Full Moon #9

#09 | 2011 | 99 Kč 12

9 771804 320007

FULL MOON MUSIC MAG #9 GODSPEED YOU! BLACK EMPEROR THE YOUNG GODS THE NATIONAL THE ORB PRIESSNITZ CHEMICAL BROTHERS DAVID BOWIE MORPHINE KANYE WEST UNDERWORLD INTERPOL LCD SOUNDSYSTEM BONUS ALVA NOTO DANIEL HIGGS SILVER ROCKET PART CHIMP ...

/USA/ /USA/

26.3.2011 26.3.2011

PRAHA PRAHA KONGRESOVÉ KONGRESOVÉ ZECH RREPUBLIC EPC CZECH UBZLEICCH R REPUBLIC EPUBLIC CENTRUM CENTRUM CCZECH Předprodej PPř řP Předprodej Př eeddřppr eed rdoodppr dej erjooddej ej 002

iinfo in nfoo ttel.: ell.:: 5541 4iin 41 1nfo 2240 o40 40ttel.: el 6l223 .::35 , 41 4 ww 1w2 w40 w.

4bbr 0rnno 6o2 23 k3 ko konc onnc , cww eerrtt.w .czzw. wb brrn no okonc kon ko nc ce errtt..czz info 623, 541 www.brnokoncert.cz 240 623, www.brnokoncert.cz FULL MOON 09

FULL MOON Úplněk je jedna z fází Měsíce, kdy je Sluncem osvětlená celá polokoule přivrácená k Zemi. V úplňku je Měsíc na opačné straně od Země než Slunce, což nastává v době, kdy má nový měsíc stáří 14,8 dne. Při úplňku je výrazně snížena možnost sledování hvězd a jiných nebeských objektů, neboť měsíční svit jejich světlo přezáří. Úplněk je považován za nejmagičtější fázi měsíce. Lykantropové se obvykle mění do zvířecí podoby, magické rituály je často nutné provést právě za úplňku. Wikipedie. A máme jasno.

PŘEDPLATNÉ Full Moon seženete za 99 Kč (nově na stáncích, ale také třeba v jednom z mnoha distribučních míst), ale když si ho předplatíte, ušetříte prachy a nám práci. Spočítali jsme, že u ročního předplatného je to 198 Kč, za které si lze v průměrném hudebním bazaru koupit až čtyři vinyly Krise Kristoffersona. A to se vyplatí.

E-SHOP Full Moon má i elektronický obchod alias e-shop, kde se dá – za předplatné, jednotlivá čísla a elektronickou verzi – platit kartou nebo sluybou paypal. Protože se nám tenhle systém líbí, hodláme jej i nadále podporovat. Objednávající přes fullmoonmag.bigcartel.com mají stejné výhody jako předplatitelé (tedy získávají např. cédéčka zadara) a navíc je s nimi zacházeno v rukavičkách. (Ne že by s ostatníma nebylo... Víte, jak to myslíme.)

E-MOON Kromě tištěného časopisu máme také jeho elektronickou verzi. Za symbolických 2.22 eur si můžete pořídit magazín Full Moon ve formátech PDF, ePUB, AZW, PDB a další. Předplatitelé získávají tzv. e-moon automaticky. Na webu fullmoonmag.cz si v archivech můžete prolistovat všechna starší čísla v sympatické čtečce, půjčenou od systému issuu. Zadara, samo.

SOCIÁLNÍ SÍTĚ Máme facebook a máme ho docela rádi. Hledáme pro vás hudební zajímavosti, novinky a informujeme o dění kolem Full Moonu: to, co v tištěném časopise v této podobě nenajdete. Kromě fcb fungujeme i na twitteru, kde se dozvíte drby ze zákulisí a vtipy a triky na 140 znaků. Skupina na last.fm sdružuje fanoušky, kteří se hudbě věnují ještě aktivněji, naž jen čtením. Chcete přispět svým hudebním vkusem do žebříčků? Prosim. Teď vyhrává Bonus a Céčka. Na našem oficiálním webu se dozvíte základní informace o magazínu, k dispozici je seznam distribučních míst, kalendář koncertů nebo kontakty. Ve fóru můžete vyplnit žebříček za uplynulý rok nebo posílat fotky svých koček. Pro každého něco. Zapraszamy!

web fullmoonmag.cz fcb facebook.com/fullmoonmag backstage twitter.com/fullmoonmag fórum fullmoonmag.proboards.com e-shop fullmoonmag.bigcartel.com

002

FULL MOON 09

TEXT MARTIN KOZUMPLÍK

Jak se jeho žena Iman svěřila v nějakým holčičím plátku, David Bowie sedí doma, maluje a věnuje se dceři. Nic neskládá, nevystupuje, zato úspěšně terorizuje své fanoušky vydáváním různě speciálních edicí svých starých alb. Jaká úroda pro magora (fanouška), který ochotně otevře peněženku, kdykoliv se kolem hvězdy něco šustne. Třeba vloni. Album Station to Station (1976) patří rozhodně k tomu lepšímu, co z Mistrovy dílny vypadlo. Ale upřímně – já ho mám na cédéčku už skoro dvacet let, pak jsem si ho musel pořídit v Rykodisc verzi (1993), taky vyšel digitální remaster (1999) a Japonci před pár lety přispěchali s mini LP replica edicí (2007). Jenže letošní special edition je zajímavá proto, že obsahuje spoustu hudby i informací navíc, a to nemluvím o deluxe edition, ve které je to samý plus ještě mnohem víc. Myslíte, že se spokojím s deluxe, kde už je fakt asi všechno? Kdepak...

Musím mít obě.

Proto tak rád jezdím do Barcelony, kde je poblíž bulváru La Rambla ulička, ve které pořídíte spoustu bootlegů. Proto miluju Asii, kde koupíte na stánku spoustu fejků, na kterých jsou přeházený názvy skladeb, spousta textu v čínštině, malajštině, co já vím, všechno vypadá jako rozsypanej čaj a občas vás překvapí, že disk má úplně jinej obsah než obal.

Zkrátka tohle všechno dohromady tvoří sbírku a ten, kdo se takto pinoží, není magor, ale sběratel. Ale jedno druhé nevylučuje. Ano, mohl bych strávit měsíc na internetu a všechno si to objednat dohromady, vysolit celej roční příjem a pak to všechno mít doma, ale to bych se ochudil o radost muškaře, který šmejdí řekou a čeká, kdy se mu na háček pověsí štika. Když vejdu do obchodu s cédéčky, tak se mi rozbuší srdce, nemůžu se odtrhnout, prohledám novinky, bloumám mezi regály a pak to stojí spoustu peněz, ale hlavně nakonec dorazím ke štítku David Bowie, kde pečlivě osahám konečky prstů všechny obaly se značnou nervozitou, kdy na mě vykoukne obal, kterej neznám.

A jestli všechny nahrávky poslouchám? No dobře, aspoň jednou jsem si pustil všechny, FULL MOON 09

ale třeba u bootlegů málokdy víckrát. Kvalita nahrávky je leckdy neslučitelná s ušima normálního posluchače, ale o to tady vůbec nejde. Jde přece o sbírku. Na internetu jsem našel databázi Bowieho bootlegů a spadla mi čelist. Paráda, tohle se reálně nedá sehnat ani během deseti životů, takže nemusím propadat malomyslnosti, že už mám všech jeho třicet osm oficiálních desek ve většině verzí, a tudíž bude brzy po zábavě.

ku jsem tehdy sice nezapůsobil, ale vinyl se uhnízdil na mém gramofonu a posléze i v mé hlavě. Filmové skladby šly Bowiemu vždycky skvěle – Absolute Beginners je působivá píseň, klenutá melodie, ploužák pro holky. Tahle singlová věc válcuje celou Bowieho tvorbu druhé půlky osmdesátých let, mrkněte na youtube na klip, odpustíte mu i tentokrát hrozný peroxidový vlasy.

Heroes *1977

Space Oddity *1969

Majorem Tomem to začalo asi nejen pro mě.

Hit. Tuhle skladbu jsem slyšel z rakouského rádia O3 někdy kolem svých dvanácti let, v půlce osmdesátých, bez hudebních souvislostí, někde mezi Duran Duran, Sandrou a jinými mými oblíbenci těch let. Nezapomenutelný zážitek, jméno David Bowie se dostalo pod kůži. Dramatická sloka přecházející v bombastický refrén, akustická kytara, spousta melodie a opravdu kosmická atmosféra. Ještě že jsem tehdy neviděl klip, Bowie v něm vypadá fakt příšerně. I když pořád v intencích svého budoucího alter ega Ziggyho Stardusta... Každopádně v půlce osmdesátek, kdy jsem tuhle krásu objevil, byl Bowie popový hrdina první velikosti, duety s Tinou Turner, Mickem Jaggerem nebo Freddiem Mercurym hovoří za vše. Když jsem koukal na rakouské televizi na záznam koncertu z Bowieho Serious Moonlight Tour, nestačil jsem se divit všem těm dechům, odbarveným vlasům, tanečkům a megalomanské atmosféře, srovnatelné snad jen s tím, co dělal Michael Jackson. Křehká Space Oddity vyčnívala, zbytek jsem lehce odzíval, snad mimo Ashes to Ashes, kde se vrací Major Tom, hrdina Space Oddity. Řekl bych, že tohle bylo blbý načasování na seznámení s Vévodou. Byl jsem ještě moc malej a Bowie králem diskoték.

Absolute Beginners *1986

Tenhle song pořád hrálo rakouský rádio a u nás se to nedalo nikde sehnat. Abych zapůsobil na spolužačku ze třídy, koupil jsem v Alfa pasáži vinyl (cédéčka, šmarja, ještě nebyly) Let’s Dance za 120 kaček. Jenže za totáče u nás vycházely desky s letitým zpožděním, takže na desce z roku 1983 tahle úžasná skladba prostě být nemohla. Na spolužač-

Berlínská zeď. Těsně před revolucí jsem objevil avantgardu – placky Low, Heroes a Lodger, na kterých spolupracoval s Brianem Enem, jsou z úplně jiné galaxie. Bowie rezignoval na komerční úspěch a hledal cestu ven z drog, frustrace, slávy, Ziggyho Stardusta.

V Berlíně. Srovnejte s Nickem Cavem, stejné město, genius loci. Hypnotický rytmus, silnej text, soundtrack k dospívání. Tohle si člověk snadno zamiluje. I v obrázcích to funguje – hubená silueta zpěváka nasvícená reflektorem zezadu. Rockotéky ve Véčku – tehdy byly za hrdiny kapely z labelu 4AD, gotika Sisters of Mercy, Bauhaus, Siouxsie, The Cure.

A Heroes:

I can remember standing by the wall/ And the guns shot above our heads/ And we kissed, as though nothing could fall/ And the shame was on the other side/ Oh, we can beat them, for ever and ever/ Then we could be heroes, just for one day...

003

TEXT APX FOTO BONUS

1

„Sem to říkal,“ píše mi náš grafik na skajpu a posílá odkaz na fotku z facebooku. Je na ní poslední Full Moon, otevřený na prvním textu o Motörhead, s popiskem: „Co to má být!?

Hodně jste nás zklamali... Obálka je super, těšil jsem se, jak si zase něco počtu o Motörhead, a místo toho najdu úplně trapný článek nějaké fanynky, která vůbec neví, o co jde. Už si váš časák nekoupím, sorry.“ Grafik nebyl jediný, kdo to říkal.

Tak nejsme pitomí, ne? Dilema prosincové obálky mě vrátilo v čase do kulturní rubriky Lidových novin, kde se neustále a nesnadno hledal kompromis mezi obhajitelnou komercí, pravděpodobnou prodejností a tzv. ksichtem zajímavého čtení nezávislých novin, resp. mezi několika subjektivními (a rozdílnými) představami o tom, co jednotlivé termíny znamenají. Bylo třeba dělat spoustu věcí ze zdánlivě nesmyslných důvodů, ale brala jsem to tehdy zbytečně vážně: pro povahu deníku není kultura (a hudba jakožto její pouhopouhá část) důležitá. Tedy pokud neumře člen Beatles. Nebo nemá výročí úmrtí. „Sem to říkal,“ napsal mi maxim, náš šéfeditor, po editaci úvodníku.

Full Moon si mohl dovolit zvolit jinou cestu, která se dobře otiskla v mazanici na titulce třetího čísla, což byl ve skutečnosti Jake Bannon z Converge s useklou hlavou. Krásná titulka a skvělá kapela. Možná ne, ale my si myslíme, že jo. V hudbě je těžké shodnout se i na jiném názoru než na tom, že smrt Johna Lennona byla tragédie. Na naše poměry jsme se prodávali dobře, dokonce lépe, než následující obálka s Arcade Fire. A pak je zase smetl Nick Cave. Když se podívám zpětně na všechna čísla a jejich obálky a porovnám, kolik prostoru ta jména dostala uvnitř časopisu a jestli to bylo „zaloužené“ nebo „dostačující“, jsem v klidu. Navzdory komentáři u fotky z facebooku, ta fanynka, co to psala, ví, o co jde, a suma tohoto vědění byla shrnuta v: „1980, 1984, 1994, 2004... to je jedno. I v roce 2014 budou Motörhead znít furt stejně. Důkaz?

Aktuální The Wörld Is Yours. Nemá cenu psát recenzi.“ Vím, že tohle by v Lidových novinách prošlo jen s odřenýma ušima a jen kdyby se editor nedíval, a bez poznámek se to neobešlo FULL MOON 09

ani ve Full Moonu. Takže přemýšlím: Není to způsob, jak tady děláme věci? Jsou hranice?

Kde? Chceme plnit stereotypy, nebo být za každou cenu outsideři? Musíme si vybrat jedno z toho, nebo vymyslet něco lepšího? „Standard outsidera“: celý svět by utratil peníze na nájem za koncert Radiohead. Nebo ne, něco lepšího. Za koncert Slayer!

Ale upřímně, nechtěli jsme nikoho natáhnout; Lemmyho jsme dali na obálku proto, že nikdo hezčí v prosincovém čísle, kromě několika autorů a grafika, zkrátka nebyl. Problém připouštím a beru na své triko. Ostatně i do editorialu jsme místo mojí fotky dali Emirates, stadion Arsenalu, jelikož jsem si nedávno zcela neprozřetelně oholila vlasy břitvou a čekám, až dorostou. Viděla jsem to v nějakým westernu. Píše art direktor: „Normálně. Dáš si na hlavu pytel od vinylu.“ (a po půl hodině skype konverzace) „...sem si dal na hlavu ten futrál na vinyl a fakt to vypadá dobře.“ Tak super.

Možná jste si nás dnes koupili poprvé. Na stánku. Stánky nás před problém Lemmyho sexy holin a koncertu outsiderovství vystavují méně kompromisně. Rádi bychom udělali dobrý dojem na nové čtenáře, protože, ač se nás kritika snaží přesvědčit o opaku, nám na nich záleží. Asi jako kapelám na fanoušcích.

Fanoušci a čtenáři tedy v první řadě. Pak dlouho nic, až potom nesmrtelnost. A pak samozřejmě prachy. „Hele, a Martine, co kdybysme tam dali Davida Bowieho? Je sexy, ty seš jeho největší fanoušek na světě, nedávno vyšly ty covery a Station to Station, je to borec a každej ho zná a má rád.“ 2

Posledně jsem popisovala... škrtám, co jsem popisovala posledně. Jednak jsem to popisovala posledně, jednak mi art direktor, když dělal fotku k úvodníku („Není hrozná. Je přátelská.“), řekl, že fotbal je nuda a že se to, cituji, nikam naposouvá. Je fakt, že teď jsme dvakrát remizovali, taky bych to nenazvala pokrokem. Nicméně navrhl, že mám vyklopit nějakou historku o tom, jak bezvadné odpoledne jsme si užili s Ivanem, autorem recenze First Blood, který si přišel ověřit, jestli jsme k jeho článku, opět cituji, nedali fotku Mickey Mouse. Mezitím přišel mejl od studenta Vyšší

odborné školy publicistiky v Praze, který žádal o praxi ve Full Moonu, tak mě napadlo, že bychom ho mohli dát právě k Ivanovi. Štípat trpký pádlo osudu.

3

O Vánocích jsem doma potkala svýho o dva roky mladšího bratra. Vyčetl mi, že jsem ho nezmínila v článku o Falloutu (je přesvědčený, že mě to naučil hrát on, ale nakonec jsme to uzavřeli s: „Dobře, ale Dungeon Keeper máš ode mě.“) a nechal si vnutit nějakou hudbu, jelikož ze složky segra_vanoce_2008 už má prý všechno naposlouchané. Ježto se mu líbili Firewater, zkopírovala jsem mu desku Ask Questions Later od Cop Shoot Cop; jelikož má rád Evens, doporučila jsem mu Fugazi; že se mu líbí Babyshambles, dostal za úkol stáhnout druhé album Libertines; a protože měl odjakživa rád Nirvanu, dala jsem mu cover Where Did You Sleep Last Night Marka Lanegana, který po Lead Bellym proslavil právě jejich MTV Unplugged. A to už je jenom kousíček k Soulsavers a Gutter Twins a Afghan Whigs a Twilight Singers. (Záměrně jsem vynechala informaci, že Lanegan zpíval ve Screaming Trees, které bratr jakožto fanoušek grunge scény určitě zná, a to nejméně ze soundtracku k Singles.

Jednou tím kruh uzavřeme.) Taky se mu líbila loňská deska Helmet. Nemůžu se dočkat, až se mu do ruky dostane Meantime.

Abyste rozuměli, Jan je sice o dva roky mladší, ale dostal mě prakticky ke všemu, na čem jsem později víc nebo míň vyrůstala, od Priessnitz přes Red Hot Chili Peppers a Smashing Pumpkins až po Morphine. Vděčím mu za mnohé. Sice jsme se pak deset let prakticky neviděli a za tu dobu se můj hudební vkus dostal k adoraci klasického country (víme, že country music je „ona“, ale nezní nám to přirozeně; so this is how we do things in the country – pozn. ed.), ale teď jsem o 62 514 kapel chytřejší, takže mu to můžu všechno vrátit. A teď, proč to píšu? „Ségra, něco ti musím říct. Ty to teda asi znáš, když seš ta hudební recenzentka a ta s tím časákem. Ale je úplně super pocit, když někomu doporučíš nějakou muziku a mu se pak fakt líbí!“

Aby ne, brácha!

005

006

FULL MOON 09

FULL MOON MUSIC MAG #9 | 19. LEDNA 2011

TIRÁŽ

INDEX

CREW: MARTIN KOZUMPLÍK roadie JANA KAČUROVÁ šéfredaktor JITKA HEJLKOVÁ produkce, předplatné MICHAL PAŘÍZEK distribuce, propagace LENKA ŠPRYSLOVÁ redakční manažer, pr ALŽBĚTA MUSILOVÁ obchod, inzerce CARTON CLAN design

ALTEN MASCHINEN 75 ARAN EPOCHAL 93 BIRDS BUILD NESTS

UNDERGROUND 71 BLAKE, JAMES 32 BLURT 54 BONUS 40 BOWIE, DAVID 2, 58 C 94 DÄLEK 14 DĚTI DEŠTĚ 94 DEVEROVA CHYBA 94 DRAG THE RIVER 26 EMEMVOODOO PÖKÁ 96 ESGMEQ 100 FETCH! 94 FIRST BLOOD 68 GNU 93 GY!BE 18 HART, GRANT 34 HIGGS, DANIEL 89 HÜSKER DÜ 34 HYPERDUB 30 CHEMICAL BROS. 64 INTERPOL 82 JAROMIR 99 84 JIM JONES REVUE 70 KREJČA, JAN 95 LAU, ERIC 28 LCD SOUNDSYSTEM 62

AUTOŘI: LUMÍR NYKL, JAKUB MIKOLAJSKÝ, pavel vulterýn, zbyněk prokeš, MARTIN KOZUMPLÍK, jiří imlauf, luděk knápek, IVAN, David kresta, tomáš bláha, PETR MAREŠ, MICHAL PAŘÍZEK, TOMÁŠ KEJMAR, MAXIM HOROVIC, jan bárta, CVALDA, JARDA PETŘÍK, BOŘEK ŠŤAVA, MARTIN VYŠŇA, LENKA ŠPRYSLOVÁ, JAKUB PECH, AL BURIAN, APAČKA, ALEŠ KOT, PAUL WALLFISCH, INDOŠ, CRAIG MONTS, K-Moon, MIZUKI, ISTVÁN SUTRHÁZYI, BIBI ONE SUPERVIZE TEXTů: maxim horovic LUDĚK KNÁPEK kontakt: info@fullmoonmagazine.cz web: fullmoonmagazine.cz twitter.com/fullmoonmag facebook.com/FULLMOONMAG last.fm/group/Full+Moon+Mag Předplatné: predplatne@fullmoonmagazine.cz 12 čísel za 948 Kč | 6 čísel za 534 Kč E-shop: fullmoonmag.bigcartel.com možnost koupit předplatné, jednotlivá aktuální čísla, starší čísla. inzerce (alžběta musilová): alzbeta@fullmoonmagazine.cz +420.774.119.492 Distribuce (Michal PAŘÍZEK): michal@fullmoonmagazine.cz +420.604.101.745 Vydavatel: KYEO shows s.r.o.

IČ: 28350995, Veveří 3163/111, 61600 Brno kyeo.net, info@KYEO.NET Tisk: KVTisk, Karlovy Vary rozšiřuje: Mediaprint & Kapa ISSN 1804-3208, MK ČR E 19463 LICENSED UNDER: CREATIVE COMMONS BY-NC-ND creativecommons.org/licenses/by-nc-nd/3.0/deed.cs

FULL MOON 09

fullmoonmagazine.cz

OBSAH LYSSA 93 MORPHINE 48 MOUNT KIMBIE 31 MY CAT IS AN ALIEN 71 NAILS 74 NATIONAL, THE 80 NOTO, ALVA 16 OBŘí BROSKEV 84 OLD TIME RELIJUN 54 ORB, THE 64 ORBISON, JOY 31 OTK 94 PAPALESCU, MOIMIR 75 PART CHIMP 78 POLITE SLEEPER 22 PRICE, CHAD 26 PRIESSNITZ 84 PROUZA 84 SILVER ROCKET 92 SOUTHERN LORD 74 SPORTO 40 SQUAREPUSHER 63 ŠVEJDÍK, JAROMÍR 84 TORCHE 78 UNDERWORLD 65 UNKILLED WORKER 94 WEST, KANYE 72 WOLFE, CHELSEA 24 WOLLONGONG 94 YELLOW PRESS 22 YOUNG GODS, THE 8

#1, ceo 2 EDITORIAL, AXE 4 YOUNG GODS, PECH, pařízek 8 ALVA NOTO, KRESTA 16 GY!BE, NYKL 18 POLITE SLEEPER, AXE 22 CHELSEA WOLFE, MIKOLAJSKÝ 24 CHAD PRICE, KEJMAR 26 ERIC LAU, MONTS, PETŘÍK 28 DUBSTEP, bláha 30 GRANT HART, KEJMAR 34 BONUS, BÁrta, BOSS, AXE 41 SPECIÁL: MORPHINE, 48 RECENZE YOUNG GODS, PECH 13 YOUNG GODS + dälek, pařízek 14 ERIC LAU, PETŘÍK 29 BONUS, BOSS 41 RETRO: MORPHINE, 52 DAVID BOWIE , pařízek 58 LCD SOUNDSYSTEM, max 62 SQuarepusher, bárta 63 ORB, UNDERWORLD, CHEMICAL BROTHERS, maximus 64 first blood, ivan 68 JIM JONES REVUE, pařízek 70 BBNU/MCIAA, SUTRHÁZYI 71 KANYE WEST, neutrino 72 nails, cvalda 74 die alten maschinen, max 75 PART CHIMP, CVALDA 78 REPORTY ALVA NOTO, KRESTA 16 PART CHIMP, CVALDA 78 NATIONAL, vulterýn 80 INTERPOL, vulterýn 82 PRIESSNITZ, AXE 84 DANIEL HIGGS, burian 88 SERIÁLY LABELY: silver rocket, max 92 Lyrix: esgmeq, maX 97 komiksy, KOT 102 DIY, indoš 104 BACKSTAGE, kočka 111 Sloupky OD str. 105 nowhere fast highbury fidelity nahoře v labi...

TARDÉ AL BURIAN PAUL WALLFISCH příloha pro předplatitele paramount styles: extra heaven EP + mp3 radio wave live session vol.3

007

008

FULL MOON 09

THE YOUNG GODS

HUDBA JAKO KRÁSNÉ

1985, ŠVÝCARSKO

FRANKENSTEINOVO MONSTRUM

INDUSTRIAL Post-industrial ROCK AMBIENT FRANCOUZŠTINA IPECAC SAMPLER ACOUSTIC

Treichlerova vize se snoubila s technickým umem Cesara Pizziho, který si novou technologii ochočil hned v zárodku a povýšil rabování cizí hudby na umění. The Young Gods si málokdy vypůjčili víc než jeden takt, většinou při takřka archeologických průzkumech odkryli jen zlomek riffu nebo zajímavě znějící akord. Mísením vlivů a zaměňováním kontextů dali vzniknout post-rocku v jeho pravém slova smyslu. Z odštěpků řezavých kytar, pompézní klasiky i terénních nahrávek pak v roce 1987 složili – ve smyslu hudebním i mechanickém – debutové, eponymní album.

Samplům, vedle Treichlerova francouzského expresivního zpěvu, vdechuje živost i bubeník Frank Bagnoud, jenž sice skupinu záhy opustil, ale právě jeho těžkopádné dunění je neoddělitelným prvkem tvořícím dramatickou atmosféru prvotiny.

ZKUSTE ALBA 1989 L’EAU ROUGE 1992 T.V. SKY 1995 ONLY HEAVEN 2008 KNOCK ON WOOD LIVE 18.02.2011 PALÁC AKROPOLIS. PRAHA. (plus dalších pět zastávek, viz str. 15) TEXT JAKUB PECH FOTO ARCHIV

Za elektrizujícím, občas industriálním hřmotem mladého božstva stojí od poloviny osmdesátých let klasicky vzdělaný kytarista Franz Treichler, pro něhož je konvence zapovězeným slovem. I proto bylo při založení rockové kapely jeho prvotním manifestem pověšení kytary na hřebík.

Na trhu se totiž začaly objevovat samplery, zvukové stroje, které svou primární funkcí umožňovaly recyklaci hudební minulosti.

Zatímco v oblasti radiové pop music se s jejich pomocí zvesela kradly celé motivy klasických hitů uhasínajících starých bohů, což pro ně zajišťovalo pochybné paběrky víry, poblíž Curychu se zrodili The Young Gods.

Pojmenovali se po jedné z písní newyorských Swans, jejichž zakládající člen Roli Mosimann (bubnoval na prvních dvou deskách Filth a Cop) s nimi spolupracuje jako producent od počátků až dodnes.

FULL MOON 09

Po iniciačním obřadu, který zdobila nástěnná rytina tří figur skoro jako z jeskyně v Altamiře, se kapela v novém složení (s dynamičtějším bubeníkem Ursem Hiestandem) ponořila do rudé lázně desky L’Eau Rouge (1989). Dříve nastíněný koncept trio dotáhlo do komplexnějšího a pestřejšího tvaru. Skládanková hra s úryvky má méně švů, jako by muzikanti z nahrávek vyzobali jen rozinky a ty pak vydestilovali do ohnivé vody. Nad taveninou trčí 009

Treichlerův hrozivý hlas, jenž se většinu času skrývá za maskou téměř alikvótního chropotu.

Jelikož se na L’Eau Rouge objevilo několik šansonově laděných kusů (v čele se skvostně rozvrzanou Charlotte), nebylo až takovým překvapením, že do devadesátých let vkročili The Young Gods kolekcí cover verzí Play Kurt Weill (1991). Jde o studiovou verzi programu, který předvedli v roce 1989 na ženevském festivalu pořádaném k poctě skladatele. Většina předělaných písní pochází ze slavné Žebrácké opery a také ze Vzestupu a pádu města Mahagonny, které Weill napsal s Bertoldem Brechtem. Svým podáním Alabama Song se hrdě zařadili po bok takových hudebníků jako jsou The Doors nebo David Bowie a obě tyto veličiny jsou zde relevantní – The Doors sem zapadají už tím, že rovněž postavili zvuk rockové kapely na netradičně pojatých klávesách, a velký Bowie vzdal Švýcarům hold, když je uvedl jako inspirační zdroj pro Outside (1995).

Jak se později ukázalo, album Play Kurt Weill bylo pouze prvním z řady tvůrčích intermezz, během nichž skupina prozkoumává určité území a nově nabyté poznatky osobitě zakomponuje do rockové matérie. Franz Treichler k tomu říká: „Ve chvíli, kdy začneme sklouzávat k tomu, že bychom pracovali podle nějakého vzorce, snažíme se najít nějakou výzvu a vybičovat se k experimentu.“ KDE KONČÍ ZEM, JE NEBE

Stěžejní pro devadesátá léta je „nebeské období“; jedná se o řadové desky T.V. Sky (1992) a Only Heaven (1995), živák Live Sky Tour (1993) a ambientní experiment Heaven Deconstruction (1996). Už na weillovském projektu se nepodílel zakládající člen, samplerista Cesare Pizzi (odešel z umělecké branže) a bylo tedy otázkou, jak jej jeho nástupce Alain Monod (řečený Al Comet) u klíčového nástroje nahradí na autorském albu. I v případě The Young Gods existujou fanoušci, kteří uvízli v osmdesátkách a kromě prvních dvou desek neberou nic. To by ale byl nerozum, protože Monod se zvukovými vzorky nakládá sofistikovaněji a značně se podílí na rychlém vývoji kapely. Chcete syrovou flákotu? Sáhněte po debutu nebo L’Eau Rouge.

Pokud chcete dodělaný a šťavnatý steak, je tu „nebeské období“.

Velkou změnou na T.V. Sky je použití angličtiny, což dopomohlo věhlasu daleko za hrani010

cemi Švýcarska. Přístupnější je i Treichlerův vokální projev; vymizela „zlá“ hrdelní manýra a ukázalo se, že je pod ní hlas, který má charisma sám o sobě. Z desky vzešly nesmrtelné písně jako Skinflowers nebo Gasoline Man a v závěrečné, uhrančivé dvacetiminutovce Summer Eyes se dokonce mihne duch Jima Morrisona. Na T.V. Sky slyšíme naprostý vrchol toho, jak se dají kompozice poslepovat převážně z mikroskopických střípků cizích kytar – později budou The Young Gods postupovat tak, že k sobě budou látat pouze zvuky, které si vytvoří od základu sami. Franz Treichler jednou citoval takzvanou „doktorku přes samply“, s níž museli po všeobecném rozmachu boje proti hudebním výpůjčkám spolupracovat: „Tenhle kousek je od Nirvany, to projde snadno, ale tohle... Ach ne, to je Prince a to je moc špatný – za jakýkoliv úryvek od Prince zaplatíte padesáti procenty copyright celé písně, byť byste použili jenom dvě vteřiny.“ Dost to vystihuje dobu; samplování v devadesátých letech už nebyla žádná (alespoň ne levná) zábava.

Jako byli The Young Gods v osmdesátých letech napřed v chápání možností sampleru, nyní se stejně vizionářsky chopili hard disc recordingu, potažmo zvukového softwaru.

Při natáčení Only Heaven zaměstnali společně s věrným souputníkem Rolim Mosimannem počítače na plný úvazek a přesto dokázali vytvořit nečekaně živelné, organické album.

V celém digitálním procesu nezapomněli na hřejivý analog a poté, co v Macintoshi zvuky pochroumali k nepoznání (údajně je Only Heaven převážně kytarová deska), výsledek míchali na 48stopém magnetickém pásu. Manipulace s hudební realitou, kterou výpočetní technika nabízela, zapůsobila na kapelu jako droga rozšiřující vědomí, a tak částečně upustili od metalických riffů a vydali se na sonický trip. Například skladba The Dreamhouse se odvíjí od zefektované nahrávky, kterou Treichler pořídil při krmení rybiček. Zároveň se na albu nachází asi největší, poněkud heretický hit Kissing the Sun (sahání po výšinách tematizují často): „Budeme líbat Slunce, každý to ví...“ Každý taky ví, jak dopadl Ikaros, ale křídla téhle party působí o dost fortelněji.

ROZPŘAŽENI, MEZI ELEKTRONIKOU A AKUSTIKOU

Z fascinace novými technologickými možnostmi vzešla následná reinterpretace Heaven Deconstruction, která byla pro kapelu

další inspirační mezihrou, a nabyté zkušenosti se pak projevily na nejelektroničtější řadovce Second Nature (2000), s novým bubeníkem Bernardem Trontinem za soupravou.

Obal desky je lehce kyselinový a také úvodní singl Lucidogen svádí k obdobným konotacím. Hlava se toulá v oblacích, ale jinak je to fyzická hudba, takže je dobré stát nohama pevně na zemi a tančit.

V roce 2004 se u nás The Young Gods zastavili na antropologickém turné Amazonia Ambient Project, při němž decentně podmalovávali přednášku spisovatele Jeremy Narbyho (jeho kniha Kosmický had vyšla později i v češtině). Řada lidí byla vyklidněnou polohou kapely zaskočena, ale netrvalo ani rok a trojice přijela slavit své dvacetiny, při nichž ukázala, že nezapomněla, jak se pořádně opřít do pomyslných strun klaviatury.

V hlasité, opět rockovější formě o sobě dali vědět albem Super Ready/Fragmenté (2007), jež vydal jejich fanoušek Mike Patton na svém Ipecacu. Tentokrát se dostalo i na angažovanost – už přebal desky symbolicky zobrazuje pistoli, která je sice na jednu stranu zahalená, zároveň je však přehoz pokryt třpytkami, což značí glorifikaci násilí v soudobé společnosti. V písni Freeze se pak Treichler vyjadřuje ke zbrojní paranoii, která neodešla s koncem studené války – odkazuje na to, že statisticky na každou osobu na planetě připadají čtyři tuny trhavin.

Po těžkotonážní desce byl opět čas na „odpočinek“ a načerpání něčeho nečekaného.

Akustické best of Knock on Wood (2008) a s ním spojené unplugged koncerty sklidily u posluchačů ohromný ohlas. Kdo do té doby nepostřehl, že The Young Gods nosí pod elektrohávem poctivé bavlněné prádlo písňové kompozice, byl nyní poučen. Kapela si ze „španělkové kapitoly“ odnesla nejen čerstvé (resp. oprášené) instrumentální dovednosti, ale také Vincenta Hänniho, který se stal regulérním členem kapely.

V bookletu novinky Everybody Knows poprvé stanuli čtyři panáčci.

FULL MOON 09

FULL MOON 09

011

THE YOUNG GODS 2010 EVERYBODY KNOWS. TWO GENTLEMEN. TEXT JAKUB PECH FOTO ARCHIV

„Každý ví, že kostky jsou cinknuty; každý je vrhá se skříženými prsty; každý ví, že válka skončila; každý ví, že ti dobří prohráli...“ Trochu jsem si přál, aby na nové desce The Young Gods Everybody Knows, kterou zdobí na hlavu převrácená fotka New Yorku, zazněla předělávka stejnojmenného, černého Cohenova skvostu.

Ale tenhle švýcarský (nyní už) kvartet byl odjakživa pod drsnosrstým povrchem v jádru pozitivní partou. Jak lépe odlehčit tíži našeho světa, než zpochybnit jeho gravitaci? Na titul alba se můžeme stejnou měrou dívat buď jako na němý, bezmocný souhlas s iracionálním stavem věcí, nebo jako na citaci jejich vlastní písně Kissing the Sun, která je naopak bohorovně pozitivní. The Young Gods nic nepředhazují, záleží pouze na nátuře či rozpoložení posluchače, jak je přijme.

Je již téměř pravidlem, že kapela kvůli občerstvení svého smýšlení proložila dvě řadové desky žánrovou odbočkou. Kdyby se po vynikajícím albu Super Ready/Fragmenté z roku 2007 The Young Gods nerozhodli k pošetilému kroku, že přearanžují některé své elektro šlágry do akustické podoby, drželi by dnes jejich fanoušci v rukách dočista jiné CD (případně nádherný dvojvinyl). Některé nové písně totiž na akustických kytarách vyloženě stojí (Introducing), jindy se vynoří jen v refrénu, jako by se při jarní procházce špičkou boty ledabyle rozkryly ledové nánosy syntezátorů (Blooming). Alespoň okrajově jsou španělky přítomny skoro v každé skladbě, což FULL MOON 09

by ještě před pár lety byla u této skupiny absurdní představa. Treichler novinku popisuje jako hybrida.

Paralelně s tímto křížením se ještě víc vzdálili konceptu řazení a vrstvení hutných riffů, který byl, především na prvních čtyřech albech, jakýmsi trademarkem The Young Gods. Ačkoliv je dobrých sedmdesát procent nahrávky Everybody Knows tvořeno synteticky, opět se posunuli o kus dál a víc než kdy jindy znějí jako živá kapela, která své písně skládá při jam sessions. Nejpřesvědčivějším příkladem je No Land’s Man, svižné boogie s neskutečným odpichem.

Starší alba, v čele se stěžejním opusem Only Heaven, také bují životem, ale při pitvání pod mikroskopem stále vidíme, že i přes přítomnost duše jsou jejich buňky umělé. Nyní je design dotažen ještě dál (každý ať posoudí sám, zda je to „dobře“, nebo „špatně“). Částečně je to důsledkem technologického vývoje, díky němuž lze manipulovat dříve neslýchanými kreativními efekty v reálném čase, což hudbě dodává bezprostřední autorský feeling. Výsledkem je zdánlivě organické kvašení v Blooming nebo Once Again. O něco podobného se dnes může snažit každý, kdo má počítač a trochu know how, ale trvám na tom, že vedle přehršle electro geeků jsou The Young Gods stále originální; veteráni i pionýři zároveň. Čerstvý člen souboru Vincent Hänni působí v žánrové a zvukové lepenici jako tmel a vůbec nevadí, že se vklínil do lety prověřeného rovnovážného trojúhelníku sampler-zpěv-bicí. Leccos se dalo vyčíst už z vy-

stoupení na tuzemském Sázavafestu v létě 2008, kde si The Young Gods uprostřed unplugged radovánek vystřihli v rozšířené čtyřčlenné sestavě premiéru s elektrifikovaným repertoárem. Nováček v klasických kusech plynule střídal basu s kytarou a vypadalo to, že s nimi na podiu stojí od počátku věků. Hänni se ale nezjevil zčistajasna, na různé projekty okolo skupiny je navázán už od roku 2000 a je stejné krevní skupiny.

Na Everybody Knows přinesl mimo jiné fuzzovou kytaru, jejíž tón hněte jak plastelínu – nejvehementněji hned v intru Sirius Business. A jeho sólo v Miles Away je pak nadpozemsky řežavé.

Aktuální deska přináší tolik změn najednou, že je skoro s podivem, že pod nimi The Young Gods ještě rozeznáváme. Zároveň se nedá říct, že by u nich jediným konstantním prvkem byl Treichlerův vokál. Ani on totiž nepřešlapuje na místě. I když je Everybody Knows jejich nejklidnějším řadovým albem, svou vnitřní energií, již vyzařuje, zapadá perfektně do pestré, avšak konzistentní diskografie. Například u Tenter le Grillage si lze představit, že by takhle mohl znít jejich raný materiál, kdyby tehdy dostali šanci pohrát si s dnešním technickým vybavením.

A je dobře, že se tak nestalo, protože to by je někdo mohl upálit za čarodějnictví.

013

The Young Gods & DÄlek 2010 Griots & Gods. Two Gentlemen.

TEXT MICHAL PAŘÍZEK FOTO ARCHIV

Griot [gijót] či jali [dželi] je západoafrický básník, zpěvák (při náboženských příležitostech) a potulný muzikant, považovaný za strážce ústně předávaných tradic. Českému prostředí je blíž termín „bard“ (ačkoliv pochází ze starofrancouzštiny).

Díky svému nadání a životnímu stylu se grioti stávají hlasateli klevet, satir a politických komentářů.

The Young Gods se poslední dobou daří víc než kdy dřív, jejich koncerty jsou pověstné odedávna. A hned tři z těch výjimečných najdeme v boxu, který vyšel krátce po vydání nového alba Everybody Knows. Kvalitní audio i video verze, luxusní balení, kupujte v kupě i samostatně. Na výběr máme syrový záznam koncertu z turné k albu Super Ready/ Fragmenté v Rote Fabrik v Curychu, společný koncert s klasickým ansámblem Sinfonietta de Lausanne s Mikem Pattonem, ale to nejlepší přijde v podobě alba Griots & Gods.

Nebezpečná událost. Živá kolize The Young Gods a Dälek.

Na festival Eurockéennes si dejte pozor. Pokud vůbec někdy na hudební přehlídku do Francie, pak jedině tam. Po řadu let zajímavý 014

program a taky dostatek peněz na výjimečná setkání: jako třeba v roce 2007 na show tehdejších kolegů z labelu Ipecac. Obě kapely, čerstvě po novém albu, předvedly fantastické vystoupení, ze kterého svrbí ještě po letech.

Nejen díky strhujícím zvukovým orgiím, ale hlavně proto, jak do sebe výjimečné energie obou spolků přesně zapadly. Skoro jako by šlo o jedno tělo, jednu duši. Setlist půl na půl, všechno z novinek (Abandoned Language resp. Super Ready/Fragmenté) a všichni dohromady. Tři proti třem? Kdepak, šest proti zbytku světa s jedním pomocníkem navíc. Žádná pauza, žádná střídání, oba motory pořád naplno.

Dälek měli k industriálu vždycky blízko, je to vidět na každém jejich albu a kdo byl někdy na koncertě, ten ví. S The Young Gods se museli shodnout v mnohém. Některé postupy jsou totožné, jiné velmi blízké. Nekompromisní hudba a hlavně snaha o sdělení. Franzovi na textech záleží, u Dälek se to rozumí samo sebou. Začínáme s Griots – tedy Dälek; Abandoned Language a Content to Play Villain. Masivní zvuk, razantní flow, ale Octopus je ještě na uzdě.

A Al Comet si drnká na akustiku. Fakt!

První božská About Time naznačuje, co

nás čeká, a v její druhé části to přijde. MC spustí lakonickou opakovačku ústředního motivu, industriální plochy ženou dopředu namakané bicí a Octopus vypouští první salvy noise a drone. Hostovačku vrátí Franz Dälekovi ve dvoudílné Starved for the Truth. Flow tomu říkat nemusíme, ale deklamuje slušně.

Improvizační The Color Code je natažená na téměř deset minut; MC Dälek, ableton a korekce v hlavní roli. Končíme s masakrující Secret, druhou částí Abandoned Language, a hitovkou I’m the Drug. Gods dobouřili, Griots dovyprávěli. Kdo byl kdo?

To není podstatné, to není jisté. Přestože je název parafrází na titul druhého alba Dälek a sám MC se situoval do griotského roucha hned na začátku setu, postupem času už tak příbuzné energie splynuly v jeden mocný organismus. Živoucí, nepojmenovatelná síla, výjimečné shromáždění. Každá z kapel si poté šla po svém, The Young Gods slavili výročí akustickými koncerty, Dälek vydali ultimativní manifest Gutter Tactics. Ale ten večer? Málokdy to jde takhle přirozeně.

Božská historie.

FULL MOON 09

E V E R Y B O D Y

K N O W S

NEW ALBUM OUT NOW

18. 2.

19,30 pá/Fri PALÁC AKROPOLIS INFO: WWW.RACHOT.CZ

14. 2. VALAŠSKÉ MEZIŘÍČÍ – SÁL KZ 15. 2. BRNO – FLÉDA 16. 2. TRUTNOV – UFFO 21. 2. ÚSTÍ N/LABEM – NÁRODNÍ DŮM 26. 2. JABLONEC N/NISOU – EUROCENTRUM

FULL MOON 09

015

ROZHOVOR: ALVA NOTO 10.12.2010 METROPOL. OLOMOUC. TEXT DAVID KRESTA FOTO ARCHIV

Německý zvukový terminátor Alva Noto zavítal na začátku prosince na olomouckou Přehlídku animovaného filmu. V posledním městském kině Metropol představil svůj projekt Unitxt. Audiovizuální performance využívala např. převodu datových informací z Wordu či Excelu ve zvukový zdroj. Ti, kteří nesplnili domácí úkol, nepodívali se na YouTube, nevěděli, co je čeká, a šli na vystoupení nepřipraveni, měli jasno nejpozději po deseti minutách. Nic pro epileptiky a melodiky.

Sonický útok, kde navíc každé pípnutí ilustrovaly měnící se linie na filmovém plátně, přinesl zaplněnému sálu fyzický zážitek.

V jednu chvíli dosáhly zvukové výboje takové intenzity, že už chybělo jen to, aby zpoza plátna vylezl Trent Reznor. Přesto Noto ve svém hodinovém setu nenudil ani chvíli. S citem vyvažoval agresivní pasáže klidnějšími, dal publiku čas, aby ve zdánlivé změti zvuků našlo řád, a přestože hrál pro sedící, měla většina skladeb překvapivě taneční rozměr.

Při vystoupení působil jako robot. Občas zavítal pohledem do publika, ale jinak se naplno věnoval svému řídicímu pultu s notebookem. Když set skončil, objednal si Noto dvojku červeného vína a s úsměvem se rozpovídal o poslední společné desce s Blixou Bargeldem i o opeře, jejímž hlavním hrdinou je mluvící pták.

* Co znamená umělecké jméno Alva Noto?

Začal jsem ho používat z jednoho jediného důvodu. Chtěl jsem jméno, které bude spojené s muzikou, s mými hudebními projekty.

Mé vlastní jméno Carsten Nicolai je spjato spíše s mou výtvarnickou činností. Chtěl jsem něco, co by znělo jako název kapely.

Taky jsem se snažil o to, aby jméno bylo nevinné, aby hned nevyvolávalo nějaké asociace a očekávání. Chtěl jsem začít s úplně novou identitou. Měl jsem už pseudonym Noto, který jsem odvodil z názvu svého labelu Noton.

016

A později k tomu přidal Alva, prostřední jméno Thomase Edisona. Najednou už to znělo jako běžné jméno, jako něco, co má osobnost.

Zní to trochu jako jméno nějakého architekta.

Co mě na tom od začátku bavilo, a baví mě i po více než deseti letech, je to, že při vyslovení tohoto jména není jasné, jestli jde o muže, nebo o ženu.

Takže je to taková unisex značka.

Ano, přesně tak, chtěl jsem trochu rozostřit genderové dělení.

Ve svých projektech se snažíš spojit zvuk s obrazem, chceš ukázat, jakou má podobu.

Považuješ se spíš za umělce, nebo za vědce?

Nepovažuju se za nic z toho, není pro mě důležité takhle kategorizovat. Tohle je důležité spíš pro lidi, kteří se snaží pochopit smysl mé práce, snaží se to nějak zařadit. Ale já nežiju v kategoriích a chci být co nejotevřenější. Bojuju za svou svobodu už několik let tak, abych si jako umělec mohl svobodně vybírat, co chci a nechci dělat. A určitě vím, že nechci spadnout do nějakých škatulek.

Na posledním albu Mimikry ses spojil s lídrem Einstürzende Neubauten Blixou Bargeldem. Proč ze všech muzikantů na světě právě s ním?

Zdá se to zvláštní a vím, že to hodně lidí překvapilo, ale já byl hodně ovlivněný ranými deskami Neubauten. V mém hudebním vývoji to bylo hodně důležité. Zaujaly mě především Blixovy texty. Možná, že to bude znít hloupě nebo fádně, ale podle mě je Blixa génius. Dlouho jsem snil o tom, že bych s ním spolupracoval. Než jsme začali dělat na téhle desce, stali jsme se velmi dobrými přáteli.

Beru to tak, že jsem na téhle desce převzal úlohu Blixovy opory, chtěl jsem podpořit a zdůraznit jeho osobnost. Při přípravě desky Mimikry jsem se cítil spíš jako producent než jako spolupracovník. Byla to úžasná práce, Blixa je skvělý improvizátor a je také hodně podnětný a náročný. Vždycky, když už jsem si myslel, že máme nějakou věc hotovou, přišel za mnou a řekl: „Ne, tahle teda rozhodně hotová není,“ a obrátil ji vzhůru nohama. Do-

sáhl toho, že jsem byl mnohem přísnější a náročnější sám na sebe.

Dá se tahle spolupráce srovnat s projekty, na kterých s tebou pracoval slavný japonský skladatel Ryuichi Sakamoto?

Ne, to bylo něco úplně jiného. Tam šlo zpočátku o výměnu digitálních souborů, snažili jsme se o symbiózu akustických nástrojů a elektroniky. Něco společného tyhle kolaborace přesto mají. Jako Alva Noto jsem už zavedená značka, určitý styl. Když s někým spolupracuji, chci dělat něco, co sám vytvořit nemůžu. Něco neočekávaného. S Blixou se to povedlo, Mimikry je skvělé album, pro mě určitě jedno z nejdůležitějších, které jsem během posledních deseti let nahrál.

Na desce je překvapivě i skladba Harryho Nilssona One (Is the Loneliest Number).

Koho napadlo tuhle skladbu z šedesátých let použít?

To byl Blixův nápad. Upřímně, hodně jsem se toho bál, když s tím přišel. Ale věřil jsem, že určitě ví, co dělá, když chce udělat cover verzi téhle Nilssonovy písničky. Byla to pro mě trochu výprava do neznáma, kdy nevíte, jestli se vám podaří dorazit do cíle, nebo to bude noční můra.

Nedávno jste společně s Michaelem Nymanem napsali operu Sparkie: Cage and Beyond. Zvolit si za hlavního hrdinu mluvící andulku, tomu říkám nápad.

Námět je Michaelův, já jsem se toho chytl a společně jsme vytvořili něco, čemu říkáme opera. I když si myslím, že tradiční návštěvníci operních domů budou u naší inscenace křičet hrůzou. Hudební aspekt Sparkie nakonec není tak zajímavý jako samotný její koncept.

To je pro mě hlavní výsledek této spolupráce.

Pro většinu lidí je Michael Nyman klasický hudební skladatel, ale já ho vnímám jako konceptualistu.

FULL MOON 09

FULL MOON 09

017

018

FULL MOON 09

Godspeed You! Black Emperor 1994-2003, 2010, Kanada Post-rock experimental PROGRESSIVE POST-PUNK SOUNDTRACK AVANTGARDA DLOUHÉ SKLADBY ATMOSFÉRA SENZACE DISKOGRAFIE 1994 All Lights Fucked on the Hairy Amp Drooling 1997 F# A# ∞ 1999 Slow Riot for New Zerø Kanada 2000 Lift Your Skinny Fists Like Antennas to Heaven 2002 Yanqui U.X.O. LIVE 23.01.2010 PALÁC AKROPOLIS. PRAHA. TEXT LUMÍR NYKL FOTO ARCHIV

Výraz post-rock už působí vyšeptale. V době, kdy i z českých pohodkových rádií zní euforicky zjitřená stupnice v písni Michala Hrůzy, je těžko nadchnout se rozvážným hraním, povinnými katarzemi a neúnosně dlouhými kompozicemi. Jistotou jsou anonymní králové, kteří proti všem králům brojí. Godspeed You! Black Emperor zůstávají zjevením v neuchopitelnosti hudby. Teď po letech znovu rozeznívají ozvěny žánrů, nálad, příběhů i řevu „aristokratů na střevě posledního kněze“.

SLOW RIOT FOR NEW ZERO SERBIA

Srbka Milica Ružičić chytla realistickou malbu za schlíplý ocas. Na konci podzimu proběhla v Kulturním centru Bělehradu výstava, která se od jejích dřívějších, spíše konceptuálních projektů na první pohled liší. Jde totiž o soubor klasických akrylových maleb. Tradiční technika se střetává s tématem a jeho uchopením, přesto, anebo právě proto, nejde o suchou akademickou malbu. Policejní pendreky proti hlasu lidu v heroickém vyobrazení spravedlivého hněvu proti útlaku vrchnosti získávají v takových výjevech až něco ze SORELA rázu. Autorka sama je nechala vsadit do barokních pozlacených rámů, aby antisystémová díla, znázorňující odvrácenou tvář „právního státu“, získala „fetišistický“ ráz obrazů prodávaných v oficiálních aukcích sběratelům. Ornament ozdobí monokl od strážce pořádku. Podle jejích vlastních slov FULL MOON 09

denní zprávy odezní, ale umělecký artefakt, reflektující danou událost, zůstane. Zásah proti demonstraci dělníků továrny Jugoremedija je stejně nosným tématem jako Poprava povstalců v Madridu. Obrazy jako povýšené záznamy událostí, které mají být zapomenuty nedlouho potom, co se staly, čemuž obyčejná fotografie v novinách paradoxně napomůže.

Blízko domova Milici Ružičić byl i cíl „humanitárního bombardování“.

YANQUI U.X.O.

Symfonická báseň je „dílo pocházející z oblasti klasické hudby určené pro orchestr. Patří mezi díla tzv. programní hudby, protože má od svého autora určen jiný nehudební program“. Zdá se, že ač není třeba GY!BE podezírat z nějakého šprtství, je termín symfonická báseň pro jejich hudbu ten nejvýstižnější. Samozřejmě s libovolnými post přívlastky. Jestli GY!BE redefinovali tzv. programní hudbu nebo art rock, prakticky nehraje roli, záleží jen na tom, na kterou stranu kdo ponáší. Ona symfonická báseň má papírově mít pouze jednu větu, rokenrou kdovíco, takže nakonec hraje hlavní roli úžas nad tím, co dokáže znásobený modul kytarabasabicí se smyčcovou sekcí vysazenou na stejnou úroveň, egalité.

Rockets Fall on Rocket Falls z alba Yanqui U.X.O. je příklad za všechny. Donekonečna opakovaný riff evokuje děs z blížící se zkázy i strojovou přesnost a mechanickou odosobněnost vojenských zásahů. „Necítím lítost nad tím, co jsme udělali, ale je mi smutno z toho, že jsme to udělat museli!“ řekl Thomas Wilson Ferebee, ten, který shodil bombu z Enola Gay na Hirošimu. Traumatem Hirošimy se až do celistvého zpracování na desce Phoenix Tree zabývali japonští Mono, stylově spřízněná kapela, víc než zástup ostatních ve výseku žánru. Většina post-rockových pokračovatelů GY!BE, z těch

zásadnějších např. Explosions in the Sky, se vesměs hrabala ve sladkobolných introvertních náladách chycených do vybrnkávaných sítí a snažili se do nich chytit problémy spíš osobní než globální. Snad i kvůli anonymnímu přístupu k sebeprezentaci (známý fakt je, že se u nich nedá mluvit o promo materiálech) se kanadská anarchistická úderka vždy vyhýbala sebestřednému krasosmutnění. Do většiny svých roztahaných kompozic vměstnali angažovanost bez ideových pout a hesel.

Post-rock se zdá být podobně vhodným základem pro dokumentární vyprávění o jizvách moderního světa, případně wag-the-dog válkách, jako komiks v posledních letech. Joe Sacco a Ari Folman o tom ví svoje.

Yanqui je přepis yankee ve španělštině.

