Esprit 09-10 2009

esprit

9–10

1

2009 zdarma

časopis pro všechny, kterým duševní strasti nejsou lhostejné

téma:

Lenka Šašková

co mě potkalo Sociální firma: šance pro každého (4) | Psychiatrická společnost si problémy nepřipouští (5) Jak se daří české psychiatrii? (7) | Symbióza na Pleši odhalila poklady (11) Co mě potkalo (14) | Podpořte Petici za ochranu práv duševně nemocných v České republice! (20) Nahlédněte do života Bohnic (22)

2

zprávy z čapz

Vážení čtenáři, desátého října 2009 se uskutečnil další Světový den pro duševní zdraví, který každoročně vyhlašuje Světová federace pro duševní zdraví. V řadě evrospkých zemí se v tento den konají různé taškařice, výstavy, divadla atd. Světové dny však mají mít i vážnější náplň – každý rok se vztahují k jednomu konkrétnímu tématu.

Letos bylo tématem zlepšení primární péče o duševní zdraví jako jedné z důležitých cest k well being – pocitu duševní i tělesné pohody.

Editoriál ke Světovému dni pro duševní zdraví píšu 25. října 2009, tedy patnáct dní poté. Změnilo se něco?

Přišel někdo s návrhem, jak v oblasti primární péče o duševní zdraví cestou lopotné každodenní práce dosáhnout vytčeného cíle – pocitu je mi dobře? K čemu tedy ta vážně míněná část světových dnů vlastně slouží? Dle mého názoru k ničemu. Ale byla by neslušnost nepřipojit se k Světovému dni, alespoň k té alternativní, kulturní a veselejší části.

MUDr. Martin Jarolímek, prezident ČAPZ

Terapeutická komunita v Mýtě dostala nové auto

O

d začátku října využívají terapeuti a klienti z Terapeutické komunity v Mýtě u Rokycan nový automobil Renault Kangoo. Klíče od auta předal na slavnostním setkání 30. září prezidentovi České asociace pro psychické zdraví MUDr. Martinu Jarolímkovi ředitel agentury Kom-

pakt Pavel Černý. „Vozidlo pro potřebné pomohou získat sponzoři zakoupením reklamní plochy na autě,“ vysvětlil ředitel Černý způsob, jakým se podařilo sehnat na auto potřebné peníze. Agentura Kompakt úspěšně oslovila třicet sponzorů. Byly mezi nimi soukromé firmy i obce. „Pro nás je

automobil důležitým pomocníkem. Ukázalo se to zrovna včera, kdy jsme museli narychlo s klienty do nemocnice. Pravidelně se potřebujeme dopravit na hypoterapii, auto potřebujeme, i když chceme prodávat výrobky z dílen na trzích,“ uvedla koordinátorka komunity Hana Modlitbová.

-red-

Přijďte na konferenci do Emauz

J

ubilejní desáté setkání psychoterapeutů a uživatelů jejich péče, které pod názvem Jáchymovská konference pořádá Česká asociace pro psychické zdraví, proběhne od 12. do 13. listopadu v pražském Opatství Emauzy (Vyšehradská 49/320, Praha 2-Nové Město). Konference, jejíž letošní ročník má název „Psychoterapie psychóz... Ano, ale jaká?“, bude zaměřena na specifika jednotlivých psychoterapeutických směrů v práci s lidmi trpícími psychotickým onemocněním. Na konferenci, která začíná ve čtvrtek12. listopadu v 9 hodin, navazuje

v pátek odpoledne od 13 do 20 hodin panelová diskuse na téma „Reintegrace psychoanalýzy“, která vychází z myšlenky, že analytická technika by měla být vyladěna na aktuální vývojový úkol analyzanda. Registrační poplatek můžete zaplatit na místě.

Celkové vstupné (konference + panelová diskuse) stojí 1500 Kč, studenti a uživatelé psychiatrické péče 600 Kč. Pouze konference – 700 Kč, studenti a uživatelé psychiatrické péče 400 Kč. Pouze panelová diskuse – 1000 Kč, studenti a uživatelé psychiatrické péče 400 Kč.

-red-

Vážení členové Asociace, dovoluji si Vám oznámit, že na 8. prosince 2009 svolávám Valnou hromadu České asociace pro psychické zdraví, o. s. Valná hromada začíná v 17 hodin v sídle ČAPZ, Jelení 9, Praha 1. Těším se na Vaši účast.

MUDr. Martin Jarolímek, prezident ČAPZ

aktuality

Nesystémové kroky vlády ohrožují zdravotně postižené

D

ne 22. října 2009 se v Brně uskutečnilo X. zasedání Republikového shromáždění NRZP ČR (Národní rada osob se zdravotním postižením ČR), na kterém se delegáti členských organizací soustředili především na důsledky současné ekonomické krize vůči občanům se zdravotním postižením a přijali následující usnesení, jež bude zasláno všem parlamentním politickým stranám: Delegáti X. Republikového shromáždění Národní rady osob se zdravotním postižením ČR s velkými obavami vnímají současné dění na politické scéně. Hospodářská krize je často využívána k nekoncepčním zásahům do systému podpor osob se zdravotním postižením.

Tyto nesystémové zásahy mohou ve svých důsledcích vážně ztížit jejich životní podmínky.

Obracíme se proto na politiky všech parlamentních stran, aby zabránili zneužití současné hospodářské situace k tlaku na snižování podpory společnosti osobám ohroženým sociálním vyloučením. V posledních letech se podařilo výrazně posílit integraci osob se zdravotním postižením do společnosti a je nepřijatelné, aby výraznou restrikcí došlo k zastavení tohoto trendu. Pozorně vnímáme, že současná hospodářská situace je složitá a je třeba ji systémově řešit. Domníváme se však, že cesta k nezadlužování společnosti vede především v hledání nových příjmů a neměla by vést přes restrikci těch, kteří jsou odkázáni na pomoc společnosti. Jsme připraveni na takových konceptech spolupracovat.

Václav Krása, předseda NRZP ČR Zdroj: www.nrzp.cz

Jak komunikovat aneb Mám spolužáka se zdravotním postižením

V

ýbor dobré vůle – Nadace Olgy Havlové vydal ojedinělou publikaci s názvem „Jak komunikovat aneb Mám spolužáka se zdravotním postižením“.

Knížku připravili mladí lidé, kteří si sami prošli zkušeností se zdravotním postižením.

Texty obsahují krátká poučení a základní pravidla pro první kontakt s lidmi se zdravotním handicapem. Publikace je určena žákům základních škol. „Knížka má za úkol přiblížit světy většinové populace a lidí se zdravotním postižením,“ říká MUDr. Milena Černá, ředitelka VDV. „Není napsána jen pro děti. Každý, kdo se chce naučit chovat přirozeně v kontaktu s handicapovaným člověkem, v ní najde zajímavé podněty, “ dodává MUDr. M. Černá. Publikace se zaměřuje na tři typy zdravotního postižení: tělesné, sluchové a zrakové. Texty vycházejí z osobních zkušeností mladých lidí, kteří se potýkají se zdravotním postižením nebo handicapovaným pomáhají. Ukazují, jak lidé se zdravotním postižením vnímají okolní svět a jak si představují účinnou pomoc v konkrétních případech.

Tištěná publikace je dostupná v kanceláři VDV, její elektronická podoba je umístěna na www.vdv.cz/aktuality/.

Knížka „Jak komunikovat aneb Mám spolužáka se zdravotním postižením“ je vydána v rámci osvětové kampaně VDV „Kroky k integraci“. Tato kampaň je zaměřena na integraci lidí s handicapem do společnosti, zejména zpřístupnění českých škol pro mladé lidi se zdravotním postižením.

Zdroj: www.vdv.cz

3

Připojte se k výzvě „Nevládky a krize“!

Č

eské neziskové organizace zveřejnily 10. září 2009, za přítomnosti ministra pro lidská práva Michaela Kocába, výzvu „Nevládky a krize“. Výzva poukazuje na fakt, že neziskovky jsou připravené podílet se na zmírnění dopadů ekonomické krize. Aby bylo využito jejich know-how a finanční prostředky, které jsou k dispozici, potřebují dobrou spolupráci se státem.

Prostřednictvím stránky www.nevladky-a-krize.cz, na které je zveřejněn text výzvy, se mohou k výzvě připojovat další organizace i jednotlivci. Stránka zároveň přibližuje služby a pozitivní přínosy práce nevládních neziskových organizací.

V dopisu adresovaném premiérovi a Vládě ČR ze dne 9. 9. 2009 apelovalo deset českých střešních organizací na vládu, aby neziskovému sektoru umožnila podílet se na veřejných a veřejně prospěšných službách a projektech a přispět jimi k rozvoji ČR. Iniciátoři výzvy očekávají, že vláda ozřejmí roli nevládních neziskových organizací právě na základě návrhu státního rozpočtu. Žádají proto vládu, aby zveřejnila jasné priority spolupráce s neziskovým sektorem a nástroje k jejich naplňování, zejména pak plánované programy na podporu služeb NNO. Iniciátoři jsou si plně vědomi toho, že zejména v krizi je nutné dobře plánovat a co nejefektivněji využívat prostředky, které jsou k dispozici.

Na tiskové konferenci 10. 9. 2009 ini­ ciátoři výzvy apelovali na média, aby práci nevládek a spolupráci státu s nimi věnovala zvláštní pozornost. Nevládní neziskové organizace tvoří třetí sektor společnosti, patří mezi sociálně ekonomické partnery, a to vedle státní/veřejné správy a podnikatelského/zaměstnavatelského sektoru.

Zdroj: Otevřená společnost

Iniciátoři výzvy „Nevládky a krize“: Česká asociace streetwork, Česká ženská lobby, České fórum pro rozvojovou spolupráci, Fórum dárců, Fórum pro integraci, Hestia – Národní dobrovolnické centrum, Národní rada osob se zdravotním postižením ČR, Rada uměleckých obcí, Zelený kruh.

4

aktuality

Sociální firma: šance pro každého Ve dnech 10.–12. září proběhla v Praze v rámci Týdnů pro duševní zdraví 22. mezinárodní konference Sociální firmy – nový rozměr podnikání (CEFEC). Akce se zúčastnilo přibližně 300 lidí z 22 zemí světa. Pořadatelé hodnotí průběh konference kladně, setkání bylo úspěšné a splnilo očekávání.

O

rganizace CEFEC (Social Firms Europe neboli Sociální podnikání Evropy) byla oficiálně založena v roce 1990. Tato společnost věří, že lidé s postižením mají právo na místo ve společnosti a na trhu práce. CEFEC se snaží vytvářet sociální firmy a nezávislá družstva, aby přispěla k deinstitucionalizaci chráněných dílen, a podporuje integraci handicapovaných do běžného zaměstnání.

Podle Sally Reynolds, generální tajemnice Social Firms Europe, je sociální podnikání

„i pro mnoho těžce nemocných je práce přínosná.“ B. Grove, Anglie součástí tzv. třetího sektoru, kde dochází k podnikatelským aktivitám se sociálním či ekologickým záměrem. Ve Velké Británii je přibližně 67 000 sociálních firem, které přispívají do britské ekonomiky zhruba 8,4 biliónů liber ročně.

Nezaměstnanost lidem škodí

Bob Grove ze Sainsbury Centre for Mental Health na konferenci v Praze přednesl svůj příspěvek o prospěšnosti práce pro lidi s postižením. Uvedl, že i pro mnoho těžce nemocných je práce přínosná, zatímco nezaměstnanost jim škodí. Většina nemocných chce vydělávat peníze, i když třeba ne na plný úvazek. Podporované zaměstnání je dle něj při uzdravování účinnější než veškeré medikace či „case management“. Tržní zaměstnání znamená tržní plat, prostředí, v němž jsou zaměstnáváni lidé s postižením i zdraví lidé. Management společnosti je rozdělen mezi obě tyto skupiny a zboží a služby se prodávají na otevřeném trhu.

Esko Hanninenem z Finska představila ideu i praxi tzv. Clubhouse. Jedná se o společenství uživatelů s psychickým onemocněním, kteří se prostřednictvím podporovaného vzdělávání a zaměstnávání vymaňují ze svého závislého postavení v životě. Vědecké studie pravidelně prokazují účinnost modelu Clubhouse. Tato zařízení poskytují i večerní a víkendové programy, věnují se propagaci problematiky duševního zdraví a řízení organizace je převážně v rukou uživatelů. Nejvíce Clubhouse je ve Finsku, v České republice zatím žádný založen nebyl. Další informace naleznete na www.iccd.org

Proč to nefunguje

Podle Ing. Wutherlové z Fokus Praha o. s. je překážkou sociálního podnikání v ČR jeho „neviditelnost“, malá propagace a povědomí. Chybí i uznání, pochopení a ochota přijmout rizika s touto činností spojená.

V neziskovém sektoru chybí potřebná znalost podnikatelského prostředí a schopnost podnikání. Granty na tuto činnost nejsou dostatečně k dispozici. Veřejná správa také nevyužívá stávající sociální firmy k nákupu zboží a služeb podle toho, jak jí to umožňuje zákon o veřejných zakázkách. V neposlední řadě není vytvořena kontrola oblasti sociální ekonomiky.

Jednou z organizací, jež se v ČR věnují sociálnímu podnikání, je Fokus Praha. Na Junově statku, který Fokus spravuje, si mohou zájemci vyzkoušet práci v restauraci, penzionu nebo třeba v prádelně. Zařízení se ale potýká s celou řadou problémů vyplývající ze specifik práce s lidmi s postižením, jako jsou: nízká efektivita práce a schopnost odolávat stresu, vysoký absentismus a citlivost, nízká kvalita práce, neschopnost pracovat dlouhodobě. Vysoké provozní náklady navíc ovlivňují ziskovost organizace. Fokus Praha také provozuje zahradnickou sociální firmu. Handicapovaní pracují se dvěma vyškolenými zahradníky jako jejich asistenti na jednoduchých zahradnických pracích.

Fokus Ústí nad Labem na konferenci představil Café Bárka a Catering, chráněné dílny s charakteristikami sociální firmy.

Cílem této organizace je zvýšení samostatnosti a důstojnosti klientů, jejich integrace do společnosti. Podle ní spočívají znaky sociální firmy v silném rehabilitačním potenciálu, důrazu na potřeby lidí a spolupráci s pracovními agenturami a úřady práce.

