí. Měl jsem už docela dlouho klidný, monogamní vztah a moje přítelkyně odjela z města na delší výlet. Vyděsilo mě, že zatímco byla pryč, nešel jsem pro nějaké porno nebo na striptýz, ale do knihovny pro Flannery O’Connor, Joyce Carroll Oats a Susan Sontag. Opravdu jsem tak nudný?

Tak sexuálně konzervativní? Abych tohle prozkoumal, vydal jsem se po hranicích chlípných představ. Jaký nejbizarnější sexuální akt jsem schopný vymyslet? Ten nejšílenější nápad, ta nejzazší meta, za kterou už ne-

půjdu? Vzešel z toho orální postroj pro tlamu tygra, který by umožňoval bezpečný sex. Ale místo aby mě to vzrušilo, musel jsem se smát.

Probudil jsem se v zubařském křesle a uvědomil si, že právě ty kšíry, do nichž jsem byl uchycen, mi ve snu vybudily zasutou vzpomínku. Začal jsem se nezvladatelně smát, nemohl jsem přestat a i přes snahu kontrolovat se, myslet na nudné, každodenní, ba vážné věci, jsem se až třásl, jak jsem se snažil přestat. Nohy mi cukaly, po tváři mi tekly slzy a z hrdla se mi draly vysoké chrčivé zvuky. Viola, která si moje chování vyložila po svém, mě začala jemně konejšit. Tím se celá situace stala ještě zábavnější. Vrtěl jsem rázně hlavou, ve snaze naznačit, že „všechno je OK, nebojte se, tak královsky se bavím, že se nemůžu přestat smát.“ A taky v naději, že přestane s tím cukrováním, protože tím se situace stávala ještě komičtější.

Najednou mě zaplavil klid. Viola F. a její asistentka se otočily, aby srovnaly a vydezinfikovaly náčiní. Nesměle jsem ústa prozkoumával jazykem. Byl pryč! Tam, kde byl ten prokletý zub, zbyla mezera v dásni. Ne, moment, pořád tam byl trčící stalagmit, miniaturní upíří

tesák. Tohle má být seriózní zubařina? Najednou jsem pochyboval nad Violou a jejím řemeslem. Měl jsem si jí nejdřív proklepnout, než jsem jí dovolil sáhnout mi do úst? V tom se lékařka Viola i sestřička vrátily zpět a tu trhlinu začaly plnit, tlumeně si mezi sebou mumlajíc přes hygienické roušky. Zavřel jsem oči a po chvíli je znovu otevřel. Viola F. tam byla stále, zahleděná do mého nitra. „Tak,“ zašeptala nakonec. „Je to dočasná korunka, ale měla by do vaší příští návštěvy vydržet.“ Najednou jsem venku z křesla, venku z ordinace, zpátky na ulici a odcházím s dalším kouskem papíru v ruce. Tentokrát s datem příští návštěvy. Půlka mé tváře je v bezvědomí a v puse mám nový předmět, ačkoli zatím jsem omámený natolik, že nejsem s to přesně určit jeho tvar nebo pozici.

V každém případě se zdá, že tam pasuje pohodlněji než jeho předchůdce.

TEXT PAUL WALLFISCH (BOTANICA) PŘEKLAD TOMÁŠ KEJMAR

Zemřel Dennis Hopper.

V Los Angeles se dá žít jen z drobků filmového průmyslu. I celý ten hudební se chová jako retardovaný synovec velkého chlápka na kopci, co tráví čas tím, že počítá hrubé zisky za víkend. Filmy jsou vesmír a v něm galaxie aut, muziky a porna. Takže jsem psal brakové písničky do soft-core pornáče Rogera Cormana, prodával porno kazety, chodil se do Cheetahs koukat, jak tancují přítelkyně mých nejlepších kamarádů, a pronajímal všechny ty staré káry, co stály na naší příjezdové cestě, filmařům na natáčení v poušti. Strávil jsem sedm let v americké verzi města světel a skončil na kopci nad jezerem, které bylo ve skutečnosti nádrž. V poušti věci nereznou, takže plechy vydrží déle... Ale dřív či později všechna ta auta stejně pomřou a polovina minulého století už zůstane jenom fikcí.