U.X.O. je výraz pro „unexploded ordnance“, tedy beprostředně nevybuchlou munici, která zakořenila v krajině a může explodovat i za dlouhou dobu od vystřelení/svržení. Na obalu alba je malovaný výjev padajících bomb, traumatický, jeden z mnoha a přitom hodný řádně akademického zaznamenání, jen vsadit do pomyslného zlatého rámu. Uvnitř kapela prohlašovala, že existují pojítka mezi čtyřmi major labely a zbrojařskými firmami. Útlocitný antimilitarismus se promítá do alba v celé délce, dvojnásobná nálož „09-15-00“ názvem reaguje na dobu vyprovokování druhé intifády. Ve výkladu GY!BE Arielem Šaronem a tisícovkou pochodujících izraelských vojáků, samozřejmě, chce se říct s ohledem na politickou orientaci skupiny. Textová dovysvětlení jsou překvapivá, ale pořad Špona taky plně dostál názvu teprve tehdy, kdy kamera za sedícím Václavem Klausem zabrala kovovou dekoraci s vyrytým háknkrajcem. Čili ve středu zájmu Godspeed You! Black Emperor jsou lokální, nejen společensko-kulturní fenomény, které se odrážejí do celého světa. Zároveň je Yanqui U.X.O., jejich zatím 019

poslední deska, jediná prostá samplů. Dříve pro ně byly typické field recordings: záznamy skučení větru, amerických tradicionálů, i přímé promluvy, ať už z dokumentů nebo rovnou nahrané, kdo ví. Většina jejich tvorby používá samply coby regulérní stavební prvek.

Není divu, dramatické gradace a přemýšlivé ambientní plochy, stvořené bez použití elektroniky, vyvolávají občas nutkání postavit se k oknu, ne kvůli výhledu, ale kvůli vhledu do duše chlapa s chraplákem a abrhámovskou srstí. Ať už jím jste, nebo ne. Jako šerif v Tahle země není pro starý, resp. přímo ve filmové adaptaci bratří Coenů.

Délky písní přes deset minut poskytují dostatek prostoru pro vynášení soudů o stavu světa s pohledem do blba. Často jde o ryze americké, pro nás povšechně zámořské fenomény.

I hudební, mnohdy je to podáno skoro ironicky. Plíživý úvod ve zmíněné Rockets Fall on Rocket Falls utne smyčcová spirála, jako když lovec Bugse Bunnyho padá ze stromu, protože mu na hlavě přistálo pírko, deus ex machina. A co na to František Belfín? „Do you think the end of the world is coming?“ 020

DEAD FLAG BLUES

Zdeněk Liška je bezpochyby větším úkazem.

Pionýr audiovizuální tvorby, nic víc, nic míň.

Autor hudby k průkopnickému Kinoautomatu, Markétě Lazarové, zásadní spojením obrazu a zvuku, i seriálové znělky Třiceti případů majora Zemana. Obrovský záběr tvorby neprávem zapříčinil zevšednění jeho hudby.

Je významný v celosvětovém měřítku a to ne proto, že údajně složil kuvajtskou hymnu.

Tvořil hudbu obrazu na míru tak, že se snad ani nedá mluvit o soundtracku, ale o neoddělitelné části filmu. Jako Neil Young škrtil kytaru před plátnem, na kterém mu promítali Mrtvého muže, Liška sedával podobně, se stopkama krájel své nápady, aby přesně padly do sledu scén. Skladatel, který dokázal civilní látce dodat avantgardně neurotickou tvář, ať už šlo o animované filmy nebo oscarový Obchod na korze. „Ako sa ti páči ta drevená Babylónia?“ Často ve svérázném kontextu citoval lidové a historické motivy, tradičně folklórní – trubka na pohřbu nebo mystické, známé „remixy“ chorálů ve vláčilovské historické trilogii Ďáblova past, Markéta Lazarová, Údolí včel.

Podtrhoval dění, realizoval vlastní vize. „Nedal jste si pozor a mohl jste mít ve filmu třeba Internacionálu v instrumentaci pro triangl a křídlovku, takže ji nikdo nepoznal. Ovšem Liška se k vám pak na premiéře přitočil a nenápadně vám to sdělil,“ vzpomínal na Liškův cit pro „přidané hodnoty“ režisér Zdeněk Podskalský.

*** Providence. Je to i hlavní město státu Rhode Island – asociacím dána volnost. Trojka na prvním mnohovrstevnatém albu GY!BE: F# A# ∞. Výstižný notový zápis prostředků, které se staly pro kapelu příznačnými. Neustále se přelévající linky, jednohlasné i mezi sebou soupeřící. Smyčcové party mnohdy zvukově splývají se zefektovanými kytarami. Ve Venus in Furs primárně taky neřvou rozvazbené kytary, ale vytřeštěné housle. Providence ve svém „větném rámci“ obsáhne hispánské trubky, jejichž osudovost je podtržená bicími jako před popravou zbojníka. GY!BE se nikdy nebránili rozdělení kompozic úplným klidem zbraní, mezi kusy Vltavy se netleská, učili nás v hudební nauce. Do ticha se ozve zamlžený nápěv snad spirituálu, jako zádušní nutnost FULL MOON 09

i předznamenání a spojnice s dalším výpadem bicích, zformovaných do regulérního marše.

*** Už tak posvátným scénám v režii Františka Vláčila dokázal dodat až psychedelický ráz, viz bloudění bažinou v Markétě nebo titulkový vlakový průjezd/průlet raně jarním Sudetenlandem v Adelheid. Mnohoznačný výklad, tvrdý chlap – Petr Čepek – s pohnutou duší v kraji s pohnutou minulostí. „Hnus, co?

Takhle vypadal ve středověku pranýř. Dřív tu měli psy. Starej Heidenmann tu zavíral na zimu polský zajatce. Jo, pane, říká se, že jednoho z nich umlátil holí právě pod tamhletěma schodama.“ „It was Coney Island, they called Coney Island the playground of the world. There was no place like it, in the whole world, like Coney Island when I was a youngster. No place in the world like it, and it was so fabulous. Now it’s shrunk down to almost nothing, you see. And I still remember in my mind how things used to be, and, you know, I feel very bad. But people from all over the world came here...from FULL MOON 09

all over the world...it was the playground they called it the playground of the world...over here. Anyways, you see, you know, I even got, when I was very small, I even got lost at Coney Island, but they found me. On the...on the beach. And we used to sleep on the beach here, sleep overnight...they don’t do that anymore. Things changed...you see.“ MOTHERFUCKER=REDEEMER / F# A# HEAVEN

Coney Island nežil jen ruskými koly v obřím lunaparku. Až do druhé poloviny 20. století se velké oblibě těšily tzv. freak shows, známá představení různých „hříček přírody“, lidí s bizarním tělesným postižením. Sloní muž, ano. Americká střední třída, chtivá pobavení, si přišla na své a fantaskně vypadající lidé zase k obživě.

Selhání amerického snu (ne nutně geograficky zakořeněný pojem) zachycené zašlým objektivem lomo kamery, to je hudba GY!BE. Steve Albini, jistě, ale tajemství jejich zvuku zůstává zahaleno romantickým oparem, zvuk jako z šedesátkového soundtracku evokuje podobnou barevnost.

*** Jako sledovat zatmění slunce jen skrz chvějící se řasy. Po první kulminaci začne do pableskujících smyčců dumat kytara. Mrholí a ionizovaný vzduch stoupá do hlavy.

Takhle by vypadal popis skladby Storm z vrcholné desky Lift Your Skinny Fists Like Antennas to Heaven s použitím standardních výrazových prostředků z Post-rock.cz, okolo roku 2006 vlivného serveru, dnes už hibernujícího. Diskuse bujely, autorům stálo za to hrabat se skoro v každém výpadu skladeb, jejichž strukturu vystihovalo ikonické heslo „quiet.loud.slow.fast.“, později rozpláclé v „Nejprve tě uspí, pak ti ustřelí hlavu“. Projektil signovaný kódem GY!BE je zvláštní případ. Je to kulturní U.X.O., co spí v hlavě a teď se probouzí.

They don’t sleep anymore on the beach.

021

022

FULL MOON 09

Polite Sleeper 2006, NEW YORK, USA FOLKMESS TRIO FOLKPUNK ACOUSTIC NEDBALÁ ELEGANCE BEZ BASKYTARY 2010 TURF. Sabotage Records.

LIVE 12.02.2010. A STUDIO RUBÍN. PRAHA. LIVE 13.02.2010. BAR 69. JINDŘICHůV HRADEC. LIVE 14.02.2010. MUZEJKA. BRNO. TEXT AXE FOTO SABOTAGE REC.

I‘m up at 3 a.m. thinking about the bills, the debts, the art of my friends How we live ain‘t free but it what we‘ve done costs more than it should Je těžké psát seriózně o kapele, jejíž výjimečnost tkví v obyčejnosti. Účinnosti takového PR nástroje zatím nebyla dokázána a kromě toho, i ta „obyčejnost“ je relativní. Co někdo považuje za přirozené nebo sympatické (protože blízké), jinému přijde nudné nebo naopak bizarní. Poslouchám Polite Sleeper a říkám si: „Hej, to znám!“ I když je evidentní, že témata Jasonových textů, pokud je vůbec dokážu správně dešifrovat, se dotýkají úplně jiných (druhů) zážitků. Ta blízkost je v něčem jiném: „Hej, takhle taky popisuju svoje pocity a nálady! Akorát nezpívám v Polite Sleeper.“ Jejich písničky fungují především proto, že Jasonovy texty se potkávají s jeho vokálem a hudbou, jak ji dělají právě jen Polite Sleeper. Kdyby trojice hrála „něco jako Mňága a žďorp“ (nic proti), bude to znít jako Made in Valmez. Co chci říct, je, že Polite Sleeper dávají perfektní smysl právě tak, jak jsou, a analyzovat zvlášť texty, vokál a hudbu by znamenalo každou tuhle jednotlivost smést ze stolu, protože osamoceně neobstojí. Texty, Jasonovy deníčkové záznamy, básnické zkratky a na rytmus i rýmy rezignované příběhy může svým – říká se afektovaný a znamená to, že se zpočátku zdá nesnesitelný – vokálem pronášet jenom on, protože ví, jak. Do podivného, disharmonického folku s ozvěnami popu, punku i elektroniky by Petr Fiala sotva zapadl.

Nenechte se zmást, Polite Sleeper nejsou nic jako Mňága a žďorp, jen mě nic jiného zrovna nenapadlo. Žánrové srovnání bude tentokrát pokulhávat mnohem víc než obvykle. Jelikož jste zřejmě neznali Yellow Press (bez urážky; nahrávky Yellow Press, ačkoliv album Comfortable Curses vyšlo na českém labelu Day After a masteroval ho Ondřej Ježek a kapela pochopitelně hrála FULL MOON 09

i v Česku, je poměrně složité sehnat), kapelu, kde předtím hráli jak zpěvák a kytarista Jason Orlovich, tak bubeník Tim Wilson, je asi zbytečné psát, že Polite Sleeper „nezní vůbec jako Yellow Press“. V zásadě je tahle zpráva zavádějící, protože Jason je v Polite Sleeper, narozdíl od Yellow Press, hlavním vokalistou, a hudba si z někdejšího „post-dance punku“ (jak se psalo), vzala pouze ten punk a to ještě jenom trochu. Napadá mě spousta kapel, ke kterým Polite Sleeper přirovnat nejde. A taky mě napadají OTK, ale nejsem si jistá, jestli to není jen asociace se zmíněným Ježkem.

Takže co teda. Důležité je, že nemají baskytaru. Jasonovu (akustickou) kytaru doplňuje Tim na bicí a klávesák Michael Curtes, který je z velké míry zodpovědný i za zvuky, které nezní jako žádný z použitých nástrojů. „Pretty simple overall: keep the songs pretty and the shows sweaty, but remember to practice the tougher scales.“ Songy jsou opravdu pretty, ale dost neobvykle pretty. Je třeba hledat.

Shows jsou sweaty, ale hlavu vám v kotli nikdo neurazí. Koncerty Polite Sleeper jsou energické a je to, narozdíl od nálady desek, zábava. Ta původní, ne její ironické deriváty. „Polite Sleeper need a TRUMPET and TROMBONE player for the new record. Know anyone?

Know anyone who knows anyone?“ Nová deska Polite Sleeper vyjde co nevidět.

Jmenuje se Turf, ale možná se taky jmenuje Turf Music. Vůbec bych se nedivila, kdyby se jmenovala úplně jinak, jelikož já mám v ruce akorát nějakou nepopsanou placku velikosti vypáleného cédéčka. Jsou to Polite Sleeper, to jediné vím jistě. Pozvolna navazují na předloňské album Lake Effect, ale moc daleko v rozvíjení soundu nejdou. A v otvíráku West Side High fakt hraje trubka!

Pokud vezmete všechny tři velké desky a postavíte je vedle sebe, bude aktuální Turf zřejmě nejpřístupnější a náladou nejveselejší (přestože jinak je hudba Polite Sleeper spíš „smutná“ nebo lépe „smutně hezká“). Analogové kouzlo debutu nepřekoná a většina hudebních nápadů už se taky objevila (nejen v písničkách Polite Sleeper, ale pochopitelně v hudbě jako takové dávno před nimi), ale přesto je to album, u kterého si řeknete:

„Hej, to znám!“ 023

Chelsea Wolfe *1989, Kalifornie, USA singer/songwriter goth-folk experimental rock doom spiritual Vladimir Vysockij Ingmar Bergman duchové ZKUSTE DESKY 2006 Mistake In Parting 2010 THE Grime and the Glow TEXT JAKUB MIKOLAJSKÝ FOTO ARCHIV

V metalu se nevyznám, proto mě vždycky trochu zarazilo, když jsem si přečetl o další black metalové kapele z Kalifornie. Black metal.

Země zaslíbená. No dobrá. Pak jsem se začal trochu víc zajímat a slyšel nějaké kalifornské metly. A bylo jasno. To zlo se dá namíchat i ve čtyřicetistupňovém horku. Xasthur i Law of the Rope sice nejsou klasický black, ale vytvářejí dost strašidelné zvuky a jsou daleko temnější než spousta těch obávaných metalových legend ze Skandinávie. Lidi jsou smutní nebo naštvaní všude na světě. A na místě, které se na první pohled může podobat ráji, možná paradoxně ještě víc než kdekoli jinde.

A proč o tom píšu? Odpověď se nachází na posledních dvou deskách Chelsea Wolfe. Ten kalifornský experimentální blackmetalový sound tam totiž je. Což by nebylo tak divné, kdyby Chelsea hrála metal.

Jenže ona metal nehraje. Ale má ho ráda. Nejspíš. Jak jinak si vysvětlit její dokonalý cover Black Spell of Destruction od Burzum. Inspirace žánrem je slyšet především z její tvorby za poslední rok.

Wolfe je písničkářka zrodivší se z vlny MySpace nadějí. Ta se před pár lety přehnala a vyplavila talenty, kteří se rychle zaryli pod kůži a ještě rychleji se po nich slehla zem.

Chelsea ale patří do druhé skupiny, kterou nepotkal raketový nástup. Naopak, její chvíle přichází až teď, po pěti letech tiché práce.

První album přišlo v roce 2006, ale Mistake in Parting kariéru nenastartovalo. Vyšlo na malém, dnes už zaniklém sacramentském labelu Are You Alive Records a na Internetu se začaly hromadit pochvalné komentáře fanoušků. Ovšem vlivné blogy a média desku přehlédly. Už tenkrát se nicméně začaly objevovat první zmínky o nové PJ Harvey.

024

*

Mistake in Parting není folk. Není to ani pop či rock. Nachází se v jejich průsečíku a od současné tvorby Chelsea Wolfe se docela liší.

Přesto je to výborná deska. Osobně mi připomíná Antony and the Johnsons, čemuž nahrává i zpěvaččin androgynní vzhled. Tohle byl začátek. Dobrá kopie PJ Harvey, Mistake in Parting. Po hluchém období přišel další mezník v loňském roce. Z holky tíhnoucí k melancholii se stává čarodějnice. Sabat na nočním parkovišti před Wal-Martem. Plechovky od piva a durmanové masti. Mindrák z toho, že nejseš indigové dítě. Cokoliv si přeješ. Tahle přeměna se podepisuje nejen na její vizuální prezentaci, ale především na zvuku.

Nejspíš je to také důvod, proč se Wolfe ke svému prvnímu albu na oficiálních stránkách už vůbec nehlásí. Čistota piána a smyčců je ta tam, nová Chelsea si libuje v lo-fi kytarách, zašuměném vokálu a hlukových podkladech.

Svoje skladby nahrává na osmistopý kazeťák.

A přes všechny ty škrábance, ruchy a ozvěny zůstává intimní a autentická.

Nejdřív vychází singl Advice and Vices a spolu s ním jako bonus další tři nevydané skladby. Post-punková basa. Sporé kytarově-klavírní konstrukce vratce plavou na husté vrstvě ruchů. Doom folk? V mezičase vychází Apocalypse, to nejlepší, co Chelsea pustila na světlo světa. Deset tracků plných temně zasněných osobních zpovědí je možné zakoupit na jejím Bandcamp profilu, v průběhu roku by měly vyjít i na fyzickém nosiči. Křehké klavírní litanie střídají drásavé monotónní kytary, jednoduché hudební nápady mají maximální efekt. S první oficiální deskou nové éry začíná být její hudba temnější a rozostřenější. Apocalypse je zjevení. Diamant se skrývá pod číslem tři: Tracks (Tall Bodies) je dokonalá melancholická skladba, která se dá poslouchat pořád dokola. Riziko, že by začala nudit, neexistuje. Něco jako labutí Blind. První skladba Primal//Carnal je úvod hodný zmiňovaných metalových kapel. Nelidský, démonický ryk připravuje půdu pro nervózně tepající Mer. Za pozornost stojí i chytlavá píseň Moses

nebo rozvazbená zvláštnost The Wasteland.

Zatím poslední deska The Grime and the Glow vyšla na vinylu koncem prosince v limitovaném nákladu pět set kusů. Stejně jako v případě Apocalypse je muzika postavená na jednoduchých kytarových a klavírních skicách. Na letošek pak chystá tahle obdivovatelka Björk, Hanka Williamse a Vladimira Vysockého novou desku, která by se měla jmenovat Russian Karaoke.

Chelsea o své hudbě mluví v nadsázce jako o „estonském industrialu“. Na podiu si halí tvář do černého krajkového závoje a umocňuje tajemno, které z její muziky sálá, stejně jako kýčovitou pózu viktoriánské plačky. Její temná image vybízí ke srovnávání se Zola Jesus.

Po hudební stránce jdou každá trochu jiným směrem, ale co se týká intenzity koncertních zážitků, budou si zdatnými konkurentkami.

O živých vystoupeních Chelsea Wolfe kolují na internetu nadšené komentáře, snad se dočkáme i u nás.

Chelsea je typ holky, která vám někoho hrozně připomíná, jen si za nic na světě nemůžete vzpomenout koho. Působí, jako by sem ani nepatřila, možná trochu strašidelně, nelidsky, ale zranitelně. Když hraje cover I Will v mastném vzduchu kolejní kuchyňky, krásný hlas a černé díry místo očí, vypadá Chelsea utrápeně a uvnitř se vám rozlévá horké světlo soucitu. Jo, už vím, koho mi připomíná.

Vypadá trochu jako Polly Scattergood, další z internetových objevů. Ta holka byla stejně geniální, stejně utrápená a probouzela v člověku stejné ochranářské touhy. Poslouchal jsem její syrový pop, zhudebněný deníček, který pravidelně uploadovala na MySpace.

Byly to autentické zpovědi, minimalisticky čisté, krásné hudební nápady. Pak přišlo velké vydavatelství a nabídlo smlouvu na desku.

A všechno šlo do kopru. To album bylo hrozné, už to vůbec nebyla ona. Snad se Chelsea nestane něco podobného. Naděje, vkládané do tohohle křížence PJ Harvey, Beth Gibbons a Daniela Higgse, jsou nemalé.

Čas ukáže.

FULL MOON 09

FULL MOON 09

025

ROZHOVOR: CHAD PRICE (Drag the River) 13.11.2010 PALÁC AKROPOLIS. PRAHA TEXT TOMÁŠ KEJMAR FOTO LENKA ŠPRYSLOVÁ

Nemohl jsem se toho pocitu celý večer zbavit. Chad Price mi připomínal plastikové figurky usmívajícího se Ježíše z filmu Dogma.

Neviděli? Nevadí. Představte si americkou dálnici, velkej dlouhej tirák, jižanskou vlajku na zadní straně kabiny a na palubní desce postavičku vlasatého hipíka s americkým úsměvem a palcem vzhůru. Máte to? Tak jste zhruba v obraze. Chad toho sice nenakecá tolik co Ježíš, ale jeho hlas by si nějaké ty chvalozpěvy zasloužil. Adoraci se meze nekladou. Jen na přijímání budete muset u tohohle bůžka chodit do hospody, místo hostie pojíte chipsy a vinařská lobby bude muset kvůli vám přepustit lukrativní byznys s mešní tekutinou místnímu pivovaru.

Spolu s Jonem Snodgrassem, Corym Brananem a Austinem Lucasem dokázal zpříjemnit i studenou a málem prázdnou Akropoli.

Hrálo se dřevní americké country a dřevěné tóny akustických kytar se násobily díky vřelé akustice žižkovského paláce. Hrálo se na upřímnost, tenhle koncert vážně zahřál u srdce.

ku. Takže to vypadá slibně.

Trochu to vypadalo, že ALL odehráli jen pár koncertů tady a tamhle, s kterýmkoli zpěvákem, který byl zrovna po ruce… Jako naposledy se Scottem.

To ani ne. Se Scottem hráli proto, že v Chicagu se každý rok koná obrovský festival, na jméno si teď nevzpomenu, ale pořadatel festivalu je Scottův kámoš, tak se s ním dal do řeči a zeptal se ho.

Takže to šlo přes Scotta?

Jasně, hlavně oni nechtěli, aby tam hráli ALL. Scottův kámoš přišel s tím, aby tam hráli ALL se Scottem. Po prvním festivalu se to samozřejmě rozkřiklo a lidi se začali zajímat.

Slyšel jsem nějaké drby, že máte v rukávu materiál ne na jedno, ale dokonce na dvě alba.

To není pravda. Je nahraných hodně instrumentálek, které byly jako instrumentálky i napsané. Se zpěvy nemáme natočeného vůbec nic.

Jeden z důvodů, proč jsem tenhle rozhovor chtěl dělat, je samozřejmě to, že jsi zpíval v ALL. Na druhou stranu, není to trochu frustrující, když pořád potkáváš lidi, který zajímá hlavně to, cos dělal před deseti patnácti lety?

Mně to nevadí. Já tu kapelu miluju. Pořád mám radost ze všeho, co jsme udělali. Lidi si ji pamatujou a pořád se jim líbí, což je super. Chápu, že Drag the River a ALL se hudebně dost liší.

Když už jsme mluvili o Scottovi – jaké bylo nastoupit do kapely, kde předtím zpíval Dave Smalley (zpíval i v Dag Nasty, DYS, Down by Law a dalších – pozn. aut.) a potom Scott? Vlastně můžeme počítat i Milo Aukermana, protože ALL a Descendents jsou de facto pořád ta samá kapela…

Dali mi volnou ruku. Když jsem přišel, měli už napsaný písničky, já měl taky něco, třeba Original Me a pár dalších z první desky, kterou jsme spolu natočili. Je obrovský rozdíl mezi Descendents a ALL s Davem Smalleym. A taky je obrovský rozdíl mezi Davem a Scottem. Každopádně to nebylo lehké.

A jak je to s ALL teď?

Nehráli jsme spolu zhruba šest let. Ale kluci teď odehráli nějaký festivaly se Scottem (Scott Reynolds, bývalý zpěvák ALL – pozn. aut.).

Mluvil jsem s Billem Stevensonem a docela se pro to nadchnul, začal psát věci na novou des-

Podle mě není tak velký rozdíl mezi posledními alby Mass Nerder nebo Problematic a tím, co dělali Descendents s Milem, třeba na Everything Sucks.

Jo, asi to bude tak, že se mnou jsou ALL blíž Descendents, protože máme s Milem oba

026

hrubší hlas. Takže abych se vrátil k původní otázce – proběhlo to ve stylu „tady jsou písničky, dělej si to, jak chceš, dokud se to všem bude líbit“.

A co Drag the River? Vím, že jste v posledních deseti letech vydali slušnou řádku desek a pak jste se před třemi lety rozpadli uprostřed turné…

Když jsi dlouho na turné, s kýmkoliv, začnete si po nějaké době lézt na nervy. Ono to tenkrát bylo spíš hned na začátku turné. Všichni, až na mě, odjeli domů. Ale měli jsme nahrané CD a ten chlapík, co vlastnil vydavatelství, u kterého ta deska měla vyjít, chtěl, abychom při té příležitosti odehráli nějaké koncerty. A i když už jsme jako kapela v ten moment neexistovali, pořád jsme to ještě chtěli dostat ven, protože v tom bylo hodně práce.

Což vás donutilo dát se zase dokupy a vyříkat si to, co?

Jo, tak nějak. Odehráli jsme pár křtů v Coloradu, kde bydlíme, a pak se to zase nějak rozjelo.

Znáte to.

Poslední věc, kterou jste pustili do světa, bylo 2010 Demons. To jsou demáče k novému albu, které bude následovat?

My to tak sice pojmenovali, ale ona to nejsou úplně dema. Zvukovou kvalitou by to jako řadové album neobstálo, ale není to demo, co natočíš ve sklepě. Teda nahrávali jsme to u Jona v garáži, což není zas tak velký rozdíl, a většinou tak, že jsme ty písničky jednou dvakrát zahráli a bylo to. Hodně našich fanoušků chtělo album Drag the River, bez kapely, jenom mě a Jona. Už jen proto, že sami ve dvou hodně koncertujeme.

Všiml jsem si. Jak odlišujete koncerty s kapelou a bez ní?

Baví nás to střídat. V USA jezdíme turné tak dvakrát do roka a jednou jedeme s kapelou, podruhé sami. Ale v obou případech jsou to FULL MOON 09

Drag the River, protože já a Jon píšeme všechny písničky. Mě navíc baví, když to u kapel takhle funguje. Že je jednou vidíte hrát v celé sestavě a podruhé přijede jen zpěvák s kytarou. Rádi to měníme, protože i lidi to potom víc baví.

Dočetl jsem se, že jsi jezdil s Rockym Votolatem jako baskytarista, ještě pořád to děláš?

Už ne, to bylo na tom turné, co jsme se rozpadli. Tam jsme totiž předskakovali Rockymu a pak jsme hráli s ním jako doprovodná kapela. Odjeli jsme s ním dvě americká turné, ale on potom začal hrát sám.

Ptám se, protože v Praze taky hrál.

Všiml jsem si. Všude, kde jsme na tomhle turné hráli, jsem viděl jeho plakáty. Hraje v těch samých klubech. A jeho plakáty jsou všude.

Tohle turné jedete s Austinem Lucasem.

Znáš jeho druhou kapelu, Guided Cradle?

Jo, pouštěl mi to před časem v dodávce. Řekněme, že to není úplně můj šálek čaje. Teda ve svém žánru je to super, ale těmhle věcem úplně neholduju.

Je zajímavé sledovat, jak se z bývalých členů punkových a hardcore kapel stávají folkaři.

Máš pocit, že jde o trend?

Když jsme s Jonem před deseti lety Drag the River zakládali, nedalo se o žádném trendu mluvit. Nechci tvrdit, že jsme s tím přišli, to určitě ne, ale už když jsme začínali, byli pankáči vlastně… folkaři. (smích) On je to ve své podstatě stejný styl psaní písniček. Navíc každou písničku, kterou jsem kdy napsal, jsem skládal s akustickou kytarou. A to včetně věcí, co hráli ALL. Takže z toho základu se dá udělat ledacos.

Ke svojí sólovce jsi jel turné po pivovarech, jaké to bylo?

To byla hodně velká prdel. V Coloradu jsou minipivovary hodně rozšířené a oblíbené.

Takže nebyl problém dát dokupy deset štací a ty za jeden den obrazit. Začali jsme v půl dvanácté ráno v první hospodě a skončili kolem jedenácté večer. Jeden z místních pivovárků má něco, co se s trochou fantazie dá považovat za autobus pro turisty, takže jsme se všichni nacpali do jednoho autobusu. Byla to pro ně asi dobrá reklama, tak nám půjčili autobus, řidiče a hektolitry piva. Pivo jsme vracet nemuseli. (smích) Vypadalo to tak, že se nás asi třicet vysypalo z autobusu a napadli jsme ten pivovar. Dali jsme pár piv, já zaFULL MOON 09

hrál tak dvacet pětadvacet minut, dali jsme si dalších pár piv, naskákali do autobusu a jeli o dům dál.

Deset koncertů, pár piv na každém. To jste na konci museli vypadat.

Mi povídej. Jeden kamarád to celé točil. Nevěřil bys, jak velký rozdíl byl mezi prvním a posledním koncertem. Ten první byl klidná, tichá záležitost. Všichni v klidu seděli a poslouchali. Ten poslední bylo zvěrstvo. Hrozná sranda… UAAAAAAAAAAAAA, takhle nějak to znělo.

A kdo od vás má podobně střelené nápady?

S tím přišel Virgil Dickerson ze Suburban Home Records, říkal: „Hele Chade, co udělat deset koncertů za jeden den?“ Moje odpověď byla něco jako: „Ses posral?“ Nakonec mě ale ukecal a jsem rád, že jsem se nechal, protože to byla velká sranda.

Je Colorado vyloženě pivařská oblast nebo jsou minipivovary záležitost celých Spojených států?

Poslední dobou se to dost rozmáhá. V Coloradu jich je hodně. Jeden z nějvětších minipivovarů na světě, vím, že to zní divně, je právě ve Fort Collins, kde bydlíme. Jmenuje se to tam New Belgium Brewery a je to nářez. Jinak Fort Collins je město, kde se ALL usadili, protože to bylo příhodně uprostřed Států a dalo se odtamtud pohodlně vyrážet na turné jak na východ, tak na západ. Já teda bydlím ve vesnici asi dvacet mil za městem. Ale jinak jsme tam zůstali téměř všichni, až na Stephena Egertona, který se s manželkou přestěhoval do Tulsy v Oklahomě. Je to příjemný místo k životu.

Jestli je tam tolik pivovarů, tak o tom ani v nejmenším nepochybuju. Nějaké vzkazy nakonec? Něco o pivu?

Na tomhle turné jsem vypil už příliš teplých piv a pochopitelně preferuju studený. (Laskavě se zadívá na svoji orosenou sklenici.) Ale řekl bych, že v Evropě se to tolik neřeší.Když jsme naposledy hráli s ALL v Čechách, viděl jsem, jak si v jednom malém baru lidi míchají pivo s Coca Colou a pijou to z kovbojské boty.

Z pravé kovbojské boty?

Ježiš, ne. Ze sklenice toho tvaru. Uf, kožená kovbojská bota… Do toho bych nešel. Bůh ví, kdo to nosil.

Jen z té představy se mi dělá zle.

027

ROZHOVOR: ERIC LAU TEXT Craig Monts PŘEKLAD JARDA PETŘÍK

Britský producent Eric Lau je na současné instrumentální hip hopové scéně jedním z nejlepších. Jazzové breaky citlivě kombinuje s vybroušenými beaty a nasládlými (nikoliv přeslazenými) vokály, které mají na svědomí mladí slibní vokalisté. Kde bere Eric Lau inspiraci a jak se vůbec dostal k hiphopové produkci? Zavolal jsem mu jednoho líně plynoucího podzimního odpoledne, abych se dozvěděl víc o tom, jak vznikalo aktuální album Makin’ Sound.

Jak jde čas?

Poslední týdny byly hodně hektický. Ani na chvíli jsem se nezastavil, takže když jsem teď konečně měl trochu volna, pustil jsem se do uklízení a takových těch všedních věcí…

Rock’n’rolovej život, co?

Jo, dobře jsi to vystihnul. Jedu na plnej plyn! (smích) Teď žiješ v Londýně, jestli se nepletu...

Máš pravdu, žiju v Londýně, ale narodil jsem se v Hertfordshireu a potom vyrůstal v Cam028

bridgeshireu. Nestěžuju si, bylo fajn mít kolem sebe hodně volnýho prostoru, takový rurální mládí ve farmářským prostředí. Celkem normální život.

Myslím, že bychom tě mohli nazvat pozdničkou, začal jsi produkovat teprve před pár lety.

Záleží, z jakýho úhlu pohledu to bereš. Muziku jsem měl vždycky rád. Vždycky jsem si kupoval desky a rozhodně na tom nehodlám do budoucna nic měnit. Před tím, než jsem se dostal na vysokou, mě zasáhlo několik úmrtí blízkých lidí, což hodně změnilo můj pohled na svět.

Na univerzitě jsem si pak řekl, že si život budu užívat. Poznal jsem pár studentů, který milovali hip hop a rap a snili o tom, jak si založí vlastní label a budou dělat muziku. Jednou mi půjčili nějakej hudební software a tam někde začala moje producentská dráha.

Takže jsi šel jinou cestou než většina hip hopovejch producentů, který na tomhle stylu vyrostli a pak se ho rozhodli sami produkovat…

Jo, u mě to bylo jiný, k hip hopu jsem se dostal až pozdějc. Moje první hip hopová deska byla The Love Movement od A Tribe Called

Quest. Daleko víc jsem ale poslouchal kapely a šedesátkovou muziku. Samozřejmě jsem znal desky od producentů jako jsou Dr. Dre, Snoop Dogg, Nas a další velký jména, ale nikdy jsem neposlouchal žádnej hiphopovej underground.

To je zajímavý. Je to lehkej proces, když nemáš hudební background a při skládání musíš i naposlouchávat?

Na začátku jsem dělal hodně chyb. Zjistil jsem, že se kolikrát nacházím na místech, který nejsou moje krevní skupina. Poslouchal jsem víc komerčních věcí jako třeba The Neptunes, protože o existenci těch jiných jsem neměl tušení. Tím nechci říct, že The Neptunes jsou špatní. Myslím, že to, co dělají, dělají skvěle, ale na hip hopový scéně jsou to prakticky nováčkové…

Takže absence lepšího historickýho hip hopovýho backgroundu byla pro tebe spíš plusem...

Jo. Vždycky jsem dělal muziku, jak jsem ji cítil.

S tou nevinností a jistou porcí naivity, která je v mojí produkci dodnes. Na univerzitě jsem samozřejmě udělal s kámošema pár UK hip hop tracků, který mě dneska absolutně nevystiFULL MOON 09

hujou, ale stalo se a tak to beru. Byl jsem naivní a nevěděl, jak na to. Mimochodem nedávno mi jeden známej něco ukázal. Master P z No Limit Records. Znáš ho, že jo?

Jasně.

Během svý hudební kariéry si přišel na obrovskou spoustu peněz. Padesát milionů dolarů vydělanejch na hip hopu je sakra hodně. Teda aspoň ve svý době to bylo něco neslýchanýho.

No a nedávno se dostal do kongresu s dalším hip hoperem, Davidem Bannerem, a omluvil se za to, jakou muziku dřív dělal. Řekl, že byl naivní a že se jen snažil vydělat peníze pro rodinu, a nedošlo mu, jakej efekt může mít jeho rapování na snadno manipulovatelnou mládež…

Jeho raná tvorba byla hodně negativní.

Jo, dělal dost ignorantskou produkci. A teď se za ní v kongresu omlouvá veřejnosti a říká, že je mu to líto.

Umět se veřejně omluvit je důkazem určitý psychický dospělosti. Plno jinejch by na to zkusilo zapomenout, spočítalo vydělaný peníze a žilo šťastně až do smrti.

Přesně tak. Smekám před ním. Svou naivitu naštěstí nevidím jako problém. Nestydím se za nic, co jsem v minulosti zprodukoval – všechno to bylo udělaný v tý nevinnosti.

Zůstaňme ještě chvíli u pozitivního tématu.

Nedávno jsem slyšel tvůj track See & Under Standing (Reprise) pro organizaci Save the Children, jak ses k tomu dostal?

Tohle bude znít šíleně, ale měl jsem takovej sen.

Zdálo se mi, že musím udělat něco, co spojí lidi

ERIC LAU 2010 MAKIN’ SOUND. Kilawatt Music.

TEXT Jarda Petřík

Březen 2008 a debutové album New Territories vydané na uznávané značce Ubiquity Records. Spolupráce s Lupem Fiascem, Guilty Simpsonem nebo Dudleym Perkinsem.

Září 2010 a druhá dlouhohrající deska, tentokrát u labelu Kilawatt Music Limited. Dvacet instrumentálních tracků s dvouminutovou stopáží nemůže nepřipomenout dnes už legendární koblížky mistra J Dilly. Kratičké soul/jazzové samply umně naroubované na FULL MOON 09

dohromady. V hudbě je teď tolik trendovosti a hypeu, kterej jsem chtěl nasměrovat k věcem, co si zaslouží naši neustálou pozornost. Hodně spolupracuju s mladými lidmi a vidím na vlastní oči, jak londýnská mládež prožívá spoustu zbytečnejch útrap. Chtěl jsem udělat užitečnej projekt a nějak se stalo, že organizace Save the Children přesně zapadla do mojí vize. Dělají strašně moc prospěšných věcí a já jsem rád, že jsi tohle téma zmínil, protože na to se lidi moc neptají.

Ta organizace si zaslouží daleko víc pozornosti. Doufám, že tenhle styl charitativní muziky se stane určitým trendem v hudebním průmyslu.

Souhlasím s tebou. Pustil jsem se do toho projektu, protože jsem ho chtěl převést z teorie do praxe. Nikdo z nás za to nedostal zaplaceno, i když to nebyla žádná hračka. Když jsem nahrával ty tři tracky, bylo se mnou ve studiu dalších dvanáct lidí. Nakonec se mi podařilo nahrát jen dva, ale i za takový výsledek jsem rád. Dokonce se vydělaly i nějaký peníze, i když o tom to nebylo – daleko víc nám šlo o rozšíření samotnýho povědomí o organizaci Save the Children.

Jak se ti s lidmi z organizace spolupracovalo?

Mluvili jsme s nimi před zahájením projektu o našich plánech. Pak jsme jim poslali hotovej výsledek a jim se to moc líbilo. Byli rádi, že k tomu můžou dát svoje logo a hned to pověsili na Facebook a Twitter a vůbec projekt podpořili a zároveň za něj byli vděční.

Potěšilo mě to. Nehodlám nikde hlásat, že vím o charitě všechno nebo že jsem pro ty děti vydělal tisíce a tisíce liber. Bylo to o spojení podobně smýšlejících lidí, kteří

výrazné hip hop/funky beaty se vám během pár vteřin zaryjí do paměti a skončí tak rychle, jak začaly, aby nenudily a přiměly nás k opakovanému poslechu. J Dilla byl a vždycky bude jenom jeden, ale Eric Lau se s albem Makin’ Sound zařadil mezi pokračovatele legendárního producenta, beatmakera a samplemana. Mladý Brit s nepřehlédnutelnými dálno-asijskými kořeny má hledačský talent, producentské skills i cit pro rytmus – tedy všechno potřebné pro to, aby jeho instrumentální hiphopová produkce se soul/jazz/funkovým feelingem jen tak neprosvištěla kolem.

natočili pozitivně laděnou muziku, která měla vyburcovat další lidi, aby dělali to samý.

Mise splněna. Půjdeš ještě do něčeho podobnýho?

Stoprocentně. Vtipný na tom je, že nedávno jsem několika dětem během workshopu, kterej pro ně dělám, pouštěl na YouTube starý soulový věci a mezi nima byl i jeden text od Curtise Mayfielda, zabývající se tématem rasismu. Jmenuje se to We People Darker Than Blue a je to jedna z prvních skladeb, ve který jsem slyšel umělce ze západního světa mluvit o černý a žlutý rase.

Tak jsme sledovali to video, kde pak na konci proběhla informace, že vzniklo na podporu Save the Children! A já se v tu chvíli zmohl jen na „pane bože“. Jeden z mých nejoblíbenějších umělců dělal to samý co já už v roce 1976!

Máš venku nový album Makin’ Sound. Jak dlouho trvala jeho příprava?

Jsou tam různě starý věci. Ty nejstarší mají dva nebo tři roky, jedna z nejnovějších je skladba Cruise Control. Jsem velkej fanda J Dilly, rád poslouchám jeho beat tapes. Tracky, co dělal, měly vždycky perfektní stopáž, tak jsem to na aktuálním albu zkusil napodobit.

A co tě čeká teď?

Pořád něco dělám – učím se, produkuju…

Už teď jsem uprostřed příprav na další desku, která by měla vyjít někdy v letošním roce.

Makin’ Sound je ve svém žánru nadprůměrná nahrávka, ze které je moc dobře slyšet, že Eric Lau má nejen shůry dáno, ale že svou pracovitostí se pořád rozvíjí.

Kdyby byl Jay Dee ještě mezi námi, jsem si jistý, že by z té desky měl upřímnou radost.

029

030

FULL MOON 09

LABEL: HYPERDUB (DOKONČENÍ) TEXT TOMÁŠ BLÁHA FOTO ARCHIV

Úspěšné tažení dubstepu se s Hyperdubem mohlo rozjet naplno. Dál vycházejí věci, nad kterými novináři kroutí hlavou a v mozku hrajou se svědomím kámen-nůžky-papír, aby se už konečně rozhodli, jestli to dubstep je, nebo není – jmenovitě Zomby nebo například LV. A nejnověji Darkstar...

Goodmanův label zkrátka a dobře nastartoval dubstep k velkým věcem. Ukázal, že se vůbec nemusí držet vlastních vodítek, ale může absorbovat další podněty. Něco jako restart zažil i label Paula Rose – Hotflush Recordings. Ten byl nejprve zaměřený pouze na vydávání singlů. V katalogu najdete jména, která kdekomu září na last.fm – Boxcutter, Shackleton, Martyn a samozřejmě Scuba, což je právě zakladatel Hotflush, Paul Rose. Jeho album A Mutual Antipathy z roku 2008 byla první dlouhohrající deska na Hotflush. A protože se to ukázalo jako velmi prozíravý tah, o rok později vydává Scuba LP Triangulation, které taktéž patří mezi dubstepovou špičku.

To opravdu zásadní se ale odehrávalo v rovině singlů, popřípadě ípíček. V roce 2009 Rose přišel s interprety, kteří s pojmem „dubstep“ nepochybně pracují (taky jsme pořád u Hotflush, kruci!), ale posouvají ho někam, kde se o něm mluví se vší opatrností. Joy Orbison a Mount Kimbie. Oba projekty provázel od prvních skladeb neuvěřitelný hype a nejlepší na tom je, že si to oba svou pozdější prací obhájili.

Joy Orbison

Rok 2009. Track Hyph Mngo. Vyvěšení na net. Pitchfork na kolenou. Guardian na prdeli. Hyph Mngo jako jedna z nejlepších skladeb loňska. Joy Orbison jako jeden z největších příslibů budoucnosti. Okleštěná chronologie cesty za úspěchem Joy Orbisona, která za vás padesátkrát píše na tabuli, že tenhle hoch má talent. Nad jeho hudbou se v širších kruzích začalo spekulovat o tom, jestli se „žánrové FULL MOON 09

kyvadlo“ nezačíná znovu převracet na „světlou stranu síly“. Přestože on sám je silným vyznavačem temných rytmů, do jeho nočně laděných tónů se umí nenásilně vkrást ranní optimismus. Měkké, přesto výrazné basové linky, na kterých se pohupují krystalicky čisté & matematicky přesné melodie. Joy Orbison zve na dubstepovou párty všechny části female publika, které bylo stále temnějšími dubstepovými mind-killery vyhnáno za něčím veselejším.

Joy Orbison, fanoušek a silný podpůrce pirátských rádiových stanic, se objeví v hledáčku ankety BBC, aby se pak dozvěděl, že podle nich bude jedním ze strůjců zvuku roku 2010.

Sám říkal, že mu udělalo větší radost, když mu kamarád psal, že ho slyšel na Rinse FM, než když zjistil, že patří mezi „Sound of“ smetánku. V souvislosti s Joy Orbisonem jsem v jednom textu četl vzkaz: Believe the hype. Dubstep v jeho podání není tou temně špinavou sondou autonomního undergroundu, tvrdit ale, že je jeho zvuk sterilně nablýskaný, je hloupost. Joy Orbison je inženýr, který každému zvuku ve svých skladbách dává hlavní roli a ten největší význam. Včetně backgroundu. Tak jako to dělá třeba Burial. Koneckonců, nejednou vás toto srovnání napadne.

To, že odborná kritika zařadila v BBC Sound of 2010 Joy Orbisona vedle Ellie Gounding nebo Hurts, svědčí o stále větším propojení dubstepu s mainstreamem, protože tento žánr už není jen záležitostí několika málo zasvěcenců, ale stává se všeobecně žádaným zbožím, o čemž svědčí i úspěch The xx, kteří hrdě prohlašují, že chodili na stejnou školu jako Burial a že to byl právě dubstep, který je od počátku formoval.

Mount Kimbie

Vedení Hotflush moc dobře ví, že nové cesty jsou důležité pro ně i pro dubstep. Jméno Mount Kimbie svítí v jejich katalogu jako beďar na čele náctiletého fanouška hokejových 031

kartiček. Jak sami přiznávají, s dubstepem je nejvíc spojuje právě label Hotflush Recordings, ne samotná produkce. Mount Kimbie u Hotflush vydali nejprve dvě vynikající EP (Maybes a Sketch on Glass), se kterými zcela jasně naznačili, kudy se jejich dubstepová redefinice bude ubírat. Vzali dubstepové rysy a rozdrolili je na tak malé kousky, že by s nimi mohli komponovat v kapse svých džínsů cestou na párty. I tady se střetly dva názory.

Jedni tomu říkali „pop“, druzí to začali oddělovat předponou „post“. Oscilování na široké žánrové paletě začalo být trendy, ale Mount Kimbie ve finále vytvořili specifikum pro sebe samé. „Na naši hudbu se nedá tancovat a je nám jasný, že už jsme hodně odlišní kvůli prvkům v naší hudbě. Jeden z hlavních důvodů, proč se cítíme být součástí dubstepu, je Hotflush Recordings.“ Touto větou rázně ozávorkovali současný trend, který se nesnaží dubstep preparovat, ale spíše mu vdechnout nový život. Mount Kimbie tak usrkávají například z IDM, hip hopu nebo 2stepu a svoji minihru rozehrávají na velkoplošných ambientních schématech.

Struktura jejich songů připomíná post-rockové opusy, které srážejí na popovou délku kolem třech a půl minuty. Mount Kimbie se tak stali jedním z prvních projektů, kde všechny ty výsledky postupné dekonstrukce dubstepu byly označené souhrnnou předponou „post“.

James Blake

S Mount Kimbie na jejich EP úzce spolupracoval i mladý, nadějný a tenkrát poměrně neznámý producent a vokalista James Blake.

Mount Kimbie si ho rovněž přizvali na pomoc při živých vystoupeních, kde jim propůjčoval svůj hlas. Byla by věčná škoda, kdyby zůstal u týhle opičí práce. Sami Mount Kimbie tvrdí, jak moc jim v tvůrčím procesu pomáhal, a aby Blake nebyl pozadu, tvrdí to taky.

Devět z deseti blogerů vám řekne, že nejzásadnější věc, kterou Blake udělal, byl remix skladby Stop What You Are Doing od podivína, co si říká Untold. Na jeho labelu Hemlock pak vyšla Blakeova autorská prvotina, dvanáctipalec Air and Lack Thereof. Už na něm bylo znát, že k nám vylezl z podobné líhně jako Mount Kimbie. Jeho hudba je ale zbavená jakýchkoliv kompromisů nebo snad intertextuálních manuálů, které mají poslech zjednodušit. Zvuk krájí na mnohem 032

menší díly a v mnohem šílenějším tempu a pořadí je lepí zpátky. Je štiplavější a tvrdší.

Už od prvních skladeb bylo jasné, že je předurčen k velkým věcem, mimo jiné ke kariérnímu překročení Mount Kimbie. Po úspěchu singlu Air and Lack Thereof (2009) dojde na stěhování pod label Hessle Audio, který pro změnu založil dubstepový kmet Ramadanman. Tam se Blake vytasil s EP The Bells Sketch. A aby toho nebylo málo, tak letos vydal dvě EP – CMYK a Klavierwerke. Obě vyšly u protřelého, legendárního R&S Records, který opět chytá druhý dech a cestu ze střídačky do první lajny mu hodně usnadnil právě James Blake. Už jeho první release u R&S zvedl vlnu nadšení a nebylo daleko do všeobecného standing ovation. Z mlhy pomalu začala vystupovat výrazná postava dubstepového převratu, která s oblibou říká, že „někteří lidé jsou citliví na užívání slovíčka dubstep, proto jsem rád, že tento zvuk tak lámu.“ Jako mnozí před ním a mnozí po něm (rozumějte teď) objevil i on sílu a kouzlo samplování r’n’b vokálů, které pak přilepil na roztříštěnou skladbu beatů. A protože je Blake i zpěvák, jeho hlas působí jako dialogizovaný fragment. U jeho skladeb je znát, kolik za tím stojí potu. Asi tolik, jako když vám někdo postaví vysněné 3+1 s veškerým interiérem jen ze základních dílů stavebnice LEGO. CMYK byl zásah do černého a Blake o pár měsíců později poodhalil své sklony k maniakálnímu workoholismu a na říjen přichystal další EP – Klavierwerke.

Na tom se vyznává jednak z dlouhodobé lásky ke klavíru, jednak z obdivu k berlínskému klubu Berghain, který dlouhodobě platí za poutní místo vyznavačů pokroku. Je skoro neuvěřitelné, že tenhle mladík dokázal za jediný rok vydat tři EP, přičemž jejich kvalita měla pokaždé lehce stoupající tendenci. A to tu vůbec nechci mluvit o aktuálním singlu Limit to Your Love, kde si vzal pod drobnohled stejnojmennou skladbu kanadské zpěvačky Feist. Genialita mi buší na okno s každým poslechem. A Limit to Your Love v jeho podání by klidně mohlo být pátou skladbou na jeho Klavierwerke, protože klíčové body jsou stejné. Klavír a vokál. Název jeho nejnovějšího EP a také leitmotiv celého alba odkazuje k pracím starých klavírních klasiků, kteří tímto pojmem označovali své souhrnné práce. James Blake, který hru na klavír stu-

doval, postavil tento nástroj do popředí, aby jeho kouzlo mohl vetřít mezi zpřelámané samply, beaty a stereotypy obecně.

Klavierwerke zní jako narkotický výtah ze surrealistického notového deníčku, který Blake ukrývá kdesi za postelí. Při poslechu člověka napadá, jak tenká hranice mezi avantgardou a dubstepem může být. Postupy ve skladbách působí, jako by byly komponovány v dobách nejpokrokovější éry modernismu.

A pak je tu ten vokál. Není to zrovna extra nová položka v inventáři, ostatně on sám se stal jedním z hlasů nové post-dubstepové generace, jde spíš o způsob jeho užití. Narozdíl od předchozích počinů je vokál zhuštěnější a víc spjatý s dalšími samply. Celá tahle mikrozměna má za následek makrodopad na celkové vyznění skladeb, které jsou teď osobnější a celistvější. Chtělo by se mi napsat slovo „domáckost“, ale ten pocit bezpečí, který by tato instituce měla poskytovat, v jeho skladbách není příliš intenzivní.

James Blake jako by chtěl každým dalším releasem dokázat, že právě on ví, jak s dubstepem naložit, aniž by si posluchači museli připadat jako na řetízáku a opakovaně vidět opakované. On, Mount Kimbie nebo třeba i Sepalcure (kteří svému pojetí dubstepu, kloubícímu house s Burialem, říkají lovestep) ukazují, že dubstep může velmi funkčně a velmi dobře fungovat i coby ingredience.

Já sám jsem zvědavý, kam tohle povede, ale výše zmíněná jména mi napovídají, že se bude jednat o plodnou budoucnost. A jen tak pro informaci, tohle post-dubstepové hnutí neznamená, že klasickému dubstepu odzvonilo. A „klasickým“ myslím ten, ve kterém je jeho vliv dobře poznat. Doporučuju zkusit EP Enter in Silence od kolektivu LHF nebo debut Jacka Sparrowa – Circadian.

Nebo producenta Pinche, který aktuálním singlem Croydon House vzdává hold hlavnímu ústředí dubstepové horečky.

FULL MOON 09

FULL MOON 09

033

034

FULL MOON 09

ROZHOVOR: GRANT HART 23. 11. 2010. KLUB 007 STRAHOV. PRAHA. TEXT TOMÁŠ KEJMAR FOTO LENKA ŠPRYSLOVÁ

Todda Nesbitta z Unkilled Worker Machine ten večer zlobil kytarový aparát a krabičky.

Těžko říct, co bylo špatně. Chvíli zvučil, chvíli hledal, kde je problém, pak zvučil a pak zase hledal. A ještě párkrát dokola. Nakonec mu to sice hrálo, ale rozhovor s Grantem Hartem ve vedlejší backstagi probíhal jako přerušovaná soulož. Byl na pokračování a v nejlepším se muselo přestat. Nutno dodat, že šlo zároveň i o formu adrenalinového sportu, protože už samotné povídání s Grantem je dost obtížná disciplína. Narozdíl od jiných muzikantů Grant Hart totiž mluví.

A to tak, že pořád. Chtít po něm, aby s vámi mluvil, je asi jako chtít po řece, aby tekla po proudu. Háček je v tom, že je dost těžké se ho na cokoli zeptat. Asi tak, jako postavit přehradu. Je to lidový vypravěč. Slova u něj proudí od nepaměti a pokud neumřela, žijí s ním šťastně dodnes. Začátek ani konec rozhovoru tedy nehledejte. Je to jen výsek nekonečna. Něco jako hokejový zápas, kde se málem rvou už v šatnách a rozhodčí sleduje maximálně časomíru.

ZAČÁTEK PRVNÍ TŘETINY

Znáte Maxe Ernsta? Jeho otec byl amatérský malíř, který maloval obraz svojí zahrady, ale nelíbil se mu na ní jeden strom. Tak ten strom vynechal, a když potom obraz dokončil, výsledek se mu tak líbil, že šel a ten strom na zahradě porazil.

To je, jako by Charles Manson nechával zabít lidi, jejichž jména se mu nerýmovala do písniček.

Včera v Berlíně jsem v noci koukal na dokument o Mansonovi. Hrál tam chlápek, co mu byl dost podobný, ale jinak to bylo přehnané. Trochu kostýmové drama. Rekonstrukce událostí a potom rozhovory s lidmi, kteří se toho účastnili. Prostě mluvící hlavy. Vzpomínám si, že jsem se jako kluk ptal mámy: „Kdo byla ta Mansonovic rodina?“ Pamatuju si, že mi odpověděla něco jako: „To byli nějací lidé v Kalifornii, co udělali pár opravdu hrozných věcí.“ A víc mi nechtěla říct.

FULL MOON 09

Dětem je lepší tyhle věci moc nepopisovat, ne?

Oni to tenkrát příliš nepopisovali ani ve zprávách. Řekli, že ten a ten někoho zabil a tím to skončilo. Už jste se nedozvěděli jak. To ale zprávy ještě pořád byly způsob, jak lidem předávat informace, a ne, jak si zvednout sledovanost a prodat reklamní čas.

Jasně, to ještě neexistovali Fox News.

Ne, ne, Fox nemá se zprávami nic společného.