Pavlína Vágnerová

Mezinárodní konference o sociálních firmách se letos povedla. Kdo přišel, nelitoval.

aktuality

Psychiatrická společnost si problémy nepřipouští Americký psychiatr českého původu prof. Richard Balon, M.D. (společně se skupinou českých psychiatrů) napsal letos v srpnu otevřený dopis vedení Psychiatrické společnosti a širší psychiatrické veřejnosti, ve kterém upozorňuje na řadu problémů české psychiatrie. Svůj podpis pod něj připojilo celkem 14 členů Psychiatrické společnosti ČLS JEP, například přednosta olomoucké psychia­ trické kliniky doc. MUDr. Ján Praško, CSc. a vedoucí pražského Psychiatrického centra 3. LF UK doc. MUDr. Pavel Mohr, Ph.D. Na otevřený dopis odpověděl svým usnesením z 30. srpna 2009 výbor Psychiatrické společnosti (PS).

O

tevřený dopis reaguje na průběh a výsledky červnových voleb do výboru Psychiatrické společnosti. Jeho předsedou se stal znovu prof. MUDr. Jiří Raboch, DrSc., který tuto funkci vykonává již od roku 1996. „Volební účast, průběh voleb a jejich výsledky představují několik závažných chronických systémových problémů Psychiatrické společnosti,“ uvádí prof. Balon s tím, že sice již delší dobu není členem PS, ale její osud mu leží na srdci.

tedy výbor konstatuje, že volby proběhly právoplatně podle stanov ČLS a zvyklostí Psychiatrické společnosti.“

Zakonzervované vedení

Podle prof. Richarda Balona a čtrnácti členů PS, kteří se podepsali pod otevřený dopis, s volebním systémem pravděpodobně souvisí také další problém, kterým je stagnace vedení Psychiatrické společnosti. „Nechceme zde kritizovat dosavadní vedení Společnosti a zejména jejího předsedu, prof. Rabocha, jelikož uznáváme, že v minulosti udělali velký kus práce, např. v pořádání Světového psychiatrického kongresu v Praze, či tím že vybojovali řadu drobných vítězství ve prospěch nejen psychiatrů, ale i ostatních profesionálů v oboru a v neposlední řadě pacientů. Bohužel ale stávající systém vedl k naprostému ustrnutí, stagnaci a jakési rezignaci mezi mladšími psychiatry tím, že umožňuje nekonečnou perpetuaci funkcio­ nářů výboru,“ stojí v otevřeném dopisu. „Psychiatrická společnost jako člen České lékařské společnosti se stejně jako všechny jiné odborné společnosti ČLS JEP musí řídit stanovami této organizace. Tyto neomezují opakovanou kandidaturu na členství a funkci ve výboru. Tuto volbu výhradně

svěřují do rukou voličů a nově zvoleného výboru. Na toto téma probíhá dlouhodobě v ČLS diskuse zvažující výhody i nevýhody tohoto systému,“ odpovídá výbor PS s tím, že výbor ustanovil pracovní skupinu, která se bude podrobně stanovami ČLS zabývat a navrhne jejich případnou úpravy a vylepšení. „Kompetenci změnit stanovy má ale jen sjezd ČLS, který bude v roce 2011,“ upozorňuje ve svém prohlášení výbor PS s tím, že rozprava o dalším vztahu Psychiatrické společnosti a České lékařské společnosti opakovaně proběhla jak ve výboru, tak i na valných hromadách v rámci sjezdů Společnosti v Brně 2007 a ve Špindlerově Mlýně 2008. „Zvláště při plenárních schůzích se zúčastnění členové většinově vyslovili pro setrvání v ČLS,“ konstatuje výbor PS.

Prezidentem na doživotí

„Snad nikde na světě dnes není v demokratických sdruženích možné fixovat vedení na doživotí jednotlivci, byť by byl i ve své funkci sebeúspěšnější. Je-li volební období pro vrcholné funkce odborné společnosti (prezident) v rozmezí 2–3 roky (a ne více), pak je kontinuita zachována účastí dotyčné osoby ve vedení 6–9 let ( viz výše popsaný mechanismus „president-elect“, „president“ a „past-president“), což je z našeho pohledu dostatečné. Dvacet let je ale v tomto rychle se měnícím světě skutečně příliš dlouhá doba,“ konstatuje v otevřeném dopisu spolu s dalšími signatáři prof. Balon a požaduje, aby obdobné zásady byly zabudovány do stanov. „To je úkol, který před námi naléhavě stojí a spojení s ČLS JEP nám v jeho splnění nesmí bránit. Museli bychom se před svými následovníky opravdu

Volební systém Psychiatrické společnosti

„Volební systém Psychiatrické společnosti je z našeho pohledu archaický, nezdá se být zcela demokratický a není transparentní. Pokud jsou volby uspořádány na jedné klinice, kde se taky tisknou volební lístky, a pak mají pracovníci této kliniky ve zvoleném výboru většinu, budí to přece jen trochu nedůvěry,“ napsal prof. Balon.

Podle stanoviska výboru PS se v průběhu voleb neobjevilo ani v náznaku, že by došlo k nějaké manipulaci s volebními hlasy nebo že by se děly podezřelé věci naznačující, že výsledek voleb byl zkreslen: „Jednoznačně

5

Zkrotí dravý americký psychiatr R. Balon Českou psychiatrickou společnost?

6

aktuality

stydět,“ píše prof. Balon a spolu s dalšími signatáři otevřeného dopisu vyzývá výbor Psychiatrické společnosti k vypracování nového volebního systému, který zajistí plnou transparentnost a demokratičnost voleb a stanoví nová pravidla pro jednotlivé funkce výboru (tutéž funkci by bylo možné zastávat pouze jedno nebo nanejvýš dvě volební období). „Jako krok následující bychom přivítali rezignaci členů výboru Psychiatrické společnosti ze současných funkcí (ne z členství ve výboru) a k novým

„Nepodaří-li se nám s věcmi v dohledné době pohnout, hrozí nebezpečí pozvolného zániku Psychiatrické společnosti.“ prof. Balon volbám funkcionářů výboru, v nichž by byla stanovena podmínka, že ani jeden člen výboru nebude kandidovat do své předchozí funkce. Nenavrhujeme odstoupení z výboru jako takového – mnozí členové jsou funkčně i věkově mladí a jejich odstoupeni z výboru by nebylo ke prospěchu společnosti.

Nechceme také omezit některé členy výboru v možnosti kandidatury do vedoucích funkcí výboru, v nichž ještě nepůsobili. Domníváme se, že tento návrh by umožnil omladit, byť ne věkově, tak alespoň funkčně vedení společnosti a doufejme, umožnil také příliv nových řešení,“ stojí v otevřeném dopisu.

Jeho signatáři se odvolávají na publikované názory zástupců sekce mladých psychiatrů, kteří od roku 2006 aktivně podporují změnu volebního systému, jak o tom podle nich svědčí vývěsky („Organizace psychiatrických společností“, „Mladí psychiatři chtějí restrikce“) a přednášky prezentované na psychiatrických setkáních, které jsou nyní vystaveny v sekci mladých psychiatrů.

Omlazený výbor rezignovat nehodlá

„Výbor s potěšením konstatuje, že při posledních volbách došlo k podstatnému omlazení jeho členů. Zástupce nově zvolených „mladých“ psychiatrů získal druhou nejvýznamnější funkci ve výboru – funkci vědeckého sekretáře,“ uvádí se ve stanovisku výboru, který tímto způsobem reaguje na výzvu ke své rezignaci. „Výbor vítá jakoukoliv relevantní kritiku a reálné návrhy směřující ke zlepšení činnosti PS. Domníváme se však, že motivem dopisu není nečinnost Psychiatrické společnosti nebo nějaké znechucení většiny členů.

Rozprava o budoucnosti Psychiatrické společnosti V otevřeném dopise vedení Psychiatrické společnosti a širší psychiatrické veřejnosti vyzval prof. Richard Balon M.D. společně se čtrnácti českými psychiatry k zahájení široké diskuse o několika zásadních otázkách týkajících se budoucnosti Psychiatrické společnosti ČLS JEP:

1) Zda Psychiatrickou společnost osamostatnit či nikoli a proč.

2) Co dál s časopisem Česká a slovenská psychiatrie. Jaký by měl být profil

tohoto časopisu v kontextu moderních trendů v oblasti odborných periodik a prezentování vědeckých dat vůbec.

3) Jak změnit volební systém, aby vedení společnosti lépe a pružněji reprezentovalo zájmový profil základny a nemohlo se ve svých pozicích setrvat na dobu delší nežli 9 let.

4) Jak upravit stanovy v dalších bodech, popř. ve kterých.

5) Jakým účinným způsobem by měla Psychiatrická společnost bojovat za prosazení reformy psychiatrické péče v České republice.

6) Jakým způsobem by se měla Psychiatrická společnost podílet na trans-

formaci oboru v souvisejících oblastech destigmatizace, osvěty a posilování modelů extramurální a komunitní péče. Činnost v těchto oblastech v současnosti za Psychiatrickou společnost suplují občanská sdružení a iniciativy. Výsledkem je koncepční roztříštěnost a málo efektivní využití zdrojů.

7) Jakou úlohu by měla hrát a jaká stanoviska by měla Psychiatrická společnost hájit při jednáních o úhradách psychiatrické péče.

8) Jakým způsobem by se měla Psychiatrická společnost aktivně angažovat v moderních způsobech předatestačního i postatestačního vzdělávání psychiatrů.

Naopak konstatujeme slušnou aktivitu, relativní úspěšnost a zvyšující se prestiž, kterou si v posledních letech PS vydobyla na mnoha úrovních,“ tvrdí členové výboru.

Nespokojenost podle nich projevilo pouze několik členů, kteří dříve žádné připomínky ani návrhy neměli a často jsou více angažováni v jiných odborných společnostech. „Autorům dopisu doporučujeme, aby se podrobněji seznámili se stanovami ČLS a s činností naší Společnosti, aby mohli používat skutečně relevantní údaje. Pakliže jim další osud naší Společnosti skutečně leží na srdci, pak by bylo vhodné, aby se zapojili jako naši řádní členové konkrétní prací, nejlépe v našich sekcích a pracovních skupinách (např. účast v časově velmi náročných aktivitách zaměřených na zlepšení financování našeho oboru by byla velmi vítána) v četných aktuálních projektech nebo aby navrhli k realizaci projekty nové s vlastní účastí,“ reagují v závěru svého stanoviska členové výboru na podněty a obavy vyjádřené v otevřeném dopisu.

Budoucnost PS je (ne)jistá

„Leží-li ještě někomu osud Společnosti lespoň trochu na srdci, nezůstane pasivní

a svěří své nápady, popř. nabídne pomoc nově zvolenému výboru,“ napsali signatáři otevřeného dopisu zřejmě ve víře, že členové současného výboru PS rezignují na své funkce a vznikne výbor nový. „Nepodaří-li se nám s věcmi v dohledné době pohnout, hrozí nebezpečí nejen stagnace, ale pozvolného zániku Psychiatrické společnosti (…)

Doufáme tedy, že jak psychiatrická veřejnost, tak vedení společnosti vyslechne naše obavy a přijme naše návrhy jako východisko k řešení těchto problémů ku společnému prospěchu nejen odborníků, ale především našich pacientů,“ uvádějí v závěru autoři otevřeného dopisu v čele s prof. Balonem.

Z odpovědí výboru PS je však zřejmé, že k reflexi vlastní pozice a postavení celého oboru používá zcela jinou optiku než podepsaní členové PS a Čechoameričan prof.

Balon. „Výbor oceňuje i pohledy na svou činnost od nečlenů či ze zahraničí. Tyto při neznalosti skutečné aktuální situace mohou být sice částečně zkreslené, ale i inspirující.

Cítíme se ale být především vázáni názory, doporučeními a výsledky hlasování našich členů,“ končí text usnesení výboru Psychiatrické společnosti.

Josef Gabriel

rozhovor

7

Jak se daří české psychiatrii? „Víme a hlasitě upozorňujeme, že psychiatrie je u nás podfinancována. Je to náš dlouhodobý problém,“ říká předseda České psychiatrické společnosti a přednosta Psychiatrické kliniky na Karlově profesor Jiří Raboch.

Zeptali jsme se, jak se tento problém daří České psychiatrické společnosti řešit a jak vidí profesor Raboch budoucnost české psychiatrie. Bude u nás konečně započat ozdravný proces deinstitucionalizace psychiatrické péče a rozvoj komunitních služeb?

V čem vidíte největší problém české psychiatrie?

Víme a hlasitě upozorňujeme, že psychiatrie je u nás podfinancována. Je to náš dlouhodobý problém. Ze Zelené knihy Evropské komise vyplývá, že v ČR je na psychiatrickou péči věnováno méně než 4 procenta zdravotního rozpočtu. Evropský standard je přitom asi 5–8 procent. Nedávno to dokonce ve svém projevu potvrdil i náměstek ministryně zdravotnictví. Myslím, že česká společnost je paternalistická, že s minoritami nechce mít nic společného a že je spokojená, když takovíto jedinci jsou stranou celospolečenského života. Psychiatrická společnost se dlouhodobě snaží nedostatečné financování psychiatrie změnit. Vypracovali jsme například druhou verzi koncepce psychiatrické péče, iniciovali jsme různá setkání na parlamentní a ministerské půdě nebo půdě všeobecné zdravotní pojišťovny. Politici, myslím, již vědí, že to je problém, který mají řešit.

V prosazování našich zájmů, když soutěžíme s kardiologií, chirurgií, onkologií, často nevyhráváme. Na ministerstvu zdravotnictví jsme např. iniciovali vznik mezirezortní komise týkající se psychiatrické péče, ale bez jasné podpory politiků a plátců se neobejdeme.

Politiků, kteří by vzali péči o duševně nemocné jako svůj projekt, jsme zatím mnoho nenašli, byť někteří s námi již více spolupracují.

mě jsme požadovali navýšení větší, ale i to současné považujeme za podstatné.

Nebyl to důsledek zprávy ombudsmana o stavu psychiatrických léčeben?

Podobných aktivit a zpráv je více: od ombudsmana, od evropského výboru pro prevenci mučení, od psychiatrické společnosti. Potom je někde klíčový bod, např. schvalování rozpočtu na další rok. Když přesvědčíte ředitele VZP a významné členy její správní rady, že přidání peněz na psychiatrickou péči je krok správným směrem, tak samozřejmě se tam promítnou všechny tyto vlivy, ale nakonec jde o jedno konkrétní jednání. Lobovali jsme na mnoha úrovních, aby psychia­ trické péči bylo zaslouženě přidáno a správní rada VZP to nakonec odhlasovala. Chtěli bychom, aby následoval další krok nebo kroky tímto směrem, ale loňské navýšení rozpočtu považujeme za velký úspěch.