Byli jsme na tom kopci jediní v podnájmu a naši sousedi, kteří svůj dům vlastnili, si stěžovali na olejové skvrny na silnici. Ano, správně, na silnici, ne na naší příjezdové cestě. Neměli jsme totiž kam zaparkovat zelený Studebaker ročník pětapadesát, Rivieru z roku 1973, pruhovanou Barracudu z devětašedesátého (pojízdný ekvivalent bývalého vězně bez domova na flámu), ani Benz 190 ročník šedesát jedna s Chevy V8 motorem, který se stavěl na zadní, když jste moc přitlačili na plyn. A taky moje vlastní autíčko, Donnu, podle Donny Reed (jo, jo, Život byl krásný). Byl to kanárkově žlutý Plymouth Volaré s automatickou převodovkou pod volantem a podsvícenými tlačítky. Tohle rodinné stříbro jsme neměli kam schovat, protože v garáži bylo nahrávací studio. Pak se přistěhovali Love and Rockets a Daniel Ash zaparkoval jednoho ze svých Harleyů s obří pirátskou vlajkou přímo před vchodem a o sousedech, co jim vadil olej, jsme už nikdy neslyšeli.

Ale teď předbíhám. Abych se dostal do ráje, musel jsem po dálnici. I po Route 66. Takže jsem si v bazaru v Massachusetts koupil od jednonohého a jednookého veterána z Vietnamu Buick Elektra 455 z roku 1973 (největší elektrárnu, co General Motors kdy postavili).

Věděl jsem, že stojí za hovno, ale měl funkční 110

osmistopý přehrávač a k dobru první album ZZ Top a Night Tripper od Dr. John. Rozhodně to za těch šest set babek stálo. Potom, co ta svině chcípla na mostě George Washingtona, ji v garáži, kam jsme jí odtáhli, pojmenovali Christine. Nakonec to ale do země zaslíbené zvládla. Tam jsem Christine prodal kamarádovi, aby jí hned potom upadl podvozek. Asi mě měla ráda.

Dávno před domem na kopci, studiem v garáži a všema těma kárama jsem skončil v pokoji ve starém domě Louise Brookse na Ivar Street, na kopci kousek od Hollywoodu a Vine. A jezdil jsem autobusem. Uprostřed atmosféry chcanek a zvratků v podchodu pod 101Freeway někdo kdysi dávno namaloval na zeď Louisův portrét. Žádný graffiti, ale městská galerie. Přijímací salónek mého kopce. K tomu novogotickému domu za ta léta tolikrát přistavovali, až se jeho přetékající pozadí začalo nejistě vznášet nad přetékající špínou dalšího losangeleského kopce. Zadní část byla tučná, ale tvář, nastavená Ivar Street, se skládala ze samých štíhlých pilířů a elegantních průchodů. Můj pokoj byl malý, ale černobíle vydlaždičkovaná koupelna byla větší než minimálně dva z bytů, ve kterých jsem v New Yorku bydlel. Okno, ke kterému jsem si přistavil postel, vedlo na malý balkón, o kterém jsem si nikdy nebyl zcela jist, že se pode mnou za chvíli nepropadne. Nakonec přežil i zemětřesení, které po celé délce silnice vyrvalo deset čísel širokou díru... Přímo naproti přes ulici bylo okno, ze kterého pravidelně zíral dlouhovlasý naháč. Stavbou těla tak trochu svalovec jako Harvey Keitel. Objevil se obvykle ve chvíli, kdy u mě byla moje přítelkyně, nebo když bylo zcela jasné, že má vlastní publikum, před kterým se může předvádět. Po čase jsem se s tímhle stárnoucím Casanovou odvedle poznal osobně. Virgil Frye se jmenoval. Ochotně nás seznámil se svým životním příběhem, ale jak to tak bývá, ty úvodní kapitoly zůstanou bezpochyby nejlepšími.

Virgil dorazil na pobřeží ze středozápadu spolu s kumpánem Dennisem Hopperem v padesátých letech. Byli z toho samého těsta, připravení nastoupit tam, kde Jimmy Dean skončí. Až na to, že Hopper slízl všechnu smetanu. Proč Dennis hrál v Rebelu bez příčiny

nebo Obrovi a jeho parťák Virgil dostal jen práci maskéra na natáčení Bezstarostné jízdy, ať si každý tipne sám. Život prostě nebejvá fér.