To je propaganda.

Tak zkusíme vnést trochu propagandy i sem. Nedávno jsi vydal nové album Hot Wax. Jasně, tys ho slyšel?

Jo. Ono to není tak jednoduché, protože distributor Cargo poslal do Evropy jenom třicet kopií. Za jeden den jsme prodali tisíc kusů kompilace raritních nahrávek a oni pošlou třicet kusů nového alba. A neřekl bych, že se té kompilace prodalo tolik, protože třicetkrát tolik lidí preferuje rarity před novou deskou.

To zní, že jsi ve stejné situaci jako vždycky.

Tedy že tvůj label nedělá zrovna to, co bys chtěl, aby dělal. Jako SST nebo...

Zejména tenhle label. Chtěli vydat desku, protože já chtěl jet turné. A deska je dobrá reklama na turné, bla bla bla. Tak jsem jim poslal muziku a obal. A před měsícem, po tom, co měli tu grafiku už nějaký čas na stole, mi napsali, že se jim to nelíbí a že by to chtěli udělat jinak. Jejich návrh byl, že koláž, kterou jsem jim poslal, chtějí z rozměru cédéčka zmenšit na velikost poštovní známky. A nad ni napsat na stroji moje jméno velkými písmeny a pod ni název desky. Tak jsem jim odpověděl: „Dělal jsem obaly pro kapely jako The Replacements nebo Hüsker Dü.

Doufám, že vám nevadí, že to říkám, ale myslím si, že v tomhle oboru vím, co dělám.“ Oni v tom totiž nemají žádné peníze, protože jejich distributor platí lisování a v mém případě neplatili ani pětník za nahrávání.

No a proč by do toho tedy měli kecat?

To je dobrá otázka, proč by měli mít právo do

toho kecat? Přibližně týden po té lapálii s přebalem mi napsali: „Myslíme si, že se nám nevyplatí podporovat tě jako umělce se smlouvou jen na jednu desku. Chceme exkluzivní práva na evropskou distribuci příštího alba.“ Na což jsem jim odpověděl, že pokud mi dají možnost odkoupit si od nich práva zpátky za ty samé peníze, tak se o tom můžeme bavit.

Už se neozvali.

Koukám, že se ti daří. Co plánuješ do budoucna?

Další deska bude nejspíš projekt, na kterém už nějakou chvíli pracuju. Skládám to už čtyři roky a nahrávat jsem začal asi před půl rokem. Je to na motivy Ztraceného ráje Johna Miltona.

Jak to bude vypadat? Bude tam deset tisíc veršů, dvanáct knih a Satan sympaťák? (smích) Byl to první anti-hrdina. Je to poprvé, co se v historii literatury objevuje anti-hrdina. Teda opravte mě, jestli se pletu. Ale vy alespoň víte, kdo byl Milton. V Německu o něm ani neslyšeli. Zkoušel jsem jim to vysvětlit, říkám, představte si někoho jako Goethe. A oni na to: „Anglický Goethe? Nic takového neexistuje.“ A já: „Víte, co? Polibte si!“ (smích) Řekl bych, že Shakespeare by si titul „anglický Goethe“ nárokovat mohl.

Oni by ti na to řekli, že Goethe byl „über“. Über-speare. A nebo Albert Speer. Těžko říct, který.

Těžká volba, zkusím místo toho druhou otázku, můžu? (smích) Proč ses rozhodl jezdit turné jen jako písničkář s kytarou, když desky natáčíš s celou kapelou?

Hlavní důvod je, že když hraju sám, jsem to na sto procent já. Když se mnou hraje někdo další, je to 50% mě a možná ani ne 50% toho druhého člověka. A pak jde o pár věcí, které jsem se naučil s Nova Mob. Pokud cestuju s kapelou, jsem jim vydán napospas. Na plakátě je moje jméno.

035

A když něco poserou oni, je to tvoje chyba.

Přesně tak. Když je deset minut před koncertem nebudu moct najít, je to Grantův problém. Dodneška, kdykoli se mi na turné v Americe podaří vstát a vyrazit z motelu před polednem, říkám si, ty jo, to je super.

Což se s kapelou samozřejmě nikdy nestane, protože po deseti kilometrech vždycky někdo zahlásí: „Nemůžeme zastavit? Potřebuju se vyčůrat.“ – „Proč sis nedošel tam?“ – „To se mi ještě nechtělo.“ – „Teď musíš, ale před deseti minutama sis dojít nemohl.“ To jsou ty praktické záležitosti. Nesetkáváš se ale s fanoušky, kteří by radši slyšeli písničky tak, jak jsou na deskách? V kompletním aranžmá?

Je to kompromis. S Nova Mob, což byla ta nejvýznamnější kapela, se kterou jsem hrál po rozpadu Hüsker Dü, jsme nehráli žádné písničky Hüsker Dü, protože mi přišlo nefér nutit někoho hrát cizí materiál. A sólově si můžu hrát, co chci a jak chci. Můžu to zrychlit, zpomalit, můžu to zahrát jako reggae nebo přejít z písničky do písničky, aniž bych si po koncertě vyslechl: „Hej, na to jsem nebyl připravenej. Chceš, abych byl za idiota?“ A pak taky každý bubeník, se kterým jsem kdy hrál, využíval toho, že hraju na bicí, jako výmluvu pro to, aby si mohl hrát, co se mu zlíbí. Všichni říkali: „No to je způsob jak to hraješ ty, ale já to hraju takhle.“ Ale ono je to pořád TU TA TU TU TU TA TU TA TU TU TU TA! Není to, jako bychom hledali lék na rakovinu nebo tak něco. Takže je v tomhle způsobu hraní taky o dost méně stresu, protože se nemusíš zabývat lidmi, co si jen vymýšlí důvody, proč být nešťastní. A taky můžu cestovat vlakem, můžu jít klidně PĚŠKY, když to bude blízko.

A hlavně se nemusím s nikým hádat o věcech, které jsou pro mě samozřejmé.

Každý, kdo si tohle přečte, bude nejspíš vědět, že jsi v Hüsker Dü hrál na bubny.

Ale když už to zmiňuješ, napadlo mě, proč jsi vlastně jezdil nahrávat až do Montrealu s lidmi z Godspeed You! Black Emperor, když sis to mohl nahrát sám.

Tuhle otázku jsem si nakonec položil taky, a nebyl jsem schopný na ni odpovědět. Mám ty lidi rád. Bylo to tak, že mi napsali ze studia Hotel2Tango, které lidi z Godspeed You vlastní, že by rádi, abych u nich nahrál desku. Nabídka zněla dobře, poslali mi informace o studiu a zamluvil jsem si termíny.

Po druhém nahrávacím dni přišel do studia 036

pracovat už jen jeden z nich a mně tak nějak přišlo, že možná chtěli natočit desku Granta Harta spíš, než aby u nich Grant Hart natočil desku Granta Harta. A nemyslím to ve zlém, jsou to fajn lidi. Nejde o to, kdo je pod tím podepsaný, ale spíš o to, že měli vlastní představy o tom, jak to produkovat. Četl jsem, že Joe Strummer měl podobné problémy v The Mescaleros, že se ho snažili nasměrovat někam, kam se mu nechtělo.

No, Joe Strummer byl zmrd.

Potkali jste se?

Jo, potkali, třikrát. A dvakrát se choval jako úplný idiot.

A potřetí?

Jako by to byl někdo úplně jiný. Ale když jsem mluvil s lidma, se kterýma pracoval, přišlo mi, že chtěl mít patent na pravdu. Na tu skutečnou pravdu. Prostě moct říct: „Tohle je pravda...“ (Jako by čekal na svojí repliku, Todd začíná produkovat nezměrné množství kytarového hluku – začíná zvuková zkouška.) Dáme si na chvíli pauzu, ok?

ZAČÁTEK DRUHÉ TŘETINY

(kytarová bouře v sále utichla) Dobře, kde jsme byli? Joe Strummer byl zmrd. Při jaké příležitosti jste se potkali?

Poprvé jsem ho potkal, když mi bylo sedmnáct, v Longhorn Baru v Minneapolis.

Bylo to na koncertě Buzzcocks a The Clash ve městě hráli o dva dny později. Měl jsem na sobě bowlingové tričko s nápisem Joe a on se ho ode mě snažil koupit, právě kvůli tomu nápisu. Řekl jsem, že ho neprodám, protože je z Dale Street Launderette. Ptal se: „Co je na té prádelně tak zvláštního?“ A protože jsem byl mladej chytrolín, odpověděl jsem mu: „Je segregovaná.“ Což byla samozřejmě blbost, protože v Minnesotě žádná segregace nikdy nebyla. A on na to: „Vážně? Co by se stalo, kdyby tam nakráčelo pár anglických punk rockerů a vyprali si svoje věci v části pro černé?“ „To by byl průser,“ řekl jsem mu, „byly by nepokoje a bla bla bla bla.“ A on hned běžel říct svým anglickým kamarádům, jak uspořádá demonstraci „rock proti rasismu“ před tou segregovanou prádelnou.

A nebylo to tak, že to myslel dobře, ale jen nepochopil, že to byl vtip?

Ne, ne. Bylo to celé jen o něm. Byl to svatý Joe, který přišel do prohnilé rasistické Minnesoty, o které nic nevěděl. Kdyby věděl jen trošičku o americké historii, došlo by mu, že v Minnesotě segregace nebyla. Já jsem si z něj jenom střílel. Tohle mi šlo celý život. Vždycky jsem uměl říkat lidem neuvěřitelné historky s vážnou tváří a donutit je, aby mi je věřili.

Jako třeba teď? (smích) Přesně. Třeba jako tuhle.

Ve chvíli, kdy to projde tiskem, je to beztak pravda, ne?

To jo. Nicméně podruhé jsem Strummera potkal v San Francisku. Hrál tam na jednom festivalu a v Minnesotě hráli dva dny předtím, tak jsem se ho zeptal: „Jak se vám hrálo v Minnesotě?“ A on spustil: „Zasraná Minnesota, to bylo úplně na hovno, bla bla bla bla.“ Zeptal jsem se: „Vážně, a proč to stálo za hovno?“ A on si začal hrozně stěžovat, že jim, když přiletěli, prohledali všechny kufry a věci. Problém je v tom, že tohle dělají všem.

A když jsem byl potom v Anglii, mluvil jsem s lidmi, co s ním spolupracovali, a přišlo mi, že si okolo sebe vytvářel vlastní mýtus, který měl nahradit skutečnost. A pak taky fakt, že začal v bluesový kapele a skončil v The Clash.

Víš co, přerod z bluesmana na punk rockera, to je taky… (hluková vlna z vedlejší místnosti) Ještě, jo? Tak počkáme.

PŘESTÁVKA 2

Strummera už necháme odpočívat v pokoji, pomluvili jsme ho už dost.

On toho hodně dokázal, to se mu musí nechat.

Vím, že jste s vydavatelstvím SST dost na štíru, jak to vzniklo?

Když jsme byli na turné k Metal Circus, nebyly v krámech žádné naše desky. SST tvrdili, že je budou moct dolisovat až za půl roku. Prostě na to neměli prachy. Tak jsme jim řekli, ať si prozatím nechají peníze, které nám dluží za prodej, jen ať jsou desky k dostání. A tak je to až dodneška. Od SST jsme nedostali téměř žádné tantiémy a Greg Ginn si postavil celou firmu na penězích z prodeje desek Hüsker Dü. Neposkytuje nám ani přehled, kolik desek je v prodeji a kolik se prodalo. Ale vydělává na tom. Asi předpokládá, že my tři se spolu nebavíme, ale už dvakrát dostal soudní příkaz, aby přestal s výrobou a distribucí našich desek, a neuposlechl. Teď už nám zbývá FULL MOON 09

jen zabavit mu barák, co si koupil za desky Meat Puppets, Minutemen a Hüsker Dü.

Ginn vlastní i několik baráků v Hollywoodu, které pronajímá za velký prachy a které jsme si mohli koupit my.

Myslím, že jsem si udělal představu.

Největší problém s SST byl, že smlouvu jsme s nimi sepsali až ve chvíli, kdy jsme se chystali podepsat Warner Brothers. Potřebovali jsme „výstupní“ smlouvu, abychom mohli s čistým štítem přejít k Warneru. A tuhle smlouvu podepsal jen jeden člen kapely. A to byl Bob. Ale Bob samozřejmě chce dostat svoje peníze jako kdokoli jiný. V téhle situaci bych se ale mohl soudit s Bobem o peníze, které mi dluží Greg Ginn, protože Bob podepsal smlouvu, se kterou jsem neměl co do činění. Je to prostě zasraně složitý.

No jo, ale tenhle typ logiky neměl v tehdejší scéně svoje místo, ne? Protože to všechno mělo být spíš o důvěře...

Jo, všechno mělo být mír, láska a punk rock.

Ale ve chvíli, kdy si Greg zvyknul na peníze z desek Hüsker Dü, bylo zle. A my tenkrát prodávali pětkrát tolik desek co Black Flag.

FULL MOON 09

Vy jste ale dělali trochu stravitelnější muziku...

To jo, ale padesát procent desek Black Flag se prodalo v jižní Kalifornii. Sedmdesát pět pak ve Spojených státech. V zahraničí neudělali nic.

Myslíš žádnou propagaci, nebo distribuci?

Vůbec nic, prostě neměli zájem. Lidi jako ty nebo já je znají nebo o nich slyšeli, ale když vejdeš do místní pobočky nějakého řetězce, co prodává desky, nebudou mít ponětí, kdo Black Flag byli. Byl to prostě špatný „obchodní tah“. Chtěli jsme, aby naše desky byly k dispozici. V ten moment se to zdálo být rozumné řešení, ale jasně že jsme si je měli vydávat sami a budovat si vlastní základnu. Jenže Moulda přestalo bavit dělat Reflex Records.

Kdy vlastně Reflex skončil?

Poslední deska, která vyšla na Reflex Records, bylo druhé album Ground Zero, kterého se prodalo sto padesát kusů. Základní myšlenka Reflex Records byla nikdy nikomu nevydat druhou nahrávku. Měl to být odrazový můstek pro kapely, které chtěly vydat desku a od

té se odpíchnout. Ale tahle podivná punk rocková parta dostala, z nějakého důvodu, druhou šanci. Já sám musel shánět vydavatele pro svoje projekty, protože už nesplňovaly požadavky našeho vlastního labelu. Je to ironie, ale je potřeba se držet vlastních rozhodnutí, protože jinak to nejsou zas až tak rozhodnutí. (vedle začíná koncert) ZAČÁTEK TŘETÍ TŘETINY

(po koncertě) Hrál jsi i pár věcí Hüsker Dü…

Díky těm mě lidi znají.

Asi se to od tebe i čeká. O Hüsker Dü se docela dost píše, vyšlo pár knížek. Sleduješ to?

Nejsem literární kritik, ale snažím se to brát objektivně. Když budu vyprávět nějakou historku, bude zabarvená mým přístupem, náladou a názory a s tímhle se ti autoři měli vypořádat. Absolutní pravda je něco, co existuje, ale nikdo ji nikdy nezaznamenal. Takže jak knížka Michaela Azzerada, tak i knížka Andrewa Earlese jsou plné chyb. U Earlese je to povětšinou chyba editorů. Protože Andrew měl v prvních pracovních verzích nepřesnos037

ti, které potom opravil a oni mu na to řekli: „Ne, nám se ta historka líbí víc takhle, necháme to tak.“ Takže je to spíš o nepoctivosti vydavatelů, protože autor zjistil, že udělal chybu, a opravil ji a oni to odmítnou s tím, že se jim to líbí víc rozbité. Stejně jako kdybychom se s Bobem políbili ve výkladní skříni obchodního domu Macy’s – v novinách napíšou, že jsme se poprali, protože násilí a hádky prodávají noviny.

Když zmiňuješ Boba, jsi zvědavý na jeho plánovanou autobiografii?

Před dvěma lety jsem byl. Ale pak se to odložilo a ještě jednou odložilo a pak pro změnu odložilo. Souvisí to s různými náhledy na pravdu, ale Bob je dost chytrý na to, aby si nevykoledoval žalobu. I když... Nu, čas ukáže. Problém s Bobem a mnou je, že většina těch profesionálních novinářů přijde a rýpou do nás, dokud se někdo nenasere. Bob je citlivej chlap v zasraně tvrdý slupce. To je tím, odkud pochází, protože na severu státu New York nejsou lidi jako Bob tolerovaný. Já měl štěstí, že jsem z hlavního města, které je liberálnější. Sever státu New York je zasranej vidlákov. A zejména malý města jako Malone. Řeknu vám, jak spolehlivě zjistit, kde to stojí za hovno. Zkuste si projet jih Ameriky s křestním jménem Grant. „Proč tě, sakra, pojmenovali takhle, chlapče?“ To uslyšíte pořád. A v Texasu se mi to nikdy nestalo.

V Athénách v Georgii, v tom zasraným hnízdečku R.E.M., jsou krámy na hlavní třídě, kde neberou pětidolarové bankovky, protože je na nich obrázek Abrahama Lincolna.

Přísahám. V samém centru Athén. Texas ale k americkému jihu úplně nepatří. Texas je jiný.

Povím vám o jednom soukromém vtípku, který jsme měli s kamarádem. Asi si to nebudete pamatovat, možná se o tom tady ani nepsalo, ale ve World Trade Center, před zářím 2001, někdo odpálil na parkovišti bombu. My se ale ve chvíli, kdy jsme koukali na ty zprávy, třískali smíchy, protože pořád dokola opakovali záběr na jednu zraněnou černošku, která kvílela (hrozně přehrává): „Moje noha, moje noha“. A my se potom vždycky sebe navzájem ptali: „Co myslíš, že bylo na atentátu na WTC nejvtipnější?“ – „Moje noha, moje noha.“ Byl to takovej fórek. Nakonec se nás tím bavilo asi pět. Pak přišlo jedenáctý září a my se tvářili asi takhle. (nasazuje kamenný výraz) A asi 038

o týden později jsme se rozhodli, že budeme muset napadnout Afghánistán, abychom se tomu mohli zase smát. Chtěli jsme si vzít zpátky náš vtip.

Hezký, takže máš na svědomí celou válku v Afghánistánu?

To bys neřekl, co? Ale mohl jsem ji zastavit. (smích) Já jsem mohl zabránit, aby se Bush stal prezidentem. Já sám jako jednotlivec jsem tomu mohl předejít. V devětadevadesátém jsem jel se zpožděním na letiště a v autobuse jsem si přeházel všechny kovové věci do kapsy u bundy, abych ji mohl rovnou celou hodit na pás s rentgenem. Měl jsem tam i kapesní nůž po dědečkovi, s čepelí tak deset centimetrů. Tenkrát se ještě nože do letadel nosit směly. Proběhl jsem kontrolou a jdu tunelem k letadlu, když tu se otočila žena, co šla přede mnou. Byla to Barbara Bushová.

Já měl v kapse ruku na noži. A ten její bodyguard, nejspíš tajnej, počkal a nechal mě projít kolem sebe tak, abych mohl jít mezi ním a Barbarou. Prostě to posral. Stačilo jen vytáhnout nůž. A stejně jako u Gavrila Principa by chyba umožnila atentátníkovi dostat se k cíli. S Principem to bylo podobné. Bomba minula a auto arcivévody potom omylem zahne do slepé uličky. Musí se otočit. Couvá.

Chrrr, chrrr, chrr. (napodobuje zvuky převodovky) A před Gavrilem Principem, který jde po nezdařeném atentátu domů, se najednou, z ničeho nic, objeví auto s arcivévodou.

Měl u sebe pistoli s ráží padesát, která musela kopat jako kůň. A napálil jednu ránu do krku kněžny Žofie a jednu přímo do hlavy arcivévody. A tak chcípnul Franc Ferdinand.

Bohužel ne ta kapela. (Todd se přichází rozloučit a nechat podepsat dvě desky Hüsker Dü pro kamaráda. Grant zkoumá zadní přebal kopie Zen Arcade.) Hm, a kdopak vydal tuhle?

Je to bootleg?

Podle mě jo. Agressive Rock Production, o těch jsem v životě neslyšel. Jo, počkej, tady je napsáno, že je to licencováno od SST. V tom případě je to 100% legální. (smích) Ale na přebalu může být napsáno, co chce. Nikdy pořádně nezjistíš, kdo to vydal, dokud se nepodíváš na výrobní číslo vinylu, zjistíš si, kde ho vylisovali, zavoláš tam a když budeš mít štěstí, řeknou ti, kdo si ten lis u nich objednal. Lisovny se přece jen taky nechtějí soudit, že jo. Ale ono na tom nesejde, protože SST, kteří vesele po-

skytují licence, nám už dvacet let nezaplatili ani pětník.

A co elektronické verze? Když si koupím Candy Apple Gray na iTunes, máte z toho peníze?

Jo, tahle vyšla zrovna u Warner Brothers.

Ti to mají srovnané. Víš, ty zlé major labely vědí, co dělají. Je to jako hodinky. Každý rok přijde poštou výpis a šek. A co se iTunes týče, požádali jsme je, aby stáhli věci Hüsker Dü z prodeje, protože SST nemají právo jim poskytnout licenci. Ve smlouvě s SST nebylo ani slovo o digitálních médiích. A pokud vím, stáhli to.

A nemůžete jim to poskytnout sami? Ve spolupráci s Bobem a Gregem, samozřejmě.

Tohle je hrozná pruda. Mould mluví jen se svýma právníkama. Takže spíš ne, protože pokud chce platit právníka, aby mu hlásil „večeře je na stole“ nebo „prší, prší“ a pak se ptát „kolik vám dlužím?“ – „Deset procent veškerého deště, který spadne na tvojí zahradě.“ (smích) Já mám právníka, který pro mě sem tam dělá.

Ale nechci po něm, aby mi vymaloval barák nebo podobný pitomě drahý věci. Lidi tohohle typu musíte využívat rozumně, protože pak jen platíte, platíte a platíte. Právníci jsou jako feťáci. Dáš jim trochu práce a oni začnou chtít víc a víc.

Počkej, takže jsou staré desky Hüsker Dü dostupné elektronicky?

Já ani nevím. Víš co, vezmi cédo a vypal to svým kamarádům. Mně je to u prdele.

Ani to cédéčko v tvém případě není zas tak snadné sehnat...

To ne, když hlavní distributor pošle do Evropy jenom třicet kusů. Hm, možná ve Francii budou chtít šest. Jak může člověk udělat takovýhle rozhodnutí? Vždycky je možnost ty desky vrátit, kdyby jich náhodou dostali moc.

Není to tak, že by si zoufali (napodobuje německý přízvuk):

„Sakra, budeme muset ty desky sníst. Oh mein Gott, Neun und Neunzig Hüsker Dü.“

FULL MOON 09

módní doplnky a autorská bižuterie z fima, plastu a látek

yellowjacketangel.cz

040

FULL MOON 09

ROZHOVOR BONUS TEXT HONZA BÁRTA FOTO BIBI ONE

Martin Hůla aka Bourek z kapely Sporto aka Bonus vydal první sólové album Konec civilizace. Koncepční, otevřené a upřímné, ale stále nad věcí (nad rapem a nad scénou), a proto i v mnohém poučné. Z Bonusovy flow občas padaj trefný bonmoty a moudra o dnešní době plný zloby a nenávisti a kvalitní beatový podklady to jistí. V pondělí po Novém roce jsem šlapal z Karláku podél řeky a na zemi se povalovaly zbytky petard a dalších blbostí, co lidi střílej do vzduchu. Vyhozený prachy a z nebe pak padaj mrtvý ptáci. Než jsem došel ke grafickýmu studiu, kde Bourek dělá a kde vzniká i tenhle časopis, začalo hustě sněžit. Hustě a pomalu. Z okna studia byly vidět projíždějící vlaky a bílý mraky. A ten padající sníh, taky. Možná jsem se Bourka měl ptát právě na tohle.

Na „český hudební scéně“ jsi aktivním zjevem. Hrál jsi v Ememvoodoopöká, jsi členem formací Sporto, Aran Epochal a Komunisti, teď jedeš sólo jako Bonus a ještě máš, jako bonus, živej projekt Plugnplay.

Pod hlavičkou Silver Rocket vydáváš desky a pořádáš koncerty. Navíc máš ještě grafický studio, kde děláte mimo jiné i tenhle časopis. Vidíš ve všem nějakou spojnici?

Je složitý určit jednotící linii, ale myslím, že prostě dělám, co dělat chci. V hudebních ani dalších věcech se nesvazuju jednotnou estetikou, spíš jsem se vždycky chtěl živit tím, co mě baví a zajímá. A aby mi práce dávala prostor i na ostatní věci. Děláme jen, co chceme, vybíráme si. A i když nejsme žádný boháči, neděláme vysloveně komerční věci. Ke spoustě projektů, co teď dělám, jsem se dostal „z potřeby“. Před patnácti lety jsem musel udělat nějaký plakáty, tak jsem se začal zabývat grafikou. Myslím, že je dobrý angažovat se, a když něco umíš, věnovat se tomu. Další věc, která spojuje třeba Silver Rocket s Carton Clanem, je podpora různejch kapel a projektů. Děláme samozřejmě věci za peníze, ale pak taky velkou část věcí, za který žádný peníze nechceme.

Když mluvíš o práci, chápeš vůbec to slovo v negativním smyslu? Jako nutnost k získávání prostředků?

Naopak, jako práci beru všechno, co dělám.

Když dělám nějakou desku, pracuju, akorát výsledky jsou jiný, nedostanu za to peníze, ale FULL MOON 09

získám něco jinýho, řekněme zadostiučinění, něco pro sebe objevím. Není to vysloveně zábava... Teda zábava je to taky, ale ne ve smyslu nějaký kratochvíle, ukrácení si dlouhý chvíle.

Snažím se netrávit čas něčím, co mi nic nepřináší, a i když jen koukám na filmy, chci si z toho něco vzít.

Lidi to maj dneska naopak: osm hodin v práci, na který jim nezáleží, pak zabouchnou dveře a je jim to ukradený.

Většina lidí říká „práce je práce“ a „já tam chodím jen pro peníze“, ale ty lidi stráví sedmdesát pět procent svýho času děláním něčeho, co nesnáší. To je hrozně nízký. Je složitý to takhle říct a někoho soudit, ale já jsem celej život směřoval k tomu, abych byl spokojenej. A spokojenej jsem, když jsem svobodnej.

Když vím, že sem nemusím jít, protože nad sebou nemám žádnýho šéfa, když vím, že si práci můžu udělat jindy nebo jinde, že se můžu sebrat a jet na turné, protože si můžu vzít dovolenou každej den. Já vlastně dovolenou nemám, jen musím všechny věci někdy udělat.

A to je hrozně příjemný. Platíš za to samozřejmě daň, někdy je to blbý a máš málo peněz na nájem a další věci, nemám auto a ani žádný úspory, ale důležitější je bejt spokojenej.

Dneska lidi nepracujou, ale chodí do práce.

Unabomber píše, že se v dnešní společnosti převrátil žebříček hodnot. Že zajistit si živobytí, bydlení nebo jídlo je snadný, protože stačí, abys byl loajální. Stačí chodit včas do práce a poslouchat svýho šéfa. Nemusíš mít žádný schopnosti, protože ve většině těch zaměstnání se nic opravdovýho nedělá, jsou to většinou uměle vytvořený administrativní pozice. Lidi v nich ale tráví zbytečně moc času. A skutečný hodnoty jako rodinu, komunitu, společenství lidí je dnes hrozně těžký udržet. Spousta lidí je osamělejch. Neznáš lidi ze svýho baráku, natož ve svý ulici. Unabomber píše, že ty takzvaný primitivní národy to mají úplně naopak, funguje u nich společenství, ve kterém máš svoje pevný místo. Ale sehnat jídlo je docela složitý.

Tradiční vazby jsou do určitý míry udržovaný třeba na vesnici. Ty sám nejsi původem z Prahy...

Jsem z Kostelce nad Černými lesy. ...a v některých textech mluvíš o tom, jak ti vadí „potkávat ty stejný tváře deset let 041

u stejnýho stolu“. Takže ti chybí komunitní ráz, ale na druhou stranu jsi rád, že jsi odtamtud vyvázl.

To jsou dvě různý věci. Vesnice jsou čím dál rozbitější, ale hlavně jsou uzavřený, lidi tam mezi sebe nepřijmou někoho nebo něco novýho. Třeba moje ségra bydlí na vesnici, kam se přistěhovala, a snaží se tam vytvářet nebo obnovovat nějaký tradice, jako když na Vánoce ozdobí na návsi stromek a zpívají koledy. Říkala, že se účastní část místních, ale všichni jsou to novousedlíci. Původní vesnice tyhle projevy odmítá. Takže jsou tam dvě skupiny lidí: jedna, která tam přišla a snaží se něco vytvářet, a druhá, která tam byla a tohle nenávidí a ignoruje. Nevím, co přesně z toho vyplývá, ale přijde mi, že i vesnice dnes fungují zvláštním způsobem. Ale ten text je spíš o beznaději z toho, že lidi najedou do určitýho modelu, když je jim osmnáct, a zůstanou v něm, dokud neumřou. Pasivita. Většina lidí tak funguje, chodí do práce, z práce domů nebo do hospody a o víkendu odpočívaj.

A spousta mých vrstevníků to dělá každej den. Když se tam jednou za dva roky ukážu, sedí pořád stejně. Jako by se zastavili v čase.

Tohle není život.

Ty jsi aktivní, ale každej není takovej. Mám hodně kamarádů, co hrajou každej den v hospodě poker a koukaj na fotbal, a když do nich šťourám, aby dělali něco tvůrčího, řeknou mi, že takhle jsou úplně spokojený.

Ale to nemá žádnej přesah. Lidi by se měli vyvíjet.

Ty jsi strašnej idealista. Většina lidí se vyvíjet nechce.

To je asi bohužel pravda... Před deseti lety byli ty lidi naladěný na stejnou vlnu, měli zájem a teď je to úplně přešlo. Mě zajímá, kde je ten moment, kdy tě to přestane bavit. Kdy se zastavíš. Nevím. Asi to není nic neobvyklýho, ale člověk by si to měl uvědomit a něco si z toho vzít. Stejně se mění punková scéna; když je lidem třicet, prostě zmizej. Devadesát procent vydrží nejdýl do třiceti. A když se budeš bavit s někým třeba z Ameriky, řekne ti to samý. Lidi tomu přestanou věřit, nebo tomu nikdy nevěřili, nebo si myslí, že se to dál nedá dělat a že jsou důležitější věci.

Churchill říkal, že kdo ve dvaceti není revolucionářem, nemá srdce. A kdo není ve třiceti konzervativcem, nemá rozum.

To je blbost.

042

Co pro tebe znamená být „punk“?

Být svobodnej. Do té míry, že bych měl mít svobodu vybrat si svoje vyjadřovací prostředky a neřešit, jestli jsem dostatečně hlasitej a dostačně naštvanej a tak. Že si budu moct dělat, co budu chtít. A že to budu dělat pořádně. Pro mě se punk kryje s DIY, to znamená být soběstačnej, dělat věci svépomocí, ale pořádně.

Takže punk se nemá flákat?

Rozhodně ne.

Spousta lidí má punk za nihilistickej postoj. Ty mluvíš o tvůrčím principu...

Ale to je takovej ten „nádražní punk“, úplně asociální.

Jo, můj táta si pod pojmem „punk“ představí právě opilýho týpka s čírem na nádraží.

S tím já se nijak nespojuju, to je jen nálepka v rámci estetiky určitý doby. Rozumím, že to spousta lidí tak chápe, ale pro mě je mnohem větší punk být straight edge, než se někde válet ožralej. To je strašně konformní – děláš to, co od tebe lidi čekaj, bereš na sebe tu nálepku, kdežto když jsi pankáč a nepiješ, popíráš, co od tebe společnost očekává. Stejně jako když jsi pankáč a nehraješ v kytarový kapele.

A nemáš číro. Navíc dneska si můžeš koupit roztrhaný gatě a punkovej outfit v HMku. Včera jsem tam viděl tričko Ramones. (smích) A bylo i takový ošuntělý, jako kdybys ho nosil deset let.

Zajímalo by mě, nakolik je samotnej styl oblíkání spojenej s určitou hudbou. Já vidím na sobě, že když jdu v džínách, mám chuť na nějaký řízný kytarový věci, kdežto v plandavejch kalhotách poslouchám pozvolnější beaty. Třeba když jsem poslouchal Dälek a šel v mrkváčích, přišel jsem si doslova jako v úzkých.

To už jsou asi ty memy, co máš někde zakódovaný... (smích) Nicméně já bych punk vztahoval hlavně k DIY. To je ten princip, kterej se dá popsat líp. Bavit se o punku je hodně abstraktní.

Ohledně DIY, komunit a pojmu vlastního prostoru, o kterým taky repuješ, touhy dělat si věci sám – už to tu párkrát bylo.

Hippies tvořili komunity a o deset let později se to s Mansonem utopilo v krvi.

Co si myslíš o komunitním způsobu života, byl bys ochoten se s blízkejma lidma sbalit a odejít?

Počkej, to si nerozumíme. Nemá smysl vytvářet něco mimo společnost, to je k ničemu a nic to nepřinese, vytvořit skupinu veganů někde na ostrově. Musíš zůstávat v rámci společnosti, aby ses vůbec měl k čemu vztahovat a co reflektovat. Já chápu komunitu jako volný společenství lidí, který sdílejí nějaký hodnoty, vytvářejí síť, vlastní prostředí – jako třeba konkrétní scénu, ve který se cítí dobře a kde můžou spolupracovat a vytvářet společný věci a být svobodný. Společnost, kde má každej svý místo. Sdílení, vzájemná pomoc a potlačení osobního prospěchu na úkor jiných. To se ale týká jen mála lidí. Je to složitý, můžeme o tom mluvit, jak chceme, ale budou jich stejně jen desítky, maximálně stovky, těch, který zasáhne tvůj label a to, co děláš, a přidají se.

Jak to děláte se Silver Rocket, když vám lidi nepřijdou na koncert?

Na začátku se desky vydávaly ze stavebních spoření a podobně. Musíš tam dát nějakou investici. Když se to pak rozjíždí, peníze přicházejí zpátky, a teď je to tak, že máme nějakej polštář z toho, co jsme si za ty roky nastřádali, a z toho zatáhnem, co proděláme.

Nějaký desky se prodaj, jiný ne, někdy přijde hodně lidí, jindy málo, ale za tu dobu, co to děláme, je ekonomika tak nějak vybalancovaná.

Svoje věci coby Bonus dáváš na internet zdarma, se Sporto jste byli možná první u nás. Na druhou stranu, nevydáváš vůbec na cédéčkách a jsi velký fanda vinylů, který se teď vracej „do módy“.

Jsem o tom slyšel mluvit Karla Gotta včera v televizi, že vinyl se vrací.

Fakt?

Jo, prej to hrozně podporuje.

To je silnej hlas.

Otázka je, čemu to může prospět, ale je to zajímavý. Zlomem bylo, když vyšel na vinylu Kabát. Ne nová deska, ale záznam obřího koncertu z Vypichu. Na trojvinylu. Když vyšla na vinylu Vypsaná fixa a mluvilo se o Mňáze a žďorp a Kryštof, ještě jsem to chápal, ale když vyšel Kabát, bylo mi jasný, že už je to velký. A včera, když jsem slyšel Gotta, tak jsem byl překvapenej.

FULL MOON 09

Čím je ti vinyl jako médium sympatický?

Má jiný zásady přehrávání a výroby, musíš mu podřídit zvuk. Když vinyl přehráváš, je to rituál, děláš stejný pohyby a procesy při pouštění a chováš se k tý desce najednou hezky.

Mně se zas líbí obaly desek, že jsou velký. „Malý umělecký díla.“ Jasný. Je zvláštní, jak se mluví o tom, že cédéčka zničila zvuk. V kompresích si můžeš dovolit všechno. S poslední deskou Metalliky se řešilo, že už je tak strašně zkomprimovaná, že to nejde poslouchat. Jak je to strašně nahlas, signál už je vlastně poškozenej. To ti vinyl nedovolí. Tím, že musíš respektovat jeho zákonitosti a jeho fyziku, docházíš k jinejm výsledkům, k jiný dynamice. Musíš hudbu udělat tak, aby hrála potichu. Teď jsme se bavili s chlápkama v Loděnici, když jsme tam řezali master Konce civilizace: říkali, že úplně vymizela dramaturgie výroby desek. Že lidi, co to dělali dřív, věděli, že vinyl hraje líp na začátku strany, takže náročnější a hlasitější věci se dávaly na začátek... Taky bych řekl, že velká výhoda vinylu oproti cédéčkám a empétrojkám je, že se nedají přeskakovat jednotlivý skladby. Deska zůstává pořád v celku,

aspoň v rámci jedný strany. Je to víc koncepční, z hlediska díla pracuješ víc s celkem a ne s jednotlivejma skladbama.

Vrací se i kazety. Čistý retro?

Kazety jsou jenom móda, nostalgie. Kdo má dneska kazeťák?

Myslíš, že se cédéčka ještě vrátí?

Cédéčka jsou slepá vývojová větev, jen mezistupeň před empétrojkou. To je formát dotažený k dokonalosti. Zvuk je stejnej jako z CD, ale nepoškodí se ti, nemusíš ji dopravovat, je nejekologičtější. Kdyby se u nás podařilo rozjet digitální trh, kterej zatím moc neexistuje, něco jako iTunes, byla by cédéčka úplně na odpis.

Chtěl jsem se ještě vrátit k Unabomberovi, podle kterého se jmenuje první EP Bonuse.

To byl zvláštní člověk, chytrej a vzdělanej, duší myslitel a humanista, možná i skoro patron DIY, co se rozhodl žít mimo civilizaci na vlastní pěst a být nezávislý. Když mu ale civilizace začala brát jeho prostor, rozhodl se to řešit poněkud drastickou cestou, tedy bombovými balíčky, rozesílanými

na různá oficiální místa. Co si o takovém řešení myslíš?

To není dobrý řešení a spoustu věcí, za kterýma stál, to shazuje. Ale on sám mluví o tom, že kdyby to jenom napsal, nikoho by to nezajímalo. Tenhle radikální krok udělal proto, aby získal pozornost, a protože společnost byla – a je – strašně apatická. Nedá se to omluvit, ale dá se to pochopit. Nedávno jsem viděl nějakej pořad o celebritách, myslím že Top Star Magazín. Koukáš a najednou pochopíš, proč Frakce Rudé armády vzala kulomety a šla postřílet bohatý lidi, protože to je něco tak odpornýho, tak hnusnýho. Když vidíš, jak se chovaj... Je spíš div, že to většina lidí neudělá. To samý s politikou. Když vidíš, co politici dělaj, je zvláštní, že mnohem víc lidí nesahá k násilí. Nechci násilí ospravedlňovat, je to špatný řešení. Myslím, že není v silách člověka změnit systém, zvrátit ho. A proto nemá cenu proti němu bojovat. Je mnohem lepší vytvářet něco jiného, než jenom bořit. Systém nezničíš a on se ti bude jen smát do očí a dříve či později tě semele. Nedávno mi vyprávěl Pe.Klo, že zvučil nějakou odborářskou schůzi, meeting odborářů s vedením podniku, a že to bylo neuvěřitelný. Manažeři a ředitelé tam

jen seděj a smějou se lidem do očí. A takhle to funguje všude. Ale násilný řešení nemá smysl. Tudy cesta nevede.

Víš, čemu se říká digitální socialismus? Tomu, že lidi sdílejí a stahují věci na internetu. Začalo to sdílením hudby a filmů, a postoupilo to ke sdílení zážitků a informací a zkušeností.

Dneska najdeš na internetu všechno, návody, informace... A to by mohlo přispět ke změnám ve společnosti. Stejně jako se položil hudební průmysl a v podstatě zmizely major labely, zmizely i hudební styly. Boom nějakýho stylu? To se nestane, už nepřijde nikdo jako Michael Jackson. Síla médií a marketingu už není tak soustředěná a celý proces podrývá domnělý autority. A je jenom otázka času, podle mě, teda aspoň bych si to přál, kdy se to podrývání autorit z hudební scény přesune i do politiky a správy, kdy vznikne určitá „beztřídní společnost“, která bude fungovat na principu sdílení.

DJ Shadow v jednom rozhovoru říkal, že s nástupem internetu se hudba zasekla.

Všechno je dostupný v digitální podobě, fyzický nosiče mizejí. Každej sice může tvořit, ale v hudbě jako takový se nic zá044

sadního neděje. Prodej desek dřív poháněl hudební průmysl a tím i tvůrce k větší produktivitě. Často i kvalitě.

Vím, co myslíš, ale mně je milejší ta dostupnost. Chápu, že DJ Shadow je v ohrožený pozici, ale nízkoprahovost a všeobecná dostupnost je jednoznačně pozitivní. A navíc, kvantita má vliv i na kvalitu. Když bude víc věcí, je větší šance, že se mezi nimi objeví něco dobrýho.

A ty dobrý věci se budou určitě šířit víc, protože lidi si nebudou předávat blbosti.

Tvoje deska nejen názvem, ale i trackem 2540 a snad i celým vyzněním odkazuje k Huxleymu a jeho dílu Brave New World, které se do češtiny překládá jako Konec civilizace. Spolu s 1984 jsou to nejznámější antiutopické romány 20. století. Jenomže zatímco Orwell popisuje dobu, kdy bude informací nedostatek, Huxley říká, že jich bude tolik, že už nebudou nikoho zajímat.

V čem dnešní stav světa naplnil Huxleyho předtuchy a vize?

Máš pravdu. Na desce jsou vodítka a knížka je něco jako „doplňující literatura“. Je fascinující, jak moc se Huxleyho předpovědi naplňují.

Teď jsem četl zajímavou úvahu, ve který se

psalo, že ten „brave new world“, co teď žijeme, je jenom předehra nebo prolog k Orwellovi. Že to není tak, že svět za železnou oponou byl uskutečněním 1984, ale že 1984 přijde až teď. A je pravda, že dnešní kultura je kultura přebytku informací, které ani nejsou skutečnými informacemi. Vše, co je ve zprávách, je zábava, nebo je to tak aspoň podaný. Jsou to informace, co se tě nijak netýkají, ale všichni se ti snaží vštípit dojem, že musíš vědět, že jsou v Austrálii záplavy, i když ty nepotřebuješ vědět ani to, že jsou v Liberci. Systém se snaží udržovat lidi v něčem, co bych nazval strachem. Že ty informace a televizi mít musíš, velkou a plazmovou, i když ji doopravdy nepotřebuješ. Že máš být loajální a nedělat věci, který by tě dostaly na okraj společnosti.

Nevybočovat. Paradoxní je, jak ze všech stran zní, že nejlepší je být osobnost.

Ale touhle osobností prej budeš jenom tehdy, když nebudeš vybočovat...

FULL MOON 09

BONUS 2010 KONEC CIVILIZACE. STARCASTIC. TEXT BOSS

Bonus aka Bourek je tu se třetím sólovým kouskem s názvem Konec civilizace a je přísnější než kdy jindy. Název i obsah koketuje se stejnojmenným sci-fi románem.

Vše vede k reflexi jedince, sice poněkud krajně (některé songy jsou temné jako procházka Gotham City), ale zároveň věcně.

Také rétorika přitvrdila, jako příprava před revizí. „Máme novou optiku, politiku, lyriku, popíráme zkušenosti, tradici i logiku.“ Popírání zkušenosti možná, ale popírání tradice jednoznačně, protože touhle cestou rapu se v Česku ještě nikdo nevydal. Bonus jde směrem, kterým nikdo dobrovolně nezahne. V některých momentech se nabízí jedno jméno: Peťo Tázok, ale jen co se týče temnoty, protože Bonus subjekt a jeho strasti překračuje a míří na celou společnost. Někdy střílí i na nevinné lidi, ale tak to prostě chodí, když jde o velkou věc, a tady jde o tu největší. Bonus si cestu od bláta a kamení trochu uvolnil názvem předchozího projektu Komunisti, ale stejně míří dále, než obyčejný světák dohlédne.

Bylo nemálo smířených, kteří ten název nemohli spolknout, a teď je to údernější než busta Lenina na Václaváku. Jestli touhle deskou dostává někdo na hubu, určitě je to konformní ranař, který má místo revolveru remote control. Každý, kdo není spokojený a uslyší tento epos o vyhnané svobodě, se vysere na práci a začne dělat drahé byty.

Konec civilizace je manifest.

Deska se objevila ke stažení na Starcasticu (Bonusův domovský label) 3. prosince, avšak na vinylu je podáván až o dva týdny později.

Vinyl je taky jednou z předností třetí desky.

Dokáže ukojit plastový fetiš všech bláznů, FULL MOON 09

kteří málo chodí ven. Ne že by tím Unabomber a Inkognito strádaly, ale fetiš je železná košile. Než se deska objevila ke stažení, byly všechny tuzemské rapové kousky takové, jak vypadají: plytké a děravé. Hloubka je ovšem za cenu nové optiky a lyriky. Ve stínu radosti z vinylu zaniká obal, doplněný o různé texty, které se drží konceptu a doplňují rozbouřené moře o další vlny. Když se songů přesytíš, ještě zbývá pár hutných vět. Ale smíšené dojmy z křiklavého obalu, který se velikostí hodí spíš na fotbalové hřiště, už nemůže nic utišit.

Deska nabírá na váze nasazením hlasových magnátů a pracujících rolníků, kteří zanechávají stopy v tmavé hmotě, aby šlo rozpoznat, že někdo tudy šel. Sází slova, která klíčí v úrodné věty. Uslyšíš práci takových Übermensch jako Lineup, Idea, Aran Satan, Karaoke Tundra, Banán, Volenet, Lyrik, DJ Spank a DJ Spinhandz. Co víc si přát! Každý přispěl svou trochou k melancholii všedního dne a celý koncept kanonizoval Pe.Klo (exHissing Fauna) ve studiu Kundolab. Zvuk a experimentálnější podklady jsou další věci, jimiž se Konec civilizace od svých předchůdců liší. Hned u prvního poslechu i mamut pozná, že za tímhle zvukem není kouzlo, ale mnoho probdělých nocí za pultem. Už dávno šaman nenosí jelení hlavu a nafukovací vnitřnosti, jen sluchátka a Cubase. Konec civilizace: do třetice to nejlepší.

KAWAŁKI (SONGS)

Desku otevírá ponurý monolog s plameny na slovech Bez oken. Nic nezačíná, jen končí. „Když zavřu oči, vidím jak padaj domy. Je divný vidět, že první jdou ty nový, že po nás nezůstanou žádný stopy.“ Otvírákem si Bonus posluchače naladí, asi jako piáno kladivem, a vzápětí vypustí hit Psychologové. Tento týden nejlepší song desky. Hned když začneš

mít pocit, že Bonuse poznáváš, otevíráš havana club a sekáš jednu limetu za druhou, dostaneš černé na bílém s razítkem prozíravosti to, jak jsi v prdeli i se svým zděděným vnímáním rozdílu mezi černou a bílou (Dětem). Zachrání tě jen Batman nebo samotné peklo. S tímto tempem a nasazením se vyjevují obě tváře desky: temnota a kladivo na kapitál. Mý místo: přiznám se, že po verzi, jež se objevila na Komunistech, jsem si nedokázal představit, jak tenhle song může být stejně dobrý nebo dokonce ještě lepší, ale otevřít ho řezníkem (Idea) a uzavřít XXL mužem (Aran), je stejně epochální jako daleké tóny Pink Floyd z Pompidou. Squatteři, feťáci, anarchisti: asi nejtvrdší věc. „Říkáme nasrat, kurva, jsme ve válce“ (Banán). Tenhle song by mohl dobře posloužit i další desce de La Rochova projektu One Day As a Lion a to hovoří za vše… Nikdy předtím hip hop nedostal tak konkrétní význam jako při tomhle songu.

Staří pardálové remcají, že dnešní generace vůbec nečte. Ani nemusí, protože poslouchají rap. A povrchnímu už mele z posledního.

Vše uzavře psychedelie Konec civilizace, nejspíš ve formě Pe.Klova daimonionu (vnitřní hlas), který ho provází na každém kroku. Po téhle bezútěšné zkušenosti možná bude lepší, když se na chvíli ponořím rehabilitovat nad Kafkovými přeludy z jeho krátkých povídek. Světlejší strana desky ukáže, že Bourek a jeho kumpáni mají všechny věci tam, kde patří: srdce na pravém místě, na levé straně.

„Za noci se pohybujeme v kruhu a jsme stravováni ohněm.“

1

Název jednoho z filmů situacionisty Deborda.

045

AFTERMATH BONUS TEXT AXE FOTO BOŘEK ŠŤAVA

V době, kdy měl Honza Bárta namířeno za Bourkem kvůli rozhovoru, byli jsme my dva na skajpu. Já jsem se na poslední chvíli omlouvala, že nepřijdu, a zároveň vymýšlela něco jako „aftermath“, protože mě na desce Konec civilizace zajímají jiné věci, než o kterých se v rozhovorech a recenzích obvykle mluví. Přestože jsou naše názory zásadně odlišné téměř ve všem, nejenže spolu dokážeme konstruktivně komunikovat, ale i smysluplně tvořit. Upozorňuju, že nejde o žádný jin a jang nebo zázračné propojení na vyšším myšlenkovém levelu.

Jenom oba respektujeme názor a upřednostňujeme diskuzi před automatickým přebíráním sympatických postojů a dogmatickým odmítáním těch v opozici. A oba dva věříme v rovnici práce = svoboda. Ale o tom rozhovor nebyl. Byl o tom, jak ani jeden z nás nechodí k volbám.

Posledně jsi mi řekl, že tě „nezajímá muzika, ale politika“.

Ale to je zavádějící. Mě zajímá hlavně muzika. Ale v jejím rámci upřednostňuju politiku před estetikou.

Takže Konec civilizace je politická deska?

Jsou tam témata, která nejsou jenom osobní.

Resp. v osobní rovině se zabývám nějakým druhem společenských problémů. Deska samotná je politický akt nebo postoj, směřovaný na scénu, ze které vychází. Ukazuju jinou estetiku, lyriku, doufám i optiku, než jakou scéna posuzuje věci. Ráčkující raper je politika otevřeného přístupu, rap a popové nebo psychedelické samply v punkovém kontextu zase politika žánrové svobody. Hodně z toho politického postoje je ukázáno na – doufám – dobrém příkladu, i když i to je snadné dezinterpretovat. Aby věci měly smysl, je dobré držet je při zemi. Tak, aby „političnost“ byla přístupná.

Konec civilizace je pro scénu?

To ne. Album jsem napsal pro sebe. Ale jedno souvisí s druhým.

046

Říkáš, že se snažíš ukázat jinou optiku, než má scéna.

Při psaní textů jsem se snažil pojmenovat spoustu věcí hlavně pro sebe: kde žiju, jaké to má souvislosti, co je na tom dobré a co špatné.

A samozřejmě východiska. Jestli mám pocit, že lidi jsou apatický, bez názoru, konformní – řešením je tenhle stav narušovat. Samozřejmě v mnou omezeném dosahu. Ale takhle kdysi fungovalo i Sporto a Bonus jde ještě dál. Na koncertech lidi říkají: „Hele, já teda hip hop vůbec neposlouchám, ale tohle mě baví.“ To je super, ale proč neposlouchají hip hop? Když připustíme, že tady opravdu existuje něco jako „naše scéna“, musíme si taky přiznat, že se omezuje. Je apolitická, zatížená estetikou a předsudkama, cítí se nadřazená...

A Bonus je momentálně rušivý element.

Mám dojem, že Bonus (a dřív Sporto a možná i Emems předtím) měli svého druhu konfrontační postoj: „Tohle budou lidi strašně nenávidět, to bude super.“ Scéna si ale i tohle vezme za svý. A cítí se nadřazenější.

Nevím, jestli je to postavené na očekávání nenávisti. Záměrem je spíš dělat věci jinak.

A někdy možná i naschvál. Fakt, že to scéna přijímá, může mít dva důvody. Lepší verze je, že to chápe. Horší, když to vezme za své jako další projev stádnosti. Ale to uvidíme. Jestli tady bude za rok dalších dvacet raperů, nepochopili nic.

Myslela jsem, že zrovna založení kapely nebo projektu je správný „výstup“. Když někdo na základě akce způsobí reakci.

To jo, to je super. Ale myslel jsem situaci, kdy by najednou všichni začali rapovat. Proč je to nenapadlo dřív? To poselství není: jděte všichni rapovat. Je to: dělejte, co máte rádi, nestyďte se za to. Mám rád rap. Mám rád elektroniku a pop, proto vznikli Sporto. Mám rád taneční elektroniku a když hraju jako DJ Pan Houba, jsem král minimal deep houseu!

Klasická Silver Rocket estetika stojí na zvuku Amphetamine Reptile, to jsou věci, které ke mně promlouvají naprosto nesrozumitelným jazykem.

FULL MOON 09

Ale vždyť takhle to bylo vždycky. Kolik kapel po Jesus Lizard zní jako Jesus Lizard nebo hraje noise rock. Na tom přece není nic neobvyklého.

To jo, ale já bych si přál, aby se scéna formovala na základě postojů a hodnot. Ne na základě zvuku Jesus Lizard.

Scéna u nás ale JE zformovaná na základě hodnot a postojů, i když jsou mnohdy převzatý. Upřímně: máš na lidi velký nároky.

Na jednu stranu jim vyčítáš stádnost, takže si ji uvědomuješ se všemi aspekty, na druhou stranu bys chtěl, aby to tak nebylo a snažíš se to změnit. Tady, kde představa o funkční komunitě začíná a končí sdílením názorů.

Komunita by měla stát na spolupráci, toleranci, pluralitě názorů, možnosti svoje názory konfrontovat v diskuzi.

Není to utopie?

Asi. Na druhou stranu, když toho chceš hodně, je větší šance, že se stane aspoň něco.

Chci říct: nic z toho, o čem mluvíš, tahle scéna nezná. Ale nemyslím, že jde lidem vyčítat jejich vlastnosti nebo dokonce přirozenost a zároveň se je snažit změnit.

Nebo doufat, že někdo záhadně „prozře“...

Scéna v první řadě nemá žádnou hlubokou politiku. Vem si, jak málo je tady vegetariánů.

Nebo co se stalo s myšlenkou straight edge...

Obojí má stigma extremismu. I na tak jasnou věc jako festival MayDay jde velký procento lidí „za muzikou“.

Nesnažím se shodit politický obsah a přesah desky, jenom si myslím, že její prazáměr je příliš vznešený. Jak by řekl Guevara, tady nejsou vhodné podmínky pro revoluci.

Ta deska nemá spasit svět nebo dělat revoluci. Je to dokument toho, jak vidím svět kolem sebe na konci roku 2010. Obsahově i v přesahu, o kterém mluvíme. Je to můj příspěvek do diskuze.

Je tady vůbec nějaká diskuze? Chybí diskurz. Většina lidí si vezme to, co jim předáš, a buď se jim to líbí, nebo ne. Nepřemýšlí nad tím. Četls recenze? Musicserver?

Recenze čtu, feedback mě zajímá. Jsem smířený i s tím, že je v nich plno nedorozumění.

Ale myslím, že všichni se snaží. Recenze na Musicserveru je samozřejmě úlet... V podstatě úplně proti smyslu desky. Ale s tím se FULL MOON 09

nedá nic dělat. Já jsem na desce dělal skoro půl roku, kdy jsem byl úplně posedlý. Je bláznivé chtít po lidech, aby to pitvali jako nějaké životní dílo.