Víte, na co byly tyto peníze použity?

V akutní nemocniční péči došlo zhruba ke čtyřnásobnému navýšení lékového paušálu. Před tím jsme dostávali 25 korun na den na léky pro jednoho pacienta. Takto se snad nedá léčit ani chřipka, natož nemocný pacient se schizofrenií, který má cukrovku a mnoho dalších inzerce

Podařilo se vám dosáhnout něčeho konkrétního?

Loňský rok byl podle mého názoru jedním z nejúspěšnějších v historii moderní české psychiatrie. Uspořádat úspěšný světový kongres, s velmi pozitivními zpětnými vazbami ze zahraničí a dobrým hodnocením světové psychiatrické organizace, to je velkým úspěchem na mezinárodním poli.

Na psychiatrických sjezdech a dalších setkáních opakovaně přednášel a diskutoval s námi ředitel VZP Pavel Horák na téma financování psychiatrické péče. Tento fakt spolu s našimi dalšími aktivitami vedl k tomu, že v loňském roce se poprvé uskutečnil velký skok ve financování psychiatrické péče. Do pojistného plánu VZP přibylo zhruba 400 miliónů korun. To se předtím nikdy nestalo. Samozřej-

prof. Jiří Raboch předseda České psychiatrické společnosti a přednosta Psychiatrické kliniky na Karlově

Kdo si čte, zlobí.

Každou druhou středu na stáncích a ve všech dobrých knihkupectvích.

www.advojka.cz

8

rozhovor téma

zdravotních obtíží. Byl to dlouho jeden z neuvěřitelných problémů, který jsme se pokoušeli řešit. Několik let jsme chodili po různých institucích, říkali jsme, že takový stav není možný. Oni také říkali, že to není možné, ale dlouho se nic nestalo. Po čtyřnásobném navýšení se paušál blíží skutečným výdajům, které máme. Farmakologická léčba našich pacientů tak v současnosti již není finančně prodělečná, jak tomu bylo dříve.

Dostaly přidáno i léčebny?

Ano, také. Vzbudilo to trochu rozruchu kvůli tomu, že tyto peníze byly v pojistném plánu přidány na řádek léčeben. Když chtěli přidat psychiatrii, tak tu částku nemohli alokovat nikam jinam, protože žádný jiný samostatný řádek pro psychiatrii prostě není. Navýšení se tedy promítlo jak do hospodaření léčeben, tak do akutní nemocniční péče.

Když uvážíme, jak jsou psychiatrické léčebny finančně zanedbané, tak se v nich i tahle suma asi ztratí.

Všechny sektory psychiatrické péče v České republice jsou dlouhodobě podfinancovány. Považuji za velmi nedobré, když jeden sektor něco získá a ostatní mu to nepřejí, jako by to bylo špatně. Je to dobře!

Jenom se musíme snažit, aby všechny sektory postupně získávaly adekvátní ohodnocení své práce.

Je šance, že by se našly peníze i pro komunitní péči? Pokud vím, zatím se vůbec nerozvíjí.

Problém je ve způsobu financování této oblasti. Něco má financovat rezort zdravotnictví, něco sociální oblast. Tak vzniká optimální možnost, aby si oba rezorty tento úkol přehazovaly mezi sebou.

Netýká se to ale jen psychiatrie, jde o daleko širší problém. Na změně by se museli dohodnout vrcholní politici a to je doopravdy mimo kompetenci psychiatrické společnosti. Byli bychom také rádi, aby psychiatrická péče měla jeden celkový rozpočet – „řádek“ v pojistném plánu, kam by šly všechny peníze.

Co by se tím oproti současné situaci změnilo?

Má to svoje výhody a nevýhody. Pokud psychiatrická péče zůstává součástí obecné zdravotní a sociální péče, nestojíme v nějaké zvláštní pozici a nepodporujeme tak další stigmatizaci našeho oboru. Na druhou stranu na vítězství v souboji o peníze s těmi mocnými obory kardiologickými, chirurgickými a jinými, psychiatrie objektivně síly nemá. Pokud se doopravdy zcela vyčleníme, tak by na samostatný řádek psychiatrie mohlo při dobré vůli přijít více peněz a mohli bychom ovlivňovat, kterým směrem půjdou. O tom jsme v psychiatrické společnosti dlouhodobě diskutovali. Před několika lety převládal názor, že chceme být součástí obecného financování.

V posledních letech se ale většina kloní k tomu, že bychom chtěli být v rámci financování samostatní. V řadě států to tak již je a my se nyní budeme snažit o podobný model. Proto jsme už iniciovali jednání na ministerstvu zdravotnictví i VZP. Existuje u nás nějaký jiný medicínský obor, který má podobné postavení?

Myslím, že je možné najít určité paralely. Některé programy, například kardiologické a onkologické, začínají najednou stát samostatně.

My bychom se k tomuto trendu rádi připojili.

Povinností zdravotní pojišťovny je smluvně zajišťovat potřebnou zdravotní péči pro své pojištěnce. Jednáte s pojišťovnou o tom, aby mohla vznikat zařízení komunitní péče – to znamená například stacionáře, krizová centra?

To jednání je otevřeno. Naráží však na problém, o kterém jsme

mluvili, a to je vztah zdravotní a sociální péče a přehazování horkého bramboru z jedné oblasti do druhé. To nepostihuje jenom psychiatrii.

Znamená to, že zdravotní pojišťovna nebude chtít financovat nic, co by patřilo do sociální oblasti a ministerstvo práce nebude chtít financovat nic, co by patřilo do zdravotnictví?

Zatím tomu tak skutečně je.

Nezůstává pak člověk, který má přirozeně jak zdravotní, tak sociální potřeby a problémy, mezi rezorty jako mezi mlýnskými kameny?

V některých případech asi ano.

Mohl byste porovnat kvalitu psychiatrické péče v České republice a v jiných zemích Evropské unie?

Naše klinika i psychiatrická společnost participují v poslední době na celé řadě mezinárodních projektů, které posuzují například též kvalitu péče v denních stacionářích nebo problematiku nedobrovolného přijetí na psychiatrii.

Poslední projekt se pak Všechny sektory zabývá indikátory kvality péče o chronicky duševně psychiatrické nemocné. Z posledních péče v České let tedy máme celou řadu konkrétních, hmatatelných republice jsou informací, jak péče v Evropě dlouhodobě vypadá. Kvalita psychiatrické péče v České republice podfinancovány. z evropského pohledu není špatná. O tom jsem přesvědčen. Dokonce i spokojenost nedobrovolně léčených pacientů nebo pacientů v denních stacionářích nebo akutní péči je v České republice dokonce o něco vyšší než v řadě západních zemí. Samozřejmě nejedná se o nějakou absolutní spokojenost a nechci tím říct, že jsme spokojeni se vším, co u nás máme.

Jak je možné, že jsou u nás lidé spokojeni s léčbou ve stacionářích, když stacionáře ve většině krajů vůbec nejsou?

Já jsem hovořil o výsledcích konkrétního výzkumu, do kterého byla za Českou republiku zařazena centra v Praze, to znamená Psychiatrická léčebna v Bohnicích a Psychiatrická klinika na Karlově. To není průřez Českou republikou. Vím, že jsou kraje, kde je psychiatrická péče hodně poddimenzovaná. I z tohoto důvodu jsme letošní hlavní psychiatrickou konferenci umístili do Karlových Varů a také projekt zaměřený na kvalitu péče, který je financován Světovou zdravotnickou organizací, jsme zaměřili do Karlovarského kraje. Víme, že zde není vůbec žádná následná péče, že je zde málo ambulantních lékařů a komunitní péče prakticky neexistuje. Ale např. v nemocnici v Ostrově nad Ohří se velmi dobře rozvíjí oddělení akutní péče, to velmi podporujeme. Na konferenci v Karlových Varech zveme hejtmana, starostu, ředitele nemocnice, zástupce zdravotního a sociálního odboru. Na místě jim chceme říci: Ve Vašem kraji je situace takováto, my si myslíme, že by se mnohé mělo změnit, co s tím chcete dělat?

Nemůžeme si být pochopitelně jisti, že dojde k rychlým a podstatným změnám, ale považuji tento způsob boje za zlepšení psychiatrické péče za velmi smysluplný.

Uvědomují si regionální politici, že jim v kraji něco chybí?

V radě Karlovarského kraje se na toto téma vedla diskuse. Vím, že jednou z jejich nových preferencí je podpora sociálních služeb pro psychiatrické pacienty. My situaci v kraji zmapujeme a doporučí-

rozhovor me, co zde schází, co by zde mělo být. A pak místní obyvatelé a politici musejí říci, co chtějí, co nechtějí a do čeho budou investovat peníze.

Stacionáře a další zařízení komunitní péče chybí i v jiných krajích. Na některých místech je třeba nedostatek ambulantních psychiatrů. Kudy myslíte, že vede cesta ke změně? Kam mají lidé z těchto krajů jít, když mají psychické problémy?

Vždyť jsem vám to řekl. Koncepci oboru jsme předložili ministerstvu zdravotnictví, které na základě naší iniciativy zřídilo meziresortní komisi. To je plán na úrovni celostátní. Pak se snažíme v jednotlivostech, viz Karlovarský kraj, tento trend podpořit i na úrovni lokální.

Mezirezortní komise obvykle pět let zasedá, něco řeší, pak ji některý ministr zruší a nakonec nedojde k ničemu.

Takže myslíte, že se těchto aktivit nemáme zúčastňovat?

To ne, ale nebylo by možné na politiky nějak víc „zatlačit“, aby si uvědomili, že tento problém je naléhavý?

Nevím, jestli mě posloucháte. To, že přivedeme činovníky na konferenci, diskutujeme s nimi na toto téma, to, že tam přijede ministr české vlády, to, že tam přijede místopředseda zdravotního výboru Parlamentu České republiky, to, že jdeme do senátu a diskutujeme s vedením senátu, to, že jdeme do parlamentu a diskutujeme, to myslíte, že není ta správná cesta?

Dívám se na to očima člověka, který má doma nemocného syna nebo dceru a těžko se smíří s tím, že na tyto iniciativy nikdo nereaguje.

V loňském roce jsme získali navíc 400 milionů korun. Chtěli jsme dvě miliardy, dostali jsme 400 miliónů.

Pomůže to pacientům a jejich rodinám vyřešit problémy, jestliže jim chybí sociální a zdravotní služby v místě bydliště?

Všichni víme, že vývoj si někdy běží po svém, i když se hrozně moc snažíme. Pak ale z různých důvodů přijde klíčový bod, kde dojde k něčemu pozitivnímu. Obvykle, jak říkával Pavel Baudiš, to jde přes průšvihy. Potom politici najednou říkají ano, budeme to řešit. Sám za sebe si žádný průšvih nepřeji. Musíme ale politiky dlouhodobě senzitivizovat, vytvářet atmosféru v tomto směru, opakovat naše požadavky a doufat, že opět nastane situace jako v loňském roce a dojde k dalšímu posílení financování péče o duševně nemocné a tím k rozšíření našich služeb.

Zdá se mi, že ten průšvih už tady je. Nedávno jsem hovořil s paní, která bydlí blízko Náchoda a má jednačtyřicetiletou dceru trpící schizofrenií. Potřebovala by využívat služby nějakého komunitního centra, ale nejbližší je 100 kilometrů v Hradci Králové.

Ambulantní psychiatr má na dceru deset minut a ani s rodiči o něčem dalším nechce mluvit.

Tento konkrétní příklad trochu vybočuje z naší diskuse. Jistě stížností a nespokojenosti pacientů, často oprávněných, je mnoho nejen v oboru psychiatrie. Diabetička si stěžuje, že nemá jehly, onkologický pacient má nedostatek hygienických pomůcek. Ano, bohužel, nejenom v psychiatrii a nejenom v ČR je ve zdravotní péči třeba mnohé zlepšit.

Neměly by se problémy, které trápí psychiatrické pacienty, daleko víc medializovat?

Příští rok bude naší největší akcí národní psychiatrická konference ve Špindlerově Mlýně. Hlavní motto konference je „Duševní poruchy a kvalita péče“. To je právě to téma, o kterém tady mluvíme. My se samozřejmě budeme o různých cestách dohadovat,

inzerce

záchranný člun pro mladé lidi s duševním onemocněním

Více informací: Terapeutická komunita Mýto Náměstí 7, 338 05 Mýto u Rokycan TK Mýto je resocializační pobytové zařízení určené pro mladé lidi (18–35 let) s duševní nemocí, zejména schizofrenií.

tel.: 371 584 014 mob.: 602 646 975 e-mail: tkmyto@capz.cz www.capz.cz

9

10 protože různí lidé mají pochopitelně různé preference. Důležité ale je, abychom se shodli na hlavních zásadách, které pak budeme všichni prosazovat. Chceme na tuto konferenci opět přivést vedení ministerstva zdravotnictví a vedoucí činitele plátců. Včera na zasedání výboru psychiatrické společnosti jsme si také řekli, že bychom chtěli vypsat novinářskou cenu. Chceme oslovit novináře píšící o zdravotnictví a udělovat cenu za nejobjektivnější nebo nejprospěšnější článek uveřejněný v českém tisku v posledním půl roce. Na konferenci v Karlových Varech máme také připravenu tiskovou konferenci. Doufáme, že za V posledních dvou účasti ministryně zdravotnictví, letech jsme v ČR jednoho z vedoucích úspěšně uspořádali poslanců parlamentního zdravotního Světovou konferenci výboru i zástupců sociální psychiatrie kraje a města. Dávám a Světovou konferenci další a další příklady, co se v tomto směru psychiatrie. snažíme dělat.

třeba názory všech účastníků dávat dohromady a snažit se je také realizovat.

Stačí to k tomu, aby se problémy v oblasti psychiatrické péče staly tématem také pro politiky?

V posledních dvou letech jsme v ČR uspořádali Světovou konferenci sociální psychiatrie a v roce 2008 pod záštitou prezidenta republiky Světovou konferenci psychiatrie, které se zúčastnilo více než šest tisíc odborníků. Myslíte, že to není dostatečná propagace psychiatrie? Přijeli nejpřednější světoví vědci a vystoupili ve sdělovacích prostředcích. Světová konference je jednou za tři roky, nikdy v Čechách nebyla a obávám se, že dlouho nebude.

Co je třeba udělat, aby kolem ordinací ambulantních psychiatrů mohlo vznikat zázemí dalších pracovníků?