Vlastně, Frye se jednou v Bestarostné jízdě i objevil, ale neuvedli ho v titulcích. Ale sakra, ani J. D. Souther přece nikdy nebyl uvedený jako scénárista, takže kdo ví, jestli Frye taky neojebali?

Virgil tak skončil u malých rolí v béčkových hororech, občasných televizních show a v divadle, což je v Hollywoodu něco zhruba dvě příčky pod pornem a možná o fous lepší než sbírat nádobí v Duke’s. Byl to sice „starý kámoš Dennise Hoppera“, ale především zplodil jedno z nejznámějších poprsí druhé poloviny dvacátého století, kterému se jinak říkalo Punky Brewster. Jinými slovy: stal se otcem Soleil Moon Frye. Virgil pak dával hodiny herectví, kam chodili především současníci jeho dcery, a zíral na nás skrz to okno bez záclon. Když jsem se minulý týden dozvěděl, že Hopper umřel, tak jsem si ihned vzpomněl na Virgila, a snažil se v googlu najít, kam se ten můj málem slavný soused poděl. Dozvěděl jsem se, že jeho dcera natočila vysoce ceněný dokument o svém alzheimerem stiženém otci. Částečně prý jako pokus o znovunavázání jejich vztahu, před tím, než ta všudypřítomná mlha zhoustne nadobro. Taky jsem se dozvěděl, že Virgil byl před tím, než zamířil na západ za slávou a bohatstvím, šampiónem soutěže Golden Gloves v boxu, což není zanedbatelný úspěch. Evidentně mu to nestačilo, i když to bývalo mohlo znamenat jasnější cestu ke spokojenější druhé kapitole.

Před lety, když mi moje šeky od ASCAP začaly vynášet na víc než tofu párky, všiml jsem si, že jedna z věcí, kterou jsem složil, si našla cestu do dílu Punky Brewster. Byli jsme na sebe nějak zvláštně napojení, Fryovi a já, i v těch nižších okruzích hollywoodského krevního oběhu.

Nejen v tom ambiciózním světě bez aut, plném snů.

FULL MOON 02

Full Moon nekoupíte na stáncích, ale jen přes web fullmoonmagazine.cz a na vybraných distribučních místech, jejichž kompletní seznam je na webových stránkách. Lze nakoupit jak jednotlivá čísla (za 99 Kč včetně poštovného), tak předplatné na půl roku nebo na rok.

V Příštím čísle:

Converge, Astronautalis, Beirut, Laurie Anderson, Skinny Puppy, Marc Almond, festival Pohoda, Devo, Damien Jurado, Helmet, Neil Hamburger, Autechre, Arcade Fire, Meshuggah, Windsor for the Derby, Jack Kevorkian, Wolf Parade, Danger Mouse, Eels, Devin Townsend, Vltava, The Cult, DJ Shadow, Manic Street Preachers, Bill Callahan, James Blackshaw, Yeasayer, festival Melt! etc.