Co řekneš těm, kteří na té desce dokáží ocenit jenom hudbu, estetiku? Co nejí maso kvůli tomu, že jim nechutná? Co nechodí k volbám, protože nemají čas nebo je to nezajímá?

Myslím, že na to mají právo. Z mého pohledu to není konstruktivní. Resp. že se ochuzují o jiné rozměry desky.

Jako když posloucháš Woven Hand a nejsi věřící?

To je složitá otázka. Asi jo. Je to zavádějící, protože bůh je autoritářský princip.

Ten rozdíl je taky v uchopení textů a vůbec míry abstrakce. Texty otevřeně nábožensky založených kapel většinou nejsou návodné a poskytujou velký prostor k interpretacím. Ty jsi na Konci civilizace ve vyjadřování konkrétní. To, jak říkáš, že se lidi o něco ochuzují: nemusí to tak být.

Nezatíženost dogmaty a váhou politiky (i ve smyslu společnosti) je jistý druh svobody.

Ale není to svoboda nevědomosti?

Možná postoj postavený na zkušenostech (potažmo vědomostech). Zkušenostech se státem a jeho fungováním, zkušenostech s politikou, zkušenostech se scénou.

Většina lidí má blbou zkušenost s politikama a stejně chodí k volbám. To je spíš disciplína, než apolitický postoj. Nebo druh svobody, jak jsi to nazvala.

K volbám lidi chodí, protože mají pocit, že je to jediný způsob, jak něco změnit. Tedy, tohle se týká těch „uvědomělých“. Pak jsou lidi, pro které je to občanská povinnost.

A přitom se nikdy nic nezměnilo.

Volby jsou součástí demokracie. A jejich výsledky o této společnosti mnohé vypovídají.

Mně to přijde jako výsměch. Demokracie je iluze. Jsem okouzlenej, když se lidi vztekají, že vznikla nějaká koalice.

Iluze je taky „svoboda zavřených očí“...

Buddha, který žil skoro do třiceti za zdmi paláce, si myslel, že takový je celý svět. A takový byl celý svět. Celý jeho svět.

Áááá výborně, jsme v Platónově jeskyni!

Haha! Ale vážně, je to jako dívat se na zprávy a myslet si, že takový je svět.

A jaký je svět?

Co si vzpomínám na Emems, tak „takovej, jakej já jsem“.

Po poslechu desky s tebou chtěl mluvit tvůj táta. Měl o tebe strach?

Ne, přišlo mu to zajímavé. Říkal, že je zvláštní, jak málo o sobě víme.

Nebylo by lepší dělat v životě důležitější věci než je „politika“? Jako třeba poznat se s tátou? Myslím obecně. Žít dobrý život v rámci svých schopností a možností. Být dobrým člověkem.

Nikdo není dobrým člověkem.

Jasně, ve vztahu k planetě nebo civilizaci ne. Ale v nižších levelech se o to můžeš pokoušet.

Jako kategorický imperativ...? Aby to mělo smysl, je třeba to vztáhnout na všechny levely.

Stejně musíš začít u sebe.

A to je podstata desky. Jestli existuje obrana proti stádnosti a tlaku, tak je to svobodný prostor, byť má omezený dosah. A „scéna“ v nějaké ideální podobě tento prostor naplňuje.

Omezený dosah ve smyslu myšlenek, možností nebo velikosti?

Velikosti. V teorii. V praxi bohužel i myšlenek a možností.

Bezva. Napsal jsi fantastickou (anti)utopickou desku, Huxley by byl nadšený.

Haha. Podobně jako u Huxleyho, laborování s pravdou a fikcí, uměním a životem, osobními a obecnými tématy to komplikuje, ale je tam taky hodně sarkastických momentů. Název Konec civilizace je jenom odkaz.

Nevím, jakou úspěšnost měli Orwell nebo Huxley, ale jde takhle lidem otevřít oči?

Nemůžeš změnit svět. Ale předpokládáš, že můžeš ovlivnit nebo šťouchnout aspoň svůj malej kontext. Že lidi v něm jsou naladění na stejnou vlnu. Když začnou přemýšlet, horší to nebude.

Když nezačnou – to bude špatný.

047

In memory of Mark Sandman, Ondřej Šturma, Scrape Sound Inc.

Morphine byli pojem už v roce 1996. Tehdy mě na jejich první tři desky upozornil producent Jonathan Burnside, který tenkrát v Praze dělal bůhvíco. Jejich „popularitu“ umocnilo album Like Swimming (1997) a klip Early to Bed, který šel i na MTV. Koncertně to však (i dnešníma očima) byl ten typ kapely, se kterou si velká nebo větší promotérská firma u nás nevěděla rady, nebo ji vůbec nezajímala. Pro malé nadšence ve sdruženích bez investičních prostředků jako Scrape Sound to zas byla příliš velká ryba. A spojení více malých promotérů, které je naštěstí bežné dnes, se ještě nenosilo.

Nicméně v letech 1997-1998 jsem v Morphine lítal stejně jako skoro všichni okolo mě, kdekdo do mě v tom smyslu hučel a zdálo se, že na koncert by rád šel každej, i ten, kdo normálně hudbou nežil a do klubu zašel maximálně dvakrát do roka, a to ještě jen na DJ’s… A pak, Jon Spencer Blues Explosion byl podobně velkej kalibr a taky se nám to v Akropoli povedlo (25. dubna 1997).

048

V New Orleans bylo parádně, ale zásadní byla zastávka v Atlantě. Tedy pro mě – Jakub je hudební ignorant a odjel navštívit svý vzdálený příbuzný v Baltimore či co. V Austinu nafocený Ray Charles, Soul Asylum, Sean Lennon, 16 Deluxe, Johnny Winter, Alabama 3, taky Ric Ocasek (Cars) i s Pavlínou Pořízkovou a hlavně Indiáni ze spešl večera „native“ scény mu za hudbu stačili…

Ovšem moje Atlanta: 1. parádní koncert Cows v rámci úplně posledního turné (od tý doby je pohromadě nikdo neviděl!); 2. za 19,99 U$D pořízena vypálená kopie masteru fungl nový desky Butthole Surfers Last Astronaut, kterou jim Capitol odmítl vydat, že prej „to nezní jako Butthole Surfers“. Vyšlo to pak po úpravách na Universalu se čtyřletým zpožděním jako Weird Revolution (2002) a už to neznělo tak revolučně, jak mohlo v roce 1998; 3. fantastickej koncert Reverend Horton Heat v klubu Mascarade (v bejvalým, aspoň sto let starým skladišti surový bavlny), kteří byli s aktuálním albem Space Heater na absolutním vrcholu;

Jenže znáte anglický agenty, zvlášť ty londýnský. Než aby do Prahy jednou odpověděl, pošle kapelu třikrát za sebou do Paříže, Mnichova, Amstru, Hamburku nebo Stockholmu – prostě tam, kde jsou prachy velký a jistý i na procenta. Můžete se ufaxovat třeba k smrti (jo, tehdy byl fax ještě pořád běžnější než e-mail), a on stejně neodpoví. Věděl jsem, že nabídku posílám nízkou, ale Praha přece vždycky ležela mezi Berlínem a Vídní, tak by to mohlo klapnout, ne? Kdyby aspoň slušně odpověděl: „Sorry,“ ale kdepak! Darmo mluvit. Faxovat.

4. s otevřenou hubou koncert Morphine v klubu Cotton Club (název je hříčka – v kraji bavlny parodie na slavnej Klub „vatařů“ v newyorským Harlemu). Jo a myslím, že to bylo v rámci nějakýho lokálního festivalu, na kterej kámoška Sharon měla akreditace a kde taky byli o pár bloků dál Foo Fighters. Morphine ale naštěstí měli normální klubovej koncert s hodinou a půl na set.

Opět, jako skoro vždycky v takovejch případech, pomohla náhoda. Na jaře 1998 jsem dostal nabídku – s letenkou zdarma + akreditací pro mě a fotografa Jakuba Taberyho a navíc za honorář (ano, to tenkrát šlo) – letět do Austinu pozorovat festival South by Southwest (SXSW). V Texasu jsme se pak rozhodli strávit pár dní cestou do New Yorku, po zemi, autobusem Greyhoundem.

Vím, že začínali skladbou Have a Lucky Day z první desky Good, že určitě byla Buena a taky Thursday z Cure for Pain, že někde ke konci byly Hranolky s papričkama a že první přídavek bylo Early to Bed (obojí z Like Swimming), ale jinak celou tu vzpomínku mám v takovým mlžným oparu. Dokonce jsem se tam ztratil a už si jen vybavuju, jak si to jako správnej vomeFULL MOON 09

ták pár minut po konci štráduju neomylně k backstagi. Ano, stěžovat si na toho Anglána v Londýně, že ani neodpovídá...

Ne, kdepak, s Morphine jsem se nepotkal, neb jsem byl lapen, ani visačky ze SXSW nikoho neokouzlily. Jen jsem tak na pětadvacet metrů viděl vzadu na parkovišti Marka Sandmana zapalovat si cigaretu.

A vzpomínám si, že na tu dálku mi přišel strašně starej. No aby ne, když mu bylo o dvacet víc než mně! Kdybych tak ale tušil, že už ho neuvidim... Měl jsem bejt rozhodnější a vypálit na něj, co s Prahou a tak.

Takhle dokouřil, nasedl do taxíku a odjel.

Asi na hotel. Čili jsem zkoušel vykoukat ještě Colleyho s Conwayem. Marně. Ovšem potkal jsem tam jednu takovou nakrátko střiženou sympatickou pani (bylo mi necelejch pětadvacet, tak „pani“ byla i každá čerstvá třicátnice), co se předtím vochomejtala právě kolem Sandmana, a že byla taková rázná, působila dost důležitě. Ale Praha na ni zabrala (v devadesátým osmým, roce zlatého Nagana, zabrat musela), pročež mi věnovala vizitku s e-mailem, kde byly krom jména „Debbie“ taky ještě tři šestky. Ale Debbie nebyla ta Deborah Kleinová, manažerka Morphine (a rovněž třeba Sebadoh a Folk Implosion), to si pamatuju, protože na to Debbie upozornila hned na začátku, abych si to nemyslel, a jméno Kleinová si nepamatuju, to čtu teď z obalů morphinovskejch cédéček...

Důležitý bylo, že Debbie slíbila, že o mně kapele a taky Deboře poví, aby do toho Englishmana v Londýně šťouchli a dali mu na mě kontakt. A já abych to nevzdával a Londýn často o Morphine bombardoval, že hlavně Mark vždycky nejradši tam, kde ještě nehrál, a u Prahy že není o čem přemejšlet a že „klukům“ ani nejde o peníze...

No OK, uplynul rok, a z londýnské kanceláře přišlo jen lakonické: „I expect to work with our usual partner in Prague!“ Tak jo, hlavně že tu Morphine budou a nemusim se starat. Jenže ono nic. Tak jsem napsal Debbie, že onen „obvyklý partner“ asi nemá zájem. Obratem přišla odpověď, že kapela je sice zrovna ve studiu (natáčeli The Night), ale že se právě plánuje evropská třítýdenní šňůra a že dají vědět. A najednou tu byl i email z Londýna (pošli nabídku) a vzápětí taky fax s riderem.

FULL MOON 09

To miluju dodneška! Jak můžu udělat nabídku, když neznám datum, sakra! Tudíž ani venue, kam s tím... No nic, poslal jsem nabídku patnáct set dolarů. (Ho ho, pozor! V květnu 1999 byl kurz vůči dolaru 35 Kč a lezl nahoru.

A taky platy jsme tu měli mnohem nižší než teď, takže lístek mohl stát maximálně 350 korun. Přesto, kdyby byl nabídku Londýn přijal, dostal by se tenkrát promotér na nulu, prodal-li by aspoň kolem čtyř set padesáti vstupenek. Což u Morphine vážně nehrozilo.) Avšak, jak se dalo předpokládat, po pár dnech přišla odpověď, že „the offer’s tooooo low“ a že současný routing stejně Prahu vylučuje. Pochopitelně, jak jinak: Portugalsko, Itálie, Švýcarsko, Německo, Holandsko, Francie, Anglie. Stejná lajna jako posledně!

Což o to, my jsme s Mirkem Menclem byli tenkrát ochotni zvýšit nabídku (na dva tisíce dolarů) i vstupné (o dvacku) a mít tak „break-even“ stále pod pět set platících. Ale s tou trasou turné jsme hnout nemohli. Smůla!

Jenomže pak se stal zázrak...

Cvičně jednoho dne v internetové kavárně Electra na Palackého náměstí (už tam není, tehdy tam však o pár minut u online počítače byla řežba) kouknu do e-mailu a nevěřím svým očím: „Pokud nabídka 1 500 U$D stále platí, datum pro Prahu je 6. července, Mark really wants to play Prague, sdělte obratem jméno a adresu venue!“ Že už byl začátek června a do inkriminovaného data jen necelý měsíc, to bylo úplně jedno. Hlavně, že tu Morphine BUDOU! Ale chápete to vlastně? Praha mezi Bernem a Amsterdamem? Bez jediného dne volna? No dobrá, jeli tourbusem, ale stejně jsou to šílený přejezdy. Chápu, že to s Markem v šestačtyřiceti seklo. Vždyť on prej byl furt na nohou.

Krom Morphine hrál v Bostonu v dalších nejmíň třech hudebních uskupeních, pořád pracoval ve studiu nebo maloval, neustále byl viděn ve společnosti, věčně s kapelou na turné... Dokonce jsme tehdy měli stanoveno, že z Bernu spící výprava přirazí do Prahy nejpozději v poledne, aby měl Mark čas podívat se po městě. On chtěl VŠECHNO stihnout!

No ale Morphine v Praze, v Roxy, rozumíte!!?

Skákali jsme nadšením do stropu. Předčasně.

V neděli 4. července 1999, někdy k devátý hodině večer, mi zvoní mobil. Koukám, na displeji Sharon – Atlanta: „Už to víš? Mark

Sandman včera zkolaboval přímo na podiu při koncertě s Morphine na festivalu poblíž Říma a následně zemřel. Prej to byl infarkt...“ V pondělí ráno tu strašnou zprávu už jen potvrdil proužek lesklýho papíru, pomalu lezoucí z faxu – úplně bílej, prázdnej. Na něm jen asi dvě nebo tři řádky: „Je nám líto, že musíme potvrdit, že Mark Sandman zemřel 3. července ve městě Palestrina v Itálii.

Všechny plánované koncerty Morphine jsou zrušeny. Dana Colley a Billy Conway okamžitě potvrdili zánik existence skupiny a odmítají jakékoliv spekulace o jejím pokračování.“ Tento text jsme také vyvěsili na dveře a na pokladnu klubu, poslali jej do Ticketpro, zastavili předprodej a zahájili vracení vstupného. Lístků na pražský koncert Morphine v ceně 350 Kč se do nedělního večera za čtyři týdny od zahájení prodeje prodalo něco přes 250 kusů, a to koncert nebyl uveden ani v tištěných programech Roxy a dlouho nebyl ani v přehledu na webu samotných Morphine, z čehož jsme tehdy běsnili, protože jsme nejvíc spoléhali na cizince. Jedinou propagací byla po Praze a republice šuškanda a na konci června pár plakátů. Jsem dodnes přesvědčen, že v pondělí by se počet platících ještě o stovku zvýšil a v úterý na místě by se zdvojil.

Takhle v úterý 6. července 1999 k zavřenému Roxy dorazily necelé dvě stovky lidí. Někteří snad aby se přesvědčili, mnoho dalších, aby se teprve dověděli. Byli i ti, co přinesli kytku nebo zapálili u vchodu svíčku. Většina si samosebou nechala vrátit vstupné.

Sedmnáct majitelů vstupenek na pražský koncert Morphine si tu svoji ponechalo, nejspíš jako suvenýr, a my tak mohli poplatit aspoň ten nešťastný výlep plakátů a relativně (ale smutně) zůstat na nule.

049

SPECIÁL: MORPHINE 1989-1999, Massachusetts, USA TEXT martin vyšňa

Hovoril tu niekto, že je to „nejlepší kapela na světě, kterou je třeba bezbřeže adorovat“?

Jednoznačne. Skvost medzi samorastmi, ktoré sa tu vyskytnú, žiaľ aj preto, že už nebudeme mať možnosť uvidieť pôvodnú zostavu naživo, pretože hnací motor, Mark Sandman (*1952), skolaboval ešte v roku 1999 na pódiu a nedočkal sa zástupov oddaných fanúšikov.

Mohli by sme začať pokojne používať spojenie pred (B.M.) a po Morphine (A.M.), totiž taká bezkonkurenčne rozpoznateľná nálada dostane každého, kto si ich prvýkrát pustí, po pár sekundách. Dobre (Good), ale prečo?

Sandmanov hypnotický, hlboko položený hlas obstojí za samostatný nástroj a prihovára sa rovno k nášmu podvedomiu ležérnymi historkami z mesta, a to nemusíme byť ani na opiátoch, aby nás opantal. Príbehy sú o sexe, okorenených hranolčekoch, vraždách za peniaze, hlavách s krídlami a nájdu sa odkazy na Milesa aj na beatnikov. Dvoj-, resp. trojstrunová, alternatívne ladená slide basa v súhre s neodlúčiteľným barytónovým saxofónom od Dana Colleya s mnohými vrstvami (na niektorých nahrávkach zvykol hrávať na dvoch saxofónoch naraz) a bicími, ktoré vieme, že tam sú, ale ticho sprevádzajú presne ako treba, nerušia, naopak, vezú nás na svojej autentickej groove vlne, až pomaly doplávame (Like Swimming) do kráľovstva Thanatovho brata. Vybudovali si tak svojský sound, že epigónske pokusy by vyzneli smiešne. Ako sami zvykli hovoriť, nehrajú blues alebo jazz, ale low rock.

Po Sandmanovej predčasnej smrti nastala Noc (The Night) a na jeho počesť vznikol koncertný Morphine Orchestra. Pozostalí, saxofonista a bubeník, spravili spoločne turné na jeho počesť s novým spevákom a ďalšími muzikantmi, ktorí sa motali okolo Morphine. Našťastie to nedopadlo ako s The Doors bez Morrisona a nepokračovali v hraní pod rovnakým menom, ale dali dokopy prvú post-Morphine zostavu Twinemen, nazvanú podľa Sandmanovho komiksu, zároveň založili label hi-n-dry, kde doteraz vychádzajú veci od umelcov z Bostonu a jeho okolia.

Tých, ktorí poznajú naspamäť päť albumov a jeden bootleg, ktoré stihli nahrať za desať 050

rokov existencie, muselo veľmi potešiť minuloročné vydanie boxu k desiatemu výročiu od smrti Sandmana. Box nie je práve štúdiovým zázrakom, ale nevydaných a živých nahrávok, ktoré prekvapia aj Morphine-addicted fanúšika, sa tam nájde požehnane.

Ak budete pátrať po zvuku a feelingu podobnému Morphine, narazíte po čase určite na spomínaný Twinemen so saxofónom Dana Colleya a bubeníkom Morphine Billym Conwayom a na ďalší projekt AKACOD (a.k.a. Colley/Ortiz/Dersch), kde sa za mikrofón a basu postavila Monique Ortiz, speváčka z Bourbon Princess s hlasom niekde medzi Nico a Patti Smith. Príhoda vraví, že Ortiz si po stretnutí s Colleym na turné vo Filadelfii a po brief-but-fateful konverzácii so Sandmanom zbalila kufre a odfrčala za nimi do ich domovského mesta. Tieto bandy spolu tvoria morfínovskú trikolóru, prepojenie je v tomto prípade cez Jeroma Deupree, pôvodného bubeníka Morphine. Všetkým trom zoskupeniam vyšli regulárne albumy, ktoré stoja za vypočutie, aj keď, ako sa hovorí, morfín je morfín.

Predposledná perla je tribute kompilácia pre Jacka Kerouaca Kick Joy Darkness, ktorú otvára, samozrejme, Morphine so swingujúcou a geniálne polo-odšepkanou piesňou Kerouac. A to je SONG! Aby bol zoznam kompletný, nemožno vynechať Lilium a album Short Stories z roku 2003, dokonalé to dielo, ktoré sa mihlo v minulom editoriáli.

V niektorých (najlepších!) skladbách opäť nezabudnuteľne sprevádza svojím pradením Dana Colley, resp. Billy Conway, a pripomínajú, aké to bolo, keď Morphine bol k našim službám (At Your Service).

FULL MOON 09

FULL MOON 09

051

MORPHINE: YES.

MORPHINE: CURE FOR PAIN.

TEXT MICHAL PAŘÍZEK

TEXT APX

Yes. Poslední album Morphine před nástupem k major labelu je divoký tobogán, ohnivé kolo, ďábelská korouhev. Nikdy nebylo tak snadné propadnout jejich kouzlu, Sandmanovy vize provázejí basové tóny a saxofonová kila s váhou tuny pekelných hříchů. Hodně jazzu, řinčivého swingu; kostitřas a zběsilý stroj bez možnosti kontroly. Smlouva s DreamWorks už musela být dávno hotová, na základě tohoto alba by si uvázal Morphine na krk jenom blázen nebo masochista. Což ostatně můžeme generalizovat, pustit se do byznysu s Markem Sandmanem znamená přijít o duši. Plameny na obalu jsou příznačné, žhavé Ano se vrývá do kůže každou skladbou víc a víc. Hitový potenciál většiny skladeb klame okatěji než obvykle, broukat si spolu se Sandmanem je jako vstoupit do Hádu bez převozníka, cejch na zbytek života. Ale láká to... Divoká Honey White, skoro až veselá All Your Way nebo titulní Yes, neodpustitelně nedořečená s a capella ejakulací. Každá z nich je drahokam, všechny vábí a žalují zároveň.

Where is the ritual?

And tell me where, where is the taste?

Where is the sacrifice?

And tell me where, where is the faith?

Ve druhé polovině alba se už deprese za přehledné melodie neskrývají, freejazzová sóla a divoké slovní i rytmické výpady žahají rovnou do živého a lalala k tomu není potřeba. Zamilovat si Morphine, představuje něco fyzického, není to klasický vztah interpret-posluchač, je to přestup na druhou stranu. Kruh smokvoní tam nahoře nad Twin Peaks už rozevírá chtivou náruč, karmínový závoj se odhaluje, Bob čeká. Sandmana už lapil dávno, teď si brousí zuby a drápy na jeho věrné. Morphine jsou jako skvělá milenka, která nikdy neodmítne a vždycky řekne Ano. Jasně, možná mají lépe vygradovaná a propracovanější alba. Ale ani předtím, ani potom už to Zlo nebylo tak průzračné. Ďábelský smích nikdy nezněl tak důvěrně, ironie nebyla nikdy větší.

Znáte, sakra, nějaké pozitivnější slovo než je Ano? 052

Someday there‘ll be a cure for pain That‘s the day I throw my drugs away When they find a cure for pain...

Where is the cave Where the wise woman went?

And tell me where, Where‘s all that money that I spent?

I propose a toast to my self control You see it crawling helpless on the floor Someday There‘ll be a cure for pain That‘s the day I throw my drugs away When they find a cure for pain...

When they find a cure for pain...

When they find a cure, find a cure for pain Tady. Nejlepší píseň, nejlepší album Morphine, celých 90. let a taky všech dob, světa a všech galaxií vůbec. Navždy. Jsem ráda, že můžu psát právě o Cure for Pain, protože jsem k Vánocům dostala slovník superlativů.

Naneštěstí Stu přetáhl limit znaků víc než dvakrát, takže vybírám pouze dvě klíčová slova: láska a heroin.

skladbách, třetí se dívají jen zpět a kapela v tu dobu už je pro ně mrtvá. Co k tomu říct. Že i nejslabší dávka Morphine vám bude kolovat tělem dlouhé dny a krev ji nikdy nevymyje?

Nebudete věřit. Jednotlivé songy útočí silou jako dlouhý večer a ještě delší noc. Má svoje propady, skomírání, únavu nebo zlomená zastavení, ale vedle toho mimořádně silné tracky, které vás dostanou do kolen i na parket a je jedno, jestli bude jedna odpoledne nebo půl hodina před zástavou srdce. Navíc: jak lépe může vyniknout hit Eleven O’Clock než po odevzdané Empty Box? Jak překvapivěji začít než dirty arabským intrem a po slibné Potion nasadit orgasmickou I Know You? A když já říkám, že Potion je „slibná“, tak historiografie má tendenci mluvit o slabším článku celku. Oujé.

Kromě charakteristické přetahované mezi saxofonem a rytmikou vám páteří probíhá pocit, jako by si tam někdo zahrával s hammondkami, vál má neskutečnou gradaci, jakmile se zlomí v místech, u kterých vás mrazí (jak dlouho jsem neslyšel něco tak působivého o takovém kýči, jako je láska?): jakmile si intonačně pohraje s trojverším „Why can’t love be blind / Instead it’s just a blind man crying / Why can’t love be why can’t love be blind“, musí zjihnout i poslední barový povaleč, Waits stojí před zrcadlem a medituje samoukájecí chvilkou. Bluesy alternativní rock?

Nebesa a psychedelie, peklo lásky. Make it a double, make it a double.

MORPHINE: LIKE SWIMMING. TEXT MXM

MORPHINE: THE NIGHT.

Like Swimming možná není nejlepší deska všech dob a možná ani nejlepší deska Morphine. Ale pořád se lehce vleze mezi kanonizovaná díla. Maybe the graveyard and maybe I don’t care. O tomhle albu se říká, že už není tak silné jako ta předchozí, což jedni připisují přechodem k major labelu, ti druzí říkají něco o kvapné práci, která se podepsala na mnoha

TEXT ONDŘEJ ŠTURMA

Vybavuju si, jak jsem si pro tuhle desku šel hned v únoru 2000, když vyšla, do Marco Music v Revoluční ulici v Praze, což bylo v podstatě necelou minutu volný chůze od klubu Roxy, kde měli Morphine sedm měsíců předtím (v úterý 6. července 1999) poprvý vystoupit v Česku.

FULL MOON 09

Byl jsem na The Night natěšenej a bál se jí zároveň. Prej má bejt dost jiná než cokoliv, co Mark Sandman s Morphine na všech předchozích čtyřech albech stvořili, bylo všude po internetu. Informativně se zdál nejdůležitější fakt, že deska vyšla víc než půl roku po Sandmanově smrti. Je to však údaj pohříchu zavádějící. A samosebou světem běžela fáma, že deska je jiná proto, že „pohrobci“ Colley s Conwayem a původním perkusistou Jeromem Deupree (19891993, bubnoval ještě na většině Cure for Pain) si ve studiu pohráli se Sandmanovými demáči, pozvali si na to mraky instrumentálních hostů a celý to silou vůle k něčemu dotlačili. Uff! Další American Prayer? Nebo dokonce další Free as a Bird? U toho Lennona se to snad dalo chápat jako hokus pokus, kterej přeživší zomBeatles byli skoro povinni podstoupit (hodnocení výsledku ponechme stranou), ale u rock-jazzový indie kapely a navíc Morphine se toho dočkat nechci!

Všechno bylo naštěstí jinak. Sandman s kapelou na desce dlouho a poctivě pracovali a také ji celou dokončili předtím, než se vydali na své, aniž tušili, poslední turné do Evropy… Poslední album Morphine v kontextu s těmi předchozími působí, jako by Sandman svůj konec podvědomě tušil, a proto si z jemného písku navzdory všem postavil křehký, přesto pevný pomník. Jenže to je jen zdání. Při práci na The Night totiž Sandman jen objevil škvíru do kýžené nové dimenze zvuku – té dimenze, která teple obleče nové skladby, ale zároveň nezakryje žádný z atributů krásy a jednoduché ladnosti starých syrových Morphine. A ta dimenze mu otevřela i nové hudební světy – např. v Rope on Fire i ten orientální (!). Zcela vkusně a stále morphinovsky.

Sandman sice vždy tvrdil, že hlavně v instrumentaci méně znamená více (pouhé dvě struny mu většinou stačily), ale na The Night přece jen objevil kouzlo „přídavných“ nástrojů, pro hudbu Morphine dosud tabu. Ne ale aby jimi zahustil výsledný mix. Věděl, že to by vzniknul obvyklý, nepřehledný a všeříkající guláš (dnes např. Arcade Fire). Sandman „nové“ nástroje (sám tu hraje na klávesy, španělku či trombón) použil jako jemná a sotva znatelná pavoučí vlákna, jimiž strukturu svých skladeb zpevnil, a to zevnitř. Navíc velejemnou produkcí docílil toho, že snad poprvé Morphine stvořili krom „pouhé“ kolekce neobyčejných písní i skutečné, ucelené album. Pro úplnost: dalšími pro Morphine FULL MOON 09

novinkovými nástroji, dokreslujícími tu jednotnou atmosféru noci (název připravovaného alba Sandman prozradil už na sklonku 1998) jsou violoncello, viola, arabské bubínky nebo překvapivě ženské sbory a také elektrické varhany v podání slavného newyorského jazzmana Johna Medeskiho.

Skladby jako Top Floor, Bottom Buzzer nebo A Good Woman Is Hard to Find (s neubautenovským sólem elektrické kytary!) či I’m Yours, You’re Mine patří v katalogu Morphine do rubriky kousků signifikantních, ba dokonce nejlepších. Svou nezvyklou psychedelií jistě překvapí i textově pozoruhodná Like a Mirror. Vrcholy alba ale musíme hledat jinde: na začátku a na konci.

Závěrečná Take Me With You je neuvěřitelně silný a skutečný zavírák alba. Má všechno, co si můžete od Morphine přát: typický groove s neuvěřitelným vnitřním tepem, skladatelskou přímočarost, Sandmana ve své nejlepší melancholicko soulové formě… Když ale hned od začátku Colleyho barytonsax zdvojují viola a violoncello a v refrénech vyskakují ženské back vokály, nechápete, jak je možné, že výsledek působí tak pokorně a komorně.

Samostatnou kapitolou (i knihou) je pak úvodní a titulní The Night. Pokud jste tuhle věc objevili chronologicky tak, jak nahrávky Morphine vycházely, určitě vás přinejmenším zaskočila, když jste ji slyšeli poprvé. Temnými smyčci, klavírem, Sandmanovou nezvykle cohenovskou polohou a uvěřitelností zpěvu – jako by opravdu promlouval z onoho světa. Něco vás neustále nutí stisknout tlačítko ZPĚT. Ta věc vás dál do alba napoprvé prostě nepustí. Možná ani napopáté, záleží, jak si ji pustíte k tělu.

Má velkou moc.

MORPHINE: GOOD. TEXT TOMÁŠ KEJMAR

Jako u všech velkolepých věcí, byl i tenhle začátek nečekaný a následky nepředvídatelné.

Friedrich Sertürner byl buď geniální, nebo se vydal ve šlépějích Fausta. Jedno, nebo druhé.

Mark Sandman byl zároveň geniální, a k tomu se upsal ďáblu. Proč se omezovat, když můžete mít oboje? První z nich provedl poprvé v historii extrakci účinné látky z bylinného základu, ten druhý léta úspěšně extrahoval sny, příběhy, emoce, bolest a zvuk. Oba ale byli snílci. Morfium devatenáctého století i Morphine devadesátých let vděčí bohu řeckých snílků za své jméno. První oběživo Morphine, deska Good, která je víc než jen dobrá, musela mít na své uživatele podobně nečekané účinky jako Sertürnerův vynález. Opojná intoxikace, lehce halucinogenní stavy ne nepodobné transu, závislost a nečekané abstinenční příznaky.

První dávka je ale jen nerozhodný začátek cesty. Po prvním kroku ještě máte šanci se otočit a vydat se jinudy. Desku zahodit, spálit, skartovat, smazat a zapomenout. U Morphine se ale nic z toho nevyplácí a návyk se vám v tomhle vzácném případě spíše odmění, než vymstí.

Dvě basové struny, baryton na saxofon, baryton za mikrofon. Je to hluboká hudba, low rock.

A přitom ten trik je jednoduchý – je to vyrovnanost. Vyrovnanost myšlenky a mysli vůbec.

Ale taky „obyčejná“ hudební vyrovnanost.

Vyrovnanost jemného aranžmá celé skladby.

Jeden z prvních mixů písně The Night lze najít na dvoudiskové sbírce outtaků a rarit s názvem At Your Service (2009). Přesně naznačuje, jak dlouho asi Sandman a spol. museli rovnováhu pro The Night hledat, aby téhle nádherné křehotince nezkřivili ani vlásek. Když ji našli, The Night jako včelí královna určila směr pro celé album.

Poslouchejte a budete dobří, smutní, zamilovaní, šťastní a staří. Poradí vám, jak nežít, a prozradí, odkud jste a kam spějete. Vydáte se hledat převozníka a nakonec se dozvíte, že i tam na druhé straně vás znají a že jste dobří, smutní, zamilovaní a staří. A pak vám prozradí, že to takhle půjde pořád dokola. Ale nemusíte se bát, bude to Good. Tedy alespoň na chvíli, než zjistíte, že ve vaší lékárně existuje i sousední polička s Cure for Pain, v knihovně mantra Yes a na cestě odbočka na depresivněrekreační středisko Like Swimming a celé to vede k černočerné Night. Pokud se ale necháte vést a půjdete s pánem snů jedním směrem, je jen otázka času, než se vydáte zase zpátky.

Navíc půjdete nazpět, aniž byste chtěli, protože součástky diskografie Morphine jsou jako Möbiovy smyčky. Jejich začátek je konec a začátek a konec. A když budete chtít, pak ještě celá řada začátků a konců.

Vrcholné – škoda, že poslední.

Všechny dobré, všechny Good.

053

TEXT martin vyšňa

„New York‘s alright if you like saxophones.“ To už v roku 1982 vedel spevák z kontroverznej hardcore kapely Fear. Saxofón je v klídku nielen v NYC, ale aj v Bostone, Olympii, v Anglicku, Nórsku, Nemecku nebo Taliansku.

Japonsko sa tiež nedá, samozrejme, zahanbiť a u vás v Čechách máte, ako sa zdá, vybudovanú vlastnú tradíciu použitia saxofónu v menej obvyklých zoskupeniach. Takých Ještě jsme se nedohodli, Zabloudila, MCH Band, New Kids Underground alebo Už jsme doma... O nich snáď inokedy. Svätú trojicu kultových kapiel, ktoré si zaslúžia o mnoho viac pozornosti, ako sa im doteraz dostalo vo svete aj v našich končinách, doplňujú vedľa Morphine ešte Blurt a Old Time Relijun.

1979, Stroud, Gloucestershire, UK Skúste: 1984 Bullets for You 1992 Pagan Strings 2010 Cut It!

Saxofón ako strely pre teba

Básnik, performer, bábkar, výtvarník, enfant terrible, spevák a líder Blurt, pomaly sedemdesiatročná žijúca legenda doslova a do posledného úderu do klapiek svojho altsaxofónu: Ted Milton (*1943) s neodmysliteľným čírom na hlave. Odpusťte, ale musím to sem dať takmer celé. Eric Clapton o jeho zážitkoch s Miltonom z roku 1965: „Bola to prvá osoba, ktorú som videl fyzicky interpretovať hudbu, hrať to celým svojím bytím, tancovať a zapájať mimické výrazy do toho, aby interpretoval, čo počuje. Keď som sa naňho pozeral, pochopil som po prvýkrát, ako môžete naozaj žiť hudbou, počúvať ju a kompletne ju nechať ožiť tak, že sa stane súčasťou vášho života.“ Tieto slová sú ľahko pochopiteľné, keď 054

si pozriete záznam z predstavenia z Illuseum v Amsterdame, dá sa nájsť na stránkach tedmilton.com. Sam Britton tam predkladá z laptopu dekonštruované loopy a celkom jednoduché beaty a do toho sa Ted Milton vyblázni, deklamuje do megafónu dada manifest, svoju poctu Daniilovi Charmsovi, jeho absurdistickému predchodcovi. Potom sa zotmie a hrá divadlo s dvoma bábkami za plátnom rovno na pódiu a hneď pribehne späť k mikrofónu a odtrúbi svoje nezameniteľné vyhŕknutia (Blurt). Avantgarda, ako má byť, priamo od nestarnúceho barda niekde zo zákulisia hudobného diania. Odes z roku 2007 je prehľad všemožných projektov, v ktorých sa Milton vyskytol. Chyba takého zlepenca je do ucha bijúca nekompaktnosť, to je jasné, ale vyčnieva znova spolupráca so Samom Brittonom a s Back-to-Normal.

Samotný Blurt prešiel množstvom variácií, v zostave bol rovnaký počet muzikantov ako prívlastkov, ktorými mali byť označkovaní – post punk, new alebo new wave, free jazz... Je to jedno, stále si budú hrať svoje od 80´s po zajtra, spojenie sekaných rytmov gitary, repetitívnych bicích ako z drum-mašinky, k tomu charakteristické Miltonove saxofónové frázy a refrénovité podanie surrealistických textov, „dvaja punkáči z Brightonu zomreli v mojom kabáte“, „ryba potrebuje bicykel“, „moja mama bola najväčším nepriateľom štátu“, „nechajte ich zjesť futbal“..., ktoré raz expresívne odvrkne, raz pokojne odrozpráva, inokedy sa pridrží melódie a spieva zakaždým iným hlasom. Ale raz napľuje na naše hroby (Gravespit).

Trademark, rovnako ako u Morphine. Milton kapelu zakladal spolu s bratom za bicími pred tromi desaťročiami, dnes je jeho stálym parťákom gitarista Steve Eagles. Ten dokáže stále potrápiť svoje rozladené pohanské struny (Pagan Strings), aj preto sme sa po trinástich

rokoch dočkali konečne novej LP. Vyšla v októbri aj vďaka sústavným reedíciám starších albumov vo vydavateľstve LTM Publishing a znovaprebudeniu záujmu o Blurt, ktorí neprestávajú koncertne obchádzať Európu.

Nový album je poriadne inovatívny, pýta sa napísať prekvapivo... lenže Blurt svoju originalitu nestratil nikdy, čo je teda také nečakané teraz – celé je to hlavne o rituálnych bicích, jednoducho natočili na staré kolená tanečný album, fakt. Cut it!

1995, Olympia, Washington, USA Skúste: 2001 Witchcraft Rebellion 2005 2012 2007 Catharsis in Crisis

Saxofón ako katarzia v kríze

V Olympii sa toho od dávnych vekov dialo hudobne neúrekom, takže kreatívnemu osudu sa nevyhla ani partička okolo Arringtona de Dionyso (*1975), speváka, basklarinetistu, mystika, magora, pre ktorého live koncert znamená minimálne všetko. Mytologický prvopočiatok odvodený priamo z blata, kde vznikol, sa datuje späť do roku 1995 nášho letopočtu. Nástroje za pár dolárov, bicie v tej najzákladnejšej zostave, rozbitý kontrabas, gitara z výpredaja, basklarinet, škrekot speváka a nekonečná záplava primitívnej energie, tak vraj vyzeral prvý koncert a Old Time Relijun sa narodilo. Podobne to prebieha aj doteraz, len došlo k nutným zmenám, ako to už chodí. V zostave, po prvých EP na čisto kazetovom labeli Pine Cole Alley, za bicie sadá Phil Evrum, aby zakrátko založil vlastný oneman lo-fi projekt The Microphones/Mount Eerie. Album Uterus and Fire už vychádza pod krídlami indie giganta K Rec a drobnoFULL MOON 09

hľadom Calvina Johnsona z Beat Happening.

Label, pre ktorý, ako legendy odhaľujú, kedysi Beck tak často navštevoval Olympiu.

Po tom, ako sa zdalo, že práve pre neustále zmeny na poste bicích strácajú svetlo (Lost Light), sa na poslednom albume ich muzika dostáva späť k časom Witchcraft Rebellion.

Na saxofón sa pridáva brat basáka Aarona Hartmana Ben, s ním nová bubeníčka a hudbu znova pretavujú na jedno veľké vytrhnuté srdce rock’n‘rollu, archetyp jaskynného poskakovania okolo ohňa, bitka saxofónu a basklarinetu, rytmus ohlodaný na špik kosti, kontrabasista si prehadzuje nástroj ako Kalí lebky až zo strún prská krv, veleno mortale, do toho vyštudovaný etnomuzikológ prednáša niečo zo svojho snového denníka, často, keď práve nekričí, spustí throat singing, ktorý vraj prirodzene odhalil ešte ako dieťa a učil sa hlbšie spoznávať počas svojich rokov vagabundáctva po celom svete. Inokedy vytiahne v najneočakávanejšom momente drumbľu! Stretnutie démonov, vlci a vlčice, nezničiteľný život za tajomným jazykom poznania. Toto vás musí vtiahnuť, aj keby ste boli agnostici v roku 2007 a nevedeli, že všetko to tu klaustrofóbne zhasne v 2012. I originálne covery albumov stoja za to; ručne maľované výjavy z podsvetia.

Arrington má aj zopár bočných projektov, kde rozvíja ďalej svoje mystické nápady, ktoré započal v Old Time Relijun, posledné z nich z predchádzajúceho roku. Malaikat dan singa (Anjeli a levy), celý odspievaný po indonézsky, opisuje sám ako trance-punk trans-utopian world music, ha, tak si teraz poraď.

Mne to pripadá, akoby som počúval Old Time Relijun, len Arrington lezie kúsok vyššie po šamanskom rebríku, a na dôvažok mu nie je rozumieť, ale jasné, viem, je to o extáze vs. šialenosti, poradili mi na domovskej stránke K Rec, aby som vedel, ako to ukončiť. Radšej by som bol, keby zliezol dole a došli zahrať s Old Time Relijun do Európy, alebo nahrali nový album. Hmmm, alebo aspoň Naked Future, kde Arrington má pod svojou taktovkou vychádzajúce improv hviezdy, by sa ukázali v Prahe, ako znie jasne čitateľný odkaz Old Time Relijun:

We don’t need to practice to rule the world!

FULL MOON 09

055

14., 15., 16., 17., 18. února 2011 20., 21., 22.* února 2011 představení v anglickém jazyce / shows in English

vždy od 20.00 v Divadle Archa

* představení je uváděno v rámci festivalu Malá inventura od 18.00

Vstupenky jsou v předprodeji v pokladně Divadla Archa za 390,– Kč (sezení) / 290,– Kč (studenti a senioři).

Vznik inscenace laskavě podpořili:

Divadlo Archa / Na Poříčí 26 / Praha 1 / www.archatheatre.cz 056 Mediální partneři:

Divadlo Archa, o. p. s. je podporováno grantem hlavního města Prahy

Partneři divadla:

FULL MOON 09

FULL MOON 09

057

058

FULL MOON 09

DAVID BOWIE 2010 STATION TO STATION. EMI. TEXT MICHAL PAŘÍZEK FOTO EMI

Přes špinavé manchesterské sídliště uhání mladík se zbrusu novým albem pod paží. Na obalu elpíčka je barevné torzo týpka s bleskem přes obličej, šťastný teenager doma okamžitě zabaví sestře střapatý kabát a v příštích záběrech ho už vidíme s malováním à la obal desky. Těmito scénami začíná snímek Antona Corbijna Control, nadšeným mladíkem je Ian Curtis, později zpěvák legendárních Joy Division. Zda se jedná o pravdivou historku nebo jen podpůrnou filmovou fikci, není důležité. Pravdou je, že nejenom citovaná Aladdin Sane, ale i ostatní alba Davida Bowieho ze sedmdesátých let měla obrovskou sílu a hlavně dopad. David Bowie byl vůdcem, jednou z hlavních hvězd mládeže, kterou ještě nemohl oslovit punk, ale zato ji už dávno nebavili dinosauři s prořídlými hřívami, exhibující ve dvacetiminutových sólech. Doba chtěla něco nového, mladí se bouřili a žádné kytky je rozhodně nezajímaly. Změnily se časy, touhy i drogy a David Bowie svými songy zatopil pod kotlem ve správnou chvíli. Přicházel nový vítr. Přelomové album Station to Station nyní vyšlo v monumentální reedici, kterou si coby jedno z nejdůležitějších alb sedmdesátých let bezpochyby zaslouží.

FULL MOON 09

David Robert Jones, ročník 1947. Už od alba The Rise and Fall of Ziggy Stardust & The Spiders from Mars byl hvězdou, následující nahrávky jeho status upevnily. Zmíněná Aladdin Sane, Pin Ups nebo Diamond Dogs skončily každá na prvním místě britského žebříčku a hodně vysoko i za oceánem.

Tenkrát to něco znamenalo, tak se přestaňte šklebit. Kromě vlastního díla ještě stíhal zachraňovat svoje hrdiny – jak Lou Reed, tak Iggy Pop by mohli vyprávět. Ostatně mu to mnozí předhazovali, oba prý vysál natolik, že nebyli schopni fungovat. Asi právě proto v době, kdy se paktovali s Bowiem, natočili svá možná nejlepší alba. Lou Reed Transformer a Berlin (to město se nám bude vracet jako bumerang), Iggy Pop Raw Power (spolu s The Stooges), The Idiot a Lust for Life.

Všechno klenoty. Jistě, Bowie toho od nich hodně získal; učil se od každého, koho potkal. Glam rock nebyl jeho dítě, přesto ho coby Ziggy Stardust dovedl k dokonalosti.

Ale najednou to přestávalo stačit, doba si žádala něco nového a on sám cítil, že tohle není dost. Nejdříve se poohlédl za Atlantikem, čerstvý závan přišel z přeplněných tanečních parketů Nového světa. Album Young Americans bylo plné vlivů R’n’B, soulu a funku, flitrové kostýmy nahradily elegantní košile a válečné malování decentní make-up. První album kompletně nahrané

v Americe. Změny si vyžádaly oběti, poprvé po dlouhých letech se nedostal na vrchol britské hitparády. O to víc uspěl ve Státech, singl Fame (napsaný s Johnem Lennonem) byl jeho prvním hitem číslo jedna. Ale něco tomu chybělo, chameleon stále nebyl dostatečně ukojený.

Německé kapely jako Tangerine Dream, Kraftwerk, Can, Neu! nebo Amon Düül měnily na přelomu šesté a sedmé dekády minulého století historii. Pionýrské použití elektroniky, často chladná až odtažitá atmosféra skladeb, mimozemská témata... Krautrock.

Ve své době neznámé skupiny ovlivnily generace dalších. Právě tady našel Bowie inspiraci. Poslední střípek do mozaiky. Ovlivnění funkem a černošskou hudbou vůbec ale zůstalo. Bowie elegantně převzal jejich cool manýru, ke které přidal trochu evropské ušlechtilosti, a hlavně kabátek z německé strojovosti a chladu, který mu báječně padnul. Zrodil se Thin White Duke, idol generace, kterou důsledně a neúprosně prosel heroin. Station to Station bylo iniciací, přestupní stanicí pro všechny, kterým se tehdejší hudební scéna zdála upjatá a konzervativní.

Bowie zasel a sklidil. Následující alba, která vznikla v odříznutém Berlíně, jsou považovaná za jeho vůbec nejlepší období. Ale vše začalo právě na Station to Station. David 059

Bowie nahrál v L.A. během pouhých dvou měsíců (dle legendy s totálně pocukrovaným nosem, hlavou plnou kabaly a temných náboženských sekt) album, které určilo chod rockových dějin pro další dekádu.

Station to Station tvoří pouhá šestice skladeb a paradoxně ani současná ultimativní reedice, ani žádná dřívější vydání neobsahují jiné skladby. Dokonalá šestka, žádné další črty, žádný odpad. V kapele kromě kytaristy Carlose Alomara (s Bowiem prvně na Young Americans a od té doby s pauzami dodnes) úplně noví muzikanti, z nichž většina vydržela až do začátku osmdesátých let. Úvodní Station to Station, desetiminutový opus věnovaný Vévodovi s masivním trojnásobným refrénem, začíná elektro-kytarovým bordelem, simulujícím letecké turbíny či motory meziplanetárních plavidel, dnes bychom klidně mohli mluvit o proto-drone. Píseň určují klávesy „vypůjčeného“ Roye Bittana (jinak Bossův E Street Band), jednoduchý riff stále dokola stupňuje napětí, a úleva spolu se zpěvem přichází až po třetí minutě skladby.

Po prvním chóru přichází melodický zlom, zásadním slovům věřit nemusíte, ale dejte pozor: „It’s not the side-effects of the cocaine, I’m thinking that it must be love...“ Mohutný opus vygraduje a téměř okamžitě následuje odlehčená hitovka Golden Years, všem známá z Trainspottingu. Word on a Wing uzavírá první stranu alba, vznešenou epickou baladu hraje David Bowie dodnes na koncertech. Poněkud religiózní litanie s verši „In this age of grand illusion, you walked into my life, out of my dreams, sweet name, you’re born once again for me“ patří možná k nekrásnějším Bowieho písním vůbec.

Druhá strana. TVC 15, asi nejveselejší kousek alba, skladba plná dojmů z televizních show a možná i z čerstvě zakončeného natáčení prvního Bowieho filmu (The Man Who Fell to Earth). Rytmické tleskánky připomenou glamové roky. Následující Stay je dokonalý hit. Vzrušující kytarový riff, perkuse jako od Curtise Mayfielda, sexy refrén a atmosféra.

Sněhových pruhů se nedopočítáme. Hodně fyzická záležitost. Závěrečná cover verze Wild Is the Wind je podobného druhu, ale tentokráte z opačné strany. Skladbě známé od Johnnyho Mathise, kterou k dokonalosti dovedla Nina Simone, dokázal Bowie vdechnout úplně nový život. Sice s respektem, ale bez skrupulí si ji přivlastnil. Osudová ele060

gance, grandiózní finále alba, které nemá slabinu. David Bowie se sice později vyjádřil o postavě Thin White Duke ve smyslu, že „toho chlápka neměl nikdy rád“, ale realitou zůstává, že právě toto období je pro jeho tvorbu revoluční. Station to Station nastartovalo překotný kolotoč změn.

Bez fetu to v Soundu nestálo za nic. Byla tam nuda. Až do toho dne, kdy jsem jednou ráno cestou na stanici uviděla, jak vylepujou plakáty. Bylo na nich napsáno:„David Bowie přijede do Berlína.“ Nemohla jsem se vzpamatovat. David Bowie, naše jediná hvězda, náš vzor jak bejt správně cool. Jeho muzika byla ze všech nejlepší. Všichni kluci chtěli vypadat jako David Bowie. A ten teď teda přijede do Berlína.... V Deutschlandhalle, kde se koncert konal, byla nádherná atmosféra. Byli tam samí cool lidi, fanouškové Bowieho. Vedle nás seděli americký vojáci a kouřili haš. Stačilo na ně kejvnout a podali nám dýmku. Byla tam taková správná feťácká nálada, každej byl něčím trochu vzatej. Kuřátko tahal z dýmky jako posedlej. Ale přesto mu bylo čím dál hůř.

Pak přišel David Bowie a byl prostě fantastickej, přesně takovej, jak jsem si ho představovala. Ale když začal zpívat „It is too late“, děsně mě to sebralo. Bylo mi z toho najednou zle. Už v posledních tejdnech, kdy jsem nevěděla kudy kam, mi ta písnička lezla na nervy. Připadalo mi, že se v ní zpívá o mně. Úplně jsem se z toho složila, to válium by mi teď bodlo...

Takhle mluví o koncertě Davida Bowieho v knize My děti ze stanice ZOO Christiane F., známá postava západoberlínské scény.

Koncert, který je připojen k reedici Station to Station, není ten, o němž se mluví v knize. To by bylo až moc dokonalé. Tento se odehrál o necelé tři týdny dříve, 23. března 1976 v Nassau Coliseum Uniondale v New Yorku. Ale z komentáře tehdy sotva patnáctileté Christiane F. a dnešního poslechu koncertu je vskutku jednoduché si vyvodit, co asi tato vystoupení pro tehdejší generaci musela znamenat. Fantasticky vygradovaná show stojí na nových skladbách doplněných staršími hity. Velká škoda, že neexistuje kvalitní filmový záznam. David Bowie totiž na tehdejším turné používal tzv. „opony bílého světla“, světelné efekty známé z německých expresionistických filmů. Ty dodávaly koncertům unikátní atmosféru, podobnou čer-

nobílým snímkům. Coby overtura show hrála skladba Kraftwerk Radioactivity; ostatně celý koncept byl hodně německy zaměřený a Bowieho kontroverzní citáty a příhody z té doby rámec uzavírají. O tom, nakolik při nich hrála roli stylizace do role Thin White Dukea, závislost na kokainu nebo marketingová rafinovanost, můžeme dnes jen polemizovat. Pravdou je, že na toto turné vzpomíná Bowie jako na jedno ze svých nejdotaženějších a Německo, respektive Berlín, hráli v následujícím období hlavní roli.

Někdy na sklonku roku 1976 se David Bowie společně s Iggym Popem přesunuli do Berlína. Bowie měl smělé plány – hodně pracovat, dokončit alba a hlavně přestat fetovat.

Nakolik se to celé povedlo, můžeme usoudit z nahrávek, které vznikly ve společném bytě v Schönebergu a které následně nahráli v berlínských studiích Hansa ležících pár desítek metrů od Zdi. Během prvních devíti měsíců roku 1977 vyšla alba Low a Heroes a také nahrávky Iggyho Popa The Idiot a Lust for Life. Na všech najdeme víceméně stejné muzikanty, kolem se hodně motal Bowieho dvorní producent Tony Visconti a samozřejmě Brian Eno. Jedno z geniálních sepětí v historii hudby, všechna zmíněná alba jsou milníky. Do Bowieho „berlínské trilogie“ ještě bývá řazeno album Lodger, vydané roku 1979, ale to už je přece jen maličko jiný příběh.

David Bowie si později zahrál ve filmu Wir Kinder vom Bahnhof Zoo, natočeném podle zmíněné knihy vzpomínek Christiane F., sám sebe. Popis jeho koncertu je v knize natolik sugestivní, že ho tvůrci snímku nemohli pominout. Soundtrack k filmu je samozřejmě také Bowieho dílo, objevily se na něm hned tři skladby ze Station to Station.

Další důkaz spletité provázanosti doby a důležitosti alba. Hrdina tehdejší doby byl prostě jenom jeden.

Thin White Duke určoval dějiny a souvislosti, právě jeho přestupní stanice byla místem, kde se časy (z)měnily.

FULL MOON 09

FULL MOON 09

061

LCD SOUNDSYSTEM 2010 LONDON SESSION. EMI/DFA. TEXT MXM FOTO ARCHIV

Úplně se bojím, co ze mě vyleze: nejlepší deska LCD Soundsystem? Zakázka firmy NIKE! A je to venku, konečně i já vím, že jsem zaprodanec obchodních konglomerátů, měl bych se stydět, jenže když je vaším prvotním posláním šířit homosexuální tendence v omezené společnosti, věci na stole si musíte posunout tak, aby se tam vlezlo šest žen: musí pokrýt celé věkové spektrum, jestli holka nebo babička – chceš skutečně pochopit podstatu vášně? Dobře: LCD Soundsystem. A jsme na konci, jednou to muselo přijít. The time has come. Today.

James Murphy se chystá rozpustit LCD Soundsystem a zřejmě produkovat další kapely na svém labelu Death from Abroad. Nevím, jestli je to dobře, ale květnová „labutí píseň“ This Is Happening svádí k úvahám, že vrchol je za námi, jdeme do údolí, kde tekou řeky plné civilizovaného bordelu a očekávatelných klišé.