Náš výbor v poslední době např. podpořil žádosti různých odborníků na vznik nových kódů, například kód práce psychiatrické sestry. Úvazky samozřejmě půjdou za výkony, když tam bude možnost získat peníze.

Mohly by se závěry konference stát impulzem pro ministerstvo zdravotnictví nebo vládu k nějakým krokům v duchu moderní psychiatrické péče? Poskytla vám konference nějaký nástroj nebo argumenty?

Minimálně nám poskytla prostor, abychom se s politiky mohli na toto téma bavit. S panem prezidentem, s panem primátorem, s ministry. Měli jsme v centru Prahy u Karolína speciální autobus s audiovizuální prezentací pocitů nemocného se schizofrenií. Přišel tam ministr zdravotnictví, přišel místopředseda zdravotního výboru parlamentu i další významné osobnosti. Byla tisková konference s panem primátorem. Takovýchto aktivit je hodně. V současné době dokončujeme projekt standardů psychiatrické péče, které budeme finalizovat v Karlových Varech. Na rozdíl od jiných odborných společností v této oblasti se nevěnujeme jenom farmakoterapii, ale komplexní péči včetně její struktury a kvality. Zabýváme se např. i novou klasifikací invalidizace. Ta se týká celé medicíny, ale pro psychiatrii bude zvlášť významná.

Pokud vím, jde o zpřísnění kritérií pro přiznání invalidního důchodu. Nezůstane pak řada duševně nemocných najednou bez prostředků?

Jde o dokument Světové zdravotnické organizace. Nemůžeme se tvářit, že neexistuje. Teď jde o to, abychom se s tímto materiálem naučili zacházet v našich podmínkách za situace, kterou u nás máme. To bude docela náročné. Bezpochyby postoje plátců budou jiné než názory lékařů, pacientů či příbuzných. Opět to bude téma, na kterém budeme pracovat. Na konferenci do Karlových Varů jsou proto pozvání nejen odborníci z rehabilitačního lékařství, ale i zástupci konzumentů psychiatrické péče a jejich příbuzní. Mají zde svoje speciální sympozia, stejně jako psychiatrické sestry. Je

Jaká je podle vašeho názoru situace v ambulantní péči? Máme dostatek ambulantních psychiatrů? Říká se, že jejich čekárny jsou plné lidí a ambulantní psychiatr má na jednoho pacienta čas zhruba deset minut až čtvrt hodiny.

Ambulantních psychiatrů nám v posledních letech naštěstí výrazně přibylo. Z hlediska celoevropského srovnání počet psychiatrů pracujících v našich ambulancích je na trochu slabším průměru. Jsou státy, kde ambulantních lékařů mají více, někde jich mají zase méně. Ta čísla se ale těžko porovnávají. Vždy závisí na celém systému a kompetencích jednotlivých odborníků, kteří v systému pracují. Naším hlavním problémem není počet ambulantních psychiatrů, byť by jich mohlo být o trochu více. Nedostatkem je, že v mimonemocniční péči pracuje málo jiných odborníků – psychologů, sociálních pracovníků, sester, rehabilitačních pracovníků. Tam jsme hodně poddimenzovaní.

Myslíte, že síť ambulantních psychiatrů je dostatečná?

Mělo by jich být o trochu více. Jak jsem již uvedl, tito odborníci však nemají k dispozici zázemí, které by jim jejich práci usnadnilo.

Po revoluci zanikl systém spádových obvodů, nebylo by užitečné něco podobného znovu zavést?

To je věc, která nezávisí na Psychiatrické společnosti. Týká se organizace celého českého zdravotnictví. V psychiatrii více než v jiných oborech existují pacienti, kteří se nechtějí léčit nebo jsou na tom hůře v komunikaci s lékařem a spolupráci při léčbě. I já jsem pro svobodný výběr lékaře, ale nakonec musí být někdo, kdo bude mít povinnost zajistit péči pro všechny. Měl by být určen někdo ze spádové oblasti, kdo by se o takové nemocné staral.

Není psychiatrie specifická tím, že duševně nemocní na rozdíl od jiných pacientů nejsou většinou příliš disciplinovaní a sami vyhledávají pomoc méně často?

Vaše otázka naznačuje, že duševní poruchy jsou něco zvláštního.

Nejsou. Je to choroba jako každá jiná, jako cukrovka nebo ischemická choroba srdeční. Jako je choroba slinivky břišní, tak je choroba mozku. Samozřejmě jsou pacienti s cukrovkou, kteří se neléčí. Jsou pacienti s pohlavními chorobami, kteří se musí léčit eventuálně dokonce proti své vůli, protože to po nich společnost žádá. Psychiatrie v tomto směru není jiná než ostatní obory, byť je nám to předhazováno a stigma duševní poruchy se v historii i současnosti opakovaně objevuje.

Znamená to, že změna v organizaci ambulantní psychiatrické péče není nutná?

To neříkám. Myslím, že nějaké spádové oblasti by být měly. Uvedl bych rád konkrétní příklad. Jsem přednosta Psychiatrické kliniky na Karlově. S ředitelem Psychiatrické léčebny v Bohnicích jsme se dohodli na určité „rajonizaci“. Záchranná služba ví, ze kterých pražských obvodů jede do psychiatrické léčebny a ze kterých jede k nám.

Prostě se o všechny pacienty musíme postarat. Takto by to podle mého názoru mělo fungovat i v jiných oblastech.

Josef Gabriel

reportáž

11

Symbióza na Pleši odhalila poklady Na konci srpna proběhl v prostorách sanatoria v Nové Vsi pod Pleší několikadenní pilotní Kurz redakční práce – Symbióza pořádaný Českou asociací pro psychické zdraví. Kurzu se zúčastnili lidé bojující s různým zdravotním znevýhodněním - fyzickým i psychickým.

P

ořadatelé projektu Symbióza si uložili za úkol nejen zaučit frekventanty kurzu do žurnalistického řemesla, a zvýšit tak jejich šanci na trhu práce, ale také zlepšit jejich vyhlídky při obhajobě vlastních zájmů – respektive zájmů a potřeb různých skupin zdravotně postižených. Dalším cílem bylo umožnit účastníkům, aby se navzájem lépe poznali a mohli sdílet své zkušenosti s různými typy handicapů. „Setkali se zde lidé tělesně postižení, například s roztroušenou sklerózou nebo dětskou obrnou a pak lidé, kteří mají nějakou duševní nemoc. Zhruba polovina účastníků se potýkala s tělesnými problémy a druhá polovina měla zkušenost s psychickou nemocí,“ říká koordinátor projektu Josef Gabriel. Obě skupiny se podle něj staly vnímavější a chápavější k problémům „těch druhých“. Srpnového setkání na Pleši se zúčast-

nilo dvacet jedna zdravotně postižených, plus dva osobní asistenti.

Na programu byly lekce ze základů redakční práce, které vedl Josef Gabriel, a večerní besedy se zajímavými hosty, kteří účastníkům kurzu nabídli řadu témat k přemýšlení i k publicistické tvorbě.

Místo výuky na výlet

„Kurz jsme zahájili společným obědem v ústavní jídelně. Někteří se na Pleš sjížděli ze vzdálených konců republiky, takže jsme přišli ke stolu s téměř čtvrthodinovým zpožděním a paní vedoucí kuchyně nám za to řádně vyčinila. Její přísnost však byla projevem téměř mateřské péče, kterou nám věnovala v následujících dnech pobytu,“ říká Josef Gabriel. Nová Ves pod Pleší, položená ve výšce 490 metrů nad mořem, typická svým drsnějším podnebím, přivítala účastníky Symbiózy příjemnými letními teplotami, bezvětřím a pohádkově modrou oblohou. Ideální počasí pro koupání a lenošení na zahradě, méně ideální pro kurz redakční práce. Dilema, které z toho plynulo, vyřešili účastníci po dohodě s vedoucím kurzu hned druhý den – místo přednášky o zásadách novinářské práce si do programu zařadili odpolední výlet do nedalekého malebného městečka Mníšek pod Brdy. Část frekventantů kurzu by sice dala raději přednost intenzivní výuce, ale nakonec se všichni shodli, že to bylo fajn.

Vzdušné lázně na Pleši

Kurz probíhal v zadní části areálu sanatoria na Pleši, kde stojí řada pavilonů, které vznikly na začátku minulého století, v době, kdy jedním z největších problémů byla léčba tuberkulózy. Rekonstruované pavilony s širokou terasou podél jednotlivých pokojů na programu byly už neslouží jako „vzdušné lázně“, ale nabízejí příležilekce ze základů tost k oddechu i soustředění redakční práce účastníků rekondičních a večerní besedy se pobytů a kurzů. Krásné počasí přetrvávalo také zajímavými hosty, během dalších dnů, a proto kteří nabídli řadu zůstávaly dveře učebny, probíhaly přednášky, témat k přemýšlení. v níž besedy či vášnivé debaty nad texty, neustále dokořán. Večery trávila většina zúčastněných na terase. Bylo co popíjet (od minerálky a zeleného čaje až po víno či pivo) a bylo o čem povídat. Od prvního dne panovala na kurzu přátelská atmosféra, k níž přispěly i návštěvy několika zajímavých a laskavých osobností nejen ze světa žurnalistiky.

Hosté a jejich zkušenosti

Jako první host se na Symbióze představil MUDr. Martin Jarolímek, psychiatr a primář Denního psychiatrického sanatoria Ondřejov.

Doktor Jarolímek vyprávěl o svých zkušenostech z roční lékařské praxe v Africe; z tohoto vystoupení si posluchači mimo jiné odnesli poučení, že chtějí-li se jako psychiatři zúčastnit zdravotnické mise do Afriky, nesmí se v případě potřeby bát vytrhnout pacientovi bolavý zub nebo vyoperovat slepé střevo.

Dalšími hosty byly dvě dámy z Úřadu práce v Písku: Alexandra Zajíčková, ředitelka úřadu, a její kolegyně Božena Bečvářová,

12

reportáž téma vedoucí oddělení poradenství, které se snažily naznačit účastníkům kurzu cesty k řešení několika hlavolamů týkajících se hledání místa na trhu práce. Alexandra Zajíčková stojí také v čele občanského sdružení pro podporované zaměstnávání zdravotně postižených osob, a tak podvečerní setkání na Pleši využila i k tomu, aby vysvětlila, co vlastně podporované zaměstnávání obnáší. „Většina lidí, kteří na Symbiózu přijeli, má špatné zkušenosti s hledáním práce i s úřed-

Kiki

Začátky byly pro každého náročné...

Proč jsi přijela na Symbiózu?

Za prvé, mám hodně volného času a chci ho nějak vyplnit a psaní je dobrý koníček. Za druhé, ráda hodně čtu a těším se, že si na kurzu přečtu něco nového, že tady vzniknou zajímavé texty.

Jak hodnotíš průběh kurzu?

Dobrý, nikdo na nikoho netlačí. Líbí se mi, že kdybych nic nenapsala, tak nemusím mít špatné svědomí. Líbí se mi, že je to tady takové hodně pohodové.

Je pro tebe Symbióza impulzem k další činnosti, budeš teď psát?

Jo, je to pro mě impulz. Na Pleš jsem přijela s tím, že nemám o čem psát, ale teď zjišťuju, že je těch témat vlastně dost. Chtěla bych v tom pokračovat a nechci psát jen pro sebe, ale i pro ostatní.

lenka

... avšak v přátelské atmosféře a s dobrými rádci...

Jaké jsou tvé dojmy z kurzu? Splnil tvoje očekávání?

Asi jsem čekala víc teorie, nějaké přednášky o novinařině.

Představovala jsem si, že to bude náročnější, že program bude nabitější... Ale možná by to pak nemuseli všichni zvládnout.

V podstatě i mně to mírnější tempo celkem vyhovovalo,dozvěděla jsem se z poloviny to, co jsem potřebovala. To ostatní si nějak dostuduju sama. Byl to takový pohodový relaxační pobyt. Člověk si oddychl a něco se i přiučil.

Zoro

Proč ses na kurz přihlásil?

Na Symbiózu jsem přijel, abych si zvýšil kvalifikaci a byl schopný líp propagovat své neziskovky Bona o. p. s. Problém kurzu vidím v tom, že je tady málo času na psaní, ale hlavně na jeho zhodnocení. Ale asi je těžké zvládnout to v těchto podmínkách nějak líp. Na druhou stranu je to v pohodě. Těším se na podzimní běh kurzu, který bude zaměřený na PR a fundraising, to je pro lidi pracující v neziskových organizacích taky hodně potřebná věc.

... našel odvahu a chuť k psaní každý z nás.

13 níky, kteří by jim v tom měli pomáhat. Paní ředitelka Zajíčková nás přesvědčila, že má smysl nevzdávat se a že skutečně existují lidé, dokonce i úředníci, kteří se snaží pro zdravotně postižené spoluobčany něco dělat,“ tvrdí Josef Gabriel.

Pobesedovat přijela i psycholožka a publicistka Alena Sedlačíková, která je po úrazu upoutána na invalidní vozík. O té doby se věnovala publicistice zaměřené na zdravotně postižené a napsala řadu scénářů například pro televizní pořad Klíč. Se svými budoucími kolegy se podělila nejen o zkušenosti ze své žurnalistické praxe (například jaké možnosti dává novináři invalidní vozík, když chce v Parlamentu odchytit prchající poslance), ale také jim dodala optimismus a sílu bojovat o místo na slunci – nejen pro sebe, ale pro všechny zdravotně postižené. „Poslední den Symbiózy nás navštívili dva šéfredaktoři Jaroslav Winter, šéfredaktor internetového portálu Heplnet, a Jan Kulhavý, šéfredaktor Zdravotnických novin, aby pohovořili o novinářském řemesle a přidali několik dobrých rad jak se stát dobrým novinářem,“ vzpomíná Josef Gabriel. Absolventům kurzu, kteří o to budou mít zájem, nabídli možnosot spolupráce na Helpnetu nebo ve Zdravotnických novinách.

Jsme všichni stejní

Důležitou součástí kurzu byly přednášky věnující se pravidlům žurnalistické práce, ale především samotné psaní. Hotová díla byla podrobena spravedlivé a neúprosné kritice ze strany všech účastníků kurzu. Mnohdy se rozvinula bohatá a bouřlivá diskuze týkající se nejen kvalit samotného textu, ale také ožehavých či bolestných otázek, které většina textů vznášela. A protože jedním z prvních úkolů začínajících novinářů bylo napsat osobní příběh, v němž by zachytili

0 / 0 10 /0 K / Y 0 M : 0/6 /27 z 5 n 9 / a :0 or r u p r u p

svůj život s handicapem, nebyla nouze o zajímavé náměty k diskuzi.