Rekomando

E-shop labelu Day After

Tribo Gallery

Day After & Polí 5 Aliance Trojanova 9, Praha 2

www.dayafter.cz

Tatoo & piercing Lidická 8, Praha 5

Bazar-cd.cz Školská, Praha 1

Kavárna Rozmar Trojická 1, Praha 2

Palác Akropolis Kubelíkova 27, Praha 3

Billiard Club U Brány V Pražské bráně 71, Beroun

Knihkupectví Daniela Masarykovo nám. 101, Benešov

Papagájův hlasatel Mrštíkova 393, Říčany u Brna

Boudoir U Sta rán Francouzská, Praha 2

Knihkupectví Dvořáková Národní třída 21, Hodonín

Pi Local Klub Velké náměstí 114, Písek

Café na půl cesty Centrální park Pankrác, Praha 4

Knihkupectví HOROVÁ - MAUR Palackého 83, Náchod

Ponorka Jiráskova 29, Pardubice

CD Bazar Krakovská Krakovská 4, Praha 1

Knihkupectví Maťa Opletalova 8, Praha 1

Radost FX Bělehradská 120, Praha 2

CD Bazar Újezd Vítězná 18, Praha 1

Lovemusic Shop Pekařská 17, Brno

Rock Café Národní 20, Praha 1

VICE Gallery Halštalské nám. 1, Praha 1

Mad Musick Dlouhoveská 238, Sušice

Roxy/NoD Dlouhá 33, Praha 1

Divadlo Archa Na Poříčí 26, Praha 1

Malostranská beseda Malostranské nám. 21, Praha 1

Stará pekárna Štefánikova 8, Brno

Divadlo pod Lampou Havířská 11, Plzeň

Klub 007 Strahov Chaloupeckého 7, Praha 6

Čítárna Unijazzu Jindřišská 5, Praha 1

Klub Fléda Štefánikova 24, Brno

Klub Matrix Koněvova 13, Praha 3

WANNIECK Gallery Ve Vaňkovce 2, Brno

Galerie U Betlémské kaple Betlémské nám. 8, Praha 1

MeetFactory Ke Sklárně 15, Praha 5

Wolf Music Dvořákova 3, Brno

Happy Feet Records Dlouhá 33, Praha 1

Metro V Hlinkách 1513, Beroun

Klub XT3 Rokycanova 29, Praha 3

INTER:ZONE Kubelíkova 45, Praha 3

Minimon Shop Pekařská 36, Brno

Želví doupě Ostruhová 58, Mělník

Klub Kaštan Bělohorská 150, Praha 6

Modrý trpaslík Staré náměstí 16, Česká Třebová

Žlutá pumpa Belgická 11, Praha 2

Kavárna Medúza Belgická 17, Praha 2

Experimentální prostor Mumie Velká hradební 50, Ústí nad Labem

MEZINÁRODNÍ FILMOVÝ FESTIVAL

KARLOVY VARY 2010

kINA |||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||| ThERMAL I. P. Pavlova 11 Velký sál / Malý sál / Kongresový sál / Kinosál A / Kinosál B / Kinosál C (centrum festivalu a jeho nejdůležitější místo, proklínaná a obdivovaná stavba, zde najdete největší počet kin, pokladny, festival shop nebo třeba bazén) ESPACE DORLEANS parkoviště u Thermalu (oblíbené nafukovací kino hned vedle Thermalu) RIChMOND Slovenská 3 DRAhOMÍRA Vítězná 48 čAS T. G. Masaryka 3 (staré kino v centru, bašta nezávislých filmů a tvůrců) MěSTSké DIVADLO kARLOVy VARy Divadelní náměstí 2 DIVADLO huSOVkA Husovo náměstí 2 PuPP Mírové náměstí 2 (další centrum festivalu, pokud tedy patříte k VIP skupině, v hotelu se nachází i druhý největší promítací sál festivalu a v blízkosti také pokladna) LÁZNě III Mlýnské nábřeží 5

POkLADNy ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||| ThERMAL

PuPP

OSTATNÍ |||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||| hOSTEL VE škOLE Jana Palacha 20 (nejlevnější ubytování na festivalu, 99 Kč za noc ve škole ve vlastním spacáku) hOTEL FESTIVAL Lidická 9 (pověstný „hotel“, kde bydlí každoročně velké množství festivalových návštěvníků, hned při vstupu se návštěvník vrátí o několik desetiletí nazpět, ale kouzlo budově jistě nechybí) STANOVé MěSTEčkO Stadion AC Start Karlovy Vary, Západní 1781 (pro věčné trempy) BuLVÁR Bělehradská 1079/9 (jedna z oblíbených místních restaurací s obsáhlým mezinárodním menu) PALAčINkÁRNA Zeyerova 954/2 (další z festivalových jistot, křehké plačinky jsou zde k dostání celý den až hluboko do noci)

PIZZERIA PARADISO Zahradní 41 (jedna z mnoha karlovarských pizzerií má oproti ostatním obrovskou výhodu v nádherném výhledu na festivalové centrum Thermal) ChARLESTON Bulharská 1273/1 (poměrně nová restaurace s výbornou kuchyní) hLAVNÍ POšTA T. G. Masaryka 559/1 AuTOBuSOVé NÁDRAžÍ Karlovy Vary Terminál VLAkOVé NÁDRAžÍ Dolní nádraží STuDENT AgENCy T. G. Masaryka 43 AEROPORT Divadelní náměstí 29 (jedno z center festivalové zábavy, přes den příjemná kavárna, večer a v noci hudba a tanec – a navíc právě zde najdete FuLL MOON!)