London Session je výběrovka. První (eponymní) dvojalbum byla přeplácaná pichna bez ochrany, hodně vaty a líčidel, ale dobře. Jednotracková běžecká nádhera s názvem 45:33 (pro Nike, 2006) je bezprecedentní sedmdesátkový rave, který si nechám zahrát na pohřbu, celý.

Měří 45:33, pokud jsem to neřekl, a London Session... Divný BEST OF bez těch nejlepších skladeb, ale protože to není výběrovka, ani tam být nemůžou. Takřka totožné songy s několika přidanými party, ale jestli mě má rozesmát kořenitá kytara, směju se na celé kolo, nezničí, nevybudí (pootočený čudlík, kvákadlo a další „přidané hodnoty“). LCD Soundsystem měli nahrávat desky s jedním dlouhým trackem, pomohlo by jim to. Ale možná teď bude Murphy produkovat Arcade Fire a skládat cajdáky typu All I Want, každému dosyta, já jen do polopita.

[This Is Happening představuje plonkový trip a vůbec žádný happening. Paradoxně se dostává na první místa výročních hitparád „renomovaných“ sajtů. James Murphy 062

sice zůstal u dlouhých a ještě delších tanečních tracků, ale ty působí vedle předchozího Sound of Silver jako důkladná luxovačka posledního šuplíku s ještě důkladnější studiovou prací. Ani jeden song nedosáhne takové hypnotičnosti, abyste mohli vynechat myšlenky na gradaci (a případně refrén), Murphy pracuje v jiných schématech (psychedelický dance-punk), ale má prázdné ruce. Pár nedojezených plechovek a zbytky na talíři. Drunk Girls coby singl? WTF?] London Session. Drunk Girls: letmá legrácka, stejně jako Daft Punk Is Playing at My House, i když má skvělý název a je to hit. A tak bychom mohli pokračovat, nejsou tam všechny songy, které byste chtěli, na druhou stranu finále ve formě Yr City Is a Sucker je nečekané, překvapivé a vychytané. Ovšem nic to nemění na faktu, že teplákovka 45:33 je nesrovnatelně elastičtější, zná gumu a napružený lampas.

Zaprvé: dá se u toho běhat: nezkoušel jsem to, ale nepochybuju. Zadruhé: všechno, co zavání sedmdesátkově přitepleným potem, mám rád.

Zatřetí: dá se napadnout refrén: SHE KNOWS YOU (sbory kvílí úúúúúúúúúúúúúúúúú) – SHE WANTS YOU – úúúúúúúúúúúúúúúúúú? Navíc to nezní jako výběrové kompilace zasloužilých umělců a kapel jakože: na tomhle jsem vyrostla a dala si první natáčky. Celý trip je prorostlý tím, co dělá DFA dělá tím, čím je, funky disco elektronika zašpiněná erosem, co nemá s punkem nic společného. Tělo se roztéká po danceflooru napuštěném černým pižmem, gradace neexistuje, protože tenhle tanec je nekonečný, estetika blaxploitation je výhodou, nejvíc nahá, bejby, můžeš být jen v bezešvé podprsence pohledu. A výhodou jednotrackových desek je taky to, že nemusíte potupně střídat rychlejší a pomalejší skladby, abyste se zavděčili nikomu.

WANT WE WANT IS WHAT YOU WANT. FULL MOON 09

SQUAREPUSHER 2010 SQUAREPUSHER PRESENTS – SHOBALEADER ONE – d’DEMONSTRATOR. WARP. TEXT HONZA BÁRTA

„Jak působili moji žalobci na vás, Athéňané, nevím, ale já sám jsem pro jejich řeči div nezapomněl, kdo jsem.“ Platón; Obrana Sokratova

jektu“ – životního módu jedince, jeho směřování, díky kterému je poznatelný v každé situaci coby osobité individuum – je Jenkinson jazzovým baskytaristou libujícím si v pomlkách a volné kompozici stejně tak jako eklekt(r)ickým bláznem, který terorizuje své analogově-syntezátorové vybavení a oblažuje sonickými mindfucky s nespočetnými BPM obecenstvo notně a notově omámeného rázu. Ti, kdo chtějí jenom „jednoho Squarepushera“, stvoření, jež se nevzpírá žánrovému zařazení ani očekávatelnosti dalších počinů, mají smůlu. Alespoň dle Sartra. Existence předchází esenci a Squarepusher není nůž na dopisy.

Squarepusher aka Tom Jenkinson: byl a je jedním z pilířů legendárního labelu Warp; kamarád a spřízněná duše Richarda D. Jamese alias Aphexe Twina, který mu vydal první EP na svém labelu Rephlex; jeden z inovátorů drum’n’bassu (pro něj a pro Aphexe se snad díky obsesivní rychlosti v roztodivném sledu za sebou poskládaných beatů vžilo pojmenování „drill’n’bass“, bez ohledu na to, jak oba dotyční podobnými škatulkami – např. IDM – pohrdají); multiinstrumentalista a úžasný hráč na bezpražcovou basovku (kterou často a s oblibou zapojuje do svých analogových kompozic); duší jazzman a milovník Milese Davise; autor čtrnácti plnohodnotných alb a mnoha EPček, na kterých se zvukově pohybuje někde mezi sonickým náletem zlámaných beatů, syntetických vrtaček, variací Amen breaku (SQRPSHR je prý v počtu jeho mutací držitelem světového rekordu – že by ho Aaron Funk aka Venetian Snares ještě nepředběhl???), jazzových vyhrávek na basu a mezi houpavě barevným acid housem, vokodérovým robo-funkem a něčím, co neumím dost dobře nazvat, viz jeho skladby Lambic 5 Poetry, Tommib a Tommib Help Buss, které se v mém hudebním rejstříku řadí do metafyzické škatulky „sound of heavenly beauty“, po boku věcí od Aphexe (Flim, Avril 14th) a Boards of Canada (skoro všechno); a také starší bratr Andyho Jenkinsona, který je ve světě acid techna známější jako Ceephax Acid Crew.

V říjnu vyšla pod pořadovým číslem WARP196 deska s názvem: Squarepusher presents – Shobaleader One – d’Demonstrator. Singl Cryptic Motion vyšel nějakou dobu předtím na Ed Bangeru, spolu s remixem od Mr.Oiza. Vize doprovodné kapely, funky basa, zvolněné R’n’B bicí, a především silně robotický zpěv – to vše nasvědčovalo tomu, že se Jenkinson na své hudební trajektorii opět o kousek posune. Od analogových 606 árií k písňové struktuře. Od one-man projektu ke kapele. Od devastačního rave requiem k instrumentálním vzpomínkám na budoucnost. Od My Red Hot Car (Cock) k Daft Punk deratizéru. Od neslyším do nevidím.

Squarepusherova avizovaná kapela Shobaleader One, vystupující v kápích à la Sunn O))), jsou prý zkušení hráči z již zavedených metalových projektů, kteří se mu zjevili s nabídkou spolupráce. Jenkinson o kapele již delší dobu uvažoval, na albu Just a Souvenir se mu o takové „fantasy“ skupině, vystupující na ramínku na oblečení, dokonce i zdálo. Konečně prý se nebude muset snažit být čtyřmi lidmi najednou a hraní si tak náležitě užije. Prý již příští rok na turné.

To všechno by mohl být/je/byl Squarepusher.

Dle Sartrovy teorie „fundamentálního pro-

Ani bych se nedivil, kdyby žádná Squarepusherova skupina neexistovala. Jenkinson

FULL MOON 09

hraje na mnohé nástroje a nebyl by pro něj problém nahrát si celé album sám. Tajuplná prezentace skupiny a faktická neexistence podrobnějších informací vyjma jednoho oficiálního rozhovoru (který si taky Squarepusher dost možná celý napsal sám) tomu jenom nahrává. Nicméně vtipálek Squarepusher není nůž na dopisní papír a nějakou kapelu třeba sestaví (na to turné). Pořádný futureTRON space-pop boy band z roku 2053, se kterým se tenhle paTRON cyberfunku vrátí zpět v čase, aby vyhnal všechny falešný diskopankáče out of space.

Deska d’Demonstrator se neobjevila v žádném výročním seznamu nej počinů 2010 – všichni indie recenzenti jsou asi děsně zklamaní, že velmistr IDM najednou udělal děsně poslouchatelnou a „normální“ věc.

A že je to jen exhibice toho, jak skvěle hraje na basu. Ale on doopravdy skvěle hraje na basu a doopravdy udělal (skvěle) poslouchatelnou věc.

Ať už s kapelou či ne, jako by si zkoušel, co všechno mu na instrumentálním poli jde: funk, před kterým by Monkey Business utekli strachy do kadeřnictví (Endless Night); robo-rock s vokodérovými vokály aka „vokodére, voko bere“ (Laser Rock); syntetický jazz – demoverze emocí (Abstract Lover); hutný power metal s thrashovými vyhrávkami a kvantovou basou (Maximum Planck – poslední skladba a pro mě vrchol celé desky). Bez mrknutí vokodérovýho voka říkám, že tahle deska, ač je jiná, než jsme od Jenkinsona zvyklí, je skvělá, návyková a poslechu (v)hodná. Do sluchátek i do auta (i když nemáte řidičák). A naživo by to musela být ženiální žeň.

Pičfork ať se jde třeba vycpat. Já držím se Squarepusherem basu.

063

064

FULL MOON 09

UNDERWORLD 2010 BARKING. COOKING VINYL RECORDS.

THE ORB feat. DAVID GILMOUR 2010 METALLIC SPHERES. SONY BMG.

THE CHEMICAL BROTHERS 2010 FURTHER. EMI. TEXT MAXIM NIKÉ FOTO ARCHIV

Po přečtení tohoto článku si řeknete: Á, už je to tady, negativní texty na scénu, příště bude kritické okénko a hned potom budou servírovat katovský šleh, všechno završí inkvizice, nedalo se vyžít jen s „dobrými kapelami“.

Full Moon jako časopis o nejlepší muzice na světě... Co mám říct? Že Chemical Brothers, The Orb i Underworld jsou kapely, na kterých jsem vyrůstala a pořád se k nim vracím? I když pořád méně k jejich post-devadesátkové podobě? To jsou frky.

Vyžít se dá s čímkoliv a jestli někdo z polobohů udělá špatnou nebo průměrnou desku, neznamená to nic jiného, než že ji porovnáme s předchozími, změříme zbývající hloubku lásky a začneme fárat hned vedle; co je v kořenech, to se nedá vybydlet. Boj o přežití.

UNDERWORLD: BARKING IN HAIR CURLERS

Nástin beatu, jemný přítlak, zasněný vokál, echo, basový beat a trance hall efekt. Snová centrifuga. Kontrast nekonečného prostoru a tvrdého beatu, který nedovolí pohnout se z místa, tělesný buchar působí vertikálně.

Když Underworld přestáli osmdesátkové období (ve znamení electro/pop/reggae/funky) a v devadesátém třetím vrhli na trh bezpodmínečné album Dubnobasswithmyheadman (první deska s Darrenem Emersonem), všem se zatmělo před očima netušenou dálkou nového tripu. Nyní je tu osmá deska Barking, a jestli se ještě před nedávnem (Oblivion with Bells, 2007) daly přivírat oči a zatínat pěsti a říkat něco o tom, že tu pořád je jistá úroveň, a věřit tomu, že blekotání vyzní jako přesvědčivý argument, nyní se vzduch vyčistil a oči můžeme mít dokořán.

Všude je světlo (umělé), latexové paravány čekají na modelingovou nahotu a po zemi leží kýble s klíčovací barvou, takže ve studiu si pak uděláme sympaticky konejšivé pozadí. Říct ovšem, že Barking je nejhorší deska dua Hyde-Smith (už dávno bez Emersona), by bylo příliš jednostranné. Taky je možné, že chtěli neustrnout a zkusili vkročit do popových vod. V tuhle dobu? WTF? FULL MOON 09

Always Loved a Film by byl dobrý duet s Kylie Minogue, ale jen v tu chvíli, kdy uvažovala, jak to bude dělat do budoucna s podprsenkami, protože o chvíli později už byla dále než oni v tomhle samolibém tracku. Jak se může stát singlem taková skladba, jako je Scribble?

Je to vlajkonoška: poslouchejte, nejen kořeny se živí legendy, cílíme na mladé a víme, že frčí drum’n’bass, tohle nemůže nevyjít.

Vytočili číslo na veličinu (nejen) velšského jungleu High Contrast, jenže jeho zenit byl jen o chlup později než předpředevčírem. Co vzniklo, má daleko k produkcím obou, zepředu i zezadu se tam vkrádá pachuť rozvařené trance music. Teď už chybí jenom jedno jméno a můžeme si balit na smrt. Výsledkem je možná vůbec nejdelší a nejnesnesitelnější skladba v dějinách Underworld.

Na úspěch je zacíleno promyšleným personálním marketingem, proto se na desce podílí další (polo)mrtvé ryby dance music.

Dubfire z kdysi úspěšného a žádaného houseového dua Deep Dish, které bylo schopné čehokoliv; kdo se zastavil, toho zremixovali (za dvacet let dvě desky, ale tisíc remixů). Kdo chybí? Paul van Dyk (sick!). Živoucí tranceová legenda, která je na vrcholu posledních dvacet let. Předsudky stranou. Jestliže Underworld chtěli udělat popovou desku, není to a priori špatně. Problém je, že se ani náhodou nepřiblížili „hitům“ z poslední desky (Crocodile nebo Boy, Boy, Boy). Zatímco na Oblivion with Bells se snažili vařit z mnoha žánrů a občas naskočilo slušné průběžné skóre, tady se nic takového neděje, ačkoliv album vychází vstříc (domnělým) trendům, opouští temnou notu a produkuje blyštivou deadparádu. Nezbývá než přemýšlet nad ústředním veršem nejlepšího tracku (jistě, Bird 1 je ověřený underworldovský model s rovným beatem, temnou atmosférou a mantrickým vokálem): There is one bird in my house. „If you’re a fan of the kind of uplifting dance music so sleekly produced and shimmeringly synthetic that it glistens under the neon glare of a flickering strobe light, then here’s a rewarding slice of euphoria-for-ya.“ A je typické, že nejvýš se tahle deska umístila v britské, holandské a belgické hitparádě.

THE ORB: LEGACY

O setkání The Orb s Davidem Gilmourem se mluví jako o srazu dinosaurů z různých ohrad. Vše je zdánlivé a pro zasvěcené měla 065

066

FULL MOON 09

hudba The Orb vždycky hodně blízko k Pink Floyd, někdy jsou dokonce označováni jako „flojdi taneční scény“. Ani věkový rozdíl není tak podstatný, jak by se mohlo zdát, Alex Patterson je „pouze“ o třináct let mladší než Gilmour. Není od věci, že The Orb remixovali některé skladby psychedelických králů a je jim připisovaný i známý tranceový remix válu Dark Side of the Moon, i když o jeho původnosti se vedou virtuální diskuze (virtuální diskuze jsou něco jako bílý jednorožec).

Patterson pod hlavičkou The Orb spolupracoval s řadou muzikantů (zakládajícím členem byl Jimmy Cauty z KLF), ale nastálo zůstal až Thomas Fehlmann. Ten se přidal v polovině devadesátek, aby se podílel na třetí a podle dlouhých jazyků nejlepší desce Orbus Terrarum (1995). Po vynikajících The Orb’s Adventures Beyond the Ultraworld (1991) a U.F.Orb (1992) si The Orb vydobyli neotřesitelnou pozici na ambientně houseovém poli. Pak ještě přišel Orblivion (1997) a jejich největší hit Toxygene, ale dál už to byl postupný ústup ze slávy. Předposlední zápis Baghdad Batteries (2009) bloumá mezi technem, housem, dubem a různě zastíraným BPM, snaží se skloubit pátračské úsilí s písničkovější formou.

Metallic Spheres z loňského roku je jasný návrat do zlatého období, ale větším problémem než retrogravidita je nevzrušivé kombinování známých zvuků a vyzkoušených postupů.

Podle síly větru se zdá, že jim všechno hraje do karet. Doba přeje retro modelům ve všech módních oblastech, navíc u The Orb to nutně znamená retro kombinované s bušivým tichem vesmíru. Krautrock omílaný Brianem Enem i M. M. Jarrem může znít deviantně, ale pokud přidáte „tangerinovské“ nátisky a Gilmourovu pokvilkávající kytaru, vzpomenete na Oldfieldovské remixy a něco to ve vás probudí, sundejte si noční košili a nasaďte včerejší skafandr.

nogenní“ a „psychedelické“ hudby? Tady už se nemusíme ptát s klasiky Orbital: Philosophy or Technology? U Metalických sfér bude záležet více než kdy jindy, jak velkými jste fans. Na věku a velikosti sice nesejde, ale mladí raveři budou The Orb vyhledávat jen těžko a ti starší oprašují předchozí důvody, proč je milovali, aby je mohli milovat znova. Sentinel sentimentality říznutý s plešatou vzpomínkou na letní rave. Pokud hledáte klasické dub-houseové výjezdy, dočkáte se jich jen částečně a písničkově hitové nátělníky jsou dávnou minulostí. Pro mě jsou to plusové body: raději budu usínat se stokrát obtáhnutou mapou vesmíru a rutinérskou zvukomalbou, než abych se věnoval marnému okrajování dance music do pseudo-popových subžánrů, jak se to děje v případě posledních Underworld.

v dějinách průzkumných vrtů. A když slibnou notu, tak i proklatě dobré pokračování, dvanáctiminutové vyhulené dancefloorové inferno Escape Velocity as synthetic fuck.

Kraftwerk a New Order si umotali brko z napuštěných papírů, hlava je letecká turbína a nohy odešly svým směrem, jsem jen já a JÁ.

Kosmos rozpuštěný v BPM. Přiznej barvu: ozkoušené figury a zvuky z Hey Boy, Hey Girl a dalších hitů. Jen tady ztratily zábrany studiového alba a průměrné stopáže a sledují povahu živého setu. Vidím to zrychleně a čistě, vzpomínky na drogu, kuny v kožíšcích, kuny bez nich, raveová spartakiáda se zadupává do změklé hlíny kolem jezer, 2002. Cut. Noise cut, cunning cunt, mazaná díra vesmíru. Cut. O deset let později: Tati, co dneska není old school? – Jedině retro, zlato.

Větší problém vidím v neškodnosti metalických sfér, v hladké preciznosti: až usnu, mami, hoď přese mě deku a tu blikající hračku hoď z okna. Album se skládá ze dvou dlouhatánských skladeb, ale ve skutečnosti jde o deset útulných kousků, které ocení příznivci krautrocku, elektronických werků, dubových hodovánek i kytarově masturbačních smrtiček. Každému všechno a nikomu nic. A to záměrně pomíjím originalitu jako takovou, jsem prost výčitek typu: proti devadesátkové tvorbě je tohle trapný odvar. Spíš mě provokuje akurátnost a dojem novátorství, který nespočívá ve snímání a kombinování zvuků, ale ve vyžehlené eleganci zlaté horečky 3D. Forma navrch obsahu.

Zklidnění nese rozbitá dekadentní post-goldfrappovská flow v Another World s pompézním závěrem, a pak musí centrifuga zase nahoru, opatrná gradace, nechat si volná vrátka orgasmu i útěku. Horse Power je breakbeatová úderka, asi jako kdyby Galvanize nahrávali ve stájích (ržací sampl) a zadrhly se jim při tom mašinky. Špinavé boxy, dirty cool.

Orbitalovská Swoon odlehčí a dovolí převléct zpocené boa klína, a pak už rovnou do malého finále, to velké bylo hned zkraje. Wonders of the Deep je cukrová vata, co spadla na zem, v puse ten skvělý hraniční pocit fetu, kdy se ti chce zvracet, ale zároveň žaludek není nic, co by tě mohlo ohrozit, lidské, příliš lidské, spočítám BPM celý planety najednou, final cut.

O setkání The Orb s Davidem Gilmourem se mluví jako o srazu dinosaurů zdánlivě různých scén: hodí se k sobě jako ramínko a bílá košile. Zapalte tu skříň, ať vidím, jak plane vícerozměrný požár. Svíčkové báby na pochodu do observatoře.

Celá deska nabízí reminiscence na předchozí alba, nejvíc nitek asi ke Come with Us (2002).

Ale spojnice a tečny fungují jen na papíře, buď je vám bližší underworldovská snaživá polízanice za krásami rekreačního popu s přehlednými uličkami, nebo se zachvějete při vzpomínce na stroboskopický dávnověk, kdy praještěři vnesli do města big beat electronic. Dilema nemá zlatou střední, ale jak jsem ve víru chemie, stejně nevidím ani za roh. Jakže si říkali? Justice, Alloy Mental,

THE CHEMICAL BROTHERS:

Dobový kontext je příhodně nakloněn, máme tu 3D fenomén: Avatar – 3D – vesmír – eko-mytologizace sci-fi – world music vložky (Tim Bran, ex-Dreadzone) – nekonečný vesmír – 3D zvuk (3D60™: three-dimensional sound production) – vesmír zrcadlem Země (použitý Geldofův text: „Když věříš ve spravedlnost, postav se za lidská práva!“) – Hymns to the Sun – TRON: Legacy.

RAVE, SISTERS

Mám dodávat, že deska se podle hudebních komentátorů bude líbit posluchačům „haluci-

First cut. I když se úvodní Snow tváří jako regulérní track, je to JEN intro, nejlepší intro

FULL MOON 09

Kemikal Bravas volí podobné formální členění desky jako The Orb, jen opačně. Zatímco Patterson & Co. skrývají za dvěma skladbami deset tracků (které klidně mohly stát samy o sobě), Chemici svých osm kousků mohou s klidným svědomím vydávat za jednolitý set a nikdo nestihne zvednout ani jednu sifonku k dehydrované hlavě.

Crystal Castles, Simian Mobile Disco, LCD Soundsystem?

Dig your own hole, bejby.

067

First Blood 2010 Silence Is Betrayal. Bullet Tooth.

TEXT IVAN FOTO ARCHIV

First Blood. Pohled na tenhle film z roku 1982 má – asi jako všechno – několik úhlů. Ještě před tím, než byl zařazen mezi ostatní filmy s Johnem Rambem a fanoušci ho začali familiárně nazývat Rambo I, to byl pohled na člověka, který se vrací do prostředí, ze kterého vzešel a které ho po jeho návratu z jiného světa nechápe. Odlišná životní zkušenost mnohdy způsobí osamění. Ještě před tím, než se z First Blood stal Rambo I a dal průchod tendencím vypořádat se na plátně se studenou válkou (a v současnosti je možností ukázat zabíjení stovek lidí uměleckým způsobem), to byl film, ve kterém systém potápí článek, který nezapadá do konceptu. Miluju alternativní konec tohohle bijáku a chtěl bych, aby to byl ten oficiální, který nedá šanci ani druhému vkročení do Vietnamu, Afghánistánu a zatím poslednímu masakru v jihovýchodní Asii. Jde o klíčové dvě minuty, kdy John Rambo obrátí pistoli proti sobě a ukončí běh štvance vlastním vykoupením.

A když vidím normální lidi, jak jen tak proplouvaj životem, mám chuť jim říct: „Vy blbečci, kdybyste byli tam co já, pochopili byste, jak to máte snadný. Nemusíte svěřovat svůj život do rukou někoho jinýho. Nemusíte dělat šílený věci, abyste přežili.

A taky nikdy nepoznáte, co jste zač a co jsou zač lidi kolem vás.“ Billy Baker zvaný Kosmonaut Snad ze stejných pohnutek vznikl v San Francisku projekt stejného jména, který založil Carl Schwartz, v té době basák kapely Terror.

Terror byli od počátku spojováni s F.S.U. (Friends Stand United aka Fuck Shit Up). Původní zkratka vznikla v Bostonu jako hnutí hardcore kids, kterým šlo o vykopání nácků z lokální scény, což se během akčního půlroku podařilo. Z F.S.U. se stal fenomén po celých Státech, 068

nicméně s nabíráním nových rekrutů se původní ušlechtilá idea změnila ve válku gangů, hájících svá teritoria a způsobujících násilné konflikty, kvůli kterým se jednotlivci i některé F.S.U. kapely dostaly na seznam zakázaných.

Možná i tento fakt způsobil, že Carl odstartoval projekt bez příslušnosti, ke kterému přizval staré kamarády z kapely Alcatraz a Fists of Fury, a v roce 2003 natočili EP First Blood (Bridge 9 Records), prošpikované intry ze stejnojmenného bijáku a stojící na pěti hardcore opusech. Ty jsou dodneška podle skalních fanoušků nepřekonány. „Vaše pokrytectví. Uhlazená brutalita. Prázdné náboženství. Vaše hrdě dutá filozofie. Konzum, třikrát denně kanibalismus. Vaše televize a ustavičná sexualita. To vše vehementně odmítám.

Přísahám.“ 108 v songu Opposition na desce Songs of Separation „Co ty na to, Johne? Nasrat na ně!“ Hardcore scénu od jejího zrození v osmdesátých letech provázejí slogany vyřčené v momentech, kdy hromady kids aspoň na chvíli mění svět.

S etikou, která je opozicí většinovému cítění západního světa, někteří jedinci vytrvají až do chvil posledních. Synonymem osmdesátek můžou být Minor Threat se Straight Edge nebo Out of Step, devadesátek Unbroken s Life.Love.Regret. A když zazní: „Next time I see you, you’re fucking dead,“ minimálně druhá fráze už je v pitu singalongem pro nové tisíciletí. V roce 2006 vydávají First Blood na Trustkill desku Killafornia, tentokrát už jako regulérní kapela, která nepopírá svoje ovlivnění Hatebreed (zvuk), Sick of It All (není co dodat) a Earth Crisis (vegan straight edge etika devadesátek). Nekompromisní – až ke strženým závitům dotažený tough guy hardcore. Aspoň z repráků zbije vašeho souseda, který se s váma už přes rok snaží přes balkon skrze cigaretový kouř podělit o svojí rakovi-

nu. Když slyším Conspiracy, je mi jasné, že First Blood nezůstanou pouze u anonymních vzkazů v textech a zanedlouho odkryjou masivnější plán. S tímhle albem vizualizuju onu reprodukovanou scénku na zastávce tramvaje, kde Robee sesekal zloděje kabelky důchodkyně tak, až si o něj zlomil ruku. „Jakej smysl má všechna tahle skvělá muzika bez poselství?“ First Step v songu As It Is na desce What We Know Hořkost, kterou cítil, polykal s každým koncertem, na kterém se podílel. Už ani nešlo o to, že se věci mají jinak a už se nedokáže ztotožnit s kapelama, jejichž tóny měnily generaci, ve které dospěl. Šlo o celkovou prázdnotu, která páchla jako opuštěný dům na hranici ve filmu Drsná planina. S kvantitou ubylo nadšení a chamtivost zprostředkovatelů mu sebrala poslední zbytky energie. Zbyl mu jen pohled do řeky, která se shora valila přes kameny. Pohled výš – k prameni – vnuknul nápad. Nezáleží na formě, ale na obsahu.

Ticho je zrada a zradili jsme jím scénu, která nám patří. Kompromisy zabíjí dobré nápady a ty se udrží v rukách, hlavách a tónech, pokud zredukujeme počet zúčastněných. To je důvod, proč DIY hip hop a jedovaté one man shows plivou víc síry než současné hardcore. Je jedna výjimka, která potvrzuje pravidlo. Jmenuje se First Blood. Díky striktnímu soundu nebudou nikdy tak populární jako Propagandhi, jejichž texty jsou díky muzice ochotni odsunout i lepiči předvolebních plakátů. To ovšem není chyba kapely, ale hroší kůže slabochů.

Trvalo čtyři roky, než Carl Schwartz poskládal koncept na knihu Silence Is Betrayal o šestnácti kapitolách. Oprostil se od osobních problémů, které řešil na Killafornia, mezi několika turné odjel do Mexika a začal skládat puzzle FULL MOON 09

informací. Do nich vložil tóny, které se ve finále staly koláží faktů, konspiračních teorií a holdu těm, kdo bojují za slepé. Během čtyř let vznikla deska, která má stejnou hodnotu a informační potenciál jako Content with Dying od Chokehold, Are These Our Lives od Trial a Samsara od Catharsis. Co předhodíte hladovým, kteří netrpělivě čekají ve víru událostí?

Když hlasy z Albertova zůstanou uvězněny v soudní síni a jejich závěrečné projevy jsou natolik nepohodlné, že nikdy nedosáhnou uveřejnění v médiích? „Nevěř lžím, čti mezi řádky, hledej a najdeš pravdu, která byla popřena!“ First Blood v songu Lies na desce Silence Is Betrayal Slyšel jsem teorii o soustředění se na lokální problémy místo těch globálních. Jenže globální problémy způsobují ty lokální a pokud pochopíme chod světa jako celku, pak pochopíme nitě, které drží ruce vykonavatelů lokálních podmínek, které klepou na naše dveře. Úmrtí inteligence pod třpytem cetek a střední třída hájící své vykořisťovatele. Žádná kapela za posledních pět let neměla potenciál dát kinderům tolik informací, které leží hned za otevřenými okny jejich Facebooků, jako First Blood (teď kecám, jsou tu i Misery Index, ale tam se lopata nechytne). Dr. Martin Luther King, Noam Chomsky, Mario Savio, Howard Zinn zasvětili své životy hledání pravdy a First Blood (a mnoho jiných) se je nebojí citovat a použít jejich informace k dotvoření soundtracku poznání. Malé kroky – úryvky z dokumentu Peace, Propaganda and the Promised Land, použité u songu Occupation, nepoukazují pouze na problém pásma Gazy. Tím se vracím k první větě tohoto odstavce. Kdyby moje máma uměla používat Google, možná by po zhlédnutí tohohle dokumentu pochopila, že pyramida informací stojí díky médiím oproti fyzikálním zákonům na špičce. To, že ji odkopnul systém, pro který celý život tvrdě pracovala, už poznala na vlastní kůži.

Ještě máme čas, než se i to nejdivočejší sci-fi stane skutečností. Úvodní titulky už běží. Poznání je zbraň. Ozbrojte se!

Silence Is Betrayal může být vaším prvním krokem.

FULL MOON 09

069

The Jim Jones Revue 2010 BURNING DOWN THE HOUSE. PIAS. TEXT MICHAL PAŘÍZEK

Rock’n’roll. Pro někoho dávno mrtvý žánr, pro jiného víra. Oblíbené klišé Long Live Rock’n’roll čas od času dostane nový význam. Elvis je nesmrtelný, Motörhead rovněž, důležité ale je, aby jeho význam potvrzovala nová jména, jinak by se ze slavného pojmu stal skanzen. Pohřbívalo se už mnohokrát, nakonec se to ale vždycky podaří udržet. V posledních letech se standarty chopila anglická parta The Jim Jones Revue. Nedávno jim vyšlo druhé album Burning Down the House a věhlas lokálně ostrovní pub senzace ke Guinnessu zdarma se pomalu ale jistě šíří kontinentem. Není se čemu divit, The Jim Jones Revue mají „ten starý song“ opravdu zmáklý. A navíc vezou nezkrotnou energii a zábavu.

Oslavovat nové jméno není pro anglický tisk nic výjimečného, ale v případě The Jim Jones Revue jde přece jen o něco jiného. Už to, že se na téhle bandě shodnou všechna hudební média v Království, je nevídané a v podstatě nemožné. Velebit tak prastarý žánr se taky moc nenosí. Rock’n’rollové kombo ve třetím tisíciletí, vtip roku. Všechno špatně.

A k tomu všemu jsou The Jim Jones Revue partou použitých čtyřicátníků. A nenajdeme tu jediné, alespoň trochu profláklé jméno. Saka a špičaté boty jsou nutností, jenže vlasy ustupují a pupky jsou pod upnutými vestami jasně viditelné. Taneční pro starší a pokročilé. První album v roce 2008, o pár měsíců později sbírka singlů (další nonsens, po roce existence?) a nyní novinka. Ale vyšlo to. Primavera čeká, tančí se všude a plameny rock’n’rollu ten dům znovu dostaly.

070

Pamatujete se na anglickou garážovku Thee Hypnotics? Těžko. První album v tom správném roce na labelu Sub Pop (1989), pak už jen lokálky, byť pod známou značkou Beggars Banquet. Po pár letech nutný konec. Právě tady zpěvák Jim Jones trápil mikrofon prvně, jenže pak na dlouhá léta zmizel. Drogy, chlast, neúspěch, běžný scénář. Jeho nová Revue má už teď mnohem větší ohlas, než bývalá parta za celou svou kariéru kdy měla, a upřímně, je to zasloužené. K rock’n’rollu se totiž postavili ze správné strany. Zavedené bouráky typu Little Richarda a The Killera masírují divokými nihilistickými ostny The Birthday Party, The Cramps nebo MC5. Zničující energie, zběsilý řev a halasné kytary. Co je ale na The Jim Jones Revue nejzásadnější?

Všudypřítomné piano Elliota Mortimera.

Právě to jejich sound odlišuje od všech pankáčů, kterým svou energií v klidu sekundují.

Mortimer svou hru přivádí domů, ke starým mistrům žánru. Boogie forever. Razantní kila, nekonečná sóla; přes všechen ten bordel, co dělají dvě kytary, basa a bicí, je právě ten trpící rozviklaný klimpr určující. A novinka Burning Down the House to jenom potvrzuje.

Stejně jako na debutu jde v první řadě o divokost a energii, ale na novince se Jim Jones a ostatní hoši trochu srovnali, možná i díky produkci hromotluka Jima Sclavunose (Grinderman, The Bad Seeds). Vypucovali žánr do oslnivého lesku a přitáhli opratě. Díky tomu vylézá virtuózní, ale nezbytně řinčivá Mortimerova hra ještě více na povrch a vévodí nad kytarovými sóly. Chvilková zklidnění a výdechy nejsou vůbec na škodu. Pomalejší blues swingují stejně dobře jako razantní boogie, navíc jimi výborně doplňují celek. Na koncertech půjde jen o kosmetické chvilky

na vydechnutí, upravení hedvábných košil a úklid parketu. Uvozující nářezy High Horse nebo Dishonest John pořádně nakopnou, pohanská blues (Righteous Wrong) dojímají.

Právě v těchto momentech může lokálnímu posluchači Jim Jones připomenout podobně uřvaného Martina Krause. Jenže narozdíl od „hanspaulského Jaggera“ mu spoluhráči v pohodě stačí. Jak energií, tak charismatem.

Vzpomeňme Rocket from the Crypt, sdružení okolo Jona Spencera, nebo třeba Dr. Feelgood. Nikdo ale nebyl tak stylově čistý. The Jim Jones Revue mají žánr i energii za jedna.

Burning Down the House je jako stroj času, při jeho poslechu vynechme současnou hudební scénu. Hurá na palubu a rovnou na konec padesátých let. Jasně, moderní zvuk a občas i přístup je slyšet, ale celkově jde o stoprocentní retro. Natolik chytlavé a vzrušující, že ho nelze jen tak zahodit do čím dál plnějšího koše s revivalovými partami. The Jim Jones Revue se vydávají z celého srdce, není tam žádný kalkul, nejde o lacinou komedii. Každý koncert je válka, každé slovo je naplno a energii rozdávají plnými hrstmi, přestože jim dávno není dvacet (nebo právě proto?). Holkám s ofinou nahoru a týpkům s rovným kšiltem jsou už tak jako tak pro smích, proč se tedy nebavit po svém. Navíc „ten starý song“ vždycky nějakou mládež dostane. Na tříakordových řachandách něco být musí, jinak by se nehrály už padesát let.

Nic nového, jenom zábava, vzrušení a život.

FULL MOON 09

BIRDS BUILD NESTS UNDERGROUND & MY CAT IS AN ALIEN 2010 GRAMOFONU = voice of the UniversE. Love Nest/Opax Records.

TEXT István Sutrházyi FOTO ARCHIV

Zhulený Vítězslav Nezval. Prý jen ojíněný alkoholem v budově Českého rozhlasu a kolem ní závod gramofonů probíhá ve své nahotě a černotě. Asfalt po asfaltu a psychedelickej rajt na kulatém smaltu. Co to neslyší ucho mé: ruchové všech vod a strání skrápí avantgardním šumem nach tvých skrání.

Však zřím i náhle další táhlé zvuky. Poslechem i poklepem ruky tvoří hudbu undergroundu, ten však bez ohňů už přece dávno (ži)je. Do Kauflandu nakoupit si (veliko)noční pašije a kruh se uzavírá, Samara vylézá ze studny a v kuchyni opírá se o kredenc, Michal Brunclík a Petr Ferenc. Hle, tři dlouhometrážní písně hlasu vesmíru strážní věže bez názvu a věz, že netřeba jich. Vždyť přes to přeneseš se snad, no snadno možná, možná ne. Jedeme na jih, rozhrnuje se drapérie, Česká republika kontra Itálie. Aglio olio, bratři v triku Maurizio a Roberto Opalio do ruky berou všechno od kytar až po vesmírné hračky. A výsledek? Nesmírné dálavy sonické akustické i elektronické specificky pojaté, hlukové jsoucno kočky má za následek až taktilní přítomnost (ne)pravidelného lupání přeskakující jehly v kupce sena nenajdeš. Dupání ti nepomůže a píchnout se o trn růže, usneš a v podvědomí náhle doznívá deska trojjediná.

Však vstaň, nejsi u cíle dosud, teď si myslíte, že další rým bude osud, ale jinak má se improvizační textura hnízd teprve opeřenci budovaných. Jednolitý tón samozvaných obklopen praskotem sykotu, ve hvězdokupách zalitý měsíční svit rachotem přerušovaný pravidelně, co deska desku mine. Z hlubin prokopat se ven, výš a výš a výš se vine, jak had obplétá sloupořadí a pomalu ovládá vše daleké i blízké. Pak stočí se do klubíčka zase jako kočka a spokojeně oddychuje, byť je před ním ještě cesta trnitá. Zavírá oči a to, co bylo nízké, je náhle stopa vlnitá. Kytáry táhlé jak Oldřich Janota nesmělým svým zvukem bojují s hlukem, neidentifikovatelFULL MOON 09

ným amalgámem prostupují na povrch vřelý, jak ze sopečného jezera ještě tekuté magma za rána vyvěrá. A je to řev bezeslovný nebo snad pověra, že když křikneš do skály, následná ozvěna zmutuje v širé abstraktno akustického všehomíra… A nemít Šemík svého Horymíra, co by pak událo se dále, ptá se zmatené děcko pana krále a odpovědi se mu nedostává. Všecko má své meze a nikdo není vševědoucí, ni děd zlatovlasý, co neposbíral příliš krásy, stejně jako Homer Simpson – a tomu stačí pro nehynoucí slávu už jen dva ty vlasy.

Prý kde jsou ty sloky a refrény tklivé, kde je ten rytmus a melodie dávnověká – což nevíš, že postmoderna už tu je roky a tam, kde kdysi řeka tekla, teď oceán bezbřehý rozkládá se radši, jak planina po bitvě plná zbraní poházených. A plavou v něm útržky, které jak puzzle skládají se zvolna, leč obraz celý bohdá nepředestřou posluchači. Tápej si a hledej, dej (gra)m(ofon)u čas a nedej se odradit tou tíhou minut dlouhých tří skladeb pouhých, jejichž názvy vštěp jim sám dle rozpoložení současného nitra tvého. Co starých desek jimi prošumělo, na prstech končetin svých bys nespočítal ani. Některé nepřeslechnutelné jsou a jiné v záňadří skrývají se tiše, studií už netřeba, neb živého hraní je nepředvídatelnost dnes už hlavní mantrou. A moment překvapení, který třebas i nedostaví se, je daní za přehnaná očekávání a klišé.

Spojením dvou světů vznikl třetí, hlas vesmírný v gramofonu uvězněný pozvolna BBNU do něj vypouštějí. A k tomu se přidá kočka mimozemského rodu italského, natřikrát nabourává stíny nocí a letí v ten nesmírný sonický plén kmitajících amplitud zaplňujíc ho opatrnými tóny strun. Oddat se jim a příliš nepřemýšlet nad tím, že pod nánosem zvukových improvizací možná kdosi nedbá již dlouho ztrouchnivělých pravidel, podle nichž vraj toto nie je hudbá! Nie?

Ale áno, áno – vymalováno, vytripováno.

071

072

FULL MOON 09

KANYE WEST 2010 MY BEAUTIFUL DARK TWISTED FANTASY. UNIVERSAL. TEXT PROF. NEUTRINO FOTO ARCHIV

Snaha posunout hranice hip hopu, potažmo celé pop music, směrem k sofistikovanější formě, a tím donutit i méně náročné publikum zaposlouchat se a zároveň dokázat oslovit i zmlsanou kritiku, se podaří opravdu jen málokomu. Kontroverznímu producentovi a raperovi v jedné osobě, Kanye Westovi se to letos podařilo s pátým sólovým albem My Beautiful Dark Twisted Fantasy a zdaleka nejen proto, že jeden opisuje od druhého. A není to ani kvůli jeho diamantovému úsměvu.

Na Metacritic získalo album 93 procent a tím první příčku pro rok 2010 (před Arcade Fire a LCD Soundsystem). V Pitchforku dostalo deset z deseti, což značí, že hudební kritika vzala album vážně a kostky jsou vrženy. Čelní místo v hitparádách zase dokazuje promyšlenou marketingovou strategii, pracující s postupným free downloadem jednotlivých skladeb a cílenou video prezentací v podobě filmu (nikoliv jen klipu), a tedy značný zájem publika i médií. Co to znamená? West dokázal, že i MTV rap může dostat v intencích mainstreamu artovější podobu a že ani v komerční sféře se jedinci nemusí za každou cenu držet zaběhlých a ziskem prověřených klišé. Úkrok jinam stojí za risk a leckdy může přilákat i „jiné“ publikum.

Axis mundi celého projektu je okázalé 35minutové video Runaway, které obsahuje osm zásadních skladeb z alba, volně zhlédnutelných na domovských stránkách Kanye Westa. Pro nás je o to zajímavější, že bylo točeno v pražských lokacích, za přispění českých baletek a produkčního týmu. Ústřední skladba Runaway je pomyslným zlatým řezem videa a zároveň nejsilnějším songem alba, se skvěle vygradovaným outrem distorzovaného vokálu a smyčcového „riffu“. Nevídaná podívaná na ladná těla balerín v černých „labutích“ úborech, točená „one shot“, nechá chladným jen málokterého zatvrzelého odpůrce Čajkovského. Vtipný protějšek k běžným hiphopovým klipům, plným spoře oděných mulatek, obklopujících macho protějšky a jejich gangsterská fára. Že by taktické šlápnutí do vlastního hnízda?

Kanye West na to jde zcela jinak. Hiphopovou kulturu zaobalil do symfonických aranžmá, klavírních melodií a mytologického prostředí FULL MOON 09

zrození bájného ptáka Fénixe, odehrávajícího se na opulentní hostině v opuštěném hangáru. Děj je velmi jednoduchý, leč mytologická témata přitahují čím dál víc, jak víme z nedávného úspěchu Avatara. Sám Kanye, producent, režisér i hlavní hrdina příběhu, vystupuje coby citlivý elegán v konfekčně slušivém obleku, obklopen početnou družinou černošských spolustolovníků v bílém, kontrastujících k černě oděným baletkám.

Z prachu povstalého ptáka Fénixe v ženské podobě představuje snědá modelka Selita Ebanks, která ve snímku objevuje „rajskou zahradu“ plnou oveček, králíčků a srnečků Westova pohádkového sídla. Nutno uznat, že v intencích žánru přesvědčivě. Konfrontace s mrtvolou jihoamerického kura (krůtou) na jídelní tabuli, jež ji tolik vyvádí z míry pro svou „opeřeneckou“ příbuznost, je tak trochu synonymem dokonalého ženství. Vtipně vyznívá i scéna, kde svému Fénixovi hraje hlavní hrdina, místo očekávaného romantického klavíru, na groovebox, což staví dogmata bílé kultury na hlavu a zavdává úvahu o parodických choutkách černého hrdiny, známého rasistickými postoji vůči bílé, dnes už zdaleka ne majoritní rase. Dojde i na karikaturu „vyběleného“ Michaela Jacksona, v doprovodu červeně „okapuceného“ zástupu, připomínajícího Ku-Klux-Klan. Zřejmě jeho etničtí parťáci. Ohně a ohňostroj jsou pak dokladem, že penězi se rozhodně nešetřilo. No a jednoduché poselství krásného Fénixe zní: „Do you know what I hate most about your world? Anything that is different you try to change.“ Celý komplet se hemží obsesivními obrazy temnější stránky mysli hlavního hrdiny a jeho vnitřní psychoanalýza se nám otevírá v celé své šílené nádheře. Od úvodní Dark Fantasy s propracovanými sborovými chorály a groovem od The RZA přes prosvětlený, leč nervní breakbeatový nášup All of the Lights přechází opět v temné vize v Devil in a New Dress a Hell of a Life a graduje pompézním finále Lost in the World. Kanye se však neztratil, spíš naopak.

Vedle hiphopových symfonií najdeme i několik odkazů k dancehallu (Monster a So Appalled).

Páteří alba však zůstává scénický hip hop a vypravěčská dikce a pokusy o zpěv černého elegána s nevybíravými způsoby na předávání cen Grammy, kterých má na kontě hned několik.

Ano, i současná vlna hip hopu si získala přízeň a letos porazila „bílej“ pop na plné čáře právě

proto, že se mu dokázala přiblížit na dostřel.

Narozdíl od něj však hip hop neztratil invenci a hlavně koule. Gnarls Barkley před čtyřmi lety, Kanye West až letos, ale s o to větší pompou a velkoformátovou košatostí zasáhnul hudební svět přímo na komoru.

Jako správný producent nezapomněl na plejádu hostujících hudebníků a krom ustáleného kolegy Jay-Z z vydavatelské firmy Roc-A-Fella se tu mihnou i popovou scénou prověřené zpěvačky Rihanna a Alicia Keys, na klavír klasik Elton John (téměř utajený). Dále beat producent The RZA (Ghost Dog opět v akci), raper Pusha T, Rick Ross, John Legend nebo trochu překvapivě písničkář Bon Iver a mnozí další, kteří zaručují dobrou sledovanost oddaných konzumentů showbizzu.

Jistě, songy z My Beautiful Dark Twisted Fantasy obsahují mnohá provařená zaklínadla a formule hiphopové scény a v refrénech využívá známé motivy rockových klasiků (Ozzy Osbourne, Mike Oldfield, King Crimson), ale najdeme tu i dávno zapomenutý klavírní sampl od Aphexe Twina v Blame Game. Hip hop je od prehistorie hlavně o samplingu pop kulturních symbolů, hraje si s jejich významy ať už s rozmyslem, nebo čistě náhodně. Jak pravil klasik „když dva dělají totéž, není to totéž“ a náš hrdina dokázal z komerčního hip hopu vyždímat i svoje propocený trenky a dát mu novou fazónu, za což mu kritika dokázala řádně poděkovat, ale cenu zaplatili jiní. Jistě k tomu přispěla i jeho rozporuplná povaha (halící se do silného egomanismu a narcistických póz) a také vzdělání na umělecké škole v Chicagu. Nakonec mu musela dát zapravdu i hiphopová scéna, která se k němu zpočátku stavěla zdráhavě, právě pro přešlechtěnost jeho aranžmá. Zkrátka nebyl dostatečně gangsta pro tehdejší hudební trh, a tak pomáhal jako producent jiným a čekal na svou chvíli.

Resumé? Dekadentně vyšinuté hip-popové vizualizace plus zdárně přepracovaný mytologický příběh v civilizační pohádku rovná se v podání Kanye Westa brilantně vyšperkované abum, které chvíli vydrží v roztěkané paměti, i když zrovna nepreferujete mainstreamovou kulturu (tohle není „vaše scéna“). Poučen avantgardou posunul pop do rovin s přesahem, který se dá jen těžko přehlédnout. Kýč i art v dokonalém vyvážení za klesající dolarovou směnku.

Who Will Survive in America???

073

NAILS 2010 UNSILENT DEATH. SOUTHERN LORD. TEXT CVALDA FOTO ARCHIV

Znáte to. Je toho hodně, už nic vás nevytrhne ze židle tak, jako když na Slovensko v roce 2001 přijeli Tragedy nebo když jste poprvý v životě viděli Converge nebo když vás sejmuli Foo Fighters na festivalu pro osmdesát tisíc lidí, kde byste težko čekali, že by to vůbec mohlo bejt dobrý. Ty časy, kdy jste čekali na balík s deskama od Míry z Day After a nemohli se dočkat, až si pustíte novou, druhou desku Lvmen nebo nový Spazz, jsou pryč. A už nikdy to nebude stejný. Částečně vaší vlastní chybou, častečně stárnutím, vystřízlivěním... Nebo že by zmoudřením? S tím opatrně... Ale s novou deskou Nails se mi spousta těch pocitů vybavila znovu. Sjíždím ji pořád dokola.

Spousta novejch kapel, který teď Southern Lord schovali pod svý křídla, mě nebaví ani trochu – a hlavně jim vůbec nerozumím. Vím, že Greg Anderson nedávno objevil Cursed, zamiloval se do nich a snaží se najít podobnou kapelu, která by byla stejně dobrá nebo – ještě líp – lepší. Z mýho pohledu je tohle tažení zatím neúspěšný a dost pravděpodobně asi i nemožný. Black Breath, The Secret a podobný party jsem přešel s prstem v nose. Jsou dobrý, brutální, extrémní, ale hejbat se mě nepřinutěj. To samý jsem (ne)čekal od Nails, ale když deska začala hrát... rozsvítily se mi oči, rozproudila se mi krev v žilách a hlavou jsem začal třepat jako starej harcovník, kterej zažil koncerty Slayer v osmý dekádě na vlastní vlasy. Tohle je, sakra, ono!

Nails = brutal. Nekompromisní smršť, hustej buldozer, nasranej pankáč z osmdesátejch na koncertě Black Flag. Čirá zlost, atak, hniloba a hnus. Popis trochu svádí k tomu, že Nails budou jenom pro ortodoxní fanoušky, ale mají oči otevřený. Mají potenciál oslovit velkou skupinu lidí. Bez diskuze. Proč? Proto!

První, co vás napadne, jsou starý Napalm Death. Skladbou Conform na vás pustěj brutální sypačku se zvukem kytar, jaký měli právě angličtí průkopníci grindcore na druhým albu From Enslavement to Obliteration. Tohle je odpal. A hned na začátek! Před Vánocema 074

jsem viděl Napalm Death v Praze, kde hráli spoustu starejch skladeb z prvních alb Scum a zmíněného From Enslavement... a takhle nějak to znělo. Napalm Death byli překvapivě ve formě, což mě mile překvapilo, a tím víc si užívám tuhle desku.

Další polohu, kterou Nails uměj na jedničku, jsou crustový pasáže. Disrupt se můžou jít ládovat klobásama. Hřebíky zajížděj pod vaše nehty jako váš soused, kterej si stěžuje na hluk, a vy ho nesnášíte. Stačí vypálit tuhle kulku z pistole a je po trablech. Estráda nábojů kolem pasu vypadá přesně tak, jak si ji představuju. Heavy, ve středním tempu a s vokálem, který představu ideálního světa a ráje na zemi pohřbí hluboko pod zem. Aby toho nebylo málo, tu a tam se objeví pomalá metalová pasáž, která běhá na pomezí Bolt Thrower, Entombed a moderních kapel labelu Deathwish Inc. jako Rise and Fall nebo Cursed. Sucho a táhlá hnusná hlína s nasekanejma riffama až do prdele. Jo, do prdele. Líbí se mi, jak to zní! Je málo kapel, který takhle nádherně křížej metal, punk a hardcore dohromady. Nails jsou vražedný, nekompromisní hovado.

Ještě předtím, než se týhle desky ujali Southern Lord, vyšla původně na hardcore/punkovým labelu Six Feet Under, kde vycházej kapely jako Let Down, The Rites, Dean Dirg a spousta dalších zrychlenejch souborů. Myslím, že Nails patřej k Southern Lord jako velká nášivka Slayer na starou odrbanou džínovou vestu. Raining Blood, Raining Nails!

O zvuk se postaral hardcorovej mág Kurt Ballou (kytara v Converge), kterej středům dokáže dát koule a rozumí hardcore. Nails jsou jen tři. I ve třech se dá svět přetvořit v horší místo k životu. Otevřete oči, Nails je otevřeli mně s touhle deskou.

Dávám deset hřebíků z deseti, nebo kolik je jich možný v tomhle posraným indie magazínu dát!

FULL MOON 09

DIE ALTEN MASCHINEN 2010 SONGS ABOUT LOVE AND MACHINES. X PRODUCTION. TEXT MAXIM THE RACE

Suverénně nejdelšímu songu by snad slušelo poslední místo, tam se často umísťují remixy a nejdelší skladby, na druhou stranu proč chtít po Moimirovi Papalescu, aby se držel dramaturgických klišé? Je svůj, i když občas spadne řetěz. A vůbec nezáleží na tom, že Moimirova kosmogonie už nehraje na kolová vozidla, ale pásový space motors.

Kdybych měl začít hodně zostra, řekl bych: Protože život je nespravedlivý, budu celý tenhle text věnovat komparaci Bowieho songu Dead Man Walking (Earthling, 1997), ale ne jako odraz v celosvětové literatuře po roce 2000, ale jen v zrcadle Die Alten Maschinen.

Proč to říkám? Protože tenhle „remix“ bere desce vítr z plachet hned ze startu. Jednak je na pozici číslo dvě, jednak se roztáhl na více než pět minut, přičemž original edit je o minutu kratší, což sice není měřítko, ale když celou dobu pátráte, co že je na tom tak zajímavého, a celých padesát minut na to nemůžete přijít, musíte zvrátit hlavu a jít na to od lesa (od toho, co je na obalu Earthling).

ROBOCOP (čti robocop)

Modus operandi budoucnosti, modus operandi dneška: části songů putují virtuálním prostorem od jednoho tvůrce ke druhému, až se složí celek a ten poslední tomu dá finální kérku. A na tomhle vesmírném čtyřbobu sedí FULL MOON 09

kromě Moimira ještě jeho věrný souputník Peter Van Krbetz, Leon Stevenson (The Extras) a Gerald Casale (Devo). Jejich podíl se nedá dešifrovat zcela – i když Moimir v rozhovorech uvádí přesnější informace k tomu, jak tvorba songů probíhá, začíná i končí u něj.

Zajímavé je, že songy mají anglické texty a Stevenson i Casale mají v jejich psaní volnou ruku. Říká se, že spolupráce českých muzikantů s takovým velikánem jako je Casale, je zcela bezprecedentní.

Taky se píše, že Moimir je uchvácený tvůrce, posedlý prací, což on rád popírá: nene, to se mi jen nashromáždilo za pár let v šuplících a teď tomu dáváme konečný výstup, materiál za léta. Není to až tak podstatné, ale mediální masírka utváří obraz umělce automatickou silou a němou přetvářkou, vytváří tendence.

Podobně mluví i výtvarník Petr Nikl, jehož úsilí se často poměřuje workoholismem, jenže Nikl není tak „lákavý“ jako lysý vyslanec slunce, Moimir Papalescu.