Fyzické ochrnutí, ataka psychické nemoci, život s rakovinou, pokus o sebevraždu, záchvaty epilepsie nebo asistovaná sebevražda – to jsou jen některá z témat, která se v textech objevila. Tyto příběhy byly o to působivější, že je předčítali samotní aktéři děje. Není lehké odhadnout, zda je v takových případech těžší svůj příběh napsat či jej přečíst. Jisté ale je, že bez vzájemné důvěry frekventantů kurzu by něco takového nebylo možné.

Druhým a značně obtížnějším úkolem bylo napsat rozhovor.

I tohoto zadání se ale začínající autoři zhostili bez větších problémů a mnohým ještě vybyl čas na krátký fejeton či povídku. Ne všichni se však hrnuli do psaní, někteří záhy zjistili, že žurnalistická práce jim není příliš blízká. Ani oni se ale na Symbiózu nevydali zcela nadarmo: „Po druhém dni mám jasno, novinář ze mě nebude.

Nepřichází však žádné rozčarování. Víc než o psaní se zajímám o jednotlivé postavičky. Snažím se přijít na to, co spojuje psychicky nemocné s fyzicky postiženými. Hledám k nim cestu a nevím, jak na to. Nesměle přešlapuji. Večer s kytarou a trochou vína bortí bariéry, jsme všichni stejní, milujeme život a chceme se radovat,“ napsala jedna z účastnic kurzu. Přátelství, důvěra a porozumění – i to jsou poklady, které pro sebe někteří účastníci dokázali na Symbióze objevit.

Závěr srpnového setkání na Pleši proběhl ve velkém stylu.

V podvečer posledního dne se konal raut. Šampaňské teklo proudem, každý měl povoleno sníst dva chlebíčky a k tomu nespočet sušenek, tyčinek, křupek či hroznového vína. Jak poznamenala jedna z přítomných dam: „Kdo na tomto kurzu nebyl, může jen litovat.“ Kamila Heinzová

R GB ora pu

inzerce

CMYK oranz: 0/60/100/0 purpur: 0/95/27/0

ČAPZ Vs.

RGB oranz: 243/151/27 (FF/99/00) finanční krize purpur: 228/31/103 (FF/00/66)

Pomáháme duševně nemocným lidem už 13 let. Teď nám vinou hospodářské krize začíná docházet kyslík a hrozí, že budeme nuceni svou činnost ukončit. Neztrácíme ale naději.

Víme, že naštěstí existuje mnoho lidí, kterým duševní strasti nejsou lhostejné. Prosíme, pošlete nám dárcovskou SMS ve tvaru DMS PSYCHICKEZDRAVI na telefonní číslo 87 777.

Nyní můžete nově přispívat pravidelně každý měsíc po dobu jednoho roku. Stačí odeslat SMS ve tvaru DMS ROK PSYCHICKEZDRAVI na číslo 87 777 a každý měsíc Vám bude automaticky odečtena částka 30 Kč.

Více informací najdete na www.darcovskasms.cz.

Cena DMS je 30 Kč, Česká asociace pro psychické zdraví obdrží 27 Kč.

14

téma

Co mě potkalo Občas ve městě narazíte na skupinku neslyšících nebo vozíčkáře, nevíte jak se zachovat, podíváte se rychle stranou, nechcete je ranit tím, že na ně budete zírat. Jindy potkáte člověka trpícího schizofrenií, depresí nebo třeba panickou úzkostí. Hledíte jim zpříma do očí, možná se i usmějete. Nevíte, že jsou nemocní, není to vidět.

Jaký je rozdíl mezi fyzickým a duševním handicapem? Velký, nebo žádný? Jaké to je být „jiný“?

Nahlédněte do života lidí s fyzickým nebo psychickým onemocněním, přečtěte si, co je potkalo. Nabízíme vám příběhy, které vznikly v rámci kurzu redakční práce Symbióza pro zdravotně znevýhodněné, pořádaného Českou asociací pro psychické zdraví na konci tohoto léta.

Můj svět + tvůj svět = náš svět

P

řičemž můj svět = fyzická nemoc + ztráta fyzických dovedností + lehká deprese + kompenzační pomůcky + tragédie rodiny. Tvůj svět = psychická nemoc + fyzická bolest + těžká deprese + tragédie rodiny.

Matematika mi nikdy moc nešla, řeknu to tedy lidsky. Naše světy se v mnohém neliší, je mezi nimi ale obrovská propast tvořená neznalostí, nezájmem a přehlížením faktů. Zkusme

Tancujte, hovada

P

ohybově postižení by neměli tancovat v klubech. To přece nejde, vypadá to divně, ne? A navíc asi stejně nechtějí.

Tohle si nejspíš v Holandsku a Anglii nemyslí. Budova bývalého hlavního nádraží v Utrechtu je kompletně bezbariérová. Když zde probíhala vyhlášená party Trance Energy, užívali si to tři vozíčkáři. Jeden na elektrickém vozíku měl s sebou ještě snad kapačku, nejspíš utekl z nemocnice na párty pro 30 000 lidí.

Přestože jsem pohybově postižena, pohybuji se na taneční scéně od roku 1998, ale do zahraničí se odvažuju poprvé, a ne bez strachu.

Co když to bude průšvih? Vstřícnost Holanďanů k postiženým mě zahřála. Ve frontě na pití jsem zakopla o schod a upadla. Jistý holandský pártyčlověk mi pomohl na nohy. Domnívám se, že by mi pomohl, i kdybych se domlouvala rukama nohama. Domlouvali jsme se anglicky, a tak i pochopil, jak mě chytit. Holandsko je ideální místo pro „coming out“ člověka, co na něm není až zas tak nic vidět, jenom troška divnosti.

V Anglii se nějaký „kolečkář“ na webu ptá, jestli je klub v Manchestru bezbariérový, hraje tam jeho oblíbená trance kapela. Ptá se na webu anglického časopisu pro zdravotně postižené. Lifestyloveho časopisu, kde se řeší flirtováni, móda, kosmetika, bezbariérové kluby. No, a vozíčkáři tancují.

si více naslouchat a vnímat problémy toho druhého. Pochopit to totiž nejde. Copak můžu chápat pronásledování mimozemšťany, copak můžu rozumět bludům, copak můžu akceptovat totální ponížení tvého JÁ a to navíc pod názvem „léčba“? Copak můžeš chápat, že z krásné a samostatné ženské je obrovské děťátko, které je potřeba koupat, oblékat, přebalovat a krmit?

Pojďme si povídat, pojďme vnímat svět toho druhého, pojďme vytvořit náš svět, v němž pochopení a akceptování bude nejvyšší politikou a lítost nejtěžším prohřeškem.

Monika

Fléda v Brně je bezbariérová a taky se tam tancuje i na kolečkách, dá se zajít do Barky na nějaký ten hipiesácky alternativní kousek divadla. A lidi se snad už divně nekoukaj. Snad se divně nekoukaj, když klopýtám po schodech v dalších klubech.

Jsou místa, kam se ani já nedostanu, nějaký opilec urval zábradlí a cestu k toaletám překonává výškový rozdíl, schod, velmi vysoký schod.

Pražákům je hej, ale jejich možnost kulturního vyžití se otáčí kolem fastfoodů, většina jich je alespoň nějak bezbariérově vybavená, ale s atmosférou je to mizerné. A k tomu ještě nahlas vyřvává Evropa 2 a zvoní pokladny. O bezbariérovém klubu v Praze nevím.

Výborná atmosféra je v čajovnách, tedy pokud jste spíš styl dready, dlouhá sukně a intelektuál z fildy. Ovšem čajovny jsou ve sklepích a vedou tam schody, kde i já váhám, zda jít do čajovny mi vůbec stojí za to. Nebrat.

Učím se holandsky, teda hodlám, pořád to odkládám, ale za dva roky se potkáme v Utrechtu. Ale i v Česku chci jít do nějakého zapadlého pajzlu, kde na parketu vypustím duši. Tak to je a tak by to mělo být a chci, aby tam vypouštěli duši i lidi na kolečkách a bez koleček a s berlemi a bez. A aby pro ně platil paradoxně povzbuzující výkřik DJe , toho člověka co se stará o záplavu hudby: „Tancujte, hovada.“ Hana

téma

15

Hezký nohy mladý holky Mám deprese a v něčem jsou fajn. Každá z nich mi něco dala. Nic víc než nepohodlí mne totiž nedonutí se sebou něco dělat.

Rozhodnutí chodit k psychiatrovi, brát léky, zúčastňovat se aktivně terapií jsem udělal právě při nich. Jistě, člověk si je nechce příliš pustit k tělu, ale právě v tom mi ukazují, že k něčemu jsou. Ten pocit, když se po depresi nadechnete a víte, že svět sice není ideální, ale je aspoň k přežívání, není špatný.

Vinit Boha, matku či popeláře je možné, ale to důležité ve svém životě můžu změnit jen já.

Pasivita nepřináší nic jiného než stagnaci a postupný relaps.

Snaha při zvládání nemoci se mi vyplatí, mám pak menší potíže.

S čistou hlavou mohu myslet i na něco jiného. Je prostě lepší dívat se na hezký nohy mladý holky, než na soupis svých neúspěchů.

Krize přináší dobrou příležitost. Je to čas, kdy si mohu uvědomit své limity i klady, prostě sebe samého takový jaký jsem. Nemoc není mou součástí, jenom mne ovlivňuje. Tím, jak se s ní peru každou chvíli, si víc uvědomuji vlastní cenu. Projevuji tím o sebe zájem.

Tak se s depresí vyrovnávám. Prášky jsou při ní sice důležité, ale tu hlavní práci za mne neudělají. Jen mi dají čas. Přinášejí nové otázky, nové starosti a za nějaký čas i nové radosti.

P. S. Holky nemají jen hezké nohy.

Honza

Sanitka pro tučňáky Podle doktorů jsem nyní schizofrenička a do Bohnic jsem se dostala díky tomu, že jsem prožila dvě ataky, lidově řečeno, zbláznila jsem se. A lidi se mě ptají: „Co to je ta ataka? Jak to vypadá? Co jsi vyváděla?“ V jedné větě to říct nedokážu, ale můžu vám přiblížit jeden konkrétní den mého „zbláznění“.

M

ěla jsem krátce po dvacátých narozeninách, bylo to v březnu. Atace předcházelo krásné půlroční období rozletu a těsně poté krátká únorová deprese. Naplno se ataka rozjela cestou do práce... Vyrazila jsem do pekárny na svoji noční směnu jen tak o tři hodiny dříve (což normální člověk nedělá), a protože nebylo co dělat, pozval mě šéf k sobě domů na večeři. Tam jsem si s jeho přítelkyní Číňankou povídala, přitom jsem začala skvěle rozumět anglicky a dokonce i čínsky. Vůbec mi to nebylo podezřelé. Začala mě trápit jedna otázka, kterou jsem opakovala všem.

Druhého šéfa, říkala jsem mu běžně strýčku, jsem se zeptala: „Co je to sex?“ Ta otázka nebyla na místě, normálně jsem spíš stydlivá.

Nebezpečné představy

V hlavě se mi uhnízdila představa, že jsem osvícená a že mám analytické myšlení. To jsem taky nutila všem. Z práce jsem utekla nad ránem kvůli bagetám, které jsem chtěla doručit do obchodu sama na svoji pěst. Odjela jsem autem do sousední vesnice a nemohla ten obchod najít. Proti mně jezdily autobusy s nápisem „Hradčanská“.

Pro mě to byla jasná zpráva, abych se rozjela za svým kamarádem Matesem. Teď si teprve uvědomuji, jak nebezpečný řidič jsem byla.

Hledala jsem ho na koleji, ve škole, po celé Praze. Lítala jsem v kraťasech a tričku, přestože byla zima. Myslela jsem si, že mě metro poslouchá a jezdí tak, jak si přeju. Zabloudila jsem i na ministerstvo obrany a hustila do nich, ať mi půjčí auto, já že mám klíčky. V tramvaji jsem asi zaútočila na cestující, proto mě z ní vyhodili.

Chudák Mates

Po pár hodinách mě Mates našel náhodou ve škole. Byla jsem tak ukecaná a zároveň rozhovor se mnou byl zcela nemožný, až Mates

nakonec prohlásil: „Ale Kiki, vždyť já ti vůbec nerozumím.“ Zpětně se mu ani nedivím. Zahlédla jsem třeba jet kolem mrazicí vůz se zmrzlinami a mimochodem jsem utrousila: „Hele, sanitka pro tučňáky.“ Mates nevěděl, co se mnou dělat, chtěl se s někým poradit, nejlépe s mými rodiči. Ti se mezitím dozvěděli, že nejsem doma, a proto zavolali na policii. Sami začali pátrat po celé republice, kde by mohla jejich ztracená dcera být.

Všichni jsme se sešli doma, kam mě kamarád dotáhl. Rodiče dostali od policie příkaz udělat zkoušku v nemocnici, jestli nejsem pod vlivem drog. V sanitce jsem byla na všechny vulgární, saniťáky jsem oslovovala „cukroušku“, táta byl pro mě „šofér“, a o tom, jak jsem říkala vlastní mámě, radši pomlčím. Doktorům jsem suverénně tykala a sestřičce jsem vlepila facku, protože mi chtěla změřit tlak.

Chtěli po mně načůrat do lahvičky, ale já trvala na tom, aby mi to někdo ukázal. Hrábla jsem po nešťastném Matesovi, který se sice bránil, ale nakonec mi na záchodě asistoval. Trapnost této situace jsem si samozřejmě neuvědomovala.

Dál už to bude jen dobré

Následoval přesun do Bohnic, uklidňující injekce a tři dny trvající spánek. Když se mnou chtěla doktorka mluvit, sedala jsem si jí proti její vůli na klín a zpívala ponuré básně z Erbenovy Kytice. Komunikace se mnou prostě vázla, stále jsem cosi mumlala o tom, že mě ovládají negativní síly. Rozumná řeč se mnou byla po týdnu, to jsem se začala zhruba orientovat v tom, co se mi stalo. Část toho, co jsem napsala, je z mých útržkovitých vzpomínek a další mám z vyprávění mého okolí. Každá ataka má jiný průběh, ale stejným rysem jsou bludy, rozjeté chování, úplné přepnutí myšlení a spasitelské myšlenky. Na tátu celé mé chování prý působilo depresivně, naopak já sama to s odstupem času dávám k dobru jako vtipnou a poučnou historku. Vylíčila jsem vám svůj nejintenzivnější stav, který vyústil v hospitalizaci. Po vysazení léků přišla druhá, lehčí ataka, a ta skončila naštěstí pouze domácí péčí, hospitalizace nebyla nutná. A nakonec jsem prožila svoji dávku bláznovství už jen symbolicky v příjemném snu.

Kristína

16

téma

Něco o alkoholicích

A

lkoholik pije, i když vidí následky svého pití. Pije přes všechny průšvihy, které už spáchal. Pije bez ohledu na své zdraví a jako slepý se žene do záhuby. A pije dobrovolně, to je jasné, do krku mu to násilím nikdo nelije.

A tudíž je bezohledný sobec nebo člověk bez vůle.

Jsem alkoholička. Cítím se před vámi špatně. Uvědomuji si, co by mnozí dali za to, aby byli tak zdraví jako já. A já místo abych si toho vážila, tak si svévolně zdraví ničím. To je hřích, to je odsouzeníhodné.

Možná nebudete věřit tomu, že alkoholik přitom nesmírně trpí, a to fyzicky i psychicky. Zeptáte se, tak proč pije, když tolik trpí? Že je alkoholismus nemoc, vědí odborníci a úzká skupina zasvěcených. Je to divné, ale alkoholik si nemůže vybrat, jestli

se opije nebo ne. Nemůže použít svou pevnou vůli, aby přestal.

Jednak proto, že tak superpevnou vůli většina z nás nemá a jednak proto, že by byla většinou stejně nanic. Vůli v tomto případě použít nelze, stejně jako se vůlí nevyléčí schizofrenie nebo třeba zlomená noha. Ďábel-nemoc žene alkoholika k dalším a dalším recidivám, až skončí zcela poražen. Teprve pak je ochoten přijmout pomoc – léčbu.

Je spousta cest jak léčit alkoholismus, ale žádná není stoprocentní a žádná nefunguje pro všechny. A každá je pracná a dlouhodobá.

Popravdě řečeno doživotní, protože z alkoholismu se vyléčit nedá, dá se jen do smrti abstinovat.

Alena

Dal jsem jim do držky Dita je příjemná a povídavá menší blondýnka.

Navzdory duševnímu onemocnění se snaží dobře vychovávat svého čtrnáctiletého syna Kubíka.

Věděla jsi o své nemoci ještě předtím, než jsi měla dítě?

Ne, ale byla jsem dost labilní. Měla jsem regulérní deprese, ale nijak jsem se neléčila, protože jsem si myslela, že to je normální stav, že to je moje povaha. První ataka nemoci se projevila až týden po porodu.

Jaké to bylo?

Pro mě to bylo příjemné, byla jsem úplně mimo a vlastně jediná v pohodě. Lékaři zjistili, že se něco děje, sešlo se lékařské konzilium a pak mě poslali na psychiatrii.

Vyžádala jsem si, aby tam se mnou mohl být manžel, protože mu to samozřejmě řekli. Já jsem mu ale tvrdila, že to není pravda, že mu to jenom napovídali, protože jsem nevěřila, že jsem nemocná. Dostala jsem prášky a šla jsem domů. Ale v noci mánie jako brno, propovídala jsem celou noc a doma vůbec nevěděli co se mnou. Nakonec mě rodina odvezla do nemocnice.

Kdo se po dobu tvého pobytu v nemocnici staral o malého Kubíka?

Ségra se starala dopoledne, moje máma když přišla z práce a manžel v noci, protože každé odpoledne za mnou jezdil. Byl mi velkou oporou. Jsem mu za to hrozně vděčná, tenkrát mě ještě měl moc rád.

Dávali mi tam šoky, tedy nejdřív zkoušeli prášky, nepomáhalo, pak injekce, ani to nepomáhalo, tak nakonec i elektrické šoky. Bylo jich osm nebo devět. Po měsíci jsem se konečně dostala domů.

Co pro tebe po návratu z nemocnice znamenal Kubík?

To bylo strašně těžký. Já jsem si na něj zvykla až po roce. Brala jsem ho jako přítěž, jako omezení možnosti hrabat se v sobě, protože tenkrát jsem hrozně chtěla hrabat se v sobě. Taky jsem se o něj bála.

Jednou jsme spolu spadli ze schodů, nebyla jsem pozorná, vůbec jsem si neuvědomovala rizika. Prostě zahleděná sama do sebe. Ten kluk šel totálně stranou. Celý rok jsem byla mimo. Pod silnýma práškama, byla jsem jak spící panna. Manžel říkal: „Ty necítíš nic, lásku radost… nic.“ A pociťovala jsi mateřskou lásku?

Právě že ne, bohužel vůbec ne.

Takže ses o Kubíkova starala jenom proto, žes musela?

Nic jiného mi nezbylo. Ale nestarala jsem se o něj pořádně. Kubík ležel v postýlce, dokud byl malinký, nemohl z ní ani vylézt a já jsem spala do jedenácti, protože jsem byla totálně zrušená práškama.

Nemohla jsem vstát. Snažil se mě vzbudit tím, že mlátil hlavičkou do šprušliček, a stejně mě nevzbudil. Pak se naučil z postýlky vylézt, začal mi skákat po břichu a to už se nedalo nic dělat, musela jsem vstát.

Naštěstí jsme tenkrát bydleli u rodičů, takže tam byla ještě babička a ta mně hodně pomáhala. Nechala jsem Kubíka u babičky třeba půl dne a jenom jsem se na něj šla podívat. Nebyla jsem zodpovědná milující matka, jak si myslím, že mají matky být.

Změnilo se to?

Změnilo, ale až daleko později. Od rodičů jsme se odstěhovali, když byl Kubíkovi rok. Blbý to bylo ještě do Kubíkových deseti let, protože manžel mi téměř nedovolil podílet se na výchově. Všechno se změnilo, až když od nás odešel a já jsem dostala šanci vynahradit Kubíkovi dluhy z dětství. Začali jsme spolu chodit k psychologovi, protože Kubík byl v té době hodně problémový. Nejdřív jsem nechtěla, ale Kubík za mě cítil zodpovědnost. Znala jsem to ze svého dětství.

Cítila jsem se zodpovědná za to, že se naši hádají a myslela jsem si, že to mám řešit. A že tohle prožívá i Kubík, jsem se dozvěděla jenom díky psychologovi.

téma Změnilo se v téhle době něco i na tvé nemoci?

Určitě. Najednou jsem se musela postarat sama o sebe a neměla jsem komu se věšet kolem krku, když mi bylo blbě, a říkat „já jsem ten chudák“. Prostě jsem se do své nemoci přestala utíkat.

Pak jsem se rozhodla, hlavně kvůli Kubíkovi, že si nechám vyměnit prášky, protože mi nevyhovovalo vstávat dlouho, nestarat se. A řekla jsem sama, že to chci. Doktorka mi tohle rozhodnutí vymlouvala a já jí odpověděla, že to chci zkusit, že už nechci takhle žít.

Chtěla jsem prostě kvalitnější život. Už jenom kvůli tomu klukovi.

Ví Kubík o tvé nemoci? Povídali jste si o tom spolu?

To je těžký… My jsme o tom spolu nikdy nemluvili.

Myslíš, že teď už by to šlo?

Asi jo, ale teď je zase v pubertě, tak se moc se mnou nebaví. Je to hlavička. Musel by to sám nějak zpracovat. Jednou jsme se k tomu dostali oklikou, když jsme se bavili o tom, jak je ve škole. Povídá mi: „No jo, oni prostě říkají, že seš blázen.“ Tak jsem se zeptala: „A co tys na to říkal?“ „Já jsem se s nima porval, dal jsem jim do držky.“ To jsem nečekala…

Jak tě Kubík bere teď?

On už ví, že je na mě spoleh. Když má problém, tak ho společně vyřeším s ním i s učitelem, vysvětlím mu, proč nebo co má jak dělat, aby se to změnilo. Jenže teď měl dvojku z chování, tak vůbec nevím, jak k němu budu přistupovat. Mám pocit, že neumím vychovávat puberťáka. Trochu se toho bojím, ale můžu se poradit se ségrou a vím, že je to na dobrý cestě, protože teď má Kubík ke mně důvěru.

Bere tě teď jako zdravou nebo jako nemocnou?

Mně přijde, že zdravou. To je právě úplně úžasný.

17

Máš pocit, že ti ještě v téhle době nemoc něco ve výchově znemožňuje nebo komplikuje?

Mám strach. Mám o něj hroznej strach a mám taky strach, abych z něj nevychovala nějakého paranoidního psychotika. Jednou jsem přilítla domů, Kubík nikde, na zemi něco červenýho…Tak jsem si hned řekla, něco se mu stalo. Vyběhla jsem ven a volám: „Kubo!“ úplně hystericky. Takhle hysterickou mě nezná a najednou se ozvalo takový otrávený: „Co je?“ Tak jsem říkala: „Kubíku, já jsem měla tak hroznej strach,“ a on říká: „Víš, co já příště udělám? Příště až přijdeš, tak tady budou krvavý stopy.“ To mi fakt nepřidalo. (smích) Dá se něco takového vzít jako legrace?

Tenkrát to nešlo, hlavně proto, že jsem měla strach. A musím říct, že strachem trpím hodně i teď. Myslím, že to byla jeho obranná reakce, protože nechce přijmout, že jsem nemocná. Já bych ho nejradši pořád kontrolovala, kde je a co dělá, jenže už je mu čtrnáct. Když mu byly tři nebo čtyři, tak jsem o něj strach vůbec neměla. A teď taková hrozná úzkost.

Mluvila jsi o tom s někým, třeba s psychiatričkou?

Jo, dala mi prášky, ale ty mám jenom, kdybych to už nemohla zvládnout. Uvědomuju si, že můj strach omezuje mě i Kubíka. Něco mu zakážu, ale on to stejně udělá, jenom mi to neřekne. Já chci, aby mezi námi byl rovnocenný vztah dospělý – dospělý. I když zůstávám samozřejmě pořád matkou.

Mohla bys říct, co tě Kubík naučil?

Strašně moc věcí, ale nejvíc mít někoho rád, nesobecky, myslím, že se tomu říká bezpodmínečná láska. Taky že je dobrý být důsledný a umět čekat. Myslím to tak, že když jsi dobrý rodič, tak se to projeví.

A že není důležité to, co říkáš, ale to, co děláš.

Magda

Jdou k sobě psychická nemoc a mateřství?

N

edávno se mi stala taková příhoda. Byla jsem na vyše­ tření na endokrinologii a paní doktorka se mě zeptala, na co se ještě léčím. Dostala jsem se tak do nepříjemné situace, kdy jsem musela přiznat barvu. Léčím se totiž pro bipolární afektivní poruchu a beru řadu léků. Následovala otázka: „Ale děti nemáte,“ položená oznamovacím tónem. Přiznala jsem, že mám. A to tři. V tu chvíli jsem se za to skoro styděla... Zvládla to profesionálně. Jen ve mně zůstal nepříjemný pocit. Proč se apriori předpokládá, že ženská s duševní nemocí nebude mít děti? Fakt je, že ty první dvě jsem si pořídila ještě, když jsem byla relativně zdravá a s tím třetím to už opravdu nebylo jednoduché.

Ani psychiatři se neshodnou na názoru, zda by žena trpící vážnou duševní poruchou měla mít děti. Ti největší optimisté říkají, že pokud je delší dobu stabilizovaná a má dobré rodinné zázemí, tak ano. Ale setkala jsem se i se striktním odmítáním. Asi je to i pro psychiatra pohodlnější, když pacientka na mateřství rezignuje. V těhotenství by jí musel víc „hlídat“, věnovat se jí, aby se případný relaps nemoci zachytil co nejdříve. Skutečnost je taková, že hormonální výkyvy v těhotenství opravdu mohou spustit novou ataku nemoci.

A pro dítě je určitě lepší, když má zdravou mámu.

Je fakt, že společnost má předsudky proti duševně nemocným lidem. Má je však i proti matkám. Oficiálně sice velebí ženy, které jsou doma s dětmi, v praxi je však neocení. Společenská prestiž matek je zoufale nízká. Už jen výraz mateřská, přesněji řečeno „rodičovská dovolená“ by si zasloužil, aby autor dostal alespoň tři roky „natvrdo“. Maminky vesměs přiznávají, že takovou honičku jako v době, kdy se staraly o miminko, v životě nezažily. Mýty o tom, že matky mají nějaké zvláštní buňky, takže jim nevadí v noci vstávat ke křičícímu kojenci, znají všechny mámy nazpaměť. Jako duševně nemocná a ještě ženská pak nemáte prakticky žádnou cenu na trhu práce. Nestojí o nás nikdo.

Vím, že nejsem zrovna „opičí“ matka. Vím, že když mi není dobře, nedokážu se dětem věnovat a musí mě někdo zastoupit. S tím, jak se můj zdravotní stav zlepšuje, tak se k nim zase „vracím“. Tuším, že moje nemoc se na nich negativně podepíše, nemluvě o dědičnosti, ale stejně s tím nemohu nic dělat. Jeden člověk, jehož názoru si vážím, říká, že stačí, aby máma byla „dost dobrá“. Tak hoďte kamenem, kdo jste bez viny...

Eva

18

téma

Vykašli se na to!

Skoro nejím a několikátou noc už nespím. Není čas.

Nápady se hrnou jeden za druhým. Je to úžasné, euforické, stále spousta energie, ale přece jen – svět kolem se hrozně rychle změnil a já se nestíhám přizpůsobit.

To jsou ty nejdůležitější pocity ve chvíli, kdy cítím, že bych měla navštívit krizové centrum. Aspoň si říct o nějaké prášky na spaní…

N

ormální návštěva centra krizové intervence Riaps a jsem odeslána sanitkou do bohnické léčebny. Tam mi vysvětlí, že ať chci nebo ne, musím tam zůstat. Hrozný šok! Nevěřím, že jsem nemocná! Dávají mi prášky, já je odmítám a stále brečím. Pak dělám, že je jím, ale na záchodě je ve skutečnosti vyplivnu. Brečím dál. Nerozumím tomu, proč jsem zavřená a cpou do mě prášky, když mi bylo tak dobře. Kdyby si tak se mnou někdo sedl, zeptal se mě, co prožívám, a vysvětlil mi tuhle situaci. Nakonec mi manžel vysvětlil, že mu doktorka řekla, že prášky mi dávají proto, abych měla méně myšlenek a mimo jiné mohla spát.