POCTA, NEBO PARODIE

Pokud vám stačí mezera mezi The Nihilists a Magnetik, kam publicisti sázejí Die Alten Maschinen, tady ji máte. Electro pop, který ve zpívaných skladbách mohutně odkazuje k nové vlně. Návštěvníci koncertů (Magnetik) často říkají: ty vole, úplně mě to vrátilo dvacet let zpátky, nevíš, komu jsem půjčoval desku Visage?

V těch nezpívaných částech si bere větší slovo Moimir a rozehrává své analogové rejdy, které jsou snadno použitelné do nadčasových sci-fi filmů, ale povýší i každý odpad.

Analogy a Moimir: v případě Die Alten Maschinen parodie, nebo pocta žánru a době?

A je to tak důležité? Bude to mít menší cenu?

Hned bychom se dostali do přívlastkové krize a psali o pomrkávající poctě nebo láskyplné parodii, ale tím jen rozmělníme tanec. Papalescu nemá to jinošské nadšení a zdravou agresi k prolamování hranic, jenže zatím jakýkoliv jeho výtvor je v první lajně, neříkám na čele peletonu, on je doprovodný vůz. Mechanik, zvěrolékař i masér.

Vzpomínáte na švýcarské sňatkové podvodníky Yello? U tracku Medical Elektro Rock and Roll si na ně uděláte čas. Peace on Board by krásně zapadla na jakoukoliv desku Magnetik (zahřívá jako atletický ovál na Discovery), Wir sind Maschinen je jako ideální základ pro demontáž Modeselektor, přítulná je Charlie (tati, teď to bylo jako když končí Zlatovláska). Taky jsou tu legračnější věci, které se zdráhám poslouchat, bože, jak hluboká je černá díra? Kam jsem to jen vedral... Už vím: TAKE THAT MOHOU VYUČOVAT NA VYSOKÉ ŠKOLE SOUČASNÉHO POPU. A-ha.

A tak je to s celou deskou: připomíná všechno a nic, často i zdánlivě jasný cover žádnou předělávkou není, ale přitom je klasičtější než jazzový standard (otvírák Future Perfect). Základní pocit je HRAVÝ a další krok vede do skříně, pro bílé mrkváče.

Sami sobě kosmosem, stále stejná planeta.

075

E V E R Y B O D Y

K N O W S

NEW ALBUM OUT NOW

076

18. 2.

19,30 pa/Fri PALAC AKROPOLIS

WWW.YOUNGGODS.COM

FULL MOON 09

www.metropolislive.cz www.facebook.com/metropolislive.cz

FULL MOON 09

077

PART CHIMP 2009 THRILLER. ROCK ACTION. 2010 YOU DECIDE/BIG BIRD 7” EP. GRINGO RECORDS. TEXT CVALDA FOTO ARCHIV

Part Chimp jsou kapela, ve který by chtěl každý z vás hrát. I když to není váš styl, i když se vám nepozdává zpěv frontmana Tima a i když nemáte rádi to, co Rock Action vydávají, stejně někde vzádu v mysli si při prvním setkání řeknete, že tahle kapela má něco, co vám u většiny jiných, které považujete za moc dobré, chybí. Part Chimp jsou Part Chimp a všichni jim závidíme.

Thriller je po Chart Pimp a I Am Come třetí velká deska, kterou tihle študovaní chlápkové ze srdce Anglie (Londýna) vypustili do světa. Opět na Rock Action (skotském labelu lidí z Mogwai) a opět v plné síle. I Am Come je moje nejoblíbenější Part Chimp deska vůbec. Miluju Daydream Nation od Sonic Youth a oni tohle album vzali, nepochopitelným způsobem zesílili a udělali ho tak heavy, že by i Kim Gordon utíkala z podia pod návalem hlasitosti a basových frekvencí. Zachovali ale hity a písničky. Nic nerozdupali, jen zintenzivněli. Thriller je ale oproti I Am Come trochu jinde. Kdo čekal chytlavé momenty, musel být zklamaný. Taky mi to docvaklo až později. Part Chimp se rozhodli jít cestou trnitou. Pokud si při vyslovení termínu heavy představíte Sunn O))), Neurosis, starý Boris a podobný ptákoviny, zase na ně zapomeňte.

Part Chimp jsou totiž tou nejvíc heavy indie kapelou, s jakou jste kdy měli tu čest. Zapomeňte na stoner, metal a bůhvíjaký jiný vidle.

Normální parta vystudovanejch chlápků, co má ráda klasický rock, nakoupila hodně beden, hlasitý zesilovače a mlátí do toho hlava nehlava. Seriózní job neseriózní job, rodina nerodina, Londýn nelondýn. Jak to hrajem, tak zníme. Žádný vypočítavý riffy ze sedmdesátejch, osmdesátejch nebo devadesátejch let.

Prostě Part Chimp. Hrubej zvuk. Melodie, ale i neandrtálský pasáže. Zajímavé je, že jejich songy moc negradují. Místy je to vyklidněné jako zhulenej Simon ze Saade, kterého by z domu nevyhnal ani požár. Je ale jasný, že přijde přechod do šílený opilosti a Part Chimp to do vás našijou jako Simon po dvanácti rumech. Vzápětí zase nasajou kouř do plic a vrátěj se do kómatu. Vtipný je, že Simon Part Chimp vůbec nemá rád – a jak moc se podobaj jeho životu.

FULL MOON 09

Thriller se nahrával v rodný Anglii. Nasrat na americký studia, do kterých se tolik evropských a britských undergroundových kapel tlačí. Nezapomínejte, že v Anglii spousta muziky začala a Anglie má (nebo možná spíš měla) tolik parádních kapel a desek! Beatles počínaje, Part Chimp konče. Všechno zůstává doma, tam, kde to má bejt. Takhle vzniká originální sound, kterým tahle londýnská parta disponuje jako Marshall vyprahlým jménem. Jsou monstrózní jako Melvins, maj riffy síly Black Sabbath, jsou hlasitější než Boris, ale nezněj ani trochu jako tyhle kapely.

Mají svůj styl a to je na nich nejlepší.

S odchodem basačky Tracy Bellaries, která hrála na albu Thriller, přichází staronový basák Joe Totale, který vypadá jako šílenej profesor matematiky a se kterým Part Chimp vydávají zatím poslední release nahranej v srpnu 2010 a to sedmipalec You Decide/ Big Bird na Gringo Records, kde před lety vyšel jejich 4-way split 10” s Todd, Lords a Hey Colossus. Dvě klasický Part Chimp skladby, tentokrát s čistějším zvukem a bez repetitivní struktury skladeb. Dobrá ochutnávka, snad před nějakou další deskou. Tahle kapela se aktivitou nepřetrhne, zčásti kvůli pracovnímu vytížení všech členů a zčásti kvůli tomu, že Joe žije v Liverpoolu, což není od Londýna tak blízko. Myslím, že se zase dočkáme. Doufám. Věřím.

*

2 2.11.2010 The Garage. London, UK. 23.11.2010 Brudenell Social Club. Leeds, UK. 25.11.2010 Hare & Hounds. Birmingham, UK.

Tenhle listopad a začátek prosince jsem strávil s Torche na jejich čtvrtém evropském turné k nové nahrávce Songs for Singles, která vyšla v září na labelu Hydrahead. Part Chimp nás poctili tím, že kývli na tři koncerty s Torche ve svý rodný zemi. Londýn, Leeds a Birmingham. Londýnský koncert byl v legendárním klubu Garage, který byl pár let zavřený a nikdo už si ani nemyslel, že by tam ještě někdy viděl nějakou akci. Byl jsem tam naposledy s Cave In a Pelican na jejich společným turné a zároveň asi posledním dlouhým turné Cave In v roce 2005 nebo 2006 – to byl jeden z posledních koncertů před uzavřením.

Anglie nás tentokrát přivítala hnusným počasím a zimou, což byl na turné, kromě Španělska a Portugalska, standard. Do Ga-

rá-že přijíždíme už za tmy, mám horečku, brutální migrénu a sračku. Vykládáme aparát. Zvukovka. Merch. Klasické chystání před koncertem. Kolem šesté přijíždí Part Chimp a vykládají svou hroudu beden. Občas na sebe s Torche koukáme a myslím, že všichni z nás koumají, jestli toho přinesou dovnitř ještě víc. Jdu na italský těstoviny (první pořádný jídlo za poslední tři dny) s touhou, aby to moje tělo nevyplivlo hned ven, otvírají se dveře, dělám čaj a jdu prodávat merch. Sítotiskový limitovaný plakáty jsou v Anglii dost populární a my je samozřejmě máme (vykradenej design stejnojmenné desky osmdesátkových Boston), a tak odpovídám na spoustu debilních dotazů ohledně plakátů. Londýnský kids jsou někdy na pohlavek. Je mi blbě, pořád mám horečku a čekám, kdy se poseru z těstovin.

V tom udeří osmá hodina a PART CHIMP. Naposledy jsem je viděl s Isis v Nottinghamu v roce 2005 a těšil jsem se na tyhle koncerty jako malej kluk. A je to tady. Hradba.

Kupa hluku, ze který se linou repetitivní melodie, který na nějakou dobu nedostaneš z hlavy. Šest beden na podiu a bubeník, který do toho musí mlátit tak, aby je všechny přebušil. Stroj, který žije. Hrajou moje oblíbený skladby Dirty Sun, War Machine, I Am Come a spoustu dalších. Závěr sleduju od merche a lidi se začínaj hromadit u jejich stánku s věcma. Nejsem jedinej, komu Part Chimp nasadili švába do hlavy. Torche jdou na podium a celej set začínaj slovy, že bude sakra těžký hrát po Part Chimp.

Balíme, loučíme se a vyrážíme na hotel. Další dny hrajem s Part Chimp v Leedsu a Birminghamu. Koncerty jsou ještě lepší a Torche si říkaj na každým z nich minimálně o dva přídavky na úkor vlastního času na podiu.

Ten v Leedsu byl asi nejlepší, to místo má svý kouzlo. Stará kulturní nalejvárna pro studenty, co všude kolem bydlej, se starýma videohrama, stolníma hrama a dám ruku do ohně za to, že se tady pořádá šachovej turnaj každej rok. Maj super PAčko a útulný pódium v rohu. V Birminghamu se s Part Chimp loučíme a doufám, že je zase brzo uvidíme.

Jsem totiž už zase obrovskej fanoušek!

079

080

FULL MOON 09

INTERPOL 8.12.2010 O2 ACADEMY BRIXTON. LONDÝN, UK.

THE NATIONAL 1.12.2010 O2 ACADEMY BRIXTON. LONDÝN, UK. TEXT PAVEL VULTERÝN FOTO ARCHIV

Jsou věci, které chcete strašně, strašně moc.

Chcete je tak moc, že si myslíte, že byste udělali cokoli, abyste je dostali. Není to pravda, nikdo by neudělal cokoli. Je to jen takový pěkný slovní obrat, který vypadá dobře na tričkách.

Napětí roste až do bodu, kdy si uvědomíte, že něco vám osud prostě nedá. Tady to trochu bolí a následuje stádium vzteku a frustrace, úplně v pořádku, pusťte to ven, už to bude jenom lepší, protože další na řadě je smíření.

Spolknete to a časem si uvědomíte, že to je to nejlepší, co jste mohli pro sebe a lidi kolem udělat. Ztratit všechnu naději je svoboda. Byly časy, kdy jsem si myslel, že bych kvůli koncertu The National a Interpol udělal cokoli, ale vždycky se okolnosti sešly tak, že bych musel udělat příliš moc (nikoli cokoli). Uběhlo pár let a obě tyhle kapely přijely na stejné místo v rozmezí jednoho týdne a všechno, co jsem musel udělat, bylo trochu tepleji se obléct, protože je teď venku zima.

Obě tyhle kapely jsou z New Yorku (v případě The National se sluší říci „už“), existují zhruba stejně dlouho, obě mají charakteristický projev daný barvou hlasu zpěváka a obě jsou velké. Jak velké jsou, si uvědomíte až v momentě, kdy obě vystupují tři noci po sobě v Brixton Academy, která má kapacitu pět tisíc lidí. Na „klubové“ úrovni v Londýně nic většího nenajdete. Na té neklubové už jenom O2 arénu a potom stadion ve Wembley.

Našla by se určitě spousta dalších věcí, které je spojují, ale je jedna, která je zásadně rozděluje. The National jsou skupinou, která jde kontinuálně nahoru, každého nového alba se prodá více než toho minulého a naprosto právem na sebe nabalují nové fanoušky. Od svého vzniku totiž nevydali špatnou desku, a to jich už mají pět. Interpol jsou proti tomu kapelou, která ze slávy pozvolna ustupuje. Věrní se mnou nebudou souhlasit a ti nejvěrnější mi budou chtít vyškrábat oči, ale to je tak všechno, co s tím můžou dělat. Debut je skvělý. Po nepřekonatelné (a nepřekonané) Antics byla Our Love to Admire až příliš tvrdou srážkou s nedostatkem nápadů. A letošní Interpol jenom potvrdila to, že dobrý singl může zajistit slušné rádiové rotace, ale čtyři dobré skladby z deseti vám nesmrtelnost nepředplatí. Navíc jejich řady po vydání poslední řadové desky FULL MOON 09

opustil zakládající člen Carlos Dengler, který nebyl jenom obyčejným hráčem na basu (to je takový, kterého kapela zapomene na benzínce, ale všimne si toho až při cestě zpátky do Států, protože tour manager má jeden pas navíc), ale svou nezaměnitelnou image pošuka a hráčským rukopisem byl důležitou částí celku. Bylo zajímavé položit tyhle dvě kapely vedle sebe v rozmezí jednoho týdne a porovnat, co je pravdy na tom, že když se směješ, směje se s tebou celý svět, když pláčeš, pláčeš sám.

*The National vznikli v roce 1999 v Cincinnati v Ohiu, ale už nějaký ten pátek jsou napevno usazeni v newyorském Brooklynu. V původní pětičlenné sestavě se za těch jedenáct let nezměnilo lautr nic, ono by to taky nebylo emocionálně jednoduché. Emocionálně jednoduché to není nikdy (pokud nechcete z kapely vyhodit bubeníka), ale s The National je zápletka ještě komplikovanější. Skupina je totiž tvořena dvěma bratrskými dvojicemi a zpěvákem, díky jehož hlasu je poznáte i po tmě. V takové situaci by jakékoli násilné změny v sestavě vedly k neodvratnému konci kapely, což by byla kolem a kolem velká škoda.

Debutovali bezejmenným albem v roce 2001 a už na něm si vytvořili snadno rozpoznatelný autorský rukopis, je to taková obyčejná muzika. Jenže v té obyčejnosti a jednoduchosti je schované něco, co je dělá autentickými. Samozřejmě že lví podíl na tom má baryton Matta Berningera, který dává alternativně rock-popovým písničkám nádech (i výdech) posmutnělé melancholie, ale nejen to. V té obyčejnosti se skrývá něco, co se dá těžko opsat abecedou, něco, co si člověk musí vyzkoušet a podvolit se. Osobně si myslím, že lidem se na tom pocitu, který jejich muzika navozuje, nejvíc líbí, že vzpomínky, které se nezávisle na muzice vynořují, jsou v drtivé většině ty hezké. Ne nutně spojené s hudbou The National, ale nálada, kterou jejich hudba vyvolá, vás nerozbrečí.

Spíš se budete smutně usmívat a vybavovat si všechny ty lidi a příběhy, které jste zažili, a je vám líto, že už je to pryč. Ale pořád jste rádi, že se to alespoň stalo.

Od debutu se jejich muzika nijak převratně nevyvinula. Přes druhou desku Sad Songs for Dirty Lovers, další Alligator (jestli někde s The National začít, tak rozhodně tady), pak Boxer a letošní High Violet. Za ta léta je produkce košatější, ale skladby jsou stále jenom

obyčejně krásné. Sem tam nějaké EPčko, sem tam jejich desku vyhlásili jako nejlepší, co ten rok vznikla. Obyčejní až za hrob. Jako textař se Matt často věnuje tématu selhání a viny.

Všechno, z čeho máme strach. Ono je totiž úplně jedno, jak moc chcete a jak moc se snažíte držet všechno pohromadě, protože mávnutí motýlích křídel na druhé straně planety může znamenat, že všechno, co jste měli a milovali, se promění v prach. Každý, kdo věří, že je absolutním pánem svého osudu, by si měl raději navýšit životní pojistku. Při natáčení High Violet se mu navíc narodila dcera, a tak není divu, že všechny jeho noční můry vykrystalizovaly v hlavní motiv desky, se kterou přijeli do Londýna.

*Leze mi krkem, když tuhle kapelu někdo označí přízviskem „indie“. Spíše se jedná o vlastní asociování pojmů, ale tenhle termín jsem měl vždy spojený s něčím nezávislým a z té podstaty malým, nepříliš komerčně úspěšným, protože dělaným bez kompromisů. Jak moc jsou The National „indie“ jsem si poprvé uvědomil vloni, když vyprodali své jediné londýnské vystoupení v Royal Festival Hall s kapacitou tři tisíce lidí během několika minut. Trpělivost je výsadou gentlemanů, a tak nezbývalo, než se chovat rozumně. Další šance se naskytla až po více než roce v prosinci 2010. Aby tentokrát uspokojili i fanoušky méně pružné, naplánovali koncerty v Brixton Academy hned tři. Jestli někdo pochyboval o reálnosti tohoto plánu, záhy poznal, že jejich management je s terénem obeznámen dobře, protože vyprodat se podařilo každý z nich.

Jako předkapelu si přivezli Phosphorescent, jejichž hudba má s tou, kterou produkují The National, jeden výrazný styčný bod. Je obyčejná. Místo, kde se jejich produkce rozchází, je pak ten magický prvek neobyčejné obyčejnosti, takže se nikdo nezlobil, když si po necelých čtyřiceti pěti minutách sbalili své nástroje a vyklidili podium. Těm, na něž někteří čekali tak dlouho.

The National svou koncertní sestavu rozšířili ze slušných pěti na bláznivých osm. Navíc měli hráče na klávesy, které na deskách obsluhuje bratrská dvojice Dessnerových, jenže ta se na koncertech musí věnovat svým hlavním nástrojům (kytara, basa). Jako by to nebylo dost, nafoukli se o dechovou sekci, sestávající ze dvou hráčů. Nepřekvapilo by mě, kdyby se 081

jednalo o bratrskou dvojici. Stížnosti na téma „neefektivní přezaměstnanost“ byly vyřízeny během setu, kde se ukázalo, že jich je osm naprosto právem, a i kdyby najali dalších pět lidí, včetně hráče na harfu, jejich muzika by to klidně absorbovala a určitě by to neznělo špatně. Ostatně podium v Academy je obrovské. Vlastně je tak velké, že když na něj nastoupili a chopili se nástrojů, Matt, jehož jediným nástrojem je mikrofon, působil poněkud obnaženým a ztraceným dojmem. Jako by nevěděl, za co se schovat. A všechny oči zíraly přímo na něj.

Najednou se něco změnilo. Jako by se mu kdesi vzadu v hlavě zapojil okruh „na scéně“ a během okamžiku se z toho štěněte zatoulaného ve velikém světě stal sebejistý vlk, který ví přesně, co dělat. Otázkou zůstává, která z těch dvou poloh je skutečně on. V rámci vystoupení je to nicméně jedno.

Setlistem byla poslední deska, kterou odehráli bez dvou skladeb celou; vynechali bohužel Runaway, ale člověk nemůže mít všechno. Naštěstí toho můžeme mít zatraceně hodně, a tak se do dvouhodinového (!) setu vešly skladby z celých jedenácti let, včetně písní jako Abel, Lit Up nebo All the Wine. V koncertní podobě jemně přitvrdili (tam, kde je to vhodné) a Matt ukázal, že i když jeho hlas staví především na atmosféričnosti, jakmile uzná za vhodné a rozhodne se chvilku ječet, posune to živou interpretaci pohodových písniček pátečního odpoledne do kategorie neažtakúplněpohodových písniček, jejichž čas bývá v pondělí brzy ráno.

082

lena Vanderlyle Crybaby Geeks, tj. poslední skladba z poslední desky, logika se trochu přepočítala a jako obvykle dávala perfektní smysl. Co okouzlilo – zazněla unplugged. Jestli vám unplugged provedení v hale pro pět tisíc lidí přijde jako nesmysl, vězte, že Brixton Academy má neuvěřitelně dobrou akustiku, a tak si to kapela mohla dovolit. Singalong zněl v prostoru za doprovodu dvou akustických kytar naprosto majestátně a jsem si jistý, že si tímhle laciným trikem The National dokonale omotali všechny přítomné kolem prstu. Ať už fanoušky nebo náhodné kolemjdoucí. (Kteří se dostali náhodou na vyprodaný koncert.

A měli zrovna zbytečných pětadvacet liber.)

The National předvedli skvělou show, která stála za těch několik let čekání a nasadili laťku zatraceně vysoko. Až mi bylo Interpol skoro líto. Nastupovali do stejné arény mých očekávání jenom o sedm dní později a soupeř jim ještě před provazy zlomil ruku.

*Interpol hráli vždycky muziku pro cool děti.

Kapela je momentálně na turné, které trvá už rok a ještě skoro půlku toho dalšího trvat bude, takže je skvěle sehraná a ví perfektně, co dělat. Uvolněnou atmosféru prokládali konverzačními vložkami mezi Mattem a kýmkoli, kdo se dostal k mikrofonu, přičemž u těch s Aaronem Dessnerem musel někdy zakročit jeho bratr Bryce a upozornit je, že by taky mohli hrát nějakou muziku.

Kravaty a nažehlené košile, vlasy fešácky na stranu a ti, kteří to trochu popletli, si nalakovali i nehty. Vždycky působili dojmem nafoukaných fracků, ale tak co, mohli si to dovolit.

V té invazi post-punkových revivalů začátku nového tisíciletí byli spolu s The Strokes generály na straně světa za Atlantickým oceánem.

Jenže „reddite ergo, quae sunt Caesaris, Caesari, et quae sunt Dei, Deo“ (Dávejte tedy, co je císařovo, císaři, a co je boží, Bohu – pozn. ed.) a strana před Atlantikem si chtěla taky kousnout – a tak přišli The Libertines a Franz Ferdinand. Všechno to obviňování z plagiátorství a vykrádání hudebního odkazu Joy Division jsem vždycky viděl jako daň za úspěch.

Chci říct, když se narodíte s charismatickým hlasem, který se shodou okolností podobá jinému, měli byste a) nevěnovat se muzice, b) věnovat se muzice instrumentální, c) širokým obloukem se vyhnout jakémukoli žánru jenom trochu připomínajícímu něco, co už tu bylo. Nic není správně.

Svou plachost Matt podtrhl při přídavku Mr. November, kdy se přes rozpačité pohledy pořadatelské služby vrhl do publika. Při předposlední Terrible Love se měl už leckdo k odchodu, jelikož to je titulní skladba z poslední desky a při délce setu se zdálo logické, že také skladba poslední. Logice navzdory se však stalo ještě něco. Jako úplně poslední byla zvo-

Vznikli sice už v roce 1997, ale vydat regulérní desku se jim podařilo až o pět let později.

Turn on the Bright Lights byl debut, který se nepovede každému. Kombinace talentovaných hudebníků, zajímavého hlasu a jistě drobná inspirace minulostí dala vzniknout jedenácti skvělým písničkám a vystřelila kapelu do záře reflektorů. Deska se zpočátFULL MOON 09

ku neprodávala nijak závratně, ale poctivé koncertování a kontakt s fanoušky nakonec přinesl velice slušná zelená čísla (to se tak říká, nemyslím primárně barvu dolarové bankovky). Jelikož bylo na čem stavět, druhá deska na sebe nedala čekat tak dlouho. Jestliže Turn on the Bright Lights strčila nohu do dveří úspěchu (to je eufemismus pro tři sta tisíc prodaných kopií za dva roky), pak Antics se s tím nemazala a ty dveře rovnou vykopla (to je taky eufemismus, ale dvakrát větší, jelikož kopií téhle desky se prodalo asi šest set tisíc). A naprosto právem. Ze všech pokračování těch kytarových rychlokvašek, co jich posledních deset let přineslo, si pozornost zasloužily jenom dvojky The Libertines, Franz Ferdinand a právě Interpol. Next Exit jako úvodní skladba této desky si to navíc směle nasměrovala do prestižního klubu „nejlepší otvírák druhé desky vůbec“. A po něm už celé dobré. Evil, NARC, Take You on a Cruise – šestadvacet stránek dobrodružství.

Díky úspěchu si mohli dovolit osmnáct měsíců dlouhé turné a vystupování před takovými jmény jako jsou U2 nebo The Cure.

Jenom krátkou pauzu, přesedlání z Matador Records (rozuměj nikdo) na Capitol Records (rozuměj EMI) a pak znovu natočit výtečnou desku. Podařilo se úplně všechno, kromě té výtečné desky. Na Our Love to Admire je totiž úplně nejlepší obal. Což je sice skvělá zpráva, ale pro někoho, kdo si desku pořídil nikoli kvůli formě, nýbrž kvůli obsahu, je to málo.

Nicméně chybovat je lidské a odpouštět také, a když se v souvislosti s novou deskou začalo mluvit o návratu ke zvuku první desky, bystřily uši nejednoho zhrzeného fanouška. Už se tolik nemluvilo o tom, že Carlos Dengler má Interpol plné zuby a věčné koncertování mu leze krkem. Proto se rozhodl, že ještě pomůže dodělat desku, ale poté bude dobré začít po třinácti letech žít zase svůj vlastní život a soustředit se na projekty mimo kapelu. Jaké projekty můžeme čekat od někoho, kdo vypadá jako kombinace Otta, psychopatického ex-agenta CIA se zálibou ve filozofii Friedricha Nietzscheho, které ne tak docela rozumí (z komedie Ryba jménem Wanda), a mladší (a zmatenější) verze Adolfa Hitlera, se můžeme jenom domnívat. A možná se ani domnívat nechceme.

Buď jak buď, poslední deska dopadla tak padesát na padesát. Je rozhodně lepší než její předchůdce, ale prvním dvěma se závistivě FULL MOON 09

dívá na záda. Lepší než nic, ale horší než něco.

Slovo průměrná ji vlastně opíše docela trefně, i když to je asi to poslední, co by o ní její tvůrci chtěli slyšet. Mohli si s ní dát víc práce, a nemuseli jsme se pak handrkovat o slova. Nicméně to byla právě tahle deska, kterou přijeli na začátku prosince propagovat do města na Temži.

*Ještě stále obtěžkán vzpomínkami na koncert The National jsem se vydal znovu obdivovat interiér Brixton Academy. Pravda, v trochu skeptičtější náladě, ale stále s myslí nakloněnou kompromisu. I pro Interpol to byl poslední ze série tří koncertů, snad jen s tím rozdílem, že tentokrát jste se dovnitř mohli dostat, i pokud jste plánovali zakoupit vstupenku až na pokladně. Večer otvírali Surfer Blood, což je sešlost několika mladých lidí z West Palm Beach na Floridě, hrající, oproti očekávání, surf rock. Ale nejenom ten, přesahy do psychedelie a popu vytváří v jejich muzice příjemnou kombinaci chtěného a užitečného. Jako support k Interpol nebyl jejich zvuk úplně nejvhodnější, ale jestliže se hudba skutečně dělí jenom na dobrou a špatnou (a The Queen), pak ta jejich je dobrá.

Interpol je hudba atmosférická (tolik ke klasifikaci) a k takové je zapotřebí správného prostředí, takže když se po několika minutách všechno připravilo, nebyl důvod spěchat na scénu, jelikož bylo ještě nutné celý prostor patřičně zadýmit. Když si vezmete, že pódium má v Brixtonu dobrých 25 metrů na šířku a hlavně dalších 15 metrů na výšku, přičemž toho musíte pustit ještě spoustu do hlediště, vyjde vám z toho... no, vyjde vám z toho spousta kouře. Takže se dobrých patnáct minut před začátkem samotného vystoupení muselo počkat a nechat pracovat techniku.

Když už se každý cítil tak ztracený, že kdyby dobře nastražil uši, zaslechl by opodál šplouchání Brčálníku, byl ten správný čas. Scéna se zbarvila modrou a nastoupila kapela. Interpol sami sebe v současnosti považují za trio, ale na turné místo Denglera najali hned dva hudebníky, z nichž jeden je hráčem na basu a druhý obsluhuje klávesy a doprovodné vokály. Že ten na basu je v jejich hudbě velice důležitý, se ukázalo hned s prvními tóny Success, úvodní skladby novinky. Ta byla vytažena tak nahlas, že když David Pajo (Slint, Tortoise nebo Zwan) poprvé šáhnul do strun,

nejen že se všechen ten kouř posunul o nějaké dva metry směrem od reproduktorů, ale leckomu se v ten moment přeskládaly orgány. Sice to není primární účel hudby, kterou kapela produkuje, ale ten první impakt byl úplně skvělý.

Interpol skládají setlist jako rovnocenný průřez všemi alby, tím pádem se dostane jenom na singly a něco málo, což se dá udýchat.

Stejná věta se dá použít i v negativním duchu, protože z prvních dvou desek se dostane jenom na singly a něco málo, což je velká škoda. Když totiž kapela zahraje NARC z Antics a potom zařadí Rest My Chemistry z Our Love to Admire, je to jako z nuly na sto za pět vteřin, akorát obráceně. Snad jediná z nových skladeb, kterou můžete s klidným svědomím postavit vedle dnes už klasických, je Lights, první singl z posledního alba. V ní a v dalších Evil a Length of Love a taky Obstacle 1 a PDA bylo úžasné být zahalen v mlze a nechat se unášet melodií. V těch ostatních chvílích byla trochu nuda čekat, až nebude nuda. Takže jako poslední deska – padesát na padesát. Ale protože pánové už v tom po těch letech umí chodit, zařadili do přídavku Slow Hands a Not Even Jail, takže publikum jim nakonec zobalo z ruky a vyprovodilo je masivním aplausem. Šedesát na čtyřicet.

*Během 168 hodin se mi podařilo zrealizovat něco, o čem jsem snil pět let. Postavil jsem vedle sebe kapely, které mají v mých očích (možná jenom mých) společného mnohem více než jen to, že jsou z New Yorku a hrají skvělou muziku. Interpol mohou svůj současný status udržovat ještě dlouho, ale upřímně řečeno nevěřím, že vydají ještě nějakou znamenitou desku. A moc by mě nepřekvapilo, kdyby se po té další, nebo i před ní, rozešli. To The National jsou na cestě na stadiony a zastavit je může jenom nějaká živelná pohroma. Jejich muzika tam sice nemá co dělat, ale když máte slepici, která nese zlatá vejce, byli byste hloupí nebo nepraktičtí strkat je do slamníku. Zlatá vejce je třeba dát do oběhu, dokud jsou teplá.

A co je pravdy na tom, že když se směješ, směje se s tebou celý svět, a když pláčeš, pláčeš sám? Pravda je, že vás nikdo nemá rád, vlastně – každý vás nenávidí.

Stejně prohrajete.

Tak se usmějte.

083

PRIESSNITZ, PROUZA, OBŘÍ BROSKEV 26.12.2010 PENTAGON. JESENÍK. TEXT AXE FOTO ARCHIV

Z Vrbna pod Pradědem (Würbenthal, dříve hornická osada Fürstenwald) je to do Jeseníku (Freiwaldau) asi čtyřicet minut, od Videlského kříže patrně nejdelších patnáct kilometrů v České republice. Od rozcestí k Ludvíkovu (Ludwigsthal) můžete vzít (jediný) autobus v 16:20, který jezdí v sobotu a o svátcích přes sedlo, a kdyby byla normální neděle a ne svátek, můžete jet ještě o hodinu později poněkud složitěji a neobvykle skrz Zlaté hory (Zuckmantel, také Edelstadt podle hradu Edelstein). Po kolejích se z Vrbna do Jesu snadno nedostanete, jelikož vlak do Milotic (Milkendorf), i kdyby nejezdil tak zřídka, jede opačným směrem přes Krnov (Jägerndorf). Je to asi na čtyři hodiny. Plus 26. prosince nejede. Když je venku mínus deset a vládnete licencí, nejsnazší cesta, jak se do Jeseníku (třeba na koncert Priessnitz) dostat, je půjčit si auto od rodičů a slíbit, že nebudete brát stopaře, neskončíte ve škarpě ani v řece a zavoláte, když u někoho zůstanete přes noc.

Hele Známe se přece a přece jen léta Oba víme jak to končí Budeme budeme zase v tom lítat Pak si lízat vlastní rány (Hexe) Když jedete z Vrbna autem, je ideální zkopírovat cestu prvním autobusem přes sedlo.

Jelikož jsem doma dlouho nebyla, chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, že nemůžu jet přes Mnichov (Einsidel) na Heřmanovice (Hermannstadt) ani Ludvíkovem přes Karlovu Studánku (i když to by patrně také šlo, jen by to bylo delší a určitě bych se ztratila a jak jsem později zjistila, silnice ze Studánky do 084

Videl byla neprůjezdná). Je ještě jedna – prostřední – cesta kolem řeky (Střední Opava), po relativně rovné a nerozbité silnici, lesem.

Ten se rozprostře hned za odbočkou z Železné (Buchbergstahl), kde bydlí naši a kde jsem vyrůstala.

Míjím starou hájovnu, které jsem se jako dítě bála, jelikož byla zarostlá vysokou trávou a nikdy jsem tam neviděla živou duši. Hned za stavením je zkratka lesem na ludvíkovskou Kolibu a myslím, že se tudy dá jít taky na Zámecký vrch, o kus dál je jestě jedna usedlost a most na druhý konec Železné. Před povodněmi v roce 1997 tam byla spousta stromů, obrovské kameny a hráz, kam jsme se chodili jako děcka koupat a chytat čolky. Na blízkém paloučku jsem se v pěti letech poprvé vdávala a z druhé strany řeky se tyčí malá elektrárna (mlýn? pila? čertví, co to tam uvnitř vlastně bylo), do které ústí náhon, po jehož úzkém betonovém okraji jsme chodili dlouhé kilometry tam a zpátky. Dnes je scenérie o hodně plošší; zmizely stromy, strašidelný tunel pod silnicí i lesík, kam jsme chodili na kaštany; záplavy vymlely koryto, řeka rozprostřela svůj tok do šířky (odnesla s sebou i svatební louku) a na několika místech byly vytvořeny umělé hráze, které vodu mírně zdržují. Je to docela pěkné. Nebo už je mi to jedno?

V jednom momentě z hlavní cesty vybíhá vedlejší, která ukazuje směr houbařům. Když jsem byla malá, chodili jsme s tátou na houby pořád. Když nebyla zima. Zimy jsou v Jeseníkách dlouhé, ale víc zážitků mám z jara a léta a podzimu. Kolo a kolečkové brusle a horký vítr a studená řeka.

Nejdřív narážím na Bílý Potok (Zainhütte, později Weisseseife). Není to ten Švejdíkův (ten je u Javorníka) a není ani podobný. Pár chalup a domky, kde někdo bydlí i přes týden, byste spočítali na prstech jedné ruky.

Asi devatenáct obyvatel. Za Bílým Potokem je zřídlo kyselky. Dřív to bývala jen taková boudička, teď k ní postavili i most a dřevěné lavičky. Jezdili jsme sem na kole. Tam to bylo do kopce a zpátky jste nemuseli ani šlapat.

Kameny kolem boudy byly úplně oranžové a když jste si chtěli naplnit flašku, museli jste si kleknout a ruku ponořit do ledové studně.

Pár let jsem tam nebyla. Jedu docela pomalu, jelikož silnice už po pár metrech padá do tmy a nemá žádné značení. Třpytí se na ní mrazivý sníh.

Na horách taje sníh Řeka je divoká a chladná Jako ty jako ty Ve vzpomínkách mých (Jaro)

Vidly (Gabel) mě vítají několika pouličními lampami a směšně ozdobeným hotelem, kde je i navzdory sezoně jenom pár aut. Potřebuju si koupit cigarety, ale bojím se, že trend militantního nekuřáctví Karlovy Studánky se do okolí rozšířil už dávno. Vyrážím bez zastavení dál, nahoru. Na obloze jasně svítí měsíc a vykresluje siluety vrcholků stromů. Je to skoro stejně hezký, jako když zapadá slunce, jenom inverzní a studený.

Podél silnice teče řeka a tu lemují minimálně tři chaty, kam jsme si chodívali hrát, když to vypadalo, že jejich majitelé na víkend zase nepřijeli. Nedaleko byly skály s několika kovovými oky pro horolezce-amatéry a... nás.

Krajina náhle zkameněla Jako by čekala, na malý brutální zázrak, na malý kýč Mám rád podzim, vítr, první sníh (Freiwaldau) FULL MOON 09

FULL MOON 09

085

Videlský kříž je nejvýše posazené místo na celé trase a cestou dolů už čeká jenom Bělá a hned za ní Jeseník. Cigarety kupuju až v nonstop benzínce uprostřed města a všímám si, že nemají skoro žádné bagety, i když je benzínka nonstop, a nemyslím, že by v neděli byly otevřené nějaké potraviny. Priessnitz hrají v Pentagonu, jesenickém kongresovém centru a sídle ČSSZ (a dalších úřadů) v jednom, potkávám kamarády, kteří přijeli z Nového Jičína nepochopitelně se čtyřmi přestupy vlakem přes Ostravu. A Polsko. Byla dost zima, ale to jen proto, že rozdíl mezi minus sedmi a minus dvaceti se projevuje už jenom v detailech fyzikálních zákonů. Nepřekvapivě se tam nekouří.

Tak jak se máš tak jak se máš Vítej ve zlých časech Na konci cesty (Město duchů) Jeseníky na severní straně jsou jiné než ty „moje“, proto civilismu Jaromíra Švejdíka zase tolik nerozumím, resp. nespojuju si to s krajinou, jak ji tam znám já. Priessnitz jsem neposlouchala proto, že byli „místní“ (tedy z povinnosti a hrdosti), nebo proto, že bych témata důvěrně znala. Když brácha poprvé přinesl desku Freiwaldau, neřekla jsem si, tyvole, to jsou úplný Joy Division nebo New Order (podle vzoru „Mňága a Žďorp jsou český The Smiths“ a nesmějte se, to jsem nevymyslela já). Debut Freiwaldau vyšel v roce 1992, ale doopravdy jsem se ke kapele dostala až s Potichu? (1997) a nespočtem koncertů počas studií v Brně. Ve správnou dobu na správném místě, pozdě ale přece.

*Besídka v pražském Oku o pár dní před jesenickou zastávkou se prý vydařila. Není důvod nevěřit, Priessnitz málokdy nezahrají „dobře“, navíc s vědomím vyprodaného sálu.

Taky jsem chtěla jít, ale nějak už na mě nezbyl lístek. Pak jsem si uvědomila, že na Vánoce jedu domů. Domů do hor. Na sever. A koncert Priessnitz si tak můžu užít s pravou vesnickou rvačkou ve foyer.

Na bále v kulturáku ve foajé máme rvačku (Bál) 086

Když jsm se o akci bavili se Simonem, bubeníkem Saade, který bydlí v Jeseníku, povídal, že to bude „obrovská akce“ pro dva tisíce lidí a od pravdy nebyl daleko, tedy v případě, že by tam vystoupila ještě Vypsaná fixa, jak bylo původně avizováno. Takže to nakonec nebylo tak obrovský.

Ale velký to bylo dost. A navíc tam hrála Obří broskev, která nepochopitelnou inspiraci Fixou nezapře. Jesenické publikum trpí známým legračním syndromem, kdy se k podiu s předkapelou na několik metrů nepřiblíží, jelikož by hudebníci mohli kousnout, takže jak Broskev, tak další host Prouza hráli pro několik metrů prázdných parket, dva breakdanceující fanoušky a od poloviny sálu mohli tušit několik desítek přihlížejících. (Prouza zahrála spoustu věcí z chystané desky, která „možná vyjde“, z níž jedna píseň byla v angličtině, a pár starších, nebojme se toho slova, hitů, třeba Černou barvou. Bylo to dost dlouhé. První vteřina ticha po jejich vystoupení zavelela „deset kroků vpřed!“ a sál kulturního domu se zaplnil jako na hasičském bále.)

*Nevím, jak tomu bylo v devadesátých letech, ale posledních deset let se, kromě bubeníka, skoro nic nezměnilo. Teda jasně, vyšla třeba deska Stereo (vyjma jiných desek), vznikli Umakart a Jaromir 99 & The Bombers a komiksy Bomber a Alois Nebel.

A všechno bylo docela super. Znáte Reinharda Kleista? Fucked, Berlinoir, nedávný černobílý Cash – I See a Darkness byl docela slavný... Tak Jaromir 99 je lepší.

Když jsme chodívali na koncerty Priessnitz v Brně, největší legraci jsme měli z Jaromírova podnapilého stavu, a když jednou do mikrofonu na Musilce řekl, že je to „děvka“, vymysleli jsme taky sloveso švejdíkovat.

Jaký byl váš nejhorší koncert Priessnitz? „Ten, jak byl Jaromír úplně namol a zpíval všechno falešně.“ A který byl nejlepší? „Ten, jak byl Jaromír úplně namol a zpíval všechno falešně.“ Nejsou „dobré“ a „špatné“ koncerty Priessnitz, jsou jenom ty, na které se dostanete, a ty, na které se nedostanete. Za těch cca deset koncertů vždycky zahráli Sny, Nebolí, Děláže, Jeremiáš, Malej chlapec, Jaro, Dotkni se mě, později přibyly písně Stereo, milovaná Jan, nenáviděná Střepy, V parku. Všechny koncerty Priessnitz byly stejné.

Ještě stojím na nohou Ještě nejsem na kolenou Povídejte mi o Bohu Anebo o něčem jiném (Nebolí)

*Navzdory

přirozenému očekávání něčeho extra byl koncert Priessnitz v Jeseníku stejný jako jakýkoliv jiný koncert Priessnitz v jakémkoliv jiném městě. Čtyřčlennou sestavu stále doplňuje Jiří Hradil na klávesy (omlouvám se za zbytečnou informaci, ale vypadá úplně jako Harvey Dent aka Two-Face z posledního filmového Batmana, co ho hraje Aaron Eckhart), už by z něj pomalu mohli udělat regulérního člena, ne? A mírně přiopilý Jaromír (bylo dost pozdě, už když začínali) celý v černém s modrým světýlkem na bradavce a kelímkem červeného vína, později flaškou piva, bez tamburíny. Nezpíval vůbec falešně, klub měl i přes jisté pochybnosti perfektní/normální zvuk a fanoušci... jsou přece jenom fanoušci jako všude jinde, jako na každém koncertě Priessnitz. Kapela? Tradiční neshow, úsporná světla, jedinou kulisou byla Jiřího cigareta, kterou si občas půjčil Jaromír.

Zahráli asi dvacítku skladeb, nezazněla žádná překvapení, natož šokující. Líp (líp než dobře) byly přijaty starší skladby, do jasných singalongů patřily Jeremiáš, Děláže a Malej chlapec, přídavek zase patřil Jaru a Snům, vzpomínce na Freiwaldau, a když se ve foyer kulturáku, který zároveň sloužil i jako kantýna, porvali (teda ne Priessnitz, ale předpokládám, že osoba, která se rvala už během koncertu se sekuriťákama v sále), byli jsme na cestě pryč, v jediném směru, který není na Polsko. Videlský kříž, Gabel, kyselka, Weisseseife, most nach Buchbergstahl, hájenka, Würbenthal, in weiter Ferne, so nah!

Vždycky jsem se po pár dnech doma nemohla dočkat, až uvidím město, přestože „doma“ a „místo, kde žiju“, jsou dvě různá místa. A poprvé jsem si za těch pár let, desek a koncertů Priessnitz uvědomila, že větší kouzlo mají pro „lidi z města“, protože asociovat řeku se vzpomínkama nabírá nepoznaného kouzla.

A šance, že dostanete ve foyer náhodou přes držku, je taky menší.

FULL MOON 09

panskรก 5, PRAHA 1. www.skunkfunk.cz FULL MOON 09

087

088

FULL MOON 09

DANIEL HIGGS 29.11.2010 MADAME CLAUDE. BERLÍN. TEXT AL BURIAN PŘEKLAD TOMÁŠ KEJMAR FOTO ARCHIV

Madame Claude je útulný klub a v pondělky („Experimontag“) nelze návštěvu než doporučit. Hudební dramaturgie je vybraná a vždy nezvyklá. Vstupné se navíc odvíjí od toho, kolik si můžete dovolit dát. Klub je členitý a ti, co sem zabloudili jen náhodou nebo se v Madame zastavili na drink, si na baru mohou velmi snadno nevšimnout, že se tu hraje živá experimentální muzika. Ti, které koncert zajímá, musí projít labyrintem zadní části klubu a potom dolů po úzkém, tmavém schodišti až do malé krychlové kobky, kde si nikdy nemůžete být jistí, co tam najdete.

Daniela Higgse zná většina lidí jako zpěváka kapely Lungfish, která byla místy až příliš divná i v rámci post-punkové scény. Lungfish hráli dlouhé a repetitivní písničky, ve kterých sloky a refrény nahrazovaly Higgsovy evokativní deklamace. Texty přeměřovaly hloubku vlastních námětů, které jako by cestovaly časem a přivolávaly nejrůznější přízraky a božstva. Potom, co ho přestalo svazovat hraní s kapelou, Higgs ještě popustil uzdu experimentování a publikum, které se jednoho večera koncem listopadu do kobky vtěsnalo, bylo evidentně zvědavé, co jim předvede.

I přes odstrašující vzezření (starší chlap s plnovousem připomíná něčího tátu, přísného strýce anebo, že se blížil prosinec, Mikuláše) byl Higgsův podiový projev umírněný, příjemný a přátelský. Mezi písněmi vtipkoval svěžím a klidným tónem. Jednu ze skladeb uvedl krátkou historkou o tom, jak se seznámil s autorem populárního hitu Wendy. „Tak skvělá písnička, tak skvělá melodie,“ Higgs se přímo rozplýval. Pak ale přiznal barvu. „Bojím se, že z téhle písničky se stane moje Wendy.“ Při písni samé si pak složil hlavu do klína a vydával hysterické zvuky, u nichž nebylo snadné poznat, zda FULL MOON 09

jde o smích nebo pláč. V publiku, pro které to byla emocionální výzva, panovalo nervózní ticho. O chvíli později přidal Higgs převzatou věc, kterou uvedl jako jednu ze svých nejoblíbenějších písniček. Byla to Somewhere Over the Rainbow z filmu Čaroděj ze země Oz. V tu chvíli začínám být nervózní i já. Dan Higgs zbožňuje Judy Garlandovou?

Higgsův hudební doprovod sestával z banja a krabice podobné akordeonu, která zřejmě vydává jen jediný tón. A to je přesně tolik not, kolik potřebuje. Říká se tomu drone. A při něm je jedno, jestli hučí dýchavičná krabice, nebo ze zacyklených repetitivních riffů na banjo hučí v hlavě vám. Oboje Higgsovi slouží jen jako pozadí pro nesrozumitelnou kazatelskou zpěvořeč. Účelem je hypnotizovat.

Higgs se hodně přiučil z dikce a triků, které používali potulní kazatelé.

Tím se dostáváme k hlavnímu zdroji nervozity, která okolo Higgse panuje. Nepokrytě náboženskou součást jeho muziky nemůžete minout. Například v Holy Bible Time se jedna fráze opakuje asi stokrát. Když ji opakuje, je skoro cítit, jak sálem probíhá jemná vlna napětí. Přece jen jsme v Berlíně, městě hipsterů.

Tohle publikum jsou němečtí levičáci, ateisti a studenti, kteří se staví proti jaderné energii a volili homosexuálního starostu. Na hudební experimentátorství si možná potrpí, ale jejich vlastní názory nejsou úplně otevřené diskuzi.

Mně osobně to nevadí. Ve světě, kde je marxismus jakožto životaschopná politická ideologie zdiskreditovaná a Che Guevara je oficiálním maskotem Rage Against the Machine, nemají odpůrci kapitalismu (jako třeba já) příliš k čemu vzhlížet. Ježíš šel do chrámu a převrhl stolice penězoměnců, takže si můžeme být jistí, že by nesouhlasil s materialistickými zvyky, praktikovanými v souvislosti s oslavami svých narozenin. A vývoj tímhle

směrem dává u Higgse smysl. Lungfish vydávali desky na Dischordu, labelu Iana MacKaye, a politické názory spojené s touhle scénou byly vždy striktní, asketické a až mnišsky stavěné na sebekázni, sebekontrole a očištění sebe sama. Vysloveně o náboženství nešlo, ale duchovní rozměr tam byl.

Higgsova síla je nepochybně v citu pro lyriku. Jeho muziku nemůžete brát ironicky, neubráníte se totiž pocitu, že Higgs myslí vážně každé slovo, že každé gesto má svoje místo a že se vám opravdu snaží sdělit něco nezměrného, krásného i děsivého zároveň. Je těžké neuvěřit a nenechat se alespoň na moment vtáhnout do transu. Hranice mezi běžným a neurčitě bizarním jsou, stejně jako u dalších působivých duchovních projevů, nejdříve nejasné a posléze úplně zmizí – najednou se ocitnete přeneseni do krajiny, která vám přijde cizí i nekonečně povědomá.

Experimentální hudba může být nebezpečná kratochvíle. Žánry existují z určitých důvodů, a když překročíte hranice konvence, má to většinou za následek jistou míru rozčarování na straně publika. Ve chvíli, kdy se návštěvníci vypotáceli z té sklepní krabice do teplého světla přízemního baru, kde to žilo jako vždycky, byli na chvíli dezorientovaní, zahalení v jemně zmateném tichu, které následuje po představení. Opravdu se to stalo? A život pokračuje dál. Dáme si další drink, navážeme přerušené předivo konverzace a ztratíme se v proudu a bezpečí normálního života. Jestli to byl duch (svatý nebo ne), kterého jsme viděli, pak to v denním světle rozhodně nepřiznáme. Higgs se zdržel jen chvíli, prohodil několik zdvořilostních frází a pak se omluvil.

Zítra je další den a práce misionáře nikdy nekončí.

089

HARD CORE VALENTINE .10 2 0 .

14 alác P olis p Akro

Již podruhé jsme pro vás připravili noc plnou porna, latexu, nezřízené zábavy a především dobré hudby. Hoďte na sebe něco extra, vyveďte svou drahou polovičku a přijďte si do Akropole užít trochu perverzního Valentýna a pozdravit starou dobrou partu mediálních mrdek!

DJ HEYTOS

Zkušený cizelér sází zhruba dekádu na breakbeat a drum ‚n bassovou jistotu. Důrazná taneční muzika, polyrytmická vytříbenost a motivace valentýnským rejem. Let da playa run!

UFO_H (NNTAG)

Trickster se slabostí pro mutantní formy dubu tentokrát sáhne do šuplíku electro pop, odkud vytáhne neslýchané vzorky posbírané v hudebním vesmíru během světelných let.

Vstup 28,- bez masky, 14,- s maskou Děkujeme našim přátelům za podporu

www.fullmoonmagazine.cz

www.hrajpoker.cz

Valentajn A.indd 1

7.1.11 17:23

Čtenáři FULL MOON music magazine mají nárok na 15% slevu na roční předplatné A2 kulturního čtrnáctideníku!

Roční předplatné A2 pořídíte namísto 799 Kč jen za 679 Kč = 26 Kč za číslo (ušetříte 13 Kč na každém čísle). Ádvojku na rok získáte odesláním sms ve tvaru: A2 FULL MOON JMENO PRIJMENI ULICE C.P. MESTO PSC na číslo: 605 202 115 Do dvou týdnů vám přijde první Ádvojka s informací o platbě.

Limitovaná nabídka zlevněného předplatného platí pouze při objednávce formou sms.

Cena sms dle tarifu vašeho operátora. Objednávky přijímá jménem vydavatele firma Send.

090

FULL MOON 09

Na www.protisedi.cz běží od konce roku nový web. Je jiný než ostatní a jmenuje se Proti šedi. ________ Proti šedi není časopis ani noviny. Je to médium pro současnost. Má vlastní audio a video, spoustu článků a fotek. Jeho “cílovka” jsou lidi, kteří nechtějí být taženi davem. Ne jen mladincí trendaři, ale každý, kdo hledá víc než jen sprostotu, lži, nenávist, usurpování, pomluvy a bezmeznou honbu za mamonem. ________ Na serveru se objevila řada rozhovorů se známými osobnostmi (Clarke, Kleník, Bárta, Haloun, Langmajer, Pollert, Homola, Dusilová, Helešic, Cole, Wisternoff, da Silva, Maas, Rolins...). ________ “Nejsme zloději času jako televize. Chceme poučit, nasměrovat a nenudit. Přinášíme krátké a jasné svědectví o dnešní nadějné době. Spoléháme se na vlastní rozum a intuici. Nenecháme se nikým řídit. Myslíme si, že když člověk chce lepší zítřky, musí se o ně přičinit sám. Víme, jak hloupé je nepoučit se z minulosti. Jsme jen lidi,” říkají tvůrci. ________ www.protisedi.cz

FULL MOON 09

091

092

FULL MOON 09

SERIALABEL SILVER ROCKET TEXT MAXIM O’PRUS FOTO TOM, JANA STACHOVÁ

„Silver Rocket jsou tvrdí hoši, nepíšou básně a hýkaj pro svý věrný, na tom není nic špatného. I když je uznávám, nedá mi to uronit kritickou doušku. Jakkoliv jsou zdatní ve svých aktivitách, myslím, že nutnou míru nadsázky (Nejchytřejší kecy) převážilo vědomí vlastní důležitosti, pýcha princezničky, co usnula opíchaná v zakletém království... Nebezpečí Klanu je ve ztrátě nadhledu a zpětné vazby, pohledu na vlastní počínání. Sebepotvrzování uvnitř Klanu (tzv. Klaněči) je zhoubné, jako pohled narcise, jako incest. Tak bych se rád zeptal: Kde se to ve vás bere? Bojíte se být sami? Máte strach ze tmy? Nebo z vlastní malosti?“ (diycore.net) Úvodní citát před pár lety vyvolal „solidní debatu“ o demenci, závisti, malosti a příčetné kritice, a i když je přestřelený a bez příslušného diskuzního fóra okleštěný, ukazuje na protikladnou tvář fanouška oddaného a nenávistného. Ano, oba extrémy jsou mimo nebo řekněme nezdravé, pulz tepe někde uprostřed. Silver Rocket jsou průkopníci noise rockové muziky u nás a jedni z těch, kteří uvedli DIY etiku do praxe v netušeném měřítku. Jistě, punkové buňky tady existují dlouhou dobu, ale Silver Rocket se vyvinuli z podzemní partičky nadšenců v mezinárodně respektované promotéry. Navíc mají čím dál větší záběr, od neznámých písničkářů až ke kultům typu Swans. Můžete tvrdit, že coby label měli „domácí“, omezený význam (což je diskutabilní), ale jen do doby, než u nich vydali desku Enon, Paramount Styles nebo Troy von Balthazar. Co dál, co víc? Silný hlas nezávislé kultury, vitální organismus hc-punkové scény.

Dovětek: Podle usnesení Silver Rocket se politika Full Moonu neprotíná s jejich záměry a principy fungování, proto odmítli jakýmkoliv způsobem se podílet na svém profilu, byť jen rozhovorem. To aby bylo jasno, jak se věci mají a že toto má velmi daleko k nějaké sebeprezentaci. Podle nich je být v sousedství některých kapel uvnitř Full Moonu prohrou, já se bez nich v seriálu o tuzemských indie labelech neobejdu. Nechci. (Pokračování seFULL MOON 09

riálu o Amphetamine Reptile v dalším čísle, logicky a návazně, ponožka na holou nohu.