Nastínil mi, jak prášky blokují přenos vzruchů mezi receptory a tohle rozumné vysvětlení mi teprve pomáhá nebránit se lékům a začít s léčbou. V nemocnici strávím šest neděl a pak mě propouštějí domů.

Jenže ve stavu úplně ořezaném od emocí.

Nedokázala jsem to

Je to pro mě ale neúnosné, celý můj život ztratil smysl, když nejsem schopná něco cítit. Trvá to týdny a měsíce, pohlcuje mě obrovská prázdnota a propadám se do stále hlubší deprese. Doktorka mi nabízí léky na depresi, ale já už nechci brát další pilulky, mám z nich strach.

Půl roku jedení pomerančů a oříšků, které mají doplnit vitamíny a minerály a pomoct mi z deprese. Žádná změna. Pomýšlím na sebevraždu, nikomu o tom neříkám. Jdu ke kolejím a čekám, až pojede vlak. Jsem tak klidná a chladnokrevně smířená s tím, co chci udělat.

Bez emocí nechci žít! Pak ho slyším. Rozběhnu se, ale zarazím se dva kroky před kolejemi. Nedokázala jsem to. Rozbrečím se a odcházím. Myšlenka mě ale stále drží. Další pokus je na Nuselském mostě.

Přelezu dráty a už přendávám druhou nohu, když na mě někdo z kolem jedoucího auta volá: „Vykašli se na to“. Pomohlo to. Slezla jsem zpátky, zase se rozbrečela a odešla. Po těchto hrozných zážitcích nakonec svolím, že zkusíme antidepresiva.

Za další měsíc je to už lepší a já začínám konečně práškům věřit a teprve teď začínám uznávat, že jsem byla opravdu nemocná. Nicméně léky na psychózu začínám ubírat a nečekaně přicházím na to, že se mi jako první emoce vrací ty negativní. Postupně se ale objevují i pozitivní pocity. Pomalu ubírám léky v průběhu dvou let.

Neberu prášky

Mezitím mi umírá táta na rakovinu a mě ani nenapadne prášky přidat, přestože je to opravdu těžký zážitek (jsem s tátou poslední tři dny až do úplného konce). Umírá doma v posteli. Uběhne měsíc a já začínám mít pocit, že přemýšlím paranoidně, že nejsem schopná strávit dovolenou s rodinou, protože budu všem vadit, ztrácím schopnost komunikovat. Všechno vzdávám a taky vysazuji léky. Po pár dnech vím, že musím zase na Riaps. Aspoň na čas. Trávím tam pět dní, dostávám zase prášky, ale začínají mě přepadat myšlenky na sebevraždu. Pak se vracím domů a čeká mě zpráva, že umřela babička. Obviňuju se za to, připadám si úplně neschopná a jediné nad čím dokážu přemýšlet, je sebevražda. Nejdřív si chci vzít hromadu prášků a otrávit se, ale pak si popovídám s manželem a společně je splachujeme do záchodu. Udělá se mi lépe a věřím, že všechno už bude dobré. Jenže ráno se probouzím a zase mě napadá jediné. Zkusila jsem to, ale opět se nepodařilo. Došla jsem za rodinou, řekla jim, co jsem udělala a také, že musím odjet do nemocnice. To už mi bylo jasné, že jsem opět nemocná a že potřebuji hlavně prášky.

Nemocné aspekty

Teď je to rok a čtvrt po druhé atace, jím léky, chodím pravidelně na psychoterapii a věřím, že to s tou nemocí nějak vybojuji. Prášky beru v nízké dávce, ale pokud začnu mít pocit, že není všechno v pořádku, okamžitě si přidávám. Navíc spolupracuji s psychiatričkou přes Itareps (kontakt prostřednictvím mobilního telefonu). Velkou důvěru a očekávání vkládám také do dlouhodobé psychoterapie, myslím, že je to reálná cesta jak změnit „nemocné aspekty“ osobnosti. A do třetice – jakákoliv pomoc lidem s podobnými problémy mi moc pomáhá a dodává smysl mému životu.

Zažil jsi to?

Bez pilulek je život barevný, občas hodně veselý a někdy hodně smutný, ale když se drží v určité úrovni, dá se i několik let žít jako jedna velká jízda. Drogová závislost naruby. Život s prášky se dá zpočátku přirovnat k odvykání. Je to paradox. Jdeš si zobnout, když je ti moc dobře. Ale vlastně jsou to právě léky, co ti může zachránit život. Časem člověk přijde na to, že ta obyčejná realita, která je hmatatelnější, má velkou výhodu v tom, že jí člověk může sdílet. Jen je třeba se to naučit. Otevírají se nové obzory, je to výzva vykročit do nového života.

Magda

téma

19

Možnost volby pro ostatní, ne pro mě

Č

lověk má právo se rozhodnout, jak a zda vůbec bude žít. Sami si volíme povolání, partnera, přátele, ale sami se také můžeme rozhodnout ukončit život. Někdy to zkrátka nejde podle našich představ, a tak zbaběle volíme sebevraždu.

S nemocí je to všechno jinak, přijde a neptá se. Obrátí vám život naruby a vy jen sledujete ty obrovské změny a jen s údivem a marným nesouhlasem přijímáte další den. Život s nemocí mnohdy ztrácí punc

Vlasy

A

je to tady. Stručná a jasná diagnóza – rakovina. To slovo děsí lidstvo již dlouhou dobu a není na něj příznivá odpověď. Na určitou dobu se rodina semkne a uzavře do sebe, jako by nechtěla vpustit k sobě žádného blíž. Život kolem nás dostává novou podobu. Co si ještě užiju, než přijde to nejhorší? A kolotoč začíná. Operace, vyšetření, ozařování, vyšetření, chemoterapie a další vyšetřování a odběry krve. Pomalu ztrácím vlasy, řasy i obočí. Nejraději bych se zahrabala hluboko

Žofka Začátek: Miluju ho, je pro mě Bůh. Chci s ním být až do konce. Dám mu, co můžu. Chvíli.

Pak je s námi kromě Kubíka i psychóza Žofka.

Bobeš za mnou jezdí do nemocnice denně s plnými kapsami vlašských ořechů: „Pro Tebe, aby Ti bylo lépe!“ Nevím, co se děje. Vůbec nic nevím. Vrátím se k němu? K nim? Chci.

Nejdřív žijeme s mými rodiči, pak sami ve mlýně. Rodina. Nemoc. Povinnosti. Bojím se. Nezvládám. Funguju? Ne. Bojuju. Jsme spolu. Chrání mne. Pečuje. Dává mi prostor, svobodu. Ale něco za něco. Po dvou letech se probouzím. Co se to děje? Ztráta orientace.

Proč já? Proč zrovna Žofka. Proč? Nechci ji.

Další ataka. Ne naposled. Snažím se. Málo. Zatěžuju. Zase znovu. Stále dokola. Bludný kruh. Ztrácíme síly. Ten malý? Nevím. Žijeme? Blbě. Chci žít, ne živořit! Fantazie umřela, slova se nevybavují, mozek usíná. Strašný smutek a únava. Zaměstnání je řešení.

Zvládnu ho? Chceme další dítě. Stres. Ataka. Invalidní důchod.

První konec.

Já jsem Fénix. Musím. Chci. Škola mi může pomoci. Potřebuji organizované získávání informací. Potřebuji gurua. Bobšovi říkám vše – myšlenky, pocity. Ví o mně víc než já sama. Ale: „Žiješ si za větrem. Selžeš vždycky, když máš udělat něco samostatně. Vždyc-

důstojnosti. Rozhodujeme se své trápení ukončit. V té chvíli už ale nehýbeme rukama ani nohama, potravu dostáváme sondou a přebalují nás jako miminka. Podle zákona máme nárok na osobního asistenta, který má zajišťovat naše samoobslužné úkony. Podat mi léky pro mé rádoby dobro může, ale podat mi léky pro mé subjektivní dobro ne. V té chvíli je z něj totiž vrah. Kdo za nás volí tu cestu a rozhodne, že na této posteli musí ležet nesvéprávná hromádka lidského masa se jménem?

Chcete mě soudit?

Monika

pod zem a nikoho nevpustila. Ani lékaři to nemají jednoduché.

Odpověď zní: „Uvidíme.“ Na chodbách v nemocnici vyslechnete různé příběhy, které jsou pro většinu strašáci. V této fázi nemoci to vypadá, že pacienti vědí více, než lékaři. Naslouchám, někdy to moje hlava vůbec nebere. Do ruky se mi dostává leták o organizaci žen – stejně postižených. Chvilka váhání, ale převládne touha poznat.

Nejsou to žádná mladičká děvčata, ale jejich chuť do života a fakt, že boj s rakovinou už vyhrály, mně přilije chuť do života. A hlavně mají vlasy. A proč já ne? Snad to také dokážu. Není to snadné. Nalézám mezi nimi kamarádky a postupně se zapojuji do aktivit, sobotních výletů, sportovních akcí a rekondičních pobytů. O nemocích se moc nebavíme. Víme, že musíme užít vše, co se dá. Naše heslo je: „Díky za každé dobré ráno.“ Věra

ky za Tebe rozhodovali jiní, nikdy jsi za svá rozhodnutí nenesla zodpovědnost.“ Pomalu přestávám rozhodovat téměř o všem.

Zbývá mi mytí záchodu a další vzletné povinnosti. Narážím ale.

Neumím se bránit, argumentovat. Neumím nic. Co jsem uměla, zapomínám. Zeptám se někdy i na to, kdy jít na záchod? Bliká červená. Nevidím. Neslyším. Přestávám mluvit. Je tohle ještě láska?

Absolutní závislost. Říkají mi paní Kničemová. Nenávidím se, trestám. Protože si to zasloužím. Existuju vůbec? Přežívá jen tělo.

Ale já mám i duši, mozek. Někdy psychotický, ale toužící vědět, být užitečný.

A Bobeš? Je rád, že může ovládat, řídit, dávat úkoly, trestat. Vyhovuje mu má absolutní podřízenost a neexistence názorů, odporu.

Křídla zakrněla, vlastně už nepamatuji, byla-li kdy vůbec. Co ho ke mně ještě poutá? Pocit moci, soucit, zvyk, nenávist? Z mé strany je to závislost, strach ze samoty, z vlastní neschopnosti. Kde se stala chyba? Kdy? Po deseti letech a mých čtyřech atakách zachraňuje svým odchodem i mne. Spolu s bolestí se dostaví okamžitá úleva. Chce mne ale dál trestat. Vydírá. Má pocit, že by měl být odměněn. Je nespokojený, zatrpklý. Soudíme se. Rozvod. Ještě pár návštěv a esemesek a konec.

Absolutní konec.

Kubík se vzpamatovává pomaleji než já, ale jde to. Vítězství?

Neúplné, ale velký pokrok se dostaví záhy. Žofka sice zase vytrčuje růžky, ale musím se spolehnout sama na sebe a je to výhra. Stojím.

Někdy ještě vratce, ale zesílila jsem a vítr už nemá takovou šanci.

Dita

20

názor

Duševní nemoc není nemoc jako každá jiná Pár slov k příspěvku Ing. Martiny Přibylové „Česká legislativa potřebuje změnu, ale ne na německý způsob“ (Esprit 7-8/2009), v kterém viní Občanské sdružení pomoci duševně nemocným (OSPDN) a jeho předsedu z represivního idealismu, který je prý pro duševně nemocné „cestou do pekel“.

V

úvodu M. Přibylová píše, že není právník ani psychiatr a že článek Česká legislativa a duševní nemoc (Esprit 5/2009) může komentovat jenom pohledem člověka s psychiatrickou zkušeností. V jedné části uvádí: „Podle předsedy OSPDN by složitý problém léčení některých nemocných měla řešit právní úprava podle německého vzoru i za cenu přímého donucení. Opravdu bude všechno tak jednoduše vyřešeno, pokud ustanovení německého zákona mechanicky přesadíme jako kytičku ze zcela jiného společenského právního systému do české legislativní zahrádky? Dost o tom pochybuji.” Nic takového v kritizovaném článku ale není požadováno. Konkrétní ustanovení § 6 německého zákona se právníkům předkládá pouze ke komparaci, tedy jako jeden z možných příkladů řešení. Proto v závěru článku předseda OSPDN uvádí: „Vzorem pro dobré řešení podobných situací může být například německá právní úprava.” Tedy „může být“, což je naprosto rozdílné od chápání tohoto problému pisatelkou.

Ještě jednou k závěru kritického článku, ve kterém autorka označuje legislativní iniciativu OSPDN „cestou do pekel“. Zřejmě jí uniklo, že česká psychiatrie v tomto pekle již je. Může se o praktikách takového pekla dočíst na 58 stranách zprávy ombudsmana z kontroly vybraných psychiatrických léčeben v roce 2008. K nálezu ombudsmana vyvinulo OSPDN iniciativu a ve spolupráci s právníkem byla napsána Petice za ochranu práv duševně nemocných v České republice. Tím dávám vzkaz pisatelce, že ani předseda a další představitelé rodičovského sdružení se nestaví (jak ona uvádí) do role fundovaných znalců legislativy v oblasti psychiatrie. Stejně tak tomu bylo i v případě možnosti použití jako příkladu německého či rakous-

kého zákona. Kladnou odpověď v té věci dali např. Městský soud Brno, ministerstvo vnitra, ministerstvo spravedlnosti, Psychiatrická společnost a další. Obě jmenovaná ministerstva však odkázala na ministerstvo zdravotnictví, které je kompetentní takovou legislativu vytvořit. To slíbilo, že vše bude řešit i s dalšími problémy duševně nemocných nový Zákon o zdravotních službách. Již dnes víme, že návrh schválený svrženou vládou nic podstatného ve prospěch duševně nemocných neřeší. Je tomu tak i kvůli názoru, který zastává pisatelka i náměstkyně ministra zdravotnictví, že duševní nemoc je nemoc jako každá jiná.

Je to ale skutečně tak? Není toto tvrzení jednou z příčin, proč je Česká republika posledním státem EU, ve kterém nedošlo k reformě psychiatrie? Slýcháváme, že opačné tvrzení prý způsobuje stigma duševně nemocných. V ČR nenajdeme u jiné skupiny tak špatné podmínky při léčbě, jak je popisuje ombudsman ve zmíněné zprávě o kontrole psychiatrických léčeben. Tělesně postižení by okamžitě vyburcovali celý parlament a uspořádali demonstrace, jako tomu bylo např. na podporu vydání zákona o sociálních službách, změnu stavebního zákona o bezbarierový přístup aj. Co tedy brání duševně nemocným, aby učinili totéž? Žádné jiné chorobě nebyl věnován tak podrobný a konkrétní dokument, jakým je Rezoluce Generálního shromáždění OSN – Zásady ochrany duševně nemocných. Lze též odkázat na příslušná opatření, která uvádí Úmluva o lidských právech a biomedicíně. Vše zásadní z těchto dokumentů je uvedeno v kritizovaném článku. Všechny státy EU je zahrnuly do své legislativy, jen V ČR zůstává jejich realizace nenaplněna.