Mačetou.)

GNU

„Mě ale tahle deska [Album Epochal] moc nebaví. Dlouho jsem se nevracel ani k předchozím počinům, tak nevím, jak v souboji s časem a mým vkusem obstály... Nijak zvlášť můj dojem nezměnil ani čtvrteční gig na Flédě. Ne že by to nemělo koule, znáte ty kecy. Ale tak nějak mi to nestačilo.“ (bk) Kapela Adama Nenadála, který je obecně (a nesprávně) považovaný za hlavu klanu.

Nejdéle hrající a nejznámější kapela Silver Rocket. Uznávaná veličina se tomu říká a tak to je, s tím nemá problém ani hudební publicistika. Album jednou za čas, ale vždycky kámen velikosti základové desky. Noise rocková kaligrafie. Nitro jako kamenolom, drtivá dvojbasová alchymie, srdeční záchvat na pokračování. První kritické hlasy (a nebylo jich málo) se objevily až s poslední deskou Album Epochal (2008). Jistě, už ten název provokuje, na druhou stranu obrazoborectví je nedílnou součástí Silver Rocket a pokud se mixuje s rozumnou dávkou sebereflexe, lze jen koktat a přemlouvat zrcadlo o delší péro. Celý ten humbuk odrážel širší reflexi Silver Rocket jako takových a odrazil se i na větší „popularitě“ kapely (čím jsi uznávanější, tím víc je odpůrců, přímá úměra). Proti raným songům je tu hladší náhon čelisťového drtiče kamene, kratší stopáž a menší sevřenost, ale ten refrénový potenciál stejně jako hřejivě bušivá rytmika tu byly vždycky, žádné vyměknutí nesleduju. (Vynikající texty, šifrované mikromýty.) „Ste nějaký upejpavý, spadne vám bonbon do hovna a už ho nechcete.“ (Subeer) ARAN EPOCHAL

„Jiný důvod pro jejich poslech, než že tam hraje Nenadál z těch slavných a dokonalých, ba přímo epochálních Gnu a Bourek z Emems, opravdu není. Instrumentální nezajímavost, vyčpělost či přímo zoufalost, kterou lze najít v Gnu, se objevuje i v Aran Epochal. Snad ji jen podtrhuje nesehranost obou aktérů. Možná jen fanatici kolem Silver Rocket potřebují další malou modlu.“ (Rock&Pop)

Adam Nenadál je prozíravý a tímhle si (mimoděk) přitáhl pevněji své fanoušky a ještě více nasral ty na druhém břehu, kteří nemůžou vystát jeho charisma a neutuchající aktivitu. Přišel s „písničkářským“ projektem Aran Epochal a hned ze startu řekl, že tahle produkce bude zachycena výhradně na sedmipalcích, nikdy žádná velká deska. Spojil se s Bourkem (a Ondřejem Ježkem) a ve složení basa-elektronika-zpěv vydali několik minimalistických songů. Začali angažovaným coverem Swastika Eyes (kauza „rasistického“ Radia Wave) a kritiků bylo jako hub pod sněhem. Pak vyšly splity s OTK, Sporto, Unkilled Worker, a taky s Paramount Styles, Edie Sedgwick a Auxes. Není tohle epochální luxus (= dobrá práce)? Nadchnout, získat, přesvědčit.

To je doména Silver Rocket. Psi štěkají, ale od toho mají žábra vzteku, je to úděl. Některé písně se vám můžou zdát uondané a monotónní, jiné zas podmanivé a na naší scéně bezkonkurenční. Ale všem je vlastní hypnotičnost s dušenou melodikou, velmi dobré texty a zvuková bohatost jako synonymum pro minimalismus. Paradox jako jedno z (nevlastních) témat Silver Rocket.

C

Včera by se tomu řeklo „post-rock“, ale táborská Céčka hrála už předevčírem a hudbu znají po tmě nazpaměť. Když se řekne instrumentální rock, zní to jako „lepra se nepřenáší vzduchem“. Pořád se používá sousloví „progresivní rock“, ale to funguje jako synonymum pro krasopisnou onanii a přežehlený pseudofuck. Navzdory tomu, že předběhli trendy, měli vždycky věrné posluchače. Čerstvý vítr vane z Tábora. To platilo valnou část dne a kousek noci. Ti, co zůstanou, můžou být lehce označeni za mohykány. Ale oproti nasládlé něze Tristezy (když odjíždím autobusem, vždycky mává až do nevidim) jsou C kvaltovnější, a když řeknou Sbohem a šáteček, udělá to vítr. Veselejší, hravější. Zdaleka ne tak hrbolatí jako Don Caballero, tady má přednost horká náruč hudby před matematikou zabalenou v kufrech (jsem obchodní cestující a čekám za dveřmi, na verandě). „Kým každá z kapiel ustajnených u Silver Rocket nesie svoj nenapodobiteľný vklad do podľa istých kritérií homogenného, podľa iných rozmanitého 093

portfólia, Céčka znejú tradične – síce v intenciách dnešných trendov, ale bez jednoznačného poznávacieho znamenia (ak zaň nepovažujem zvláštny zvuk, miestami pôsobiaci roztrieštene a potláčajúci dynamiku nahrávky).“ (Thorn) Na aktuální desce Opus vulgaris (vyšla už na Election Records) prezentují pestřejší, vyhranější a nečekaně silný materiál, nečekaně v tom smyslu, že jste si říkali: tihle mě těžko něčím překvapí, vždycky jsem byl nadšený a každou desku si koupím, vím to předem.

Jenže tohle je znovu probuzená chemie, jiná a stejná, molekulární válka na parketu kuchyně. Velký prostor mají klávesy, které se nestydí a zasypou vás reminiscencemi na sedmdesátkovou filmovou muziku a vědomím, že pastelová neznamená pastelky a že sebetenčí vložka nemůže být mostem do ženství.

Nechci říkat „nejpřijatelnější“ album, protože náhodnému kolemjdoucímu to bude znít jako „jsem džůbox za pakatel“ a fandovi jako urážka. Nadšení schované za jedno písmeno? Ccc. „Ovšem nechcete-li se soustředit na věčné přetahování tenkých strunek s bíločernými klapkami, není nic jednoduššího, než se zaposlouchat do luxusních basových figur.“ (gORg) DEVEROVA CHYBA

„Na první pohled se může zdát, že použití dvou baskytar je velkým handicapem, nicméně Deverova chyba dokáže tuto zdánlivou nevýhodu přetransformovat ve svůj prospěch. Jedna baskytara je používána úplně stejně jako elektrická kytara – k hraní akordů (většinou pětkových) – a druhá baskytara supluje sólovou kytaru – její devizou jsou jednoduché ale řízné tónové vyhrávky.“ (Honza Binder) Další z dlouhověkých tahounů táborské scény. Další z řady SR kapel, o kterých se píše, že každou následující deskou „potvrzují výsadní postavení v rámci tuzemské alternativní scény“. Jestli se někdo z vás kdysi zhlédl v Dunaji, tady se mu dostane zadostiučinění, i když Deverovka v nástrojovém obsazení dvě baskytary a bicí má jiné možnosti a rubá po svém. Nabízí se srovnání s táborskými souputníky Sabot, ale Deverova chyba má k neotesanému noise rocku blíže než k syrovému, masitě jazzovému háčkování. (V roce 2005 vydali společné splitko.) „Zní to jako Primus bez srandiček.“ (Jindřich Göth) Haha. Na druhou stranu, kolik kapel u nás může říct, že zní jako Primus bez pastiček?

094

Poslední, vrcholné album Club59 vyšlo už před pěti lety, ale předloňské splitko s francouzskými pobratimy Dupek jejich stálou formu potvrzuje. Ani u téhle kapely nelze pominout texty. Náznakové, stručné osmisměrky obohacují celkový slovesný arzenál Silver Rocket. Ano, hymnus Proplouvám ženským pavoukem je expresivnější a na jejich poměry sprostě přímočarý, jenže dotek myšlenky o ženské tělo si nevybírá, když máte rádi rakouský Opus, nezbývá než řvát LIVE IS LIFE, HOLKY BĚŽTE DÁL. (Krásný pandán k dunajovsko-wernischovským tajenkám.) „Velmi pobloudilé melodické linky vokálů, které tahají za uši snad v každé skladbě, zde přehlížím, neboť bez nich bych si tuto techno-punkovou alternativu snad ani nedokázal představit.“ (RIP) DĚTI DEŠTĚ

„Ořech. To je první, co mě při poslechu napadne.

Tvrdá slupka, se kterou holejma rukama nic nezmůžeš, a když už se konečně dostaneš dovnitř, nečeká tě žádná sladká dužinka, ale nepříjemně zažloutlý mozkový blány, až si řekneš, že to za to nestálo.“ (dr kotek) Moje osobní jednička živého hraní u nás. Což neznamená, že nahrávka s poznávací značkou Love and Piss je méně přesvědčivá, ani náhodou. Jen naživo je ten heavy průvan takový, že mě to desetkrát odfoukne, a když se vracím podvacáté skrze futra, nohy mám tak slabé, že už jde jen hlava a srdce, zbytek zůstává na chodbě. Asi nejhrubší síla v díře Silver Rocket, stoner, noise, heavy, rock a hardcore hodné Michael’s Uncle v jejich rané fázi (nebo Gnu). Jestliže ostatní kapely staví na syrovém minimalismu nejčastěji třech nástrojů, Děti deště navíc disponují (disponovaly?) dvěma kytarami a klávesami a je to znát, je to cítit: zvuk mění vrstvy kůže, přestavuje žlázy s vnitřní sekrecí. První dojem: cesta do pravěku. Ten druhý už cizeluje, rozeznává architekturu jeskyně a odhaluje první slova, první obrazy. Tam Děti stojí a zubama se rvou o první ústní legendy, duchovní maso, věčný sten. „Love and Piss nepatří do vitríny ani nikam dopředu ve vaší knihovně. Je to jedno z těch alb, které budete před hosty a dětmi ukrývat, protože při každém poslechu tohoto primitivního lamentu se zákonitě musí něco stát.“ (Michal Pařízek) Děti deště hrály v rané fázi na industriálně-noiseovou notu, ale pak zmutovaly rockovějším směrem. Změna je v nasvícení nástrojů a ve stavbě songů, cit a vášeň pro hluk zůstá-

vají. Za zmínku stojí i jejich potřeba experimentovat, myslím na ojedinělé vystoupení Dětí deště s industriální legendou Paprsky inženýra Garina, který byl podle svědků bezprecedentní a (bohužel) neopakovatelný. „Zvukový prvočinitel a za mrknutím lavina, kulové razidlo, vrt tunelu. Ale ne ten čistý a progresivně technologický, spíš klasická silová ražba, dynamit a ocelové beranidlo.“ (cyril kosak) FETCH!

„K vystoupení Fetch jen toliko: role předskokanů se nenápadná trojice zhostila se ctí, přestože jim scházela jistota a sehranost polských kolegů, což praxí jistě časem získají.“ (Pavel FFF Seifert) „Fetch! Ti jsou naopak do stříbrné krokve jak dělaní, originální padělatelé neošumělého noise rocku, lyssí wolloni na planetě gnu.“ (maxim horovic) Budiž požehnáni OTK. Nejen pro Fetch! je příznačné, že jejich muzika vyrůstá ze záhonu OTK, jakkoliv se to zdá nesmyslné. Všechny ty klidnější pasáže, záchvěvy melodických piruet a měkké setrvávání v čase, to jsou OTK. Všechny kapely se sice snaží přitvrdit a hledat magmatickou žílu, chuť země, ale setřást to ze sebe nemůžou. Ani Fetch! S nimi přišla písničkovost, ale taky indie, staré emo, třaslavý noise rock a hlavně hledavý, úderný post-rock ladně zabíjený běsem. Blbci si často pomáhají falšováním slov a „lyssí wolloni na planetě gnu“ vypadají dostatečně efektně. Ale je to blábol, byť jen částečný, neodráží kořeny ani progresivní směřování, vyznačuje buzery a obývákovou stěnu.

Nenechte se zmást tím, že na SR jim vyšel jen song na splitu s Elektročas. Mají v ruce demo nahrávky i raný živák, které ani časem neztrácí punc nečekaně světlé chvilky tuzemské scény. Velkou zbraní jsou texty. Stručná básnivá exprese netvoří tajemné idiomy jako u některých dalších ze stáje, převažují civilní, zvláštně osobní texty. Vedou ty méně efektní, přesný Kiasu: „Na tebe už nemám žádný místo/ jsem teď hrozně rychlej/ a chci mít všechno pěkný/ a samozřejmě čisto.“ Láska beze slov. Čekání na velkou desku začíná bolet.

LYSSA

„Tuhle desku by si měli pustit všichni ti crossoveři, co si o sobě naivně myslí, že hrají HC.“ (Honza) „... basu, bicí, na kytaru seru a...“ Superhombre. Ve vějíři vzedmutého páva SR další z nepostradatelných barev, na mnoho příznivců příliš hrubá a syrová, těžká v repetici a málo snadná v refrénu, natož v textech. Trio Lyssa FULL MOON 09

nemá nic společného s řeznictvím, jsou to pokladači kolejí v deštném pralese prodané jižní Ameriky, přes den pokládají a v noci zase rvou, očumují fotbalové hřiště a hledají tamní mýtus supermuže. Poslech Lyssy je vděčný až časem a ne každý má touhu a trpělivost proniknout. Jako když vybíráš kamení ve tvrdé, vyprahlé, troudovité zemi, nehty bolí a maso kolem už nemá barvu krve, záděr vede od konečku prstu až po paži. Co se zdá hrbolaté, nepřesvědčivé a v podivném tempu, je odvrácená strana melodického měsíce.

Když o Amoral (2006) kdysi psal na Freemusic Pavel FFF a pěkně to schytal v diskuzi pod článkem, vyjmenoval hodně přesných věcí, jen je cítil naopak. Monotónnost, triviální postupy (napadlo by vás vyčítat triviálnost japonským haiku?), ráčkující zpěv... To všechno jsou základní stavební kameny. (Zdánlivá) monotónnost je jen prázdné plátno, podobně jako pravidelné BPM nebo táhlý brum drone metalu, hudební prostředek na stejné úrovni.

Skloubit monotónnost a (zdánlivě) triviální postupy a zůstat přitom nanejvýš zajímavým, to už si můžou dovolit jen mistři světa... a Knížák. Aluze na hlukařský androš byla taky na místě, zvukově se místy dostávají až do proFULL MOON 09

toplazmy Michael’s Uncle a jejich bolestivého noise/hc. Navíc: u Lyssy je víc než u ostatních kapel důležité vstřebávat jejich písně celkově, i s texty. Není to jiná muzika, jen chce trochu jiný druh poslechu. Asi takhle: na stokilovou mulatku taky nevyběhneš s kopretinkou, bude to chtít kladivo penisu a zuby (místo jazyka). „... tuhle skupinku jsem poprvé slyšel právě na jejich předskakování Unsane a nechápu, jak někdo může napsat, že tou předkapelou byla né náhodou ... podle mě to byla velká náhoda...“ (b.b.point) OTK

„O tom, že každá nová deska kapely OTK – alternativních bratranců Tata Bojs – je netrpělivě očekávanou událostí, jsem psal už na jaře v článku představujícím první singl Lavina.“ (Honza Průša) Nevím, jak to mají OTK s příbuzenskými vztahy, ale abych z toho neměl stahy na mozkových blanách, nechám to tak. Filigránský rock-jazz, vrcholný výboj celé alternativní hudby u nás. Superlativy? Ale ne. Kapela Ondřeje Ježka – superhombre si může dovolit jedině superfuck. Podepsaný pod všemi alby Silver Rocket, to samo stačí, označení „český

Steve Albini“ je z podobně domáckého nevěstince jako ty sestřenice. Ale výpovědní hodnotu to má. Je vůbec někdo, kdo by si dovolil otřít se o OTK negativním slovem, špičkou špinavýho jazyka? A to se nepočítám k bezvýhradným zastáncům jejich sonického indýčka. Ale zároveň nejsem ten typ, co by milence říkal: dobrý, kotě, moc dobrý, ale kdybys měla oči kousek dál od sebe a aspoň jeden pidlovokej zub, mohli bychom do lásky zařadit i vášeň, takhle vypadáš, jako by tě někdo obkreslil z časopisu. Jednou mi vadila emotivnost na hranici kýče (více než subjektivní), podruhé všeříkající texty, vybízející k pseudointelektuálnímu pindání (ano, ode mě to zní směšně). Na druhou stranu ocením „naschvály“ (více než dvacetiminutové Stolní větráky), neopakovatelná aranžmá s miliardou zvuků a stále syrovým tahem (v případě poslední Okolo) i texty hazardující s vyjmenovanými slovy. Jemnější, měkčí a křehčí v rámci SR, ale zároveň hravě hluční a para-freejazzoví. (Slyším kořeny, jak mi prorůstají hlavou.) Rozvolněná písňová schémata, jedinečné budování gradace, detailní propracovanost zahrne hudební stránku i booklet. V reedici jim právě vyšla první dvě alba na vinylu (v kolaboraci 095

s italským labelem Inerziaformisharecords A.C.). „No a když už se někdo dostane s obtížemi přes textovou složku, tak se jistě nepřenese v bubkovském stylu přes vokální podání. Ležérně, odflákle, asexuálně.“ (Flames) UNKILLED WORKER

Todd Nesbitt. Songwriter. Člen noise-coreových Wollongong, který přišel v rámci Silver Rocket jako první s ideou samostatného podniku a jednočlenného bandu, chlap s kytarou. V době, kdy to tady nikoho nezajímalo, kdy solitérům koncerty téměř nikdo nedělal.

Pamatuju si, jak se říkalo, že Wollongong jsou nářez, ale UKW je o ničem, žádná síla. Tyhle hlasy budou vždycky, těžko měřit tektonické fraktury tlakoměrem.

Leonard Cohen na cracku, napsal Josef Rauvolf. S těmi drogami opatrně... Každému vytanou osobní sympatie, jeden tam slyší Cavea, druhý Race, třetí Waitse nebo Giru.

Oposloucháním příměry opadnou a zůstane nesbittovská kostra, která platí i pro Wollongong. Osobní, neurvalé a syrové litanie, společensky angažované balady pro ty, kteří perou cizí názory na valše rozumu a hledají 096

vlastní, ten nejpravdivější názor, pro ty, kteří vedle pofidérních estetických hodnot potřebují i „politický“ přesah. A ten by měl potřebovat každý. „To jsou pěkně přísný názory teda. Jsem jeden z těch, který si poctivě koupil nosič vydaný u majoru (SR). Ale po tomhle rozhovoru mám pocit, že by to měl spíš distribuovat českomoravský odborový svaz.“ (alanP) WOLLONGONG

„Upřímně, kde by byly kapely ze SRR bez Ondřeje Ježka? Jen si představte takový Wollongong bez toho parádního zvukovýho kabátce.“ (občan) Wollongong jsou stálice. Další kapely postupně ustávají v činnosti nebo rovnou zanikají, upadají do letargie, stárnou, Wollongong jsou na čele celého peletonu, což se dříve snadno přehlíželo. Na deskách zrychlují a zpomalují, naživo není rychlost tím, co by vás zajímalo.

Wollony si bez toho „parádního zvukovýho kabátce“ nelze představit, ale na ten sázejí i naživo, ve třech stavějí mimořádně hrubostěnný zvukový val, jemuž ne že nic nestojí v cestě, ona není ani cesta, natož stání, je pouze hluk a kazatelský řev. Pharmaceutical Dependency Complex Terror. Úchylně dlouhé

názvy desek i cejchy songů. Wollongong zní jinak, není to ten klasický střednětempý noise rock, vždycky měli country a heavy nádech a ne, nezbláznil jsem se. Zatím posledním albem If Elimination Must Be Condoned to Restrain Thine Ignorance We Shall Concur neznatelně prorůstá Toddova písničkářská závislost a je z ní cítit to, co z živáků: zloba je přímější a vyhranost tak samozřejmá, že jednotlivé skladby vypadají jako právě rozehraný jam. Jako bych zkřížil Pelican a Daughters, řekl: Ne, hrozně složité, vyházel polovinu not a zvolal: Repetice neznamená opakování a pokud ano, tady ji slyším poprvé. Konečně!

Poznámka před čarou (rozhovor pro pedagogy zvláštních škol): – „Silver Rocket mají evidentně nos na talenty. Jak se zběžně dívám, žádná deska nedostala nízké hodnocení, koncerty jsou vždy parádní... Vám to nepřijde divné?“

„Ale přijde, přijde... Ovšem už jsem si na to tak nějak zvyknul...“

FULL MOON 09

ROZHOVOR JAN KREJČA AKA JOB (SPOLUZAKLADATEL SILVER ROCKET, AUTOR LOGA RAKETY, ČLEN L’POINT A .TFT) TEXT MAXIM KREJČOVÁ FOTO MIzUKI

Jan Krejča BYL PŘI TOM. Při všem. Ale vydal se i jiným směrem a podporuje různé pořadatelské skupiny, nečekaně a po svém, aby průběžně zase mizel. Dobře vládne slovem i písmem, možná až moc. Myšlenkový magnát a vyřehtaná opice, neznám druhou takovou.

Nabízelo se mnoho otázek. Na některé došlo, jiné zůstaly ve větru, další už neměly smysl.

Job: výřečný, a němý. Mentální hermafrodit.

Job a „hall of fame“ kapely Silver Rocket...

Zdá se, že jsi zmizel z povrchu zemského, tedy když za něj budeme považovat hudební stanici Óčko, což je naštěstí blbost... Kam ses poděl? Sedíš doma a posloucháš hip hop?

Baví tě muzika?

Sedim na konári a je mi dobre. A když už slítnu blíž k dění, vidím, že muzika zůstává pořád téma číslo jedna. Zabaví ve volný chvíli, vyzve k tanci, uvolní, přivine soustředěným poslechem.

Posloucháš ještě desky Silver Rocket, i ty starší? Co máš nejraději?

Poslouchám, poslouchám. Mám svý evrgrýny, jasná věc. Mezi ně patří kompletní Lyssa, Wollongong, Děti deště a taky samopalný kompilačky plný svinstva z vesmíru.

A nové nahrávky?

Z těch současnějších věci jsem si pořídil split Arana s OTK a taky půlení s Edie Sedgwick.

Co třeba Anyway? Ti pořád drtí divoký kovbojský punk, ale z Dead End jsem měl hrozně rád pomalejší a utahanou Bar Song.

Když jsem o nich kdysi psal, nemohl jsem se zbavit pocitu, že ta muzika je místy až příliš snadná, že jsou to jednohubky s omezenou trvanlivostí, ale když to poslouchám dneska, nemám s tím problém...

Anyway jsou spíš soundtrack k adrenalinovejm filmům, možná proto se ocitli v první linii BMX, SNB a SK8 kompilačky Dai Aira. Šlape jim to náramně, pořád se mají k čemu vyjádřit. Pravda taky je, že to byli vždycky spíš kámoši než někdo, koho bych posuzoval podle poskládanejch akordů. Prostě mám Jirku, Bohouše a Sláďu natolik v oblibě, že jejich desky nehodnotim a po malejch dávkách si je užívám.

FULL MOON 09

Dai Aira? Myslel jsem, že skejťáci poslouchají Wohnouty, neopunk a Guano Apes...

Vyvracení bludů řadim mezi jedno z mnoha osudových prokletí. Ani bys nevěřil, jak blízko měli a svým způsobem ještě mají letití adrenalinoví radikálové k mělnické, strakonické, ale i dalším punkovým (případně vzdálenějším a [nejryzejc] metalovějším) scénám... Pokud ti média servírují pohled, na kterém vytrvají, pak je možné si myslet, že skáčkaři ve skrytu duše touží, aby se vrátil Daniel Landa k oi!

Jinými slovy, i bez profi brýlí: „Věř jen tomu, co se odehrává v bezprostředním okolí a co je hmatatelně ověřitelné.“ Rozumím, ale budiž pitomosti zadost: nemyslíš, že skáčkaři skutečně chtějí, aby se Landa vrátil k oi (hodně lidí by si oddechlo, že se konečně „přiznal“) a že nikdo nechce věřit tomu, co je ověřitelné? Takhle to chodí u těch, co jsou „čirý konzumenti“, ne?

Doslovný výklady považuju za otročení nejvyššího kalibru. Čirej konzument i nejvzdělanější kunsthistorik (ať už vědomě, ale pro mě za mě i nevědomě) znají a nenechají se nachytat do osidel slovních kliček a pastí narozdíl od dětí vyrůstajících v informačním embargu znásobeném internetovou sítí.

Nadsázka je novej regulérní nosič hledačský intuice.

Jak se ti teda zamlouvá poslední deska Anyway, i když ta už nevyšla na Silver Rocket...

Hele, k Burden zatim přistupuju dost opatrně, zvlášť po křtu před The Bronx a Middle Class Rut na Sedmičce. Tam jsem poprvý zapochyboval, jestli ta energie, která z nich předtim tryskala, nejde úplně do hajzlu. Deska, její zvuk a sdělení se dá hodnotit jako další (a dost logickej) krok jejich vývoje. Pokud chtějí hrát pro publikum širší než pár desítek známejch, asi to jinak nepůjde. Naposled jsem na ně do Matrixu v rámci nějakýho festu neměl ani sílu jít.

Ale jinak chodíš na koncerty pro širší publikum...

Chodím na rozmanité koncerty i DJské sety, pouštím si muziku doma, navštěvuju i parties. Nepřeženu, když řeknu, že z Rudolfina na Kopec to je dvacet minut chůze. Chození na větší koncerty ale neznamená vidět svý dlouholetý kámoše. Ne všichni mají to štěstí/smůlu hrát jako Zkouška sirén před Butthole Surfers a Black Dice v Arše, že jo.

Balaclava byla příkladem angažovaného punku, melodie střídá vášnivý řev, něco jako byli tady na severu John Ball, i když mnohým se tohle srovnání nebude líbit.

Nahrávka Creativity je působivá...

Deska, která tě zatahá za koule a ještě tě donutí přemejšlet o kontextech doby, ve který žiješ, znamená monstrózní plus. Z Balaclavy mám husinu už od chvíle, kdy jsme s nima (Job mluví o společné akci v rámci minifestivalu organizovaném Hukotem) vystoupili v Horním Podluží na parketách (zřejmě) jídelny místního hotelu. Banán rozpoutal solidní melu, v níž mu někdo z hory skákajích fanoušků natrhl boltec, což zapůsobilo i na neangažovanýho nerda. Celkově považuju Creativity za jejich vrchol, srovnatelnej třeba s We Must Burn od Poison Idea. Hardcoreový zanícení John Ball je dimenzovaný odlišně, společný turné obou kapel by ale asi bylo zabijácký, s chutí bych se zaposlouchal.

Elektročas a lvmenovské konotace. Jednu dobu to vypadalo, že boom emocore u nás bude mimořádný, ale těch osobitých part až tolik nebylo...

Elektročas maj obrovskej cit pro udržení napětí, budujou ho trpělivě a s rozmyslem, taky s ohledem na technický limity. Nabízí se paralela s Tar, ale jen jako vzdálenej maják... Pro mě je důležitý, že jde o partu kámošů, kterejm prostě dělá dobře zablbnout si na motivy oblíbenejch kapel. Emo z toho vyplývá spíš samovolně, než že by se mocímermo prošlapávalo jedinou vyzkoušenou cestu. Ostatně většina lidí, kteří vyrůstali na Lvmen anebo Ember, o nich ani neví.

Sleduješ současné emo-hc? Jsou tu „nové“ party jako Remek, z těch déle hrajících ještě tak Ema Camelia, novou podobu Ravelin7 jsem ještě neslyšel...

Snažím se, kosmonauti mě berou. Energií mě ládovali Lakmé, superzajímavě řídili La Prosperité, hodně jsem si sliboval i od Emy Camelie. Dnešek jejich muzikantskej růst potvrzuje stále víc. Remek – zajímavá kapitola. Navazujou o kus dál, než skončila Dakhma, nebo kde aktuálně kroužej Gattaca. Z temnejch part blíž crustu nevynechávám Jonestown.

Nikdy jsem neviděl živě L’Point. O co jsem přišel?

To si nech vyprávět od diváků... Z toho mála, co si pamatuju, byl jen oheň uvnitř propoce097

nýho těla a svištící smyčky vazeb, riffů a úderů kopáku. Pro mě osobní frontová linie, pokus o překonání zákopů, bariér a hodnocení. Někdy exploze, jindy zase imploze, nějak jsme si nevybírali.

Z L’Point jsou znát Sonic Youth a vůbec to nevadí, v některých skladbách slyším i rané The Cure...

Myslim, že popírat ovlivnění osmdesátkama v tý nejzvonivější a nejvzpurnější podobě, jde ruku v ruce s popřením nehmatatelný, ale přesto euforický nálady ve společnosti.

Tehdejší vzpoura proti tupému konzumování hudby dala prostor pro výkvět volnomyšlenek zasévaných od poloviny 60. let. Vezmi si, jak velké pole popkultury bylo v té době nezoráno, proto bylo skvělý nechat se „přeformátovat“ do aktivního režimu a vybírat si inspirace, který měly solidní šanci přežít pomíjivou existenci.

Sonic Youth formovali celou generaci muzikantů, kterejm už připadal metal nebo hardcore příliš svázaný pravidlama anebo společenským rituálem, podobně jako Public Enemy společně s Bad Brains evangelizovali černej underground. Volba hlukovýho podzemí NY se ukázala skvělou volbou stejně jako intenzivní poslech britskýho post-punku, novoromantismu a gotiky. Pořád šlo ale jen o rozcestí, odkud lépe trefit na hudební mapě do Seattlu, Washingtonu DC, Manchesteru, Detroitu, Chicaga, Berlína, Los Angeles, Londýna nebo Minneapolis. Tohle kříslo i jinší ega.

Ještě v půlce roku 2003 jste nadšeně vyhlíželi novou desku Sickster – co se potom stalo?

Přípravy Sickster doznívaly labutí písní, sestava z roku 2000 byla za zenitem v osobní rovině a nemálo taky díky mizerné invenci. Chimérické vzhlížení nikdy změnu neprosadí, musí se zkusit něco novýho. Stereotyp na stereotyp plus neústupné až dětinské chování přivodilo zánik okázale popového čehosi.

Kdybys měl někdy další kapelu, udělal bys něco jinak, nebo některý věci se ovlivnit nedají a osud musí vejít hlavními dveřmi tak jako tak?

S odstupem let si říkám, že to bylo asi to nejlepší, co se mohlo stát. Vedle mnohem silnějších životních impulzů není zpětně co řešit. Zabírá nadhled. Podívej, zpívat jsem nikdy neuměl a ani jako muzikant jsem se nikdy výraznějc neprojevil. Fungování v kapele beru jako šlápnutí vedle, které vzhledem k životní filozofii „pokus/omyl” své odůvodnění mělo. Pokud 098

bych si ještě někdy chtěl zaprožívat, vystačím si zřejmě sám. Zatim se přistihávám jen u občasného mlácení do škopků v polední pauze.

Kde se vzali Ememvoodoopöká? Dneska je to pro dost lidí kultovka, ale v partě byli písničkovější a popovější, i takoví OTK nebo Naquei Manou jsou víc „indie“. Byl Bourek od začátku tahoun, dalo se čekat, že bude mít tendence zkoušet věci sám za sebe, být jakýmsi „mluvčím“ scény...

Bourek je osobnost, bez ohledu na kapely nebo projekty, ve kterejch momentálně figuruje.

O míň nebo víc písničkový formě MMVDPK oproti OTK anebo Naquei Manou nemá smysl diskutovat, vždy to byla spíš otázka aktuálního rukopisu než ryzího (a taky zřejmýho) směřování. Jen pro doplnění – raný Emems doporučil Záhoř, bicák Lyssy. Zkus schválně dohledat, co jsou jeho srdcovky a budeš mít lepší představu, kam si kosteleckou „pažbu“ zařadit.

A Naquei Manou? Někdy mám pocit, že na ni přísahá daleko víc lidí, než ji (nebo desku) mohlo ve skutečnosti slyšet...

Nakváči se uvedli rozvinutym transparentem Ajsrůmáci milujou Sonic Youth během famózního setu k Washing Machine na Brumlovce v pětadevadesátym. První pochopili, že písničková forma může mít přesah do lo-fi, šlo o první tuzemskou odpověď na Sebadoh.

Navíc v Přezleticích přeměnili Ignácův sklep na brambory na klub s barem, takže zlatá éra tvejch modrejch očí. Sto kusů v luftu během měsíce. Jo, to jsou pak rozmary počasí krátký.

Kdys viděl poprvé Esgmeq?

Adam to bude vědět nachlup přesně, já mám pocit, že šlo o nějakej HC benefit ke konci roku 1998... asi. Esgmeq až jako poslední. Ti, co vydrželi, fascinovaně čuměli na nasírací punk rock s českejma textama a na flusajícího frontmana, kterej se víc než trochu urval.

Když jeli tady k nám na sever, bylo zajímavé sledovat to hmatatelné očekávání legendy, která je předcházela, a někteří pak byli notně zklamaní (chtěli, aby je Sisi pochcal nebo aspoň poplival), měli za sebou sedmihodinovou jízdu, ale nezklamali...

První a taky poslední kapela, který jsme nabízeli vydání releasu na základě živýho setu. Je ale fakt, že v tý době tady nic podobnýho neexistovalo, vlastně se na podobně odvázanou partu čekalo od dob MO blahý paměti. Velká věc. Zůstaly po nich tři desky a jedna session FULL MOON 09

z Tábora, každej sentimentál si může jít poplakat. A kdo ne, ten sedlá Bullet Time.

Kapelou, která se asi nejvíc vymykala Silver Rocket, byla Kačkala. Škoda, že hrála tak krátce. Řekl bys, že lidi tady jsou schopní skousnout nebo ocenit takovou specifickou muziku, jakou je a capella?

O těchhle holkách se vědělo, že uměj zpívat, takže kde je problém? Specifická možná pro posluchače okrajových žánrů. A capella party lze vnímat jako sortu vokálně odvázanejch a drzejch muzikantů. Tak tomu bylo třeba ve 20. letech minulýho století a tak tomu bude nejmíň celý další století. Vox si sice pravidelně nepouštim, ale Kačkala byl relativně nejvíc crossover v rámci SR. Vem si jen místa, kde vystupovala... Inspirace pro akustickou větev Silver Rocket.

Problém není nikde, zpívat umí i dětský sbor Ondrášek...

Tim spíš nechápu otázku skousávání nebo specifika.

Kolik myslíš, že má fanoušek SR doma a capella nahrávek?

Fanoušci a capella kapel? Pár se jich najde, tipoval bych na desítky, včetně Mika Pattona.

A co je akustická větev Silver Rocket?

Akusticky žije nejenom Aran, ale i Todd, Michal, částečně asi i Pe.Klo s Bonusem. Nepřehlídneš ani z Jičína pod Velebnem.

Určitě Lyssa. Jejich texty se sice nesnadno uchopujou, ale zase mi nedělá problém ztotožnění se. Surovost vedle meditativnosti, skvěle frázované znejisťování, podněcování představivosti, nehezká výslovnost. Töhötöm v tomhle ohledu pracuje nepřekonatelně. Vidíš, tohle je přesně ukázka osobitosti, kterou v textu několikrát zmiňujeme. „Vrať se do bažin smrtí, nepřibližuj se smrtí.“ Kdo jinej by kromě Cimrmana použil v textu absolutní rým?!

Absolutní hrobař.

Génius.

Myslíš, že kapely na SR se pořád vyvíjejí, žádná stagnace?

Vždy budou existovat odlišný úhly pohledu, což je maximálně fér vůči fanouškům i pochybovačům. Říkám to jako připitomělej alibista hlavně proto, že hudba pro mě jako čirýho konzumenta znamená jen to, jestli mě osloví, anebo mine. Označení kapely na Silver Rocketmi přijde, s vodpuštěním, jako příliš provařená a bezobsažná mantra. Ano, sjednocuje společná platforma, ale tenhle mlejn raději mlel kontinuálně s MacKayovejma montérkovejma směnama Dischordu, než by se ztotožňoval se sebezapiračskym cizelérstvím AmRepu. Stagnaci se nedá vyhnout, ale pojmenovat by ji měli spíš kluci z kapel než nekriticky oddanej fanoušek Lyssy, OTK nebo WWW.

Tyson Cosby má Atlantic Cable, sleduješ je?

Atlantic Cable jsou skvělý, sleduju je kvůliva Bugrrovo basovýmu angažmá a kvůli Carlově strunně-paličkový ekvilibristice. Surový odhalování kořenů jde Tysonovi možná ještě líp, než ždímání monotónnosti strukturovaných kytarových postupů.

Takže s tvrzením, že Silver Rocket jsou „český AmRep“ asi nesouhlasíš. Objevuje se myšlenka, že je tu hromada podnětnějších a zajímavějších evropských labelů a že tenhle pro-amerikanismus ve smyslu adorace AmRep a Dischord byl na škodu věci...

Než bych řešil pro-amerikanismus, kladl bych důraz na osobitost. Evropské labely (snad jen s výjimkou anglických) sledují zámoří jako laboratoř. To, že se tam na pozadí společenských změn etablovalo DIY hnutí, byl jen začátek.

Touch and Go, AmRep, Dischord i Sub Pop byly především o komplikovaných osobnostech jako Rusk, Hazelmeyer, MacKaye nebo Poneman. Každý z nich má odlišný postoj k vykonávání hudebně-kulturní osvěty. Pokud chceš paralelu s dneškem, i v Evropě narazíš na týmy lidí pulzující scénou. B Core, Exile on Mainstream, Conspiracy, Nikt Nic Nie Wie...

Dalo by se pokračovat dlouho.

Která kapela ze Silver Rocket tě nejvíc oslovuje, co se týče textů?

Jestliže byly labely o osobnostech, dá se říct, že Silver Rocket je o Nenadálovi?

Mluvils o svých favoritech v rámci SR, pro mě znamenali nepřekonaný vrchol už Squall, v určitém smyslu... Ta práce s časem a gradací, to je úchvatné i po letech.

Jo, to byla éra post-rockový mánie, ke který se hodně posluchačů rádo vrací. Občas beze studu sáhnu po debutu Mogwai a musim říct, že mě jejich střídmý filigránství neuráží. Jelo to ve Skotsku, Emerice, proč by se neimportovalo i k nám?

FULL MOON 09

Vůdčí typ bývá vidět, přesto nemyslím, že lze klást rovnítko. Kus práce odvádějí i Milan, Martin, Lukáš, Petr, Ondřej, Pe.Klo, Radim, Todd.

Kdo navštěvuje koncerty, ví. Angažují se ti, kteří mají k hraní nebo zařizování nejblíž. Sympatická filozofie se opírá o známou poučku „ten umí to a ten zas tohle“, což je super. Volná společenství nepotřebují nutně hlavu, pokud ale někdo vzbuzuje respekt, pak není důvod ho ignorovat.

Tenhle model je vlastně i ukázkou životaschopnosti kamarádšoftu, doplňování a podpory. Návyk z kolektivních sportů přenesený do sociální reality. Pro někoho forma fašismu, pro jiné aktivní způsob života.

Tentokrát bez doslovnosti. Kolektivní sporty znamenají soutěžní utkání, ale dneska vedle řevnivosti (SR vs. AM180) má větší úlohu spolupráce s dalšími, podobně založenými promotérskými buňkami (Scrape Sound, FaKing Booking, atd.)...

V zaprděných a paranoidně vyšilujících Čechách posledních dvacet let se na poli nezávislé hudby změnilo jen málo. Malost, zakomplexovanost, osobní útoky táhnoucí se léta jak rozcumlaná karamela. Extrém za extrémem, rozhádanost, nevraživost, podezírání. Někde tu neústupnost chápu, jindy jen kroutim hlavou. Záměna tradičního prostředí za mihotavé úrovně minoritních hudebních preferencí. Časem samozřejmě intenzita animozit oslabuje, takže hrocení vztahů na malém, notně prochcaném písečku oslabí, naopak se najdou další cesty. Vývoj koaličních vztahů pak snadno vyčteš z letáčků na koncerty.

Můžu to celé uzavřít tvým citátem z roku 2003? „Silver Rocket je nejsvobodnější společenství s hodně vyhraněnejma názorama, respektující individuality. Všichni se baví muzikou, kterou vydávají, a dokážou se vzájemně podporovat. A to jsou hodnoty, na který přísaháme...“ Ale jo. Silver Rocket určitě zůstalo společenstvím s vyhraněnejma názorama i respektem pro osobitej projev. Muzika baví, vzájemná podpora se jemně strukturalizovala, vazby na ostatní pošuky v ranku existují. Přísahat není třeba, všichni znají své místo, všichni se snaží, seč jim síly a prostředky dovolují.

Možná i to je důvod, proč se (alespoň nepatrně) zapojovat.

099

LYRIX ESGMEQ TEXT MILIVOJ DRATVIČKA

Když bych měl říct, která kapela mi dala nejméně spát, jsou to Esgmeq. U nich cítím šílený, maniakální příboj vzteku, který už nemá moc společného s muzikou, je to destilovaný démon charakteru. Co je na Esgmeq a Sisiho textech tak zajímavého? Ta směsice rockového vandráctví a nihilistické poezie?

Jedním z důležitých znaků družstva Silver Rocket je obrazoborectví nesené v textové rovině.

Uzavřený, a polopropustný verbální důl, který vytváří šifry společenství, svébytný humor, slovní zkratky souvislostí, hanobící výkřiky, utajenou ironii i portréty superhovad, které mají sílu vidět a znát pravdu. Podrážděnost kvůli neporozumění, rozčílení z toho, že se nemůžete domáknout pravého významu textů a dosáhnout rukou tak hluboko do tmavé díry jako oni, to je samozřejmým důsledkem. Každá z kapel pracuje s různou mírou explicitnosti a utajení, s různou mírou výsměchu a hranou ironie.

Esgmeq z tohoto kontextu poněkud vypadávají.

Jejich textové výboje nevykazují vnitřní spiklenectví, souvislost s cítěním Silver Rocket je hlubší. Anebo taky žádná.

Co odlišuje Esgmeq (Sisiho texty) od ostatních v SR, je životní postoj. Jsou kapely, které ve svých textech reflektují kontext, v němž se pohybují a kam staví své posluchače, vytvářejí prostor pro spojenectví. Jejich muzika i texty jsou tvorbou, přidávají estetickou hodnotu, počítají s ní. Používají metafory, jinotaje, nadsázky a různé textové protisměrky, ohýbají slova uměleckým zápalem. Pak jsou kapely, které nad estetickou hodnotu stavějí politický, angažovaný aspekt; z pohledu „normálního“ posluchače jsou to „extrémisti“. A pak jsou tu vyděděnci, kteří tyhle kontexty sice cítí a občas je zahlédnou, ale vůbec k nim nedosáhnou přes příkop marnosti. Bezohlední dosebezahleděnci můžou vystihovat podstatu lidské situace přesněji než kdokoliv jiný, stejně jako to můžou být jen narcisové bez přesahu. Jestliže punk nese, má nést nějaký politizovaný náboj, Esgmeq jsou mimo (tuhle) hru. Existencialismus je anti-politika.

Politika znamená vykročit sám ze sebe a reflektovat širší společenství, jenže Sisiho texty 100

se odehrávají mezi ním a tím druhým (smrt, žena, bůh, on sám, bezejmenné okolí). Nemalá dávka cynismu a nihilismu, ale uvnitř nekonečný sebezpytný režim, kdy nicota není každodenní rubrika k cigárku po svačině, ale bytelné vězení. Nenávidím tě! – první text celé sbírky, neskutečné: „Pokácím tvé stromy a vyrvu / kořeny / To přísahám! / Nenávidím tě! Přísahám!“ Jistě, i takto se lze stylizovat.

Taková dávka zla ale vyzní jinak u punkových vlčků, čekajících na mléčné zuby, a jinak u chlapů s rodinami.

Tlak nesnižují ani převzaté texty: Zuby Nehty („Mám strach, že nám zbývá / Hřích a nebo hovno!“), J.W. Goethe („Muži svatý, zaklínám tebe...“) nebo Mika Waltari („Už dávno mi spadly / šupiny z očí.“). A mezi nimi bolestivé nálože po planém hledání smyslu a naděje.

A latentní rozhovory se smrtí a samotou (převlečená smrt). Starej chlap zavřený v mladém těle nebo předčasně zmoudřelý hejsek? Vědomí hříchu tu je, ale hédonismus ne. Co se to kurva děje?: „Stáří je tvým nepřítelem / tolik vzpomínek a zkušeností / je jedno, že rozumíš / hodnotám života...“ Ne, Sisiho rozměrem není rezignace nebo bolestínství, ale divoké mávání zjitřenými smysly, tisíc otázek na stále stejnou věc. Vzduchem lítá chlast, nenávistné výpady střídá vědomí vlastní slabosti, vím, jaký jsem a jinačí to nebude (Slast), odsudek okolního světa jen tak mimochodem („A co vy! Vyřídíte se sami!“) a nervní tanec před očekávaným koncem, vyhlížení smrti (Na dně). Když už se objeví bůh, je to jen jeden z mnoha, který by mohl být vinen za tohle soužení, nemá výsadní postavení. Bezhlavá, a zároveň promyšlená a protrápená sloka: „Nedávej mi, ty vole / žádnou naději... / Nenech mě na půli cesty...“ Tohle není touha po životě převrácená naruby, tohle je zběsilé tázání se do ticha, které má svůj začátek a nutný konec. Mezkovitá, zkurvená, zuřivá bolest, na kterou není odpověď. Už nikdy nevyjdeš do polí, aby sis nedýchal na záda...

Vyvrácená bytost na úvrati bosé pěšiny.

FULL MOON 09

13

FULL MOON 09

101

NEJLEPŠÍ ŽELVY ROKU 2010 TEXT ALEŠ KOT FOTO ARCHIV

V čínském horoskopu jsem tygr.

2010 byl rokem tygra, čehož jsem se snažil využít tak usilovně, až jsem se několikrát složil, trpěl záchvaty vzteku, občas se pár hodin díval do zdi, našel se ženou a psem nový dům, přečetl přibližně šedesát knih a nepočítaně komiksů, pracoval čtrnáct hodin denně (často i o víkendech), spřátelil se s možná více lidmi, které hluboce uznávám, než za předchozích 23 ¼ roku, napsal kvanta článků, scénářů, pitches a dokumentů, našel novou práci, zachránil pár lidem život, poznal asi desítku editorů, se kterými budu v brzké době doufám pracovat, prožil první rok manželství, začal brát NooRacetam, začal znovu cvičit a meditovat, konečně více pochopil Los Angeles, zase o něco hlouběji pochopil sebe, všechno přežil... A rok 2011 začal nejlepším možným způsobem. Rituální znovuzrození/přerod, magická psychedelie, jsem v každé buňce. První den roku 2011 byl odměnou za test, kterým byl rok 2010. Mé pochopení univerza a vlastní pravidlo (které jednou určitě rád poruším, ale momentálně mi vyhovuje) zní: prvních čtyřiadvacet hodin nového roku dá směr jeho zbytku.

V prvním dni roku 2010, okolo čtvrté ráno, jsem usnul na zemi poté, co jsem připravil úžasný filet mignon pro všechny, se kterými jsem večer sdílel. Byl jsem unavený. A vodka.

Celý den mě bolela hlava, sotva jsem se hýbal, ale snažil jsem se udělat maximum. A bolelo to. Ale podporovala mě Zoe... a komiksy.

Nebýt 2010 tak kvalitním rokem pro nové komiksy, zvládal bych ho mnohem hůř.

Prý prošla přes zahradu k našemu senilnímu sousedovi, který si myslel, že ji můj otec pustil na procházku. Bylo mi devět let a právě se mi odkryla další vrstva tragikomedie.

Je mně… dvacet jedna? A sedím nedaleko Strossmayerova náměstí v Praze s herečkou, se kterou za několik hodin začnu chodit. Pijeme víno a díváme se z kopce na Prahu, na řeku, na lidi okolo, zapaluju si startku a poslouchám její historku o tom, jak její želvu rozkousal pes. Dávám k dobru historku o Žofce a dopíjíme víno.

O několik týdnů později mluvím s mámou. Říkám, že mám novou holku a pobaveně jí vyprávím historku o její želvě. Na druhém konci nastává ticho.

Ano, Žofku taky rozkousal pes.

Co by Žofka řekla, kdyby mohla mluvit?

Dala by se na extrémní formu ekoterorismu?

Stala by se poslancem? Bojovala by za práva želv nebo za práva zvířat všeobecně? Jak by zněla? Považovala by jatka za koncentrační tábory? Co kdyby krávy mohly mluvit? Plakaly by hlasitěji? Filet mignon? Ještě jeden? Rozděluje nás vůbec něco?

Duncan the Wonder Dog, Adam Hines, 400 stran, AdHouse Books, dotisk (extrémně rychle vyprodaného) komiksu je plánován na březen 2011.

The Bulletproof Coffin

David Hine a Shaky Kane vám strkají na jazyk papírek, který se mění na štětec, který kreslí po vaší zornici tvar externího světa.

Duncan the Wonder Dog

Utekla. Želva.

Měla jsi někdy pocit, že jsi kluk, nakreslený na zdi papíru? Čteš komiksy? Představuješ si někdy, že jsi jeho hrdinou? Realita knížky se prolíná s realitou čtení a zdi mluví. Hlavní „hrdina“ nemá respekt své manželky, jeho děti se podivně kývají a komiksy hřejí důvěrnou známostí hebké kůže, zvrásněné překrásnými jizvami... Ramona, královna doby kamenné.

Dinosauři. Zombie vietnamských veteránů.

Jestli jednou napíšu něco pro Wese Andersona, tuhle scénu nikdo nevystřihne. Mám otevřenou pusu, nevnímám nikoho okolo a snažím se pochopit, jak může želva utéct.

Kdyby to Jack Kirby schytal v zákopech druhé světové války do hlavy a posléze byl opakovaně ošetřen Albertem Hofmannem, jeho kresba by dost možná vypadala jako zvěrstva,

První zvíře, se kterým jsem dlouhodoběji sdílel svůj život, byla želva. Žofka. Našli jsme ji na hrázi nedaleko babiččina domu a strávila se mnou asi pět let. Pak jsem se vrátil domů z tábora a táta mi (hned potom, co jsem se spolužáky vystoupil z autobusu) sdělil, že má milovaná želva utekla z domu.

102

která předvádí Shaky Kane. Vrstva za vrstvou, strom za stromem, postava za postavou – vše je přilepeno, plastické, 4D. Kdyby William S. Burroughs porodil veverku, dost možná by se z jejího slizu vyklubal někdo, kdo by významně ovlivnil životní trajektorii Davida Hineho.

Kdyby komiksy mohly mluvit, mohly mluvit, mohly mluvit…

Bulletproof Coffin, David Hine & Shaky Kane, paperback někdy v roce 2011.

Scalped

Scalped se v mnohém podobá jednomu z nejkvalitnějších policejních televizních seriálů všech dob, The Shield. Zkorumpovaní policisté berou drogy a zabíjejí svědky, ženy se rozpadají před očima svých dětí, závislé na heroinu a chlastu, každý se snaží obohatit a obvykle se vůbec nikdo nezajímá o to, jestli ostatní díky marazmu nezvládané touhy pojdou, nebo ne.

Scalped se odráží od klasické premisy a přetváří ji v něco bohatšího díky tomu, že se odehrává v indiánské rezervaci. Jason Aaron má pečlivě nastudováno a vytváří noir tak černý, až se v něm ztrácejí emoce jako racci v ropě. R. M. Guera se každým sešitem posouvá k hlubšímu pochopení kompozice panelů, příběhu a charakterů a přihazuje na racky tuš, černou jako nebe nad Jižní Dakotou.

A vám nezbývá, než přihlížet a natáhnout ruku.

Scalped, Jason Aaron, R. M. Guera a další, DC Entertainment/Vertigo Comics, první trade paperback stojí jen $9.99.

Acme Novelty Library #20: Lint

Komiks roku. Koupit.

Chris Ware. Jeho Jimmy Corrigan vyšel i v České Republice. Lint se mě dotknul hlouběji. Lint je studie jedince. Lepší než jakýkoliv jiný komiks letos, i když se mu jich několik (Weathercraft, Duncan the Wonder Dog, X’ed Out, etc.) přibližuje.

Komiks roku.

Koupit.

FULL MOON 09

Acme Novelty Library #20: Lint, Chris Ware, KOUPIT!

kteří v US podporují Tea Party – vystrašených militantních separatistů.

Deadpool MAX

Rok 2010 obsáhl čísla 48-60 a dvanáct čísel před koncem celé série mohu s klidným svědomím napsat, že jde o jednu z nejchytřejších fikcí rozebírajících politické klima a hyperbolizující ho do nepříliš vzdálené budoucnosti. Matty Roth prochází proměnou, jakou mu může závidět i Michael Corleone (ne, daná proměna není totožná s Michaelovou proměnou v kmotra – je mnohovrstevnatější) a Brian Wood si bere na pomoc některé z nejzajímavějších komiksových kreslířů současnosti – namátkou David Lapham, Nathan Fox, Riccardo Burchielli (který kreslí většinu série), unikátní John Paul Leon tvoří obálky k sešitům a sám Wood, ostřílený designér a zkušený kreslíř (jeho prvotina, dystopický Channel Zero, je tour de force stvořená jen jím), dává dohromady obálky k paperbackům, obsahujícím ucelené dějové linie.

Tři útlé sešity, které zatím vyšly... Ne, ne, tohle není dobrý začátek. Znovu.

Kyle Baker kreslí stylem, který patří do roku 2020... Ne, ani takhle ne.

Ve třetím sešitu Deadpool: nájemný psychopatický vrah (tentokrát převlečený za chasidského Žida) rozebírá debily z Ku-Klux-Klanu na prvočinitele. Debilové z Ku-Klux-Klanu se rozhodli vyhladit vlastní bílé rodiny a prohlásit se za mučedníky – ostatně, proč by ne, když si zaplatili kurzy herectví pro Internet? Mučednická YouTube videa půjdou na dračku a čím víc fanoušků, tím silnější bude bílá rasa... bílá rasa... bílá rasa...

Deadpool se proplétá mezi posledními živými zástupci dementního rasistického kultu a v nervydrásajícím detailu s chutí boří prsty do očí natvrdlého nácka.

COLORBLIND! SPREAD THE LOVE! Deadpool MAX, David Lapham & Kyle Baker, Marvel Comics – první paperback někdy v roce 2011.

DMZ

Brian Wood je jedním z nejméně oceněných a zároveň nejkvalitnějších spisovatelů, kteří momentálně píší komiksy. Jeho několikanásobné nominace na Eisner Awards zdaleka neodpovídají šíři jeho repertoáru: je schopný psát pečlivě promyšlené vikingské ságy, vyhýbající se snad všem obvyklým stereotypům (Northlanders), přímočaré akční thrillery (Couriers, The Tourist), charakterové jednoaktovky, vytříbeně rozebírající teenage angst (Demo), historii přerodu dívky v ženu ve dvanácti letech a dvanácti městech (Local)… a mnohem víc. Jeho zlomovým projektem pro DC/Vertigo Comics (nepočítaje Demo, díky kterému se Vertigu ukázal) je DMZ, historie občanské války v USA. Blízká budoucnost vytvořila z New York City demilitarizovanou zónu. Začínající novinář Matty Roth se do ní vydává a netuší, že jeho vrtulník za chvíli sestřelí armáda „Svobodných států“, složená často z lidí podobných těm, FULL MOON 09

DMZ, Brian Wood, Riccardo Burchielli a další, DC Entertainment/Vertigo Comics, první trade paperback stojí jen $9.99.