Svárlivá a nepodložená reakce M.Přibylové by mohla narušit vztahy mezi rodičovským sdružením a pacientskými organizacemi.

Ty naopak potřebují vést vzájemný dialog, dohodnout společné akce, aby došlo k žádoucím změnám. To se již začalo realizovat v pracovní skupině Národní rady osob se zdarvotním postižením, kterou vede předseda NRZP Václav Krása mimo jiné za účasti zástupců OS Kolumbus a OSPDN. Bylo by užitečné, aby se OS Kolumbus a další pacientské organizace připojily k Petici za ochranu práv duševně nemocných v České republice.

Ing. Josef Závišek, předseda OSPDN (www.spdn-cr.org)

Podpořte Petici za ochranu práv duševně nemocných v České republice!

P

etice byla zaslána Petičnímu výboru Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky již v únoru 2009. Akce k jejímu prosazení se dočasně zastavila v důsledku politické krize po svržení vlády Mirka Topolánka. V současnosti znovu žádáme, aby Výbor pro zdravotnictví PS, kterému byla dána petice k vyřízení, konal, jak má. To se na jaře bohužel nestalo. Jako

člen určený k zastupování Petice za ochranu práv duševně nemocných v České republice jsem obdržel dopis ze dne 1. 4. 2009, ve kterém mi Petiční výbor sdělil, že petici bude vyřizovat Výbor pro zdravotnictví Poslanecké sněmovny. V následujícím dopise mne předseda Výboru pro zdravotnictví MUDr. Jaroslav Krákora informoval, že Výbor pro zdravotnictví se na své schůzi dne 9. 4. 2009 touto peticí zabýval.

názor V dopise uvedl: „Dovoluji si Vám sdělit, že touto problematikou se rovněž v minulosti zabýval i Výbor pro sociální politiku PSP ČR, konkrétně jeho Podvýbor pro zdravotně postižené a sociálně vyloučené skupiny. Obraťte se tedy prosím v této záležitosti na výše uvedený podvýbor, který bude Vaši problematiku dle našich získaných informací znovu projednávat.“ Z této odpovědi bylo zřejmé, že Výbor pro zdravotnictví Poslanecké sněmovny neprojednal petici

21

v rozsahu, jak mu to ukládá § 5 odst. 3 zákona o právu petičním.

Bylo nepatřičné odbýt podavatele petice radou, aby si sami zajistili projednání petice s podvýborem Výboru pro sociální politiku. Budeme se snažit do petice zaangažovat i ostatní představitele politických stran. Napíšeme dopis předsedovi vlády a podle situace vývoje na politické scéně budeme dále reagovat. Jen tak se nevzdáme.

Josef Závišek

Petice za ochranu práv duševně nemocných v České republice Vzhledem k tomu, že 1) předpisy nejvyšší právní síly, zejména Listina základních práv a svobod, Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod a Úmluva o lidských právech a biomedicíně, zakládají práva každého, včetně pacientů trpících duševní nemocí, na soukromí, lidskou důstojnost a rovný přístup ke kvalitní zdravotní péči, 2) naplnění Zásad ochrany duševně nemocných, přijaté rezolucí Generálního shromáždění OSN dne 17. prosince 1991, vyžaduje zejména: a) zajištění práva každého pacienta na léčbu v co nejméně omezujícím prostředí a způsobem, který je co nejméně omezující a obtěžující a který je v souladu s pacientovými zdravotními potřebami a s potřebou chránit fyzickou bezpečnost ostatních osob (Zásada 8), b) zajištěním, aby každý člověk s duševní poruchou mohl žít a pracovat v komunitě, nakolik je to možné, a aby léčba každého pacienta směřovala k ochraně a posílení jeho osobní nezávislosti (Zásady 3 a 9), c) zajištění práva každého zařízení péče o duševní zdraví na stejnou úroveň prostředků jak jiná zdravotnická zařízení, zejména pak na kvalifikovaný zdravotnický a další potřebný personál v dostatečném počtu a s prostorem umožňujícím poskytnout všem pacientům soukromí a programy vhodné aktivní léčby, diagnostické a léčebné vybavení, vhodnou profesionální péči a odpovídající, pravidelnou a všestrannou léčbu, včetně dodávek léků (Zásada 14), d) zajištění, aby byly uváděny v činnost mechanismy, které zajistí soulad s těmito zásadami, mechanismy pro kontroly zařízení péče o duševní zdraví, pro podávání vyšetřování a řešení stížností, pro instituce provádějící disciplinární či soudní řízení u řípadů profesionálního pochybení nebo porušení práv pacientů (Zásada 22), 3) Úmluva o lidských právech a biomedicíně ve svém článku 23 stanoví, že smluvní strany zajistí bez zbytečného prodlení odpovídající právní ochranu tak, aby předešly nebo zamezily porušování práv a zásad stanovených touto Úmluvou, a ve svém článku 25 stanoví, že smluvní strany zajistí odpovídající právní postih pro případy porušení ustanovení této Úmluvy, 4) veřejný ochránce práv při kontrole v osmi vybraných psychiatrických léčebnách v roce 2008 konstatoval četné zásahy do práv pacientů těchto zdravotnických zařízení, zejména zásahy do práva na soukromí, nepřiměřené používání omezujících prostředků, limitovaný respekt k právu na informovaný souhlas, zásahy ohrožující lidskou důstojnost, omezení v rovném přístupu ke kvalitní komplexní péči a chybějící návaznost na sociální služby, 5) veřejný ochránce práv však současně konstatoval, že se léčebny potýkají s nedostatkem peněz na péči a upozorňují, že při kalkulaci ošetřovatelského dne nejsou zdravotními pojišťovnami brány v úvahu skutečné náklady, proto léčebnám tak jen za péči chybí každý den asi 400 Kč na pacienta, tedy 150 000 Kč za rok, přičemž nedostatečné financování má mnohdy za následek nedostatečné personální, věcné, prostorové aj. zajištění zdravotní péče a tím i nedostatky v dodržování práv duševně nemocných,

6) zajistit naplnění základních práv duševně nemocných je povinností státu, přičemž stát se nemůže této povinnosti zprostit tím, že by tíži naplnění těchto práv zejména po stránce finanční fakticky přenášel na jiné subjekty, zejména na zdravotnická zařízení psychiatrické péče, a že § 17 zákona 48/1997 Sb. o veřejném zdravotním pojištění výslovně zavazuje Ministerstvo zdravotnictví, aby při vydávání úhradových předpisů v návaznosti na výstupy dohadovacího řízení střežilo veřejný zájem na zajištění kvality a dostupnosti zdravotní péče, 7) a vzhledem k tomu, že dodržování práv duševně nemocných není pouze v soukromém zájmu těchto pacientů a jejich rodin, nýbrž je indikátorem přístupu společnosti ke svým slabším a znevýhodněným členům a svědčí tak o vyspělosti demokratické kultury v zemi, žádáme Vládu České republiky touto Peticí, aby 1) uložila Ministerstvu zdravotnictví ČR zajistit takové financování psychiatrické péče v České republice, které zdravotnickým zařízením zejména umožní: a) vytvořit prostředí chránící soukromí a lidskou důstojnost pacientů, b) používat omezujících prostředků pouze v nezbytně nutné míře, c) důsledně respektovat právo pacienta na osobnostní autonomii a informovaný souhlas, d) poskytovat kvalitní komplexní péči na úrovni současných dostupných poznatků medicínské vědy, tedy vyhovět doporučením Veřejného ochránce práv, 2) uložila Ministerstvu zdravotnictví a Ministerstvu sociálních věcí ČR zajistit návaznost zdravotní a sociální péče o duševně nemocné tak, aby každý člověk s duševní poruchou mohl žít a pracovat v komunitě, nakolik je to možné, a aby léčba každého pacienta směřovala k ochraně a posílení jeho osobní nezávislosti, 3) uložila příslušným ministerstvům, zejména resortu spravedlnosti a zdravotnictví, aby vytvořily právní mechanismus, podle vzoru vyspělých států EU, umožňující: a) efektivní řešení stížností a žalob na porušení práv duševně nemocných, obsahující záruky procesních práv na straně stěžovatele i na straně osoby stížností nařčené, b) transparentní a efektivní kontrolu vynakládání prostředků ze zdravotního pojištění na léčbu duševně nemocných zdravotnickými zařízeními, zahrnující možnost přístupu k výstupům kontroly ze strany každého pojištěnce, c) účast na kontrole dodržování práv duševně nemocného osobami pověřenými pacientem samotným či zástupci nezávislých organizací, 4) uložila příslušným ministerstvům zajistit kontinuální vzdělávání v oblasti práv duševně nemocných, zaměřený na zdravotníky v psychiatrické péči, sociální pracovníky, pracovníky správních a soudních orgánů a na zástupce laické veřejnosti ochotné plnit roli podpůrce duševně nemocného při jeho rozhodování, a dále zajistit dostatečné financování činností nezbytných k ochraně práv duševně nemocných.

22

bláznivé umění

Nahlédněte do života Bohnic V atmosféře oslav stého výročí Psychiatrické léčebny Bohnice proběhla na konci léta v administrativní budově léčebny vernisáž výstavy fotografií Jarky Walterové, která zde působí jako pracovní terapeutka. Výstava je průřezem celého porevolučního období v PL Bohnice a potrvá přibližně do adventu.

v pracovní terapii celé dopoledne intenzivně věnuji pacientům a nemůžu od nich odcházet, takže nových záběrů moc nemám.

Vy máte výhodu, že nemusíte u každé fotografie žádat vedení o povolení, viďte?

To se tak nedá říct, vedení mě vždycky upozorní na to, že nemá být vidět obličej pa-

cienta. Nicméně když pacient souhlasí, tak ho nafotím. V některých případech je navíc potřeba i souhlas sociálního pracovníka, který má daného pacienta na starosti. Pacienti zachycení na starých záběrech, které jsou na bohnické výstavě k vidění, většinou už v léčebně nepobývají.

Stanislav Červinka jr.

Jak dlouho jste pracovala na tomto cyklu fotografií?

Nemůžu říct, že bych na něm pracovala.

Jsem tady zaměstnaná už asi pětadvacet let. Tak jsem tak nějak namátkově vybrala z fotografií ze života léčebny. Je tam spartakiáda, která se tady konávala, dožínky, různé pohledy na areál, léto, podzim... Toho materiálu mám docela dost.

A co jste fotila nejraději?

Každý den, když jdu do práce, tak jsou tady moc hezké pohledy ranního slunce, to se mi líbí. Ráda dělám fotky i z různých akcí pacientů, zachycuju jejich život. Dřív jsem v léčebně pracovala jako fotografka na patologii. Bylo to výhodný v tom, že jsem mohla podle potřeby fotit areál nebo dokumentovat různé akce, protože na patologii jsem si udělala svoji práci a šla jsem. Kdežto teď se

09 20

objednací lístek

ODBĚRATEL: Do konce roku 2009 Vám budeme Esprit zasílat zdarma. Stačí, když vyplníte tento objednací lístek a zašlete jej na adresu: ČAPZ, Jelení 9, Praha 1, 118 00.

esprit

Časopis pro všechny, kterým duševní strasti nejsou lhostejné

MK ČR 13874, ISSN 1214-2123 Časopis České asociace pro psychické zdraví Ročník XIII, číslo 9–10 Cena výtisku: zdarma

Jméno a příjmení:.........................................................Titul:................................................

Kontaktní adresa Jelení 9, Praha 1, 118 00 Tel./fax: 224 212 656 E-mail: esprit@capz.cz, Blog: www.casopis-esprit.blogspot.com

Obec: ...........................................................................PSČ:.................................................

Redakce

Adresa pro zaslání

Ulice: ...................................................................................................................................

Případně uveďte telefon: .............................................e-mail:..............................................

Esprit si můžete objednat také na e-mailu: esprit@capz.cz

předplatné Podle svých možností můžete přispět na pokrytí nákladů spojených s vydáváním Espritu.

Orientační cena jednoho výtisku je 30 korun. Číslo konta ČAPZ: 182843294/0300. Podpořit nás můžete také zasláním dárcovské DMS ve tvaru DMS PSYCHICKEZDRAVI na číslo 87777. Cena jedné DMS je 30 kč, ČAPZ získá 27 Kč. Za jakoukoli finanční pomoc předem děkujeme.

šéfredaktor: Mgr. Josef Gabriel editor a korektor: Bc. Kamila Heinzová Art director: Josef Gabriel ml.

Tisk: Ahomi, s. r. o.

Redakce si vyhrazuje právo krácení a úpravy příspěvků způsobem, který nezmění jejich smysl.

Nevyžádané materiály nevracíme. Názory autorů uveřejněné v článcích se nemusí shodovat s názory ČAPZ. Své názory, připomínky a články zasílejte nejlépe e-mailem nebo na adresu redakce. Časopis Esprit vychází za finanční podpory Úřadu vlády České republiky.

inzerce

23

24

„NECÍTÍM SE NEMOCNÝ, NEPOTŘEBUJI POMOC ANI LÉČBU…“ pan P. S. s onemocněním schizofrenie

VYZKOUŠEJTE DALŠÍ ZPŮSOB, JAK ZÍSKAT JEHO SPOLUPRÁCI PŘI LÉČBĚ V NOVÉM VZDĚLÁVACÍM PROJEKTU COOPERA Hlavní principy

INTERAKTIVITA

NÁZORNOST

VYUŽITELNOST

Hlavní nástroj

MOTIVAČNÍ ROZHOVOR zaměřený na: osobní cíle pacienta důvěru a pevný terapeutický vztah společné rozhodování o léčbě

13. 10. 2009 15. 10. 2009 20. 11. 2009 21. 11. 2009

Psychiatrická léčebna Dobřany Psychiatrická léčebna Jihlava Hotel Galatea, Kosmonosy Psychiatrická léčebna Opava

09-RSP-02-0110-CZ

Tento vzdělávací projekt je zaštítěn Evropskou federací asociací rodin a lidí s duševním onemocněním EUFAMI a Českou asociací pro psychické zdraví ČAPZ. Projekt je podporován z edukačního grantu společnosti Janssen - Cilag.