*Mnoho komiksů jsem nezmínil buď proto, že jsem je ještě nepřečetl, nebo nedočetl, nebo protože jsem se jim (nebo jejich prequelům) věnoval na stránkách Full Moonu v předešlém roce. Zároveň je ale mohu s klidným svědomím doporučit. Kdybych si na ně našel čas, dost možná by tento žebříček vypadal jinak.

Darwyn Cooke – Parker: The Outfit Grant Morrison a jeho Batman Daniel Clowes – Wilson Los Bros Hernandez – Love and Rockets:

New Stories #3 Gabriel Ba & Fabio Moon – Daytripper Jacques Tardi – It Was the War

of the Trenches Jim Woodring – Weathercraft C.F. – Powr Mastrs Vol. 3 Bryan Lee O’Malley – Scott Pilgrim #6 Charles Burns – X’ed Out James Stokoe – Orc Stain Brandon Graham – King City Sam Hiti – Death-Day Alan Moore & Jacen Burrows – Neonomicon

Ale Lint? Lint je jen jeden.

103

TEXT LACO1 (INDOŠ)

Pár slov k editor’s word z předchozího čísla. Východiskem minulého textu není nic, než poukázat na některé rozdíly. „DIY scéna sice nepoužívá agenta, ale obraz je vždycky kombinací tvého očekávání a dostupných informací.“ Není to nic jiného než dostupné informace, které obraz nabízí. Nikdy nepoznám předkládaný obraz více (záměr reprezentace) a v tom vězí jeden z rozdílů mezi DIY a mainstreamem. Nemám v úmyslu posouvat problém směrem k relativismu, jen upozornit na dialektiku, kterou stopuju.

Obraz obecně tvoří nějakou skutečnost, je všude kolem nás. K vysvětlení si vypůjčím koncepci o tvorbě mýtů od mýtoborce Rolanda Barthese. Ve zkratce. Barthes k obrazům přiřazuje určité znaky, které dále dělí (označující a označované), a tvrdí, že v určitém bodě jsou tyto znaky mýtotvorné – uskutečňují nějaké vyprávění.

Je to sofistikovaný systém, který nejspíš funguje, protože na základě své studie byl požádán automobilkou o práci na reklamě (slabší rezistence). Barthes mýtus vymezuje v souladu s tradicí „mýtus je určitá promluva“.

A každé vyprávění je buď úmyslné (politika, reklama, držení moci), či neúmyslné (opozice). Z toho plyne, že když se někdo pokouší o obraz, který má působit (vyprávět), musí jej aktivně udržovat. Takové udržování je umělé, protože zastírá skutečná fakta, úmyslně demaskuje a vytváří falešnou skutečnost obrazů. Pokud to vztáhnu na obraz kapely, mohu tvrdit, že komponenty celkového obrazu jsou vybírány zvenčí požadavkem trhu (móda, korporace, masmédia, agent, manažer; prostě vše, co si žádá diskurs měny) nebo je utváří samotná kapela. V obou případech se prezentují obrazy a vytváří se mýtus. Ten, kdo mýtus přijímá, jej přijímá celistvě se vším, co zahrnuje (pokud nesáhne po dalších informacích, ale ty jsou stejně zahrnuty do obrazu). Jak to souvisí s otázkou: „Když budu mít nějakou kapelu za charakterní vegany, tak to zjistím jak? Z jejich webové prezentace?

Co když jsou to šílení žrouti živých psů, kteří 104

jen lžou?“ Minulý text vychází z předpokladu, že kapely, které neřadím do mainstreamu (řadí se např. do DIY), netvoří mýty úmyslně.

Jestliže se někdo rozhodně prezentovat něco, co ve skutečností není (příklad s vegany), pak tvoří obraz aktivně, aby zakryl nežádaná fakta, jež by obraz negovala. Pokud se stane, že určitá kapela takto „lže“, pak je perverznější než učitel na základce. I když bych takové aktivní vyprávění nepoznal, přepokládám, že se tak neděje nikoli z etických důvodů, ale ze samé podstaty DIY. Z textu mělo plynout, že DIY kapely strategie falešných obrazů nepoužívají, protože to jednoduše není zapotřebí.

S tímto elegantním vybruslením z problému můžu klidně spát s vědomím, že mě nikdo nepřechcal, a pokud ano, netrápí mě to, protože v podstatě nic neprovedl. Zlikvidoval se v samotném úmyslu někoho ojebat. To bylo stručně k obrazu a praxi.

Ukazuju, z jakých pozic se k celému seriálu DIY stavím. Nejblíže je mi kritika ekonomického diskursu (neomarxismus). Když jsem se pustil do prvního dílu, zjistil jsem, že o DIY se dá psát z více stran. Řekl jsem si, že to zkusím, abych si postupně odhalil všechna zákoutí, kde číhá nebezpečí, jako v každé konfrontaci s kapitalismem. Každý díl je samostatná část, která nesystematický spadá do celku seriálu. Na některé věci často narážím až těšně před rozpravou. A v každém díle se sice snažím věnovat něčemu jinému, ale vždy z téže pozice. Minulý díl by se dal také nazvat „Nevědomý zločin“. Jak píšu v úvodu: jde mi o odhalení kolektivního zločinu. Mám na mysli, do jaké míry DIY participuje na politicko-ekonomických vztazích podobně jako mainstream. V čem je to stejné a v čem se to rozchází. Cest je mnoho, ale ne nadarmo se ekonomickému pohybu říká „neviditelná ruka trhu“, proto také interpretace obrazů. Moje pozice také předpokládá určitou dějinnost. „Dějinnost“ jako vývoj; např. vývoj kapely ke konkrétnímu bodu, s nímž jsem konfrontován. To také implikovalo minulý díl věnovaný obrazu právě s příkladem agenta, i když jsou tu další roz-

díly (support vs. reklama, honorář vs. cesťák, catering vs. sojové kostky; nebo úplně jiné rozdíly, které protiklady vůbec nemají).

Každý obraz je do určité míry ideologie. A pokusit se jej demaskovat předpokládá jistou míru nadsázky (interpretační přístupy), nebál bych se říct i naivity. Tím, že přesně nedokážu určit, jaké symboly zastupují různé mechanismy, musím si sám vybrat, čeho se chytit (agent). I když mi náramně sedla do vínku otázka na Oddateeeho (k tomu se vyjádřím nakonec), nejsem systematik, který by se zbavoval všech rozporů. Sám jsem při psaní seriálu asi padesátkrát přesedlal. Vždycky mě přesvědčily další informace a bláznovství. Přesně jak tvrdíš: „Obraz je vždycky kombinací očekávání a dostupných informací.“ Ale nikdy nelze dojít do bodu, kdy poznám absolutně vše. Kritika předchází pád a někdy stačí poznat málo, abys věděl, že více už poznat nechceš. Jak tvrdil Ladislav Klíma, když kritizoval i to, co pořádně nečetl: „Když na zemi vidím hovno, taky do něho nešťourám.“ Tím, že jsem použil agenta, používám jen jeden z mnoha příkladů. Pokud jde o Oddateeeho, neztotožňoval bych jej s mainstreamem, ale co se týče agenta, tak jednoznačně. Na týhle sračce uklouznul těšínský koncert, protože se nejednalo přímo s facetem (muž, pán situace) a nakonec v tom měli šéfové pěkný bordel. Mít v tom bordel není jednoznačně mínus, ale jde poznat, že to máš vlastně u prdele. Mainstream je pro mě, kromě dalších negativ, smrdutý hlavně v tom, že má vše pasivně u řiti, narozdíl od DIY. Podobný příklad s blbostí (agentem) se stal s kapelou Barberos. Jejich agent požadoval tak nereálné podmínky, až jsem je musel poslat do geca (to, co má slon v pytlu). Nakonec jsme zjistili, že vůbec netušili, jaké blbosti požadují, ale to už je problém plebejců, kteří za sebe nechají sloužit. Z tohoto hlediska je to mainstream.

„Laco nikdy neklame.“ (Peťo Tázok)

1

FULL MOON 09

TARDÉ #2

2010: UKRAJINSKÝ BLACK TEXT BRO

Loni jsem založil tři kapely. Ta první zatím nepřerostla myšlenkový koncept, který jsme si s Terrifiquem utvořili, totiž mít tam jenom baskytary. A zatímco my dva jsme měli být jedinými stálými členy, mínili jsme nárazově a podle potřeb rozšiřovat základnu o další hostující baskytaristy. Takto se měli k hraní s námi dostat i Apačka nebo Wojciech, již zavedený basák kapely have.to.be.distanced.

Revoltu proti Rottinovi (tak si říkáme, neptejte se proč) udržujeme u umělého ledu už asi půl roku a nezdá se, že by se na tom v dohlednu mělo něco změnit. Přijde den, ovšem.

S druhou kapelou to vypadá nesrovnatelně barvitěji, jakkoli to s ohledem na škatulku „apokalyptický folk z Bezručovy“ a název Kojenec Kapřík zní nesmyslně. S Michaelem Girovcem aka Nonetem jsme se dali dohromady jednu říjnovou středu a v pátek jsme šli nahrávat. Vznikl tehdy soubor pěti šesti kytarových základů a jeden kompletní track, což Nonetovi stačilo k tomu, aby nám začal skoro až nestydatě věřit a pustil se do hledání potenciálních spoluhráčů (v případném rozpětí saxofon – sampler – trhaviny). Rozklepu se, kdykoli mi od něj přijde zpráva, protože mě pokaždé informuje o novém členovi, resp. kolaboraci. Mám pocit, že nás teď je taková menší filharmonie. Trubci, pozouni, žestě, kdestě?

Ač je poslední projekt z těch tří stále velmi čerstvý, zdá se být nejživějším, anžto není vázaný na Nový Jičín jako v případě Kojence, ale Brno, kde beztoho trávím většinu času.

Bubeníka svrběly ruce, pár měsíců nehrál, a tak se domluvil s klávesákem na zkoušce.

Jako u všeho nejlepšího ve svém životě jsem byl u toho a na zkoušku se k nim vesral. „No dobrý, klidně se přijď podívat.“ Netuším, co jsem si od toho sliboval. Že budu koukat na DŽEM SEŠN kláves a bicích? Asi. „Ale nemysli si, že do těch pracek nic nedostaneš, jestli se ukážeš.“ Tak vznikl projekt Alfa, resp. Behemoth, chci říct Zíz. Ono je to s tím názvem trochu komplikovanější, každý tomu říkáme FULL MOON 09

po svém a hihňáme se ostatním. Na zkoušce jsem do pracek dostal basu: „Jó, bro, tyvole, já vždycky chtěl hrát v kapele s basákem, který ten nástroj ani neudrží!“ a neznělo to tehdy úplně špatně, i když kluci by vám asi řekli něco jiného. Nakonec k nám přibyl ještě čtvrtý jazzman, naše mediální tvář a že zpěvák. Měl by zpívat texty Aleistera Crowleyho.

V němčině. A my hrát podle not ve švabachu.

Bob, Kořoust, Pajináč, bro. Ještě kleště.

Tohle je prakticky to nejdůležitější, co se v mém světě loni událo. Založil jsem tři kapely a na Ukrajině se znovu rozezněl Ruský datel, těremin hodný oken pána boha.

Protibalistický systém, či experimentální ovladač myšlenek?

NOWHERE FAST #2

Fair enough TEXT PAVEL VULTERÝN

V Londýně nám sněží. Někomu to může přijít jako věc, která se v zimě stává, ale pravda je, že kdykoli se tady na ulici objeví jen jemná vrstva zmrzlé vody, je potřeba si dát pořádného majzla. Tohle město je úžasné. Vážně. Jeden z nejpropracovanějších dopravních systémů na světě, monitorovací kamery na každém rohu dodávají pocit (snad až nechtěného) bezpečí, muzea, galerie, moderní architektura, památky... Když ale přijde na sníh, jsme zpátky v 19. století. Je to otázka veřejných rozpočtů – prioritou budou vždycky věci, které lidi trápí kontinuálně a ne jednou za rok a pouze týden.

To ovšem nedělá ten týden o nic jednodušším.

Když se z nebe začne snášet sníh, má to v sobě něco magického. Není to jako otravný déšť nebo ty punkové kroupy. Je to vždycky takový malý zázrak. Přikryje všechno bílou a na malou chvíli nechá svět vypadat jako čisté dobré místo (do okamžiku, než lidi začnou venčit psy). Když sněží v Londýně, první, co vás napadne, je, jak se dostanete do práce. Protože nesněží často, město rezignuje. Chápu, je to jenom otázka fyzikálních procesů a je jasné, že dříve nebo později se sníh promění ve vodu a s tou už si rady vědí.

Problém je, že někde mezi skupenstvími, dříve nebo později, leží vaše povinnosti.

Jsem tu třetím rokem a můžu srovnávat. Ten první rok přišla sněhová bouře z ničeho nic a na den všechno paralyzovala. Jak rychle

přišla, tak taky odešla, a dalo se psát o tom, že takové klimatické podmínky tu nikdo nepamatuje (bylo to ještě v době, kdy hlavním mediální tématem nebyla ekonomická krize, ale ekologie, potažmo globální oteplování a klimatické změny). Loni to byla pohoda, počasí zřejmě tušilo, že si ho stejně nikdo nevšímá, protože lidi mají spoustu práce s obviňováním toho, kdo vlastně může za finanční krizi.

Zato letos. Letos už si všichni tak nějak zvykli, že chudí zůstanou, a počasí vycítilo šanci na triumfální comeback. A udělalo to v plné parádě. Takové přívaly sněhu tu skutečně (ne jako před dvěma lety) nikdo nepamatuje.

Legislativa je trochu jiná než u nás, takže za odklízení sněhu z cest a bezpečného průchodu neručí majitel, ale město. A město má na práci lepší věci, třeba ty kamery. Musí to být nejlepší domácí video na světě, úplně vidím, jak se lidi, co mají na starosti monitorování záznamů, lámou v pase, když vidí sedm milionů lidí padat na hubu. Smějí se jenom do chvíle, než vyrazí domů. Když se jim podaří dobrodit se na autobusovou zastávku, náhodou přijede autobus, nasednou a myslí, že vyhráli. Začnou v pohodlí vzpomínat na všechna ta nemehla, která dneska viděli na videu, a už jim zase cukají koutky. Jenže po pěti minutách jim řidič oznámí, že na podobné podmínky nebyl trénován a dál nejede.

Fair enough a zpátky na chodník osudu. Dobrouzdají to na stanici metra, ale tam se dozví, že dneska se nejede. A to jsou momenty, kdy se už nesměje vůbec nikdo.

Jestliže musíte v zimě cestovat po Londýně pěšky, je lepší nebydlet v jeho severní části. Není to otázka bezpečí nebo estetického vnímání okolí, jde o to, že mikroklimatické podmínky města kopírují ty makroklimatické (tedy od rovníku nahoru). Zdá se to být nesmysl, ale to, že v severní části města je sněhu více, drží se déle a vůbec je tam větší zima, je fakt. Nemáte-li na vybranou, můžete matce přírodě hezky všechno vysvětlit a ona vám vylije na hlavu kýbl studené vody. A když přestane sněžit a myslíte si, že máte pro letošek odklouzáno, musíte ještě dva týdny chodit po silnicích, protože tam, kde bývaly chodníky, je něco, co by se určitě líbilo rychlobruslařům. Ale ta část populace, která si v latexu nelibuje, to moc neocení.

A tak tu žijeme každý den. Modlíme se ke slunci, ale sklízíme vodu a mráz. Není čeho 105

litovat, není cesty zpátky. Hezky to řekl člověk, který se skoro vrátil z Jižního pólu, Robert Falcon Scott. „We are weak, writing is difficult, but for my own sake I do not regret this journey, which has shown that Englishmen can endure hardships, help one another, and meet death with as great a fortitude as ever in the past.“

Chtěl bych ho vidět, jak mě dneska dostane do práce.

Nahoře v Labi dole v Severu IV TEXT JIRKA IMLAUF

ZZZZ – Zase zápisník zahraničních zpra-vodajů – už měsíc bydlíme v tomhle městě se sněhem – je jasný, že starý dobrý „za mejch mladejch let bejvávalo sněhu víc“ bere za svý, pomalu se mění v „tolik sněhu teda nepamatuju“ a Martin mi říká nepiš o sněhu, toho je teď plnej celej internet. Když ale nevíte jak začít, je počasí ideální, bílá nit, která se může proplítat touhle pošahanou ústeckou lyrikou – zvláštní pocit, psát něco takhle těsně spojenýho s prosincem a vědět, že to někdo bude číst až příští rok – zkusim to ještě víc rozvolnit a rozvlnit, třeba mi někdo konečně dá timhle časákem po hlavě, je to dobrej a bytelnej časák, i když podle Petise by mohla mít na titulce míň často starý chlápky, pro mě je ale měřítkem, že jsem tady ještě nezahlíd tu klasiku „kapela se dostala do podvědomí…“ – tentokrát tenhle celej text složim z několika počmáranejch stránek modrýho prosincovýho zápisníku tak, jak to tam je – navazovat přes pomlčky – v břiše mám krámek se slunečníma brejlema – advent, novodobej českej výraz pro ironii, čas usebrání a zklidnění, čas firemních večírků, bary plný hemžení, plný hmyzu – motýlků, škudlanek, kravat, vos a chrobáků – jdu na zkoušku a zdálky slyšim Don’t Let Me Down, vedle v Blue Café hrajou ty ústecký Beatles, o kterých jsem tady mluvil minule. Je to místní fenomén, kterej přerostl rámec běžnýho revivalu, nejspíš je to tim hlasem zpěváka, na chvíli jsem měl dojem, že fakt slyšim Lennona, I’m in Love for the First Time – ČT1 v hlav106

ních zprávách: psí salóny v Pekingu. Výpovědní hodnota zpravodajství v TV – sraz spolužáků z vejšky, všichni v jednom kole, případně je těch kol ještě víc, všichni se shodujou, že v noci po večerce zachraňujou organizmus a vztahy před zhroucenim lahve vína v kuchyni, všem to víceméně klape, nadává se ale víc a víc, já se furt přiblble směju, protože nevim, co o sobě řikat – život ve věčnym časovym zpoždění – Philip K. Dick, patron všech vystíhovanejch, teda i muj, svatý Silvestr, patron pyrotechniků, taky muj, ohňostroje nevyhledávám, ale s ohněm si hraju – pátek, místní hromadnej zvyk zrušit se, napříč společenskýma vrstvama, párkaři, učňové, gambleři, gympláci, holky z magistrátu, kluci z neziskovek, pankáči, jazzmani, filatelisti, rybáři, tělocvikáři, chemikářky, prodavači, sluhové i páni – ale vlastně proč se neopít, i sníh je navátej – Hotel Palace, obechcanej smutnej ústeckej šperk z kočičího zlata, brána zavřená, za ní nějaká oktávka nebo co a ve třech oknech v přízemí se svítí, radši rychle pryč, desku chválej a stahujou, co chtít víc, koncerty, jo, ty na dobrejch místech, ale stejně: vždycky je lepší se těšit, takže by to chtělo začít dělat na další – Noc si vyhrnula rukávy bistro je tichý jenom tak, u kávy ukázala mi vpichy Luštěniny, novej časopis s hádankama a křížovkama pro vegetariány – dočítám Cunninghama, Domov na konci světa, radost číst, v druhý půlce trošku jako by ztrácela grády, to je častej model, ale stojí to za přečtení, autor čet v Praze stejnej večer, kdy jsme křtili desku na Sedmičce – Dylan sedí v šatně, nervy mu brázděj obličej jako remorkéry, usrkuje červený a sleduje na malý televizi průběh Bobfestu, koncertu k třicátýmu výročí vydání svý první desky. Vůbec se mu tam nechce. Kdyby tady aspoň byla ona! – listuju si v Down the Highway, Život Boba Dylana, směs drbů, historek a faktů, napsaná chytrym jazykem, kdo by to nečet rád? Ženy, ženství, ženskost by se to taky mohlo jmenovat, co písnička, to ženská – pocit, jako když vypnete zvuk u filmu, jen máloco to vydrží, většinou všechno začne vypadat směšně nebo aspoň míň vážně – kapela, jejíž přístup k prachum se dá nacpat do věty: nemáte někdo pětistovku? Potřebuju se vysmrkat. Takový mám rád. –

No Surprises Příští rok v létě i nadále nosit se budou sandále Všimli jste si, že lidi, co maj rádi Tarantina, maj taky rádi bratry Coeny, Palahniuka a Röyksopp? Jsou to snobové? Jsem snob spíš já? Neni lepší chleba s máslem? Řeknete u všech druhů barovejch pultů, že máte rádi Rolling Stones? – V Ústí začla jezdit lanovka mezi obchoďákem Fórum a zámečkem Větruše, vlastně přesně nad místama, který byly v roce 45 bombardovaný, kdysi ústecký las vegas s hernama, pajzlama a nevěstincema. Stálo to dost, většina místních se ptá, jestli ty prachy neměly jít jinam, to samý rekonstrukce parku, kterýmu vévodí velkolepá promenáda k velkolepé soše Rudoarmějce osvoboditele, a taky vyhlídkový plošiny, ze kterých vidíte na trubky a plechy a rezavý blatníky dvora nějakýho železářství nebo čeho. Zato místnímu kamennýmu divadlu s opernim a baletnim souborem hrozí zánik. Nejsou peníze, holoto, vzkazujou úředníci – dělám si večírek s jednou lahví a jednou písničkou, Hey Hey My My, deset verzí z různejch let, je to síla, asi vyhrává ještě dost mladej Young sám se španělkou a foukačkou někde na festivalu, vybavuje se mi rozhovor s Lennonem pro Playboy, kde z týhle písničky neni uplně odvázanej, řiká něco jako radši budu vyhořívat, co nejdýl to jde, jsem tady rád – konečně jsem asi fakt našel toho pravýho v současný český próze, koukněte: „…popojíždíme končinou probouzejících se prodejen, tržnic, frců, fitek a jiných šejdíren…kolem se míhají nonstop rulety, benzínky, kluby, country saloony, prázdná večerní hřiště, ploty, břízy, zbořeniště, násypníky, haldy, vyhřezlé strojírenské haly, plápolající kontejnery…basy a vejšky.“ Hakl, Emil Hakl – Koukám na novej film Kvílení, mám ho bez titulků a moje chabá angličtina nestíhá, tak si to teda po dlouhý době znova přečtu, mám taky originál, kterej mi kdysi přivez Míla přímo ze City Light Books, druhej den v tom San Francisku vyděšeně koukal ve výloze na přímej přenos hroutících se Dvojčat, Carl Solomon, jsem s tebou v Rocklandu – konec roku a fascinace zůstávaj 1/ vnitřnosti baráků, trubky a roury, ta scéna z Brazil 2/ podzemní města 3/ skrytý trakty, zadní dvorky, tajný hlídaný zóny 4/ chodíme podél, v zajetejch drahách, ulice jdou takhle, ale existuFULL MOON 09

jou ještě jiný cesty, napříč, jen některý tvorové jima můžou chodit, kočky, myši, potkani, pavouci, samá havěť 5/ patra města: suterén, starý vrstvy, přízemí, běžný místa, první, druhý, další, půda, velíny neviditelnejch šachistů 6/ pozemský města viděný z vesmíru 7/ silný jednoduchý písničky – tohle píšu ve Špindlu v chatě nad údolím Bílýho Labe, za pár dnů, tejdnů, za jak dlouho vlastně, doteče do Ústí, teď jsem vlatně teda taky nad Labem, venku sněží, zase sníh, leitmotiv jako brno, tamhle naproti knihovnička pro rekreanty, v ní pár mejch hrdinů pročtenejch dětských odpolední, Verne, František Běhounek, Ivo Viktor, v rádiu Doves, další hrdinové, byl to dobrej rok a co teprv ta druhá půlka, ale stejně

na hradbách svýho smutku postavím hlídky a poprosim prosinec ať lednu nechá zbytky

HIGHBURY

FIDELITY #3 TEXT ZBYNĚK PROKEŠ

Uctivá poklona! Pro fanoušky čehokoliv v Manchesteru máme děsivou zprávu. Robin van Persie dal 1. ledna gól. Co na tom, že šlo o jeho první ligovou trefu v tomhle ročníku.

Jak na Novej rok, tak po dalších 364 dní. Do každýho zápasu odteďka chodíme za stavu 1-0 pro nás, a to vůbec není k zahození. Bude se to hodit nejen proti Barceloně, kterou nám potvory z UEFA nalosovaly do osmifinále Ligy mistrů. Hlavně teďka budou United i City zírat na naše „dohnat a předehnat“.

Ovšem kdo viděl představení proti Chelsea, ví, že zbytek ročníku bychom zvládli i bez Peršana (Bůh mu uchovej zdraví). Gunneři předvedli fantastickej výkon, hlavně teda bijec Song, a z obrany Čukotky si dělali trhací kalendář. Zazářil proti ní dokonce i Walcott, kterej obvykle hraje tužku, ale na přestárlý beky Chelsea stačilo, že umí běhat.

Ačkoliv jsme famózní výhru 3-1 v derby nepotvrdili výhrou ve Wiganu (polodementní rozhodčí spolknul estrádu N’Zogbii i s navijákem a daroval soupeři nepochopitelnou penaltu), kde jsme jen remizovali. Novoroční výhra 3-0 v Birminghamu nám pojistila třeFULL MOON 09

tího fleka za United a City. Za zadkem máme zmiňovanou Abramovičovu skvadru. Ovšem všechny tyhle mančafty jsou pochopitelně k smíchu.

Nejvíc ty tmavomodrý. Ty se dokonce v prosinci doplácali ke svý nejhorší sérii od roku 1997. Pobaví i jejich kapitán Terry. Prej letos nemaj tak nadupanej tým, protože je tam moc mladejch (v základní sestavě Ancelottiho jsou občas k vidění i dva hráči pod 28 let, to je fakt děs). Zřejmě by okolo sebe chtěl mít ještě víc přeplácenejch důchodců, než kolik jich tam má teď.

Bodujou i bleděmodrý, Man City. Tévez si zažádá o přestup a po tejdnu žádost stáhne.

Rozesírač mužstev Balotelli taky plácá něco o přestupu a dodá, že je vlastně stejně dobrej jako Messi. To se musí poslouchat skvěle zejména jeho spoluhráčům, když jim za celej ročník nahrál asi dvakrát, a to ještě omylem na tréninku. Santa Cruz je nasejřenej, že nehraje, ale na hostovačku do Lazia se mu nechce. Z jistýho úhlu pohledu ho to ale šlechtí, protože zrovna tyhle římský šmejdi jsou jedni z nejhnusnějších nácků na světě, který z hajlujícího kreténa di Cania udělali kapitána.

Zdejchnout se šejkům chce i Adebayor, kterej zbytku světa dokazuje, že odchodem z Arsenalu si nikdo nikdy nepolepší. Zdravíme Hleba do Birminghamu, Henryho do New Yorku a Campbella do Newcastlu.

Man Who jsou trochu jiná story. Hrajou celkem slušně, dokonce se jim za podivnejch okolností podařilo v prosinci porazit i Arsenal. Ovšem opět se jim přesunul Rooney ze hřiště do lazaretu a manažer Ferguson už vyhlásil, že žádný nákupy v lednu nebudou.

V tomhle si s nim rozumí i ten náš Wenger.

Prej nemáme očekávat nic velkýho – z toho už se stává taková tradice. Na druhou stranu nás snad konečně zbaví Almunii. Doma ve Španělsku o něj nějaký zoufalci stojej, a tak by se mohl Hliník odstěhovat z Emirates do nějakýho hispánskýho Humpolce. Aston Villa, která už má naši bejvalou sedmičku Pirèse, od nás chce odkoupit dalšího náhradníka Rosickýho. Ale aspoň jednoho třicátníka by si Arsène mohl v tý naší mateřský školce nechat.

V rámci vysmívání se by bylo nespravedlivý opomenout šašky z Shite Hart Lane. Přestupová politika našich „rivalů“ je totiž celoroční silvestrovskej pořad. Stařeček Beckham se

nechal z Kalifornie slyšet, že by si jako rád zase na tři měsíce, než se bude muset vrátit do velkoklubu v LA, zahrál Premier League. Zatímco Ferguson i Wenger od něj dali hned ruce pryč, notorik Redknapp by ho prej v Tottenhamu měl strašně rád. Přejme jim ho.

Určitě se mu bude dařit minimálně tak dobře jako zběhovi Gallasovi. Slepice se taky chtějí zbavit Keana, kterýho před 23 měsíci vykoupili za 16 milionů liber z Liverpoolu, a Woodgatea. Toho zase kupovali s chronickým zraněním všeho kromě vlasů, a protože furt ležel ve špitálu, vyšel je v přepočtu na jeden milion liber za každej sedmej zápas.

Gólem měsíce je bezpochyby Nasriho pošahanej slalom se střelou z otočky proti Fulhamu.

Dejte si to na youtube a obdivujte Arsenal.

LEVNÁ DOVOLENÁ

V ZOUFALSTVÍ

OSTATNÍCH TEXT AL BURIAN PŘEKLAD TOMÁŠ KEJMAR

Sám autoritativní zdroj wikipedia praví, že klasické dílo Charlese Dickense Vánoční koleda bylo ve skutečnosti zamýšleno jako tiráda proti industriálnímu kapitalismu. Dickensův původní název zněl Apel na občany Anglie jménem dítěte z chudé rodiny. Na tomto kusu začal pracovat po návštěvě cínového dolu, kde byl bezprostředním svědkem nelidských podmínek rodícího se industriálního systému. Dickens samozřejmě nebyl jedinou osobností literárního světa, která se postavila proti modernímu vývoji – jen o pár let později Karl Marx a Friedrich Engels publikovali Manifest komunistické strany, knihu, která s Dickensovým svátečním příběhem sdílela hned několik věcí. Dickensovy postavy Skrblíka (Ebenezer Scrooge, v češtině častěji jako Vydřigroš – pozn. ed.), lakomého majitele továrny, a Boba Cratchita (též Rastr – pozn. ed.), ctnostného, utlačovaného dělníka, jsou archetypy marxistického třídního boje.

Obě knihy sdílí fascinaci duchy: „Evropou obchází strašidlo – strašidlo komunismu,“ začíná komunistický manifest. Je to slavná zlověstná první věta, která hovoří o přízracích budoucnosti.

V určitém momentě Dickens změnil svůj přístup. Rozhodl se, že jeho sdělení osloví více 107

lidí, pokud jej zasadí do rámce křesťanské pohádky pro celou rodinu. A tak se Vánoční koleda, Dickensův polemický manifest, objevila 19. prosince 1843 na pultech knihkupectví, stala se okamžitým bestsellerem a od té doby se stále těší oblibě. Její příběh vypráví o zlém a lakomém panu Skrblíkovi, kterého navštíví několik přízračných hostů, včetně ducha Vánoc minulých, ducha Vánoc současných a ducha Vánoc budoucích (teze, antiteze, synteze, abychom použili marxistické/hegelovské termíny). Tyto přízraky mu v klasickém vánočním stylu vyjeví, jak krutý konec ho čeká, pokud zůstane zlým továrníkem – hněv boží, hrob nikým nenavštěvovaný, pokrytý plevelem a zapomenutý. Tato výhrůžka je hořce efektní a Skrblík se po třetí noci probudí jako nový muž. Nařídí, aby byl do domu Boba Cratchita poslán obrovský krocan.

Z moderní perspektivy je pro nás těžké plně pochopit vliv Dickensova příběhu. Stačí říct, že moderní oslavy Vánoc coby radost, dávání dárků, domnělá velkorysost a láska k bližnímu, kterou bychom měli cítit, to všechno vychází z této knihy. Fráze „Merry Christmas“ je přímá citace Bobova syna a začala se běžně užívat díky Vánoční koledě. Kulturní vliv je obrovský (jako u Marxe), ačkoli ekonomické podmínky v továrnách se příliš nezměnily (bohužel). Ale lakomý šéf, který by si nechal pro pětník koleno vrtat, který zneužívá a neváží si svých zaměstnanců, by měl cítit aspoň maličký záchvěv studu. Teď pro něj máme jméno: Skrblík.

**** Pokud půjde všechno podle plánů, tenhle sloupek se objeví v lednovém Full Moonu, což znamená, že si ho přečtete ke konci ledna nebo začátkem února a už dostatečně traumatizovaní rodinnými návštěvami nebo neadekvátní reakcí vaší drahé polovičky na to sexy krajkové nic, které jste jí vybrali pod stromeček, budete chtít zapomenout na celé Vánoce, nechat je za sebou a posunout se dál.

Koneckonců už je rok 2011 – nový rok plný možností. Proč lpět na minulosti?

Ti méně nároční čtenáři tohoto časopisu, ti, kteří jej vzali do ruky, jen aby si přečetli o Davidu Bowiem, se mohou cítit dotčení mým pseudointelektuálským tónem nebo užitím frází jako „marxistický a hegelovský,“ které jako by měly dokládat, jak jsem vzdělaný a sečtělý. Prosím, vězte, že se nesnažím mávat 108

svým diplomem. Jen mě zajímají myšlenky a ty existují napříč kulturami, ve všech uměních i literárních formách. Karl Marx je pro mě osobnost stejně jako Daniel Higgs, který je zase osobnost stejně jako Santa Claus nebo Ježíš – všechno maníci s velkými, působivými, moudře vypadajícími plnovousy. Všechno lidi, kteří se zabývali a zabývají zásadními otázkami dobra a zla nebo alespoň otázkou, jestli jste byli hodní, nebo jste zlobili.

Všichni tihle chlápci mají společné to, že jsou často špatně interpretováni a špatně chápáni.

Nemyslím si, že jakákoli myšlenka je automaticky dobrá nebo špatná. Záleží na tom, jak je ta myšlenka interpretována, záleží na filtru, kterým ty myšlenky proženete, a to zase záleží na vašem morálním kompasu – a ten vychází z čeho? A jsme zase tam, kde jsme byli, vyplaveni na břehu nedefinovatelného, s duchy, přízraky a přeludy.

**** Vrátil jsem se z krátkého prosincového turné svého autorského čtení nemocný. Nachlazení mnou třáslo, chrčelo skrz mé tělo jako duch řinčící řetězy. Vskutku, lékařská praxe jedenáctého století by můj zdravotní stav připsala posednutí démonem nebo zákeřnému trpaslíkovi, který se usadil v mém žaludku. Navenek jsem stále vypadal jako já, ale uvnitř plál oheň neznámého původu. Ten přízračný tvor, mikroskopický a zákeřný, trval na tom, že prochrastí každou halou a každým skrytým výklenkem: plíce, nos, oči, uši, krk. Měl jsem horečku, třásl se stočený v embryonální poloze a naříkal si jen tak pro nikoho. Možná jsem doufal, že mě bacily uslyší a slitují se.

Nikdy jsem takhle nemocný nebýval. Co se změnilo? Možná stárnu, jsem křehčí, můj imunitní systém se brání hůř než dřív. Nebo to je tím, že žiju na jiném kontinentě, a tak se dostávám do styku s dětskými chorobami, které jsem nikdy neměl, a tudíž to musím dohnat? Nebo to je zdravotním pojištěním? Až doteď jsem si nikdy nemohl dovolit onemocnět a mé tělo, zdá se, vycítilo novou příležitost. Mé tělo, jakožto subjekt využívající dávek zdravotního pojištění, by mohli byrokrati podezřívat ze zneužívání systému.

Upadl jsem do neduživého, horečnatého spánku, zdály se mi ošklivé, nesmyslné sny a vzbudil se vyděšený uprostřed noci. Ačkoli byla v pokoji tma jako v pytli, cítil jsem něčí

přítomnost – v pokoji někdo byl, někdo byl se mnou v mém bytě. Zloděj! Má mysl zamířila k americkému způsobu zvládání krizových situací. Sáhl jsem pod polštář. Kde je má zbraň?

Nebylo tam nic, kromě sežmoulaného kapesníčku, který jsem tam rozespale nacpal, když jsem tuhnul. Nastoupila chladná realita. Byl jsem v Evropě, neozbrojený. Vyměnil jsem všechny své cenné, užitečné zbraně za moře dětských neštovic a teď jsem byl vydán napospas vetřelci. No kurva! Ačkoli mi bylo blbě, přeřadil jsem na „dokážu všechno“, zostřil své zabijácké instinkty a připravil se rozdávat rány pod pás a bojovat tvrdě. Tohle zvládnu.

Nějaký ufňukaný německý zlodějíček, který mi bude vyhrožovat vidličkou omotanou novinami, mě přece neponíží. Sáhl jsem po vypínači a rozsvítil lampičku.

Zmateně jsem zíral do prázdného pokoje, mé oči si zvykaly na světlo, zaostřovaly do prostoru, kde měl stát vetřelec. Neslyšel jsem nic, žádný pokus o únik, a přesto byl nade mnou, vznášel se. Byl jsem si jistý. Opatrně jsem vstal z postele, stále svíraje kapesníček, který musel zastoupit zbraň. Možná, že vetřelec číhá v kuchyni? Udělal jsem váhavý krok vpřed a noha, místo aby došlápla na tvrdou dřevěnou podlahu, přistála na čemsi měkkém. Měkkém a blemc: to byly první dojmy, které mé prsty odeslaly mozku, když se moje tělo převážilo dopředu. Dopadl jsem s dunivou ranou a ležel tam dlouho, v bolestech.

Když jsem sebral dostatek síly, abych se posadil, prozkoumal jsem předmět, který byl za můj pád zodpovědný. Byla to banánová slupka. Na ní byly propiskou vyryty iniciály „D.M.V.“. Co to může znamenat? Při prohlídce bytu jsem nikoho neobjevil, žádné známky vloupání ani ničeho neobvyklého. A přesto, bylo to několik let, co jsem naposledy jedl banán. A co ty iniciály?

Seděl jsem u kuchyňského stolu a přemítal o podivných událostech. Na mysl mi přišla vzpomínka na Vánoce, kdy jsem na rodinný vánoční stromek věšel banány. Můj otec, čerstvě znovu ženatý, chtěl, abych se účastnil rituálu zdobení stromku, přidal trochu dobré nálady do nové rodiny. Možná jsem to s tím nadšením pro neortodoxní výzdobu trochu přehnal a ano, mohl jsem se trochu stydět, když se strhla hádka s mým novým nevlastním rodičem, ale byl jsem mladý a mimo to na umělecké škole. Dělal jsem si věci po svém.

FULL MOON 09

To je už minulost, tak proč bych se tím měl zabývat.

Venku se rozezněly zvony nedaleké zvonice.

V momentě prozření jsem šel ke knihovně a tam, v abecedním pořádku mezi romány Philipa K. Dicka a autobiografií Bruce Dickinsona, jsem našel výtisk Dickensovy Vánoční koledy. V tom momentě mi došlo, co znamenala ta písmena:

Duch minulých Vánoc.

ON AND OFF THE ROAD #9 TEXT PAUL WALLFISCH PŘEKLAD LENKA ŠPRYSLOVÁ

O půlnoci prvního ledna 2011 se mi přímo pod oknem obýváku rozpoutá peklo. Příští hodinu a půl bude půlka lidí z našeho baráku zapalovat systematicky jednu prskavku za druhou a pálit rachejtli za rachejtlí, a tak se připojí k milionům dalších Němců v jedné velké explozi světla a zvuku, stejně výbušné jako v jakékoli bitvě nebo aspoň jejím hollywoodském zpodobnění. Chlapi – tihle pyromani jsou do jednoho muži a všichni mají mládí a několik set litrů piva za sebou – organizovaně kráčí do středu blízké křižovatky a střídají se v odpalování. Otevřeme okno dokořán a chabě přidáme ke všeobecnému veselí pár neslyšně odpálených špuntů, zatímco zbytek populace, který se žhářství neúčastní, nechává okna utěsněná. Do jedné ráno je klid.

Překvapivá hodinka anarchie je u konce. Občanstvo se rozprchne a bílé Vánoce, nyní opečené do červenohnědé barvy, zůstávají jako jediný důkaz nedávného chaosu. Teď, po pár dnech deště a rozkladu, si cestou pro rohlíky ty rozmáčené petardy snadno pletu se psími nášlapnými minami. Němci – ti milovníci ticha, čistoty, přesnosti a jiných projevů spořádanosti – vybuchnou jako žena rodící bez tišících léků. Ale jen první noc v roce, od půlnoci do jedné. Taky se veřejně hlásí k úklidu po svých četných psích miláčcích, ale zároveň odmítají sebrat po Princezně hromádku jako nikde, kde jsem zatím žil. Tohle je moderní německá rebelie.

Německo je klidné místo. „Klidné“ v tom smyslu, v jakém Němci používají slovo „tiché“. Já tenhle klid vítám. Nikdy jsem nic takového neslyšel. V Itálii jsou lidé hluční, auta hlučná, strašné disko hraje v každé trattorii, když tedy není na plné pecky fotbal, nebo neFULL MOON 09

jsou v okolí fanoušci opery. Francie není až tak hlasitá, ale ulice stejně žijí napětím hádek, úleku a dokonce lásky. Ve Španělsku žádný správný bar neudrží své štamgasty uvnitř.

Londýn tepe 24 hodin denně městským soubojem mezi člověkem a strojem, nemluvě o zvuku milionu puberťaček, které každou sobotu večer společně blijí. V New Yorku si nemůžeme kupovat ohňostroje, ale Amerika, stejně jako Afrika a části Asie, si dává záležet, aby do života svých obyvatel vnesla hluk. Evropa je celkově tišší než Spojené státy, ale Německo zcela mění škálu zvukového klidu. Tohle je jediná země, kterou znám, kde bar nebo restaurace s hudbou je spíš výjimka než pravidlo. Ano, Berlín, Hamburk a všechna velká města mají svoje DJs, kteří roztáčí trendy placky v ještě trendovějších klubech, ale častěji se vám podaří vyslechnout domácí drama u vedlejšího stolu za cinkání příborů a skleniček. Projděte se kteroukoliv hlavní tepnou, naskočte do autobusu nebo metra, v pondělí ráno nebo v sobotu večer a ten zvuk, který slyšíte, je jen ve vaší hlavě. Moje lednička se právě přepla do tichého modu a je tak potichu, že když na chvíli přestanu útočit na svůj notebook, přísahal bych, že slyším krev, jak se mi valí žilami.

Můj třináctiletý syn se v poslední době zamiloval do bílého ukulele, které našel a ozdobil zlatými proužky. Popová líbivost ukulele je teď ve vzduchu. Neví nic o Beirut ani o Amandě Palmer (tedy nevěděl, dokud jsem mu o ní všechno neřekl). Když si nedávno odpoledne vybrnkával Somewhere Over the Rainbow v dortmundském metru, přišla k Romanovi starší milá paní a řekla mu, že „tady má být člověk potichu“. Protože on nerozuměl a já neslyšel, poprosil jsem ji, jestli by to nemohla zopakovat a to udělala.

A protože ten zvuk, který můj syn na svém čtyřstrunném nástroji vyluzoval, byl pravděpodobně jediný milý zvuk v celém městě, řekl jsem jí, že je stará nacistka a naše cesty se rozdělily.

Posledních pár dní jsem přemýšlel o německé identitě. Přemýšlím o něčem velkém, hlasitém a provokativním, co bych mohl příští rok udělat. Vystoupení, kdy by muzika sejmula střechy celé té blbé země nebo aspoň v Severním Porýní-Vestfálsku. Než začalo americké impérium upadat, zvládlo kulturně zkolonizovat většinu planety. Nikde to není tak zjevné jako v Německu, kde každá

druhá reklama je anglicky a stylové magazíny vychází přibližně půl na půl v jazyce Kerouakově a Kafkově. Nakupováním Němci Ameriku s klidem zahanbí. A to ve stejně krabicoidních obchoďácích. Každý velký národ, který mě napadne, má řadu sběratelských kartiček klišé, které přímo řvou: tohle je moje pitomá, kurva skvělá země! Německo má nácky. Očištění německé duše je 65 let po druhé světové válce téměř dokonáno, takže recidiva ve stylu Alexe DeLarge z Mechanického pomeranče určitě nehrozí. Ale první a často jedinou asociací, kterou z lidí dostanete, co se Německa týče, je: náckové.

Když Němci přemýšlí, jaké kusy uvést na divadle, adaptují knihy a ještě častěji filmy. Nejčastěji americké filmy. Otázka do místnosti plné hypertalentovaných a převzdělaných divadelních odborníků ohledně německé identity vyvolá jen ticho. Ano – „Stille“. Navrhuji následující: Jsme v budoucnosti, Evropa se skutečně stala jedinou zemí.

Uniformita zvítězila, když Ikea, Starbucks, H&M, TK Maxx a ostatní spolykali krajinu. Národní jazyky skomírají a každý mluví rozbředlou angličtinou – dost na to, aby získali informace, které potřebují, z neustálé záplavy nesmyslného hluku. Z ničeho nic se malá skupinka Němců rozhodne najít a bránit to, co bylo ztraceno (ať už je to cokoliv!).

Zformuje se skupina i z jiné země a rozpoutá se bitva, úplná, s bratrovražednými milostnými aférami a tak podobně. Zjišťuji, že ve skutečnosti je na světě jen pár základních příběhů!

Myslím, že to, co se na tom velkém, nádherném podiu za rok objeví, zahrne velkou kočku, nahé ženy, smrt, sex, ďábla a spoustu létajících Srdečných pozdravů z Ruska.

Mám z toho radost, protože napíšu hudbu pro knížku, která na mě byla moc fantastická, když jsem byl mladší a prahl po informacích. V roce 1988 Elia Kazan řekl: „Dnes potřebujeme zázrak, ne informace.“ Někdy se bojím, že mého syna zavalí lavina faktů.

Doufám, že v jeho životě bude vždy dost bílých ukulelí. Vím, že „Stille“ může pomoct najít zázrak, když ho nejvíc potřebujete. Ale někdy je dobrý nápad vyhodit všechno do vzduchu.

A pořád nevím, co je to s tou německou identitou.

109

TEXT KAREL KOČKA

Ahoj. Já jsem Karel. Možná mě znáte z Twitteru, Facebooku a Starbucks a možná si mě pamatujete z Freemusicu a A2. Taky jsem do prvního čísla na konci května loňského roku psal první backstage. Stojím si za tím, že to byl nejlepší text Full Moonu, a teď jsem dostal šanci napsat pokračování. Konečně! Už jsem myslel, že jim budu muset násilím sebrat nějakou stránku těsně před tiskem. Spousta věcí se totiž změnila, co jsem dělal kafe a nepsal.

Například vznikla redakce a nějaký rubriky.

Vzal bych jed na to, že tohle teda v plánu nebylo. A nejen to. Ještě jsme od nového roku na stáncích. Pche. Aspoň že v kanclu pořád posloucháme Motörhead, jinak bych si myslel, že se tady všichni dočista zbláznili.

Jak jsem řekl, jsem Karel a starám se ve Full Moonu o spoustu věcí, včetně té nejdůležitější: kafe. Office jsme proto překřtili na coffice.

Věřte mi, že beze mě by byli všichni totálně nahraný. Je dost možný, že nás máte v ruce – kvůliva těm zpropadeným stánkům – poprvé, čili vám vysvětlím, co jsme zač. A pro naše stálé čtenáře ještě přihodím supertajné informace o tom, co se od prvního čísla změnilo.

Bylo by nicméně dobré začít s tím, co se nezměnilo. Furt jsou tady Martin s Apačkou.

Ani jeden z toho ještě nevyrostli a někdy mám pocit, že už jim ani ty nejbláznivější nápady nerozmluvím. Dokonce si vydupali na obálku třetího čísla Converge. Teda oni říkají „Converge“, já vidím oranžovou šmouhu a v ní náhodně rozházené prapodivné obrázky, o kterých můžete jen tušit, že to jsou tetovačky toho zpěváka těch „Converge“. Dost bych se divil, kdyby ta kapela existovala. (Na druhou stranu, dostkrát o nich psali, takže pokud je to bajka, mají fantazii.) Na prosincovou obálku jsem si zas já vydupal svatého Lemmyho. Vůbec si myslím, že bychom se měli přejmenovat na Heavy Metal Moon a začít psát o skutečné hudbě.

110

*Jak jsem předpovídal, náš CEO Martin dostal k Vánocům gramofon, takže jeho obsese Davidem Bowiem bude v brzku evidována v nějaké knize rekordů. Nebo aspoň tady u nás ve Full Moonu. Ostatně jsme tak trochu „časopis rekordních obsesí“... Asi by nikoho nemělo překvapit, že Bowie se, přestože dělá úplný prd, vydrápal až na obálku. Jinak u CEOa nic novýho. Je přísnej, ale mě má rád, protože dělám nejlepší kafe a oba máme rádi strejdu Lemmyho.

S Apačkou je to trochu složitější. Člověk by řekl, že je klid a puberta pomalu přechází, a ona přijde druhý den do kanclu s oholenou hlavou. Fakt jsem si myslel, že klepe Brian Eno. Pak nosí měsíc čepici, protože je jí zima.

Taky má novou kérku, o které se mnou odmítá diskutovat, protože „nejsem její zubař“. Škoda, já tetovačkám rozumím. Apačku jsem za těch pár měsíců naučil pít opravdické kafe, a když se na podzim rozváděla, koukali jsme spolu na westerny Sergia Leoneho, aby nebyla smutná. „Sometimes the dead can be more useful than the living.“ Já to s těma zlomenejma srdcíma umim! Myslím, že už je v pohodě, furt básní o nějakejch svejch láskách: Koscielny, Squillaci, Nasri... Doufám, že to jsou hodný kluci, jinak jim rozbiju držku. „Get three coffins ready.“

*Mým nejlepším kamarádem v redakci, která se začala nějak samovolně ustavovat, aniž by se mě někdo ptal, se stal Kamča. Je z New Jersey, děsně milej kluk. Založili jsme spolu kapelu s názvem Aim for the Heart, Ramon.

Hrajeme oba na baskytaru. Vůbec basáků je v redakci jasná převaha: CEO, Apačka, já, Kamil a bůhví kdo všechno ještě. Kamil se se mnou dělí o tzv. sociální sítě, koriguje texty, občas shání drogy a dáváme pozor na šéfku, aby nepila borovičku, a na CEOa, aby v zimě neolizoval zábradlí.

Další osoba, která se zjevila jako nějaké evangelium, je maxim horovic. Chlap jak hora, ruce jak lopaty a chytrej jak vopice. Trochu se ho bojím, jelikož tím svým ledovým klidem na mě působí jako Svatý Zabiják, což je postava z komiksu, který se pořád válí v redakci.

Fakt bych se nechtěl dostat do konfliktu se Svatým Zabijákem. Horovic dělá supervizora a šéfeditora, takže kdykoliv někdo napíše nějakou blbost, škrtne mu to a ten dotyčný to musí napsat celé znovu. Je fakt hustej.

Další dvě nové funkce ve Full Moonu jsou tech direktor a místoapačka. Tech direktor je zároveň kritik, producent, stínovej zvukař, řidič a logistik a jmenuje se Peklo (jméno si píše ve tvaru Pe.Klo, což je trochu divný). Dělá skoro stejně dobrý kafe jako já a chvíli jsem měl pocit, že mě snad vymění. Peklo je taky jediný člověk, kterého znám, co umí být na více místech najednou. Už jsme to v redakci zkoušeli a většinou to dopadne tak, že jsme buď na jednom nebo na druhém místě, nikdy ne na obou. Výjimečně se nám taky podaří nebýt nikde. Budu si muset vyžádat podrobný popis, jak to provést. Místoapačka je Leňa (též Lenina). Taky fotografuje a překládá a díkybohu zatím není tak pokérovaná jako šéfka. Poslouchá podivnou hudbu, nějaké „ski“. Taky každý rok jezdí na lyžovačku, co se jmenuje Mighty Sounds. Normálně jsem viděl jednu fotku, na které je barman jednoho nejmenovaného strahovského legendárního hudebního klubu bez gatí (a bez trenek)! Dále má Leňa narozdíl od Apačky vlasy, což je dost podstatnej rozdíl, a taky nevypadá na to, že by takovýhle překvapení chtěla provozovat.

Jenom dobře!

*U grafiků v Carton Clanu to jde od pěti k deseti. Náš art direktor vydal desku roku s názvem Konec civilizace a za Full Moon byli taky nominovaní na cenu Czech Grand Design. Nevím, co to je, ale zní to důležitě, něco FULL MOON 09

děláme hudbu.

jako Řád zlaté vařečky. Jinak tam teď trávíme víc času a taky tam večeříme salát. Mají tam parádní kuchyň! A psa. Vlastně dva psy. A růžové zdi jako v tom gay klubu na Malé Straně.

(Já tam teda nechodím, jenom... to vím.) Mimochodem jiný dílčí úspěch, vedle toho velkého českého dyzajnu, je Apaččino 65. místo v anketě Osobnost scény. Hned za maximem!

Jsou dny, kdy tady v redakci fakt jen čumíme.

Slečna produkční Jitka je boží. Ale to jsem věděl už od začátku, protože mám na takovýhle věci čuch. Kromě toho, že je boží, je na všecky lidi hodná, i když všichni moc dobře víme, že ne každý si to zaslouží. Jitka je jediná osoba v okruho deseti galaxií, která nepůjde do pekla. Jo a má psu. My jsme sice v redakci spíš na kočkodany, ale tahle psa vypadá zcela neškodně. Kdybych byl zřejmě Leonardo da Vinci, namaloval bych pro ni Dámu se psou. Další žencká (už je to nějak moc!) je Alžběta, manažerka obchodu. Je hustá! Bojím se jí podobně jako Svatého Zabijáka. Kde na ty lidi furt choděj?

*Máme taky internety! Za dobu naší existence jsme asi desetkrát změnili webovky a to, jak vypadají, a podle toho, jak se o nich Apačka vyjadřuje, nebyla to asi změna poslední. Aspoň že facebůček je furt stejný a navíc tam mám kamarády. Taky máme skupinu na last.fm. Last.fm jsou naše oblíbené internety, protože je tam rádio a všechno. V redakci v poslední době trávíme čas tím, že číháme.

Pouštíme si rádio „doporučené“ a hned jak slyšíme něco super, píšeme o tom. Jo a taky máme diskuzní fórum! A v tom fóru jsou žebříčky, takže se s náma můžete podělit o svoje nejlepší kočky v roce 2010.

A přeju super kočky i v roce 2011! My se uvidíme zase příště.

FULL MOON 09

studio kundolab k u n d o l a b . t e m n y s i l y. c z

111

knihy | fairtrade–bio | tisíce titulů | LP | CD | DVD | trička | doplňky | alternativa | underground | punk | hardcore | metal | indie | CZ scéna Trojanova 9, Praha 2 | otevírací doba: pondělí – sobota 10.00 – 18.00 | tel.: 224 910 041, e-mail: info@rekomando.euFULL MOON 09 www.poli5.cz www.rekomando.eu www.dayafter.cz

112

FULL MOON 09

003

RepReshop.eu - největší výběr zboží RepResent na internetu!